Pražský web pro studenou válku

Studie

Brežněvův duch nad Ruskem

Bezpečnostní složky srostly s ruským státem dokonaleji, než to kdysi dokázala KGB

Éra Leonida Brežněva formálně skončila téměř přesně před čtvrtstoletím - někdejší první muž východního bloku zemřel 10. listopadu 1982. Stín tehdejších poměrů ovšem padá i na současné Rusko. Nikoli neprávem přirovnávají představitelé ruské opozice politické poměry ve své zemi k Sovětskému svazu právě v době Brežněvovy vlády. Nejde přitom jen o paralely ve vládní propagandě či kontrole médií. Styčné body lze nalézt hlavně v klíčových pilířích státní moci. Patří k nim vliv, jaký mají na chod státu příslušníci bezpečnostních složek, a také zdroj ekonomického bohatství, a tedy i politické moci. Tím byla a je ropa.

Generace pragmatiků

Leonid Iljič Brežněv se k moci dostal v roce 1964 po tichém převratu, jenž poslal do výslužby jeho dlouholetého patrona a rádce Nikitu Chruščova. S Brežněvem tak převzala moc první generace, která již vyrostla v sovětském režimu. Předseda vlády Alexej Kosygin, hlavní ideolog strany Michail Suslov nebo šéf parlamentu Nikolaj Podgornyj zahájili svoji kariéru během prvního pětiletého plánu na začátku třicátých let a do vysokých pozic vystoupali po mrtvolách svých kolegů, které Stalin nechal popravit během velkého teroru v letech 1936 - 1938. Nebyli to již zapálení revolucionáři idealisté, ale pragmatičtí technokrati, perfektní znalci mechanismů moci. Byli hrdí na úspěchy své země, její nezpochybnitelnou vojenskou sílu a zahraničněpolitickou moc.

Po svém nástupu se musel Brežněv vyrovnat s paradoxem, který mu zanechal jeho předchůdce: Chruščov chtěl budovat socialistickou společnost bez stalinských represí a permanentního strachu. Neuspěl - jeho kampaně v zemědělství a v průmyslu přinášely po počátečních úspěších spíše pokles produkce, plýtvání a vyčerpání zdrojů i lidí. Chruščov se navíc dopustil osudné chyby. Svými návrhy na pravidelnou rotaci stranických kádrů ohrozil sovětskou byrokracii, která mu pak v klíčových momentech bojů o moc odepřela poslušnost. Něco podobného Brežněv, sám kovaný aparátčík a byrokrat, nikdy neudělal. Naopak - do svého štítu si vetkl "stabilitu kádrů". Zajistil nomenklatuře jistotu a prestiž a na oplátku získal její stálou podporu a loajalitu.

Stabilita kádrů měla však několik nevýhod. Ambiciózní, mladí a inteligentní lidé z nastupujících poválečných generací, kterým scházel revoluční étos i válečný sjednocující zážitek, nemohli kvůli zabarikádovaným aparátčíkům dostatečně rychle postupovat na kariérním žebříčku tak, jak to bylo možné například ve třicátých letech. Jedinou organizací, která ambice nových elit dokázala uspokojovat a která kladla důraz především na schopnosti, se stala KGB. Tato mocná organizace přebírala stále více pravomocí a funkcí. Zatímco se stranická nomenklatura uzavírala do sebe a její členové se soustředili spíše na materiální zajištění svého těžce nabytého statusu elity Sovětského svazu, KGB začínala duplikovat stranické a státní funkce a stala se jedinou efektivní a výkonnou složkou státu.

Toto prorůstání bezpečnostních složek do společnosti nebylo jednoduchým a přímočarým procesem a vlastně se naplno projevilo až na konci Brežněvovy éry. Když v roce 1953 zemřel Stalin, jeho nástupci se ze všeho nejdříve snažili podřídit si a plně kontrolovat tajnou policii. Nejprve zlikvidovali všemocného šéfa policie Lavrentije Beriju, na jeho místo pak začali dosazovat profesionály bez napojení na stranickou hierarchii. Oddělili tak stranické vedení od policejních struktur a získali pojistku, že je budou mít plně pod kontrolou.

Nepostradatelný Andropov

Během Brežněvovy éry však nastává pozvolný obrat. V roce 1967 se šéfem KGB stal do té doby rychle postupující stranický kádr Jurij Andropov. Zpočátku to ovšem pro něj byl spíš kariérní "stop-time" - Brežněvova "odměna" za přílišnou loajalitu k padlému vůdci Chruščovovi. Přičinlivý a inteligentní Andropov ale svůj prvotní handicap proměnil ve výhodu a postupně se jako šéf KGB propracovával do nejužšího vedení strany. Na konci své vlády se Brežněv, tehdy už paralyzovaný nemocí, bez něj neobešel - a stejně nepostradatelným se Andropov učinil i pro KGB.

Pod Andropovovým vedením se KGB začala etablovat jako jediný obránce jednoty sovětského impéria a strážce marxisticko-leninského ideologického dědictví, které bylo nutno bránit tváří v tvář bující korupci, klientelismu a socialistické "privatizaci" státu ze strany stranické nomenklatury.

Po Brežněvově smrti převzal Andropov funkci generálního tajemníka strany, nejdůležitější mocenskou pozici v zemi, a postavil se do čela "očistného" proudu za návrat k původním hodnotám leninské ideologie. V tichosti odklidil zbytky rodinného klanu svého předchůdce a na něj napojené tzv. dněpropetrovské mafie, jejíž korupční praktiky dosahovaly i na sovětské poměry nestoudných rozměrů. Místo skutečného nového stylu vládnutí nicméně nabídl pouze metody KGB - vyžadování naprosté poslušnosti, šikanování, vynucování disciplíny.

Zároveň však Andropov bezděky učinil jeden z důležitých kroků umožňujících budoucí perestrojku: vyměnil pětinu všech oblastních a krajských tajemníků komunistické strany, pětinu všech ministrů a plnou třetinu vedoucích oddělení v ÚV KSSS. Podstatně tím ulehčil situaci Michailu Gorbačovovi, který nastoupil do funkce generálního tajemníka v roce 1985.

Inspirace v brežněvových časech

Podobně jako KGB, zasahuje i nástupkyně této organizace, současná Federální bezpečnostní služba, do stále většího počtu funkcí státu - vstupuje do legislativního procesu, monitoruje nezávislé organizace, má vlastní ekonomický byznys. Podle Andreje Soldatova z on-line serveru Agentura.ru je v současné době FSB ve vztahu ke státu dokonce ještě silnější, než byla sovětská KGB. Zatímco za komunismu byla KGB "jen" státem ve státě, nyní se jí podařilo s tímto státem takřka splynout. Z průzkumu uskutečněného v roce 2006 vyplývá, že až 78 procent předních politických činitelů - klíčových členů administrativy prezidenta Vladimira Putina a exekutivců na regionální nebo federální úrovni - bylo někdy během své kariéry napojeno na KGB nebo na její nástupnické organizace. Zkušenost z bezpečnostních složek Sovětského svazu se zdá být v současném Rusku nezbytnou propustkou k moci. Například okruh Putinových nejbližších spolupracovníků, kteří mají na chod země největší vliv - Igor Sečin, Viktor Ivanov, Nikolaj Patrušev nebo Sergej Ivanov - , se definuje jednak svým petrohradským původem, především ale kratší či delší profesionální zkušeností s bezpečnostními složkami.

Brežněvova éra skrývala velké rozpory - na jedné straně obrovská korupce, klientelismus a kulturní stagnace, na straně druhé společenská stabilita a potvrzení Sovětského svazu jako supervelmoci. Již svojí délkou (téměř 18 let) se dostala hluboko pod kůži sovětské společnosti a v mnoha ohledech tam přetrvává dodnes - ovšem spíše jako světlá vzpomínka na dobu, kdy SSSR (čti Rusko) byl mocným impériem a uznávaným partnerem Evropy i USA a kdy panovalo zdání pořádku. Je proto více než logické, že k současnému putinovskému Rusku, které se snaží o velmocenský návrat a budování silného státu schopného obstát v celosvětové konkurenci, se jako referenční rámec a inspirační zdroj hodí Brežněvova éra, nikoliv turbulentní časy Michaila Gorbačova či Borise Jelcina. Ty jsou spojovány s mocenským rozpadem, pauperizací středních vrstev a ideovou dezorientací. Navíc se Putin, podobně jako Brežněv, může ke svým ambiciózním cílům rozkročit s oporou mocného pomocníka - ropy.

SSSR jako kolonie

Sovětský režim byl během Brežněvovy éry na příjmech z exportu ropy a plynu doslova závislý. V letech 1960 - 1985 se podíl ropy na exportu zvýšil ze zhruba 20 na 50 procent, zatímco podíl technologických produktů klesl z 20 na 12 procent. Sovětský stát z ropných příjmů nakupoval nezbytné technologie a výrobky, ale také subvencoval své satelity ve východní Evropě a tišil tak sociální nepokoje hrozící svrhnout tamní režimy. Ropa byla také garantem sovětského přežití - za utržené valuty sovětští nákupčí pravidelně skupovali obilné přebytky po celém světě a zachraňovali tak chronicky nesoběstačné sovětské zemědělství.

Ropa se postupně stávala jednou z mála spojnic mezi sovětským režimem a světovou ekonomikou. Pohříchu tak přetvářela mocný Sovětský svaz v jakousi bohatou surovinovou kolonii rozvinutých zemí, což ovšem vytvářelo tlak na samu historicko-ideologickou podstatu režimu, který chtěl být alternativou kapitalistického zřízení. Brežněvovský "contrat social" - jistota práce, garance nízkých cen, zdravotní péče a podobně - tak stál a padal se světovými cenami ropy. Fungoval, když po roce 1973 vylétly ceny nahoru, pomalu se hroutil během 80. let, kdy Saúdská Arábie začala pumpovat do oběhu stále větší objem ropy, a její cena tak zákonitě klesala. Podobné nebezpečí hrozí i putinovskému Rusku, které svůj ekonomický rozvoj, sociální stabilitu i zahraničněpolitickou expanzi financuje z nečekaně vysokých zisků za vývoz ropy a plynu.

V Rusku proběhly v neděli parlamentní volby, překvapení čekal jen málokdo. "Putinovci" perfektně zvládli předvolební přípravu a ostatní politické hráče do boje buď vůbec nepustili, nebo se postarali o to, aby o nich nikdo nevěděl. Nad Ruskem 21. století tak stále bdí duchové komunismu, mezi nimiž Brežněvovi patří prominentní místo.

(publikováno: Jan Adamec, Brežněvův duch nad Ruskem, Respekt, ročník 18, číslo 49, 03.12.2007, str. 58)