zahlavi

internetový časopis pro výzkum dějin studené války / a research e-magazine on the Cold War

AKTUÁLNÍ ČÍSLO

ARCHIV

STUDIE

DOKUMENTY

SVĚDECTVÍ

RECENZE

CO JE NOVÉHO

KOŘENY

TEORIE

REJSTŘÍKY

WWW

***

E. Koppl: Co jsme viděli za mořem. Dojmy ze zájezdu ČOS, Praha 1947

Úvodem

Sokolské zájezdy mají dvě stránky, úřední a lidskou. Tu úřední jsme vyčerpali zprávami i články v denním a sokolském tisku i v rozhlase. A o té lidské se chtějí zmíniti další odstavce. Nedělají si nárok na dokonalost a mají jen jediný cíl. Pověděti těm, kteří nemohli býti přítomni radostným a slavným chvílím, prožitým za mořem, zvláště v kruhu našich krajanů, co všechno jsme viděli, co na nás učinilo dojem a na co budeme rádi vzpomínat.

Odstavce nikoho nejmenují, ani neoslavují, nýbrž jen zjišťují. Není to deník výpravy, je to spíše sbírka postřehů účastníka, který měl vedle bohatého rozvrhu pobytu, vítání, projevů, slavnostních večerů i veřejných vystoupení příležitost všimnouti si také okolí a prostředí. Věděli jsme, že jedeme do prostředí odlišných životních poměrů a způsobů práce. Ale teprve po vylodění na americké půdě jsme si uvědomili pravou sílu pracovního a životního proudění, úsilí a tempa této země. Připadali jsme si, jako bychom byli unášeni prudkým proudem k cíli a jako by záleželo jen na nás, jakým způsobem a jak bezpečně si zajistíme překonání všech jeho úskalí a vírů.

Viděli jsme dobře, že tu má sice každý všechny možnosti, ale nikoliv vždy také všechny schopnosti. Nikdo se tu o druhého nestará, ale nepřeje si také, aby mu někdo mluvil do jeho věcí. Piš, mluv, jednej, jak za nejlepší uznáš, ale neseš všechnu odpovědnost za důsledky sám.

Praktická demokracie, soutěž, volnost počínání, neobvyklost rozměrů, plánů i výsledků a k tomu to úžasné tempo, rušno, pestrost života i činnosti stačí samy o sobě, aby našinec ztratil v prvé chvíli

5

zaměření. Tu se dá velmi nesnadno srovnávati s poměry u nás.

Zakrátko chápete již pravý- obrazný význam sochy Svobody, oceňujete praktické drobnosti i velkorysost amerického života, nutnost jeho zrychlení, zjednodušení a zmechanisování. Jste jako v moři lidí, ve kterém je člověk jen kapkou docela neznámou a nedůležitou. A ptáte se, jaká je to síla, která vytváří z příslušníků národu světa něco zcela jiného a jednotného. Té síle se nikdo neubrání.

Zde proto teprve zhodnocujeme správně velikost boje našich krajanů o zachování jazyka, zvyků i jména a vztah i věrnost k vlasti.

Zde jsme poznali sílu lásky k zemi. Zde jsme začali chápati ještě lépe význam sokolství. A jsou to naši krajané, kteří nám vlévají ještě hlouběji do srdcí obdiv a úctu k Americe, k zemi, bez jejíž obětí bychom tu také nebyli. Cítili jsme, že i naše československá demokracie jde dobrou cestou.

Říkali nám, že tu je jen rozum, obchod, shon a soutěž. Ano, ale je tu i cit a srdce. Tady jsme se naučili teprve rozeznávati tóny a chápat hloubku skladby, harmonii, i takt udávaný neviditelnou, ale pevně ovládanou taktovkou pokroku, rozvoje a průbojnosti velikého slavného amerického národa.

A proto věnujeme tyto řádky především těm, kteří tam nebyli!

O jedné sokolské výpravě

Chystá-li se obyčejný smrtelník na tak dalekou cestu, jako je do Ameriky, pochopíte, že to není věc obvyklá ani událost denního pořádku. A když prožívá takové přípravné období ve svém životě po prvé, nedivte se, že jej konečně zachvátí i cestovní horečka. Počet její stupňů se řídí ovšem letorou postiženého.

Za takové pozorování by nám byl možná mnohý lékař psycholog i patholog upřímně vděčný. Šedesát krásných případů. Tolik členů měla totiž ona slavná sokolská výprava šťastných mužů a žen, která jela tlumočit lásku i vděčnost československého Sokolstva našim českým a slovenským krajanům za mořem. Byla to nejen bratrská a sesterská povinnost, ale i skutečně upřímná touha, stisknout tam našim jejich

6

dlaně za věrnost, obětavost i samozřejmost, s níž nám pomáhali získávati to nejcennější, co kulturní člověk může mít, volnost osobní svobodu země.

S tím jsme tam jeli všichni. To jsme tam také především přivezli. Rok se o tom hovořilo. Půl roku se vyvolení připravovali k cestě. Ale snad teprve v posledním týdnu to na všechny 5 plnou vahou dolehlo. — Bože!

Deset týdnů vypřáhnouti z pravidelného života, ze zaměstnání, od všedních i nevšedních starostí i radostí a proměnit se v cestovatele, znamená přece i u toho nejklidnějšího určitou změnu a vzruch. Vzpomínáš, spisuješ a radíš se. Co vzíti s sebou, na co nezapomenouti. Abys měl všeho dost a to nejpotřebnější. Počítáš dny pobytu, dělíš počtem prádla, košil, kapesníků. Uvažuješ, co si tam opatříš, co koupíš, kolikrát se převlékneš a jaký úkol tě čeká.

A pak přijde den, kdy se začíná balit. Někomu pomáhá rodina a příbuzní, někomu jen jeho vlastní ruce. „Kufr“, t. j. sice nejdůležitější věc, ale věc rozměry omezená. Náplně tu bývá vždy daleko, daleko víc. Ubíráš, překládáš, uskrovňuješ se, až konečné máš úspěch. Přiklepneš víko, zavoláš rodinu na pomoc a s největší silou zaklapne zámek. Konečně připraven.

Hlavou ti to šumí, máš tam nepořádek, nejistotu a podezření, že prcce jen ještě něco zapomeneš. Ale už je tu čas, největší činitel i nepřítel celé výpravy. Proč, to ještě poznáte.

7

Nasedáme

Zkrátka, chvíle odjezdu přišla. Neodvratně. Vyhrazený vůz, zavazadla, mnoho zavazadel. Lidí jako much. Význační i nejbližší. Nástupiště plné. Staří, mladí i děti. Poslední vzkazy, pozdravy, stisky rukou, úsměvy a konečně i polibky a vzdechy. Trochu projevů, květin, spousta fotografů a novinářů. Ale hlavně samé nadšení. Vědomí, že jde o věc dobrou, plnou dojmů, ale vážnou a odpovědnou.

Od posledního světu neznělo tak radostně a upřímně sokolské „nazdar“, nádražím. Usmívali se účastníci, usmívali se hosté, strážníci i pan přednosta. To byla láska. Nadšení. A proto se snad ani neplakalo. Vozy se hnuly, zaburácelo to a loučily se s Prahou.

Rychlík vyjel přesné. Zdice, Rokycany, Plzeň, Mariánské Lázně. I jinde se přišli rozloučit a popřát šťastné cesty. V krojích, občanském, s prapory, hudbou a květy. Ale především srdečně. Cheb. Tu to bylo nejslavnější. Pasová a celní prohlídka. Ani nevíme, že byla. Sokolská jednota v Chebu je mladá. Žije v nových, ale našich poměrech. Pracuje pilně, po sokolsku, po starém. Sem přišli naši zajistit hranice. Postavit zbořené, napravit zkažené. Tu je pravé láskou a obětavostí pro národ. Sem přišli z Prahy, z Čech i odjinud. Budovat nové domovy a nový val. Těžká průkopnická práce. Houževnatost. Pohraničí má již zase své sokolské stráže. Takový je celý Cheb. A zase dál.

Země nejcizejší

Která jiná než Německo. Díváme se na ně jinak než druzí, kteří je neznají. Známe je s jiné strany. Víme, co umí, oč usiluje a jaký je tam duch. V Německu člověk hned nějak zvážní. Ochladí úsměv. Díváš se, soudíš a vzpomínáš. I pohled z vlaku tě poučí. To, co vidíš, překvapí. Ano, je tu hodně stop války. Hodně. Hodné zbořených mést, domů, nádraží, mostů. Ale to jsme viděli také u nás. V Chebu

8

i jinde. Norimberk je zničen. Uprostřed trosek stojí kostelík a památné budovy. Netknuté, hrdé.

Vzpomínáš „barbarů" z německých novin i rozhlasu.

Vzpomínáš bezděky na válku, na útisk, vraždění, mučení. Opět jsi u výslechů, u soudu, v káznici a v koncentračním táboře. Probíhá ti myslí hrůza, ponížení a oběti.

Vzpomínáš na jména dnes mrtvých. Kolik tisíců a milionů nemá svých hrobů ani křížů, ani květin! A odtud to všechno přišlo. Ta hrůza, mučeni, bída a smrt. Nedivte se, že člověk nelituje těch trosek a plenění. Odpusťte mu, že litoval, že jich tu nebylo ještě víc. Ne, to není nenávist. To je nespokojenost se spravedlností. To je snaha odsunout opakování.

Je to obava, že svědomí — bože, snad ho tu také mají — že to lidské svědomí německého lidu nebylo ještě ani tím dosti důrazně probuzeno a zastrašeno, připravovati zase něco takového.

Byli jsme opravdu překvapeni. A hodně překvapeni. Tolik je tu již nového, urovnaného a obnoveného. Kolik nových budov, mostů a střech! Ale na venkově, na vsi už není stop po bojích. Je tu klid, červené střechy, obdělaná pole, připravená ke sklizni. Tady se zase pracuje, nehlučně, ale houževnatě. Spojeneckých posádek je tu málo. V bezvadných oblecích a stejnokrojích se odrážejí od ubohého šacení zdejšího lidu. Jen tu a tam zahlédneš americkou přilbu s barevným pruhem. Na nádražích vlaky plné aut, jeřábů, nových náhradních vozů, traktorů a tančíků. Odjíždějí nebo přijíždějí?

Celníci, pomocná policie, nádražní síly, jsou všechno jen Němci. Zase zdvořilí, sebevědomí a trpěliví. Američan je tu vzácností. Spíše Belgové a Francouzi ve službě USA. Muži i dívky. Je tu dvojí svět. Cizí, okázalý, řídící a pak ten německý, řízený a trpělivý. Kdo jej řídí? Koho poslechne?

Německo se opět probouzí. Houževnaté. Přináší oběti. Ale uvědoměle. Bude to jeho příští jitro dnem tvoření nebo boření lidských hodnot? Pozorujme, pamatujme a buďme ve střehu!

9

Belgie měla jiný ráz

Takový nějaký francouzský. Ale i zde vryla válka a pustošení své hluboké stopy do pobořených vísek, měst a do zničených nádraží, vozů a mostů. Potkávali jsme naložené vlaky. Sváží se tu materiál. Ale i lidé. Jsou tu Poláci, Rumuni, Litevci a Lotyši. Na práci do dolů. Projížděli jsme hluboká zelená údolí. Nebohatá pastviska se stády k krav. Přejížděli jsme pomaloučku dřevěné mosty, propasti řek. Krajina je tu jiná, vrchovitá, mnohde ještě rozryta. Hodně tunelů. Ve vlaku rušno.

Liege. Bývalá pevnost. Hodně trosek. Nástupiště plné výletníku. Černí policisté s bílou přilbou a a obuškem řídí zde provoz. Klidně, spořádaně.

Lovaň. Vzpomínáte barbarského zničení světoznámé knihovny v první světové válce? Belgičané jsou srdečni. Brzo roztají. Rádi se zasmějí. Jsou čistí. Jak také říká Brussel, hlavní město zkoušené země. Máš chuť vystoupit, projít se městem, pozdravit toho hanbatého chlapečka z kašny Manneken — Pis, a zapsati si do deníku o dojem víc.

Gent, Bruggy, Ostende – úžina Calaiská. Zde opouštíme ponejprv evropskou pevninu. Malá zkouška pro velké moře. Loď Prince Baudoin nás odváží do Doveru. Úžinou, kterou šly dějiny války. Pobřeží opevněná. Beton, zábrany, dělové vele, kryty. A ve vodě miny i vraky. Plujeme zvolna, až k čáře Dover-Calais. A pak přímo k britským břehům. Také opevněným, vysokým a pobořeným.

10

Anglie viděla válku

Vypravují o tom pobořené pevnosti. Radarové věže, majáky, výstražné boje. Hovoří o tom důvtipné přístavní zajištění a děla. Ale také zásahy a trosky, Snad nejvíce ví o tom Londýn. Viděli jsme vyčnívající části lodí. Uvědomili si výhody britského ostrova pro bezpečnost. Pochopili sílu jeho obrany a velikost jejího úspěchu při náporu Němců.

Nové dojmy zahladily dřívější. Čistý, pohodlný a rychlý vlak nás odváží do Londýna. Třetí třídou. Takovou, jako je u nás první. Vzdalujeme se od betonových pobřežních ježků. V okně se ti střídají obrázky. Letmé, pestré, ale rázovité. Převládá zeleň, louky, pastviny. Stráně a náspy. Malé domky s komíny na kraji. Jeden jako druhý, jak na objednávku. Ruší tu zelenou barvu. Bože, těch ovcí!

Chápeš, proč všude tolik ohrad, keřů a drátů. Okolo pastvin, okolo domků i podél trati. Košaté stromy a drobné květy. Kopretin nejvíce. Chmelová pole, sušárny s křivými věžemi. A zase zeleň a zeleň. Oči oddychnou, osvěží, zvětší.

U Baťovců

Londýn. Město s počtem obyvatel Čech. To je svět jakoby pro sebe. Ztratíš se tu snadno. Jako kapka v moři. Tu se o tebe věru nikdo nestará. Nikdo se tě nic neptá. Nikdo tě zbytečně nezdržuje. A proto si tu také nikdo nepovšiml, že na nádraží hlavního města britské říše přijela skupina československých Sokolů. Očekávali je jen krajané. Malé občerstvení, připravené obětavě sestrami. Posílilo na cestu autokary do Tilbury. Zde trávíme první dny svého pobytu v Anglii. To vše, co jsme viděli cestou, bylo již daleko jiné než u nás. Především ruch. Spořádaný, klidný. Tilbury je anglický Zlín v malém vydání. Typické jednoduché budovy továrny. Drobné domky zaměstnanců a čisté, pohodlné ulice. Je tu všechno, co desetitisíce pracujících obyvatel potřebují. Pro své pohodlí, radost i vzdělání. Také zde mají společenský dům. V tom nás ubytovali. Jaký

11 požitek nám poskytly sprchy a umyvárny po 36 hodinách cesty, pochopí každý. Tím větší v těch hrozných vedrech. Nepamatují tu taková po několik let. Voda, nápoj a stín. Nejhledanější hodnoty za pobytu v Anglii. Baťovské prostředí Tilbury. Řízené vesměs našimi lidmi. Bylo nám rozhodně bližší a tak nějak známější než klidný, úsporný, spěchu zbavený život Angličanů a Angličanek. Angličan umí žít také pro sebe.

Poznali jsme to výrazně při návštěvě West Clifu. Je to město odpočinku. Především rozsáhlé pláže. Jedete-li v sobotu odtud do Londýna, jedete proti proudu tisíců aut a autobusů. Vypadá to jako úprk. Jako útěk před dusnem města. Před kouřem a ruchem. Zde u moře tráví londýnští svou sobotu i neděli. Břeh byl lemován lidskými těly. V koupeli a na lehátkách, umístěných v desetitisících po břehu. Zde slouží všechno jen odpočinku. Zábavě a pohodlí britských občanů.

Viděli jsme tu stovky restaurací, obchodů, tanečních místností. Nepřehledný zábavný park s vysokými horskými drahami. Tobogany, kolotoče, střelnice, scény. Podniky s nejsensačnějšími programy, často velmi prostými. Viděli jsme tu rozsáhlé zahrady pro děti. S bazény, houpačkami, hračkami. Především se spolehlivým dozorem. Potkáváte tu veselé skupinky. V papírových i plátěných fantastických kloboucích. Rozdováděné a bezstarostné. Setkáváte se tu s hloučky, mlsajícími zmrzlinu a ovoce. Žertujícími mezi sebou i s jinými. Nejednou velmi hlučně. Všichni tu nějak omládli, zahodili své strasti a odpočívají. Tak jako děti se tu baví i dospělí. Zkrátka. Sem má Starost přístup zakázaný. Jinak je tu snad dovoleno všechno. Tohleto ovšem my s věčným shonem, úsporností a starostmi těžko chápeme. Tomu se tak brzo nenaučíme. Ač by nám

12

to všem jen a jen prospělo. Je to oddych, který sílí. Je to veselí, které ulehčuje. Je to zásoba sil do práce.

Jaký div, že se dojmy těchto míst lišily podstatně od dojmů z baťovského Tilbury. Tam továrny, stroje, číslice, zásoby, materiál, pracovní hodiny, předepsaný výkon, odpovědnost a spěch. Zde obnovené dětství, lehkomyslnost, lenost a žert. Ale i tak jsou spokojeni.

Město mlhy bez mlhy

Odjeli jsme do Londýna. Auto vedle auta, bus vedle busu, a přece pořádek. Řidiči netroubí, ale dávají pozor. Chodci zase nečtou v jízdní dráze. Zvykli jsme si brzy i na to, že se tu jezdí doleva. Psát o Londýně znamená obdivovati se pořádku. Klidu a kázni. Značí chápat mnohé jinak než dosud. Nutí posuzovat a porovnávat. Není tu sice také vše dokonalé, aleje toho hodně, člověk je v rozpacích, co vyzvednout. Krásu staveb, jejich rozsáhlost, či stupeň demokracie a ukázněnosti ? Vzornou podzemní dráhu, jednopatrové autobusy, vychovanost obecenstva i řidičů či srovnávat nedostatky pracovní morálky? Každé je heslem zajímavé úvahy. Je tu přepych, ale i chudoba. Závidíte jako už tolikrát především ty parky. Ty jsou tu opravdu pro lidi. Sem si zajdou oddychnout. Sedneš a lehneš si kam chceš a jak chceš. Nikdo vás nevyhání, nehrozí pokutou.

Pozoruješ-li jednotlivce, dvojice a hloučky odpočívajících, zdá se ti, jako by pro ně okolí nebylo. Pohodlí si udělá každý po svém. A je-li takové vedro, jako bylo, udělají si ho ještě víc. A když tě to ruší, dívej se jinam!

Stejně pro děti je tu ráj. Zahrádky, pískové kopce, voda a bezstarostné skotačení. Parky se tu neohražují, ani trávníky. Nehlídají, ale také neničí. Strážník si vás nevšímá. Nepokárá. Je tu jen pro ochranu zdraví a životů. Především děti jsou v jeho ochraně. Je jejich druhem i strážcem. Kluk je tu totiž velkým pánem. Je to budoucí britský občan. Bude snad někdy ještě i vládcem.

Hyde park. Je nejlidovější a nejznámější. Slyšeli jste jistě o něm,

13

zde může každý bez překážky uplatnit svůj řečnický um. Oznámit „přítomnému světu" své převratné hluboké i nehluboké názory. Rady pro záchranu lidské duše, společnosti, ba i světa. Můžeš tu hovořit o čem chceš. Není ti předepsán žádný způsob, ani čas, ani jazyk. Můžeš chválit i nechválit. Soudit a odsuzovat. Můžeš si brousit vtip i řeč. Ale jedno nesmíš. Urazit Jeho Veličenstvo krále. To je jediné, co je Angličanům nedotknutelné. To je také jediné, proti čemu by jinak i nevšímavý strážník zakročil. Ostatně jej rozhodně nic nezajímá. Sem bychom měli posílat i své nevymluvené řečníky. Lidi bez času a bez úcty k posluchačům. Je jich u nás ještě dost. Zde by si přišli na své. Nevím ovšem, zda také posluchači.

Lidé si tu nějak důvěřují. Tvrdí se, že se vám tu nemůže nic ztratit. V hotelu se tě po pase, po průkazu neptají. Zapíšeš se do knihy, uvedeš původ, bydliště, podepíšeš a dostaneš klíč. V Londýně i venku.

Angličané jsou stále klidní. Rozšafní, až pomalí. Takové zpomalené tempo si u nás dovolit nemůžeme. Myslím, že ani po něm netoužíme. Chodí pomalu nebo jezdí. Jedí pomalu, ale vychutnávají. Je to obřad. Slyšeli jste přece o anglické snídani. Ovesné vločky s mlékem, různé lívance se zavařeninami. Vajíčka se slaninou, topinky s máslem, sýry, ovoce, káva a další. Ale hlavně čaj. A zase čaj. Říkali mi tu, že jen z jednoho důvodu může vzniknout mezi Angličany revoluce. Když jim bude chybět čaj. Inu, jiný kraj.

Jedno se nám tu však přece nelíbilo. Obsluha v jídelnách. Taková nějaká méně ochotná než u nás. Někde až zarážející přehlížení hostů. Také nám určovali stoly, kam si máme sednout. Ovšem, to pro pohodlí obsluhujících. Byly to většinou ženy. Večer se podává jen do určité hodiny. Zpravidla do devíti. Potom si, ubohý cestovateli, můžeš třeba umřít hlady. Pro nás prostě padla. Byly ovšem také skromné výjimky. Pro potvrzení pravidla. Vzpomínali jsme, jaké pohodlí Angličané vyžadovali a vyžadují pro sebe v cizině a u nás. To jim ovšem neoplatíme. Mají dnes daleko větší a jiné starosti, než mívali před válkou. Uskrovnili se. Nahrazují, co válka vzala a už asi nevrátí. Snad se ani nemůžeme jejich špatné náladě divit.

14

Naši v Anglii

mají dobré jméno. V Londýně i v Tillbury jsou sokolské jednoty. Ostrovy krajanského života. Není tu mnoho Čechů a Slováků. Ale jsou zcela naši. Slouží dobře zemi. Sloužili jí také za války. V Londýně bylo v době nesvobody naší vlasti sokolské ústředí. Tady byly zastupovány zájmy rozvrácené sokolské sítě ve vlasti. Zde působila Zahraniční sokolská župa, sdružující naše jednoty ve Francii, Anglii, Indii, Kanadě, Jižní Africe a Jižní Americe.

Sem se sbíhaly také vzkazy naší podzemní sokolské sítě doma. Do této župy patřily také sokolské jednoty našich slavných zahraničních leteckých perutí 310 a 311. Náhradní perutě i pozemní armády. Sem přicházely zprávy o hrůzách doma. Také o hrdinských činech a smrti stovek našich nejlepších sokolských chlapců. Práce našich zahraničních jednot by si zasloužila věru samostatného ocenění a zaznamenání. Zde v cizině oceníte nejlépe sílu sokolské myšlenky. Pochopíte její význam pro Čechy a Slováky v zahraničí. Také její cenu pro republiku. Jen ji dobře zhodnotit a vykoná divy.

Proto se tu cítíte v těch národních domech, sokolovnách a na sokolských cvičištích také jako doma. Je tu stejný duch. Stejná láska a oddanost k věci. Proto jsou vám tu tolik vděční za každé slovo. Proto tolik pohnutí v národní hymně a písni. A proto ty krůpěje při rozloučení.

Opouštíme pevninu

Southampton. Přístav. Odraziště do moře. Cítíte tu již moře. Ztrácíte jistotu pevniny. Naloďujeme. Lodní společnost vás roztřídí podle písmen. Přilepených na zavazadla. Do přihrádek mohutného krytého přístavního nádraží. Je tam rušno a živo. Poslední loučení, poslední telegramy a dopisy z pevniny. Radíme se do zástupu. Jeden po druhém. Cestovní pas, vjezdové povolení, očkovací vysvědčení, lodní lístek, valuty atd. Malý modrý lísteček vám otevře vstup na lodní, krytý můstek. Jeho pružné zahoupání jako by vám připomenulo,

15

že se rozcházíte se zemí. S tou někdy neklidnou a velmi vzrušenou Evropou, ale přece jen tvrdou, skalnatou a pevnou částí světa. Jako by vás to upozornilo, že máte ještě čas se rozmyslet.

Zkrátka vstupem na hrdou Queen Elisabeth jsme se oddělili od pevniny. Je to přece jen neobvyklý pocit. Uvědomíte si, že od této chvíle tvoří pevnou půdu pod nohama jen podlaha lodi. Která i když je kolosem technicky a organisačně vzorně vybaveným, zůstává na konec přece jen hříčkou vody a větru. Připadáte si jako něco trpěného z milosti. Ponechaného dobré či špatné náladě moře. Poznali jsme to jen v malém. Čím je vlnám téměř půl kilometru dlouhá loď? Chtějí-li šijí pohoupati se strany na stranu a shora dolů. Seznámili jsme se i se silou větru. Nabyli představy o tom, jak by to dopadlo, kdyby si Bohové vodstva usmyslili toto plovoucí město zničit. Bylo by to pro ně hračkou. A v duchu se kloníte hluboko před odvahou Krištofa Kolumba, který se na svých droboučkých plachetkách vydal neznámý do neznáma. Aby objevil to, kam si dnes zajedete za necelých pět dnů nádhernou lodí nebo doletíte v několika málo hodinách letadlem.

O kolik bezpečnější je dnes záchranná loď, kterých je několik desítek na našem parníku. Každá z nich je vybavena silným motorem a zařízením pro použití plachet. Pojme na 100 osob a je připravena na delší dobu plavby.

Loď nás jinak přijala přátelsky. Ukázali nám po několika úředních opatřeních kabiny. Někde pro dva, jinde pro čtyři. Všude pohodlné, vybavené. A tak jsme první noc strávili v klidu v přístavu. Cestující turistické třídy naloďují totiž nejdříve. Po nich pak jedoucí ve třídě II. a I. Odrazili jsme teprve druhý den.

16

Parníky vyvlekly naši Elisabeth na širé moře. Přístavní lodivod odevzdal řízení kapitánovi lodě. Ponechal nás moci širého moře a zdatnosti lidí. Zvolna se nám vzdaloval z dohledu přístav. Vroubený stovkami jeřábů. Míjeli jsme větší i menší lodě. Osobní, nákladní i válečné. Plovoucí boje i menší majáčky určovaly směr. Zahlédli jsme také části opevnění, pevnůstek a pancéřových střílen. Míjíme poslední skladiště. Zámečky a budovy. Konečně opouštíme sousedství země docela. Dlouho nás ještě doprovázeli bělostní rackové. Na širé moře. A my sledovali ještě déle menšící se a mizíc! břehy. Pak jsme se seznamovali s lodí.

Plovoucí město

Je to jediné přirovnání, slušící naší mohutné, hrdé a přepychově zařízené lodě. Úřední záznamy o ní říkají, že má 83.673 výtlakových tun, zeje delší než 400 m a širší než 70 m. Že má 14 pater a turbiny o výkonnosti 200.000 HP. Že je řízena radarovými přístroji. A že už má značné zkušenosti v jízdě. Ujela v šesti letech 492.655 mořských mil a přepravila 811.324 osob.

Vkusný tištěný průvodce po lodi seznámí každého z cestujících s dalším bohatstvím jeho přechodného domova. Tenhle plovoucí ostrov je technický zázrak rozměry i řešením. Obdivujete se tu téměř všemu. Dokonce i těm dvěma komínům, z nichž každý má v průměru bezmála 10 m. Občas upoutá sirénou na sebe zaslouženou pozornost. Všude vidíte přepych.

Queen Elisabeth je skutečným plovoucím městem s 3.710 obyvateli. Dospělými i dětmi. Kromě desítek psů a koček, cestujícími rovněž touto nádhernou lodí. Patří společnosti Gunard White Star Line. Sokolská výprava jela turistickou třídou. Na lodi byla sice ještě I. a II. třída, aleje skutečně těžko říci, v čem se tak podstatně liší. Snad prostorností kabin. Bohatším vyzdobením salonů a jídelen. Jistě v ceně. Všude byly stejně bohatě vykládané stěny. Odborník by v nich poznal velmi drahá dřeva z nejrůznějších končin světa.

17

Totéž platí o nábytku. Vše pohodlné, vkusné a vzácné. Všechno připoutané pro případ bouře k zemi. Vyzdoben.. Oken záclonám,, dveří závěsy, stolů pokrývkami a krajkovinou. Nechyběly umělecké obrazy. Ve velkém množství květiny.

Vstupem na loď jsme se stali nejen cestujícími, ale i jejími občany. Jejich nejvyšším pánem byl kapitán lodi. Toho jsme sice ani osobně nepoznali, ale uslyšeli jsme jeho klidný hlas z tlampačů. Bylo to při zkoušce nástupů do záchranných člunů, provedené ohlášeným poplachem krátce po vyplutí. Promlouval k nám, dal pokyny a poděkoval za ochotu, že jsme uposlechli a přišli.

Záchranná opatření jsou sama pro sebe dokonalým organisačním zařízením. Každý cestující nalezne ve své kabině přesné pokyny pro případ nebezpečí. Je pro něho připraven ochranný pás. Barevné šipky dovedou jej neomylně až na místo srazu. Na kryté palubě. Odtud se nastupuje do vyhrazených lodic. Dokonalé zvonkové zařízení a sirény by zbudily i spícího. Pro případ požáru jsou tu motorové stříkačky. Hydranty po celé lodi. Ve stropě každičké místnosti -i té nejmenší - rozstřikovací zařízení. Je uvedeno samočinně v provoz v okamžiku, kdy teplota stoupne na určitý stupeň. Zároveň ohlásí poplašný zvonek vzniklé nebezpečí.

Mužstvo na lodi, je ho tu celkem asi i .800 - viditelné i neviditelné -je přísně zkázněným celkem. Jeho každičký člen-muž i žena - mají svůj přesný úkol. Plní je v klidu, vážně i ochotně. Na lodi snad nechybí nic. I turistické kabiny mají moderní umyvadla. Se sladkou tekoucí teplou i studenou vodou. Mýdlo, prádlo. Psací stolek s prádelníkem, šatník a skřínku na úschovu drobností. Nad okny, vchodem i lůžky jsou záclonky a závěsy. Je tu pohodlné křeslo. Nad umyvadlem, stolkem a u každého lůžka světlo. Komu nestačí stále vháněný vzduch, může zapojiti další elektrický větrák. Podlaha vystlána kobercem. Ty jsou tu všude.

Přepychová jídelna nás rozdělí na pravidelně se scházející stolní skupiny. Vaše místo zůstává volné, i když chybíte. To se vám tu stává často. Váš stůl, vaše místo i váš číšník. Také v tom je kus pohodli a dobrá organisace. Na stole najdete každý den vkusný pořad.

18

V něm přehled všeho, co je toho dne na lodi možno viděti nebo slyšeti. Bohatý jídelní lístek připravený lodní tiskárnou nevyčerpáte, i když tu možnost máte. A jsou na něm věru jen dobré věci. Vkusně prostřeno, vzácné příbory. Stříbro a porcelán. Dobrá obsluha. K pit! ovšem jen voda chlazená ledem anebo čaj a káva. Schází vína a likéry. A je to tak dobře. Zvláště pro mlsné tu byl výběr. O zmrzlinách by se daly skládat verše. O takových, jaké nám tu předkládali, se nám ani ve snu nezdálo. Nejrůznější chutě, nejrůznější barvy a nejrůznější směsi.

A což ta kuchyň! To je již skutečná továrna na výrobu nápojů, jídel a nejrůznějších dobrot. Je tu zaměstnáno téměř 600 kuchařů, kuchtíků, pomocníků a obsluhujících. Není to sice možno ani uvěřiti, ale procházíte-li touto tajnou částí lodě, nedivíte se. Pro každý druh jídla je tu určité oddělení. Malá kuchyňka, která má svého kuchaře, své pomocníky, svého cukráře, pekaře. Prostě pro všechno odborníka. Zvlášť se připravují polévky, zvlášť masa, zvlášť nápoje. Jinde zmrzliny, nedaleko opět výrobky cukrářské nebo saláty, stručně je tu vše přesně rozděleno. Nejen podle druhu jídel nebo nápojů, ale také podle tříd cestujících. Pro každou třídu se vaří totiž odděleně. Dovedete si představit zásoby, které jsou pro takovou kuchyň v záloze.

Pro trávení volných chvil, kterých je tu pro našince věru nadbytek, jsou na lodi nejrůznější zařízení. Nejsi-li na palubě, kde si můžeš za malý poplatek najmout lehátko, skýtá ti Iod desítky jiných rozptýlení. Na palubě je však nejlépe. Je tu vzduch, široký rozhled, nejmenší houpání a nejlepší nálada. Nic nevadí, jestli ostřejší vítr ofouká tvé tváře.

I na těch lehátkách panuje určitý pořádek. Každý má své, označené jménem. Nalezne je každý den na stejném místě. Připlatí-li si, získá podušku, která vám zpříjemní ležení a krásnou vyhlídku na širé, širé moře. Pečlivý steeward zabalí vás do teplé houně a stará se o vaše pohodlí. Odpoledne kolem čtvrté podají vám zde kávu nebo čaj a zákusků, kolik si přejte. Na palubách bývá nejrušněji. K síťovým hrám, nazvete si to tennis, nebo odbíjená, není to stejně ani jedno,

19

ani druhé a hraje se to gumovým kroužkem místo míčem, tu několik hřišť. Ta byla nejvíce obsazena našim. Vážnější hráli zase při zemi. Na polích, připomínajících ruletu, posunovaly se jakýmisi lopatkami dřevěné kotouče. Každá strana měla jmou barvu. Vyhrávala ta, jejíž kotouče obsadily pole s nejvyššími číslicemi. Přitom se nemůžete rozčilit. Trochu se pohybujete a hrozně snadno prohrajete. Konečně byly tu také kroužky ze silných lan, které se nahazovaly na sloupky. Není to nic nového. U nás si s tím hraji mladí i staří o posvíceních a o pouti. Tam jsou na tom však lépe, poněvadž mohou dokonce něco vyhrát. Zpravidla věc, která se ovšem do domácnosti nehodí.

Na takové sportovní palubě, o které vlastně hovořím, mohli jste se dostatečně vyběhat, vychodit. Kdo měl chuť, mohl přelézat, ba dokonce přeskakovat lana, oddělující palubu důstojníků od sportovní nebo od jiné třídy. Tohleto překračování vymezených prostor bylo nám blahovolné trpěno. Bohužel našli se také takoví, kteří ty provazy podlezli.

Udělali jsme se pro sebe

Sokolská výprava si vytvořila osobité prostředí. Byli jsme celek společných zájmů, stejného vzhledu a dobré kázně. Přinesli jsme na palubu radost, veselí, ruch. Od časného jitra byla palubní hřiště stejně jako i ostatní plochy naplněna Sokoly a Sokolkami. Nacvičovalo se, opakovalo, hrály hry, učily nové. Také zde se ukázala přizpůsobivost našich cvičenců.

Stálým pohybem, pobytem na vzduchu a rozhledem do širokého obzoru překonávali jsme „mořskou". A není to chvála, nýbrž skutečnost, že, až na malé výjimky, vypořádali jsme se s touto vodní záludností poměrně velmi lehce. Povídá se dokonce, že někoho vynechala. Inu, má tak někdo štěstí, že ho nepřistihnou „při činu"! Hrdinové! Vím jen, že se místa u stolů střídavě alespoň jednou vyprázdnila, že se spotřebovalo tajně i veřejné několik set prášků a že mnozí měnili barvy podle síly pohupu lodi.

Ovšem pravidlo má své výjimky.

20

Zkrátka mořská nemoc položí i Sokola. A i vedoucí jsou jen lidé. Marně si ukládáš, že vydržíš. Beznadějně hledáš nejklidnější bod lodi. Složitě vypočítáváš, kde je těžiště a hltáš vzduch s větrem a hledáš rozhled. Přijde to naráz. Loď jede klidně. Pak se pokývá se strany na stranu. Ale co horšího - také shora a dolů. Jsi jako na houpačce a v kolébce zároveň. Točí se obzor, točí se schody. Pod nohou ti uniká půda. Odráží to krok, narážíš vlevo a zas vpravo, spřáteluješ se se zábradlím, je ti horko, dokonce se zapotíš, nechutná ti jíst a chce se ti hrozně ležet a spát. Ale to jsou jen příznaky. To další vám popíše lékař, a možná, že soukromě i svědci. Mluví však o tom velmi neradi.

Šli jsme přes překážky a zařídili se po svém. Prožívali jsme tu téměř pravidelný svůj život. Denně jsme vlastně vstávali vždy o hodinu později. Posunuli jsme totiž čas o 6 hodin zpět. K snídani jsme zasedali podle skupin. Každý na své místo. Nebylo to snadné rozhodnouti, co si dáme dnes. Poslechněte si jídelníček. Ovoce, ryba, vejce s uzeným masem, ovesné vločky s mlékem i bez, housky s máslem a marmeládou, zavařeniny podle chuti, lívance, kompoty, opékané chleby, másla, kolik chcete, kávu, čaj, čokoládu, kakao, mléko, sýr, ... to si snad už můžete vybrati. A to je jen snídaně A teď si představte to bohatství obědů a večeří! To byl člověk věru na rozpacích, co nejdříve. A stalo se, že si některý „znalec" angličtiny objednal místo příkrmu jen přílohu. Zdvořilý číšník to ovšem neřekl.

Při obědech a večeřích jsme poznali labužníky, milovníky ryb, příznivce masa a sladkosti. Ze naše sestry, holdovaly moučníkům, nákypům a zejména předobrým zmrzlinám, není třeba zdůrazňovati. Zejména poslední přišlo v těch vedrech vhod. Kolik úsměvů a úplatků bylo vynaloženo za dvojitou porci, to ani neříkám. Všechno podáno na stříbře, čistě, teplé nebo ledové, ale vždy chutně. Chutnala vám i ta čirá voda, chlazená ledem, která byla

21

vezena v obrovské nádrži s sebou. Tyhle obědy a večeře byly jako obřad. Vybírání z jídelníčku mi vždy připadalo jako modlitba před jídlem. Rozuměl, nerozuměl, ale četl. Zkrátka odvážnému štěstí přeje, A přálo také nám všem ze sokolské výpravy. Nemocní se vyléčili, unavení si odpočinuli, zvědaví se uspokojili a bylo nám dobře. Naše výprava se stala brzy středem zájmu cestujících. Vystupovala jednotně, ukázněně a vždy s veselým úsměvem a hovorem.

Cvičíme na lodi

Naše obé družstva, mužů i žen, nezahálela ovšem ani cestou po moři. A tak, kdo si pospíšil, mohl ráno sledovati, jak na palubě za komínem naše závodnice a závodníci opakovali cviky, změkčovali svaly, upevňovali paměť a brousili prvky. Měli před sebou velký úkol a tomu přiměřeně vynakládali i své síly. Bylo také pro nás radostí vidět bělostné halenky a modré sukénky našich sester s kuželi v rukou opakující skladby. Muži byli tajemnější. Ti zkoušeli v tělocvičné, kterých je na lodi několik. Nebyly to sice tělocvičny rozsáhlé, ale pěkně zařízené, vybavené švédským nářadím, přístroji pro sílení svalů a nescházely ani třaslavé přístroje pro odtučňování.

Život a cvičení našich družstev na palubě byl sledován s velkou pozorností. Nejednoho jsme museli přesvědčiti, že vyspělé výkony neprovádějí řemeslní gymnasté, nýbrž sokolští dobrovolníci.

22

Velký zájem byl o sletové propagační obrázky a letáky. Naše paluba přivábila mnoho cizinců z ostatních tříd. Sledovali, vyptávali se a zapisovali. Stovky snímků a filmových záběrů si odváželi s sebou, byli tu také novináři. Ti byli zvlášť zvědaví.

Dlouho do večera jsme sedávali na palubě při zprvu i hovoru. Odpolední schůzky „za komínem" patřily výměně zpráv a pokynů.

Co tam ještě bylo

Dojista ne dlouhá chvíle. Kuřáci poseděli v přepychových saloncích, podle chuti popili osvěžujících nápojů. Čtenáři si vybrali čítárnu s knihovnou. Psavci obsadili stolky pisárny a vyplňovali tlusté deníky i stránky svých dopisů. Večer bylo nejživěji v zimní zahradí. Byly tu koncerty. Zpravidla s cestujícími umělci. Tancovalo se tu. Dokonce tam pořádali stolní dostihy. Na vyšších palubách byly odpočívárny, zařízené jako salony. Méně nároční milovníci filmů navštívili kina, někteří dokonce i překrásné divadlo. Ze tu byla rozhlasová síň, koncertní místnost, řada barů, tanečních síní a uklidňující hala říkám jen tak mimochodem. Nescházela ani plovárna. Tohle všechno spojeno rychlými a dlouhými chodbami.

Co by vám tu tedy chybělo? Mohli jste také utrácet. V množství obchodů jste nakoupili vzpomínek i dárků. Kdo chtěl, mohl se i obléci. Pro pány a dámy byly salony krásy a holírny. Pro děti hračkami vybavená úschovna. V cestovní kanceláři jste si opatřil jízdenky, v prodejně tabáku kuřivo, pošta doručila pozdravy milým a stanice kabelogram důležité zprávy vám a vaše ven. Všech koutů lodi jste dosáhl telefonem. A nechyběla ani modlitebna a synagoga. Tohle všechno bylo na lodi. Pohodlí, vzduch, ruch. Mohli jste si zahrát, zasmát se a kdo chtěl, i zaplakat.

23

Svět v malém

List of Passanger. Tak říkají vkusné brožurce, ze které se dozvíte jméno vašeho kapitána i všech důstojníků, kteří ručí za vaŠ! bezpečnost. Dozvíte se však také jména všech, kteří jsou na lodi, a to ve všech třídách. Nic nevadí, že lodní tiskárna, chudá na háčky, ze slovanských jmen vytvoří německá, severská a jiná, a naopak, že anglická, francouzská pomění k nepoznání. Pobavíte se tímto seznamem. Sblíží vás nějak s ostatními, i když nevíte, které jméno komu patří. Z dlouhé chvíle jej můžete pročítati. Sčítati pány Browny nebo Clarcy a desítky Smithů.

Můžete se obdivovat složitosti jmen a počítat, kolik jede paní a pánů. Cestující tu byli skutečně z celého světa. Všech typů i barev. Jednotlivci i rodiny, dospělí i děti. Žlutí, černí, smíšení a nejvíce bílí. Převládala angličtina a francouzština. Vedle našich bylo tu několik Čechoameričanů a Poláků. Většinu tu tvořily ženy. Marné jsme si lámali hlavu, proč právě nejstarší. Vývoz, či dovoz? Nebo snad peníze? Byli tu typičtí Američané se svým klidem i samorostlým vtipem. Dopoledne si zahráli, zazpívali či zatančili. A večer znovu. Byli tu také Indové. Důstojní. Všímaví a pohybliví žlutí a výškou vynikající Černoši. Naše „Sokol-party", jak nás na lodi označili, žila stále vesele. A snad proto získala tolik pozornosti a sympatií.

Konečně zem

Toho dne vstávali dříve všichni. Uvidět zase zem je požitkem. Z nás by námořníci nebyli. Jitřní mlha halila ještě vlny a my již vyhlíželi dálku. Nedočkavě, toužebně. Daleko, daleko se na obzoru rýsovalo něco temnějšího. Jsou to mlhy? Je to mrak? A přece! Země. Potkávali jsme zase již malé parníčky. Sledovali rýhy za jejich cestou. Siréna, vlajkové signály, zvýšený ruch, někde i úklid. Oznamovaly, že něco bude. Konečně vládní člun. Celníci na lodi. Konečně USA. Vzrušení stoupá a stupňuje se až do přístavu.

24

Příjezd lodivoda oznamuje závěr. Přibývá racků, menších i větších lodiček majáků a bojí. Z mlh vystoupily jasné břehy. Tak nějak samozřejmí nehlučně, jako by nás nechtěly vyrušit. A na nich zas domečky! domy, zámky a skupiny budov. Pobřeží někde rozčleněné, někde 1 ostrůvek. Všichni jsme čekali a hledali stejné. Tolikrát v knihách popsané. Na obrázcích a ve filmech ukázané.

Socha Svobody

Ta nám teprve ohlásila Ameriku. Bez ní si ji snad nedovedeme ani představit. Socha Svobody. Symbol nespoutané lidské vůle, myslí, činu. Obraz volnosti, znak země pokroku a techniky, přízrak podkreslující ducha svobodných Spojených států.

Tolik jsem ji vyhlížel a přece mne zklamala. V představách nějak mi vyrostla. Viděl jsem ji v duchu vyšší, mohutnější a ještě majestátnější. Domníval jsem se, že přesahuje všechno, co tu uvidím. A přece byly tu zážitky větší. Pomstila se mi za tuto pochybu. Dala mi pocítit svoji výšku, svoji hloubku i svoji sílu. To tehdy, když jsem ji chtěl poznat také zblízka, když jsem překonal několik stovek schodů. Dovolujících jednomu po druhém vstoupiti pracně do nitra sochy. Dospěti čelenky kovové hlavy a vniknouti do chladných plamenů vztyčené pochodně Svobody. Bylo nás 40, kteří naplnili volně prostory čelenky a měli možnost uvidět přístav. 40 nás vyhlíželo na moře a mraky dolů a všichni chápali velikost Nového světa. A odtud shora teprve chápeš, co značí socha Svobody. Tenkrát jsem ji odprosil.

25

Při stáváme

Hukot sirény, zpomalená jízda. Na obou stranách míhají se stavby, jeřáby a míjené lodě. Probudili nás z tichého vítání země. Všechen přepych a pohodlí krásné, vznešené Queen Elisabeth nenahradily nám rozkoš chvilky, když zastavila. Když jsme opětně stoupli pevnou, jistou nohou na zemskou půdu. Tentokrát na půdu svobodné Ameriky v New Yorku. Zapomenuli jsme rychle těch trochu málo trampot, spojených s novými prohlídkami pasů a lékařských vysvědčení. Zapomněli na to i ti, kteří se museli dáti dodatečně očkovat. S pocity nemocného, který dlouho nechodil, stoupli jsme na můstek. Tentokrát však směrem dolů.

Rozsáhlý, vskutku rozsáhlý přístavní pavilon pohltil doslova naši sokolskou výpravu. Poskytl nám první přátelskou ochranu před americkým sluncem, které jsme tu zaměnili za chladný vítr a mlhu poslední noci na lodi. Zde jsme se setkali prvně s amerikánským rozsahem, ruchem i duchem. Tisíce a tisíce lidí bylo tu bez nesnází rozděleno podle písmen svých zavazadel do živé kartotéky k celní prohlídce. Byla provedena klidně a snad celkem i povrchně. Tu jsme po prvé spatřili americké celníky, americké strážníky, dopravní zřízence. Všechno ve stejnokrojích. Jejich rozdíly jsme ještě neznali. Všude pořádek, zástupy, klid a více úsměvů než rozčilení. Již v tom bylo vidět Ameriku. Nám bylo hej. Tu byli již poslové našich hostitelů a ti nám hodně pomohli. Nepřišli sami. Přišli i další krajani. S nimi i zástupci zastupitelských úřadů. Umíte si jistě představit, jak se vítají známí a sobě drazí po dlouhých letech. Po letech nejistoty, nebezpečí i utrpení. Dovedete si změřit tu sílu stisku, objetí a vřelých slov. Tak nás přivítal New York.

Okno do Nového světa

A poněvadž i okno má někdy skvrny, má je i New York. Narazili jsme na ne hned při prvních krocích do ulice. A shodou okolností byla to nečistota.

26

S tou jsme se setkali v nedaleké ulici u přístavu. Překvapila nás, protože jí tu bylo velmi mnoho. Chápeme, že nejsou všechny ulice stejně výstavné, že v některé jsou jen malé domky, někdy jen patrové nebo dvoupatrové, že není možno očekávat všude nové omítky. Té je tu konečně velmi málo. Domky z červených neohozených cihel zde převládají. To všechno chápeme, ale proč bylo na zemi tolik papírů a kousků hadrů? Proč bylo tu takové množství plechovek a krabic. Proč bylo tu na domech tolik otlučenin, polepených zdí a všeho toho, co ruší krásu ulice? K tomu stačily přece železné žebříky a schodiště spojující zevně okna pater až k zemi. Jsou totiž zabezpečením při požárech. Uvnitř v domech jsou dřevěné schody. A proto tohle opatření. Věru škoda, že nejsou upevněny na straně do dvora. Oč by se zlepšil vzhled ulice. A teď si představte vedle těchto malých domů vysoké mrakodrapy na širokých, čistých a bezprašných třídách! Je to první kontrast, se kterým se tu setkáte. Těch je tu ovšem ještě daleko více.

27

Největší hnízdo mrakodrapů nazývají Manhattan. Vyčnívají jeden nad druhý, vyšší pohrdlivěji nad nižší. Ale ani jejich sláva nedosahuje nebes. Zatím má prvenství dům se 102 patry.

Nebi blíž

Jste vskutku na rozpacích, čemu se více obdivovat u těch věžovitých staveb. Zda jejich výšce či hloubce. Posuzovat technický pokrok nebo vnitřní život. Obdivovat se stavitelskému důvtipu a odvaze inženýra nebo se zamyslet nad smyslem takového výtvoru. Porovnávat mrakodrapy by bylo věru těžké. U některého by zvítězila výška, jinde zas přepych zařízení. Neslouží k trvalému bydlení. Jsou každý z nich městem pro sebe. Najdete tu všechno, čeho k dennímu i nočnímu životu potřebujete. Nádherné, mramorem vykládané haly a rozsáhlé chodby zavedou vás v přízemí k desítkám rychlých výtahů. Každému z nich připadají určitá patra. Žádný nejede až do špičky. Musíte proto ve 40., 60. nebo některém z okolních pater přesedat. To pro bezpečnost i rychlost. Výtah je v Americe asi tím, čím u nás elektrická dráha. Bez něho nemůžete do pater ani dolů. Bez něho nemůžete do zaměstnání.

Do kanceláří, do redakcí, rozhlasových společností, přepychových společenských místností. Nikam, co je o několik pater výš. Kabiny výtahu jsou menší, větší až veliké. Obsluhují je starší i mladí, běloši i černoši a hodně studenti a studentky. Je to dobrý výdělek a nezaměstná celý den. Některý z nich své návštěvníky již zná a neptá se po patře, kam jede. Mnohý vás vítá s úsměvem. Jiní vám prodají noviny, obrázkový časopis. A to vždy nejčerstvější. Inu podnikavost. U vchodu do výtahu bývá vždy živo. Ručička nad vstupem vám hlásí, kde právě stojí. Zdá-li se vám cesta výtahem zdlouhavou, můžete ji přerušit v některém z pater. Doporučuji ta, ve kterých jsou vyhlídkové terasy nebo kavárny. Máte dvojí požitek. Odpočinek s osvěžením a krásnou podívanou. Čím vyšší, tím lepší. Pod vámi se vinou ulice jako matné pásy.

28

Po nich se pohybují malé obdélníčky - auta. Pěšího odtud nevidíte. New York vám poskytne zvlášť pěkný výhled. Ulice jsou tu jako podle pravítka a téměř kolmo na ně další. Jediná z nich dovolila si porušit toto pravidlo. Je to vám všem známá Broadway. Pod vámi domečky, domky a vysoké domy. Většinou tmavých barev. Jen na některých pestrá zeleň přerušovaná barevnými body. To jsou zahrádky těch nejzámožnějších. Patří prý totiž k dobrému tónu těch, kteří mají peněz nazbyt, aby si zvali své hosty do takových visutých zahrádek. Co tam je? Trochu trávníku, několik keřů a květin. Přes to barevné slunečníky a pod nimi stoly. A můžete pořádat čaj o páté. Nejzávažnější je nájemné. To je co nejvyšší.

A v ulicích

je ruch, o jakém se nám ani nezdá. Pravda, jsou tu také úzké uličky, ale většina je širokých. Ovšem asfaltovaných nebo betonovaných. V městě i mimo město. Jezdíte pohodlně po hladkých, bezprašných, skutečně bezprašných třídách a silnicích. I v největších městech je hodně sadů anebo alespoň zeleně. S trávníkem se setkáváte všude, kde je pro něho jen trochu místa. Nejednou se vám změní domy napěchovaná ulice v prostornou plochu, vyplněnou zelení trávy a stromů. Význačná budova, památník, získává tu na vzhledu. Připadá vám to, jako by se stavělo bez plánu. Jako by rozhodovala potřeba budov anebo prostředky. A tak tu stojí vedle mrakodrapu nizoučký domeček a vedle zas zatímní kiosk. Nejednou se vynoří mezi domy náhle pomník a několik stromků. Jindy zas přeruší dojem dřevěná hradba. I v největších městech schází v ulicích jednotný sloh. Marně hledáte někdy soulad. Ještě častěji vkus. Připadalo nám to někdy jako by si tu mohl každý stavět, co chce, do šíře i do výše. Vzpomínáš, jak u nás komise desítek úřadů projíždí, studuje plány, zamítá, radí a měří výšky. A tady se o to nestará nikdo. Žádá to život, žádá to ruch a dovolují to peníze. Každý ten domek a třeba i sousední palác nám říká, zeje svým pánem. Já tady stojím a po vás mi není nic.

29

Ani ty ulice nemají jednotný ráz. Všechny jsou živé, plničké vozů, ruchu a shonu, v jedné však je více obchodů, v sousední třeba zas kanceláře a jsou také takové, kde je jen zábava, kina, kavárny a bary.

Ulice New Yorku nemají názvu, jsou číslovány. Přetínají je třídy. V některých se táhnou uprostřed záhony, lemované keři a svítilnami. Někde zas jsou stromy v sousedství chodníků a některé jsou zcela hladké, určené vozům.

Doprava

má zřejmě v amerických městech i na venku přednostní právo. Je to snad přirozené. Sotva si dovedeme představiti, jak hustě projíždí ulicemi vozidla osobní, nákladní, autobusy i služební. Ty nepřetržité proudy aut za sebou, nejen v jediném pruhu, ale v několika vedle sebe je třeba vidět. Je třeba si všimnouti, kolik znamenají tyto pohyblivé pásy pro život Američanů, pro potřeby veřejné i jednotlivců. Pak pochopíme, že motorové vozidlo, automobil, je zde skutečně denní potřebou. Ve středu velkých měst se nebydlí. Sem se soustřeďují veřejné podniky, úřady, redakce, rozhlasové společnosti, cestovní kanceláře. Zkrátka vše, čeho moderní život vyžaduje. Většinou se ale bydlí desítky a stovky mil odtud. Proto ta potřeba aut. Auto má snad každý. A proto tolik obecné péče o ně a tolik samozřejmého v ruchu, který způsobují.

Kultura auta je tu věru vysoká. Vzpomeňte jen, jaký rozruch způsobí u nás vozidlo americké značky! Jak jej obdivují odborníci i kluci. Jak se v duchu majitelé našich skromných vozidel těší, že si jednou také koupí „ameriku". A takových amerik je tu velká většina, či vlastně všechny. Vozidla jsou velká. Pohodlná, tvarem vkusná a ovšem technicky moderně vybavená. Pryč jsou ty časy kdy první fordky udávaly tón. Ač i dnes patří tato značka mezi nejznámější. Mezi hledané. Však se také polepšila. Ono po válce těch vozidel není totiž ani v Americe dost. A říkali nám, že i tady „je třeba pomoci", aby na žadatele došla včas řada.

30

Není totiž snadné přeměnit válečnou výrobu na mírovou a nahradit hned nedostatky z omezení. Na auto narazíš zde všude. V ulicích je jich plno. Těch, která projíždějí, a těch, která stojí u chodníků a překážejí. Ještě více pak je těch, které stojí na velkých plochách veřejných parkovišť.

Zajištění parkoviště je tu vlastně prvním předpokladem každé velké stavby. Postavíš-li divadlo, musíš řešit také otázku, kam s vozy. Je-li někde továrnička nebo dílna, máš stejné starosti. A proto blížíte-li se tu větším podnikům, vidíte již z dálky stovky a stovky barevných střech aut. Jsou tu hodně barevná. Zejména nájemní. Drožkáři zde skutečně nezahálejí. Jsou sdruženi v mnohých společnostech, z nichž každá má svoji barvu vozu. A proto jsou tu taxikáři žlutí, zelení, oranžoví, modří s barvou jakou chcete. A nejsou to taxíky jen tak nějaké. Pohodlné, široké sedadlo i prostora, vkusný vzhled. Jsou také drožky s rozhlasem. Řidič sedí vždy sám. Po jeho boku může býti jen zavazadlo. Jinak jsou to klidní, úslužní tvorové. Neošidí vás. Ani cizince. Jede vždy nejkratším směrem. Má obchodů dost a pak mu hrozí veliké tresty. Ví předem, jaké ho čekají.

Dopravní úřady vydaly totiž malé ceníčky s označením přestupku a jejich ceny. Je tu na všechno pamatováno. Nejtěžší (resty platí za opilost řidiče, zneužití licence a překročení dovolené rychlosti. Pečlivě vypracovaná tabulka vám umožní předem si vypočítati, co zaplatíte, pospíšíte-li si více, než je dovoleno. Ovšem chytí-h vás strážník. Ale americký řidič se nesnaží úmyslně překročovat předpisy. Je zpravidla velmi ukázněný. Na naše poměry to téměř překvapuje. Červená barva znamená skutečně stát.

31

A na tu se tu opravdu stojí Viděl jsem nejednou jak na zcela prázdné křižovatce zůstalo vozidlo stát, protože signál to přikázal. Řidiči se tu zbytečně nerozčilují, nenadávají. Stačí, když si přečteš v jeho obličeji, co si myslí. Největší spěch mají přirozeně vždy drožky. Tak jako u nás.

Signalisační zařízení pracuje ve dne i v noci. A nestane se ti, že bys zastavoval na každé křižovatce. Je-li znamení volné, pak to platí pro celou ulici. Tak se mohou vozidla pohybovat rychle a bezpečně. Chodci nečtou v jízdní dráze. Sledují barevná znamení. Pak mají jistotu, že budou žít déle. Řidič i pěší se tu vzájemně ctí. Uznávají svá práva. Strážník řídí jen tam, kde není možno pravidelnou signalisací zabezpečit provoz. Jinak je tu jen proto, aby se staral o vaše bezpečí a zdraví.

Při srážkách vozidel je zbytečný. Má jedinou starost. Co nejdříve odstranit překážku do bočných ulic, a uvolnit provoz. Postižení si zpravidla vymění adresy, zapíší čísla a jdou po svém. Vznikne-li škoda, náhradu zaplatí pojišťovna. Člověk se diví, proč jsou u nás z toho vždy schůze a menší tábory. Kde jsou auta, musí býti garáže. Těch je tu všude dostatek. Kdo neparkuje venku a nemá svoji, svěří vůz úschovnám v ulicích a domech. Taková garáž má několik pater, veliký výtah a nic tam neschází. Zajedeš s vozem, dostaneš číslo, nemluvíš a spěcháš dál. A když se vrátíš, přivezou ti vůz vyčištěný, okna vyleštěna a přeješ-li si, doplněna pohonnými látkami. A opět totéž. Odevzdáš lístek, zaplatíš, jdeš. I v tom je americké tempo.

Ovšem každý hotel a jiné veřejné podniky mají dostatek garáží vlastních. Jedete-li po silnici za město, projíždíte skutečným lesem benzinových pump, správkáren a nejrůznějších zařízení pro pohodlí automobilisty.

Automobilista má pro pěšáka cit. Viděli jsme nejednou, projíždějíce daleko za městy silnicí, že některý opuštěný chodec vztyčením palce zastavil okolo jedoucí vůz a svezl se do města. To je ovšem možné až nyní. Bývaly časy, kdy by si to byl takový řidič rozmyslil. Pokud ovšem nepohrdal svým životem nebo vozem. Co to bylo řečí, když jeden známý vůdce unavoval svět a zejména Evropu básněmi o autostrádách.

32

A tady jsou vlastně všude. Všímáte-li si zde systému dopravních cest, klaníte se hluboce před techniky. Zvláště těmi kteří staví mosty. Těch je tu nápadná spousta a každý z nich malý div. Nesou se hrdě nad ulicemi i domy, přetínají údolí, spojují břehy. Všechny odstraňují ruch z přeplněných ulic. Zbezpečňují jízdu a především ji zrychlují. Železo, beton, cihly i dřevo. Všechny způsoby staveb.

Pod zemí

To, co je nahoře, je také pod zemí. Pod řekami i mořskými zálivy jsou nádherné, prostorné, osvětlené tunely, kterými projíždí jen proudy vozidel. Jsou dlouhé i několik km. A uvnitř jen signály, svítilny a někdy strážník.

Pod městem se také žije. A jak nádherně, ba přepychově. Největší sály kin, revuálních divadel, tanečních síní, zimních kluzišť, velkých tělocvičen jsou také pod zemí. Pod zemí je mnoho pater. Má je každý dům. Je tam život jako nahoře. Jsou tu také dráhy. Desítky kilometrů rozrostlá města s hustými ulicemi vyloučila již dávno povrchní elektrické dráhy. Alespoň v jejich nejživějších částech. Podzemní dráha je proto nejrychlejším dopravním prostředkem. Nejlevnějším a často hledanějším, než spojení autem. Z nejživějších ulic, z velkých paláců vedou tam desítky schodů, pohyblivé chodníky a výtahy.

Podzemní nádraží jsou rozsáhlá, kachlíky vysázená, jednoduchá, ale praktická. U vchodů bývají pokladny, někde jen automaty. Zakoupíš lístek a čekáš. Nikdy ne dlouho. Tlumený hukot se zvyšuje, sílí a ze tmy vyrazí světlo dlouhého vlaku. Dveře se samočinně otvírají, lidé spěchají ven i dovnitř. Ve všem je spěch. Šetří se čas, vzdálenost i trpělivost. Průvodčí tě neobtěžuje. Dokud jsi pod zemí, můžeš cestovat, kam chceš a jak dlouho chceš. Směr ti ukáží mapy v nástupištích i ve vozech. Jméno stanice a desítky nápisů vidíš na jejich zdech. Pamatuj si stanici, odkud vyjíždíš, ave voze sleduj na mapě další! Nemůžeš zbloudit.

A kdyby snad přece, vrátíš se znovu. Opravdu bez podzemní dráhy nebyl by tu ve městech život.

33

Pod zemí jsou také dálková nádraží. Alespoň jejich nástupiště. Trať neprojíždí městem tak jako u nás, nýbrž pod ulicemi. Vyústí až někde za domy.

Voláme Československo

Dlouhé vlny, střední vlny, krátké vlny a člověk neví ještě jaké další, přetínají celý svět. Nejhustší jsou jistě v Americe. Rozhlas je tu věrným druhem člověka. Bez rozhlasu by nebylo organisace, nebylo by zpravodajství a nebylo by ani zábavy. Přístroje má každá domácnost. Jsou také všude v úřadech, ústavech i obchodech. Nechybí v četných soukromých a veřejných vozidlech. Hudbu můžete poslouchati v obchodních domech, čekárnách, redakcích. Také v autobusu nebo autu. Rozhlasové společnosti, a těch má Amerika několik, starají se o své posluchače jak o malé děti. Předhánějí se pořadem, službou a péčí. Vysílají v nejrůznějších jazycích z nejrůznějších končin světa.

Navštívil jsem jednu takovou společnost, kde se vysílá 24 různými jazyky, kde má každá národní skupina své oddělení a kde mají téměř 60 vysílacích místností. Ajak jsou vybaveny! Moderně a prakticky. Jakmile se něco děje, je u toho rozhlas. Přijde-li návštěva, už vás pozvou. Jsou zvědavi jako jejich posluchači a konečně jako hosté sami. Jsou k vám laskaví, usměvaví a jsou vděčni. Můžete odpovídati, jak chcete. Přímo bez censury. Místnost s vaším mikrofonem bývá zpravidla oddělena. Skleněnou stěnou od technických pracovníků. Pokynou vám úsměvem, poděkují úklonou. Sídla společností jsou skvělé paláce.

34

Desítky a stovky místností. Dobře vybavené. Technicky moderní a službou pohotoví. Ukázali nám malý zázrak. Nevelký prostor, v něm rozsáhlý stůl podobný telefonním ústřednám, posázený desítkami zástrček Je prý jich tam na 600. A každá z nich spojuje jednu z vysílacích stanic USA. Muž, který tu pracuje, je velkým pánem. Má možnost pohnutím páky v téže chvíli vypnouti tyto všechny vysílačky. Dělají to ovšem jen v době státní naléhavosti.

A nakonec to nejlepší. V Americe se za poslouchání rozhlasu neplatí. O úhradu se starají společnosti jinak. Obchodují. Získávají posluchače svým pořadem a službou. Obchody, podniky i jednotlivci mohou za to používati jeho služeb ke své propagaci a dokonce i k svým soukromým zájmům. Zaplatíte-li, zařadí vám obchodní inserci, doporučí vaše zboží, upozorní na podniky a přejete-li si, vyřídí rozhlasem blahopřání vašim milým, třeba na druhém konci světa a připlatíte-li si, zahrají mu k tomu ještě jeho oblíbenou písničku. Proto je pořad rozhlasový velmi pestrý a nepostrádá obchodního rázu. V rozhlase jsou také nejlepší reportéři, podnikavci, dobří řečníci. Především pohotoví a vtipní. Do rozhlasu má proto každý přístup, zejména ten, který si něco objednává.

Události, zajímající jednotlivé jazykové skupiny, vysílají se v době vyhrazené zvlášť těmto posluchačům. Všude, kam jsme přijeli, vysílali naše uvítání. Přirozeně i projevy vedoucích činovníků. Byli někdy velmi zvědavi v různých otázkách a na všechny jsme rádi a upřímně odpověděli.

Naši krajané

tvořili všude svéráznou skupinu. Někde větší, někde menší, podle toho, kolik jich kde žije. Přijeli jsme k nim jako Sokolové, ale nemůžeme tvrditi, že bychom byli vítáni jen příslušníky Sokola. Naopak, byli jsme i v místech, kde není sokolských jednot vůbec a kde to bylo jen češství nebo slovenský jazyk, spojující je vzájemně s námi. Ani úřední statistika prý nám dnes již přesně neřekne, kolik krajanů původem žije v americkém moři.

35

Mluví se o 2 milionech, mluví se o menším počtu a odhaduje se i větší. Nám připadalo, že je jich tu mnoho a mnoho milionu. Neboť se skutečně všude setkáváte s Čechy nebo Slováky.

Na místech vedoucích i podřízených. Byli mezi starosty měst, mezi strážníky, obchodníky, obchodními prodavači, zkrátka všude, kde byli i ostatní američtí občané. Jeden náš krajan byl ředitelem jednoho z největších mlýnů. Jiný majitelem velkého obchodního domu. Našli jsme je však také mezi drobnými živnostníky a obchodníky. Na ně ovšem nemůžeme vzíti naše měřítko. Ti všichni se mají v porovnání s námi, alespoň po hmotné stránce, daleko lépe. Měli těžké začátky. Těžce se prokopávali novým prostředím, ale dnes mají své pohodlí, svoji domácnost, svůj dům, vůz a možnost dopřáti si klidu. Nelenoší, pracují dále a pilně. Vydělají, ale umí také užít. Dopřát si oddechu, zasmát a zatancovat. A je to tak správné. Když pracuješ, také odpočívej. Neptejte se nikdy krajanů po jejich titulech a postavení! Nebudou se vás také ptát. Ale také jim to neříkejte! O to se totiž v Americe nikdo nezajímá. Ukaž co umíš, dokaž co můžeš, a získáš si úctu.

Naši mají již americkou skořápku. Nejen vzhledu, ale i vystupování. Je takové nějaké volnější, nevázanější a veselejší. Vědí, že je nikdo nenapomene, nepostraší tabulkou „zakázáno", nezahrozí a nepředpíše zbytečně pokutu. Mají pocit a vědomí naprosté volnosti, práva, kritiky, posudku i činu. Jsou upřímní. Stisk ruky krajanovy vás s ním spřátelí. Mluví otevřeně a dovede vyslechnout pravdu. Je ochotný, až obětavý, dobrosrdečný a přející. Důvěřuje, ale nenávidí toho, kdo jej zklamal. A právem. O našich krajanech jsme slyšeli jen chválu. Mají je za lidi čestné a pracovité.

O českých a slovenských ženách

Platí tu za nejlepší. Jsou opravdu družkami svých mužů a ochránkyněmi rodin. Nejen nejbližších jejich příslušníků, ale též širší rodiny národní. Českým a slovenským mámám bychom měli býti ze srdce vděčni. Je jejich zásluhou, že si ještě dnes po tolika desítkách let, někde až ve čtvrtém pokolení, jejich děti zachovaly mateřský jazyk.

36

Zvláště vědomí příslušnosti k národu jejich otců a dědů. Odpustíte jim i v těch případech, kdy u těch nejmladších chybí čistota jazyka, chybějí i sloh a vazba. Je třeba se poklonit před srdcem žen, které dovedly svým dětem vtisknouti lásku k naší zemi i řeči. Nevyčtěte jim, že někteří synkové a dcerky hovoří více anglicky, než česky a slovensky! Pochopte, že život, škola, společnost je strhává k sobě. Že jen doma mohou hovořit s matkou. Dojme vás, vidíte-li vnouče oslovené babičkou česky, jak jí rozumí, ale odpoví anglicky. I v sokolovnách se setkáte s dorostem, který rozumí jen českým povelům, nikoliv však již jejich popisu. Proto ta velká starost našich za mořem: O mládež, dorost a budoucnost řeči.

Město Fordovo

Detroit je místo, kde se snad vůbec pěšky nechodí. Opak by jistě nesloužil cti Fordova jména a jeho vozu. Snad proto jsme se tu setkali s tak vzornými silnicemi. S tak bezpečným signalisačním zařízením a kázní řidičů. Je tu vskutku málo míst, kde uvidíte chodce. A když, pak nejde jistě daleko. Jinak se tu jen jezdí. Jste překvapeni výstavností města. Představte si, jak asi vypadalo při založení r. 1701. Kolik se změnilo a jak se ještě změní?

37

Město vyniká sadovou úpravou. Bohatstvím zeleně a vkusným řešením ploch. Jste na rozpacích, co dříve pochválit. Zda skupinu vysokých mrakodrapů, ři krásné mosty a sady. Zda se zastavit u fantasticky barevných fontán nebo se obdivovat zednářskému templu. Procházejte se večer, za noci či ve dne. Vždy se vám líbí. Michiganské jezero obohacuje ty krásy. Usnadňuje také zvýšenou dopravu z četných továren.

Letiště, které může být vzorem, vypravilo za poslední léta Ví milionu cestujících. Rozsáhlý mrakodrap nádraží vyjadřuje mohutnost zdejší dopravní sítě. Desítky obchodních a průmyslových paláců hovoří o bohatství města i státu.

Fordovy závody jsou v Dearbornu, předměstí Detroitu. Jsou městem pro sebe. Zde jsou ty pásy, chrlící desítky, tisíce až miliony vozů - 8100 aut denně. Tolik vyrobí detroitské továrny značek Ford, Chrysler, Dodge, Packard, Plymouth Chevrolet, Buick, Cadillac, Desotto a jak se ještě jinak ty podniky jmenují. Jak mohutný je tu průmysl, tak mohutné jsou i stavby. Fordova rotunda vás vítá na prahu továrního města. Její čistota, jednoduchý tvar a bělost se odráží od začouzeného, továrními budovami přeplněného území. A že jsme v oblasti aut, dokazují také nepřehledná parkoviště vozidel dělníků. Ford již nežije. Ale jeho jméno zůstane jistě vždy spojeno s dějinami rozvoje automobilismu. Automobilový Baťa Ameriky. A že měl k pokroku vztah, dokazuje museum Edisonova Institutu, zřízené na pozemcích podniku.

Přehlídka pokroku

Při pohledu zvenku byste neuvěřili, kolik je skryto v rozsáhlých sálech tohoto ústavu. Byl zřízen v roce 1929. Doklad skutečně vědeckého zájmu Forda - podnikatele. Pečlivě roztříděné sbírky, jejichž hmotná cena je těžko vyjádřitelná i zde v Americe, seznámí vás třeba někdy bez výrazné soustavnosti s jemnými uměleckými výrobky, s pokrokem zemědělství, s kulturou obydlí, s průmyslovou

38

výrobou a ovšem v rozsahu největším i s vývojem dopravnictví. Je tu sběratelské bohatství snad ze všech oborů. Starým dobám přiblíží interiéry starobylých dílen, řemeslnických pracoven, krejčoven i dílniček. Uvidíte, jak vypadala dříve holírna, v jakém prostředí pracoval mistr houslař, zbrojař, sedlář i jiní. Je tu i napodobenina kanceláře zámořských společností. Vracíte se do začátků, kdy pokrok byl ještě čarodějnictvím. Poznáte, jak postupoval zemědělec od jednoduchého ruchadla až k nejmodernějšímu žacímu, secímu a vázacímu stroji. Uvidíte postup ve výrobě textilního zboží.

Zajímavé je oddělení rukodílné výroby z anglických a amerických začátků. Zopakujete si v duchu všechny přednášky svých profesorů a učitelů o vývoji elektřiny, parního stroje, rozhlasu, poštovnictví, kolonisace a snad všeho, na co si vzpomenete. Jistě největší chloubou je oddělení dopravních prostředků. Jsou tu ze všech dob a všech koutů světa. Všechno původní. Nebo alespoň v původní velikosti. Je to nepřehledné soustředění lidského důmyslu, lidského vkusu a vynalézavosti. Jsou tu nejrůznější vzory saní antických národů. Ze sibiřských oblastí. Jsou tu všechny typy vozidel elektrických drah. Celé části vlaků i s lokomotivami. Velké řady kočárků a kočárů s vycpanými koni nebo jiným tažným dobytkem. Především ovšem výbušné motory a vozidla. Nechybí tu snad žádný z typických vozů nejznámějších továren. Neschází tu první automobil. Jsou tu i poslední vzory. Dopravnictví je tu zastoupeno také koly, velocipédy, tricykly, lodičkami, pramicemi i modely nejmodernějších zámořských parníků a skutečnými výrobky leteckých továren.

Můžete tu vzpomínat, můžete tu filosofovat, můžete si představit prostředí Rokoka, krinolin, gondolierů a stejně tak nejmodernějších průkopníků dopravních ve vzduchu, na moři i na suchu. A nakonec jste věru na pochybách, nemá-li tato sbírka Fordových závodů cenu větší, než závody samy.

39

Sedmá velmoc

Je snad v Americe skutečně největší velmocí, i když máme o ní své vlastní mínění. Tisk ovládá skutečně veřejný život. Není pochyby, zeje i ovládán. Soudím, že co snese americký čtenář, sotva by přijal jen tak našinec. Sensace, překvapení, patří dosud mezi zboží, které je tu dobře prodáváno. Neustálý pracovní ruch, tempo a zase tempo, odkazuje Američana na denní tisk. Má příliš málo času ověřovati si tvrzení. Doplňovati si vlastní úsudek i znalosti. Proto mnohdy skutečně věří naplno svým novinám. Noviny jsou si toho také dobře vědomy.

Snaží se proto získati pro sebe největší počet odběratelů. Úprava amerických novin je poněkud odlišná od našich. Převládají výrazné až silné nápisy, sice stručné, ale často zachycující pozornost. Podivili bychom se mnohdy, jakým zprávám je tu dávána přednost. Je tu tvrdý boj mezi petitem a písmeny velikosti několika cifer. A že jsou noviny dobrým obchodem, dokazuje převahu mající inserce. Nabídky a poptávky jsou nejpodstatnější součástí denních listů. Ty nesou všechnu tíhu vysokých nákladů. Různé listy, různé názory, různé pozadí. To všechno znamená velikou soutěž.

Podívali jsme se do několika redakcí. Dobře jsme si ale prohlédli vydavatelství listu The Detroit news. Vysoký, nádherný mrakodrap. Bohatě mramorem vykládaný. Se slavnostním schodištěm, kterého nikdo nepoužívá. Protože jsou tu výtahy. A zde jsme se nejlépe přesvědčili o pohotovosti novinářů. V tomto případě obrázkových zpravodajů. Uvítali nás totiž na prahu budovy. A jak už to v Americe bývá, také fotografovali.

40

A věřte mi nebo nevěřte, když jsme došli do I. patra s malou zimní zastávkou v úřadovnách, uvítal nás šéfredaktor obrázky, které byly před několika minutami provedeny. To bylo kolem poledne. Po 15. hod. jsme se viděli v odpoledním vydání. Tomu se říká pohotovost.

Prohlídka vydavatelstva stála věru za to. Byla tím působivější, že jsme hned na začátku těchto zajímavostí viděli obrázek s malým přízemním domečkem o šesti oknech, ve kterém zakladatel listu v r. 1873 položil základy k tomuto dnešnímu podniku a ovlivňovateli veřejného mínění. Tehdy ruční tiskárna, dnes 54 dokonalých elektrických rotačních strojů, schopných vytisknouti 500.000 výtisků denně. A nejsou to rozsahem nikterak malé noviny. Zavedli nás do oddělení nabídek a poptávek, které, jak jsme vám již řekli, jsou podstatnou součástí hospodářského základu listu. Viděli jsme desítky úřednic s telefonními sluchátky na uších a píšících pilně i hbitě na stroji. Viděli jsme je, ale žádnou z nich neslyšeli. Naprostý klid, nehlučné stroje, žádné zvonky telefonů, jen zájem o věc. Ukázali nám příruční knihovnu redaktorů a v ní 24.000 knih. To je oddělení studijní. S rozměrnými stoly, nehlučnými stroji a různými časopisy. Jsou tu dokonalé kartotéky. Všechno pohodlně zařízeno.

Dovedete si představit, jaký ruch je v redakčních místnostech paláce. Pochopíte, proč je tu zaměstnáno na 300 osob u nejnovějších sázecích strojů. Jak rozsáhlé jsou laboratoře fotografů a jak živo je tu ve výpravně. Jak vysoké číslice a čas měřený na minuty, ba vteřiny dovede vyjádřit denní život této továrny na noviny.

Nebylo, žel, možno proniknout do podrobností zpravodajské organisace. Do systému spojů mezinárodních, dálnopisných a telefonních. Ujasnili jsme si však, že mají zprávy nejnovější. Neboť i tady byla rozhlasová stanice. V takových místech pochopíš, proč je tisk velmoc, a jaký úžasný lidský stroj přivádí do pohybu, než přijde zpráva od místa událostí přes pohotové zpravodaje, fotografy, telefonisty, redaktory, sazeče, strojníky k výpravně a pak dále do nejrůznějších míst, do prodeje, kamelotům až k čtenáři. Našinec je tu sváděn k uvažování. K tomu, na co tu rozhodně není čas. Obdivovali jsme a chválili. Máme však také stížnost. Stížnost na nepohotovost, či snad něco jiného? Pan šéfredaktor nás uvítal srdečně, ba přátelsky.

41

Jistě byl velmi zklamán, když jsme ukázali na velikou nástěnnou mapu světa pokrývající celou jednu stěnu. Tam byla totiž ještě Třetí říše v plné kráse. Bez Československa a jen se Slovenskem. Mrzelo ho to, ale nás ještě víc. Píše se totiž rok 1947 a válka skončila 1945. Proč vůbec zde tu mapu měnili?

A zase něco o nás

Nechceme vám popisovati podrobnosti cesty sokolské výpravy, povšimněme si však všeho, co prožívala. Neuslyšíte jmen vítajících a vítaných, nebudeme jmenovati desítky představitelů našich zastupitelských úřadů, stovek krajanských spolků, amerických úřadů a průmyslových pracovníků. Nechceme uvádět přesná místa, kde jsme to či ono prožívali, zrovna tak jako nebudete číst, co který z členů výpravy konal. Všimneme si všeho obecně tak, abyste prožili dodatečně s námi, v čem žili těch několik neděl.

Jeli jsme k Čechům i Slovákům. To je přece samozřejmé. Jeli jsme ke všem, kteří se hlásí k našim národům a k naší zemi. Nepatřili jsme nikomu a byli všech. Tak jako oni patřili nám všem. A vážili jsme si toho, že nás přijímali jako Sokoly a dobré Čechoslováky. Přivezli jsme vzkazy celého národa, vděk i lásku našim krajanům a ujištění, že jsme si vědomi, co vykonali pro náš odboj, pro naši věc.

Vzpomínám, jak jsme byli všude vítáni. Jak v každém místě příjezdu, ať na nádraží, či v přístavišti, čekaly desítky a stovky krajanů. Sjeli se z celého okolí. Připomínáme si stejně prosté pozdravy, prosté projevy jako vzletnější řeči. Víme, že všechny byly ze stejného srdce. Kolik tu bylo srdečných stisků a vřelých slov! Kolik nám tu snesli upřímného pohostinství. Kolik si odřekli, aby poskytli pohodlí nám! Bylo to tak milé viděti zde národní kroje. Přivinout k sobě ty nejmenší a přijmout kytičky z lásky. V těch květinách odevzdaných našim sestrám i vedoucím, bylo mnohem víc, než pozornost. Byla v tom radost, byla v tom touha říci to. Nikde nebylo vítání slavnější. Všude bylo krásné. Nerozhodovalo množství ani okázalost.

42

Dojal nás stejně srdečný stisk udřené ruky slovenského farmáře, jako upřímné podání nejvyššího činovníka. Připadá mi, jako bychom byli někdy ty naše krajany soudili špatně. Říkali nám, že jsou již ztraceni. Že je jich tu již málo. Že neumí po našem mluvit. To vše není pravda. Zjistili jsme, že i Amerikou bychom prošli s češtinou nebo slovenčinou. Ti naši jsou totiž všude.

Americké sokolovny

Jsou tak různé a přece připomínají naše. Měl bych vlastně hovořiti o tělocvičnách, vyhrazených jen cvičení. Neboť to vše ostatní je obchodní podnik. Sokolovny, které jsou často zároveň národními domy, jsou skutečnými středisky krajanů. Jsou však také společenským místem pro styk s ostatními Američany. „Sokol halí", jak jí zpravidla říkají, je určena společenskému životu. Proto tu neschází taneční síně, divadelní sály, restaurace nebo kavárny. Nikde nechybí ani nálevní stůl. Bar je denní potřebou Američana. Liší se ovšem od barů u nás. S nimi nemá nic společného. Až na ten nálevní stůl. V baru se snídá, v baru se obědvá, ale v baru se také popíjí, sedí, hovoří a krátí dlouhá chvíle. I v sokolovnách a národních domech jsou taková místa. S vysokým stolem, ohrazujícím číšníky a bohaté zásoby nápojů. Před ním typická, kulatá sedátka. S podpěrou na nohy. Marně jsem luštil, proč jsou tak vysoká. Snad abyste si zvykli. Některé nápoje povznášejí. Dostanete piva, vína i likéry.

43

Američan rád hostí. Nediv se proto, když se ti to přihodí. Nabídne jednou, nabídne dvakrát i víte, a je-li jich několik, pak každý stejní. Několik kol a můžeš být „knock out". To ovšem jen tehdy, když šiti1 váží. V baru je ovšem jen málo místa. Pro ty druhé, zvláště rodinné společnosti, jsou pohodlná křesla a stolky v síni. Můžeš tu pojíst i chvíli posedět.

Snad všude byly pod tělocvičnami sály. Velké místnosti, sloužící při zábavách za jídelny. Krajané si potrpí totiž na dobrou stravu a pochutnání. A když jsme už u tich jídel, povíme si něco víc o banketech.

Pořádají se při všech slavnostních příležitostech. My jsme jich prožili několik desítek. Byly všude, kam jsme přišli. Nedejte se mýlit označením! Bankety u nás jsou zpravidla velmi Škrobené. Zde jsou opravdu srdečné. Účastníci na banketech počítají se i na sta. Ještě před příchodem oslavenců, nebo v našem případe vítaných, jsou stoly obsazeny. Moste jsou pak uvedeni k vyhrazeným místům.

Zpravidla za hudby nebo nadšeného potlesku. A teď to další. Vaše místo je vkusně vyzdobeno a bůh ví, kde ty hostitelky přijdou na ty líbivé a milé nápady, kterými vám přizdobí vaše místo. Jsou to kytičky, stužky, někdy vlajčičky anebo dokonce umělecky vytvořené panenky nebo zdobené jídelní lístky. To vše si pak můžete vzít na památku. A jak je to s jídlem? Začíná se sklenkou likéru, pro slabší je silné, pro silnější slabé. Pak přijde zelenina. Je připravena na mísách. Rajčata, kousky zelí, cibulky i celer. To všechno syrové. Ani jsem si nemyslil, že to tak chutná. A dále polévka, masa, přílohy. Nezbytná bílá káva. Na zvláštní přání také černá. Konečně, moučník a káva „oficielní" černá. Piva je zpravidla málo a podá se až po hlavním jídle. Víno jen při přípitku.

Nedomnívejte se, zeje banket lak jednoduchou věcí. Zejména ne pro toho, kdo jej řídí. Musí totiž všechny jmenovité uvítat. A ti zas s úklonou a úsměvem poděkoval. Musí pěti různé chvalozpěvy. Koneční se nevyhne, aby nevyjmenoval všechny záslužné hosty a členy pořádajícího výboru a hostitele. Nedomnívejte se, že je to tak prosté. Nemaje napsané. Musí je vyhledat v desítkách sedících.

44

Zapomenout na žádného nesmí. Nejednou však zapomněl. I dodatečně některé hlásí. I lak mnohého vynechá. Poněvadž je to banket, musí se řečnit a přednášet projevy. Krátké, delší a někdy až příliš dlouhé. Nikdy jsem netušil, kolik je na světě spolku. U našich krajanů pak zvlášť. Vzpomínám na jeden z banketů. Tam mluvilo jen 22 řečníků. A to jsme měli štěstí. Neboť někteří z nich zastupovali současně několik organisací. To není výtka. Jenom zjištění. Víme, že to bylo ze srdce a z lásky. A jak takový banket končí? Někdy brzy, někdy pozdě. Jeho závěr ohlásí obyčejně útok na autogramy. Podpisuje se všechno. Pohledy, jídelní lístky, ubrousky, fotografie, okraje novin a památníky. A po pravdě, řečeno. Naši to dělají též. Na banketu musí řečniti také hosté. Je-li jich víc, a dosti času, pak třeba všichni.

V rodinách

Naše výprava byla přijala všude tak srdečně a dojímavě, že je těžko o tom psát. Byli jsme přijati do sokolských rodin, obklopeni jejich péčí, láskou i oddaností. Kolik tu bylo dotazů! Jak se zájmem sledovali naše sdílení o poměrech ti nás! Jaká radost, když se sešli s někým ze stejného místa, odkud vyšel jejich rod, nebo oni sami! Děkovali nám, že jsme je přišli posílit. Ve skutečnosti jsme byli to my, kteří se přesvědčovali o síle lásky k rodné zemi. Jak ji mají rádi! Važme si té naší země! Je v ní tolik krásy a mravního bohatství. Uvěřili byste, kdybyste sledovali len hlad krajanu po zprávách

45 z domova. Jsou šťastni, když se dohovořili o společných známých. Kolik jsme odnášeli vzkazů! Kolik set adres! Snad tisíce. Inu, zkrátka byli jsme tu jako doma.

V domácnostech jsme našli tolik tepla, že jsme je ani nečekali. Ono už to prostředí americké i krajanské domácnosti je jiné než u nás. Zpravidla bydlí v malých domcích, každý sám pro sebe, v rozsáhlých zahradních čtvrtích. Ovšem i zde jsou takoví, kteří je nemají. Byl jsem v několika.

A jeden z hostitelů - byl to dílovedoucí - se mi hned na počátku hrozně omlouval. Že prý mi nebude moci dopřáti všechno pohodlí. Poněvadž má jen sedm pokojů. V představách se vám vybavil náš přísný bytový úřad. Co by tomu asi řekl. Ano, v domcích je tu hodně místností. Nejsou zpravidla tak velké jako bývají u nás. Ale splní svůj úkol. Ba ještě lépe. Tu vidíte samorostlý vkus. Někde víc, někde méně. Často je sem přeneseno kus domova, kus vlasti. Zpravidla je to všechno již amerikánské. Ne, to se musí vidět. Je totiž těžko popsat tu intimitu prostředí. Je to všechno nějak tak teplé, objímající. Zdá se vám, jako když každý kus nábytku na vás čeká a chce poskytnout jen pohodlí. Ložnice jsou malé. Zpravidla několik. Pro každého zvlášť. Jsou vkusné a pohodlné.

Zbytečný nábytek schází. Hala, pracovny, hostinský pokoj, i další kouty jsou vybaveny co nejlépe. V pokojích většinou jednotného nábytku nevidíte. Je sestaven z různých kusů. Všude koberce, tapety, hodně obrázků a ozdůbek. Záclonky ve světlých barvách, čisté a lehké. Křesla pohodlná, ale každé jiné. Můžete si vybrat. Kuchyňka, to je panství hospodyně. Nebývá velká. Zpravidla elektrické nebo plynové vaření. Účelný a obsažný příborník, umyvací stůl. Ovšem lednička nechybí. Jinak by to ani nešlo.

Podnebí Ameriky to vyžaduje. V ní má hospodyňka po ruce všechno. Nápoje, občerstvení, připravená jídla k obědům a večeřím, zkrátka vše, co by u nás bylo teprve sháněno. Vše dostanete v konservách, v zavařeninách. Chce-li americká hospodyně připraviti zeleninu a maso, nakoupí vše oloupané a připravené. Stačí pak povařit, osmažit a podává se. Většina snad užívá veřejných jídelen, automatů a barů. Alespoň v pracovní době. Zato býti hostem v domácnosti je skutečným obřadem a požitkem.

46

Umíte jej vychutnati, zvlášť když vám zavírá únava cesty víčka a potřebujete změnu. V rodinách krajanů se setkáte s takovou pozorností, že pochybuji o možnosti vyrovnat se jim až k nám přijedou. Nikde se nás neptali - přímo ani nepřímo - jaké je naše zaměstnání, jaké politické přesvědčení, nebo dokonce jakého jsme vyznání. Řekli jsme si vzájemně tolik upřímného a vřelého, že to smazalo jakékoliv přehrady, které by u nás snad měly sílu. Vzpomínám rád ubytování v rodině, kde mne obklopili pozorností i péčí. Zde jsem zjistil, že jsem hostem význačných orelských pracovníků. Nebyl bych to poznal. Prozradilo to pochvalné uznání na zdi. A mám dojem, že snad právě proto jsem se tam cítil jako doma. Nebyla to zdvořilost, ani povinnost. Šlo to ze srdce, a proto tolik radosti. Také druzí vypravovali, že byli také hosty v rodinách zcela odlišných názorů, než měli sami a také se cítili jako mezi svými. V tom je přínos našeho zájezdu.

V čase byl chaos

Hodiny jsou tu věcí prapodivnou. Představte si Evropana, jedoucího na Západ. Posunuješ hodinky, měníš čas, každý den je jiný. Přijedeš do Londýna, jdou ti hodinky špatně. Nasedneš na loď, pětkrát posunuješ ručičky zpět. A když jsi v New Yorku a je ráno, mají u nás jistě večer. Nejhůře tomu však bylo v ostatních místech. Když jsme si konečně všichni přizpůsobili své hodinové ručičky úřednímu času, přesvědčili nás, že stejně nemáme pravdu, neboť jiný čas byl v Chicagu, jiný v New Yorku a jiný zas v Kanadě i v dalších místech. Vlaky odjíždějí podle jiného času, kdežto město se řídí ještě jiným podle chuti, letním, zimním či bůhví ještě jiným. Dotaz na letišti tě přesvědčí, že i tam lítají jinak. Nedivte se pak, že před každým srazem byla porada, podle kterých hodinek, podle které doby a kterého místa se co podnikne. Toto napodobovat nechceme.

47

Sokolské dny

Nebyly to dny sletové, ani veřejná vystoupení. Byla to pocta. Tak totiž nazvaly některé městské rady dny pobytů výpravy v jejich městě. Je to americký způsob a milá pozornost. Prvně nás poctili v Clevelandu. Byl to celý obřad, takové prohlášení. Tak městská rada ocení význam návštěvy. Tím přiznává, že Sokol má jméno. Patřilo to k vyvrcholení obřadné návštěvy u majorů měst. Takové usnesení bylo nám doručeno na umělecky provedeném pergamenu. Také vytištěné ve zvláštním vydání zápisů o schůzích rady. Je to vlastně velká pocta, uvážíme-li, že se nám jí dostává od představitelů amerických milionových měst a že jsou určeny Sokolstvu. Také jinak se nám otcové měst snažili projevit zájem i poctu. Dostali jsme několik symbolických klíčů od bran města. Vedoucí upomínky pro sebe i Obec. A nejčastěji sbírku obrázků města. Výprava přivezla mnoho a mnoho darů do Prahy. Všechny patří Sokolu. Jsou to dary úcty, uznání i lásky. Byla by to pěkná studie, věnovaná jednotlivým starostům či mayorům měst. Jejich typ a povaha odpovídají zpravidla prostředí, které řídí. Byl proto velký rozdíl - a je to přirozené - mezi starosty New Yorku, Chicaga a starosty Chadhamu, Dearbornu nebo zas Detroitu a Clevelandu a konečně Toronta.

Všichni byli však samorostlí, energičtí. V jejich rysech se čtly tvrdé zkušenosti, odvážnost, podnikavost a odpovědnost. Takový starosta má vliv. I když je jen spolupracovníkem městské rady. Je představitelem vůle, ale je také ukazatelem cesty. Proto jsme si tolik vážili, když z jejich úst šla chvála ke cti našich krajanů, našeho státu a Sokola. Viděli jsme zasedání městských rad a podivovali se, jak může i dvoumilionové město říditi odpovědně 10 mužů a žen.

48

Americká demokracie dosahuje v tomto úseku výsledků hodných pozoru. Viděli jsme zahájení zasedání modlitbou. Viděli jsme průběh živých debat i projevů jednotného souhlasu. Zasedání městské rady je všude veřejné. Nikdo nebrání přístupu. Máš-li chvilku čas, zajdeš si na galerii, potichu usedneš a sleduješ. Viděli jsme dokonce, jak učitelka přivedla celou školní třídu, aby pozorovala. A byli asi ze čtvrté obecné. Tak učí Američané svoji mládež demokracii a připravují ji na budoucí úkoly. Starostové měst i radní chodili mezi nás. Přišli často k nácviku a vždy na veřejné vystoupení. Byli nadšeni, byli bodří, a brzo se spřátelili. Tak si představujeme lidovou samosprávu. A je v tom také tradice.

Česká kulturní zahrada

Tu nám ukázali v Clevelandě, kde žije asi 100.000 našich krajanů. Je v městském parku. Vybudovali ji krajané k poctě našich význačných národních pracovníků. Anglický a český nápis, vytesaný do kamene, tvoří vstupní bránu do míst, kam shromáždili naši krajané kamenná poprsí lidí, jejichž jména jsou mezníky v dějinách našeho kulturního života. V dějinách státu. Mají také zde v cizině upozorňovati, že jsme rovnocenní celkem v soutěži národů. A proto je tu hlava J. A. Komenského, Mistra Jana Husi, Jana Žižky z Trocnova a novější Palackého, Purkyně, T. G. Masaryka, M. R. Štefánika, J. Š. Baara, B. Němcové a mnoho jiných, jejichž jména značí vzestupný vývoj našeho lidu. Prožívali jsme svátek. Za naší účasti byla odevzdána také busta Dr. M. Tyrše. Veliká, umělecky vypravená deska s písní „Kde domov můj" a „Hej Slované" doplňuje toto důstojné a návštěvníka dojímající prostředí.

Takových koutů je po Americe víc. Naši krajané se starají dobře o propagaci našich věcí. Sami nacházejí v takových místech uklidnění po denních starostech a lákavou změnu v neobvyklém ruchu. Sem si chodívají zejména ti starší zavzpomínat. Mezi sebou pohovořit a uvědomit si kořen svého původu. Američanům ukazují

49

tak, že i náš, třeba malý národ, je v kulturním životě velmi vyspělý a že má hloubku myšlení i smysl života. Kdo ví, zda bychom v této soutěži nezvítězili?

A ještě najedno takové místo krajané rádi chodí. Mnozí z nich se ovšem odtud již nevrátí. Jsou to Národní hřbitovy. Také tu hovoří prosté kameny, nesoucí zpravidla jen rodové jméno, o těžkém životě našich lidí. O jejich usilovném boji s novými poměry. O jejich vlastenectví, věrnosti a pokrokovosti. Mnozí pod nimi zůstávají trvalými vzory našich lidí a obdivovanými jedinci.

I ty hřbitovy jsou jiné než u nás. Je to vlastně velký park. Samá zeleň, trávníky. Jen málo hlavních cest. A uprostřed trávníků jsou hroby. Někde jen kameny. Jinde prostičký nízký obelisk. Ty hroby nejsou spojovány cestičkami jako u nás. Je to symbolické. Po smrti pojí všechny jednotný zelený drn. Tu a tam vidíte světélko, svítilnu či svíčku. To nejbližší vzpomínají výročí. Uvidíte také vlající pra. pórky. Jsou na hrobech vojáků. Ukazují, že zemřeli nebo padli pro barvy Ameriky. Viděli jsme jen málo hrobek. I ty byly prosté. Jedna z takových patřila Čermákovi. A tak i ten hřbitov je národní zahradou. Tam symbolů kultury, zde pomníkem života, strastí a bolesti. Je to kus půdy jako ve vlasti. Zde se sejdou zase všichni jakoby doma. Až přijdete někdy do takových míst, pokloňte se! Uctíte památku těch, kteří se nebáli bojovat s poměry a zachovat si věrnost k zemi. Také oni pomohli svou obětavostí a čestností našemu lidu.

50

Na břehu jezera Erie

Byli jsme v Clevelandě. Je to město kouře a zelených trávníků Dvou vzájemně se doplňujících protiv. Na jedné straně těžká práce a život, na druhé útulné, milé, domácí prostředí. Tady při vodě jsou jedny z největších oceláren Ameriky. Začouzené, černé, s těžkým a sírovým vzduchem. Jedete-li kolem, upozorní vás dusno, že tu lidé ztrácejí zdraví a život. I nejbližší domky dělníků z venku vás nelákají. Jsou také černé a neveselé. A přes různý sloh jsou si podobné. Sem chodí ti nejchudší a ti, co začínají. Zato nedaleko toho setkáte se s jasnými pruhy zeleně s vkusnými, někdy i nevkusnými domečky, ale všechny se zahrádkami a nezbytnou garáží. Ty hovoří o stupni zámožnosti. To hlavní je ovšem uvnitř.

Cleveland je vcelku velmi pěkné město s universitami, velkými nemocnicemi, slavnou knihovnou, vydavatelstvím novin a ovšem i úřady. Proslulo prvním fotosnímkem rentgenového paprsku, pokusy s chlazeným plynem. Množstvím pokusů. Výsledků i nezdarů spojených s pokrokem. Překvapil nás tu počet mrakodrapů. Ty hledáme nejvíce v New Yorku. Ale i zde je jich velmi mnoho a stojí za to. Udělali nám tu velkou radost. Je tu pomník T. G. M. Vyrůstá uprostřed sadů před universitou. V cizím vzdáleném prostředí působí taková věc na našince tak nějak jinak, člověk se více vzpřímí hrdostí. Zároveň se v duchu pokloní všem těm, kteří se zasloužili. Cítíte se jako rovný mezi rovnými.

Z Clevelandu jsme si zajeli také do Whitesburgu. Osada sama o sobě nedůležitá, ale zde mají clevelandští Sokolové svůj „Sokol-camp". Takových je tu v Americe na stovky. Zpravidla v lesnatém, travnatém kraji, pokud možno poblíž vody. Slouží k osvěžení cvičenců, cvičenek, ale i ostatních sokolských příslušníků a přivedených hostů.

51

Sem se sjíždějí v sobotu a v neděli z velkých měst. Aby se nadýchali čistého vzduchu, posílili zrak zelenou barvou a především zapomenuli na týdenní starosti a strasti, zaměstnání a ruch. Takový „Sokol camp bývá hodně veliký. A vedle přírody jsou tu i budovy. V nich restaurace, taneční síň, někde i bary. Zkrátka střecha a prostředí pro případ deště Zde se pořádají společenské slavnosti. Kromě toho jsou tu místnosti určené mládeži pro ubytování, pro letní tábory a někde pro cvičitelské školy. I to je tu, jak vidíte, řešeno obchodně. Ti, kteří se sem sjíždějí, aby si odpočinuli, pomáhají své mládeži. Udržovat tělocvičny a cvičiště, uspořádat zájezdy, navštívit slety. Sokolské tábory patří jednotám. Mají je i sokolské župy. Příklad, jak by se to dalo udělat u nás.

Naše sokolská družstva

Nezapomínáme na ně.-Těm patří především vděk za úspěch cesty.

Jedinec nic, celek vše - a proto nebudu jmenovat, kdo je tvořil. Zastupovali Sokolstvo čestně. Platí to těm starším i mladším členům. Jak družstva mužů, tak družstva žen. Byli to hodní chlapci a dobrá děvčata. Byli ukáznění, jak ani jinak není možno. Byli skromní, obětaví a houževnatí. Nebylo toho málo, co se od nich chtělo. Na 30 veřejných vystoupení v nejrůznějším prostředí a za velké námahy.

Byly dny, kdy se večer cvičilo, v noci cestovalo vlakem nebo letadlem a druhý den zas cvičilo. Zvláště těch 8 mužů a žen ze vzorných družstev zaslouží uznání. Nebylo to snadné v takové únavě při hrozných vedrech v nezvyklém prostředí, nepravidelné stravě a shonu. Víme, kolik vypětí bylo často třeba při cvičení na nářadí i prostných. Někdy šlo o zdraví. Někdy i o život. Vzpomínám těžkého boje s americkým družstvem, připomínám si, za jakých podmínek závodili a přece zvítězili. Mohou být spokojeni. Pěkně to o nich řekli na různých místech. Místo politiků posílejte nám sem taková družstva! Ti hoši i sestry pomáhali spojovat krajany s námi, odstraňovat zbytky přehrad a upevňovat úctu k státu a věci sokolské. Cvičilo se

52

na pěkných stadionech a hřištích. Cvičilo se také v tělocvičnách a sálech. Někdy prostorných, někdy menších. Pro velkou účast zpravidla dusných. Cvičilo se také na nářadí u nás nezvyklém. Měli někde hrazdy potažené kozí, kruhy o krátkých lanech, bradla krátká a nepružná. Nevhodné kladiny, nezvyklé koně. A přece cvičili a cvičili dobře. Nebylo to vinou krajanů, kteří se tolik a tolik snažili. Jiný kraj, jiné nářadí. Všechno však dopadlo dobře. A bratři i sestry mohou být spokojeni. Vykonali velikou práci.

Naši hostitelé

Po celou dobu naší americké pouti jsme si téměř neuvědomovali, že jsme tak daleko od svých domovů. Připadalo nám, jako by se všechna srdečnost krajanů od místa k místu stupňovala. Ač víme, a to zcela dobře, že byla všude stejně veliká. Viděli jste tu však živou soutěživost. Nejen mezi jednotami, kam nás zpravidla zvali k obědu, večeři a občerstvení. Zvláště však mezi sestrami, které pečovaly o naše statky hmotné. A tak každé to ohlášené „skromné pohoštění" se zpravidla změnilo v slavnostní tabuli. A poněvadž ty skromné milé sestry byly původu českého nebo slovenského, chtěly ovšem ukázat, jak ještě umí vařit po našem - po domácku. A proto si tu v Americe, kde jinak dávají přednost ovoci, zeleninám a lehčí stravě, přišli na své i tajní a veřejní milovníci našeho zelí, knedlíků a vepřového. Starali se o nás všude opravdu jak nejlépe. Bylo to jak na našich svatbách, hostinách a poutích zároveň. Byli jsme stále povzbuzováni k jídlu i pití. To druhé přišlo nám za těch hrozných veder zvlášť vhod. Mají tu skutečně dobré ovocné šťávy, vždy chlazené, dobrou černou i bílou kávu a pivo. Proto těm všem neznámým ustaraným a milým mámám patří náš obdiv a dík. Víme, kolik jim to dalo shánění a porad, než se dohodly, čím nás pohostit. Víme, že si považovaly dokonce za čest uvařit pro nás a prostřít. Pozorovaly nás nenápadně ze svých kuchyňských oken anebo skromně od dveří, jak nám chutná. A chutnalo nám vždy dobře.

53

Růžovoučké, nažehlené a načechrané pobíhaly mezi námi, povzbuzovaly a měly jen jedinou starost. Abychom měli dost a aby nám chutnalo. Nejednou s hrůzou jsme přivítali naplněné mísy. Jejich účelem mělo být, aby v nás jejich obsah zmizel. Sestry, promiňte nám, jestliže se to někdy nepovedlo. Bylo vás tolik a bylo toho tolik, že to už nešlo. Uvědomujeme si, že to nebylo tak snadné. Tak dobře a chutně nasytit a napojit nejen nás účastníky, ale i desítky a stovky těch, kteří přišli mezi nás. Vskutku nevíme, jak to těch několik obětavých sester zdolalo. Ty snad v noci vůbec nespaly. Měli jste vidět, s jakou péčí připravovaly stoly. Tolik různých drobností, kvítků, ozdob a vkusu, že můžeme jen chválit. A přece se to na nich nepoznalo. Vždy usměvavé, vždy srdečné, inu jako naše mámy. Věřte, pocit hladu jsme v Americe nepoznali. Ba zaslechl jsem dokonce důvěrná sdělení sester mezi sebou, „že přibyla, že je jí to úzké v pase a pod." U bratří jsem to sice neslyšel, ale nemuseli to ani říkat. Vím, že na takové chvilky nezapomeneme.

Jak je doma

S touhletou otázkou jsme se setkali každý mnoho a mnohokrát. Začínal s ní soused u stolu, položil ji hostitel doma. Zeptal se vás tak řidič a ptal se vás tak každý, kdo byl české nebo slovenské krve a setkal se s někým z našich. Ti všichni, a je to tak samozřejmé, chtěli vědět, jak to vypadá v našem státě, republice, jak to vypadá v městě, odkud pocházejí oni nebo jejich rodiče. Jak žijeme, nemá-me-li hlad a je-li tam bezpečí. Ptali se po příbuzných, po známých. Měli jste vidět tu radost, když jsme se dohovořili. Hned spousty vzkazů, vzpomínek i dárků. A kolik měli radosti, když jsme je přesvědčili, že mají nepřesné zprávy, že neznají někdy skutečnost. Zeje třeba víc a víc se spolu stýkat, psát a číst. Ze všech jejich otázek a hovorů plynula jen dojemná starost. A láska k zemi. Soudím, že i my jsme byli někdy špatně zpraveni o svých krajanech. Ze jsme o nich věděli příliš málo anebo jen to, co se někomu líbilo. Je tam

54

dojista víc síly. Víc dobré vůle, odhodlání a možnosti, než by čekal. Je třeba jí využít, zhodnotit a udělat radost krajanům i nám Připadalo mi to někdy, jako když naši tam za mořem žijí příliš jen mezi sebou. Jako by se uzavírali. Jako by věřili jen sami sobě. Mnozí myslí o poměrech u nás jako před 30-40 lety. Zapomínají, že vývoj jde kupředu nejen v Americe, ale i u nás. Ze my také máme tak rádi svoji vlast. Ze také nedáme nikomu, co jí patří. Náš krajan je dobrý americký občan. Ale věrný Cech a Slovák. A to je v tom proudu cizích směrů svodů pohodlí a dobrých poměrů cennou skutečnosti. Nedomnívejte se, že v Americe jsou samí milionáři a že naši mezi ně patří! Nemyslete, že nemají své starosti, své denní nedostatky a že nepracují někdy velmi těžce! Mají víc, ale nemají všechno. Jsou milionáři, ale ne peněz, nýbrž spíše dobroty srdce, pohostinnosti a snahy pomoci každému z bratří i sester, pomoci tam, kde je toho třeba. Kde to potřebuje celek. Bylo by hříchem zneužívat to.

Byli jsme také v Kanadě

Vlastně jen v Torontu a Chathamu, ale stálo to za to. Víme sice, že jsme si tím nezískali úplný obraz o veliké, široké a mnohde ještě velmi přírodní Kanadě, ale přece jen jsme pocítili její duch. Způsob života. Připadalo nám to tu, jako bychom byli v prostředí, kde se prolíná anglická rozvážnost a tradice s americkou průbojností a životní lehkostí. Sokolové byli tu po prvé. Kanada nemá ráz evropský. Považte, že na této rozsáhlé části, rozlohou větší než USA, žije na 12,000.000 lidí, kdežto Spojené státy mají téměř 150,000.000 obyvatel. Při počtu obyvatel, asi o 1/5 vyššího, než naše republika, je plochou 35krát větší. Téměř polovina obyvatel jsou Anglosasové. Dále 35 procent Francouzů a zbytek přistěhovalci. Z původních Indiánů a Eskymáků je tu jen asi 130.000. Sídlí tu místokrál. Je tu federální vláda. Toto samostatné britské dominium má 9 provincií s vlastním parlamentem a snad větší autonomií, než mají jednotlivé státy USA. A v této oblasti žije na 40.000 českých a slovenských duši.

55

Nejvíce snad Slováků. Zajeli jsme do Chathamu, kde není sokolská jednota. Krajané v této oblasti žijí většinou na farmách. Desítky mil od měst a přece se našim dostalo vřelého přijetí i pohoštění. Rozebrali si nás do měst i na farmy.

Ale bylo tu trochu zklamání. Zejména u sester. Ty se těšily, že spatří na farmách ramenaté cowboye na zdivočelých koních. Setkaly se s nimi, ale bez širokých klobouků. Řídili hbitě těžké traktory o několika koňských silách. Zato je jistě nezklamaly pěkně zařízené, čisťounké byty se vzornými kuchyňkami, ledničkou a elektrickou pračkou. A což ty vzorné stáje! Slepičárny, stodoly. Žací, secí a jiné stroje. Vůbec samé stroje. Tady je po romantice. Zde je těžká odpovědná práce na nepřehledných lánech.

Naši tu dnes již jen vzpomínají. Jak se jim zde před 20 až 30 lety vedlo, jak začínali. Jak jich využívali, jak dřeli do úpadu, než došli k dnešnímu výsledku. O takové farmě by se dalo ovšem říci ještě mnoho jiného. Její majitelé vzpomínají dnes věrně na svoji zem a dojímá vás zjištění, že jejich děti, při cizích školách a pobytu v cizině, hovoří jazykem rodu. Stejně tak dojímalo naše hostitele vyprávění o republice. Je pravda, mnozí z těch mladších mluví jen anglicky. Ale nezapomínají původu svých rodičů. Tuto otázku není tak snadné posuzovati a řešiti.

Přáli bychom vám všem viděti a prožívati všechny ty pozornosti. Všechno to dojetí, kterým nás obklopili. Třeba jen na několik hodin našeho pobytu. A pěkně nám to řekl starosta v Chathamu. „Kde jsou Češi a Slováci, tam je pořádek, platí se včas dluhy, nekrade se, tam se platí daně před lhůtou, je nejlepší úroda, jsou nejlepší ženy a drží se slovo."

Takových pochvalných ujištění slyšeli jsme několik a přesvědčili se, že byla srdečná.

Krajané měli za sebou desítky tvrdé, až obrovské práce. Bylo třeba hodně obětí, než z úhoru připravili úrodnou půdu. Než se z dřevěných chat, kam se uchýlili po svém příchodu, přestěhovali do těch elektrisovaných a motorisovaných hospodářství. Každý rys tváře zdejších žen a mužů mluvil o velmi těžkém boji o život. Dnes jsou svými pány. Zaslouží si toho. Mají auta, stroje, pohodlně zařízené

56

byty a hlavně radost z práce a ze života. Přesvědčili jsme se, že venkov je tu něco jiného než u nás. Že tu byl těžký život. Udržet se zde znamenalo buďto výsledek anebo nic. Ty farmy ve filmu a v četbě jsou trochu jiné, nežli ty skutečné zde. Denní prací a obětí vykoupené.

Naši platí tu dnes za nejlepší z nejlepších. Jsou v každém prostředí. Našli jsme dokonce zde i českého muzikanta. Těžko byste ho poznali. Byl v kapele skotských hudebníků. Těch v sukýnkách.

V Chathamu jsme byli vlastně hosty města. A zřejmě hosty vítanými. Připravili pro nás, co se dalo. Naši jim za to oplatili zdařilým vystoupením. V městském sadě na trávníku. V záři světel za velké účasti a obdivu.

Neméně srdečné to bylo v Torontu. Zde nás přijala již naše československá sokolská jednota. Jednota z nejlepších zahraniční župy. A nebudu vám popisovati, jaké bylo uvítání, jaká srdečnost a pohostinství, ani úspěch tělocvičného večera. To všechno bylo tu již vlastně samozřejmé. Vykonali jsme svou cestou pěkný kus práce. Státní i sokolské. Mnohokrát nás ujistili, že žádná příležitost nepřivedla do sokoloven tolik obecenstva. Nesoustředila tolik krajanů a nevytvořila tolik vřelého, obětavého prostředí. Platilo to o městech i o venkově. Také sem přijeli zdaleka z farem. Bylo v tom tolik radostného. A znovu jsme vzpomínali, vypravovali a sdělovali. Obdivovali se těm našim průkopníkům.

Nesmíme zapomenouti, že kanadští vojáci bojovali i za naše osvobození. A že k tomu naši krajané, jejich chování a vliv také přispěli, je skutečnost. Sokolská práce tu má své základy. Máme jednoty nejen v Torontu, ale také v Montrealu, Winipegu a v Batavě. V Kanadě žije dnes na 40.000 Cechů a Slováků. Měli za války několik podpůrných sdružení. Podporovali československou zahraniční armádu a věcnými dary i naše obyvatelstvo doma. Tak, jako to bylo mezi našimi krajany a zvláště sokolskými jednotami v USA.

Toronto učinilo na nás velký dojem. Téměř nás překvapuje. Nečekali jsme tu tolik mrakodrapů, tolik spořádanosti a upravenosti. Zvláště po břehu jezera jsou krásné vyjížďky. A jedete-li okolo vyso-

57

kých budov, obchodních domů, redakcí a bank, divíte se, jak vám mohou Kanadu někdy popisovat tak romanticky. A nedivíme se, že se tu sbíhají obchodní zájmy. Jsme rádi, že jsme sem zajeli.

Naše hymna

Zahráli nám ji všude, kam jsme přijeli. Nemohlo ani jinak být. A pak je zde již zvykem, zahajovat nebo končit hymnou. A proč o tom píši? Byli jsme sice mezi svými, ale byli jsme přece jen v cizím, vzdáleném a pro nás v novém prostředí. V takovém posloucháte státní hymnu tak nějak jinak. Ne jako doma, ne tak oficiálně. Zde to jde daleko víc k srdci a chtěj nechtěj, tlačí se slza do očí. Zde má její melodie v sobě skutečnou touhu, prosbu, modlitbu za naši zem a za náš lid. Zde cítíte, že připomíná a vybavuje krajanům obrazy jejich domova. Jejich vísky, městečka, rodiny. Vše, co chce hymna zhodnotit, co chce zdůraznit a přiblížit. Zvuk hymny je tu pro vás hlubokým pojítkem s vlastí. Také bolestným a hlubokým povzbuzením. Příkazem vážiti si svobody. Vědomím, jaké je krásné právo, směti slyšet svobodně svoji hymnu a vidět svobodně vztyčenou vlajku. Vidět ji dokonce vedle vlajky Ameriky. Rovnou vedle rovné. A to je stejně krásné a smyslem hluboké. Slyšeli jsme svou hymnu mnohokrát. Slyšeli jsme ji hrát, zpívat i vysílat. Ale snad nejhlouběji vryla se mi její slova do srdce zazpívaná sestrou v Tarentum, narozenou z české matky v Americe. Uměla česky snad jen tu píseň. Znělo to jako touha srdce po vlasti. Tehdy jsme si uvědomili, že krásnější hymny a vlasti na světě není.

58

Niagarské vodopády

Tolikrát jsme o nich slyšeli. Tolikrát zhlédli ve filmech a na obrázku a tolikrát si v duchu přáli alespoň jednou je navštívit. Niagara Falls. Ta touha uvidět je měla věru oprávnění. Dosvědčí to všichni, kteří tam byli. Zajeli jsme k nim rovnou z Kanady. A litujeme jenže bylo tolik naspěch. Viděli jsme vskutku to nejpěknější. Velmi platným a obětavým průvodcem byl nám zase krajan. Dokonce starosta maličké niagarské sokolské jednoty. Atak nebylo nesnadno dostati se co nejdříve k americké části vodopádů. O jejich krásu se dělí Amerika s Kanadou.

Jejich polovinou probíhá hranice. Souditi, která z těch částí je krásnější, znamenalo by přijíti do rozpaku muže rozhodujícího mezi dvěma bohyněmi krásy. A tady tu krásu tvořila příroda. Největší umělec a kouzelník života a světa. Je tu v tom tolik nádhery, tolik živelnosti, nespoutanosti, barevnosti a síly, že se vám věru tají až dech. Sotva se ubráníte projeviti hlasitým podvědomím obdiv. Připadáte si jako v parku nejprudší přírody. Daleko slyšitelný hukot vod vás upoutá, přivábí, láká, až svede. Přiblížíte-li se k proudům, dýcháte prach slané vody. Musíte se vzpírati tlaku proudu. Krýti si oči před oslněním odrazem slunce. Snažili jsme se vzíti ze všeho plnými doušky. Proto jsme také rádi využili americké obchodní pohotovosti. Svlékli se a zaměnili svůj oblek za jiný. Podobal se obleku vězňů. Mnozí si v tu chvíli na něco podobného vzpomenuli. Svému účelu však dobře posloužil. Bylo při tom také hodně radostného smíchu. Vy-

59

vrcholil, když jsme opouštěli šatny a poznávali jeden druhého. Všichni v šedých kalhotách, kazajkách, na nohou plátěné trepky. Přes sebe nepromokavý žlutý až černý přehoz s kápí. Scházela věru jen čísla a naše vysoké i nízké úřady byly srovnány. A že jsme ty věci neměli ušity na míru, mělo své důsledky. Ve vzhledu a stupni směšnosti. Proto tolik veselí. Nezlobil se ani koho odhadli mírou kazajky dvojnásobně. Ani sestry, které jsou přece v této věci tak úzkostlivé. A pak nás zavedli pod vodopád.

Vlastně jsme se tam protlačili. Větrem, vodní parou a tlakem vzduchu. Ale stálo to za to. Tam jsme prožívali opravdu silné dojmy. Dřevěné jednoduché můstky, hlídané dozorci, přivedly nás až pod mohutné proudy tvořící klenbu. Hřmot nás ohlušoval. Rozprašované kapky oslepovaly. Útisk vzduchu ubíral dechu i rovnováhy. Také jsme si uvědomili tu úžasnou sílu na jedné straně a bezmocnost človíčka na druhé straně. Stačil jen maličký rozmar přírody. Jen trochu proudu, malá změna směru, a psal tyto řádky někdo jiný.

Tady jsme viděli, jakou má příroda moc. Jak dovede spojovat hrůzu s nádherou. To jsou vlastnosti, které nezmenší nikdo. Ani ti, kteří poutají tyto síly svými vynálezy. Vzpomínati na tuto mohutnost, živelnost i prudkost a chtíti ji snad zároveň zmenšiti údaji o spoutané energii nedaleké rozsáhlé elektrárny, bylo by v tu chvíli rouháním. O tom také psáti nebudu. I když víme, že jsou to číslice úžasné. Chci vám tu představu síly, dravosti, nespoutanosti a romantičnosti zachovati v plné kráse. A tak uteklo těch několik chvil pobytu jako sen, a neradi jsme se vraceli. Promočeni, polepeni šaty, zpět pro své občanské svršky.

Prohlédli jsme si americkou i kanadskou stranu vodopádů. Mimochodem zjistili také přítomnost přepychových hotelů a jídelen. Zejména však stovek stánků a obchodů s upomínkami. Co tu bylo věcí! Indiánské drobnůstky, ozdoby, obrázky. Sošky, šátečky, vlajky a mnoho a mnoho jiného. Také jsme neodolali. Jedno je však jisto. Niagary je obchodně využito dokonale. Hotový chov turistů. Ale tady to stálo za to.

60

Jedeme vlakem

Říká se, že cestování vlakem je unavující. To tvrzení vám však jistě každý z účastníků naší sokolské výpravy snadno a důrazně vyvrátí. Pro nás to byl skutečný požitek. A můžeme říci, odpočinek a vytržení z toho jistě ze srdce dobře míněného, ale tak nesmlouvavě a vydatně unavujícího naplňování „programu". Tak nazývali krajané ty potištěné listy s přesnými údaji o našem příjezdu, době návštěvy, pohoštění, vystoupení, vycházek, banketů, odjezdu atd. Tím nás naši pečliví hostitelé v každém místě vítali. Nedivte se! Ve vlaku jsme byli alespoň trochu pány svého času. Ovšem jen potud, kolik jízdní řád dovoloval. Alespoň jen těch několik hodin jízdy s místa na místo. A že na tom požitku měla největší podíl pohodlnost amerických vozů, je skutečnost. V takovém voze ses mohl posadit, postát, pohovořit, zdřímnout, zkrátka vše, na cos měl v rozsahu jízdenky právo a chuť. Ono se to také jinak cestovalo.

Seděls v pohodlném, měkkém, otáčivém a sklápěcím křesle, měl jsi po straně nejvýš jednoho souseda nebo sousedku. Díval jsi se z okna, četl anebo spal. Mohl jsi se zdarma napíti čerstvé ledové vody. Taje totiž v každém vagóně. Měl jsi možnost nakoupiti levně obložený chléb, čokoládu, šťávu, pivo, žvýkací gumu. Konečně k tvému sedadlu přinesli - ovšem za peníze, čerstvé noviny - zábavné knihy a jiné. To nosívali zpravidla černoši. A když se ti to ve vagóně nelíbilo, zašel jsi do jídelního vozu nebo do kuřáckého salonku.

V jiných vozech totiž kouřit nesmíš. Nebo podíval z vyhlídkové plošiny. Ale to hlavní. Mohl ses vždy rozhodnouti volně pro činnost nebo nečinnost. Na každé straně vozu byly umyvárny s teplou a studenou vodou, ručníky, mýdla. Mohl ses i elektrickým přístrojem oholit. Že to všechno bylo čisté, pohodlné, o tom není třeba hovořit. Vzduch ve voze stále čerstvý, podle potřeby chlazený nebo ohřívaný. Okna se ovšem otevřít nedala. Průvodčí si tě celkem nevšiml. Nemusel jsi s ním mluvit. Svoji jízdenku jsi klidně zasunul do zvláštního držátka na křesle před sebou a mohls spát. A to, co vám líčím, byla třída III. Ty další, to byl už úplný přepych. O pohodlí cestujících

61

se tu starají všechny železniční společnosti. Jejich tu totiž několik a vzájemně soutěží. Vydělávají cestující. Stovky mil, které se tu překonávají drahou, vyžadují největšího pohodlí. K tomu jsou také zvláštní vozy spací. Ale stejně dobře vám poslouží zařízení vagónu Pulmanna. Umožňuje přeměniti sedadla na pohodlná lůžka. Zacloněná plátěnými stěnami, dostatečně široká, čistá a pohodlná. Vždy dvě místa nad sebou. Lhostejno, je-li obsazeno mužem či ženou. Každý je tam pro sebe. Může se bezpečně zapnout, má svůj přívod vzduchu, větrací zařízení, dostatek světla a klidu. Čím lepší třída, tím ovšem pohodlnější zařízení. Je to s drahami v Americe, jak vidíte, zajímavá historie.

Kde jsou tak pohodlné vlaky, vozy a cestování, jsou ovšem i rozsáhlá, výstavná nádraží. V některých městech má každá společnost své vlastní, jinde - a to je pro cestující jisté pohodlnější - sbíhají se tratě různých společností v jednom. Taková nádraží jsou skutečné paláce. Podzemní a nadzemní. Nic tam nechybí, všechno tam dostanete, můžete se obléci, osvěžit. Máte-li čas i pobavit. Jsou tu všechny cestovní kanceláře. Můžete tu navázati letecké spojení. Zkrátka můžete si opatřiti na cestu všechno. Reklama tu silně pracuje. Je zajímavá a většinou vkusná. Nástupišť několik desítek a ve velkých městech většinou podzemních. Jsou prostorná, ale je tam přece jen dusno. Prodlužují se na kilometry daleko pod městem až za jeho okraj. Tam teprve vidíte zas přírodu. Není tu tlačenice, ani zbytečný spěch. Nakonec své místo dostanete. Jsi-li v nižší třídě, připlatíš na vyšší. Musíš-li voliti opak, vrátí ti rozdíl. Jak je to jiné u nás! A je to přece přirozené. Když platím víc, žádám též víc.

Slet amerických Sokolů

To byl vlastně hlavní cíl naší výpravy. Přijeli jsme sem především na slet amerického Sokolstva. Společný. K českým i slovenským sestrám i bratřím, sdruženým v Americké obci sokolské a v Slovenské tělocvičné jednotě Sokol. Obě dohromady tvoří Svaz Amerického Sokolstva.

62

Nepředstavujte si, že slet, třeba je v Chicagu, odpovídá rozměrům, které jsme tu viděli v Americe ve všem ostatním. Americké Sokolstvo tu tvoří jedině naši krajané. Zpravidla ti, kteří již doma byli příslušníky sokolského bratrstva. Sem přinesli krásnou Tyršovu myšlenku. Aby je sílila a pomáhala udržovati jejich národní vědomí, sílu i jazyk. Považte, že jednoty amerického Sokola jsou roztroušeny po celé velké oblasti Severní Ameriky. Ze jsou její příslušníci často odděleni stovkami mil a že jich není tolik, jako u nás. V českých jednotách je vedle mládeže asi 13.000, ve slovenských o 10.000 víc členů. Než i tak jsou Sokolové se svými tělocvičnami a sokolskými domy jádrem krajanského života, kulturního snažení, nejlepší úrovně československého člověka a zvlášť pak sokolské tělesné výchovy.

Sletový ruch v kancelářích sletového ústředí vypadá poněkud jinak než u nás. Skromněji, třebaže je stejné nadšení. Chicagský slet byl pro naše krajany a zejména pro americké Sokolstvo přesto stejnou událostí, jakou je pro nás všesokolský slet v Praze. Nikoliv snad pro svůj rozsah - rozměrem připomíná slet některé z našich větších žup - ale pro ducha nadšení, kterým spoutává naše krajany.

Rozseté na tisícimílové vzdálenosti Ameriky. Nejsou tu nesnáze vznikající z počtu návštěvníků jako u nás. Spíše ze vzdálenosti a času, které jejich cesty vyžadují. A proto byla účast více než 30.000 diváků na skutečně pěkném stadionu Soldiers field skutečně mimořádná. Dosud prý takovou žádný z amerických sletů neměl. Stadion je moderní, elipsovitý. Asi pro 80.000 diváků. Je vybaveno vzorným rozhlasovým zařízením. Ovšem také osvětlením a pracovnami pro tiskové a rozhlasové zpravodaje. Šatny a seřadiště byly v tribuně, ale především v nedalekém hotelu Kongres, odkud cvičenci a cvičenky odjížděli na sletiště.

Tento rozsáhlý devatenáctipatrový hotel hostil ve sletových dnech na 1000 účastníků. Kromě naší československé výpravy byli tu Sokolové z Anglie, z Kanady a z Indie. Nejvíce ovšem ze vzdálených míst Ameriky. Především se tu soustředili všichni činovníci českého a slovenského sokolského ústředí.

63

Hala tohoto bohatě vybaveného „sletového" hotelu sloužila za místo schůzek i menších porad. Větší schůze byly v pokojích činovníků.

V tomto domě nechybělo nic. Několik restaurací, kaváren, jídelen, cukrárna, tři bary, taneční síně. Přepychové i lidové prodejny, ve kterých si opatříte snad vše, na co si vzpomenete. A zvlášť, íeho potřebujete při cestování. Můžete mlsati, opatřiti dárky a třeba se obléci. V tomto hotelovém městě bylo o sletu jistě nejvíce hovořeno. Všude cvičenci, cvičenky, činovníci. Tady jako okolo sletiště. Jako v sokolském seřadišti.

A nemyslete si, že tomu ostatní Chicagané věnovali nějakou zvláštní pozornost. Ti si jdou po svém. Snad i to přispělo k úspěchu sletu. Byl především věcí naší. Českou, slovenskou a sokolskou. Byly to milé a dojemné chvilky, strávené na sletišti. Líbil se nám pořad. Vystoupení, zahájení, projevy vedoucích. Ukázal nám, že sokolská tělocvičná práce je všude stejná. A že myšlenka překonává i stáří. Jak již to tu bývá zvykem, zahájilo se nástupem všech cvičících složek s prapory a vlajkami. Nastoupili také hosté. Kromě nás tu byli legionáři, baráčnici, krojové skupiny a zástupci ze všech končin Ameriky. Slavnostní pochod, jásot, radost. Jednotlivé americké župy byla zdraveny. Čím vzdálenější, tím srdečněji.

Nemusím jistě ani říkati, že našim přiznali prvenství. Vystřídali se žáci, dorost, členstvo. Uplatnil se podklad zeleného trávníku. Provedení velmi pěkné. Líbila se zvláštní vystoupení. Na nové hudební skladby i na motiv) národních písní. Mezi nimi byla i „Cikánko, ty krásná". Ale to už je Amerika. Také zde měla sokolská družstva z československá největší úspěch. Získala si za dobu svého pobytu dobré jméno. Prokázali to výrazně fotografové. Neumí si totiž nikdo představiti, jaký to byl mezi nimi poplach, když nastupovala naše družstva k nářadí. Se všech stran si přibíhali pro obrázkovou kořist. Vypadalo to jako útok. Ale když se začalo cvičit, bylo ticho jako v kostele. Jen tu a tam některá z nejnadšenějších mezi diváky vyřkla své obdivující „oh" a „fine". Však si to naši zasloužili. Barvitým zpestřením pořadu byly tance omladiny krajanských spolků. Také na tomto sletu byla mezi nejlepšími body pořadu společná

64

prostná mužů a žen. Připomínala nám sletová z roku 1938 v Praze. Viděli jsme tu hodně pěkného. Ale především jsme cítili, kolik síly tu účastníci načerpali a kolik jí rozvezou mezi své do všech koutů státu.

Je tu snad vedlejší věcí, kteří význační hosté a představitelé byli přítomni. Není také důležito uváděti mnohé z podrobností sletu, ani z podniků s nim spojených. Nelíčíme historii zájezdu, ale dojmy! Ano, byly tu ještě závody nářaďové, v prostém tělocviku. Byly tu podniky společenské i jiné. To všechno bylo naplněno stejným nadšením a vědomím příslušnosti k jednomu národu i původu z jedné země.

A ještě Chicago

Přál bych vám pohledět z hotelového okna v 16. patře. Večer. Hustě se třpytící plochy pobřeží jezera Michigan. Právě před vámi tryská bohatý, vysoký vodotrysk měnící barvy. Kaleidoskop. Záblesky tisíců zrcadel, útok světelných září na vaše zraky. Dusno večera. Z ulic doléhající ruch vás unavuje a omamuje. I krása oslňuje. Chicago každého pohltí. Také nás. Snad všichni naši krajané o nás věděli. Ale sotva co věděli ostatní. Je tu 4 1/2 mil. obyvatel. A tolik krásy! Široké pruhy rozdělené asfaltové silnice a ulice. Plné přepychových vozidel. Bohaté obchodní domy a výkladní skříně. Jsou tu také chudší čtvrtě. Kde není tolik přepychu a není tolik místa. Jako jinde, i zde se drží příslušníci národní skupiny pohromadě, činí to naši. Stejně tvoří čtvrtě Číňané, Indové, Poláci i jiní.

A je to zajímavé, procházeti takovým svérázem. Zapomínáte, že jste v Americe. Kolik je tu odlišného mezi Číňany! Chybí jen lehkost jejich staveb. Ti, co tu žijí, se již hodně přizpůsobili. Scházejí se ve svých jídelnách, ve svých divadélcích. Tvoří své společnosti. Dostaneš zde památky z jejich země, jejich výrobky, drobnosti i nábytek. Koupíš si řezby z kosti, voňavé prášky, ozdůbky, obrázky a mnoho dalšího. Vidíš tu skupinky, jak živě rokují, jak jsou spokojeni, že mluví po svém. Jsou tu děti, mladí i starci. Podobně žijí

65

i jinde. Nezajímavější je černošská čtvrť. Není nejčistší. Schází tu pořádek a hodně péče. Černoch tu sice již není otrokem, ale, zdá se, že nebude ještě dlouho rovnocenným. Vidíš je u podřadných prací, hůře placených. Ale potkáš je bohatě oblečené, v přepychu a spokojenosti. Ale víc je ještě toho horšího. Otázka černochů je dosud živá. Získali si před zákonem rovnost. Bojovali s bělochy ve válce. Umírali s nimi, obětovali se. Než i tak cítíš, že se tu někde brání pustit je mezi sebe. Slyšel jsem dokonce, že v domě, kam se nastěhuje černoch, je levnější činže. A čtvrti, kde bydlí nebo kde se rozšíří, ztrácejí na ceně. Vím také, že nám někteří s důrazem oznamovali, že u nich v místě černoši nejsou. Jsou černí horší? Jsou lenivější? Jsou v celku snad méně čistí? Či tkví to v něčem jiném? To se člověku za tu chvíli zjistit nezdaří. Takové je to nejen v Chicagu, ale i jinde.

Procházeli jsme městem, výstavnou částí i částí horší. Chicago je opravdu pěkné. Zašli jsme k pobřeží jezera, k Bahai Templu. Je to jemná kamenná krajka, zdobící orientální stavbu. Je za městem, vzdálena hlavních cest. Byla to určitá rozkoš, šlapati v neohraničeném trávníku. Bez zakazovacích hesel, bez obav z pokuty nebo výtky. I to patří k pocitu svobody.

Jeli jsme za Chicago. Do amerických „Lidic". Nemusíme si připomínat jejich význam. Je to však zvláštní pocit. Viděti ve zcela cizím prostředí takovou pietu. Je to skromný vkusný pomník, připomínající lidickou hrůzu. A okolo bydlí lidé jako u nás, cizí a sotva vědí něco víc o zemi, kterou tu ty kameny připomínají. Než i tak jsme vděčni za pochopení. Víme, kolik to přineslo dobrého.

Jatky

Jejich prohlídka patřila k nejsilnějším dojmům cesty. Kdo četl Sinclairovu knihu „Jatky" a nevěřil, že je to skutečnost, uvěřil. Je to ještě horší a viděli jsme jen část tohoto úžasného místa. Jen asi šestinu jatek. Zrak, čich i sluch dostaly tu skutečně silnou dávku.

66

Připadalo mi to jako v továrně na zabíjení. Zde vidíte na vlastní oči, jak vykupuje bezbranný dobytek lidskou chuť na jeho maso. Viděli jsme smrt na pásu.

Chicagské jatky jsou celkem pro sebe. Městem ohrad, můstků a budov. V nich stroje a lidi. Do ohrad přivážejí vlaky oběti. Jdou úzkou uličkou, můstky a podchody až k místu, odkud se nevracejí. Vy, kteří nemůžete usmrtit ani vánočního kapra, sotva pochopíte, jaké nervy má onen muž na počátku jatečního pásu. Zachycuje nemilosrdně kus po kuse. Přicházející dobytče omračuje proudem nebo ranou a přivádí bezbranné pod nůž. Zručný rychlý řez do šíje vepře, skotu, či hovězího kusu, výstřik krve, poslední záchvěvy a zvuky a již vidíte, jak visící kusy postupují od dělníka k dělníku. Každý z nich má jiný úkol. Přesně vypočtený. Stále a stále se opakující. Mechanický pohyb a snad i myšlení. Ten nařízne, jiný ukrojí. Každý ten kus projde sty rukama. Na konci vyjde očištěny, bělostný, vyvržený masitý tvar.

Z něho zase na jiném pásu vychází maso buď prouzené, vařené, sušené či syrové. Takové, jakého je zapotřebí pro výrobu salámů, šunek i konserv anebo jakého je potřebí pro prodej v syrovém stavu. Ponechme jiným zpracování dojmů vytvořených řevem zabíjených zvířat, prýštící a odtékající krve, odporností odpadu vnitřností, dusností prostředí a nevylíčitelným pachem. Je to silné, věru silné. Stát u takového pásu a opakovat do nekonečna stejný pohyb, stejně hluboký, stejným směrem. To znamená otupět, ztratit duši a nakonec snad i srdce. Většinou jsou tu černoši. A v té šestině jatek prý se zpracuje za hodinu 1000 vepřů, 400 kusů hovězího a 1200 kusů skotu.

Viděli jsme také rozsáhlé chladírny, skladiště, oddělení pro zpracování konserv. Zahlédli jsme dopravní zařízení. Vlaky s živými zvířaty zajíždějí až k uličce. Vede jen k smrtelnému pásu. Na jeho druhém konci vracejí se v bělostných bedničkách, obalech a lahvích k lidem na stůl. Po návštěvě jatek pochopíte odpor vegetariánů k masité stravě. Ani my jsme v těch chvílích neměli chuť. A při občerstvení po prohlídce bylo jen málo těch, kteří volili maso. Převládala zelenina, ovoce a pečivo.

67

Až uvidíte někdy ty krásné lákající obrázky s barevnými mísami plné dobrých masitých přípravků, podávaných vám usmívající se dívkou, vzpomeňte si na jatky. Pochopíte, jaké protivy se někdy slučují. Ti, co jednou jatky viděli, netouží viděti je znovu.

Krajanské časopisy

Je jich množství a stojí věru za povšimnutí. Mezi nejznámější a nejrozšířenější patří Svornost, Newyorské Listy a Denní hlasatel. Nerozbírejme jejich nazírání! Nebudeme si všímati, kdo se stará o jejich hospodářskou základnu, a podívejme se na nějak vypadají! Zastihli jsme je sice převážnou měrou ve sletovém slavnostním hávu. Než i tak nám hodně říkají o způsobu své práce. Když sensace, tedy hodně velká písmena! A třebas přes celou stránku 3 cm vysoká, i větší. Menší písmena jsou však také dosti výrazná. Nemůžeme je posuzovati podle našich zvyklostí, čemu my u nás dáváme přednost, je tu třeba zastrčeno, a naopak. Sloupce jsou tu většinou velmi úzké, asi 5 cm. Většina listů vychází v New Yorku a Chicagu. Všechny mají však ve všech oblastech, kde žije hodně krajanů, své dopisovatele. Postrádali jsme tam uspořádání. Určitou soustavnost. Za velmi vážným článkem politickým nebo sdělením hospodářským čtete o vraždě nebo o tom, jak nějaká nešťastnice přišla do ústavu. A zas politika, denní život, projevy nebo zprávy spolkové. Jsou tu ovšem také feuilletony. Delší zajímavé zprávy, politické úvahy. Nápadně mnoho je zpráv z oblasti našich krajanů a drobné i delší oznámení o různých schůzkách a schůzích, výletech a jiné. Drobnosti, na které u nás někdy nebývá místo a o které snad není ani zájem, čteš v nich velmi často.

A protože jsou vedeny obchodně, je tu plno inserátů. A jakých! Od několikařádkových až k celostránkovým. Nejsou jen textové. Přinášejí i obrázky. Nejsou vždy vkusné. Uplatňují různá hesla. Svou skladbou se velmi liší. Inserát, reklama, propagace je hybnou pákou amerického života. A protože také sokolské jednoty pracují obchodně, v sokolských táborech se pořádají

68

veřejné zábavy, najdete jich zejména před nedělí v desítkách ohlášených v tisku. Mezi českými se ocitne i anglický. Anebo smíšený Inserují se psací a počítací stroje, ohlašuje se otevřeni sokolského campu. Hned vedle se vám nabízí členství v družstvu Národního hřbitova. Pod uvítáním naší výpravy a účastníků sletu nabízí vám mlýnky na mák, vyšívané bačkory, voňavky, slovníky a pera.

Ze se tu setkáte s množstvím jazykových nepřesností, není ani divu. Americké noviny doporučí vám všechno. Spoření, půjčky, mýdla, cestování, lékaře a zkrátka všechno. Hlídky podávají vám zprávy z Clevelandu, Detroitu, Cedar Rapids a ze všech míst, kde mají své pobočné redaktory. Krajané jsou jak jedna rodina. Vidíte to z podrobností otištěných v novinách. Dovídáte se v nich o soukromém životě rodin, o jejich radostech, ztrátách, vyznamenáních i výročí. A tak na příklad v díkůvzdání za účast na pohřbu krajana či krajanky poděkují každému jmenovitě. Tomu kdo přijel na pohřeb, kdo doprovodil mrtvého na hřbitov, kdo sloužil mši svatou, kdo u hlavního oltáře, kdo u postranního oltáře, členům pěveckého sboru i těm, kteří sem vynesli rakev. Tam opravdu všem. Jsou to oznámení obsáhlá. A dovedeme si vypočísti jejich ceny. To si Američané mohou dovolit.

Z tisku poznáme také nejlépe, kolik je tam krajanských spolků a společností. Vzbuzuje to dojem, jako by každý činovník, který odejde z vlasti za moře, vytvořil si tu zase takový kroužek nebo spolek sám pro sebe. Jen proto je snad možno čísti o krajanech blatenských, píseckých, podtřemšínských, jen proto jsou tu oznámení o výletě Spolku čsl. dělnic, Klubu století pokroku, Spolku Buchlov, Klubu Zobák a pod a pod.

Když tu někdo maturuje nebo skončí střední vojenskou školu je samozřejmo, že

69

je otištěn jeho obrázek i s celým dosavadním životopisem, ve kterém se dočtete, že je v těch a v těch spolcích, hraje v kapele, že má rád to a to, že chce pokračovat v tom a v tom oboru, jaká jsou přání jeho rodičů atd. Z takových zpráv se dozvíte opravdu všechno. Alespoň o rodinách našich krajanů. Takové listy jsou ovšem spojkou našich lidí a jejich nepostradatelným druhem. Posloužilo by nám, aby vedle těchto milých podrobností získávali ještě víc zpráv z našich zemí, z našeho života a aby vztahy, které byly navázány, se ještě více prohloubily a vzrostly. Četli jsme totiž i mnohou zprávu, jejíž podstata byla jiná. To ovšem záleží na našich za mořem samých.

Tyhle automaty

To je věc sama pro sebe. V Americe samozřejmá. Rychlost, čas a pohodlí jsou tu hlavními činiteli. Všude, kde je možno nahradit člověka strojem, jsou automaty. Hned po příjezdu za moře se s nimi všude setkáš. V přístavištích, na nádražích, v čekárnách, v hotelových předsíních i jinde. Automat tě zásobí kuřivem. Podá ti osvěžení, žíznivého napojí. Zapomnětlivému doplní zásoby mýdla, krému i ručníků. Automatické je na drahách, letadlech a na lodích větrání, přívod teplého i chladného vzduchu i řízení světla. V tom je vynalézavost Američanů veliká. Chcete-li se napít, vhodíte peníz, vypadne pohárek a v mžiku se také naplní. Je-li vám to málo, vhodíte u jiného větší a můžete si posloužit celou lahví nápoje.

Ve veřejných místnostech jsou dokonalé gramofonové přístroje s automatickou obsluhou. V čekárnách můžete v něm nakoupiti pohlednic i známek. Nastupujete-li do autobusu - někde také do elektrické dráhy - vhazujete jízdné do automatu. Stejně tak si otevřete přístup do podzemní dráhy. Jdete-li do vnitřku sochy Svobody, také vás obslouží turniket. Není snad nic z drobnějších potřeb cestování, posilnění a napojení, co by vám nedodal stroj. Ze i v jídelnách jsou, jako u nás, není třeba zdůraznit.

70

Můžete také hovořit meziměstsky. Zcela jednoduše, bez dlouhého čekání. Vhodíte peníz, ozve se vám ústředna, požádáte o spojení a dozvíte se cenu. Zaplatíte a máte spojení. A když přetáhnete stanovenou dobu, dovíte se hned po skončení hovoru, kolik jste dlužen.

Telefon, ten je tu všude. Volat můžete z každého obchodu i veřejné místnosti. Bez dotazu, bez jednání. Jdete přímo k přístroji. Jsou tu ještě jiné automaty. Také v domácnostech. Hned ty slavné ledničky. I ty jsou chlazeny samočinně. Udržují stejný stupeň. Při jejich otevření se samočinně rozsvítí světlo. A ani topinky nedají tu starost. Zapneš prostě, nařídíš a vložíš nakrájené plátky. Bez dozoru se opečou do růžová a automaticky vyskočí ven. V jídelně pokladní peníze nepřijímá. Vypočte jen cenu. Peníz vložíš do automatu. Také vstupenky do kin a divadel vydá někde automat. Je ještě mnoho dalších, samočinných obsluh. A ještě mnohé jiné obstará ti stroj. Zkrátka, je to Amerika.

Americká čeština

Je tak samorostlá a vynalézavá, že se jistě nenajde vědec, který by k ní zpracoval slovník. Ta vzniká ode dne ke dni, od hodiny k hodině. Především je v tom něco dojemného, uvědomíme-li si, zeje tvořena z upřímné touhy, hlásit se k jazyku národa. Zeje projevem houževnatosti našich krajanů. V každé oblasti se setkáte s jinými výrazy. Nedomnívejte se, že se tu nikde správně česky nebo slovensky nehovoří. Ano, a to velmi mnoho. A dokonce i v třetí generaci. Je však přirazeno, že se mnohde již obrousí správnost výrazu. Že se do českých vět přimísí slova anglická. Dokonce, že anglická dostávají české koncovky. V tom je již veselejší stránka. To se totiž musí slyšet.

Abyste pochopili, kolik slovní tvorby tu mezi krajany je. A tak se nic nedivte, když vám mezi dobrou českou větu zamíchají výrazy, jako „bedrům", což znamená ložnici a místo krbu, že vám řeknou „foyer plejs". A pošlou-li vás do ledničky, označí ji „ajsboxnou" a když chtějí konečně dát něco dohromady,

71

určitě to „sfixují". Ze se s „károu" „dribluje" - místo zajíždí - a že místo, aby zapomněl, raději „nejsuje", tomu se již nedivte! A jak potom někde takové věty vypadají, osvětlí vám příklad jistě klasický. „Džimiku, skoč na jard a nafiduj tam čikiny" - neznamená nic jiného než - „Džime, zajdi na dvůr a nakrm tam slepice". Zkrátka, krajané mají někdy s řečí velký „trúbl".

Ale i tak mají českou a slovenskou zemi opravdu rádi. Že tu není tolik jazykové přesnosti -Bože, jaký div? Nejednou žijí tu jeden či dva sami v tom celém cizím moři. Jsou vzdáleni stovky i tisíce mil. A kde je jich víc, tam denní život, škola, společnost, obchod vykoná svůj úkol. Z toho ještě víc pochopíte, co znamená krajanský tisk. A jaký také div, že si tvoří různá nová označení. Že říkají místo „předsednictvo výboru" -„zasedací úřad", že se setkáte s „účtujícím výborem" - což znamená hospodářský, zeje tu také čestný úřad „vysloužilých starostů" a že některé spolky mají „velkovýbory".

Měli jsme v rukou české a slovenské publikace. V těch je pro mé tvrzení mnoho dokladů. I v anglických nápisech poznáte české lidi. A jdete-li ulicí, kde je Kral´s Bekery, nebo Vepřovský´s Pharmacy, nebo Pavelka´s Halí, jste určitě v české čtvrti. Nedivme se proto, že s oblibou užívají názvů připomínající vlast. A tak jsou tu české osady Praha, jedna v Kanadě, druhá v Oklahomu, proto máme tu Sokol Tábor, Sokol Havlíček, Čech a jiné. A ani jména psaná anglicky nezastřou svůj původ. Nepoznáte je podle výslovnosti. Proto se nenamáhejte! Ale čtete tu dobře názvy Korinek, Hlavac, Jedlicka, Broz a dokonce i Schvanda. Desítky a stovky takových příkladů vám snese návštěvník i čtenář.

Srdce Ameriky

Je jím ve skutečnosti město rázu nejméně amerického. Je to Washington. Liší se tolik svým vzhledem ode všech ostatních. Především, že tu není téměř mrakodrapů. Připadá nám, jako by sem bylo sneseno kus Evropy. Vidíte to především na stavbách. I na těch nejmohutnějších. Ukazuje vám to i mapa města, ve které chybí

72

rovnoběžnost ulic a tříd. Washington je město vládní. Především je tu Bílý dům, - sídlo presidenta. Není ani tak mohutný, jak na obrázcích a ve filmu vypadá. Ale každý jej touží vidět. A poněvadž je tu president, sídlí v městě i vláda. Parlament a všechny úřady. Jejich paláce jsou obrazem všech slohů. Projížďka městem patří k požitku. Zelené plochy trávníků a parků obklopují význačné budovy a zdůrazňují jejich význam i krásu. Kdo by nechtěl vidět Kapitol. Nejvyšší soud, významná musea, a především skutečně největší knihovnu světa. Zde se počítají svazky na miliony. O ceně ani nemluvě. Washington je sídlem všech zahraničních zastupitelstev, velkých obchodních svazů, bank a vydavatelstev. Washington je srdcem státního zřízení, je srdcem Spojených států.

Reklama a zase reklama

Bez ní není v Americe život, obchod, odbyt a nákup. Reklama tu pracuje ve dne i v noci. Pracuje v městech, venku, v místnostech, na domech, nad zemí, pod zemí a kde všude chcete. Počínaje nejpestřejšími tabulemi a nápisy, pohyblivými, oko unavujícími neonovými trubicemi nejrůznějších tvarů a zabarvení a konče nenápadnou řádkou inserátu. Snad nikde nebylo jí tolik soustředěno, jako na newyorské Brodwayi. Tady těžko rozeznáte, co je dům a co reklamní plocha. Vkus i nevkus je tu v těžké soutěži. Zde svítí neon v noci i ve dne. V pravé poledne se lesknou svítící žárovky v paprscích slunce. A v noci proměňují svým jasem tuto část města v den.

Do reklamy vkládají obchodníci a podnikatelé vysoké částky. Výdělek jim je zas vrací. V jídelnách, barech, v čekárnách je reklama jako doma. Všechny popelníčky, slánky, někde i opěradla židlí, by i sklenky nesou jména firem. Chtějí na sebe upozornit. Vidíš to na jídelních lístcích, na ubrousku, s nápisy se setkáš na zrcadle, na obalech mýdel i na odpadním koši. V podzemních drahách, v elektrických drahách, v autobusech, v podzemních vlacích. Na jejich oknech i střechách, sedí reklama. Setkáš se s ní v kinech i v divadle, nabídne se ti

73

na vstupence, stejně jako na průvodcích, mapách a katalogu Nejtěžší bitvu bojuje v tisku. I rozhlas vydělává reklamou. Zápalky se zde nekupují. To platí firmy. Zase reklama. Mýdla je všude dost. I utěráky, skleničky dostaneš darem. A těch plakátů! Některé nevkusné, většina překrásných. Jsou barvité, živé a lákavě. Závody v rozměrech a v umístění. Je to úplná soutěž a skutečná vynalézavost i vtip. S nimi se tu všude setkáváš. Američan umí nabídnout, ale i prodat. A vydělat.

Okolo tělovýchovy

Ze jsme se o ni zajímali, je přece přirozené. I když na ni bylo málo času. Přicházeli jsme však do jejího prostředí. Do tělocvičen, na hřiště, na závodiště. Sportu a cvičení na vzduchuje tu určitě dávána přednost. Proto tolik pěkných hřišť, travnatých stadionů, upravených závodišť a cvičišť. Jsou u každé školy a někde velmi rozsáhlá. Ve školách, a to jak v nižších, tak i na vysokých je vlastně sport a tělocvik nejvíce pěstován. V době školení se mu věnuje mladý Američan a Američanka co nejvíce a téměř pravidelné. Mají své školní kluby. Zařízení takových školních hřišť a stadionů je vskutku dokonalé a někde až přepychové. S tímto přepychem se setkáváte ve všech oborech sportu. Platí to o tělocvičnách, platí to o jízdárnách, o závodištích a dostihových drahách, stejně tak jako o zařízení pro vodní sporty, veslařství a plování. Podnebí dovoluje oživovati přepychové bazény a plavecké dráhy co nejdéle. Nepochybujete jistě, že v zemi boxu jsou i možnosti pro jeho rozvoj, že jsou tu nádherné kryté zimní stadiony, někde dokonce přepychová divadla pro pořádání ledních revuí. Ze jsou tu dokonalá cvičiště pro lehké atlety, pro pěstování golfu, tennisu a především ovšem baseballu, snad nejpopulárnější hry v Americe. Hned za ní je asi kopaná, které se tu věnují - jako konečné snad všemu - hned od mládí. V zemi tak vysokého automobilového průmyslu je ovšem vyvinuto

O jeho oblibě svědčí také množství obdob takového soutěžení. Viděli jsme dostihy malých aut, připomínajících velikostí

74

naše dětská, byli jsme svědky uzavírání sázek na nejrůznější soutěže. Sázka je tu nerozlučným dílem sportu. Američan má rád vzrušeni i zábavu. Mnohdy se spokojí s tím, když sleduje výkony jiných a utrácí za odhady jejich schopnosti. Sport a hry jsou tu prostě domovem. Platí to také o košíkové, odbíjené a neméně o vodním pólu, lyžaření, dokonce i kuželkářství. Je tu mnoho a mnoho klubů, mnohdy s vysokými poplatky, které se starají o pěstování sportů, ale máme dojem, že především o zábavu deseti tisíců diváků a vlastní výdělek. Sport je tu záležitostí lidovou. Zajímá každého. Mladého, starého, muže i ženu. Dokonce i televise, nejmladší člen v technickém pokroku, vysílá především z oboru tělovýchovného. A že je o to zájem, dokazují zvýšené návštěvy jídelen, barů a čekáren v době relací.

F. D. Roosevelt

Muž, osobnost. Byl mnohem víc, než jen presidentem Spojených států. Je symbolem ducha, kterým naplnil celý svůj život. Který přenesl i do rozvoje své země a světa. Muž, který svou gigantickou vůlí přemohl i nepřízeň přírody. Dokázal sílu myšlenky a cenu cti. Jeho velikost vynikla právě v jeho prostotě.

Přesvědčili jsme se o tom návštěvou domu, kde žil. Je v Hyde parku, oblasti New Yorku. Dům, kde je kus dějin jeho rodu, ale kde je především psán jeho život. My, kteří jsme se obdivovali jeho velikosti, poklonili jsme se před prostotou, kterou se tu obklopil. Tady není přepych. Tady je jednoduchost, tady je tradice. Vysvítá z každého obrazu jeho předků, z každé té památky i kusu nábytku, které tu vidíme. Kdo nevidí, neuvěří, že bydlel v tak prostých zdech, spával na tak obvyklé posteli, odpočíval v křesle, jakých je desetitisíce, a že je pohřben na tak prostém místě. Ten bílý kámen, těžký, ale prostý, zdobící nevelký trávník uprostřed zahrady, mluví o jeho důstojnosti, o jeho hloubce a velikosti. Tady se chodí po špičkách. Zde cítíte jeho vůli, i když nežije. Také my jsme se tu hluboce poklonili.

75

Trochu o Indiánech

Ale opravdu jen málo. Neboť jsme jich mnoho neviděli. A ti, kteří nám ukázali umění svých kmenů, byli již příliš přizpůsobeni dnešnímu životu. Scházela jim dávno již divokost, nespoutanost a snad i moc, o které jsme se dočítali kradmo pod školními lavicemi anebo v koutcích, kam jsme se uchylovali s četbou dobrodružných sešitů i knížek. „Buffalobilky", „májovky" a jak se všechna ta vážná literatura jmenovala, vykreslily nám indiánské prostředí trochu jinak, než nám je předvedli ve Wisconsin DelIs jejich dávní a dávní potomci. Zde bývalo kdysi opravdu jejich středisko. U Stojaté skály.

Tady byla pravá Amerika. Země, patřící kmenu rudokožců. V této oblasti scházívali se stateční náčelníci indiánských kmenů k vážným válečným poradám. Jejich lid ke smutečním obřadům i k veselí. Dnes je to ovšem území přeplněné zařízením k využití cestovního ruchu. Vláda chrání tyto přírodní krásy. Umožňuje potomkům jejich původních vládců alespoň čas od času ukázati zvědavcům zvyky, tance a zpěvy. A mezi těmito přilákanými byla i výprava našich Sokolů.

Prohlédli si překrásné přírodní bohatství, projeli se parníkem až k jevišti ukázek jejich starých zvyků. Zde jsme spatřili nejen indiánský tábor, ale i způsob výroby různých upomínek a předmětů. Tato krotkost nám brala ilusi. Zlepšili jsme šiji až při pořadu. Viděli jsme tance indiánských dívek a válečné tance. Naslouchali posvátným i milostným zpěvům. Vyslechli „modlitbu Pramenů". Byli svědky indiánského vyznání lásky i svatebních obřadů a přihlíželi unesení nevěsty. Obdivovali jsme se dokonalému napodobování hlasu ptactva i zvířat. Dokonce jsme vyslechli milostnou píseň z Frimlovy Rose Marie. Ne, to poslední nám neměli zpívat. Je V tom Již Příliš nového. Příliš kultivovaného. A my jsme chtěli vidět divoké Indiány.

76

Kdo by se nezamýšlel přitom nad osudem indiánských kmenů v Americe a nad jejich bojem s kulturou! Ale to není již reportáž. To je drama. Nejvýše ještě vzpomínání.

Pittsbourgh

Ve skutečnosti jsme si jej ani podrobně neprohlédli, ale vracíme se alespoň v myšlenkách k němu. Neboť toto jméno zní nám Čechoslovákům povědomě. Pittsbourgh je kus dějin našeho politického života. Takto je to tu středisko slovenských krajanů. Jinak městem s rozvinutým obchodem a živým cestovním ruchem. To platí zejména vzdálenějšímu okolí. Město samo nepostrádá rázu továrních středisk. Jsou tu veliké podniky na výrobu poživatin a zeleninové konservy a nedaleko zase slévárny, uhelné doly a továrny na kovové zboží. Každý z podniků znamená hospodářskou jednotku. Silnou, americkou. Zde pracuje tisíce a tisíce našich krajanů. Začínali tu velmi těžce a za nepříznivých zdravotních i výrobních podmínek. Jejich děti a potomci jsou na tom dnes přece jen hodně lépe. Že jsou tu také sokolské jednoty, je snad zbytečno zdůrazňovat. A nejen v Pittsbourghu.

Také v blízkém Tarentu a New Kensingstonu. Jiné prostředí. Prostí, zdraví lidé, upřímní. Jejich silné a mozolovité ruce vyprávěly o těžkých pracích. A že se tu pracuje skutečně namáhavě, dokazuje celé okolí. Zvláště při prohlídce skutečně rozsáhlé továrny na nerezavějící kovy, na její slévárnu, válcovnu i oddělení pro výrobu trubek, ploten a pásů. Obdivujete se lidskému důmyslu i houževnatosti dělníků, kteří z těch kusů hrubého kovu vytvářejí tvary a předměty. A tak různé.

Jídelní příbory, popelníčky, nádobky i součásti elektrotechnických zařízení,

77

počítacích strojů i měřicích hodin. Seznámili jsme se s tímto prostředím blíže, podívali se jako všude ke starostovi města a odnesli odtud hluboký dojem. Bylo to tu zvlášť nestrojené, srdečné, i když prosté. Zdá se, že naši chlapci i sestry tu učinili dobrý dojem. Město vzpomínalo právě stopadesátého výročí založení. A proto přijela naše výprava do plné slávy. Do vyzdobených ulic květy i prapory a zvláště v Americe rázovitými vějíři ze státních barev. Navštívili jsme také prostředí sokolské. Zase tak rázovité. Sokolská tělocvična a obchodní podnikání. Ono to tu v Americe ani jinak nechodí. V patře se cvičí a v přízemí tancuje a popíjí. Proto jsou tu taneční síně, barové místnosti a společenská zařízení. Podnik udržuje tělocvičnu.

S mnohým sice podle našich zvyklostí souhlasit nechceme, ale je toho tu dost, co bychom měli i u nás dělati jinak nebo po americku. Poseděli jsme si, zazpívali, odpočinuli a zajeli ještě do nedalekého letního tábora, kam sokolská župa soustřeďuje své cvičitelské školy. Je to prosté, ale účelné. A i ty dřevěné stánky a noclehárny v pěkném přírodním prostředí stály za prohlédnutí. Jistě nepochybujete, že i tu je počítáno na obchod. K tomu je tu hostinec, bar a taneční síň. K tomu se tu konají weekendy a picknicky. Všechno příležitost k odpočinku a k útratě. Pittsbourgh se svými závody a jeho okolní místa tvoří téměř celek. Celek místy zakouřený, ale obklopený zelení. Ta jej bohatě přetíná. K zlepšení obrazu pomáhá řeka Alleghane.

Na dělnické Olympiádě

A protože jsme jeli ke všem našim krajanům, navštívili jsme také Sokol dělnický. Je to další sokolská organisace vedle ASO a vedle STJS. Uspořádali proto svoji Olympiádu v New Yorku společně se slovenskými sokolskými župami. Vybrali si k tomu jeden z mnoha stadionů. Nazývají ho Triborough. Protože leží při třech mohutných mostech, překlenujících celé části města. Usnadňují rozděliti hustý dopravní proud v této oblasti. Připadá vám to, jako byste byl skutečně jen v kraji mostů. Jsou visuté, betonové i železné, všechny vysoké, široké - inu americké.

78

Je to příklad, jak tu umějí technici vyřešiti i nejsložitější stavební a dopravní otázky. Je to zase příklad amerického pokroku a úrovně. V tomto sousedství byla Olympiáda. Rozsahem i obsahem neveliká.

Duchem však československá a sokolská. Sokolství je mezi americkými krajany skutečným poutem. Společenským pojítkem a prostředím národní práce. V sokolovnách se všichni scházejí jako ve své vlasti. Tu nerozhodují případné názor) jednotlivců nebo dokonce i činovníků, ale duch, který naplňuje všechny, kteří se hlásí k českému a slovenskému národu. A zejména těch, kteří mají rádi naši republiku. A té si váží všichni snad bez rozdílu. Ty výjimky - pokud ještě jsou - sledují zřejmě zájmy jiného druhu, nikoliv však československého. Naši krajané v Americe jsou dobrými americkými občany. Uvědomují si svůj původ a povinnosti vůči své rodné zemi. To jsme si uvědomili výrazně právě v prostředí amerického dělnického Sokola. A proto stejně rádi vzpomínáme i na hodiny, prožité s nimi. Byly stejně vřelé, stejně srdečné, jako všude, kam jsme přišli.

Rodiště amerického Sokola

je v S. Louis. Tady vznikla r. 1865 první sokolská jednota. Myšlenku přivezli z vlasti naši. Třeba že americká mateřská jednota přerušila na čas svoji činnost, zůstává prvním praménkem, ze kterého se rozlila Tyršova myšlenka do všech koutů nového světa. Všude tam, kde se usadili naši lidé. Byla jim něčím jiným, než je tomu u nás. Byla také projevem jednoty příslušníků národa, rozsetých osudem po světě. Byla symbolem společné vlasti. Především však posilou v tvrdém boji o živobytí

79

a základy nových domovů. Sokolství v Americe je čisté, je stejně nadšené a tvůrčí. A jakou má sílu, ukazuje jeho vliv v krajanské mládeži. V generaci, žijící v těsné spojitosti s cizím prostředím, prolnuté v podstatě již novým duchem a postrádající jazykové jednotnosti.

Sokolská organisace - i když se tu nepočítá s příslušníky na statisíce - má sílu a význam. Spojuje i ty, kteří nejsou jejími příslušníky, ale kteří jsou si dobře vědomi, že čisté sokolství je také neposkvrněným vlastenectvím. Proto mají takový význam ústředí Americké obce sokolské v Chicagu i slovenské tělocvičné jednoty Sokol v Perth Amboy, která tvoří společný Svaz amerického Sokolstva a jsou hybnou pákou početné sítě sokolských jednot v Americe. Návštěva S. Louis musela být proto zařazena do rozvrhu cesty. Ani tu jsme nebyli ochuzeni o pocty mayora města a naší krajanské obce. Město je zajímavé, má své mrakodrapy, své rozsáhlé sady, v nich velkou zoologickou zahradu, výstavné museum a vzorné městské divadlo v přírodě. Tady pochopili naši hostitelé, že jsou ve výpravě nejrůznější odborníci s různými zájmy. Umožnili jim proto návštěvy a získání zpráv z oboru školství, stavebnictví, samosprávy, obchodního podnikání a ovšem i tělovýchovy. Pro to vše tu bylo hodně příležitosti a poučení.

Americký Zlín

Ten je tu v Belcampu, oblasti Baltimore. A vracet se k popisu tohoto místa by znamenalo opakovat asi stejné, co jsme řekli o jiném baťovském prostředí v Tillbury. I tady je vzhled obdobný. A ovšem i to prostředí našich krajanů bylo srdečné. Tady jsme si zavzpomínali na první české vystěhovalce a zvláště na jejich účast v rozvoji svobodných států amerických. Jejich těžkých začátků a krásných výsledků. Platí to především prvnímu českému přistěhovalci Augustinu Heřmanovi, který si právě zde, ve státě Maryland, zajistil jméno v dějinách země. Tato vzpomínka patřila začátku XVIII. století. Době, kdy byl tento stát prvně rozměřován.

80

Zde je souvislost s krajanem Heřmanem. Předčil rozhledem své současníky a na jeho i okolních pozemcích se usazovali také první čeští přistěhovalci. A potomek jednoho ze sousedů Heřmanových W. Paca podepsal za Maryland nesmrtelné prohlášení Nezávislosti. Dokonce jeden z jeho vnuků byl zvolen guvernérem tohoto státu. Toto jsou závažné skutečnosti, dokazující průkopnickou a tvůrčí součinnost našich krajanů při výstavbě svobodné a demokratické Ameriky. Nedaleko Baltimore je ještě jedno památné místo. Pevnost Fort Mc. Henry. Zde vznikla americká hymna. A proto je to místo občany Spojených států vyhledávané. Pevnost je pěkná, museum vás poučí a pohled na přístav i město doplní představy o Americe.

Kapitola módní

Píše ji ovšem neodborník. A poněvadž je košile bližší než kabát, začínám o nich. Ovšem že o pánských. Jsou velmi pestré, nosí se v teplých dnech zpravidla rozhalené a poněvadž Američané kabáty odkládají, vidíte je v plné kráse. Jakost výborná. Hodně hedvábné a pod kabát vždy s dlouhými rukávy. Tím se šetří šatstvo. Jinak ovšem vyhrnuté anebo krátké. Hodně je tu plátěných blůz, známých „bombayek". Mnohé samorostlých střihů. Ale ve vedrech vždy praktické. Obleky ve světlých barvách, nejnověji bez límců.

A poněvadž je v Americe všechno pestré a různorodé, platí totéž i o vázankách a ponožkách. Tady má obrazivost navrhovatelů neomezené možnosti. A ty nejsou vždy vkusné. Viděli jsme také vázanky polepené pozlátkem. Snad na večer, pro odraz světla. Pestrost a jemnost ponožek se ukazuje ve stejném rozsahu i u tolik opěvovaných nylonek. To jsme již ovšem v oboru dámském. Ty odstíny barev u nás neuvidíme. Červené, modré, zelené, bílé, zkrátka jaké chcete. Na mnohých namalovaná srdečka a karetní značky. To prý upoutává. Asi stejně jako náramky na nohou nebo hodinky. V obchodních domech jsme se obdivovali pestrosti i původnosti vzorů látek. Mají všechno možné, co zdobí ženu.

81

A protože to bylo v letě, byly jakosti jemné, všelijak prolamované, krajkované a zdá se, že i průhledné. Lastex byl mezi cizinci předmětem zájmu. Snad ani nevíte, co to je? Zkrátka látka různých barev hedvábného druhu, hodně a hodně přiléhající. Prostě jako gumová.

Američanka chodí velmi vkusně oblékána, vždy lehounce - až načechraná - a věřte, že rozeznat zde u ženy stáří je těžším úkolem než u nás. Vedle těchto lehkých látek viděli jsme i mnohé s kožešinovou ozdobou. A o kloboucích jenom to nejlepší. A zase protivy. Proto se nosí hodně široké, slaměné i látkové a zase malinkaté, téměř k přehlédnutí. Většinou lehoučké a pestré. Víte, připadá vám to někdy, jako by se nosily malé květinové nebo ovocné zahrádky na hlavách. Jedno nutno však přiznati. Bývalo to vkusné.

Také v šatech je mnoho pestrosti. Kdo by na to měl čas, mohl by se baviti prohlížením a luštěním nejrůznějších barevných sestav obrázků, písmena, nápisů. Je tu skutečná soutěž původnosti. Američanka své šaty mění často. Několikrát za den. Podle okolností. Chce se líbit, chce být milá a upozornit. V tom jsou umělkyně. Dalo by se tu sice ještě hovořit o mnohém, zajímajícím stejné tak ženy, jako muže, ale poněvadž autor je sám muž, nemůže o tom psát. Je toho víc, co tu dělá ženu milejší a líbivější. Poví vám o tom bohaté výkladní skříně. Tisíce vzorů kabelek, pudřenek, rukavic, ozdůbek a nepředstavitelných drobnůstek přesvědčuje, jaké má pomocníky. A nevěřte, že Američanky jsou všechny štíhlé! Jsou tu stejně i ty druhé. Třebaže první převládají.

82

Zkoumáním původu a rodu by se mnohé vysvětlilo. V jednom jsou všechny stejné pozorné. V oblékání, v účesu a kultuře obličeje. Zvlášť poslednímu pomáhá tu celý průmysl. Proto ten výběr tekutých i jiných pudrů, barev na rty i obočí a proto asi také tolik salonů krásy. To je alchymie amerických žen.

Také trochu hospodářství

Tato úvaha nevystihne daleko základy a podstatu hospodářských věcí Ameriky. Chce jen zachytit několik pohledů do jejich závažností. Především není dobře možno srovnávat tamní poměry s našimi. Ještě méně pak přepočítávat dolary na koruny při nákupech. Dostali bychom se k porovnávání výdělků u nás a v Americe. Dospěli bychom k měření životní úrovně a možností a konečně přešli bychom k srovnávání zvyklostí. Amerika neprodělala válku na svém území. Není však zcela bez starostí. Američan vydělává, ale také umí žít. Je to samozřejmé. Příležitostný návštěvník nepronikne do podrobností. Vidí přepych, vidí dostatek, někde i přebytek. Nevidí důsledky přebytků, přehlédne scházející v některých oborech a sotva si uvědomí, že i tu má přeměna válečného hospodářství - a to tu bylo - na mírové, své následky. To pozná odborník. Proto se podiví, že se tu také stávkuje, ale pochopí, když mu řeknou, že proto, aby byly vyčerpány podpory, které tam dělník vložil. Podiví se stejně, proč v jedné továrně dílovedoucí stávkují a dělnictvo pracuje.

Proč je několik odborových organisací, proč říkají, že se tu v podstatě stávkuje proto, aby měl dělník na lepší automobil a nikoliv na chléb. Nechce se věřit, že také v Americe jsou starosti bytové, že ještě nejsou mnozí z účastníků války u svých zaměstnání, že se hovoří - třeba jen nepřesně - o druzích inflace. To všechno třeba rozdílné, nalezne odpověď v liberalismu, v jiném pojetí demokracie, ale zejména v zcela odlišných základech hospodářských jinak i zde jsou příjmy do určité výše daňově osvobozeny. Také tu se platí různé dávky a taxy podobné našim obratovým. Neradi berete na vědomí, že k cenám ve výkladních skříních u většiny druhů zboží připočítává se ještě taxa.

83

Neuvěříte, že v zemi, kde žena jinak požívá takové ochrany, patří zároveň k nejhůře placeným zaměstnancům. Zkrátka jiná politika státu, jiné nazírání občanské, jiná životní úroveň i poměry. Proto je to Amerika.

Vzduchem domů

Tady v Americe vidíte nejlépe, že jsou pryč ty časy, kdy letadlo a létání bylo zvláštností. Stačí malá návštěva některého z nepřehledných letišť New Yorku, Chicaga, Washingtonu či jinde, abyste pochopili, že létati tu znamená totéž jako jeti železnicí nebo autobusem. Říkám nepřehledné letiště. Není to však míněno doslova. Nepřehledné jenom svým rozsahem a spoustou budov, které je ohraničují. Jinak platí tu zákon přesnosti a přísný pořádek. Ani by to jinak nebylo možné. Bez plnění těchto předpokladů by nemohl býti bezpečně zdolán provoz, který tuje. Také zde platí zásada soutěže. Také zde na amerických letištích jsou vedle ústředního paláce letiště budovy jednotlivých leteckých společnosti, a to nejen amerických, ale i zahraničních. Američané se totiž v tomto boru zahraniční konkurence nebojí a také bát nemusí. Obrovitá letadla, téměř pro 60 osob. S přepychovým vybavením. Poháněná čtyřmi motory. Jsou tu všední věcí. Pozorujete-li ruch letiště, připadá vám, že tu působí nějaká tajemná síla, která řídí neviditelně, ale naprosto bezpečně a přesně přílety i odlety obrovitých i menších vzdušných lodí. Každou minutu přilétá nebo odlétá stroj. Každou minutu se vznáší výtvor lidského důmyslu a boje se vzduchem, aby spojil tisíce a tisíce mil vzdálená místa, dopravil cestující, přivezl poštu a dokázal, že svět je vlastně už maličký. Tam, kde se dříve jezdívalo dny a týdny,

84

stačí několik hodin. Tam, kde kdysi průkopníci na jednoduchých vozech razili v nebezpečí první cesty nebo odvážní mořeplavci objevovali nové země, tam poletují dnes sem a tam stroje řízené jediným mužem. Právě zde v Americe by bylo tolik důvodů ke vzpomínání i k romantice! Dnes jí v tomto úseku není. Je tu stroj, je tu řas a míra. Ty rozhodují.

O letištích by se dalo napsati mnoho. Nesou ráz města a místa. Jsou však všude. V mnohých místech, třeba jsou rozsáhlá, již nedostačují. Staví se další. Spojené státy získaly si prvenství v leteckém průmyslu, zasloužily se o zlidovění letectví a přispívají nejvíce k jeho pokroku. Hodina strávená na letišti a věnovaná pozorování, vás přesvědčí o bezpečí letectví, o jeho přednostech i pohodlí. Přál bych vám viděti letiště v noci. Žije jako ve dne. Stroje s výstražnými světly se slétají na přesný pokyn k zemi. Divíte se, jak je to možné. A nabýváte důvěry. Radar. Nám dosud tajemný robot, pracuje přesně. Viděli jsme ústředí hlásné služby. Veliká mapa a na ní tratě. Ukazuje smysl vzdálenosti a času. Letectví, letadlo, letec. Znamenají zde službu. A jakou! Kdo jednou letěl, bude chtít létat stále.

Prožijme společně takovou cestu! Letecké nádraží. Přesnost a ruch. Rozsáhlá odvážná kupole přikrývá přepážky společností a jednotlivých služeb. Vybereš si tu nejbezpečnější. A která z nich není? Úředník tě vítá úsměvem. Hovoří s tebou, radí a slouží. Dostaneš jízdenku, předložíš průkazy, odevzdáš zavazadlo a staráš se již jen o sebe. Přepychové salonky letiště ti poskytují poslední odpočinek. Je tu nějak klidněji než v jiných čekárnách. A je tu také méně lidí. Konečně tvůj čas!

Usměvavá stewardka vás pozve k nástupu. Projdete dlouhou chodbou a jste u svého letadla. Mohutný, obrovitý stroj se čtyřmi motory. Stříbřité barvy. Přerušené jen názvem a značkou letadla. Zachytíte pohledem poslední přípravy k odletu a stoupáte vysokým můstkem dovnitř. Jste jako v salonku. V trupu letadla je přepych. Pohodlná, sklápěcí sedadla, vždy dvě a dvě vedle sebe, uprostřed široká ulička. 54 cestujících má možnost cestovat současně. Usednete do pružného sedadla, zhostíte se posledního pocitu nejistoty. A kdo letíte po prvé, i obav.

85

Znalci si vyhledají místo ve středu trupu, téměř nad křidly. Konečně hotovo. Z venku uzavírají vchod. Vzduchotěsný a pevný. Nad vchodem do pilotovy kajuty se rozzáří nápis: „Připoutejte se k sedadlu, nekuřte !" Vyhovíte.

Stewardka se stewardem zjistí ještě, zda tak všichni učinili Slyšíte hukot motoru. Postupně jednoho po druhém. Poslední pohledy po letišti a na pevnou zem. Letadlo zvolna odjíždí. Na rozjezdovou plochu. To je ještě stále na zemi. Hrdě se pohupuje a nadnáší. Zastaví se. Konečně povel k odletu. Motory se rozezvučí naplno. Rychleji a rychleji. Kola se pohnou. Stroj se rozjíždí po dlouhé betonové ploše. Rychlosti přibývá, půda uniká a již cítíte, že stoupáte. Poslední zakroužení nad letištěm. Poslední pohled, při kterém máte pocit, že vám zem úplně uniká. Konečně letadlo opět vyrovná. Výš a výše. Cítíte trhavý pohyb, který se zvolna mění v hladký let. Nápis nad vchodem zhasne. Můžete se zase odpoutat. Hlavně zakouřit. To uklidňuje.

Je velmi nesnadno popsati dojmy a pocity letu. Každý je prožívá jinak. A letíte-li po prvé a k tomu hned přes moře, je toho víc. Vysoko nad zemí se teprve máte čas rozhlédnout po vnitřku. Nic vám tu neschází. Jen pevná země. Máte své místo, svůj přívod čerstvého vzduchu, svůj paprsek světla, aby nerušil druhé, podušku, přikrývku a před sebou či pod sebou ten známý sáček. Letecká společnost se o vás stará. Máte tu mapu, jízdní řády, cestovní pokyny a rady pro nouzové přistání. Ovšem jen na moři. K tomu je tu pro každého korkový pás a v letadle gumové nouzové loďky. Je to spíš útěcha. A pak v trupu několik nouzových východů. Takové starosti vypustíte však brzo z hlavy. Okno vás seznámí se zemí s jiné stránky. Shora, z daleka. Pestrobarevné pruhy, čtverce, skvrny, nebo jak chcete nazvat ty nepřesné tvary, převládají. Silnice sotva rozeznáte. Jen úzké proužky. Domky, vísky a města jsou odtud mnohem a mnohem menší. Letíte nad lesy, nad vodou, řekami, nad světem. Slunko má tu víc tepla. A krásně je vám nad mraky. Žádný malíř, ani největší fantasie nevykreslí ty hory norstva a propasti z mlhoviny.

Vylétli jsme z New Yorku a zastavili se na New Foundlandě. Rozsáhle letiště uprostřed lesů. Poslední procházka a osvěžení.

86

Odrážíme zase od země. Tentokrát letíme nad mořem. Šest plných hodin nad vodou a nad mraky. Téměř 6000 m vysoko. Pod námi jen mraky a mraky a teprve pod nimi voda. Ptáte se, jaké to bylo? Překrásné a docela klidné. Pak přišel Shannon v Irsku. A zase uprostřed lesů. Tady se cestující již více znali, a proto se sešli někteří u sklenky v baru. Oslavit i posilnit. Píší se pohledy, kupují vzpomínky a zase letíme dál. Tentokrát již nad Evropou. Nejdříve Londýn, pak Brussel a Praha. Prodělali jsme pestrou cestu. Letěli v klidu, za bouře, nad mraky, v mracích, nad rovinami a horami. Z pohybu letadla jsi poznal prostředí. Nad rovinou letí klidně, nad vrchy propadá. To velké, ale jen málo. A v mracích cítíš trhavé pohyby. Nic nám nescházelo. Nebyl hlad, nebyla žízeň.

Přál bych vám viděti ten bohatý výběr jídla i nápojů, jaký vám s úsměvem podá stewardka. Na podnose, který připomíná kouzelnou skřínku, čeká vás maso se zeleninou a kompotem, bohatý salát zdobený humrem, je tu sýr i máslo, tomatová šťáva a poslední porce dobré americké zmrzliny. K tomu šálek černé kávy, a kdo chce, i mléko. Pro mlsající jsou tu i bonbony a moučník. Věříte, že nám tam chutnalo! A pojíst i popít 6000 m nad mořem je přece neobvyklé. Poslední dojmy jsou z přistání. Zase se přivážeš a zhasneš cigaretu. Klouzavými poskoky letadla se přiblížíte zemi. Velký pták zakrouží, najde si svoji cestu a ani nevíš jak, dotkne se země. Tak přece doletěl. Pochopíte tuto nedočkavost zejména u takového, který si před odletem v New Yorku ještě před letadlem přes všechny pověry zapálil třetí cigaretu jednou sirkou. Připadáš si jako vítěz v boji s temnem. Trvalo to plných 18 hodin, než jsi uvěřil, že pověra byla planá. A víte jaká? Ten třetí prý totiž zemře.

Poslední pozdravy, stisknutí ruky a jsi zase venku. Na zemi, ve vlasti, na tvrdé půdě, na vlastních nohou. Doma.

Vaše reakce...

zpět

***

Co jsme viděli za mořem Obálka a kresby od Míly Musilové
Nakladatelství ČOS, Praha III, Tyršův dům
Praha, v prosinci 1947
Vytiskla Česká grafická Unie v Praze
Vydání první
Náklad 2200 výtisků
Prodejní cena 39 Kčs

copyright © Pražský web pro studenou válku 2002-2006

CNW:Counter