|
***
|
|
|
| Václav Kopecký, Pamětní výpisy k historii Československé republiky a k boji KSČ za socialistické Československo, Praha, 1960VÁCLAV KOPECKÝ PRAHA Pamětní výpisy k historii Československé republiky a k boji KSČ za socialistické Československo STÁTNÍ NAKLADATELSTVÍ POLITICKÉ LITERATURY Základem této publikace je přednáška, kterou soudruh Václav Kopecký pronesl ve Vysoké stranické škole ÚV KSČ. © Václav Kopecký 1960 Věnováno 15. výročí osvobození Československé republiky Sovětskou armádou a 40. výročí založení KSČ OBSAH Kapitola I 28. ŘÍJEN R. 1918. DĚJINNÉ OKOLNOSTI VZNIKU ČSR. ÚLOHA ČSL. LEGIÍ V RUSKU. POKUSY O RESTAURACI HABSBURKŮ Kapitola II POLITICKÁ PŘEDHISTORIE SNAH O ČSL. STÁTNÍ SAMOSTATNOST. PALACKÝ, HAVLÍČEK, RIEGER. ROZCESTÍ NA PŘECHODU DO 20. STOLETÍ Kapitola III POLITIKA ČESKÉ BURŽOASIE V DOBĚ RAKOUSKOUHERSKA. KRAMÁŘ A MASARYK. ŠVEHLA, ŠRÁMEK, KLOFÁČ Kapitola IV ČESKÉ DĚLNICKÉ HNUTÍ A OPORTUNISMUS SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE. O STARÝCH SOC. DEM. PŘEDÁCÍCH. VELKÁ POLITICKÁ OSOBNOST BOHUMÍRA ŠMERALA Kapitola V BOJ O TŘÍDNÍ CHARAKTER ČSR. VLNA NACIONALISMU PO 28. ŘÍJNU 1918. SOC. DEM. LEVICE. PROSINEC ROKU 1920. ZALOŽENÍ KSČ V KVĚTNU ROKU 1921 Kapitola VI BUDOVÁNÍ ČSR JAKO KAPITALISTICKÉHO STÁTU. MĚŠŤÁCKÉ POLITICKÉ STRANY ČESKÝCH ZEMÍ. GAJDA A STŘÍBRNÝ. POKUSY O NACIONÁLNÍ FAŠISMUS Kapitola VII ÚLOHA „HRADU. BENEŠ JAKO PRESIDENT REPUBLIKY NAD RAKVÍ T. G. MASARYKA. O FERDINANDU PEROUTKOVI. REAKČNÍ SEPARATISMUS NA SLOVENSKU. VÝVOJ POMĚRŮ V POLITICKÉM TÁBOŘE NĚMECKÉ BURŽOASIE Kapitola VIII PRAVDA O DEMOKRACII A SOCIÁLNÍCH POMĚRECH V MASARYKOVĚ REPUBLICE. ZBÍDAČOVÁNÍ DĚLNICTVA. ROZTŘÍŠTĚNOST ODBOROVÉHO HNUTÍ. POSTAVENÍ ROLNICTVA Kapitola IX 20 LET HRDINNÉ ČINNOSTI KSČ ZA PRVNÍ REPUBLIKY. MASOVÉ REVOLUČNÍ ORGANISACE. ÚLOHA STRANY V ZÁPASE S FAŠISMEM A V OBRANĚ REPUBLIKY Kapitola X MNICHOV A KAPITULANTSKÁ ZRADA ČSL. BURŽOASIE V R. 1938. ZÁPADNÍ EMIGRACE PROFIL BENEŠOVY ČSL. VLÁDY V LONDÝNĚ. VÝVOJ VĚCÍ V PROTEKTORÁTE. ÚLOHA EMANUELA MORAVCE. UTVOŘENÍ T. ZV. SAMOSTATNÉHO SLOVENSKÉHO STÁTU Kapitola XI BOJ KSČ PROTI HITLEROVSKÝM OKUPANTŮM. ČINNOST VEDENÍ STRANY V MOSKVĚ. HRDINSTVÍ KOMUNISTŮ V ZÁPASE S NACISTICKÝM TEROREM. PŮSOBENÍ STRANY NA SLOVENSKU Kapitola XII NAŠE ÚČAST V ČINNOSTI SLOVANSKÉHO VÝBORU V MOSKVĚ Kapitola XIII PODEPSÁNÍ ČSL.SOVĚTSKÉ SPOJENECKÉ SMLOUVY 12. PROSINCE 1943 V MOSKVĚ. JEDNÁNÍ S DREM BENEŠEM V MOSKVĚ O BUDOUCÍCH POMĚRECH V OSVOBOZENÉ REPUBLICE. FORMOVÁNÍ ČSL. ARMÁDNÍHO SBORU V SSSR. TVOŘENÍ PARTYZÁNSKÝCH ODDÍLŮ NA SLOVENSKU A V ČESKÝCH OBLASTECH Kapitola XIV NĚKOLIK SVĚDECTVÍ K SLAVNÉ HISTORII SLOVENSKÉHO NÁRODNÍHO POVSTÁNÍ Kapitola XV JEDNÁNÍ S PŘEDSTAVITELI SLOVENSKÉ NÁRODNÍ RADY. OSVOBOZOVÁNÍ ČSL. ÚZEMÍ VÍTĚZNOU SOVĚTSKOU ARMÁDOU. USTAVENÍ NÁRODNÍ FRONTY V MOSKVĚ. KOŠICKÁ VLÁDA A JEJÍ PROGRAM Kapitola XVI 9. KVĚTEN 1945. POČÁTEK NOVÉ EPOCHY ŽIVOTA ČSR. NOVÉ ÚZEMNÍ POSTAVENÍ ČSR. VYŘEŠENÍ BRATRSKÉHO POMĚRU ČECHŮ A SLOVÁKŮ. ČSR PŘÍKLADEM VNITŘNÍHO NÁRODNOSTNÍHO SOULADU Kapitola XVII VÝVOJ OD NÁRODNÍ A DEMOKRATICKÉ REVOLUCE K REVOLUCI SOCIALISTICKÉ V LETECH 1945 – 1948. VÍTĚZNÝ ÚNOR 1948 Kapitola XVIII UDÁLOSTI PO ÚNORU 1948. PŘÍPAD JANA MASARYKA. ÚTĚK REAKČNÍCH MINISTRŮ NA ZÁPAD. NÁRODNÍ FRONTA Kapitola XIX NĚKTERÉ PROBLÉMY IDEOLOGICKÉ A KULTURNÍ. II. SJEZD SVAZU ČSL. SPISOVATELŮ. BOJ PROTI REVISIONISMU Kapitola XX DOVRŠENÍM SOCIALISTICKÉ VÝSTAVBY V NAŠÍ VLASTI K USKUTEČNĚNÍ ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY JAKO REPUBLIKY SOCIALISTICKÉ I 28. ŘÍJEN R. 1918 DĚJINNĚ OKOLNOSTI VZNIKU ČSR ÚLOHA ČSL. LEGIÍ V RUSKU POKUSY O RESTAURACI HABSBURKŮ 28. říjen je dnem výročí
vzniku naší Československé republiky. Tentokráte se chápeme 28. října, abychom
vzpomenuli vzniku Československé republiky v r. Pokud jde o výročí vzniku Československé republiky, bylo již z kampaně, kterou k tomuto výročí rozvinul západní rozhlas a čsl. reakční emigrace, patrno, že při hodnocení 28. října r. 1918 se v letošním roce budou s plnou silou opakovat naše známé spory s reakčními buržoasními falšovateli historické pravdy. Podstata těchto sporů spočívá v tom, že reakční falšovatelé historické pravdy se snaží namlouvat, jako by uskutečnění československé státní samostatnosti v říjnu r. 1918 bylo dílem osvoboditelské úlohy západních mocností Francie, Anglie a Spojených států amerických, zvítězivších v r. 1918 nad ústředními mocnostmi Německem a RakouskoUherskem, a jako by se o vytvoření Československé republiky ve spojení se západními mocnostmi zasloužili t.zv. osvoboditelé T. G. Masaryk, Eduard Beneš, Milan Rastislav Štefánik. Naproti tomu my tvrdíme, že uskutečnění čsl. státní samostatnosti a vytvoření Československé republiky 28. října r. 1918 bylo dílem revolučního národně osvobozeneckého hnutí československého lidu, národně osvobozeneckého hnutí, které v celém RakouskoUhersku bylo podníceno vítězstvím Velké říjnové socialistické revoluce 7. listopadu r. 1917. Nezvratnou pravdivost svého tvrzení o vzniku ČSR v říjnu r. 1918 my opíráme o historická fakta. Takovým historickým faktem je to, že západní mocnosti v r. 1918 vpravdě nechtěly rozbití RakouskoUherska jako velkého podunajského soustátí, jehož výhod si byly vědomy z hlediska všeobecných 9 imperialistických zájmů a po 7. listopadu r. 1917 i s hlediska třídních zájmů evropské a světové buržoasie. A historickým faktem je to, že také rakousko-uherská císařská vláda ve Vídni nemyslila, že v říjnu r. 1918 končí její moc nad českými zeměmi a Slovenskem a že habsburská monarchie končí svou staletou existenci. Nemyslil to ani maďarský hrabě Julius Andrassy, poslední ministr zahraničních věcí Rakousko-Uherska, když 28. října r. 1918 ve své notě západním mocnostem oznamoval přijetí podmínek týkajících se postavení národů v Rakousko-Uhersku. Historickým faktem je, že ukončení moci rakousko-uherské vlády nad českými zeměmi a Slovenskem se 28. října r. 1918 stalo v důsledku spontánního národního povstání českého a slovenského lidu. Mnozí z nás jsme byli svědky událostí 28. října r. 1918 a viděli jsme, jak český lid v Praze již ráno 28. října si znění Andrassyovy noty vyložil tak, že masy lidu nastupovaly na Václavské náměstí a do pražských ulic a začaly strhávat s úředních budov emblémy rakouskouherské monarchie, známého černého dvojorla, takže do poledních hodin byly již všechny úřední budovy zbaveny znaků rakouskouherské monarchie a byly vyzdobeny podobně jako všechny druhé domy prapory červenobílými nebo prapory slovanské trikolory. Jen pro zajímavost chci poznamenat, že při odstraňování orlíčků v den 28. října 1918 zůstal veliký rakouský dvojorel jedině na domě U hybernů proti Obecnímu domu, poněvadž se pokládal za uměleckou součást této vzácné stavitelské památky empirového slohu. Pokud jde o barvu praporů, je známo, že národní český prapor byl dvojbarevný, červenobílý. Proto měl Havlíček heslo, které si stvořil ve verších: „Moje barva červená a bílá, moje heslo: poctivost a síla. Avšak velmi oblíbeným praporem, jenž byl za Rakouska demonstrativně nošen, byl trojbarevný, červenomodrobílý prapor, slovanská trikolora, symbol slovanského bratrství. Čeští rusofilové nosili slovanskou trikoloru demonstrativně i proto, že to byl prapor carského Ruska. Slováci měli vždy jako svůj národní prapor — slovanskou trikoloru. Nutno říci, že člověk, který pak navrhoval státní prapor ČSR, musil být velmi důvtipný, když přišel na to: zkombinovat český prapor červenobílý a slovanskou trikoloru tak, že do bíločervené podélné dvojbarvy vmontoval modrý klín. Na ulicích Prahy a československých měst probíhal 28. říjen r. 1918 jako den převratu v živelném nadšení a za takových nálad, jež byly zachyceny ve známém popěvku: „Bourali jsme vesele — to Rakousko zpuchřelé. Česká nacionalistická buržoasie se pečlivě starala, aby dělnické a lidové masy nenapadlo opakovat 14. říjen r. 1918, kdy Socialistická rada učinila pokus o to, aby dělnická třída stanula v čele národně revolučního hnutí a vedla je k svržení rakouskouherské monarchie a k vyhlášení československé samostatnosti. Česká buržoasie se starala, aby 28. říjen r. 1918 probíhal sice za hlučného jásotu, avšak aby nedocházelo k výbuchům zloby proti rakušáckým služební 10 kům, k výbuchům, jež by mohly nabývat povahy odporu nejen proti feudalismu a cizovládě, ale i odporu proti buržoasii, proti kapitalismu. Buržoasní aranžéři to zařídili tak, aby manifestující masy českého lidu 28. října procházely ulicemi Prahy za zpěvu známých Hašlerových písní „Já jsem si ten kvíteček za čepici dal, abych na svou panenku stále vzpomínal anebo „Pětatřicátníci, hoši jako květ, na ty byla radost vždycky pohledět a pod. 28. říjen r. 1918 probíhal tak za velkého strachu buržoasie, ale probíhal klidně, beze srážek a probíhal za všeobecného opojení nacionálním nadšením. Chci vzpomenout toho, že když
jsme 10. května 1945, po návratu do Prahy, slyšeli vypravování o tom, jak to v
Praze začalo 5. května 1945, zdál se nám počátek Pražského povstání v den 5.
května r. 1945 podobný 28. říjnu 1918. Pražský lid, domnívající se 5. května,
že po smrti Hitlerově 2. května Málo známou historickou skutečností je, že rakouskouherská císařská vláda ve Vídni učinila pokus násilně zvrátit převrat v českých zemích, provedený 28. října 1918. V noci z 28. října na 29. říjen r. 1918 bylo o tom vedeno jednání mezi vídeňskou vládou a c. k. místodržitelstvím v Praze. Místodržitelem byl hrabě Max Coudenhove, jehož manželka Mary byla v Praze proslulá pro své provokativní německorakušácké chování a byla předmětem nenávistných vtipů a anekdot. Výsledkem tohoto jednání mezi pražským místodržitelstvím a vídeňskou vládou bylo to, že do budovy Zemského vojenského velitelství v Praze III byli dopoledne 29. října 1918 povoláni čeští důstojníci a zvláště důstojníci auditoři, aby obnovili přísahu věrnosti císaři a rakouskouherské říši. Mne na to upozornil jeden můj spolužák z právnické fakulty, který jako důstojník byl přidělen k vojenské justici, a poněvadž jsem tehdy byl za studií současně úředníkem Zemského výboru a úřadoval jsem právě v budově, která byla v rohu náměstí za Mikulášským kostelem vedle budovy Zemského vojenského velitelství, mohl jsem všechno, co se tu dopoledne 29. října 1918 dělo, vidět a účastnit se toho. Na nádvoří budovy Zemského vojenského velitelství v Praze III byly dopoledne 29. října 1918 zformovány maďarské vojenské oddíly, aby šly na 11 ulice Prahy zastrašit povstavší český lid. Byly to ony maďarské vojenské oddíly, které 14 října 1918 nastoupily v Praze do ulic a na důležitých místech postavily pyramidy z bajonetů a utvořily kordony, zamezující postup demonstrantů. Fakticky to byly velmi slabé vojenské oddíly, a kdyby 14. října 1918 byla existovala revoluční rozvědka, zjistila by, že by bývalo bylo pro pražské dělnictvo hračkou 14. října 1918 překonat odpor maďarských vojenských oddílů a 14. říjen r. 1918 učinit vítězným namísto 28. října r. 1918. Pro zajímavost uvádím, že když lidé v Praze 29. října 1918 dopoledne zvěděli, co se připravuje v budově Zemského vojenského velitelství v Praze III, vnikli na nádvoří budovy a přemlouvali maďarské vojáky, aby odepřeli poslušnost rakouským německým velitelům. Maďarským vojákům, zrevolucionovaným též válečnou bídou, bylo slíbeno, že budou moci odejít na Hlavní nádraží, tehdy nádraží císaře Františka Josefa I., tam že dostanou buřty a pivo a budou zvláštními vlaky přepraveni do Budapešti ke svým ženám a dětem. Po krátkém vyjednávání bylo pak vidět, jak maďarské vojenské oddíly odcházejí za pozdravů českého obecenstva na Hlavní nádraží. Jistě by se to bylo podařilo i 14. října 1918. Avšak není sporu o tom, že 14. říjen r. 1918 jako národně revoluční akce českého dělnictva byl některými činiteli Socialistické rady vědomě zfušován, aby v Praze nebyl proveden do důsledků a aby se uskutečnění čsl. samostatnosti 28. října r. 1918 mohlo díti za hegemonie české buržoasie, které dělali přisluhovače nacionalisticky smýšlející předáci soc. dem. a nár. soc. strany. Socialistická rada, která připravovala 14. říjen 1918, byla složena tak, že její výzvy podepisovali: za sociální demokracii Bohumír Šmeral, Josef Stivín a Rudolf Bechyně, za nár. soc. stranu Jiří Stříbrný a Emil Franke a kromě nich pak Louisa Landová-Štychová. Nepochybně 14. říjen 1918 jako převratnou akci myslili upřímně soudruzi Šmeral a Landová-Štychová. Avšak Bechyně, Stříbrný a Franke byli vědomými sabotéry 14. října 1918. Mohlo se zdát podivné, že se pak „muži 28. října stali: dr. František Soukup, ačkoli vedoucím činitelem Čsl. soc. dem. strany byl tehdy Gustav Habrman; a Jiří Stříbrný, ačkoli předsedou národně sociální strany byl Václav Klofáč. „Mužem 28. října se stal také Antonín Švehla, ačkoli vedoucím představitelem Čsl. agrární strany byl tehdy František Staněk; a „mužem 28. října se stal dr. Alois Rašín, ačkoli předsedou národní strany svobodomyslné, přejmenované ku konci války na státoprávně demokratickou, byl dr. Karel Kramář. Na doklad toho, jak spontánně československý lid prováděl převrat 28. října 1918, budiž uvedeno, že krátce před 28. říjnem jeli domácí vůdčí představitelé českých stran přes Vídeň do Ženevy, aby se tam setkali s dr. Benešem. V této delegaci byli Kramář, Staněk, Klofáč, Habrman a mimo dra Scheinera jako starosty České obce sokolské i Preiss za Živnobanku a Svoboda za Agrární banku. 28. říjen 1918 se jako dílo čsl. lidu udal tak nečekaně, 12 že namísto nepřítomných vedoucích představitelů českých politických stran se oficiálními „muži 28. října stali: Švehla, Rašín, Soukup, Stříbrný a spolu s nimi pak dr. Vávro Šrobár jako Slovák. K této zmínce o cestě představitelů českých politických stran do Švýcarska v říjnu r. 1918 bych chtěl poznamenat, že jeden rakouský publicista vylíčil ve své knize o konci RakouskoUherska skoro groteskní výjev, k němuž došlo na vídeňském nádraží, když tam zastavil vlak z Prahy, vezoucí do Švýcar jmenované české politiky. Na nádraží prý přišel císař Karel, kryjící gumákem své císařské odznaky, a vyžádal si u vlaku, jedoucího z Prahy do Švýcar, zda by nemohl z vagónu vystoupit pan Klofáč. Když Klofáč z vagónu vystoupil, přistoupil k němu císař Karel a řekl mu: „Pane Klofáč, snažně Vás prosím, pomozte mi zachránit monarchii! Na to prý Klofáč odpověděl: „Jo, Vaše Veličenstvo, už je pozdě. Váš návrh na federaci rakouskouherských národů pod žezlem habsburské dynastie se opozdil. Snad by byl mohl ještě působit, kdyby byl přišel dříve. Ted už je pozdě. Hnutí národů RakouskoUherska je rozpoutáno a jeho revoluční živelnost nelze již zastavit. Jedeme do Ženevy říci pánům na západě, aby vzali na vědomí, že se rakouskouherská říše rozpadá a že její národy sahají po své samostatnosti. A dotyčný rakouský publicista vylíčil, že císař Karel pak zesmutněl, neřekl již nic, uklonil se, vyhrnul si límec gumáku a z nádraží odcházel domů, do Schonbrunnu, který v poslední době byl císařským obydlím. Císař Karel pak za několik dní dostal zprávu o 28. říjnu 1918 v Praze a v českých zemích, jakož i o 30. říjnu na Slovensku. Dostával pak zprávy o revolučních činech v druhých zemích RakouskoUherska. 3. listopadu 1918 dostal zprávu o založení Komunistické strany Rakouska a o rudých gardách před budovou rakouské říšské rady. A loučil se definitivně i s nadějí ve své Vídeňáky, když 11. listopadu 1918 byla ve Vídni vyhlášena Rakouská republika. Uspíšení jejího vyhlášení si vynutilo rakouské revoluční dělnictvo, které odmítlo předchozí rozhodnutí Prozatímního národního shromáždění ve Vídni, v němž rakouští sociální demokraté navrhli připojení Rakouska k Německu. Určitou dobu vegetovala myšlenka „DeutschÓsterreich a myšlenka „DeutschBóhmen, aby se pak vyjasnilo, že rozbití rakouskouherské říše nesmí znamenat posílení Německa o německá území z jiných zemí a že národy dřívějšího RakouskoUherska musí svoji svobodu zakládat na odporu proti možnosti nových výbojů německého imperialismu a militarismu. Pravda však je, že představitelé české buržoasie, kteří řídili činnost Národního výboru v Praze, sami ještě po 28. říjnu 1918 nevěděli, zda jde o konec RakouskoUherska. Tato nejistota vyplývala z toho, že byly známy snahy západních mocností: udržet rakouskouherské soustátí, byť v nějaké pozměněné formě. Na příklad: vztahy k rakouskouherské cedulové bance ve Vídni trvaly po 28. říjnu 1918 ještě dlouho, až do února 1919, kdy došlo k okolkování bankovek nalézajících se na území ČSR. 13 Všechno to, co bylo uvedeno a co je historickým faktem, dokazuje, že převrat 28. října 1918 se děl bez jakéhokoliv spojení se západními mocnostmi a děl se proti jejich plánům, proti jejich vůli. Přecrat 28. října r. 1918 dělal ze své vůle československý lid. Svědky toho jsou miliony českých a slovenských lidí, kteří se pod vlivem revolučních událostí v Rusku účastnili již od r. 1917 boje proti rakousko-uherské nadvládě a kteří nastupovali k boji za svobodu českého a slovenského národa, podníceni revolučními heslem bolševiků o sebeurčovacím právu národů. S revolučními událostmi v
Rusku byly vždy spojeny vnitrní otřesy v habsburské monarchii a rozmach národně
osvobozeneckého a demokratického hnutí národů utlačených v rakouskouherské
říši. Vzpomeňme na r. Historická pravda, že 28. říjen r. 1918 byl dílem revolučního národně osvobozeneckého hnutí československého lidu, podníceného vítězstvím Říjnové revoluce, tato historická pravda není nijak oslabována skutečností, že hegemonii v národně osvobozeneckém hnutí čsl. lidu měla 28. října 1918 buržoasie a že naše dělnická třída nebyla ze známých příčin dostatek připravena ujmout se sama hegemonie tohoto hnutí. Znovu opakujeme, že západní mocnosti v říjnu r. 1918 nechtěly rozbití rakouskouherského podunajského soustátí. A vedly je přitom tytéž myšlenky, které jsou dnes na Západě hlásány reakčně imperialistickými a emigrantskými živly, jež při výrobě svých chorobných plánů dokazují, že z hlediska boje proti Sovětskému svazu je žádoucno v jakési budoucí úpravě likvidovat Československo a druhé samostatné státy ve střední Evropě a obnovit ve federativní podobě staré podunajské soustátí anebo vytvořit ještě širší středoevropské soustátí, jež by bylo hrází proti komunismu. A je známo, že k této koncepci se dnes hlásí všichni činitelé čsl. reakční emigrace, kteří nechali v duši plně padnout myšlenku samostatné Čsl. republiky a spekulují na všelijaké protisovětské federace, při čemž se v těchto plánech shodují i se sudetoněmeckými revanšisty. Smiřují se i s obnovou nadvládné moci německého imperialismu a militarismu ve střední Evropě. A nalézají zalíbení i v Otto Habsburkovi, který se za kontrarevoluční akce v Maďarsku r. 1956 domníval, že si již bude moci posadit na hlavu svatoštěpánskou korunu a obnovit habsburské panství v Podunají za požehnání kardinála Mindszentyho, za požehnání římského papeže a za požehnaní západoněmeckého a amerického imperialismu. K svému tvrzení, že západní mocnosti nechtěly v říjnu r. 1918 rozbití Rakousko-Uherska, poznamenáváme, že ani z minulosti není známo, že by 14 západní mocnosti někdy pomýšlely na osvobození národů RakouskoUherska. Proto se také ve vedoucích kruzích české buržoasie nikdy v minulosti neuplatňovaly tendence k nějaké t. zv. západní orientaci, k nadějím na pomoc českému a slovenskému národu se strany západních mocností. Vzpomínám přitom, jak jsme se s drem Benešem v Moskvě r. 1943 přeli o orientaci Československa na Západ nebo Východ a jak mu bylo nepříjemné, když jsme mu dokázali, že není schopen uvést ani jediný doklad toho, že by kdy čeští politikové v 19. století a až do r. 1918 byli orientováni na Západ. Politikové české buržoasie byli orientováni bud na Rakousko, nebo na Rusko a nikdy jinak, nikdy na Francii, nikdy na Anglii nebo na Spojené státy americké. Palacký, Havlíček a Rieger dělali austroslavistickou politiku. Kramář dělal v poměru k Vídni positivní politiku a přitom hlásal t. zv. „neoslavismus neboli „novoslovanství. Východníky, orientovanými na Rusko, byli i Václav Klofáč, Josef Durich a druzí čeští politikové. A všichni čeští a slovenští vlastenci pěstovali vždy vášnivě myšlenku slovanské vzájemnosti, myslíce hlavně na pomoc velikého ruského národa. Ve spojení s první světovou válkou se naděje v možnost osvobození Čechů a Slováků a v možnost uskutečnění čsl. státu obracely k Rusku. Proto čeští a slovenští vojáci na východní frontě přebíhali hromadně k Rusům. A proto se z válečných zajatců českých a slovenských tvořily početné legie v Rusku, jež měly původně bojovat za osvobození našich národů z rakouskouherského jařma a teprve později se dostaly ke kontrarevoluční úloze. A vezměme orientaci T. G. Masaryka v počátečních letech první světové války. Když Masaryk v r. 1915 přednášel v Ženevě k 500. výročí smrti Mistra Jana Husi, hodnotil význam první světové války slovy, že je to historicky osudový boj mezi Germánstvem a Slovanstvem. Masaryk při tom myslel na Rusko, na jeho slovanské národy a na slovanské národy RakouskoUherska a Balkánu. A když se naskytla možnost tvořiti v zahraničí československé legie, Masaryk věděl, že je nelze tvořit na Západě, ve Francii nebo v Anglii, kde tehdy bylo jen pár Čechů a Slováků. Ve Francii se utvořily čsl. legie až později, až když z Ameriky přišlo několik tisíc Čechů a Slováků a když se po červenci r. 1917 přepravila do Francie část legionářů z Ruska. Byl mezi nimi také soudruh Zdeněk Fierlinger a také soudruh dr. Jaroslav Procházka, dnešní rektor Karlovy university, aj. Chci při této příležitosti o soudruhu Zdeňku Fierlingerovi uvést, že byl v Rusku již před válkou a to od r. 1911 jako komerční korespondent jedné zahraniční firmy, při čemž žil v Rostově na Donu. Soudruh Fierlinger, pocházející z vlastenecké sobotecké rodiny, byl před válkou do Ruska puzen jako mnoho českých lidí, slovansky cítících. V srpnu r. 1914 vstoupil soudruh Fierlinger do „České družiny, která byla prvním útvarem českého boje proti RakouskoUhersku po boku Rusů. Zůstal na frontě jako prostý vojín do 15 července 1917. V bitvě u Zborova 2. července r. 1917 velel soudruh Fierlinger jako poručík třetímu praporu prvního pluku čsl. legií, pluku Mistra Jana Husi v kterémžto pluku bojoval také soudruh poslanec Jan Vodička, vyznamenaný za chrabrost na ruské frontě dvěma kříži svatojirskými. Pro názorové diference v oceňování významu revolučního hnutí byl Zdeněk Fierlinger pak odkomandován z Ruska na Západ, kam odejel po červenci 1917, při čemž měl ve Spojených státech organisovat nábor českých a slovenských dobrovolců pro západní frontu. Na jaře r. 1918 odejel na frontu ve Francii a zůstal tam až do konce října 1918, kdy byl vyslán do Prahy. Byl jsem náhodou přítomen tomu, jak se pražští novináři tehdy ptali skupiny čsl. legionářů, kteří přijeli z Francie, zda bylo pravdou to, co se líčilo o bojovém nasazení desetitisíců vojáků čsl. le°ií na západní frontě. Tehdy jsem po prvé viděl soudruha Zdeňka Fierlingera který měl na sobě uniformu majora čsl. legií ve Francii. A byl to soudruh Fierlinger, který prohlásil, že všechny heroické boje „desetitisíců českých lvů chrabře se bijících na Chemin de Dames byly naprosto vybájeny domácími tvůrci příležitostných epických básní. Řekl, že se diví, jak mohou lidé takovým bájím věřit, a že se také diví, kdo má zájem na tom, aby lidé byli výrobou takových výmyslů klamáni. A soudruh Fierlinger dodal, že právě on, který prováděl nábor čsl. dobrovolců v Americe a posílal je do Francie, může říci, že vpravdě přijelo z Ameriky do Francie jen něco více než 2.000 Čechů a Slováků a že celkem byla síla čsl. legií ve Francii nepatrná. Chtěl-li tedy T. G. Masaryk
za války operovat čsl. legiemi v zahraničí, musil jet v r. 1917 z Francie do
Ruska, kde se vytvořily čsl. legie ve značné síle. Byly vyzbrojeny a byly také
vydržovány z prostředků ruského státu, a to i po 7. listopadu 1917. V Rusku se
však po 7. listopadu 1917 ukázala úloha T. G. Masaryka v pravém světle. Je
známo, že Masaryk zažil Říjnovou revoluci v Moskvě. Utíkaje před bolševickou
revolucí odjel do Kyjeva, ale tam ho na počátku r. 1918 revoluce opět zastihla.
Masaryk pak v březnu r. 1918 odjížděl z Ruska přes Sibiř do Ameriky. Z
Chabarovská poslal pověstné memorandum Wilsonovi. Přihlásil se jím do služeb
západního imperialismu v boji proti sovětské moci. Čsl. legie v Rusku byly pak
se souhlasem Masaryka a Beneše převedeny pod velení západních spojeneckých
armád a byly zneužity ke kontrarevolučnímu boji proti zrodivšímu se sovětskému
státu, proti prvnímu socialistickému státu. Bylo již uvedeno, že Masaryk se v
březnu r. 1918 nalézal ještě v Rusku a teprve pak odjížděl do Ameriky.
Pochopitelně, jako vyhlášený odpůrce sovětské moci a podporovatel zneužití čsl.
legií v Rusku ke kontrarevoluční úloze byl Masaryk v Americe a na Západě již v
té době zahrnován pozorností. A také domácí česká buržoasie začala, jméno
Masarykovo z toho důvodu vzývat. Avšak jak lze tvrdit, že činnost Masarykova v
zahraničí mohla mít vliv na osvobození čsl. lidu v říjnu r. 1918, když hnutí za
národní svobodu se doma rozvíjelo masově již od r. 16 socialistické revoluce, proti jejímuž dílu Masaryk zatím v Rusku kontrarevolučně vystoupil? Přes všechny tendenční lži a
výmysly zůstává nezvratnou historickou pravdou, že 28. říjen r. 1918 byl
revolučním dílem samotného československého lidu, jehož hnutí za národní
svobodu bylo podníceno vítězstvím Velké říjnové socialistické revoluce stejně
jako jím bylo podníceno osvobozenecké hnutí druhých národů RakouskoUherska.
Takže pod silou tlaku tohoto hnutí se zhroutila rakouskouherská monarchie a 28.
října se vytvořila Československá republika. Západním imperialistickým mocnostem
nezbývalo než vzít na vědomí to, co vykonal lid svým národně revolučním hnutím,
vzít na vědomí rozpad rakouskouherské monarchie, vzít na vědomí vznik
samostatné Československé republiky a existenci nástupnických států ve střední
Evropě. Jinou otázkou, kterou nelze zaměňovat s otázkou vzniku Československé
republiky, bylo ovšem to, jaké konečné podoby teritoriální a mocenské se
dostalo Československé republice pak, když se rozhodování o úpravě poměrů ve
střední Evropě chopily za Benešovy asistence západní mocnosti, rozhodující na
versailleské mírové konferenci v r. Jest známo, že v letech první republiky se v buržoasním táboře dlouho vlekl spor o význam domácího odboje a význam t. zv. zahraničního odboje. Vlekl se, až posléze nabyla vrchu lživá legenda o osvoboditelské úloze západních mocností a osvoboditelské úloze T. G. Masaryka a Beneše. Tato legenda nabyla vrchu za cenu snižování a zatlačování významu 28. října r. 1918, při čemž se hradní propagandisté nerozpakovali vystupovati otevřeně nebo zakrytě i proti oficiálním „mužům 28. října a špinit lidi, nepohodlné proto, že byli spjati s domácím odbojem. Legenda o osvoboditelské úloze západních mocností, Masaryka a Beneše se mohla udržovat, pokud byla pěstována čsl. buržoasií jako vládnoucí třídou. Avšak přišla doba, kdy buržoasie přestala být vládnoucí třídou a kdy byl dán plný průchod historické pravdě, kterou jsme my vždy hlásali a kterou vyjadřujeme slovy, že „bez vítězného sovětského října r. 1917 by nebylo československého října r. 1918. Nebylo by 28. října r. 1918, kdy se český národ a slovenský národ vysvobodily z pout rakouskouherské monarchie jako staletého žaláře národů a kdy uskutečnily československou státní samostatnost v podobě Československé republiky. Při oslavě říjnového výročí vzniku ČSR si vždy uvědomujeme, jak nadšeně musíme nastupovat k oslavám listopadového výročí Velké říjnové socialistické revoluce, která rozhodla o nových dějinných osudech národů Československa. Co by bývalo bylo s našimi národy, kdyby nebylo Velké říjnové socialistické revoluce? Ona rozhodla o tom, že po tři sta letech útlaku pod cizáckou habsburskou německorakouskou nadvládou se český národ opět osvobodil a mohl obnovit svůj samostatný stát. Ona rozhodla o tom, že po tisíci letech útlaku pod madarskorakouskou nadvládou se Slováci jako národ zachránili 17 před zánikem, který jim už hrozil, že znovuvzkřísili své životní síly a osvobodili se, aby spolu s Čechy tvořili jednotný stát. My zdůrazňujeme, že vedle 28.
října r. 1918 oceňujeme i historický význam 30. října r. 1918, kdy se v
Turčanském Svatém Martině sešli představitelé slovenského národa, aby v podobě
t. zv. Svatomartinské deklarace vyhlásili, že chtějí tvořit spolu s českým
národem jeden stát, Československou republiku, na podkladě bratrského svazku
Čechů a Slováků. Tato zásada bratrského svazku Čechů a Slováků byla dána
závazně do vínku novému československému státu. Bylo osudné, že se velmi brzy
začala uplatňovat koncepce, kterou stvořili Masaryk a Beneš, koncepce t. zv.
čechoslovakismu, koncepce uměle zkonstruovaného t. zv. jednotného
československého národa. Tím, že byla zneuznána práva Slováků jako nacionálně
svébytného národa, a tím, že byl uměle a násilně pěstován čechoslovakismus, tím
byly zasety hned od počátku republiky nešváry mezi Čechy a Slováky. A tím bylo
napomáháno slovenskému reakčnímu autonomismu a separatismu, který sehrál pak
bídnou úlohu v době Mnichova pomáhal Hitlerovi při rozbíjení československé
republiky v březnu r. Bylo již zdůrazněno, že historickou odpovědnost za zneužití čsl. legií ke kontrarevoluční úloze v Rusku nese T. G. Masaryk. Masaryk, který se smířil s carským Ruskem a který přijížděl se sympatiemi do Ruska Kerenského, pojal hlubokou nenávist k Rusku sovětskému, k Rusku vítězného revolučního proletariátu, k Rusku vlády dělníků a rolníků. Vzal si právo rozhodnout o tom, aby desetitisíce českých a slovenských vojáků, kteří jako váleční zajatci vstoupili do čsl. legií, aby bojovali za osvobození svých národů z pout rakouskouherské nadvlády, šly bojovat po boku imperialistických interventů proti zrodivšímu se sovětskému státu. A koho se Masaryk ptal, když takto rozhodoval? Neptal se nikoho a nebral zřetele na mínění velikého počtu českých a slovenských lidí, které jejich pochopení pro revoluční snahy ruského lidu a jejich opravdová bratrská láska k ruské zemi vedla k tomu, aby se postavili za sovětskou moc. Uvažme, jakou politickou moudrost prokázal spisovatel Jaroslav Hašek, když v r. 1918, ještě za Masarykova pobytu v Kyjevě, apeloval na T. G. Masaryka, aby pochopil světohistorický význam vítězné Velké říjnové socialistické revoluce, aby usiloval o spojení boje za osvobození Čechů a Slováků se Sovět 18 ským svazem a aby šel se sovětskou vládou vyjednávat o použití čsl. legií v Rusku v pomoci mladému sovětskému státu. Jakou významnou a prospěšnou úlohu mohly čsl. legie v letech občanské a intervenční války v Rusku sehrát se svými dobře vycvičenými a dobře vyzbrojenými útvary, kdyby se byly postavily po bok sovětské moci a nikoli ve službách imperialistů proti ní! V otázce čsl. legií v Rusku dlužno ještě dodat, že se Vladimír Iljič Lenin jako předseda rady lidových komisařů obrátil 2. listopadu r. 1918 se zvláštní jiskrovou depeší přes Petřín na čsl. vládu v Praze a žádal, aby čsl. legie v Rusku zanechaly své intervenční činnosti na straně bílých a aby byly odvolány domů, když cíl, pro který se původně formovaly, vytvoření samostatného československého státu, byl 28. října 1918 uskutečněn. Čsl. legie v Rusku se však dále účastnily kontrarevolučního boje. Pomáhaly imperialistickým interventům v jejich nájezdech až do r. 1920, kdy byly vítězným postupem sovětských vojsk zahnány na Sibiři do úzkých a byly donuceny v boji ustát, vydat Kolčaka, vydat odvážený jimi ruský zlatý poklad a přepravit se domů. Bylo již uvedeno, že čsl. legie v Rusku, čítající asi 40.000 lidí, byly od svého vzniku v r. 1917 vyzbrojovány a vydržovány z prostředků ruského státu, a to i po 7. listopadu 1917. Byl to prof. Prokop Maxa, který jako místopředseda České národní rady v Rusku vedl se sovětskou vládou jednání o vydržování čsl. legií a jejich přepravě z Ukrajiny na Sibiř. Vedle Maxy byli v odbočce Národní rady činní Bohdan Pavlů, Jan Országh, Ivan Markovič a j. Chci vzpomenout dlouho trvajících sporů po válce, když čsl. podnikatelé, obchodníci, majitelé domů a realit a pod., kteří se v Rusku zařídili za carské vlády a odešli po revolučních událostech z Ruska, činili si přes čsl. vládu nároky vůči sovětské vládě, žádajíce náhradu za vyvlastněný majetek. Výši této náhrady si vypočetli na 6 miliard Kč. Avšak jednání o této věci bylo zastaveno, když i sovětská vláda žádala právě také 6 miliard Kč jako náhradu za výlohy, jež měl ruský stát s legiemi, a také jako náhradu za věci čsl. legiemi zcizené, včetně ruského zlatého pokladu z Kázaně, jehož část odvezly legie domů. Z této části se prý pak stavěla „Legiobanka. Je pravda, že v r. 1920 se ze Sibiře vracelo domů několik legionářských ešelonů, jež byly vyzdobeny rudými prapory a na svých zástavách zdravily také III. internacionálu. Tusarova vláda tehdy nařídila, že zrevolucionované legionářské transporty, přijíždějící do Hamburku, Terstu a druhých evropských přístavů, mají být ihned v těchto přístavech odzbrojeny a že nesmějí se zbraněmi být vpuštěny domů, kde v r. 1920 nazrávala revoluční situace. Vlastimil Tusar šel ovšem slavnostně vítat při návratu generála Syrového, pro něhož byl uspořádán průvod se špalíry na Václavském náměstí. Chci pro zajímavost poznamenat, že naprosto nepozorovaně se tehdy do Prahy vracel Radola Gajda. Na doklad dobrodružnosti charakteru Radoly Gajdy budiž uvedeno, že když se Gajda dostal v Omsku do rozporu s Kolčakem, 19 jímž byl dosazen do funkce vrchního velitele kontrarevolučmch band a jehož neteř Kateřinu si vzal za manželku, a když Gajda, Kolčakem propuštěny, odjížděl do Vladivostoku, zapletl se ve Vladivostoku do povstání eserskomenševických živlů. Toto povstání bylo pak potlačeno japonským vojskem. A Gajdovi bylo přikázáno vstoupit na loď a odejet domů. Je znám snímek, který ukazuje Radolu Gajdu, jak za vojenských poct japonské armády vstupuje v přístave na loď, při čemž si s sebou domů odvážel nejen Kateřinu Kolčakovou, ale i velký počet beden. Obsahovaly drahocenné věci, Gajdou v době kontrarevoluční a intervenční války naloupené, jakož i různé dary, které byly Gajdovi dávány ruskou buržoasií, když v něho vkládala své marné kontrarevoluční naděje, včetně toho daru, jímž byla šavle, celá posázená brilianty. Gajdův konflikt s Kolčakem a Gajdova účast na protikolčakovském povstání ve Vladivostoku pokazily mu v očích mezinárodní reakce dřívější renomé kontrarevolučního borce. Psaly o tom i francouzské buržoasní noviny. A tak se stalo, že když Radola Gajda vystupoval v jihofrancouzském přístavu Marseille z lodě, byla proti němu uspořádána v přístave demonstrace, při čemž byl zprava i zleva zasypán smradlavými vejci a shnilými pomeranči. A francouzský tisk, pravý i levý, psal, aby se zbankrotovaný kontrarevoluční generál Gajda klidil co nejdříve z Francie. Gajda pak přijel nepozorovaně do Prahy, ubytoval se nenápadně v hotelu „Paříž a bez uniformy, oděn jen v gumáček, chodil po Praze, prodával různé cennosti a nabízel za pár korun miliony rublů, carských, i „kerenek, i kolčakovských ze Sibiře. Gajda byl prostě t. zv. „zničenou existencí až do doby, kdy agrární a fašistická reakce dala opět jeho hvězdě vzejít. Po převratu v r. II. sjezd čsl. legií na Sibiři se vyznačoval odporem legionářů proti zatahování 20 legií pod velení intervenčních vojsk západních mocností. O to spolu s francouzským generálem Janinem, vrchním velitelem spojeneckých armád na Sibiři, usiloval Milan Rastislav Štefánik, který se jako známý lev pařížských salonů dostal přes francouzské aristokratické kruhy do čela t. zv. zahraničního odboje vedle dvojice Masaryk — Beneš v postaveni třetího. Štefánik nosil uniformu francouzského generála a stal se po 28. říjnu 1918 ministrem vojenství Čsl. republiky. Ve svých vysokých hodnostech zajel Štefánik v prosinci 1918 na Sibiř a zasahoval do organisace a zvyklostí čsl. legií takovým způsobem, že to mezi legionáři vyvolávalo rozhořčeni. Štefánik na př. nařídil, že se má v legiích upustit od oslovování „bratře, že se má disciplina v plucích legií upevnit způsoby známými z militaristických režimů a že se má zvláště k důstojníkům vzhlížet s největší úctou jako k lidem s jinou krví. Legionáři byli rozezleni na Štefánika pro vnucování těchto panských mravů „západní demokracie a zaujali k němu postoj jako k reakčnímu vyšinulci, jenž se v pařížském bohatém prostředí odcizil charakteru domova. Nikdy jsme nepátrali po zjištění pravdy o tom, co se po převratu všeobecně říkalo, že totiž stížnosti legionářů ze Sibiře vedly ke konfliktu mezi Benešem a Štefánikem a že do souvislosti s napětím mezi Benešem a Štefánikem se dával další vývoj nevraživého poměru mezi nimi, jenž byl „ex machina vyřešen pádem letadla, v němž se Štefánik zabil, když jako ministr vojenství přijížděl přes Slovensko do republiky ze zahraničí. Mluvíme-li o „Čsl. obci
legionářské jako oficielní legionářské organisaci se zaměřením k
„Hradu, uveďme, že do okruhu její mentality patřili i spisovatelé :
František Langer, dramatický spisovatel a dnes národní umělec, a Josef Kopta, jenž
své literární dílo začal zpracováváním legionářských themat, ale dnes patří k
význačným autorům ve všeobecné próze. Jako legionář vystupoval často i dr.
Eduard Beneš a jako „Legionář podepisoval T. G. Masaryk své známé články
a statě, jimiž v r. Velmi vřelé vzpomínky zasluhuje známý levý legionářský spisovatel Jaroslav Kratochvíl, který za války zemřel v hitlerovském koncentračním táboru. Jaroslav Kratochvíl napsal o činnosti čsl. legií v Rusku pravdivou knihu „Cesta revoluce. Oficielní hradní činitelé a pěstitelé reakčních legend vystavili pak Jaroslava Kratochvíla vzteklému hanobení. Avšak Jaroslav Kratochvíl nalezl spojení s naším revolučním dělnickým hnutím, jež si vážilo jeho odvahy k pravdě a jeho ušlechtilých citů, jež z Jaroslava Kratochvíla učinily horoucího podporovatele československosovětského přátelství. Jaroslav Kratochvíl se aktivně účastnil boje proti fašismu, za okupace illegálně pracoval, až ho gestapo dopadlo a vydalo hitlerovským mučitelům. Čsl. obec legionářská se později pod tlakem pokrokové veřejnosti a pod tlakem hnutí přátel Sovětského svazu na svých sjezdech snažila smýt s čsl. 21 legií na Sibiři pohanu účasti na kontrarevolučním boji proti sovětské moci. Omlouvala postup čsl. legií poukazováním na zmatenost situace v průběhu občanské války v Rusku. Dokazovala, že čsl. legiím v Rusku šlo prý při použití zbraní jen o zajištění návratu domů. A sjezd Čsl. obce legionářské v r. 1924 pak usnesl t. zv. fundamentální Benešovu formuli, že účast čsl. legií v Rusku na bojích proti sovětské moci byla dílem tragického omylu. Reakční legionáři, kteří se účastí na kontrarevolučních zvěrstvech v boji proti sovětské moci naopak cynicky chlubili, kteří litovali, že se kontrarevoluce v Rusku nezdařila a že bělogvardějské a intervenční nájezdy byly vítěznou Sovětskou armádou rozbity, a kteří své zvrhlé duše pak zaslíbili zavilému boji proti komunistickému hnutí doma a podpoře všech reakčnich a fašistických snah, tito reakční legionáři se organisovali v republice ve své „Nezávislé jednotě legionářů. V ní se vyznamenával pověstný černosotněnský básník a dramatický spisovatel Rudolf Medek a vedle něho známý Čeřenský. Z řad reakčnich legionářů,
organisovaných v „Nezávislé jednotě, vyšli ti zběsilí surovci, kteří v r.
A posléze budiž uvedeno, že se po návratu čsl. legií z Ruska r. 1920 organisovali t. zv. rudí legionáři, revoluční legionáři, to znamená ti legionáři, kteří se již v Rusku bouřili proti kontrarevoluční úloze čsl. legií, kteří se bouřili proti zvěrstvům legií za jejich bojů proti sovětské moci v Rusku, kteří se bouřili proti Gajdům, Švecům, Ceckům atd. Byli to ti legionáři, kteří ze svých zkušeností v čsl. legiích vyvodili pro sebe poučení a nalezli cestu k ideám revolučního komunistického hnutí, k ideám, jimž platily jejich sympatie za pohnutých událostí občanské války v Rusku, když viděli bezmezné hrdinství a obětavost bolševických bojovníků. V čelo organisace rudých legionářů, která v r. 1920 spolu s čsl. krasnoarmějci začala vydávat časopis „Táborita, se postavil soudruh Jan Vodička, později přední činitel KSČ a její poslanec, dnes předseda Svazu protifašistických bojovníků. Jan Vodička byl velmi mladým člověkem, když v 1. pluku čsl. legií v Rusku, nesoucím jméno Mistra Jana Husi, způsobil vzpouru proti 22 kontrarevoluční činnosti čsl. legií. Srazil se s velitelem tohoto pluku, plukovníkem Švecem, který patřil do kategorie lidí gajdovského typu a ve své omezenosti byl zpit ovacemi ruského buržoasního panstva, jež jej vítalo při přechodném obsazení Kázaně kontrarevolučními vojsky. Aby byla co nejvíce známa tato kontrarevoluční činnost plukovníka Švece, o to se postaral Rudolf Medek jako autor hry „Plukovník Švec. A reakční měšťácký tisk, který Medkovu hru „Plukovník Švec uvítal s jásotem, tento reakční tisk se postaral zase o to, aby bylo známo, že Martyška v Medkově hře jest jen v jiném jménu Jan Vodička. Reakční tisk se pak pokusil pod titulem napadání Martyšky znovu po letech rozpoutat štvanici proti soudruhu Janu Vodičkovi, který byl tehdy v r. 1918 po smrti plukovníka Švece v Aksakovu pro obvinění ze vzpoury zatčen a na Sibiři po dva roky vězněn. Soudruh Vodička se nedal ničím zastrašit a když se v r. 1920 vrátil domů pokračoval neohroženě v boji s reakčními legionářskými živly a burcoval poctivé legionáře, dělníky a pracující lidi, aby se přidali k frontě revolučního proletariátu a podpořili veliký boj, jejž vedla KSČ. Mnohé rudé legionáře mohlo pak revoluční komunistické hnutí počítat k svým statečným bojovníkům. A Jan Vodička měl předurčenu ještě pohnutou historii hrdinství a muk. Stigmatisován již z doby legií v Rusku jako revoluční buřič, poznával více než kdo jiný mstivost třídní justice a temnotu žalářních kobek. Buržoasie, vládnoucí v republice, si nalezla záminku, aby Jana Vodičku mohla doma opět 4 léta věznit. A pak přišlo 6 let pobytu v hitlerovském koncentračním táboře. Neboli: spolu s dvěma roky vazby ve vojenském vězení čsl. legií na Sibiři strávil soudruh Jan Vodička plných 12 let v žaláři. My nikdy nezapomeneme, že vděčnou nehynoucí úctu si zaslouží soudruzi, kteří prožívajíce na území Ruska v r. 1917 události Velké říjnové socialistické revoluce se nedali ničím mýlit a na rozdíl od lidí, svedených v čsl. legiích ke kontrarevoluční úloze, zaujali správné stanovisko a postavili se na stranu ruského revolučního proletariátu, pod rudý prapor, pod bojovný prapor Leninův. Byli to českoslovenští rudoarmějci, bývalí váleční zajatci, bývalí vojáci rakouskouherské armády, zběhnuvší k bratrským Rusům. Jaká čest jim patří za to, že nelekajíce se obětí, vstoupili do řad Rudé armády, aby pomohli hájit světohistorické dílo Velké říjnové socialistické revoluce, aby pomohli ruskému dělnictvu a lidu odrážet a porážet kontrarevoluci, aby pomohli drtit kontrarevoluční vojska imperialistických interventů, aby pomohli porážet i čsl. legie a hnát je z vnitřku Ruska na Sibiř a ze Sibiře domů. A aby pomohli chránit životy a majetek ruského lidu, aby pomohli sovětskému lidu zajistit jeho vítězství, nový život, socialismus, aby pomohli Sovětskému svazu v jeho těžkých počátcích zajistit bezpečnost, jeho mladý růst a jeho cestu k budovaní mohutné moci a síly. Českoslovenští rudoarmějci udělali velkou čest dělnické třídě a pracujícímu 23 lidu Československa; udělali velkou čest proletářskému revolučnímu hnutí doma ve vlasti. Neboť svým hrdinným bojem po boku Rudé armády ukázali před ruským proletariátem, před slavnou stranou bolševiků, před Leninem svoji vysokou třídní uvědomělost, svoje pochopení pro proletářský internacionalismus, svoje zanícení pro velké revoluční cíle dělnické třídy, pro socialismus, pro komunismus. Čsl. rudoarmějci, bojující v řadách Rudé armády v Rusku po 7. listopadu 1917 dali obětováním své krve a svých životů základ pevnému bratrskému internacionálnímu svazku mezi dělnickou třídou Československa a dělnickou třídou Sovětského svazu a dali základ hlubokému, neochvějnému a věčnému přátelství československo-sovětskému. My jsme věděli již v době
války sovětského lidu s kontrarevolucí a s imperialistickými interventy, že se
v bojích Rudé armády vyznamenávají českoslovenští ruadoarmějci. Věděli jsme, že
těmito československými rudoarmějci jsou čeští a slovenští dělníci a pracující
lidé, kteří vyšli z táborů válečných zajatců, aby si oblékli známé uniformy
Rudé armády. Věděli jsme, že mezi čsl. rudoarmějci jsou i dělníci z Prahy a
zeje mezi nimi známý dělník z Kolbenky Čeněk Hruška. Pak jsme se dozvěděli, že
soudruh Čeněk Hruška prodělával spolu se soudruhem Jaroslavem Pexou těžké boje
se svým internacionálním plukem a že se účastnil bojů u Caricynu. O hrdinné
činnosti čsl. rudoarmějců jsme se dovídali víc a víc podrobností, když soudruzi
Hruška, Pexa, Synek z Prostějova, Filip z Hodonína a druzí soudruzi přišli v r.
1919 po návratu ze Sovětského svazu k nám do „Dělnického klubu v Lidovém
domě v Hybernské ulici. Neboť čsl. rudoarmějci, přišedší ze Sovětského svazu,
sehráli významnou úlohu při formování naší revoluční soc. dem. levice, i v
dalším rozvoji revolučního hnutí našeho dělnictva, v prosincovém boji r. Čsl. rudoarmějci se po návratu do vlasti stali hned předmětem nejen shdičské pozornosti čsl. policie, ale i předmětem zběsilých štvanic, jež byly proti nim organisovány reakčními legionáři, kteří si chtěli v buržoasní republice a za pomoci potlačovacího aparátu čsl. buržoasie vyřídit s čsl. rudoarmějci své účty z Ruska. Nemohli jsme sledovat, co se s čsl. rudoarmějci stalo v průběhu událostí za první republiky. Někteří čsl. rudoarmějci se dostali na šikmou plochu a politicky selhali, dokázavše, že svými charaktery a ani mravně nebyli na výši úkolu, k mmž je revoluční doba povolala. Jsou známy případy Aloise Muny, 24 Břetislava Hůly, Jaroslava
Handlíře. A někteří se dostali od zrady revolučního dělnického hnutí až ke
zradě vlasti, až k sloužení nacistům a špinavé práci pro západní imperialisty,
jak toho je nejodpornějším příkladem Arno Hais. Většinou se však čsl.
rudoarmějci chovali politicky tak, jak to odpovídalo jejich hrdinné úloze v,
letech revoluční obrany mladého sovětského státu. A když jsme po historických
vítězstvích v r. říjnové socialistické revoluce zvítězily i v naší zemi. V naší republice se čsl. rudoarmějcům dostalo a dostává veškeré pozornosti, kterou si zasluhují. Byli především všichni zjištěni a jsou dnes organisačně zaregistrováni. Sovětská vláda rozhodla, aby všem čsl. rudoarmějcům byly dány dodatečně řády a vyznamenání, jež jim přísluší. O záležitosti čsl. rudoarmějců, o jejich postavení, o jejich důstojné místo v našem novém životě a o jejich účast v činnosti strany a v činnosti Svazu protifašistických bojovníků a druhých organisací a institucí se stále staráme. Uznání tu patří vysoce zasloužilému čsl. rudoarmějci, soudruhu Čeňku Hruškovi, členu Ústředního výboru KSČ, dnes předsedovi Svazarmu. Kdykoli se sejdu se soudruhem Čeňkem Hruškou, vždy si dám znovu a znovu vypravovat o bojích Rudé armády, jichž se zúčastnil jako čsl. rudoarmějec. A stalo se to nedávno za vzácných okolností. Na návštěvě v Československu byl maršál Sovětského svazu, soudruh Buďonnyj. Byl jsem přítomen tomu, když soudruh Buďonnyj a soudruh Hruška vzpomínali bojů u Caricynu, dnes Stalingradu. A soudruzi živě vzpomínali; vždyť společně u Caricynu bojovali, soudruh Buďonnyj jako legendární velitel své jízdy a soudruh Čeněk Hruška jako čsl. rudoarmějec, zařazený do mezinárodního proletářského pluku. Uvedl jsem již, že ještě delší dobu po 28. říjnu r. 1918 nebylo jisto, zda západní mocnosti Francie, Anglie, Itálie a Spojené státy americké vezmou na vědomí rozbití RakouskoUherska a vytvoření na jeho troskách nástupnických samostatných států a také ČSR. Chci poukázat na to, že ještě průběhem versailleské konference r. 1919 francouzský ministr zahraničí Pichon připouštěl možnost jednání o zachováni rakouskouherské monarchie. Byly v tomto směru hozeny na váhu vlivy vysoké rakouské aristokracie a maďarské aristokracie, jejíž vztahy k francouzským 25 hrabatům a markýzům, stejně jako k anglickým lordům byly tradičně pěstovány. Zvláště manželka posledního rakouského císaře Zita z Parmy využívala těchto vztahů a posílala do Versailles deputace prominentních rakouskouherských aristokratů, jimž se jinak dostávalo slyšení u dvorů všech králů a byli pečení vaření u papeže ve Vatikánu. Císařovna Zita se dovolávala i toho, jak v r. 1917 přes svého bratra prince Sixta z Parmy inspirovala tajné jednání mezi Vídni a Paříží o možnosti uzavřeni separátního míru RakouskoUherskem. V tomto tajném jednání, jak známo, hráli hlavní úlohu francouzský ministerský předseda Clemenceau a ministr zahraničních věcí rakouskouherské monarchie hrabě Otakar Czernin, pán zámku ve Vinoři u Prahy. Jednalo se o tom, že kdyby RakouskoUhersko překvapivě opustilo Německo císaře Viléma II., kdyby nečekaně zastavilo válku a uzavřelo separátní mír, mohlo by se nadíti toho, že by na účet Německa v Bavorsku a ve Slezsku a také připojením části Polska k Haliči docela zvětšilo svoje území. Když toto tajné jednáni bylo prozrazeno, heršteloval císař Vilém II. s prušáckou brutalitou císaře Karla, nadával na císařovnu Zitu, že je „svině, a vynutil si, že císař Karel a ministr zahraničních věcí hrabě Czernin musili jednání Vídně s Clemenceauem před Evropou a světem zapřít a Clemenceaua urazit a zesměšnit. Ale císař Karel musil nadto v duchu velkoněmeckého imperialismu prohlásit, že se jako rakouský císař necítí ničím více než „prvním německým knížetem. A že se tak řadí k druhým německým zeměpánům, uznávajícím císaře Viléma II. jako svého vrchního lenního pána. Neboli, že se rakouský císař staví jako „první německý kníže do pořadí dvořenínů císařského Berlína vedle krále saského, bavorského, wurtenberského a vedle druhých německých knížat a knížátek, panujících i v trpasličích německých státečcích. Po této aféře se, jak známo, i ve vnitropolitickém vývoji rakouskouherské říše udaly ty náhlé změny kursu, že císař Karel na př. přestal s pokusy zalíbit se nějak Čechům. A jedním z těchto pokusů bylo zjevně to, že po svém nastoupeni na trůn počátkem r. 1917 jmenoval jako první vládu svého panováni vládu, kterou vedl hrabě ClamMartinic, představitel t. zv. ústavověrné české šlechty, se kterou kdysi Palacký spolupracoval při prováděni své austroslavistické politiky. V první vládě Karlovy císařské éry, vedené hrabětem ClamMartinicem, byli vedle hraběte Otakara Czernina jako ministra zahraničních věcí i druzí lidé, vybraní z českých zemí, anebo lidé, známí svým smířlivým postojem nebo sympatiemi k Čechům. Vláda hraběte ClamMartmice připravila pro císaře Karla i vyhlášení amnestie, která vyprostila z internačních válečných rakouských táborů mnoho vězněných českých poslanců a druhých českých velezrádců, při čemž byli omilostněni i dr. Karel Kramář a dr. Alois Rašín, odsouzení k trestu smrti. Tento kurs politiky císaře Karla, prováděný v počátečním období jeho panování, byl briskně přerušen a opuštěn po prozrazení tajného jednání mezi Vídní a Paříží o možnosti 26 uzavření separátního míru RakouskoUherskem. Císař Karel zanechal i zahrávání si s myšlenkou federativního přebudování rakouskouherské říše. A po brutálním herštelování císařem Vilémem II. nastoupil císař Karel zcela opačný vnitropolitický kurs, vyznačující se pronikavým zesílením germanisačního tlaku v českých zemích. Tehdy vídeňská vláda začala mluvit o úmyslu zavést v českých zemích v plném rozsahu dvojjazyčnost a dát německým územím v českých zemích nadto ještě přednostní postavení oproti českým územím. Tento germanisační kurs nastupoval císař Karel za situace, kdy velkoněmecké snahy o posílení nadvládné moci Vilémova Německa ve střední Evropě byly podpořeny propagací t. z v. Naumannovy „Mitteleuropy. Pokus o násilný velkoněmecký nápor se projevoval i na frontách válčících vojsk říšskoněmeckých a rakouskouherských. Německé regimenty byly všemožně protěžovány, takže zatím co říšskoněmečtí vojáci měli v jídle přebytek, rakouskouherští vojáci, zvláště vojáci čeští a vojáci ze slovanských zemí RakouskoUherska, na frontách i v zázemí hladověli a musili o cigaretu žebrat. To všechno pak přispělo k tomu, že napětí v rakouskouherské říši se v r. 1917 vystupňovalo na ostří v národnostních rozporech i v rozporech politických a sociálně třídních. A toto vnitřní napětí v rakouskouherské říši se na podzim r. 1917 vyhrotilo do té míry, že když 7. listopadu 1917 vzplanula ohnivá záře vítězné Velké říjnové socialistické revoluce a osvítila celou zeměkouli, revolucionovaly se masy československého lidu s živelnou rychlostí a silou a tak ani ne do roka po 7. listopadu 1917 rozvrátily zpuchřelou budovu rakouskouherské monarchie a ve jménu národní revoluce vyhlásily 28. října 1918 československou státní samostatnost. Tyto poznámky byly jen odbočením od mého líčení, že se ještě na versailleské mírové konferenci r. 1919 děly pokusy zachránit rakouskouherskou monarchii a zmařit dílo národně revolučního hnutí rakouskouherských národů, dílo revolučního vlivu 7. listopadu r. 1917. Evropská aristokracie a vlivné aristokratické kruhy Francie, Anglie, Itálie se snažily i sentimentálně působit na city Wilsona, Clemenceaua, Lloyda George a Orlanda, kteří vévodili versailleské mírové konferenci. Aristokratická propaganda ukazovala ku př. na vlídnou a něžnou tvář císařovny Zity, o níž hlásala, že byla vždy příznivkyní západních mocností, že vyrůstala ve francouzsko-italském prostředí, že vždy nenáviděla Němce — Prušáky a že jí byl odporný císař Vilém II. s jeho knírem „es ist erreicht a s jeho kratší levou rukou. Propaganda dělala reklamu císaři Karlu, jakým je prý dobrákem, o čemž prý svědčí i to, že pije, a poněvadž tak rád pije, nemůže prý být ke svým poddaným národům zlý a nemůže jim škodit. Aristokratická propaganda poukazovala s lítostivou tváří také na to, jak rychle v rodině císaře Karla roste počet dětí a jakou obětavou křesťanskou matkou jest císařovna Zita, neutíkající se k prostředkům umělého přerušení těhotenství. Prostě: aristokratická propaganda se snažila na versailleskou 27 mírovou konferenci působit všemožnými, i citovými argumenty, aby zachránila rakouskouherskou reakčně katolickou monarchii, mnohokráte posvěcenou a požehnanou římskými papeži, a aby ji zachránila i poukazováním na to, že je třeba císaře Karla a jeho mnohodětnou rodinu existenčně zabezpečit. A když se již nepodařilo rakouskouherskou monarchii vcelku zachránit na versailleské mírové konferenci, reakční kruhy západních mocností podporovaly naději, že by se císař Karel mohl pro počátek restaurace moci Habsburků vrátit aspoň na královský stolec v Maďarsku, kde bylo po krvavém potlačení maďarské komuny všechno nedotčeně vráceno do starých polofeudálních pořádků a do tradice Habsburků jako uherských králů. Krvavý admirál Horthy, který se po strašném řádění bílého teroru stal diktátorem v Maďarsku, nikdy neprohlásil, že uherské království bylo zrušeno, a sám se stále nazýval jen „zemským správcem, při čemž naznačoval, že sídlí v budínském zámku jen dočasně a že v něm ihned uvolní místo, až se císař Karel vrátí do Budapeští jako uherský král. A je známo, že byly zosnovány dva pokusy císaře Karla o puč. Při jednom pokusu přistál Karel s letadlem u hranic Burgenlandu, kde ho uvítali maďarští oficíři, se kterými chtěl nastoupit pochod na Budapešť, což se však nepodařilo. A při druhém pokusu jel, maskován v civilním obleku, železnicí ve směru na Budapešť, vystoupil ve smluvené železniční stanici a chtěl si k další vítězné cestě na Budapešť obléknout svoji parádní císařskou a královskou generálskou uniformu, ale ukázalo se, že mu osnovatelé puče dali do kufru uniformu na větší a silnější postavu s límcem daleko větším, než jaký pasoval na jeho krk. A tak z toho vznikly hledáním krejčího pro vojenské osoby delší průtahy a než si mohl císař Karel upravenou uniformu obléci, byl jeho pokus o puč prozrazen, zprávy o tom pronikly do sousedních zemí a tak Karel musil z Maďarska odejít. Oba dva Karlovy pokusy o puč vzbudily značné vzrušení. A zvláště v Československu byly uspořádány veliké demonstrace dělnictva proti monarchistickým piklům. Tyto demonstrace organisovala naše strana, KSČ; a na Staroměstském náměstí se v říjnu 1921 konala mohutná protestní demonstrace, na níž vystoupili komunističtí poslanci soudruzi Bohumír Šmeral a Karel Kreibich. A ačkoli šlo o demonstraci proti Habsburkům, o demonstraci proti monarchismu, o demonstraci pro naši republiku, zrozenou při zhroucení RakouskoUherska 28. října 1918, postupovala pražská policie nejvýš surově proti dělnickým demonstrantům a mnoho demonstrantů, zvláště z řad komunistické mládeže, bylo zatčeno a potrestáno vězením. Habsburkové nepřestali i po nezdarech Karlových pučů v Maďarsku být předmětem sympatií reakčních kruhů nejen v Evropě, ale i v Americe. Je známo, že na Habsburky mají američtí kapitalisté a různí američtí tmáři a pánbíčkáři vždycky slabé a lítostivé srdce. Vzpomeňme, jak se ve Spojených státech amerických po versailleské konferenci útočilo na Wilsona, že v Paříži 28 připustil uznání rozbití rakouskouherské monarchie, a proč prý nějak nepomohl věci císaře Karla a císařovny Zity. Na Wilsona se křičelo, co si vzpomněl se sebeurčovacím právem národů, které si vypůjčil u ruských bolševiků, u Lenina. Američtí imperialisté a zpátečníci pěstovali dále kult sympatií k Habsburkům, jenž se konkretisoval v kultu Otty Habsburka. A tímto kultem byl nakažen i demokratický president Roosevelt. Málokdo by věřil, že když se Roosevelt připravoval k odjezdu do Teheránu v r. 1943, měl s sebou plány a projekty o budoucím uspořádání věcí ve střední Evropě. V těchto projektech byla obsažena i myšlenka, že se má z Rakouska, Maďarska, Chorvatska, Slovinska udělat středoevropské soustátí, k němuž by se připojilo i Bavorsko a jež by bylo katolickým soustátím, v němž by se Habsburkové mohli opět ujmouti moci. Přirozeně, že takovéto pošetilé plány nechal Roosevelt brzy padnout. A pozdější vítězný nástup Sovětské armády pod vedením maršálů Malinovského, Koněva, Jeremenka a Tolbuchina udělal škrt přes všechny plány reakčních organisátorů střední Evropy a zajistil ve střední Evropě vznik a šťastný rozvoj lidově demokratických a socialistických států. Habsburkové jsou pověstně houževnatí v navazování na všechny reakční city, vztahující se k minulosti rakouskouherské říše a vztahující se k vzpomínkám na dobu habsburských mocnářů. Když jsem nedávno byl ve Vídni, kde jsem se jako zástupce ÚV KSČ zúčastnil oslav 40. výročí založení Komunistické strany Rakouska, všímal jsem si ve Vídni různých věcí. A co mne nejvíce bilo do očí, bylo to, že ve Vídni a v Rakousku vůbec se otevřeně pěstuje klerikálně monarchistická propaganda, spojená se vzpomínkami na dynastii Habsburků, při čemž se Habsburkové intensivně uctívají. Představme si, že před rokem byl ve Vídni postaven nový pomník císaři Františku Josefovi I. Všechny památky na Habsburky se stále a velmi nákladně udržují, ať jde o „hofburk, nebo Schónbrunn, nebo o sochy Marie Terezie, Františka I., nebo o sochy maršála Schwarzenberga, Radeckého, Tegetthofa, nepočítajíc i sochy Eugena Savojského a pod. Kam se podíváte, všude jsou patrný stopy pěstovaného kultu Habsburků. Jeden velký hotel se teprve nedávno přejmenoval na „Kaiserin Elisabeth. Vydávají se nové a nové série pohlednic Františka Josefa I. v jeho různých uniformách vojenských nebo mysliveckých, jakož i série pohlednic císařovny Alžběty. A všechnu tuto rozsáhlou a soustavnou propagandu oduševňuje katolická církev a dává jí klerikálně monarchistický ráz. Tato propaganda v Rakousku má živoucí idol v Otto Habsburkovi. Zjistil jsem, že ctitelům Habsburků v Rakousku je prý však líto, že Otto Habsburk, blížící se svým věkem k padesátce, nemá dostatek důstojný vzhled jako představitel habsburské dynastie. Nemá prý pro Habsburky typický dlouhý nos, ani prý převislý spodní ret, a že svou postavou nemůže prý vůbec imponovat. Otto Habsburk je totiž malý, má trochu hranatou hlavu, nevý 29 raznou tvář, řidnoucí vlasy a nosí černou stříhanou štětičku pod nosem. Dělá dojem obchodního cestujícího z doby starého Rakouska. Otto Habsburkovi připadá představovat habsburskou dynastii, poněvadž je prvorozený z osmi dětí císaře Karla a císařovny Zity. Myslím, že se narodil v Brandýse nad Labem, kde Karel jako arcivévoda bydlil v zámku, když byl nadporučíkem u staroboleslavských dragounů. Jsou v paměti výtržnosti, které arcivévoda Karel v noci dělal s flámujícími důstojníky na náměstí v Brandýse, kde jednou ve spodkách lezl v noci do kašny. A již z té doby, kdy plodil svého syna Otto, byl arcivévoda Karel znám jako ochmelka, který to dotáhl pak na ochmelku nejvyššího, císařského ranku. Když Rakušanům vytýkáte, jak mohou dělat tak staromódní monarchistickoklerikální propagandu, říkají v odpověď, že prý kult Habsburků pěstují nyní více než před válkou kvůli cizineckému ruchu, že prý cizinci ze Západu si potrpí na úctu před památkami po císaři a jeho rodině a že oni, Rakušané, prý vydělávají čím dále více na návštěvách ze západních zemí, z Itálie, Anglie, Francie a hlavně z Ameriky, při čemž celé Solnohradsko a Tyrolsko je opět doménou hostů ze západního Německa a v solnohradských restauracích a obchodech se běžně platí markami jako šilinky. Jiní Rakušané opět říkají, že připouštěním klerikálně monarchistického kultu Habsburků se prý čelí tendencím ke spojení Rakouska s Německem obnovováním myšlenky anšlusu, kterou opět propagují všelijak podporované znovuvzkříšené německonacistické organisace a různé instituce z doby hitlerovské anexe Rakouska, při čemž jim pomáhají i sudetoněmecké revanšistické organisace působící v Rakousku. Ať se klerikálně monarchistická propaganda v Rakousku pěstuje s jakýmkoliv odůvodněním, je faktem, že se pěstuje v stále větší míře, při čemž oficiální činitelé neutrálního Rakouska se neodkazují od toho, aby napomáhali své popularitě spojováním svých jmen s Habsburky. V Rakousku byla komentována jako veliká sensační politická událost ta skutečnost, že na pouti v Lourdech se procesí z Rakouska, jež bylo vedeno oficielními osobnostmi z rakouské vlády, setkalo se společností Otto Habsburka a že obě společnosti šly k zázračnému pramenu pohromadě na čele s Otto Habsburkem, jak to ukazovaly fotografické snímky, ihned široce kolportované. A nikdo v Rakousku nevěřil tvrzení, že toto setkání prý bylo čistě náhodné. Brzy se pak začaly trousit zprávy, že Otto Habsburk si vymáhá návrat do Rakouska a možnost usídlení v Rakousku na některém zámku patřícím dříve Habsburkům. Otto Habsburk začal pak psát články do vídeňských časopisů, při čemž svůj velký článek v časopise „Die Presse podepsal jako „Otto von Habsburg. A každému návštěvníku Rakouska ze zahraničí je jasno, že klerikálně monarchistická propaganda je v Rakousku patronisována rakouskou lidovou stranou, při čemž socialistická strana Rakouska tomu zjevně asistuje, navazujíc na tradici činnosti vídeňské sociální demokracie z dob habsburského císařství. 30 Beze sporu, zvláště lid Československé republiky musí mít zájem na tom aby se i ve světle neutrálního postavení Rakouska vysvětlilo, co to znamená že v našem sousedství se tak nehorázně pěstuje klerikálně monarchistický kult Habsburků, na jejichž staletou vládu mají všechny národy střední Evropy tak chmurné vzpomínky, při čemž náš český a slovenský národ svrhaly habsburské panství s nejhoršími kletbami. 31 II POLITICKÁ PŘEDHISTORIE SNAH O ČSL. STÁTNÍ SAMOSTATNOST PALACKÝ, HAVLÍČEK, RIEGER ROZCESTÍ NA PŘECHODU DO 20. STOLETÍ Dříve, než přejdu k líčení událostí po 28. říjnu, k líčení počátků republiky a pak jejího dvacetiletého vývoje, chci ve svém výkladu objasnit, jak to ve vztahu k době před válkou 1914—1918, k době války a k prvému období republiky vypadalo v obou třídních táborech naší země, v táboře buržoasie a v táboře dělnictva. Chci objasnit, jakou politiku dělala česká buržoasie a kdo byli jejími vůdci a jakou politiku dělalo dělnické hnutí a jaké vůdce mělo ono. Oproti původnímu konceptu mé přednášky zařazuji tak do svého výkladu celou novou část, historickopolitickou, vztahující se k 19. století a k některým obdobím našich národních dějin. Avšak domnívám se, že je užitečné oživit si některé historickopolitické znalosti o „předhistorii první republiky. Nyní tedy něco o vývoji politiky české buržoasie neboli českého měšťáctva, o jehož zárodcích se dovídáte při čtení Jiráskova ,,F. L. Veka nebo při naslouchání hrám Josefa Kajetána Tyla a při seznamování se s jinou četbou, pojednávající o našem národním obrození na počátku 19. století. Neboť česká buržoasie vstupovala na dějinnou scénu v době našeho národního obrozeni. A zahleďme se trochu i do minulých dějin národa, abychom si uvědomili, která období a jaké ideje, jaké myšlenky z historické minulosti národa ovlivňovaly náš národní život na počátku 19. století a v celé nové době. Dlužno říci, že Marxova hluboká vědecká these, že „dějiny jsou dějinami třídních bojů, není snad nikde tak názorně potvrzena jako na vývoji osudů naší vlasti. Dokazujeme to na různých údobích naší národní historie. Jako na př. na tom, že bohatý hospodářský rozvoj v českých zemích za Karla I\. předurčil, že právě u nás se v 15. století nejvíce přiostřily rozpory feudální společnosti, což vedlo k tomu, že v Čechách vybuchla v 15. století s tak velkou 32 silou husitská a táboritská revoluce. A čím dále více se v pracích historické vědy zvláště v Sovětském svazu, oceňuje, že naše husitská a táboritská revoluce byla nejvýznamnější revolucí v historii středověku a byla bouřlivým ohlášením novověkých revolucí buržoasních. Pro slávu naší vlasti šla husitská a táboritská revoluce do takové hloubky, že ze sociálních vrstev středověké společnosti vyvrhla na povrch ty nejprostší, nejchudší vrstvy městského a venkovského lidu a učinila je tvůrcem dějin. A v souvislosti s tím šla husitská a táboritská revoluce do takových důsledků, že došla až k pozdvižení revolučního praporu táboritského komunismu. V českých zemích se za husitské revoluce pozdvižením revolučního praporu táboritského komunismu potvrdilo Leninovo vědecké zjištění, že kdykoliv se jakkoli třídně organisovaná lidská společnost dostala v historické minulosti do krise, vždy se periodicky opakoval ten zjev, Že lidé myslili na uskutečnění komunismu. Myslili na uskutečnění takové beztřídní společnosti, v níž by všechno patřilo všem a v níž by si za pospolitého vlastnictví byli lidé bratřími, což je myšlenka prostá, jednoduchá, kterou si lidé mohli snadno osvojit v kterékoliv době dějin. Ať již v době počátečního hlásání buddhismu a v době starého čínského filosofování, nebo v době přemýšlení řeckých filosofů o nejlepším uspořádáni lidské společnosti, nebo v době počátečního hlásání křesťanství, anebo pak v době, kdy Tomáš More psal svoji Utopii, nebo v době husitské a táboritské revoluce, nemluvě pak později o Babeufovi za francouzské revoluce a pak o utopických socialistech St. Šimonovi, Fourierovi nebo Owenovi a pod. Vladimír Iljič Lenin, který vřele miloval náš národ a jeho vlast, který se docela učil i česky a který choval hlubokou úctu k naší revoluční národní historii, měl velkou radost, když se v r. 1921 ustavovala naše strana, Komunistická strana Československa. A při pozdravu naší straně k jejímu založení v r. 1921 Vladimír Iljič Lenin zvláště zdůraznil, že Komunistická strana Československa může se vzácnou hrdostí poukazovat na to, zeje komunistickou stranou té země, ve které byl již v 15. století pozdvižen prapor komunismu, prapor táboritského komunismu. A stále se v historických osudech naší vlasti potvrzovalo, že dějiny jsou dějinami třídních bojů. Vezměme jen historické okolnosti husitské a táboritské revoluce. Přirozeně, kdyby její vůdci byli znali poučku, že vývoj revoluce nutno umět v dané chvíli „stopnout, pozdržet, aby bylo možno při udržení jejího širokého základu zajistit výsledky revoluce a zajistit předpoklady pro její budoucí další pochod, tak by asi vítězství husitské a táboritské revoluce bylo vedlo k vytvoření již novověkého státu v Čechách. Kdyby v historii platily hypothese, bylo by možno říci, že v českých zemích by asi namísto Anglie měl svůj počátek vývoj k vyššímu výrobnímu, hospodářskému a společenskému řádu, než byl feudalismus, ke kapitalismu. V českých zemích byly pro to dány podmínky tím, že tu byla vysoce rozvinuta řemesla, obchod, těžba rud, razeni 33 hodnotných mincí, mezinárodně používaných, a že tu řemeslná výroba přecházela již mnohde ve výrobu manufakturní. V 19. století se vědečtí teoretikové marxismu v Německu zabývali zkoumáním okolností husitské revoluce v Čechách, hnutí novokřtěnců a selské války v Německu. Patřil k nim tehdy ještě Karel Kautsky, který napsal publikaci „Die Vorlaufer des Sozialismus. Obsahuje i partii o sociálním základu husitské revoluce a táboritského komunismu. Při pátrání po sociálních a hospodářských prvcích, jež podmiňovaly oslabení soukromovlastnických vztahů a zrod komunistických myšlenek v jihočeské oblasti husitské revoluce, se přišlo na důležité zjištění. Přišlo se na to, že revolučně zanícení lidé v Sezimově Ústí byli lidé, kteří se spojili k pospolité práci v manufakturním družstvu vyrábějícím plátno. Tito revolucionáři ze Sezimova Ústí, první praporečníci revolučních komunistických myšlenek, uvedli, jak známo, svými činy v hněv krále Václava IV., jenž byl jinak jako lidový král, ovlivňovaný svojí ideologicky vyspělejší manželkou, královnou Žofií, pokládán z počátku za příznivce husitů. Byl jím z počátku, pokud totiž boj husitů měl charakter boje za reformu církve, charakter boje proti papeženectví a charakter národně revolučního boje i ve smyslu posílení českého království a posílení jeho postavení oproti císaři německé říše, kterým byl bratr krále Václava IV., císař Zikmund, jejž Marx nazval netvorem ve svých „Chronologických výpiscích, komentujících historii husitské revoluce a události husitských válek. Král Václav IV. se, jak známo, nad sociálně revolučními činy lidí ze Sezimova Ústí tak zděsil a tak rozlítil, že ho ve chvíli současných husitských bouří pražského lidu ranila v r. 1419 mrtvice. Před svojí smrtí král Václav IV. přikázal, aby byli revoluční pláteníci ze Sezimova Ústí vyhnáni. Ti ze Sezimova Ústí odešli a dali základ městu Táboru, historicky slavné baště husitské revoluce a táboritského komunismu. Lze soudit, že ve vedení husitské revoluce byl jeden velmi autoritativní činitel, který usiloval o to, aby vývoj husitské revoluce probíhal na široké lidové a všenárodní základně a aby v jejím vývoji byly ve vhodné chvíli zabezpečeny výsledky revoluce. A to především ve smyslu státního uspořádání poměrů v českých zemích. Neboť od smrti Václava IV. neměly české země krále a bylo žádoucí, aby se uplatněním centrální státní moci se sídlem v Praze čelilo různým rozvratným snahám. A aby se také čelilo sobeckým snahám proradného pražského bohatého měšťanstva, snícího o tom, aby se z města Prahy stala bohatá městská republika po příkladu bohaté dožecí republiky v Benátkách nebo v Bologni. Tímto autoritativním činitelem byl Jan Zižka z Trocnova, který byl nejen geniálním vojevůdcem, ale i velkým státníkem. Když Jan Žižka z Trocnova dával podnět ke svolání sněmu v Čáslavi a když doporučoval zvolit za českého krále knížete Zikmunda Korybutoviče, sledoval zřejmě snahu, která by byla asi vedla k tomu, že by husitská revoluce byla 34 vyústila ve vytvoření jakési ústavní monarchie, takže by vývoj v českých zemích byl i v tomto směru předstihl pozdější vývoj v Anglii. Mohlo by se zdát, že pozdější
režim krále Jiřího z Poděbrad, který zosobnil český národně dynastický a t. zv.
kališnický stát, byl snad něčím takovým co chtěl Jan Žižka z Trocnova.
Velký rozdíl je ovšem v tom, že Jan Žižka. z Trocnova chtěl ústavně
monarchistický stát, který by se později mohl vyvinout v demokratickoburžoasní
stát, za situace, kdy revoluční masy českého lidu, ženoucí vpřed husitskou revoluci,
byly v mohutném nástupu a kdy byly rozhodujícím tvůrcem dějin. Kdežto národní
stát t. zv. husitského krále Jiřího z Poděbrad se vytvořil v době, která
následovala po bitvě u Lipan r. Přitom v „panské jednotě byla i šlechta katolická, spřežená s papežem a čekající na to, aby do českých zemí přišel jako král císař Zikmund, proti němuž husitský a táboritský lid po léta vítězně bojoval v obraně nezávislosti a samostatnosti českých zemí a který by se bez Lipan nikdy nebyl dostal na trůn českého krále, stejně jako by se bez Lipan nikdy již neobnovila moc katolické církve a moc římského papeže v naší vlasti. A pravda je, že v „panské jednotě, která jako jednota panské kontrarevoluce zvítězila v bitvě u Lipan, byl i Jiří Poděbradský. Pravda je, že on stejně jako druzí kališničtí šlechtici se díval na to, jak po porážce v bitvě u Lipan byli ve stodolách vesnic kolem Českého Brodu upalováni po stech husitští a táboritští bojovníci. Na toto zvěrské upalování hrdinů husitské a táboritské revoluce se spolu s pražskými bohatými měšťany chodili dívat ti kališničtí šlechtici, kteří kdysi při věznění Mistra Jana Husi a při jeho týrání na kardinálském koncilu v Kostnici sebrali sta podpisů příslušníků české šlechty na protest proti císaři Zikmundovi a proti papeži, proti katům, kteří pak 6. července 1415 usmrtili v ohni kostnické hranice velikého, i mezinárodně velikého bojovníka za pravdu a nejslavnějšího Čecha. Kališničtí šlechtici se spokojeně dívali po bitvě u Lipan na hromadnou smrt husitských a táboritských bojovníků v plamenech hořících českobrodských stodol. Ukázalo se, jak byli ve své touze po bohatství třídně sobečtí, když nechali zvířecky upalovat husitské a táboritské bojovníky, kteří jim svoji krvi vybojovávali statky a hodnosti, jež převzali od katolické šlechty a od katolických církevníků. A když nechali zvířecky upalovat husitské a táboritské bojovníky, kteří v národních bojích s císařem Zikmundem a křižáckými vojsky tak chrabře hájili nezávislost a samostatnost českého státu. A zajistili tím i české 35 kališnické šlechtě, že nebyla rozdrcena císařem a papežem, nýbrž že vyhrála spolu s vítězstvím národní věci, že zbohatla, že zvětšila svoji moc, že ona mohla pak vládnout a že Jiří z Poděbrad se mohl pak stát králem. Vždy říkám, že historiky revolučních bojů v jejich mezinárodním významu musíme ještě více upozorňovat na slavnou epochu naší husitské a táboritské revoluce, na hrdinství jejích bojovníků. A i na jejich heroické mučednictví. Málo je známo, že masakrům po potlačení Pařížské komuny a masakrům kontrarevoluce i v druhých případech porážky revolučního boje, masakrům při zardoušení Maďarské komuny, Kantonské komuny a jiným známým masakrům vítězící kontrarevoluce v novověku — historicky předcházel tak krvavý masakr, jaký uspořádalo pražské bohaté měšťanstvo v r. 1422, když dostalo do rukou Jana Želivského a když se mstilo na strůjcích tehdejší pražské revoluční komuny. Když se mstilo na pražském chudobném lidu, chudých řemeslnících, tovaryších, živitelích zbědovaných rodin, a když se na nich mstilo za to, že husitskou revoluci v Praze r. 1419 začali svržením představitelů bohatého měšťanstva z oken novoměstské radnice. A když se jim ve zvířecí zlobě mstilo za to, že ve jménu husitské revoluce vyhlásili v Praze plebejskou diktaturu. Byla to první diktatura revolučního lidu v dějinách a to v té podobě, že v Praze byli dosazeni čtyři hejtmani v jednotlivých pražských čtvrtích, kteří ve jménu revolučního lidu vykonávali moc a drželi na uzdě bohaté pražské měšťanstvo, nakloněné vždy ke zradě národní věci a k tajnému spojenectví se Zikmundem a nakloněné vždy k reakčním a kontrarevolučním piklům. A tak jsou historikům revolučních bojů ještě málo známa i strašlivá zvěrstva, páchaná vítěznou kontrarevolucí po bitvě u Lipan 1434, jež si vyžádala tolik mučednických obětí v hrdinných řadách husitského a táboritského lidu. Málo je též známo i to, jak udatně se husitští a táboritští bojovníci drželi ještě dlouho po bitvě u Lipan na obklíčených hradech Siónu a Orebu, až byli silami panské kontrarevoluce zdoláni a za bakchanálií kontrarevolučních katů popraveni. V nových vědeckých pracích o velké historii husitské a táboritské revoluce jsou našimi historiky osvětlovány stále jasněji příčiny toho, že husitská a táboritská revoluce po slavných svých činech končila porážkou revolučního hnutí lidu na Lipanech r. 1434. Pochopitelně, mezi husitskými a táboritskými bojovníky nemohli být tak osvícení lidé, kteří by byli schopni vědecky zaručit správnost postupu husitské a táboritské revoluce, vytyčit jí dosažitelné cíle, zabezpečit ji proti kontrarevolučním silám a zajistit jí konečné vítězství. V době, kdy lidé mysleli v náboženské formě ideologie a kdy se i v podobě náboženské, v podobě dovolávání se bible, zákona Božího, projevovalo revoluční smýšlení lidu, v té době nemohlo ještě být nauky o revoluci, o spojování národní revoluce se sociální revolucí a pod. Marxismusleninismus je vymožeností teprve devatenáctého a dvacátého století. Avšak vyzbrojení marxismem 36 leninismem a jeho historickomaterialistickým pojetím vývoje děiin možnost vědecky správně vidět i do dějů 15. století a správně hodnotit i rické okolnosti průběhu husitské a táboritské revoluce. Není třeba dokládat, že historickým vývojem nemohly být v 15. století vytvořeny výrobní, hospodářské a sociální podmínky pro plné uskutečnění komunistických myšlenek táboritských bojovníků. Komunistické myšlenky které se uskutečňovaly v Táborské komuně, měly svoji svéráznou podobu. Byl to do jisté míry „válečný komunismus, projevující se v tom, že zatímco husitští a táboritští bojovníci po 14 let bojovali mimo domov ve všech oblastech českých zemí a také v cizích zemích, obdělávali rolníci pospolitou zemědělskou prací na svobodné půdě širá pole, aby zajistili zásobování bojujících vojsk a pracujícího lidu měst Táborské komuny. Rozhodující silou táboritského revolučního hnutí nebyl jen jihočeský rolnický lid, nýbrž i pracující lid městský, lid několika měst tvořících svazek Táborské komuny. Tím se také vysvětluje, že při vyšších výrobních formách, jež se v městské řemeslné výrobě uplatňovaly, mohla být husitská a táboritská vojska lépe vyzbrojena než vojska feudálních utlačovatelů. A Jan Žižka z Trocnova a Prokop Holý mohli používat již mnoha novinek ve vyzbrojení vojsk, jako na př. polních děl na lafetách, při čemž stále zdokonalovali používání vozové hradby, dávajíce vozovým útvarům určení podobné novodobým tankům. Táboritský komunismus byl zároveň určitým druhem komunismu spotřebního. Jeho symbolem bylo to, že na náměstí v Táboře byla postavena biblická káď, do které obětaví lidé dobrovolně dávali prostředky a peníze, při čemž se z této biblické kádě rovným dílem, komunisticky, ukojovaly požadavky potřebných lidí. Táboritské hnutí bylo zaníceno myšlenkou uskutečnění komunistického společenského řádu. A sílu svých komunistických ideí a tužeb vyzařovalo i do druhých evropských zemí, do Německa, Holandska, Francie atd. V cizích zemích byly docela pořádány peněžní sbírky na podporu revolučního boje husitů a táboritů a v podobě jakési „Mezinárodní rudé pomoci byly výsledky peněžních sbírek posílány do Tábora. A do centra táboritského komunistického hnutí, do města Tábora, který hrál tehdy „úlohu Moskvy, putovaly četné delegace proticírkevních a revolučních náboženských sekt z evropských zemí a v duchu svého učení doporučovaly v Táboře různé způsoby plného uskutečnění komunistické beztřídní společnosti. Uskutečnění komunistických myšlenek táboritských bojovníků ve vylíčené podobě, v podobě lidského komunistického bratrství, jež se v Táborské komuně tak obdivuhodně projevovalo, je a historicky provždy zůstane úchvatným dokladem odvěké touhy lidí po uskutečnění komunistické společnosti. Poukaz na to, že historickým vývojem nemohly být v 15. století daný podmínky pro uskutečnění komunistických myšlenek táboritských bojovníku, se vztahuje k tomu, že tehdy nebyly dány podmínky pro všeobecné uskutečnění
37 komunistického společenského řádu ve smyslu výrobního, hospodářského a sociálního řádu. Aby se pro to podmínky vytvořily, musil ještě následovat další staletý historický vývoj, vývoj od feudalismu ke kapitalismu, ke kapitalistickým výrobním poměrům, za kterých rozmach průmyslové výroby soustřeďoval do továren masy dělníků, masy lidí, zbavených jakéhokoliv majetku a majících svůj majetek jen ve své pracovní síle a proto nucených prodávat za mzdu tuto svoji pracovní sílu kapitalistům, vlastníkům výrobních prostředků, již dělníky vyssávají a zotročují. Tak se vytvořila dělnická třída, aby se jako nositelka společenské formy výroby a jako třída kapitalisty vyssávaná a zotročovaná stala novodobou revoluční společenskou třídou, aby se stala revoluční silou, která byla historicky povolána odstranit soukromovlastnický kapitalistický řád jako poslední společenský řád, založený na třídním útlaku a vyssávání pracujících lidí, a uskutečnit socialismus jako předstupeň ke komunismu. „Komunistický manifest Karla Marxe a Bedřicha Engelse v r. 1848 byl plamennou výzvou k novodobému boji za komunismus. A vítězství Velké říjnové socialistické revoluce 7. listopadu r. 1917, vybojované ruským proletariátem v duchu revolučního programu a revolučního učení Vladimíra Iljiče Lenina jako následovatele Marxe a Engelse, bylo světodějinným vítězstvím, od něhož vývoj v Sovětském svazu dnes již spěje ke komunismu. A vítězství Velké říjnové socialistické revoluce předurčilo to, že prapor vítězného socialismu vlaje dnes již nad velkou částí světa, tvořící ucelenou světovou socialistickou soustavu, a že i v naší vlasti spějeme dnes k dovršení socialistické výstavby a tím k vytvoření podmínek pro uskutečnění šlechetných snů, tužeb a cílů, jež měli v 15. století na mysli slavní boží bojovníci husitské revoluce a bojovníci táboritského komunismu. Tradice táboritského komunismu je spjata s jižními Čechami, jež se vždy právem pyšnily a pyšní touto tradicí. Musilo však projít 500 let, než tato slavná tradice mohla být v novodobém revolučním komunistickém duchu naplněna. Neboť v těch masách táboritského lidu, který v 15. století pozdvihl prapor revolučního komunismu, v těch masách řemeslníků, tovaryšů a rolníků byli skryti nejen předchůdci novodobých dělníků a rolníků, ale i předchůdci budoucích měšťáků, fabrikantů, i budoucích kulaků, i budoucích Beranů a Hrubých, pocházejících také z jižních Čech. Neboli: soukromovlastnické výrobní vztahy, existující v základech středověké feudální společnosti 15. století a mající před sebou ještě 500 let své existence, způsobily, že revoluční bojovníci husitského a táboritského lidu se postupně zbavovali širší opory, až byli v bitvě u Lipan r. 1434 rozdrceni třídně sjednocenou šlechtou, katolickou i kališnickou, asm spojeným bohatým měšťanstvem. Lipany se staly pro lid naší země provždy výstrahou, nikoli ve smyslu výstrahy před lidovou revolucí, nýbrž výstrahou v tom smyslu, jak ostražitý 38 musí být lid před pány a
jejich „panskými jednotami. A vzpomeňme, jak často naše strana ústy
soudruha Gottwalda v době před únorem 1948 ve znamení výstrahy z doby Lipan
burcovala náš pracující lid, aby se semkl a bvl připraven k rozhodnému boji s
„panskou jednotou spojené reakce. A vzpomeňme, jak často soudruh Gottwald
při poukazu na pikle vnitřní reakce prováděné ve spojení se zahraniční reakcí,
jak často výstražně dokazoval, že po Lipanech přišla Bílá hora. Tentokráte
nepřišly Lipany, nýbrž přišlo slavné vítězství našeho pracujícího lidu nad
„panskou jednotou spojené reakce v únoru r. Historicky bylo tomu tak, že od Lipan r. 1434 vedla vskutku cesta k Bílé hoře r. 1620, jak jsme to my, komunisté, vždy zdůrazňovali při vzpomínání výročí bitvy u Lipan, připadajícího na den 30. května. A tuto thesi, že od Lipan vedla cesta k Bílé hoře, nijak neoslabuje historická pravdivost onoho důkazu, že husitské a táboritské revoluční hnutí v 15. století přes svoji porážku v bitvě u Lipan, která byla třídní srážkou vnitřních sil, přineslo v národním smyslu to významné ovoce, že na čas posílilo postavení českého státu, že se v podobě Jiříkova království uskutečnil národně královský stát, že se rozvinula národní česká kultura a že se bohatě rozvinulo národní české písemnictví, opírající se o dílo Mistra Jana Husi, který vy tvořil český spisovný národní jazyk a oproti germanisačním vlivům tak důsledně hájil i čistotu české lidové mluvy. V takovémto smyslu je hodnoceno ovoce husitské revoluce i v učebnici dějepisu pro sovětské školy. Beze sporu, husitské hnutí, které mělo ve velké míře národně revoluční charakter, nejen zastavilo nápor němectví, které se již výbojně rozmáhalo i v Praze, a nejen znovu počeštilo celé oblasti v severočeském a v západočeském pohraničí, v nichž se rozhodujícího vlivu chápali přistěhovalí Němci, ale husitské revoluční hnutí dalo celému českému národu nový dech do dalšího vývoje, do dalšího života. Vždyť z tradice husitského hnutí národ čerpal životní sílu i v dobách pozdějšího nacionálního útlaku, v dobách reakčně katolického temna a čerpal z ní povzbuzení v době národního obrození a čerpal z ní posilu i ve svém novodobém životě a ve svém boji za svobodu, za československou samostatnost. Historicky je přece však pravdou, že by bez Lipan nebylo Bílé hory. Dočasný rozkvět země, jejž vítězná „panská jednota a Jiříkovo království přinesly po Lipanech a jenž se pak za účasti měšťanstva projevil v krátkém období naší renesance, tento dočasný rozkvět byl příliš malou cenou za to, že na Lipanech byla zlomena síla českého lidu. Byla to revoluční síla, schopná popohánět pozdější vývoj naší země v duchu protifeudálním, v duchu demokratickorevolučním, ve směru k buržoasně demokratické revoluci. Na Lipanech 39 byla zlomena síla českého lidu v tom smyslu, že se po r. 1434 pouta feudálního útlaku utužila a že náš lid byl později těmito pouty feudálního útlaku spoután tak, aby nejen nemohl pomýšlet na své nové revoluční vzepětí, ale aby se nemohl hnout ani ve chvíli, kdy vlast byla cizáky znovu ohrožována a kdy hrozila českému státu ztráta nezávislosti a samostatnosti, jako tomu bylo ve chvíli Bílé hory. Toto spoutání českého lidu pouty feudálního útlaku se mohlo dít, aniž by při tom lid v sobě nalézal odvahu k revolučnímu odporu. Bylo tomu tak proto, že na př. českobratrská víra v pojetí Petra Chelčického znamenala zřeknutí se odvahy k odporování zlu a znamenala pokojné a trpné podčiňování se zlu při záchově čistoty křesťanské duše. Proto byl Petr Chelčický se svým kvietistickým učením připodobňován v nové době k Tolstému. A česká buržoasie vždy raději viděla oslavu Petra Chelčického než oslavu Mistra Jana Husi. Při svém pokrytectví se čeští měšťáci ovšem účastnili i oslav Mistra Jana Husi, oslav Jana Žižky z Trocnova, oslav husitské revoluce a i oslav Tábora, ale jednou vtipně soudruh prof. Zdeněk Nejedlý poznamenal, že když češti měšťáci oslavovali Husa a husity, říkali si při odchodu z oslav útěšně: „Zaplať pánbůh, že to husitství bylo před pěti sty léty. — Vždyť ti husiti byli taky nějací bolševici! Není sporu o tom, že ani šíření českobratrské víry, ani šíření evangelických vyznání, přivážených z Německa, nebylo schopno působit na český lid povzbudivě ve smyslu vůle k revolučnímu boji a že neposkytovalo dostatečnou ideovou posilu pro dobu těžkých bojů s feudálně monarchistickou reakcí, vystupující ve spojení s papežskou a jesuitskou katolickou církví pod štítem protireformace. Naši historičtí vědci správně dokazují, že Bílá hora r. 1620 byla důsledkem třídního sobectví české šlechty, která se raději smiřovala s porážkou na Bílé hoře a se ztrátou české samostatnosti, než by byla připustila uvolnění pout feudálního útlaku, ve kterých držela vykořisťovaný a deptaný lid, pracující na jejích panstvích a latifundiích. A totéž platilo o bohatém měšťanstvu. Vždyť stačilo ještě 9. listopadu 1620, po porážce na bělohorské pláni, dát zbraně pražskému lidu a burcovat lid na venkově, aby se pozdvihl k národně vlasteneckému hnutí a aby jako za husitských válek i nyní porazil a ze země hnal nájezdnické bandy Ferdinanda II., císařská vojska s jejich katolickou sebrankou a s jejich dominikánskými zaklinači a jesuitskými sadisty. Avšak česká šlechta nejen nechtěla toto učinit, ale obranu vlasti přes své přísahy kapitulantsky sabotovala, při čemž sama bojovala na Bílé hoře tak hanebně, že za čtvrt hodiny po zahájení bitvy bylo již rozhodnuto o její porážce. To, co bylo řečeno všeobecně o české kapitulantské šlechtě jako vinníku Bílé hory, to nelze však vztahovat na vlastenecké šlechtice, kteří proti císaři r. 1618 organizovali povstání českých stavů. Tito šlechtici povstali, poněvadž 40 chtěli bojovat za udržení české samostatnosti. Tito šlechtici v čele s Václavem Budovcem z Budova, Václavem Vilémem z Roupova, Kryštofem Harantem z Polžic, Bezdružic a na Pecce, Janem Kaplířem ze Sulevic, Divišem Černínem atd. platili na Staroměstském náměstí r. 1621 svými hlavami za třídní sobeckost české šlechty, ke které patřili. Stejně jako za ni platili svými hlavami čeští měšťané a čeští vzdělanci, popravení na Staroměstském náměstí. A stejně jako za ni platili exulantstvím Jan Amos Komenský a bojovníci Jednoty bratrské a stejně jako za ni platily vyhnáním ze své vlasti statisíce českých lidí, trestaných po Bílé hoře a surově štvaných pro svoji vlasteneckou víru. Proto jsme my, komunisté, vždy spolu s celým národem ctili památku českých pánů, popravených r. 1621 na Staroměstském náměstí v Praze, a proto jsme vždy ctili památku všech obětí Bílé hory. S nejhlubším odporem jsme vždy odmítali pokusy profesora Josefa Pekaře vykládat Bílou horu a její následky jinak, než jak je po staletí hluboce cítil celý národ. Prof. Josef Pekař ukázal celým duchem své vědecké historické činnosti, že jeho pojetí našich národních dějin bylo jen servilní službou Habsburkům a apologetikou habsburského rakouskoněmeckého útlaku našeho národa. Prof. Pekař to dokázal i svým politickým chováním za první světové války, kdy psal do „Národní politiky celé série svých tendenčních článků o Bílé hoře, aby pomohl odrazovat náš národ od boje za národní svobodu a československou samostatnost. Nikdy jsme také nesouhlasili s F. X. Šaldou, když on a také druzí čeští vzdělanci se pokoušeli vychvalovat baroko. A když zapomenuvše na tři sta let národní poroby se snažili našemu národu zpříjemnit krásu baroka, která byla krásou, tvořenou v temnu nejhorší protireformace, v temnu jesuitských hrůz a v temnu nejsurovějšího duševního znásilňování našeho národa a vyhlazování jeho jazyka. Vždy jsme s vděčnou láskou oceňovali hodnotu spisů našeho velkého národního spisovatele Aloise Jiráska, v nichž líčil, jak v dobách nejhoršího temna zbýval už jen řemeslnický a venkovský český lid, který uchovával český jazyk a který si v duši uchovával české národní cítění. Vždyť naše národní probuzení na počátku 19. století bylo podmíněno jen tím, že český národ, zbavený všech bohatých tříd a vrstev, žil po Bílé hoře a ve dvou stech letech vyhlazovacího habsburskoněmeckého útlaku jen v podobě českého lidu. Jen v podobě těch řemeslníků, kupců, tovaryšů a rolníků, lidí čtvrtého stavu, kteří na počátku 19. století byli z ponížení a přehlížení vyvedeni, aby opět jako lid dělali dějiny, aby dělali nové dějiny národa, aby urychlili jeho obrození a aby dali počátek jeho novodobému rozvoji. Z ruch, z těch řemeslníků, kupců, tovaryšů a rolníků, se rodili na počátku 19. století čeští měšiáci, kteří se chopili politického, ideového, kulturního a posléze i hospodářského vedení národa. 41 A znovu se na počátku novodobé historie našeho národa a naší vlasti potvrdila Marxova these, že dějiny jsou dějinami třídních bojů. Naše národní probuzení a národní obrození na počátku 19. století bylo spjato s tím, že spolu s buržoasií, která v třídním boji s nositeli feudální moci ohlašovala bouří francouzské revoluce svůj příchod k moci a kterou vítězící kapitalistické výrobní vztahy tlačily na scénu dějin, že spolu s buržoasií vstupoval na scénu dějin i český národ ve své novodobé podobě. Plně uznáváme, že ve svém nástupu dokázali čeští zahajovatelé buržoasní j epochy veliké národní dílo, zvláště v kulturním smyslu a zejména v jazykovědném smyslu. Bylo to svědectvím, jak buržoasie v období svého svěžího mládí a v žáru myšlenek svobody dovedla ze sebe vydat obdivuhodné talenty a mnohé velké hlavy. Všichni uznáváme, že se musíme s hlubokou úctou sklonit | před obrovitým dílem obrozeneckých duchů Josefa Dobrovského, Josefa Jungmanna, Karla Hynka Máchy, Jana Kollára, Josefa Kajetána Tyla, Boženy Němcové, Františka Ladislava Čelakovského, Jana Evangelisty Purkyně, Pavla Josefa Šafaříka a Františka Palackého. František Palacký měl při svých mimořádných vlohách určeno, aby byl nejen velikým historiografem, ale aby od doby obrození přes rok 1848 až do své smrti r. 1876 ztělesňoval politické vedení národa, což mu přineslo název „otec národa. Avšak úlohu Františka Palackého jako politického vůdce národa nemůže historie s našeho hlediska hodnotit příznivě. Nelze popřít skutečnost, že František Palacký zaujal při politickém vedení národa v r. 1848 posici kontrarevoluční. A to tím, že při nástupu buržoasně demokratické revoluce, která v r. 1848 zachvátila Francii, Německo i Rakousko a Maďarsko, se postavil proti této revoluci a postavil se za udržení feudálních pořádků, za udržení feudálního panství Habsburků, za udržení rakouského císařství včetně udržení moci rakouského císaře i jako uherského krále. Tuto kontrarevoluční posici spolu s Františkem Palackým zaujali i dr. František Ladislav Rieger, i Karel Havlíček Borovský a Ludevít Štúr, abych jmenoval ty hlavní české a slovenské národní osobnosti r. 1848. Na posici podpory evropské buržoasně demokratické revoluce a na posici aktivního revolučního boje za svržení rakouské feudální moci a monarchické moci Habsburků se postavili J. V. Frič, Karel Sabina aj. K stoupencům revolučního hnutí r. 1848 patřil i čtyřiadvacetiletý Bedřich Smetana, který tehdy složil pro revoluční studenty známý „Pochod studentské legie. A mezi bojovníky revolučních barikád pobíhal jako chlapec Jan Neruda. A také Jakub Arbes vyšel z let kolem r. 1848. František Palacký odůvodňoval svoji kontrarevoluční posici v duchu svojí politiky, jíž se dostalo později názvu „austroslavísmus neboli rakouské slovanství. Pokud jde o český národ, vycházel z toho, že náš národ se teprve ne 42 dávno před r. 1848 obrodil, že byl mladý a slabý. Palacký se bál, že budeli se moci německá buržoasie, bržděná pouty feudalismu, volně po vítězství demokratické revoluce rozmáchnout, neodolá tomuto náporu český nároá a bude krátce po svém znovuvzkříšení nacionálně sražen opět dolů a třeba do hrobu Z toho Palacký vyvozoval, že s hlediska národního nebylo žádoucí si přát vítězství demokratické revoluce a že naopak bylo žádoucí podporovat úsilí o potlačení demokratické revoluce a o udržení rakouského císařství a udržení rakouské říše, v níž český národ a i druhé slovanské národy budou jako za hrází chráněny před nebezpečím německé záplavy a v níž budou moci rozvíjet svůj nacionální život. Palacký přitom poukazoval na sliby císaře Františka Josefa I. který v r. 1848 nastoupil na trůn a dával v zájmu záchrany císařství všemožné sliby. , A tak se stalo, že při potlačování červnových bouří r. 1848 v Praze kanonádou knížete Windischgrátze Palacký a Rieger stáli na císařské straně barikády, zatím co J. V. Fric a Karel Sabina bojovali v čele studentů, řemeslníků a dělníků za vítězství demokratické revoluce. Tak se stalo, že Ludevít Štúr formoval na Moravě slovenský pluk k pochodu proti maďarské demokratické revoluci. A ve Vídni chorvatský bán Jelačič hnal chorvatské vojáky potlačovat demokratickou revoluci ve Vídni. Chorvatští vojáci ve Vídni řádili přitom tak zběsile, že to nadlouho nevymizelo vídeňským obyvatelům z paměti a že ještě dnes se pokládá ve Vídni za největší urážku, když se někomu řekne ,,Krobot, což je ze slova Kroate (Chorvat). Je známo, že kontrarevoluční stanovisko Františka Palackého v r. 1848 bylo ostře kritisováno Karlem Marxem, který projevoval hněv nad tím, že Palacký odkazováním na užší české nacionální zájmy zrazuje velkou věc evropské demokratické revoluce. A z Marxových spisů víme, jaké naděje vkládal ve vítězství demokratické revoluce r. 1848. Doufal, že nejen padnou pouta prušáckého militaristického a tupě omezeného režimu a že síla svobody vykoná své dílo i ve všech druhých německých státech, ale že po pádu feudálních režimů a po vítězství demokratické revoluce ve Francii, v Německu, v Rakousku bude mít celá Evropa otevřenu cestu k svému pokrokovému rozvoji. Avšak Marx též doufal, že po vítězné buržoasně demokratické revoluci půjde vývoj dál a že k revoluční úloze bude povolána dělnická třída v čele se Svazem komunistů, pro nějž Marx a Engels tehdy r. 1848 napsali „Komunistický manifest. A jestliže Marx připisoval i Františku Palackému a jeho působení na český národ spoluvinu na potlačení demokratické revoluce a na zmaření všech nadějí, spjatých s očekáváním jejího vítězství, je pochopitelné, s jakým hněvem Karel Marx a Bedřich Engels mluvili o kontrarevoluční posici české buržoasie. Není pochyby o tom, že česká buržoasie, vedená Palackým a Riegerern, svým kontrarevolučním postupem v r. 1848 pomohla zachránit rakouskou monarchii. A vzala tak na sebe odpovědnost nejen za to, co nasle 43 doválo po r. 1848, ale i za osudy českého národa v Rakousku v příští době, vlastně až do r. 1918. Neboť, bylali českou buržoasií propasena příležitost, kterou pro obnovení samostatného českého státu skýtal r. 1848, kdy Evropou probíhala vlna demokratické revoluce a kdy se na západě tvořily buržoasní nacionální státy, musily český národ a slovenský národ jako na příležitost svého osvobození čekat až na revoluci, která zvítězila v Rusku 7. listopadu r. 1917. Musily čekat na revoluci, která rozkotala říši carského samoděržaví a která otřásla i druhými monarchofeudálními režimy, která vedla ke svržení německého císařství Viléma II., která rozvrátila rakouskouherskou monarchii a otomanskou říši. Musily čekat na revoluci, která změnila celou světovou situaci a která započala novou epochu dějin lidstva. Musily čekat na největší revoluci ve světových dějinách. Musily čekat na Velkou říjnovou socialistickou revoluci. Je známo, co následovalo po r. 1848. Císař František Josef I. dosadil krutý režim Bachova absolutismu. A císař ani tehdy a ani nikdy potom nesplnil slib, daný Palackému a několikráte opakovaný, že se dá korunovat za českého krále a tím uzná dějinnou kontinuitu existence a postavení zemí koruny české. Pozdější historie pak ukázala bankrot celé politiky Palackého, založené na víře v sliby císaře Františka Josefa I. a na víře, že se v rakouskouherské monarchii mohou český národ a slovenský národ nadíti ochrany před německým útlakem a že budou moci rozvíjet svůj státní život v rámci rakouskouherské říše. Nesporně, nelze nijak hájit a ničím omlouvat kontrarevoluční politiku Palackého v r. 1848. Avšak my, komunisté, jsme přesto došli k přesvědčení, že se nelze omezit jen na kritiku této politiky a přitom nedbat velikého a pro národ nesmírně drahocenného díla, které František Palacký vykonal jako historiograf. Neboť Veliké dílo Františka Palackého jako historiografa mělo neobyčejně důležitý vliv na výchovu národa, na výchovu všeho našeho lidu. A to v tom smyslu, že František Palacký pojal naše národní dějiny pokrokově a vyzdvihl epochu husitské a táboritské revoluce jako nejslavnější epochu českých dějin. Tím František Palacký přispěl významně k tomu, aby český lid byl připraven chápat a přijmout novodobé revoluční snahy dělnické třídy, přijmout novodobou ideu komunismu. Často říkáme, že bylo velikým štěstím, že Palacký pojal pokrokově naše národní dějiny a že tímto pojetím tak pronikavě ovlivnil novodobou duši našeho národa, našeho lidu. Vždyť se mohlo stát i něco jiného. Vždyť kdyby František Palacký neměl hlubokého vztahu k citům našeho národa, k citům našeho lidu, který vždy miloval husitství a táboritství a byl na ně hrdý, a vždyť kdyby František Palacký se byl klonil k takovému pojetí našich dějin, jaké vyznával jeho současník Václav Vladivoj Tomek a v pozdější době na př. profesor Josef Pekař, mohli jsme my, komunisté, mít těžší práci ve snaze o ovlivnění národa našimi revolučními a komunistickými myšlenkami. A je právě něco zvláštního v tom, že František Palacký, člověk 44 velmi zámožný, konservativně založený a pěstující styky s vysokou aristokracií měl tolik hlubokého a poctivého smyslu pro historickou pravdu, že epochu husitské a táboritské revoluce ve svém historiografickém díle vylíčil národu tak pravdivě, tak účinně, tak nadšeně a s city tak velké hrdosti. I my, komunisté, jsme usoudili, že Františku Palackému patří za to vděčnost a úcta. Usoudili jsme, že by bylo nesprávné neztotožnit se s úctou všeho národa k Františku Palackému a nevidět jeho nesmírně významné národní dílo proto, že jako politik dělal osudnou a pochybnou politiku. Bylo by to tak nesprávné, jako kdybychom proto, že Alois Jirásek byl senátorem národně demokratické strany, odmítli ocenit a ctít veliké dílo Aloise Jiráska jako historického romanopisce. Přitom význam spisů Aloise Jiráska spočívá opět právě v tom, že navazoval na Palackého historickovědecké vyzdvižení revoluční epochy husitství a táboritství a že umělecky vylíčil děje husitské a táboritské revoluce tak, že by dnes naší stranou a vládou musil být Alois Jirásek za své spisy, kdyby žil, jmenován stonásobným laureátem a národním umělcem jedinečné slávy. My, komunisté, jsme proto také dílo Aloise Jiráska vyzdvihli jako drahý poklad národa a vlasti. A když bylo presidentem republiky soudruhem Klementem Gottwaldem rozhodnuto o zvláštní, t. zv. presidentské edici všech spisů Aloise Jiráska, o kterou se staral soudruh prof. Zdeněk Nejedlý, blízký osobní přítel Aloise Jiráska a strážce jeho pozůstalosti, komentoval jeden anglický zpravodaj tuto událost slovy: „Gottwald chce z Čechů dělat opět husity, aby z nich mohl dělat komunisty. My, komunisté, se tedy
spoluúčastníme na projevech úcty k národnímu dílu Františka Palackého. A
účastníme se i uctívání památky Karla Havlíčka Borovského, jehož politickou
činnost po boku Františka Palackého v r. Karel Havlíček Borovský byl ve svém politickém přesvědčení radikálním měšťáckým liberálem. Je známo, že Havlíček vykonal cestu do Ruska v době 45 vlády cara Nikolaje I. a lišil se v tom smyslu od běžného typu rusofilů, že viděl nejen Rusko báťušky cara, Rusko carského samoděržaví, ale viděl Rusko revoluční. Havlíček se seznámil s činností a spisy ruských revolučních demokratů Bělinského a Gercena. Havlíček, který ironisoval snivou víru v carské Rusko, pokládal za realistické pojetí české politiky starat se o českou národní věc v rámci rakouské říše. Tento realismus vedl ovšem Havlíčka k podpoře austroslavistické politiky Palackého. Ve své bezohledné útočnosti publicistické a literární byl Havlíček mnohdy předpojatý. Napadal nejprudčeji Václava Hanku, který byl v Rusku všeobecně ctěn jako největší český přítel Rusů. Avšak napadal spolu s dr. Trojanem i Karla Jaromíra Erbena a někdy byl nešetrný i k Josefu Kajetánu Tylovi. V českém národním písemnictví má Karel Havlíček Borovský své významné místo jako vynikající satirický básník. Z politické historie víme, že bachovský absolutistický režim v Rakousku se držel několik let a že tuhý útlak v českých zemích polevoval jen pomalu, až úleva nastala v t. zv. šedesátých letech, kdy rakouská vláda a císař se snažili vytvářet atmosféru ústavnosti. T. zv. šedesátá léta byla v českých zemích léty silného národního a demokratického vzmachu. V r. 1862 byl založen Tyršem a Fúgnerem český „Sokol, při čemž Tyrš volil jako košili sokolského úboru červenou košili italských garibaldiovských revolučních bojovníků. V r. 1864 byla po prvé uvedena slavná národní opera Bedřicha Smetany „Prodaná nevěsta. V r. 1867 byl vydán nový rakouský zákon o právu shromaždovacím a spolkovém, kterýžto zákon pak platil po celou další dobu trvání RakouskoUherska a platil i v Československé republice. V r. 1868 bylo založeno konsumní družstvo „Oul, jehož následovkyní se pak stala naše „Včela. V r. 1868 byl položen základní kámen k postavení Národního divadla. V jednotné straně české buržoasie, v národní straně, vedené Palackým a Riegerem, začali tehdy tvořit svoji frakci měšťáčtí radikální demokraté a radikální liberálové, kteří si při odkazu na jméno revolučního spolku „Mladá Čechie r. 1848 začali říkat „mladočeši. Jejich tiskovým orgánem se staly „Národní listy, zatím co v rukou staročechů zůstával velký tiskový podnik „Politik, vydávající „Národní politiku. V „Národních listech při tomto jejich zaměření se stal redaktorem i Jan Neruda. „Národní listy se ujímaly i Bedřicha Smetany proti staročeskému obvinění, že ve svých operách napodobuje způsoby wagneriánské dramatické hudby. V čele českých měšťáckých radikálů, nazývajících se „mladočeši, stanuli jako političtí vůdci dr. Karel Sladkovský, dr. Arnold, dr. Herold a bratři Grégrové, Julius a Eduard. Jestliže staročeši měli jako „dělnického pracovníka dr. Chleboráda, tak mladočeši přes Josefa Baráka učinili pokus přitahovat k sobě i dělníky a učinit si z nich přívěsný vůz buržoasní radikální politiky. V těch dobách se však již české dělnictvo začalo sdružovat na své třídní základně za cílem samostatného politického uplatnění dělnické třídy. Dělníci, 46 velmi vynalézaví v klamání rakouských úřadů, si pod nejnevinnějšími jmény zakládali spolky a v nich se vzdělávali v duchu Marxova a Engelsova učení Nákladem těchto spolků byly vydávány překlady francouzských, německých, italských a i ruských knih a brožur marxistické literatury, při čemž tyto publikace zůstaly až do nové doby mnohdy vzácnými exempláři, obsahujícími překlady marxistických spisů, jež již později nebylo možno sehnat. To všechno bylo organisační, politickou, ideovou a teoretickou průpravou k tomu, aby české dělnictvo přispělo již v r. 1874 k založení sociální demokracie v Rakousku a aby pak v jejím rámci mohla být r. 1878 založena Ceskoslovanská soc. dem. strana dělnická. Budiž řečeno, že oficiální politiku české buržoasie neurčovali v letech, o kterých pojednáváme, mladočeští radikálové, nýbrž že ji nadále určovali staročeští představitelé konservativní austroslavistické politiky Palacký a Rieger. V této politice došlo však v šedesátých letech k těžké krisi. Roku 1867 bylo sjednáno t. zv. rakouskouherské vyrovnání. Jeho výsledkem bylo to, že uherské království bylo jako stát postaveno vedle rakouského císařství a že bylo ustaveno RakouskoUhersko jako dualistické soustátí, při čemž Rakousko mělo svoji státní správu a Uhersko také, Rakousko mělo svoji rakouskou říšskou radu ve Vídni jako parlament a Uhersko mělo svůj uherský sněm v Budapešti, Rakousko mělo svoje vojsko v podobě zeměbrany a Uhersko mělo svoje vojsko v podobě honvédů. A jako soustátí měla rakouskouherská říše nejen společného panovníka, nazývajícího se při personální unii císařem rakouským a králem uherským, ale měla i společné ministerstvo zahraničních věcí, společné ministerstvo vojenství a společné ministerstvo financí, které zároveň bylo společným ministerstvem pro správu Bosny a Hercegoviny a společným ministerstvem pro věci císařského dvora. Byla také společná rakouskouherská armáda. Takže, když se něco týkalo rakouskouherského mocnářství, říkalo se ,,c. a k., což znamenalo císař rakouský a král uherský, a když se to týkalo jen Rakouska jako Předlitavska, říkalo se „c. k., což znamenalo císař rakouský, král český atd. Když toto rakouskouherské vyrovnání bylo v r. 1867 vyhlášeno, znamenalo to nečekaně strašnou ránu pro austroslavistickou politiku Palackého a Riegera. Neboť tato politika byla založena na předpokladu, že se podaří přeměnit Rakousko v takové soustátí, že by bylo jeho federalisovanou složkou i království české se zeměmi koruny české a druhé státní útvary slovanských národů. V tomto smyslu také císař František Josef I. a také vídeňská vláda dávali své sliby a ujištění. Rakouskouherské vyrovnání z r. 1867 však znamenalo, že rakouský císař a vídeňská vláda hodili pod stůl všechny sliby a ujištěni, dávané představitelům české buržoasie, a že se vyšlo vstříc jen Maďarům v jejich úsilí o důstojné postavení uherského království. Rakouskouherské dualistické soustátí znamenalo, že české země zůstaly nadále v rakouském Předhtavsku 47 podčiněny vídeňské vládě a že nacionálně byl český národ nadále podroben německé nadvládě. Rozhořčení nad tím bylo v českých zemích nesmírné. Palacký, desauovaný ve své dosavadní politice, dával svému hněvu výraz takovými výroky, jako byl jeho výrok „Byli jsme před Rakouskem a budeme i po Rakousku. Svému rozhořčení nad rakouskouherským vyrovnáním a svému hněvu nad žalostným krachem své dosavadní austroslavistické politiky dali staročeští vůdcové výraz i nečekanou demonstrací zahraničně politického významu. V r. 1867 vykonali Palacký, Rieger a Brauner okázalou cestu do Ruska, do Moskvy, ohlašujíce i jednání s carem. Svojí cestou do Ruska dali Palacký, Rieger a Brauner demonstrativně vídeňské vládě najevo, že česká buržoasie může své austroslavistické politiky zanechat a upnout své naděje v samostatný český stát na veliké slovanské Rusko. V souvislosti s tím pronášel tehdy František Palacký své známé a často citované projevy, v nichž zdůrazňoval obrovitost síly ruského národa a v nichž předpovídal nejen velkou budoucnost Rusku, ale s poukazem na obrovitou sílu Ruska předpovídal netušené velikou budoucnost i druhým slovanským národům a všemu Slovanstvu. Cesta Palackého, Riegera a Braunera do Ruska však neměla důsledků, jež národ očekával. Po návratu z Ruska staročeští politikové nedali signál k nějakému ostřejšímu protirakouskému boji. Postup, jejž volili jako odpověd na rakouskouherské vyrovnání r. 1867, totiž provádění politiky absence, neúčasti českých poslanců na zasedáních rakouské říšské rady, tento krotký postup s jejich strany znamenal jen politiku nečinnosti, pasivity. Pasivní ovšem nebyl český lid, který v tu dobu stupňoval svůj boj za pokrok a to i ve znamení zostřeného boje proti Římu. Protiřímský, protiklerikální boj charakterisoval značně scenerii politického života v českých zemích i v pozdějších letech. I v dělnickém hnutí byl protiklerikální boj velmi populární. Katolická církev v českých zemích byla tlačena na ústup útočným náporem pokrokového hnutí. Z té doby se vypravuje příhoda, že když tehdy byl pražský arcibiskup kardinál kníže Schwarzenberg na zasedání kardinálů v Římě, na němž bylo uloženo hlásat dogma o papežské neomylnosti, vystoupil prý a řekl papeži: „Odpusťte, svatý Otče, ale s touto pitomostí se já nemohu vrátit do husitských Čech, poněvadž by se katolické církvi vysmály, jakým stupidním dogmatům nutí věřit. Byl to onen kardinál kníže Schwarzenberg, který se později ve zlosti nad dovoláváním se v Čechách husitské tradice nechal strhnout k výroku, že „husité byli jen bandou lupičů a žhářů. Tento kardinálův výrok vyvolal takové pobouření v celém českém národě, že se začaly sbírat peníze na postavení pomníku Mistra Jana Husi na Staroměstském náměstí v Praze. A tento pomník byl pak uskutečněn a 6. července r. 1915, při 500. výročí smrti Mistra Jana Husi, na Staroměstském náměstí v Praze odhalen. Bylo to tehdy již v době války. A pro zajímavost uvádím, že se za významnou 48 a smělou demonstraci proti rakouskému válečnému režimu pokládalo to že k odhalenému pomníku Husovu přišla položit věnce delegace Českoslovanského svazu studentstva a Federace slovanského studentstva, kterou vedl jako studující práv náš dr. Jaromír Dolanský. Politika staročechů, vedených v tu dobu již jen dr. Františkem Ladislavem Riegerem, se po opuštění politiky absence dostala znovu na starou kolej prosebného dolézání za vídeňskou vládou s krotkými požadavky státoprávními a nacionálními. Krátkou dobu se zdálo, že jsou vážnější naděje na nějaké jednání o další federalisaci Rakouska, a to za vlády hraběte Taaffea, kdy se na čas objevila možnost konstelace, v níž by Poláci stáli vedle Čechů, a kdy rakouská vláda projevovala určité tendence k odporu proti velkoněmeckému nebezpečí, jež se zvětšovalo od r. 1870, po vítězství Pruska nad Francií a vytvoření německé císařské říše pod vedením Hohenzollernů. Staročeští politikové se tehdy na českém zemském sněmu dostali do užšího spojení s t. zv. českou šlechtou vedenou ClamMartinicem. Nebyla to vpravdě již česká šlechta, poněvadž se přes svůj český původ v minulosti většinou plně germanisovala, avšak tato šlechta do jisté míry podporovala snahy o udržení historických státních práv českého království a zemí koruny české. Když však mluvila o české zemi, nazývala ji „Bohmen a pokoušela se vytvořit pojem „Bohmen jako společný pro Čechy a Němce a pokoušela se pěstovat i umělý pojem jakýchsi „Bohmáků, podobně jako se v širším smyslu činily pokusy o pěstování pojmu „Rakušanů, jenž měl v duchu němectví pozřít všechny nacionálně ethnické odlišnosti rakouských národů, jak to v podobném smyslu dělali maďarští utlačovatelé národů pěstováním pojmu „Uhrů. Přirozené bylo, že všechny snahy o udržení a rozšíření německé nadvlády v českých zemích i pod titulem různých státoprávních švindlů rozhořčovaly český národ. A tak docházelo k stálému zostřování národnostních rozporů mezi Čechy a Němci. Je známo, že v důsledku svých soustavných nezdarů se politika staročechů dostávala do stavu t. zv. hudlaření. Stále se vedla s Němci vleklá jednání o jazykových sporech, o různých „drobečcích a stále se vedly t. zv. smiřovačky českoněmecké. Tato politika národ znechucovala a pokud staročeši měli mezi českými poslanci většinu a pokud měli vedoucí politické postavení, působila jejich politika značně k paralysování národního života a k jeho zmrtvování. Takový byl stav před příchodem t. zv. „bouřlivých devadesátých let. Devadesátá léta devatenáctého století jsou právem nazývána „bouřlivými. Jako by se poutané bojovné síly národa vzkřísily a uvolnily a jako by vyvstaly nové, svěží, průbojné síly národa, začala se devadesátá léta ohlašovat událostmi pohnutými. Docházelo k bojovným vystoupením protirakouského charakteru. Docházelo k masovým demonstracím lidu, při kterých docházelo i k velmi krvavým srážkám s ozbrojenou mocí rakouského státu. A poněvadž 49 se těchto bojových akcí účastnilo dělnictvo, rakouské orgány se nerozpakovaly uspořádat takové krvavé masakry, jako byl krvavý masakr r. 1893, kdy vojsko do demonstrantů u Olšanských hřbitovů řezalo šavlemi a kdy byly těžké oběti. Brutální útok proti demonstrantům byl tehdy nařízen c. k. místodržitelem knížetem ThunemHohensteinem, který byl později po druhé místodržitelem v Praze, a to na počátku války r. 1914. Dodnes můžete na Olšanských hřbitovech vidět pomník, připomínající krveprolití u Olšanských hřbitovů v devadesátých letech. Na pomníku jest jen vyznačen rok „Rok 1893 a mnozí lidé kolem tohoto pomníku chodí, nemohouce si vysvětlit, co ten pomník znamená. V devadesátých letech projevovala revoluční odvahu tehdejší mladá generace. Je známa z té doby t. zv. „Omladina a je znám velký proces s mladými bojovníky „Omladiny za jejich odvážné činy a za jejich odvážné revoluční myšlenky. A z té doby je také známé slovo „mrva jako označení podlého zrádce. Je také známo, že z mladé generace devadesátých let vyšlo mnoho později veřejně činných lidí, kteří se na přechodu do 20. století dali bud směrem k buržoasii, nebo směrem k dělnické třídě, směrem k dělnickému revolučnímu hnutí. Můžeme uvést, že z generace devadesátých let vyšli jako známí lidé Karel Stanislav Sokol, dr. Antonín Hajn atd., z této generace vyšli Preiss, Rašín a vedle nich Soukup, Habrman, Tomášek atd. a z generace devadesátých let vyšli naši lidé soudruh prof. Zdeněk Nejedlý, básník S. K. Neumann, zasloužilý pracovník naší strany soudruh František Nedvěd a druzí. V devadesátých letech 19. století se nejen v naší zemi, ale ve všech druhých zemích evropských rozhodovalo o tom, jak se vykročí do 20. století a jakou cestou se v 20. století půjde. Toto rozhodování souviselo s tím přelomem v historickém vývoji, že přibližně ku konci 19. století končilo období kapitalismu volné soutěže a přibližně na počátku 20. století začalo období monopolistického kapitalismu, období imperialismu. Do devadesátých let 19. století vpadly události, schopné ovlivňovat rozhodování, jak vkročit do 20. století a jakou cestou v 20. století jít. Do devadesátých let vpadla ta událost, že r. 1893 vydal jeden z předáků říšskoněmecké sociální demokracie Eduard Bernstein svoji knihu „Die Voraussetzungen des Sozialismus. Jak známo, Eduard Bernstein ve své knize „Die Voraussetzungen des Sozialismus a jeho stoupenci dokazovali, že za novodobého rozvoje kapitalismu, kdy nastává rozsáhlá koncentrace kapitálu, kdy se kapitalistické výrobní podniky stále více centralisují v rukou kapitalistických společností, kartelů a trustů a kdy kapitalistická akumulace nabývá velkých rozměrů, že v těchto poměrech moderního kapitalismu pozbývá platnosti vědecká these Marxova o zbídačování dělnické třídy a že pozbývá platnosti i Marxova vědecká these o zostřujícím se třídním boji mezi proletariátem a buržoasii. Revisionisté dokazovali, že namísto zbídačování dělnické třídy dochází k tomu, že se stále větší části dělnictva dostávají na vyšší životní úroveň, blízkou posta – 50 vení středních vrstev a překračující propast, jež dělníky dříve dělila od buržoasie. A ze svého tvrzení, že pozbývá platnosti Marxova vědecká these o zbídačování dělnické třídy a o zostřujícím se třídním boji, vyvozovali revisionisté tvrzení, že pozbyly platnosti i revoluční cíle, jež Marx vytyčil dělnické třídě a že pozbyla platnosti i Marxova these o nutnosti revolučního boje dělnické třídy za diktaturu proletariátu. Revisionisté při těchto svých tvrzeních dospívali k závěru, že namísto odhodlaného třídního boje s buržoasií a namísto revolučního boje za diktaturu proletariátu má dělnictvo usilovat o uplatnění své politické síly v demokratických institucích, jako je parlament a druhé zastupitelské orgány, a že se má snažit uplatňovat stále větší vliv odborových organisací v sociálním smyslu, v podobě institucí sociální ochrany, v podobě nemocenských pokladen, úrazových pojišťoven a pod., a že má posilovat snahu o uplatnění dělnictva v hospodářském vývoji i rozvojem spotřebních a druhých družstev. Revisionisté tak vyzdvihli jako prvořadou úlohu parlamentních frakcí sociálně demokratické strany, připisujíce jim samostatnost rozhodování vůči vedoucím orgánům sociálně demokratické strany; a revisionisté postavili na jednu úroveň svým významem politické, odborové a družstevní organisace, vytvářejíce teorii o t. zv. „třech sloupech, o něž se má dělnické hnutí opírat při svém postupu k moci. A tím, že se dělnictvo podle jejich tvrzení přibližuje svojí životní úrovní a svojí psychologií k postavení středních vrstev, tím revisionisté odůvodňovali svůj názor a požadavek, že se do politických organisací dělnictva mají volně připouštět a co nejvíce vtahovat příslušníci středních vrstev, inteligenti, řemeslníci, živnostníci a pod., zatím co o rolnících revisionisté říkali, že jsou proti socialismu a že patří do jedné reakční masy. Celou svou programovou a teoretickou koncepci, jež měla vyvrátit platnost vědeckých revolučních thesí Marxe a Engelse, odůvodňovali revisionisté poukazováním na změněné poměry v moderním kapitalismu. Tvrdili, že novodobý rozvoj výrobní techniky změnil vztahy v kapitalistickém systému, vztahy hospodářské a sociální, oproti době, kdy Karel Marx a Bedřich Engels psali svá vědecká díla. Revisionisté se snažili líčit revoluční učení Marxe a Engelse jako dějinným vývojem překonané a snažili se vydávat revisionismus za novodobé, „moderní učení socialismu. Takový byl „teoretický základ revisionismu, s nímž vystoupil Eduard Bernstein roku 1893 ve své knize „Die Voraussetzungen des Sozialismus a jejž pak rozváděli jeho stoupenci. To byl „teoretický základ revisionismu, znamenajícího falšování marxismu, zradu revolučních zásad marxismu a podvrhujicího pod značkou nové teorie socialismu strašný jed, jenž měl při přechodu do období vrcholných bojů dělnické třídy s kapitalismem rozkládat organismus dělnického hnutí a ochromovat jeho síly. , Do devadesátých let 19. století vpadla však zároveň ta nesmírně významná událost, že v r. 1894 se v Petrohradě ujal činnosti ve vůdčím ovlivňováni děl 51 nického hnutí Ruska Vladimír Iljič Lenin, který působil jako věrný zastánce revolučního učení Marxova a Engelsova a který spolu se svými bolševickými stoupenci dokazoval, že pro přechod do 20. století, do období imperialismu a pro cestu v 20. století platí v plné síle všechny základní teoretické poučky a zásady marxismu v jejich revoluční povaze. A dělnickému hnutí obrovité ruské říše a proletariátu všech zemí byla pro 20. století vyznačena cesta tím, že Lenin ve své genialitě teoreticky aplikoval revoluční marxistické učení na období imperialismu, na období monopolního kapitalismu a že učení marxismu podle potřeby, vyžadované novými momenty ve vývoji kapitalismu v období imperialismu, dále rozvinul v revolučním duchu. Tak tedy v devadesátých letech 19. století vyvstala dvě pojetí pro cestu dělnického hnutí v 20. století, v období imperialismu. Jedno pojetí Leninovo, věrné revolučnímu marxismu a dále ho v revolučním duchu rozvíjející. A druhé pojetí revisionistické, falšující marxismus, zrazující jeho revoluční charakter, pojetí oportunistické, renegátské, v němž byly obsaženy prvky budoucího sociálšovinismu, sociálimperialismu, prvky budoucí zrádné činnosti sociální demokracie, prvky koalice soc. dem. s buržoasií, prvky spojení sociální demokracie s reakčními a imperialistickými zájmy kapitalismu. Tato dvě pojetí cest pro
dělnické hnutí v 20. století vyvstávala v devadesátých letech 19. století i
před dělnickým hnutím v naší zemi. Aby v naší zemi byly do dělnického hnutí
zanášeny protimarxistické revisionistické myšlenky, o to se starali nejen přímí
čeští soc. dem. propagátoři Bernsteinova revisionismu, ale o to se staral i
profesor filosofické propedeutiky na pražské universitě, profesor T. G.
Masaryk. Poněvadž čeští soc. dem. revisionisté nebyli podle jeho soudu schopni
napsat spis, bojující proti revolučnímu marxismu a propagující teorie a
myšlenky Bernsteinova revisionismu, chopil se této úlohy on, T. G. Masaryk,
eklektik měšťácké filosofie a nábožensky založený člověk, a napsal v
devadesátých letech knihu, která vyšla r. 52 politické krédo, jež řídilo
všechny jeho pozdější kroky, jež řídilo jeho činnost v českém politickém
životě, jež předurčilo jeho spojení s imperialistickými kruhy za první světové
války, jež předurčilo jeho nepřátelský postoj k Velké říjnové socialistické revoluci,
jež předurčilo jeho kontrarevoluční aktivitu v první době Čsl. republiky, v prosinci
r. 53 III POLITIKA ČESKÉ BURŽOASIE V DOBĚ RAKOUSKOUHERSKA KRAMÁŘ A MASARYK ŠVEHLA, ŠRÁMEK, KLOFÁČ Můžeme říci, že politiku české buržoasie od počátku 20. století představoval ve své osobě dr. Karel Kramář. Tento domýšlivý vůdce buržoasní mladočeské strany byl od počátku pojat ctižádostivou aspirací, že bude uznán za vůdce národa, jako tomu bylo u vůdců staročeské buržoasní strany Palackého a Riegera, jejichž novodobým zákonitým nástupcem se domníval být. Avšak tato čest byla dru Karlu Kramářovi národem upírána. Vzpomeňme, jaký boj byl sveden o to, kdo má mluvit při odhalení pomníku Františka Palackého v Praze, zbudovaného u mostu přes Vltavu, který nese jméno Palackého. Bylo to v r. 1912. Slavnostní odhalení pomníku Palackého se konalo u příležitosti VI. všesokolského sletu v Praze v červenci r. 1912, který probíhal ve znamení velezrádných protirakouských nálad a ve znamení manifestací pro všeslovanské bratrství. Za těchto okolností bylo národem odmítáno, aby při slavnostním odhalení pomníku Františka Palackého mluvil dr. Karel Kramář, který v tu dobu, naplněnou již předtuchou blížící se světové války, prováděl nejintensivněji svoji prorakouskou politiku, českým národem svorně odmítanou. I c. k. rakouské úřady pak napomáhaly tomu, aby při odhalení pomníku Palackého v Praze r. 1912 mluvil dr. Karel Kramář a aby jeho vystoupením byl ve veřejnosti RakouskoUherska i před zahraničím paralysován velezrádný, protirakouský a všeslovanský ráz VI. všesokolského sletu. Jen s pomocí c. k. rakouských úřadů a po zásahu vídeňské vlády mohl dr. Karel Kramář při odhalení Palackého pomníku mluvit. Svrchovaná domýšlivost, která charakterisovala osobu dr. Karla Kramáře i jeho veřejnou a politickou činnost, se projevila v tom, že Kramář byl zvykly po celý svůj život zaměňovat třídní zájmy buržoasie se zájmy národa. Kramař 54 měl ve svých ústech jen samý národ a „nic než národ. Nikdy nemluvil o buržoasii, o kapitalistech, k nimž patřil svým postavením a svým životem a jejichž zájmy hájil jako nadevše vyšší. Vždy vystupoval jako národovec. Teprve když Kramář byl po své smrti v r. 1937 pochováván, pronesl nad hrobem tehdejší čsl. ministerský předseda dr. Milan Hodža o Kramářovi tato slova: „Zemřel velký český buržoa. I v zájmu obohacení vašich historickopolitických znalostí chci uvésti něco bližšího o dru Karlu Kramářovi. Byl to syn stavitele Petra Kramáře z Vysokého u Jilemnice. Tento původ a dědictví po otci by nevysvětlovalo to, že dr. Karel Kramář se stal velkým boháčem, že patřil k velkofabrikantům, že byl majitelem textilní továrny v Libštátě na Semilsku a spolumajitelem jiných fabrik, vlastněných i německými kapitalisty. O tomto zbohatnutí dra Kramáře rozhodlo obrovské věno, které vyženil, když si vzal za manželku mimořádně bohatou ruskou ženu. Dr. Karel Kramář, který si vždycky zakládal na tom, že studoval na universitě ve Frankfurtě v západním Německu a že tam poslouchal německého národohospodáře prof. Wagnera, tvořil politicky na konci 19. století nejprve samostatnou trojici s T. G. Masarykem a dr. Josefem Kaizlem, který se stal později ministrem v Rakousku. Tato trojice, vydávající časopis „Atheneum, sledovala program blízký pozdějšímu t. zv. masarykovskému realismu. Kramář začal tedy svoji politickou činnost tím, že byl názorově spřízněn s Masarykem, s realisty. Tyto styky s realisty vysvětlují také to, že když se Kramář v r. 1897 ženil na Krymu se zmíněnou již bohatou ruskou ženou, byl mu na svatbě svědkem básník J. S. Machar, který pak v r. 1898 vydal svoji knížku „Mé vzpomínky na Krym. Druhým svědkem při Kramářové svatbě na Krymu byl později známý vynikající dramatický spisovatel dr. Arnošt Dvořák. Za poslance do rakouské říšské rady kandidoval dr. Kramář jako mladočech, stejně jako T. G. Masaryk, o němž prof. dr. Albín Bráf ve svých pamětech píše, že krátce před ohlášením kandidátů Masaryk ještě sliboval kandidovat za staročechy, ale druhého dne se ukázalo, že dal za zády staročechů slib mladočechům, za něž pak T. G. Masaryk kandidoval. Staročeši přestali tehdy již mít konjunkturu a mladočeši přímo rozdrtili staročeskou stranu po t. zv. „punktacích v r. 1891, které těžce kom pro mi to valy Riegerovu politiku. Tehdy se říkalo, že „Rieger prodal národ za štamprli koňaku. Tou štamprlí koňaku měla být sklínka, kterou si Rieger připíjel s císařem Františkem Josefem I. po stvrzení českoněmecké dohody vymezené v „punktech. Bylo již uvedeno, že mladočeši se vyznačovali radikalismem v nacionálním smyslu i v demokratickém smyslu. Ve znamení této své politiky mladočeši v bouřlivých devadesátých letech položili plně na lopatky Riegera s jeho konservativní politikou. 55 Avšak na doklad toho, jak se při přechodu do 20. století, do období imperialismu, změnila mnohá kriteria a jak i česká buržoasie přímo rychlostí přemetu opouštěla názory, platné v období konkurenčního kapitalismu, na doklad toho možno uvést, co udělal Kramář na počátku 20. století s mladočeskou stranou, která v devadesátých letech porážela Riegerovu konservativní politiku ještě nacionálním radikalismem. Na počátku 20. století se Kramář rozešel s realisty a s T. G. Masarykem, kterého nechal mluvit o příchodu „světové mravní krise, a chopil se vedení mladočeské strany. Kramář úplně přeměnil charakter této strany a dal jí i nový název „Národní strana svobodomyslná. Mladočeská strana se stala stranou podobného typu, jaký v té době i v druhých zemích přejímaly buržoasní liberální strany. Kramář vždy říkal, že mu byla příkladem ruská strana „kadetů, buržoasně liberální strana, vedená Miljukovem. Politice své strany dal dr. Kramář v poměru k vídeňské vládě a v poměru k rakouskouherské říši takovou orientaci, která odpovídala novým vztahům v epoše imperialismu. Myšlenka státní samostatnosti českého národa i v podobě uskutečnění t. zv. českého státního práva byla plně opuštěna veškerou českou buržoasií, která se při postupujícím vzrůstu své hospodářské síly zaměřila nikoli na boj s německorakouskou buržoasií, nýbrž na spolupráci s ní a na srůst s ní v hospodářských zájmech. A smyslem Kramářovy politiky bylo usilovat o zvyšování podílu českého kapitalismu při rozmachu kapitalismu v měřítku celé rakouskouherské říše, která se od počátku 20. století viditelně přeměňovala z někdejší dynastickofeudální říše v imperialistickomilitaristickou říši, v jejíchž základech ovšem ničivě působily nesčetné vnitřní rozpory. Je známo, jak se za těchto nových poměrů měnil i vnější ráz celého života v českých zemích. S českými měšťáky se děla ta rychlá proměna, že odhodivše havlíčkovskou čamaru a všechny znaky českého lokálního patriotismu, začali se cítit příslušníky velké říše, velmocenské říše rakouskouherské, a začali i na císaře a habsburskou dynastii pohlížet shovívavě a se sympatiemi, asi jako se to naučila v poměru ke králi a královské rodině anglická buržoasie. Tehdy se čeští měšťáci začali odrozovat všemu česky typickému, všemu domácímu a lidově národnímu. Čeští měšťáci se předháněli v napodobování rakouskoněmecké noblesy. A pražští měšťáci se snažili napodobit velkoměstský život Vídně, a to ve všem, v mravech, v hýření, v módě a i v umění, hlavně ve výtvarném umění a v architekturním slohu. V Praze vítězila vídeňská secese a v jejím slohu se v Praze stavěly nové budovy, v nichž se vnitřní úprava vyznačovala převahou žluté a zlatisté barvy jako barvy bohatství, jako barvy parasitního mamonu a zároveň jako jedné barvy z černožlutého praporu rakouskouherského mocnářství. Z té doby pochází budova pražského Obecního domu, jež byla nejokázaleji stavěna v secesním slohu. V tomto slohu byl na Václavském náměstí vystavěn hotel „Šroubek, který se po vystavění jmenoval 56 „Arcikníže Štěpán. Dále pak hotel „Central v Hybernské ulici a pod. Svůj styl té doby dostala i budova Hlavního nádraží v Praze. Čeští měšťáci začali tehdy i nóbl oddychat. Dříve jezdili na letní byt do Dobřichovic a do Řevnic nebo do Potštýna v Orlických horách. Nyní už začali jezdit k moři „do Abazzie a do druhých letovisek na březích a ostrovech Jaderského moře. A je zajímavé v retrospektivě sledovat, jak z někdejších českých měšťáků vyrůstali pozdější čeští mnohonásobní milionáři, kapitalističtí velkoboháči a oligarchové čsl. finančního kapitálu. Lenin nás poučil o tom, že
finanční kapitál vyrůstá z dvojích kořenů. Bud tak, že průmyslový kapitalista
giganticky mohutní za monopolistického charakteru kapitalismu a zmocňuje se i
různých peněžních a finančních ústavů, i bank, aby v nich měl příslušenství
svého průmyslového kolosu. Tak tomu bylo v Americe s Rockfellerem, Carnegiem a
pak s Fordem, Dupontem a pod. Tak tomu bylo s členy „rady bohů v
západoněmeckém železářském, ocelářském a zbrojařském průmyslu. Tak tomu bylo
pak s průmyslovými kapitalistickými monopolisty á Za první republiky jsme již
viděli československý kapitalismus v jeho vrcholném vývojovém stadiu, v jeho
vrcholném parasitním stadiu, v tom stadiu vlády oligarchie finančního kapitálu,
v němž se čsl. velkoburžoasie provinila i nejbídnější zradou na národu a vlasti
a v němž bylo předurčeno, že čsl. kapitalismus brzy již zahyne, což se pak
stalo po r. V době národního obrození nebylo českých šlechticů, ani českých boháčů, ani českých velkoobchodníků a jiných podnikatelů. Když česká buržoasie na počátku 19. století startovala k svému rozvoji, musila startovat ve velmi skromných a chudých poměrech. Již tím bylo rozhodnuto o tom, že se musila jen dívat, jak němečtí kapitalisté zakládají ve velkém počtu své průmyslové podniky v českých zemích, při čemž německé průmyslové podniky rostly v českých zemích v počátečním rozmachu kapitalismu vskutku jako houby po dešti. 57 A rostly nejen v německém nacionálním území, ale poněvadž Němci v Rakousku vládli, rostly i v českém nacionálním území. Vrozená inteligence českých lidí, vzdělanost i prostého českého lidu, jeho kulturnost, vlohy jeho synů a dcer, tyto cenné vlastnosti českého národa byly využívány německými fabrikanty, kteří v českých oblastech budovali své továrny a z potu českých dělníků bohatli. V t. zv. grtinderském období kapitalismu mohli němečtí kapitalisté úspěšně startovat v našich českých zemích k své pozdější průmyslové moci, poněvadž mezi Němci byli na počátku 19. století bohatí lidé, schopní se pustit do průmyslového podnikání; a byli buď z českých zemí, nebo přišli z Vídně a z druhých německých území Rakouska. A tak, zatím co němečtí kapitalisté založili již desítky továren textilních, sklářských, papírenských, chemických a pod. a zatím co němečtí kapitalisté zakládali v českých zemích již i velký průmysl, otevírali šachty uhelné i rudné, zatím co v r. 1828 založili Vítkovické železárny, pak Karlovu huť, pak Poldinu huť a Pražskou železářskou, pak brněnské strojírenské závody, pak Škodovy závody v Plzni, pak i různě veliké strojírenské závody v Praze, pak i chemické závody na Ustecku a pak zase při účasti kapitálu z Vídně na Ostravsku závody pozdější Báňské a hutní společnosti a pak vagónky na Smíchově, ve Studence, v Kopřivnici atd. Zatím co němečtí kapitalisté takto budovali svou velkou průmyslovou moc v českých zemích, zůstávali čeští kapitalisté daleko pozadu a musili vynakládat všechen důmysl, aby mohli na uplatnění v rozmachu kapitalismu pomýšlet. Česká buržoasie i ještě let šedesátých, sedmdesátých a ještě pozdějších — to nebyli fabrikanti, průmysloví a obchodní podnikatelé, nýbrž to byli bohatnoucí čeští advokáti, bohatnoucí čeští hostinští, bohatnoucí čeští živnostníci a obchodníci a bohatnoucí sedláci. A možnosti k pozdějšímu většímu uplatnění se české buržoasie v rozvoji kapitalismu byly vytvářeny tím, že se v záložnách a spořitelnách soustřeďovaly peníze z úspor malých českých měšťáků a z úspor malého českého lidu. Z malých pramínků peněz vznikaly již rybníčky a stále větší rybníky uspořených peněz, až z nich vyrostly již zdroje peněžního kapitálu a čeští měšťácí již mohli založit české banky. Pro rozdílný vývoj německého kapitalismu a českého kapitalismu v druhé polovici 19. století je jistě charakteristické, že zatím co v r. 1859 byly v Plzni založeny Škodovy závody jako průmyslový podnik těžkého strojírenství, který byl financován německým kapitálem a dosáhl pak obrovité velikosti, byla v r. 1868 založena v Praze česká banka jména „Živnostenská banka. Vznikala jako vkladní a úvěrní peněžní ústav ve spojem s českými živnostmi. Avšak z těchto skromných počátků pak vyrostla v největší a nejmocnější českou banku, která měla předurčeno představovat pak božskou mocnost československého kapitalismu za první republiky a nejvlivnějšího činitele československého finančního kapitálu. A „Živnostenská banka se chopila dravě svého poslání v rozvoji českého kapitalismu, když spolu s přechodem do období imperialismu se česká buržoasie 58 postavila na základnu rakouskouherské říše, aby se tu uplatnila vedle buržoasie německé a ve spolupráci s ní. A zatím co dr. Kramář v čele své národní strany svobodomyslné dělal positivní politiku v poměru k Vídni a v poměru k rakouskouherskému mocnářství, využívala své konjunktury „Živnostenská banka již v čele s drem Jaroslavem Preissem. Kramář a Preiss se stali osobnostmi symbolisujícími éru positivního poměru české buržoasie k RakouskoUhersku. A mluvímeli o počátku českého finančního kapitálu, který se pak vyvinul ve vrcholnou složku kapitalistické moci v Československé republice, můžeme říci, že „na počátku — byl Preiss. Dostal jsem jednou do ruky brožuru, kterou napsali Jaroslav Preiss a Alois Rašín ještě jako „J.U.C., ještě jako mladí studující práv. Pojednávala o různých názorech na socialismus. To již Preiss a Rašín jako příslušníci mladé generace z bouřlivých devadesátých let směřovali ve znamení obdivu pro moderní kapitalismus — do tábora české buržoasie, ačkoli jinak vyšli z velmi chudých poměrů. Z dra Jaroslava Preisse vyrostl pak vrchní ředitel Živnostenské banky. Její správní radě dělal předsedu zakladatel bohaté rodiny Mastných, z níž pak pocházel známý čsl. velvyslanec v Berlíně ve dnech Mnichova r. 1938 dr.Vojtěch Mastný. Tento dr. Vojtěch Mastný nám sice v době před Mnichovem vyprávěl, že při jednom slyšení u Hitlera měl chuť „fuhrera zastřelit, když se na něho v záchvatu vzteku Hitler vrhl a začal ho docela kopat, ale neučinil to a 30. září r. 1938 o jedné hodině ranní pospíchal letadlem přivézt do Prahy mnichovský diktát, podepsaný Hitlerem, Mussolinim, Chamberlainem a Daladierem. Provázel ho tehdy dr. Masařík, který byl za života T. G. Masaryka sekretářem v jeho kanceláři. To říkám jen tak příležitostně v souvislosti se zmínkou o tom, že předsedou správní rady „Živnostenské banky byl v minulosti zakladatel bohaté rodiny Mastných, při čemž lze podotknout, že dotyčný dr. Vojtěch Mastný, pobírající za protektorátu pensi jako bývalý čsl. velvyslanec, se stal před koncem války také předsedou správní rady Živnostenské banky a byl jím až do května r. 1945. Preiss se staral vehementně o rozmach klientely Živnostenské banky již v době RakouskoUherska. Je známo, že Živnobanka měla tehdy své filiálky ve Vídni, v Terstu, v Lublani, v Záhřebe a v druhých místech rakouskouherské říše. Vedle Živnobanky působily již v době rakouskouherské říše i druhé české banky, mající sídlo v Praze, jako Pražská úvěrní banka a banka „Bohemie, která za první republiky měla aféru, v níž byl kompromitován starosta Čsl. obce sokolské známý dr. Josef Scheiner, a o které jsme my, komunisté, po r. 1945 zjistili, že před první válkou dostala od carské vlády milionovou podporu na určité účely, ale využila těchto peněz ve svém běžném provozu. Dále tu již byla před válkou „Agrární banka vedená agrárníkem ředitelem Svobodou; a pak tu ještě byla Zemská banka, Hypoteční banka a ještě jiné české peněžní a úvěrní ústavy a spořitelny, jako Česká spořitelna 59 a Pražská městská spořitelna atd. Pokud jsem ve spojení s Preissem učinil zmínku o Aloisů Rašínovi, nutno tuto zmínku doplnit tím, že dr. Alois Rašín se stal velkým, bohatým advokátem s kanceláří v Žitné ulici v Praze II; byl od r. 1911 mladočeským poslancem v rakouské říšské radě a byl to vždy nejbližší druh Kramářův a Preissův. Ze všeho toho, co jsem uvedl, vyplývá, že český kapitalismus se snažil proniknout na slunce a k možnosti širšího dechu již v době Rakouska a že využívání konjunktury hospodářských možností v měřítku celé rakouskouherské říše v letech před první světovou válkou učinilo zvláště ze Živnostenské banky nadějného činitele českého bankovního kapitálu. Čeští kapitalisté nemohli ovšem za RakouskoUherska pomýšlet na to, aby se nějak významně uplatnili ve sféře průmyslového kapitálu, poněvadž průmysl všeobecně a zvláště pak těžký průmysl měli v rukou němečtí kapitalisté. Ti hospodářsky vládli v českých zemích ve všech vyšších polohách a dávali tuto svoji průmyslovou moc do služeb i německých nacionálních výbojů. Nelze však myslit, že by čeští kapitalisté nezaznamenali výsledky i v průmyslovém podnikání za RakouskoUherska. Pokusili se o štěstí v těch oblastech průmyslové výroby, ve kterých kapitalismus startoval jako v nových, a vybírali si pro své průmyslové podnikání ty úseky, ve kterých se němečtí kapitalisté ještě nezavedli. A tak zvláště v oboru průmyslové výroby zemědělských strojů se čeští kapitalisté úspěšně etablovali. Byla již před první světovou válkou známá továrna na výrobu hospodářských strojů firmy Knotek v Jičíně a firmy Melichar v Brandýse. Před první světovou válkou již existovala v Prostějově továrna firmy „Wichterle a Kovařík. Ve Slaném vyráběla pluhy, orající za pomoci parních lokomobil, firma Michl. Známá již byla firma Vichr v Radotíně, Wiesner v Chrudimi. Svoji slávu měla Křižíkova výroba elektrotechnických přístrojů a uhlíkových lamp. A světové slávy dobyla již před první světovou válkou česká automobilka „Laurin a Klement v Mladé Boleslavi, jejíž růst od montování velocipédů přes výrobu motocyklů až k výrobě automobilů světové značky jsem sledoval od chlapeckých let jako rodák z Kosmonos u Mladé Boleslavi, při čemž podotýkám, že továrna na výrobu proslulých kosmonoských šátků s natištěnými vzory byla v německých rukou. Císař František Josef I. povýšil do šlechtického stavu z českých fabrikantů jen jednoho, Cyrila Bartoně z Náchoda, majitele textil, továren. Jmenoval ho rytířem, takže se Bartoň psal „Cyril Bartoň, rytíř z Dobenína, který si koupil zámek ve Zbraslavi a v Náchodě si postavil svůj nový zámek pod vévodícím náchodským zámkem patřícím knížatům SchaumburgLippe. Císař jmenoval Bartoně jen rytířem, ačkoli současně jmenoval barony všechny německé fabrikanty, povýšené do šlechtického stavu. Musím se přiznat, že jsem se dlouho, ještě jako redaktor komunistických novin, domníval, že píšemeli o „textilbaronech a „uhlobaronech, je to jen používání jakéhosi charakteristického 60 přízviska. Teprve později jsem zjistil, že císař František Josef I. zvláště u příležitosti šedesátin své vlády v r. 1908 jmenoval hromadně mnoho německých velkokapitalistů barony. A tak textilbarony byli jmenováni Liebig, Leitenberger, Klinger, Ginzkey atd.; a uhlobarony se stali Rotschild, Guttmann, Weinmann, Petschek atd. Baronem se stal i majitel několika závodů na výrobu vagónů Ringhoffer. Vedle těchto německých velkokapitalistů, povýšených většinou do šlechtického stavu, se za RakouskoUherska snažili uplatnit podnikaví čeští kapitalisté. Uveďme jiný příklad rozvoje českého kapitalismu v době rakouskouherské říše. A to ten příklad, jak z malého českého ševče vyrůstal již za Rakouska v budoucího průmyslového giganta Tomáš Baťa, který z počátku ševcoval spolu se svým bratrem Antonínem Baťou, jehož synem byl Jan Baťa. Chudáci ševci ani netušili, jak si sami připravovali svoji hromadnou smrt, když před první světovou válkou přejímali do rozprodeje v městech a ve vsích žluté plátěné polobotky, vyráběné Baťou ve Zlíně a svými cenami tak levné, že byly bez konkurence. Ševci myslili, že jde o výjimečný pár letních botek a že si jejich rozprodejem něco přivydělají ke svým hubeným výdělkům z pracné rukodílné výroby. Avšak Baťa rostl a ševče polykal jako bumbrlíček. Dodávky pro rakouský vojenský erár za první světové války pomohly Baťovi již značně rozšířit průmyslovou výrobu bot a založit ve Zlíně podnik, který později vyrostl v obrovského chrliče bot všech druhů, který, když byl schopen za cenu zničení existence všech ševců uspokojit veškerou vnitřní československou potřebu bot, se pohotově zařídil na výrobu bot téměř pro celý svět. A nebylo to zázračné dílo nějaké osobní geniality Baťovy, jak to bylo líčeno v různých legendách, nýbrž byl to prostý triumf vysoce mechanisované průmyslové výroby, jejímž levným výrobkům nemohli při rukodílné výrobě konkurovat ani ševci u nás, ani pak ševci v druhých zemích Evropy, Asie, Ameriky, Afriky, Austrálie. Takovýto přechod od rukodílné výroby k vysoce mechanisované průmyslové výrobě se všemi důsledky hromadného ničení živností a obrovského nakupení kapitálu byl možný v nové době jen anebo zejména v oblasti spotřebního průmyslu, kde se pro hromadnou potřebu mnoho věcí vyrábělo a ještě vyrábí rukodílně. Baťismus nebyl také nějakým „nadkapitalismem, vymykajícím se kapitalistickým výrobním vztahům, kapitalistickým hospodářským poměrům a kapitalistickým hospodářským krisím. Tomáš Baťa, jak známo, končil svůj život ve zříceném letadle právě za zoufalé situace svého velkopodniku, strženého do zkázonosného víru kapitalistické hospodářské krise. Pozdější vývoj plně rozbil všechny legendy o Baťově genialitě. Ukázalo se, že Baťova genialita spočívala v tom, že za Baťu myslily tisíce inženýrů, techniků, dělníků zlepšovatelů, racionalisátorů, novátorů a vynálezců, kteří organisaci společenské výroby v oblasti výroby obuvi svým důmyslem stále zdokonalovali a hnali ku 61 předu pro zisky a slávu Baťovu a kteří to dnes za změněného hospodářského řádu a změněných sociálních poměrů činí ještě úspěšněji pro rozmach socialistické akumulace a pro slávu vítězného socialismu. A tak to bylo pak i s podniky Nehery, Rolného, Kunerta a s druhými giganty novodobého spotřebního průmyslu. Vraťme se však znovu k politické činnosti dra Kramáře, který všechno to co bylo uvedeno o rozmachu síly českého kapitalismu a vzestupu úrovně české buržoasie za Rakouska v době před první světovou válkou, přičítal za zásluhu sobě, své „positivní politice, politice kladného poměru k Vídni a k rakouskouherské říši. Kramářova „positivní politika se projevovala v tom, že mladočeští poslanci v rakouské říšské radě hlasovali pro státní rozpočty vídeňské vlády a i pro vojenské úvěry požadované na přípravu rakouskouherské armády k válce. Poslanci Kramářovy strany byli často jmenováni císařem ministry. A byli členy vídeňské vlády bud jako čeští ministřikraj ani, nebo byli pověřováni řízením některých resortů. Ministry se stali na př. JUDr. Bedřich Pacák, JUDr. Josef Fořt, prof. dr. František Fiedler a j. Při návštěvě vyšehradského hřbitova můžete vidět hroby sej mény těchto bývalých českých ministrů z doby Rakouska, neboť česká buržoasie pokládala za nutné je pochovat vedle Slavína, vedle hrobů národních českých spisovatelů, umělců a vědců. Na Vyšehradě je také pochován dr. František Ladislav Rieger, který jako vůdce staročechůjako zeť Palackého a o Rakousko zasloužilý český politik v r. 1903 umíral také povýšen do šlechtického stavu. Umíral jako svobodný pán, jako baron. Na Vyšehradě je také pochován prof. dr. Albín Bráf, který byl v r. 1912 ministrem orby v rakouské vládě a který byl spřízněn s Riegerovou rodinou. V éře Kramářovy „positivní politiky byli jmenováni také čeští dvorní radové a tajní radové Jeho Veličenstva. Rytířem byl jmenován též známý český právní vědec prof. dr. Antonín Randa, s jehož rodinou se spříznila rodina Krulišů, z kteréžto rodiny pak pocházel známý exponent průmyslové moci Živnobanky a vedoucí činitel v „Báňské a hutní společnosti — KrulišRanda. Charakterisování politické činnosti dra Karla Kramáře by nebylo úplné, kdybychom neuvedli, že svoji positivní politiku v poměru k rakouskouherské říši spojoval se svojí rusofilskou politikou, se svojí carofilskou politikou. Řekl jsem již, že Kramář hlásal t.zv. neoslavismus, novoslovanství. Chtěl, aby ze slovanských národů RakouskoUherska vyšly snahy o to, aby se RakouskoUhersko, mající slovanskou většinu obyvatelstva, odklonilo od spojenectví s Německem a navázalo spojenectví s Ruskem, při čemž toto spojenectví mělo působit i na slovanské národy Balkánu a přitáhnout je k RakouskoUhersku. V r. 1913 se konal v Sofii sjezd neoslavistů z RakouskoUherska, Ruska a balkánských zemí, na němž program novoslovanství rozvinul dr. Kramář. Kramář působil na císaře Františka Josefa I., aby v zájmu záchrany své habsburské říše rozvázal spojenecký svazek s německým císařem Vilémem II. 62 a aby se sblížil s ruským carem Nikolajem II. Kramář chtěl při tom dělat prostředníka. Neboť jako manžel bohaté ruské ženy si Kramář postavil na Krymu luxusní vilu, položenou na břehu moře a postavenou v blízkosti Livadie, kde v létě pobýval se svojí rodinou ruský car Nikolaj II. Takže, když carská ekypáž vozila cara na projížďku cestou na krymském pobřeží Černého moře, setkávala se s touto carskou ekypáží nutně i ekypáž vezoucí dra Kramáře a jeho ženu Naděždu. Kramář, člověk zvlášť vysoké postavy, s krátce střiženým ježkem na hlavě a s bradkou, byl člověk nejvýš ctižádostivý a dělal ze sebe sám velkou osobnost, čekající na holdování. Chování měl víc než aristokratické. V humoristických a satirických listech se mu říkalo „Karel Velikánovič. Úzké vztahy Kramářovy k carskému Rusku jsou vysvětlením toho, co by se jinak mohlo zdát nelogické při dlouholeté rakušácké loyální a positivní politice Kramářové, totiž, že dr. Karel Kramář byl spolu s drem Aloisem Rašínem v r. 1915 rakouskou vládou zatčen, vězněn a odsouzen k trestu smrti. Kramář nebyl rakouskou vládou stíhán proto, že by snad usiloval o osvobození Čechů a Slováků z pout rakouskouherské monarchie a že by snad usiloval o uskutečnění samostatného čsl. státu. Nikoliv! To mu nebylo kladeno
za vinu rakouskou vládou, která vždy oceňovala význam Kramářovy „positivní
politiky. Nýbrž: v procesu proti dru Karlu Kramářovi hrál svoji úlohu
úvodník, jejž Kramář napsal na jaře r. 1915 do nedělních „Národních
listů. V tomto úvodníku Kramář napsal, že jeho snahou vždy bylo, aby se
RakouskoUhersko odklonilo od spojenectví s Německem a aby se spojilo se
slovanským Ruskem, avšak poněvadž se tak nestalo a RakouskoUhersko vstoupilo do
války po boku Německa a spolu s Německem vede válku proti Rusku, nemohou
Slované RakouskoUherska tuto válku podporovat. V tom byla shledána rakouskou
vládou velezrada, pro kterou byli Kramář a Rašín odsouzeni k trestu smrti. Otec
satirického básníka Jiřího Haussmanna, se kterým jsem chodil do malostranského
gymnasia, a to JUDr. Jiří Haussmann, byl za první světové války rakouským
justičním důstojníkem a v této hodnosti asistoval v r. 1915 při zatýkání
Kramáře v jeho vile na Mariánské baště. Ten nám jednou vyprávěl, že Kramářovi
byly kladeny za vinu jeho styky s hlasateli slovanské vzájemnosti v Rusku,
jakož i styky se zahraničními přáteli českého národa, ku př. s prof. Arnoštem
Derúsem. A JUDr. Jiří Haussmann jako asistující vojenský auditor měl před
soudem vypovědět, zda měl dojem, že dr. Kramář četl časopis „ 63 nějším Rakušanem a maminka, paní Haussmannová, byla důvěrně spřátelena s ženou c. k. místodržitele hraběte Coudenhovea, známou pod jménem „Černá Mary. Jak známo, u dr. Karla Kramáře a dr. Aloise Rašína nebyl rozsudek smrti proveden. V r. 1917, když se již v rakouskouherské říši projevovaly účinky revolučních událostí v Rusku, byli nově nastoupivším císařem Karlem omilostněni. Rakouská persekuce udělala však z těchto představitelů české buržoasie, kteří vždycky prováděli loyální rakušáckou politiku — mučedníky jakoby boje za národní svobodu. A to se české buržoasii vr. 1917avr. 1918 vyplatilo v její snaze o hegemonii v národně revolučním hnutí čsl. lidu. Kramář se stal v r. 1918 předsedou Národního výboru a po 28. říjnu 1918 předsedou vlády republiky. Dr. Alois Rašín se stal „mužem 28. října a byl v první vládě ČSR a v následujících vládách až do své smrti r. 1923 — ministrem financí. K té části mé přednášky, jež se týkala politické činnosti dra Karla Kramáře, nutno přičinit jeden dovětek. A to ten, že ze všeho toho, co bylo uvedeno o positivní Kramářové politice ve vztahu k rakouskouherské říši, vyplývá, že česká buržoasie v době RakouskoUherska naprosto nepomýšlela na osvobození národa z pout jeho útlaku a naprosto nepomýšlela na československou státní samostatnost. Na to z českých politiků nemyslil vskutku nikdo před první světovou válkou. Všichni čeští měšťáčtí politikové pokládali rakouskouherskou říši za historicky daný rámec pro národní život Čechů a Slováků. Národní snahy tito politikové nezaměřovali k nějakému odboji, nýbrž jen ke skromnému zvýšení národních práv Čechů a Slováků. A demokratické snahy zaměřovali k tomu, aby se vnitřní administrativní struktura rakouskouherské říše změnila v pokrokovějším smyslu. Bylo plně opuštěno i české státní právo, uplatňující nároky, jež vyplývaly z postavení českých zemí jako zemí koruny české. A ani Palackého snaha o federalisování RakouskoUherska nebyla v nové době zastávána. Jen byl stále citován výrok Palackého: „Kdyby Rakouska nebylo, musili bychom ho vytvořit, při čemž byl připouštěn výklad těchto slov i v tom smyslu, že „bychom musili Rakousko vytvořit jako káznici pro revolučně vzpurné Čechy a jako vychovatelnu pro slovanské národy. Před první světovou válkou to
byli jen hlasatelé leninského řešení národnostní otázky, kteří právo národů na
sebeurčení až do odtržení vztahovali i na potlačené národy RakouskoUherska, i
na český národ a na slovenský národ Dokazuje to i spis J. V. Stalina „Marxismus
a národnostní otázka, který byl napsán ve Vídni r. 64 maní vnitřních poměrů v RakouskoUhersku jako ve státě mnoha národností. Ze všech politických dokumentů z doby před první světovou válkou se nezvratně podává, že i T. G. Masaryk plně stál za RakouskoUherska na stanovisku zachování rakouskouherské říše a že uznával jen nutnost její vnitřní přeměny. Často byl již citován výrok T. G. Masaryka, jejž učinil, když se jednou vyjadřoval k snahám o samostatný český stát ve smyslu t. zv. českého státního práva. T. G. Masaryk tehdy řekl, že kdyby se měl uskutečnit samostatný český stát, že by to byla kuriosita, na kterou by se mohli přijít dívat černoši z Afriky. A tento Masarykův názor vyznával vždy i dr. Eduard Beneš, pokud v době RakouskoUherska byl již politicky činný a jako mladý docent psal i politické publikace. T. G. Masaryk, Eduard Beneš a druzí t. zv. realisté zásadně odmítali revoluční snahy, směřující proti rakouskouherské říši, ať to byly nacionálně revoluční snahy, nebo demokratickorevoluční snahy. T. G. Masaryk se jako poslanec rakouské říšské rady účastnil zasedání delegací zástupců rakouské říšské rady a uherského sněmu, na nichž se projednávaly společné státní otázky rakouskouherské a otázky rakouskouherské zahraniční politiky. A ani ve vystoupeních T. G. Masaryka na zasedáních delegací nelze nalézti jeden projev, který by svědčil o jeho negativním stanovisku k zachování rakouskouherského státu jako mnohonárodního státu, jako žaláře národů. T. G. Masaryk neměl nikdy smyslu pro revoluční význam národnostní otázky a na národní snahy českého lidu pohlížel před první světovou válkou vždycky skepticky. Masarykovi zřejmě imponovalo RakouskoUhersko jako velký stát, jako velmocenský stát, i když se v něm uplatňovala německá nadvláda vůči českému národu a maďarská nadvláda vůči slovenskému národu a i když v něm byla utlačována slovanská většina obyvatelstva. Masarykova chladnost k českému národnímu hnutí se mnohdy vysvětlovala tím, že studoval německy, že studoval na německé vídeňské universitě, na které se stal i docentem a ze které odešel do Prahy v r. 1882, když byla v Praze obnovena česká universita. Velmi příznačné svědectví o Masarykových národních citech obsahují „Paměti dra Albína Bráfa, uveřejněné v r. 1924. V těchto pamětech lze čísti Bráfovo líčení, jak se jednou v devadesátých letech procházel s Masarykem dlouho do noci v Holečkově ulici na Smíchově a jak byl zděšen, když mu T. G. Masaryk v rozmluvě řekl, že nevěří v budoucnost českého národa jako malého národa a že ať chceme nebo nechceme, že budoucnost patří velkému německému národu, vedle něhož český národ bude zakrňovat, až se třeba vůbec rozloučí se svým životem. Vdova po dr. Albínu Bráfovi v předmluvě k vydaným pamětem svého muže uvedla, že se šla výslovně ptát presidenta republiky T. G. Masaryka, zda dovolí, aby i jeho výroky, týkající se budoucnosti českého národa, byly 65 v Bráfových pamětech uveřejňovány, a že Masaryk neměl proti jejich uveřejnění námitek. Masaryk nemohl citované výroky censurovat, poněvadž věděl, že Bráfovo svědectví by nebylo možno zatajit. A tak T. G. Masaryk plně autorisoval své výroky, vyjadřující nevíru v budoucnost českého národa a vyjadřující nezřízené pochlebování velikosti německého národa. Přitom je známo, jak právě toto pochlebování posilovalo pocity německé nadřazenosti vůči druhým národům a pocity německé pohrdavosti vůči slovanským národům a jak právě toto pochlebování posilovalo hlasatele velkoněmeckého imperialismu, počínajíc Mommseny a Treitschky a přes Viléma II. končíc Hitlerem. Je třeba pochopit, že názory, projevované T. G. Masarykem v době před první světovou válkou a vyznívající mnohdy jako názory germanofilské, kosmopolitní a pro náš národ urážlivé, se příčily názorům a citům zdrcující většiny národa. Proto T. G. Masaryk nepožíval před první světovou válkou nějaké větší autority v českém politickém životě. Byl pokládán za negativistického sektáře a rýpala, jenž je schopen z pouhého profesorského vrtochu se zakousnout do nějaké drobnosti a jenž je schopen ve své samolibosti pro nevýznamnou věc křivě lidi napadat a urazit hrubě třeba celý národ. Politická strana T. G. Masaryka, Česká strana pokroková, které se všeobecně říkalo „realistická strana, se etablovala jako specifická sekta politického tábora české buržoasie. Vzala si za úkol podchycovat tu část české inteligence, která byla zvlášť podivínsky založena a která svůj pohrdavý postoj k mase národa a svůj sektářský negativismus nazývala eufemisticky „realistickým kriticismem. Realisté si zakládali na tom, že často pluli „proti proudu, ale při objektivním dodatečném zkoumání zjišťujeme dnes ještě jasněji, že tím proudem, proti němuž realisté pluli, byly často normální národní city a normální lidské úvahy. Realisté se snažili kolem sebe vzbudit zdání profesorské vzdělanosti a učenosti a tím si vynucovat apriorní respekt. Když však dnes pročítáme jejich projevy z doby před první světovou válkou, přesvědčujeme se, že to byly většinou názorově konfusní výklady, postrádající jakékoliv pevnější zásadovosti. I učedníci T. G. Masaryka pěstovali po příkladu svého učitele čirý eklekticismus filosofický a světonázorový. Nechali o sobě šířit pověst, jako by byli proti náboženským pověrám a jako by byli atheisté, a nechali se vydávat za vášnivé protiklerikální bojovníky, avšak ve skutečnosti i tu pěstovali pokrytectví. Sociologickými argumenty dokazovali učeně nutnost náboženství i v moderní společnosti. A mnozí z nich podobně jako T. G. Masaryk věřili v boha v té nejprimitivnější jeho podobě, v podobě vousatého dědečka, vládnoucího na nebesích. Většinou byli členy nějaké náboženské církve. Když nebyli katolíky, byli evangelíky a poněvadž evangelíkem byl T. G. Masaryk, snažili se evangelickou víru protěžovat jako náboženskou víru sankcionovanou realistickými filosofy, positivisty, agnostiky, skeptiky a později pragmatisty. 66 Zvláštní kejkle dělali realisté s památkou Mistra Jana Husi. Pokoušeli se z Jana Husa udělat reformistu a zbavit ho vztahů k lidové revoluci husitské a táboritské. Pokoušeli se udělat z něho theologického intelektuála, nepochopeného hlasatele mírné, reformní a evoluční cesty a nenesoucího odpovědnost za revoluční tvrdost a neúprosnost prostého husitského a táboritského lidu. Když T. G. Masaryk v r. 1911 mluvil na Kozím hrádku, t. zn. 500 let po kázání Husově k shromážděným masám revolučního jihočeského lidu, založil svoji řeč na výkladu Husových slov „César nebo Ježíš. Každému v národě bylo vždy jasno, že terminologii v Husových projevech a v projevech husitských kazatelů nutno vždy pojímat se zřetelem k tomu, že i revoluční smýšlení ve středověké společnosti bylo vyjadřováno v pojmech a termínech náboženských. Moderní doba jde však přes tento středověký náboženský obal k podstatnému sociálnímu a politickému jádru revolučního smýšlení a revolučního cítění lidí epochy husitské a táboritské. Pojem „Ježíš měl v době Husově a v době husitského a táboritského hnutí revoluční význam. Vždyť ve jménu Krista bouřil lid po Husově kázání v Betlémské kapli proti papeži jako proti „Antikristovi. A ve jménu Krista se husitská vojska bila proti křižáckým papežským výpravám, jež český lid nazýval vojsky „Antikrista. Avšak když T. G. Masaryk a po něm realističtí kazatelé odpovídali na otázku „César nebo Ježíš? slovy „Vždycky Ježíš, dávali pojmu „Ježíš takový výklad, aby tento výklad vyzněl jako doporučování mírné, pokojné, nerevoluční, reformistické cesty i v sociálních třídních konfliktech nové doby. A pojmu „César se snažili dát takový výklad, aby tento výklad vyzníval proti „Césarovi ve smyslu odporu proti každému násilí, i proti revolučnímu násilí. A poněvadž Mistr Jan Hus razil ve svém kázání na Kozím hrádku r. 1411 heslo: „Když třeba, tak železem, snažili se toto heslo realisté vykládat tak, jako by se železem mělo jít proti těm, kdož odmítají uznat mírnou, pokojnou cestu reforem. A vskutku se stalo, že když T. G. Masaryk byl už presidentem a v nějakém svém projevu vzpomněl Husova hesla „Když třeba, tak železem, vyložil toto heslo tak, že „když třeba, má sejít železem proti komunistům. A tu je třeba vzpomenout toho, že i dělníci byli v minulosti mnohdy nakloněni k tomu vidět v T. G. Masarykovi bojovníka pokroku. Bylo již řečeno, že v ideologickém a politickém vývoji buržoasie byla v minulosti období, kdy buržoasie zastávala pokrokové stanovisko. A tím více to platilo pro dobu RakouskoUherska, jež mělo klerikálně monarchický, copařský, zpátečnický režim, takže vůči němu zastávat pokrokové názory bylo elementárním příkazem. Týkalo se to i T. G. Masaryka. V činnosti T. G. Masaryka bylo několik momentů, jež daly zejména vzniknout ilusím o jeho pokrokovosti. Mám na mysli Masarykovo vystoupení ve sporech o pravost Královédvorského a Zelenohorského rukopisu a pak jeho vystoupení za procesu s Hilsnerem, kdy v české zemi byl učiněn pokus 67 o rozněcování rasistického antisemitismu. Iluse o Masarykově pokrokovosti v souvislosti s těmito dvěma momenty byly v tom smyslu škodlivé, že se kriteria pokrokovosti s hlediska měšťáckého pokroku ztotožňovala s kriterii pokrokovosti s hlediska třídního, s hlediska třídního boje proletariátu, s hlediska socialistických snah dělnického hnutí. Z postoje T. G. Masaryka ve sporech rukopisných a v hilsneriádě se vyvozovalo, jako by T. G. Masaryk byl přítelem dělnictva, jako by byl blízký dělnickému hnutí a jako by byl přátelsky nakloněn socialistickým snahám dělnictva. A bylo přece jasno, že při svém postoji v obou případech T. G. Masaryk nepřestal být buržoasním ideologem, stojícím na třídní základně buržoasie, na třídní základně kapitalismu. A tak tomu bylo i tehdy, když se T. G. Masaryk později dostával do sporů s prof. Josefem Pekařem v otázce hodnocení husitského hnutí a v otázce hodnocení pobělohorského vývoje. Bylo jasno, že ve sporech s prof. Pekařem nezastával revoluční hodnocení husitského hnutí, nýbrž zastával své měšťácké reformistické hodnocení husitství, jak ho T. G. Masaryk vždy hlásal. A bylo jasno, že když Masaryk ve sporech s prof. Pekařem odmítal kladné hodnocení pobělohorského vývoje, neučinil nic, co by zvlášť vyznačovalo jeho pokrokovost, poněvadž celý národ odmítal stanovisko prof. Pekaře, který zůstal se svými názory téměř isolován. Bylo vinou soc. dem. předáků, že již v dávné době pomohli budit i v dělnictvu iluse o Masarykově pokrokovosti a že zastírali jeho úlohu jako buržoasního ideologa. Soc. dem. vůdci napomáhali tomu, aby pověst pokrokovosti provázela T. G. Masaryka do dalších let, až do r. 1918, kdy se T. G. Masaryk stal presidentem republiky. Huse o Masarykově pokrokovosti pomáhaly čsl. buržoasii v revolučních letech 1919—1920 a pomáhaly jí při budování ČSR jako kapitalistického státu. A ti, kdož měli tyto iluse, prožívali těžké zklamání, když se T. G. Masaryk pak ukázal být vůdčím představitelem čsl. buržoasie, když se v prosinci r. 1920 exponoval pro kontrarevoluci, když schvaloval stále reakčnější režimy čsl. vlád, když schvaloval střílení do dělníků atd. Všechno, co bylo uvedeno, vyplynulo z toho, že v době před první světovou válkou nemělo soc. dem. dělnické hnutí ideologických bojovníků, kteří by se pustili do ideologického boje s názory T. G. Masaryka a realistů a kteří by v duchu nauk Marxe a Engelse rozbíjeli „masarykismus jako specifickou odrůdu měšťácké ideologie, schopnou obluzovat část inteligence a schopnou působit i na řady dělnického hnutí. Vždyť předáci soc. dem. strany, kteří tehdy byli již nakaženi jedem revisionismu a kteří se již uchylovali na oportumstickou cestu, pěstovali i zvláštní politické ohledy k T. G. Masarykovi, oceňujíce, jakou službu svojí „Sociální otázkou prokázal propagaci revisionistických názorů v naší zemi. A soc. dem. předáci se před první válkou starali i o to, aby realistická strana, která by se jinak při své isolaci nezmohla ani na jeden 68 poslanecký mandát, dostala
mandát v tom volebním okrese, v němž kandidoval za realistickou stranu T. G.
Masaryk. A jen díky tomu, že v tomto okrese soc. dem. strana odvolala svého
kandidáta, mohl být T. G. Masaryk zvolen za poslance ve volbách do rakouské
říšské rady v r. Kooperační aliance oportunistického vedení soc. dem. strany a T. G. Masaryka byla v českém politickém životě před první světovou válkou všeobecně známa. Tato aliance se v politickém a ideologickém smyslu stále utužovala. Avšak tato aliance byla uvedena v kolísání, když se T. G. Masaryk krátce před první světovou válkou těžce kompromitoval v t. zv. „Švihově aféře. T. G. Masaryk se s bojovnou emfasí v r. 1913 ujal nár. soc. poslance dra Karla Švihy, který byl „Národními listy obviněn, zeje konfidentem rakouské policie a rakouských úřadů. Za Švihu se spolu s T. G. Masarykem s plnou silou bil i Václav Klofáč. Když dr. Šviha byl nár. soc. stranou donucen podat na odpovědného redaktora „Národních listů žalobu pro urážku na cti spáchanou uveřejněním obvinění, že je rakouský konfident, dostala se věc Švihova před porotu. I T. G. Masaryk se v obhajobě dra Švihy chytal toho, zda Šviha je nebo není totožný s jakýmsi Wienerem, který chodil jako konfident na policii a dostával za svoji konfidentskou činnost drobné peněžní odměny. T. G. Masaryk se však dočkal ve své zuřivé obhajobě Švihy strašné blamáže, když se zjistilo, že dr. Karel Šviha, který se stal nár. soc. poslancem jako malý soudce a kterému na jeho panský život nestačily ani příjmy soudce a ani příjmy poslance rakouské říšské rady, že Šviha se dostal do spojení s agenty následníka trůnu Františka Ferdinanda ďEste. A dr. Karel Šviha, poslanec nacionálně nejradikálnější české politické strany, strany Václava Klofáče, se uvolil vypracovávat pro konopištského pána politické zprávy o vývoji smýšlení českého národa a různé politické denunciační zprávy o českém politickém životě a českých politických stranách. Za každou takovou zprávu dostával dr. Karel Šviha z Konopiště 10.000 rakouských korun, což mu umožnilo vést velkopanský život včetně vydržování milenek. T. G. Masaryk byl kompromitován tím více, že v Praze svolal svoji schůzi v nezvykle velkém sále, v sále Průmyslového paláce pražského výstaviště, a na této schůzi lámal kopí za konfidenta následníka trůnu Františka Ferdinanda ďEste. O tomto následníku trůnu, který byl pak v červnu r. 1914 zabit při sarajevském atentátu, bylo známo, že si pro dobu, až bude císařem, připravoval na Konopišti různé plány pro pevnější připoutání slovanských národů RakouskoUherska k habsburské říši. Týkalo se to nejen slovanských národů sousedících se Srbskem, ale týkalo se to i Čechů. Následník trůnu František Ferdinand ďEste si chtěl již předkupovat různé české politiky ochotné sloužit jeho plánům. A hodně mu záleželo na tom, aby získal vlivného činitele v národně sociální straně, o které rakouské úřady zjistily, že měla agenturní spojení s ruskou carskou vládou i bělehradskou srbskou vlá 69 dou. Rakouským úřadům bylo také známo, odkud národně sociální strana dostala peníze na to, že pod jménem Václava Klofáče jako vlastníka mohla si vystavět hotel „Zlatá husa a že si mohla na Václavském náměstí vystavět palác „Hvězda s bohatým zařízením pro vydáváni „Českého slova. Následník trůnu František Ferdinand ďEste chtěl v duchu svých plánů vnitřně ovlivnit nár. soc. stranu. A tak se nár. soc. poslanec dr. Karel Šviha dostal do styku s konopištským pánem jako politický konfident, vysoce placený. O úloze dra Karla Švihy jako oportunistického nár. soc. politického činitele, který podlízavě nadbíhal rakouskému vládnímu režimu, nemohlo být pochyby. A když byl obviněn z konfidentství, byla cena jeho konfidentství vzata původně příliš nízko a jeho styky s pražskou policií byly vykládány v jiném významu, než jaký skutečně měly. Ukázalo se, že když dr. Karel Šviha přes pražské policejní ředitelství zajišťoval své cesty na Konopiště a kvůli tomu tam chodil, mohl být při spatření na pražském policejním ředitelství pokládán za konfidenta placeného policií a mohl být zaměňován za obyčejného konfidentíčka, kterým byl Wiener. Avšak pak se ozřejmilo, že Šviha byl konfidentem, ale ve vyšším ranku, než je policie, a že dostával také vyšší odměny, než byly odměny policejních konfidentů. Byl konfidentem politickým a byl politickým konfidentem následníka trůnu. Všechno to se ozřejmilo a také potvrdilo po r. 1918, když všechny potřebné dokumenty byly prozkoumány. Dr. Karel Šviha se také již pak nebránil usvědčení z politického konfidentství. Za první republiky žil dr. Karel Šviha pod jménem dr. Karla Ševčíka jako právní pracovník. Švihová aféra zůstala provždy kompromitující aférou pro T. G. Masaryka. Po této aféře soc. dem. strana ochladila své vztahy k T. G. Masarykovi, jemuž vytýkala, že tak neprozřetelně se za Švihu bil a že „Národním listům, které obvinění proti Švihoví přinesly, dopomohl svým vystupováním k ještě větší prestiži, když se obvinění ukázalo správným. Soc. dem. strana také napadala Masaryka, že si za Švihový aféry padl do náruče s Klofáčem a přenesl své sympatie ze soc. dem. strany na nár. soc. stranu. To bylo již bezprostředně před vypuknutím první světové války. Přirozeně, jakmile v r. 1914 vypukla první světová válka, ve které se srazily soupeřící skupiny imperialistických mocností a ve které šlo o nové dělení světa, bylo jasno, že k dějinnému rozhodování přijde i otázka postavení mnoha národů utlačených v říších válečných soupeřů. Když T. G. Masaryk šel v r. 1915 za hranice, nemyslil na to, že se český a slovenský národ budou osvobozovat revoluční cestou, nýbrž počítal s tím, že změny v RakouskoUhersku a spolu s nimi změna postavení českého a slovenského národa přicházejí v úvahu jen ve spojení s věcí imperialistických mocností válčících proti Německu a RakouskoUhersku. Mohl počítat na to, že nadějné je spojení této možnosti s Ruskem. A v tomto směru šly i naděje českého a slovenského lidu, jak jsme to již doložili. 70 Pravda je, že jen lid, český a slovenský lid, myslil za útlaku rakouskouherské monarchie na to, aby se z tohoto národnostního a reakčního útlaku dostal a aby se osvobodil. Jen lid, český a slovenský lid, myslil za existence rakouskouherské říše na možnost uskutečnění československé státní samostatnosti, zatím co z české buržoasie na to nemyslil nikdo. A tyto své myšlenky spojoval český a slovenský lid vždy s nadějemi v bratrskou pomoc velkého ruského národa. A když v r. 1914 vypukla světová válka a ruská vojska se dala na pochod proti RakouskoUhersku, byly naděje Čechů a Slováků v ruskou osvoboditelskou pomoc přímo živelně vzníceny. Proto se již na podzim r. 1914 pekly na Moravě koláče a husy, aby se mohly podávat očekávaným ruským vojákům, poněvadž tehdy ruská vojska v Haliči ofensivně nastupovala. A na Moravě se již šířily pověsti, že je slyšet od východu kanonádu ruského dělostřelectva a že ruská vojska velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče se blíží k Moravské bráně, aby přišla osvobodit české země. Vývoj válečných událostí tyto naděje nesplnil, avšak vývoj světových dějin šel tak, jak s tím nikdo z válčících imperialistů nepočítal a jak s tím nepočítal ani T. G. Masaryk, který myslil, že jen ve spojení s imperialistickými mocnostmi válčícími proti Německu a RakouskoUhersku lze mluvit o možnosti změn v RakouskoUhersku. Vývoj světových dějin šel tak, že 7. listopadu r. 1917 zvítězil v obrovské ruské říši revoluční proletariát a jeho vítězství působilo jako blesk, který ozářil celý svět. Český a slovenský lid, který své naděje v osvobození vkládal na počátku války r. 1914 ve vojska carského Ruska, ve vojska velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče, si po 7. listopadu 1917 uvědomil, že v podobě vítězství Velké říjnové socialistické revoluce se na východě udalo něco většího, něco ohromného, něco světodějinného. Československý lid si po 7. listopadu 1917 uvědomil, že z Ruska, z východu plane ohnivá zář vítězné proletářské revoluce, Velké říjnové socialistické revoluce, a že tato ohnivá zář burcuje národy RakouskoUherska, aby se vzchopily a š)y rozbít pouta staletého habsburského panství, šly rozbít rakouskouherskou říši, šly se osvobodit a šly uskutečnit své samostatné národní státy s novými sociálními řády. Planoucí oheň Velké říjnové socialistické revoluce vyburcoval československý lid k revolučnímu národně osvobozeneckému nástupu, který vedl 28. října 1918 k vyhlášení československé státní samostatnosti. A československý lid se osvobodil a zakládal Československou republiku, když zatím se T. G. Masaryk a Eduard Beneš ještě prosebně klaněli v salonech představitelů západních mocností. 28. říjen r. 1918, den vítězného revolučního činu československého lidu, byl počátkem života ČSR — bez Masaryka a bez Beneše.
71 Česká agrární strana byla založena r. 1899. Předtím různí veřejní pracovníci a iniciativní lidé z řad venkovského zemědělského lidu se politicky většinou pohybovali v blízkosti soc. dem. strany jako strany dělníků, k nimž rolníci jako lidé práce tíhli. Agrární buržoasie dlouho váhala, máli zakládat svoji politickou stranu. Bylo tomu tak proto, že jak staročeská strana, tak i mladočeská strana odmítaly myšlenku, aby jednotná politická strana české buržoasie byla tříštěna oddělováním měst a venkova a aby jako třídní strana buržoasie byla tříštěna po stavovské linii, jak proti tomu hněvivě vždy brojil Kramář, který i osobně jako velký fabrikant ztělesňoval velkokapitál. Z toho vyplývalo, že pokud rolníci nebyli spokojeni s politikou staročeské strany v nacionálním smyslu, neboť české rolnictvo i svojí tradicí bylo vedeno k nacionálnímu radikalismu; a pokud rolníci nebyli spokojeni ani s politikou mladočeské strany, s politikou liberálně buržoasní, prospívající zájmům českých průmyslníků, peněžníků, domácích pánů ve městech, majitelů pivovarů, velkorestauratérů a pod., jejichž zájmy Kramář hájil i na úkor zemědělců, dávali rolníci, i sociálně radikalisovaní, výraz své nespokojenosti tím, že chodili na soc. dem. schůze a solidarisovali se často s dělníky. Mnozí pozdější funkcionáři agrární strany byli původně v sociální demokracii. A někteří přišli do agrární strany od národních sociálů. Viděl jsem na Mladoboleslavsku jeden takový názorný příklad převlékání stranických úborů. Známý pozdější agrární poslanec Jan Dubický byl jako dělník automobilky „Laurin a Klement původně sociálním demokratem, ale před jedním 1. májem přeběhl drze k národním sociálům a na národně sociální májové manifestaci 4. května již nacionalisticky štval proti internacionalismu sociální demokracie. Avšak ani v národně sociální straně Václava Klofáče dlouho Dubický nepobýval a přešel do agrární strany. O tom, jak mnozí pozdější předáci agrární strany ve svém radikálním mládí sympatisovali se sociální demokracií, o tom by bylo možno uvést zajímavé kádrové doklady. Chci vzpomenout i jednoho vypravování o Antonínu Svehlovi a domnívám se, že toto vypravování bylo pravdivé. Když jsem jednou jako komunistický poslanec dělal hlídku u továrny bratří Podhajských v Hostivaři, jejíž dělnictvo stávkovalo, setkal jsem se tam se starším mužem, který znal Antonína Švehlu v jeho mladickém věku. A ten mně vyprávěl, že Antonín Švehla v mládí chodil nejen rád na tancovačky, kde se to pralo, ale že prý často chodil i na soc. dem. schůze a to jako sympatik. Onen starší muž k tomuto vyprávění dodával, že Švehlův otec vůbec pokládal svého syna Antonína, který brzy vypadl ze střední školy a pak již vůbec na žádné studie nešel, za nezvedeného a vkládal naděje v druhé syny, Karla, který se stal pak profesorem pediatrie na lékařské fakultě, a Jaroslava, který se stal pak advokátem. Antonínu Švehlovi prý otec často vyčinil, že chodí jako syn velkého statkáře na soc. dem. schůze a „zahazuje se svými styky se socany. 72 A podobně možno uvést, že i mezi zakladateli živnostenské strany, vytvořivší se až v první republice, a mezi jejími činovníky byli lidé, kteří před první světovou válkou a ve svém mladším věku patřili k členům a funkcionářům soc. dem. dělnické strany. Týkalo se to i Rudolfa Mlčocha, který za první republiky byl jako představitel živnostenské strany několikráte ministrem. A poslanec živnostenské strany na Ostravsku František Ostrý byl před první světovou válkou významným soc. dem. funkcionářem. Jeho jméno můžete docela číst v seznamu delegátů české sociální demokracie na basilejském sjezdu II. internacionály r. 1912. V předhistorii České agrární strany je často uváděno jméno Alfonse Šťastného, který jako jihočeský rolnický písmák a myslitel vyznával i v sociálním smyslu velmi pokrokové názory a svojí osvětovou prací působil na mnohé rolníky. Měl také blízko k sociální demokracii. Později se tradice Alfonse Šťastného chopila agrární strana a z agitačních důvodů se snažila s Alfonsem Šťastným operovat jako s agrárním demokratem revolucionářem, jako s agrárním socialistou a téměř agrárním komunistou. Jak jsem již řekl, při svém založení byla Česká agrární strana politickými kruhy buržoasního tábora přijímána s nevolí. Později a zvláště pak za první republiky bylo však kapitalisty oceňováno, jakou službu zájmům kapitalistického řádu a zájmům třídní nadvlády buržoasie prokázala agrární buržoasie tím, že založila svoji politickou stranu v podobě České agrární strany. Neboť v podobě této strany získala buržoasie nástroj k tomu, aby mohla pracující lid měst a venkova rozdělovat, aby mohla překážet spojení dělníků a rolníků, aby mohla rolníky stavět proti dělníkům a aby mohla apelováním na soukromovlastnické zájmy rolníků budit dojem, jako by princip soukromého vlastnictví spojoval rolníky s buržoasií proti revolučnímu socialistickému programu dělnictva a jako by zemědělský venkov byl předurčen skýtat oporu protisocialistickým snahám až do jejich kontrarevolučních důsledků. Po založení České agrární strany r. 1899, to znamená na přechodu do 20. století, byly tudíž vyhlídky takové, že vedle klerikalismu vyvstal na venkově druhý nebezpečný nepřítel revolučního dělnického hnutí, český měšťácký agrarismus. Nebezpečí náporu tohoto nepřítele bylo o to větší, že česká sociální demokracie se oproti agrární buržoasii opozdila a nesnažila se svými politickými organisacemi na zemědělském venkově podchytit rolníky dříve, než přišla agrární strana, ačkoli rolníci, jak bylo ukázáno, k sociální demokracii tíhli. Sociální demokracie myslila, že kromě zemědělských dělníků jí nepřísluší někoho jiného na venkově organisovat. A tak se nesnažila organisovat ani vesnickou chudinu a ani malorolníky, chalupníky, „kravičkáře. Sociální demokracie nechávala pro agitaci agrární strany plně volné pole. Bylo tomu tak proto, že i sociální demokracie fakticky vyznávala názor, že rolníci jako soukromovlastničtí hospodáři nemohou jít s dělníky a že nemohou 73 být pro socialismus. A sociální demokracie vyznávala tento názor, ačkoli Marx a Engels pro sociální demokracii určili hluboké vědecké poučení, že rolníky, i když jsou soukromovlastnickými výrobci, nelze házet do jednoho pytle s kapitalisty a že nelze vůbec mluvit o jedné reakční mase. Marx a Engels vědecky osvětlili, že rolník, i když je soukromovlastnickým hospodářem, i když je vlastníkem půdy, dobytka, zemědělského nářadí, vlastníkem usedlosti, že rolník je pracujícím člověkem a musí být počítán k pracujícímu lidu. Neboť rolník nikoho nevykořisťuje, nenajímá cizí pracovní sílu a nežije z nadhodnoty. Rolník se živí vlastní prací, vlastní úmornou prací a prací své rodiny. A soukromý majetek, jejž rolník má, pochází z jeho práce. V době revolučního chápání marxismu sociální demokracií byly mnohé tyto poučky Marxovy a Engelsovy známy. Věřilo se, že rolníci mohou jít v jedné řadě, bok po boku s dělníky, a to i v revolučním boji. Vždyť slavná píseň mezinárodního dělnického hnutí „Internacionála, složená v 19. století, má nesmírně moudrou a plně jasnou druhou sloku, v níž se pěje: „Dělníci, též rolníci, bratři! Jsme velkou stranou dělnickou! Všem lidem jenom země patří! A zahaleči ať již jdou! V této slavné revoluční písni bylo tehdy již řečeno, že dělníci a rolníci jsou si vzájemně bratry, zeje spojuje bratrský svazek. Bylo v ní řečeno, že rolníci si nebudou tvořit nějakou svoji stranu, nýbrž že půjdou spolu s dělníky a budou s nimi tvořit „velkou stranu dělnickou, neboli že rolníci půjdou s dělníky pod vedením dělníků. A stejně jasně je v slavné revoluční písni „Internacionále vyjádřeno, že bratrský svazek dělníků a rolníků se vytváří pro revoluční cíle. Neboť: „všem lidem jenom země patří a zahaleči ať již jdou. Zemí se tu rozumí všechna země; rozumí se jí země, skrývající ve svých útrobách přírodní bohatství, jež se těží v uhelných šachtách a rudných dolech a jež se v továrnách prací dělníků přeměňuje ve výrobky určené ukojovat lidské potřeby. A zemí se v nápěvu „Internacionály rozumí i země určená k obdělávání, půda, živitelka rolníků, ale i půda, z níž zahaleči tyjí. A slovy „a zahaleči ať již jdou se dělníci a rolníci vyzývali, aby se jako bratři pod vedením dělníků semkli a vyhnali zahaleče, vyhnali kapitalisty a velkostatkáře, vyhnali vykořisťovatele, kteří mohou zahálet proto, že buď v podobě nadhodnoty si v továrnách přivlastňují neplacenou práci dělníků, nebo že těží ze zemědělské půdy vyssáváním zemědělských dělníků a okrádáním rolníků o plody jejich úmorné práce v podobě vymáhání pachtu, v podobě lichvy, v podobě spekulací na plodinových bursách, v podobě daní pro kapitalistický stát a v různých jiných podobách okrádání a kořistění. Slavná revoluční píseň „Internacionála tak již dávno ujasnila nutnost bratrského svazku dělníků a rolníků v zájmu vítězství revolučního boje, v zájmu vítězství socialismu. Avšak v době oportunistického úpadku II. internacionály se při zpěvu „Internacionály ztrácel revoluční smysl jejích slov a sociální demokracie, ačkoli „Internacionálu zpívala i v její druhé sloce, 74 nemyslila na spojení dělníků s rolníky. Zatlačila do zapomenutí i slova Bedřicha Engelse, že snahou musí být „spojení proletářské revoluce se selskou válkou. A připouštějíc myšlenku, že rolníci jako soukromovlastničtí výrobci nemohou jít s dělníky a nemohou být pro socialismus, nejen neusilovala o získání rolníků, nýbrž ponechávala rolníky v domnění, že jako soukromovlastničtí výrobci budou při revolučním odstraňování soukromého vlastnictví v průmyslové výrobě, při uskutečňování socialistického vlastnictví nad výrobními prostředky, vlastněnými dříve kapitalisty, že budou postiženi i rolníci, že i oni budou spolu s kapitalisty vyvlastňováni, že budou vyháněni z půdy a že se tudíž musí proletářské revoluce a socialismu bát. Sociální demokracie nezdůrazňovala a naopak zamlčovala slova Bedřicha Engelse, že socialismus nebude rolníky při socialisaci vyvlastňovat jako kapitalisty, nýbrž že nechá rolníka na jeho kousku půdy přemýšlet o tom, že soukromovlastnické zemědělské hospodaření nemůže rolnictvo vést k lepšímu životu. Bedřich Engels řekl, že rolníka necháme na jeho kousku půdy přemýšlet o přednostech socialistické zemědělské velkovýroby. Musil přijít se svým učením Lenin, následovatel Marxe a Engelse, aby v boji proti soc. dem. oportunismu znovu povznesl platnost revolučních pouček Marxe a Engelse v otázce vztahu mezi dělníky a rolníky, aby znovu dal burcující revoluční sílu i druhé sloce „Internacionály, jejím slovům o bratrství dělníků a rolníků a aby při dalším rozvinutí marxismu svojí naukou objasnil, že pro dělnickou třídu je podmínkou jejího vítězství získat rolníky za spojence dělníků v jejich revolučním boji. A musil přijít Lenin, aby jako následovatel Marxe a Engelse ukázal, že rolníky lze cestou zemědělského družstevnictví získat pro socialismus, aby vítězstvím socialismu na vesnici bylo vítězně dovršeno uskutečnění socialismu jako nového, vyššího řádu celé lidské společnosti. Když Česká agrární strana po svém založení v r. 1899 nastoupila na českém venkově k své činnosti jako strana agrární buržoasie, měla vskutku pro tuto svoji činnost zcela volné pole. Neboť česká sociální demokracie neměla představy o úkolech, které by měla jako dělnická strana na venkově plnit. Agrární strana také zaznamenávala ihned po svém založení velmi prudký rozmach. Agrární strana získávala na zemědělském venkově masově své stoupence. Neboť prováděla svou politickou agitaci převážně na panenské půdě a i tu platilo přísloví „Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Agrární strana převáděla pod svůj zelený prapor mnohé voliče zpod národního praporu Kramářovy mladočeské strany. První příležitost k tomu, aby nad tímto agrárnickým rozbiječstvím zuřil, měl dr. Kramář při volbách do rakouské říšské rady v r. 1907, které se již konaly na podkladě všeobecného, rovného, tajného a přímého hlasovacího práva, vybojovaného v bouřích dělnictva r. 1905. Mladočeská strana byla volebním vítězstvím agrárníků ve volbách r. 1907 těžce postižena. 75 Dlužno dodat, že Kramářova mladočeská strana, nazývající se již „národní stranou svobodomyslnou, byla ve volbách do rakouské říšské rady r. 1907 vůbec strašně decimována. Byla dříve zvyklá na to, že jako následkyně staročeské strany měla naprostý monopol na politické ovládání a na politické vedení národa. Avšak ve volbách r. 1907 se shledala s tím, zeji na kusy trhaly nové strany buržoasní, vytvořené ku konci 19. století, nová strana agrární, nová strana křesťanskosociální a k tomu Klofáčova strana národně sociální. Zároveň začaly mladočeskou Kramářovu stranu kousat různé menší politické strany, na Moravě lidovopokroková strana dr. Adolfa Stránského a v Čechách vedle realistické strany i státoprávně pokroková strana, ke které patřil jako poslanec dr. Karel Baxa, obhájce příbuzných Anežky Hrůzové, která byla zavražděna v Polné u Poličky a jejíž zavraždění bylo z rasistických antisemitských důvodů hozeno na krk Hilsnerovi. Vedle dra Karla Baxy, který byl později v první republice po dlouhou dobu primátorem hlavního města Prahy, patřili ke státoprávně pokrokové straně ze známých osobností Karel Stanislav Sokol a básník Viktor Dyk. Výsledek voleb do rakouské říšské rady r. 1907 byl však v tom smyslu velmi významný, že v těchto volbách dosáhla přímo obrovského vítězství Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická. Obdržela tehdy ze všech českých hlasů přes 38 %. Sociálně demokratickou stranu volili lidé v tak živelné síle, že sociálně demokratičtí kandidáti zvítězili ve velkém počtu volebních okresů, ačkoli se volby prováděly podle většinového systému při individuelní kandidátce a ačkoli se proti sociálně demokratickým kandidátům spolčily všechny měšťácké strany včetně národně sociální strany. A vybojovaný počet mandátů Českoslovanské sociální demokracie mohl být ještě větší, kdyby vídeňská vláda nebyla v dohodě s českými měšťáky porušila zásadu rovného hlasovacího práva záměrnou volební geometrií. Projevilo se to i nacionálně v takovém troufalém postupu, že na oblasti s německým obyvatelstvem připadlo více poslaneckých mandátů než na oblasti s obyvatelstvem českým. Agrárníkům vyšla vídeňská vláda vstříc tím, že volební okresy byly rozděleny na městské a venkovské, kterých bylo více než městských. A pak: z volebního práva byly vyřazeny ženy. Volit mohli jen muži po dovršení 24. roku svého věku a jejich volební právo bylo vázáno na jednoroční pobyt v obci. Pokud šlo o hlasovací právo žen, bojovalo za ně dělnictvo v Rakousku soustavně, při čemž tento boj karikovaly svými různými výstřednostmi pověstné české sufražetky pod vedením Olgy Fastrové. Nebylo sporu o tom, že
obrovské volební vítězství Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické
v r. 1907 bylo ovocem mohutného ohlasu první ruské revoluce r. bouří českého dělnictva, jež ve znamení boje za všeobecné hlasovací právo strhlo do revolučního hnuti nejen široké masy všeho lidu, ale i celkově velkou část národa. A došloli při 76 volbách do rakouské říšské rady r. 1911 k určitému poklesu hlasů sociální demokracie, byl to důsledek oportunistické, rakušácké politiky, kterou vedení sociálně demokratické strany začalo již po r. 1909 provádět. Avšak vraťme se opět k výkladu o vývoji České agrární strany jako strany venkovské buržoasie. Agrární stranu tehdy, v r. 1907, představovali její zakladatelé a její první předáci, jako byli: Kubr, Prokůpek, Prášek, Udržal, Zázvorka, Ždárský atd. V čele s těmito svými představiteli dělali agrární poslanci v rakouské říšské radě a na českém zemském sněmu i moravském zemském sněmu obvykle bouřlivou českou nacionální oposici, předhánějíce se v tom s Klofáčovou národně sociální stranou. Avšak to nevadilo agrárním poslancům, aby se v rakouské říšské radě spojili se všemi agrárníky politických stran druhých národností v zájmu vymáhání takových rakouských cel, která by ztížila do Rakouska na př. dovoz srbských prasat a bagounů. Vynikal při tom v r. 1909 zvláště agrární poslanec František Udržal z Rovně u Pardubic. O Františku Udržalovi bylo vždy známo, že více než prasatům a bagounům rozumí koním. Totiž on to o sobě říkal, odvolávaje se na to, že byl na vojně kavaleristou. Toto samolibé přesvědčení Františka Udržala, že je jedinečným znalcem koní, mělo později za následek, že stále odpíral jako ministr národní obrany v první republice dát souhlas k realisování známého pomníku Jana Žižky z Trocnova, k němuž návrh v nejvyšší umělecké hodnotě vypracoval veliký náš sochař Bohumil Kafka. Udržal stále namítal, že kůň, na kterém Žižka sedí, nemá podobu koně z toho chovu, jejž Udržal doporučoval a vynucoval. A vzpomínaje na remundu z doby svého vojenského výcviku na kavaleristu, Udržal tak honil projektanty a tak otravoval sochaře Kafku, že tento velký náš Mistr zemřel dříve, než se mohl dočkat realisování svého Žižkova pomníku. A čekalo to na nás, komunisty, abychom po r. 1945 zbudování pomníku Jana Zižky z Trocnova, vypracovaného sochařem Kafkou v tak mohutném a krásném zpodobení našeho slavného husitského vojevůdce, uskutečnili na vrchu Vítkově na Žižkově před imposantní budovou Národního památníku, jenž byl projektován architektem inž. Zázvorkou a v němž je dnes mausoleum Klementa Gottwalda a pamětní síň Sovětské armády, naši osvoboditelky. Tedy tento František Udržal jako agrární poslanec v r. 1909 v rakouské říšské radě ve Vídni proslul dvojím způsobem. Jednak se bil ve jménu slovanského bratrství za vytvoření a udržení svorného t. zv. „Slovanského kola, sdruživšího české, polské a druhé poslance slovanských národností Rakouska. A jednak zároveň útočil proti slovanskému Srbsku proto, že dováželo do Rakouska prasata a bagouny za levnější ceny, než jaké „vyhodili čeští agrárníci. V tomto boji proti dovozu srbských vepřů se čeští agrárníci na společných zasedáních rakouských a uherských delegací spojovali i s maďarskými grófy a velkostatkáři. 77 Tedy své úsilí o zjednání si politické autority v celorakouském měřítku a v měřítku rakouskouherském začali čeští agrárnici symbolicky: bojem za uhájení cen českých prasat, v čemž viděli také obranu českých národních zájmů. Oproti autoritě Kramářovy mladočeské strany se snažila agrární strana zvyšovat konkurenčně svoji politickou autoritu i tím, že se stále dolézavěji ucházela o přízeň císařské Vídně. Za svůj politický triumf pak agrární strana pokládala to, že velký statkář z Řivna u Nových Benátek, agrární poslanec Karel Prášek, se stal ministrem— českým krajanem, což znamenalo ministrem, jemuž se nesvěřovala správa nějakého resortu a jenž měl v rakouské vládě nacionálně representovat Čechy. Znamenalo to však, že se ministr — krajan Karel Prášek stal Excelencí a tajným radou Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa I. Jako rodák z Mladoboleslavska jsem ve svém mládí viděl i na chování synů Karla Práska, jakou noblesní honoraci začala jeho rodina pěstovat. Přitom mladočeský tisk, urážející surově všechno, co je spjata s rolnickou prací, vypouštěl proti Karlu Práškoví do veřejnosti všelijaké hanlivé narážky a urážky. Tak na př. s největší chutí rozmazával hanlivé líčení, jak prý žena Karla Práska, původem selka, trpěla společenskými obtížemi za své účasti na dvorním plesu ve Vídni v přítomnosti císaře, v přítomnosti arciknížat a arcikněžen, v přítomnosti žen druhých ministrů Excelencí a pod. Pak přišly volby do rakouské říšské rady r. 1911, v nichž Česká agrární strana značně zvýšila počet svých mandátů. Do Vídně přišli další noví agrární poslanci. Mezi jmény nových českých agrárních poslanců v rakouské říšské radě bylo mnohdy uváděno i jméno agrárního poslance, který se jmenoval Švejk. Toto jméno znělo českému uchu humorně; vybavovalo podobu člověka, který navenek sice vypadá zdánlivě jako hloupý a hloupě povídavý, ale ve skutečnosti je chytrý a mazaný a jeho výklady mají hluboký záměrný obsah při postavení se tváří v tvář směšné zpupnosti a autoritě c. k. Rakouska. Říkalo se, že spisovatel Jaroslav Hašek si jméno českého agrárního poslance Švejka vypůjčil pro pojmenování hrdiny svého slavného humoristického a satirického románu „Osudy dobrého vojáka Švejka. Při volbách do rakouské říšské rady v r. 1911 zaznamenala Kramářova národní strana svobodomyslná trvalost poklesu svého vlivu. Přitom si v těchto volbách vypomohla hlavně proti soc. dem. straně tím, že proti všemu očekávání uzavřela volební dohodu s Klofáčovou nár. soc. stranou, která se k tomu propůjčila, ačkoli až do voleb ze sebe dělala nejradikálnější a nejdůslednější odpůrkyni Kramářovy provídeňské positivní politiky. Bylo patrno, že česká agrární buržoasie se ujímá stále významnější úlohy v politice české buržoasie, ať v oblasti nacionální, nebo v oblasti třídních zájmů českého kapitalismu. Agrární strana si budovala systematicky své politické 78 posice, a to kombinováním radikálně nacionální oposiční protirakouské agitace se servilním podlézáním rakouské císařské moci v pozadí. Starala se o to abv vedle svého dominujícího vlivu ve vesnicích a venkovských obcích obsadila svými zástupci i okresní výbory, jež byly jako orgány samosprávy sestavovány v rozhodující míře cestou úředního výběru vhodných loyálních osob. Tyto okresní výbory pak agrární strana plně ovládala i přes dobu války až do r. 1918 stejně jako zase mladočeská strana až do r. 1918 ovládala správu měst, jejichž zastupitelstva byla volena nikoli na podkladě všeobecného hlasovacího práva, nýbrž na podkladě voleb tří sborů, rozlišených podle výše majetku, placení daní a veřejného postavení. Agrární strana postupovala houževnatě za tím cílem, aby venkovské buržoasii umožnila ovlivňovat zemědělský lid a budovat si systém ovládání venkova. Česká agrární strana přitom sledovala důsledně snahu oddělovat rolníky od dělníků a nepustit soc. dem. dělnické hnutí na venkov. Pod titulem odlišnosti venkovského života a městského života a pod titulem odporu proti pohrdavému postoji městských lidí vůči prostým zemědělcům a jejich těžké práci snažila se v rolnících budit předpojatost ke všemu, co přichází z města. Snažila se tak monopolisovat venkov pro mocenský vliv agrární buržoasie a pro politický a ideový vliv českého měšťáckého agrarismu. Z toho se rodilo nejklamnější agrárnické heslo „Venkov jedna rodina. Ve své masové činnosti využívala agrární strana té výhody, že mohla dávat na venkově podnět k zakládání nových zájmových organisací, jež byly všeobecně potřebný a jež se na základě dobrovolné činnosti pak mohutně rozrostly, jako byly dobrovolné jednoty hasičské, odkázané na koňské potahy kulaků, bohatých sedláků a jimi také ovládané. Vedle hasičských jednot se agrárníci starali o svůj vliv i v sokolských jednotách. Selské žebřiňáky, odvážející Sokoly na okrsková a župní cvičení a vozící Sokoly a členy druhých spolků na výlety, to byly také prostředky spojeni agrární buržoasie se společenským životem venkovských obcí. Navazujíc na tradici selských „banderií při národních slavnostech v 19. století a napodobujíc sokolskou jízdu, v níž se při slavnostech ukazovali se svými syny a dcerami bohatí městští Sokolové, připravovala kulacká buržoasie i své oddíly „selské jízdy. Agrární strana začala brzy i s tím, že pomáhala rozvíjet zemědělské družstevnictví, že podnítila budování systému hospodářských družstev, že si všímala i zakládání vodních a melioračních družstev a nejrůznějších družstev pro dílčí potřeby, při čemž se chápala i kampeliček a raiffeisenek, určených pro zatahování rolníků a malorolníků do sítě kapitalistického úvěrového systému, zatím co pro úvěrování kulaků, statkářů, bohatých sedláků nabízela okresní hospodářské záložny a filiálky Agrární banky. Brzy také agrární strana přikročila k tomu, aby rolníky ovlivňovala i ve smyslu zájmů jednotlivých složek zemědělské výroby. Týkalo se to přede 79 vším rolníků řepařů, u nichž využívala rozporů jejich zájmů se zájmy kapitalistických vlastníků cukrovarů, se zájmy akciových cukrovarů a cukrovarnického kartelu. Z toho pak vyšla akce zakládáni cukrovarů družstevních, stejné jako se tvořily družstevní mlékárny, družstevní mlýny, družstevní elektrárny a pod. Různými cestami zjednávala agrární strana možnost agrárníkům, aby svým vlivem pronikali i do lihovarnictví, aby měli vliv na rozvoj průmyslové výroby zemědělských strojů, aby dostávali do rukou i zemědělské pojišťovnictví a aby pro rozvíjející se kapitalistické zemědělství si vychovávali kádry v zemědělských školách, jež byly budovány na útraty státu a velkým počtem svých učitelů posilovaly agitační, organisační a odborný aparát politického agrárního hnutí. Tak se agrární strana starala, aby se moc agrární buržoasie na venkově zvětšovala a utužovala, aby síla agrární buržoasie politicky i hospodářsky rostla a aby agrární buržoasie byla schopna spolu s průmyslovou buržoasií co nejúčinněji podporovat rozvoj kapitalismu v českém zemědělství. A je nutno říci, že rozvoj kapitalismu v českém zemědělství šel velmi rychle kupředu. Dospěl už značně daleko v letech předcházejících první světové válce. Popoháněla ho všemožně česká agrární strana, do jejíhož čela se jako političtí předáci dostávali noví lidé vedle starých, takže můžeme říci, že v předvečer první světové války tvořili ze starých a nových předáků vůdčí garnituru České agrární strany asi tito lidé: Staněk, Udržal, Prášek, Bradáč, Vyškovský, Rychtera atd. Do jejich popředí přicházel Antonín Švehla. A v pozadí se pro vstup do vůdčí garnitury připravovali agrárníci: Malypetr, černý, Beran, Zadina, Mašata a pod. Byli to vesměs lidé, kteří pak agrární stranu vedli k její známé reakční a kapitulantsky zrádné úloze v první republice. Jméno Antonína Švehly, který se stal na přechodu do doby první světové války skutečným vůdcem České agrární strany a který z pozadí svojí autoritou ovlivňoval rozhodujícím způsobem domácí politiku české buržoasie za války, nutno připomenout jako jméno toho vůdčího politického činitele československé buržoasie, který byl zvlášť nebezpečným odpůrcem naší dělnické třídy a našeho komunistického hnutí. Poněvadž Antonín Švehla byl vždy politickým machrem v pozadí a poněvadž jím byl i v době oportunistické rakušácké politiky české buržoasie za války, zůstaly většinou před československou politickou veřejností skryty politické činy Antonína Švehly v době války. A čsl. politické veřejnosti bylo vštěpováno mínění, jako by Antonín Švehla za války nic protinárodního nedělal a jako by na jeho účet šly jen činy vrcholící jeho podpisem na vyhlášeních Národního výboru v den 28. října r. 1918. Avšak pravdou je, že všechny politické kroky české buržoasie od počátku první světové války v r. 1914 vůdčím způsobem řídil z pozadí Antonín Švehla. Potvrdil to výslovně Rudolf Beran ve svých pamětech, které psal v době před 80 svojí smrtí a které máme v rukou. Rudolf Beran ve svých pamětech napsal: „Zvláště, když odejel T.G. Masaryk do ciziny a Rakousko dalo zatknouti dr. Kramáře, dr. Rašína a redaktora Červinku, přešlo vedení Národního výboru úplně do rukou předsedy Cs. strany agrární Antonína Švehly. Denně se u něho scházeli četní čeští politikové a novináři: Staněk, Udržal, Antonín Němec, Tusar, Klofáč, Baxa, Hajn, Hubschmann, dr. Bedřich Schwarzenberg. Stálé styky byly se Šrobárem, Hlinkou, Hodžou atd. Toto uvedl ve svých pamětech Rudolf Beran, který pracoval již v době války v sekretariátě agrární strany a který v té části svých pamětí, jež se týkají jeho původu a druhých údajů osobní povahy, vylíčil, že jako syn řezníka hostinského a hospodáře na jedné třetině rodného statku a po vychození měšťanské školy a hospodářské školy ve Strakonicích vyvíjel činnost jako zemědělský družstevník a jako instruktor pro využívání chemikálií v zemědělství ve spojeni s říšskoněmeckými firmami. Vylíčil, že na podkladě této své činnosti a na podkladě „schopnosti improvisovat na schůzích projevy se stal zaměstnancem Ústřední jednoty hospodářských společenstev a poté mladším tajemníkem Československé strany agrární s titulem adjunkta. Rudolf Beran byl již z mladých let v sekretariátě agrární strany, stále v blízkosti Antonína Švehly, a vždy se vychloubal, že pro svoji pozdější politickou činnost byl vychováván Antonínem Švehlou. Rudolf Beran učinil z vlastního svědectví a z vlastní znalosti výše citovaný pamětní záznam o vedoucí úloze Antonína Švehly při řízení Národního výboru v prvé době války, v době nejservilnější rakušácké politiky české buržoasie. A Bechyně jednou vyprávěl, že
v prvých dobách války se prý Antonín Švehla dvakráte denně holil, aby
nepoškrábal c. k. místodržitele knížete ThunaHohensteina, když mu leze do zadní
části těla. Bylo pravdou to, co se říkalo, že když Národní výbor, řízený
Antonínem Švehlou, činil na přání místodržitele v r. Švehla také z pozadí
dirigoval oportunistickou rakúšáckou politiku t. zv. Českého svazu, jenž se
vytvořil v r. 81 v národně revolučním hnutí čsl. lidu, zatímco vedení soc. dem. strany,přijímající při svém oportunismu dříve pokyny a příkazy Antonína Švehly jako hlavy Národního výboru, zůstalo kompromitováno. A Švehla, který se dříve k Bohumíru Šmeralovi lísal, dával pak příkazy Josefu Vranému, aby v agrárním „Večeru nacionalisticky pustě štval proti Šmeralovi. Je známo, že Antonín Švehla se pak na konci Rakouska stal „mužem 28. října, aby v první vládě republiky a v dalších vládách byl ministrem vnitra a od r. 1922 předsedou několika čsl. vlád, při čemž houževnatě zajišťoval v nové republice vůdčí vliv agrární straně, kterou vedl. Pozornosti zasluhuje další věc, a to, jak se ke své úloze v nové době dostalo politické hnutí, mající vztah ke katolické církvi, neboli t. zv. klerikální hnutí. Předem nutno uvést, že až do devadesátých let 19. století katoličtí kněží v českých zemích neprojevovali úmysl zakládat nějakou katolickou politickou stranu. Národně česky cítící katolíci a drobné katolické kněžstvo, spjaté s lidem a rozezlené na německou šlechtickou hierarchii katolické církve, šli svorně v řadách národního hnutí. A mnozí prostí katoličtí kněží si získali vlastenecké zásluhy, celým národem uznávané. Kdo by neznal takové vlastence z doby obrození, jako byl „libuňský jemnostpán farář Antonín Marek, nebo kolem r. 1848 působící katolické kněze, jako byli: Václav Štulc, Jan Valerián Jirsík, Karel Vinařický, Josef Hellich, J. E. Vocel aj. Kdo by neznal vlastenecké kněze spisovatele, jako byli: Boleslav Jablonský, František Doucha, nebo později Václav Beneš Třebízský aj. Ku př. revoluční činnosti v r. 1848 se ve značném počtu účastnilo drobné katolické kněžstvo. A někteří revoluční bojovníci Akademické legie v r. 1848 vedle národních kokard nosili na pravém rameni bílé kříže, čímž projevovali sympatie papeži Piu IX., který v r. 1846 učinil projev pro liberální reformy a byl za to ostře napadán největší stvůrou tehdejší feudálně monarchické reakce knížetem Metternichem. Politickou činnost vyvíjeli katoličtí kněží v rámci tehdejší jednotné strany české buržoasie,v rámci národní strany, vedené Palackým a Riegerem. Katoličtí kněží zakládali jen spolky a jednoty, mající převážně účel kulturně společenský. Teprve na počátku devadesátých let vzniklo samostatné katolické politické hnutí. Došlo k tomu jednak v souvislosti s tím, že se rozštěpila jednotná strana národní a že konservativní politika staročechů byla poražena mladočechy zastávajícími radikální liberálně demokratický program. Avšak rozhodující 82 výzvou k založení samostatné politické katolické strany byla známá encyklika papeže Lva XIII. z r. 1891, nesoucí název „Rerum novarum. Při nedávné volbě nového římského papeže, jímž se stal Jan XXIII. se v souvislosti s politickou orientací jednotlivých frakcí mezi kardinály hodně opět mluvilo o tom, jaký má mít Svatá stolice poměr k socialistickým snahám ve světě a konkrétně i k socialistickým zemím, které již obchvacují velkou část světa s jednou miliardou lidí. V Římě se mluvilo i o tom, zdali by nový papež neměl v zájmu čelení světovému rozmachu komunismu sáhnout k vyhlášení paciíistického nebo nějakého sociálně demagogického programu, který by vyvolal ve světě vzrušení a který by politicky posílil křesťanskosociální režimy, vládnoucí v některých zemích, a povzbudil všude křesťanské sociály. A přitom se vzpomínalo na encykliku papeže Lva XIII. z r. 1891, pověstnou pod názvem „Rerum novarum. Ku konci 19. století pozdvihlo v mnoha zemích svůj prapor křesťanskosociální hnutí, podnícené tím, že papež Lev XIII. svojí encyklikou „Rerum novarum vypověděl r. 1891 ve jménu křesťanství boj socialismu. A oproti Augustu Bebelovi ohlásil, že katolická církev bude aktivně bojovat o vliv na dělníky zakládáním křesťanskosociálních odborových organisací a že katolická církev bude bojovat o politický mocenský vliv zakládáním křesťanskosociálních stran. Po tomto paličském protisocialistickém vystoupení papeže Lva XIII. vyvstalo všude soc. dem. hnutí dělnické k boji s katolickou církví. A tento boj nabyl zvláště v Německu veliké ostrosti, poněvadž výhružná výzva papeže Lva XIII., vypovídající boj socialismu, vpadla do situace, kdy soc. dem. dělnické hnutí v Německu pod vedením Augusta Bebela současně bojovalo proti Bismarckovu zákonu „Sozialistengesetz, jenž opovídal zákaz soc. dem. dělnického hnutí. Je známo, že soc. dem. dělnické hnutí v Německu, vedené ještě poctivým dělnickým vůdcem Augustem Bebelem, vítězně odrazilo jak útok Bismarcka, tak i útok papeže Lva XIII. a po odražení těchto útoků se ještě mohutněji dále rozvíjelo. V Německu z papežské iniciativy vznikla politická strana katolického centra, která si však rozmyslila provokovat soc. dem. dělnické hnutí takovým výbojným klerikálním programem, jaký měl na mysli papež Lev XIII. V odpověď na jeho encykliku „Rerum novarum se podařilo katolické církvi rozvinout křesťanskosociální hnutí jen v zemích, kde spolu s udržováním polofeudálně monarchického řádu si udržovala své posice i katolická církev, opírající se o šlechtu a mající ve svých rukou duchovní ovládání škol a všechny prostředky ovlivňování života lidí. Týkalo se to především Vídně, Dolního i Horního Rakouska, Solnohradska a Tyrol. Zde byly všude zakládány křesťanskosociální odborové organisace, které sice nebyly schopny ohrožovat sílu třídně dělnického soc. dem. hnutí, ale působily jako rozbiječské organisace a žluťácké organisace, pomáhající v sociálních bojích kapitalistům. Avšak 83 ve velké síle se podařilo katolické církvi založit křesťanskosociální stranu ve Vídni a v druhých německých zemích Rakouska. Katolické církvi se to podařilo díky využívání náboženského vlivu na rolníky. A díky demagogickému působení na reakční maloměšťáky, kteří společně s pěstováním lehkého vídeňského života pěstovali pro odpuštění svých hříchů zároveň náboženskou bigotnost a kteří vedle divadelně aranžovaných pompesních katolických obřadů v kostelech a v poutních místech měli rádi i vojenské parády, pořádané císařem Františkem Josefem I., zobrazovaným často na malbách, jak se na klekátku zbožně modlí. Papež Lev XIII. dal tak svojí encyklikou „Rerum novarum základ tomu, že rakouská křesťanskosociální strana vzrostla ve velmi silnou politickou stranu. A že v této své síle mohla hrát svoji úlohu ještě za habsburské monarchie, za Luegra a po r. 1918 v republice rakouské za Seipella, Dollfusse, Schuschnigga a pak po r. 1945 až do dnešní doby, přičemž si ve svorné koalici dělila úlohy s rakouskou socialistickou stranou. Tedy: po vyhlášení encykliky papeže Lva XIII., pojmenované „Rerum novarum, se jako nepřítel revolučního dělnického hnutí začal rozmáhat klerikalismus. Termín „klerikalismus je od slova „klérus, což znamená duchovenstvo. Neboli: klerikální hnutí je to politické hnutí, které rozněcuje a vede „klérus, katoličtí duchovní, kteří vedle kostelních bohoslužeb provozují politickou činnost navazováním na náboženské křesťanské cítění lidí. Klerikalismus znamená to, že katoličtí duchovní v čele s papežem, kardinály, preláty, arcibiskupy, biskupy atd. zneužívají křesťanského náboženství pro politiku, pro získávání politického vlivu, pro získávání politické moci. Klerikalismus znamená, že katoličtí duchovní se neomezují jen na náboženské ideové a morální ovlivňování lidí, nýbrž že ve spojení s křesťanským náboženstvím formují politické strany, aby tak vytvořili katolické politické bojovníky, katolické politické armády, jež se dávají do služeb vládnoucích tříd, šlechty a buržoasie, v jejich zájmech a cílech. Klerikalismus formuje katolické politické strany, aby bojovaly především proti revolučnímu dělnickému hnutí, proti socialismu, proti komunismu a aby v zájmu tohoto boje byly pohotový podporovat všechny reakční snahy, i fašistické reakční snahy, a aby v zájmu tohoto boje byly schopny vzít do rukou politickou moc a nastolit křesťanskosociální vlády, křesťanskosociální režimy. Toto vše měl na mysli papež Lev XIII., když v r. 1891 vydával svoji encykliku „Rerum novarum. Proto papež Lev XIII. má své přední místo v dějinách papežského Říma, v dějinách katolické církve a proto papež Lev XIII. má své místo i v politických dějinách mezinárodní buržoasie, v dějinách protisocialistické a protikomunistické politické reakce. Všichni papeži se chodí v římském chrámu svatého Petra modlit ke hrobu papeže Lva XIII. a dávají se při uctíváni jeho památky inspirovat jeho myšlenkami. A je známo,
84 že pozdější papež Pius XI.
vydal v r. 1931 svoji známou encykliku, která byla nazvána „Quadragesimo
anno, to znamená „Čtyřicátého roku, čtyřicátého roku od vydání
encykliky papeže Lva XIII. v r. Není nic určitého známo o politické orientaci nově zvoleného papeže Jana XXIII. Avšak je příznačné, že si nový papež vybral jméno „Jana XXIII. Každý Čech si vzpomene, že jméno Jana XXIII. měl onen papež na počátku 15. století, proti jehož vynucování papežských odpustků se bouřil pražský lid, i poslouchající kázání Mistra Jana Husa v Betlémské kapli. A studenti pražské university, posluchači Jana Husa jako magistra, jako mistra, jako profesora pražské university, nosili tehdy při svých demonstracích v pražských ulicích karikaturu, znázorňující papeže Jana XXIII. jako neřestnou obnaženou děvku, páchnoucí smrdutě svými hříchy. A takovým neřestníkem byl tehdejší papež Jan XXIII., který strašlivě řádil v katolické církvi, nadělal velkou paseku v papežském Římě, nechtěl ustoupit papeži, který byl namísto něho zvolen, končil hanebně. Končil tak hanebně, že jméno papeže Jana XXIII. jako neuznaného papeže bylo vyškrtnuto z oficielního kádrového seznamu římských papežů a bylo zaneseno do utajovaného trestního a kriminálního rejstříku těch papežů, kteří se ukázali pochybnými individui a vše překonávajícími hříšníky a zvrhlíky. Když nově zvolený papež přijal „uvolněné jméno Jana XXIII., uvidíme, jak se tento Jan XXIII. v novém opakovaném vydání bude chovat a jak to s ním dopadne. Po encyklice papeže Lva XIII. v r. 1891 se začali politicky rojit i katetíci v českých zemích a připravovali založení české politické klerikální strany a přirozeně, začali s tím na Moravě. V r. 1896 byla na Moravě založena katohckonárodní strana, sdružující převážně zemědělce. V jejím čele byli dr. Mořic Hruban z Olomouce a pak Stojan, Šamalík a pověstný Kadlčák. Říkám „pověstný Kadlčák proto, že tento Kadlčák se dostal, jak známo, do jedné 85 podařené humoresky spisovatele Jaroslava Haška. Jako redaktor časopisu „Světa zvířat si Hašek totiž vymyslil jednoho ptáka, jejž nazval „ořešníkem a podrobně uvedl ve „Světě zvířat popis tohoto vymyšleného ptáka. Avšak náhodou pták „ořešník existoval a dotyčný poslanec katolickonárodní strany Kadlčák poslal redakci „Světa zvířat obrněný protest proti vymyšlenému popisu ptáka „ořešníka a popsal tohoto ptáka jinak sám, dokládaje, že přece musí svého ptáka znát. Hašek a Kadlčák se dlouho veřejně přeli, až Hašek tuto při ukončil slovy, že se nechce s Kadlčákem již příti o to, kdo lépe zná svého ptáka. Tedy i tento dobromyslný muž Kadlčák patřil k vedení katolickonárodní strany na Moravě, která od r. 1896 působila, avšak svůj program dostatečně nepřizpůsobila duchu encykliky papeže Lva XIII., takže papežský Rím byl nespokojen a stále naléhal na to, aby se rozvoj politického klerikalismu v českých zemích vzal jinak do rukou. A jinak to vzal do rukou Jan Šrámek. A tak Jan Šrámek, kaplan v Novém Jičíně na Moravě, založil v r. 1899 na Moravě svoji samostatnou stranu, křesťanskosociální stranu, která na svých pozdějších velehradských sjezdech rozvinula do značné šíře svoji organisaci. Později byly pak zakládány i křesťanskosociální odborové organisace. Tak se k politickému boji v českých zemích zformoval klerikalismus. Jeho politickým vůdcem se stal Jan Šrámek, který býl z kaplana povýšen ihned na „monsignora. Na vůdčí místo v politickém klerikálním hnutí byl Jan Šrámek vyzdvižen silami katolicismu na Moravě. Neboť na Moravě se síly katolicismu odolně udržovaly od pobělohorské protireformace, spjaté se jménem Lichtensteina a jeho dragonád, které ohněm a mečem vyhlazovaly v moravských krajích rozlezlé sémě výchovy Jana Amose Komenského a Jednoty bratrské a které tyto moravské kraje zamořovaly zvláště důkladně duchem jesuitismu, zřídivšího si svoje moravské centrum na Velehradě. Monsignore Jan Šrámek byl po volbách do rakouské říšské rady v r. 1907 poslancem za křesťanskosociální stranu ve Vídni, při čemž poslancem ve Vídni byl i dr. Mořic Hruban, vůdce moravské katolickonárodní strany. Ve volbách r. 1907 se obě české klerikální strany spojily k společnému boji a získaly na Moravě 11 poslanců a v Čechách 7 poslanců, zatím co při volbách do rakouské říšské rady v r. 1911 získaly na Moravě 11 mandátů, ale v Čechách už žádný. Ve volbách r. 1911 jako kandidát propadl a přestal být poslancem i Václav Myslivec, tehdy nejznámější klerikální borec v Čechách. Tento Václav Myslivec byl poslancem Čsl. lidové strany za první republiky. Seděl jsem s ním v jednom parlamentním výboru. A byl velmi dotčen, když jsem mu jednou v polemice řekl, že jeho zpátečnické názory připomínají generaci českých klerikálů, ke které on, Václav Myslivec, patří a která je z dávné doby před válkou poznamenána ostudným stigmatem někdejší velké aféry t. zv. „Svatováclavské záložny. Totiž: při výbuchu této aféry se ukázalo, 86 že dva katoličtí páteři Drozd a Kohout hospodařili ve jmenované záložně tak že udělala úpadek a že mnoho věřících, majících v této záložně své peníze bylo okradeno. Páteři Drozd a Kohout musili být zatčeni a uvězněni. Volnomyšlenkáři a soc. dem. dělníci tehdy široce kolportovali obrázky, ukazující jak Drozd a Kohout v ptačí podobě s kněžskými kolárky sedí zavřeni v kleci. Katolická církev se z této ostudy brzy dostala, tak jako vůbec se katoličtí církevníci žádné ostudy nikdy nebáli. V protiklerikálním boji si dělničtí bezvěrci vskutku brzy získali zkušenost že na lidi nijak zvlášť neúčinkují různé obžaloby, že katoličtí kněží ve skutečnosti nežijí v souladu s křesťanskými morálními zásadami, že na př. kněží šmahem porušují celibát a že posvěcení lidé také v mužských a ženských klášterech nejen nežijí v ctnostném odříkání, ale naopak, že v nich žijí velmi nemravným způsobem. Svědectvím toho byla obrovská aféra, která tehdy před první světovou válkou propukla v Polsku, při čemž se před soud dostal katolický kněz Damas Macoch, který bez bázně boží olupoval czenstochovskou bohorodičku o brilianty, jimiž byla bohatě vyšperkována za peníze chudobných věncích. Zároveň se zjistilo, že Damas Macoch si učinil svojí milenkou ženu svého bratra Václava Macocha. Katolická církev v Polsku, mezinárodně zostuzená touto strašnou aférou, střásla se sebe beze studu její špínu a bez pokání používala dále czenstochovské bohorodičky k tomu, aby ohlupovala zbožný polský lid. Avšak vraťme se z tehdejšího bigotního katolického Polska k pražským českým klerikálům v době před první světovou válkou, kdy klerikál dr. Baštýř vydával tmářský časopis „Pražský kurýr po příkladu vídeňského klerikálně bulvárního a sensačního „Kurýra, který vedle listu „Reichspost dělal popularitu křesťanskosociálnímu starostovi Vídně, známému Luegerovi. V Praze byl vydáván ještě stařičký katolický časopis „Čech, deník, jehož duchem byl farář od svatého Matěje Horský a který kolem sebe seskupoval klerikály t. zv. českého ražení, kteří pak i za první republiky vždy podtrhovali odlišnost svých názorů od politické linie Šrámkovy, jemuž „Čechisté vytýkali, že pěstuje moravanství a dostatečně nedbá tradice a zájmů katolíků v Čechách. O činnosti českých klerikálů v Čechách i na Moravě v době před první světovou válkou lze říci, že vedle činnosti klerikálů druhých národnosti RakouskoUherska byla oddanou podporou monarchickoreakčního režimu v habsburské říši. Klerikálové a katoličtí duchovní, počínajíc děkany v církevní správě a katechety na středních školách, se přímo křižovali před myšlenkou projevu nějaké neúcty k habsburskému trůnu a tím více před myšlenkou nějakého odboje proti rakouské vládě, i když tato vláda utlačovala celý český národ a i když tato vláda napomáhala německému nadpráví i vnucováním německých kněží do českých území a dosazováním převážně jen Němců na hierarchická místa. Jako vrstevníci ještě předválečného života v Rakousko 87 Uhersku můžeme mnoho vyprávět o tom, jaké ovzduší šířila a udržovala v českých zemích katolická církev, jaký velký, nákladný, příživnický aparát měla, jak používala ku pomoci i rakouské četnictvo a policii při vynucování účasti na církevních slavnostech a obřadech, jak násilně hnala české lidi do kostelů,|v jakém duchu byly vedeny semináře a theologické fakulty a jaké strašné přítmí představovaly kláštery, mužské i ženské, provozující licoměrné pokrytectví se svým almužnictvím. Bylo by však nespravedlivé, kdybychom neuznali, že i tehdy působili čeští katoličtí kněží, kteří si získali významné národně vlastenecké zásluhy. Týkalo se to na př. biskupů v českobudějovické diecési, v jihočeské diecési, jež byla diecésí v území, ve kterém se odehrával úporný nacionální boj mezi českým živlem, jenž se snažil pronikat do obcí, hájených německými nacionály, kteří si je opět budovali jako opory k dalším protičeským výbojům. Byl to na př. českobudějovický biskup Jan Valerián Jirsík, který byl v slovanském cítění spřízněn se známým chorvatským biskupem Strossmayerem v Záhřebu, jenž se počítal k předním bojovníkům slovanských národů RakouskoUherska. A ve šlépějích Jana Valeriána Jirsíka šel další českobudějovický biskup Bárta. Byly to vzácné výjimky mezi biskupy katolické církve v českých zemích, v nichž římský papež jmenoval napořád biskupy z řad německých kněží, ačkoli ovečky těchto katolických biskupských pastýřů a arcipastýřů byly ve stále větším počtu české národnosti. Sensační událostí bylo však to, že na Moravě, ze značné části násilně poněmčené, se stal v Olomouci arcibiskupem dr. Isidor Kohn, který přešel z židovské víry na katolickou křesťanskou víru. Arcibiskup dr. Isidor Kohn se jako olomoucký arcibiskup hlásil k české národnosti a pro podporu českého nacionálního života podnikl ten krok, že věnoval velký peněžní obnos na postavení druhé české university v Brně. Jedinečný případ olomouckého arcibiskupa dr. Isidora Kohna, arcipastýře české národnosti a podporovatele českého národního hnutí, byl předmětem německých nacionálních štvanic v celém Rakousku. A Svatá stolice v Římě byla napadána pro svoje vrtochy, pro přizpůsobivost své politiky a pro poškozování nacionálních zájmů německého živlu v RakouskoUhersku, jenž se pokládal za jedinou spolehlivou oporu moci rakouského císaře, označovaného za „apoštolské Veličenstvo. Katolická církev však jen někdy a jen na krátký čas udělala takovéto úhyby na své cestě, na cestě oddaných služeb německorakouské nadvládě v habsburské říši. Chování katolické církve a zvláště její hierarchie v českých zemích v době války 1914—1918 je více již známo a není třeba je zvlášť dokládat. Skutečností jest, že katolická církev žehnala zbraním rakouskouherské armády i v českých zemích a s pokryteckými modlitbami hnala české vojáky umírat na válečných jatkách pro císaře pána. A vskutku výjimečnou postavou byl mezi katolickými polními duchovními známý feldkurát Katz, který si tak oblíbil dobrého českého 88 vojáka Josefa Švejka a jen tím, že ho prohrál v kartách, poslal Švejka s nadporučíkem Lukášem na frontu. Poněvadž jsem chodil do gymnasia na Malé Straně, viděl jsem v prvních válečných letech, co všechno dělala katolická církev spolu s rakouskoněmeckou šlechtou, aby pomohla Rakousku ve válce a aby odvrátila od habsburského trůnu pohromu, která se na něj valila v podobě rostoucího národně revolučního hnutí českého lidu. Viděl jsem, jak odporně se chovala Baštýřova pražská frakce katolickonárodní strany, která se v nejtemnějších letech války stala v Praze dominujícím politickým činitelem, arciť spolu s mladočeskými loyálními podlízavci na pražské radnici, kde v době války vládl pověstný mladočeský starosta Prahy dr. Karel Groš. Viděl jsem, jak pražští klerikálové posílali na Radeckého náměstí v Praze III své lidi manifestovat pro válečné vítězství RakouskoUherska a Německa. Viděl jsem, jak nejobskurnější živly z řad pražských klerikálů špiclovaly české odbojné lidi, jak je udávaly a posílaly do rakouských kriminálů. Bylo to strašně odporné. A ti Baštýřové a podobní klerikální zrádci národa měli proto všechny důvody, aby se před koncem války stahovali do pozadí a uchránili se hněvu národa, když 28. října 1918 zvítězila národní revoluce československého lidu. A poněvadž katolická církev má svoji praxi v ukrývání politických vinníků a zrádných zločinců, zmizelo v různých klášterech mnoho politických delikventů z řad klerikálního katolického hnutí, kteří byli zatíženi těžkými hříchy ve službách habsburské rakouskoněmecké nadvlády, těžkými hříchy zrady na národě a vlasti. Tito klášterní chráněnci se skryli v posvátných místech, aby nelenili a aby odtud za první republiky spřádali různé reakční pikle, aby dělali spojky mezinárodní reakci při piklech proti Sovětskému svazu a aby z klášterního podzemí se smrtelnou záští podporovali především boj proti našemu revolučnímu dělnickému hnutí. A některé z těchto zrůdných lidí katolického posvěceni jsme polapili ještě i v r. 1948, když jsme tehdy drtili strůjce pokusů o reakční puč. Klofáčova národně sociální strana nemohla nikdy popřít, že v jejím křestním listu bylo zaznamenáno, že její roditelkou byla v r. 1897 mladočeská strana, t. zn. národní strana české buržoasie. V r. 1897 se udal onen akt zrození, a to za těch okolností, že mladočeská strana toho roku poslala jednoho z mladých politických redaktorů „Národních listů jména Václav Klofáč, aby národně sociální stranu založil. Václav Klofáč tuto stranu zakládal s tím 89 určením, jaké mu mladočeská strana uložila, totiž s tím určením, aby národně sociální strana byla rozbij ečskou stranou proti české sociálně demokratické straně dělnické a aby toto své poslání plnila tím, že se bude snažit působit na české dělníky nacionalistickou agitací a že touto agitací odláká aspoň část českých dělníků od rudého proletářského praporu a od třídně dělnické strany sociálně demokratické. A proč Klofáčova národně sociální strana byla založena právě v r. 1897, respektive, proč buržoasní mladočeská strana shledávala r. 1897 za vhodný k tomu, aby redaktora „Národních listů Václava Klofáče poslala právě v tomto roce založit národně sociální stranu jako rozbij ečskou stranu proti soc. dem. straně? Bylo tomu tak proto, že v r. 1897 se v českých zemích vzňalo veliké nacionalistické třeštění, jež pomáhali zveličovat svými štvanicemi všichni čeští buržoasní nacionalisté. Jak k tomu došlo? V r. 1897 zahajovala rakouská říšská rada ve Vídni nové období své činnosti po předchozích provedených volbách. Avšak rakouská říšská rada měla tentokráte jiné složení v tom smyslu, že v ní byli nejen poslanci, zvolení podle platného censového systému ve čtyřech kuriích, ale že poprvé do rakouské říšské rady vstoupili poslanci, zvolení v t. zv. páté kurii. A těmito poslanci, zvolenými v páté kurii, byli ve všech zemích Rakouska většinou soc. demokratičtí poslanci. Bylo jimi také pět soc. dem. poslanců, zvolených v páté kurii v českých zemích. Patřil k nim také známý soc. dem. pracovník Josef Steiner, jenž později byl po dlouhou dobu hlavním organisačním sekretářem Čsl. soc. dem. strany. Posluchači si vzpomenou, že o
zvolení Josefa Steinera v páté kurii na Kladensku r. 1897 píše soudruh Antonín
Zápotocký ve své knize „Vstanou noví bojovníci. Popisuje v ní, jak se
jeho otec, Ladislav Zápotocký, jeden ze zakladatelů Českoslovanské soc. dem.
strany, účastnil na Kladensku agitace pro zvolení Josefa Steinera za poslance a
jakou radost měli všichni dělníci a pracující lidé, když Josef Steiner ve
volbách zvítězil. Byl to slušný soc. dem. dělnický předák, a proto bylo jeho
jméno ponecháno jako jméno, označující vnitřní zahradní nově vybudovaný sál
Lidového domu v Hybernské ulici, dnes „Steinerův sál. Toto jméno bylo z
úcty k památce Josefa Steinera ponecháno, když po únoru Nuže, v r. 1897 vstupovali do rakouské říšské rady ve Vídni i čeští soc. dem. poslanci, zvolení v páté kurii. Bylo jich pouze pět, poněvadž volební právo v páté kurii bylo vázáno na placení daně z příjmu v určité výši a tak počet poslanců, zvolených v páté kurii, byl v rakouské říšské radě r. 1897 celkově velmi nízký. Naprostou její většinu tvořili poslanci, zvolení v druhých 90 čtyřech kuriích. To se týkalo i českých poslanců. Jejich naprostou většinu tvořili čeští mladočeští poslanci, poněvadž, jak již bylo řečeno, Riegerova staročeská strana byla předtím již po punktacích r. 1891 rozdrcena a téměř smetena. Mladočeská strana představovala tehdy monopolně politickou stranu české buržoasie, představovala tehdy dominující národní stranu. Přitom to ještě v r. 1897 byla mladočeská strana v původním slova smyslu. Nebyla to ještě Kramářova mladočeská strana, nebyla to ještě národní strana svobodomyslná, jak se mladočeská strana nazvala později. Mladočeská strana v r. 1897 operovala ještě nacionálním radikalismem, v jehož znamení také předtím drtivě porazila Riegerovu staročeskou stranu. A proto, když v r. 1897 vstupovali do rakouské říšské rady nově zvolení čeští měšťáčtí poslanci, učinili t. zv. státoprávní prohlášení. Bylo to politicky zcela formální prohlášení, v němž čeští měšťáčtí poslanci jako vždy, kdykoli vstupovali do nového období činnosti rakouské říšské rady, prohlásili, že národ trvá na požadavku uznání t. zv. českého státního práva, uznání národního postavení Čechů z té historické doby, kdy české království a země koruny české představovaly svéprávný český stát. České státní právo zastávali předtím po desetiletí Palacký a Rieger, avšak poněvadž stále bezúspěšněji a poněvadž se zatím již česká buržoasie zařizovala na život a získání vlivu v rakouskouherské říši, čemuž dal pak na počátku 20. století výraz dr. Karel Kramář zahájením své t. zv. „positivní politiky, bylo státoprávní prohlášení českých měšťáckých poslanců při zahájení rakouské říšské rady v r. 1897 vskutku čistě jen formální a pokrytecké. Státoprávní prohlášení českých měšťáckých poslanců bylo v rakouské říšské radě předneseno bez jakékoliv pozornosti, bez jakéhokoliv vzrušení a přešlo by se přes ně dál, aniž by se bylo co stalo. Avšak stalo se pak něco, co teprve dalo českým měšťáckým poslancům možnost hauzírovat s jejich státoprávním prohlášením jako s národním krédem, za strašlivého nacionalistického humbuku, za strašlivého nacionalistického třeštění. Co se stalo? Pět českých soc. dem. poslanců, zvolených v páté kurii a vstupujících za soc. dem. stranu po prvé do rakouské říšské rady, se rozhodlo vystoupit s t. zv. protistátoprávním prohlášením. V tomto prohlášení čeští soc. dem. poslanci uvedli, že se v úsilí o zajištění důstojného národního postavení Čechů nelze nadále opírat o t.zv. české státní právo, které navazuje na zašlou historickou minulost a které zvetšelo spolu se znaky a atributy někdejšího historicky existovavšího českého království a zemí koruny české, a že české národní osudy lze v nové době zakládat jen na t. zv. „přirozeném právu. Protistátoprávní prohlášení českých soc. dem. poslanců bylo prohlášením své doby, kdy „odkaz na přirozené národní právo byl v nacionálním smyslu všeobecný, nejasný. A jako takový byl produktem té politiky celorakouske sociální demokracie, jež se tehdy vyhýbala uznání práva národů na sebeurceru, jež se vyhýbala revolučnímu řešení národnostní otázky, jak to potom jasné 91 formuloval Lenin. Přitom pojem sebeurčovacího práva národů byl tehdy již znám, byl v duchu revolučního marxismu již uplatněn v různých dokumentech soc. dem. stran, byl uplatněn i v některých dokumentech celorakouské sociální demokracie, avšak postupně spolu s tím, jak se soc. demokracie rakouská dostávala na oportunistickou cestu, byl i pojem sebeurčovacího práva národů opouštěn. A při formálních prohlášeních, týkajících se národnostní otázky, byly voleny pak všelijaké termíny, uhýbající pojmu sebeurčovacího práva národů, termíny náhradní, nevystihující problematiku národnostní otázky, termíny nedostatečné, termíny nejasné, mnohoznačné, při čemž byl nejčastěji volen termín „přirozeného práva národního. Tehdy v r. 1897 se i v historii českého dělnického hnutí ukázalo, jak měl pravdu Lenin, když stále poukazoval na význam národnostní otázky a na důležitost správného postupu proletářské strany v této otázce. Leninismus pak vnesl přesvědčivé jasno do problémů národnostní otázky, když všem proletářským stranám a také proletářským stranám v RakouskoUhersku teoreticky osvětlil a v revolučním duchu vytyčil úkol boje za sebeurčovací právo národů. Jisto je, že t. zv. protistátoprávní prohlášení českých soc. dem. poslanců na rakouské říšské radě r. 1897 dalo české buržoasii záminku, aby rozpoutala přímo vichřičnou nacionalistickou štvanici proti soc. dem. straně dělnické. Mladočeská strana, která fakticky již ve své politice hodila pod stůl české státní právo a která za několik let potom přešla ke Kramářové positivní politice, mladočeská strana bičovala národní city českých lidí a i národní city českých dělníků, aby je vybičovala k odporu proti soc. dem. straně. Byla uspořádána přímo nacionalistická razzie proti soc. dem. hnutí. Všelijací mladočeští bařtipáni, hysterické paničky z národních spolků, měšťáčtí a maloměšťáčtí pivní politikové a nejrůznější zjednaní lumpové si troufali plivat na rudý proletářský prapor soc. dem. strany. A veřejně jej i spalovali při teatrálním vynášení národního praporu. A právě v tuto dobu nejzběsilejších nacionalistických štvanic proti soc. dem. dělnickému hnutí, kdy i mnozí čeští dělníci zakolísali ve svém třídním proletářském přesvědčení a ve svých internacionalistických citech, právě v tuto dobu poslala mladočeská strana redaktora „Národních listů Václava Klofáče, aby založil národně sociální stranu. Klofáčova nár. soc. strana se tedy zrodila ve špíně pustého, pokryteckého a idiotského mladočeského nacionalismu. A jejím posláním bylo, aby nacionalistickou agitací, zneužíváním a podváděním národních českých citů, národních citů českých dělníků, rozhořčených proti rakouskoněmecké nadvládě a chtějících národní svobodu, aby zneužíváním a podváděním těchto citů působila na české dělníky, stavěla je proti soc. dem. straně a jejich lákáním do svých řad tříštila bojovnou jednotu českého proletariátu. A Klofáčova nár. soc. strana se po několik prvých let své činnosti zaměřila 92 jen na tuto rozbíječskou činnost v řadách českého dělnictva. Ve své ničemnosti přikročila k tomu, aby dělnické řady tříštila viditelně při oslavě 1. máje, při oslavě tradičního třídně bojovného dne celého mezinárodního proletariátu Jako malý hoch si vzpomínám, jak jsem byl udiven tím, co se dělo při oslavě 1. máje v mé rodné obci v Kosmonosích, odkud dělníci chodili manifestovat o 1. máji do Mladé Boleslavi. Viděl jsem, že při oslavě 1. máje šli v minulém roce svorně ještě všichni dělníci do Mladé Boleslavi. Avšak viděl jsem, že v tomto roce šli 1. máj oslavovat jen soc. dem. dělníci. Národní socialisté ohlásili, že budou 1. máj oslavovat samostatně, a to v té neděli, která následovala po 1. máji. A viděl jsem pak, jak se v neděli řadili k pochodu na májovou manifestaci národních socialistů— dělníci t. zv.lepšího postavení, různí zřízenci, státní a zemští zaměstnanci a pod. Měli červenobílé prapory a své zvláštní odznaky; hrála jim k pochodu nejdražší hudba. A na svých zástavách měli nár. soc. manifestanti hesla o národě, o vlastenectví a o svém odporu proti proletářskému internacionalismu, jehož zásady si troufali nazývat „německým vynálezem a pod. Tak Klofáčova nár. soc. strana začala svoji hanebnou rozbiječskou práci proti soc. dem. dělnickému hnutí. Tak začala rozdělovat dělníky na „dělníky národní a „dělníky nenárodní a protinárodní. Tak začala Klofáčova strana vydělovat z třídní dělnické jednoty t. zv. lepší dělníky a odtahovat zřízence a veřejné zaměstnance od dělníků, jako by k nim nepatřili, jako by byli něco víc než dělníci. Tak začala Klofáčova strana dělat ze soc. dem. dělníků nevlastence i vlastizrádce. Tak začala Klofáčova strana dávat českým maloměšťákům příležitost, aby i oni pohlíželi na soc. dem. dělníky jako na vyvrhele, na psance, na „socany, jimiž se strašily děti a před nimiž se pobožné babičky křižovaly jako před lidmi podoby „Lucifera a „Antikrista. Aby se nacionálně odlišila od internacionalistické sociální demokracie, nosila Klofáčova nár. soc. strana záplavu červenobílých fanglí a oproti soc. dem. znaku s pochodní v rudém poli dala si do svého znaku „kladivo a péro, péro proto, aby naznačila, že vedle dělníků manuelní práce vyzdvihuje duševní pracovníky. A nejvíce se Klofáčova strana oháněla Karlem Havlíčkem Borovským, na kterého si dělala patent jako na svého svatého. Klofáč dlouho také nosil havlíčkovskou čamaru. To všechno Klofáčova strana dělala, aby dokázala, že být „bratrem znamená být národovcem, vlastencem a že být „soudruhem znamená vyznávat něco národu cizího, být protinárodním, být „nenárodním internacionálem. Takovouto hanebnou rozbíječskou činnost dělala Klofáčova nár. soc. strana po několik prvých let své existence. Zaměřovala svoji nacionalistickou agitaci nejprve výhradně do řad dělnictva, poněvadž nechtěla dělat v nacionalistické agitaci konkurenci mladočeské straně, se kterou byla od svého zrodu svázána pupeční šňůrou. A mladočeská strana potřebovala Klofáčovu nár. 93 soc. stranu především pro rozbíjení soc. dem. třídního dělnického hnutí; a potřebovala nár. soc. dělnické organisace také jako žluťácké organisace pro rozbíjení a zrazování dělnictva v jeho sociálních a hospodářských bojích; potřebovala nár. soc. dělnické organisace jako pomocnou a služebnou sílu kapitalistů v závodech. Avšak, když se Klofáčova nár. soc. strana s oporou vlivu, získaného nacionalistickou agitací v řadách dělnictva, zavedla, zmohla a i organisačně svým aparátem zařídila na širší politickou práci, provedla operaci, kterou mladočeská strana Kramářova nečekala. Klofáčova strana přeřízla pupeční šňůru, která ji svazovala s mladočeskou stranou, a plně se politicky osamostatnila, aby se mohla uplatnit siřeji, než jest jen rozbíjení dělnických řad a nacionalistické štvaní proti soc. dem. hnutí, při němž nár. soc. agitátoři musili dělat jen tu nejšpinavější práci, mnoho z toho nekoukalo a ke všemu byli nár. soc. provokatéři někdy dělnictvem pořádně zbiti. A tak se nár. soc. strana pustila do politické práce v širším měřítku a zaměřila svoji nacionalistickou agitaci i do maloměšťáckých mas, do úřednických kruhů, do vrstev živnostníků, maloobchodníků a řemeslníků a do masy nedefinovatelných vrstev a vrstviček, označených Klofáčem za změť „malých českých lidí. Mladočeská Kramářova strana žárlila na tyto aspirace nár. soc. strany a začala proti nim zuřit, když se ukázalo, že Klofáčova strana nejen dělá konkurenci mladočeské straně ve všeobecné nacionalistické agitaci, ale že chce v nacionálním smyslu podchycovat rostoucí odpor proti Kramářové positivní politice, znamenající akceptování existence rakouskouherské říše, znamenající součinnost s Vídní, součinnost s rakouskoněmeckou buržoasií a znamenající aktivní loyalitu vůči habsburskému císařskému trůnu. Kramář a Klofáč, někdejší tovaryš, vyučený v mladočeské straně, a domýšlivý politický mistr české buržoasie, se dostávali stále více do vzájemných hádek, do skandálů vzájemné žárlivosti a do vzájemných veřejných rvaček. Politické aspirace Klofáčovy nár. soc. strany také postupem let stále rostly. Rostly v souvislosti s tím, že nár. soc. poslanci v rakouské říšské radě přišli na způsob „obstrukce, na způsob obstrukčních, nacionálně efektních a pro rakouskouherskou říši neškodných parlamentních kraválů, jejichž dramatický průběh nár. soc. tisk, už „České slovo a „Večerník Českého slova, v Praze rozmazával a dělal z nár. soc. poslanců Buřívalů, Freslů, Lisých národní hrdiny. A politické aspirace nár. soc. strany rostly tím více, že Klofáč začal vystupovat jako „velký politik na zasedáních rakouskouherských delegací, že začal jezdit do Petrohradu, do Bělehradu a začal ze sebe dělat nového proroka slovanské politiky. Což vynášelo nár. soc. straně i finančně velmi mnoho, poněvadž dostávala ze zahraničí peněžní podpory, které umožnily Klofáčovi postavit hotel „Zlatá husa na Václavském náměstí a objekty paláce „Hvězda s přepychovým vybavením a s nákladným tiskárenským zařízením. 94 Klofáčova nár. soc. strana se politicky vyvíjela k tomu, aby v době provádění Kramářovy positivní rakušácké politiky jako oficielní politiky české buržoasie mohla aspirovat na úlohu národní české strany neoficielního charakteru, oficiosního charakteru, oposičního charakteru, neškodného pro RakouskoUhersko. A tak, jestliže se Kramářova a Klofáčova strana po léta vzájemně pomlouvaly, špinily a rvaly, došlo k jejich politické dohodě v r. 1911, při tehdejších volbách do rakouské říšské rady. Obě české nacionalistické strany, sloužící buržoasii, se ve volbách spojily, aby se pokusily společným postupem a vzájemným si vypomáháním snížit počet mandátů Čsl. soc. dem. strany oproti volbám v r. 1907, kdy soc. dem. strana dostala přes 38 % všech českých hlasů. A volby, konané v r. 1911 ve znamení koalice Kramářovy a Klofáčovy strany, znamenaly některé bolestné prohry pro Čsl. soc. dem. stranu. Na př. při tehdejších volbách kandidoval v Plzni dr. Soukup, avšak ve volbách nad ním vyhrál, díky spojení mladočeské a nár. soc. strany, nár. soc. poslanec Fresl. Dr. František Soukup tehdy současně kandidoval v Praze VII, avšak i tam nad ním vyhrál nár. soc. poslanec Jiří Stříbrný. Zvláště z těchto proher měl mladočeský a nár. soc. tisk jásavou radost. Dr. Fr. Soukup se po volbách v r. 1911 dostal do rakouské říšské rady tak, že zvolený soc. dem. poslanec v slánském volebním okresu se mandátu vzdal a v nových volbách byl poslancem zvolen on, dr. František Soukup. Jinak se i pražské soc. dem. dělnické hnutí drželo ve volbách dobře až na případ v Praze VII, kde to Jiřímu Stříbrnému pomohli vyhrát jateční dělníci. Zuřivý byl boj na Žižkově, kde v jednom okresu vyhrál národní socialista Buříval, ale v druhém žižkovském volebním okresu, obývaném i dělníky, to přes všechno zuření nepřátel vyhrál soudruh Bohumír Šmeral, byť jen s většinou 4 hlasů. Když v r. 1914 vypukla válka, ukázalo se, jak byla nár. soc. strana již prostoupena duchem švihovského rakušáckého oportunismu. Klofáč a Stříbrný šli sice do vězení, ale před odchodem do rakouského vězení pověřili druhé nár. soc. poslance, aby ve jménu ,,nacionálně a slovansky radikální nár. soc. strany dělali hanebně přizpůsobivou a servilně rakušáckou politiku. A tak se za války rakušáckou zbabělou politikou bezpříkladně kompromitovali nár. soc. poslanci Choc, Hiibschmann, Formánek, Buříval atd. Choc a Buříval se tak těžce kompromitovali, že je nár. soc. strana odstavila vůbec do pozadí a nemohla s nimi už nikdy vyjít na veřejnost. Když v r. 1917 byli Klofáč a Stříbrný propuštěni z vazby v rakouském vězení a v rakouském internačním táboru, protlačili se brzy do čelné řady nacionalistické české buržoasie vedle Kramáře, Rašína, Staňka atd. Klofáč a Stříbrný byli opět ve svém živlu jako nacionalističtí agitátoři a palác „Hvězda na Václavském náměstí se ze služeb rakušácké nár. soc. politice Hiibschman 95 nově dával s celým svým agitačním aparátem do služeb nejvypjatějšího českého nacionalismu a šovinismu. Klofáč se stal k 28. říjnu siláckým národním fenoménem, aby se v nové republice stal prvním ministrem národní obrany, a Jiří Stříbrný po svém efemerním aktu, podpisu výzvy k 14. říjnu 1918, měl určeno stát se „mužem 28. října a pak v nové republice vedle Klofáče nejvýznačnějším politickým činitelem nár. soc. strany. Dalším politickým vedoucím činitelem nár. soc strany se stal dr. Emil Franke, universitní knihovník, kdysi funkcionář agrární strany, který se do veřejnosti dostal v r. 1917a 1918 díky svým článkům v,, České demokracii, v časopise, jenž dočasně nahrazoval „České slovo. A v těch dobách kolem 28. října 1918 a na počátku první republiky se jako nár. soc. agitátorka stala známou ve svém zjevu mužatky i Fráňa Zemínová Nár. soc. strana se v těch dobách specialisovala na pořádání nepřetržitých národních manifestací v Praze a v druhých českých městech. Pořádání národních manifestací se pro nár. soc. stranu stalo mánií, kterou pak pěstovala ieště dlouho v první republice. A tuto mánii si nár. soc. strana osvojila do té míry že i velký nacionalista Rudolf Bechyně byl touto mánií národních socialistů namíchnut a udělal jednou vtip slovy: „Národní socialisté mají tak silnou mánii dělat ze všeho národní manifestaci, že když jdou po ulici a vidí h.... zapíchnou do něho národní praporek a už i u toho h.... pořádají národní manifestaci.
96 IV ČESKÉ DĚLNICKÉ HNUTÍ A OPORTUNISMUS SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE O STÁŘÍCH SOC. DEM. PŘEDÁCÍCH VELKÁ POLITICKÁ OSOBNOST BOHUMÍRA ŠMERALA Je důležito poznamenat, že Českoslovanská soc. dem. strana dělnická, založená na svatomarkétském sjezdu v Břevnově r. 1878, se v době rakouskouherské říše pokládala vždy za federativní složku sociální demokracie v celorakouském měřítku. Také odborové organisace tvořily součást odborových svazů organisovaných v celorakouském měřítku s ústřednami ve Vídni. Chci připomenout, že před první válkou za RakouskoUherska se při názvech často používalo termínu ,,českoslovanský namísto „český. I sociální demokracie se jmenovala „Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická. A tak se označovaly mnohé české korporace, instituce, pojišťovny a pod. Takže, když 28. října 1918 vznikla Československá republika, stačilo na mnohých firmách změnit jen „a v „e a firmy zůstaly. Z dokumentů, vztahujících se k počátkům dělnického hnutí v českých zemích, je patrno, jak vřele vlastenecky cítili zakladatelé Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické Ladislav Zápotocký, J. B. Pecka, Josef Hýbeš a druzí. Bili se za věc utlačeného českého národa. A nebylo to v rozporu, nýbrž ve shodě s jejich třídními city proletářského internacionalismu. Jako federativní složka celorakouské sociální demokracie řídila se Českoslovanská sociálně demokratická strana usneseními sjezdu celorakouské sociálně demokratické strany, pokyny jejího ústředního vedení a solidárně se s německým sociálně demokratickým dělnictvem účastnila všech bojových akcí. Na př. mohutné revoluční akce roku 1905, které byly ohlasem první ruské revoluce, provádělo solidárně dělnictvo všech zemí Rakouska. A v českých zemích šli čeští a němečtí dělníci bok po boku ve srážkách s policejní, četnickou a vojenskou mocí císařské vídeňské vlády. Vladimír Iljič Lenin, který jako významný 97 úspěch ohlasu první ruské revoluce vyzdvihl vybojování všeobecného hlasovacího práva v rakouské říši, zdůrazňoval, že tento úspěch byl umožněn bojovnou internacionální solidaritou dělnictva všech zemí a všech národů Rakouska. Byla to cesta revolučního nástupu dělnictva Rakouska ve znamení proletářské internacionální bojové jednoty; byla to cesta, podobná cestě, po které proletariát Ruska kráčel k svému historickému vítězství 7. listopadu 1917. V pozdějších letech se však v dělnickém hnutí Rakouska projevovaly tendence tříštící jeho řady po nacionální linii. Především v českých zemích bylo pod vlivem revisionistů českoslovanské sociální demokracie, kteří byli zároveň nacionalisty, a pod vlivem snahy o soutěžení s českou Klofáčovou národně sociální stranou stále hlasitěji naléháno na to, aby se české dělnické hnutí politicky a organisačně osamostatnilo a aby přestalo poslouchat vídeňské vedení celorakouské sociální demokracie. Těmto nacionálně separatistickým tendencím v českém sociálně demokratickém hnutí napomáhal postup vídeňských sociálně demokratických vůdců, kteří propadali stále servilnějšímu oportunismu vůči habsburské monarchii, sesmekávali se na linii tiché podpory rakouskouherského imperialismu, a jako se část vídeňských sociálně demokratických vůdců v čele s Pernerstorferem dostávala do blízkosti i všeněmeckých nacionalistů, tak se druhá jejich část v čele s Renrierem a Bauerem dostávala na posici oportunismu v nacionální otázce v podobě koncepce t. zv. národní kulturní autonomie. Vídeňští sociálně demokratičtí vůdci neprojevovali nejmenší pochopení pro národní snahy Čechů a hnali vodu na mlýn českých nacionalistů a na mlýn nacionálně separatistických snah v Českoslovanské sociální demokracii. Sjezd Socialistické internacionály v Kodani roku 1910 odsoudil tříštění celorakouské internacionální jednoty dělnictva, k němuž krokem bylo osamostatnění českých sociálně demokratických odborových organisací. České odborové organisace, které do té doby byly součástí celorakouských odborových svazů, vytvořily své samostatné odborové svazy a vy tvořily i samostatnou, od Vídně oddělenou odborovou ústřednu, Českoslovanské odborové sdruženi v Praze v čele se známým sociálně demokratickým odborovým rozbiječem Rudolfem Tayerlem. Mělo to svůj odraz i v politických organisacích Českoslovanské sociálně demokratické strany. Vyvstali t. zv. autonomisté a centralisté. Autonomisté drtivě vítězili a tak se po roce 1910 Českoslovanska sociálně demokratická strana vypojila z celorakouské sociální demokracie a stala se zcela samostatnou stranou; a také její klub poslanců na rakouské říšské radě ve Vídni postupoval zcela samostatně. Předáky autonomistů byli Antonín Němec, František Soukup, Lev Winter, Rudolf Bechyně, Gustav Habrman, Karel Vaněk aj. S autonomisty šel i soudruh Bohumír Šmeral, který se dlouho zdráhal opustit cestu jednoty s celorakouskou sociální demokracií. Při volbách do rakouské říšské rady v roce 1911 kandidovaly již odděleně Českoslovanska 98 sociálně demokratická strana a „česká sociálně demokratická strana dělnická jak se označili centralisté, spjatí dále s odborovým a politickým ústředím v Vídni. Ve volbách vyhrála plně Českoslovanská sociálně demokratická strana6 při čemž arciť oproti výsledkům voleb v roce 1907 vlivem oportunismu a vlivem tříštění dělnických sociálně demokratických organisací obdržela menší počet mandátů. Známými předáky centralistů byli Petr Cingr, Edmund Burian, František Merta atd. Centralisté vydávali nejprve v Brně vedle autonomistické „Rovnosti svůj časopis „Dělnický deník, který byl pak přenesen do Moravské Ostravy a stal se později časopisem KSČ pro Ostravsko. Separatismus Českoslovanské sociální demokracie byl ostře odsuzován celým mezinárodním dělnickým hnutím a velmi ostře i ruskými bolševiky, kteří v tom viděli špatné znamení s hlediska vítězství proletářské revoluce při očekávaném rozpadu rakouskouherské říše. Dlužno říci, že české dělnictvo se vzpěčovalo vlivům nacionálního separatismu a stále udržovalo bojovou jednotu s německým dělnictvem a zvláště v průmyslových oblastech, kde pracovali čeští a němečtí dělníci pohromadě, čeští dělníci osvědčovali bratrskou třídní jednotu s německým dělnictvem. A tato jednota se pak projevila i v revolučních letech války. Když např. v lednu 1918 vídeňské dělnictvo vyhlásilo generální stávku, kterou provádělo i německé dělnictvo v českých zemích, zdvihlo se ke stávce i české dělnictvo. A zejména na Ostravsku, kde byli čeští dělníci pohromadě s německými dělníky nejtěsněji, se odehrály veliké bojové revoluční bouře za internacionální solidarity českého a německého dělnictva. Zatím však již revoluční vlna národně osvobozeneckého hnutí ve všech zemích RakouskoUherska živelně stoupala a věc národní svobody a státní samostatnosti se dostala do popředí jako cíl národně revolučního boje i československého lidu. Je nepochybné, že by se byly události při rozvrácení rakouskouherské říše v první světové válce jinak vyvíjely, kdyby bývala byla uchována internacionální jednota dělnictva v celorakouském měřítku, kdyby při účasti na národně osvobozeneckém hnutí zemí RakouskoUherska dělnictvo těchto zemí bylo udržovalo internacionální třídní bojovou jednotu, kdyby byli nezískali v sociálně demokratických organisacích převahy nacionální separatisté a kdyby ve Vídni, jež měla být centrem revolučního nástupu dělnictva všech zemí RakouskoUherska, neměli rozhodující slovo oportunističtí sociálně demokratičtí vůdci, myslící na záchranu habsburské monarchické říše a nemající pochopení pro revoluční snahy rakouskouherských utlačovaných národů. Historickým faktem bylo, že Vídeň se nestala Petrohradem, jenž za vedení bolševiků, za vedení Leninova byl při Velké říjnové socialistické revoluci vůdčím centrem revolučního hnutí proletariátu všech částí carské říše, všech částí obrovité mnohonárodnostní ruské země, a po vítězství 7. listopadu 1917 díky internacionální jednotě proletariátu uchoval pro vládu dělníků a rolníků 99 a pro socialismus velikou ruskou říši v celistvosti od Smolenska až k Vladivostoku, od Astrachaně až k Archangelsku, od Oděsy až do Střední Asie až k Pamiru, od Baltického a černého moře až k Ledovému oceánu a až k Tichému oceánu. Udržením veliké mnohonárodnostní ruské země v celistvosti dala Velká říjnová socialistická revoluce základ ke všem těm světodějinným převratům, které z obrovitého Sovětského svazu učinily mohutnou velmoc vítězného socialismu a komunismu. Bylo historickým faktem, že se při rozvracení rakouskouherské mnohonárodní říše již na jaře roku 1918 ukázalo, že revoluční vlna tu směřuje k rozbití RakouskoUherska a k vytvoření samostatných národních států. Rozhodující silou tohoto revolučního hnutí bylo dělnictvo jednotlivých národů, avšak hegemonie v tomto hnutí dosáhla buržoasie, která se starala, aby se nástupnické státy, vznikající na troskách rakouskouherské říše, vyvinuly ve státy s kapitalistickým společenským řádem. A nyní několik charakteristických črt o starých předácích sociální demokracie. Antonín Němec, který byl typografem, zastával jako dělnický předák funkci předsedy Ústředního výkonného výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. V rakouské říšské radě byl poslancem již od r. 1907. Jako dělnického předáka si ho před první světovou válkou vážil Vladimír Iljič Lenin, který se s Antonínem Němcem setkával v Exekutivě a v byru Socialistické internacionály. Píše o tom soudružka Krupská ve svých „Vzpomínkách na Lenina. Uvádí, že pro svoji známost s Antonínem Němcem a pro svoji důvěru k českému dělnickému hnutí soudruh Lenin rozhodl, aby se v Praze v lednu r. 1912 konala VI. všeruská konference soc. dem. strany Ruska, na které byla založena slavná strana bolševiků. Antonín Němec uložil Jáchymu Havlenovi jako organisačnímu sekretáři české sociální demokracie, aby illegální konání pražské konference bolševiků zajistil. Havlena pak dostal od soudruha Lenina jako dar bolševické strany zlaté hodinky s věnováním. Pražská konference bolševické strany se konala v Lidovém domě v Hybernské ulici, který je dnes museem Vladimíra Iljiče Lenina. Síň, v níž se konference konala, leží ve vnitřním vysokém traktu, v němž již před válkou byla umístěna veliká tiskárna, v níž se tisklo „Právo lidu. Pro konání illegální konference bolševiků byla volena tato síň, nalézající se vysoko ve čtvrtém poschodí. Dole v Lidovém domě, v oddělené restaurační místnosti, se pak konal rozlučovaci 100 večer po zakončení konference, jehož se účastnil Lenin. Jménem Ústředního výkonného výboru Čsl. soc. dem. strany se s delegáty konference loučil Antonín Němec. A vyprávělo se pak, jaké podiveni soudruh Lenin projevoval když delegátům bolševické konference, na níž bylo provedeno odpojení se od menševiků a založení samostatné strany bolševiků, dával Antonín Němec ve svém rozlučovacím projevu za příklad udržování jednoty Čsl. soc. dem stranu, v níž prý „pohromadě svorně drží marxisté i revisionisté, revolucionáři i oportunisté, internacionalisté i nacionalisté atd. Antonín Němec byl vždy soc. dem. poslancem za Libeň, kde byl kdysi značně oblíbený, avšak jakmile po válce začal dělnické hnutí zrazovat a figuroval v čele soc. dem. pravicových vůdců, připravilo mu libeňské dělnictvo v r. 1920 bouřlivé přivítání na schůzi ,,U Deutschů. Antonín Němec musil z Libně utíkat, popliván rozhořčenými dělníky a dělnickými ženami. Libeňské revoluční dělníky vedli tehdy soudruzi Hruška, Mach, Suchánková, otec soudruha Krosnáře a j. Antonín Němec sehrál tu nejžalostnější úlohu v prosinci r. 1920. Byl předsedou komanditní společnosti „Antonín Němec a spol., která byla formálně vlastníkem všech objektů Lidového domu v Praze II, Hybernská ul. č. 7. Bylo ovšem jasno, že skutečným vlastníkem tohoto domu bylo dělnické hnutí, které na zakoupení Lidového domu, na výstavbu vnitřních objektů, na tiskárnu „Práva lidu, zařízení „Lidobia atd. sbíralo obětavě peníze. Z titulu zmíněné komanditní společnosti jako formálního vlastníka Lidového domu však pražská policie v prosinci r. 1920 násilně zabrala celý Lidový dům, jenž byl v řádných rukou soc. dem. strany — levice, která na zářijovém sjezdu soc. dem. strany prokázala, že za ní jde naprostá většina členstva sociální demokracie. Poněvadž bylo možno již očekávat, že soc. dem. pravicoví vůdcové něco chystají, byli 9. prosince 1920 svoláni k 5. hodině do zahradního sálu Lidového domu naši důvěrníci. Jejich schůze byla však přepadena četníky a za surového mlácení lidí rozehnána. A pak večer, když četnictvo a policie vykonaly své násilné dílo, vstupovali do Lidového domu jako jeho „vlastníci pravicoví soc. dem. vůdcové. Vcházeli do Lidového domu, když po zabráni tiskárny a redakce byli policií z Lidového domu násilně vynášeni ztýraní naši redaktoři, soudruzi Vacek, Olbracht, Novotný, Vorel a j. A jako hlavní „vlastník se ujímal po násilném zabrání Lidového domu jeho správy Antonín Němec. Zemřel brzy jako duševně chorý v Bohnicích. A nyní něco o dru Františku Soukupovi, který býl advokátem s kanceláří v budově Lidového domu. Přední místo ve vedení soc. dem. strany si získal Soukup svým vystupováním za pražských bouří v r. 1905, kdy jako táborový řečník mluvil na Václavském náměstí k dělnickým masám demonstrujícím za všeobecné hlasovací právo. Soukup býl znám tím, že vždy pronášel velmi vznosné řeči. Kolovalo mnoho průpovídek o příhodách při jeho vášnivých 101 recích, jako na př., že tak dlouho bouchal do stolu, až asistujícímu policejnímu komisaři za smíchu dělníků spadla odložená vysoká čepice se stolu, nebo že žádal účastníky schůze, aby mu vrátili manžety, které mu při řečnických gestech z rukávů vypadly, a pod. František Soukup byl i příležitostným epickým básníkem. Pravidelně k 1. máji napsal do „Práva lidu slavnostní báseň. Pokud jde o způsob Soukupova řečnění, nutno připomenout, že v starém dělnickém hnutí se jako táboroví řečníci mohli uplatňovat lidé, schopní svým hlasem ovládnout i velká desetitisícová shromáždění, poněvadž ještě nebylo mikrofonů. Kdo byl jako táborový řečník tělesně slabší a musil křičet, strhl si pravidelně svůj hlas a mnohdy navždy chraptěl. Proto starší soc. dem. předáci měli vzhled lidí zvláštních postav. Byli většinou velcí, silní a i tlustí, takže vydrželi i dechem a mohli své projevy slyšitelně pronášet na velkých prostranstvích. Musili mluvit ovšem pomalu, oddělujíce každé slovo, aby se tak řeč mohla srozumitelně donést až k nejzadnějším posluchačům desetitisícových táborů lidu. Staří soc. dem. předáci, jak se vždy říkalo, měli vnějškově vzhled „medvědů. Tak vypadali Jaurěs, Vandervelde, de Brouckere, Adler, Renner, Branting, Troelstra, Turati atd. A tak vypadal na př. i Antonín Němec, zatím co František Soukup byl silný a zvlášť vysoký, s bradou; a tak vypadal i soudruh Bohumír Šmeral, ovšem tehdy bezvousý, kterému jsme vzhledem k jeho mohutnému zjevu říkali „starý pardál. Soudruh Šmeral byl však řečníkem mimořádných schopností, velkého stylu a přímo fascinující působivosti. Měl marxistické vzdělání a na masy působil silou logického přesvědčování a pak úchvatnými obrazy ve své řeči. A soudruh Šmeral mluvil ještě plamenněji, když se stal vůdcem KSČ. Své projevy končil slovy, která povzbuzovala k revolučnímu boji i v dobách nejtěžších persekučních útoků proti komunistickému hnutí. Na př. pronášel takové věty: „Pronásledují nás, komunisty, a chtějí nás umlčet. Avšak i kdyby nás umlčeli jako otroky, budeme se umět i jako němí domluvit a vyrazíme jednou s drtivou silou vpřed! A v dobách šíření reakční temnoty uměl povzbuzovat takovými slovy jako na př.: „Čím temnější je noc, tím jasněji od východu září pěticípá hvězda. Avšak vraťme se do minulosti k dru Fr. Soukupovi. Za války 1914—1918 František Soukup dělal velmi bojácnou politiku a schoulen ve své kanceláři nevylézal, když nemusil. A přece on měl v r. 1912 jménem Čsl. soc. dem. strany hlavní slovo na basilejském sjezdu Socialistické internacionály a po tomto sjezdu roznášel po táborech lidu výzvu basilejského sjezdu, aby se dělníci všech zemí vzepřeli imperialistické válce. Dr. František Soukup pro svoji oportunistickou bojácnost měl za války i několik trapných nehod. Pro svůj strach na př. prozradil jednu odbojovou spojku, která pak byla zatčena rakouskou policií. A nátlakem rakouských úřadů se nechal donutit k tiskovému projevu, v němž po atentátu Friedricha Adlera na hraběte Sturgkha, předsedu 102 rakouské vlády v r. 1916, vyslovoval v novinách soustrast dru Viktoru Adlerovi jak prý musí být nešťastným otcem, když má syna, který zastřelil c. k. ministerského předsedu. Před 28. říjnem 1918 byly chvíle, kdy Fr. Soukup pronášel v nejvyšší tónině nacionalistické řeči. Byl vrcholně šťasten, že po všech svých oportunistických malérech v době provádění rakušácké politiky na něho padl los, aby byl „mužem 28. října. V Československé republice byl prvním ministrem spravedlnosti jako soc. dem. advokát. A když přestal být ministrem, čekal, kdy se mu naskytne příležitost něčím na sebe opět upozornit. A tu vzpomínám toho, co nám vypravoval soudruh Zápotocký. V tu dobu se prý dr. Houserovi podařilo přemluvit dr. Soukupa, že by si měl udělat jako advokát reklamu něčím takovým, jako by byla obhajoba před soudem Aloise Muny, proti němuž tehdy byla pořádána štvanice, jdoucí až k trestnímu stíhání. Soukup se obhajoby vskutku také ujal a dal to široce rozhlásit. Ve vládě a ve vedení soc. dem. strany z toho však vznikl poprask a nadávání proti Soukupovi. A tak, aby Soukup byl uchráněn skandálu, že jako advokát hájí prononsovaného tehdy „bolševického emisara, byl proces proti Aloisů Munovi zastaven a již se nekonal. Pak již nadcházely dny zrádné
činnosti dra Fr. Soukupa, kdy byl Soukup dělníky Prahy VII vyhnán z
„Uránie, kde měl řečnit. Poté přišel prosinec r. 103 nejlživějších útoků proti vedení soc. dem. levice. Pomocí jakéhosi provokatéra Engelberta Kučery začal Bechyně v červenci r. 1920 provokace proti soc. dem. levici tvrzením, že dostává z Moskvy brilianty a že tak získává lidi ochotné za peníze ohrožovat „mladou republiku a demokracii. Vskutku, málokdo své svědomí zatížil tak nečestnými způsoby boje proti revolučnímu dělnictvu jako Rudolf Bechyně. V odměnu za to byl Rudolf Bechyně v 20 letech první republiky téměř stále ministrem. Zasedal za sociální demokracii v „koaliční pětce a rozuměl si se Švehlou i se Šrámkem v provádění různých zákulisních pletich. Preiss měl Rudolfa Bechyně ve veliké oblibě, prý „pro jeho duchaplnost. Oficielním vedoucím
představitelem Čsl. soc. dem. strany byl v dobách kolem 28. října Za první světové války se, jak známo, v plzeňských Škodových závodech odehrávaly velké bojovné bouře dělnictva proti válce, proti válečnému zbídačování a proti válečnému zotročování ve zbrojní výrobě, při čemž tyto bouře měly i nacionálně revoluční charakter. Vzpomeňme, že tyto bouře plzeňského dělnictva zapůsobily i na mladého Julia Fučíka, který v Plzni žil se svými rodiči a studoval tu reálku. Soc. dem. předáci Habrman, Pik a Remeš vynaložili všechno úsilí, aby soc. dem. hnutí na Plzeňsku učinili k 28. říjnu 1918 baštou nacionalismu a později v první republice baštou soc. dem. reformismu. Soc. dem. poslanec Luděk Pik, který byl holičským dělníkem, se brzy za první republiky stal starostou Plzně a byl zvolen „za dělnictvo členem správní rady Škodových závodů. Tato funkce mu podle našich zjištění vynášela ročně 350.000 Kč, takže Luděk Pik patřil k nejlépe placeným pomahačům čsl. kapitalismu. Co se týče Gustava Habrmana, bylo známo, že se později dostal do konfliktu s T. G. Masarykem. Byli si pak osobně nepřátelští. Jako důvod toho se uvádělo, že Gustav Habrman si chtěl na stáří odpočinout ve funkci vyslance ve Vídni, byl již k odjezdu připraven, avšak v poslední chvíli prý T. G. Masaryk odjezd Habrmanu znemožnil a Beneš prý nikdy Habrmanovi neřekl, proč se tak stalo. V osobní zlobě proti T. G. Masarykovi si pak Habrman podával ruce s básníkem J. S. Macharem, kterého T. G. Masaryk po převratu jmenoval generálním inspektorem čsl. armády, ale náhle ho jednoho dne degradoval a neprojevoval mu pak již nikdy přízeň přes to, že J. S. Machar a T. G. Masaryk byli nejbližšími osobními přáteli od počátku činnosti realistické strany a z dob realistického „Času. J. S. Machar se ze vzteku proti Masarykovi 104 dostal až k Jiřímu
Stříbrnému, kterého Masaryk a Beneš také odstavili vy čítajíce mu zbohatnutí, o
které se u Stříbrného sami předtím postarali. Se jménem Vlastimila Tusara jsou
spjaty dvě vlády v republice v r. svěřila úkol zachraňovat čsl. kapitalismus proti revolučnímu hnutí dělnictva i předstíráním, že „se sociální demokracie chápe moci v zájmu dělnictva Vlastimil Tusar, původním povoláním obchodní příručí, patřil vedle Vaňka Filipínského a druhých k vedoucím činitelům soc. dem. strany na Moravě Byl to politický machr, který šel cynicky za svojí kariérou. Stal se při volbách r. 1911 poslancem v rakouské říšské radě. V prvých letech války dělal nejservilnější rakušáckou politiku. Byl denním návštěvníkem u moravského místodržitele barona Heinolda a jezdil stále i do Vídně. V r. 1917, když byla opět obnovena činnost rakouské říšské rady, byl zvolen jejím místopředsedou za české poslance. Vykonával tuto funkci s nejplnější loyalitou vůči císaři a vídeňské vládě. Jako prohnaný kariérista se však dovedl později přizpůsobovat rozmachu národně revolučního hnutí. V den 28. října 1918 byl Vlastimil Husar ve Vídni a po 28. říjnu působil dále ve Vídni jako vídeňský zplnomocněnec pražského Národního výboru a později vlády. Ku konci května r. 1919 se Vlastimil Tusar objevil v Praze jako designovaný soc. dem. předseda vlády, jež pak v červnu 1919 nastoupila po vládě Kramářové. Vlastimil Tusar dělal čsl. buržoasii od prvé chvíle své vlády oddaného služebníka. Po nastoupení své vlády se nevybíravě vrhl mocenskými prostředky proti soc. dem. levici. Jako soc. dem. ministerský předseda dal ihned zavřít na Pankráci řadu bojovníků soc. dem. levice. Vlastimil Tusar, který kulhal a mluvil přidušeným sípavým hlasem, byl revolučním dělnictvem hluboce nenáviděn. Říkalo se mu „kulhavý ďábel. Vedl velmi okázalý život, při čemž stavěl na odiv svoji ženu, mladou vídeňskou učitelku, kterou si vzal, když odvrhl svoji starou ženu, která pak po léta chodila do brněnské komunistické „Rovnosti dokazovat, co je Tušar za člověka. Jako letní sídlo si Vlastimil Tusar vybral dobříšský zámek, jejž mu dal ColoredoMansfeld k disposici. Tusarova žena se tak dostala do styku s aristokratickými rodinami. A když Vlastimil Tusar, který se po odstoupení své vlády v září r. 1920 stal čsl. vyslancem v Berlíně, záhy zemřel, provdala se Tusarova žena za hraběte ThurnTaxise. Vlastimil Tusar bude mezi zrádnými pravicovými soc. dem. vůdci vždy uváděn jako brutální cynik, intrikán a démonický zloduch. A nyní ještě několik poznámek o Františku Modráčkovi. Svým povoláním dělník byl Modráček z počátku osvětovým pracovníkem v soc. dem. straně. Působil při založení „Dělnické akademie. Jak vypravuje soudružka Krupská ve svých „Vzpomínkách na Lenina, dostala se do styku s rodinou Františka Modráčka v r. 1901, když Lenin po svém vyhnanství v Ufě odjížděl tehdy za hranice, aby v Mnichově redigoval „Jiskru. Modráček byl určen za spojku, 105 která měla v Praze přijmout soudružku Krupskou a dále jí zajistit cestu k soudruhu Leninovi do Mnichova. Soudružka Krupská tehdy navštívila Modráčkův byt ve Vršovicích a jak to napsala, učinila si při styku s ženou Fr. Modráčka velmi příznivý dojem o vlastnostech českých ženhospodyň. František Modráček patřil později k propagátorům Bernsteinova revisionismu v českém soc. dem. hnutí. Stal se soc. dem. poslancem v rakouské říšské radě. Za války byl podporovatelem českého buržoasního nacionalismu. Již v r. 1917 začal vydávat svůj časopis „Socialistické listy, ve kterých pak psal zuřivě proti ruskému bolševismu. Pod tlakem hnutí soc. dem. levice byl František Modráček jako vydavatel „Socialistických listů vyloučen v r. 1919 ze soc. dem. strany. A spolu s Josefem Hudcem a známým profesorem dr. Josefem Mackem založil svoji stranu, která propagovala t. zv. družstevní socialismus. Politicky se tato strana ve svých protikomunistických štvanicích dostávala do jedné řady s nejreakčnějšími živly včetně t. zv. „husitských žen. Když Modráčkova strana s propagováním t. zv. družstevního socialismu naprosto pohořela, vrátili se František Modráček a prof. dr. Josef Macek zpět do soc. dem. strany, zatím co Josef Hudec přešel do Kramářovy strany a stal se redaktorem „Národních listů. Můžeme říci, že asi od r. 1909 byl vedoucím politickým činitelem Čsl. soc. dem. strany soudruh Bohumír Šmeral. Soudruh Šmeral byl velikou osobností, která měla své významné místo v politickém životě českých zemí v době RakouskoUherska i v dalším politickém vývoji. Ctíce dnes s nejhlubší úctou památku soudruha Bohumíra Šmerala, který zemřel 9. května r. 1941 v Moskvě, my vzdáváme čest jeho dílu jako dílu vůdčího zakladatele KSČ vedle soudruhů Zápotockého, Hakena, Kreibicha, S. K. Neumanna, Františka Kubače, Marka Čulena atd. A my stále vděčně vzpomínáme jeho nezapomenutelných zásluh, které si získal svojí činností v čele KSČ, které si získal jako významný činitel Komunistické internacionály, které si získal jako bojovník za československosovětské přátelství a které si získal jako populární tribun dělnického revolučního hnutí, jako vysoce vzdělaný propagátor učení Marxe, Engelse a Lenina, a které si získal jako vynikající komunistický novinář, publicista, teoretický a politický spisovatel. V naší paměti nám provždy zůstane soudruh Bohumír Šmeral jako člověk neskonale dobrého srdce, hluboce ušlechtilé povahy a nejvřelejšího poměru k dělníkům a k soudružským spolubojovníkům 106 a spolupracovníkům. Všichni víme, jak přímo láskyplný byl vztah soudruha Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého k soudruhu Bohumíru Smeralovi, který jako první z vedoucích pracovníků československého revolučního dělnického hnuti jednal s Vladimírem Iljičem Leninem o zvěstování jeho učení v naší zemi a kterého měl soudruh Lenin osobně velmi rád stejně jako druzí sovětští soudruzi. Sovětští soudruzi vyjádřili svoji poctu životu dílu a světlé památce soudruha Bohumíra Šmerala po 9. květnu r. 1941 uspořádáním mimořádně imposantního komunistického pohřbu, jehož isme byli v Moskvě svědky. A nyní několik slov o životní dráze a počáteční politické činnosti soudruha Bohumíra Šmerala. Bohumír Šmeral, narozený 25. října r. 1880 v Třebíči na Moravě, byl synem učitele německé obecné školy. Neboť jeho otec žil ještě v době t. zv. utrakvismu, dvojjazyčného vzdělávání se lidí českého původu a českého cítění, než nabylo převahy české školení a české vzdělání. Z utrakvistických počátků vyšla jak známo i velká česká spisovatelka Karolina Světlá, stejně jako její sestra Žofie Podlipská a z utrakvistických počátků vyšli i mnozí druzí známí čeští národní pracovníci, jako na př. i dr. Miroslav Tyrš a Jindřich Fugner, zakladatelé Sokola. A pokud jste četli ve Smetanově museu ukázky korespondence Bedřicha Smetany z šedesátých let 19. století, přesvědčili jste se, že ani tvůrce nejčeštější národní hudby neovládal plně všechny jemnosti českého spisovného jazyka, poněvadž musil studovat na německých školách, což mu umožnilo být vychovatelem v rodině hraběte Thuna a v rodinách jiných šlechticů, německých nebo poněmčených. Otec soudruha Bohumíra Šmerala dal nejen jej, ale i jeho čtyři bratry studovat na české střední škole a na české universitě v Praze. Soudruh Bohumír Šmeral vystudoval právnickou fakultu a byl promován v aule Karolina v Praze. Právníkem byl i bratr soudruha Bohumíra Šmerala — dr. Theodor Šmeral, získavší si jako příslušník soc. dem. strany velkou zásluhu českým překladem prvého dílu „Kapitálu Karla Marxe, při čemž spolupřekladatelem byl dr. Lev Winter, již za Rakouska soc. dem. poslanec a později v Čsl. republice soc. dem. ministr. Dr. Theodor Šmeral byl od r. 1921 členem Komunistické strany Československa a jako obhájce ve věČech trestních obhajoval pronásledované komunistické bojovníky při různých velkých trestních procesech. Dalším bratrem soudruha Bohumíra Šmerala je soudruh Arnošt Šmeral, který po celou dobu své činnosti jako středoškolský profesor učil na reálce v Písku. Soudruh Arnošt Šmeral je od založení KSČ jejím členem a funkcionářem. Od roku 1945 působí soudruh Arnošt Šmeral, žijící stále v Písku, jako funkcionář krajského výboru Svazu československosovětského přátelství v budějovickém kraji a s velikou obětavostí pracuje i ve hnutí obránců míru. Třetím bratrem soudruha Šmerala byl Albín Šmeral, který byl pracovníkem úřadu pro válečné 107 poškozence v Praze-Karlíně na Invalidovně. A čtvrtým bratrem byl Hubert Šmeral, který pracoval jako vrchní revident v Dělnické úrazové pojišťovně v Praze. Hubert bydlil často v rodině soudruha Bohumíra Šmerala, který se v roce 1928 v Moskvě oženil se soudružkou Sofií Alexandrovnou Argutinskou, která pocházela, jak se říkalo, z knížecí rodiny v Arménii. Pamatuji se, jak melantrišský „Pražský ilustrovaný zpravodaj přinesl tehdy fotografii soudružky Soni Šmeralové, při čemž zaznamenal různé pověsti, které se s jakousi pýchou šířily o knížecím jejím původu. Říkalo se, že je to gruzínská kněžna, a říkalo se docela, že je sestrou soudruha Stalina. Soudružka Soňa Šmeralová, která se v mládí učila jezdit na koni a používat pušky, byla statečnou bojovnicí. Účastnila se bojů Rudé armády v letech občanské války a jako velitelka oddílu „Narodnoje opolčenije se účastnila i bojů Sovětské armády za Velké vlastenecké války. Soudružka Soňa Šmeralová, která dala soudruhu Bohumíru Šmeralovi syna Jana, žije nyní v Moskvě s tímto svým jediným synem, který je dnes vědeckým pracovníkem v oboru dějin Československa. Pracovala řadu let ve Svazu sovětských spisovatelů a působila tu jako znalkyně československé literatury. Soudružka Soňa Šmeralová, vyznamenaná naší stranou a vládou vysokým vyznamenáním, Řádem bílého lva, má stále úzký vztah k naší zemi, kterou dobře poznala za svého dlouholetého pobytu v Československu před válkou, když se soudruhem Bohumírem Šmeralem v Praze žila. Po vystudování právnické fakulty nešel soudruh Bohumír Šmeral jako doktor práv hledat své povolání v právnickém oboru, nýbrž pokládal právní vzdělání na universitě jen za vysokoškolský stupeň svého všeobecného vzdělání a veden svým hlubokým ideovým a politickým přesvědčením viděl své povolání v činnosti pro zájmy a revoluční cíle dělnického hnuti. Byl politickým redaktorem soc. dem. ústředního tiskového orgánu v Praze, deníku „Právo lidu. Jako redaktor „Práva lidu soudruh Bohumír Šmeral vykonával významné politické íunkce v soc. dem. straně dělnické, až se stal v r. 1911 poslancem soc. dem. strany v rakouské říšské radě a až se stal jako přední člen Ústředního výkonného výboru Českoslovanské soc. dem. strany dělnické jejím uznávaným politickým vůdcem. K soudruhu Bohumíru Šmeralovi chovali soc. dem. dělníci vždy plnou a hlubokou důvěru, protože byl opravdu intelektuálem revolucionářem. Dodejme, že v době před válkou, podobně jako v pozdější době revoluční činnosti KSČ, musil inteligent prodělat vskutku hluboký a upřímný vnitřní přerod ideologický, mentální, citový a i morální, aby se přihlásil do řad dělnického třídního hnutí. Neboť zde ho čekala těžká práce a zde ho čekalo ve smyslu osobního života jen odříkání, strádání, persekuce a i kriminál, když bylo třeba postavit se nebojácně a neohroženě tváří v tvář i bezohledným a surovým pronásledovatelům a potlačovatelům dělnického hnutí, odhodlaným střílet do dělnictva a mučit revoluční dělnické bojovníky. 108 A soc. dem. dělníci před první světovou válkou a stejně i komunističtí dělníci v době první republiky si dávali dobrý pozor na inteligenty jako příslušníky sociální „mezitřídy, zmítající se mezi vlivem a silou buržoasie a vlivem a silou dělnické třídy. Revoluční dělníci byli vždy velmi ostražití vůči inteligentům, majícím sklon ke kolísání, maloměšťáckému oportunismu i maloměšťáckému radikalismu v podobě anarchismu a trockismu. A revoluční dělníci podrobovali inteligenty i stálým zkouškám pevnosti jejich přesvědčení. Dělníci si však vždy nesmírně vážili prověřených a osvědčených vzdělanců a byli vděční za to, že do služeb revolučního dělnického hnutí dávali své vzdělání i své vlohy a schopnosti, tak jako dělníci byli vděční a povždy budou neskonale vděčni za to, že do služeb revolučního dělnického hnutí, do služeb vědeckého osvícení dělníků a do služeb povznesení dělnické třídy k její světodějinné revoluční úloze — dali svého genia Karel Marx, Bedřich Engels a Vladimír Iljič Lenin. Přitom Karel Marx byl synem justičního rady a manželem ženy šlechtického původu, docela příbuzné pruského ministra vnitra. Bedřich Engels byl synem bohatého západoněmeckého průmyslníka a spojil se s Karlem Marxem v nejzářnější dvojici hvězd na nebi světových dějin lidstva, když jako syn průmyslníka byl vyslán do ciziny na studijní praxi, aby se stal ještě bohatším průmyslovým magnátem. Bedřich Engels se zatím stal po boku Karla Marxe největším světovým revolucionářem a penězi, které měl jako syn bohatého průmyslníka, pomáhal existenčně vydržovat Karla Marxe a jeho rodinu v anglické emigraci. A Bedřich Engels byl ochoten obětovat sebevíce peněz, aby se Karel Marx při své jedinečné genialitě mohl věnovat vědecké práci a aby si mohl prodlužovat i cestami do zahraničních lázní svůj nesmírně vzácný život. Bedřich Engels svojí peněžní podporou umožňoval Karlu Marxovi i jeho cesty do Karlových Var v Čechách, kde si Marx léčil svoji jaterní chorobu, a to tak svědomitě, že úředník rakouské policie, který dostal za úkol sledovat v Karlových Varech Karla Marxe jako nejnebezpečnějšího revolucionáře, mohl v záznamech pro vídeňskou císařskou vládu napsat, že ,,pan Karel Marx se svědomitě léčí a jeho chování je bez závad. Pokud jde o příbuzenské vztahy Bedřicha Engelse k průmyslnickým kruhům západního Německa, je známo, že když se Engels plně odrodil třídě, z níž vyšel, a namísto průmyslníkem se stal revolucionářem, spoluautorem „Komunistického manifestu, spoluzakladatelem Svazu komunistů a když se po boku Karla Marxe jako spolutvůrce revolučního učení stal spoluzakladatelem Socialistické internacionály a spoluvůdcem revolučního proletářského hnutí v evropském a světovém měřítku, že když se Engels takto „nezvedl, stal se jiný příbuzný Engelsovy průmyslnické rodiny dědicem jejího průmyslového majetku a vyvinul se v předního západoněmeckého průmyslového magnáta. A tak se udalo to, že když Konrád Adenauer, kancléř Německé spolkové 109 republiky, přijel v r. 1956 do Sovětského svazu, aby se v Moskvě setkal se soudruhem Chruščovem a jednal s ním o vztazích mezi SSSR a západním Německem, učinil jako host v Sovětském svazu to gesto, že do rukou soudruha Chruščova jako dar předal vzácně drahé osobní dopisy Bedřicha Engelse, jež měl jako příbuzný Engelsovy rodiny v úschově jeden z největších a nejbohatších dnešních západoněmeckých kapitalistických magnátů Plérdmenges. Soudruh Chruščov z rukou Konráda Adenauera vděčně přijal drahocennou památku na Bedřicha Engelse, jeho osobní dopisy, připomínající místem, v němž byly uschovány, že Bedřich Engels, pocházející z bohaté průmyslnické rodiny, vyrostl po boku Karla Marxe v geniálního učitele mezinárodní dělnické třídy a svými díly marxistické vědecké literatury vedle Karla Marxe vznítil a oplodnil geniálního ducha Vladimíra Iljiče Lenina. Karel Marx a Bedřich Engels, pocházející z předních německých rodin své doby, dokázali, jak revoluční byl jejich duch, když svým geniem sloužili vědecké pravdě tak, že stvořili své revoluční vědecké učení a vnesli je do řad dělnického hnutí, nevidíce zábranu v tom, že Karel Marx byl vzdělancem ze zámožné rodiny vysokého justičního úředníka z Trevíru a že Bedřich Engels byl synem a predestinovaným dědicem bohatého průmyslníka z Barmen v Porýní. A Vladimír Iljič Lenin byl synem carského guberniálního inspektora národních škol v Simbirsku, řazeného do vrstvy dvorjaninů, do šlechtické vrstvy carského Ruska. Víme, jak na vyspívání Leninova genia měla vliv ta okolnost, že otec Vladimíra Iljiče Lenina byl moudrým vzdělancem, kterého vysoké úřední postavení a dvorjaninské privilegované postavem neodvedlo od víry v budoucnost pokrokového Ruska a od sympatií k ruskému revolučnímu hnutí. Dále, že Vladimír Iljič Lenin měl bratra, jehož popravení pro obvinění z účasti na přípravách atentátu proti caru Alexandrovi III. tak otřáslo „Volodou atak jej přesvědčilo o neúčinnosti bojových metod národovolců, že s tím hlubším zanícením zasvětil svůj život marxistickému revolučnímu osvícení ruské dělnické třídy a její světodějinné převratné úloze. A dále, že Vladimír Iljič Lenin měl ve svých bratřích a ve svých sestrách věrné druhy ve své revoluční činnosti, k nimž pak jako věrná, obětavá a oddaná pomocnice přistoupila Leninova žena, Naděžda Krupská. A posléze, že Vladimír Iljič Lenin měl jako vychovatelku ve svém mládí a jako neúnavnou, obětavou a něžně pečlivou opatrovatelku, pomocnici a povzbuzovatelku ve svém životním vývoji svoji maminku, neskonale dobrou, ušlechtilou, moudrou a vysoce inteligentní ženu. Ta své štěstí viděla v očích Vladimíra Iljiče Lenina, rozzářených jeho pocity štěstí a radosti při revoluční práci. A Vladimír Iljič Lenin ji tak horoucně miloval. A když Vladimír Iljič Lenin ve své slavné řeči k sovětskému Komsomolu v r. 1920 pronášel svou výzvu „učit se, učit se, učit se a když komunistické mládeži radil osvojit si pilným vzděláváním co největší bohatství ze vzděla – 110 nosti minulých věků lidstva, myslil na své studentské mládí. Vladimír Iljič Lenin se na gymnasiu učil vždy s nejlepším prospěchem a s výborným prospěchem se učil i na právnické fakultě kazaňské university. A Lenin neviděl nic zahanbujícího a nic pro sebe nepřípustného v tom, že si podle normálních zvyklostí nasadil cylindr, když jako kandidát právních věd nastupoval místo auskultanta u soudu v Samaře, v dnešním Kujbyševě, v budově, na níž je dnes pamětní deska. Tato deska připomíná krátké působení Leninovo u carského soudu jako právníka, jenž po absolvování studia na právnické fakultě kazaňské university byl poslán k samařskému soudu osvojit si právní praxi. Lenin jistě nebyl svůj, když musil nosit krátkou dobu i cylindr, předepsaný pro auskultanty při carských soudech. A byl teprve svůj, když mohl nosit svoji prostou čepici, se kterou jeho osobní zjev vešel do světových dějin a ve věčnou paměť. Bylo příznačné, že v starém dělnickém hnutí a v našem komunistickém hnutí bylo z vysokoškolsky vzdělaných lidí vždy daleko více právníků než na př. inženýrů. Pokud se pamatuji, měli jsme v našem komunistickém hnutí před válkou jen pár inženýrů a ti ještě většinou vyšli z anarchistického hnutí a byli známí jako romantici a „hvězdnou říší putovníci. vzdalující se reálnosti, avšak svým srdcem a celou svojí povahou jinak skvělí, ušlechtilí lidé. Chtěl bych se zmínit o tom, že komunistou před válkou byl soudruh Otakar Šimůnek, který jako inženýr chemie byl zaměstnán v naší vysočanské ,,Včele a vyráběl tam pilně a pracně krém na boty, různá leštidla a různá barviva, jež byla v příslušné láci prodávána v prodejnách „Včely, abychom dělnickým konsumentům dali za nižší ceny kvalitnější výrobky než konkurenční podniky kapitalistických obchodníků. Avšak jinak bylo v našich řadách před válkou i více pojišťovacích a bankovních úředníků než inženýrů. Nejvíce ovšem bylo právníků. A vysvětlením bylo to, že studium práv patří do oboru studia společenských věd. Při tomto studiu se vysokoškolský student před válkou nejvíce dostával k možnosti studia kapitalistických a i předkapitalistických společenských poměrů a tudíž k možnosti studia historického vývoje lidské společnosti po stránce hospodářské základny i nadstavby. Touto cestou studia se dostával právník nejvíce k touze seznámit se s marxismemleninismem a k možnosti osvojit si jeho nauky. Z toho vycházel ten zdánlivě podivný zjev, že právě z komunistůprávníků se v značném počtu vyvinuli profesionelní pracovníci revolučního dělnického hnutí. Uplatňovali se tu většinou pro své stylistické schopnosti jako redaktoři, propagandisté, publicisté a jako straničtí pracovníci, pohybující se vždy blízko v okruhu ideologické činnosti. Političtí pracovníci a vůdčí političtí pracovníci strany z nich vyrůstali teprve pak, v denní praxi třídního boje, v revolučních zápasech a v nejbližším spojení s bojovným pochodem dělnické třídy a pracujících mas. Takový byl obvykle vývoj komunistických vzdělanců právníků. A takový byl i vývoj u soudruha Bohumíra Šmerala. 111 Avšak připomeňme si, jak soudruh Bohumír Šmeral vyrůstal ve velmi autoritativního politického vůdce dělnického hnutí v naší zemi. Soudruh Bohumír Šmeral pracoval podle svého předurčení jako politický redaktor „Práva lidu. Velmi dobře se soudruh Šmeral osvědčil jako politický redaktor „Práva lidu v r. 1905, v roce první ruské revoluce, která měla tak bouřlivý revoluční ohlas v celém RakouskoUhersku a zvláště v českých zemích. Soudruh Antonín Zápotocký vzpomněl ve svém románě „Bouřlivý rok 1905 toho, jak zaníceně psal o první ruské revoluci v „Právu lidu soudruh Šmeral a jak obětavě a působivě o ní mluvil na stech přednášek. První ruská revoluce r. 1905 svým průběhem a svými dramatickými událostmi, jako byla zvláště vzpoura na křižníku „Potěmkin, mladého soudruha Bohumíra Šmerala fascinovala. A vdechla mu do duše navždy hlubokou úctu před mohutností revoluční síly ruského dělnického hnutí, vedeného bolševiky, vedeného Vladimírem Iljičem Leninem. Soudruh Bohumír Šmeral se vyvíjel v duchu revolučního marxismu zdravě i dále. Postavil se nekolísavě a s veškerou rozhodností proti tehdejšímu náporu bernsteinovského revisionismu, za jehož stoupence se u nás honosně vydával hlavně František Modráček, který při své názorové zmatenosti nebyl nikdy schopen nauky marxismu pochopit. Modráček se vždy snažil dělat se „originálním a marxismus se mu vždy jevil pro svoji vědeckou podstatu a pro svoji vědeckou přesnost formulací něčím, co se lidskému myšlení sugestivně samo vnucuje. Modráček byl nakloněn vyznávat sebestupidnější antimarxistické názory, zvláště přicházelyli z ciziny a k tomu z Německa, k jehož filosofům a myslitelům měl Modráček zbožnou úctu, i když to byli filosofové a myslitelé nejpochybnější kvality a i když jinak Modráček jako maloměšťácký „samouk se dovedl zároveň vydávat za „samorostlého českého dělnického myslitele a dovedl upadnout do nejvášnivějších afektů českého buržoasního nacionalismu. Eduard Bernstein jako teoretický prorok revisionismu uhranul Františka Modráčka. V podpoře revisionismu a jeho plodů hrál František Modráček vždy svoji smutnou úlohu. Když na př. později vystoupil Henryk de Man v Belgii se svým obskurním učením, jež jsme my nazývali učením „neofašismu, stal se nadšeným propagátorem tohoto učení u nás opět František Modráček, držící se tradice z doby nástupu bernsteinovského revisionismu. A Modráček se nepoznával k své hanbě, když se Henryk de Man za války s hitlerovským Německem ukázal jako přímý podporovatel německého nacismu, zrádce belgické samostatnosti, nejhorší kolaborant s německými okupanty a spojenec Degrella, fašistického desperáta, který se po válce skryl někde v cizině a nedávno byl vyžadován belgickou vládou k vydání za své zločiny v době války. Soudruh Šmeral se za boje proti bernsteinovskému revisionismu držel skvěle a účinně hájil pravdivost a čistotu učení Marxe a Engelse. Soudruh hmeral se opíral o bojovná protirevisionistická vystoupení Rosy Luxemburgové, 112 která napsala tehdy svůj spis „Sozialreform oder Sozialrevolution. A soudruh Šmeral ovšem traktoval i spis Karla Kautského „Der Weg zur Macht a ieho články z revue „Die neue Zeit. Soudruh Šmeral nám nevyprávěl, zdali znal i zásadní bojovné články proti revisionismu z péra Leninova, z péra ruských bolševiků. Musil Leninův protirevisionistický boj pravděpodobně znát, poněvadž v tu dobu se již s Leninem na zasedáních vedoucích orgánů II. internacionály setkával a stýkal Antonín Němec, se kterým si soudruh Šmeral byl tehdy zvlášť blízký a se kterým si tenkrát plně rozuměl v boji proti revisionismu a v obhajobě revolučních zásad marxismu. Soudruh Šmeral nám také nikdy nic bližšího nevyprávěl o svých vztazích ke Karlu Kautskému v předválečné době. Správnému marxistickému pojímání věcí u soudruha Bohumíra Šmerala nehrozilo tedy nebezpečí se strany nechápání základních revolučních pouček a zásad Marxova a Engelsova učení. Nýbrž hrozilo mu nebezpečí, že se do oportunistických osidel zaplete ve spojení s dotíravými vlivy t. zv. austromarxismu, specifického druhu oportunismu, který vznikl v pařeništi rakouské sociální demokracie a jehož vzniku a vývoji napomáhala teplá pohoda Schonbrunnu, pohoda císařské přízně, kterou byla rakouská sociální demokracie obdarována za svoji servilní politiku a za vynalézání teorií a argumentů pro podporu a zachování rakouskouherské říše. Soudruhu Šmeralovi hrozilo nebezpečí, že se do oportunistických osidel austromarxismu zaplete v otázce, která měla osudový význam pro zachování císařské rakouskouherské říše, avšak která nebyla až do vzniku Leninovy nauky o národnostní otázce nikdy dostatečně jasně vykládána, totiž: v otázce nacionální. A tak se to také stalo. Soudruha Šmerala nijak neobloudily jiné teoretické vymyšleniny austromarxismu a na př. jeho věrností k revoluční filosofické nauce Marxe a Engelse ani v nejmenší míře neotřásly zmatené a ubohé výklady filosofa austromarxismu dra Maxe Adlera, který vydal spis „Marxistische Probleme, při čemž volil tento název, aby polemicky parafrázoval známý spis Plechanova „Grundprobleme des Marxismus, který sehrál významnou úlohu v osvětlování filosofických základů marxistického učení jako učení revolučního, při čemž je známo, že Lenin vždy oceňoval, co Plechanov vykonal v propagandě revolučního marxismu. Tedv nikoliv dr. Max Adler a podobní vídeňští smokové, doporučující pochybné zboží austromarxismu jako vyvolavači ve vídenském Práteru, nýbrž dr. Otto Bauer, dr. Renner a podobně chytří političtí spekulanti, myslící na záchranu habsburského rakouskouherského mocnářství, to byli, kteří soudruha Šmerala postupně zatahovali a zaplétali do oportunistických osidel. A to svojí teorií v národnostní otázce, svojí teorií o národně kulturní autonomii jako přípustném a dostačujícím způsobu řešení národnostní otázky. Dostačujícím způsobu jejího řešení namísto jejího revolučního řešeni uznáním sebeurčovacího práva národů až do odtržení, jak toto řešení národ 113 nostní otázky teoreticky odůvodnil Vladimír Iljič Lenin, tvůrce revolučního programu bolševiků, při čemž toto leninské revoluční řešení národnostní otázky bylo určeno nejen pro ruskou carskou říši, ale i pro rakouskouherskou císařskou říši a i pro otomanskou říši cařihradského sultána a pro všechny reakční, polofeudální a imperialistické říše, v nichž byly mnohé národy utlačeny a toužily po svém osvobození. Že se soudruh Šmeral sesmekává pod vlivem národnostní teorie austromarxismu na šikmou plochu oportunismu, oportunismu rakušáckého charakteru, to bylo patrno již na sjezdu čsl. soc. dem. strany dělnické na Smíchově r. 1909, na němž měl hlavní politický referát soudruh Bohumír Šmeral, tlačený již od mládí pro své mimořádné schopnosti do vůdčího postavení v soc. dem. straně. A s plnou jasností to bylo patrno na sjezdu soc. dem. strany na Žofíně v Praze r. 1913. Po hlavním politickém referátu soudruha Šmerala na tomto sjezdu bylo kýmsi z plena sjezdu navrženo, aby se vzhledem k politickému duchu sjezdu na konci sjezdového jednání nezpívala „Internacionála, nýbrž rakouská hymna „Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem. Žofínský sjezd Českoslovanské soc. dem. strany dělnické r. 1913 předcházel již takřka bezprostředně událostem, jež nadcházely, vypuknutí první světové války 26. července r. 1914. Je pochopitelné, že česká soc. dem. strana nejen nebyla schopna pomyslit na splnění revolučních protiválečných bojových úkolů, jež byly na basilejském sjezdu II. internacionály za účasti Lenina a ruských bolševiků vyhlášeny v r. 1912. Je pochopitelné, že česká soc. demokracie, oportunismem uspávaná, zkrachovala plně spolu s krachem celé II. internacionály, oportunismem vnitřně rozložené. Ale je pochopitelné i to, že česká sociální demokracie vstupovala do událostí první války v mrákotách rakušáckého oportunismu, že zabředla i do oportunistických služeb válčícímu rakouskouherskému militarismu a imperialismu a že nebyla připravena na příchod revolučních událostí v souvislosti se vznícením mohutného plamenu Velké říjnové socialistické revoluce a že nebyla připravena na její dílo, na rozmach národně revolučního hnutí čsl. lidu, jež se v r. 1917 ohlásilo, během r. 1918 vzepjaloavříjnur. 1918 již bořilo rakouskouherskou monarchii a proklamovalo čsl. státní samostatnost. Soc. dem. vůdcové se při omlouvání své válečné oportunistické politiky mohli omlouvat jen tím, že rakušáckou oportunistickou politiku dělaly všechny politické strany české buržoasie a že jednotu s nimi držela i soc. dem. strana. Avšak buržoasie se dovedla z potupy, kterou tato oporturústická rakušácká politika znamenala, brzy při své chytrosti vyprostit, zatím co válečné vedení soc. dem. strany zůstalo těžce kompromitováno. A Ferdinand Peroutka se ve své tendenční knize „Budování státu po válce pak vysmíval, že ze sítě, v níž měli být polapeni původci a vykonavatelé válečné oportunistické rakušácké politiky, 114 dovedly uniknout všechny menší ryby, ale že v ní jako těžký kus zůstal dr Bohumír Šmeral. Soudruh Šmeral však tuto síť, kterou mu nastrojila česká nacionalistická buržoasie, roztrhl, když odešel vůbec z cesty soc. demokracie a zasloužil se o založení KSČ.
Soudruzi mnohdy vyslovují
požadavek, aby bylo vysvětleno, co chybného dělal soudruh Šmeral za první
světové války, v čem spočívala jeho nesprávná koncepce v nacionální otázce a
jak byl Šmeral přiveden k úloze prvního vůdce KSČ. Chci k vysvětlení toho
přispět několika poznámkami. V jakém postavení se soudruh Šmeral ocitl na př. v
r. 1917, to chci ilustrovat vzpomínkou na jednu schůzi, kterou jsem v r. 1917
zažil jako tehdejší soc. dem. mládežník. Neboť v r. 1917 se již obnovovaly
organisace soc. dem. mládeže a já patřil k soc. dem. mládeži v Praze VII.
Zmíněná schůze se konala v září r. Pamatuji se dobře jako účastník této schůze na obsah Šmeralova referátu. Soudruh Šmeral formuloval ve svém referáte svoji známou koncepci v otázce nacionální asi tak: stavěl socialistické cíle dělnické třídy jako hlavní cíle. Přitom vycházel ze zachování rakouskouherské říše jako široké základny socialistických snah. Soudruh Šmeral ve své koncepci zavrhoval snahy o rozbití RakouskoUherska a snahy o vytvoření nacionálních států, včetně snahy o vytvoření samostatného čsl. státu. Vyslovoval se pro soudržnost zemí a národů v rámci rakouskouherské říše. Soudruh Šmeral mluvil „o Vídni jako o salonu národů. Věřil, že z Vídně může vyjíti přeměna rakouskouherské říše ve federaci zemí a národů s moderní demokratickou administrativou. Na nacionálně revoluční hnutí národů pohlížel soudruh Šmeral jako na brzdu vývoje k socialismu. Mluvil o tom, že národní hnutí by vedlo k tomu, že by se národy RakouskoUherska navzájem srazily jako lokomotivy namísto toho, aby tyto lokomotivy jely vedle sebe v kolejích rakouskouherské říše k budoucímu cíli: k socialismu. Později, po 7. listopadu 1917, kdy v obrovité ruské říši zvítězila Velká říjnová socialistická 115 revoluce, se soudruh Šmeral snažil svoji koncepci zachování RakouskoUherska vykládati tak, že Vídeň může být ohniskem revoluce jako Petrohrad, že Vídeň může být ohniskem revoluce, která by zachvátila země RakouskoUherska a mohla by vést k vytvoření jakési austrosovětské federace. Soudruh Šmeral byl slepý k tomu, že ve Vídni nebylo revoluční soc. dem. strany, jako byla bolševická strana Leninova, nýbrž že tam byla skrz na skrz oportunistická soc. dem. strana, drživší rakouskouherskou monarchii a odmítající požadavek nacionální svobody pro národy RakouskoUherska. Koncepce, kterou soudruh Šmeral zastával v r. 1917, vedla k tomu, že Šmeralovo vedení soc. dem. strany se kompromitovalo v očích čsl. lidu, ztrácelo vliv na masy, i na dělnické masy, a napomáhalo tomu, že stále větší vliv nabývalo nacionalistické křídlo soc. dem. strany, vedené Habrmanem, Pikem, Bechyněm, Modráčkem, kteří dělali přisluhovače nacionalistické české buržoasii. Vzpomínám si, jak byl soudruh Šmeral plně isolován za velikých národních manifestací 10. května 1918 při oslavě 50. výročí položení základního kamene Národního divadla, kdy již v čele manifestačních průvodů kráčeli spolu s Kramářem, Stánkem, Klofáčem i soc. dem. předáci Fr. Soukup a Ant. Němec, kteří dříve dělali šmeralovskou politiku. V r. 1931 jsem měl možnost se setkat se soudruhem Šmeralem v Berlíně a z Berlína spolu s ním jet do Prahy. Za několikahodinové cesty jsem se dostal k tomu, že jsem soudruha Šmerala žádal, aby mně vysvětlil, jak dospěl ke své koncepci v nacionální otázce v době války. Soudruh Šmeral řekl, že se v době před válkou nechal zmást známou teorií Bauera a Rennera o národně kulturní autonomii při zachování rakouskouherské říše, že nepochopil oportunistický smysl této teorie, že byl nevědomý, že nechápal význam revolučního řešení národnostní otázky, že nechápal revoluční význam hesla o právu národů na sebeurčení, že nechápal problémy spjaté s národnostní otázkou, jež se mu ujasnily později, když si osvojoval učení leninismu. Pro zajímavost uvádím, že jsem se soudruha Šmerala při této příležitosti také tázal, zdali soc. dem. předáci před první válkou myslili na vítězství socialismu. Soudruh Šmeral odpověděl, že na možnost vítězství socialismu vůbec nemyslili, dávali ho do vzdálené tajemné budoucnosti a se slibem vítězství socialismu prý naložili tak jako katolická církev se slibem království nebeského. Soudruh Šmeral řekl, že soc. dem. předáci se starali o běžné denní věci, parlamentní, odborové, družstevní, věci nemocenských pokladen, a řekl, že ze soc. dem. strany se před první světovou válkou vskutku stávala, jak to líčil Lenin, veliká církevní sekta, jejíž veleknězi jednou do roka, na 1. máje, vytáhli na táborech lidu Marxův „Kapitál jako bibli, které se klaněli, ale pak ji zase uzavřeli do tabernakula, aby praktickou politiku soc. dem. po celý rok dělali nejhorší profesionální oportunisté z řad hospodských a změšťáčtělých dělnických funkcionářů. 116 Jednou bude zajisté zhodnocena činnost soudruha Bohumíra Šmerala i z doby první světové války, z doby jeho oportunistické politiky. Pravda je, že když se v září r. 1918 soudruh Šmeral stal významným činitelem v „Socialistické radě, v níž usiloval o uplatnění vedoucí úlohy dělnické třídy v národně revolučním hnutí čsl. lidu, byla jeho autorita značně poškozena kompromitujícím rázem jeho dřívější politiky v nacionální otázce. A kromě soudruha Šmerala nebylo mezi soc. dem. vůdci osobnosti, která by byla tehdy mohla vůdčím způsobem ovlivnit ve správném směru vývoj věcí. Všechno se to pak projevilo při mobilisaci mas čsl. lidu k 14. říjnu 1918 a v tom, že buržoasie měla hegemonii v národně revolučním hnutí čsl. lidu v den 28. října 1918. Všechno jsem to prožíval. A pokud jde o soudruha Šmerala, musím říci, že na všech schůzích a táborech, na kterých vystupoval vr. 1917 avr. 1918 a kterých jsem se většinou účastnil, soudruh Šmeral vždy plamenně hlásal proletářský internacionalismus. A vždy vyzdvihoval revoluční učení Marxovo a Engelsovo. Na rok 1918 připadlo 100. výročí narození Karla Marxe. Soudruh Šmeral konal k tomuto výročí spoustu přednášek a napsal celou sérii statí o Marxovi a marxistickém učení do „Práva lidu. Soudruh Šmeral vždy také s nesmírnou úctou mluvil o Leninovi, o jeho revolučním díle, o světohistorickém významu Velké říjnové socialistické revoluce. Při štvanicích proti vítěznému bolševismu bylo soudruhu Šmeralovi spíláno, že je bolševický rozvratník a že chce být „českým Leninem. Při demonstracích reakčních desperátů se po 28. říjnu 1918 a na počátku r. 1919 často stalo, že v Hybernské ulici před Lidovým domem bylo soudruhu Šmeralovi vyhrožováno oběšením jako „bolševickému agentu. Mělo velký význam to, jak se bude soudruh Šmeral vyvíjet po 28. říjnu 1918, v době, kdy spolu se vzmachem revoluční vlny, jež se tak mocně zdvihla po první světové válce, nastal boj o třídní charakter nové republiky a kdy se začala vytvářet revoluční levice soc. dem. strany. Vzpomínám si, jak jsme v „Dělnickém klubu v Lidovém domě v Hybernské ulici, kde se soc. dem. levice začala formovat na diskusních večerech, jak jsme s napětím očekávali, co bude dělat soudruh Šmeral, který na jaře r. 1919 odejel jako korespondent „Práva lidu do Bernu, kde pobýval více než půl roku. S napětím jsme očekávali, zda soudruh Šmeral po návratu z Bernu přijde do „Dělnického klubu a přidá se k soc. dem. levici. Soudruh Šmeral přišel do „Dělnického klubu a stal se brzy vedoucím politickým činitelem soc. dem. levice. Česká buržoasie podnikala všechnomožné, aby odvrátila soudruha Šmerala od spojení se soc. dem. bolševickou levicí. Byla si vědoma, jakou autoritu může soudruh Šmeral soc. dem. levici dát a jak silně může ovlivnit masový růst revolučního dělnického hnutí, stavivšího se pod prapor Leninův. Jiří Stříbrný jednou prozradil, že když soudruh Šmeral jel v r. 1920 přes 117 Berlín po prvé do Moskvy, aby se setkal s Leninem a aby se stal v Československu prvním věrozvěstem leninského revolučního učení a leninského revolučního programu, dostal čsl. vyslanec v Berlíně z Prahy příkaz, aby soudruha Šmerala na cestě do Moskvy v Berlíně zadržel a aby ho přemluvil k návratu do Prahy. Jiří Stříbrný prozradil, že se to čsl. vyslanci v Berlíně nepodařilo a že prý v telegramu do Prahy dotyčný vyslanec o soudruhu Šmeralovi napsal „slon, utrhl se prý od stáda a nezadržitelně se žene do Moskvy, k Leninovi, k bolševismu. 118 V BOJ O TŘÍDNÍ CHARAKTER ČSR VLNA NACIONALISMU PO 28. ŘÍJNU 1918 SOC. DEM. LEVICE . PROSINEC R. 1920
ZPLOZENÍ KSČ V KVĚTNU R. 1921Přikročme již k líčení
počátků republiky! Bylo by třeba předvést staré čsl. I dokumentární filmy ze
dnů 28. října 1918 a
z prvních měsíců republiky, abyste si mohli učinit představu o tom, jakou
scenerii dovedli tehdy nastrojit buržoasní aranžéři při vybičovávání nálad
nacionálního nadšení.
Vzpomeňte, že my, komunisté,
jsme měli před válkou vždy podezíravý poměr k okázalému nošení národních krojů,
pestře barvitých, zvláště u žen a dívek. A tento podezíravý poměr prýštil z
toho, že jsme se 28. října 1918 i potom přesvědčovali, jak může být národních
krojů buržoasií zneužito k teatrálním nacionalistickým inscenacím, jež se tehdy
obvykle pořádaly u pomníku sv. Václava na Václavském náměstí. Po 28. říjnu 1918
nosily ženy delší dobu v masovém rozsahu národní kroje. A bylo to mnohdy i
velmi komické. Sám jsem znal z Prahy VII, kde jsem vždy bydlil, několik
případů, že národní kroje nosily i dcery německých fabrikantů. Nosily je, aby
se zavděčily českým lidem a aby se také chránily před případným výlevem
protiněmeckých nacionálních nálad. Dělaly to tak, že národní kroj nosily jen
přes den. Na večer národní kroj svlékaly, oblékly si přepychové večerní roby a
šly s mužskými elegány flámovat do „Chat noir nebo „Séct pavilon,
jež byly tehdy nočními podniky nejvyšších cen.
Vůbec nutno říci, že
buržoasní kruhy se v prvých měsících republiky oddávaly v Praze
nejnevázanějšímu hýření. Tato nevázanost se přenesla ještě z posledních chvil
první světové války, kdy se pro hýření válečných keťasů zřizovaly nejrůznější
večerní a noční zábavní podniky. Po Rakousku přešly do prvních měsíců republiky
i přepychové nevěstince. Byly v provozu a vydělávaly, až byly v r. 1919 zrušeny
zákonem, jehož osnovu vypracoval soudruh
119
dr. Bohuslav Vrbenský, lékař,
který byl po určitý čas ministrem zdravotnictví a tělesné výchovy. Nevěstince
se v první republice později přeměnily ve známé masérské salony a pokračovaly
ve svém provozu pod tímto názvem z oboru eugeniky a kosmetiky.
V poslední době první světové
války vznikaly v Praze i kabarety, jichž program obstarávali Karel Hašler,
Ferenc Futurista, Saša Rašilov a také již Vlasta Burian. Vedle těchto kabaretů,
určených pro všeobecné publikum, působil i známý kabaret „Červená sedma v
hotelu „Central v Hybernské ulici, v sále dnešního Komorního divadla. Byl
to kabaret, kde se přednášely humoristické a satirické básně a satirické
aktovky. Autory byli často Karel Čapek, Josef Čapek, Jiří Haussmann, Eduard
Bass, Emil Artur Longen, dr. Jiří Červený a pod. Svým rázem to byl levě
literární kabaret. Byl to kabaret, v němž započal i společenský chov budoucích t.
zv. levých dvořeními a budoucích „pátečníků, tvořících intimní společnost
T. G. Masaryka.
Při vzpomínce na prvních
několik měsíců po 28. říjnu 1918 si připomínáme, jak buržoasie dovede v dané
chvíli rozpoutat vlnu vypjatého nacionalismu a jak se touto vlnou dají strhnout
i dobré živly, které si teprve později uvědomují, do čeho se to dostaly a jakým
cílům sloužily. Máme v paměti, že po 28. říjnu 1918 nebyla vskutku řeč s
mnohými lidmi, kteří do 28. října byli uchvacováni ideami Velké říjnové
socialistické revoluce, účastnili se 14. října Vzpomeňme na př. toho, že
vlivům tohoto nacionálního nadšení podlehl po 28. říjnu 1918 na krátkou dobu i
S. K. Neumann, který vítal T. G. Masaryka v prosinci 1918 při jeho příjezdu do
Prahy známou oslavnou básní. S. K. Neumann se v r. 1919 na návrh nár. soc.
strany stal na dobu několika týdnů i odborovým radou ministerstva školství a
osvěty řízeného Gustavem Habrmanem. S. K. Neumann se z tohoto bludu velmi brzy
dostal a začal pak vydávat „Červen, který sehrál v letech 120
jejichž jména jsou dnes známa
jako jména i význačných funkcionářů KSČ. S. K. Neumann přivedl své komunistické
skupiny v r. 1921 do řad KSČ a je právem uctíván jako spoluzakladatel naší
strany.
Příznačné bylo, že po 28.
říjnu 1918 vstoupili do Klofáčovy nár. soc. strany i stoupenci anarchistického
směru Vrbenského v čele s Bohuslavem Vrbenským, Theodorem Bartoškem, Louisou
LandovouŠtychovou a Josefem Draxlem. Anarchistické hnutí Vrbenského, které mělo
svoji sílu zvláště na českém severu, mezi horníky na Mostecku, se vyznačovalo
vždy výrazným nacionálně českým charakterem. Byla to reakce na falešnou
politiku soc. dem. strany v nacionální otázce, byla to reakce na
oportunistickou rakušáckou politiku vedení české sociální demokracie. A byla to
reakce na skutečnost, že čeští horníci na Mostecku bojovali proti německým
uhlobaronům a v pohraničním území pociťovali nutnost boje proti německému
nacionálnímu útlaku, nutnost obrany českých národních zájmů.
Často jsme v pozdějších
rozhovorech se soudruhem Vrbenským zkoumali, jak on a soudružka
LandováŠtychová, kteří podepisovali výzvy k 14. říjnu 1918, mohli po 28. říjnu
1918 vstoupit do Klofáčovy národně sociální strany. Soudruh Vrbenský to
vysvětloval tím, že on a jeho anarchističtí stoupenci neměli přirozeně jasno v
nejzákladnějších otázkách dělnického hnutí a že oproti marxismu dlouho
vyznávali anarchistický program Kropotkinův. Dlužno při tom poznamenat, že v r.
Ve vydávání socialistické
literatury v letech 1919—1920 panoval u nás vůbec velký zmatek. Zatím co
oficielní nakladatelství čsl. soc. dem. strany vydávalo různé brožury Karla
Kautského, Maxe a Fritze Adlera, Otty Bauera, Rudolfa Hilferdinga, Jeana
Jaurěsa a pod. a zatím co tisklo a vydávalo všelijaké plody reformistických
představ o stavebničkovém budování socialismu se sociálně charitativní
příkrasou, jako byly práce Jindřicha Fleischnera nebo Evžena Sterna, vydávalo
se pod vinětou „revoluční a „socialistické literatury všechno
možné. Vedle Kropotkinových anarchistických spisů vydávaly se i výtvory
Bogdanova. Vydávaly se v divoké změti brožury, napsané různými lidmi z období
revolučních událostí v Bavorsku, v Maďarsku a pod. Vydávaly se teoreticky
nesprávné spisy Rosy Luxemburgové a známého Leo Jogichesa. Zvláště němečtí
autoři působili v českých překladech zmatení v hlavách českých levých soc.
demokratů svými všelijakými momentálními výtvory. K tomu, aby si revoluční
hnutí dělnictva v Československu v letech 121
chudá a sporá. Proto jsme
vděčně oceňovali, že z Ameriky byly tehdy do Československa zasílány ve značném
množství publikace a brožury, obsahující Leninovy projevy, přednášky a statě.
Tyto publikace a brožury byly tištěny v českém jazyku a vydávány dělnickými
spolky českých vystěhovalců v Chicagu nebo v New Yorku, nebo dělnickými spolky
slovenských vystěhovalců v Pittsburgu, v Clevelandě a pod. Z té doby se
datovaly vděčné sympatie KSČ k takovým zasloužilým českým a slovenským
dělnickým pracovníkům, působícím v Americe, jako byli Karel Kořenic, Josef
Musil, Gustav Pikal, Helena Vráblová atd., kteří i v pozdějších letech tak
zasloužile pracovali a někteří dodnes pracují. Budiž připomenuto, že doma se v
r. Avšak vraťme se k tomu, jak
nám v pozdějších letech soudruh Bohuslav Vrbenský vysvětloval, že po 28. říjnu
1918 vstoupil se svými přívrženci do Klofáčovy nár. soc. strany. Soudruh
Vrbenský nám dokazoval, že v r. 1919 věřil v možnost přerodu národně sociální
strany. Je známo, že Klofáčova strana se tehdy přejmenovala z národně sociální
strany na „národně socialistickou stranu. A původcovství tohoto názvu se
pak po 20 letech dovolával Václav Klofáč, když v zatemnění své mysli napsal r.
1939 do „Českého slova, prý z podnětu dr. Klapky, smutně proslulý a
vrcholně ostudný článek, v němž s pýchou dokazoval, že Adolf Hitler pod názvem
své národně socialistické strany převzal od jeho, Klofáčovy strany nejen název,
ale i prý program své činnosti. Klofáčovi přátelé za tento strašný článek
Klofáče pak omlouvali dokazováním, že senilní Václav Klofáč tento článek psal v
době, kdy prý už v pomatení mysli nepoznával ani své veverky, s nimiž si v
Dobříkově hrál, a kdy je pokládal za šelmy z „Apokalypsy svatého Jana
Evangelisty. Avšak redakce „Českého slova, přizpůsobující se v roce 1939
nacistickým a protektorátním pánům, vděčně pověstný článek Václava Klofáče
uveřejnila, aby dokázala, že duch nacismu byl Václavem Klofáčem autorisován. A
to jako blíženec onoho ducha českého nacionalismu, v jehož znamení byl Klofáč
jako redaktor „Národních listů kdysi poslán, aby založením své strany
rozbíjel řady třídně dělnického hnutí a aby na dělnictvo působil
nacionalistickou a sociálně nacionalistickou demagogií. V r. 1939 se redakce
„Českého slova i otištěním zmíněného Klofáčova článku připravovala na to,
aby pod titulem „českosti sloužila ničemně zájmům hitlerismu a
protektorátu a aby byla schopna spojit jméno „Českého slova se jmény
takových lidí, jako byl Karel Werner nebo Emanuel Vajtauer. Tehdy se „České
slovo tak zašpinilo, že přestalo platit i známé úsloví, že patříli na
český stůl česká ryba, patří „České slovo na český záchod.
122
Chci však opět pokračovat a
podotknout, že když soudruh Vrbenský vysvětloval vstup svých přívrženců do
Klofáčovy nár. soc. strany, poukazoval na to, jak se tehdy v r. 1919 tato
strana jevila. Nár. soc. strana, v níž hráli vedoucí úlohu Jiří Stříbrný, Emil
Franke, Alois Tučný, Fráňa Zemínová, se tehdy v r. 1919 při vzestupu revoluční
vlny pokoušela na lidi působit i radikálním předstíráním socialistické agitace.
Nár. soc. strana se dopisem Jiřího Stříbrného a Emila Frankeho hlásila do II.
internacionály u příležitosti její konference v Bernu r. Soudruh Vrbenský prostě
dokazoval, že po 28. říjnu 1918 šel se svými anarchistickými stoupenci do
Klofáčovy strany proto, že nár. soc. strana se mu jevila v minulosti jako
strana „malých českých lidí, že pěstovala antimilitarismus a slovanské
bratrství, že se podle jeho mínění postupně radikalisovala a že se zdála
vyvíjet v jakousi levě eserskou československou politickou stranu. Je známo, že
dr. Bohuslav Vrbenský byl v prvních letech republiky za nár. soc. stranu
několikráte ministrem. A byl velmi populární pro svoji upřímnou snahu prospívat
lidu. Avšak v nár. soc. straně, ve které nabýval stále většího vlivu jako její
příslušník ministr zahraničních věcí dr. Eduard Beneš spolu s bohatnoucími
legionářskými činiteli, v nár. soc. straně dovedli zatočit s drem Vrbenským a
jeho stoupenci, propagujícími levě socialistické názory. Když v r. 1923 po
atentátu na ministra financí dr. Aloise Rašína byl v Národním shromáždění
schvalován pověstný „zákon na ochranu republiky a když nár. soc. poslanci
dr. Bohuslav Vrbenský, dr. Theodor Bartošek, Louisa LandováŠtychová a Josef
Draxl odepřeli pro zákon na ochranu republiky hlasovat, byli z nár. soc. strany
vyloučeni, zbaveni mandátů, stejně jako spolu s nimi byli vyloučeni redaktoři
„Českého slova, inž. Vlastimil Bořek, Josef Kozák a druzí jiní. Z nár.
soc. strany vyloučení stoupenci Vrbenského učinili pak pokus
123
o založení své vlastní strany
nazvané „Nezávislá socialistická strana dělnická, vydávali časopis
„Socialista a snažili se oposičně působit na členy nár. soc. strany,
která se zatím přeměňovala ze strany Klofáčovy v stranu Benešovu. V době svého
působení zmíněná strana dr. Vrbenského získala určitý počet svých nových
stoupenců, rekrutujících se hlavně z mladých lidí a hlavně studentů. Ve spojení
se směrem Vrbenského začal politicky působit na př. dr. Ivan Sekanina, který
jako studující práv byl vlivným vedoucím pracovníkem studentského hnutí. Do časopisu
„Socialista přispíval také pozdější vynikající spisovatel Benjamin
Klička, který byl lékařem, jmenoval se Benjamin Fragner a pocházel ze známé
české vlastenecké rodiny Fragnerů z Malé Strany. Strany Vrbenského se na
Mostecku drželi i jeho stoupenci z řad severočeských horníků. A téměř všichni
přešli pak do KSČ, když stoupenci Vrbenského zanechali snah o novou samostatnou
levě socialistickou stranu a když v r. 1925 hromadně vstoupili do KSČ.
Byli jsme vždy vděční za to,
že se v komunisty vyvinuli lidé tak vynikající, jako byli: dr. Bohuslav
Vrbenský, dr. Theodor Bartošek, Louisa Landová-Štychová, Vlastimil Bořek atd.
Byli to předobří lidé a nejvýš obětaví pracovníci revolučního komunistického
hnutí. Dr. Theodor Bartošek bude vždy vzpomínán jako obhájce pronásledovaných
komunistických bojovníků, jako obětavý „rudý advokát, který od strany
nepožadoval nikdy palmáre, nýbrž nanejvýš „něco na kolky. Soudruh
Bartošek byl současně předsedou „Svazu proletářských bezvěrců, v jehož
hnutí pracovala také soudružka LandováŠtychová, která byla zároveň obětavou
revoluční pracovnicí kulturně osvětovou a propagátorkou marxleninského
dialektickomaterialistického světového názoru v oblasti vědecké činnosti,
zvláště v oblasti astronomické vědy, dávajíc základ lidovému hvězdářství.
Soudruh inž. Vlastimil Bořek, který byl před válkou za Rakouska jako jednoroční
dobrovolník námořnictva v Pulji odsouzen do těžkého žaláře „pro svádění vojínů
k porušení vojenské povinnosti, a po válce působil jako novinář, se po
přechodu do KSČ v roce 1925 stal zahraničně politickým redaktorem „Rudého
práva a později byl vedoucím tajemníkem „Společnosti pro kulturní a
hospodářské styky se Sovětským svazem.
Soudruh dr. Bohuslav Vrbenský,
svým povoláním zubní lékař, vykonával v KSČ důležité funkce. Stal se vedoucím
činitelem „Svazu přátel SSSR a pro svoji popularitu byl stranou při
obecních volbách v r. 1938 kandidován v Praze a byl zvolen náměstkem primátora.
Na pražské radnici pracoval spolu se soudruhem Josefem Krosnářem, drem Václavem
Vackem, Jožkou Jabůrkovou, Rudolfem Vetiškou a soudruhy Baťkou, Jelínkem,
Jandou, Svobodou. Lutovským a j. Soudruh Vrbenský se nikdy nějak nechlubil tím,
že byl v první republice několikrát ministrem. Jeho známostí z doby jeho
ministrování jsme však někdy využili, na př. k tomu, aby vyjednal pasy pro
některé soudruhy k legálnímu
124
odjezdu z republiky v době po
Mnichovu r. 1938. Sám musil po 15. březnu 1939 illegálně odcházet do Sovětského
svazu, kde pobýval v domě péče o emigranty až do vypuknutí sovětskoněmecké
války. Tehdy v r. 1941 se ihned přihlásil do služeb Sovětské armády a působil
jako lékař ve vojenské sovětské nemocnici v blízkosti pobřeží Černého moře. Pak
se stal vojenským lékařem u čsl. vojenské jednotky v Buzuluku, aby současně
vykonával funkci člena Státní rady v Londýně. Často jsme v rozhovorech se
soudruhem Vrbenským mluvili o minulosti a i o tom, že byl za první republiky za
nár. soc. stranu několikráte ministrem. Když jsme o tom mluvili, řekl jednou
před soudruhem Gottwaldem: „Jako intelektuál anarchistického bloudění byl jsem
velmi zatemněný. Dnes to jasně vidím. Vždyť, když jsem mohl být za nár. soc.
stranu ministrem a docela jako člen vlády asistovat takovému činu, jako bylo
tažení proti Maďarské republice rad, byl jsem ideologicky a politicky
tisíckráte zaostalejší a nevědomější než prostý soc. dem. dělník, který byl
bojovníkem revoluční soc. dem. levice a který po prosinci r. 1920 šel zakládat
komunistickou stranu, aby v jejích řadách statečně bojoval. Já jsem k tomuto
osvícení přišel až daleko později a vstoupil jsem do KSČ až v r. 1925. Nejsem
domýšlivý, ale často si myslím, že kdybych přišel k osvícení dříve a kdybych
jako ministr republiky byl z ministerského křesla utekl, postavil se proti
Masarykovi a šel s revolučními dělníky bojovat v prosinci r. 1920, mohl jsem
revolučnímu komunistickému hnutí hodně tehdy prospět. Doháním ztracená léta,
kdy jsem mohl pro revoluci pracovat užitečněji, než je anarchismus, doháním je,
jak mohu. Chci se dočkat, až budeme mít naši novou republiku; a budu v ní
obětavě pracovat, byť nějako ministr.
Soudruh Vrbenský se však
nedočkal. Zemřel v Moskvě v r. Uvedl jsem v předchozí části
svého výkladu několik příkladů na důkaz toho, jak po 28. říjnu 1918 buržoasií
rozpoutaná vlna nacionálního nadšení strhla mnohé dobré lidi do svého dravého
živlu, jak s nimi smýkala a jak je zahnala na všelijaké bludné cesty.
125
Avšak ve světle těchto
vzpomínek vyniká tím více velikost ducha, statečnost srdce a historická
ujasněnost činnosti jednoho muže, soudruha prof. dr Zdeňka Nejedlého. Soudruh
prof. Nejedlý se nedal ničím zmást a žádné vlnobití nacionalismu jím nepohnulo.
Tyčil se již v r. 1919 jako skálopevný velikán a šel statečně a neochvějně hned
od prvé chvíle s revolučním hnutím dělnictva jež pod vlivem ideí Velké říjnové
socialistické revoluce se v naší vlasti pozdvihlo a již v r. 1919 pod vedením
revoluční soc. dem. levice vstupovalo na revoluční komunistickou cestu.
Ano, prof. dr. Zdeněk
Nejedlý, nejvěrnější syn českého národa, strážce národní tradice české historie
a české kultury, proslavený tvůrce životopisu o Bedřichu Smetanovi a bojovník
za uznání Smetanova genia jako národního genia české hudby; prof. dr. Zdeněk
Nejedlý, ctitel díla Boženy Němcové, Josefa Kajetána Tyla, Jana Nerudy,
Karoliny Světlé a vyzdvihovatel díla Aloise Jiráska jako drahého národního
pokladu; prof. dr. Zdeněk Nejedlý, profesor Karlovy university a proslulý
učenec, již od mládí člen nejvýznamnějších vědeckých společností, uznávaný
odborník v dějinách hudby a význačný autor mnoha historickovědeckých prací, již
před první světovou válkou muž velké autority ve všenárodním smyslu; tento
prof. dr. Zdeněk Nejedlý se hned v r. 1919 bez jakéhokoliv váhání postavil po
bok revolučního hnutí dělnictva. A postavil se po jeho bok, aby podal důkaz, že
celé dějiny našeho národa se svojí nejslavnější epochou, epochou husitské a
táboritské revoluce, a že celá tradice kultury našeho národa, jeho duchovní a
mravní založení a všechny ušlechtilé národní city, všechny ušlechtilé národní
tužby — mluví pro komunisty. Mluví pro to, aby revoluční dělníci, dějinní
následovatelé husitských božích bojovníků a táboritských komunistů, šli v této
zemi vybojovat splnění svých revolučních a komunistických cílů, aby šli v této
zemi vybudovat společenský řád lepší, spravedlivější, vznešenější, řád
socialistický a komunistický, o němž snili nejlepší synové českého národa po
všechny věky.
Soudruh prof. dr. Zdeněk
Nejedlý vykonal velký čin, když již v r. 1919 dal své jméno a svoji autoritu do
služeb revolučních snah soc. dem. levice. Tento jeho čin byl pokračováním jeho
revolučního zanícení od 7. listopadu r. 1917, kdy s nadšením vítal vítězství
Velké říjnové socialistické revoluce a kdy si uvědomil, že 7. listopadem r.
1917 započala nová epocha světových dějin, nová epocha osudů všeho lidstva a i
nová epocha dějinných osudů našeho národa a slovenského národa.
Již od 7. listopadu 1917 se
prof. dr. Zdeněk Nejedlý, do té doby učenec a vůdčí pracovník národní kultury,
stal významným revolučně politickým činitelem. A tak vcházel soudruh prof.
Nejedlý do počátků života Československé republiky. Připojil se ihned ke hnutí
soc. dem. revoluční levice. Pochopil, že v podobě revoluční soc. dem. levice
roste síla, která překoná oportunisticke vlivy sociáldemokratismu na dělnické
hnutí. Pochopil, že v podobě revoluční
126
soc. dem. levice roste síla,
která dělnické bojové hnutí odvede s cesty sociálně demokratické a převede je
na cestu revoluční, na cestu, kterou 7. listopadu 1917 dosáhl revoluční ruský
proletariát svého světodějinného vítězství. Pochopil, že v podobě revoluční soc.
dem. levice roste síla, která vyvodí důsledky z bankrotu soc. dem. strany a
která půjde historicky dál, k založení nové revoluční dělnické strany, k
založení komunistické strany.
Vždyť již v březnu r. 1919 se
konal v Moskvě zakládající I. kongres Komunistické internacionály, jehož
zasedání zahajoval Vladimír Iljič Lenin, vůdce Velké říjnové socialistické
revoluce, vůdce a učitel vítězné strany bolševiků. A vždyť se v březnu r. 1919
zakládala Komunistická internacionála za účasti delegací již mnoha komunistických
stran, jež byly v různých zemích ustaveny. A bylo jasno, že hnutí revoluční
soc. dem. levice, jež se v Československu r. 1919 zdvihlo, směřuje k tomu, aby
se i v naší zemi vytvořila komunistická strana, která by se přiřadila k
revolučním šikům mezinárodního proletariátu a pochodovala pod praporem
Leninovým, pod praporem proletářské revoluce.
Toto vše uchvacovalo soudruha
prof. Zdeňka Nejedlého a burcovalo ho, aby dějinné revoluční změny světa šel
podporovat po boku revoluční soc. dem. levice již v r. 1919. Pro soudruha prof.
Zdeňka Nejedlého to znamenalo životně smělý krok do politiky. Neboť soudruh
prof. Nejedlý nebyl před první světovou válkou v žádné politické straně. Při
své hluboké lásce k dělnickému hnutí se přesto rozhodl nejít ani do soc. dem.
strany. Soc. dem. strana jej před první světovou válkou odpuzovala svojí
chladností k národním citům, k národní kultuře, k národní historii. A
odpuzovala jej svojí oportunistickou politikou v nacionální otázce, která pak
za války 1914—1918 tak těžce kompromitovala soc. dem. hnutí a umožnila české
nacionalistické buržoasii, aby ona pro cíle své třídní nadvlády zneužila
národní a demokratické revoluce v říjnu r. 1918, aby zneužila radosti čsl. lidu
nad dosažením čsl. státní samostatnosti a vytvořením Čsl. republiky.
Je známo, že soudruh prof.
dr. Zdeněk Nejedlý se vždy ohrazoval proti domněnce, že byl kdy realistou a že
byl v nějakém vztahu k Masarykově realistické straně. Odmítal tuto domněnku a
dokazoval, že nikdy realistou nebyl a že s Masarykovou realistickou stranou
neměl ani politicky, ani ideologicky a ani organisačně nikdy nic společného. Životopisnou
knihu, kterou později napsal s názvem ,,T. G. Masaryk , nepsal s. prof. Nejedlý
jako nějakou oslavu činnosti T. G. Masaryka, nýbrž ve spojení s činností T. G.
Masaryka osvětlil ve své knize různé zjevy ideologické a politické krise,
kterou prožívala česká buržoasie na přechodu z období konkurenčního kapitalismu
do období monopolního kapitalismu, do období imperialismu. T. G. Masaryka líčí
soudruh prof. Nejedlý v této knize jako činitele buržoasní epochy se všemi jeho
projevy třídních buržoasních
127
hledisek a s jeho
nepřátelským postojem proti učení marxismu, jak tento svůj postoj T. G. Masaryk
vyjádřil ve své „Sociální otázce z r. 1898. T. G. Masaryka líčí soudruh
prof. Nejedlý jako člověka krise, jako člověka, v jehož životě, myšlení,
činnosti a díle se příznačně projevuje na přechodu do 20. století začátek
smrtelné krise kapitalismu, která je spjata s obdobím imperialismu jako s
posledním obdobím kapitalistického vývoje. T. G. Masaryka líčí soudruh prof.
Nejedlý ve své knize jako člověka, který si ve spojení se smrtelnou krisí
kapitalismu a ve spojení s úpadkovým obdobím buržoasie řeší svoji životní
krisi, krisi celé své osobnosti ve smyslu zintensivnění náboženského cítění, ve
smyslu smiřování se s reakcí, ve smyslu odhodlání k reakční a kontrarevoluční
činnosti.
Takový je obsah životopisného
díla soudruha prof. Nejedlého o T. G. Masarykovi. A nikoli nějaká oslava života
a díla T. G. Masaryka. Nikoli nějaké koncedování positivního stanoviska k
masarykovskému realismu a k jeho úloze ve vývoji národního života. T. G.
Masaryk, který četl knihu o něm napsanou soudruhem prof. Nejedlým, také nikdy
soudruhu prof. Nejedlému nedal najevo, že by mu byl vděčen za to, co o něm
napsal. Naopak, hluboké osobní nepřátelství, které T. G. Masaryk projevoval
soudruhu prof. Nejedlému po prosinci r. 1920, kdy s. Nejedlý s pohoršením
odmítl Masarykovy svody k podpoře jeho kontrarevoluční činnosti, toto hluboké
osobní nepřátelství Masarykovo k soudruhu prof. Nejedlému se právě ještě
stupňovalo po publikování této knihy.
Vždy se soudilo, že mylný
názor, jako by soudruh prof. Nejedlý byl kdy realistou, vznikl v souvislosti s
tím, že v r. 1919 chodil soudruh prof. Nejedlý do „Realistického klubu
hádat se s prof. Emanuelem Rádlem, který vedl „Realistický klub a který
jako typický žák T. G. Masaryka vynikal tím, že posluchačům předkládal ke
strávení změť filosofickoideologických koncepcí. Soudruh prof. Nejedlý byl
samotnými realisty pokládán vždy za jejich nebezpečného odpůrce, nebezpečného
jasností svého myšlení, lidovostí svých názorů a hlubokými sympatiemi k
revolučnímu dělnickému hnutí, k ideologii bolševiků, k Leninovu revolučnímu
programu. A proto také se soudruh prof. Nejedlý s masarykovskými realisty
nejostřeji rozcházel v r. 1919. Zatím co masarykovští realisté šli na čele s T.
G. Masarykem podporovat buržoasní kontrarevoluci, šel se soudruh prof. dr.
Zdeněk Nejedlý bít po boku dělníků za věc proletářské revoluce.
Jen my, účastníci a pamětníci
událostí revolučních let 128
řování sankcionoval T. G.
Masaryk, a že spolu s námi soudruh prof. Nejedlý pranýřoval bídnou zradu
pravicových soc. dem. vůdců.
jen my, účastníci a pamětníci
událostí té doby, můžeme ocenit, co to znamenalo, že soudruh prof. Zdeněk
Nejedlý nadšeně pozdravoval založení naší strany, KSČ, v r. 1921. Jen my můžeme
ocenit, jaký veliký význam mělo to, že soudruh prof. Zdeněk Nejedlý dal své
jméno, svoji autoritu a celou činnost svého geniálního ducha do služeb našeho
revolučního komunistického hnutí. A vzpomeňme jen, jaké důležité poslání v boji
za komunistické idee pak plnil časopis „Var, vydávaný soudruhem prof. Zdeňkem
Nejedlým a působící na kruhy vzdělanců. Vzpomeňme, kolik stoupenců z řad
inteligence a kolik schopných a vynikajících lidí, hrajících později velmi
významnou úlohu, nám soudruh prof. Zdeněk Nejedlý získal ve své „Socialistické
společnosti, jež pořádala přednášky o marxleninských thematech. Je známo,
že v „Socialistické společnosti spolupracovali s prof. Zdeňkem Nejedlým
soudruzi Jaromír Dolanský, Vladimír Procházka, Jaroslav Pro cházka a z komunistických
dělníků soudruzi Kolský, Harus, Vobořil aj. Kolik studentů získal pro
komunismus soudruh Nejedlý jako vysokoškolský profesor! Jaký vliv měl na tvorbu
mladých revolučních básníků a spisovatelů, jak působil na divadelní umělce a
hudební umělce!
A jak významně ovlivnil
hudební tvorbu tak velkých hudebních skladatelů, jako byli J. B. Foerster,
Otakar Ostrčil, Otakar Jeremiáš. A vzpomeňme, jaké obrovské zásluhy si soudruh
prof. Zdeněk Nejedlý získal svojí hrdinnou a obětavou prací pro československo-sovětské
přátelství. A vzpomeňme, co to pro nás znamenalo, že jsme jako revoluční
dělnické hnutí mohli prof. dr. Zdeňka Nejedlého jako osobnost všenárodního
významu stavět oproti T. G. Masarykovi, oproti Eduardu Benešovi a druhým
politickým a ideologickým autoritám čsl. buržoasního tábora. Jméno, život,
činnost a dílo soudruha prof. Zdeňka Nejedlého zůstane proto provždy spjato v
dějinách KSČ s komunistickým hnutím našeho dělnictva od jeho počátků vletech
1919, 1920, 1921.
A nyní si povězme, jak se
věci po 28. říjnu 1918 vyvíjely v Čsl. soc. dem. straně. V prosinci r. 1918 se
konal v Obecním domě XII. sjezd Čsl. soc. dem. strany dělnické, na němž byla
prováděna bilance její válečné činnosti a schválena účast soc. dem. zástupců ve
vládě nové republiky. Sjezd, konavší se v atmosféře nálad po 28. říjnu 129
samostatného čsl. státu,
probíhal za triumfů nacionalistického křídla soc. dem. strany, za triumfů Habrmana,
Bechyně, Pika, Tomáška, Modráčka atd. Avšak již na tomto sjezdu se projevil
hlas levých, revolučních sociálních demokratů. Bouřlivé protesty byly vzneseny
proti psaní Modráčkových „Socialistických listů, jež černosotněnsky
štvaly proti ruským bolševikům. Byl jsem na tomto sjezdu a slyšel jsem, jak se
u předsednictva sjezdu hádal Josef Stivín. Vyhrožoval, že nezřekneli se strana „Socialistických
listů, vydávaných Modráčkem, bude on, Stivín, vydávat také časopis, při
čemž řekl, že to bude časopis na způsob „Rote Fahne, vydávané v Berlíně
Rosou Luxemburgovou. Již od počátku r. 1919 začalo hnutí soc. dem. levice. Své
vedoucí kádry začala soc. dem. levice formovat v t. zv. „Dělnickém klubu.
„Dělnický klub byl výkonným výborem soc. dem. strany povolen jako
diskusní klub pro soc. dem. funkcionáře a formálně byl jeho předsedou Antonín
Němec.
„Dělnický klub konal
své schůze každý týden v sobotu, a to večer v zahradním sále Lidového domu v
Praze II, Hybernské ulici. Probíhaly tu velmi důležité diskuse zásadní povahy,
jichž podkladem byly referáty o vítězném revolučním díle ruského proletariátu,
o revolučním programu bolševiků, o naukách Vladimíra Iljiče Lenina, o činnosti
Komunistické internacionaly, která byla v březnu 1919 v Moskvě založena, o
událostech v Bavorsku, v Maďarsku atd. Referáty a diskuse vyznívaly ve
formulování zásad a programové činnosti naší soc. dem. levice, jež se nejprve
nazývala „marxistická levice.
Známými činiteli „Dělnického
klubu byli Filip Dobrovolný, Josef Skalák, Ivan Olbracht, Antonín Macek,
Dominik Havlín a j.Na diskusní sobotní schůze „Dělnického klubu chodili a
tu vystupovali dělničtí soc. dem. funkcionáři ze všech pražských obvodů. Již
tehdy tu vystupovali soudruzi: Josef Krosnář, Čeněk Hruška, Jan Vodička, Josef
Svoboda, Adolf Svoboda, Stanislav Mlejnek, David Kosiner, Marie Majerová,
Helena Malířova aj. A hromadně do „Dělnického klubu chodili členové t.
zv. „Marxistického sdružení, které se vytvořilo v březnu 1919 pod názvem
„Mezinárodní sdružení marxistických akademiků a sdružovalo studenty a
intelektuály revolučního smýšlení. Prvním předsedou „Marxistického
sdružení byl soudruh Bedřich Vorel a po něm já. (* Členy „Marxistického
sdružení byli soudruzi: Jan Šverma, Bedřich Vorel, Jaroslav Čecháček, F.
C. Weisskopf, dr. Rudolf Beckmann, Káthe Beckmannová, dr. Miloslav Volf, dr.
Bedřich Biehal, dr. Ladislav Weger, Pavel Kosiner, dr. Antonín Kamenicky, inž.
Jaroslav Němec, Alexandr Bubeníček, Josef a Georg Winternitzovi, Bedřich Wahle,
Jiří Koťátko, Arnošt Vaněček, František Branislav, Alfons Stecker, Ladislav
Hortlík a j.)
V „Dělnickém klubu od počátku
r. 1919 vystupoval jako levý sociální demokrat také Josef Stivín, který byl
šéfredaktorem „Práva lidu a jako satirický básník pod jménem Foltýn
redigoval časopis „Kopřivy. Josef Stivín z počátku působil dojmem velmi
rozhodného revolučního bojovníka. V r. 1919,
130
když byl spáchán atentát na
Vladimíra Iljiče Lenina, napsal Josef Stivín do „Práva lidu úvodník,
který byl projevem nejhlubší úcty k Leninovi jako vítěznému geniu Velké říjnové
socialistické revoluce. Josef Stivín napadal ve svých článcích prudce i reakční
živly a legionářské bojůvky, které se pokoušely o pořádání honiček proti českým
komunistickým pracovníkům, přišedším v r. 1919 z Ruska, a proti českým
rudoarmějcům. Stivín tehdy na obranu Aloise Muny napsal v „Právu lidu
pověstný úvodník „Oko za oko, zub za zub, v němž reakčním
protikomunistickým štváčům vyhrožoval hněvem revolučního dělnictva.
Avšak Josef Stivín brzy
otočil a soc. dem. levici plně zradil, když se v červnu 1919 připravovalo
nastoupení Tusarovy vlády. Josef Stivín, svedený příslibem bohatého života,
provedl svůj zrádný obrat tak náhle, že v jedné satiře byl varován, aby se při
rychlém otáčení nezavařil. Josef Stivín se pak stal bijcem Tusarovy vlády,
obhájcem zrady soc. dem. vůdců a jedním z nejzavilejších protikomunistických
štváčů.
Tehdy v r. 1919 se s Josefem
Stivínem rozešla soudružka Marie Majerová, která byla Stivínovou ženou. O
soudružce Marii Majerové, žijící na Kladně, která se stala již v mládí
významnou spisovatelkou, chci říci, že v dělnickém hnutí pracovala již dávno
před první světovou válkou. Před časem mně soudružka Marie Majerová věnovala na
památku fotografii, na níž je vidět, jak v r. 1905 pochodovala ve Vídni v
řadách dělnictva demonstrujícího za všeobecné hlasovací právo. Zúčastnila se
též basilejského kongresu Socialistické internacionály v r. 1912. Účastnila se
aktivně hnutí soc. dem. levice, spolu zakládala v r. 1921 KSČ a po založení KSČ
konala pro komunistické hnutí velkou práci jako spisovatelka a stálá
spolupracovnice „Rudého práva. Aby se předešlo omylům, budiž poznamenáno,
že soudružka Marie Majerová se po druhé vdala za výtvarného umělce Slavoboje
Tusara, kterého někdy lidé mylně zaměňují za Vlastimila Tusara. Spis Marie
Majerové „Náměstí republiky a podobně i román Ivana Olbrachta „O Anně,
rusé proletářce budou vždy připomínat, jak revoluční události let
1919—1920 inspirovaly k velkým dílům naše spisovatele, hluboce prodchnuté
revolučním komunistickým duchem a socialistickým cítěním.
Když si při zpětném pohledu
vybavíme před očima celkový průběh událostí před 40 lety, hroucení
RakouskoUherska a vznik Československé republiky v říjnu r. 1918, přesvědčujeme
se, že revoluční dělnictvo našich zemí
131
mělo tehdy prvou možnost vést
dějinný vývoj ve směru svých třídních revolučních cílů, ve směru svých
socialistických cílů. Vyžadovalo by to tehdy, aby revoluční dělnictvo pozdvihlo
vedle rudého praporu i československý národní prapor a vedlo masy
československého lidu do národní a demokratické revoluce, získalo v tomto hnutí
hegemonii namísto buržoasie, aby pak na troskách rakouskouherské monarchie
stanulo ono jako vítězný vůdce československého lidu a určovalo pak v nově
vytvořené Československé republice vnitřní vývoj od národní a demokratické
revoluce k revoluci socialistické.
Revoluční dělnictvo naší země
nebylo tehdy ještě schopno řešit si otázky tohoto postupu. Nebylo připraveno
ujmout se hegemonie v národně revolučním hnutí čsl. lidu v r. Léta Vzpomeňme znovu, jak v
prvních měsících nové republiky žil československý lid jen v opojení nad
dosaženou národní svobodou a uskutečněním čsl. státní samostatnosti. Lidé
myslili, že již to samo stačí, aby se jejich život utvářel šťastně. Myslili, že
čeští kapitalisté se budou k českým dělníkům chovat jinak než němečtí
kapitalisté, že je nebudou vykořisťovat, že nebudou chtít bohatnout na úkor
pracujících a pod. Lidé myslili, že vláda republiky nebude proti dělníkům a
proti pracujícímu lidu používat jako stará rakouská vláda násilí, policie,
četnictva.
Ze svého opojení se však lid
brzy dostával. První vládou republiky byla vláda vedená Kramářem, ve které byl
ministrem vnitra Antonín Švehla, ministrem financí dr. Alois Rašín a ministrem
průmyslu, obchodu a živností národní demokrat dr. Adolf Stránský, otec známého
dra Jaroslava Stránského. Dr. Adolf Stránský byl zvolen brzy po převratu
předsedou správní rady Pražské železářské společnosti.
132
Máme v paměti, že první bouře
z řad dělnictva se v r. 1919 ozvala, když dr. Adolf Stránský jako ministr
průmyslu prohlásil na schůzi průmyslníků že bude třeba „vyhrnout si
rukávy a rostoucí smělost dělnictva zarazit. Zároveň se v lidu šířil
živelný hněv proti řádění spekulantů, kefasů. V květnu r. 1919 došlo k t. zv.
černému pátku, kdy se rozhořčené davy lidu vrhly na obchody a začaly je
rabovat.
Chci uvést, že o „černém
pátku si lidé počínali tak, že obsadili obchody a brali si v nich různé
potřebné věci, při čemž dávali do pokladny určitý peníz, aby převzetí věcí
ponechávali právní ráz koupě, arciť za snížené ceny, za ceny, které se jim
zdály úměrné, takže nikdo nemohl tvrdit, že jde o zcizení věcí. Viděl jsem, jak
se takto vyprazdňoval na př. známý obchod Zikmunda Stránského v Hybernské
ulici, obchod konfekční. Odtud jsem šel na Poříč, kde si ženy za snížené ceny
podobným způsobem kupovaly blůzy v obchodu Šoršové. To měl pak na mysli tvůrce
populárního lidového popěvku, věnovaného „černému pátku, v němž se
říkalo: „Lidi, to vám byla hrůza, za tři kačky byla blůza.
Onoho bouřlivého „černého
pátku docházelo v závodech k tomu, že dělníci na trakařích vyváželi ze
závodů neoblíbené ředitele, úředníky a hrozili zúčtováním i kapitalistům.
Zároveň se do všech pražských čtvrtí rozšířily akce t. zv. „černé ruky,
která se z iniciativy známého Franty Sauera uplatnila nejdříve na Zižkově. Akcí
t. zv. „černé ruky se nazývalo to, že lidé chodili od domu k domu a udeřili
všude na domácího pána, aby dělnickou rodinu nebo rodinu jiného pracujícího
člověka, která nebydlila nebo měla nemožné obydlí, aby takovouto rodinu vzal ve
svém domě do bytu, který je neobydlen a který je na vývěsce domu do ulice
nabízen k pronajmutí. Lidé byli tehdy v Praze strašně rozhořčeni, že na tolika
domech v pražských ulicích byla vyvěšena oznámení „byt k pronajmutí a že
někde docela byla tato oznámení vyvěšena hromadně jedno na druhém, neboli že
mnohé domy byly třeba až napolovic neobydleny a přitom tolik lidí bylo bez
bytu. A bylo tomu tak proto, že domácí páni žádali činže v takové výši, že je
pracující lidé nemohli platit a musili i s rodinami proto v nějakých děrách
strádat. „Černá ruka udělala resolutně pořádek. Přivedla nebydlící rodinu
i s jejími chudými svršky k baráku domácího pána a ten ji musil do volného bytu
vzít, nechtělli mít před barákem demonstraci lidu. Policie už poznala, že nemá
sílu překážet těmto přímým akcím rozhořčeného lidu, a také se již srážek s
lidem bála. A tak „černá ruka podle metody žižkovského Franty Sauera
obsadila nebydlícími v několika dnech sta volných bytů v Praze. A myslím, že
ještě dnes mnozí lidé v Praze vzpomínají, že díky „černé ruce Franty
Sauera dostali tehdy pro sebe a svoji rodinu slušný byt.
Kramářova vláda byla „černým
pátkem v květnu r. 133
měním toho, jak živelně
narůstaly revoluční nálady v masách lidu. Později jsme se dozvěděli, že v den
„černého pátku se v Kramářové vládě odehrála prudká srážka. Rašín jako
typický kapitalistický buldok ve vládě žádal, aby proti rabujícím davům byla v
potřebné síle vyslána policie a aby rabování učinila přítrž třeba i střelbou do
lidí. Antonín Švehla, proslulý svým chytráctvím, se však prý postavil proti
Rašínovu návrhu a dokazoval, že jakmile by policie začala nějak brutálně
zakročovat, že by to masy lidu vydráždilo, aby sáhly k organisovanému boji.
Švehla dokazoval, že by začaly revoluční akce stále větších rozměrů a že by revoluční
masy lidu nakonec situaci ovládly. Švehla říkal, že policie je ještě slabá a ke
všemu z doby Rakouska nenáviděna celým národem a že ani četnictvo nemá dost
síly, aby policii pomohlo potlačit revoluční hnutí. Švehla přesvědčoval Rašína
o tom, že potlačovací státní aparát republiky je celkově ještě velmi slabý, že
se teprve organisuje a že je proto třeba namísto zákroku policie učinit vše pro
uklidnění lidu, dostávajícího se do revolučního žáru. A tak se Kramářova vláda
rozhodla uplatnit takový postup, který rozlícené lidové masy udivil,
uchlácholil a který buržoasii umožnil přežít velmi kritický moment, z něhož
mohlo vskutku vzplanout něco ohnivě revolučního. Stalo se to, že policisté
přicházeli k obchodům, jež byly rabovány, s nejmírnější a nejvlídnější tváří. A
pak s velkou shovívavostí a zdvořilostí vyzývali rabující lidi, aby „občané
laskavě opustili obchody, že budou ihned zřízeny úřední protidrahotní komise,
které přezkoumají ceny zboží a nařídí jejich úpravu. Tak bylo zastaveno
na ulicích rabování obchodů, které byly již také většinou vyprázdněny.
Avšak napětí v průběhu
„černého pátku pokračovalo ještě potud, že na Staroměstském náměstí se
konal obrovský tábor lidu, na němž se shromážděné masy dožadovaly, aby byla
vládou provedena rozhodná opatření proti trvající všeobecné drahotě a proti
troufalému pokračování kapitalistů ve zbídačování lidu. Masy hrozily, že jako
to udělaly útokem na předražené ceny v obchodech, že půjdou dále ve svých
přímých akcích a udělají ve všem pořádek, neboť vůle lidu musí v nové republice
rozhodovat. Na Staroměstském náměstí vystoupil před shromážděnými masami dr.
František Soukup, který byl v Kramářové vládě ministrem spravedlnosti. Když dr.
Soukup viděl obrovské zástupy lidu a slyšel stále bouřlivější hukot mas, zapomněl
na úkol, jejž mu vláda uložila, totiž aby uklidňoval masy, a v proudu své řeči
se dal strhnout voláním shromážděných mas k tomu, že prohlásil, že jako ministr
spravedlnosti nemůže nic namítat proti zákrokům lidí v obchodech s předraženými
cenami, že tyto zákroky dělal lid a že on, „ministr spravedlnosti se sklání
před majestátem lidu.
Ani bouřlivý tábor lidu na
Staroměstském náměstí neměl v den „černého pátku pro buržoasii dalších
následků. A opět jsme se později dopídili, že tentokráte Antonín Švehla, když
se dozvěděl o tom, co mluvil Soukup na Staroměstském náměstí, si prý Soukupa k
sobě zavolal a dělal mu výtky, jak mohl
134
na Staroměstském náměstí tak
mluvit, že namísto toho, aby masy uklidňoval dal se jimi strhnout, jako ministr
spravedlnosti schvaloval nezákonné čin a ještě k tomu za nejvyšší justici
vyhlásil přímou justici lidu. Švehla Soukupovi řekl, že jako agitátor, který si
není vědom své odpovědnosti jako člen vlády nemůže být ministrem. A vskutku,
dr. František Soukup, který v prosinci 1920 dělníky hanebně zradil, dostával
pak různé funkce a hodnosti a byl zvolen i předsedou senátu Národního
shromáždění, ale členem vlády, ministrem od první Kramářovy vlády již nikdy
nebyl.
Pro buržoasii bylo po „černém
pátku dalším hrozivým znamením i drtivé vítězství soc. dem. strany v
obecních volbách 15. června 1919, přičítané účinkům revoluční agitace.
Kramářova první vláda republiky musila pak odstoupit a nastoupila vláda vedená
Vlastimilem Tusarem. Z počátku vyvolalo nastoupení Tusarovy vlády iluse, že se
dělnictvo dostává k moci, k vládě a že se „demokratickou evoluční cestou
půjde u nás k socialismu. Tehdy však již vystupovala marxistická levice soc.
dem. strany, která varovala před ilusemi v Tusarovu vládu a vyzývala k
formování revolučních sil dělnictva.
Bylo jasno, že soc. dem.
pravicoví vůdcové v čele s Tusarem jsou buržoasii povoláváni, aby vykonali
špinavou službu a pomohli zardousiti rostoucí revoluční hnutí dělnictva.
Ministrem vnitra i za Tusarova režimu zůstával agrárník Antonín Švehla, který
potají organisoval policii a četnictvo, opíraje se zvláště o četnické oddíly ze
sudetoněmeckého území. Buržoasie, Masaryk a Beneš dělali všechno možné, aby
čelili růstu revolučního hnutí dělnictva, jež bylo stále více uchvacováno
příkladem vítězství ruského proletariátu.
O vývoj věcí v Československu
projevovali nejintensivnější zájem západní imperialisté. Viděli, jak ve střední
Evropě a ve východní Evropě pod vlivem vítězství Říjnové revoluce burácí
revoluční vlna. Odehrály se již revoluční události v Bavorsku, v Maďarsku,
otřásalo se vnitřně i Polsko a druhé země. V Československu viděli imperialisté
nadějný bod, který měl svojí pevností zabránit, aby se revoluční vlna nerozlila
po celé střední Evropě a nesmetla kapitalismus. V Československu proto působily
horečně vojenské mise všech západních mocností, sjednávající jejich pomoc při
potlačování revolučního hnutí v Československu.
Zatím však vlna revolučního
hnutí dělnictva a také již části rolnictva dále stoupala. V r. 1920 se strach
buržoasie stupňoval každým dnem. Ze strachu začali i měšťáci mluvit licoměrně o
socialismu. O socialismu mluvil i Kramář, Engliš, Stránský atd. Stejně jako
pravicoví soc. dem. vůdcové předstírali i oni, že prý jen chtějí, aby se šlo k
socialismu evolučně, pokojnou demokratickou a zákonnou cestou. Používali
záměrně tvrzení, že revoluční dělnictvo chce k uskutečnění svých cílů použít
jen násilí a že jeho snahami je ohrožována mladá republika a demokracie.
Pravdou však bylo, že volby do Národního shromáždění v dubnu r. 1920 dopadly
tak, že socialistické strany získaly do
135
hromady většinu přes 50 % a
že tu tedy byla většina pro pokojný postup pracujícího lidu k lidové moci a k
socialismu, pro postup cestou zákonů schvalovaných Národním shromážděním. Stále
silnější vzestup revoluční vlny měl v r. 1920 svůj výraz v tom, že revoluční
soc. dem. levice získala postupně většinu soc. dem. členstva. Soc. dem.
pravicoví vůdcové a všechny smečky buržoasních hafanů rozpoutali pak nevídaně
zběsilou štvanici proti revoluční soc. dem. levici, jejímiž vůdci byli soudruzi
Šmeral, Zápotocký, Haken, Kreibich, Čulen, Major atd. V tu dobu se inscenovaly
i ničemné provokace, mající pracovníky soc. dem. levice vylíčit jako „agenty
Moskvy placené diamanty, jež se dovážejí ze Sovětského svazu. Zatím bylo
jasno, že soc. dem. pravicoví vůdcové se spřáhli s buržoasií, aby zradili zájmy
dělnické třídy, aby zradili socialistické cíle a aby buržoasii pomohli
zachránit její třídní nadvládu a kapitalistický systém.
Jsou známy události r. 1920,
kdy se buržoasie spolu se zrádnými soc. dem. vůdci rozhodla přikročit k použití
kontrarevolučního násilí, aby revoluční hnutí dělnictva zlomila. Dnes je
dokumentárně prokázáno, že T. G. Masaryk osobně řídil celý ten kontrarevoluční
nápor, který vrcholil v prosinci r. 1920. Masaryk se od r. 1919 exponoval stále
otevřeněji pro věc kontrarevoluce. V boji proti soc. dem. revoluční levici
vystupoval mnohdy namísto pravicových soc. dem. vůdců, které pokládal za
neschopné politicky a ideologicky čelit průbojné síle bolševických ideí.
Masaryk psal také anonymně do různých listů štvavé články napadající soc. dem.
levici. Kontrarevolučně agitoval, zneužívaje toho, že jako president republiky
byl zván do různých míst, i do průmyslových oblastí, kde pak pod titulem
oficielního projevu hlavy státu pronášel tendenční invektivy proti bolševismu.
Připravoval si záměrně pro své projevy různé protibolševické sentence
nejhrubšího demagogického rázu. Velmi špinavě přitom pomlouval Sovětský svaz; a
vydávaje se za svědka Říjnové revoluce a za znalce Ruska Masaryk se
nerozpakoval používat toho pustého podvodu, že zaostalost a zbědovanost ruské
země, kterou bolševici převzali jako dědictví po staleté carské vládě, ukazoval
jako socialismus budovaný bolševiky.
Masaryk se neštítil použít
každé lži, aby lidi odrazoval od následování cesty, kterou hlásala revoluční
soc. dem. levice. Troufal si přijít k horníkům do Příbrami, aby je hrubě urazil
tvrzením, že revoluční komunistické snahy dělnictva jsou prý jen projevem
nevzdělanosti a nekulturnosti. Revoluční tužby a revoluční přání dělnické třídy
srovnával s přáním Vaška na dvoře, který prý, když je tázán, co pokládá pro
sebe za nejžádoucnější přání, odpoví, že „stát na hnoji a práskat bičem.
Je známo, že T. G. Masaryk u
vědomí, že bude proti revolučnímu dělnickému hnutí násilně zakročeno, si
předtím k sobě na Hrad zval jako president republiky různé činitele politické a
kulturní a přemlouval je, aby násilný zákrok proti revoluční soc. dem. levici
podporovali. Pozval si k sobě na Hrad
136
také soudruha prof. dr.
Zdeňka Nejedlého a domníval se, že i na něh moci takto působiti. Soudruh prof. Zdeněk
Nejedlý tento pokus T.G. Masaryka s pobouřením odmítl a Masarykovi s hněvem
vyčetl, jak je to hanebné že funkce presidenta republiky zneužívá ve službách
násilné kontrarevoluce. Od té doby také T. G. Masaryk přestal s prof. Zdeňkem
Nejedlým mluvit a bál se mu přijít na oči.
Dnes je prokázáno, že s T. G.
Masarykem bylo předem smluveno známé provokativní rozhodnutí pravicového
představenstva soc. dem. strany o vyloučení levicových soc. dem. činitelů ze
soc. dem. strany po zářijovém sjezdu soc. dem. levice, který ukázal, že za soc.
dem. levicí jde téměř všechno členstvo soc. dem. strany. Spolu s tím bylo mezi
pravicovými soc. dem. vůdci a T. G Masarykem smluveno, že Tusarova vláda 14.
září r. 1920 odstoupí, aby mohla být povolána úřednická vláda Jana
Černého, která by proti revolučnímu hnutí dělnictva bez ohledů násilně
zakročila.
Zjistili jsme pak, jak došlo
k tomu, že k úloze čsl. Cavaignaca v prosinci r. 1920 byl vybrán Jan Černý,
zemský president v Brně. Vybral jej Vlastimil Tusar, který Jana Černého dobře
znal z Brna. Neboť Jan Černý byl za první války nejprve na okresním hejtmanství
v Prostějově. Tam se osvědčil jako „řízný udržovatel pořádku. Později si
jej vzal pro tyto jeho schopnosti do Brna c. k. místodržitel v markrabství
moravském baron Heinold, který Jana Černého povolal do presidia
místodržitelství a pověřil jej uplatňováním silné ruky při potlačování
protihladových demonstrací žen a při potlačování protiválečných demonstrací
brněnského dělnictva. A tehdy v této činnosti za války poznal Jana Černého
Vlastimil Tusar, který byl nejen poslancem v rakouské říšské radě, ale který
byl zároveň poslancem moravského zemského sněmu.
Vlastimil Tusar věděl, že Jan
Černý, kterého doporučil za předsedu vlády, má řídit vládu, která bude střílet
do dělnictva a která bude krvavě potlačovat jeho revoluční hnutí. Vlastimil
Tusar to cynicky řekl na zasedání soc. dem. zastupitelstva, které se konalo v
polovici září v r. 1920 v Praze v zahradním sále Lidového domu. Tusar tehdy
řekl, že jeho vláda odstupuje a činí místo úřednické vládě proto, že on, Tusar,
nechce dopustit, aby prý slabostí jeho, Tusarovy vlády byl umožněn nástup
bolševiků k moci, „jako se to stalo v r. 1917 v Rusku v důsledku slabosti
Kerenského, a že on, Tusar, také prý nehodlá dobrovolně předat moc
bolševikům, „jako se to stalo v březnu 1919 v Maďarsku. Na zasedání soc.
dem. zastupitelstva v Praze, na němž Tusar takto cynicky ohlašoval vystřídání své
vlády úřednickou vládou Jana Černého, na tomto zasedání soc. dem.
zastupitelstva vystoupil s plamennou obžalobou Tusarovy zrady soudruh Antonín
Zápotocký, který tehdy byl sekretářem soc. dem. strany v Kladně. (Chci v
závorce uvést, že Jan Černý byl předsedou úřednické vlády nejen v r. 1920, ale
i později. Jinak byl stále zemským presidentem na Moravě a v době Mnichova r.
1938 se stal ministrem vnitra ve vládě
137
Syrového. Jana Černého nutno
odlišovati od dra Josefa Černého, agrárního poslance, zetě Švehlova, který byl
ministrem vnitra ve vládách první republiky před Mnichovem a napomáhal svojí
zrádnou činností růstu Henleinova iredentistického hnutí. Tento dr. Josef Černý
je nyní jako reakční emigrant v Americe, zatím co Jan Černý již zemřel.)
T. G. Masaryk věděl o
pohnutkách Vlastimila Tusara při navrhování úřednické vlády v čele s Janem
černým. Všecko to s ním bylo smluveno. On jmenoval úřednickou vládu Jana
Černého s vědomím, že jí Tusarova vláda ustupuje své místo, aby mohla vykonati
svou krvavou násilnickou práci.
V prosinci r. 1920 došlo k
provokativnímu zabrání Lidového domu v Hybernské ulici, po němž následovala
generální stávka dělnictva. Revoluční slávu si tehdy získalo dělnictvo
Kladenská a Oslavanská, Třebíčská a Hodonínská. Prosincového boje se zúčastnilo
více než 1 milion lidí. Bylo to vyprovokované měření sil s revolučním hnutím
dělnictva. Chvíli měření sil volila ovšem buržoasie. Bylo to v době, kdy
revoluční vlna byla již mezinárodně v opadu. A buržoasie měla již v značném
rozsahu organisován potíačovací státní aparát. Revoluční hnutí dělnictva
utrpělo v prosinci r. 1920 porážku, která znamenala, že dějinná šance pro
vítězství proletářské revoluce v době po první světové válce byla v naší zemi
ztracena.
Historicky je jasno, že
hlavní příčinou, proč revoluční hnutí dělnictva po první světové válce
nedospělo k vítězství a že v prosinci r. 1920 mohlo být krvavě potlačováno,
hlavní příčinou bylo to, že dělnická třída Československa neměla ještě jako
svého vůdce komunistickou stranu, revoluční stranu nového typu, stranu
marxleninského typu. Neuplatnění leninské strategie a taktiky bylo patrno
zvláště na tom, že revoluční hnutí dělnictva nemělo v r. 1920 ve svém nástupu
spojence. Buržoasii se podařilo pomocí agrární strany a slibu agrární reformy
odtáhnout od dělnictva rolnictvo. A buržoasie dovedla přes Kramářovu stranu,
přes nár. soc. stranu atd. uplatnit rozhodující vliv i na pracující
inteligenci. Souviselo to s tím, že si dělnická třída nebyla předtím plně
vědoma úkolu chopit se vedení národní a demokratické revoluce a že jí nebyl
jasný postup při přerůstání národní a demokratické revoluce v revoluci
socialistickou. Revolučnímu dělnictvu nebylo na př. také jasno, jaký význam
měly národní výbory a jakou úlohu mohly před 28. říjnem 138
Prosincová porážka r. 1920
byla trpkou porážkou, trpkou při pomyslem, k snadno jsme mohli již za revoluční
vlny po první světové válce zvítězit v Čekoslovensku a i v druhých zemích, jak
jiný mohl být vývoj v Evropě V kolik utrpení si mohly národy Evropy ušetřit,
kdyby nebylo v poválečné ň bě bídné zrady soc. dem. vůdců a kdyby dělnická
třída byla měla vůdkyni schopnou ji vést v bouři revolučních událostí k
vítězství.
Historicky nejvýznamnějším
ovocem poučení z prosincové porážky r. 1920 bylo tudíž to, že v r 1921 byla
založena naše slavná strana, Komunistická strana Československa, která nadšeně
vstoupila pod prapor Leninův pod prapor ideí Velké říjnové socialistické
revoluce, pod prapor revolučního komunismu aby se po 20 let první republiky
zocelovala v revolučních bojích, aby se v duchu leninismu bolševisovala, aby
prošla strašnou zkouškou muk a hrdnství v šesti letech hitlerovské okupace a
aby spolu s osvoboditelskou pomocí Sovětské armády vedla pak dělnickou
třídu a pracující lid Československa k historickému vítězství v květnu r. V prosinci r 1920 zvítězil
nad námi v čele čsl. buržoasie T. G. Masaryk. Avšak konečné vítězství patřilo
nám v zápase s čsl. buržoazií, která byla dějinami odsouzena
k prohře své věci. V květnu r. 139
VI
BUDOVÁNÍ ČSR JAKO KAPITALISTICKÉHO STÁTU
MĚŠŤÁCKĚ POLITICKÉ STRANY V ČESKÝCH ZEMÍCH
GAJDA A STŘÍBRNÝ
POKUSY O NACIONÁLNÍ FAŠISMUS
Zatím co v květnu a říjnu r.
1921 se v mohutné masové síle tvořila Komunistická strana Československa jako
nová revoluční strana naší dělnické třídy a nová vůdkyně čsl. pracujícího lidu,
vstoupila čsl. buržoasie v dlouholeté období uplatňování své třídní moci v naší
zemi. V r. 1921 přikročila v plném rozsahu k budování Československé republiky
jako kapitalistického státu. Jako kapitalistického státu, který by čsl.
buržoasii zajišťoval její třídní nadvládu nad dělnictvem a širokými vrstvami
pracujícího lidu. Jako kapitalistického státu, jenž by čsl. buržoasii a vlastně
jen české buržoasii mocensky zajišťoval monopolní právo ovládat celé území,
vyznačené hranicemi republiky, monopolní právo využívat všeho přírodního
bohatství tohoto území, monopolní právo na vykořisťování a vyssávání všech
výrobních sil tohoto území a její nejdůležitější složky, pracovních sil, a
monopolní právo na ovládání trhu v rámci tohoto území. A posléze jako
kapitalistického státu, jenž by čsl. buržoasii zajišťoval obranu území její
nadvládné moci a jenž by zajišťoval mocenské postavení tohoto území v jeho
vnějších vztazích, jakož i úlohu čsl. buržoasie v poměru k druhým státům a v
mezinárodní politice.
Když se čsl. buržoasie
chápala budování Československé republiky jako kapitalistického státu, bylo to
v době, kdy síla revoluční vlny, vyvstavší ve spojení s prvni světovou válkou,
ve velké míře již v mezinárodním měřítku opadla a kdy kapitalismus ve všech
zemích, v nichž přežil náraz revoluční vlny, přecházel ke svému znovuupevnění,
ke své stabilisaci.
Budování Čsl. republiky jako
kapitalistického státu rozvinula čsl. buržoasie s použitím promyšlené
demagogie. Tehdy buržoasie razila dva pojmy a dvě slova, slovo
„státotvorný a slovo ,,státoborný. Pod pojem a označení
„státotvorný zahrnovala všechny politické strany a složky, které
projevily ochotu budovat kapitalistický stát a podporovat jeho úlohu. A pod
pojem a označení
140
„státoborný zahrnovala
revoluční politické síly, jež se vzpěčovalv budovat kapitalistický stát, jež se
vzpěčovaly podporovat to, co je s úlohou kapitalistic kého státu spojeno, a jež
oproti kapitalistickému státu zastávaly a vytyčoval ideu státu jiného
pojetí a jiné úlohy, ideu státu proletářského, ideu státu který by byl státem dělnické
třídy, státem pracujícího lidu se všemi důsledky toho ve vnitřním životě naší
země i mezinárodně.
Čsl. buržoasie ihned od r.
1921 ocejchovala označením „státoborné strany naši stranu, Komunistickou
stranu Československa, a tím předurčila všechno nenávistné štvaní, spílání,
hanobení, tupení, persekuci, ústrky, jimž KSČ byla pak vystavena. Označením
naší strany jako „státoborné chtěla buržoasie odrazovat a odstrašovat
dělníky a pracující lidi od Komunistické strany Československa. A označením
druhých politických stran jako „státotvorných chtěla dělníky a pracující
lid lákat pod vliv těchto stran, slibujíc jim ohledy, protekci, privilegování a
všechny výhody milosti kapitalistických vykořisťovatelů, všechny výhody
útrpnosti kapitalistické třídní nadvlády, i výhody ohřátí se na výsluní
buržoasní moci.
Čsl. buržoasie označením naší
strany jako „státoborné strany provozovala tím cyničtější demagogii, že
se t. zv. státobornost KSČ snažila vykládat tak, jako kdyby tím, že je proti
kapitalistickému státu, byla naše strana proti této zemi, proti vlasti národů
Československa, proti československé státní samostatnosti. A tuto svoji
cynickou demagogii dovršovala čsl. buržoasie tím, že označujíc KSč za
„státobornou stranu řadila naši stranu vedle druhých, vskutku státoborných
stran, vedle stran německých nacionalistů a iredentistů, vedle strany
maďarských nacionalistů a iredentistů a vedle strany slovenského reakčního
autonomismu a separatismu atd.
Zavilou demagogii uplatňovala
čsl. buržoasie označováním KSČ jako „státoborné strany, abychom však dnes
mohli říci, že čsl. buržoasii nebyla všechna ta demagogie nic platná. A abychom
dnes mohli říci, že dějiny spravedlivě rozhodovaly, když čsl. buržoasii svrhly
do dějinného propadliště s horším označením, než bylo slovo „státoborný,
jehož buržoasie používala k tupení naší strany, když ji dějiny svrhly do svého
propadliště s označením vlastizrádců z r. 141
A nyní si při pohledu zpět do
r. 1921 připomeňme, jak čsl. buržoasie postupovala, aby si v období budování
Čsl. republiky jako kapitalistického státu vytvořila své „státotvorné
politické strany, povolané sloužit jejím třídním zájmům a cílům. Buržoasie
musila provést značné přeskupeni a i zcela nové seskupeni různých složek svého
politického tábora, aby měla politické strany, které by na rozdíl od své
činnosti v době RakouskoUherska byly schopny plnit své nové úkoly v buržoasní
Československé republice. České měšťácké politické strany, které byly založeny
již v 19. století nebo k počátku 20. století, musily prodělat nutnou proměnu,
formulovat svůj nový program a vyzdvihovat i nové politické živly, aby si v
nové republice zajistily své vlivné postavení a svoji úlohu.
Bylo možno soudit, že k úloze
dominující měšťácké politické strany v nové buržoasní republice byla předurčena
strana tradiční posloupnosti ve vývoji poli tiky české buržoasie, česká
měšťácká strana, vedená drem Karlem Kramářem, která byla vykonavatelkou
politiky české buržoasie v RakouskoUhersku od počátku 20. století. Byla to
strana českých průmyslníků, českých bankéřů, českých velkostatkářů, byla to již
za Rakouska strana Živnostenské banky, strana dr. Jaroslava Preisse.
Avšak pro tuto stranu byla na
přechodu do nové republiky velkou zátěží tradice mladočešství, které se v
letech války těžce kompromitovalo servilní rakušáckou politikou. Za války byli
představiteli mladočeské strany lidé jako: bývalý rakouský ministr prof. dr.
František Fiedler, dále majitel marmeládoven v Dolním Bousově u Jičína Jindřich
Maštálka, který se jako mladočeský poslanec rakouské říšské rady stal v r. 1917
místopředsedou „Českého svazu, sdružujícího všechny české poslance a
provádějícího tehdy čiře oportunistickou rakušáckou politiku, a dále dr. Zdeněk
Tobolka, knihovník university a docent politické historie, který byl jednatelem
jmenovaného „Českého svazu a který se velmi kompromitoval i jako vedoucí
duch „Národních listů v době války. Za války se kompromitovali mnozí
političtí předáci mladočeské strany, nehledíc k tomu, že se nejhoršími
rakušáckými službami kompromitovali téměř všichni mladočeští starostové českých
měst. A těch bylo mnoho na čele s pověstným mladočeským starostou Prahy drem
Karlem Grošem. Z politických vůdců mladočeské strany mohli vcházet do nové
republiky, docela se slávou národních mučedníků, takřka jen dr. Kramář a dr.
Rašín.
Kramářova mladočeská strana,
která se jmenovala „národní strana svobodomyslná, se již ku konci války
přejmenovala na stranu „státoprávně demokratickou a brzy se pak
přejmenovala na stranu „národně demokratickou. Národně demokratická
strana, vedená Kramářem, dostala po převratu nové politické složení. Je známo,
že když T. G. Masaryk po válce rozpouštěl svoji realistickou stranu, posílal
realisty do všech měšťáckých i druhých stran. A do národně demokratické strany
poslal prominentní realistická esa, jako byli
142
Jan Herben, Přemysl Sámal, J.
S. Machar, prof. Drtina a pod Do nárnrt x demokratické strany se současně plně
vlila moravská lidovo pokroková str vedená dr. Adolfem Stránským, při čemž se národním
demokratem Ttaí i dr. Jaroslav Stránský. Do nár. dem. strany vstoupili po
rozpuštění své stranv i t. zv. státoprávní pokrokáři i radikální pokrokáři a
tak se národními demo kraty stali básník Viktor Dyk a „omladinář dr.
Antonín Hajn. Ku konci války a po převratu nadělala hodně vzruchu i t. zv.
státoprávně demokratická mládež, která pak v národně demokratické straně dala
základ její „mladé generaci, vedené synem dr. Aloise Rašína drem
Ladislavem Rašínem, jenž byl od r. 1935 poslancem Národního shromáždění.
Pro informaci lidí mladších
generací dlužno uvést, že ve spojení se státoprávně demokratickou a pak národně
demokratickou stranou si po převratu v r. 1918 dělal jméno dr. Karel Engliš,
profesor národního hospodářství na universitě v Brně a později na universitě v
Praze. Engliš se po převratu jako národohospodářský odborník docela blýskl
návrhem programu postupné socialisace. Jeho vystupování v prvních letech
republiky bylo však spojeno s jinou věcí, která měla svůj význam. Engliš totiž
vystupoval v popřevratových letech jako hlasatel inflační politiky proti tvrdé
deflační politice, kterou jako ministr financí prováděl důsledně a neúprosně
dr. Alois Rašín. Na inflační politiku naléhali čeští průmyslníci, zvláště z
oblasti exportního průmyslu, kteří si přáli snížení zlatého obsahu koruny a
snížení kursu koruny na zahraničních bursách, aby mohli při levnější koruně
uhájit široký trh, jejž měl průmysl našich zemí za RakouskoUherska, čítajícího
42 miliony obyvatel. Čeští průmyslníci exportéři chtěli při levnější koruně
pronikat i na širší mezinárodní trh. Byl mezi nimi i Tomáš Baťa ze Zlína. Jeho
přátelství s Englišem se datuje už z této doby, z popřevratové doby, kdy Engliš
probojovával inflační politiku proti Rašínovi. Rašín v tomto boji neustupoval.
Později se Englišův kurs finanční, peněžní a měnové politiky na čas ujal
vedení. Avšak když Kč na švýcarské burse klesla ve svém kursu ze 30 centimů
švýcarského franku až na 5 centimů, byl znovu povolán k řízeni ministerstva
financí dr. Alois Rašín, aby prováděl ještě neúprosněji deflační politiku.
Deflační Rašínova politika
znamenala však v jiné podobě než inflační politika brutální všeobecné
zbídačování. Deflační politika znamenala zavíráni továren, jejichž výrobky pro
drahotu čsl. koruny nenalézaly odbytiště. Deflační politika znamenala, že
devisy pro potřebu čsl. hospodářství byly opatřovány zvětšováním vývozu cukru v
tom poměru, že na cizích trzích stál kilogram čsl. cukru 60 haléřů a doma stál
6 Kč. Deflační politika vedle zdražování živobytí zároveň znamenala snižování
mezd a platů. V r. 1923 byly snižovány platy veřejných zaměstnanců, platy
úřednictva a zároveň se šlo na platy tělu, jejichž náklady vždycky
byly při deflační politice problémem. A v r. 192J se ve znamení útoků proti
Rašínově deflační politice vytvořilo ovzduší takového
143
napětí, že z tohoto napětí
vyšly rány Šoupalova atentátu na ministra financí dra Aloise Rašína, který
zranění podlehl. Měšťácký tisk se tehdy pokoušel svými štvanicemi kalit vodu a
tvrdil, že prý komunisté řídili Šoupalovu ruku při jeho atentátu na Rašína.
Byla to však nehorázná provokační lež, poněvadž Šoupala podněcovali k atentátu
ne komunisté, ale ti, kdož tehdy chtěli pro zvětšení politického vlivu živlů,
orientovaných k Hradu, demagogicky těžit z rozhořčení veřejných zaměstnanců a
úředníků, jimž Rašín snižoval platy.
Je známo, že v boji o
provádění deflační nebo inflační politiky vyhráli zastánci deflace a že Engliš,
když byl v pozdějších letech několikráte ministrem financí, prováděl pak sám v
podstatě Rašínovu deflační politiku. A deflační politika zvítězila proto, jak
jsme to již doložili, že finanční kapitál v Československu vyrostl převážně z
kořenů bankovního kapitálu. Na inflační politiku tlačí ti kapitalisté, kteří
mají své hodnoty v průmyslovém zboží; a deflační politiku chtějí ti
kapitalisté, kteří mají své hodnoty v peněžních papírech, v obligacích, v
úvěrech, ve vkladech. A tak, aby v zájmu těchto kapitalistů zvyšoval hodnotu
koruny, nassával Rašín čsl. korunu co nejvíce krví, vyssátou z dělnictva,
vyssátou z pracujícího lidu. Deflační politika byla politikou Preissovou,
politikou Živnostenské banky stejně jako Agrární banky atd. Bohatnoucí banky se
mohly díky této politice ještě rychleji zmocňovat průmyslových závodů, aby pak
finanční kapitál ovládal všechny hlavní zdroje kapitalistických zisků a
rozhodoval jako svrchovaný činitel i politicky.
Za politických okolností, za
kterých probíhal vývoj v první republice, došlo k tomu, že se dominující
politickou stranou buržoasního tábora nestala Kramářova národně demokratická
strana, k tomu predestinovaná, nýbrž při své masové politické základně — strana
agrární. Stoupenci nár. dem. strany vyčítali vždy Kramářovi, že neuměl svoji
stranu přizpůsobit vývoji poměrů v republice a že proto zavinoval soustavný a
nezadržitelný pokles jejího politického vlivu. Národně demokratické straně
připadlo, aby vedle agrární strany jako dominující politické strany buržoasního
tábora hrála úlohu klasicky měšťácké strany, která sice měla největší Preissovu
podporu a která jako strana průmyslníků, bankéřů, velkokapitalistů měla
nejblíže k Olympu čsl. finančního kapitálu, ale která svým zastaralým
nacionálním programem a svým konservatismem nebyla schopna siřeji v masách
působit. Nár. dem. strana měla v čsl. Národním shromáždění vždy jen kolem 15
poslanců. A tuto nepřitažlivost nebyl schopen u nár. dem. strany změnit později
ani dr. F. X. Hodáč, když ho tam jako nástupce Kramářova vůdcovství poslal
politicky pracovat v r. 1929 dr. Jaroslav Preiss.
144
Někomu se mohlo zdát být
podivné, že v Československu se dominující politickou stranou měšťáckou stala
agrární strana. Mohlo se to zdát být podivné proto, že české země již za
RakouskoUherska byly vysoce průmyslové a že Československá republika jako
samostatný čsl. stát byla od svého vzniku zemí vyspělého průmyslu. A v
západních kapitalistických průmyslových zemích nebylo a není příkladu, aby se v
některé z nich vytvořila politická strana, zaměřená specielně na venkov a
opírající svoji masovou sílu o vliv agitace s agrárním programem. V západních
kapitalistických průmyslových zemích jsou napořád jen politické strany pro
město i venkov a působí na městské i venkovské obyvatelstvo svými politickými a
agitačními hesly.
Zvláštní agrární politické
strany se vytvořily již v minulosti jen v zemích agrárních. Polská agrární
strana se vytvořila již za RakouskoUherska v Haliči a vedl ji známý Vincenty
Witos, který byl vždy originelním poslancem rakouské říšské rady ve Vídni,
originelním v tom smyslu, že chodil do schůzí parlamentu v rolnickém šatě, bez
límečku a kravaty. Agrární strana byla vytvořena také v Bulharsku a vedl ji
Alexandr Stambolijský, který se stal v Bulharsku po první světové válce
předsedou vlády bulharské agrární strany, pokoušející se o uskutečnění t. zv.
rolnické demokracie. Je známo, že Stambolijský byl při násilném nastolování
fašistické Cankovovy vlády bestiálně ubit. Jeho památka je nyní vysoce ctěna v
dnešní Bulharské lidové republice. Agrární politická strana byla vytvořena také
v Chorvatsku; byla založena již v době RakouskoUherska Štěpánem Řadičem, který
měl úzký vztah k hnutí České agrární strany. Je známo, že Štěpán Řadič byl ubit
za teroru královské Alexandrovy diktatury v Jugoslávii.
Česká agrární strana
udržovala již v minulosti spojení s agrárními politickými stranami ve
jmenovaných zemích a s agrárními stranami v druhých zemích. A ve spojení s nimi
po první světové válce pomáhala založit t. zv. Zelenou internacionálu, která se
pak stala nástrojem mezinárodní reakce a která hraje hanebnou úlohu i dnes, kdy
emigrantský aparát Zelené internacionaly, vydržovaný v USA, napomáhá v reakčních
piklech různým ztroskotancům á Svým charakterem se Česká
agrární strana lišila od agrárních stran v agrárních státech tím, že v českých
zemích již za RakouskoUherska pomáhala rozvíjet kapitalismus v zemědělství a že
se opírala, jak jsme o tom již mluvili, o budovaný systém různých hospodářských
složek a institucí, navazujících vztahy i k finančnímu kapitálu. Agrární strana
přecházela do nové republiky ve veliké masové síle, poněvadž se jí díky
mnohaleté nesprávné politice soc. dem. strany v agrární otázce podařilo již v
době RakouskoUherska dát základ své monopolní poli
145
tické moci na venkově. Česká
agrární strana měla hned od počátků nové republiky veliký počet mandátů v řsl.
Národním shromáždění. A v dominující politickou měšťáckou stranu se v
Československu vyvíjela nikoli, aby Československo agrarisovala, nýbrž aby co nejrychleji
popoháněla rozvoj kapitalismu v čsl. zemědělství, aby zemědělskou výrobu
naplňovala kapitalistickým duchem a aby co nejvlivněji sloužila všem agrárním
kapitalistickým složkám. Čsl. agrární strana se vyvinula v dominující
politickou měšťáckou stranu nikoli proto, aby zájmy agrárního kapitálu stavěla
proti zájmům průmyslového kapitálu, nýbrž aby oboje zájmy spojovala pod
svrchovanou hospodářskou mocí čsl. finančního kapitálu. Tak Čsl. agrární strana
směřovala k tomu, aby se v Československu stala dominující politickou stranou
buržoasie ve všeobecném smyslu.
Tento vývoj Čsl. agrární
strany byl spjat se jménem jejího vedoucího politického činitele, se jménem
Antonína Švehly. Úloha, kterou hrál Antonín Švehla jako vůdce agrární strany a
na kterou dnes pohlížíme retrospektivně, se znalostí celého vývoje v první
republice, tato jeho úloha odůvodňuje tvrzení, že v něm měla čsl. buržoasie po
řadu let svého nejvíce obratného politika a že v něm měla naše dělnická třída,
naše revoluční dělnické hnutí nejvýš nebezpečného odpůrce. Neboť on se staral,
aby Čsl. agrární strana při své masové síle byla nejmocnější oporou
kapitalistického systému v Československu a aby na venkově měla kapitalistická
reakce vždy svoji oporu. Pokračujeme proto v údajích, jež jsme již o Antonínu
Švehlovi uvedli.
Antonín Švehla se stal, jak
již bylo řečeno, při hroucení Rakouska „mužem 28. října. V nové republice
usilovně zajišťoval vůdčí vliv agrární straně, která v r. 1922 přijala název
„Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, aby se v r.
1923 nazvala „Republikánskou stranou Československého venkova.
V agrární straně musil Švehla
překonávat určitý odpor t. zv. agrárních konservativců, když chtěl z této
strany učinit republikánskou buržoasní politickou stranu, stranu kulaků a
agrárních kapitalistů, schopnou ovlivňovat i střední rolníky a malorolníky.
Odpor vycházel z frakce starých agrárních předáků, kteří si za Rakouska navykli
pěstovat spojení s šlechtickými velkostatkáři a byli vedeni Karlem Práškem.
Tento Karel Prášek, zmíněný již jako ministrkrajan v době Rakouska, se v
agrární straně dostal do konfliktu se Švehlou již před válkou ve věci zájmů
rolníkůřepařů. Když se v prvé době nové republiky Karel Prášek opět střetl s
Antonínem Švehlou, dovedl jej Švehla, který byl vůdcem agrární strany a
současně ministrem vnitra, velmi rychle odstavit. Švehla obvinil Karla Práska,
že dostal velké peníze od šlechtických kruhů, aby brojil proti pozemkové
reformě. Prášek, Rychtera a druzí t. zv. agrární konservativci byli agrárním tiskem
zároveň ostouzeni i pro svůj hýnvy kladný život v nejdražších pražských
šantánech a pro flámování s aristokraty.
146
Karel Prášek byl pak docela
vyloučen z agrární strany. Avšak když bylo po komedii s pozemkovou reformou a
když v agrární straně začali uplatňovat svůj vliv „zbytkaři a zbohatlí
agrární velmožové, agrární strana se s Karlem Práškem opět smířila a učinila ho
pak předsedou senátu Národního shromáždění Republiky československé.
Antonín Švehla byl zvlášť
nebezpečný tím, že uměl provozovat cynickou demagogii. T. G. Masaryk se jednou
vyjádřil, že byloli v r. 1920 zabráněno vítězství komunistů, stalo se to prý
zásluhou toho, že Švehlovi se podařilo pomocí agitace s pozemkovou reformou v
kritické revoluční době odlákat rolnictvo od dělnictva. S pozemkovou reformou
se prováděla ta nejpustší demagogie, které sloužila i zvlášť založená
organisace malorolníků „Domovina, vedená agrárním poslancem Mašatou.
Agrární strana nastrčila v této organisaci několik chalupníků, aby s jejich
pomocí klamala ve věci pozemkové reformy nejchudší malorolnický lid. 1 z těchto
chalupníků, oklamavších malorolníky, pak vyrostli bohatí agrární velmožové.
O Švehlovi bylo známo, že po
založení nové republiky usiloval o to, aby agrární strana spravovala stále dvě
ministerstva: ministerstvo vnitra a ministerstvo národní obrany. Vytvořilo se
na př. zvláštní pouto mezi agrární stranou a četnictvem, a to díky tomu, že
četníkům byly přímo úředně nabízeny nevěsty z agrárních rodin. A spravovat
ministerstvo národní obrany, to mimo jiné znamenalo monopolisovat pro
agrárnické podniky dodávky ovsa, sena, slámy armádě a dodávky jiných vojenských
potřeb.
Agrární strana, mající ve
svých rukou ministerstvo vnitra, se naprosto nerozpakovala používat úředního
aparátu státní správy k službám pro svoji organisační a agitačni činnost. A pod
titulem úředního tajemství dovedla přes aparát státní správy, jejž měla v
rukou, falšovat výsledky voleb a provádět nejdrzejší manipulace s počtem hlasů
i při parlamentních volbách od prvního skrutinia přes druhé skrutinium až k
třetímu skrutiniu. Vydržujíc si celou živnostenskou stranu jako sidecar Čsl.
agrární strany, vyvolávala k životu i různé stranicky a různé samostatné
kandidáty, aby mohla ve volbách jimi podle potřeby a podle situace operovat. Vytvořila
si celý systém korupce, aby ze státního rozpočtu a z druhých rozpočtů a
státních pramenů přisouvala korupční peníze agrárním funkcionářům, počínajíc
těmi nejvyššími a končíc těmi nejnižšími. Agrárníci se korupcemi krmili, až
jednou soc. demokrat Bechyně s povzdechem pronesl výrok: „Ať žerou, ale když
žerou, kdyby aspoň tolik nemlaskali.“
A tomu všemu kraloval Antonín
Švehla, který vždy říkal, že pro agrární stranu je hlavní „regýrovat. Byl
za existence koaliční pětky hlavním maklérem při všech politických machinacích.
Dovedl v koaliční pětce lidi držet az do rána, aby je utahal a vymámil z nich
souhlas k tomu, co chtěl. Svehla byl všeobecně proslulý tím, že používal bez
ostychu hrubě vulgárních výrazu.
147
Jeden pamětník politických
machlů z té doby mně vyprávěl, jak Svehla dovedl vykonávat nátlak na soc. dem.
ministry, když je nutil podporovat a spoludělat nejhorší protidělnickou
politiku čsl. vlády. Dotyčný muž mně vyprávěl že jednou ve vládě se Švehla
obořil na soc. dem. ministry, kteří se rozpakovali a zdráhali schválit nějaký
protidělnický čin vlády, poukazujíce na to, že v očích dělnictva ztratí plně
svoji čest. Švehla prý soc. dem. ministrům řekl: „Když chcete spolu s námi
užívat slasti moci, nesmíte se upejpat a bát se, že ztratíte čest. Když chce
holka s hochem užívat slasti lásky, taky se nesmí upejpat, musí si kurážně
lehnout do postele a nebát se ztratit čest.
Švehla byl stále mazaný
sedlák z Hostivaře a používal své mazanosti i v boji proti komunistickému
hnutí. Vůči komunistům byl jako ministr vnitra a jako předseda vlády vždy
neúprosně tvrdý a cynicky nepřátelský. Jen jednou učinil výjimku. V Praze měl
asi v r. 1924 vystoupit sovětský houslista — virtuos Soermus, původem Lotyš.
Avšak jeho vystoupení pražská policie zakázala. Šli jsme intervenovat k
Švehlovi, aby zákaz policie byl zrušen a aby Soermus mohl vystoupit. Švehla nám
tehdy řekl: „Vy víte, že se s komunisty nemazlím a šlapu jim na paty, kde mohu.
Ale jdeli o vystoupení houslisty, který přijel z Ruska, to je něco jiného. Jen
ať v Praze vystoupí. To by bylo pěkné, aby se takovému houslistovi zakazovalo
vystoupit v naší zemi, jejíž národ tak rád muzicíruje a tak se ve světě muzikou
proslavuje. Děkuju vám, že jste mne na tento zákaz upozornili. Hned nařídím
policii, aby koncert byl povolen.
Když se na podzim r. 1918
ustavovala spojením všech frakcí křesťanskosociálních a katolickonárodních
jednotná Čsl. lidová strana, stal se jejím vůdcem monsignore Jan Šrámek. Stavěl
se v čelo Čsl. lidové strany s autoritou zakladatele křesťanskosociální strany,
která byla na Moravě založena r. Proti katolické církvi
hromadil lid čsl. v sobě hněv po dlouhou dobu. Vždyť si byl vědom, že na
staletém útlaku národa pod jařmem rakouskouherské monarchie měla svůj velký
podíl katolická církev, která vždycky s hlubokou nenávistí proti husitskému
českému národu podporovala habsburské vládce v českých zemích a napomáhala i
násilnému odnárodňování a ponem
148
čování naší vlasti. V 28.
říjnu 1918, v obnovení našeho samostatného státu viděl celý národ odčinění Bílé
hory z r. Hněv proti katolické církvi
vedl k dalším činům. V řadách katolické církve došlo k rozkolu a pod vedením
národně vlasteneckých kněží se ustavila nová Československá církev, strhnuvší
do svých řad téměř milion katolických věřících. Zároveň se sjednotily různé
protestantské církve s českobratrskou církví a vytvořily českobratrskou církev
evangelickou. Samostatnost si přitom uchovala Bratrská jednota, pěstující
náboženskou tradici Jana Amose Komenského. Ve znamení památky Mistra Jana Husi
se útočilo proti katolické církvi tak ostře, že se docela i v katolických
listech vyskytly návrhy, aby se provedla revise kostnického procesu, aby Mistr
Jan Hus byl očištěn od potupy, kterou mu způsobila katolická hierarchie, a aby
byl v Římě prohlášen za svatého jako Jeanne ďArc, kterou katolická církev nejprve
upálila a kterou pak jako francouzskou národní hrdinku prohlásila za svatou.
Papežský Řím se rychle
přizpůsobil rozbití RakouskoUherska a převratu v českých zemích. V Praze byl
ihned odvolán arcibiskup Huyn, maďarský hrabě, který provokoval české věřící
svou německomaďarskočeskou jazykovou smíšeninou a který když chtěl ve
Svatovítském chrámu pronést kázání v českém jazyku, utržil si vždy jen
strašlivou ostudu. Po celé Praze se na př. vypravovalo o příhodě, která se
arcibiskupu hraběti Huynovi stala, když mluvil nad rakví jednoho zemřelého a
řekl, že tu dotyčný leží „na máry, namísto na márách.
V Olomouci dosadil papež na
arcibiskupský stolec velmi rychle populárního kněze Stojana na místo
arcibiskupa kardinála Skrbenského, který se psal „Lev Skrbenský, svobodný pán
ze Hříště. Skrbenský se i věřícím znechutil tím, že ačkoli byl primasem
arcibiskupem v Praze, tedy nejvyšším arcipastýřem v českých zemích, rozhodl se
přejít do Olomouce na uvolněný stolec arcibiskupa, poněvadž olomoucké
arcibiskupství vynášelo více než pražské a pokládalo se za nejbohatší a
nejvýnosnější kněžský úřad v českých zemích. Tato zištnost Skrbenského byla
tehdy komentována v lidovém rčení slovy: „Za olomoucké syrečky prodal pražské
ovečky.
Pro stupeň hněvu proti
katolické církvi v tehdejší době bylo příznačné, že nejen vystupování z církve
nabylo masového charakteru, ale že u funkcionářů politických stran se žádalo,
že musí být napříště bez vyznání. Na př. nár. soc. strana stanovila, že všichni
její poslanci musí být bez vyznání, s výjimkou dra Eduarda Beneše, jemuž bylo
dovoleno zůstat v katolické církvi, aby po
149
eventuelní volbě za
presidenta republiky po smrti T. G. Masaryka mohl počítat s hlasy českých
lidovců i slovenských luďáků.
Síla národního hněvu proti
katolické církvi se udržovala po řadu let první republiky a udržovala se i v
důsledku toho, že papežská stolice dovolovala svým nunciům v Praze drze
provokovat čsl. lid. Na př. nuncius Marmaggi opustil jako diplomatický zástupce
Vatikánu demonstrativně Prahu, aniž by dodržel diplomatické zvyklosti, a učinil
tento provokativní krok proto, že čsl. vláda se zúčastnila Husových oslav.
Svatá stolice v Římě vznášela
v otázce poměru mezi církví a Čsl. republikou provokativní nároky a prosazovala
zpupně uznání a zachování suverenity papeže nad všemi věcmi církve a
katolických kněží jako suverenity vyšší, než je státní suverenita republiky. A
zatím co dr. Eduard Beneš jako ministr zahraničních věcí, který stranicky
příslušel k nár. soc. straně, působil ústupčivě k uzavření „modu vivendi
mezi Římem a republikou, pouštěla nár. soc. strana své agitátory do divoké
protivatikánské kampaně. A Fráňa Zemínová proslula tehdy výrokem, že budeli
Svatá stolice tvrdá, dáme jí šaratici pro změknutí. Hierarchie katolické církve
uplatnila všechnu lest, aby církev prošla bez pohromy bouří národního hněvu,
čekajíc na jeho opadnutí. Biskupové začali pak brzy znovu utužovat i disciplinu
v řadách kněží, potlačujíce zvlášť ostře snahy o zrušení celibátu, kteréžto
snahy byly podporovány tím příkladem, že československá církev pro své kněze
celibát nezavedla a že kněží evangelické církve se mohli vždy ženit. Katoličtí
kněží se musili nadále spokojit jen s farskými kuchařkami,jnelegitimní láskou a
děláním dětí na cizí účet. Pro katolickou církev bylo hlavní to, že vichřice
národního hněvu nepoškodila její materielní postavení a že jí až na malé
výjimky zůstaly v nedotčené velikosti zachovány církevní statky, obrovské
bohatství půdy, lesů a všeho druhého majetku, z něhož aparát církve blahobytně
tyl a z něhož kláštery a podobné instituce bohatě braly bezpracné důchody.
Když se přehnala vichřice
živelného hněvu národa proti katolické církvi, za které Jan Šrámek ani nedutal,
staral se především o to, aby jednak v nové Čsl. lidové straně semkl
příslušníky všech katolických frakcí, které se v ní sloučily, aby lidová strana
navázala spojení i s katolickými organisacemi v mimočeských oblastech.
Organisačně byly pro počátek ponechány dvě samostatné lidové strany v Čechách a
v zemi moravskoslezské. Předsedou lidové strany na Moravě byl Šrámek a
předsedou lidové strany v Čechách se později stal známý Bohumil Stašek.
Jednotné politické vedení lidové strany v obou zemích představoval nejprve
společný poslanecký klub, až v r. 1923 se utvořilo společné předsednictvo Čsl.
lidové strany a společný ústřední výkonný výbor při ponechání zemských
výkonných výborů. V parlamentním klubu Čsl. lidové strany z počátku hospitovali
i členové Slovenského klubu za ludovou slovenskou stranu. Když se slovenská
ludová strana v r. 1921 plně osamostatnila, rozšířila
150
Čsl. lidová strana svou
činnost na Slovensko, kde se stal slovenským předsedou Čsl. lidové strany známý
dr. Martin Mičura. Autonomní součástí Čsl. lidové strany se stala také
katolická politická organisace i v Zakarpatské Ukrajině vedená známým
Vološinem. Šrámek, který byl ztělesněním kněžského chytráctví, vedl Čsl.
lidovou stranu tak, aby s ní proplouval různými úskalími. Opatrně se z počátku
rozhlížel, aby poznal, na koho se ve vývoji republiky orientovat. Orientoval se
na T. G. Masaryka a hlavně pak na Beneše. Beneš se Šrámkem pak smlouval
diplomatický postup v poměru k Vatikánu, v poměru k Svaté stolici.
Rok 1926 můžeme označit za
rok velmi příznačných vnitřních změn v Čsl. národně socialistické straně. V tom
roce byli z nár. soc. strany vyloučeni národně socialističtí poslanci Jiří
Stříbrný a Jindřich Trnobranský. Pak byli zbaveni i poslaneckých mandátů a
vyhozeni z čsl. Národního shromáždění.
Když se to tehdy stalo,
říkali jsme my, komunisté, že dr. Eduard Beneš pokládal v r. 1926 své vlivy v
nár. soc. straně za dost silné k tomu, aby v nár. soc. straně provedl jím
připravované vnitřní změny a aby z národně socialistické strany jako strany
Klofáčovy začal dělat veřejně svoji stranu, Benešovu stranu. Říkali jsme, že Beneš,
T. G. Masaryk a druzí političtí činitelé české buržoasie přišli k přesvědčení,
že nár. soc. strana ve svém starém klofáčovském duchu, pocházejícím z
předválečné doby, nemá v buržoasní Čsl. republice dostatek „raison ďétre
a že je třeba se snažit o její vnitřní proměnu a o její nové určení. A tento
úkol že vzal na sebe Beneš.
Beneš měl mnoho argumentů,
když z nár. soc. strany vytlačoval Jiřího Stříbrného jako typického
představitele starého klofáčovského ducha nár. soc. strany. Beneš dokazoval, k
čemu je v buržoasní Čsl. republice na př. potřebná stará nár. soc. tradice
antimilitaristického boje. Beneš dokazoval, k čemu je v buržoasní Čsl.
republice potřebná stará nár. soc. tradice hlásání slovanského bratrství; k
čemu je tato tradice potřebná, když existuje Sovětský svaz a Čsl. buržoasie
pokládá za svůj úkol pěstovati nepřátelství k Sovětskému svazu včetně ruského
národa a včetně druhých slovanských národů. A Beneš dále dokazoval, k čemu je v
buržoasní Čsl. republice potřebná stará nár. soc. tradice agitačního působení
na t. zv. „malé české lidi, když po boku Čsl. agrární strany byla na př.
zřízena živnostenská strana. A Beneš dokazoval, k čemu je v buržoasní Čsl.
republice potřebná stará tradice nár. soc, pěstující
151
nacionalistické agitační
působení na dělníky, když je tu německá soc. dem. trana a když působení na
české dělníky, nadbíhající a službičkující fabrikantům, si obstarává v
nacionalistickém duchu sama Kramářova strana, nár. dem. strana. A Beneš
dokazoval, k čemu je v buržoasní Čsl. republice potřebná stará nár. soc.
tradice pokusů o získávání dělnictva pro „třídní smír, když je tu Čsl.
soc. dem. strana, reformistická Hamplova strana, která je na to plně zařízena a
které by se měl s výjimkou některých státně zaměstnaneckých odborů vůbec přenechat
monopol reformistického ovlivňování dělnictva.
Takto Beneš argumentoval,
když vyloučením Jiřího Stříbrného v r. 1926 pohřbíval starého předválečného
klofáčovského ducha nár. soc. strany. Ostatně: Jiří Stříbrný stejně jako Václav
Klofáč byli Masarykovi a Benešovi jako realistům vždycky protivní svým
frazérstvím a svým fangličkářstvím. A nebyli jim po chuti i proto, že jejich
činnost v poslední době války před 28. říjnem byla spjata s t.zv. domácím
odbojem a že Jiří Stříbrný byl „mužem 28. října, kdežto Masaryk a Beneš
fedrovali lidi ochotné vychvalovat t. zv. zahraniční odboj. A Jiří Stříbrný byl
realistům předmětem pohrdavého odporu ještě i proto, že i jako ministr
nezřízeně pil, flámoval, hýřil, hrál s agrárníkem Josefem Vraným ferbla v
Obecním domě a choval se tak, že kompromitoval realistickou a civilistickou
morálku t. zv. Masarykovy demokracie. T. G. Masaryk také Stříbrnému vytýkal, že
mu nestačilo na zařízení lepšího života těch 360.000 Kč, které mu Masaryk dal
brzy po převratu, aby nemusil krást. Masaryk Stříbrnému vytýkal, že se nemyl
tím mýdlem, co dostal od něho, od Masaryka, aby měl před veřejností „čisté
ruce, a že se pošpinil spoustou korupčních skandálů, jež ze Stříbrného
udělaly mnohonásobného milionáře. Benešovi se v r. 1926 podařilo dost snadno
docílit na sjezdu nár. soc. strany toho, aby byl Jiří Stříbrný z nár. soc.
strany vyloučen, i když ho nár. soc. strana po léta vynášela nejprve jako vězně
thalerhofského internačního tábora, pak „muže 28. října, pak člena
koaliční pětky atd. A pokud by se byli chtěli Klofáč, Zemínová, Tučný, Špatný,
Slavíček a pod., pokud by se byli chtěli bránit pohřbení starého klofáčovského
ducha nár. soc. strany, Beneš znal prostředky, jak je učinit povolnými.
Když byl v pozdějších letech
dosazen v čsl. Národním shromáždění vyšetřovací výbor, který měl proti Jiřímu
Stříbrnému, již jako poslanci Národní ligy, shromáždit usvědčující materiál,
pokud šlo o jeho korupční hříchy, volil Jiří Stříbrný k obraně svoji taktiku.
Usvědčoval totiž nár. soc. předáky včetně Fráni Zemínové, jaké různé odměny
dostávali za to, aby v r. 1926 souhlasili s přeměnou Klofáčovy nár. soc. strany
v Benešovu nár. soc. stranu. A nár. soc. předáci byli Jiřím Stříbrným tak
terorisováni ve zmíněném vyšetřovacím v boru, že se pak již neodvážili obvinění
proti Jiřímu Stříbrnému vznášet. A jed nými skutečnými obžalobci korupční
činnosti Jiřího Stříbrného byli nakom jen komunističtí členové vyšetřovacího
výboru. A jejich pádnou obžalobu
152
uzavíral komunistický
poslanec soudruh Josef Štětka tehdy tímto apelem na Jiřího Stříbrného: „Jirko,
nezapírej a přiznej se, že bys ukrad celou státní pokladnu, kdyby nebyla
přikovaná. Máme v rukou pamětní zápis, který psal Jiří Stříbrný před
svojí smrtí. Napsal toho mnoho o Masarykovi, Benešovi a druhých činitelích. A
Jiří Stříbrný napsal toho mnoho také o tom, jakými zbraněmi šel proti němu
Beneš. Napsal, že nejvíce ho mrzelo, že Beneš dal o Stříbrném rozšířit, že je
syfilitik. Stříbrný napsal, že se mohl proti této nepravdě těžko hájit, že
nemohl chodit po Václaváku a ukazovat lidem, že není syfilitik.
V r. 1926 vyvstala otázka, co
chtěl Beneš udělat z nár. soc. strany jako své strany. Bylo nesporné, že cílem
uplatňování všech vlivů Benešových v nár. soc. straně bylo: učinit z bývalé
Klofáčovy strany, učinit z nár. soc. strany levě měšťáckou stranu po příkladu
francouzské radikálně socialistické strany. Beneš také od r. 1926 vtahoval do
nár. soc. strany nejrůznější t. zv. levě měšťácké živly a snažil se jimi
obsazovat vůdčí a vlivná místa v nár. soc. straně, místa nár. soc. poslanců,
sekretářů, politických redaktorů atd. Beneš v nár. soc. straně zjednal vliv
především legionářským činitelům, pak do nár. soc. strany natahal všechny možné
realisty, k nimž patřil nejen dr. Karel Moudrý, ale i dr. Petr Zenkl; pak tam
přivedl i různé své lidi z diplomacie, jako byl na př. Jan Šeba, pak lidi t.
zv. demokratického středu na čele s drem Hubertem Ripkou, když předtím do nár.
soc. strany získal s celým doprovodem dr. Jaroslava Stránského a přitáhl tam i
různé kulturní činitele atd.
A v tomto změněném vnitřním
složení se z bývalé Klofáčovy nár. soc. strany stala Benešova nár. soc. strana.
V této podobě byla nár. soc. strana jako Benešova strana politickou oporou
Hradu v první republice. V této podobě nár. soc. strana sehrála svoji úlohu při
kapitulaci Benešově v září r. 1938. V této podobě pomáhala nár. soc. strana
Benešovi v zahraniční čsl. vládě v Londýně. V této podobě se nár. soc. strana
stala již od r. 1946 v čele s Petrem Zenklem vedoucí silou předúnorové reakce.
V této podobě nár. soc. strana na příkaz Benešův organisovala únorový reakční
puč r. 1948. V této podobě nár. soc. strana byla v únoru 1948 spolu s Benešem
drtivě poražena. V této podobě se nár. soc. strana již průběhem únorových dní
r. 1948 rozložila na měšťácké reakční pučistické živly a na čestné, vlastenecky
uvědomělé živly. A v této podobě nár. soc. strana končila tak, že benešovské
reakčně měšťácké živly utekly po únoru 1948 do západní emigrace a že z
čestných, vlastenecky uvědomělých živlů bývalé nár. soc. strany se ustavila
Čsl. strana socialistická jako věrná složka naší Národní fronty.
153
O soc. dem. pravicových
vůdcích možno říci, že po prosinci roku Nutno uvést, že část lidí,
kteří šli s levicovou soc. dem. stranou po jejím vítězném sjezdu v září r. Tak se zachovali záludní soc.
dem. předáci také na př. na Plzeňsku a na Ostravsku, kde se ve dnech
prosincových revolučních událostí tvářili na oko tak, jako by se klonili ke
komunistům, ale pak projevili své skrývané smýšlení a zajišťovali soc. dem.
organisace pro pravicovou soc. dem. stranu. Demagogicky manévroval takto
zvláště Prokeš v Moravské Ostravě, který tu pak budoval silnou posici soc. dem.
straně.
Pravicoví soc. dem. vůdcové
využívali také aparátu nemocenských pokladen k tomu, aby zakládali soc. dem.
organisace v místech, kde dělníci přešli hromadně ke KSČ. Podobně se opírali o
úřednické organisace v ministerstvech, jejichž řízení měli sociální demokraté v
rukou. Významnou podporu poskytl sociálně demokratické straně dr. Evžen Stern,
který byl ředitelem Ústřední sociální pojišťovny, zatím co Johanis vedle vlivu
na nemocenské pokladny využíval pro sociální demokracii svého vlivu i na různé
sociálně léčebné ústavy.
Avšak hlavní základnou pro
regeneraci masové síly soc. dem. strany se staly reformistické odbory. Soc.
dem. posice dovedl uchovat v nejvýznačnějším odborovém svazu, ve Svazu
kovodělníků — Antonín Hampl. Jako předseda Svazu kovodělníků se pak Antonín
Hampl stal také předsedou Čsl. soc.dem. strany. Hampl, který jako dělník
pracoval v Hradci Králové v tamní Škodovce, se staral společně s Chalupou o to,
aby na Královéhradecku soc. dem. strana zakotvila natrvalo. Soc. dem. posice
usilovně hájil také Karel Brožík ve Svazu horníků. Pro soc. dem. stranu bylo
však hlavní výhrou to, že Rudolf Tayerle si uchoval i v revolučních chvílích
svoji funkci v čele Čsl. odborového sdružení
154
a že po vítězství sociálních
demokratů na Všeodborovém sjezdu v 1 d r. 1922 mohl uvést v chod celý odborový
aparát, aby napomáhal obnové masového vlivu soc. dem. strany. A velkou pomocí
pro soc. dem. stranu byl obratný tah, jejž provedli Vilém Brodecký se Svazem
železničářů a Robert Klein se Svazem soukromých zaměstnanců. Oba dva silné
odborové svazy si na platformě dva a půlté internacionály záludně počkaly, aby
po opadnutí revoluční vlny přešly zpět ke II. internacionále a dělaly pak
mocnou oporu sociální demokracii.
Tak postupovali soc. dem.
pravicoví vůdcové v odborech. Současně rozvinuli všechno úsilí, aby k sociální
demokracii přitáhli i různé masové organisace, na př. Svaz válečných
poškozenců, jehož vedení dostal do rukou Neumeister, pozdější soc. dem.
poslanec. Pokud jde o družstevní hnutí, budovali si svou základnu ze
Západočeského konsumního družstva v Plzni. Velmi silným nástrojem soc. dem.
vlivu byla pražská Velkonákupna ovládaná Veselým a Lustigem. Vojta Beneš, bratr
Eduarda Beneše, záměrně a demagogicky opět pracoval pro získání učitelských
organisací pod vliv sociální demokracie.
Sociálně demokratická strana
využívala všech prostředků protekce, korupce, kupování lidí, lákání lidí na
sinekury aprebendy a pod., aby zvětšovala své posice. Opírala se nejen o svůj
vliv ve vládě a ve státní správě, ale také o získaný vliv ve správách měst a
obcí. A zvláště na pražské radnici tací soc. dem. machři, jako byl Ferdinand
Kellner, dovedli všemi nekalými způsoby napomáhat rozšiřování soc. dem. posic.
Radnici v Plzni a radnici v Moravské Ostravě ovládali soc. dem. pravicoví
autokraté plně. Účinný prostředek ovlivňování lidí nalezla pak soc. dem. strana
i v družstevní výstavbě bytů.
Regeneraci svého masového
vlivu spojovala soc. dem. strana s tím, že kapitalismus, ohrožený v poválečných
letech revolučními otřesy, přecházel kolem r. 1924 do období své částečné
stabilisace. Soc. dem. strana obnovování svého masového vlivu zakládala na
známé zásadě, že „majíli se prasata dobře, mají se i krysy dobře.
A tak soc. dem. strana
získala při parlamentních volbách v r. 1925 jiz 30 mandátů, aby tento počet později
ještě zvyšovala. Při ovlivňování dělnictva se soc. dem. strana zaměřovala na
kvalifikované dělníky, usilujíc o to, aby protěžováním kvalifikovaných dělníků
a protěžováním odborově orgamsoyaných vnášela do dělnického hnutí rozbiječská
dělítka. Soc. dem. strana se vsak stále více zaměřovala na sociální vrstvy
maloměšťácké, aby v nich měla oporu ve své protidělnické politice, ve svých
službách pro kapitalismus a ve své štvave činnosti proti komunistickému hnutí.
V obnovené síle soc. derm strany vyvstala naší straně a revolučnímu dělnickému
hnutí urputná sokyne.
Antonín Hampl jako předseda Čsl.
soc. dem. strany se vyznačovalI tun, že uměl demagogicky operovat svým
dělnickým původem, totiž, ze byl kovo
155
dělníkem. Když to bylo
potřeba, uměl mluvit po „dělnicku, aby vzbudil dojem, že to myslí s
dělníky dobře jako „jeden z nich, ačkoli je klamal. Vzpomínám si, jak v
r. 1920 dělníky, žádající socialisaci průmyslu, podváděl Hampl takovým pustým
klamem, že je strašil, „kolik koleček je v organismu průmyslové výroby,
že by se prý dělníkům z toho množství koleček zatočila hlava a že proto prý
bude lepší „donutit kapitalisty, aby dali průmyslovou výrobu po válce
dohromady a „povinně ji vedli.
Obvyklým způsobem Hamplovy
demagogie bylo, že působil na kvalifikované dělníky, aby nedali na
„komunistické neodpovědné štváče, vyzývající ke stávce, a aby
„Franta nebo „Pepík počítal, že „máma čeká v sobotu na výplatu, aby
mohla dětem koupit buřty. Jinak Hampl v parlamentě se před buržoasním
panstvem snažil mluvit strojeně, učeně a rád používal latinských výrazů i pro
běžné známé pojmy, které měly dobré české termíny. Zažil jsem jednou v
parlamentě okamžik, kdy Hampl neslýchané urazil soudruha Gottwalda. Zastavil se
s námi v parlamentním ochozu a řekl: „Co pořád máte, vy komunističtí
intelektuálové, s tím vaším Gottwaldem? Vždyť je to neohrabaný dělník.
Odpověděli jsme mu s rozhořčením: „Především, pane poslance, co jste byl vy?
Byl jste dělníkem, stejně jako dělníky byli vaši soudruzi Stivín, Tayerle, Bechyně,
Pik, Dundr nebo Tučný, Stříbrný a pod. Rozdíl je však v tom, že soudruh
Gottwald jako dělník zůstal věren zájmům dělnictva, zatím co vy jste dělnictvo
zradili. A dnes se učíte jako lokajové chodit po parketách buržoasních salonů.
A co se týče nás, komunistických intelektuálů, můžeme vám, pane poslance, říci,
že ačkoli máme t. zv. vysokoškolské vzdělání, převyšuje nás soudruh Gottwald o
několik hlav svými vlohami a svými schopnostmi jako dělnický vůdce a my jsme
šťastni, že můžeme po boku soudruha Gottwalda pracovat.
Hampl byl demagogem bez
skrupulí. Byl v chování hrubý a neomalený. Za demokratičnost pokládal
vulgárnost. Bratříčkoval se hlavně s agrárními předáky. Velmi důvěrně se choval
k Beranovi. Lichotky buržoasie na něho působily tak, že neměl špetky svědomí
při poškozování zájmů dělnictva a pracujícího lidu. V politickém vývoji první
republiky byly někdy kritické momenty, vyžadující bojovnou pohotovost a bojovné
zásahy naší strany. Reakční živly se na př. pokusily o provokace většího
rozsahu po atentátu na ministra financí dr. Aloise Rašína v r. 1923. Měšťácký
tisk a tisk všech koaličních stran se snažil
156
učinit z pachatele atentátu
Aloise Šoupala z Německého Brodu — komunistu, ačkoli vpravdě neměl s naší
komunistickou stranou nic společného a byl anarchistickým fanatikem.
A naše strana vždy s veškerou
jasností hlásala, že jakékoliv akty individuelního teroru zásadně odmítá a
odsuzuje. Dovolávala se přitom slov Karla Marxe, jenž akty individuelního
terorismu odmítal v boji proti bakuninskému anarchismu. A dovolávala se slov
Vladimíra Iljiče Lenina, jenž ukázal neúčinnost a nevhodnost aktů
individuelního teroru při kritice metod národovolců.
Když se tehdy v r. 1923 konal
pohřeb ministra financí dra Aloise Rašína, jehož průvod vyšel ze Žitné ulice,
byla naše strana nucena mobilisovat v Praze revoluční dělníky k ochraně sídla
ústředí strany, jež tehdy bylo „U Bubeníčků v Praze II, v Myslíkově
ulici. Reakční bojůvky se chystaly ústředí strany přepadnout, spoléhajíce na
to, že k tomu strhnou zástupy lidí, shromáždivší se na ulicích při Rašínově
pohřbu. Mobilisace revolučních dělníků však provokační záměry reakčních živlů
překazila.
Kritický moment nadešel v r.
1926. V tomto roce se konal všesokolský slet. A bylo známo, že Radola Gajda, s
nímž se spřahoval Stříbrný, se chystá se svými fašistickými úderníky k tomu,
aby všesokolského sletu zneužil a pokusil se Sokolstvo strhnout k pochodu na
Prahu po příkladu Mussoliniho pochodu na Řím. Gajdovy touhy po násilném
uchopení moci vyvolaly však pobouření v nejširších masách našeho lidu. A
živelný odpor proti nim postavil po bok naší strany naprostou většinu
Sokolstva, legionářů a druhých demokratických a pokrokových sil.
Tehdy přišla na přetřes v
široké veřejnosti celá ostudná aféra s Radolou Gajdou. Bylo již řečeno, že když
se Radola Gajda vracel ze Sibiře, vracel se jako zbankrotovaný Kolčakův vrchní
velitel, jako vojenský dobrodruh poražený spolu s ruskou kontrarevolucí a
imperialistickými interventy. A vracel se jako civilista bez jakýchkoliv
vyšších vojenských hodností, poněvadž v čsl. legiích v Rusku to Radola Gajda
dotáhl jen na kapitána a generálem ho udělal Kolčak, když mu svěřil na Sibiři
velení nad svými kontrarevolučními bandami. Radola Gajda také delší dobu po
svém návratu nemohl doma zabrat a byl fakticky jen nulou, vojensky i politicky.
Avšak pak v něm nalezli
zalíbení agrární zpátečníci. A poněvadž měli v rukou ministerstvo národní
obrany, postaral se agrární ministr národní obrany František Udržal o to, že
byla Gajdovi přiznána hodnost čsl. generála. Gajda byl pak vyslán na Vysokou
válečnou akademii do Paříže a když se z ní vrátil, dělal závratnou kariéru. Byl
jmenován na určitou dobu vojenským velitelem v Košicích a pak byl hned jmenován
šéfem generálního štábu celé čsl. armády. Radola Gajda zasel do čsl. armády
prvky fašismu. A podle přání agrární
157
strany vytvořil typ
měšťáckých oficírů čsl. armády, oficírů „frajerů, oficírů nafoukanců, oficírů
surovců vůči vojákům. František Udržal jako ministr národní obrany tyto snahy
patronisoval. V militaristickém ukázňování čsl. vojáků byl tehdy zaveden
brutální režim. Vojáci byli zbaveni všech politických práv, byli zbaveni
volebního práva a byli zbaveni všech možností účastnit se politického a
kulturního života. Tento stav v čsl. armádě za řízení ministerstva národní
obrany Františkem Udržalem vystihl velmi trefně náš zasloužilý poslanec soudruh
Josef Štětka, když při projednávání kulturně osvětové kapitoly rozpočtu
ministerstva národní obrany v rozpočtovém výboru Národního shromáždění řekl do
očí Františku Udržalovi, že „pan ministr si představuje duchovní život čsl.
vojáka tak, že má voják jen žrát komisárek a pouštět zlé duchy.
Avšak, abych pokračoval v
líčení případu Radoly Gajdy, chci uvést, že ho reakce jako nadějného dobrodruha
pustila z armády do politiky, aby založil svou „Národní obec fašistickou
a pokusil se o štěstí svojí fašistickou demagogií. Generálním sekretářem
„Národní obce fašistické se stal Jan Scheinost, syn sirkařského krále ze
Sušic. Jan Scheinost, který od studia na universitě a od filosofování o
astrálním světě několikráte měnil své politické přesvědčení, se posléze stal
Gajdovým pobočníkem ve fašistickém hnutí, aby se později stal katolickým borcem
a šéfredaktorem „Lidových listů.
Radola Gajda při provozování
fašistické demagogie spoléhal na to, že bude lidem imponovat jako bývalý
generál a jako bývalý kontrarevoluční hrdlořez na Sibiři. Na př. když za
„Národní obec fašistickou při parlamentních volbách určoval jejího
zástupce do ústřední volební komise, posílal tam vždy svoji ženu, neteř
admirála Kolčaka, která si jako členka ústřední volební komise dala vždy svoje
jméno chlubně tisknout jako „Kateřina GajdováKolčaková.
Při parlamentních volbách r.
1929 se Radola Gajda spolu s Jiřím Stříbrným a Karlem Perglerem dostal do poslanecké
sněmovny. Tehdy jsme měli možnost poznat Gajdu zblízka a přesvědčit se, že
metodou jeho politické činnosti byla ta nejprimitivnější reakční demagogie,
vypočítaná vskutku jen na totální lidskou naivnost. Gajda si byl také vědom
toho, že pozornost může vzbuzovat jen svým nezvykle tupým obličejem a vojáčky
primitivní, až idiotskou mluvou. Gajda agitoval pro fašismus tak, že jezdil do
nejzapadlejších vsí zemědělského venkova. Přitom s sebou na nákladních autech
vozil své fašistické pohůnky. Bylo jich tolik, že Gajda majorisoval pomocí
tohoto násilnického doprovodu každou schůzi v malých vesnicích. Fašističtí
pohůnci dělali Gajdovi klaku na schůzích, při čemž to měl Gajda tak
zrežírováno, že když ve své řeči apostrofoval národ a tázal se, zda národ s jeho
míněním nebo návrhem souhlasí, odpovídal mu hromově „kočující národ,
fašističtí rváči, vození na nákladních autech z vesnice do vesnice. Aby
pobouřil rolníky jako poplatníky proti
158
demokracii, dělal to Gajda
tak, že vypočítával, co se spotřebuje na oficielních recepcích, že se
spotřebují „dva metráky zmrzliny, dva „hektolitry černého kafe a
pod. Přirozeně, že i někteří chudí rolníci, těžko platící daně, se dali Gajdou
obalamutit a dali mu svůj hlas. Bylo zásluhou síly našeho dělnického hnutí a
zásluhou rozumu a inteligence našeho lidu, že s fašismem u nás nepochodil ani
Radola Gajda, ani Karel Pergler a ani Jiří Stříbrný, ačkoli velkoburžoasie
dávala fašistickým dobrodruhům na jejich činnost velké prostředky. A dovedla
jim dělat reklamu, jako na př. Karel Kramář svým známým výrokem „Zaplať pánbůh
za fašismus.
Chci se však ještě vrátit k
všesokolskému sletu v r. 1926, kdy se fašisté pokoušeli sletu zneužíti k pokusu
o napodobování mussolinského pochodu k moci. Tehdy po r. 1926 se začalo
zostřovat tříbení názorů v řadách Sokolstva, při čemž antifašistické,
demokratické a pokrokové živly zintensivňovaly mezi Sokolstvem svůj vliv, což
se projevilo i za sletu v r. 1932. Již tehdy jsme si všímali pokrokové činnosti
takových lidí, jako byl Josef Truhlář, který vyšel z generace revoluční
„Omladiny devadesátých let minulého století a zůstal věren jejím
tradicím. Dával tomu výraz i duchem svých článků v „Sokolském věstníku,
které jsme četli a někdy v „Tvorbě i citovali, a duchem svých přednášek,
které Josef Truhlář konal jako vzdělávací činovník ve vedení „Čsl. obce
sokolské. Nebyla to tedy náhoda, že bratr Josef Truhlář sehrál po r. 1948
významnou úlohu při sjednocování naší tělovýchovy a že až do své smrti v 82
letech byl oddán věci lidové demokracie a socialismu.
Nutno poznamenat, že
fašistické hnutí, o které se pokoušel Radola Gajda a pak spolu s ním Jiří
Stříbrný, Karel Pergler a posléze F. X. Hodáč, když nahradil v čele národně
demokratické strany Kramáře, že toto fašistické hnutí mělo charakter nacionálního
fašismu, operujícího protiněmeckými štvanicemi. Bylo to v době, kdy se německý
nacismus teprve k své pozdější agresi připravoval. Nacionálně fašistická
agitace působila nejvíce na studentstvo vysokých škol. Jsou v paměti
demonstrace pražského vysokoškolského studentstva, organisované fašisty v roce,
kdy byl rektorem pražské university prof. Domin, nár. dem. profesor.
Demonstrace byly organisovány ve znamení nacionálního protiněmeckého požadavku,
aby české universitě Karlově byly vráceny insignie, historické odznaky
university a jejích hodnostářů, které nebyly předány
159
české universitě, když byla v
r. 1882 obnovena. Insignie zůstaly u německé university v Praze, která se i po
r. 1882 pokládala za jedinou pokračovatelku pražské Karlovy university, ačkoli
pražská universita, založená r. 1348 Karlem IV., byla původně určena pro
vzdělávání studentů čtyř národů střední Evropy, ale v r. 1409 král Václav IV. z
podnětu Mistra Jana Husi historickým Kutnohorským dekretem zajistil většinu
českých hlasů v universitní samosprávě. Později, po Bílé hoře, r. 1620, byla
pražská universita násilně poněmčována a připojením Klementina jako jesuitského
vysokého učení byla v době protireformace pod názvem KarloFerdinandovy
university přeměňována v baštu německorakouského katolického panství v českých zemích.
Všechny tyto historické okolnosti dovedli čeští fašisté využít k vybičování
protiněmeckých nacionálních vášní.
Byly tehdy dny, kdy
vysokoškolští studenti pod vedením fašistů udržovali v Praze teror, jenž byl
často obrácen proti nám, komunistům. V obraně i v útoku jsme se musili mnohdy
vrhat přímo do tlamy rozběsněné fašistické bestie. Na Střeleckém ostrově a na
Slovanském ostrově se po štvavých vystoupeních Stříbrného, Perglera, Hodáče
odehrávaly krvavé srážky se zfašisovanými vysokoškoláky, kteří, když měli
převahu, zuřivě a surově bili a týrali spolu s policií naše dělníky a naši
mládež. Tehdy byli fašisty zraněni a ztýráni na schůzích Václav Sinkule,
Bohuslav Laštovička a j. Později si Národní liga Stříbrného najímala zvláštní
řemeslné rváče, kteří měli její schůze zajišťovat proti komunistům. Při
pořádání schůze mládeže Národní ligy, která se konala za předsednictví, později
za protektorátu pověstného stříbrňáckého redaktora Karla Wernera, byl v malém
sále Slovanského ostrova po zhasnutí světla v temnotě surově zabit fašisty
student Zahradníček.
S českým nacionálním
fašismem, který takovýmto nacionalistickým protiněmeckým zfanatisováním
vysokoškolských studentů kdysi terorisoval pražské dělnictvo a pražský lid, to dopadlo
pak tak, že jeho předáci Radola Gajda a Jiří Stříbrný se později spřáhli s
Henleinem a dali se do služeb nacistických tyranů naší země. Zatím co mnozí
vysokoškolští studenti, kteří kdysi byli svedeni nacionálně fašistickou agitací
Gajdy, Stříbrného, Hodáče, byli v r. 1939 mezi mučednickými oběťmi 17.
listopadu.
160
VII
ÚLOHA „HRADU“
BENEŠ JAKO PRESIDENT REPUBLIKY
NAD RAKVÍ T. G. MASARYKA
O FERDINANDU PEROUTKOVI
REAKČNÍ SEPARATISMUS NA SLOVENSKU
VÝVOJ POMĚRŮ V POLITICKÉM TÁBOŘE NĚMECKÉ BURŽOASIE
Při o všesokolském slete v r.
1926 se vypravovalo, že Jaroslav Preiss, T. G. Masaryk a dr. Eduard Beneš se
tehdy domluvili o tom, jak čelit síle I komunistického dělnického hnutí, aniž
by nějakými improvisovanými akcemi fašistů byla komunistům dávána možnost k
širokému ovlivňování antifašistických, demokratických a pokrokových sil. Tehdy
se utužila spojitost mezi kruhy finančního kapitálu a politickou kamarilou t.
zv. „Hradu. Tato spojitost se v následujících letech stále více
prohlubovala.
Lze říci, že díky úloze,
kterou politické kamarile „Hradu připisovala finančně kapitalistická
oligarchie, se „Hrad asi tak kolem let O které vlivné složky, o
které politické a ideologické buržoasní frakce a o které organisace a instituce
opíral „Hrad svoji mocenskou úlohu? Byla to především Čsl. obec
legionářská a všechny složky a instituce, mající spojitost s t. zv. zahraničním
odbojem. „Hrad se staral, aby mu oddaně sloužil denní list Čsl. obce
legionářské „Národní osvobození, včetně vydavatelství „Činu . Jako
velkovýrobnu legendárních výmyslů o t. zv. zahraničním odboji a ot. zv.
osvoboditelské činnosti Masarykově a Benešově si „Hrad zařídil vojenskohistorický
ústav při „Památníku národního odboje na Žižkově pod vrchem Vítkovem.
Vedoucím tohoto ústavu byl známý dr. Jaroslav Werstadt, který
161
v zájmu popularisace
Masarykovy a Benešovy osobnosti po celý svůj život falšoval historii a převracel
dějinnou pravdu. Významnou a hlavní politickostranickou oporou mocenské úlohy
„Hradu byla strana národně socialistická, kterou po r. 1926 ovládl Beneš
a učinil si z ní svoji stranu. Nár. soc. strana se „Hradu hodila
politicky ke všemu. Aby dr. Beneš mohl národně socialistickou stranou plně
operovat, postaral se o to, že generálním sekretářem nár. soc. strany byl
ustanoven bývalý čsl. velvyslanec v Bělehradě a v Bukurešti Jan Šeba, který
jako legionář patřil k t. zv. italským legionářům..Po Šebovi a v době před
Mnichovem se stal generálním sekretářem národně socialistické strany prof. dr.
Karel Moudrý, poslanec za plzeňskou volební župu, starý masarykovský realista.
Tím, že se národním socialistou stal dr. Jaroslav Stránský, tím byl v rukou
„Hradu jak národně socialistický tisk a „Národní osvobození, tak i „Lidové
noviny. A své zvláštní určení přitom měl Šaldův „Melantrich, který
byl před první světovou válkou přímo podnikem Klofáčovy strany, avšak který byl
pod vedením pověstného tiskového plantážníka Jaroslava Šaldy přeměněn pak v
komerční kapitalistický velkopodnik tiskárenský a vydavatelský.
Politicky „Melantrich
sloužil nár. soc. straně a „Hradu. V jejich duchu měl možnost ovlivňovat
široké masy čtenářů nejrůznějších časopisů, jež Šalda vydával. Byly to pověstné
bulvární časopisy „Pražský ilustrovaný zpravodaj, „Hvězda,
„Ahoj atd. Z „Večerníku Českého slova učinil Šalda také bulvární a
rozsáhle rozšířený list. „Melantrich se rozmachem svého podnikání stal
místem, odkud vycházelo politické a ideové demoralisovám lidí v širokém
měřítku. Byla to velkovýroba maloměšťáckého ohlupování, maloměšťácké
sentimentality, t. zv. apolitického „hecu, sensací a pikanterií,
sexuálního vydraždováni a morálního kažení mládeže a pod.
T. G. Masarykovi a Benešovi,
realistickým puritánům, se však nepříčila tato činnost Šaldova
„Melantrichu, když sloužila ovlivňování lidí v jejich politickém duchu a
když sloužila boji proti čistým a ryzím ideám komunistického hnutí. Masarykovi
a Benešovi se hodilo i to, že Šaldův „Melantrich pod titulem komerčních
zájmů sahal také ke korupci, ke kupování lidí ochotných zradit pro peníze a pro
hamižnou existenci komunistické hnutí. Je známo, kolik zrádců, cdpadlíků a
přeběhlíků z řad komunistického hnutí stáhl Šaldův „Melantrich do své
džungle. Kolikráte jsme zažívali takové trapné případy, že večer jsme ještě
mluvili s někým, který se jevil jako oddaný komunista, a na druhý den se k naší
hrůze dovídáme, že dotyčný přeběhl do „Melantrichu. Jakou hlubokou bolest
jsme na př. prožívali, když jsme se dozvěděli, že náš starý kamarád, kterého
jsme měli vždy tak rádi, vynikající karikaturista Franta Bidlo, začal kreslit
pro „Melantrich. A bylo patrno ihned, že Franta Bidlo tím ztratil svoji
uměleckou sílu. Vždyť nám dělal pro „Rudý večerník a pro
„Halónoviny tak skvělé karikatury na agrárníky, pány „paďoury a
vládně
162
socialistické mameluky. Co ho
mohlo inspirovat ve službách „Melantrichu? Co mu mělo dát látku ke
karikaturám, když měl sloužit „Hradu, pokryteckým měšťácftým levičákům a
protidčlnickému koaličnímu režimu?a případu Franty Bidla předcházel již případ
Karla Vaňka, který psal po léta do našeho „Rudého večerníku satirické a
humoristické „Střepiny a který také přeběhl do „Melantrichu. A to
nemluvím o případu Vladimíra Bořina, který byl nejprve redaktorem našeho
„Rudého severu a pak psal do „Rudého večerníku a do
„Halónovin satirické kursivky, aby pak zradil komunistické hnutí a jako
někdejší francouzský „cizinecký legionář hrál úlohu politického
dobrodruha který v emigraci skončil jako hlavní spolupracovník Lva Prchaly.
Nechci uvádět známé případy
přeběhnutí do „Melantrichu, jako byl případ Josefa Třešňáka, zakrytého
trockisty, který dnes ještě pracoval v redakci „Rudého práva a druhého
dne byl již v redakci „Českého slova, když si tam existenci smluvil tajně
s Šaldou. A předtím totéž učinil někdejší redaktor „Rudého práva Josef
Kozák.
Šalda, vládce
„Melantrichu, měl při tomto svém politickém kuplířství jako hlavního
pomocníka známého Heřmana Taussiga, který byl kdysi na Slovensku komunistickým
poslancem a který v této své funkci slul vnějším radikálním vystupováním, aby
nás pak nečekaně opustil a nalezl výnosné místo politického agenta v Šaldově
„Melantrichu. Heřman Taussig, intimní přítel Michala Mareše, Břetislava
Hůly, Závise Kalandry, Josefa Třešňáka atd., se specialisoval na získávání
trockistů pro protikomunistickou a protisovětskou tiskovou agendu
„Melantrichu. Mezi literáty, umělci a novináři bohémy chodil Heřman
Taussig jako stará vábnička a stále opakoval heslo, které razil jeden
komunistický přeběhlík do „Melantrichu a které znělo: „Všichni tam
musíme. Což mělo znamenat, že literáty, umělce a novináře, trpící
nedostatkem peněz a mnohdy i nouzí, nečeká nic jiného, než aby se fatalisticky
dali svést peněžními nabídkami „Melantrichu.
Šaldův „Melantrich však
dělal i jinou práci, vypadající navenek jako čistá práce a docela jako
šlechetná práce, jako mecenášsHá práce pro českou kulturu a pro české národní
písemnictví. Šalda stanovil v „Melantrichu pro vydávání slovesných a také
uměleckovýtvarných děl velmi dobré honoráře, každopádně vyšší, než jaké mohla
nabídnout jiná vydavatelství a jiná knižní nakladatelství. A přirozeně, že ve
výši literárních honorářů bylo nejméně konkurence schopné naše komunistické
knižní nakladatelství Karla Boreckého, které mělo málo prostředků a musilo při
vydávání cenných knih počítat na velkodušnost autorů nebo na jejich
komunistické stranické přesvědčení.
Šaldovu „Melantrichu se
podařilo, že v jeho nakladatelství byla vydávána nejvýznamnější původní díla
vynikajících českých spisovatelů a básníku. A také umělci byli
„Melantrichem dobře honorováni při výtvarné úpravě vydávaných jím knih a
při vydávání uměleckých výtvarných, obrazových a
163
grafických publikací, což
bylo také jedním ze zdrojů velkých obchodních příjmů „Melantrichu.
Ze všeho, co tu bylo vylíčeno
ve spojení s Šaldovým „Melantrichem, je patrno, jak těžce musila naše
strana bojovat, když nepřátelé měli k disposici tak bohatě a tak rozsáhle
vybavené instituce, jež byly určeny k ovlivňování širokých vrstev obyvatelstva.
Šaldův „Melantrich byl velkopodnikem takových rozměrů, že se s ním těžko
mohl měřit tiskárenský a vydavatelský podnik soc. dem. strany nebo lidové
strany. A těžko se s ním mohl měřit i tiskárenský a vydavatelský podnik Čsl.
agrární strany, přesto, že agrární strana vrážela stále větší peníze i do svého
knižního nakladatelství, používajíc pomoci spisovatelů — ruralistů a přesto, že
ze svého podniku, zvaného „Novina, se snažila udělat také velkoplantážnický
podnik. A tento Šaldův „Melantrich v jeho velkopodnikové kapitalistické
podobě měla ke svým službám národně socialistická strana jako strana Benešova a
měl jej plně ke svým službám „Hrad, aspirující na svoji vlivnou
politickomocenskou úlohu v první republice.
„Hrad měl své politické
frakce a prostředníky svého vlivu ještě na jiných místech. O Čsl. lidové
straně, straně monsignora Šrámka, jsme již řekli, že patřila k oporám
„Hradu již také proto, že dr. Beneš jako ministr zahraničních věcí měl v
rukou diplomatický poměr k Vatikánu a že se monsignore Šrámek přesvědčil, že
Masaryk a Beneš jsou vzdáleni jakéhokoliv úmyslu dělat při svých státních
funkcích nějaké koncese tradičnímu husitskému a proti papeženeckému smýšlení
českého národa. Za těsné politické spolupráce mezi Masarykem, Benešem a Šrámkem
nepřicházely na přetřes rekriminace vztahující se na př. ke kostnickému koncilu
r. 1415. Neboť by se ukázalo, že zájem na politické spolupráci se Šrámkem a s
čsl. lidovou katolickou stranou přivedl Masaryka a Beneše na stranu papeže a na
stranu císaře Zikmunda v procesu s Mistrem Janem Husem před kostnickým koncilem
r. 1415.
Pokud jde o Čsl. stranu soc.
demokratickou, mohl „Hrad z politických soc. dem. osobností počítat za
svého oddaného služebníka především ministra inž. Jaromíra Nečase, pak
přirozeně některé soc. dem. legionáře poslance a přirozeně soc. dem. poslance
Vojtu Beneše a pak různé soc. dem. publicisty, jako byl novinář inž. Karel Kříž
nebo národohospodářský pracovník Theodor Pistorius a pod. Jinak byl poměr mezi
Čsl. soc. dem. stranou a „Hradem založen na jasném předpokladu, že s T.
G. Masarykem spojuje sociální demokracii tradice staré spolupráce ještě z doby
před první světovou válkou, datující se od r. 1898, kdy T. G. Masaryk vydal svoji
„Sociální otázku jako apologetiku Bernsteinova revisionismu. Dále pak na
tom předpokladu, že Čsl. soc dem. stranu spojuje s Masarykem a Benešem zásadní
nepřátelský boj proti komunistickému hnutí, jakož i zásadní odpor vůči
Sovětskému svazu lim sociální demokracie v poměru k „Hradu nenechávala
nikoho v pochybnosti, že v kritických chvílích, jako tomu bylo na př. v r. 1935
při volbě nástupce
164
Masarykova na stolic:
presidenta republiky, může dr. Beneš vždy na účinnou a věrnou podporu Csl soc
dem. strany počítat. Jinak vůdcové Csl soc de™ strany Antonín Hampl a Vojtěch
Dundr pěstovali zásadu, co by chodiU na „Hrad ke kovanckum, když mohou jít
přímo ke kováři, k dru Jaroslavu Preissovi, vrchnímu řediteli „Živnostenské
banky. A bylo všeobecně známo že Antonín Hampl, předseda Čsl. soc. dem.
strany, a dr. Jaroslav Preiss bvli stále v nejužším vzájemném styku a byli i
osobně nejbližšími přáteli čemuž byl dáván výraz i pořádáním společných
bohatých hostin v Preissově přepychové vile u Orlíka, při čemž Rudolf Bechyně
jako společenský ceremoniář vedení soc. dem. strany se staral, aby Antonín
Hampl měl vždy noblesní oděv, který by zakryl, že byl kdysi kovodělníkem.
Pravdou však je, že se
„Hrad snažil mít své lidi i ve vedoucí buržoasní vládní straně, v agrární
straně. Nebylo žádným tajemstvím, že lidmi „Hradu byli v agrární straně
posl. dr. Oldřich Suchý, dále legionářský agrární poslanec z UherskoHradišťská
dr. Kyjovský a také jiní lidé. Svoji důležitost měla ta skutečnost, že k
agrárním politickým činitelům hradní orientace byl počítán také dr. Juraj
Slavik, který byl ministrem vnitra v době střelby do dělnictva v Košútech, ve
Frývaldově atd. a který pro krvavé potlačovací tažení proti dělnictvu měl své
známé heslo „klud a poriadok. A vskutku, dr. Juraj Slavik, agrární
ministr, si chodil pro příkazy ke své činnosti nejen k Rudolfu Beranovi,
generálnímu sekretáři a později předsedovi Čsl. agrární strany, ale také na
„Hrad k T. G. Masarykovi a dru Eduardu Benešovi. Dr. Juraj Slavik, svým
zjevem mladšího člověka slovenský „šohaj, zpěvák, tanečník a milovník
slivovice, byl „Hradem také navržen na vedoucí místo v Čsl. obci sokolské
a také na místo předsedy fotbalového klubu „S. K. Slavie.
A budiž poznamenáno, že když
jsme v r. 1929 vstupovali do čsl. Národního shromáždění jako komunističtí
poslanci v čele se soudruhem Gottwaldem, byl mezi novými poslanci nár. dem.
strany také dr. F. X. Hodáč. A tehdy v r. A znovu vzpomeňme těch částí
„Spisů Klementa Gottwalda , které se týkají let 1930, 1931, 1932, 1933. Soudruh
Gottwald ve svých pojednáních o politickomocenské úloze „Hradu osvětloval,
že „Hrad představoval jaké druhé centrum moci vedle toho centra moci,
kterým byla koaliční vláda pn čemž hlavní oporu vlády tvořily dvě nejsilnější
strany, agrární strana a.Ls. soc. dem. strana. Soudruh Gottwald osvětloval, že
mezi těmito.dvěma centry moci může docházet k rozporům a někdy i k politickému
střetnuti, ale
165
nikoho nesmí vést k mylnému
politickému nazírání. Soudruh Gottwald varoval, aby někdo z těchto diferencí
mezi „Hradem a koaličním centrem moci vyvozoval, že snad „Hrad je
„levý nebo že není tak „pravý a že snad s hlediska obrany
demokracie proti nebezpečí fašismu je účelné počítat s „Hradem a
přibližovat se mu. Soudruh Gottwald dokazoval, že diference mezi „Hradem
a koaličním centrem moci jsou diferencemi v řadách politického tábora čsl.
buržoasie, že tyto diference nejdou za mez třídní solidarity buržoasie. A
soudruh Gottwald dokazoval, že obě tyto skupiny v řadách politického tábora
čsl. buržoasie, nazývané jedna „levou a druhá „pravicovou, byly
ovládány čsl. finančním kapitálem jako svrchovaně rozhodujícím činitelem čsl.
kapitalismu.
Soudruh Gottwald osvětloval,
že čsl. finanční kapitál při své reakčně fašistické perspektivě a při snaze o
spoutání komunistického revolučního hnutí byl hotov vyzkoušet oboje koncepce
buržoasní politiky, t. zv. levou i t. zv. pravicovou, a vyzkoušet a kombinovat
oboje centra moci, „Hrad i agrárnické koaliční centrum moci. Soudruh
Gottwald dokazoval, že ve vnitropolitickém vývoji byly chvíle, kdy Preiss,
představující čsl. finanční kapitál, sázel viditelněji více na „Hrad než
na druhé centrum moci. A to bylo právě v letech 1930, 1931, 1932 i 1933.
Tehdy „Hrad převážně
určoval kurs ve vnitřní politice. A jaký to byl kurs? Byl to snad kurs,
odchylující se od linie politiky čsl. buržoasie a čsl. finančního kapitálu,
odchylující se od linie snahy o uskutečnění brutální a přímé třídní diktatury
buržoasie a od linie snahy o násilné spoutání a potlačení komunistického
revolučního hnutí? Naprosto ne! Vzpomeňme, že tehdy v letech 1930, 1931, 1932, 1933
vycházely z „Hradu všelijaké projekty na uplatnění diktátorských snah. Z
„Hradu a z politických stran a politických kruhů, sloužících
„Hradu, vycházely řeči o nutnosti „demokracie spořádané,
„demokracie ukázněné a „demokracie silné ruky.
Tato hesla, znějící tak, jako
by naznačovala vůli k obraně demokracie proti fašismu, byla vpravdě jen
odůvodněním všech opatření, jež směřovala k odbourávání politických práv lidu,
k odbourávání demokratických svobod, k odbourávání i demokratických institucí a
k fašisování správy, k fašisování potlačovacího aparátu státního, k fašisování
justice i k fašisování čsl. armády.
Léta 1930—1933 probíhala v
čsl. vnitřní politice ve znamení těchto fašisačních snah, při čemž tyto snahy
byly podporovány národně socialistickou stranou a soc. dem. stranou, jejich
všemi organisacemi, a také jejich reformistickými odbory. Mělo to svůj
podstatný důvod, když jsme tehdy mluvili o „sociálfašismu. Mělo to svůj
důvod, když jsme v r. 1930, při oslavách osmdesátin T. G. Masaryka, právě co
nejostřeji napadali politické tendence, které vycházely z „Hradu a
směřovaly k zostřování diktatury buržoasie proti delnictvu a proti pracujícímu
lidu.
166
V r. V letech Jak bylo správné, že KSČ se
nezalekla žádných hrozeb a ukazovala pravou tvář „Hradu, Masaryka a
Beneše. Jak správný byl postup KSČ při volbě T. G. Masaryka za presidenta
republiky v r. 1934, kdy jsme ve Vladislavském sále volali „ne Masaryk, ale
Lenin, abychom varovali před ilusemi v Masaryka a v Beneše a abychom
dělnictvu kladli na srdce držet se třídní základny v politickém boji a nenechat
se s ní svést žádným „lžidemokratickým a levým přetvařováním se jedné
části buržoasního tábora. V r. 1934 byl ve Vladislavském sále Pražského hradu
po prvé námi demonstrativné kandidován na funkci presidenta republiky soudruh
Klement Gottwald, který obdržel 39 hlasů přítomných komunistů.
Když vezmeme, jak se zachoval
dr. Beneš jako president republiky v r. 1938 za Mnichova, musí každý říci, že KSČ
postupovala správně a prozíravě, když varovala před ilusemi v dra Beneše, po
Masarykovi zosobnitele „Hradu. A každý musí uznat, jak správně jednalo
vedení KSČ, když ušty soudruha Gottwalda z Moskvy ostře kritisovalo chyby
některých vedoucích soudruhů doma, a to chyby při postupu při volbách
presidenta republiky v prosinci r. 1935. Vedení strany tehdy souhlasilo s tím,
aby komunisté hlasovali pro volbu dr. Beneše za presidenta republiky v tom
případě, když půjde o dojovné hlasování mezi ním a kandidátem sjednocené
reakce. Avšak vedeni strany vytýkalo, že komunisté hlasovali pro dr. Beneše i
pak, když bojovné hlasovaní
167
odpadlo v důsledku stažení
kandidáta sjednocené reakce a když pro Beneše hlasovali svorně téměř všichni
měšťáci, včetně zástupců Hlinkový slovenské ludové strany. Tento chybný postup
znamenal, že se komunisté neoddělili na své třídní proletářské základně od
měšťáků a že hlasováním po jejich boku vzbudili iluse, jako by Beneš byl
přijatelný pro buržoasii jako pro dělnictvo, a že tím současně vzbudili iluse,
jako by Beneš byl nějakou zárukou v boji proti fašismu, v boji proti Hitlerovi.
Kritika vedení KSČ vůči těm soudruhům, kteří určovali chybný postup při volbě
dr. Beneše presidentem republiky v r. 1935, byla správná. Ukázalo se 30. září
1938, když Beneš kapituloval před Hitlerem a vydal německému fašismu na pospas
naši republiku, ukázalo se, jakou byl Beneš „zárukou proti fašismu.
Avšak vraťme se ještě jednou
k výkladu soudruha Gottwalda o úloze „Hradu v r. Proto se dr. Preiss mohl s
„Hradem ztotožňovat v odmítání beznadějných fašistických improvisací
Gajdy a Stříbrného. Avšak v r. 1932 se hlásil k moci v Německu a v r. 1933
přišel k moci Hitler se svojí nacistickou hrůzovládou. Německo byla veliká
země, průmyslově vyspělá, a v ní fašistický režim měl jiný význam než na př.
Mussoliniho fašistický režim v Itálii. A v té chvíli dr. Jaroslav Preiss a
finančně kapitalističtí oligarchové v Československu v sobě nalezli víru ve
fašismus. Preiss uvažoval, že vsadilili vladaři západoněmeckého průmyslu,
představující moc |