Praguecoldwar

Studie

Jak se kalila historie VŘSR

Příští týden uplynule 90 let od události, jejíž význam zpětně konstruovali ideologové, intelektuálové a Ejzenštejnova kamera

Přítomnost úspěšně kormidluje ten, kdo ovládá minulost. Dávno před Georgem Orwellem to věděli ruští bolševici, kteří negramotným masám modelovali příběh Velké říjnové socialistické revoluce. Pomocí divadelních a filmových agitek přepisovali dějiny i paměť národa a zavedli "výslechové" dotazníky, které se pak uchytily i v Čechách.

Pro někoho "deset dní, které otřásly světem" nebo Velká říjnová socialistická revoluce, pro jiné bolševický puč za německé peníze, který přinesl jen utrpení nezměrných rozměrů.

Laické i odborné spory podbarvené politikou a ideologií o interpretaci roku 1917, které vygradovaly v polovině devadesátých let, pomalu utichly, respektive vyčerpaly se úměrně tomu, jak toto téma ztratilo na mediální přitažlivosti a aktuálnosti. To platilo zvláště pro země, které po roce 1989 vystoupily ze stínu naoktrojované ideologie, jejímž úhelným kamenem byl právě rok 1917 v marx-leninské interpretaci.

Pro profesionální historiky však rok 1917 na přitažlivosti neztratil. Stále se najdou takoví, kteří se vrhají do tichých archivních vod, aby hledali nové přístupy, jak toto dramatické období nově uchopit a pochopit. To se podařilo například americkému historikovi z William and Mary College Frederickovi C. Corneyimu v knize Telling October (2004). Zaměřil se na téma, jak se sovětský režim v prvním desetiletí své existence pokoušel vytvořit vlastní paměť, institucionalizovat a kodifikovat svoji historii a vybudovat si tak legitimitu. Podle Corneyiho to byl nejednoznačný a komplikovaný proces, v němž se proplétali politici, historici a také umělci.

Vyprávění příběhů

Podobně jako středověká království nebo čerstvě se zrodivší moderní politické národy v 19. století se i nové režimy 20. století, ať už to byly masarykovské Československo, fašistická Itálie, IV. francouzská republika nebo sovětské Rusko, pokoušely kolem své politické moci vytvořit jasnou a pochopitelnou soustavu příběhů, které by občanům v metaforách a symbolech odpovídaly na základní otázky proč (byl nový režim založen, jaký je jeho smysl), kdo (je nebo se může stát jeho legitimním členem) a jak dál (vize do budoucnosti).

Sovětský příběh začínal v Říjnu, který měl představovat přirozené vyvrcholení historického vývoje podle jednoduchého schématu boje utlačovaných proti utlačovatelům. Tato interpretace událostí roku 1917 se postupně přeměnila v novou ortodoxii očištěnou od všech disharmonických prvků a podporovanou literární produkcí, ritualizovanými oslavami, manifestacemi, estetizací politické moci a uměleckými prostředky, především divadlem a filmem. Komplementárně byla zakládána muzea a profesní výzkumné instituce a organizovány ambiciózní kampaně sloužící k přesvědčování obyvatel, že právě díky Říjnu se jejich životy staly nedílnou součástí jedinečného dějinného projektu beztřídní společnosti.

Revoluční imaginace

První výrazné oslavy výročí Října proběhly v roce 1920. Bolševici chtěli demonstrovat svá čerstvá vítězství v občanské válce a složit hold svým mučedníkům. "Ohrožený" Říjen se měl proměnit v Říjen "triumfující". Toto rané chápaní Října formovala spíše obecně sdílená "imaginace revoluce", která měla své kořeny v literárních i vizuálních obrazech Francouzské revoluce. Revoluce jako dějinný činitel byla vnímána jako něco a priori správného, pozitivního, racionálního, pokrokového a osvobozujícího bez ohledu na to, kdo ji vedl či jaké vedlejší důsledky přinášela.

Bolševici tak mohli čerpat z rezervoáru nezkaženého entuziasmu, vášnivého sebeobětování a ideologického chialiasmu především u umělců a intelektuálů, kteří ovšem nutně nemuseli být komunistického smýšlení. Štědré státní dotace určené pro oslavy se tak spojily s uměleckým talentem prominentních ruských umělců, jako byli Jurij Annenkov, Nikolaj Jevrejnov, Adrian Pjotrovskij, Alexandr Kugel nebo Hugo Varlich. Radikální divadelníci v čele s Vsevolodem Mejercholdem se zase pokusili v "Divadelním Říjnu" proměnit divadlo v obrovskou arénu revoluce a občanské války. Dva tisíce účastníků-herců inscenovalo pseudonáboženské mystérium Chvalozpěv za osvobození práce, které stavělo na dějinné linii Spartakovo povstání - povstání Stěnky Razina - Říjen 1917. Sledovalo jej 35 000 diváků.

Divadlo, které bylo ještě před masovým nástupem filmu vnímáno jako nejvhodnější prostor pro sdílení a přenos emocí a komunikaci s diváky, se mělo stát důležitým prostředkem pro evokaci Října. Diváci měli pochopit smysl historie a své poslání v ní v jednom jediném emblematickém představení.

V hlavní roli Zimní palác

Mezi účinné prostředky reprodukce paměti patří zhuštění komplikovaných událostí do jednoho klíčového okamžiku podaného v patřičné dramatické struktuře a s dostatečným emocionálním nábojem. Ten nakonec utkví v paměťovém sítu, stává se nejvděčnějším námětem pro umělecké zpracování a jako "Příběh" se přenáší na další generace. V českých dějinách tak můžeme putovat zlomovými vteřinami od proklamace československého státu přes vjezd nacistických vojsk do Prahy a Gottwaldův únorový projev až po hukot sovětských vojenských letadel během "dlouhé" noci a výkřiky studentů na Národní třídě.

Základním referenčním bodem sovětské revoluční mytologie se stalo dobytí Zimního paláce. Umělecké reprodukce této události operovaly s klasickým pojetím - revolučně uvědomělé masy přemáhají sveřepou obranu a za dramatických okolností a za cenu krvavých obětí zaplavují nepřátelskou "pevnost". Připisovaná důležitost světodějného útoku však ostře kontrastovala s antidramatickou realitou obsazení paláce.

Zimnímu paláci také v porovnání s archetypální Bastilou chyběl symbolický rozměr, jímž byla zasažena předrevoluční lidová představivost - nebyl to symbol útlaku či politické represe ani vězení v praktickém či symbolickém smyslu. Proto se také jako životaschopnější ukázala pozdější interpretace Zimního paláce jako symbolu neschopnosti a izolovanosti Prozatímní vlády, kterou smetla dynamická a progresivní síla mas v čele s Leninovou stranou. Tento motiv - sídlo abstraktní moci duchů (prizračnaja vlasť) - pak zpracoval Sergej Ejznštejn ve svém Říjnu (1928), když místo reálných členů Kerenského vlády nechal na židlích sedět jen jejich obleky.

Co je to IstPart?

Ani ne rok po umělecky avantgardních oslavách se ale podstatně změnila vnitropolitická situace. Vládla všeobecná nespokojenost s režimem, v zemi propukla série rolnických válek, o nichž Lenin prohlásil, že byly mnohem nebezpečnější než Juděnič, Děnikin a Wrangel dohromady.

Nakonec povstali i vojáci v pevnosti Kronštadt. Svými požadavky po návratu moci sovětů, tj. vojensko-dělnických výborů bez dominance komunistů, zpochybnili samotný základ Leninovy strany jako jediné vůdkyně a nositelky revoluce. Tento mocenskoideologický souboj o Říjen sice Lenin pomocí krvavého zásahu proti Kronštadtu a zavedení liberální Nové hospodářský politiky NEP zvládl, ale přetrvávající pocit ohrožení jen utvrdil bolševiky v názoru, že k upevnění moci je třeba eliminovat neoficiální výklady Října a kodifikovat jeho jedinou závaznou historii.

Orwellovské "ovládat minulost rovná se ovládat přítomnost" mělo dostat konkrétní obrysy. Stávající umělecké prostředky již ale nestačily, estetizaci moci musela nahradit institucionalizace historie a profesionální reprodukce paměti.

Vytvořením koherentní a ideologicky správné historie Října byla pověřena speciální instituce Kommisija po Istorii Okťjabrskoj revolucii i Rossijskoj Kommunističeskoj Partii, zkráceně IstPart, která byla založena již 25. září 1920 pod vedením Michaila S. Olminského. Nyní měl IstPart před sebou důležitý úkol - zachránit a znovu vybudovat paměť bolševické revoluce.

Moc archivů

IstPart se v prvé řadě zaměřil na budování archivů, kde by pod bedlivým okem odborně i stranicky školených profesionálů byly dochované prameny selektovány a vhodně interpretovány. Dalším krokem byl sběr osobních vzpomínek účastníků Října z celého Ruska, které zaměstnanci IstPartu považovali vzhledem k jejich čerstvé autenticitě za důvěryhodnější a cennější zdroj než například archivy carské policie, které se těšily zvláštní averzi a nedůvěře. Jak prohlásil v roce 1924 zástupce velitele IstPartu Savelev: "...abychom nakonec místo historie revoluce nepsali policejní historii."

IstPart proto začal rozesílat řadu dotazníků, které však spíše suplovaly základní sociologický sběr informací o konkrétním stavu stranické organizace v dané lokalitě a svojí formou připomínaly stylizovaný autovýslech na téma, kdo co dělal v revoluční dny, jak se choval, s kým se stýkal a v jaké straně či politickém hnutí byl před rokem 1917.

Místo vlastního svobodného rozpomínání museli pamětníci odpovídat na návodné otázky, které respondenta směřovaly jasně k tomu, aby poznal, jaké jsou nyní "legitimní" a "nelegitimní" názory. Pamětníci většinou vyplňovali dotazníky během stranických shromáždění za účasti stranických funkcionářů. Odpovědi vypadaly podle toho.

Umírá zakladatel

Leninova smrt v roce 1924, založení Leninova institutu a masové vydávání Leninových děl konečně poskytly nezbytný ideologický tmel, kterým se mohly amalgamovat dosud fragmentární osobní i lokální historie strany. Marxismus-leninismus se prosadil jako nezbytná součást výkladového slovníku historiků a stal se schématem sloužícím k pochopení nesouvislých událostí. Bílá místa, k nimž chyběly dokumenty, nyní doplňovaly ideologické spojnice podle marx-leninských matric, v nichž se ještě více zvýraznila role mas, tříd, třídního boje a komunistické strany. Říjen najednou dával smysl. V roce 1925 navíc převzal vedení IstPartu stranicky vykovanější Semen Kanatčikov a zavedl tvrdší kurz - poslední zbytky "svobodnějšího" přístupu k pramenům byly odstraněny a veškerá energie měla být napřena jen na historii bolševiků a jejich strany. IstPart si zároveň vyhradil právo revidovat a zasahovat do všech děl, která se zabývala Říjnem, ať už to byly vzpomínky nebo jiné práce.

Dvacáté výročí revoluce

Vrcholem ideologického a uměleckého snažení o konečnou podobu Října se měly stát oslavy jeho 10. výročí v roce 1927. Bolševici chtěli jak domácímu, tak i zahraničnímu publiku prezentovat jednotnou a nedělitelnou ideu Října. Literární produkce mířila především do řad stranických organizací a k vzdělanějším vrstvám. Oslovit většinou negramotnou masu politicky indiferentního rolnictva muselo ale až dynamicky nastupující médium 20. století -film.

Říjen tak de facto získal svoji definitivní vizuální "tvář" až díky géniovi stříbrného plátna a zároveň vědomě či ne nejvlivnějšímu propagandistovi sovětského režimu Sergeji Ejznštejnovi. Ten do sebe vstřebal předchozí literární i vizuální vlivy a jako skutečný demiurg stvořil vlastní Okťjabr, film skutečnější než skutečnost, s jehož záběry se běžně setkáváme i v seriózních dokumentech o revoluci. Klíčovým aspektem byl střih, respektive možnost vytvořit účinné lineární vyprávění pomocí sestříhaných fragmentů a pozic. Ejznštejnův příklad, a nejen jeho - z filmových režisérů-tvůrců historických obrazů této rané éry, je třeba zmínit i Alexandra Pudovkina (Koněc St. Pěterburga), Esfira Šuba (Velikij puť) nebo Borise Barneta (Moskva v Okťjabre) - zároveň jasně dokázal, že umělecky silný obraz historické události nedokážou stvořit masy a jejich tvůrčí činnost, ale jen výjimečně nadaní jedinci schopní nasát vlivy, vjemy a podněty okolí a doby a přeměnit je v dílo velké vypovídací síly.

Ejznštejnovým literárním protipólem se stal americký novinář John Reed, respektive jeho reportážní kniha Deset dní, které otřásly světem, která jako jedna z prvních dokázala z komplikované historické materie vytěžit koherentní a ideologicky správný dramatický příběh stavící na žurnalistické zručnosti a autenticitě zážitku.

S ideologickým obrazem a nikdy jinak

V roce 1927 se završilo první období závazné fixace oficiálního výkladu Října 1917. Již tehdy se však začínaly objevovat první trhliny v obrazu Října, způsobené hlavně spory mezi stranickou většinou a Lvem Trockým a celou levou opozicí. Čím důrazněji se k absolutní moci propracovával Josif Stalin, tím více se také pročišťoval obraz Října směrem k stalinistické verzi kodifikované pak ve Stručných dějinách VKS(b).

Přesto základní vizuálně-literární kontury Října, nastavené lidmi jako Lenin (politik), Olminskij (historik) nebo Ejzenštejn (umělec), přetrvaly po celou dobu trvání SSSR jako základní ideologické kameny sovětské identity.

***

Divadlo, které bylo ještě před masovým nástupem filmu vnímáno jako nejvhodnější prostor pro sdílení a přenos emocí a komunikaci s diváky, se mělo stát důležitým prostředkem pro evokaci Října

Marxismus-leninismus se prosadil jako nezbytná součást výkladového slovníku historiků a stal se schématem k pochopení nesouvislých událostí. Bílá místa doplňovaly ideologické spojnice a Říjen najednou dával smysl.

Literární produkce mířila především do řad stranických organizací a k vzdělanějším vrstvám. Oslovit negramotnou masu politicky indiferentního rolnictva muselo teprve dynamicky nastupující médium 20. století - film.

(publikováno: Jan Adamec, Jak se kalila historie VŘSR, Lidové noviny, 03.11.2007, str. 8)