zahlavi

internetový časopis pro výzkum dějin studené války / a research e-magazine on Cold War

AKTUÁLNÍ ČÍSLO

ARCHIV

STUDIE

DOKUMENTY

SVĚDECTVÍ

RECENZE

CO JE NOVÉHO

KOŘENY

TEORIE

REJSTŘÍKY

WWW

***

Václav Kopecký, Pamětní výpisy k historii Československé republiky a k boji KSČ za socialistické Československo, Praha, 1960

VÁCLAV KOPECKÝ

PRAHA

Pamětní výpisy k historii Československé republiky a k boji KSČ za socialistické Československo

STÁTNÍ NAKLADATELSTVÍ POLITICKÉ LITERATURY

Základem této publikace je přednáška, kterou soudruh Václav Kopecký pronesl ve Vysoké stranické škole ÚV KSČ.

© Václav Kopecký 1960

Věnováno 15. výročí osvobození Československé republiky Sovětskou armádou a 40. výročí založení KSČ

OBSAH

Kapitola I

28. ŘÍJEN R. 1918.

DĚJINNÉ OKOLNOSTI VZNIKU ČSR.

ÚLOHA ČSL. LEGIÍ V RUSKU.

POKUSY O RESTAURACI HABSBURKŮ

Kapitola II

POLITICKÁ PŘEDHISTORIE SNAH O ČSL. STÁTNÍ SAMOSTATNOST.

PALACKÝ, HAVLÍČEK, RIEGER.

ROZCESTÍ NA PŘECHODU DO 20. STOLETÍ

Kapitola III

POLITIKA ČESKÉ BURŽOASIE V DOBĚ RAKOUSKOUHERSKA.

KRAMÁŘ A MASARYK. ŠVEHLA, ŠRÁMEK, KLOFÁČ

Kapitola IV

ČESKÉ DĚLNICKÉ HNUTÍ A OPORTUNISMUS SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE.

O STARÝCH SOC. DEM. PŘEDÁCÍCH.

VELKÁ POLITICKÁ OSOBNOST BOHUMÍRA ŠMERALA

Kapitola V

BOJ O TŘÍDNÍ CHARAKTER ČSR.

VLNA NACIONALISMU PO 28. ŘÍJNU 1918.

SOC. DEM. LEVICE. PROSINEC ROKU 1920.

ZALOŽENÍ KSČ V KVĚTNU ROKU 1921

Kapitola VI

BUDOVÁNÍ ČSR JAKO KAPITALISTICKÉHO STÁTU.

MĚŠŤÁCKÉ POLITICKÉ STRANY ČESKÝCH ZEMÍ.

GAJDA A STŘÍBRNÝ.

POKUSY O NACIONÁLNÍ FAŠISMUS

Kapitola VII

ÚLOHA „HRADU.

BENEŠ JAKO PRESIDENT REPUBLIKY NAD RAKVÍ T. G. MASARYKA.

O FERDINANDU PEROUTKOVI.

REAKČNÍ SEPARATISMUS NA SLOVENSKU.

VÝVOJ POMĚRŮ V POLITICKÉM TÁBOŘE NĚMECKÉ BURŽOASIE

Kapitola VIII

PRAVDA O DEMOKRACII A SOCIÁLNÍCH POMĚRECH V MASARYKOVĚ REPUBLICE.

ZBÍDAČOVÁNÍ DĚLNICTVA.

ROZTŘÍŠTĚNOST ODBOROVÉHO HNUTÍ.

POSTAVENÍ ROLNICTVA

Kapitola IX

20 LET HRDINNÉ ČINNOSTI KSČ ZA PRVNÍ REPUBLIKY.

MASOVÉ REVOLUČNÍ ORGANISACE.

ÚLOHA STRANY V ZÁPASE S FAŠISMEM A V OBRANĚ REPUBLIKY

Kapitola X

MNICHOV A KAPITULANTSKÁ ZRADA ČSL. BURŽOASIE V R. 1938.

ZÁPADNÍ EMIGRACE

PROFIL BENEŠOVY ČSL. VLÁDY V LONDÝNĚ.

VÝVOJ VĚCÍ V PROTEKTORÁTE.

ÚLOHA EMANUELA MORAVCE.

UTVOŘENÍ T. ZV. SAMOSTATNÉHO SLOVENSKÉHO STÁTU

Kapitola XI

BOJ KSČ PROTI HITLEROVSKÝM OKUPANTŮM.

ČINNOST VEDENÍ STRANY V MOSKVĚ.

HRDINSTVÍ KOMUNISTŮ V ZÁPASE S NACISTICKÝM TEROREM.

PŮSOBENÍ STRANY NA SLOVENSKU

Kapitola XII

NAŠE ÚČAST V ČINNOSTI SLOVANSKÉHO VÝBORU V MOSKVĚ

Kapitola XIII

PODEPSÁNÍ ČSL.SOVĚTSKÉ SPOJENECKÉ SMLOUVY 12. PROSINCE 1943 V MOSKVĚ.

JEDNÁNÍ S DREM BENEŠEM V MOSKVĚ O BUDOUCÍCH POMĚRECH V OSVOBOZENÉ REPUBLICE.

FORMOVÁNÍ ČSL. ARMÁDNÍHO SBORU V SSSR.

TVOŘENÍ PARTYZÁNSKÝCH ODDÍLŮ NA SLOVENSKU A V ČESKÝCH OBLASTECH

Kapitola XIV

NĚKOLIK SVĚDECTVÍ K SLAVNÉ HISTORII SLOVENSKÉHO NÁRODNÍHO POVSTÁNÍ

Kapitola XV

JEDNÁNÍ S PŘEDSTAVITELI SLOVENSKÉ NÁRODNÍ RADY.

OSVOBOZOVÁNÍ ČSL. ÚZEMÍ VÍTĚZNOU SOVĚTSKOU ARMÁDOU.

USTAVENÍ NÁRODNÍ FRONTY V MOSKVĚ.

KOŠICKÁ VLÁDA A JEJÍ PROGRAM

Kapitola XVI

9. KVĚTEN 1945.

POČÁTEK NOVÉ EPOCHY ŽIVOTA ČSR.

NOVÉ ÚZEMNÍ POSTAVENÍ ČSR.

VYŘEŠENÍ BRATRSKÉHO POMĚRU ČECHŮ A SLOVÁKŮ.

ČSR PŘÍKLADEM VNITŘNÍHO NÁRODNOSTNÍHO SOULADU

Kapitola XVII

VÝVOJ OD NÁRODNÍ A DEMOKRATICKÉ REVOLUCE K REVOLUCI SOCIALISTICKÉ V LETECH 1945 – 1948.

VÍTĚZNÝ ÚNOR 1948

Kapitola XVIII

UDÁLOSTI PO ÚNORU 1948.

PŘÍPAD JANA MASARYKA.

ÚTĚK REAKČNÍCH MINISTRŮ NA ZÁPAD.

NÁRODNÍ FRONTA

Kapitola XIX

NĚKTERÉ PROBLÉMY IDEOLOGICKÉ A KULTURNÍ.

II. SJEZD SVAZU ČSL. SPISOVATELŮ.

BOJ PROTI REVISIONISMU

Kapitola XX

DOVRŠENÍM SOCIALISTICKÉ VÝSTAVBY V NAŠÍ VLASTI K USKUTEČNĚNÍ ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY JAKO REPUBLIKY SOCIALISTICKÉ

I

28. ŘÍJEN R. 1918

DĚJINNĚ OKOLNOSTI VZNIKU ČSR

ÚLOHA ČSL. LEGIÍ V RUSKU

POKUSY O RESTAURACI HABSBURKŮ

28. říjen je dnem výročí vzniku naší Československé republiky. Tentokráte se chápeme 28. října, abychom vzpomenuli vzniku Československé republiky v r. 1918 a abychom si připomenuli události, jež vyplňovaly více než 40 let jejího trvání.

Pokud jde o výročí vzniku Československé republiky, bylo již z kampaně, kterou k tomuto výročí rozvinul západní rozhlas a čsl. reakční emigrace, patrno, že při hodnocení 28. října r. 1918 se v letošním roce budou s plnou silou opakovat naše známé spory s reakčními buržoasními falšovateli historické pravdy. Podstata těchto sporů spočívá v tom, že reakční falšovatelé historické pravdy se snaží namlouvat, jako by uskutečnění československé státní samostatnosti v říjnu r. 1918 bylo dílem osvoboditelské úlohy západních mocností Francie, Anglie a Spojených států amerických, zvítězivších v r. 1918 nad ústředními mocnostmi Německem a RakouskoUherskem, a jako by se o vytvoření Československé republiky ve spojení se západními mocnostmi zasloužili t.zv. osvoboditelé T. G. Masaryk, Eduard Beneš, Milan Rastislav Štefánik.

Naproti tomu my tvrdíme, že uskutečnění čsl. státní samostatnosti a vytvoření Československé republiky 28. října r. 1918 bylo dílem revolučního národně osvobozeneckého hnutí československého lidu, národně osvobozeneckého hnutí, které v celém RakouskoUhersku bylo podníceno vítězstvím Velké říjnové socialistické revoluce 7. listopadu r. 1917.

Nezvratnou pravdivost svého tvrzení o vzniku ČSR v říjnu r. 1918 my opíráme o historická fakta. Takovým historickým faktem je to, že západní mocnosti v r. 1918 vpravdě nechtěly rozbití RakouskoUherska jako velkého podunajského soustátí, jehož výhod si byly vědomy z hlediska všeobecných

9

imperialistických zájmů a po 7. listopadu r. 1917 i s hlediska třídních zájmů evropské a světové buržoasie.

A historickým faktem je to, že také rakousko-uherská císařská vláda ve Vídni nemyslila, že v říjnu r. 1918 končí její moc nad českými zeměmi a Slovenskem a že habsburská monarchie končí svou staletou existenci. Nemyslil to ani maďarský hrabě Julius Andrassy, poslední ministr zahraničních věcí Rakousko-Uherska, když 28. října r. 1918 ve své notě západním mocnostem oznamoval přijetí podmínek týkajících se postavení národů v Rakousko-Uhersku. Historickým faktem je, že ukončení moci rakousko-uherské vlády nad českými zeměmi a Slovenskem se 28. října r. 1918 stalo v důsledku spontánního národního povstání českého a slovenského lidu.

Mnozí z nás jsme byli svědky událostí 28. října r. 1918 a viděli jsme, jak český lid v Praze již ráno 28. října si znění Andrassyovy noty vyložil tak, že masy lidu nastupovaly na Václavské náměstí a do pražských ulic a začaly strhávat s úředních budov emblémy rakouskouherské monarchie, známého černého dvojorla, takže do poledních hodin byly již všechny úřední budovy zbaveny znaků rakouskouherské monarchie a byly vyzdobeny podobně jako všechny druhé domy prapory červenobílými nebo prapory slovanské trikolory.

Jen pro zajímavost chci poznamenat, že při odstraňování orlíčků v den 28. října 1918 zůstal veliký rakouský dvojorel jedině na domě U hybernů proti Obecnímu domu, poněvadž se pokládal za uměleckou součást této vzácné stavitelské památky empirového slohu. Pokud jde o barvu praporů, je známo, že národní český prapor byl dvojbarevný, červenobílý. Proto měl Havlíček heslo, které si stvořil ve verších: „Moje barva červená a bílá, moje heslo: poctivost a síla. Avšak velmi oblíbeným praporem, jenž byl za Rakouska demonstrativně nošen, byl trojbarevný, červenomodrobílý prapor, slovanská trikolora, symbol slovanského bratrství. Čeští rusofilové nosili slovanskou trikoloru demonstrativně i proto, že to byl prapor carského Ruska. Slováci měli vždy jako svůj národní prapor — slovanskou trikoloru. Nutno říci, že člověk, který pak navrhoval státní prapor ČSR, musil být velmi důvtipný, když přišel na to: zkombinovat český prapor červenobílý a slovanskou trikoloru tak, že do bíločervené podélné dvojbarvy vmontoval modrý klín.

Na ulicích Prahy a československých měst probíhal 28. říjen r. 1918 jako den převratu v živelném nadšení a za takových nálad, jež byly zachyceny ve známém popěvku: „Bourali jsme vesele — to Rakousko zpuchřelé. Česká nacionalistická buržoasie se pečlivě starala, aby dělnické a lidové masy nenapadlo opakovat 14. říjen r. 1918, kdy Socialistická rada učinila pokus o to, aby dělnická třída stanula v čele národně revolučního hnutí a vedla je k svržení rakouskouherské monarchie a k vyhlášení československé samostatnosti.

Česká buržoasie se starala, aby 28. říjen r. 1918 probíhal sice za hlučného jásotu, avšak aby nedocházelo k výbuchům zloby proti rakušáckým služební

10

kům, k výbuchům, jež by mohly nabývat povahy odporu nejen proti feudalismu a cizovládě, ale i odporu proti buržoasii, proti kapitalismu. Buržoasní aranžéři to zařídili tak, aby manifestující masy českého lidu 28. října procházely ulicemi Prahy za zpěvu známých Hašlerových písní „Já jsem si ten kvíteček za čepici dal, abych na svou panenku stále vzpomínal anebo „Pětatřicátníci, hoši jako květ, na ty byla radost vždycky pohledět a pod. 28. říjen r. 1918 probíhal tak za velkého strachu buržoasie, ale probíhal klidně, beze srážek a probíhal za všeobecného opojení nacionálním nadšením.

Chci vzpomenout toho, že když jsme 10. května 1945, po návratu do Prahy, slyšeli vypravování o tom, jak to v Praze začalo 5. května 1945, zdál se nám počátek Pražského povstání v den 5. května r. 1945 podobný 28. říjnu 1918. Pražský lid, domnívající se 5. května, že po smrti Hitlerově 2. května 1945 a vzhledem k blížící se kapitulaci hitlerovských armád je již konec s mocí nacismu, začal 5. května 1945 strhávat nacistické odznaky a německé firmy v Praze a začal vyvěšovat emblémy a prapory ČSR. Pražský lid se zdvíhal k povstání. Avšak generál Schorner, velící hitlerovským vojskům v oblasti Čech, nechal nastoupit německé tankové oddíly a esesácké trupy, aby brutálním násilím mařily povstání pražského lidu a aby zbytkům německé poražené armády a nacistickým hrdlořezům tak zajistily možnost ústupu na západ, do sféry americké armády. Bylo hrdinným činem pražského lidu, že na tento násilnický postup Schornerovy hitlerovské soldatesky a esesáckých zhovadilců odpověděl budováním barikád a statečným bojem na barikádách až do příchodu Sovětské armády osvoboditelky 9. května 1945.

Málo známou historickou skutečností je, že rakouskouherská císařská vláda ve Vídni učinila pokus násilně zvrátit převrat v českých zemích, provedený 28. října 1918. V noci z 28. října na 29. říjen r. 1918 bylo o tom vedeno jednání mezi vídeňskou vládou a c. k. místodržitelstvím v Praze. Místodržitelem byl hrabě Max Coudenhove, jehož manželka Mary byla v Praze proslulá pro své provokativní německorakušácké chování a byla předmětem nenávistných vtipů a anekdot.

Výsledkem tohoto jednání mezi pražským místodržitelstvím a vídeňskou vládou bylo to, že do budovy Zemského vojenského velitelství v Praze III byli dopoledne 29. října 1918 povoláni čeští důstojníci a zvláště důstojníci auditoři, aby obnovili přísahu věrnosti císaři a rakouskouherské říši. Mne na to upozornil jeden můj spolužák z právnické fakulty, který jako důstojník byl přidělen k vojenské justici, a poněvadž jsem tehdy byl za studií současně úředníkem Zemského výboru a úřadoval jsem právě v budově, která byla v rohu náměstí za Mikulášským kostelem vedle budovy Zemského vojenského velitelství, mohl jsem všechno, co se tu dopoledne 29. října 1918 dělo, vidět a účastnit se toho.

Na nádvoří budovy Zemského vojenského velitelství v Praze III byly dopoledne 29. října 1918 zformovány maďarské vojenské oddíly, aby šly na

11

ulice Prahy zastrašit povstavší český lid. Byly to ony maďarské vojenské oddíly, které 14 října 1918 nastoupily v Praze do ulic a na důležitých místech postavily pyramidy z bajonetů a utvořily kordony, zamezující postup demonstrantů. Fakticky to byly velmi slabé vojenské oddíly, a kdyby 14. října 1918 byla existovala revoluční rozvědka, zjistila by, že by bývalo bylo pro pražské dělnictvo hračkou 14. října 1918 překonat odpor maďarských vojenských oddílů a 14. říjen r. 1918 učinit vítězným namísto 28. října r. 1918.

Pro zajímavost uvádím, že když lidé v Praze 29. října 1918 dopoledne zvěděli, co se připravuje v budově Zemského vojenského velitelství v Praze III, vnikli na nádvoří budovy a přemlouvali maďarské vojáky, aby odepřeli poslušnost rakouským německým velitelům. Maďarským vojákům, zrevolucionovaným též válečnou bídou, bylo slíbeno, že budou moci odejít na Hlavní nádraží, tehdy nádraží císaře Františka Josefa I., tam že dostanou buřty a pivo a budou zvláštními vlaky přepraveni do Budapešti ke svým ženám a dětem. Po krátkém vyjednávání bylo pak vidět, jak maďarské vojenské oddíly odcházejí za pozdravů českého obecenstva na Hlavní nádraží. Jistě by se to bylo podařilo i 14. října 1918.

Avšak není sporu o tom, že 14. říjen r. 1918 jako národně revoluční akce českého dělnictva byl některými činiteli Socialistické rady vědomě zfušován, aby v Praze nebyl proveden do důsledků a aby se uskutečnění čsl. samostatnosti 28. října r. 1918 mohlo díti za hegemonie české buržoasie, které dělali přisluhovače nacionalisticky smýšlející předáci soc. dem. a nár. soc. strany. Socialistická rada, která připravovala 14. říjen 1918, byla složena tak, že její výzvy podepisovali: za sociální demokracii Bohumír Šmeral, Josef Stivín a Rudolf Bechyně, za nár. soc. stranu Jiří Stříbrný a Emil Franke a kromě nich pak Louisa Landová-Štychová. Nepochybně 14. říjen 1918 jako převratnou akci myslili upřímně soudruzi Šmeral a Landová-Štychová. Avšak Bechyně, Stříbrný a Franke byli vědomými sabotéry 14. října 1918.

Mohlo se zdát podivné, že se pak „muži 28. října stali: dr. František Soukup, ačkoli vedoucím činitelem Čsl. soc. dem. strany byl tehdy Gustav Habrman; a Jiří Stříbrný, ačkoli předsedou národně sociální strany byl Václav Klofáč. „Mužem 28. října se stal také Antonín Švehla, ačkoli vedoucím představitelem Čsl. agrární strany byl tehdy František Staněk; a „mužem 28. října se stal dr. Alois Rašín, ačkoli předsedou národní strany svobodomyslné, přejmenované ku konci války na státoprávně demokratickou, byl dr. Karel Kramář. Na doklad toho, jak spontánně československý lid prováděl převrat 28. října 1918, budiž uvedeno, že krátce před 28. říjnem jeli domácí vůdčí představitelé českých stran přes Vídeň do Ženevy, aby se tam setkali s dr. Benešem. V této delegaci byli Kramář, Staněk, Klofáč, Habrman a mimo dra Scheinera jako starosty České obce sokolské i Preiss za Živnobanku a Svoboda za Agrární banku. 28. říjen 1918 se jako dílo čsl. lidu udal tak nečekaně,

12

že namísto nepřítomných vedoucích představitelů českých politických stran se oficiálními „muži 28. října stali: Švehla, Rašín, Soukup, Stříbrný a spolu s nimi pak dr. Vávro Šrobár jako Slovák.

K této zmínce o cestě představitelů českých politických stran do Švýcarska v říjnu r. 1918 bych chtěl poznamenat, že jeden rakouský publicista vylíčil ve své knize o konci RakouskoUherska skoro groteskní výjev, k němuž došlo na vídeňském nádraží, když tam zastavil vlak z Prahy, vezoucí do Švýcar jmenované české politiky. Na nádraží prý přišel císař Karel, kryjící gumákem své císařské odznaky, a vyžádal si u vlaku, jedoucího z Prahy do Švýcar, zda by nemohl z vagónu vystoupit pan Klofáč. Když Klofáč z vagónu vystoupil, přistoupil k němu císař Karel a řekl mu: „Pane Klofáč, snažně Vás prosím, pomozte mi zachránit monarchii! Na to prý Klofáč odpověděl: „Jo, Vaše Veličenstvo, už je pozdě. Váš návrh na federaci rakouskouherských národů pod žezlem habsburské dynastie se opozdil. Snad by byl mohl ještě působit, kdyby byl přišel dříve. Ted už je pozdě. Hnutí národů RakouskoUherska je rozpoutáno a jeho revoluční živelnost nelze již zastavit. Jedeme do Ženevy říci pánům na západě, aby vzali na vědomí, že se rakouskouherská říše rozpadá a že její národy sahají po své samostatnosti. A dotyčný rakouský publicista vylíčil, že císař Karel pak zesmutněl, neřekl již nic, uklonil se, vyhrnul si límec gumáku a z nádraží odcházel domů, do Schonbrunnu, který v poslední době byl císařským obydlím. Císař Karel pak za několik dní dostal zprávu o 28. říjnu 1918 v Praze a v českých zemích, jakož i o 30. říjnu na Slovensku. Dostával pak zprávy o revolučních činech v druhých zemích RakouskoUherska. 3. listopadu 1918 dostal zprávu o založení Komunistické strany Rakouska a o rudých gardách před budovou rakouské říšské rady. A loučil se definitivně i s nadějí ve své Vídeňáky, když 11. listopadu 1918 byla ve Vídni vyhlášena Rakouská republika. Uspíšení jejího vyhlášení si vynutilo rakouské revoluční dělnictvo, které odmítlo předchozí rozhodnutí Prozatímního národního shromáždění ve Vídni, v němž rakouští sociální demokraté navrhli připojení Rakouska k Německu. Určitou dobu vegetovala myšlenka „DeutschÓsterreich a myšlenka „DeutschBóhmen, aby se pak vyjasnilo, že rozbití rakouskouherské říše nesmí znamenat posílení Německa o německá území z jiných zemí a že národy dřívějšího RakouskoUherska musí svoji svobodu zakládat na odporu proti možnosti nových výbojů německého imperialismu a militarismu.

Pravda však je, že představitelé české buržoasie, kteří řídili činnost Národního výboru v Praze, sami ještě po 28. říjnu 1918 nevěděli, zda jde o konec RakouskoUherska. Tato nejistota vyplývala z toho, že byly známy snahy západních mocností: udržet rakouskouherské soustátí, byť v nějaké pozměněné formě. Na příklad: vztahy k rakouskouherské cedulové bance ve Vídni trvaly po 28. říjnu 1918 ještě dlouho, až do února 1919, kdy došlo k okolkování bankovek nalézajících se na území ČSR.

13

Všechno to, co bylo uvedeno a co je historickým faktem, dokazuje, že převrat 28. října 1918 se děl bez jakéhokoliv spojení se západními mocnostmi a děl se proti jejich plánům, proti jejich vůli. Přecrat 28. října r. 1918 dělal ze své vůle československý lid. Svědky toho jsou miliony českých a slovenských lidí, kteří se pod vlivem revolučních událostí v Rusku účastnili již od r. 1917 boje proti rakousko-uherské nadvládě a kteří nastupovali k boji za svobodu českého a slovenského národa, podníceni revolučními heslem bolševiků o sebeurčovacím právu národů.

S revolučními událostmi v Rusku byly vždy spojeny vnitrní otřesy v habsburské monarchii a rozmach národně osvobozeneckého a demokratického hnutí národů utlačených v rakouskouherské říši. Vzpomeňme na r. 1905 a na bouřlivý ohlas první ruské revoluce v RakouskoUhersku. A jen vědomý falšovatel historické pravdy může popírat, jaký mohutný otřes v rakouskouherské říši způsobilo vítězství Velké říjnové socialistické revoluce r. 1917 a jak se pod vlivem tohoto vítězství plamenně rozhořelo národně revoluční a sociálně revoluční hnutí národů RakouskoUherska.

Historická pravda, že 28. říjen r. 1918 byl dílem revolučního národně osvobozeneckého hnutí československého lidu, podníceného vítězstvím Říjnové revoluce, tato historická pravda není nijak oslabována skutečností, že hegemonii v národně osvobozeneckém hnutí čsl. lidu měla 28. října 1918 buržoasie a že naše dělnická třída nebyla ze známých příčin dostatek připravena ujmout se sama hegemonie tohoto hnutí.

Znovu opakujeme, že západní mocnosti v říjnu r. 1918 nechtěly rozbití rakouskouherského podunajského soustátí. A vedly je přitom tytéž myšlenky, které jsou dnes na Západě hlásány reakčně imperialistickými a emigrantskými živly, jež při výrobě svých chorobných plánů dokazují, že z hlediska boje proti Sovětskému svazu je žádoucno v jakési budoucí úpravě likvidovat Československo a druhé samostatné státy ve střední Evropě a obnovit ve federativní podobě staré podunajské soustátí anebo vytvořit ještě širší středoevropské soustátí, jež by bylo hrází proti komunismu. A je známo, že k této koncepci se dnes hlásí všichni činitelé čsl. reakční emigrace, kteří nechali v duši plně padnout myšlenku samostatné Čsl. republiky a spekulují na všelijaké protisovětské federace, při čemž se v těchto plánech shodují i se sudetoněmeckými revanšisty. Smiřují se i s obnovou nadvládné moci německého imperialismu a militarismu ve střední Evropě. A nalézají zalíbení i v Otto Habsburkovi, který se za kontrarevoluční akce v Maďarsku r. 1956 domníval, že si již bude moci posadit na hlavu svatoštěpánskou korunu a obnovit habsburské panství v Podunají za požehnání kardinála Mindszentyho, za požehnání římského papeže a za požehnaní západoněmeckého a amerického imperialismu.

K svému tvrzení, že západní mocnosti nechtěly v říjnu r. 1918 rozbití Rakousko-Uherska, poznamenáváme, že ani z minulosti není známo, že by

14

západní mocnosti někdy pomýšlely na osvobození národů RakouskoUherska. Proto se také ve vedoucích kruzích české buržoasie nikdy v minulosti neuplatňovaly tendence k nějaké t. zv. západní orientaci, k nadějím na pomoc českému a slovenskému národu se strany západních mocností. Vzpomínám přitom, jak jsme se s drem Benešem v Moskvě r. 1943 přeli o orientaci Československa na Západ nebo Východ a jak mu bylo nepříjemné, když jsme mu dokázali, že není schopen uvést ani jediný doklad toho, že by kdy čeští politikové v 19. století a až do r. 1918 byli orientováni na Západ. Politikové české buržoasie byli orientováni bud na Rakousko, nebo na Rusko a nikdy jinak, nikdy na Francii, nikdy na Anglii nebo na Spojené státy americké. Palacký, Havlíček a Rieger dělali austroslavistickou politiku. Kramář dělal v poměru k Vídni positivní politiku a přitom hlásal t. zv. „neoslavismus neboli „novoslovanství. Východníky, orientovanými na Rusko, byli i Václav Klofáč, Josef Durich a druzí čeští politikové.

A všichni čeští a slovenští vlastenci pěstovali vždy vášnivě myšlenku slovanské vzájemnosti, myslíce hlavně na pomoc velikého ruského národa. Ve spojení s první světovou válkou se naděje v možnost osvobození Čechů a Slováků a v možnost uskutečnění čsl. státu obracely k Rusku. Proto čeští a slovenští vojáci na východní frontě přebíhali hromadně k Rusům. A proto se z válečných zajatců českých a slovenských tvořily početné legie v Rusku, jež měly původně bojovat za osvobození našich národů z rakouskouherského jařma a teprve později se dostaly ke kontrarevoluční úloze.

A vezměme orientaci T. G. Masaryka v počátečních letech první světové války. Když Masaryk v r. 1915 přednášel v Ženevě k 500. výročí smrti Mistra Jana Husi, hodnotil význam první světové války slovy, že je to historicky osudový boj mezi Germánstvem a Slovanstvem. Masaryk při tom myslel na Rusko, na jeho slovanské národy a na slovanské národy RakouskoUherska a Balkánu. A když se naskytla možnost tvořiti v zahraničí československé legie, Masaryk věděl, že je nelze tvořit na Západě, ve Francii nebo v Anglii, kde tehdy bylo jen pár Čechů a Slováků. Ve Francii se utvořily čsl. legie až později, až když z Ameriky přišlo několik tisíc Čechů a Slováků a když se po červenci r. 1917 přepravila do Francie část legionářů z Ruska. Byl mezi nimi také soudruh Zdeněk Fierlinger a také soudruh dr. Jaroslav Procházka, dnešní rektor Karlovy university, aj.

Chci při této příležitosti o soudruhu Zdeňku Fierlingerovi uvést, že byl v Rusku již před válkou a to od r. 1911 jako komerční korespondent jedné zahraniční firmy, při čemž žil v Rostově na Donu. Soudruh Fierlinger, pocházející z vlastenecké sobotecké rodiny, byl před válkou do Ruska puzen jako mnoho českých lidí, slovansky cítících. V srpnu r. 1914 vstoupil soudruh Fierlinger do „České družiny, která byla prvním útvarem českého boje proti RakouskoUhersku po boku Rusů. Zůstal na frontě jako prostý vojín do

15

července 1917. V bitvě u Zborova 2. července r. 1917 velel soudruh Fierlinger jako poručík třetímu praporu prvního pluku čsl. legií, pluku Mistra Jana Husi v kterémžto pluku bojoval také soudruh poslanec Jan Vodička, vyznamenaný za chrabrost na ruské frontě dvěma kříži svatojirskými. Pro názorové diference v oceňování významu revolučního hnutí byl Zdeněk Fierlinger pak odkomandován z Ruska na Západ, kam odejel po červenci 1917, při čemž měl ve Spojených státech organisovat nábor českých a slovenských dobrovolců pro západní frontu. Na jaře r. 1918 odejel na frontu ve Francii a zůstal tam až do konce října 1918, kdy byl vyslán do Prahy. Byl jsem náhodou přítomen tomu, jak se pražští novináři tehdy ptali skupiny čsl. legionářů, kteří přijeli z Francie, zda bylo pravdou to, co se líčilo o bojovém nasazení desetitisíců vojáků čsl. le°ií na západní frontě. Tehdy jsem po prvé viděl soudruha Zdeňka Fierlingera který měl na sobě uniformu majora čsl. legií ve Francii. A byl to soudruh Fierlinger, který prohlásil, že všechny heroické boje „desetitisíců českých lvů chrabře se bijících na Chemin de Dames byly naprosto vybájeny domácími tvůrci příležitostných epických básní. Řekl, že se diví, jak mohou lidé takovým bájím věřit, a že se také diví, kdo má zájem na tom, aby lidé byli výrobou takových výmyslů klamáni. A soudruh Fierlinger dodal, že právě on, který prováděl nábor čsl. dobrovolců v Americe a posílal je do Francie, může říci, že vpravdě přijelo z Ameriky do Francie jen něco více než 2.000 Čechů a Slováků a že celkem byla síla čsl. legií ve Francii nepatrná.

Chtěl-li tedy T. G. Masaryk za války operovat čsl. legiemi v zahraničí, musil jet v r. 1917 z Francie do Ruska, kde se vytvořily čsl. legie ve značné síle. Byly vyzbrojeny a byly také vydržovány z prostředků ruského státu, a to i po 7. listopadu 1917. V Rusku se však po 7. listopadu 1917 ukázala úloha T. G. Masaryka v pravém světle. Je známo, že Masaryk zažil Říjnovou revoluci v Moskvě. Utíkaje před bolševickou revolucí odjel do Kyjeva, ale tam ho na počátku r. 1918 revoluce opět zastihla. Masaryk pak v březnu r. 1918 odjížděl z Ruska přes Sibiř do Ameriky. Z Chabarovská poslal pověstné memorandum Wilsonovi. Přihlásil se jím do služeb západního imperialismu v boji proti sovětské moci. Čsl. legie v Rusku byly pak se souhlasem Masaryka a Beneše převedeny pod velení západních spojeneckých armád a byly zneužity ke kontrarevolučnímu boji proti zrodivšímu se sovětskému státu, proti prvnímu socialistickému státu. Bylo již uvedeno, že Masaryk se v březnu r. 1918 nalézal ještě v Rusku a teprve pak odjížděl do Ameriky. Pochopitelně, jako vyhlášený odpůrce sovětské moci a podporovatel zneužití čsl. legií v Rusku ke kontrarevoluční úloze byl Masaryk v Americe a na Západě již v té době zahrnován pozorností. A také domácí česká buržoasie začala, jméno Masarykovo z toho důvodu vzývat. Avšak jak lze tvrdit, že činnost Masarykova v zahraničí mohla mít vliv na osvobození čsl. lidu v říjnu r. 1918, když hnutí za národní svobodu se doma rozvíjelo masově již od r. 1917 a rozvíjelo se pod vlivem Velké říjnové

16

socialistické revoluce, proti jejímuž dílu Masaryk zatím v Rusku kontrarevolučně vystoupil?

Přes všechny tendenční lži a výmysly zůstává nezvratnou historickou pravdou, že 28. říjen r. 1918 byl revolučním dílem samotného československého lidu, jehož hnutí za národní svobodu bylo podníceno vítězstvím Velké říjnové socialistické revoluce stejně jako jím bylo podníceno osvobozenecké hnutí druhých národů RakouskoUherska. Takže pod silou tlaku tohoto hnutí se zhroutila rakouskouherská monarchie a 28. října se vytvořila Československá republika. Západním imperialistickým mocnostem nezbývalo než vzít na vědomí to, co vykonal lid svým národně revolučním hnutím, vzít na vědomí rozpad rakouskouherské monarchie, vzít na vědomí vznik samostatné Československé republiky a existenci nástupnických států ve střední Evropě. Jinou otázkou, kterou nelze zaměňovat s otázkou vzniku Československé republiky, bylo ovšem to, jaké konečné podoby teritoriální a mocenské se dostalo Československé republice pak, když se rozhodování o úpravě poměrů ve střední Evropě chopily za Benešovy asistence západní mocnosti, rozhodující na versailleské mírové konferenci v r. 1919 a diktující i druhé mírové smlouvy.

Jest známo, že v letech první republiky se v buržoasním táboře dlouho vlekl spor o význam domácího odboje a význam t. zv. zahraničního odboje. Vlekl se, až posléze nabyla vrchu lživá legenda o osvoboditelské úloze západních mocností a osvoboditelské úloze T. G. Masaryka a Beneše. Tato legenda nabyla vrchu za cenu snižování a zatlačování významu 28. října r. 1918, při čemž se hradní propagandisté nerozpakovali vystupovati otevřeně nebo zakrytě i proti oficiálním „mužům 28. října a špinit lidi, nepohodlné proto, že byli spjati s domácím odbojem. Legenda o osvoboditelské úloze západních mocností, Masaryka a Beneše se mohla udržovat, pokud byla pěstována čsl. buržoasií jako vládnoucí třídou. Avšak přišla doba, kdy buržoasie přestala být vládnoucí třídou a kdy byl dán plný průchod historické pravdě, kterou jsme my vždy hlásali a kterou vyjadřujeme slovy, že „bez vítězného sovětského října r. 1917 by nebylo československého října r. 1918. Nebylo by 28. října r. 1918, kdy se český národ a slovenský národ vysvobodily z pout rakouskouherské monarchie jako staletého žaláře národů a kdy uskutečnily československou státní samostatnost v podobě Československé republiky.

Při oslavě říjnového výročí vzniku ČSR si vždy uvědomujeme, jak nadšeně musíme nastupovat k oslavám listopadového výročí Velké říjnové socialistické revoluce, která rozhodla o nových dějinných osudech národů Československa. Co by bývalo bylo s našimi národy, kdyby nebylo Velké říjnové socialistické revoluce? Ona rozhodla o tom, že po tři sta letech útlaku pod cizáckou habsburskou německorakouskou nadvládou se český národ opět osvobodil a mohl obnovit svůj samostatný stát. Ona rozhodla o tom, že po tisíci letech útlaku pod madarskorakouskou nadvládou se Slováci jako národ zachránili

 17

před zánikem, který jim už hrozil, že znovuvzkřísili své životní síly a osvobodili se, aby spolu s Čechy tvořili jednotný stát.

My zdůrazňujeme, že vedle 28. října r. 1918 oceňujeme i historický význam 30. října r. 1918, kdy se v Turčanském Svatém Martině sešli představitelé slovenského národa, aby v podobě t. zv. Svatomartinské deklarace vyhlásili, že chtějí tvořit spolu s českým národem jeden stát, Československou republiku, na podkladě bratrského svazku Čechů a Slováků. Tato zásada bratrského svazku Čechů a Slováků byla dána závazně do vínku novému československému státu. Bylo osudné, že se velmi brzy začala uplatňovat koncepce, kterou stvořili Masaryk a Beneš, koncepce t. zv. čechoslovakismu, koncepce uměle zkonstruovaného t. zv. jednotného československého národa. Tím, že byla zneuznána práva Slováků jako nacionálně svébytného národa, a tím, že byl uměle a násilně pěstován čechoslovakismus, tím byly zasety hned od počátku republiky nešváry mezi Čechy a Slováky. A tím bylo napomáháno slovenskému reakčnímu autonomismu a separatismu, který sehrál pak bídnou úlohu v době Mnichova pomáhal Hitlerovi při rozbíjení československé republiky v březnu r. 1939 a v podobě t. zv. samostatného slovenského státu pak stvořil nástroj Hitlerův pro útlak Slováků a pro podporu hitlerovské války proti Sovětskému svazu.

Bylo již zdůrazněno, že historickou odpovědnost za zneužití čsl. legií ke kontrarevoluční úloze v Rusku nese T. G. Masaryk. Masaryk, který se smířil s carským Ruskem a který přijížděl se sympatiemi do Ruska Kerenského, pojal hlubokou nenávist k Rusku sovětskému, k Rusku vítězného revolučního proletariátu, k Rusku vlády dělníků a rolníků. Vzal si právo rozhodnout o tom, aby desetitisíce českých a slovenských vojáků, kteří jako váleční zajatci vstoupili do čsl. legií, aby bojovali za osvobození svých národů z pout rakouskouherské nadvlády, šly bojovat po boku imperialistických interventů proti zrodivšímu se sovětskému státu. A koho se Masaryk ptal, když takto rozhodoval? Neptal se nikoho a nebral zřetele na mínění velikého počtu českých a slovenských lidí, které jejich pochopení pro revoluční snahy ruského lidu a jejich opravdová bratrská láska k ruské zemi vedla k tomu, aby se postavili za sovětskou moc.

Uvažme, jakou politickou moudrost prokázal spisovatel Jaroslav Hašek, když v r. 1918, ještě za Masarykova pobytu v Kyjevě, apeloval na T. G. Masaryka, aby pochopil světohistorický význam vítězné Velké říjnové socialistické revoluce, aby usiloval o spojení boje za osvobození Čechů a Slováků se Sovět

18

ským svazem a aby šel se sovětskou vládou vyjednávat o použití čsl. legií v Rusku v pomoci mladému sovětskému státu. Jakou významnou a prospěšnou úlohu mohly čsl. legie v letech občanské a intervenční války v Rusku sehrát se svými dobře vycvičenými a dobře vyzbrojenými útvary, kdyby se byly postavily po bok sovětské moci a nikoli ve službách imperialistů proti ní!

V otázce čsl. legií v Rusku dlužno ještě dodat, že se Vladimír Iljič Lenin jako předseda rady lidových komisařů obrátil 2. listopadu r. 1918 se zvláštní jiskrovou depeší přes Petřín na čsl. vládu v Praze a žádal, aby čsl. legie v Rusku zanechaly své intervenční činnosti na straně bílých a aby byly odvolány domů, když cíl, pro který se původně formovaly, vytvoření samostatného československého státu, byl 28. října 1918 uskutečněn. Čsl. legie v Rusku se však dále účastnily kontrarevolučního boje. Pomáhaly imperialistickým interventům v jejich nájezdech až do r. 1920, kdy byly vítězným postupem sovětských vojsk zahnány na Sibiři do úzkých a byly donuceny v boji ustát, vydat Kolčaka, vydat odvážený jimi ruský zlatý poklad a přepravit se domů.

Bylo již uvedeno, že čsl. legie v Rusku, čítající asi 40.000 lidí, byly od svého vzniku v r. 1917 vyzbrojovány a vydržovány z prostředků ruského státu, a to i po 7. listopadu 1917. Byl to prof. Prokop Maxa, který jako místopředseda České národní rady v Rusku vedl se sovětskou vládou jednání o vydržování čsl. legií a jejich přepravě z Ukrajiny na Sibiř. Vedle Maxy byli v odbočce Národní rady činní Bohdan Pavlů, Jan Országh, Ivan Markovič a j.

Chci vzpomenout dlouho trvajících sporů po válce, když čsl. podnikatelé, obchodníci, majitelé domů a realit a pod., kteří se v Rusku zařídili za carské vlády a odešli po revolučních událostech z Ruska, činili si přes čsl. vládu nároky vůči sovětské vládě, žádajíce náhradu za vyvlastněný majetek. Výši této náhrady si vypočetli na 6 miliard Kč. Avšak jednání o této věci bylo zastaveno, když i sovětská vláda žádala právě také 6 miliard Kč jako náhradu za výlohy, jež měl ruský stát s legiemi, a také jako náhradu za věci čsl. legiemi zcizené, včetně ruského zlatého pokladu z Kázaně, jehož část odvezly legie domů. Z této části se prý pak stavěla „Legiobanka.

Je pravda, že v r. 1920 se ze Sibiře vracelo domů několik legionářských ešelonů, jež byly vyzdobeny rudými prapory a na svých zástavách zdravily také III. internacionálu. Tusarova vláda tehdy nařídila, že zrevolucionované legionářské transporty, přijíždějící do Hamburku, Terstu a druhých evropských přístavů, mají být ihned v těchto přístavech odzbrojeny a že nesmějí se zbraněmi být vpuštěny domů, kde v r. 1920 nazrávala revoluční situace. Vlastimil Tusar šel ovšem slavnostně vítat při návratu generála Syrového, pro něhož byl uspořádán průvod se špalíry na Václavském náměstí.

Chci pro zajímavost poznamenat, že naprosto nepozorovaně se tehdy do Prahy vracel Radola Gajda. Na doklad dobrodružnosti charakteru Radoly Gajdy budiž uvedeno, že když se Gajda dostal v Omsku do rozporu s Kolčakem,

19

jímž byl dosazen do funkce vrchního velitele kontrarevolučmch band a jehož neteř Kateřinu si vzal za manželku, a když Gajda, Kolčakem propuštěny, odjížděl do Vladivostoku, zapletl se ve Vladivostoku do povstání eserskomenševických živlů. Toto povstání bylo pak potlačeno japonským vojskem. A Gajdovi bylo přikázáno vstoupit na loď a odejet domů. Je znám snímek, který ukazuje Radolu Gajdu, jak za vojenských poct japonské armády vstupuje v přístave na loď, při čemž si s sebou domů odvážel nejen Kateřinu Kolčakovou, ale i velký počet beden. Obsahovaly drahocenné věci, Gajdou v době kontrarevoluční a intervenční války naloupené, jakož i různé dary, které byly Gajdovi dávány ruskou buržoasií, když v něho vkládala své marné kontrarevoluční naděje, včetně toho daru, jímž byla šavle, celá posázená brilianty.

Gajdův konflikt s Kolčakem a Gajdova účast na protikolčakovském povstání ve Vladivostoku pokazily mu v očích mezinárodní reakce dřívější renomé kontrarevolučního borce. Psaly o tom i francouzské buržoasní noviny. A tak se stalo, že když Radola Gajda vystupoval v jihofrancouzském přístavu Marseille z lodě, byla proti němu uspořádána v přístave demonstrace, při čemž byl zprava i zleva zasypán smradlavými vejci a shnilými pomeranči. A francouzský tisk, pravý i levý, psal, aby se zbankrotovaný kontrarevoluční generál Gajda klidil co nejdříve z Francie. Gajda pak přijel nepozorovaně do Prahy, ubytoval se nenápadně v hotelu „Paříž a bez uniformy, oděn jen v gumáček, chodil po Praze, prodával různé cennosti a nabízel za pár korun miliony rublů, carských, i „kerenek, i kolčakovských ze Sibiře. Gajda byl prostě t. zv. „zničenou existencí až do doby, kdy agrární a fašistická reakce dala opět jeho hvězdě vzejít.

Po převratu v r. 1918 a v prvních dobách republiky se mnoho mluvilo o čsl. legiích, zvláště o čsl. legiích v Rusku. Na legionářské hnutí se pohlíželo jako na činitele potencionelně politicky významného. A bylo důležitou politickou otázkou, v jakém směru se budou legionáři uplatňovat ve vnitřním vývoji. Legionáři se organisovali různě. Největší část legionářů vytvořila „Čsl. obec legionářskou jako oficielní legionářskou organisaci, patřící do pásma vlivu „Hradu a vládně socialistických stran. Legionářští pracovníci byli také kandidováni za poslance, většinou vládně socialistickými stranami. Čsl. obec legionářskou vedl pak poslanec dr. Josef Patejdl, který byl znám tím, že se sovětským vojenským velením sjednával u Bajkalského jezera úmluvu o vydání Kolčaka, o vydání zlatého ruského pokladu a odjezdu čsl. legií ze Sibiře domů. Spolu s dr. Josefem Patejdlem vedl Čsl. obec legionářskou poslanec Józa David, již před válkou národně socialistický redaktor. David se účastnil II. sjezdu čsl. legií na Sibiři v květnu r. 1919, sjezdu, který měl svůj význam a politický ohlas a kterého se zúčastnil také soudruh Gustav Kliment, patřící vedle soudruha Jana Vodičky k revolučním buřičům v čsl. legiích v Rusku.

II. sjezd čsl. legií na Sibiři se vyznačoval odporem legionářů proti zatahování

20

 legií pod velení intervenčních vojsk západních mocností. O to spolu s francouzským generálem Janinem, vrchním velitelem spojeneckých armád na Sibiři, usiloval Milan Rastislav Štefánik, který se jako známý lev pařížských salonů dostal přes francouzské aristokratické kruhy do čela t. zv. zahraničního odboje vedle dvojice Masaryk — Beneš v postaveni třetího. Štefánik nosil uniformu francouzského generála a stal se po 28. říjnu 1918 ministrem vojenství Čsl. republiky. Ve svých vysokých hodnostech zajel Štefánik v prosinci 1918 na Sibiř a zasahoval do organisace a zvyklostí čsl. legií takovým způsobem, že to mezi legionáři vyvolávalo rozhořčeni. Štefánik na př. nařídil, že se má v legiích upustit od oslovování „bratře, že se má disciplina v plucích legií upevnit způsoby známými z militaristických režimů a že se má zvláště k důstojníkům vzhlížet s největší úctou jako k lidem s jinou krví. Legionáři byli rozezleni na Štefánika pro vnucování těchto panských mravů „západní demokracie a zaujali k němu postoj jako k reakčnímu vyšinulci, jenž se v pařížském bohatém prostředí odcizil charakteru domova. Nikdy jsme nepátrali po zjištění pravdy o tom, co se po převratu všeobecně říkalo, že totiž stížnosti legionářů ze Sibiře vedly ke konfliktu mezi Benešem a Štefánikem a že do souvislosti s napětím mezi Benešem a Štefánikem se dával další vývoj nevraživého poměru mezi nimi, jenž byl „ex machina vyřešen pádem letadla, v němž se Štefánik zabil, když jako ministr vojenství přijížděl přes Slovensko do republiky ze zahraničí.

Mluvíme-li o „Čsl. obci legionářské jako oficielní legionářské organisaci se zaměřením k „Hradu, uveďme, že do okruhu její mentality patřili i spisovatelé : František Langer, dramatický spisovatel a dnes národní umělec, a Josef Kopta, jenž své literární dílo začal zpracováváním legionářských themat, ale dnes patří k význačným autorům ve všeobecné próze. Jako legionář vystupoval často i dr. Eduard Beneš a jako „Legionář podepisoval T. G. Masaryk své známé články a statě, jimiž v r. 1919 a v r. 1920 vedl anonymně boj proti revolučnímu hnutí dělnictva a v nichž napadal idee ruského bolševismu.

Velmi vřelé vzpomínky zasluhuje známý levý legionářský spisovatel Jaroslav Kratochvíl, který za války zemřel v hitlerovském koncentračním táboru. Jaroslav Kratochvíl napsal o činnosti čsl. legií v Rusku pravdivou knihu „Cesta revoluce. Oficielní hradní činitelé a pěstitelé reakčních legend vystavili pak Jaroslava Kratochvíla vzteklému hanobení. Avšak Jaroslav Kratochvíl nalezl spojení s naším revolučním dělnickým hnutím, jež si vážilo jeho odvahy k pravdě a jeho ušlechtilých citů, jež z Jaroslava Kratochvíla učinily horoucího podporovatele československosovětského přátelství. Jaroslav Kratochvíl se aktivně účastnil boje proti fašismu, za okupace illegálně pracoval, až ho gestapo dopadlo a vydalo hitlerovským mučitelům.

Čsl. obec legionářská se později pod tlakem pokrokové veřejnosti a pod tlakem hnutí přátel Sovětského svazu na svých sjezdech snažila smýt s čsl.

21

legií na Sibiři pohanu účasti na kontrarevolučním boji proti sovětské moci. Omlouvala postup čsl. legií poukazováním na zmatenost situace v průběhu občanské války v Rusku. Dokazovala, že čsl. legiím v Rusku šlo prý při použití zbraní jen o zajištění návratu domů. A sjezd Čsl. obce legionářské v r. 1924 pak usnesl t. zv. fundamentální Benešovu formuli, že účast čsl. legií v Rusku na bojích proti sovětské moci byla dílem tragického omylu.

Reakční legionáři, kteří se účastí na kontrarevolučních zvěrstvech v boji proti sovětské moci naopak cynicky chlubili, kteří litovali, že se kontrarevoluce v Rusku nezdařila a že bělogvardějské a intervenční nájezdy byly vítěznou Sovětskou armádou rozbity, a kteří své zvrhlé duše pak zaslíbili zavilému boji proti komunistickému hnutí doma a podpoře všech reakčnich a fašistických snah, tito reakční legionáři se organisovali v republice ve své „Nezávislé jednotě legionářů. V ní se vyznamenával pověstný černosotněnský básník a dramatický spisovatel Rudolf Medek a vedle něho známý Čeřenský.

Z řad reakčnich legionářů, organisovaných v „Nezávislé jednotě, vyšli ti zběsilí surovci, kteří v r. 1919 a 1920 pořádali honičky na české a slovenské rudoarmějce, navrátivší se z Ruska, při čemž jim vyhrožovali zabitím. Tito reakční legionáři podněcovali příslušníky 6. hanáckého pluku čsl. legií v Rusku, aby terorisovali schůze revolučních dělníků. A tito legionářští zběsilci pásli i po spisovateli Jaroslavu Haškovi po jeho návratu z Ruska, aby se mu pomstili za to, že se nadšeně postavil pod prapor Velké říjnové socialistické revoluce a že v Sovětské armádě vykonával funkci politického komisaře v době, kdy čsl. legie v Rusku bojovaly proti Sovětské armádě a napomáhaly snaze imperialistů o zardoušení sovětské moci v jejím mládí. Legionáři z „Nezávislé jednoty byli těmi reakčními fanatiky a násilníky, z jejichž řad pak Radola Gajda, jejich idol z doby kontrarevolučního řádění v Rusku, rekrutoval členy a funkcionáře své „Národní obce fašistické.

A posléze budiž uvedeno, že se po návratu čsl. legií z Ruska r. 1920 organisovali t. zv. rudí legionáři, revoluční legionáři, to znamená ti legionáři, kteří se již v Rusku bouřili proti kontrarevoluční úloze čsl. legií, kteří se bouřili proti zvěrstvům legií za jejich bojů proti sovětské moci v Rusku, kteří se bouřili proti Gajdům, Švecům, Ceckům atd. Byli to ti legionáři, kteří ze svých zkušeností v čsl. legiích vyvodili pro sebe poučení a nalezli cestu k ideám revolučního komunistického hnutí, k ideám, jimž platily jejich sympatie za pohnutých událostí občanské války v Rusku, když viděli bezmezné hrdinství a obětavost bolševických bojovníků.

V čelo organisace rudých legionářů, která v r. 1920 spolu s čsl. krasnoarmějci začala vydávat časopis „Táborita, se postavil soudruh Jan Vodička, později přední činitel KSČ a její poslanec, dnes předseda Svazu protifašistických bojovníků. Jan Vodička byl velmi mladým člověkem, když v 1. pluku čsl. legií v Rusku, nesoucím jméno Mistra Jana Husi, způsobil vzpouru proti

22

kontrarevoluční činnosti čsl. legií. Srazil se s velitelem tohoto pluku, plukovníkem Švecem, který patřil do kategorie lidí gajdovského typu a ve své omezenosti byl zpit ovacemi ruského buržoasního panstva, jež jej vítalo při přechodném obsazení Kázaně kontrarevolučními vojsky. Aby byla co nejvíce známa tato kontrarevoluční činnost plukovníka Švece, o to se postaral Rudolf Medek jako autor hry „Plukovník Švec. A reakční měšťácký tisk, který Medkovu hru „Plukovník Švec uvítal s jásotem, tento reakční tisk se postaral zase o to, aby bylo známo, že Martyška v Medkově hře jest jen v jiném jménu Jan Vodička. Reakční tisk se pak pokusil pod titulem napadání Martyšky znovu po letech rozpoutat štvanici proti soudruhu Janu Vodičkovi, který byl tehdy v r. 1918 po smrti plukovníka Švece v Aksakovu pro obvinění ze vzpoury zatčen a na Sibiři po dva roky vězněn.

Soudruh Vodička se nedal ničím zastrašit a když se v r. 1920 vrátil domů pokračoval neohroženě v boji s reakčními legionářskými živly a burcoval poctivé legionáře, dělníky a pracující lidi, aby se přidali k frontě revolučního proletariátu a podpořili veliký boj, jejž vedla KSČ. Mnohé rudé legionáře mohlo pak revoluční komunistické hnutí počítat k svým statečným bojovníkům. A Jan Vodička měl předurčenu ještě pohnutou historii hrdinství a muk. Stigmatisován již z doby legií v Rusku jako revoluční buřič, poznával více než kdo jiný mstivost třídní justice a temnotu žalářních kobek. Buržoasie, vládnoucí v republice, si nalezla záminku, aby Jana Vodičku mohla doma opět 4 léta věznit. A pak přišlo 6 let pobytu v hitlerovském koncentračním táboře. Neboli: spolu s dvěma roky vazby ve vojenském vězení čsl. legií na Sibiři strávil soudruh Jan Vodička plných 12 let v žaláři.

My nikdy nezapomeneme, že vděčnou nehynoucí úctu si zaslouží soudruzi, kteří prožívajíce na území Ruska v r. 1917 události Velké říjnové socialistické revoluce se nedali ničím mýlit a na rozdíl od lidí, svedených v čsl. legiích ke kontrarevoluční úloze, zaujali správné stanovisko a postavili se na stranu ruského revolučního proletariátu, pod rudý prapor, pod bojovný prapor Leninův. Byli to českoslovenští rudoarmějci, bývalí váleční zajatci, bývalí vojáci rakouskouherské armády, zběhnuvší k bratrským Rusům. Jaká čest jim patří za to, že nelekajíce se obětí, vstoupili do řad Rudé armády, aby pomohli hájit světohistorické dílo Velké říjnové socialistické revoluce, aby pomohli ruskému dělnictvu a lidu odrážet a porážet kontrarevoluci, aby pomohli drtit kontrarevoluční vojska imperialistických interventů, aby pomohli porážet i čsl. legie a hnát je z vnitřku Ruska na Sibiř a ze Sibiře domů. A aby pomohli chránit životy a majetek ruského lidu, aby pomohli sovětskému lidu zajistit jeho vítězství, nový život, socialismus, aby pomohli Sovětskému svazu v jeho těžkých počátcích zajistit bezpečnost, jeho mladý růst a jeho cestu k budovaní mohutné moci a síly.

Českoslovenští rudoarmějci udělali velkou čest dělnické třídě a pracujícímu

23

lidu Československa; udělali velkou čest proletářskému revolučnímu hnutí doma ve vlasti. Neboť svým hrdinným bojem po boku Rudé armády ukázali před ruským proletariátem, před slavnou stranou bolševiků, před Leninem svoji vysokou třídní uvědomělost, svoje pochopení pro proletářský internacionalismus, svoje zanícení pro velké revoluční cíle dělnické třídy, pro socialismus, pro komunismus. Čsl. rudoarmějci, bojující v řadách Rudé armády v Rusku po 7. listopadu 1917 dali obětováním své krve a svých životů základ pevnému bratrskému internacionálnímu svazku mezi dělnickou třídou Československa a dělnickou třídou Sovětského svazu a dali základ hlubokému, neochvějnému a věčnému přátelství československo-sovětskému.

My jsme věděli již v době války sovětského lidu s kontrarevolucí a s imperialistickými interventy, že se v bojích Rudé armády vyznamenávají českoslovenští ruadoarmějci. Věděli jsme, že těmito československými rudoarmějci jsou čeští a slovenští dělníci a pracující lidé, kteří vyšli z táborů válečných zajatců, aby si oblékli známé uniformy Rudé armády. Věděli jsme, že mezi čsl. rudoarmějci jsou i dělníci z Prahy a zeje mezi nimi známý dělník z Kolbenky Čeněk Hruška. Pak jsme se dozvěděli, že soudruh Čeněk Hruška prodělával spolu se soudruhem Jaroslavem Pexou těžké boje se svým internacionálním plukem a že se účastnil bojů u Caricynu. O hrdinné činnosti čsl. rudoarmějců jsme se dovídali víc a víc podrobností, když soudruzi Hruška, Pexa, Synek z Prostějova, Filip z Hodonína a druzí soudruzi přišli v r. 1919 po návratu ze Sovětského svazu k nám do „Dělnického klubu v Lidovém domě v Hybernské ulici. Neboť čsl. rudoarmějci, přišedší ze Sovětského svazu, sehráli významnou úlohu při formování naší revoluční soc. dem. levice, i v dalším rozvoji revolučního hnutí našeho dělnictva, v prosincovém boji r. 1920 a v nástupu k založení KSČ v r. 1921. Čsl. rudoarmějci tehdy přišli domů jako spoluúčastníci Velkého října, jako odvážní revoluční bojovníci, jako hlasatelé revolučního programu ruských bolševiků, jako šiřitelé Leninova učení. A mnozí čsl. rudoarmějci přišli v r. 1919 ze Sovětského svazu domů jako členové první české komunistické strany, která byla v květnu 1918 založena na půdě revolučního Ruska, v Moskvě, a v jejímž vědem pracoval zasloužilý rudoarmějec soudruh Julius Volek-Choráz z Brna.

Čsl. rudoarmějci se po návratu do vlasti stali hned předmětem nejen shdičské pozornosti čsl. policie, ale i předmětem zběsilých štvanic, jež byly proti nim organisovány reakčními legionáři, kteří si chtěli v buržoasní republice a za pomoci potlačovacího aparátu čsl. buržoasie vyřídit s čsl. rudoarmějci své účty z Ruska.

Nemohli jsme sledovat, co se s čsl. rudoarmějci stalo v průběhu událostí za první republiky. Někteří čsl. rudoarmějci se dostali na šikmou plochu a politicky selhali, dokázavše, že svými charaktery a ani mravně nebyli na výši úkolu, k mmž je revoluční doba povolala. Jsou známy případy Aloise Muny,

24

Břetislava Hůly, Jaroslava Handlíře. A někteří se dostali od zrady revolučního dělnického hnutí až ke zradě vlasti, až k sloužení nacistům a špinavé práci pro západní imperialisty, jak toho je nejodpornějším příkladem Arno Hais. Většinou se však čsl. rudoarmějci chovali politicky tak, jak to odpovídalo jejich hrdinné úloze v, letech revoluční obrany mladého sovětského státu. A když jsme po historických vítězstvích v r. 1945 a v r. 1948 vzpomínali těch, kteří se svojí obětavou revoluční činností v minulosti zasloužili o šťastné vítězné dosažení našich cílů, vzpomínali jsme s hlubokou úctou i čsl. rudoarmějců kteří se po 7. listopadu 1917 dali v Rusku první v boj za to, aby idee Velké

říjnové socialistické revoluce zvítězily i v naší zemi.

V naší republice se čsl. rudoarmějcům dostalo a dostává veškeré pozornosti, kterou si zasluhují. Byli především všichni zjištěni a jsou dnes organisačně zaregistrováni. Sovětská vláda rozhodla, aby všem čsl. rudoarmějcům byly dány dodatečně řády a vyznamenání, jež jim přísluší. O záležitosti čsl. rudoarmějců, o jejich postavení, o jejich důstojné místo v našem novém životě a o jejich účast v činnosti strany a v činnosti Svazu protifašistických bojovníků a druhých organisací a institucí se stále staráme. Uznání tu patří vysoce zasloužilému čsl. rudoarmějci, soudruhu Čeňku Hruškovi, členu Ústředního výboru KSČ, dnes předsedovi Svazarmu.

Kdykoli se sejdu se soudruhem Čeňkem Hruškou, vždy si dám znovu a znovu vypravovat o bojích Rudé armády, jichž se zúčastnil jako čsl. rudoarmějec. A stalo se to nedávno za vzácných okolností. Na návštěvě v Československu byl maršál Sovětského svazu, soudruh Buďonnyj. Byl jsem přítomen tomu, když soudruh Buďonnyj a soudruh Hruška vzpomínali bojů u Caricynu, dnes Stalingradu. A soudruzi živě vzpomínali; vždyť společně u Caricynu bojovali, soudruh Buďonnyj jako legendární velitel své jízdy a soudruh Čeněk Hruška jako čsl. rudoarmějec, zařazený do mezinárodního proletářského pluku.

Uvedl jsem již, že ještě delší dobu po 28. říjnu r. 1918 nebylo jisto, zda západní mocnosti Francie, Anglie, Itálie a Spojené státy americké vezmou na vědomí rozbití RakouskoUherska a vytvoření na jeho troskách nástupnických samostatných států a také ČSR.

Chci poukázat na to, že ještě průběhem versailleské konference r. 1919 francouzský ministr zahraničí Pichon připouštěl možnost jednání o zachováni rakouskouherské monarchie. Byly v tomto směru hozeny na váhu vlivy vysoké rakouské aristokracie a maďarské aristokracie, jejíž vztahy k francouzským

25

hrabatům a markýzům, stejně jako k anglickým lordům byly tradičně pěstovány. Zvláště manželka posledního rakouského císaře Zita z Parmy využívala těchto vztahů a posílala do Versailles deputace prominentních rakouskouherských aristokratů, jimž se jinak dostávalo slyšení u dvorů všech králů a byli pečení vaření u papeže ve Vatikánu. Císařovna Zita se dovolávala i toho, jak v r. 1917 přes svého bratra prince Sixta z Parmy inspirovala tajné jednání mezi Vídni a Paříží o možnosti uzavřeni separátního míru RakouskoUherskem. V tomto tajném jednání, jak známo, hráli hlavní úlohu francouzský ministerský předseda Clemenceau a ministr zahraničních věcí rakouskouherské monarchie hrabě Otakar Czernin, pán zámku ve Vinoři u Prahy. Jednalo se o tom, že kdyby RakouskoUhersko překvapivě opustilo Německo císaře Viléma II., kdyby nečekaně zastavilo válku a uzavřelo separátní mír, mohlo by se nadíti toho, že by na účet Německa v Bavorsku a ve Slezsku a také připojením části Polska k Haliči docela zvětšilo svoje území. Když toto tajné jednáni bylo prozrazeno, heršteloval císař Vilém II. s prušáckou brutalitou císaře Karla, nadával na císařovnu Zitu, že je „svině, a vynutil si, že císař Karel a ministr zahraničních věcí hrabě Czernin musili jednání Vídně s Clemenceauem před Evropou a světem zapřít a Clemenceaua urazit a zesměšnit. Ale císař Karel musil nadto v duchu velkoněmeckého imperialismu prohlásit, že se jako rakouský císař necítí ničím více než „prvním německým knížetem. A že se tak řadí k druhým německým zeměpánům, uznávajícím císaře Viléma II. jako svého vrchního lenního pána. Neboli, že se rakouský císař staví jako „první německý kníže do pořadí dvořenínů císařského Berlína vedle krále saského, bavorského, wurtenberského a vedle druhých německých knížat a knížátek, panujících i v trpasličích německých státečcích.

Po této aféře se, jak známo, i ve vnitropolitickém vývoji rakouskouherské říše udaly ty náhlé změny kursu, že císař Karel na př. přestal s pokusy zalíbit se nějak Čechům. A jedním z těchto pokusů bylo zjevně to, že po svém nastoupeni na trůn počátkem r. 1917 jmenoval jako první vládu svého panováni vládu, kterou vedl hrabě ClamMartinic, představitel t. zv. ústavověrné české šlechty, se kterou kdysi Palacký spolupracoval při prováděni své austroslavistické politiky. V první vládě Karlovy císařské éry, vedené hrabětem ClamMartinicem, byli vedle hraběte Otakara Czernina jako ministra zahraničních věcí i druzí lidé, vybraní z českých zemí, anebo lidé, známí svým smířlivým postojem nebo sympatiemi k Čechům. Vláda hraběte ClamMartmice připravila pro císaře Karla i vyhlášení amnestie, která vyprostila z internačních válečných rakouských táborů mnoho vězněných českých poslanců a druhých českých velezrádců, při čemž byli omilostněni i dr. Karel Kramář a dr. Alois Rašín, odsouzení k trestu smrti. Tento kurs politiky císaře Karla, prováděný v počátečním období jeho panování, byl briskně přerušen a opuštěn po prozrazení tajného jednání mezi Vídní a Paříží o možnosti

26

uzavření separátního míru RakouskoUherskem. Císař Karel zanechal i zahrávání si s myšlenkou federativního přebudování rakouskouherské říše. A po brutálním herštelování císařem Vilémem II. nastoupil císař Karel zcela opačný vnitropolitický kurs, vyznačující se pronikavým zesílením germanisačního tlaku v českých zemích. Tehdy vídeňská vláda začala mluvit o úmyslu zavést v českých zemích v plném rozsahu dvojjazyčnost a dát německým územím v českých zemích nadto ještě přednostní postavení oproti českým územím. Tento germanisační kurs nastupoval císař Karel za situace, kdy velkoněmecké snahy o posílení nadvládné moci Vilémova Německa ve střední Evropě byly podpořeny propagací t. z v. Naumannovy „Mitteleuropy.

Pokus o násilný velkoněmecký nápor se projevoval i na frontách válčících vojsk říšskoněmeckých a rakouskouherských. Německé regimenty byly všemožně protěžovány, takže zatím co říšskoněmečtí vojáci měli v jídle přebytek, rakouskouherští vojáci, zvláště vojáci čeští a vojáci ze slovanských zemí RakouskoUherska, na frontách i v zázemí hladověli a musili o cigaretu žebrat. To všechno pak přispělo k tomu, že napětí v rakouskouherské říši se v r. 1917 vystupňovalo na ostří v národnostních rozporech i v rozporech politických a sociálně třídních. A toto vnitřní napětí v rakouskouherské říši se na podzim r. 1917 vyhrotilo do té míry, že když 7. listopadu 1917 vzplanula ohnivá záře vítězné Velké říjnové socialistické revoluce a osvítila celou zeměkouli, revolucionovaly se masy československého lidu s živelnou rychlostí a silou a tak ani ne do roka po 7. listopadu 1917 rozvrátily zpuchřelou budovu rakouskouherské monarchie a ve jménu národní revoluce vyhlásily 28. října 1918 československou státní samostatnost.

Tyto poznámky byly jen odbočením od mého líčení, že se ještě na versailleské mírové konferenci r. 1919 děly pokusy zachránit rakouskouherskou monarchii a zmařit dílo národně revolučního hnutí rakouskouherských národů, dílo revolučního vlivu 7. listopadu r. 1917. Evropská aristokracie a vlivné aristokratické kruhy Francie, Anglie, Itálie se snažily i sentimentálně působit na city Wilsona, Clemenceaua, Lloyda George a Orlanda, kteří vévodili versailleské mírové konferenci. Aristokratická propaganda ukazovala ku př. na vlídnou a něžnou tvář císařovny Zity, o níž hlásala, že byla vždy příznivkyní západních mocností, že vyrůstala ve francouzsko-italském prostředí, že vždy nenáviděla Němce — Prušáky a že jí byl odporný císař Vilém II. s jeho knírem „es ist erreicht a s jeho kratší levou rukou. Propaganda dělala reklamu císaři Karlu, jakým je prý dobrákem, o čemž prý svědčí i to, že pije, a poněvadž tak rád pije, nemůže prý být ke svým poddaným národům zlý a nemůže jim škodit. Aristokratická propaganda poukazovala s lítostivou tváří také na to, jak rychle v rodině císaře Karla roste počet dětí a jakou obětavou křesťanskou matkou jest císařovna Zita, neutíkající se k prostředkům umělého přerušení těhotenství. Prostě: aristokratická propaganda se snažila na versailleskou

27

mírovou konferenci působit všemožnými, i citovými argumenty, aby zachránila rakouskouherskou reakčně katolickou monarchii, mnohokráte posvěcenou a požehnanou římskými papeži, a aby ji zachránila i poukazováním na to, že je třeba císaře Karla a jeho mnohodětnou rodinu existenčně zabezpečit. A když se již nepodařilo rakouskouherskou monarchii vcelku zachránit na versailleské mírové konferenci, reakční kruhy západních mocností podporovaly naději, že by se císař Karel mohl pro počátek restaurace moci Habsburků vrátit aspoň na královský stolec v Maďarsku, kde bylo po krvavém potlačení maďarské komuny všechno nedotčeně vráceno do starých polofeudálních pořádků a do tradice Habsburků jako uherských králů. Krvavý admirál Horthy, který se po strašném řádění bílého teroru stal diktátorem v Maďarsku, nikdy neprohlásil, že uherské království bylo zrušeno, a sám se stále nazýval jen „zemským správcem, při čemž naznačoval, že sídlí v budínském zámku jen dočasně a že v něm ihned uvolní místo, až se císař Karel vrátí do Budapeští jako uherský král. A je známo, že byly zosnovány dva pokusy císaře Karla o puč. Při jednom pokusu přistál Karel s letadlem u hranic Burgenlandu, kde ho uvítali maďarští oficíři, se kterými chtěl nastoupit pochod na Budapešť, což se však nepodařilo. A při druhém pokusu jel, maskován v civilním obleku, železnicí ve směru na Budapešť, vystoupil ve smluvené železniční stanici a chtěl si k další vítězné cestě na Budapešť obléknout svoji parádní císařskou a královskou generálskou uniformu, ale ukázalo se, že mu osnovatelé puče dali do kufru uniformu na větší a silnější postavu s límcem daleko větším, než jaký pasoval na jeho krk. A tak z toho vznikly hledáním krejčího pro vojenské osoby delší průtahy a než si mohl císař Karel upravenou uniformu obléci, byl jeho pokus o puč prozrazen, zprávy o tom pronikly do sousedních zemí a tak Karel musil z Maďarska odejít.

Oba dva Karlovy pokusy o puč vzbudily značné vzrušení. A zvláště v Československu byly uspořádány veliké demonstrace dělnictva proti monarchistickým piklům. Tyto demonstrace organisovala naše strana, KSČ; a na Staroměstském náměstí se v říjnu 1921 konala mohutná protestní demonstrace, na níž vystoupili komunističtí poslanci soudruzi Bohumír Šmeral a Karel Kreibich. A ačkoli šlo o demonstraci proti Habsburkům, o demonstraci proti monarchismu, o demonstraci pro naši republiku, zrozenou při zhroucení RakouskoUherska 28. října 1918, postupovala pražská policie nejvýš surově proti dělnickým demonstrantům a mnoho demonstrantů, zvláště z řad komunistické mládeže, bylo zatčeno a potrestáno vězením.

Habsburkové nepřestali i po nezdarech Karlových pučů v Maďarsku být předmětem sympatií reakčních kruhů nejen v Evropě, ale i v Americe. Je známo, že na Habsburky mají američtí kapitalisté a různí američtí tmáři a pánbíčkáři vždycky slabé a lítostivé srdce. Vzpomeňme, jak se ve Spojených státech amerických po versailleské konferenci útočilo na Wilsona, že v Paříži

28

připustil uznání rozbití rakouskouherské monarchie, a proč prý nějak nepomohl věci císaře Karla a císařovny Zity. Na Wilsona se křičelo, co si vzpomněl se sebeurčovacím právem národů, které si vypůjčil u ruských bolševiků, u Lenina.

Američtí imperialisté a zpátečníci pěstovali dále kult sympatií k Habsburkům, jenž se konkretisoval v kultu Otty Habsburka. A tímto kultem byl nakažen i demokratický president Roosevelt. Málokdo by věřil, že když se Roosevelt připravoval k odjezdu do Teheránu v r. 1943, měl s sebou plány a projekty o budoucím uspořádání věcí ve střední Evropě. V těchto projektech byla obsažena i myšlenka, že se má z Rakouska, Maďarska, Chorvatska, Slovinska udělat středoevropské soustátí, k němuž by se připojilo i Bavorsko a jež by bylo katolickým soustátím, v němž by se Habsburkové mohli opět ujmouti moci. Přirozeně, že takovéto pošetilé plány nechal Roosevelt brzy padnout. A pozdější vítězný nástup Sovětské armády pod vedením maršálů Malinovského, Koněva, Jeremenka a Tolbuchina udělal škrt přes všechny plány reakčních organisátorů střední Evropy a zajistil ve střední Evropě vznik a šťastný rozvoj lidově demokratických a socialistických států.

Habsburkové jsou pověstně houževnatí v navazování na všechny reakční city, vztahující se k minulosti rakouskouherské říše a vztahující se k vzpomínkám na dobu habsburských mocnářů. Když jsem nedávno byl ve Vídni, kde jsem se jako zástupce ÚV KSČ zúčastnil oslav 40. výročí založení Komunistické strany Rakouska, všímal jsem si ve Vídni různých věcí. A co mne nejvíce bilo do očí, bylo to, že ve Vídni a v Rakousku vůbec se otevřeně pěstuje klerikálně monarchistická propaganda, spojená se vzpomínkami na dynastii Habsburků, při čemž se Habsburkové intensivně uctívají. Představme si, že před rokem byl ve Vídni postaven nový pomník císaři Františku Josefovi I. Všechny památky na Habsburky se stále a velmi nákladně udržují, ať jde o „hofburk, nebo Schónbrunn, nebo o sochy Marie Terezie, Františka I., nebo o sochy maršála Schwarzenberga, Radeckého, Tegetthofa, nepočítajíc i sochy Eugena Savojského a pod. Kam se podíváte, všude jsou patrný stopy pěstovaného kultu Habsburků. Jeden velký hotel se teprve nedávno přejmenoval na „Kaiserin Elisabeth. Vydávají se nové a nové série pohlednic Františka Josefa I. v jeho různých uniformách vojenských nebo mysliveckých, jakož i série pohlednic císařovny Alžběty. A všechnu tuto rozsáhlou a soustavnou propagandu oduševňuje katolická církev a dává jí klerikálně monarchistický ráz.

Tato propaganda v Rakousku má živoucí idol v Otto Habsburkovi. Zjistil jsem, že ctitelům Habsburků v Rakousku je prý však líto, že Otto Habsburk, blížící se svým věkem k padesátce, nemá dostatek důstojný vzhled jako představitel habsburské dynastie. Nemá prý pro Habsburky typický dlouhý nos, ani prý převislý spodní ret, a že svou postavou nemůže prý vůbec imponovat. Otto Habsburk je totiž malý, má trochu hranatou hlavu, nevý

29

raznou tvář, řidnoucí vlasy a nosí černou stříhanou štětičku pod nosem. Dělá dojem obchodního cestujícího z doby starého Rakouska. Otto Habsburkovi připadá představovat habsburskou dynastii, poněvadž je prvorozený z osmi dětí císaře Karla a císařovny Zity. Myslím, že se narodil v Brandýse nad Labem, kde Karel jako arcivévoda bydlil v zámku, když byl nadporučíkem u staroboleslavských dragounů. Jsou v paměti výtržnosti, které arcivévoda Karel v noci dělal s flámujícími důstojníky na náměstí v Brandýse, kde jednou ve spodkách lezl v noci do kašny. A již z té doby, kdy plodil svého syna Otto, byl arcivévoda Karel znám jako ochmelka, který to dotáhl pak na ochmelku nejvyššího, císařského ranku.

Když Rakušanům vytýkáte, jak mohou dělat tak staromódní monarchistickoklerikální propagandu, říkají v odpověď, že prý kult Habsburků pěstují nyní více než před válkou kvůli cizineckému ruchu, že prý cizinci ze Západu si potrpí na úctu před památkami po císaři a jeho rodině a že oni, Rakušané, prý vydělávají čím dále více na návštěvách ze západních zemí, z Itálie, Anglie, Francie a hlavně z Ameriky, při čemž celé Solnohradsko a Tyrolsko je opět doménou hostů ze západního Německa a v solnohradských restauracích a obchodech se běžně platí markami jako šilinky. Jiní Rakušané opět říkají, že připouštěním klerikálně monarchistického kultu Habsburků se prý čelí tendencím ke spojení Rakouska s Německem obnovováním myšlenky anšlusu, kterou opět propagují všelijak podporované znovuvzkříšené německonacistické organisace a různé instituce z doby hitlerovské anexe Rakouska, při čemž jim pomáhají i sudetoněmecké revanšistické organisace působící v Rakousku. Ať se klerikálně monarchistická propaganda v Rakousku pěstuje s jakýmkoliv odůvodněním, je faktem, že se pěstuje v stále větší míře, při čemž oficiální činitelé neutrálního Rakouska se neodkazují od toho, aby napomáhali své popularitě spojováním svých jmen s Habsburky. V Rakousku byla komentována jako veliká sensační politická událost ta skutečnost, že na pouti v Lourdech se procesí z Rakouska, jež bylo vedeno oficielními osobnostmi z rakouské vlády, setkalo se společností Otto Habsburka a že obě společnosti šly k zázračnému pramenu pohromadě na čele s Otto Habsburkem, jak to ukazovaly fotografické snímky, ihned široce kolportované. A nikdo v Rakousku nevěřil tvrzení, že toto setkání prý bylo čistě náhodné. Brzy se pak začaly trousit zprávy, že Otto Habsburk si vymáhá návrat do Rakouska a možnost usídlení v Rakousku na některém zámku patřícím dříve Habsburkům. Otto Habsburk začal pak psát články do vídeňských časopisů, při čemž svůj velký článek v časopise „Die Presse podepsal jako „Otto von Habsburg. A každému návštěvníku Rakouska ze zahraničí je jasno, že klerikálně monarchistická propaganda je v Rakousku patronisována rakouskou lidovou stranou, při čemž socialistická strana Rakouska tomu zjevně asistuje, navazujíc na tradici činnosti vídeňské sociální demokracie z dob habsburského císařství.

30

Beze sporu, zvláště lid Československé republiky musí mít zájem na tom aby se i ve světle neutrálního postavení Rakouska vysvětlilo, co to znamená že v našem sousedství se tak nehorázně pěstuje klerikálně monarchistický kult Habsburků, na jejichž staletou vládu mají všechny národy střední Evropy tak chmurné vzpomínky, při čemž náš český a slovenský národ svrhaly habsburské panství s nejhoršími kletbami.

31

II

POLITICKÁ PŘEDHISTORIE SNAH O ČSL. STÁTNÍ SAMOSTATNOST

PALACKÝ, HAVLÍČEK, RIEGER

ROZCESTÍ NA PŘECHODU DO 20. STOLETÍ

Dříve, než přejdu k líčení událostí po 28. říjnu, k líčení počátků republiky a pak jejího dvacetiletého vývoje, chci ve svém výkladu objasnit, jak to ve vztahu k době před válkou 1914—1918, k době války a k prvému období republiky vypadalo v obou třídních táborech naší země, v táboře buržoasie a v táboře dělnictva. Chci objasnit, jakou politiku dělala česká buržoasie a kdo byli jejími vůdci a jakou politiku dělalo dělnické hnutí a jaké vůdce mělo ono.

Oproti původnímu konceptu mé přednášky zařazuji tak do svého výkladu celou novou část, historickopolitickou, vztahující se k 19. století a k některým obdobím našich národních dějin. Avšak domnívám se, že je užitečné oživit si některé historickopolitické znalosti o „předhistorii první republiky. Nyní tedy něco o vývoji politiky české buržoasie neboli českého měšťáctva, o jehož zárodcích se dovídáte při čtení Jiráskova ,,F. L. Veka nebo při naslouchání hrám Josefa Kajetána Tyla a při seznamování se s jinou četbou, pojednávající o našem národním obrození na počátku 19. století. Neboť česká buržoasie vstupovala na dějinnou scénu v době našeho národního obrozeni. A zahleďme se trochu i do minulých dějin národa, abychom si uvědomili, která období a jaké ideje, jaké myšlenky z historické minulosti národa ovlivňovaly náš národní život na počátku 19. století a v celé nové době.

Dlužno říci, že Marxova hluboká vědecká these, že „dějiny jsou dějinami třídních bojů, není snad nikde tak názorně potvrzena jako na vývoji osudů naší vlasti. Dokazujeme to na různých údobích naší národní historie. Jako na př. na tom, že bohatý hospodářský rozvoj v českých zemích za Karla I\. předurčil, že právě u nás se v 15. století nejvíce přiostřily rozpory feudální společnosti, což vedlo k tomu, že v Čechách vybuchla v 15. století s tak velkou

32

silou husitská a táboritská revoluce. A čím dále více se v pracích historické vědy zvláště v Sovětském svazu, oceňuje, že naše husitská a táboritská revoluce byla nejvýznamnější revolucí v historii středověku a byla bouřlivým ohlášením novověkých revolucí buržoasních. Pro slávu naší vlasti šla husitská a táboritská revoluce do takové hloubky, že ze sociálních vrstev středověké společnosti vyvrhla na povrch ty nejprostší, nejchudší vrstvy městského a venkovského lidu a učinila je tvůrcem dějin. A v souvislosti s tím šla husitská a táboritská revoluce do takových důsledků, že došla až k pozdvižení revolučního praporu táboritského komunismu.

V českých zemích se za husitské revoluce pozdvižením revolučního praporu táboritského komunismu potvrdilo Leninovo vědecké zjištění, že kdykoliv se jakkoli třídně organisovaná lidská společnost dostala v historické minulosti do krise, vždy se periodicky opakoval ten zjev, Že lidé myslili na uskutečnění komunismu. Myslili na uskutečnění takové beztřídní společnosti, v níž by všechno patřilo všem a v níž by si za pospolitého vlastnictví byli lidé bratřími, což je myšlenka prostá, jednoduchá, kterou si lidé mohli snadno osvojit v kterékoliv době dějin. Ať již v době počátečního hlásání buddhismu a v době starého čínského filosofování, nebo v době přemýšlení řeckých filosofů o nejlepším uspořádáni lidské společnosti, nebo v době počátečního hlásání křesťanství, anebo pak v době, kdy Tomáš More psal svoji Utopii, nebo v době husitské a táboritské revoluce, nemluvě pak později o Babeufovi za francouzské revoluce a pak o utopických socialistech St. Šimonovi, Fourierovi nebo Owenovi a pod. Vladimír Iljič Lenin, který vřele miloval náš národ a jeho vlast, který se docela učil i česky a který choval hlubokou úctu k naší revoluční národní historii, měl velkou radost, když se v r. 1921 ustavovala naše strana, Komunistická strana Československa. A při pozdravu naší straně k jejímu založení v r. 1921 Vladimír Iljič Lenin zvláště zdůraznil, že Komunistická strana Československa může se vzácnou hrdostí poukazovat na to, zeje komunistickou stranou té země, ve které byl již v 15. století pozdvižen prapor komunismu, prapor táboritského komunismu.

A stále se v historických osudech naší vlasti potvrzovalo, že dějiny jsou dějinami třídních bojů. Vezměme jen historické okolnosti husitské a táboritské revoluce. Přirozeně, kdyby její vůdci byli znali poučku, že vývoj revoluce nutno umět v dané chvíli „stopnout, pozdržet, aby bylo možno při udržení jejího širokého základu zajistit výsledky revoluce a zajistit předpoklady pro její budoucí další pochod, tak by asi vítězství husitské a táboritské revoluce bylo vedlo k vytvoření již novověkého státu v Čechách. Kdyby v historii platily hypothese, bylo by možno říci, že v českých zemích by asi namísto Anglie měl svůj počátek vývoj k vyššímu výrobnímu, hospodářskému a společenskému řádu, než byl feudalismus, ke kapitalismu. V českých zemích byly pro to dány podmínky tím, že tu byla vysoce rozvinuta řemesla, obchod, těžba rud, razeni

33

hodnotných mincí, mezinárodně používaných, a že tu řemeslná výroba přecházela již mnohde ve výrobu manufakturní.

V 19. století se vědečtí teoretikové marxismu v Německu zabývali zkoumáním okolností husitské revoluce v Čechách, hnutí novokřtěnců a selské války v Německu. Patřil k nim tehdy ještě Karel Kautsky, který napsal publikaci „Die Vorlaufer des Sozialismus. Obsahuje i partii o sociálním základu husitské revoluce a táboritského komunismu.

Při pátrání po sociálních a hospodářských prvcích, jež podmiňovaly oslabení soukromovlastnických vztahů a zrod komunistických myšlenek v jihočeské oblasti husitské revoluce, se přišlo na důležité zjištění. Přišlo se na to, že revolučně zanícení lidé v Sezimově Ústí byli lidé, kteří se spojili k pospolité práci v manufakturním družstvu vyrábějícím plátno. Tito revolucionáři ze Sezimova Ústí, první praporečníci revolučních komunistických myšlenek, uvedli, jak známo, svými činy v hněv krále Václava IV., jenž byl jinak jako lidový král, ovlivňovaný svojí ideologicky vyspělejší manželkou, královnou Žofií, pokládán z počátku za příznivce husitů. Byl jím z počátku, pokud totiž boj husitů měl charakter boje za reformu církve, charakter boje proti papeženectví a charakter národně revolučního boje i ve smyslu posílení českého království a posílení jeho postavení oproti císaři německé říše, kterým byl bratr krále Václava IV., císař Zikmund, jejž Marx nazval netvorem ve svých „Chronologických výpiscích, komentujících historii husitské revoluce a události husitských válek. Král Václav IV. se, jak známo, nad sociálně revolučními činy lidí ze Sezimova Ústí tak zděsil a tak rozlítil, že ho ve chvíli současných husitských bouří pražského lidu ranila v r. 1419 mrtvice. Před svojí smrtí král Václav IV. přikázal, aby byli revoluční pláteníci ze Sezimova Ústí vyhnáni. Ti ze Sezimova Ústí odešli a dali základ městu Táboru, historicky slavné baště husitské revoluce a táboritského komunismu.

Lze soudit, že ve vedení husitské revoluce byl jeden velmi autoritativní činitel, který usiloval o to, aby vývoj husitské revoluce probíhal na široké lidové a všenárodní základně a aby v jejím vývoji byly ve vhodné chvíli zabezpečeny výsledky revoluce. A to především ve smyslu státního uspořádání poměrů v českých zemích. Neboť od smrti Václava IV. neměly české země krále a bylo žádoucí, aby se uplatněním centrální státní moci se sídlem v Praze čelilo různým rozvratným snahám. A aby se také čelilo sobeckým snahám proradného pražského bohatého měšťanstva, snícího o tom, aby se z města Prahy stala bohatá městská republika po příkladu bohaté dožecí republiky v Benátkách nebo v Bologni. Tímto autoritativním činitelem byl Jan Zižka z Trocnova, který byl nejen geniálním vojevůdcem, ale i velkým státníkem. Když Jan Žižka z Trocnova dával podnět ke svolání sněmu v Čáslavi a když doporučoval zvolit za českého krále knížete Zikmunda Korybutoviče, sledoval zřejmě snahu, která by byla asi vedla k tomu, že by husitská revoluce byla

34

vyústila ve vytvoření jakési ústavní monarchie, takže by vývoj v českých zemích byl i v tomto směru předstihl pozdější vývoj v Anglii.

Mohlo by se zdát, že pozdější režim krále Jiřího z Poděbrad, který zosobnil český národně dynastický a t. zv. kališnický stát, byl snad něčím takovým co chtěl Jan Žižka z Trocnova. Velký rozdíl je ovšem v tom, že Jan Žižka. z Trocnova chtěl ústavně monarchistický stát, který by se později mohl vyvinout v demokratickoburžoasní stát, za situace, kdy revoluční masy českého lidu, ženoucí vpřed husitskou revoluci, byly v mohutném nástupu a kdy byly rozhodujícím tvůrcem dějin. Kdežto národní stát t. zv. husitského krále Jiřího z Poděbrad se vytvořil v době, která následovala po bitvě u Lipan r. 1434. A v bitvě u Lipan bylo krutě zpečetěno vítězství šlechtickoměšťanské kontrarevoluce nad revolučními silami českého lidu. Bitva u Lipan — to byla lítá třídní srážka nejdůslednějších revolučních husitských bojovníků českého lidu a táboritských předbojovníků komunismu se sjednocenými silami české šlechty a českého bohatého měšťanstva, jež se semkly v „panské jednotě.

Přitom v „panské jednotě byla i šlechta katolická, spřežená s papežem a čekající na to, aby do českých zemí přišel jako král císař Zikmund, proti němuž husitský a táboritský lid po léta vítězně bojoval v obraně nezávislosti a samostatnosti českých zemí a který by se bez Lipan nikdy nebyl dostal na trůn českého krále, stejně jako by se bez Lipan nikdy již neobnovila moc katolické církve a moc římského papeže v naší vlasti.

A pravda je, že v „panské jednotě, která jako jednota panské kontrarevoluce zvítězila v bitvě u Lipan, byl i Jiří Poděbradský. Pravda je, že on stejně jako druzí kališničtí šlechtici se díval na to, jak po porážce v bitvě u Lipan byli ve stodolách vesnic kolem Českého Brodu upalováni po stech husitští a táboritští bojovníci. Na toto zvěrské upalování hrdinů husitské a táboritské revoluce se spolu s pražskými bohatými měšťany chodili dívat ti kališničtí šlechtici, kteří kdysi při věznění Mistra Jana Husi a při jeho týrání na kardinálském koncilu v Kostnici sebrali sta podpisů příslušníků české šlechty na protest proti císaři Zikmundovi a proti papeži, proti katům, kteří pak 6. července 1415 usmrtili v ohni kostnické hranice velikého, i mezinárodně velikého bojovníka za pravdu a nejslavnějšího Čecha.

Kališničtí šlechtici se spokojeně dívali po bitvě u Lipan na hromadnou smrt husitských a táboritských bojovníků v plamenech hořících českobrodských stodol. Ukázalo se, jak byli ve své touze po bohatství třídně sobečtí, když nechali zvířecky upalovat husitské a táboritské bojovníky, kteří jim svoji krvi vybojovávali statky a hodnosti, jež převzali od katolické šlechty a od katolických církevníků. A když nechali zvířecky upalovat husitské a táboritské bojovníky, kteří v národních bojích s císařem Zikmundem a křižáckými vojsky tak chrabře hájili nezávislost a samostatnost českého státu. A zajistili tím i české

35

kališnické šlechtě, že nebyla rozdrcena císařem a papežem, nýbrž že vyhrála spolu s vítězstvím národní věci, že zbohatla, že zvětšila svoji moc, že ona mohla pak vládnout a že Jiří z Poděbrad se mohl pak stát králem.

Vždy říkám, že historiky revolučních bojů v jejich mezinárodním významu musíme ještě více upozorňovat na slavnou epochu naší husitské a táboritské revoluce, na hrdinství jejích bojovníků. A i na jejich heroické mučednictví. Málo je známo, že masakrům po potlačení Pařížské komuny a masakrům kontrarevoluce i v druhých případech porážky revolučního boje, masakrům při zardoušení Maďarské komuny, Kantonské komuny a jiným známým masakrům vítězící kontrarevoluce v novověku — historicky předcházel tak krvavý masakr, jaký uspořádalo pražské bohaté měšťanstvo v r. 1422, když dostalo do rukou Jana Želivského a když se mstilo na strůjcích tehdejší pražské revoluční komuny. Když se mstilo na pražském chudobném lidu, chudých řemeslnících, tovaryších, živitelích zbědovaných rodin, a když se na nich mstilo za to, že husitskou revoluci v Praze r. 1419 začali svržením představitelů bohatého měšťanstva z oken novoměstské radnice. A když se jim ve zvířecí zlobě mstilo za to, že ve jménu husitské revoluce vyhlásili v Praze plebejskou diktaturu. Byla to první diktatura revolučního lidu v dějinách a to v té podobě, že v Praze byli dosazeni čtyři hejtmani v jednotlivých pražských čtvrtích, kteří ve jménu revolučního lidu vykonávali moc a drželi na uzdě bohaté pražské měšťanstvo, nakloněné vždy ke zradě národní věci a k tajnému spojenectví se Zikmundem a nakloněné vždy k reakčním a kontrarevolučním piklům. A tak jsou historikům revolučních bojů ještě málo známa i strašlivá zvěrstva, páchaná vítěznou kontrarevolucí po bitvě u Lipan 1434, jež si vyžádala tolik mučednických obětí v hrdinných řadách husitského a táboritského lidu. Málo je též známo i to, jak udatně se husitští a táboritští bojovníci drželi ještě dlouho po bitvě u Lipan na obklíčených hradech Siónu a Orebu, až byli silami panské kontrarevoluce zdoláni a za bakchanálií kontrarevolučních katů popraveni.

V nových vědeckých pracích o velké historii husitské a táboritské revoluce jsou našimi historiky osvětlovány stále jasněji příčiny toho, že husitská a táboritská revoluce po slavných svých činech končila porážkou revolučního hnutí lidu na Lipanech r. 1434. Pochopitelně, mezi husitskými a táboritskými bojovníky nemohli být tak osvícení lidé, kteří by byli schopni vědecky zaručit správnost postupu husitské a táboritské revoluce, vytyčit jí dosažitelné cíle, zabezpečit ji proti kontrarevolučním silám a zajistit jí konečné vítězství. V době, kdy lidé mysleli v náboženské formě ideologie a kdy se i v podobě náboženské, v podobě dovolávání se bible, zákona Božího, projevovalo revoluční smýšlení lidu, v té době nemohlo ještě být nauky o revoluci, o spojování národní revoluce se sociální revolucí a pod. Marxismusleninismus je vymožeností teprve devatenáctého a dvacátého století. Avšak vyzbrojení marxismem

36

leninismem a jeho historickomaterialistickým pojetím vývoje děiin možnost vědecky správně vidět i do dějů 15. století a správně hodnotit i rické okolnosti průběhu husitské a táboritské revoluce.

Není třeba dokládat, že historickým vývojem nemohly být v 15. století vytvořeny výrobní, hospodářské a sociální podmínky pro plné uskutečnění komunistických myšlenek táboritských bojovníků. Komunistické myšlenky které se uskutečňovaly v Táborské komuně, měly svoji svéráznou podobu. Byl to do jisté míry „válečný komunismus, projevující se v tom, že zatímco husitští a táboritští bojovníci po 14 let bojovali mimo domov ve všech oblastech českých zemí a také v cizích zemích, obdělávali rolníci pospolitou zemědělskou prací na svobodné půdě širá pole, aby zajistili zásobování bojujících vojsk a pracujícího lidu měst Táborské komuny. Rozhodující silou táboritského revolučního hnutí nebyl jen jihočeský rolnický lid, nýbrž i pracující lid městský, lid několika měst tvořících svazek Táborské komuny. Tím se také vysvětluje, že při vyšších výrobních formách, jež se v městské řemeslné výrobě uplatňovaly, mohla být husitská a táboritská vojska lépe vyzbrojena než vojska feudálních utlačovatelů. A Jan Žižka z Trocnova a Prokop Holý mohli používat již mnoha novinek ve vyzbrojení vojsk, jako na př. polních děl na lafetách, při čemž stále zdokonalovali používání vozové hradby, dávajíce vozovým útvarům určení podobné novodobým tankům.

Táboritský komunismus byl zároveň určitým druhem komunismu spotřebního. Jeho symbolem bylo to, že na náměstí v Táboře byla postavena biblická káď, do které obětaví lidé dobrovolně dávali prostředky a peníze, při čemž se z této biblické kádě rovným dílem, komunisticky, ukojovaly požadavky potřebných lidí. Táboritské hnutí bylo zaníceno myšlenkou uskutečnění komunistického společenského řádu. A sílu svých komunistických ideí a tužeb vyzařovalo i do druhých evropských zemí, do Německa, Holandska, Francie atd. V cizích zemích byly docela pořádány peněžní sbírky na podporu revolučního boje husitů a táboritů a v podobě jakési „Mezinárodní rudé pomoci byly výsledky peněžních sbírek posílány do Tábora. A do centra táboritského komunistického hnutí, do města Tábora, který hrál tehdy „úlohu Moskvy, putovaly četné delegace proticírkevních a revolučních náboženských sekt z evropských zemí a v duchu svého učení doporučovaly v Táboře různé způsoby plného uskutečnění komunistické beztřídní společnosti.

Uskutečnění komunistických myšlenek táboritských bojovníků ve vylíčené podobě, v podobě lidského komunistického bratrství, jež se v Táborské komuně tak obdivuhodně projevovalo, je a historicky provždy zůstane úchvatným dokladem odvěké touhy lidí po uskutečnění komunistické společnosti. Poukaz na to, že historickým vývojem nemohly být v 15. století daný podmínky pro uskutečnění komunistických myšlenek táboritských bojovníku, se vztahuje k tomu, že tehdy nebyly dány podmínky pro všeobecné uskutečnění

 

37

komunistického společenského řádu ve smyslu výrobního, hospodářského a sociálního řádu.

Aby se pro to podmínky vytvořily, musil ještě následovat další staletý historický vývoj, vývoj od feudalismu ke kapitalismu, ke kapitalistickým výrobním poměrům, za kterých rozmach průmyslové výroby soustřeďoval do továren masy dělníků, masy lidí, zbavených jakéhokoliv majetku a majících svůj majetek jen ve své pracovní síle a proto nucených prodávat za mzdu tuto svoji pracovní sílu kapitalistům, vlastníkům výrobních prostředků, již dělníky vyssávají a zotročují. Tak se vytvořila dělnická třída, aby se jako nositelka společenské formy výroby a jako třída kapitalisty vyssávaná a zotročovaná stala novodobou revoluční společenskou třídou, aby se stala revoluční silou, která byla historicky povolána odstranit soukromovlastnický kapitalistický řád jako poslední společenský řád, založený na třídním útlaku a vyssávání pracujících lidí, a uskutečnit socialismus jako předstupeň ke komunismu.

„Komunistický manifest Karla Marxe a Bedřicha Engelse v r. 1848 byl plamennou výzvou k novodobému boji za komunismus. A vítězství Velké říjnové socialistické revoluce 7. listopadu r. 1917, vybojované ruským proletariátem v duchu revolučního programu a revolučního učení Vladimíra Iljiče Lenina jako následovatele Marxe a Engelse, bylo světodějinným vítězstvím, od něhož vývoj v Sovětském svazu dnes již spěje ke komunismu. A vítězství Velké říjnové socialistické revoluce předurčilo to, že prapor vítězného socialismu vlaje dnes již nad velkou částí světa, tvořící ucelenou světovou socialistickou soustavu, a že i v naší vlasti spějeme dnes k dovršení socialistické výstavby a tím k vytvoření podmínek pro uskutečnění šlechetných snů, tužeb a cílů, jež měli v 15. století na mysli slavní boží bojovníci husitské revoluce a bojovníci táboritského komunismu.

Tradice táboritského komunismu je spjata s jižními Čechami, jež se vždy právem pyšnily a pyšní touto tradicí. Musilo však projít 500 let, než tato slavná tradice mohla být v novodobém revolučním komunistickém duchu naplněna. Neboť v těch masách táboritského lidu, který v 15. století pozdvihl prapor revolučního komunismu, v těch masách řemeslníků, tovaryšů a rolníků byli skryti nejen předchůdci novodobých dělníků a rolníků, ale i předchůdci budoucích měšťáků, fabrikantů, i budoucích kulaků, i budoucích Beranů a Hrubých, pocházejících také z jižních Čech. Neboli: soukromovlastnické výrobní vztahy, existující v základech středověké feudální společnosti 15. století a mající před sebou ještě 500 let své existence, způsobily, že revoluční bojovníci husitského a táboritského lidu se postupně zbavovali širší opory, až byli v bitvě u Lipan r. 1434 rozdrceni třídně sjednocenou šlechtou, katolickou i kališnickou, asm spojeným bohatým měšťanstvem.

Lipany se staly pro lid naší země provždy výstrahou, nikoli ve smyslu výstrahy před lidovou revolucí, nýbrž výstrahou v tom smyslu, jak ostražitý

38

musí být lid před pány a jejich „panskými jednotami. A vzpomeňme, jak často naše strana ústy soudruha Gottwalda v době před únorem 1948 ve znamení výstrahy z doby Lipan burcovala náš pracující lid, aby se semkl a bvl připraven k rozhodnému boji s „panskou jednotou spojené reakce. A vzpomeňme, jak často soudruh Gottwald při poukazu na pikle vnitřní reakce prováděné ve spojení se zahraniční reakcí, jak často výstražně dokazoval, že po Lipanech přišla Bílá hora. Tentokráte nepřišly Lipany, nýbrž přišlo slavné vítězství našeho pracujícího lidu nad „panskou jednotou spojené reakce v únoru r. 1948. A tím bylo rozhodnuto, že nikdy již nebude Bílé hory, nikdy již nebude Mnichova a toho, co po něm následovalo a co bylo ještě horší než Bílá hora.

Historicky bylo tomu tak, že od Lipan r. 1434 vedla vskutku cesta k Bílé hoře r. 1620, jak jsme to my, komunisté, vždy zdůrazňovali při vzpomínání výročí bitvy u Lipan, připadajícího na den 30. května. A tuto thesi, že od Lipan vedla cesta k Bílé hoře, nijak neoslabuje historická pravdivost onoho důkazu, že husitské a táboritské revoluční hnutí v 15. století přes svoji porážku v bitvě u Lipan, která byla třídní srážkou vnitřních sil, přineslo v národním smyslu to významné ovoce, že na čas posílilo postavení českého státu, že se v podobě Jiříkova království uskutečnil národně královský stát, že se rozvinula národní česká kultura a že se bohatě rozvinulo národní české písemnictví, opírající se o dílo Mistra Jana Husi, který vy tvořil český spisovný národní jazyk a oproti germanisačním vlivům tak důsledně hájil i čistotu české lidové mluvy. V takovémto smyslu je hodnoceno ovoce husitské revoluce i v učebnici dějepisu pro sovětské školy.

Beze sporu, husitské hnutí, které mělo ve velké míře národně revoluční charakter, nejen zastavilo nápor němectví, které se již výbojně rozmáhalo i v Praze, a nejen znovu počeštilo celé oblasti v severočeském a v západočeském pohraničí, v nichž se rozhodujícího vlivu chápali přistěhovalí Němci, ale husitské revoluční hnutí dalo celému českému národu nový dech do dalšího vývoje, do dalšího života. Vždyť z tradice husitského hnutí národ čerpal životní sílu i v dobách pozdějšího nacionálního útlaku, v dobách reakčně katolického temna a čerpal z ní povzbuzení v době národního obrození a čerpal z ní posilu i ve svém novodobém životě a ve svém boji za svobodu, za československou samostatnost.

Historicky je přece však pravdou, že by bez Lipan nebylo Bílé hory. Dočasný rozkvět země, jejž vítězná „panská jednota a Jiříkovo království přinesly po Lipanech a jenž se pak za účasti měšťanstva projevil v krátkém období naší renesance, tento dočasný rozkvět byl příliš malou cenou za to, že na Lipanech byla zlomena síla českého lidu. Byla to revoluční síla, schopná popohánět pozdější vývoj naší země v duchu protifeudálním, v duchu demokratickorevolučním, ve směru k buržoasně demokratické revoluci. Na Lipanech

39

byla zlomena síla českého lidu v tom smyslu, že se po r. 1434 pouta feudálního útlaku utužila a že náš lid byl později těmito pouty feudálního útlaku spoután tak, aby nejen nemohl pomýšlet na své nové revoluční vzepětí, ale aby se nemohl hnout ani ve chvíli, kdy vlast byla cizáky znovu ohrožována a kdy hrozila českému státu ztráta nezávislosti a samostatnosti, jako tomu bylo ve chvíli Bílé hory.

Toto spoutání českého lidu pouty feudálního útlaku se mohlo dít, aniž by při tom lid v sobě nalézal odvahu k revolučnímu odporu. Bylo tomu tak proto, že na př. českobratrská víra v pojetí Petra Chelčického znamenala zřeknutí se odvahy k odporování zlu a znamenala pokojné a trpné podčiňování se zlu při záchově čistoty křesťanské duše. Proto byl Petr Chelčický se svým kvietistickým učením připodobňován v nové době k Tolstému. A česká buržoasie vždy raději viděla oslavu Petra Chelčického než oslavu Mistra Jana Husi. Při svém pokrytectví se čeští měšťáci ovšem účastnili i oslav Mistra Jana Husi, oslav Jana Žižky z Trocnova, oslav husitské revoluce a i oslav Tábora, ale jednou vtipně soudruh prof. Zdeněk Nejedlý poznamenal, že když češti měšťáci oslavovali Husa a husity, říkali si při odchodu z oslav útěšně: „Zaplať pánbůh, že to husitství bylo před pěti sty léty. — Vždyť ti husiti byli taky nějací bolševici!

Není sporu o tom, že ani šíření českobratrské víry, ani šíření evangelických vyznání, přivážených z Německa, nebylo schopno působit na český lid povzbudivě ve smyslu vůle k revolučnímu boji a že neposkytovalo dostatečnou ideovou posilu pro dobu těžkých bojů s feudálně monarchistickou reakcí, vystupující ve spojení s papežskou a jesuitskou katolickou církví pod štítem protireformace.

Naši historičtí vědci správně dokazují, že Bílá hora r. 1620 byla důsledkem třídního sobectví české šlechty, která se raději smiřovala s porážkou na Bílé hoře a se ztrátou české samostatnosti, než by byla připustila uvolnění pout feudálního útlaku, ve kterých držela vykořisťovaný a deptaný lid, pracující na jejích panstvích a latifundiích. A totéž platilo o bohatém měšťanstvu. Vždyť stačilo ještě 9. listopadu 1620, po porážce na bělohorské pláni, dát zbraně pražskému lidu a burcovat lid na venkově, aby se pozdvihl k národně vlasteneckému hnutí a aby jako za husitských válek i nyní porazil a ze země hnal nájezdnické bandy Ferdinanda II., císařská vojska s jejich katolickou sebrankou a s jejich dominikánskými zaklinači a jesuitskými sadisty. Avšak česká šlechta nejen nechtěla toto učinit, ale obranu vlasti přes své přísahy kapitulantsky sabotovala, při čemž sama bojovala na Bílé hoře tak hanebně, že za čtvrt hodiny po zahájení bitvy bylo již rozhodnuto o její porážce.

To, co bylo řečeno všeobecně o české kapitulantské šlechtě jako vinníku Bílé hory, to nelze však vztahovat na vlastenecké šlechtice, kteří proti císaři r. 1618 organizovali povstání českých stavů. Tito šlechtici povstali, poněvadž

40

chtěli bojovat za udržení české samostatnosti. Tito šlechtici v čele s Václavem Budovcem z Budova, Václavem Vilémem z Roupova, Kryštofem Harantem z Polžic, Bezdružic a na Pecce, Janem Kaplířem ze Sulevic, Divišem Černínem atd. platili na Staroměstském náměstí r. 1621 svými hlavami za třídní sobeckost české šlechty, ke které patřili. Stejně jako za ni platili svými hlavami čeští měšťané a čeští vzdělanci, popravení na Staroměstském náměstí. A stejně jako za ni platili exulantstvím Jan Amos Komenský a bojovníci Jednoty bratrské a stejně jako za ni platily vyhnáním ze své vlasti statisíce českých lidí, trestaných po Bílé hoře a surově štvaných pro svoji vlasteneckou víru. Proto jsme my, komunisté, vždy spolu s celým národem ctili památku českých pánů, popravených r. 1621 na Staroměstském náměstí v Praze, a proto jsme vždy ctili památku všech obětí Bílé hory.

S nejhlubším odporem jsme vždy odmítali pokusy profesora Josefa Pekaře vykládat Bílou horu a její následky jinak, než jak je po staletí hluboce cítil celý národ. Prof. Josef Pekař ukázal celým duchem své vědecké historické činnosti, že jeho pojetí našich národních dějin bylo jen servilní službou Habsburkům a apologetikou habsburského rakouskoněmeckého útlaku našeho národa. Prof. Pekař to dokázal i svým politickým chováním za první světové války, kdy psal do „Národní politiky celé série svých tendenčních článků o Bílé hoře, aby pomohl odrazovat náš národ od boje za národní svobodu a československou samostatnost. Nikdy jsme také nesouhlasili s F. X. Šaldou, když on a také druzí čeští vzdělanci se pokoušeli vychvalovat baroko. A když zapomenuvše na tři sta let národní poroby se snažili našemu národu zpříjemnit krásu baroka, která byla krásou, tvořenou v temnu nejhorší protireformace, v temnu jesuitských hrůz a v temnu nejsurovějšího duševního znásilňování našeho národa a vyhlazování jeho jazyka.

Vždy jsme s vděčnou láskou oceňovali hodnotu spisů našeho velkého národního spisovatele Aloise Jiráska, v nichž líčil, jak v dobách nejhoršího temna zbýval už jen řemeslnický a venkovský český lid, který uchovával český jazyk a který si v duši uchovával české národní cítění.

Vždyť naše národní probuzení na počátku 19. století bylo podmíněno jen tím, že český národ, zbavený všech bohatých tříd a vrstev, žil po Bílé hoře a ve dvou stech letech vyhlazovacího habsburskoněmeckého útlaku jen v podobě českého lidu. Jen v podobě těch řemeslníků, kupců, tovaryšů a rolníků, lidí čtvrtého stavu, kteří na počátku 19. století byli z ponížení a přehlížení vyvedeni, aby opět jako lid dělali dějiny, aby dělali nové dějiny národa, aby urychlili jeho obrození a aby dali počátek jeho novodobému rozvoji. Z ruch, z těch řemeslníků, kupců, tovaryšů a rolníků, se rodili na počátku 19. století čeští měšiáci, kteří se chopili politického, ideového, kulturního a posléze i hospodářského vedení národa.

41

A znovu se na počátku novodobé historie našeho národa a naší vlasti potvrdila Marxova these, že dějiny jsou dějinami třídních bojů. Naše národní probuzení a národní obrození na počátku 19. století bylo spjato s tím, že spolu s buržoasií, která v třídním boji s nositeli feudální moci ohlašovala bouří francouzské revoluce svůj příchod k moci a kterou vítězící kapitalistické výrobní vztahy tlačily na scénu dějin, že spolu s buržoasií vstupoval na scénu dějin i český národ ve své novodobé podobě.

Plně uznáváme, že ve svém nástupu dokázali čeští zahajovatelé buržoasní j epochy veliké národní dílo, zvláště v kulturním smyslu a zejména v jazykovědném smyslu. Bylo to svědectvím, jak buržoasie v období svého svěžího mládí a v žáru myšlenek svobody dovedla ze sebe vydat obdivuhodné talenty a mnohé velké hlavy. Všichni uznáváme, že se musíme s hlubokou úctou sklonit | před obrovitým dílem obrozeneckých duchů Josefa Dobrovského, Josefa Jungmanna, Karla Hynka Máchy, Jana Kollára, Josefa Kajetána Tyla, Boženy Němcové, Františka Ladislava Čelakovského, Jana Evangelisty Purkyně, Pavla Josefa Šafaříka a Františka Palackého.

František Palacký měl při svých mimořádných vlohách určeno, aby byl nejen velikým historiografem, ale aby od doby obrození přes rok 1848 až do své smrti r. 1876 ztělesňoval politické vedení národa, což mu přineslo název „otec národa.

Avšak úlohu Františka Palackého jako politického vůdce národa nemůže historie s našeho hlediska hodnotit příznivě. Nelze popřít skutečnost, že František Palacký zaujal při politickém vedení národa v r. 1848 posici kontrarevoluční. A to tím, že při nástupu buržoasně demokratické revoluce, která v r. 1848 zachvátila Francii, Německo i Rakousko a Maďarsko, se postavil proti této revoluci a postavil se za udržení feudálních pořádků, za udržení feudálního panství Habsburků, za udržení rakouského císařství včetně udržení moci rakouského císaře i jako uherského krále. Tuto kontrarevoluční posici spolu s Františkem Palackým zaujali i dr. František Ladislav Rieger, i Karel Havlíček Borovský a Ludevít Štúr, abych jmenoval ty hlavní české a slovenské národní osobnosti r. 1848.

Na posici podpory evropské buržoasně demokratické revoluce a na posici aktivního revolučního boje za svržení rakouské feudální moci a monarchické moci Habsburků se postavili J. V. Frič, Karel Sabina aj. K stoupencům revolučního hnutí r. 1848 patřil i čtyřiadvacetiletý Bedřich Smetana, který tehdy složil pro revoluční studenty známý „Pochod studentské legie. A mezi bojovníky revolučních barikád pobíhal jako chlapec Jan Neruda. A také Jakub Arbes vyšel z let kolem r. 1848.

František Palacký odůvodňoval svoji kontrarevoluční posici v duchu svojí politiky, jíž se dostalo později názvu „austroslavísmus neboli rakouské slovanství. Pokud jde o český národ, vycházel z toho, že náš národ se teprve ne

42

dávno před r. 1848 obrodil, že byl mladý a slabý. Palacký se bál, že budeli se moci německá buržoasie, bržděná pouty feudalismu, volně po vítězství demokratické revoluce rozmáchnout, neodolá tomuto náporu český nároá a bude krátce po svém znovuvzkříšení nacionálně sražen opět dolů a třeba do hrobu Z toho Palacký vyvozoval, že s hlediska národního nebylo žádoucí si přát vítězství demokratické revoluce a že naopak bylo žádoucí podporovat úsilí o potlačení demokratické revoluce a o udržení rakouského císařství a udržení rakouské říše, v níž český národ a i druhé slovanské národy budou jako za hrází chráněny před nebezpečím německé záplavy a v níž budou moci rozvíjet svůj nacionální život. Palacký přitom poukazoval na sliby císaře Františka Josefa I. který v r. 1848 nastoupil na trůn a dával v zájmu záchrany císařství všemožné sliby. ,

A tak se stalo, že při potlačování červnových bouří r. 1848 v Praze kanonádou knížete Windischgrátze Palacký a Rieger stáli na císařské straně barikády, zatím co J. V. Fric a Karel Sabina bojovali v čele studentů, řemeslníků a dělníků za vítězství demokratické revoluce. Tak se stalo, že Ludevít Štúr formoval na Moravě slovenský pluk k pochodu proti maďarské demokratické revoluci. A ve Vídni chorvatský bán Jelačič hnal chorvatské vojáky potlačovat demokratickou revoluci ve Vídni. Chorvatští vojáci ve Vídni řádili přitom tak zběsile, že to nadlouho nevymizelo vídeňským obyvatelům z paměti a že ještě dnes se pokládá ve Vídni za největší urážku, když se někomu řekne ,,Krobot, což je ze slova Kroate (Chorvat).

Je známo, že kontrarevoluční stanovisko Františka Palackého v r. 1848 bylo ostře kritisováno Karlem Marxem, který projevoval hněv nad tím, že Palacký odkazováním na užší české nacionální zájmy zrazuje velkou věc evropské demokratické revoluce. A z Marxových spisů víme, jaké naděje vkládal ve vítězství demokratické revoluce r. 1848. Doufal, že nejen padnou pouta prušáckého militaristického a tupě omezeného režimu a že síla svobody vykoná své dílo i ve všech druhých německých státech, ale že po pádu feudálních režimů a po vítězství demokratické revoluce ve Francii, v Německu, v Rakousku bude mít celá Evropa otevřenu cestu k svému pokrokovému rozvoji. Avšak Marx též doufal, že po vítězné buržoasně demokratické revoluci půjde vývoj dál a že k revoluční úloze bude povolána dělnická třída v čele se Svazem komunistů, pro nějž Marx a Engels tehdy r. 1848 napsali „Komunistický manifest. A jestliže Marx připisoval i Františku Palackému a jeho působení na český národ spoluvinu na potlačení demokratické revoluce a na zmaření všech nadějí, spjatých s očekáváním jejího vítězství, je pochopitelné, s jakým hněvem Karel Marx a Bedřich Engels mluvili o kontrarevoluční posici české buržoasie.

Není pochyby o tom, že česká buržoasie, vedená Palackým a Riegerern, svým kontrarevolučním postupem v r. 1848 pomohla zachránit rakouskou monarchii. A vzala tak na sebe odpovědnost nejen za to, co nasle

43

doválo po r. 1848, ale i za osudy českého národa v Rakousku v příští době, vlastně až do r. 1918. Neboť, bylali českou buržoasií propasena příležitost, kterou pro obnovení samostatného českého státu skýtal r. 1848, kdy Evropou probíhala vlna demokratické revoluce a kdy se na západě tvořily buržoasní nacionální státy, musily český národ a slovenský národ jako na příležitost svého osvobození čekat až na revoluci, která zvítězila v Rusku 7. listopadu r. 1917. Musily čekat na revoluci, která rozkotala říši carského samoděržaví a která otřásla i druhými monarchofeudálními režimy, která vedla ke svržení německého císařství Viléma II., která rozvrátila rakouskouherskou monarchii a otomanskou říši. Musily čekat na revoluci, která změnila celou světovou situaci a která započala novou epochu dějin lidstva. Musily čekat na největší revoluci ve světových dějinách. Musily čekat na Velkou říjnovou socialistickou revoluci.

Je známo, co následovalo po r. 1848. Císař František Josef I. dosadil krutý režim Bachova absolutismu. A císař ani tehdy a ani nikdy potom nesplnil slib, daný Palackému a několikráte opakovaný, že se dá korunovat za českého krále a tím uzná dějinnou kontinuitu existence a postavení zemí koruny české. Pozdější historie pak ukázala bankrot celé politiky Palackého, založené na víře v sliby císaře Františka Josefa I. a na víře, že se v rakouskouherské monarchii mohou český národ a slovenský národ nadíti ochrany před německým útlakem a že budou moci rozvíjet svůj státní život v rámci rakouskouherské říše.

Nesporně, nelze nijak hájit a ničím omlouvat kontrarevoluční politiku Palackého v r. 1848. Avšak my, komunisté, jsme přesto došli k přesvědčení, že se nelze omezit jen na kritiku této politiky a přitom nedbat velikého a pro národ nesmírně drahocenného díla, které František Palacký vykonal jako historiograf. Neboť Veliké dílo Františka Palackého jako historiografa mělo neobyčejně důležitý vliv na výchovu národa, na výchovu všeho našeho lidu. A to v tom smyslu, že František Palacký pojal naše národní dějiny pokrokově a vyzdvihl epochu husitské a táboritské revoluce jako nejslavnější epochu českých dějin. Tím František Palacký přispěl významně k tomu, aby český lid byl připraven chápat a přijmout novodobé revoluční snahy dělnické třídy, přijmout novodobou ideu komunismu. Často říkáme, že bylo velikým štěstím, že Palacký pojal pokrokově naše národní dějiny a že tímto pojetím tak pronikavě ovlivnil novodobou duši našeho národa, našeho lidu. Vždyť se mohlo stát i něco jiného. Vždyť kdyby František Palacký neměl hlubokého vztahu k citům našeho národa, k citům našeho lidu, který vždy miloval husitství a táboritství a byl na ně hrdý, a vždyť kdyby František Palacký se byl klonil k takovému pojetí našich dějin, jaké vyznával jeho současník Václav Vladivoj Tomek a v pozdější době na př. profesor Josef Pekař, mohli jsme my, komunisté, mít těžší práci ve snaze o ovlivnění národa našimi revolučními a komunistickými myšlenkami. A je právě něco zvláštního v tom, že František Palacký, člověk

44

velmi zámožný, konservativně založený a pěstující styky s vysokou aristokracií měl tolik hlubokého a poctivého smyslu pro historickou pravdu, že epochu husitské a táboritské revoluce ve svém historiografickém díle vylíčil národu tak pravdivě, tak účinně, tak nadšeně a s city tak velké hrdosti.

I my, komunisté, jsme usoudili, že Františku Palackému patří za to vděčnost a úcta. Usoudili jsme, že by bylo nesprávné neztotožnit se s úctou všeho národa k Františku Palackému a nevidět jeho nesmírně významné národní dílo proto, že jako politik dělal osudnou a pochybnou politiku. Bylo by to tak nesprávné, jako kdybychom proto, že Alois Jirásek byl senátorem národně demokratické strany, odmítli ocenit a ctít veliké dílo Aloise Jiráska jako historického romanopisce. Přitom význam spisů Aloise Jiráska spočívá opět právě v tom, že navazoval na Palackého historickovědecké vyzdvižení revoluční epochy husitství a táboritství a že umělecky vylíčil děje husitské a táboritské revoluce tak, že by dnes naší stranou a vládou musil být Alois Jirásek za své spisy, kdyby žil, jmenován stonásobným laureátem a národním umělcem jedinečné slávy.

My, komunisté, jsme proto také dílo Aloise Jiráska vyzdvihli jako drahý poklad národa a vlasti. A když bylo presidentem republiky soudruhem Klementem Gottwaldem rozhodnuto o zvláštní, t. zv. presidentské edici všech spisů Aloise Jiráska, o kterou se staral soudruh prof. Zdeněk Nejedlý, blízký osobní přítel Aloise Jiráska a strážce jeho pozůstalosti, komentoval jeden anglický zpravodaj tuto událost slovy: „Gottwald chce z Čechů dělat opět husity, aby z nich mohl dělat komunisty.

My, komunisté, se tedy spoluúčastníme na projevech úcty k národnímu dílu Františka Palackého. A účastníme se i uctívání památky Karla Havlíčka Borovského, jehož politickou činnost po boku Františka Palackého v r. 1848 a při provádění t. zv. austroslavistické politiky jinak kritisujeme stejně ostře jako u Palackého. A co to je, co se z činnosti Karla Havlíčka Borovského vepsalo v paměť národa? Především to, že Karel Havlíček Borovský se postavil statečně proti bachovskému absolutistickému režimu, jejž císař František Josef I. dosadil po r. 1848, když věrolomně zradil všechny své sliby o konstitucni monarchii. Bachovský absolutistický režim začal hrubě řádit v českých zemích a postihl persekucí i Karla Havlíčka Borovského. Havlíček bachovskou persekuci směle napadal i svými sžíravými satirami. Byl pak zatčen a vsazen do žaláře v Tyrolích. A poněvadž trpěl tuberkulosou, urychlilo žalářování jeho smrt v r. 1856. Karel Havlíček Borovský vstoupil tak v paměť národa jako mučedník protirakouského boje. Jeho osiřelé dceři Zdeňce národ z vděčnosti k památce Karla Havlíčka Borovského a na protest proti rakouské nadvládě sbíral peníze na věno.

Karel Havlíček Borovský byl ve svém politickém přesvědčení radikálním měšťáckým liberálem. Je známo, že Havlíček vykonal cestu do Ruska v době

45

vlády cara Nikolaje I. a lišil se v tom smyslu od běžného typu rusofilů, že viděl nejen Rusko báťušky cara, Rusko carského samoděržaví, ale viděl Rusko revoluční. Havlíček se seznámil s činností a spisy ruských revolučních demokratů Bělinského a Gercena. Havlíček, který ironisoval snivou víru v carské Rusko, pokládal za realistické pojetí české politiky starat se o českou národní věc v rámci rakouské říše. Tento realismus vedl ovšem Havlíčka k podpoře austroslavistické politiky Palackého. Ve své bezohledné útočnosti publicistické a literární byl Havlíček mnohdy předpojatý. Napadal nejprudčeji Václava Hanku, který byl v Rusku všeobecně ctěn jako největší český přítel Rusů. Avšak napadal spolu s dr. Trojanem i Karla Jaromíra Erbena a někdy byl nešetrný i k Josefu Kajetánu Tylovi. V českém národním písemnictví má Karel Havlíček Borovský své významné místo jako vynikající satirický básník.

Z politické historie víme, že bachovský absolutistický režim v Rakousku se držel několik let a že tuhý útlak v českých zemích polevoval jen pomalu, až úleva nastala v t. zv. šedesátých letech, kdy rakouská vláda a císař se snažili vytvářet atmosféru ústavnosti. T. zv. šedesátá léta byla v českých zemích léty silného národního a demokratického vzmachu. V r. 1862 byl založen Tyršem a Fúgnerem český „Sokol, při čemž Tyrš volil jako košili sokolského úboru červenou košili italských garibaldiovských revolučních bojovníků. V r. 1864 byla po prvé uvedena slavná národní opera Bedřicha Smetany „Prodaná nevěsta. V r. 1867 byl vydán nový rakouský zákon o právu shromaždovacím a spolkovém, kterýžto zákon pak platil po celou další dobu trvání RakouskoUherska a platil i v Československé republice. V r. 1868 bylo založeno konsumní družstvo „Oul, jehož následovkyní se pak stala naše „Včela. V r. 1868 byl položen základní kámen k postavení Národního divadla.

V jednotné straně české buržoasie, v národní straně, vedené Palackým a Riegerem, začali tehdy tvořit svoji frakci měšťáčtí radikální demokraté a radikální liberálové, kteří si při odkazu na jméno revolučního spolku „Mladá Čechie r. 1848 začali říkat „mladočeši. Jejich tiskovým orgánem se staly „Národní listy, zatím co v rukou staročechů zůstával velký tiskový podnik „Politik, vydávající „Národní politiku. V „Národních listech při tomto jejich zaměření se stal redaktorem i Jan Neruda. „Národní listy se ujímaly i Bedřicha Smetany proti staročeskému obvinění, že ve svých operách napodobuje způsoby wagneriánské dramatické hudby.

V čele českých měšťáckých radikálů, nazývajících se „mladočeši, stanuli jako političtí vůdci dr. Karel Sladkovský, dr. Arnold, dr. Herold a bratři Grégrové, Julius a Eduard. Jestliže staročeši měli jako „dělnického pracovníka dr. Chleboráda, tak mladočeši přes Josefa Baráka učinili pokus přitahovat k sobě i dělníky a učinit si z nich přívěsný vůz buržoasní radikální politiky.

V těch dobách se však již české dělnictvo začalo sdružovat na své třídní základně za cílem samostatného politického uplatnění dělnické třídy. Dělníci,

46

velmi vynalézaví v klamání rakouských úřadů, si pod nejnevinnějšími jmény zakládali spolky a v nich se vzdělávali v duchu Marxova a Engelsova učení Nákladem těchto spolků byly vydávány překlady francouzských, německých, italských a i ruských knih a brožur marxistické literatury, při čemž tyto publikace zůstaly až do nové doby mnohdy vzácnými exempláři, obsahujícími překlady marxistických spisů, jež již později nebylo možno sehnat. To všechno bylo organisační, politickou, ideovou a teoretickou průpravou k tomu, aby české dělnictvo přispělo již v r. 1874 k založení sociální demokracie v Rakousku a aby pak v jejím rámci mohla být r. 1878 založena Ceskoslovanská soc. dem. strana dělnická.

Budiž řečeno, že oficiální politiku české buržoasie neurčovali v letech, o kterých pojednáváme, mladočeští radikálové, nýbrž že ji nadále určovali staročeští představitelé konservativní austroslavistické politiky Palacký a Rieger. V této politice došlo však v šedesátých letech k těžké krisi. Roku 1867 bylo sjednáno t. zv. rakouskouherské vyrovnání. Jeho výsledkem bylo to, že uherské království bylo jako stát postaveno vedle rakouského císařství a že bylo ustaveno RakouskoUhersko jako dualistické soustátí, při čemž Rakousko mělo svoji státní správu a Uhersko také, Rakousko mělo svoji rakouskou říšskou radu ve Vídni jako parlament a Uhersko mělo svůj uherský sněm v Budapešti, Rakousko mělo svoje vojsko v podobě zeměbrany a Uhersko mělo svoje vojsko v podobě honvédů. A jako soustátí měla rakouskouherská říše nejen společného panovníka, nazývajícího se při personální unii císařem rakouským a králem uherským, ale měla i společné ministerstvo zahraničních věcí, společné ministerstvo vojenství a společné ministerstvo financí, které zároveň bylo společným ministerstvem pro správu Bosny a Hercegoviny a společným ministerstvem pro věci císařského dvora. Byla také společná rakouskouherská armáda. Takže, když se něco týkalo rakouskouherského mocnářství, říkalo se ,,c. a k., což znamenalo císař rakouský a král uherský, a když se to týkalo jen Rakouska jako Předlitavska, říkalo se „c. k., což znamenalo císař rakouský, král český atd.

Když toto rakouskouherské vyrovnání bylo v r. 1867 vyhlášeno, znamenalo to nečekaně strašnou ránu pro austroslavistickou politiku Palackého a Riegera. Neboť tato politika byla založena na předpokladu, že se podaří přeměnit Rakousko v takové soustátí, že by bylo jeho federalisovanou složkou i království české se zeměmi koruny české a druhé státní útvary slovanských národů. V tomto smyslu také císař František Josef I. a také vídeňská vláda dávali své sliby a ujištění. Rakouskouherské vyrovnání z r. 1867 však znamenalo, že rakouský císař a vídeňská vláda hodili pod stůl všechny sliby a ujištěni, dávané představitelům české buržoasie, a že se vyšlo vstříc jen Maďarům v jejich úsilí o důstojné postavení uherského království. Rakouskouherské dualistické soustátí znamenalo, že české země zůstaly nadále v rakouském Předhtavsku

47

podčiněny vídeňské vládě a že nacionálně byl český národ nadále podroben německé nadvládě.

Rozhořčení nad tím bylo v českých zemích nesmírné. Palacký, desauovaný ve své dosavadní politice, dával svému hněvu výraz takovými výroky, jako byl jeho výrok „Byli jsme před Rakouskem a budeme i po Rakousku. Svému rozhořčení nad rakouskouherským vyrovnáním a svému hněvu nad žalostným krachem své dosavadní austroslavistické politiky dali staročeští vůdcové výraz i nečekanou demonstrací zahraničně politického významu. V r. 1867 vykonali Palacký, Rieger a Brauner okázalou cestu do Ruska, do Moskvy, ohlašujíce i jednání s carem. Svojí cestou do Ruska dali Palacký, Rieger a Brauner demonstrativně vídeňské vládě najevo, že česká buržoasie může své austroslavistické politiky zanechat a upnout své naděje v samostatný český stát na veliké slovanské Rusko. V souvislosti s tím pronášel tehdy František Palacký své známé a často citované projevy, v nichž zdůrazňoval obrovitost síly ruského národa a v nichž předpovídal nejen velkou budoucnost Rusku, ale s poukazem na obrovitou sílu Ruska předpovídal netušené velikou budoucnost i druhým slovanským národům a všemu Slovanstvu.

Cesta Palackého, Riegera a Braunera do Ruska však neměla důsledků, jež národ očekával. Po návratu z Ruska staročeští politikové nedali signál k nějakému ostřejšímu protirakouskému boji. Postup, jejž volili jako odpověd na rakouskouherské vyrovnání r. 1867, totiž provádění politiky absence, neúčasti českých poslanců na zasedáních rakouské říšské rady, tento krotký postup s jejich strany znamenal jen politiku nečinnosti, pasivity.

Pasivní ovšem nebyl český lid, který v tu dobu stupňoval svůj boj za pokrok a to i ve znamení zostřeného boje proti Římu. Protiřímský, protiklerikální boj charakterisoval značně scenerii politického života v českých zemích i v pozdějších letech. I v dělnickém hnutí byl protiklerikální boj velmi populární. Katolická církev v českých zemích byla tlačena na ústup útočným náporem pokrokového hnutí. Z té doby se vypravuje příhoda, že když tehdy byl pražský arcibiskup kardinál kníže Schwarzenberg na zasedání kardinálů v Římě, na němž bylo uloženo hlásat dogma o papežské neomylnosti, vystoupil prý a řekl papeži: „Odpusťte, svatý Otče, ale s touto pitomostí se já nemohu vrátit do husitských Čech, poněvadž by se katolické církvi vysmály, jakým stupidním dogmatům nutí věřit. Byl to onen kardinál kníže Schwarzenberg, který se později ve zlosti nad dovoláváním se v Čechách husitské tradice nechal strhnout k výroku, že „husité byli jen bandou lupičů a žhářů. Tento kardinálův výrok vyvolal takové pobouření v celém českém národě, že se začaly sbírat peníze na postavení pomníku Mistra Jana Husi na Staroměstském náměstí v Praze. A tento pomník byl pak uskutečněn a 6. července r. 1915, při 500. výročí smrti Mistra Jana Husi, na Staroměstském náměstí v Praze odhalen. Bylo to tehdy již v době války. A pro zajímavost uvádím, že se za významnou

48

a smělou demonstraci proti rakouskému válečnému režimu pokládalo to že k odhalenému pomníku Husovu přišla položit věnce delegace Českoslovanského svazu studentstva a Federace slovanského studentstva, kterou vedl jako studující práv náš dr. Jaromír Dolanský.

Politika staročechů, vedených v tu dobu již jen dr. Františkem Ladislavem Riegerem, se po opuštění politiky absence dostala znovu na starou kolej prosebného dolézání za vídeňskou vládou s krotkými požadavky státoprávními a nacionálními. Krátkou dobu se zdálo, že jsou vážnější naděje na nějaké jednání o další federalisaci Rakouska, a to za vlády hraběte Taaffea, kdy se na čas objevila možnost konstelace, v níž by Poláci stáli vedle Čechů, a kdy rakouská vláda projevovala určité tendence k odporu proti velkoněmeckému nebezpečí, jež se zvětšovalo od r. 1870, po vítězství Pruska nad Francií a vytvoření německé císařské říše pod vedením Hohenzollernů. Staročeští politikové se tehdy na českém zemském sněmu dostali do užšího spojení s t. zv. českou šlechtou vedenou ClamMartinicem. Nebyla to vpravdě již česká šlechta, poněvadž se přes svůj český původ v minulosti většinou plně germanisovala, avšak tato šlechta do jisté míry podporovala snahy o udržení historických státních práv českého království a zemí koruny české. Když však mluvila o české zemi, nazývala ji „Bohmen a pokoušela se vytvořit pojem „Bohmen jako společný pro Čechy a Němce a pokoušela se pěstovat i umělý pojem jakýchsi „Bohmáků, podobně jako se v širším smyslu činily pokusy o pěstování pojmu „Rakušanů, jenž měl v duchu němectví pozřít všechny nacionálně ethnické odlišnosti rakouských národů, jak to v podobném smyslu dělali maďarští utlačovatelé národů pěstováním pojmu „Uhrů.

Přirozené bylo, že všechny snahy o udržení a rozšíření německé nadvlády v českých zemích i pod titulem různých státoprávních švindlů rozhořčovaly český národ. A tak docházelo k stálému zostřování národnostních rozporů mezi Čechy a Němci. Je známo, že v důsledku svých soustavných nezdarů se politika staročechů dostávala do stavu t. zv. hudlaření. Stále se vedla s Němci vleklá jednání o jazykových sporech, o různých „drobečcích a stále se vedly t. zv. smiřovačky českoněmecké. Tato politika národ znechucovala a pokud staročeši měli mezi českými poslanci většinu a pokud měli vedoucí politické postavení, působila jejich politika značně k paralysování národního života a k jeho zmrtvování. Takový byl stav před příchodem t. zv. „bouřlivých devadesátých let.

Devadesátá léta devatenáctého století jsou právem nazývána „bouřlivými. Jako by se poutané bojovné síly národa vzkřísily a uvolnily a jako by vyvstaly nové, svěží, průbojné síly národa, začala se devadesátá léta ohlašovat událostmi pohnutými. Docházelo k bojovným vystoupením protirakouského charakteru. Docházelo k masovým demonstracím lidu, při kterých docházelo i k velmi krvavým srážkám s ozbrojenou mocí rakouského státu. A poněvadž

49

se těchto bojových akcí účastnilo dělnictvo, rakouské orgány se nerozpakovaly uspořádat takové krvavé masakry, jako byl krvavý masakr r. 1893, kdy vojsko do demonstrantů u Olšanských hřbitovů řezalo šavlemi a kdy byly těžké oběti. Brutální útok proti demonstrantům byl tehdy nařízen c. k. místodržitelem knížetem ThunemHohensteinem, který byl později po druhé místodržitelem v Praze, a to na počátku války r. 1914. Dodnes můžete na Olšanských hřbitovech vidět pomník, připomínající krveprolití u Olšanských hřbitovů v devadesátých letech. Na pomníku jest jen vyznačen rok „Rok 1893 a mnozí lidé kolem tohoto pomníku chodí, nemohouce si vysvětlit, co ten pomník znamená.

V devadesátých letech projevovala revoluční odvahu tehdejší mladá generace. Je známa z té doby t. zv. „Omladina a je znám velký proces s mladými bojovníky „Omladiny za jejich odvážné činy a za jejich odvážné revoluční myšlenky. A z té doby je také známé slovo „mrva jako označení podlého zrádce. Je také známo, že z mladé generace devadesátých let vyšlo mnoho později veřejně činných lidí, kteří se na přechodu do 20. století dali bud směrem k buržoasii, nebo směrem k dělnické třídě, směrem k dělnickému revolučnímu hnutí. Můžeme uvést, že z generace devadesátých let vyšli jako známí lidé Karel Stanislav Sokol, dr. Antonín Hajn atd., z této generace vyšli Preiss, Rašín a vedle nich Soukup, Habrman, Tomášek atd. a z generace devadesátých let vyšli naši lidé soudruh prof. Zdeněk Nejedlý, básník S. K. Neumann, zasloužilý pracovník naší strany soudruh František Nedvěd a druzí.

V devadesátých letech 19. století se nejen v naší zemi, ale ve všech druhých zemích evropských rozhodovalo o tom, jak se vykročí do 20. století a jakou cestou se v 20. století půjde. Toto rozhodování souviselo s tím přelomem v historickém vývoji, že přibližně ku konci 19. století končilo období kapitalismu volné soutěže a přibližně na počátku 20. století začalo období monopolistického kapitalismu, období imperialismu.

Do devadesátých let 19. století vpadly události, schopné ovlivňovat rozhodování, jak vkročit do 20. století a jakou cestou v 20. století jít. Do devadesátých let vpadla ta událost, že r. 1893 vydal jeden z předáků říšskoněmecké sociální demokracie Eduard Bernstein svoji knihu „Die Voraussetzungen des Sozialismus. Jak známo, Eduard Bernstein ve své knize „Die Voraussetzungen des Sozialismus a jeho stoupenci dokazovali, že za novodobého rozvoje kapitalismu, kdy nastává rozsáhlá koncentrace kapitálu, kdy se kapitalistické výrobní podniky stále více centralisují v rukou kapitalistických společností, kartelů a trustů a kdy kapitalistická akumulace nabývá velkých rozměrů, že v těchto poměrech moderního kapitalismu pozbývá platnosti vědecká these Marxova o zbídačování dělnické třídy a že pozbývá platnosti i Marxova vědecká these o zostřujícím se třídním boji mezi proletariátem a buržoasii. Revisionisté dokazovali, že namísto zbídačování dělnické třídy dochází k tomu, že se stále větší části dělnictva dostávají na vyšší životní úroveň, blízkou posta –

50

vení středních vrstev a překračující propast, jež dělníky dříve dělila od buržoasie. A ze svého tvrzení, že pozbývá platnosti Marxova vědecká these o zbídačování dělnické třídy a o zostřujícím se třídním boji, vyvozovali revisionisté tvrzení, že pozbyly platnosti i revoluční cíle, jež Marx vytyčil dělnické třídě a že pozbyla platnosti i Marxova these o nutnosti revolučního boje dělnické třídy za diktaturu proletariátu.

Revisionisté při těchto svých tvrzeních dospívali k závěru, že namísto odhodlaného třídního boje s buržoasií a namísto revolučního boje za diktaturu proletariátu má dělnictvo usilovat o uplatnění své politické síly v demokratických institucích, jako je parlament a druhé zastupitelské orgány, a že se má snažit uplatňovat stále větší vliv odborových organisací v sociálním smyslu, v podobě institucí sociální ochrany, v podobě nemocenských pokladen, úrazových pojišťoven a pod., a že má posilovat snahu o uplatnění dělnictva v hospodářském vývoji i rozvojem spotřebních a druhých družstev. Revisionisté tak vyzdvihli jako prvořadou úlohu parlamentních frakcí sociálně demokratické strany, připisujíce jim samostatnost rozhodování vůči vedoucím orgánům sociálně demokratické strany; a revisionisté postavili na jednu úroveň svým významem politické, odborové a družstevní organisace, vytvářejíce teorii o t. zv. „třech sloupech, o něž se má dělnické hnutí opírat při svém postupu k moci. A tím, že se dělnictvo podle jejich tvrzení přibližuje svojí životní úrovní a svojí psychologií k postavení středních vrstev, tím revisionisté odůvodňovali svůj názor a požadavek, že se do politických organisací dělnictva mají volně připouštět a co nejvíce vtahovat příslušníci středních vrstev, inteligenti, řemeslníci, živnostníci a pod., zatím co o rolnících revisionisté říkali, že jsou proti socialismu a že patří do jedné reakční masy.

Celou svou programovou a teoretickou koncepci, jež měla vyvrátit platnost vědeckých revolučních thesí Marxe a Engelse, odůvodňovali revisionisté poukazováním na změněné poměry v moderním kapitalismu. Tvrdili, že novodobý rozvoj výrobní techniky změnil vztahy v kapitalistickém systému, vztahy hospodářské a sociální, oproti době, kdy Karel Marx a Bedřich Engels psali svá vědecká díla. Revisionisté se snažili líčit revoluční učení Marxe a Engelse jako dějinným vývojem překonané a snažili se vydávat revisionismus za novodobé, „moderní učení socialismu.

Takový byl „teoretický základ revisionismu, s nímž vystoupil Eduard Bernstein roku 1893 ve své knize „Die Voraussetzungen des Sozialismus a jejž pak rozváděli jeho stoupenci. To byl „teoretický základ revisionismu, znamenajícího falšování marxismu, zradu revolučních zásad marxismu a podvrhujicího pod značkou nové teorie socialismu strašný jed, jenž měl při přechodu do období vrcholných bojů dělnické třídy s kapitalismem rozkládat organismus dělnického hnutí a ochromovat jeho síly. ,

Do devadesátých let 19. století vpadla však zároveň ta nesmírně významná událost, že v r. 1894 se v Petrohradě ujal činnosti ve vůdčím ovlivňováni děl

51

nického hnutí Ruska Vladimír Iljič Lenin, který působil jako věrný zastánce revolučního učení Marxova a Engelsova a který spolu se svými bolševickými stoupenci dokazoval, že pro přechod do 20. století, do období imperialismu a pro cestu v 20. století platí v plné síle všechny základní teoretické poučky a zásady marxismu v jejich revoluční povaze. A dělnickému hnutí obrovité ruské říše a proletariátu všech zemí byla pro 20. století vyznačena cesta tím, že Lenin ve své genialitě teoreticky aplikoval revoluční marxistické učení na období imperialismu, na období monopolního kapitalismu a že učení marxismu podle potřeby, vyžadované novými momenty ve vývoji kapitalismu v období imperialismu, dále rozvinul v revolučním duchu.

Tak tedy v devadesátých letech 19. století vyvstala dvě pojetí pro cestu dělnického hnutí v 20. století, v období imperialismu. Jedno pojetí Leninovo, věrné revolučnímu marxismu a dále ho v revolučním duchu rozvíjející. A druhé pojetí revisionistické, falšující marxismus, zrazující jeho revoluční charakter, pojetí oportunistické, renegátské, v němž byly obsaženy prvky budoucího sociálšovinismu, sociálimperialismu, prvky budoucí zrádné činnosti sociální demokracie, prvky koalice soc. dem. s buržoasií, prvky spojení sociální demokracie s reakčními a imperialistickými zájmy kapitalismu.

Tato dvě pojetí cest pro dělnické hnutí v 20. století vyvstávala v devadesátých letech 19. století i před dělnickým hnutím v naší zemi. Aby v naší zemi byly do dělnického hnutí zanášeny protimarxistické revisionistické myšlenky, o to se starali nejen přímí čeští soc. dem. propagátoři Bernsteinova revisionismu, ale o to se staral i profesor filosofické propedeutiky na pražské universitě, profesor T. G. Masaryk. Poněvadž čeští soc. dem. revisionisté nebyli podle jeho soudu schopni napsat spis, bojující proti revolučnímu marxismu a propagující teorie a myšlenky Bernsteinova revisionismu, chopil se této úlohy on, T. G. Masaryk, eklektik měšťácké filosofie a nábožensky založený člověk, a napsal v devadesátých letech knihu, která vyšla r. 1898 a nesla název „Sociální otázka. Je to kniha, v níž jsou sebrány a vyjádřeny všemožné nepřátelské výpady proti marxistickému učení a v níž jsou v českém podání traktovány teorie a myšlenky revisionismu Eduarda Bernsteina, který si také po vydání Masarykovy „Sociální otázky tuto knihu velmi pochvaloval a vydával ji za doklad toho, jak se myšlenky revisionismu ujaly v Čechách a jak vlivně mohou zapůsobit na vývoj českého dělnického hnutí. Svojí knihou „Sociální otázka se T. G. Masaryk na konci 19. století a na počátku 20. století etabloval ve své činnosti jako nepřátelský odpůrce marxismu, jako bojovník proti světovému názoru dělnické třídy, jako nepřítel revolučního dělnického hnutí, jako nepřítel socialismu a jako do hloubky své duše přesvědčený a do základů svého myšlení oddaný služebník světového názoru a třídní ideologie buržoasie. Svojí knihou „Sociální otázka, vydanou r. 1898, vyznal T. G. Masaryk na přechodu do 20. století, na přechodu do období imperialismu své filosofické, své ideové a své

52

politické krédo, jež řídilo všechny jeho pozdější kroky, jež řídilo jeho činnost v českém politickém životě, jež předurčilo jeho spojení s imperialistickými kruhy za první světové války, jež předurčilo jeho nepřátelský postoj k Velké říjnové socialistické revoluci, jež předurčilo jeho kontrarevoluční aktivitu v první době Čsl. republiky, v prosinci r. 1920, a jež předurčilo jeho poslání v čele čsl. republiky, v čele buržoasní republiky a jeho důsledné exponování e v nepřátelském boji proti naší komunistické straně a proti Sovětskému svazu. Pojednejme nyní o tom, jak se vyvíjela politika české buržoasie od počátku 20. století.

53

III

POLITIKA ČESKÉ BURŽOASIE V DOBĚ RAKOUSKOUHERSKA

KRAMÁŘ A MASARYK

ŠVEHLA, ŠRÁMEK, KLOFÁČ

Můžeme říci, že politiku české buržoasie od počátku 20. století představoval ve své osobě dr. Karel Kramář. Tento domýšlivý vůdce buržoasní mladočeské strany byl od počátku pojat ctižádostivou aspirací, že bude uznán za vůdce národa, jako tomu bylo u vůdců staročeské buržoasní strany Palackého a Riegera, jejichž novodobým zákonitým nástupcem se domníval být. Avšak tato čest byla dru Karlu Kramářovi národem upírána. Vzpomeňme, jaký boj byl sveden o to, kdo má mluvit při odhalení pomníku Františka Palackého v Praze, zbudovaného u mostu přes Vltavu, který nese jméno Palackého. Bylo to v r. 1912. Slavnostní odhalení pomníku Palackého se konalo u příležitosti VI. všesokolského sletu v Praze v červenci r. 1912, který probíhal ve znamení velezrádných protirakouských nálad a ve znamení manifestací pro všeslovanské bratrství. Za těchto okolností bylo národem odmítáno, aby při slavnostním odhalení pomníku Františka Palackého mluvil dr. Karel Kramář, který v tu dobu, naplněnou již předtuchou blížící se světové války, prováděl nejintensivněji svoji prorakouskou politiku, českým národem svorně odmítanou. I c. k. rakouské úřady pak napomáhaly tomu, aby při odhalení pomníku Palackého v Praze r. 1912 mluvil dr. Karel Kramář a aby jeho vystoupením byl ve veřejnosti RakouskoUherska i před zahraničím paralysován velezrádný, protirakouský a všeslovanský ráz VI. všesokolského sletu. Jen s pomocí c. k. rakouských úřadů a po zásahu vídeňské vlády mohl dr. Karel Kramář při odhalení Palackého pomníku mluvit.

Svrchovaná domýšlivost, která charakterisovala osobu dr. Karla Kramáře i jeho veřejnou a politickou činnost, se projevila v tom, že Kramář byl zvykly po celý svůj život zaměňovat třídní zájmy buržoasie se zájmy národa. Kramař

54

měl ve svých ústech jen samý národ a „nic než národ. Nikdy nemluvil o buržoasii, o kapitalistech, k nimž patřil svým postavením a svým životem a jejichž zájmy hájil jako nadevše vyšší. Vždy vystupoval jako národovec.

Teprve když Kramář byl po své smrti v r. 1937 pochováván, pronesl nad hrobem tehdejší čsl. ministerský předseda dr. Milan Hodža o Kramářovi tato slova: „Zemřel velký český buržoa.

I v zájmu obohacení vašich historickopolitických znalostí chci uvésti něco bližšího o dru Karlu Kramářovi. Byl to syn stavitele Petra Kramáře z Vysokého u Jilemnice. Tento původ a dědictví po otci by nevysvětlovalo to, že dr. Karel Kramář se stal velkým boháčem, že patřil k velkofabrikantům, že byl majitelem textilní továrny v Libštátě na Semilsku a spolumajitelem jiných fabrik, vlastněných i německými kapitalisty. O tomto zbohatnutí dra Kramáře rozhodlo obrovské věno, které vyženil, když si vzal za manželku mimořádně bohatou ruskou ženu.

Dr. Karel Kramář, který si vždycky zakládal na tom, že studoval na universitě ve Frankfurtě v západním Německu a že tam poslouchal německého národohospodáře prof. Wagnera, tvořil politicky na konci 19. století nejprve samostatnou trojici s T. G. Masarykem a dr. Josefem Kaizlem, který se stal později ministrem v Rakousku. Tato trojice, vydávající časopis „Atheneum, sledovala program blízký pozdějšímu t. zv. masarykovskému realismu. Kramář začal tedy svoji politickou činnost tím, že byl názorově spřízněn s Masarykem, s realisty. Tyto styky s realisty vysvětlují také to, že když se Kramář v r. 1897 ženil na Krymu se zmíněnou již bohatou ruskou ženou, byl mu na svatbě svědkem básník J. S. Machar, který pak v r. 1898 vydal svoji knížku „Mé vzpomínky na Krym. Druhým svědkem při Kramářové svatbě na Krymu byl později známý vynikající dramatický spisovatel dr. Arnošt Dvořák.

Za poslance do rakouské říšské rady kandidoval dr. Kramář jako mladočech, stejně jako T. G. Masaryk, o němž prof. dr. Albín Bráf ve svých pamětech píše, že krátce před ohlášením kandidátů Masaryk ještě sliboval kandidovat za staročechy, ale druhého dne se ukázalo, že dal za zády staročechů slib mladočechům, za něž pak T. G. Masaryk kandidoval.

Staročeši přestali tehdy již mít konjunkturu a mladočeši přímo rozdrtili staročeskou stranu po t. zv. „punktacích v r. 1891, které těžce kom pro mi to valy Riegerovu politiku. Tehdy se říkalo, že „Rieger prodal národ za štamprli koňaku. Tou štamprlí koňaku měla být sklínka, kterou si Rieger připíjel s císařem Františkem Josefem I. po stvrzení českoněmecké dohody vymezené v „punktech. Bylo již uvedeno, že mladočeši se vyznačovali radikalismem v nacionálním smyslu i v demokratickém smyslu. Ve znamení této své politiky mladočeši v bouřlivých devadesátých letech položili plně na lopatky Riegera s jeho konservativní politikou.

55

Avšak na doklad toho, jak se při přechodu do 20. století, do období imperialismu, změnila mnohá kriteria a jak i česká buržoasie přímo rychlostí přemetu opouštěla názory, platné v období konkurenčního kapitalismu, na doklad toho možno uvést, co udělal Kramář na počátku 20. století s mladočeskou stranou, která v devadesátých letech porážela Riegerovu konservativní politiku ještě nacionálním radikalismem.

Na počátku 20. století se Kramář rozešel s realisty a s T. G. Masarykem, kterého nechal mluvit o příchodu „světové mravní krise, a chopil se vedení mladočeské strany. Kramář úplně přeměnil charakter této strany a dal jí i nový název „Národní strana svobodomyslná. Mladočeská strana se stala stranou podobného typu, jaký v té době i v druhých zemích přejímaly buržoasní liberální strany. Kramář vždy říkal, že mu byla příkladem ruská strana „kadetů, buržoasně liberální strana, vedená Miljukovem.

Politice své strany dal dr. Kramář v poměru k vídeňské vládě a v poměru k rakouskouherské říši takovou orientaci, která odpovídala novým vztahům v epoše imperialismu. Myšlenka státní samostatnosti českého národa i v podobě uskutečnění t. zv. českého státního práva byla plně opuštěna veškerou českou buržoasií, která se při postupujícím vzrůstu své hospodářské síly zaměřila nikoli na boj s německorakouskou buržoasií, nýbrž na spolupráci s ní a na srůst s ní v hospodářských zájmech. A smyslem Kramářovy politiky bylo usilovat o zvyšování podílu českého kapitalismu při rozmachu kapitalismu v měřítku celé rakouskouherské říše, která se od počátku 20. století viditelně přeměňovala z někdejší dynastickofeudální říše v imperialistickomilitaristickou říši, v jejíchž základech ovšem ničivě působily nesčetné vnitřní rozpory.

Je známo, jak se za těchto nových poměrů měnil i vnější ráz celého života v českých zemích. S českými měšťáky se děla ta rychlá proměna, že odhodivše havlíčkovskou čamaru a všechny znaky českého lokálního patriotismu, začali se cítit příslušníky velké říše, velmocenské říše rakouskouherské, a začali i na císaře a habsburskou dynastii pohlížet shovívavě a se sympatiemi, asi jako se to naučila v poměru ke králi a královské rodině anglická buržoasie.

Tehdy se čeští měšťáci začali odrozovat všemu česky typickému, všemu domácímu a lidově národnímu. Čeští měšťáci se předháněli v napodobování rakouskoněmecké noblesy. A pražští měšťáci se snažili napodobit velkoměstský život Vídně, a to ve všem, v mravech, v hýření, v módě a i v umění, hlavně ve výtvarném umění a v architekturním slohu. V Praze vítězila vídeňská secese a v jejím slohu se v Praze stavěly nové budovy, v nichž se vnitřní úprava vyznačovala převahou žluté a zlatisté barvy jako barvy bohatství, jako barvy parasitního mamonu a zároveň jako jedné barvy z černožlutého praporu rakouskouherského mocnářství. Z té doby pochází budova pražského Obecního domu, jež byla nejokázaleji stavěna v secesním slohu. V tomto slohu byl na Václavském náměstí vystavěn hotel „Šroubek, který se po vystavění jmenoval

56

„Arcikníže Štěpán. Dále pak hotel „Central v Hybernské ulici a pod. Svůj styl té doby dostala i budova Hlavního nádraží v Praze. Čeští měšťáci začali tehdy i nóbl oddychat. Dříve jezdili na letní byt do Dobřichovic a do Řevnic nebo do Potštýna v Orlických horách. Nyní už začali jezdit k moři „do Abazzie a do druhých letovisek na březích a ostrovech Jaderského moře.

A je zajímavé v retrospektivě sledovat, jak z někdejších českých měšťáků vyrůstali pozdější čeští mnohonásobní milionáři, kapitalističtí velkoboháči a oligarchové čsl. finančního kapitálu.

Lenin nás poučil o tom, že finanční kapitál vyrůstá z dvojích kořenů. Bud tak, že průmyslový kapitalista giganticky mohutní za monopolistického charakteru kapitalismu a zmocňuje se i různých peněžních a finančních ústavů, i bank, aby v nich měl příslušenství svého průmyslového kolosu. Tak tomu bylo v Americe s Rockfellerem, Carnegiem a pak s Fordem, Dupontem a pod. Tak tomu bylo s členy „rady bohů v západoněmeckém železářském, ocelářském a zbrojařském průmyslu. Tak tomu bylo pak s průmyslovými kapitalistickými monopolisty á la Kruger, Coty a Baťa. Anebo bankovní kapitál umí tak hromadit peněžní prostředky, rozvinout je a operovat jimi, aby byl schopen nejrůznějšími způsoby zmocnit se vlády nad průmyslovými podniky a druhými hospodářskými a výdělečnými podniky všeho druhu. Finanční kapitál se tu etabluje v podobě bankovních magnátů, kteří početně představují ve všech kapitalistických zemích významnou složku v oligarchii finančního kapitálu a mnohde její vedení.

Za první republiky jsme již viděli československý kapitalismus v jeho vrcholném vývojovém stadiu, v jeho vrcholném parasitním stadiu, v tom stadiu vlády oligarchie finančního kapitálu, v němž se čsl. velkoburžoasie provinila i nejbídnější zradou na národu a vlasti a v němž bylo předurčeno, že čsl. kapitalismus brzy již zahyne, což se pak stalo po r. 1945 a po r. 1948. Avšak je jistě zajímavé vracet se k poučení, že čsl. finanční kapitál vyrůstal převážně z kořenů bankovního kapitálu. Bylo o tom rozhodnuto již dávno, na počátku 19. století, když tehdy kapitalismus nastupoval k svému rozmachu. Řekli jsme již, že v době svého obrození na počátku 19. století měl náš národ takové sociální složení, že v něm nebylo zámožných vrstev, jichž byl národ náš zbaven po Bílé hoře a ve dvou staletích temné moci rakouskoněmecké nadvlády.

V době národního obrození nebylo českých šlechticů, ani českých boháčů, ani českých velkoobchodníků a jiných podnikatelů. Když česká buržoasie na počátku 19. století startovala k svému rozvoji, musila startovat ve velmi skromných a chudých poměrech. Již tím bylo rozhodnuto o tom, že se musila jen dívat, jak němečtí kapitalisté zakládají ve velkém počtu své průmyslové podniky v českých zemích, při čemž německé průmyslové podniky rostly v českých zemích v počátečním rozmachu kapitalismu vskutku jako houby po dešti.

57

A rostly nejen v německém nacionálním území, ale poněvadž Němci v Rakousku vládli, rostly i v českém nacionálním území. Vrozená inteligence českých lidí, vzdělanost i prostého českého lidu, jeho kulturnost, vlohy jeho synů a dcer, tyto cenné vlastnosti českého národa byly využívány německými fabrikanty, kteří v českých oblastech budovali své továrny a z potu českých dělníků bohatli. V t. zv. grtinderském období kapitalismu mohli němečtí kapitalisté úspěšně startovat v našich českých zemích k své pozdější průmyslové moci, poněvadž mezi Němci byli na počátku 19. století bohatí lidé, schopní se pustit do průmyslového podnikání; a byli buď z českých zemí, nebo přišli z Vídně a z druhých německých území Rakouska. A tak, zatím co němečtí kapitalisté založili již desítky továren textilních, sklářských, papírenských, chemických a pod. a zatím co němečtí kapitalisté zakládali v českých zemích již i velký průmysl, otevírali šachty uhelné i rudné, zatím co v r. 1828 založili Vítkovické železárny, pak Karlovu huť, pak Poldinu huť a Pražskou železářskou, pak brněnské strojírenské závody, pak Škodovy závody v Plzni, pak i různě veliké strojírenské závody v Praze, pak i chemické závody na Ustecku a pak zase při účasti kapitálu z Vídně na Ostravsku závody pozdější Báňské a hutní společnosti a pak vagónky na Smíchově, ve Studence, v Kopřivnici atd. Zatím co němečtí kapitalisté takto budovali svou velkou průmyslovou moc v českých zemích, zůstávali čeští kapitalisté daleko pozadu a musili vynakládat všechen důmysl, aby mohli na uplatnění v rozmachu kapitalismu pomýšlet.

Česká buržoasie i ještě let šedesátých, sedmdesátých a ještě pozdějších — to nebyli fabrikanti, průmysloví a obchodní podnikatelé, nýbrž to byli bohatnoucí čeští advokáti, bohatnoucí čeští hostinští, bohatnoucí čeští živnostníci a obchodníci a bohatnoucí sedláci. A možnosti k pozdějšímu většímu uplatnění se české buržoasie v rozvoji kapitalismu byly vytvářeny tím, že se v záložnách a spořitelnách soustřeďovaly peníze z úspor malých českých měšťáků a z úspor malého českého lidu. Z malých pramínků peněz vznikaly již rybníčky a stále větší rybníky uspořených peněz, až z nich vyrostly již zdroje peněžního kapitálu a čeští měšťácí již mohli založit české banky. Pro rozdílný vývoj německého kapitalismu a českého kapitalismu v druhé polovici 19. století je jistě charakteristické, že zatím co v r. 1859 byly v Plzni založeny Škodovy závody jako průmyslový podnik těžkého strojírenství, který byl financován německým kapitálem a dosáhl pak obrovité velikosti, byla v r. 1868 založena v Praze česká banka jména „Živnostenská banka. Vznikala jako vkladní a úvěrní peněžní ústav ve spojem s českými živnostmi. Avšak z těchto skromných počátků pak vyrostla v největší a nejmocnější českou banku, která měla předurčeno představovat pak božskou mocnost československého kapitalismu za první republiky a nejvlivnějšího činitele československého finančního kapitálu.

A „Živnostenská banka se chopila dravě svého poslání v rozvoji českého kapitalismu, když spolu s přechodem do období imperialismu se česká buržoasie

58

postavila na základnu rakouskouherské říše, aby se tu uplatnila vedle buržoasie německé a ve spolupráci s ní. A zatím co dr. Kramář v čele své národní strany svobodomyslné dělal positivní politiku v poměru k Vídni a v poměru k rakouskouherskému mocnářství, využívala své konjunktury „Živnostenská banka již v čele s drem Jaroslavem Preissem. Kramář a Preiss se stali osobnostmi symbolisujícími éru positivního poměru české buržoasie k RakouskoUhersku. A mluvímeli o počátku českého finančního kapitálu, který se pak vyvinul ve vrcholnou složku kapitalistické moci v Československé republice, můžeme říci, že „na počátku — byl Preiss.

Dostal jsem jednou do ruky brožuru, kterou napsali Jaroslav Preiss a Alois Rašín ještě jako „J.U.C., ještě jako mladí studující práv. Pojednávala o různých názorech na socialismus. To již Preiss a Rašín jako příslušníci mladé generace z bouřlivých devadesátých let směřovali ve znamení obdivu pro moderní kapitalismus — do tábora české buržoasie, ačkoli jinak vyšli z velmi chudých poměrů. Z dra Jaroslava Preisse vyrostl pak vrchní ředitel Živnostenské banky. Její správní radě dělal předsedu zakladatel bohaté rodiny Mastných, z níž pak pocházel známý čsl. velvyslanec v Berlíně ve dnech Mnichova r. 1938 dr.Vojtěch Mastný. Tento dr. Vojtěch Mastný nám sice v době před Mnichovem vyprávěl, že při jednom slyšení u Hitlera měl chuť „fuhrera zastřelit, když se na něho v záchvatu vzteku Hitler vrhl a začal ho docela kopat, ale neučinil to a 30. září r. 1938 o jedné hodině ranní pospíchal letadlem přivézt do Prahy mnichovský diktát, podepsaný Hitlerem, Mussolinim, Chamberlainem a Daladierem. Provázel ho tehdy dr. Masařík, který byl za života T. G. Masaryka sekretářem v jeho kanceláři. To říkám jen tak příležitostně v souvislosti se zmínkou o tom, že předsedou správní rady „Živnostenské banky byl v minulosti zakladatel bohaté rodiny Mastných, při čemž lze podotknout, že dotyčný dr. Vojtěch Mastný, pobírající za protektorátu pensi jako bývalý čsl. velvyslanec, se stal před koncem války také předsedou správní rady Živnostenské banky a byl jím až do května r. 1945.

Preiss se staral vehementně o rozmach klientely Živnostenské banky již v době RakouskoUherska. Je známo, že Živnobanka měla tehdy své filiálky ve Vídni, v Terstu, v Lublani, v Záhřebe a v druhých místech rakouskouherské říše. Vedle Živnobanky působily již v době rakouskouherské říše i druhé české banky, mající sídlo v Praze, jako Pražská úvěrní banka a banka „Bohemie, která za první republiky měla aféru, v níž byl kompromitován starosta Čsl. obce sokolské známý dr. Josef Scheiner, a o které jsme my, komunisté, po r. 1945 zjistili, že před první válkou dostala od carské vlády milionovou podporu na určité účely, ale využila těchto peněz ve svém běžném provozu. Dále tu již byla před válkou „Agrární banka vedená agrárníkem ředitelem Svobodou; a pak tu ještě byla Zemská banka, Hypoteční banka a ještě jiné české peněžní a úvěrní ústavy a spořitelny, jako Česká spořitelna

59

a Pražská městská spořitelna atd. Pokud jsem ve spojení s Preissem učinil zmínku o Aloisů Rašínovi, nutno tuto zmínku doplnit tím, že dr. Alois Rašín se stal velkým, bohatým advokátem s kanceláří v Žitné ulici v Praze II; byl od r. 1911 mladočeským poslancem v rakouské říšské radě a byl to vždy nejbližší druh Kramářův a Preissův.

Ze všeho toho, co jsem uvedl, vyplývá, že český kapitalismus se snažil proniknout na slunce a k možnosti širšího dechu již v době Rakouska a že využívání konjunktury hospodářských možností v měřítku celé rakouskouherské říše v letech před první světovou válkou učinilo zvláště ze Živnostenské banky nadějného činitele českého bankovního kapitálu. Čeští kapitalisté nemohli ovšem za RakouskoUherska pomýšlet na to, aby se nějak významně uplatnili ve sféře průmyslového kapitálu, poněvadž průmysl všeobecně a zvláště pak těžký průmysl měli v rukou němečtí kapitalisté. Ti hospodářsky vládli v českých zemích ve všech vyšších polohách a dávali tuto svoji průmyslovou moc do služeb i německých nacionálních výbojů.

Nelze však myslit, že by čeští kapitalisté nezaznamenali výsledky i v průmyslovém podnikání za RakouskoUherska. Pokusili se o štěstí v těch oblastech průmyslové výroby, ve kterých kapitalismus startoval jako v nových, a vybírali si pro své průmyslové podnikání ty úseky, ve kterých se němečtí kapitalisté ještě nezavedli. A tak zvláště v oboru průmyslové výroby zemědělských strojů se čeští kapitalisté úspěšně etablovali. Byla již před první světovou válkou známá továrna na výrobu hospodářských strojů firmy Knotek v Jičíně a firmy Melichar v Brandýse. Před první světovou válkou již existovala v Prostějově továrna firmy „Wichterle a Kovařík. Ve Slaném vyráběla pluhy, orající za pomoci parních lokomobil, firma Michl. Známá již byla firma Vichr v Radotíně, Wiesner v Chrudimi. Svoji slávu měla Křižíkova výroba elektrotechnických přístrojů a uhlíkových lamp. A světové slávy dobyla již před první světovou válkou česká automobilka „Laurin a Klement v Mladé Boleslavi, jejíž růst od montování velocipédů přes výrobu motocyklů až k výrobě automobilů světové značky jsem sledoval od chlapeckých let jako rodák z Kosmonos u Mladé Boleslavi, při čemž podotýkám, že továrna na výrobu proslulých kosmonoských šátků s natištěnými vzory byla v německých rukou.

Císař František Josef I. povýšil do šlechtického stavu z českých fabrikantů jen jednoho, Cyrila Bartoně z Náchoda, majitele textil, továren. Jmenoval ho rytířem, takže se Bartoň psal „Cyril Bartoň, rytíř z Dobenína, který si koupil zámek ve Zbraslavi a v Náchodě si postavil svůj nový zámek pod vévodícím náchodským zámkem patřícím knížatům SchaumburgLippe. Císař jmenoval Bartoně jen rytířem, ačkoli současně jmenoval barony všechny německé fabrikanty, povýšené do šlechtického stavu. Musím se přiznat, že jsem se dlouho, ještě jako redaktor komunistických novin, domníval, že píšemeli o „textilbaronech a „uhlobaronech, je to jen používání jakéhosi charakteristického

60

přízviska. Teprve později jsem zjistil, že císař František Josef I. zvláště u příležitosti šedesátin své vlády v r. 1908 jmenoval hromadně mnoho německých velkokapitalistů barony. A tak textilbarony byli jmenováni Liebig, Leitenberger, Klinger, Ginzkey atd.; a uhlobarony se stali Rotschild, Guttmann, Weinmann, Petschek atd. Baronem se stal i majitel několika závodů na výrobu vagónů Ringhoffer.

Vedle těchto německých velkokapitalistů, povýšených většinou do šlechtického stavu, se za RakouskoUherska snažili uplatnit podnikaví čeští kapitalisté. Uveďme jiný příklad rozvoje českého kapitalismu v době rakouskouherské říše. A to ten příklad, jak z malého českého ševče vyrůstal již za Rakouska v budoucího průmyslového giganta Tomáš Baťa, který z počátku ševcoval spolu se svým bratrem Antonínem Baťou, jehož synem byl Jan Baťa.

Chudáci ševci ani netušili, jak si sami připravovali svoji hromadnou smrt, když před první světovou válkou přejímali do rozprodeje v městech a ve vsích žluté plátěné polobotky, vyráběné Baťou ve Zlíně a svými cenami tak levné, že byly bez konkurence. Ševci myslili, že jde o výjimečný pár letních botek a že si jejich rozprodejem něco přivydělají ke svým hubeným výdělkům z pracné rukodílné výroby. Avšak Baťa rostl a ševče polykal jako bumbrlíček. Dodávky pro rakouský vojenský erár za první světové války pomohly Baťovi již značně rozšířit průmyslovou výrobu bot a založit ve Zlíně podnik, který později vyrostl v obrovského chrliče bot všech druhů, který, když byl schopen za cenu zničení existence všech ševců uspokojit veškerou vnitřní československou potřebu bot, se pohotově zařídil na výrobu bot téměř pro celý svět. A nebylo to zázračné dílo nějaké osobní geniality Baťovy, jak to bylo líčeno v různých legendách, nýbrž byl to prostý triumf vysoce mechanisované průmyslové výroby, jejímž levným výrobkům nemohli při rukodílné výrobě konkurovat ani ševci u nás, ani pak ševci v druhých zemích Evropy, Asie, Ameriky, Afriky, Austrálie. Takovýto přechod od rukodílné výroby k vysoce mechanisované průmyslové výrobě se všemi důsledky hromadného ničení živností a obrovského nakupení kapitálu byl možný v nové době jen anebo zejména v oblasti spotřebního průmyslu, kde se pro hromadnou potřebu mnoho věcí vyrábělo a ještě vyrábí rukodílně. Baťismus nebyl také nějakým „nadkapitalismem, vymykajícím se kapitalistickým výrobním vztahům, kapitalistickým hospodářským poměrům a kapitalistickým hospodářským krisím. Tomáš Baťa, jak známo, končil svůj život ve zříceném letadle právě za zoufalé situace svého velkopodniku, strženého do zkázonosného víru kapitalistické hospodářské krise. Pozdější vývoj plně rozbil všechny legendy o Baťově genialitě. Ukázalo se, že Baťova genialita spočívala v tom, že za Baťu myslily tisíce inženýrů, techniků, dělníků zlepšovatelů, racionalisátorů, novátorů a vynálezců, kteří organisaci společenské výroby v oblasti výroby obuvi svým důmyslem stále zdokonalovali a hnali ku

61

předu pro zisky a slávu Baťovu a kteří to dnes za změněného hospodářského řádu a změněných sociálních poměrů činí ještě úspěšněji pro rozmach socialistické akumulace a pro slávu vítězného socialismu. A tak to bylo pak i s podniky Nehery, Rolného, Kunerta a s druhými giganty novodobého spotřebního průmyslu.

Vraťme se však znovu k politické činnosti dra Kramáře, který všechno to co bylo uvedeno o rozmachu síly českého kapitalismu a vzestupu úrovně české buržoasie za Rakouska v době před první světovou válkou, přičítal za zásluhu sobě, své „positivní politice, politice kladného poměru k Vídni a k rakouskouherské říši. Kramářova „positivní politika se projevovala v tom, že mladočeští poslanci v rakouské říšské radě hlasovali pro státní rozpočty vídeňské vlády a i pro vojenské úvěry požadované na přípravu rakouskouherské armády k válce. Poslanci Kramářovy strany byli často jmenováni císařem ministry. A byli členy vídeňské vlády bud jako čeští ministřikraj ani, nebo byli pověřováni řízením některých resortů. Ministry se stali na př. JUDr. Bedřich Pacák, JUDr. Josef Fořt, prof. dr. František Fiedler a j. Při návštěvě vyšehradského hřbitova můžete vidět hroby sej mény těchto bývalých českých ministrů z doby Rakouska, neboť česká buržoasie pokládala za nutné je pochovat vedle Slavína, vedle hrobů národních českých spisovatelů, umělců a vědců. Na Vyšehradě je také pochován dr. František Ladislav Rieger, který jako vůdce staročechůjako zeť Palackého a o Rakousko zasloužilý český politik v r. 1903 umíral také povýšen do šlechtického stavu. Umíral jako svobodný pán, jako baron. Na Vyšehradě je také pochován prof. dr. Albín Bráf, který byl v r. 1912 ministrem orby v rakouské vládě a který byl spřízněn s Riegerovou rodinou. V éře Kramářovy „positivní politiky byli jmenováni také čeští dvorní radové a tajní radové Jeho Veličenstva. Rytířem byl jmenován též známý český právní vědec prof. dr. Antonín Randa, s jehož rodinou se spříznila rodina Krulišů, z kteréžto rodiny pak pocházel známý exponent průmyslové moci Živnobanky a vedoucí činitel v „Báňské a hutní společnosti — KrulišRanda.

Charakterisování politické činnosti dra Karla Kramáře by nebylo úplné, kdybychom neuvedli, že svoji positivní politiku v poměru k rakouskouherské říši spojoval se svojí rusofilskou politikou, se svojí carofilskou politikou. Řekl jsem již, že Kramář hlásal t.zv. neoslavismus, novoslovanství. Chtěl, aby ze slovanských národů RakouskoUherska vyšly snahy o to, aby se RakouskoUhersko, mající slovanskou většinu obyvatelstva, odklonilo od spojenectví s Německem a navázalo spojenectví s Ruskem, při čemž toto spojenectví mělo působit i na slovanské národy Balkánu a přitáhnout je k RakouskoUhersku. V r. 1913 se konal v Sofii sjezd neoslavistů z RakouskoUherska, Ruska a balkánských zemí, na němž program novoslovanství rozvinul dr. Kramář. Kramář působil na císaře Františka Josefa I., aby v zájmu záchrany své habsburské říše rozvázal spojenecký svazek s německým císařem Vilémem II.

62

a aby se sblížil s ruským carem Nikolajem II. Kramář chtěl při tom dělat prostředníka. Neboť jako manžel bohaté ruské ženy si Kramář postavil na Krymu luxusní vilu, položenou na břehu moře a postavenou v blízkosti Livadie, kde v létě pobýval se svojí rodinou ruský car Nikolaj II. Takže, když carská ekypáž vozila cara na projížďku cestou na krymském pobřeží Černého moře, setkávala se s touto carskou ekypáží nutně i ekypáž vezoucí dra Kramáře a jeho ženu Naděždu.

Kramář, člověk zvlášť vysoké postavy, s krátce střiženým ježkem na hlavě a s bradkou, byl člověk nejvýš ctižádostivý a dělal ze sebe sám velkou osobnost, čekající na holdování. Chování měl víc než aristokratické. V humoristických a satirických listech se mu říkalo „Karel Velikánovič.

Úzké vztahy Kramářovy k carskému Rusku jsou vysvětlením toho, co by se jinak mohlo zdát nelogické při dlouholeté rakušácké loyální a positivní politice Kramářové, totiž, že dr. Karel Kramář byl spolu s drem Aloisem Rašínem v r. 1915 rakouskou vládou zatčen, vězněn a odsouzen k trestu smrti. Kramář nebyl rakouskou vládou stíhán proto, že by snad usiloval o osvobození Čechů a Slováků z pout rakouskouherské monarchie a že by snad usiloval o uskutečnění samostatného čsl. státu.

Nikoliv! To mu nebylo kladeno za vinu rakouskou vládou, která vždy oceňovala význam Kramářovy „positivní politiky. Nýbrž: v procesu proti dru Karlu Kramářovi hrál svoji úlohu úvodník, jejž Kramář napsal na jaře r. 1915 do nedělních „Národních listů. V tomto úvodníku Kramář napsal, že jeho snahou vždy bylo, aby se RakouskoUhersko odklonilo od spojenectví s Německem a aby se spojilo se slovanským Ruskem, avšak poněvadž se tak nestalo a RakouskoUhersko vstoupilo do války po boku Německa a spolu s Německem vede válku proti Rusku, nemohou Slované RakouskoUherska tuto válku podporovat. V tom byla shledána rakouskou vládou velezrada, pro kterou byli Kramář a Rašín odsouzeni k trestu smrti. Otec satirického básníka Jiřího Haussmanna, se kterým jsem chodil do malostranského gymnasia, a to JUDr. Jiří Haussmann, byl za první světové války rakouským justičním důstojníkem a v této hodnosti asistoval v r. 1915 při zatýkání Kramáře v jeho vile na Mariánské baště. Ten nám jednou vyprávěl, že Kramářovi byly kladeny za vinu jeho styky s hlasateli slovanské vzájemnosti v Rusku, jakož i styky se zahraničními přáteli českého národa, ku př. s prof. Arnoštem Derúsem. A JUDr. Jiří Haussmann jako asistující vojenský auditor měl před soudem vypovědět, zda měl dojem, že dr. Kramář četl časopis „La Nation Tchěque, vydávaný prof. Denisem v Paříži a zaslaný Kramářovi. JUDr. Jiří Haussmann odpověděl, že neměl ten dojem. A mladý Jiří Haussmann, satirik i doma v rodině a při kritice svého otce, k tomu dodal, že pro tuto výpověď „tatínek dělal pak kariéru v republice a přes funkci presidenta Vrchního zemského soudu v Praze se stal v republice na krátký čas ministrem spravedlnosti, ačkoli, jak říkal „Georges, byl za Rakouska a v době války nejloyál

63

nějším Rakušanem a maminka, paní Haussmannová, byla důvěrně spřátelena s ženou c. k. místodržitele hraběte Coudenhovea, známou pod jménem „Černá Mary.

Jak známo, u dr. Karla Kramáře a dr. Aloise Rašína nebyl rozsudek smrti proveden. V r. 1917, když se již v rakouskouherské říši projevovaly účinky revolučních událostí v Rusku, byli nově nastoupivším císařem Karlem omilostněni. Rakouská persekuce udělala však z těchto představitelů české buržoasie, kteří vždycky prováděli loyální rakušáckou politiku — mučedníky jakoby boje za národní svobodu. A to se české buržoasii vr. 1917avr. 1918 vyplatilo v její snaze o hegemonii v národně revolučním hnutí čsl. lidu. Kramář se stal v r. 1918 předsedou Národního výboru a po 28. říjnu 1918 předsedou vlády republiky. Dr. Alois Rašín se stal „mužem 28. října a byl v první vládě ČSR a v následujících vládách až do své smrti r. 1923 — ministrem financí.

K té části mé přednášky, jež se týkala politické činnosti dra Karla Kramáře, nutno přičinit jeden dovětek. A to ten, že ze všeho toho, co bylo uvedeno o positivní Kramářové politice ve vztahu k rakouskouherské říši, vyplývá, že česká buržoasie v době RakouskoUherska naprosto nepomýšlela na osvobození národa z pout jeho útlaku a naprosto nepomýšlela na československou státní samostatnost. Na to z českých politiků nemyslil vskutku nikdo před první světovou válkou. Všichni čeští měšťáčtí politikové pokládali rakouskouherskou říši za historicky daný rámec pro národní život Čechů a Slováků. Národní snahy tito politikové nezaměřovali k nějakému odboji, nýbrž jen ke skromnému zvýšení národních práv Čechů a Slováků. A demokratické snahy zaměřovali k tomu, aby se vnitřní administrativní struktura rakouskouherské říše změnila v pokrokovějším smyslu. Bylo plně opuštěno i české státní právo, uplatňující nároky, jež vyplývaly z postavení českých zemí jako zemí koruny české. A ani Palackého snaha o federalisování RakouskoUherska nebyla v nové době zastávána. Jen byl stále citován výrok Palackého: „Kdyby Rakouska nebylo, musili bychom ho vytvořit, při čemž byl připouštěn výklad těchto slov i v tom smyslu, že „bychom musili Rakousko vytvořit jako káznici pro revolučně vzpurné Čechy a jako vychovatelnu pro slovanské národy.

Před první světovou válkou to byli jen hlasatelé leninského řešení národnostní otázky, kteří právo národů na sebeurčení až do odtržení vztahovali i na potlačené národy RakouskoUherska, i na český národ a na slovenský národ Dokazuje to i spis J. V. Stalina „Marxismus a národnostní otázka, který byl napsán ve Vídni r. 1913 a byl dílem hlubokého vědeckého zkou

64

maní vnitřních poměrů v RakouskoUhersku jako ve státě mnoha národností. Ze všech politických dokumentů z doby před první světovou válkou se nezvratně podává, že i T. G. Masaryk plně stál za RakouskoUherska na stanovisku zachování rakouskouherské říše a že uznával jen nutnost její vnitřní přeměny. Často byl již citován výrok T. G. Masaryka, jejž učinil, když se jednou vyjadřoval k snahám o samostatný český stát ve smyslu t. zv. českého státního práva. T. G. Masaryk tehdy řekl, že kdyby se měl uskutečnit samostatný český stát, že by to byla kuriosita, na kterou by se mohli přijít dívat černoši z Afriky.

A tento Masarykův názor vyznával vždy i dr. Eduard Beneš, pokud v době RakouskoUherska byl již politicky činný a jako mladý docent psal i politické publikace. T. G. Masaryk, Eduard Beneš a druzí t. zv. realisté zásadně odmítali revoluční snahy, směřující proti rakouskouherské říši, ať to byly nacionálně revoluční snahy, nebo demokratickorevoluční snahy. T. G. Masaryk se jako poslanec rakouské říšské rady účastnil zasedání delegací zástupců rakouské říšské rady a uherského sněmu, na nichž se projednávaly společné státní otázky rakouskouherské a otázky rakouskouherské zahraniční politiky. A ani ve vystoupeních T. G. Masaryka na zasedáních delegací nelze nalézti jeden projev, který by svědčil o jeho negativním stanovisku k zachování rakouskouherského státu jako mnohonárodního státu, jako žaláře národů.

T. G. Masaryk neměl nikdy smyslu pro revoluční význam národnostní otázky a na národní snahy českého lidu pohlížel před první světovou válkou vždycky skepticky. Masarykovi zřejmě imponovalo RakouskoUhersko jako velký stát, jako velmocenský stát, i když se v něm uplatňovala německá nadvláda vůči českému národu a maďarská nadvláda vůči slovenskému národu a i když v něm byla utlačována slovanská většina obyvatelstva.

Masarykova chladnost k českému národnímu hnutí se mnohdy vysvětlovala tím, že studoval německy, že studoval na německé vídeňské universitě, na které se stal i docentem a ze které odešel do Prahy v r. 1882, když byla v Praze obnovena česká universita.

Velmi příznačné svědectví o Masarykových národních citech obsahují „Paměti dra Albína Bráfa, uveřejněné v r. 1924. V těchto pamětech lze čísti Bráfovo líčení, jak se jednou v devadesátých letech procházel s Masarykem dlouho do noci v Holečkově ulici na Smíchově a jak byl zděšen, když mu T. G. Masaryk v rozmluvě řekl, že nevěří v budoucnost českého národa jako malého národa a že ať chceme nebo nechceme, že budoucnost patří velkému německému národu, vedle něhož český národ bude zakrňovat, až se třeba vůbec rozloučí se svým životem. Vdova po dr. Albínu Bráfovi v předmluvě k vydaným pamětem svého muže uvedla, že se šla výslovně ptát presidenta republiky T. G. Masaryka, zda dovolí, aby i jeho výroky, týkající se budoucnosti českého národa, byly

65

v Bráfových pamětech uveřejňovány, a že Masaryk neměl proti jejich uveřejnění námitek. Masaryk nemohl citované výroky censurovat, poněvadž věděl, že Bráfovo svědectví by nebylo možno zatajit. A tak T. G. Masaryk plně autorisoval své výroky, vyjadřující nevíru v budoucnost českého národa a vyjadřující nezřízené pochlebování velikosti německého národa. Přitom je známo, jak právě toto pochlebování posilovalo pocity německé nadřazenosti vůči druhým národům a pocity německé pohrdavosti vůči slovanským národům a jak právě toto pochlebování posilovalo hlasatele velkoněmeckého imperialismu, počínajíc Mommseny a Treitschky a přes Viléma II. končíc Hitlerem.

Je třeba pochopit, že názory, projevované T. G. Masarykem v době před první světovou válkou a vyznívající mnohdy jako názory germanofilské, kosmopolitní a pro náš národ urážlivé, se příčily názorům a citům zdrcující většiny národa. Proto T. G. Masaryk nepožíval před první světovou válkou nějaké větší autority v českém politickém životě. Byl pokládán za negativistického sektáře a rýpala, jenž je schopen z pouhého profesorského vrtochu se zakousnout do nějaké drobnosti a jenž je schopen ve své samolibosti pro nevýznamnou věc křivě lidi napadat a urazit hrubě třeba celý národ. Politická strana T. G. Masaryka, Česká strana pokroková, které se všeobecně říkalo „realistická strana, se etablovala jako specifická sekta politického tábora české buržoasie. Vzala si za úkol podchycovat tu část české inteligence, která byla zvlášť podivínsky založena a která svůj pohrdavý postoj k mase národa a svůj sektářský negativismus nazývala eufemisticky „realistickým kriticismem. Realisté si zakládali na tom, že často pluli „proti proudu, ale při objektivním dodatečném zkoumání zjišťujeme dnes ještě jasněji, že tím proudem, proti němuž realisté pluli, byly často normální národní city a normální lidské úvahy.

Realisté se snažili kolem sebe vzbudit zdání profesorské vzdělanosti a učenosti a tím si vynucovat apriorní respekt. Když však dnes pročítáme jejich projevy z doby před první světovou válkou, přesvědčujeme se, že to byly většinou názorově konfusní výklady, postrádající jakékoliv pevnější zásadovosti. I učedníci T. G. Masaryka pěstovali po příkladu svého učitele čirý eklekticismus filosofický a světonázorový. Nechali o sobě šířit pověst, jako by byli proti náboženským pověrám a jako by byli atheisté, a nechali se vydávat za vášnivé protiklerikální bojovníky, avšak ve skutečnosti i tu pěstovali pokrytectví. Sociologickými argumenty dokazovali učeně nutnost náboženství i v moderní společnosti. A mnozí z nich podobně jako T. G. Masaryk věřili v boha v té nejprimitivnější jeho podobě, v podobě vousatého dědečka, vládnoucího na nebesích. Většinou byli členy nějaké náboženské církve. Když nebyli katolíky, byli evangelíky a poněvadž evangelíkem byl T. G. Masaryk, snažili se evangelickou víru protěžovat jako náboženskou víru sankcionovanou realistickými filosofy, positivisty, agnostiky, skeptiky a později pragmatisty.

66

Zvláštní kejkle dělali realisté s památkou Mistra Jana Husi. Pokoušeli se z Jana Husa udělat reformistu a zbavit ho vztahů k lidové revoluci husitské a táboritské. Pokoušeli se udělat z něho theologického intelektuála, nepochopeného hlasatele mírné, reformní a evoluční cesty a nenesoucího odpovědnost za revoluční tvrdost a neúprosnost prostého husitského a táboritského lidu.

Když T. G. Masaryk v r. 1911 mluvil na Kozím hrádku, t. zn. 500 let po kázání Husově k shromážděným masám revolučního jihočeského lidu, založil svoji řeč na výkladu Husových slov „César nebo Ježíš. Každému v národě bylo vždy jasno, že terminologii v Husových projevech a v projevech husitských kazatelů nutno vždy pojímat se zřetelem k tomu, že i revoluční smýšlení ve středověké společnosti bylo vyjadřováno v pojmech a termínech náboženských. Moderní doba jde však přes tento středověký náboženský obal k podstatnému sociálnímu a politickému jádru revolučního smýšlení a revolučního cítění lidí epochy husitské a táboritské. Pojem „Ježíš měl v době Husově a v době husitského a táboritského hnutí revoluční význam. Vždyť ve jménu Krista bouřil lid po Husově kázání v Betlémské kapli proti papeži jako proti „Antikristovi. A ve jménu Krista se husitská vojska bila proti křižáckým papežským výpravám, jež český lid nazýval vojsky „Antikrista. Avšak když T. G. Masaryk a po něm realističtí kazatelé odpovídali na otázku „César nebo Ježíš? slovy „Vždycky Ježíš, dávali pojmu „Ježíš takový výklad, aby tento výklad vyzněl jako doporučování mírné, pokojné, nerevoluční, reformistické cesty i v sociálních třídních konfliktech nové doby. A pojmu „César se snažili dát takový výklad, aby tento výklad vyzníval proti „Césarovi ve smyslu odporu proti každému násilí, i proti revolučnímu násilí. A poněvadž Mistr Jan Hus razil ve svém kázání na Kozím hrádku r. 1411 heslo: „Když třeba, tak železem, snažili se toto heslo realisté vykládat tak, jako by se železem mělo jít proti těm, kdož odmítají uznat mírnou, pokojnou cestu reforem. A vskutku se stalo, že když T. G. Masaryk byl už presidentem a v nějakém svém projevu vzpomněl Husova hesla „Když třeba, tak železem, vyložil toto heslo tak, že „když třeba, má sejít železem proti komunistům.

A tu je třeba vzpomenout toho, že i dělníci byli v minulosti mnohdy nakloněni k tomu vidět v T. G. Masarykovi bojovníka pokroku. Bylo již řečeno, že v ideologickém a politickém vývoji buržoasie byla v minulosti období, kdy buržoasie zastávala pokrokové stanovisko. A tím více to platilo pro dobu RakouskoUherska, jež mělo klerikálně monarchický, copařský, zpátečnický režim, takže vůči němu zastávat pokrokové názory bylo elementárním příkazem. Týkalo se to i T. G. Masaryka.

V činnosti T. G. Masaryka bylo několik momentů, jež daly zejména vzniknout ilusím o jeho pokrokovosti. Mám na mysli Masarykovo vystoupení ve sporech o pravost Královédvorského a Zelenohorského rukopisu a pak jeho vystoupení za procesu s Hilsnerem, kdy v české zemi byl učiněn pokus

67

o rozněcování rasistického antisemitismu. Iluse o Masarykově pokrokovosti v souvislosti s těmito dvěma momenty byly v tom smyslu škodlivé, že se kriteria pokrokovosti s hlediska měšťáckého pokroku ztotožňovala s kriterii pokrokovosti s hlediska třídního, s hlediska třídního boje proletariátu, s hlediska socialistických snah dělnického hnutí. Z postoje T. G. Masaryka ve sporech rukopisných a v hilsneriádě se vyvozovalo, jako by T. G. Masaryk byl přítelem dělnictva, jako by byl blízký dělnickému hnutí a jako by byl přátelsky nakloněn socialistickým snahám dělnictva. A bylo přece jasno, že při svém postoji v obou případech T. G. Masaryk nepřestal být buržoasním ideologem, stojícím na třídní základně buržoasie, na třídní základně kapitalismu.

A tak tomu bylo i tehdy, když se T. G. Masaryk později dostával do sporů s prof. Josefem Pekařem v otázce hodnocení husitského hnutí a v otázce hodnocení pobělohorského vývoje. Bylo jasno, že ve sporech s prof. Pekařem nezastával revoluční hodnocení husitského hnutí, nýbrž zastával své měšťácké reformistické hodnocení husitství, jak ho T. G. Masaryk vždy hlásal. A bylo jasno, že když Masaryk ve sporech s prof. Pekařem odmítal kladné hodnocení pobělohorského vývoje, neučinil nic, co by zvlášť vyznačovalo jeho pokrokovost, poněvadž celý národ odmítal stanovisko prof. Pekaře, který zůstal se svými názory téměř isolován.

Bylo vinou soc. dem. předáků, že již v dávné době pomohli budit i v dělnictvu iluse o Masarykově pokrokovosti a že zastírali jeho úlohu jako buržoasního ideologa. Soc. dem. vůdci napomáhali tomu, aby pověst pokrokovosti provázela T. G. Masaryka do dalších let, až do r. 1918, kdy se T. G. Masaryk stal presidentem republiky. Huse o Masarykově pokrokovosti pomáhaly čsl. buržoasii v revolučních letech 1919—1920 a pomáhaly jí při budování ČSR jako kapitalistického státu. A ti, kdož měli tyto iluse, prožívali těžké zklamání, když se T. G. Masaryk pak ukázal být vůdčím představitelem čsl. buržoasie, když se v prosinci r. 1920 exponoval pro kontrarevoluci, když schvaloval stále reakčnější režimy čsl. vlád, když schvaloval střílení do dělníků atd.

Všechno, co bylo uvedeno, vyplynulo z toho, že v době před první světovou válkou nemělo soc. dem. dělnické hnutí ideologických bojovníků, kteří by se pustili do ideologického boje s názory T. G. Masaryka a realistů a kteří by v duchu nauk Marxe a Engelse rozbíjeli „masarykismus jako specifickou odrůdu měšťácké ideologie, schopnou obluzovat část inteligence a schopnou působit i na řady dělnického hnutí. Vždyť předáci soc. dem. strany, kteří tehdy byli již nakaženi jedem revisionismu a kteří se již uchylovali na oportumstickou cestu, pěstovali i zvláštní politické ohledy k T. G. Masarykovi, oceňujíce, jakou službu svojí „Sociální otázkou prokázal propagaci revisionistických názorů v naší zemi. A soc. dem. předáci se před první válkou starali i o to, aby realistická strana, která by se jinak při své isolaci nezmohla ani na jeden

68

poslanecký mandát, dostala mandát v tom volebním okrese, v němž kandidoval za realistickou stranu T. G. Masaryk. A jen díky tomu, že v tomto okrese soc. dem. strana odvolala svého kandidáta, mohl být T. G. Masaryk zvolen za poslance ve volbách do rakouské říšské rady v r. 1907 a v r. 1911.

Kooperační aliance oportunistického vedení soc. dem. strany a T. G. Masaryka byla v českém politickém životě před první světovou válkou všeobecně známa. Tato aliance se v politickém a ideologickém smyslu stále utužovala. Avšak tato aliance byla uvedena v kolísání, když se T. G. Masaryk krátce před první světovou válkou těžce kompromitoval v t. zv. „Švihově aféře. T. G. Masaryk se s bojovnou emfasí v r. 1913 ujal nár. soc. poslance dra Karla Švihy, který byl „Národními listy obviněn, zeje konfidentem rakouské policie a rakouských úřadů. Za Švihu se spolu s T. G. Masarykem s plnou silou bil i Václav Klofáč. Když dr. Šviha byl nár. soc. stranou donucen podat na odpovědného redaktora „Národních listů žalobu pro urážku na cti spáchanou uveřejněním obvinění, že je rakouský konfident, dostala se věc Švihova před porotu. I T. G. Masaryk se v obhajobě dra Švihy chytal toho, zda Šviha je nebo není totožný s jakýmsi Wienerem, který chodil jako konfident na policii a dostával za svoji konfidentskou činnost drobné peněžní odměny.

T. G. Masaryk se však dočkal ve své zuřivé obhajobě Švihy strašné blamáže, když se zjistilo, že dr. Karel Šviha, který se stal nár. soc. poslancem jako malý soudce a kterému na jeho panský život nestačily ani příjmy soudce a ani příjmy poslance rakouské říšské rady, že Šviha se dostal do spojení s agenty následníka trůnu Františka Ferdinanda ďEste. A dr. Karel Šviha, poslanec nacionálně nejradikálnější české politické strany, strany Václava Klofáče, se uvolil vypracovávat pro konopištského pána politické zprávy o vývoji smýšlení českého národa a různé politické denunciační zprávy o českém politickém životě a českých politických stranách. Za každou takovou zprávu dostával dr. Karel Šviha z Konopiště 10.000 rakouských korun, což mu umožnilo vést velkopanský život včetně vydržování milenek.

T. G. Masaryk byl kompromitován tím více, že v Praze svolal svoji schůzi v nezvykle velkém sále, v sále Průmyslového paláce pražského výstaviště, a na této schůzi lámal kopí za konfidenta následníka trůnu Františka Ferdinanda ďEste. O tomto následníku trůnu, který byl pak v červnu r. 1914 zabit při sarajevském atentátu, bylo známo, že si pro dobu, až bude císařem, připravoval na Konopišti různé plány pro pevnější připoutání slovanských národů RakouskoUherska k habsburské říši. Týkalo se to nejen slovanských národů sousedících se Srbskem, ale týkalo se to i Čechů. Následník trůnu František Ferdinand ďEste si chtěl již předkupovat různé české politiky ochotné sloužit jeho plánům. A hodně mu záleželo na tom, aby získal vlivného činitele v národně sociální straně, o které rakouské úřady zjistily, že měla agenturní spojení s ruskou carskou vládou i bělehradskou srbskou vlá

69

dou. Rakouským úřadům bylo také známo, odkud národně sociální strana dostala peníze na to, že pod jménem Václava Klofáče jako vlastníka mohla si vystavět hotel „Zlatá husa a že si mohla na Václavském náměstí vystavět palác „Hvězda s bohatým zařízením pro vydáváni „Českého slova. Následník trůnu František Ferdinand ďEste chtěl v duchu svých plánů vnitřně ovlivnit nár. soc. stranu. A tak se nár. soc. poslanec dr. Karel Šviha dostal do styku s konopištským pánem jako politický konfident, vysoce placený. O úloze dra Karla Švihy jako oportunistického nár. soc. politického činitele, který podlízavě nadbíhal rakouskému vládnímu režimu, nemohlo být pochyby. A když byl obviněn z konfidentství, byla cena jeho konfidentství vzata původně příliš nízko a jeho styky s pražskou policií byly vykládány v jiném významu, než jaký skutečně měly. Ukázalo se, že když dr. Karel Šviha přes pražské policejní ředitelství zajišťoval své cesty na Konopiště a kvůli tomu tam chodil, mohl být při spatření na pražském policejním ředitelství pokládán za konfidenta placeného policií a mohl být zaměňován za obyčejného konfidentíčka, kterým byl Wiener. Avšak pak se ozřejmilo, že Šviha byl konfidentem, ale ve vyšším ranku, než je policie, a že dostával také vyšší odměny, než byly odměny policejních konfidentů. Byl konfidentem politickým a byl politickým konfidentem následníka trůnu. Všechno to se ozřejmilo a také potvrdilo po r. 1918, když všechny potřebné dokumenty byly prozkoumány. Dr. Karel Šviha se také již pak nebránil usvědčení z politického konfidentství. Za první republiky žil dr. Karel Šviha pod jménem dr. Karla Ševčíka jako právní pracovník.

Švihová aféra zůstala provždy kompromitující aférou pro T. G. Masaryka. Po této aféře soc. dem. strana ochladila své vztahy k T. G. Masarykovi, jemuž vytýkala, že tak neprozřetelně se za Švihu bil a že „Národním listům, které obvinění proti Švihoví přinesly, dopomohl svým vystupováním k ještě větší prestiži, když se obvinění ukázalo správným. Soc. dem. strana také napadala Masaryka, že si za Švihový aféry padl do náruče s Klofáčem a přenesl své sympatie ze soc. dem. strany na nár. soc. stranu. To bylo již bezprostředně před vypuknutím první světové války.

Přirozeně, jakmile v r. 1914 vypukla první světová válka, ve které se srazily soupeřící skupiny imperialistických mocností a ve které šlo o nové dělení světa, bylo jasno, že k dějinnému rozhodování přijde i otázka postavení mnoha národů utlačených v říších válečných soupeřů. Když T. G. Masaryk šel v r. 1915 za hranice, nemyslil na to, že se český a slovenský národ budou osvobozovat revoluční cestou, nýbrž počítal s tím, že změny v RakouskoUhersku a spolu s nimi změna postavení českého a slovenského národa přicházejí v úvahu jen ve spojení s věcí imperialistických mocností válčících proti Německu a RakouskoUhersku. Mohl počítat na to, že nadějné je spojení této možnosti s Ruskem. A v tomto směru šly i naděje českého a slovenského lidu, jak jsme to již doložili.

70

Pravda je, že jen lid, český a slovenský lid, myslil za útlaku rakouskouherské monarchie na to, aby se z tohoto národnostního a reakčního útlaku dostal a aby se osvobodil. Jen lid, český a slovenský lid, myslil za existence rakouskouherské říše na možnost uskutečnění československé státní samostatnosti, zatím co z české buržoasie na to nemyslil nikdo. A tyto své myšlenky spojoval český a slovenský lid vždy s nadějemi v bratrskou pomoc velkého ruského národa. A když v r. 1914 vypukla světová válka a ruská vojska se dala na pochod proti RakouskoUhersku, byly naděje Čechů a Slováků v ruskou osvoboditelskou pomoc přímo živelně vzníceny. Proto se již na podzim r. 1914 pekly na Moravě koláče a husy, aby se mohly podávat očekávaným ruským vojákům, poněvadž tehdy ruská vojska v Haliči ofensivně nastupovala. A na Moravě se již šířily pověsti, že je slyšet od východu kanonádu ruského dělostřelectva a že ruská vojska velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče se blíží k Moravské bráně, aby přišla osvobodit české země.

Vývoj válečných událostí tyto naděje nesplnil, avšak vývoj světových dějin šel tak, jak s tím nikdo z válčících imperialistů nepočítal a jak s tím nepočítal ani T. G. Masaryk, který myslil, že jen ve spojení s imperialistickými mocnostmi válčícími proti Německu a RakouskoUhersku lze mluvit o možnosti změn v RakouskoUhersku.

Vývoj světových dějin šel tak, že 7. listopadu r. 1917 zvítězil v obrovské ruské říši revoluční proletariát a jeho vítězství působilo jako blesk, který ozářil celý svět. Český a slovenský lid, který své naděje v osvobození vkládal na počátku války r. 1914 ve vojska carského Ruska, ve vojska velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče, si po 7. listopadu 1917 uvědomil, že v podobě vítězství Velké říjnové socialistické revoluce se na východě udalo něco většího, něco ohromného, něco světodějinného. Československý lid si po 7. listopadu 1917 uvědomil, že z Ruska, z východu plane ohnivá zář vítězné proletářské revoluce, Velké říjnové socialistické revoluce, a že tato ohnivá zář burcuje národy RakouskoUherska, aby se vzchopily a š)y rozbít pouta staletého habsburského panství, šly rozbít rakouskouherskou říši, šly se osvobodit a šly uskutečnit své samostatné národní státy s novými sociálními řády.

Planoucí oheň Velké říjnové socialistické revoluce vyburcoval československý lid k revolučnímu národně osvobozeneckému nástupu, který vedl 28. října 1918 k vyhlášení československé státní samostatnosti. A československý lid se osvobodil a zakládal Československou republiku, když zatím se T. G. Masaryk a Eduard Beneš ještě prosebně klaněli v salonech představitelů západních mocností. 28. říjen r. 1918, den vítězného revolučního činu československého lidu, byl počátkem života ČSR — bez Masaryka a bez Beneše.

71

Česká agrární strana byla založena r. 1899. Předtím různí veřejní pracovníci a iniciativní lidé z řad venkovského zemědělského lidu se politicky většinou pohybovali v blízkosti soc. dem. strany jako strany dělníků, k nimž rolníci jako lidé práce tíhli.

Agrární buržoasie dlouho váhala, máli zakládat svoji politickou stranu. Bylo tomu tak proto, že jak staročeská strana, tak i mladočeská strana odmítaly myšlenku, aby jednotná politická strana české buržoasie byla tříštěna oddělováním měst a venkova a aby jako třídní strana buržoasie byla tříštěna po stavovské linii, jak proti tomu hněvivě vždy brojil Kramář, který i osobně jako velký fabrikant ztělesňoval velkokapitál. Z toho vyplývalo, že pokud rolníci nebyli spokojeni s politikou staročeské strany v nacionálním smyslu, neboť české rolnictvo i svojí tradicí bylo vedeno k nacionálnímu radikalismu; a pokud rolníci nebyli spokojeni ani s politikou mladočeské strany, s politikou liberálně buržoasní, prospívající zájmům českých průmyslníků, peněžníků, domácích pánů ve městech, majitelů pivovarů, velkorestauratérů a pod., jejichž zájmy Kramář hájil i na úkor zemědělců, dávali rolníci, i sociálně radikalisovaní, výraz své nespokojenosti tím, že chodili na soc. dem. schůze a solidarisovali se často s dělníky.

Mnozí pozdější funkcionáři agrární strany byli původně v sociální demokracii. A někteří přišli do agrární strany od národních sociálů. Viděl jsem na Mladoboleslavsku jeden takový názorný příklad převlékání stranických úborů. Známý pozdější agrární poslanec Jan Dubický byl jako dělník automobilky „Laurin a Klement původně sociálním demokratem, ale před jedním 1. májem přeběhl drze k národním sociálům a na národně sociální májové manifestaci 4. května již nacionalisticky štval proti internacionalismu sociální demokracie. Avšak ani v národně sociální straně Václava Klofáče dlouho Dubický nepobýval a přešel do agrární strany.

O tom, jak mnozí pozdější předáci agrární strany ve svém radikálním mládí sympatisovali se sociální demokracií, o tom by bylo možno uvést zajímavé kádrové doklady. Chci vzpomenout i jednoho vypravování o Antonínu Svehlovi a domnívám se, že toto vypravování bylo pravdivé. Když jsem jednou jako komunistický poslanec dělal hlídku u továrny bratří Podhajských v Hostivaři, jejíž dělnictvo stávkovalo, setkal jsem se tam se starším mužem, který znal Antonína Švehlu v jeho mladickém věku. A ten mně vyprávěl, že Antonín Švehla v mládí chodil nejen rád na tancovačky, kde se to pralo, ale že prý často chodil i na soc. dem. schůze a to jako sympatik. Onen starší muž k tomuto vyprávění dodával, že Švehlův otec vůbec pokládal svého syna Antonína, který brzy vypadl ze střední školy a pak již vůbec na žádné studie nešel, za nezvedeného a vkládal naděje v druhé syny, Karla, který se stal pak profesorem pediatrie na lékařské fakultě, a Jaroslava, který se stal pak advokátem. Antonínu Švehlovi prý otec často vyčinil, že chodí jako syn velkého statkáře na soc. dem. schůze a „zahazuje se svými styky se socany.

72

A podobně možno uvést, že i mezi zakladateli živnostenské strany, vytvořivší se až v první republice, a mezi jejími činovníky byli lidé, kteří před první světovou válkou a ve svém mladším věku patřili k členům a funkcionářům soc. dem. dělnické strany. Týkalo se to i Rudolfa Mlčocha, který za první republiky byl jako představitel živnostenské strany několikráte ministrem. A poslanec živnostenské strany na Ostravsku František Ostrý byl před první světovou válkou významným soc. dem. funkcionářem. Jeho jméno můžete docela číst v seznamu delegátů české sociální demokracie na basilejském sjezdu II. internacionály r. 1912.

V předhistorii České agrární strany je často uváděno jméno Alfonse Šťastného, který jako jihočeský rolnický písmák a myslitel vyznával i v sociálním smyslu velmi pokrokové názory a svojí osvětovou prací působil na mnohé rolníky. Měl také blízko k sociální demokracii. Později se tradice Alfonse Šťastného chopila agrární strana a z agitačních důvodů se snažila s Alfonsem Šťastným operovat jako s agrárním demokratem revolucionářem, jako s agrárním socialistou a téměř agrárním komunistou.

Jak jsem již řekl, při svém založení byla Česká agrární strana politickými kruhy buržoasního tábora přijímána s nevolí. Později a zvláště pak za první republiky bylo však kapitalisty oceňováno, jakou službu zájmům kapitalistického řádu a zájmům třídní nadvlády buržoasie prokázala agrární buržoasie tím, že založila svoji politickou stranu v podobě České agrární strany. Neboť v podobě této strany získala buržoasie nástroj k tomu, aby mohla pracující lid měst a venkova rozdělovat, aby mohla překážet spojení dělníků a rolníků, aby mohla rolníky stavět proti dělníkům a aby mohla apelováním na soukromovlastnické zájmy rolníků budit dojem, jako by princip soukromého vlastnictví spojoval rolníky s buržoasií proti revolučnímu socialistickému programu dělnictva a jako by zemědělský venkov byl předurčen skýtat oporu protisocialistickým snahám až do jejich kontrarevolučních důsledků.

Po založení České agrární strany r. 1899, to znamená na přechodu do 20. století, byly tudíž vyhlídky takové, že vedle klerikalismu vyvstal na venkově druhý nebezpečný nepřítel revolučního dělnického hnutí, český měšťácký agrarismus. Nebezpečí náporu tohoto nepřítele bylo o to větší, že česká sociální demokracie se oproti agrární buržoasii opozdila a nesnažila se svými politickými organisacemi na zemědělském venkově podchytit rolníky dříve, než přišla agrární strana, ačkoli rolníci, jak bylo ukázáno, k sociální demokracii tíhli. Sociální demokracie myslila, že kromě zemědělských dělníků jí nepřísluší někoho jiného na venkově organisovat. A tak se nesnažila organisovat ani vesnickou chudinu a ani malorolníky, chalupníky, „kravičkáře. Sociální demokracie nechávala pro agitaci agrární strany plně volné pole. Bylo tomu tak proto, že i sociální demokracie fakticky vyznávala názor, že rolníci jako soukromovlastničtí hospodáři nemohou jít s dělníky a že nemohou

73

být pro socialismus. A sociální demokracie vyznávala tento názor, ačkoli Marx a Engels pro sociální demokracii určili hluboké vědecké poučení, že rolníky, i když jsou soukromovlastnickými výrobci, nelze házet do jednoho pytle s kapitalisty a že nelze vůbec mluvit o jedné reakční mase. Marx a Engels vědecky osvětlili, že rolník, i když je soukromovlastnickým hospodářem, i když je vlastníkem půdy, dobytka, zemědělského nářadí, vlastníkem usedlosti, že rolník je pracujícím člověkem a musí být počítán k pracujícímu lidu. Neboť rolník nikoho nevykořisťuje, nenajímá cizí pracovní sílu a nežije z nadhodnoty. Rolník se živí vlastní prací, vlastní úmornou prací a prací své rodiny. A soukromý majetek, jejž rolník má, pochází z jeho práce.

V době revolučního chápání marxismu sociální demokracií byly mnohé tyto poučky Marxovy a Engelsovy známy. Věřilo se, že rolníci mohou jít v jedné řadě, bok po boku s dělníky, a to i v revolučním boji. Vždyť slavná píseň mezinárodního dělnického hnutí „Internacionála, složená v 19. století, má nesmírně moudrou a plně jasnou druhou sloku, v níž se pěje: „Dělníci, též rolníci, bratři! Jsme velkou stranou dělnickou! Všem lidem jenom země patří! A zahaleči ať již jdou! V této slavné revoluční písni bylo tehdy již řečeno, že dělníci a rolníci jsou si vzájemně bratry, zeje spojuje bratrský svazek. Bylo v ní řečeno, že rolníci si nebudou tvořit nějakou svoji stranu, nýbrž že půjdou spolu s dělníky a budou s nimi tvořit „velkou stranu dělnickou, neboli že rolníci půjdou s dělníky pod vedením dělníků. A stejně jasně je v slavné revoluční písni „Internacionále vyjádřeno, že bratrský svazek dělníků a rolníků se vytváří pro revoluční cíle. Neboť: „všem lidem jenom země patří a zahaleči ať již jdou. Zemí se tu rozumí všechna země; rozumí se jí země, skrývající ve svých útrobách přírodní bohatství, jež se těží v uhelných šachtách a rudných dolech a jež se v továrnách prací dělníků přeměňuje ve výrobky určené ukojovat lidské potřeby. A zemí se v nápěvu „Internacionály rozumí i země určená k obdělávání, půda, živitelka rolníků, ale i půda, z níž zahaleči tyjí. A slovy „a zahaleči ať již jdou se dělníci a rolníci vyzývali, aby se jako bratři pod vedením dělníků semkli a vyhnali zahaleče, vyhnali kapitalisty a velkostatkáře, vyhnali vykořisťovatele, kteří mohou zahálet proto, že buď v podobě nadhodnoty si v továrnách přivlastňují neplacenou práci dělníků, nebo že těží ze zemědělské půdy vyssáváním zemědělských dělníků a okrádáním rolníků o plody jejich úmorné práce v podobě vymáhání pachtu, v podobě lichvy, v podobě spekulací na plodinových bursách, v podobě daní pro kapitalistický stát a v různých jiných podobách okrádání a kořistění. Slavná revoluční píseň „Internacionála tak již dávno ujasnila nutnost bratrského svazku dělníků a rolníků v zájmu vítězství revolučního boje, v zájmu vítězství socialismu. Avšak v době oportunistického úpadku II. internacionály se při zpěvu „Internacionály ztrácel revoluční smysl jejích slov a sociální demokracie, ačkoli „Internacionálu zpívala i v její druhé sloce,

74

nemyslila na spojení dělníků s rolníky. Zatlačila do zapomenutí i slova Bedřicha Engelse, že snahou musí být „spojení proletářské revoluce se selskou válkou. A připouštějíc myšlenku, že rolníci jako soukromovlastničtí výrobci nemohou jít s dělníky a nemohou být pro socialismus, nejen neusilovala o získání rolníků, nýbrž ponechávala rolníky v domnění, že jako soukromovlastničtí výrobci budou při revolučním odstraňování soukromého vlastnictví v průmyslové výrobě, při uskutečňování socialistického vlastnictví nad výrobními prostředky, vlastněnými dříve kapitalisty, že budou postiženi i rolníci, že i oni budou spolu s kapitalisty vyvlastňováni, že budou vyháněni z půdy a že se tudíž musí proletářské revoluce a socialismu bát. Sociální demokracie nezdůrazňovala a naopak zamlčovala slova Bedřicha Engelse, že socialismus nebude rolníky při socialisaci vyvlastňovat jako kapitalisty, nýbrž že nechá rolníka na jeho kousku půdy přemýšlet o tom, že soukromovlastnické zemědělské hospodaření nemůže rolnictvo vést k lepšímu životu. Bedřich Engels řekl, že rolníka necháme na jeho kousku půdy přemýšlet o přednostech socialistické zemědělské velkovýroby.

Musil přijít se svým učením Lenin, následovatel Marxe a Engelse, aby v boji proti soc. dem. oportunismu znovu povznesl platnost revolučních pouček Marxe a Engelse v otázce vztahu mezi dělníky a rolníky, aby znovu dal burcující revoluční sílu i druhé sloce „Internacionály, jejím slovům o bratrství dělníků a rolníků a aby při dalším rozvinutí marxismu svojí naukou objasnil, že pro dělnickou třídu je podmínkou jejího vítězství získat rolníky za spojence dělníků v jejich revolučním boji. A musil přijít Lenin, aby jako následovatel Marxe a Engelse ukázal, že rolníky lze cestou zemědělského družstevnictví získat pro socialismus, aby vítězstvím socialismu na vesnici bylo vítězně dovršeno uskutečnění socialismu jako nového, vyššího řádu celé lidské společnosti.

Když Česká agrární strana po svém založení v r. 1899 nastoupila na českém venkově k své činnosti jako strana agrární buržoasie, měla vskutku pro tuto svoji činnost zcela volné pole. Neboť česká sociální demokracie neměla představy o úkolech, které by měla jako dělnická strana na venkově plnit. Agrární strana také zaznamenávala ihned po svém založení velmi prudký rozmach. Agrární strana získávala na zemědělském venkově masově své stoupence. Neboť prováděla svou politickou agitaci převážně na panenské půdě a i tu platilo přísloví „Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Agrární strana převáděla pod svůj zelený prapor mnohé voliče zpod národního praporu Kramářovy mladočeské strany. První příležitost k tomu, aby nad tímto agrárnickým rozbiječstvím zuřil, měl dr. Kramář při volbách do rakouské říšské rady v r. 1907, které se již konaly na podkladě všeobecného, rovného, tajného a přímého hlasovacího práva, vybojovaného v bouřích dělnictva r. 1905. Mladočeská strana byla volebním vítězstvím agrárníků ve volbách r. 1907 těžce postižena.

75

Dlužno dodat, že Kramářova mladočeská strana, nazývající se již „národní stranou svobodomyslnou, byla ve volbách do rakouské říšské rady r. 1907 vůbec strašně decimována. Byla dříve zvyklá na to, že jako následkyně staročeské strany měla naprostý monopol na politické ovládání a na politické vedení národa. Avšak ve volbách r. 1907 se shledala s tím, zeji na kusy trhaly nové strany buržoasní, vytvořené ku konci 19. století, nová strana agrární, nová strana křesťanskosociální a k tomu Klofáčova strana národně sociální. Zároveň začaly mladočeskou Kramářovu stranu kousat různé menší politické strany, na Moravě lidovopokroková strana dr. Adolfa Stránského a v Čechách vedle realistické strany i státoprávně pokroková strana, ke které patřil jako poslanec dr. Karel Baxa, obhájce příbuzných Anežky Hrůzové, která byla zavražděna v Polné u Poličky a jejíž zavraždění bylo z rasistických antisemitských důvodů hozeno na krk Hilsnerovi. Vedle dra Karla Baxy, který byl později v první republice po dlouhou dobu primátorem hlavního města Prahy, patřili ke státoprávně pokrokové straně ze známých osobností Karel Stanislav Sokol a básník Viktor Dyk.

Výsledek voleb do rakouské říšské rady r. 1907 byl však v tom smyslu velmi významný, že v těchto volbách dosáhla přímo obrovského vítězství Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická. Obdržela tehdy ze všech českých hlasů přes 38 %. Sociálně demokratickou stranu volili lidé v tak živelné síle, že sociálně demokratičtí kandidáti zvítězili ve velkém počtu volebních okresů, ačkoli se volby prováděly podle většinového systému při individuelní kandidátce a ačkoli se proti sociálně demokratickým kandidátům spolčily všechny měšťácké strany včetně národně sociální strany. A vybojovaný počet mandátů Českoslovanské sociální demokracie mohl být ještě větší, kdyby vídeňská vláda nebyla v dohodě s českými měšťáky porušila zásadu rovného hlasovacího práva záměrnou volební geometrií. Projevilo se to i nacionálně v takovém troufalém postupu, že na oblasti s německým obyvatelstvem připadlo více poslaneckých mandátů než na oblasti s obyvatelstvem českým. Agrárníkům vyšla vídeňská vláda vstříc tím, že volební okresy byly rozděleny na městské a venkovské, kterých bylo více než městských. A pak: z volebního práva byly vyřazeny ženy. Volit mohli jen muži po dovršení 24. roku svého věku a jejich volební právo bylo vázáno na jednoroční pobyt v obci. Pokud šlo o hlasovací právo žen, bojovalo za ně dělnictvo v Rakousku soustavně, při čemž tento boj karikovaly svými různými výstřednostmi pověstné české sufražetky pod vedením Olgy Fastrové.

Nebylo sporu o tom, že obrovské volební vítězství Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické v r. 1907 bylo ovocem mohutného ohlasu první ruské revoluce r. 1905 a velikých revolučních

bouří českého dělnictva, jež ve znamení boje za všeobecné hlasovací právo strhlo do revolučního hnuti nejen široké masy všeho lidu, ale i celkově velkou část národa. A došloli při

76

volbách do rakouské říšské rady r. 1911 k určitému poklesu hlasů sociální demokracie, byl to důsledek oportunistické, rakušácké politiky, kterou vedení sociálně demokratické strany začalo již po r. 1909 provádět.

Avšak vraťme se opět k výkladu o vývoji České agrární strany jako strany venkovské buržoasie. Agrární stranu tehdy, v r. 1907, představovali její zakladatelé a její první předáci, jako byli: Kubr, Prokůpek, Prášek, Udržal, Zázvorka, Ždárský atd. V čele s těmito svými představiteli dělali agrární poslanci v rakouské říšské radě a na českém zemském sněmu i moravském zemském sněmu obvykle bouřlivou českou nacionální oposici, předhánějíce se v tom s Klofáčovou národně sociální stranou.

Avšak to nevadilo agrárním poslancům, aby se v rakouské říšské radě spojili se všemi agrárníky politických stran druhých národností v zájmu vymáhání takových rakouských cel, která by ztížila do Rakouska na př. dovoz srbských prasat a bagounů.

Vynikal při tom v r. 1909 zvláště agrární poslanec František Udržal z Rovně u Pardubic. O Františku Udržalovi bylo vždy známo, že více než prasatům a bagounům rozumí koním. Totiž on to o sobě říkal, odvolávaje se na to, že byl na vojně kavaleristou. Toto samolibé přesvědčení Františka Udržala, že je jedinečným znalcem koní, mělo později za následek, že stále odpíral jako ministr národní obrany v první republice dát souhlas k realisování známého pomníku Jana Žižky z Trocnova, k němuž návrh v nejvyšší umělecké hodnotě vypracoval veliký náš sochař Bohumil Kafka. Udržal stále namítal, že kůň, na kterém Žižka sedí, nemá podobu koně z toho chovu, jejž Udržal doporučoval a vynucoval.

A vzpomínaje na remundu z doby svého vojenského výcviku na kavaleristu, Udržal tak honil projektanty a tak otravoval sochaře Kafku, že tento velký náš Mistr zemřel dříve, než se mohl dočkat realisování svého Žižkova pomníku. A čekalo to na nás, komunisty, abychom po r. 1945 zbudování pomníku Jana Zižky z Trocnova, vypracovaného sochařem Kafkou v tak mohutném a krásném zpodobení našeho slavného husitského vojevůdce, uskutečnili na vrchu Vítkově na Žižkově před imposantní budovou Národního památníku, jenž byl projektován architektem inž. Zázvorkou a v němž je dnes mausoleum Klementa Gottwalda a pamětní síň Sovětské armády, naši osvoboditelky.

Tedy tento František Udržal jako agrární poslanec v r. 1909 v rakouské říšské radě ve Vídni proslul dvojím způsobem. Jednak se bil ve jménu slovanského bratrství za vytvoření a udržení svorného t. zv. „Slovanského kola, sdruživšího české, polské a druhé poslance slovanských národností Rakouska. A jednak zároveň útočil proti slovanskému Srbsku proto, že dováželo do Rakouska prasata a bagouny za levnější ceny, než jaké „vyhodili čeští agrárníci. V tomto boji proti dovozu srbských vepřů se čeští agrárníci na společných zasedáních rakouských a uherských delegací spojovali i s maďarskými grófy a velkostatkáři.

77

Tedy své úsilí o zjednání si politické autority v celorakouském měřítku a v měřítku rakouskouherském začali čeští agrárnici symbolicky: bojem za uhájení cen českých prasat, v čemž viděli také obranu českých národních zájmů.

Oproti autoritě Kramářovy mladočeské strany se snažila agrární strana zvyšovat konkurenčně svoji politickou autoritu i tím, že se stále dolézavěji ucházela o přízeň císařské Vídně. Za svůj politický triumf pak agrární strana pokládala to, že velký statkář z Řivna u Nových Benátek, agrární poslanec Karel Prášek, se stal ministrem— českým krajanem, což znamenalo ministrem, jemuž se nesvěřovala správa nějakého resortu a jenž měl v rakouské vládě nacionálně representovat Čechy. Znamenalo to však, že se ministr — krajan Karel Prášek stal Excelencí a tajným radou Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa I.

Jako rodák z Mladoboleslavska jsem ve svém mládí viděl i na chování synů Karla Práska, jakou noblesní honoraci začala jeho rodina pěstovat. Přitom mladočeský tisk, urážející surově všechno, co je spjata s rolnickou prací, vypouštěl proti Karlu Práškoví do veřejnosti všelijaké hanlivé narážky a urážky. Tak na př. s největší chutí rozmazával hanlivé líčení, jak prý žena Karla Práska, původem selka, trpěla společenskými obtížemi za své účasti na dvorním plesu ve Vídni v přítomnosti císaře, v přítomnosti arciknížat a arcikněžen, v přítomnosti žen druhých ministrů Excelencí a pod.

Pak přišly volby do rakouské říšské rady r. 1911, v nichž Česká agrární strana značně zvýšila počet svých mandátů. Do Vídně přišli další noví agrární poslanci. Mezi jmény nových českých agrárních poslanců v rakouské říšské radě bylo mnohdy uváděno i jméno agrárního poslance, který se jmenoval Švejk. Toto jméno znělo českému uchu humorně; vybavovalo podobu člověka, který navenek sice vypadá zdánlivě jako hloupý a hloupě povídavý, ale ve skutečnosti je chytrý a mazaný a jeho výklady mají hluboký záměrný obsah při postavení se tváří v tvář směšné zpupnosti a autoritě c. k. Rakouska. Říkalo se, že spisovatel Jaroslav Hašek si jméno českého agrárního poslance Švejka vypůjčil pro pojmenování hrdiny svého slavného humoristického a satirického románu „Osudy dobrého vojáka Švejka.

Při volbách do rakouské říšské rady v r. 1911 zaznamenala Kramářova národní strana svobodomyslná trvalost poklesu svého vlivu. Přitom si v těchto volbách vypomohla hlavně proti soc. dem. straně tím, že proti všemu očekávání uzavřela volební dohodu s Klofáčovou nár. soc. stranou, která se k tomu propůjčila, ačkoli až do voleb ze sebe dělala nejradikálnější a nejdůslednější odpůrkyni Kramářovy provídeňské positivní politiky.

Bylo patrno, že česká agrární buržoasie se ujímá stále významnější úlohy v politice české buržoasie, ať v oblasti nacionální, nebo v oblasti třídních zájmů českého kapitalismu. Agrární strana si budovala systematicky své politické

78

posice, a to kombinováním radikálně nacionální oposiční protirakouské agitace se servilním podlézáním rakouské císařské moci v pozadí. Starala se o to abv vedle svého dominujícího vlivu ve vesnicích a venkovských obcích obsadila svými zástupci i okresní výbory, jež byly jako orgány samosprávy sestavovány v rozhodující míře cestou úředního výběru vhodných loyálních osob. Tyto okresní výbory pak agrární strana plně ovládala i přes dobu války až do r. 1918 stejně jako zase mladočeská strana až do r. 1918 ovládala správu měst, jejichž zastupitelstva byla volena nikoli na podkladě všeobecného hlasovacího práva, nýbrž na podkladě voleb tří sborů, rozlišených podle výše majetku, placení daní a veřejného postavení.

Agrární strana postupovala houževnatě za tím cílem, aby venkovské buržoasii umožnila ovlivňovat zemědělský lid a budovat si systém ovládání venkova. Česká agrární strana přitom sledovala důsledně snahu oddělovat rolníky od dělníků a nepustit soc. dem. dělnické hnutí na venkov. Pod titulem odlišnosti venkovského života a městského života a pod titulem odporu proti pohrdavému postoji městských lidí vůči prostým zemědělcům a jejich těžké práci snažila se v rolnících budit předpojatost ke všemu, co přichází z města. Snažila se tak monopolisovat venkov pro mocenský vliv agrární buržoasie a pro politický a ideový vliv českého měšťáckého agrarismu. Z toho se rodilo nejklamnější agrárnické heslo „Venkov jedna rodina.

Ve své masové činnosti využívala agrární strana té výhody, že mohla dávat na venkově podnět k zakládání nových zájmových organisací, jež byly všeobecně potřebný a jež se na základě dobrovolné činnosti pak mohutně rozrostly, jako byly dobrovolné jednoty hasičské, odkázané na koňské potahy kulaků, bohatých sedláků a jimi také ovládané. Vedle hasičských jednot se agrárníci starali o svůj vliv i v sokolských jednotách. Selské žebřiňáky, odvážející Sokoly na okrsková a župní cvičení a vozící Sokoly a členy druhých spolků na výlety, to byly také prostředky spojeni agrární buržoasie se společenským životem venkovských obcí. Navazujíc na tradici selských „banderií při národních slavnostech v 19. století a napodobujíc sokolskou jízdu, v níž se při slavnostech ukazovali se svými syny a dcerami bohatí městští Sokolové, připravovala kulacká buržoasie i své oddíly „selské jízdy.

Agrární strana začala brzy i s tím, že pomáhala rozvíjet zemědělské družstevnictví, že podnítila budování systému hospodářských družstev, že si všímala i zakládání vodních a melioračních družstev a nejrůznějších družstev pro dílčí potřeby, při čemž se chápala i kampeliček a raiffeisenek, určených pro zatahování rolníků a malorolníků do sítě kapitalistického úvěrového systému, zatím co pro úvěrování kulaků, statkářů, bohatých sedláků nabízela okresní hospodářské záložny a filiálky Agrární banky.

Brzy také agrární strana přikročila k tomu, aby rolníky ovlivňovala i ve smyslu zájmů jednotlivých složek zemědělské výroby. Týkalo se to přede

79

vším rolníků řepařů, u nichž využívala rozporů jejich zájmů se zájmy kapitalistických vlastníků cukrovarů, se zájmy akciových cukrovarů a cukrovarnického kartelu. Z toho pak vyšla akce zakládáni cukrovarů družstevních, stejné jako se tvořily družstevní mlékárny, družstevní mlýny, družstevní elektrárny a pod. Různými cestami zjednávala agrární strana možnost agrárníkům, aby svým vlivem pronikali i do lihovarnictví, aby měli vliv na rozvoj průmyslové výroby zemědělských strojů, aby dostávali do rukou i zemědělské pojišťovnictví a aby pro rozvíjející se kapitalistické zemědělství si vychovávali kádry v zemědělských školách, jež byly budovány na útraty státu a velkým počtem svých učitelů posilovaly agitační, organisační a odborný aparát politického agrárního hnutí.

Tak se agrární strana starala, aby se moc agrární buržoasie na venkově zvětšovala a utužovala, aby síla agrární buržoasie politicky i hospodářsky rostla a aby agrární buržoasie byla schopna spolu s průmyslovou buržoasií co nejúčinněji podporovat rozvoj kapitalismu v českém zemědělství. A je nutno říci, že rozvoj kapitalismu v českém zemědělství šel velmi rychle kupředu. Dospěl už značně daleko v letech předcházejících první světové válce. Popoháněla ho všemožně česká agrární strana, do jejíhož čela se jako političtí předáci dostávali noví lidé vedle starých, takže můžeme říci, že v předvečer první světové války tvořili ze starých a nových předáků vůdčí garnituru České agrární strany asi tito lidé: Staněk, Udržal, Prášek, Bradáč, Vyškovský, Rychtera atd. Do jejich popředí přicházel Antonín Švehla. A v pozadí se pro vstup do vůdčí garnitury připravovali agrárníci: Malypetr, černý, Beran, Zadina, Mašata a pod. Byli to vesměs lidé, kteří pak agrární stranu vedli k její známé reakční a kapitulantsky zrádné úloze v první republice.

Jméno Antonína Švehly, který se stal na přechodu do doby první světové války skutečným vůdcem České agrární strany a který z pozadí svojí autoritou ovlivňoval rozhodujícím způsobem domácí politiku české buržoasie za války, nutno připomenout jako jméno toho vůdčího politického činitele československé buržoasie, který byl zvlášť nebezpečným odpůrcem naší dělnické třídy a našeho komunistického hnutí.

Poněvadž Antonín Švehla byl vždy politickým machrem v pozadí a poněvadž jím byl i v době oportunistické rakušácké politiky české buržoasie za války, zůstaly většinou před československou politickou veřejností skryty politické činy Antonína Švehly v době války. A čsl. politické veřejnosti bylo vštěpováno mínění, jako by Antonín Švehla za války nic protinárodního nedělal a jako by na jeho účet šly jen činy vrcholící jeho podpisem na vyhlášeních Národního výboru v den 28. října r. 1918.

Avšak pravdou je, že všechny politické kroky české buržoasie od počátku první světové války v r. 1914 vůdčím způsobem řídil z pozadí Antonín Švehla. Potvrdil to výslovně Rudolf Beran ve svých pamětech, které psal v době před

80

svojí smrtí a které máme v rukou. Rudolf Beran ve svých pamětech napsal: „Zvláště, když odejel T.G. Masaryk do ciziny a Rakousko dalo zatknouti dr. Kramáře, dr. Rašína a redaktora Červinku, přešlo vedení Národního výboru úplně do rukou předsedy Cs. strany agrární Antonína Švehly. Denně se u něho scházeli četní čeští politikové a novináři: Staněk, Udržal, Antonín Němec, Tusar, Klofáč, Baxa, Hajn, Hubschmann, dr. Bedřich Schwarzenberg. Stálé styky byly se Šrobárem, Hlinkou, Hodžou atd.

Toto uvedl ve svých pamětech Rudolf Beran, který pracoval již v době války v sekretariátě agrární strany a který v té části svých pamětí, jež se týkají jeho původu a druhých údajů osobní povahy, vylíčil, že jako syn řezníka hostinského a hospodáře na jedné třetině rodného statku a po vychození měšťanské školy a hospodářské školy ve Strakonicích vyvíjel činnost jako zemědělský družstevník a jako instruktor pro využívání chemikálií v zemědělství ve spojeni s říšskoněmeckými firmami. Vylíčil, že na podkladě této své činnosti a na podkladě „schopnosti improvisovat na schůzích projevy se stal zaměstnancem Ústřední jednoty hospodářských společenstev a poté mladším tajemníkem Československé strany agrární s titulem adjunkta. Rudolf Beran byl již z mladých let v sekretariátě agrární strany, stále v blízkosti Antonína Švehly, a vždy se vychloubal, že pro svoji pozdější politickou činnost byl vychováván Antonínem Švehlou. Rudolf Beran učinil z vlastního svědectví a z vlastní znalosti výše citovaný pamětní záznam o vedoucí úloze Antonína Švehly při řízení Národního výboru v prvé době války, v době nejservilnější rakušácké politiky české buržoasie.

A Bechyně jednou vyprávěl, že v prvých dobách války se prý Antonín Švehla dvakráte denně holil, aby nepoškrábal c. k. místodržitele knížete ThunaHohensteina, když mu leze do zadní části těla. Bylo pravdou to, co se říkalo, že když Národní výbor, řízený Antonínem Švehlou, činil na přání místodržitele v r. 1915 a v r. 1916 různé loyální válečné projevy, byl jejich původcem Antonín Švehla, i když navenek tyto projevy Národního výboru musil podpisovat svým jménem stařičký politik z éry staročechů dr. Karel Mattuš.

Švehla také z pozadí dirigoval oportunistickou rakúšáckou politiku t. zv. Českého svazu, jenž se vytvořil v r. 1917 a sdružoval parlamentní zástupce českých politických stran včetně soc. dem. strany. Známý manifest českých spisovatelů z 30. května r. 1917 byl vydán jako vlasteneckobojový manifest, který měl desauovat oportunistická politická prohlášení „Českého svazu, jehož předsedou byl agrární poslanec František Staněk a jehož dirigentem z pozadí byl Antonín Švehla. Švehla se pak ovšem již přizpůsoboval rostoucímu národně revolučnímu hnutí čsl. lidu a postupoval tak, že chytře obrátil a že si podněcováním nacionalistických nálad získal podíl na tom, že česká buržoasie se stala hegemonem

81

v národně revolučním hnutí čsl. lidu, zatímco vedení soc. dem. strany,přijímající při svém oportunismu dříve pokyny a příkazy Antonína Švehly jako hlavy Národního výboru, zůstalo kompromitováno. A Švehla, který se dříve k Bohumíru Šmeralovi lísal, dával pak příkazy Josefu Vranému, aby v agrárním „Večeru nacionalisticky pustě štval proti Šmeralovi. Je známo, že Antonín Švehla se pak na konci Rakouska stal „mužem 28. října, aby v první vládě republiky a v dalších vládách byl ministrem vnitra a od r. 1922 předsedou několika čsl. vlád, při čemž houževnatě zajišťoval v nové republice vůdčí vliv agrární straně, kterou vedl.

Pozornosti zasluhuje další věc, a to, jak se ke své úloze v nové době dostalo politické hnutí, mající vztah ke katolické církvi, neboli t. zv. klerikální hnutí. Předem nutno uvést, že až do devadesátých let 19. století katoličtí kněží v českých zemích neprojevovali úmysl zakládat nějakou katolickou politickou stranu. Národně česky cítící katolíci a drobné katolické kněžstvo, spjaté s lidem a rozezlené na německou šlechtickou hierarchii katolické církve, šli svorně v řadách národního hnutí. A mnozí prostí katoličtí kněží si získali vlastenecké zásluhy, celým národem uznávané. Kdo by neznal takové vlastence z doby obrození, jako byl „libuňský jemnostpán farář Antonín Marek, nebo kolem r. 1848 působící katolické kněze, jako byli: Václav Štulc, Jan Valerián Jirsík, Karel Vinařický, Josef Hellich, J. E. Vocel aj. Kdo by neznal vlastenecké kněze spisovatele, jako byli: Boleslav Jablonský, František Doucha, nebo později Václav Beneš Třebízský aj. Ku př. revoluční činnosti v r. 1848 se ve značném počtu účastnilo drobné katolické kněžstvo. A někteří revoluční bojovníci Akademické legie v r. 1848 vedle národních kokard nosili na pravém rameni bílé kříže, čímž projevovali sympatie papeži Piu IX., který v r. 1846 učinil projev pro liberální reformy a byl za to ostře napadán největší stvůrou tehdejší feudálně monarchické reakce knížetem Metternichem.

Politickou činnost vyvíjeli katoličtí kněží v rámci tehdejší jednotné strany české buržoasie,v rámci národní strany, vedené Palackým a Riegerem. Katoličtí kněží zakládali jen spolky a jednoty, mající převážně účel kulturně společenský. Teprve na počátku devadesátých let vzniklo samostatné katolické politické hnutí. Došlo k tomu jednak v souvislosti s tím, že se rozštěpila jednotná strana národní a že konservativní politika staročechů byla poražena mladočechy zastávajícími radikální liberálně demokratický program. Avšak rozhodující

82

výzvou k založení samostatné politické katolické strany byla známá encyklika papeže Lva XIII. z r. 1891, nesoucí název „Rerum novarum. Při nedávné volbě nového římského papeže, jímž se stal Jan XXIII. se v souvislosti s politickou orientací jednotlivých frakcí mezi kardinály hodně opět mluvilo o tom, jaký má mít Svatá stolice poměr k socialistickým snahám ve světě a konkrétně i k socialistickým zemím, které již obchvacují velkou část světa s jednou miliardou lidí. V Římě se mluvilo i o tom, zdali by nový papež neměl v zájmu čelení světovému rozmachu komunismu sáhnout k vyhlášení paciíistického nebo nějakého sociálně demagogického programu, který by vyvolal ve světě vzrušení a který by politicky posílil křesťanskosociální režimy, vládnoucí v některých zemích, a povzbudil všude křesťanské sociály. A přitom se vzpomínalo na encykliku papeže Lva XIII. z r. 1891, pověstnou pod názvem „Rerum novarum.

Ku konci 19. století pozdvihlo v mnoha zemích svůj prapor křesťanskosociální hnutí, podnícené tím, že papež Lev XIII. svojí encyklikou „Rerum novarum vypověděl r. 1891 ve jménu křesťanství boj socialismu. A oproti Augustu Bebelovi ohlásil, že katolická církev bude aktivně bojovat o vliv na dělníky zakládáním křesťanskosociálních odborových organisací a že katolická církev bude bojovat o politický mocenský vliv zakládáním křesťanskosociálních stran. Po tomto paličském protisocialistickém vystoupení papeže Lva XIII. vyvstalo všude soc. dem. hnutí dělnické k boji s katolickou církví. A tento boj nabyl zvláště v Německu veliké ostrosti, poněvadž výhružná výzva papeže Lva XIII., vypovídající boj socialismu, vpadla do situace, kdy soc. dem. dělnické hnutí v Německu pod vedením Augusta Bebela současně bojovalo proti Bismarckovu zákonu „Sozialistengesetz, jenž opovídal zákaz soc. dem. dělnického hnutí. Je známo, že soc. dem. dělnické hnutí v Německu, vedené ještě poctivým dělnickým vůdcem Augustem Bebelem, vítězně odrazilo jak útok Bismarcka, tak i útok papeže Lva XIII. a po odražení těchto útoků se ještě mohutněji dále rozvíjelo. V Německu z papežské iniciativy vznikla politická strana katolického centra, která si však rozmyslila provokovat soc. dem. dělnické hnutí takovým výbojným klerikálním programem, jaký měl na mysli papež Lev XIII.

V odpověď na jeho encykliku „Rerum novarum se podařilo katolické církvi rozvinout křesťanskosociální hnutí jen v zemích, kde spolu s udržováním polofeudálně monarchického řádu si udržovala své posice i katolická církev, opírající se o šlechtu a mající ve svých rukou duchovní ovládání škol a všechny prostředky ovlivňování života lidí. Týkalo se to především Vídně, Dolního i Horního Rakouska, Solnohradska a Tyrol. Zde byly všude zakládány křesťanskosociální odborové organisace, které sice nebyly schopny ohrožovat sílu třídně dělnického soc. dem. hnutí, ale působily jako rozbiječské organisace a žluťácké organisace, pomáhající v sociálních bojích kapitalistům. Avšak

83

ve velké síle se podařilo katolické církvi založit křesťanskosociální stranu ve Vídni a v druhých německých zemích Rakouska. Katolické církvi se to podařilo díky využívání náboženského vlivu na rolníky. A díky demagogickému působení na reakční maloměšťáky, kteří společně s pěstováním lehkého vídeňského života pěstovali pro odpuštění svých hříchů zároveň náboženskou bigotnost a kteří vedle divadelně aranžovaných pompesních katolických obřadů v kostelech a v poutních místech měli rádi i vojenské parády, pořádané císařem Františkem Josefem I., zobrazovaným často na malbách, jak se na klekátku zbožně modlí.

Papež Lev XIII. dal tak svojí encyklikou „Rerum novarum základ tomu, že rakouská křesťanskosociální strana vzrostla ve velmi silnou politickou stranu. A že v této své síle mohla hrát svoji úlohu ještě za habsburské monarchie, za Luegra a po r. 1918 v republice rakouské za Seipella, Dollfusse, Schuschnigga a pak po r. 1945 až do dnešní doby, přičemž si ve svorné koalici dělila úlohy s rakouskou socialistickou stranou.

Tedy: po vyhlášení encykliky papeže Lva XIII., pojmenované „Rerum novarum, se jako nepřítel revolučního dělnického hnutí začal rozmáhat klerikalismus. Termín „klerikalismus je od slova „klérus, což znamená duchovenstvo. Neboli: klerikální hnutí je to politické hnutí, které rozněcuje a vede „klérus, katoličtí duchovní, kteří vedle kostelních bohoslužeb provozují politickou činnost navazováním na náboženské křesťanské cítění lidí. Klerikalismus znamená to, že katoličtí duchovní v čele s papežem, kardinály, preláty, arcibiskupy, biskupy atd. zneužívají křesťanského náboženství pro politiku, pro získávání politického vlivu, pro získávání politické moci. Klerikalismus znamená, že katoličtí duchovní se neomezují jen na náboženské ideové a morální ovlivňování lidí, nýbrž že ve spojení s křesťanským náboženstvím formují politické strany, aby tak vytvořili katolické politické bojovníky, katolické politické armády, jež se dávají do služeb vládnoucích tříd, šlechty a buržoasie, v jejich zájmech a cílech. Klerikalismus formuje katolické politické strany, aby bojovaly především proti revolučnímu dělnickému hnutí, proti socialismu, proti komunismu a aby v zájmu tohoto boje byly pohotový podporovat všechny reakční snahy, i fašistické reakční snahy, a aby v zájmu tohoto boje byly schopny vzít do rukou politickou moc a nastolit křesťanskosociální vlády, křesťanskosociální režimy.

Toto vše měl na mysli papež Lev XIII., když v r. 1891 vydával svoji encykliku „Rerum novarum. Proto papež Lev XIII. má své přední místo v dějinách papežského Říma, v dějinách katolické církve a proto papež Lev XIII. má své místo i v politických dějinách mezinárodní buržoasie, v dějinách protisocialistické a protikomunistické politické reakce. Všichni papeži se chodí v římském chrámu svatého Petra modlit ke hrobu papeže Lva XIII. a dávají se při uctíváni jeho památky inspirovat jeho myšlenkami. A je známo,

84

že pozdější papež Pius XI. vydal v r. 1931 svoji známou encykliku, která byla nazvána „Quadragesimo anno, to znamená „Čtyřicátého roku, čtyřicátého roku od vydání encykliky papeže Lva XIII. v r. 1891. A v této své encyklice „Quadragesimo anno papež Pius XI. s odvoláním se na encykliku papeže Lva XIII. ohlásil s novou protisocialistickou záští bojové křižácké tažení katolické církve proti nebezpečí bolševismu. Pius XI., syn milánského průmyslníka, to byl, jenž jako nuncius Ratti v r. 1920 ve Varšavě žehnal křížem a vzkazem papežského požehnání polská vojska Pilsudského, když nastupovala do války proti Sovětskému svazu. O následovníku Pia XI. papeži Piu XII. který nedávno zemřel, je známo, že jako nuncius Pacelli působil v Německu a to nejprve v Bavorsku, když tam Ludendorff organisoval reakční puč, a později přešel jako nuncius do Berlína, když Hitler přišel k moci. Nuncius Pacelli se plně spřáhl s Hitlerem a když byl v r. 1939 zvolen papežem jako Pius XII., podporovaly jeho volbu nejen všechny fašistické státy, ale i USA, které tehdy ještě neválčily s Německem a stále si dělaly naději, že hitlerovské Německo podle slibů, jež Hitler západním imperialistům dával, se obrátí ve válce proti Sovětskému svazu.

Není nic určitého známo o politické orientaci nově zvoleného papeže Jana XXIII. Avšak je příznačné, že si nový papež vybral jméno „Jana XXIII. Každý Čech si vzpomene, že jméno Jana XXIII. měl onen papež na počátku 15. století, proti jehož vynucování papežských odpustků se bouřil pražský lid, i poslouchající kázání Mistra Jana Husa v Betlémské kapli. A studenti pražské university, posluchači Jana Husa jako magistra, jako mistra, jako profesora pražské university, nosili tehdy při svých demonstracích v pražských ulicích karikaturu, znázorňující papeže Jana XXIII. jako neřestnou obnaženou děvku, páchnoucí smrdutě svými hříchy. A takovým neřestníkem byl tehdejší papež Jan XXIII., který strašlivě řádil v katolické církvi, nadělal velkou paseku v papežském Římě, nechtěl ustoupit papeži, který byl namísto něho zvolen, končil hanebně. Končil tak hanebně, že jméno papeže Jana XXIII. jako neuznaného papeže bylo vyškrtnuto z oficielního kádrového seznamu římských papežů a bylo zaneseno do utajovaného trestního a kriminálního rejstříku těch papežů, kteří se ukázali pochybnými individui a vše překonávajícími hříšníky a zvrhlíky. Když nově zvolený papež přijal „uvolněné jméno Jana XXIII., uvidíme, jak se tento Jan XXIII. v novém opakovaném vydání bude chovat a jak to s ním dopadne.

Po encyklice papeže Lva XIII. v r. 1891 se začali politicky rojit i katetíci v českých zemích a připravovali založení české politické klerikální strany a přirozeně, začali s tím na Moravě. V r. 1896 byla na Moravě založena katohckonárodní strana, sdružující převážně zemědělce. V jejím čele byli dr. Mořic Hruban z Olomouce a pak Stojan, Šamalík a pověstný Kadlčák. Říkám „pověstný Kadlčák proto, že tento Kadlčák se dostal, jak známo, do jedné

85

podařené humoresky spisovatele Jaroslava Haška. Jako redaktor časopisu „Světa zvířat si Hašek totiž vymyslil jednoho ptáka, jejž nazval „ořešníkem a podrobně uvedl ve „Světě zvířat popis tohoto vymyšleného ptáka. Avšak náhodou pták „ořešník existoval a dotyčný poslanec katolickonárodní strany Kadlčák poslal redakci „Světa zvířat obrněný protest proti vymyšlenému popisu ptáka „ořešníka a popsal tohoto ptáka jinak sám, dokládaje, že přece musí svého ptáka znát. Hašek a Kadlčák se dlouho veřejně přeli, až Hašek tuto při ukončil slovy, že se nechce s Kadlčákem již příti o to, kdo lépe zná svého ptáka.

Tedy i tento dobromyslný muž Kadlčák patřil k vedení katolickonárodní strany na Moravě, která od r. 1896 působila, avšak svůj program dostatečně nepřizpůsobila duchu encykliky papeže Lva XIII., takže papežský Rím byl nespokojen a stále naléhal na to, aby se rozvoj politického klerikalismu v českých zemích vzal jinak do rukou. A jinak to vzal do rukou Jan Šrámek.

A tak Jan Šrámek, kaplan v Novém Jičíně na Moravě, založil v r. 1899 na Moravě svoji samostatnou stranu, křesťanskosociální stranu, která na svých pozdějších velehradských sjezdech rozvinula do značné šíře svoji organisaci. Později byly pak zakládány i křesťanskosociální odborové organisace. Tak se k politickému boji v českých zemích zformoval klerikalismus. Jeho politickým vůdcem se stal Jan Šrámek, který býl z kaplana povýšen ihned na „monsignora. Na vůdčí místo v politickém klerikálním hnutí byl Jan Šrámek vyzdvižen silami katolicismu na Moravě. Neboť na Moravě se síly katolicismu odolně udržovaly od pobělohorské protireformace, spjaté se jménem Lichtensteina a jeho dragonád, které ohněm a mečem vyhlazovaly v moravských krajích rozlezlé sémě výchovy Jana Amose Komenského a Jednoty bratrské a které tyto moravské kraje zamořovaly zvláště důkladně duchem jesuitismu, zřídivšího si svoje moravské centrum na Velehradě.

Monsignore Jan Šrámek byl po volbách do rakouské říšské rady v r. 1907 poslancem za křesťanskosociální stranu ve Vídni, při čemž poslancem ve Vídni byl i dr. Mořic Hruban, vůdce moravské katolickonárodní strany. Ve volbách r. 1907 se obě české klerikální strany spojily k společnému boji a získaly na Moravě 11 poslanců a v Čechách 7 poslanců, zatím co při volbách do rakouské říšské rady v r. 1911 získaly na Moravě 11 mandátů, ale v Čechách už žádný. Ve volbách r. 1911 jako kandidát propadl a přestal být poslancem i Václav Myslivec, tehdy nejznámější klerikální borec v Čechách.

Tento Václav Myslivec byl poslancem Čsl. lidové strany za první republiky. Seděl jsem s ním v jednom parlamentním výboru. A byl velmi dotčen, když jsem mu jednou v polemice řekl, že jeho zpátečnické názory připomínají generaci českých klerikálů, ke které on, Václav Myslivec, patří a která je z dávné doby před válkou poznamenána ostudným stigmatem někdejší velké aféry t. zv. „Svatováclavské záložny. Totiž: při výbuchu této aféry se ukázalo,

86

že dva katoličtí páteři Drozd a Kohout hospodařili ve jmenované záložně tak že udělala úpadek a že mnoho věřících, majících v této záložně své peníze bylo okradeno. Páteři Drozd a Kohout musili být zatčeni a uvězněni. Volnomyšlenkáři a soc. dem. dělníci tehdy široce kolportovali obrázky, ukazující jak Drozd a Kohout v ptačí podobě s kněžskými kolárky sedí zavřeni v kleci. Katolická církev se z této ostudy brzy dostala, tak jako vůbec se katoličtí církevníci žádné ostudy nikdy nebáli.

V protiklerikálním boji si dělničtí bezvěrci vskutku brzy získali zkušenost že na lidi nijak zvlášť neúčinkují různé obžaloby, že katoličtí kněží ve skutečnosti nežijí v souladu s křesťanskými morálními zásadami, že na př. kněží šmahem porušují celibát a že posvěcení lidé také v mužských a ženských klášterech nejen nežijí v ctnostném odříkání, ale naopak, že v nich žijí velmi nemravným způsobem. Svědectvím toho byla obrovská aféra, která tehdy před první světovou válkou propukla v Polsku, při čemž se před soud dostal katolický kněz Damas Macoch, který bez bázně boží olupoval czenstochovskou bohorodičku o brilianty, jimiž byla bohatě vyšperkována za peníze chudobných věncích. Zároveň se zjistilo, že Damas Macoch si učinil svojí milenkou ženu svého bratra Václava Macocha. Katolická církev v Polsku, mezinárodně zostuzená touto strašnou aférou, střásla se sebe beze studu její špínu a bez pokání používala dále czenstochovské bohorodičky k tomu, aby ohlupovala zbožný polský lid.

Avšak vraťme se z tehdejšího bigotního katolického Polska k pražským českým klerikálům v době před první světovou válkou, kdy klerikál dr. Baštýř vydával tmářský časopis „Pražský kurýr po příkladu vídeňského klerikálně bulvárního a sensačního „Kurýra, který vedle listu „Reichspost dělal popularitu křesťanskosociálnímu starostovi Vídně, známému Luegerovi. V Praze byl vydáván ještě stařičký katolický časopis „Čech, deník, jehož duchem byl farář od svatého Matěje Horský a který kolem sebe seskupoval klerikály t. zv. českého ražení, kteří pak i za první republiky vždy podtrhovali odlišnost svých názorů od politické linie Šrámkovy, jemuž „Čechisté vytýkali, že pěstuje moravanství a dostatečně nedbá tradice a zájmů katolíků v Čechách.

O činnosti českých klerikálů v Čechách i na Moravě v době před první světovou válkou lze říci, že vedle činnosti klerikálů druhých národnosti RakouskoUherska byla oddanou podporou monarchickoreakčního režimu v habsburské říši. Klerikálové a katoličtí duchovní, počínajíc děkany v církevní správě a katechety na středních školách, se přímo křižovali před myšlenkou projevu nějaké neúcty k habsburskému trůnu a tím více před myšlenkou nějakého odboje proti rakouské vládě, i když tato vláda utlačovala celý český národ a i když tato vláda napomáhala německému nadpráví i vnucováním německých kněží do českých území a dosazováním převážně jen Němců na hierarchická místa. Jako vrstevníci ještě předválečného života v Rakousko

87

Uhersku můžeme mnoho vyprávět o tom, jaké ovzduší šířila a udržovala v českých zemích katolická církev, jaký velký, nákladný, příživnický aparát měla, jak používala ku pomoci i rakouské četnictvo a policii při vynucování účasti na církevních slavnostech a obřadech, jak násilně hnala české lidi do kostelů,|v jakém duchu byly vedeny semináře a theologické fakulty a jaké strašné přítmí představovaly kláštery, mužské i ženské, provozující licoměrné pokrytectví se svým almužnictvím.

Bylo by však nespravedlivé, kdybychom neuznali, že i tehdy působili čeští katoličtí kněží, kteří si získali významné národně vlastenecké zásluhy. Týkalo se to na př. biskupů v českobudějovické diecési, v jihočeské diecési, jež byla diecésí v území, ve kterém se odehrával úporný nacionální boj mezi českým živlem, jenž se snažil pronikat do obcí, hájených německými nacionály, kteří si je opět budovali jako opory k dalším protičeským výbojům. Byl to na př. českobudějovický biskup Jan Valerián Jirsík, který byl v slovanském cítění spřízněn se známým chorvatským biskupem Strossmayerem v Záhřebu, jenž se počítal k předním bojovníkům slovanských národů RakouskoUherska. A ve šlépějích Jana Valeriána Jirsíka šel další českobudějovický biskup Bárta.

Byly to vzácné výjimky mezi biskupy katolické církve v českých zemích, v nichž římský papež jmenoval napořád biskupy z řad německých kněží, ačkoli ovečky těchto katolických biskupských pastýřů a arcipastýřů byly ve stále větším počtu české národnosti. Sensační událostí bylo však to, že na Moravě, ze značné části násilně poněmčené, se stal v Olomouci arcibiskupem dr. Isidor Kohn, který přešel z židovské víry na katolickou křesťanskou víru. Arcibiskup dr. Isidor Kohn se jako olomoucký arcibiskup hlásil k české národnosti a pro podporu českého nacionálního života podnikl ten krok, že věnoval velký peněžní obnos na postavení druhé české university v Brně. Jedinečný případ olomouckého arcibiskupa dr. Isidora Kohna, arcipastýře české národnosti a podporovatele českého národního hnutí, byl předmětem německých nacionálních štvanic v celém Rakousku. A Svatá stolice v Římě byla napadána pro svoje vrtochy, pro přizpůsobivost své politiky a pro poškozování nacionálních zájmů německého živlu v RakouskoUhersku, jenž se pokládal za jedinou spolehlivou oporu moci rakouského císaře, označovaného za „apoštolské Veličenstvo. Katolická církev však jen někdy a jen na krátký čas udělala takovéto úhyby na své cestě, na cestě oddaných služeb německorakouské nadvládě v habsburské říši.

Chování katolické církve a zvláště její hierarchie v českých zemích v době války 1914—1918 je více již známo a není třeba je zvlášť dokládat. Skutečností jest, že katolická církev žehnala zbraním rakouskouherské armády i v českých zemích a s pokryteckými modlitbami hnala české vojáky umírat na válečných jatkách pro císaře pána. A vskutku výjimečnou postavou byl mezi katolickými polními duchovními známý feldkurát Katz, který si tak oblíbil dobrého českého

88

vojáka Josefa Švejka a jen tím, že ho prohrál v kartách, poslal Švejka s nadporučíkem Lukášem na frontu.

Poněvadž jsem chodil do gymnasia na Malé Straně, viděl jsem v prvních válečných letech, co všechno dělala katolická církev spolu s rakouskoněmeckou šlechtou, aby pomohla Rakousku ve válce a aby odvrátila od habsburského trůnu pohromu, která se na něj valila v podobě rostoucího národně revolučního hnutí českého lidu. Viděl jsem, jak odporně se chovala Baštýřova pražská frakce katolickonárodní strany, která se v nejtemnějších letech války stala v Praze dominujícím politickým činitelem, arciť spolu s mladočeskými loyálními podlízavci na pražské radnici, kde v době války vládl pověstný mladočeský starosta Prahy dr. Karel Groš. Viděl jsem, jak pražští klerikálové posílali na Radeckého náměstí v Praze III své lidi manifestovat pro válečné vítězství RakouskoUherska a Německa. Viděl jsem, jak nejobskurnější živly z řad pražských klerikálů špiclovaly české odbojné lidi, jak je udávaly a posílaly do rakouských kriminálů. Bylo to strašně odporné. A ti Baštýřové a podobní klerikální zrádci národa měli proto všechny důvody, aby se před koncem války stahovali do pozadí a uchránili se hněvu národa, když 28. října 1918 zvítězila národní revoluce československého lidu. A poněvadž katolická církev má svoji praxi v ukrývání politických vinníků a zrádných zločinců, zmizelo v různých klášterech mnoho politických delikventů z řad klerikálního katolického hnutí, kteří byli zatíženi těžkými hříchy ve službách habsburské rakouskoněmecké nadvlády, těžkými hříchy zrady na národě a vlasti. Tito klášterní chráněnci se skryli v posvátných místech, aby nelenili a aby odtud za první republiky spřádali různé reakční pikle, aby dělali spojky mezinárodní reakci při piklech proti Sovětskému svazu a aby z klášterního podzemí se smrtelnou záští podporovali především boj proti našemu revolučnímu dělnickému hnutí. A některé z těchto zrůdných lidí katolického posvěceni jsme polapili ještě i v r. 1948, když jsme tehdy drtili strůjce pokusů o reakční puč.

Klofáčova národně sociální strana nemohla nikdy popřít, že v jejím křestním listu bylo zaznamenáno, že její roditelkou byla v r. 1897 mladočeská strana, t. zn. národní strana české buržoasie. V r. 1897 se udal onen akt zrození, a to za těch okolností, že mladočeská strana toho roku poslala jednoho z mladých politických redaktorů „Národních listů jména Václav Klofáč, aby národně sociální stranu založil. Václav Klofáč tuto stranu zakládal s tím

89

určením, jaké mu mladočeská strana uložila, totiž s tím určením, aby národně sociální strana byla rozbij ečskou stranou proti české sociálně demokratické straně dělnické a aby toto své poslání plnila tím, že se bude snažit působit na české dělníky nacionalistickou agitací a že touto agitací odláká aspoň část českých dělníků od rudého proletářského praporu a od třídně dělnické strany sociálně demokratické.

A proč Klofáčova národně sociální strana byla založena právě v r. 1897, respektive, proč buržoasní mladočeská strana shledávala r. 1897 za vhodný k tomu, aby redaktora „Národních listů Václava Klofáče poslala právě v tomto roce založit národně sociální stranu jako rozbij ečskou stranu proti soc. dem. straně? Bylo tomu tak proto, že v r. 1897 se v českých zemích vzňalo veliké nacionalistické třeštění, jež pomáhali zveličovat svými štvanicemi všichni čeští buržoasní nacionalisté. Jak k tomu došlo?

V r. 1897 zahajovala rakouská říšská rada ve Vídni nové období své činnosti po předchozích provedených volbách. Avšak rakouská říšská rada měla tentokráte jiné složení v tom smyslu, že v ní byli nejen poslanci, zvolení podle platného censového systému ve čtyřech kuriích, ale že poprvé do rakouské říšské rady vstoupili poslanci, zvolení v t. zv. páté kurii. A těmito poslanci, zvolenými v páté kurii, byli ve všech zemích Rakouska většinou soc. demokratičtí poslanci. Bylo jimi také pět soc. dem. poslanců, zvolených v páté kurii v českých zemích. Patřil k nim také známý soc. dem. pracovník Josef Steiner, jenž později byl po dlouhou dobu hlavním organisačním sekretářem Čsl. soc. dem. strany.

Posluchači si vzpomenou, že o zvolení Josefa Steinera v páté kurii na Kladensku r. 1897 píše soudruh Antonín Zápotocký ve své knize „Vstanou noví bojovníci. Popisuje v ní, jak se jeho otec, Ladislav Zápotocký, jeden ze zakladatelů Českoslovanské soc. dem. strany, účastnil na Kladensku agitace pro zvolení Josefa Steinera za poslance a jakou radost měli všichni dělníci a pracující lidé, když Josef Steiner ve volbách zvítězil. Byl to slušný soc. dem. dělnický předák, a proto bylo jeho jméno ponecháno jako jméno, označující vnitřní zahradní nově vybudovaný sál Lidového domu v Hybernské ulici, dnes „Steinerův sál. Toto jméno bylo z úcty k památce Josefa Steinera ponecháno, když po únoru 1948 a po sloučení soc. dem. strany s KSČ v dubnu r. 1948 měli komunisté možnost se po 28 letech opět vrátit do Lidového domu v Hybernské ulici, s nímž bylo spjato tolik cti čsl. revolučního dělnictva a tolik hanby soc. dem. zrady.

Nuže, v r. 1897 vstupovali do rakouské říšské rady ve Vídni i čeští soc. dem. poslanci, zvolení v páté kurii. Bylo jich pouze pět, poněvadž volební právo v páté kurii bylo vázáno na placení daně z příjmu v určité výši a tak počet poslanců, zvolených v páté kurii, byl v rakouské říšské radě r. 1897 celkově velmi nízký. Naprostou její většinu tvořili poslanci, zvolení v druhých

90

čtyřech kuriích. To se týkalo i českých poslanců. Jejich naprostou většinu tvořili čeští mladočeští poslanci, poněvadž, jak již bylo řečeno, Riegerova staročeská strana byla předtím již po punktacích r. 1891 rozdrcena a téměř smetena. Mladočeská strana představovala tehdy monopolně politickou stranu české buržoasie, představovala tehdy dominující národní stranu. Přitom to ještě v r. 1897 byla mladočeská strana v původním slova smyslu. Nebyla to ještě Kramářova mladočeská strana, nebyla to ještě národní strana svobodomyslná, jak se mladočeská strana nazvala později.

Mladočeská strana v r. 1897 operovala ještě nacionálním radikalismem, v jehož znamení také předtím drtivě porazila Riegerovu staročeskou stranu. A proto, když v r. 1897 vstupovali do rakouské říšské rady nově zvolení čeští měšťáčtí poslanci, učinili t. zv. státoprávní prohlášení. Bylo to politicky zcela formální prohlášení, v němž čeští měšťáčtí poslanci jako vždy, kdykoli vstupovali do nového období činnosti rakouské říšské rady, prohlásili, že národ trvá na požadavku uznání t. zv. českého státního práva, uznání národního postavení Čechů z té historické doby, kdy české království a země koruny české představovaly svéprávný český stát. České státní právo zastávali předtím po desetiletí Palacký a Rieger, avšak poněvadž stále bezúspěšněji a poněvadž se zatím již česká buržoasie zařizovala na život a získání vlivu v rakouskouherské říši, čemuž dal pak na počátku 20. století výraz dr. Karel Kramář zahájením své t. zv. „positivní politiky, bylo státoprávní prohlášení českých měšťáckých poslanců při zahájení rakouské říšské rady v r. 1897 vskutku čistě jen formální a pokrytecké. Státoprávní prohlášení českých měšťáckých poslanců bylo v rakouské říšské radě předneseno bez jakékoliv pozornosti, bez jakéhokoliv vzrušení a přešlo by se přes ně dál, aniž by se bylo co stalo. Avšak stalo se pak něco, co teprve dalo českým měšťáckým poslancům možnost hauzírovat s jejich státoprávním prohlášením jako s národním krédem, za strašlivého nacionalistického humbuku, za strašlivého nacionalistického třeštění. Co se stalo?

Pět českých soc. dem. poslanců, zvolených v páté kurii a vstupujících za soc. dem. stranu po prvé do rakouské říšské rady, se rozhodlo vystoupit s t. zv. protistátoprávním prohlášením. V tomto prohlášení čeští soc. dem. poslanci uvedli, že se v úsilí o zajištění důstojného národního postavení Čechů nelze nadále opírat o t.zv. české státní právo, které navazuje na zašlou historickou minulost a které zvetšelo spolu se znaky a atributy někdejšího historicky existovavšího českého království a zemí koruny české, a že české národní osudy lze v nové době zakládat jen na t. zv. „přirozeném právu. Protistátoprávní prohlášení českých soc. dem. poslanců bylo prohlášením své doby, kdy „odkaz na přirozené národní právo byl v nacionálním smyslu všeobecný, nejasný. A jako takový byl produktem té politiky celorakouske sociální demokracie, jež se tehdy vyhýbala uznání práva národů na sebeurceru, jež se vyhýbala revolučnímu řešení národnostní otázky, jak to potom jasné

91

formuloval Lenin. Přitom pojem sebeurčovacího práva národů byl tehdy již znám, byl v duchu revolučního marxismu již uplatněn v různých dokumentech soc. dem. stran, byl uplatněn i v některých dokumentech celorakouské sociální demokracie, avšak postupně spolu s tím, jak se soc. demokracie rakouská dostávala na oportunistickou cestu, byl i pojem sebeurčovacího práva národů opouštěn. A při formálních prohlášeních, týkajících se národnostní otázky, byly voleny pak všelijaké termíny, uhýbající pojmu sebeurčovacího práva národů, termíny náhradní, nevystihující problematiku národnostní otázky, termíny nedostatečné, termíny nejasné, mnohoznačné, při čemž byl nejčastěji volen termín „přirozeného práva národního.

Tehdy v r. 1897 se i v historii českého dělnického hnutí ukázalo, jak měl pravdu Lenin, když stále poukazoval na význam národnostní otázky a na důležitost správného postupu proletářské strany v této otázce. Leninismus pak vnesl přesvědčivé jasno do problémů národnostní otázky, když všem proletářským stranám a také proletářským stranám v RakouskoUhersku teoreticky osvětlil a v revolučním duchu vytyčil úkol boje za sebeurčovací právo národů. Jisto je, že t. zv. protistátoprávní prohlášení českých soc. dem. poslanců na rakouské říšské radě r. 1897 dalo české buržoasii záminku, aby rozpoutala přímo vichřičnou nacionalistickou štvanici proti soc. dem. straně dělnické. Mladočeská strana, která fakticky již ve své politice hodila pod stůl české státní právo a která za několik let potom přešla ke Kramářové positivní politice, mladočeská strana bičovala národní city českých lidí a i národní city českých dělníků, aby je vybičovala k odporu proti soc. dem. straně. Byla uspořádána přímo nacionalistická razzie proti soc. dem. hnutí. Všelijací mladočeští bařtipáni, hysterické paničky z národních spolků, měšťáčtí a maloměšťáčtí pivní politikové a nejrůznější zjednaní lumpové si troufali plivat na rudý proletářský prapor soc. dem. strany. A veřejně jej i spalovali při teatrálním vynášení národního praporu.

A právě v tuto dobu nejzběsilejších nacionalistických štvanic proti soc. dem. dělnickému hnutí, kdy i mnozí čeští dělníci zakolísali ve svém třídním proletářském přesvědčení a ve svých internacionalistických citech, právě v tuto dobu poslala mladočeská strana redaktora „Národních listů Václava Klofáče, aby založil národně sociální stranu. Klofáčova nár. soc. strana se tedy zrodila ve špíně pustého, pokryteckého a idiotského mladočeského nacionalismu. A jejím posláním bylo, aby nacionalistickou agitací, zneužíváním a podváděním národních českých citů, národních citů českých dělníků, rozhořčených proti rakouskoněmecké nadvládě a chtějících národní svobodu, aby zneužíváním a podváděním těchto citů působila na české dělníky, stavěla je proti soc. dem. straně a jejich lákáním do svých řad tříštila bojovnou jednotu českého proletariátu. A Klofáčova nár. soc. strana se po několik prvých let své činnosti zaměřila

92

jen na tuto rozbíječskou činnost v řadách českého dělnictva. Ve své ničemnosti přikročila k tomu, aby dělnické řady tříštila viditelně při oslavě 1. máje, při oslavě tradičního třídně bojovného dne celého mezinárodního proletariátu Jako malý hoch si vzpomínám, jak jsem byl udiven tím, co se dělo při oslavě 1. máje v mé rodné obci v Kosmonosích, odkud dělníci chodili manifestovat o 1. máji do Mladé Boleslavi. Viděl jsem, že při oslavě 1. máje šli v minulém roce svorně ještě všichni dělníci do Mladé Boleslavi. Avšak viděl jsem, že v tomto roce šli 1. máj oslavovat jen soc. dem. dělníci. Národní socialisté ohlásili, že budou 1. máj oslavovat samostatně, a to v té neděli, která následovala po 1. máji. A viděl jsem pak, jak se v neděli řadili k pochodu na májovou manifestaci národních socialistů— dělníci t. zv.lepšího postavení, různí zřízenci, státní a zemští zaměstnanci a pod. Měli červenobílé prapory a své zvláštní odznaky; hrála jim k pochodu nejdražší hudba. A na svých zástavách měli nár. soc. manifestanti hesla o národě, o vlastenectví a o svém odporu proti proletářskému internacionalismu, jehož zásady si troufali nazývat „německým vynálezem a pod.

Tak Klofáčova nár. soc. strana začala svoji hanebnou rozbiječskou práci proti soc. dem. dělnickému hnutí. Tak začala rozdělovat dělníky na „dělníky národní a „dělníky nenárodní a protinárodní. Tak začala Klofáčova strana vydělovat z třídní dělnické jednoty t. zv. lepší dělníky a odtahovat zřízence a veřejné zaměstnance od dělníků, jako by k nim nepatřili, jako by byli něco víc než dělníci. Tak začala Klofáčova strana dělat ze soc. dem. dělníků nevlastence i vlastizrádce. Tak začala Klofáčova strana dávat českým maloměšťákům příležitost, aby i oni pohlíželi na soc. dem. dělníky jako na vyvrhele, na psance, na „socany, jimiž se strašily děti a před nimiž se pobožné babičky křižovaly jako před lidmi podoby „Lucifera a „Antikrista.

Aby se nacionálně odlišila od internacionalistické sociální demokracie, nosila Klofáčova nár. soc. strana záplavu červenobílých fanglí a oproti soc. dem. znaku s pochodní v rudém poli dala si do svého znaku „kladivo a péro, péro proto, aby naznačila, že vedle dělníků manuelní práce vyzdvihuje duševní pracovníky. A nejvíce se Klofáčova strana oháněla Karlem Havlíčkem Borovským, na kterého si dělala patent jako na svého svatého. Klofáč dlouho také nosil havlíčkovskou čamaru. To všechno Klofáčova strana dělala, aby dokázala, že být „bratrem znamená být národovcem, vlastencem a že být „soudruhem znamená vyznávat něco národu cizího, být protinárodním, být „nenárodním internacionálem.

Takovouto hanebnou rozbíječskou činnost dělala Klofáčova nár. soc. strana po několik prvých let své existence. Zaměřovala svoji nacionalistickou agitaci nejprve výhradně do řad dělnictva, poněvadž nechtěla dělat v nacionalistické agitaci konkurenci mladočeské straně, se kterou byla od svého zrodu svázána pupeční šňůrou. A mladočeská strana potřebovala Klofáčovu nár.

93

soc. stranu především pro rozbíjení soc. dem. třídního dělnického hnutí; a potřebovala nár. soc. dělnické organisace také jako žluťácké organisace pro rozbíjení a zrazování dělnictva v jeho sociálních a hospodářských bojích; potřebovala nár. soc. dělnické organisace jako pomocnou a služebnou sílu kapitalistů v závodech.

Avšak, když se Klofáčova nár. soc. strana s oporou vlivu, získaného nacionalistickou agitací v řadách dělnictva, zavedla, zmohla a i organisačně svým aparátem zařídila na širší politickou práci, provedla operaci, kterou mladočeská strana Kramářova nečekala. Klofáčova strana přeřízla pupeční šňůru, která ji svazovala s mladočeskou stranou, a plně se politicky osamostatnila, aby se mohla uplatnit siřeji, než jest jen rozbíjení dělnických řad a nacionalistické štvaní proti soc. dem. hnutí, při němž nár. soc. agitátoři musili dělat jen tu nejšpinavější práci, mnoho z toho nekoukalo a ke všemu byli nár. soc. provokatéři někdy dělnictvem pořádně zbiti. A tak se nár. soc. strana pustila do politické práce v širším měřítku a zaměřila svoji nacionalistickou agitaci i do maloměšťáckých mas, do úřednických kruhů, do vrstev živnostníků, maloobchodníků a řemeslníků a do masy nedefinovatelných vrstev a vrstviček, označených Klofáčem za změť „malých českých lidí.

Mladočeská Kramářova strana žárlila na tyto aspirace nár. soc. strany a začala proti nim zuřit, když se ukázalo, že Klofáčova strana nejen dělá konkurenci mladočeské straně ve všeobecné nacionalistické agitaci, ale že chce v nacionálním smyslu podchycovat rostoucí odpor proti Kramářové positivní politice, znamenající akceptování existence rakouskouherské říše, znamenající součinnost s Vídní, součinnost s rakouskoněmeckou buržoasií a znamenající aktivní loyalitu vůči habsburskému císařskému trůnu. Kramář a Klofáč, někdejší tovaryš, vyučený v mladočeské straně, a domýšlivý politický mistr české buržoasie, se dostávali stále více do vzájemných hádek, do skandálů vzájemné žárlivosti a do vzájemných veřejných rvaček.

Politické aspirace Klofáčovy nár. soc. strany také postupem let stále rostly. Rostly v souvislosti s tím, že nár. soc. poslanci v rakouské říšské radě přišli na způsob „obstrukce, na způsob obstrukčních, nacionálně efektních a pro rakouskouherskou říši neškodných parlamentních kraválů, jejichž dramatický průběh nár. soc. tisk, už „České slovo a „Večerník Českého slova, v Praze rozmazával a dělal z nár. soc. poslanců Buřívalů, Freslů, Lisých národní hrdiny. A politické aspirace nár. soc. strany rostly tím více, že Klofáč začal vystupovat jako „velký politik na zasedáních rakouskouherských delegací, že začal jezdit do Petrohradu, do Bělehradu a začal ze sebe dělat nového proroka slovanské politiky. Což vynášelo nár. soc. straně i finančně velmi mnoho, poněvadž dostávala ze zahraničí peněžní podpory, které umožnily Klofáčovi postavit hotel „Zlatá husa na Václavském náměstí a objekty paláce „Hvězda s přepychovým vybavením a s nákladným tiskárenským zařízením.

94

Klofáčova nár. soc. strana se politicky vyvíjela k tomu, aby v době provádění Kramářovy positivní rakušácké politiky jako oficielní politiky české buržoasie mohla aspirovat na úlohu národní české strany neoficielního charakteru, oficiosního charakteru, oposičního charakteru, neškodného pro RakouskoUhersko. A tak, jestliže se Kramářova a Klofáčova strana po léta vzájemně pomlouvaly, špinily a rvaly, došlo k jejich politické dohodě v r. 1911, při tehdejších volbách do rakouské říšské rady. Obě české nacionalistické strany, sloužící buržoasii, se ve volbách spojily, aby se pokusily společným postupem a vzájemným si vypomáháním snížit počet mandátů Čsl. soc. dem. strany oproti volbám v r. 1907, kdy soc. dem. strana dostala přes 38 % všech českých hlasů.

A volby, konané v r. 1911 ve znamení koalice Kramářovy a Klofáčovy strany, znamenaly některé bolestné prohry pro Čsl. soc. dem. stranu. Na př. při tehdejších volbách kandidoval v Plzni dr. Soukup, avšak ve volbách nad ním vyhrál, díky spojení mladočeské a nár. soc. strany, nár. soc. poslanec Fresl. Dr. František Soukup tehdy současně kandidoval v Praze VII, avšak i tam nad ním vyhrál nár. soc. poslanec Jiří Stříbrný. Zvláště z těchto proher měl mladočeský a nár. soc. tisk jásavou radost. Dr. Fr. Soukup se po volbách v r. 1911 dostal do rakouské říšské rady tak, že zvolený soc. dem. poslanec v slánském volebním okresu se mandátu vzdal a v nových volbách byl poslancem zvolen on, dr. František Soukup. Jinak se i pražské soc. dem. dělnické hnutí drželo ve volbách dobře až na případ v Praze VII, kde to Jiřímu Stříbrnému pomohli vyhrát jateční dělníci. Zuřivý byl boj na Žižkově, kde v jednom okresu vyhrál národní socialista Buříval, ale v druhém žižkovském volebním okresu, obývaném i dělníky, to přes všechno zuření nepřátel vyhrál soudruh Bohumír Šmeral, byť jen s většinou 4 hlasů.

Když v r. 1914 vypukla válka, ukázalo se, jak byla nár. soc. strana již prostoupena duchem švihovského rakušáckého oportunismu. Klofáč a Stříbrný šli sice do vězení, ale před odchodem do rakouského vězení pověřili druhé nár. soc. poslance, aby ve jménu ,,nacionálně a slovansky radikální nár. soc. strany dělali hanebně přizpůsobivou a servilně rakušáckou politiku. A tak se za války rakušáckou zbabělou politikou bezpříkladně kompromitovali nár. soc. poslanci Choc, Hiibschmann, Formánek, Buříval atd. Choc a Buříval se tak těžce kompromitovali, že je nár. soc. strana odstavila vůbec do pozadí a nemohla s nimi už nikdy vyjít na veřejnost.

Když v r. 1917 byli Klofáč a Stříbrný propuštěni z vazby v rakouském vězení a v rakouském internačním táboru, protlačili se brzy do čelné řady nacionalistické české buržoasie vedle Kramáře, Rašína, Staňka atd. Klofáč a Stříbrný byli opět ve svém živlu jako nacionalističtí agitátoři a palác „Hvězda na Václavském náměstí se ze služeb rakušácké nár. soc. politice Hiibschman

95

nově dával s celým svým agitačním aparátem do služeb nejvypjatějšího českého nacionalismu a šovinismu.

Klofáč se stal k 28. říjnu siláckým národním fenoménem, aby se v nové republice stal prvním ministrem národní obrany, a Jiří Stříbrný po svém efemerním aktu, podpisu výzvy k 14. říjnu 1918, měl určeno stát se „mužem 28. října a pak v nové republice vedle Klofáče nejvýznačnějším politickým činitelem nár. soc. strany. Dalším politickým vedoucím činitelem nár. soc strany se stal dr. Emil Franke, universitní knihovník, kdysi funkcionář agrární strany, který se do veřejnosti dostal v r. 1917a 1918 díky svým článkům v,, České demokracii, v časopise, jenž dočasně nahrazoval „České slovo.

A v těch dobách kolem 28. října 1918 a na počátku první republiky se jako nár. soc. agitátorka stala známou ve svém zjevu mužatky i Fráňa Zemínová Nár. soc. strana se v těch dobách specialisovala na pořádání nepřetržitých národních manifestací v Praze a v druhých českých městech. Pořádání národních manifestací se pro nár. soc. stranu stalo mánií, kterou pak pěstovala ieště dlouho v první republice. A tuto mánii si nár. soc. strana osvojila do té míry že i velký nacionalista Rudolf Bechyně byl touto mánií národních socialistů namíchnut a udělal jednou vtip slovy: „Národní socialisté mají tak silnou mánii dělat ze všeho národní manifestaci, že když jdou po ulici a vidí h.... zapíchnou do něho národní praporek a už i u toho h.... pořádají národní manifestaci.

96

IV

ČESKÉ DĚLNICKÉ HNUTÍ A OPORTUNISMUS SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE

O STÁŘÍCH SOC. DEM. PŘEDÁCÍCH

VELKÁ POLITICKÁ OSOBNOST BOHUMÍRA ŠMERALA

Je důležito poznamenat, že Českoslovanská soc. dem. strana dělnická, založená na svatomarkétském sjezdu v Břevnově r. 1878, se v době rakouskouherské říše pokládala vždy za federativní složku sociální demokracie v celorakouském měřítku. Také odborové organisace tvořily součást odborových svazů organisovaných v celorakouském měřítku s ústřednami ve Vídni.

Chci připomenout, že před první válkou za RakouskoUherska se při názvech často používalo termínu ,,českoslovanský namísto „český. I sociální demokracie se jmenovala „Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická. A tak se označovaly mnohé české korporace, instituce, pojišťovny a pod. Takže, když 28. října 1918 vznikla Československá republika, stačilo na mnohých firmách změnit jen „a v „e a firmy zůstaly.

Z dokumentů, vztahujících se k počátkům dělnického hnutí v českých zemích, je patrno, jak vřele vlastenecky cítili zakladatelé Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické Ladislav Zápotocký, J. B. Pecka, Josef Hýbeš a druzí. Bili se za věc utlačeného českého národa. A nebylo to v rozporu, nýbrž ve shodě s jejich třídními city proletářského internacionalismu. Jako federativní složka celorakouské sociální demokracie řídila se Českoslovanská sociálně demokratická strana usneseními sjezdu celorakouské sociálně demokratické strany, pokyny jejího ústředního vedení a solidárně se s německým sociálně demokratickým dělnictvem účastnila všech bojových akcí. Na př. mohutné revoluční akce roku 1905, které byly ohlasem první ruské revoluce, provádělo solidárně dělnictvo všech zemí Rakouska. A v českých zemích šli čeští a němečtí dělníci bok po boku ve srážkách s policejní, četnickou a vojenskou mocí císařské vídeňské vlády. Vladimír Iljič Lenin, který jako významný

97

úspěch ohlasu první ruské revoluce vyzdvihl vybojování všeobecného hlasovacího práva v rakouské říši, zdůrazňoval, že tento úspěch byl umožněn bojovnou internacionální solidaritou dělnictva všech zemí a všech národů Rakouska. Byla to cesta revolučního nástupu dělnictva Rakouska ve znamení proletářské internacionální bojové jednoty; byla to cesta, podobná cestě, po které proletariát Ruska kráčel k svému historickému vítězství 7. listopadu 1917.

V pozdějších letech se však v dělnickém hnutí Rakouska projevovaly tendence tříštící jeho řady po nacionální linii. Především v českých zemích bylo pod vlivem revisionistů českoslovanské sociální demokracie, kteří byli zároveň nacionalisty, a pod vlivem snahy o soutěžení s českou Klofáčovou národně sociální stranou stále hlasitěji naléháno na to, aby se české dělnické hnutí politicky a organisačně osamostatnilo a aby přestalo poslouchat vídeňské vedení celorakouské sociální demokracie. Těmto nacionálně separatistickým tendencím v českém sociálně demokratickém hnutí napomáhal postup vídeňských sociálně demokratických vůdců, kteří propadali stále servilnějšímu oportunismu vůči habsburské monarchii, sesmekávali se na linii tiché podpory rakouskouherského imperialismu, a jako se část vídeňských sociálně demokratických vůdců v čele s Pernerstorferem dostávala do blízkosti i všeněmeckých nacionalistů, tak se druhá jejich část v čele s Renrierem a Bauerem dostávala na posici oportunismu v nacionální otázce v podobě koncepce t. zv. národní kulturní autonomie. Vídeňští sociálně demokratičtí vůdci neprojevovali nejmenší pochopení pro národní snahy Čechů a hnali vodu na mlýn českých nacionalistů a na mlýn nacionálně separatistických snah v Českoslovanské sociální demokracii.

Sjezd Socialistické internacionály v Kodani roku 1910 odsoudil tříštění celorakouské internacionální jednoty dělnictva, k němuž krokem bylo osamostatnění českých sociálně demokratických odborových organisací. České odborové organisace, které do té doby byly součástí celorakouských odborových svazů, vytvořily své samostatné odborové svazy a vy tvořily i samostatnou, od Vídně oddělenou odborovou ústřednu, Českoslovanské odborové sdruženi v Praze v čele se známým sociálně demokratickým odborovým rozbiječem Rudolfem Tayerlem. Mělo to svůj odraz i v politických organisacích Českoslovanské sociálně demokratické strany. Vyvstali t. zv. autonomisté a centralisté. Autonomisté drtivě vítězili a tak se po roce 1910 Českoslovanska sociálně demokratická strana vypojila z celorakouské sociální demokracie a stala se zcela samostatnou stranou; a také její klub poslanců na rakouské říšské radě ve Vídni postupoval zcela samostatně. Předáky autonomistů byli Antonín Němec, František Soukup, Lev Winter, Rudolf Bechyně, Gustav Habrman, Karel Vaněk aj. S autonomisty šel i soudruh Bohumír Šmeral, který se dlouho zdráhal opustit cestu jednoty s celorakouskou sociální demokracií. Při volbách do rakouské říšské rady v roce 1911 kandidovaly již odděleně Českoslovanska

98

sociálně demokratická strana a „česká sociálně demokratická strana dělnická jak se označili centralisté, spjatí dále s odborovým a politickým ústředím v Vídni. Ve volbách vyhrála plně Českoslovanská sociálně demokratická strana6 při čemž arciť oproti výsledkům voleb v roce 1907 vlivem oportunismu a vlivem tříštění dělnických sociálně demokratických organisací obdržela menší počet mandátů. Známými předáky centralistů byli Petr Cingr, Edmund Burian, František Merta atd. Centralisté vydávali nejprve v Brně vedle autonomistické „Rovnosti svůj časopis „Dělnický deník, který byl pak přenesen do Moravské Ostravy a stal se později časopisem KSČ pro Ostravsko.

Separatismus Českoslovanské sociální demokracie byl ostře odsuzován celým mezinárodním dělnickým hnutím a velmi ostře i ruskými bolševiky, kteří v tom viděli špatné znamení s hlediska vítězství proletářské revoluce při očekávaném rozpadu rakouskouherské říše. Dlužno říci, že české dělnictvo se vzpěčovalo vlivům nacionálního separatismu a stále udržovalo bojovou jednotu s německým dělnictvem a zvláště v průmyslových oblastech, kde pracovali čeští a němečtí dělníci pohromadě, čeští dělníci osvědčovali bratrskou třídní jednotu s německým dělnictvem. A tato jednota se pak projevila i v revolučních letech války. Když např. v lednu 1918 vídeňské dělnictvo vyhlásilo generální stávku, kterou provádělo i německé dělnictvo v českých zemích, zdvihlo se ke stávce i české dělnictvo. A zejména na Ostravsku, kde byli čeští dělníci pohromadě s německými dělníky nejtěsněji, se odehrály veliké bojové revoluční bouře za internacionální solidarity českého a německého dělnictva. Zatím však již revoluční vlna národně osvobozeneckého hnutí ve všech zemích RakouskoUherska živelně stoupala a věc národní svobody a státní samostatnosti se dostala do popředí jako cíl národně revolučního boje i československého lidu.

Je nepochybné, že by se byly události při rozvrácení rakouskouherské říše v první světové válce jinak vyvíjely, kdyby bývala byla uchována internacionální jednota dělnictva v celorakouském měřítku, kdyby při účasti na národně osvobozeneckém hnutí zemí RakouskoUherska dělnictvo těchto zemí bylo udržovalo internacionální třídní bojovou jednotu, kdyby byli nezískali v sociálně demokratických organisacích převahy nacionální separatisté a kdyby ve Vídni, jež měla být centrem revolučního nástupu dělnictva všech zemí RakouskoUherska, neměli rozhodující slovo oportunističtí sociálně demokratičtí vůdci, myslící na záchranu habsburské monarchické říše a nemající pochopení pro revoluční snahy rakouskouherských utlačovaných národů. Historickým faktem bylo, že Vídeň se nestala Petrohradem, jenž za vedení bolševiků, za vedení Leninova byl při Velké říjnové socialistické revoluci vůdčím centrem revolučního hnutí proletariátu všech částí carské říše, všech částí obrovité mnohonárodnostní ruské země, a po vítězství 7. listopadu 1917 díky internacionální jednotě proletariátu uchoval pro vládu dělníků a rolníků

99

a pro socialismus velikou ruskou říši v celistvosti od Smolenska až k Vladivostoku, od Astrachaně až k Archangelsku, od Oděsy až do Střední Asie až k Pamiru, od Baltického a černého moře až k Ledovému oceánu a až k Tichému oceánu. Udržením veliké mnohonárodnostní ruské země v celistvosti dala Velká říjnová socialistická revoluce základ ke všem těm světodějinným převratům, které z obrovitého Sovětského svazu učinily mohutnou velmoc vítězného socialismu a komunismu. Bylo historickým faktem, že se při rozvracení rakouskouherské mnohonárodní říše již na jaře roku 1918 ukázalo, že revoluční vlna tu směřuje k rozbití RakouskoUherska a k vytvoření samostatných národních států. Rozhodující silou tohoto revolučního hnutí bylo dělnictvo jednotlivých národů, avšak hegemonie v tomto hnutí dosáhla buržoasie, která se starala, aby se nástupnické státy, vznikající na troskách rakouskouherské říše, vyvinuly ve státy s kapitalistickým společenským řádem.

A nyní několik charakteristických črt o starých předácích sociální demokracie.

Antonín Němec, který byl typografem, zastával jako dělnický předák funkci předsedy Ústředního výkonného výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. V rakouské říšské radě byl poslancem již od r. 1907. Jako dělnického předáka si ho před první světovou válkou vážil Vladimír Iljič Lenin, který se s Antonínem Němcem setkával v Exekutivě a v byru Socialistické internacionály. Píše o tom soudružka Krupská ve svých „Vzpomínkách na Lenina. Uvádí, že pro svoji známost s Antonínem Němcem a pro svoji důvěru k českému dělnickému hnutí soudruh Lenin rozhodl, aby se v Praze v lednu r. 1912 konala VI. všeruská konference soc. dem. strany Ruska, na které byla založena slavná strana bolševiků. Antonín Němec uložil Jáchymu Havlenovi jako organisačnímu sekretáři české sociální demokracie, aby illegální konání pražské konference bolševiků zajistil. Havlena pak dostal od soudruha Lenina jako dar bolševické strany zlaté hodinky s věnováním. Pražská konference bolševické strany se konala v Lidovém domě v Hybernské ulici, který je dnes museem Vladimíra Iljiče Lenina. Síň, v níž se konference konala, leží ve vnitřním vysokém traktu, v němž již před válkou byla umístěna veliká tiskárna, v níž se tisklo „Právo lidu. Pro konání illegální konference bolševiků byla volena tato síň, nalézající se vysoko ve čtvrtém poschodí. Dole v Lidovém domě, v oddělené restaurační místnosti, se pak konal rozlučovaci

100

večer po zakončení konference, jehož se účastnil Lenin. Jménem Ústředního výkonného výboru Čsl. soc. dem. strany se s delegáty konference loučil Antonín Němec. A vyprávělo se pak, jaké podiveni soudruh Lenin projevoval když delegátům bolševické konference, na níž bylo provedeno odpojení se od menševiků a založení samostatné strany bolševiků, dával Antonín Němec ve svém rozlučovacím projevu za příklad udržování jednoty Čsl. soc. dem stranu, v níž prý „pohromadě svorně drží marxisté i revisionisté, revolucionáři i oportunisté, internacionalisté i nacionalisté atd.

Antonín Němec byl vždy soc. dem. poslancem za Libeň, kde byl kdysi značně oblíbený, avšak jakmile po válce začal dělnické hnutí zrazovat a figuroval v čele soc. dem. pravicových vůdců, připravilo mu libeňské dělnictvo v r. 1920 bouřlivé přivítání na schůzi ,,U Deutschů. Antonín Němec musil z Libně utíkat, popliván rozhořčenými dělníky a dělnickými ženami. Libeňské revoluční dělníky vedli tehdy soudruzi Hruška, Mach, Suchánková, otec soudruha Krosnáře a j.

Antonín Němec sehrál tu nejžalostnější úlohu v prosinci r. 1920. Byl předsedou komanditní společnosti „Antonín Němec a spol., která byla formálně vlastníkem všech objektů Lidového domu v Praze II, Hybernská ul. č. 7. Bylo ovšem jasno, že skutečným vlastníkem tohoto domu bylo dělnické hnutí, které na zakoupení Lidového domu, na výstavbu vnitřních objektů, na tiskárnu „Práva lidu, zařízení „Lidobia atd. sbíralo obětavě peníze. Z titulu zmíněné komanditní společnosti jako formálního vlastníka Lidového domu však pražská policie v prosinci r. 1920 násilně zabrala celý Lidový dům, jenž byl v řádných rukou soc. dem. strany — levice, která na zářijovém sjezdu soc. dem. strany prokázala, že za ní jde naprostá většina členstva sociální demokracie. Poněvadž bylo možno již očekávat, že soc. dem. pravicoví vůdcové něco chystají, byli 9. prosince 1920 svoláni k 5. hodině do zahradního sálu Lidového domu naši důvěrníci. Jejich schůze byla však přepadena četníky a za surového mlácení lidí rozehnána. A pak večer, když četnictvo a policie vykonaly své násilné dílo, vstupovali do Lidového domu jako jeho „vlastníci pravicoví soc. dem. vůdcové. Vcházeli do Lidového domu, když po zabráni tiskárny a redakce byli policií z Lidového domu násilně vynášeni ztýraní naši redaktoři, soudruzi Vacek, Olbracht, Novotný, Vorel a j. A jako hlavní „vlastník se ujímal po násilném zabrání Lidového domu jeho správy Antonín Němec. Zemřel brzy jako duševně chorý v Bohnicích.

A nyní něco o dru Františku Soukupovi, který býl advokátem s kanceláří v budově Lidového domu. Přední místo ve vedení soc. dem. strany si získal Soukup svým vystupováním za pražských bouří v r. 1905, kdy jako táborový řečník mluvil na Václavském náměstí k dělnickým masám demonstrujícím za všeobecné hlasovací právo. Soukup býl znám tím, že vždy pronášel velmi vznosné řeči. Kolovalo mnoho průpovídek o příhodách při jeho vášnivých

101

recích, jako na př., že tak dlouho bouchal do stolu, až asistujícímu policejnímu komisaři za smíchu dělníků spadla odložená vysoká čepice se stolu, nebo že žádal účastníky schůze, aby mu vrátili manžety, které mu při řečnických gestech z rukávů vypadly, a pod. František Soukup byl i příležitostným epickým básníkem. Pravidelně k 1. máji napsal do „Práva lidu slavnostní báseň.

Pokud jde o způsob Soukupova řečnění, nutno připomenout, že v starém dělnickém hnutí se jako táboroví řečníci mohli uplatňovat lidé, schopní svým hlasem ovládnout i velká desetitisícová shromáždění, poněvadž ještě nebylo mikrofonů. Kdo byl jako táborový řečník tělesně slabší a musil křičet, strhl si pravidelně svůj hlas a mnohdy navždy chraptěl. Proto starší soc. dem. předáci měli vzhled lidí zvláštních postav. Byli většinou velcí, silní a i tlustí, takže vydrželi i dechem a mohli své projevy slyšitelně pronášet na velkých prostranstvích. Musili mluvit ovšem pomalu, oddělujíce každé slovo, aby se tak řeč mohla srozumitelně donést až k nejzadnějším posluchačům desetitisícových táborů lidu. Staří soc. dem. předáci, jak se vždy říkalo, měli vnějškově vzhled „medvědů. Tak vypadali Jaurěs, Vandervelde, de Brouckere, Adler, Renner, Branting, Troelstra, Turati atd. A tak vypadal na př. i Antonín Němec, zatím co František Soukup byl silný a zvlášť vysoký, s bradou; a tak vypadal i soudruh Bohumír Šmeral, ovšem tehdy bezvousý, kterému jsme vzhledem k jeho mohutnému zjevu říkali „starý pardál. Soudruh Šmeral byl však řečníkem mimořádných schopností, velkého stylu a přímo fascinující působivosti. Měl marxistické vzdělání a na masy působil silou logického přesvědčování a pak úchvatnými obrazy ve své řeči. A soudruh Šmeral mluvil ještě plamenněji, když se stal vůdcem KSČ. Své projevy končil slovy, která povzbuzovala k revolučnímu boji i v dobách nejtěžších persekučních útoků proti komunistickému hnutí. Na př. pronášel takové věty: „Pronásledují nás, komunisty, a chtějí nás umlčet. Avšak i kdyby nás umlčeli jako otroky, budeme se umět i jako němí domluvit a vyrazíme jednou s drtivou silou vpřed! A v dobách šíření reakční temnoty uměl povzbuzovat takovými slovy jako na př.: „Čím temnější je noc, tím jasněji od východu září pěticípá hvězda.

Avšak vraťme se do minulosti k dru Fr. Soukupovi. Za války 1914—1918 František Soukup dělal velmi bojácnou politiku a schoulen ve své kanceláři nevylézal, když nemusil. A přece on měl v r. 1912 jménem Čsl. soc. dem. strany hlavní slovo na basilejském sjezdu Socialistické internacionály a po tomto sjezdu roznášel po táborech lidu výzvu basilejského sjezdu, aby se dělníci všech zemí vzepřeli imperialistické válce. Dr. František Soukup pro svoji oportunistickou bojácnost měl za války i několik trapných nehod. Pro svůj strach na př. prozradil jednu odbojovou spojku, která pak byla zatčena rakouskou policií. A nátlakem rakouských úřadů se nechal donutit k tiskovému projevu, v němž po atentátu Friedricha Adlera na hraběte Sturgkha, předsedu

102

rakouské vlády v r. 1916, vyslovoval v novinách soustrast dru Viktoru Adlerovi jak prý musí být nešťastným otcem, když má syna, který zastřelil c. k. ministerského předsedu. Před 28. říjnem 1918 byly chvíle, kdy Fr. Soukup pronášel v nejvyšší tónině nacionalistické řeči. Byl vrcholně šťasten, že po všech svých oportunistických malérech v době provádění rakušácké politiky na něho padl los, aby byl „mužem 28. října. V Československé republice byl prvním ministrem spravedlnosti jako soc. dem. advokát. A když přestal být ministrem, čekal, kdy se mu naskytne příležitost něčím na sebe opět upozornit. A tu vzpomínám toho, co nám vypravoval soudruh Zápotocký. V tu dobu se prý dr. Houserovi podařilo přemluvit dr. Soukupa, že by si měl udělat jako advokát reklamu něčím takovým, jako by byla obhajoba před soudem Aloise Muny, proti němuž tehdy byla pořádána štvanice, jdoucí až k trestnímu stíhání. Soukup se obhajoby vskutku také ujal a dal to široce rozhlásit. Ve vládě a ve vedení soc. dem. strany z toho však vznikl poprask a nadávání proti Soukupovi. A tak, aby Soukup byl uchráněn skandálu, že jako advokát hájí prononsovaného tehdy „bolševického emisara, byl proces proti Aloisů Munovi zastaven a již se nekonal.

Pak již nadcházely dny zrádné činnosti dra Fr. Soukupa, kdy byl Soukup dělníky Prahy VII vyhnán z „Uránie, kde měl řečnit. Poté přišel prosinec r. 1920 a další měsíce a roky, v nichž se Fr. Soukup vyznamenával podobnou činností jako druzí pravicoví soc. dem. vůdcové. Nutno říci, že velmi aktivním soc. dem. předákem, aktivním před 28. říjnem 1918 v nacionalistickém vystupování a pak v letech 1919 a 1920 zvlášť aktivním v boji proti revolučnímu dělnickému hnutí, byl Rudolf Bechyně. Svým původem byl dělník z Prostějova. Z počátku byl činný v Klofáčově národně sociální straně, ale pak, jak se to tehdy říkalo, se „přiženil do soc. dem. strany. V r. 1911 se Bechyně stal za sociální demokracii poslancem v rakouské říšské radě. I pro své původní nár. soc. přesvědčení patřil Bechyně vždy k nacionalistickému křídlu Čsl. soc. dem. strany. Za války byl v r. 1917 nejradikálnějším nacionalistou a spolu s Habrmanem, Pikem, Modráčkem vedl nacionalistické křídlo soc. dem. strany jako to křídlo, které se po 28. říjnu 1918 ujalo rozhodujícího vlivu ve vedení Čsl. sociální demokracie. Schopnost ke společenským stykům předurčovala Rudolfa Bechyně k tomu, že se brzy dostával do vyšších kruhů čsl. buržoasie a platil tu za soc. dem. vůdce, který je „hoffáhig. Bechyně se stal záhy politickým důvěrníkem i T. G. Masaryka. Poněvadž byl novinář, rozdělovali si Masaryk a on úlohy, jaké statě a články budou napsány do různých časopisů v boji proti revoluční soc. dem. levici. V boji proti revolučnímu dělnickému hnutí a v přípravě kontrarevolučního náporu, k němuž pak došlo v prosinci r. 1920, se T. G. Masaryk a Rudolf Bechyně nejintimnčji sblížili. Na Masarykův pokyn Bechyně spustil kampaň

103

nejlživějších útoků proti vedení soc. dem. levice. Pomocí jakéhosi provokatéra Engelberta Kučery začal Bechyně v červenci r. 1920 provokace proti soc. dem. levici tvrzením, že dostává z Moskvy brilianty a že tak získává lidi ochotné za peníze ohrožovat „mladou republiku a demokracii.

Vskutku, málokdo své svědomí zatížil tak nečestnými způsoby boje proti revolučnímu dělnictvu jako Rudolf Bechyně. V odměnu za to byl Rudolf Bechyně v 20 letech první republiky téměř stále ministrem. Zasedal za sociální demokracii v „koaliční pětce a rozuměl si se Švehlou i se Šrámkem v provádění různých zákulisních pletich. Preiss měl Rudolfa Bechyně ve veliké oblibě, prý „pro jeho duchaplnost.

Oficielním vedoucím představitelem Čsl. soc. dem. strany byl v dobách kolem 28. října 1918 a v prvních dobách republiky — Gustav Habrman. Byl svým původem dělník a politicky vyšel z onoho anarchistického směru, který ku konci 19. století značně ovlivňoval české soc. dem. hnutí, jež se dělilo na „radikální a „umírněné. Habrman určitou dobu pracoval jako dělník v Americe. Po svém návratu působil v soc. dem. hnutí na Plzeňsku, kde se stal poslancem rakouské říšské rady vedle Pika a Remeše.

Za první světové války se, jak známo, v plzeňských Škodových závodech odehrávaly velké bojovné bouře dělnictva proti válce, proti válečnému zbídačování a proti válečnému zotročování ve zbrojní výrobě, při čemž tyto bouře měly i nacionálně revoluční charakter. Vzpomeňme, že tyto bouře plzeňského dělnictva zapůsobily i na mladého Julia Fučíka, který v Plzni žil se svými rodiči a studoval tu reálku. Soc. dem. předáci Habrman, Pik a Remeš vynaložili všechno úsilí, aby soc. dem. hnutí na Plzeňsku učinili k 28. říjnu 1918 baštou nacionalismu a později v první republice baštou soc. dem. reformismu. Soc. dem. poslanec Luděk Pik, který byl holičským dělníkem, se brzy za první republiky stal starostou Plzně a byl zvolen „za dělnictvo členem správní rady Škodových závodů. Tato funkce mu podle našich zjištění vynášela ročně 350.000 Kč, takže Luděk Pik patřil k nejlépe placeným pomahačům čsl. kapitalismu.

Co se týče Gustava Habrmana, bylo známo, že se později dostal do konfliktu s T. G. Masarykem. Byli si pak osobně nepřátelští. Jako důvod toho se uvádělo, že Gustav Habrman si chtěl na stáří odpočinout ve funkci vyslance ve Vídni, byl již k odjezdu připraven, avšak v poslední chvíli prý T. G. Masaryk odjezd Habrmanu znemožnil a Beneš prý nikdy Habrmanovi neřekl, proč se tak stalo. V osobní zlobě proti T. G. Masarykovi si pak Habrman podával ruce s básníkem J. S. Macharem, kterého T. G. Masaryk po převratu jmenoval generálním inspektorem čsl. armády, ale náhle ho jednoho dne degradoval a neprojevoval mu pak již nikdy přízeň přes to, že J. S. Machar a T. G. Masaryk byli nejbližšími osobními přáteli od počátku činnosti realistické strany a z dob realistického „Času. J. S. Machar se ze vzteku proti Masarykovi

104

dostal až k Jiřímu Stříbrnému, kterého Masaryk a Beneš také odstavili vy čítajíce mu zbohatnutí, o které se u Stříbrného sami předtím postarali. Se jménem Vlastimila Tusara jsou spjaty dvě vlády v republice v r. 1919 a v r. 1920, jež vytvářeli pravicoví soc. dem. vůdcové, když jim čsl. buržoasie

svěřila úkol zachraňovat čsl. kapitalismus proti revolučnímu hnutí dělnictva i předstíráním, že „se sociální demokracie chápe moci v zájmu dělnictva Vlastimil Tusar, původním povoláním obchodní příručí, patřil vedle Vaňka Filipínského a druhých k vedoucím činitelům soc. dem. strany na Moravě

Byl to politický machr, který šel cynicky za svojí kariérou. Stal se při volbách r. 1911 poslancem v rakouské říšské radě. V prvých letech války dělal nejservilnější rakušáckou politiku. Byl denním návštěvníkem u moravského místodržitele barona Heinolda a jezdil stále i do Vídně. V r. 1917, když byla opět obnovena činnost rakouské říšské rady, byl zvolen jejím místopředsedou za české poslance. Vykonával tuto funkci s nejplnější loyalitou vůči císaři a vídeňské vládě. Jako prohnaný kariérista se však dovedl později přizpůsobovat rozmachu národně revolučního hnutí. V den 28. října 1918 byl Vlastimil Husar ve Vídni a po 28. říjnu působil dále ve Vídni jako vídeňský zplnomocněnec pražského Národního výboru a později vlády.

Ku konci května r. 1919 se Vlastimil Tusar objevil v Praze jako designovaný soc. dem. předseda vlády, jež pak v červnu 1919 nastoupila po vládě Kramářové. Vlastimil Tusar dělal čsl. buržoasii od prvé chvíle své vlády oddaného služebníka. Po nastoupení své vlády se nevybíravě vrhl mocenskými prostředky proti soc. dem. levici. Jako soc. dem. ministerský předseda dal ihned zavřít na Pankráci řadu bojovníků soc. dem. levice. Vlastimil Tusar, který kulhal a mluvil přidušeným sípavým hlasem, byl revolučním dělnictvem hluboce nenáviděn. Říkalo se mu „kulhavý ďábel. Vedl velmi okázalý život, při čemž stavěl na odiv svoji ženu, mladou vídeňskou učitelku, kterou si vzal, když odvrhl svoji starou ženu, která pak po léta chodila do brněnské komunistické „Rovnosti dokazovat, co je Tušar za člověka. Jako letní sídlo si Vlastimil Tusar vybral dobříšský zámek, jejž mu dal ColoredoMansfeld k disposici. Tusarova žena se tak dostala do styku s aristokratickými rodinami. A když Vlastimil Tusar, který se po odstoupení své vlády v září r. 1920 stal čsl. vyslancem v Berlíně, záhy zemřel, provdala se Tusarova žena za hraběte ThurnTaxise. Vlastimil Tusar bude mezi zrádnými pravicovými soc. dem. vůdci vždy uváděn jako brutální cynik, intrikán a démonický zloduch.

A nyní ještě několik poznámek o Františku Modráčkovi. Svým povoláním dělník byl Modráček z počátku osvětovým pracovníkem v soc. dem. straně. Působil při založení „Dělnické akademie. Jak vypravuje soudružka Krupská ve svých „Vzpomínkách na Lenina, dostala se do styku s rodinou Františka Modráčka v r. 1901, když Lenin po svém vyhnanství v Ufě odjížděl tehdy za hranice, aby v Mnichově redigoval „Jiskru. Modráček byl určen za spojku,

105

která měla v Praze přijmout soudružku Krupskou a dále jí zajistit cestu k soudruhu Leninovi do Mnichova. Soudružka Krupská tehdy navštívila Modráčkův byt ve Vršovicích a jak to napsala, učinila si při styku s ženou Fr. Modráčka velmi příznivý dojem o vlastnostech českých ženhospodyň.

František Modráček patřil později k propagátorům Bernsteinova revisionismu v českém soc. dem. hnutí. Stal se soc. dem. poslancem v rakouské říšské radě. Za války byl podporovatelem českého buržoasního nacionalismu. Již v r. 1917 začal vydávat svůj časopis „Socialistické listy, ve kterých pak psal zuřivě proti ruskému bolševismu. Pod tlakem hnutí soc. dem. levice byl František Modráček jako vydavatel „Socialistických listů vyloučen v r. 1919 ze soc. dem. strany. A spolu s Josefem Hudcem a známým profesorem dr. Josefem Mackem založil svoji stranu, která propagovala t. zv. družstevní socialismus. Politicky se tato strana ve svých protikomunistických štvanicích dostávala do jedné řady s nejreakčnějšími živly včetně t. zv. „husitských žen.

Když Modráčkova strana s propagováním t. zv. družstevního socialismu naprosto pohořela, vrátili se František Modráček a prof. dr. Josef Macek zpět do soc. dem. strany, zatím co Josef Hudec přešel do Kramářovy strany a stal se redaktorem „Národních listů.

Můžeme říci, že asi od r. 1909 byl vedoucím politickým činitelem Čsl. soc. dem. strany soudruh Bohumír Šmeral. Soudruh Šmeral byl velikou osobností, která měla své významné místo v politickém životě českých zemí v době RakouskoUherska i v dalším politickém vývoji. Ctíce dnes s nejhlubší úctou památku soudruha Bohumíra Šmerala, který zemřel 9. května r. 1941 v Moskvě, my vzdáváme čest jeho dílu jako dílu vůdčího zakladatele KSČ vedle soudruhů Zápotockého, Hakena, Kreibicha, S. K. Neumanna, Františka Kubače, Marka Čulena atd. A my stále vděčně vzpomínáme jeho nezapomenutelných zásluh, které si získal svojí činností v čele KSČ, které si získal jako významný činitel Komunistické internacionály, které si získal jako bojovník za československosovětské přátelství a které si získal jako populární tribun dělnického revolučního hnutí, jako vysoce vzdělaný propagátor učení Marxe, Engelse a Lenina, a které si získal jako vynikající komunistický novinář, publicista, teoretický a politický spisovatel. V naší paměti nám provždy zůstane soudruh Bohumír Šmeral jako člověk neskonale dobrého srdce, hluboce ušlechtilé povahy a nejvřelejšího poměru k dělníkům a k soudružským spolubojovníkům

106

a spolupracovníkům. Všichni víme, jak přímo láskyplný byl vztah soudruha Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého k soudruhu Bohumíru Smeralovi, který jako první z vedoucích pracovníků československého revolučního dělnického hnuti jednal s Vladimírem Iljičem Leninem o zvěstování jeho učení v naší zemi a kterého měl soudruh Lenin osobně velmi rád stejně jako druzí sovětští soudruzi. Sovětští soudruzi vyjádřili svoji poctu životu dílu a světlé památce soudruha Bohumíra Šmerala po 9. květnu r. 1941 uspořádáním mimořádně imposantního komunistického pohřbu, jehož isme byli v Moskvě svědky.

A nyní několik slov o životní dráze a počáteční politické činnosti soudruha Bohumíra Šmerala.

Bohumír Šmeral, narozený 25. října r. 1880 v Třebíči na Moravě, byl synem učitele německé obecné školy. Neboť jeho otec žil ještě v době t. zv. utrakvismu, dvojjazyčného vzdělávání se lidí českého původu a českého cítění, než nabylo převahy české školení a české vzdělání. Z utrakvistických počátků vyšla jak známo i velká česká spisovatelka Karolina Světlá, stejně jako její sestra Žofie Podlipská a z utrakvistických počátků vyšli i mnozí druzí známí čeští národní pracovníci, jako na př. i dr. Miroslav Tyrš a Jindřich Fugner, zakladatelé Sokola. A pokud jste četli ve Smetanově museu ukázky korespondence Bedřicha Smetany z šedesátých let 19. století, přesvědčili jste se, že ani tvůrce nejčeštější národní hudby neovládal plně všechny jemnosti českého spisovného jazyka, poněvadž musil studovat na německých školách, což mu umožnilo být vychovatelem v rodině hraběte Thuna a v rodinách jiných šlechticů, německých nebo poněmčených.

Otec soudruha Bohumíra Šmerala dal nejen jej, ale i jeho čtyři bratry studovat na české střední škole a na české universitě v Praze. Soudruh Bohumír Šmeral vystudoval právnickou fakultu a byl promován v aule Karolina v Praze. Právníkem byl i bratr soudruha Bohumíra Šmerala — dr. Theodor Šmeral, získavší si jako příslušník soc. dem. strany velkou zásluhu českým překladem prvého dílu „Kapitálu Karla Marxe, při čemž spolupřekladatelem byl dr. Lev Winter, již za Rakouska soc. dem. poslanec a později v Čsl. republice soc. dem. ministr. Dr. Theodor Šmeral byl od r. 1921 členem Komunistické strany Československa a jako obhájce ve věČech trestních obhajoval pronásledované komunistické bojovníky při různých velkých trestních procesech. Dalším bratrem soudruha Bohumíra Šmerala je soudruh Arnošt Šmeral, který po celou dobu své činnosti jako středoškolský profesor učil na reálce v Písku. Soudruh Arnošt Šmeral je od založení KSČ jejím členem a funkcionářem. Od roku 1945 působí soudruh Arnošt Šmeral, žijící stále v Písku, jako funkcionář krajského výboru Svazu československosovětského přátelství v budějovickém kraji a s velikou obětavostí pracuje i ve hnutí obránců míru. Třetím bratrem soudruha Šmerala byl Albín Šmeral, který byl pracovníkem úřadu pro válečné

107

poškozence v Praze-Karlíně na Invalidovně. A čtvrtým bratrem byl Hubert Šmeral, který pracoval jako vrchní revident v Dělnické úrazové pojišťovně v Praze. Hubert bydlil často v rodině soudruha Bohumíra Šmerala, který se v roce 1928 v Moskvě oženil se soudružkou Sofií Alexandrovnou Argutinskou, která pocházela, jak se říkalo, z knížecí rodiny v Arménii. Pamatuji se, jak melantrišský „Pražský ilustrovaný zpravodaj přinesl tehdy fotografii soudružky Soni Šmeralové, při čemž zaznamenal různé pověsti, které se s jakousi pýchou šířily o knížecím jejím původu. Říkalo se, že je to gruzínská kněžna, a říkalo se docela, že je sestrou soudruha Stalina. Soudružka Soňa Šmeralová, která se v mládí učila jezdit na koni a používat pušky, byla statečnou bojovnicí. Účastnila se bojů Rudé armády v letech občanské války a jako velitelka oddílu „Narodnoje opolčenije se účastnila i bojů Sovětské armády za Velké vlastenecké války. Soudružka Soňa Šmeralová, která dala soudruhu Bohumíru Šmeralovi syna Jana, žije nyní v Moskvě s tímto svým jediným synem, který je dnes vědeckým pracovníkem v oboru dějin Československa. Pracovala řadu let ve Svazu sovětských spisovatelů a působila tu jako znalkyně československé literatury. Soudružka Soňa Šmeralová, vyznamenaná naší stranou a vládou vysokým vyznamenáním, Řádem bílého lva, má stále úzký vztah k naší zemi, kterou dobře poznala za svého dlouholetého pobytu v Československu před válkou, když se soudruhem Bohumírem Šmeralem v Praze žila.

Po vystudování právnické fakulty nešel soudruh Bohumír Šmeral jako doktor práv hledat své povolání v právnickém oboru, nýbrž pokládal právní vzdělání na universitě jen za vysokoškolský stupeň svého všeobecného vzdělání a veden svým hlubokým ideovým a politickým přesvědčením viděl své povolání v činnosti pro zájmy a revoluční cíle dělnického hnuti. Byl politickým redaktorem soc. dem. ústředního tiskového orgánu v Praze, deníku „Právo lidu. Jako redaktor „Práva lidu soudruh Bohumír Šmeral vykonával významné politické íunkce v soc. dem. straně dělnické, až se stal v r. 1911 poslancem soc. dem. strany v rakouské říšské radě a až se stal jako přední člen Ústředního výkonného výboru Českoslovanské soc. dem. strany dělnické jejím uznávaným politickým vůdcem.

K soudruhu Bohumíru Šmeralovi chovali soc. dem. dělníci vždy plnou a hlubokou důvěru, protože byl opravdu intelektuálem revolucionářem. Dodejme, že v době před válkou, podobně jako v pozdější době revoluční činnosti KSČ, musil inteligent prodělat vskutku hluboký a upřímný vnitřní přerod ideologický, mentální, citový a i morální, aby se přihlásil do řad dělnického třídního hnutí. Neboť zde ho čekala těžká práce a zde ho čekalo ve smyslu osobního života jen odříkání, strádání, persekuce a i kriminál, když bylo třeba postavit se nebojácně a neohroženě tváří v tvář i bezohledným a surovým pronásledovatelům a potlačovatelům dělnického hnutí, odhodlaným střílet do dělnictva a mučit revoluční dělnické bojovníky.

108

A soc. dem. dělníci před první světovou válkou a stejně i komunističtí dělníci v době první republiky si dávali dobrý pozor na inteligenty jako příslušníky sociální „mezitřídy, zmítající se mezi vlivem a silou buržoasie a vlivem a silou dělnické třídy. Revoluční dělníci byli vždy velmi ostražití vůči inteligentům, majícím sklon ke kolísání, maloměšťáckému oportunismu i maloměšťáckému radikalismu v podobě anarchismu a trockismu. A revoluční dělníci podrobovali inteligenty i stálým zkouškám pevnosti jejich přesvědčení.

Dělníci si však vždy nesmírně vážili prověřených a osvědčených vzdělanců a byli vděční za to, že do služeb revolučního dělnického hnutí dávali své vzdělání i své vlohy a schopnosti, tak jako dělníci byli vděční a povždy budou neskonale vděčni za to, že do služeb revolučního dělnického hnutí, do služeb vědeckého osvícení dělníků a do služeb povznesení dělnické třídy k její světodějinné revoluční úloze — dali svého genia Karel Marx, Bedřich Engels a Vladimír Iljič Lenin.

Přitom Karel Marx byl synem justičního rady a manželem ženy šlechtického původu, docela příbuzné pruského ministra vnitra. Bedřich Engels byl synem bohatého západoněmeckého průmyslníka a spojil se s Karlem Marxem v nejzářnější dvojici hvězd na nebi světových dějin lidstva, když jako syn průmyslníka byl vyslán do ciziny na studijní praxi, aby se stal ještě bohatším průmyslovým magnátem. Bedřich Engels se zatím stal po boku Karla Marxe největším světovým revolucionářem a penězi, které měl jako syn bohatého průmyslníka, pomáhal existenčně vydržovat Karla Marxe a jeho rodinu v anglické emigraci. A Bedřich Engels byl ochoten obětovat sebevíce peněz, aby se Karel Marx při své jedinečné genialitě mohl věnovat vědecké práci a aby si mohl prodlužovat i cestami do zahraničních lázní svůj nesmírně vzácný život. Bedřich Engels svojí peněžní podporou umožňoval Karlu Marxovi i jeho cesty do Karlových Var v Čechách, kde si Marx léčil svoji jaterní chorobu, a to tak svědomitě, že úředník rakouské policie, který dostal za úkol sledovat v Karlových Varech Karla Marxe jako nejnebezpečnějšího revolucionáře, mohl v záznamech pro vídeňskou císařskou vládu napsat, že ,,pan Karel Marx se svědomitě léčí a jeho chování je bez závad.

Pokud jde o příbuzenské vztahy Bedřicha Engelse k průmyslnickým kruhům západního Německa, je známo, že když se Engels plně odrodil třídě, z níž vyšel, a namísto průmyslníkem se stal revolucionářem, spoluautorem „Komunistického manifestu, spoluzakladatelem Svazu komunistů a když se po boku Karla Marxe jako spolutvůrce revolučního učení stal spoluzakladatelem Socialistické internacionály a spoluvůdcem revolučního proletářského hnutí v evropském a světovém měřítku, že když se Engels takto „nezvedl, stal se jiný příbuzný Engelsovy průmyslnické rodiny dědicem jejího průmyslového majetku a vyvinul se v předního západoněmeckého průmyslového magnáta. A tak se udalo to, že když Konrád Adenauer, kancléř Německé spolkové

109

republiky, přijel v r. 1956 do Sovětského svazu, aby se v Moskvě setkal se soudruhem Chruščovem a jednal s ním o vztazích mezi SSSR a západním Německem, učinil jako host v Sovětském svazu to gesto, že do rukou soudruha Chruščova jako dar předal vzácně drahé osobní dopisy Bedřicha Engelse, jež měl jako příbuzný Engelsovy rodiny v úschově jeden z největších a nejbohatších dnešních západoněmeckých kapitalistických magnátů Plérdmenges. Soudruh Chruščov z rukou Konráda Adenauera vděčně přijal drahocennou památku na Bedřicha Engelse, jeho osobní dopisy, připomínající místem, v němž byly uschovány, že Bedřich Engels, pocházející z bohaté průmyslnické rodiny, vyrostl po boku Karla Marxe v geniálního učitele mezinárodní dělnické třídy a svými díly marxistické vědecké literatury vedle Karla Marxe vznítil a oplodnil geniálního ducha Vladimíra Iljiče Lenina.

Karel Marx a Bedřich Engels, pocházející z předních německých rodin své doby, dokázali, jak revoluční byl jejich duch, když svým geniem sloužili vědecké pravdě tak, že stvořili své revoluční vědecké učení a vnesli je do řad dělnického hnutí, nevidíce zábranu v tom, že Karel Marx byl vzdělancem ze zámožné rodiny vysokého justičního úředníka z Trevíru a že Bedřich Engels byl synem a predestinovaným dědicem bohatého průmyslníka z Barmen v Porýní.

A Vladimír Iljič Lenin byl synem carského guberniálního inspektora národních škol v Simbirsku, řazeného do vrstvy dvorjaninů, do šlechtické vrstvy carského Ruska. Víme, jak na vyspívání Leninova genia měla vliv ta okolnost, že otec Vladimíra Iljiče Lenina byl moudrým vzdělancem, kterého vysoké úřední postavení a dvorjaninské privilegované postavem neodvedlo od víry v budoucnost pokrokového Ruska a od sympatií k ruskému revolučnímu hnutí. Dále, že Vladimír Iljič Lenin měl bratra, jehož popravení pro obvinění z účasti na přípravách atentátu proti caru Alexandrovi III. tak otřáslo „Volodou atak jej přesvědčilo o neúčinnosti bojových metod národovolců, že s tím hlubším zanícením zasvětil svůj život marxistickému revolučnímu osvícení ruské dělnické třídy a její světodějinné převratné úloze. A dále, že Vladimír Iljič Lenin měl ve svých bratřích a ve svých sestrách věrné druhy ve své revoluční činnosti, k nimž pak jako věrná, obětavá a oddaná pomocnice přistoupila Leninova žena, Naděžda Krupská. A posléze, že Vladimír Iljič Lenin měl jako vychovatelku ve svém mládí a jako neúnavnou, obětavou a něžně pečlivou opatrovatelku, pomocnici a povzbuzovatelku ve svém životním vývoji svoji maminku, neskonale dobrou, ušlechtilou, moudrou a vysoce inteligentní ženu. Ta své štěstí viděla v očích Vladimíra Iljiče Lenina, rozzářených jeho pocity štěstí a radosti při revoluční práci. A Vladimír Iljič Lenin ji tak horoucně miloval. A když Vladimír Iljič Lenin ve své slavné řeči k sovětskému Komsomolu v r. 1920 pronášel svou výzvu „učit se, učit se, učit se a když komunistické mládeži radil osvojit si pilným vzděláváním co největší bohatství ze vzděla –

110

nosti minulých věků lidstva, myslil na své studentské mládí. Vladimír Iljič Lenin se na gymnasiu učil vždy s nejlepším prospěchem a s výborným prospěchem se učil i na právnické fakultě kazaňské university. A Lenin neviděl nic zahanbujícího a nic pro sebe nepřípustného v tom, že si podle normálních zvyklostí nasadil cylindr, když jako kandidát právních věd nastupoval místo auskultanta u soudu v Samaře, v dnešním Kujbyševě, v budově, na níž je dnes pamětní deska. Tato deska připomíná krátké působení Leninovo u carského soudu jako právníka, jenž po absolvování studia na právnické fakultě kazaňské university byl poslán k samařskému soudu osvojit si právní praxi. Lenin jistě nebyl svůj, když musil nosit krátkou dobu i cylindr, předepsaný pro auskultanty při carských soudech. A byl teprve svůj, když mohl nosit svoji prostou čepici, se kterou jeho osobní zjev vešel do světových dějin a ve věčnou paměť.

Bylo příznačné, že v starém dělnickém hnutí a v našem komunistickém hnutí bylo z vysokoškolsky vzdělaných lidí vždy daleko více právníků než na př. inženýrů. Pokud se pamatuji, měli jsme v našem komunistickém hnutí před válkou jen pár inženýrů a ti ještě většinou vyšli z anarchistického hnutí a byli známí jako romantici a „hvězdnou říší putovníci. vzdalující se reálnosti, avšak svým srdcem a celou svojí povahou jinak skvělí, ušlechtilí lidé. Chtěl bych se zmínit o tom, že komunistou před válkou byl soudruh Otakar Šimůnek, který jako inženýr chemie byl zaměstnán v naší vysočanské ,,Včele a vyráběl tam pilně a pracně krém na boty, různá leštidla a různá barviva, jež byla v příslušné láci prodávána v prodejnách „Včely, abychom dělnickým konsumentům dali za nižší ceny kvalitnější výrobky než konkurenční podniky kapitalistických obchodníků.

Avšak jinak bylo v našich řadách před válkou i více pojišťovacích a bankovních úředníků než inženýrů. Nejvíce ovšem bylo právníků. A vysvětlením bylo to, že studium práv patří do oboru studia společenských věd. Při tomto studiu se vysokoškolský student před válkou nejvíce dostával k možnosti studia kapitalistických a i předkapitalistických společenských poměrů a tudíž k možnosti studia historického vývoje lidské společnosti po stránce hospodářské základny i nadstavby. Touto cestou studia se dostával právník nejvíce k touze seznámit se s marxismemleninismem a k možnosti osvojit si jeho nauky. Z toho vycházel ten zdánlivě podivný zjev, že právě z komunistůprávníků se v značném počtu vyvinuli profesionelní pracovníci revolučního dělnického hnutí. Uplatňovali se tu většinou pro své stylistické schopnosti jako redaktoři, propagandisté, publicisté a jako straničtí pracovníci, pohybující se vždy blízko v okruhu ideologické činnosti. Političtí pracovníci a vůdčí političtí pracovníci strany z nich vyrůstali teprve pak, v denní praxi třídního boje, v revolučních zápasech a v nejbližším spojení s bojovným pochodem dělnické třídy a pracujících mas. Takový byl obvykle vývoj komunistických vzdělanců právníků. A takový byl i vývoj u soudruha Bohumíra Šmerala.

111

Avšak připomeňme si, jak soudruh Bohumír Šmeral vyrůstal ve velmi autoritativního politického vůdce dělnického hnutí v naší zemi. Soudruh Bohumír Šmeral pracoval podle svého předurčení jako politický redaktor „Práva lidu. Velmi dobře se soudruh Šmeral osvědčil jako politický redaktor „Práva lidu v r. 1905, v roce první ruské revoluce, která měla tak bouřlivý revoluční ohlas v celém RakouskoUhersku a zvláště v českých zemích. Soudruh Antonín Zápotocký vzpomněl ve svém románě „Bouřlivý rok 1905 toho, jak zaníceně psal o první ruské revoluci v „Právu lidu soudruh Šmeral a jak obětavě a působivě o ní mluvil na stech přednášek. První ruská revoluce r. 1905 svým průběhem a svými dramatickými událostmi, jako byla zvláště vzpoura na křižníku „Potěmkin, mladého soudruha Bohumíra Šmerala fascinovala. A vdechla mu do duše navždy hlubokou úctu před mohutností revoluční síly ruského dělnického hnutí, vedeného bolševiky, vedeného Vladimírem Iljičem Leninem.

Soudruh Bohumír Šmeral se vyvíjel v duchu revolučního marxismu zdravě i dále. Postavil se nekolísavě a s veškerou rozhodností proti tehdejšímu náporu bernsteinovského revisionismu, za jehož stoupence se u nás honosně vydával hlavně František Modráček, který při své názorové zmatenosti nebyl nikdy schopen nauky marxismu pochopit. Modráček se vždy snažil dělat se „originálním a marxismus se mu vždy jevil pro svoji vědeckou podstatu a pro svoji vědeckou přesnost formulací něčím, co se lidskému myšlení sugestivně samo vnucuje.

Modráček byl nakloněn vyznávat sebestupidnější antimarxistické názory, zvláště přicházelyli z ciziny a k tomu z Německa, k jehož filosofům a myslitelům měl Modráček zbožnou úctu, i když to byli filosofové a myslitelé nejpochybnější kvality a i když jinak Modráček jako maloměšťácký „samouk se dovedl zároveň vydávat za „samorostlého českého dělnického myslitele a dovedl upadnout do nejvášnivějších afektů českého buržoasního nacionalismu. Eduard Bernstein jako teoretický prorok revisionismu uhranul Františka Modráčka. V podpoře revisionismu a jeho plodů hrál František Modráček vždy svoji smutnou úlohu. Když na př. později vystoupil Henryk de Man v Belgii se svým obskurním učením, jež jsme my nazývali učením „neofašismu, stal se nadšeným propagátorem tohoto učení u nás opět František Modráček, držící se tradice z doby nástupu bernsteinovského revisionismu. A Modráček se nepoznával k své hanbě, když se Henryk de Man za války s hitlerovským Německem ukázal jako přímý podporovatel německého nacismu, zrádce belgické samostatnosti, nejhorší kolaborant s německými okupanty a spojenec Degrella, fašistického desperáta, který se po válce skryl někde v cizině a nedávno byl vyžadován belgickou vládou k vydání za své zločiny v době války.

Soudruh Šmeral se za boje proti bernsteinovskému revisionismu držel skvěle a účinně hájil pravdivost a čistotu učení Marxe a Engelse. Soudruh hmeral se opíral o bojovná protirevisionistická vystoupení Rosy Luxemburgové,

112

která napsala tehdy svůj spis „Sozialreform oder Sozialrevolution. A soudruh Šmeral ovšem traktoval i spis Karla Kautského „Der Weg zur Macht a ieho články z revue „Die neue Zeit. Soudruh Šmeral nám nevyprávěl, zdali znal i zásadní bojovné články proti revisionismu z péra Leninova, z péra ruských bolševiků. Musil Leninův protirevisionistický boj pravděpodobně znát, poněvadž v tu dobu se již s Leninem na zasedáních vedoucích orgánů II. internacionály setkával a stýkal Antonín Němec, se kterým si soudruh Šmeral byl tehdy zvlášť blízký a se kterým si tenkrát plně rozuměl v boji proti revisionismu a v obhajobě revolučních zásad marxismu. Soudruh Šmeral nám také nikdy nic bližšího nevyprávěl o svých vztazích ke Karlu Kautskému v předválečné době.

Správnému marxistickému pojímání věcí u soudruha Bohumíra Šmerala nehrozilo tedy nebezpečí se strany nechápání základních revolučních pouček a zásad Marxova a Engelsova učení. Nýbrž hrozilo mu nebezpečí, že se do oportunistických osidel zaplete ve spojení s dotíravými vlivy t. zv. austromarxismu, specifického druhu oportunismu, který vznikl v pařeništi rakouské sociální demokracie a jehož vzniku a vývoji napomáhala teplá pohoda Schonbrunnu, pohoda císařské přízně, kterou byla rakouská sociální demokracie obdarována za svoji servilní politiku a za vynalézání teorií a argumentů pro podporu a zachování rakouskouherské říše. Soudruhu Šmeralovi hrozilo nebezpečí, že se do oportunistických osidel austromarxismu zaplete v otázce, která měla osudový význam pro zachování císařské rakouskouherské říše, avšak která nebyla až do vzniku Leninovy nauky o národnostní otázce nikdy dostatečně jasně vykládána, totiž: v otázce nacionální. A tak se to také stalo. Soudruha Šmerala nijak neobloudily jiné teoretické vymyšleniny austromarxismu a na př. jeho věrností k revoluční filosofické nauce Marxe a Engelse ani v nejmenší míře neotřásly zmatené a ubohé výklady filosofa austromarxismu dra Maxe Adlera, který vydal spis „Marxistische Probleme, při čemž volil tento název, aby polemicky parafrázoval známý spis Plechanova „Grundprobleme des Marxismus, který sehrál významnou úlohu v osvětlování filosofických základů marxistického učení jako učení revolučního, při čemž je známo, že Lenin vždy oceňoval, co Plechanov vykonal v propagandě revolučního marxismu. Tedv nikoliv dr. Max Adler a podobní vídeňští smokové, doporučující pochybné zboží austromarxismu jako vyvolavači ve vídenském Práteru, nýbrž dr. Otto Bauer, dr. Renner a podobně chytří političtí spekulanti, myslící na záchranu habsburského rakouskouherského mocnářství, to byli, kteří soudruha Šmerala postupně zatahovali a zaplétali do oportunistických osidel. A to svojí teorií v národnostní otázce, svojí teorií o národně kulturní autonomii jako přípustném a dostačujícím způsobu řešení národnostní otázky. Dostačujícím způsobu jejího řešení namísto jejího revolučního řešeni uznáním sebeurčovacího práva národů až do odtržení, jak toto řešení národ

113

nostní otázky teoreticky odůvodnil Vladimír Iljič Lenin, tvůrce revolučního programu bolševiků, při čemž toto leninské revoluční řešení národnostní otázky bylo určeno nejen pro ruskou carskou říši, ale i pro rakouskouherskou císařskou říši a i pro otomanskou říši cařihradského sultána a pro všechny reakční, polofeudální a imperialistické říše, v nichž byly mnohé národy utlačeny a toužily po svém osvobození.

Že se soudruh Šmeral sesmekává pod vlivem národnostní teorie austromarxismu na šikmou plochu oportunismu, oportunismu rakušáckého charakteru, to bylo patrno již na sjezdu čsl. soc. dem. strany dělnické na Smíchově r. 1909, na němž měl hlavní politický referát soudruh Bohumír Šmeral, tlačený již od mládí pro své mimořádné schopnosti do vůdčího postavení v soc. dem. straně. A s plnou jasností to bylo patrno na sjezdu soc. dem. strany na Žofíně v Praze r. 1913. Po hlavním politickém referátu soudruha Šmerala na tomto sjezdu bylo kýmsi z plena sjezdu navrženo, aby se vzhledem k politickému duchu sjezdu na konci sjezdového jednání nezpívala „Internacionála, nýbrž rakouská hymna „Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem.

Žofínský sjezd Českoslovanské soc. dem. strany dělnické r. 1913 předcházel již takřka bezprostředně událostem, jež nadcházely, vypuknutí první světové války 26. července r. 1914. Je pochopitelné, že česká soc. dem. strana nejen nebyla schopna pomyslit na splnění revolučních protiválečných bojových úkolů, jež byly na basilejském sjezdu II. internacionály za účasti Lenina a ruských bolševiků vyhlášeny v r. 1912. Je pochopitelné, že česká soc. demokracie, oportunismem uspávaná, zkrachovala plně spolu s krachem celé II. internacionály, oportunismem vnitřně rozložené. Ale je pochopitelné i to, že česká sociální demokracie vstupovala do událostí první války v mrákotách rakušáckého oportunismu, že zabředla i do oportunistických služeb válčícímu rakouskouherskému militarismu a imperialismu a že nebyla připravena na příchod revolučních událostí v souvislosti se vznícením mohutného plamenu Velké říjnové socialistické revoluce a že nebyla připravena na její dílo, na rozmach národně revolučního hnutí čsl. lidu, jež se v r. 1917 ohlásilo, během r. 1918 vzepjaloavříjnur. 1918 již bořilo rakouskouherskou monarchii a proklamovalo čsl. státní samostatnost.

Soc. dem. vůdcové se při omlouvání své válečné oportunistické politiky mohli omlouvat jen tím, že rakušáckou oportunistickou politiku dělaly všechny politické strany české buržoasie a že jednotu s nimi držela i soc. dem. strana. Avšak buržoasie se dovedla z potupy, kterou tato oporturústická rakušácká politika znamenala, brzy při své chytrosti vyprostit, zatím co válečné vedení soc. dem. strany zůstalo těžce kompromitováno. A Ferdinand Peroutka se ve své tendenční knize „Budování státu po válce pak vysmíval, že ze sítě, v níž měli být polapeni původci a vykonavatelé válečné oportunistické rakušácké politiky,

114

dovedly uniknout všechny menší ryby, ale že v ní jako těžký kus zůstal dr Bohumír Šmeral. Soudruh Šmeral však tuto síť, kterou mu nastrojila česká nacionalistická buržoasie, roztrhl, když odešel vůbec z cesty soc. demokracie a zasloužil se o založení KSČ.

Soudruzi mnohdy vyslovují požadavek, aby bylo vysvětleno, co chybného dělal soudruh Šmeral za první světové války, v čem spočívala jeho nesprávná koncepce v nacionální otázce a jak byl Šmeral přiveden k úloze prvního vůdce KSČ. Chci k vysvětlení toho přispět několika poznámkami. V jakém postavení se soudruh Šmeral ocitl na př. v r. 1917, to chci ilustrovat vzpomínkou na jednu schůzi, kterou jsem v r. 1917 zažil jako tehdejší soc. dem. mládežník. Neboť v r. 1917 se již obnovovaly organisace soc. dem. mládeže a já patřil k soc. dem. mládeži v Praze VII. Zmíněná schůze se konala v září r. 1917 a konala se v žižkovské „Bezovce. Referoval na ní soudruh Bohumír Šmeral. Nemohl však mluvit pro řvavý odpor většiny sálu, která vyvolávala proti soudruhu Šmeralovi jména „Habrman, „Modráček, „Bechyně, jako jména těch soc. dem. předáků, kteří šli po boku Kramáře, Rašína, Staňka, Klofáče atd. v nacionálních protirakouských heslech. Šmeralova schůze v Bezovce byla rozbita. Avšak po 14 dnech se v Bezovce konala důvěrná schůze pražských soc. dem. funkcionářů, na které referoval soudruh Šmeral.

Pamatuji se dobře jako účastník této schůze na obsah Šmeralova referátu. Soudruh Šmeral formuloval ve svém referáte svoji známou koncepci v otázce nacionální asi tak: stavěl socialistické cíle dělnické třídy jako hlavní cíle. Přitom vycházel ze zachování rakouskouherské říše jako široké základny socialistických snah. Soudruh Šmeral ve své koncepci zavrhoval snahy o rozbití RakouskoUherska a snahy o vytvoření nacionálních států, včetně snahy o vytvoření samostatného čsl. státu. Vyslovoval se pro soudržnost zemí a národů v rámci rakouskouherské říše. Soudruh Šmeral mluvil „o Vídni jako o salonu národů. Věřil, že z Vídně může vyjíti přeměna rakouskouherské říše ve federaci zemí a národů s moderní demokratickou administrativou. Na nacionálně revoluční hnutí národů pohlížel soudruh Šmeral jako na brzdu vývoje k socialismu. Mluvil o tom, že národní hnutí by vedlo k tomu, že by se národy RakouskoUherska navzájem srazily jako lokomotivy namísto toho, aby tyto lokomotivy jely vedle sebe v kolejích rakouskouherské říše k budoucímu cíli: k socialismu. Později, po 7. listopadu 1917, kdy v obrovité ruské říši zvítězila Velká říjnová socialistická

115

revoluce, se soudruh Šmeral snažil svoji koncepci zachování RakouskoUherska vykládati tak, že Vídeň může být ohniskem revoluce jako Petrohrad, že Vídeň může být ohniskem revoluce, která by zachvátila země RakouskoUherska a mohla by vést k vytvoření jakési austrosovětské federace. Soudruh Šmeral byl slepý k tomu, že ve Vídni nebylo revoluční soc. dem. strany, jako byla bolševická strana Leninova, nýbrž že tam byla skrz na skrz oportunistická soc. dem. strana, drživší rakouskouherskou monarchii a odmítající požadavek nacionální svobody pro národy RakouskoUherska.

Koncepce, kterou soudruh Šmeral zastával v r. 1917, vedla k tomu, že Šmeralovo vedení soc. dem. strany se kompromitovalo v očích čsl. lidu, ztrácelo vliv na masy, i na dělnické masy, a napomáhalo tomu, že stále větší vliv nabývalo nacionalistické křídlo soc. dem. strany, vedené Habrmanem, Pikem, Bechyněm, Modráčkem, kteří dělali přisluhovače nacionalistické české buržoasii. Vzpomínám si, jak byl soudruh Šmeral plně isolován za velikých národních manifestací 10. května 1918 při oslavě 50. výročí položení základního kamene Národního divadla, kdy již v čele manifestačních průvodů kráčeli spolu s Kramářem, Stánkem, Klofáčem i soc. dem. předáci Fr. Soukup a Ant. Němec, kteří dříve dělali šmeralovskou politiku.

V r. 1931 jsem měl možnost se setkat se soudruhem Šmeralem v Berlíně a z Berlína spolu s ním jet do Prahy. Za několikahodinové cesty jsem se dostal k tomu, že jsem soudruha Šmerala žádal, aby mně vysvětlil, jak dospěl ke své koncepci v nacionální otázce v době války. Soudruh Šmeral řekl, že se v době před válkou nechal zmást známou teorií Bauera a Rennera o národně kulturní autonomii při zachování rakouskouherské říše, že nepochopil oportunistický smysl této teorie, že byl nevědomý, že nechápal význam revolučního řešení národnostní otázky, že nechápal revoluční význam hesla o právu národů na sebeurčení, že nechápal problémy spjaté s národnostní otázkou, jež se mu ujasnily později, když si osvojoval učení leninismu.

Pro zajímavost uvádím, že jsem se soudruha Šmerala při této příležitosti také tázal, zdali soc. dem. předáci před první válkou myslili na vítězství socialismu. Soudruh Šmeral odpověděl, že na možnost vítězství socialismu vůbec nemyslili, dávali ho do vzdálené tajemné budoucnosti a se slibem vítězství socialismu prý naložili tak jako katolická církev se slibem království nebeského. Soudruh Šmeral řekl, že soc. dem. předáci se starali o běžné denní věci, parlamentní, odborové, družstevní, věci nemocenských pokladen, a řekl, že ze soc. dem. strany se před první světovou válkou vskutku stávala, jak to líčil Lenin, veliká církevní sekta, jejíž veleknězi jednou do roka, na 1. máje, vytáhli na táborech lidu Marxův „Kapitál jako bibli, které se klaněli, ale pak ji zase uzavřeli do tabernakula, aby praktickou politiku soc. dem. po celý rok dělali nejhorší profesionální oportunisté z řad hospodských a změšťáčtělých dělnických funkcionářů.

116

Jednou bude zajisté zhodnocena činnost soudruha Bohumíra Šmerala i z doby první světové války, z doby jeho oportunistické politiky. Pravda je, že když se v září r. 1918 soudruh Šmeral stal významným činitelem v „Socialistické radě, v níž usiloval o uplatnění vedoucí úlohy dělnické třídy v národně revolučním hnutí čsl. lidu, byla jeho autorita značně poškozena kompromitujícím rázem jeho dřívější politiky v nacionální otázce. A kromě soudruha Šmerala nebylo mezi soc. dem. vůdci osobnosti, která by byla tehdy mohla vůdčím způsobem ovlivnit ve správném směru vývoj věcí. Všechno se to pak projevilo při mobilisaci mas čsl. lidu k 14. říjnu 1918 a v tom, že buržoasie měla hegemonii v národně revolučním hnutí čsl. lidu v den 28. října 1918.

Všechno jsem to prožíval. A pokud jde o soudruha Šmerala, musím říci, že na všech schůzích a táborech, na kterých vystupoval vr. 1917 avr. 1918 a kterých jsem se většinou účastnil, soudruh Šmeral vždy plamenně hlásal proletářský internacionalismus. A vždy vyzdvihoval revoluční učení Marxovo a Engelsovo. Na rok 1918 připadlo 100. výročí narození Karla Marxe. Soudruh Šmeral konal k tomuto výročí spoustu přednášek a napsal celou sérii statí o Marxovi a marxistickém učení do „Práva lidu. Soudruh Šmeral vždy také s nesmírnou úctou mluvil o Leninovi, o jeho revolučním díle, o světohistorickém významu Velké říjnové socialistické revoluce.

Při štvanicích proti vítěznému bolševismu bylo soudruhu Šmeralovi spíláno, že je bolševický rozvratník a že chce být „českým Leninem. Při demonstracích reakčních desperátů se po 28. říjnu 1918 a na počátku r. 1919 často stalo, že v Hybernské ulici před Lidovým domem bylo soudruhu Šmeralovi vyhrožováno oběšením jako „bolševickému agentu.

Mělo velký význam to, jak se bude soudruh Šmeral vyvíjet po 28. říjnu 1918, v době, kdy spolu se vzmachem revoluční vlny, jež se tak mocně zdvihla po první světové válce, nastal boj o třídní charakter nové republiky a kdy se začala vytvářet revoluční levice soc. dem. strany.

Vzpomínám si, jak jsme v „Dělnickém klubu v Lidovém domě v Hybernské ulici, kde se soc. dem. levice začala formovat na diskusních večerech, jak jsme s napětím očekávali, co bude dělat soudruh Šmeral, který na jaře r. 1919 odejel jako korespondent „Práva lidu do Bernu, kde pobýval více než půl roku. S napětím jsme očekávali, zda soudruh Šmeral po návratu z Bernu přijde do „Dělnického klubu a přidá se k soc. dem. levici. Soudruh Šmeral přišel do „Dělnického klubu a stal se brzy vedoucím politickým činitelem soc. dem. levice.

Česká buržoasie podnikala všechnomožné, aby odvrátila soudruha Šmerala od spojení se soc. dem. bolševickou levicí. Byla si vědoma, jakou autoritu může soudruh Šmeral soc. dem. levici dát a jak silně může ovlivnit masový růst revolučního dělnického hnutí, stavivšího se pod prapor Leninův.

Jiří Stříbrný jednou prozradil, že když soudruh Šmeral jel v r. 1920 přes

117

Berlín po prvé do Moskvy, aby se setkal s Leninem a aby se stal v Československu prvním věrozvěstem leninského revolučního učení a leninského revolučního programu, dostal čsl. vyslanec v Berlíně z Prahy příkaz, aby soudruha Šmerala na cestě do Moskvy v Berlíně zadržel a aby ho přemluvil k návratu do Prahy. Jiří Stříbrný prozradil, že se to čsl. vyslanci v Berlíně nepodařilo a že prý v telegramu do Prahy dotyčný vyslanec o soudruhu Šmeralovi napsal „slon, utrhl se prý od stáda a nezadržitelně se žene do Moskvy, k Leninovi, k bolševismu.

118

V

BOJ O TŘÍDNÍ CHARAKTER ČSR

VLNA NACIONALISMU PO 28. ŘÍJNU 1918

SOC. DEM. LEVICE . PROSINEC R. 1920

ZPLOZENÍ KSČ V KVĚTNU R. 1921Přikročme již k líčení počátků republiky! Bylo by třeba předvést staré čsl. I dokumentární filmy ze dnů 28. října 1918 a z prvních měsíců republiky, abyste si mohli učinit představu o tom, jakou scenerii dovedli tehdy nastrojit buržoasní aranžéři při vybičovávání nálad nacionálního nadšení.

Vzpomeňte, že my, komunisté, jsme měli před válkou vždy podezíravý poměr k okázalému nošení národních krojů, pestře barvitých, zvláště u žen a dívek. A tento podezíravý poměr prýštil z toho, že jsme se 28. října 1918 i potom přesvědčovali, jak může být národních krojů buržoasií zneužito k teatrálním nacionalistickým inscenacím, jež se tehdy obvykle pořádaly u pomníku sv. Václava na Václavském náměstí. Po 28. říjnu 1918 nosily ženy delší dobu v masovém rozsahu národní kroje. A bylo to mnohdy i velmi komické. Sám jsem znal z Prahy VII, kde jsem vždy bydlil, několik případů, že národní kroje nosily i dcery německých fabrikantů. Nosily je, aby se zavděčily českým lidem a aby se také chránily před případným výlevem protiněmeckých nacionálních nálad. Dělaly to tak, že národní kroj nosily jen přes den. Na večer národní kroj svlékaly, oblékly si přepychové večerní roby a šly s mužskými elegány flámovat do „Chat noir nebo „Séct pavilon, jež byly tehdy nočními podniky nejvyšších cen.

Vůbec nutno říci, že buržoasní kruhy se v prvých měsících republiky oddávaly v Praze nejnevázanějšímu hýření. Tato nevázanost se přenesla ještě z posledních chvil první světové války, kdy se pro hýření válečných keťasů zřizovaly nejrůznější večerní a noční zábavní podniky. Po Rakousku přešly do prvních měsíců republiky i přepychové nevěstince. Byly v provozu a vydělávaly, až byly v r. 1919 zrušeny zákonem, jehož osnovu vypracoval soudruh

119

dr. Bohuslav Vrbenský, lékař, který byl po určitý čas ministrem zdravotnictví a tělesné výchovy. Nevěstince se v první republice později přeměnily ve známé masérské salony a pokračovaly ve svém provozu pod tímto názvem z oboru eugeniky a kosmetiky.

V poslední době první světové války vznikaly v Praze i kabarety, jichž program obstarávali Karel Hašler, Ferenc Futurista, Saša Rašilov a také již Vlasta Burian. Vedle těchto kabaretů, určených pro všeobecné publikum, působil i známý kabaret „Červená sedma v hotelu „Central v Hybernské ulici, v sále dnešního Komorního divadla. Byl to kabaret, kde se přednášely humoristické a satirické básně a satirické aktovky. Autory byli často Karel Čapek, Josef Čapek, Jiří Haussmann, Eduard Bass, Emil Artur Longen, dr. Jiří Červený a pod. Svým rázem to byl levě literární kabaret. Byl to kabaret, v němž započal i společenský chov budoucích t. zv. levých dvořeními a budoucích „pátečníků, tvořících intimní společnost T. G. Masaryka.

Při vzpomínce na prvních několik měsíců po 28. říjnu 1918 si připomínáme, jak buržoasie dovede v dané chvíli rozpoutat vlnu vypjatého nacionalismu a jak se touto vlnou dají strhnout i dobré živly, které si teprve později uvědomují, do čeho se to dostaly a jakým cílům sloužily. Máme v paměti, že po 28. říjnu 1918 nebyla vskutku řeč s mnohými lidmi, kteří do 28. října byli uchvacováni ideami Velké říjnové socialistické revoluce, účastnili se 14. října 1918 a projevovali sympatie pro komunismus. Dali se po 28. říjnu až do ztráty politického rozumu mnohdy omámit všeobecným nacionálním nadšením a nacionalistickým humbukem.

Vzpomeňme na př. toho, že vlivům tohoto nacionálního nadšení podlehl po 28. říjnu 1918 na krátkou dobu i S. K. Neumann, který vítal T. G. Masaryka v prosinci 1918 při jeho příjezdu do Prahy známou oslavnou básní. S. K. Neumann se v r. 1919 na návrh nár. soc. strany stal na dobu několika týdnů i odborovým radou ministerstva školství a osvěty řízeného Gustavem Habrmanem. S. K. Neumann se z tohoto bludu velmi brzy dostal a začal pak vydávat „Červen, který sehrál v letech 1919 a 1920 významnou úlohu v komunistické revoluční propagandě. Vždyť S. K. Neumannovi přísluší zásluha, že v knihovně „Června vyšel po prvé v českém překladu geniální spis Vladimíra Iljiče Lenina „Stát a revoluce. S. K. Neumann začal také zakládat „komunistické skupiny, v nichž se k revolučnímu boji seskupili mnozí nadšení bojovníci,

120

jejichž jména jsou dnes známa jako jména i význačných funkcionářů KSČ. S. K. Neumann přivedl své komunistické skupiny v r. 1921 do řad KSČ a je právem uctíván jako spoluzakladatel naší strany.

Příznačné bylo, že po 28. říjnu 1918 vstoupili do Klofáčovy nár. soc. strany i stoupenci anarchistického směru Vrbenského v čele s Bohuslavem Vrbenským, Theodorem Bartoškem, Louisou LandovouŠtychovou a Josefem Draxlem. Anarchistické hnutí Vrbenského, které mělo svoji sílu zvláště na českém severu, mezi horníky na Mostecku, se vyznačovalo vždy výrazným nacionálně českým charakterem. Byla to reakce na falešnou politiku soc. dem. strany v nacionální otázce, byla to reakce na oportunistickou rakušáckou politiku vedení české sociální demokracie. A byla to reakce na skutečnost, že čeští horníci na Mostecku bojovali proti německým uhlobaronům a v pohraničním území pociťovali nutnost boje proti německému nacionálnímu útlaku, nutnost obrany českých národních zájmů.

Často jsme v pozdějších rozhovorech se soudruhem Vrbenským zkoumali, jak on a soudružka LandováŠtychová, kteří podepisovali výzvy k 14. říjnu 1918, mohli po 28. říjnu 1918 vstoupit do Klofáčovy národně sociální strany. Soudruh Vrbenský to vysvětloval tím, že on a jeho anarchističtí stoupenci neměli přirozeně jasno v nejzákladnějších otázkách dělnického hnutí a že oproti marxismu dlouho vyznávali anarchistický program Kropotkinův. Dlužno při tom poznamenat, že v r. 1919 a v r. 1920 u nás vycházely v značném nákladu Kropotkinovy spisy ,,Anarchistická morálka a „Solidarita, které působily zvlášť na mnohé mladé lidi a komplikovaly jejich přístup k revolučnímu dělnickému hnutí, jež se řídilo naukami a ideami marxismu a pak marxismuleninismu.

Ve vydávání socialistické literatury v letech 1919—1920 panoval u nás vůbec velký zmatek. Zatím co oficielní nakladatelství čsl. soc. dem. strany vydávalo různé brožury Karla Kautského, Maxe a Fritze Adlera, Otty Bauera, Rudolfa Hilferdinga, Jeana Jaurěsa a pod. a zatím co tisklo a vydávalo všelijaké plody reformistických představ o stavebničkovém budování socialismu se sociálně charitativní příkrasou, jako byly práce Jindřicha Fleischnera nebo Evžena Sterna, vydávalo se pod vinětou „revoluční a „socialistické literatury všechno možné. Vedle Kropotkinových anarchistických spisů vydávaly se i výtvory Bogdanova. Vydávaly se v divoké změti brožury, napsané různými lidmi z období revolučních událostí v Bavorsku, v Maďarsku a pod. Vydávaly se teoreticky nesprávné spisy Rosy Luxemburgové a známého Leo Jogichesa. Zvláště němečtí autoři působili v českých překladech zmatení v hlavách českých levých soc. demokratů svými všelijakými momentálními výtvory. K tomu, aby si revoluční hnutí dělnictva v Československu v letech 1919 a 1920 ujasňovalo správnou orientaci, k tomu mohlo přispět jen vydávání Leninových spisů, Leninových přednášek a Leninových projevů. A tu byla vydavatelská činnost

121

chudá a sporá. Proto jsme vděčně oceňovali, že z Ameriky byly tehdy do Československa zasílány ve značném množství publikace a brožury, obsahující Leninovy projevy, přednášky a statě. Tyto publikace a brožury byly tištěny v českém jazyku a vydávány dělnickými spolky českých vystěhovalců v Chicagu nebo v New Yorku, nebo dělnickými spolky slovenských vystěhovalců v Pittsburgu, v Clevelandě a pod. Z té doby se datovaly vděčné sympatie KSČ k takovým zasloužilým českým a slovenským dělnickým pracovníkům, působícím v Americe, jako byli Karel Kořenic, Josef Musil, Gustav Pikal, Helena Vráblová atd., kteří i v pozdějších letech tak zasloužile pracovali a někteří dodnes pracují. Budiž připomenuto, že doma se v r. 1919 a 1920 o vydávání knih a brožur marxistické a leninské literatury snažilo starat vydavatelství při časopisu „Sociální demokrat, který byl mluvčím revoluční soc. dem. levice, a pak již zmíněná knihovna aknihovnička „června vydávaného S. K. Neumannem. To se však dělo ve spojení s nakladatelstvím Františka Borového, kde se vydávalo jinak všechno možné, mimo jiné i spisy kropotkinovského anarchismu.

Avšak vraťme se k tomu, jak nám v pozdějších letech soudruh Bohuslav Vrbenský vysvětloval, že po 28. říjnu 1918 vstoupil se svými přívrženci do Klofáčovy nár. soc. strany. Soudruh Vrbenský nám dokazoval, že v r. 1919 věřil v možnost přerodu národně sociální strany. Je známo, že Klofáčova strana se tehdy přejmenovala z národně sociální strany na „národně socialistickou stranu. A původcovství tohoto názvu se pak po 20 letech dovolával Václav Klofáč, když v zatemnění své mysli napsal r. 1939 do „Českého slova, prý z podnětu dr. Klapky, smutně proslulý a vrcholně ostudný článek, v němž s pýchou dokazoval, že Adolf Hitler pod názvem své národně socialistické strany převzal od jeho, Klofáčovy strany nejen název, ale i prý program své činnosti. Klofáčovi přátelé za tento strašný článek Klofáče pak omlouvali dokazováním, že senilní Václav Klofáč tento článek psal v době, kdy prý už v pomatení mysli nepoznával ani své veverky, s nimiž si v Dobříkově hrál, a kdy je pokládal za šelmy z „Apokalypsy svatého Jana Evangelisty. Avšak redakce „Českého slova, přizpůsobující se v roce 1939 nacistickým a protektorátním pánům, vděčně pověstný článek Václava Klofáče uveřejnila, aby dokázala, že duch nacismu byl Václavem Klofáčem autorisován. A to jako blíženec onoho ducha českého nacionalismu, v jehož znamení byl Klofáč jako redaktor „Národních listů kdysi poslán, aby založením své strany rozbíjel řady třídně dělnického hnutí a aby na dělnictvo působil nacionalistickou a sociálně nacionalistickou demagogií. V r. 1939 se redakce „Českého slova i otištěním zmíněného Klofáčova článku připravovala na to, aby pod titulem „českosti sloužila ničemně zájmům hitlerismu a protektorátu a aby byla schopna spojit jméno „Českého slova se jmény takových lidí, jako byl Karel Werner nebo Emanuel Vajtauer. Tehdy se „České slovo tak zašpinilo, že přestalo platit i známé úsloví, že patříli na český stůl česká ryba, patří „České slovo na český záchod.

122

Chci však opět pokračovat a podotknout, že když soudruh Vrbenský vysvětloval vstup svých přívrženců do Klofáčovy nár. soc. strany, poukazoval na to, jak se tehdy v r. 1919 tato strana jevila. Nár. soc. strana, v níž hráli vedoucí úlohu Jiří Stříbrný, Emil Franke, Alois Tučný, Fráňa Zemínová, se tehdy v r. 1919 při vzestupu revoluční vlny pokoušela na lidi působit i radikálním předstíráním socialistické agitace. Nár. soc. strana se dopisem Jiřího Stříbrného a Emila Frankeho hlásila do II. internacionály u příležitosti její konference v Bernu r. 1919. A později se hlásila i k dva a půlté internacionále u příležitosti jejího sjezdu. Na to vše nám poukazoval soudruh Vrbenský, který zároveň dokazoval, že jeho naděje v možnost přerodu nár. soc. strany posilovala i ta skutečnost, že v části nár. soc. strany žila tradice antimilitaristického boje nár. soc. mládeže, spjatá se jmény Emila Špatného, Aloise Hatiny, Hugona Kepky atd. A dokazoval, že v části nár. soc. strany žila tradice Karla Půlpána, který redigoval časopis nár. soc. mládeže „Mladé proudy a snažil se v nich různými náznaky projevovat ideologii blížící se k pojmu třídního boje. Byla také vydávána revue nár. soc. strany „Nový člověk, která na pokračování otiskovala i spisy Maxima Gorkého. V této revui byla takto otištěna na př. Maxima Gorkého „Zpověď. V nár. soc. revui „Nový člověk otiskoval své počáteční literární práce Karel Nový, později tak známý spisovatel, který se pak jako autor románu „Chceme žít, popisujícího bídu a touhy mládeže v době nezaměstnanosti, plně sblížil s naším komunistickým revolučním hnutím.

Soudruh Vrbenský prostě dokazoval, že po 28. říjnu 1918 šel se svými anarchistickými stoupenci do Klofáčovy strany proto, že nár. soc. strana se mu jevila v minulosti jako strana „malých českých lidí, že pěstovala antimilitarismus a slovanské bratrství, že se podle jeho mínění postupně radikalisovala a že se zdála vyvíjet v jakousi levě eserskou československou politickou stranu. Je známo, že dr. Bohuslav Vrbenský byl v prvních letech republiky za nár. soc. stranu několikráte ministrem. A byl velmi populární pro svoji upřímnou snahu prospívat lidu. Avšak v nár. soc. straně, ve které nabýval stále většího vlivu jako její příslušník ministr zahraničních věcí dr. Eduard Beneš spolu s bohatnoucími legionářskými činiteli, v nár. soc. straně dovedli zatočit s drem Vrbenským a jeho stoupenci, propagujícími levě socialistické názory. Když v r. 1923 po atentátu na ministra financí dr. Aloise Rašína byl v Národním shromáždění schvalován pověstný „zákon na ochranu republiky a když nár. soc. poslanci dr. Bohuslav Vrbenský, dr. Theodor Bartošek, Louisa LandováŠtychová a Josef Draxl odepřeli pro zákon na ochranu republiky hlasovat, byli z nár. soc. strany vyloučeni, zbaveni mandátů, stejně jako spolu s nimi byli vyloučeni redaktoři „Českého slova, inž. Vlastimil Bořek, Josef Kozák a druzí jiní. Z nár. soc. strany vyloučení stoupenci Vrbenského učinili pak pokus

123

o založení své vlastní strany nazvané „Nezávislá socialistická strana dělnická, vydávali časopis „Socialista a snažili se oposičně působit na členy nár. soc. strany, která se zatím přeměňovala ze strany Klofáčovy v stranu Benešovu. V době svého působení zmíněná strana dr. Vrbenského získala určitý počet svých nových stoupenců, rekrutujících se hlavně z mladých lidí a hlavně studentů. Ve spojení se směrem Vrbenského začal politicky působit na př. dr. Ivan Sekanina, který jako studující práv byl vlivným vedoucím pracovníkem studentského hnutí. Do časopisu „Socialista přispíval také pozdější vynikající spisovatel Benjamin Klička, který byl lékařem, jmenoval se Benjamin Fragner a pocházel ze známé české vlastenecké rodiny Fragnerů z Malé Strany. Strany Vrbenského se na Mostecku drželi i jeho stoupenci z řad severočeských horníků. A téměř všichni přešli pak do KSČ, když stoupenci Vrbenského zanechali snah o novou samostatnou levě socialistickou stranu a když v r. 1925 hromadně vstoupili do KSČ.

Byli jsme vždy vděční za to, že se v komunisty vyvinuli lidé tak vynikající, jako byli: dr. Bohuslav Vrbenský, dr. Theodor Bartošek, Louisa Landová-Štychová, Vlastimil Bořek atd. Byli to předobří lidé a nejvýš obětaví pracovníci revolučního komunistického hnutí. Dr. Theodor Bartošek bude vždy vzpomínán jako obhájce pronásledovaných komunistických bojovníků, jako obětavý „rudý advokát, který od strany nepožadoval nikdy palmáre, nýbrž nanejvýš „něco na kolky. Soudruh Bartošek byl současně předsedou „Svazu proletářských bezvěrců, v jehož hnutí pracovala také soudružka LandováŠtychová, která byla zároveň obětavou revoluční pracovnicí kulturně osvětovou a propagátorkou marxleninského dialektickomaterialistického světového názoru v oblasti vědecké činnosti, zvláště v oblasti astronomické vědy, dávajíc základ lidovému hvězdářství. Soudruh inž. Vlastimil Bořek, který byl před válkou za Rakouska jako jednoroční dobrovolník námořnictva v Pulji odsouzen do těžkého žaláře „pro svádění vojínů k porušení vojenské povinnosti, a po válce působil jako novinář, se po přechodu do KSČ v roce 1925 stal zahraničně politickým redaktorem „Rudého práva a později byl vedoucím tajemníkem „Společnosti pro kulturní a hospodářské styky se Sovětským svazem.

Soudruh dr. Bohuslav Vrbenský, svým povoláním zubní lékař, vykonával v KSČ důležité funkce. Stal se vedoucím činitelem „Svazu přátel SSSR a pro svoji popularitu byl stranou při obecních volbách v r. 1938 kandidován v Praze a byl zvolen náměstkem primátora. Na pražské radnici pracoval spolu se soudruhem Josefem Krosnářem, drem Václavem Vackem, Jožkou Jabůrkovou, Rudolfem Vetiškou a soudruhy Baťkou, Jelínkem, Jandou, Svobodou. Lutovským a j. Soudruh Vrbenský se nikdy nějak nechlubil tím, že byl v první republice několikrát ministrem. Jeho známostí z doby jeho ministrování jsme však někdy využili, na př. k tomu, aby vyjednal pasy pro některé soudruhy k legálnímu

124

odjezdu z republiky v době po Mnichovu r. 1938. Sám musil po 15. březnu 1939 illegálně odcházet do Sovětského svazu, kde pobýval v domě péče o emigranty až do vypuknutí sovětskoněmecké války. Tehdy v r. 1941 se ihned přihlásil do služeb Sovětské armády a působil jako lékař ve vojenské sovětské nemocnici v blízkosti pobřeží Černého moře. Pak se stal vojenským lékařem u čsl. vojenské jednotky v Buzuluku, aby současně vykonával funkci člena Státní rady v Londýně. Často jsme v rozhovorech se soudruhem Vrbenským mluvili o minulosti a i o tom, že byl za první republiky za nár. soc. stranu několikráte ministrem. Když jsme o tom mluvili, řekl jednou před soudruhem Gottwaldem: „Jako intelektuál anarchistického bloudění byl jsem velmi zatemněný. Dnes to jasně vidím. Vždyť, když jsem mohl být za nár. soc. stranu ministrem a docela jako člen vlády asistovat takovému činu, jako bylo tažení proti Maďarské republice rad, byl jsem ideologicky a politicky tisíckráte zaostalejší a nevědomější než prostý soc. dem. dělník, který byl bojovníkem revoluční soc. dem. levice a který po prosinci r. 1920 šel zakládat komunistickou stranu, aby v jejích řadách statečně bojoval. Já jsem k tomuto osvícení přišel až daleko později a vstoupil jsem do KSČ až v r. 1925. Nejsem domýšlivý, ale často si myslím, že kdybych přišel k osvícení dříve a kdybych jako ministr republiky byl z ministerského křesla utekl, postavil se proti Masarykovi a šel s revolučními dělníky bojovat v prosinci r. 1920, mohl jsem revolučnímu komunistickému hnutí hodně tehdy prospět. Doháním ztracená léta, kdy jsem mohl pro revoluci pracovat užitečněji, než je anarchismus, doháním je, jak mohu. Chci se dočkat, až budeme mít naši novou republiku; a budu v ní obětavě pracovat, byť nějako ministr.

Soudruh Vrbenský se však nedočkal. Zemřel v Moskvě v r. 1944, a to náhle. Pocítil náhlou slabost srdce a když si uvědomil, že by to mohlo být prasknutí cévky u srdce, požádal soudruha Bořka, svého „Vlastíčka, aby mu půjčil hodinky, a dělal si ještě sám diagnosu. Pak řekl: „Vlastičko, to nebude jen céva. To praskla aorta. A vskutku, soudruh Vrbenský zemřel na prasknutí srdeční aorty, jak takto v r. 1953 skonal president republiky soudruh Klement Gottwald.

Uvedl jsem v předchozí části svého výkladu několik příkladů na důkaz toho, jak po 28. říjnu 1918 buržoasií rozpoutaná vlna nacionálního nadšení strhla mnohé dobré lidi do svého dravého živlu, jak s nimi smýkala a jak je zahnala na všelijaké bludné cesty.

125

Avšak ve světle těchto vzpomínek vyniká tím více velikost ducha, statečnost srdce a historická ujasněnost činnosti jednoho muže, soudruha prof. dr Zdeňka Nejedlého. Soudruh prof. Nejedlý se nedal ničím zmást a žádné vlnobití nacionalismu jím nepohnulo. Tyčil se již v r. 1919 jako skálopevný velikán a šel statečně a neochvějně hned od prvé chvíle s revolučním hnutím dělnictva jež pod vlivem ideí Velké říjnové socialistické revoluce se v naší vlasti pozdvihlo a již v r. 1919 pod vedením revoluční soc. dem. levice vstupovalo na revoluční komunistickou cestu.

Ano, prof. dr. Zdeněk Nejedlý, nejvěrnější syn českého národa, strážce národní tradice české historie a české kultury, proslavený tvůrce životopisu o Bedřichu Smetanovi a bojovník za uznání Smetanova genia jako národního genia české hudby; prof. dr. Zdeněk Nejedlý, ctitel díla Boženy Němcové, Josefa Kajetána Tyla, Jana Nerudy, Karoliny Světlé a vyzdvihovatel díla Aloise Jiráska jako drahého národního pokladu; prof. dr. Zdeněk Nejedlý, profesor Karlovy university a proslulý učenec, již od mládí člen nejvýznamnějších vědeckých společností, uznávaný odborník v dějinách hudby a význačný autor mnoha historickovědeckých prací, již před první světovou válkou muž velké autority ve všenárodním smyslu; tento prof. dr. Zdeněk Nejedlý se hned v r. 1919 bez jakéhokoliv váhání postavil po bok revolučního hnutí dělnictva. A postavil se po jeho bok, aby podal důkaz, že celé dějiny našeho národa se svojí nejslavnější epochou, epochou husitské a táboritské revoluce, a že celá tradice kultury našeho národa, jeho duchovní a mravní založení a všechny ušlechtilé národní city, všechny ušlechtilé národní tužby — mluví pro komunisty. Mluví pro to, aby revoluční dělníci, dějinní následovatelé husitských božích bojovníků a táboritských komunistů, šli v této zemi vybojovat splnění svých revolučních a komunistických cílů, aby šli v této zemi vybudovat společenský řád lepší, spravedlivější, vznešenější, řád socialistický a komunistický, o němž snili nejlepší synové českého národa po všechny věky.

Soudruh prof. dr. Zdeněk Nejedlý vykonal velký čin, když již v r. 1919 dal své jméno a svoji autoritu do služeb revolučních snah soc. dem. levice. Tento jeho čin byl pokračováním jeho revolučního zanícení od 7. listopadu r. 1917, kdy s nadšením vítal vítězství Velké říjnové socialistické revoluce a kdy si uvědomil, že 7. listopadem r. 1917 započala nová epocha světových dějin, nová epocha osudů všeho lidstva a i nová epocha dějinných osudů našeho národa a slovenského národa.

Již od 7. listopadu 1917 se prof. dr. Zdeněk Nejedlý, do té doby učenec a vůdčí pracovník národní kultury, stal významným revolučně politickým činitelem. A tak vcházel soudruh prof. Nejedlý do počátků života Československé republiky. Připojil se ihned ke hnutí soc. dem. revoluční levice. Pochopil, že v podobě revoluční soc. dem. levice roste síla, která překoná oportunisticke vlivy sociáldemokratismu na dělnické hnutí. Pochopil, že v podobě revoluční

126

soc. dem. levice roste síla, která dělnické bojové hnutí odvede s cesty sociálně demokratické a převede je na cestu revoluční, na cestu, kterou 7. listopadu 1917 dosáhl revoluční ruský proletariát svého světodějinného vítězství. Pochopil, že v podobě revoluční soc. dem. levice roste síla, která vyvodí důsledky z bankrotu soc. dem. strany a která půjde historicky dál, k založení nové revoluční dělnické strany, k založení komunistické strany.

Vždyť již v březnu r. 1919 se konal v Moskvě zakládající I. kongres Komunistické internacionály, jehož zasedání zahajoval Vladimír Iljič Lenin, vůdce Velké říjnové socialistické revoluce, vůdce a učitel vítězné strany bolševiků. A vždyť se v březnu r. 1919 zakládala Komunistická internacionála za účasti delegací již mnoha komunistických stran, jež byly v různých zemích ustaveny. A bylo jasno, že hnutí revoluční soc. dem. levice, jež se v Československu r. 1919 zdvihlo, směřuje k tomu, aby se i v naší zemi vytvořila komunistická strana, která by se přiřadila k revolučním šikům mezinárodního proletariátu a pochodovala pod praporem Leninovým, pod praporem proletářské revoluce.

Toto vše uchvacovalo soudruha prof. Zdeňka Nejedlého a burcovalo ho, aby dějinné revoluční změny světa šel podporovat po boku revoluční soc. dem. levice již v r. 1919. Pro soudruha prof. Zdeňka Nejedlého to znamenalo životně smělý krok do politiky. Neboť soudruh prof. Nejedlý nebyl před první světovou válkou v žádné politické straně. Při své hluboké lásce k dělnickému hnutí se přesto rozhodl nejít ani do soc. dem. strany. Soc. dem. strana jej před první světovou válkou odpuzovala svojí chladností k národním citům, k národní kultuře, k národní historii. A odpuzovala jej svojí oportunistickou politikou v nacionální otázce, která pak za války 1914—1918 tak těžce kompromitovala soc. dem. hnutí a umožnila české nacionalistické buržoasii, aby ona pro cíle své třídní nadvlády zneužila národní a demokratické revoluce v říjnu r. 1918, aby zneužila radosti čsl. lidu nad dosažením čsl. státní samostatnosti a vytvořením Čsl. republiky.

Je známo, že soudruh prof. dr. Zdeněk Nejedlý se vždy ohrazoval proti domněnce, že byl kdy realistou a že byl v nějakém vztahu k Masarykově realistické straně. Odmítal tuto domněnku a dokazoval, že nikdy realistou nebyl a že s Masarykovou realistickou stranou neměl ani politicky, ani ideologicky a ani organisačně nikdy nic společného. Životopisnou knihu, kterou později napsal s názvem ,,T. G. Masaryk , nepsal s. prof. Nejedlý jako nějakou oslavu činnosti T. G. Masaryka, nýbrž ve spojení s činností T. G. Masaryka osvětlil ve své knize různé zjevy ideologické a politické krise, kterou prožívala česká buržoasie na přechodu z období konkurenčního kapitalismu do období monopolního kapitalismu, do období imperialismu. T. G. Masaryka líčí soudruh prof. Nejedlý v této knize jako činitele buržoasní epochy se všemi jeho projevy třídních buržoasních

127

hledisek a s jeho nepřátelským postojem proti učení marxismu, jak tento svůj postoj T. G. Masaryk vyjádřil ve své „Sociální otázce z r. 1898. T. G. Masaryka líčí soudruh prof. Nejedlý jako člověka krise, jako člověka, v jehož životě, myšlení, činnosti a díle se příznačně projevuje na přechodu do 20. století začátek smrtelné krise kapitalismu, která je spjata s obdobím imperialismu jako s posledním obdobím kapitalistického vývoje. T. G. Masaryka líčí soudruh prof. Nejedlý ve své knize jako člověka, který si ve spojení se smrtelnou krisí kapitalismu a ve spojení s úpadkovým obdobím buržoasie řeší svoji životní krisi, krisi celé své osobnosti ve smyslu zintensivnění náboženského cítění, ve smyslu smiřování se s reakcí, ve smyslu odhodlání k reakční a kontrarevoluční činnosti.

Takový je obsah životopisného díla soudruha prof. Nejedlého o T. G. Masarykovi. A nikoli nějaká oslava života a díla T. G. Masaryka. Nikoli nějaké koncedování positivního stanoviska k masarykovskému realismu a k jeho úloze ve vývoji národního života. T. G. Masaryk, který četl knihu o něm napsanou soudruhem prof. Nejedlým, také nikdy soudruhu prof. Nejedlému nedal najevo, že by mu byl vděčen za to, co o něm napsal. Naopak, hluboké osobní nepřátelství, které T. G. Masaryk projevoval soudruhu prof. Nejedlému po prosinci r. 1920, kdy s. Nejedlý s pohoršením odmítl Masarykovy svody k podpoře jeho kontrarevoluční činnosti, toto hluboké osobní nepřátelství Masarykovo k soudruhu prof. Nejedlému se právě ještě stupňovalo po publikování této knihy.

Vždy se soudilo, že mylný názor, jako by soudruh prof. Nejedlý byl kdy realistou, vznikl v souvislosti s tím, že v r. 1919 chodil soudruh prof. Nejedlý do „Realistického klubu hádat se s prof. Emanuelem Rádlem, který vedl „Realistický klub a který jako typický žák T. G. Masaryka vynikal tím, že posluchačům předkládal ke strávení změť filosofickoideologických koncepcí. Soudruh prof. Nejedlý byl samotnými realisty pokládán vždy za jejich nebezpečného odpůrce, nebezpečného jasností svého myšlení, lidovostí svých názorů a hlubokými sympatiemi k revolučnímu dělnickému hnutí, k ideologii bolševiků, k Leninovu revolučnímu programu. A proto také se soudruh prof. Nejedlý s masarykovskými realisty nejostřeji rozcházel v r. 1919. Zatím co masarykovští realisté šli na čele s T. G. Masarykem podporovat buržoasní kontrarevoluci, šel se soudruh prof. dr. Zdeněk Nejedlý bít po boku dělníků za věc proletářské revoluce.

Jen my, účastníci a pamětníci událostí revolučních let 1919 a 1920, můžeme ocenit, co to znamenalo, že soudruh prof. Nejedlý se již od r. 1919 solidarisoval s revoluční soc. dem. levicí, že stál po boku revolučních dělníků v prosincových bojích roku 1920, že spolu s námi usvědčoval z krvavé brutality kontrarevoluční vládu čsl. buržoasie, jejíž střelbu do revolučních dělníků v prosinci 1920, pak hromadné zatýkáni prosincových bojovníků a jejich žalá

128

řování sankcionoval T. G. Masaryk, a že spolu s námi soudruh prof. Nejedlý pranýřoval bídnou zradu pravicových soc. dem. vůdců.

jen my, účastníci a pamětníci událostí té doby, můžeme ocenit, co to znamenalo, že soudruh prof. Zdeněk Nejedlý nadšeně pozdravoval založení naší strany, KSČ, v r. 1921. Jen my můžeme ocenit, jaký veliký význam mělo to, že soudruh prof. Zdeněk Nejedlý dal své jméno, svoji autoritu a celou činnost svého geniálního ducha do služeb našeho revolučního komunistického hnutí. A vzpomeňme jen, jaké důležité poslání v boji za komunistické idee pak plnil časopis „Var, vydávaný soudruhem prof. Zdeňkem Nejedlým a působící na kruhy vzdělanců. Vzpomeňme, kolik stoupenců z řad inteligence a kolik schopných a vynikajících lidí, hrajících později velmi významnou úlohu, nám soudruh prof. Zdeněk Nejedlý získal ve své „Socialistické společnosti, jež pořádala přednášky o marxleninských thematech. Je známo, že v „Socialistické společnosti spolupracovali s prof. Zdeňkem Nejedlým soudruzi Jaromír Dolanský, Vladimír Procházka, Jaroslav Pro cházka a z komunistických dělníků soudruzi Kolský, Harus, Vobořil aj. Kolik studentů získal pro komunismus soudruh Nejedlý jako vysokoškolský profesor! Jaký vliv měl na tvorbu mladých revolučních básníků a spisovatelů, jak působil na divadelní umělce a hudební umělce!

A jak významně ovlivnil hudební tvorbu tak velkých hudebních skladatelů, jako byli J. B. Foerster, Otakar Ostrčil, Otakar Jeremiáš. A vzpomeňme, jaké obrovské zásluhy si soudruh prof. Zdeněk Nejedlý získal svojí hrdinnou a obětavou prací pro československo-sovětské přátelství. A vzpomeňme, co to pro nás znamenalo, že jsme jako revoluční dělnické hnutí mohli prof. dr. Zdeňka Nejedlého jako osobnost všenárodního významu stavět oproti T. G. Masarykovi, oproti Eduardu Benešovi a druhým politickým a ideologickým autoritám čsl. buržoasního tábora. Jméno, život, činnost a dílo soudruha prof. Zdeňka Nejedlého zůstane proto provždy spjato v dějinách KSČ s komunistickým hnutím našeho dělnictva od jeho počátků vletech 1919, 1920, 1921.

A nyní si povězme, jak se věci po 28. říjnu 1918 vyvíjely v Čsl. soc. dem. straně. V prosinci r. 1918 se konal v Obecním domě XII. sjezd Čsl. soc. dem. strany dělnické, na němž byla prováděna bilance její válečné činnosti a schválena účast soc. dem. zástupců ve vládě nové republiky. Sjezd, konavší se v atmosféře nálad po 28. říjnu 1918 a v prvých chvílích

129

samostatného čsl. státu, probíhal za triumfů nacionalistického křídla soc. dem. strany, za triumfů Habrmana, Bechyně, Pika, Tomáška, Modráčka atd. Avšak již na tomto sjezdu se projevil hlas levých, revolučních sociálních demokratů. Bouřlivé protesty byly vzneseny proti psaní Modráčkových „Socialistických listů, jež černosotněnsky štvaly proti ruským bolševikům. Byl jsem na tomto sjezdu a slyšel jsem, jak se u předsednictva sjezdu hádal Josef Stivín. Vyhrožoval, že nezřekneli se strana „Socialistických listů, vydávaných Modráčkem, bude on, Stivín, vydávat také časopis, při čemž řekl, že to bude časopis na způsob „Rote Fahne, vydávané v Berlíně Rosou Luxemburgovou. Již od počátku r. 1919 začalo hnutí soc. dem. levice. Své vedoucí kádry začala soc. dem. levice formovat v t. zv. „Dělnickém klubu. „Dělnický klub byl výkonným výborem soc. dem. strany povolen jako diskusní klub pro soc. dem. funkcionáře a formálně byl jeho předsedou Antonín Němec.

„Dělnický klub konal své schůze každý týden v sobotu, a to večer v zahradním sále Lidového domu v Praze II, Hybernské ulici. Probíhaly tu velmi důležité diskuse zásadní povahy, jichž podkladem byly referáty o vítězném revolučním díle ruského proletariátu, o revolučním programu bolševiků, o naukách Vladimíra Iljiče Lenina, o činnosti Komunistické internacionaly, která byla v březnu 1919 v Moskvě založena, o událostech v Bavorsku, v Maďarsku atd. Referáty a diskuse vyznívaly ve formulování zásad a programové činnosti naší soc. dem. levice, jež se nejprve nazývala „marxistická levice.

Známými činiteli „Dělnického klubu byli Filip Dobrovolný, Josef Skalák, Ivan Olbracht, Antonín Macek, Dominik Havlín a j.Na diskusní sobotní schůze „Dělnického klubu chodili a tu vystupovali dělničtí soc. dem. funkcionáři ze všech pražských obvodů. Již tehdy tu vystupovali soudruzi: Josef Krosnář, Čeněk Hruška, Jan Vodička, Josef Svoboda, Adolf Svoboda, Stanislav Mlejnek, David Kosiner, Marie Majerová, Helena Malířova aj. A hromadně do „Dělnického klubu chodili členové t. zv. „Marxistického sdružení, které se vytvořilo v březnu 1919 pod názvem „Mezinárodní sdružení marxistických akademiků a sdružovalo studenty a intelektuály revolučního smýšlení. Prvním předsedou „Marxistického sdružení byl soudruh Bedřich Vorel a po něm já. (* Členy „Marxistického sdružení byli soudruzi: Jan Šverma, Bedřich Vorel, Jaroslav Čecháček, F. C. Weisskopf, dr. Rudolf Beckmann, Káthe Beckmannová, dr. Miloslav Volf, dr. Bedřich Biehal, dr. Ladislav Weger, Pavel Kosiner, dr. Antonín Kamenicky, inž. Jaroslav Němec, Alexandr Bubeníček, Josef a Georg Winternitzovi, Bedřich Wahle, Jiří Koťátko, Arnošt Vaněček, František Branislav, Alfons Stecker, Ladislav Hortlík a j.)

V „Dělnickém klubu od počátku r. 1919 vystupoval jako levý sociální demokrat také Josef Stivín, který byl šéfredaktorem „Práva lidu a jako satirický básník pod jménem Foltýn redigoval časopis „Kopřivy. Josef Stivín z počátku působil dojmem velmi rozhodného revolučního bojovníka. V r. 1919,

130

když byl spáchán atentát na Vladimíra Iljiče Lenina, napsal Josef Stivín do „Práva lidu úvodník, který byl projevem nejhlubší úcty k Leninovi jako vítěznému geniu Velké říjnové socialistické revoluce. Josef Stivín napadal ve svých článcích prudce i reakční živly a legionářské bojůvky, které se pokoušely o pořádání honiček proti českým komunistickým pracovníkům, přišedším v r. 1919 z Ruska, a proti českým rudoarmějcům. Stivín tehdy na obranu Aloise Muny napsal v „Právu lidu pověstný úvodník „Oko za oko, zub za zub, v němž reakčním protikomunistickým štváčům vyhrožoval hněvem revolučního dělnictva.

Avšak Josef Stivín brzy otočil a soc. dem. levici plně zradil, když se v červnu 1919 připravovalo nastoupení Tusarovy vlády. Josef Stivín, svedený příslibem bohatého života, provedl svůj zrádný obrat tak náhle, že v jedné satiře byl varován, aby se při rychlém otáčení nezavařil. Josef Stivín se pak stal bijcem Tusarovy vlády, obhájcem zrady soc. dem. vůdců a jedním z nejzavilejších protikomunistických štváčů.

Tehdy v r. 1919 se s Josefem Stivínem rozešla soudružka Marie Majerová, která byla Stivínovou ženou. O soudružce Marii Majerové, žijící na Kladně, která se stala již v mládí významnou spisovatelkou, chci říci, že v dělnickém hnutí pracovala již dávno před první světovou válkou. Před časem mně soudružka Marie Majerová věnovala na památku fotografii, na níž je vidět, jak v r. 1905 pochodovala ve Vídni v řadách dělnictva demonstrujícího za všeobecné hlasovací právo. Zúčastnila se též basilejského kongresu Socialistické internacionály v r. 1912. Účastnila se aktivně hnutí soc. dem. levice, spolu zakládala v r. 1921 KSČ a po založení KSČ konala pro komunistické hnutí velkou práci jako spisovatelka a stálá spolupracovnice „Rudého práva. Aby se předešlo omylům, budiž poznamenáno, že soudružka Marie Majerová se po druhé vdala za výtvarného umělce Slavoboje Tusara, kterého někdy lidé mylně zaměňují za Vlastimila Tusara. Spis Marie Majerové „Náměstí republiky a podobně i román Ivana Olbrachta „O Anně, rusé proletářce budou vždy připomínat, jak revoluční události let 1919—1920 inspirovaly k velkým dílům naše spisovatele, hluboce prodchnuté revolučním komunistickým duchem a socialistickým cítěním.

Když si při zpětném pohledu vybavíme před očima celkový průběh událostí před 40 lety, hroucení RakouskoUherska a vznik Československé republiky v říjnu r. 1918, přesvědčujeme se, že revoluční dělnictvo našich zemí

131

mělo tehdy prvou možnost vést dějinný vývoj ve směru svých třídních revolučních cílů, ve směru svých socialistických cílů. Vyžadovalo by to tehdy, aby revoluční dělnictvo pozdvihlo vedle rudého praporu i československý národní prapor a vedlo masy československého lidu do národní a demokratické revoluce, získalo v tomto hnutí hegemonii namísto buržoasie, aby pak na troskách rakouskouherské monarchie stanulo ono jako vítězný vůdce československého lidu a určovalo pak v nově vytvořené Československé republice vnitřní vývoj od národní a demokratické revoluce k revoluci socialistické.

Revoluční dělnictvo naší země nebylo tehdy ještě schopno řešit si otázky tohoto postupu. Nebylo připraveno ujmout se hegemonie v národně revolučním hnutí čsl. lidu v r. 1917 a v r. 1918. Vešlo do událostí konce Rakouska a do událostí národní revoluce v r. 1918 desorientováno. Osvětlili jsme již, že část vedení soc. dem. strany pokračovala v oportunistické rakušácké politice, i když v r. 1917 nadcházely již revoluční události, zatím co druhá část vedení soc. dem. strany pěstovala nacionalistickou politiku na chvostu české buržoasie. Po r. 1918 mělo však revoluční dělnické hnutí v naší zemi další šanci.

Léta 1919 a 1920 byla lety velkého boje o třídní charakter nově vytvořené Československé republiky. V tomto boji šlo o to, zda vzrůstající revoluční silou dělnické třídy bude hnán vývoj tak, aby národní a demokratická revoluce československého lidu přerůstala v revoluci socialistickou v tom smyslu, že by pracující lid v čele s dělnickou třídou uchopil v republice moc do svých rukou a přikročil ke změně společenského řádu a k uskutečňování socialistických cílů. Nebo zda buržoasie mající v rukou hegemonii v národní a demokratické revoluci a chopivší se po 28. říjnu 1918 moci v republice, vyjde zdravá z bouřlivého příboje revoluční vlny, vzedmuvší se po válce, zabrání sociálně revolučnímu převratu, udrží si moc a vybuduje Československou republiku jako kapitalistický stát.

Vzpomeňme znovu, jak v prvních měsících nové republiky žil československý lid jen v opojení nad dosaženou národní svobodou a uskutečněním čsl. státní samostatnosti. Lidé myslili, že již to samo stačí, aby se jejich život utvářel šťastně. Myslili, že čeští kapitalisté se budou k českým dělníkům chovat jinak než němečtí kapitalisté, že je nebudou vykořisťovat, že nebudou chtít bohatnout na úkor pracujících a pod. Lidé myslili, že vláda republiky nebude proti dělníkům a proti pracujícímu lidu používat jako stará rakouská vláda násilí, policie, četnictva.

Ze svého opojení se však lid brzy dostával. První vládou republiky byla vláda vedená Kramářem, ve které byl ministrem vnitra Antonín Švehla, ministrem financí dr. Alois Rašín a ministrem průmyslu, obchodu a živností národní demokrat dr. Adolf Stránský, otec známého dra Jaroslava Stránského. Dr. Adolf Stránský byl zvolen brzy po převratu předsedou správní rady Pražské železářské společnosti.

132

Máme v paměti, že první bouře z řad dělnictva se v r. 1919 ozvala, když dr. Adolf Stránský jako ministr průmyslu prohlásil na schůzi průmyslníků že bude třeba „vyhrnout si rukávy a rostoucí smělost dělnictva zarazit. Zároveň se v lidu šířil živelný hněv proti řádění spekulantů, kefasů. V květnu r. 1919 došlo k t. zv. černému pátku, kdy se rozhořčené davy lidu vrhly na obchody a začaly je rabovat.

Chci uvést, že o „černém pátku si lidé počínali tak, že obsadili obchody a brali si v nich různé potřebné věci, při čemž dávali do pokladny určitý peníz, aby převzetí věcí ponechávali právní ráz koupě, arciť za snížené ceny, za ceny, které se jim zdály úměrné, takže nikdo nemohl tvrdit, že jde o zcizení věcí. Viděl jsem, jak se takto vyprazdňoval na př. známý obchod Zikmunda Stránského v Hybernské ulici, obchod konfekční. Odtud jsem šel na Poříč, kde si ženy za snížené ceny podobným způsobem kupovaly blůzy v obchodu Šoršové. To měl pak na mysli tvůrce populárního lidového popěvku, věnovaného „černému pátku, v němž se říkalo: „Lidi, to vám byla hrůza, za tři kačky byla blůza.

Onoho bouřlivého „černého pátku docházelo v závodech k tomu, že dělníci na trakařích vyváželi ze závodů neoblíbené ředitele, úředníky a hrozili zúčtováním i kapitalistům. Zároveň se do všech pražských čtvrtí rozšířily akce t. zv. „černé ruky, která se z iniciativy známého Franty Sauera uplatnila nejdříve na Zižkově. Akcí t. zv. „černé ruky se nazývalo to, že lidé chodili od domu k domu a udeřili všude na domácího pána, aby dělnickou rodinu nebo rodinu jiného pracujícího člověka, která nebydlila nebo měla nemožné obydlí, aby takovouto rodinu vzal ve svém domě do bytu, který je neobydlen a který je na vývěsce domu do ulice nabízen k pronajmutí. Lidé byli tehdy v Praze strašně rozhořčeni, že na tolika domech v pražských ulicích byla vyvěšena oznámení „byt k pronajmutí a že někde docela byla tato oznámení vyvěšena hromadně jedno na druhém, neboli že mnohé domy byly třeba až napolovic neobydleny a přitom tolik lidí bylo bez bytu. A bylo tomu tak proto, že domácí páni žádali činže v takové výši, že je pracující lidé nemohli platit a musili i s rodinami proto v nějakých děrách strádat. „Černá ruka udělala resolutně pořádek. Přivedla nebydlící rodinu i s jejími chudými svršky k baráku domácího pána a ten ji musil do volného bytu vzít, nechtělli mít před barákem demonstraci lidu. Policie už poznala, že nemá sílu překážet těmto přímým akcím rozhořčeného lidu, a také se již srážek s lidem bála. A tak „černá ruka podle metody žižkovského Franty Sauera obsadila nebydlícími v několika dnech sta volných bytů v Praze. A myslím, že ještě dnes mnozí lidé v Praze vzpomínají, že díky „černé ruce Franty Sauera dostali tehdy pro sebe a svoji rodinu slušný byt.

Kramářova vláda byla „černým pátkem v květnu r. 1919 a podobnými přímými akcemi lidu zděšena. Pro buržoasii byl „černý pátek hrozivým zna

133

měním toho, jak živelně narůstaly revoluční nálady v masách lidu. Později jsme se dozvěděli, že v den „černého pátku se v Kramářové vládě odehrála prudká srážka. Rašín jako typický kapitalistický buldok ve vládě žádal, aby proti rabujícím davům byla v potřebné síle vyslána policie a aby rabování učinila přítrž třeba i střelbou do lidí. Antonín Švehla, proslulý svým chytráctvím, se však prý postavil proti Rašínovu návrhu a dokazoval, že jakmile by policie začala nějak brutálně zakročovat, že by to masy lidu vydráždilo, aby sáhly k organisovanému boji. Švehla dokazoval, že by začaly revoluční akce stále větších rozměrů a že by revoluční masy lidu nakonec situaci ovládly. Švehla říkal, že policie je ještě slabá a ke všemu z doby Rakouska nenáviděna celým národem a že ani četnictvo nemá dost síly, aby policii pomohlo potlačit revoluční hnutí. Švehla přesvědčoval Rašína o tom, že potlačovací státní aparát republiky je celkově ještě velmi slabý, že se teprve organisuje a že je proto třeba namísto zákroku policie učinit vše pro uklidnění lidu, dostávajícího se do revolučního žáru. A tak se Kramářova vláda rozhodla uplatnit takový postup, který rozlícené lidové masy udivil, uchlácholil a který buržoasii umožnil přežít velmi kritický moment, z něhož mohlo vskutku vzplanout něco ohnivě revolučního. Stalo se to, že policisté přicházeli k obchodům, jež byly rabovány, s nejmírnější a nejvlídnější tváří. A pak s velkou shovívavostí a zdvořilostí vyzývali rabující lidi, aby „občané laskavě opustili obchody, že budou ihned zřízeny úřední protidrahotní komise, které přezkoumají ceny zboží a nařídí jejich úpravu. Tak bylo zastaveno na ulicích rabování obchodů, které byly již také většinou vyprázdněny.

Avšak napětí v průběhu „černého pátku pokračovalo ještě potud, že na Staroměstském náměstí se konal obrovský tábor lidu, na němž se shromážděné masy dožadovaly, aby byla vládou provedena rozhodná opatření proti trvající všeobecné drahotě a proti troufalému pokračování kapitalistů ve zbídačování lidu. Masy hrozily, že jako to udělaly útokem na předražené ceny v obchodech, že půjdou dále ve svých přímých akcích a udělají ve všem pořádek, neboť vůle lidu musí v nové republice rozhodovat. Na Staroměstském náměstí vystoupil před shromážděnými masami dr. František Soukup, který byl v Kramářové vládě ministrem spravedlnosti. Když dr. Soukup viděl obrovské zástupy lidu a slyšel stále bouřlivější hukot mas, zapomněl na úkol, jejž mu vláda uložila, totiž aby uklidňoval masy, a v proudu své řeči se dal strhnout voláním shromážděných mas k tomu, že prohlásil, že jako ministr spravedlnosti nemůže nic namítat proti zákrokům lidí v obchodech s předraženými cenami, že tyto zákroky dělal lid a že on, „ministr spravedlnosti se sklání před majestátem lidu.

Ani bouřlivý tábor lidu na Staroměstském náměstí neměl v den „černého pátku pro buržoasii dalších následků. A opět jsme se později dopídili, že tentokráte Antonín Švehla, když se dozvěděl o tom, co mluvil Soukup na Staroměstském náměstí, si prý Soukupa k sobě zavolal a dělal mu výtky, jak mohl

134

na Staroměstském náměstí tak mluvit, že namísto toho, aby masy uklidňoval dal se jimi strhnout, jako ministr spravedlnosti schvaloval nezákonné čin a ještě k tomu za nejvyšší justici vyhlásil přímou justici lidu. Švehla Soukupovi řekl, že jako agitátor, který si není vědom své odpovědnosti jako člen vlády nemůže být ministrem. A vskutku, dr. František Soukup, který v prosinci 1920 dělníky hanebně zradil, dostával pak různé funkce a hodnosti a byl zvolen i předsedou senátu Národního shromáždění, ale členem vlády, ministrem od první Kramářovy vlády již nikdy nebyl.

Pro buržoasii bylo po „černém pátku dalším hrozivým znamením i drtivé vítězství soc. dem. strany v obecních volbách 15. června 1919, přičítané účinkům revoluční agitace. Kramářova první vláda republiky musila pak odstoupit a nastoupila vláda vedená Vlastimilem Tusarem. Z počátku vyvolalo nastoupení Tusarovy vlády iluse, že se dělnictvo dostává k moci, k vládě a že se „demokratickou evoluční cestou půjde u nás k socialismu. Tehdy však již vystupovala marxistická levice soc. dem. strany, která varovala před ilusemi v Tusarovu vládu a vyzývala k formování revolučních sil dělnictva.

Bylo jasno, že soc. dem. pravicoví vůdcové v čele s Tusarem jsou buržoasii povoláváni, aby vykonali špinavou službu a pomohli zardousiti rostoucí revoluční hnutí dělnictva. Ministrem vnitra i za Tusarova režimu zůstával agrárník Antonín Švehla, který potají organisoval policii a četnictvo, opíraje se zvláště o četnické oddíly ze sudetoněmeckého území. Buržoasie, Masaryk a Beneš dělali všechno možné, aby čelili růstu revolučního hnutí dělnictva, jež bylo stále více uchvacováno příkladem vítězství ruského proletariátu.

O vývoj věcí v Československu projevovali nejintensivnější zájem západní imperialisté. Viděli, jak ve střední Evropě a ve východní Evropě pod vlivem vítězství Říjnové revoluce burácí revoluční vlna. Odehrály se již revoluční události v Bavorsku, v Maďarsku, otřásalo se vnitřně i Polsko a druhé země. V Československu viděli imperialisté nadějný bod, který měl svojí pevností zabránit, aby se revoluční vlna nerozlila po celé střední Evropě a nesmetla kapitalismus. V Československu proto působily horečně vojenské mise všech západních mocností, sjednávající jejich pomoc při potlačování revolučního hnutí v Československu.

Zatím však vlna revolučního hnutí dělnictva a také již části rolnictva dále stoupala. V r. 1920 se strach buržoasie stupňoval každým dnem. Ze strachu začali i měšťáci mluvit licoměrně o socialismu. O socialismu mluvil i Kramář, Engliš, Stránský atd. Stejně jako pravicoví soc. dem. vůdcové předstírali i oni, že prý jen chtějí, aby se šlo k socialismu evolučně, pokojnou demokratickou a zákonnou cestou. Používali záměrně tvrzení, že revoluční dělnictvo chce k uskutečnění svých cílů použít jen násilí a že jeho snahami je ohrožována mladá republika a demokracie. Pravdou však bylo, že volby do Národního shromáždění v dubnu r. 1920 dopadly tak, že socialistické strany získaly do

135

hromady většinu přes 50 % a že tu tedy byla většina pro pokojný postup pracujícího lidu k lidové moci a k socialismu, pro postup cestou zákonů schvalovaných Národním shromážděním. Stále silnější vzestup revoluční vlny měl v r. 1920 svůj výraz v tom, že revoluční soc. dem. levice získala postupně většinu soc. dem. členstva. Soc. dem. pravicoví vůdcové a všechny smečky buržoasních hafanů rozpoutali pak nevídaně zběsilou štvanici proti revoluční soc. dem. levici, jejímiž vůdci byli soudruzi Šmeral, Zápotocký, Haken, Kreibich, Čulen, Major atd. V tu dobu se inscenovaly i ničemné provokace, mající pracovníky soc. dem. levice vylíčit jako „agenty Moskvy placené diamanty, jež se dovážejí ze Sovětského svazu. Zatím bylo jasno, že soc. dem. pravicoví vůdcové se spřáhli s buržoasií, aby zradili zájmy dělnické třídy, aby zradili socialistické cíle a aby buržoasii pomohli zachránit její třídní nadvládu a kapitalistický systém.

Jsou známy události r. 1920, kdy se buržoasie spolu se zrádnými soc. dem. vůdci rozhodla přikročit k použití kontrarevolučního násilí, aby revoluční hnutí dělnictva zlomila. Dnes je dokumentárně prokázáno, že T. G. Masaryk osobně řídil celý ten kontrarevoluční nápor, který vrcholil v prosinci r. 1920. Masaryk se od r. 1919 exponoval stále otevřeněji pro věc kontrarevoluce. V boji proti soc. dem. revoluční levici vystupoval mnohdy namísto pravicových soc. dem. vůdců, které pokládal za neschopné politicky a ideologicky čelit průbojné síle bolševických ideí. Masaryk psal také anonymně do různých listů štvavé články napadající soc. dem. levici. Kontrarevolučně agitoval, zneužívaje toho, že jako president republiky byl zván do různých míst, i do průmyslových oblastí, kde pak pod titulem oficielního projevu hlavy státu pronášel tendenční invektivy proti bolševismu. Připravoval si záměrně pro své projevy různé protibolševické sentence nejhrubšího demagogického rázu. Velmi špinavě přitom pomlouval Sovětský svaz; a vydávaje se za svědka Říjnové revoluce a za znalce Ruska Masaryk se nerozpakoval používat toho pustého podvodu, že zaostalost a zbědovanost ruské země, kterou bolševici převzali jako dědictví po staleté carské vládě, ukazoval jako socialismus budovaný bolševiky.

Masaryk se neštítil použít každé lži, aby lidi odrazoval od následování cesty, kterou hlásala revoluční soc. dem. levice. Troufal si přijít k horníkům do Příbrami, aby je hrubě urazil tvrzením, že revoluční komunistické snahy dělnictva jsou prý jen projevem nevzdělanosti a nekulturnosti. Revoluční tužby a revoluční přání dělnické třídy srovnával s přáním Vaška na dvoře, který prý, když je tázán, co pokládá pro sebe za nejžádoucnější přání, odpoví, že „stát na hnoji a práskat bičem.

Je známo, že T. G. Masaryk u vědomí, že bude proti revolučnímu dělnickému hnutí násilně zakročeno, si předtím k sobě na Hrad zval jako president republiky různé činitele politické a kulturní a přemlouval je, aby násilný zákrok proti revoluční soc. dem. levici podporovali. Pozval si k sobě na Hrad

136

také soudruha prof. dr. Zdeňka Nejedlého a domníval se, že i na něh moci takto působiti. Soudruh prof. Zdeněk Nejedlý tento pokus T.G. Masaryka s pobouřením odmítl a Masarykovi s hněvem vyčetl, jak je to hanebné že funkce presidenta republiky zneužívá ve službách násilné kontrarevoluce. Od té doby také T. G. Masaryk přestal s prof. Zdeňkem Nejedlým mluvit a bál se mu přijít na oči.

Dnes je prokázáno, že s T. G. Masarykem bylo předem smluveno známé provokativní rozhodnutí pravicového představenstva soc. dem. strany o vyloučení levicových soc. dem. činitelů ze soc. dem. strany po zářijovém sjezdu soc. dem. levice, který ukázal, že za soc. dem. levicí jde téměř všechno členstvo soc. dem. strany. Spolu s tím bylo mezi pravicovými soc. dem. vůdci a T. G Masarykem smluveno, že Tusarova vláda 14. září r. 1920 odstoupí, aby mohla být povolána úřednická vláda Jana Černého, která by proti revolučnímu hnutí dělnictva bez ohledů násilně zakročila.

Zjistili jsme pak, jak došlo k tomu, že k úloze čsl. Cavaignaca v prosinci r. 1920 byl vybrán Jan Černý, zemský president v Brně. Vybral jej Vlastimil Tusar, který Jana Černého dobře znal z Brna. Neboť Jan Černý byl za první války nejprve na okresním hejtmanství v Prostějově. Tam se osvědčil jako „řízný udržovatel pořádku. Později si jej vzal pro tyto jeho schopnosti do Brna c. k. místodržitel v markrabství moravském baron Heinold, který Jana Černého povolal do presidia místodržitelství a pověřil jej uplatňováním silné ruky při potlačování protihladových demonstrací žen a při potlačování protiválečných demonstrací brněnského dělnictva. A tehdy v této činnosti za války poznal Jana Černého Vlastimil Tusar, který byl nejen poslancem v rakouské říšské radě, ale který byl zároveň poslancem moravského zemského sněmu.

Vlastimil Tusar věděl, že Jan Černý, kterého doporučil za předsedu vlády, má řídit vládu, která bude střílet do dělnictva a která bude krvavě potlačovat jeho revoluční hnutí. Vlastimil Tusar to cynicky řekl na zasedání soc. dem. zastupitelstva, které se konalo v polovici září v r. 1920 v Praze v zahradním sále Lidového domu. Tusar tehdy řekl, že jeho vláda odstupuje a činí místo úřednické vládě proto, že on, Tusar, nechce dopustit, aby prý slabostí jeho, Tusarovy vlády byl umožněn nástup bolševiků k moci, „jako se to stalo v r. 1917 v Rusku v důsledku slabosti Kerenského, a že on, Tusar, také prý nehodlá dobrovolně předat moc bolševikům, „jako se to stalo v březnu 1919 v Maďarsku. Na zasedání soc. dem. zastupitelstva v Praze, na němž Tusar takto cynicky ohlašoval vystřídání své vlády úřednickou vládou Jana Černého, na tomto zasedání soc. dem. zastupitelstva vystoupil s plamennou obžalobou Tusarovy zrady soudruh Antonín Zápotocký, který tehdy byl sekretářem soc. dem. strany v Kladně. (Chci v závorce uvést, že Jan Černý byl předsedou úřednické vlády nejen v r. 1920, ale i později. Jinak byl stále zemským presidentem na Moravě a v době Mnichova r. 1938 se stal ministrem vnitra ve vládě

137

Syrového. Jana Černého nutno odlišovati od dra Josefa Černého, agrárního poslance, zetě Švehlova, který byl ministrem vnitra ve vládách první republiky před Mnichovem a napomáhal svojí zrádnou činností růstu Henleinova iredentistického hnutí. Tento dr. Josef Černý je nyní jako reakční emigrant v Americe, zatím co Jan Černý již zemřel.)

T. G. Masaryk věděl o pohnutkách Vlastimila Tusara při navrhování úřednické vlády v čele s Janem černým. Všecko to s ním bylo smluveno. On jmenoval úřednickou vládu Jana Černého s vědomím, že jí Tusarova vláda ustupuje své místo, aby mohla vykonati svou krvavou násilnickou práci.

V prosinci r. 1920 došlo k provokativnímu zabrání Lidového domu v Hybernské ulici, po němž následovala generální stávka dělnictva. Revoluční slávu si tehdy získalo dělnictvo Kladenská a Oslavanská, Třebíčská a Hodonínská. Prosincového boje se zúčastnilo více než 1 milion lidí. Bylo to vyprovokované měření sil s revolučním hnutím dělnictva. Chvíli měření sil volila ovšem buržoasie. Bylo to v době, kdy revoluční vlna byla již mezinárodně v opadu. A buržoasie měla již v značném rozsahu organisován potíačovací státní aparát. Revoluční hnutí dělnictva utrpělo v prosinci r. 1920 porážku, která znamenala, že dějinná šance pro vítězství proletářské revoluce v době po první světové válce byla v naší zemi ztracena.

Historicky je jasno, že hlavní příčinou, proč revoluční hnutí dělnictva po první světové válce nedospělo k vítězství a že v prosinci r. 1920 mohlo být krvavě potlačováno, hlavní příčinou bylo to, že dělnická třída Československa neměla ještě jako svého vůdce komunistickou stranu, revoluční stranu nového typu, stranu marxleninského typu. Neuplatnění leninské strategie a taktiky bylo patrno zvláště na tom, že revoluční hnutí dělnictva nemělo v r. 1920 ve svém nástupu spojence. Buržoasii se podařilo pomocí agrární strany a slibu agrární reformy odtáhnout od dělnictva rolnictvo. A buržoasie dovedla přes Kramářovu stranu, přes nár. soc. stranu atd. uplatnit rozhodující vliv i na pracující inteligenci. Souviselo to s tím, že si dělnická třída nebyla předtím plně vědoma úkolu chopit se vedení národní a demokratické revoluce a že jí nebyl jasný postup při přerůstání národní a demokratické revoluce v revoluci socialistickou. Revolučnímu dělnictvu nebylo na př. také jasno, jaký význam měly národní výbory a jakou úlohu mohly před 28. říjnem 1918 a po 28. říjnu 1918 sehrát, kdyby se byly staly orgány revoluční moci lidu a zůstaly v republice orgány státní moci namísto starého byrokratického systému státní administrativy. Dělničtí zástupci byli sice v národních výborech, ale jejich vedení přenechávali buržoasii, tak jako vůbec panovalo tehdy přesvědčení, že věci národní a představitelství národa patří buržoasii a věci třídní, socialistické patří dělnictvu. Všechno to, o čem se revoluční dělnictvo poučilo v průběhu boje o moc do prosince r. 1920, bylo ovšem nesmírně cenným poučením pro pozdější dobu a pro rok 1945.

138

Prosincová porážka r. 1920 byla trpkou porážkou, trpkou při pomyslem, k snadno jsme mohli již za revoluční vlny po první světové válce zvítězit v Čekoslovensku a i v druhých zemích, jak jiný mohl být vývoj v Evropě V kolik utrpení si mohly národy Evropy ušetřit, kdyby nebylo v poválečné ň bě bídné zrady soc. dem. vůdců a kdyby dělnická třída byla měla vůdkyni schopnou ji vést v bouři revolučních událostí k vítězství.

Historicky nejvýznamnějším ovocem poučení z prosincové porážky r. 1920 bylo tudíž to, že v r 1921 byla založena naše slavná strana, Komunistická strana Československa, která nadšeně vstoupila pod prapor Leninův pod prapor ideí Velké říjnové socialistické revoluce, pod prapor revolučního komunismu aby se po 20 let první republiky zocelovala v revolučních bojích, aby se v duchu leninismu bolševisovala, aby prošla strašnou zkouškou muk a hrdnství v šesti letech hitlerovské okupace a aby spolu s osvoboditelskou pomocí Sovětské armády vedla pak dělnickou třídu a pracující lid Československa k historickému vítězství v květnu r. 1945 a pak k historickému vítězství v únoru

V prosinci r 1920 zvítězil nad námi v čele čsl. buržoasie T. G. Masaryk. Avšak konečné vítězství patřilo nám v zápase s čsl. buržoazií, která byla dějinami odsouzena k prohře své věci. V květnu r. 1945 a v únoru r. 1948 jsme slavně zvítězili my, komunisté.

139

VI

BUDOVÁNÍ ČSR JAKO KAPITALISTICKÉHO STÁTU

MĚŠŤÁCKĚ POLITICKÉ STRANY V ČESKÝCH ZEMÍCH

GAJDA A STŘÍBRNÝ

POKUSY O NACIONÁLNÍ FAŠISMUS

Zatím co v květnu a říjnu r. 1921 se v mohutné masové síle tvořila Komunistická strana Československa jako nová revoluční strana naší dělnické třídy a nová vůdkyně čsl. pracujícího lidu, vstoupila čsl. buržoasie v dlouholeté období uplatňování své třídní moci v naší zemi. V r. 1921 přikročila v plném rozsahu k budování Československé republiky jako kapitalistického státu. Jako kapitalistického státu, který by čsl. buržoasii zajišťoval její třídní nadvládu nad dělnictvem a širokými vrstvami pracujícího lidu. Jako kapitalistického státu, jenž by čsl. buržoasii a vlastně jen české buržoasii mocensky zajišťoval monopolní právo ovládat celé území, vyznačené hranicemi republiky, monopolní právo využívat všeho přírodního bohatství tohoto území, monopolní právo na vykořisťování a vyssávání všech výrobních sil tohoto území a její nejdůležitější složky, pracovních sil, a monopolní právo na ovládání trhu v rámci tohoto území. A posléze jako kapitalistického státu, jenž by čsl. buržoasii zajišťoval obranu území její nadvládné moci a jenž by zajišťoval mocenské postavení tohoto území v jeho vnějších vztazích, jakož i úlohu čsl. buržoasie v poměru k druhým státům a v mezinárodní politice.

Když se čsl. buržoasie chápala budování Československé republiky jako kapitalistického státu, bylo to v době, kdy síla revoluční vlny, vyvstavší ve spojení s prvni světovou válkou, ve velké míře již v mezinárodním měřítku opadla a kdy kapitalismus ve všech zemích, v nichž přežil náraz revoluční vlny, přecházel ke svému znovuupevnění, ke své stabilisaci.

Budování Čsl. republiky jako kapitalistického státu rozvinula čsl. buržoasie s použitím promyšlené demagogie. Tehdy buržoasie razila dva pojmy a dvě slova, slovo „státotvorný a slovo ,,státoborný. Pod pojem a označení „státotvorný zahrnovala všechny politické strany a složky, které projevily ochotu budovat kapitalistický stát a podporovat jeho úlohu. A pod pojem a označení

140

„státoborný zahrnovala revoluční politické síly, jež se vzpěčovalv budovat kapitalistický stát, jež se vzpěčovaly podporovat to, co je s úlohou kapitalistic kého státu spojeno, a jež oproti kapitalistickému státu zastávaly a vytyčoval ideu státu jiného pojetí a jiné úlohy, ideu státu proletářského, ideu státu který by byl státem dělnické třídy, státem pracujícího lidu se všemi důsledky toho ve vnitřním životě naší země i mezinárodně.

Čsl. buržoasie ihned od r. 1921 ocejchovala označením „státoborné strany naši stranu, Komunistickou stranu Československa, a tím předurčila všechno nenávistné štvaní, spílání, hanobení, tupení, persekuci, ústrky, jimž KSČ byla pak vystavena. Označením naší strany jako „státoborné chtěla buržoasie odrazovat a odstrašovat dělníky a pracující lidi od Komunistické strany Československa. A označením druhých politických stran jako „státotvorných chtěla dělníky a pracující lid lákat pod vliv těchto stran, slibujíc jim ohledy, protekci, privilegování a všechny výhody milosti kapitalistických vykořisťovatelů, všechny výhody útrpnosti kapitalistické třídní nadvlády, i výhody ohřátí se na výsluní buržoasní moci.

Čsl. buržoasie označením naší strany jako „státoborné strany provozovala tím cyničtější demagogii, že se t. zv. státobornost KSČ snažila vykládat tak, jako kdyby tím, že je proti kapitalistickému státu, byla naše strana proti této zemi, proti vlasti národů Československa, proti československé státní samostatnosti. A tuto svoji cynickou demagogii dovršovala čsl. buržoasie tím, že označujíc KSč za „státobornou stranu řadila naši stranu vedle druhých, vskutku státoborných stran, vedle stran německých nacionalistů a iredentistů, vedle strany maďarských nacionalistů a iredentistů a vedle strany slovenského reakčního autonomismu a separatismu atd.

Zavilou demagogii uplatňovala čsl. buržoasie označováním KSČ jako „státoborné strany, abychom však dnes mohli říci, že čsl. buržoasii nebyla všechna ta demagogie nic platná. A abychom dnes mohli říci, že dějiny spravedlivě rozhodovaly, když čsl. buržoasii svrhly do dějinného propadliště s horším označením, než bylo slovo „státoborný, jehož buržoasie používala k tupení naší strany, když ji dějiny svrhly do svého propadliště s označením vlastizrádců z r. 1938 a vlastizrádců z r. 1948. A dějiny spravedlivě rozhodovaly, když rozhodly, že Komunistická strana Československa, která bojovala na obranu naší vlasti proti hitlerovskému násilí a která spolu s vítěznou Sovětskou armádou vybojovávala osvobození národů Československa z fašistického jha, že naše strana má dnes na svém štítě označení té nejstátotvornější strany, strany, která stvořila v naší vlasti lidově demokratický stát, stát dělnické třídy a pracujícího lidu, a která spěje vítězně k tomu, aby Československou republiku stvořila jako stát socialistický, k pýše naší dělnické třídy a našeho pracujícího lidu a k pýše naší milované vlasti, kráčející radostně v řadách mohutného tábora socialistických zemí pod vedením Sovětského svazu.

141

A nyní si při pohledu zpět do r. 1921 připomeňme, jak čsl. buržoasie postupovala, aby si v období budování Čsl. republiky jako kapitalistického státu vytvořila své „státotvorné politické strany, povolané sloužit jejím třídním zájmům a cílům. Buržoasie musila provést značné přeskupeni a i zcela nové seskupeni různých složek svého politického tábora, aby měla politické strany, které by na rozdíl od své činnosti v době RakouskoUherska byly schopny plnit své nové úkoly v buržoasní Československé republice. České měšťácké politické strany, které byly založeny již v 19. století nebo k počátku 20. století, musily prodělat nutnou proměnu, formulovat svůj nový program a vyzdvihovat i nové politické živly, aby si v nové republice zajistily své vlivné postavení a svoji úlohu.

Bylo možno soudit, že k úloze dominující měšťácké politické strany v nové buržoasní republice byla předurčena strana tradiční posloupnosti ve vývoji poli tiky české buržoasie, česká měšťácká strana, vedená drem Karlem Kramářem, která byla vykonavatelkou politiky české buržoasie v RakouskoUhersku od počátku 20. století. Byla to strana českých průmyslníků, českých bankéřů, českých velkostatkářů, byla to již za Rakouska strana Živnostenské banky, strana dr. Jaroslava Preisse.

Avšak pro tuto stranu byla na přechodu do nové republiky velkou zátěží tradice mladočešství, které se v letech války těžce kompromitovalo servilní rakušáckou politikou. Za války byli představiteli mladočeské strany lidé jako: bývalý rakouský ministr prof. dr. František Fiedler, dále majitel marmeládoven v Dolním Bousově u Jičína Jindřich Maštálka, který se jako mladočeský poslanec rakouské říšské rady stal v r. 1917 místopředsedou „Českého svazu, sdružujícího všechny české poslance a provádějícího tehdy čiře oportunistickou rakušáckou politiku, a dále dr. Zdeněk Tobolka, knihovník university a docent politické historie, který byl jednatelem jmenovaného „Českého svazu a který se velmi kompromitoval i jako vedoucí duch „Národních listů v době války. Za války se kompromitovali mnozí političtí předáci mladočeské strany, nehledíc k tomu, že se nejhoršími rakušáckými službami kompromitovali téměř všichni mladočeští starostové českých měst. A těch bylo mnoho na čele s pověstným mladočeským starostou Prahy drem Karlem Grošem. Z politických vůdců mladočeské strany mohli vcházet do nové republiky, docela se slávou národních mučedníků, takřka jen dr. Kramář a dr. Rašín.

Kramářova mladočeská strana, která se jmenovala „národní strana svobodomyslná, se již ku konci války přejmenovala na stranu „státoprávně demokratickou a brzy se pak přejmenovala na stranu „národně demokratickou. Národně demokratická strana, vedená Kramářem, dostala po převratu nové politické složení. Je známo, že když T. G. Masaryk po válce rozpouštěl svoji realistickou stranu, posílal realisty do všech měšťáckých i druhých stran. A do národně demokratické strany poslal prominentní realistická esa, jako byli

142

Jan Herben, Přemysl Sámal, J. S. Machar, prof. Drtina a pod Do nárnrt x demokratické strany se současně plně vlila moravská lidovo pokroková str vedená dr. Adolfem Stránským, při čemž se národním demokratem Ttaí i dr. Jaroslav Stránský. Do nár. dem. strany vstoupili po rozpuštění své stranv i t. zv. státoprávní pokrokáři i radikální pokrokáři a tak se národními demo kraty stali básník Viktor Dyk a „omladinář dr. Antonín Hajn. Ku konci války a po převratu nadělala hodně vzruchu i t. zv. státoprávně demokratická mládež, která pak v národně demokratické straně dala základ její „mladé generaci, vedené synem dr. Aloise Rašína drem Ladislavem Rašínem, jenž byl od r. 1935 poslancem Národního shromáždění.

Pro informaci lidí mladších generací dlužno uvést, že ve spojení se státoprávně demokratickou a pak národně demokratickou stranou si po převratu v r. 1918 dělal jméno dr. Karel Engliš, profesor národního hospodářství na universitě v Brně a později na universitě v Praze. Engliš se po převratu jako národohospodářský odborník docela blýskl návrhem programu postupné socialisace. Jeho vystupování v prvních letech republiky bylo však spojeno s jinou věcí, která měla svůj význam. Engliš totiž vystupoval v popřevratových letech jako hlasatel inflační politiky proti tvrdé deflační politice, kterou jako ministr financí prováděl důsledně a neúprosně dr. Alois Rašín. Na inflační politiku naléhali čeští průmyslníci, zvláště z oblasti exportního průmyslu, kteří si přáli snížení zlatého obsahu koruny a snížení kursu koruny na zahraničních bursách, aby mohli při levnější koruně uhájit široký trh, jejž měl průmysl našich zemí za RakouskoUherska, čítajícího 42 miliony obyvatel. Čeští průmyslníci exportéři chtěli při levnější koruně pronikat i na širší mezinárodní trh. Byl mezi nimi i Tomáš Baťa ze Zlína. Jeho přátelství s Englišem se datuje už z této doby, z popřevratové doby, kdy Engliš probojovával inflační politiku proti Rašínovi. Rašín v tomto boji neustupoval. Později se Englišův kurs finanční, peněžní a měnové politiky na čas ujal vedení. Avšak když Kč na švýcarské burse klesla ve svém kursu ze 30 centimů švýcarského franku až na 5 centimů, byl znovu povolán k řízeni ministerstva financí dr. Alois Rašín, aby prováděl ještě neúprosněji deflační politiku.

Deflační Rašínova politika znamenala však v jiné podobě než inflační politika brutální všeobecné zbídačování. Deflační politika znamenala zavíráni továren, jejichž výrobky pro drahotu čsl. koruny nenalézaly odbytiště. Deflační politika znamenala, že devisy pro potřebu čsl. hospodářství byly opatřovány zvětšováním vývozu cukru v tom poměru, že na cizích trzích stál kilogram čsl. cukru 60 haléřů a doma stál 6 Kč. Deflační politika vedle zdražování živobytí zároveň znamenala snižování mezd a platů. V r. 1923 byly snižovány platy veřejných zaměstnanců, platy úřednictva a zároveň se šlo na platy tělu, jejichž náklady vždycky byly při deflační politice problémem. A v r. 192J se ve znamení útoků proti Rašínově deflační politice vytvořilo ovzduší takového

143

napětí, že z tohoto napětí vyšly rány Šoupalova atentátu na ministra financí dra Aloise Rašína, který zranění podlehl. Měšťácký tisk se tehdy pokoušel svými štvanicemi kalit vodu a tvrdil, že prý komunisté řídili Šoupalovu ruku při jeho atentátu na Rašína. Byla to však nehorázná provokační lež, poněvadž Šoupala podněcovali k atentátu ne komunisté, ale ti, kdož tehdy chtěli pro zvětšení politického vlivu živlů, orientovaných k Hradu, demagogicky těžit z rozhořčení veřejných zaměstnanců a úředníků, jimž Rašín snižoval platy.

Je známo, že v boji o provádění deflační nebo inflační politiky vyhráli zastánci deflace a že Engliš, když byl v pozdějších letech několikráte ministrem financí, prováděl pak sám v podstatě Rašínovu deflační politiku. A deflační politika zvítězila proto, jak jsme to již doložili, že finanční kapitál v Československu vyrostl převážně z kořenů bankovního kapitálu. Na inflační politiku tlačí ti kapitalisté, kteří mají své hodnoty v průmyslovém zboží; a deflační politiku chtějí ti kapitalisté, kteří mají své hodnoty v peněžních papírech, v obligacích, v úvěrech, ve vkladech. A tak, aby v zájmu těchto kapitalistů zvyšoval hodnotu koruny, nassával Rašín čsl. korunu co nejvíce krví, vyssátou z dělnictva, vyssátou z pracujícího lidu. Deflační politika byla politikou Preissovou, politikou Živnostenské banky stejně jako Agrární banky atd. Bohatnoucí banky se mohly díky této politice ještě rychleji zmocňovat průmyslových závodů, aby pak finanční kapitál ovládal všechny hlavní zdroje kapitalistických zisků a rozhodoval jako svrchovaný činitel i politicky.

Za politických okolností, za kterých probíhal vývoj v první republice, došlo k tomu, že se dominující politickou stranou buržoasního tábora nestala Kramářova národně demokratická strana, k tomu predestinovaná, nýbrž při své masové politické základně — strana agrární. Stoupenci nár. dem. strany vyčítali vždy Kramářovi, že neuměl svoji stranu přizpůsobit vývoji poměrů v republice a že proto zavinoval soustavný a nezadržitelný pokles jejího politického vlivu. Národně demokratické straně připadlo, aby vedle agrární strany jako dominující politické strany buržoasního tábora hrála úlohu klasicky měšťácké strany, která sice měla největší Preissovu podporu a která jako strana průmyslníků, bankéřů, velkokapitalistů měla nejblíže k Olympu čsl. finančního kapitálu, ale která svým zastaralým nacionálním programem a svým konservatismem nebyla schopna siřeji v masách působit. Nár. dem. strana měla v čsl. Národním shromáždění vždy jen kolem 15 poslanců. A tuto nepřitažlivost nebyl schopen u nár. dem. strany změnit později ani dr. F. X. Hodáč, když ho tam jako nástupce Kramářova vůdcovství poslal politicky pracovat v r. 1929 dr. Jaroslav Preiss.

144

Někomu se mohlo zdát být podivné, že v Československu se dominující politickou stranou měšťáckou stala agrární strana. Mohlo se to zdát být podivné proto, že české země již za RakouskoUherska byly vysoce průmyslové a že Československá republika jako samostatný čsl. stát byla od svého vzniku zemí vyspělého průmyslu. A v západních kapitalistických průmyslových zemích nebylo a není příkladu, aby se v některé z nich vytvořila politická strana, zaměřená specielně na venkov a opírající svoji masovou sílu o vliv agitace s agrárním programem. V západních kapitalistických průmyslových zemích jsou napořád jen politické strany pro město i venkov a působí na městské i venkovské obyvatelstvo svými politickými a agitačními hesly.

Zvláštní agrární politické strany se vytvořily již v minulosti jen v zemích agrárních. Polská agrární strana se vytvořila již za RakouskoUherska v Haliči a vedl ji známý Vincenty Witos, který byl vždy originelním poslancem rakouské říšské rady ve Vídni, originelním v tom smyslu, že chodil do schůzí parlamentu v rolnickém šatě, bez límečku a kravaty. Agrární strana byla vytvořena také v Bulharsku a vedl ji Alexandr Stambolijský, který se stal v Bulharsku po první světové válce předsedou vlády bulharské agrární strany, pokoušející se o uskutečnění t. zv. rolnické demokracie. Je známo, že Stambolijský byl při násilném nastolování fašistické Cankovovy vlády bestiálně ubit. Jeho památka je nyní vysoce ctěna v dnešní Bulharské lidové republice. Agrární politická strana byla vytvořena také v Chorvatsku; byla založena již v době RakouskoUherska Štěpánem Řadičem, který měl úzký vztah k hnutí České agrární strany. Je známo, že Štěpán Řadič byl ubit za teroru královské Alexandrovy diktatury v Jugoslávii.

Česká agrární strana udržovala již v minulosti spojení s agrárními politickými stranami ve jmenovaných zemích a s agrárními stranami v druhých zemích. A ve spojení s nimi po první světové válce pomáhala založit t. zv. Zelenou internacionálu, která se pak stala nástrojem mezinárodní reakce a která hraje hanebnou úlohu i dnes, kdy emigrantský aparát Zelené internacionaly, vydržovaný v USA, napomáhá v reakčních piklech různým ztroskotancům á la Mikolajczyk. Americké emigrantské středisko Zelené internacionaly živí i čsl. reakční emigranty z řad bývalé agrární strany, jako jsou Černý, Voženílek, Rechcígl a pod.

Svým charakterem se Česká agrární strana lišila od agrárních stran v agrárních státech tím, že v českých zemích již za RakouskoUherska pomáhala rozvíjet kapitalismus v zemědělství a že se opírala, jak jsme o tom již mluvili, o budovaný systém různých hospodářských složek a institucí, navazujících vztahy i k finančnímu kapitálu. Agrární strana přecházela do nové republiky ve veliké masové síle, poněvadž se jí díky mnohaleté nesprávné politice soc. dem. strany v agrární otázce podařilo již v době RakouskoUherska dát základ své monopolní poli

145

tické moci na venkově. Česká agrární strana měla hned od počátků nové republiky veliký počet mandátů v řsl. Národním shromáždění. A v dominující politickou měšťáckou stranu se v Československu vyvíjela nikoli, aby Československo agrarisovala, nýbrž aby co nejrychleji popoháněla rozvoj kapitalismu v čsl. zemědělství, aby zemědělskou výrobu naplňovala kapitalistickým duchem a aby co nejvlivněji sloužila všem agrárním kapitalistickým složkám. Čsl. agrární strana se vyvinula v dominující politickou měšťáckou stranu nikoli proto, aby zájmy agrárního kapitálu stavěla proti zájmům průmyslového kapitálu, nýbrž aby oboje zájmy spojovala pod svrchovanou hospodářskou mocí čsl. finančního kapitálu. Tak Čsl. agrární strana směřovala k tomu, aby se v Československu stala dominující politickou stranou buržoasie ve všeobecném smyslu.

Tento vývoj Čsl. agrární strany byl spjat se jménem jejího vedoucího politického činitele, se jménem Antonína Švehly. Úloha, kterou hrál Antonín Švehla jako vůdce agrární strany a na kterou dnes pohlížíme retrospektivně, se znalostí celého vývoje v první republice, tato jeho úloha odůvodňuje tvrzení, že v něm měla čsl. buržoasie po řadu let svého nejvíce obratného politika a že v něm měla naše dělnická třída, naše revoluční dělnické hnutí nejvýš nebezpečného odpůrce. Neboť on se staral, aby Čsl. agrární strana při své masové síle byla nejmocnější oporou kapitalistického systému v Československu a aby na venkově měla kapitalistická reakce vždy svoji oporu. Pokračujeme proto v údajích, jež jsme již o Antonínu Švehlovi uvedli.

Antonín Švehla se stal, jak již bylo řečeno, při hroucení Rakouska „mužem 28. října. V nové republice usilovně zajišťoval vůdčí vliv agrární straně, která v r. 1922 přijala název „Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, aby se v r. 1923 nazvala „Republikánskou stranou Československého venkova.

V agrární straně musil Švehla překonávat určitý odpor t. zv. agrárních konservativců, když chtěl z této strany učinit republikánskou buržoasní politickou stranu, stranu kulaků a agrárních kapitalistů, schopnou ovlivňovat i střední rolníky a malorolníky. Odpor vycházel z frakce starých agrárních předáků, kteří si za Rakouska navykli pěstovat spojení s šlechtickými velkostatkáři a byli vedeni Karlem Práškem. Tento Karel Prášek, zmíněný již jako ministrkrajan v době Rakouska, se v agrární straně dostal do konfliktu se Švehlou již před válkou ve věci zájmů rolníkůřepařů. Když se v prvé době nové republiky Karel Prášek opět střetl s Antonínem Švehlou, dovedl jej Švehla, který byl vůdcem agrární strany a současně ministrem vnitra, velmi rychle odstavit. Švehla obvinil Karla Práska, že dostal velké peníze od šlechtických kruhů, aby brojil proti pozemkové reformě. Prášek, Rychtera a druzí t. zv. agrární konservativci byli agrárním tiskem zároveň ostouzeni i pro svůj hýnvy kladný život v nejdražších pražských šantánech a pro flámování s aristokraty.

146

Karel Prášek byl pak docela vyloučen z agrární strany. Avšak když bylo po komedii s pozemkovou reformou a když v agrární straně začali uplatňovat svůj vliv „zbytkaři a zbohatlí agrární velmožové, agrární strana se s Karlem Práškem opět smířila a učinila ho pak předsedou senátu Národního shromáždění Republiky československé.

Antonín Švehla byl zvlášť nebezpečný tím, že uměl provozovat cynickou demagogii. T. G. Masaryk se jednou vyjádřil, že byloli v r. 1920 zabráněno vítězství komunistů, stalo se to prý zásluhou toho, že Švehlovi se podařilo pomocí agitace s pozemkovou reformou v kritické revoluční době odlákat rolnictvo od dělnictva. S pozemkovou reformou se prováděla ta nejpustší demagogie, které sloužila i zvlášť založená organisace malorolníků „Domovina, vedená agrárním poslancem Mašatou. Agrární strana nastrčila v této organisaci několik chalupníků, aby s jejich pomocí klamala ve věci pozemkové reformy nejchudší malorolnický lid. 1 z těchto chalupníků, oklamavších malorolníky, pak vyrostli bohatí agrární velmožové.

O Švehlovi bylo známo, že po založení nové republiky usiloval o to, aby agrární strana spravovala stále dvě ministerstva: ministerstvo vnitra a ministerstvo národní obrany. Vytvořilo se na př. zvláštní pouto mezi agrární stranou a četnictvem, a to díky tomu, že četníkům byly přímo úředně nabízeny nevěsty z agrárních rodin. A spravovat ministerstvo národní obrany, to mimo jiné znamenalo monopolisovat pro agrárnické podniky dodávky ovsa, sena, slámy armádě a dodávky jiných vojenských potřeb.

Agrární strana, mající ve svých rukou ministerstvo vnitra, se naprosto nerozpakovala používat úředního aparátu státní správy k službám pro svoji organisační a agitačni činnost. A pod titulem úředního tajemství dovedla přes aparát státní správy, jejž měla v rukou, falšovat výsledky voleb a provádět nejdrzejší manipulace s počtem hlasů i při parlamentních volbách od prvního skrutinia přes druhé skrutinium až k třetímu skrutiniu. Vydržujíc si celou živnostenskou stranu jako sidecar Čsl. agrární strany, vyvolávala k životu i různé stranicky a různé samostatné kandidáty, aby mohla ve volbách jimi podle potřeby a podle situace operovat. Vytvořila si celý systém korupce, aby ze státního rozpočtu a z druhých rozpočtů a státních pramenů přisouvala korupční peníze agrárním funkcionářům, počínajíc těmi nejvyššími a končíc těmi nejnižšími. Agrárníci se korupcemi krmili, až jednou soc. demokrat Bechyně s povzdechem pronesl výrok: „Ať žerou, ale když žerou, kdyby aspoň tolik nemlaskali.“

A tomu všemu kraloval Antonín Švehla, který vždy říkal, že pro agrární stranu je hlavní „regýrovat. Byl za existence koaliční pětky hlavním maklérem při všech politických machinacích. Dovedl v koaliční pětce lidi držet az do rána, aby je utahal a vymámil z nich souhlas k tomu, co chtěl. Svehla byl všeobecně proslulý tím, že používal bez ostychu hrubě vulgárních výrazu.

147

Jeden pamětník politických machlů z té doby mně vyprávěl, jak Svehla dovedl vykonávat nátlak na soc. dem. ministry, když je nutil podporovat a spoludělat nejhorší protidělnickou politiku čsl. vlády. Dotyčný muž mně vyprávěl že jednou ve vládě se Švehla obořil na soc. dem. ministry, kteří se rozpakovali a zdráhali schválit nějaký protidělnický čin vlády, poukazujíce na to, že v očích dělnictva ztratí plně svoji čest. Švehla prý soc. dem. ministrům řekl: „Když chcete spolu s námi užívat slasti moci, nesmíte se upejpat a bát se, že ztratíte čest. Když chce holka s hochem užívat slasti lásky, taky se nesmí upejpat, musí si kurážně lehnout do postele a nebát se ztratit čest.

Švehla byl stále mazaný sedlák z Hostivaře a používal své mazanosti i v boji proti komunistickému hnutí. Vůči komunistům byl jako ministr vnitra a jako předseda vlády vždy neúprosně tvrdý a cynicky nepřátelský. Jen jednou učinil výjimku. V Praze měl asi v r. 1924 vystoupit sovětský houslista — virtuos Soermus, původem Lotyš. Avšak jeho vystoupení pražská policie zakázala. Šli jsme intervenovat k Švehlovi, aby zákaz policie byl zrušen a aby Soermus mohl vystoupit. Švehla nám tehdy řekl: „Vy víte, že se s komunisty nemazlím a šlapu jim na paty, kde mohu. Ale jdeli o vystoupení houslisty, který přijel z Ruska, to je něco jiného. Jen ať v Praze vystoupí. To by bylo pěkné, aby se takovému houslistovi zakazovalo vystoupit v naší zemi, jejíž národ tak rád muzicíruje a tak se ve světě muzikou proslavuje. Děkuju vám, že jste mne na tento zákaz upozornili. Hned nařídím policii, aby koncert byl povolen.

Když se na podzim r. 1918 ustavovala spojením všech frakcí křesťanskosociálních a katolickonárodních jednotná Čsl. lidová strana, stal se jejím vůdcem monsignore Jan Šrámek. Stavěl se v čelo Čsl. lidové strany s autoritou zakladatele křesťanskosociální strany, která byla na Moravě založena r. 1899 a která byla v letech války 1914—1918 trochu méně kompromitována než druhé frakce klerikálního hnutí. Avšak dříve, než Jan Šrámek mohl Čsl. lidovou stranu uvést v její politickou činnost, musil přežít živelnou bouři, která se ve víru nacionálního nadšení po 28. říjnu 1918 snesla na katolickou církev.

Proti katolické církvi hromadil lid čsl. v sobě hněv po dlouhou dobu. Vždyť si byl vědom, že na staletém útlaku národa pod jařmem rakouskouherské monarchie měla svůj velký podíl katolická církev, která vždycky s hlubokou nenávistí proti husitskému českému národu podporovala habsburské vládce v českých zemích a napomáhala i násilnému odnárodňování a ponem

148

čování naší vlasti. V 28. říjnu 1918, v obnovení našeho samostatného státu viděl celý národ odčinění Bílé hory z r. 1620. A tak, když za několik dní po 28. říjnu 1918 šel lid 8. listopadu na Bílou horu oslavovat odčinění Bílé hory vracející se masy se shromáždily na Staroměstském náměstí a vedeny známým lidovým vůdcem Frantou Sauerem strhly přes protesty sokolských stráží a přes křižování se babiček známý Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, který byl postaven k oslavě vítězství protireformačních vojsk na Bílé hoře.

Hněv proti katolické církvi vedl k dalším činům. V řadách katolické církve došlo k rozkolu a pod vedením národně vlasteneckých kněží se ustavila nová Československá církev, strhnuvší do svých řad téměř milion katolických věřících. Zároveň se sjednotily různé protestantské církve s českobratrskou církví a vytvořily českobratrskou církev evangelickou. Samostatnost si přitom uchovala Bratrská jednota, pěstující náboženskou tradici Jana Amose Komenského. Ve znamení památky Mistra Jana Husi se útočilo proti katolické církvi tak ostře, že se docela i v katolických listech vyskytly návrhy, aby se provedla revise kostnického procesu, aby Mistr Jan Hus byl očištěn od potupy, kterou mu způsobila katolická hierarchie, a aby byl v Římě prohlášen za svatého jako Jeanne ďArc, kterou katolická církev nejprve upálila a kterou pak jako francouzskou národní hrdinku prohlásila za svatou.

Papežský Řím se rychle přizpůsobil rozbití RakouskoUherska a převratu v českých zemích. V Praze byl ihned odvolán arcibiskup Huyn, maďarský hrabě, který provokoval české věřící svou německomaďarskočeskou jazykovou smíšeninou a který když chtěl ve Svatovítském chrámu pronést kázání v českém jazyku, utržil si vždy jen strašlivou ostudu. Po celé Praze se na př. vypravovalo o příhodě, která se arcibiskupu hraběti Huynovi stala, když mluvil nad rakví jednoho zemřelého a řekl, že tu dotyčný leží „na máry, namísto na márách.

V Olomouci dosadil papež na arcibiskupský stolec velmi rychle populárního kněze Stojana na místo arcibiskupa kardinála Skrbenského, který se psal „Lev Skrbenský, svobodný pán ze Hříště. Skrbenský se i věřícím znechutil tím, že ačkoli byl primasem arcibiskupem v Praze, tedy nejvyšším arcipastýřem v českých zemích, rozhodl se přejít do Olomouce na uvolněný stolec arcibiskupa, poněvadž olomoucké arcibiskupství vynášelo více než pražské a pokládalo se za nejbohatší a nejvýnosnější kněžský úřad v českých zemích. Tato zištnost Skrbenského byla tehdy komentována v lidovém rčení slovy: „Za olomoucké syrečky prodal pražské ovečky.

Pro stupeň hněvu proti katolické církvi v tehdejší době bylo příznačné, že nejen vystupování z církve nabylo masového charakteru, ale že u funkcionářů politických stran se žádalo, že musí být napříště bez vyznání. Na př. nár. soc. strana stanovila, že všichni její poslanci musí být bez vyznání, s výjimkou dra Eduarda Beneše, jemuž bylo dovoleno zůstat v katolické církvi, aby po

149

eventuelní volbě za presidenta republiky po smrti T. G. Masaryka mohl počítat s hlasy českých lidovců i slovenských luďáků.

Síla národního hněvu proti katolické církvi se udržovala po řadu let první republiky a udržovala se i v důsledku toho, že papežská stolice dovolovala svým nunciům v Praze drze provokovat čsl. lid. Na př. nuncius Marmaggi opustil jako diplomatický zástupce Vatikánu demonstrativně Prahu, aniž by dodržel diplomatické zvyklosti, a učinil tento provokativní krok proto, že čsl. vláda se zúčastnila Husových oslav.

Svatá stolice v Římě vznášela v otázce poměru mezi církví a Čsl. republikou provokativní nároky a prosazovala zpupně uznání a zachování suverenity papeže nad všemi věcmi církve a katolických kněží jako suverenity vyšší, než je státní suverenita republiky. A zatím co dr. Eduard Beneš jako ministr zahraničních věcí, který stranicky příslušel k nár. soc. straně, působil ústupčivě k uzavření „modu vivendi mezi Římem a republikou, pouštěla nár. soc. strana své agitátory do divoké protivatikánské kampaně. A Fráňa Zemínová proslula tehdy výrokem, že budeli Svatá stolice tvrdá, dáme jí šaratici pro změknutí. Hierarchie katolické církve uplatnila všechnu lest, aby církev prošla bez pohromy bouří národního hněvu, čekajíc na jeho opadnutí. Biskupové začali pak brzy znovu utužovat i disciplinu v řadách kněží, potlačujíce zvlášť ostře snahy o zrušení celibátu, kteréžto snahy byly podporovány tím příkladem, že československá církev pro své kněze celibát nezavedla a že kněží evangelické církve se mohli vždy ženit. Katoličtí kněží se musili nadále spokojit jen s farskými kuchařkami,jnelegitimní láskou a děláním dětí na cizí účet. Pro katolickou církev bylo hlavní to, že vichřice národního hněvu nepoškodila její materielní postavení a že jí až na malé výjimky zůstaly v nedotčené velikosti zachovány církevní statky, obrovské bohatství půdy, lesů a všeho druhého majetku, z něhož aparát církve blahobytně tyl a z něhož kláštery a podobné instituce bohatě braly bezpracné důchody.

Když se přehnala vichřice živelného hněvu národa proti katolické církvi, za které Jan Šrámek ani nedutal, staral se především o to, aby jednak v nové Čsl. lidové straně semkl příslušníky všech katolických frakcí, které se v ní sloučily, aby lidová strana navázala spojení i s katolickými organisacemi v mimočeských oblastech. Organisačně byly pro počátek ponechány dvě samostatné lidové strany v Čechách a v zemi moravskoslezské. Předsedou lidové strany na Moravě byl Šrámek a předsedou lidové strany v Čechách se později stal známý Bohumil Stašek. Jednotné politické vedení lidové strany v obou zemích představoval nejprve společný poslanecký klub, až v r. 1923 se utvořilo společné předsednictvo Čsl. lidové strany a společný ústřední výkonný výbor při ponechání zemských výkonných výborů. V parlamentním klubu Čsl. lidové strany z počátku hospitovali i členové Slovenského klubu za ludovou slovenskou stranu. Když se slovenská ludová strana v r. 1921 plně osamostatnila, rozšířila

150

Čsl. lidová strana svou činnost na Slovensko, kde se stal slovenským předsedou Čsl. lidové strany známý dr. Martin Mičura. Autonomní součástí Čsl. lidové strany se stala také katolická politická organisace i v Zakarpatské Ukrajině vedená známým Vološinem. Šrámek, který byl ztělesněním kněžského chytráctví, vedl Čsl. lidovou stranu tak, aby s ní proplouval různými úskalími. Opatrně se z počátku rozhlížel, aby poznal, na koho se ve vývoji republiky orientovat. Orientoval se na T. G. Masaryka a hlavně pak na Beneše. Beneš se Šrámkem pak smlouval diplomatický postup v poměru k Vatikánu, v poměru k Svaté stolici.

Rok 1926 můžeme označit za rok velmi příznačných vnitřních změn v Čsl. národně socialistické straně. V tom roce byli z nár. soc. strany vyloučeni národně socialističtí poslanci Jiří Stříbrný a Jindřich Trnobranský. Pak byli zbaveni i poslaneckých mandátů a vyhozeni z čsl. Národního shromáždění.

Když se to tehdy stalo, říkali jsme my, komunisté, že dr. Eduard Beneš pokládal v r. 1926 své vlivy v nár. soc. straně za dost silné k tomu, aby v nár. soc. straně provedl jím připravované vnitřní změny a aby z národně socialistické strany jako strany Klofáčovy začal dělat veřejně svoji stranu, Benešovu stranu. Říkali jsme, že Beneš, T. G. Masaryk a druzí političtí činitelé české buržoasie přišli k přesvědčení, že nár. soc. strana ve svém starém klofáčovském duchu, pocházejícím z předválečné doby, nemá v buržoasní Čsl. republice dostatek „raison ďétre a že je třeba se snažit o její vnitřní proměnu a o její nové určení. A tento úkol že vzal na sebe Beneš.

Beneš měl mnoho argumentů, když z nár. soc. strany vytlačoval Jiřího Stříbrného jako typického představitele starého klofáčovského ducha nár. soc. strany. Beneš dokazoval, k čemu je v buržoasní Čsl. republice na př. potřebná stará nár. soc. tradice antimilitaristického boje. Beneš dokazoval, k čemu je v buržoasní Čsl. republice potřebná stará nár. soc. tradice hlásání slovanského bratrství; k čemu je tato tradice potřebná, když existuje Sovětský svaz a Čsl. buržoasie pokládá za svůj úkol pěstovati nepřátelství k Sovětskému svazu včetně ruského národa a včetně druhých slovanských národů. A Beneš dále dokazoval, k čemu je v buržoasní Čsl. republice potřebná stará nár. soc. tradice agitačního působení na t. zv. „malé české lidi, když po boku Čsl. agrární strany byla na př. zřízena živnostenská strana. A Beneš dokazoval, k čemu je v buržoasní Čsl. republice potřebná stará tradice nár. soc, pěstující

151

nacionalistické agitační působení na dělníky, když je tu německá soc. dem. trana a když působení na české dělníky, nadbíhající a službičkující fabrikantům, si obstarává v nacionalistickém duchu sama Kramářova strana, nár. dem. strana. A Beneš dokazoval, k čemu je v buržoasní Čsl. republice potřebná stará nár. soc. tradice pokusů o získávání dělnictva pro „třídní smír, když je tu Čsl. soc. dem. strana, reformistická Hamplova strana, která je na to plně zařízena a které by se měl s výjimkou některých státně zaměstnaneckých odborů vůbec přenechat monopol reformistického ovlivňování dělnictva.

Takto Beneš argumentoval, když vyloučením Jiřího Stříbrného v r. 1926 pohřbíval starého předválečného klofáčovského ducha nár. soc. strany. Ostatně: Jiří Stříbrný stejně jako Václav Klofáč byli Masarykovi a Benešovi jako realistům vždycky protivní svým frazérstvím a svým fangličkářstvím. A nebyli jim po chuti i proto, že jejich činnost v poslední době války před 28. říjnem byla spjata s t.zv. domácím odbojem a že Jiří Stříbrný byl „mužem 28. října, kdežto Masaryk a Beneš fedrovali lidi ochotné vychvalovat t. zv. zahraniční odboj. A Jiří Stříbrný byl realistům předmětem pohrdavého odporu ještě i proto, že i jako ministr nezřízeně pil, flámoval, hýřil, hrál s agrárníkem Josefem Vraným ferbla v Obecním domě a choval se tak, že kompromitoval realistickou a civilistickou morálku t. zv. Masarykovy demokracie. T. G. Masaryk také Stříbrnému vytýkal, že mu nestačilo na zařízení lepšího života těch 360.000 Kč, které mu Masaryk dal brzy po převratu, aby nemusil krást. Masaryk Stříbrnému vytýkal, že se nemyl tím mýdlem, co dostal od něho, od Masaryka, aby měl před veřejností „čisté ruce, a že se pošpinil spoustou korupčních skandálů, jež ze Stříbrného udělaly mnohonásobného milionáře. Benešovi se v r. 1926 podařilo dost snadno docílit na sjezdu nár. soc. strany toho, aby byl Jiří Stříbrný z nár. soc. strany vyloučen, i když ho nár. soc. strana po léta vynášela nejprve jako vězně thalerhofského internačního tábora, pak „muže 28. října, pak člena koaliční pětky atd. A pokud by se byli chtěli Klofáč, Zemínová, Tučný, Špatný, Slavíček a pod., pokud by se byli chtěli bránit pohřbení starého klofáčovského ducha nár. soc. strany, Beneš znal prostředky, jak je učinit povolnými.

Když byl v pozdějších letech dosazen v čsl. Národním shromáždění vyšetřovací výbor, který měl proti Jiřímu Stříbrnému, již jako poslanci Národní ligy, shromáždit usvědčující materiál, pokud šlo o jeho korupční hříchy, volil Jiří Stříbrný k obraně svoji taktiku. Usvědčoval totiž nár. soc. předáky včetně Fráni Zemínové, jaké různé odměny dostávali za to, aby v r. 1926 souhlasili s přeměnou Klofáčovy nár. soc. strany v Benešovu nár. soc. stranu. A nár. soc. předáci byli Jiřím Stříbrným tak terorisováni ve zmíněném vyšetřovacím v boru, že se pak již neodvážili obvinění proti Jiřímu Stříbrnému vznášet. A jed nými skutečnými obžalobci korupční činnosti Jiřího Stříbrného byli nakom jen komunističtí členové vyšetřovacího výboru. A jejich pádnou obžalobu

152

uzavíral komunistický poslanec soudruh Josef Štětka tehdy tímto apelem na Jiřího Stříbrného: „Jirko, nezapírej a přiznej se, že bys ukrad celou státní pokladnu, kdyby nebyla přikovaná. Máme v rukou pamětní zápis, který psal Jiří Stříbrný před svojí smrtí. Napsal toho mnoho o Masarykovi, Benešovi a druhých činitelích. A Jiří Stříbrný napsal toho mnoho také o tom, jakými zbraněmi šel proti němu Beneš. Napsal, že nejvíce ho mrzelo, že Beneš dal o Stříbrném rozšířit, že je syfilitik. Stříbrný napsal, že se mohl proti této nepravdě těžko hájit, že nemohl chodit po Václaváku a ukazovat lidem, že není syfilitik.

V r. 1926 vyvstala otázka, co chtěl Beneš udělat z nár. soc. strany jako své strany. Bylo nesporné, že cílem uplatňování všech vlivů Benešových v nár. soc. straně bylo: učinit z bývalé Klofáčovy strany, učinit z nár. soc. strany levě měšťáckou stranu po příkladu francouzské radikálně socialistické strany. Beneš také od r. 1926 vtahoval do nár. soc. strany nejrůznější t. zv. levě měšťácké živly a snažil se jimi obsazovat vůdčí a vlivná místa v nár. soc. straně, místa nár. soc. poslanců, sekretářů, politických redaktorů atd. Beneš v nár. soc. straně zjednal vliv především legionářským činitelům, pak do nár. soc. strany natahal všechny možné realisty, k nimž patřil nejen dr. Karel Moudrý, ale i dr. Petr Zenkl; pak tam přivedl i různé své lidi z diplomacie, jako byl na př. Jan Šeba, pak lidi t. zv. demokratického středu na čele s drem Hubertem Ripkou, když předtím do nár. soc. strany získal s celým doprovodem dr. Jaroslava Stránského a přitáhl tam i různé kulturní činitele atd.

A v tomto změněném vnitřním složení se z bývalé Klofáčovy nár. soc. strany stala Benešova nár. soc. strana. V této podobě byla nár. soc. strana jako Benešova strana politickou oporou Hradu v první republice. V této podobě nár. soc. strana sehrála svoji úlohu při kapitulaci Benešově v září r. 1938. V této podobě pomáhala nár. soc. strana Benešovi v zahraniční čsl. vládě v Londýně. V této podobě se nár. soc. strana stala již od r. 1946 v čele s Petrem Zenklem vedoucí silou předúnorové reakce. V této podobě nár. soc. strana na příkaz Benešův organisovala únorový reakční puč r. 1948. V této podobě nár. soc. strana byla v únoru 1948 spolu s Benešem drtivě poražena. V této podobě se nár. soc. strana již průběhem únorových dní r. 1948 rozložila na měšťácké reakční pučistické živly a na čestné, vlastenecky uvědomělé živly. A v této podobě nár. soc. strana končila tak, že benešovské reakčně měšťácké živly utekly po únoru 1948 do západní emigrace a že z čestných, vlastenecky uvědomělých živlů bývalé nár. soc. strany se ustavila Čsl. strana socialistická jako věrná složka naší Národní fronty.

153

O soc. dem. pravicových vůdcích možno říci, že po prosinci roku 1920 a v květnu 1921, kdy se ustavovala KSČ, byli téměř generály bez vojska. Počet soc. dem. straníků, jež pravicoví soc. dem. vůdcové dávali dohromady, aby obnovili soc. dem. stranu, byl vskutku nepatrný. A přece při parlamentních volbách v r. 1925 obdržela již soc. dem. strana 30 mandátů. Sledujme, jak pravicoví soc. dem. vůdci postupovali, aby regenerovali masovou sílu soc. dem. strany, uvedenou téměř vniveč revolučními událostmi r. 1920 a jejich důsledky.

Nutno uvést, že část lidí, kteří šli s levicovou soc. dem. stranou po jejím vítězném sjezdu v září r. 1920 a kteří šli s námi ještě po prosinci 1920 a na počátku r. 1921, se od nás odpojila, jakmile revoluční dělnictvo přeměnilo levicovou soc. dem. stranu v komunistickou stranu. Tak se zachoval na př. Josef Teska, který do května 1921 zastával funkci hlavního organisačního tajemníka levicové soc. dem. strany, avšak nechtěl se stát členem KSČ, zakládané na sjezdu 14. května 1921 v karlínském Národním domě. Josef Teska patřil organisačně do Prahy VII, kde 95% většina soc. dem. straníků šla s KSČ. Přemlouvali jsme všemožně Josefa Tesku, avšajc ten se nedal již ve svém rozhodnutí zviklat a z karlínského sjezdu KSČ odešel.

Tak se zachovali záludní soc. dem. předáci také na př. na Plzeňsku a na Ostravsku, kde se ve dnech prosincových revolučních událostí tvářili na oko tak, jako by se klonili ke komunistům, ale pak projevili své skrývané smýšlení a zajišťovali soc. dem. organisace pro pravicovou soc. dem. stranu. Demagogicky manévroval takto zvláště Prokeš v Moravské Ostravě, který tu pak budoval silnou posici soc. dem. straně.

Pravicoví soc. dem. vůdcové využívali také aparátu nemocenských pokladen k tomu, aby zakládali soc. dem. organisace v místech, kde dělníci přešli hromadně ke KSČ. Podobně se opírali o úřednické organisace v ministerstvech, jejichž řízení měli sociální demokraté v rukou. Významnou podporu poskytl sociálně demokratické straně dr. Evžen Stern, který byl ředitelem Ústřední sociální pojišťovny, zatím co Johanis vedle vlivu na nemocenské pokladny využíval pro sociální demokracii svého vlivu i na různé sociálně léčebné ústavy.

Avšak hlavní základnou pro regeneraci masové síly soc. dem. strany se staly reformistické odbory. Soc. dem. posice dovedl uchovat v nejvýznačnějším odborovém svazu, ve Svazu kovodělníků — Antonín Hampl. Jako předseda Svazu kovodělníků se pak Antonín Hampl stal také předsedou Čsl. soc.dem. strany. Hampl, který jako dělník pracoval v Hradci Králové v tamní Škodovce, se staral společně s Chalupou o to, aby na Královéhradecku soc. dem. strana zakotvila natrvalo. Soc. dem. posice usilovně hájil také Karel Brožík ve Svazu horníků. Pro soc. dem. stranu bylo však hlavní výhrou to, že Rudolf Tayerle si uchoval i v revolučních chvílích svoji funkci v čele Čsl. odborového sdružení

154

a že po vítězství sociálních demokratů na Všeodborovém sjezdu v 1 d r. 1922 mohl uvést v chod celý odborový aparát, aby napomáhal obnové masového vlivu soc. dem. strany. A velkou pomocí pro soc. dem. stranu byl obratný tah, jejž provedli Vilém Brodecký se Svazem železničářů a Robert Klein se Svazem soukromých zaměstnanců. Oba dva silné odborové svazy si na platformě dva a půlté internacionály záludně počkaly, aby po opadnutí revoluční vlny přešly zpět ke II. internacionále a dělaly pak mocnou oporu sociální demokracii.

Tak postupovali soc. dem. pravicoví vůdcové v odborech. Současně rozvinuli všechno úsilí, aby k sociální demokracii přitáhli i různé masové organisace, na př. Svaz válečných poškozenců, jehož vedení dostal do rukou Neumeister, pozdější soc. dem. poslanec. Pokud jde o družstevní hnutí, budovali si svou základnu ze Západočeského konsumního družstva v Plzni. Velmi silným nástrojem soc. dem. vlivu byla pražská Velkonákupna ovládaná Veselým a Lustigem. Vojta Beneš, bratr Eduarda Beneše, záměrně a demagogicky opět pracoval pro získání učitelských organisací pod vliv sociální demokracie.

Sociálně demokratická strana využívala všech prostředků protekce, korupce, kupování lidí, lákání lidí na sinekury aprebendy a pod., aby zvětšovala své posice. Opírala se nejen o svůj vliv ve vládě a ve státní správě, ale také o získaný vliv ve správách měst a obcí. A zvláště na pražské radnici tací soc. dem. machři, jako byl Ferdinand Kellner, dovedli všemi nekalými způsoby napomáhat rozšiřování soc. dem. posic. Radnici v Plzni a radnici v Moravské Ostravě ovládali soc. dem. pravicoví autokraté plně. Účinný prostředek ovlivňování lidí nalezla pak soc. dem. strana i v družstevní výstavbě bytů.

Regeneraci svého masového vlivu spojovala soc. dem. strana s tím, že kapitalismus, ohrožený v poválečných letech revolučními otřesy, přecházel kolem r. 1924 do období své částečné stabilisace. Soc. dem. strana obnovování svého masového vlivu zakládala na známé zásadě, že „majíli se prasata dobře, mají se i krysy dobře.

A tak soc. dem. strana získala při parlamentních volbách v r. 1925 jiz 30 mandátů, aby tento počet později ještě zvyšovala. Při ovlivňování dělnictva se soc. dem. strana zaměřovala na kvalifikované dělníky, usilujíc o to, aby protěžováním kvalifikovaných dělníků a protěžováním odborově orgamsoyaných vnášela do dělnického hnutí rozbiječská dělítka. Soc. dem. strana se vsak stále více zaměřovala na sociální vrstvy maloměšťácké, aby v nich měla oporu ve své protidělnické politice, ve svých službách pro kapitalismus a ve své štvave činnosti proti komunistickému hnutí. V obnovené síle soc. derm strany vyvstala naší straně a revolučnímu dělnickému hnutí urputná sokyne.

Antonín Hampl jako předseda Čsl. soc. dem. strany se vyznačovalI tun, že uměl demagogicky operovat svým dělnickým původem, totiž, ze byl kovo

155

dělníkem. Když to bylo potřeba, uměl mluvit po „dělnicku, aby vzbudil dojem, že to myslí s dělníky dobře jako „jeden z nich, ačkoli je klamal. Vzpomínám si, jak v r. 1920 dělníky, žádající socialisaci průmyslu, podváděl Hampl takovým pustým klamem, že je strašil, „kolik koleček je v organismu průmyslové výroby, že by se prý dělníkům z toho množství koleček zatočila hlava a že proto prý bude lepší „donutit kapitalisty, aby dali průmyslovou výrobu po válce dohromady a „povinně ji vedli.

Obvyklým způsobem Hamplovy demagogie bylo, že působil na kvalifikované dělníky, aby nedali na „komunistické neodpovědné štváče, vyzývající ke stávce, a aby „Franta nebo „Pepík počítal, že „máma čeká v sobotu na výplatu, aby mohla dětem koupit buřty. Jinak Hampl v parlamentě se před buržoasním panstvem snažil mluvit strojeně, učeně a rád používal latinských výrazů i pro běžné známé pojmy, které měly dobré české termíny. Zažil jsem jednou v parlamentě okamžik, kdy Hampl neslýchané urazil soudruha Gottwalda. Zastavil se s námi v parlamentním ochozu a řekl: „Co pořád máte, vy komunističtí intelektuálové, s tím vaším Gottwaldem? Vždyť je to neohrabaný dělník. Odpověděli jsme mu s rozhořčením: „Především, pane poslance, co jste byl vy? Byl jste dělníkem, stejně jako dělníky byli vaši soudruzi Stivín, Tayerle, Bechyně, Pik, Dundr nebo Tučný, Stříbrný a pod. Rozdíl je však v tom, že soudruh Gottwald jako dělník zůstal věren zájmům dělnictva, zatím co vy jste dělnictvo zradili. A dnes se učíte jako lokajové chodit po parketách buržoasních salonů. A co se týče nás, komunistických intelektuálů, můžeme vám, pane poslance, říci, že ačkoli máme t. zv. vysokoškolské vzdělání, převyšuje nás soudruh Gottwald o několik hlav svými vlohami a svými schopnostmi jako dělnický vůdce a my jsme šťastni, že můžeme po boku soudruha Gottwalda pracovat.

Hampl byl demagogem bez skrupulí. Byl v chování hrubý a neomalený. Za demokratičnost pokládal vulgárnost. Bratříčkoval se hlavně s agrárními předáky. Velmi důvěrně se choval k Beranovi. Lichotky buržoasie na něho působily tak, že neměl špetky svědomí při poškozování zájmů dělnictva a pracujícího lidu. V politickém vývoji první republiky byly někdy kritické momenty, vyžadující bojovnou pohotovost a bojovné zásahy naší strany. Reakční živly se na př. pokusily o provokace většího rozsahu po atentátu na ministra financí dr. Aloise Rašína v r. 1923. Měšťácký tisk a tisk všech koaličních stran se snažil

156

učinit z pachatele atentátu Aloise Šoupala z Německého Brodu — komunistu, ačkoli vpravdě neměl s naší komunistickou stranou nic společného a byl anarchistickým fanatikem.

A naše strana vždy s veškerou jasností hlásala, že jakékoliv akty individuelního teroru zásadně odmítá a odsuzuje. Dovolávala se přitom slov Karla Marxe, jenž akty individuelního terorismu odmítal v boji proti bakuninskému anarchismu. A dovolávala se slov Vladimíra Iljiče Lenina, jenž ukázal neúčinnost a nevhodnost aktů individuelního teroru při kritice metod národovolců.

Když se tehdy v r. 1923 konal pohřeb ministra financí dra Aloise Rašína, jehož průvod vyšel ze Žitné ulice, byla naše strana nucena mobilisovat v Praze revoluční dělníky k ochraně sídla ústředí strany, jež tehdy bylo „U Bubeníčků v Praze II, v Myslíkově ulici. Reakční bojůvky se chystaly ústředí strany přepadnout, spoléhajíce na to, že k tomu strhnou zástupy lidí, shromáždivší se na ulicích při Rašínově pohřbu. Mobilisace revolučních dělníků však provokační záměry reakčních živlů překazila.

Kritický moment nadešel v r. 1926. V tomto roce se konal všesokolský slet. A bylo známo, že Radola Gajda, s nímž se spřahoval Stříbrný, se chystá se svými fašistickými úderníky k tomu, aby všesokolského sletu zneužil a pokusil se Sokolstvo strhnout k pochodu na Prahu po příkladu Mussoliniho pochodu na Řím. Gajdovy touhy po násilném uchopení moci vyvolaly však pobouření v nejširších masách našeho lidu. A živelný odpor proti nim postavil po bok naší strany naprostou většinu Sokolstva, legionářů a druhých demokratických a pokrokových sil.

Tehdy přišla na přetřes v široké veřejnosti celá ostudná aféra s Radolou Gajdou. Bylo již řečeno, že když se Radola Gajda vracel ze Sibiře, vracel se jako zbankrotovaný Kolčakův vrchní velitel, jako vojenský dobrodruh poražený spolu s ruskou kontrarevolucí a imperialistickými interventy. A vracel se jako civilista bez jakýchkoliv vyšších vojenských hodností, poněvadž v čsl. legiích v Rusku to Radola Gajda dotáhl jen na kapitána a generálem ho udělal Kolčak, když mu svěřil na Sibiři velení nad svými kontrarevolučními bandami. Radola Gajda také delší dobu po svém návratu nemohl doma zabrat a byl fakticky jen nulou, vojensky i politicky.

Avšak pak v něm nalezli zalíbení agrární zpátečníci. A poněvadž měli v rukou ministerstvo národní obrany, postaral se agrární ministr národní obrany František Udržal o to, že byla Gajdovi přiznána hodnost čsl. generála. Gajda byl pak vyslán na Vysokou válečnou akademii do Paříže a když se z ní vrátil, dělal závratnou kariéru. Byl jmenován na určitou dobu vojenským velitelem v Košicích a pak byl hned jmenován šéfem generálního štábu celé čsl. armády. Radola Gajda zasel do čsl. armády prvky fašismu. A podle přání agrární

157

strany vytvořil typ měšťáckých oficírů čsl. armády, oficírů „frajerů, oficírů nafoukanců, oficírů surovců vůči vojákům. František Udržal jako ministr národní obrany tyto snahy patronisoval. V militaristickém ukázňování čsl. vojáků byl tehdy zaveden brutální režim. Vojáci byli zbaveni všech politických práv, byli zbaveni volebního práva a byli zbaveni všech možností účastnit se politického a kulturního života. Tento stav v čsl. armádě za řízení ministerstva národní obrany Františkem Udržalem vystihl velmi trefně náš zasloužilý poslanec soudruh Josef Štětka, když při projednávání kulturně osvětové kapitoly rozpočtu ministerstva národní obrany v rozpočtovém výboru Národního shromáždění řekl do očí Františku Udržalovi, že „pan ministr si představuje duchovní život čsl. vojáka tak, že má voják jen žrát komisárek a pouštět zlé duchy.

Avšak, abych pokračoval v líčení případu Radoly Gajdy, chci uvést, že ho reakce jako nadějného dobrodruha pustila z armády do politiky, aby založil svou „Národní obec fašistickou a pokusil se o štěstí svojí fašistickou demagogií. Generálním sekretářem „Národní obce fašistické se stal Jan Scheinost, syn sirkařského krále ze Sušic. Jan Scheinost, který od studia na universitě a od filosofování o astrálním světě několikráte měnil své politické přesvědčení, se posléze stal Gajdovým pobočníkem ve fašistickém hnutí, aby se později stal katolickým borcem a šéfredaktorem „Lidových listů.

Radola Gajda při provozování fašistické demagogie spoléhal na to, že bude lidem imponovat jako bývalý generál a jako bývalý kontrarevoluční hrdlořez na Sibiři. Na př. když za „Národní obec fašistickou při parlamentních volbách určoval jejího zástupce do ústřední volební komise, posílal tam vždy svoji ženu, neteř admirála Kolčaka, která si jako členka ústřední volební komise dala vždy svoje jméno chlubně tisknout jako „Kateřina GajdováKolčaková.

Při parlamentních volbách r. 1929 se Radola Gajda spolu s Jiřím Stříbrným a Karlem Perglerem dostal do poslanecké sněmovny. Tehdy jsme měli možnost poznat Gajdu zblízka a přesvědčit se, že metodou jeho politické činnosti byla ta nejprimitivnější reakční demagogie, vypočítaná vskutku jen na totální lidskou naivnost. Gajda si byl také vědom toho, že pozornost může vzbuzovat jen svým nezvykle tupým obličejem a vojáčky primitivní, až idiotskou mluvou. Gajda agitoval pro fašismus tak, že jezdil do nejzapadlejších vsí zemědělského venkova. Přitom s sebou na nákladních autech vozil své fašistické pohůnky. Bylo jich tolik, že Gajda majorisoval pomocí tohoto násilnického doprovodu každou schůzi v malých vesnicích. Fašističtí pohůnci dělali Gajdovi klaku na schůzích, při čemž to měl Gajda tak zrežírováno, že když ve své řeči apostrofoval národ a tázal se, zda národ s jeho míněním nebo návrhem souhlasí, odpovídal mu hromově „kočující národ, fašističtí rváči, vození na nákladních autech z vesnice do vesnice. Aby pobouřil rolníky jako poplatníky proti

158

demokracii, dělal to Gajda tak, že vypočítával, co se spotřebuje na oficielních recepcích, že se spotřebují „dva metráky zmrzliny, dva „hektolitry černého kafe a pod. Přirozeně, že i někteří chudí rolníci, těžko platící daně, se dali Gajdou obalamutit a dali mu svůj hlas. Bylo zásluhou síly našeho dělnického hnutí a zásluhou rozumu a inteligence našeho lidu, že s fašismem u nás nepochodil ani Radola Gajda, ani Karel Pergler a ani Jiří Stříbrný, ačkoli velkoburžoasie dávala fašistickým dobrodruhům na jejich činnost velké prostředky. A dovedla jim dělat reklamu, jako na př. Karel Kramář svým známým výrokem „Zaplať pánbůh za fašismus.

Chci se však ještě vrátit k všesokolskému sletu v r. 1926, kdy se fašisté pokoušeli sletu zneužíti k pokusu o napodobování mussolinského pochodu k moci. Tehdy po r. 1926 se začalo zostřovat tříbení názorů v řadách Sokolstva, při čemž antifašistické, demokratické a pokrokové živly zintensivňovaly mezi Sokolstvem svůj vliv, což se projevilo i za sletu v r. 1932. Již tehdy jsme si všímali pokrokové činnosti takových lidí, jako byl Josef Truhlář, který vyšel z generace revoluční „Omladiny devadesátých let minulého století a zůstal věren jejím tradicím. Dával tomu výraz i duchem svých článků v „Sokolském věstníku, které jsme četli a někdy v „Tvorbě i citovali, a duchem svých přednášek, které Josef Truhlář konal jako vzdělávací činovník ve vedení „Čsl. obce sokolské. Nebyla to tedy náhoda, že bratr Josef Truhlář sehrál po r. 1948 významnou úlohu při sjednocování naší tělovýchovy a že až do své smrti v 82 letech byl oddán věci lidové demokracie a socialismu.

Nutno poznamenat, že fašistické hnutí, o které se pokoušel Radola Gajda a pak spolu s ním Jiří Stříbrný, Karel Pergler a posléze F. X. Hodáč, když nahradil v čele národně demokratické strany Kramáře, že toto fašistické hnutí mělo charakter nacionálního fašismu, operujícího protiněmeckými štvanicemi. Bylo to v době, kdy se německý nacismus teprve k své pozdější agresi připravoval. Nacionálně fašistická agitace působila nejvíce na studentstvo vysokých škol. Jsou v paměti demonstrace pražského vysokoškolského studentstva, organisované fašisty v roce, kdy byl rektorem pražské university prof. Domin, nár. dem. profesor. Demonstrace byly organisovány ve znamení nacionálního protiněmeckého požadavku, aby české universitě Karlově byly vráceny insignie, historické odznaky university a jejích hodnostářů, které nebyly předány

159

české universitě, když byla v r. 1882 obnovena. Insignie zůstaly u německé university v Praze, která se i po r. 1882 pokládala za jedinou pokračovatelku pražské Karlovy university, ačkoli pražská universita, založená r. 1348 Karlem IV., byla původně určena pro vzdělávání studentů čtyř národů střední Evropy, ale v r. 1409 král Václav IV. z podnětu Mistra Jana Husi historickým Kutnohorským dekretem zajistil většinu českých hlasů v universitní samosprávě. Později, po Bílé hoře, r. 1620, byla pražská universita násilně poněmčována a připojením Klementina jako jesuitského vysokého učení byla v době protireformace pod názvem KarloFerdinandovy university přeměňována v baštu německorakouského katolického panství v českých zemích. Všechny tyto historické okolnosti dovedli čeští fašisté využít k vybičování protiněmeckých nacionálních vášní.

Byly tehdy dny, kdy vysokoškolští studenti pod vedením fašistů udržovali v Praze teror, jenž byl často obrácen proti nám, komunistům. V obraně i v útoku jsme se musili mnohdy vrhat přímo do tlamy rozběsněné fašistické bestie. Na Střeleckém ostrově a na Slovanském ostrově se po štvavých vystoupeních Stříbrného, Perglera, Hodáče odehrávaly krvavé srážky se zfašisovanými vysokoškoláky, kteří, když měli převahu, zuřivě a surově bili a týrali spolu s policií naše dělníky a naši mládež. Tehdy byli fašisty zraněni a ztýráni na schůzích Václav Sinkule, Bohuslav Laštovička a j. Později si Národní liga Stříbrného najímala zvláštní řemeslné rváče, kteří měli její schůze zajišťovat proti komunistům. Při pořádání schůze mládeže Národní ligy, která se konala za předsednictví, později za protektorátu pověstného stříbrňáckého redaktora Karla Wernera, byl v malém sále Slovanského ostrova po zhasnutí světla v temnotě surově zabit fašisty student Zahradníček.

S českým nacionálním fašismem, který takovýmto nacionalistickým protiněmeckým zfanatisováním vysokoškolských studentů kdysi terorisoval pražské dělnictvo a pražský lid, to dopadlo pak tak, že jeho předáci Radola Gajda a Jiří Stříbrný se později spřáhli s Henleinem a dali se do služeb nacistických tyranů naší země. Zatím co mnozí vysokoškolští studenti, kteří kdysi byli svedeni nacionálně fašistickou agitací Gajdy, Stříbrného, Hodáče, byli v r. 1939 mezi mučednickými oběťmi 17. listopadu.

160

VII

ÚLOHA „HRADU“

BENEŠ JAKO PRESIDENT REPUBLIKY

NAD RAKVÍ T. G. MASARYKA

O FERDINANDU PEROUTKOVI

REAKČNÍ SEPARATISMUS NA SLOVENSKU

VÝVOJ POMĚRŮ V POLITICKÉM TÁBOŘE NĚMECKÉ BURŽOASIE

Při o všesokolském slete v r. 1926 se vypravovalo, že Jaroslav Preiss, T. G. Masaryk a dr. Eduard Beneš se tehdy domluvili o tom, jak čelit síle I komunistického dělnického hnutí, aniž by nějakými improvisovanými akcemi fašistů byla komunistům dávána možnost k širokému ovlivňování antifašistických, demokratických a pokrokových sil. Tehdy se utužila spojitost mezi kruhy finančního kapitálu a politickou kamarilou t. zv. „Hradu. Tato spojitost se v následujících letech stále více prohlubovala.

Lze říci, že díky úloze, kterou politické kamarile „Hradu připisovala finančně kapitalistická oligarchie, se „Hrad asi tak kolem let 1929 a 1930 etabloval jako vlivný mocenský činitel ve vnitropolitickém vývoji první republiky. Ve spisech Klementa Gottwalda, vztahujících se k zmíněným letům, se můžete dočíst, jakou důležitost soudruh Gottwald přikládal tomu, aby byla osvětlena politickomocenská úloha „Hradu. Soudruh Gottwald sám formuloval několikráte a stále přesněji definici osvětlující úlohu „Hradu .

O které vlivné složky, o které politické a ideologické buržoasní frakce a o které organisace a instituce opíral „Hrad svoji mocenskou úlohu? Byla to především Čsl. obec legionářská a všechny složky a instituce, mající spojitost s t. zv. zahraničním odbojem. „Hrad se staral, aby mu oddaně sloužil denní list Čsl. obce legionářské „Národní osvobození, včetně vydavatelství „Činu . Jako velkovýrobnu legendárních výmyslů o t. zv. zahraničním odboji a ot. zv. osvoboditelské činnosti Masarykově a Benešově si „Hrad zařídil vojenskohistorický ústav při „Památníku národního odboje na Žižkově pod vrchem Vítkovem. Vedoucím tohoto ústavu byl známý dr. Jaroslav Werstadt, který

161

v zájmu popularisace Masarykovy a Benešovy osobnosti po celý svůj život falšoval historii a převracel dějinnou pravdu. Významnou a hlavní politickostranickou oporou mocenské úlohy „Hradu byla strana národně socialistická, kterou po r. 1926 ovládl Beneš a učinil si z ní svoji stranu. Nár. soc. strana se „Hradu hodila politicky ke všemu. Aby dr. Beneš mohl národně socialistickou stranou plně operovat, postaral se o to, že generálním sekretářem nár. soc. strany byl ustanoven bývalý čsl. velvyslanec v Bělehradě a v Bukurešti Jan Šeba, který jako legionář patřil k t. zv. italským legionářům..Po Šebovi a v době před Mnichovem se stal generálním sekretářem národně socialistické strany prof. dr. Karel Moudrý, poslanec za plzeňskou volební župu, starý masarykovský realista. Tím, že se národním socialistou stal dr. Jaroslav Stránský, tím byl v rukou „Hradu jak národně socialistický tisk a „Národní osvobození, tak i „Lidové noviny. A své zvláštní určení přitom měl Šaldův „Melantrich, který byl před první světovou válkou přímo podnikem Klofáčovy strany, avšak který byl pod vedením pověstného tiskového plantážníka Jaroslava Šaldy přeměněn pak v komerční kapitalistický velkopodnik tiskárenský a vydavatelský.

Politicky „Melantrich sloužil nár. soc. straně a „Hradu. V jejich duchu měl možnost ovlivňovat široké masy čtenářů nejrůznějších časopisů, jež Šalda vydával. Byly to pověstné bulvární časopisy „Pražský ilustrovaný zpravodaj, „Hvězda, „Ahoj atd. Z „Večerníku Českého slova učinil Šalda také bulvární a rozsáhle rozšířený list. „Melantrich se rozmachem svého podnikání stal místem, odkud vycházelo politické a ideové demoralisovám lidí v širokém měřítku. Byla to velkovýroba maloměšťáckého ohlupování, maloměšťácké sentimentality, t. zv. apolitického „hecu, sensací a pikanterií, sexuálního vydraždováni a morálního kažení mládeže a pod.

T. G. Masarykovi a Benešovi, realistickým puritánům, se však nepříčila tato činnost Šaldova „Melantrichu, když sloužila ovlivňování lidí v jejich politickém duchu a když sloužila boji proti čistým a ryzím ideám komunistického hnutí. Masarykovi a Benešovi se hodilo i to, že Šaldův „Melantrich pod titulem komerčních zájmů sahal také ke korupci, ke kupování lidí ochotných zradit pro peníze a pro hamižnou existenci komunistické hnutí. Je známo, kolik zrádců, cdpadlíků a přeběhlíků z řad komunistického hnutí stáhl Šaldův „Melantrich do své džungle. Kolikráte jsme zažívali takové trapné případy, že večer jsme ještě mluvili s někým, který se jevil jako oddaný komunista, a na druhý den se k naší hrůze dovídáme, že dotyčný přeběhl do „Melantrichu. Jakou hlubokou bolest jsme na př. prožívali, když jsme se dozvěděli, že náš starý kamarád, kterého jsme měli vždy tak rádi, vynikající karikaturista Franta Bidlo, začal kreslit pro „Melantrich. A bylo patrno ihned, že Franta Bidlo tím ztratil svoji uměleckou sílu. Vždyť nám dělal pro „Rudý večerník a pro „Halónoviny tak skvělé karikatury na agrárníky, pány „paďoury a vládně

162

socialistické mameluky. Co ho mohlo inspirovat ve službách „Melantrichu? Co mu mělo dát látku ke karikaturám, když měl sloužit „Hradu, pokryteckým měšťácftým levičákům a protidčlnickému koaličnímu režimu?a případu Franty Bidla předcházel již případ Karla Vaňka, který psal po léta do našeho „Rudého večerníku satirické a humoristické „Střepiny a který také přeběhl do „Melantrichu. A to nemluvím o případu Vladimíra Bořina, který byl nejprve redaktorem našeho „Rudého severu a pak psal do „Rudého večerníku a do „Halónovin satirické kursivky, aby pak zradil komunistické hnutí a jako někdejší francouzský „cizinecký legionář hrál úlohu politického dobrodruha který v emigraci skončil jako hlavní spolupracovník Lva Prchaly.

Nechci uvádět známé případy přeběhnutí do „Melantrichu, jako byl případ Josefa Třešňáka, zakrytého trockisty, který dnes ještě pracoval v redakci „Rudého práva a druhého dne byl již v redakci „Českého slova, když si tam existenci smluvil tajně s Šaldou. A předtím totéž učinil někdejší redaktor „Rudého práva Josef Kozák.

Šalda, vládce „Melantrichu, měl při tomto svém politickém kuplířství jako hlavního pomocníka známého Heřmana Taussiga, který byl kdysi na Slovensku komunistickým poslancem a který v této své funkci slul vnějším radikálním vystupováním, aby nás pak nečekaně opustil a nalezl výnosné místo politického agenta v Šaldově „Melantrichu. Heřman Taussig, intimní přítel Michala Mareše, Břetislava Hůly, Závise Kalandry, Josefa Třešňáka atd., se specialisoval na získávání trockistů pro protikomunistickou a protisovětskou tiskovou agendu „Melantrichu. Mezi literáty, umělci a novináři bohémy chodil Heřman Taussig jako stará vábnička a stále opakoval heslo, které razil jeden komunistický přeběhlík do „Melantrichu a které znělo: „Všichni tam musíme. Což mělo znamenat, že literáty, umělce a novináře, trpící nedostatkem peněz a mnohdy i nouzí, nečeká nic jiného, než aby se fatalisticky dali svést peněžními nabídkami „Melantrichu.

Šaldův „Melantrich však dělal i jinou práci, vypadající navenek jako čistá práce a docela jako šlechetná práce, jako mecenášsHá práce pro českou kulturu a pro české národní písemnictví. Šalda stanovil v „Melantrichu pro vydávání slovesných a také uměleckovýtvarných děl velmi dobré honoráře, každopádně vyšší, než jaké mohla nabídnout jiná vydavatelství a jiná knižní nakladatelství. A přirozeně, že ve výši literárních honorářů bylo nejméně konkurence schopné naše komunistické knižní nakladatelství Karla Boreckého, které mělo málo prostředků a musilo při vydávání cenných knih počítat na velkodušnost autorů nebo na jejich komunistické stranické přesvědčení.

Šaldovu „Melantrichu se podařilo, že v jeho nakladatelství byla vydávána nejvýznamnější původní díla vynikajících českých spisovatelů a básníku. A také umělci byli „Melantrichem dobře honorováni při výtvarné úpravě vydávaných jím knih a při vydávání uměleckých výtvarných, obrazových a

163

grafických publikací, což bylo také jedním ze zdrojů velkých obchodních příjmů „Melantrichu.

Ze všeho, co tu bylo vylíčeno ve spojení s Šaldovým „Melantrichem, je patrno, jak těžce musila naše strana bojovat, když nepřátelé měli k disposici tak bohatě a tak rozsáhle vybavené instituce, jež byly určeny k ovlivňování širokých vrstev obyvatelstva. Šaldův „Melantrich byl velkopodnikem takových rozměrů, že se s ním těžko mohl měřit tiskárenský a vydavatelský podnik soc. dem. strany nebo lidové strany. A těžko se s ním mohl měřit i tiskárenský a vydavatelský podnik Čsl. agrární strany, přesto, že agrární strana vrážela stále větší peníze i do svého knižního nakladatelství, používajíc pomoci spisovatelů — ruralistů a přesto, že ze svého podniku, zvaného „Novina, se snažila udělat také velkoplantážnický podnik. A tento Šaldův „Melantrich v jeho velkopodnikové kapitalistické podobě měla ke svým službám národně socialistická strana jako strana Benešova a měl jej plně ke svým službám „Hrad, aspirující na svoji vlivnou politickomocenskou úlohu v první republice.

„Hrad měl své politické frakce a prostředníky svého vlivu ještě na jiných místech. O Čsl. lidové straně, straně monsignora Šrámka, jsme již řekli, že patřila k oporám „Hradu již také proto, že dr. Beneš jako ministr zahraničních věcí měl v rukou diplomatický poměr k Vatikánu a že se monsignore Šrámek přesvědčil, že Masaryk a Beneš jsou vzdáleni jakéhokoliv úmyslu dělat při svých státních funkcích nějaké koncese tradičnímu husitskému a proti papeženeckému smýšlení českého národa. Za těsné politické spolupráce mezi Masarykem, Benešem a Šrámkem nepřicházely na přetřes rekriminace vztahující se na př. ke kostnickému koncilu r. 1415. Neboť by se ukázalo, že zájem na politické spolupráci se Šrámkem a s čsl. lidovou katolickou stranou přivedl Masaryka a Beneše na stranu papeže a na stranu císaře Zikmunda v procesu s Mistrem Janem Husem před kostnickým koncilem r. 1415.

Pokud jde o Čsl. stranu soc. demokratickou, mohl „Hrad z politických soc. dem. osobností počítat za svého oddaného služebníka především ministra inž. Jaromíra Nečase, pak přirozeně některé soc. dem. legionáře poslance a přirozeně soc. dem. poslance Vojtu Beneše a pak různé soc. dem. publicisty, jako byl novinář inž. Karel Kříž nebo národohospodářský pracovník Theodor Pistorius a pod. Jinak byl poměr mezi Čsl. soc. dem. stranou a „Hradem založen na jasném předpokladu, že s T. G. Masarykem spojuje sociální demokracii tradice staré spolupráce ještě z doby před první světovou válkou, datující se od r. 1898, kdy T. G. Masaryk vydal svoji „Sociální otázku jako apologetiku Bernsteinova revisionismu. Dále pak na tom předpokladu, že Čsl. soc dem. stranu spojuje s Masarykem a Benešem zásadní nepřátelský boj proti komunistickému hnutí, jakož i zásadní odpor vůči Sovětskému svazu lim sociální demokracie v poměru k „Hradu nenechávala nikoho v pochybnosti, že v kritických chvílích, jako tomu bylo na př. v r. 1935 při volbě nástupce

164

Masarykova na stolic: presidenta republiky, může dr. Beneš vždy na účinnou a věrnou podporu Csl soc dem. strany počítat. Jinak vůdcové Csl soc de™ strany Antonín Hampl a Vojtěch Dundr pěstovali zásadu, co by chodiU na „Hrad ke kovanckum, když mohou jít přímo ke kováři, k dru Jaroslavu Preissovi, vrchnímu řediteli „Živnostenské banky. A bylo všeobecně známo že Antonín Hampl, předseda Čsl. soc. dem. strany, a dr. Jaroslav Preiss bvli stále v nejužším vzájemném styku a byli i osobně nejbližšími přáteli čemuž byl dáván výraz i pořádáním společných bohatých hostin v Preissově přepychové vile u Orlíka, při čemž Rudolf Bechyně jako společenský ceremoniář vedení soc. dem. strany se staral, aby Antonín Hampl měl vždy noblesní oděv, který by zakryl, že byl kdysi kovodělníkem.

Pravdou však je, že se „Hrad snažil mít své lidi i ve vedoucí buržoasní vládní straně, v agrární straně. Nebylo žádným tajemstvím, že lidmi „Hradu byli v agrární straně posl. dr. Oldřich Suchý, dále legionářský agrární poslanec z UherskoHradišťská dr. Kyjovský a také jiní lidé. Svoji důležitost měla ta skutečnost, že k agrárním politickým činitelům hradní orientace byl počítán také dr. Juraj Slavik, který byl ministrem vnitra v době střelby do dělnictva v Košútech, ve Frývaldově atd. a který pro krvavé potlačovací tažení proti dělnictvu měl své známé heslo „klud a poriadok. A vskutku, dr. Juraj Slavik, agrární ministr, si chodil pro příkazy ke své činnosti nejen k Rudolfu Beranovi, generálnímu sekretáři a později předsedovi Čsl. agrární strany, ale také na „Hrad k T. G. Masarykovi a dru Eduardu Benešovi. Dr. Juraj Slavik, svým zjevem mladšího člověka slovenský „šohaj, zpěvák, tanečník a milovník slivovice, byl „Hradem také navržen na vedoucí místo v Čsl. obci sokolské a také na místo předsedy fotbalového klubu „S. K. Slavie.

A budiž poznamenáno, že když jsme v r. 1929 vstupovali do čsl. Národního shromáždění jako komunističtí poslanci v čele se soudruhem Gottwaldem, byl mezi novými poslanci nár. dem. strany také dr. F. X. Hodáč. A tehdy v r. 1929 a v r. 1930 vystupoval v parlamentě dr. Hodáč jako „novic blízký „Hradu. Tehdy se vypravovalo, že Preiss se dohodl s Masarykem a Benešem na tom, aby dr. Hodáč nastoupil namísto dr. Kramáře v čelo nár. dem. strany proto, aby v poměru k „Hradu ukazovala nár. dem. strana vlídnější tvář, než jakou byla v poměru k „Hradu zlobná tvář dra Karla Kramáře. Později ovšem dr. Hodáč nastoupil cestu, která ho spolčila se Stříbrným a Gajdou.

A znovu vzpomeňme těch částí „Spisů Klementa Gottwalda , které se týkají let 1930, 1931, 1932, 1933. Soudruh Gottwald ve svých pojednáních o politickomocenské úloze „Hradu osvětloval, že „Hrad představoval jaké druhé centrum moci vedle toho centra moci, kterým byla koaliční vláda pn čemž hlavní oporu vlády tvořily dvě nejsilnější strany, agrární strana a.Ls. soc. dem. strana. Soudruh Gottwald osvětloval, že mezi těmito.dvěma centry moci může docházet k rozporům a někdy i k politickému střetnuti, ale

165

nikoho nesmí vést k mylnému politickému nazírání. Soudruh Gottwald varoval, aby někdo z těchto diferencí mezi „Hradem a koaličním centrem moci vyvozoval, že snad „Hrad je „levý nebo že není tak „pravý a že snad s hlediska obrany demokracie proti nebezpečí fašismu je účelné počítat s „Hradem a přibližovat se mu. Soudruh Gottwald dokazoval, že diference mezi „Hradem a koaličním centrem moci jsou diferencemi v řadách politického tábora čsl. buržoasie, že tyto diference nejdou za mez třídní solidarity buržoasie. A soudruh Gottwald dokazoval, že obě tyto skupiny v řadách politického tábora čsl. buržoasie, nazývané jedna „levou a druhá „pravicovou, byly ovládány čsl. finančním kapitálem jako svrchovaně rozhodujícím činitelem čsl. kapitalismu.

Soudruh Gottwald osvětloval, že čsl. finanční kapitál při své reakčně fašistické perspektivě a při snaze o spoutání komunistického revolučního hnutí byl hotov vyzkoušet oboje koncepce buržoasní politiky, t. zv. levou i t. zv. pravicovou, a vyzkoušet a kombinovat oboje centra moci, „Hrad i agrárnické koaliční centrum moci. Soudruh Gottwald dokazoval, že ve vnitropolitickém vývoji byly chvíle, kdy Preiss, představující čsl. finanční kapitál, sázel viditelněji více na „Hrad než na druhé centrum moci. A to bylo právě v letech 1930, 1931, 1932 i 1933.

Tehdy „Hrad převážně určoval kurs ve vnitřní politice. A jaký to byl kurs? Byl to snad kurs, odchylující se od linie politiky čsl. buržoasie a čsl. finančního kapitálu, odchylující se od linie snahy o uskutečnění brutální a přímé třídní diktatury buržoasie a od linie snahy o násilné spoutání a potlačení komunistického revolučního hnutí? Naprosto ne! Vzpomeňme, že tehdy v letech 1930, 1931, 1932, 1933 vycházely z „Hradu všelijaké projekty na uplatnění diktátorských snah. Z „Hradu a z politických stran a politických kruhů, sloužících „Hradu, vycházely řeči o nutnosti „demokracie spořádané, „demokracie ukázněné a „demokracie silné ruky.

Tato hesla, znějící tak, jako by naznačovala vůli k obraně demokracie proti fašismu, byla vpravdě jen odůvodněním všech opatření, jež směřovala k odbourávání politických práv lidu, k odbourávání demokratických svobod, k odbourávání i demokratických institucí a k fašisování správy, k fašisování potlačovacího aparátu státního, k fašisování justice i k fašisování čsl. armády.

Léta 1930—1933 probíhala v čsl. vnitřní politice ve znamení těchto fašisačních snah, při čemž tyto snahy byly podporovány národně socialistickou stranou a soc. dem. stranou, jejich všemi organisacemi, a také jejich reformistickými odbory. Mělo to svůj podstatný důvod, když jsme tehdy mluvili o „sociálfašismu. Mělo to svůj důvod, když jsme v r. 1930, při oslavách osmdesátin T. G. Masaryka, právě co nejostřeji napadali politické tendence, které vycházely z „Hradu a směřovaly k zostřování diktatury buržoasie proti delnictvu a proti pracujícímu lidu.

166

V r. 1930 a v následujících letech jsme viděli, jak se politiřtí činitelé „Hradu Masaryk a Beneš shodovali s Malypetrem, Beranem, Hodžou, Hodáčem, Hlinkou v tom, aby se Hitlerovi a mezinárodní fašistické reakci ukázalo, že se nemusí na Československo zlobit, že v Československu se půjde ostře proti komunistickému hnutí a že čsl. buržoasie dovede v podobě „demokracie silné ruky uplatnit brutální režim podobně jako fašismus. Pravdou je že kdvž v r. 1933 Hitler nastupoval k moci a chopil sejí, pěstoval se v podobě fašisačních opatření Malypetrovy vlády takový politický kurs, jehož smyslem bylo s německým fašismem, pokud možno, soutěžit v uplatňování stále brutálnějších metod buržoasní třídní diktatury. A tím Hitlera chlácholit v jeho hněvu proti Československu, v hněvu, jemuž Hitler dával výraz protibolševickým běsněním, do něhož zabíral Československo s odkazováním na legalitu a na sílu KSČ.

V letech 1933 a 1934 byla naše strana hnána persekucí čsl. buržoasie do stavu poloillegality. Pronásledování komunistických bojovníků za fašisačního řádění Malypetrovy vlády nabylo velkých rozměrů. A měšťácké trestní soudy rozšiřovaly při pronásledování komunistických bojovníků skutkovou podstatu vymyšlených trestních činů ve velezradu. Pro paragraf 2. zákona na ochranu republiky, t. zn. pro velezradu, byla inscenována honička na čtyři komunistické poslance (Gottwald, Kopecký, Krosnář, Štětka), kteří byli poslaneckou sněmovnou vydáni k trestnímu stíhání.

Jak bylo správné, že KSČ se nezalekla žádných hrozeb a ukazovala pravou tvář „Hradu, Masaryka a Beneše. Jak správný byl postup KSČ při volbě T. G. Masaryka za presidenta republiky v r. 1934, kdy jsme ve Vladislavském sále volali „ne Masaryk, ale Lenin, abychom varovali před ilusemi v Masaryka a v Beneše a abychom dělnictvu kladli na srdce držet se třídní základny v politickém boji a nenechat se s ní svést žádným „lžidemokratickým a levým přetvařováním se jedné části buržoasního tábora. V r. 1934 byl ve Vladislavském sále Pražského hradu po prvé námi demonstrativné kandidován na funkci presidenta republiky soudruh Klement Gottwald, který obdržel 39 hlasů přítomných komunistů.

Když vezmeme, jak se zachoval dr. Beneš jako president republiky v r. 1938 za Mnichova, musí každý říci, že KSČ postupovala správně a prozíravě, když varovala před ilusemi v dra Beneše, po Masarykovi zosobnitele „Hradu. A každý musí uznat, jak správně jednalo vedení KSČ, když ušty soudruha Gottwalda z Moskvy ostře kritisovalo chyby některých vedoucích soudruhů doma, a to chyby při postupu při volbách presidenta republiky v prosinci r. 1935. Vedení strany tehdy souhlasilo s tím, aby komunisté hlasovali pro volbu dr. Beneše za presidenta republiky v tom případě, když půjde o dojovné hlasování mezi ním a kandidátem sjednocené reakce. Avšak vedeni strany vytýkalo, že komunisté hlasovali pro dr. Beneše i pak, když bojovné hlasovaní

167

odpadlo v důsledku stažení kandidáta sjednocené reakce a když pro Beneše hlasovali svorně téměř všichni měšťáci, včetně zástupců Hlinkový slovenské ludové strany. Tento chybný postup znamenal, že se komunisté neoddělili na své třídní proletářské základně od měšťáků a že hlasováním po jejich boku vzbudili iluse, jako by Beneš byl přijatelný pro buržoasii jako pro dělnictvo, a že tím současně vzbudili iluse, jako by Beneš byl nějakou zárukou v boji proti fašismu, v boji proti Hitlerovi. Kritika vedení KSČ vůči těm soudruhům, kteří určovali chybný postup při volbě dr. Beneše presidentem republiky v r. 1935, byla správná. Ukázalo se 30. září 1938, když Beneš kapituloval před Hitlerem a vydal německému fašismu na pospas naši republiku, ukázalo se, jakou byl Beneš „zárukou proti fašismu.

Avšak vraťme se ještě jednou k výkladu soudruha Gottwalda o úloze „Hradu v r. 1930 a v letech následujících. Soudruh Gottwald tehdy řekl, že v té době se mohl dr. Jaroslav Preiss jako představitel čsl. finančního kapitálu orientovat na využití politickomocenské posice „Hradu a že se mohl s „Hradem ztotožňovat v odmítání fašistických improvisací Stříbrného a Gajdy. Neboť v 1. 1929, 1930, 1931 se Gajda a Stříbrný při svých fašistických alotriích odvolávali jen na příklad Mussoliniho fašismu v Itálii, jejž následovaly buržoasní režimy v různých malých evropských zemích, většinou hospodářsky nevyvinutých. Kramářovi mohl snad imponovat italský fašismus a když jej Gajda a Stříbrný napodobovali, mohl Kramář volat: „Zaplať pánbůh za fašismus, i za ten mussolinský fašismus a po jeho příkladu i za ten fašismus gajdovský a stříbrňácký. Avšak fašismus v Itálii nemohl imponovat dr. Jaroslavu Preissovi a čsl. finančně kapitalistické oligarchii. Neboť dr. Preiss často jezdil do Itálie a vytvořil si mínění, že tamní fašistická diktatura přes všechnu hrůzu, kterou Mussolini šířil, byla ve skutečnosti diktaturou chatrné síly.

Proto se dr. Preiss mohl s „Hradem ztotožňovat v odmítání beznadějných fašistických improvisací Gajdy a Stříbrného. Avšak v r. 1932 se hlásil k moci v Německu a v r. 1933 přišel k moci Hitler se svojí nacistickou hrůzovládou. Německo byla veliká země, průmyslově vyspělá, a v ní fašistický režim měl jiný význam než na př. Mussoliniho fašistický režim v Itálii. A v té chvíli dr. Jaroslav Preiss a finančně kapitalističtí oligarchové v Československu v sobě nalezli víru ve fašismus. Preiss uvažoval, že vsadilili vladaři západoněmeckého průmyslu, představující mocnou „radu bohů, vsadilili tito prozíraví „obrkapitalisté na Hitlera, nemá důvodů on, dr. Preiss, a čsl. finanční kapitalisté, aby nesdíleli tuto víru a tyto velké naděje v Hitlera spolu s německými kapitalisty. A možno říci, že od té chvíle dr. Jaroslav Preiss pojal hluboké sympatie k Hitlerovi, k hitlerovskému Německu a k jeho nacistickému režimu. A v duchu těchto svých sympatií se snažil dr. Preiss a čsl. finanční kapitál pak postupně uplatňovat vliv na kurs vnitřní politiky čsl. buržoasie. Již v r. 1935, v kritické chvíli rozhodování o volbě presidenta republiky,

168

bylo patrno, že dr. Preiss jako pán Živnobanky a druzí čsl. finanční kapitalisté se rozhodli podporovat snahy o semknutí všech reakčních stran a všech reakč nich živlů za cílem změny celé vnitropolitické struktury v Československu a za tím cílem, aby bylo možno z Československa učinit stát, který by se zamlouval Hitlerovi a který by mohl spolupracovat s hitlerovským Německem pod komandem z Berlína. Tomuto cíli byla oddána jednotná reakční fronta, kterou při volbách presidenta republiky v r. 1935 zformoval Rudolf Beran jako předseda dominující politické strany čsl. buržoasie. Pravdou je, že Beranova reakčně kapitulantská politika nebyla podporována plně ani v agrární straně a ani v druhých měšťáckých stranách. Ku příkladu v agrární straně se počítali k demokratickému křídlu poslanci Bohumír Bradáč, dr. František Hnídek, Jan Dubický, Dominik MarchaNejezchleb, Anna Mrskošová, Karol Rybářík a j.

Rok 1935 byl rokem kritických událostí. V tomto roce, jak známo, resignoval na funkci presidenta republiky T. G. Masaryk, určivší již dávno za svého nástupce dra Eduarda Beneše. Od r. 1935 měl tedy řízení státní politiky ve svých rukou dr. Eduard Beneš, zvolený za presidenta republiky. Vzpomeňme, že když T. G. Masaryk odcházel z presidentského stolce, řekl, že se bude ještě chvíli dívat, jak to dělá dr. Beneš. Těžko říci, zda T. G. Masaryk mohl posuzovat, co dr. Beneš dělal. Dělal to však tak, že do tří let od r. 1935 byla samostatnost ČSR pohřbena.

Po Mnichovu r. 1938 bylo často slyšet hlasy, že by si prý T. G. Masaryk jinak počínal než dr. Beneš 30. září 1938. T. G. Masaryk by prý byl tvrdší vůči vnějšímu tlaku a prý by bouřil svět na obranu ČSR. O tom arciť bylo možno dělat libovolné dohady. Avšak pravdou je, že Beneš byl žákem T. G. Masaryka a jeho nejbližším spolupracovníkem. Pravdou je, že T. G. Masaryk po dvě desetiletí schvaloval Benešovu zahraniční politiku. A pravdou je, že T. G. Masaryk určil Beneše za svého nástupce a že to činil s plnou důvěrou v jeho schopnosti.

T. G. Masaryk asi nevěřil, že by dr. Beneš mohl do tří let republiku zahrabat. A Beneš jistě ujišťoval T. G. Masaryka ještě před jeho smrtí, že se nemůže nic takového stát. T. G. Masaryk zemřel v r. 1937. Nad jeho rakví mluvil dr. Beneš a svůj smuteční projev uzavíral známými slovy: „Přísaháme, že odkazu T. G. Masaryka věrni zůstaneme! Byli jsme přítomni této přísaze, neboť ve

169

dení strany tehdy rozhodlo, že se pohřbu T. G. Masaryka mají zúčastnit komunističtí členové Národního shromáždění. A nebyl to jen povinný akt oficielní piety. Strana chtěla účastí komunistů na pohřbu T. G. Masaryka vyjádřit, že je hotova v obraně republiky jít se všemi, i s těmi, kteří se ve jménu Masarykovy památky zavazovali republiku bránit. Mohli jsme věřit, že i v čsl. buržoasii se naleznou lidé odhodlaní bránit republiku. Vždyť ČSR jako třídní stát byla jejich státem a ČSR byla také jejich vlastí. Mohli jsme věřit, že republiku budou bránit lidé, kteří byli zvyklí nazývat republiku Masarykovou republikou. Avšak tím strašlivější byla 30. září 1938 jejich vlastizrada, když právě oni pohřbívali samostatnost ČSR.

Při vzpomínání Mnichova použil někdo v západním emigrantském rozhlasu té krajně hloupé argumentace, že nám, komunistům, upíral právo vytýkat, že republika byla kapitulací pohřbena. Prý to byla Masarykova republika a její pohřbení prý bylo tragedií pro čsl. demokraty a ne prý pro ty, kdož proti Masarykově republice bojovali jako prý my, komunisté. A opět by bylo možno opakovat, co jsme vždy říkali v odpověď na takovéto hloupé řeči. Za obrany republiky v letech 1936—1938 jsme říkali, že nebráníme republiku jako třídní kapitalistický stát, nýbrž jako vlast národů Československa, jako vlast československého lidu. Ti demokratičtí hrobaři ČSR se postarali o to, že zradou vlasti zničili svobodu národů Československa a vydali čsl. lid strašným šestiletým mukám pod hitlerovskou nadvládou.

Avšak sledujme, jak dr. Beneš od r. 1935 postupoval, aby ČSR přivedl do hrobu. V r. 1935 byl zvolen dr. Beneš presidentem republiky, když se v presidentských volbách nezdařil pokus o vítězství sjednocené reakční fronty, kterou vedl Rudolf Beran. A nutno osvětliti, co bylo podstatou rozdílné linie Benešovy a linie Beranovy v názorech na vnitropolitický vývoj v republice tehdy v r. 1935. Podstatou nebylo to, že by snad Beneš byl zásadně proti fašismu, že by byl zásadně pro zachování měšťáckodemokratického systému buržoasní třídní diktatury nebo že snad by zásadně odmítal přizpůsobovat se hitlerovskému Německu a spolupracovat s ním. Nikoli, to nebyla podstata rozdílu mezi linií Benešovou a linií Beranovou v r. 1935. 7c to nebylo podstatou tohoto rozdílu, to se ukázalo v r. 1938, kdy Beneš svojí kapitulací za Mnichova vydal celou naši republiku i s její samostatností a existencí všanc německému fašismu, všanc Hitlerovi, a to tak plně, že v r. 1935 na to ani Beran nemohl pomyslit.

Benešova linie v r. 1935 spočívala v tom, že dokazoval, že veškeren osud Československa v poměru k hitlerovskému Německu nutno nerozlučně spojovat se západními mocnostmi, že on, Beneš, neučiní nic, co by předem neschvaloval) západní mocnosti, co by západní mocnosti nechtěly, co by nepožadovaly, co by nepřikazovaly. A faktem bylo, že v r. 1935 západní mocnosti ještě nepřikazovaly Benešovi podřídit se Hitlerovu násilí a v r. 1935 mu nepřikazovaly vzdát

170

se samostatnosti a existence ČSR a nechat celou republiku pozřít Hitlerem Beneš však byl hotov otrocky poslouchat západní mocnosti. Poslouchal západní mocnosti v r. 1935, když mu ještě nepřikazovaly podřídit se Hitlerovi. A Beneš poslouchal západní mocnosti v r. 1938, když již 21. září r. 1938 mu přikazovaly přijmout berchtesgadenské podmínky. A Beneš poslechl západní mocnosti 30. září r. 1938, když mu v podobě mnichovského diktátu přikázaly kapitulovat, vzdát se jakékoliv obrany republiky a vydat celou naši vlast k rozdrásání Hitlerem.

A jaká byla v r. 1935 Beranova linie, v čem se lišila od Benešovy linie? Mámeli Beranovu linii stručně vyjádřit, řekli bychom, že Beranovým ideálem v r. 1935 bylo, kdyby byl mohl s celým Československem tehdy udělat to, co ve své jidášské zradě učinil Tiso 14. března 1939 se Slovenskem. To znamená: přijmout nadvládu hitlerovského Německa, přijmout komando z Berlína, podřizovat se ve všem Hitlerovi politicky, ideologicky, kulturně atd. a za tu cenu si od Hitlera vyžebrat možnost simulovat existenci samostatného státu, ponechat samostatný sněm, ponechat vlastní vládu, ponechat vlastní státní aparát, ponechat vlastní státní prapor a státní emblémy, ponechat i vlastní diplomacii a ponechat i vlastní armádu, byť byla podřízena plně německému hitlerovskému vojenskému velení a byť by byla hnána umírat na kterémkoli bojišti za Hitlera. To byla, myšlena na celé Československo, Beranova linie v r. 1935.

V tom tedy spočívala rozdílnost Benešovy linie a Beranovy linie. Dnes jsme již v r. 1960. Dějiny všechno již rozhodly v r. 1945. A poněvadž celý čsl. kapitalismus je již v hrobě a celá čsl. buržoasie jako vládnoucí třída patří již minulosti, mohou se snad jen čsl. reakční emigranti v zahraničí přít o to, která linie byla lepší při obětování Československa Hitlerovi, zda Benešova nebo Beranova. A jak můžeme pozorovat, jsou o to vskutku velké spory v čsl. reakční emigraci. Tím se také vysvětluje, proč v Americe v čsl. reakční emigraci znovu vyvstala Čsl. agrární strana v osobách Černého, Voženílka, Rechcígla a proč tam vyvstala i živnostenská strana a proč se docela stalo, že dr. Helena Koželuhova, žena bývalého ministra lidové strany dra Adolfa Procházky, ohlásila, že opět v emigraci obnovuje nár. dem. stranu, stranu Kramářovu. Jako při spiritistických seancích vystupují tak z hrobů duchové Beranovy strany, Kramářovy strany, Mlčochovy strany atd. a vrhají se na duchy „Hradu, na duchy Beneše, Ripky, na duchy Hampla, Dundra atd. a vytýkají těmto duchům, že pohřeb samostatnosti Čsl. republiky, zardoušené Hitlerem, mohl být lepší po hnu Beranově než po mnichovské linii Benešově, kdyby v r. 1935 při volbě presidenta republiky nebyl vyhrál dr. Beneš a kdyby byl vyhrál tábor jednotné reakce, vedený Beranem. A duchové mrtvých rcakčních stran čsl. buržoasie vytýkají duchům „Hradu, že z touhy po mocenské posici hradní kamarily tak fedrovali nár. soc. stranu, soc. dem. stranu atd., že skladba politických stran v Čsl. republice byla taková, že Beranovi se na vítězství jeho reakčního

171

režimu v r. 1935 nedostávalo dost sil v českém měšťáckém politickém táboře a že se musil obracet na Henleinovu stranu, na maďarské iredentisty a slovenské reakční autonomisty a separatisty atd. a že s touto aliancí to Beran musil v r. 1935 prohrát, že do r. 1938 již Beran nemohl svůj režim jednotné reakce uskutečnit a musil přenechat Benešovi, aby 30. září 1938 provedl kapitulaci. A dr. Jaroslav Preiss, který jako pán Živnobanky svrchovaně vládl nad linií Benešovou i Beranovou a který je také již v hrobě, dnes utíká před výčitkami duchů čsl. buržoasie, že přes všechnu svou moc nedovedl čsl. kapitalismus uchránit jeho konce a zabránit triumfu komunistů.

Co se týče postupu Čsl. lidové strany v období 1930—1935, o němž pojednáváme, dlužno říci, že její vůdce monsignore Šrámek se snažil proklouzávat jako had v tom spletitém vývoji událostí, kdy se s jedné strany dělala demagogie s „řízenou demokracií, s „pevnou rukou demokracie a pod. a kdy se s druhé strany opět agitovalo s fašismem všech druhů a značek. Šrámek se držel Masaryka a Beneše, chodil jako pokorný dvořenín na Hrad a snažil se. aby zájmy katolické církve nevzaly úhonu a aby se za přízně vládců republiky vedlo církvi takřka lépe než kdysi za Rakouska za císaře pána. Šrámek se staral i o to, aby Beneš ve své zahraniční politice pěstoval poddajný poměr k Svaté stolici v Římě, k Vatikánu.

Avšak velmi kritický moment v tomto poměru nastal v r. 1930, kdy papežský nuncius v Praze Ciriaci provedl známý čin s arcibiskupem Františkem Kordačem, který byl arcibiskupského pražského stolce surově zbaven.

Dnes máme k disposici všechny autentické dokumenty i autentická svědectví a můžeme dodatečně v plné pravdě ukázat, jak byl tehdy nunciem Ciriacim zosnován a proveden úkladný komplot proti arcibiskupu Kordačovi. Arcibiskup Kordač se dostal do ostrého rozporu s nunciem Ciriacim proto, že mu odmítl splnit jeho přílišné požadavky, ohrožující svojí tíží pokladnu pražského arcibiskupství. Nuncius Ciriaci, který tehdy byl mladým italským hejskem, milovníkem salonní okázalosti a nákladného hýření, naléhal na arcibiskupa Kordače, aby na náklady pražského arcibiskupství dal pro papežskou nunciaturu v Praze postavit imponující palác. A poněvadž Ciriaci jezdil rád do Karlových Var, kde se blýskal a přepychově hýřil, naléhal na arcibiskupa Kordače, aby mu na náklady pražského arcibiskupství postavil současně i nádhernou vilu v Karlových Varech.

172

Arcibiskup Kordač užasl, že poslušnost k svatému Otci, k nástupci svatého Petra, který byl chudým rybářem, má být projevena tak velkými dary na účet pražského arcibiskupství. A Kordač nunciovy požadavky odmítl splnit a na svém odmítavém stanovisku neústupně trval. Přesvědčil se pak, co svatý Otec, co Svatá stolice dovede, když někdo odepře papežovi poslušnost, byť šlo o tak přepjaté nároky, jaké na pokladnu pražského arcibiskupství vznášel nuncius Ciriaci. Proti arcibiskupovi Kordačovi byly spuštěny v chod všechny způsoby církevního nátlaku a hrozeb, aby byl donucen odejít z pražského arcibiskupského stolce a udělal místo arcipastýři více povolnému. Jako vrcholný činitel duševního a mocenského teroru se proti Kordačovi tehdy uplatňoval i provinciál jesuitů, který měl působiště v Československu a představoval nelegitimní prodlouženou ruku Vatikánu. A tak se stalo, že z Kordače, který byl do té doby shledáván zcela zdravým a který krátce před tím vydal epištolu sociálně filosofického obsahu, že z něho byl náhle dělán člověk pokleslé duševní schopnosti a člověk debilní. S tímto odůvodněním byl také arcibiskup Kordač vyhnán z arcibiskupského paláce na Hradčanech a po odchodu ze svého úřadu byl jako vyhnanec a pensista umístěn v zámku v Panenských Břežanech. Dr. Eduard Beneš jako ministr zahraničních věcí dovolil nunciovi Ciriacimu dělat všechny tyto bezpříkladné inkvisiční surovosti proti arcibiskupu Kordačovi.

Násilné sesazení Kordače však vyvolalo pobouření ve všem duchovenstvu a toto rozhořčení bylo tak silné, že i všichni biskupové v Československu se na znamení protestu zavázali nepřijímat jmenování pražským arcibiskupem, kdyby jim bylo navrženo. Tuto svornou dohodu biskupů však pak zradil dr. Karel Kašpar, biskup královéhradecký. Kašpara lákalo nejen postavem pražského arcibiskupa jako primase, ale lákala ho i větší výnosnost pražského arcibiskupství. Avša,k pro Kašpara, někdejšího duchovního učitele ve šlechtické Strakově akademii a doktora theologie, vystudovavšího v nosticovském „Nepomucenu v Římě, bylo rozhodující, aby v kritické chvíli prokázal svoji oddanost římskému papeži Piu XI. Tento papež Pius XI. z průmyslnické milánské rodiny byl totiž profesorem Kašparovým za jeho římských studií. A Pius XI. také v odměnu za projevenou oddanost Kašparovu jmenoval jej brzy kardinálem, když byl na pražský arcibiskupský stolec dosazen místo Kordače. Smutně proslulý papežský nuncius Ciriaci se pak stal také kardinálem a jako kardinál patří dnes k nejreakčnějšímu křídlu vatikánských církevních a politických kruhů a jeho hlas byl mezi těmi šesti hlasy, které byly pri nedávné volbě papeže, jímž se pak stal Jan XXIII., odevzdány demonstrativně pro polského kardinála Wyszinského, arcibiskupa ve Varšavě.

Čsl. strana lidová se řídila vždy ve své politické činnosti intencemi Vatikánu. Jen v době Kordačovy aféry se Šrámek dostal do rozporů mezi poslušností k Vatikánu a respektováním smýšlení čsl. duchovenstva, rozhořčeného sesazením Kordače. Šrámek prý tehdy prosil Vatikán, aby dovolil Čsl. lidové

173

straně být alespoň v této věci neutrální a prosebně vzkazoval do Říma, aby papež přece pochopil, že Čsl. lidová strana je stranou československého státu a ne vatikánského státu. Za Kordače se tehdy bojovně stavěla i skupina „Čecha a dělala Šrámkovi pro jeho uhýbavé stanovisko ostré výtky.

V politickém táboře čsl. buržoasie a v koalici měšťáckých a vládně socialistických stran byl Šrámek, který byl stále ministrem a členem „pětky, vždy přesvědčeným zastáncem zásady „dohodli jsme se, že se dohodneme. Monsignore Šrámek byl na koni za vlády zelenočerné neboli celně kongruové koalice, která vládla od r. 1925 do r. 1929. A poněvadž byl Antonín Švehla později již trvale nemocen, připadlo Šrámkovi, aby jako zastupující předseda vlády se proti komunistům vytáhl o t. zv. „Rudém dni v červenci r. 1928. Šrámek se pak vychloubačně vypínal, že on „silou svojí ruky přispěl k nezdaru komunistického „Rudého dne. I toto vychloubačství jsme mu ovšem i s úroky připočetli na jeho účet, když jako vládnoucí strana jsme mu dávali pociťovat po r. 1945 vítěznou moc pracujícího lidu a když jsme s ním jako se ztroskotancem únorového reakčního puče účtovali.

Již několik let před Mnichovem r. 1938 vyvstal Šrámkovi v Čsl. lidové straně soupeř v osobě vyšehradského kanovníka a lidoveckého poslance Bohumila Staška, který se orientoval na kruhy lidovců z Čech a dělal Šrámkově moravské orientaci obtíže. Stašek byl jako politik v letech antifašistického boje vrtkavý a nevybarvený. Zatím co dlouhou dobu byl důvěrně spjat s Janem Scheinostem, se šéfredaktorem „Lidových listů, zastáncem kapitulantské politiky a pak v době německé okupace aktivistou, stalo se ve dnech Mnichova, že Stašek nám, komunistům, vzkázal, že je proti kapitulaci a že je ochoten podporovat úsilí o vytvoření „Výboru na obranu republiky, jenž měl být veden dr. Ladislavem Rašínem a jehož vytvoření prosazovali komunisté v čele se soudruhem Gottwaldem.

Také Šrámek se v kritických dnech Mnichova snažil z počátku budit dojem, zeje „tvrdohlavý, že bude klást odpor kapitulaci, ale od schválení berchtesgadenských podmínek 21. září 1938 šel Šrámek s Benešem věrně až k Mnichovu 30. září 1938. Za Benešem šel Šrámek také do londýnské emigrace.

Myslím, že bude poučné vrátit se v charakteristice buržoasních politických vůdců ještě k dru Karlu Kramářovi. O Kramářovi nutno učinit dodatečně ještě tu zmínku, že jako předseda první vlády ČSR byl v r. 1919 spolu s drem

174

Benešem jako ministrem zahraničních věcí na versailleské mírové konferenci v Paříži. Kramář se tam staral hlavně o podporu války ruské kontrarevoluce a im perialistických interventů proti sovětské moci v Rusku. Na versailleské konferenci se Kramář v úsilí o podporu imperialistické intervence v Rusku sblížil s Churchillem, který tehdy také jen myslil na to, jak by bylo možno sovětský stát na východě zardousit, dokud je mladý. V tu dobu podnikala na Ukrajině svůj nápor kontrarevoluční vojska Denikinova.

A stalo se, že Kramář opustil versailleskou mírovou konferenci a odejel z Paříže k Denikinovi, aby ho podpořil. Avšak tehdy čsl. dělnický tisk napsal, že je to dobré znamení pro bolševiky, když Kramář jede podporovat Denikina. Neboť Kramář se vždy pokládal za smolaře a říkalo se, že kam šlápne, tam sedm let tráva neroste a že komu on pomáhá, ten má svoji porážku předem zpečetěnou. A Denikinova kontrarevoluční vojska byla také silou Rudé armády rozdrcena na padrť. A rozbití Denikina bylo rozdrcením hlavních sil ruské kontrarevoluce a imperialistických interventů. Zbýval pak už jen Wrangel, kterého Rudá armáda zahnala z Krymu do moře. Než se dr. Karel Kramář v r. 1919 od Denikina vrátil do Prahy, byla zatím v jeho nepřítomnosti jeho vláda sesazena. U Kramáře to znamenalo stupňování vzteku proti Masarykovi a Benešovi, jimž Kramář vyčítal, že prý neměli ani tolik slušnosti, aby mu odstavení jeho vlády aspoň předem oznámili.

Karel Kramář byl v době první republiky vůdcem nár. dem. strany až do doby, kdy ho z vůdcovského místa jako mladší vytlačil F. X. Hodáč, do té doby generální sekretář Svazu čsl. průmyslníků a profesor národního hospodářství na vysoké technické škole. O F. X. Hodáčovi jednou Jaroslav Stránský vyprávěl, že spolu kdysi přišli z Brna do Prahy a že Hodáč byl v mládí básník a nadějný vědec, což vysvětluje, že se přiženil do rodiny známého vědce historika prof. Jaroslava Golla. V dalším vývoji se z F. X. Hodáče stal jeden z předních kapitalistických šarfmachrů, který, když jako důvěrný spolupracovník Jaroslava Preisse dostal nár. dem. stranu do rukou, vedl ji ke spojení s Národní ligou Jiřího Stříbrného a s částí Gajdovy Národní obce fašistické a k vytvoření smutně proslulého „Národního sjednocení, majícího heslo „Nic než národ. Kramář zůstával v Národním shromáždění dál jako poslanec Národního sjednocení. Vyhrazoval si vystupování zvláště v zahraničním výboru NS.

V tomto výboru jsme se často s Kramářem sráželi, když útočil proti Sovětskému svazu a když se pyšnil tím, jak podporoval ruské emigranty a bělogvardejce. V zahraničním výboru jsem se také přesvědčil o tom, jak hluboké bylo osobni a politické nepřátelství mezi Kramářem a Benešem, respektive i T. G. Masarykem. Kramář a Beneš, ačkoli seděli v zahraničním výboru blízko sebe a normálně by se na sebe musili dívat, se jeden na druhého ani nepodíval a pnrno okázale si sedali jeden k druhému zády. Beneš si dělal z Kramáře úsměšky,

175

když mluvil. A jednou se stalo, že při řeči Kramářově v zahraničním výboru mně Beneš poslal lísteček, v němž ironisoval Kramáře, jak hloupě mluví.

V zahraničním výboru Národního shromáždění jsem jednou velmi rozzlobil dra Kramáře, když jsem se na něho v řeči obrátil a sděloval mu, že za letního pobytu v Sovětském svazu, jejž jsem trávil na Krymu, mně bylo umožněno navštívit jeho někdejší přepychovou vilu na břehu moře. Řekl jsem, že mohu dr. Kramáře ujistit, že jeho vila na Krymu slouží dobrým účelům, neboť v ní tráví oddych sovětští dělničtí rekreanti nebo sovětské děti. Kramář při tom zlostí rudl, ale bylo pro něho pod jeho důstojnost, aby se na mne, komunistu a „agenta bolševické Moskvy, byť jen jediným pohledem podíval.

Bývalá Kramářova vila na Krymu je vskutku krásná. Je obklopena sadem v úpravě, jak ji Kramář určoval. Je obložena našimi šamotkami. Je stavěna velmi účelně a tak pevně, že vydržela tříleté řádění Němců na Krymu i těžké zemětřesení, jež později Krymský poloostrov postihlo. Soudruh Chruščov nám jednou řekl, že když prohlížel Kramářovu vilu, poznal ihned, že ji asi stavěli Češi, poznal to prý na pečlivém díle zručných českých řemeslníků.

O bohaté ruské ženě, která byla manželkou dra Karla Kramáře, Naděždě Kramářové, jsme se něco bližšího a něco velmi zajímavého dozvěděli teprve až po r. 1945, když nám právní zástupce soudruh dr. Zikmund Stein vyprávěl, za jakých okolností se dostal do vztahu k pozůstalosti po Naděždě Kramářové, která zemřela v r. 1936 a po niž v r. 1937 zemřel dr. Karel Kramář. Uvádím tu některé zmínky o tom z písemných údajů, jež dr. Zikmund Stein hodlal uveřejnit ve vzpomínkách na svoji činnost jako komunistického advokáta.

Ukázalo se, že dr. Karel Kramář si vzal za manželku bohatou ruskou ženu, která byla předtím již jednou vdána. Naděžda Kramářova byla totiž ve svém prvním manželství provdána za nesmírně bohatého ruského velkoobchodníka Abrikosova, majitele továren na cukrovinky „Abrikosov a synové. Tomuto Abrikosovovi náležel též lahůdkářský velkoobchod na Tverské třídě v Moskvě, dnes na Gorkého třídě, kterýžto lahůdkářský velkoobchod, přepychově vybavený, se dříve nazýval „Jelisejev a dnes je v Moskvě, v Sovětském svazu a snad v celém světě znám jako „Gastronom No 1 a je umístěn na Gorkého třídě poblíže rohu Puškinova náměstí.

Paní Naděžda Kramářova měla z prvního manželství s velkoobchodníkem Abrikosovem dva syny. Jedním z těchto synů byl nedávno zemřelý slavný sovětský učenec, profesor a akademik Abrikosov, který vedl vědecký ústav, Pathologickoanatomický institut, a v jednu dobu byl presidentem sovětské Akademie lékařských věd.

Synové Naděždy Kramářové z jejího prvního manželství zůstali v Rusku a žili tam stále od počátků Sovětského svazu, nijak nelákáni tím, že druhý manžel jejich matky, dr. Karel Kramář, byl v Československu velmi privilegovaný a velmi bohatý člověk. A své velké bohatství neměl dr. Karel Kramář po

176

svém otci, nýbrž vyženil jej právě sňatkem s paní Abrikosovovou. Kramář při sňatku s dřívější ženou ruského velkoobchodníka Abrikosova dostal věnem vskutku ohromné bohatství, zejména i velký nemovitý majetek na Krymu a mnoho jiných majetkových objektů, peněz a také akcií, zvláště i akcií papírenských a druhých závodů v Estonsku a v Lotyšsku, při čemž i Naděžda Kramářová měla svůj osobní majetek.

Toto nesmírné zbohatnutí dr. Karla Kramáře, díky sňatku s Naděždou Abrikosovovou, dalo mu možnost stát se fabrikantem a boháčem, v českých poměrech na počátku 20. století a v době před první světovou válkou takřka výjimečným. Tak mohl dr. Kramář od rodiny Grégrovy odkoupit tiskový podnik a deník „Národní listy a vlivem svých velkých peněz doprovázet svoji politickou činnost a svůj vzestup k autoritě politického vůdce někdejší mladočeské strany, později národní strany svobodomyslné. To je také vysvětlení pro mínění, jež bylo běžné v české veřejnosti a jež Kramářovi pomáhalo oproti odpůrcům a oproti druhým politickým předákům, kteří teprve ve službách buržoasie a ve své veřejné a politické činnosti často jako nepoctiví vyšinulci bohatli, totiž to mínění, tradované mnohdy i mezi pracujícími českými lidmi, že se říkalo: „Kramář je přece jen poctivější než ti druzí, poněvadž nekrade, poněvadž nemusí krást, ježto je osobně bohatý.

Kramářův knížecí život se teprve později, v několika letech před jeho smrtí, dostal do obtíží, když si Kramář dal kromě své známé vily na Mariánské baště u Hradčan postavit ve Vysokém, ve svém rodišti, rozsáhlý a výstavný zámek, který se dlouho stavěl, poněvadž Kramář neměl již dostatek pohotových prostředků pro krytí novodobých nákladů, jež vyžadovaly rozmary jeho pýchy a jeho okázalý, přepychově náročný způsob života. Zámek ve Vysokém se stavěl dlouho i proto, že jeho projektanti a stavitelé neměli zkušenosti se stavbou zámků, šlechtických sídel a Kramář se svojí ženou si žádali, že zámek má být vystavěn ve francouzskorenesančním stylu, částečně i v anglickém slohu a pokud jde hlavně o stavbu nádvoří i ve slohu ruském, ve slohu ruského Kremlu. Říkalo se, že Kramářovi ulehčoval v posledních letech nákladný jeho život dr. Jaroslav Preiss, vrchní ředitel Živnobanky, který prý dával Živnobance platit mnohé Kramářovy účty, a to prý „tajně a šetrně, aby se to Kramář nedozvěděl a při své hrdosti se neurazil.

Mnohé tyto souvislosti s bohatstvím dra Kramáře a jeho ženy Naděždy se dozvěděl náš komunistický právní zástupce dr. Zikmund Stein, když se jako právní zástupce dědických práv sovětských občanů, synů Naděždy Kramářové z jejího prvního manželství, dostal k pozůstalostním spisům zemřelých dr. Kramáře a jeho ženy. Paní Kramářová zemřela rok před drem Kramářem, a to bez zanechání posledního pořízení. K pozůstalosti po Naděždě Kramářové se přihlásil její manžel, který při sepisu úmrtního zápisu udal, že jeho manželka má v Sovětském svazu sice dvě děti, které však prý děditi nemohou,

177

poněvadž jsou sovětští občané a jako komunisté si jistě nedělají nárok na nějaký majetek. Právní zástupce dr. Kramáře při projednávání pozůstalosti po Naděždě Kramářové byl však překvapen, když tento názor opakoval a když slyšel odpověď dr. Zikmunda Steina, který jako právní zástupce synů Naděždy Kramářové, Abrikosovovů z Moskvy, prohlásil, že komunisté po dobytí moci dělnickou třídou zespolečenšťují výrobní prostředky a uskutečňují socialismus, společenské majetkové vlastnictví, avšak komunisté, pokud mají nárok na jakýkoli majetek v osobním smyslu a pokud se zvláště nějaký tento majetek nalézá ve státě, v němž neplatí socialistický právní řád, uplatňují plně své soukromoprávní nároky majetkové. A uplatňují tyto soukromoprávní nároky i pokud jde o dědictví. Dr. Zikmund Stein řekl, že komunisté zásadně uznávají t. zv. osobní vlastnictví, vztahující se na věci osobního nebo rodinného charakteru, a že tedy uznávají i dědický nárok na takový osobní majetek.

Když se pak projednávání pozůstalosti po Naděždě Kramářové vleklo a když v květnu r. 1937 zemřel její manžel, nabízel vykonavatel poslední vůle Kramářovy advokát dr. Jan Hochmann takové řešení, že by se mělo za splnění dědických nároků synů Naděždy Kramářové, Abrikosovovů v Moskvě, pokládat odepsání pozemků socialisovaných na Krymu, k čemuž dr. Jan Hochmann byl ochoten přidat část jmění paní Kramářové v Revalu, v dnešním Tallinu, v hlavním městě Estonské sovětské socialistické republiky.

Dr. Zikmund Stein, právní zástupce dědických nároků bratří Abrikosovovů z Moskvy, však na takovéto handlování a vyrovnání nepřistoupil. A pídil se po veškerém majetku, jejž zanechala zemřelá Naděžda Kramářová. A tu dr. Zikmund Stein napsal zajímavé údaje o věČech, jež při hledání jejího pozůstalého soukromého majetku zjistil. Ukázalo se, že v pozůstalosti po paní Kramářové, jejíž nádherné ruské šperky, ruské kožichy, šatstvo a druhé svršky každý třetí Pražan znal, že v její pozůstalosti zůstaly jen nějaké rozedrané šaty, roztrhané spodní prádlo, potrhané punčochy a podobné bezcenné a nicotné věci, které někdo do pozůstalosti Kramářovy ženy zřejmě po její smrti hodil, zatím co všechny cenné a pěkné věci prostě zmizely. O tom, kam cenné věci z její pozůstalosti zmizely, o tom se dr. Zikmund Stein dozvěděl až těsně před okupací, a to od straníků dr. Kramáře, zaměstnaných v „Národních listech, kteří soudruha Steina navštívili a vyprávěli mu, že jistá dáma z pražské přední buržoasní společnosti, dnes již zemřelá, nosila šperky a kožichy Naděždy Kramářové a že by o tom mohl podat vysvětlení vykonavatel poslední vůle dr. Karla Kramáře.

Soudruh dr. Zikmund Stein ve svých pamětních údajích napsal, že měl možnost si také důkladně pročíst znění poslední vůle dra Kramáře. Napsal, že kromě několika nezajímavých odkazů obsahovala poslední vůle dra Karla Kramáře přání, aby se jeho vila na Mariánské baště stala museem, věnovaným ukázce památek na jeho politickou činnost, na jeho národně slovanskou čin

178

nost, na jeho vztahy k ruské bělogvardějské emigraci, na jeho boj proti _v, tům a bolševikům atd. a aby jeho vila na Mariánské baště byla museem, Jchovávajícím památky na činnost dra Karla Kramáře jako vůdce Národnístrany svobodomyslné, na jeho vnitřní boje v národě, na jeho spory s T. G. Masarykem a Benešem a na léta jeho činnosti v době RakouskoUherska. A dr Karel Kramář ve své poslední vůli vyjádřil přání, aby jeho zámek ve Vysokém na Pojizersku byl přeměněn v ozdravovnu pro novináře, avšak výslovně s tou podmínkou, že do této ozdravovny nesmí být nikdy přijat redaktor „Rudého práva nebo jiného komunistického listu.

Všechny ty záležitosti, týkající se pozůstalosti po Naděždě Kramářové, staly se bezpředmětné v pozdějším vývoji, kdy v sovětských socialistických pobaltských republikách byl všechen výrobní majetek zesocialisován včetně průmyslových podniků a závodů, na jejichž vlastnění byla účastná i Naděžda Kramářová a kdy se i v naší republice uskutečnily znárodňovací socialistické akty.

Národním majetkem se stala i vila dr. Kramáře na Mariánské baště u Hradčan, když se již dávno socialistickým majetkem stala jeho přepychová vila na Krymu. Kramářová vila v Praze, postavená na tak výjimečném místě a skýtající krásnou vyhlídku na naši Prahu, slouží dnes k ubytování našich mimořádně vzácných hostů stranických a státních. Jako první, mimořádně vzácný host byl v Kramářové vile ubytován soudruh Nikita Sergejevič Chruščov, když vedl delegaci KSSS na X. sjezdu KSČ v r. 1954. Tehdy soudruh Chruščov řekl, že by se asi dr. Karel Kramář v hrobě obrátil, kdyby věděl, že v jeho vile v Praze jsou ubytováni představitelé strany bolševiků, Leninovy strany, Komunistické strany Sovětského svazu, a že tu jsou ubytováni jako hosté Komunistické strany Československa, dospěvši též k svému vítězství a představující dnes vedoucí sílu Československé republiky jako republiky lidově demokratické a socialistické. A Kramářův zámek ve Vysokém se po r. 1954 stal rekreačním zámkem, zotavovnou Revolučního odborového hnutí, která nese jméno Zdeňka Fierlingera a v níž pobývají i redaktoři „Rudého práva a druzí komunističtí novináři.

Své zvláštní postavení v českém politickém životě měla se svými novinářskými a vydavatelskými podniky brněnská rodina Stránských. Jsou známi dr. Adolf Stránský a dr. Jaroslav Stránský. Starý dr. Adolf Stránský, před

179

první světovou válkou poslanec rakouské říšské rady, byl vůdcem lidovopokrokové strany, která působila na Moravě. Vyznačovala se v nacionálním smyslu radikalismem. A pověst pokrokovou si lehce získávala v moravském politickém prostředí, v němž měl svůj velký vliv klerikalismus.

Ovšem hlavním nástrojem politického vlivu rodiny Stránských byl deník „Lidové noviny, vycházející v Brně. Starý Adolf Stránský se nerozpakoval v zájmu přitažlivosti „Lidových novin získat za jejich spolupracovníky vynikající literáty a intelektuály, i když názorově vyznávali i anarchismus. Do „Lidových novin před první světovou válkou pravidelně přispíval S. K. Neumann v éře své tvůrčí činnosti, jejímž velkým plodem byla „Kniha lesů, vod a strání. Do „Lidových novin pravidelně tehdy přispíval Jiří Mahen. A jejich redaktory byli Rudolf Těsnohlídek, K. Z. Klíma a pod.

„Lidové noviny používaly ve všech svých rubrikách spolupráce předních měsťáckých odborníků. A přes to, že takováto sestava redakce „Lidových novin byla velmi nákladná, Adolf Stránský a pak Jaroslav Stránský tyto investice rádi hradili, poněvadž se jim komerčně i politicky vyplácely. Jako moravský list „Lidové noviny získaly ke spolupráci na př. i hudebního skladatele Leoše Janáčka a propagace jeho geniálního hudebního díla se „Lidovým novinám také vyplatila. Měly na propagaci Janáčkova díla téměř monopol, kterého „Lidové noviny dovedly využít i politicky. Často připomínáme, že bylili jsme my, komunisté, v minulosti někdy zdrženliví v poměru k Janáčkovi, tak nikoli proto, že bychom neuznávali velikost jeho díla, nýbrž proto, že se nám příčilo, jak „Lidové noviny a vůbec rodina Stránských zneužívaly Janáčkova díla ke své politické reklamě. A politická reklama „Lidových novin měla vždy příchuť protikomunistickou.

Je známo, že Adolf Stránský byl v Kramářové vládě ministrem průmyslu, byl předsedou správní rady Pražské železářské společnosti. Po jeho smrti vstoupil podle dynastické posloupnosti v čelo všech podniků Stránského rodiny dr. Jaroslav Stránský. Ten zařídil vydávání „Lidových novin v Praze; vykoupil nakladatelství Borového a pak nakladatelství Topičovo na Národní třídě v Praze se všemi jejich domy a i přilehlými objekty, jako je na př. velký nárožní dům, v němž má dnes Svaz čsl. spisovatelů svůj klub. A i když Jaroslav Stránský prodělával všelijaké stranickopolitické metamorfosy, nechával vždy „Lidové noviny a druhé své ediční podniky mimo stranu, ke které patřil, a ponechával si pro sebe disponování jimi, aby mohl těchto nástrojů používat podle vyšších politických potřeb čsl. buržoasie. A aby mohl pohotově sloužit zvláště intencím politické kamarily „Hradu. Jaroslav Stránský učinil stálým spolupracovníkem „Lidových novin spisovatele Karla Čapka, jejich zahraničně politickým redaktorem dr. Huberta Ripku a jejich šéfredaktorem Eduarda Basse a po něm Ferdinanda Peroutku. Pokud šlo o politické stranictví dra Jaroslava Stránského, bylo tomu tak,

180

že nejprve byl národním demokratem, pak se pokusil etablovat svoji vlastní stranu „Národní stranu práce a posléze se stal předákem nár. soc. strany v době, kdy už se nár. soc. strana přeměnila z Klofáčovy strany v Benešovu stranu. Poslancem nebyl Jaroslav Stránský zvolen nikdy v prvním skrutiniu, nýbrž vždy až ve druhém skrutiniu. Podobně jako prof. Engliš měl i Jaroslav Stránský nejtěsnější spojení s Baťou ve Zlíně. A proto vždy kandidoval v uherskohradišťské volební župě, při čemž Baťa mu při volbách všemožně pomáhal mobilisací svých zlínských robotů.

Pokud jsem se již zmínil o Ferdinandu Peroutkovi, chci uvésti, že se po několik prvních let republiky nabízel různým kupcům na prodej jako t.zv. „žurnalistický fenomén, až si ho najal v r. 1923 cukrovarnický kartel, který v podobě „Tribuny zkusil u nás vydávat deník jakéhosi anglického liberálního stylu. Ferdinand Peroutka, napodobující anglického spisovatele Chestertona, se stal šéfredaktorem „Tribuny, nabral do její redakce různé psavce, ale ukázalo se, že květině liberalismu anglického stylu se v našem prostředí nedaří. I když jako „Tribuna byla zalévána velkým přítokem peněz z cukrovarnického kartelu. Cukrovarnický kartel vystoupil tehdy do popředí jako ovlivňovatel politického života v souvislosti s tím, že jeho činitelé, t. zv. „bratří Heidlerové, dr. Gustav Heidler a dr. Ferdinand Heidler, se stali na určitou dobu ministry a zvířili kolem sebe přechodně vodu, snažíce se zaimponovat svými novými způsoby spojování velkokapitalistických zájmů s uplatňováním politického vlivu.

Cukrovarnická „Tribuna přestala však brzy vycházet, a tak se Ferdinand Peroutka ocitl opět bez uplatnění. V této době své nezaměstnanosti se Ferdinand Peroutka sblížil s drem Klepetářem, známým z procesu s vrahy Vórosmartyové, a napsal předmluvu ke Klepetářově knížce o nevěstincích a různých druhých podnicích s červenou svítilnou. Teprve později byl Ferdinand Peroutka definitivně vykoupen Jaroslavem Stránským pro „Lidové noviny, do jejichž pondělníku psal pravidelně úvodníky.

Hlavní zaměstnání však Ferdinand Peroutka nalezl v tom, že před válkou vydával týdeník „Přítomnost. Jako vydavatel a hlavní redaktor „Přítomnosti viděl Ferdinand Peroutka své poslání v tom: „dělat škodnou v revíru levice, jak se o této činnosti vyjádřil dnešní emigrantský druh Ferdinanda Peroutky — Julius Firth. Peroutka se specialisoval na všemožně podlé invektivy proti komunistům. Jako svých spolupracovníků při tom používal trockistů, různých odpadlíků od komunistického hnutí, renegátů a zrádců, kteří si neodpustili blýsknout se svými stylistickými výplody ve službách nejhorších nepřátel dělnického hnutí a nejhorších nepřátel Sovětského svazu.

Protikomunistická zavilá zášť, to byla profese Ferdinanda Peroutky. To byla jeho výchova inteligence v masarykovském „demokratickém a pokrokovém duchu. To byla jeho ctižádost v době před válkou, když již Hitler vládl

181

v Německu a když již vztahoval své pařáty na československo, aby je zardousil. Často, i při vzpomínce na předválečnou novinářskou a publicistickou činnost Karla Čapka, říkáme, že neodpustitelným hříchem těchto lidí bylo, že svoji palbu v novinách a v publikacích zaměřovali doleva, jako by nezávislosti a existenci ČSR bylo hrozilo nebezpečí zleva, od komunistů a od Sovětského svazu.

A zatím strašný netvor, zardousivší pak Čsl. republiku, přišel zprava v podobě Hitlera, v podobě fašismu. Doprava ovšem ti „lidovkáři svou palbu nezaměřovali. Nebo to učinili až příliš pozdě jako Karel Čapek. Ten si až v r. 1935 uvědomoval, že strašné nebezpečí pro republiku přichází zprava, od fašismu. A proto rychle psal „Válku s mloky, „Bílou nemoc, „Matku, aby také ulevil svému svědomí. Fašismus byl však již v nástupu a po Hitlerově náporu proti naší republice v r. 1938 se Karel Čapek stal v druhé Beranově republice jednou z prvých tragických obětí surového fašismu, jehož tlak jemná duše Karla Čapka nevydržela. A bratr Karla Čapka, spisovatel a malíř Josef Čapek, byl nacistickými vrahy umořen jako vězeň koncentračního tábora.

Vždy jsme říkali, že případ Karla Čapka je pro nás bolestný.Vždy jsme ctili jeho velké slovesné umění, vždy jsme obdivovali jeho dramatická díla, vždy jsme cítili blízkost ke Karlu čápkovi. Avšak což jsme mohli tento obdiv vyjádřit, když jsme si pomyslili, že Karel Čapek svým pérem, pérem t. zv. duchaplného novináře, pérem ironika, podporuje režim, který nás, komunisty, dával do žaláře jako „velezrádce, ačkoli jsme jediní včas volali k boji na obranu republiky ohrožené Hitlerem. Což se Karel Čapek ve svých článcích v „Lidových novinách tak sarkasticky neposmíval nám, komunistům, když jsme se s policií rvali jako obhájci chudých, ponížených a urážených? Jak často Karel Čapek ironisoval naši lásku a oddanost Sovětskému svazu, jak se vždy vysmíval tomu, že mluvíme o daleké Číně. A jak při obdivu k T. G. Masarykovi a Benešovi neměl přívětivého a uctivého slova ani pro soudruha Gottwalda, ani pro soudruha Zápotockého.

Mezi námi a Karlem Čapkem byla propast plná hořkosti. Dějinný vývoj rozhodl, že jsme měli pravdu my, komunisté. A hořkost, i když nebyla zapomenuta, oslábla. My jsme dnes rádi, že můžeme vyzdvihovat veliké dílo Karla Čapka jako spisovatele a že se můžeme nyní starat o úpravu musea Karla Čapka a Josefa Čapka ve Svatoňovicích, v jejich rodišti.

Avšak tím hlubší odpor pociťujeme, když pomyslíme na to, jak končí svoji životní činnost na př. Ferdinand Peroutka. Končí ji jako zvlášť honorovaný služebník amerických imperialistů, jako chráněnec západoněmeckých militaristů a revanšistů, jako vlastizrádce spadnuvší na nejhlubší dno. Mohloli to někoho překvapit, nemohlo to překvapit ty komunisty, kteří spolu s Ferdi

182

nandem Peroutkou byli v koncentračním táboře. Ti vždy líčili nejen byl Ferdinand Peroutka jako vězeň vnitřně rozvrácený, zlomený ve svévT k životu, nemohoucí ve všem, i v péči o tělesnou čistotu, ale jak i v koncentrák ním táboře zůstal zavilým nepřítelem komunistů, jak dával přednost vítězství hitlerovského Německa před vítězstvím Sovětského svazu, i když přinášel svobodu zmučené vlasti. Upadnout co nejníže do hanby zrady a končit život spolu s kapitalismem, v tom viděl Ferdinand Peroutka svoji osobní sudbu kterou naplnil útěkem do emigrace na Západ a svojí publicistickou činností za jidášských 30 stříbrných. Je jistě poučné vidět, jak v soumraku kapitalismu žalostně končí demoralisovaní dekadenti nihilistického typu, typu Ferdinanda Peroutky. Zatím co naše slunce, slunce vítězného socialismu a komunismu, vzchází stále výš a ukazuje nám naši světlou, naši krásnou budoucnost.

Zatím co v českých zemích mělo fašistické hnutí povahu nacionálního fašismu, mělo na Slovensku povahu klerofašismu, vyznávajícího program slovenského autonomismu a separatismu. Vyplynulo to z té skutečnosti, že reakční síly na Slovensku měly svůj základ ve vlivu katolické církve, což bylo podmíněno okolnostmi historického vývoje. Bylo to podmíněno tím, že Slovensko bylo po tisíc let utlačováno v rámci uherského království, ve kterém i v nové době jako v agrární zemi hrála katolická církev úlohu hlavního pomocníka při sociálním a nacionálním útlaku, prováděném maďarskými magnáty, maďarskými grófy, maďarskými latifundisty a velkostatkáři.

Spolu s osvobozením slovenského území v r. 1918 a jeho včleněním do teritoria ČSR přešel na Slovensku do naší republiky rozsáhlý aparát ideologické a politické moci katolické církve. Duch slovenského katolicismu byl již pro svoji maďarskou tradici hluboce reakčm a typicky papeženský. Neboť rakouskouherský mocnář si říkal „císař rakouský a apoštolský král uherský, čímž byly vyjádřeny ty nejužší vztahy Uher k Vatikánu. Duch slovenského katolicismu byl pro svoji maďarskou tradici zároveň cizácký, maďarónský. A když se v letech Čsl. republiky katolicismus na Slovensku „poslovenštil, přeměnil se jeho madarónský duch v ducha reakčního autonomismu a separatismu, v pěstování nepřátelské zaujatosti proti českému národu, i pro jeho husitskou, protipapežskou tradici.

Na Slovensku již v době maďarské nadvlády hráli svoji úlohu nejen

183

v náboženském životě, ale i v národním životě evangelíci, vyznavači luteránského nebo kalvínského vyznání. Bylo to dědictví z doby bojů s protireformací a projevila se v tom živoucí síla vlivů vztahujících se až k době, kdy se část husitských vojsk zvaných „bratříci a přivedených z českých zemí Janem Jiskrou z Brandýsa usadila na Slovensku. Po husitských „bratřících přišli ve styk se Slovenskem z českých zemí i hlasatelé českobratrské víry, bojovníci Jednoty bratrské, jejíž největší duch Jan Amos Komenský působil i na Slovensku. Čeští bratří, čeští evangelíci, přišedší na Slovensko, se zasloužili o to, že na Slovensku se i v době nejkrutějšího feudálního útlaku udržovala a rozvíjela národní slovenská vzdělanost, neboť až do r. 1853, do roku vyhlášení samostatného slovenského národního jazyka spisovného, bylo na Slovensku jako spisovného jazyka používáno češtiny v podobě češtiny Kralické bible. Po linii evangelického vyznám a po linii bratrské součinnosti Čechů a Slováků měl k Slovensku úzký vztah i František Palacký, který studoval na evangelickém lyceu v Bratislavě, vedeném později Ludevítem Štúrem.

Na Slovensku bylo tomu tak, že se v tradičních slovenských evangelických rodinách většinou líhla slovenská buržoasie, která se po slovenském obrození hlásila v 19. století pod národním praporem ke své úloze. Ani slovenská buržoasie nezaujala posici nějakého revolučního boje proti maďarské feudální moci. A podobně, jako se to stalo v českých zemích, tak i na Slovensku slovenská buržoasie spolu s příchodem epochy imperialismu nastoupila cestu soužití, spolupráce a srůstu s maďarskou buržoasií v rámci uherského království a v rámci rakouskouherské říše. Tak, jako od počátku 20. století ďr. Kramář v čele české buržoasie ďělal t. zv. positivní politiku, tak můžeme říci, že to byl na Slovensku ďr. Milan Hoďža, který za slovenskou buržoasii byl representantem positivní politiky v poměru k Buďapešti a Víďni, v poměru k rakouskouherské říši. Milan Hodža byl, jak známo, tehdy i později vždy zastáncem koncepce podunajského soustátí, při čemž jeho myšlenkou bylo: určit Slovensku jako směr tíhnutí k Dunaji a nikoli k českým zemím, nikoli ku Praze. Na deklinaci Slovenska k Dunaji Milan Hodža zakládal snahu o silnější národní postavení Slovenska.

Oportunistická politika slovenské buržoasie v poměru k Budapešti a v poměru k rakouskouherské říši měla ovšem v národním smyslu dalekoosudnější následky, než jaké mohla mít v českých zemích Kramářova positivní politika. A to proto, že se prováděla za situace, kdy budapešťské vlády stupňovaly na Slovensku do nejsurovějších forem násilnou maďarisaci. Kďyž vezmeme, jak nadějně ještě vyhlížel slovenský národní život v 19. století, v jeho šedesátých letech, v době svatomartinského memoranda r. 1863; a když vezmeme, že téměř do konce 19. století byly na př. Košice ještě slovenské, a srovnáme s tím stav na Slovensku po Apponyiových maďarisačních zákonech, tak uvidíme, jaké strašné dílo svojí násilnou maďarisační politikou na Slovensku vykonala

184

budapeštská grófská vláda, vůči které Milan Hodža projevoval oportunistickou ústupnost a t. zv. velkorysou loyalitu rakouskouherského ducha. Evangelictví, vydávané za národní obranu Slováků, neznamenalo nro budapeštskou vládu naprosto žádnou překážku v její snaze o vyhlazení Slováků a pomaďarštění Slovenska. Evangelíkem byl Milan Hodža stejně iako Blaho, stejně jako Dula, Rázus atd. Evangelíkem byl však také hrabě Štěpán Tisza, již z doby před vypuknutím války r. 1914 známý diktátorský předseda budapeštské královské vlády, který vždy sledoval jako cíl učinit z Uher mocného činitele rakouskouherského imperialismu. Přitom Štěpán Tisza měl ten tajný záměr, aby se velkoněmecký imperialismus, ztělesněný v císaři Vilému II., stal plně pánem i nad rakouským Předlitavskem, nad Vídní a aby se velkoněmecký imperialismus a tiszovský uherský imperialismus dělily ve střední Evropě o pásma moci, při čemž by uherskému imperialismu připadlo šířit svoji moc ve směru k Balkánu, ve směru k Rumunsku, ve směru k jihu Ruska a přes Chorvatsko, přes Bosnu a Hercegovinu k Adriatickému moři. Proto byl maďarský admirál Miklos Horthy jako velitel křižníku „Navarra a jako admirál adriatického rakouskouherského loďstva, proto byl tehdy tak záměrně popularisován, aby později v r. 1919 byla jeho osobnost vyhlédnuta a povolána ke ztělesnění krvavé fašistické diktatury v Maďarsku.

Když Štěpán Tisza, stejně jako Apponyi, stejně jako Andrassy, stejně jako Zichy, Czaky, Esterházy, Pálfy atd. sledovali takovéto velkomadarské imperialistické cíle, nerozpakovali se přes žaloby Bjórna Bjórnsona a Scota Viatora provádět na Slovensku bezohledně surovou madarisační, vyhlazovací politiku proti Slovákům.

Pravda je, že slovenská buržoasie ať evangelická nebo katolická nebyla schopna při své oportunistické politice učinit něco v národní obraně Slováků proti násilné maďarisaci a proti násilnému vyhlazování. Katolická církev na Slovensku, která podléhala ostřihomskému maďarskému primasarcibiskupovi,

byla naopak nejpovolnějším nástrojem této maďarisace. Její slovenští kněží se odrozovali a maďarisovali. Na př. Josef Tiso byl před r. 1918 maďarským knězem.

Aby po uzavírání slovenských škol a všeobecném zavádění maďarských škol zasáhla i poslední místa, kde se slovenský jazyk udržoval ještě v podobě kázání slova božího, podnikla madarisační bestie útoky i proti kostelíčkům v slovenských vsích. Slovenský lid se tomu bránil. Příkladem toho byla střelba v Černové r. 1909, kdy maďarští četníci stříleli do slovenských lidí bránících kostel, v němž Andrej Hlinka kázal slovensky. To učinilo již před válkou Andreje Hlinku národním mučedníkem a národním hrdinou přesto, že Andrej Hlinka se jako kněz nakonec podrobil diktátu svého maďarského biskupa, hraběte Pálfyho.

Historicky je pravdou, že slovenská buržoasie ať evangelického nebo katolického vyznání celou věc slovenského národa za maďarské nadvlády

185

naprosto prohrála a přivedla slovenský národ k tomu stavu, že v r. 1918 byl vskutku před zánikem.

Historicky je pravdou, že pro Slováky jako národ znamenala spásu před zánikem Velká říjnová socialistická revoluce a její dílo, vznik Československé republiky v r. 1918. Když si to připomeneme, uvědomíme si ještě hlouběji, jak strašlivým zločinem pak bylo, že slovenský autonomismus a separatismus napomáhal v r. 1938 rozbití ČSR a že t. zv. samostatný slovenský stát, představovaný luďáky, vedl spolu s velkoněmeckým imperialismem, spolu s hitlerovským Německem válku proti Sovětskému svazu.

Vinu na tom, že se věci mohly takto na Slovensku během 20 let ČSR vyvinout, vinu na tom nese československá buržoasie a její odpovědní činitelé v čele s T. G. Masarykem a Benešem. Jejich koncepce „čechoslovakismu byla krajně osudná. Tato koncepce znamenala, že Slováci nebyli v Čsl. republice uznáni za nacionálně svébytný národ, nýbrž že se vykonstruoval uměle pojem t. zv. jednotného československého národa v tom smyslu, že prý Slováci jsou Češi mluvící slovenským nářečím. Tato koncepce byla koncepcí imperialistickou, koncepcí preference Čechů a ponižování Slováků, což vedlo Slováky k nacionální obraně, nabývající protičeského charakteru. Přirozeně, za tuto koncepci t. zv. čechoslovakismu nebyl nikdy odpověden český lid, nýbrž byla za ni odpovědna jen a jen česká buržoasie a byli za ni odpovědni konkrétně Masaryk a Beneš.

Pátrámeli po okamžiku zrodu koncepce „čechoslovakismu, dojdeme k versailleské mírové konferenci r. 1919. Když se na versailleské mírové konferenci určovala teritoriální a mocenská struktura Československa a když se do rámce teritoria ČSR vměstnávaly různé národnostní složky včetně Ukrajinců ze Zakarpatské Ukrajiny, ukázalo se, že by ČSR byla národnostně složena tak, že by v 13 a půl milionovém státě vedle 7 milionů Čechů bylo 2 a čtvrt milionu Slováků, 3 miliony sudetských Němců, asi 600.000 Maďarů, 450.000 Ukrajinců, asi 70.000 Poláků. Neboli: Češi jako vládnoucí národ by byli představovali svým počtem jen polovinu obyvatelstva republiky. A v této chvíli se na versailleské mírové konferenci zrodila Masarykova a Benešova koncepce „čechoslovakismu, koncepce t. zv. jednotného československého národa. Tato koncepce vzešla z výpočtu, že přidajíli se k 7 milionům Čechů přes 2 miliony Slováků a utvoříli se t. zv. jednotný československý národ, bude mít tento národ 9 milionů lidí, tedy dvě třetiny obyvatel Čsl. republiky, a tak bude uměle opodstatněno vládnoucí postavení Čechů v ČSR.

Přijetí této koncepce ovšem znamenalo, že Masaryk a Beneš musili pošlapat všechny úmluvy, jež byly uzavřeny v době války ve spojení s národně osvobozovacím bojem a jež spočívaly na předpokladu, že Češi a Slováci, osvobodivše se z jařma rakouskouherské monarchie, budou spolu žít v ČSR jako v jednotném státě nacionálně svébytně, že budou spolu žít ve stejném postavení, vskutku

186

jako bratři, vzájemně se milující, a ne tak, aby Češi jako národ počtem větší utiskovali Slováky, nýbrž že skutečné bratrství Čechů a Slováků musí být tmelem nerozborné státní jednoty ČSR.

 

Masaryk a Beneš věrolomně pošlapali všechny tyto úmluvy založené na dobrovolné dohodě mezi Čechy a Slováky. Masaryk a Beneš jako představitelé české buržoasie vyhlásili neplatnost svatomartinské deklarace z 30 října r 1918 T. G.Masaryk pak zapřel i platnost t. zv. pittsburské dohody, kterou v Americe za války podepsal se zástupci amerických Slováků. Tyto věrolomné činy Masaryka a Beneše pobouřily hluboce všechny Slováky, a tak hned od počátku republiky namísto bratrství vnesly mezi Čechy a Slováky nesvornost a nevraživost.

I tu bylo patrno, jak se intence 28. října 1918 a 30. října 1918 jako intence národně revolučního hnutí čsl. lidu dostaly do rozporu s intencemi Masaryka a Beneše, jež již v době versailleské mírové konference r. 1919 spojovaly s imperialistickými západními mocnostmi postavení národů Československa a osudy ČSR. Je známo, že po ustavení Čsl. republiky v říjnu 1918 byl dr. Vávro Šrobár, „muž 28. října, jako Slovák jmenován ministrem s plnou mocí pro Slovensko. V této své íunkci dr. Vávro Šrobár předsedal kolegiu zplnomocněných zástupců ústředních pražských ministerstev, takže spolu s nimi řídil výkon státní moci a státní správy na Slovensku. Byl to jakýsi náběh k vytvoření pověřenců pro Slovensko v čele s drem Vávro Šrobárem. Když krátce nato již zvítězila Masarykova a Benešova čechoslovakistická koncepce, všecky takovéto náběhy k uznání nacionálních svébytných práv Slováků přestaly.

Čechoslovakistická politika, za kterou jsou historicky odpovědni Masaryk a Beneš, byla politikou způsobivší strašlivé škody republice a ohrožující její existenci přímo v kořenech. Tato politika byla dílem zaslepenosti a zpupnosti se strany české buržoasie, která z pocitů nacionálního vzestupu českého národa v r. 1918, z pocitů početní převahy Čechů oproti Slovákům, z pocitů jejich větší vyspělosti oproti Slovákům, z pocitů jejich převažující hospodářské síly a z pocitů jejich vyšší kulturní úrovně — vytvořila český imperialismus, systém nadřazenosti Čechů oproti Slovákům a systém nacionálního útlaku Slováků.

A tato politika byla nejvýš krátkozrakou politikou. Krátkozrakým byl postup české buržoasie, když již v r. 1919 přikročila k nacionální persekuci proti Slovákům. Řekl jsem na sjezdu Komunistické strany Slovenska, že jsem byl náhodou v r. 1919 přítomen jako posluchač na galerii Prozatímního národního shromáždění té jeho schůzi, na níž byl poslanec Andrej Hlinka vydáván k trestnímu stíhání pro svoji cestu do Paříže, kam jel, aby na versailleské konferenci při určování mocenské struktury ČSR zastával požadavky Slováku. Andrej Hlinka byl pak zatčen a žalařován ve věznici v Mírově na Moravě. Tak Masaryk a Beneš přispěli k tomu, že Andrej Hlinka se pak s popularitou mučedníka a národního bojovníka mohl postavit v čelo reakčně katolického

187

slovenského autonomismu a separatismu. Přitom bylo známo, že Andrej Hlinka před válkou jako mučedník střelby v Černové r. 1909 jezdil po českých zemích spolu s drem Aloisem Kolískem a byl všude zdraven jako čechofil a jako propagátor bratrství mezi Čechy a Slováky.

Jest jasno, že česká buržoasie, T. G. Masaryk a Beneš by byli nemohli provádět svoji čechoslovakistickou politiku, kdyby na Slovensku nebyli pro tuto politiku nalezli oporu. Oporu nalezli. A hlavní oporu nalezli v Čsl. agrární straně, jejímiž organisátory a nejvlivnějšími vůdčími činiteli se na Slovensku stali lidé z tradičních slovenských evangelických rodin, kteří před válkou neměli nic společného s agrární politikou, ale kteří pokládali za výhodné zpachtovat si po r. 1918 slovenské zastupitelství Čsl. agrární strany, která měla předurčeno být vedoucí buržoasní stranou v ČSR. Byli to Milan Hodža, Pavel Blaho, Kornel Stodola, Antonín Štefánek, později Ján Ursíny,Ján Lichner aj. Milan Hodža zvlášť dělal v republice velkou kariéru. Byl mnohokráte ministrem za agrární stranu a v r. 1935 se stal předsedou vlády, jímž zůstal až do dnů Mnichova r. 1938.

Patřil k těm čsl. politickým činitelům, kteří v pozadí pracovali ke kapitulaci před Hitlerem. Vedl jednání s Runcimanem na počátku září r. 1938, vedl různá podezřelá jednání s henleinovci a v kritických dnech před Mnichovem spřádal různé pletichy s činiteli západních mocností, zvláště s Bonnetem. Nutno podotknouti, že tyto Hodžovy pletichy ze dnů před Mnichovem r. 1938 nebyly dosud osvětleny. Po přijetí berchtesgadenských podmínek 21. září r. 1938 byla Hodžova vláda naším lidem smetena. Hodža podobně jako Beran, Malypetr a druzí původci kapitulantské politiky se v posledních dnech září 1938 navenek mnoho neukazovali, poněvadž řízení vlády ve smyslu ústavy vzal tehdy do rukou sám dr. Beneš, jako president republiky, který pak vykonal tu nejhorší práci a vzal si na svědomí kapitulaci 30. září 1938.

Čechoslovakistickou politiku na Slovensku dělala také Čsl. sociální demokracie, jejímiž hlavními činiteli na Slovensku byli dr. Ivan Dérer, dr. Ivan Markovič, Ján Bečko atd. Za nár. dem. stranu dělal na Slovensku čechoslovakistickou politiku dr. Ivánka. Za Čsl. lidovou stranu dr. Mičura. A za nár. soc. stranu se v duchu čechoslovakismu exponovali na Slovensku dr. Igor Hrušovský a spisovatel E. B. Lukáč.

KSČ se po své bolševisaci vždy zásadně stavěla proti čechoslovakistické politice a uznávala, vždy nacionální svébytnost Slováků jako národa. Naše strana bojovala proti všem íormám nacionálního útlaku Slováků, proti jejich nacionálnímu ponižování, proti hospodářskému vykořisťování Slovenska a zbídačování slovenského pracujícího lidu českým kapitálem. A naše strana odmítla co nejostřeji dosazování českého potlačovacího aparátu na Slovensku. Tuto správnou linii, leninskou linii KSč, v národnostní otázce prosazoval důsledně soudruh Klement Gottwald, který od r. 1921 pracoval ve hnutí na Slovensku, stal se vedoucím redaktorem „Pravdy, byl pak zvolen do vedoucích orgánů

188

strany na Slovensku a přes Slovensko pak přišel v r. 1925 do ÚV KSČ do politbyra ÚV KSČ a po V. sjezdu KSČ r. 1929 do čela KSČ. Činnost strany na Slovensku pak vedli soudruzi Široký, Bacílek, Ďuriš, Zupka, Kubač, Benada, Major, Valo, Steiner, David, Maurer atd.

Česká buržoasie a její pražská vláda zasahovala na Slovensku tak, že svými činy uváděla slovenský lid často v živelný hněv, čehož využíval slovenský autonomismus a separatismus. Jako údery do tváře slovenského lidu působily takové činy, jako bylo vystoupení předsedy vlády Jana Malypetra v Nitře r. 1933, kde vyčítal, co se na Slovensko z Prahy doplácí. Pro Slováky bylo urážejícím aktem, když při uzákonění systému zemských správ byl v Bratislavě zřízen zemský úřad, v němž rozhodující místo zaujali čeští administrativní, právní a policejní úředníci. Na Slovensku bylo tak všemi způsoby napomáháno tomu, aby hnutí slovenského autonomismu a separatismu nabývalo na síle při čemž proti jeho reakčnim snahám vystupovali vpravdě jen komunisté.

Politický vývoj slovenské ludové strany, vedené Andrejem Hlinkou, měl momenty, dokazující, že přes všechny protičeské šovinistické štvanice dovedla slovenská ludácká reakce prokázat solidaritu s českou buržoasií v reakčních třídních zájmech, v obraně kapitalismu, při potlačování bojovného hnutí dělnictva a v boji proti komunismu, v nepřátelství proti Sovětskému svazu. Jak známo, po volbách do čsl. Národního shromáždění v r. 1925 byla v republice dosazena k moci ještě vláda, složená ze zástupců měšťáckých stran a vládně socialistických stran. V r. 1926 sestavil však Antonín Švehla vládu, složenou ze zástupců čsl. strany agrární, lidové, nár. dem., živnostenské a spolu s nimi ze zástupců strany německých agrárníků a německé křesťanskosociální strany a později i zástupců slovenské ludové strany. Byla to vláda t. zv. černozelené koalice, která se také nazývala koalicí celně kongruovou. Byla to vláda brutálního prosazování třídních kapitalistických zájmů, vláda uskutečňující požadavky agrární a klerikami reakce; byla to vláda soustavného tažení proti sociálním právům dělnictva, vláda zhoršování sociálního pojištění a vláda vypjatých štvanic proti Sovětskému svazu. Byla to vláda, která si vzala na svůj štít svatováclavskou tradici, při čemž ve spojení s oslavou millennia smrti sv. Václava byl v r. 1929 v Praze vztyčen vedle Strahovského kláštera veliký kříž, který v modrém světle v noci po léta svítil nad Prahou.

Zajímavé bylo, že do vlády černozelené koalice, do vlády měšťáckých stran, vstoupil za ludaky Josef Tiso, který byl již tehdy všeobecně pokládán za oportunistického prodejného politika, jdoucího za dosažením mocenské funkce a nejvíce přístupného úplatkům. Slovenská ludová strana byla účastná na pražské měšťácké vládě do r. 1928. Čsl. buržoasie, vidoucí již přízrak nadcházející hospodářské krize, pokládala za nutné povolat po parlamentních volbách r. 1929 k moci opět vládu měšťáckosocialistické koalice, v níž vládním socialistickým stranám, včetně německé sociální demokracie, a jejich ministrům

189

Meissnerovi, Dérerovi, Frankemu, Tučnému, Czechovi atd. připadlo držet zbídačované dělnictvo a pracující lid pevně v řetězech a střílením do nezaměstnaných a rozpoutáním persekuce zastrašovat bojovné hnutí dělnictva.

Spolu s tím, jak se v Německu blížil Hitler k moci, začala slovenská ludová strana stupňovat nápor slovenského autonomismu a separatismu. Tehdy v r. 1932 se konal t. zv. trenčanskoteplický sjezd mladé slovenské generace. Konal se jako sjezd zástupců luďácké mládeže, kterou zastupovali Šaňo Mach, Tido Gašpar, Milo Urban atd., a jako sjezd zástupců agrární mládeže, kterou zastupovali dr. Ruman, dr. Imrich Karvaš, inž. Petr Zaťko atd. A k účasti na tomto sjezdu se připojila skupina „Davu, skupina mladých komunistických intelektuálů, kterou zastupovali Clementis, Novomeský, Okáli, Poničan atd. Na trenčanskoteplický sjezd byli pozváni představitelé politických stran, z nichž se dostavili Milan Hodža, Antonín Štefánek, Ferdiš Juriga a j.; za KSČ jsem byl já vyslán na trenčanskoteplický sjezd. Mé vystoupení dopadlo tak, že jsem byl na sjezdu ukřičen a že mně bylo vzato slovo. Proti štvanicím autonomistické mládeže se mne k mému překvapení ujal jako jediný Ferdiš Juriga. A na ulici mne chránili mladí dělníci a studenti, vedení soudruhem Stefanem Raisem. Luďáčtí mládežníci se zřejmě od trenčanskoteplického sjezdu cítili spřáteleni s komunistickými intelektuály z „Davu. Tomuto přátelství se dostalo ostentativního výrazu po deseti letech, když k oslavě 10. výročí trenčanskoteplického sjezdu v r. 1942 Tido Gašpar jako činitel Tisová t. zv. samostatného slovenského státu pozval i bývalé komunistické účastníky sjezdu a oni přišli, aby se dali s Tido Gašparem fotografovat pro snímek v „Gardistovi.

Slovenská ludová strana se po příchodu Hitlera k moci v r. 1933 snažila všemožně angažovat v rozvoji fašistického hnutí. Vzala na sebe propagaci krvavého fašismu, naprosto se nerozpakujíc přitom vyzdvihovat dále ve jménu Ježíšově křesťanský kříž a dále v kostelích ústy luďáckých kněží mluvit o lásce k bližnímu a o božím přikázání „nezabiješ.

Známí funkcionáři slovenské ludové strany, jako zvláště poslanec Salát, působili v nejtemnějších černosotněnských fašistických organisacích, zběsile štvoucích proti Komunistické internacíonále a proti Sovětskému svazu. Je známo, že Vojtěch Tuka, profesor práv na bratislavské universitě, který byl pro velezrádnou činnost vsazen do věznice, byl čsl. vládou z Pankráce propuštěn. Byl propuštěn, aby mohl s čím dále větší troufalostí projevovat, že je agentem horthyovského Maďarska, že je spřežencem Vatikánu, že se pokládá za pomocníka německého nacismu a že je hotov podporovat všechny živly, jež spojuje smrtelná nenávist proti Sovětskému svazu, proti komunismu. Mnohdy je činěn pokus postavit do lepšího světla Karola Sidora, nástupce Andreje Hlinky po jeho smrti a vůdčího politického činitele slovenské ludové strany v posledním období existence ČSR před Mnichovem r. 1938. Dokázal jsem na sjezdu KSS, jak marné jsou snahy na př. spisovatele Milo Urbana

190

o nějakou rehabilitaci Karola Sidora, který již v cizině zemřel jako emigrant. Vzpomněl jsem toho, že jsem spolu s Karolem Sidorem zasedal po mnoho let v zahr. výboru čsl. Národního shromáždění a viděl jsem, jak praktikoval nejužší spoluprací slovenské ludové strany s henleinovci a maďarskými iredentisty, jež v Národním shromáždění představovali Szulló, Esterházy a Jaroš který po odtržení velkých částí Slovenska horthyovským Maďarskem v r. 1939 byl záměrně jmenován ministrem v budapeštské vládě, ministrem pro „horní zem. Karol Sidor, o němž se říkalo, že byl utajeným synem Andreje Hlinky, byl hluboce zavilým nepřítelem komunistů a Sovětského svazu a jako důsledný slovenský reakčně katolický autonomista a separatista patřil k hrobařům Čsl. republiky. Pamatuji se, jak Karol Sidor triumfoval a jak se v uniformě šéfa Hlinkových gard vypínal, když po Mnichovu r. 1938 česká kapitulantská buržoasie v Národním shromáždění dala českým měšťáckým a vládně socialistickým stranám odhlasovat zákon o autonomistické vládě Slovenska, jejímž předsedou se stal Josef Tiso, zatím co Karol Sidor se stal místopředsedou ústřední pražské vlády spolu s Černákem a Ďurčanským jako ministry.

Chci krátce vylíčit, jak se od počátků ČSR a v pozdějších letech vyvíjely u nás národnostní poměry ve vztahu k německé národnostní menšině. Je známo, že v prvé době po 28. říjnu 1918 si Němci v pohraničních oblastech počínali tak, jako by se zařizovali na svůj život odděleně od českých oblastí. V té době se mluvilo o „DeutschBóhmen, tak jako se mluvilo o „DeutschOsterreich. Projevovaly se snahy o to, aby se z trosek rakouskouherské říše zdvihly německé územní oblasti, cítily se samostatnými a připojovaly se k německé říši. Ve Vídni na př. Národní shromáždění rakouských zástupců nejprve odhlasovalo připojení německých zemí Rakouska k Německu, a teprve tehdy, když se ve Vídni po založení Komunistické strany Rakouska 3. listopadu 1918 na čele s dělnictvem zdvihlo revolučně demokratické hnutí, byla 11. listopadu 1918 vyhlášena „Spolková republika Rakouská. V našem německém pohraničním území se ustavil také „Landtag jako shromáždění zástupců „DeutscnBohmen. Vedoucí úlohu přitom hrál Lodgman von Auen, který byl poslancem již na rakouské říšské radě. Svoji úlohu tu hrál i vůdce německé sociálně demokratické strany v Teplicích Seliger, který byl taktéž již poslancem na rakouské říšské radě ve Vídni podobně jako německý sociálně demokraticky předák Hackenberg z Krnova ve Slezsku. Když československé vojsko vstupo

191

valo do německého pohraničního území, aby svrchovanost Československé republiky uskutečnilo až do hranic v Krušnohoří, na Šumavě, v Pojizeří ve Slezsku atd., došlo k různým incidentům.

I v pohraničním německém území pak začala působit revoluční vlna zdvižená vítěznou Velkou říjnovou socialistickou revolucí, a vnášela vnitřní boje do německé sociálně demokratické strany vedené Seligerem. Na sjezdu této strany v Teplicích roku 1920 již vystoupila sociálně demokratická revoluční levice, v jejímž čele byli soudruzi Kreibich, Hampl, Wenderlich, Hunigen atd., při čemž již působila i revoluční sociálně demokratická mládež, kterou vedli soudruzi Kóhler, Knóschke, Wenzel, Appelt atd. Tato levice německé sociálně demokratické strany přijala pak podmínky III. internacionály a vytvořila v únoru roku 1921 první komunistickou stranu v Československu, nazývající se „Německá sekce KSČ.

V prozatímním Národním shromáždění ČSR nebyli ještě v roce 1919 žádní němečtí zástupci. Při volbách do Národního shromáždění v únoru 1920 se němečtí voliči voleb zúčastnili. Z voleb vyšla jako nejsilnější německá nacionální strana vedená Lodgmanem von Auen. Značnou sílu nabrala i Seligerova německá sociálně demokratická strana. Němečtí nacionální poslanci v čele s Lodgmanem dělali však z počátku politiku absence, resistence a demonstrovali, že nechtějí mít nic společného s režimem ČSR. Když se pak činily pokusy o jednání s německými nacionály, pronesl národně demokratický ministr financí Rašín známý výrok „S rebely se nevyjednává a naznačoval, že je třeba mocensky zakročit proti vzpurným německým nacionálům. T. G. Masaryk pak vystoupil s koncepcí, že Československo bude Švýcarskem a že druhé národnosti vedle Čechů a Slováků budou mít v ČSR rovnoprávnost. Mělo se to vztahovat i na Maďary, Poláky, Ukrajince. Versailleská konference roku 1919, která se starala, aby Československo bylo územně co největší a aby mohlo hrát úlohu významného článku v sanitárním kordonu proti Sovětskému svazu, vytvořila ve skutečnosti české buržoasii podmínky pro to, aby při koncepci čechoslovakismu mohla pěstovat československou imperialistickou nadvládu vůči menšinám všech nečeských národů, jež byly do teritoria ČSR pojaty. Masarykovo mluvení o úpravě národnostních poměrů v ČSR po příkladu Švýcarska vyznělo ve skutečnosti v režim všeobecného národnostního útlaku pod nadvládou české buržoasie.

V německém území nadešly později politické změny, když československý kapitalismus upevňoval své panství a když německou buržoasii v pohraničí přitahoval k spoluúčasti na útlaku československého pracujícího lidu. V parlamentních volbách roku 1925 byly výsledky v německém území takové, že Lodgmanova německá nacionální strana ztratila svůj dominující vliv v politickém táboře německé buržoasie, která se odkláněla od politiky absence a resistence vůči režimu československé buržoasie. V měšťáckém německém

192

táboře nabývaly vrchu německá agrární strana, vedená profesorem pražské německé university Spinou, a německá křesťanskosociální strana, vedená profesorem právnické fakulty pražské německé university MayrHartingem. V německé sociálně demokratické straně se po smrti Seligerově stal vůdcem dr. Ludwig Czech. Německá agrární strana a německá křesťanskosociální strana se pod vlivem taktického postupu Švehly stále sbližovaly s českými měšťáckými stranami, až byla v roce 1926 vytvořena vláda zelenočerné neboli celně kongruové, reakčně měšťácké koalice, při čemž do vlády vstoupili za německé agrárníky Spina, za německé křesťanské sociály MayrHarting. Do vlády zelenočerné koalice vstoupili za slovenské luďáky Josef Tiso a dr. Marek Gážik. K zelenočerné reakčně měšťácké koalici se počítal i měšťácký polský nacionalista poslanec dr. Wolf. A loyálně se k této koalici chovali i zástupci měšťáckých stran maďarských, jež byly vedeny poslanci Szentiványim a Szíilló, později i Esterházym a Jarošem a jež jinak prosazovaly maďarskou reakčně nacionalistickou a iredentistickou politiku.

Komunistická strana Československa v duchu svých zásad proletářského internacionalismu důsledně hlásala a důsledně uskutečňovala třídní jednotu dělnictva a bojovou jednotu pracujícího lidu všech národností ČSR. Naše strana byla již svým vnitřním složením a strukturou svých organisací příkladem internacionální proletářské jednoty. Členy KSČ byli revoluční dělníci všech národností republiky, revoluční dělníci čeští, slovenští, němečtí, maďarští, polští a ukrajinští. Internacionálně jednotné bylo nejen naše rudé odborové hnutí, ale i naše rudé družstevní, tělovýchovné a kulturní hnutí. Národnostnímu složení republiky odpovídalo i složení všech vůdčích orgánů strany a masových organisací. Pod vedením KSČ české revoluční dělnictvo vždy bratrsky solidárně podporovalo boje slovenských dělníků, německých dělníků, maďarských dělníků atd. A naopak, na podporu bojů českého dělnictva vystoupili vždy revoluční dělníci všech druhých národností. České revoluční dělnictvo podporovalo účinně např. slovenské dělníky, když se bránili odbourávání továren na Slovensku, k němuž ze sobeckých důvodů přikročili čeští kapitalisté zmocnivší se průmyslových podniků slovenských. A české revoluční dělnictvo se obětavě bilo za zájmy dělníků a pracujících lidí v německém území, kde se výkyvy v hospodářském vývoji projevovaly velmi citelně a kde za hospodářské krise kapitalismu katastrofálně rostla nezaměstnanost, poně

193

vadž tu byly většinou podniky spotřebního průmyslu s výrobou pro export. Všechny velké třídní zápasy dělnictva v letech první republiky probíhaly za pevné internacionální bojové jednoty dělníků všech národností ČSR. A podobně i všechny velké politické boje a revoluční bojové demonstrace byly prováděny dělnictvem Československa v internacionální jednotě. KSČ se důsledně bila za národní práva Slováků a za práva všech národnostních menšin v republice. Čelila tím národnostnímu útlaku české buržoasie a čelila tím i nacionalistické agitaci německé buržoasie a buržoasie druhých národnostních menšin. Buržoasie všech národností Československa, která se sama uměla vždy sjednotit ve svých společných třídních zájmech a v boji proti dělnictvu a pracujícímu lidu, pěstovala po celých 20 let první republiky nacionální štvanice a nacionálně šovinistické rozeštvávání. Nejzběsilejší protiněmecké štvanice v duchu českého nacionalismu pěstovaly za první republiky ty strany politického tábora české buržoasie, které později vlast cynicky zrazovaly a staly se pomocníky velkoněmeckého hitlerismu.

Národně demokratický tisk a tisk národních socialistů, stříbrňáků a Gajdových fašistů si kdysi troufal házet na nás, komunisty, kal špinavých pomluv a obvinění z nevlastenectví, když jsme usilovali o to, aby různými akcemi byla prokazována péče o německé pracující lidi a aby nebyli zbídačováním vrháni do náruče německých nacionalistů a iredentistů. Avšak pak byli tito čeští nacionalističtí štváči ve vytržení nad programem Adolfa Hitlera a schvalujíce jeho krvavý fašistický teror proti dělnictvu a jeho vyhrožování Sovětskému svazu a komunismu byli schopni obětovat samostatnost vlasti s přáním, aby surový fašistický teror dopadl i na československé dělnictvo a pracující lid.

O německé buržoasii a reakčním maloměšťáctvu v německém území můžeme říci, že i když Spina a MayrHarting předstírali náběh k positivní politice, byli německá buržoasie a reakční němečtí maloměšťáci vždy ve své duši proti ČSR a pokládajíce naděje na restauraci habsburské říše za ztracené orientovali se na velkoněmecké agresivní snahy z německé říše a v Adolfu Hitlerovi pak viděli svůj, přímo šíleně uctívaný idol.

Ještě po válce, když bylo českým lidem osídlováno dříve německé pohraničí, jsme se přesvědčovali, jak již dávno před rokem 1938 byli kapitalisté německého území nejúžeji spjati s německou říší. Většina průmyslových závodů v pohraničí byja spojena s německým velkokapitálem v říši, s říšskoněmeckými kartely a koncerny, s říšskoněmeckými exportními společnostmi. Československé měšťácké vlády v Praze nechávaly německým kapitalistům v pohraničí úplnou volnost a svým nadbíháním jen posilovaly jejich moc, mající iredentistický velkoněmecky šovinistický základ. Ta trocha daní, které československému státu platily německé podniky v pohraničí, se republice neblaze vyplatila.

194

Po nástupu Hitlera k moci v roce 1933 se pod vlivem agresivních velko německých snah zvedala vlna německého iredentistického nacionalistického hnutí v pohraničí velmi rychle. A když se započalo s budováním opevnění u hranic k hitlerovskému Německu, byli němečtí kapitalisté v pohraničí tak drzí, že si vynucovali, aby opevnění u hranic stavěli i „loyální němečtí stavitelé, němečtí inženýři a technici. A pražská vláda k tomu dala souhlas Němečtí iredentisté, čekající Hitlerovu agresi, nejen dopodrobna sdělili do Berlína systém československých pohraničních opevnění, ale jako důstojníci československé armády sdělovali do Berlína i podrobné údaje špionážní.

Po nastoupení Hitlera k moci v roce 1933 a v dalších letech bylo jasno, že německá otázka v Československu se dostává do popředí agresivních snah velkoněmeckého imperialismu. Sledovali jsme vývoj věcí v hitlerovském Německu velmi bedlivě. Ukázalo se, že sociálně demokratické režimy v Německu výmarské ústavy byly více méně jen clonou, za kterou generální štáb wehrmachtu připravoval nástup k německé imperialistické agresi, překonávající plány Viléma II., Hindenburga, Ludendorffa a pod. Generální štáb wehrmachtu pak v Adolfu Hitlerovi nalezl uskutečňovatele k světovládě směřujících agresivních plánů německého imperialismu a militarismu.

Viděli jsme pak v hitlerovském Německu krvavé řádění nacistického teroru proti komunistům, proti sociálním demokratům, proti demokratům, proti katolickému centru atd., proti všem těm německým politickým silám, jež se Komunistická strana Německa marně snažila včas sjednotit, aby bylo zabráněno příchodu německého fašismu k moci. Projížděl jsem Německem a Berlínem v červnu roku 1935 na illegální cestě do Moskvy na VII. kongres Komunistické internacionály. Viděl jsem aparát hitlerovské teroristické moci, který měl již za sebou krvavé dílo z let 1933 a 1934. Avšak z mnoha známek jsem se přesvědčil, že tehdy ještě Hitler plně neovládal vnitřní síly v Německu. Teprve pak Hitler svým ohromujícím povykem, prováděným pod hesly sjednocení Němců a připojení Němců z druhých zemí k říši, Němců sárských, Němců rakouských, Němců sudetských atd., vytvořil atmosféru vypjatého velkoněmeckého šílení, kterou potřeboval pro svoji surovou loupežnickou válku za cílem dobytí světa. Viděli jsme pak, jak byl německý národ zavlečen do této války. A znovu jsme si opakovali, že dějinná sudba německého národa, procházejícího válkami, tak strašnými pro národy Evropy a tak neblahými pro samotnou německou zem, byla způsobena tím, že v Německu, jež Marx a Engels již ve své době pokládali za zralé k socialismu, se v 19. století socialismus neuskutečnil, a že tak vývoj historie, přechod do epochy imperialismu, dal německým imperialistům a militaristům možnost průmyslovou vyspělost Německa, která by za socialismu byla dobrodiním pro německý národ i druhé národy Evropy, zvrhat v krvavou válečnou hrůzu, v neštěstí pro národy Evropy a v neštěstí pro německý národ. To se již podařilo šílenému císaři

195

Vilému II. a to se podařilo netvoru, jenž císaře Viléma II. překonal, Adolfu Hitlerovi. Naše strana, která po nastoupení Hitlera k moci vstoupila do bojovné pohotovosti a která v duchu proletářského internacionalismu skýtala podporu Komunistické straně Německa v jejím hrdinném antifašistickém boji, naše strana byla od roku 1933 neustále v boji, usilujíc o mobilisování mas československého lidu k zápasu proti nebezpečí fašismu a k boji proti nebezpečí násilné agrese hitlerovského Německa, zaměřované především k anexi pohraničního území naší republiky, v němž henleinovští iredentisté zdvihali heslo, že chtějí „heim ins Reich.

196

VIII

PRAVDA O DEMOKRACII A SOCIÁLNÍCH POMĚRECH V MASARYKOVĚ REPUBLICE

ZBÍDAČOVÁNÍ DĚLNICTVA

ROZTŘÍŠTĚNOST ODBOROVÉHO HNUTÍ

POSTAVENÍ ROLNICTVA

Když pojednáváme o historii Československé republiky, říkáme, že po 20 let byla Československá republika buržoasní republikou. Při vzpomínání výročí ČSR hraje důležitou úlohu posuzování t. zv. první republiky. Žijí dnes mladé a mladší generace lidí, kteří bud vůbec nezažili existenci první republiky, nebo před r. 1938 prožívali jen svá dětská a mladá léta a z vlastního poznání se nemohou na poměry v první republice pamatovat. A pak, nejen čsl. reakční emigrace, ale i všechna buržoasní propaganda v kapitalistických západních zemích se pokouší využívati výročí ČSR ke kampaním, v nichž se snaží první republiku vychvalovat za použití všech prostředků klamu a mamu a s tendencí naši lidově demokratickou republiku hanět. Mnohdy si troufají operovat i srovnáváním poměrů v první republice a v naší republice.

My si arciť také přejeme, aby náš lid srovnával poměry v naší lidově demokratické republice s poměry v první republice a aby si na tomto srovnání hluboce uvědomoval, jaký převratný pokrok představuje naše lidově demokratická republika, kráčející dnes k dovršení socialistické výstavby. A nyní něco o charakteru první republiky, označované obvykle za „Masarykovu republiku, ačkoli by se mohlo stejně používat i označení „Preissova republika, „Baťova republika nebo „Petschkova republika a pod.

My víme, že o charakteru státu rozhoduje to, jaký výrobní, hospodářský a společenský řád v něm panuje a která společenská třída je vládnoucí třídou, nositelkou moci ekonomické, politické a ideologické. Kdo by mohl popírat, že v první republice panoval soukromovlastnický kapitalistický řád a že vládnoucí třídou v ní byla buržoasie, řečeno všeobecně a konkrétně: nejmocnější vrstva čsl. buržoasie, velkokapitalisté, průmyslníci, bankéři, velkostatkáři, a ještě konkrétněji: oligarchická verchúška finančního kapitálu.

197

Československá republika byla po 20 let měšťáckodemokratickou republikou, buržoasně parlamentární republikou. Že Československá republika vznikala v r. 1918 jako demokratická republika, to nebylo zásluhou československé buržoasie. To byl plod dějinného pokroku, to byl plod zhroucení RakouskoUherska jako monarchického státu, jako císařského státu, jako státu polofeudálního. A byl to plod národní a demokratické revoluce, kterou 28. října r. 1918 prováděl československý lid, jenž by byl nestrpěl, aby nová ČSR měla jinou formu než demokratickou. Vzpomeňme, s jakým výsměchem se setkal dr. Karel Kramář, když před volbou prvního presidenta republiky 14. listopadu r. 1918 vystoupil s myšlenkou, aby nově vytvořený čsl. stát nebyl demokratickou republikou, nýbrž královstvím, v němž by se králem stal bud některý ruský velkokníže z rodu Romanovců, nebo některý anglický princ, člen britské královské rodiny.

První republika se stala měšťáckodemokratickou republikou, buržoasně parlamentární republikou tak, jak tuto formu měly všechny státy, jež tvořila buržoasie po svém vítězství nad feudalismem. Karel Marx a Vladimír Iljič Lenin ve svém učení již dávno osvětlili, že demokracie se stala historicky danou formou vlády buržoasie po svržení feudálních pořádků. Teoreticky osvětlili, že za feudalismu byla moc šlechty vázána na vlastnictví půdy. Nositeli moci ve feudálním státě byli šlechtici jako vlastníci velkých půdních majetků, jako vladaři rodových latifundií a velkostatků; a byli nositeli moci dědičně, bez nutnosti nějakého výběru, bez nutnosti nějaké volby, takže to mohli být i naprostí idioti, což také často bylo u rodové šlechty podobně jako u císaře pána ajeho rodiny. Vzpomeňme jen, jak na př. Vídeňáci a docela se sympatiemi a se zachováním úcty k němu říkali císaři Ferdinandu, který vládl před Františkem Josefem I., jak mu říkali: „Unser braver Trottel.

Jinak se to vyvinulo, pokud jde o nositele a vykonavatele moci v měšťáckém státě. Buržoasie je početně daleko silnější vládnoucí třídou, než byla šlechta za feudalismu. V kapitalistických výrobních poměrech je značný počet soukromých vlastníků výrobních prostředků, průmyslníků, poloprůmyslníků, majitelů manufaktur a dílen, vedle značného počtu kapitalistických podnikatelů v oblasti obchodu, dopravy, služeb a jiných hospodářských úseků a vedle velkostatkářů, venkovské buržoasie atd. Přitom soukromovlastnické držení výrobních kapitalistických majetků nemá takovou stabilitu, aby bylo možno nositelství moci vázat individuelně a dědičně na toho nebo onoho kapitalistického boháče. Za anarchických výrobních poměrů v kapitalistické společnosti, za existence trhu, za existence vražedné konkurence, za existence bursy je tomu tak, že dnes kapitalista vydělá a bohatne, ale zítra možná prodělá, chudne a jde třeba k bankrotu. Karel Marx vylíčil, jak v měšťáckém státě musí buržoasie provádět výběr, volbu lidí, kteří by v jejím sumárním zastoupení a v jejím zájmu vykonávali vládu. A to je podstatou měšťácké demokracie,

198

jejímž základním znakem jsou volby, volby zástupců, volby zastupitelských orgánů. Přitom je známo, že od volby konventu ve francouzské revoluci se v měšťácké demokracii uplatňoval censový volební systém, t. zn. že volební právo se vázalo na určitý majetek a na výši placené přímé daně. Lidé bez majetku, lidé neplatící přímou daň, dělníci, pracující lidé byli po mnoho desetiletí měšťácké demokracie z volebního práva plně vyloučeni. To byly v pozdější době již veliké politické úspěchy dělnického hnutí, když buržoasie musila dělat takové ústupky, že ústavně zaručovala i dělnictvu, pracujícímu lidu občanské svobody, koaliční svobodu, sociální práva a politická práva a když volební právo musila posléze rozšířit na volební právo všeobecné, rovné přímé a tajné. Právě pro tyto ústupky, jež musila buržoasie udělat dělnictvu a pracujícímu lidu, se dělnictvo účastnilo zápasů za demokratické republiky ujímalo se i vedení v buržoasně demokratické revoluci. A v zajištění demokratických práv dělnictva a pracujícího lidu vidělo minimální program proletář ského revolučního hnutí.

Co bylo řečeno o měšťácké demokracii, to platilo ovšem pro určitou dobu, pro dobu kapitalismu volné soutěže. Jakmile kapitalistický vývoj vstoupil do období imperialismu, v němž se rozhodující složkou kapitalismu stal monopolistický finanční kapitál, vyvstaly síly, které tlačily vývoj v měšťáckých státech k odbourání demokratických institucí, k odbourání občanských svobod, k popření politických a sociálních práv dělnictva a k uplatnění otevřené třídní diktatury buržoasie v podobě autoritativních režimů nebo v podobě fašistických režimů. Nejčastěji slyšíme od buržoasních propagandistů vychvalovat první republiku proto, že prý v ní platily občanské svobody i pro dělníky, že prý v ní dělnictvo mělo svá práva sociální a politická, že prý v ní dělnické hnutí mělo legalitu, že legalitu měla po 20 let první republiky i naše strana, Komunistická strana Československa.

Na to my říkáme, že to nebylo zásluhou československé buržoasie, ani zásluhou T. G. Masaryka, ani zásluhou Beneše, nýbrž bylo to zásluhou mohutné bojovné síly dělnické třídy Československa, která byla schopna si svá politická a sociální práva vybojovat a uhájit a která byla schopna po 20 let první republiky bránit též legalitu naší strany, legalitu KSČ. Lenin osvětlil, jak je v měšťácké demokracii uznání svobod a práv pro dělnictvo problematické, formální a fiktivní. Tak tomu bylo i v první republice. Dělnické hnutí nemělo již pro nedostatek materielních prostředků možnost používat svobod a práv ústavně zaručených, jako svobody tisku, svobody projevu slovem, svobody shromažďování. Avšak mohli bychom mnoho vyprávět o tom, jak bylo dělnické hnutí v první republice záměrně persekvováno a potlačováno. Mohli bychom mnoho vyprávět o pronásledování a žalařování dělnických bojovníků. Mohli bychom vyprávět o řádění policie a čet

199

nictva při stávkách dělnictva. Máme v paměti, že v letech kapitalistické hospodářské krise potlačovatelský státní aparát první republiky za hlásání Masarykovy humanity mnohokráte střílel do hladovějících dělníků. To, že čsl buržoasie nemohla jít dál v brutalitě proti dělnictvu, že nemohla přejít k otevřené fašistické diktatuře, to nebylo zásluhou masarykovského demokratismu. Čsl. buržoasie, vyznávající stále troufaleji program reakčního násilí a fašismu měla tisíc chutí nastoupit proti dělnictvu, nastoupit proti komunistickému hnutí a v krvi fašistického teroru je potlačit, avšak čsl. buržoasie si musila nechat tyto chutě zajít ze strachu před hrozivou silou dělnictva a pracujícího lidu Československa, jež byly hotovy bránit demokratické svobody a za žádnou cenu nepřipustit, aby v Československu mohly reakce a fašismus zvítězit.

Vzpomeňmej že v roce 1934 vedlo podobný boj na obranu demokracie a republiky i dělnictvo ve Francii, francouzský lid, který v tomto boji nad francouzskou reakcí tehdy díky lidové frontě vyhrál. Dnes francouzský lid opakuje tento boj na obranu demokracie a republiky. A my pevně věříme, že francouzský lid i v tomto boji nakonec vyhraje přes všechny manévry reakčních demagogů. Neboť nelze přemoci síly dějinného pokroku, ztělesněného v dělnické třídě, v masách pracujícího lidu, ve svobodymilovných národech. Nelze stočit kolo dějinného pokroku nazpátek. A kdo se o to pokouší, docílí jen toho, že kolo dějinného pokroku, násilně stáčené zpět, se pak roztočí ještě na rychlejší obrátky vpřed asmete do propadliště dějin všechny reakční siláky.

Vzpomínámeli na dobu před válkou v naší zemi, říkáme oprávněně, že bylo jen zásluhou čsl. dělnictva a pracujícího lidu, vedeného Komunistickou stranou Československa, že pomocí vlastních vnitřních sil fašismus v naší republice nemohl zvítězit, že ČSR zůstávala demokratickou republikou a že teprve vnějšímu agresivnímu vojenskému násilí hitlerismu se za vlastizrady čsl. buržoasie podařilo uvrhnout naši zem pod krvavou nadvládu fašismu. Buržoasní propagandisté provádějí tedy jen podvod, když vychvalujíce první republiku pro její demokratické zřízení, přičítají za její zásluhy to, co si svojí silou musilo dělnictvo vybojovat proti čsl. buržoasii. Je to známý podvod prováděný podle zásady: dělat z nouze dodatečně ctnost.

Bude však jinak užitečné, když lidem budeme při posuzování charakteru první republiky vykládat o tom, jaké byly skutečné poměry za panování t. zv. Masarykovy demokracie a humanity. Mladší lidé si to nedovedou dnes před

200

stavit, když vyrůstali jiz v poměrech naší lidově demokratické republiky Tito lidé si nedovedou na př. představit, že za první republiky byli jedinci, kápitilističtí boháči, kten žili v přepychovém osobním blahobytu, poněvadž aniž bv hnuli rukou kromě střihaní dividendových kuponů, shrabovali obrovské ziskv továren, závodů, podniku v nichž se za nuznou mzdu dřely statisíce dělníků a dělnic. Čeští kapitaliste bohatli rychlým tempem.

Na př. „Živnostenská banka mohla velké zbohatnutí vytěžit po 28 říjnu 1918 přímo z národní revoluce. Vylíčil jsem již v prvé části své přednášky že plnou vládu nad průmyslem v českých zemích měli za Rakouska Němci německé banky, německé banky zdejší nebo vídeňské, a že čeští kapitalisté české banky se musili těžce dopracovávat k účasti na průmyslové moci vedle Němců. Alois Rašín však jako ministr financí provedl hned na počátku prvé republiky v r. 1919 velmi odvážný znárodňovací akt, nikoli ovšem ve prospěch národa nebo ve prospěch republiky, nýbrž ve prospěch „Živnostenské banky, ve prospěch jejích akcionářů, ve prospěch českých kapitalistů. Rašín totiž nařídil vydání a předání „Živnobance nadpoloviční většiny akcií u některých dřívějších německých pražských bank, jež ovládaly spoustu průmyslových závodů. Byla mezi nimi i známá „Bebka, „Bohmische Eskomptbank, v jejíž budově na Příkopě dnes sídlí sekretariát XIV KSČ.

Rašín nechal „Živnostenské bance vydělat hodně peněz i tím, že Preissovi agenti sbírali z rukou německých i českých lidí úpisy na rakouské válečné půjčky, o kterých se právem všeobecně myslilo, že pozbyly platnosti a nemohou být přece jakkoli honorovány, když to byly půjčky bohatých německých a loyálních českých lidí, kteří svými penězi podporovali RakouskoUhersko ve válce. Preissovi agenti také nechávali lidi v domnění, že se rakouské válečné půjčky honorovat nebudou, a tak sbírali úpisy na válečné rakouské půjčky jako papír ve sběru surovin. A když si Preiss vypočetl, že má těchto úpisů za několik set milionů, vyhlásil Rašín jako ministr financí, že ze státní pokladny budou vyplaceny náhrady ztrát z rakouských válečných půjček a tak z čsl. státní pokladny putovaly stamiliony Kč do pokladen a safesů „Živnostenské banky, která úpisy na rakouské válečné půjčky, sebrané jako papír u lidí, předložila k výplatě. I takovým strašným podvodem hned v počátcích republiky rázem zbohatla „Živnostenská banka. A na tomto hanebném podvodu s úpisy na rakouské válečné půjčky vydělal prý i Šaldův „Melantnch na Václavském náměstí, sloužící nár. soc. straně, která měla asi na podkladě důvěrných informací možnost dát Šaldovu „Melantrichu vydělat velké peníze jako spoluúčastníku na strašném podvodu.

Avšak takovéto rychlé bohatnutí nebylo umožněno jen „Živnobance . Všichni výdělkáři rychle bohatli. Týkalo se to i „Agrární banky, při čemž je známo, jak ohromně zbohatli agrární předáci při provádění agrární reformy, Při získávání šlechtické půdy a při vytváření zbytkových statků.

201

Sledovali jsme ten závratný růst bohatství českých kapitalistů; a sledovali jsme i to, jak se postupem let v první republice vytvářela ta nejvrchnější finančně kapitalistická oligarchie, mající rozhodující hospodářskou moc a také rozhodující politický vliv v první republice. Bylo to jen několik rodin kapitalistů. Mluvíli se ve Francii o 200 rodinách jako nositelích rozhodující moci ve francouzském kapitalismu, u nás se vytvořilo asi 15—20 takových rodin finančně kapitalistické oligarchie. Patřili k nim: Preiss, Baťa, Petschek, Weinmann, Rothschild, Guttmann, Kron, Kruliš-Randa, Svoboda, Mandelík, Ringhoffer, Blumenfeld, Schicht, Liebig, Ginzkay, Waldes, Larrisch-Mónich atd. Nejbohatší z nich byl asi Ignác Petschek, získavší ohromné bohatství i jako majitel dolů v Německu, a to v době německé inflační krise r. 1923, kdy rázem vyrostli známí němečtí boháči, jako byli Hugo Stinnes, Hugenberg a pod.

Ignác Petschek, který měl syny Ervína a Otto, nechal pro sebe i pro syny vystavět nesmírně drahé a přepychové vily u Stromovky, a to v slohu francouzské renesance. Vily se dlouho stavěly, poněvadž rozmar Ignáce Petschka nebo jeho synů a dcery rozhodl o tom, že co se komplet vystavělo, se zase celé rozbouralo a stavělo se znovu. Na stavbách Petschkových vil naši dělníci často stávkovali. Jako komunistický poslanec jsem se mnohdy účastnil schůzí stávkujících tu stavebních dělníků. Avšak stávkující dělnici vždy rychle a plně vyhrávali, poněvadž se o stávkách začalo psát v „Rudém právu a Petschkova rodina se bála, aby se na veřejnosti nerozmazávalo, jaké nepředstavitelné náklady vyžaduje výstavba a zařízení jejich zámeckých vil, jež měly hned jako novostavby mít patinu starých renesančních zámků francouzských králů. Petschkova rodina žije dnes v Americe opět v poměrech velkých milionářů, poněvadž Petschek ve správné předtuše věcí příštích rozprodal svůj obrovský majetek v Československu a z ČSR ujel ihned již po anexi Rakouska Hitlerem na jaře r. 1938. Své severočeské doly prodal „Živnostenské bance asi za 200 milionů Kč a Preiss je koupil, poněvadž věděl, že Petschek sice musí před Hitlerem utíkat, ale on, Preiss, se nejen Hitlera bát nemusí, ale bude jeho armádu v Praze vítat. Petschek si tedy mohl nechat do ciziny převést v plné hodnotě a včas obrovské peníze. Ujížděl na jaře r. 1938 do ciziny přes Maďarsko s dvěma vlaky svých luxusních svršků. Americký velvyslanec v Praze Steinhardt, který si u Jana Masaryka jako ministra zahraničních věcí vymohl jednu Petschkovu vilu pro obývání, kdysi před únorem 1948 prozradil, že za používání Petschkovy vily jako obydlí amerického velvyslance v Praze se Petschkovi v Americe vyplácí nájem, poněvadž Američané prý ani v takovémto případě neuznali znárodnění a poněvadž on, Steinhardt, nejvíce do února 1948 věřil, že se kapitalisté budou moci do Československa vrátit. A tak přepychově, jak měla své obydlí zařízeno Petschkova rodina, tak podobně byli zařízeni i druzí kapitalističtí boháči. My, komunisté, jsme si

202

nikdy nedovedli představit, jak přepychově a nákladně žijí kapitalističtí boháči, většinou utajující své soukromí. Po roce 1945 a 1948, když jsme velko kapitalisty a kapitalisty vyvlastnili a dostali do rukou jejich závody a podniky jsme se mohli teprve přesvědčit, jak byli nesmírně bohatí, jaké obrovské zisky shrabovali a utráceli je ve Vídni, v Itálii, v Monte Carlu, v Nizze, v Davosu ve Svatém Mořici a pod. A přesvědčili jsme se také, jaká luxusní doupata si pořídili tito velkokapitalističtí cizopasníci. Věru, často si myslím, že by naši spisovatelé měli následovat Svatopluka Turka, který napsal román o Baťovi, a měli by si vzít za úkol vylíčit i na druhých postavách bohatství, vykořisťovatelskou dravost a přepychový cizopasnický život bývalých čsl. velkokapitalistických boháčů.

Avšak postavme vychvalovatelům první buržoasní republiky před oči fakta, týkající se sociálních poměrů a existenčního postavení dělníků a pracujících lidí v první republice. Můžeme se omezit na důkazy, jež skýtá sama oficielní statistika, prováděná v první republice. A hrůzným faktem, jejž oficielní statistika první republiky uvádí, bylo to, že v první republice jen jedna pětina obyvatel, pracujících lidí, měla příjmy nad existenční minimum, neboli: plné čtyři pětiny pracujících lidí měly příjmy pod existenční minimum. A tento statistický údaj nepochází z let hospodářské krise, kdy poměry pracujících lidí a jejich rodin byly nejstrašlivější.

Mzdy dělníků a dělnic byly všeobecně velmi nízké, většinou pod existenčním minimem. Kolektivní smlouvy byly vždy předmětem bojů a postupně zhoršovaly mzdové podmínky zásluhou reformistických odborů. V těch průmyslových odvětvích a v závodech, v nichž měly převahu rudé odbory, bránili komunisté úspěšně lepší pracovní a životní podmínky. Kapitalisté se neodvážili sahat nějak provokativně ku př. na postavení dělnictva kladenských hutí a šachet a báli se provokovat k boji horníky ostravskokarvínského revíru. V Karlově huti u Frýdku ovládali komunisté závod tak absolutně, že vymohli dělnictvu mzdy převyšující tarify kolektivní smlouvy. V kovoprůmyslových závodech, v nichž rozhodovaly Svaz kovodělníků a Odborové sdružení československých kovopracovníků, se reformisté starali o záměrné preferování kvalifikovaných dělníků oproti nekvalifikovaným, aby apelováním na sobeckost lépe odměňovaných dělníků rozbíjeli bojovou jednotu dělnictva. Když v době nezaměstnanosti rostla zároveň drahota, snižující reálné mzdy, donutili jsme kapitalisty bojovými demonstracemi k tomu, aby dělnictvu vyplatili jednorázovou drahotní výpomoc. V „Českomoravské v Libni, kde závodní výbor byl veden národním socialistou Chudým, to reformisté zařídili tak, že drahotní výpomoc byla vyplacena jen kvalifikovaným a odborově organisovaným, zatím co druzí dělníci a pracující ženy nedostali nic. Dodnes dělníci Českomoravské vzpomínají na bouřlivou demonstraci, kterou jsme v závodě organisovali proti této surovosti a při které se souhlasem správy závodu zakročila policie. Dlužno

203

podotknout, že ze závodů ČKD v Praze ovládali reformisté Českomoravskou v Libni, v jejímž závodním výboru jsme měli jako svého zástupce obětavého soudruha Matějku, pak soudruha Kosnara a po nich soudruha Bedřicha Kozelku. Ovládali jsme závodní výbor v Kolbence, která měla svoji komunistickou tradici díky tomu, že tu jako dělníci v mládí pracovali soudruzi Krosnář, Vetiška a dříve také soudruh Hruška, který později jako dělník pracoval v Českomoravské. Jako předsedové závodního výboru Kolbenky si získali zásluhy naši dobří soudruzi Tuháček a Hadraba.

Třetí závod ČKD — závod „Breitfeld Daněk v Karlíně, měl reformistický závodní výbor, ale značný vliv tu měli i komunisté, čemuž významně napomáhala i obvodní organisace KSČ, k níž jako členové patřili soudruzi Zápotocký, Šverma, Nedvěd, Jizba a j., bydlící tehdy v Karlině. Soudruh Zápotocký bydlil několik let v budově vedení strany v Karlině, Královská 13 a před válkou se přestěhoval do družstevních domů v Praze VII, Holešovické náměstí. Soudruh Šverma bydlil v ulici u karlínského kostela, v domě, na němž je dnes pamětní deska.

Pokud jde o pracovní a životní podmínky dělnictva v době kapitalismu, nutno si představit, že pro dělníky nebyly žádné zvláštní dopravní prostředky, které by je vozily do práce. Dělníci musili chodit do závodů z daleka, i mnoho hodin pěšky, takže ve spojení se zaměstnáním strávili třeba 12 hodin mimo domov. Pro dělníky v závodech nebyly zřízeny také nějaké jídelny. Dělníci si nosili oběd s sebou, a tak zůstává z té doby v paměti obraz dělníků, jak jdou do práce s bandaskou kafe, kafe nepravého, kafe z cikorky, a jak se v době polední přestávky rozsazují na volných místech kolem závodu, v příkopech u cest a z kastrolků pojídají chudý oběd.

V závodech nebyla většinou ani ta nejelementárnější zdravotní a hygienická zařízení. Strádaly tím zvláště pracující ženy, jejichž postavení v kapitalistických závodech bylo všeobecně žalostné; měly v závodech spotřebního průmyslu žebrácky nízké mzdy, a ať pracovaly kdekoliv a na jakýchkoliv dílech, měly vždy nižší mzdy a platy než muži. Pokrokoví malíři často zachycovali ten někdy drásající zjev dělnic podvyživených, bledých a velmi často tuberkulosních. Dělnice matky měly mučednicky těžký život, když vysíleny tovární prací musily v chudých bytech po nocích obstarávat věci domácnosti. A jak často plakaly, když musily při zaměstnání svém i mužově svěřit své děti jen výchově ulice.

Kapitalisté neměli k pracujícím ženám ani tolik ohledů, aby pro ně v závodech zařídili šatny a umyvárny. Vzpomínám si, jak jsme my, komunističtí poslanci, musili výhružně zakročovat ve Feiglovce, v továrně na prádlo ve Vršovicích, aby tam byly zřízeny umyvárny pro dělnice, jejichž týdenní mzda byla 70 Kč. Kapitalisté se naprosto nestarali o to, jak dělníci se svými rodinami žijí.

204

kde bydlí, jak bydlí a jak to vypadá s jejich zdravím a fysickým stavem. Vyplatili dělníkům mzdy a více se o ně nezajímali. Je pravda, že někde kapitalisté vystavěli závodní dělnické kolonie, aby dělníky získali do svých nových závodů a aby je připoutali k závodům. Takovéto závodní kolonie dělnických obydlí byly vybaveny co nejlevněji, kasárensky a činili dojem pouhých bud, v nichž byli dělníci jako psi přivázáni k šachtě nebo k závodu. Vzpomeňme na takové zádovní kolonie dělnických obydlí z ostravských šachet, nebo na Mostecku, nebo u silnice od Berouna, v Počáplech, v nichž bylí ubytováni dělníci Královodvorských železáren.

Ubytování dělníků v takovýchto koloniích závodních bytů dávalo kapitalistům možnost zastrašovat dělníky v dobách bojů i hrozbou vystěhování a ztrátou bytu. Bylo hrdinstvím když dělníci vzdor těmto hrozbám vstupovali do stávkových bojů a vydrželi v boji až do vítězství. A ženy dělníků, starající se o rodiny, vždy muže v tomto hrdinství podporovaly. Zažil jsem desítky stávek za těžkých podmínek a mohu říci, že jsem nezažil případ, aby žena dělníka, živitele i mnohodětné rodiny, někdy zdržovala muže od stávky nebo účasti na demonstraci, i když s ní bylo spojeno nebezpečí ztráty zaměstnání a někdy i ztráty závodního bytu. Spal jsem většinou v bytech dělníků, viděl jsem nuzný život dělnických rodin a prožíval jsem nezapomenutelně dojemné chvíle, když jsme se ráno v dělnické rodině loučili a když nás žena dělníka vyprovázela přáním úspěchu ve stávce nebo v demonstraci.

Českoslovenští kapitalisté byli v otázce pracovních a životních podmínek dělnictva bezohlední a surově bezcitní. Lidé dnes často poznamenávají, že za německé okupace naší vlasti se nacističtí vetřelci pokoušeli o sociální demagogii v tom smyslu, že v závodech uskutečnili různá elementární zdravotní a hygienická zařízení, poukazujíce na to, že se k dělníkům chovají ohleduplněji než českoslovenští kapitalisté. A je známo, jaký humbuk udělal Baťa s tím, že ve zlínských závodech zavedl na rozdíl od druhých československých kapitalistů různé „moderní novoty, vzbuzující dojem péče o dělníky, jako byly bytové kolonie škatulkových domečků, jako byl Společenský dům ve Zlíně se zábavními místnostmi, jako byly autobusy pro dopravu dělníků do práce, nebo jako byly tělocvičny, hřiště a docela dům umění a pod. Ve skutečnosti byl Baťův systém ve Zlíně jen vysoce rafinovaným způsobem nejbezohlednějšího vykořisťování dělníků. Tento systém byl založen na tom, že Baťa nabídl dělníkovi výdělky, peněžně třeba vyšší, než jakých mohl dělník dosáhnout v jiném kapitalistickém podniku. Avšak Baťa si přitom vymínil, že za tyto výdělky a za různé zdánlivé výhody v pracovních a životních podmínkách může pracovní sílu dělníkovu vyssávat nejracionelnějším způsobem az do morku kosti. A tak se v Baťově Zlíně jako v ústrojí nejbezohlednějšího vykořisťování vyssávala pracovní síla mužů, žen a dívek Moravského Slovácka, Přicházejících do závodu ještě v slováckém svérázu, a vyssávala se až do

205

morku kosti, aby po vyssátí jedněch přicházeli na řadu další dělníci a dělnice, lákaní do Zlína jako jepice na světlo, v němž zmírají. Baťův systém racionalisovaného vyssávání pracovní síly dělníků spočíval v uplatnění běžícího pásu, se stále větší rychlostí poháněného, při čemž tento běžící pás neznamenal nějakou mechanisaci, nahrazující ruční lidskou práci, nýbrž znamenal velmi těžkou ruční práci u strojů, jež vyžadovala velkou fysickou námahu a plné vysilovala dělníka nebo dělnici tělesně i duševně. Když jsme v roce 1945 zdědili zlínský velkoprůmysl, mohli jsme tu dělníkům a dělnicím při jejich racionelní výrobě vytvořit vskutku novodobé životní prostředí a zajišťovat stále vyšší životní úroveň. A poněvadž práce při běžícím pásu v gottwaldovských závodech je ještě stále namáhavá, postavili jsme otázku žádoucího zkrácení pracovní doby v Gottwaldově, zavedení pravidelného střídání různých způsobů racionalisované práce u strojů a postavili jsme otázku uplatnění automatisace a takové mechanisace, která by dělníky a dělnice plně oprostila od namáhavé ruční práce a předala všechnu dřinu strojům a automatickým mechanismům.

Při líčení životních poměrů dělnictva pod vládou kapitalistů v první republice patří nejchmurnější vzpomínky době nezaměstnanosti v důsledku hospodářské krise v kapitalistickém světě, započavší roku 1929. Počítá se, že v těch letech dosáhl počet nezaměstnaných až číslice 1,500.000. Dělnictvo bylo ze závodů hromadně vyhazováno na dlažbu. Mnohé závody byly úplně uzavřeny. Ve všech závodech byla v důsledku poklesu výroby práce omezována. Pracovalo se někde týdně jen dva tři dny. Bída dělnických rodin nabyla strašných forem. Jen odborově organisovaní dělníci pobírali po určitou dobu podporu v nezaměstnanosti podle gentského systému. Doba nezaměstnanosti se však prodlužovala, a tak vláda kapitalistů hledala všemožné záminky, aby dělníky zbavovala podpory v nezaměstnání. Pamatuji se, jak soudruh Štětka v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny rozhořčeně vytýkal vládě Udržalově a Meissnerově, že zbavuje podpory v nezaměstnanosti dělníky proto, že jejich žena má na venkově domek, nebo že jejich žena má kravku, nebo že jejich žena má dvě kozy a pod. Stále se zvětšovaly statisícové masy nezaměstnaných, jež neměly žádné podpory a jež se svými rodinami doslova hladověly. Komunističtí poslanci a senátoři byli stále na ulicích a bojovali v čele nezaměstnaných za podpory pro nezaměstnané, za chléb a práci. Demonstrace nezaměstnaných se konaly ve všech městech a ve všech průmyslových oblastech.

V Praze se stal „tátou nezaměstnaných soudruh Krosnář. Vedení naší strany organisovalo velmi mohutné bojové akce nezaměstnaných a soudruh Klement Gottwald vedl po několik let celostátně organisovanou akci ,,Den nezaměstnaných.

Bylo strašné se dívat, jak v letech nezaměstnanosti dělníci a dělnice v nouzi a bídě strádali, jak se postupně znehodnocovala jejich pracovní síla,

206

jejich schopnosti, jejich kvalifikace. Přirozeně, nezaměstnaní hladovějící dělníci, zbavení několik let možnost, výdělku, chátrali i ve svém vnějším vzhledu; trhali poslední kus syeho oděvu, měli boty rozbité a neměli prostředků ani na ostříhání a nejpotřebnější úpravu svého vzhledu. A v tu dobu se buržoazie a reformističtí vůdcové, představitelé kapitalismu, který byl vinen touto strašnou tragedii československého dělnictva, cynicky urážlivě vyjadřovali o nezaměstnaných jako ,,o chátře a luze.

Nezaměstnaní dělníci nemohli ovšem platit ani činže v domech kde bydlili, a tak byli hromadně vyhazováni se svými rodinami z bytů. V tédobě na př. rostl počet nouzových kolonií v předměstích a v okolí Prahy. Byla to nouzová obydlí, jež se dělnické rodiny snažily při svém smyslu pro čistotu a pořádek upravit co nejútulněji a nejvzhledněji i zřízením zahrádek a okrasných květin. V těchto nouzových koloniích se ubytovalo tolik lidí, že ještě dnes jsou tyto nouzové kolonie někde obydleny a budou odstraněny při uskutečnění obrovské bytové výstavby, jež je v Praze projektována do roku 1965.

Hnutí nezaměstnaných nabylo v té době největší síly v Praze. Pražská radnice na Staroměstském náměstí a radnice v pražských obvodech byly stále v obležení masami nezaměstnaných a každodenně se odehrávaly bouřlivé a bojové srážky s policií. Starostou Prahy byl po mnoho let národní socialista dr. Karel Baxa a po něm se stal starostou národní socialista dr. Petr Zenkl, svým povoláním středoškolský profesor na obchodní akademii v Karlině, mající vedle platu starosty i velký plat jako ředitel Sociální pojišťovny. Zenkl proslul smutně tím, že se bídě nezaměstnaných dělníků cynicky vysmíval. Zavedl v Praze podporu nezaměstnaných v té podobě, že nezaměstnaný dostával týdně podporu 10 Kč. Těmto podporám se v Praze říkalo „Zenklovy žebračenky. Přitom Zenkl nařídil, že nezaměstnaní, pobírající podporu 10 Kč týdně, musí pracovat na různých veřejných pracích. Tak vznikly „Zenklovy kolony nezaměstnaných, jež za hladu a otrokářského pohánění pracovaly na úpravě příkopů, svozů, náměstí a ulic. Tyto „Zenklovy kolony musily být brzy likvidovány, poněvadž komunisté dokázali pobouřit širokou pražskou veřejnost proti tomuto otrockému ponižování nezaměstnaných dělníku.

Dlužno si vzpomenout, že v době kapitalistické vlády první republiky byla hromadným zjevem žebrota. Žebrající lidé chodili po pražských ulicích a po domech a prosili o kousek jídla nebo obnošený šat. Hladovějící nezaměstnaní plnili na př. průchody v „Koruně na Václavském náměstí a dojídali ostatky jídla v automate. Hladoví lidé rozebírali uliční koše na odpadky a dychtivě hledali sousto, jež by ulevilo jejich hladu. Petr Zenkl se vyznamenal i tím, že v Praze organisoval pro nezaměstnané sběr obnošených sátu, obuvi a různých svršků. Odehrávaly se přitom i tragikomické scény, které mne vyjdou z paměti. Vzpomínám si na př. na jednu schůzi nezameStna v žižkovské Bezovce, na kterou přišli nezaměstnaní po přijeti daru z

207

obnošených oděvů, bot a různých zchátralých svršků. Jeden nezaměstnaný dělník řekl, že darem dostal dvě boty, ale obě levé, a vtipně dodal: „Když mně dal Zenkl dvě boty levé, tak asi chce, abych šel doleva. Tak tedy půjdu doleva ke komunistům, od nichž můžeme jedině čekat spasení z kapitalistického pekla.

A v té době, kdy nezaměstnanost přinášela československému dělnictvu tak strašnou bídu a tak nevýslovné strázně, byly sklady kapitalistických závodů a obchodů přeplněny. Vyrobené zboží se kazilo. Tovary se stávaly nepotřebnými. Obilí se pálilo. A potraviny i průmyslové výrobky se uměle ničily, aby nepřeplňovaly trh a aby při omezené výrobě kapitalisté měli z menšího množství zboží stejně velké zisky díky zvyšovaným cenám, díky stoupající drahotě, která za hospodářské krise kapitalismu činila život všech lidí, i majících práci, chudým a nuzným.

V letech nezaměstnanosti a strašlivého zbídačování dělnictva jsem zažil několik případů krvavého protidělnického teroru. Byla to především střelba četníků do dělnických dětí a mládeže v Radotíně 20. dubna 1930, která měla být prvým činem surového zastrašování dělnictva, volajícího po chlebu a práci. Vláda zakázala našemu svazu mládeže akci „Rudých letnic, která měla svoji tradici již z doby Socialistické internacionály mládeže. Naše mládež se nechtěla zákazu podřídit a odhodlala se „Rudé letnice pořádat v podobě illegálně připravované demonstrace. Konala se v neděli 20. dubna 1930 v obci Kosoři, nedaleko od Radotína, kam byla určena legální manifestace „Rudých letnic. Vystoupil jsem tehdy jako komunistický poslanec na illegální demonstraci v Kosoři, v obci, která byla rodištěm statečného vůdce mládeže soudruha Františka Štýbra. A když průvod dětí a mládeže se z Kosoře vracel, aby přes Radotín došel na tamní nádraží a jel do Prahy, postavila se na silnici u Radotína četa četníků, aby pochodu průvodu dětí a mládeže přes Radotín zabránila i za cenu krvavé střelby, jak zněl příkaz vlády. Netušili jsme, že by četníci mohli být tak suroví a že by mohli střílet do dětí. Šel jsem v první řadě po boku dětí. A když četníci, postavení přes silnici, vypustili salvu ze svých pušek, skočil jsem před četníky a volal jsem na ně, aby palbu zastavili, poněvadž jsem se v první chvíli domníval, že četníci vystřelili naslepo. Avšak tu jsem viděl, jak se k zemi kácejí děti a dívky, zasažené kulkami četnických pušek. Byla to vražedná surovost četníků a jejich velitelů, příkazců z vlády. Jsou známy oběti radotínské střelby četníků, která vzbudila živelné pobouření v celé republice a v nejširší veřejnosti. Když byl v roce 1950 při 20. výročí této krvavé události odhalován v Radotínč pomník, přišly ženy, jež byly v roce 1930 jako děti těžce zraněny při střelbě četníků, aby ukázaly, že krvavý teror československé buržoasie je nezastrašil a že se všechny staly komunistickými bojovnicemi. V roce 1931 jsem byl jako komunistický poslanec v Košútech vyšetřovat

208

tamní střelbu četníků do dělníků, demonstrujících za svá práva v čele s naším ctihodným poslancem Stefanem Majorem. V Košútech byli zavražděni tři lidé, přičemž se před soudem potvrdilo, že jeden dělník byl zabit tak že mu zběsilý četník bodlem četnické pušky propíchl hrdlo a zvířecky ho zavraždil Byl jsem druhého dne po střelbě ve Frývaldově, v Dolní Lipové roku 1931 a na místě krvavého útoku četníků proti nezaměstnaným jsem se u kaluží krve střetl se zemským presidentem na Moravě Janem Černým. V márnici hřbitova jsem pak viděl osm mrtvol lidí, jež byli četníky zavražděni. Měli smrtelné rány do břicha. Zjistilo se však, že jedna zabitá dělnice zemřela po roztříštění lebky pažbou četnické pušky. Tehdy zastavilo z hněvu nad střelbou v Dolní Lipové práci všechno kamenické dělnictvo tohoto slezského území; dělnictvo stávkovalo až do pohřbu, zatím co se na školách po tři dny nevyučovalo a děti vily ve školách věnce, jež byly položeny na hroby obětí při čemž nad hroby promluvil soudruh Klement Gottwald.

A podobné případy krvavého zastrašování zbídačovaného lidu zažili i druzí komunističtí poslanci. V parlamentě se opakovaly bojovné bouře komunistů, kteří napadali agrárnického ministra vnitra dr. Juraje Slavika a pranýřovali pokrytectví Masarykovy humanitní demokracie, která hladovící dělníky krmila olovem.

Často se poměry v první republice líčí tak, jako by se na př. úřednictvu a pracující inteligenci vůbec vedlo nějak dobře. I to je nepravda. Ve skutečnosti i pracující inteligence žila za první republiky velmi chudě. Na př. platy státních úředníků a veřejných zaměstnanců byly všeobecně nízké a t. zv. pragmatika hrála v systému platů veřejných zaměstnanců tu úlohu, že odstupňováním platů a stanovením lhůt pro povýšení působila na úředníky, aby vydrželi v ubohé své existenci s nadějí na budoucí vyšší postavení, jež jim zlepšovalo příjmy jen o pár korun. Státní a druzí veřejní zaměstnanci měli vidět své lepší postavení také v tom, že „byli pod pensí. Všeobecně se užívalo o důchodech státních a veřejných zaměstnanců úsloví: „nic to není, aleje to jisté. Pravda je, že systém platů státní byrokracie za kapitalistické republiky uplatňoval zásadu, že jak byrokrat povyšoval a čím méně dělal, tak měl vyšší plat a vyšší pensi, delší dovolenou a různé požitky, jež mu vsugerovávaly domnění panského života, přibližujícího se životu vládnoucí kapitalistické třídy. Pokud jde o postavení pracující inteligence v kapitalistickém průmyslu, ve výrobním a hospodářském aparátu kapitalismu, bylo tomu tak, že vedoucí činitelé kapitalistické průmyslové organisace, ředitelé velkozávodů, ředitelé podniků, činitelé kartelů, trustů a kapitalistických společností, t. zv. kapitalističtí šarfmachři, měli obrovsky vysoké platy. Zvláštní postavení měli ředitelé bank a vrchní ředitelé velkých bank. Dr.Jaroslav Preissjako vrchní ředitel,,Živnobankyměl nepředstavitelněobrovské příjmy. Vedoucí činitelé bank to byli bankovní magnáti, kteří ovládali

209

mohutné bohatství, jež rostlo každým rokem závratně, přičemž jeho vlastnictví bylo ve vztahu k akciovému kapitálu problematické. Je známo, že ačkoliv bohatství „Živnobanky stále mohutnělo, vyplácel dr. Jaroslav Preiss držitelům akcií „Živnobanky každoročně stejné a poměrně nízké dividendy, poněvadž zisky „Živnobanky věnoval na další posílení tohoto finančně kapitalistického kolosu. Akcionáři „Živnobanky byli na dr. Jaroslava Preisse pro vyplácení nízkých dividend rozezleni a v jednom roce se po Praze vyprávěl vtip, že akcionáři „Živnobanky, nespokojení s vyplácenými dividendami, chtějí na 1. máje demonstrovat v průvodu za zvýšení dividend. Některé banky neměly takovýchto starostí s akcionáři, poněvadž v rozmachu svého bohatství skoupily své vlastní akcie, nostrifikovaly je, uložily je ve svých safesech, likvidovaly akcionáře a vlastnicky patřily samy sobě, což bylo charakteristickou zvláštností v systému moci finančního kapitálu.

Co se však týče drobných pracovníků v průmyslu, v bankách, v obchodě, inženýrů, techniků, administrativních pracovníků, účetních atd., co se týče masy t. zv. soukromých zaměstnanců, bylo jejich postavení za první republiky chudé a mnohdy ubohé. Měli malé platy a byli postupně stále více i zbídačováni, poněvadž uchazečů o místa středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaných pracovníků stále přibývalo, byl jich nadbytek a kapitalisté si mohli nejen vybírat, ale i diktovat stále nižší platy. A v době hospodářské krise kapitalisté vyhazovali na dlažbu tuto pracující inteligenci stejně bezohledně jako dělníky. Vzpomeňme na to, jak se v novinových inserátech nabízeli v době nezaměstnanosti doktoři, graduovaní vzdělanci a jiní inteligenti i k fysické práci jakéhokoliv druhu, jen aby mohli uživit sebe a své rodiny. A vzpomeňme, k jakým nedůstojným a ponižujícím způsobům nošení reklam po ulicích byli nezaměstnaní inteligenti nuceni se propůjčovati, nehledíc k tomu, že inteligent tížeji snášel bídu nezaměstnanosti než dělník a že mnohý inteligent se octl v prostředí lumpenproletariátu, odkud třeba již nevyšel. Kriminální historie uvádí mnohé případy morálního úpadku inteligentů v době hospodářské krise kapitalismu, v době nezaměstnanosti a všeobecné bídy a nouze.

Pracujícím inteligentům se tehdy říkalo „proletáři s bílým límečkem, a naše strana při mobilisaci do boje za chléb a práci apelovala nejen na dělníky rukou, ale i „na dělníky ducha. Vždy bylo naší snahou bojovat i za zájmy pracující inteligence a vždy bylo naším cílem dostat masy pracující inteligence po bok dělnictva, kam patřily. Poukazovali jsme na planost šidítek, jichž používala buržoasie, aby pracující inteligenci oddělovala od dělníků a od lidu vzbuzováním dojmu, že inteligent s bílým límečkem je něco lepšího než dělník, čímž buržoasie chtěla inteligenci stavět nad lid, po svůj bok a proti lidu. Československé buržoasii jsme tyto záměry mařili. Podařilo se nám v jednom roce za první republiky organisovat stávku i bankovních zaměstnanců a vést do boje i zaměstnance spořitelen a zaměst

210

nance pojištoven. V odborovém hnutí bankovních zaměstnanců se jako révo luční pracovnic! strany osvědčili soudruzi: dr. Antonín KamenickVuirvch který byl zaměstnancem pražské „Banky pro obchod a průmysl Felix Oliva který byl zaměstnancem „České komerční banky, Jiří Vít, který byl zaméstnancem „České banky Union, Jaroslav Kabeš, který byl zaměstnancem „Živnostenské banky, a druzí jmi soudruzi. V odborovém hnutí zaměstnanců pojišťoven pracovali soudruzi: František Spitzer, Oldřich Kaiser a j. Pokud se týče státních a veřejných zaměstnanců, měli jsme vždy vřelý vztah k učitelstvu jež jsme podle Lenina pokládali „za lidovou inteligenci, měli jsme vliv i na středoškolské a vysokoškolské profesory, zasahovali jsme do bojů za úpravu platů veřejných zaměstnanců, uchránili jsme hnutí veřejných zaměstnanců v kritické době před vlivy fašismu a starali jsme se, aby pracující inteligence v Československu zaujímala levicovou posici, antifašistickou, pokrokovou a bojovně vlasteneckou posici, což mnoho znamenalo s hlediska přípravy inteligence pro dobu zápasu za svobodu vlasti a pro velkou historickou dobu vítězného pochodu k socialismu v naší vlasti.

Ba! Život za kapitalistického systému byl pro pracující lidi většinou strastiplný. Mnozí lidé tomu dnes ani nechtějí věřit, ačkoli za první republiky žili. Zapomínají, nepřipouštějí si chmurné vzpomínky. Nebo tu bídu neviděli. Vzpomínají, jak chodili po pražských ulicích a jak viděli tolik hezkých věcí. Ono se mohlo leccos zdát za první republiky na oko hezké. Praha byla krásná, neboť Praha byla krásná za králů a císařů a byla krásná i v době vlády kapitalistů, kdy na tuto krásu stékalo tolik slz chudoby, utrpení a bolestí. Vnější vzhled Prahy v jejích ulicích a náměstích byl za vlády buržoasie přímo uhrančivý tím, že se pěstovala oslňující reklama obchodních domů, hnaná až ke groteskní výstřednosti bičem kapitalistické konkurence. Všelijakých lákadel byla v Praze přemíra, lákadel všeho druhu. Výklady na Václaváku a na Příkopě zářily. Byly plny elegantních a krásných věcí, vyrobených rukama dělníků. Avšak: copak si mohl dělník něco z té krásy fcoupit, když mu mzda stačila sotva na nuznou obživu rodiny? A co si mohl koupit člověk, pracující za plat, většinou velmi nízký plat?

Přece jsme to zažili sami na sobě my, tehdejší komunističtí poslanci, kteří jsme jak známo, odváděli 5.000 Kč měsíčního poslaneckého platu straně a dostávali jsme, pokud jsme byli redaktory, plat kvalifikovaného typogra

211

fického dělníka. Copak jsme si po uhrazení nejnutnějších nákladů na rodinu mohli něco koupit? Žili jsme velmi chudě. A obzvláště já byl proslulý vypůjčováním pětikorun na kafe a cigarety. A Klema na tom nebyl o nic lépe. Pamatuji se, jakou radost měl z toho, že jsem na staré soudružce Křenové, pokladnici strany, po dlouhém přemlouvání vybojoval, aby i komunističtí poslanci bydlící v Praze, dostávali nějakou dietu ve dnech zasedání parlamentu. Bylo to jen 10 Kč na den, avšak my všichni, Klema, Jarka, Pepík Krosnář, já a druzí pražští poslanci, jsme za ně byli vděčni. Mohli jsme si dát oběd v ,,čeledniku sněmovny, jak se říkalo restauraci pro zřízence parlamentu, kde stál oběd 7 Kč, zatím co v restauraci pro poslance stál 26 Kč, poněvadž tam jedli Malypetr, Beran, Hodža, Pik atd., pro které poslanecký plat 5.000 Kč měsíčně byl při jejich obrovských příjmech jen příspěvkem na cigarety nebo cigára.

Vždycky říkám, že při vzpomínkách na první republiku si musí lidé v mysli vybavit, jak v ni vypadal život za oním vnějším leskem, jenž bil do očí a na který se chudí lidé chodili dívat jako na zářivý třpyt korálů a lesklého sametu, jimiž je vyzdoben kolotoč.

To je třeba někdy i dnes připomínat lidem, kteří se na př. při zájezdu na Západ dají ještě oslepit vnějším pozlátkem luxusních tříd, třeba v Paříži nebo ve Vídni, neuvažujíce, že z tohoto přepychu nemohou nic užívat prostí, pracující lidé, vytlačení do chudoby a bídy periferie.

A tak tomu bylo za první republiky v Praze. Při vzpomínce na první republiku si připomeňme, že pro chudého pracujícího člověka byly zcela nepřístupny mnohé podniky, restaurace, taneční síně, hotely a jakékoliv honosnější společenské místnosti. Zásada sociálního distancování, uplatňovaná výší cen, se praktikovala za první republiky všude. Což nebyl v Praze rozdíl mezi periferií a středem města? Kdyby dělníky z Košíř, Břevnova, Michle, Hrdlořez, Malešic, Proseku a pod. bylo před válkou napadlo si vyjít ve skupinách na procházku do luxusních tříd Prahy, tak by je policie dovnitř Prahy nepustila a rozháněla by je pendreky v domnění, že jde o komunistickou demonstraci. A zásada sociálního diferencování platila v první republice plně pro lázně. Copak do lázní mohli jít dělníci, prostí pracující lidé? V první republice bylo tou nejkřiklavější nespravedlností, že zatím co měšťáci měli stále dovolenou a stále odpočinek a zatím co lidé vládnoucího režimu měli tím delší dovolenou, čím méně dělali, neměli právo na skutečnou osvěžující dovolenou dělníci, těžce pracující a vytvářející všechny hodnoty materielního blahobytu. Pravda je, že manuelní práce nebyla v první republice ctěna a že lidé manuelní práce byli pokládáni za nejnižší vrstvu společnosti, ponižovanou tak, že se vůči ní uplatňovala i štítivost. V první republice byl pánem, požívajícím úcty, ten, kdo měl peníze; a úcty požíval, aniž by lidé pátrali, jak přišel k penězům a že jich nabyl i zločinnou cestou. Pravda je, že dělnictvo v prvé republice mělo určité sociální vymoženosti,

212

nikoli však z milosti buržoasie a reformistických vůdců, ale proto, že si je hned v prvých dobách republiky vybojovalo jako ústupky kapitalistů, motivované strachem před revolučním hnutím dělnictva.

Jak bylo v první republice nakládáno s různými vymoženostmi, jež si dělnictvo vybojovalo, a jakou úlohu hrály na př. závodní výbory a závodní rady, to záleželo na činnosti odborových organisací, jež většinou ovládali reformisté Mnohé instituce sociální ochrany, jež si dělnictvo vybojovalo, nemocenské pojišťovny a ústavy sociál, pojištění, hornického pojištění, úrazového pojištění a pod. se později změnily v nástroje nátlaku na dělnictvo, v nástroje korupce, a jejich správy sloužily k zajištění sinekur a prebend pro reformistické předáky. Sociální vymoženosti chránily a za všechny zájmy dělnictva se obětavě bily KSČ a rudé odbory. Avšak soc. dem. strana, nár. soc. strana a reformistické odbory měly dostatek síly k tomu, aby pomohly udržovat dělnictvo v poutech třídního útlaku, ochraňovat kapitalismus, mařit bojovnou jednotu dělnictva a krýt záda čsl. buržoasii, když prováděla zbídačování pracujícího lidu a když. stupňovala svá reakční opatření. Naši soudruzi si již většinou osvojili znalosti o tom, jak to bylo s odborovým hnutím dělnictva v první republice. Chci tedy jen zdůraznit některé věci.

Odborové hnutí dělnictva bylo v první republice roztříštěno na spoustu organisací. Téměř každá politická strana měla své odborové organisace, odborové svazy a i odborové ústředny. Nár. soc. strana měla své odborové organisace již z doby před první světovou válkou, poněvadž to odpovídalo nejpůvodnějšímu poslání Klofáčovy strany, která byla zakládána r. 1897 proto, aby pomocí nacionalistické agitace tříštila a oslabovala třídně dělnické soc. dem. hnutí. Nár. soc. strana již před první světovou válkou založila proti soc. dem. odborovému Svazu kovodělníků svůj nár. soc. odborový Svaz kovopracovníků. Měla své odborové organisace zřízenecké a zaměstnanecké pro pošťáky, železničáře a pod. Za první republiky nár. soc. strana počet svých odborových organisací rozšířila a zařídila se na rozsáhlý provoz svých odborových svazů včetně svého odborového Svazu horníků. Ústředí nár. soc. odborů, Čsl. obec dělnickou, vedl po celou dobu první republiky známý nár. soc. poslanec Alois Tučný, který byl současně většinou i ministrem. Před první světovou válkou existovaly také již i křesťanskosociální odborové orga

213

nisace. Podnětem k jejich zakládání stejně jako k založení Šrámkovy křesťanskosociální strany byla zmíněná již encyklika papeže Lva XIII. z r. 1891. Tedy již z doby před první světovou válkou bylo odborové hnutí našeho dělnictva značně roztříštěno. A v dobách první republiky se tato odborová roztříštěnost ještě vystupňovala. Odborovou organisaci, žluťáckou odborovou organisaci zemědělských dělníků a druhých zemědělských zaměstnanců měla i agrární strana. Vedl ji po své zradě v r. 1929 a po svém vyloučení z KSČ známý renegát Bohumil Jílek. Odborové organisace žluťácké založila pak i nár. dem. strana jako strana fabrikantů a velkopodnikatelů. Odborová organisace nár. dem. strany se jmenovala „Národní sdružení a snažila se působit i mezi horníky, majíc své posice zvláště i v textilních závodech, jež patřily Kramářovi na Semilsku, Bartoňovi na Náchodsku a pod.

Při vzniku ČSR mělo ovšem největší sílu odborové hnutí dělnictva, stojící na třídní základně a spjaté se soc. dem. stranou, často vzpomínáme na to, jak záludně postupovali pravicoví soc. dem. vůdci, aby si v revolučních letech 1919, 1920, 1921 udrželi vliv v odborových svazech a aby později z většiny odborových svazů udělali reformistické odborové svazy, jež pak hrály tak neblahou úlohu po celou dobu první republiky.

Když totiž v letech 1919—1920 revoluční dělnické hnutí mohutně rostlo a pravicoví soc. dem. vůdci byli tlačeni do isolace, počínali si soc. dem. vůdci odborových organisaci, chtějící si udržet i osobní existenci, počínali si tak, že v čele s Rudolfem Tayerlem hlásali „odborovou neutralitu. A licoměrně tvrdili, že odbory se nemohou rozhodovat ani pro soc. dem. levici a ani pro soc. dem. pravici a že musí střežit zachování odborové jednoty.

Přirozeně, že my jsme byli pro zachování jednoty odborového hnutí, stejně jako jsme byli pro zachování jednoty dělnického tělovýchovného hnutí, pro zachování jednoty dělnického družstevního hnutí. Byl to postup, který předpokládal zachování jednoty odborového hnutí v zájmu dělnické třídy a zachování jednoty odborového hnutí jako základny masové síly třídně bojovných, revolučních snah dělnictva. Byl to postup, jejž komunistické strany zásadně a ve všech zemích vždy sledovaly a sledují. Byl to postup, jejž jsme pak sledovali i po r. 1945, kdy jedním z prvých kroků naší vítězné síly bylo: odstranit odborovou roztříštěnost z minulosti a vytvořit plně jednotné Revoluční odborové hnutí. A byl to postup, jenž po druhé světové válce vedl k tomu, že v Itálii a ve Francii se uskutečnila jednota odborového hnutí, která zůstává dodnes a je velkou nadějí v bojích francouzského a italského dělnictva, velkou nadějí i v jejich bojích se znovu nastupující reakcí a fašismem. V roce 1920 se u nás udělala asi ta velká chyba, že boj s pravicovými soc. dem. vůdci nebyl včas a důsledně vybojován i ve vedeních soc. dem. odborových svazů, a tím též i v ústředně soc. dem. odborových svazu, v Čsl. odborovém sdružení. Soc. dem. pravicoví předáci nebo maskující se soc. dem.

214

pravicoví předáci zůstali z velké části na svých vedoucích místech v odborech A pod titulem „neutrality se udržel i Rudolf Tayerle v čele Čsl. odborového sdružení. Tito pravicoví soc. dem. odboroví předáci přežili tak ve zdraví revoluční události r. 1920, prosinec r. 1920, a teprve pak, když již živelná síla revoluční vlny opadala, začali svoji zrádnou a mstivou rozbiječskou činnost v odborovém hnutí.

Když se v lednu roku 1922 konal všeodborový sjezd, na němž bylo provedeno hlasování o příslušnosti k Amsterodamské odborové Internacionále nebo k Rudé odborové Internacionále, byl na něm poměr sil takový, že velká část delegátů byla naše, spjatá s KSČ. Avšak stalo se to, že náš rudý Svaz zemědělských a lesních dělníků, který byl největším odborovým svazem se 113.000 členy a který byl veden Václavem Boleném, pozbyl na všeodborovém sjezdu pro své 43 delegáty hlasovacího práva, poněvadž neodváděl příspěvky, jež měl platit Odborovému sdružení československému. Tak se stalo, že na všeodborovém sjezdu roku 1922 z této příčiny a díky nedemokraticky najmenovaným delegátům dostali většinu pravicoví sociálně demokratičtí odboroví vůdcové v čele s Rudolfem Tayerlem.

Václav Bolen byl tehdy podezírán, že to tak nastrojil úmyslně, aby soc. dem. pravičákům záludně dopomohl k vítězství na všeodborovém sjezdu. A není to vyloučeno. Když vezmeme Bolenovu činnost za pozdějšího Jílkova vedení, jeho chování za t. zv.Rudého dne v r. 1928 a jeho pozdější likvidátorskou činnost, nelze se ubránit dojmu, že Bolen stejně jako Jílek mohli být již tehdy v r. 1922 pod maskou sektářského radikalismu náhončími čsl. buržoasie.

Pravicoví soc. dem. vůdci po svém vítězství na všeodborovém sjezdu r. 1922 použili všech prostředků provokačních, korupčních, teroristických, aby mohli na reformistické základně nastoupiti rozbiječskou cestu v odborovém hnutí. Oni, reformističtí soc. dem. odboroví předáci, kteří se v revolučních letech 1919—1920 chovali tak krotce a kteří se tehdy licoměrně kryli „odborovou neutralitou, začali po r. 1922 vyhazovat nemilosrdně ze sdružení odborů odborové organisace revolučního smýšlení a i celé odborové svazy. Začali to ve Svazu kovodělníků, v němž vládl Antonín Hampl, a pak přecházeli na odborové svazy horníků, lučebníků, textiláků, stavebníků, sklářů, kožedělníků, železničářů atd. A když se odborové svazy pevně držely na revoluční platformě, přistupovali reformističtí soc. dem. odboroví vůdcové k tomu, že zakládali reformistické rozbiječské odborové svazy.

Situace se vytvořila tak, že byl v říjnu 1922 založen Mezinárodní všeodborový svaz, sdružující v sobě jednotlivé revoluční odborové svazy v podobě sekcí MVS. Vedl jej známý Josef Hais, „starý Hais na rozdíl od jeho syna Arno Haise, pozdějšího nejhoršího reformistického agenta, který za války pak spolupracoval s Emanuelem Moravcem a po r. 1948 utekl na Západ, kde slouží soc. dem. odborové internacionále a i v západním rozhlase jako cynický

215

vlastizrádce dělá propagandistu imperialistickým chlebodárcům. Za krise strany v r. 1928 a na počátku r. 1929 se, jak známo, Haisovo vedení MVS solidarisovalo s likvidátorskými rozbíječi, ukradlo nám odborový dům v Ječné ulici a převedlo likvidátorské odborové frakce později do reformistických odborů.

Po r. 1928 a 1929 se naše rudé odborové svazy, neotřesené ve své síle haisovskou líkvidátorskou zradou, přeměnily v průmyslové svazy dělnictva jednotlivých průmyslových odvětví. Průmyslové odborové svazy vytvořily pak odborové ústředí, které vedl soudruh Antonín Zápotocký a po jeho boku soudruzi Václav Nosek, Gustav Kliment, Josef Kolský, Josef Jonáš aj., zatím co v čele průmyslových svazů působili soudruzi: Malík, Špic, Marvan, Šilhánek, Horn, Křivánek, Babulík, Koželuh, Hájek atd., a na Slovensku soudruzi Zupka, Šen, Kušík, Prechtl, Rozenbaum, Mazur, Horvath a j.

Politbyro ÚV KSČ přikládalo takovou důležitost poslání Revolučního odborového hnutí, že se tehdy v r. 1930 rozhodlo vyslat do ústředí rudých odborů po bok soudruha Zápotockého pracovat ještě soudruhy: Jana Švermu, Jaromíra Dolanského, Viktora Synka, Jana Ziku. Soudruzi Zápotocký, Šverma, Dolanský, Synek, Zika, Kolský a j. jezdili také na sjezdy „Rudé odborové internacionály, která sdružovala mezinárodně složky revolučního odborového hnutí z různých zemí, při čemž revoluční odborové hnutí v Československu představovalo velmi významnou součást rudé ,,Profinterny. Soudruzi Šverma a Dolanský pracovali v ústředí našeho Revolučního odborového hnutí několik let. Soudruh Jan Šverma se stal v r. 1936 šéfredaktorem „Rudého práva, při čemž jeho stálým zástupcem byl soudruh Eduard Urx. A soudruh Jaromír Dolanský působil pak v agitpropu ústředí strany, kde jsme pracovali spolu. V ústředním časopise Revolučního odborového hnutí, který měl název „Rudý odborář, pracoval soudruh Rudolf Hájek.

My jsme v 20 letech první republiky měli silné revoluční odborové svazy horníků, lučebníků, textiláků, stavebníků, sklářů, kožedělníků, zemědělských dělníků i veřejných a soukromých zaměstnanců a pod. Naše revoluční odborové svazy a celé naše revoluční odborové hnutí pracovalo nejvýše obětavě pro sociální a hospodářské zájmy dělnictva. V letech hospodářské krise kapitalismu od r. 1929 naše revoluční odborové hnutí bojovalo statečně proti propouštění dělníků ze závodů, bojovalo proti snižování dělnických mezd a proti zbídačování dělnictva stupňovanou drahotou. Revoluční odborové hnutí spolu s komunistickými organisacemi, spolu s komunistickými poslanci a senátory a spolu s komunistickými zástupci v obecních a městských zastupitelstvech se bilo za chléb a práci pro nezaměstnané dělníky, jejichž bojovné hnutí nabylo tak velkého rozsahu. A revoluční odborové hnutí se chrabře bilo v sociálních a hospodářských zápasech dělnictva s kapitalisty, v nesčetných stávkových bojích, většinou úspěšných a v případě prohry naprosto neznamenajících pokles bojovné vůle dělnictva.

216

Revoluční odborové hnutí v letech od r. 1929 prodělávalo těžké chvíle když čsl. buržoasie vedla proti KSČ persekuční tažení na celé frontě a když spolu s údery proti straně vedla i údery proti revolučním odborům. Revoluční odborové hnutí prodělávalo i jako odborové hnutí velkou persekuci teror šikany, ústrky. Vlády čsl. buržoasie se snažily pomáhat reformistickým odborům a oslabovat organisační sílu revolučních odborů tím, že jim upíraly uznání práv, jež jim příslušela ve smyslu zákonných ustanovení. A zvláště upíráním podpor podle gentského systému a všelijakými šikanami úřadů a sociálně pojišťovacích ústavů, zejména hanebnou činností nemocenských pokladen, se snažili nepřátelé poškozovat revoluční odborové hnutí.

Avšak naše dělnictvo, náš pracující lid dovedly uhájit legalitu Revolučního odborového hnutí tak, jak dovedly uhájit legalitu KSČ. Neboť dělnictvo a pracující masy se přesvědčily, jak oddaně, obětavě a statečně Revoluční odborové hnutí hájí jejich zájmy. Přesvědčily se o tom za průběhu velkých stávkových bojů, které jsou zaznamenány v historii Revolučního odborového hnutí a celého komunistického revolučního hnutí jako skvělé kapitoly.

A nejslavnějším stávkovým bojem dělnictva v době první republiky byla stávka severočeských horníků v r. 1932, kdy na Mostecku působili jako vedoucí štáb revolučního boje soudruzi: Gottwald, Zápotocký, Šverma, Dolanský, Nosek, Kóhler, Appelt, Malík, Kára, Innemann atd. Tehdy se ve spojení se stávkovým bojem horníků na Mostecku hýbalo také bojovné hnutí horníků v ostravsko-karvínském revíru, kde pracovali soudruzi Kliment, Kotas, Bubeníček, Šimčík, Šimon, Vilegala, Seidler a j., jakož i v kladenském revíru, kde pracovali soudruzi Ketner, Kejř, Procházka, Macák a j., a v rosickooslavanském, kde pracovali soudruzi Juran, Bendi, Sedlák aj.

Revoluční odborové hnutí vedlo stávkové boje až do r. 1938, kdy takové bojovné stávky, jako byla velká stávka stavebního dělnictva pražské oblasti, byly již zároveň významnými akcemi na obranu republiky proti fašismu, proti kapitulantské zrádnosti čsl. buržoasie.

Bez opory Revolučního odborového hnutí v letech po r. 1929 si nelze představit mohutnou, nezlomnou, vítěznou bojovnou sílu, kterou KSČ v těchto letech prokazovala. A bez této opory si nelze představit onu vítěznou bojovnou sílu, která naši stranu, KSČ, učinila schopnou k tomu, aby po šesti letech hitlerovských muk nastupovala k vítězství v r. 1945 a pak k vítězství v únoru r. 1948.

217

Co bylo uvedeno o postavení pracujícího lidu v první republice, týkalo se hlavně dělnictva. Avšak posuďme, jak to bylo s rolníky. Reakční propaganda líčí věci tak, jako by rolnictvo v první republice žilo dobře a bylo spokojeno. Tvrdí, že rolník jako soukromovlastnický zemědělský hospodář pracoval prý na své půdě svobodně, že nikdo jeho existenci prý neohrožoval a jeho důchod prý mu umožňoval nejen dobré živobytí, ale i úspory a postupné bohatnutí.

A přece není většího výsměchu pravdě než toto líčení. Každý ví, že záleželo na tom, kolik měl rolník půdy, jež ho měla živit. Každý ví, že vlastnictví půdy bylo v první republice rozvrženo tak, že malý počet velkostatkářů, statkářů a kulaků vlastnil ohromnou část půdy a že ostatní půda, připadající na velký počet rolníků, se drobila v individuelní vlastnictví malé výměry. Agrární reforma, prováděná v prvé době republiky s tak velkým humbukem, vyústila nakonec jen ve veliký podvod. Šlechtické a církevní velkostatky zůstaly v podstatě zachovány. Přibyly jen zbytkové statky agrárních velmožů. Posílena byla vrstva kulaků, poněvadž agrární strana pro podporu kapitalistického systému sledovala soustavně snahu: vytvářet stále silnější vrstvu venkovské buržoasie. Pro ovládání venkova budovala agrární strana nadto i známý systém hospodářských družstev a všelijakých drobných úvěrových a peněžních institucí. Pamatujeme se, jakou mocí se stal agrámický „Centrokooperativ a „Kooperativa, vedené Klinderou, Feierabendem atd.

Dobře víme, jak se agrární složka finančního kapitálu stávala stále vlivnějším činitelem, tvoříc v čele s „Agrární bankou oporu politické úlohy agrární strany. Agrární strana, aby spoutala zemědělský lid pod vládou buržoasie, používala nehorázně drzého hesla „Venkov — jedna rodina. V té „jedné rodině to však vypadalo tak, že zatím co velkostatkáři, statkáři a kulaci bohatli, byli malorolníci zbídačováni. I střední rolníci byli tlačeni do stále těžších poměrů. A bylo to přirozené. Ceny zemědělských produktů, vyhlašované na plodinových bursách, jsou určovány výrobními náklady, nikoli však těmi nejvyššími výrobními náklady, nýbrž těmi nejnižšími a ve světovém měřítku tedy těmi nejnižšími výrobními náklady, jaké na př. vykazuje obilní zemědělská výroba, používající mechanisace na velkých plochách půdy, jak tomu je v USA, v Kanadě a v druhých zemích, kde kapitalismus v zemědělství se mohl rychle rozvíjet. Celé československé zemědělství by bylo bývalo za kapitalistického systému ve světě hnáno do zkázy, kdyby se v ČSR nepoužívalo ochranných agrárních cel, jež však znamenala jen zdražení chleba pro pracující, znamenala ochranu zisků agrárních velkoproducentů, ale neznamenala zajištění důchodů malorolníků a středních rolníků. Rodina malorolníka se mohla na poli celá dřít do úmoru, avšak ceny zemědělských produktů rozhodovaly o tom, že za výsledek úmorné práce celé své rodiny dostal malorolník jen pakatel. Musil žít nuzně, většinou o bramborách, nemoha si dopřát pojíst slepici,

218

vajíčko, máslo, tvaroh, ovoce a pod., poněvadž musil všechno prodat, aby měl hotové peníze na daně, úroky, pojistky atd.

Mohlo by se říci, že malorolníci a střední rolníci, kteří za první republiky takto chudě žili, snad spořili, aby bohatli. Sebevětší spořivost však neuchránila malorolníky a střední rolníky před pohromou, kterou znamenaly daně, úroky lichvářů a operace bank. Mohli bychom posloužit statistikou o tom, jak za první republiky byli rolníci hromadně hnáni do zkázy daňovými exekutory a jak byli dražbami zbavováni svého majetku a ožebračováni, aby se jejich půdy zmocňovali velkostatkáři, statkáři, kulaci i městští kapitalisté, pěstující honitbu.

Pravda je, že i mnozí rolníci na tyto poměry v první republice zapomněli, když se jejich postavení po r. 1945 změnilo. Mnozí rolníci podlehli tomu domnění, že jejich lepší život po r. 1945 přišel sám sebou a že soukromé vlastnictví půdy snad zaručuje rolníkovi hospodaření, schopné ho dobře uživit. Tito rolníci hluboce nepostihli, jaké základní změny se udaly po r. 1945 v celém našem národním hospodářství a jak příznivě zapůsobily i na postavení rolníků. Přirozeně, i malým rybám se vede dobře, tloustnou a spokojeně žijí, když jsou z jejich životního prostředí odstraněni dravci požírající malé ryby. I našim rolníkům se vedlo po r. 1945 ihned lépe, když jsme odstranili dravce, kteří rolníky za první republiky hubili, když jsme odstranili daňové exekutory, bezohledné lichváře, nemilosrdné věřitele. A když jsme v celém našem národním hospodářství uplatnili novou, vyšší hospodářskou ethiku, než jakou mělo kapitalistické hospodářství, socialistickou ethiku, jejíž vymoženosti pocítili i rolníci. A když jsme ke všemu rozdali rolníkům všechnu půdu, kterou jsme vyvlastnili, aby půda patřila těm, kdož na ní pracují.

Mohlo by se mnoho vykládat o postavení rolníků za první republiky na doklad toho, že i oni trpěli bolestně pod vládou kapitalistů. Život rolníků byl za první republiky vpravdě těžký, neradostný. Byl vyplněn samou dřinou. Rolník se musil do únavy věčně namáhat, musil si odříkat, musil škudlit, musil každý haléř mnohokrát obracet a musil stále myslit nejen na zítřek, ale daleko dopředu. Musil stále myslit na budoucnost svoji, svých dětí, svých vnuků, svých potomků, při čemž byl odkázán plně na milostivost přírody, vůči níž se cítil slabý a nemohoucí. A při čemž byl odkázán na milostivost trhu, na milostivost cen, na přízeň nebo nepřízeň anarchických výrobních poměrů za kapitalismu, jejichž nepostižitelné síly mu byly neznámy, jimž se nemohl vzepřít a na jejichž působení neměl vlivu. Rolník se musil mnohdy nadlidsky namáhat, musil se stále plahočit a musil dělat všechno možné, dobré i nedobré, poctivé i nepoctivé, aby byl živ tak, jak byl za první republiky živ.

A ten úmorný a těžký život, jejž rolníku vnutil kapitalistický systém, dával rolníkovi ty určité povahové rysy, které mu byly často vytýkány, při čemž často i rolníkovi byla nevědomými lidmi dávána různá hanlivá pojmenování, když na př. se o něm mluvilo jako o „křupanovi, „chrapounovi, „krkounovi

219

a pod. My, komunisté, vědecky vzdělaní marxleninisté, jsme věděli, že rolník za to nemůže, že mu život do tváře vryl určité povahové rysy.

My, komunisté, marxleninisté, jsme věděli, že společenský řád, výrobní a hospodářský systém dává lidem fysiognomii. Věděli jsme, že kapitalistický společenský řád, kapitalistický výrobní a hospodářský systém dává lidem mnohdy strašnou fysiognomii. Vždyť kapitalismus zbavoval tvář fabrikantů, bankéřů, velkostatkářů, kulaků stále více rysů lidskosti a dával jim tvář dravců, supů, upírů, molochů, i pijavic a parasitního hmyzu. A kapitalismus vtiskoval určité rysy i do tváře rolníka, stejně jako do tváře jiného malovýrobce, řemeslníka, živnostníka, obchodníka.

Kapitalismus rolníka nutil být sobeckým lakomcem, aby mohl udržet své hospodářství, aby měl hotové peníze na daně, na úroky, na pojistky, na doktory, aby měl peníze na výchovu dětí, na jejich učení a studie a aby měl úspory pro stáří, poněvadž rolníci za prvé republiky nespadali pod žádné pojištění, ani nemocenské, ani úrazové, ani invalidní a ani starobní. A kapitalismus dělal mnohdy i z obchodníka, řemeslníka, živnostníka, obstaravatele různých služeb — šejdíře. Kapitalismus je nutil často lidi šidit, aby si uhájili těžké živobytí, aby uživili sebe, rodinu, aby vychovali své děti a aby měli nějaké úspory pro stáří.

My, komunisté, vědecky vzdělaní marxleninisté, my jsme nikdy nevyčítali rolníkům jejich povahové rysy, poněvadž jsme věděli, že až odstraníme kapitalismus, zbavíme rolníky těchto rysů a učiníme z nich jiné lidi. My, komunisté, jsme nikdy za první republiky neurazili rolníky. Vždy jsme k nim chovali úctu jako k lidem pracujícím, kteří patří po bok dělníků. A my, komunisté, jsme se vždy ostře ohrazovali proti tomu, aby někdo rolníky pohrdavě snižoval a aby někdo ohrnoval nos nad manuelní rolnickou prací. Vždy jsme se také ohrazovali, když někdo někoho urážel ve spojení s rolnickou třídou a ve spojení s rolnickou prací, ačkoli se dotyčný, jemuž se těchto urážek dostalo, třeba již rolnické třídě odrodil a rolnickou práci již dávno nevykonával, poněvadž se stal statkářem a agrárním boháčem.

Vzpomínám si, jak jsme v r. 1923 v „Rudém právu ostře odsoudili vystoupení „trojnásobného doktora, jakéhosi Dokoupila, když se na schůzi veřejných zaměstnanců úředníků vyjádřil o Antonínu Švehlovi tak, že ho nazval sedlákem z Hostivaře, a když řekl, jak se může takový sedlák od hnoje chtít rovnat s doktory byrokraty a rozhodovat o jejich platech. Tohoto trojnásobného doktora, dra Dokoupila, jsme v „Rudém právu nazvali za jeho výroky o Švehlovi „trojnásobným oslem. A vzpomínám si také na charakteristický výjev na schůzi jednoho parlamentního výboru, na které se jeden náš soudruh poslanec dostal do prudké hádky s agrárním poslancem Chloupkem a neovládnuv se použil ve zlosti výrazu, který by mohl být vyložen jako urážka rolníků. Soudruh Gottwald, který byl této schůzi přítomen, šel ihned k dotyčnému soudruhovi a přiměl ho k tomu,

220

aby si vyžádal slovo a omluvil se za svůj výraz, což tento učinil. A zabránilo se tak tomu, aby agrární tisk skreslováním výroku komunistického poslance mohl nás, komunisty, stavět do špatného světla u rolníků.

My, komunisté, jsme za první republiky vždy usilovali o bratrský svazek dělníků a rolníků. A do úsilí o tento bratrský bojový svazek jsme vkládali všechnu úctu k úmorné práci rolníků a jejich rodin.

Ze všeho, co bylo uvedeno o postavení pracujícího lidu v první republice, vyplývá, že ať reakční emigrantští štváči při výročí ČSR dělají co mohou v lživém vychvalování první republiky, nevyvrátí tu pravdu, že se v první republice vedlo dělníkům, rolníkům, řemeslníkům, pracující inteligenci a všem pracujícím lidem tak, jak se vede lidem za vlády bezohledného kapitalistického vykořisťování a bezohledného kapitalistického útlaku. Jako svědky na potvrzení této pravdy můžeme volat miliony pracujících lidí, kteří zažili poměry v prvé republice. Z jejich zkušeností se mohou o poměrech v první republice poučit i mladé a mladší generace, které poměry v první republice nezažily.

Nikoliv! V první buržoasní republice neměl pracující lid naděje na lepší život. Čím více se hospodářsky vzmáhali kapitalisté, čím více bohatli, tím hůře se vedlo pracujícímu lidu a tím hlouběji se do jeho těla zařezávala pouta třídního otroctví. My, komunisté, jsme v první republice proto vždy hromově a stále vášnivěji pěli: „Pryč s tyrany a zrádci všemi! Ať zhyne starý podlý svět! My nový život chcem na zemi, v němž nesmí býti žádných běd.

221

IX

20 LET HRDINNĚ ČINNOSTI KSČ ZA PRVNÍ REPUBLIKY

MASOVĚ REVOLUČNÍ ORGANISACE

ÚLOHA STRANY V ZAPASE S FAŠISMEM A V OBRANĚ REPUBLIKY20 let první republiky, buržoasní Československé republiky, bylo 20 lety hrdinné činnosti naší strany v třídním zápase s československým kapitalismem. Hrdinná činnost naší strany v 20 letech první republiky je její velikou hrdostí a ctí, pro kterou si získala již dávno neskonalou lásku dělnické třídy a pracujícího lidu Československa. Když při zpětném pohledu sledujeme 20 let činnosti KSČ v první republice, uvědomujeme si, jaké šťastné okolnosti rozhodovaly o jejím zdravém vývoji a o jejím zrání k splnění historických úkolů. Bylo šťastnou okolností, že KSČ byla od svého založení v r. 1921 mohutnou masovou stranou a že měla vždy na 1 milion stoupenců. V r. 1921 se počítalo, že strana má více než 400.000 členů. Za členy strany se tehdy počítali i členové t. zv. okrajových složek, členové FPTJ, sekcí mládeže, členové našich družstev a členové odborových organisací, revolučně smýšlející.

Šťastnou okolností bylo, že při založení KSČ u její kolébky stál Vladimír Iljič Lenin, který věnoval naší straně otcovskou pozornost a dal jí mnoho rad, aby mohla úspěšně vykročit na svoji dějinnou cestu. Jak moudrým činem Vladimíra Iljiče Lenina bylo např. to, že v r. 1921 na III. kongresu Komunistické internacionály svojí autoritou ochránil soudruha Bohumíra Šmerala před intrikami jílkovských a bolenovských sektářů. Tehdy se před III. kongresem Komunistické internacionály konalo jednání zvláštní čsl. komise Exekutivy Komunistické internacionály, které za předsednictví Zinověva odsuzovalo soudruha Šmerala pro obvinění, jež proti němu byla vznesena Jílkem a Boleném za podpory některých německých a maďarských delegátů KSČ, kteří přijeli do Moskvy na III. kongres KI. Odsouzení soudruha Šmerala se dělo za jeho nepřítomnosti, poněvadž nebyl sektářskou klikou Jílka a Bolena, rozhodu

222

jící tehdy ve vedení KSČ, na III. kongres KI vůbec delegován. Avšak, když byl III. kongres KI zahájen, vyžádal si soudruh Lenin, aby byl soudruh Šmeral ihned k účasti na zasedání kongresu do Moskvy pozván. A soudruh Lenin zvrátil usnesení zmíněné Zinověvovy komise a postaral se o to že soudruhu Šmeralovi bylo zajištěno vůdčí místo v čele KSČ.

Soudruh Lenin se vždy stavěl za soudruhy Šmerala a Zápotockého, když sektáři z řad českých komunistů spolu se sektáři z řad německých a maďarských komunistů se spojovali, aby se zmocnili vedení KSČ, nedbajíce toho, že základem masové síly KSČ je síla revolučního hnutí českého dělnictva. Tím bylo odvráceno nebezpečí, aby KSČ nebyla hned v počátečních letech svého vývoje oslabena nerespektováním skutečnosti, že české revoluční dělnictvo, které téměř kompaktně přešlo z pravicové soc. dem. strany do KSČ, musilo prodělat nutný proces překonávání pozůstatků soc. dem. ideologie a organisačních návyků.

Svými zásahy soudruh Lenin zajistil, že KSč měla pro počáteční léta své činnosti ve svém čele velmi autoritativní vedení, zosobněné v soudruzích Šmeralovi a Zápotockém. Je známo, jak si soudruh Lenin osobně vážil soudruha Šmerala, v němž viděl jediného význačného soc. dem. vůdce, který z řad II. internacionály upřímně, přesvědčeně a s nadšením přešel pod prapor III. internacionály, pod prapor KI.

První Šmeralovo vedení KSč mělo přes vlivy soc. dem. pozůstatků velkou zásluhu o zachování a další růst masové síly KSč. Vzdor tomu, že pravicové tendence se vystupňovaly pak v likvidátorské a rozbij ečské činnosti Bubníkovy frakce a strana byla nucena prožít částečnou krisi, se kterou nepřátelé spojovali své naděje v možnost rozkolu KSč, dovedla strana, ovlivňovaná již Hakenovou levicí, rozvinout tak mohutný nástup při parlamentních volbách r. 1925, že získala 41 poslaneckých mandátů. Parlamentními představiteli KSČ se tehdy stali soudruzi: Šmeral, Zápotocký, Haken, Kreibich, Hruška, Harus, Štětka, Juran, Stern, Major aj.

V dalším vývoji strany bylo značným nebezpečím to vedení strany, jež představovali Jílek, Bolen, Neurath, k nimž se na Slovensku blížili Verčík, Kršiak, Kopas, Kolaříková. Ke svému vůdčímu vlivu v Ústředním výboru KSČ se Jílek a Bolen protlačili zákeřnou frakční prací své skupiny, působící v pražském kraji v čele s Melicharem nebo v lounském kraji v čele s Jankem a Kalachovou, v českobudějovickém kraji v čele s Čermákem, v královéhradeckém kraji v čele s Junkem, v německobrodském kraji v čele s Vrabcem atd., při čemž tato jílkovskobolenovská frakce měla své lidi i v MVS, zvláště ve Svazu zemědělských a lesních dělníků, a částečně i v rudém družstevním hnutí, jmenovitě na Novopacku, Jičínsku a Nymbursku.

Činnost tohoto vedení strany, vyznačující se oportunistickou pasivitou, ochromováním hnutí strany a ohrožováním i vnitřního morálního stavu KSČ,

223

mohla vzbudit u čsl. buržoasie naději, že se jí podaří mohutnou masovou sílu strany zlomit. Tuto naději nepřátel strany posílil nezdar t. zv. „Rudého dne v červenci r. 1928 a po něm následující volby, v nichž KSČ vykázala značné ztráty.

Když se za nezdaru „Rudého dne 6. července 1928 tak žalostně projevil bankrot oportunistické politiky Jílkova vedení, propukla ve straně krise, která ve vývoji KSČ byla bezesporu nejtěžší. Pro zdravé revoluční síly ve straně to byla nejvýznamnější zkouška jejich odolnosti, politické pevnosti a ideologické zralosti, která rozhodla o základním přelomu ve vývoji KSČ v bolševickém směru a o celé budoucnosti revolučního komunistického hnutí v Československu. Poněvadž krise strany v roce 1928 vpadla do doby VI. kongresu Komunistické internacionály, zasáhla do krise Komunistická internacionála, jež na VI. kongresu ustavila zvláštní československou komisi v čele s vynikajícím činitelem Komunistické strany Sovětského svazu a starým bolševikem soudruhem Gusevem, který je dnes pohřben ve stěně Kremlu na Rudém náměstí za mausoleem Lenina a Stalina. Komunistická internacionála se jednoznačně postavila za bolševický směr v KSč, vedený soudruhem Klementem Gottwaldem, jenž byl povolán vésti stranu od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě. Rozhodnutím Komunistické internacionály bylo Gottwaldovu bolševickému směru umožněno, aby s oporou autority Komunistické internacionály probojovával svoji linii ve straně. Boj byl těžký, a byl přímo zuřivý. Musili jsme současně bojovat proti oportunistickým renegátům, proti likvidátorům a proti trockistům a zinověvovcům, kteří se pak všichni spojili v jednotný rozbiječský blok, jejž představovali: Bohumil Jílek, Václav Bolen, Alois Neurath, Josef Hais, Arno Hais, Alois Muna, O. E. Berger, Edmund Burian i Vláda Burian.

V našem zápase s těmito rozbíječi strany nám byli významnou posilou absolventi dvouletého kursu Mezinárodní leninské školy v Moskvě soudruzi Jan Šverma, Bruno Kóhler, Alexandr Bubeníček, kteří již na VI. kongresu Komunistické internacionály byli zařazeni do naší delegace a na podzim r. 1928 se vrátili do Československa.

Nutno však říci, že náš vítězný boj proti rozbíječům strany byl komplikován tím, že se krátce před V. sjezdem KSČ v únoru 1929 v rámci Gottwaldova bolševického směru vytvořila sektářská skupina, které se dostalo názvu „Friedova skupina. Vedl ji soudruh Evžen Fried, revoluční pracovník ze Slovenska, který byl několik roků žalařován, většinou v samovazbě, a který v roce 1928 přišel pracovat na Liberecko, neboť liberecký kraj KSČ představoval vždy silnou posici boje proti oportunistickému Jílkovu vedení. Předbojovníky Gottwaldova bolševického směru byli němečtí soudruzi Rudolf Appelt, Robert Korb, soudruzi Mólzer, Hádek, Babel, soudružka Karla Pfeiferová a j. Solidarisovali se s námi v názorovém boji s Friedovou skupinou, k níž se jinak pnklá

224

něli i vedoucí pracovníci hnutí komunistické mládeže. I léta pozdějšího vývoje potvrdila, že ve Friedově skupině se na sektářskou platformu dostali jinak čestní mladí revoluční pracovníci, kteří boj proti oportunismu přepínali do takových sektářských úklonů, že oportunisty viděli i v poctivých a věrných bojovnících strany, pokud patřili k starší generaci a pokud neodpovídali sektářským představám Friedovy skupiny o komunistech. Bojovali jsme ostře proti názorům Friedovy skupiny, aby nové vedení strany, jež mělo být zvoleno V. sjezdem KSČ, bylo zcela „homogenní a aby proto nebyli do Ústředního výboru navrhováni soudruzi, kteří měli nějaký hřích z minulosti, a aby do Ústředního výboru byli navrženi lidé jen noví a mladí. Soudruh Gottwald odmítal teorii o „homogennosti nového vedení a dokazoval, že na platformě bolševického směru musíme soustředit všechny pevné, rozhodné, věrné a poctivé revoluční pracovníky strany, byť by patřili i k starším generacím a byť by se v minulosti dopustili různých chyb, což se týkalo některých přívrženců t. zv. „historické pravice, jež vystoupila za krise strany v roce 1924 a 1925, jako byl na př. soudruh Rudolf Kohn, a což se týkalo i některých soudruhů, kteří se dříve počítali k Jílkově skupině, ale od ní se důsledně odklonili, jako byl např. soudruh Filip Dobrovolný, šéfredaktor „Rudého práva. Nejostřeji jsme se s Friedovou skupinou střetli v průběhu V. sjezdu KSČ v únoru 1929, když ve svém sektářském fanatismu pod titulem „homogennosti nového vedení strany prosazovala názor, že do nového Ústředního výboru KSč nemají být navrhováni ani soudruzi Šmeral, Zápotocký, Kreibich.

Tyto sektářské snahy Friedovy skupiny jsme energicky a přímo s pobouřením odrazili. Do Ústředního výboru strany byli na V. sjezdu KSČ zvoleni samozřejmě i soudruzi Šmeral a Zápotocký. Do Ústředního výboru strany nebyl zvolen soudruh Karel Kreibich, kterého jsme taktéž navrhovali, poněvadž jsme chtěli soudruha Kreibicha, který na V. sjezd strany v únoru 1929 přijel z Moskvy, kde redigoval časopis „Die Komunistische Internazionale, převést na práci doma. Soudruh Kreibich, nezvolený na V. sjezdu KSČ do Ústředního výboru strany, odejel z Prahy zpět do Moskvy, a teprve po letech bylo možno jej uvést do aktivní politické práce strany doma, když byl v roce 1935 zvolen za stranu senátorem.

Činnost Friedovy skupiny jen na určitou dobu takto komplikovala počáteční nástup nového Gottwaldova vedení strany. Později přívrženci Friedpvy skupiny, zřeknuvší se sektářských tendencí, pracovali jako revoluční bojovníci velmi obětavě a záslužně. A brzy nebylo vzpomínáno jejich chyb, když soudruh Klement Gottwald na čele KSČ dokázal i svojí správnou kádrovou politikou, že strana se na bolševických zásadách semkla v nerozborný jednolitý masiv, u něhož by se jen v průřezu poznalo, z jakých generačních vrstev a ideologických částic byl složen. Pokud jde o soudruha Evžena Frieda, byla jeho pozdější činnost hodná největší cti, neboť byla hrdinná. Soudruh Evžen Fried, který v roce 1930

225

odejel do Moskvy, byl poslán jako instruktor do Francie, kde působil pod jménem Clement, kteréžto jméno zvolil z úcty k soudruhu Klementu Gottwaldovi, jejž měl vždy upřímně rád. Francouzští soudruzi nám pak často říkali jak se soudruh Evžen Fried významně zasloužil v činnosti Komunistické strany Francie, jak nejen neprojevoval již žádných sklonů k sektářství, ale jak nadšeně Komunistické straně Francie pomáhal při provádění politiky široké lidové fronty. Soudruh Evžen Fried končil svůj život heroickou smrtí. Když Němci obsadili Paříž v roce 1940, uchýlil se soudruh Evžen Fried na čas do Belgie, ale později se illegálně vrátil do Paříže a obětavě a statečně pracoval v podzemí. Gestapáci však po určité době vyslídili illegální byt soudruha Evžena Frieda a když ho šli zatýkat a zabouchali na dveře, pustili do soudruha Frieda, otevřevšího dveře, celou dávku nábojů z automatu. Památka soudruha Evžena Frieda bude proto námi vždy ctěna jako památka hrdinného revolučního pracovníka.

I někdejší názorový boj s Friedovou skupinou přispěl k tomu, aby se k svým historickým úkolům zocelilo nové vedení strany, které v čele se soudruhem Klementem Gottwaldem zvítězilo na V. sjezdu KSČ v únoru roku 1929 a které bylo povoláno k řízení strany. Nové vedení strany, zvolené V. sjezdem KSČ, zvítězilo jako vedení leninského ducha, vedení bolševické, neznající kompromisů v zásadách, ale uplatňující směle leninskou strategii a taktiku, vedení odvážně průbojné a neúchylně jdoucí ke konečným cílům, vedení, které vedlo stranu po dvě desetiletí až. k historickým vítězstvím v roce 1945 a v roce 1948.

Možno říci, že všichni my, staří komunisté, kteří jsme od založení KSČ r. 1921 pracovali v jejích řadách jako mladí lidé, jsme odchovanci doby, kdy ještě žil Vladimír Iljič Lenin, a odchovanci Klementa Gottwalda, v řadách KSč nejlepšího žáka učení marxismuleninismu a mimořádně talentovaného revolučního dělnického vůdce. Až dodnes soudruzi z doby vítězství Gottwaldova vedení strany v r. 1929 jsou předními činiteli Ústředního výboru KSČ. Je to soudruh Antonín Novotný, který je členem KSČ od jejího založení a který pracuje na odpovědných funkcích strany z doby vítězství Gottwaldova vedení. Nebo ať to podobně jsou soudruzi Široký, Dolanský, Kóhler, Bacílek, Kopecký, Pavol David, Ďuriš, Krosnář, Harus, Hruška, Zupka, Tesla, Vetiška, Vodička, Juran, Štětka, Hodinová, Machačová, Reiman, Pasek, Svoboda a j. nebo ať to jsou soudruzi, kteří se jen o něco později stali předními pracovníky strany, mladší soudruzi Hendrych, Krutina, Václav David, Uher, Souček, Innemann, Kozelka, Němec, Pastyřík, Paleček a druzí. Další, ještě mladší členové vedení strany jako soudruzi Barák, Strechaj, Koucký, Černík vyrůstali k odpovědným funkcím v době Gottwaldova vedení po r. 1945. Vztahuje se to i na soudruhy Šimůnka, Hlínu, Krčka, Salgu, Slavíka a j.

Mnoho by se dalo vyprávět o tom, jak těžký byl boj KSČ za první republiky a jak mnohokráte těžší byl tento boj po r. 1929, kdy naše strana spolu

226

s nastoupením Gottwaldova vedení stupňovala svoji neohroženou bojovnost. Mnoho jsme prožili za bojů strany v první republice. Mnoho jsme prožili ve srážkách s potlačovacím státním aparátem buržoasie, s policií, četnictvem; mnoho jsme prožili při stávkách dělnictva; mnoho jsme prožili při persekučních útocích proti straně; mnoho jsme prožili ve rvačkách s fašisty pokoušejícími se o nástup.

Vždyť v r. 1929, při nastoupení Gottwaldova vedení, jsme byli všichni tak mladí. Říkalo se tehdy, že se vedení KSČ ujali „karlínští kluci. (* Označení „karlínští kluci uvedli do oběhu likvidátorští nepřátelé strany v čele s Jílkem a Boleném, když začali v roce 1929 používati i Stříbrného „Poledního listu k uveřejňování útoků proti Gottwaldovu novému vedení. Mluvili o „karlínských klucích, aby Gottwaldovo vedení zlehčovali tvrzením, že se ústředního sekretariátu KSČ v Karlině, Královská tř. č. 13 zmocnili mladí lidé, kteří sotva překročili chlapecký věk. Tímto označením se rozuměli soudruzi Gottwald, Šverma, Široký, Dolanský, Kohler, Kopecký, Bubeníček a druzí, jimž všem bylo tehdy kolem 30 let.)

A vždyť jen plamenné, fanatické revoluční nadšení nám mohlo dodávat sílu všechno těžké vydržet, ničemu se nevyhýbat, před ničím neustupovat, nebát se sebenebezpečnějších úkolů, mít odvahu ke všem nutným činům, neúnavně se dávat do nových a nových bojů, s neutuchající energií stále a stále útočit a s revolučním zápalem, s optimistickou vírou, s nadšenou bojovnou vůlí a s myslí jarou a i veselou a se vzníceným srdcem se hnát kupředu, kupředu k revolučnímu cíli. A často používám toho přirovnání, že jsme se k revolučnímu cíli řítili jako závodní koně, s bočními klapkami na očích, abychom neviděli nic menšího, nic vedlejšího, nic osobního a malicherného, co by nás zdržovalo, brzdilo a co by nás rozptylovalo, co by nás odvádělo od žhnoucího pohledu upřeného k velkému revolučnímu cíli.

Soudruh Lenin říkal, že komunistická morálka znamená podřizovat všechno konání, všechno počínání a všechno chování v osobním smyslu vyšším zájmům třídního boje. Takovou komunistickou morálku jsme si osvojovali. Což jsme znali v osobním smyslu nějakých nároků? Což jsme nepodstupovali bez hlesu všechny potřebné oběti? Což jsme nepokládali za nejvyšší zákon — zájem strany? Což jsme svatě nectili stranickou disciplinu včetně naprosté poslušnosti vůči vyšším orgánům strany, povolaným nám dávat příkazy? Což jsme i v nejzazším stínu mysli mohli myslit na pohodlí, na osobní ohledy a hmotné výhody? A což jsme necítili, že my, komunističtí bojovníci, si musíme vzájemně jeden druhého vážit a jeden druhého ctít a milovat, poněvadž všichni jsme měli odpovědné úkoly a těžké povinnosti, a věděli jsme, že jeden druhému nesmíme ztrpčovat činnost a že všichni se musíme vzájemně povzbuzovat, abychom společně dorazili k vytčenému cíli? Ani jedno slovo, tu pronesené, není přeháněním. Naopak. Všechna tato

227

slova, myslím, nejsou schopna plně vyjádřit ten psychický, citový, morální stav, tu obdivuhodnou vnitřní sílu, která naplňovala komunistické bojovníky v dobách těžkých zápasů naší strany. A kdyby v našem hnutí bylo zvykem dělat světce z bojovníků a mučedníků, kteří v nejvyšší míře prokázali oddanost revolučním komunistickým ideám strany, kteří se plně odevzdali do vůle strany a kteří za nejtěžších okolností projevili příkladnou bojovnost a obětavost, kolik takových světců jen z vlastních svých zkušeností bych mohl jmenovat mezi známými funkcionáři strany, mezi komunistickými dělníky, muži, ženami i mládežníky! Vždycky na ně upozorňuji a vždycky o nich vypravuji, jeli k tomu příležitost.

A soudruh Gottwald nám vždycky kladl na srdce, abychom nezapomněli připomínat, jakou statečnost a obětavost prokázali poslanci a senátoři KSČ, zvolení na období let 1929—1935. Soudruh Jan Harus byl sice pro toto období již zbaven poslaneckého mandátu a již ho vláčeli po trestních soudech, až z Pankráce byl převeden na Bory, kde byl vězněn, avšak nelze jeho neuvést v přední řadě těch komunistických poslanců a senátorů, kteří byli tak statečnými bojovníky a zároveň trpiteli pro věc naší strany. Soudruh Jan Harus zůstane provždy v očích našich dělníků a pracujících lidí hrdinou zvláštní pověsti. Neboť na něho se po řadu let soustředbvali policisté a četníci první republiky, aby ho vždy surově ztýrali, aby ho ranami třeba dvaceti nebo třiceti lidí na jednoho udolali a odvlekli na strážnici. A aby v jedné vhodné chvíli vůči němu sestrojili obvinění, že on mlátil těch dvacet nebo třicet lidí, kteří se na něho vrhali, aby ho obvinili z veřejného násilí, spáchaného ,,z důvodů nízkých a nečestných, aby ho společně s trestem zbavili poslaneckého mandátu a aby ho po tortuře na Pankráci zavřeli na léta do kobky v borské trestnici. A proč se tak policisté a četníci soustřeďovali na poslance soudruha Jana Haruse? Proto, že byl ve svém fysickém zjevu silákem, Ursusem, a uměl svá práva dělnického poslance bránit nejen odvoláváním se na poslaneckou imunitu a odvoláváním se na zákony, které platily i pro něho, nýbrž i vlastní fysickou silou, která mnoho vydržela, než byla přesilou policejních surovců zdolána.

Soudruha Jana Haruse násilničtí pochopové čsl. buržoasie polapili, svázali a odvlekli do kriminálu, vzdáleného daleko od Prahy, ale křivda a nespravedlnost, páchané na něm, poctivém a obětavém komunistickém poslanci dělníků, byly tak do nebe volající a tak pobuřující, že k uším čsl. buržoasní vlády, k uším pánů na Hradě, k uším všech mocných v Čsl. republice doléhalo volání, bouřlivě znějící po všech dělnických schůzích a táborech a napsané na všech viditelných místech, volání: „Propusťte Haruse, zavřete Meissnera.

Dr. Alfred Meissner byl tehdy v r. 1931 soc. dem. ministrem spravedlnosti a dokazoval právě na týrání, trestním stíhání a žalařování soudruha Jana Haruse svůj bezohledný a brutální justiční režim. Činil tak pro pochvalu čsl. buržoasie, aby si po střílení četníků do dělnických dětí v Radotíně 20. dubna

228

1930, za něž byl jako zastupující ministr též odpověden, vysloužil další poklepání na rameno od zpupného agrárníka Františka Udržala, který byl tehdy v r. 1931 ministerským předsedou.

Soudruh Jan Harus musil však být z borské trestnice propuštěn a dělníci ho vyprovázeli při loučení před jeho odjezdem do Sovětského svazu. Soudruh Jan Harus, sklářský dělník, rozený na Sázavsku a pracující před zvolením za poslance v Inwaldově sklárně na Zlíchově, zastával v Sovětském svazu různá místa jako sklářský odborník. Vzdělával se také pilně v naukách marxismuleninismu. A za války jej soudruh Gottwald poslal do čsl. vojska cvičeného na území SSSR. Soudruh Harus se stal instruktorem při výcviku parašutistů II. paradesantní brigády, která byla za Slovenského národního povstání shozena na Slovensko.

To však již dále nechci líčit. Domnívám se, že některý český spisovatel, hledající látku pro poutavý román o člověku, hrdinsky bojujícím za věc komunismu, by měl zajít k soudruhu Harusovi a dát si od něho vyprávět o jeho životě. A jiní čeští spisovatelé by mohli zajít třeba k soudruhům Hruškový Krosnářovi, Vodičkovi, Juranovi, Štětkovi atd., aby si z vypravování o jejich životě vybrali látku pro své nové romány, povídky nebo i reportáže nebo i dramata. Získali by bohatství látky pro svá slovesná díla a mohli by stvořit díla pravdivá, poutavá, strhující a vysoce poučná, poněvadž by to byla díla o životě a činech dělnických hrdinů, kteří mnoho bojovného vykonali pod praporem KSČ. Žel, tito naši zasloužilí soudruzi nemají takových literárních vloh, jaké měl soudruh Antonín Zápotocký, který během pouhých několika let dovedl ze svého života, z života revolučního dělnického bojovníka, stvořit čtyři romány velké hodnoty.

Tedy ti poslanci a senátoři KSČ, kteří působili v letech 1929—1935, prokazovali svoji statečnost a obětavost v těžkém období. Bylo to období nejzuřivějších persekučních útoků proti KSČ po nastoupení bolševického Gottwaldova vedení. A zároveň to bylo období nejlítějších zápasů dělnictva s kapitalisty za hospodářské krise kapitalismu. Bylo by možno se ptát po zápisech policie, četnictva, trestních soudů, úřadů, věznic a trestnic, aby bylo dokumentováno, že komunističtí poslanci a senátoři byli v letech 1929—1935 na nesčetném množství schůzí, demonstrací, srážek se státní ozbrojenou mocí a že byli přitom zatýkáni, zavíráni, souzeni, trestáni, vězněni. A že byli mnozí z nich zbavováni mandátů, aby za ně nastoupili noví komunističtí poslanci a senátoři, stejně stateční a stejně obětaví. A soudruh Gottwald vždy s hrdostí říkal, že z těch poslanců a senátorů KSČ, kteří měli tak mimořádně těžké období svých funkcí v letech 1929—1935, ani jediný neselhal, ani jediný nezklamal, ani jediný neuhnul před povinností. Měli přitom svízelný osobní život jako parlamentní činitelé. Brali sice 5.000 Kč měsíčně, ale brali je, aby je odevzdávali straně a aby pro sebe a pro své rodiny dostávali platy dělníků.

229

Často se stalo, že uspořádalili naši parlamentní zástupci nějakou bouřlivější demonstraci v poslanecké sněmovně nebo v senátě, mstili se jim měšťáci a vládní socialisté za to hromadným odnětím platů na dobu třeba několika měsíců, aby zasáhli pokladnu naší strany.

Máte jistě ještě v paměti jména těch statečných našich poslanců a senátorů jako byli Kliment, Harus, Krosnář, Hruška, Stern, Štětka, Major, Juran Vodička, Svoboda, Bílek, Kopřiva, Hodinová-Spurná, Čižinská, MachačováDostálová, Hrubý, Barša, Tyl, Procházka, Nepomucký, Klíma, Kuhnová, Babel, Hádek, Haiblick, Hóhnel, Schenk, Šťourač, Kubač, Kosik, Valo, Schmidke, Nedvěd, Stránský, Zmrhal, Mikulíček, Kindl, Hlávka, Malík, Douda, Pilz, Kreibich, Pfeiferová, Wenderlich, Stejskalová, Hajníková, Vydrová, Kello, Mezó, Steiner, Králka, Fidlík, Lokota, Sidorjak, Torók atd.

A v parlamentě měli naši poslanci a senátoři ještě jedno poslání vynucené okolnostmi persekuce. Musili spolu se svými parlamentními projevy nebo vedle nich a někdy i samostatně imunisovat různá prohlášení vedeni strany a i různé stranické dokumenty, které by byly v tisku jinak censurou zabaveny a nedostaly by se do veřejnosti. Mnohdy se stalo, že se rychle měnili komunističtí členové parlamentních výborů, aby mohl ten nebo onen poslanec a senátor rychle ve výboru promluvit a imunisovat sdělení o nějaké pobuřující události a zároveň imunisovat výzvu k dělnictvu a lidu, aby se zdvihly k odporu. Později měšťáci a vládní socialisté zpřísnili i parlamentní censuru tak, abychom parlamentní tribuny nemohli využívat k revoluční mobilisaci mas. Později nám využívám parlamentní tribuny chtěli ztížit také usnesením, že se v parlamentě nesmí řeči číst, nýbrž spatra pronášet. Potázali se však se zlou. Naši komunističtí řečníci uměli spatra mluvit lépe než z papíru, zatím co zvláště agrární poslanci byli bez papíru němí.

V Praze a v pražském kraji působili jako komunističtí poslanci nebo senátoři soudruzi Gottwald, Hruška, Krosnář, HodinováSpurná, Kopecký, Štětka, Svoboda, Nedvěd, Stejskalová, Douda atd. Zažili na pražských ulicích nespočetně srážek s policií a také s četnictvem, které bylo často do Prahy soustřeďováno pro posilu pražské policie, nehledíc k tomu, že v Praze III v Karmelitské ulici byly četnické kasárny. V Praze byly každoročně dva dny pověstnými, pokud šlo o srážky s policií při našich demonstracích. Byl to den 1. srpna, který byl mezinárodně dnem bojových demonstrací proti válce, a pak 7. listopad, výročí Velké říjnové socialistické revoluce. V obou dnech pražské dělnictvo provádělo politické stávky, při čemž nelze nikdy zapomenout, jak odhodlaně a spolehlivě poslechlo naší výzvy ke stávce dělnictvo pražských závodů, jež byly našimi tradičními baštami, jako byla žižkovská Kapslovna, později přestěhovaná do Vlašimi, nebo lihovar F. X. Brosche v Libni, nebo Grodecký a Polák v Karlině, nebo „Papirografie na Žižkově, nebo závod „fcta Vršovicích, závod Mautnerka a Cihelny v Dejvicích, závod Kubmsky

230

v Praze VII, nebo slévárna v Radlicích atd. Zajímavé bylo, že spolehlivě vždy spolu s námi v jmenovaných dnech stávkovali zaměstnanci Olšanských hřbitovů. V obou dnech se konaly veliké bojové demonstrace na pražských ulicích a u velkých závodů ovládaných národními socialisty nebo sociálními demokraty. Komunističtí poslanci byli třeba až šestkrát v jeden den policií zatčeni, ztýráni a vlečeni na policejní komisařství různých pražských obvodů. Obvykle tomu bylo tak, že policisté se surově vrhli na komunistické poslance a nehledíce na jejich imunitu je ztýrali a násilím odvlekli na policejní komisařství a teprve tam policejní komisaři byli nuceni komunistické poslance propustit. Avšak mnohdy nebyli zatčení a ztýraní komunističtí poslanci propuštěni z policejního komisařství, nýbrž byli odvedeni do vazby policejní a pak soudní, jsouce trestně stíháni pod titulem,,dopadení při činu nebo „nebezpečí opakování trestného činu, při čemž byli obviněni, že oni se dopustili násilí na policistech nebo černících jako „veřejných osobách, a to „z důvodů nízkých a nečestných, což bylo záminkou k zbavení komunistických poslanců mandátu. Tak byli zbaveni mandátů komunističtí poslanci Harus, Hruška, Barša, Haiblick, Sidorjak a další.

Při srážkách s policií a četnictvem a násilném zatýkání a odvlékání komunistických poslanců se odehrávaly mnohdy scény, pobuřující i diváky a chodce na pražských ulicích, kteří neměli s demonstracemi nic společného, takže zvláště na Václavském náměstí u Koruny, před Zlatou husou, nebo na druhé straně před Štěrbou a před Julišem, nebo výše před hostincem u Šenfloků vznikly všeobecné rvačky, za kterých policisté ztráceli pendreky, helmy a ustrašeně utíkali na komisařství. Zkušenost naše byla taková, že policisté a četníci, kteří se dostali do obklíčení davem, propadali hysterickému strachu a prosebně žadonili o ohledy. Někdy však také v hysterickém strachu prováděli policisté šílené kousky. Když jsme jednou se soudruhem Krosnářem a soudružkou Hodinovou vedli demonstraci před žižkovskou Kapslovnou, jeden policista se přímo zbláznil a jako šílenec sekal šavlí kolem sebe, že jsme musili shýbat hlavu, aby nám ji šavlí neusekl. V Libni „V Zahradách zase jeden policista, obklíčený demonstranty, vytáhl policejní pistoli a šíleně ze strachu střílel. Vznikaly ovšem někdy i komické scény, uvádějící policisty a četníky v posměch. Např. naše senátorka soudružka Marie Stejskalová se velmi originelně bránila násilí policistů a četníků, využívajíc toho, že byla žena. Když se na ni policisté sápali a začali ji na ulici tahat, aby ji zatkli a odvlekli na komisařství, křičela před masami lidí na policisty: „Vy, sprosťáci, že se nestydíte sahat staré ženské pod sukně!

Chci se ještě zmínit o tom, jak v roce 1934 v souvislosti s naším heslem „Ne Masaryk, ale Lenin vykonstruovala vláda podklad pro trestní stíhání čtyř komunistických poslanců Gottwalda, Krosnáře, Štětky, Kopeckého, již byli trestně stíháni pro § 2. zákona na ochranu republiky, t. zn. pro velezradu,

231

za niž byl trest smrti. Vláda se neohlížela na to, že heslem „Ne Masaryk, ale Lenin bylo vyjadřováno jen zásadní rozlišování mezi měšťáckou demokracií a diktaturou proletariátu, a předstírala, že chceme T. G. Masaryka násilím odstranit a sprovodit se světa. Na jmenované čtyři poslance, zbavené imunity a Národním shromážděním vydané k trestnímu stíhání, byl vydán zatykač A musili se více než rok skrývat, při čemž arciť illegálně dále pracovali a vykonávali všechny své funkce stranické, i své funkce ve vedení strany. Jen poslanec Štětka byl v roce 1935 zatčen, postaven před soud a zbaven mandátu. Stalo se to za těch okolností, že soudruh poslanec Štětka, velmi známý a oblíbený poslanec v parlamentě, požívající vážnosti pro své znalosti parlamentního provozu, se uvolil zkusit, zda ještě i v roce 1935 bude mít buržoasie troufalost pohlížet na komunistické poslance jako na velezrádce psance. Soudruh Štětka vyšel z illegality a jednoho dne vstoupil do budovy parlamentu, aby se účastnil zasedání poslanecké sněmovny. Měšťáčtí a vládně nacionalističtí poslanci se k němu chovali zdánlivě slušně, ale pak ho dali zatknout, odvézt do vězení, soudit a spolu s trestem zbavit mandátu. Soudruh Štětka pak již od roku 1935 nebyl poslancem, ale po amnestii v poslanecké sněmovně dále jako zkušený parlamentní pracovník hrál svoji starou významnou úlohu ve funkci tajemníka klubu komunistických poslanců. Poslanci Gottwald, Krosnář, Kopecký nebyli zatčeni a mohli vyjít z illegality až na počátku roku 1936. A to po amnestii, kterou vyhlásil dr. Eduard Beneš, zvolený po resignaci T. G. Masaryka v prosinci roku 1935 jako nový president republiky.

Dlužno poznamenat, že dr. Beneš, zvolený za presidenta republiky i hlasy komunistů a ujišťující soudruha Švermu, že bude amnestovat všechny vězněné a trestně stíhané komunisty a také komunistické poslance, na něž byl vydán zatykač, se původně věrolomně vzpěčoval amnestovat soudruhy Gottwalda, Krosnáře, Kopeckého, z nichž Gottwald a Kopecký byli v té době v Moskvě, kde zůstali po VII. kongresu Komunistické internacionály. A teprve po důrazných zákrocích a hrozbách byli amnestováni i oni, takže se mohli v únoru 1936 vrátit z Moskvy do Prahy, a to jako poslanci, poněvadž jejich mandáty jako poslanců, zvolených ve volbách 1935 a skrývajících se před zatčením a před soudním stíháním, musila poslanecká sněmovna dodatečně uznat. A soudružka Křenová, pokladnice strany, byla velmi rozradostněna, když jsme jí přinesli desetitisíce Kč, totiž poslanecké platy, které nám byly v pokladně poslanecké sněmovny zadržovány a ukládány za mnoho měsíců od roku 1934.

Nechci v souvislosti s tím opomenout zaznamenání jedné humorné příhody, která se udala ve Vladislavském sále při volbě T. G. Masaryka presidentem republiky v roce 1934. V době, kdy se ve Vladislavském sále ohlašovala kandidatura T. G. Masaryka na presidentský stolec a kdy se odevzdávaly do uren hlasovací lístky, jsme my, komunističtí poslanci a senátoři, sborově vykřikovali různá hesla: „Pryč s měšťáckou demokracií!, „Ať žije diktatura

232

proletariátu!, Ne Masaryk, ale Lenin! a pod. K vykřikování hesel nám podle ujednání dával znamení poslanec soudruh Štětka, sedící v první lavici a mající při sobě napsaný seznam hesel, jež měla být postupně vykřikována

V jedné chvíli, kdy bylo již oznamováno, že T. G. Masaryk dostal většinu hlasů a byl zvolen presidentem republiky, jsme byli udiveni, že soudruh Štětka nedává signál k vykřiknutí hesla, jak bylo smluveno, a že vůbec pak přestal dávat signál k pronášení dalších hesel, jež jsme měli provolávat až do našeho demonstrativního odchodu z Vladislavského sálu. Začali jsme to pak soudruhu Štětkoví vytýkat a říkali jsme mu, že nás vlastně ve chvíli politické demonstrace umlčoval. Soudruh Štětka nám to pak vysvětlil. Řekl, že tehdejší předseda poslanecké sněmovny agrární poslanec František Staněk, který předsedal Národnímu shromáždění, volícímu presidenta republiky, vzkázal soudruhu Štětkoví, že pozoruje, že kdykoli Štětka zdvihne ruku, tak že na jeho pokyn začnou komunističtí poslanci a senátoři vykřikovat svá hesla, a že „jestliže poslanec Štětka ještě jednou zdvihne svou pracku, tak budou všem komunistickým poslancům a senátorům na dva měsíce odebrány diety. Soudruh Štětka vysvětloval, že se ve své lavici, v níž seděl vedle soudruha Zápotockého, radili, co tedy dále dělat. A tak se v zájmu zachránění diet, jež znamenaly statisíce Kč pro stranu v době poloillegality, rozhodli od vykřikování dalších hesel upustit. A tak soudruh Štětka, mající před sebou lítostivé oči staré pokladnice strany, soudružky Křenové, již ruku nezdvihl k pokynu k vykřikování hesel, ačkoli prý ho ruka stále k zdvižení sváděla.

Dlužno říci, že po příkladu komunistických poslanců a senátorů vystupovali stejně statečně a obětavě i komunističtí zástupci v městských a obecních zastupitelstvech a v jejich radách. A dovedli na radnicích uspořádat bouřlivé demonstrace za spoluúčasti nezaměstnaných dělníků nebo jiných zájemců z lidu na galeriích a před radnicemi. I obvodní radnice v pražských čtvrtích byly místy, kde soudruh Krosnář pořádal bojovné demonstrace nezaměstnaných, rozhořčených Zenklovými žebračenkami a otrockými pracovními kolonami.

A k tomu dodejme, že krajští a okresní sekretáři KSČ musili projevit nejen statečnost a bojovnou obětavost, ale zároveň veliké schopnosti strategické, taktické, organisační a neúnavnou píli, houževnatost i fysickou pracovitost. Vždyť aparát naší strany byl z mnoha důvodů tak skromný. A vedoucí sekretář musil zastávat nejrůznější funkce a vydat ze sebe energii za deset lidí, které máme v aparátu dnes.

Většina členů vedení strany prošla funkcemi v krajských sekretariátech. V sekretariátě pražského kraje KSČ pracovali soudruzi: Hruška, Krosnář, Kopecký. V pražském kraji působil jako sekretář po určitou dobu i soudruh Široký, který pracoval v krajském sekretariátě i na Kladně. V kladenském kraji se jako sekretáři vystřídali soudruzi Štětka, Tesla, Zika. V letech před

233

válkou byl krajským sekretářem na Kladně soudruh Rudolf Vetiška, který byl členem politbyra ÚV KSČ. V kladenském sekretariátě pracoval jako vedoucí agitpropu soudruh Jiří Hendrych. V plzeňském kraji KSČ byl sekretářem soudruh Otto Synek a později soudruh Václav Pasek. V královéhradeckém kraji byl vedoucím sekretářem v době před válkou soudruh Josef Tesla. V pardubickém kraji KSČ pracoval jako krajský sekretář soudruh Gustav Souček a pak soudruh Ludvík Tvardek, umučený nacisty. V budějovickém kraji pracoval po určitý čas soudruh Hruška a pak soudruh Josef Nepomucký. A krajský sekretariát v Písku vedla v té době soudružka MachačováDostálová.

V brněnském kraji byl vedoucím sekretářem po určitý čas soudruh Jaromír Dolanský. V Hodoníně byl v letech před válkou krajským sekretářem soudruh Antonín Novotný. V ostravském kraji, kde byl vedoucím sekretářem rudých odborů soudruh Gustav Kliment, vedl krajský sekretariát strany po r. 1929 soudruh Alexandr Bubeníček, který pak odešel do Španělska, kde padl jako politický komisař brigády čsl. dobrovolců. V ostravském kraji byla známou bojovnou tvrzí komunistického hnutí „Karlova huť, kde byl předsedou závodního výboru soudruh František Bílek, který později pracoval v Rudé odborové internacionále v Moskvě a po sjezdu KSČ v r. 1936 byl členem politbyra ÚV KSČ. V olomouckém kraji byli krajskými funkcionáři soudruzi Kučera, Orálek a soudruh Klivar.

Vedoucí pracovníci ústředí strany vykonávali většinou i funkci instruktorů v jednotlivých krajích KSČ, a to i na Slovensku, kde v krajských sekretariátech strany pracovali soudruzi Bacílek, Ďuriš, Major, Steiner, Valo, Kubač, Černocký, Osoha a j. Soudruh Široký, který většinou pracoval v pražském ústředí strany, měl na starosti rozvoj hnutí strany na Slovensku. Podobně se soudruzi Kóhler, Appelt, Korb při svých ústředních funkcích starali o činnost krajů KSČ v německém území.

Funkci krajských sekretářů strany nebo instruktorů jsme spojovali často s funkcí komunistických poslanců, mimo jiné i z toho důvodu, že poslanci jako členové Národního shromáždění měli bezplatnou jízdu na železnicích, což bylo velkou výhodou při organisační a agitační činnosti strany. Dělali jsme také to, že jsme krajské sekretáře nebo okresní sekretáře a jiné funkcionáře strany přihlásili jako redaktory našich časopisů, aby mohli využívat výhod zlevněných novinářských jízdenek na železnicích a tramvajích. Finančně obtížné bylo při tom placení nemocenského a důchodového pojištění. Pokud šlo o důchodové pojištění, zůstali nesporně naši straničtí pracovníci značně poškozeni ztrátou mnoha let pro neplacení důchodového pojištění a pak nízkou základnou pojištění.

Činnost aparátu strany jsme musili zlevňovat všemožným způsobem. A tu je třeba pochopit, co pro nás znamenaly na př. kavárny, kde pracovali naši redaktoři, kde si poslanci připravovali projevy a kde se funkcionáři strany

234

soustřeďovali i ke každodenním poradám. Kavárna „Derby v Praze VII a kavárna „Opera u Denisova nádraží byly v Praze takovými středisky pracovníků strany, kam chodili pravidelně i soudruzi Gottwald, Šmeral, Šverma, Nejedlý, Dolanský, Fučík, Štoll atd. Pracovníci rudých odborů měli takovéto středisko v kavárně „Imperiál na Poříčí. Kavárna „Metro na Národní třídě byla střediskem komunistických intelektuálů a komunistických umělců spolu s kavárnou „Mánes.

S vděčností budeme vždy vzpomínat statečnosti a obětavosti soudruhů hostinských a restauratérů takových pověstných komunistických středisek, jako byly restaurauce „U Zábranských v Karlině, „U Beránka na Zižkově, u soudružky Černé ve Vojtěšské ulici v Praze II a pak v dělnických domech pražských obvodů. A stejnou pověst měla v krajích komunistická střediska jako: „U Švagerků v Hradci Králové, „U Trnků v Plzni, „U Hartmanů v Pardubicích, ,,U Švehlů ve Strakonicích atd. A podobně byla známa komunistická střediska v Brně, v Moravské Ostravě, v Bratislavě atd.

Krajské a okresní sekretariáty strany byly vybaveny skromnými prostředky a pracovaly za velmi těžkých podmínek. Na př. osobní auto mělo v celé straně jen „Rudé právo, a Joještě po dlouhou dobu půjčované snT]?nihemdrem Ivanem Sekaninou. Ve venkovských okresech se někdy stalo, že obětavý příznivec komunistického hnutí dal sekretariátu k disposici motocykl. Pro chudobu našeho hnutí v materielním smyslu bylo jistě charakteristické, že mezi komunisty byl vzácnou výjimkou ten, kdo měl fotografický aparát. Proto z 20 let činnosti KSČ za první republiky je tak málo fotografických snímků, zachycujících manifestace strany, revoluční události nebo vedoucí soudruhy v jejich mladším věku. Fotografie soudruha Gottwalda byly rozšířeny hlavně zásluhou zatýkacího rozkazu, který byl spolu se snímky rozeslán na četnické stanice a na všechna úřední místa v republice při trestním stíhání čtyř komunistických poslanců pro velezradu. A když někdo zhlédne policejní snímky našich vedoucích soudruhů nebo jejich fotografie v ročenkách Národního shromáždění z předválečné doby, obyčejně poznamenává, že jsme musili být abnormálně podvyživeni, když jsme byli tak hubení a vychrtlí. Obvykle tomu bylo vskutku tak, že jeden vykrmený policista nebo četník svojí tělesnou vahou vyvážil váhu dvou komunistických poslanců.

Chudoba vyznačovala i naše redakce a celý náš komunistický tisk. V redakcích i deníků jsme byli tak chudí, že jsme nemohli odebírat ani placené zprávy ČTK a musili jsme si zahraniční zprávy opatřovat různými levnými pokoutními cestami. Byli jsme velmi vděčni za úřední zprávy, dodávané zda ma, i když to byly kriminelní zprávy „o mordech a zlámaných nohách. Kapitalisté přitom plně bojkotovali komunistický tisk, pokud jde o inserci. Inseráty nám sem tam platili za svoji reklamu „lékaři kožních a pohlavních nemocí. Předem placené inseráty jsme měli s reklamou „gumové a rybí

235

a pak inserát o dlouhých vlasech Anny Szilágové. Náš komunistický tisk se snažili nepřátelé ubíjet i hospodářsky a tak jsme vycházení „Rudého práva a druhých komunistických novin zajišťovali jen díky nesmírné obětavosti našich dělnických čtenářů i obětavosti typografických zaměstnanců, administrativních a pomocných pracovníků. A pak díky obětavosti dělnictva a pracujícího lidu, jež stále odváděly peníze na podporu rudého tisku a někdy nejen peníze, ale i zlaté snubní prsteny, náušnice, hodinky, mince a jiné cenniny.

Nikdy nebude zapomenuta obětavá a statečná práce, kterou vykonávaly naše komunistické ženy, vychovávané „Rozsévačkou, jíž redigovala naše nezapomenutelná bojovnice a pak mučednice soudružka Jožka Jabůrková. Naše komunistické ženy se nebály postavit se i proti četnickým bodákům a policejním násilníkům. Nebály se provázet muže komunisty za bojových demonstrací a i za krvavých srážek s ozbrojenou státní mocí. Nedaly se a mnohdy vyrvaly zatýkané soudruhy z rukou policistů nebo četníků. Dovedly bouřit před policejními a četnickými strážnicemi i před soudy a věznicemi. Za velké mostecké stávky byly ve stávkových výborech i ženy horníků. A ženy organisovaly i vyvarování pro stávkující a jejich rodiny. Při illegálních způsobech stranické práce vykonávaly ženy často nejodpovědnější úkoly. Byly spojkami, roznašečkami utajovaných materiálů, kolportérkami illegálních letáků, novin, publikací. Organisovaly úkryty pro stíhané komunistické bojovníky a střežily místa illegálních schůzek. A tyto různé povinnosti a nebezpečné úkoly komunistických žen bojovnic plnily bez rozdílu i ženy vůdčích funkcionářů strany. Komunistické ženy šly po boku mužů komunistů v bojích a šly po jejich boku i do vězení a žalářů první buržoasní republiky.

Komunističtí pracovníci a bojovnici těch těžkých let zápasů a persekuce mnoho prožili. Arciť, za boje proti hitlerovským okupantům musili bojovníci naší strany prokazovat nesrovnatelně větší heroismus, končící u tak velkého počtu členů a funkcionářů KSČ mučednickou smrtí. Avšak k tomuto heroismu byla průpravou ta léta bojů, jež KSČ vedla v první republice proti československému kapitalismu.

Persekuční tlak proti KSČ začal polevovat možno říci kolem r. 1935, kdy i buržoasie musila respektovat skutečnost, že široké vrstvy národa, uvědomující si nebezpečí hitlerovské agrese, vzhlížely s čím dále většími nadějemi k Sovětskému svazu a s čím dále větší důvěrou k naší straně. KSČ se stávala politickým činitelem velké váhy. V novém rozmachu činnosti strany se projevily účinky nové politické a taktické linie, kterou razil VII. kongres Komunistické internacionály v r. 1935.

Historický význam tohoto kongresu Komunistické internacionály zůstane provždy spjat se jménem soudruha Jiřího Dimitrova, hrdiny lipského procesu a velkého revolučního bulharského bojovníka, který byl jako generální sekretář KI postaven v čelo mezinárodního komunistického hnutí. VII. kongres

236

Komunistické internacionály vytyčil před komunistickými stranami úkol, aby v boji proti fašismu a v boji proti hrozící agresi hitlerovského Německa usilovaly o vytvoření jednotné fronty dělnictva, široké lidové fronty a nejširší národní a vlastenecké fronty.

V přípravě této nové politické a taktické linie Komunistické internacionály hrál významnou úlohu i soudruh Klement Gottwald, který již na XII. plenu Exekutivy KI v r. 1932, tedy ještě před nastoupením Hitlera k moci, rozvíjel názor, že v zájmu zabránění příchodu fašismu k moci musí komunisté učinit vše pro společný postup všech antifašistických, demokratických a vlasteneckých sil svých zemí. Soudruh Dimitrov a sovětští soudruzi působili k tomu, aby se soudruh Klement Gottwald stal členem nejužšího politického vedení KI, členem sekretariátu Exekutivy Komunistické internacionály, kteroužto funkci pak soudruh Gottwald po VIL kongresu KI v r. 1935 vykonával spolu se svojí funkcí generálního sekretáře Komunistické strany Československa.

VIL kongresu Komunistické internacionály r. 1935 v Moskvě se vedle soudruha Gottwalda zúčastnili soudruzi Zápotocký, Šverma, Široký, Dolanský, Kóhler, Kopecký, Appelt a j. Tohoto historicky významného kongresu Komunistické internacionály v r. 1935 se jako delegát zúčastnil i soudruh Antonín Novotný, který byl v tu dobu předurčen pro funkci vedoucího krajského tajemníka KSČ v Hodoníně a pak v Praze. Seděl jsem v lavicích Sloupového sálu „Doma sojuzov na VII. kongresu Komunistické internacionály právě se soudruhem Novotným, kterého jsem znal již dávno z hnutí strany a se kterým jsem se osobně sblížil, když v Letňanech, Čakovicích, Ďáblicích, Kbelích, Kyjích atd. soudruzi Novotný, Beran, Hulínský vybojovávali pro Gottwaldovo vedení v roce 1929 vítězství v tomto t. zv. rudém pásu Prahy. Jako delegace KSČ jsme na VIL kongresu Komunistické internacionály seděli v sousedství delegace Komunistické strany USA, z níž jsme se tehdy spřátelili se známými americkými soudruhy Fosterem, Trachtenbergem, černošským delegátem Fordem aj. V našem sousedství byla pak ještě delegace Komunistické strany Číny. Již tehdy jsme se sblížili s mnohými čínskými soudruhy, kteří dnes hrají vedoucí úlohu v Čínské lidové republice. V té době se zrodil známý výrok soudruha Gottwalda o čínských komunistech jako o „zlatých lidech.

VII. sjezd KSČ, který se konal v r. 1936 a usnesl směrnice pro uplatnění nové politické a taktické linie Komunistické internacionály v naší zemi, byl v tom smyslu nesmírně významný, že vedl naši stranu k tomu, aby se v boji proti fašismu a v boji proti nebezpečí hitlerovské agrese chopila praporu obrany republiky a nastoupila do čela antifašistického a národně vlasteneckého hnutí československého lidu.

Začala tak nová etapa dějinného poslání Komunistické strany Československa, etapa, ve které naší straně připadlo pojímat své úkoly v širokém smyslu státních a historicky osudových zájmů národů Československa. Naše

237

strana, KSČ, která se v r. 1921 při svém založení v mohutné síle postavila pod prapor Leninův a která se po překonání soc. dem. pozůstatků stala stranou leninského charakteru, zocelenou v těžkých zápasech revolučního proletariátu naše strana, KSČ, byla po r. 1935 povolána historicky k tomu, aby v bojí za svobodu národů Československa začala ovlivňovat dějinné osudy naší vlasti a byla připravena osudy naší vlasti vzít do svých rukou jako revoluční strana dělnické třídy a všeho pracujícího lidu Československa.

Po boku KSČ a pod jejím vedením si přední místo v zápasech našeho revolučního hnutí vydobyl Komunistický svaz mládeže. Od založení byla jeho tradice bojovná. V r. 1921 byla naše revoluční mládež prvá, která svůj samostatný svaz nazvala Komunistickým svazem mládeže; a prvá se přihlásila pod mezinárodní prapor komunismu. V řadách Komunistické internacionály mládeže navázal náš Komunistický svaz mládeže již tehdy úzké bratrské spojení se Všesvazovým leninským komunistickým svazem mládeže, jenž byl naší komunistické mládeži vždy vzorem a rádcem.

V rozvoji našeho komunistického hnutí sehrála komunistická mládež významnou úlohu tím, že pro stranu vychovávala nové a nové směny komunistických bojovníků. V r. 1923 se v řadách komunistické mládeže zformovala ona generace mladých komunistů, která tvořila kádry strany v období její bolševisace a v období Gottwaldova vedení.

Na činnost komunistické mládeže pohlížela naše strana vždy s hrdostí. Vzpomeňme, jak neohroženě komunistická mládež bojovala za zájmy veškeré pracující mládeže. Probojovávala požadavky, které se zdály být až příliš dílčí, ale které měly velkou důležitost pro životní postavení pracující mládeže. Po mnoho let komunistická mládež bojovala na př. za to, aby vyučováni na pokračovacích školách se konalo v rámci pracovního týdne a nikoli v době pracovního volna, v sobotu a v neděli. Naše mládež vyzdvihla heslo ,,Za stejnou práci — stejnou mzdu, kterýmžto heslem bylo vyjadřováno úsilí o to, aby pracující mládež a také pracující ženy byly zrovnoprávněny v odměňování za prací.

Na odvahu, se kterou komunistická mládež vykonávala svoji revoluční činnost, odpovídala buržoasie soustavnou persekucí hnutí komunistické mládeže. Komunistický svaz mládeže měl svoji pohnutou historii pronásledováni. Měl i mnoho mučedníků. A měl i případy krvavé brutality, jako byl případ střelby do průvodu dětí a mládeže v Radotíně r. 1930.

238

Buržoasní persekuce se nezastavovala ani před hnutím pionýrů, jež komunistická mládež začala slibně rozvíjet již v první republice, při čemž se starala i o podchycení dětí mladších pionýrského věku. Ve výchově dětí komunistické mládeži pomáhala významně i Federace proletářské tělovýchovy a také „Včela. A mnohdy dokázaly komunistické děti uspořádat demonstrace, které zděsily úřady buržoasní republiky. Pionýrský tábor dětí v Sezimově Ústí na břehu Lužnice přímo proti letní vile ministra zahraničních věcí dra Beneše se v celé republice proslavoval svojí odvahou v revolučních demonstracích, takže byl pak na příkaz dra Beneše četnictvem násilně vyhnán ze svého místa na břehu Lužnice. A podobnou revoluční pověst si získal pionýrský tábor dětí v Soběšíně na Sázavě.

Komunistická mládež se nelekala persekuce ani teroru a ve svých odvážných bojovných akcích jen zocelovala své revoluční odhodlání. Strana vždy vděčně oceňovala, že jí komunistická mládež vychovává revoluční bojovníky ideově a politicky zakalené a revoluční bojovníky vysokých mravních kvalit.

Komunistická mládež se uměla nebojácně bít s fašistickými násilníky a provokatéry. Jak často rozbila schůze Gajdy, Stříbrného, Hodáče, bráníc tomu, aby se fašistické hnutí mohlo rozvinout a aby mohlo působit na mládež. Revolučního bojovného elánu komunistické mládeže se buržoasní reakce bála stále více a tak zostřujíc všeobecně persekuci revolučního hnutí spolu s nástupem hitlerismu v Německu přikročila k tomu, že Komunistický svaz mládeže v r. 1933 rozpustila. Mladí komunisté však pokračovali dále ve své revoluční činnosti, a to tak, že schůzovali pod štítem strany, která si s oporou dělnictva svoji legalitu uchovávala.

Své velké poslání v rozvoji komunistického hnutí mládeže plnil neohroženě i ústřední list Komunistického svazu mládeže „Mladá garda, která dovedla využít i spolupráce mladých literárních pracovníků, jako byli: František Nečásek, Milan Jariš, Ilja Bart, Josef Jakeš, František Jungmann a j. Komunistickým časopisem pro studentstvo byla „Avantgarda, kterou jako student redigoval a také obětavě kolportoval soudruh Julius Fučík.

Ve studentské tiskárně v Strakově akademii, která byla za první republiky Akademickým domem, začal se tisknout i studentský satirický časopis „Trn. Uvedli ho v život jako studenti Josef Dubský a Karel Konrád. Později v jeho redakci pracovali další mladí satirikové František Bauer, Břetislav Mencák, Karel Bedrna a Zdena Ančík. S „Trnem spolupracovali výtvarní umělci: Vojtěch Tittelbach, Franta Bidlo, Otakar Mrkvička, Václav Mašek, Josef Lada, Josef Novák, František Tichý, architekt inž. František Tróster a jiní. Do Trnu přispívali mezi jinými Jan Aida, E. F. Burian, Julius Fučík, František Halas, Vítězslav Nezval, Josef Hora, Jindřich Hořejší, Jaroslav Bednář, Bohumil Mathesius, Václav Lacina, Svata Kadlec. „Trn se stal široce oblíbeným satirickým časopisem a přispěl k vypěstění politické satiry v komunistickém duchu.

239

V r. 1936 se na velmi široké základně nově rozvinulo hnutí mládeže, když tehdy byl založen „Svaz mladých, který usiloval o sjednocení všech sil mládeže v boji proti fašismu. Jeho časopisem byl „Hej rup!. Tehdy nabylo značné síly i komunistické hnutí vysokoškolského studentstva, které bylo postupně od třicátých let vedeno soudruhy: Kurtem Konrádem, Bohuslavem Laštovičkou, Václavem Sinkule, Eduardem Goldstuckerem, Samo Takáčem, Jaromírem Hrbkem a Janem Kazimourem. „Jednota nemajetného a pokrokového studentstva si získala mezi studentstvem velkou autoritu, opírajíc se o záštitu soudruha prof. dr. Zdeňka Nejedlého a druhých universitních profesorů, mezi nimi i prof. dr. Františka Krejčího, prof. J. B. Kozáka. Přitom se naší významnou složkou stala i „Mladá kultura, věnující se kulturně ideovému působení i na středoškolskou mládež. „Mladá kultura získala pro komunistické hnutí mnoho pracovníků, dnes velmi známých. Jen jeden její někdejší příznivec se nepovedl, Pavel Tigrid, tehdy ještě Pavel Schonfeld. „Svaz mladých se účastnil i mezinárodních akcí bojovného hnutí mládeže proti fašismu. A nutno říci, že „Komunistický svaz mládeže a „Svaz mladých svojí činností přispěly k tomu, že z řad naší mládeže vyšlo tolik hrdinů protifašistického boje a tolik mladých vlastenců, statečně pak bojujících proti hitlerovským okupantům a za svobodu našich národů.

Ve vedení revolučního hnutí naší komunistické mládeže se vystřídali vynikající pracovníci naší strany jako: Jan Šverma, Bruno Kohler, Rudolf Korb, Emil Hršel, Stanislav Mlejnek, Antonín Hodek, Rudolf Rejman, Josef Horn, Jiří Koťátko, Otto Synek, Jan Zika, Vlastimil Haken, František Štýbr, Oldřich Papež, August Schramm, Mirko Krejzl, Emila Pikartová, Jan Černý, Miloš Krásný, Vratislav Krutina a j.

Významnou a silnou masovou revoluční organisací byla od počátku Federace dělnických tělocvičných jednot, která se od r. 1926 nazývala Federace proletářské tělovýchovy. Od svého velkého činu, uspořádání celostátní spartakiády na Maninách v Praze r. 1921, rozvíjela FPT v masovém rozsahu svoji úspěšnou činnost. V některých krajích, v některých okresech a v mnoha místech bylo rudé tělovýchovné hnutí hlavní masovou oporou naší strany. A byli to i mladí komunisté, pracující v FPT, kteří tvořili kádry strany v období její bolševisace a kteří probojovávali Gottwaldovo vedení strany. Jako pracovníci strany v FPT začali svoji činnost mnozí naši soudruzi, jako např. soudruzi Jan Harus, Oldřich Beran, Josef Svoboda, Josef Hulínský, František Vodsloň, Adolf Svoboda aj. A podobně jako soudruh Gottwald byl i soudruh Antonín Novotný z počátku pracovníkem strany v rudém tělovýchovném hnutí, v němž byla činná i jeho žena, soudružka Božena Novotná.

Pod vedením Františka Chaloupeckého stala se výchova v FPT důležitou součástí všeobecné výchovy v komunistickém duchu. Pro stranu bylo velkou pomocí, že FPT vydávala i teoretickovědecké publikace o komunistickém

240

světovém názoru a že popularisovala nauky marxismuleninismu. V této vzdělávací činnosti vykonal mnoho i soudruh dr. Benák, pozdější vedoucí vzdělavatel FPT. Tělocvičná a sportovní vystoupení FPT byla naší stranou vždy využita k manifestacím revolučního charakteru.

I naše rudé tělovýchovné hnutí, které si udržovalo svou masovou sílu oproti soc. dem. DTJ i oproti Sokolu, bylo v první republice též soustavně stíháno buržoasní persekucí. Již v r. 1928 v červenci se měla konat II. celostátní spartakiáda, avšak, když byla zakázána, nastrojilo vedení Jílka a Bolena v náhradu za ni t. zv. Rudý den, arciť takovým způsobem, že když byl i Rudý den zakázán, skončil pokus o jeho illegální uskutečnění nezdarem, poněvadž tato illegální akce byla zřejmě s provokativními úmysly postavena jako okázalé měření sil se státní mocí.

FPT vykonala mnoho významného i tím, že navázala sportovní styky se sovětskou fyskulturou. „Rudá hvězda Košíře pozvala do Prahy slavné moskevské fotbalové mužstvo „Dynama. Těmito akcemi se rozbíjel i mezinárodní bojkot, jenž byl měšťáckou mezinárodní fotbalovou federací vůči sovětské fyskultuře pěstován až do druhé světové války. Do Prahy byli pozváni též sovětští atleti a sovětští boxeři.

Nový rozmach svého hnutí zaznamenala FPT po r. 1935, když boj proti fašismu burcoval k aktivitě i stoupence tělovýchovy a sportu. V r. 1936 se konaly na strahovském stadionu v Praze velkolepé „Lidové sportovní hry. K. spolupráci při přípravě této mohutné tělovýchovné a sportovní manifestace získala FPT i vynikající čsl. kulturní činitele a umělce, jako na př. Mistra Jakuba Obrovského, při čemž Mistr Max Švabinský poslal svoji ženu, aby pomáhala komunistům při přípravě této akce. „Lidové sportovní hry, pořádané FPT, měly bojovný antifašistický ráz a svým duchem byly něco jiného než následující všesokolský slet v červenci 1938, kdy na strahovském stadionu cvičenci volali „Přísaháme a volali tak před lóží presidenta republiky dra Beneše, který krátce nato za Mnichova kapituloval a bez obrany vydal republiku všanc Hitlerovi.

Naše strana vždy vděčně hodnotila významnou a záslužnou práci FPT, v jejímž vedení pracovali: Vilém Mucha, Carlo Axamit, Antonín Trousil, Vojtěch Pavlásek, Rudolf Šmic, Emil Hršel, Josef Matějka, Marie Rozkovcová, František Jeřábek, Eman Patera, Božena Pavlíková a starý náš soudruh, vedoucí náčelník maninské spartakiády, soudruh Václav Beránek.

Pokud šlo o družstevní hnutí, skýtala straně velkou pomoc pražská „Včela, která vyrostla v mohutné družstvo s řadou podniků. Po rozkolu v r. 1920 a po založení KSČ v r. 1921 se sice soc. demokraté, využívající Velkonákupny, snažili bojovat i o „Včelu, avšak tato jejich snaha se nezdařila a pod vedením ředitele soudruha Antonína Zmrhala „Včela mohutněla jako komunistické družstvo. Ve vedení „Včely pracovali vedle ředitele soudruha Zmrhala naši

241

soudruzi: Vlasák, Maixner, Ševčík, Růžička. A v představenstvu „Včely pracovali soudruzi: Josef Krosnář, Rudolf Vetiška, Oldřich Beran, Marie Stejskalová, Ladislav Kopřiva, soudruzi z Kladenská: Ketner, Procházka. Ve výboru žen při „Včele pracovaly soudružky Marie Vacková a Anežka Fialová. Na venkově pracovali soudruzi Utratil, Verner, Pikart a j. „Včela měla své prodejny na celém Kladensku a na Berounsku, kde měla také pekárnu. V pražských podnicích „Včely a zvláště ve vysočanském podniku „Včely pracovalo mnoho našich známých soudruhů, mimo jiné soudruzi Adolf Svoboda, Otakar Šimůnek, František Vodsloň, Josef Dohnal, Rudolf Barášek a j.

Za komunistické družstvo bylo kdysi pokládáno i družstvo „Vzájemnost — Včela v Brně. Avšak toto družstvo bylo později převedeno do sféry vlivu sociálně demokratické strany, když v souvislosti s t. zv. „brněnským memorandem se brněnští likvidátoři Kovanda, Ečer, Rouček, Knytlová, Skaunic postavili proti straně a přešli pak postupně do soc. dem. strany.

Vzhledem k své veliké síle v ostravském kraji mělo komunistické hnutí určitý vliv v družstvu „Budoucnost na Ostravsku, které jinak bylo ovládáno soc. demokracií. Komunisté měli své posice v některých venkovských konsumních družstvech, jako zvláště na Novopacku, Jičínsku, Nymbursku.

Významné služby straně a celému revolučnímu hnutí konala „Rudá pomoc, organisace boje proti persekuci proletářského hnutí a organisace pomoci vězněným revolučním bojovníkům. „Rudá pomoc měla stále na krku policii a musila mnohé úkoly své činnosti obstarávat illegálně. „Rudá pomoc byla také brzy zakázána. Její úkoly pak vykonávala „Solidarita. Její činnost se značně rozrostla, když v celém sousedství Československa se vytvořily fašistické státy, odkud se běženci utíkali do naší republiky. „Rudá pomoc i „Solidarita vykonaly mnoho záslužné práce zvláště péčí o německé antifašisty. Staraly se však i o revoluční pracovníky, kteří do Československa přišli z Polska, Maďarska, Rumunska, Jugoslávie.

V „Rudé pomoci a pak v „Solidaritě pracovali soudruzi: Theodor Bartošek, Anežka HodinováSpurná, František Porkat, Jindřich Veselý, Gustav Czaban a j. Obětavě pracovali jako obhájci trestně stíhaných komunistických bojovníků naši známí advokáti: dr. Theodor Bartošek, dr. Ivan Sekanina, dr. Zikmund Stein, dr. Pavel Barbaš, dr. Richard Fleischner, dr. Pavel Posamentier atd.

K předcházejícímu odstavci dlužno dodat, že před válkou měly v Československu své sídlo illegální ústřední výbory několika komunistických stran ze zemí, v nichž fašistické režimy terorisovaly dělnické hnutí. V Praze měly své illegální vedení: Komunistická strana Polska, Komunistická strana Rumunska, Komunistická strana Jugoslávie, Komunistická strana Maďarska, Komunistická strana Rakouska a po určitý čas i Komunistická strana Německa. Naše strana prokazovala své city proletářského internacionalismu velmi obě

242

tavě tím, že vynakládala všechny prostředky na to, aby illegální vedení jmenovaných komunistických stran mohla pracovat, aby měla všechny možnosti styků s illegálními organisacemi v zemi a také všechny možnosti k odesílání politických, agitačních a propagačních materiálů určených pro jejich illegální bojovníky.

Nutno se ještě zmínit o záslužné činnosti „Dělnické pomoci, která měla za úkol starat se o případy sociálního a existenčního ústrku, o pomoc dělníkům a všem proletářům, postiženým neštěstím, hladem a následky nějakých katastrof. „Dělnickou pomoc po celá desetiletí vedla obětavá soudružka Marie Vobecká.

Masovou revoluční organisací byl dále „Svaz proletářských bezvěrců, který boj proti náboženským předsudkům oprošťoval od nesprávných, měšťáckých volnomyšlenkářských tradic a kladl důraz na propagandu vědeckého světového názoru v duchu učení marxismuleninismu. Při své vzdělávací a ideově osvětové činnosti se„Svaz proletářských bezvěrcůnevyhýbal starostem o spolek „Krematorium, o popularísaci pohřbu žehem, o pořádání bezvěreckých pohřbů s řečmi nad hrobem a pod. Ve „Svazu proletářských bezvěrců pracovali soudruzi Theodor Bartošek, Louisa LandováŠtychová, Leopold Gríinwald, dr. Miloslav Matoušek, LahůlekFaltys a j.

Důležité místo v učitelském hnutí měla „Učitelská unie, seskupující učitele revolučního, komunistického smýšlení. „Učitelská unie, se kterou spolupracoval soudruh prof. Zdeněk Nejedlý, vydávala „Učitelské noviny, jež vykonaly velkou práci, dodnes učiteli vzpomínanou. V „Učitelské unii pracovali soudruzi: Ladislav Koubek, Vojtěch Pavlásek, Oldřich Blažek, Bohuslav Kádner, Karel Hanuš, Václav Klabík, Josef Novotný, Bohumír Kujal, Václav Koukol, Adolf Zajíc, Václav Mošna, Karel Angelis, Ladislav Horník, Josef Groulík, Václav Jaroš, Ladislav Hanuš, Jan Hostáň, František Rajtr, Václava Pavlíková.

Máme v paměti záslužnou kulturně uměleckou činnost t. zv. „DDOC, organisace dělnických divadelních ochotníků Československa. Tato organisace dokázala pomocí dělnických divadelních ochotníků uspořádat v Praze, v druhých městech, v průmyslových a dělnických oblastech předvádění revolučních dramatických děl, jimž se jinak oficielní divadla vyhýbala. Tak „DDOČ umožnil širokým masám diváků zhlédnout slavné revoluční hry Maxima Gorkého „Měšťáci, „Na dně, „Nepřátelé, „Vassa Železnovová atd. Bylo možno na představeních „DDOČ zhlédnout i sovětské hry, Pogodinovy hry „Kremelský orloj, „Můj přítel, i Seraíimovičův „Železný potok, i hry Katajevovy, Afinogenovovy, i hry Alexandra Kornejčuka a Leonida Leonova atd. Organisace dělnických divadelních ochotníků pořádala umělecké večery, kulturní akademie a obstarávala umělecký program na politických manifestacích strany, na dělnických slavnostech a při oslavách revolučních výročí.

243

„DDOČ organisoval recitační sbory a dělnické umělecké soubory, jejichž vystoupení působila v revolučním duchu nejvýš účinně, jako byl na př. umělecký soubor ElCara soudruha Karla Jiráčka. S „DDOČ spolupracovali i mladí hudební skladatelé, při čemž velikou obětavost prokazovali zvláště hudební skladatelé Josef Stanislav a Vít Nejedlý, který také často jako dirigent řídil hudební soubory účinkující na dělnických kulturních večerech. Podobně obětavý byl dr. Josef Urban jako zpěvák i hudebník. A nikdy nemůže být doceněna obětavá práce soudruha Emanuela Famíry, který jako výtvarný umělec obstarával výpravy při představeních „DDOč a při nejrůznějších kulturních a uměleckých akcích. Přitom soudruh Emanuel Famíra nám se skupinou svých spolupracovníků pomáhal při všem, i při obstarávání agitačnich plakátů nebo obrazů, standart a zástav 1. máje a pod.

Stále živě vzpomínáme činnosti „DDOČ, která zanechala dědictví, dnes ještě oceňované. „DDOČ, organisace dělnických divadelních ochotníků československá, měl ve svém čele soudruhy: Františka Spitzera, Antonína Kurse, Josefa Němce, Františka Kubra, Eduarda Procházku atd.

Důležitou úlohu byla povolána plnit „Levá fronta, která byla uvedena v činnost v r. 1930 jako organisace, mající v revolučním duchu působit na levě orientované čsl. vzdělance a pokrokové živly umělců, vědeckých pracovníků, osvětových činitelů a druhé pokrokové složky inteligence. Mezi zakladateli a předními pracovníky „Levé fronty byli soudruzi: Ladislav Štoll, Ivan Sekanina, Miloslav Matoušek, Bedřich Václavek, E. F. Burian, Jiří Kroha, J. V. Pleva, Fráňo Král, Lubomír Linhart, Pavel Prokop, Jiří Taufer, Jaromír Vošahlík, Antonín Nedvěd, Miloslav Jirda, Jan Fromek, Vladimír Čhamrád, František Pilát, Otakar Vávra, Richard Fleischner a j.

„Levá fronta vydávala svůj časopis redigovaný soudruhem Štollem, pořádala přednášky, schůze, kulturní večery, výstavy atd. Navázala spojení s řadou vědců, jako byli na př. Jan Mukařovský, Bohuslav Havránek, Otakar Chlup, Miloš Weingart, Vilém Mathesius, Vlasta Hilská a j.

„Levá fronta a strana počítaly ke svým revolučním pracovníkům i mnohé lékaře, mezi nimiž na předním místě nutno jmenovat dr. Miloše Nedvěda, dr. Zdeňku Nejedlou, dra Bohumila Špačka, dra Josefa Maska, dra Jaromíra Hrbka, dra Václava Čedíka, dra Aleše Salicha, dra Karla Kotrlého, dra Josefa Lukáše, dra Zdeňka Šticha, dra Františka Janoucha, dra Františka Kriegla, dra Karla Holubce, dra Josefa Jandu, dra Hugo Hechta, dra Antonína Trýba, dra Bohumíra Budína, dra Jaroslava Lhotku aj. „Levá fronta spolu s „DDOČ měla spojení i s vynikajícími hudebními skladateli a hudebními pedagogy, jako byli Alois a Karel Hába, Josef Stanislav, František Bartoš, Vladimír Polívka, Václav Holzknecht, Boleslav Vomáčka, Vít Nejedlý, Jaroslav Tekly, Jiří Srnka, Karel Reiner a j. Obětavými revolučními umělci a spolupracovníky komunistického hnutí se stali divadelní rezi

244

séři Oldřich Stibor, Jan Škoda, František Salzer, Jiří Frejka, Aleš Podhorský Antonín Kurs, Karel Palouš aj.; a z divadelních umělců s námi věrně šli Václav Vydra se svým synem, Jaroslav Průcha, Roman Tůma, Zdeněk Štěpánek, František Vnouček, Soňa NeumannováŠkodová, Božena Půlpánová, Elena Hálková, Zdeňka Grafová, Eduard Kohout, Zdeněk Podlipný atd.

Významné poslání plnila divadla: „D 34, vedené E. F. Burianem, a „Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha. V „Osvobozeném divadle působili hudební skladatel Jaroslav Ježek a režisér Jindřich Honzl. Dirigentem orchestru „Osvobozeného divadla byl po určitou dobu Karel Ančerl.

Našich kulturních akcí se účastnili i vynikající výkonní umělci, pěvci a hudebníci, jako na př. Zdeněk Otava, Marie Budíková, Ada Nordenová, Bronislav Chorovič, dr. Jelena Holečková, operní režisér Ferdinand Pujman, klavírní virtuos Ervín Schulhof, dirigent Robert Brock aj. Je známo, že s revolučním hnutím spolupracovaly i vynikající taneční umělkyně Milča Majerová, Ervína Kupferová, Míra Holzbachová, Jožka Šaršeová.

Po boku „Levé fronty působily různé organisace sdružující socialisticky smýšlející umělce výtvarné. Z výtvarných umělců šli s námi Vincenc Makovský, Jan Lauda, Josef Wagner, Ant. Procházka a jeho žena Linka, Vojtěch Tittelbach, Ant. Strnadel, Václav Mašek, Václav Šíma, Ant. Pele aj.; blízcí revolučnímu hnutí byli: Jan Slavíček, Adolf Zábranský, Josef Liesler, Richard Wiesner, Alois Fišárek. Nemusím zajisté uvádět Adolfa Hoffmeistra, který byl od počátku komunistického hnutí po našem boku jako básník, spisovatel a karikaturista. Svoji významnou činnost rozvíjel „Svaz socialistických architektů, v němž pracovali Jan Vaněk, Jiří Kroha, Jaroslav Fragner, Oldřich Starý, Josef Havlíček, Adolf Benš, Karel Honzík, Miroslav Kouřil, Zdeněk Pešánek, Jiří Štursa a Vlasta Štursová, Josef Kittrich, Karel Janů, Jiří Voženílek, Josef Raban, Jiří Novotný, Václav Hilský, Ferdinand Balcárek a j. a blízcí jim byli Jan Zázvorka, Bedřich Feuerstein, Evžen Linhart, Jiří Gočár (mladý).

V okruhu činnosti „Svazu socialistických architektů působil po mnoho let jako hlasatel konstruktivismu i známý Karel Teige, který měl svými teoretickoestetickými koncepcemi o avantgardním umění značný vliv i v oblasti výtvarného umění a literatury, zvláště poesie. Karel Teige vypracoval program „Devětsilu, jenž v r. 1920 seskupil ve spojení s revolučním hnutím mladé avantgardní umělce všech oborů. V „Devětsilu, jenž trval do r. 1930 a měl odbočku v Brně, byl Karel Teige vedoucím pro otázky ideové, zatím co vedoucím pro otázky organisační byl Artuš Černík. Význačnými členy „Devětsilu byli mimo jiné: Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert, Vladislav Vančura, Bedřich Václavek, Jiří Voskovec, Jindřich Honzl, Otakar Mrkvička, Karel Schulz aj. Karel Teige inspiroval i zrod poetismu, jejž pojal jako úsilí o funkční uplatnění poesie v moderním životě. Byly doby, kdy Karel Teige dával své velké schopnosti do služeb vlivu

245

strany na umělecké tvůrce a kdy jeho činnost měla positivní význam. Avšak Karel Teige patřil k těm přepjatě domýšlivým estetickým teoretikům, kteří ze svého subjektivního uměleckého názoru vyvozovali i kriteria politická a ideologická, příčící se zásadám marxismuleninismu. A když trockismus mobilisoval na pomoc své škůdcovské činnosti individualismus, subjektivismus, formalismus, avantgardismus, modernismus a podobné — ismy, dostal do svého vlivu i Karla Teiga, který svůj talent pak promarňoval v negativistickém travičství.

Karel Teige byl člověk zvláštní povahy. Byl to exklusivní modernista jakéhosi anarcho-aristokratického ražení, se zcela nihilistickým poměrem ke kulturnímu dědictví národnímu i světovému. Pohrdavě mluvil právě tak o Aloisů Jiráskovi a Karlu Čapkovi jako o Lvu N. Tolstém a Maximu Gorkém a vůbec o tvůrcích ruského realismu a světového realismu.

Zatím co Karel Teige pochleboval modernistickým tvůrcům Západu, neměl slova upřímného uznání pro tvůrčí snahy sovětských umělců. Postupem let shromažďoval v sobě přímo nenávist vůči všemu sovětskému. Urážel a snižoval i budovatelské úsilí sovětského lidu. Posmíval se sovětským pětiletkám a jednou se vyjádřil, že „mu jsou milejší dva verše Pasternakovy než dvě sovětské pětiletky. Karel Teige se vyvinul v záštiplného pomlouvače Sovětského svazu.

Když za procesu s trockisty v r. 1936 a 1937 Karel Teige organisoval mezi umělci štvavou kampaň proti Sovětskému svazu, strana ostře vystoupila proti jeho nepřátelské činnosti. S Karlem Teigem se rozešlo pak mnoho jeho přátel, kteří mu byli po léta velmi blízcí a pokládali jej za svého teoretického rádce v otázkách uměleckých. Pro některé lidi nebyl rozchod s Karlem Teigem lehký, poněvadž jeho vliv byl sugestivní a jeho všestranné schopnosti lidem imponovaly. Karel Teige se však při těchto svých schopnostech zvrhl v tím nebezpečnějšího odpůrce. A nebylo možno jej od této úlohy odvrátit.

Nikdy se již nepodařilo působit na Karla Teiga tak, aby byl schopen se stranou positivně spolupracovat. Ani po r. 1945 se Karel Teige nezměnil. A namísto toho, aby se snažil uplatnit své vlohy při velkorysých budovatelských pracích, liboval si v obskurním společenství s různými ztroskotanci a lidmi, jako byl Závis Kalandra a pod. Karel Teige svojí dlouholetou špatnou činností zneuctil sám i to, co dobrého vykonal ve svém mládí, ve svém počátečním zápalu pro komunismus.

V šíření pokrokového názoru na svět a v získávání celých generací pro myšlenku komunismu sehrála významnou úlohu zejména mezi naší mládeži a inteligencí také některá nakladatelství.

Vedle komunistického nakladatelství Karla Boreckého sloužilo přímo myšlenkám revolučního hnutí nakladatelství Pavla Prokopa, v němž začaly vycházet ve spolupráci s nakladatelstvím „Odeon svazky rozsáhlé Mono

246

grafie SSSR a které vydávalo všechny publikace „Levé fronty. Širokého ohlasu dosáhly svazky Lidové knihovny, již začal v Prokopově nakladatelství vydávat S. K. Neumann spolu s Fr. Jungmannem. V této knihovně vyšel na př. v r. 1937 slavný „AntiGide S. K. Neumanna a „Základy marxistické ekonomie J. Ulrycha.

Důležité poslání mělo i nakladatelství Jana Fromka „Odeon, kde vycházela v knihovně „Spisovatelé Sovětského svazu zejména velká slovesná díla sovětská, jejichž překladateli většinou byli: Vlastimil Bořek, Bohumil Mathesius, František Písek, Jarmila Wagsteinová. V „Odeonu rovněž vycházela záslužná edice „Leninismus.

Na tomto místě dlužno vzpomenouti i kladenské edice „Naše cesta, vedené Václavem Klabíkem a Václavem Pekárkem, v níž vyšlo na př. první české vydání Leninova „Materialismu a empiriokriticismu v překladu Ludvíka Svobody a Eduarda Urxe.

Významné knihy pokrokového charakteru vycházely mnohdy, zvláště v době protifašistického boje, i v nakladatelství dr. O. ŠtorchaMariena „Aventinu, v nakladatelství „Družstevní práce, která vydala m. j. Anthologii básnického díla Jindřicha Hořejšího, a pak ve „Sfinxu, kde vyšel na př. Šolochovův „Tichý Don a „Rozrušená země.

20 let první republiky bylo nejen dvaceti lety hrdinné činnosti KSČ v třídním zápase s čsl. kapitalismem, ale i dvaceti lety jejího boje za zabezpečení svobody a nezávislosti národů Československa. Od prvé chvíle života samostatné republiky jsme my, komunisté, bojovali za její přátelství se Sovětským svazem, poněvadž v něm jsme viděli jedinou spolehlivou záruku bezpečnosti a přímo i samotné existence ČSR. Po desetiletí jsme dokazovali, že čsl. zahraniční politika, prováděná Benešem a spojující osud ČSR se západními mocnostmi, je pochybená, falešná, neodpovědná a povede k osudným koncům.

Pro otázku poměru ČSR k Sovětskému svazu jsme se stále rvali s čsl. buržoasií, jejíž koaliční činitelé i hradní činitelé se aktivně po dlouhou dobu účastnili nepřátelských štvanic proti Sovětskému svazu. Znovu uvádím, že hlásat přátelství k Sovětskému svazu bylo po mnoho let v první republice trestné. A znovu připomínám, že ČSR neuznávala Sovětský svaz de iure až do r. 1934.

Pravda je, že my, komunisté, jsme byli po mnoho let stíháni, trestání

247

a žalařováni za pouhé zvolání „Ať žije Sovětský svaz! Aby mohly za toto zvolání komunisty trestat, dokazovaly čsl. trestní soudy, že tímto zvoláním se projevuje souhlas se státním a sociálním systémem v Sovětském svazu a zároveň vůle změnit státní a sociální zřízení v Československu a uskutečnit v naší zemi po příkladu Sovětského svazu stejný státní a sociální systém, jaký panuje tam. A to prohlásily čsl. trestní soudy za zločin proti ústavě republiky a za velezradu. A tak si vytvořily skutkovou podstatu pro obvinění a trestání nejen komunistů, ale i druhých lidí, kteří neměli s komunisty nic společného a chápali přátelství k Sovětskému svazu ve smyslu mezistátních vztahů mezi ČSR a SSSR.

Zcela nesporný velezrádný charakter připisovaly čsl. trestní soudy každému projevu sympatií a obdivu k Sovětské armádě. Poslanec soudruh Viktor Stern byl zbaven poslaneckého mandátu za výkřik, obsahující pozdrav Rudé armádě, a za slova, že by si čsl. armáda měla vzít vzor z Rudé armády, pokud jde o její bojovou průpravu, morálního ducha a spojení s lidem.

A když jsme si později vynutili, že musilo být povoleno založení „Svazu přátel SSSR, policie bránila nejen jeho agitační a propagační činnosti, ale i jeho organisační činnosti, připisujíc jí také nějaký velezrádný charakter, navenek maskovaný. Mnohé akce „Svazu přátel SSSR byly zakazovány a podle vývoje mezinárodní situace a ve spojení s různými provokacemi a štvavými taženími imperialistů proti Sovětskému svazu byly podnikány i okázalé zákroky proti „Svazu přátel SSSR. Ostrý persekuční kurs, jejž vláda republiky uplatnila proti KSČ po nastoupení jejího Gottwaldova vedení, dopadl i na „Svaz přátel SSSR, jemuž byla činnost v r. 1930 zastavena, pak v r. 1931 opět povolena, v r. 1932 opět zastavena. Svoji činnost mohl obnoviti až po uznání Sovětského svazu Československem v r. 1934. Přirozeně, bedlivé pozornosti policie a úřadů republiky se stále těšila i druhá organisace, pěstující přátelství k Sovětskému svazu, a to společnost, která se při svém založení v r. 1925 původně nazývala „Společnost pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem a která se pak přeměnila ve „Společnost pro hospodářské a kulturní styky se Sovětským svazem, na čele se soudruhem prof. Zdeňkem Nejedlým.

Budiž připomenuto, že na území Československa se od počátků republiky za oficielní podpory čsl. vlád usadily ve velkém rozsahu organisace bílých emigrantů, opustivších teritorium SSSR po Říjnové revoluci r. 1917, v průběhu občanské války a pak po porážce ruské kontrarevohice a imperialistických interventů. Byli to nejen bílí emigranti ruští, ale i ukrajinští, gruzínští a pod. Po určitou dobu na př. podporovala Čsl. soc. dem. strana veřejně emigrovavší předáky a funkcionáře menševické strany z Ruska, Ukrajiny i Gruzie. Stejně jako si Čsl. národně socialistická strana vzala zase na starost emigranty z řad eserů, trudoviků a pod. dr. Karel Kramář osobně a nár. dem. strana si vzala na starost emigrovavší kadety, děkabristy a pak generály, šlechtice, bývalé ruské kapitalisty a podobnou buržoasně aristokratickou verchúšku bílé ruské

248

emigrace. Mezi bílými ruskými emigranty byli i bývalí carští ministři a státní hodnostáři, kteří s sebou do Prahy přivezli i důležité dokumenty ruského státu diplomatické nebo vojenské povahy, vedle jiných cenných pamětihodností. Po r. 1945 naše hdove demokratická vláda předala tyto dokument do rukou státní archivní správy SSSR a podobně vrátila i státní archivní správě Ukrajinské sovětské socialistické republiky mnoho cenných dokumentů a pamětihodností, přivezených do Československa ukrajinskými bílými emigranty. Čsl. vlády věnovaly na podporu bílé emigrace z Ruska během let obrovské obnosy, určované na tento účel každoročně ve státním rozpočtu. Tyto obrovské obnosy byly věnovány nejen na vydržování bílých emigrantů a jejich rodin, ale byly věnovány i na vydržování škol nižších, středních a i vysokých, jež byly pro ruské a ukrajinské emigranty zřízeny.

Je však známo, že čsl. vlády a čsl. státní činitelé podporovali i politickou činnost bílé emigrace a podporovali i různé konspirativní úklady, organisované kontrarevoluční emigrací proti sovětské moci, při čemž tyto úklady byly mnohdy spojeny i s přípravou činů teroristického charakteru, i s přípravou atentátů. Netýkalo se to jen dra Kramáře a jeho národně demokratických stoupenců, kteří byli vždy ochotni podporovat všechny protisovětské kontrarevoluční pikle a provokace, ale týkalo se to i nejvyšších čsl. státních činitelů. Návštěvnici „Celostátní výstavy archivních dokumentů, uspořádané na Pražském hradě, mohli na vlastní oči vidět strašlivý dokument, a sice: T. G. Masarykem jako presidentem republiky podepsaný poukaz na poskytnutí veliké peněžní podpory Savinkovovi pro jeho kontrarevoluční teroristickou akci v boji proti sovětské moci. O tomto činu T. G. Masaryka jsme před válkou nevěděli, poněvadž kompromitující dokument byl velmi tajně ukryt a nikdo nemohl mít tušení o jeho existenci. Byl nalezen až po r. 1948 v tajném oddělení presidentského archivu na Hradě.

Ke svým údajům o bílé ruské a ukrajinské emigraci bych chtěl přičinit poznámku, že její podpora v Československu byla Kramářem a druhými českými měšťáky odůvodňována hlavně poukazem na slovanské bratrství. A s tímto odůvodněním byli ruští a ukrajinští emigranti zaměstnáváni i v čsl. státním aparátu, v čsl. armádě a v různých institucích kulturních, v knihovnách, v archivech a i v různých institucích vědeckých, zvláště jazykovědných. Na útraty čsl. státu byli z dětí ruských a ukrajinských bílých emigrantů vyškoleni ve značném počtu zvláště inženýři. Avšak i děti příslušníků této bílé ruské a ukrajinské emigrace, jež na čsl. školách vystudovaly, se pro svůj buržoasm původ a pro svůj i aristokratický původ těžko sžívaly s československým prostředím. A hledaly jiná zaměstnání, než pro jaká se vyškolily. Jestliže v Panzi ruští emigranti nalézali zaměstnání jako gigolové, profesionální průvodci dam, tanečníci a zpěváci, ukazující ruské a ukrajinské tance spolu se zpěvem ve veřej

249

ných podnicích a v pařížských šantánech, u nás nic takového emigranti dělat nemohli, poněvadž by to naše veřejnost, chovající od počátku přátelské vztahy k Sovětskému svazu, nestrpěla. U nás se bílí emigranti a jejich synové, vystudovaní i na inženýry, stávali ve značném procentu šoféry.

Znal jsem před válkou šoféra, který se ukázal být ruským emigrantem a který sympatisoval s komunisty. Vyprávěl mně svůj osud a řekl mi, že se do emigrace dostal náhodou jako desetiletý chlapec ve chvíli, kdy se fronty mezi bílými a rudými chaoticky měnily, a že byl jako chlapec nakonec proudem ustupujících bílých unesen až do emigrace. A velmi naříkal, že bylo tak nešťastně rozhodnuto o jeho osudu a že teď v Praze si přes své studie vydělává živobytí jako šofér, zatímco z jeho rodiny, která zůstala doma, jest jeden jeho bratr ředitelem závodu na Urale a sestra je lékařkou v Leningradě.

Bylo zajímavé v Praze, kde byl tak velký počet ruských a ukrajinských emigrantů, sledovat tříbení mezi nimi ve spojení s vývojem poměrů v Sovětském svazu. A bylo zajímavé sledovat, jak se pod city lásky k rodné vlasti a pod city hrdosti na rostoucí sílu Sovětského svazu postupně lámala u mnohých emigrantů celá psychika, se kterou kdysi šli do emigrace, a jak se pod vlivem názorného poučení, které jim skýtal vývoj v Sovětském svazu, měnilo jejich myšlení. V letech Vlastenecké války Sovětského svazu se tento proces duševní přeměny u mnoha ruských a ukrajinských emigrantů dovršil. A bylili dříve tak nešťastni, že zůstávají mimo svoji vlast, byli nesmírně šťastni, když sovětská vláda po r. 1945 dovolila mnoha ruským a ukrajinským emigrantům návrat do Sovětského svazu. Viděl jsem, jak byl šťasten a jak do Sovětského svazu pospíchal emigrovavší bývalý osobní sekretář Lva Nikolajeviče Tolstého soudruh Bulgakov, který po r. 1945 pracoval na ministerstvu informací a kterému sovětská vláda povolila návrat do vlasti. Nyní již pracuje v museu Lva Nikolajeviče Tolstého v Jasné Poljaně a již řada soudruhů a soudružek mně od něho přinesla pozdrav.

Nesporně, již za první republiky se mohly řešit osudy mnoha ruských a ukrajinských emigrantů, kdyby ČSR neodkládala právní uznání SSSR až do r. 1934. Československo do té doby neuznávalo de iure Sovětský svaz a nemělo s ním řádných diplomatických styků, ačkoli na př. Anglie a Francie uznaly SSSR. A navázaly s ním řádné diplomatické styky už v r. 1924. A je známo, že západní kapitalistické mocnosti jednaly se zástupci SSSR oficiálně již dříve, v r. 1922, kdy se konala Janovská konference.

Československo, nepomýšlející na právní uznání SSSR, uzavřelo v r. 1922 se Sovětským svazem jen obchodní úmluvu, na jejímž podkladě přijela do ČSR obchodní mise Sovětského svazu, vedená soudruhem Mostovenkem. Předtím tu byla jen sovětská mise starající se o repatriaci ruských vojáků. Tato mise byla vedena soudruhem Gilersonem. V této misi byl pracovníkem i známý Roman Jacobson, který se později vrátil do Československa, ale už nejel zpět

250

 

do Sovětského svazu a stal se později profesorem na universitě v Brně a dnes působí v USA. Obchodní smlouva mezi ČSR a SSSR byla uzavřena v roce 1922 O její uskutečnění se zasloužil pozdější čsl. ministr průmyslu a obchodu Jan Dvořaček. Teprve po letech jsme poznali, jak byl inž. Jan Dvořáček hrdý na to že v r 1922 usiloval o první smlouvu ČSR se Sovětským svazem, a jaký hluboký vztah k Sovětskému svazu jiz tehdy pojal. Je známo, že inž Jan Dvořáček se později stal po boku dr. Jaroslava Preisse jako vrchního ředitele Živnostenské banky jejím ředitelem vedle ředitele dr. Tilleho a dr. Mixy. Málokdy jsme o něm slyšeli, když působil v tajemných službách „Živnobanky. Avšak zajímavé bylo, že brzy po r. 1945 on, inž. Jan Dvořáček, bohatý člověk, majitel vil v Dejvicích, začal jezdit po různých místech s odbornými přednáškami o Sovětském svazu. Byl pak po mnoho let horlivým propagátorem československo-sovětského přátelství a zemřel tak, že byl s delegací „Svazu čsl.sovětského přátelství v SSSR a když delegace jela vlakem z Moskvy do Kyjeva, ranila ho ve vagóně mrtvice.

Mise Sovětského svazu, působící v Praze od r. 1922, byla po mnoho let pouhou obchodní misí. Později dostala charakter mise diplomatické. Jako vedoucí diplomatické mise SSSR v Praze po řadu let působil soudruh AntonovOvsejenko, známý z bojů za občanské války v Sovětském svazu. Čsl. diplomatickou misi v Moskvě vedl dr. Václav Girsa. A ve vyslanectví SSSR se diplomatická sovětská mise v Praze přeměnila, když v červnu roku 1934 byl Sovětský svaz uznán Československem i de iure a když byly mezi ČSR a SSSR navázány řádné diplomatické styky. V Praze byl pak vyslancem SSSR soudruh Alexandrovskij, zatím co v Moskvě byl čsl. vyslancem nejprve Bohdan Pavlů a po něm soudruh Zdeněk Fierlinger. Eduard Beneš nikdy nevysvětlil, proč nebyl Sovětský svaz Československem právně uznán již v r. 1924, když jej uznaly Anglie a Francie, a proč se s uznáním SSSR čekalo až do r. 1934, když již SSSR byl uznán Spojenými státy americkými, v nichž se stal presidentem Roosevelt.

V r. 1934 se ovšem již zjevoval přízrak hitlerovské agrese proti Československu. A když se tento přízrak ukazoval stále hrozivěji, byla v r. 1935 uzavřena spojenecká smlouva ČSR se Sovětským svazem, v níž však Beneš pomoc Československu se strany Sovětského svazu vázal výslovně na podmínku současné pomoci se strany západních mocností. Možno říci, že po uzavření čsl.sovětské spojenecké smlouvy v r. 1935 se vytvořila ve vztazích ČSR a SSSR pohoda, slibující mnoho. .

V r. 1935 jel dr. Eduard Beneš jako ministr zahraničních věcí ČSR na návštěvu do Sovětského svazu. Byl přijat s projevy upřímného přátelství národu Sovětského svazu k Československu, ohrožovanému nebezpečím agrese hitlerovského Německa. Beneš navštívil také Leningrad a zašel též do Smolného

251

institutu, kde se v pracovně Vladimíra Iljiče Lenina zapsal do knihy návštěvníků doprovodiv svůj podpis několika slovy. Benešův zápis do knihy návštěvníků Smolného institutu v r. 1935 jsme krátce nato četli, když jsme spolu se soudruhem Zápotockým jako delegáti VII. kongresu KI navštívili v Leningradě Smolný institut. A dodnes si přesně pamatuji slova, která dr. Eduard Beneš do pamětní knihy napsal. Napsal tam: „V této chvíli, kdy pobývám v Leninově pracovně ve Smolném institutu, vzpomínám na dobu války, kdy Říjnová revoluce, vedená Leninem, byla tak velkou nadějí v boji za svobodu národů Československa.

Tato slova zapsal dr. Edvard Beneš do pamětní knihy ve Smolném institute v Leningradě, když navštívil Leninovu pracovnu a vzdával Leninovi poctu. V r. 1935 bylo více takových aktů. Toho roku jela do Sovětského svazu také delegace oficielních a polooficielních čsl. novinářů, vedená dr. Hubertem Ripkou, tehdejším zahraničně politickým redaktorem „Lidových novin.

V této delegaci byl tehdy také jako novinář spisovatel dr. František Kubka. Delegace čsl. novinářů, mající tak oficielní politický charakter, položila také věnec v mausoleu Vladimíra Iljiče Lenina na Rudém náměstí v Moskvě. A na stuze věnce byl nápis vyjadřující poctu vůdci Velké revoluce. Věnec delegace čsl. novinářů byl na Rudém náměstí nesen a v Leninovu mausoleu pokládán dr. Hubertem Ripkou, který za tento akt pocty Leninově památce byl pak soustavně napadán již za války v londýnské emigraci. A byl za něj napadán tím více po r. 1948, když se jako reakční emigrant uchýlil do ciziny a když byl zvláštním výborem v Americe obviňován z kolaborace s komunisty. Bylo mu přitom kladeno za vinu, že byl do února 1948 ve vládě s komunisty a že vztahy ke komunistům vyjádřil již v r. 1935, když v čele čsl. novinářů kladl na Rudém náměstí v Moskvě věnec s rudými stuhami k tělu Leninovu, s vyjádřením úcty k jeho památce.

Dlužno poznamenat, že v r. 1935 a v r. 1936 byly v Československu návštěvou delegace Svazu sovětských spisovatelů. V delegacích byli vynikající sovětští spisovatelé Alexej Tolstoj, Alexandr Fadějev, Alexandr Kornejčuk, Vsevolod Višněvskij, Janko Kupala, Sergej Tretjakov aj. Je známo, že v r. 1927 navštívil Prahu největší básník sovětské epochy Vladimír Majakovskij. A dále pak tvůrce „Komsomolie básník Bezymenskij. Již předtím přijela do Prahy sovětská spisovatelka Sejfulinová u příležitosti premiéry její hry „Víriněja. Velmi často zajížděl do Prahy z Francie sovětský spisovatel Ilja Erenburg.

Tedy v r. 1935 byla uplatňována velmi přátelská tónina ve vztazích ČSR k SSSR. Všichni však víme, jak se věci vyvíjely, když již čsl.sovětská smlouva byla v r. 1935 podepsána. Z československo-sovětského spojenectví nebyly československou vládou vyvozovány patřičné důsledky. Bylo tomu tak, že se k spojenectví ČSR a SSSR čsl. vládní činitelé a dr. Edvard Beneš jako president republiky rádi nehlásili. Na doklad toho mohu uvést jeden příklad. V r. 1937,

252

na který připadlo 20. výročí trvání Sovětského svazu, vystoupil projevu v Obecním domě také tehdejší ministr zahraničí ČSR dr. Kamil Krofta. Když jsem v zahraničním výboru poslanecké sněmovny říkal dr. Kroftovi, že by jeho projev k 20. výročí trvání SSSR byl velmi slibný, kdyby jej Krofta, vláda, Beneš brali důsledně a myslili jej upřímně, dožil jsem se ihned zklamání. Neboť prof. dr. Kamil Krofta mne přímo úpěnlivě prosil, abych jeho projev, pronesený ve Smetanově síni Obecního domu proboha nechválil v zahraničním výboru, v němž jsou henleinovští poslanci, ludačtí poslanci a poslanci agrární strany a nár. dem. strany. Krofta se bál přiznat před těmito lidmi vztahy přátelství a spojenectví k Sovětskému svazu.

Ukázalo se i tu, že v osobě prof. dr. Kamila Krofty byl k výkonu funkce ministra zahraničních věcí povolán muž, jehož posláním nebylo projevovat pevnou vůli a rozhodnost v době těžké mezinárodně politické krise, v době osudných událostí republiky. Krofta jako ministr zahraničních věcí viděl své poslání v tom: chlácholit. Potvrdilo se to i pak, když Krofta nevěděl, co dělat ve chvíli anexe Rakouska Hitlerem.

Krofta uklidňoval lidi znepokojené a pobouřené vpádem hitlerovských vojsk do Rakouska. Uklidňoval lidi, tušící, že tak to bude chtít Hitler udělat i při agresi proti Československu. A Krofta uklidňoval znepokojené lidi tím, že přímo s vítězoslavnou a radostnou tváří ukazoval sdělení, v němž maršál Goring ujišťoval čsl. vládu, že nemusí mít obav, že anexe Rakouska neznamená nebezpečí pro československo a že do Rakouska šel Hitler jen proto, aby si padl do náruče s rakouskými Němci a aby se podíval do rakouského městečka Braunau, kde se Adolf narodil.

Tak se nechala čsl. vláda uspokojovat nacistickými násilníky. Tak se nechal uklidňovat nacistickým obrgaunerem Góringem čsl. ministr zahraničních věcí prof. dr. Kamil Krofta, aby s odkazem na ujištění nacistických cynických lhářů a podlých, zákeřných lupičů šířil uklidňování v republice namísto výstražného burcování.

Znalci vztahů mezi Benešem a Kroftou vždy říkali, že dr. Eduard Beneš posadil Kroftu do Černínského paláce, aby i po převzetí funkce presidenta republiky mohl přes Kroftu dále řídit čsl. zahraniční politiku. A tak se stalo, že právě v době Hitlerova hrůzného teroru, kdy národy Evropy větřily strašné nebezpečí a uvědomovaly si, že musí být připraveny k obraně proti násilnickému netvoru, a že právě v době, kdy již bylo jasno, že se tento netvor vrhne po Rakousku na Československo, že právě v této době smrtelného nebezpečí pro republiku určil dr. Eduard Beneš za ministra zahraničních věcí sice vysoce vzdělaného a noblesního, ale nezkušeného, měkkého a plachého universitního profesora. Věru, dějiny jednou budou líčit jako krvavou grotesku to, jaké lidi volila buržoasie, aby personifikovali v jednotlivých zemích politiku slabosti, politiku

253

ustupování a politiku kapitulantství tváří v tvář Hitlerovu nestvůrnému w hrozovaru. Anglická buržoasie volila Chamberlaina, aby personifikoval politiku Mnichova r. 1938, politiku nadbíhání Hitlerovi, politiku dohadování se s Hitlerem, politiku zrady na Československu, politiku obětování Československa A tak zatím co Hitler v Berlíně nacistickým zdvižením ruky uváděl v šílený řev nacistické hordy, dychtící po tom, aby mohly druhé národy terorisovat, aby mohly vraždit a loupit, byl představitelem mnichovské politiky anglickéburžoasie Chamberlain, muž s deštníkem, muž, budící dojem strašně lítostivého pacifisty, muž, tvářící se, že tak málo zná zeměpis, že ani neví, kde Československo jako „nějaká vzdálená země leží. A anglická buržoasie volila za představitele své politiky v r. 1938 Chamberlaina nikoli snad proto, že by neměla někoho jiného.

Nikoliv! Anglická buržoasie měla přece stále v záloze Churchilla avšak tomu přikázala, aby ve dnech Mnichova mlčel. A aby nepokazil Chamberlainovu záměrnou hru, založenou na tom, že zatím co Chamberlain bude s pokryteckou tváří pacifisty, majícího v rukou jen deštník, obětovávat ve jménu záchrany míru Československo, bude si anglická buržoasie dělat naděje, že Hitler po pozření Československa bude ve sféře kapitalistických zemí nasycen a bude se cítit posílen, aby splnil svůj slib, dávaný západním mocnostem, a vytáhl k tažení proti Sovětskému svazu. Až teprve pak, když se ukázalo, že hra, která měla svůj hlavní akt v Mnichově a jejíž obětí bylo Rakousko a pak Československo, se nezdařila a že Hitler pro své nasycení a posílení potřebuje celou Evropu, že si vybrousil zuby i na Anglii a že jeho cílem je dobytí světovlády, teprve pak anglická buržoasie stáhla ze scény Chamberlaina s deštníkem a poslala k vládě Churchilla, aby personifikoval její jinou politiku, vynucenou okolnostmi prohry celého toho velikého spiknutí, jež bylo v Mnichově posvěcováno a jež bylo zaměřeno proti Sovětskému svazu.

Zkušenosti dokazují, že si buržoasie dovede vždy nalézti vhodnou personifikaci pro politiku, kterou dělá a která je určována vývojem okolností, vývojem poměru mocenských sil a třídními kapitalistickými zájmy jako vyššími zájmy, než jsou zájmy svobody národů, jejich nezávislosti, nebo zájmy demokracie a zájmy pokroku.

A tak tomu bylo i s vývojem politiky československé buržoasie v období, kdy spolu s nástupem Hitlera k moci nastoupila i hrozba násilnou agresi hitlerovského Německa vůči druhým zemím a především proti Československu. V r. 1935, kdy byla uzavírána smlouva Československa se Sovětským svazem o spojenecké pomoci, snad československá buržoasie, představovaná dr. Edr dem Benešem, ještě věřila, Že se bude Čsl. republika proti agresi hitlerovského Německa bránit a opře se o mohutnou pomoc Sovětského svazu, která y bezpečnost Československa každopádně zajistila. V r. 1935 - to bylo jes v době, kdy krátce předtím Francie dělala ještě Barthouovu politiku. To bylo v době, kdy ve Francii byla na pochodu lidová fronta, která pak formovala

254

svoji vládu. V r. 1935 – to bylo ještě v době, kdy i v Anglii byl jiný kurs zahraniční politiky.

Avšak v r. 1936 se situace již měnila, když hitlerovské Německo a fašistická Itálie prováděly intervenci ve Španělsku, kterou Anglie a Francie trpěly a kryly a způsobily tak, že demokratické Španělsko bylo fašismem utlučeno V r 1937 bylo již stále jasnější, že reakčně imperialistické kruhy západníchvelmocí si vynucují kurs směrem sblížení a dohody s hitlerovským Německem. Bylo jasno že jsou v zájmu toho odhodlány připouštět rozmach fašismu v Evropě že isoú odhodlány poutat antifašistické síly a stírat demokratickopokrokový nátěr s tváře západních zemí. V r. 1937 bylo také již jasno, že francouzská buržoasie jest odhodlána za pomoci Daladiera, Bonneta obětovat lidovou frontu snaze o sblížení a dohodu s Hitlerem. A v Anglii již buržoasie kurs své politiky, směřující k dohodě s Hitlerem ve jménu jeho války proti Sovětskému svazu zosobnila v Chamberlainovi a Halifaxovi.

Tím se situace měnila oproti situaci r. 1935, kdy dr. Beneš uzavíral spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem.

Beneš, který od r. 1919 svázal čsl. zahraniční politiku a tím osudy Čsl. republiky se západními imperialistickými mocnostmi, Beneš, který z pout spojenectví Československa s Francií a Anglií učinil pouta yasalská a který řídil čsl. zahraniční politiku jen podle kursu udávaného z Francie a Anglie, Beneš si uvědomil zřejmě již v r. 1936 a určitě již v r. 1937, že z Francie a Anglie jest udáván kurs směrem k hitlerovskému Německu a směrem proti Sovětskému svazu.

A tak Beneš již v r. 1936 a viditelně již v r. 1937 spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem z r. 1935 zapíral, nemluvil o ní a snažil se od ní utíkat. A zatím co ještě nechával čsl. generály jezdit do Sovětského svazu a jednat tam o způsobech vojenské pomoci Sovětského svazu ve chvíli hitlerovské agrese proti Československu, prováděl takový kurs čsl. diplomacie, aby Hitlerovi nadbíhal. Proto byl dr. Chvalkovský, čsl. velvyslanec v Berlíně, tak vyzdvihován ve svém poslání a ve své prestiži. A dokumenty prokazují, že dr. Beneš v přímém jednání s německým velvyslancem v Praze Eisenlohrem a při jednání s představiteli hitlerovského Německa, jichž příjezd do Prahy si Beneš vyžádal, že při jednání s těmito posly Adolfa Hitlera se dr. Beneš odříkal spojenectví Československa se Sovětským svazem. A přesvědčoval Hitlerovy posly, že čsl.sovětská spojenecká smlouva z r. 1935 byla jen plodem momentu, že nikdy nebyla vážně míněna, že Československo nikdy „pomoci bolševiků nepoužije, že o tom může být „pan Hitler ujištěn a že Československo na nějakou vojenskou srážku s Německem nepomýšlí a nepřipravuje se k ni. A Beneš žádal Hitlerovy posly, aby svému pánu tlumočili, že Československo se bude řídit jen tím, co budou dělat západní mocnosti, a jestliže zapadni mocnosti usilují o dohodu s hitlerovským Německem, že Československo nebude této dohodě bránit a přijme výsledek dohody Chamberlaina a Halifaxe,

255

Daladiera a Bonneta s Hitlerem bez odporu a podrobí se každému rozhodnutí západních mocností.

Podle dokumentů, jež jsou k disposici, jednal Beneš v tomto duchu s německým velvyslancem v Praze Eisenlohrem a se zvláštními osobními posly Adolfa Hitlera. Ujišťoval je, že Československo jest krotké jako králík, jenž má být pozřen, a že učiní všechno, co přikáží západní mocnosti, i kdyby to byl příkaz k dobrovolnému zřeknutí se samostatnosti a nezávislosti Československa k dobrovolnému utracení života Čsl. republiky.

A poněvadž tomu takto podle všech dokumentů bylo, podává se z toho postup, jejž Beneš a Krofta uplatnili, když čsl.sovětskou spojeneckou smlouvu zapírali jako hřích z r. 1935, když ji zapírali jako hřích v očích Hitlera a západních mocností. Zapírali čsl.sovětskou spojeneckou smlouvu až do r. 1938 aby od ní ve dnech Mnichova zbaběle utekli a aby republiku bez obrany vydali z rozkazu západních imperialistů na pospas Hitlerovi. Za československo-sovětské spojenectví z r. 1935, dávající možnost obrany republiky, se fakticky a důsledně bili jen komunisté! Nikdo to nemůže popřít!

Nikdo nemůže také popřít, že jen KSČ vedla důsledně boj proti různým spiknutím reakčních živlů, jež ve spřežení Beran—Henlein—Hlinka usilovaly o vnitřní zvrat v republice, aby mohly Hitlerovi presentovat Československo jako hitlerofilské, germanofilské, reakční a fašistické. Nikdo nemůže popřít, že jen KSČ svým bojem a tlakem antifašistických a demokratických sil zabránila v r. 1935 při volbách presidenta republiky zvolení kandidáta sjednocené reakční fronty. Nikdo nemůže popřít, že KSČ usilovala také o taková vnitřní opatření v republice, jež by Hitlerovi byla ztížila počítat na pomoc z vnitřku republiky při násilné agresi proti Československu.

Na Slovensku KSČ rozvinula od r. 1936 velikou kampaň boje proti ludáckému reakčnímu separatismu a za posílení jednoty českého a slovenského lidu v obraně republiky jako společné vlasti Čechů a Slováků. V r. 1958 se vzpomínalo 20. výročí mohutné manifestace na obranu republiky, která se ku konci července r. 1938 konala v Košicích a které se zúčastnili soudruzi Gottwald, Široký, Ďuriš, Major, Juran a Olexa Borkaňuk ze Zakarpatské Ukrajiny. Nebojovali jsme jen proti luďáckým zrádcům. Nýbrž žádali jsme přitom neodkladné provedení takových kroků, jež by Slováky přesvědčily o bratrském vztahu Čechů k slovenskému národu a jež by vyrazily argumenty z rukou luďáckých separatistů paktujících se s henleinovci a maďarskými iredentisty.

256

Snažili jsme se i o taková opatření, jež by ztěžovala henleinovcům stržení sudetoněmeckého obyvatelstva do jejich iredentistického a nacistického hnutí. Před historií zůstane velkou vinou T. G. Masaryka a Beneše, že umožnili živelný rozmach henleinovského hnutí v pohraničním území.

Vraťme se tu k předcházejícímu líčení politického vývoje v německém území, jež jsme přerušili u roku 1929. V období od parlamentních voleb r. 1929 do r. 1935, do náporu Henleinova hnutí, bylo složení v politickém táboře německé buržoasie takové, že v parlamentě byly vedle německých agrárníků a německých křesťanských sociálů jako nejsilnějších německých měšťáckých stran ještě další měšťácké parlamentní frakce. Byli to poslanci německé nacionální strany, která byla dříve velmi oslabena a kterou představovali v parlamentě poslanci Horpynka, dr. Schollich, starosta Nového Jičína, atd. V parlamentě měla tři zástupce německá pokroková strana, kterou vedl profesor pražské německé university dr. Bruno Kafka a po jeho smrti známý německý fabrikant dr. Alfréd Rosche. Spolu s ním pak dělal zvláštní dvojici poslanec dr. Gustav Peters, dříve generální sekretář Svazu německých průmyslníků. K této německé pokrokové straně patřil i německý starosta Liberce Kostka, poněvadž Liberec byl vždy nejsilnější baštou revolučního dělnického hnutí v německém území a liberečtí měšťáci uznali za vhodné udělat starostou příslušníka německé pokrokové strany.

Představitelé německé pokrokové strany dr. Alfréd Rosche a dr. Gustav Peters volili takový postup, že se tvářili k republice velmi loyálně, mluvili v parlamentě t. zv. positivně, a při hlasování o státním rozpočtu se buď zdrželi hlasování, nebo hlasovali pro kapitoly týkající se presidenta republiky T. G. Masaryka a ministra zahraničních věcí dr. Beneše. V r. 1935 vstoupili arciť i oni do Henleinovy strany a byli velmi zuřivými henleinovci. Do r. 1934 byla v parlamentě ještě jedna německá měšťácká frakce, a to německá národně socialistická strana dělnická, vyznávající program Hitlerovy národně socialistické strany. Vůdcem této frakce byl známý poslanec Jung, který byl již poslancem v rakouské říšské radě a zastupoval již tam německou národně socialistickou stranu, kterýžto název strany převzal Adolf Hitler, uznávající vždycky poslance Junga za vynálezce a původce německé národně socialistické strany dělnické. K Jungově šestičlenné frakci národně socialistické patřili poslanci Knirsch, který již též byl poslancem v rakouské říšské radě, dále Leo Schubert, poslanec a starosta Fulneku, a dále pak vedle poslance Kaspera poslanec Hans Krebs z Ostí nad Labem, který proslul vnějším napodobováním uniformy hitlerovských úderníků a hitlerovských hnědých domů. Tito poslanci Jungovy frakce vystupovali v parlamentě velmi provokativně a otevřeně hlásali, že jejich programem je napodobení hitlerovské demagogie, hitlerovského teroru, hitlerovského násilí.

Tedy v r. 1934 byla v pohraničním území Hitlerovou agenturou jen tato malá německá národně socialistická strana, vedená Jungem, Krebsem, Schu

257

bertem, která nezískávala většího vlivu, poněvadž napodobovala hitlerovce z říše ve všem, i v oblecích svých členů, i v oblecích svých úderek.i v budování „hnědých domů a pod. Čsl. vláda myslila, že udělala kdovíjak obratný krok, když tuto Jungovu maličkou německou nár. soc. stranu zakázala a přistoupila na ujednání s Henleinem, který ohlásil vytvoření t. zv. „Sudetendeutsche Heimatsfront.

Masaryk a Beneš přitom utvrzovali klam, že Henleinovo hnutí má jiný charakter než hitlerovský a nacistický, že Henleinovi jde prý jen o požadavky sudetských Němců v rámci republiky, že mu prý jde nanejvýš v rámci republiky o uskutečnění sudetoněmecké autonomie a pod. Ve skutečnosti Masaryk a Beneš vyhnali čerta Belzebubem. Henleinovo hnutí, pohlcující všechny druhé německé měšťácké strany, se rozpoutalo tak živelně, že při volbách do parlamentu v r. 1935 získalo přes 40 poslanců a že by se Henleinova strana byla stala vpravdě největší stranou v parlamentě, kdyby agrární počtáři z ministerstva vnitra nebyli v druhém a třetím skrutiniu připočetli spoustu hlasů agrární straně, která se pak stala nejsilnější stranou v parlamentě. Přitom se tyto machinace agrárníků děly na účet hlasů KSČ, která ve volbách v r. 1935 obdržela o 100.000 hlasů více než v r. 1929, avšak získala za nejen o 2 mandáty více.

Nutno říci, že přímo v terénu, v pohraničním území, jsme proti vlně henleinovského hnutí bojovali fakticky jen my, komunisté, a to nejen němečtí naši soudruzi, ale i čeští soudruzi. Soudruh Gottwald se vypravil přímo do vroucího vřídla henleinovské iredenty, do Karlových Var, kde pronesl významný projev. Soudruh Dolanský jel do Chebu, odkud pocházel Karel Hermann Frank jako majitel obchůdku s pohlednicemi. Jeli ti čeští soudruzi, kteří uměli německy referovat. Anebo vedle německého soudruha mluvil český komunistický poslanec.

Byl jsem v r. 1938 na několika protifašistických schůzích v pohraničním území spolu se soudruhem Bruno Kohlerem. Poslední naší takovou schůzí byla v r. 1938 schůze ve Cvikově. Němečtí antifašističtí bojovníci na schůzi shromáždění představovali vskutku hrdinný útes v příboji vlny henleinovského hnutí. Jako antifašističtí bojovníci byli celým okolím terorisováni a přirozené, že se tito němečtí komunističtí dělníci ocitli pak všichni v koncentračních táborech. Avšak v souvislosti s touto schůzí ve Cvikově jsem viděl, jak henleinovci dovedli na jaře r. 1938 budit dojem, že jsou již pány v pohraničním území a že jest jen otázkou krátkého času, aby toto území Čsl. republiky by o anektováno hitlerovským Německem a připojeno k německé říši. A budit tento dojem jim napomáhaly i české orgány administrativní spolu s četnictvem, jez byly z Prahy instruovány ministrem vnitra, agrárníkem dr. Josefem Černým.

My, komunisté, jsme měli tehdy v r. 1938 schůzi ve Cvikově v sobotu A v neděli dopoledne přijel do Cvikova Henlein, aby se tu zdržel jen 10 minu

258

a pokračoval ve své okázalé cestě. V budově, kde se Henlein zastavil a vyšel z auta, se platily 2 Kč za pouhé zhlédnutí Henleina. Konrád Henlein jel přitom v otevřeném autu a před jeho autem i za ním jely na motocyklech nejen oddíly henleinovských úderníků, ale i našich četníků. Byla to okázalá jízda nacistického diktátora, budoucího gauleitera, kterou spolupořádalo Černého ministerstvo vnitra.

Jak známo, poslední pokus o masové manifestační vystoupení proti henleinovskému náporu jsme učinili v Liberci na počátku července r. 1938. Organisovali jsme z Prahy vlaky antifašistických bojovníků do Liberce, kam jeli i přední čsl. kulturní činitelé v čele se soudruhem prof. Zdeňkem Nejedlým. Do Liberce přijel také sovětský spisovatel soudruh Fadějev. Nástup antifašistů v Liberci byl za těchto okolností mohutný, ale i v Liberci, kde byla síla komunistického hnutí z celého německého území největší, bylo patrno, jak henleinovský teror děsivě působí a jak se již čeká jen na agresivní zásah hitlerovského Německa.

A zatím co v Praze na strahovském stadionu ve dnech všesokolského sletu r. 1938 sokolští cvičenci před tribunou presidenta republiky dr. Beneše volali „Přísaháme, bylo v hlavních městech západních imperialistických velmocí a v salonech čsl. velkokapitalistů zpečeťováno rozhodnutí o vydání pohraničního území ČSR Hitlerovi, bylo zpečeťováno rozhodnutí o Mnichovu 30. září 1938, o kapitulantské zradě čsl. buržoasie a osudných letech nacistické nadvlády nad celou naší vlastí.

Henleinovskému hnutí se v r. 1938 kromě komunistů již všechno v německém území poddávalo. Strana německých agrárníků se nechala henleinovským hnutím dobrovolně pozřít, i Mayr-Hartingova německá křesťanskosociální strana. A německá soc. dem. strana se chovala tak, že ani nepípla, třásla se strachem před Henleinem a Hitlerem.

A známý německý soc. dem. poslanec Wenzel Jaksch, svým povoláním zedník z jižních Čech, aspirant politické kariéry v Čsl. republice, přesedlával pod hrozbami henleinovského hnutí v hlásání svého programu tak, že stále vyráběl různé své programy, avšak jejich smyslem bylo jen: soutěžit s Henleinem na jeho sudetoněmecké nacionalistické platformě. Dnes je tento Wenzel Jaksch poslancem západoněmeckého sněmu v Bonnu a proslavuje se nepříčetnými štvanicemi proti Československu. A říkám úmyslně „nepříčetnými, neboť když byl vůdce západoněmecké soc. dem. strany Ollenhauer upozorněn na štvavé články Wenzela Jaksche proti Československu, řekl Ollenhauer, že za ně nemůže být Wenzel Jaksch činěn odpovědným, neboť jest „verruckt.

Ve spojení s teroristickým náporem henleinovského hnutí jako předvoje hitlerovské násilné agrese proti ČSR v r. 1938, ve spojení s tím máme všichni chmurné vzpomínky. My, komunističtí poslanci, vzpomínáme,jak henleinovští poslanci jezdili do pražského parlamentu provokovat.

259

V poslanecké sněmovně jsme jako komunističtí poslanci seděli v lavicích sousedících s lavicemi henleinovských poslanců, v nichž seděli K. H. Frank Kundt, Wagner, Peters, Rosche, MayrHarting, Karmazín a druzí henleinovští provokatéři. Přirozeně, že jsme se s henleinovskými poslanci stále hádali a prali. Chci tu vzpomenout jedné bouřlivé schůze poslanecké sněmovny v r. 1937. Tehdy vystoupil na tribunu Karel Hermann Frank a oslovil sněmovnu slovy „Parteigenossen und Parteigenossinen. Po tomto oslovení se strhla velká bouře, za které jsme křičeli na K. H. Franka, aby si nemyslil, že je v pruském sněmu a že napodobuje Góringa. Frank nemohl svoji řeč pro bouřlivou vřavu dokončit. Henleinovští poslanci se pak dali do rvačky s námi, komunistickými poslanci.

Avšak poměr sil mezi námi a henleinovskými poslanci byl pro nás krajně nevýhodný. Byli přítomni naši soudruzi Appelt, Kohler, Beuer, Dolling, Schenk a jen několik druhých českých a slovenských poslanců. Byl jsem při tom také. Henleinovští poslanci, kterých bylo přes 40, se vrhli surově na naše soudruhy Appelta, Kohlera, Beuera, Dollinga, Schenka, úplně jim rozdrásali tváře, roztrhali šaty a hromadou henleinovských těl je tlačili ze sněmovní síně. Já jsem stál blízko sněmovní tribuny a napadal jsem Karla Hermanna Franka, který jako zběsilý řval na mne „Kommune heraus. Při tom jsem nevěděl, zda se Frank kouká na mne nebo někam jinam. Nevěděl jsem totiž, že K. H. Frank měl jedno oko skleněné a že proto šilhal. V„ Museu nacistického barbarství v Liberci jsem pak po válce to skleněné oko popraveného K. H. Franka viděl vystaveno. Henleinovští poslanci chtěli zbít také mne, ale na moji obranu jako Čecha se v zápalu českého vlastenectví postavili poslanci z Ostravska živnostník Ostrý a nár. dem. legionář Špaček.

Sněmovní předsednictvo, zosobněné v Janu Malypetrovi, se nás, komunistických poslanců, vůbec neujalo. Šli jsme proto jako delegace komunistického klubu — Dolanský, Štětka, Kopecký — protestovat k Malypetrovi v jeho kabinetě. Avšak ten nás zpupně odbyl, že ať prý si vzpomeneme na to, co dělali bolševici našim legionářům u Zborova a u Bachmače. Na to jsem mu řekl, že zná asi velmi špatně historii, poněvadž Zborov byl 2. července r. 1917 a byla to bitva čsl. legionářů s vojsky rakouskouherské armády. A že u Bachmače se odehrál ten vzácný děj, že tam bojovali společně čsl. legie a bolševici proti německým a rakouskouherským interventům. Malypetr řekl, že mu to je jedno, jak to bylo, ale že se komunistických poslanců proti henleinovským poslancům ujímat rozhodně nebude, i kdyby nás prý henleinovci měli rozmanžírovati.

Henleinovci byli zběsilí rváči, při čemž mnozí z nich měli typicky česká jména jako na př. Kralitschek, což svědčilo o tom, že v jejich řadách běsnili i mnozí čeští odrodilci. Dávali demonstrativně najevo, že si to s „Tschechei vyřídí a že tu budou brzy vládnout. Ve své silácké zpupnosti si nepřipouštěli ani stín myšlenky, že to s nimi skončí tak, zeje komunisté budou jednou soudit

260

a odsuzovat k smrti. Byl jsem po r. 1945 jedenkráte na Pankráci a okénkem jsem viděl K. H. Franka chodit v cele před popravou. Byla to jedna z těch cel Pankráce, ve kterých byli před válkou žalařováni komunisté a ve kterých v době nacistické okupace byli drženi věznění komunisté před odtransportováním do koncentračních táborů. Byl jsem také svědkem při procesu s henleinovskými poslanci Krebsem a Petersem. Připomněl jsem před soudem Petersovi jak nám, komunistickým poslancům, jednou v parlamentě vyhrožoval slovy: „Vy, Češi, a vy, komunisté, jste zaslepení, což nevidíte, že Hitler jde ovládnout svět a že vás rozdrtí jako obr trpaslíky? A stalo se, že komunisté na čele s komunisty Sovětského svazu rozdrtili Hitlera a že se Hitler dal sám polít naftou a zapálit, aby po něm nezbylo stopy.

Do let 1936—1938, kdy KSČ mohutně rozvíjela vlastenecké hnutí na obranu republiky proti německému fašismu, spadá slavná kapitola činnosti strany, spjatá s účastí československých dobrovolců na boji za demokratické Španělsko proti fašistickému tyranu a nástroji německého a italského fašismu, generálu Francovi.

V Československu, ohroženém agresí hitlerovského Německa, se v největším rozsahu projevilo odhodlání pomáhat španělským demokratickým bojovníkům v jejich osudovém zápase i vysíláním oddílů československých dobrovolců. Sekretariát tíV KSČ organisoval a řídil celou kampaň vysílání československých bojovníků do Španělska. Kolik obětavých a hrdinných bojovníků tehdy odjelo přes Francii na fronty války ve Španělsku! Byli to vybraní komunisté a antifašisté bez rozdílu stranické, politické i náboženské příslušnosti. A jak statečně ve Španělsku bojovali, krváceli a umírali!

Podněcovalo je heslo, že ,,U Madridu se bojuje za Prahu. Českoslovenští dobrovolci se účastnili bojů ve Španělsku v různých formacích mezinárodních brigád. Zvláště se pak u Madridu proslavila baterie protiletadlových děl, „Baterie Klementa Gottwalda, které velel jako školený důstojník soudruh Bohuslav Laštovička. Pro podporu boje československých dobrovolců ve Španělsku byly podnikány nejrůznější akce. Naši lékaři se postarali o to, že do Španělska byl pod vedením bratra E. E. Kische, lékaře MUDr Bedřicha Kische, vyslán polní vojenský lazaret nesoucí jméno Jana Amose Komenského. S povzbuzením pro československé dobrovolce ve Španělsku jel do Madridu jako politický představitel vedení KSČ soudruh Jan Šverma, kterého provázel soudruh Klivar. Do Madridu jel také básník Ilja Bart a též taneční umělkyně Míra Holzbachová

261

se svojí skupinou. A do Španělska byla pak vyslána významná delegace československých kulturních pracovníků, kterou vedl prof. dr. Zdeněk Nejedlý a kterou tvořili soudruzi Ivan Sekanina, Helena Malířova, František Halas. V Praze působil zvláštní komitét, který vedl podpůrné akce v boji proti fašismu a v jehož čele stál prof. dr. F. X. Šalda. &yl to známý Šaldův komitét, který prokazoval pomoc i antifašistickým bojovníkům uchýlivším se z druhých zemí na území Československa. A přes Československo a z československá jeli mnozí antifašističtí bojovníci do Španělska, pokud to byli soudruzi němečtí, soudruzi z Polska, Maďarska, Jugoslávie atd.

V mnoha místech republiky byly vytvořeny „Výbory na pomoc demokratickému Španělsku. Sociálně demokratická a národně socialistická strana nebyly schopny zabránit tomu, aby v těchto výborech pracovali jejich příslušníci společně s komunisty. Byla to v boji proti fašismu skutečná široká akční jednota dělnictva, která byla průpravou pro pozdější jednotný postup v zápase našeho lidu s německými fašisty za okupace. Pro podporu boje demokratického Španělska byly pořádány veliké manifestace, nesčetné schůze, kulturně umělecké večery, pro něž naši básníci, hudební skladatelé i výtvarní umělci vytvářeli působivá díla. Za velké obětavosti našeho lidu se prováděly pro demokratické Španělsko i peněžní sbírky a dárkové akce.

Vedení KSČ se staralo nejen o vysílání československých dobrovolců do boje za demokratické Španělsko, ale staralo se též o zasílání zbraní španělským obráncům demokracie a svobody. Dokázali jsme i to, že byla vyslána veliká námořní lod s nákladem všech druhů zbraní, vyráběných v Československu, která byla dirigována k baskickým břehům Španělska s určením do Ovieda. Zároveň jsme znemožňovali, aby československá reakce, spřažená už s Hitlerem a Mussolinim, mohla dopravovat československé zbraně generálu Francovi. Vzpomínám si na naši intervenci na ministerstvu zahraničních věcí v Praze v r. 1937. Tehdy měly být generálu Francovi dopraveny československé kulomety, a to přes Portugalsko. Chtěli jsme tomu za každou cenu zabránit, a zakročovali jsme proto na ministerstvu zahraničních věcí. Tehdy naši delegaci přijal soudruh Zdeněk Fierlinger, který vedl politickou sekci ministerstva zahraničních věcí. Soudruh Fierlinger projevil plný souhlas s naším zákrokem a postaral se o to, že zásilka československých kulometů generálu Francovi musila být zastavena, při čemž byl projeven protest Portugalsku. Od té doby také Portugalsko nemá diplomatické styky s ČSR. Soudruh Fierlinger byl i při své vysoké úřední funkci jako antifašista nebojácný a zachoval se při zabránění zásilky československých kulometů generálu Francovi stejně statečně jako v r. 1934, kdy jako československý vyslanec ve Vídni zajistil dodávku mnoha vagónu československých zbraní vídeňským schutzbundlerovcům v jejich barikádovém boji s Dollfussem a Starhembergem. Tehdy si soudruh Fierlinger vysloužil název „rudý vyslanec.

262

Českoslovenští dobrovolci projevili hrdinství v boji za demokratické Špa nělsko a jejich bojovná úloha v tomto antifašistickém boji bude provždy významně zapsána v historii zápasu s německým a italským fašismem, v historii KSČ. Je známo, že českoslovenští dobrovolci v r. 1938 bojovali ještě ve Španělsku, když 30. září 1938 došlo k Mnichovu. A válka ve Španělsku končila v dubnu r. 1939, kdy již naše vlast byla okupována hitlerovskými vojsky. Českoslovenští dobrovolci se po ukončení bojů ve Španělsku uchýlili do Francie v jejíž jižní části byli soustředěni v táboře. Odtud byla část československých dobrovolců převezena po moři do Sovětského svazu. A když pak hitlerovské Německo začalo v r. 1939 válku proti Francii, vstoupili někteří českoslovenští dobrovolci, interbrigadisté, do československých vojenských jednotek, jež se tvořily ve Francii. A když Němci po porážce Francie obsadili Paříž a postupně okupovali celou Francii, odešli tito českoslovenští interbrigadisté s československými vojenskými jednotkami do Anglie.

Mnozí českoslovenští bojovníci ze Španělska zůstali ve Francii, účastnili se podzemního boje francouzských vlastenců a vyznamenali se v hnutí odporu „Maqui. Hitlerovští okupanti Francie některé československé španělské bojovníky pochytali a odvezli do koncentračních táborů v Německu. Z okupované Francie se jiní českoslovenští dobrovolci, bojující ve Španělsku, dostali do severní Afriky a odtud odjeli do Anglie. Českoslovenští bojovníci, pokrytí slávou hrdinství ze Španělska, se za největších obtíží, spojených s průběhem druhé světové války, zachovali dobře a čestně. Komplikace vznikla jen v souvislosti s tím, že když Hitler 14. března 1939 inspiroval vytvoření t. zv. samostatného tisovského slovenského státu, použili někteří českoslovenští dobrovolci ze Španělska, kteří se přihlásili za občany tisovského slovenského státu, možnosti vrátit se z Francie na Slovensko.

Hrdinní českoslovenští bojovníci mezinárodních brigád ve Španělsku požívali v naší republice po roce 1945 veškeré úcty, která jim patřila. Vykonávali i důležité funkce. Bylo politováníhodné, že později došlo při porušování socialistické zákonnosti k některým případům křivd i na bojovnících ze Španělska. Soudruh Gottwald často naznačoval, že k tomu mohlo dojít pod vlivem temných souvislostí, týkajících se Rajkova případu v Maďarsku, a pod vlivem atmosféry, kterou právě ve vztahu k interbrigadistům ze Španělska vytvářeli jugoslávští titovci. Křivdy byly již napraveny a českoslovenští bojovníci ze Španělska mají své důstojné přední místo v činnosti našeho Svazu protifašistických bojovníků.

Ve spojení s několikaletým bojem za demokratické Španělsko se vedení KSČ dostalo do blízkého

soudružského vztahu s vedoucími činiteli Komunistické strany Španělska, na čele se soudruhem José Diazem a soudružkou Dolores Ibarruri, slavnou Passionarií. Ještě úžeji jsme se s nimi pak spřátelili za pobytu v SSSR v letech války. Pamatuji se, že v sekretariátě Exekutivy Komunistické internacionály bylo v roce 1939 po ukončení bojů ve Španělsku

263

usneseno, že v mezinárodním komunistickém hnutí bude jednou historie bojů za demokratické Španělsko proti fašismu podrobně a uceleně zpracována, že budou vydány zvláštní medaile za statečnost v španělských bojích, že bude vytvořen i ústav, který by se bojovými ději ve Španělsku a mezinárodními okolnostmi tohoto zápasu s fašismem vědeckohistoricky zabýval. Avšak poté vypukla druhá světová válka a provedení uvedených záměrů bylo odloženo. My v Moskvě jsme soudružce Dolores Ibarruri a španělským soudruhům vždy přáli, aby se dočkali osvobození své krásné vlasti, slibujíce, že pak s vděčností navštívíme místa hrdinných bojů i československých dobrovolců ve Španělsku a s radostí shlédneme krásy Španělska, až bude Španělskem vlády lidu, Španělskem vítězné Passionarii.

Nikdo nemůže popřít, že KSČ vedla odhodlaný a rozhodný boj na obranu republiky, na obranu ohrožené svobody a nezávislosti národů ČSR. Když se již v r. 1936 vytvářelo kolem československá hrozivé napětí, žádali jsme na československé vládě opatření, která by dokázala, že má vůli republiku vskutku bránit proti Hitlerovi. Tehdy, v r. 1936, se v parlamentě projednával zákon na obranu státu. Ústy soudruhů Gottwalda, Zápotockého, Širokého, Dolanského jsme odmítali protilidový charakter předloženého zákona a navrhovali jsme takové jeho pojetí, jež by umožnilo lidovou národní obranu republiky po příkladu obrany vlasti v husitských lidových válkách. Při kritice vládního návrhu zákona na obranu státu jsme dokazovali, zeje veliké nebezpečí v tom dávat buržoasnímu velení armády tak velikou mimořádnou moc pod titulem obrany státu. Dokazovali jsme, že není záruky, jak se buržoasní velení armády zachová. Dokazovali jsme, že je nebezpečí, aby zbraně, poskytované armádě za velkých nákladů z rozpočtů republiky, nebyly nakonec vydány Hitlerovi. Pozdější události ukázaly, jak jsme měli ve svých výstrahách pravdu. Autority armády bylo Benešem ve dnech Mnichova r. 1938 použito, aby bylo možno provést kapitulaci, aby německým fašistickým agresorům byly vydány pevnosti určené k obraně republiky; a stalo se, že všechny zbraně čsl. armády byly po 15. březnu r. 1939 vydány Hitlerovi, aby jich použil v lupičské válce proti SSSR.

Vzpomínám si, jak se známý generál Heliodor Píka, v době války šéf čsl. vojenské mise v Sovětském svazu, před námi jednou vychloubal, že v zastoupeni bývalého československého generálního štábu po 15. březnu 1939 prý „za neobyčejně výhodných podmínek prodával zbraně čsl. armády hitlerovskému wehrmachtu! Hitlerovský wehrmacht dával za tyto zbraně peníze, které mu nechal natisknouti protektorátní ministr financí Kalfus.

264

X

MNICHOV A KAPITULANTSKÁ ZRADA ČSL. BUROASIE V R. 1938

ZÁPADNÍ EMIGRACE PROFIL BENEŠOVY ČSL. VLÁDY V LONDÝNĚ

VÝVOJ VĚCÍ V PROTEKTORÁTĚ.

ÚLOHA EMANUELA MORAVCE .

UTVOŘENÍ SAMOSTATNÉHO SLOVENSKÉHO STÁTU

V září vzpomínáme vždy výročí Mnichova. Všechen československý lid si připomíná osudový den 30. září r. 1938, kdy za bídné zrady západních velmocí a zbabělé kapitulace čsl. buržoasie byla Hitlerovi uvolňována cesta k tomu, aby obsadil pohraniční území republiky a připojil je k německé říši a aby tímto násilným agresivním činem si připravil možnost okupace českých zemí 15. března 1939, likvidaci čsl. státní samostatnosti a rozbití Čsl. republiky, po čemž následovalo šestileté strašné utrpení našich národů pod katanskou tyranií německého fašismu.

20. výročí Mnichova v r. 1958 bylo vzpomínáno velmi významně. Konala se konference historiků československých, sovětských a z druhých zemí, věnovaná osvětlováni všech okolností kolem Mnichova. Významně bylo vzpomenuto postupu naší strany v zářijových dnech r. 1938, postupu KSČ v jejím úsilí o odvrácení kapitulace a docílení obrany republiky.

U příležitosti 20. výročí Mnichova byly publikovány historicky závažné dokumenty diplomatické, vztahující se k Mnichovu, což se stalo zvláště vydáním společné publikace ministerstva zahraničních věcí ČSR a ministerstva zahraničních věcí SSSR. A měli jsme již možnost z úst diplomatických osobností v Praze slyšet, jak vysoce oceňují důležitost publikovaných dokumentů, dokazujících, že Sovětský svaz byl v září r. 1938 hotov pomoci Československu proti hitlerovské agresi sám, bez ohledu na podmínku vázání jeho pomoci na pomoc západních mocností, a že ve chvíli, kdy.západní mocnosti zrazovaly Čsl. republiku, byl Sovětský svaz tím více ochoten poskytnout ohroženému Československu svoji pomoc, kterou však čsl. vláda nepřijala a odmítla ji.

Dlužno říci, že ve velmi širokém rozsahu a významně se vzpomínalo 20. výročí Mnichova v mezinárodní veřejnosti. 20. výročí Mnichova bylo

265

předmětem nesčetných pojednání v tisku a rozhlasu všech zemí, při čemž bylo reagováno na velkou kampaň, kterou k 20. výročí Mnichova připravila naše strana.

Ve všech pojednáních mezinárodního významu se při vzpomínání 20. výročí Mnichova pranýřoval hanebný postup západních mocností, jež za cenu podlé zrady spojenectví s Československem vydaly 30. září r. 1938 naši republiku na pospas Hitlerovu násilí. A všeobecně se potvrzovalo, že obětováním Československa západní mocnosti umožnily Hitlerovi další agresi a nástup k válce světových rozměrů.

V pojednáních mezinárodního tisku k 20. výročí Mnichova bylo otevřeně a s hořkými výtkami uváděno, jak slabošsky si ve dnech Mnichova počínal president dr. Eduard Beneš, jak slabošsky se poddával mnichovskému diktátu 30. září r. 1938 a jak chvatně ustupoval Hitlerovi i tím, že již 5. října r. 1938 resignoval na svoji funkci presidenta republiky, naznačiv za svého nástupce Emila Háchu.

I my budeme stále připomínat, jaké strašné kapitulantství projevovali ve dnech Mnichova r. 1938 představitelé čsl. buržoasie a odpovědní čsl. státní činitelé v čele s Benešem. Byli jsme toho všeho svědky. A můžeme pro historii vydávat o tom svědectví.

Můžeme vydávat svědectví o tom, co se v zářijových dnech r. 1938 dělo, den za dnem. Mohli bychom líčit, jak jsme se my, komunističtí činitelé v čele se soudruhem Klementem Gottwaldem, tehdy snažili všemožně působit na členy československé vlády a také na presidenta republiky dra Eduarda Beneše, aby nepropadali kapitulantskému slabošství a zbabělosti, kterou projevovali již od počátku září r. 1938. Ve vederu strany jsme si rozdělili úlohy tak, že soudruh Gottwald chodil k Benešovi, Šverma a já jsme chodili k Bechyňovi a soc. dem. ministrům, soudruzi Dolanský a Šmeral chodili k Šrámkovi, soudruh Krosnář chodil nejčastěji ke generálnímu tajemníku národně soc. strany, k poslanci dr. Moudrému. Několikráte se soudruhu Gottwaldovi podařilo dostat znovu na nohy Beneše, když již propadal panice a věc republiky chtěl vzdávat. Podařilo se nám dát odvahu Bechyňovi na určitou dobu.

Když např. se henleinovci 13. září 1938 odvážili k pučistické akci, která měla Hitlerovi dát možnost zásahu, působili jsme na Bechyněho, aby ve vládě prosazoval rozhodná opatření proti henleinovským pučistům, při čemž jsme ho ujišťovali, že se ukáže, jak se henleinovští pučisté před rozhodným zákrokem našeho četnictva a vojenských oddílů zbaběle rozprchnou, což se také stalo. Bechyně nám v den, kdy vláda rozhodla o zákroku proti henleinovským pučistům, telefonoval přímo do politbyra, které zasedalo, a řekl, že nám oznamuje, že čsl. vláda po prvé schválila opatření navrhovaná politbyrem ÚV KSČ. Avšak i ten Rudolf Bechyně propadl zakrátko sám kapitulantskému slabošství, a když jsme ho Šverma a já před 21. zářím 1938, před přijetím berchtes

266

gadenských podmínek, navštívili, popadl ho hysterický afekt a křičel na nás„Co pořád chcete, co mně pořád vrtáte do břicha! Ne, nechceme se bránit nechceme bojovat, nechceme, aby Hitler pro náš odpor drtil naši zem ne chceme, aby se marně bojovalo jako na Bílé hoře a aby přišly pak dragonády Bechyně dělal v té chvíli dojem pominutého.

Bylo jasno, že kapitulantská hysterie členů koaliční vlády vyplývala z kapitulantského stanoviska presidenta republiky dr. Eduarda Beneše, který se asi v polovici září sám chopil řízení vlády, k čemuž mu dávala ústava právo Dr. Beneš již po skončení jednání s Runcimanem na počátku září roku 1938 a po jeho návratu do Anglie věděl, že anglická a francouzská vláda rozhodly, aby pohraniční území republiky bylo vydáno Hitlerovi. A Beneš se s tímto rozhodnutím západních vlád smiřoval. Nijak se mu nevzpíral. Pokládal za bezvýznamné projevy některých anglických a francouzských činitelů, kteří odmítali politiku usmiřování Hitlera. V diplomatickém zákulisí se mezi Benešem a vládami západních zemí jednalo už jen o tom, jakou cestou se má pohraniční území naší republiky vydat Hitlerovi. Jednalo se o tom, zdali se to má díti cestou plebiscitu v německém pohraničním území nebo zda se má toto území vydat Hitlerovi přímo tak, že by československé vojsko opustilo pohraniční pevnosti a pohraniční území vyklidilo, aby mohlo být obsazeno hitlerovskými vojsky.

Vlády západních zemí se rozhodly pro tuto druhou cestu a naléhaly na Beneše a československou vládu v Praze, aby toto řešení uspíšily. V Hodžově koaliční vládě byl již Benešem zajištěn jednomyslný souhlas s přijetím rozhodnutí západních vlád o vydání pohraničního území Hitlerovi. Na pranýř historie se ve spojení s kapitulací v září roku 1938 v čele s agrárníkem dr. Milanem Hodžou jako předsedou koaliční vlády dostali tito její členové: agrárník dr. Josef Čerrjý, který byl ministrem vnitra, agrárník František Machník, který byl ministrem národní obrany, agrárník dr. Josef Zadina, který byl ministrem zemědělství, lidovec monsignore Jan Šrámek, který byl ministrem unifikací, lidovec inž. Jan Dostálek, který byl ministrem veřejných prací, živnostník Rudolf Mlčoch, který byl ministrem obchodu, národní demokrat František Ježek, který byl ministrem zdravotnictví, sociální demokrat Rudolf Bechyně, který byl ministrem železnic, sociální demokrat dr. Ivan Dérer, který byl ministrem spravedlnosti, sociální demokrat inž. Jaromír Nečas, který byl ministrem sociální péče, národní socialista dr. Emil Franke, který byl ministrem školství, národní socialista Alois Tučný, který byl ministrem Pošt. V Hodžově koaliční vládě byl ministrem zahraničních věcí prof. dr. Kamil Krofta, ministrem financí byl dr. Josef Kalfus a ministrem propagandy byl inž. Hugo Vavrečka.

Když se pak za jednomyslného souhlasu koaliční vlády mělo již přikrocovat k rozhodnutí o vydání pohraničního území Hitlerovi, snažil se president republiky dr. Beneš nalézti nějaký způsob, jak by před lidem, volajícím po

267

obraně republiky, kryl sebe i koaliční vládu. Je historickou skutečností, že dr. Beneš učinil přes anglického a francouzského vyslance takovýto vzkaz vládám v Londýně a v Paříži: „Prosím, já vím, že se nedá nic dělat, a já souhlasím s rozhodnutím vašich vlád, avšak já nemohu jen tak lidu oznámit, že souhlasím s vládou, aby bylo naše pohraničí odevzdáno Hitlerovi. Bylo by dobré, kdyby vaše vlády daly pokyn svým vyslancům v Praze, aby odevzdali naší vládě ultimativní notu, v které by nám uložili, abychom pohraniční území vydali. Anglický a francouzský vyslanec ihned druhého dne po tomto vzkazu dr. Beneše ultimativní noty v Praze předali.

Následovalo pak 21. září 1938, přijetí berchtesgadenských podmínek Hodžovou vládou, jež vyvolalo živelnou bouři všeho československého lidu, takže již k večeru 21. září 1938 byly v Praze demonstrace. Tehdy se po prvé na Václavském náměstí ozvalo volání po generálu Syrovém. Gajda později vykládal, že lid prý chtěl volat po Gajdovi, ale že Beneš dal pokyn, aby z „Melantrichu na Václavském náměstí bylo vypuštěno heslo volající po dosazeni Syrového vlády. Zatím již na ulicích demonstroval pražský lid stále bouřlivěji. Demonstrace trvaly do pozdních nočních hodin. Na několika místech Prahy se konaly tábory lidu. Na náměstí Republiky mluvili k masám demonstrantů soudruh Krosnář a soudruh prof. Nejedlý. Ze sekretariátu pražského kraje KSČ byly do závodů a do všech pražských obvodů rozeslány výzvy, aby dělnictvo 22. září ráno zastavilo práci a hromadně přišlo na manifestaci u parlamentu.

V den 21. září 1938 pozdě večer se představitelé naší strany, Gottwald, Šverma, Dolanský, Kopecký, sešli v redakci „Lidových novin s mladým drem Rašínem, Ferdinandem Richterem a některými druhými koaličními poslanci. Na této schůzce bylo smluveno, že 22. září 1938 ráno na ohlášené manifestaci lidu před parlamentem vystoupí všichni, Gottwald, Rašín, Richter, Pekárek, Rybárik (* Dr. Ladislav Rašín, syn bývalého ministra financí dr. Aloise Rašína, byl poslancem Národního sjednocení. Ferdinand Richter byl poslancem nár. soc. strany, Jan Pekárek byl poslancem živnostenské strany, Karol Rybárik byl slovenským poslancem agrární strany) a další, aby ohlásili vytvoření Výboru na obranu republiky v čele s Ladislavem Rašínem. Bylo úmyslem učinit z tohoto výboru pak vládu obrany republiky.

Ráno 22. září 1938 jsme šli se soudruhem Gottwaldem do budovy parlamentu, kde se konala naše porada s frakcemi vládních so cialistických stran. Na poradě byli Hampl, Remeš, Macek, Patejdl, Zemínová a někteří druzí. Patejdl nás napadal a žádal, aby byly masy lidu odvolány od parlamentu. Proti tomuto vystoupení Patejdlovu se ohradila i Zemínová. Zatím došla zpráva, že Hodžova vláda, přijavší berchtesgadenské podmínky, odstoupila. Schůze se ani neukončila a soudruh Gottwald (a také Hampl) šli na balkon parlamentu. Soudruh Gottwald se ujal slova před obrovskou

268

manifestací lidu a žádal dosazení vlády, která bude odhodlána do všech důsledků republiku bránit. Na manifestaci, jíž předsedal soudruh Krosnář promluvil mladý Rašín, pak Richter, Pekárek, Rybárik a někteří Kenerá lově. Příznačné bylo, že jakmile se ukázala možnost tvoření nové vlády seskupili se kolem nás na balkoně parlamentu nejrůznější kandidáti minister ských křesel. Známý Fr. Němec se ke mně přitočil a žádal mne abych řekl Gottwaldovi, že „byl vždy levý. Na balkoně parlamentu se objevil také dr. Hodáč. A soudruh Krosnář musil jako předseda tábora hnát Radolu Gajdu který se snažil se skupinou fašistů vniknout na balkon s podezřelými úmysly Manifestace před parlamentem trvala od rána do půl druhé hodiny odpoledne, kdy neznámí lidé začali zpívat hymnu, takže se manifestanti domnívali, že je už konec tábora a rozcházeli se. Naším úmyslem bylo: držet masy na ulicích až do doby, kdy se vrátí od Beneše z Hradu delegace, zvolená na manifestaci, která měla Benešovi důrazně tlumočit vůli lidu. Delegace šla k Benešovi; byl v ní soudruh Gottwald, Rašín, Richter, Pekárek, Rybárik a j.

Jako mluvčí delegace soudruh Klement Gottwald důrazně tlumočil přání lidu, aby pohraniční území nebylo bez boje vydáváno Hitlerovi a aby republika byla proti agresi hitlerovského Německa odhodlaně bráněna. Tehdy soudruh Gottwald řekl presidentu republiky dr. Eduardu Benešovi: „Podívejte se, pane presidente, jaký by to byl rozdíl v případě kapitulace na př. ve srovnání s Habešany. Ačkoli byli bosí a polonazí, ačkoli byli vyzbrojeni jen primitivními zbraněmi, bojovali Habešané statečně i proti letadlům a tankům Mussoliniho, aby hájili nezávislost své země. A my, Československo, my, kteří jsme se na obranu naší vlasti tak dlouho připravovali a kteří jsme k válečnému boji tak dobře připraveni, my že máme bez boje Hitlerovi dovolit, aby uchvacoval území naší vlasti? Pane presidente, je ještě čas k obraně! Pohledte, jak na ulicích náš lid bouřlivě volá k Vám, nahoru na Hrad, abyste bránil republiku. A také armáda je připravena republiku bránit. Sovětský svaz nám bude pomáhat. Nalezněte v sobě sílu, nevydávejte republiku všanc Hitlerovi a vy hlaste lidem žádanou obranu republiky! Soudruh Gottwald tlumočil požadavek lidu, aby byla vytvořena vláda obrany republiky, opírající se o lid.

Beneš přijal poselství delegace, a to prý jako projev odhodlání lidu k obraně republiky, a řekl delegaci, že přes noc připraví sestavení nové vlády. V tomto smyslu president dr. Beneš promluvil večer také do rozhlasu, budě dojem, jako by manifestace lidu před parlamentem v něm posílila vůli k obraně republiky.

22. září 1938 v noci nastoupila pak Syrového vláda ve známém složeni. Byli v ní kromě tří t. zv. politických osobností Zenkla, Mentla a Bukovského presidiální šéfové a vedoucí sekční šéfové ministerstev, při čemž v jejich pozadí zůstali u řízení ministerstev staří koaliční ministři. Řízení ministerstva vnitra se ujal již v noci presidiální šéf ministerstva vnitra dr. Fischer, avšak fakticky

269

zůstával ve vedení ministerstva vnitra dále agrární ministr dr. Josef Černý. A tu se stalo něco pobuřujícího. Právě v den, kdy nastupovala Syrového vláda, dostavili se do budovy ústředí naší strany v Karlině policejní úředníci s četou policistů a oznámili, že mají rozkaz budovu ústředí strany obsadit a činnost sekretariátu ÚV KSČ zastavit. Tázali jsme se, kdo takový rozkaz vydal. Policejní úředníci odmítli odpovědět. Zakročili jsme u předsedy vlády armádního generála Jana Syrového, který řekl, že o takovém rozkazu nic neví, a dal příkaz, aby policejní úředníci z budovy ústředí naší strany odešli. Přes všechny naše dotazy se nám pak nepodařilo přesně zjistit, jaké temné vlivy byly v pozadí tohoto provokačního zákroku proti naší straně. Bylo však pravděpodobné, že agrární ministr vnitra dr. Josef Černý, i když řízení ministerstva vnitra měl v rukách dr. Fischer, uvedl na pokyn reakce v chod persekuční akci proti naší straně, která byla chystána, aby naší straně bylo znemožněno bouřit lid proti kapitulaci. Z výtisků „Rudého práva v kritických dnech r. 1938 je patrno, jak bezohledně tehdy postupovala i policejní censura, aby naší straně znemožňovala i v tisku burcování lidu k obraně republiky. Naše listy vycházely ve dnech před Mnichovem s celými vybílenými stranami a jen spoře ponechané titulky dokazovaly, že KSČ přes náhubek policejní censury volala lid k obraně vlasti proti Hitlerovi.

Zdálo se, že nastoupením Syrového vlády se situace mění. I my jsme věřili, že Syrového vláda bude mít vůli bránit republiku; a věřili jsme to tím více, že Syrového vláda ihned vyhlásila mobilisaci. Všichni se pamatujeme, za jakého nadšení mobilisace probíhala a s jakým bojovným odhodláním nastupovali mobilisovaní záložníci k svým vojenským částem. Také všechen čsl. lid byl hotov podstoupit sebevětší oběti v zájmu obrany republiky. Události však měly jiný průběh. Po Godesbergu 24. září znovu pokračovaly kapitulantské snahy. Znovu jsme působili na Beneše. Znovu jej navštívil soudruh Gottwald a připomínal mu jeho odpovědnost vůči čsl. lidu. Vzpomínám si, jak živnostenský ministr Mlčoch nám vytýkal, že nemáme ohledů k Benešovi. Prý již několik nocí nespal a nemůže prý přece vydržet takový ustavičný tlak. Na to my jsme řekli: „Protože Beneš nespal a chce si lehnout, proto má republika kapitulovat a bez obrany se vzdát Hitlerovi?

V zákulisí kapitalistických šarfmachrů se vykonával všechen nátlak na kapitulaci. Soudruzi Dolanský, Štětka, Vodička a já můžeme dosvědčit, že již 21. září 1938 po poledni se dostavila do klubu komunistických poslanců dcera Jaroslava Preisse a říkala nám, že „fotr zrazuje republiku. Líčila nám, že se u Preisse konala porada, na které Preiss říkal, že kdyby byla dosazena vláda, která by bránila republiku, zejí banky zastaví všechny výplaty peněz a že „vláda bude na hrníčku. Preissova dcera nám dále řekla, že Preiss hrozil, že kdyby byla povolána na pomoc Rudá armáda z východu, že budou otevřeny hranice republiky u Podmokel a do republiky bude vpuštěna hitlerovská armáda.

270

Toto vše nám řekla Preissova dcera, se kterou byl o jejím sdělení sepsán v klubu komunistických poslanců protokol, který se musí někde nalézat O sdělení Preissovy dcery jsme vyprávěli krátce nato nár. soc. poslanci Józovi Davidovi, kterého jsme 21. září odpoledne jako vedoucího činitele legionářské obce přišli v deputaci Dolanský, Kopecký, Vodička žádat, aby k obraně republiky nastoupili legionáři, kteří za pohřbu T. G. Masaryka v r. 1937 ve velikém počtu pochodovali Prahou a u Masarykovy rakve přísahali, že „zůstanou věrni. Dokazovali jsme, že republice hrozí záhuba a že přísaha u Masarykovy rakve víže i legionáře, aby šli ohroženou republiku bránit. Nár. soc. poslanec Józa David pak o této akci jednal s posl. Vodičkou.

Je známo, jak probíhaly události osudného 30. září 1938. Mnichovský diktát byl přivezen do Prahy časně ráno, když již zahraniční rozhlas předtím zprávu o usneseních v Mnichově přinesl. Učinili jsme pokus již při nástupu ranní směny vyburcovat dělnictvo pražských závodů, aby vyšlo do ulic a svým odporem znemožnilo přijetí mnichovského diktátu. Naše letáky však byly pokládány za provokační letáky, poněvadž nikdo nechtěl věřit, že by zpráva o mnichovském diktátu byla pravdivá. Sešli jsme se pak ráno v redakci „Lidových novin znovu s Ladislavem Rašínem, Richterem a druhými, s nimiž jsme jednali 21. září. Rašín napsal dopis, jenž byl odeslán generálu Syrovému a v němž byl Syrový vyzýván, aby jeho vláda odmítla mnichovský diktát, aby nevydávala pohraniční pevnosti Hitlerovi a aby republiku bránila. Byl napsán dopis také Benešovi, v němž bylo řečeno, že nikdo nemá práva vydávat území republiky a kdo tak činí, že zrazuje ústavu a dopouští se vlastizrady. Bylo nám známo, že vláda Syrového zasedala 30. září 1938 od 10 hodin a rozhoduje o přijetí mnichovského diktátu.

Na náš návrh učinil dr. Ladislav Rašín ještě jeden krok. Volal členy Syrového vlády, a to dr. Petra Zenkla, starostu Československé obce sokolské dr. Stanislava Bukovského a universitního prof. dr. Stanislava Mentla, aby podali demisi a snažili se ochromit Syrového vládu a donutit ji k odstoupení. K uskutečnění demise však nedošlo, ačkoli jmenovaní členové Syrového vlády to slíbili a zavázali se k tomu v rozmluvě s dr. Ladislavem Rašínem.

Vláda armádního generála Jana Syrového měla toto složení (22. září—4. října): předseda vlády armádní generál Jan Syrový, ministr zahraničních věcí dr. Kamil Krofta, ministr vnitra Jan Černý, ministr financí dr. Josef Kalfus, ministr školství a národní osvěty Engelbert Šubrt, ministr národní obrany armádní generál Jan Syrový, ministr spravedlnosti dr. Vladimír Fajnor, ministr průmyslu, obchodu, živností dr. Jan Janáček, ministr železnic dr. Jindřich Kamenický, ministr pošt dr. Karel Dunovský, ministr veřejných prací divisní generál inž. František Nosál, ministr zemědělství dr. inž. Eduard Reich, ministr sociální péče dr. Bedřich Horák, ministr veřejného zdravotnictví dr. Stanislav Mentl, ministr sjednocení zákonů dr. Josef Fritz, ministři bez porte

271

feuille: inž. Hugo Vavrečka, dr. Stanislav Bukovský, dr. Petr Zenkl, dr. Imrich Karvaš (od 24. září 1938) a Matúš Černák (od 24. září 1938).

Spojili jsme se také s některými generály a činiteli generálního štábu, aby vystoupili v rozhodné chvíli pro obranu republiky. Ti odpověděli, že postup vojenských orgánů závisí na rozhodnutí politiků. Volali jsme také Dundra a pak Hampla, který nám odpověděl, že mu vojenští odborníci řekli, že republiku nelze bránit, poněvadž prý řetěz pohraničních opevnění „má díry. Zatím se dr. Beneš dozvěděl, že někteří koaliční poslanci jednají s námi. A tak jim poslal po zvláštním poslu vzkaz, že hitlerovská vojska mají prý úmysl dojít jen k pohraničním opevněním, že prý dále nepůjdou a že prý nebezpečí není tak hrozné, jak to komunisté líčí.

V tu dobu, asi v poledne 30. září 1938, bylo již v Syrového vládě rozhodnuto o přijetí mnichovského diktátu. Když se to koaliční poslanci, s námi jednající v redakci „Lidových novin, dozvěděli, přestali s námi jednat a řekli, „že jdou na oběd. A tak se stalo, že jsme v redakci „Lidových novin zůstali my, komunisté, Gottwald, Šverma, Dolanský, Kopecký — sami. A slyšeli jsme, jak při odchodu koaličních poslanců plakal nár. soc. poslanec Tykal a žalostně naříkal, že je to něco hrozného vydat republiku Hitlerovi, že je to horší než Bílá hora.

My jsme šli pak do parlamentu a učinili jsme ještě pokus o zásah na schůzi koaliční padesátky, která se konala o třetí hodině. Působili jsme na koaliční poslance, s nimiž jsme jednali, aby exodem učinili schůzi koaliční padesátky neschopnou usnášení a tak znemožnili schválení rozhodnutí Syrového vlády o přijetí mnichovského diktátu. Nepodařilo se to však. V odpoledních hodinách 30. září 1938 odešel soudruh Gottwald na Hrad a žádal slyšení u presidenta republiky. Šéf politické kanceláře presidenta republiky dr. Schiessel však presidenta dr. Beneše před soudruhem Gottwaldem zapíral, než byl nucen ho přijmojut spolu s druhými představiteli politických stran. Podobně se president republiky v těchto osudových hodinách vyhýbal rozmluvě s vyslancem SSSR soudruhem Alexandrovským. Soudruh Gottwald se vrátil z Hradu rozhořčen do budovy parlamentu.

A když jsme k večeru odcházeli z parlamentu do budovy ústředí v Karlině a šli jsme přes Staroměstské náměstí, tak i nás, komunistické poslance, řezala pendreky policie, která byla povolána do ulic, aby násilím zlomila pokusy o odpor proti kapitulaci. A zatím již v rozhlasu Vavrečka a pak Dérer pronášeli plačtivé projevy.

Ano! My jsme byli svědky toho, jak zbaběle nechala československá buržoasie umírat první republiku, jak zbaběle resignovala na čsl. státní samostatnost, jak zbaběle prováděla nejstrašlivější vlastizradu našich dějin a jak zbaběle a cynicky vydávala československý lid na pospas hitlerovským katům a trýznitelům. Ano, ona československá buržoasie, která po 20 let pěstovala

272

nacionalistický šovinismus s protiněmeckým zaměřením; ano, ona českoslo venská buržoasie, která nás, komunisty, po 20 let nazývala „velezrádci a posílala nás ve jménu „zákona na ochranu republiky do žalářů V osudo vých dnech Mnichova se ukázalo, že právě ti komunističtí „velezrádci bylí hotovi bránit republiku a prokázat svoji oddanou lásku k vlasti.

Kapitulace čsl. buržoasie ve dnech Mnichova r. 1938 byla dílem vskutku strašné zbabělosti. Vždyť dnes je nezvratně prokázáno, že hitlerovská armáda v září r. 1938 nebyla schopna válečného tažení proti Československu, nebyla schopna zlomit sílu půldruhamilionové československé armády, dobřevyzbrojené a prodchnuté bojovým odhodláním, a že hitlerovská armáda nebyla schopna prolomit řetěz dokonale vybudovaných pohraničních opevnění, která ještě dodnes zůstávají svědectvím velikých nákladů věnovaných na obranu republiky. Je historickou skutečností, že v září roku 1938 měl Hitler v případě srážky s Československem k disposici jen 47 divisí, a teprve do jednoho roku mohl tento počet zvýšit na 80 divisí, protože neměl 15 ročníků k válečnému boji vycvičených. V té době mělo Československo 45 divisí k boji připravených. A je nezvratnou pravdou, že na sovětskopolských hranicích bylo připraveno 130 tankových, mechanisovaných střeleckých a leteckých sovětských divisí, mobilisovaných, aby nám pomohly republiku proti Hitlerovi bránit. Před Mezinárodním soudem v Norimberku po válce němečtí generálové přiznávali slabost německé armády v poměru vojenských sil hitlerovského Německa a Československa v září roku 1938. A líčili, že v hitlerovském Německu byla tehdy jak politická, tak i hospodářská a vojenská situace taková, že vojenská síla československá samotná by stačila, aby Hitlera natolik zastrašila, že by se k útoku na naši republiku neodvážil. Dnes je dokumentárně prokázáno, že němečtí generálové se připravovali k povstání proti Hitlerovi z obavy, že hrozbami proti Československu Hitler vyprovokuje válku, na kterou není wehrmacht ještě připraven. To jsme stále dokazovali i my Benešovi, když jsme na něho působili, aby se nelekal Hitlerových hrozeb a neustupoval. Říkali jsme Benešovi: „Vydržte a uvidíte, že bude musit kapitulovat Hitler, že Chamberlain bude muset jet do Berlína a jednat tam jinak než v Berchtesgadenu a Godesbergu. Říkali jsme: „Hitler dělá podvodný humbuk. Riskuje, že se mu podaří Československo pouhými hrozbami přinutit ke vzdání se. Počíná si jako tygr, který zkouší natáhnout tlapu po oběti, ale je připraven tlapu stáhnout, uvidíli, že přes ni dostane, poněvadž vpravdě nemá sílu se pustit do boje.

A když Beneš poukazoval na západní mocnosti a říkal, že nemůže jednat proti jejich vůli, dokazovali jsme mu, že je hrozné obětovat republiku pro poslušnost vůči západním mocnostem a chápat pouta spojenectví Československa se západními mocnostmi tak, že z těchto pout spojenectví se stane smyčka, ve které se má Československo dobrovolně oběsit, dobrovolně spáchat

273

sebevraždu. Stále jsme Beneše ujišťovali, že Sovětský svaz je hotov Československu pomoci sám, nehledě na podmínku čsl.sovětské spojenecké smlouvy o vázání pomoci Sovětského svazu na pomoc západních mocností, a že jest jen třeba, aby čsl. vláda tuto nabídku pomoci Sovětského svazu neodmítala a přijala ji. A když Beneš se vymlouval a dokazoval, že Sovětská armáda bude mít při pochodu na pomoc Československu překážku v Polsku, říkali jsme Benešovi zda vskutku věří, že by pro Sovětskou armádu, armádu obrovské síly, mohl |) být obtíží pochod přes Polsko nebo Rumunsko.

Říkali jsme Benešovi, ať se nevymlouvá na obtíže při pomoci Sovětského svazu a že Sovětská armáda najde cestu, aby Československo, ohrožené hitlerovskou agresí, účinně ochránila. Avšak Beneš nedal na žádné naše přemlouvání a jakoby fascinován tajnými radami a tajnými příkazy západních mocností přímo spěchal horempádem ke kapitulaci. A tak se stalo, že Beneš, který po 20 let dělal tolik hřmotu se Společností národů, odmítal také učinit věc obrany Československa proti hitlerovské agresi věcí jednání ve Společnosti národů. Když jsme po Berchtesgadenu 21. září 1938 a ještě i v den Mnichova 30. září 1938 Beneše žádali, aby bylo reagováno na vystoupení soudruha Litvinova, ujímajícího se ohroženého Československa a žádajícího konferenci mocností o otázce obrany Československa proti hitlerovské agresi, odpovídal Beneš, že by to znamenalo průtahy.

Na to my jsme říkali: „Proč nechcete průtahy, proč nechcete, aby se o osudu Československa jednalo se sebevětšími průtahy? Nač pospícháte? Pospícháte na pohřeb samostatnosti a existence Československé republiky? Pravda je, že Beneš pospíchal na kapitulaci; pospíchal na Mnichov, pospíchal na vydání Československa Hitlerovi bez obrany a bez boje; pospíchal na vtažení hitlerovských vojsk do republiky; pospíchal, poněvadž se bál, aby hnutí na obranu republiky, hnutí mas čsl. lidu, nedosáhlo svého cíle, aby si nevynutilo odpor proti Hitlerově agresi a aby Sovětská armáda nepřišla přece jen na pomoc.

Zmínil jsem se již o tom, jak dr. Jaroslav Preiss ve dnech Mnichova prohlásil na poradě čsl. kapitalistických šarfmachrů, že oni nepřipustí, aby Sovětská armáda byla povolána na pomoc, a že kdyby se tak stalo, že otevřou hranice u Podmokel a vpustí do republiky armádu hitlerovskou. Strach před pomocí Sovětského svazu ovládal veškerou čsl. velkoburžoasii a vyvolával u ni kapitulantskou hysterii. Těmito motivy čsl. velkoburžoasie byl veden při kapitulaci ve dnech Mnichova r. 1938 dr. Eduard Beneš. A řekl jsem, že ke kapitulaci nezadržitelně pospíchal, byv fascinován tajnými radami a tajnými příkazy západních mocností, které věřily, že Hitler splní slib jim dávaný, že rozpoutá válku proti Sovětskému svazu a že obětování Československa má Hitlerovi umožnit přípravu války proti SSSR. Je třeba stále uvádět na mysl, že Mnichov r. 1938 a kapitulace čsl. buržoasie měly své hluboké třídní a imperialistické motivy v tehdejší situaci.

274

Jeden činitel z okolí dra Beneše nám později vyprávěl, že francouzský a anglický vyslanec působili na Beneše ve dnech Mnichova nejvíce tím strašákem, že by pochod Sovětské armády na pomoc Československu zrevolucionoval československý lid, že by vedl k rozvratu nekonsolidovaného hitlerovského Německa a že by vedl k nezadržitelnému rozmachu revoluční vlny v celé Evropě. A to byla perspektiva, které se stále nejvíce bála čsl. buržoasie a západní imperialistická buržoasie, která po léta sama sebe děsila strašákem bolševismu, strašákem komunismu.

Ano, hluboká dějinná pravda je v tom, že donucení Československa k tomu, aby nebojovalo a Hitlerovi se vzdalo, bylo vedeno motivem nedat Sovětskému svazu v tehdejší situaci možnost jít na pomoc Československu a předejít agresi hitlerovského Německa. Když Beneš v r. 1938 obětoval Československo Hitlerovi, ztotožňoval se s argumenty představitelů západních mocností, ztotožňoval se s nimi ve strachu před bolševismem. Beneš se ztotožňoval se západními imperialisty, kteří říkali, že hitlerovské Německo se připravuje k válečnému tažení proti Sovětskému svazu a že potřebuje Československo, aby mohlo Sovětský svaz napadnout. Když Beneš v r. 1938 kapituloval, ztotožňoval se s přesvědčením západních imperialistů, že hitlerovské Německo rozpoutá válku proti Sovětskému svazu a že Hitler vystoupí jako spasitel před bolševismem.

A tu bych chtěl vzpomenout jednoho momentu, charakteristického pro kapitulantskou atmosféru a zoufalé nálady po Mnichovu, po 30. září 1938. Tehdy se stalo, že k soudruhu Bohumíru Šmeralovi přicházeli v parlamentě a v Stálém výboru, který v říjnu 1938 zasedal, mnozí lidé a říkali mu, jak prý se po dvaceti letech na tragických zkušenostech Mnichova potvrdilo, že měl pravdu, když za první světové války hlásal, že je nutno uchovat RakouskoUhersko, poněvadž představovalo hráz, která národní existenci Čechů chránila před zaplavením a utonutím v moři velkoněmeckého výboje. Lidé, takto mluvící, byli schopni zavrhnout dílo 28. října 1918, dílo národní a demokratické revoluce československého lidu. Avšak soudruh Bohumír Šmeral příkře odmítal všechna uznání a pochvaly takovýchto lidí a dokazoval, že neměl pravdu při hlásání své válečné koncepce v české národní otázce. Soudruh Bohumír Šmeral dokazoval, že 28. říjen 1918 byl dějinně správným aktem jako dílo národní a demokratické revoluce čsl. lidu. Soudruh Bohumír Šmeral dokazoval, že samostatný československý stát, vytvořený 28. října 1918, byl

275

zcela životaschopný. A že za změněných poměrů ve střední Evropě měla Československá republika zajištěnu svoji existenci i oproti snahám velkoněmeckého imperialismu a oproti snahám ostatních imperialistických mocností. Avšak při podmínce pevné vůle čsl. vlády k obraně republiky a při podmínce spojenectví československá se Sovětským svazem. Soudruh Šmeral dokazoval, že západní imperialisté neměli nikdy rádi Československo, poněvadž vzniklo jako dílo vlivu vítězné Velké říjnové socialistické revoluce a celým duchem československého lidu a celým duchem našich národních dějin mělo předurčeno být státem pokrokovým, demokratickým, levým, husitským, sršatým, revolučním. Soudruh Šmeral dokazoval, že celá světová reakce nenáviděla vždy Československo, jež vzniklo za cenu rozbití monarchické rakouskouherské říše, za cenu podvrácení moci velkoněmecké, madarské, papežsky katolické a klerikální reakce. Soudruh Šmeral dokazoval, že celá světová reakce nenáviděla vždy Československo, jež všemi sklony a city svých národů a svého lidu tíhlo k Sovětskému svazu, k státu velikého ruského národa, k státu druhých slovanských národů, k státu svobody národů, k státu převratného pokroku, k státu, jenž se vyvinul v nejmohutnější a v nejpokrokovější mocnost světa, v naději všeho lidstva.

Soudruh Šmeral dokazoval, že proto Hitler za potlesku celé světové reakce mohl tak surově spílat Československu a zběsile mu hrozit vyhlazením jako „bolševickému státu, jako „mateřské lodi sovětů a pod. A soudruh Šmeral dokazoval, že tragické zkušenosti Mnichova r. 1938 jen dokázaly, že existence samostatného československého státu a osudy národů Československa jsou dějinně spjaty se Sovětským svazem. A že jako vznik Československé republiky 28. října 1918 byl spjat s Velkou říjnovou socialistickou revolucí, že tak i obnovení Československé republiky, zničené Hitlerem, je spjato s dílem Velké říjnové socialistické revoluce, se Sovětským svazem, že jen za pomoci Sovětského svazu se mohou národy Československa osvobodit ze jha německého fašismu, že jen s pomocí Sovětského svazu bude vzkříšena československá republika a že jen s oporou Sovětského svazu budou moci národy Československa budovat si svůj samostatný československý stát, jehož svoboda by byla navždy zabezpečena a v němž si československý lid bude moci uskutečnit všechny své ušlechtilé tužby.

Soudruh Šmeral řekl, že jde po 30. září 1938 za heslem, které vytyčil straně Ústřední výbor KSČ v čele se soudruhem Klementem Gottwaldem na svém historickém zasedání v říjnu r. 1938 a které znělo: „Do boje za nový 28. říjen! Do boje za osvobození národů Československa ze jha německého fašismu! Do boje za obnovení Československé republiky! Do boje za šťastný osud čsl. lidu v novém Československu!

Ano! „Za nový 28. říjen! Za nový 28. říjen v našem smyslu, můžeme říci ve smyslu pozdějšího vítězného května r. 1945. V tomto duchu vedla KSČ veškerou činnost svých bojovníků v letech druhé světové války doma i za hranicemi.

276

Avšak vraťme se ještě k líčení kapitulantské atmosféry po Mnichovu v r. 1938. Vzpomeňme, jak u čsl. vedoucích činitelů, činitelů státních, činitelů oficielních politických stran, vládních socialistických stran, nastalo po 30. září 1938 úplné duševní zhroucení v kapitulantském smyslu. My, staří komunističtí poslanci, si vzpomínáme, jak v parlamentě stále brečeli mnozí koaliční poslanci, když bylo hlášeno, že hitlerovská armáda obsazuje postupně v Mnichově stanovená územní pásma, jichž bylo pět, a že obsazuje a k německé říši připojuje i čistě české oblasti a místa, jsouc vedena úmyslem strategicky si připravit situaci pro pozdější okupaci českých zemí 15. března r. 1939.

V kapitulantské panice se plně nalézal president republiky dr. Eduard Beneš. Rozhodl se již 5. října 1938 odstoupit z místa presidenta republiky. A opět jsme se pokusili na něho působit, aby na místo presidenta republiky neresignoval, že je to opět zbabělý kapitulantský čin, kterým dělá radost Hitlerovi a kterým jen stupňuje hanbu mnichovské kapitulace. Říkali jsme Benešovi, že má vyčkat dalších věcí a že má mít aspoň takovou odvahu, jakou projevil Schuschnigg v Rakousku, který v březnu 1938 při nacistickém obsazování Rakouska vydržel až do chvíle, kdy jej nacističtí násilníci odtrhli od mikrofonu, do kterého jako poslední slova řekl, že odevzdává Rakousko do rukou božích.

Beneš odstoupil 5. října 1938 z místa presidenta republiky s velkým chvatem, nedávaje nic na naše argumenty, že svojí resignací umožňuje volbu presidenta republiky, přijatelného a poslušného Hitlerovi, a že tak umožňuje, aby se mohlo mluvit o právní kontinuitě mezi prvou republikou a druhou beranovskou republikou a také tím, co bude následovat. Beneš odstoupil, když ještě udělal různá politická opatření.

Když jsem se ve dnech po resignaci Benešově v říjnu 1938 náhodou setkal v tramvaji s nár. soc. poslancem prof. J. B. Kozákem, který pak za války žil v Americe a po r. 1945 se vrátil do republiky a přednášel na Karlově universitě, řekl mně prof. J. B. Kozák, že prý poslední moudrý čin, jejž vykonal president dr. Beneš, bylo to, že za svého nástupce doporučil Emila Háchu. Ano, Emil Hácha, president v době druhé republiky a pak v době protektorátu, to byl typ vybraný Eduardem Benešem. Emil Hácha byl známým právníkem, známým již z doby RakouskoUherska, kdy působil ve Vídni a stal se rakušáckým hodnostářem, osvojivším si ducha německého vzdělání. V prvé republice byl Emil Hácha presidentem nejvyššího správního soudu a předsedou volebního soudu, který zneuznával mandáty členů Národního shromáždění. V říjnu r. 1938 byl již Emil Hácha, také již pro své stáří, na odchodu do pense a chtěl svůj život klidně dožívat v Trhových Svinech, odkud pocházel. Avšak při rozhodnutí resignovat si dr. Beneš vzpomněl na Emila Háchu a usoudil, že on, bývalý rakušácký hofrát německého vzdělání, by se hodil k tomu, aby byl jako president druhé republiky servírován Hitlerovi. A tak Emil Hácha byl 30. listopadu r. 1938 zvolen Národním

277

shromážděním za presidenta, všemi hlasy měšťáckých a vládně socialistických stran, proti hlasům komunistů. A pak Emil Hácha sloužil hitlerovským okupantům i jako president v protektorátu až do května 1945, kdy jsme po něm 10. května 1945 našli na Hradě ještě teplé místo při zahájení činnosti naší první vlády v Praze.

Skutečností bylo, že dr. Eduard Beneš po své resignaci na funkci presidenta republiky ze sebe dělal již soukromou osobu a že presidentování přenechal Emilu Háchovi, s nímž udržoval ze zahraničí styky i v r. 1939 a během války, jak se k tomu Beneš sám přiznal za pobytu v Sovětském svazu, když se nám chlubil, že cestou čsl. vojenské rozvědky poslal z Londýna Háchovi tajně několik tisíc depeší, nad čímž jsme se zhrozili a řekli jsme Benešovi, jak je to možno srovnat s míněním lidu v okupované vlasti, který bojuje hrdinně a mučednicky proti hitlerovským okupantům a proti protektorátní zrádcovské vládě a domnívá se, že Beneš v emigraci je také proti Háchovi a jeho protektorátní vládě.

Beneš odjížděl z Československa do zahraničí 22. října 1938.XkdyJJsme my, komunističtí poslanci, Šverma, Široký, Kopecký, odjížděli 30. listopadu 1938 spolu se soudružkou Gottwaldovou a její dcerou letadlem přes Paříž, Rotterdam, Amsterodam do Sovětského svazu, setkali jsme se v Rotterdamu s letadlem, jehož pilot nám řekl, že před měsícem odvážel přes Rotterdam Beneše do Londýna.

Po Mnichovu a kapitulantské zradě čsl. buržoasie, která umožnila Hitlerovi podmaňovat si násilně naši zem, po těchto smutných událostech bylo již jasno, že o dějinných osudech národů Československa a o otázce obnovení čsl. republiky bude rozhodováno na širším dějišti, než je jen dějiště osvobozovacího boje utlačeného lidu naší vlasti. Bylo jasno, že o dějinných osudech národů Československa a o otázce obnovení Československé republiky bude rozhodováno na dějišti velkého osvobozovacího zápasu národů Evropy a národů světa, neboť hitlerovské Německo svojí násilnou agresí a svými touhami po světovládě šlo ohrožovat všechny národy Evropy a celé pokrokové lidstvo.

A tehdy, v říjnu a po říjnu r. 1938, začali odjíždět z Československa do zahraničí čsl. političtí činitelé. Odjížděli dvojím směrem, na západ a na východ. Odjížděli tím směrem, kterým byli orientováni v celé své politické činnosti a ve svých politických perspektivách. Dr. Eduard Beneš a jeho přátele odjížděli na západ, do Francie a pak do Anglie.

278

My, členové politického vedení KSČ, jsme v čele se soudruhem Klementem Gottwaldem odjížděli na východ, do Sovětského svazu, do Moskvy A odjížděli jsme do Sovětského svazu s pevným přesvědčením, že svoboda pro národy Československa, podmaněné hitlerovským Německem, přijde od východu a že ji přinese vítězná Sovětská armáda. A že Sovětský svaz který nám ve dnech Mnichova zůstal věren a byl jediný z velmocí hotov nám pomoci proti hitlerovské agresi, že Sovětský svaz svojí mohutnou vítěznou silou historicky rozhodne o obnovení samostatné Československé republiky, zničené Hitlerovým násilím, podlou zradou západních mocností a zbabělou kapitulantskou zradou československé buržoasie. Ku konci r. 1938 odjížděli soudruzi Šverma, Široký, Kopecký do Moskvy, kde již byl soudruh Gottwald a soudruzi Šmeral a Appelt. Krátce po nás přijel do Moskvy soudruh Krosnář. V tu dobu byl již v Paříži, tedy mimo zem, soudruh Bruno Kohler.

V letadle, ve kterém dr. Beneš 22. října 1938 letěl z Prahy do Londýna, neletěl ani jako bývalý president republiky a ani jako emigrující president republiky, nýbrž jako zcela soukromá osoba. A jako soukromá osoba byl také v Londýně přijímán. Souviselo to s tím, s jakými představami o budoucím vývoji věcí Beneš a jeho přátelé na západ odjížděli.

A dr. Beneš odjížděl na západ s přesvědčením, že v r. 1939 se budou věci vyvíjet vskutku tak, jak mu to před Mnichovem namlouvali diplomatičtí zástupci západních mocností. Dr. Beneš byl přesvědčen, že Hitler po obsazení československá nastoupí k tažení proti Sovětskému svazu. Přitom se tehdy myslilo, že Hitlerovi bude ochotno pomáhat i Beckovo fašistické Polsko, které také po celá léta dělalo přípravy jen k válce proti Sovětskému svazu, aniž by učinilo nejmenší zabezpečovací opatření pro případ útoku hitlerovského Německa na svobodu Polska. A Beckovo fašistické Polsko mělo tím více chutí do války proti Sovětskému svazu a mělo tím více chutí zachvacovat jeho území, že, jak jsem to již řekl, při Mnichovu r. 1938, při prvém drásání těla ČSR Hitlerem a Horthym, se přiživilo také ono a uchvátilo z teritoria Československa celé Těšínsko a část Slezska.

Západní mocnosti, Francie, Anglie a v pozadí Spojené státy americké, se po Mnichovu r. 1938 domnívaly, že až Hitler po okupaci Československa nastoupí k válce proti Sovětskému svazu, budou moci, aniž by válčily a věnovaly potřebné náklady na vojenskou obranu svých zemí, že budou moci

279

Hitlerově válce proti Sovětskému svazu jen přihlížet, vydělávat na ní a ve spojení s touto válkou politicky a mocensky spekulovat.

Dr. Beneš věřil v uskutečnění těchto výpočtů západních imperialistů při odjezdu na západ, tak jako v jejich uskutečnění věřil ve chvíli své kapitulace 30. září 1938. Vždyť, kdyby nebyl přesvědčen o uskutečnění těchto výpočtů, musil by si počínat jinak 30. září 1938 a v době po Mnichovu. Vždyť by byl nemusil již 5. řyna 1938 resignovat na funkci presidenta republiky, když k obsazení českých zemí došlo až v březnu 1939. Vždyť Beneš mohl zůstat presidentem republiky a nemusil presidentský stolec předávat Háchovi. Vždyť mohl jako president republiky vyčkat a mohl do emigrace odcházet jako president republiky. A vždyť ho mohli jeho přátelé do emigrace provázet jako členové vlády. Vždyť po násilném obsazení Československa Hitlerem v březnu 1939 mohlo v zahraničí bez přerušení dále trvat státní představitelstvo znásilněné ČSR v čele s vládou a v čele s presidentem republiky. Je známo, že když později Hitler obsazoval západní země, odešly vlády norská, dánská, belgická do zahraničí v legitimním stavu.

Avšak dr. Beneš a jeho přátelé nic takového neučinili, poněvadž právě věřili v uskutečnění uvedených výpočtů západních imperialistů. Proto dr. Beneš tak pospíchal s kapitulací 30. září 1938. Proto již 5. října 1938 resignoval jako president republiky. Proto již 22. října 1938 odjížděl z republiky do Londýna. A proto po příjezdu do zahraničí dr. Beneš rozhlašoval, že přichází na Západ jako zcela soukromá osoba. Proto dr. Beneš posílal pozdravy Emilu Háchovi jako řádně zvolenému svému nástupci na stolci presidenta republiky. Proto si dr. Beneš jako soukromá osoba hledal soukromé zaměstnání, až si zamluvil místo universitního profesora v Americe. A nebylo pochyb o tom, že Beneš počítal s takovýmto svým postavením v zahraničí na dlouhou dobu. Ano! Dr. Eduard Beneš prohlašoval po své resignaci 5. října 1938, že chce být zcela soukromou osobou, aby prý jakýmkoliv připomínáním své dřívější funkce presidenta republiky věcí nekomplikoval. Beneš nechtěl kopmlikacemi narušovat přípravy k realisaci těch plánů, jež byly západními imperialisty sjednány s Hitlerem v Mnichově a jež při obětování Československa byly založeny na očekávaní Hitlerovy války proti Sovětskému svazu.

Jenže tyto výpočty se neuskutečnily, jak očekávali západní imperialisté a jak očekával kapitulant Beneš. Hitler se v r. 1939 vrhl s nezměrnou surovostí na Polsko. To přimělo Francii a Anglii, aby vypověděly válku hitlerovskému Německu. Vytvořila se však neobyčejně groteskní situace. Ačkoli od počátku září r. 1939 byly Francie a Anglie ve válce s hitlerovským Německem, nevedly fakticky válku na západní frontě a jen ji markýrovaly. A poněvadž ani Hitler z počátku nerozvíjel válečné akce na západě, nevzdávaly se západní mocnosti své naděje, že se válka hitlerovského Německa přece jen nějak stočí proti Sovětskému svazu, aniž by západní země byly válkou zasaženy a musily

280

doopravdy válčit. A grotesknost situace spočívala i v tom, že ačkoli bvlv Francie a Anglie od 1. září 1939 ve válce s hitlerovským Německem stále uznávaly platnost svého podpisu na mnichovském dokumentu z 30. září 1938.

A podle toho se také chovali k dr. Benešovi ve Francii a v Anglii. Poněvadž dr. Beneš resignoval 5. října 1938 na funkci presidenta republiky a poněvadž fakticky uznával Háchu za svého legitimního nástupce, i když od 15. března 1939 již existoval protektorát a Hácha byl již protektorátním presidentem bylo postavení dr. Beneše takové, že na něho byloi vr. 1939 pohlíženo nikoli jako na emigrovavšího presidenta republiky, nýbrž jako na zcela soukromou osobu.

Soudruh Šverma nám v roce 1939 sdělil z Paříže, že v roce 1939 nechtěl nikdo z francouzské vlády mluvit s dr. Benešem, který z Londýna přijel na návštěvu do Paříže. Zdráhal se s ním mluvit zvláště Eduard Daladier, který podepsal mnichovský diktát a který pohlížel na dr. Beneše jako na muže, který přijal mnichovský diktát a resignoval na své funkce v Československé republice. A stalo se, že jediným neresignovavším československým státním činitelem v zahraničí i po okupaci českých zemí hitlerovskými vojsky v březnu 1939 byl dr. Štefan Osuský, československý vyslanec v Paříži, který toho všemožně využíval. Pokud francouzská vláda o československých záležitostech jednala, jednala tehdy o nich s Osuským. Ve Francii nikdo také nechtěl uznávat za oficielní československý orgán ani Národní výbor, jejž v Paříži dávali dohromady Benešovi lidé. Tento Národní výbor byl uznáván teprve po zahájení války francouzskoněmecké. Avšak při tehdejších nadějích francouzské vlády, že francouzskoněmecká válka bude umrtvena a že hitlerovské Německo začne válku proti Sovětskému svazu, nebyla československému Národnímu výboru přiznávána žádná vnější oficialita.

Ačkoli dr. Eduard Beneš, resignovavší president ČSR, měl při existenci československého Národního výboru na Západě oficiálně postavení velmi pochybné, nevadilo mu to, aby se ve jménu Československa okázale nezúčastnil kampaně, která byla na Západě rozpoutána v souvislosti s finskosovětskou válkou, jež probíhala v zimě 1939 do března 1940. Tehdy se reakčně imperialistické kruhy na Západě pokusily inscenovat akce na pomoc Finsku v jeho válce proti Sovětskému svazu. Ze západních zemí, z Francie, z Anglie, z USA, byly do Finska posílány různé transporty válečného materiálu. A byly docela formovány oddíly dobrovolců ze západních zemí, jež měly jet do Finska pomáhat Mannerheimovi proti Sovětské armádě.

A čsl. londýňané z okolí dr. Beneše se tehdy neštítili podporovat tuto štvavou kampaň proti Sovětskému svazu. A neštítili se docela nabízet kontingenty z čsl. vojenských jednotek vytvářených na Západě, aby šly do Finska bojovat proti Sovětskému svazu. Protisovětská hysterie se tehdy zdvihla i mezi benešovskými pomahači v Americe. Byly rozbity svazky, které se vytvářely v Americe za účelem podpory čsl. boje za svobodu, a přímo vyhrůžkám

281

a teroru byli v USA vystaveni ti čsl. lidé, kteří v Americe odmítali podporovat provokační štvavou kampaň benešovců proti Sovětskému svazu ve spojení s finskosovětskou válkou r. 1940.

Chci poznamenat, že v době protisovětských štvanic za finskosovětské války v r. 1940 se v Paříži i Clementis dostával do stále bližšího spojení s francouzskými vládními antisovětskými živly. Mohu při této příležitosti o Clementisovi říci, že když v květnu r. 1939 přišel do Moskvy jako emigrant, vypravili jsme ho ihned do Ameriky s úkolem, aby pracoval mezi tamními slovenskými vystěhovalá v Pittsburghu, v Clevelandu a pod., to znamená mezi dělníky. Výslovně mu bylo přikázáno, že nesmí zůstávat v Paříži a že odtud musí na lodní lístek, který měl již zakoupen, jet do Ameriky. Clementis však neposlechl. Peníze, které měl na cestu do Ameriky, utrácel a zůstal natrvalo v Paříži vyhledávaje temné styky s všelijakými trockistickými živly literáty, kterých tehdy jako emigrantů bylo v Paříži mnoho. Clementis již v r. 1939 učinil, jak známo, nenávistně štvavý projev proti Sovětskému svazu, chápaje se sovětskoněmeckého paktu.

Rozhodnutím vedení strany v Moskvě byl tehdy v r. 1939 Clementis ihned vyloučen z KSČ. Pak jsme se dozvěděli, že Clementis se v Paříži spojoval stále úžeji s antisovětskými a antikomunistickými živly z francouzských vládních míst, až se jim nakonec zavázal ke službám, které byly později, po válce, odhaleny. Pokud by někdo mohl namítnout, jak se Clementis po těchto svých činech a po vyloučení z KSČ mohl stát státním tajemníkem v košické vládě r. 1945, lze na to odpověděti podle pravdy, že Clementis nešel do košické vlády jako zástupce KSČ, nýbrž že si jeho vstup do vlády spolu s Benešem vynucovala Slovenská národní rada, Husák, Novomeský spolu s Ursínym, Stykem atd., na doklad toho, jak již tehdy Husák, Novomeský šli proti KSČ svorně se slovenskými měšťáky.

Opakuji znovu: dr. Beneš byl více méně neoficielní osobou i v roce 1940, kdy se Hitler po Polsku vrhl na Dánsko, Norsko, Holandsko, Belgii i Francii a kdy se pustil do války i proti Anglii. A když Hitler obrátil svoji válečnou mašinu proti Západu a když západní země prožívaly nacistickou okupaci jako Československo a když se pak i západní národy ocitly v těžkém boji za svobodu proti německému fašismu, tehdy se nejen ukázalo, jakým zločinem byl Mnichov roku 1938, avšak tehdy se dodatečně ukázalo ještě jasněji, co Beneš spáchal tím, že se 30. září 1938 zřekl boje na obranu republiky a že i po Mnichovu dělal všechny ty hanebné kapitulantské kroky včetně své resignace na presidentskou funkci 5. října 1938.

Teprve po porážce Francie byla na Západě uznána československá prozatímní vláda. Avšak i přitom zůstávali dr. Eduard Beneš a jeho přátelé v Londýně v pochybném postavení a zůstávali v něm fakticky až do 18. července r. 1941. Toho dne se událo to, že Sovětský svaz vyhlásil uznání ČSR v její předmnichovské existenci. Tím mezinárodně právně uvedl opět v život Česko

282

slovenskou republiku se všemi atributy její svrchovanosti. Tím Sovětský vyhlásil, že jsou neplatný všechny akty od 30. září r. 1938, pohřbivší samostatnost, nezávislost a samu existenci ČSR, i když tyto akty dělali: dr. Eduard Beneš jako president republiky, Syrového vláda jako čsl. vláda, Emil Hácha jako president republiky, zvolený Národním shromážděním Republiky československé, pak Beranova vláda atd.

Akt Sovětského svazu z 18. července r. 1941 měl veliký státně politický a mezinárodně politický význam pro národy Československa ve chvíli jejich boje proti hitlerovským okupantům. Tímto svým aktem Sovětský svaz umožnil, že dr. Eduard Beneš se dnem 18. července 1941 stal opět presidentem Čsl. republiky, i když na funkci presidenta republiky 5. října 1938 resignoval. Uznáním všech práv svrchovanosti ČSR 18. července 1941 se oživilo i ústavní právo presidenta republiky jmenovat vládu a ministry. A tak dr. Eduard Beneš ze svých přátel v Londýně, kteří byli dříve více méně jen soukromými osobami, jmenoval čsl. zahraniční vládu v Londýně a určoval pak její postupné složení. A tak se mohlo vytvořit v Londýně celé t. zv. československé státní zřízení v zahraničí.

Benešovci se pak namísto vděčnosti k Sovětskému svazu snažili upřít Sovětskému svazu významnou iniciativu projevenou aktem z 18. července r. 1941.

Děly se nedůstojné triky, o nichž nám později vyprávěli naši londýnští soudruzi. Když se prý Jan Masaryk dozvěděl několik hodin předem, že Sovětský svaz vyhlásí 18. července 1941 uznání ČSR v její předmnichovské existenci, běžel naléhat na britskou vládu, aby podobným aktem předešla Sovětský svaz, byť jen o několik hodin. Byly to ovšem nedůstojné a malicherné triky. Každému bylo přece jasno, že je rozdíl mezi povahou aktů Sovětského svazu a aktů kapitalistických velmocí. Západní imperialisté učinili také některá prohlášení, ale měli i nadále mnoho různých vytáček a výhrad, aby nemusili jasně prohlásit neplatnost mnichovského diktátu. Západní imperialisté si ponechávali stále své výhrady, aby si nevázali ruce pro případná budoucí jednání o různých projektech.

Obraťme však pozornost k vývoji věcí v znásilněné vlasti!

15. března roku 1939 dospěl vývoj událostí k tomu dni, kdy Hitler násilně okupoval české země, při čemž i utvořením t. zv. samostatného slovenského státu a pak dalším uchvacováním území ČSR maďarskými a polskými fašisty bylo

283

dokonáno rozbití Československé republiky, zničení její samostatnosti a uvržení československého lidu pod krvavou nacistickou nadvládu. 15. března 1939 se dovršovaly strašlivé údery, jež náš národ prožíval od Mnichova roku 1938. A vzpomeňme, v jakou morální depresi přechodně upadl náš národ po Mnichovu, kdy byl tak hluboce otřesen zradou západních mocností a kdy byl tak podle zaskočen kapitulantskou zradou čsl. buržoasie, kdy se cítil tak potupen, tak zklamán a přímo tak zoufalý, že to dočasně ochromovalo jeho morální sílu. Je známo, že Beranův režim t. zv. druhé republiky využíval této dočasné morální deprese národa k tomu, aby s úmyslem zavděčit se Hitlerovi prováděl spěšně vnitropolitický přesun doprava a aby prováděl různé reakčně fašistické činy, jež nalézaly oporu v určitých vrstvách buržoasie a maloměšťáctva. Uveďme k tomu, že v listopadu 1938 se všechny pravicové měšťácké strany spojily v t. zv.,,Národní jednotu, kterou vedl Rudolf Beran a ke které se spolu se svými nár. soc. stoupenci připojil také dr.Petr Zenkl. Vedle „Národní jednoty se pak utvořila „Národní strana práce, jejímž předsedou byl Antonín Hampl a kterou spolu s nim vedl Bohumil Laušman.

Pokroková mládež se tehdy pokusila utvořit svoji organisaci „Národní hnutí pracující mládeže, v níž se snažila uplatnit svůj vliv komunistická mládež, když „Svaz mladých byl na podzim roku 1938 zakázán. Byl učiněn také pokus o utvoření organisace pokrokového studentstva pod názvem „Národní studentský svaz práce. Legální činnost těchto náhradních organisaci měla krátké trvání a byla paralysována činností obou politických stran Beranova režimu „Národní jednoty a „Národní strany práce. Obě tyto strany ve svém programu přijaly Mnichov, přijaly Hitlerovo násilí na republice, hlásaly trpné podřizování se vůli německé říše a staraly se o to, aby národ udržovaly ve stavu malomyslnosti, resignace a pasivity.

15. březen roku 1939 znamenal však hluboký přelom v tomto duševním stavu národa. Možno říci, že po 15. březnu 1939 si náš národ uvědomil v celé závažnosti tragedii, jež se od Mnichova roku 1938 udala, uvědomil si sveřepé násilí spáchané Hitlerem na naší vlasti. A tak spolu s nenávistným hněvem proti německým okupantům křísil v sobě odhodlání bránit se cizáckému násilí, nesmířit se s nacistickou nadvládou a bojovat neohroženě za obnovení svobody a samostatnosti své vlasti, Československé republiky. A možno říci, že v těchto citech se náš národ, po Mnichovu a za druhé republiky rozdvojený a roztříštěný, opět plně sjednotil. Výjimku tvořili jen představitelé kapitulantsky zrádné čsl. buržoasie, představitelé české protektorátní vlády v čele s Emilem Háchou a představitelé t. zv. „Národního souručenství, jež Emil Hácha založil 21. března 1939 utvořením „Výboru Národního souručenství. A výjimku tvořila hitlerovskými okupanty protěžovaná a celým národem pohrdaná fašistická organisace „Vlajka, která po 15. březnu 1939 používala názvu „Český národně socialistický tábor Vlajka a kterou vedl nejsmutněji proslulý Jan

284

 

Rys-Rozsévač. Později jako aktivistická pronacistická organisace mládeže vzniklo Moravcovo „Kuratorium mládeže“, vedené pověstným zrádcem Teunerem.

Vznícené vlastenecké city národa, jeho vůle k odboji proti německým okupantům a jeho odhodlaní bojovat za obnovení svobody se na podzim roku 1939 upínaly ke dni 28. října, ke dni výročí vzniku Československé republiky, ke dm jejího státního svátku. Bylo tomu tak proto, že 28. říjen byl v roce 1939 po prvé vzpomínán v nesvobodě, po rozbití ČSR Hitlerem a za německého panství v českých zemích, jež byly násilně včleněny do německé říše v podobě „Protektorátu Bóhmen und Máhren. Náš národ projevil tolik odvahy vzdor teroru hitlerovské okupace, že se chopil 28. října roku 1939, aby jednotně pod vedením komunistů opověděl rozhodný boj německým okupantům a aby opověděl rozhodný boj za obnovení svobody a samostatnosti Čsl. republiky.

Je historickou pravdou, že bojovné národní demonstrace 28. října 1939 organisovali z podzemí na podkladě národní jednoty komunisté, illegální vedení KSČ a v Praze illegální vedení pražského kraje KSČ, v jehož čele pracoval soudruh Antonín Novotný, který byl později nacistickým gestapem dopaden a uvržen do koncentračního tábora v Mauthausenu. Měšťáčtí benešovští vykladači „17. listopadu se snažili popírat organisovanou přípravu bojovných národních demonstrací v den 28. října 1939 a tvrdili, že tyto demonstrace vznikly spontánně. Přitom se pokoušeli stavět do lepšího světla českou protektorátní policii, českou protektorátní vládu a protektorátního presidenta Emila Háchu. Ti ve svých úředních zprávách německým orgánům používali výkladu, že demonstrace 28. října 1939 byly jen spontánním projevem setrvačně se udržujících tradičních citů českých lidí ve vztahu k 28. říjnu, a dokazovali, že prý čeští lidé neměli úmyslu demonstrovat proti německé říši, proti Hitlerovi a že neměli úmyslu demonstrovat za cíle národního boje, obnovení svobody a samostatnosti Československé republiky.

Z dokumentů o 17. listopadu 1939, jež byly po roce 1945 uveřejněny, se však do historie našeho národně osvobozeneckého boje dostala v plné pravdivosti všechna fakta vztahující se k bojovným národním demonstracím 28. října roku 1939. A těmito dokumenty je prokázáno, že když 28. října 1939 byla z illegálního podzemí vydána výzva slavit demonstrativně den čsl. státního svátku, bylo této výzvy uposlechnuto v takovém rozsahu, že nejen v Praze, ale i v druhých českých místech a v celé zemi nastoupily k demonstracím statisícové masy českého lidu a že 28. října 1939 šel čsl. státní svátek slavit demonstrativně vskutku celý národ. A to se nemohlo dít bez předchozí široké přípravy, kterou byli schopni organisovat jen komunisté, poněvadž jen KSČ měla za hitlerovské okupace illegální organisaci obchvacující všechny oblasti naší země. Když se 28. října 1939 ulice Prahy naplňovaly masami demonstrujícího lidu, tvořili

285

jejich převážnou většinu dělníci, pracující lidé, a po jejich boku šli inteligenti úředníci, a ve velkém počtu i studenti, kteří se ve znamení svorného národního boje spojili v bojový svazek s dělnickou mládeží, s dělníky, s pracujícími lidmi ze závodů. A totéž se odehrávalo v Brně, v Moravské Ostravě a v druhých českých průmyslových městech. Všude demonstrující masy provolávaly hesla „Ať žije Československá republika!, „Ven s Němci!, a stále více hřmělo i heslo „Ať žije sovětské Rusko! Demonstrující masy zpívaly nejen „Kde domov můj, který byl povolen, ale přidávaly k tomu „Nad Tatrou sa blýská, čímž naznačovaly, že zatracují t. zv. samostatný slovenský tisovský stát a že Slovensko počítají dále k naší republice. Vedle státní čsl. hymny a národních písní se zpívala naše komunistická dělnická hymna „Internacionála. A všude demonstrace probíhaly pod hesly, jež naznačovala, že demonstrující český lid, který vyzdvihoval jako cíl boje obnovení Československé republiky, nemyslil na obnovení staré měšťácké Čsl. republiky, kterou kapitulantská buržoasie zradila a obětovala Hitlerovi, nýbrž myslil na novou, lepší republiku. Hlavním heslem demonstrací 28. října 1939 bylo heslo „Za nový 28. říjen!, za nový 28. říjen v našem smyslu. Bylo to heslo, které vytyčil Ústřední výbor KSČ po Mnichovu a které, jak již bylo uvedeno, vytyčil jako základní heslo pro celé období boje za osvobození národů Československa ze jha německého fašismu, za obnovení Československé republiky a za šťastný osud čsl. lidu v novém Československu.

Pamětníci 28. října 1939 vypravují, jaký bojovný ráz dal statečný český lid národním demonstracím toho dne. Proti demonstrujícím masám pražského lidu zakročovala česká protektorátní policie, pěší a jízdní, avšak stále brutálněji a stále ve větším počtu německá bezpečnostní policie, oddíly SS a gestapa, při čemž Karel Hermann Frank posílal německé provokatéry z řad německých organisací, z řad NSDAP, aby provokovali české lidi a vyvolávali srážky. Za srážek s Němci byl německými násilníky k večeru 28. října 1939 zastřelen dělník Václav Sedláček. Těžce zraněni byli další čeští lidé a podle zjištěného povolání to byli většinou dělníci, pracující lidé, na př. stavební dělník, soustružník dřeva, pomocný dělník Škodových závodů v Praze, typograf, číšník, řezník, učednice krejčovství a pod. Při srážce demonstrantů s oddílem SS byl střelen německým násilníkem též studující medicíny Jan Opletal. Měl průstřel do břicha a po operaci na chirurgické klinice prof. Arnolda Jiráska v důsledku břišní infekce 11. listopadu 1939 zemřel. Pohnuté události, započavší 28. října 1939, pokračovaly v den 15. listopadu 1939, kdy se konal pohřeb Jana Opletala a kdy illegální vedení studentského hnutí učinilo z pohřbu Jana Opletala velikou národní demonstraci, za které se na pražských ulicích odehrávaly prudké srážky s českou a německou policií, s oddíly SS a gestapa.

V dokumentech o „17. listopadu se uvádí, že 16. listopadu 1939 si Adolf Hitler povolal do Berlína říšského protektora barona Neuratha, ně

286

meckého státního sekretáře Karla Hermanna Franka, jenž byl 7 listopadu povýšen na SS-Obergruppenfuhrera, dále německého vojenského velitele v protektoráte generála Fridenciho a německého vyslance v Praze Vólckerse při čemž se této porady v Berlíně účastnil i Heinrich Himmler. A byl k ní přizván také dr. František Chvalkovský, který byl, jak známo, po Mnichovu roku 1938 jako prononcovaný kapitulant a oblíbenec Berlína ministrem zahraničních věcí Beranovy republiky a který se po 15. březnu 1939 stal velvyslancem protektorátní vlády v Berlíně. Na této poradě Hitler šíleně běsnil nad protiněmeckými demonstracemi českého lidu 28. října a 15. listopadu. Řval, že prý 15. březen 1939 byl jeho velkým omylem, že měl s Čechy zatočit jako s Poláky, a hrozil, že je odhodlán všemi prostředky potlačit odboj v českých zemích a že nebude váhat použít i kanónů, aby zdrtil odbojnou Prahu a aby českému národu ukázal svoji nemilosrdnou tvrdost.

Dr. Chvalkovskému pak Hitler uložil, aby české protektorátní vládě a presidentu Háchovi oznámil opatření, k jejichž provedení v Praze dal již příkaz a jež se začala provádět v noci z 16. listopadu na 17. listopad 1939. Již v nočních a ranních hodinách 17. listopadu začaly gestapo a oddíly SS obsazovat v Praze studentské koleje, Hlávkovu kolej, Masarykovu kolej, starou studentskou kolonii na Letné, novou studentskou kolej v Dejvicích, pak známou Hradčanskou kolej, a k 6. hodině ranní obsadily Švehlovu kolej. Studenti v těchto kolejích byli hromadně zatýkáni, surově biti, a když se pokoušeli zatčeni uniknout, bylo na ně stříleno. Studenti, násilně přepadení ve vysokoškolských kolejích, byli nacpáni do nákladních aut a odvezeni do Ruzyně, kde byli umístěni v konírně tamních kasáren. 17. listopadu 1939 se stalo zároveň to, že byly oddíly gestapa a SS obsazeny všechny vysoké školy v Praze a uzavřeny.

Současně bylo hlášeno, že hlídkami německé tajné státní policie byly obsazeny české vysoké školy a studentské koleje v Brně. Totéž se stalo v Příbrami, kde byli pozatýkáni posluchači tamní vysoké báňské školy. Německými násilníky byly pak obsazeny a uzavřeny i všechny vědecké ústavy vysokých škol i všechny jejich knihovny. Rada vysokoškolských profesorů, docentů, asistentů byla přitom ztýrána, pozatýkána a poslána do koncentračních táborů. Všichni vysokoškolští studenti byli po surovém týrání v ruzyňských kasárnách odvezeni přes Drážďany k Berlínu a uvrženi do koncentračního tábora „SachsenhausenOranienburg v počtu 1.200 lidí. 17. listopadu 1939 pak říšský protektor Konstantin von Neurath zvláštní veřejnou vyhláškou oznámil, že české vysoké školy byly uzavřeny na tři roky, že devět studentských předáků bylo zastřeleno a že větší počet účastníků na aktech odporu proti německé říši byl vzat do vazby.

Zastřelení devíti studentských předáků 17. listopadu 1939 bylo oním hrůzným aktem nacistického teroru, který vedle smrti dělníka Václava Sedláčka a vedle smrti medika Jana Opletala dal památce 17. listopadu 1939 provždy ráz památky mučednických obětí krvavého, vražedného násilí ni tle

287

rovských okupantů naší vlasti. Jména zastřelených svědčila o tom, že když K. H. Frank 17. listopadu 1939 rozhodoval o zastrašovacím krvavém aktu jímž měla být poprava devíti studentských předáků, nečinil mezi studenty rozdílu ani s hlediska jejich politického smýšlení a politické příslušnosti a ani s hlediska jejich třídní a stavovské příslušnosti, a při úmyslu zasáhnout všechno české studentstvo a celou českou inteligenci dal zastřelit 9 studentských předáků v tom politickém složení, v jakém představovali tehdy organisace českého studentstva. Šlo o vyvraždování českých vzdělanců. A stejný úmysl byl sledován i tím sveřepě násilnickým aktem, jímž bylo uzavření všech českých vysokých škol. Úmyslem nacistických zhovadilců bylo zbavovat český národ inteligence, zastavit vysokoškolské vzdělávání českých lidí, zastavit rozvoj čsl. vědy a odsuzovat český národ k úrovni otrockých rabů, odsuzovat jej k vyhlazení. A tak si K. H. Frank vzal na rozkaz Hitlerův právo sáhnout na staroslavné pražské Karlovo vysoké učení a uzavřít pražskou universitu, starou 600 let, a uzavřít i druhé české vysoké školy. Jako zběsilý pes se vrhal na české studenty, na českou inteligenci, aby ji rdousil a aby ji vyvraždoval. K. H. Frank se při uzavření českých vysokých škol vychloubal, že za svůj první úkol pokládá násilně omezovat české školství a pro počátek je srazit na takový stav, v jakém bylo roku 1918.

Hitler na poradě v Berlíně 16. listopadu 1939 řekl, že chtějíli čeští studenti po uzavření českých vysokých škol dále studovat, musí prý jít na německé vysoké školy a tam se odnárodňovat, tam se poněmčovat. Bylo přesvědčivým dokladem všeobecné národní hrdosti vůči německým okupantům, že když byla vydána výzva, aby se po uzavření českých vysokých škol čeští studenti přihlašovali k dostudování na německých vysokých školách, byla tato výzva českými studenty ignorována. Čeští studenti, zbavení možnosti studia, si šli hledat různá zaměstnání a ve velkém počtu si nalezli zaměstnání i v oborech manuelní práce. A dlužno říci, že to vše se německým fašistům a kapitulantské čsl. buržoasii nakonec nevyplatilo, poněvadž studenti, inteligenti, se tak sblížili s dělníky a cítili se s nimi spojeni i v illegálním boji proti německému fašismu, kdy se mnozí studenti a inteligenti stali již komunisty. A podobně se fašistům nevyplatilo, že poslali 1.200 českých vysokoškolských studentů mezi komunistické vězně v koncentračním táboře v SachsenhausenuOranienburgu. Pod jejich vlivem se velká část studentů převychovala v komunisty. Němečtí fašisté pak vězněné vysokoškolské studenty postupně pouštěli z koncentračního tábora, avšak ti se již vraceli domů většinou jako odhodlaní antifašističtí bojovníci, jako nadšení přátelé Sovětského svazu a jako přesvědčení komunisté. A tito vysokoškolští studenti hráli pak významnou úlohu v květnových bojích roku 1945 a v dalším vývoji naší lidově demokratické republiky. Vzpomeňme ještě, jak krvavé a násilné události 17. listopadu 1939 zapů

288

sobily mezinárodně. Vyvolaly vskutku v celém světě ohromný otřes hněv a pobouření. A stupňovaly ve všech zemích vůli k rozhodnému a drtivému zúčtování s německým fašismem. Ve znamení solidarity s čsl. studentstvem a s čsl. lidem v jeho statečném boji s německým fašismem se v Sovětském svazu v Anglii, ve Spojených státech amerických atd. rozvíjely stále významnější studentské akce. A tak v roce 1941 byl den 17. listopadu za účasti zástupců studentstva mnoha zemí prohlášen za Mezinárodní studentský den. V čelné řadě mezinárodního studentstva při vzpomínání 17. listopadu šlo po celou dobu války svorně studentstvo SSSR, Anglie a Spojených států amerických. A z té doby si 17. listopad jako Mezinárodní den studentstva nese tradici boje studentstva proti fašismu a za mír.

V posledních letech války se mezinárodních akcí k 17. listopadu chytali v emigraci i lidé Benešova tábora. Podobně jako v případě Lidic snažili se politicky těžit i z propagačního využívání 17. listopadu. A poněvadž při 17. listopadu šlo o studenty, líčili věci kolem 17. listopadu tím tendenčněji. Pokoušeli se uplatnit takovou tendenci, jako by studenti a inteligence hráli vedoucí úlohu v národním odboji, jako by oni přinášeli největší oběti a jako by synové čsl. měšťáků, synové bohatých měšťáckých rodin byli největšími hrdiny a mučedníky národního boje za svobodu.

Ve skutečnosti tu benešovci provozovali jen pokryteckou hru. Pravdou je, že krev studentů, zabitých 17. listopadu 1939, padla i na hlavu čsl. buržoasie, která kapitul antsky vydala naši vlast na pospas hitlerovským okupantům a která vydala i české studentstvo na pospas hitlerovským vrahům a trýznitelům. Pravdou je, že kapitulantská čsl. buržoasie pomáhala potlačovat národně osvobozenecký boj českého lidu a že protektorátní vláda, protektorátní president Emil Hácha a protektorátní aparát asistovali všem násilnostem nacistických katů a tyranů, při čemž benešovci z Londýna tento postup českých protektor átních činitelů schvalovali ve svých tajných zprávách dopravovaných do Prahy. A pravdou je, že zatímco si takto počínala čsl. buržoasie, vedl český lid na čele s komunisty hrdinný boj proti německému fašismu. A my jsme svým vítězstvím v květnu 1945 po boku Sovětského svazu přivedli k vítězství národně osvobozenecký zápas, v němž spolu s dělníky bojovali statečně čeští studenti a v němž i čeští studenti ztráceli své životy. My jsme po květnu 1945 provedli odplatu na těch hitlerovských katanech, kteří 17. listopadu 1939 dali studenty střílet. My jsme otevírali slavnostně Karlovu universitu a české vysoké školy, jež bvlv 17. listopadu na rozkaz Hitlerův zavřeny. My jsme odčinili i následky Toho, že čeští studenti nemohli 6 let studovat. My jsme umožnili studentům nahradit ztrátu těchto let urychleným studiem. A my jsme se postarali o to, že počet vysokoškolsky vzdělaných lidí v naší zemi byl v tak velikém rozsahu zvýšen, že možnost studia byla dána všem nadaným synům a dcerám našeho lidu a v plné míře studentům z řad dělníků, z řad pracujících

289

lidí. A zatím co i benešovští představitelé čsl. buržoasie po r. 1945 a po r. 1948 pošlapali památku 17. listopadu a ztratili právo 17. listopadu vzpomínat, my jsme oprávněni vyzdvihnout vysoko památku 17. listopadu, kterou jsme vždy věrně ctili.

 

Zmínil jsem se již o tom, že dr. Beneš nám za svého pobytu v Moskvě v prosinci r. 1943 prozradil, že pomocí tajných depeší udržoval z Londýna spojení s protektorátním presidentem Emilem Háchou. Z počátku, v r. 1939, udržoval Beneš spojení s Háchou zcela veřejně jako soukromá osoba. Beneš toto spojení docela publikoval při vydání své české publikace v Londýně, kterou jsem četl a ve které Beneš otiskl i doslovný text pozdravů a dopisů, jež Háchovi posílal v prvé době svého pobytu v zahraničí od konce r. 1938. Později dal Beneš všechny exempláře této své publikace stáhnout, poněvadž ho obsah publikace usvědčoval z toho, jak po své resignaci 5. října 1938 a po svém příjezdu do emigrace věřil, že Emil Hácha jako řádně zvolený president republiky bude fungovat dlouho a dlouho. Vydáním zmíněné publikace v Londýně se dr. Beneš vlastně i snažil, aby Emilu Háchovi, presidentu za druhé republiky a presidentu v protektoráte, zjednal i mezinárodně určité morálně politické uznání. Proto Beneš dal pak exempláře této publikace stahovat.

Beneš udržoval přirozeně přes Háchu spojení i s protektorátní vládou, jejímž některým činitelům byly předávány mnohé z těch depeší, jež byly tajně za pomoci výzvědné služby generála Františka Moravce posílány z Londýna. Nutno si připomenout, že prvním předsedou protektorátní vlády byl generál Eliáš, totiž od 27. dubna 1939. O generálu Eliášovi bylo předtím známo, že v kritických dnech Mnichova patřil k těm generálům, kteří se stavěli proti kapitulaci a žádali nasazení čsl. armády k odporu. Generál Eliáš na místě předsedy protektorátní vlády měl zřejmě odvahu dělat věci, pro které byl pak nacisty popraven. Když soudruh Zdeněk Fierlinger přijel v srpnu roku 1941 z Londýna do Moskvy a naznačoval nám, jaké různé plány v protinacistickém boji jsou připravovány ve spojení s generálem Eliášem, předsedou protektoratm vlády, řekli jsme ihned, že jistě o tom všem vědí i nacisté, používající nejrůznějších cest k vyzvědačství, i cest přes takové lidi, kteří se v tajných konventiklech tváří jako nejspolehlivější, a i cest přes lidi v londýnské čsl. buržoasm emigraci.

Budiž řečeno, že mnoho lidí nebylo ve své odbojové ostražitosti připraveno na tak rafinované metody vyzvědačství, jakých používali nacisté. Nacisté

290

měli zásadu: nevyplašit předčasným zásahem odbojové illegální pracovníkv a trpělivě vyčkávat, až budou znát spojky odbojové illegální organisace v plném širokém rozsahu, a teprve pak si připravit úder v dané chvíli. Vždyť nacisté si i vůči nám, komunistům, počínali tak záludně, že po 15. březnu r. 1939 docela pustili z vazby některé komunisty zatčené na podkladě seznamů čsl. policie z doby Beranovy republiky. Propuštěním těchto zatčených sledovali také úmyslčekat a zaznamenávat, kdo se na známé komunistické funkcionáře napojí a tak si připravit situaci pro budoucí úder většího rozsahu. Komunisté při organisování illegálního boje dovedli těmto rafinovaným metodám nacistů čelit. Čelili jim i tím, že na př. komunisty, zatčené k 15. březnu 1939 a později propuštěné, převedli co nejdříve illegální cestou ze země a poslali je jako prověřené pracovníky KSČ i do Sovětského svazu. Jinak to však musilo dopadat v kruzích jiných lidí, kteří neměli vůbec žádné zkušenosti v illegálním boji, kteří za republiky žili v lepších existenčních poměrech a kteří nebyli ani odolností ve fysickém smyslu připraveni k tomu, aby vydrželi ohromující a nezměrně surový teror nacistů. V takovýchto případech, kdy nacisté mohli počítat i se zastrašováním rodin, si připravovali k popravě hned celé série lidí podezíraných z účasti na illegální odbojové činnosti. Z toho, jak za Heydrichovy katovské smršti byli popravováni houfně lidé z určitých kategorií Čechů a zvláště i lidé z řad bývalých čsl. důstojníků, z toho bylo patrno, jak si nacisté trpělivou a soustavnou vyzvědačskou prací v době před vypuknutím sovětskoněmecké války chystali seznamy lidí, kteří budou jednou popraveni nebo zavřeni do koncentračních táborů a vězení. Tyto seznamy byly připraveny pro použití i v době po atentátu na Heydricha.

My jsme v sovětském tisku za války četli o popravení generála Eliáše, při čemž ke sdělení, že to byl předseda protektorátní vlády, byla v „Izvěstijích přičiněna poznámka, že generál Eliáš zemřel ne jako zrádce, ale jako veliký vlastenec.

Když jsem 11. května r. 1945 přišel jako ministr informací do Kolovratského paláce na Malé Straně, v němž za republiky bylo vždy předsednictvo vlády a v němž bylo pak i předsednictvo protektorátní vlády až do popravy Eliášovy, po níž přišel do Kolovratského paláce Emanuel Moravec, pátral jsem po různých stopách, jež v tomto paláci mohly být nalezeny. Bylo mně mnohými svědky řečeno, že se generál Eliáš bál nejvíce dr. Jaroslava Krejčího, který byl za Eliášovy vlády ministrem spravedlnosti a po popravě Eliášově se stal předsedou protektorátní vlády. A zřízenec, který připravoval vždy v t. zv. růžovém salónku Kolovratského paláce stůl pro hoštění členů protektorátní vlády, mně říkal, že ho generál Eliáš vždy prosil, aby vedle něho nebyl posazen „ten lump Krejčí. Zajímavé také jest, že když jsme dostali do rukou pamětt, které zanechal známý německý nacistický profesor Pfitzner, vykonávající během války funkci německého primátora Prahy, četli jsme v těchto pamětech

291

záznam Pfitznerův o tom, jak prý si mu předseda protektorátní vlády dr. Jaroslav Krejčí trpce stěžoval, že toho málo ví o všelijakých odbojných spádech Čechů, poněvadž prý se mu lidé i z jeho okolí, dříve důvěřivější, nyní vyhýbají a nikdo před ním, před Krejčím, nechce vůbec o ničem mluvit. Pfitznerovy paměti jsou zajímavé i tím, že líčí, jak mnoho německých důstojníků z Prahy bylo účastno na přípravě spiknutí, k němuž měl být výzvou atentát na Hitlera 20. července r. 1944.

Emanuela Moravce jsme v Moskvě i v našich rozhlasových vysíláních oficielních i ve vysíláních „Za národní osvobození zařazovali jako zrádce do jiné kategorie než druhé členy protektorátní vlády. Zrádnou činnost Háchovu a zrádnou činnost protektorátní vlády vcelku jsme připisovali na účet zrádné čsl. velkoburžoasie i na účet představitelů bývalých čsl. politických stran měšťáckých a vládně socialistických, kteří tuto činnost schvalovali a inspirovali. Vždyť se již v době Beranovy republiky založením strany „Národní jednoty a založením „Národní strany práce připravovali na tisícileté trvání Hitlerovy třetí říše, v něž všichni věřili. A „Národní souručenství bylo se strany české buržoasie politickým zařízením se na život v Hitlerově třetí říši v duchu českoněmecké spolupráce a v duchu totální zrady českého národního života.

Avšak činnost Emanuela Moravce a jemu podobných zrádců jsme přičítali již na účet přímých agentů velkoněmeckého hitlerovského imperialismu, přímých českých spoluvyznavačů německé nacistické ideologie a přímých českých spolukatanů v režimu hitlerovské hrůzovlády a hitlerovského barbarství. K takovýmto lidem jsme vedle Emanuela Moravce počítali Fouska, Lažnovského? Karla Wernera, Emanuela Vajtauera, Teunera, Kožíška a pod.

Přirozeně, Emanuel Moravec byl mezi nimi kápo. Tajné telefonní zařízení, odhalené v Kolovratském paláci, svědčilo o tom, že Moravec měl přímé osobní spojení s německými protektory na Pražském hradě a s Karlem Hermannem Frankem v Černínském paláci, vedle spojení s hlavami esesáků, gestapa, sicherheitsdienstu atd.

Vždy jsme říkali, že Emanuel Moravec musil být agentem hitlerovské německé říše již před válkou. Neboť se nám zdálo nepravděpodobné, že by Hitler dovolil svěřit takovou vlivnou moc v protektoráte Emanuelu Moravcovi, kdyby v něm již dávno, již před válkou neměli nacisté svého ověřeného člověka. Bylo známo, že se Emanuel Moravec, jenž jako voják a důstojník vyšel z čsl. legií v Rusku, stal plukovníkem generálního štábu čsl. armády. Ve funkci plukovníka generálního štábu ze sebe dělal Emanuel Moravec vojenského odborníka vyššího stylu. Psával do „Lidových novin po léta vojenskopolitické články a statě pod pseudonymem „Stanislav Yester a získal si pověst levého člověka, což mu umožňovalo dostat se do různých kruhů, kde nacistická vý

292

zvědná služba potřebovala své lidi poněvadž dělat vyzvědače v reakčních kruzích potřebovala mene neboť tam byli šmahem otevření spojenci a pomahaci německého hitlerismu.

Emanuel Moravec provedl veřejný obrat „napravo a tím k budoucí své úloze za protektorátu známým provokačním vystupováním na počátku říina r. 1938. Tehdy, na počátku října r. 1938, uveřejnily „Lidové noviny sensační pomnichoviký článek. Měl název „Chtěli jsme zpívat s anděly, budeme výt s vlky. Jako autor článku byl uveden Jan Bílý. Bylo však zjištěno a bylo všeobecně známo, že autorem tohoto článku je syn dra Jaroslava Stránského — dr. Jan Stránský. Článek byl psán v duchu hesla: „Když nás západní mocnosti zradily, půjdeme teď otevřeně s Německem, to znamená s hitlerovským, nacistickým Německem. Těmi „anděly v článku dr. Jana Stránského byly myšleny západní mocnosti, na rozdíl od vlků, jimiž byli hitlerovci.

A v tomto duchu po 30. září 1938 začal psát provokativně a drze Emanuel Moravec, nyní již pod svým jménem. Pamatujeme se, že tehdy, po 30. září 1938, projevovali zvláštní nálady mnozí čsl. vojenští činitelé a také někteří čsl. generálové. Jako příklad můžeme uvést toto: v prvních dnech října 1938 se konalo zasedání koaliční padesátky. Konalo se v budově parlamentu. Na zasedání koaliční padesátky byl povolán šéf generálního štábu generál Ludvík Krejčí, který 30. září 1938 v 5 hodin odpoledne vydal čsl. armádě rozkaz, aby opustila pohraniční pevnosti a stáhla se před hitlerovskými vojsky, jež začala 1. října 1938 obsazovat pohraniční území. Při jednání koaliční padesátky se generál Ludvík Krejčí dostal do prudké hádky s představiteli koalice, zvláště s Rudolfem Beranem a Antonínem Hamplem. Bylo to v té chvíli, kdy generál Ludvík Krejčí poukazoval na to, jak je armáda rozhořčena rozhodnutím politických činitelů o kapitulaci 30. září 1938 a vydání pohraničních opevnění hitlerovské armádě. Během svého rozhořčeného projevu generál Ludvík Krejčí pohrozil, že vojenské velení vyhlásí stav mimořádných opatření ve smyslu zákona o obraně státu z r. 1936 a ujme se rozhodování o státních záležitostech.

Generál Ludvík Krejčí nechal se pak Beranem a Hamplem uchlácholit, když mu řekli, že na podkladě jeho rozkazu jako šéfa generálního štábu je čsl. armáda již na ústupu od hranic a že německá vojska již pohraniční pevnosti obsazují. Koaliční kapitulanti věděli, že oni a generál Ludvík Krejčí si nemají vpravdě co vyčítat.

Avšak Emanuel Moravec jako provokatér využíval nálad rozhořčení čsl. důstojníků po Mnichovu a snažil se z nich těžit pro linii, kterou Jan Bílý razil v „Lidových novinách svým článkem „Chtěli jsme zpívat s anděly, budeme výt s vlky a kterou někdejší „Stanislav Yester propagoval nejprovokativnějším duchem svých článků po 30. září 1938. Emanuel Moravec drze hlásal, že po zradě západních mocností nezbývá než jít s hitlerovským Německem. Dlužno poznamenat, že v duchu tohoto hesla Emanuela Moravce psaly

293

„Lidové noviny i potom, i po říjnu r. 1938. A v podobném duchu psala tehdy i „Přítomnost Ferdinanda Peroutky, i některé druhé listy a revue, budící dříve dojem „levých. Naše vlast nebyla snad nikdy svědkyní tak věrolomného tak cynického a tak hnusného zvratu, jaký tehdy ve své zbabělosti a zrádnosti předvedli různí měšťáčtí „levičáci, napodobující Emanuela Moravce, který odhodil kuklu Stanislava Yestera a vybarvil se jako Emanuel Moravec, hodný nejplnější důvěry nacistických podmanitelů naší vlasti a povolaný na výsluní moci v protektoráte „Bohmen und Mahren.

Mnohokráte jsem již řekl, že bychom měli u nás i v Německu pátrat po všech dokumentech o Emanueli Moravcovi. V Kolovratském paláci mně bylo řečeno po květnu 1945, že Emanuel Moravec nevycházel před koncem války již asi tři neděle ze svého kabinetu, v němž působil jako protektorátní ministr osvěty. Nejezdil již domů, nýbrž zařídil si svůj kabinej: v Kolovratském paláci tak, že tam i spal, spolu se služebnou, kterou si vzal za manželku po rozvodu se svou ženou; měl všechny safesy plny lahví kořalky, kterou se na nejvyšší míru opíjel, a očekával věcí příštích. Emanuel Moravec se strašně bál toho, aby nebyl lidem lynchován a oběšen. Říkal zřízencům, aby ho přepravili ihned na policii „na čtyřku, až to začne. Nepochopitelné je, že v květnových dnech r. 1945 lidé na Malé Straně měli již obsazeny paláce a domy v okolí Kolovrat ského paláce, ale Emanuela Moravce z důvodů nějaké hrůzy nechávali v jeho kabinetě na ministerstvu. Takže jednoho dne před 9. květnem 1945 prorazili nacističtí vojáci na ozbrojených autech přes Klárov až ke Kolovratskému paláci, aby Emanuela Moravce odvezli.

Když prý Moravce vedli z jeho kabinetu po zadních schodech Kolovratského paláce, pokusil se Emanuel Moravec vytáhnout svůj revolver a zastřelit se. Avšak nacističtí pochopové Emanueli Moravcovi ruku s revolverem srazili, naložili ho do vojenského auta a míříce svými automaty a kulomety na všechny strany, odváželi Emanuela Moravce Chotkovou sinicí nahoru do Dejvic. Při této jízdě se buď Emanuel Moravec sám zastřelil, anebo ho zastřelili jeho nacističtí únosci. Emanuel Moravec byl krátce nato, po 9. květnu 1945, nalezen mrtvý zahrabán v zahradě Arcibiskupského gymnasia v Dejvicích. Kdoví, zdali by se nechalo zjistit, že nacisté zastřelili Emanuela Moravce, aby ho umlčeli a aby spolu s Moravcovou mrtvolou zahrabali i tajemství, která mohl o nacistické tyranii a o režimu protektorátu prozradit.

V zájmu vyšetření některých zvlášť důležitých věcí z doby protektorátu byl podniknut ten krok, že i protektorátní činitelé, pobývající ještě v žaláři, byli vyzváni, aby psali o různých momentech protektorátního vývoje. Chceme se dopátrat zvláště toho, co probíhalo v Berlíně, když 14. března 1939 byl do Berlína povolán Emil Hácha, a co v tu dobu dělala vláda Beranova. Učinil o tom záznam i Jaroslav Krejčí, bývalý předseda protektorátní vlády, ve svycn pamětech, jež napsal před svojí smrtí. Jaroslav Krejčí o tom napsal: „Iniciáto

294

rem cesty dr. Hachy do Berlína byl Chvalkovský. Účelem cesty bylo vysvětlit Hitlerovi, že ne Češi, ale Slováci porušili ústavu. (Jednalo se o usnesení slovenského sněmu o t. zv. slovenském státu ze dne 14. března 1939 ) O tom k čemu v Berlíně dojde, neměl nikdo tušení. Byl však souhlas vlády (Beranow vlády) s Háchovou cestou. Během Háchova pobytu v Berlíně byla na jeho žádost svolána noční schůze vlády. Hácha telefonoval Beranovi a Syrovému, co Hitler žádá a co třeba činit. Druhý den ráno návrat Háchy z Berlína. Schůze vlády na Hradě. Během schůze vlády zpráva, že je Hitler na Hradě. Překvapení a zmatek. Den poté přijat Hácha a Syrový Hitlerem na Pražském hradě, Ribbentrop přijímá vládu.

Toť jeden citát z pamětního zápisu Jaroslava Krejčího. Krejčí při popisu Háchovy činnosti uvedl také tento moment: „V lednu r. 1943 oběd u Franka. Hácha seděl mezi Frankem a Frickem. Po celou dobu oběda s nikým nemluvil a na otázky neodpovídal. Kromě toho jedl nemožným způsobem. Na příklad pivo si nabíral miniaturní lžičkou na sůl a trhal květiny (srdcovky) se stolu a pojídal je. Krejčí také ve svém pamětním zápisu uvedl, že ho v lednu 1945 Frank v telefonu vyzval, aby podal demisi, poněvadž měl být předsedou protektorátní vlády Bienert. Krejčí napsal: „Poté předsedou vlády Richard Bienert, jehož snacha byla dcerou Ferdinanda Peroutky. Frank hlásí do Berlína: ,Místo Krejčího přichází Bienert, který je sice bývalý mafista, ale jeho pokračující senilita jej nečiní nebezpečným.

To jsou jen některé výňatky z pamětního zápisu Jaroslava Krejčího, bývalého předsedy protektorátní vlády. Přirozeně, celý text pamětí bude zkoumán, stejně jako to, co o věČech v protektorátu napíší druzí lidé, na př. Syrový.

Připomeňme si, jak se po Mnichovu r. 1938 vyvíjely události na Slovensku. Slovenská ludová strana využívala přímo hyensky Hitlerova násilí proti ČSR, aby si vynucovala splnění svých separatistických požadavků. A slovenská ludová strana mohla postupovat tím troufaleji, že sejí po Mnichovu na milost vzdaly všechny druhé slovenské měšťácké strany. 6. říjen r. 1938 byl dnem strašlivého bankrotu slovenských zastánců t. zv. čechoslovakismu loho dne slovenští předáci Čsl. agrární strany, Čsl. nár. dem. strany, Čsl. lidové strany, Čsl. národ. soc. strany i Čsl. soc. dem. strany šli do Žiliny, aby tu prohlas že jejich strany, hlásající vždy čechoslovakismus, přijímají program Minkovy slovenské ludové strany a spojují se s ní v jednu stranu, aby se zúčastnily

295

luďáckého separatistického režimu na Slovensku a aby se zúčastnily rozbíjení Československé republiky.

A před luďáckými separatisty kapitulovaly nejen měšťácké politické strany na Slovensku, ale i politické strany čsl. buržoasie v českých zemích Máme v paměti schůze čsl. Národního shromáždění v říjnu a listopadu r. 1938 kdy parlamentní strany čsl. buržoasie, nazývající dříve komunisty velezrádci za volání po demokratických právech Slovenska, hlasovaly v Národním shromáždění pro vnitřní oddělování Slovenska od českých zemí a pro utvoření autonomistické vlády na Slovensku, ztělesněné slovenskými reakčními separatisty, klerikofašisty a zaprodanci hitlerismu. Tak československá buržoasie podřizující se Hitlerovi, napomáhala vnitřnímu rozkladu Československé republiky a připravovala situaci pro události v březnu r. 1939, kdy Hitler přikročil k smrtelným úderům proti republice.

Často vzpomínám na okolnosti osudných březnových dnů r. 1939. Byli jsme tehdy již jako vedení strany se soudruhem Gottwaldem v Moskvě. A když jsme z Moskvy pozorovali záměrné tahy Hitlerovy na počátku března r. 1939, volali jsme v moskevském rozhlasu varovně k českému a slovenskému lidu, aby se připravil na hrozící násilné činy Hitlera.

Vzpomeňme si, s jakým cynismem Hitler v březnových dnech r. 1939 využíval taktiky vzájemného rozeštvávání národů. Na počátku března 1939 vzbudil Hitler u Beranovy vlády v Praze dojem, že dává souhlas k tomu, aby mohla obnovit ústřední moc pražské vlády na Slovensku, kde do té doby rozhodovala Tisová autonomistická vláda. Beranova vláda vešla na tuto vábivou klamnou koncesi Hitlerovu a začala ihned ústřední moc pražské vlády uskutečňovat, při čemž bylo použito zásahu vojenských útvarů čsl. armády, jež byly na Slovensku ještě dislokovány. Je známo, že na Slovensku provedly 9. a 10. března 1939 převratný zásah čsl. vojenské části pod velením generála Homoly, který byl později jako účastník partyzánského boje v okolí Zbirohu hitlerovskými katany popraven. A zatím co Hitler na počátku března 1939 takto ponoukal Beranovu vládu k zásahům proti Slovákům, dělal na druhé straně to, že připravoval okupaci českých zemí; a dělal to, že Slováky štval proti Čechům s odvoláváním se na zásahy Beranovy vlády a čsl. armády na Slovensku. Ďurčanskému, Černákovi a jejich společníkům Hitler dovolil odejít do Vídně a odtud rozbiječsky štvát proti Čechům a odtud hlásat nutnost odtržení Slovenska od republiky a dosazení luďácké gardistické vlády.

Kritické dny na Slovensku nastaly po 10. březnu 1939. Beranova vláda v Praze kombinovala, jakou vládu má v Bratislavě dosadit na místo odstavené Tisovy vlády. Později jsme se dozvěděli jednu věc, jinak málo známou, ít Glementis kolem 10. března 1939 v Bratislavě některým komunistům řekl, ze se souhlasem Berana bylo v Trenčanských Teplicích tehdy sjednáváno sestavení nové vlády na Slovensku, do které měl vstoupit i Clementis a ve které

296

měli být činitelé, přijatelní pro Prahu, mimo jiné i dr. Vávro Šrobár, sociální demokrat Korman a pod. Clementis prohlásil, že se připravuje do té vlády vstoupit, aniž by se tázal strany, poněvadž si byl vědom toho, že by jeho krok byl stranou příkře zatracen.

Vláda, kterou v takovémto složení Beran na Slovensku připravoval se sice neuskutečnila, ale Beran kombinoval měnící se sestavy slovenské vládv až posléze určil Karola Sidora, aby se stal předsedou vlády v Bratislavě Bylo to již bezprostředně před 14. březnem r. 1939, kdy na Slovensku došlo k provedení zvratu ve smyslu skutečných plánů Hitlerových a kdy byl vyhlášen t. zv. samostatný slovensky stát, který byl Hitlerem nabídnut jako cynicky klamné šidítko pro slovenské nacionalisty a který byl ve skutečnosti nástrojem hitlerovské nadvlády nad Slovenskem a nástrojem nacistického útlaku Slováků.

Dnes je dokumentárně potvrzeno, že souhlas Josefa Tisa s rozhodnutím Adolfa Hitlera o vytvoření t. zv. slovenského státu nebyl dílem jen jeho osobní jidášské zrady, nýbrž že se celé vedení Hlinkový ludové strany usneslo vyslat Josefa Tisa do Berlína a hned 14. března 1939 za účasti všech představitelů slovenské buržoasie inscenovat ustavení t. zv. slovenského státu. Strašnou zradu na Československé republice a strašnou zradu na slovenském národě provedla 14. března r. 1939 slovenská buržoasie v celé své politické representaci, pod vedením Hlinkový slovenské ludové strany a za účasti všech buržoasních politických složek, za účasti zástupců agrární strany, nár. dem. strany, lidové strany, nár. soc. strany, za účasti těch lidí, kteří pakservilně sloužili Tisovi, Machovi a Tukovi.

Na Hlinkovu slovenskou ludovou stranu a na všechny druhé slovenské buržoasní složky, napomáhající pusté komedii s t. zv. samostatným slovenským státem, na celou slovenskou buržoasii spadla dějinná odpovědnost za vše, co ve službách Hitlerových a ve spojení s německým fašismem dělal t. zv. slovenský stát.

Na ně padla odpovědnost i za hrůzné vraždy, jež byly po 14 letech odhaleny a jež byly páchány pohotovostními oddíly Hlinkovy gardy po potlačení Slovenského národního povstání. Hlinková slovenská ludová strana, kienkálně fašistická nacionalistická slovenská reakce vedla ruce zvířeckých vrahů, kteří sta slovenských lidí, mužů, starců, žen a dětí usmrcovali vražednou střelbou, házením do rozžhavených pecí a strašnými mukami.

Soud v Bratislavě a soud v Banské Bystrici, soud nad zločinci pohotovostních oddílů Hlinkový gardy, to byl soud nad zločinností, ke které dospěl reakční, klerikálně fašistický slovenský nacionalismus, skončivší ve službách hitlerovského barbarství a učinivší z existence t. zv. samostatného slovenského státu krvavou blasfcmii v době, kdy národy vedly pod vedením Sovětského svazu osvobozeneckou válku s hitlerovským Německem a kdy vítězná Sovětská armáda spolu s obnovováním svobody Československa nesla svobodu slovenskému lidu.

297

XI

BOJ KSČ PROTI HITLEROVSKÝM OKUPANTŮM

ČINNOST VEDENÍ STRANT V MOSKVĚ

HRDINSTVÍ KOMUNISTŮ V ZAPASE S NACISTICKÝM TEROREM

PŮSOBENÍ STRANY NA SLOVENSKUBylo již uvedeno, že po Mnichovu, v říjnu 1938 se konalo historicky i významné zasedání Ústředního výboru KSČ, na němž soudruh KleIj ment Gottwald vyznačil linii strany v boji za svobodu národů ČeskoI slovenská proti německému fašismu rdousícímu naši vlast. Říjnové zasedání ÚV KSč, to byl nástup strany do veliké dějinné bitvy, která trvala šest let a odehrávala se za situace druhé světové války, za situace válečného zápolení Sovětského svazu s hitlerovským Německem a za situace hrůzného teroru a násilí nacistických okupantů českých zemí.

Ústřední výbor KSČ učinil na svém zasedání v říjnu 1938 všechna opatření, jež vyžadoval přechod strany do podmínek illegální činnosti. Zatím co politbyro ÚV KSČ v čele se soudruhem Gottwaldem odcházelo do Sovětského svazu, bylo Ústředním výborem KSČ zvoleno illegální politické vedení strany, které se již v listopadu 1938 chápalo svého odpovědného poslání. Členy illegálního vedení strany byli zvoleni soudruzi, kteří již dříve pracovali ve spojení s ústředím strany a byli jako mladší předurčeni jít na směnu ve vedoucích funkcích. Byli zvoleni tito soudruzi: soudruh Eduard Urx, který byl od r. 1936 zástupcem šéfredaktora „Rudého práva soudruha Švermy a který po dlouholeté činnosti na Slovensku přišel v r. 1936 do Prahy z Moravské Ostravy, kde byl vedoucím krajským sekretářem; dále soudruh Jan Zika, který kdysi pracoval ve vedení Komunistického svazu mládeže a pak po léta působil v ústředí rudých odborů, dále soudruh Viktor Synek, který taktéž pracoval nejprve ve vedení Komunistického svazu mládeže a pak v ústředí rudých odborů, při čemž střídavě vykonával i funkci politického redaktora v komunistickém tisku; dále soudruh Emanuel Klíma, který kdysi také patřil k vedení Komunistického svazu mládeže a poté byl po delší dobu vedoucím politickým pracovníkem strany na Zakarpatsku a do r. 1938 byl pak vedoucím krajským sekre

298

tářem v Brně; a posléze soudruh August Schramm, který byl v r. 1938 jedním z vedoucích sekretářů „Svazu mladých, chodil již delší dobu na zasedání politbyra ÚV KSČ a měl ve funkci ústředního funkcionáře komunistického hnutí již zkušenosti.

V tomto složení illegálního vedení strany došlo ke změně v pozdější době když soudruh August Schramm odešel do Sovětského svazu. Jako novy člen přišel do illegálního vedení strany soudruh Otto Synek, který dříve byl vedou cím krajským sekretářem v pražském kraji. Hlavními pracovníky v aparátu ilegállního vedení KSČ byli soudruzi: Jan Peštuka, Kurt Baran, Vladimír Pohnert-Šikot.

Ilegální vedení KSČ se chápalo řízení strany, když strana byla vládou Syrového ke konci října 1938 rozpuštěna, když předtím již bylo úředně zastaveno „Rudé právo. Budova ústředí strany v Praze-Karlíně, Královská 13 byla policií obsazena a ode všech komunistických složek vyklizena. Je známo, že komunističtí členové Národního shromáždění po rozpuštění strany požívali ještě legality, pokud nebyli zbaveni mandátů, což se stalo v prosinci r. 1938 po řízení volebního soudu, před nímž vystoupil soudruh Zápotocký s obžalobou kapitulantské zrádnosti Beranovy vlády.

Ve své brožuře „Gottwald v Moskvě, napsané k padesátinám soudruha Klementa Gottwalda v roce 1946, jsem podrobně vylíčil činnost vedení KSČ v Sovětském svazu v letech 1939 až 1945. Moskevské vedení strany z počátku tvořili soudruzi: Gottwald, Šverrna, Široký, Šmeral, Hruška, Krosnář, kopecký, Applt.

V dubnu roku 1939 přišli do Moskvy soudruzi Rudolf Vetiška a Viktor Synek. Podali nám zprávu o událostech okupace 15. března 1939, o činnosti illegálního vedení strany v zemi a o disposicích s jednotlivými členy Ústředního výboru v době illegální činnosti strany. Sovětští soudruzi nám obětavě pomáhali ve snaze dostat mnohé soudruhy z okupované země do emigrace a co nejvíce soudruhů do Sovětského svazu. Mohu dnes prozradit, že jsem na požádání sovětských soudruhů vypracoval v noci z 15. března na 16. březen 1939 velký seznam soudruhů, jež by bylo třeba přepravit z Prahy a ze země do Sovětského svazu. Mohu říci, že to byl seznam mnoha set našich funkcionářů. Chci uvést, že v tomto seznamu byli samozřejmě soudruzi Zápotocký, Dolanský, Kliment, Nosek, Kopřiva, Hodinová-Spurná, Kreibich, Tesla, Zmrhal, Ned

299

věd, Machačová-Dostálová, Jabůrková, Reiman, Laštovička, Bareš a j. V seznámu byli všichni známí krajští sekretáři strany, kterým hrozilo zatčení gestapem. V seznamu byli soudruzi Novotný, Hendrych. Dále pak vedoucí funkcionáři hnutí komunistické mládeže. V seznamu byli soudruzi Julius Fučík, S. K. Neumann, Ivan Sekanina, Ladislav Štoll, Bedřich Václavek a pod. Přidával jsem do seznamu další soudruhy a soudružky, jejichž jména jsem si v paměti vybavoval.

Podařilo se mnohé soudruhy a soudružky ze seznamu dostat za hranice, do Polska a pak do Sovětského svazu. U některých se to nepodařilo. Někteří soudruzi měli již všechno zařízeno pro illegální odjezd ze země nebo pro odjezd na dokumenty po přiznání sovětského občanství, ale neštěstí jejich odjezdu zabránilo. Ku př. naši dva maďarští soudruzi poslanec Kosik a senátor Gabor Steiner si šli již na sovětský generální konsulát v Praze pro dokumenty jako uznaní sovětští občané, ale v okolí vily sovětského zastupitelství je slídilové gestapa zadrželi, zatkli a převedli do vězení a pak do koncentračního tábora. Zvláštní opatření bylo učiněno pro zajištění odjezdu soudruha prof. Zdeňka Nejedlého do Sovětského svazu. Soudruh Nejedlý byl po 15. březnu 1939 převeden do jedné vily a tu se skrýval až do dne, kdy položen na podnoží v autu byl vyvezen z této vily, aby se cestou zajištěného illegálního přechodu dostal na Ostravsku do Polska a pak do Moskvy.

Illegální přechod soudruhů Zápotockého, Dolanského, Klimenta a Kopřivy zajišťoval aparát illegálního vedení strany. Dlouho se pak z Moskvy vyšetřovalo, jak se mohlo stát, že soudruzi, přenocovavší v Pustevnách na Radhošti, byli ráno na místo illegálního přechodu hranic vezeni autem, které jelo přímo do rukou hraniční hlídky gestapa. Převládala domněnka, že snad šofér auta volil úmyslně takovou cestu, aby soudruzi padli do rukou gestapa, avšak jak nás soudruzi z Ostravska po válce informovali, vyšetřování nepotvrdilo takový úmysl šoféra, a šlo prý o nešťastnou náhodu. Mohu dnes uvést, že když jsme se v Moskvě díky sdělení dcery soudruha Zápotockého, Marie Kaiserové, dozvěděli o zavření soudruhů gestapem při illegálním přechodu hranic a když nám bylo sděleno, že soudruzi jsou zatím ve vězení okresního soudu ve Frýdku, podnikli jsme z Moskvy pro jejich záchranu zvláštní akci.

Sdělili jsme soudruhům do Prahy, aby dozorci vězení okresního soudu ve Frýdku nabídli třeba statisícovou sumu peněz za to, že vězněné soudruhy pustí, vysvobodí z rukou gestapa a umožní jim přechod do Polska. Tuto nabídku jsme spojovali s ujištěním, že dotyčný dozorce bude moci se svojí rodinou přejít také do Polska a že bude přepraven do Sovětského svazu, kde bude dobře žít. Dozorce vězení frýdeckého soudu však tuto nabídku nepřijal a tak byli soudruzi Zápotocký, Dolanský, Kliment, Kopřiva přemístěni z frýdeckého soudu do vězení krajského trestního soudu v Moravské Ostravě, odkud byli odvezeni na Pankrác do Prahy a pak do .koncentračního tábora. Po válce jsme se do

300

zvěděli, že dotyčný dozorce frýdeckého soudu, který odmítl vykonat ušlechtilou službu straně, byl později gestapem zatčen a popraven.

Tedy, mnoho soudruhů a soudružek bylo za obětavé pomoci sovětských soudruhů a zásluhou illegálního aparátu strany převedeno hlavně přes Ostravsko za hranice, do Polska, odkud byli přepravováni do Sovětského svazu. Naši emigranti se po určitou dobu zdržovali v Polsku. Někteří neměli dostatek trpělivosti, aby vyčkali zajištění jejich přejezdu do Sovětského svazu, a někteří odejeli z Varšavy do Londýna v předvečer obdržení dokumentů pro cestu do Sovětského svazu. Možno říci, že až do července 1939 byli naši komunističtí funkcionáři posíláni illegálním vedením strany do emigrace podle plánu, někteří do Sovětského svazu, někteří do Anglie, někteří i do Francie. Když se však blížila německopolská válka a když byli političtí emigranti ve chvatu posíláni z Polska ven, aby nepadli do rukou německé nacistické armády, byli ve shonu do emigrace v Anglii zahnáni i soudruzi určení jet do Sovětského svazu. Stalo se to pak i za té situace, kdy političtí emigranti v Polsku musili pěšky utíkat před německou armádou, která vtrhla do Polska a postupovala rychle na východ. A zatím co se v tomto shonu, chvatu a zmatku dostali do Anglie soudruzi, určení pro emigraci v Sovětském svazu, dostali se do Sovětského svazu jako emigranti naopak mnozí lidé, kteří chtěli jet do Anglie, poněvadž to byli příslušníci bohatších vrstev a s komunisty nechtěli mít nic společného.

Po 15. březnu 1939 přišli do Sovětského svazu soudruzi: Karol Bacílek, Štefan Major, Marek Čulen, Ivan Lokota, Olexa Borkaňuk, Ivan Turjanica, dále soudruzi František Nedvěd, Josef Štětka, Josef Juran, Josef Jonáš, Antonín Zmrhal, Božena Machačová-Dostálová se svým mužem Jaroslavem Dostálem, Gustav Bareš, Bohuslav Vrbenský, Vlastimil Bořek, Jiří Taufer, dr. Gustav Czaban, Jiří Koťátko, Štefan Rais, Julius Bráník, Edo Friš a j.; a z německých soudruhů Robert Korb, dr. Viktor Stern, Rudolf Dolling, Rudolf Richter, Leopold Grunwald a j. Do emigrace v západních zemích a v Londýně přišli soudruzi: Václav Nosek, Karel Kreibich, Anežka HodinováSpurná a její muž Gríša Spurný, Josef Valo, Bohuslav Laštovička, Josef Svoboda, Gustav Beuer, Pavel Reiman, Alfréd Hádek, Josef Kotas, Kurt Babel, Vítězslav Mikulíček, Hynek Konečný aj. Několik komunistických emigrantů bylo také v Jugoslávii, mimo jiné soudruzi Louis Furnberg a Oskar Karafiát, o němž nemáme z konce války žádných zpráv.

Po příjezdu soudruhů Vetišky a Synka do Moskvy v dubnu roku 19.39 a po podání zprávy o událostech v okupované vlasti bylo rozhodnuto, ze soudruh Vetiška jako člen politbyra ÚV KSČ, zvoleného na VII. sjezdu KSU v roce 1936 zůstane v Moskvě, zatím co soudruh Viktor Synek byl připravován na návrat domů, kam jel v červnu 1939 přes Paříž, kam jeli soudruzi Sverma a Široký. Do Sovětského svazu byly zatím převezeny rodiny některých clenu

301

domácího illegálního vedení strany. Přijela žena soudruha Jana Ziky se dvěma dcerami. Bylo tragické, že v době Vlastenecké války soudružka Ziková, evakuovaná do Kirovobadu v Azerbajdžanu zemřela; v Sovětském svazu pak žily a dorůstaly dvě dcery Jana Ziky, které se po jeho umučení nacisty staly plnými sirotky. V Sovětském svazu žila po šest let žena soudruha Viktora Synka, který byl v roce 1942 v koncentračním táboře zastřelen. Žila v Sovětském svazu se svým synem Ivanem, který dnes pracuje v našem ministerstvu zahraničních věcí a jako znalec ruštiny a překladatel se uplatnil při návštěvě presidenta republiky soudruha Novotného v Sovětském svazu v roce 1958.

Do Sovětského svazu přešla illegální cestou ze země i žena soudruha prof. Zdeňka Nejedlého, soudružka Marie Nejedlá se synem Vítem, který v Moskvě zdokonaloval své hudební vzdělání na Státní moskevské konservatoři, propagoval českou muziku v moskevském rozhlasu a pak se stal v československém vojenském sboru vedoucím hudebního souboru, který po jeho smrti 1. ledna 1945 byl nazván „Armádním uměleckým souborem Víta Nejedlého. Za Vítem Nejedlým přijela do Moskvy v roce 1940 jeho žena Štefanie Petrová, která se v letech Vlastenecké války stala nesmírně oblíbenou umělkyní moskevského operetního divadla.

V letech 1940 a částečně 1941 se nám z Moskvy podařilo dostat do Sovětského svazu některé soudruhy a soudružky, pokud byli doma na svobodě. Přijížděli do Moskvy jako uznaní sovětští občané. Několik soudruhů a soudružek přijelo do Moskvy i z Londýna na lodích přes Archangelsk. Snažili jsme se, aby z Londýna přijelo do Sovětského svazu více funkcionářů strany, kteří nám byli v Moskvě potřební, ale přeprava z Anglie byla spojena se stále většími obtížemi vzhledem k válce mezi Anglií a hitlerovským Německem, která začala již 1. září 1939. Čekali jsme pak v Moskvě také další soudruhy z domova, domnívajíce se, že k nám naleznou cestu přes neutrální Švédsko, přes Stockholm, anebo přes Maďarsko, Jugoslávii, Turecko a pod. Měli jsme velkou radost, když nám v roce 1940 soudruh Monin, někdejší zpravodaj Tassu v Praze, na podkladě nějaké mylné informace sděloval, že soudruh Julius Fučík je v Istanbulu a připravuje se na cestu do Sovětského svazu. Činnost Julia Fučíka se zatím v hrdinném illegálním boji doma blížila k mučednické smrti. Předpokládali jsme v Moskvě také to, že soudruzi doma, ještě nezatčení a ohrožení gestapem, se budou snažit dostat se z území protektorátu na Slovensko, kde byly lepší možnosti ukrytí.

V brožuře „Gottwald v Moskvě bylo mnou již uvedeno, jaké funkce jsme v letech pobytu v SSSR vykonávali v aparátu Exekutivy Komunistické internacionály. Soudruh Klement Gottwald, vůdce naší strany, byl členem sekretariátu Exekutivy Komunistické internacionály, do něhož byl zvolen na VII. kongresu Komunistické internacionály v roce 1935. Soudruh Gottwald byl velmi blízkým spolupracovníkem Jiřího Dimitrova jako generálního

302

sekretáře Exekutivy Komunistické internacionály. Soudruh Šverma odpovědnou funkci v tiskovém aparátu Komunistické internacionál, v němž pracovali také soudruzi Viktor Stern a Robert Korb. Soudruh Široký pracoval v organisačním oddělení. Soudruh Appelt byl vedoucím vydavatelské činnost Komunistické internacionály, pri čemž mu podléhalo i vydavatelství cizojazyčné literatury v Moskvě, v němž jako překladatelé pracovali někteří naši soudruzi. Zastupcem.KSČ v Exekutiě Komunistické internacionálv byl po léta soudruh Čeněk Hruška a od roku 1939 já. Soudruh Gustav Bareš pracoval ve vedení Komunistické internacionály mládeže.

V nejužším vedení Komunistické internacionály soudruh Gottwald spolupracoval vedle soudruha Dimitrova se známými vůdčími činiteli mezinárodního komunistického hnutí, se soudruhy Dimitrijem Zacharovičem Manuilským, Otto Kuusinenem, Wilhelmem Pieckem, Palmirem Togliattim, Mauricem Thorezem, José Diazem a Dolores Ibarruri, Vasilem Kolarovem, Wilhelmem Florinem atd. Během několika let v SSSR jsme se úzce soudružsky spřátelili s jmenovanými činiteli i s jinými vedoucími činiteli druhých bratrských komunistických stran, se soudruhy Walterem Ulbrichtem, Johannem Koplenigem, Georgi Damjanovem, Válko Červenkovem, Karlo Lukanovem, Petre Borilou a j.

Druzí naši soudruzi pracovali v jiných institucích; soudruh Krosnář měl vedoucí funkci v Mezinárodní organisaci Rudé pomoci; několik soudruhů a soudružek pracovalo ve vydavatelství cizojazyčné literatury i ve vědeckých ústavech a pod. Soudruh prof. Nejedlý působil jako profesor moskevské Státní university a v Akademii věd SSSR. Soudruh Jiří Koťátko pracoval jako zemědělský odborník v ústavu akademika soudruha Cicina. Soudruzi Štefan Major, František Nečásek, Vlastimil Bořek, Jiří Sládek, Štefan Rais pracovali v moskevském rozhlasu, kde české a slovenské vysílání vedl soudruh František PexaVoda, při čemž se o hudební část vysílání staral soudruh Vít Nejedlý. Mezi českými hlasateli moskevského rozhlasu pracovala soudružka Machačová-Dostálová.

V redakcích rozhlasových vysílání pracovali soudruzi a soudružky: Jarin Hošek, dr. Zikmund Stein, Mery Koťátková, Milča Kóhlerová, Margit Široká, Marie Barešová, dcera soudruha Gottwalda Marta Gottwaldová, Heda Bořkova, Julie Kohnová a Šura Reimanová. V aparátu Mezinárodní Rudé pomoci pracoval vedle soudruha Krosnáře ještě soudruh Šejna. Ve vydavatelství cizojazyčné literatury v Moskvě pracovali soudruzi dr. Jaroslav Procházka, Václav Prokůpek, Rudolf Kohn, dr. Gustav Czaban, Jiří Taufer, dr. Julius Bráník aj. Jinak naši soudruzi, kteří emigrovali do Sovětského svazu, pracovali v různých oblastech SSSR, většinou v závodech

V polovici roku 1939 jsme poslali soudruhy Švermu a Širokého z Moskvy do Francie aby v Paříži spolu se soudruhem Bruno Kohlerem vytvořili byro KSČ, při čemž úkolem soudruhů bylo politicky tam ovlivňovat vývoj věci

303

ve spojení s národně osvobozeneckým bojem, vést činnost československých komunistů ve Francii, v československých vojenských jednotkách, které se tam tvořily, a udržovat spojení se skupinou československých komunistických emigrantů v Anglii. Po porážce Francie v roce 1940 odejeli soudruzi Šverma a Široký zpět do Sovětského svazu. Soudruh Šverma jel tehdy přes Jugoslávii, při čemž měl možnost se účastnit známé konference Komunistické strany Jugoslávie v Lublani, na níž se za přítomnosti asi 100 lidí ujala činnosti zformovaná vůdčí skupina jugoslávská v čele s Josefem Titem. Soudruh Šverma nás zevrubně informoval o lublaňské konferenci Komunistické strany Jugoslávie která byla po mnoho let, až do založení Svazu komunistů Jugoslávie v roce 1952, jedinou širší konferencí jugoslávských komunistických funkcionářů, poněvadž všechna jiná shromáždění v letech národně osvobozeneckého boje jugoslávského lidu až do roku 1945 a mnoho let po roce 1945 se konala na platformě Národní fronty, sdružující nejrůznější politické a sociální složky.

Soudruh Šverma se vracel do Sovětského svazu přes Bulharsko, kde se o něho staral bulharský učenec soudruh Todor Pavlov, dnes president Bulharské akademie věd. A podobnou cestou jako soudruh Šverma se z Francie v roce 1940 do Sovětského svazu vracel soudruh Viliam Široký. Když hitlerovská vojska okupovala v roce 1940 i druhou část Francie, ve které byl ve vězení držen soudruh Bruno Kóhler, pomohli francouzští soudruzi soudruhu Kóhlerovi vysvobodit se z vězení a zajistili mu cestu z Francie do Portugalska, do Lisabonu. Ačkoli americký diplomatický úřad v Lisabonu nedal soudruhu Kóhlerovi povolení k příjezdu do USA a trval na tom, že soudruh Kóhler se může v newyorském přístavu jen zastavit na cestě do Mexika, podařilo se díky zásahu velmi bohaté a vlivné americké příznivkyně antifašistického boje to, že soudruh Bruno Kóhler mohl v newyorském přístave vystoupit a v USA pobývat a pracovat mezi československými vystěhovalá až do poloviny roku 1941.

V USA jako emigranti po dobu války pobývali: spisovatel F. C. Weisskopf, Adolf Hoffmeister, Antonín Pele, Jan Werich, Jiří Voskovec, Jaroslav Ježek. Egon Ervín Kisch byl v Mexiku. V USA během války pobýval jako emigrant též prof. Hromádka, který tam vydával časopis „Husův lid, v němž vedl časté polemiky se známým Romanem Jacobsonem. V USA byl také prof. J. B. Kozák. Těsně v předvečer vypuknutí americkojaponské války v roce 1941 soudruh Kóhler přijel přes Tichý oceán a přes Sibiř do Moskvy. Soudruh Bruno Kóhler pracoval pak ve vedení KSČ a v zahraničním byru KSČ v Moskvě a jeho významnou činností byla účast na německém vysílání, určeném pro německé vojáky na frontě a v zázemí, a pak propagační práce v táborech německých zajatců. Krátce před napadením Sovětského svazu hitlerovským Německem a rozpoutáním sovětskoněmecké války v roce 1941 jsme z Moskvy vypravili na Slovensko soudruha Širokého. Musil přejít pěšky Karpatské hory a za velkých obtíží dospěl na Slovensko. Avšak nespolehlivý slovenský soudruh,

304

který soudruha Širokého na teto cestě provázel, a pak spojka, na niž se na Slo vensku obrátil a jez se ukázala být ve službách gestapa, způsobili, že soudruh široký byl na Slovensku po několika dnech zatčen a uvržen do žaláře v němž byl držen spolu se soudruhem Ďurišem až do jejich osvobození v únoru roku 1945.

Když byla v roce 1943 rozpuštěna Komunistická internacionála, bylo v Moskvě zřízeno zahraniční byro KSČ, jež tvořili soudruzi Gottwald, Šverma Krosnář, Kohler, Kopecký, Appelt. Místnosti zahraničního byra KSČ byly ve druhém patře Leninova musea na straně k náměstí Revoluce proti známému hotelu „Metropol. Vedle nás mělo místnosti zahraniční byro Bulharské komunistické strany. Činnost zahraničního byra KSČ byla velmi intensivní, poněvadž ve válečném boji na frontě byla již československá vojenská jednotka a formovaly se další části československého vojenského sboru. A v roce 1943 započala již důležitá zahraniční politická jednání ve spojení s londýnskou Benešovou vládou. Měli jsme nejužší kontakt s vyslancem ČSR v Sovětském svazu soudruhem Zdeňkem Fierlingerem, který v roce 1943 přestěhoval československé vyslanectví z Kujbyševa do Moskvy, při čemž bylo vyslanectví povýšeno na velvyslanectví. V budově československého velvyslanectví v Moskvě působil pak i plukovník soudruh dr. Bohuslav Vrbenský, člen Státní rady v Londýně, který obstarával i věci Červeného kříže.

Tiskovým pracovníkem československého velvyslanectví byl soudruh Vlastimil Bořek. Z pracovníků velvyslanectví s námi úzce spolupracoval tajemník velvyslanectví dr. Vladimír Outrata, přes něhož jsme ovlivňovali a k nám přibližovali i jeho bratra inž. Eduarda Outratu v Londýně, který v poměru k činnosti Benešovy londýnské vlády zaujímal posici nám blízkou a zastával orientaci na východ, k Sovětskému svazu.

Na československém velvyslanectví v Moskvě měl od r. 1943 svoji redakci týdeník „Československé listy, jež vycházely pod vedením soudruha Klementa Gottwalda a do nichž vedle členů vedení KSČ přispívali soudruzi: Zdeněk Nejedlý, Zdeněk Fierlinger, František PexaVoda, Bohuslav Vrbenský, Vlastimil Bořek, Arnošt Kolman, Jiří Taufer, Jiří Koťátko, František Nečásek, Dáša Steinová a j.

Moskevské vedení KSČ udržovalo během války spojení s českými a slovenskými pracovníky družstva „Reflektor, které přijelo do Sovětského svazu pracovat v r. 1924 a mělo mnoho svých členů hlavně z Kladenská. V družstvu „Reflektor u Saratova přechodně za války pracoval jako kovář soudruh Josef Kolský, když po napadení Sovětského svazu hitlerovským Německem v r. 1941 musil jako politický emigrant putovat z Lvova do zadnějších částí SSSR. Druhým československým družstvem bylo družstvo „Interhelpo, které si zvolilo toto jméno v esperantském znění, poněvadž esperanto se tehdy v mezinárodním dělnickém hnutí pěstovalo. V tomto družstvu byli čeští a většinou

305

slovenští a maďarští soudruzi ze Slovenska. Družstvo „Interhelpo si v r. 1925 vybralo své pracoviště v Kirgizii u města Frunze, kde vykonalo významné a záslužné budovatelské dílo, dnes sovětskými soudruhy vděčně a vysoce oceňované. Družstvo „Interhelpo před válkou v delegacích navštívili soudruzi Zápotocký a Harus, a pak soudruzi Petr Jilemnický, Eduard Urx a Julius Fučík. Ze známých pracovníků „Interhelpa uvádím soudruha Aloise Málka, našeho bývalého ministra lehkého průmyslu, soudruha Františka Bedřicha, který po válce pracoval ve správě našeho čsl. rozhlasu, a dále pak soudruha Szabó, který se po válce stal ministrem komunálního hospodářství v Maďarské lidové republice a v „Interhelpu se jmenoval Samuel. Uvádím ještě, že syny pracovníků družstva „Interhelpo jsou soudruh Josef Reitmajer, dnes ministr těžkého strojírenství, a soudruh Alexandr Dubček, dnes vedoucí sekretář bratislavského kraje KSČ.

Moskevská, vedení KSČ mělo ad počátku zcela pravidelné a spolehlivé spojení s illegálním vedenírn strany doma, v jehož čele pracoval soudruh Eduard Urx. Spojení bylo obstaráváno radiovysílačkami. Byli jsme podrobně informováni o systému illegální organisace strany v zemi, rozdělené podle krajů, okresů i míst a obchvacující i illegální kolektivy pracovníků dřívějších masových organisací. Byli jsme informováni o vydávání illegálních letáků, illegálního tisku a jiných illegálních tiskovin. Posílali jsme domů různé politické apropagační materiály. Přesně jsme znali obsah politického jednání illegálního vedení strany a obsah jednání širších illegálních konferencí strany. Zasahovali jsme z Moskvy i disciplinárně v roce 1940, když se v názorech některých pracovníků strany objevily tendence schopné oslabovat sílu jednotného národního boje proti německým okupantům.

Toto pravidelné spojení s illegálním vedením strany doma fungovalo až do jarajoku 1941, kdy se gestapu podařilo vyslídit illegální vedení strany a udeřit na ně. Jak známo, byli gestapem zadrženi soudruzi Eduard Urx, Viktor Synek, Otto Synek, Emanuel Klíma, zatímco soudruh Jan Zika gestapu unikl skokem z okna, přičemž se poranil. Soudruh Jan Zika řídil pak po určitý čas druhé illegální vedení strany doma. Při úderu gestapa proti illegálnímu vedení strany byla gestapem chycena i tajná rádiovysílačka. Dozvěděli jsme se o tom v Moskvě hned vzápětí, a to díky náhodě a pohotovosti soudruha Urxe. Dostali jsme do Moskvy sdělení, že když soudružka Betyna Škrlantová navštívila svého muže, vězněného na Pankráci, bvíiveSeni chodbou pankrácké věznice, kterou

306

šla, zatčení soudruzi Eduard Urx a Otto Synek. Soudruh Urx, když viděl soudružku Škrlantovou na chodbě, duchapřítomně a pohotově k ní přiskočil a řekl ji, aby známou cestou nam do Moskvy sdělila, že gestapo při zatčení illegalního vedení strany objevilo i tajnou radio-vysílačku, že zná i klíč vysílání

a abychom proto z Moskvy přestali tajného radiového spojení užívat vědouce, že gestapo má vysílačku v rukách, jsme ještě několikráte do Prahy na oko vysílali. Tázali jsme se, jakou funkci vykonává nyní soudruh Otto Synek, poněvadž jsme ze sdělení soudružky Škrlantové věděli, že Otto Synek je zatčen a vězněn na Pankráci. Gestapo nám odpovědělo svým slovním stylem, že „Otto Synek ist Hauptinstrukteur a že má ku pomoci soudruha Rezka.

Gestapo končilo odpověd dotazem, kam prý pošleme příště peníze. Tento dotaz několikráte gestapo opakovalo, klepalo pak dále šifry, ale odpověd již nedostávalo, až umlklo, a až pak Ribbentrop po napadení Sovětského svazu hitlerovským Německem protikomunistické tažení odůvodňoval i poukazem na několik tajných radiovysílaček, jež byly odhaleny a jichž používalo vedení KSČ z Moskvy.

Illegální vedení strany v zemi řídil soudruh Jan Zika do doby, kdy bylo i ono gestapem dopadeno a kdy všichni jeho členové v čele se soudruhem Janem Zikou byli popraveni, podobně jako byli popraveni soudruzi Eduard Urx, Viktor Synek, Otto Synek, Emanuel Klíma  a jako byli popraveni vedoucí soudruzi aparátu illegálního vedení strany Jan Peštuka, Kurt Baran, Vladimír Pohnert-Šikot a stateční pracovníci, kteří působili při činnosti tajných vysílaček, při zařizování illegálního provozu aparátu strany, při vydávání illegálního tisku strany atd.

V illegální činnosti strany projevili tehdy hrdinství redaktoři „Rudého práva, kteří vykonávali důležité vůdčí funkce. Byli to soudruzi Jan Krejčí, Kurt Konrád, František Křížek, Václav Křen, Vratislav Šantroch, Stanislav Brunclík. Od počátku illegálně pracoval spudruh Julius Fučík, který byl redaktorem „Rudého práva a redaktorem „Tvorby. V osobách jmenovaných soudruhů měla redakce „Rudého práva nejlepší své složení od vítězství Gottwaldova vedení v roce 1929.

Redakce „Rudého práva se takto složila pod vedením soudruha Jana Švermy, jejž vzhledem k jeho funkci v politbyru strany a vzhledem k jeho činnosti jako poslance zastupoval a redakci „Rudého práva vedl soudruh Eduard Urx. Vždy jsme si říkali, že v těchto redaktorech „Rudého práva vyrůstá garnitura vysoce schopných politických pracovníků, která jednou půjde na směnu ve vedení strany. V době illegahty strany za německé okupace úlohu vůdců tito redaktoři „Rudého práva hráli. Soudruzi Jan Krejčí, Kurt Konrád, František Křížek, Václav Křen, Vratislav Šantroch, Stanislav Brunclík zůstanou povždy nezapomenutelnými. Byli to komunističtí bojovníci, straně na smrt oddaní. Byli hluboce teoreticky vzdělaní v marxismu-leninismu a byli vysoce vzdělaní všeobecně, zvláště pak

307

I v oboru kultury a umění. Jako novináři to byli přímo slovesní umělci a nesmírně obětaví, vynalézaví a pohotoví reportéři. A celým svým zjevem to byli lidé krásní nejen duševně, ale i fysicky. Všichni měli jakousi fučíkovskou vznešenost, veselost, rytířskost a život milující radostnost, vtipnost. Když je nacističtí katané po strašných mukách popravili, říkali jsme si s bolestí a lítostí, že hitlerovští gestapáčtí zhovadilci věděli, koho dostali do rukou, a se zvlášť sadistickou rozkoší si libovali, že vhrdinných redaktorech „Rudého práva surovou popravou j zabíjejí nejnadanější garnituru mladých vůdčích pracovníků KSČ. Dovedeme j si představit, jakou významnou činnost a jaké vynikající funkce by v naší ! socialistické republice vykonávali umučení hrdinové Julius Fučík, Eduard Urx, Jan Krejčí, Kurt Konrád, František Křížek, Václav Křen, Vratislav Šantroch, Stanislav Brunclík, podobně jako soudruzi z jejich generace Ivan Sekanina, Bedřich Václavek, Václav Sinkule, Jan Peštuka, Kurt Baran, Vladimír Pohnert-Šikot, Vlastimil Haken, František Štýbr atd.

Z fučíkovské a urxovské redakce „Rudého práva zůstali pro dobu svobody a vítězného socialismu soudruzi Ladislav Stolí, Gustav Bareš, Bohuslav Lašto vička, Vojtěch Dolejší, Rudolf Tomis, Josef Rybák.

Po soudruhu Janu Zikovi převzal řízení třetího illegálního vedení strany soudruh František Molák. V tu dobu se činnosti illegálního vedení strany účastnili ve své odvaze soudruzi jako dr. Miloš Nedvěd, který se v illegální činnosti opíral o celou skupinu soudruhů lékařů, dnes známých pro svoji odvážnou a obětavou práci v době illegality strany za nacistické okupace. Dr. Miloš Nedvěd později zahynul v koncentračním táboře v Osvětimi. Neboť zatím se již rozpoutala válka sovětsko-německá. My jsme v Moskvě a po evakuaci z Moskvy do Ufy v tomto baškirském městě připravovali celou řadu soudruhů k vysílání domů pro posílení illegálního vedení strany.

Soudruzi byli připravováni ve zvláštních kursech, v nichž se cvičili ve skoku s padákem. Připravovali se do českých zemí soudruzi Vetiška, Harus, Altrichter, Procházka a spolu s nimi mladí soudruzi, kteří měli být radisty. Soudruh Vetiška již v „Rudém právu ve svých vzpomínkách popsal, jak se dostal se svojí skupinou v roce 1943 do vlasti. Obvyklá cesta byla ta, že skupina našich soudruhů se na parašutech snesla za německou frontou na polské území a za pomoci zvláštních spojek z řad polských illegálních pracovníků byla přepravena na Ostravsko a odtud již s pomocí našeho illegálního aparátu se dostala do Prahy. Soudruh Jan Harus byl také již připraven k odletu domů, avšak poněvadž po dlouhém pobytu v SSSR měl češtinu již značně rusifikovanou a bylo nebezpečí, že by to mohlo působit obtíže, bylo upuštěno od přepravy soudruha Haruse domů a soudruh Harus byl poslán do československého vojenského sboru, a to do druhé paradesantní brigády, poněvadž jako parašutista byl tak odvážný a dovedný, že se docela stal v druhé paradesantní brigádě instruktorem a cvičil slovenské vojáky této brigády v seskoku padákem. Soudruh Altrichter ne

308

mohl domů letět, poněvadž si při cvičení seskoku S padákem pochroumal nohu.

Na Slovensko byli v roce .Savětskéhcsvazusláni soudruzi Bacílek a Šmidke. Soudruh Bacílek se v illegální činnosti dostal dolpoiení s partyzánskými oddíly, jež se na Slovensku tvořily, a se sovětskými partyzán skými skupinami, jež byly ze Sovětského svazu vysílány na Slovensko Soudruh Šmidke navázal v Bratislavě spojení s Husákem a Novomeským. Poslali isme na Slovensko již dříve soudruha Černockého, který však byl brzy zatčen a uvězněn. A když v roce 1945 byla skupina komunistických vězňů přepravována z Bratislavy na Moravu, poněvadž se již Sovětská armáda při svém vítězném nástupu blížila k Bratislavě, zahynul soudruh Cernocký při bombardování této skupiny angloamerickými letadly, podobně jako druhý, velmi zasloužilý člen illegálního vedení strany na Slovensku soudruh Osoha.

Pomocí padáku jsme spouštěli skupiny illegálních pracovníků i na Zakarpatskou Ukrajinu. Chci k tomu dodat, že jsme již v roce 1940 illegálně přepraviii v dohodě s maďarskými soudruhy na Zakarpatskou Ukrajinu a do Maďarska dva statečné soudruhy, soudruha Olexu Borkaňuka, uznaného vůdce ukrajinského lidu Zakarpatská, který po okupaci Zakarpatské Ukrajiny Horthyovým Madarskem přešel do Sovětského svazu a do disposic illegálního vedení Komunistické strany Maďarska, a pak soudruha Zoltana Schonherze z Košic, dlouholetého vůdčího pracovníka Československého komunistického svazu mládeže, mladého, nadšeného a nezměrně obětavého revolučního bojovníka. Oba soudruzi, Borkaňuk i Schonherz, byli při illegální činnosti v Maďarsku chyceni, vězněni a v Budapešti popraveni. Pozďěji se nám dostala do rukou fotografie zachycující popravu soudruha Olexy Borkaňuka. Soudruh Borkaňuk byl svázán na nohou, postaven na bednu poď šibenicí a byl mu zlomen vaz, když kati odkopli bednu, na které soudruh Borkaňuk stál. Soudruh Borkaňuk volal před smrtí: „Ať žije Sovětský svaz! Ať žije mezinárodní komunismus! A poněvadž se katanští vrahové soudruha Borkaňuka nechali vedle šibenice pyšně fotografovat, byli po osvobození Maďarska Sovětskou armádou rozpoznáni, dopadeni a odsouzeni k smrti. Podobně hrdinně umíral na šibenici i soudruh Zoltan Schonherz, který je dnes v Maďarské lidové republice s úctou vzpomínán a jehož jméno je vyryto na velkém mausoleu v Budapešti, věnovaném památce maďarských revolučních hrdinů. Často vzpomínáme i tragického osudu soudružky Turjamcové ze Zakarpatské Ukrajiny, manželky soudruha Turjanicy, který byl po válce až do své smrti vedoucím sekretářem oblastního výboru KSSS v Užhorodě. Soudružku Turjanicovou jsme ještě s jedním soudruhem ze Zakarpatská pustili padákem na Karpatech, avšak nikdy jsme se nedozvěděli, jak soudružka Turjanicová, od té doby nezvěstná, zahynula. Byly dohady, že bud padákem padla někde na Zakarpatsku do jezera a utonula, anebo se padákem zachytila vysoko na skále nebo na stromě, a její mrtvola

309

během let ztrouchnivěla, takže po hrdinné bojovnici zakarpatského lidu a krásné ženě, soudružce Turjanicové, nezůstalo žádných stop.

Chci uvést, že když jsme na Slovensko posílali letadlem soudruha Ladislava Zrzu, někdejšího vůdčího pracovníka našeho Komunistického svazu mládeže, a soudruh Ladislav Zrza se padákem spouštěl na Slovensku na zem, zahlédli ho náhodou tisovští slovenští četníci, kteří po něm stříleli, když se ještě vznášel ve vzduchu, a soudruh Zrza padl s parašutem k zemi již mrtvý.

Zatím již nacistický teror řádil v naší zemi stále zběsileji a vyžadoval si denodenně nové oběti. Hitlerovští násilníci, kteří přivedli pod katovskou sekeru tisíce a tisíce funkcionářů a členů strany, pracujících buď v illegální organisaci strany, nebo při vydávání illegálního komunistického tisku, při rozšiřování illegálních komunistických novin, letáků, brožur atd., hitlerovští násilníci rozšiřovali popravčí hrůzu do všech bývalých revolučních masových organisaci. Tak byl z funkcionářů FPT popraven Carlo Axamit. Tak byli z pracovníků „Včely popraveni soudruzi Maixner, Ševčík, Zbuzek aj. Tak byl z „DDOČ popraven soudruh František Spitzer. Tak byli z „Učitelské unie popraveni soudruzi Oldřich Blažek, Sláva Horník a j. A zatím co byl v koncentračním táboru bestiálním způsobem ubit dr. Ivan Sekanina a pak Pavel Prokop aj., byl po atentátu na Heydricha popraven Vladislav Vančura a později Jaroslav Kratochvíl, Bedřich Václavek a j.

V koncentračních táborech byly vězněny desetitisíce funkcionářů a členů strany. A pokud šlo o muka a utrpení, nebylo rozdílu mezi hitlerovskými koncentračními tábory. V Buchenwaldu byli vězněni soudruzi: Josef Tesla, Květoslav Innemann, Bedřich Kozelka, Josef Jonáš, Ada Svoboda, Gustav Souček, Josef Ulrich, Karel Marvan, Vilém Mucha, Emil Hršel, Robert Benda, Josef Dohnal aj. V Buchenwaldu byl vězněn také soudruh Josef Lieberzeit, bývalý redaktor brněnské „Rovnosti, který zemřel v koncentračním táboru hrdinným sebeobětováním. Přitom byli v Buchenwaldu vězněni prof. dr. Emanuel Šlechta, dr. Alois Neuman a Josef Plojhar, který pak byl převeden do koncentračního tábora v Dachau, kde byli vězněni soudruzi Kliment, Kopřiva a j. V koncentračním táboru v Sachsenhausenu byli vězněni soudruzi: Zápotocký, Dolanský, Bílek, Vodička, Zupka, Kozdera, Šroubek, Hunigen aj. V Sachsenhausenu-Oranienburgu byli vězněni studenti, kteří byli 17. listopadu 1939 zatčeni po uzavření českých vysokých škol Karlem Hermannem

310

Frankem. Byli mezi nimi soudruzi: Oleg Homola, Jiří Hájek, Jan Pilař Sergej Machonm, Tomas Trávniček, FranUšek Buriánek, Jaromír Lang, VladTrl Sedlák Jaromxr Vrla, Josef šmahel, Jan Dobiáš, Jan škorpík, Bohdan tZ František Škopek, Evžen Seycek a druzí. Pro zajímavost uvádím, že v Sachsen hausenu byli vězněni také dva synové v Sarajevu zavražděného následníka trůnu arciknížete Františka Ferdinanda ďEste, vévodové Hohenbergové kteří si z koncentračního tábora přinesli tuberkulosu a jeden z nich před třemi lety v Rakousku zemřel. V koncentračním táboru v Mauthausenu byli vězněni soudruzi Antonín Novotný, Jiří Hendrych, Zdeněk Štich, Otto Šik, Jaroslav Kladiva, Jindřich Kotál, Milan Jariš, Josef Horn, Adolf Zajíc, Zdeněk Rossmann, Karel Městek, Antonín Nykl, Zdeněk Valoucha j. Za svého nedávného pobytu v Rakousku jsem navštívil Mauthausen a viděl jsem tu jeden z nejhroznějších a svým rozsahem také největších hitlerovských koncentračních táborů, v němž zmíraly desetitisíce vězňů mnoha národů. Vždyť z 10.000 čsl. vězňů, kteří byli vězněni v Mauthausenu, se živo vrátilo jen 2.000. V Mauthausenu byl již postaven pomník čsl. vězňům, při čemž pomník projektovali bývalí vězňové tohoto tábora sochař soudruh Antonín Nykl a soudruh arch. inž. Zdeněk Rossmann.

V druhých koncentračních táborech a vězeních byli drženi soudruzi Vratislav Krutina, dr. Jiří S. Hájek, Oldřich Papež, Jiří Růžička. A jinde byl vězněn soudruh E. F. Burian. Mnoho našich soudruhů bylo žalařováno zvláště ve Waldheimu, v Budyšíně, v Ludwigsburgu, kde byl vězněn i soudruh Stanislav Mlejnek. A soudruzi, kteří se vrátili z Osvětimi, přežili nepopsatelné hrůzy. V koncentračních táborech bylo vězněno mnoho komunistických pracovnic, mimo jiné soudružky Jožka Jabůrková, Gusta Fučíková, Slávka KleňhováBesserová, Hilda Synková, Marie Zápotocká, Use Dolanská, dr. Zdeňka Nejedlá, Betyna Škrlantová, Louisa Urxová a j.

V nacistických koncentračních táborech byli spolu s komunisty vězněni i mnozí čeští vědečtí pracovníci, lékaři a umělci. Hitlerovští trýznitelé umučili: prof. dr. Vladimíra Helferta, prof. dr. Arnošta Krause, prof. dr. Josefa Patu, prof. dr. Bohumila Baxu, prof. dr. Vladimíra Groha, prof. dr. Jana Levita, prof. inž. dr. Viktora Felbera, prof. dr. Vojtěcha Rosického, docenta dr. Jana Auerhana, docenta dr. Jana Jesenského, docenta dr. Jiřího Frantu, inž. Josefa Šroma a j. V koncentračních táborech byli vězněni: prof. dr. Josef Charvát, prof. dr. Josef Podlaha, prof. dr. František Bláha, prof. dr. Miloslav Matoušek, docent dr. Václav Pražák a j. Při transportu z koncentračního tábora v Sachsenhausenu byl umučen spisovatel a malíř Josef Čapek. V koncentračním táboru zemřel i dr. Ladislav Rašín, který se s námi, komunisty, sblížil ve dnech úsilí o odvrácení kapitulace r. 1938. V koncentračních táborech byli vězňové ze všech vrstev našeho lidu a ze všech politických stran. Bylo mezi nimi i mnoho kněží všech církví a také vysocí katoličtí duchovní.

Mnoho našich soudruhů a soudružek zemřelo v posledních měsících,

311

týdnech a dnech před ukončením války v květnu r. 1945. Zemřeli v t. zv. „transportech smrti, mezi vězni, kteří byli při ústupu německých armád přemisťováni z vyklizovaných koncentračních táborů do vnitrozemí, při čemž byli po dobu několika týdnů ponecháni bez jakéhokoliv zaopatření, takže hromadně v uzavřených vagónech umírali. Mnoho „transportů smrti bylo nakonec soustředěno v Terezíně, kde řádila tyfová epidemie. A tak se stalo, že v těch chvílích, kdy komunističtí bojovníci krváceli a umírali na barikádách Pražského povstání 5. května 1945, mezi nimi byl lékař soudruh dr. Bohumír Budín, a v té radostné chvíli, kdy pražský lid 9. května 1945 vítal Sovětskou armádu osvoboditelku, v té chvíli umírali v Terezíně na tyfus a na vysílení hladem mnozí naši soudruzi. 2. května 1945 byli v Terezíně hromadně popraveni mladí komunisté; byl mezi nimi i někdejší vedoucí pracovník Komunistického svazu mládeže soudruh Mirko Krejzl. Mezi těmi, kdož umírali na tyfus v Terezíně, byl i karikaturista Fr. Bidlo a byl mezi nimi i francouzský komunistický básník Robert Desnos. Vskutku, kromě Sovětského svazu komunistická strana málokteré země, okupované Hitlerem, měla tak veliké oběti jako Komunistická strana Československa, která v šesti letech krvavé nacistické hrůzovlády obětovala boji za svobodu naší vlasti a boji za vítězství socialismu a komunismu 25.000 svých členů a funkcionářů, 25.000 mučedníků a hrdinů.

312

XII

NAŠE ÚČAST V ČINNOSTI SLOVANSKÉHO VÝBORU V MOSKVĚ

Je důležito zaznamenat, že naše strana v době války s hitlerovským Německem podporovala horoucně hnutí za solidaritu slovanských národů v osudovém boji s německou nacistickou agresí. Solidarita slovanských národů posilovala i Čechy a Slováky v naději na vítězství nad německým fašismem, který násilně uchvátil jejich vlast podobně jako si podmanil většinu slovanských zemí.

Dějiny dosvědčují, že jakmile se dali němečtí dobyvatelé na výboj, vždy vyvstávala idea solidarity slovanských národů, poněvadž německý dobyvatelský výboj směřoval ve střední a východní Evropě vždy proti Čechům, Slovákům, Polákům, Bělorusům, Ukrajincům a Rusům, a na jihu Evropy proti národům Jugoslávie, proti Slovincům, Chorvatům, Srbům, a posléze i proti Bulharům.

Historie slovanských národů je vyplněna neustálými boji s nebezpečím velkoněmeckého podmanitelského násilí, které v dávné minulosti hubilo slovanské kmeny polabské, pobaltské a výbojně se tlačilo dál a dál na východ, proti Polákům, Litevcům, při čemž Alexandr Něvský svým vítězstvím na Čudském jezeře roku 1242 zastavil nápor německých rytířů na ruské území. A historicky slavným bylo vítězství v bitvě u Grunvaldu roku 1410, kdy společně bojovali s německými nájezdníky a porazili je Poláci, Litvané, Ukrajinci, Rusové a také Češi, vedeni Janem Žižkou z Trocnova. Podobný osudově historický význam mělo předtím vítězství Svatoplukových vojsk nad Němci u Děvína nad vtokem Moravy do Dunaje. Tímto vítězstvím byly zmařeny snahy německých dobyvatelů o proniknutí do dunajské nížiny, na Slovensko, na Moravu atd., takže Ostmark, Ósterreich, zůstala ve střední Evropě pak provždy východní mezí německého panství. České země musily po celých

313

tisíc let za pohnutých osudů bránit svoji existenci proti velkoněmeckému nátlaku.

Novodobý německý imperialismus, vyzdvihující heslo „Drang nach Osten jako směr velkoněmecké rozpínavosti a velkoněmecké agrese, vystupňoval na nejvyšší míru výhružné a nenávistné štvaní proti slovanským národům, zasypávaje je urážkami jako národy méněcenné, neschopné si vládnout a určené pro rabskou práci pod bičem německých pánů. Jsou známy velkoněmecké šovinistické výpady proti slovanským národům z úst takových Treitschků a Mommsenů. Německý profesor Mommsen proslul tehdy výrokem, že Němci musí Slovanům rozbít jejich tvrdé lebky. Tento Mommsenův výrok vzbudil ve všech slovanských zemích živelné pobouření, při čemž vzpomínáme, že to byl velký český básník Antonín Sova, který vypracoval plamennou odpověď na Mommsenovu lidojedskou hrozbu Slovanům.

Pro šíření německého nadvládního panství nad slovanskými národy vykonal mnoho i rakouskouherský imperialismus jako spojenec kaiserovského německého imperialismu.

Násilná germanisace postupovala v rakouské říši výbojně a tísnila Čechy, Slovince, Poláky. Němečtí vetřelci zabírali postupně území, která byla odvěkou domovinou slovanského obyvatelstva. Podobně se roztahovali němečtí dobyvatelé v polském území, jež od Odry a Nisy náleželo vždy polskému národu a jež bylo násilně včleněno do německé císařské říše. Násilím vyvlastňovali půdu polských obyvatel ve Slezsku, na Poznaňsku a násilím šířili své panství na březích Baltického moře, vytlačujíce Kašuby a Poláky. A když jsem v roce 1957 navštívil pobaltské republiky SSSR, po prvé v životě jsem se přesvědčil, jaké hrozné nebezpečí již hrozilo pobaltským národům, Litevcům, Lotyšům a Estoncům, na jejichž území si již v minulosti německá hansa zbudovala přístavy jako východisko německého výboje v Pobaltí. Livonský řád byl řádem německých rytířů a šířil v Pobaltí výbojné němectví. Baltičtí baroni byli Němci a představovali panskou nadvládu nad Litevci, Lotyši a Estonci, jejichž národní život škrtili. Přesvědčil jsem se, ževTallinu bylo dříve německé divadlo a že i universita v Tartu byla německá. A přesvědčil jsem se, že známé masové pěvecké slavnosti v pobaltských republikách, které tam jsou tak tradičně oblíbeny a na které jsou mobilisovány k hromadnému zpěvu desetitisíce lidí, byly vlastně formou obrany národního života a národní kultury Litevců, Lotyšů a Estonců, jako tomu bylo kdysi u nás za německé nadvlády v rakouské říši se slavnostmi a slety sokolskými. A německý výboj se v Pobaltí šířil, při čemž carský režim nadržoval baltickým baronům, a německý výboj se tu šířil i když pak byly Litva, Lotyšsko, Estonsko samostatnými státy, poněvadž německý obchod, německá kultura tu sloužily cílům velkoněmecké rozpínavosti.

Dějinný vývoj v období imperialismu přinášel hrozivé nebezpečí slovanským národům se strany velkoněmeckého výboje. Bylo to nebezpečí surové

314

Leh Osten. A když Adolf Hitler nastoupí f. JT silnou agresi, vrhal se zběsile a se surovou nenávistí proti slovanským národům veden zpupnou myšlenkou, ze jemu se podaří slovanské země dobýt slovanské národy porobit a nad všemi slovanskými národy uskutečnit velkoněmecké otro kářské panství. V roce 1938 a v roce 1939 uchvátil násilně Československo V roce 1939 surovou válkou si podmanil Polsko. V roce 1941 se zmocnil Jugoslávie. A když 22. června 1941 dával signál k věrolomnému napadení Sovětského svazu, vrhal se s divokou zvířeckostí proti Bělorusům, Ukrajincům a zpupně nastupoval proti Rusům.

Byly tedy dány všechny dějinné důvody k tomu, aby v době války s hitlerovským Německem byla povznesena idea solidarity slovanských národů, postavená na široký základ idee proletářského internacionalismu, na široký základ mezinárodního bratrství, na široký základ spojenectví všech národů v boji za svobodu proti barbarskému fašismu, který zaplavoval Evropu a svět krví válečného násilí a hrůzami strašných běd.

A tak jsme nadšeně uvítali den 11. srpna roku 1941, kdy byl v Moskvě ustaven Slovanský výbor, jehož předsedou až dodnes je generálporučík soudruh Gundorov. V Slovanském výboru byli činni spisovatelé Alexandr Fadějev, Alexandr Kornejčuk, akademikové Grekov, Pičeta, Děržavin a j. Za polský národ byli ve Slovanském výboru představiteli spisovatelka soudružka Wanda Wasilevská a soudruh Jendrichovský; národy Jugoslávie představovali ve Slovanském výboru tehdy v Moskvě žijící jugoslávští činitelé Dravič (Sajal), Maslarič (Chorvat), Regent (Slovinec), a v Slovanském výboru působil ještě i po válce Vlahovič (Černohorec).

My jsme vyslali do Slovanského výboru v Moskvě jako představitele soudruhy prof. Zdeňka Nejedlého, poslance Marka Čulena a básníka Ondru Lysohorského. Činnosti Slovanského výboru v Moskvě se významně účastnil soudruh Jan Šverma. Na shromáždění Slovanského výboru jsme chodili v Moskvě všichni v čele se soudruhem Gottwaldem. Později se činnosti Slovanského výboru účastnil generál soudruh Ludvík Svoboda a druzí důstojníci, a jako důstojník Slovák zvláště soudruh Marcely. Nejvýznamnější úlohu v činnosti Slovanského výboru hrál za představitele národů Československa soudruh prof. Zdeněk Nejedlý. Požíval veliké vážnosti na všech shromážděních slovanského rázu. . ,

Slovanský výbor v Moskvě vykonal v době Vlastenecké války velmi významnou práci. Pořádal manifestace ve znamení slovanské vzájemnosti organisoval v Moskvě sjezd slovanských vojáků, vysílal delegace na válečné fronty, prováděl rozsáhlou propagační a agitační činnost vydáváním bojových výzev, manifestů, proklamací a vydáváním časopisů, publikací, knih, pn čemž autory

315

byli vynikající učenci, spisovatelé, básníci, umělci. Slovanský výbor v Moskvě se svojí záslužnou činností významně zapsal do historie Velké vlastenecké války a do historie národně osvobozeneckého boje všech slovanských národů.

**

Když jsem uvedl, že jsme do Slovanského výboru v Moskvě vyslali jako představitele národů Československa soudruhy Zdeňka Nejedlého, Marka Čulena a Ondru Lysohorského, chci k tomu dodat, že soudruh prof. Zdeněk Nejedlý tu představoval Čechy, soudruh Marek Čulen představoval Slováky, a pokud šlo o soudruha Ondru Lysohorského, neurčili jsme, aby představoval Lachy, nýbrž aby představoval oblast Ostravska a Slezska, Slezska opavského a Slezska těšínského, tedy oblast, v níž žili smíšeně Češi a Poláci.

A tu chci uvést několik poznámek k případu soudruha Ondry Lysohorského, k případu, který je i dnes mnohdy předmětem různých hovorů a různých pochyb vyžadujících vysvětlení, poněvadž básník soudruh Ondra Lysohorský byl vždy propagátorem lašštiny a věnoval všechno úsilí tomu, aby Lachové byli uznáni za osobitý národ vedle Čechů.

Ze svého vlastního poznání chci uvést, co o případu soudruha Ondry Lysohorského vím. Je známo, že v letech před druhou světovou válkou se na Ostravsku zjevil svérázný básník, jehož verše zněly velmi účinně a měly sociálně vzpurnou tóninu jako výkřik bídy a chudoby pracujícího lidu ve Slezsku, na Ostravsku a na Valašsku. Byl to Ondra Lysohorský, který své básně posílal do „Tvorby, jež je uveřejňovala s mimořádně velkým ohlasem. Své básně psal Ondra Lysohorský lašským osobitým dialektem. Nemohli jsme mít proti tomu žádných námitek, poněvadž rytmus veršů, účinnost slov, síla básnického výrazu mohou emocionelně velmi působit i v různém dialektu. Takové případy známe u básníků i v jiných zemích, na př. u francouzského básníka Frederica Mistrala, který tvořil své básně v provensálském nářečí. Z doby před válkou jsme neměli žádných sporů se soudruhem Ondrou Lysohorským. V roce 1939 odešel Ondra Lysohorský do emigrace; uchýlil se nejprve do Polska. Jak mně později řekl, měl úmysl emigrovat do Anglie, při čemž si s sebou do emigrace přivezl několik kufrů s obleky, s prádlem a také svazkem osobních dokumentů, dotvrzujících jeho středoškolské a vysokoškolské vzdělání. Avšak když 1. září 1939 vypukla náhle německopolská válka a političtí emigranti, pobývající v Polsku, u Krakova, musili pěšky utíkat na východ, aby unikli postupující německé armádě, utíkal takto i soudruh Ondra Lyso

316

horský. Soudruh Ondra Lysohorský se dostal při cestě na východ do oblasti obsazované Sovětskou armádou. A připojil se k československé vojenské ied notce, která se v Sovětském svazu formovala pod vedením podplukovníka soudruha Ludvika Svobody.

Jednoho dne Jsme dostali do Moskvy telegram, jímž nás žádali soudruzi František Necasek a Jin Sládek, aby se mohli rozloučit s československou voien skou jednotkou, k níž se na útěku z Polska před německou armádou připojili a aby mohli jako komunističtí funkcionáři přijet do Moskvy a zde ve spojení s vedením KSČ pracovat. Okamžitě jsme soudruhům Nečáskovi a Sládkovi odpověděli, že vše zařídíme a že se souhlasem velitele jednotky soudruha Ludvíka Svobody je převedeme do Moskvy. Soudruzi Nečásek a Sládek také brzy do Moskvy přijeli a pracovali v moskevském rozhlasu. Avšak když se ještě se soudruhy Nečáskem a Sládkem o převedení do Moskvy jednalo, připomínali nám, že z československé vojenské jednotky chce odejít a do Moskvy přijet Ervín Goj. Nám však toto jméno bylo zcela neznámo a teprve na další dotaz jsme se dozvěděli, že jméno Ervín Goj je občanským jménem básníka Ondry Lysohorského. Dali jsme přirozeně ihned souhlas k tomu, aby i básník Ondra Lysohorský přijel do Moskvy. Soudruh Lysohorský byl nejprve umístěn spolu s druhými československými politickými emigranty v sanatoriu u Moskvy v Opališe, a později jsme souhlasili, aby se stal profesorem v „Institutu inostrannych jazykov. Pak jsme se blíže seznamovali osobně.

Byl jsem překvapen, když mně soudruh Ondra Lysohorský řekl, že se jmenuje skutečně Ervín Goj (goj prý znamená lašsky háj), a když mně řekl, že za první republiky vystudoval v Moravské Ostravě německé gymnasium a že v Praze vystudoval německou universitu a dostal od ní doktorský diplom. A ještě více jsem byl překvapen, když mne jako zástupce KSČ v Exekutivě Komunistické internacionály soudruh Lysohorský žádal, aby mohl jít na německé velvyslanectví v Moskvě a přes ně požádat pražskou německou universitu o zaslání kopie doktorského diplomu, jehož originál ztratil spolu s taškou svých dokumentů na útěku v Polsku. Nevím, co soudruh Lysohorský pak podnikl, když jsem mu dokazoval, že je přece nemožné, aby československý komunista šel v Moskvě s nějakou prosbou k velvyslanectví německé říše, která rozbila Československo, násilně anektovala Čechy a Moravu do svého území a krvavě potlačuje náš národ.

V tu dobu jsme ještě neměli se soudruhem Ondrou Lysohorským spory v nacionální otázce. Je pravda, že soudruh Lysohorský uveřejňoval své mnohé básně v sovětských časopisech a také v mezinárodních komunistických časopisech. Básně Ondry Lysohorského překládal většinou Boris Pasternak, který také jednou napsal do „Večerní Moskvy pochvalnou stať, kterou věnoval básnickému dílu Ondry Lysohorského, jejž nazval „velikým slovanským bardem a následovníkem Petra Bezruce. Tázal jsem se tehdy soudruha Ondry Lysohorského,

317

jak to dělá, že Boris Pasternak může překládat jeho básně psané v lašském dialektu, když přece nemůže obsahu veršů rozumět. Soudruh Lysohorský mně řekl, že pro překlad dělá Borisů Pasternakovi t. zv. „podstročnik, totiž že pod verše v lašském dialektu napíše ruská slova a že je Pasternak zbásní, a že to takto dělá i při překladech svých veršů do němčiny, angličtiny, francouzštiny, španělštiny, poněvadž vskutku v tolika jazycích byly básně Ondry Lysohorského uveřejňovány.

Velký náš spor se soudruhem Ondrou Lysohorským začal, když jsme se dozvěděli, že Ondra Lysohorský poslal Ústřednímu výboru KSSS a myslím, že osobně soudruhu Stalinovi, své rozsáhlé pověstné memorandum. V tomto memorandu Ondra Lysohorský dokazoval, že prý Češi nacionálně utlačují Lachy, že prý Laši jsou nacionálně osobitým národem, že prý obývají velké slezské území a ještě širší území s počtem 1 a půl milionu lidí s Moravskou Ostravou jako střediskem lašského národního území, při čemž Ondráš z Lysé Hory je hrdina lašského národa. A Ondra Lysohorský ve svém memorandu žádal ÚV KSSS a soudruha Stalina, aby se ujali Lachů proti útlaku Čechů. Vedli jsme pak prudké spory se soudruhem Ondrou Lysohorským, při čemž jsme mu dokazovali, že jeho tvrzení jsou naprosto nesmyslná, že žádní Lachové jako osobitý národ přece neexistují, že lašština není přece nějakým národním jazykem, nýbrž jen svérázným lokálním lidovým nářečím, a že všechna jeho tvrzení mohou mít jen za cíl vyvolávat uměle smyšlené nacionální tříštění českého národa a uměle vzbuzovat pochybnosti a spory o české nacionální příslušnosti Slezska, Ostravska, Valašska a pod.

Říkali jsme Ondrovi Lysohorskému, že používá ve svých verších lašského nářečí, aniž by mohl dokázat, že v tomto nářečí bylo ještě něco literárně napsáno, že existuje nějaký slabikář pro lašskou řeč, že existuje nějaká lašská gramatika atd. A když jsme se tázali Ondry Lysohorského, jak to dělá, když má v lašském nářečí použít nějakého složitějšího tvarosloví, gramatiky a syntaxe, než je prostá mluva lidová v lašském nářečí, musil Ondra Lysohorský přiznat, že si vypomáhá tvaroslovím a gramatikou polského jazyka. Pravda je, že u některých polských činitelů si Ondra Lysohorský tehdy získával sympatie a že později velmi často uveřejňoval své příspěvky v polských časopisech, pokud porůznu v Sovětském svazu vycházely.

Naše spory s Ondrou Lysohorským nabývaly stále více na ostrosti, poněvadž se přesvědčit nedal a mnohdy i provokativně hlásal, že pod titulem existence samostatného nacionálně svébytného lašského národa je třeba činit sporným a pochybným včlenění Slezska, Ostravska, Valašska do českého národního území a že vítězství nacionální svobody národů ve válce bude prý znamenat uznání separátního lašského národního území. Z toho, co jsem pravdivě a podle faktů vylíčil, je patrno, jaká nebezpečná komplikace v národně osvobozeneckém hnutí vyvstala ve spojení s teoriemi

318

Ondry Lysohorskeho o existenci lasakeho národa. Avšak rozhodnutí našich prudkých sporu s Ondrou Lysohorským přišlo, a to plně nám dávají za pravdu. Ústřední výbor KSSS se obrátil na Akademii nauk SSSR na akade mické vědecké odborníky slavistiky, aby vyjádřili své stanovisko knašim sdo rům s Ondrou Lysohorským. A k naší veliké radosti se stalo, že profesor Selišev dnes již mrtvý, který napsal velké vědecké dílo o jazykových otázkách západních Slovanu, vynesl takovýto rozhodující posudek: dokázal, že lašština není žádným osobitým národním jazykem, nýbrž že jest jen lidovým lokálním nářečím češtiny jako jazyka českého národa, že Lachové nepředstavují nějaký samostatný národ vedle Čechů, nýbrž že pokud t. zv. Lachové jsou nějak svérázně osobití, tak to jsou vlastně jen částečně popolštění Češi. Velikému sovětskému učenci, slovanskému jazykozpytci profesoru Seliševovi, jsme navždy přislíbili zachovat světlou památku za jeho vědecký zásah do našich sporů s Ondrou Lysohorským. Profesor Selišev vědecky odůvodnil, že když se jako národy historicky konstituovaly národ český a národ polský, vznikaly oboustranně snahy zabrat do rámce toho nebo druhého národa co nejvíce lidí.

V historii byly chvíle, kdy polští králové, na př. Boleslav Smělý, Boleslav Chrabrý, se snažili ovládnout území s českým obyvatelstvem, a právě na území našeho Slezska byly tyto snahy českými obránci mařeny. A přišla pak v historii období, kdy čeští králové vládli současně v Polsku, a jiná období, kdy polští králové byli vladaři v českých zemích. Bratrská příbuznost národa českého a národa polského vedla mnohdy, a to i v nové době, v XIX. století a i ve XX. století, k tomu, že jeden národ přimisoval své jazykové prvky do jazyka druhého národa. A tak zvláště ve Slezsku, na Ostravsku zůstaly dědictvím polské jazykové prvky v lidovém nářečí Čechů, takže v tomto smyslu a nikoli v jiném smyslu představuje lašské nářečí určitou osobitost. Jak známo, ve Slezsku a na Ostravsku do české lidové mluvy se přimísily i jazykové prvky německé, takže vznikli i „Šlonzáci s německou jazykovou intonací.

Je přirozené, že naše prudké spory s Ondrou Lysohorským, jež končily plným rozdrcením jeho falešných jazykových teorií, měly svůj určitý vliv na poměr mezi naší stranou a jím. Ondra Lysohorský, pokud ještě trvá na svých falešných názorech, by si měl uvědomit, jakou špatnou službu v době války a v době boje národů Československa za svobodu proti hitlerismu naší věci vykonal. Měl by si být vědom, že byl schopen svými falešnými jazykovými teoriemi a svojí smyšlenkou o existenci Lachů jako národa vnášet rozpory i mezi český národ a polský národ a že hrozilali otázka Těšínská být jablkem sváru mezi námi a Poláky, že se pochybnostmi o České nacionální příslušnosti Slezska a Ostravska staral o to, aby jablko sváru mezi námi a Poláky bylo ještě větší.

Vývoj dějinných událostí, vítězná pomoc Sovětské armády, která přinesla polskému národu štěstí a bohatství stejně jako národům Československa,

319

učinila arciť již nemožnými jakékoliv nacionálně jazykové pochybnosti na území Slezska, a ČSR stejně jako Polská lidová republika se na svém území vyvíjejí zdárně k čím dále krásnější budoucnosti.

My jsme proti soudruhu Ondrovi Lysohorskému pro jeho ostré spory s naší stranou disciplinárně nijak nezakročili. Má všechny možnosti umělecké tvůrčí práce a může dále tvořit i své velké básně v lašském dialektu, který jest jen osobitým lidovým nářečím českého národního jazyka.

320

XIII

PODEPSANÍ ČSL.SOVĚTSKĚ SPOJENECKÉ SMLOUVY 12. PROSINCE 1943 V MOSKVĚ JEDNÁNÍ S DR. BENEŠEM V MOSKVĚ O BUDOUCÍCH POMĚRECH V OSVOBOZENÉ REPUBLICE

FORMOVÁNÍ ČSL. ARMÁDNÍHO SBORU V SSSR

TVOŘENÍ PARTYZÁNSKÝCH ODDÍLŮ NA SLOVENSKU A V ČESKÝCH OBLASTECH

Ve vývoji událostí za druhé světové války, ve vývoji událostí, týkajících se nadějí na osvobození národů Československa z fašistického jařma a nadějí na obnovení Československé republiky, byl jeden den dnem největšího historického významu. Byl to 12. prosinec r. 1943, kdy byla v Moskvě podepsána nová spojenecká smlouva mezi Sovětským svazem a Československou republikou. Každoročně oslavujeme s neskonalou vděčností a s nezměrnou radostí výročí podepsání československosovětské spojenecké smlouvy, oceňujíce její nesmírný dějinný význam pro naši Československou republiku, pro její národy, pro její lid.

Československosovětská spojenecká smlouva z 12. prosince r. 1943 se nazývá smlouvou o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. Nemůžete si představit, s jakým nadšením jsme podepsání smlouvy z 12. prosince 1943 přijímali my všichni, kteří jsme žili a pro osvobození národů Československa pracovali na půdě Sovětského svazu. Soudruh Gottwald to vyjádřil známým svým projevem, který byl již tisíckráte reprodukován v knihách, v dokumentech a při oslavách čsl.sovětského přátelství.

Jako smlouva o přátelství znamenala čsl.sovětská smlouva, podepsaná 12. prosince 1943, že Sovětský svaz stvrdil pro všechnu budoucnost své přátelské vztahy k Československu, přátelské vztahy, prodchnuté věrností, kterou Sovětský svaz nám vždy prokazoval a kterou prokázal Československu i ochotou k pomoci v osudových dnech r. 1938. Čsl.sovětská spojenecká smlouva, která byla podepsána 12. prosince 1943 a která byla nazvána smlouvou o vzájemné pomoci, znamenala tehdy, v r. 1943, pro nás jistotu, že Sovětský svaz osvobodí naši vlast z hitlerovského otroctví a že svojí osvoboditelskou pomocí

321

obnoví existenci samostatné Československé republiky, zničené Hitlerem, zradou západních mocností a kapitulantskou zradou čsl. buržoasie. Smlouva čsl.sovětská jako smlouva o vzájemné pomoci zaručovala též do budoucna, až bude čsl. republika obnovena, všechnu pomoc Sovětského svazu i při zajišťování bezpečnosti Československa proti novým nebezpečím se strany německého imperialismu a militarismu a jeho společníků a podporovatelů. Čsl.sovětská smlouva znamenala tak záruku svobody, nezávislosti a bezpečnosti Československa provždy. Čsl.sovětská spojenecká smlouva, která byla 12. prosince 1943 podepsána v Moskvě a která byla nazvána smlouvou o poválečné spolupráci, znamenala, že po válce se bude nová Československá republika rozvíjet za všestranné spolupráce se Sovětským svazem, mohutnou vítěznou socialistickou velmocí, jejíž síla a jejíž bohatství je nezměrné. Znamenalo to záruku šťastného vývoje Československé republiky, záruku vývoje ke krásné budoucnosti, k blahobytu a stále bohatšímu rozkvětu naší vlasti.

Podepsání nové československosovětské spojenecké smlouvy 12. prosince 1943 bylo událostí, která mocně podnítila hrdinný boj československého lidu proti hitlerovským okupantům a za obnovení Československé republiky, neboť splňovala všechny naděje, s nimiž se československý lid v době války obracel k východu, k Sovětskému svazu, jsa přesvědčen, že Sovětská armáda přinese z východu nejen svobodu, ale i možnost budovat osvobozenou Československou republiku jako republiku novou, lepší, lidově demokratickou a vyvíjející se k socialismu.

Chci nyní uvést, za jakých okolností došlo k uzavření čsl.sovětské spojenecké smlouvy 12. prosince 1943 a k účasti presidenta republiky dra Eduarda Beneše při tomto aktu v Moskvě. Především nutno předeslat, že když 22. června 1941 hitlerovské Německo zákeřně napadlo Sovětský svaz, sdíleli president dr. Beneš a londýnská čsl. vláda mínění západních imperialistických kruhů, že Sovětský svaz neodolá náporu hitlerovských armád. Byli přesvědčeni, že Sovětská armáda bude německými generály, žáky Schliefenovy pruské vojenské školy, podle naučených šablon zdolána. Churchill jménem Anglie a Harry Truman jménem USA vyslovili zájem na tom, aby se hitlerovské a sovětské armády vzájemně co nejdéle a co nejvíce vyčerpávaly v krvavých válečných konflagracích. Aby tak západní imperialisté mohli za malých obětí čekat, až se vyčerpá třídní nepřítel kapitalismu, Sovět

322

ský svaz, a až se zároveň vyčerpá imperialistický soupeř Anglie a USA, Německo. A až se pak Anglie a USA dočkají okamžiku, kdy by mohly s oporou svých nevyčerpaných sil hodit na váhu svoje slovo při rozhodování o poměrech ve světe. Neboť tak se to západním mocnostem podařilo, pokud šlo o Ruskt na př. po ruskojaponske válce při mírovém jednání v Portsmouthu r 1905, a tak se jim to podařilo i v r. 1919 za mírové konference versailleské v Paříži.

Proto Anglie a USA na jedné straně posílaly za sovětsko-německé válkv v určité míře válečné transporty do Sovětského svazu. Avšak na druhé straně se angloamerické válečné bombardéry vyhýbaly bombardování válečného průmyslu v západním Německu a na druhých místech, aby nebyla oslabena možnost hitlerovského Německa vést válku proti Sovětskému svazu. Vzpomeňme, že angloamerická bombardovací letadla bombardovala vždy střední části německých měst, ale nikoli jejich průmyslové čtvrtě. Teprve před koncem války, když již bylo jasno, která území připadnou do sféry osvoboditelské pomoci Sovětského svazu, byla bombardována na př. Škodovka v Plzni, ČKD v Praze, zlínské závody, průmyslové čtvrtě Bratislavy a pod.

Jak nám později vypravovali londýnští soudruzi, projevoval i Jan Masaryk po 22. červnu r. 1941 přesvědčení, že Sovětský svaz bude neodvratně hitlerovským Německem poražen. A dodával, že pak prý bude jasno, že nadějí pro Československo jsou jen západní mocnosti a že západní orientace se v čsl. odboji ukáže jedině reálnou a ne východnická linie Gottwaldových komunistů, orientovaná na vítězství SSSR. Je nesporné, že takovéto prognosy o vyhlídkách vývoje válečných událostí vyznávali dlouho dr. Eduard Beneš, Jan Masaryk a všichni činitelé čsl. vlády v Londýně.

První úder dostaly tyto prognosy již v prosinci r. 1941. Tehdy bylo nejen jasno, že se zhroutila koncepce hitlerovských generálů, kteří počítali na úspěch „blitzkriegu a kteří věřili již na počátku října 1941, že sovětské vojenské síly jsou celkově rozdrceny. Avšak v prosinci r. 1941 byla u Moskvy úspěšně podniknuta první velká sovětská protiofensiva, která způsobila německým vojskům, táhnoucím na Moskvu, drtivou porážku. Německá vojska byla sovětskou protiofensivou vržena postupně zpět až na několik set kilometrů od Moskvy, odkud se Němci pak již blíže k Moskvě nehnuli, aby si počkali, až byli v r. 1943 a 1944 poráženi u Smolenska a na druhých místech a hnáni pak zpět až k Berlínu.

A českoslovenští londýňané znovu oživili svoji víru ve vojenské vítězství hitlerovského Německa v r. 1942, když hitlerovská vojska v ohromné síle nastoupila k pochodu na Volhu, k pochodu proti Stalingradu. Teprve gigantické vítězství Sovětské armády u Stalingradu 2. února 1943 srazilo londýnské prognosy ohledně víry ve vojenské síly Německa a ohledně podceňování vojenské moci Sovětského svazu. A tak se teprve po vítězném triumfu Sovětského svazu u Stalingradu v r. 1943 projevila u činitelů Benešovy čsl. vlády v Londýně vůle k jednání o uzavření nové čsl.sovětské spojenecké smlouvy. Avšak trvalo to

323

i pak určitou dobu, než se president dr. Eduard Beneš vypravil na cestu do Sovětského svazu.

My jsme v Moskvě věděli, že Benešovu odjezdu do Sovětského svazu předcházely tehdy velké spory a tahanice v čsl. vládě v Londýně. Původně totiž bylo ohlášeno, že Beneš přijede do Moskvy již na jaře r. 1943, krátce po slavném vítězství Sovětské armády u Stalingradu. Avšak pak se Benešův odjezd do Moskvy stále odkládal. Někteří činitelé z čsl. londýnské vlády a z jejího okolí naléhali na odklad Benešovy cesty do Sovětského svazu. Dokazovali, že president dr. Beneš byl krátce před tím ve Spojených státech amerických, kde byl významně přijat presidentem USA Rooseveltem a kde vystoupil s projevem před senátem a Kongresem. Dotyční činitelé poukazovali na to, že tím bylo demonstrováno spojení budoucího osvobození ČSR se západními mocnostmi a především s USA. Dokazovali, že se nesmí dělat nic, co by naznačovalo, že se Beneš a londýnská čsl. vláda nějak spěšně ucházejí o stvrzení přátelství ČSR a SSSR. Říkalo se, že anglická vláda by vůbec nerada viděla Benešovu cestu do Moskvy a že prý to dávala najevo. A tak se Benešův odjezd z Londýna do Moskvy přes urgence našich londýnských soudruhů a přes urgence soudruha Fierlingera z Moskvy odkládal z jara r. 1943 na léto, pak až na podzim a posléze až na zimu r. 1943.

V listopadu r. 1943 jsme dostali do Moskvy zprávu, že dr. Beneš se již chystá na cestu do Sovětského svazu a že britská vláda docela na uspíšení Benešovy cesty naléhá. Pak jsme dostali zprávu, že Beneš se již na cestu do Moskvy vydal a že poletí známou tratí přes Káhiru a Bagdad do Teheránu, odkud poletí do Moskvy. Čekali jsme tedy, že Beneš již v několika dnech bude v Moskvě. Bylo nám však záhadou, proč Benešovo letadlo bylo po mnoho dní zadrženo v Bagdadu. Pak se to vysvětlilo. V tu dobu jeli Roosevelt a Churchill na konferenci do Teheránu, kam měl i Beneš namířeno. A aby byla cesta Roosevelta a Churchilla do Teheránu utajena a aby na letištích nebylo při jejich přejezdu nějaké vzrušující pozornosti, byla Benešova cesta přes Teherán do Moskvy použita k maskování Rooseveltovy a Churchillovy cesty do Teheránu. Na letištích, kudy projížděli, byl činěn dojem, že se bezpečnostní opatření dělají kvůli Benešově cestě. A tak bylo Benešovo letadlo zadrženo na letišti v Bagdadu. Beneš pobyl mnoho dní v Bagdadu. Musil čekat, až se konference představitelů SSSR, USA a Anglie v Teheránu odbude, a teprve pak nastoupil cestu přes Teherán do Moskvy.

Presidentu republiky dru Benešovi jeli z Moskvy do Teheránu vstříc velvyslanec ČSR soudruh Zdeněk Fierlinger a soudruh Alexandr Kornejčuk, přední sovětský spisovatel, který byl v té době náměstkem ministra zahraničních věcí SSSR. Soudruh Alexandr Kornejčuk vykonal mnoho záslužné práce ve spojení s přípravou nové československosovětské spojenecké smlouvy. A dlužno vzpomenout i zásluh soudruha Bogomolova, který byl v Londýně

324

velvyslancem SSSR u Čsl. vlády, a soudruha Čičajeva, kteří se starali v Londýně o diplomatickou přípravu nové čsl.sovětské spojenecké smlouvy V S nisterstvu zahraničních věci SSSR si pak získával zásluhy o přátelské vztaW československosovětské soudruh Valerian Alexandrovič Zorin který bv\ v ministerstvu zahraničních věcí SSSR vedoucím 4. evropskéhoodboru do jehož působnosti patřily záležitosti sovětskočeskoslovenských vztahů Na česko slovenské straně měl hlavní zásluhu o přípravu nové československosovětské spojenecké smlouvy velvyslanec ČSR v Moskvě soudruh Zdeněk Fierlinger jemuž byla londýnskou vládou často vytýkána jeho horlivost v přátelských vztazích československo-sovětských.

Pokud šlo o pocity, s nimiž dr. Beneš do Moskvy v prosinci r. 1943 přijížděl a jež jej za pobytu v Moskvě naplňovaly, bylo možno vycítit, že mu dobře u srdce nebylo. I proto, že mu západní mocnosti Anglie a Spojené státy severoamerické tak náhle daly souhlas, aby jel do Moskvy k podepsání nové čsl.sovětské spojenecké smlouvy. A také i proto, že president dr. Beneš byl již uvědomen o některých rozhodnutích teheránské konference tří velmocí.

A tu mně připadá vylíčit počátek prosince r. 1943, kdy do Sovětského svazu přijíděl president dr. Beneš, aby byl přítomen podpisu nové čsl.sovětské spojenecké smlouvy. Bylo ta v onom období vývoje válečných událostí, kdy po slavném vítězství sovětských vojsku Stalingradu nastal již soumrak hitlerovské vojenské moci, která k přepadení Sovětského svazu 22. června 1941 nastupovala s jistotou, že svojí převahou vojensky zdolá Sovětský svaz v krátké době, o čemž byli také přesvědčeni ve své většině i činitelé západních mocností. Od Stalingradu byly další události ve válce sovětskoněmecké již řetězem triumfů Sovětské armády, která vítězně nastupovala od východu k západu a blížila se stále více k hranicím Československa, jemuž nesla svobodu. Neboli: Sovětská armáda již uskutečňovala pochod na pomoc Československu, kterého se čsl. buržoasie tak bála v září r. 1938 a odmítajíc pomoc Sovětského svazu před Hitlerem kapitulovala.

Na cestě do Sovětského svazu jel Beneš přes Teherán. A když byl již na území Sovětského svazu, navštívil před cestou do Moskvy Stalingrad. Navštívil bojiště historické bitvy, ve které Sovětská armáda v dějinách vojenských nevídaným způsobem zvítězila nad německými hitlerovskými vojsky, ačkoli Hitler mobilisoval zoufale síly celé Evropy, aby porážku Paulusovy armády odvrátil. Stalingrad to bylo měření sil Sovětského svazu se všemi těmi silami, jež hitlerovské Německo od r. 1941 mobilisovalo vojensky, v průmyslu,

325

v dopravě a pro frontu i v týlu vskutku v celé Evropě. Vždyť u Stalingradu kromě Paulusovy armády bojovala za Hitlera i vojska italská, maďarská, rumunská a nejrůznější vojenské útvary z druhých evropských zemí porobených německým fašismem.

A v tomto gigantickém měření sil slavně zvítězil nad hitlerovským Německem Sovětský svaz. A za jak osudné rozhodnutí pro hitlerovské Německo pokládal Hitler vítězství Sovětské armády u Stalingradu, to prokázal před národy Evropy a světa tím, že vyhlásil po 2. únoru 1943 v Německu smuteční dny a pořádání tryzen za hitlerovské vojáky padlé u Stalingradu. Mělo to svůj smysl. Jestliže po 22. červnu 1941 Hitler rozněcoval německé fašistické lupiče k válečnému boji proti Sovětskému svazu, k vraždění a loupení v okupovaných sovětských oblastech vítězným řevem po starogermánském způsobu, snažil se po Stalingradu v r. 1943 působit na duši Němců okázalým napodobováním starogermánských nářků, jež měly Němce připravit k zoufalému sebeobětování.

A vojenské dějiny vskutku neznaly příkladu tak drtivého a tak velkolepého vítězství, jakým bylo vítězství Sovětské armády u Stalingradu. Vojenské dějiny neznaly do té chvíle příkladu bitvy, v níž jsou nakonec obrovská vojska plně obklíčena jako zvěř v oboře, aby byla jako v oboře pobíjena a aby pro jejich zbytky bylo záchranou vzdání se do zajetí. A president dr. Beneš nám takto po návštěvě Stalingradu líčil vítězné zakončení stalingradské bitvy Sovětskou armádou. Líčil nám, jak mu stalingradští průvodci vyprávěli, že po 2. únoru 1943 bylo 150 tisíc zmrzlých mrtvol hitlerovských vojáků po mnoho dní nakládáno na nákladní automobily a odváženo k pohřbení.

Při návštěvě Stalingradu v r. 1943 se mohl president dr. Beneš přesvědčit, jakou obrovitou vojenskou moc byl Sovětský svaz schopen ze sebe vydat, aby triumfálně při měření vojenských sil vítězil. Ten Sovětský svaz, který byl v září 1938 hotov pomáhat Československu a zajistit jeho triumf nad Hitlerem namísto potupné kapitulace, kterou v září 1938 Beneš zpečeťoval.

President dr. Beneš po příjezdu do Moskvy na počátku r. 1943 byl usídlen v příjemném menším paláci. A soudruzi nám pak vyprávěli, že když se Beneš v předvečer jednání účastnil v Kremlu slavnostní večeře, uspořádané na jeho počest, došlo k charakteristickému výjevu. Když totiž Beneš po nasazení brýlí začal při svém přípitku čísti svůj napsaný projev, vychvalující mocnou, neporazitelnou a vítěznou Sovětskou armádu, přerušili ho zdvořile sovětští soudruzi a žádali presidenta dr. Beneše, aby byl tak laskav a nejprve vysvětlil, proč 30. září r. 1938 kapituloval před mnichovským diktátem a proč vydal Čsl. republiku Hitlerovi. Beneš, uvedený touto otázkou do rozpaků, začal prý koktat a pak dokazoval, že Československo prý nepoužilo v září 1938 pomoci Sovětského svazu a kapitulovalo, poněvadž Beneš se prý domníval, že by bylo pro Sovětský svaz nevýhodné, aby z titulu pomoci Československu bojoval

326

s hitlerovským Německem sám „jeden na jednoho“ a že prý bylo výhodnější získat kapitulací čas a počkat až Sovětský svaz bude s hitlerovským Německem válčit při spojenectvi s Anglií a Spojenými státy americkými. Tehdy v prosinci r. 1943, nebylo ještě druhé fronty na západě a Sovětský svaz fakticky bojoval v Evropě s hitlerovským Německem od 22. června 1941. I sovětští soudruzi proto řekli Benešovi: „Vždyť přece dnes, v prosinci r. 1943 bojuje Sovětský svaz s hitlerovským Německem také jeden na jednoho. A co bylo výhodnější, bojovat jeden na jednoho s hitlerovským Německem v r. 1938, když ještě hitlerovské Německo bylo slabé, když ještě nemělo za sebou své velké výboje, když ještě nemělo k disposici průmysl celé Evropy anebo bojovat Jeden na jednoho po červnu 1941, kdy mělo hitlerovské Německo zmobilisováno sílu tolika evropských zemí. O tom, jak mocná byla Sovětská armáda v září r. 1938, víte, pane presidente, dobře od čsl. generálů, kteří byli v r. 1936 a v r. 1937 na manévrech sovětských vojsk, a víte to dobře od generálního ředitele Škodovky Hromádky, který posílal do Sovětského svazu typy stále dokonalejších kanónů. A ostatně: o síle Sovětské armády jste se, pane presidente, přesvědčil i z filmu, který zachycoval všechny druhy zbraní Sovětské armády a který byl do Československa poslán na počátku r. 1938. Vy jste ten film viděl, pane presidente, ačkoli jinak bylo zakázáno tento sovětský film uvádět v československých biografech, což bylo podivné chápání čsl.sovětské spojenecké smlouvy a podivné dodávání odvahy čsl. lidu v době ohrožení ČSR Hitlerem.

A soudruzi presidentu Benešovi pak řekli: „Přiznejte se, pane presidente, že jste v září 1938 kapituloval jen ze strachu před bolševismem. Bál jste se, aby Sovětská armáda Československu na pomoc nepřišla. Můžeme zajisté doufat, že ted, v r. 1943, se snad pomoci Sovětské armády nebojíte.

Uvedl jsem, jakou lekci zdvořilou, ale jasnou a důraznou sovětští soudruzi dali dr. Benešovi v Kremlu, než s ním zasedli k jednání, jež předcházelo podpisu nové čsl.sovětské smlouvy 12. prosince r. 1943.

Musíme říci, že o jednání presidenta dra Beneše s představiteli Sovětského svazu jsme jako vedení KSČ nebyli nějak oficielně informováni. Beneš jako president republiky byl legitimován k vedení všech jednání se sovětskými činiteli. My jsme neměli legitimaci k tomu, abychom od Beneše žádali oficielní uvědomění o tom, o čem jednal se sovětskými činiteli, jaké návrhy činil, co

327

žádal, co vyjednával. Po příjezdu Benešově do Moskvy se slavnostní večeře v Kremlu, uspořádané na jeho počest, zúčastnili soudruzi Klement Gottwald a prof. dr. Zdeněk Nejedlý. Avšak ve dnech jednání chodil do Kremlu jen sám president dr. Beneš. Přirozeně, jiné postavení než my měl soudruh Zdeněk Fierlinger, který byl velvyslancem ČSR a který po všech jednáních novou československosovětskou smlouvu 12. prosince 1943 za ČSR podepisoval. Soudruh Gottwald se ovšem jen ironicky usmíval, když nám dr. Beneš dával najevo, že on má v rukou moskevské jednání a že my nemáme možnost jeho postup při jednání sledovat, kritisovat nebo proti němu něco namítat.

My jsme se, jak známo, denodenně s Benešem scházeli v jeho moskevském obydlí a vedli jsme rozsáhlé rozpravy. Dohromady tyto rozpravy, konající se denně po návratu Beneše z Kremlu a trvající od večera až do pozdních hodin, zabraly 20 hodin času. Jednalo se o budoucí úpravě vnitřních poměrů v osvobozené republice, jednalo se o systému budoucí státní správy v podobě národních výborů, jednalo se o politických stranách v nové republice, jednalo se o složení vlády, která bude první vládou lidově demokratické Čsl. republiky, a jednalo se o obsazení těch klíčových ministerstev, na jejichž řízení si KSČ bezpodmínečně činila nárok, t. zn. ministerstva vnitra, ministerstva národní obrany, ministerstva zemědělství a pak ministerstva propagandy (teprve později se používalo namísto termínu „propaganda termínu „informace) a ministerstva školství a osvěty, pro jehož řízení za všech dob byl předem vždy určován soudruh prof. Zdeněk Nejedlý.

Chtěl bych přitom podotknouti, že na cestě z Teheránu do Moskvy se musila stát nějaká zázračná proměna s Benešem v jeho stanovisku k systému státní správy v osvobozené republice. Neboť na svoji cestu do Moskvy a pro předpokládané jednání s představiteli moskevského vedení KSČ si dr. Beneš s sebou vzal podrobně vypracovaný plán, týkající se toho, že po příchodu do osvobozené republiky dr. Beneš jako president republiky a vrchní velitel čsl. branné moci vyhlásí režim podle zákona na obranu státu, který byl čsl. Národním shromážděním schválen v r. 1936 a který při obraně republiky v r. 1938 vzhledem ke kapitulaci Benešově nebyl použit. Po vyhlášení stavu mimořádných opatření podle zákona na obranu státu z r. 1936 měli být všude v osvobozené republice dosazeni vojenští velitelé, požívající mimořádné pravomoci, a ti měli ve všech oblastech republiky a ve všech okresech vykonávat diktátorsky řízení státní správy. A je známo, že v Londýně se již čsl. vojenští velitelé a důstojníci v dlouhodobých kursech cvičili, školili a připravovali na převzetí funkcí vojenských diktátorů v osvobozené republice.

Tedy s takovýmto plánem na systém státní správy v osvobozené republice přijížděl dr. Beneš na cestě do Sovětského svazu do Teheránu. Měl ho ve svých zavazadlech a během cesty z Londýna do Teheránu dr. Beneš tento plán stale četl a pečlivě jej ještě propracovával. Avšak na cestě z Teheránu do Moskvy

328

dr Beneš tento plán nějak potratil. A při svém jednání s představiteli KSČ v Moskvě témer bez námitek a s plným souhlasem přijal Gottwaldovu kon čepci o systému statni správy v osvobozené republice v podobě národních výboru. A také se zavázal v Londýně tuto koncepci národních výborů prosazo vat a legalisovat ji ve formě presidentského dekretu o národních výborech jenž byl později také vydán.

Beneš se při moskevském jednání s představiteli KSČ v prosinci r 1943 vzdal také odporu proti používání termínu „lidová demokracie, proti němuž měl předtím mnoho námitek. Namítal totiž, že prý termín „lidová demokracie je pojmově tautologií, poněvadž prý „demokracie znamená v překladu z řečtiny „vládu lidu. A dokazoval, že stačí říkat „demokracie, proč prý k tomu přidávat „lidová, že prý nemůže být demokracie pojmově jiná než lidová a pod. Na to my jsme říkali, že vědecky a politicky se používá termínu „měšťácká demokracie, jaká se na př. uplatňovala v první republice, v buržoasní republice, a že my trváme na používání pojmu i termínu „lidová demokracie, a ujišťovali jsme Beneše, aby neměl obav, že lid doma, v osvobozené republice, se postará o to, aby pojem „lidová demokracie dostal v novém Československu svůj náležitý obsah.

Pokud se jednalo o systému politických stran v osvobozené republice, dr. Beneš nás seznámil s projektem, který byl vypracován v Londýně. Podle tohoto projektu mělo být v osvobozené republice troje politické seskupení. Levici, socialistickou levici, měli tvořit komunisté, sociální demokraté a částečně národní socialisté. Střed měli tvořit hlavně lidovci a částečně národní socialisté, při čemž dr. Beneš původně nemyslil, že národní socialisté budou mít samostatnou politickou stranu, nýbrž myslil, že společně se Šrámkem, s lidovci utvoří velkou měšťáckodemokratickou stranu středu. A na pravici se měla utvořit konservativní strana ze stoupenců agrární strany, nár. dem. strany, živnostenské strany atd.

My jsme s rozhodným odporem odmítli takovéto návrhy na rozvržení politických sil v osvobozené republice; a odmítli jsme jakékoliv mechanické rozdělování politických stran na levici, střed a pravici, poněvadž vývojem bylo překonáno takovéto umělé vytváření levice, středu a pravice, odpovídající zájmům vlády buržoasie, které konvenovala možnost všelijakého seskupování politických sil podle vývoje situace. S veškerým důrazem jsme trvali na tom, že Národní fronta, která se doma vytvoří, musí sjednocovat všechny vrstvy československého lidu bez rozdílu, dělníky, rolníky, pracující inteligenci, a že Národní fronta musí představovat jednotu pracujícího lidu měst a venkova. Národní fronta se musí stát novou formací všech lidových sil národa, aby tvořila základ politického vývoje v osvobozené republice, v níž nesmí mít místo staré měšťácké pojmy politického stranictví a koaliční paktování.

Byli jsme rozhodnuti nepřipustit, aby se v osvobozené republice mohly

329

politického života účastnit strany: agrární, nár. demokratická, živnostenská, jež byly reakčně kapitulantskými nástroji zrádné československé velkoburžoasie. Prohlásili jsme, že jsme ochotni připustit jen stranu lidovou, pokud za své stoupence počítá nábožensky smýšlející lidi. Řekli jsme, že počítáme s existencí národně socialistické strany, očekávajíce, že tato strana se bude vyvíjet v duchu programu, jejž v zahraniční emigraci zastával posl. Józa David, který spolu se svými přívrženci v zahraničí podepisoval společná prohlášení, vydávaná představiteli komunistické strany a soc. dem. strany. V zahraničí se tak vytvářelo v rámci Národní fronty užší souručenství komunistické strany, soc. dem. strany a nár. soc. strany, souručenství, jež si kladlo za program napomáhat vývoji v osvobozené republice směrem k socialismu.

Tak jsme v duchu Národní fronty vyvraceli v Moskvě r. 1943 zajednání s drem Benešem všechny projekty měšťáckých londýnských činitelů, vztahující se k formování politických sil v osvobozené republice. Dr. Beneš nám pak naznačoval, zda za takovéto situace budeme souhlasit s tím, aby on zůstal presidentem republiky, a zda nechceme, aby presidentem republiky byl někdo levější, na př. prof. dr. Zdeněk Nejedlý. Na to odpověděl soudruh Gottwald, že otázku změny v osobě presidenta republiky i z ohledů mezinárodních neklademe. A že z těchto důvodů souhlasíme, aby i ministrem zahraničních věcí ČSR zůstával Jan Masaryk.

Dr. Beneš za jednání s námi budil dojem, jako by souhlasil s našimi zásadními názory a jako by byl ochoten vycházet plně vstříc našim intencím. Průběhem jednání prohlásil, že šije plně vědom toho, že komunistická strana bude vedoucí stranou v osvobozené republice a že vývoj doma půjde k bolševismu a že jen žádá, aby se tento vývoj děl rozumně, mírným tempem a bez vnitřních srážek. A v jednom okamžiku nás dr. Beneš překvapil prohlášením, že kdyby vývoj přinesl možnost konfederativního vztahu ČSR k Sovětskému svazu, že by se ani této eventualitě nevzpíral. K tomu budiž poznamenáno, že v Londýně rozvířil Rudolf Bechyně za války velikou diskusi svým článkem, v němž vyslovil myšlenku, aby Československo v zájmu zajištění své budoucnosti pro všechny časy vstoupilo ve federativní svazek s SSSR.

Během moskevského jednání byl dr. Beneš hotov nám koncedovat mnoho věcí. A poněvadž jsme se za rozhovorů s Benešem kromě sporů v otázce uznání nacionální svébytnosti Slováků stále přeli v otázce posuzování jeho postupu za Mnichova v r. 1938, řekl dr. Beneš nakonec, že nám přiznává to, že jsme morálně a politicky měli pravdu, když jsme v září 1938 žádali boj na obranu republiky. Dr. Beneš doznal, že vyhnutí se boji v r. 1938 lze posuzovat jako kapitulantské slabošství, avšak že on, dr. Beneš, prý volil tento postup po zralé úvaze a že ho přitom vedl úmysl ušetřit Československo hrůz válečného boje, což prý se podařilo.

My jsme o upřímnosti názorů, projevených dr. Benešem v moskevských

330

rozhovorech s námi, měli své mínění. Věděli jsme, že k taktice dra Beneše patřilo formulovat názory podle toho, s kým mluvil. Když prý v Londýně dr. Beneš přijímal zástupce politických stran, dovedl v téže věci zaujímat několikeré stanovisko, aby se přizpůsobil různým názorům politických stran. A zástupce každé politické strany prý ujišťoval, že jejich strana má předurčeno být nejsilnější stranou a rozhodujícím činitelem v osvobozené republice. To říkal dr. Beneš sociálním demokratům jako národním socialistům a lidovcům. A také agrárníkovi Feierabendovi dělal prý naděje.

Za jednání v Moskvě, v prosinci r. 1943, se dr. Beneš přizpůsoboval našim názorům, které se pak po r. 1945 uskutečnily téměř do písmene, pokud šlo o Národní frontu, systém politických stran a pokud šlo o úlohu KSČ jako nejsilnější strany v osvobozené republice a její vedoucí síly.

Beneš v prosinci r. 1943 ještě nemyslil, že Sovětská armáda zvítězí tak slavně nad hitlerovským Německem, jak se to pak stalo. Zatím co my, komunisté, jsme byli přesvědčeni, že vítězství Sovětského svazu bude triumfální a že zcela změní i teritoriální poměry ve střední Evropě. My jsme tehdy propagačně také již vystupovali s požadavkem opětného připojení Kladska k naší vlasti. Arciť, my jsme tehdy nepředstavovali legitimní vládu ČSR, kterou byla uznána čsl. vláda v Londýně. A tak zatím co polští vyjednavači již v r. 1943 postavili požadavek rozšíření území Polska na západ až k Odře a Nise, kteréžto území pak Polsko dostalo, bylo za Československo vyjednávání o budoucích hranicích osvobozené republiky vedeno Benešem, londýnskou čsl. vládou, a Beneš nejen že nechtěl Kladsko, ale byl ochoten na mapě republiky zarovnat hranice k Německu. Šťastný vývoj událostí v 1. 1944 a 1945 na válečných frontách, historické vítězství Sovětského svazu nad německým fašismem v květnu r. 1945 a příchod Sovětské armády osvoboditelky do naší vlasti hodily ovšem pod stůl všechny velezrádné mapy a všechny projekty Benešovy, týkající se hranic osvobozené Československé republiky, a umožnily dějinně šťastné vymezení síly a postavení osvobozené Čsl. republiky včetně vysídlení tří a půl milionu sudetských Němců, jež bylo dílem národní revoluce v květnu 1945 a rozhodnutí postupimské konference tří velmocí v srpnu r. 1945.

A může být, že ta Benešova mapa se zmenšeným územím Československa z r. 1943 dnes koluje v řadách čsl. reakční emigrace a že na jejím podkladě Lev Prchala a druzí čsl. reakční emigranti smlouvají se sudetoněmeckými revanšisty v západním Německu úpravu čsl. hranic v plánech na znovuvzkříšení německé nadvládné moci ve střední Evropě a v plánech na všelijaké federace, jež jsou chorobnými sny reakčních poraženců, určených do propadliště dějin, pro něž máme my, tvůrci nových dějin Československa, nových dějin Evropy a světa, jen výsměch.

331

Nyní chci zvlášť pojednat o formování čsl. vojenského sboru v SSSR. Je známo, že sovětská vláda dala již v r. 1941 souhlas k tomu, aby pro boj proti hitlerovskému Německu mohly být na území Sovětského svazu tvořeny vojenské jednotky států, jež byly s SSSR spjaty spojeneckými smlouvami a jejichž vlády byly vzhledem k německé okupaci jejich území za hranicemi a sídlily většinou v Londýně. Během války se na území Sovětského svazu formovaly vojenské jednotky polské, československé, později i jugoslávské a v podobě letectva i vojenské části francouzské.

Sovětská vláda vytvořila na území SSSR všechny možnosti pro formování vojenských jednotek spřátelených zemí. Jednotky byly dislokovány v různých oblastech SSSR ve směru k Uralu. Dostalo se jim potřebných objektů k ubytování a výcviku. Byly zásobovány potravinami a druhými věcmi, měly k disposici dopravní prostředky a byly zaopatřovány zbraněmi. Tyto vojenské jednotky podléhaly svým příslušným zahraničním vládám a jejich velení bylo řízeno ministerstvy obrany v Londýně. Při diplomatických zastupitelstvech dotyčných států působily obvykle vojenské mise, jež obstarávaly vojenské záležitosti ve styku se sovětskými orgány a ve styku s velitelstvími Sovětské armády. Sovětský svaz při veškeré pomoci, poskytované zahraničním vojenským jednotkám, respektoval plně svrchovanost dotyčných spřátelených států ve všech záležitostech jejich vojenských částí na území SSSR. Při velitelstvích jednotek byli jen styční důstojníci Sovětské armády a poněvadž šlo o zahraniční vojenské jednotky, byla péče o jejich bezpečnost a jejich pobyt na území SSSR svěřena lidovému komisariátu a později ministerstvu vnitra.

Poměr zahraničních vojenských jednotek na území SSSR k Sovětskému svazu, k jeho vládě, k jeho zřízení a k jeho úsilí ve válce s hitlerovským Německem se nevyvíjel u všech jednotek jednoznačně. Je známo, že když se polské vojenské jednotky na území SSSR pod velením generála Anderse vycvičily a vojensky k účasti na válce připravily, neučinily to, co každý očekával, že totiž se postaví po bok Sovětské armády a budou společně s ní na východní frontě bojovat proti hitlerovskému Německu. Nýbrž stalo se, že polská armáda Andersova, vycvičená v Sovětském svazu, opustila území SSSR a přemístila se do Iránu, aby zůstala dlouho v nečinnosti, aby pak odjela na Blízký východ, aby byla pak použita v Itálii a aby později sehrála svoji smutnou úlohu v různých piklech proti Sovětskému svazu. Takto o nečinnosti a činnosti Andersovy polské armády, vycvičené na území SSSR, rozhodla polská emigrantská vláda v Londýně, neupřímná ve vztazích k Sovětskému svazu. Polská emigrantská vláda v Londýně si vycvičila Andersovu armádu v SSSR, aby ji měla připravenu pro své protisovětské a pro své kontrarevoluční záměry. Tak bylo zneužito ochoty Sovětského svazu, který při svých upřímných přátelských citech k polskému národu, mučenému hitlerovskými katy, poskytl všechnu pomoc při formování polských jednotek na území SSSR.

332

A tu musíme říci: jestliže se čsl. vojenské jednotky, vycvičené na území SSSR, chovaly zcela jinak než Andersova armáda vděčnost za pomoc, kterou jim Sovětský svaz poskytl, jestliže se postavily po bok Sovětské armády a společné s ní na frontách Vlastenecké války statečně bojovaly proti hitlerovskému Německu, aby v těchto bojích dělaly čest své vlasti, aby své prapory ověnčily bojovou slávou a aby cestou obětí šly spolu se Sov