Editorial
Při úvahách nad tímto internetovým projektem nás soustavně pronásledovala jedna otázka – má to vůbec cenu? Budou ještě dnes někoho kromě odborníků zajímat peripetie československé historie v době studené války? Řeknou nám prachem pokryté dokumenty ještě vůbec něco nového?
Shodou okolností se mi dostalo do rukou dnešní (13.9.) vydání Mladé fronty a v něm na první straně článek s názvem Československo krylo teroristu z mnichovské olympiády. Dokumenty odhalily, že českoslovenští vůdci znali minimálně od roku 1978 totožnost Abú Daúda, jednoho z palestinských teroristů, nechvalně známých masakrem sportovců na mnichovské olympiádě. Napadá mě, kolik ještě takových „kostlivců“ čeká v archivních skříních? Na úvodní otázku teď mohu odpovědět s klidným svědomím: o naší nedávné minulosti toho ještě víme příliš málo, než abychom si mohli s uspokojením říci, že její obraz je už kompletní.
Sotva ale stačí jen jednou za čas s patřičným mediálním ohlasem zveřejnit nějakou „bombu“, nejlépe z oblasti tajných služeb. Naše novodobá historie se pak stává jen jakýmsi panoptikem vzrušujících či narativně vděčných příběhů, „průšvihů“ či „osudových okamžiků“. Chybí celospolečenský kontext, reflexe dlouhodobějších trendů, zasazení do evropského kontextu. Ale už dost kritiky, rád bych Vaši pozornost obrátil k prvnímu vydání PWSV.
Zářijové číslo zahajuje závěrečná zpráva takzvané Kolderovy komise, doplněná zápisem z projednávání této zprávy v politbyru ÚV KSČ. Kdo viděl Hoří, má panenko a miluje nesmrtelnou hádku hasičů nad polomrtvým kolegou-zlodějem tlačenky, je na četbu tohoto dokumentu dostatečně „předpřipraven“. Nebudu asi příliš přehánět, když slavnou diskusi na téma „neměl to vracet – měl to vracet“ srovnám s diskusí československé komunistické elity nad otázkou rehabilitací.
Další dokument je zase z jiného soudku. Tentokrát se můžete seznámit se stavem československé komunistické špionáže, která v polovině padesátých let prodělala nebývalý rozmach. Zpráva ministra vnitra Rudolfa Baráka o činnosti a dalších úkolech rozvědky podrobně popisuje tehdejší československou zpravodajskou agenturu a nejvýznamnější výsledky její práce.
Třetí z dokumentů, které pro Vás v potu tváře z archívu vydoloval Karel Sieber, je (naneštěstí) poněkud aktuální - zabývá se vltavskou kaskádou, jejím vypouštěním a úvahami československého vedení o dopadech případných jaderných útoků na přehrady na nejdelší české řece. Cynická příroda nám názorně předvedla jen malou ukázku toho, co by se v takovém případě mohlo stát.
V Ruské sekci najdete dva příspěvky - první z nich je recenze na biografii Jurije Vladimiroviče Andropova z pera známého ruského historika, publicisty a bývalého prominentního disidenta Roje Medveděva (mnozí si jistě vzpomenou na jeho knihu o stalinismu, která u nás vyšla ve slovenštině v roce 1990).
V druhém příspěvku jsem se věnoval poněkud záhadné schůzce šéfů zemí východního bloku s velkým vůdcem v Kremlu v roce 1951. Zpracoval jsem krátký výňatek z pamětí prvního tajemníka maďarských komunistů Matyáse Rákosiho, jež se o schůzce zmínil a doplnil tak již známá svědectví rumunského ministra obrany Emila Bodnarase a našeho ministra obrany Alexeje Čepičky. Název článku nemá být zlomyslným odkazem na jeden známý vtip o středoevropské politice.
Dne 13. září oslavil své dvaadevadesáté narozeniny JUDr. Pavel Winkler, bývalý šéf právního odboru ministerstva zahraničí. V rozhovoru, který PWSV poskytnul, někdejší československý diplomat, po roce 1970 nucený k odchodu z ministerstva, vzpomíná mimo jiné na Fieldovu aféru, na založení MAAE, na způsob, jakým sovětská diplomacie dirigovala diplomacie satelitní, na náhradová jednání s Rakouskem a na působení na velvyslanectví ve Švýcarsku v době Pražského jara. Vzpomínání je to o to poučenější, že je vedeno nad kopiemi z osobního svazku ministerstva vnitra, který si JUDr. Pavel Winkler (v terminologii Státní bezpečnosti "nepřátelská osoba") nechal po roce 1996 v Pardubicích zpřístupnit.
Malá poznámka na závěr – příští vydání bude věnováno problematice rehabilitací v SSSR v letech 1953 – 1956. Pokusíme se vám přinést několik zásadních dokumentů ze sovětských archívů a několik zajímavých kremelských debat. Věrni zůstaneme i československé rozvědce, tentokrát se však zaměříme na „osvětovou“ činnost jejího vědeckotechnického odboru.
tisk