Pražský web pro studenou válku

Studie

Čeští hrdinové táhnou na Budapešť. Jak jsme roku 1956 chtěli válčit v Maďarsku

Česká společnost si po celé dvacáté století zakládala na své nevýbojné povaze: nikdy jsme prý proti svým sousedům neútočili, naopak jsme se často stávali jejich kořistí. Je to hezký mýtus, archivy ale říkají něco jiného. Právě tento týden uplyne 47 let od chvíle, kdy komunistické vedení Československa horlivě připravovalo vojenské napadení Maďarska, které se vzbouřilo proti komunistické diktatuře. Československé tanky nevyjely na Budapešť nakonec jen proto, že Sovětský svaz rozhodl jinak.

Do zbraně

Původně protestní akce budapešťských studentů se během 23. října 1956 proměnila ve stotisícovou demonstraci požadující zásadní reformy vnitropolitického života. Když znervóznělý dav před státním rozhlasem neuspěl s požadavkem odvysílání reformního programu, vzal budovu útokem a obsadil ji. V noci vjely na žádost postrašených maďarských komunistů do hlavního města sovětské tanky a vypukla guerillová válka mezi povstalci a sovětskou armádou. Byla vyhlášena nová vláda, do jejíhož čela se dostal reformista Imre Nagy. Nastalo krátké období maďarské svobody.

Zprávy, které zpočátku z Budapešti do Prahy docházely, byly kusé a rozporuplné. První tajemník Ústředního výboru KSČ Antonín Novotný, ministr vnitra Rudolf Barák a předseda vlády Viliam Široký si však instinktivně uvědomovali vážnost situace a začali rychle jednat. Blížilo se totiž výročí založení masarykovské republiky a "kontrarevoluční puč" v Maďarsku mohl oživit nežádoucí kritiku komunistické moci v době, kdy ještě doznívaly dozvuky šokujícího projevu prvního tajemníka ÚV KSSS Nikity Chruščova přednesené v únoru 1956 na XX. sjezdu, ve kterém byly částečně odhaleny zločiny z období Stalinova teroru ve 30. a 40. letech.

Výsledkem byla cesta Antonína Novotného do Moskvy s návrhem zformovat dobrovolnické oddíly na pomoc maďarským komunistům. Střízlivěji uvažující Chruščov se ale rozhodl vyčkat a nemínil zatahovat do konfliktu další země.

Československé bezpečnostní orgány mezitím věnovaly maximální pozornost dosud nepříliš krytým slovensko-maďarským hranicím. Druhý vojenský okruh zahrnující Slovensko byl uveden do stavu bojové pohotovosti a již 25. října zde bylo soustředěno 6750 vojáků a příslušníků ministerstva vnitra. Za šest dní se jejich počet zdvojnásobil.

Naplno začala pracovat i propaganda dirigovaná tajemníkem ÚV KSČ Jiřím Hendrychem. Nacházela úrodnou půdu v antimaďarských stereotypech mezi Slováky, ale i Čechy. Zvláště zapůsobily fotografie popravených a zlynčovaných tajných policistů, které vystavila ČTK ve výloze v Opletalově ulici. Bezpečnostní orgány s uspokojením zaznamenávaly zděšení spořádaných obyvatel nad násilím a bestialitou "kontrarevoluce". Části obyvatel se zmocnila obava z možného válečného konfliktu a začala skupovat potraviny.

Přesto se našli lidé, kteří s oficiální verzí nesouhlasili a neváhali projevit sympatie s povstaleckou Budapeští. Našli se překvapivě i mezi vojáky: například major Ivan Vrškovský označil maďarské povstalce za bojovníky za svobodu (byl ihned vzat do vazby a zbaven hodnosti) a kapitán Rudolf Dosoudil požádal v důsledku sovětského vměšování o uvolnění ze služby a vyškrtnutí z KSČ. Do 5. listopadu bylo v souvislosti s událostmi v Maďarsku zahájeno 655 trestních stíhání. V armádě, považované za loajální baštu režimu, bylo zbaveno hodnosti celkem jedenáct důstojníků.

Státní bezpečnost zvláště bedlivě sledovala reakce maďarské menšiny na jižním Slovensku. Jak zaznamenala historička Muriel Blaiveová, lidé v hostincích a v kostelech zatím "jen" zpívali maďarskou hymnu a nadávali na komunisty, Slováky, Čechy a Rusy. K otevřeným demonstracím či útokům na představitele státního aparátu však nedocházelo.

Bod zlomu

V Maďarsku mezitím události rychle spěly k tragickému vyústění. Nagyova vláda s nečekanou rychlostí rušila jeden prvek komunistické vlády za druhým - byl povolen systém více politických stran, zrušena cenzura a rozpuštěna obávaná tajná policie. Posledním, byť zoufalým krokem, reagujícím na neúspěšná jednání o stažení sovětských jednotek z území Maďarska, bylo vyhlášení neutrality a vystoupení z Varšavské smlouvy.

To již byla - podle názoru historiků - pro znervóznělého Chruščova poslední kapka. K rozhodnému kroku jej tlačili nejen stalinisté Molotov a Kaganovič, ale i fakt, že Sovětský svaz se ve stejné době angažoval v suezské krizi a měl eminentní zájem na bezchybné souhře všech svých satelitů. Chruščov se proto rozhodl zlikvidovat povstání masivní vojenskou intervencí. Ráno 4. listopadu zahájily sovětské jednotky za pomoci dělostřelectva a letectva útok na Budapešť. Přes optimistické předpovědi sovětských generálů povstalci odolávali více než dva týdny a jen mimořádná opatření, jako deportace stovek zajatců do věznic na Ukrajině, vyhlášení výjimečného stavu, zavedení mimořádných vojenských tribunálů a exemplární popravy povstaleckých vůdců, umožnily Sovětům a nově nastolené "dělnicko-rolnické" vládě v čele s Jánosem Kádárem Maďarsko ovládnout.

Kreml přitom nalezl u československých komunistů bezmeznou podporu. Během invaze dostalo Československo za úkol neprodyšně uzavřít hranice a materiálně pomáhat nové Kádárově vládě. Oficiální nevojenská pomoc se jen v listopadu 1956 vyšplhala na 90 milionů korun. Čilá spolupráce panovala také mezi ministerstvem vnitra a maďarskými bezpečnostními silami. Antonín Zápotocký pak v projevu z 3. 11. 1956 označil činnost maďarských povstalců za "řádění bílých teroristů a zvrhlých banditů". Takový stalinistický postoj ostře kontrastoval se solidárním mlčením Poláků a vyvolal v pokořeném Maďarsku mezi obyčejnými lidmi nenávist ke všemu českému a slovenskému. "Vy a Rusové jste jediní proti nám," křičeli prý v Budapešti na dopisovatele Rudého práva. Oficiální delegace proto ještě nějaký čas jezdily do Budapešti raději pod znakem Červeného kříže než pod československou vlajkou.

Povstání se stalo klíčovým bodem maďarské novodobé historie - statisíce lidí opustily zemi, další tisíce se ocitly před mimořádnými soudy. Více než dvě stě lidí bylo popraveno. Pro většinu národa byl socialismus již navždy spojen s mocenskou zvůlí a sovětskou okupací. I proto se Kádárův režim přes počáteční brutalitu snažil upevnit svoji moc pomocí politických ústupků a ekonomické liberalizace podle oblíbeného rčení "Kdo není proti nám, je s námi". Paradoxně tak drama podzimu 1956 položilo základy jednomu z nejliberálnějších totalitních režimů ve východním bloku, který se těšil pověsti "nejveselejšího lágru" za železnou oponou.

Nikdy nezapomeneme

Pro Novotného a ostatní neostalinisty znamenala sovětská vojenská lekce signál k urychlenému zastavení i těch omezených rehabilitací obětí stalinistického režimu, k nimž se jen váhavě odhodlávali, a k utužení vnitrospolečenské disciplíny. S odvoláním na hrozbu kontrarevoluce byla zakázána další diskuse o destalinizaci. Generální prokuratura již 19. listopadu nařídila nepropouštět politické vězně, kterých bylo dohromady ve věznicích na 11 000. Všemocná strana nabrala novou sílu a zaměřila svoji pozornost na skupiny obyvatel, které dosud více či méně úspěšně jejímu tlaku odolávaly, například na zemědělce - jen v roce 1957 bylo založeno 500 nových JZD.

Kreml na loajální postoj Novotného režimu nezapomněl a Československo se, na rozdíl od "nespolehlivého" Polska a Maďarska, hřálo na výsluní jeho přízně a bylo vydáváno za příklad vzorného satelitu. O dvanáct let později však dostali příležitost zakusit na vlastní kůži opravdovou tíhu sovětského bratrství také Češi a Slováci. A ironií dějin je, že mezi "spřátelenými" armádami, které okupovaly Československo, byl i kontingent Maďarské lidové republiky.

(publikováno: Jan Adamec, Čeští hrdinové táhnou na Budapešť. Jak jsme roku 1956 chtěli válčit v Maďarsku, Respekt, č. 43, 2003, str. 18)