PWSV | Vol. 1 No. 1 2002 | Dokument | Karel Sieber

Závěrečná zpráva Kolderovy komise

Objemný svazek s názvem "Výsledky přešetření nejdůležitějších politických procesů proti osobám, které zastávaly význačné politické funkce", uložený v Archívu ÚV KSČ ve Státním ústředním archívu (fond 02/2 - Politické byro ÚV KSČ, sv. 370 - 371, aj. 465, bod 26, 190 listů) se skládá z následujících částí:

Usnesení 220. schůze politického byra ÚV KSČ ze dne 27. listopadu 1962

Příloha III:
Souhrnná zpráva o politických procesech a s nimi souvisejících okolnostech v období 1949 - 54 (součástí této zprávy je mimo jiné také záznam schůze politického sekretariátu ÚV KSČ ze dne 24. 11. 1951, na němž bylo oznámeno a odsouhlaseno zatčení Rudolfa Slánského)

Zpráva generálního prokurátora a předsedy Nejvyššího soudu o politických procesech (tuto část neuvádíme)

Návrh usnesení ÚV KSČ k zhodnocení politických procesů

Zápis diskuse politického byra ÚV KSČ dne 27. listopadu 1962 k bodu "Výsledky přešetření nejdůležitější politických procesů proti osobám, které zastávaly význačné politické funkce"

Zásadně je ponecháno původní znění včetně chyb a překlepů. Čísla stránek odpovídají průběžnému stránkování jednotlivých součástí spisu. Zásahy editora jsou uvedeny v hranatých závorkách.

Závěrečná zpráva Kolderovy komise

POLITICKÉ BYRO ÚSTŘEDNÍHO VÝBORU KSČ
PŘÍSNĚ TAJNÉ
11 858/14
Číslo pořadu: 26

K bodu: Výsledky přešetření nejdůležitějších politických procesů proti osobám, které zastávaly význačné politické funkce

Komise ÚV KSČ předkládá zprávu o výsledcích přešetření nejdůležitějších politických procesů a příslušné návrhy usnesení, které byly projednány a schváleny na schůzi komise dne 21. 11. 1962.

Komise pracovala ve složení:
vedoucí:  s. D. Kolder
členové:  s. A. Dubček
  s. P. Hron
  s. J. Lenárt
  s. P. Majling
  s. V. Prchlík
  s. L. Štrougal
  s. B. Laštovička
  s. V. Škoda
  s. L. Procházka jako zástupce s. Mamuly
  s. M. Kunštátová - sekretářka komise

Soudružka H. Leflerová vzhledem ke své funkci členky delegace v OSN se práce komise nemohla zúčastnit

Příloha III
1. Souhrnná zpráva o politických procesech a s nimi souvisících okolnostech v období 1949 - 1954
2. Návrh usnesení ÚV KSČ k zhodnocení politických procesů

Předkládá: s. D. Kolder
Dne 22. listopadu 1962
Počet listů: 75 + 32
[str. 2] Č. j. PB 11 858

U s n e s e n í
220. schůze politického byra ÚV KSČ ze dne 27. listopadu 1962

k bodu: 26) Výsledky přešetření nejdůležitějších politických procesů proti osobám, které zastávaly význačné politické funkce (s. D. Kolder)

U s n e s e n o:

Politické byro ÚV KSČ souhlasí, aby

1. ve sjezdové zprávě bylo o záležitosti hovořeno, a to, ve smyslu listopadového zasedání ÚV KSČ,

2. byl sjezdu předložen takový návrh, aby nový ústřední výbor do 3 - 4 měsíců zakončil nejen jednotlivé případy, ale udělal závěry z celé činnosti a působení kultu osobnosti ve stranické práce a ve stranickém životě,

3. s. L. Štrougal provedl opatření, aby proti všem, kdož se jakkoli účastnili na nezákonných metodách při práci bezpečnosti, byly vyvozeny přísné důsledky podle stupně jejich přečinů.

Provede: s. A. Novotný
s. L. Štrougal
s. D. Kolder

[Poznámka editora: Část navrženého textu usnesení je rukopisnými, někdy jen zčásti čitelnými poznámkami upravována. Například místo "udělat závěry z celé činnosti a působení kultu osobnosti ve stranické práci a ve stranickém životě" je navrhován text "připravit závěry k působení kultu osobnosti ve straně", místo "byly vyvozeny přísné důsledky" je navrhován text "učinil přísné postihy", atd. Smysl návrhu usnesení není ale uvedenými opravami dotčen.]

Závěrečná zpráva Kolderovy komise: Souhrnná zpráva o politických procesech a s nimi souvisejících okolnostech v období 1949 - 54

Příloha III
11858/14

Souhrnná zpráva o politických procesech a s nimi souvisejících okolnostech v období 1949 - 54

I.

Po vítězství dělnické třídy nad reakcí v únoru 1948 byly uskutečňovány ve všech oblastech politického a hospodářského života závažné revoluční změny, jejichž cílem bylo zabezpečit a upevnit dosažené vítězství. Tím byly vytvářeny příznivé předpoklady, aby IX. sjezd KSČ v květnu 1949 mohl vytyčit jako generální linii výstavbu socialismu.

Všechny revoluční změny a uskutečňování generální linie IX. sjezdu KSČ probíhaly v ostrém třídním zápase, v boji proti kontrarevolučním snahám vnitřní reakce, která se v důsledku své porážky v únoru 1948 stáhla do podzemí, z čehož vyplynula podstatná změna forem a metod jejího boje proti lidově demokratickému zřízení. Přitom se domácí reakce opírala o velmi intenzívní pomoc ze zahraničí, kde imperialistická buržoazie mobilizovala všechny prostředky a reakční síly v mezinárodním měřítku, aby zadržela ofenzívní nástup sil socialismu a formování světové socialistické soustavy.

Velký rozmach mezinárodního komunistického hnutí v poválečném období byl provázen určitými potížemi růstu, které pramenily z nutnosti vyjasnit celkovou strategii a taktiku hnutí, a v zemích, kde byla nastolena moc dělnické třídy, stanovit cesty pro postup k socialismu.

Za této situace došlo v r. 1948 ke známé roztržce s KS Jugoslávie, jejíž vedení usilovalo o prosazení své revizionistické linie. Boj proti revizionismu jako hlavnímu nebezpečí pro mezinárodní komunistické hnutí byl proto zcela zákonitý a nutný. Tento boj byl v období let 1948 - 1953 veden za složité [str. 2] situace, kdy mezinárodní imperialistická reakce stupňovala své zuřivé útoky proti Sovětskému svazu, lidově demokratickým zemím i všem komunistickým stranám. Přitom základní členské masy komunistických a dělnických stran nebyly ještě ideologicky na patřičné výši a v řadě stran existovaly různé oportunistické směry.

Situace byla dále komplikována stále sílícími vlivy kultu osobnosti J. V. Stalina, které vedly k narušování leninských principů ve vztazích mezi komunistickkými a dělnickými stranami a uvnitř jednotlivých stran k určité deformaci vnitrostranického života, zejména narušováním zásady kolektivního vedení.

Nezdravé jevy spojené s kultem osobnosti ovlivnily i samý boj proti revizionismu. Správná kritika revizionistických a nacionalistických úchylek KS Jugoslávie, vyjádřená v dopise ÚV VKS(b) ústřednímu výboru KSJ, i na červnovém zasedání Informbyra v roce 1948, byla vedením KSJ zcela odmítnuta. Odmítnutí této kritiky vedlo k roztržce, po níž bylo vedení KS Jugoslávie označeno za agenturu imperialismu zverbovanou západními imperialistickými rozvědkami.

Z postoje vedení KSJ a na podkladě různých "senzačních" odhalení byla v období kultu osobnosti vyvozována nesprávná opatření a závěry nejen ve vztahu k Jugoslávii, ale i uvnitř některých komunistických stran, jimiž byly členské masy dezorientovány. Hledání nepřátel a imperialistických agentur v komunistických stranách vedlo k vytváření atmosféry špionománie, strachu a nejistoty. Místo leninsky principiální kritiky a vědeckého rozboru chybných názorů a úchylek se dostala do popředí administrativní opatření vůči jejich nositelům, umělé konstruování různých spikleneckých center apod., čímž byly mezinárodnímu komunistickému hnutí způsobeny značné škody.

[str. 3] Ve dnech 31. 8. - 3. 9. 1948 zasedalo plénum ÚV PDS, které projednalo referát s. Bieruta "Pravicové a nacionalistické úchylky ve vedení strany a cesty a prostředky k jejich překonání". Na tomto zasedání byl zproštěn s. Gomulka funkce generálního tajemníka, později i zatčen.

V listopadu 1948 konal se I. sjezd Albánské KS, kde byl kritizován pro nacionalistické úchylky Koči Dzodze - ministr vnitra a označen jako trockista a agent Jugoslávie. V červnu 1949 byl s ním a jeho společníky konán proces, při kterém byl odsouzen k trestu smrti.

V červnu 1949 byl v Bulharsku zbaven funkcí T. Kostov pro nacionalistické úchylky a při procesu v prosinci 1949 odsouzen k trestu smrti jako imperialistický a jugoslávský agent.

30. května 1949 byl zatčen v Maďarsku ministr zahraničních věcí a bývalý ministr vnitra Lászlo Rajk s dalšími 19 osobami, kteří [sic!] byli obviněni z protistátní činnosti a ze špionáže ve prospěch imperialistických velmocí a Jugoslávie.

Všechny tyto skutečnosti silně zapůsobily i na činnost naší strany. Bezprostřední a největší vliv měl u nás případ Rajka.

V souvislosti s tímto případem zástupci maďarské státní bezpečnosti od února 1949 mnohokráte žádali o zatčení a vydání dr. G. Pavlíka, v té době ředitele Čedoku, jakož i amerického občana Noela Fielda, který často navštěvoval Československo. Tuto žádost vehementně prosazoval Rákossi.

Tak například 9. května 1949 poslal Rákossi s. Gottwaldovi radiodepeši tohoto znění: "S. Gottwaldovi. Prosím, vyhovte naší prosbě a zatkněte F...d, který se právě vrátil do Prahy. Rákossi."

[str. 4] 11. května 1949 je po souhlasu s. Gottwalda žádosti Rákossiho vyhověno a Noel Field je ihned po svém příjezdu do Prahy zatčen a vydán maďarským bezpečnostním orgánům. O něco později maďarská státní bezpečnost znovu naléhala na vydání dr. G. Pavlíka. Jmenovaný byl 29. května 1949 zatčen spolu s manželkou a oba byli převezeni do Maďarska.

V zápětí na to 31. 5. 1949 hlásily maďarské bezpečnostní orgány do Prahy, že dr. Pavlík přiznal, že předával N. Fieldovi špionážní zprávy a že v jeho síti byli také: Vilém Nový, Polák, Frejka; za spolupracovníky Fielda a imperialistických rozvědek byli označeni Holdoš, Nekvasil, Rais, Frejka, Černý, Šimek, Oliva, Khonová, Púl, Nový, Goldmann, Löbl, Glasnerová, Vichová, Markus a jiní členové a funkcionáři strany, kteří působili v době války na Západě nebo byli interbrigadisty apod.

K vyřešení těchto obvinění (asi 60 osob) byla vytvořena smíšená komise - trojka, v níž byli Kopřiva, Šváb (ÚV KSČ) a Závodský (Stb). Kdo rozhodl o vytvoření této komise, nebylo možno zjistit. Tato komise stanovila tyto zásady prošetření:

a) po stranické linii soustředění a zpracování veškerého kádrového materiálu a provedení výslechů funkcionářů strany ve třech skupinách s tím, že výslechy měly být skončeny do 11. července 1949. Termín však nebyl splněn;

b) po linii státní bezpečnosti - výslechy Pavlíka a Pavlíkové - uloženo Závodskému a Švábovi; zajištění a výslech dr. Kohnové, výslech Feigla a Veselé, prověření činnosti unitářů, získání veškerého dosažitelného materiálu o všech zúčastněných osobách. Tyto úkoly byly uloženy Závodskému.

O takto navrženém postupu byl informován Slánský i s. Gottwald, kteří s ním souhlasili.

30. června 1949 byli převezeni z Maďarska manželé Pavlíkovi a umístěni ve věznici v Mladé Boleslavi. Ihned po příjezdu byl Pavlík vyslýchán zvláštní skupinou, v níž byli: [str. 5] J. Veselý, O. Závodský, J. Čech a Milén. Výslechů se o něco později účastnil rovněž i K. Šváb a potom i sovětští poradci.

Všem uvedeným pracovníkům státní bezpečnosti bylo známo, že Pavlík své výpovědi, které učinil v Maďarsku, odvolal s tím, že na něm byly vynuceny hrubým fyzickým násilím (bití pendrekem, rukama i zbraní, nedostával jíst, ani pít, a přitom mu byla násilím vyšetřujícími orgány sypána sůl do úst, vyhrožováno možností organizované sebevraždy nebo zastřelením při tzv. pokusu o útěk.)

Při přešetřování nebylo možno zjistit, v jakém rozsahu bylo vedení strany nebo někteří vedoucí straničtí funkcionáři informováni o těchto skutečnostech. Některá fakta nasvědčují tomu, že pracovníci bezpečnosti tyto okolnosti zamlčeli. Tak např. 2. července 1949, tedy dva dny po převezení Pavlíkových, uvedl Šváb v dopise adresovaném s. Gotwaldovi: "Bylo mi sděleno, že jsou oba zlomeni, cítí se vinni a jsou si vědomi svých zločinů".

V září 1949 převzal vyšetřování tohoto případu V. Kohooutek, který (podle jeho výpovědi) dostal od Švába pokyn, aby se snažil přimět Pavlíka k potvrzení jeho dřívějšího doznání z Maďarska. Kohoutek rovněž vypověděl (protokol z 4. 10. 1955), že Pavlík po celou dobu, kdy jej v Ml. Boleslavi vyslýchal (asi do konce října 1949), neustále plakal a i na kolenou prosil, aby mu bylo uvěřeno, že je nevinný. Kohoutek prý předal jak poradcům, tak i Švábovi zprávu, že se podle jeho názoru jedná skutečně o vymyšlené výpovědi.

Pavlík při pohovoru v lednu 1956 ve věznici Mírov uvedl, že v ČSSR byl vyslýchán obdobnými metodami jako v Maďarsku - byl tlučen, tahán za vlasy, kopán, musel klečet a nebylo mu dovoleno jít ani na malou stranu, přestože měl prý zduřenou prostatu. Přitom mu bylo vyhrožováno, že nebude-li vypovídat, [str. 6] bude vrácen do Maďarska. Proto nakonec podepsal protokoly s nepravdivým obsahem.

Kohoutek přiznal, že si mu Pavlík v Ml. Boleslavi několikrát stěžoval, jak hrubě s ním bylo nakládáno členy komise a jak byl bitím nucen potvrdit svoje předchozí doznání v Budapešti. Uvádí dále, že Pavlík byl tlučen do obličeje a škrcen i sovětskými poradci Lichačevem a Makarovem, kteří se účastnili výslechů Pavlíka již v Budapešti.

Kohoutek vypověděl, že poradci na něho (Kohoutka) naléhali, aby byl v případě Pavlíka mimořádně tvrdý a nenechal se ovlivnit jeho pláčem. Přiznává, že sám se na Pavlíkovi dopouštěl fyzického násilí. V souvislosti s tím je třeba uvést, že pracovníci státní bezpečnosti i aparátu ÚV (Šváb, Papež, Čech, Kohoutek a Milén) zajížděli do Maďarska v době vyšetřování, při procesu i po odsouzení Rajka, Szönyho a dalších a vyslýchali N. Fielda, předtím i Pavlíkovy, Szönyho aj. Při těchto výsleších - jak uvedl např. K. Šváb - kromě Pavlíka i Field popíral, že šlo o špionážní činnost[,] a tvrdil, že se všemi osobami, se kterými přišel do styku v ČSR, jednal jako americký komunista, který získává informace pro napsání knihy o ČSR. Podle Švába Field dával najevo, že vyvíjel zpravodajskou činnost pro SSSR.

Je třeba zdůraznit, že na vedení naší strany po zatčení Rajka, Szönyho a dalších osob v Maďarsku byl vyvíjen stále silnější nátlak ze strany Rákossiho, který otevřeně vyjadřuje názor, že v ČSR pracuje agentura uvnitř naší strany. Tak např. v jeho dopise s. Gottwaldovi z 3. 9. 1949 se mj. říká: "Ty máš jména těch, které u nás zatčení označili jako čs. špióny západního imperialismu, nebo kteří této špionážní službě dali informace. Tento seznam ukazuje, že rozměry spiklenectví u vás jsou v zásadě podobné s našimi s tou výjimkou, že ve vaší lidové demokracii je počet vrátivších se po válce ze západní emigrace větší a jejich úloha také větší než u nás. Vědomí toho, [str. 7] že v ČSR mají vedoucí úlohu takové osoby, které lze důvodně podezírat z toho, že jsou v žoldu imperialistů, nás mimořádně ruší v naší práci. Například nemůžeme s vaším ministerstvem vnitra klidně spolupracovat, protože se obáváme toho, že výpovědi, které se týkají tohoto ministerstva a odpovídají pravdě, a údaje, které dáme k dispozici čs. ministerstvu vnitra, putují dále k Američanům. Stejně nás znervózňuje složení vašeho ministerstva zahraničních věcí. V Radě vzájemné hospodářské pomoci dostal se náš zástupce s. Gerö do mimořádně těžké situace, protože znal, že dva vaši zástupci - Frejka a Goldmann - se nalézají mezi těmi, které lze podezřívat na základě našich faktů, že jsou v americké službě. Před několika dny byl u nás s. Kopecký a Nejedlý a navrhovali Viléma Nového na vyznamenání. Z toho vidím, že oni neznají, že V. Nový je ve velkém podezření, že hraje důležitou úlohu v americké špionážní síti atp. To je však jen jedna stránka této otázky. Během dvou týdnů začínáme líčení proti první skupině obžalovaných v Rajkově procesu.

Obžalovací spis uveřejníme za týden. V souvislosti s tím se objevují těžkosti, že když zařadíme do této skupiny špióny, kteří byli posláni z Anglie do Maďarska, tak se objeví po tuctech na líčení v souvislosti se špionáží i čs. jména, která i Ty znáš. Tyto osoby jsou bez výjimky na volné noze. Pro čs. veřejnost by byla tato část líčení zcela neočekávaná. Je třeba vidět předem, že v tomto případě jádro uvedených osob by ostře protestovalo proti věcem na líčení řečených a tím by se dostávaly do jedné fronty s titovci, kteří samozřejmě nebudou litovat námahy, aby podrývali věrohodnost proti nim vznesené obžaloby. V této těžké situaci volili jsme toto řešení, že v první skupině jsme vynechali ty špióny, kteří byli posláni z Anglie. Samozřejmě, že to budí pozornost, že z imperialistických špionážních organizací bude úplně chybět anglická, ačkoliv na líčení anglické špionážní skupiny přijde řada v říjnu, kdy tato otázka se znovu objeví. Velmi Tě prosím, sděl nám svůj názor k této otázce."

[str. 8] Tento dopis doručil s. Gottwaldovi 5. září 1949 zvláštní zmocněnec Rákossiho Zoltán Biro. Z rozhodnutí s. Gottwalda odjel do Budapešti 7. září 1949 K. Šváb, který byl ihned po příletu přijat Rákossim. Podle zprávy Švába o tomto zájezdu s. Gottwaldovi z 9. září 1949 (Slánský byl Švábem informován ústně) rozvedl Rákossi šířeji obsah svého dřívějšího dopisu. Vyslovil obavu, a to několikrát v průběhu rozhovoru, že podle jeho mínění se u nás (v ČSR) celá věc pravděpodobně silně podceňuje, vyslovil i náznaky podezření, že na našem ministerstvu vnitra jsou asi lidé pověření vyšetřováním tohoto případu, kteří jej úmyslně zkreslují a bagatelizují. Rákossi dále uvedl, že již při své návštěvě v Praze obšírněji upozornil na řadu závažných zjevů, na jejichž podkladě lze předpokládat, že na nejvyšších státních funkcích v ČSR, ve vedení strany, na různých ministerstvech, v hospodářství, v průmyslu i zemědělství sedí a rozhodují lidé, kteří pracují pro nepřítele. Příčinu hospodářských potíží ČSR - jak uvedl Rákossi - je nutno hledat v tom, že na klíčových místech čs. hospodářství sedí špióni a zrádci. Řekl dále, že mnohé z lidí, kteří byli za války v Londýně, je nutno považovat za naverbované špióny. Vyjádřil se v tom smyslu, že jim bylo těžko rozhodnout o tom, zda mají na základě pouhých indicií, náznaků a podezřívání uvalit na nejbližší spolupracovníky vazbu. I když prý se rozhodovali těžce, bylo toto rozhodnutí správné, aby zbavil stranu "nejhnusnějších nepřátel". (Mezi vyšetřovanými byli čtyři členové předsednictva.) Rákossi rovněž uvedl, že se jim podařilo na pouhý nedoložený náznak prokázat, že se Rajk v říjnu 1948 ilegálně sešel v Maďarsku s jugoslávským ministrem vnitra Rankovičem a že na této schůzce umlouvali násilné odstranění Rákossiho a jiných soudruhů. Uvedl, že přes silnou nepravděpodobnost podobného počínání, houževnaté zapírání Rajka a bez jediného opěrného bodu případ rozuzlili, a to s úspěchem. Logickou úvahou prý došli [str. 9] k tomu, že když se tato schůzka konala na maďarském území, mohlo se tak stát jedině za pomoci a s vědomím pohraničních vojsk. Uhodili prý na náčelníka Pálffyho, který přiznal, že skutečně schůzku organizoval. Pak již následoval řetěz dalších svědků, kteří na schůzce spolupůsobili, takže pod tíhou těchto důkazů se přiznal i Rajk.

Rákossi dále sdělil, že síť nepřátel uvnitř jejich strany se stále více a více rozrůstá a že nelze věřit, byl-li prováděn tak široce založený [???] na poměrně malé a málo významné Maďarsko, že by se mezinárodní imperialisté nepokoušeli o významnější a důležitější Československo. Rákossi přitom orientoval pátrání v ČSR na londýnskou skupinu a skupinu španělských dobrovolníků. (Jde o dříve již uvedený okruh asi 60 podezřelých osob.)

Šváb požádal Rákossiho, zřejmě z pověření s. Gottwalda, o vysvětlení některých otázek. Mimo jiné se zeptal na příčiny nedůvěry vůči našemu ministerstvu zahraničí, které on (Rákossi) vyslovil ve svém dopisu s. Gottwaldovi. Rákossi na to odpověděl, že zachytili zprávu francouzského vyslanectví v Budapešti pro Paříž, ve které se uvádí, že Malenkov provedl osobní intervenci v Praze týkající se poměrů v čs. ministerstvu zahraničí. (!!)

Šváb ve zprávě s. Gottwaldovi o tom uvedl: "Když jsem později vedoucího činitele státní bezpečnosti žádal o předání podrobného materiálu, prohlásil tento, že o takové zprávě neví ..."

Rákossi radil Švábovi, aby bral věci s největší vážností a volil takovýto postup: je lépe raději uhodit několikrát vedle, než přílišnou úzkostlivostí, abychom snad neublížili nevinnému, nechat vybujet nepřátele uvnitř strany.

Šváb v této zprávě rovněž oznámil s. Gottwaldovi, že když žádal plukovníka maďarského Stb Szücze o různá vysvětlení a vydání materiálu, ukázalo se, že mezi stavem vyšetřování, jak [str. 10] je líčil Rakossi, a tím, co uvedl plk. Szücz, jsou určité rozpory. Szücz mu řekl, že materiál, ze kterého by bylo možno dedukovat podezření vůči orgánům čs. ministerstva vnitra a zahraničí nemají. Uvedl dále (Szücz), že londýnská skupina, o které Rákossi tvrdil, že je usvědčena ze špionáže, je sice na základě některých příznaků usvědčitelná, avšak celý případ není ještě ani v počátečním stadiu vyšetřování a usvědčen není dosud nikdo.

Szücz v rozhovoru se Švábem projevil nelibost nad tím, že ústředí maďarské strany, resp. Rákossi, někdy zasahují do technických detailů vyšetřování a že se těmito zabývají. Uvedl, že může pouze odpovídat za zprávy a činy, které podává, resp. provádí on, a ne za zprávy a činy jiných. Jako vysvětlení rozporů uvedl, že s politickým hodnocením celé věci se s. Rákossim úplně souhlasí a že jeho rady jsou jim vždy velmi nápomocny, že však někdy jsou dedukce a náznaky zaměňovány s prokázanými skutečnostmi. Ve zprávě s. Gottwaldovi sdělil Šváb rovněž obsah rozmluvy se sovětským generálem Bělkinem. V rozhovoru podal Bělkin krátce vyhodnocení případu Fielda, anglické emigrantské skupiny, španělských dobrovolníků i jugoslávského případu, které hodnotil obdobně jako Rákossi. Uvedl, že maďarští soudruzi si vyžádali pomoc a že jim tato byla poskytnuta, neboť poslali do Maďarska skupina 15 čekistů (podle Bělkina). Doporučil, abychom udělali totéž, a to obzvláště proto, že v ČSR stojíme proti osobám s dvacetiletou až třicetiletou špionážní zkušeností s lidmi, kteří mají nanejvýše čtyřletou zkušenost. Uvedl, že oni s jejich třicetilou zkušeností přece jen dovedou věci řešit jinak. Pro náš další postup radil toto: začít s obšírným přehledem všech, kteří jsou nebo mohou být jakkoliv podezřelými provést intenzívní soustředění veškerého materiálu, zařídit soustavné pozorování a sledovací práce pomocí zvláštní agentury; sem tam [str. 11] někoho vyhmátnou a takto soustavnou prací oddělit dobré od špatných a špatné ničit.

Na vedení naší strany je v té době vyvíjen tlak i ze strany polských představitelů. 12. a 13. září byl ve Varšavě velitel čs. Stb J. Veselý, který jednal s vedoucími politickými činiteli Bierutem, Bermanem a Zambrovskim i s vedoucími pracovníky polské státní bezpečnosti Radkiewiczem, Rožanským a Swiatlo (posledně jmenovaný uprchl z Polska z obavy před odpovědností, jak se konstatuje v usnesení IX. pléna ÚV PSDS.)

Veselý byl nejprve přijat ministrem vnitra Radkiewiczem, s nímž hovořil o tzv. maďarském případu. V Polsku bylo v té době zatčeno v souvislosti s tímto případem asi 50 osob. (Byli např. zatčeni všichni členové "Polského demokratického komitétu ve Švýcarsku".) Radkiewicz uvedl, že mnoho nití k tomuto okruhu osob vede z Československa nebo přes Československo, z čehož usuzuje, že je velmi pravděpodobné, že centrum nebo řídící hlava tohoto tzv. maďarského případu se nachází v ČSR. Řekl, že se domnívá, že v Polsku dosud zatčené osoby jsou jen periférií a že samo polské řídící místo této skupiny nepřátel ve straně je někde mnohem výše. Prohlášil, že veškeré snažení polské Stb směřuje k tomu, aby polské centrum bylo v nejkratší době odhaleno a že současně prosí nás v ČSR, abychom nelenili a hledali u nás řídící orgány pro ČSR, resp. pro celý maďarský případ vůbec. Vyjádřil názor, že se zbytečně strachujeme zatýkání, on že dal pokyny, aby se zatýkalo bez ohledu na to, že tu a tam bude zatčen člověk nevinný, do případu zapletený. Prohlásil, že na agenturní a dlouhodobou práci není čas a že je třeba se dostat k cíli zatýkáním a výslechy, popřípadě konfrontací ...

Při přijetí Veselého Bierutem, Bermanem a Jambrovskim vyslovil Bierut názor, že ČSR svým významem i bývalou politickou exponovaností je jistě objektem většího zájmu imperialistického [str. 12] Západu než Polsko. Podle záznamu z této rozmluvy je zřejmé, že rovněž odpovědná polská místa se v této době plně orientovala na hledání nepřátel ve straně.

Záznamy z obou těchto rozhovorů zaslal Veselý s. Gottwaldovi, kterého předtím za přítomnosti Slánského informoval ústně. Na nátlak polských a hlavně maďarských oficiálních kruhů reagoval s. Gottwald (podle záznamu J. Veselého z r. 1956) i Slánský (podle jeho výpovědi po zatčení) tím, že u nás je jiná situace, neboť naše strana byla vždy legální a v důsledku toho existovala menší možnost pronikání cizích živlů do jejích řad.

Přesto však došlo v období od června do září 1949 na návrh smíšené komise ve složení Kopřiva, Šváb, Závodský k zatčení A. Khonové, R. E. Feigla, Kosty Markuse, Veselé, aniž by tento zákrok byl odůvodněn průkazním materiálem. Ani vyšetřování těchto případů nevedlo však k očekávaným výsledkům.

Svědčí o tom např. zpráva o vykonané práci nově utvořené vyšetřující skupiny státní bezpečnosti (Šváb), jež byla zaslána 26. 10. 1949 s. Gottwaldovi. Ve zprávě se již v úvodu říká: "Skupina Pavlík a spol. Všechny ve vazbě nacházející se osoby jsou intenzívně vyslýchány. Z dosavadních výsledků je zřejmě, že pomocí těchto osob se nám asi nepodaří učinit zvlášť velké pokroky v odhalování vážnějších škůdců ..." Přes všechny uvedené skutečnosti, aniž by byly zjištěny nějaké skutečné důkazy o existenci nepřátelské agentury v naší straně, byla v té době provedena řada opatření k boji proti tzv. nepřátelům ve straně.

1. V září 1949 byl do státní bezpečnosti vyslán Šváb a skupina pracovníků z aparátu ÚV KSČ a z ústřední politické školy. Ti se zabývali soustřeďováním závadových poznatků na funkcionáře KSČ.

[str. 13] 2. V říjnu 1949 byla v bezpečnostním aparátu zřízena dvě speciální pracoviště, jejichž obsahem činnosti byl "boj proti nepřátelům ve straně". Jde o sektor II a - operativní rozpracování a samostatný vyšetřovací sektor, kde se měli vyšetřovat zatčení "nepřátelé ve straně".

3. V říjnu 1949 do ČSR přijíždějí na žádost K. Gottwalda sovětští poradci Lichačev a Makarov, kteří se předtím účastnili vyšetřování Rajkova případu. Tito poradci po seznámení se se situací v ČSR otevřeně vyslovili podiv, že v naší straně nebyla dosud odhalena imperialistická agentura, což spatřovali v neschopnosti naší bezpečnosti. Podle výpovědi Švába rovněž prohlásili, že šetření po stranické linii je nežádoucí a škodlivé.

4. Do bezpečnosti jsou zaváděny "nové metody" - jako sledování a odposlechy stranických funkcionářů, využívání agentů - provokatérů a jiných druhů provokací, nezákonné zatýkání bez dostatečného odůvodnění apod.

Ve vyšetřování byly zavedeny dlouhé, vyčerpávající, často i nepřetržité výslechy ve dne i v noci, při nichž obvinění museli stát, byli - přes formální zákaz bití vězňů - fyzicky týráni, mučeni hladem a vystavováni psychickému nátlaku. Současně bylo zavedeno tendenční psaní - resp. opravování protokolů, které byly všelijak překrucovány a vymycováno z nich vše, co sloužilo ve prospěch zatčeného. Metody, které v té době začala uplatňovat čs. státní bezpečnost, jsou zcela totožné s těmi metodami, které byly uplatňovány Berijou a jeho společníky v SSSR a jako škůdcovství odsouzeny ústředním výborem KSSS.

Zavádění těchto "nových pořádků" přímo souvisí s příjezdem prvních sovětských poradců Lichačeva a Makarova, jejichž náměty a názory byly u nás nekriticky přejímány. Celkový profil např. Lichačeva dokazuje rozsudek Nevyššího soudu ve věci V. S. Abakumova a jeho společníků ze dne 19. 12. 1954, v němž se mimo jiné [str. 14] říká: "Vykonávaje stejné zločiny jako Berija, nastoupil Abakumov cestu dobrodružství a politických provokací. Abakumov uměle vyvolával řízení proti jednotlivým pracovníkům stranického a sovětského aparátu a zástupcům sovětské inteligence, potom tyto osoby věznil a s použitím zločinných vyšetřovacích metod zakázaných sovětským zákonem se svými společníky: Leonovem, Komarovem a Lichačevem (podtrženo námi), vymáhali na uvězněných přiznání k těžkým státním zločinům."

V souvislosti s tím je však třeba říci, že do příchodu sovětských poradců nebyla situace ve státní bezpečnosti - pokud jde o používání hrubého fyzického násilí a zvůle vůči vězňům - lepší. Po únoru 1948 nebyly z bezpečnosti a vyšetřovací praxe vymýceny staré policejní metody a docházelo i k inscenovaným vraždám, utýrání vězňů apod. V tomto směru byly hrubým způsobem narušovány platné zákony a principy proletářské zákonnosti, ačkoliv k úplnému potření odporu buržoazie a při represívních opatřeních vůči ní, nebylo třeba tyto zákony a principy porušovat.

Podstata "nového" zrůdného kursu v činnosti bezpečnostních orgánů nastoupeného na podzim roku 1949 spočívá v tom, že ostří se postupně obracelo dovnitř strany a že nezákonnostmi byli ve stále větší míře postihováni členové a funkcionáři strany. Místo toho, aby jejich chyby a provinění byly důkladně šetřeny stranickou cestou, byli na základě neprověřených údajů, různých provokací a bez dostatečného důkazního materiálu zatýkáni a vydáni na pospas zvůli pracovníků bezpečnosti.

První období hledání tzv. nepřátel ve straně je charakteristické tím, že jsou šetřena obvinění vznesená maďarskými a polskými místy (v souvislosti s případem Rajk a spol.) proti desítkám osob a funkcionářů naší strany, kteří v době války působili na Západě, zejména v Anglii. Přitom stranické šetření zprvu zcela splývá se státně bezpečnostním šetřením - prováděla [str. 15] je již zmíněná smíšená komise, která si vytvořila celou řadu pracovních skupin. Po zřízení nových pracovišť Stb (po přechodu Švába a dalších stranických pracovníků do bezpečnosti) bylo šetření prováděno v podstatě po linii bezpečnosti, jíž byly předávány všechny tzv. závadové poznatky získané stranickou cestou.

Avšak ani intenzívním bezpečnostním šetřením nebyla vznesená obvinění potvrzena. Dokonce, jak ukázaly výpovědi Pavlíkových, Fielda a další souvislosti, mohlo být vedoucím pracovníkům státní bezpečnosti, Slánskému i s. Gottwaldovi známo, že jsou tato obvinění pochybná, neobjektivní a neseriózní.

Dokazují to např.: písemné zprávy Švába s. Gottwaldovi v záležitosti Pavlíka a Fielda, případ Alice Khonové, Veselé i nedostatečně zdůvodněné návrhy na zatčení. Např. 5. 10. 1949 oznámil dopisem tehdejší vedoucí kádrového oddělení ÚV KSČ V. Kopřiva s. Gottwaldovi jako výsledek šetření smíšené komise, že Löbl nesrostl s dělnickým hnutím, žije měšťáckým způsobem života, je nesebekritický, neupřímný a je schopen podléhat cizím vlivům. Na doporučení téže smíšené komise byl Löbl 24. 11. 1949 zatčen.

V. Nový byl zatčen 26. 11. 1949 na základě těchto závadových poznatků:
Že šel krátkou dobu s likvidátory, že do emigrace odešel bez svolení strany, že se v Polsku seznámil s H. Fieldem, že po příjezdu do Londýna rok stranicky nepracoval a žil maloměšťáckým životem, za což byl několikrát vedením strany kritizován, že časopis Nové Československo, jehož redaktorem se Nový stal v r. 1941, byl několikrát moskevským vedením strany kritizován, že za svého politického působení v Ostravě po okupaci se choval vůči dělnickým funkcionářům arogantně [a] povýšeně, že přijímal četné návštěvy cizinců, zejména Američanů, že udržoval časté styky s později odhaleným konfidentem kavárníkem Sehnalem, že Rudé právo, jehož šéfredaktorem je Nový od r. 1946, velmi slabě - s výjimkou posledních měsíců, informo-[str. 16]valo o SSSR a předčasně zveřejnilo rezoluci Informačního byra a že udržoval blízké styky se špiónkou Hložkovou (dotyčná patřila mezi univerzální svědky bezpečnosti), které podle její výpovědi sděloval důvěrné zprávy z předsednictva.

Celkovou atmosféru při vyšetřování podezřelých osob dokazuje m.j. i případ dr. Vlasty Veselé, která byla zatčena v červnu 1949. Veselá odmítala učinit jakékoliv doznání a neustále prohlašovala, že je nevinná. Na př. v červenci 1949 odpověděla V. Veselá na výrok, že musí sama vědět, proč byla zatčena: "Co to je za blbost! Já mám při svém zdravotním stavu trpět proto, že u policie je několik volů, kteří tomu nerozumějí a splašili se." (Zpráva kapitána SNB, který byl pověřen zvl. dozorem nad věcmi v souvislosti s případem Pavlíka aj.) V jiné zprávě o situaci vězňů v Ml. Boleslavi z 18. 7. 1949 bylo uvedeno, že Veselá mluví o vědomém odstraňování poctivých členů strany. Ve zprávě se dále říká, že Veselá žádá o lékaře, že je těžce nemocná a vyslovují se obavy, aby nenastala krize. Slánskému a s. Gottwaldovi byl doručen zápis vyšetřující skupiny z 8. 8. 1949 (J. Veselý, Šváb, Závodský, Milén, Čech a Papež) a 6. 9. 1949 situační zpráva, v nichž bylo uvedeno, že Veselá již 8 dní odmítá přijímat jídlo, že vyhrožuje sebevraždou a dožaduje se propuštění. 12. 12. 1949 zaslal Šváb s. Gottwaldovi dopis, v němž sděluje, že v příloze zasílá podrobný výsledek šetření provedeného v souvislosti se sebevraždou M. Reimana. V závěru dopisu se říká: "Při této příležitosti sděluji, že se sebevražednými pokusy zabývají vyšetřovanci: dr. A. Ungár, V. Veselá a A. Kleinerová." 14. 6. 1950 spáchala V. Veselá sebevraždu. Přestože jí bylo možno po požití nastřádaných léků zachránit převozem do nemocnice, nebylo tak na pokyn Švába a podle jeho vyjádření i se souhlasem Slánského učiněno.

Bývalý sekční šéf ministerstva informací Kosta, zatčený v souvislosti s případem Fielda a Pavlíka, ve vazbě zešílel, 6. 12. 1949 spáchal sebevraždu Milan Reiman, který byl 12 dnů předtím zatčen pro podezření z trockistické činnosti.

[str. 17] O řadě otřesných skutečností v souvislosti s poměry v ruzyňské věznici v té době vypovídal při pohovoru na ÚV KSČ 26. 7. 1955 Fr. Hromek. Uvedl mimo jiné, že jednoho dne mu hlásili soudruzi, kteří měli službu na oddělení, že na temnici je vyšetřovanec v hrozném stavu. Po otevření temnice zjistil, že tam leží vyšetřovanec ve svěrací kazajce a že v temnici byl nedychatelný vzduch. Společně s velitelem věznice Káňou odstranili s dotyčného svěrací kazajku a přitom viděli, že vězeň měl po celém těle zhnisané rány. Byl tak sláb, že se neudržel na nohou a nemohl ani mluvit. Později prý Hronek slyšel, že uvedený vězeň, jehož jméno neznal, byl odvezen pryč a že v nemocnici zemřel na zápal plic.

Jak již bylo uvedeno, byla v souvislosti s případem Fielda a Pavlíka zatčena 7. 7. 1949 Alice Khonová. 31. 1. 1950 zaslal Kopřiva k rozhodnutí s. Gottwaldovi Švábův návrh na její propuštění. V tomto dopise byl s. Gottwald m. j. informován, že vyšetřováním se nepodařilo usvědčit Khonovou z nepřátelské činnosti, že obvinění vznesená Pavlíkem se ukázala jako vymyšlená (1) a že podle názoru bezpečnosti není špiónkou. Doporučovalo se m.j., aby Khonová byla během 2 - 3 týdnů morálně připravena na propuštění s tím, aby odešla z vězení s vědomím, že její vazba byla naprosto odůvodněná a nutná, aby byla zavázána k mlčenlivosti o vazbě a průběhu šetření a zbavena členství ve straně. Současně se navrhuje, že bezpečnost zajistí, aby rodina Khonové dostala od ní dopis ze zahraničí, v němž bude sdělení, že se vrací do ČSR. S tímto postupem vyslovil s. Gottwald vlastnoruční poznámkou souhlas s tím, aby Khonové bylo umožněno přiměřené zaměstnání.

V prvném období "hledání nepřátel ve straně", t. j. v podstatě až do zatčení Šlinga 6. 10. 1950, nebyl intenzivním vyšetřováním potvrzen předpoklad o existenci imperialistické a "titovské" agentury v KSČ, která by mohla být označena jako paralela Rajka a jiných tzv. agentur v lidově demokratických [str. 18] zemích. Přesto však pokračovala horečná činnost a šetření po stranické, státně bezpečnostní i vojensko-zpravodajské linii, kde se všude shromažďovaly a vyhodnocovaly archívní, kádrové a jiné materiály a poznatky.

Šetření bylo orientováno především na "londýnský okruh". Postupně byl soustředěn obsáhlý tzv. závadový materiál na široký okruh osob, v němž se však nenacházel žádný konkrétní důkaz, který by podezření, že ve straně existuje nějaká nepřátelská agentura, opodstatňoval. Přirozeným důsledkem procesů v lidově demokratických státech a na jejich podkladě prováděných šetření u nás však bylo, že čs. komunisté působící v době války na Západě postupně ztráceli politickou důvěru a všichni se stávali podezřelými. Podezření padalo i na soudruha Václava Noska, který jako ministr vnitra byl zcela izolován od řešení všech otázek souvisících s činností státní bezpečnosti, byl nepřetržitě sledován, dokonce i prostřednictvím zaměstnanců svého sekretariátu. Byl mu násilně otevírán trezor apod.

Za takovéto situace bylo 23. 5. 1950 zřízeno ministerstvo národní bezpečnosti, do jehož čela byl jmenován Ladislav Kopřiva, který se již dříve ve své funkci zástupce gener. tajemníka ÚV KSČ podílel na vyšetřování prováděném v souvislosti s Rajkovým procesem.

[str. 19] Po únoru 1948, kdy bylo třeba za složité mezinárodní a vnitropolitické situace zajistit a upevnit dosažené vítězství, měla čs. státní bezpečnost významný úkol - odhalovat a mařit kontrarevoluční snahy vnitřní reakce podporované ze zahraničí imperialistickými silami. Ačkoliv k úplnému potření odporu buržoazie a při represívních opatřeních vůči ní mělo být plně využíváno platných zákonů, docházelo k jejich narušování ze strany bezpečnostních orgánů, které se stále více uchylovaly k nezákonnostem a k používání starých policejních metod.

Záporné jevy spojené s kultem osobnosti a aplikování některých nesprávných teoretických pouček J. V. Stalina (jako například o zostřování se třídního boje) na naše poměry se odrazily i v životě naší země. Pod přímým vlivem "Rajkova případu" a jemu podobných "odhalení" provázených nátlakem na vedení naší strany nastalo i u nás období hledání nepřátel uvnitř strany, což se postupně stalo hlavní náplní činnosti státně bezpečnostních orgánů. Kádrové otázky, závadové poznatky a různé chyby a provinění členů a funkcionářů strany, které měly být šetřeny a uzavřeny po stranické linii, byly předány bezpečnosti bez schválení příslušného orgánu strany. Tím byla oslabována autorita strany a její vedoucí úloha. Zvláštní pracoviště v bezpečnosti, zřizovaná k tomuto účelu, byla nadto nezodpovědně kádrově obsazena lidmi, kteří politicky, morálně, ani odborně neměli k této práci vůbec předpoklady.

Slánským, Švábem, Kopřivou, Taussigovou a dalšími byly vytvořeny podmínky k nadřazování bezpečnostních orgánů nad stranickými orgány. Dochází k deformaci úlohy bezpečnostních orgánů a především státní bezpečnosti, která místo toho, aby byla kontrolována stranou, začíná postupně sama stranu kontrolovat a získávat nezákonné a výlučné postavení ve státě.

[str. 20] Hlavní odpovědnost za nezákonnosti, k nimž došlo v tomto období, za nesprávnou linii v činnosti bezpečnostních orgánů a jejich faktické odvádění od boje proti skutečným, třídním nepřátelům našeho zřízení, má Rudolf Slánský. Slánský předsedal tzv. bezpečnostní pětce, jemu přímo podléhala příslušná oddělení ÚV KSČ a jeho slovo v otázkách práce bezpečnosti bylo v tomto období rozhodující. Přímou odpovědnost za zanášení nesprávných a nezákonných metod do práce bezpečnostních orgánů, za používání fyzického násilí na vězních a organizování různých provokací i proti funkcionářům strany nese K. Šváb, Závodský, Plaček, B. Pokorný, Kohoutek a další pracovníci bezpečnosti - do konce r. 1949 pak i J. Veselý.

Velkou chybou tehdejšího vedení strany, a osobně s. Gottwalda bylo, že činnost bezpečnosti řádně nekontrolovalo a nevyvozovalo důsledky z různých varovných signálů. Především však měl s. Gottwald odmítnout nátlak Rakossiho a jiných maďarských, jakož i polských vedoucích činitelů, jejich neseriózní zprávy a závěry, a nepřipustit, aby se bezpečnost soustřeďovala na hledání nepřátel ve straně.

6. 10. 1950 byl zatčen O. Šling společně se svou manželkou Marian. Jejich zatčením začíná nové období nezákonného hledání "nepřátel ve straně". Šling byl zatčen na po[d]kladě dopisu E. Voskovi ze 17. dubna 1939, který byl s největší pravděpodobností zfabrikován a podvržen bezpečnostními orgány ve chvíli, kdy mělo být uzavřeno stranické šetření poměrů v Brněnském kraji.

Stranické orgány šetřily Šlingovu činnost v Brněnském kraji od jara 1950 na základě různých stížnosti na jeho diktátorské jednání, na porušování vnitrostranické demokracie a zásad kádrové práce. Tyto stížnosti se staly předmětem několikaměsíčního [str. 21] šetření nejdříve KSK a později - v důsledku nesprávného postupu KSK - zvláštní komise sekretariátu pod vedením s. B. Köhlera, která vypracovala konečnou zprávu "O chybách v pracovních metodách a při provádění kádrové politiky krajského výboru strany v Brně". Je v ní mimo jiné činěn závěr, že "hlavní odpovědnost za chybné metody v práci a kádrové politice KV KSČ má vedoucí tajemník Šling a ti soudruzi, kteří svou nekomunistickou minulost ještě nedostatečně překonali (Kviz), ještě nedostatečně srostli se stranou (s. dr. Pastyřík, Životský) a nemají potřebných stranických zkušeností k vykonávání tak vysoké funkce jako odpovědný krajský pracovník (Dubová)".

Tato zpráva, která měla být projednána na schůzi sekretariátu ÚV KSČ dne 3. října 1950, projednána nebyla. Až 17. října bylo přijato usnesení jmenovat s. J. Palečka do funkce vedoucího tajemníka v Brněnském kraji.

Poznatky získané stranickým šetřením byly známy vedení býv. ministerstva národní bezpečnosti, které již Šlinga vedlo v evidenci "londýnského okruhu" a zřejmě ho po své linii sledovalo a rozpracovávalo. K tomu přistupovala i ta skutečnost, že při výsleších E. Vosky, který byl zatčen 5. 6. 1950, se vyšetřující orgán St. Zámečník při prohlížení jeho archívu setkal se jménem Šlinga (šlo o Voskův kalendář).

Šling po svém zatčení zprvu popíral jakékoliv spojení s imperialistickými rozvědkami i obvinění z nepřátelské činnosti. 2. listopadu mu byl po několikadenní fyzické i psychologické "přípravě" předložen zmíněny falsifikát, jehož pravost Šling nakonec přiznal. Pak učinil "doznání" o svém špionážním spojení s anglickou zpravodajskou službou, které ve skutečnosti obsahovalo zkonkretizované teorie, které před ním vyšetřující orgány nadhazovaly.

Toto Šlingovo přiznání, které po několika dnech odvolal, jakož i další jeho "doznání", neustále obměňovaná, byly [sic!] ze Šlinga vynuceny těm nejsurovějšími prostředky fyzického i psychologického týrání.

[str. 22] Na podkladě vynucených výpovědí Šlinga vypracoval K. Šváb pro vedení strany informaci, v jejímž úvodu poukázal na to, že je možno považovat za nezvratně prokázáno, že Šling skutečně učinil špionážní závazek. Šváb navrhl s. Gottwaldovi řadu opatření, m.j. i zatčení Životské, Životského, Kvize, Tomšíka a R. Dubové, dále manželů Patzakových a dr. Fišera (ten spáchal před zatčením sebevraždu) apod. Švábovy návrhy byly 11. 11. 1950 schváleny a provedeny.

Spolupracovníci O. Šlinga byli hledáni i po stranické linii. V říjnu 1950 dostala zvláštní komise složená ze soudruhů Baramové, Papeže, Veckera, Bíny, Morávka a Pechníka od s. Köhlera za úkol vypracovat seznamy osob, které na doporučení Šlinga přišly do stranického, hospodářského a státního aparátu a prověřit všechny tyto osoby. Později se prověrka rozšířila na čs. emigraci v Anglii, na interbrigadisty a na ilegální skupiny na Moravě.

Podle hlášení s. Baramové Slánskému z 3. 1. 1951 přezkoumala komise více než 6000 kádrových spisů a upozornila na řadu Šlingových osobních přátel. Ve stranickém aparátě mj. na Landu, Lomského, Fuchse a další. V hospodářském aparátě na několik desítek osob; z bezpečnosti na Zahajského, Pospíšila, Langmajera a Ročka; v zahraniční službě na Hajdů, Londona, Píška a další, z londýnské emigrace na Frejku, Goldstückera, Hájka, Jančíka, Landu, Lomského, Moškoviče, Poláka a jiné.

V zápětí nato pak došlo v lednu a v únoru k rozsáhlému zatýkání různých funkcionářů, mezi jiným Londona, Lomského, Landy, Fuchse, E. Poláka a dalších. V této době došlo také k zatčení Clementise, Husáka, Novomeského, Okáliho a Holdoše, skupiny vysokých důstojníků v armádě - Reicina, Kopolda, Svobody A., Hromádky, Nováka, Bulandra aj.

V souvislosti s tím je třeba uvést, že když byl Šling vyzván, aby uvedl své vědomé společníky, odmítl to nejen učinit, ale celou svou dosavadní výpověď v plném rozsahu odvolal. Prohlásil, že - jak vidí - chce se od něho stále víc, že on [str. 23] však si již více vymýšlet nebude, poněvadž věřil, že kdo bude jeho výpověď číst, pozná, že je vymyšlena. Byl, jak uvedl, nepřetržitými výslechy tak unaven, že jeho jediným zájmem bylo dosáhnout klidu, a to že mohl dosáhnout jen vymyšlenou výpovědí.

Tato Šlingova výpověď byly na poradě u Kopřivy (porady se konaly téměř každý den) hodnocena tak, že Šling chce svést vyšetřování na "nesprávnou stopu". Podle teorie, že jde pravděpodobně o spiknutí ve straně, byly s ním znovu zavedeny tvrdé, nepřetržité výslechy, v jejichž důsledku Šling znovu potvrdil svou dřívější výpověď, odmítl ji však dále rozšiřovat.

Jak reagoval Šling na výslechy v této době, dokazují i některé agenturní zprávy z cely. Tak například 13. 11. 1950 řekl Šling spoluvězni na cele, že by chtěl příbuzným vzkázat, že je nevinný, a že to, co uvedl, řekl proto, aby měl pokoj. 17. 11. 1950 vyjádřil Šling názor, že falsifikáty proti němu podvrhli asi Angličané.

Vzhledem k tomu, že Šling neuváděl své tzv. společníky, došlo 4. 12. 1950 k jeho výslechu L. Kopřivou, za účasti K. Švába, nového sovětského poradce Bojarského a B. Doubka.

Přestože při výslechu bylo Šlingovi vyhrožováno použitím všech prostředků i zpřelámáním žeber (Kopřiva), nebylo dosaženo "žádoucího výsledku". Za toto "své chování" byl z příkazu Kopřivy Šling potrestán tělesným bitím.

Poté následují surové výslechy O. Šlinga, při nichž byl v nejvyšší míře fyzicky a psychicky týrán. 9. 12. 1950 řekl spoluvězni na cele, že všechno bude říkat, jak si Stb přeje, bude vše podepisovat, ale u soudu řekne, že je všechno vymyšleno a jak se s ním zacházelo. Uvedl dále, že 22 dní po zatčení mluvil pravdu, ale nevěřilo se mu; měl tvrdé výslechy, a tak ze strachu si začal vymýšlet. Řekl, že uvedl věci, které nesouhlasí se skutečností, ale nepočítal s tím, že bude dotazován na společníky. Žádné společníky neměl a nechce nikoho dostat do vězení. 11. 12. 1950 sdělil svému [str. 24] spoluvězni, že když byl 6 dnů v "bunkru" a Švábem mu bylo řečeno, že z toho nevyjde, aby si nemyslel, že to u soudu odvolá, uvědomil prý si, že 6. října (tj. kdy byl zatčen) ve skutečnosti zemřel. 16. 12. 1950 prohlásil na cele o orgánech Stb, že jsou to gauneři a vrahové a že by ho likvidovali, kdyby si nevymýšlel.

Doubek při přešetřování v r. 1956 uvedl, že na základě vykonstruovaných teorií, které před Šlingem po částech rozvíjeli, začal Šling tyto teorie potvrzovat. Nejdříve bylo vyšetřování vedeno takovým směrem, aby přiznal, že cílem jeho nepřátelské činnosti spolu se Švermovou bylo odstranění Rudolfa Slánského. Šling uvedl, že chtěli odstranění Slánského dosáhnout na připravované celostátní konferenci. Vedení ministerstva a poradci však usoudili, že takovým způsobem se spiknutí neprovádí a že Šling musel mít společníky v bezpečnostním aparátě a v armádě, bez jejichž pomoci by svých záměrů nemohl dosáhnout. Proto byl Šling všemi prostředky nucen, aby své společníky na těchto úsecích jmenoval. Již v souvislosti se zatčením Šlinga byla v říjnu 1950 vytvořena zvláštní komise předsednictva ÚV KSČ ve složení: soudruzi Kopecký, B. Köhler a G. Bareš, která měla podrobně vyšetřit vztahy Švermové ke Šlingovi a k jeho činnosti. Pohovory se Švermovou byly zahájeny 26. 11. 1950 a skončily 14. 2. 1951. Zúčastnili se jich i pracovníci státní bezpečnosti, zejména B. Doubek a A. Prchal.

V souvislosti s těmito pohovory dostával s. Köhler protokoly o výpovědích O. Šlinga a i sám vypracovával otázky pro jeho výslech. Komise ÚV KSČ kladla M. Švermové otázky o jejím vztahu ke Šlingovi, jak jej prosazovala, jak kolem sebe vytvářeli seskupení lidí, jak tito lidé byli rozmísťováni, jaké konkrétní názory měla na závažné události v různých obdobích života strany apod.

Švermová vypovídala, že nevěděla nic o existenci nějaké protistranické skupiny, jejímž úkolem by bylo ovládnutí strany a zvrácení režimu.

[str. 25] Také v dopise s. Gottwaldovi zdůrazňuje Švermová, že neměla nejmenší ponětí o "všech těchto věcech". "Vždyť můj poměr k vedení strany byl dán tím, že jsem souhlasila s generální linií výstavby socialismu v naší vlasti. Mohla jsem kolísat, to je pro mne špatné vysvědčení a diskvalifikace, abych mohla zastávat zodpovědné, vedoucí místo ve straně. Mohla jsem mít řadu "kritických" stanovisek k podřadnostem, nedovedla jsem rozvážit, co je hlavní a co je vedlejší - což je opět diskvalifikace - pokud však jde o můj základní poměr ke straně, ke dnešním jejím úkolům, o poměr k Sovětskému svazu, to sedí pevně ve mně a tvrdá škola, kterou nyní prodělávám, bude pro mne velkým "očistným" procesem." Švermová před komisí přiznávala politické chyby a stranická provinění, ale odmítala přiznat jakýkoliv nepřátelský úmysl.

Komise předsednictva ÚV KSČ vyvodila z tohoto šetření nesprávné a naprosto neseriózní závěry, na jejichž podkladě bylo předsednictvo a potom i ústřední výbor zkresleně - v rozporu s objektivními skutečnostmi - informovány [sic!] o tzv. zločinech Švermové, které nebyly nikdy prokázány.

Již 29. ledna 1951, tedy měsíc před zasedáním tohoto ÚV KSČ a téměř dva roky před soudním řízením se Šlingem, byl členům ÚV, KV a OV zaslán dopis předsednictva ÚV KSČ, podepsaný s. Gottwaldem a Slánským. V tomto dopise se mj. oznamuje, že v souvislosti s odhalením a usvědčením O. Šlinga jako špióna, záškodníka a politického agenta nepřítele bylo předsednictvem usneseno, aby M. Švermová nevykonávala své funkce pro své úzké spojení se Šlingem, aby v její věci bylo zahájeno šetření. O Švermové se v dopise dále říká, že "místo aby straně pomohla Šlinga a jeho záškodnickou činnost odhalit, pokusila se ho krýt, ač si byla vědoma, že jde o dopadeného a usvědčeného nebezpečného nepřítele."

Švermová ve svém vystoupení na zasedáních ústředního výboru KSČ 21. 2. 1951 znovu odmítla obvinění, že by věděla o exi-[str. 26]stenci nebo že by byla členkou protistranické skupiny. Její vystoupení však bylo odmítnuto, Švermová byla zbavena funkcí, vyloučena ze strany a při odchodu ze zasedání ÚV KSČ byla zatčena. Po svém zatčení byla pak "usvědčována" na podkladě výpovědí Šlinga, které na něm byly vynuceny.

V souvislosti s tím je třeba říci, že na utváření teorie, že hlavou spiknutí není Šling, ale Švermová, se rovněž podílela J. Taussigová. Taussigová si pomocí Slánského vytvořila silnou pozici v aparátě ÚV a zanesla do KSK státně bezpečnostní praxi a metody.

Systém práce Taussigové spočíval především v tom, že si vytvářela širokou síť spolupracovníků - donašečů, jejichž poznatky i dojmy byly na jednotlivé funkcionáře strany zanášeny do tzv. kont. Do těchto "kont" se zapisovaly mnohdy naprosto neseriózní a často i absurdní zprávy a různé klepy. "Konta" dávala jednostranný, hrubě zkreslený obraz o profilu jednotlivých funkcionářů a byla základem pro neodůvodněná podezření. Přitom jednotlivé údaje se vůbec neprověřovaly a byly sdělovány vedení bývalého MNB.

Takto vedená konta byla jedním z hlavních zdrojů, na jejichž podkladě byla řada funkcionářů nejen zbavována politické důvěry, ale i zatýkána.

Koncem roku 1950 prováděla KSK (Hůla uvedl ve vyjádření z 9. 9. 1955, že šlo o komisi ve složení Kopřiva, Taussigová, Bína, - ustavenou z rozhodnutí sekretariátu ÚV KSČ) průzkum a vyšetřování poměrů a činnosti státní bezpečnosti. Již před tím, 15. 11. 1950, poslala Taussigová dopis Slánskému a Kopřivovi, v němž upozorňovala, že na rozhodujících místech v bezpečnosti jsou interbrigadisté, což prý je po zkušenostech z Rajkova případu nebezpečné a navrhla prověrku těchto osob a jejich okamžité odvolání z funkcí.

V KSK byly pro šetření poměru v Stb určeni Hůla, Mráz a Brunclík, kteří měli shrnovat poznatky týkající se vedoucích pracovníků bezpečnosti. Na MNB byl vyslán pracovník KSK Hora, který [str. 27] pod rouškou zaškolování na krajského velitele Stb měl projít všemi odděleními ministerstva a získávat takto informace o situaci. Hora měl za úkol posílat na KSK ty orgány Stb, kteří chtěli učinit výpověď o nedostatcích na ministerstvu straně, jak uvedl ve svém vyjádření Hůla. Hůla měl o těchto pohovorech provádět záznamy ve 3 exemplářích, z nichž dva sloužily pro potřeby Kopřivy (ministerstva bezpečnosti) a jeden pro Taussigovou.

Vznikla paradoxní situace, při níž jednotlivé skupiny pracovníků si vyřizují s jinými své osobní účty a navzájem se denuncují z nepřátelské činnosti, přičemž úlohu prostředníka hraje prakticky KSK. Taussigová, Klícha, Hora a někteří pracovníci, kteří před tím byli Švábem potrestáni za používání nezákonných metod (např. Smola, Janoušek, Mudra) se stali iniciátory zatčení velké skupiny vedoucích pracovníků bezpečnosti. (Klícha předložil návrh na zatčení asi 30 osob). Mezi jinými byli zatčeni Závodský, Valeš, Šváb, Pavel, Pich-Tůma, Milén, Černý, Brož, Šmolka apod.

Aby zatčení a vyšetřování velkého okruhu vedoucích pracovníků stranického i státního aparátu zůstalo utajeno, byly tyto osoby převezeny do sklepení zámku v Kolodějích, kde byly vězněny v nesnesitelných podmínkách a vyšetřovány za použití naprosto nezákonných metod. Vyšetřovací pracovníci bezpečnosti byli rozděleni do několika skupin, které pracovaly zcela izolovaně, bez důkazného materiálu a podle pokynů, že proti těmto "nebezpečným třídním nepřátelům" je třeba uplatňovat ostrý režim. Na zasedání ÚV KSČ dne 21. a 22. února 1951, jehož jednání bylo zveřejněno, byli Šling, Švermová, Clementis a další označeni jako zrádci a spiklenci. S. Gottwald m.j. prohlásil, že "v tomto případě šlo o rozsáhlé spiknutí uvnitř strany s cílem ovládnout stranu, změnit její politiku, zmocnit se vedení státu, změnit kurs jeho politiky a nastoupit cestu zpět, cestu ke kapitalismu, cestu ke spojení s táborem imperialismu. Jde tedy [str. 28] v podstatě o klasický příklad zostřování se třídního boje. ... Byli to agenti třídního nepřítele, agenti buržoazie, agenti imperialistů."

Po zasedání ÚV KSČ se konala zasedání krajských výborů strany, z nichž byly odesílány rezoluce žádající přísné tresty pro Šlinga, Švermovou, Clementise a další.

8. 3. 1951 byl uveřejněn v Rudém právu článek: "Krach agentury mezinárodní buržoazie", v němž se hovořilo o tom, že Švermová a spol. byli do strany posláni anglo-americkou službou, Šling byl líčen jako předválečný člen anglické rozvědky, Fuchs, Lomský, Landa jako jeho společníci z Londýna atd.

Rovněž Čepička na poradě náčelníků politických správ okruhů a politických oddělení divizí a učilišť (15. 3. 1951) a na poradě celoarmádního aktivu komunistů-velitelů a politických pracovníků (9. 3. 1951) označil Reicina a Kopolda za zrádce a spiklence a zdůraznil, že patřili k hlavě odhaleného spiknutí. Vyzval komunisty k odhalování dalších účastníků spiknutí, kteří ještě nejsou známi, a tím vytvářel v armádě psychózu hledání tzv. nepřátel a zrádců uvnitř armády. Podle vyjádření L. Kopřivy z 23. 5. 1956 A. Čepička prý navrhoval i zatčení J. Procházky a B. Laštovičky.

Byla tak vytvořena situace, že zatčené osoby byly předem morálně a politicky odsouzeny, aniž jejich vina byla prokázána šetřením a před soudem, což zpětně působilo na činnost bezpečnostních orgánů, jejichž nezákonná činnost byla tímto způsobem podporována.

V tomto období, v němž došlo k zatčení velmi širokého okruhu osob, se již bezpečnost stala mašinérií pracující bez jakýchkoliv zábran a zanášející i do strany atmosféru nejistoty a strachu. Dřívější obvinění, vznesená v souvislosti s procesem Rajka, začala být považována za oprávněná a vedení MNB v čele s L. Kopřivou a sovětští poradci si podle této šablony vytvořili teorie o protistra-[str. 29]nickém a protistátním spiknutí, k jejímuž "konkretizování" byl Šling a další zatčené osoby surovým fyzickým a psychickým násilím donucovány. [sic!]

Komise ÚV KSČ ve složení V. Kopecký, B. Köhler a G. Bareš v podstatě převzala teorii uměle vykonstruovanou bezpečnostními orgány, svým neseriózním šetřením ji podpořila a učinila závěry zkreslující objektivní skutečnosti a neopírající se o patřičný důkazný materiál. Tato komise a její zpráva na zasedání ÚV KSČ značnou měrou způsobila, že zatčené osoby byly předem morálně a politicky odsouzeny, aniž by jejich vina byla prokázána. Švermová a spolu s ní desítky osob byly vydány na pospas zvůli bezpečnostních orgánů jen proto, že chybám, kterých se v práci dopouštěly, byl přisouzen nepřátelský úmysl.

V tomto období byla zatčena velká skupina vedoucích pracovníků v bezpečnosti, ale ti, kteří přišli na jejich místa, pokračovali v nezákonnostech a dokonce jednali mnohdy ještě brutálněji a rafinovaněji při vynucování "doznání" ze zatčených osob podle vykonstruované teorie o protistranickém a protistátním spiknutí.

Velkou vinu na páchaných nezákonnostech a zatčení mnoha osob měla J. Taussigová, která zavedla v práci KSK bezpečnostní metody a donašečský systém. Poznatky takto získávané a vůbec neprověřované (řada lidí si prostřednictvím KSK vyřizovala osobní účty s jinými osobami) předávala bezpečnostním orgánům k dalšímu řízení, místo toho, aby je nechala šetřit a ověřovat stranickou cestou.

O návrzích na zatčení rozhodovala podle vyjádření Kopřivy tzv. čtyřka ve složení: s. Gottwald, A. Zápotocký, Slánský a Kopřiva. Zúčastňoval se i A. Čepička a při řešení případů ze Slovenska také s. Široký. S. Bacílek uvedl, že některé návrhy na zatčení projednával politický sekretariát ÚV KSČ.

[str. 30] Vše nasvědčuje tomu, že hlavní slovo v otázkách činnosti bezpečnosti v této době již neměl Slánský, jako tomu bylo dříve, ale že se jimi aktivně zabýval sám s. Gottwald. Dokazuje to mimo jiné vystoupení s. Gottwalda na schůzi politického sekretariátu 24. 11. 1951 (zápis je uveden v další části zprávy). Z více méně pasívního postoje Slánského bylo později vyvozováno, že spolu se Švábem "sabotovali" odhalení nepřátel a protistranického spiknutí.

S. Gottwald se dopustil základní chyby především v tom, že nezamezil tomu, aby případy, které měly být šetřeny stranickou cestou, byly předány k šetření orgánům ministerstva národní bezpečnosti, jejichž závěry nebyly vedením strany vůbec prověřovány a přezkoumávány a že podlehl celkové psychóze v souvislosti s hledáním tzv. nepřátel ve straně.

Zatčení desítek osob z různých úseků stranického, státního a hospodářského aparátu, k němuž došlo v prvních měsících roku 1951 a závěry o spiknutí uvnitř strany vedly k vystupňování ovzduší nejistoty, nedůvěry a podezíravosti. Orgány bezpečnosti se snažily určit každému z širokého okruhu zatčených jeho místo v "odhaleném spiknutí" a potvrdit tak teorie, které samy vykonstruovaly. To se však zpočátku nedařilo, neboť výpověďmi nebyly potvrzovány předpokládané souvislosti a v celém případu Švermová - Šling se projevily značné rozpory především v důsledku postoje Švermové.

Rovněž Šling své původní výpovědi neustále měnil, takže se celý případ zatemňoval a komplikoval. Podle Doubka byla začátkem roku 1951 taková situace, že si vyšetřující orgány s případem Švermová nevěděly rady. I poradci prý v té době hovořili o tom, že Švermová neměla být zatčena, přestože se dopouštěla chyb. Zá-[str. 31]roveň se však soudilo, že nelze navrhovat její propuštění, protože o jejím případu bylo již mnoho napsáno a prohlášeno, a že proto není možno stranu kompromitovat. (Dopis B. Doubka presidentu republiky z 21. 6. 1956.)

Přiznání nepřátelského spojení se Šlingem bylo na Švermové vynuceno poprvé až koncem března 1951. 4. dubna vypověděla, že "spiknutí" směřovalo k odstranění Slánského z funkce generálního tajemníka.

Počátkem března se však již v řadách pracovníků bezpečnosti začaly vyskytovat názory, že Šling a Švermová nejsou hlavními pachateli, nýbrž že "to musí být ještě něco nebo někdo, kdo na našem území řídí nebo řídil tuto skupinu". Takto se vyjádřila i skupina prokurátorů při své návštěvě u Slánského, kde si stěžovali na nedostatky ve vyšetřování. Jejich písemné vyjádření zaslal R. Slánský bez komentáře s. Gottwaldovi. Takovéto názory nebyly ojedinělé a jejich důsledkem bylo, že se vyšetřující orgány postupně orientovaly na hledání "hlavy spiknutí ještě výše".

Ve výpovědích některých zatčených, kteří zastávali vysoké funkce, se v souvislosti s líčením jejich činnosti přirozeně vyskytovalo i jméno Slánského, s nímž se při své práci nezbytně stýkali. Této okolnosti začali zneužívat někteří bezpečnostní pracovníci.

Tak např. Andrej Keppert, vedoucí tzv. oddělení sionistů, razil vůči svým podřízeným zásadu, že "ryba smrdí od hlavy" a jeho oddělení soustřeďovalo poznatky o všech vedoucích funkcionářích bez rozdílu. O Keppertovi bylo v bezpečnosti známo, že je zavilým antisemitou. (Např. pracovníci Stb, když viděli nějakého člověka s velkým nosem, se posmívali: "Toho vidět Keppert, tak se na něho založí svazek." Záznam o pohovoru s R. Šonkou 13. 9. 1955.)

Kromě Keppertova oddělení soustřeďovali provokačním způsobem poznatky na Slánského také V. Roček, Dr. Smola, Kohoutek a Holvek (při vyšetřování Löbla, Londona, Vondráčka apod.). V. Roček s Holvekem zaslali některé takto získané materiály, [str. 32] v nichž byl R. Slánský označen jako nepřítel a agent Západu, prostřednictvím J. Součka (pracoval v té době ve vysoké funkci na ministerstvu zahraničního obchodu) na sovětské velvyslanectví, které je předalo nebo o nich informovalo sovětské poradce v bezpečnosti. (Zpráva o výpovědi V. Ročka z 10. 10. 1954.) To potvrdil ve své výpovědi i B. Doubek, který dále uvedl, že zprávy o výsleších Löbla a Londona obsahovaly různé narážky, že iniciátorem nepřátelské kádrové politiky na různých úsecích byl Slánský, který podporoval židovský buržoazní nacionalismus. "Vondráčkův protokol obsahoval obvinění Slánského, že je starým agentem mezinárodního židovského kapitálu, což mu měl sdělit americký židovský špión Greininger - Grenwille, dále že pochází ze staré židovské rodiny Salzmanů a že má v ČSR dlouhodobé úkoly od americké špionážní ústředny ovládané židy." (Protokoly B. Doubka, sv. I - str. 133.)

14. červenci 1951 v tzv. vlastnoručním doznání Londona, které však psal Kohoutek pod záminkou, že vyšetřovanec dělá v češtině chyby, a že to musí být "politické", se říká: "Po pětiměsíčním mlčení jsem se rozhodl, že napravím aspoň částečně mnou spáchané zločiny plným doznáním. Vedoucím trockistického spiknutí v ČSR je generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský, jeho pravá ruka Geminder, jeho soupeřka Švermová a jim oddaní Frank a Rais." V souvislosti s tím jmenoval celou řadu osob, které označil jako členy spiklenecké skupiny. Tomuto doznání předcházely brutální výslechy Londona, které jsou vylíčeny v zprávě o přešetření jeho případu.

Na základě těchto výpovědí došlo k výměně písemných zpráv mezi Stalinem a Gottwaldem. 20. 7. bylo s. Gottwaldovi předáno sdělení podepsané Filipovem, v němž byl vysloven názor, že materiály o Slánském a Geminderovi jsou nedostatečné a že není žádných důvodů k obvinění. Současně bylo sděleno rozhodnutí odvolat sovětského poradce Bojarského pro jeho "ne dost vážný poměr k této práci".

Téhož dne odeslal s. Gottwald dopis Filipovovi, v němž sděluje, že [str. 33] souhlasí plně s tím, aby se nečinily závěry na základě obvinění z vyšetřovacích materiálů[,] a zdůrazňuje, že to je jeho míněním od prvého okamžiku, kdy se o věci vůbec dověděl. Současně sdělil, že materiály zná pouze on, Kopřiva a částečně i Čepička. V závěru dopisu požádal, aby poradce Bojarský byl ponechán v ČSR. (Bojarský byl přesto odvolán a na jeho místo nastoupil Alexej Besčasnov.) V zápětí na to byl s. Gottwald pozván na zasedání politického byra ÚV VKS(b), avšak vzhledem k tomu, že byl nemocen, vyslal na toto zasedání jako svého zmocněnce A. Čepičku. Je třeba zdůraznit, že Čepička v té době nebyl členem předsednictva ÚV KSČ, přesto však byl s. Gottwaldem o všech záležitostech podrobně informován. Čepička na schůzi PB ÚV VKS(b) 23. 7. 1951 podal zprávu o stavu vyšetřování, přičemž informoval o výpovědích proti Slánskému.

Čepička pak přivezl z Moskvy s. Gottwaldovi dopis Stalina z 24. 7. 1951. Říká se v něm mimo jiné: "Soudruh Čepička nás obšírně informoval a podal nám zprávu o činnosti soudruhů Slánského a Gemindera. My jako dříve myslíme, že výpovědi pachatelů bez faktů potvrzujících tyto výpovědi nemohou sloužit jako základ pro obvinění činitelů známých straně pro jejich velkou kladnou práci." V tomto dopise sdělil Stalin svůj názor, že Slánský vzhledem k chybám, kterých se dopustil v rozmisťování kádrů na vedoucí místa, a protože byl krátkozraký a příliš důvěřivý, nemůže být generálním tajemníkem a je třeba jej vyměnit.

26. 7. 1951 odpověděl s. Gottwald Stalinovi, že souhlasí s jeho názorem na řešení ohledně Slánského a že spolu se s. Zápotockým uvažuje o tom jmenovat Slánského v souvislosti s reorganizací vlády jejím členem a v této souvislosti ho zprostit dosavadní funkce. V dopise dále píše, že vychází z toho, že Slánský má nadále vykonávat odpovědnou práci, byť i na jiném úseku, a prosí o názor Stalina.

Již 27. 7. 1951 dostal s. Gottwald tuto odpověď: "Váš dopis jsme obdrželi. Souhlasíme."

V souvislosti s tím je třeba poznamenat, že před tímto rozhodnutím s. Gottwald váhal. Svědčí o tom jeho koncept neodesla-[str. 34]ného dopisu, v němž se mimo jiné říká: "... sám jsem s takovým opatřením nepočítal. (Tj. s odvoláním Slánského - naše poznámka.) Vycházel jsem totiž z toho, že při celkové reorganizaci práce aparátu strany od shora až dolů možno vytvořit předpoklady, aby se chyby v podobném rozsahu neopakovaly. Vycházel jsem z toho tím více, že za prvé věřím v politickou a osobní poctivost, čestnost a dobrou vůli soudr. Sl. a za druhé, že ani dosud dobře nevidím, kdo by mohl s. Sl. v jeho dosavadní funkci s úspěchem zaměnit. Konečně ani já sám se necítím bez viny a odpovědnosti za učiněné chyby."

Po této výměně dopisů byl dán s. Gottwaldem pokyn Kopřivovi, aby vyslýchání na Slánského bylo zastaveno. Přes tento zákaz však pokračovalo soustřeďování poznatků k jeho osobě, neboť pracovníci bezpečnosti již měli v podstatě vytvořenu novou koncepci, podle níž byl hlavou spiknutí Slánský.

Doubek ve své vlastnoručně psané výpovědi 19. 7. 1955 m. j. uvedl: "Zásadní otázkou při stanovení dalšího postupu k odhalení hlavy spiknutí, která se již rýsovala v osobě Slánského bylo to, že Šling dosud trval na své výpovědi, že spiknutí bylo namířeno proti Slánskému a k jeho odstranění a že i jiní vyšetřovaní, kteří byli vyslýcháni na základě výpovědí Šlingových vypovídali podobně. Bylo proto poradci navrženo, že s některými z vyšetřovaných, kteří dosud vypovídají o tom, že spiknutí bylo namířeno proti Slánskému, bude nutno promluvit.

Rovněž K. Košťál přiznal, že Šlingovi bylo naznačeno, že on hlavou spiknutí není a pomalu byl veden otázkami k tomu, aby vypovídal, že o všem, co dělal, věděl i Slánský. Šling této možnosti využil; počal vypovídat, že svou nepřátelskou činnost prováděl s vědomím Slánského, až nakonec byly jeho výpovědi "zpřesněny" v tom smyslu, že hlavou spiknutí byl Slánský, který své společníky, včetně Šlinga, řídil. V tomto směru hovořil Košťál i dalšími vyšetřovanými.

Mezitím byl R. Slánský na zasedání ÚV KSČ 6. září 1951 odvolán z funkce generálního tajemníka a 8. září jmenován náměstkem předsedy vlády. Přitom však zůstal členem předsednictva i politického sekretariátu ÚV KSČ.

[str. 35] Potom dostaly události rychlý spád. V noci z 23. na 24. listopadu 1951 byl R. Slánský zatčen. 24. 11. 1951 v 10.00 hod. se konala schůze politického sekretariátu ÚV na Hradě. Jednání, jehož se zúčastnili soudruzi Gottwald, Zápotocký, Široký, dr. Dolanský, Bacílek, dr. Čepička a L. Kopřiva, mělo tento průběh:

S. Gottwald: Schůze byla svolána proto, aby na ní byla podána zpráva o důležitém opatření, které bylo provedeno včera. Po zprávě, kterou s. Zápotockému a mně podal s. Kopřiva, bylo nutno zbavit Slánského funkce ve vládě. Současně vyplývá nutnost Slánského zajistit, protože bylo akutní nebezpečí útěku do zahraničí. Tato opatření byla provedena včera večer. Zprávu o tom podá s. Kopřiva.

S. Kopřiva: S větším odstupem od ÚV je vidět, že u Sl. nešlo o chyby, ale o záměrnou nepřátelskou práci. K tomu se dospívá ze spontánních výpovědí zatčených lidí, kteří označují S. jako vedoucího skupiny, která se měla zmocnit vedení strany, jako hlavu nepřátelské skupiny, na níž byly napojeny skupinky španěláků, nacionalistů, londýňanů atd. Byl hlavou skupiny a tím i hlavou spiknutí. Výpovědi nasvědčují, že byl hlavou reakční sionistické skupiny. Tím, že on byl na špici, byla vytvořena jednotná báze k rozvracení výstavby socialismu a k restauraci kapitalismu. Výpovědi mluví o jeho rozhodnutí ponechat si v rukou vedení hospodářského a politického života, aby měl v rukou vládu, parlament, stranu, armádu, bezpečnost, zahraniční věci, KSK atd. Oporu měl hledat v nacionalistech, buržoazních živlech a interbrigadistech. Měl konkurenční skupinu, která chtěla totéž, tj. londýnskou skupinu, s kterou uzavřel kompromis o obsazování pozic atd. To dělal prostřednictvím lidí, např. na úseku mezinárodním prostřednictvím Gemindera. Ovládal např. NHK při ÚV. Prosadil se i do čela partyzánského hnutí. Podporoval vystěhovaleckou židovskou akci.

Dnes tyto mnohé příklady jsou jasnější a potvrzují jeho škůdcovskou činnost. Tvrdí se, že on věděl o nepřátelských sku-[str. 36]pinách. Potvrzuje se například jeho snaha využít volby s. Gottwalda presidentem k jeho izolaci od strany. Nakupila se řada věcí, že tomu všemu tak skutečně je, že nešlo o nedostatek bdělosti a ostražitosti, ale o záměrnou škůdcovskou činnost.
Byl zadržen doklad, který byl určen pro něho, aby zavčas odešel do zahraničí.
Proto bylo uděláno v noci opatření k jeho zajištění.

S. Zápotocký: Když byly pokusy zatčených mluvit o S., byli odmítáni s tím, aby mluvili o své činnosti. Proto se v tom směru vyšetřování vědomě nevedlo, protože jsme byli přesvědčeni, že se u S. jedná o chyby. Clementis, Reicin, London a jiní se přiznávají k zločinům, ale po přiznání k nim se vracejí znovu ke Slánskému. Proto se šetřilo nyní i v tom směru.

Bude věcí dalšího šetření, aby se potvrdilo, že tu byly různé skupiny, o kterých S. věděl a používal jich ke svým záměrům. Neřekl bych, že stál přímo v amerických službách, ale ve službách sionistických. (Čepička: To jsou americké služby.) To je otázkou toho, jak se do toho dostává, nakonec tomu slouží. Agent přinesl dopis, který sice není adresován přímo jemu, ale zdá se, že se nemůže o nikoho jiného jednat.

Zadržený dopis je přečten.

Dopis byl doručen, zda se na osobu, která má spojení na Slánského. To nás donutilo k učinění rozhodnutí. Politicky je to strašlivě nepříjemné, ale nelze to tajit, protože je nebezpečí, že by to bylo známo ze zahraničního rozhlasu. Je třeba otevřeně říci, že k takovému zákroku došlo. Odpoledne to sdělit předsednictvu, v úterý vládě a potom publikovat, protože utajit se to nedá.

Dříve jsem si to stavěl tak, že se S. dopustil chyb, ale neúmyslně, proto jsem jiné názory odmítal. Jeho sebekritika byla nedostatečná, a jak přispěl k odhalení a usvědčení lidí, kteří byli zatčeni? Po té linii neudělal nic. Já bych pokládal za správné v jeho případě, abych dal k dispozici vše, co o těch lidech vím, jak přišli ke svým funkcím atd.

[str. 37] My jsme to brali z toho stanoviska, že on je mimo podezření. Ale teď se objevují věci, které je potřeba vyjasnit. Rozhodující bude, jak se celá řada lidí k tomuto odhalení zachová. Abychom však okruh příliš nerozšiřovali, ale pod heslem "důvěrovat, ale prověřovat".

S. dr. Čepička:Když se po Šlingovi ukazovala organizace spiknutí, potvrzovalo se, že šlo ze Západu o plán, který byl ve všech LDS připravován od konce války.

Viděli jsme, že po rezoluci Informbyra nebylo uděláno u nás téměř nic, co by bylo třeba udělat zejména po linii aparátu ÚV, který vedl S., ale také po linii bezpečnosti. Také u nás jde o obdobné věci jako v jiných LDS. Je třeba vést úder. Jsou zcela objektivní fakta. Člověk, který stál v čele výkonného aparátu KSČ, držel v rukou otázky armády i bezpečnosti, ale sám stál pasívně a opatření učiněná s. Gottwaldem a politickým sekretariátem neprováděl.

Pasívní postoj nebyl u S. otázkou, zda chtěl nebo nechtěl, byl důsledkem toho, že ho měli v rukou. Zatčení řekli vždy jen část, protože věděli, že venku jsou ještě důležití lidé, kteří jim mohou pomoci. Teprve později mluvili víc. Ale zdaleka to není ještě všechno, pozice ještě mají, lehce se nevzdávají, zachraňují, co se zachránit dá. Odpovědnost je bezprostřední a odstupňovaná. Slánský měl bezprostřední. S. nepostupoval po odhalení Šlinga a spiknutí, jak se slušelo na řádného člena strany. Na ÚV, kdy byl případ Švermové, neřekl ani slovo. Bylo na něm vidět, jaký u něho nastal obrat a jak si oddechl, když Švermová opustila zasedání. Po zařijovém ÚV výkon jeho funkce neodpovídal chování člověka, který měl jen chyby.

Nezodpověděných otázek je mnoho. Velmi vážné je např. postoj k SSSR a sovětským zkušenostem. Co udělal pro to, aby naše strana vyrůstala na zkušenostech VKS(b)? Bylo naopak děláno vše, abychom se nesbližovali. Situace ve straně, v našem hospodářství není náhodná. Příčiny jsou v záškodnické činnosti.

[str. 38] Ještě však můžeme ozdravit poměry ve straně i ve státě. Teď budeme moci říci, že záměry imperialistů jsou rozdrceny. Strana bude dobře reagovat. Po zářijovém ÚV se nesouhlasilo s opatřeními vůči S. Masy dobře reagují a cítí nepřítele na hony.

Rozhodnutí bylo správné, přinese užitek a prospěch našemu vývoji.

[str. 39] S. Široký: Posuzoval jsem dříve, že jde o člověka, který se dopustil hrubých chyb v bdělosti a ostražitosti. To byly nesmírné škody, které se udělaly v oblasti armády, bezpečnosti a v kádrech v zahraničí. Po zasedání ÚV jsme viděli, že S. nechce konkrétnější obrat.

Jak to, že S. nemohl ničím přispět k vysvětlení, jak vůbec k tomu všemu došlo. On neřekl, jak se vytvářel tento stav. Ani slovo nikde. Nepomohl straně jít do hloubky.

Bylo naším nedostatkem, že jsme neuvažovali dost nad Rajkovým procesem, to jsme podceňovali. Imperialisté se chtějí dostat do vedoucích funkcí v aparátu strany. Vniknutí do středních a nižších funkcí jim nestačí k provedení jejich koncepce.

Nelze hodnotit jeho případ jako před několika měsíci, jen jako chyby a nedostatky.

Potom mluví s. Široký o tom, jak na zájezdu do Polska začátkem r. 1948, kterého se zúčastnil také S., nadhodil Gomulka otázku vytvoření čs.-polské federace, a dále o tom, jak Clementis předložil vládě návrh na vystěhování 20 000 židů do Izraele s odůvodněním, že to prý je schváleno stranou. Po zasedání ÚV S četl, jak strana přijala usnesení. Ani jednou však, ačkoliv měl příležitost, nezaujal stanovisko k těmto věcem, pokračoval po stejné linii jako před ÚV, nepomohl.

Provedené opatření je naprosto správné, je v zájmu věci a musí vést ke zvýšení bdělosti a ostražitosti.

S. Bacílek: Zatímními zkušenostmi ze svého ministerstva docházím k názoru, že u nás je dobře organizována sabotáž v hospodářství.

Mám dojem, že jdeme po drobnostech, ale tu jde o velké sabotážníky a ty hlavní neznáme. Kádrová obsazení dělal aparát ÚV. V KSK ležely vážné případy nevyšetřeny. Není náhodné ani [str. 40] neschopnost, že jsou zkažené konzervy, transfuzní stanice (?), domky na bahně, uhynulá selata atd. V oddělení PPO měl S. velké slovo. Ponechali se lidé po kádrové stránce špatní na významných hospodářských pozicích. To vše souvisí s činností aparátu ÚV. Na to je třeba obrátit pozornost, ať se národní bezpečnost podívá na obsazení hospodářského úseku.

S. Moško, z jeho činnosti je vidět, že on tuto kádrovou politiku podporoval, má osobní přátele mezi zavřenými, to je třeba prozkoumat.

S. dr. Dolanský:Fakt je, že S. soustředil ve svých rukou všechny nitky. Čím závažnější věci, tím větší pozornost jim věnoval. Co on strávil času s vojenskými a bezpečnostními věcmi. Jiné věci ho skoro nezajímaly. Jen vojenské, bezpečnostní, kádry, zahraničí. Jak jsme to mohli nevidět? (S. Gottwald: To jsme viděli, zřízením politického sekretariátu jsme to částečně likvidovali, např. bezpečnostní a brannou komisi.) Ta orientace na skupiny, např. na španělské dobrovolníky, za chvíli byli rozestavěni na důležitých místech. To je velmi podezřelé. S kádry je to úplná katastrofa, jací lidé byli dosazeni.

Nejvážnější je, že já sám myslel, že to jsou chyby. A on sám nepřispěl ničím k odhalení. Když se po ÚV množily hlasy, on mlčel, nepokládal za nutné se k nim vyjádřit.

Nelze proto riskovat ani setinu procenta.

S. Gottwald: Jak se ti jevil v poslední době? Po ÚV jsme si řekli, že bude třeba nějaký čas, aby ho to přebolelo. V poslední době prý dělal dojem rozháraného, pasívního, nejistého člověka.

S. dr. Dolanský: Nejistý byl. Jeho způsob práce byl takový, že on nechal za sebe dělat jiné. Svaloval ze sebe odpovědnost. Snažil jsem se mu pomoci, ale všechno za něho dělat? Nestaral se o vybudování svého aparátu v úřadě předsednictva vlády. Nechával vždy to někomu udělat. Na komisích odsunoval věci.

[str. 41]S. Zápotocký uvádí případ Bernáška, který říkal, že ho tam dal S. s určitým posláním, že ho tam dala strana. Když měl jít Šváb do bezpečnosti, nedoporučoval jsme to. Potom s. Zápotocký mluví o chování ošetřujícího lékaře s. Gottwalda.

S. Kopřiva: Když jsem přišel do kádrového oddělení, tak se do sekretariátu návrhy nepředkládaly, to si dělala oddělení sama, např. v kádrovém oddělení NHK byl Jančík. Po mém příchodu se to mělo dělat v sekretariátu, ale kádry v hospodářství, armádě a bezpečnosti se dělaly zvlášť.

S. byl rozhodným obhájcem Pavla.

To teď tady se nešetřilo nějak hluboce, to bylo jen výsledkem rychlého, rámcového šetření.

S. se bránil, aby sem do bezpečnosti přišli sovětští poradci, nakonec vyjmul kontrarozvědku, hospodářství apod.

Španělští dobrovolníci, to je tak zamotané, že nebylo možno dlouhou dobu to vysvětlit. Dřívější upozornění zůstala ležet. Někteří zavření se teď spoléhali na S.

S. Gottwald: Když se dělaly návrhy na poslední ÚV k odvolání S., vycházel jsem z toho, že to, co se mu stalo pod nosem, je důsledkem jeho neprozíravosti, neschopnosti, že je to řada systematických chyb, které ho sice diskvalifikovaly pro funkci generálního sekretáře, ale nejsou povahy trestní, otevřeně nepřátelské.

Byl jsem toho názoru, přesto, že už tehdy v srpnu řada zatčených, kteří se doznali, začala vypovídat o S. Bral jsem to tak, že usvědčený nepřítel chce oslabit svoji vinu, rozšiřovat okruh lidí, desorientovat. Pozice těch lidí byla snazší, že právě na něho jako na generálního sekretáře mohli svalovat vinu. Tak došlo k návrhu odvolat a dát na jinou odpovědnou funkci. Potom při řešení na ÚV bylo přímo řečeno, že se to nemá dál rozmazávat, že se nemá vést šetření, kromě jednoho.

[str. 42] Přes to vše ti lidé se pořád k tomu vraceli v různých variancích, přinášeli stále nová fakta, která vedla k tomu, že přece jen není možno je paušálně jako manévry nepřátele odmítat. Přitom se ukázala řada nových okolností, které vedly k tomu, že člověk začal se na věc dívat kritičtěji a revidovat své stanovisko. Stále více vynikalo, že S., kdy se ty věci se Šlingem provalily, zachoval úplnou pasivitu. Tak jak se dříve staral, aby vše bylo v jeho rukou, aby byla zdůrazněna role a moc generálního sekretáře, v [t]é době, kdy on měl skutečně ukázat, že je mužem na palubě, pustil kormidlo z ruky.

Neznám jednoho případu, kdy by on při projednávání zatčení na politickém sekretariátu přišel s iniciativou, nebo něco navrhl. Většinou mlčel. Provedení usnesení pol. sekretariátu se snažil oddálit. Pokud se týká aparátu ÚV a jeho organizace, v několika rozhovorech už před únorovým ÚV jsem mu řekl, aby rychle udělal návrhy na reorganizaci aparátu ÚV a jeho práce. On to nedělal. Až pak navrhl něco, kde bylo vše při starém. Nedostalo se z něho slovo, jak to je v OV VKS(b), ačkoliv tam byl.

V hospodářských věcech kolikrát jsem řekl, že to musíme reorganizovat. Ale zase nic. Všechny věci, které jsme dělali na zasedání ÚV, měly být už dávno udělány a S. nemůže říci, že na to nebyl upozorněn. Když věci v partaji začaly propukat, těžkosti v hospodářství, a on jako gen. sekretář měl reagovat, nechal to plavat. Když se to bere retrospektivně, není možno přijít k jinému závěru. V prvních výpovědích zatčených, jak se přiznali k protistranické a protistátní práci, se snažili vylíčit věci tak, že při vnitrostranickém spiknutí bylo jejich bezprostředním cílem sundat S. a dosadit Švermovou. Na této tezi se shodli. Teď většina z nich opustila tuto tezi a říkají, že to není pravda, že to dělali naschvál, aby zakryli stopy. To je teď logičtější. Po roce 1948, po mém zvolení presidentem, při reorganizaci vlády jsem mu předložil [str. 43] návrh na složení vlády. Bylo vidět, že mu není recht, že není navržen do vlády. K tomu se mi přiznal. Řekl, že by měl být náměstkem. Já jsem to odmítl, že má jako gen. sekretář práce i honóru dost.

Vše dohromady nás nutí k revizi našeho stanoviska, které jsme měli před třemi měsíci, a učinit opatření. Dosud ve velkých případech jsme nešlápli vedle, jsem přesvědčen, že jsme ani tentokrát nešli vedle.

Publikovat se to má. Dnes odpoledne to dát schválit předsednictvu. Uložit také svolání ÚV v prosinci na jeden den.

S. Gottwald dává hlasovat, kdo souhlasí s učiněnými opatřeními: Všichni hlasují pro.

(Záznam o schůzi vyhotovil podle písemného, nikoliv však stenografického zachycení Hradec.)

Téhož dne odpoledne se konala schůze předsednictva ÚV KSČ, které vyslovilo souhlas s provedenými opatřeními.

6. 12. 1951 se případ Slánského projednával na zasedání ÚV KSČ. Ve svém vystoupení uvedl s. Gottwald tyto tři hlavní důvody, jež vedly k zatčení Slánského:

a) Slánský vykonával svou novou funkci náměstka předsedy vlády ledabyle, udržoval pohromadě skupinu svých bezprostředních spolupracovníků a vytvořil z ní jakési středisko za zády předsedy vlády;

b) v dalším průběhu vyšetřování již odhalených spikleneckých skupin vyšly najevo nové, dříve neznámé skutečnosti, které usvědčovaly Slánského z přímé aktivní a možno říci vedoucí účasti na protistranickém a protistátním spiknutí;

c) vedení strany se dostaly nezvratné důkazy, že špionážní služba západních imperialistů organizuje a připravuje útěk Slánského na Západ.

[str. 44] Prvé dva důvody není třeba rozebírat, neboť činnost Slánského na předsednictvu vlády nelze klasifikovat jako trestnou činnost a ve výpovědích zatčených osob se neobjevily v podstatě žádné nové skutečnosti, který by již dříve při výměně dopisů mezi s. Gottwaldem a Stalinem (v červenci 1951) nebyly známy.

Hlavním důkazem zatčení Slánského tedy byly "nezvratné důkazy, že špionážní služba západních imperialistů organizuje a připravuje útěk Rudolfa Slánského na Západ". (Citováno z vystoupení KG na zasedání ÚV.)

Tento závěr s. Gottwalda se opíral o dopis adresovaný "Velkému metaři" a pokyn J. V. Stalina. Podle výpovědi A. Čepičky z 5. 5. 1956 tlumočil s. Gottwaldovi návrh Stalina, aby byl zatčen Slánský, osobně s. Mikojan. S. Gottwald prý váhal a při tomto jednání nebyl ochoten návrh realizovat. Poté měl s. Mikojan odejít, aby se telefonicky spojil se Stalinem a informoval ho o stanovisku s. Gottwalda. V době, kdy s. Gottwald čekal na návrat Mikojana, dostavil se k němu Čepička, který byl s. Gottwaldem pozván a informován o účelu návštěvy s. Mikojana i o průběhu jednání.

Podle líčení Čepičky se s. Mikojan později vrátil, aby sdělil, že Stalin na svém původním návrhu trvá, odůvodňuje nutnost zákroku nebezpečím útěku a upozorňuje s. Gottwalda na velkou odpovědnost v tomto směru. Jednání se zúčastnil i A. Čepička. Podle něho s. Gottwald znovu opakoval názor, že Stalin jistě má pro zatčení Slánského vážné důvody, ale že jemu nejsou prozatím známa žádná fakta, která by činila taková opatření nezbytným. S. Mikojan prohlásil, že nemůže uvést nic jiného, než co bylo řečeno a názor Stalina, který naléhá, aby zatčení bylo provedeno dříve, než bude pozdě. V závěru prý s. Gottwald zdůraznil, že s. Stalin vždy dobře radil a jistě má v rukou další podklady, které jemu (Gottwaldovi) nejsou známy a že tedy s návrhem Stalina souhlasí. S. Gottwald se rozloučil se s. Mikojanem se žádostí, aby jeho souhlas a rozhodnutí tlumočil s. Stalinovi.

[str. 45] Podle vyjádření Čepičky krátce po této návštěvě předložila čs. bezpečnost dopis "Velkému metaři". Když byl s. Gottwald s tímto seznámen, netajil se prý přesvědčením, že Stalin se zřejmě opíral pro návrh na zatčení Slánského o tento materiál a že tedy opatření je nezbytné a nutné.

Uvedený dopis, který měly čs. bezpečnostní orgány k dispozici již 10. 11. 1951 (!), má toto znění: "Dostáváme nyní zprávy, že Vaše situace se stává stále obtížnější a vyslovují se zde obavy a domněnky, podepřené zprávami z dobře informovaných kruhů, že jste předvídán k procesování, známému v případě Gomulka. Doufám, že tento dopis Vás zastihne ještě včas. Nabízíme Vám bezpečný odchod za hranice. Podle prohlášení nejpovolanějších míst zaručujeme Vám asyl, bezpečný úkryt a pozdější umožnění existence, vyjímaje politickou kariéru.

V případě, že souhlasíte, budeme moci Váš odchod zprostředkovat neprodleně. Jako důkaz Vašeho souhlasu stačí utrhnout dolní polovinu tohoto dopisu, který přiložíte nebo později zašlete po doručiteli tohoto dopisu. Na útržek poznamenejte datum, kdy odchod žádoucí.

Instrukce o odchodu dostanete toutéž cestou, buďte opatrný a nesvěřujte se nikomu, ani doručitel neví, oč jde.

Abyste se přesvědčil, že tato akce je podnikána za Západu, bude pro Vás vysíláno heslo v rámci vysílání Svobodné Evropy na vlně 48,9 m, a to ve dnech 10., 17. a 24. listopadu 1951, dále 1. prosince, vždy v 10,53 hod. Heslo zní: "ZLÉ VĚCI PŘICHÁZEJÍ NAJEDNOU - VZKAZUJE - PODPORA."

V současné době provádí ministerstvo vnitra šetření této záležitosti, z něhož vyplývá, že bývalí vedoucí pracovníci MNB zatajili před vedením strany řadu okolností a vše nasvědčuje tomu, že šlo o záměrnou provokaci. V této souvislosti je třeba říci, že uvedený dopis se do rukou Slánského vůbec nedostal. (!)

[str. 46] 24. 11. 1951 byli dále zatčeni B. Geminder a J. Taussigová. Poté jsou postupně zatýkání Richard Slánský (23. 11. 1951), Goldstücker (12. 12. 1951), Margolius (12. 1. 1952), Frejka (31. 1. 1952), Frank (23. 5. 1952), Simone (9. 6. 1962 [zjevně má být 1952]) a řada dalších osob. Byly zatýkány i manželky - podle Kopřivy prý na návrh s. Gottwalda.

Tím byl celý široký okruh uzavřen.

Mezitím (koncem ledna 1952) došlo ve vedení MNB ke změně. Ministrem se po Kopřivovi stal s. Karol Bacílek.

Na základě již d[ř]íve vykonstruovaných teorií bylo bezpečnostmí [sic!] orgány každému ze zatčených určeno jeho místo a úloha v tzv. protistranickém a protistátním spiknutí.

Nastala poslední etapa vyšetřování. Šlo o to, aby každý ze zatčených přisouzenou mu úlohu přiznal a aby se svými výpověďmi všichni navzájem usvědčili.

Převážná většina osob zatčených před Slánským byla již natolik "zpracována" vyšetřujícími orgány, že potvrzovala všechny jejich koncepce. Někteří z nich (London, Löbl, Neufusová a další) byli použiti k "usvědčování" Slánského na základě naučených konfrontací sepsaných vyšetřujícími orgány.

Slánský zpočátku přiznával pouze politické chyby a odmítal přiznat jakýkoliv nepřátelský záměr nebo úmysl.

26. 11. 1951 napsal předsednictvu ÚV KSČ dopis, v němž mimo jiné zdůraznil, že pokud jde o podezření vůči němu, "podezření z nějakých zločinů vůči straně, musí tu jít o strašlivý omyl." (Celý dopis je citován ve zprávě o případu Slánského.) Tento dopis byl podle výpovědi B. Doubka a K. Košťála doručen s. Gottwaldovi a s. Zápotockému. Ti jej vrátili s poznámkou, aby Slánský raději vypovídal o tom, co prováděl, což prý mu bylo také sděleno.

[str. 47] Slánský intenzívním výslechům dlouho odolával, ale potom postupně kapituloval. O jeho stavu během vyšetřování svědčí jednak pokus o sebevraždu v lednu 1952, výpovědi Doubka a jiných pracovníků bezpečnosti, jakož i zprávy jeho "spoluvězně" z cely - spolupracovníka bezpečnosti B. Bendy, který měl za úkol Slánského neustále rozrušovat a působit na něho, aby obvinění přiznal. Tak např. v agenturní zprávě z 28. 1. 1952 se hovoří o tom, že Slánský spal jen 3 hodiny. Když začínal usínat, agent jej budil s tím, že na něho klepe strážný. A dále: Slánský se vyjádřil, že je tak vyčerpaný, že trpí zrakovými přeludy. Po výsleších byl vždy silně rozrušen a často upadal až do nepříčetného stavu. Během vyšetřování navštívil Slánského ve vazbě i s. Bacílek, který mu domlouval, aby neztěžoval vyšetřování, že se o něm vše ví a nezbývá mu, než aby se doznal. Na to Slánský odpověděl, že si je vědom škod, které napáchal, že však nepřítelem nikdy nebyl a když to v protokolu podepisuje, chce dokázat, že straně žádné potíže dělat nechce. (Z výpovědi B. Doubka a K. Košťála.)

Reagenci Slánského na tento rozhovor popsal Benda ve své agenturní zprávě z cely dne 28. 5. 1952 takto: "Slánský vypravoval, že měl těžký den, měl ještě 3 hodiny v noci konfrontaci a v 8 hodin večer za ním přišel ministr národní bezpečnosti. Řekl, že ministr za ním přišel proto, že s ním nejsou spokojeni, přišel mu vynadat, teď to má velmi zlé ... Je mu nevolno, říká, že omdlévá, chová se téměř nepříčetně." V říjnu 1952 bylo vyšetřování v souvislosti s přípravou procesu v podstatě skončeno. Příprava procesu vyžadovala stanovit, kdo bude souzen se Slánským. Za společníky Slánského byli určeni Šling, Šváb, Clementis a London, na nichž byl již dříve vynuceno doznání, že byli "členy centra".

Kdo definitivně určil složení tzv. centra, se nepodařilo zjistit. Podle výpovědí některých pracovníků bezpečnosti byla tato otázka posuzována podle těchto hledisek: jakou měl kdo funkci před zatčením a závažnost jeho obvinění; jak kdo asi bude vypovídat [str. 48] při procesu; dále se přihlíželo k tomu, aby byly zastoupeny hlavní úseky - stranický aparát, bezpečnost a armáda, národohospodářský a zahraniční úsek.

Před procesem byly s obviněnými neustále opakovány závěrečné protokoly, které se učili nazpaměť. Krátce před procesem měl s. Bacílek pohovory s některými vězni. V záznamu ze dne 8. 7. 1956 líčí tyto pohovory takto:
"Krátce před konáním procesu s. Alexejev, sovětský poradce, mne navštívil a sdělil mi, že by bylo účelné, abych s některými odsouzenými před procesem hovořil o tom, jakým způsobem se mají před soudem chovat.

Na základě toho navštívil jsem věznici v Ruzyni a nechal jsme si předvést některé z vězňů, kteří měli být postaveni před soud. Dle rady sovětských soudruhů nehovořil jsem se všemi vězni, kteří měli jít před soud. Pamatuji se přesně, že jsem nehovořil se Slánským, Švábem, Šlingem, Reicinem, a může být, že i s dalšími vyšetřovanými. Obsah rozhovoru byl u různých obviněných různý, podle informací, které jsem dostal před rozhovorem. Tak při rozhovoru s Löblem - a myslím i s Londonem - ale u Löbla určitě, dal jsem znát, že jak se bude chovat u soudu[,] jak se patří, vypovídat pravdu ve shodě se zjištěními během vyšetřování, bude jeho trest posuzován mírněji. Nepamatuji se přesně na obsah rozhovoru s Frankem, ale myslím si, že jsem s ním rovněž hovořil v tom smyslu, aby mluvil u soudu pravdu. Při rozhovoru s Clementisem, který byl poměrně velmi klidný, pamatuji se, že Clementis mi prohlásil: "Jsem právník a politik. Vím, co mě očekává a v tomto směru nemám iluzí. Budu se chovat u soudu tak, abych nedal podnět ke štvanici proti straně a republice. Prosím jen o jedno, aby moje žena nebyla pronásledována a aby jí byly odevzdány věci - jako dopisy a prsten."

Kromě případu Löbla a myslím i Londona nedal jsem příčinu souzeným se domnívat, že jak přiznají všecko, co bylo v protokolu, budou mírně potrestáni.

[str. 49] Na druhé straně nevylučuji, že v předběžném rozhovoru - Doubek a ostatní vyšetřovatelé - s jednotlivými obviněnými chtěli zneužít tohoto rozhovoru s obviněnými k potvrzení toho, k čemu je připravovali. Ovšem pamatuji se, že i Alexejev i ostatní poradci mně řekli, že nikomu neslibovali mírné tresty a i mně radili, abych v tomto směru kromě výše uvedených případů nic nesliboval. Dále se domnívám, že by sami obvinění před výkonem trestu mluvili o tom, že jsem jim něco slíbil, kdyby to byla pravda."

Politický sekretariát ÚV KSČ dne 2. 10. 1952 přijal usnesení o vytvoření komise znalců po linii plánování, zahraničního obchodu, financí a průmyslu. Jako vedoucí jednotlivých komisí byli určeni: Zd. Půček, J. Souček, O. Pohl a Rydrych; na úseku MNO gen. Tohoř. Závěry vypracovaných expertíz zapadaly do celkové koncepce a plně vyhovovaly záměrům bezpečnosti.

V souvislosti s přípravou procesu schválil politický sekretariát ÚV KSČ dne 13. 11. 1952 (byli přizváni poradce A. Becčaskov [Besčasnov] a Št. Rais) komisi ve složení Čepička, Bacílek, Rais a Kopecký, která měla podle výsledků diskuse vypracovat konečný text obžalovacího spisu, jehož návrh byl na této schůzi v zásadě schválen. Žaloba byla vypracována pravděpodobně sovětskými poradci poté, když Doubkovo zpracování nebylo schváleno. Některé dílčí úpravy v ní provedla komise ÚV a osobně s. Gottwald. Politický sekretariát schválil rovněž složení senátu, prokurátory a obhájce. Ve skupině prokurátorů byli dr. Urválek, dr. Aleš, dr. Kolaja a dr. Antl. Ti byli několik týdnů před procesem soustředěni v Ruzyni, kde se seznamovali s materiály, přičemž jim nebylo dovoleno obviněné vyslýchat, ani se účastnit výslechů prováděných bezpečnostními orgány. Ve své práci byli kontrolováni pracovníky bezpečnosti, kteří do jejich místností zavedli i odposlechovou techniku.

Podobně byli před procesem soustředěni i obhájci, kteří pracovali rovněž pod kontrolou bezpečnost a navíc dva z nich byli zavázáni ke spolupráci se státní bezpečností. Obhajoba [str. 50] neměla prakticky možnost předložit nějaké dokumenty svědčící ve prospěch obviněných. V. Prchal před přelíčením obhájce informoval, že obvinění byli jasně usvědčeni. Přitom jim dal pokyn, aby svým klientům neříkali, že kvalifikace žaloby podmiňuje absolutní trest.

Politický sekretariát ÚV KSČ schválil na své schůzi 13. 11. 1952 vytvoření politické komise za předsednictví s. Bacílka, tiskovou komisi (předs. s. Kopecký) a opatření k zajištění návštěvy v soudní síni. Organizační zajištění procesu prováděla skupina pracovníků bezpečnosti, hlavně Prchal, Doubek a Moučka, za justici Rais a Klossa. Proces se konal od 20. do 27. 11. 1952.

Úloha senátu státního soudu, hlavního žalobce a prokurátorů, jakož i obhájců byla naprosto formální, předem stanovená bezpečností. Je třeba konstatovat, že všechny tyto orgány se přesně držely stanoveného postupu a nikdo z nich ho nenarušil, ani proti němu v žádném směru neprotestoval. Došlo sice v několika detailech k položení nepředepsané otázky, to však bylo ihned o následující přestávce pracovníky bezpečnosti vytknuto.

Rozsudkem byli odsouzeni k trestu smrti:
Slánský, Geminder, Frejka, Frank, Clementis, Reicin, Šváb, Margolius, Fischl, Šling a Simone.

K trestu odnětí na doživotí zbývající tři:
London, Löbl a Hajdů.

U všech obviněných byla vyslovena ztráta státního občanství. Všichni odsouzení trest přijali a vzdali se opravných prostředků. Odsouzení k smrti si podali žádost o milost, které [sic!] jim byly zamítnuty. Rozsudek byl vykonán 3. 12. 1952.

Ze zprávy J. Lédla z 5. 12. 1952 o průběhu příprav a provedení rozsudku trestu smrti je zřejmé, že odsouzeným byly před popravou povoleny návštěvy.

O nich se ve zprávě říká (přesná citace zprávy):
[V následující pasáži je vylíčen průběh setkání jedenácti ke smrti odsouzených vězňů s jejich nejbližšími příbuznými.]

[str. 54] Vcelku proběhly návštěvy bez rušivých jevů, rodinní příslušníci byli na Pankrác dováženi služebními vozidly, před návštěvou byl každý z nich vyzván, aby hovořil pouze o rodinných věcech a aby si odložil kabát a případně kabelku. Všichni odsouzenci upozornili návštěvníky na to, že ještě píšou poslední dopisy, takže jim ještě některé věci vysvětlí v dopisech. Všem návštěvám byl přítomen npor. Josef Lédl, poslední návštěvu měl Slánský ve 22.00 hodin.

Tolik uvádí zpráva k návštěvám. Večer před popravou dostali odsouzení možnost napsat poslední dopisy příbuzným, případně jiným osobám. Této možnosti využili všichni, kromě Slánského. Tyto poslední dopisy jsou přiloženy. Dopisy byly s. Bacílkem zaslány s. Gottwaldovi až dne 13. 12. 1951, tedy po 10 dnech.

V uvedené již zprávě J. Lédla se při líčení výkonu trestu smrti říká:
Při výkonu trestu pronesl ŠLING: "Pane předsedo, přeji komunistické straně, československému lidu a presidentu republiky plný zdar. Nikdy jsem nebyl špiónem." ŠVÁB pronesl: "Ať žije Sovětský svaz, ať žije KSČ. " SLÁNSKÝ pronesl: "Mám to, co jsem si zasloužil." Jinak ostatní odsouzení nepronesli ani slovo a celkově provedení výkonu trestu prošlo bez zvláštních příhod nebo závad.

V závěru zprávy se hovoří o tom, že rakve s těly odsouzených byly spáleny, popel nasypán do papírového pytle a ve večerních hodinách odvezen a rozházen v okolí Prahy do větru.

Po skončení procesu s tzv. centrem byly dokončovány ostatní případy.

28. 1. 1954 (!) byli odsouzeni: M. Švermová na doživotí, J. Taussigová na 25 let, H. Lomský a V. Fuchs na 15 let, E. Polák na 18 let, M. Landa a B. Hájek na 20 let. Všichni pro trestný čin velezrady.

[str. 55] Dále byla souzena skupina slovenských buržoazních nacionalistů; byli zatčeni 2. - 6. února 1951 a odsouzeni 24. 4. D. Okáli na 18 let, J. Horvath na 22 let a L. Holdoš na 13 let.

23. 12. 1953 byla odsouzena pro sabotáž v bezpečnosti (v některých případech i velezradu) skupina vedoucích pracovníků bezpečnosti: O. Závodský k trestu smrti, I. Milén na 22 let, V. Šmolka na 15 let, B. Pokorný a K. Černý na 16 let, O. Valeš na 21 let, Pich-Tůma na 15 let.

Mimoto byli odsouzeni jednotlivě - J. Pavel 30. 12. 1953 pro velezradu na 25 let, Š. Plaček 20. 1. 1954 pro vraždu a válečnou zradu na 15 let, L. Hofman 26. 2. 1953 na 18 měsíců pro podvod.

9. 12. 1953 a 15. 12. 1953 byl odsouzen Oskar Valášek a dalších 9 pracovníků bezpečnosti na Slovensku k různým trestům na svobodě.

7. 8. a 5. 11. 1954 byla odsouzena pro velezradu a sabotáže skupina národohospodářů v počtu 11 osob.

25. 2. 1954 byla souzená 7členná skupina trockistů.

Dále byli souzeni důstojníci čs. armády v počtu 13 osob.

7. 8. 1954 byl pro velezradu a sabotáž odsouzen J. Smrkovský na 15 let. (Zatčen byl 29. 3. 1951.) Došlo k odsouzení i skupiny osob obviněných ze spolupráce s bratry Fieldy (V. Nový v r. 1953, A. Khonová v r. 1954, D. Kleinová - 1954 atd.)

Kromě toho byly odsouzeny četné další osoby zatečné v období hledání tzv. nepřátel ve straně.

[str. 56] Novým šetřením bylo prokázáno, že tzv. protistátní spiklenecké centrum, jehož hlavou měl být R. Slánský, neexistovalo a bylo uměle vykonstruováno. Jednotlivé osoby byly donucovány k přiznání své úlohy v tomto spiknutí a různých zločinů, kterých se nedopustily, naprosto nezákonnými prostředky, často velmi surovým tělesným i psychickým týráním, jakož i soustavným přesvědčováním, aby svým doznáním pomohly straně, jejíž vedení to prý od nich žádá. V tomto směru bylo bezpečnostními orgány zneužíváno skutečnosti, že někteří zatčení byli již předem veřejně politicky i morálně odsouzeni jako "usvědčení zločinci" (Švermová, Šling, Slánský a řada dalších).

Rozsudky vynesené v procesu se Slánským a osobami spolu s ním souzenými, v procesech se skupinou v čele s M. Švermovou, G. Husákem aj., jakož i dalšími skupinami i jednotlivci, souzenými v souvislosti s tzv. protistátním spikleneckým centrem, jsou nezákonné, takže je nutno provést soudní a v určitých případech i stranickou rehabilitaci odsouzených.

Přešetřování prokázalo že u obviněných nebyly důvody - až na malé výjimky - ani pro zatčení. Politickým chybám, kterých se tito lidé dopustili a za něž měli být voláni ke stranické odpovědnosti, byl neoprávněně přisouzen kontrarevoluční úmysl.

Bezprostřední příčinou uvedených politických procesů byla nekontrolovatelná činnost bezpečnostních orgánů, které obcházely platné zákony a svévolně a hrubě narušovaly samotné principy socialistické zákonnosti. Tyto orgány, silně ovlivňované škůdcovskou praxí a metodami beriovské bezpečnosti, organizovaly provokace vůči straně, osobovaly si právo posuzovat a kontrolovat její činnost a být rozhodující silou ve státě. Svědčí o tom mimo jiné okolnosti, že pracovníci bezpečnosti soustřeďovali "poznatky" [str. 57] a různé charakteristiky - kromě s. Gottwalda - v podstatě na všechny vedoucí politické činitele, že se opájeli svou "mocí" a možností uvěznit podle své libovůle prakticky kohokoliv. Podle vyjádření s. V. Širokého byl bezpečností podán návrh i na zatčení s. J. Dolanského. Po rozmluvě se s. Širokým a snad i dalšími členy politického sekretariátu však s. Gottwald souhlas k tomuto zákroku nedal. Podle názoru s. Širokého byl i on sám bezpečnostními orgány sledován (byl mu např. otevírán trezor). S. Bacílek uvedl, že byly organizovány provokace také vůči němu jako ministru MNB a že Prchal předal nějaké materiály na něho s. Gottwaldovi. Vyšetřující orgány vyslýchaly některé zatčené rovněž i k činnosti s. A. Novotného a dalších vedoucích stranických funkcionářů. Činnost býv. MNB vytvářela ve straně a ve státě atmosféru strachu, nejistoty a vzájemné nedůvěry.

Pracovníci bezpečnosti svými závěry znevažovali a hanobili revoluční činnost naší strany, zvláště pokud jde o předválečnou činnost komunistů, období občanské války ve Španělsku, odbojovou činnost ve 2. světové válce apod.

Bylo by správné, aby byla přezkoumána míra osobní odpovědnosti jednotlivých pracovníků za porušování socialistické zákonnosti v té době a aby z toho byly vyvozeny příslušné závěry. V tehdejší době pracovaly i soudní orgány a orgány prokuratury formálně a neodpovědně a byly přímo řízeny bezpečností. Soudci a prokurátoři nekriticky přijímali a obhajovali překroucené a vykonstruované výsledky vyšetřování bezpečnostních orgánů, neupozorňovali vedení strany na různé okolnosti a svou pasivitou se fakticky podíleli na páchaných nezákonnostech.

[str. 58] V této souvislosti je třeba říci, že celý systém tzv. kabinetní justice, na jehož vytvoření má hlavní vinu A. Čepička, umožňoval a sám o sobě znamenal hrubé narušení socialistické zákonnosti. A. Čepička rovněž svévolně zrušil instituci vyšetřujících soudců, takže byla znemožněna jakákoliv kontrola bezpečnostních orgánů ze strany prokurátorů a soudců, což mělo škodlivé důsledky obzvláště v období tzv. hledání nepřátel ve straně.

Jestliže přímou odpovědnost za organizování politických procesů s tzv. nepřáteli ve straně mají bezpečnostní orgány a vedoucí pracovníci býv. MNB, je nutné současně zdůraznit, že jejich nezákonná činnost byla umožněna v důsledku všech záporných jevů v období kultu osobnosti. S. Gottwald po únoru 1948 ve značné míře pod silným vlivem autority J. V. Stalina jeho nesprávný systém práce přejímal, sám porušoval zásady kolektivnosti vedení, nevěnoval se plně řízení strany, trpěl různé nedostatky, jako např. nadřazování bezpečnostních orgánů nad stranu, a navrhoval opatření, kterými by byla posilována její vedoucí úloha. Neblahý vliv na s. Gottwalda mělo i jeho nejbližší okolí, zejména A. Čepička, který všemožně živil záporné rysy, projevující se v jeho činnosti a jednání. Vedení strany tyto nedostatky nekriticky přehlíželo a podrobovalo se celkové atmosféře v té době.

V některých případech - jako bylo šetření komise ÚV KSČ ve věci Šlinga a Švermové, činnost KSK, bezpečnostního a kádrového oddělení, odboru pro evidenci aj., přispívali odpovědní pracovníci k provádění různých opatření, která měla škodlivé důsledky.

Nové šetření prokázalo, že při prověřování politických procesů, prováděných v letech 1956 a 1957 nebyly tehdejší komisí vyvozeny správné a objektivní závěry, přestože shromážděný materiál to umožňoval (nynější komise pracovala rovněž na podkladě tohoto, zcela dostačujícího materiálu).

[str. 59] Hlavní odpovědnost nese v tomto směru R. Barák, který nejen chránil pracovníky zúčastněné na nezákonnostech v období kultu osobnosti, ale sám narušoval nebo trpěl narušování socialistické zákonnosti i za svého působení ve funkci ministra vnitra.

Závěry z nového šetření komise ÚV KSČ a zhodnocení politických procesů i situace, za kterých k nim došlo, jsou vyjádřeny v navrhovaném usnesení.

Návrh usnesení ÚV KSČ k zhodnocení politických procesů

11 858/14

Ústřední výbor KSČ, zejména po XX. sjezdu KSSS, s veškerou zásadovostí obnovil leninské normy stranického života. Upevnil jednotu strany, její spojení s lidem a vede stranu důsledně leninskou cestou. Závěry ÚV KSČ k výsledkům XXII. sjezdu KSSS, příprava XII. sjezdu KSČ a návrh nových stanov tyto zásady dále rozvíjejí.

Prvořadý význam mělo a má obnovení a všestranné uplatňování zásady kolektivnosti vedení a důsledné skoncování se všemi pozůstatky kultu osobnosti. ÚV KSČ postupně likviduje škodlivé důsledky vyplývající z kultu osobnosti. Přitom vždy vycházel a vychází z toho, že nemůže jít pouze o jednorázovou krátkodobou kampaň, ale o proces, v jehož průběhu je veden houževnatý boj proti všem důsledkům kultu osobnosti jako systému. Výsledkem toho musí být další soustavné a důsledné uplatňování a rozvíjení leninských norem stranického života odshora dolů, ve všech oblastech našeho života.

ÚV KSČ proto uskutečňuje a stále prohlubuje v celém životě země vedoucí úlohu strany jako rozhodujícího činitele ve všech oblastech státní a hospodářské činnosti. Soustavně upevňuje spojení s pracujícími, prohlubuje jejich aktivní úlohu v řízení a správě státu i národního hospodářství. Zvyšuje úlohu volených stranických orgánů a vede k uplatňování všech základních principů stranického života, aby se nikdy nemohly opakovat případy nezákonnosti a zvůle.

Na základě důsledného uplatňování leninských principů v životě strany, byla odhalena i nesprávná praxe bezpečnostních a soudních orgánů v letech 1945 - 1954, která vedla k hrubému porušování zákonnosti. Současně bylo odhaleno nesprávné a straně škodlivé směšování stranických a státně bezpečnostních forem a metod práce, které se projevovalo v té době zejména v komisi stranické kontroly.

[str. 2] Ústřední výbor KSČ po XX. sjezdu KSSS odsoudil tuto nesprávnou praxi a spolu s důsledným obnovením leninských norem stranického života soustavně prosazuje uplatňování socialistické zákonnosti. Po přezkoumání některých případů v r. 1955 bylo zjištěno porušování socialistické zákonnosti. Proto bylo rozhodnuto prověřit všechny politické procesy z let 1949 - 1954. Výsledky prověřování těchto procesů byly projednány na zasedání ÚV KSČ v roce 1957.

Vzhledem k tomu, že se v poslední době objevily nové poznatky, které upozorňovaly na nedůsledné dořešení mnohých případů, rozhodlo politické byro ÚV KSČ nově přehodnotit politické procesy a předložit ÚV KSČ příslušné závěry.

Přehodnocením a novým prověřením bylo ústředním výborem KSČ zjištěno:

1. Přešetřování případu Slánského aj. prokázalo, že tzv. protistátní spiklenecké centrum ve straně bylo od prvopočátku uměle vykonstruováno. Politickým chybám a protistranické činnosti, kterých se tito lidé dopustili, byl vtisknut kontrarevoluční charakter. Soudní rozsudky byly u mnohých nesprávné. Rovněž proces Švermová aj., Gustav Husák aj., jakož i další případy vyvozené z tzv. protistátního spikleneckého centra byly uměle vykonstruovány. Slánský, Šváb, Reicin i Taussigová však měli aktivní podíl na zavádění nezákonných metod v práci bezpečnosti, obranného zpravodajství v čs. armádě i justici. Za to však nebyli voláni k zodpovědnosti.

Bylo zjištěno, že nesprávná Stalinova poučka o neustále se zostřujícím třídním boji při výstavbě socialistické společnosti byla v praxi uplatňována i u nás a vedla k nesprávné orientaci na odhalování nepřátel především uvnitř strany.

Po roce 1948 - po vítězství nad reakcí - musela strana počítat s odporem zbytků třídních nepřátel a provádět opatření proti [str. 3] nim. Avšak toto úsilí, bohužel, se postupně přeměňovalo na boj především proti tzv. nepřátelům strany. Nejlépe o tom svědčí vytvoření a kádrové obsazení zvláštního oddělení v ministerstvu národní bezpečnosti s cílem bojovat proti nepřátelům ve straně. To vše ve svých důsledcích vedlo k vytváření ovzduší všeobecné nedůvěry, podezíravosti a strachu. Zároveň s tím se oslaboval boj proti skutečnému třídními nepříteli.

2. Mnozí pracovníci bezpečnosti v operativní práci, při zatýkání a ve vyšetřování hrubým způsobem porušovali socialistickou zákonnost. Nezákonné metody v bezpečnosti se začaly projevovat již v r. 1948, kdy v bezpečnosti pracovala řada starých policejních úředníků. Na politické procesy v letech 1949 - 1954 měly také vliv nesprávné metody beriovské bezpečnosti, a byly zanášeny do praxe bezpečnosti jednotlivými sovětskými poradci, kteří v té době v bezpečnosti pracovali. Zatýkání se provádělo bez průkazného materiálu.

Dosavadní šetření ukazuje, že v tomto období byly vůči straně organizovány provokace. Mnoho podezřelých okolností svědčí o tom, že i dopis Šlinga Voskovi, na základě kterého byl Šling zatčen a obviněn ze špionáže, byl s největší pravděpodobností uměle vykonstruován. Obdobně tomu bylo s dopisem tzv. Velkému metaři, ve kterém byl Slánský zván k útěku do kapitalistické ciziny. V šetření těchto provokací a okolností jejich vzniku se dále pokračuje.

Ve vyšetřování bylo používáno hrubého fyzického a psychického násilí a ve jménu strany vynucováno na zatčených doznání o činech, kterých se nikdy nedopustili.

V pozdějších letech se zvláště výrazně projevila úloha R. Baráka. Jeho veliká vina a politická odpovědnost spočívá v tom, že jako předseda komise pro prověřování politických procesů v letech 1955 - 1957 a ministr vnitra - ač znal řadu závažných signálů a skutečností - neprovedl šetření důsledně, neobjasnil politickému byru a ústřednímu výboru řadu významných okolností, [str. 4] které vrhaly jiné světlo na hodnocení politických procesů a obvinění jednotlivých účastníků tzv. centra.

R. Barák tak činil především z kariéristických důvodů, neboť spekuloval na to, že takovým postupem si nezbytně zaváže řadu vedoucích pracovníků ministerstva vnitra, kteří se na provokoacích a nezákonnostech podíleli. Je třeba říci, že právě v tomto období kult Baráka v ministerstvu vnitra nesmírně vzrostl. Vliv na jeho nesprávný postup měla rovněž skutečnost, že v prvních letech jeho působení ve funkci ministra vnitra proběhly některé procesy (Švermová a jiní, Husák a jiní, Závodský a jiní), které, jak nynější šetření prokazuje, byly nezákonné.

Barák neodstranil z ministerstva vnitra důsledně ty pracovníky, kteří se podíleli na nezákonnostech. Vytvořil situaci, kdy řada závažných opatření týkajících se vyšetřování a operativní práce, přijatá z iniciativy ÚV a osobně soudruha Novotného, nebyla důsledně uváděna v život. Tyto příkazy svěřoval k vyřízení lidem, kteří se podíleli na porušování socialistické zákonnosti a kteří neměli zájem věci řešit a napravit. K dokreslení politického profilu Baráka je třeba uvést skutečnost, že ačkoliv sám předložil politickému byru návrh na odejmutí státních vyznamenání pracovníkům bezpečnosti, kteří organizovali práci na tzv. politických procesech, toto usnesení z r. 1957 vůbec nesplnil.

3. Soudní orgány a orgány prokuratury v období 1949 - 1954 neprověřovaly, o jaké podklady se přiznání obviněných opírají a jaká je jejich věrohodnost. Obhajoba nebrala v úvahu fakta svědčící ve prospěch obviněných. Orgány soudu a prokuratury v těchto případech pracovaly neodpovědně, pod přímým řízením bezpečnostních orgánů.

Základem tohoto stavu byla činnost A. Čepičky jako ministra spravedlnosti. Již od konce roku 1948 zaváděl systém kabinetní justice, kdy on nebo jeho náměstek Klos rozhodovali o výši trestu bez účasti příslušných orgánů soudu a prokuratury. To mělo za následek narušování charakteru socialistické justice, soudci a prokurátoři byli zbavováni odpovědnosti a byla snižována jejich společenská úloha. Dalším nezákonným opatřením A. Čepičky bylo zrušení instituce vyšetřujících soudců, takže byla znemožněna [str. 5] jakákoliv kontrola bezpečnostních orgánů ze strany prokuratury a soudu. Toto protizákonné opatření bylo legalizováno trestním řádem vydaným za činnosti A. Čepičky v tzv. právnické dvouletce. Jeho škodlivá činnost na ministerstvu spravedlnosti vytvořila podmínky proto [sic!], aby nejhrubším způsobem byla porušována socialistická zákonnost orgány činnými v trestním řízení. To se zvláště projevilo v období politických procesů v letech 1949 - 1954, kdy byl hledán tzv. nepřítel uvnitř strany. I v pozdějších letech v některých případech odvozených od tzv. protistátního spikleneckého centra nepostupovaly tyto orgány zásadově. Pasívně a nekriticky se spokojovaly v těchto případech s výsledky vyšetřování, které byly často zkreslené, překroucené a mnohdy vykonstruované. Přitom se formálně opíraly o usnesení ÚV KSČ, aniž si ověřovaly, zda orgán byl správně informován. Tak se stalo, že ještě v roce 1960 - 1961 v některých případech bylo setrváno na nesprávných obviněních, která byla získána dřívějšími nezákonnými metodami vyšetřování.

4. Základní chyba a vina tehdejšího vedení strany i osobně s. Kl. Gottwalda spočívala v tom, že porušili stanovy strany (organizační řád) tím, že činnost Slánského, jakož i dalších obviněných neřešily především stranické orgány. Přitom mnozí z nich o to žádali ve svých dopisech adresovaných Kl. Gottwaldovi a ÚV KSČ před i po zatčení.

V důsledku porušování stanov strana a její vedoucí funkcionáři byli necháváni na pospas bezpečnostním orgánům. Rozhodování o zavádění vyšetřování a jejich zatčení, rozmísťování kádrů na rozhodující úseky, jako i projednávání hlavních politických otázek, bylo v letech 1950 - 1953 soustředěno v rukou Gottwalda, Zápotockého, Slánského, Čepičky a Kopřivy. Přitom s. Gottwald narušoval zásady kolektivního vedení i tím, že o mnohých závažných otázkách rozhodoval v těchto letech zcela samostatně. Velmi zápornou úlohu sehrál v tomto směru A. Čepička, kterého Kl. Gottwald všemožně protěžoval, prodrobně informoval a jeho rady a návrhy nekriticky přejímal. Situace došla tak daleko, že A. Čepička [str. 6] byl hlavním a často jediným prostředníkem Kl. Gottwalda s politickým životem. A. Čepička měl také v orgánech strany výsadní postavení. Vážných chyb se dopouštěl i jako ministr národní obrany a v průběhu politických procesů.

Pokud jde o komisi předsednictva ÚV KSČ ve složení V. Kopecký, B. Köhler, G. Bareš, která prošetřovala případ Švermové, její práci je třeba hodnotit jako neseriózní, povrchní a nedůslednou. Komise v podstatě převzala teorii uměle vykonstruovanou bezpečnostními orgány. Svým neseriózním šetřením ji podpořila a učinila závěry zkreslující objektivní skutečnosti a neopírající se o patřičný důkazní materiál. Komise a její zpráva na zasedání ÚV KSČ 21. - 24. 2. 1951 značnou měrou způsobily, že zatčené osoby byly předem politicky a morálně odsouzeny, aniž jejich vina byla prokázána stranickým šetřením. Činnost a závěry této komise, při níž došlo ke směšování stranických a bezpečnostních metod šetření, ve svých důsledcích stranu vážně poškodily.

Při přešetřování bylo zjištěno, že u obviněných, až na malé výjimky, nebyly důvody pro zatčení. Jejich chyby a provinění byly takového charakteru, že měly být šetřeny a uzavřeny po stranické linii, a teprve potom rozhodnuto, zda budou trestně stíháni, pokud by bylo zjištěno, že jejich činnost byla v rozporu s platnými zákony. Případy však byly svěřeny k šetření a uzavření orgánům ministerstva národní bezpečnosti, aniž jejich závěry v té době byly prověřovány a přezkoumávány.

5. Obvinění byli nesprávně za stranické chyby postaveni před soud. Novým šetřením však byla prokázána jejich politická odpovědnost za mnohé chyby a nesprávnosti, které byly zaváděny do života stranických a státních orgánů. V důsledku toho došlo k velkým škodám. Do vnitrostranického života byl zanášen byrokratismus, komandování, formálnost, bylo oslabováno spojení strany s pracujícími a podobně. Naprostá většina z obviněných se aktivně podílela na vytváření kultu osobnosti se všemi jeho negativními důsledky.

Strana, státní a hospodářský aparát nebyl důsledně očišťován od živlů straně cizích, do významných funkcí byly protěžovány [str. 7] osoby, které pro ně neměly třídní, politické ani morální předpoklady. V praxi nebyla vždy uplatňována správná kádrová hlediska. Činnost těchto lidí nesprávně prosazených do různých funkcí, zejména po únoru 1948, neblaze ovlivňovala celkovou situaci ve straně a rozvoj naší společnosti. To vše vytvářelo živnou půdu pro pěstování kariérismu, patolízalství, oportunismu a politické bezstarostnosti.

Slánský se ve své činnosti dopouštěl hrubých chyb, které pramenily z jeho politického oportunismu, morálního profilu i osobních kariéristických záměrů. Slánský znal vážnou nemoc Klementa Gottwalda a všemi prostředky se snažil vytvořit podmínky pro to, aby po jeho smrti stanul na prvním místě. Ve svých metodách při uskutečňování těchto cílů byl nevybíravý a hrubý. Byl typickým nositelem nesprávných metod a forem práce z období kultu osobnosti jak ve stranické činnosti, tak i ve vztahu ke státnímu a hospodářskému aparátu. Ve funkci generálního tajemníka se významně podílel na porušování leninských zásad kádrové práce. Projevovaly se u něj v osobním i politickém životě četné maloměšťácké návyky, které škodlivě působily na celé jeho okolí.

Slánský, Kopřiva, Šváb, Reicin, Taussigová a další jsou odpovědni za hrubé porušování socialistické zákonnosti, které ve svých důsledcích vedlo k tomu, že se bezpečnost stavěla nad stranu a její orgány. Slánskému plně podléhal bezpečnostní aparát až do začátku r. 1951. Po únoru 1948 byl předsedou tzv. bezpečnostní pětky, ve které se rozhodovaly konkrétné otázky práce celé bezpečnosti. Slánský dával podnět a pokyny k používání nezákonných metod a doporučoval bezpečnostním orgánům, aby čerpaly pro svou práci ze zkušeností buržoazní policie i gestapa. Pod přímým vedením Slánského byly zavedeny v bezpečnosti nezákonné metody, bezpečnost nabrala nesprávnou orientaci na hledání nepřátel ve straně. Mlýn, který rozjel, nakonec pohltil Slánského samého a další, kteří mu v tom pomáhali.

[str. 8] Je prokázáno, že ústřední výbor KSČ postupoval správně, když Slánského, Švermovou, Šlinga, Clementise a další osoby vyloučil z ÚV KSČ a ze strany. Právě tak bylo správné rozhodnutí přeřadit J. Franka na jiný úsek a ponechat jej v ÚV a přeřadit B. Gemindera z funkce na ÚV KSČ na jiné pracoviště.

Strana postupovala správně, když ze svých řad vyloučila tyto lidi. To jí umožnilo vytvořit předpoklady, aby ještě pevnějším krokem mohla vykročit leninskou cestou.

6. Na základě zjištěných fakt a skutečností, nového prověření všech soudních případů, posouzení a zhodnocení politických chyb a nedostatků jmenovaných osob se ústřední výbor KSČ usnáší:

I.Potvrdit vyloučení z ÚV KSČ a ze strany :
1. R. Slánského
2. M. Švermové
3. O. Šlinga
4. B. Reicina
5. J. Taussigové
6. V. Clementise

[str. 9] II.Potvrdit vyloučení ze strany
1. K. Švába
2. L. Frejky

III.Politicky rehabilitovat
1. J. Franka
2. B. Gemindera
ÚV KSČ bere na vědomí závěry Generální prokuratury a Nejvyššího soudu.

I.Soudně rehabilitovat v plném rozsahu:
1. M. Švermovou
2. J. Franka
3. B. Gemindera
4. V. Clementise
5. L. Frejku

II.Soudně rehabilitovat za činy, pro které byli odsouzeni; měli být voláni k trestní odpovědnosti za hrubé porušování socialistické zákonnosti:
1. R. Slánského
2. K. Švába

III.Soudně rehabilitovat za činy, pro které byla odsouzena, a činit ji trestně odpovědnou za porušování socialistické zákonnosti:
J. Taussigovou

IV.Soudně rehabilitovat za činy, pro které byl odsouzen; měl být volán k trestní odpovědnosti za škody způsobené národnímu hospodářství:
O. Šlinga

[str. 10] V.Soudně rehabilitovat za činy, pro které byl odsouzen; měl být volán k trestní odpovědnosti za hrubé porušování socialistické zákonnosti a za to, že neučinil dostatečná opatření, aby se štěchovický archív dostal do rukou našich úřadů
B. Reicina

Ústřední výbor KSČ bere na vědomí návrhy závěrů u dalších odsouzených podle přiloženého seznamu Generální prokuratury a Nejvyššího soudu.

ÚV KSČ považuje za správné odpovědět na otázku, jak se mohlo stát, že i u nás se rozšířil kult osobnosti se všemi zápornými zjevy.

Soudruh Klement Gottwald byl velikým revolučním bojovníkem naší strany. Za jeho vedení byla strana postavena na revoluční základy, na pevné pozice marxismu-leninismu. Jeho jméno zůstane výrazně zapsáno písmeny v historii strany. Soudruh Gottwald byl i významným činitelem mezinárodního komunistického hnutí. V třicátých letech pracoval v exekutivě Komunistické internacionály. V roce 1938 odejel do Sovětského svazu a žil až do roku 1945 v Moskvě, odkud řídil činnost Komunistické strany Československa jak v zahraničí, tak i doma. Činnost KSČ po osvobození naší vlasti zůstane spjata se jménem Kl. Gottwalda, který v našich podmínkách správně uplatňoval leninskou strategii a taktiku. Jeho velké politické schopnosti se zvláště projevily v únoru 1948. Kl. Gottwald má na únorovém vítězství pracujícího lidu nad reakcí historickou zásluhu.

Proč tedy i při těchto schopnostech a velikých politických zkušenostech Kl. Gottwalda se mohl i u nás rozšířit kult osobnosti se všemi zápornými důsledky?

V prvé řadě je třeba říci, že kult osobnosti i v našich podmínkách vznikal a rozšiřoval se především vlivem silné autority [str. 11] J. V. Stalina, a to již postupně po r. 1945. K některým projevům porušování leninských norem stranického života docházelo u Kl. Gottwalda již po roce 1945. Stávalo se, že o některých závažných otázkách rozhodoval sám a že vždy důsledně neuplatňoval správné hledisko při rozestavování kádrů.

Po únoru 1948, když se KSČ stala vládnoucí stranou, a zvláště po svém zvolení presidentem republiky, začal Kl. Gottwald ve své činnosti uplatňovat postupně a ve stále větší míře nesprávné metody. Porušoval zásady kolektivnosti vedení, nevěnoval se řízení strany a více se zaměřoval na státní záležitosti. Přispívala k tomu nesporně i skutečnost, že vláda pracovala nedostatečně.

Běžné řízení strany ponechal v rukou R. Slánského, jehož činnost nebyla jím osobně ani stranickým orgánem náležitě kontrolována a usměrňována. Toho R. Slánský zneužíval ke svým kariéristickým cílům. Kl. Gottwald trpěl a někdy i sám činil opatření, která ve svých důsledcích znamenala snižování vedoucí úlohy strany. Svědčí o tom mimo jiné i jeho vystoupení na zasedání ústředního výboru 6. 9. 1951, kdy nesprávně postavil otázku: "Lidé se ptají, kde se vlastně vládne, zda u Prašné brány, nebo ve Strakovce a na Hradě?" Tím byli členové a funkcionáři strany nesprávně orientováni, snižovala se autorita strany, státní orgány se povyšovaly nad stranu a zveličovala se úloha presidenta republiky. Mělo to vážné důsledky v celém dalším období na všech úsecích politického, státního a hospodářskéo života. Klement Gottwald i tehdejší vedení má velkou vinu za často neuvážené rozmísťování vedoucích kádrů v souvislosti s budováním státních a hospodářských orgánů i za chyby v obsazování vedoucích funkcí ve straně.

Je třeba vzít v úvahu, že naše strana nebyla izolována od nezdravých jevů, které se v období kultu projevovaly v celém [str. 12] mezinárodním komunistickém hnutí. V důsledku veliké autority J. V. Stalina se některé jeho nesprávně teoretické poučky, praxe a metody odrazily ve větší či menší míře v činnosti jednotlivých komunistických a dělnických stran, tedy i v naší komunistické straně.

To se projevilo především po roztržce mezinárodního komunistického hnutí a KS Jugoslávie. Hledání nepřátel a imperialistických agentur v komunistických stranách vedlo postupně k vytvoření atmosféry špionománie, nejistoty a vzájemné nedůvěry. Místo leninské principiální kritiky a marxisticko-leninského rozboru chybných názorů a úchylek se dostala do popředí administrativní opatření vůči jejich nositelům, umělé konstruování různých spikleneckých center apod., čímž byly mezinárodnímu komunistickému hnutí způsobeny značné škody. Tak tomu bylo i v naší straně.

Na Kl. Gottwalda a vedení KSČ byl vyvíjen silný nátlak hlavně Rákosim a Bierutem, aby se také naše strana orientovala na odhalování nepřátel uvnitř svých řad. Tomuto nátlaku Kl. Gottwald z počátku odolával a vcelku reálně posuzoval situaci. Později, když bezpečnost hrubě porušovala socialistickou zákonnost a předkládala vedení strany nezákonně vynucená obvinění a přiznání, podlehl všeobecné atmosféře nedůvěry a podezíravosti a bez prověřování přejímal informace a závěry bezpečnosti.

Velkou chybou Kl. Gottwalda bylo, že připustil, aby případy, jež měly být šetřeny a uzavřeny po stranické linii, byly postupovány bezpečnostním orgánům, které získaly výlučné postavení ve státě. Místo důsledného řízení a kontroly těchto orgánů stranou dopustil Kl. Gottwald spolu s tehdejším vedením, aby se bezpečnost nadřazovala nad stranu.

Neblahý vliv na Kl. Gottwalda mělo i jeho nejbližší okolí, zejména Alexej Čepička, známý svým velikášstvím a autoritativním [str. 13] vystupováním, který se vetřel do jeho důvěry. Kl. Gottwald se po svém příchodu na Hrad stále více izoloval a postupně ztrácel spojení se životem. Smiřoval se s tím, že v jeho okolí i rodině se projevovaly maloměšťácké návyky. Poslední období jeho života bylo poznamenáno těžkou nemocí, která se neustále zhoršovala. Zdravotní stav snižoval i jeho pracovní schopnost. Na jeho rozhodování mělo nesporně vliv i nemírné požívání alkoholu. Je nutno konstatovat, že vedení strany nekriticky přehlíželo uvedené chyby a nedostatky, projevující se v činnosti Kl. Gottwalda. Naopak kolem jeho osoby bylo vytvářeno ovzduší neomylnosti a nedostupnosti.

Za nedodržování leninských norem stranického života a zejména za porušování kolektivnosti vedení nelze činit odpovědným osobně pouze Kl. Gottwalda, ale celé tehdejší vedení strany. Předsednictvo ÚV KSČ neprojednávalo mnohé závažné otázky, docházelo k porušování stanov, zasedání ústředního výboru byla v té době svolávána nepravidelně a měla mnohdy formální ráz. Mezi jednotlivými vedoucími funkcionáři nebyly zdravé soudružské vztahy.

Někteří členové předsednictva a politického sekretariátu, kteří byli Kl. Gottwaldovi blízcí, jako ss. Zápotocký, Široký, Kopecký, Bacílek, dále Čepička, Kopřiva (Slánský a Švermová pokud byli ve funkci) se podíleli na porušování leninských norem stranického života. Mají odpovdnost za to, že se i v naší straně projevily v takovém rozsahu důsledky kultu osobnosti, jako je porušování kolektivnosti vedení, administrování, zastírání nedostatků, nekritičnost, oslabovalo se spojení s masami a trpělo se pochlebování a patolízalství. Jsou spoluzodpovědni i za to, že případy bývalých vedoucích stranických funkcionářů, obviněných z různých zločinů, nebyly projednávány a uzavřeny nejdříve po stranické linii.

Přitom tyto obviněné znali dlouhá léta ze společné stranické práce. Při posuzování různých nedostatků a chyb v řízení strany a státu neprojevili tito soudruzi i někteří další vedoucí straničtí pracovníci dostatek principiálnosti a osobní statečnosti.

[str. 14] Zvláštní vinu za nesprávnosti v politických procesech nesou především soudruzi Kopřiva, Prchal, Košťál, Veselý, Hora, Závodský, Pixa a další, za jejichž působení ve funkcích v ministerstvu národní bezpečnosti se nezákonné metody v bezpečnosti nejvíce rozbujely. Z odpovědnosti nelze vyjmout ani s. Bacílka, který sice převzal rozjetou bezpečnostní mašinérii v období, kdy již byla v podstatě zkonstruována a částečně i zveřejněna závažná obvinění proti některým účastníkům "spikleneckého centra", ale při své politické zkušenosti mohl na některé zásadní nesrovnalosti jemu známé (týká se zvláště případu Franka) důrazně vedení strany upozornit a navrhnout řešení, případně ovlivnit tvrdost a výši trestu.

Také soudruzi Kopecký, Köhler a Bareš jako členové komise předsednictva ÚV KSČ vedení strany neupozornili na řadu závažných okolností ve spojitosti se zatčením, vyšetřováním a soudním řízením obviněných. Podíleli se i na nesprávných metodách uplatňovaných v období hledání tzv. nepřátel ve straně.

Správnost a nutnost navržených závěrů z prověřování politických procesů z let 1949 - 1954 je zdůvodněna i celým obsahem návrhu nových stanov. V jejich soustavném uplatňování spočívá záruka, že strana půjde i nadále důsledně leninskou cestou, připravena v čele všeho našeho lidu splnit svoje historické poslání - dovést pracující k vítězství komunismu.

Vycházeje z těchto zjištění, ústřední výbor KSČ se usnáší:

1. a/ schválit rozhodnutí politického byra ÚV KSČ o novém prošetření politických procesů proti osobám, které zastávaly význačné politické funkce, i opatření, která byla již politickým byrem provedena k realizaci závěrů, které z nich vyplývají;

b/ schválit zprávy a závěry k jednotlivým případům;

2. Ústřední výbor považuje za nutné vyvodit z provedeného šetření tato hlavní politická poučení a závěry:

[str. 15] a/ dále prohloubit důslednou kontrolu činnosti ministerstva vnitra, ministerstva národní obrany, soudu a prokuratury ústředním výborem a jeho orgány. V souvislosti s tím stanovit zásadu, aby ministr vnitra a ministr národní obrany nebyli členy předsednictva ÚV KSČ;

b/ uložit kontrolní a revizní komisi ÚV KSČ dořešit otázky členství u zbývajících případů podle závěrů jednotlivých zpráv a podat o tom zprávu ústřednímu výboru a došetřit všechny okolnosti kolem politických procesů;

c/ uložit Nejvyššímu soudu a Generální prokuratuře dořešit zbývající případy podle závěrů zpráv po stránce trestní odpovědnosti, vyvodit důsledné závěry vyplývající z prověrky politických procesů pro teorii a praxi soudních orgánů a prokuratury;

d/ uložit ministru vnitra ve vlastní pravomoci dořešit některé případy vyplývající z dosavadního šetření a vyvodit další závěry pro vlastní práci;

e/ uložit ministerstvu spravedlnosti provést potřebná opatření k zajištění rodin těch obviněných, kteří byli nezákonně odsouzeni k trestu smrti.

Přešetřením a zhodnocením nejdůležitějších politických procesů ústřední výbor KSČ znovu prokazuje svou neochvějnou vůli a úsilí o překonání všech důsledků z období kultu osobnosti.

Zároveň vyjadřuje přesvědčení, že členové strany tyto závěry správně pochopí a nikdy nepřipustí, aby slavná revoluční historie naší strany, která vždy byla stranou leninskou, byla kýmkoliv znevažována.

Závěrečná zpráva Kolderovy komise: Zápis diskuse politického byra ÚV KSČ dne 27. listopadu 1962 k bodu "Výsledky přešetření nejdůležitějších politických procesů proti osobám, které zastávaly význačné politické funkce".

[str. 147] Přísné tajné! ARCHIV-dokumentace

Zápis diskuse politického byra ÚV KSČ dne 27. listopadu 1962 k bodu "Výsledky přešetření nejdůležitějších politických procesů proti osobám, které zastávaly význačné politické funkce". /Nebylo stenografováno úvodní slovo soudruha Koldra a část příspěvku soudruha Bacílka./

Soudruh Bacílek:
..... Frank vyškrtával Čechy ze seznamů odsouzených, kteří měli být likvidováni a dával tam jiné. Našlo se v archivu u Taussigové. Jestli to bylo falešné nebo ne, to nevím. Je těžké říci, co byla skutečnost a co provokace.

Jinak se zprávou souhlasím. Je objektivní, správně odpovídá skutečnostem. Nějaké výhrady nebo poznatky nemám. Já jsem se soudruhy hovořil. Návrhy ve zprávě jsou správné, odpovídají skutečnostem.

Soudruh David Pavel:
Po přečtení zprávy, i když jsem ji neměl možnost důkladněji prostudovat, se bude člověku těžko spát. Tolik zločinů spáchaných na lidech a přivedených na šibenici bez viny. Je k tomu těžko jen tak něco říci. Jednu poznámku - že někteří soudruzi se snaží svalit vinu na sovětské poradce. Ale faktem je, že na veřejnost se sovětští poradci představovali jako ti nejlepší, nikdo v činnosti sovětských poradců neviděl, že jsou tu záměrně, ukazuje se, že sovětští poradci nejenom špatně radili, ale dopouštěli se násilí, jak se o tom ve zprávě hovoří. Je tady celá řada lidí, kteří neodpovídají za celkový stav. Já si pamatuji na těžkou situaci v Sovětském svazu, když jsem tam žil, že jsme často, skoro každý den nevěděli, zda ráno vstaneme. I zpráva, zaslaná ženou domů že je zdráva, znamenala vyloučení ze strany, mít na krku NKVD. Soudruzi, kteří pracovali v Sovětském svazu, nezůstali dlouho na svobodě. Celá metoda, tento systém v práci, v orgánech bezpečnosti, se přenesly sem k nám.

[str. 148]

My máme na tom vinu, že jsme se nebránili proti tomu, aby se k nám tyto věci přenášeli. Například dávám velkou vinu soudruhu Širokému, soudruhu Bacílkovi, soudruhu Kopeckému, soudruhu Köhlerovi, kteří v první řadě informovali ústřední výbor falešně, desorientovali stranu, protože stavěli věci jako hotové, záležitost politických kolísavců postavili jako věc zločinců a v důsledku toho všechny tyto věci. Já myslím, že tato desorientace zavinila hodně škod. Například jak soudruh Kopecký hovořil na ústředním výboru strany, po procesu, když se strana snažila osvětlit věci, ještě vnesl desorientační náladu.

Nevím jak je možné, že naše bezpečnostní orgány bez obvinění a trestních činů lidi zatýkaly. To bylo strašné. Bez obvinění, bez viny zatýkat a potom fabrikovat výmysly, hledat a vymýšlet viny.

Jsem toho názoru, že strana se k těmto věcem musí velmi přísně postavit, aby navždy tyto věci ze strany vymizely. Je možné prominout nějakému malému Stalinkovi v okrese, ale toto není možné vypustit. Myslím, že je třeba tyto věci postupně rozebrat vcelku. Návrhy komise pokládám za správné.

[str. 149]

Stojí otázka, jak informovat ústřední výbor strany. Bude to znamenat i po informování ústředního výboru celou objasňující kampaň ve straně. Nesmíme dát možnost, aby si lidé dále vymýšleli. Pokud jde o kult osobnosti, já nevím, ale mám dojem, že ještě dnes se někde kultík pěstuje.

Myslím proto, že je třeba, aby to nejdříve projednalo předsednictvo a posoudilo všechny následky. Nejsem pro to, abychom vykopávali různé ty Rajky, dělali posmrtné akce. Strana se s tím ale bude muset velmi moudře vypořádat.

Soudruh F i e r l i n g e r:
Neměl jsem čas to všechno prostudovat. Z letmého přečtení se zdá, že zpráva rozhodně může být objektivní a souhlasím s tím, že je těžko všechno to projednávat na sjezdu. Z dřívějšího jednání politického byra jsem měl dojem, že o tom budeme mluvit na sjezdu. Projednat to ale podrobně na předsednictvu, je nejlepší forma, aby se to důsledně rozpracovalo.

Největším zloduchem byl Čepička. Byl odpovědný za to, co dělal Gottwald. Znáte, co dělá alkoholik, když nemá alkohol. Dále potom Gottwald byl vychováván v tom duchu, že všechno, co dělá Stalin, je zákon boží. Tím nechci jeho vinu zlehčovat. To soudruh Novotný svého času již řekl.

Do roku 1948 byl Gottwald velkým státníkem a celkem dobře stranu vedl. Slánský jistě má velmi mnoho viny na těch různých věcech, které se staly. Například otázka 28. února 1948. Člověk to tehdy nechápal. Najednou všechny lidi do strany. Myslím alespoň, že to byla věc Slánského. Došlo k nabobtnání strany.

Zrovna tak otázka přechodu příslušníků soc. demokracie do KSČ. Měl jsem dojednáno s Gottwaldem, že se to udělá postupně. Že sami probereme lidi, že vybereme ty nejsolidnější. Tedy do roku 1948 byl Gottwald státníkem, vedl stranu dobře, ale potom se mu to vymklo z rukou.

[str. 150]

Potom to byla i jeho nemoc. Už v Sovětském svazu měl mrtvici a je známo, že věci se periodicky opakují. S tím se počítalo. Gottwald začal pít. Kdykoliv jsem mu potom večer telefonoval, nikdy nebyl střízlivý. Nikdy jsem s ním nemohl dojednat věci tak, abychom došli k nějakému ujednání.

Jak jsem již řekl, Čepička je hlavním zloduchem. Mám dojem, že to Moskva ze začátku odmítala. Pak tam byl Čepička a přivezl Velkého Metaře. Prostě Čepička do toho zasahoval. Původně sovětští soudruzi měli střízlivé stanovisko. Nemůžeme všechno svádět na Sovětský svaz. Do značné míry je to naše vina. Byl to soudruh Kopecký, který jediný na ÚV tehdy vystoupil. Proč se pouštět a nechat se svést na tuto linii, která odporuje marxismu-leninismu. O tom je třeba uvažovat. Tady je celá morálka komunistů v sázce. Komunista nemůže říci: co strana přikázala, musíme plnit. Je třeba připustit míru.

Vezměte například Londonovu ženu. Ta přece musela znát svého manžela. Když on byl odsouzen, ona vystoupila a odsoudila ho také. To mezi francouzskými soudruhy udělalo velmi mnoho zla. Představte si, ženu, která s někým žije, je to její muž a on je obviněn z něčeho nemožného a ona řekne, ano, je to správné, když ho za to odsuzují. Představte si tu zvrácenou morálku. A s tím se musíme vypořádat.

Návrh soudruha Koldera, aby se v šetření dále pokračovalo, je správné [sic!]. A pak v určitém momentu s tím přišli před ústřední výbor. Potom budeme mít čas to zvážit. Kdybychom teď dělali rozhodnutí, bylo by to uspěchané.

Pokud jde o veřejnost. Máme spoustu starých komunistů, kteří nám vytýkají, že jsme s tím dosud neudělali konec. Spousta lidí běhá po republice a když byli amnestováni, nemohou se hnout. Odnášejí to jejich děti, vnuci, které nikam nepustí.

[str. 151]

/pokračování/ s. Fierlinger:
Potom bude třeba a bude to naší povinností, nejenom tyto věci vyřídit, ale všechny případy amnestovat. Již pro jejich děti a vnuky.

Soudruh Novotný ve svém vystoupení by měl o tom říci pár slov. Říci, že strana velmi svědomitě se zabývala případy, strana je si dobře vědoma, jaké morální škody to straně přineslo, chce se s tím vypořádat. Že je zde komise, která poctivě pracuje a jestli sjezd s tím souhlasí, tak celý materiál bude předložen do určité doby novému ústřednímu výboru, aby zjistil jednak odpovědnost, na pracovníky ministerstva vnitra by bylo třeba se speciálně podívat, protože tam jsou lidé, kteří dále mohou páchat různé věci.

Prostě že se s tím vypořádáváme, že již nyní se ukazuje, že mnoho případu [sic!] nemá žádný právní podklad, že všichni lidé budou rehabilitováni atd. Tak to nějak formulovat, aby již dnes lidé věděli co a jak a nekřičeli, aby neřekli vy jste slíbili a pořád nic. Dát lidem takové slovo útěchy. To je důležité. Kdybychom to na sjezdu neřekli, tak mám dojem, že by se na nás vrhli z ciziny, že by se to nakonec nelíbilo ani soudruhům, kteří zde budou jako delegáti. Nic se nestane a přitom nám to ponechá volné ruce. Přitom se s tím čestně vypořádáme.

Soudruh Š i r o k ý:
Podle mého soudu je třeba straně říci plnou pravdu. Je to v zájmu věci a v zájmu toho, abychom si znovu připomněli otázku i význam XX. sjezdu KSSS pro rozvoj komunistických a dělnických stran. Abychom si znovu uvědomili význam XX. sjezdu z hlediska upevnění leninského stranického života z hlediska socialistické zákonnosti a také abychom si uvědomili, co ve vývoji naší strany znamená období po XX. sjezdu, kdy byla nastoupena cesta obnovy kolektivnosti vedení, leninských principů vnitrostranického života a upevnění socialistické zákonnosti v naší zemi.

[str. 152]

Chci říci, že rozhodnutí politického byra znovu prozkoumat celý vliv období kultu osobnosti, je velmi správné, že přednesená zpráva komise dává všem možnost obnovit ve své paměti to období a důsledky vážného porušování vnitrostranického života a socialistické zákonnosti.

Proto je správné, že i v úvodním slovu soudruh Kolder staví otázku odpovědnosti vedení v tomto období, soudruzi kladou otázku[,] jak se dostali a co dělali, jestli to všechno schvalovali, jestli šli s tím proudem poznamenaným kultem osobnosti.

Právě proto, že soudruzi na to šli všestranně, v tom spočívá cena předloženého materiálu a předloženého návrhu. Myslím, že je správné si uvědomit celkovou atmosféru té doby po roce 1948 a po roce 1949. Já jsem o tom mluvil na zasedání ústředního výboru, nemýlím-li se, po XX. sjezdu. Zde soudruzi upozorňují na vnější tlak, který byl vykonáván na soudruha Gottwalda, na naše vedení jednak se strany Rákosiho, nechci říci maďarského vedení, a se strany Bieruta. Pravda je ta, že dopis nebyl předložen ani předsednictvu, ani v orgánu nebyla o tom zmínka.

Soudruh Gottwald tehdy řekl, že si soudruzi neuvědomují odlišnost vývoje naší strany od vývoje komunistické strany v Maďarsku, která od roku 1939 byla illegální a v důsledku známých policejních metod pronikli zde do strany agenti. Že však naše strana, která byla v celém období stranou ilegální [patrně má být "legální"], měla možnost v průběhu své revoluční činnosti prověřovat kádry, prověřovat složení strany a postup vedoucích pracovníků. K tomu došlo na zasedání ústředního výboru.

Já jsem mluvil s Rajkem[,] když zde byl. Tento mi řeíkal [sic!], že nedoceňujeme působení ze strany emigrace, zejména londýnské a potom působení španělských dobrovolníků. Je třeba říci, že tehdy celé období bylo poznamenáno absolutní nedůvěrou vůči všem španělským dobrovolníkům vzhledem k paušálnímu obvinění, že téměř vesměs byli získáni pro spolupráci s francouzskou rozvědkou jednak v době pobytu v lágru, jednak v době pobytu na území Francie[,] a potom antisemitismem,

[str. 153]

kdy situace byla charakterizována tak, že každý člověk židovského původu je sionista, a tím je agentem kapitálu. Takové tehdy bylo politické ovzduší.

[str. 154]

Je pravda, co soudruzi říkají, že došlo k porušování vnitřního zákona strany. Došlo k vytváření různých orgánů, často i podle usnesení předsednictva ÚV KSČ, jakým například byla i ta "čtyřka", o jejíž existenci jsem se dozvěděl až z tohoto materiálu. Čtyřka, která rozhodovala o zatýkání osob a že tam byli Gottwald, Zápotocký, Kopřiva a Slánský. Z tohoto materiálu jsem se dozvěděl, že taková "čtyřka" existovala a rozhodovala o zatýkání. To samo o sobě, že došlo k porušení stanov strany, jejího základního zákona, vytvářelo podmínky k tomu, aby došlo k nelegálnímu a individuálnímu rozhodování.

Pokud jde o osobu s. Gottwalda, každý ví, že Gottwald byl opravdu revolučním představitelem naší strany. Víme, jak se choval v roce 1948. V podstatě, podle mého soudu, zlom nastává po jeho volbě presidentem republiky, kdy kolem něho, zejména přičiněním Slánského, byl pěstován nymbus navazující na tradice předešlých presidentů. Slánský skutečně činil vše, aby Gottwalda izoloval. Několikrát mne osobně upozornil na to, abychom Gottwalda nezatěžovali, abychom řešili věci jinak, neboť Gottwald není zdravý atd. To Slánský dělal.

Pokud jde o Slánského, pro jeho zajištění přicházejí soudruzi s tvrzením, že byl připravován jeho útěk do zahraničí, že zachytili dopis, že jsou zde i jiné signály, a proto, že bylo nezbytné ho zajistit. K zajištění došlo večer po besedě se sovětskými soudruhy, kteří zde byli na SPK jako komplexní skupina pro plánování národního hospodářství.

Byli jsme tehdy u soudruha Zápotockého. Druhý den jsem si teprve uvědomil, proč byl Zápotocký tak nervózní, proč stále chodil z přízemí nahoru a dolů a stále se díval ven, a nestaral se o hosty. Tehdy došlo k zajištění Slánského. Druhý den bylo předsednictvo, kde byla podána krátká zpráva, kde se mluvilo o zachycení materiálů, že se chystal jeho útěk do zahraničí zahraniční agenturou.

Jinak jsem se s. Gottwaldem hovořil[,] pokud jde o Frejku. Ptal se mne, co soudím o Frejkovi. Řekl jsem mu, že ho znám jako starého redaktora a znám jeho činnost kolem národohospodářské rady.

[str. 155]

No, a mají proti němu námitky, říkal soudruh Gottwald. Říkají, že je zaverbován. Běhal sem a tam po místnosti a říkal: tak já už nevím. To je přece nesmysl. A ráno byl Frejka zatčen.

Při druhé příležitosti se ptal na s. Dolanského. Řekl jsem mu, že ho znám z předmnichovské republiky a že ho znám i nyní. Ukázal jsem mu, jaké má kvality. Podle s. Gottwalda byl ve skupině národohospodářů. Soudruh Gottwald mi tehdy nic neřekl. Že by věděl, že ve čtyřce padlo rozhodnutí, že nedošlo k zajištění s. Dolanského.

Pokud jde o případ Moškoviče. Přišli ke mně tehdy Kopecký a Šváb, který se vrátil tehdy z Maďarska, běžně mě informovali a žádali zatčení Moškoviče. Soudruzi mají o tom záznam. Prohlásil jsem, že považuji obvinění proti Moškovičovi za absurdní a souhlas k zatčení jsem nedal. Řekl jsem ale, jestli provedl nějakou hloupost, tak ho můžete vyslechnout. Tedy souhlas k zatčení Moškoviče jsem nedal, ale dal jsem souhlas k vyslechnutí. K věci Moško jsem se vrátil, když jsme jeli na XX. sjezd. Bylo mi řečeno, že kryjeme velkou skupinu nepřátelských elementů. Já jsem řekl, že s tím nesouhlasím.

[str. 156]

s. Široký /pokračování/
Ale potom do Moskvy jsem dostal zprávu, že byl zatčen. Po návratu jsem se ptal soudruha Bacílka[,] co se tu stalo. Soudruzi prý trvali, že musí být zajištěn, říkali, že kryjeme velké skupiny nepřátelských sionistických elementů.

Pokud jde o otázku slovenských nacionalistů. Zde věc stojí jinak. Po sjezdu zde došlo k závěrečné fázi boje. Laco Novomeský jel se mnou. V autu mi položil otázku: jaké jsou vaše úmyslu? Chcete jít dál? Co to znamená chcete jít dál. Na sjezdu jsme o problematice jednali a všechno závisí od vás, jestli budete usnesení provádět nebo ne. Za několik dní nato, to bylo v politickém sekretariátě, přišly důkazy. Byla porada v Černínském paláci za účasti Clementise, Husáka a Novomeského, že se připravují na útěk. K tomu je třeba dodat, že v souvislosti s Clementisem také byly důkazy, že slouží francouzské rozvědce. Také přišlo potvrzení.

Potom byl odvolán z funkce ministra zahraničních věcí a já jsem přešel na MZV a celou dobu jsem zde pracoval. Byl odvolán proto, že byl naverbován francouzskou rozvědkou, že sloužil Francii. Je třeba říci, že jsem věřil tomuto obvinění. Proč jsem věřil? Já a soudruh Šverma jsme od prvopočátku byli v Paříži ve Francii. Clementis byl poslán do Paříže a do USA. Dostal na to peněžní prostředky. Clementis neodjel do USA. Když došlo k jednání mezi Sovětským svazem a Německem, Clementis velmi aktivně vystoupil a obvinil Sovětský svaz ze zrady zájmů mezinárodní dělnické třídy, ze zrady Československa. My jsme vyvíjeli maximum úsilí Clementise přesvědčovat a získat ho na pozice naší strany. Clementis nás odmítl.

Za druhé došlo k tak zvané mobilizaci Československého výboru, to znamená, že každý Čechoslovák musí nastoupit do československé armády. My jsme zaujali stanovisko proti, navázali jsme kontakt s dobrovolníky a vydali jsme výzvu nenastoupit. Francouzská policie nejdříve Clementis vzala. /s. Köhler: nebyl to žádný koncentrák, ale vesnice s nuceným pobytem./ Vrátil se, nás nepřijal, s nikým nechtěl mluvit a odjel do tak zvané Československé armády ve Francii.

[str. 157]

Za třetí pak v Moskvě, když bylo jednání o sestavení československé vlády, Clementis nebyl kandidován. Když já jsem později přijel, tak soudruh Gottwald mě zavolal a říkal[:] tak co, souhlasíš nebo nesouhlasíš[,] aby Clementis byl členem vlády. Já jsem nesouhlasil, protože byl vyloučen ze strany. Moskevské vedení potvrdilo rozhodnutí.

Ptal jsem se, za koho má být Clementis? Soudruh Gottwald řekl, že Beneš na tom trvá, aby Clementis byl ve vládě. Já jsem potom později osobně řekl[:] "dobře, když od toho závisí sestavení nové vlády, souhlasím". Soudruh Köhler mi tehdy činil vyčítky [sic!] [,] že jsem nezásadový, jak jsem mohl souhlasit, aby Clementis byl členem vlády.

/s. Köhler: zatčení Clementise bylo provedeno[,] když jel na výlet na Kladno. Vůz odvezli pak na hranice a bylo řečeno, že chtěl utéci./

Já jsem nevěděl, jak došlo k zatčení. Říkalo se, že jsou důkazy, že Clementis, Novomeský a Husák se připravují na útěk. Znám je všechny, nevěděl jsem, ale jestli tedy byly důkazy. Řeknu otevřeně, že je to nesmírně otřesné, že mohlo dojít k tak otřesným provokacím. Takovou představu jsem neměl, dlouho jsem nechtěl a nechápal případy, že bezpečnostní orgány pod vedením kounistů mohou falšovat všelijaké dopisy, důkazy o tom, že někdo chce utéct, někdo zase že slouží anglické, francouzské nebo jiné rozvědce.

Pokud jde o naši odpovědnost, chci říci. My jsme seděli ve vedení. Je pravda, že jsem ani v jednom případě nevystoupil proti. Nekritizoval jsem ani porušení organizačního řádu strany[,] ani to, že je porušována socialistická zákonnost. Nevystoupil jsem, protože jsem neměl sebemenší pochybnosti, když byly předloženy důkazy o tom, že ten a ten je naverbován, že na každého jsou důkazy.

[str. 158]

V zájmu věci považuji za správné dokončit šetření, vyjasnit do všech důsledků původce všech provokačních záležitostí, objasnit podíl sovětských poradců. Já jsem znal jen jednoho, Alexejeva. Jel s námi do Čopu. Ukázat podíl vlastních lidí na těchto metodách hrubého fyzického nátlaku. Souhlasím, aby se tak dálo bez ohledu na osoby. Je to v zájmu strany.

Soudruh K ö h l e r:
Považuji celkovou zprávu za správnou. Musím říci, že mnohé z toho, co je uvedeno ve zprávě, slyším poprvé. Neznám ty věci z mezinárodního hlediska jako je Rajkov apod. [správně má být zřejmě "Rajk"] Je třeba napnout všechny síly a správně likvidovat všechny neblahé důsledky všech nesprávných činů z této doby, odhalit dokonce všechny případy. Zabezpečit, aby se poměry nemohly opakovat.

Správně se zpráva zmiňuje stručně o tom, jaká situace v té době po Únoru byla ve straně. To je velmi správné, že zpráva se o tom zmiňuje. Členstvo narůstalo hodně nad 2 milióny a na mnohých funkcích byly živly, které do strany nepatřily. Je také správné v materiálu, který komise předložila, zmiňují se o nutnosti očistit stranu od špatných živlů a konsolidovat stranu na našich zásadách.

Fakt je, že bezpečnostní orgány i se souhlasem Gottwalda a Slánského, pletly se do vnitřních záležitostí strany, tedy i do očisty našich řad, a vnášely do strany honbu na špióny, spiklence obviněné ze zločinecké činnosti atd. Šlo se dokonce tak daleko, že se situace obrátila a řízení této záležitosti, tzv. očista od špatných živlů, přešlo do bezpečnostních orgánů.

Že máme co dělat se spiknutím a klikařením ve straně, jsme tehdy všichni věřili. Tím byla ovlivněna i veškerá naše činnost. Otevřeně řeknu, že kdyby tehdy nebyla bývala strana očištěna včas od různých těch maloměšťáckých a jiných živlů, dopadlo to s námi špatně. Očista strany byla správná, to je třeba i dnes říci. Nesprávné bylo podléhat honbám na špióny a všude a v každém, který udělal nějakou chybu, vidět zločince. Obě dvě hlediska je třeba rozlišovat a odsoudit[,] co nebylo správné[,] a potvrdit, co správné bylo.

[str. 159]

Chtěl bych se zmínit o konkrétním případu Šlinga a Švermové. Pokud jde o Šlinga, případ řešila KSK pod vedením Taussigové. Řešila jej metodami policajtskými. Z Brna přišly na ÚV stovky stížností na poměry, jaké tam byly. KSK neřešila stížnosti, ale honili se spiklenci. Potom byla vytvořena komise sekretariátu, která zkoumala práci Šlinga a jeho spolupracovníků a celý systém a metody jejich práce. Závěry komise byly formulovány do rezoluce, která, jak se v předloženém materiále říká, měla být 3. 10. projednána na sekretariátě. Rezoluce zde musí být. Z ní vyplývá, jak soudruzi rozebrali poměry, v čem viděli těžkosti v Brně. Byly to nesprávné metody práce, nesprávná kádrová politika, hrubé narušování zásad atd.

Stojí otázka, proč ta rezoluce nebyla projednávána. Ono to nebylo jednoduché. Lidé z KSK štvali proti tomu, jim se to nelíbilo, co komise sekretariátu zjistila. Pak se objevil dopis Šlinga Voskovi. Po něm samozřejmě stála otázka, zda chyby a všechno, co se v Brně stalo, bylo v důsledku špatné práce nebo v tom byl záměr. V dopise Voskovi oznámil Šling v několika konkrétních bodech, o čem bude podávat zprávy.

Pak se přišlo na to, že Šling je agent. Šling pracoval s Voskou už před válkou.

[str. 160]

s. Köhler (pokračování):
Šling byl ve Španělsku sám, ne na frontě, ale jako medik - student. Rychle se vrátil. Během emigrace nalepil se na vedoucí soudruhy v Londýně, tehdy na Pfeiferovou. V Moskvě byli pak všichni překvapeni, když se tam najednou v roce 1945 Šling objevil. Kopecký tehdy říkal, co zde chce a jak se sem dostal ten Amundzen. Po stranické linii nebyl oznámen, přijel tam jako člen lékařské výpravy. Co tam dělal? Čekal, až lékařská výprava pojede na Slovensko. Již tam navázal známost se Švermovou. Lepil se zase na významného člověka. Podle mého názoru jsou to fakta, která je nutno prozkoumat.

Když soudruzi z komise se mnou besedovali, tak mi řekli, že dopis psaný Šlingem Voskovi je falešný. Já jsem to v životě neslyšel. Když je falešný, to pak ovšem dává celé záležitosti jinou tvář. Dopis jsme měli zde, na sekretariátě. Byl zde tehdy Slánský. Říkal, podívejte se, co zde máme. Přinesl ten dopis, rukou psaný, pak ještě další rukopis Šlinga, porovnávali jsme je, souhlasilo to. Ještě jsme konstatovali, že dopis má všechny stopy člověka, který má německé školy. Dopis viděl také soudruh Bareš a Švermová u Slánského. Tam se všichni divili, ale Švermová k našemu překvapení, nebyla nijak překvapena, chovala se normálně. Je třeba skutečně vyjasnit, co s tím dopisem je. Byl to pravý nebo falešný dopis? Já nemohu nic jiného říci. (s. Kolder: my říkáme pravděpodobně falešný. Podivné je, že originál není.) Jsou fotokopie. Jak se ten originál mohl ztratit?

Dopis existoval. Jestli pravý nebo falešný, to nevím, ale existoval, o tom není sporu. Samozřejmě, že případ dostal jinou tvář, když bylo řečeno a ukazováno, že Šling psal dopis Voskovi.

Nyní poznámku k případu Švermové. Na sekretariátu ÚV strany se nešlo za Švermovou k vůli [sic!] dopisu Šlinga, že je to agent, ale protože v Brně a téměř v celé republice postavili otázku, jak tento Šling mohl tak dlouhou dobu působit, kdo ho držel v Praze, že to musí být někdo výše, aby se udržel, aby mohl své akce provést.

[str. 161]

To znamená ty akce mládež vede Brno[,] "Zaučování" v Brně atd. Z toho vznikla nutnost celý případ Švermové přešetřit. Každý tehdy říkal, že ona to věděla, co Šling dělá, že ona je s ním nejvíce spojena. Jak to Slánský věděl, to nevím.

Byla vytvořena komise předsednictva ÚV. Z čeho při své práci vycházela? Dostala konkrétní úkol. Přešetřit, jak a proč Švermová držela Šlinga. Dále, když byl Šling zatčen, co říkala Švermová výpovědi Šlinga. Tím se do toho dostala bezpečnost. Co bylo dokázáno v komisi, která byla vytvořena v případě Švermové? Byla tam odhalena a prokázána taková provinění proti straně, která jsou i dnes v předloženém materiálu považována za tak závažná, že je navrženo potvrdit vyloučení Švermové z ÚV i z KSČ. Co bylo nesprávné v práci komise, to je dnes jasné. Bylo to to, co podstrčila bezpečnost, to[,] co bylo provokací proti straně, že je [sic!] jedná o agenturu, o spiklenecké centrum, zločineckou činnost skupin. To je dnes jasné, jak to bylo.

[str. 162] Bylo spleteno stranické šetření a šetření bezpečnosti. Byla spletena stranická provinění se zločineckými proviněními, která fabrikovali lidé z bezpečnosti.

Chtěl bych říci, že je nutné, aby případy byly rozebrány až dokonce, jak jednotlivě vypadají, aby z toho mohly být dělány konečné závěry. Je nutné definitivně vyjasnit záležitost kolem Šlinga. Zda byl dopis falešný, v jakém smyslu Šling agent apod. Byl agentem inteligence Service [sic!], to je asi verze bezpečnosti. Já ho považoval za zpravodaje, který přes Vosku, Patzáka a jiné lidi informoval, co se děje v našich řadách.

Pokud jde o Simona. Byl agent nebo nebyl? Co byl Simone? On byl žurnalista západního typu, který žil ze své práce a musel dát na Západ nejen senzaci, ale články, které přinášely něco nového. Proto musel být napojen na spoustu lidí, aby věděl, co se zde chystá, aby články, které napsal pro Západ, přinesly něco nového. Kdyby bezpečnost ty články četla, musela vidět, že tam tajná špionáž není. On pracoval legálně. Dodával od svých západních kolegů různé informace a poskytoval jim také informace. Je to určitý způsob západní žurnalist[i]ky.

Divím se, že dokument, který byl napsán v r. 1945, se ztratil. Jde o aféru s Clementisem v Paříži. Dokument je pryč. Byl sepsán soudruhem Apeltem, s. Širokým a mnou. Bylo jasné, že Clementis nepatří do strany. Tehdy na mne přišel v Moskvě do pokoje v Luxu Slánský a řekl mi, že teď už všichni souhlasí, aby byl Clementis ve vládě, abych i já dal souhlas. Řekl jsem, že souhlas dát nemohu, on že zradil a je vyloučen ze strany. Oni to potom servírovali tak, že byl ne jako člen KSČ ve vládě, ale jako kandidát dr. Beneše. Tak to všechno probíhalo, to všechno je třeba prošetřit.

Ještě jednu poznámku o Slánském. Před válkou bylo řečeno, že Slánský nemá být na vysoké funkci. To nám radili v Kominterně. Škoda, že se na to zapomínalo. Za všechno, co se stalo, jsme zodpovědni, musíme se v tom rozebrat.

Soudruh D o l a n s k ý:
Když jsem přečetl materiál, bylo mi jasné, že je to politický čin, že ten materiál vrhl nové světlo na to, k čemuž se vracíme jako k temnému stínu, který ležel na letech procesů, který ležel na straně, na nás a dlouhou dobu trvalo, než se člověk rozebral v tom, co to bylo.

[str. 163]

Co je nového, na tom materiále. Nové je to, že se vlastně do hloubky a s velkým úsilím zpracoval materiál, který dokládá a potvrzuje to, co celkem vešlo do našeho vědomí. Na podrobných faktech, odkazech, citátech a jiných dokumentech potvrzuje znovu, že bylo správné stanovisko a správná politika strany po XX. sjezdu, že pojala poučení o zásadní škodlivosti kultu osobnosti, že to pojala v duchu úkolu přivést k největší platnosti principy vnitrostranického života a co zejména, že na základě tohoto poučení z XX. sjezdu rozvíjela politiku, zejména práci se širokými masami pracujících, jejich účast ve správě a řízení a prohlubování socialistické demokracie.

To potvrdilo správnost pozice strany po XX. sjezdu. Chci připomenout tomu, kdo to neví, nebo pozapomněl, že totiž u nás ne až po XX. sjezdu, ale už před tím začala strana přijímat signály. Tehdy jsme už v r. 1955 prověřovali některé věci.

Mám jednu poznámku. Tam jsou trochu různosti v usnesení a ve zprávě. V usneseních se mluví o roce 1956 a 1957, ve zprávě na předposlední stránce jsou uváděna leta 1955 - 1957. Je to nepřesnost. Jsou to dva různé údaje. Podle mého názoru je správný 1955 - 1957, neboť to zachycuje i to, co bylo před XX. sjezdem.

[str. 164]

s. Dolanský /pokračování/:
To je to nové, s čím se přišlo, to jsou ta nová fakta, která potvrzovala to, k čemu se strana celkově dopracovala. Já k tomu hned řeknu, že o faktech, která jsou zdrcující, jsem neměl ani ponětí.

Samozřejmě, že jsme slyšeli a říkali "nezákonné metody, porušování socialistické zákonnosti, povyšování bezpečnosti nad stranu a všechny tyto věci. Ale že se jednalo s lidmi špatně, to je hrozné. Když to člověk čte, například s tím Pavlíkem, nebo o Šlinkovi [sic!], o kterém jsem do této doby skutečně věřil, že je to v podstatě o něm pravda, když si člověk promítl, že jednou byl Šling označován za hlavu spiklenců proti Slánskému, po druhé zase Švermová a po třetí zase Slánský, je to hrozné.

Tento fakt, že se pracuje na základě prostudování materiálů, přinesl nový pohled na věci. Po XX. sjezdu nebyl ještě na to pohled takový. Něco z obžalující zprávy, to jsou Fieldové, Maregolius [Margolius] to se řeklo, Slánský, řeklo se, konec konců tam spadá po právu, protože chtěl strhnout na sebe moc, zvrátit vývoj u nás. To trvalo až do poslední doby.

Něco podobného je u Šlinga, ne už u Švěrmové, protože ta věc byla dříve, je vidět, že se přehnala. Ale tento materiál vrhl nové světlo. To je zapotřebí ocenit. Dokud jsme jaksi mohli to jasně vykládat, nemyslím z nějakého chytračení, dokud bylo možno věřit že jsme se neztráceli v tom a v tom, že podstata je správná.

Ale nyní nové postavení odhaluje zase jednu základní věc, která se tam správně říká, že totiž provinění proti straně má být projednáno po stranické linii a oddělit ho od provinění proti zákonům, ke kterému má dojít teprve[,] když strana si věci vyjasní a potom je to teprve věc prokurátora. To je nová formulace a důkladnější, která to dokresluje.

Zde se říká, že neexistovalo žádné centrum a politickému provinění že byly dávány stopy kontrarevoluce. To je nové hodnocení této věci. Když se to řekne, tak se z dnešního stadia odhaluje úplná pravda. Na základní pozici strany to nic nemění, ta byla po XX. a XXII. sjezdu úplně správná. Škodlivost kultu osobnosti, šlapání leninských principů stranického života, většinou to bylo správné. Ukázat tuto chybu. Trochu nový pohled je také v těch chybách Slánského.

[str. 165]

Protože jestli se toto zhroutilo, to obvinění z toho komplotu, z centra atd., zůstává přirozeně celá řada velkých chyb. Není to to hlavní, ale jsou to chyby takového druhu, že po projednání po stranické linii by přišel před prokurátora. Tak by to bylo. Celá jeho politika s těmi kádry, vytahování kádrů, rozestavování kádrů a to nejrůznějšího druhu. On měl také takovou vlastnost, že si lidi zavazoval, tahal je do své blízkosti, přitahoval měšťácké odbornické živly. To je tam dobře řečeno. Politická tvář je úplně správně vylíčena.

Já jsem s ním byl, soudruzi, velmi zadobře. Už z dobu před válkou a potom, když jsem se vrátil. Pak jsem přešel, za to "nezapomenutelné díky" soudruhu Kopeckému, do hospodářského aparátu. Velmi často jsem se s ním stýkal. Tyto věci všechny jsem viděl jako chyby osobnosti. Asi v 50. roce jsem jel tehdy mluvit k odhalení desky jeho rodičům a bratra, o tom, jaká to byla zasloužila [sic!] rodina.

[str. 166]

Přitom jsme řadu věcí viděli jako takové poklesky nebo takové rysy osobnosti. On byl ješitný, neuměl jednat s lidmi. Jednou se mnou zavedl řeč. Byl první, kdo mi řekl o nemoci soudruha Gottwalda. Řekl to v takové souvislosti. Pořád si trápím hlavu, kdo by po něm přišel. Řekl jsem mu, že to bude těžké, po Gottwaldovi.

On, Slánský, byl člověk nelidský. Vím i takovou věc, je to detail spíše anekdotického rázu. Jednou mně povídal a chtěl slyšet můj názor, že to takhle nejde, že Gottwald je presidentem a nemá žádnou šarži. Přišel s tím úmyslem, že by se Gottwald měl stát armádním generálem. To mu pomůžeš na nohy, řekl jsem mu tehdy. Tím jenom dokresluji, jaké měl sklony. On sám rád chodil v uniformě. Měl ji ještě z dob, když byl partyzánem.

Materiál vrhá na to světlo v tom, že byla chyba, kdy se věci, které jsou politického charakteru, předávají bezpečnosti a neřeší je strana. A to ja zase takový fakt, který už strana řekla, že bezpečnost se vytahovala nad stranu, že sledovala lidi, že brala členy strany, že je zatýkala apod. Jednou, nevím kde, jsem četl, bylo to v pozdější době, jak to bylo v těchto letech procesů. Že lidi byli zatčeni, vzati do vazby a vyšetřování.

Tenkrát mně to bylo divné. Myslel jsem, že to bylo přehnáno. Když jsem ale v předloženém materiálu četl líčení metod vyšetřování, to jsou hrozné věci. To s tím Šlingem nebo s těmi ženami.

Druhá skupina otázek, do které vrhá předložený materiál světlo, to je role soudruha Gottwalda. Zde potřebuji skutečně říci otevřené své stanovisko. Jistě si budete pamatovat, že na podzim jsem jel na odhalení pomníku do Gottwaldova. Mně to tenkrát dalo moc práce si něco vymyslet a jak to postavit.

Myslel jsem, že na jedné straně odhalovat pomník a na druhé straně kritizovat. Postavil jsem otázku tak, o kterém jsem myslel, že uhodila hřebíček na hlavičku. Řekl jsem: copak chceme udělat z Gottwalda československého Stalina? To jsou přece jiné rozměry. Když jsem četl teď, co je uvedeno v materiálu, jak on rozhodoval, pak ta otázka byla k ničemu. Ale o to nešlo a nejde. Jde o to, ukázat, jak k těm věcem mohlo dojít. Otázka se v tomto materiálu tak staví. Nepokládám za chybu, že se tam mluví úvodem o mezinárodním vlivu kultu Stalinovy osobnosti.

[str. 167]

U nás to bylo spjato s masovou lidovou láskou, která v něm viděla osvoboditele. Tím byl dán i vztah Gottwalda ke Stalinovi. On ho měl rád. Bylo ale i období, kdy mu říkal věci otevřeně. Nevím, ale jednou po roce 1945 mu řekl: když u nás něco chcete, tak si to vyžádejte.

Soudruh N o v o t n ý:
To řekl soudruh Chruščov.

Soudruh D o l a n s k ý:
A neposílejte k nám vaše špióny.

Pokládám za správné, že se v materiálu mluví o tom, že tyhle metody byly přenášeny. To mne [sic!] vždycky vadilo. Vždycky jsem si postavil otázku, odkud se to u nás vzalo. I když vliv Stalina byl velký, musela být u nás klika, která do toho našeho automatu patřila a kterou někdo točil. Dnes si to člověk dodatečně uvědomuje.

[str. 168]

s. Dolanský /pokračování/:
Ani v této věci jsme nezůstali Berijovcům nic dlužni. Totiž, že u nás byli tito lidé také domácího chovu. Že tam byli lidé také ze starého aparátu, když to dělali, že to neudělali proto, aby sloužili touto tvrdou pěstí straně, ale proto, aby ji poškozovali.

Co je podle mého nejdůležitější, to je otázka vnějších vlivů. S touto otázkou se podle mého názoru musí nakládat jako s objektivními a subjektivními příčinami. To zde bylo, to je pravda, to je objektivní působení, tomu se nemůžeme vyhnout, ale my je musíme znát. A o co vždycky jde, aby dopad objektivních příčin, jimž se nemůžeme vyhnout, byl co možná nejmenší, nebo paralyzován tím, co my svými silami děláme[,] a z toho pak vyplývá role soudruha Gottwalda.

Strana po XX. a XXII. sjezdu to řekla, zda ve zprávě se dokumentují fakta, o kterých člověk dříve nevěděl. To bylo hodně podobné tomu, co dělal Stalin. Soudruh Gottwald schvaloval různé zatýkání a přitom narušoval stranický řád a principy kolektivního vedení, to je, soudruzi, pravda. Ve zprávě se nakonec staví otázka, že když měl ze začátku takový a takový názor, stavěl se proti zatčení, tak nakonec neměl povolit. To, soudruzi, nejde. Otázkou je, jak se to stalo.

Podle mého tím, že zde stál sám, že byl odtržen od strany a dělal věci na vlastní pěst, že se mu odcizil kolektiv lidí a on zase tomu kolektivu. Přitom tím, když to říkám, nechci a znovu to podtrhuji, že mi to dalo přemýšlení, nějak omlouvat věci. Když jsme před listopadovým plánem projednávali tyto věci ke Gottwaldovi, řekl jsem, jestli chceme dělat z Gottwalda československého Stalina. O to nešlo, jestli chceme nebo nechceme, ale to, co skutečně bylo.

Od roku 1948 ztrácel pak. Jinak do roku 1948 bude zapsán v revolučních dějinách, byl to velký státník a činitel v komunistickém hnutí, ukázal se jako velký taktik a stratég. To je jedna stránka, ale stejně tak je potom ta zodpovědnost v těchto případech. To co člověka k němu táhlo a co člověka ovlivňovalo. Ale v této souvislosti to nebyl obyčejný kamaráčoft. To byl soudružský vztah k člověku, kterého pozvedla strana a dělnická třída. To bylo to, co člověka poutalo.

Ale tím je těžší se potom prokousat a dopátrat pravdy. Já v té době, když jste to [str. 169] psali a připravovali k předložení, tak člověk s tím byl vypořádán. Ale nyní, když se do toho vneslo světlo[,] se ukazuje, že skutečně zapomněl na stranu, nestaral se o ni. To myslím, že je správné hodnocení. Je to správně řečeno, že dělal sám, sám rozhodoval. Já jsem si přitom uvědomil scénu, bylo to na nějakém širším předsednictvu.

Tam jednou k mému úžasu vytknul Ďuriš Gottwaldovi, že to, jak se v předsednictvu řídí, není žádná stranická demokracie. Nějak tak to říkal. Když si to člověk promítá nazpátek[,] tak je vidět, že i slepé kuře najde zrno. Tak si člověk dodatečně musí říci, že tenkrát měl Ďuriš pravdu.

Ještě jednu věc bych řekl, že soudruh Gottwald míru zodpovědnosti má právě proto, že byl tak velkým člověkem do roku 1948. Právě proto, že ho vynesla strana. A to je ta tragédie, to je to drama. On, který se stal velkým proto, že vyrostl v prostředí strany, potom končí takovýmto způsobem.

[str. 170]

Tak končí člověk, který byl prodchnut marxismem-leninismem. Na konci šlapání leninských principů. Řeknu jednu věc, kterou jsem se pořád trápil. Souhlasím s tím, že nejen Gottwald, ale celé vedení. Fakt ale je, že jsem o těch věcech nevěděli. Ve straně, která bojovala s buržoazií, jsme byli zvyklí se na věci neptat. Když někdo něco dělal ilegálně, i když to byl vedoucí funkcionář, bylo proti mravům strany ptát se[,] co to je a jak to je. To byly ty konspirativní metody.

Uznávám, že kult zde hrál svou roli. Když se člověk dívá nazpět, skutečně si řekne. Čemu už věřit. Soudruh Kolder hovořil o statečnosti. Nikdy mně nepřišlo na mysl, nikdy jsem si neuměl srovnat, že by toho Gottwald byl schopen. Nemohu říci jestli to u mne nebyl strach, aby mě nesebrali. Spíše se vkrádalo, že se jaksi projevuje pochybnost, zda tito lidé neukládají o socialistické zřízení a sápou se na stranu.

Poznámka soudruha Koldera je správná. Někdy je třeba proti mínění obecnému projevit názor. K tomu patří určitá statečnost. Nevím, jestli jsem to řekl dobře. Byl to ostych. Jak můžeš projevit pochybnosti.

Ještě jednu věc. To je věc s tím rozestavováním kádrů. Měl jsem hodně styků. S generálními řediteli, s bankovními řediteli apod. Věc je taková. To, co se konstatuje o falešném rozestavování kádrů[,] vtahování na místa lidí straně cizích, to je správné. Tím nijak nevylučuji správnou politikou tyto lidi využívat.

My jsme museli využívat. Například bank. ředitele. Nejen jejich znalosti využívat, ale současně je tak paralyzovat. To, co zde je uváděno, je živelný nábor, na kterém není nic komunistického. Tak jako vtahoval miliony členů do strany, tak dělali i tohle.

Konečně další nový pohled na Čepičku. Pak také to, že se tam dokresluje z jiné strany Barák. Správně se tam říká, že jako předseda komise a ministr vnitra dostal úkol prověřit některé věci. Co se hodilo, zamlčel, vydělil z toho oblíbence. Tam z toho vyšel kult osobnosti. Straně nepomohl se ve věcech rozebrat. Ani mě nenapadá nějako srovnávat činnost s tím, co udělala komise teď.

[str. 171]

Předložený materiál ukazuje, jak to bylo dříve nedostatečně uděláno. Jak Barák v letech 1955 - 1957 straně nepomohl a tím úkol nesplnil. Stejně mu to nebylo nic platné.

Soudruh H e n d r y c h:
Myslím, že zpráva, kterou předložila komise, je objektivní a pravdivě doložená fakty, že jsou v ní správně uvedeny politické souvislosti. Chtěl bych říci slovo k tomu, o čem hovořil soudruh Dolanský. Musíme vidět objektivní situaci a vůbec celou situaci, jaká tehdy byla, protože jinak by zpráva nebyla pravdivá.

Fakt je, že základní téze, že třídní boj se zostřuje v období socialismu, tato ryze subjektivní téze sloužila Stalinovi k jeho záměrům. Tato téze vedla k vyhledávání nepřátel uvnitř strany. Byly provedeny procesy s národními socialisty, s agrárníky, sociálními demokraty. Provedly se procesy s určitými nepřátelskými živly. Nakolik to byly provokace, to je jiná věc. Kdo zde zbýval dále. Strana. Nepřítel už nalezl do strany a teď si musíme dát pozor.

[str. 172]

s. Hendrych /pokračování/:
A tato téze, se kterou přišel v Sovětském svazu Stalin a kterou bérijovci do široka rozvinuli v šílené zločinecké praxi, ta se prakticky přenesla do všech socialistických zemí. Celá tato záležitost je součástí všech ostatních věcí. Myslím, že bychom v této otázce měli říci slovo. Záležitost byla v Sovětském svazu postavena[,] pokud jde o Stalina, ale k tomuto nic řečeno nebylo. Nechci tím snímat vlastní hříchy, které zde jsou, ale je to potřeba vidět. Je fakt, že celá tato záležitost zmátla mnoho lidí a oslabila důvěru lidí.

Všechny procesy, které v lidově demokratických zemích proběhly, nepřispěly k tomu, aby důvěra ke straně vzrostla, ale naopak. To je potřeba vidět. Když bychom to nedali do této souvislosti, nedobrali bychom se pravdy. Ono se zdánlivě zdá, že téze sama o sobě nic neznamená, že to je v článku, že to je jen napsané. Ale na základě toho se dělá celá politika, celá praxe a v tom je záležitost toho, když se taková téze postaví. To není málo. To je třeba vidět a podle toho soudit. My jsme se naučili nepochybovat o ničem, co řekl soudruh Gottwald. Tak to bylo. Tomuto kultu jsme podléhali. Určitá zvláštnost v tom u nás je. Nevím konkretně, jak vypadal Rajk v Maďarsku a Kostov v Bulharsku, poněkud více víme o Gomulkovi. Jistá zvláštnost je v tom, že byl postižen Slánský, který se hned zpočátku na vyhledávání nepřátel uvnitř strany podílel, a proto oni jsou odpovědny [sic!] za nesprávné a zločinecké metody. To je třeba při hodnocení celého případu říci, to je třeba více dotáhnout, myslím tu stránku jejich činnosti než byli zatčeni.

Oni organizovali řadu věcí. To znamená Slánský, Šváb, Taussigová atd. Oni jsou také odpovědni za nesprávné, zločinecké metody bezpečnosti. Slánský a Šváb odpovídali za bezpečnost ve straně a potom přímo na ministerstvu vnitra. O tom nikdo z nás nic pořádného nevěděl. Nikdo nevěděl, že se takto zavírají lidé, co se s nimi dělá a všechny tyto věci.

[str. 173]

K tomu pak přistupují nesprávné metody ve stranické práci a v kádrové politice. To je více méně záležitost strany. Byla taková prakse, když se věci hledaly, tak se někdo odsoudil. Například Smrkovský, že rozestavěl kulaky na místa. Zato zasloužil vyloučit ze strany. Na místa ředitelů státních statků dal asi 2 nebo 3 lidi a je vůbec problematické, jestli je to otázka trestní záležitosti. Může to být, ale bylo by to třeba podrobně zkoumat.

Vyřízení záležitosti trestní u Slánského, Taussigové, to je ta odpovědnost za bezpečnost a k tomu ještě věci stranické. To musíme jasně a výrazně říci. U těchto lidí, nehledě na stranickou odpovědnost, zůstává odpovědnost před zákonem. Ovšem ne za co byli odsouzeni. Bezpečnost záměrně tam tyto věci nedala.

Slovo ke Slánskému. Není třeba tyto věci líčit ze široka. To[,] co řekl soudruh Dolanský, to je plně pravda - ambice, ješitnost. Mohl bych uvést příklad, kdy v novinách se objevila fotografie, kde Slánský nebyl hezky. Jeho žena poslala hned album, kde byl ve všech možných pozicích. 50-60 fotografií. Strčil jsem je do šuplete a později vrátil. Jinak všechno[,] co jsem myslel[,] že je správné[,] aby strana věděla, jsem napsal. O zločinech jsem nic nevěděl, žádná fakta jsem neznal. Věci politického charakteru, ty jsem cítil.

Pokud jde o tuto záležitost a hodnocení této věci, je třeba vidět, že to odpovídá pravdě. Ne že bychmo si tím situaci ulehčili. To by nebylo správné. Co zbývá? Dát pravdě a spravedlnosti průchod. Kdybychom neměli věci straně a ústřednímu výboru říci naplno, tak by to záležitosti nepomohlo. Souhlasím, aby po důkladném prověření bylo to stranicky uzavřeno. Když to neudělám dokonce [sic!], tak to udělají po nás a řeknou, že jsme neměli odvahu tyto věci udělat.

[str. 174]

Přitom myslím, abychom to nedělali s velkým halasem. V Sovětském svazu to také nerozmazávali. Není třeba jitřit rány a dělat senzace.

Správně je třeba postavit otázky v dějinách strany. V novém vydání dotáhnout, co dotaženo není. Dát ke všem věcem správné ocenění. Nejvážnější je otázka soudruha Gottwalda, to je historie naší strany a s tím se budeme muset vážně zabývat. První krok v ocenění byl učiněn na listopadovém zasedání ÚV KSČ. To je velký klad v tom, že s tím nemusíme přijít jako s úplně novou záležitostí.

Proč někteří lidé tenkrát všechno nepochopili a proč jsme měli tolik dotazů. To byla otázka citu lidí. Bylo to proto, že jsme nemohli říci fakta, protože jsme nemohli dost přesvědčivá fakta, protože nebyly známy některé konkrétnosti. Je potřeba říci otevřeně, že i v politickém byru, když kolem toho byla diskuse, byly určité rozpaky. Politické byro soudruha Novotného nepodpořilo.

Soudruh N o v o t n ý:
Ticho bylo. Dvakrát jsem se ptal a nikdo na to nereagoval. Soudruzi, souhlasíte s touto formulací?

Soudruh F i e r l i n g e r:
Já jsem určitým způsobem reagoval.

Soudruh H e n d r y c h:
Byly určité rozpaky. Jestli jít tak daleko. Je pravda, že jsme fakta neznali. To, co říkal soudruh Dolanský, tak to je. Nikdo nemůže smazat odpovědnost Gottwalda za nezákonnosti, které se staly.

Nelze vést paralelu mezi Stalinem a Gottwaldem. Vývoj Stalina byl jiný. Záležitost se Stalinem se táhla celá dlouhá léta. U nás, v jiných podmínkách, za buržoazní republiky, zde se nemohla otázka kultu osobnosti tak projevit. Strana byla pod palbou. Proto já myslím, že na ocenění Gottwalda do únoru 1948 nebudeme absolutně nic měnit. Myslím, že takový základní zlom nastává, když byl zvolen presidentem a částečně předělem je i též IX. sjezd.

[str. 175]

Zde se začal projevovat růst kultu osobnosti, rostla osamocenost. K tomu přistoupila nemoc. A pak je zde strašný vliv Čepičky.

Soudruh Š i r o k ý:
A pak pití.

Soudruh H e n d r y c h:
To sehrálo velikou úlohu. On ve své osamocenosti se o něho opřel. A Čepička to uměl využít. Hlavně bude třeba sebrat fakta, věci ještě přehodnotit. Jinak, když se dodala účelná fakta, podle toho, co můžeme říci, myslím, že na celém hodnocení, na obecném hodnocení nebude třeba mnoho měnit.

Nedávno jsem se sešel na konferenci v Č. Budějovicích [se] s. Hofmanem. Byli jsme spolu v táboře. On sice zdrženlivě o těch věcech mluvil, ale ukázal se tento fakt. Člověk, který s ním spal, kterého vodil ozralého do postele, který ho hlídal, kterému se se vším svěřoval, toho nechal zavřít. Gottwald měl strach jet do Moskvy, když tu byla ta záležitost s Goldmanem, jestli se vrátí. To mne Hofman řekl. Člověka, který mu byl tělesným ochráncem, který byl stále v jeho blízkosti, tohohle člověka poslal rovnou do basy. Tohohle člověka povýšil na generála s vědomím, že ho dá za několik dní zavřít.

To svědčí o tom, kam až se soudruh Gottwald v posledním období dostal. Myslím, že tohohle si musíme být vědomi.

V této souvislosti stojí otázka odpovědnosti vedení jako celku. Myslím, že i zde je třeba rozdělit podle toho, kde kdo stál a za co odpovídal. Podobně jako tomu bylo v Sov. svazu. Řada soudruhů byla ve vedení strany. Je to otázka objektivní situace. Spíše jde o to, abychom si svým způsobem vzali z toho zkušenosti.

[str. 176]

s. Hendrych /pokračování/: Já myslím, že všechny tyto věci, pokud jde o působení kultu osobnosti, jsme projednávali celkem správně. Byly takové mezníky jako 40 let strany, dále po XII. sjezdu KSSS, listopadové plénum. Ale v lesčemž [sic!] v jednání ústředního výrobu k těmto otázkám po sjezdu, je možno věci, jak se říká, dotáhnout do konce.

Chtěl bych, soudruzi, říci ještě jednu věc. Že velká vina na tom, proč se to nedotáhlo a nešlo se až dokonce [sic!], leží na Barákovi. To by bylo třeba v materiálu více ukázat, více o tom říci. Podívejte se, soudruzi. Kromě zásadního hodnocení, které se udělalo, se stáhla fakticky jedna otázka, a to otázka špionáže. Provedli jsme různé rehabilitace, zmírnili [sic!] se tresty některým lidem, místo 10 let dali se jim 3 roky. Seděl jsi 5 let, tak mu dáme také 5 let, aby to vyšlo akorát. Tak to je a v tom má Barák velkou vinu. Postavit tedy otázku i jeho odpovědnosti.

Vzpomeňte si, s jakým břichabolem a na velký nátlak byli na bezpečnosti vyměněni lidé, kteří se na věci podíleli, byli při tom. Již to, jak mohli připustit takovou věc, aby ti, kteří se na tom podíleli, byli hlavními viníky, jak mohli být hlavními spolupracovníky komise, která to šetřila. Barák si schovával materiály, aby mohl vyrazit[,] když bude potřeba. Počítal na to, že se stane šéfem státu. Takové ambice u něho byly. Na druhé straně si zavazoval viníky[,] aby měl věrné na život a na smrt kolem sebe. To také vysvětluje, proč nebyla dost fakta odhalena.

Myslím, že bude správné, aby to nový ústřední výbor uzavřel, klidně a bez hysterie, jak si to někteří lidé přáli, aby se všechno možné a nemožné říkalo, a vyvodili z toho další poučení. Abychom ukázali[,] kam to vede, když ve vedoucích orgánech je neotevřenost, když se brání kolektivnímu projednávání věcí a pod. Když jsem četl závěry, které k tomu dělaly prokuratura a soud, u soudu se mně to zdálo, že se snaží, ale prokuratura, ten se tam v materiálu motá, aby na někoho nenarazil.

Já, soudruzi, myslím, že v souvislosti s touto věcí, ale vůbec, při jeho osobnosti a měkké páteři, že bychom měli uvažovat o jiném člověku. Pravdu nám neřekne. On to udělá tak, jak se mu řeklo. Pak to teprve udělá. Za Němců (se) měl dobře, vydal knihu určenou pro soudce, s předmluvou a překladem trestního

[str. 177]

zákoníku, který ho velmi kompromituje. To je třeba udělat, a samozřejmě i v bezpečnosti. Zvážit závěry podle bezprostřední odpovědnosti, přičemž vycházet z atmosféry období, jaká byla. Co mám na mysli? V čem se lišil takový Kopřiva od Švába? Zneužíval odpovědnost. Takový Šváb nechal zemřít Veselou, Kopřiva nechat trýznit lidi a sám to dělal. Mezi nimi žádný rozdíl není.

Budeme muset dále přehodnotit otázku Čepičky. Přitom samozřejmě tyto věci zůstanou černou skvrnou strany. Soudruh Novotný to řekl na plánu a my to nesmažeme. Ale to není rozhodující.

Rozhodující je, jak se věci budou nyní dělat. Rozhodně to[,] co bylo, to již dále nemůže být. Přitom budeme muset myslet na to a nepřipustit a přerazit každému ruce, kdo by chtěl špinit stranu. Najdou se lidé, kteří by ji chtěli špinit, chtěli by pošpinit cestu, kterou jsme prošli. Protože období bylo poznamenáno nesprávnými metodami Slánského, mám na mysli období od roku 1948 - 1952, 1953, přesto to bylo období, kdy strana pracovala, kdy budovala socialismus, A tak bude třeba se i v historii strany na věci dívat. Protože období, které začalo v roce 1950, doznívalo do roku 1954.

Tak se na věci dívám a se zprávou souhlasím. Další část

[str. 178]

Soudruh Š i m ů n e k:
Nechci protahovat jednání. Předložená zpráva je objektivně zpracovaný materiál. Souhlasím s návrhem komise, aby věci byly dopracovány ve všech směrech a aby se projednaly. Souhlasím také[,] co říkal soudruh Hendrych, že je třeba přihlédnout k době. Já všechny lidi tak dlouho neznám v plném rozsahu. Znám Franka. Fakt je, že soudruzi, když znali Franka, více se za něj měli postavit, než se postavili. Jinak myslím, že je třeba věci bez rozruchu dopracovat.

Soudružka J a n k o v c o v á:
Souhlasím se zprávou a s tím, co navrhoval soudruh Kolder. Myslím, že po přečtení zprávy, že se jeví velmi rozumné, že to dostali řešit lidé, kteří ani v blízkosti toho nebyli. V žádném případě k tomu nepřistupovali s podjatostí. Zpráva je objektivní.

Soudruzi říkají, že jednotlivé věci chtějí dále objasňovat, dát odpověď na všechno to, co se na některých místech postrádá. Byla jsem v předsednictvu strany. Tam se tyhle věci neprojednávaly. Tam se to jenom oznamovalo. Je pravda, že jsme se při některých věcech jeden na druhého udiveně dívali. Když se například mluvilo o případu Slánského, nebylo to pro nás překvapení. Dost jsme znali jeho nelidské metody a neosobní přístup k člověku, proto nás to nepřekvapilo. I když zatčení nebylo jednoduché. Když se oznamovala zatčení Franka, na všech tvářích bylo vidět udivení.

Dva takové momenty. Jednou soudruh Kopecký mluvil se soudruhem Gottwaldem o věcech v souvislosti se zatčením Slánského. Gottwald se obrátil na s. Kopeckého a řekl mu: Ty, Vašku, ty myslíš, že mně to bylo jedno, když leta vedle mne stál a se mnou pracoval. Já jsem se s tím ještě dnes nevyrovnal. Druhý moment, to ještě bylo za soudruha Gottwalda. Vyšel úvodník v Rudém právu. Byla to hospodářská studie oprávněnosti procesu. Bylo to stupidní, že člověk, který neznal naši abecedu, musel se proti tomu bránit. Tehdy ještě před začátkem předsednictva se Gottwald ptal: Prosím vás, kdo napsal tu blbost, kdo to mohl napsat, takovou stupidnost. Je třeba

[str. 179]

to vyšetřit. Tehdy mu řekli, že to napsal Půček. Ten úvodník by se našel. Je to skutečně něco na hlavu postaveného.

Jinak myslím, že je správné, že se to všechno objasňuje. Celá váha tohoto objasňování se musí dát na půdu strany. Stranu to musí zajímat. To nejsou věci, které budou dány na pospas.

Soudruh N o v o t n ý:
Několik slov k předložené zprávě. Na této zprávě lze dokumentovat, jak rozdílná zpráva byla podána komisí, kterou vedl Barák. Jak tato zpráva dokresluje to, o co se opírala minulá. Barák se opíral o zprávy bezpečnosti při zpracování a také záměrně došel k jiným závěrům. Po jeho odvolání a prověření soudruhem Štrougalem se ukázalo, že fakticky to zpracovávali lidé, kteří měli co dělat v tom nebo onom procesu, kdy bezpečnost se hlavně zaměřovala do strany. Například pplk. Sedláček a řada dalších.

Tato zpráva, myslím, že je skutečně objektivní. Tato zpráva před nás staví otázku. Na tu bylo třeba, aby každý odpověděl. Kdo je vinen. Myslím, že ne všichni na to odpověděli. Myslím, že je třeba to říci. Nejde o vykreslení charakteristických rysů toho nebo onoho, ale jde o to, odpovědět na otázku, kdo byl vinen. Z toho musíme dělat závěry.

Zpráva se pokouší říci, kdo je vinen. Chtěl bych říci sám ze svého hledika, co jsem přečetl, viděl, doplnit, dokreslit věci, abychom se dostali na pravý kořen věci.

Ve zprávě se hovoří, že Gottwald, zejména zpočátku, neměl chuť tak snadno skočit na požadavky bezpečnosti a lidi dávat zavírat. Váhal. Má to svůj důvod a je z toho třeba vycházet. Tím nechci smýt vinu z Gottwalda. Je třeba podívat se na to a v tom zprávu doplnit. Soudruh Dolanský řekl, že i u nás měly svoji výheň [míněno snad "líheň] berijovské metody. Začalo to v roce 1948, v době, ve které byla dána objektivní podmínka v boji proti nepříteli, kdy jsme museli plně uplatňovat represívní opatření proti nepříteli. Tehdy se do orgánů bezpečnosti dostali lidé s různými názory. Podle těchto bezpečnost pracovala.

[str. 180]

Jeden z prvních, kteří vnesli berijovské metody do naší bezpečnosti, byl Slánský. Znovu se k tomu vracím. Kdo zaváděl berijovské metody u nás, byl Slánský, Šváb a celá bezpečnostní pětka. Byl jsem krajským sekretářem. Dostali jsme pokyn, abychom zřizovali na kraji bezpečnostní pětky. Ty rozhodovaly o bytí a nebytí. Oni vlastně vnesli nesprávné metody do strany, pokud jde o poměr k bezpečnosti a správnému postavení bezpečnosti vůči straně a ve státě vůbec.

[str. 181]

s. Novotný /pokračování/:
Oni byli původci nesprávných stranických metod v politice strany, oni to byli, kteří s touto věcí začali[,] a oni to byli, kteří porušovali zásady kolektivnosti vedení. To je třeba říci. Stalo se to praxí a praktickou činností ve straně. Na to můžeme dát 20, 30 konkretních důkazů, jak tato činnost procházela. Tyto nesprávné metody staly se normální činností ve straně. To pochopitelně působilo na Gottwalda. Působil na něho Slánský, který vyvolával ty tlaky se Švábem. Dále nesprávná bezpečnostní praxe a působení bezpečnosti do strany.

Druhá věc a já na tom trvám, to je ten mlejn, o kterém jsem hovořil na listopadovém plánu. Vyvolal duchy a ty ho potom zadušily. Svezlo se to proti nim. Dále prostě si různé kliky vyřizovaly své osobní účty. To lze nejlépe charakterizovat na bezpečnosti. Dokud Šváb zde seděl, tak vládl a tam skákali jak panáčkové.

Nejdříve Švába nechali oddělávat ti, kteří komandoval [sic!], kdy je oddělával on. Nechci říci soudruh Bacílek. Neboť jsi jistě byl jediný, který nic nevěděl, co se v ministerstvu děje. Je to určité ulehčení pro Tebe, to Ti řeknu otevřeně, ale děly se za tvými zády věci, strašné věci, o kterých si nic nevěděl. Poradci to dělali, specielně poradce Alexejev.

Když se dívám na váhání Gottwalda, tak on se dostal již do presu, na něho působili všichni činitelé, které byly [sic!] vyvolány a nakonec i tou podvrženou praxí, výslechy a tím vším, ovlivnily nakonec Gottwalda a jeho mínění v tom smyslu, že všude začal vidět nepřátele. Žádný jiný pochod u něho nebyl. Zrovna tak u Stalina.

Vlivem bezpečnostních metod a nahánění, viděl v každém nepřítele. Jakmile se někdo špatně podíval nebo měl jiný názor, v tom okamžiku viděl nepřítele. /Když na ústředním výboru šel po chodbě Rákosi a měli ho potkat pracovníci, museli se otočit zády ke zdi a dát ruce na zeď, tak se báli./ Když šel v zahradě Gottwald, tak kdo tam byli mimo[,] musel utíkat. Tak to bylo. Druhá věc[,] jak to daleko došlo, když kolem rodin nesměli být členové strany, ale bezpartijní. Proč? Protože se muselo říkat milostivá paní, líbat ruce a pod. Je to hloupost, ale charakterizuje to./s. Fierlinger: ženy mají velkou odpovědnost./

[str. 182]

Slánský měl odpovědnost za to, že zemřela Veselá, která se otrávila. Bylo to hlášeno až po Slánského a nechal ji zemřít. Slánský pravděpodobně řekl[,] ať zemře, jako zemřela většina lidí[,] Reiman M. a podobně. Vozili je do Davle a tam je stříleli. Podívejte se, kdo to dělal.

Jsou to vraždy, nebo to nejsou vraždy? Kdyby měli čas, tak těch vražd bylo ještě více, tak pobili ještě daleko více lidí. To ovšem nechci vzít vinu z Gottwalda. Já souhlasím s tím, že vyvrcholením toho, kdy se Gottwald úplně odtrhl od strany, byl IX. sjezd.

Vždyť, soudruzi, to byl cirkus, tehdy na sjezdu, to bylo hrozné. Takový cirkus, který udělal Šlink [sic!], jak se volalo z Prahy do kraje na Slovensko, jak sem jely čtyři vagony muziky s cimbálama. A zatím se z toho dělala velká láska ke Gottwaldovi. Všichni jsme si na to zvykli. Souhlasím i s tím, že se Gottwald pro nás stal neomylným, jeho slovo bylo pravdou, řeklo se[,] to je geniální člověk, to jsou formulace atd.

Nechci to roztahovat, ono toho bylo dost. Bezesporu kultu osobnosti, tak jak byl odhalen v Sovětském svazu v metodách stranické práce, v porušování socialistické zákonnosti a překračování pravomoci bezpečnosti plně padá i na naše poměry. Vezměte si princip stranické práce v Sovětském svazu a u nás.

Tam to byl dlouhé období a u nás, zaplaťbůh, krátké, poměrně velmi krátké. Kdyby to trvalo dále, tak to bylo horší. Přitom ovšem lidé z velké většiny to pokládali za správnou věc, že jsou to dobré věci proti nepřátelům. Bohužel, tak to bylo vykládáno, a tak to nebylo. Myslím, že porušováním stranických metod bylo v konečné fázi plně přerušením samotným Gottwaldem [???]. Je třeba si vzpomenout na některé věci. Já jsem seděl na zasedání předsednictva, jak Gottwald oznámil, že přišly žádosti o milost.

[str. 183]

Přišly žádosti o milost, řekl. Já je nepředkládám. Nebo přišel a řekl, že je 13 lidí odsouzených a 11 musí dostat smrt. Že by byl pro to, aby nedostal smrt buď Löbl nebo Margolius nebo London. Že bezpečnost doporučuje Löbla a Londona, kteří pomáhali při odhalení. Sám formuloval, bude to ten a ten.

Soudruh Š i r o k ý:
Bylo to velmi krátké zasedání.

Soudruh N o v o t n ý:
Ano, trvalo asi půl hodiny. Bylo to otřesné zasedání. Je třeba říci, že na tom máme všichni vinu. Tak to je. Měli jsem tehdy říci, že je třeba to nechat prověřit, prošetřit a uvážit. Řeknu otevřeně, že kdyby bývaly nebyly tresty smrti provedeny a přeneseno to do roku 1953, tak už by nikdo pokyn k provedení nedal. Zejména po smrti Stalina, protože nevím, kdo by si vzal na svědomí popravit 11 lidí.

Teď pokud jde o některé vnitřní problémy. Nebudu o nich hovořit, jak se mně zdají. Byly to různé doby, jimiž jsme procházeli, v různých postaveních a v různé situaci. Je třeba vidět, že zde mají veliký vliv, i když se to zdá paradoxní a veřejnosti to budeme těžko vysvětlovat, že vliv na potrestání měl i soudruh Zápotocký.

Oni se neměli se Slánským rádi. Byli ostře proti sobě. Slánský neměl rád Zápotockého a Zápotocký Slánského. Po odhalení Slánského Gottwald se musel stáhnout, Zápotocký ho úplně izoloval. Při jednání to bylo vidět. Když při první prověrce Barák přinesl otázku propuštění Švermové, Zápotocký řekl, že je proti propuštění, jen ať si odsedí, co dostala. Po jejím propuštění Zápotocký ji potajmu přijal v domku na Hradě. Nikomu nic neřekl. Hovořil asi v tom smyslu, že polbyro bude těžko souhlasit, že on nemůže nic dělat. Nechci nějak svalovat vinu na Zápotockého, ale je to tak.

Soudruh K ö h l e r:
Nás obviňoval, že patříme ke spiklencům.

[str. 184]

Soudruh N o v o t n ý:
Správně soudruzi upozorňují na poměr, který měl Gottwald k ústřednímu výboru. Jestli Zápotocký nebo Gottwald mluvil o aparátě, jako u Prašné brány apod., to zejména od soudruha Gottwalda, jako předsedy vlády, nebylo správné. Nebo když hovořil o tom, kde se vládne. Ve straně a jestli strana je zde a nebo tam, to je druhá věc. Kde sedí vedení strany. Jestli na hranici, V Bardějově nebo v Praze.

Nebo soudruh Gottwald říkal: Ať sedíme kdekoliv, pod doškovou střechou nebo na Hradě ..... Když ale přišel na Hrad, jemu se skutečně zatočila hlava. Z pozice vrchnostenské se díval na stranu. Stranické orgány byly v poslední době pomocné instituce. Používal je k zakrytí kolektivnosti apod. Vezměte, kolikrát bylo zasedání ústředního výboru. Co se tam projednávalo. Mohl by si to, kdyby principiálně řídil, dovolit? Na to je třeba se podívat. To má široký dosah. Kdo umrtvoval stranu? Začalo to na hlavě.

Myslím, že bude třeba, tak jak to soudruzi navrhují, abychom věc postavili ve smyslu listopadového zasedání ÚV KSČ na sjezdu s určitou obměnou a přitom dali v projevu takový návrh, aby nový ústřední výbor, který bude zvolen sjezdem, do 3 - 4 měsíců zakončil nejen jednotlivé případy, nýbrž udělal závěry z celé činnosti a působení kultu osobnosti, jak se projevil ve stranickém životě, stranické práci. Říci, že jsme od roku 1955 prověřovali celou řadu případů, že došlo k rehabilitacím.

Bude třeba za tím vším udělat tečku. Dokončit to, protože to je veliké poučení pro stranu.

[str. 185]

s. Novotný /pokračování/:
Dokončit věci, protože to je velké ponaučení pro stranu. Dělat z toho takový závěr. Myslím, že z toho bude třeba vyvodit závěry i kádrové.

Pokud jde o ministerstvo vnitra[,] myslím, aby politické byro dalo souhlas, aby ministr provedl opatření a všichni ti, kdož se jakkoli zúčastnili nezákonných metod při práci bezpečnosti, aby byly pro ně vyvozeny přísné důsledky podle stupně jejich přečinů.

Já ovšem doporučuji nesekat hlavy, nevracet se k tomu. Úměrně potrestat, vidět odstup osob. Jestli nesekáme hlavu tomu hlavnímu, tak konec konců nemůžeme ji sekat ani druhým. Někdo dával příkazy. Byl to určitý systém. Tak rozhodovat, úměrně podle viny.

Pokud jde o jednotlivé případy, tak aby každý případ byl dopracován, předložen a uzavřen s tím, že u každého bude dobře charakterizována doba i vina odpovědnosti, nebo podíl na odpovědnosti každého jednotlivého člověka. Myslím, že tak je to třeba dělat. Jinak bychom se dopustili chyb, kdybychom to brali paušálně. To je můj návrh.

Soudruh Bacílek: Ještě jednu poznámku. Pamatuji si, že jednou na ministerstvu jsme seděli s poradci sovětskými a jeden z nich, nevím už[,] který to byl, řekl, že z bezpečnost se do penze nechodí.

Soudruh Novotný: Ještě je tam třeba říci, že kult osobnosti, jeho metody, jeho nesprávnosti prosákly do všech socialistických zemí. Aby to na sjezdu bylo řečeno.

Soudruh K o l d e r:
Ještě bych chtěl dodat několik poznámek. K první otázce, na kterou jsme se zaměřili, to je otázka postavená také soudruhem Dolanským, jestli soudruh Gottwald měl možnost odmítnout nebo ne. [str. 186]

Soudruzi, fakta svědčí o tom, že tu možnost měl. Vy, jako soudruzi ze starého vedení, musíme vám postavit otázku, jak je možné, že strana s takovými revolučními zkušenostmi a s takovým postavením v mezinárodně revolučním dělnickém hnutí, mohla toto dopustit. Vezměte si Rumuny, Maďary a případy u nás. Čili srovnáme-li všechno, musíme jednoznačně říci, že Gottwald tuto možnost měl a také fakta o tom svědčí.

Druhá věc - pro nás velmi těžká. My jsme k celému šetření přistupovali tak, že věc nebude složitá, že se to táhne ke Slánskému, že Slánský je ten hlavní. Bohužel, všechna fakta svědčí o tom, že v první řadě věci řídil Gottwald. Pokud s nimi přišel do styku Slánský, tak jenom para[l]elně se soudruhem Gottwaldem. Od začátku Maďarska s ním korespondoval, svědčí o tom také zápis. Soudruh Gottwald říkal[,] že myjsme [sic!] v jiné situaci než Maďaři. To uvádí řada soudruhů, kteří na předsednictvo docházeli.

Další fakta svědčí o tom, že soudruh Gottwald i Slánský věděli, jak se zachází s Pavlíkem, včetně toho sypání solí do očí. O tom svědčí dokument, který Šváb poslal soudruhu Gottwaldovi. To jsou fakta, před kterými je dost obtížné říkat opak.

Je zde dále řada dalších faktů, ze kterých je jasné, že bezpečnost organizovala provokace. Vždyť například Polda Hofman ukázal, jaká provokace byla organizována v akci "Hrad" vůči němu. Když Kopřiva chystal provokace a poslal pistolníky ho sledovat, tak je chytil, přivedl na stanici SNB a odtamtud zavolal Kopřivu, že je rozstřílí. Kopřiva říkal, to jsou naše lidi, pusť je.

To jsou všechno fakta, která se nedají oddiskutovat. Pro nás to bylo strašné. My jsme přistupovali k tomu ze snahy udělat Slánského. Ale postupně, když jsme se přísně drželi příkladů a materiálů, také to dokládáme, jak věci poprvé vyvstávaly. To neznamená, že ze Slánského snímáme odpovědnost, neboť on tyto věci tam zaváděl. Ale musíme vidět odpovědnost soudruha Gottwalda a samozřejmě jeho odpovědnost s tím, že uvedená fakta a jejich hodnocení ve světle skutečností trochu mění situaci, i když z hlediska dřívějšího hodnocení nic se neměnilo. Předložíme také celý případ Veselé. Lidé se volají k výpovědím, abychom se dopátrali pravdy.

[str. 187]

Skutečnost je zase taková, že tak jako o případu Veselé věděl Slánský, tak také o něm věděl soudruh Gottwald. Skutečnost je taková, že Khonová, pro kterou nebylo obvinění, šla a poslala soudruhu Gottwaldovi sdělení, že to bylo nezákonné zatčení. Na materiálu je poznámka soudruha Gottwalda, kde navrhuje legendu[,] jak ji propustit a "najděte vhodné umístění, ať je klid".

[str. 188]

To je fakt, který je velmi otřesný, ale je to takové. Budeme muset prohlédnout celý archív Slánského a Gottwalda. Do archívu Zápotockého jsme se nedostali. To je například případ Závodského, kdy se rodina dovídá, že člověk nežije[,] až půl roku po jeho smrti. Jsou to žádosti o milost, které byly poslány. Další fakt je, že jim bylo známo, jak věci v bezpečnost jsou.

My jsme to do zprávy nedávali, ponechávali jsme to otevřené s tím, že to musíme v průběhu dalšího šetření vyjasnit.

Druhá základní věc je otázka vystihnout správně psychózu a jeho osobní stav, který nejlépe ujasnil Polda Hofman. Chceme pozvat Haškovce, ne abychom se s ním bavili o nemoci, ale abychom s ním jednali a on nám řekl, jaký vliv na psychologický stav Gottwalda měla jeho nemoc. Jeho tragédie je v tom, že se v posledních dvou letech fakticky neovládal. To naznačila řada soudruhů. Je potřeba vyjasnit si celý proces jeho duševního stavu. V besedě řekl soudruh Novotný, že měl momenty, kdy vypadal tak, jak jej znala celá strana.

Druhá věc, kterou nemáme vyjasněnu, to je role těch konkurentů. Samozřejmě, nemůžeme jít na konstrukce a dohady. Slánský tlačil Čepičku. Chodil mu na svatbu, narozeniny. Nakonec došlo k vyrovnávání účtů. Slánský podle všech dokumentu [sic!] nepotřeboval organizovat věci tak na likvidaci Gottwalda, on byl jediný člověk, který byl informován o Gottwaldově nemoci. Ani Zápotocký to nevěděl. Proto to Haškovec odnesl. Gottwald si vyhradil u Haškovce, že nesmí o nemoci nikdo vědět, jenom Slánský. Haškovec to potom odnesl. Teprve, když mu šlo o život, prostě řekl, jak to bylo.

Soudruh N o v o t n ý:
Byl předložen návrh na propuštění Haškovce. Zápotocký se postavil proti. Protože odmítl jemu, předsedovi vlády, říci o nemoci Gottwalda a tím porušil ústavu. Trval na tom, že Haškovec musí být potrestán. Haškovcovi dávali led na hlavu, bili ho a on mlčel. Teprve, když věděl, že bude konec, řekl to Doubkovi. Teprve pak přišel návrh na propuštění Haškovce. Ať Svoboda řekne, co bylo s Haškovcem. Kolikrát jsem zakročoval, aby mohl dělat praxi. Když jsme ho propustili.

[str. 189]

Soudruh K o l d e r:
Ještě ke vztahu s. Kopeckého ke Švermové. V Sovětském svazu se Kopecký bavil se Švermovou asi v tom smyslu, že Gottwald nemůže být předsedou strany, že byl Manuilským kritizován a že bude třeba orientovat se na Švermu. V roce 1945 přišel na Švermovou do hotelu a říká jí: Dvacetpět [sic!] let jsem do tebe zamilován, s Hermínou to rozseknu, vezmi si mne. Švermová mu na to odpověděla: Musíš ještě deset let počkat, potom se uvidí.

Je vidět, jakou úlohu zde hrály osobní vztahy.

Dokument máme připraven. Teprve až budou jednotlivé věci projednávány, ukáže se škodlivost kultu osobnosti.

V roce 1949 chtěl Chruščov navázat s Gottwaldem kontakt. Gottwald se hrozně bál a říkal: Nepouštějte mne, abych s Chruščovem mluvil o věcech sám.

Je to otázka morálky. Kolem rodiny Gottwalda museli být zaměstnáni jenom samí nestraníci, aby s. Gottwaldové mohli říkat milostpaní.

Pro nás, mladou gardu, to bylo těžké zklamání.

[str. 190]

s. Kolder /pokračování/:
Nebo Geminder. Ten se dostal do rány proto, že měl styky s Martou Gottwaldovou. Osobní dopisy odevzdal Prchala [Prchal ?].

To všechno jsou okolnosti, které je třeba objasnit, protože my se v tom velmi těžko rozebíráme. V dokreslování situace my musíme prověřovat řady materiálů, jestli jsou věrohodné, prověřujeme i jednotlivé statě, neboť i v nich by mohl být subjektivní názor. V celé větší práci chceme věci dotáhnout do konce. Zásadně hodnocení tak jak bylo postaveno, na tom nezměníme nic, ale zvýší se osobní odpovědnost Gottwalda. Ve světle toho se může zdát, že snižujeme úlohu Slánského, ale zatím věci byly dělány para[l]elně Slánský-Gottwald.

Závěry, které učinil soudruh Novotný, abychom takto dále postupovali, že ve smyslu dnešní diskuse bychom připravili podklad pro vložku do referátu a jestli budete souhlasit, abychom věci dodělali, jednotlivé případy pak příležitostně předložili.

Soudruh Novotný:
Prosím, soudruzi, abyste jednání k tomuto bodu považovali za přísně důvěrné, za uzavřené, aby se tyto škandální ostudné věci nedostaly mimo. Až otevřete případ Státní banka, to také uvidíte. Za 200 Kčs sekupovaly [sic!] šperky, které měly cenu 20.000 a 30.000 korun.

Jinak na sjezdu bude krátká zpráva a pak do 4 měsíců ústřední výbor provede závěry těchto případů.