zahlavi

internetový časopis pro výzkum dějin studené války / a research e-magazine on the Cold War

AKTUÁLNÍ ČÍSLO

ARCHIV

STUDIE

DOKUMENTY

SVĚDECTVÍ

RECENZE

CO JE NOVÉHO

KOŘENY

TEORIE

REJSTŘÍKY

WWW

***

Arnošt Kolman, Ideologie německého fašismu, Praha, 1946

OBSAH

Nutno vyhladit fašistickou ideologii.......... 5

Pravá tvář nacismu.................12

Hitlerovský stát a jeho inspirátoři..........12

Hitlerovská armáda a její vůdcové..........21

Hitlerovský ,,nový pořádek v Evropě" a jeho strůjcové ... 30

Zásady ideologie německého fašismu..........36

Rasismus....................39

Svrchovanost státu................54

Člověk vůle...................62

Ideologie fašismu jako systém.............64

Jak se osvědčovala ideologie německého fašismu v praxi …81

Německé štvaní proti Slovanům, zvláště proti Čechům a Slovákům...................94

Ideologická půda, ze které vyrostl nacismus.......105

Revise poměru k německé kultuře...........112

Německá filosofie z konce XVIII. a počátku XIX. století . .119

Německá filosofie z poloviny XIX. století........I29

Závěr.......................

NUTNO VYHLADIT FAŠISTICKOU IDEOLOGII

Druhá světová válka v Evropě skončila. Německý fašismus bezpodmínečně kapituloval, jeho válečná, politická, státní moc je rozdrcena. Obětavostí a hrdinstvím pokrokového lidstva a především sovětského lidu byla zachráněna evropská civilisace. Rudá armáda a vojska spojenců obsadila Německo, jež musí nahraditi ohromné škody, které způsobilo. Musí být provedena opatření, aby Němci nemohli po třetí rozpoutat dobyvačnou světovou válku, německý generální štáb má býti zničen, německá armáda a německý průmysl odzbrojeny. Tři veliké mocnosti a všechny mírumilovné národy zabývají se organisací budoucnosti Evropy, zajištěním míru. Bylo učiněno již mnoho vážných kroků v tomto směru, jak dokazují usnesení konferencí v Teheraně, v Jaltě, v Postupimi, v San-Francisku i v Londýně.

Má za těchto okolností politicky aktuální a prakticky životní význam zabývati se ideologií německého fašismu anebo jen význam akademický a vzdělávací? Bohužel, skutečnost má i jiné — stinné stránky, jež náš obraz nezachytil.

Fašismus se totiž neskládá jen z vojenské agresivní mašinérie a ze státního řádu trvalé hrůzovlády. Skládá se i z lidožroutské ideologie, z negace veškeré morálky. Tato ideologie je nejen jeho následkem, nýbrž i jeho předpokladem. Právě proto lidstvo, nebo aspoň 95% obyvatel zeměkoule, které si vášnivě přeje, aby

5

nastoupil trvalý mír, nesmí očekávat automatické, morálně-politické zhroucení fašismu, když již bylá dokonána jeho úplná porážka vojenská a hospodářská. Fašističtí loupežničtí pohlaváři již dávno pochopili nevyhnutelnost porážky Německa, a proto započali s dalekosáhlými přípravami k nové budoucí výbojné válce, zasévajíce, kde se to jen dalo, jedovatá dračí semena nacismu.

Mezi první loupežnou válkou, válkou prusko-francouzskou, kterou vedlo Německo v r. 1871 po Sedanu, a první světovou válkou uplynulo 43 let, a mezi ní a válkou nynější jen 25 let. Není vyloučeno, že by němečtí imperialisté, kdyby jim ovšem byla dána možnost, rozpoutali již za nějakých 15 let novou, ještě mnohem krvavější válku, používajíce masově nových strašných zbraní jako atomové pumy, pumy-rakety nebo zbraní ještě účinnějších.

Tomu se musí zabránit stůj co stůj. Štěstí naše a našich dětí, osud celého lidstva vyžadují, aby bylo překonáno vše, co by mohlo zmařiti řešení tohoto úkolu. Proto musí být fašismus vyhlazen ve všech ohledech, musí být vyhlazen i morálně-politicky, ideologicky.

Rozumí se, že všechny morálně-politické, všechny ideologické kořeny fašismu musí být vyrvány nejen v Německu a v zemích jeho někdejších nohsledů, nejen v zemích, jež Němci drželi pod železnou patou své otrokářské okupace, ale i v Anglii a Americe, a taktéž v různých „neutrálních" zemích. Fašismus má i dnes ve světě nemálo stoupenců a přívrženců. Jedni jsou přímo placenými agenty hitlerovců, či prostě staří osvědčení hitlerovci, kteří se dnes organisují jako vlkodlaci. Druzí jsou fašisty jen z poloviny.

Patří

6

k těm, kdo se bojí opravdové demokracie a kdo počítají s tím, že bude-li fašismus alespoň částečně zachráněn, budou ho moci využít jako protiváhy proti demokracii. Mnozí z těchto kruhů jsou sice proti fašismu německému, ale neměli by nic proti tomu, kdyby byl vystřídán fašismem jiným, „domácím". Sem patří i finanční magnáti, kteří mají zájem na vzrůstu zbrojení a na udržení válečného stavu ve světě, kteří si pomocí mezinárodních trustů a kartelů chtějí dobýti světovlády. Třetí nejsou pro fašistický systém jako celek, ale nebojují proti němu, dávají mu za pravdu v jeho jednotlivých tvrzeních. Čtvrté rozkládá fašistická infekce, morální korupce. Cítí, že za okupace, nekladouce nacismu odporu, sami se stali jeho pomocníky. Ztratili tak morální oporu, není jim dnes nic svatého, stali se prodejnými, prázdnými, bezpáteřnými.

Soudobý poválečný fašismus projevuje se v různých formách, které nejsou ovšem ničím jiným než přebarvenými, starými, dávno ztroskotavšími hesly nacistů.

Jsou to ošumělá strašidla „rudého imperialismu" a ,,bolševické Evropy", pohádky o tom, že Sovětský svaz si chce podmanit Balkán, Polsko, Evropu, Indii, že chce vnutit sovětský řád Československu nebo Bulharsku.

Jsou to pokusy o vytvoření „sanitních kordonů", „západoevropských bloků", sfér a federací, namířených proti Sovětskému svazu jakožto nejdůslednějšímu bojovníku za mír a proti fašismu, je to celá ta „atomová diplomacie".

Jsou to pokusy o rozviklání jednoty mezi spojenci, mezi velkými mocnostmi navzájem a mezi nimi a malými národy. Jsou to různé projevy něžné lásky k bližnímu — k organisátorům Lidic, Majdanku a Osvěčimi, protesty proti

7

vystěhování Němců z Československa a péče o Hitlerjugend v Anglii, kde se zakládají nové a obnovují staré fašistické organisace.

Ještě nezetlely mrtvoly statisíců nevinně zavražděných, ještě visí nad Evropou černý dým z pecí táborů smrti a národy mají se již klidně dívat na to, jak v Německu znova jako po první válce, vznikají „Freikorps", jak se v Kecku krvavě dusí demokracie, jak se slovinskému národu bere svoboda, již si vybojoval, a na to, jak v Indonésii nebo v Číně pokračuje vraždění, jak Francovo Španělsko provokuje demokratický svět.

Je možno teprve jen se dohadovat, že v této válce bylo zničeno neméně než dvakrát tolik lidských životů než v předešlé, ještě není sečten zisk. jejž dalo toto velkolepé business (dílo) — čím je válka techničtější, tím je výnosnější — a již štvou určité kruhy k nové světové válce, opakujíce Hitlerovy hysterické křiky o „křižáckém tažení" proti Sovětskému Rusku.

Fašistická ideologie měla mocnou oporu i na Dálném východě. Nehledíc na úplnou porážku nacistického Německa, agresivní imperialistické Japonsko jako jediná z mocností, trvalo na pokračování v dobyvačné válce, kterou vyvolalo. Japonsko bylo ještě před 10 lety jedním ze dvou ohnisek nebezpečí světové války, ono uzavřelo s Německem proslulý ,,antikominterní pakt", vytvořilo blok útočníků proti mírumilovným demokratickým zemím. Spolu s fašistickým Německem spřádalo Japonsko plány o rozdělení světa a zotročení svobodných národů. Japonsko chtělo uchvátiti Cínu a Indii, Polynesii a Austrálii, snilo o podmanění území Sovětského svazu až po Ural. Svá loupežná tažení vedlo týmiž zákeřnými metodami jako fašistické Německo. Napadlo neočekávaně, porušujíc smlouvu, drancovalo,

8

páchalo ukrutnosti a zvěrstva. Svůj výboj přikrývalo stejně dravci ideologií jako nacismus — nacistickým šintoismem, hlásajícím vyvolenost japonského národa, jeho světovládné poslání určené nebesy. V druhé světové válce bylo věrným spojencem a pomocníkem fašistického Německa a sledovalo s ním společné cíle. Ačkoliv i Japonsko utrpělo plnou porážku, není ještě japonský agresivní imperialismus zničen. A na světě zůstaly ještě celé fašistické státy jako Francovo Španělsko, Portugalsko a asyl hitlerovců — Argentina, a jiná mocná hnízda mezinárodního fašismu.

Za těchto okolností je jasné, že fašistická ideologická nákaza nevyvětrá tak rychle ani z hlav Němců, ani z hlav těch, kdo jim bud dobrovolně či z donucení pomáhají. Vymýcení morálně-politických ideologických kořenů nacismu musí se prováděti houževnatě a s toutéž soustavností, s jakou je po dlouhou dobu Němci zasazovali, a ovšem s takovou silou a rozmachem, aby se mohlo čelit zhoubné, zákeřné, pro-fašistické propagandě. Před soud v Norimberku musí být postaveni nejen fašističtí politikové a generálové, nýbrž i hlavní ideologové fašismu, teoretikové a profesoři nenávisti k lidstvu.

V boji proti fašistické ideologii jsou k disposici různé prostředky. Především jsou to prostředky hmotné, organisační. Je to ustavení nového, demokratického řádu v Evropě, předpokládajícího, že uvnitř každého státu lid buduje svá hospodářská, politická a kulturní zřízení opravdu demokraticky a podle své vlastní vůle a že se mezi těmito státy utváří přátelské a spojenecké poměry. Je to nové hospodářské, politické a kulturní zřízení Německa, prováděné spojenci a zaměřené k vymýcení všech možností znova ohrožovati mír,

9

zaměřené k vyhlazení všech zbytků fašistického řádu a k tomu, aby německý národ mohl později vlastním úsilím uskutečniti rekonstrukci svého života na demokratické základně a zaujmouti během doby místo mezi svobodnými a mírumilovnými národy světa.

Je to dále zničení všech reakčních sil, podporujících fašismus, potrestání válečných zločinců a kolaborantů, znemožnění vytváření reakčních organisací. Je to dále zničení všeho toho, co sloužilo šíření nacismu, šíření rasové a nacionální nenávisti, antisemitismu, cynicky kultivované vlčí morálky, zhovadilosti, chuti k lehkému zisku, k zdeptání lidské osobnosti. Je to zničení nacistických škol, novin, knih, filmů atd. Konečně je to velkorysá výchovná práce, soustavná politická a morální výchova národa, směřující k tomu, aby v něm byla pomocí školy a divadla, literatury a hudby vypěstována pravá lidskost a pravá láska k vlasti. Je to převýchova celým veřejným politickým životem k takovému národnímu duchu, jenž nestrpí, aby veřejné zájmy se podřizovaly ziskuchtivosti vydřiduchů a ctižádosti šplhounů, aby se politika stala předmětem tržních spekulací a sobectví egoistických skupinek a osobností, aby vznešené humanitní ideály, jež jsou zároveň ideály ryzího slovanství, byly nahrazovány klaněním se modle brutality a hamižnosti.

Všechny tyto prostředky budou ovšem účinné jen tehdy, jestliže budou spočívati na pevné ideologické základně. Člověk, jenž citově hluboce nenávidí fašismus, může se přesto lehce dát chytit na lep fašistickou demagogií, nemá-li pevné, rozumově odůvodněné poznatky o podstatě fašistické ideologie. Proto vedle hmotných, organisačních prostředků hraje v boji proti fašismu vůdčí úlohu ideový obsah

10

osvětové práce, trpělivé, populární vysvětlování pravých cílů nacistické ideologie. A pro pochopení podstaty, metod a cílů nacismu má zase mimořádný význam poznání toho, jak se německo-fašistická ideologie utvářela, poznání všeho toho, co postupně ideologicky připravovalo a připravilo hitlerismus. Právě tento úkol, jenž není úkolem speciálně badatelským, stavíme si zde.

11

PRAVÁ TVAR NACISMU

Hitlerovský stát a jeho inspirátoři

Hitlerismus je dítě německého imperialismu — nejdravějšího a nejlupičštějšího ze všech imperialismů. Strana hitlerovců, nazývající se „nacionálně-socialistickou", nebyla ve skutečnosti stranou nacionalistickou. Jejím cílem nebylo sjednocení německých zemí, ale zotročení evropských národů a ustavení světovlády. Nebyla ovšem ani stranou socialistickou, ale právě naopak stranou nejzapřísáhlejších nepřátel socialismu, nejhorších reakcionářů, ničících v Evropě nejzákladnější demokratické svobody. Němečtí nacionál-ní socialisté byli prostě žoldnéři německých průmyslových, pozemkových a bankovních magnátů. Byla to strana drancujících lupičů, pozbyvších lidské podoby a klesnuvších na úroveň dravé zvěře, strana, která balamutila lid a zastírala svou pravou imperialistickou povahu rouškou ,,nacionalismu" a ,,socialismu".

Pravá, ničím nezastřená dravci tvář hitlerismu zírá na nás ze všeho toho, co jím bylo vytvořeno. Je to především hitlerovský stát, hitlerovská armáda a hitlerovský ,,nový pořádek v Evropě".

Co byl hitlerovský stát a kdo byli jeho inspirátoři? Hitlerovský stát byl státem německo-fašistického imperialismu. Téměř před sto lety začalo se Německo, jež bylo zemí se zaostalým řemeslnickým hospodářstvím, rychle vyvíjeti v zemi průmyslového velkokapitalismu. Německo, rozdrobené na 36 maličkých, politicky slabých knížectví, se začalo sjednocovat

12

v mohutnou kapitalistickou velmoc. Prušáčtí junkeři, tito velkostatkáři-šlechtici převzali spolu s bankéři a fabrikanty, vládu v zemi.

Vbrzku prohlásili němečtí kapitalisté a jejich vláda, že se budou domáhati ,,místa na slunci", že si ho dobudou ne kompromisy, ale mečem. Roku 1897 prohlásil kancléř kníže Bulow v říšské sněmovně:,,Minuly ty doby, kdy se druzí národové mezi sebou dělili o země a vody a my Němci jsme se spokoj ováli jen modrým nebem.“ „Drang nach Osten" („Tlak na východ" — drzé požadavky na území střední, jižní a východní Evropy a blízkého východu, na Rakousko, Balkán, Turecko, Sýrii a rovněž na africké a asijské kolonie atd. ,,odůvodňovali" němečtí imperialisté tím, že prý Německo potřebuje míti v těchto zemích,,agrární doplněk". Ale země bohaté surovinami a lacinou pracovní silou, výhodné pro odbyt průmyslových výrobků, byly dávno rozděleny mezi kapitalisty Anglie, Francie a jiné.

Německým kapitalistům zbyly jen drobty kolonií v Africe a Asii. A tím víc se rozněcovala závist Němců, jejich vlčí lačnost. Počali usilovně zbrojit, připravovat se k dobyvačným válkám. Prušácké kasárenské dresurování zaplavilo zemi. Německý militarismus počal ohrožovat celý svět.

Vypukla první světová válka, ale Německo v ní utrpělo porážku. Po versaillském míru prožívalo těžké roky krise, nezaměstnanosti. Plány německých imperialistů uchvácení cizích zemí, se zhroutily. Přesto však se němečtí imperialisté ani na okamžik těchto plánů nezřekli. Ihned po porážce započali s přípravami k nové světové válce. Jenomže tentokrát pracovali mnohem zákeřněji a důkladněji.

Němečtí velkokapitalisté především úplně podřídili

13

stát svým zájmům. Stát reguloval ted hospodářství tak, aby několik největších boháčů mělo ohromné zisky i na úkor továrníků, obchodníků a velkostatkářů menších. Veškeren průmysl, celé hospodářství Německa bylo usměrněno na výzbroj. Finanční kapitál a stát se slily v jeden celek.

Tedy na rozdíl od imperialismu vilémovského Německa omezil fašistický imperialismus privilegované, rozhodující postavení junkerů ve vedení státu a odevzdal stát do rukou finančního kapitálu. Ztrativ v první světové válce válečné loďstvo, fašistický imperialismus nemohl počítat — aspoň ne pro první období svých loupežných tažení — s africkými nebo asijskými koloniemi, a proto na rozdíl od imperialismu vilémovského Německa soustředil své úsilí na kolonisaci Evropy.

Hlavní změna ve světové situaci tkví pak v existenci socialistického státu — Sovětského svazu, tvrze demokracie, míru a práv malých národů. Tkví ve zkušenostech národů z první světové války. Proto namísto jedné státní formy třídního panství měšťáctva, namísto měšťácké demokracie, která v Německu nikdy nebyla důsledně uskutečněna, musela přijít druhá jeho forma — odkrytá teroristická diktatura.

Připravovaly ji postupně reakční strany Německa a různá reakční zařízení, jež se zaváděla v této zemi. Proto musel fašistický imperialismus vyrukovat i s jinou ideologií, odlišnou od zastaralé ideologie vilémovského imperialismu, musel otevřeně štvát proti demokratickému myšlení a proti Sovětskému svazu. Musel vyvinout novou, silnější demagogii, než byla zastaralá šovinistická demagogie dřívější.

Využil ilusí maloměšťáků, že je možno zbaviti se kapitalistické nouze za kapitalismu, využil vlastnických, náboženských a nacionalistických

14

předsudků lidových mas a taktéž nenávisti pracujícího lidu ke kapitalismu.

Němečtí velkokapitalisté, tito pánové velkobank a koncernů, všichni ti Kruppové a Rochlingové, Pensgenové a Siemensové, německý finanční kapitál, uzavřevší smlouvu s generálkou, se rozhodl zůstat pro tentokrát ve stínu, nevystupovat pod vlastním jménem. Proto si našli své hlídací psy — hitlerovskou, fašistickou stranu. Její vrcholky, počínaje policejním špiclem Hitlerem, nabrali ze spodiny společnosti. Jejím hlavním jádrem se staly masy těch průmyslových a zemědělských dělníků a zřízenců, kteří za dlouhé doby nezaměstnanosti hluboko klesli.

Za balamutícími hesly této strany, za nacionálním socialismem šli všichni, kdo věřili ve „vůdcem" slíbené obnovení Německa a hlavně věřili, že každý Němec bude tečí mít navždy zajištěnu každodenní vepřovou pečeni k obědu. Fašisté široce využili slepého patriotismu maloměšťáků, této stále kolísající společenské vrstvy, jež se sice v kapitalismu zklamala, avšak nenabyla ještě proletářského třídního vědomí — fašistická demagogie byla střižena právě pro maloměšťáky.

Řídíce německý stát v zájmech německých imperialistů, usměrňovali jej fašisté k jedinému cíli, k dobyvačné válce. Hitlerovský stát se stal státem „totálním". Kontroloval veškeren společenský život hitlerovského Německa, ba i veškeren soukromý život Němců, veškeré myšlení bylo v něm „usměrněno". Válečné přípravy, šílené zbrojení a potom sama válka za světovládu — to byl jediný obsah činnosti hitlerovského státu, a tomu se v něm vše podřizovalo.

Z týchž důvodů zničili hitlerovci veškeré svobody, jež si ve staletém boji vybojovala německá dělnická

15

třída. Zničili svobodu slova, tisku, shromaždování, svědomí. Zničili dělnické politické strany a odbory dělníků i úředníků. Rozpustili volený parlament a nahradili jej komediantským, fašistickým sněmem. Zavedli v Německu nejukrutnější teror, popravili, utýrali ve vězeních, nechali shnít v koncentračních táborech tři a půl milionu nejlepších, nejpokrokovějších Němců. Vyhladili výkvět německého národa, všechny, kdo se tak či onak vzpírali fašismu. Za hitlerovců bylo celé Německo jediným žalářem, vykořisťování pracujícího lidu se závratně vystup:oválo a s ním závratně vzrostly i zisky německých velkokapitalistů. A mezi těmi byli i Hitler, Goring, Goebbels, Ribbentrop a jiní pohlaváři fašistické loupežnické bandy.

Připravujíce výbojnou válku, nacisté dlouhé roky prováděli politiku vyhladovění lidu, politiku ,,děi místo másla", autarkie (soběstačnosti), politiku takových cen zemědělských výrobků, že se jim německé rolnictvo vzpíralo hospodářskou stávkou, politiku ,,rolnického socialismu" Darré — „dědičných statků", jež posilovala kulaky a plodila nádeníky. Uskutečňovali politiku Leyovy ,,dělnické fronty" se systémem špiclů v závodech a se společností ,,Radostí k síle" (Kraft durch Freude), která měla uchlácholit nespokojenost dělnictva a zneužít aktivnosti zejména dělnické mládeže pro své hnusné cíle.

Ve své zahraniční politice lámal hitlerovský stát věrolomně mírové smlouvy, slavnostně jím uzavírané. Používaje zrady vlád některých evropských států jako Francie a jiných, zaměřoval veškeru svou mezinárodní působnost na válku, právě tak, jako to dělal v politice vnitřní. Uzavřel s fašistickou Itálií, Maďarskem, Rumunskem a Finskem loupežné koalice k dran-

16

cování druhých národů, k uchvácení jejich území a k jejich zotročení. Ale on podvedl i tyto své ,,spojence". Proměnil je ve své vasaly, bezohledně vyssával jejich hmotné zdroje a využíval jejich obyvatelů jako „Kanonenfutter". Válka za dobytí Evropy a dále i celého světa byla jediným cílem hitlerovského státu.

Zahraniční politika hitlerovského státu byla zaměřena na světovou nadvládu, které mělo sloužit dočasné vytvoření jednotné fronty kapitalistických mocností v čele s fašistickým Německem a jejich křižácké taženi proti Sovětskému svazu. Hitler byl přesvědčen, že jeho hesla o bolševismu jako ničiteli kultury, mravnosti, rodiny, vlasti budou mít takový účinek, že se podaří morálně odzbrojiti demokratické národy a zapojiti je do antisovětské válečné fronty. Počítal s tím, že zničí nejprve v bleskové válce Sovětský svaz a potom se obrátí proti svým západním spojencům, čímž se vyhne válce na dvě fronty, a tedy i porážce podobné té, jež stihla vilémovské Německo. Skutečnost ovšem škrtla všechny tyto rozpočty. Vytvořila se koalice demokratických zemí a výsledkem této koalice bylo konečně i zřízení druhé fronty v Evropě a rozpad uchvatitelské fašistické koalice. Tím byly podepřeny údery, zasazované hitlerovským vojskům Rudou armádou, a válka, jejíž průběh se urychlil, skončila úplným vítězstvím proti-hitlerovské koalice.

Je příznačné, a význam toho se nemůže dosti zdůraznit, že nejen válečné přípravy, ale ani počátek válečného tažení za kolonisaci Evropy byl by Hitler nikdy nemohl uskutečnit, kdyby byl neměl vlivné pomocníky: svou ,,pátou kolonu" v demokratických zemích. Jen jejich pomoc způsobovala, že němečtí kapitalisté ani nepomýšleli na splnění podmínek versaillského

17

míru, ale naopak. Zájmy amerických, anglických a francouzských trustů a kartelů na německém průmyslu přivedly k plánu Dawesovu, k rychlému vzrůstu válečného potenciálu Německa a v důsledku toho k politice „dorozumění". Ony umožnily Hitlerovi uchvácení Sárska, Rakouska, ony vedly k Mnichovu, jakož i k tragické parodii obrany Francie.

Strach před lidem vlastního národa, naděje, že imperialistické, re-akční Německo bude zárukou proti vývoji doleva i v jiných evropských zemích, přivedla vládnoucí třídy těchto zemí — všech Petainů, Quislingů, Háchů a Tisů — k vlastizradě. A tuto svou politiku nízké hamižnosti zastírali magnáti kapitálu a jejich ideologové ,,vznešenými" hesly nejpodlejší demagogie — spásou evropské civilisace před bolševickými barbary, bojem proti komunistickým,,vlastizrádcům".

Skutečnost brzy ovšem dokázala, že právě Sovětský svaz se nejvíce přičinil o spásu evropské civilisace a že komunisté byli všude v prvních řadách nejobětavějších obhájců vlasti. Dobýti světovlády pro německé imperialisty, v tom byl jediný smysl existence hitlerovského státu. Hitler přímo psal: „Doba malých států minula. My nikterak nemáme záměr fabrikovati mírnou miniaturní Panevropu v čele s dobrým strýčkem Německem. My si nezplodíme své vlastní hrobaře. Musíme jednou provždy vytvořiti věčné politické a biologické základy Evropy." A aby bylo zcela jasné, co hitlerovci rozuměli německou Evropou, prohlásil Hitler, že se jeho stát řídí „světovým názorem, jenž zavrhuje demokratický princip masy a klade si za úkol, odevzdati vládu nad celým světem do rukou nejlepšího národa. Nacionálně socialistický světový názor buduje vše ne na principu většiny, ale na roli osobnosti.'' A dále: „Je třeba jakýmikoli

18

prostředky usilovat o to, aby svět byl ovládnut Němci. Chceme-li utvořit naši velikou německou říši, musíme především vytlačit a vyhladit slovanské národy — Rusy, Poláky, Čechy, Slováky, Bulhary, Ukrajince, Bělorusy. Není žádného důvodu, proč bychom tak neučinili.“

Dějiny lidstva dokázaly ovšem, že cíl, který si vytkl hitlerovský stát, je nedosažitelný. Nejednou tyranové jako Alexandr Makedonský, Džingischán nebo Napoleon hnali na smrt desetitisíce lidí, chtějíce si podmanit svět. Dařilo se jim to částečně — přes hory mrtvol vcházeli do porobených zemí. Avšak tyto dočasné úspěchy neměly nikdy dlouhého trvání. Nevyhnutelně následovalo zhroucení jejich ,,slávy", jejich říše, jejich vlády. A sami tito vetřelci hynuli hanebnou smrtí, proklínáni národy. Je to pochopitelné. Idea světovlády, jež řídila loupežné státy, státy toho typu, jakým byl hitlerovský stát, je ideou ničení. Snaží se proměniti ohromnou většinu lidstva v otroky malé skupiny parasitů. Je zaměřena proti tvůrčí budovatelské práci, proti té síle, která stvořila člověka/ která jej vyzdvihla nad předhistorickou zví řeckou úroveň jeho předků, podobných opicím.

Veškeren vývoj lidstva je neustálým bojem obou těchto sil: tvůrčí a ničící, tvůrčí práce a hovadského vyhlazování. A ačkoliv historie zná mnoho dočasných ústupů, konec konců zvítězila vždy práce, tvůrčí princip, pokrok.

Progresivní síly ovšem nevítězí "samy sebou, automaticky. Je zapotřebí velikého úsilí, ohromných obětí. Krev, pot a slzy hojně kropí cestu k šťastnému životu. Ale náš osud, osud budoucnosti všeho lidstva, je v na-

19

šich vlastních rukou. A jak to ještě jednou dokázala druhá světová válka, lidstvo má vše, čeho je zapotřebí k tomu, aby mohlo v tomto boji zvítěziti. Je to uvědomělost, poctivost, ukázněnost, organisovanost, chrabrost, pracovní píle, sebeobětavost, vytrvalost desítek milionů nejlepších mužů a žen v celém světě, kteří zničili krvežíznivý hitlerovský stát, zničili tohoto nepřítele celého lidstva a kteří se nezastaví dříve, dokud nebudou zničeni jeho inspirátoři a jejich ideologie.

20

PRAVÁ TVÁŘ NACISMU

Hitlerovská armáda a její vůdcové

Svého cíle — světovlády — chtělo Německo, fašistický stát, dosáhnout pomocí dobyvačné války. Je proto pochopitelné, že hlavní síla, ve kterou doufali němečtí fašisté, byla hitlerovská armáda. Co byla hitlerovská armáda a kdo byli její vůdcové? Podle podmínek versaillského míru mělo Německo, poražené ve válce r. 1914—1918, právo vydržovat jen stotisícovou armádu — Reichswehr — bez soudobé vojenské techniky, armádu, která měla sloužiti jenom pro zachování „vnitřního pořádku". Ve skutečnosti však Reichswehr konservoval staré důstojnické a pod-důstojnické kádry a připravoval nové. Totéž dělaly i jiné legální a nelegální vojenské organisace jako „Stahlhelm", ,,černý Reichswehr", četné sportovní spolky atd. Tyto kádry se staly jedním z nejzákladnějších pilířů hitlerovské armády.

Hitlerovci se dostali k moci nejen jako příručí německých plutokratů, nejbohatších továrníků a bankéřů, ale též se schválením staré šlechtické, junkersko-prušácké vojenské kliky. Byl to onen typ důstojníka-Prušáka, o kterém veliký ruský satirik Saltykov-Ščedrin již před 75 lety na základě vlastních dojmů z Německa napsal, že „vším svým stylem, postavou, držením těla, vypjatou hrudí, zdviženou bradou přímo mne trká: ´Já jsem hrdina´. Zdá se mi, že kdyby místo toho řekl: Já jsem lupič a hned tě začnu řezat, bylo by mi lehčeji." Této vojanštině se nikdy nepřestanou sníti

21

sny o dobyvačných pochodech. Válka byla jim vždy jediným a nejlepším řemeslem, válka pro samu válku, lhostejno v čích loupežných zájmech je vedena. Jsou to potomci těch Němců, které tak barvitě vylíčili Marx a Engels v článku ,,Zahraniční politika Německa" v „Nových rýnských novinách" z 2. července r. 1848:

„Za posledních 70 let, abychom se nevraceli do minulosti ještě vzdálenější, postupovalo Německo Britům za jejich zlato své lancknechty proti Severoameričanům, bojujícím za svou nezávislost; Němci dali se naštvat jako divoká smečka psů proti Francouzům; ve sveřepém manifestu vévody brunšvického hrozili rozbořit Paříž do základů, spikli se s emigrovavšími šlechtici proti novému řádu ve Francii, při čemž všechny tyto úsluhy oplácela Anglie subsidiemi. Když během dvou posledních století přišla jednou Holanďanům do hlavy rozumná myšlenka, skoncovat s nesmyslným hospodařením domu Oranského a proměnit svou zemi v republiku, vystoupili opět Němci jako pochopové svobody. Švýcarsko mohlo by také leccos vyprávěti o sousedství Němců a Uhry se jen pomalu vyléčily ze škod, které jim způsobilo Rakousko, jeho německý imperátorský dvůr.

Až do samého Řecka docházely německé bandy naverbovanou, které měly podporovat maličký trůn líbezného Otty, a v samém Portugalsku objevili se němečtí policajti. A kongresy po r. 1815, pochody Rakouska proti Neapoli, Turinu, Romagni, zatčení Ypsilantovo, Německem vyvolaná zotročující válka Francie proti Španělsku, Don Miguel, Don Carlos, podporovaní Německem, reakce v Anglii, ozbrojená hannoverskými vojsky, Belgie, roztržená a terorisovaná německým vlivem, Němci v samých hlubinách Ruska, představující oporu jediného samo –

22

vládce a malých despotů — celá Evropa zaplavená Koburgy!

Polsko oloupené, roztržené za pomoci německé vojanštiny, Krakov, který zrádně rozdrtila, Lombardie a Benátky, zotročené a vyčerpané pomocí německého zlata a krve, veškeré osvoboditelské hnutí v celé Itálii, přímo či nepřímo udušené bodáky, šibenicemi, žaláři, galejemi... Seznam hříchů Německa je mnohem delší, lépe jej nesčítat.

Vina za tyto hnusné činy, páchané za pomoci Německa v druhých zemích, padá nejen na vládu, ale ve velké míře i na sám německý národ. Kdyby nebylo jeho zaslepenosti, jeho otrockého ducha, jeho ochoty a pohotovosti hrát úlohu lancknechtů, ,,blahosklonných" pochopů a poslušných nástrojů pánů ,,z milosti boží", německé jméno nebylo by tak nenáviděno, proklínáno i přezíráno za hranicemi. A Německem zotročené národy dávno by dospěly do normálního stavu svobodného vývoje."

Ideál německé vojanštiny byl otevřeně vyjádřen mnohými vilémovskými generály. Ti snili o nevelké, po zuby vyzbrojené armádě profesionálů, bleskurychle působící. Majíce hořké zkušenosti f z první světové války, obávali se všeobecné branné povinnosti, ozbrojení národa, velkých armád.

Avšak v naší době není možno podmanit si s nevelkou armádou Evropu, a tím méně celý svět. K tomu je zapotřebí mnohamilionové armády, celá země musí býti podřízena potřebám války. S tím se museli smířit i němečtí generálové. Právě proto i oni pomohli k vládě kaprálovi Hitlerovi, ač neskrývali, že ho přezírají. Hitlerovi a hitlerovcům se dostalo vážné úlohy ideologicky zpracovat lidský materiál, který měl se-

23

stavit a sestavil potom masu vojáků německo-fašistické armády.

Již za první světové války představovala německá armáda vydresurovanou vojenskou masu, jež byla nezpůsobilá uvažovat a jež nadto byla opilá šovinismem. Avšak ani proslavené prušácké cepování, ani drzá lež, že se imperialistická válka vede v zájmech německého národa, neprojevily se dostatečně pevnými. Čtyři roky války nejen že vyčerpaly Německo, daly vykrvácet císařově armádě, ale i podlomily jejího bojového ducha, její slepou disciplinu.

Vycházejíce z této zkušenosti, hitlerovci postavili zpracovávání budoucích vojáků na pevnější základy. Ley, vůdce ,,německé dělnické fronty" — této největší provokatérské organisace, jaká kdy byla, napsal o systému fašistického zpracovávání německých mozků toto: „My počínáme od tří let. Jakmile dítě počíná chápat, vtiskneme mu do rukou praporeček. Dále škola, organisace Hitlerovy mládeže, úderný oddíl, vojenská služba. Ani na okamžik nenecháme je sobě samému. A když prošlo vším tím, tu je svým pořádkem uchvátí „dělnická fronta" a nepustí je — už jako dospělé — do samé smrti, ať se mu to líbí nebo ne." Ano, jak říkali sami fašisté, každý Němec byl vychován jako „politický voják Adolfa Hitlera".

Ideje, jež se vtloukaly do hlavy budoucím vojákům, nebyly příliš složité. Za prvé, Němci musí bezpodmínečně poslouchat „vůdce" a vůbec náčelníky všeho druhu, jež on určil, neuvažovat, nemyslet, protože to za ně dělá „vůdce". Za druhé: Němci patří k vyšší rase. Musí přezírat a nenávidět všechny ostatní národy, protože jsou vyvoleni, aby vládli nad celým světem. Za třetí, aby dosáhli svého cíle, mají Němci nejen

24

právo, ale i povinnost užívat všech prostředků bez rozdílu, a čím jsou tyto prostředky podlejší a ukrutnější, tím lépe.

Celé toto „učení" šlo Němcům lehce. Byli k tomu dávno připraveni svým vlastním dějinným vývojem. V Německu se déle než kde jinde udržel ve městech stavovský, řemeslnický řád a selské hospodářství vyvíjelo se prušácko-junkerskou cestou. Aby mohli obstát v soutěži s kapitalistickými zeměmi, jež pokročily vpřed, museli řemeslníci dodávat zboží, které se vyznamenávalo přesným provedením, a selské hospodářství — masovou lacinou produkci.

Jako základ bylo tu krajní vykořisťování jak ,,rodinné" — tovaryšů, tak i nádeníků, kteří byli postaveni na roven domácího tažného dobytka. Všechno to vychovalo u Němců malicherné šosáctví, klanění se „pořádku", bázeň před ,,vyšším", slepou poslušnost zákonů, krajní schematismus v myšlení, pedantismus, puntičkářství. A odvěké zaměstnání naverbovaných dusitelů svobody národů naočkovalo Němcům nesmírnou zpupnost proti všem jiným národům, velikášství, zhovadilou hrubost a ukrutnost středověké soldatesky. Pozdě, ale zato velmi rychle se vyvinuvší kapitalismus přidal odpuzující lačnost a lakotu. Všechny tyto rysy, jež obzvláště charakterisují německé měšťáky a maloměšťáky, zanechaly své stopy i na německé dělnické třídě. A jsou typické pro německou fašistickou armádu.

Když hitlerovská armáda, její vojáci a důstojníci rabovali, nebyly to jen zločiny jednotlivců, ale metodicky, plánovitě prováděná opatření. Hitlerovci zavedli „osobní zájem" vojáka na válce. To znamená, že slíbili svým vojákům, že jim rozdají půdu v uchvácených zemích, na příklad na Ukrajině a v Bělorusku, a

25

že jim dají z této půdy vyhnané rolníky jako nevolníky. To také znamená, že vše, co fašisté v dočasně okupovaných zemích naloupili, posílali v milionech úředních zásilek svým příbuzným do Německa. Tak udělali fašisté ze zločinu zákon. Proměnili loupež a krádež ve vojenské hrdinství.

A právě tak tomu bylo i s masovým zabíjením neozbrojených obyvatelů, znásilňováním, mučením a nesmyslným ničením kulturních hodnot. Toto vše bylo chladnokrevně promyšleno, byl to systém, uskutečňovaný s mrtvou setrvačností a důsledností nataženého mechanismu.

V rozhovoru s Rauschningem, jedním z dřívějších Hitlerových přátel, jenž potom utekl do Ameriky z bázně před osudem postihnuvším mnohé bývalé přátele ,,vůdcovy", se kterými se rozešel, Hitler řekl: ,,Teror je nejúčinnějším nástrojem politiky. Já se ho nebudu vzdávat jen proto, že tlupa hloupých buržoasních citlivkářů se uráží pro jeho užívání. Mou povinností je, využít všech prostředků, přiučit německý národ surovostem a připravit jej k válce. A mé chování v době války bude také takové . . . Duševní zmatek, vzájemně si odporující city, neřešitelnost, panika, to jsou mé nástroje . . . Svět je možné ovládnout jen strachem . . . Nač žvatlat o hrubosti a rozčilovat se nad týráním. Masy to potřebují. Ony mají zapotřebí něčeho, co je přinutí třásti se hrůzou ..."

Obludná zvěrstva masového krvavého teroru, jež páchala hitlerovská armáda, byla tedy nerozlučně spjata s celým systémem vedení války. Měla dvojí účel: zlomit ducha odboje zotročených národů a ,.zocelit" německé okupanty pro uskutečnění programu ,.totální války", jak jej nastínil Hitler, vštípit jim ,,rekovného ducha".

26

Ovšem Hitler měl na zřeteli i vrstvy, které by přímé, nezastřené hlásání výbojné, loupežné války mohlo odpudit. Pro ně měl pohotově hrubou demagogii — vydávat hitlerismus za nejvyšší pacifismus. „Kdo se opravdu upřímně snaží, aby pacifismus zvítězil," psal Hitler ve své bibli lidožroutství ,Můj boj', „ten se musí ze všech sil snažit, aby Němci ovládli svět. Pacifisticky humánní idea je fakticky tenkrát dobrá, když výše stojící člověk nejdříve ovládne svět a podmaní si jej v takové míře, že se stává jediným vládcem země."

Německý militarismus se vůbec vydával za podstatně odlišný od militarismu druhých imperialistických států. Tak na příklad nacismu nakloněný katolický filosof Scheler tvrdil, že u Němců militarismus je „výrazem národa, který si cení čest výše než užitek, moc celku výše než zájem skupin a tříd, boj a práci výše než příjemný život, štěstí a pokoj," že tedy německý militarismus vyplývá „ne z plutokratických snah jako u Angličanů, ale z rasy, přírody, z hlubokého přesvědčení, z instinktu".

Proto je válka, kterou nesou Němci světu, „nejsvětějším a největším zjevením, s jehož pomocí nám Bůh posílá světlo", jak to kázali kněží „německého křesťanství", proto je válka „železnou vanou očisty". A konečný cíl této války, svět očištěný hitlerovci, měl vypadat tak, jak jej nakreslil fašistický filosof Bergmann: „Na zříceninách světa vztyčí svůj vítězný prapor ta rasa, která se projeví jako nejsilnější a promění veškeren kulturní svět v dým a popel."

Hitlerovská armáda vedla „totální válku , to znamená, že vedla válku nejen proti armádám, ale proti celým národům, válku neuznávající rozdílu mezi nepřátelskými vojáky a civilním obyvatelstvem, válku vy-

27

hlazovací. V týchž rozhovorech, zapsaných Rauschningem, líčil Hitler již v roce 1932 své metody vedení války takto: „Budoucí válka bude se radikálně lišit od poslední světové války . . . Odmítá se právo používati ve válce jakýchkoliv zbraní a taktéž právo vésti bakteriologickou válku. Ale já zde nemám výčitek svědomí a budu používati takových zbraní, jakých bude nutno. Nové otravné plyny jsou úžasné . . . Bakteriologická válka má budoucnost. . . My podlomíme fysické zdraví našich nepřátel právě tak, jako zlomíme jejich mravní odpor..."

Jeden z německých teoretiků německé válečné ideologie, Banse, popsal ve svém spise „Wehrwissenschaft" bakteriologickou válku tohoto druhu: nakažení nepřítele skvrnitým tyfem pomocí vší, cholerou a morem pomocí krys, zamoření vody bakteriemi tyfu, otrávení potravin. Dále líčí práci vědeckých „kochovských" ústavů, zabývajících se velkovýrobou zkázonosných mikrobů a experimenty na zajatcích a,,méněcenných". Ze hitlerovci neuplatnili plyny a bakterie ve druhé světové válce, vysvětluje se tedy ovšem ne výčitkami svědomí, ale bázní, že na použití těchto dvojsečných zbraní, zakázaných mezinárodními smlouvami, by spojené národy odpověděly úplným vyhlazením německých lotrů.

Při tom, jak známo, podstatou hitlerovské strategie byla ,,blesková", zákeřně započatá válka, čili, jak se vyjádřil Hitler: ,Já nikdy nezačnu válku, nejsem-li si jist, že demoralisovaný nepřítel ustoupí před prvním úderem první obrovské ofensivy... Ohromující vzdušné útoky, teror, sabotáž, vyhlazování, zabíjení vůdců, napadení všech slabých bodů nepřátel, neočekávanost útoku — vše v jednu a tutéž vteřinu bez ohledu na zá-

28

lohy a ztráty — to je válka~budoucnosti. Gigantický, zdrcující úder. . . ani tak zvané mezinárodní právo, ani úmluvy nebudou mi překážkou ..."

Po prvé se idea ,,bleskové války" vtělila do tak zvaného ,,plánu Schliffenova" proti západním mocnostem. Avšak Hitler pod vlivem korunního prince, nedbaje varování zkušených generálů, jak ,,levých" jako Seeckt, tak i „pravých" jako Ludendorff, chtěl sjednotiti ,,bleskovou válku" s ,,plánem Hoffmannovým", totiž s pochodem na východ, v neomezené prostory Sovětského svazu, což bylo zřejmě neuskutečnitelné. Ve válečné ideologii německého imperialismu hrály též význačnou úlohu různé utopistické myšlenky o „technické válce", na příklad Guderianovy, líčící budoucí válku jako téměř výhradní válku tanků, jiných teoretiků jako válku letadel atp., a podceňující význam samého člověka, roli vojáka ve válce.

Při tom německá strategie přemrštěně přeceňovala své vlastní síly a podceňovala síly a možnosti nepřítele. Taktika fašistické armády, vyplývající z této strategie, byla — jak ukázala válka — šablonovitá, nepružná, pedantická. Němci, přesní ve svých operacích, pokud situace dovolovala postupovat podle předpisů vojenského řádu, stávali se bezmocnými, když se situace komplikovala a vyžadovala samostatného rozhodování. Zkušenost války zvrátila všechny otrokářské plány Hitlerovy, a to především hrdinským úsilím Rudé armády. Avšak konečné vítězství — nejen ve válce, ale i při budování trvalého míru — bude zajištěno teprve tehdy, až bude zničeno jádro hitlerovské armády — německý generální štáb a jeho ideologie.

29

PRAVÁ TVAR NACISMU

Hitlerovský „nový pořádek v Evropě" a jeho strůjcové

Hitlerovský stát a hitlerovská armáda, uskutečňujíce uchvatitelské plány německo-fašistického imperialismu, nazývaly svůj loupežný cíl nejinak než ustavení „nového pořádku v Evropě". Pod těmito nabubřelými slovy se skrývalo přání, dosáhnout světovlády Německa a zavésti všude teroristickou diktaturu zločinné kliky darmožroutů nad pracujícími masami, čili, jak pravil Hitler, „utvrditi vítězným mečem, Herrenvolk', jenž podmanil svět úlohám vyšší kultury".

Sami němečtí fašisté dávali tento obraz „nového pořádku", tohoto nového společenského řádu. Vše řídí špička fašistické strany spolu s několika největšími německými bankéři, továrníky a velkostatkáři. Jim jsou podřízeni všichni ostatní němečtí velkostatkáři a kapitalisté, kterým je popřáno méně moci a méně materiálních statků. Za nimi jde veškeré střední měšťáctvo, úřednictvo a technická inteligence německá. Potom přijdou jako jejich sluhové němečtí dělníci a rolníci. Konečně pak veškeré obyvatelstvo uchvácených zemí nachází se v postavení otroků Němců, má se stát pouhými nositeli čísel, „dřevorubci a rozvažeči vody německého národa". O to se hitlerovci snažili a to také zaváděli. Jak je vidět, tato společenská pyramida „nového pořádku" není ničím novým, je to prostě návrat k nejhoršímu otrokářství.

„Nový pořádek" měl úplně předělat mapu Evropy. Uprostřed leží „Velkoněmecká říše, kde po stu letech

30

bude žít ne dnešních 80, ale 250 milionů Němců". Tento zázračný přírůstek vznikne částečnou germanisací Slovanů a jiných obyvatel „Ostlandu". Velkoněmecká říše pohltí Skandinávii, Holandsko, větší část Belgie, Elsasko-Lotrinsko, Československo, jižní Tyroly, Švýcarsko, část Balkánu. Kolem tohoto centrálního státu se seskupí jeho vasalové — země s vládami, sestavenými ze zrádců, s vládami, jež jsou jen zástěrkou hitlerovské tyranie.

V každém případě jsou však těmto vládám nadřízeni němečtí ,,poradci", protektoři a radové. „Nový pořádek" znamená úplné hospodářské podmanění Evropy, její přeměnu v kolonii Německa. Jihovýchodní Evropa měla dodat Němcům obilí a naftu, Skandinávie železnou rudu, Československo stroje, Anglie lodi. Nejdůležitější průmyslové okresy v okupovaných zemích se přímo přivtělují k Německu. Zákonodárství dané země se na ně nevztahuje. Největší podniky přecházejí podvodem nebo přímo násilím (na příklad ,,arisací") do vlastnictví Němců. Přitom bohatnou ovšem v první řadě fašističtí pohlaváři jako Goring, který stál v čele nejbohatšího metalurgického koncernu. Střední a drobné průmyslové podniky se likvidují.

Velká rolnická hospodářství se konfiskují. Ta, která mají méně než 20 hektarů, odevzdávají se německým sedlákům a ostatní, do 120 ha, německým velkostatkářům. Drobná selská hospodářství se ruinují, rolníci se stávají bezzemky. V uchvácené zemi se násilně zavádí německá valuta, místní měna se znehodnocuje. Tímto způsobem a přímo německými rekvisicemi i různými ,,dobrovolnými" sbírkami pumpují se z evropských zemí potraviny a suroviny. Násilně a pod rouš-

31

kou ,,dobrovolnosti" svážejí se do Německa pracovní síly — nezaměstnaní, rolníci ztrativší práci a vyhnaní ze své půdy, zruinovaní živnostníci, politicky podezřelí intelektuálové, váleční zajatci.

Vnitřně politický program ,,nového pořádku" spočívá ve zničení demokratických svobod, existujících v evropských zemích, v germanisaci těchto zemí, v hitlerisaci veškerého společenského myšlení. Parlament, odbory, svoboda tisku, shromažďování a svědomí, toto vše likvidovali fašisté v celé jimi okupované Evropě. V jednotlivých zemích sehráli k oklamání lidových mas komedii ,,parlamentů", sestavených z fašistických agentů. Odbory byly rozehnány, v podnicích řádily provokatérské špiclovské organisace. Veškerá osvěta, tisk, umění byly „usměrněny", sloužily germanisaci národů okupovaných zemí, vyhubení jejich národního ducha. Němečtí fašisté ničili památníky národní kultury, vyhlazovali národní inteligenci, snažili se, aby byly zapomenuty slavné národní tradice.

Všude namísto jmen velikých lidí toho či jiného národa stavěli svá vlastní banditská jména. Zohavivše zlodějskou hantýrkou svůj vlastní německý jazyk, kazili jeho vlivem jazyky podmaněných národů. Vše, co dávali namísto národní kultury, byla goebbelsovská propaganda, namířená proti svobodymilovným národům a rozšiřující podlé, lidožroutské, hitlerovské názory.

Nenávist k demokracii, k lidovládě byla jednou z vůdčích sil hitlerismu. „Světový názor, který se snaží zřeknutím se demokratické ideje odevzdat zemi nejlepšímu národu, to znamená vyšším lidem, musí logicky též uvnitř tohoto národa sledovat týž aristokratický princip a zabezpečit vůdcovství a maximální vliv v národě nejlepším hlavám" — psal Hitler. A Rosen-

32

berg v ,,Mythu XX. století" ještě jasněji vyjádřil tuto zásadní nenávist, pramenící z monopolistického kapitalismu a halící se do rasového pláštíku, tuto nenávist k heslům francouzské revoluce, k rovnosti, volnosti a bratrství lidí: ,,Liberalismus přiznával svobodu — svobodu pohybu, obchodu, parlamentarismus, emancipaci žen, rovnost lidí a pohlaví atd. Hřešil tím proti zákonům přírody. Německá idea vyžaduje autoritu, typotvornou sílu, omezení, výcvik, záštitu rasového charakteru, přiznání věčné polarity pohlaví."

V oboru mezinárodní politiky měl býti „nový pořádek v Evropě" jen základnou pro další výboje. Měl uskutečnit dávný sen německého imperialismu —jeho výboj po cestě tří ,,B": Berlín, Byzanc (Cařihrad), Bombay, po cestě jdoucí přes Irák s jeho naftou do Indie. Měly být uchváceny všechny kolonie Anglie a Francie v Africe a na konec mělo se udeřit na Kanadu a Jižní i Střední Ameriku.

,, Nový pořádek'' uskutečňovali němečtí fašisté podle určitého plánu, jenž počítal se zvláštními poměry, vyskytujícími se v každé zemi. Tak na příklad, když hitlerovci vtrhli do Norska, pokoušeli se prvotně vystupovat jako obhájci Noru proti nebezpečí anglické invase, jež prý jim hrozí. Vydávali se za přátele tohoto jim ,,pokrevně příbuzného národa", těchto nejčistších representantů ,,nordické rasy". ,,Ale když se vyjasnilo, že žádný klam, žádní Quislingové nejsou s to zlomiti odpor norských vlastenců proti německým vetřelcům, shodili své masky. Přešli k týmž metodám budování ,,nového pořádku", jakých užívali v Polsku, v Jugoslávii, v okupovaných krajích Sovětského svazu, to znamená, k ničím nezastřenému násilí, neslýchanému svou ukrutností a svými rozměry. Prohlásili Nory za

33

rasu zkaženou cizími živly a počali je bez rozpaků vyhlazovati Tentýž program uskutečňovali i v Holandsku, Belgii, Alsasku-Lotrinsku, ve Francii, v českých zemích. Všechny tyto země, a taktéž podle jména ,,samostatné" státy — němečtí ,,spojenci"- Itálie, Maďarsko, Rumunsko, Finsko, Slovensko a Bulharsko — nebyly ničím jiným, než různými etapami,,nového pořádku". Třicet milionů Slovanů mělo být vyhlazeno v prostoru na západ od Uralu; z Čechů měla být část vyhlazena, část poněmčena, část odtransportována na práce do Afriky, kde by postupně vyhynuli.

Konečný cíl byl všude týž. A k němu se pokoušeli dojíti konec konců vždy týmiž metodami: týráním a mučením obyvatelstva, vydaného na pospas postupnému vyhladovění, koncentračními tábory, mučírnami gestapa, šibenicemi, postřílením rukojmí, znásilňováním žen, rabováním, zabíjením dětí a starců, sterilisací nepohodlných elementů, prohlašovaných za ,,méněcenné", systematickým vyhlazováním Židů, Slovanů, východních národů. Mnoho biče a trochu perníku — koupení bezideových, zbabělých, kolísavých, prodejných, nepoctivých elementů. Lstivá, často ne zcela bezvýsledná činnost na rozložení mládeže v okupovaných zemích, jíž malovali lehký, ,,skvělý" život za cenu odrodilství, přiznání nevyhnutelného panství Němců a modlení se k ,,vůdci".

Ustavujíce svůj ,,nový pořádek", hitlerovci se ovšem nenapravitelně přepočítali. ,,Civilisace", kterou oni zaváděli, mluvila sama za sebe, a proto se jim nemohlo podařit vydávati se za ,,obhájce civilisace" proti ,barbarským bolševikům". Utlačované národy hodnotili podle sebe, měli za to, že lidové masy se dají lehce zastrašiti a podkoupiti. Avšak na Ukrajině a v Bělorusku

34

a všude na okupovaném území Sovětského svazu se jim postavila na odpor mohutná vlna národního hněvu a nenávisti, vlna partyzánů, jež pohřbila mnoho desítek tisíců Němců. Ale ani lidové masy evropských okupovaných zemí nepodařilo se Němcům pokořiti. V Jugoslávii a v Norsku, ve Francii, v Řecku, na Slovensku, v zemích českomoravských, všude se vzchopily tisíce odhodlaných mužů a žen k urputnému boji proti německým vetřelcům; mařili jejich opatření, zasadili jim i mnoho těžkých ran, podstatně dopomohli k jejich úplnému vy puzení. „Nový pořádek" se zhroutil dříve, než byl ustaven. Aby se však nikdy nikdo nemohl znova pokoušeti o ustavení tohoto ,,pořádku", musí býti vyhubeni jeho strůjcové a musí býti vykořeněn fašistický světový názor, o který se tento pořádek opíral.

35

ZÁSADY „IDEOLOGIE" NĚMECKÉHO FAŠISMU

Dříve než se budeme zabývati rozborem zásad nacistické ideologie, je přirozené, že se zeptáme, je-li vůbec oprávněné mluviti o nějaké ,,ideologii' německého fašismu. Hitlerovci upadli mravně a kulturně na úroveň dravé zvěře či ještě níže, neboť dravec musí zabíjet, aby mohl žít. Ale hitlerovec zabíjel z pouhé perversní radosti ze samého zabíjení, a proto porovnávání hitlerovců s dravci je vlastně urážkou pro dravce. Mluviti o jakési ,,ideologii" vlků, hyen a šakalů je ovšem nesmyslné. Ideologie, byť i jen těch nejprimitivnějších divochů, je vždy nadstavbou nad hmotnou základnou lidské společnosti.

Právě existencí ideologie se člověk nejnápadněji liší od zvířete.

Přesto přece jsme s touto výhradou oprávněni mluviti o ideologii německého fašismu. Hitlerovští vojáci a hitlerovští dělníci a dělnice jeho zbrojovek byli velmi blízcí robotům, ale přece jen to nebyly jen mechanicky natažené stroje. Neuvažovali sice, ale přece jen mysleli — ač ne svobodně a samostatně, ale cizími, na-očkovanými myšlenkami. Každého dne a každé hodiny nalévala do nich Goebbelsova propaganda myšlenky, jež je hnaly spolu s bázní před gestapem k šíleným lotrovským skutkům na podporu šílených a lotrovských záměrů. Tuto ideologii upevňovaly v nich nejen časopisy, knihy, školy, divadlo, biograf a rádio, ale i masové organisace „dělnické fronty", Hitlerovy mládeže,

36

organisace žen, organisace sportovní a jiné, jež byly vlastně jen filiálkami nacistické strany. Ačkoliv se hitlerovská sběř málo starala o to, aby její ideologie byla celistvá a vnitřně důsledná a ačkoliv si pro svou potřebu přivlastňovala zlomky všemožných reakčních ideologií, při čemž, čím více páchly hnisem rozkladu, tím lépe — jev ní přece jen něco sjednocujícího, a to je její výbojný, utlačovatelský cíl. Tato ideologie byla neobyčejně důležitým činitelem, který připravoval válku, byla významným činitelem i za války samé a její zbytky, volně roztroušené nejen v Německu, ale i v mnohých jiných zemích, a to i v demokraciích západní Evropy a Ameriky — zůstaly podnes hrozným nebezpečím pro budoucnost lidstva.

Hitlerovský systém sestával tedy nejen z nejukrutnějšího teroru vybudovaného ve všech podrobnostech s příslovečným německým pedantstvím, ale i z jakési soustavy společenského myšlení, z jakési ideologie, jež se Němcům úporně vštěpovala tak (a Němci byli pro ni svou odvěkou výchovou většinou dobře připraveni), že se opravdu stala—v různé míře v různých společenských vrstvách — vládnoucí ideologií Němců ,,třetí říše".

Pro hitlerovskou ideologii je příznačný její cynický, demagogický ráz. Je co ideologie fašismu, zjevu zplozeného imperialismem, a tedy ideologie imperialistická. Zároveň však musí tato ideologie počítat s maloměšťáky a rolnictvem, neboť bez této masové základny by byl fašismus nemožný.

Proto má tato ideologie dvě tváře: v tlustých knihách, tam, kde se obrací ke svým pánům, říká něco zcela jiného, než když mluví v novinách, v brožurách a letácích k lidu. Tato dvojsmyslnost fašistické ideologie není náhodná. Odráží se v ní ta okolnost, že se fašis-

37

mus dostal v Německu k moci jak následkem slabosti německé dělnické třídy a zrady spáchané německou sociální demokracií proti dělnictvu, tak i následkem slabosti německé buržoasie, jež ve své vnitřní politice nebyla s to udržeti nadále vládu starými metodami parlamentarismu a buržoasní demokracie, a jež ve své mezinárodní politice nemohla najíti mírové východisko ze světové hospodářské a politické krise.

Proto používala hitlerovská ideologie, vyrostší ne ze síly, ale ze slabosti, tak hojně nacionální a socialistické demagogie. Proto vystupovala pod antikapitalistickou formou, proti „plutokratům", využívajíc zvláště v období po první světové válce těžké materiální situace německého lidu a ideologického rozkladu, zavládnuvšího v Německu, zklamání lidu kompromisní, zbabělou politikou německé sociální demokracie, dávno nakažené šosáckou omezeností, lokajstvím a tupostí prušáctví, jež zanechaly silné stopy i na mnohých progresivních jevech v dějinách německé myšlenky.

Proto nasliboval Hitler tak mnoho, když usiloval o moc: německé živnostníky že zbaví soutěže velkokapitálu a velkoobchodu, lichvy bank, německé rolnictvo útlaku velkostatkářů. Ovšem, žádný z těchto slibů potom nesplnil a ani splnit nemohl, neboť dávno ujistil své pány, s jichž podporou se stal kancléřem, že to jsou jen prázdná slova, potřebná pro volby, což vedlo k známé vzpouře Roehmově, vzpouře zklamaných, uvěřivších v německý socialismus maloměšťáků. Proto rozvraceli hitlerovci německý národ mravně, podlízali mu, podpláceli ho, činili ho účastníkem svých zločinů, svého loupežného výboje, činili ho spoluzodpovědným za hrozné bestiality jimi páchané, ničili v něm poslední zbytky odporu proti ideologii, kterou mu naočkovali.

38

Tak zvaná „ideologie" hitlerismu opírá se o tři hlavni zásady, a to o rasismus, ideu „svrchovanosti státu a ideu „člověka vůle".

Rasismus tvrdí, že různé rasy, na které se lidstvo dělí, nejsou rovnocenné, ale že jsou mezi nimi rasy vyšší a nižší. Vyšší rasy jsou určeny k tomu, aby panovaly nad nižšími rasami. Rasismus existuje dávno. Zotročovatelé se vždy snažili ospravedlniti jím své panství nad porobenými národy. Již staří Egypťané se pokládali za jedině vyvolenou rasu a na všechny ostatní národy pohlíželi jako na nečisté. I staří Židé o sobě tvrdili, že právě oni jsou národem, bohem vyvoleným. A staří Římané nazývali všechny neřímské národy barbary.

V XIX. století, kdy bylo třeba posvětiti dobyvačnou koloniální kapitalistickou politiku, bylo k tomu opět použito „rasové teorie". Francouzský hrabej Gobineau „objevil" nového ducha této „teorie". Prohlásil za vyšší rasu „arijce", rasu nordickou či severní, lidi s plavými vlasy a modrýma očima, vysoké a krásné postavy. Této Gobineauovy „teorie", kterou dále rozvíjel Lapouge, Chamberlain, Gumplowicz a jiní (je zajímavé, že žádný z nich nebyl Němcem), chopili se hitlerovci. Všechno, co bylo řečeno o „arijcích" — tvrdili — vztahuje se ovšem pouze na Němce. Slovany, Francouze, Anglosasy, Židy, tím spíše pak neevropské národy, zařadili fašisté mezi nižší rasy, které je nejen možno, ale nutno vyhladit, jestliže dobrovolně neskloní hlavu pod jařmo. Rasismus je hlavní oporou

39

fašistického imperialismu. ,,Nacionální imperialismus je spojen s krví a nachází v ní své oprávnění", říká otevřeně Rosenberg.

Hovoře o plánech přípravy války, Stalin r. 1934 pravil: ,,Třetí si myslí, že válku musí organisovat ,vyšší rasy', řekněme, německá ,rasa' proti ,nižší rase', především proti Slovanům, že jen taková válka může být východiskem ze situace, neboť ,vyšší rasa' je povolána oplodnit ,nižší a panovati nad ní. Připusťme, že tuto divnou teorii, jež má tak daleko k vědě, jako nebe k zemi, připusťme, že tuto divnou teorii převedli do praxe. Jaký to může mít následek? Je známo, že se starý Řím díval právě tak na předky dnešních Němců a Francouzů, jako se dívají ted představitelé ,vyšší rasy' na slovanská plemena. Je známo, že starý Řím pohlížel na ně jako na ,nižší rasu', ,barbary', určené být ve věčném podřízení ,vyšší rase', ,velikému Římu', a při tom — mezi námi řečeno — starý Řím byl k tomu do jisté míry oprávněn, což se ovšem nemůže říci o představitelích dnešní ,vyšší rasy'.

A jaký to mělo následek? Stalo se to, že Neřímané, to znamená všichni barbaři, se sjednotili proti společnému nepříteli a ohromným náporem povalili Řím. Ptáme se: „Kde je záruka, že nároky představitelů dnešní ,vyšší rasy' nepovedou k týmž žalostným důsledkům? Kde je záruka, že fašističtí literární politikové v Berlíně budou šťastnější, než byli staří a zkušení uchvatitelé v Římě? Nebude snad správným předpokládati opak toho?" Německý rasismus opravdu, jak to předpověděl Stalin, sehrál svou úlohu v organisaci války, ovšem i s týmž, Stalinem předvídaným a pro Němce tak smutným výsledkem.

40

Ale co je vlastně podstatou rasismu? Na světe, jak známo, jsou různé rasy. Lidé se dělí samozřejmé na skupiny, lišící se od sebe barvou kůže, barvou i formou vlasů, očí, formou lebky, nosu atp. Ale pro to, jaké místo ten či onen národ zaujímá v historii, je-h na jistém stupni svého vývoje vyspělý či zaostalý, vládnoucí či podřízený, nemají tyto fysiologické znaky naprosto žádného významu.

Rasové a nacionální zvláštnosti vykazují ovšem jistý vliv na temperament a charakter lidí, avšak jen vliv druhořadý, podřadný. Nedělají člověka poctivým či nepoctivým, rozumným či hloupým, statečným či zbabělým atd. Neformují jeho vlastnosti, ale dodávají jim jen zvláštního svérázu, zbarvení, odstínu. Taktéž neexistují rasy jako věčné, neproměnné a přesně mezi sebou rozhraničené útvary, jak to líčí rasisté. Jako všechno na světě, i rasy se vyvíjejí, splývají, a soudobé národy nenáleží k nějakým abstraktním ,,čistým rasám", ale jsou směsicí mnoha ras s různými rasovými znaky.

Vezmeme Egypťany, kteří byli kdysi vládnoucím a vysoce kulturním národem. Jejich potomci, Fellahové, dnes bídně živoří. A což potomci Římanů — Italové? Ti v této válce sloužili Němcům, potomkům oněch Teutonů, které Římané pokládali za barbary. Je tedy nabíledni, že životní, hmotná a kulturní úroveň národa i jeho vojenská síla není určována rasovými zvláštnostmi, jež se po celé věky mění jen velmi pozvolna, nýbrž historicky se rychle měnícími společensko-hospodářskými podmínkami.

Stejně tak je od základu lživé tvrzení, ze by jen jedna nějaká rasa byla mimořádně obdařena talenty a ctnostmi, že by jen ona vytvořila všechny kulturní hodnoty. Vědecké objevy, technické vynálezy, umě –

41

lecká díla — to vše jsou výtvory všech ras a národů, nikoliv jen ,,arijců". Na příklad pluh zhotovili semité ve starém Babylóně, kolo bylo vyrobeno v Asýrii, kompas, střelný prach a papír byly vynalezeny v Cíne a způsob zpracování železné rudy odhalili afričtí negři. Ve všech vědeckých oborech zračí se práce učenců všech národností. Jestliže pak jednotlivé národy naší doby jsou kulturně zaostalé, to ne proto, že taková už je jejich ,,rasová povaha", nýbrž proto, že jsou během staletí nelítostně olupovány a zotročovány.

Ale fašisté se odvolávají na výrok E. Duhringův: ,,Mezi člověkem jedné rasy a člověkem druhé rasy může být větší rozdíl než mezi člověkem a zvířetem". A opravdu, cožpak se Hitler, tento pochop milionů lidských životů, nevydával za vegetariána a ochránce zvířat?

Máme však nesčetné důkazy o tom, že žádná propast mezi rasami neexistuje a že význam, jenž má ta či jiná rasa pro kulturu, se během dějin mění. Tak v carském Rusku náležely mnohé národy, jako na příklad Uzbeci, k těm nejzaostalejším. Za sovětské vlády, když byli osvobozeni od národního útlaku a od vykořisťování, vyšli z těchto národů vynikající učenci, inženýři, spisovatelé, umělci, státníci a političtí pracovníci. To je zcela pochopitelné. Vždyť již předkové nynějších Uzbeků vybudovali v IX. a XI. století kvetoucí středoasijské státy v Chorezmě a Buchaře.

Dodnes se po nich zachovaly v Samarkandě čarokrásné architektonické památky, jakož i četná svědectví poesie a velkých vymožeností algebry a astronomie.

Ze všeho toho je zřejmo, že rasismus nemá pranic společného s vědou. Ostatně i němečtí fašisté byli záhy nuceni zříci se původního vydání své rasové teorie. Hned uvidíme proč. Především sami pohlaváři fašistické lu-

42

pičské bandy nijak se nehodili za vzory „čisté vyšší rasy“. Proto nejen v okupovaných zemích, ale i v Německu kolovala okřídlená slova: „Plavý jako Hitler, Štíhlý jako Goring, krásný jako Goebbels, věrný jako Hess."

Za druhé si toho vyžadovala i zahraniční fašistická politika. Jenom lidé stižení slepotou byli by mohli tvrditi, že Hitlerovi spojenci z gangsterské „osy", Japonci a taktéž Maďaři či Rumuni patří k té plavé ,,nordické" rase.

Za třetí si to vynutila i vnitřní fašistická politika. Než Hitler uchvátil moc, nasliboval německému národu jakožto „vyšší rase" modré s nebe. Později však, když se začalo s dělením naloupeného — zvláště v prvém období války, kdy toho Němci nakradli tak mnoho v Evropě — pohlaváři seznali, že by nebylo výhodné, děliti se s druhými jen proto, že jsou jako oni téže „rasy".

Hitlerovci se tedy museli přizpůsobiti. Počali tvrdit, že rasu není možno rozpoznat jen podle vnějších příznaků : projevuje se „vnitřním, vpravdě německým duchem, který je konec konců určován... věrností hitlerovské straně a pravým vojenským chováním." Není proto nic divného, že v hitlerovském Německu i ten nejčistokrevnější Němec mohl být prohlášen za „rasově cizího", protože byl antifašistou. Naopak za „dobré služby" bylo možno obdržeti povýšení na „arijce", jak se to stalo na příklad frankfurtskému bankéři Mendelssohnovi.

Zvláštní úlohu hraje v rasistické teorii hitlerovců antisemitismus. Hitler — tenkrát ještě Rakušák Schickelgruber — seznámil se s antisemitskou ideologií ve Vídni pod vlivem strany rakouských pangermánů, vedené rytířem von Schonererem, a strany křesťan-

43

ských socialistů, vedené vídeňským purkmistrem Luegerem. Pangermáni, kteří toužili po připojení Rakouska k Německu, organisovali pogromy proti Židům, Slovanům, socialistům, dělnickým odborům a sdružením. Jejich antisemitismus nebyl náboženský, ale rasistický. Co představoval antisemitismus křesťanských socialistů, je vidět z tohoto výroku Luegerova: ,,Abychom přehradili cestu socialistům, musíme zapojiti jejich požadavky do svého vlastního programu. Neznepokojujte se programem. Potřebujeme jej jen na volby." A ještě: ,Já sám určuji, kdo je Žid." Hitler přesně vystihl podstatu sociální demagogie Luegerovy, když o něm napsal: ,,Přenesl těžisko své politické působnosti na získání sympatií těch tříd, jejichž existence je v nebezpečí. Snažil se využíti všech existujících nástrojů moci a získati náklonnost vlivných institucí."

Jak známo, Hitler se vyšplhal k vládě touže cestou: demagogií před masami a plazením se před pány. I pro něho byl antisemitismus „socialismem hlupáků": Židé byli hromosvodem, jenž měl odvésti nenávist vykořisťovaných tříd od opravdového vinníka, utlačovatelského řádu. Vyhlazení pěti milionů Židů v různých evropských zemích, zorganisované hitlerovci, mělo roznítit zvířecké pudy v Němcích, mělo je připravit k vyhlazování Slovanů a jiných národů a mělo též rozeštvat mezi sebou podmaněné národy, rozložit je morálně, aby se tím ulehčil hitlerovcům jejich úkol. Hitlerovský režim, tato stokráte zhoršená kopie re-akčního carského režimu, právě tak jako on pořádal středověké, protižidovské pogromy.

,,Když prokletá carská monarchie," říkal Lenin, obraceje se k ruskému lidu, ,,dožívala svůj poslední

44

čas, pokoušela se štvát zaostalé dělníky a rolníky na Židy. Carská policie ve spojení s velkostatkáři a kapitalisty organisovala protižidovské pogromy. Nenávist nouzi zmučených dělníků a rolníků se velkostatkáři-vykořisťovatele snažili obrátit proti Židům. I v jiných zemích však můžeme nezřídka vidět, jak kapitalisté rozněcují nepřátelství proti Židům, aby zakryli dělníkům oči, aby odvrátili jejich pozornost od opravdového nepřítele pracujících, od kapitálu ... Ne Židé jsou nepřáteli pracujících. Nepřáteli dělnictva jsou kapitalisté všech zemí.

Mezi Židy jsou dělníci, pracující, jichž je většina. Jsou našimi bratry trpícími útlakem kapitálu, našimi soudruhy v boji za socialismus. Mezi Židy jsou kulaci, vykořisťovatelé, kapitalisté právě tak jako mezi námi. Kapitalisté se snaží roznítit nepřátelství mezi dělníky různé víry, různých národností, různé rasy. Bohatí Židé, právě tak jako bohatí Rusové, jakož i boháči všech zemí, spojenými silami utlačují, hnětou a rozdělují dělníky ..."

Je příznačné, že český národ, který sám tak mnoho trpěl národnostním útlakem a vítězně prošel tolika boji za svou svobodu, naučil se ve své většině dávno chápat podlost antisemitismu, jakož i veškeré jiné rasové diskriminace, řídě se slovy svého básníka, „kdo do pout otroky jímá, sám je otrok". A všeobecně je známo, jakým důsledným, neohroženým bojovníkem proti antisemitismu byl Masaryk.

Židé žijí téměř dvě tisíciletí rozptýleni mezi národy jako zvláštní organismus, zachovavší si do jisté míry svou svéráznou, okolním národům nepochopitelnou kulturu, poněvadž byli vychovám v nepřirozených poměrech komolících jejich povahu - po stalet! jim bylo zakázáno zabývati se rolnictvím, byli odkázani

45

hlavně na obchod. Proto reakcionáři všech věků tak ochotně používali štvaní proti Židům jako ventilu, když kypící nespokojenost lidu s hospodářským a politickým útlakem hrozila vládnoucím třídám revolučním výbuchem.

Hitlerovci prohlašovali Židy za vinníky všeho zla a všech neštěstí, jež kdy znala a zná dnes lidská společnost. Vykořisťování a kapitalismus, velkoobchod a bankéřství, liberalismus a parlamentarismus, marxismus a komunismus, to vše jsou prý židovské vynálezy a instituce, cizí ryzím „arijcům". Židé prý nejsou schopni tvořit, budovat, dovedou jen ničiti, bourati. Nedostává prý se jim idealistického světového názoru, tohoto základu veškeré kultury. Spiknutím Židů a zednářů byla prý zničena monarchie a dnes prý židovští kapitalisté povzbuzují dělnictvo k povstání, aby tím zesílili svou světovou nadvládu.

Že v tom všem není ani stopy historické pravdy a ani sledu logiky, to ovšem fašistickým katanům nevadilo. Ti měli jen jeden cíl: pod maskou boje proti židovství bojovat proti osvobozeneckému hnutí a proti Sovětskému svazu, představujíce bolševismus jako ,,židovské učení". O Kruppech, Thyssenech a jiných vykořisťovatelích s ,,ryze arijskou" krví mlčeli, neboť s hlediska fašistů každý z těchto pánů se jako „arijec" staral ne o zájmy vlastní kapsy, ale výhradně o zájmy ,,národní". A mlčeli též i o židovské chudině, o řemeslnících, živnostnících a intelektuálech, či vlastně právě je — ne však židovské velkokapitalisty, s nimiž němečtí velkokapitalisté měli dlouho mnoho společných zájmů — vydávali za hlavní vinníky všech neštěstí pracujícího lidu. Samozřejmě Hitler, Goring, Goebbels, Rosenberg a jiní fašističtí pohlaváři, velcí

46

i malí, zbohatli na arisaci, na vyvlastnění židovských podniků. Tentokrát židovské peníze nepáchly.

Pokud se týče idealismu, tu se pod tímto názvem rozumí dva zcela různé pojmy. Za prvé nezištnost a obětavost, boj za vznešené ideály, v protikladu k hrubému materialismu, k sobeckému lpění na osobní výhodě. Za druhé filosofický světový názor, který v protikladu k filosofickému materialismu mylně pokládá svět za ztělesnění ideje, ducha, duše či vědomí, a toto vědomí, představy a pojmy za jedině existující a jedině poznatelné. Němečtí reakcionáři, na příklad hr. Coudenhowe-Kallergi, dávno používali dvojsmyslnosti názvů „idealismus" a ,,materialismus" pro svůj boj proti materialismu, demagogicky ztotožňujíce přívržence filosofického materialismu s hrubými materialisty a přívržence filosofického idealismu se stoupenci idealismu mravního. Toutéž cestou šli ovšem i hitlerovci.

A o poměru Židů k idealismu jak v jednom, tak i druhém smyslu tohoto slova můžeme říci, že se tento poměr ničím neliší od poměru druhých národností. V židovském pracujícím lidu se najde nemálo nezištných, obětavých, poctivých bojovníků za vysoké ideály — neméně než v pracujícím lidu druhých národů. A mezi mysliteli židovského původu najdou se jak stoupenci filosofického idealismu, tak i materialismu, právě tak, jako mezi mysliteli jiných národností. Ovšem, jedna odrůda idealismu je opravdu téměř výlučným patentem německé filosofie. Jsou to reakční složky filosofie Kantovy a Hegelovy, jež daly mravní, logické a dialektické zdůvodnění víře v autoritu německého buržoasně-junkerského státu a vyšších stavů, zdůvodnění slepé poslušnosti zákonů,

47

zpupnosti a výbojnosti, víry v historické poslání Němců jako národa předurčeného k světovládě.

Rasistická lživěda mimo své hlavní these o neproměnnosti, věčnosti dědičných tělesných znaků, o určení duševního života rasou, o dělení ras na vyšší a nižší obsahuje ještě řadu jiných thesí, stejně mylných a protivědeckých. Rasisté ztotožňují rasu s jazykem. Pokládají národy, mluvící příbuznými jazyky, za národy patřící k téže rase. Ale to je zjevně nesmyslné, neboť z dějin je známo mnoho případů, kdy si národy, velmi různé svými tělesnými znaky, přisvojili příbuzné jazyky, jako na př. Turci a Finové.

Vycházejíce právě z takového ztotožnění rasy a jazyka, vytvořili rasisté pojem ,,arijců". Spojili mezi sebou uměle národy mluvící příbuznými jazyky, tvrdíce, že prý mají společný původ z jediného „pranároda", jenž pochází z jakési ,,pravlasti" v Indii, kde kdysi mluvil jediným ,,prajazykem", objeveným Maxem Mullerem, profesorem v Oxfordě.

Staré vydání ,,arijských" teorií, jež se datují z ro1 u 1853 od Gobineaua a později od Lapougea, bylo dlouho módou v antropologii, etnografii, historii a jazykozpytu, a to hlavně v Německu, kde se tyto importované teorie těšily ještě větší oblibě než v Anglii, přesto, že tyto teorie ospravedlňovaly anglické panství v Indii. Příbuzenství, zjištěné mezi některými jazyky Indie s jazyky iránskými, bylo bez jakéhokoliv oprávnění ztotožněno s rasovou jednotností národů, mluvících těmito jazyky. Sem byli připojeni staří Rekové a Římané, národy žijící kolem Středozemního moře, hovořící germánskými, románskými, slovanskými jazyky a ještě mnohé jiné. Jim, kteří jsou spojeni pokrevním příbuzenstvím, společným původem, byl dán

48

název,,Indoevropané", „Indogermáni", „arijci", neboť „arya" (sanskritské slovo, které znamená ,,šlechetný") nazýval se jeden z prastarých národů indických v přezírání svých sousedů. Odtud se objevil i hákový kříž— původně znak, totem — jejž tito pastuchové vypalovali na bedrech svého dobytka.

O překot pustili se učenci do hledání stopy tohoto „pranároda", jenž dal, podle těchto představ, život valné většině soudobých civilisovaných národů. Jedni historikové kultury ,,nacházeli" ,,prarodinu arijců" v Himalájích, druzí v Malé Asii, třetí ještě jinde. Archeologové a jazykozpytci ,,rekonstruovali" „arijskou prakulturu" a ,,arijský prajazyk".

Rodokmen ,,arijských" plemen, zkonstruovaný Schleicherem, ,,teorie etnických vln", Taylorův ,,objev" o vzniku ,,arijců" — to vše je dávno vědou překonáno. Význačný sovětský vědec Marr resumuje již v r. 1923 tuto ,,arijskou" etapu bludného vývoje vědy posledních desítiletí XIX. věku a podtrhuje, že tak zvaná „indoevropská rodina jazyků", budující se na rasových příznacích, neexistuje, že jediný prajazyk ,,je fikce, protože s počátku byl nejeden, ale množství jazyků jednotlivých plemen". — ,,Indoevropské jazyky," psal Marr, „vytvářejí zvláštní rodinu, avšak ne rasovou, ale jako výsledek zvláštního složitějšího stupně křížení, stupně vyvolaného společenským převratem v souvislosti s novými výrobními formami, spojenými, jak se zdá, s objevem kovů a jejich širokým využitím v hospodářství."

Německým fašistům se tyto staré ,,arijské" teorie také nehodily, ovšem ne pro jejich nevědeckost. Prohlásili (na příklad Kossina, Kynast, Walther, Gunther a jiní), že kolébka lidské kultury neleží na východě, neleží v Asii, ale na severu, kdesi v subarktidě: podle

49

jedněch v Norsku a podle jiných ve fantastické Atlantidě. Za tím účelem překroutili nejen archeologii, ale i paleontologii, ba i geologii. Rozumí se, že odtud, od této ,,nordické rasy", od předků dnešních Němců, kteří prý jsou jediným národem, zachovavším si poměrně nejvíce nesmíšené ,,nordické krve", rozšířilo se vše, co bylo cenné ve všech životních oborech, po celém světě. Není tedy divu, že němečtí ,,učenci ' nacházejí stopy vlivu ,,nordické rasy" i v Číně, v Egyptě, v Indii, v Řecku, v Turkestáně.

Samozřejmě, že na příklad střelný prach nevynalezli žlutolící Číňané, ale dostal se k nim (právě tak jako k Mojžíšovi, jenž prý ho používal pro své ,,zázraky") od národa nordické rasy. Ze pak egyptská kultura je nordického původu, to nejlépe dokazuje — jak to vážně tvrdil fašistický teoretik Balzer — nordická rasa mumií faraónů, neboť na příklad ,,Ramses II. měl nordické velké uši, a ne středoasijské malé."

Nezbytná osnova jak starého, tak i nového vydání ,,arijských" teorií je polygenismus, tvrzení, že lidstvo nemá jediný společný původ, že každá rasa má svůj zvláštní původ, že mezi lidmi různých ras ani v nejvzdálenější minulosti neexistovalo žádné pokrevní příbuzenství. Byla tedy každá rasa zvlášť bohem stvořena, anebo podle těch rasistů, kteří připouštějí přirozenou evoluci, každá rasa se vyvinula z jiného druhu živočichů, podobných opicím než rasa druhá. Ze polygenismus nemá nic společného s vědou, že se příčí skutečným faktům, je vidět za prvé z toho, že lidé různých ras (na př. běloši a černoši) liší se jen vedlejšími znaky, ale mají všechny hlavní znaky společné. Tak na příklad neexistují rasy, které by měly tři oči nebo jednu ruku. Za druhé je to vidět z toho,

50

že mezi lidmi různých ras je možné křížení. Za třetí z toho, že mozek lidí různých ras má totožnou morfologii. Vše to ovšem nevadí vyznávání polygenismu — rasisté přece musí „vědecky" odůvodnit věčnou přirozenou propast mezi rasami, nelidskou, zvířecí podstatu každé jiné rasy než své, tedy nordické, germánské.

Rasisté tvrdí dále, že sňatky mezi příslušníky různých ras působí neplodnost a zrůdnost. Hlásají proto boj za ,,čistotu rasy". Ale vše toto vyvrací skutečnost. V žilách takového zdatného národa, jako jsou Severoameričané, teče nemálo indiánské krve a vůbec všechny soudobé národy, a tedy také Němci, vznikly smíšením různých ras. Naopak sňatky mezi blízkými příbuznými jsou skutečně škodlivé, o čemž svědčí i to, že stará lidová moudrost je všude zakazovala. Sami rasisté byli ostatně nuceni přiznat (neboť to potřebují z důvodů své vnitřní politiky), že ,,jen velmi malá část obyvatelů země je čisté rasy. Sám německý národ nemá zcela čistou nordickou krev, a proto také si nedobyl ještě nadvlády nad světem." Můžeme být jisti, že dnes tím mnozí Němci vysvětlují svou porážku.

Rasisté dále tvrdí, že hybnou silou dějin je ,,rasový boj", boj mezi ,,vyššími" a ,,nižšími" rasami. Toto heslo má nejen šovinistický výbojný smysl, ale má též odvésti pozornost pracujícího lidu od třídního boje, od boje proti vykořisťování ,,vlastními", domácími kapitalisty, má roztříštit progresivní síly různých zemí, vzájemně je rozeštvat.

Rasisté konečně tvrdí, že rasová povaha člověka se projevuje v jeho přirozených pudech, že člověk cítí ,,hlas krve" a že tento hlas mu diktuje jeho chování. Absurdnost tohoto mystického žvanění je ovšem vy-

51

vrácena skutečností, mezi jiným existencí milionů mulatů, mesticů atd., jejichž rodiče tento „hlas" neuslyšeli, a také stejným chováním lidí různé rasy za těchže podmínek — na příklad stejný dravci imperialismus Němců a Japonců — a různým chováním lidí stejné rasy — na příklad německých fašistů a německých antifašistů, českých kolaborantů a českých vlastenců atd. atp.

Rasistická teorie, přizpůsobená poměrům hitlerovského Německa, diferencuje, jak už řečeno, i mezi samými Němci, tvrdíc, že Němci jsou směsí dvou, ba i tří aneb i více různých ras. Je to ryze nordická rasa, k níž patří ,,vůdcové" a magnáti kapitálu — to jsou přirození vůdcové, moudří, spravedliví, rekovští, přívrženci války a idealismu. A jsou to rasy ostická (východní) a dinárská (jižní), ke kterým náleží pracující lid; jsou to rasy nakloněné revoluci a materialismu, nezpůsobilé k politickým ctnostem, potřebující nad sebou vůdce.

Na důkazy, že vyšší třídy jsou nositeli severorasových ctností a že třídy nižší si nezachránily severní krev a že se proto chovají jako rasy primitivní, nejsou fašisté nijak skoupí. Tyto důkazy dodává jim antropologie, psychologie, sociální hygiena a statistika — obory skrz naskrz zfalšované fašisty. Jak na příklad fašisté ,,dokazují" biologickou méněcennost nižších tříd? V Německu ve školách pro zaostalé děti patřilo 80% dětí k těmto nižším třídám, slavnostně prohlašuje Lenz. Ze majetní rodiče své zaostalé děti do školy nepošlou a že vůbec procento zaostalých dětí nemajetných rodičů jistě odpovídá procentu Všech nemajetných obyvatelů země, o tom ovšem fašistická statistika mlčí. Nejinak vypadají „důkazy“ vzaté ze sta –

52

tistiky zločinců a taktéž z ostatních věd. Je tedy rasismus prostředkem, jenž má oprávniti vykořisťování a utlačování pracujícího lidu a zároveň mobilisovati jej k loupežným tažením.

S rasismem je přímo spjata hitlerovská teorie „životního prostoru“. ,,Vyšší rasa" má přirozené právo na vyšší blahobyt, na neomezený rozvoj i na úkor jiných národů. Uchvácení cizích území je tedy pro panovačnou „vyšší rasu" přírodní nutností. Ta má nejen právo, ale i povinnost mocí a násilím rozšiřovati svůj ,,životní prostor" do jeho „přirozených hranic". Kde tyto hranice jsou a co je určuje, stanov zvláštní ,,věda", vypracovaná hitlerovci, nazvaná ,,geopolitika". Podle ní vyvolává velká hustota obyvatelstva ,,tlak" na hranice země — přelidnění vede automaticky k nezbytné expansi. Ze však ve skutečném životě národa nejde o počet obyvatelů na čtverečný kilometr, nýbrž o to, jak je rozdělena mezi obyvatelstvem výroba a spotřeba, což závisí od hospodářského a sociálního řádu této země, tomu ovšem geopolitika neučí.

Hlavní německo-fašistický geopolitik, generál ve výslužbě Haushofer, vypracoval následující „teorii". Ze všech velkých světových národů zaujímají prý Němci nejnepříznivější zeměpisnou polohu v ohledu obrany. Za prvé, Německo (před druhou světovou válkou) prý má roztrhané hranice a rozkouskovanou plochu. Za druhé, Německo prý se se svou přílišnou hustotou obyvatelstva nachází ve středu střední Evropy (zatím co v jiných světadílech leží země s velkou hustotou obyvatelstva na okrajích těchto světadílů). Proto prý se tato země nemůže zbavit přílišného „tlaku obyvatelstva" jinak než rozšířením svých hranic. Haushofer a jiní geopolitikové tvrdí, že více než třicet pro-

53

cent Němců (a oni jich napočítali už r. 1900 celých 85 milionů) žije v cizině a že tedy všichni Němci musí být obchváceni jedinou přirozenou hranicí. Jak se taková „statistika" dělá, je vidět na tom, že geopolitikové důsledně nazývají Prahu „německým městem", ač podle statistiky z 1. prosince 1930 se v Praze hlásilo k české národnosti 93.6% a k německé jen 5%. Kde vlastně leží tato přirozená hranice?

Na západě jde — obkličujíc Alsasko-Lotrinsko a Lucembursko —-přes Mety, Toul a Verdun, na jihu po jižním úpatí Alp, obkličujíc Švýcary a část Jugoslávie, na východě k ústí Dunaje obkličujíc Československo, Polsko, Sedmihrady, Bukovinu, Ukrajinu, Bělorusko, území po-volžských Němců a „ruské okno do Evropy" (Leningrad), na severu uzavírá Dánsko a skandinávský poloostrov s odůvodněním, že odtud se prvotně Němci jako „nordická rasa" rozšířili. Tak se geopolitika vykládala ještě v r. 1933 a za války ovšem ještě jasněji: „Hle, v čem je smysl války — my válčíme ne za ideály, my bojujeme za ukrajinskou pšenici, za kavkazskou naftu, za bohatství světa". Němci ovšem — díky hitlerovské politice — obdrželi opravdu hojně životního prostoru, ale jako mrtvoly ve stepích pod Stalingradem, na pláních pod Moskvou, před Leningradem a na Ukrajině.

Svrchovanost státu

Druhá zásada hitlerovské ideologie, idea „svrchovanosti státu", je právě tak falešná, jako je falešný rasismus, a právě tak neoriginální. Vyslovil ji již Platon, starořecký filosof a obhájce otroctví. Hlásá, že člověk není nic a stát že je vše. Na rozdíl od rasismu, jenž

54

sloužil hitlerovcům za prostředek jejich nacionalistické demagogie, sloužila idea ,,svrchovanosti státu" za nástroj jejich demagogie sociální.

Jeden z předchůdců německého fašismu, na nějž se sami fašisté v tomto ohledu odvolávají, byl Lagarde. Jmenoval se vlastně Betticher; byl to německý theolog, který nejen že nebyl rasistou, ale přijal toto zvučné francouzské šlechtické jméno. Lagarde nejen tvrdil, že „vše skutečné je irracionální, což zde znamená proti-rozumové", že ,,musíme se vrátit nazpět', totiž k neomezenému absolutismu, že uctívání Lessinga, Schillera, Goetha a vší německé pokrokové literatury je vyvoláno jen ,,legendou o výmarské klasice", ale i že ,,národ pozůstává ne z masy, ale z aristokracie ducha", a hlavně hlásal ideu svrchovanosti prušáckého státu, ideu zotročení lidu absolutistickou monarchií.

Jak známo, hitlerovci se úporně nazývali ,,socialisty". Než se Hitler dostal k moci, sliboval německému lidu svobodu a blahobyt, zničení kapitalistického vykořisťování, zničení lichvářství bank a šejdířství velkoobchodů, zajištěný život pro ,,malého člověka", jedním slovem — pravý „německý socialismus". A když se k ní podvodem a terorem dostal, zničil poslední zbytky svobody a blahobytu, jež německý lid měl, zajistil německým kapitalistům a velkostatkářům závratné zisky, zajistil německým dělníkům, rolníkům, živnostníkům a zřízencům jejich neomezené vykořisťování a vůbec milionům Němců zabezpečil smrt a zmrzačení ve válce a spravedlivé pykání za její následky. Hitlerovci zničili v Německu i v okupovaných zemích demokracii a ještě zdůvodňovali tuto praxi „teoreticky". Ze prý demokracie, kterou oni nazývali li-

55

beralismem, je vláda davu, vláda prostředních osobností, slabochů. Ze je prý nutné, ,,vrátit se zpět do XVIII. století k samovládě, kdy silná osobnost po své libovůli řídila osudy národů".

Ano, socialismus si hitlerovci osvojili, ale jen takový, jakým jej vždy malovali jeho nejhorší nepřátelé, právě jako karikaturu socialismu, jako temné kasárny. Takový ,,socialismus" hitlerovci ochotně zřizovali.

Hitlerovský ,,socialismus" byl nejen demagogickým heslem, ale i sloučeninou nejhorších stránek reakčního socialismu všeho druhu, který se kdy a kde vyskytl. Převzal zbytky socialismu feudálního, tohoto žalo-zpěvu minulosti, který dokazoval, že za vlády feudálů nebylo novodobého proletariátu a vyčítal měšťáctvu, že tvoří revoluční proletariát, dále zbytky socialismu kobylkářů, kteří přes všechny své nabubřelé fráze, přes hlásání asketismu ,,mlsají — jak to napsali Marx a Engels — smetánku a zaměňují věrnost, lásku a čest za čachrování ovčí vlnou, cukrovkou a kořalkou".

Převzal také maloměšťácký socialismus, který sice břitce kritisuje zánik drobných měšťáků a rolníků, křiklavý nepoměr v rozdělování bohatství, rozklad starých mravů, který však nemá lepšího návrhu, než opět zavésti starou společnost — cechovnictví v manufaktuře a patriarchální hospodářství na venkově. Do hitlerovského „socialismu" přešel starý německý aneb ,,pravý" socialismus, který prohlásil německý národ za nejvyšší národ a německého šosáka za nejvyššího člověka, který „dával každé jeho ničemnosti skrytý vyšší socialistický smysl, v němž pak znamenala svůj pravý opak".

Přešel sem i měšťácký socialismus — „Kathedersocialismus" Rodbertusův a Sombartův, snažící se zoškliviti každé revoluční hnutí, dokazující, že měšťáctvo existuje v zájmu

56

pracujícího lidu. Vešel sem oportunistický socialismus německých sociálních demokratů, těchto zrádců revoluční myšlenky, všech těch Ebertů, Noskeů a Loebů, po jejichž zádech vyšplhal se Hitler k moci.

Je jasné, že idea socialismu je přímým opakem toho, co hitlerovci nazývají „svrchovaností státu" a co ve skutečnosti znamenalo jen neomezenou moc nacistické strany. Socialismus nejen neničí osobnost, ale naopak, vychovávaje v člověku kolektivní city, podřízení osobních zájmů společnosti, naopak dává této osobnosti plnou možnost všestranného vývoje. Socialistický řád zajišťuje harmonický souhlas mezi osobností a společností. Právě při socialismu, jak to názorně dokazuje sovětská skutečnost, mohou se zplna vyvíjeti lidové talenty, které byly dříve dušeny.

Idea "svrchovanosti státu" je dnes čistě imperialistická idea. Ona sloužila k obohacení německých velkokapitalistů, bankéřů a továrníků, se kterými Hitler a jeho smečka dávno srostli, aby společně tyli z německé a hlavně z cizí krve a potu. Vyždímat všechnu šťávu z lidu, proměnit národ ve jménu domnělých zájmů „svrchovanosti státu" v krvavý a krvácející nástroj pro obohacení Hitlerových vyvolenců, ponechat nějaké ty kousky členům SS i SA a drobečky širokým vrstvám fašistické strany — v tom byl smysl této druhé ideologické zásady hitlerismu.

Rozumí se, že i stupňované vykořisťování německého pracujícího lidu a bohatnutí německých magnátů dovedli hitlerovci demagogicky přebarviti. Jednoduše dali pojmu „práce" nový smysl, tvrdíce že život a práce jsou pojmy totožné, z čehož vyplývalo, že kapitalista a velkostatkář „pracují" právě tak jako dělník, rolník, řemeslník nebo učitel, že „Thyssen, Krupp, Benz

57

jsou velicí vojevůdci, jako byli Napoleon a Goethe, Schiller a Adolf Hitler". Říkali: „Dělníci vědí, že jsou povinni následovati a poslouchati ve všem podnikatele jako svého vůdce." Přímo tvrdili o sobě, o dravcích parasitech: „My všichni jsme němečtí dělníci." Takový byl soudobý „německý národní socialismus", a jeho strana se nazývala „stranou dělnickou".

Odůvodněním ideje „svrchovanosti státu" je stará reakční teorie „reků" a „davu", která tvrdí, že „dav" je beztvárná hlína v rukou „reka", teorie, která v nové době pochází od hegeliánství čtyřicátých let minulého století. A jde přes Stirnera a bratry Bauerovy, přes samolibou „kriticky myslící" německou inteligenci, jejíž „pravý socialismus" podrobil zničující kritice již Marx ve své „Svaté rodině", dále přes Schopenhauera a Nietzscheho.

O této teorii, která byla v devadesátých letech předešlého věku rozšířena i v Rusku mezi „národniky" a která ovlivňovala ideologii závažných složek veškeré evropské inteligence, psal znamenitý ruský myslitel Plechanov: „Pokud existují „reci", kteří se domnívají, že stačí, aby jejich vlastní hlavy se staly osvícenými, aby mohli vésti dav všude, kam se jim zlíbí, aby mohli hnísti z něho jako z hlíny vše, co jim napadne, dotud království rozumu zůstane krásnou frází, ušlechtilým snem. Počne se k nám blížiti sedmimílovými kroky teprve tehdy, až sám „dav" se stane „rekem" historického dějství a až se v něm, v tomto šerém davu" vyvine příslušné sebevědomí. Rozvíjejte lidské vědomí, říkali jsme. Rozvíjejte vědomí výrobců, připojujeme teď. Subjektivní filosofie se nám zdá Škodlivou právě proto, že brání inteligenci pomáhati vývoji tohoto sebevědomí, že staví „dav" proti „rekům", domnívajíc se,

58

že „dav není nic jiného, než souhrn nul, jichž hodnota je závislá jen na ideálech reka, stavícího se v čelo." Idea „svrchovanosti státu" nemá pro nacisty samostatný vyznám. Jest plně podřízena výbojným cílům německého imperialismu. Hitler to říká otevřeně v „Mém boji": „Nacionální socialismus vidí ve státě v podstatě jen prostředek k dosažení cíle, a tento cíl chápe jako zachování rasové existence lidí. Tedy v žádném případě nevěří v rovnost ras, ale přiznává vedle jejich rozličnosti jejich vyšší nebo nižší hodnotu a následkem toho cítí povinnost, v souhlase s věčnou vůlí, řídící vesmír, dopomáhati k vítězství lepším, silnějším a k podmanění horších a slabších." Nacismus tedy staví „rasu" a ,,národ" výše než „stát". To je pochopitelné i proto, že hitlerovci zdědili ideu pangermanismu.

Je to idea sjednocení všech Němců na světě v jeden politický celek, bez ohledu na to kde žijí — přiřazení k Němcům i Švýcarů a Rakušanů — idea, která byla jen pláštíkem dobyvačných cílů. Sjednocování Němců neslo s sebou sjednocování území obývaných Němci, opětovné připojení k Německu Porýní, Rakouska atp., ale to vše bylo jen přechodným stupněm k dobyvačné okupaci cizích území. Tyto ideje velkoněmeckého státu rozšiřovaly aktivně již koncem minulého století různé mocné organisace, které Němci měli po celém světě. Pangermanismus, velkoněmecká ideologie razila cestu německému imperialismu. V poslední době to byl „Volksbund fur das Deutschtum im Auslande , který měl více než 500 odboček. Jejich členové vykonávali politickou a hospodářskou špehounskou službu v zájmech velkoněmecké státní myšlenky. Ostatně se tím zabývaly i četné německé výzkumné ústavy a vědecké společnosti zeměpisné, jazykozpytné atd.a rovněž

59

různé vědecké výpravy. Spolupracovníci těchto ústavů, . účastníci těchto výprav, členové těchto vědeckých společností, „vážení" profesoři a akademici, bývali často, ještě za vilémovského Německa, vědomými a přímými agenty imperialistických úsilí. Nezřídka se stávalo, že takový „učenec", který se zabýval babylonským klínovým písmem nebo náboženskými představami tao-ismu, byl při tom i důstojníkem a vyzvědačem německého generálního štábu.

Idea státu, jehož svrchovanost se tak vyzdvihovala hitlerovskou ideologií, byla idea korporativního stavovského státu — obrovského lisu, jenž měl pod ohromným tlakem a pod demagogickým heslem „jednoty národního celku" znemožniti vývoj třídního boje. Proto hitlerovci stále tvrdili, že třídní duch je Němcům cizí, že je to duch mamonu, zatím co ryzí Němec má ducha stavovského, který je duchem práce a cti. Z týchž důvodů tvrdili jak ideologičtí předchůdci německých fašistů, tak i oni sami — Sombart, Spann, Schulz a mnozí jiní — že „svoboda" je pojem „židovský", „zednářský", „literární" neb „marxistický", že je totožná s nekázní, čímž se dokazuje rozklad západních států, proměnivších stavovský řád ve zhoubný parlamentarismus.

Ovšem, idea „svrchovanosti státu" také připouštěla „svobodu". Ale pouze v tom smyslu, jak ji chápal již „prorok fašismu", Nietzsche. V „Soumraku model" psal: „Co je svoboda? Být lhostejným k utrpení, těžkostem, hladovění, ba k samému životu . . . Svoboda znamená, že pudy mužské, dychtící po válce a vítězství, berou nadvládu nad druhými pudy, na příklad nad pudem štěstí..." Ano, takový stát a takový národ nevolníků potřebovali hitlerovci, a proto neustále vsu-

60

gerovávali pracujícímu lidu: „národ je idealistou, _ chce žádná práva, ale chce jen plniti své povinnosti" Tvrdili, že svoboda, za niž dříve bojoval, je „ráj pro luzu", že však národ je „svazem duší", že materiální zájmy pracujících mas jsou věcí vedlejší.

Stát, který může zabezpečiti uplatnění ideje „svrchovanosti státu", je, jak to tvrdila nacistická teorie a jak to uplatňovala nacistická praxe, státem totalitním. Totalitní stát znamená hospodářsky válečný státní kapitalismus, to znamená, že si stát, jenž je jen výkonným výborem finančního kapitálu — jehož instituce skrytě před veřejností řídí několik magnátů — podřizuje všechny nejvážnější hospodářské posice. Všechny společenské instituce bez výjimky, ať jsou to odbory, družstva, vědecké společnosti, církevní obce nebo spolky sportovní, spolky filatelistů neb kuželkářů, se kontrolují ve všech podrobnostech totalitním fašistickým státem. S totalitním státem je slita nacistická strana.

Formálně je totalitní stát vlastníkem všeho: půdy, podniků — ovšem jen formálně, neboť na základě „sociálního práva" odevzdává tento majetek v léno velkostatkářům a podnikatelům. Je tedy rozdíl mezi tímto „německým právem vlastnictví" a právem římským jen věcí demagogie. Totalitní stát proniká do rodiny, do soukromého života: bratr se bojí sestry, otec syna, každý Němec vidí v druhém Němci agenta tajné státní policie. Totalitní stát proniká svými chapadly do mozku každého jednotlivce, určuje, co a jak smí myslit a cítit. A vše to za jediným účelem, aby se všechno podřídilo zájmům monopolistického p zájmům zesíleného vykořisťování a výbojné války. A vše to pod názvem socialismu, německého nacionálního socialismu.

61

Člověk vůle

Třetí zásadou fašistické ideologie je ideologie ,,člověka vůle". Právě tak jako rasismus a jako ideu „svrchovanosti státu" ,, vypůjči li" si hitlerovci i tuto ideu. V XIX. století hlásali její nejpodstatnější prvky známí filosofové úpadku německé buržoasie, Schopenhauer a Nietzsche, hlásali ji i jiní dekadenti.

Vše, co existuje, je vytvořeno vůlí člověka, mou vůlí — učí tato filosofie. Svou vůlí já mohu stvořit neb zničit svět. Proto ne cit a ne rozum, ale vůle je to nejhlavnější v člověku. Jen člověk silné vůle je skutečný člověk. Člověk musí vychovávati v sobě vůli k moci. Aby se člověk nedostal pod vládu druhého, pod vládu jeho vůle, musí mu sám vnucovat svou vůli, musí užívati násilí. Aby nebyl zničen, sežrán, musí člověk sám ničiti, požírati, drásati vše kolem. V tom spočívá smysl života. A takové jsou ctnosti ,,člověka vůle".

Nietzsche nazýval svůj ,,ideál člověka" „nadčlověkem". Vymezil přesně, že ,,nadčlověk" je ,,plavá bestie", že je to ,,člověk-pán", ,,aristokrat ducha", muž, který, „když jde k ženě, bére s sebou karabáč". Hitlerovci šli ještě dále ve vytýčení obrazu, vytvořeného touto — s dovolením — ,,filosofií". Pro ně byl, „člověk vůle" jako ideál ,,opravdového Němce" prostě jen esesák.

Rozvíjejíce dále ideu „člověka vůle", hitlerovci popírali význam rozumu a rozumového jednání, kultury. Kulturu, vědu (ovšem s výjimkou té, která slouží militarismu), nazývají s opovržením ,,intelektuálním rozvratem našeho století", ,,židovským kacířstvím". Vyzývali Němce ,,vrátiti se zpět k přírodě, k té šťastné době, kdy ne kultura, ale prvotní pudy řídily chování

62

lidí — předků, uplatňujících se fysickou silou. Neustále tvrdili, že — ,,soucit je slabošstvím a ukrutnost hrdinstvím". Sami o sobě přiznali, že mají ,,ctnosti lidojedů".

Idea člověka vůle, idea zvířecké síly zubů a drápů, idea všepožírajících zuřivých dravců měla stmelit rasismus i svrchovanost,,státu", byla jádrem aktivity fašistické ideologie. Tato idea zví řeckého egoismu, dovedeného do krajnosti, byla hlavním prostředkem mravního rozvratu, kterým se nacisté snažili působiti na široké masy a hlavně na mládež dočasně jimi okupovaných evropských zemí. A doposud po sobě zanechala hluboké stopy. Přání, ukojiti jakýmikoliv prostředky své nejnižší pudy, dosáhnouti pro sebe všeho byť i na vrub zničení druhého, chladná vypočítavost a bezcitnost, úplná lhostejnost k osudu a k utrpení bližního, plazení se před těmi, kteří stojí ve společenské stupnici výše a zpupné smýkání těmi, kteří v ní stojí níže, vyloučení z okruhu svých zájmů všeho vznešeného, proměna i těch nejlepších citů a záměrů — lásky, přátelství, vědy, umění, v prostředky k obohacení a v kariéru — všechny tyto vlastnosti ,,člověka vůle" vštěpovali němečtí fašisté národům, aby je tak rozložili a demoralisovali.

63

IDEOLOGIE NACISMU JAKO SYSTÉM

Nacisté vtloukali všem do hlavy, že jejich ideologie nepramení z rozvažování, ale z německé duše — ,,Gemut", chápané citově, živelně, pudově. O ideji nacismu tvrdili, že ,,otcem jejím je vůle, matkou příroda a porodní babičkou nouze". Tato these, souhlasná s jejich obecným mystickým antiintelektuálním hlediskem, měla ovšem svůj účel. Měla vysvětliti, proč nacistická ideologie se skládá z logicky nesouvislých a často protichůdných úlomků, které si němečtí fašisté „organisovali" ze všech ideologických kloak všech věků a národů. Přitom však nacisté počítali s tím, že průměrný Němec je puntičkář, vydresurovaný v biflování učitelem a pastorem ve škole a kaprálským výcvikem na ,,placu", a že proto potřebuje schéma, které by se mu mohlo vtloukat do hlavy.

Proto není nic divného, že v německé fašistické literatuře zaujímají systematické výklady nacistického světového názoru důstojné místo vedle spisů, jejichž krkolomný jazyk, stylisovaný starogermánsky (ovšem s příměsí slovíček a obratů kasařů a prostitutek berlínského Alexanderplatzu), jejich „vznešený" mystický hysterický tón a absurdně nesmyslný obsah má působiti přímo, ,,vnitřně" na německou duši.

Soustavných výkladů nacistického světového názoru jak populárních, tak i těch, jež byly napsány s příslovečnou důkladností německých školometů a opatřeny s obvyklou německou ,,Gelehrsamkeit" bezpočet-

64

nými citáty, je bohatý výběr. Budoucí historik kultury, zabývající se tímto pathologickým nádorem, jejž bude nucen pitvati, bude míti snad zájem o porovnání mezi systémy Baeumlera, Kriecka, Klaggesa, Bečka, Dietricha, nebo samého Hitlera, Rosenberga a jiných, bude konstatovati rozdíly a podoby mezi nimi atd. Pro náš účel nemají tyto podrobnosti významu. My rozumíme dobře, proč neexistuje a nemůže existovat opravdu jednotný nacistický ideologický systém právě tak, jako dobře chápeme, co tento systém vůbec umožnilo.

Nacismus, jenž dodával německému loupežnému imperialismu vše, čeho je zapotřebí k zotročení lidu a lidstva, snažil se sjednotiti pod praporem s hákovým křížem všechny Němce bez rozdílu tříd a nakaziti hnědým morem všechny společenské vrstvy všech národů.

Proto musela nacistická ideologie být eklektickou, to znamená, musela bezzásadově sjednocovati nejméně sjednotitelné názory. Nemohla vycházet z jednotného principu, odpovídajícího skutečnému stavu věcí, nýbrž musela se přizpůsobovati všem chutím. A taktéž musela být pragmatickou v nejhorším slova smyslu, to znamená, že musela stále měniti své these, přizpůsobujíc je bezprincipně náhodné každodenní konjunktuře.

A nacismus je opravdu divoká míchanina. Skládá se z řádné porce dobrodružného romantismu, „rekovného realismu", mystického irracionalismu pro vábení a opíjení mládeže. Ze střízlivého ,,vědeckého" uvažování ekonomického, sociologického, historického, filosofického a pod. rázu, které se opatrně vyhýbá jak materialismu, tak i irracionalistickému blouznění. To pro své pány, pro střízlivé magnáty, jimž hitlerovci sloužili jako lancknechti. Skládá se dále z antiidealistické kritiky (ovšem ze zpátečnických posic: duše a

65

instinkt proti rozumu a úsudku), z kritiky, která míří k podchycení proletariátu a s ním jdoucí inteligence. Z náboženských idejí, které — přes všechen odpor k němu — přece jen nezavrhují křesťanství, aby tím neodpudily věřící měšťáky a maloměšťáky.

Ze však nacismus do příchodu Hitlera k moci a potom do počátku druhé světové války a rovněž i v době německého nástupu a v době německé porážky, po každé příkře měnil nejen svá taktická hesla, ale i své zásadní programové these, to němečtí fašisté nejen sami připouštějí, ale i ,,principiálně" odůvodňují. Demagogicky se odvolávají na známý výrok Goethův „Was fruchtbar ist, allein ist wahr" (,,co plodné je, jen to je pravdivé"), čímž Goethe chtěl jen vyjádřiti hluboký princip vědeckého materialismu, že jedině praxí, chápanou jakožto historickou tvůrčí činnost lidstva, se dokazuje pravdivost teorie.

Proto ,,ideologové" v hnědých a černých stejnokrojích negovali objektivní pravdu a odpřisáhli přizpůsobování se, konjunkturu. Ba dokonce cynicky přiznávali, že nacismus nemůže veřejně hlásati pravdu, neboť tím by se prý předčasně odhalily jeho záměry, že ji musí chovati jen pro úzký kruh zasvěcených.

Ze přesto všechno, přes takovou ideovou bezzásadnost, vyhlašovanou za princip, přesto, že lež byla jí vědomě korunována na pravdu, nacistická ideologie mohla nabýti podoby jakéhosi systému, vysvětluje se výhradně tím, že cíl, kterému sloužila, byl jediný a stálý. Klamání, tmářství a nenávist k člověčenstvu, nejukrutnější teror a nejnelidštější výbojná válka, to je to, co stmelilo nacistickou ideologii v jednotvárný systém.

Nesmíme také zapomenouti, že hitlerovci schválně pěstovali ve své vlastní ideologii jisté úchylky. Nemluvě

66

o poslední době, kdy hlavní fašistické vedení v předtuše nevyhnutelné katastrofy zachraňovalo pro budoucnost kádry a kdy i pohlaváry, takové ,,teoretiky" jako na příklad Darré, proto ,,pronásledovalo" za úchylky, měli nacisté vždy jistý zájem na předstírání existence demokratické svobody vědy a vůbec společenského myšlení v Německu.

Potřebovali to do počátku války pro zahraničí, hlavně pro Spojené státy a potom pro neutrály. Proto hitlerovci dovolovali diskuse v otázkách filosofie, historie atd., ba dovolovali i různé filosofické školy ,,strašně" mezi sebou nepřátelské, které však, rozumí se, hájily tentýž politický systém německého fašismu a tentýž jeho systém ideologický. Podívejme se blíže, jak takový systém vyhlíží.

Jako ,,vzor" vezměme přednášky jednoho z vedoucích hitlerovských ,,ideologů" na vyšší politické nacistické škole, autora spisů z oboru filosofie, psychologie, pedagogie, historie a národního hospodářství, esesáckého generála Klaggesa. Je to knížka ,,Idea a systém", vydaná roku 1934 v Armanen-Verlag v Lipsku, má 144 stránky.

Klagges dělí svou knížku na pět částí: organický vývoj; světové názory vývoje a stálosti; hospodářské učení o vývoji; učení o vykořisťování a třídním boji; učení o osvobození. V úvodní části označuje Klagges již v prvních slovech protivníka: ,,mezi protivníky nacionálního socialismu stojí daleko na prvním místě marxismus, jenž zachycuje v sobě tak silně podstatu i ostatních protivníků, že je celkem nutné nazývati jej jediným protivníkem nacionálního socialismu". Život národů právě tak jako život člověka je vývoj, je to potok, jehož příčinou není činnost jednotlivců, ale vůle Boží. Státník

67

se musí vymaniti z dočasných vln na povrchu tohoto potoku, avšak musí počítati s tokem, jehož směr je určen ,,božsky přirozenou vůlí stanovení". Tento vývoj člověka a národa není mechanický, ale organický, což znamená, že jeho směr je určen jen obecně a jeho konečný cíl jen v hlavních rysech, přirozenou zděděnou rasou, zatím co cesta jeho vývoje a osobitosti jeho cíle mohou být svobodně zvoleny samotným vývojem. Druhá část odmítá konservatismus jako ,,zastaralý světový názor stálosti semitského, biblického původu", jehož se ,,pruští konservativci drželi jen proto, že doufali míti užitek ze zachování daného stavu státu". Ze světových názorů na vývoj odmítají se zde tři odrůdy: liberalismus, ultramontanismus a marxismus.

Liberalismus prvotně, když se v XV. století objevil, obrodil světový názor na vývoj, obsažený již v Eddě a v jiných arijsko-germánských svatých knihách. Avšak liberalismus neřešil otázku osobitosti vývoje. Materialisté, jako ď Alembert, Ch. Darwin, Feuerbach, Vogt a Buchner, hájili mechanický vývoj. Zatím idealisté, jako Hegel, byli vitalisty, hájili vývoj organický. Liberalismus neřešil také otázku směru vývoje: snaží se dosáhnouti jako svého konečného cíle plného vyrovnání všech rozdílů ve světě (což v politice znamená internacionalismus) anebo naopak, plného rozvoje svérázu (v politice je to nacionalismus). Liberalismus nemohl se tu rozhodnout nejen proto, že vědy dávaly tehdy ještě málo faktů, ale hlavně proto, že takové rozhodnutí mezi oběma směry nenacházel nutným, neboť věřil, že tvůrčí síla dosáhne svého cíle sama, bez zásahu člověka. To prý byl zase zhoubný vliv židovství, vliv Spinozův, jeho etického monismu, tvrdícího, že právo a dobro zvítězí samy, bez boje, a jeho

68

individualistického egoismu, hlásajícího, že pravé dobro je užitečno a pravé užitečno je dobro. ,,V tom tkví i podnes — píše Klagges — nejhlubší kořen našich falešných ideálů svobody a věčného míru." A odtud se i rozšířil ten „hrozný jed, rozkládající duši národů, to zločinné učení, že cílem státu je pomáhati jednotlivci, rozvíjeti a harmonicky vytvářeti všechny jeho síly a nadání, aby mohl zplna užívati života, na což všichni jednotlivci mají míti stejné právo". Liberalismus se tedy vědomě snažil zničiti vše, co člověka společensky vázalo, cílem mu byla anarchie, zničení pokrevních spojek rodiny a národa, uznával proto jen „lidstvo", a „člověčenství", ačkoliv toto vůbec není žádným životním společenstvím.

Hledisko liberalismu zastávali i němečtí nacionální liberálové jako Stresemann nebo Curtius, strana lidová (Volkspartei), ba i pangermáni (Alldeutsche), neboť pro ně byl nacionalismus jen dočasným stupněm ke kosmopolitismu. Ani o vlas lepší není ultramontanismus rakouských křesťanských socialistů a německé strany Zentrum, jenž — opíraje se o knihu otce církve sv. Augustina „O státě božím" — chce uskutečniti křesťanský internacionální světový stát. Počínajíc od krále Franků a pozdějšího římského císaře Karla, který s hlediska německé národní politiky nezaslouží názvu „Veliký"', a končíc třicetiletou válkou, dějiny dokázaly, že uskutečnění německo-římské říše není možné, že přináší světu ne mír, ale válku, a hlavně, že neřeší otázku, kdo by v této říši vládl — německý císař nebo římský papež. Ultramontanismus je vlastně ještě horší než liberalismus, neboť liberalismus v politických otázkách kolísá, ultramontanismus jde však s tvrdou vůlí ke svému cíli.

69

V posledním ohledu podobá se prý ultramontanismu marxismus, neboť i on zaujímá po každé rozhodné, určité stanovisko. Marx prý ovšem musel, převzav ideu vývoje u Hegela, ,,v souhlase s internacionálními zájmy židovské rasy a puzen svými zděděnými rasovými osobitostmi, zcela odlišnými od německých, vše převzaté obrátiti v pravý opak. ,,Známý výrok Marxův v doslovu k druhému německému vydání I. svazku „Kapitálu" — „Pro Hegela jest proces myšlení . . . demiurgem (tvůrcem) skutečna, které představuje jen jeho zevní projev. Pro mne naopak není ideálno nic jiného, než materiálno, přesazené do lidské hlavy a v ní přetvořené" — Klagges „vykládá" tak, že Marx v protikladu k Hegelovi chápe vývoj jako ryze mechanický, mašinální proces, určovaný jedině vnějším prostředím, jež pozůstává jedině z materiálních, hospodářských poměrů. A právě tak „resolutní" je i Marxův internacionalismus, neboť prý neguje veškeré nacionální zájmy. Vždyť i nacionalismus německých sociálních demokratů byl prý taktéž manévr, nebyl upřímný.

Ztotožňování marxismu, který, jak známo, je materialismus dialektický, s materialismem mechanickým, metafysickým; přisuzování marxismu, že neuznává určujícího vlivu nehospodářského, ideologického činitele; ztotožňování liberalismu a demokracie; ztotožňování proletářského internacionalismu s měšťáckým kosmopolitismem a s negací nacionálních zájmů lidu — to vše jsou prastaré, vyvětralé pomluvy v boji proti marxismu, ale je ovšem podnes nemálo těch, kteří jim sedají na lep.

Nacionálně socialistická představa všeobecného vývoje není tedy „pohyb" stroje, ale „růst" živé bytosti,

70

která ,,svou vlastní vůlí, odpovídající její krvi, určuje zákon svého stanovení a bojuje za jeho uskutečnění." Taková představa vývoje je stimulem pro práci a boj, organické cítění a myšlení ,,vůdcovo" a jeho spolubojovníků a vysvětluje „zázračnou sílu" nacionálního socialismu. Představa mechanického vývoje prý však vede k pasivitě.

A právě to prý potřeboval Marx, neboť jemu záleželo na ochromení obranných sil,,tvůrčích" (schaftend) národů proti ,,zápasícím" (raffend) — známá nacistická hříčka slov — národu židovskému. Vždyť prý jen Židé mají zájem na internacionalismu, jimi vynalezeném, neboť jen světová republika, v níž všechny ostatní národy by ztratily svou nacionální neodvislost, jenom taková uniformovaná lidská kaše by zajistila Židům světovládu, v níž jenom Žid by se mohl státi presidentem.

Právě tak ,,originální", „duchaplné" a „přesvědčivé", jako tyto these jsou i důvody, jež Klagges pro ně uvádí. Prohlašuje, že věda odmítla darwinismus a postavila na jeho místo vitalismus, to jest organický idealismus. A dále, že národy existují od pravěku lidstva, že megalithová kultura kamenného věku prý náležela Germánům, kteří vždy byli a navždy zůstanou nositeli kulturního vývoje. Všechny pokusy vytvoření internacionální státní organisace prý proto ztroskotaly, neboť sama příroda zničila smíšené kultury, jež se jí příčí; Césarovu římskou říši, Egypt, Babylon, asijskou říši Alexandrovu, Karlovu svatou říši německého národa, Napoleonovu římskou říši francouzského národa. Zato nacionální německý stát má nevyčerpatelnou sílu: velký kurfiřt Bedřich Veliký, Bismarck a

71

Hitler — každý budoval znovu Velkoněmecký stát. Tedy ne jednotlivec a ne lidstvo, ale národ má věčný význam.

Jak je vidět, nacistický ideologický systém si dějiny značně zjednodušil. Takové maličkosti, jako že tajuplná vnitřní životní-vitální síla je právě tak fantastická jako megalithový pragermánský národ, nebo že svobodné, dobrovolné spojení národů, k němuž postupně vede společenský vývoj, nemá nic společného s otrokářstvím a násilím, na nichž byly založeny zahynuvší světové říše (a na nichž — v rozporu s vlastním názorem—pokusil se založiti světovou říši Hitler), Klaggese a jemu podobné ovšem nijak neznepokojují. „Rasový boj (Rassenkampf), a ne třídní boj (Klassen-kampf)", opakují frisch — fromm — frohlich — frei, čiperně a vesele jako by se nic nestalo.

V třetí části odmítá především konservativní pojetí hospodářského vývoje, merkantilismus, který měl na zřeteli státní, ne však národní hospodářství, a proto se nemohl osvědčiti pro Němce, kteří neměli svůj nacionální stát. Liberalismus, který započal svou zhoubnou činnost zrušením středověkých kupeckých gild a řemeslnických cechů, byl bud materialistický anebo i když byl idealistický, měl na zřeteli jen osobnost jednotlivcovu, při čemž hrál v něm úlohu jen internacionální směr hospodářského vývoje. Liberálové, ba i němečtí nacionální liberálové viděli v hospodářství státu i národa jenom přechodnou etapu k ustavení světového obchodu. Za totéž kára Klagges i národohospodáře XIX. století, Lista, jehož reakční ideu autarkie si nacisté přesto přece přivlastnili.

S marxovým učením o ekonomickém vývoji nedělá nacistický ideologický systém ovšem žádné cavyky.

72

Není nic lehčího než vyvracet něco, co jste sami před tím zfalšovali; vyvrací ne marxismus, ale karikaturu marxismu. Marxovo učení líčí jako fatalistický hospodářský determinismus: ,,ekonomika je osud", hospodářský a vůbec společenský vývoj je nezávislý na lidech. Jediným měřítkem pokroku je prý podle Marxova názoru množství a láce vyráběného zboží. Jedinou příčinou rozvoje velkoprůmyslu na úkor středního průmyslu a řemesla je prý ta součást stroje, jež se nazývá pracovním strojem: jeho neustálý rozvoj zdokonalování prý nevyhnutelně vyvolává koncentraci podniků, což má zase za následek koncentraci tržišť a vytvoření světového hospodářství.

Nacionální socialismus vidí však příčinu hospodářského vývoje ve vnitřním pudu jednotlivce a národa, ve svobodné tvůrčí vůli, která se řídí jen vrozenými rasovými ideály a nadáním, jež prý nezávisí na žádných vnějších činitelích a jejíž působnost nemůže být předurčena. Měřítkem pokroku je jen ,,povýšení života naší vlastní odrůdy". Zákon koncentrace a s ním i vývoj k jednotnému světovému hospodářství „vyvrací", zato uznává neomezené rozšíření nacionálního hospodářství (ovšem jen německého). Dá se tedy celá ta nacistická teorie národohospodářského vývoje vyjádřiti velmi stručně, ba jediným slovem: ,,Rabuj!"

Klaggesovi zbývá ještě podati ,.důkazy" proti zákonu koncentrace. Což o to, arijská archeologie přece dokázala, že ,,vývojové stupně" — domácí, městské, národní a světové hospodářství — nenásledovaly jeden za druhým, ale již v pradávné době existovaly jeden vedle druhého a právě tak jako dnes se navzájem pronikaly a doplňovaly. Měli tedy primitivní obyvatelé jeskyň a stromů světové hospodářství! A cožpak ne –

73

dokázala statistika, že „ač světová výroba surovin vzrostla v letech 1913—1925 o 16—18%, světový obchod vzrostl jen o 5%, že tedy „vývoj se nepohybuje směrem k vítězství světového hospodářství nad isolovaným nacionálním hospodářstvím"? (O vlivu takové „titěrnosti" jako imperialistická světová válka roku 1914—1918 právě na světový obchod, který stejně nemůže být výhradním měřítkem pro internacionální charakter soudobého světového hospodářství, o tom se zde ovšem mlčí.)

Hlavní úder je však namířen proti zákonu koncentrace. Pravda, jak by se nacisté nevrtěli, fakta jsou příliš očividná. „Za poslední století dosáhla výrobní forma velkopodniků a gigantických podniků ze skromných počátků převyšujícího významu", přiznává i Klagges. Tvrdí však, že je to zjev jen náhodný, že není příčiny, proč by tato tendence měla být trvalá. Vždyť jestli právě pracovní stroj dělá velké podniky výhodnějšími než řemeslo, proč tedy dodnes zůstalo krejčovství většinou malým podnikem, ačkoliv používá šicích strojů — ptá se jedovatě.

Vše se objasňuje jeho velikým objevem: ne pracovní stroj, alo hybný stroj určuje velikost podniku, a je to výlučně parní stroj, který vede k velkopodnikům (protože čím je parní stroj větší, tím je ekonomičtější), zatím co výbušný motor není pro malopodniky tak škodlivý a elektromotor dává jim možnost vydržet soutěž s velkopodniky v mnohých oborech. Toto „pro marxismu: jistě zdrcující odhalení" „potvrzuje" statistika: počet elektromotorů vzrůstá nepoměrně rychleji než počet parních strojů, počet podniků zaměstnávajících 6 aneb více dělníků vzrůstá mnohem pomaleji než počet podniků, jež zaměstnávají od 2—5 dělníků. (Že počet pod-

74

niku bez námezdního dělníka neustále a zrychleně upadá, to ani Klagges nezapírá, žádné vysvětlení však nepodává.)

Všechna tato argumentace je tak nešikovně za vlasy přitažena, že je sotva nutné ji podrobněji rozebírati. Cožpak není jasné, že velkopodniky jsou ekonomicky výhodné nejen pro možnost používání velkých hybných strojů na místo malých, ale i pro výhodnější možnosti úvěru, nákupu surovin a odbytu zboží, nájmu pracovních sil, organisaci pracovního procesu atd. Což není jasné, že právně ,,samostatné" malé podniky řemeslníků jsou většinou fakticky tak silně závislé na velkokapitalistech, že jsou jen jejich odbočkami? To je ovšem známo i Klaggesovi, který píše: ,,I velicí vůdcové průmyslu, jako třeba Ford, považující za praktické a hospodářsky vhodné rozdrobení průmyslu na četné venkovské podniky".

A což každý nechápe, že rychlý vzrůst počtu elektromotorů a současně pomalý vzrůst počtu podniků, zaměstnávajících mnoho dělníků, absolutně ničeho nedokazuje proti koncentraci kapitálu, neboť mezi těmi nemnoha velkopodniky jsou i takový giganty jako Kruppovy závody nebo Farben-industrie a mezi malopodniky jsou desetitisíce dílen nacházejících se úplně v moci velkokapitálu. Klagges to také chápe, ale co dělat? Řemeslníky a živnostník musí přece stůj co stůj přesvědčiti, že kapitalismu není pro ně škodlivý. Marxe musí vykresliti jako ,,člověka, který buď nechápe ty nejjednodušší věci, nebo je zúmyslně lživě komolí." A proto jsou dobré i ty nejabsurdnější argumenty, a pro toho, koho nepřesvědč jsou pohotově okovy.

Ve čtvrté části, která se zabývá vykořisťováním třídním bojem, konstatuje především, že za kapita –

75

lismu existuje vykořisťování. Nacisté o kapitalistickém vykořisťování nejen nemlčí (kdo je dnes může zapírat?), ale naopak křičí, aby tím vyvolali představu, že oni jsou ti praví obhájci vykořisťovaných mas. Ovšem, podávají o něm zvláštní představu.

Přejali ji od velkostatkáře von Thunena, který v první polovině XIX. století nejen objevil svou teorii o ,,přirozeném podílu" dělníků na výrobku, jež —jak sám psal— měla čelit nebezpečným požadavkům komunistů, ale který tuto teorii také prakticky uplatňoval na svém statku Tellov v Meklenbursku. ,,Třetinu mzdy dělníků a nádeníků započítával jako jejich podíl na zisku a nutil je odevzdávati tyto peníze do spořitelny pro dobu stáří a pro případ nemoci", velebí tohoto chytráka Klagges.

U nacistické kritiky učení liberálů o vykořisťování, u kritiky fysiokratů Quesnaye a Turgota a otce klasické politické ekonomie Adama Smitha se zdržovati nebudeme. Poznamenáváme jen, že chudáka Smitha nacisté udělali zodpovědným za to, že prý,,podnikatelé se u něho naučili technice hospodářského třídního boje, neslýchaného vykořisťování, což nevyhnutelně vyvolalo jako odpověď marxistické hnutí třídního boje."

Proti Marxově thesi, že jediný pramen zisku jo lidská práce, Klagges i všichni ostatní nacisté nenacházejí dosti pádných slov." Tím jsou mezi kapitalisty a proletáři vyloučeny všechny jiné vztahy než třídní boj!", volá Klagges rozčileně a vzdychá: ,.Nejhroznější však je, že právě šlechetnému, spravedlivě cítícímu člověku nejsilněji byla marxismem zošklivena přirozená myšlenka o příměří a spolupráci mezi kapitálem a prací." Rozumí se, že ,,Marx vymyslil si třídní boj jen proto, aby tvůrčí národy se zesla v a podlehly v bratrovražedném boji ve prospěch Židů."

76

Co může nacismus říci positivního v otázce vykořisťování? Jestliže hospodářství je organismus řízený vůlí, pak kapitalistické hospodářství je organismus nezdravý, poněvadž se v něm hodnoty rozdílejí v závislosti na hospodářské síle jednotlivců. Dělníci obdrží nespravedlivě málo a nemohou na tom nic změnit ani tehdy, když se organisují v odbory, neboť „dělník je s hlediska hospodářsky-politického boje pouhá nula, a i kdyby se těch nul vystavilo nevím kolik tisíc, nedají žádnou veličinu dříve, dokud se před ně nepostaví jednička." Proto byla taktika německých svobodných odborů, omezující se na nepolitický hospodářský boj zradou (tohle Klagges bere demagogicky u komunistů), a proto — což ovšem má už jen sám ze sebe — jenom hitlerovský stát může napravit kapitalistickou nespravedlnost.

Kdo vlastně dostává největší část všech hodnot v kapitalistickém hospodářství? Jedině finanční kapitál a ne průmyslový kapitál, jak prý to tvrdí Marx, aby ušetřil pravého vinníka, jedině finanční kapitál, který je kapitálem židovským.

Zde se ovšem Klaggesovi stal malér: on nejen vyžvanil, že zvýšený význam finančního kapitálu je zjevem, příznačným pro moderní monopolistický kapitalismus, který za Marxe neexistoval, ale i to, že se průmyslový kapitál při tom slévá s finančním kapitálem. Klagges však přesto přece tvrdošíjně opakuje: ne průmyslníci, jedině finanční kapitalisté, a tedy Židé, jsou nositeli kapitalistického vývoje. I on se dovolává Sombartova tvrzení, že „Židé vůbec vynalezli kapitalistický systém." Teď se musí ještě jen ,,dokázat", že průmyslový kapitál má právo na svou část nadhodnoty, a to se dělá velmi jednoduše pomocí nacistické „teorie" hod-

77

noty. Vidíte, hodnota není pojem hospodářský, a ,,organický": hodnota věci měří se životní silou (energií), kterou dává neb uspoří (tuto ,,sílovou teorii hodnot" vynalezl v osmdesátých letech XIX. století Rakušan Sacher) a ,,měnová hodnota vůbec nezávisí na objektivních hospodářských poměrech, ale jen na osobních, subjektivních silách prodávajícího a kupujícího". Nejzávažnější však je, že hospodářské hodnoty se nevytvářejí jedině prací, jak to tvrdí Marx, ale že na příklad „uhlí, jež leží v zemi a jehož se lidská ruka ještě nedotkla, je již hodnotou". Z toho vyplývá, že i zisk „skládá se jak z pracovní síly, tak i z pracovních prostředků", což se „dokazuje" tím, že „bez pracovních prostředků, jedině pomocí pracovní síly, nemůžeme dosáhnouti žádného zisku".

Klagges sám přiznává, že tato these, jíž používá jako argumentu, je „samozřejmá a plochá" a říká, že neví, byl-li Marx hlupák, jestliže to nepochopil anebo byl-li zločinec, jestliže to pochopit nechtěl. My za to víme, že Klagges je zločinec; vždyť on sám dobře ví, že podmínka a příčina jsou dvě různé věci, a že ačkoliv je na příklad k vytištění knihy zapotřebí nejen papíru a barvy, ale jako nutné podmínky i stroje, přece kniha ze stroje se neskládá. Přesto přece namlouvá jiným pravý opak. A víme též, že Klagges je hlupák, neboť si myslí, že tomuto nesmyslu uvěří také ještě někdo mimo esesáků a Němců, unifikovaných jejich obuškem. A nač on to potřebuje, to je také jasné. Jestliže pracovní prostředky jsou právě tak jako pracovní síla součástí zisku, tož pochopitelně „jejich dodavatelé (zaměstnavatelé) mají právo na jeho část, stejně jako dodavatelé pracovní síly (dělníci). A tím je z myšlení a z cítění národa vytržen kořen ideje třídního boje."

78

Nakonec tedy může nacismus formulovat principy své hospodářské politiky takto: Vysoká výkonnost každého jednotlivce, výkonnost jako spravedlivé měřítko k rozdělení statků, politická zajištěnost a nezávislost, autarkie (soběstačnost) nacionálního hospodářství, vyrovnání spotřeby, výroby a koupěschopnosti. Ale aby výroba a koupěschopnost si byly rovné, musí se přivésti do správného poměru plat za práci a výnos kapitálu (co to znamená, to ještě uvidíme), a aby si byly rovné potřeba a výroba, musí se přivésti do správného poměru základní a obratový kapitál (co to znamená, nám nacisté neprozrazují).

Pátá, na štěstí poslední část nacistického systému idejí, jak je vykládá Klagges, probírá učení o osvobozeni. Jádrem nacistického učení o sociální spravedlnosti je tak zvaná formulka von Thunena: ,,Spravedlivý plat P rovná se druhé odmocnině ze součinu pracovního výkonu V a spotřební hodnoty (prodejní ceny) výrobků S": P = V.S

Je to ,,matematický výraz spravedlivého zákona přisvojení, jako krystal nacionálně socialistické tvůrčí vůle". Ovšem, nacisté nepomýšleli ani na teoretické, natož na praktické použití této formulky, a proto v konkrétním příkladě, který má ilustrovat nacistickou teorii, Klagges tuto formulku spěšně zaměnil. Za prvé státem stanovenými 10% zisku, jež se rozdělují mezi kapitalisty a dělníky, kteří se tím účastní na zisku (v poměru k celému kapitálu, který kapitalista investuje a k pracovní výkonnosti). Za druhé nuceným ukládáním těchto podílů zisku. Ale i to zůstalo jen na papíře, a kam to němečtí fašisté vůbec „dohospoda-

79

řili", je známé. A proto nemohou působiti jinak než komicky všechny ty pokusy nacistů vylíčiti marxismus — ideologii sovětského státu, jehož mocnými údery nacismus byl rozdrcen — jako učení neschopné života. Ostatně nenajdeme tu ani slova něčeho nového, jen známé výmysly o otrocké práci sovětských národů, o hynoucích kolchozech a taktéž o tom, že vývoj kapitalismu nevede nezbytně k převratu a ke komunismu, ale že tento vývoj marxisté uměle řídí ve směru koncentrace, aby tím dopomohli židovským finančníkům opanovati svět.

Cesta nacistickou ideovou pouští, kterou jsme vodili čtenáře, byla dlouhá. A po té únavě nedošli jsme ani zadostiučinění, neboť jsme nepotkali ani pramének, ani kapku tvůrčí myšlenky. A nebylo by tomu jinak ani tehdy, kdybychom místo tenké knížky Klaggesovy vzali do rukou nějaké tlusté knihy, na příklad 850 stránek Beckova ,,Německé dovršení" z roku 1944. Přesvědčili bychom se, že kromě rozdílu ve formě — u Bečka je vše zahaleno hustou mlhou takových termínů jako ,,einheitliche Ganzheu" (jednotná celistvost) a ,,ganzheitliche Einheit" (celistvá jednotnost) a jiným podobným smetím — a kromě jednotlivých exkursí do historie umění nebo náboženství, které Klagges nedělá, je totožnost jejich hlavního obsahu až nápadná. Ano, tak a nejinak vypadá ideový systém, odůvodňující německo-fašistickou ideologii.

80

JAK SE OSVĚDČOVALA IDEOLOGIE NĚMECKÉHO FAŠISMU V PRAXI

K ideologii náleží nejen politické smýšlení a nejen filosofický světový názor, ale i mravnost, právo, umění, náboženství a věda. Jak vypadaly tyto ideologické složky v nacistickém Německu? Není nutné dokazovati, že hitlerovská mravnost znamená negaci veškeré mravnosti a hitlerovské právo negaci veškerého práva, tedy absolutní nemravnost a bezpráví. Podvod, lež, pomluva, krádež, žhářství, násilí, mučení, zabíjení — toto vše se stalo zákonitým v hitlerovském Německu, toto vše se uskutečňovalo z rozkazu ,,vůdce" v masovém měřítku v celé Evropě a bylo základem vší vnitřní a vnější politiky Hitlerovy. ,Já osvobozuji člověka — pravil Hitler — od ponižující chiméry, která se nazývá svědomím. Jako vzdělání, i svědomí mrzačí člověka. Mám tu přednost, že mi nepřekáží žádné ohledy teoretické nebo morální povahy". A dále: ,,Člověk je pln nepravosti od narození, vládnout mu lze jedině pomocí síly. Při zacházení s ním jsou přípustné jakékoliv metody. Když toto vyžaduje politika, je třeba lhát, zrazovat a dokonce zabíjet." A Goring řekl: „Zabíjejte každého, kdo je proti nám, zabíjejte, zabíjejte, vy nejste za to odpovědni, ale já, proto zabíjejte!"

Nejvyšším principem fašistické mravnosti je válka, válka totální, to znamená, organisovaná loupež. Mír právě tak, jako humanismus a demokracie (,,liberalismus") byl hitlerovci prohlášen za shnilý a válka za

81

jedině zdravý stav společnosti. Jen ve válce může se prokázat pravý, soudobou kulturou nezkažený člověk, pravý nezfalšovaný germánský duch.

Analogické byly i mravní zásady hitlerovců v otázce poměru mezi pohlavími. Zena byla a má věčně zůstat otrokyní muže, jedině prostředkem ukojení jeho potřeb a strojem pro plození potomků, takové je její ,,svaté", její „přirozené" poslání. Hnutí za ženskou emancipaci, za hospodářskou, politickou a kulturní rovnost žen a mužů je jednoduše ,,židovský výmysl", je zvrácení nordického názoru. Proto napadl Rosenberg Bachofena za to, že tento historik — jenž svým dílem nemálo přispěl k utvrzení myšlenky o vyvolenosti Němců, připouštěl, že u Germánů (tak jako u všech národů), existoval prvotně matriarchát, že ženy řídily prvotní kmenovou společnost. Rosenberg, Baeumler a jiní fašističtí ideologové vysvětlovali dějiny lidstva jako věčný boj mezi mužským a ženským principem, z nichž první, princip otcovský, mysticky se ztotožňuje s nebem, dnem, životem, idealistickým sociálním myšlením, a druhý princip — mateřský — se zemí, nocí, smrtí, s myšlením materialistickým, ekonomickým.

Hrubou, ani takovým mystickým hávem nezastřenou biologisaci nacisty kýžených poměrů mezi pohlavími uskutečňovali esesáci a německá soldateska a „teoreticky" ji odůvodňovali fašistickou ,,eugenikou" a ,,sociální hygienou". Ministr zemědělství Darré staral se nejen o chov prasat a býků, ale zavedl na vesnici „Zuchtwarty", „Blockwarty" a „Hegehofy", kde nejen propagoval ,,chov lidí" (Menschenzucht), stanice pro páření rasově čistých lidských exemplárů, ,,zástupce manželů" a pářnou povinnost pro ryzí

82

Němky, avšak udělal důležité kroky i pro praktické uskutečnění těchto hovadských principů.

Právě tak jako mravnost a právo, usměrnil hitlerismus i umění. Ve fašistickém Německu byly všechny druhy umění — krásná literatura, divadlo, biograf, hudba — fašisovány, podřízeny výchově ,,arijského ducha" u Němců. To, co nevyhovovalo této zásadě, se neúprosně ničilo. Na hranicích se veřejně pálily statisíce knih vynikajících spisovatelů, spisy Lessinga, Heineho, Zweiga, Manna — nemluvě už o Gorkém anebo Marxovi — a nacističtí „spisovatelé" jako Hans Jost, Johann Schramm atd. ve svých básních, románech a dramatech rozšiřovali romantiku „ocele", zvířectví, tvrdíce, že ,,každá myšlenka, dovedená do důsledků, znamená — střílej!" a rovněž: „Pokaždé, když slyším slovo kultura, sahám po pistoli".

V duchu šovinismu, militarismu, pangermánské zpupnosti, rozvrácení morálních osnov, vychovávala část německé krásné literatury tento národ odedávna. Myšlenku o historickém poslání Němců jako světovládců vštěpovaly jim romány jako Freytagovy „Předci", Danneův ,,Boj o Rím", packanice Herzoga, tohoto sykofanta Viléma II., divadelní hry Bartschovy, Skowronekovy „Východopruské a slezské pověsti", jež čiší živočišnou zlobou proti Polákům a Slovanům vůbec. Šosáctví Němců pěstovalo se provinciálním uměním — ,,Heimatkunst". Jestliže maloměšťácké a měšťácké vrstvy vše to hltaly, jestliže pro rozvrácení mládeže existovala pornografie Eversova a jestliže vše to působilo i na dělnictvo, tu na „citlivé" intelektuály působily verše Georgeho, napsané fašistickým slohem ještě před fašismem.

Pro nacistické písemnictví byly charakteristickými

83

nejen sentimentálně-agitační romány jako Grimmův „Národ bez prostoru" neb Karoschův „Soudruh Schmidcke" a různá mystika, ale i potoky dobrodružného kýče.

Jeho předchůdcem byl ještě před první světovou válkou Karl May. V jeho šedesáti dobrodružných románech nacházela německá mládež bleskovou válku s hlavním rekem „Old Shatterhandem", plavým nadčlověkem, který, jak se to i patří, měl všude svou pátou kolonu — u Indiánů Vinnetou, na arabském východě Kára ben Nemsi, který ztělesňoval koloniální touhy německého imperialismu. „Při čtení Maye jsem pochopil, v čem spočívá světový význam Německa. Ještě nikdo tak nevysvětlil německému jinochu, co Německo může dát světu," psal Hitler.

Co se týče nacistické hudby, jež se pokoušela, ale nemohla vrátit k neexistujícímu starogermánskému dědictví, ta se omezila na zpracovávání hlučných a vřískavých prušáckých maršů a vedle této bravurní hudby na mystickou hudbu Pfitznerovu, volající nazpět do středověku. Wagnera, jehož sklánění se před staroněmeckou ideologií a jehož antisemitismus nacisté ovšem přijímali, ale jehož revolučnost a „intelektualismus" kritisovali, ,,interpretovali" tak, že ztotožňovali Hitlera se Siegfriedem jako nástrojem „božím". Vždyť ještě za Viléma II. byla propaganda wagneriánství, která se vedla kolem Bayreuthu, blízko spjata s politikou pangermanismu.

Rozumí se samo sebou, že takové spoutané ,,umění“ žádnou uměleckou hodnotu nemá a mít nemůže.Něco podobného jako s uměním stalo se i s náboženstvím. Křesťanství s jeho kázáním lásky k bližnímu a rovností všech lidí před Bohem nemohlo vyhovovat hitlerovcům. Neupravené křesťanství je nesmiřitelné

84 s fašistickou ideologií, jak to přímo říká § 24 programu nacionálně-socialistické strany.

Nezapomeňme, že křesťanství staví nejvýše Boha, Ježíše Krista židovského původu a ne Adolfa Hitlera. A katolická církev zdála se tím spíše hitlerovcům nebezpečným konkurentem svou centralisovanou masovou organisací. Proto se v nacistickém Německu pokoušeli upraviti křesťanství, oklestiti je, zapojiti do hitlerovské ideologie. Toto ,,ryze německé křesťanství" vycházelo z toho, že nacismus „potřebuje víru, která by odpovídala národnímu plemennému duchu Němců".

Proto nacisté ,,odkryli" ,,praevangelium", to znamená, sestavili je z vytržených kousíčků evangelií a hlavně evangelia sv. Marka. Tak obdrželi obraz „arijského Ježíše, který bojuje proti rasově cizímu židovskému učení". Tento „německý Kristus" stal se střediskem nové „německé národní křesťanské církve". Katoličtí a evangeličtí kněží, kteří se nepřichýlili k fašismu, byli pronásledováni, což však nepřekáželo dobrým vzájemným stykům s papežem a některými vlivnými protestantskými organisacemi.

Mimo nové křesťanství objevilo se ve fašistickém Německu ještě jedno nové náboženství: bylo obnoveno starogermánské pohanství, klanění se bohu války Wodanovi, pohanství s divokými nocemi Valpuržinými — orgiemi opilství, smilnosti a krvežíznivosti. Na pahorcích v noci při záři hranic, kde na rožních pekli celé voly, stříleli opilí esesáci do živých terčů (dříve, před fašismem, stříleli na takových střeleckých slavnostech jen do dřevěného kohouta — symbolu Francie a svobody — ze samostřílů) a vítězi se přidělovala ta nejkrásnější panna. Pro povahy jemnější rozšiřoval se ještě jeden náboženský směr — mimocírkevní mystika,

85

která prohlásila rasu za „mythus XX. století", život za mythus krve a železa", válku za „nejvyšší mystický duchovní zážitek". Vtěleni svých idejí viděli tito mystikové ovšem ve „vůdci", který byl jejich bohem.

Nejcharakterističtější pro praktické osvědčení ideologie hitlerismu byla však nacistická věda. Jako všichni zločinci a vyvrhelové, přezírali a nenáviděli hitlerovci intelektuální práci, nenáviděli vědu a inteligenci. Ale když z vůle nejlačnějšího imperialismu obdrželi moc a započali uskutečňovati svůj program válečné kolonisace světa, potřebovali junkerse a heinkely a tedy i vědu. Proto nemohli zplna udělat to, co by jim vlastně nejlépe odpovídalo — zavřít školy, přinutit učence čistit žumpy, spálit všechny knihy a zrušit védu. Byvše přinuceni uskutečnit vše toto jen na polovic, „unifikovali" vědu.

Hned od prvních dní hitlerovského řádu počaly se „čistit" řady vědeckých pracovníků od „nearijců" a těch, kteří bez výhrady nevyslovili své sympatie nacistům. Výkvět německé vědy uprchl do emigrace, mezi nimi i jeden z největších soudobých fysiků a matematiků, Albert Einstein a jiní, kteří potom pomáhali spojencům ve válce proti nacismu. Jejich pomoc měla rozhodující význam i pro vynález atomové pumy. Mnozí vynikající němečtí učenci zahynuli však v koncentračních táborech, jiní — vyhnáni z ústavů a stolic — živořili a někteří se potupně plazili před novými pány.

S čistě německou systematičností prováděla se všeobecná falsifikace védy. Védy se staly tlampači nacistických zásad a hesel, jejich these se „opravovaly", aby odpovídaly nevzdělaným maniakálním výrokům ,,Mého boje". Historie a geografie, filologie a psychologie, filosofie a právo, biologie a lékařství, vše se mo –

86

bilisovalo pro důkaz toho, že Němci jsou národem vyvoleným a Hitler jejich ,,vyvoleným Vůdcem", určeným přírodou, Bohem nebo ďáblem, aby se ustavila na zemi tisíciletá říše otroctví. A fašističtí profesoři poslušně odpovídali „jawohl!", jak se pro esesáky sluší.

Současně se vše, co se dalo prakticky zužitkovat, t. j. veškerá vědecká technika, usměrňovalo nejdříve na přípravy k válce a potom na její vedení. Během šesti let nelitovali němečtí fašisté slov, aby se věda proměnila v nástroj ohlupování a šovinistického zblbnutí německého národa. Oni nelitovali ohromných hmotných prostředků — tím spíše, že je vyssávali z potu německého a obzvláště cizího pracujícího lidu — aby se vyvíjela věda, dávající nové smrtelné zbraně, výbušniny, jedovaté plyny, mikroby, věda „Ersatzů" a jiných podobných vymožeností soudobé fašistické civilisace.

Je pochopitelné, co se za těchto poměrů muselo stát s historií, filosofií, psychologií, biologií nebo lékařstvím. Tak na příklad biologie byla zcela postavena do služby rasismu. Fašistická biologie, řízená takovými reakcionáři jako Uxkuhlem, odmítajícími Darwinovo učení o organické evoluci, tvrdí, že v přírodě, tak jako ve společnosti, uskutečňují se zvláštní vnitřní tajuplné a nezbadatelné cíle, že myši jsou stvořeny, aby byly požírány kočkami a kočky, aby požíraly myši, že,,vyšší rasa", ,,rasa podnikatelů", jest stvořena, aby řídila ,,nižší rasu", ,,rasu pracujících", která je stvořena jen proto, aby byla řízena.

Obzvláštní úsluhy prokázalo německému fašismu speciální odvětví biologie, tak zvané genetika — nauka o dědičnosti. Pseudovědecká formální genetika tvrdí, že příčinou dědění příznaků jsou neměnné „geny",

87

,,atomy dědění", které se pohlavními buňkami odevzdávají od rodu k rodu. Formální genetika vydává neoprávněně Mendelova pravidla míšení znaku, vyvozená Mendelem na základě pokusů s křížovým opylením hrachu, za jediné a všeobecné zákony, jimž prý jsou podřízeny všechny rostliny, živočichové a lidé bez výjimky. Z toho se vyvozuje, za prvé, že prostředí nemůže podstatně působiti na vlastnosti člověka, že tedy lidé „nižších ras" a z ,,nižších tříd" nikdy se nevyzdvihnou na úroveň potomků ,,vyšších ras" a ,,tříd ušlechtilých".

Za druhé se odtud vyvozuje, že smíšená manželství mezi lidmi různých ras a taktéž různých tříd vedou k ,,pokažení genů" a snižují vlastnosti ,,plnocenné rasy". Tak se biologie stala „ vědeckou" základnou rasismu a zotročování ,,beztvárné masy" novou ,,šlechtou krve". V hitlerovském Německu byl proto vybudován celý systém zjišťování ,,rasové čistoty" obyvatelů, neboť plnoprávným občanem mohl býti jen ten, kdo mohl dokázat, že jeho předkové do třetího a čtvrtého pokolení „po meči a po přeslici" byli ryzí „arijci" a pro dosažení vedoucího postavení musel se prokázati dlouhým rodokmenem, neposkvrněným slovanskou a židovskou krví. Sestavení takových genealogií, vynalézání pestrých erbů pro tuto novou „šlechtu krve" stalo se výhodným řemeslem a podplácení úředníků rasových ústavů bylo v hitlerovském Německu každodenním zjevem.

Prakticky se všechny tyto biologické „teorie" vtělily do hitlerovských zákonů o sterilisaci a okleštění devíti kategorií obyvatelstva (statisíce nešťastných bylo zmrzačeno, při čemž se nacisté zbavili politických protivníků), o pronásledování smíšených manželství,

88

vtělily se do fašistického lékařství. Jak známo, hitlerovská medicína učila, že úmrtnost je přirozeným pomocníkem zlepšení rasy, že lékařská pomoc zachovává na živu horší, méněcenné lidské exempláře, že se společnost má snažit zbaviti se těžce nemocných, invalidů a starců. ,,Světu hrozí nebezpečí, že se promění v nemocnici— psal Gunther v ,Rasovědě Evropy' — kde jeden bude ošetřovatelem druhého . . . Tím, že lékaři bojují proti epidemiím, ničí i dobré stránky těchto epidemií — přirozený výběr a decimování zbytečného obyvatelstva ..."

Není proto divu, že fašističtí biologové, lékaři a chemici prováděli v masovém měřítku „vědecké" smrtelné a mrzačící experimenty na válečných zajatcích a vězních v koncentračních táborech. Injekcemi, jedy a plynem ,,cyklonem" zabíjeli „méněcenné", nemocné a hladověním zesláblé. Pro raněné Němce brali krev u tisíců zdravých ukrajinských a běloruských dětí, až tyto vyčerpáním umíraly. Organisovali v Gdaňsku experimentální závod pro průmyslovou velkovýrobu mýdla a kůže z mrtvol umučených Poláků a Rusů, závod řízený profesorem lékařské akademie Spannerem. Vyráběli žíněnky z vlasů desetitisíců žen a dívek, spálených jimi ve zvláštních pecích, zkonstruovaných hitlerovskými techniky, a nacističtí inženýři vynalezli racionální popravní auto. Drážďanská továrna vyráběla ve velkém „vědecky" zdokonalené středověké nástroje pro gestapácké a esesácké mučírny (na každém nástroji byla její tovární značka).

Je samozřejmé, že fašistická historie, filosofie, filologie, psychologie a pedagogika měly jen jeden účel — dokázat osudovou předurčenost Němců jako národa panujícího a vychovávat v Němcích vlastnosti, po-

89

třebné pro dosažení tohoto cíle. Ale i takové vědy jako fysiku a matematiku fašisté zfalšovali. Jako každý „zapojený" vědecký obor obdržela každá své „vůdce" (fysika obdržela Lenarda, matematika Bieberbacha), kteří začali ihned pěstovat „ryze německou fysiku" a ,,ryze německou" matematiku.

Tak Bieberbach organisoval v gottingenské universitě protižidovský pogrom na studenty a profesory a nazval jej ve své programové řeči „věcí spravedlivou, neboť existují dvě matematiky — německá a židovská, a národ, uvědomivší si sebe, nemůže trpět cizí myšlení ..." Teorie relativity byla na rozkaz Lenardův prohlášena za ,,cizí národnímu duchu Němců" a mylnou, protože její původce Einstein je Žid a aktivní antifašista, na jehož hlavu byla vypsána odměna.

Mezi takovou lživědou a pathologickým blouděním nějakého grafomana není žádného rozdílu. Je přirozené, že v zemi, kde se věda vědomě falšovala, kde si na příklad fysik Jordán vymyslel pro rasistickou propagandu ,,kvantovou genetiku", kde astrologie a chiromantie byly státně uzákoněny (při berlínské státní komoře pro písemnictví — „Reichsschrifttumskammer" — existovalo poradní a průzkumné ústředí pro astrologickou a jí příbuznou literaturu — ,,Beratungs- und Prufungsstelle fur astrologisches und verwandtes Schrifttum"), blouznivé tmářské ideje nejen pyšně rozkvetly, ale mnohé dávaly původ vzniku celých spolků, časopisů, kongresů.

Tak na příklad tak zvaná ,,Hohlwelttheorie" — teorie dutého světa — měla hojné přívržence. Tato ,,teorie" tvrdí, že obýváme ne vnější, ale vnitřní obal zeměkoule. V jejím středu nachází se nebe. Každá z planet zde obíhajících (k nim patří též měsíc a slunce!) je taktéž dutá

90

koule, v níž uvnitř žijí živočichové. Lidské rasy vznikly u nás na zemi tak, že na ni dopadla nějaká planeta, z jejíhož vnitřku ta či jiná rasa vyšla: žlutá do Asie' černá do Afriky atd. A byla to vesměs polozvířata, á jen bílá rasa vznikla přímo na zemi v Atlantidě, později zahynuvší, a pozůstatkem této rasy je nordická rasa — Němci. A vše na světě se řídí zákonitostmi znaků zvěrokruhu atd. A tohle se oficiálně žehnalo hitlerovskými úřady, neboť správně počítaly, že čím více popleteny budou německé hlavy, tím poslušněji budou německé ruce a nohy plniti rozkazy maniaka „vůdce".

Jenom ohloupením národa, ohloupením dosahujícím závratných rozměrů, možno vysvětliti, že v Hitlerovském Německu brali zcela vážně podobné spisy hodné blázince. A němečtí čtenáři se nesvíjeli smíchy ani nad pojednáním Walthera Darré ,,Prase jako kriterium nordických národů a Semitů", po prvé vytištěném v roce 1927 a potom ještě znovu a znovu, když již jeho autor byl ministrem zemědělství (R. Walther Darré ,,Erkenntnisse und Werden", Verlag Blut und Boden, Reichsbauernsstadt Goslar, 1940, S. 24—46). Vy tomu nevěříte, ale Darré to myslel doopravdy vážně, neparodoval nacismus, nedělal si z Němců legraci, ačkoliv ani Hašek nemohl by to lépe napsati.

Darré dokazuje, že obyčejné vysvětlení náboženského zákazu židům a mohamedánům požívati vepřové maso, vysvětlení zdravotními ohledy a klimatickými poměry, je mylné, že však příčina je rasová. ,,Právě tak jako Semité odmítali vše, co je spojeno s prasetem — píše Darré — nacházelo se to naopak u nordických národů v největší úctě ...

V germánském kultu stojí prase na prvním místě . . . germánské

91

agrární zákonodárství točí se téměř výlučně kolem domácího prasete . .

prase si zachovalo své předácké postavení až daleko do středověku . . .

vůbec všechny technické výrazy, jež jsou spjaty s domácím prasetem, jsou u Germánů tak mnohostranné, tak do jednotlivostí promyšlené a propracované upotřebením pokolení, že tato svinská terminologie (Schweineterminologie) potvrzuje, že Germáni chovali svině odedávna...

Zatím co Semité neznají a nepřijímají prase a všemi prostředky je vylučují ze svého národního společenství (Volksgemeinschaft), nachází se prase v kultu nordických národů na prvním místě . . .

Mezi určitými národy neb lidskými rasami s jedné strany a mezi určitými rasami domácích zvířat s druhé strany existuje obzvláštní souvislost . . .

Nordické národy středozemí měly domácí prase jako ,.vedoucí rasu" (Leitrasse) . . .

Domácími zvířaty Semitů byli osel a velbloud . . .

Kůň, prvotně jediný atribut nordických národů, stal se však z rozkazu Mohamedova rozšiřovatelem arabského blahobytu, semitského náboženství a kultury, pod jejímaž nohama, —jak říká v Sudaně přísloví — i ta tráva schne . . .

Velbloud je přizpůsoben klimatu pouště a nemůže být vyveden z těchto podmínek. Je tedy spjat se Semitou, protože Semita je spjat s pouští. . .

Semita a prase jsou faunističtí, a tedy fysiologičtí antipodové (protichůdcové). . .

upotřebení vepřového masa vyvolává v těle Semity fysiologickou disharmonii . . .

Tedy nazpět k praseti! (Doch zuruck zum Schwein!) ..."

Německému šosákovi, jehož metou jsou uzenky se zelím, smál se svět už dávno, nazývaje jej „klobásníkem"; že však tuto ,,klobásnickou ideologii" německý národ spokojeně stráví a že promění půl světa v jatka pro vyhlazení národů, tomu by byl sotva kdo tehdy uvěřil.

92

Někteří „dobráci", vědomí či nevědomí obhájci hitlerismu teď tvrdí, že hitlerismus je masová psychosa, která postihla Němce, a že je proto nutno hitlerovce léčiti a ne trestati. Můžeme souhlasiti, že německý národ ,,onemocněl" jsa otráven nacistickou ideologií, avšak jediným lékem pro ty, kteří jej úmyslně nakazili touto vzteklinou, je a zůstane provaz.

Ohlédněme se ještě jednou: Co je tedy vlastně hlavním rysem nacistické ideologie? U samých nacistických ideologů nenajdeme ovšem jednotnou odpověď, neboť každý z nich se snaží spojiti fašismus podle vlastní záliby především s tou filosofickou školou, které sám dává přednost. Ale přesto přece, jak už řečeno, mají všichni, ať je to Rosenberg nebo Baeumler, Klagges, Krannhals, Krieck, Beck nebo Dietrich — a jak se tito lotři ještě jmenovali — něco společného. Stručně řečeno: nacionálně-socialistický světový názor sám o sobě tvrdí, že nemůže být pochopen výlučně rozumově, neboť život se může chápati jen životem a to znamená vůlí, mythem, vírou, život znamená však ne osobnosti a ne lidstvo, ale národ (rozumí se, že jen německý), mající v krvi princip sebe-uskutečnění (čti: výboje), jehož nejvyšším ztělesněním je ,, vůdce".

93

NĚMECKÉ ŠTVANÍ PROTI SLOVANŮM, ZVLÁŠTĚ PROTI ČECHŮM A SLOVÁKŮM

Idea vyvolenosti Němců, jichž posláním je světovláda, aplikovala se prakticky na různé národy různým způsobem, v závislosti na politické konjunktuře.

Jestliže na příklad němečtí šovinisté nazývali Francouze Negroidy, tvrdíce, že v jejich žilách koluje mnoho zuavské krve a jestliže za první světové války z každé krabičky sirek volali ,Jeder Stoss ein Franzos!" (každým úderem jednoho Francouze), tu nacistům nijak nevadilo organisovati hnutí pro sblížení německé fašistické vysokoškolské mládeže s reakčními složkami francouzského studentstva a vůbec podporovati francouzské fašisty.

Nároky Němců na opanování celého světa v budoucnosti nebyly jim přece překážkou, aby vytvořili s Japonci a Italy „osu", dočasně rozdělili s nimi sféry dobyvačné činnosti. Právě tak i hlásání antisemitismu a přezírání Asiatů spojovalo se s demonstrováním „srdečného přátelství" k Arabům a Turkům, kteří měli uvěřiti ve zvláště vřelou lásku německých imperialistů. Sám císař Vilém II. podnikl roku 1898 cestu Tureckem, Sýrií a Palestinou, cestu ozdobenou četnými divadelními efekty, které měl tak rád. Neúnavně řečnil a v jedné ze svých politických řečí se prohlásil u hrobu sultána Saladina za ,.přítele a obhájce třistamilionového musulmanského plemene". Dal se fotografovati v maškarádním zeleném turbanu i bílém burnusu. Dopisnice s touto podobenkou, na nichž ,,kaisar almaní" vyhlížel jako hodža

94

v rámečku z výroku „proroka", prodávali němečtí obchodní cestující spolu s knoflíky a jiným galanterním zbožím na celém blízkém východě. Totéž opakoval i nacismus: organisoval spiknutí, atentáty a podvratné akce v Iránu, Iráku, Egyptě, Turecku, a v téže době Hitler posílal Baldura von Schiracha, Schachta, Blomberga jun. na ,,cesty přátelství" po blízkém východě.

V Turecku, které za první světové války bojovalo v zájmech německého kapitálu jako německý vasal, je dodnes silné ohnisko německo-fašistické propagandy. Co se týče Slovanů, má nenávist Němců k nim prastaré kořeny. Němci počali se z vlastního německého území mezi Rýnem a Labem tlačiti na východ již v VIII. století. Setkali se však na Labi, na Odře a Visle s mocným odporem slovanských plemen. Roku 782 započal císař Franků Karel uskutečňovati ,,Drang nach Osten" vyhlazováním Pomořanů na březích Baltického moře a dunajských a panonských Slovinců na řekách Dravě a Sávě. Německé loupežné hordy zničily ohněm a mečem kvetoucí mírumilovná města Arkonu, Korenicu, Volyň, Štětin, Kámen, Bělehrad, Starohrad, Kolobřeh, vyhlazovaly obyvatelstvo, nešetříce ani dětí a starců, znásilňovaly ženy, braly zajatce do otroctví.

V díle započatém Karlem pokračovali jeho následníci, různí Jindřichové a Ottové. Téměř 400 let trvala tato hrozná zvěrstva. Opětovné pokusy Slovanů zbaviti se povstáním krvežíznivých uchvatitelů, zachrániti svou národní samobytnost, ztroskotaly. V polovině XII. století počalo se soustavné násilné poněmčování těchto slovanských plemen. Jen přímo zázračnou houževnatostí a láskou k národu a jeho kultuře je možno vysvětliti, že přes násilnický pruský po –

95

němčovací systém zůstala po něm podnes — vlastně do druhé světové války — mimo četné zeměpisné názvy v Německu přece jen nějaká živá památka. Ovšem, byly to jen tři ostrůvky, nepatrný zbytek těchto kdysi mohutných slovanských národů. U delty Visly zůstalo kolem 200 tisíc Kašubů, na baltickém pobřeží na 200 tisíc severních Slovinců a na Odře a Sprévě asi 800 tisíc Lužičanů se střediskem v městě Budyšíně. Zachovali si vlastní písemnictví a na mírové konferenci po první světové válce se domáhali, ovšem bezvýsledně, autonomie. Dosáhnou-li dnes ti, kteří přežili hitlerismus, nacionální svobody a demokracie, není daleko jisté.

Římská říše německého národa byla tedy opravdu vybudována na krvi, jenže v jiném smyslu, než to tvrdí sami Němci — na krvi vyhlazených Slovanů. Němcům však fysické zničení slovanských národů nestačilo; snažili se zničit je i morálně, vydávati je za méněcenné, za polodivochy, nezpůsobilé tvůrčí samostatné činnosti, neschopné být nositeli historického vývoje. Proto německá historická věda a šovinistická literatura vůbec, všichni ti Arndtové, Rankeové, Leové, Hefterové, Lemkeové, Mommsenové, Treitschkeové a mnozí jiní líčí Slovany jako pasivní, trpnou rasu, schopnou jen napodobování; vzali prý od Němců veškerou kulturu — a ještě jsou za to nevděčni — zatím co Němci jsou rasa aktivní, činná, tvůrčí, originální. Sám název ,,Slované" odvozovali němečtí historikové od „Sklave" — otrok, tvrdíce, že slovanští národové byli národy otrockými, ačkoliv je nejpravděpodobnější, že Slované byli tak nazváni svými sousedy podle jmen svých příslušníků: Miroslav, Vladislav, Boleslav atd. Dějiny minulosti vypadaly s tohoto hlediska jako

96

triumfální pochod německého národa, jemuž se stavěli Slované do cesty. Přítomnost pozůstávala v definitivní proměně slovanských zemí v „subgermánskou Evropu" a budoucnost zářila vládou Němců nad světem, ve kterém pro Slovany nebylo místa.

Pangermanismus byl — a následkem zeměpisné polohy a historických okolností musel přirozené býti — především protislovanský svou ideou i působností. Jeho metodou bylo násilí. Od Karla, císaře Franků, až do Bismarcka — celé tisíciletí — byla to jediná linie, jejíž program roku 1891 formuloval Alldeutscher Verband: ,,Poslání našeho národa nemůže omeziti svůj horizont úzkým rámcem germánského impéria: dějiny, kultura, sebehodnocení dávají našemu národu právo na světovou posici . . . Pravý národ má právo pomocí své dobré šavle vybojovati si prostor, kterého potřebuje pro své děti, nemající již dosti místa v rodné zemi . . ."

A Němci se opravdu starali, aby uskutečnili tento program — pochopitelně mnohem dříve, než byl formulován, starali se jak jen mohli, ovšem, ne vždy úspěšně. Rusové, Poláci, Češi, Ukrajinci, Bělorusové, Jihoslované bili Němce mnohokrát, hrdinně odráželi teutonské uchvatitele, kteří svůj výboj a loupež jednou přikrývali bojem proti pohanství, po druhé proti kacířství, po třetí proti bolševismu. Němci zaslouženě utrpěli od Slovanů těžké porážky — na jezeře Čudském, u Grunwaldu, od husitů a mnohé jiné.

A proto, když Hitler psal: „My počínáme tam, kde jsme zůstali stát před 600 lety", to jistě netušil, že toto ,.proroctví" uskuteční se brzy, ovšem ne tak, jak on to myslel. Ano, jen „tito lidé, bez svědomí a cti, lidé se zvíře morálkou", mohli, jak říká Stalin, míti tu drzost vy –

97

zývat k zničení velikého ruského národa, národa Plechanova a Lenina, Bělinského a Černyševského, Puškina a Tolstého, Glinky a Čajkovského, Gorkého a Čechova, Sečenova a Pavlova, Rěpina a Šunková, Suvorova a Kutuzova! . .." Jenom tito krkavci mohli vyhlazovati polský národ — národ Koperníka, Mickiewicze, Chopina, ničiti český a slovenský národ — národ Husa, Chelčického, Žižky, Komenského, Dobrovského, Kollára, Šafaříka, Purkyně, Palackého, Havlíčka, Nerudy, Štúra, Hviezdoslava, Smetany, Dvořáka, Masaryka, vyhlazovat Ukrajince, Bělorusy, Lužičany, Srby, Chorvaty, Slovince, zotročovat Bulhary, Makedonce.

Jakými principy řídili se němečtí fašisté ve svém poměru k Slovanům a obzvláště k Čechům, říká nám otevřeně spis ,,Nacionálně-socialistická politika vůči cizím národům", vydaný v roce 1943 jakýmsi Leuschnerem, „zplnomocněncem říšského školení při rasově politickém úřadě NSDAP", jak se ten chlap honosně tituloval. Pod hlavičkou ,,Češi" čteme tam: ,,O rasové substanci českého národa platí obecně totéž, co bylo řečeno o národě polském. V našem osobním poměru k Čechům dali jsme se rasově říditi tím hlediskem, že oni — jako příslušníci slovanského národa — mají vlastnosti, které je zásadně oddělují od německé podstaty a německého rodu. S hlediska nacionálně-politického je Čech právě tak naším nepřítelem, jako je jím Polák. Jestli dnes Čech nesdílí osud Poláků a zaujímá přece jakési zvláštní postavení, není to, jak by se zdálo, důsledek rozličného hodnocení, ale konec konců jen důsledek odlišných průvodních okolností těch historických zjevu, které byly rozhodujícími při rozbití Československem. Vzhledem k dnešní politicko-nacionální situaci musíme za –

98

brániti především asimilaci jen tím, že bude vybudována hlubokými a ostrými opatřeními obranná hráz, která biologicky oddělí německý národ od Cechů. Ovšem, při tom rasový politik je si vědom, že umělé zahrazení vytvořené zákonem nemůže trvale zabrániti proniknutí Cechů do německého národa."

Jak vidíme, zde se Němcům vysvětluje, že Cechy postihne tentýž osud, který postihl Poláky a který má postihnout všechny Slovany, to znamená — vyhlazení. Příčinou toho, že Češi prozatímně obdrželi „zvláštní postavení" — ,,svůj" protektorát se ,,svou českou vládou", že jim ještě nebylo zakázáno mluviti česky, že se jim prozatím dává možnost ,,vyžíti" se — jsou jen vedlejší průvodní okolnosti, jen taktické opatření vyvolané tím, že Němci potřebovali dočasně české země jako svou zbrojovku, jako své nejbezpečnější zázemí.

Ovšem toto vysvětlení bylo určeno jen pro Němce. Co se týče Cechů a Slováků, tu jim nacisté, jak známo, tvrdili, že zničivše Československou republiku, nezištně je „zachránili" od nebezpečí „rudého imperialismu" a „západní plutokracie". Němečtí fašisté doufali, že se jim dočasně podaří využíti Cechů a Slováků ve svém vyhlazovacím boji proti ostatním Slovanům, řídíce se heslem „divide et impera" (rozděluj a panuj), právě tak, jako již dávno Němci využívali jagellonského Polska, jež oloupili o nejbohatší západní země a štvali je proti Rusům, Ukrajincům a Bělorusům, jako v habsburském Rakousku používali Chorvatů proti Srbům a Poláků proti všem druhým slovanským národům.

Vše to nic neměnilo na vyhlazovacím programu Hitlerově: „Chceme-li vybudovat Velkoněmeckou říši, musíme nejprve vyhladit slovanské národy, pro-

99

stor Čech a Moravy bude kolonisován německými rolníky, musíme vyhnat Čechy ze střední Evropy. Pokud tam budou Češi, budou stálým ohniskem husitského nebo bolševického rozkladu." A dále: „Slované se rozmnožují jako hmyz. Slované představují přechod od člověka k zvířeti, mají blíže k opici než k člověku. Je třeba dosíci především zmenšení počtu slovanského obyvatelstva. Přirozený instinkt přikazuje každému tvoru, aby nejen porazil svého nepřítele, ale aby ho také zničil. Dříve měli vítězové přirozené právo vyhubit plemena a celé národy". Nic se také nezměnilo u Němců na Rosenbergově hodnocení Cechů: ,,Divokost, spojená s malicherností charakteru zůstala podnes znakem větší části češství." Kdyby němečtí fašisté nebyli utrpěli porážku ve válce, kdyby byli měli opravdu možnost budovat dále svůj „nový pořádek", byli by zničili Poláky, právě tak jako zničili Židy, a Čechy právě tak jako Poláky — všechny národy by byly přišly na řadu.

Lež a pomluva, prznění toho nejsvětějšího, co každý národ má, měly připravovati tento okamžik. Nemá smyslu opakovati to, třebas i za účelem vyvrácení. Cožpak se nerozumí samo sebou, že u Cechů se v celých jejich dějinách nemohl vyskytnouti ani jeden vynikající člověk, ani jeden spisovatel, hudebník, vědec, nebo politik se svérázným myšlením a tvůrčími impulsy, nemohl být prostě proto, že nacistická ideologie a priori vyžaduje, aby národ, sousedící s Němci, neměl nic samostatného, a když je to národ slovanský, tím spíše. Proto v těch případech, kdy nacisté nemohou obejíti mlčením takové geniální osobnosti jako Husa, Chelčického, Komenského anebo Palackého, prohlašují jednoduše, že tito myslitelé byli plagiátoři:

100

Hus vzal všechny své myšlenky u Wiclifa, Chelčický opakoval jen to, co znal o prakřesťanství, Komenský opsal pedagogiku u Ratkeho a theologii u Mikuláše z Kues, Palacký byl nesamostatným žákem Herdera. A takový veliký dějinný zjev jako husitství charakterisují jedním slovem — anarchie. Jen co je pravda, v tom jsou němečtí šovinističtí ,,učenci" cvičení. Z faktu, že mezi kulturou jedné a druhé země je souvislost, že jisté myšlenky se nezbytně přenášejí od jednoho myslitele ke druhému — jenž je však samostatně zpracuje a přetvoří — udělat jen jednoduché opisování (ovšem jen když se jim to hodí, a vždycky u Němců anebo v nejhorším případě u germánských národů) — na to oni jsou chlapíci.

Nejsilnější nenávist vyvolávaly u nacistů ovšem ideje humanity a demokracie, které byly nacionálním a státním programem Československé republiky a které zde sice nebyly vládou důsledně uskutečňovány, ale — možná ze všech západoevropských zemí nejsilněji — vešly do vědomí lidu. To bylo jistě jednou z příčin, proč musela zahynout Československá republika jako první ze všech demokracií. A její zničení prohlašovali nacisté a po nich i háchovci za ,,návrat českého národa do lůna německé říše, k svému historickému určení", ke stavu, v němž prý Cechy vlastně povždy existovaly. Právě proto, že nacisté tak nenáviděli humanismus a demokracii, museli tak zuřivě štvát proti Masarykovi a Benešovi. Hesla těchto státníků byla prý jen ,.programem západních mocností, programem toho spiknutí, které bylo zahájeno již před 300 lety zednářstvím a židovstvím proti rozvoji sil německého ducha z germánského lidství."

Není se co diviti, že si nacisté v tomto štvaní vzali za

101

ideologické spojence takové lidi, jako byl na příklad Pekař, který jako český historik a rektor Karlovy university v Praze vším svým vědeckým dílem dokazoval nesamostatnost českých dějin, který zprznil to nejslavnější období českých dějin — husitství, a dokazoval, že český národ je spjat na život a na smrt s Němci. Toto jeho stanovisko vysvětluje se jeho hlubokou sympatií k fašismu, jeho nenávistí k demokracii a k socialismu. Pekařovy dopisy Pfitznerovi jsou odporným příkladem nízké ideologické zrady národa a lidu v zájmu záchrany posic vykořisťovatelů, s nimiž jisté složky inteligence, k níž patřil i Pekař, byly spjaty. ,,Pekař připravoval půdu — kvitoval na příklad nacista Fensterer v knize ,,Český nacionální program", vydané v roce 1938, t. j. v roce úmrtí Pekaře — pro porozumění mezi národy Bohemie a ukazoval svému národu rozumnou cestu", což znamená cestu zrádců — Háchů a Moravců. ,,Bohemia (jinak Čechy nenazývali) a Morava mohou existovat jen v lůně Velkoněmecké říše, právě tak jako Slovensko jen pod křídlem Německa" — tento ,,nacionální program" hlásaly jak politické spisy nacistů, tak i takové „romány" jako Bodenreuthův „Všechny vody Bohemie tekou do Německa", opakujíce znova a znova, že Češi (a ovšem i Slováci) jsou národ nesamostatný, že vše, co mají a co kdy měli, dali jim Němci.

Nejsilnější odpor tomuto štváčství klade soudobá nová slovanská myšlenka, která je myšlenkou pravé svobody a demokracie pro každý slovanský národ v jednotlivosti a myšlenkou mírumilovné jednoty, bratrského svazku slovanských národů a jich spolupráce se všemi národy světa v zájmu míru, pokroku a lidskosti. Tuto slovanskou myšlenku hlásali právě v tom smyslu

102

a ne ve smyslu výbojného a tyranského panslavismu ti nejlepší představitelé všech slovanských národů. Pro Cechy formuloval ji největší historik a veliký buditel Palacký jako ideu českého národa. Tři hlavní zásady Palackého ovlivňovaly i po něm českou národní politiku, její nejlepší, skutečně pokrokové a lidové směry. Je to především snaha po vysokých mravních ideálech, touha českého lidu po pravdě. Je to dále ryzí humanismus, láska k lidstvu, k lidu a lidem, nerozlučně spjatá s bojem proti výbojnosti a hamižnosti národů, společenských tříd a jednotlivců. Je to konečně patriotismus Palackého, slučující vřelou lásku ke svému národu a jeho kultuře s rozhodným odmítáním myšlenky jakékoliv jeho vyvolenosti, s otevřenou kritikou kazů, které se kdy objeví v jeho veřejném životě. Avšak u Palackého nacházíme nejen tyto obecné zásady, které jsou ideovou podstatou jeho ,,Dějin" a které právě z nich udělaly životní knihu národa probuzeného.

Před 72 lety, roku 1874, napsal Palacký v,,Doslovu" ke svým „Pamětním listům" věštecká slova: „Němci vůbec ještě před několika málo lety nebyli tou měrou zpupní a panovační jako od vítězství Pruska nad Rakouskem a Francií, neboť to byla, říkají, německá vítězství, a Němci osvědčili se ted nepřemožitelnými. Jejich válečná výbojnost a vládychtivost roste od té doby v povážlivé míře, a domnívají se, že nejen nenávidění Slované, ale celý svět musí se podrobiti jejich vůli. Neboť jsou dnes hegemony v Evropě. Na jak dlouho? . . . Nechť pak štěstí válečné nějaký čas nerozhodně sem a tam se kloní: nakonec, tím jsem jist, budou Němci udoláni přesilou svých nepřátel na východě i na západě — přec přemoženi."

103

A dále:

,Německá vládychtivost nedosáhne nakonec ničeho jiného než probuzení a zesílení nejen pocitu všeslovanství, ale i vzájemné oddanosti a přátelství mezi Rusy a Čechy."

Cožpak to nezní jako proroctví, právě tak, jako tento úryvek z „Doslovu" k ,,Radhošti" z roku 1872, kde Palacký říká, že Cechové, co národ „Prušáky pro jejich germanisační fúrii nemohli by pokládati než za úhlavní nepřátele a vrahy národnosti své. Co do Rusův, byl by ale pravý opak toho: těmto přirozeným pokrevencům, přátelům a pomocníkům svým, stali by se nejvěrnějšími, ne poddanými, ale spojenci a podle potřeby třebas i předvoji v Evropě."

A on pevně věří v budoucnost národa: ,, Třeba by mu souzeno bylo podniknouti opět zkoušku ohněm a železem, chovat on v sobě již jádra živého a zdravého dosti, aby nezahynul v ní, ale vzkřísil se k životu čilému opět, budiž to v okolnostech jakýchkoli."

Historický vývoj potvrdil tyto geniální předpovědi s přesností tak velkou, jež je dosud stále ještě vzácná ve vědách společenských. Pro Cechy, Slováky a Slovany vůbec, jak v jejich vzájemných národnostních poměrech, tak i vůči všem svobodymilovným národům zůstává dodnes platnou směrnicí heslo Palackého: „Svoji k svému a vždy dle pravdy!"

104

IDEOLOGICKÁ PŮDA, ZE KTERÉ VYROSTL NACISMUS

Ačkoliv nacismus je nerozlučně spjat s německým imperialismem a je tedy zjevem moderním, zrodivším se v našem XX. století, byl přece jeho příchod připraven vším předešlým vývojem Německa dlouho před tím, než vznikl německý imperialismus. 2e se nacismus mohl objeviti pravé v Némecku, mělo ovšem příčinu v celkovém hospodářském a politickém a nejen kulturním a ideologickém vývoji této země.

Počínaje již od Starogermánů, německý národ se osudově zpožďoval ve svém vývoji průběhem celých svých dějin. Už bitva v Teutoburgském lese položila k tomu základ, neboť domnělé vítězství Germánů zdrželo na jistou dobu jejich spjatost s vyspělou římskou kulturou. Ale nejhorší následek měla pro Německo třicetiletá válka. Utvrdila jeho politické rozdrobení a hospodářsky je zdržela na úrovni XVI. století. Zatím co XVII. věk byl pro Anglii a Francii do-u vytvářeni sjednocených nacionálních států, do-u vyzrávání buržoasie (a v Anglii i dobou jejího příchodu k vládě), dobou, kdy se přírodní vědy, filozofie a umění vymanily z církevních a náboženských ovú, nenastoupilo pro Německo žádné obrození. Westfálský mír utvrdil Německo na dvěstě let jako konglomerát feudálních knížectví, která neustále mezi sebou bojovala a uzavírala bezprincipní smlouvy s cizími mocnostmi výhradně v malicherných zájmech svých panovnických rodin. Následkem toho neměli

105

Němci dlouho žádné všenárodní zájmy, žádné národní cítění. Buržoasie nestala se tedy tenkráte v Německu nositelem hospodářského a politického pokroku, jako tomu bylo v jiných evropských zemích. Německá ekonomika zůstala na úrovni řemesla a manufaktury a příliš slabá buržoasie uzavírala kompromisy s vládnoucími feudály. Od této doby byly kompromisy v politice pro Německo příznačné. V Německu nikdy ani jedna revoluce nebyla dovedena do konce.

Tyto poměry nemohly ovšem stimulovati pokrok v technice, ve vědě, ve filosofii, v umění a v politickém myšlení Němců. Proto mravy a veškerá životní zřízení zůstaly v Německu na úrovni XVI. století, to znamená na úrovni doby, skončivší krvavou porážkou selské války a shnilým kompromisem náboženské reformy Lutherovy. Společenské myšlení mělo trpasličí ráz, vládlo v něm omezené šosáctví, každé vzepětí k velikým ideím se nezbytně ztrácelo v prázdných spekulacích.

Všechny tyto okolnosti měly zhoubné následky na vytváření národního charakteru Němců. Až dodnes zůstaly u nich hluboké stopy lutheránství, především v pojetí povinnosti, poměru k práci a vrchnosti. Luther učí, že vůle Boží se zjevuje člověku osobně hlasem jeho svědomí. Povinnost (,,Pflicht" od „pflegen") stala se zvykem, vrchnosti byly z „milosti boží", pracovní obor („Beruf" od „rufen") byl něčím, k čemu člověka povolala sama prozřetelnost. Pro Němce stal se pracovní proces jakýmsi fetišem. ,,Být Němcem znamená dělat věc pro ni samu", pravil Richard Wagner. To vše bylo vlastně jen výrazem určitých společenských potřeb: zdůrazňování práce bylo namířeno proti

106

darmožroutství feudálů, zdůrazňování svědomí proti trvání feudálního bezpráví, zbožnění vrchnosti mělo pomoci císaři proti intrikánství feudálů. Ale německý národní charakter nabyl odtud bezměrné tuposti a ztrnulosti v poslušnosti vůči vrchnosti, ve vyplňování rozkazů, stal se pedantským, posedlým mánií ,,pořádku" a „organisace". A provinciální uzavřenost maličkých státečků vychovávala malichernost, sentimentalitu a přehnanou náklonnost k rodinné útulnosti.

Na tuto beztoho dosti tučnou půdu lehla ještě jedna kyprá vrstva ,z níž tak hojně rostlo jedovaté býlí. Bylo to prušáctví. Nad ostatními německými knížectvími vynikalo Prusko tím, že jeho vládcové a jeho šlechta, tito potomci sveřepých vyhlazovatelů Polabských Slovanů, potomci loupežných rytířů, podnikajících již ve XIII. století krvavá tažení proti Polsku, Rusku a baltickým zemím, rozvíjeli zuřivou dobyvačnou činnost majíce na zřeteli jedině zájmy své vlastní panovnické dynastie.

Za peníze a vzájemnou pomoc poskytovali ochotně své žoldáky cizím tyranům. Proto se Prusko stalo baštou militarismu, jehož jádrem byla prušácká důstojnická kasta — korpus důstojníků z mladších synů šlechtických junkerských rodin a vojáci, kteří se rekrutovali z ožebračených řemeslníků, sedláků, nádeníků a tuláků. Militarismu, zbrojení, kasárenskému výcviku musela sloužiti škola i krásná literatura, národu se vštěpoval ,,prušácký duch". A pod vedením Pruska skončila revoluce roku 1848 jako všechny německé revoluce kompromisem a monarchickým, re-akčním sjednocením Německa.

Vyvrcholilo to Bismarckem, prusko-francouzskou válkou r. 1871 (která po Sedanu byla reakční), ideou „Velkoněmecka", Německa sjednoceného Prušáky pro

107

výboj a drancování cizích zemí, pro boj za kolonie, za světovou nadvládu. Tak se utvářel německý národní charakter s jeho lačností, ukrutností, panovačností velikášstvím, zpupností a chvastounstvím jako ideální půda pro imperialistickou ideologii. Při takovém charakteru je pochopitelné, proč byl fašismu se strany německých lidových mas kladen jen tak slabý odpor, proč hrdinská německá komunistická strana utrpěla v boji za demokracii tak těžkou porážku a proč se ohromná většina Němců tak rychle smířila s hitlerismem.

Ovšem, německý národní charakter nemá jen tyto záporné stránky. My nemáme v úmyslu tvrditi ani to. že Němci jsou od přírody národem zločinným (co: by bylo jen hitlerismem naruby), ani to, že historický vývoj nevychoval v nich žádné stránky kladné. Zajisté, že jejich pracovitost, přesnost, náklonnost k „učenosti" mohly by dát výsledky za jiných poměrů velmi užitečné jak pro německý národ, tak i pro lidstvo. Nikdo nemůže popírat, že Německo dalo v XVIII. i XIX. století z prostředí své buržoasie a v XIX. i XX. století z prostředí jak buržoasie, tak i proletariátu progresivní spisovatele, hudebníky, učence, filosofy a politiky, hlasatele humanity i osvěty a později demokracie i socialismu. Avšak lidskost a pokrok, tyto proudy německé ideologie, jež mají svým symbolem goethovský Výmar, nebyly s to překonati mnohem silnější proudy reakční, jejichž symbolem je prušácká Postupim. Proto Německo dalo sice positivními součástkami své ideologie bohatý přínos do světové kultury, dalo jí i Goetha a Beethovena, Kanta a Hegela, Humboldta a Kirchhoffa, Marxe a Engelse, ale ve vlastním německém národě tyto posilní složky ne-přemohly jeho ideologickou „misere“ a naopak vy-

108

lily se do abstraktní spekulace, do apolitičnosti a kosmopolitismu. Ale i navenek ztrácely tyto positivní vlivy Čím dále, tím více svou průbojnou sílu, ustupovaly vlivům negativním, jdoucím z reakčního Německa. Rozkladný vliv filosofie Schopenhauerovy, Nietscheovy a jiných, jim podobných dekadentních filosofických směrů a taktéž četných krajně škodlivých názorů, obsažených i ve většině ostatních německých filosofických učeni, pronikal do celého světa.

Na druhé straně německé dekadentní myšlení — tento pestrý- jedovatý květ, který vyrostl z hnilobné půdy nejvýbojnějšího německého imperialismu — živilo se ochotně šťávami černé reakce, ať prýštily v jakékoliv zemi. Tak na příklad romantická idealisace budhismu, uchvácení yogami, theosofií a antroposofií spiritismem, atd., rozšiřovanými Steinerem Drieschem a jinými, zakotvilo v jistých vrstvách německé inteligence počátkem XX. století silněji než v Anglii a v Americe, kde se vše to prvotně objevilo. A co je zvláště příznačné, vše to se potom rozešlo z Německa do celého světa v ,,prohloubené" podobě, jako zhoubná nákaza pro mozky inteligence, zklamané a marně hledající pevnou oporu. K tomu připojil se ještě stav hluboké kulturní degradace, který nastoupil v Německu po první světové válce spolu s inflací, s nezaměstnaností, s poválečnou kocovinou.

Proto německý imperialistický kapitál nejen že našel v milionových masách nezaměstnaných potřebný lidský materiál pro své hordy, ale měl také proti sobě jen slaboučkou polovičatou výmarskou republiku, socialistické dělnické hnutí nakažené lassalovstvím, slabošskou, lecjak potřeštěnou inteligenci a ovšem i komunistickou stranu, které se však nepodařilo vésti masy do rozhodujícího boje. Snadné vítěz –

109

ství hitlerismu bylo tedy historicky důkladně připraveno, nebylo žádným divem.

Přitom máme stále na zřetel; okolnosti, kure připravovaly německý národ pro fašismus, a ne příčina jeho vzniku. Neboť příčina vzniku fašismu netk ovšem ani ve středověkém vývoji Německa, ani v Německu XVII. století, ani v prušáctví, ale jedině v imperialismu, v této poslední etapě hospodářského, politického a kulturního vývoje kapitalistického řádu, do které vstoupilo Německo koncem XIX. století. Jsou proto pokusy německých fašistů dokázati oprávněnost, nezbytnost fašismu, odůvodniti jej historicky přirozeným vývojem ze samé „podstaty německého národa", z německé „národní duše", ,,z historického poslání" německého národa, z jakéhosi tajemného, vnitřního ,,smyslu" dějin Němců — oprávněny jen jedním: ne skutečným stavem věcí, ale pochopitelnou snahou posvětiti podlost dneška podlostí včerejška.

Ve skutečnosti však žádná neměnná, věčná ,,podstata německého národa", žádná trvalá neměnící se „národní duše" u Němců neexistovala a neexistuje, právě tak jako neexistuje u jiných národů. Národní charakter Němců není určen jejich biologickou bytostí a jejich geografickou polohou, nýbrž dějinnou výchovou, jíž se tomuto národu během staletí dostávalo. Proto není tento charakter věčný a stálý, což dává naději, že špatné stránky při příslušné výchově, obzvláště nových pokolení, mohou být potlačeny a stránky kladné rozvinuty. A taktéž nemůže býti řeči o jakémsi poslání, o záhadném cíli, jejž postavila prozřetelnost nebo příroda a jehož prý mají Němci historicky dosáhnut, v čemž je prý smysl jejich existence. Smysl dějin národa mění se od jednoho údobí k druhému, jest

110 výsledkem a ne předem daným cílem vývoje. Měl německý národ historické poslání dát lidstvu Goetha a Schillera, Helmholze a Gaussa, Bacha a Beethovena, nebo bylo jeho posláním, smyslem jeho dějin dáti nám Hitlera a Goringa, Himmlera a Goebbelse, Ribbentropa a Rosenberga? Stačí postaviti takovou otázku, aby bylo jasné, jak nesmyslná a reakční je teorie o ,,dějinném poslání" a ,,smyslu dějin" jakéhokoliv národa a tedy i Němců.

111

REVISE POMĚRU K NĚMECKÉ KULTUŘE

Hitlerismus a jeho ideologie jsou zjevy ryze německé, vzniknuvší za osobitých poměrů, jež vytvořily německý imperialismus jakožto nejvýbojnější předvoj imperialismu vůbec, a byly připraveny celým historickým vývojem Německa. Přesto přece je dokázáno, že i v jiných zemích mohou se vyskytnouti okolnosti příznivé pro vznik fašismu, jak je vidět nejen na příkladech Itálie neb Španělska, ale i na takových zemích jako Polsko nebo Maďarsko, jichž vnitřní řád byl před druhou světovou válkou fašismu velmi blízký, a taktéž na zárodcích fašismu, existujících podnes v mnohých zemích, při tom i v takových demokratických státech, jako Anglie a Spojené státy severoamerické. Mimo to je nesporné, že reakční složky německého společenského myšlení a obzvláště německé filosofie různých věků částečně ovlivňovaly ideologii mnohých národů, při tom i Slovanů a tudíž i Cechů a Slováků.

Jak to hlásá program naší československé vlády Národní fronty Cechů a Slováků, nová doba a nové mezinárodní postavení Československa požadují ideologickou revisi jeho kulturního programu, což znamená i revisi poměru k německé (a maďarské kultuře, odhalování jejích reakčních prvků ve všech oborech, zesílení slovanské orientace. České myšlení historické, filologické i filosofické bylo příliš dlouho pod vlivem německého filosofického myšlení, učilo se od něho nejen vůdčím, pokrokovým ideám, ale příliš často přejímalo

112

nekriticky i škodlivé, reakční názory a hlavně si přivlastnilo německý spekulativní způsob myšlení, myšlení odloučeného od konkrétní skutečnosti. Všichni vynikající čeští myslitelé nové doby, jako na příklad Havlíček a Masaryk, byli velmi citliví k těmto německým vlivům. Masaryk se snažil neutralisovat je, opíraje se při tom o západní filosofii, hlavně o francouzský a anglo-americký positivismus. Ale tyto západní filosofické směry byly příliš chabé, kompromisní, samy prohnilé reakčními sociálními ideami a nemohly proto čeliti škodlivým vlivům, jdoucím z filosofie německé.

Je však podivuhodné, že v Čechách, kde odedávna byla tak široko vyvinuta slavistika, kde zájem o Rusko byl tak všeobecně rozšířen, právě nejpokrokovější ruští filosofové a publicisté jako Radiščev, Hercen, Bělinskij, Černyševskij, Dobroljubov, Pisarev a tím spíše ovšem vynikající ruští marxisté Plechanov a Lenin nebyli téměř známi. Rozhodně ne tak známí jako Merežkovskij, VI. Solovjov s jejich obhajobou reakčně-nevolnické carsko-pravoslavné ideologie nebo právě jako chorobné, pesimistické stránky Dostojevského, Leonida, Andrejeva atp.

Právě tak jako francouzský materialismus XVIII. století neovlivnila české filosofické myšlení významněji ani progresivní ruská filosofie.

Avšak právě ruská progresivní filosofická myšlenka a XIX. století, jež byla spjata s lidovou tvorbou a přírodními vědami, a hlavně s lidovým osvoboditelským hnutím a jež byla právě proto bojovně materialistickou myšlenkou, stala se v Rusku mocnou hradbou, přes kterou se nepodařilo proniknout zhoubným rozkladným vlivům západnického idealismu, jenž se na Rusi téměř vždy křížil s hájením panujícího řádu velkostatkářů a kapitalistů. Žel, že se česká filosofie

113

neopřela o tyto ruské progresivní myšlenkové směry že se vůbec česká slavistika zabývala jen ruským jazykozpytem, písemnictvím a národopisem. Jistě to bylo podmíněno tím, že společensky reakčně zbarvené složky ruské filosofie, které byly ovšem mnohem přístupnější než složky pokrokové, odpuzovaly svým zpátečnictvím české buditele, tyto bojovníky nejen za svobodu národa, ale i za demokracii.

Avšak právě pokroková ruská filosofie sehrála nedocenitelnou úlohu ve světových dějinách, neboť ona byla jedním z předpokladů toho, že se v Rusku rozšířil a vyvinul marxismus, leninismus, ideologie avantgardy lidí, kteří v ohni revoluce a v nejsveřepější válce dokázali celému světu, čeho jsou schopny sovětské národy a především hrdinný národ ruský. Pokroková ruská filosofie jako jeden z předpokladů vzniku leninismu má velkou zásluhu o to, že se uskutečnila slova Bělinského, pronesená před sto lety: ,,Závidíme vnukům a pravnukům našim, jimž je souzenou viděti Rusko v roce 1940 stojící v čele vzdělaného světa, dávající zákony i vědě, i umění a přijímající vznešený hold pocty od všeho osvíceného lidstva."

Mluvíme-li o nutnosti revise poměru k německé kultuře a tedy i k německé filosofii, nemáme ovšem na zřeteli, aby se hned začalo vymycovati vše, co kdy vzniklo pod německým vlivem. Samostatná, pokroková kultura jakéhokoliv národa nejen dovoluje ale i předpokládá kulturní spojitost s jeho sousedy. A pro národ platí totéž, co platí i pro jednotlivce: všude a stále se učit, ovšem ne papouškováním, ale kritickým přijímáním nového. Tak se vyvíjelo i filosofické myšlení ruského národa. Přisvojovalo si kritické výboje západní filosofie — anglický přírodovědecký ma –

114

terialismus XVII. století, francouzské osvícení a materialismus XVIII. století, dialektiku německé filosofie z konce XVIII. století a počátku XIX. století a zpracovávalo je pro sebe.

Je však revise poměru ke kulturním zjevům minulosti vůbec oprávněná, není to snad jen bezprincipní přizpůsobování se dočasné konjunktuře? Co má být vlastně měřítkem při hodnocení minulých kulturních zjevů, a tedy i určité ideologie, filosofie atd.?

Zajisté to nemůže být subjektivní hodnocení této filosofie jejím vlastním tvůrcem, neboť i v tom případě, když si on sám postavil ty nejvznešenější cíle, mohla mít nezávisle od něho zcela jiné, nepředvídané následky. Musí se tedy každé filosofické učení posuzovati objektivně, to znamená, podle jeho působení na skutečnost, na názory a skutky živých lidí.

Rozumí se, že měřítkem pro takové hodnocení nemůže býti dnešní stav věcí. Mnohé názory, překonané dnes vědecky jako předsudky a pověry, byly kdysi na svou dobu pokrokovými. Ani od těch nejpokrokovějších lidí, kteří žili před 100 lety, nemáme právo žádat, aby si představovali společenský ideál takovým, jako si jej představujeme my. S druhé strany by však bylo nemenším omylem, kdybychom při posuzování nějakého filosofického směru brali v úvahu jeho působení omezeně právě jen v té době, kdy vznikl, a nevážili i pozdější jeho následky. Ideologické zjevy jsou zjevy historické, a proto se musí hodnotiti v jejich vývoji. Každý zjev se musí brát od zárodku až do svého dozrání a zániku.

Tak na příklad nemůže být pochyby, že filosofie Hegelova, která obsahuje jak positivní, tak i negativní prvky, byla při svém vzniku zjevem pokrokovým. Byla

115 vrcholkem vší německé idealistické filosofie a její klad né stránky hrály vůbec velkou pokrokovou úlohu při vytváření vědeckého revolučního marxistického světového názoru. Když však budeme hodnotiti význam Hegelovy filosofie ne odloučeně od celkového dalšího vývoje německé filosofie a ideologie vůbec, ale v souvislosti s ním, postřehneme nezbytně, že se v německé skutečnosti uplatňovaly čím dále, tím více právě ony negativní, zpátečnické stránky hegelovské filosofie. Proto my, kteří přehlížíme vývoj německé ideologie, stojíce na pokraji strašné propasti, do které se nakonec zřítila, nemůžeme hegelovskou filosofii, — která tomu taktéž nemálo posloužila — hodnotiti jednoznačně kladně, jak si to kdysi zasloužila přes všechny své stinné stránky. Je tedy revise našeho poměru k ní — a k německé filosofii a kultuře vůbec — nutná. A tato revise není věcí konjunkturní, ale je vážným požadavkem vědecké objektivity.

Požadavek revise našeho poměru k německé kultuře vztahuje se samozřejmě na všechny její obory. Tato revise se nemůže omeziti jen na filosofii, ale musí proniknouti do historie a do politické ekonomie, do antropologie a etnografie, do teorie válečných věd, do teorie socialismu, do psychologie a pedagogiky, do dějin a metodologie věd přírodních, jedním slovem všude, kde se uhnízdil německý imperialismus, německý šovinismus a militarismus.

Ve všech těchto oborech existovaly už v předimperialistické periodě Německa škodlivé reakční složky. jež přispěly k vytvoření té vlčí a šakalí ideologie, která se pak zformovala v období německého imperialismu A ve všech těchto oborech pokoušel se duch prušácké reakce ovlivňovati filosofii, konkrétní vědy, umění, po

116

litiku, společenské myšlení a mravy druhých národů. Tato ideologie byla dobyvačnou nejen tím, že sloužila dobyvačným cílům německého militarismu a imperialismu, ale i tím, že vsugerovávala druhým národům myšlenku výlučnosti Němců i na ideologické půdě. Tvrdila: ,,Deutschland, Deutschland uber alles" nejen proto, že německé uzenky jsou nejlepší, německé šle nejpevnější, německé dívky nejcudnější, německé ženy nejvěrnější, němečtí vojáci nejstatečnější, ale i proto, že jenom německá filosofie je pravá filosofie, jenom německá botanika je pravá botanika, jenom německá poesie je pravá poesie atd.

Rozumí se, že tomu všemu nepříčilo se to, že zřídla německé fašistické ideologie byla často daleko ne ryze německá. Nacisté měli smůlu. Otcové německého rasismu byli Francouzi Gobineau a Lapouge, Angličan Chamberlain, polský žid Gumplowicz, sám Nietzsche byl polského původu, vynálezci sociální mythologie byli Francouz Sorel a Ital Pareto atp. A ideje geopolitiky a kulturně historického poslání rodily se rovněž, na anglické, francouzské a americké půdě, právě tak, jako idea autarkie, jako reakční filosofické, psychologické a pedagogické ideje holismu (celistvosti) vznikly v Anglii a v Americe, jako se tam rozšířil sociální darwinismus, jako právě tam mezi blaseovanou inteligencí západní Evropy a Ameriky vyrostlo celé antiintelektuální hnutí atd. Ovšem tyto ideje neněmeckého původu, přesazeny na německou půdu, nesly zde nejen pyšné květy, ale i nová semena, která se pak vrátila do původních zemí, do Anglie, Francie, Ameriky. Revise našeho poměru k německé kultuře neznamená však její nespravedlivé, předpojaté kaceřování. Vše progresivní, co kdy německá kultura světu dala

117

- říkáme ,,německá kultura", a ne „německý národ", neboť vše kladné bylo dáno v rozporu s většinou německého národa — to vše vysoko hodnotíme a žádný kanibalismus nacistů nemohl to zničiti.

Pokusy hitlerovských zmetků přisvojiti si na příklad Goetha drzým demagogickým zneužíváním jeho díla ztroskotaly právě tak, jako ztroskotaly všechny jejich dobyvačné pokusy. Ne němečtí fašisté, ale jediné pokrokové národy jsou pravými dědici německé kultury. Obavy, že otevřená, přísná kritika reakčních složek německé ideologie, obzvláště reakčních stránek těch německých myslitelů, kteří jako na příklad Hegel měli i význačné stránky kladné, může být někým pochopena jako negace německé kultury vůbec, anebo že může podepříti nároky nacistů, prohlašující se za zákonné dědice těchto myslitelů, jsou prostě pošetilé. Cožpak se můžeme vzdáti kritiky na příklad sociálního darwinismu, tohoto zvrácení darwinismu, které má sloužit ospravedlnění ,,přirozeného" „věčného" vykořisťovatelského společenského řádu (a retrográdi pokoušejí se zvracovati každou progresivní myšlenku, když se jim nepodaří umlčeti ji) jen proto, že sám darwinismus je progresivní, revoluční teorie? Cožpak není tato kritika právě naší svatou povinností, abychom tak progresivní ideje očistili a zachránili z drápů tmářů?

118

NĚMECKA FILOSOFIE Z KONCE XVIII. A POČÁTKU XIX. STOLETÍ

Reakční vliv německé filosofie na ostatní západoevropskou filosofii, a tedy i na filosofickou myšlenku v Cechách a na Slovensku, nedatuje se jen z konce XVIII. století. Z idealistické filosofie znamenitého Leibnitze, jemuž se podařilo v hospodářsky a politicky zaostalém Německu z konce XVII. a počátku XVIII. století vyjádřiti pokrokové tendence vědy, uplatnily se tu právě její reakční stránky. Především fatalistické učení Leibnitzovo o společnosti, o nemožnosti dosáhnouti plné svobody, s čímž byla spojena jeho podpora reakční feudální myšlenky, která se hnízdila v partikularismu malých knížetství, tedy vše to, na co se odvolávali i hitlerovci.

Ale nejhlubší a soustavný vliv měly právě reakční složky filosofie Kantovy, Fichteovy, Schellingovy a Hegelovy.Tato filosofie se zrodila v Německu, které tehdy bylo,,hnijící a rozkládající se mrtvolou". Jeho buržoasie sice záviděla buržoasii francouzské, jíž se podařilo vymaniti se z feudální nadvlády, ale nade vše se bála lidu, revoluce, a proto uzavřela kompromis s německými feudály. Toto společenské prostředí přirozeně zanechalo své siopy šosáctví a hlavně dvouznačnosti v názorech myslitelů té doby, ba i takových vynikajících a pokrokových, jako byl Goethe, v němž, jak praví Engels, ,,čím více stárnul, tím více ustupoval veliký básník de guerre lasse (unavený bojem) před bezvýznamným výmarským ministrem". A dále:

119

„. . . Hegel byl Němec a jemu právě tak jako jeho současníkovi Goethovi visel vzadu kus šosáckého copu. Goethe právě tak jako Hegel byli každý ve své oblasti olympským Zeusem, avšak žel, nikdy se zplna nezbavili německého šosáctví ..." Knížecí názory tlumočil Goethe, když psal: „Nic ve mně nevzbuzuje více odporu než majorita, neboť ona sestává z nemnohých silných vůdců, z chytráků, kteří se přizpůsobují, ze slabochů, kteří se asimilují a z masy, která se za nimi potácí a sama ani zdaleka neví, co vlastně chce." Jak známo, veškerá filosofie Kantova je nedůsledná, polovičatá, obsahuje vnitřní nesmiřitelné rozpon,'. Kant rozloučil přírodu a člověka, svobodu a nutnost. Podle něho rozum, zabývající se badáním v oblasti poznávací schopnosti dělal zbytečnou práci, neboť Kant hlásá, že příroda jako ,,věc o sobě" poznána býti nemůže. Avšak Kantovo učení o mravnosti a o společnosti je nejen nedůsledné, ale i přímo reakční. Praktický rozum, tvrdí Kant, má přednost před rozumem teoretickým, ,,čistým", a proto se musí věřit v Boha, ačkoliv nelze dokázat jeho existenci. Kategorický imperativ, tento základní zákon, který žádá, aby principy, jimiž se člověk ve své činnosti řídí, se hodily pro celou společnost, má abstraktně formální charakter. Je to morálka neupřímná, neboť podle Kanta člověk je morální, jen když vykonává vyšší povinnost kategorického imperativu proti svému vlastnímu přírodnímu sklonu. Jedním slovem, je to omezená morálka reakčních tříd tehdejšího Německa. Názory Kantovy na společnost jsou skrz naskrz konservativní, theologické: rozumový cíl napřed určuje vývoj historických událostí. Ale tento vznešený cíl se odkrývá jen lidskému rodu jako celku, ne však v životě jednotlivců.

120

Lidská společnost se svou přirozenou nesnášelivostí se vyvíjí v nevyhnutelných válkách a dojde tímtr očistcem ve vzdálené, prakticky nedosažitelné dob k „věčnému míru". Význam této filosofie je vystižen slovy Marxe a Engelse: „Kant se spokojuje s pouhou dobrou vůlí, i když zůstává bezvýslednou a. přenesl uskutečnění této dobré vůle, harmonie mezi ní a potřebami i sklony individuí do onoho světa. Tato dobrá vůle Kantova zplna odpovídá nemohoucnosti, útlaku a ubohosti německých měšťáků ..." Tato nedůslednost a polovičatost kantovské filosofie posloužila pozdějším reakcionářům při konstrukci jejich sociálně politických názorů, jež v neokantianství dospěly k mystice, k názoru o nemožnosti rozumově poznat zákonitosti společenského vývoje, kterážto these se stala jedním z prvků ideologie hitlerovců.

Krajní subjektivní idealismus Fichteho s jeho nedůsledným ,,já", plným vnitřních rozporů v jádře jeho filosofie, vyústil v jeho etice, jak známo, v celý náboženský mystický systém. Toho ochotně používali mnozí pozdější reakcionáři a ovšem i fašisté. Fichteho nezajímala příroda, ale právě život člověka a lidského rodu. V prvé fázi svého vývoje Fichte hájil francouzskou revoluci, avšak za války proti Napoleonovi přešel na prušácké nacionalistické posice. Jeho společenské názory byly i na jeho dobu neobyčejně reakční. Je pravda, Fichte si představoval vývoj lidstva jako směřování v jednotném světovém plánu k cíli, k svobodnému rozumnému životu, a volal po svobodě uvědomění osobnosti a její samostatné aktivnosti. Leč to vše smiřovalo se u něho s německým nacionalismem i záštitou monarchie. Ve svých vášnivých ,,Řečích k německému národu" a ve „Vlasteneckých dialozích"

121

hlásal Fichte výlučnost Němců jako národa vyvoleného: „Jen Němec jako člověk svébytný, jenž neustrnul v určitých formách, má skutečně svůj národ; cizozemci svůj národ nemají. Proto jen Němec může míti lásku k svému národu, lásku k vlasti v pravém smyslu toho slova.“ A dále v duchu nabubřelého prušáctví: ,,Nezachrání-li soudobou kulturu lidstva Němec, pak ji sotva zachrání jiný evropský národ." Pokládaje jazyk za znak národní osobitosti, Fichte ve svém „Uzavřeném obchodním státě" hlásá sjednocení všech území s německy mluvící většinou obyvatel v jediný německý stát, který má tíhnouti k „svým přirozeným hranicím." Rozumí se, že se hitlerovci dovolávají Fichteho jako jednoho z předchůdců nacistické ideologie.

Sotva je zapotřebí podrobně se v této souvislosti obírati filosofií Schellingovou. V prvním období, když se Schelling zabýval naturfilosofií, měla tato filosofie v mnohých ohledech pokrokový ráz. Avšak později, když se Schelling odvrátil od idejí francouzské filosofie a smířil se s prušáctvím, změnila se jeho filosofie v reakční náboženskou mystiku pocitů, ve filosofii „božího zjevení", v blouznění, a udělala po středověkém vzoru z védy služku scholastické theologie. Vše to bylo nacistům vítáno: Rosenberg v „Mythu XX. století" psal, že „rasa je vnější stránkou duše a duše je vnitřní stránkou rasy, právě tak, jako byla u Schellinga příroda viditelným duchem a duch byl viditelnou přírodou."

Nejvyspělejší z německé idealistické filosofie byla filosofie Hegelova. Právě proto odrážely se v ní s největší silou rozpory tehdejší německé společnosti. Tato filosofie více než kterákoliv jiná trpí vnitřním nesmiřitelným protikladem. A právě proto zase stala se filosofie Hegelova jednak svou revoluční dialektikou jed-

122

ním ze zřídel vědecké filosofie marxismu, jednak mystickými stránkami, svým konservativním metafysickým systémem a obzvláště svými reakčními společenskými názory podporou soudobého tmářství.

Rozpor mezi dialektickou methodou — učením o všeobecném vývoji — a dogmatickým idealistickým systémem, vyžadujícím zastavení veškerého vývoje, úplně pronikal filosofii Hegelovu. Sama Hegelova dialektika byla taktéž idealistickou, bylo to učení o vývoji myšlení, které Hegel pokládal za samostatný subjekt a za tvůrce skutečnosti. Při tom Hegelova dialektika byla slita s idealismem v jeden celek. Měla vlastně jen dokázat absolutní idealismus. Proto se tato filosofie Marxovi a Engelsovi nehodila. Oni nejen odhodili její reakční systém jako prázdnou slupku a podrželi jako její racionální jádro to, co bylo obsaženo v její dialektické methodě, ale radikálně ji přepracovali, postavili ji s hlavy na nohy, takže idealistická dialektika Hegelova musela ustoupiti před materialistickou dialektikou Marxovou.

Nejzastaralejší je Hegel v teorii vývoje historického, v teorii lidské společnosti. Pravda, Hegel na rozdíl od většiny svých předchůdců se snažil zkoumati společenské jevy ne odloučeně, ale v jejich souvislosti, v jejich vývoji. Avšak vývoj byl pro Hegela jen vývojem ,,absolutní ideje", ,,světového ducha" a v každém jednotlivém případě obzvláštního předpokládaného ,,ducha národa". Přitom byla jeho dialektika obrácena výlučně k minulosti, měla ospravedlnit předcházející vývoj a soudobý stav věcí té doby. Má tedy u Hegela jako u všech německých idealistických filosofů konservativní stránka převahu. To je vyjádřeno nejen abstraktně v jeho filosofii dějin, ale i konkrétně

123

ve vychvalování prušácké stavovské monarchie, ve vychvalování Němců jako „národa vyvoleného", v přezírání Slovanů, v apologetice války a kolonisační výbojné politiky.

Ve své „filosofii dějin" podává Hegel schematický náčrt dějin, podle něhož „absolutní duch" stoupá od jednoho „kruhu" nebo „světa" ke druhému, od východního přes řecký, římský, k německému jako tomu nejvyššímu a poslednímu z vůbec možných. „Z vnější stránky — psal Hegel — německý svět vypadá jako pokračování římského světa, avšak žije v něm zcela jiný duch, díky kterému se může obroditi svět." V tomto „německém světě" je vyjádřen „severský princip německých národů", „království myšlenky je vtěleno do skutečnosti" — „v tom tkví cíl světových dějin."

Podle Hegela se ve světových dějinách stává v každé epoše jeden národ vládnoucím: „Před tváří tohoto absolutního práva býti nositelem stupně vývoje světového ducha je v přítomné době duch ostatních národů bezprávný: a s ním, právě tak jako i s duchem těch, jichž doba minula, se ve světových dějinách nepočítá," říká Hegel ve „Filosofii práva."

Z této ryze prušácké zásady nadvlády Němců nad druhými národy logicky vyplývá, že Němci jsou „korunou historického vývoje" a že u Anglosasů" . . . v jejich náboženství a taktéž v jejich pojetí práva nebylo nic hlubokého", že Číňanům je „cizí vše duchovní, svobodná mravnost, morální city a pravé umění", že „Indové jsou národ krvežíznivý a lstivý", atd. Co se Slovanů týče, tu Hegel je neomalené pomlouvá: „Ve východní Evropě nacházíme ohromný slovanský národ, žijící na východ od Labe po Dunaj ..." Avšak všechnu tuto masu vylučuje Hegel ze svého

124

obzoru proto, že „dosud nevystoupila jako samostatný činitel v řadě projevů rozumu ve světě". A dále: „Severovýchodní státy Evropy, Polsko, Rusko a jiné slovanské státy vstoupily pozdě do řady historických států". Hegel věděl ovšem dobře, že již roku 658 existoval českomoravský stát Sámův, jistě něco slyšel o husitech a Žižkovi, o bitvách u Čudského jezera, u Grunwaldu a Tannenbergu, o sedmileté válce, kdy Rusové vešli do Berlína a o mnoha jiných případech, kdy Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Poláci a Češi poráželi Němce.

Hegel nemohl neznati to, že ve XIII. a XIV. století Slované zachránili evropskou kulturu před Mongoly a v XV. a XVI. věku před nadvládou Němců a v roce 1812 před Napoleonem. Avšak Hegel se pro svůj prušácký nacionalismus neštítil hrubé falsifikace dějinných faktů.

Společenským ideálem Hegelovým byla pruská monarchie. Když pruský ministr osvěty pozval Hegela v ipce 1817 na berlínskou universitní stolici, byl přesvědčen, že Hegelovy přednášky o filosofii práva budou „nejlepším uspokojujícím, hluboko působícím léčebným prostředkem proti bouřlivému a záhubnému zmatku rozumů." A vtom se nezklamal. Hegel vysoko vynášel ideu monarchistického státu, tvrdě, že „právě tak, jako individuum se stává osobností jen díky soukromému vlastnictví, tak i osobnost se stává tím, čím jest, jen pomocí státu." Tvrdil dále, že „existence státu jest cesta Boha světem", že lid není nic jiného než „beztvárná masa", že její činy jsou „živelné, nerozumné, divoké a strašné". Vychvaloval „vyzkoušený náčelnický a státnický smysl" pruských úředníku a policie, vysmíval se těm, kdož si myslí, že „národ lépe rozumí, co slouží jeho blahu", zatím co prý

125

,,národ ví méně m kdokoliv, co sám chce". Stát tedy vyvrcholil pruskou monarchií a jejím králem Bedřichem Vilémem II., nejhorším z prušáckých reakcionářů, který podle Hegela však ,,ponejprv vystihl všeobecný cíl státu."

Hegel byl i důsledným obhájcem války a výboje, kritisoval Kantovu teorii věčného míru a ospravedlňoval věrolomnost a podvod v mezinárodní politice. Hegel psal: „Veliký význam války spočívá v tom, že díky jí, jak jsem to vyjádřil na jiném místě, se zachovává mravní zdraví národa." A dále: „Zdařilé války nedovolovaly, aby vypukly vnitřní zmatky a zpevňovaly státní moc . . . Války vznikají tam, kde je vyvolává povaha věcí: Setby znova dávají sklizeň a prázdné žvatlání zmlká před vážným opakováním dějin."

Je tedy jen zákonitým zjevem, že čím více německý imperialismus dozrával, tím častěji se obracel právě k Hegelově filosofii. Od této filosofie přes Schopenhauera a Nietzscheho, přes Spenglera, Treitschkeho, Spanna, přes Diltheya a Heideggera vede přímá cesta k Baeumlerovi, Rosenbergovi a Hitlerovi. Čím intensivněji se němečtí imperialisté chystali k dobyvačným válkám, tím méně jim stačily reakční ideologické konstrukce opírající se o Kanta.

V roce 1930 vznikla škola neohegeliánství, ,,Hegelbund", která se zabývala rasistickou modernisací Hegelovy filosofie. Hegel byl prohlašován za „předchůdce idejí roku 1914 a spolu s Macchiavellim a Bedřichem Velikým j nazýván slavným vrcholkem „Staatsraison", jehož dovolávají ti, kteří hlásají, že „konflikty mezi sta: vyřizuje jen válka."

Takovou filosofii tepovali němečtí profesoři německým studentům na universitách. Spolu s bur –

126

šáctvím, s nošením barevných čepiček a stuh, s šermováním a chlastounskými bumly, s pohlavní rozvráceností, s homosexualitou, s tou nejkrajnější egoistickou vlčí morálkou vychovávala tato filosofie duch šovinistické a kastovnické zpupnosti, zvířecké bezohlednosti a rváčství, vychovávala polointeligenty, titulované naduté, nemyslící tupce.

Už německá obecná škola k tomu připravovala, jí pomáhalo romantické hnutí mládeže „Wandervogel" a později německé kasárny, důstojnické školy, důstojnická kasina, soudy a úřady. Tuto filosofii rozšiřovali v solidních spisech pro intelektuály a v tenkých brožurách, v románech nedělních číslech novin a v rodinných ilustrovaných časopisech pro dělnictvo.

Tato filosofie měla velký vliv na vznik německého aneb „pravého" socialismu Karla Gruna, této bezduché ozvěny francouzských revolučních myšlenek, jenž se stal v rukou německých absolutistických vlád zbraní proti německému měšťáctvu a zároveň nadutým obhájcem šosáctví. Ta působila přímo na socialismus Lassallův, který byl předchůdcem moderního oportunismu v dělnickém hnutí a maloměšťáckého revisionismu, a který, jak to ukázal Marx ve své kritice sociálně demokratického programu gothajského, hájil v otázkách národohospodářských názory poloměšťácké, a v otázce státu — prušácké názory Hegelovy a nadto udržoval spojení s zapřisáhlým nepřítelem socialismu — Bismarckem.

Tato filosofie vychovávala v německé sociální demokracii ducha kompromisu s měšťáctvím, vychovávala zrádce socialismu, všechny ty Scheidemanny a Noskey, kteří byli jen lokaji německých imperialistů a kteří připravili svou rozkladnou politikou příchod Hitlerův. Ta vychovávala ty, kteří dnes se strá-

127 nek takových novin, jako „Neue Volkszeitung", vydávané německými sociálně demokratickými emigranty v New Yorku obrací se k Spojeným státům a Anglii s výzvou, aby započaly válku proti Sovětskému svazu, kteří ,,dokazují", že zprávy o zvěrstvech hitlerovců jsou přehnané a že zodpovědnost za zločiny .jednotlivců nemůže padnout na Němce jako celek, že Německo nebylo původcem druhé světové války, že trvalý mír nemůže býti zajištěn násilím nad Německem a že proto předválečná moc Německa musí býti obnovena. A tatáž filosofie, zahalená do fantastického hávu spekulace, vyšitého estétskými krasořečnickými květy a prosáklého slzami milostné něhy, tatáž filosofie pruské výbojnosti byla ideovým obsahem četných německých románů a básní.

Výroky Hegelovy, šovinistické citáty z Fichteho spolu s pornografiemi a detektivkami ležely v polních rancích fašistů a podněcovaly nacistické sadisty, esesáky, vojáky a důstojníky k jejich ďábelsky zběsilým zvěrstvům. V jednom provolání německého velitelství k vojákům se pravilo: ,,Nemáš ani srdce, ani nervů, ve válce jich není zapotřebí. Potlač v sobě lítost i soucit — zabíjej každého Rusa, sovětského člověka, nezastavuj se, máš-li před sebou starce nebo ženu, děvče nebo chlapce, zabíjej, tím se zachráníš před zkázou, zajistíš budoucnost své rodiny a proslavíš se na věky!" Za tento lidožroutský program nesou velkou část zodpovědnosti reakční filosofické ideje, které tak soustavně otravovaly během několika staletí společenské myšlení Německa.

128

NĚMECKA FILOSOFIE Z POLOVINY XIX. STOLETÍ

Německá idealistická filosofie od Kanta až do Hegela měla silnou pokrokovou stránku, která kladně ovlivňovala soudobé společenské myšlení a získala si velkou zásluhu tím, že se stala jedním ze zdrojů vědecké filosofie marxismu (zatím co vliv její konservativní a reakční stránky projevil se mnohem později, zato ovšem neobyčejně zhoubně). Zcela jiný osud měla však německá filosofie počínající polovinou XIX. století.

Porážka buržoasní revoluce roku 1848 měla za následek, že němečtí měšťáci a maloměšťáci polekaní revolucí odvrhli pokrokovou ideologii. Nechtěli už věřit, že rozum může dát pravé poznání skutečnosti, a že v této skutečnosti je vůbec něco rozumného. Nesnažili se už hledati zákonitosti historického vývoje, hledati ve vědě a v životě cestu k pokroku. Hluboké společenské rozpory nejen nebyly revolucí řešeny, ale bouřlivý vývoj kapitalismu víc a více stupňoval třídní boj a s ním u buržoasie i náladu nejistoty, pesimismu a zklamání dřívějšími pokrokovými ideály. Proto se mohl těšit oblibě takový nicotný filosof-reakcionář jako E. Duhring, proto bylo vzpomenuto i starých spisů Schopenhauerových z roku 1818, které svého času nenacházely žádné pozornosti.

Svět není ničím jiným než vůlí, jak vůlí mou, jednotlivce, tak i vůlí světovou — ve vůli je podstata světa — a představou, v níž se tato podstata projevuje. Vůle není však s to nasytiti své nekonečné snahy, což

129

přivádí k pesimismu a dále k indické nirváně. Svět je nejhorší ze všech možných světů a žádné zlepšení není v něm možné. Jediným východiskem je „životní vůle", únik z tragiky života k estetice, k libování si v idejích krásy a na nejvyšším stupni k tvorbě krásy geniální osobností.

Tato filosofie vlastně nebyla originální, byla známa z romantické idealisace filosofie indické. Avšak intelektuálům imponoval nadutý a břitký tón, s nímž Schopenhauer odmítal veškeren historický vývoj, racionalismus a optimismus, otevřeně hlásal přezírání demokracie, pracujícího lidu a nenávist k společenským reformám a tím spíše k revolucím. Schopenhauer si dělal nárok na to, že jeho filosofie není akademická, nýbrž že svou kritikou „universitní filosofie", pojednáváním o náboženství, o metafysice pohlavní lásky atd. skutečně zasahuje do života. Tomu napomáhalo to, že byla jen plochým rozjímáním, přizpůsobeným duchovní úrovni sosáků, jak správně podotkl Engels.

Byl to nový způsob obrany kapitalistického řádu a všech jeho neřestí. Dosud ideologové buržoasie tvrdili, že mezi kapitálem a prací je možná harmonie, že rozpory v kapitalistické společnosti vlastně ani neexistují, a jestliže přece existují, tu jsou jen náhodné, a proto mohou býti snadno odstraněny. Schopenhauerova filosofie nelíčila však kapitalistický řád jako zemský ráj.

Naopak, podle ní byl nejen kapitalismus, ale i celý svět peklem. Ve světě, tvrdí, panuje chaos, slepé instinkty, ne rozum a dobro, a proto je každá kritika společenského řádu nesmyslná, všechny snahy o jeho zlepšení jsou marné. Rozumí se, že taková nepřímá obrana kapitalismu byla pro něj užitečnější než přímá, která by za

130

tehdejších poměrů byla obranou příliš nejapnou. Všichni, kdo se cítili zklamáni, kdo si zoufali, nemajíce síly bojovat, hledali útěchu v této filosofii pesimismu. Tuto filosofii hlásal ,,osamocený genius" Schopenhauer v zemi, kde kapitalisace, militarisace, hrubost mravů se závratně rozšiřovaly.

Hlásal ji v zemi, kde ,,spekulace přešla z kabinetu filosofů na bursu" a kde současně s Schopenhauerovým voluntarismem zrodil se i vulgární materialismus Buchnerův a Vogtův, odmítající veškerou theorii. Schopenhauerova filosofie ovlivňovala svým soumračným a žlučovitým „aristokratismem" nejen střední vrstvy, ale částečně i německé dělnictvo, a to zejména prostřednictvím názorů skladatele Wagnera, filosofa „podvědomí" Hartmanna a zejména Nietzscheho a názorů vyvinuvších se pod jejích vlivem.

Nietzscheánství stalo se vedoucí filosofií imperialistického období. Stalo se módou, mělo vliv na široké vrstvy (a to nejen v Německu) a mnozí intelektuálové, kteří později vynikli jako pokrokoví spisovatelé a myslitelé, neubránili se v mládí jeho vlivu. Byla to filosofie pozdní buržoasní dekadence, filosofie výbojného imperialismu doby Viléma II. Byla to filosofie kritická. Kritisovala však tuto dekadenci a tento imperialismus zprava, žádajíc tedy dekadenci a imperialismus ještě silnější. Proto — a to ještě více než filosofie Schopenhauerova, nietzscheánství, jež stupňovalo nepřímou obranu kapitalistického společenského řádu do nejvyšší míry, vábilo k sobě všechny, kdo trpěli úpadkem, kdo však nebyli schopni jej překonati — v Nietzscheovi viděli svého proroka.

A čím se německý imperialismus stával dravějším, tím důležitější úlohu hrálo pro něj nietzscheánství. Neboť jemu se podařilo přivábiti do imperialistického

131

tábora tu inteligenci, která se nedala chytit na přímou, hrubou, šovinistickou a utlačovatelskou propagandu. Nietzscheánství se tedy dostalo spravedlivého vysvědčení, když po padesáti letech, uplynuvších od vyjití Nietzscheovy „Vůle k moci" nazval sám Hitler Nietzscheho svým prorokem. Na počátku svého filosofického vývoje viděl Nietzsche sílu člověka v geniálnosti a později se snažil vysvoboditi ho z pesimismu výzvami k svobodě ducha, zůstávaje celkem žákem Schopenhauerovým.

Rozhodující byla však poslední perioda jeho filosofie, která nastoupila po letech 1870—71, po založení německé říše Bismarckem, po francouzsko-pruské válce, po krvavém zadušení Pařížské komuny pomocí prušáckých bodáků. Jak tenkrát vznikla idea ,,vůle k moci", líčí Nietzscheova sestra. Nietzsche, jenž byl od roku 1869 profesorem klasické filologie v Basileji, přihlásil se jako dobrovolník do armády, a protože byl slabého zdraví, zúčastnil se tažení jen jako sanitář. Tenkráte, v roce 1870, pozoroval pruské vojáky, mašírující při zvucích píšťal, a ,,pocítil v nich zplna výraz rasy, rozhodnuvší se zvítězit, vládnout neb zahynout, pocítil, že projevem nejsilnější a nejvyšší životní vůle je vůle k válce."

Psal své sestře: „Pocítil jsem, jak je dobře, že Wodan (starogermánský bůh války) vkládá v prsa vůdců tvrdá srdce. Jak by mohli jinak unésti tu hroznou zodpovědnost, když posílají tisíce na smrt, aby přivedli k nadvládě svůj národ a spolu s ním i sebe." Od té doby počal Nietzsche hlásati vůli k moci, vychvalovati válku, zvířeckost, zuřivě štváti proti liberalismu, demokracii a socialismu. Stejně jako jeho předchůdce Schopenhauer, byl Nietzsche obhájcem kapitalistického řádu, používaje

132

nepřímého způsobu obhajoby. Nepopíral vnitřní nesoulad tohoto řádu, ale vykládal jej z všeobecného světového nesouladu jakožto jedině možný a přirozený stav. Valná část mladého pokolení buržoasní inteligence, kterou přechodně lákala romantika socialismu, našla v nietzscheánském pesimismu ,,vyvolených lidí", v této paradoxní kritice kapitalismu zprava své pravé místo — kladný poměr ke kapitalismu monopolistickému.

Vždyť na rozdíl od Schopenhauera, jenž svou filosofií jen odváděl od demokratické revoluce a přiváděl k pasivitě, nietzscheánství znamenalo přechod k aktivní podpoře monopolistického kapitalismu, imperialismu, přechod mnohých nadaných mladých lidí, nespokojených společenskými a kulturními poměry, do tábora dekadence a reakce, a při tom s ilusí, zeje to vzpoura proti shnilé společnosti. Nietzscheova filosofie lišila se od Schopenhauerovy ovšem ještě tím, že se vrátila k pojetí historického vývoje (čehož bylo pro novou periodu kapitalismu zapotřebí), že zavedla zvláštní ,,náboženský atheismus", opírající se o mysticky zfalšovaný darwinismus, že částečně použila tehdejšího psychologismu a sociologismu francouzských positivistů.

Nietzsche byl zklamán politikou Bismarckovou, jeho kompromisy s liberální buržoasií, zachováním zdánlivě demokratických forem, avšak sympatisoval s Vilémem II. „Náš nový císař líbí se mi víc a více", psal. ,,Vůli k moci jako princip už jistě pochopí." Proto Nietzsche kritisoval Bismarcka, kritisoval ho se zřetele monopolistického kapitalismu, avšak „revolučně", žádaje radikální „přehodnocení všech hodnot", zničení zastaralé buržoasní kultury. Nietzsche vymezoval duševní stav Evropy jako „nihilismus", jako

133

negaci všech hodnot. Prohlásil neužitečnost a nesmyslnost soudobého světa a litoval, že neexistuje „vyšší typ člověka, zjev vzácný i v minulosti, jehož tvůrčí síla a nevyčerpatelná plodnost udržovaly v lidstvu víru v člověka."

Nietzsche nazýval většinu lidí „stádem", „luzou", „davem", který „zapomněl na skromnost, přehání své potřeby," „masou, která tyranisuje výjimečné osobnosti". Nietzsche jmenoval sám sebe „prvním nihilistou" a říkal, že „obrací svůj zrak do minulosti, když předvídá budoucnost". Toužil po návratu antického otrokářství, jež vydával za ideální společnost. Nietzsche kritisoval celou dosavadní filosofii, nazývaje ji „chorobnou", „dekadentní", „idealistickou" za to, že se snažila objektivně zkoumati pravdu, za to, že prý byla vždy proti životu, proti jeho vášním a pudům, proti přírodnímu člověku.

Nietzsche tvrdí, že člověk „nenachází ve věcech konec konců nic jiného než to, co sám v ně vložil." Je to poučka, kterou si Nietzsche nepochybně vypůjčil u positivistů a kterou s ním sdílejí i soudobí machisté. Cílem lidských snah není, tvrdí Nietzsche, pravda nebo užitek, ale „vůle k moci". Proto jsou pokrok a vývoj od nižšího k vyššímu lživé ideje. Vesmír je chaos, v němž neexistuje žádná jednotnost a pořádek, žádná logičnost a účelnost, žádná nutnost a příčinnost. Život se nesčetněkrát opakuje ve věčnosti, je „věčným návratem" — vše se znovu a znovu navrací zpět. Nietzsche hlásá tento „věčný návrat" jako jakýsi nový druh náboženství, které život přijímá a vytváří.

Nietzsche nejen sám sebe nazývá cynikem, ale taktéž prohlašuje, že to, co filosofie odsoudila jako něco, co nemá právo na existenci, přivádí se činem k ne-

134

existenci. Říká, že „soudobá ctnost, duchovnost, věda jsou formy nemoci", že „nadvládu vzal dnes stádní pud a demokracie, neboť se počítá za ctnost býti nulou, zatím co ve společnosti aristokratické vše závisí od jednotky. Tvrdí, že ,,kdo dává přednost míru proti válce, je zaměřen proti samému životu", že „musí se ctíti osud, osud, který praví slabému: „zhyn!" Nenáviděný jím „stav převahy stáda nad pasáky" byl prý značnou měrou připraven francouzskou revolucí, kterou Nietzsche proklíná, žádaje zničení všeho, co světu dala.

Přírodní vědy mají se vzdáti zákonitosti, v politice má být stanoveno právo silnějšího, národní hospodářství musí se vrátit k otrokářství, historická věda nesmí se pokoušet o vysvětlení dějin pomocí pojmů rozumových, umění má býti zcela bezobsažné. Nietzsche prohlašuje, že „křesťanství, revoluce, zničení otroctví, rovnost práv, filantropie, mírumilovnost, spravedlnost, pravda, vědeckost, — toto vše jsou jen pouhá slova, pyšné názvy, nemající žádnou reálnou cenu, ale hodící se jen jako klamná bojová hesla", že toto vše je „jen komediantství, vymyšlené . . . Židy."

Nejsilněji nenáviděl však „geniální syfilitik" Nietzsche socialismus a nejvíce se ho také obával. Roku 1871 psal „Více než národních bojů lekli jsme se internacionální hydry, která se náhle tak strašně objevila jako znamení zcela jiných bojů v budoucnosti". A dále: „Já vzývám proti optimistickému duchu revoluce: écrassez 1'infame!".

Socialismus, tvrdí Nietzsche, je „důsledně promyšlená tyranie nejničemnějších a nejhloupějších, povrchních a závistivých". Ačkoliv pokládá socialismus za beznadějný a socialisty za lidi neschopné rozhodných činů, přece se obává, že „v jednotlivých místech Evropy se socialisté mohou dopus-

135

titi násilných činů, takže se pak Pařížská komuna, která nachází obhájce i v samém Německu, ukáže být jen lehkým zkažením žaludku v porovnání s tím, co nás očekává". Avšak Nietzsche přece jen věří, že ,,vlastníků bude vždy více než dosti, aby znemožnili socialismu státi se čímsi více než záchvatem nemoci."

Může se zdáti, že Nietzsche nenáviděl křesťanství ne méně než socialismus. Zdánlivý jeho ,,atheismus" byl však jen hrou na radikalismus tohoto „vzteknuvšího se maloměšťáka". To, co opravdu v křesťanství nenáviděl, nebyly náboženské předsudky, ale požadavek rovnosti a štěstí pro všechny, „království boží" pro dobré věřící, a taktéž to, že křesťanství bylo předchůdcem demokracie.

Nietzsche snažil se přece dokázat, že na soudobém úpadku není vinno hospodářské a politické zřízeni kapitalismu, nýbrž demokracie, která jde prý proti přírodě, proti životu. A přitom se Nietzsche dovolával vědy, že prý potvrzuje „aristokratický charakter přírody": třídní rozdělení společnosti a vykořisťování jsou prý věčné biologické zákony.

Nietzsche nazýval sám sebe ,,vyšším individuem" a hlásal, že on a jemu podobní neuznávají žádnou morálku pro sebe, ale že trvají na „náboženství a morálce pro stádo, aby s jejich pomocí připravovali odrůdu lidí, která sama půjde do rukou těchto vyšších individuí." Říkal: ,,My jsme mimo všechno dobro a zlo, avšak vyžadujeme bezpodmínečně přiznání stádní morálky". A kde leží pohraniční čára mezi těmito dvěma morálkami? „Nová osvěta — psal Nietzsche — je nutná, neboť stará byla v duchu stádní demokracie, rovnosti všech. Nová chce ukázati cestu panovnickým povahám: jim (právě tak jako panovnickým státům) se

136

vše dovoluje, co se nedovoluje stádním bytostem." A Nietzsche učí, že „vše, v čem je obsažena síla nepřátelské rasy anebo nepřátelského stavu, vykládá se jako to nejhorší, nejškodlivější".

Tomu odpovídají pak i vlastnosti nietzscheovského etického ideálu: „Skromný, pilný, dobročinný, zdrženlivý — takovým chtěli byste vidět člověka? Ale já si ho představuji jen jako ideálního otroka, otroka budoucnosti." A dále: „Soucit je marnotratnost pocitů — je to parasit škodlivý morálnímu zdraví." „Zkrocení zvířat dosahuje se ve většině případů jen něčím, co je pro zvíře škodlivé: právě tak i mravný Člověk není zlepšeným, ale je jen zeslabeným člověkem."

Filosofie má tedy vytvořit novou morálku s úmyslem vychovati vládnoucí kastu — budoucí pány světa; a k tomu je zapotřebí „nového teroru". A tato „vládnoucí rasa může vyrůsti jen z hrozných a násilných počátků. Vznikl problém: kde jsou barbaři XX. století? Objeví se asi a konsolidují se jen po ohromných socialistických válkách. Především musí býti překonáno svědomí, neboť svědomí je perversita, vychovaná křesťanstvím a demokracií." Musí být odstraněno vše, co „překáží člověku uskutečňovati jeho přirozené, utlačovatelské a vykořisťovací pudy." A proto Nietzsche praví: „Já bojuji proti myšlence, že egoismus je škodlivý a opovržení hodný." „Zvířectví již nevzbuzuje hrůzu.' „Já se raduji z vojenského vývoje Evropy . . . Barbar a taktéž divoké zvíře se potvrzuje v každém z nás ..." Odtud tedy: „Podporování vojenského státu je nejvyšší prostředek, veliká tradice, která musí býti bud přijata nebo podporována v zájmu nejvyššího typu člověka, silného typu. A se všemi pojmy zvětšujícími nepřátelství a distanci mezi státy může se v souvislosti s tím

137

počítati jako se sankcionovanými (na příklad nacionalismus, ochranná cla)".

Jak je vidět, dalo nietzscheánství opravdu to, co potřeboval německý imperialismus. Ovšem hitlerismus musel o mnohém mlčet, o čem si Nietzsche mohl dovolit mluviti přímo, otevřeně. Vždyť Nietzsche obracel se jen k „pastuchům", ale nacisté organisovali už i ,,stádo". Nemohli říkat přímo německému lidu, že z něho chtějí udělati otroky, museli před ním schovat takové „lidumilné" výroky Nietzschovy jako: „Nemáme nic proti těmto dobrým jehňatům, ba my je milujeme, co může být chutnější než něžné jehně?"

Nehodilo se jim také, že Nietzsche byl příliš salonní, že se štítil divokých židovských pogromů, ovšem jen proto, že byl příliš estétem a intelektuálním labužníkem. Rovněž nemohli ovšem potřebovat takové výroky Nietzscheovy, jako ,,Mými předky byla polská šlechta: hle, odkud mám tak mnoho rasových instinktů v krvi" a jiné výroky, nesmiřitelné s rasovou vyvoleností Němců. Což, všemu tomu se lehce od-pomohlo — hitlerovci jen trochu ,,opravili" Nietzscheho, ,,domyslili". Podvodům, falšování přece přivykli.

A tak německý imperialismus hnil tak dlouho, až porodil hitlerismus. Tu se barbarství a zvířectví, o nichž Nietzsche jen snil, staly skutečností a samo nietzscheánství, ve kterém se vychovávala německá mládež, dopomohlo k tomu nemálo. Masové zločiny, ukrutnosti, vyhlazování celých národů, chladnokrevně páchané ,,plavou bestií" — nic nás nemůže udiviti, když si vzpomeneme, v jakém duchu byl německý národ soustavně vychováván.

Nietzsche udělal pro přípravu hitlerismu tak mnoho,

138

s takovou dokonalostí korunoval vše reakční, co kdykoli dala německá idealistická filosofie, že po něm zůstalo vlastně už málo práce pro pozdější reakcionáře-filosofy. To hlavní co zbývalo — vřadit do nové filosofie prušáctví. Nietzsche byl ještě jeho protivníkem, avšak Spengler, autor spisu „Prušáctví a socialismus" byl jeho kazatelem.

Němečtí filosofové období dekadence udělali tedy jen ještě jeden, dva kroky. Spengler ve svém „Zániku západního světa" prohlásil, že ne poznání, ale jen čin otvírá člověku a národu skutečnost, že všelidské činy, právě tak jako všelidská skutečnost, neexistují, ale že existuje jen čin a skutečnost nacionální, a že nejvyšší čin je politika. Spengler tvrdí dále, že německo-germánský světový názor odmítá odůvodnění politiky myšlením, neboť velicí státníci řídí se ve své politice jen nacionálním pocitem skutečnosti. V myšlení není obsažen žádný ryzí život, v racionální vědě není žádná duševní věčnost. Je tedy podstata všeho — světa, člověka, života, společnosti a politiky — mystická. Je to něco, co se nemůže a nesmí pochopiti.

Tento mystický pocit života je vrozen arijcům, měli jej Rekové. Právě proto nevytvořili na příklad theorii irracionálních čísel, neboť jim byl vrozen mystický strach před nevyjadřitelným a neosobním, před tím, co musí zůstat tajným. Němci, kteří jsou dědici apollonovské duše Řeků (u Řeků byla prý s ní v rozporu asijská dionysovská duše, neboť jejich rasa byla pokažena), jsou nejlepším národem. A jen nejlepší národy, právě tak jako jen nejlepší individua, mají právo existovati. Osud byl však Němcům nepříznivý: 01 jsou (jako celek, tedy i němečtí kapitalisté a velkostatkáři) „národ proletářský", zatím co západní národy —

139

Angličané a Francouzi (opět jako celek, tedy i angličtí a francouzští dělníci a rolníci) jsou národy buržoasní".

Spengler dokazuje německé vládnoucí třídě (v „Rocích rozhodnutí"), že musí okamžitě přestat být zbabělou, liberální k dělnictvu a pacifistickou, neboť jinak bude pozdě a dělnická revoluce se spojí s revolucí ,,barevných" v koloniích. Jediná spása je ve „velikých a silných dravcích", v „césarech", v těchto představitelích severní rasy „zrozené k panování." Později však hitlerovci, schvalující v celku Spenglera, kritisovali jeho přílišný fatalismus, jeho příklon k latinskému přísloví „ducunt volentem fáta, nolentem trahunt" (Osud vede poslušného, neposlušného vláčí). Rosenberg poučoval Spenglera, že německá duše má faustovský charakter, že se řídí zásadou „Já chci!"

Ještě několik rysů ke všemu tomu, co vytvářelo společenské myšlení v předfašistickém Německu, připojil Frobenius v „Dějinách kultury Afriky". Dokazoval, že tvorba má smysl jen jako ponořeni do života, což předpokládá neopotřebovanou „panenskou substanci", kterou má ovšem jen německý národ. Tvrdil, že přírodní vědy a věda vůbec, snažíce se dosáhnouti stále větší přesnosti, což vedlo k stále větší specialisaci na úkor celistvosti, že toto vše je zvrácenost, že věda se nyní podobá železničnímu řádu, že se odklonila od života. Skutečná kultura je však „takové 21 chvácení podstatou věci, že až vcházejí do nacionálního vědomí člověka a přijímají tam novou podobu.

Také takoví filosofové jako na příklad Kayserling, které fašisté odmítají — Kayserlinga za to, že jak říká Rosenberg, „hledal budoucnost na dráze intelektu, jenž je cizí severnímu duchu, místo na ď vůle — zúčastnili se objektivně vytvoření ideologie,

140

která připravila fašismus, a to nejen všeobecně svým bojem proti jedině vědeckému materialistickému světovému názoru, ale i každý z nich obzvláštními příspěvky. Kayserling na příklad tvrzením, že „jedno jen poznání nevytváří ještě žádný světový názor, jedna síla úsudku nedává ještě pravdu, ryzí filosofie je problém formy, a tedy výraz umělecké síly".

Musíme míti stále na vědomí, že filosofie je pro fašisty jen prostředkem, že je vůbec nezajímá, je-li správná. Proto mnozí z nich se neštítili brát na příklad u neokantiánců, a také u jednoho z vedoucích neokantiánců, u Žida Hermanna Cohena, jejich reakční tvrzení, že svět je tvůrčím aktem myšlení. A v každém případě široce využívali toho rozleptání, jež bylo způsobeno touto protivědeckou filosofii v hlavách německých intelektuálů. Ovšem, to jim nevadilo, aby potom nepronásledovali neokantiánskou školu jako ,,židovskou". Je přirozené, že různí theosofové, antroposofové, okultisté, rozšiřující východní a především indickou mystiku, považující život za odraz „astrálního bytí" a přiznávající zvláštní význam biologickému myšlení, pomohli rozviklati racionální složky myšlení německé inteligence, německých maloměšťáků a části dělnictva.

Mystika je jednou z nejvážnějších složek, jež připravovaly hitlerovskou ideologii a jež se staly její složkou. Mystika jak říkají sami fašisté, odvolávajíce se na středověkého mnicha meistera Eckeharta, je „zavírání" (od řeckého) očí, aby člověku nepřekážely žádné vnější smyslové vjemy a mohl tak zažíti nezbadatelná tajemství svého vlastního já, a tím zachytiti duševní zákon svého vlastního životního tempa. Mystiku, „zavírání očí" před fakty skutečnosti, jako vůbec vše irracionální, vše mimorozumové a „nadro-

141 zumové" potřebuje hnijící imperialismus. Tím se má zastřít jeho hniloba a jeho nevyhnutelná zkáza, má se vsugerovat lidu, že „strhnouti clonu se světového tajemství je prznění svatyně bytí", že místo toho lid se má ,,němě skláněti před irracionálností života" a hlavně ovšem, že ,,je nemožné poznati tajemství společnosti", jak to v bezpočetných variacích tvrdili různí fašističtí filosofové a polofilosofové, na příklad Noltenius, Mannheim, Rosenberg a jiní.

Imperialismus potřebuje mystiku a irracionalismus proto, že má strach před rozumným lidem, před lidem chápajícím skutečnost. „Dělníkům dali logiku a oni se začali bouřiti", psal již Nietzsche. Proto filosofové vládnoucích tříd imperialistické epochy, počínaje francouzským intuicionistou Bergsonem a konče nacisty, kloní se tak ochotně k antiintelektualismu. Mystika má pozlatiti německým fašistům jejich dobrodružnost, jejich psychopatickou vášeň k světovládě, jež nemůže být rozumově odůvodněna. „Musíme svaliti rozum s jeho trůnu", psal Rosenberg, a Hitler tvrdil o sobě: „Já jednám s jistotou lunatika". Nacisté jednoduše tvrdí, že „intelekt je semitský marxistický výmysl pro zničení rasové duše Němců." I ještě výrazněji: „Kdo odmítá magické schopnosti lidské duše, ten nikdy nebude s to pochopiti nacionální duši Němců", jak píše na příklad Ettig.

Ovšem, odmítání nějakého názoru fašisty z důvodu, že je „židovský", nemůže se bráti vážně. Vždyť oni vděčně přijímají filosofii francouzského Žida Bergsona a jestliže s nenávistí zavrhují filosofii Spinozovu, není to ovšem pro to, jak předstírají, že byl Židem, ale pro jeho revoluční myšlení, pro jeho racionalismus, protože tento filosof neosobní substance byl zásadním pro

142

tivníkem autoritarismu, vůdcovství. Vždyť i u Kanta, u něhož berou ideu absolutní povinnosti (to je produkt jeho severní krve!), zavrhují ideu člověka jako rozumné bytosti, tvrdíce, že v tomto případě zahovořila v něm krev cizí.

Nenávist k rozumovým prvkům, které právě dělají filosofii vědeckou, rozšiřují fašističtí ideologové na veškeré dějiny filosofie. Je přece Krieck protivníkem Demokritovým proto, že ,,odtud se započala atomistická mechanika, jakož i autonomní racionalismus". A Bohm syčí: ,,Descartes je i dnes náš největší filosofický protivník, protože se stal východiskem snah, které mohou býti sjednoceny společným názvem: vědecký světový názor". Tedy: „Ať zhyne rozum, ať žije mystika!"

Mystika znamená víru v mythy, ovšem, pro fašisty prakticky ne v mythy Řeků, Germánů atd., ale v nové mythy, vytvářené samými fašisty nebo jejich ideologickými předchůdci. Je to na příklad Lagardeova mystická idea národa: ,,Národy jsou myšlenky Boha", nevznikly historickým vývojem, nýbrž byly jako „celistvosti" stvořeny. Jsou to — nám již známé — mystické ideje ,,krve", ,,půdy" a ,,cti", za kterou prý vždy bojovali Němci. ,,Dnes se probouzí nová víra, mythus krve, víra, že spolu s krví hájíme též božskou podstatu člověka vůbec", říká Rosenberg a pokračuje: „Zákon cti je neodvratným osudem německé duše a není smiřitelný ani s křesťanskou láskou k bližnímu, ani se zednářským humanismem, ani s římskou filosofií". Je to irracionální princip „morfologie", tvrdící, že každá věda, umění, politika, stát, hospodářství — jsou živé organismy, řízené každý svou tajuplnou ideou. O tomto mystickém názoru, jejž Hofer nazval „neoromantis-

143

mem", říká, že ,,Hitler proměnil jej v lidové hnutí". Je to konečně tvrzení, že zřídlem nejvyšší moci je zjevení boží, že ,,vůdce je vtělením myšlenky vesmíru".

Takových mystických principů můžeme u fašistů napočítati celé množství. Tak na příklad Klagges tvrdí, že nejen národy a státy, ale i krajiny a kontinenty mají své duše. Důležitou úlohu hrají u fašistických ideologů mystická pojetí ,.organické celistvosti" a ,.universální hierarchie". Z „organické celistvosti", již si fašisté “vypůjčili" ubiologů-vitalistů, u gestalt-psychologů a filosofů holistů, vyvozují, že veškeré pokusy analysovati tajuplný, rozumem nepostižný celek (řekněme společnost) jsou „mechanické".

Dále opodstatňují tím i absolutní solidárnost celku, ,,souručenství" (Gemeinschaft) a jeho orgánů. Z „universální hierarchie" vyplývá, že zřízení světa pozůstává z absolutního podřízení nižších útvarů útvarům vyšším, a že tedy v celém světě vládne princip nerovnosti, že útvary nižší jsou zářením útvarů vyšších, že tedy i nižší třídy společenské existují jen díky třídám vyšším, a nižší rasy jen díky rasám vyšším.

Obzvláštní pozornosti těšila se u hitlerovců mystika askese. Sám Hitler, jak známo, předstíral, že vede asketický život. A v letech, kdy fašisté připravovali válku, kázali německému pracujícímu lidu askesi. Tak na příklad Springer psal: „Askese je základem skutečné kultury", a Spann: „Nejhorší neřestí naší doby je, že se lidé vyhýbají utrpení. Kdyby si bídní vážili utrpení, lehko by je snášeli a necenili by tak bohatství."

Rozumí se, že sami fašisté dobře znali cenu svých mythů, že si byli vědomi, že mythus je jen prostředek k ohlupování masy. Mannheim ve své „Ideologii a

144

utopii" to otevřeně vyžvanil: ,,Vůdce ví, že všechny politické a historické názory (rozumí se fašistické — A. K.) jsou jen mythy. On sám je jich prost, ale váží si jich — a to je druhá stránka otázky — protože vyvolávají nadšení, které přivádí v pohyb irracionální podstatu člověka — city, a vedou k praktickým činům''. Je to tedy důsledně v duchu Nietzscheově, jenž přece tvrdil, že ,,mythus a iluse jsou omyly, fikce, ale takové, které musíme pokládati za pravdy, neboť jsou nám užitečné — jako na příklad náboženství— ovšem, dříve se fikcí užívalo jen nevědomky, teď je nadčlověk musí vědomě vytvářeti."

S tím také souhlasí Sorelem vybudovaná ,,theorie mythů", která tvrdí, že mythus je ,,iracionální idea, jejíž správnost je věc vedlejší, hlavní však je její účinek na masy." „Sociální mythus filosofa Pareto, jehož se hitlerovci dovolávají, to taktéž potvrzuje.

Poslední krok, jenž přivedl německou reakční filosofii přímo k hitlerismu, vykonala tak zvaná ,,filosofie existenciální" a „filosofie života". Za zdroj a prvky poznání pokládá pocity, jak „existují" v našem vědomí, a hodnotí je výhradně s hlediska jejich biologické hodnoty. „Existencí" rozumí se zde naše vjemy, subjektivnost, která se chápe jako antagonistický protiklad k materiálnímu „bytí", čemusi, co je člověku cizí a nepřátelské.

Na vznik „existenciální filosofie" v Německu měl velký vliv druhořadý dánský náboženský spisovatel z první poloviny XIX. století, Kierkegaard, který s nietzscheánstvím sloučil takové položky jako: lidsko myšlení naráží nevyhnutelně na paradoxy; Bůh je nedostižný rozumu a člověku; křesťanství je v rozpon. se světem, dobou a lidským rozumem, hřích je hor;

145

než jakékoliv utrpení atd. Kierkegaard sloučil Nietzscheovu ideu „člověka vůle" s mystickou posedlostí strachem před smrtí. Tragedie člověka pozůstává v tom, zeje ,,vržen" do světa, že musí žít jako ryba na souši. Z toho pak vyplývá, že hlavní filosofické kategorie jsou: strach, zoufalství, paradox, okamžik, rozhodnutí, oběť.

Vychovávati v sobě vůli je nutné především proto, že v člověku, který si uvědomuje ničící sílu vůle, vzniká strach před smrtí. Jediným prostředkem, jenž může stlumiti strach před smrtí, je vůle, vůle, která si může podmaniti druhé, zničiti je. Aby sám nezemřel, musí rozsévati kolem sebe smrt. Dojdu-li k přesvědčení, že umírání je nezbytné, že býti milován Bohem je utrpení a že láska k Bohu je také utrpení, tu mám povinnost zabrániti rovněž štěstí všech druhých".

U Nietzscheho a Kierkegaarda učil se Jaspers, jenž tyto ideje uspořádal v jakousi soustavu, a dále Heidegger, jejž ovlivnila fenomenologická filosofie Husserlova se ,,zážitkem" jakožto s centrálním pojmem. Heidegger postavil do středu své ,,existenciální" analysy lidského života starost a tvrdil taktéž, že strach je stěžejní nástroj poznání a že síla rozhodujícího výběru vysvětluje jak jevy života jednotlivce, tak i jevy dějinné. „Filosofii života", která chronologicky předcházela „filosofii existence", založil Dilthey, jenž pokládal poměr mezi životem a smrtí za tu spjatost, která nejhlouběji a nejvšeobecněji určuje naši existenci. Ona, tvrdí Dilthey, určuje naše chápání a naše hodnocení života.

Je jasné, že „filosofie života" a „filosofie existence" s jejich biologisací světa a poznání se skvěle smiřují s fašistickou ideologií. Vždyť přece hitlerovci tvrdí, že

146

žádná objektivní pravda neexistuje, že je to jen „abstrakce" a že existuje jen ,,organická pravda" neb „životní pravda", to znamená „pravda vrozená rase, která se nedokazuje logicky, nýbrž hlásá a upevňuje nacionálním duchem", jak psal Rosenberg. „Neexistuje taková pravda, která by byla totožná pro Němce, Číňana, Inda, Negra nebo Indiána jako v matematice, tak i v zákonech přírody", tvrdí Krieck.

Vždyť nacisté neustále opakují, že „biologie je jádrem nacionálně-socialistického světového názoru" a že „dědičnost je osud", že samy dějiny filosofie taktéž nejsou nic jiného, než bojem ras ve filosofii a že pravá filosofie vůbec je zjevem výlučně německým, neboť „Němci a jenom oni mají filosofii vrozenou, mají ji v krvi", jak to říkají Gunther, Beumler, Krieck a jiní „theoretikové" nacismu. A tím je řečeno vše.

Filosofie a ideologie vůbec je přece pro nacisty jen prostředkem, prostředkem ne k poznání skutečnosti a k jejímu přebudování, jež je důsledkem tohoto poznání, nýbrž prostředkem klamu, tmářství a nenávisti k lidu. Ne pravdu, ne skutečnost hledají ve filosofii, ale jen demagogickou účinnost: „Každý světový názor je silný právě na tolik, na kolik je silná vůle stoupenců, kteří jej hájí", prohlašuje cynicky Rosenberg. Tedy — ideologie jako nástroj násilí a otroctví, a násilí a otroctví jako nástroj ideologie. Tak vypadala nacistická skutečnost, tak se osvědčovala 13 let v Německu tak ji zaváděli němečtí fašisté během šesti let v Československu a v jiných okupovaných zemích, takovou si ji přejí podnes zjevní a tajní přívrženci fašismu pro celý svět.

ZÁVĚR

O prostředcích, jimiž se musí bojovat proti fašistické ideologii, mluvili jsme již v úvodu. A revisi poměru k německé kultuře věnovali jsme celou kapitolu. Nebudeme se proto k těmto otázkám vracet a omezíme se jen na několik poznámek.

Co se týče převýchovy německého národa samého, jenž napáchal — jak to říká deklarace postupimské konference tří mocností — „úžasné zločiny pod vedením těch, jejichž činy otevřeně schvaloval v době jejich úspěchů a jichž byl slepě poslušen", tu jedním z cílů okupace Německa spojenci je, ,,přesvědčiti německý národ, že utrpěl totální válečnou porážku a že se nemůže zbaviti zodpovědnosti za to, co na sebe přivolal, poněvadž jeho vlastní nemilosrdné vedení války a fanatický odpor nacistů rozrušily německé hospodářství a způsobily nevyhnutelnými chaos i utrpení".

Dosáhnouti toho nebude ovšem věcí jednoduchou. Nesmíme se dát zmýliti tím, že se dnes Němci právě tak lehko zříkají nacismu jako dříve, když padli do zajetí, křičeli: ,.Hitler kaput!" Není to jenom proto, že tak zvaná chrabrost Němců je rychle opustila (podle přísloví „Hrdinou proti zajíci, ale proti hrdinovi— sám zajíc"), ale z lišáctví.

A podívejme se, zač a jak kritisují mnozí z těch „kajícníků" Hitlera. Ne pro úsilí o světovládu, ne pro militarismus, ne pro rasismus, ale pro jednotlivé „omyly", jichž prý se Hitler dopustil při provádění

148

svých výbojných plánů: jedni proto, že začal válku na západě a ne na východě, jiní že prý udělal chybu napadnuv Sovětský svaz dříve než skoncoval s Anglií, nebo že nepoužil plynů a bakterií atd.

Mnozí Němci nechtějí pochopiti, že nesou zodpovědnost za nacistické zločiny, ale hlavně si nechtějí uvědomiti, že zahraniční politika hitlerismu přímo vyplývá z jeho politiky vnitřní, že byla její konsekvencí. Ne, myšlenka, že jsou národem pánů, byla Němcům a hlavně německé mládeži příliš hluboko vštípena a mnozí z nich ještě dlouho se budou ohlížeti po příležitosti dosáhnouti po třetí toho, čeho nedosáhli po prvé za Viléma a po druhé za Hitlera. Bude zapotřebí ještě velkého úsilí, než Němci pochopí, že musí začíti svůj politický vývoj tam, kde byl přerušen po nezdařené revoluci roku 1848, tedy novým, opravdu svobodným, a ne výbojným sjednocením Německa.

Právě proto musí být tak důkladně vymýceno všechno profašistické, všechno reakční, a to i v zemích demokratických, jak velkých, tak i malých. Vždyť na tyto reakční složky se spoléhají nejvíce němečtí fašisté. Počítajíce s hospodářskými a sociálními poválečnými těžkostmi, zvláště s masovou nezaměstnaností, počítajíce s politickými a ideologickými rozpory mezi Sovětským svazem a spojenci, doufají právě za pomoci těchto reakčních živlů dosáhnouti nejdříve svárů a potom i války mezi spojenci — a v ní znovunabytí své bývalé moci.

A nejde jen o vymýcení reakčních názorů politických. Na drastickém příkladě Německa jsme se přesvědčili, jaký zhoubný následek mají reakční filosofické ideje a vůbec veškerá reakční ideologie pro výchovu národního ducha, jak rozkladně působí na na-

149

cionální charakter, jak připravuje půdu pro fašismus. Proto každý důsledný antifašista musí bojovat za demokracii skutečnou, jdoucí do hospodářských základů, a proti demokracii jen formální, za sociální myšlení a proti myšlení individualistickému, za historické pojetí společenského vývoje a proti pojetí biologickému, proti sociálnímu darwinismu, za ideu rovnosti ras, národů, pohlaví, původu, sociálního postavení a proti ideji výlučnosti, za humanismus a proti egoismu, za sociální výchovu a proti blaseovanosti mládeže, za pokrok, kulturu, osvětu a proti všem druhům tmářství, za vítězství rozumu a proti mystice.

Pokud však jde o ty země, jež byly Němci dočasně okupovány, a taktéž o ty, jež v té či oné formě sloužily fašistickému Německu jako jeho nohsledové, je vymýcení kořenů, ze kterých vyrůstal fašismus a ze kterých by mohl dále růsti, pro nové demokratické vlády úkolem přímé obrany. Lid v těchto zemích nesmí nikdy zapomenouti, že ti, kteří vždy pohrdlivě mluvili o dělnictvu jako o vlastizrádcích a nabubřele reklamovali své vlastenectví, tito magnáti kapitálu a jejich prodejní žurnalisté, octli se za německé okupace v nepřátelském táboře, neváhali zraditi svůj národ, aby, jak se domnívali, zachránili svůj kapitál a svá teplá místečka.

Je proto hlavní úlohou a vlastní podstatou nové demokracie boj proti všem zbytkům fašismu a proti všem možnostem jeho obrození jak na poli vojenském, tak také hospodářském nebo morálně-politickém, kulturním. Tento boj musí nová demokracie vésti především proti všem, kdo by se pokoušeli o rozviklání demokratického bloku, o rozbití národní fronty. Nesmíme zapomenout, že fašisté zanechali všude své tajné agenty, kteří vystupujíce jako antifašisté, vyplňují provokační úkoly, a těm bezplatně pomáhá všelijaká reakční čeládka.

Ovšem, bojovati proti zbytkům fašismu, to neznamená jen píditi se po těchto vlcích v ovčím rouně a odevzdávati je k potrestání. Znamená to na prvním místě chrániti jako oko v hlavě demokratické zásady, uskutečňovati je v masovém měřítku, vyvíjeti je dále, dávati možnost nejširším masám národa aktivně se zúčastniti demokratických institucí. Neboť nový demokratický řád, stát, v němž opravdu veškerá moc pochází z lidu, může si zajistiti své trvání jen aktivní (a nejen poradní) masovou účastí pracujícího lidu ve veřejném životě. Proto musí nová demokracie neustále vésti vnitřní boj proti jakýmkoliv tendencím, které by v samotném demokratickém bloku, v samotné Národní frontě pudily nazpět, brzdily vývoj k pokroku a tím obnovovaly nebezpečí fašisace, byť snad i proti vlastní vůli.

Znamená to ovšem také, že zákony ustanovená rovnoprávnost všech občanů bez rozdílu ras, národností a náboženství musí nevývratně zakotviti v národním vědomí, že musí navždy zmizeti ze společenského života veškeré stopy mravní korupce, antisemitismu a podobných zvířeckých rysů, jež zasévali Němci.

Že však vývoj promění Československo v pevnostní hradbu proti fašismu a jeho ideologii, v to nejen doufáme, ale jsme o tom pevně přesvědčeni. Zárukou je především celá historická, demokratická tradice národů českého a slovenského. Zárukou je dále zeměpisná poloha Československa — této poslední výspy svobodomyslného slovanství na cizojazyčném západě, této země, spjaté nerozlučnou družbou s vlastí velikého ruského národa, se Sovětským svazem. Zárukou je krvavá zkušenost posledních let, tato krutá politická lekce, která nás naučila rozpoznávati pravé přátele od domnělých. Zárukou je naše národní demokratická revoluce.

Právě zde, v Československu, kde slovanští národové, blízcí duchem, jazykem a kulturou, mohou žíti opravdu rovnoprávně jako rovný s rovnými, kde státní moc bude opravdu spočívati na široké masové základně, kde budou lidu zajištěny všechny nejhlavnější demokratické svobody a dána možnost uplatňovati se politicky, kde každý má svobodu svědomí, vědeckého bádání a náboženského vyznání, svobodu neomezenou ničím než zájmem demokracie, právě zde, v zemi pilného, uvědomělého, chrabrého a poctivého lidu, lidu vzhlížejícího s vřelým přátelstvím a vděčností k svému mocnému východnímu spojenci a osvoboditeli, právě zde bude nová demokracie míti pevnou základnu, vznešené úkoly, skvělé perspektivy dalšího vývoje,-a proto půda pro fašistickou ideologii zůstane tu provždy neplodnou.

Vaše reakce...

zpět

***

Arnošt Kolman, Ideologie německého fašismu, Praha, 1946

Vydala a vytiskla roku 1946 Svoboda v Praze jako 6. svazek knihovny „Politika-sociologie-národohospodářství“ řada a Publikace č. 135

Kolman Ideologie německého fašismu

Kolman Ideologie německého fašismu

Kolman Ideologie německého fašismu

KNIHY

SVOBODA

NAKLADATELSTVÍ PRAHA II, NA FLORENCI 13

BILL-BĚLOCERKOVSKIJ: Život volá (D). Kčs 14.—

BURIAN E. F.: Voláno rozhlasem II. Kčs 20.—

CZABAN G.: Sovětská demokracie. Kčs 6.—

Dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševiků). Kčs 30.—

DIDEROT D.: Herecký paradox (E). Kčs 20.—

Dokumenty sovětsko-čs. přátelství. Kčs 10.—

ENGELS B.: O rozkladu feudalismu a rozvoji buržoasie. Kčs 5,—

Podíl práce na polidštění opice. Kčs 5.—

Vývoj socialismu od utopie k vědě. Kčs 12.—

FUČÍK J.: Reportáž psaná na oprátce. Kčs 35.—

FURMANOV D.: Čapajev (R). Kčs 60.—

GORKIJ M.: V. I. Lenin. Kčs 15.—

Písně o moři (R). Kčs 15.—

JAROSLAV: Nová Evropa (B). Kčs 40.—

JONÁŠ J.: O zemědělském družstevnictví. Kčs 5.—

KALININ M.: Morální profil sovětského lidu. Kčs 6.—

V čem tkví sila sovětského státu. Kčs 7.—

KATA JEV V.: Cesta květů (D). Kčs 21.—

KOLÁR F. J.: Zestátněni průmyslu a peněžnictví. Kčs 8.—

KOLÁŘOVÁ J.: Psala jsem pro tebe (R). Kčs 25.—

KOŤÁTKO J.: Konfiskace, rozdělování a osidlování půdy. Kčs 5.—

LAFARGUE P.: Vzpomínky na K. Marxe. Kčs 6.—

LENIN V. I. Stručný životopis. Kčs 39.—

LENIN V. I.: Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci. Kčs 20.—

Karel Marx — Bedřich Engels — Tři zdroje a tři součásti marxismu. Kčs 12.—

Marxismus a rcvisionismus. Kčs 4.—

O státu. Kčs 6.—

Veliká iniciativa. Kčs 6.—

LUGOVSKOJ V.: Hořký vítr světa (B). Kčs 20.—

LUŽICKÝ F.: Předpoklady a následky Velké ruské revoluce. Kčs 3.—

MAREŠ J.: Morová stopa (R). Kčs 12.—

MARX K.: Mzda, cena a zisk. Kčs 12.—

Námezdní práce a kapitál. Kčs 9.—

Úvod ke kritice politické ekonomie. Kčs 5.—

MARX K. - ENGELS B.: Manifest komunistické strany Kčs 15.—

MICHAJLOV N.: Země velikých činů (Kniha o SSSR se 48 hlubotiskovými obrazy). Kčs 25.—

MŇAČKO L.: Bubeníci — toreadoři (B). Kčs 3.—

NEJEDLÝ ZD.: T. G. M. Kčs 15.—

Božena Němcová. Kčs 30.—

NEUMANN ST. K.: Čest Rudé vlajce (B). Kčs 150

NEZVAL V.: Švábi 2. vyd. (B). Kčs 10.—

Občanský zákon RSFSR. Kčs 80.—

OSTROVSKIJ N.: Jak se kalila ocel (R). Kčs 65.—

PUJMANOVÁ M.: Radost i žal. 3. vyd. (B). Kčs 20.—

SIMONOV K.: Ruští lidé (D). Kčs 16.—

STALIN J. Stručný životopis. Kčs 12.—

STALIN J.: Marxismus a národnostní a koloniální otázka. Kčs 40.—

Marxismus a národnostní otázka. Kčs 12.—

Nové poměry — nové úkoly hospodářské výstavby. Kčs 6.—

O dialektickém a historickém materialismu. Kčs 6.—

O Leninovi. Kčs 10.—

O návrhu ústavy. Kčs 9.—

O otázkách leninismu. Kčs 12.—

O Veliké vlastenecké válce Sovětského svazu. Kčs 20.—

O základech leninismu. Kčs 15.—

Projev na první všesvazové poradě stachanovců. Kčs 5.—

SVATÁ J.: Milenci smrti (R). Kčs 30.—

ŠOLOCHOV M.: Azurová step (R). Kčs 35.—

Tichý Don I.—IV. (R). Kčs 270.—

ŠVERMA J.: Slovanská myšlenka v české politice. Kčs 6.—

Ústava SSSR. Kčs 5.—

WASILEWSKÁ W.: Jen láska (R). Kčs 30.—

B = básně, D = divadlo, E = essaye, poučné, R = romány, povídky, reportáže.

U VŠECH KNIHKUPCŮ

ARNOŠT KOLMAN: IDEOLOGIE NĚMECKÉHO FAŠISMU, brož. Kčs 36.—

copyright © Pražský web pro studenou válku 2002-2006

CNW:Counter