Nedorozumění s totalitou

Nedorozumění s totalitou

V souvislosti s probíhající „horkou“ válkou o Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) je zřejmé, že historici, politici a novináři si nerozumí a míjejí se v chápání a užívání některých pojmů. Termínem, který současnou diskusi „kontaminuje“ asi nejvíce, je totalita. Každý si pod ním představuje něco jiného a debaty pak zhusta ústí do neplodného hašteření, zda totalita ano, či ne, a pokud ano, tak od kdy do kdy a jak intenzivně.

Jak praví Akademický slovník cizích slov z roku 1998, totalita označuje „celistvost, úplnost, jednotnost“ a ve filozofickém smyslu je to kategorie „vyjadřující celek jako jednotu mnoha určení na rozdíl od pojetí celku jako souhrnu částí“. V dalším významu označuje typ „diktátorsky vedeného státu prosazující úplné (totální) ovládnutí všech oblastí společenského života.“ Tato definice má své kořeny v prostředí italského fašismu, jehož ideologové jím označovali „lo stato totalitario" – „stát všezahrnující". Tuto myšlenku pak v historicko-politologickém konceptu totalitarismu rozvinula na přelomu 40. a 50. let brilantní generace myslitelů Hannah Arendtová, J. L. Talmon, Carl J. Friedrich, Zbigniew Brzezinski či Raymond Aron. Snažili se postihnout onu radikalitu, novost a bestialitu nacistického a stalinistického režimu, která neměla, co se týče utrpení a počtu obětí do té doby obdobu a v mnoha rysech se výrazně odlišovala od minulých despocií. Proto totální kontrola, totální teror, totální indoktrinace. Ve zjednodušené podobě totalitarismus stanovil základní atributy, podle nichž mělo být možné identifikovat totalitní společnost – jednotná a vynucovaná ideologie, mocenský monopol jedné politické strany, centrálně plánovaná ekonomika, teror silových organizací, podmaněná média a prostředky masové komunikace. Koncept plnil důležitou roli v tom, že vytvořil společný jmenovatel pro na první pohled zcela odlišné režimy – nacistické Německo a stalinský Sovětský svaz, a v badatelské rovině dal za pravdu těm nemnohým, kteří si již ve třicátých letech všimli zarážejících podobností stalinských i hitlerovských čistek, forem propagandy či metod manipulace. Totalitarismus tak definoval nejen základní rámec budoucích odborných debat, ale díky studené válce se také úspěšně prosadil i v politice. Výborně se totiž hodil do ideologických schémat „my vs. oni“ a „dobro vs. zlo“, s jejichž pomocí euroatlantická civilizace hledala svoji poválečnou identitu a mobilizovala se proti nebezpečí sovětizace.

Jestliže se hitlerovské Německo během druhé světové války nebo stalinský SSSR během Velkého teroru v letech 1936 – 1938 mohly ve své intenzitě blížit onomu „ideálnímu typu“ totalitní společnosti, pak další existence především Sovětského svazu tento koncept začala problematizovat. Jak s pomocí totalitní škály interpretovat Chruščevovu destalinizaci a pokusy o reformu systému nebo Brežněvovu „stagnaci“ či dokonce Gorbačovovu perestrojku? Jak se vyrovnat s národními variantami socialistických diktatur od Albánie po Polsko? A jak do toho zapadají pravicové autoritářské diktatury od Řecka až po Latinskou Ameriku? Statický model totalitarismu se prakticky ihned dostal pod silnou, často oprávněnou kritiku - akademici jako například respektovaný odborník na SSSR Robert Tucker mu vytýkali příliš slabou pramennou základnu. V západní Evropě v 60. a 70. letech vliv totalitarismu slábl – jednak se jeho jasně protisovětské zaměření nehodilo do konceptu konvergence, tj. postupného sbližování obou světonázorových světů, jednak jeho dominanci narušila generace historiků – revizionistů, kteří se místo na politické zaměřili na sociální dějiny. Začali používat jiné analytické metody, zaměřili se na jiné prameny, dívali se jiným úhlem pohledu. „Totalitní“ společnost definovali jako různorodější, komplexnější a dynamičtější. Lidé v jejich pohledu nebyli jen pasivními objekty teroru a ideologické indoktrinace ze strany agresivní menšiny, ale používali různé strategie jak se k režimu chovat – od rezistence přes adaptaci až po konformitu a souhlas. Tato a další interpretace ze strany jiných sociálních věd od sociologie, psychologie, politologie či antropologie sice totalitarismus zcela nepohřbily, ale ukázaly, že může být jen jedním z mnoha klíčů k pochopení dějin Sovětského svazu či nacistického Německa. Nicméně stále slouží jako užitečný výchozí bod debat, o čemž svědčí například reprezentativní sborník sestavený pod vedením renomovaných historiků Sheily Fitzpatrickové a Michaela Geyera Za obzor totalitarismu, který je dostupný i v českém jazyce.

V českém prostředí měl koncept totalitarismu jinou trajektorii. Na rozdíl od západní Evropy se u nás i v ostatních zemích střední a východní Evropy ujal ani ne tak jako analytický systém, ale jak poznamenal profesor Abbott Gleason jako účinná sémantická zbraň v boji disidentského hnutí proti systému, doplňovaná komplementární symbolikou populární dystopie George Orwella 1984. Bez hlubší vazby na metodologické diskuze na Západě a větší kritické reflexe pak totalitarismus zahájil úspěšné tažení českou historiografií 90. let. Historici, ale také novináři a další tvůrci veřejného prostoru přirozeně reagovali na společenskou objednávku a na rozdíl od svých západních kolegů se snažili plnit více rolí – vedle badatelského zaplnění „bílých“ míst historie a obnovení a zachování paměti těch, které minulý režim perzekvoval, se snažili pomoci odhalit zločinný charakter minulého režimu, „očistit“ společnost od komunistických kádrů, potrestat viníky minulých zločinů, a tím delegitimizovat přeživší komunistickou stranu. Všem těmto vzájemně někdy neslučitelným funkcím totalitarismus, podobně jako v běžné mluvě se uchytivší pojem totalita neboli „totáč“, vyhovoval, neboť narýsoval jasnou dělící čáru mezi totalitní minulostí a demokratickou současností. Termín se ale také zprofanoval, ztratil svou vypovídací hodnotu, rozmělnil se. Je stále méně jasné, co vlastně označuje. Pro střízlivou analýzu je skoro nepoužitelný a slouží spíše jako identifikátor ideologických preferencí či životních zkušeností – „řekni mi, jestli jsi pro, nebo proti totalitě, a já už budu vědět, co si o tobě myslet“. Navíc zobecňující označení uplynulé éry jako totality maskovalo jeden paradox, na který upozornil historik Jiří Suk ve svém textu Komunistická minulost jako politický problém. Podle něj v naší společnosti existuje od roku 1989 neustálý rozpor mezi silným polistopadovým antikomunismem a opačnou reálnou historickou zkušeností počínající svobodnou volbou komunistů v roce 1946 přes slabý odpor společnosti při instalaci režimu v roce 1948, nadšenou podporou KSČ v období Pražského jara až po „snadnou adaptaci na konzumní variantu normalizačního socialismu.“

Není žádným tajemstvím, že dvě hlavní instituce, které se v současnosti zabývají výzkumem našich dějin po roce 1948, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR a ÚSTR se metodologicky rozcházejí. Zatímco na ÚSTRu směřují spíše směrem dokumentačně-badatelským, ÚSD (ale také jiná, především vysokoškolská pracoviště) kladou důraz více na koncepce, teorie a terminologii. Úhel pohledu determinují i témata jejich bádání – celkový pohled na režim bude logicky jiný, zkoumáte-li převážně archiv represivních složek, než když píšete o kulturních dějinách, ideologii nebo o každodennosti a životech „obyčejných lidí“, které většinou „velká politická historie“ míjí a kteří se starají o svůj omezený svět. Další rovina nedorozumění tkví ve vzájemné komunikaci mezi historiky a veřejností. Těm, jimž z nejrůznějších příčin vadí kritika termínu totality, by měli vzít v potaz, že se automaticky nemusí jednat o zpochybňování utrpení politických vězňů nebo legitimizaci minulého režimu, ale jen o snahu odpoutat se od svazujícího konceptu totalitarismu a posunout možnosti bádání dál. Úkolem historika není přijmout nějaký společensky konsenzuální koncept a pak ho aplikovat na své bádání (jak to bylo v případě marxismu a jak se to někdy stává i s totalitarismem), ale kriticky zkoumat, zpochybňovat, ověřovat. Na druhou stranu by historici měli chápat, že v obecném diskurzu se totalita již ujala a bude se pravděpodobně i nadále používat bez „poznámkového aparátu pod čarou“. Historie bude vždy politicko-společenskou arénou a mohou, měli by (a dodávám i musí) se k ní vyjadřovat všichni, kdo se o ni zajímají. Historici se proto nemohou uzavřít do slonové věže archivů a teoretických definic. Pak totiž mohou lehce zjistit, že jim lidé, kteří jejich práci platí, nerozumí. A oni nerozumí jim.

Nebezpečí, které nám může hrozit při nekritickém a paušalizujícím prosazování termínu totalita, je možné ilustrovat na jiném, podobně nadužívaném termínu. Nemine měsíc, aby se na některém z českých televizních kanálů neobjevil dokument o nacistickém režimu, díky němuž do našich příbytků pravidelně vstupuje Adolf Hitler jako ztělesnění „zla“. Stejně jako u totality se pojem zla ve spojitosti s Hitlerem či Stalinem postupně vyprazdňuje a stává se spíše marketingovou značkou. Vzniká jakési pseudomystické ódium nepochopitelnosti, nesdělitelnosti a neproniknutelnosti. Již v šedesátých letech si německý historik Martin Broszat všiml, že taková mysterióznost zanechává stav bádání o Třetí říši v překvapivé ignoraci a napospas podivným vykladačům. Za podobně vágní užívání pojmu „zla“ v souvislosti s nacistickým režimem byla kritizována i samotná Arendtová ve své práci Eichmann v Jeruzalémě. Podle německého historika Klause-Michaela Mallmanna znesnadnila svým populárním konceptem o banalitě zla pochopení, jak fungoval nacistický aparát a kdo byli skuteční pachatelé. V jejím podání se šoa „…stalo automatismem bez jednajících lidí a pachatelů, poháněným abstraktními a bezejmennými strukturami a institucemi.“ Zůstane-li pro nás Hitler „ztělesněním zla“, přistupujeme na fascinaci jeho postavou a necháváme se svést vnější podobou režimu, aniž bychom pronikli ke skutečným příčinám či pachatelům.

Slova jako zlo či totalita nám pomáhají zřetelně se oddělit od minulého režimu, ale zároveň se tím vytěsňují znepokojivé paralely a podobnosti v chování jednotlivců, sociálních skupin či organizací s naší současností. Ideologie a praxe minulých režimů nevznikly ve vzduchoprázdnu, ale organicky vyrostly z moderní společnosti. Antisemitismus, rasismus, eugenika nepřišly až s „démonem zla“ Hitlerem. Přineslo je moderní, osvícenské a pokrokové devatenácté století. Stejně tak jsou „dětmi“ moderny i socialismus, marxismus, leninismus či stalinismus. Můžeme minulý režim morálně odsoudit, zesměšňovat, vytěsňovat, extrahovat jen určité momenty, vyzdvihovat vzpomínky jedněch a odmítat druhé, ale to nás k pochopení jejich podstaty a mechanismů příliš nepřiblíží. Podobně jako západní demokratické Německo vybudovali i bývalí členové a funkcionáři NSDAP, tak i lidé, kteří šli na 1. máje 1989 v průvodu, byli s největší pravděpodobností titíž, kteří demonstrovali v listopadu téhož roku proti KSČ. Budeme-li však setrvávat na pozicích, že totalita tu najednou byla a pak náhle zmizela, příliš nového a poučného se o mechanismech moci nedozvíme a včas nebudeme moci odlišit, kdy je demokracie skutečně v ohrožení a kdy se naopak jedná jen o legitimní politický boj. Historie totiž neskončila a nikde není psáno, že to, z čeho vyrostly nacistické či komunistické diktatury, se nebude opakovat a že Evropu nepohltí násilí a autoritářské ideologie.

(publikováno: Nedorozumění s totalitou, Lidové noviny, 27.04.2013, str. 5)