zahlavi

internetový časopis pro výzkum dějin studené války / a research e-magazine on Cold War

AKTUÁLNÍ ČÍSLO

ARCHIV

STUDIE

DOKUMENTY

SVĚDECTVÍ

RECENZE

CO JE NOVÉHO

KOŘENY

TEORIE

REJSTŘÍKY

WWW

***

Antonín Zápotocký, Po staru se žít nedá, Práce, 1947

Předmluva 5

Předmluva k třetímu vydání 8

Když se les kácí, létají třísky
(Rozhlas, 11. VII. 1945) 13

Národní očista
(Rozhlas, 15. Vlil. 1945) 17

Co je s dekretem o zestátnění bank a průmyslu?
(Rozhlas, 22. VIII.1945) 21

Banky a klíčový průmysl zestátněny budou
(Rozhlas, září 1945) 24

O pracovní povinnosti a totalitě
(Rozhlas, 5. IX. 1945) 28

O lidové demokracii
(Rozhlas, 12. IX. 1945) 33

Učme se trpělivosti
(Rozhlas, 19. IX. 1945) 38

Úřední oznámení i soukromé rady
(Rozhlas, 26. IX. 1945) 43

Nejožehavější problémy dneška
(Rozhlas, 3. X. 1945) 48

Nejsme ještě dost bohatí
(Rozhlas, 10. X. 1945) 52

Dobrovolnické pracovní brigády
(Rozhlas, 17. X. 1945) 56

Co je to za demokracii?
(Rozhlas, 24. X. 1945) 61

Podstatné změny v našem národním životě
(říjen 1945) 65

Nové problémy naší hospodářské výstavby
(článek pro Svět práce, říjen 1945) 68

Veliký slib
(projev na manifestaci pražského pracujícího lidu u příležitosti vyhlášení znárodňovacích dekretů, 28. X. 1945) 74

K cenové úpravě
(Rozhlas, 5. XI. 1945) 81

Setkání s Leninem
(Rozhlas, 7. XI. 1945) 83

Bez říjnové revoluce nebylo by naší svobody
(článek pro Práci, 7. XI. 1945) 87

Na škodolibé otázky kajícná odpověď
(Rozhlas, 14. XI 90)

17. listopad
(Rozhlas, 17. XI. 1945) 95

Soumrak a jitro
(listopad 1945)

Základy, na kterých budujeme
(listopad 1945) 99

Oč se máme starat?
(výňatek z parlamentního projevu, listopad 1945) 105

Slovo k ženám
(Rozhlas, 28. XI. 1945) 108

Další slovo k ženám
(Rozhlas, 28. XI. 1945)

Co je lid (Aby nebylo nedorozumění)
(listopad 1945) 116

Jsou dělníci protěžovanou kastou? (Odpověď panu Klátilovi)
(Práce, 27. XI. 1945) 120

Pravda vítězí (Hesla a ideje)
(listopad 1945) 123

Dělník a vzdělání (Proslov k medikům)
(15. XII. 1945) 127

O národní cti (Případ Talichův)
(Rozhlas, 19. XII. 1945) 130

Vánoce — úvahy o otázkách sociálních
(Rozhlas, 24. XII. 1945) 134

Bilance roku
(Rozhlas, prosinec 1945) 139

Těžkosti na cestě k socialismu (Úkoly pro rok 1946)
(Rozhlas, 2.1.1946) 143

O cenách
(Rozhlas, 23.1.1946) 149

Uvolňování vkladů
(Rozhlas, 30.1.1946) 153

Rozhovor s obchodníky
(Rozhlas, 6. II. 1946) 158

O distribuci
(Rozhlas, 13.11.1946) 162

Ještě jedno hledisko na bezpracnou distribuci
(článek pro Rudé právo, 25: II. 1946) 166

O spravedlnosti, justici, prokurátorech a národní očistě
(projev ve sněmovně, únor 1946) 167

Ještě jsou u nás soudcové
(článek pro Práci, 14.11.1946) 177

Polemika s F. Peroutkou o morálce
(Práce) 182

Zpověď královny (V čem se rozcházím s dr. Koželuhovou)
(Rozhlas, 21.11.1946) 186

O náhradě škod
(Rozhlas, březen 1946) 188

K otázce náhrad
(článek pro Rudé právo, 30. III. 1946) 192

Ještě odškodnění
(Rozhlas, 3.1 V. 1946) 195

O byrokracii — nejen úřední
(Rozhlas, 20.11.1946) 199

Síly do zemědělství — zajištění úrody
(Rozhlas, 27. II. 1946 204

Mobilisace pracovních sil
(článek pro Práci, 21. III. 1946) 209

Jmenování ředitelů národních podniků
Rozhlas 27. III. 1946

Trochu dojmů a zkušeností: Zlín – Stalinovy závody – chyby rozdělovací komise – kulhající státní aparát
Rozhlas 10. IV. 1946

Svobodu zabezpečit a udržet
Rozhlas 9. V. 1946

Po volbách
Rozhlas 29. V. 1946

Světlo a stíny
Rozhlas 31. VII. 1946

První výročí
Článek pro Rudé právo, 24. X. 1946

Proč bylo tolik povyku
Rozhlas 13. XI. 1946

Za radostnější poslání žen a matek
Rozhlas 30.1. 1946

Předmluva

Květnová revoluce nepřinesla nám jen národní svobodu, nýbrž i přeměnu celého hospodářského i politického života. A s tímto přerodem se dostavilo i mnoho vážných starostí a problémů. Hospodářský život byl vyšinut ze svých kolejí a bylo nutno napnout všechno úsilí ke zdolání všech nesnází. Byla zde naléhavá otázka výživy, převedení válečné výroby na mírovou, otázka pracovních sil, vyřazení kolaborantů z veřejného života, zápas s narušenou morálkou a mnohé jiné. Všechny tyto poválečné zjevy musely být co nejrychleji likvidovány a to byl zajisté úkol nemalý.

Za této situace vrátil se z koncentračního tábora po šestiletém věznění Antonín Zápotocký, syn krejčovského dělníka Ladislava Zápotockého, jednoho z účastníků tajného sociálně demokratického sjezdu svatomarkétského v r. 1878, revolucionář tělem i duší, člověk srostlý s dělnickým hnutím, pevného, poctivého charakteru a nezlomné vůle.

Ant. Zápotocký jest jednomyslnou volbou Ústřední rady odborů pověřen řízením Revolučního odborového hnutí a bez jediného dne odpočinku ujímá se této odpovědné práce. Vidí nedostatky našeho veřejného života a nesprávné chápání lidové demokracie, vidí, jaké nesnáze působí republice pokleslá pracovní morálka a občanská nepoctivost a připomíná si slova V. I. Lenina: „Dělníci budují novou společnost, ale nestali se novými lidmi, očištěnými od špíny starého světa, a brodí se v ní po kolena." Zápotocký si uvědomuje, že tato slova platí i u nás a pomáhá ze všech sil vybřednouti z tohoto starého světa a jeho špíny. Autorita, jíž mezi pracujícími požívá, jest mu v této snaze vydatným pomocníkem; absolvuje nespočetné schůze, porady i konference — poučuje, nabádá a vysvětluje, rádi a nemilosrdně tepe. Popularita jeho referátů roste a není možno již vyhovět všem žádostem o jeho vyslání. A přece jest nezbytně nutno, aby všichni pracující z povolaných úst slyšeli, že revoluce přinesla nejen práva, ale především povinnosti. Je třeba, aby všichni slyšeli, že: „Do práce se musí každý zařazovat sám a nečekat, až ho k ní druzí budou strkat, že jednota národa je statkem, který musíme co nejvíce hájit a chránit a pro jehož uchování se nesmí nikdo zdráhat přinést oběti." Je nutno znovu a znovu opakovat, že „chceme-li vyhrát nad starým re-akčním velkokapitálem, musíme zvýšit produktivitu práce".

O tomto i mnohém jiném musí se mluvit, a proto přichází Zápotocký se svými projevy k pracujícím do rozhlasu. V těchto týdenních relacích neřeší již jen otázky odborářské, ale otázky týkající se celého národa; hospodářské, politické, sociální i mravní. Nevyhýbá se ani nejožehavějším problémům a kritisuje nežádoucí zjevy doby, odhaluje zbytky vykořisťovatelského systému a každým slovem bojuje za jeho odstraněni. Zdůrazňuje nový vztah pracujících k práci a poučuje o novém spravedlivém řádu. Sarkasticky šlehá zastaralé a přežilé názory. Látku k těmto relacím čerpá z vlastních bohatých zkušeností, z denního života, ze styku s lidmi, z jejich starostí a bolestí i z jejich nedostatků a sobectví. Jsou časové, jsou jakýmsi kaleidoskopem význačných událostí našeho života.

Zápotocký je dobrým psychologem a vyzná se dokonale v duši pracujícího člověka, dovede říci i nepříjemnou pravdu bez příkras a obalování. Již první jeho projevy zapůsobily mohutně v továrnách, dílnách, úřadech i na veřejné mínění a přispěly nesporně značnou měrou ke konsolidaci našich poválečných poměrů. Jsou bedlivě poslouchány v širokých vrstvách národa bez rozdílu politického smýšlení. Lid jim rozumí, jsou mu blízké a věří jim. A tato důvěra lidu jest Zápotockému největší odměnou za jeho práci, jest jeho největším bohatstvím, ale také největším závazkem.

Budoucnost nám ukáže, že i tomuto závazku Zápotocký dostojí, že splní velký úkol, který mu doba a pracující lid na bedra vložili, člověku, obdařenému takovým životním optimismem, houževnatostí a vírou v lepší zítřek, musí se zdařit každý úkol, byt byl sebetěžší.

Souborné vydání těchto projevů dlužno vítati především proto, že jsou a dlouho ještě zůstanou živé a aktuální, neboť mají dosud co říci nejen pracujícímu lidu, ale celému národu. Pro příští generace budou jistě cenným dokumentem, protože zachytily obraz porevolučního života činorodé práce a budovatelského úsilí. Pro nás pak jsou a z ustanou vřelým vy znáním víry v pracující lid, jeho sílu a tvořivou moc!

Václav Cipro

Ta k třetímu vydání

Třetí vydání knihy Antonína Zápotockého „Po staru se žít nedá" vychází právě v době, kdy bylo rozhodnuto jednou provždy o naší klidné specificky československé cestě k socialismu. Články a projevy soustředěné v této knížce, která se dočkala v krátké době třetího vydání, měly nesporně značné zásluhy, že v rozhodujících dnech února 1948 byla drtivá většina našeho národa sjednocena a plány reakce byly rozmetány jako domek z karet a velká dějinná proměna v životě našeho národa i republiky mohla být provedena přísně ústavní, demokratickou, parlamentní cestou.

Dosáhnout potřebného sjednoceni všeho pracujícího lidu, drtivé většiny národa, k tomu byly zaměřeny všechny snahy předsedy Ústřední rady odborů Antonína Zápotockého. Svými projevy a články snažil se posluchače i čtenáře nutit k přemýšlení o změnách, které po osvobození nastaly a že kdo chce sloužit lidu, národu, vlasti, kdo chce být skutečným vlastencem, že musí jednotu národa budovat a upevňovat na každém kroku. Nikoliv jednotu pro jednotu, nýbrž pro vítězství socialismu v naší zemi, proto, aby tvorba statků byla rozmnožena tak, abychom mohli každému dávat co si za svou práci a službu lidu, národu a republice zaslouží.

Máme-li každému dát co si zaslouží, musíme vyrábět více, lépe a laciněji. Proto úsilí předsedy Ústřední rady odborů je zaměřeno k tomu, aby každý došel svým vlastním myšlenkovým pochodem k poznání nutnosti dobrovolné, nadšené a radostné práce pro národ, aby ze společné snahy všech vycházela zmnožená tvorba statků, dávající záruku uspokojení všech potřeb lidu a národa. Zrovna tak projevy a články vedou k poznání, že je třeba v sobě potlačit staré způsoby myšlení a všechny názory z minulosti, ze starého kapitalistického světa, které nás stále ještě na nové cestě doprovázejí a tíží. Je třeba do kořene pochopit tu velkou přeměnu která nastala vytvořením Národní fronty, národních výborů, jednotného Revolučního odborového hnutí, proklamací košického vládního programu a provedením znárodnění.

Všechny tyto velké přeměny ovšem nezapůsobily tak rychle, aby přivodily přelom v myšlení lidu. Po šestileté okupaci a utrpení, doprovázeném i mravním otřesem, se nesnadno obnovovala pracovní kázeň a těžko se vzbuzoval smysl pro dobrovolnou pracovní povinnost. Byli mnozí, kteří si vykládali osvobození tak, že není nutno pracovat, že stačí jen dosadit národní správu, aby se všem vedlo dobře a mohli si navzájem to málo co zbylo rozdílet.

Šiřitelé těchto tendencí nebyli bez vlivu na myšlení spolupracovníků. Nejednou se ozvaly z řad zaměstnanců závodů názory o novém vykořisťování, o starém biči na popohánění výroby, který dostal pouze jiný nátěr. I osobnosti, u kterých bylo lze předpokládat rozhled, sešly se na jedné linii se zpátečníky, šířícími tendence, že nelze žádat rekordy v práci a budování na národu a lidu, který má za sebou šestiletou okupaci. Naopak že je třeba poslat napřed všechny na dlouhodobou rekreaci, postarat se o jejich řádnou výživu, vyléčiti je ze všech nemocí a následků okupace a války a teprve pak od nich žádat práci. Nebyla to lehká doba, ve které promlouval anebo psal předseda Ústřední rady odborů proti těmto nesprávným názorům a razil cestu jedině správné myšlence, Je chceme-li jít jednou na rekreaci a obnovovat zdraví všech těch, kteří je mají poškozené, musíme pro to napřed vytvořit podmínky. A ty lze vytvořit jedině vlastní poctivou prací.

Potřebu nového myšlení vyjádřil výstižně Antonín Zápotocký v den podepsání dekretu o znárodnění 24. X. 1945, kdy ve svém tehdy památném projevu uvedl: „Znárodněním naší výroby opouštíme starou, desetiletí uznávanou, tradicemi výchovy, zákonnými řády a zvyklostmi podpořenou cestu soukromokapitalistického hospodaření a dáváme se na nové cesty, které nemohou vyústit jinak, než k socialismu. Národ, který jednou tyto cesty nastoupí, nemůže se vraceti již nikdy zpět, nechce-li upadnout do úplného rozvratu, chaosu, občanské války a revoluce. Zde je jen jedna alternativa, jít vpřed a zvítězit."

Proto předseda Ústřední rady odborů proti všem nepochopením na mnohých místech, proti záškodnictví některých bývalých stran Národní fronty stále a stále vyzvedává nutnost jít novou cestou. Překonati staré zvyklosti a použitím nových method v práci obnovit pracovní morálku, změnit myšlení lidu a nadchnout ho k velké obětavé práci. K velkým úkolům, jejichž splnění nám zajistí nejenom výživu, ale také možnost zdokonalovat výrobu, provádět potřebné investice a uskutečňovat velkorysá sociální opatření. Antonín Zápotocký s předvídavostí jemu vlastní zdůrazňuje, že ne nářek, ale práce pomůže nám odstranit všechny křivdy minulosti. Nikoliv nářek, ale vyšší produktivita práce vytvoří podmínky, abychom mohli rozřešit ožehavé problémy našich pensistů, staropensistů, abychom všemu pracujícímu lidu zajistili spokojené stáří. Je příznačné a charakteristické, že třetí vydání této knihy vychází několik málo dnů poté, kdy bylo uzákoněno národní pojištění, jakého není na celém světě, které je chloubou naší země a příkladem naší pokrokové cesty.

Slova Antonína Zápotockého přispěla k jednotě pracujících a zasloužila se o únorové vítězství. Tím však neztratila ani v nejmenším na své časovosti a aktuálnosti. Články a projevy, obsažené v knize Antonína Zápotockého „Po stáru se žít nedá", budou ještě dlouho časové. A to z toho jednoduchého důvodu, že bude ještě dlouho trvat, nežli staré myšlení všech bude změněno a očištěno tak, aby odpovídalo těm velkým proměnám, které v našem životě nastaly. Je nutné, abychom žili novým životem a novými cestami kráčeli do budoucnosti.

Spojujeme-li dnes třetí vydání knížky s novými perspektivami, které máme před sebou v souvislosti s pětiletým plánem, s velkou výstavbou a přestavbou naší země, pak tato knížka i v tomto směru má a jistě i splní své velké poslání: bude nové a nové čtenáře pře-

10

svědčovat, bude z nich vychovávat nové a statečné bojovníky na frontě práce a výstavbě republiky. Vždyť z každého článku, z každé stránky přímo vane velký duch optimismu, ženoucího vývoj rychleji kupředu.

Je rovněž radostné, že kniha vychází ve chvíli, kdy byla provedena další etapa znárodnění, kdy 91l2uo výrobních prostředků je v rukou lidu. Vychází v době, kdy se ukazuje, že všechny předpovědi, naděje a přesvědčování o tom, že jdeme správnou cestou k socialismu, byly oprávněné, opodstatněné a že i záruky, které byly dány předsedou Ústřední rady odborů o nezvratitelnosti naší cesty k socialismu, byly dodrženy.

Proto nemůžeme jinak, nežli přát třetímu vydání této knihy, aby pokračovalo tak, jako první dvě v šíření optimismu, v novém budování naší vlasti, aby učilo překonávat překážky, aby vedlo k lámání dosud všech dosažených výrobních rekordů, a aby pomohlo plnit pravdu velikého Lenina, že vysoká produktivita práce je rozhodujícím a nutným předpokladem pro vítězství našeho společenského řádu. A nakonec: Kniha vychází v době, kdy je v našich závodech v plném rozmachu první protiplánování ve snaze splnit dvouletý plán do 28. října 1948.1 k splnění tohoto úkolu bude tato kniha napomáhat, neboť ona dává důvěru a sílu neochabovat v přesvědčení, dnes už doloženém důkazy, že jdeme správnou cestou a že na frontě práce se dnes rozhoduje o našem konečném vítězství. Rozhoduje se o vítězství a o tom, jak rychle bude dosaženo, jak rychle přejdeme z lidově demokratického režimu do společnosti socialistické, zaručující všem, celému národu a tím i každému jednotili ci, šťastný život.

Gustav Kliment

Když se les kácí, létají třísky


(Rozhlas, 11. VII. 1945) 13

Revoluční hnutí má svoje zákony a práva. Nejzákladnějším zákonem revoluce ve chvíli, kdy se odboj aktivně rozhořel, jest jednat rozhodně a rychle. Zničit a zneškodnit všechny otevřené nepřátele a usvědčené zrádce a isolovat i odstranit z důležitých míst podezřelé a nespolehlivé.

Jedině s toho zorného úhlu je nutno dívat se proto také na všechna opatření, která u nás byla v době odboje a převratu provedena. Opatření tato je nutno uznávat, i když se mohou v některých případech ukázat přehnanými. K zajištění porážky nepřítele a k zabezpečení se proti možné zradě je vždycky lépe učinit více než méně. Je proto rozhodně potřebí odmítnout stížnosti všech těch „přecitlivělců", kteří z obavy, aby se někomu neoprávněně neublížilo, byli by s to žádat, aby očistný boj proti nepřátelům, kolaborantům a zrádcům byl vůbec zastaven.

Směšné je také, když nám někteří zastánci nejkrajnější „spravedlnosti" chtějí dokazovat, že boj za národní očistu měl a má být prováděn jen při nejúzkostlivějším šetření všech zákonných ustanovení a předpisů. Podle dosud platných ústavních zákonů, paragrafů a předpisů byl a měl zůstat zrádce Hácha oprávněným presidentem naší republiky. Také se nám to mnohé věhlasné právnické autority v celé řadě učených pojednání a traktátů snažily dokázat.

Štěstí pro národ, že revoluční odboj pro svoje činy nehledá odůvodnění ani v zákonných paragrafech, ani v zaprášených foliantech rozhodnutí nejvyššího správního soudu. Pro národní odboj je rozhodující v době boje jediný zákon, co nejrychleji zvítězit a co nejspolehlivěji vítězství zabezpečit. Proto se „president" Hácha i celá jeho vláda octli na Pankráci.

Když se kácí les, lítají třísky. A když naši pracující káceli lesy zločinů, bezpráví a křivd, které na lidu napáchala za dlouhá léta okupace a válka, cizácká fašistická tyranie a její přisluhovači, musely také lítat třísky. Mohl být proto při kácení shnilých, červotočivých špalků a kreatur zasažen i některý výhonek, který se připletl mezi tyto kůly, fašistickou tyranii podepírající a jí přisluhující, i když ještě snad sám nacistickou červotoči a kolaborantskou plísní zkažen nebyl.

Ani to nás nemůže odradit od toho, abychom záslužnou odbojovou iniciativu lidových mas a činnost revolučních orgánů, t. j. národních výborů, závodních rad a pod., na poli národní očisty plně neschválili.

Druhá jest otázka, můžeme-li očistnou činnost natrvalo činit závislou jen na revoluční iniciativě, anebo máme-li ji nyní, kdy hlavní moc nepřátelských okupantů a jejich pomahačů je rozvrácena, určitými pravidly uspořádat a usměrnit. Zde je nutno otevřeně říci: Tak, jak bylo v květnu potřebí, bez ohledu na to, jaký chaos tím vznikne, bouřit se proti platným zákonům a pořádku, bourat jej a podkopávat, stejně takovou, ba ještě větší nutností je dnes na všech stranách budovat a v zájmu rychlého vybudování chaos odstraňovat, pořádek zavádět a dobrovolné disciplině se podřizovat. Tento příkaz platí také pro obnovu našeho hospodářského života, platí pro obnovu výroby a administrativy, je v první řadě závazný pro naše závodní rady a všechny orgány revolučních odborů. Je potřebí pevně hájit demokratická práva, ale stejně je potřebí odstraňovat chaos, nepořádek a chyby, obnovovat co nejrychleji výrobu a zjednávat potřebný klid v podnicích, bez něhož řádný a trvalý chod výroby nemůže být zajištěn.

K obnovení řádného chodu výroby nestačí dnes již jen se

14

bouřit, bourat, odstraňovat a trestat, dnes je také potřebí především stavět, organisovat, vychovávat, vyhledávat zdatné síly a správně je do práce a na rozhodující místa ve výrobě zasazovat. My nejsme sadisty, jako byli naši okupanti. Netrestáme proto, že by nám trestání jiných působilo radost. Zakročujeme a trestáme proto, abychom zamezili páchání dalších zločinů, chyb a škod. Závodní rady a orgány jednotných odborů nesmějí dopustit, aby se pod rouškou snahy o národní očistu uplatňovaly osobní, sobecké zájmy a aspirace jednotlivců. Pro posuzování viny není rozhodující, jak kdo ublížil mně, jednotlivci, rozhodující je, zda svými činy poškozoval celek, pracující třídu, národ, republiku. Odmítněte proto všechny ty, kteií dílo národní očisty chtějí svádět na cesty osobního zájmu anebo sobeckého klikaření. Nebojte se korigovat rozhodnutí, shledáte-li, že bylo učiněno pod dojmem štvavé kampaně, rozdmýchané bud jednotlivcem nebo i určitou klikou pro vyřizování osobních nevraživostí anebo sledování sobeckých, prospěchářských cílů. Tam, kde nejde o neodpustitelné zločiny, neuzavírejte nikdy těm, proti kterým bylo potřebí v daném okamžiku vystoupit, cestu k nápravě. Hledejte sami a umožňujte tyto cesty. To je zvláště důležité tam, kde běží o zdatné, po stránce odborné školené a osvědčené pracovníky.

Není nejdůležitější a není největší zásluhou umět ty, kteří se chvilkově provinili, z jejich míst odstranit, největším uměním je umět chyby vytknout, potrestat, ale odborného pracovníka a jeho nutnou pomoc neztratit, dát mu možnost, třeba i na jiném místě, odborné znalosti správně využít a poctivou prací svoje provinění odčinit a plně se rehabilitovat. Chci říci také několik dobře míněných slov na adresu těch, proti kterým bylo nutno zakročiti a kteří se cítí snad zákrokem postiženi. Na vás a na vašem jednání závisí, abyste dokázali, ze trest proti vám vynesený byl krutý nebo docela snad nespravedlivý. Z vlastní dlouholeté praxe mohu každého ujistit, že

15

velmi často získám více, když se dovedu třeba i podle svého náhledu nespravedlivému rozhodnutí podrobit, než proti němu zarputile protestovat. O konečné rehabilitaci rozhoduje vždy daleko více další práce a činnost, ať je dělána v jakékoliv funkci a na kterémkoliv místě, než všechny nejostřejší protesty.

Všechny orgány našich jednotných odborových organisací ať v závodech, v místech, v obvodech, krajích i v ústředí, musí si býti vědomy svého velikého úkolu. Orgány našich odborů nesmějí dnes nečinně přihlížet ke konfliktům, které zneklidňují a rozrušují výrobu. Musí hledět konflikty předcházet, zasahovat do jednání, svolávat schůze, vysvětlovat, škodlivé proudy potírat, klikařské intriky odhalovat, správná řešení vyhledávat, dílo očisty nebrzdit, ale nedopustit stůj co stůj jeho zneužití pro postranní zájmy. Velmi často získám více, když se dovedu třeba i podle svého náhledu nespravedlivému rozhodnutí podrobit, než proti němu zarputile protestovat. O konečné rehabilitaci rozhoduje vždy daleko více další práce a činnost, ať je dělána v jakékoliv funkci a na kterémkoliv místě, než všechny nejostřejší protesty.

Všechny orgány našich jednotných odborových organisací ať v závodech, v místech, v obvodech, krajích i v ústředí, musí si býti vědomy svého velikého úkolu. Orgány našich odborů nesmějí dnes nečinně přihlížet ke konfliktům, které zneklidňují a rozrušují výrobu. Musí hledět konflikty předcházet, zasahovat do jednání, svolávat schůze, vysvětlovat, škodlivé proudy potírat, klikařské intriky odhalovat, správná řešení vyhledávat, dílo očisty nebrzdit, ale nedopustit stůj co stůj jeho zneužití pro postranní zájmy.

Národní očista


(Rozhlas, 15. Vlil. 1945) 17

Chci se dnes znovu vrátit k problému národní očisty v souvislosti s otázkou obnovení naší výroby i nové pracovní morálky. Moje dřívější přednášky na toto thema vyvolaly široký ohlas, o čemž svědčí objemná korespondence, která mně ze řad postižených i z řad dělníků došla.

Pokládám za nutné o této otázce znovu otevřeně prohlásit, jak jsem to již několikráte učinil, že pokládám akci národní očisty v zájmu obnovení výroby a vzkříšení nové pracovní morálky za nutnou a správnou a že s ní úplně souhlasím. Souhlasím s ní i tenkrát, když tato akce někde přesáhla přípustné meze a dopustila se určité nespravedlivosti vůči jednotlivcům. Vždycky je lépe ublížiti jednotlivci než ublížiti celku. Křivdy na jednotlivci se dají vždy spíše odčinit a napravit než křivdy spáchané na celku. A pácháním křivdy na celku, to jest na zájmech všech pracujících a celého národa, jest nedostatečné provedení očišťovací akce. Tam, kde z jakýchkoliv důvodů nebylo zakročeno proti těm, proti nimž právem zakročeno být mělo, byl skutečně poškozen zájem národa. Jsou-li na př. usvědčení a veřejným míněním za provinilé uznaní jednotlivci ponecháni ve funkcích nebo nastolováni na odpovědná místa pro nějaké tajné, veřejnosti neznámé a nekontrolované zásluhy, známé jen úzkému kruhu jejich osobních přátel, je to postup nesprávný, nepřinese nám již při budování nových lidově demokratických řádů užitek, nýbrž škodu. Takové případy vyvolávají nedůvěru a pochybnosti, zda jsou skutečně základní hesla o lidové demokracii míněna upřímně a vážně, a každá nedůvěra v poctivost a pravdivost hlásaných hesel a zásad se vymstí.

17

Co jest a musí být hlavním cílem národní očisty? Posílit důvěru v poctivost naší nové lidově demokratické éry, přesvědčit nejširší masy, že je myšlena a plněna vážně, důsledně a opravdově. Posílit důvěru a ne vyvolávat nedůvěru. Národní očista nesmí být také pojímána a vykládána jako pouhý trest anebo dokonce dílo pomsty na těch, kteří se provinili. Národní očista, zvlášť v naší výrobě, má v prvé řadě úkol zamezit opakování špatných činů, odstranit ty, kteří svým počínáním vzbuzovali odpor a nedůvěru a dosadit na odpovědná místa ve výrobě takové lidi, kteří důvěru a schopnosti mají, ale jejich vedení potom také uznávat a jemu se podrobovat.

To je zvlášť důležité, aby se vrátil klid do pracovních poměrů v závodech. Očistná akce nesmí do závodů zavádět bezvládí, nesmí rozvracet autoritu technického a administrativního vedení, musí budovat nové, autoritativní vedení požívající důvěry. Jen tak je možno zdárně ukončit onen obtížný proces, jakým je znovuobnovení naší výroby, rozrušené válkou a okupací.

Chci zde ukázat na několik praktických příkladů.

Závod náležející německé společnosti byl převzat do národní správy. Kolaborantské vedení v podniku bylo sesazeno a vzato do zajišťovací vazby. Dosazeno bylo nové technické a správní vedení podle přání osazenstva. Z usnesení závodní schůze a závodní rady byly zvýšeny mzdy. Současně však klesla výroba v podniku i výkony dělníků proti výrobě i výkonům dosahovaným v době okupace. V závodě vládne anarchie. Schůzuje se, debatuje, a technické a správní vedení nikdo neposlouchá a vedení se také ani nesnaží závady odstranit, vymlouvajíc se na to, že je to věcí závodní rady a že proti závodní radě nemůže technické vedení nic činit.

Myslí někdo, že je to správný poměr? Domnívá se někdo, že zde provedená očista splnila svůj úkol? Ne, očista byla nesprávně pochopena. Dělníky, závodní radou i novou správou závodu. Dělníci a závodní rada byli na správné cestě, když odstraňovali kolaboranty, ke kterým nemohli mít důvěru a pod

18

jejichž vedením bylo by hříchem na obnově výroby pracovat. Ale odstraněním kolaborantů měla nastat nová éra v závodě. Měla být vzkříšena nová morálka a disciplina závodu. Autorita nové národní správy měla být dělníky uznána a závodní radou podporována. Národní správa měla za povinnost závod skutečně vést a řídit. Dokázat zaměstnancům, že to chce a dovede činit v novém demokratickém duchu, novými, nekarabáčnickými methodami, ale že k tomu je bezpodmínečně potřebí, aby její vedoucí funkci závodní rada respektovala a dělníci se jí podrobovali.

Jiný příklad: V jedné továrně ve východních Čechách byl vzat na žádost závodní rady do zajišťovací vazby majitel továrny, Čech, pro podezření z kolaborantství. Spolumajitelem podniku byl také jeho syn, zaměstnaný v podniku jako úředník. Proti němu nebylo po stránce národní spolehlivosti ani sociálního jednání žádných stížností. Závodní rada však uznala, že má být zbaven svého místa jako úředník a nastoupit práci v podniku jako dělník, poněvadž není správné a spravedlivé, aby dělal jenom pána. Dotyčný se rozhodnutí bez protestu podrobil a práci nastoupil. Někteří členové závodní rady při náhodných návštěvách cizích lidí v továrně se zřejmou radostí ukazují, jak teď mladý pán musí „makat", kdežto oni úřadují.

Co k tomu říci? Že smysl pro novou pracovní morálku a demokratickou disciplinu v tomto případě ukázal syn majitele továrny a neukázala jej závodní rada.

A ještě další příklad. Čestný soud jednoho většího podniku rozhodl mezi jinými také o několika dílovedoucích, kteří byli na svá místa dosazeni z bývalých dělníků závodu, aby byli svého místa dílovedoucích zbaveni a nastoupili v podniku jako dělníci. Tito se rozsudku nepodrobili, protože pokládají rozsudek za nespravedlivý. Nebudu rozhodovat, zda se skutečně tito dílo-vedoucí provinili tak, že měli být potrestáni, tolik ale se odvažuji říci, že cesta, kterou pro svou rehabilitaci nastoupili, je cestou nesprávnou. Jestliže oni, z řad dělníků vyšlí, se domnívají, ze by to znamenalo pro ně ztrátu prestiže, kdyby se měli byť jen

19

na čas ku práci obyčejných dělníků snížit, pak nové pracovní morálce a demokratické éře vůbec neporozuměli. Těžko pak jistě budou o nutnosti a oprávněnosti své rehabilitace po této linii vzdoru někoho přesvědčovat.

A ke konci ještě jedna otázka.

Mnoho je také těch, kteří byli aktem národní očisty postiženi a postaveni mimo službu, ti mlčí a vyčkávají. Nepracují, ani se nikam do práce netlačí. Počítají s tím, že si takto řadu měsíců odpočinou a pak cestou právní budou uplatňovat své „oprávněné" nároky na náhradu ušlé mzdy za čas své prozahálky.

V zájmu nové pracovní morálky musí být podobným vypočítavcům učiněn rázný škrt přes rozpočet. Je nutno co nejdříve vydat dekret, že není možno uplatňovat žádné nároky na odškodnění, vzniklé z domnělé křivdy, která byla učiněna někomu dílem národní očisty. Kdyby se to nestalo, mohli bychom dojít k tomu, že nejlépe by se u nás měli lidé, kteří, i když se nedopustili přímo národní zrady, dopustili se spolupráce s okupanty podporováním jejich asociálních činů proti pracujícím. Obdrželi by za tyto činy mnohaměsíční placenou dovolenou a smáli by se skrz prsty těm, kteří jsouce poctiví a bezúhonní pracovali na díle obnovení výroby do úmoru.

K takovým závěrům jistě dílo národní očisty dospěti nesmí. Je potřebí odstraňovat křivdy a bezpráví, je potřebí využít schopností a odborných znalostí každého na místě, které jeho kvalifikaci nejlépe odpovídá, je potřebí dát i těm, kteří chybili, možnost svoje chyby odčinit, ale není možno dopustit, aby někdo národní očistu zneužíval spekulantsky pro svůj sobecký prospěch a pohodlí. Zákon o úpravě pracovních poměrů dotčených důsledky národní revoluce ze 16. V. 1946 č. 143 Sb. z. a n. omezil nároky osob, jejichž pracovní poměr fakticky skončil po květnové revoluci, na zaplacení výpovědní lhůty nejvýše tříměsíční na částku nejvýše Kčs 30.000 s tím, že si takový zaměstnanec musí dáti započítati, co ušetřil tím, že práci nekonal, jakož i co vydělal jiným zaměstnáním nebo co vydělat úmyslně zameškal.

20

Co je s dekretem o zestátnění bank a průmyslu?


(Rozhlas, 22. VIII.1945) 21

To je dnes běžná otázka, kterou slyšíme se všech stran. Přes ujišťování vlády, že není třeba mít obav a že dekret v nejbližších dnech vydán bude, znovu a znovu se množí resoluce a usnesení lidových shromáždění, v nichž se volá po rychlém vydání dekretu. Mnozí se už nad tím rozhořčují. Toto volání je prý zbytečné, když vydání dekretu je zajištěno a nikdy vůbec nebylo ohroženo. Jsou i jednotlivci, kteří hledají v uveřejňování těchto projevů šíření nedůvěry k vládě a pod.

A přece ty projevy, které volají po zestátnění, jsou na místě. Je zbytečno se nad nimi rozhořčovat. Budou přicházet tak dlouho, dokud dekret o zestátnění vydán nebude. Projevy jsou výrazem toho, že se náš lid nespokojuje dnes již jen demokracií hesel, že uskutečňuje demokracii v praxi. Nevítá už jen s radostí programové sliby, kontroluje také jejich vtělování v čin.

Lid nezapomíná. A nezapomněl, že sliby o zestátnění byly ve vládním programu hned při zrození první republiky. Ze byly již tenkrát, před více než 25 lety, s radostí vítány, že jejich splnění bylo trpělivě očekáváno, že se lid dal tenkrát uchlácholit sliby, nekřičel, jen pracoval a ono to dopadlo špatně.

Namítne se, že jsou dnes jiné poměry a jiná vláda. Jsou, to je pravda. Ale jsou proto jiné, že také už lid je jiný. Má zkušenosti. Zkušenosti, které draze zaplatil.

Že je ostražitost na místě, to dokazuje fakt, že zde je a byla celá řada těch, kteří i dnes jako v roce 1918 doporučovali, aby se s tím zestátňováním příliš nespěchalo.

Jak ještě dnes mnohý občan uvažuje o zestátnění, tomu dal

21

průchod pan JUDr Bedřich Bobek ml. v Lidové demokracii. Píše ve svém článku: „Neměli jsme ještě vlády, která by si byla uložila úkolu většího, obtížnějšího a odpovědnějšího před dějinami i národem, než vláda dnešní. Když jsme čtli košický program, trochu jsme se polekali. Na vládu, která sama se označila za vládu zatímní, zdál se nám úkol nadlidský a uvnitř klíčila obava, abychom se překotným jeho uskutečňováním nedopustili chyb."

Pan Dr Bobek byl, jak vidíte, polekán košickým vládním programem. Ale nebyl polekán sám. Vedle něho se polekala celá řada jiných, jak to ve svém článku naznačuje, jejichž obavy, abychom se překotným uskutečňováním vládního programu nedopustili chyb, vyjadřuje. Pan Dr Bobek pak říká zřetelně, oč jde jemu a těm, jejichž jménem mluví.

„Pokládáme jakýkoliv spěch za škodlivý a jakýkoliv nátlak na urychlené vydání dekretu přímo škodlivý. Nic jiného vláda nemá tak zapotřebí jako klidu a času. Je přece zcela lhostejné, vyjde-li presidentův dekret, v němž bude vše náležitě uváženo a zváženo, o něco později, ale vůbec není lhostejno, jestliže se kvapným projednáním dopustíme těžko nahraditelných chyb a omylů." Vidíte, jak z každého slova čiší rok 1918. Každý nátlak a spěch je škodlivý, vláda potřebuje klid, neberte jí ho, občané — vždyť je to jedno a nám na tom nezáleží, jestli ten dekret vyjde později a bylo by lepší, kdyby vůbec nevyšel, než aby se jeho kvapným projednáním staly těžko nahraditelné chyby a omyly. Ano, tak, úplně tak se argumentovalo také v začátcích první republiky. Ze strachu o klid a před chybami se nedělalo nic. Totiž: nic ve směru splnění těch slibů, které tehdejší vláda dávala lidu o zestátnění.

Ale my dnes víme, že tehdejší největší chybou bylo, že jsme si se zestátněním velkého průmyslu a bank po převratu r. 1918 nepospíšili. Protože se dlouho uvažovalo a odkládalo, nakonec se nedělalo vůbec nic.

22

Pan Dr Bobek radí také závodním radám, co jest jim činiti. Říká, že mají závodní rady upustit ihned od všech manifestačních projevů a že se mají snažit strhnout pracující k nejintensivnějšímu výkonu. Zas ta stará otřepaná reakční rada. „Nekřičte a pracujte!" My dnes lidově, ale demokraticky říkáme: „Pracujte, ale nenechte se umlčet, ozvěte se tam, kde je to třeba. Nezapomínejte nikdy pro planý křik na práci, ale nezapomeňte také pro práci na svá práva."

Pan Dr Bobek projevuje velikou lítost nad tím, že vydání dekretu „děje se bez parlamentu a bez skutečného dotázání národa. Byli bychom bývali raději, kdyby tomu tak nebylo. Máme za to, že pořádek ve státních financích, daně a měna byly by si snad zasloužily ve všeobecném zájmu přednost."

Ten pláč je, myslím, naprosto zbytečný. Nejsme proti tomu, aby lid byl o své mínění dotázán. Ať dá lid své mínění před veřejností domácí i zahraniční najevo. Dáme mu k tomu na připravovaných manifestacích, které u příležitosti vydání dekretu chystáme, také i možnost. Věříme, že lid bude tentokrát s vládou tak spontánně souhlasit, jako ještě nikdy nesouhlasil.

U nás se bez parlamentu staly skutečně špatné věci, o nichž lid nebyl vůbec dotazován a slyšen. Když v září r. 1938 bylo vydáno po Mnichovu Hitlerovi celé pohraničí, nebyl dotázán ani parlament ani lid.

Když v březnu r. 1939 pan Dr Hácha se svou kohortou vydal celou republiku do „ochrany" nacistických protektorů, stalo se to opět bez slyšení parlamentu a lidu. To byly národní katastrofy, protože tenkrát se skutečně národu a lidu bralo vše, co mu patřilo, brala se mu nejen demokracie, ale i národní samostatnost a svoboda.

Jelikož se dnes lidu a národu nic nebere, bere se „silným jedincům" to, co národu a státu právem patří, pak nemusíme ničeho litovat a můžeme tomu být naopak jen rádi, i když se to děje bez parlamentu. Zde platí zásada: Co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek.

23

Banky a klíčový průmysl zestátněny budou


(Rozhlas, září 1945) 24

Obrací se na mne v poslední době celá řada odborářů s otázkou: „Řekni nám upřímně, soudruhu předsedo, je snad otázka zestátnění bank a peněžních ústavů a zestátnění podniků klíčového průmyslu a energetických závodů skutečně nějak ohrožena? Vždyť přece v programu vlády, který byl všemi stranami ve vládě zastoupenými schválen a celým národem nadšeně přijat, je jasně vyjádřeno, že tato opatření a změny v našem hospodářském životě provedeny budou. Není to snad ukvapené a není to projev nedůvěry vládě, když nyní řada závodů a shromáždění přijímá resoluci a projevy, žádající uskutečnění tohoto programového požadavku?"

Na tyto otázky odpovídám: Nemějte obavy, soudruzi, požadavky národního odboje, obsažené v programu naší vlády, splněny budou a splněny býti musí, nejen v jednotlivých bodech, ale i v celku. Budou také proto i banky, peněžní ústavy zestátněny a klíčový průmysl atd. znárodněn. Naše politické strany, vládu tvořící, dávají jistě záruku, že sliby a závazky národu v programovém prohlášení dané berou vážně, že je plní a že jsou odhodlány je dále plnit.

Bylo by však neodpustitelnou chybou zastírat, že plnění těchto slibů a závazků naráží často na značné obtíže i překážky, které je potřebí překonávat a odstraňovat, proti kterým je potřebí i bojovat. Přitom je potřebí, aby vláda ve svém úmyslu a snaze nebyla osamocena, ale naopak, aby byla lidem podporována. A proto projevy, které projevují souhlas s energickým postupem vlády v plnění jednotlivých bodů vládního prohlá-

24

šení, žádají další energický postup a slibují vládu v tomto postupu všemi silami podporovat, nejsou projevem nedůvěry vládě, naznačují naopak, že se vláda ve svých snahách o výstavbu nové republiky a lidově demokratických řádů jak v ohledu politickém, tak i na poli našeho národního hospodaření může o lid opírat a na něj spoléhat.

Bylo by bláhové se domnívat, že uskutečněním národního převratu a porážkou fašistické reakce byla již nová republika a nové lidově demokratické řády ve všech oborech našeho národního života vybudovány. Převratem a vítěznou národní revolucí získali jsme teprve základní podmínky pro jejich vybudování. I když jsme vyhnali a pozavírali cizácké okupanty, zajistili nejvýznačnější zrádce a kolaboranty, zůstala tu přece ještě celá řada vlivných exponentů staré velkokapitalistické reakce. Ti nyní, třebas tajně, přece jen intrikují. Bylo by nesprávné zastírat před lidem a národem, že ku příkladu otázka zestátnění bank naráží na celou řadu překážek a námitek, které jsou v život vyvolávány právě těmito tajnými intrikami zakuklené reakce. Tato velkokapitalistická reakce nepracuje přímo a odkrytě, není ji vidět, ale cítíte, že zde je. Při projednávání otázky zestátnění bank najednou jsou překládány námitky, jak se říká, se stanoviska čistě odborného, vědeckého a pod. Využívají se k tomu různé prostředky a instituce. Někdy jsou to odbornické články v novinách, někdy i akce závodních rad určitých peněžních ústavů, v nichž ne vždy, ale přece jen často, objevíte čertovo kopýtko a snahy tu agrárnické nebo peněžnické kliky, zde opět snahy exponentů Živnobanky a pod., které se snaží ve svém kapitalistickém zájmu zkalit vody, vyvolat rozpory a dílo zestátnění bank ztížit, překážky a obtíže mu v cestu navalit a konečně jeho uskutečnění, když ne znemožnit, tedy alespoň oddálit nebo docílit toho, aby bylo provedeno jen polovičatě a ne tak, jak to bylo programovým prohlášením vlády myšleno, jak to lid chápe a jak to zájem národa a další upevňování lidově demokratické éry skutečně vyžaduje.

25

Proto je potřebí, soudruzi a bratři, stát na stráži. Sledovat, co se dělá, co se mluví, co píše, jak se píše a někdy i co se nepíše.

Upozorním vás jen na jeden charakteristický příklad. V pátek dne 17. t. m. svolán byl do Prahy a ministrem průmyslu Laušmanem zahájen první sjezd národních správců. Byl to jistě důležitý a státně významný projev. Vždyť jmenování a dosazení národních správ do našich průmyslových a peněžních podniků byl první praktický krok k splnění požadavku programu vlády, nezbytná příprava k zestátnění. Ministr Laušman má jistě poctivou snahu učinit vše, aby program vlády byl na poli průmyslu důsledně a brzy splněn. Proto bylo nutno, aby s tohoto hlediska byl také sjezd národních správců vítán, posuzován a hodnocen. Vezměte do ruky čtyři význačné naše denní listy a sledujte, jak v sobotu 18. t. m. byl jimi sjezd hodnocen.

„Rudé Právo" přináší zvláštní dvousloupcový článek „Prvý den sjezdu národních správců průmyslových a řemeslných podniků". Pod tím zvláště význačný titul: „Národní správa je zárukou hospodářství národního i sociálního"'.

„Právo lidu" přináší zvláštní jednosloupcový článek s význačným titulem: „Dvě třetiny čs. průmyslu do národní správy". Vrací se pak ke sjezdu ještě zvláštním článkem v rubrice hospodářské s nadpisem: „Zemědělství s průmyslem je v naší republice spojeno".

„Svobodné slovo" v rubrice hospodářské přináší lokálku: „Sjezd národních správců v Praze".

„Lidová demokracie" v sobotu 18. t. m. se o sjezdu národních správců vůbec nezmiňuje. Snad jsou to jen náhody, přátelé. Ale i náhody bývají často velmi charakteristické. Tato sobotní náhoda při nejmenším měla by donutit vedení některých politických stran, o jejichž dobré vůli důsledně a do poslední písmene splnit programové body vládního prohlášení není nejmenší pochyby, podívat se na poměry v redakci jejich tiskových orgánů a vyšetřit, zda tam snad přece jen čirou náhodou nezasáhly při hodnocení významu

26

sjezdu národních správců záludné intriky některé kapitalisticky reakční kliky.

Že zde takové kliky jsou a snaží se do podniků pod národní správu postavených a k zestátnění určených zasahovat a v nich své soukromokapitalistické reakční a konkurenční zájmy uplatňovat i cestou podvodných akcí, volajících přímo po trestním zákroku, o tom byla podána na sjezdu národních správců řada důkazů. Ministr průmyslu Laušman tyto konkurenční, soukromokapitalistické intriky po zásluze odsoudil, slíbil i trestní zákroky a sankce proti nim a ministerstvo spravedlnosti je jistě provede. Lid bude jistě tyto zákroky vítat, schvalovat a vládu v nich podporovat.

27

O pracovní povinnosti a totalitě


(Rozhlas, 5. IX. 1945) 28

Do popředí všeobecného zájmu se dnes u nás dostává otázka pracovní povinnosti. Má být zavedena anebo nemá být zavedena? Mezi námitkami, které slyšíme, bývá nejčastěji námitka: „Nebudeme přece znovu zavádět to, co dělali Němci. Buďme rádi, že jsme se toho jejich totálního nasazování zbavili."

Chci proto nejprve promluvit o tom, zda skutečně všechno to, co dělali Němci, musíme my zavrhovat a zda všechno můžeme považovat za nesprávné jen proto, že Němci to také dělali. Upadali bychom opravdu do směšnosti a byli bychom totálními hlupáky, kdybychom chtěli prohlašovat, že nic z toho, co Němci činili, my dělat nebudeme. Tvrdím, že můžeme a budeme muset dělat mnohé. Není vždy rozhodující jen to, co se dělá, rozhodující jest, kdo to dělá a jak to dělá. Již staré naše přísloví praví: „Činí-li dva totéž, není to totéž." A zde je to právě vidět nejlépe u otázky zavedení pracovní povinnosti a nuceného nasazování do práce.

Němci pracovní povinnost zavedli a nuceně do práce nasazovali. Nesmíme proto my pracovní povinnost zavádět a nuceně do práce nasazovat? Ne, domnívám se, že dnes každý, kdo poctivě pracuje, uznává, že zavedení pracovní povinnosti je nutné. Proč je nutné?

Je proto nutné, že je zde ještě mnoho lidí, kteří se neodpoutali od staré nacistické morálky a neosvojili si novou demokratickou morálku. Stará nacistická morálka učila lidi nedělat nic, dokud k tomu nejsou donuceni násilím. Znala jen karabáčnické,

28

tyranské, donucovací methody. Vláda lidové demokracie toto tyranství Zrušila a odstranila. Učinila všechny dřívější otroky, pracující pod knutou tyranského donucení, svobodnými lidmi. Být svobodným občanem však neznamená, že mám právě svobodně lenošit a od práce se ulejvat. Zvláště v době, kdy obecná potřeba vyžaduje nejvypjatějšího pracovního úsilí. Tato občanská svoboda mě zavazuje, abych se snažil sám dobrovolně, bez přinucení ve prospěch celku a tím i ve prospěch svůj pracovat. Lidová demokracie mě učí a přesvědčuje, že mám pracovat dobrovolně a tak, jak nejlépe dovedu, a tam, kde je mé práce právě nejvíce třeba. Tomu volání nové demokratické éry porozuměla okamžitě veliká část dělníků a pracovníků, rozuměli okamžitě ti, kteří vždycky pracovali a na práci si zvykli a měli k ní kladný poměr. Proto se nám starý, osvědčený kádr pracovníků dobrovolně do výroby zařadil a snažil se výrobu nejen obnovit, ale i udržet a rozšířit. Neporozuměla tomuto volání velká část totálně nasazených. Ti prostě, jakmile povolilo nacistické tyranství, z totálního nasazení utekli a do žádné nové práce se již dobrovolně nezařadili. Flákají se prostě, jak se lidově říká, anebo jenom práci předstírají.

A proto není to jen právo totality, je to i právo lidové demokracie, aby pracovní povinnost zaváděla a ty, kteří pracovat nechtí, ku práci donucovala. Je také právem lidové demokracie, aby, když se toho jeví nezbytná potřeba, nasazovala i nuceně pracovníky na ta místa, kde je jejich práce nejvíce potřebí.

Vezměte za příklad minulou žňovou akci a nyní akci uhelnou. Ve žňové akci bylo potřebí v zájmu zajištění zásobování, tudíž v zájmu celého národa, zmobilisovat co možná nejvíce pracovních sil a poslat je na venkov. Mobilisace byla provedena po linii dobrovolnosti. Osvědčila se a úroda byla z největší části zachráněna. Jestli tu a tam zůstaly nějaké zbytky, které se nepodařilo sklidit, byl to následek toho, že dobrovolnou povinnost pracovní ve žních nesplnili všichni, kteří ji splnit mohli. A proto

29

nebylo by bývalo nijak nespravedlivé a nedemokratické, kdyby byli ku práci donuceni. Stejně je to s akcí uhelnou. Hledíme nedostatku sil odpomoci cestou tvoření dobrovolných brigád. Akce se daří, setkává se s velikým porozuměním, ale má své slabiny. Dobrovolně jdou z větší části pracovat ti, kteří už stejně pracují, ale nejdou ti, kteří nepracují anebo ti, jejichž práce není dnes nijak nutná, anebo je jen prací předstíranou.

Předstírání práce, to je dnes zvláště bolestná otázka. S tímto zlem budeme mít také nejvíce co činit, když budeme pracovní povinnost zavádět. Ti lidé, kteří dnes práci jen předstírají, budou také nejvíce o zavádění německých nacistických method křičet, když se jich pracovní povinnost bude dotýkat. To jsou ti, které převrat ničemu nenaučil a nijak je nezměnil. Ti i při německém totálním nasazení nepracovali, ulejvali se, anebo práci předstírali, ne proto, že chtěli % přesvědčení sabotovat, ale prostě proto, že nechtěli pracovat. A tak jak podváděli Němce, podvádějí dnes také republiku. Vyhýbají se práci, předstírají ji, hledají staré záminky a výmluvy, jen aby nemuseli pracovat. Mohou to dělat proto, že celá řada lidí, nechápajíc svoji demokratickou povinnost, jim v tom pomáhá. Máme dnes podniky a závody, kde se nepracuje. Není možno pracovat prostě proto, že nejsou suroviny, ale přesto mají tyto závody přihlášky řady dělníků a úředníků, kteří prý čekají na zahájení provozu. Zvláště dobře je to vidět v obchodu a zejména v pohraničí. Prodávat není sice co a v pohraničí namnoze ani komu, ale přesto se myslí, že kdejaký obchod po Němcích musí být znovu ihned otevřen a obsazen. Opovažte se takovým čekatelům a obsazovatelům kdejakého nepotřebného a zbytečného krámku něco vytknouti a upozorniti je na to, že jejich práce není žádnou prací, ale jen předstíráním práce. Jistěže se rozčílí a budou dokazovati, že oni vlastně svým nicneděláním dělají velmi důležitou vlasteneckou práci proto, že drží a hájí Němci ohrožené posice.

30

Na tyto a na celou řadu jiných method předstírané práce narazili jsme nyní, kdy se vydání potravinových lístků začlo vázat na předložení osvědčení o zaměstnání. Budeme na ně ještě více narážet, až zavedeme a budeme v život uvádět pracovní povinnost. Nesmí nás nijak zarazit, i když budou postižení protestovat a křičet, že užíváme proti nim německé totalitní methody.

Tam, kde není dostatek dobrovolného pochopení, tam není možno se obejít bez určitého nátlaku. Je otázka, za jakým cílem a jakými prostředky nátlak provádíme.

Četl jsem v neděli ve „Svobodných novinách" úvahu o organisační a stranické příslušnosti. Zde také bylo na otázku totality naráženo. Pisatel hájí stanovisko, že by bylo zaváděním německé totality, kdybychom měli žádat, aby u nás byl každý politicky organisován, a dokazuje, že je nutno uznávat za zvláštní ctnost, když se zejména část inteligence u nás ještě neorganisuje a čeká rozvážně, až jak to dopadne.

My budujeme svoje odbory také na základě dobrovolného členství. To však neznamená, že nebudeme nutit dělníky a zaměstnance, aby se odborově organisovali. Neužíváme násilnické, nařizovací methody, ale provádíme přesto nátlak morální. Ponechávajíce každému zaměstnanci na vůli, aby se dobrovolně ke vstupu do organisace přihlásil, dokazujeme mu, že je to morální povinností dělnické solidarity, aby se stal členem odborové organisace spolu s druhými svými kolegy.

Dokazujeme mu docela nepokrytě, že má sice právo nebýt členem odborové organisace, ale když členem není, není to žádnou jeho předností a vystavuje si tím v očích druhých dělníků vysvědčení nepochopení pro povinnost nutné dělnické solidarity.

Stejně tak myslím, že je to i s politickými stranami. Nikdo není ke vstupu do politické organisace nucen, ale předpokládá se, že průměrně uvědomělý občan určité politické přesvědčení má a proto se také dobrovolně, podle tohoto přesvědčení, do politické strany zařazuje.

Nikdo nebude jistě v demokracii někoho za to stíhat a per-

31

sekvovat, že organisován není, byl by však nesmysl, chtít ať odborový nebo politický indiferentismus prohlašovat za zvláštní ctnost anebo dokonce za znak vyšší inteligence. Já neváhám říci, že ten inteligent, který dnes odborově a politicky organisován není, neprojevuje tím žádný vyšší stupeň inteligence ani občanské ctnosti, ale dává tím najevo, že při vší své „inteligenci" je odborově a politicky zaostalý.

32

O lidové demokracii


(Rozhlas, 12. IX. 1945) 33

Velmi často se již poukazovalo na to, že uskutečněním národního převratu a nastolením nového, lidově demokratického řádu nestali jsme se rázem všichni lidovými demokraty a že se skutečné lidové demokracii budeme musit teprve učit.

Chci se dnes zabývat otázkou lidově demokratického ducha v naší administrativě a v našem soudnictví. Mnoho a mnoho se u nás mluví o byrokratismu a nutnosti boje proti němu. Je nutno si však uvědomit, co je to byrokratismus. Pod názvem byrokrat si u nás každý obyčejně představuje starého pana úřadu, který celý den bručí, šikanuje své podřízené, je zkostnatělý, pomalý, ke stranám, které přicházejí ve styk s úřadem, neochotný, nu zkrátka protivný jako byrokrat. Ale to je stará představa. My máme dnes také celou řadu mladých byrokratů, uhlazených, usměvavých, kteří dovedou rychle úřadovat a vyřizovat věci, ale pohříchu jen tenkrát, když jde o podporu reakce a o rozhodování ne v duchu lidově demokratickém, ale buržoasně demokratickém. A tito byrokratové jsou nejnebezpečnější. K nim je potřebí v prvé řadě obrátit pozornost, ty je potřebí v první řadě učit a vychovávat. Je nutno je upozorňovat, že je rozdíl mezi starou buržoasní demokracií a lidovou demokracií, že se musí učit tento rozdíl chápat a úřadovat v novém lidově demokratickém a ne v buržoasně byrokratickém duchu. Uvedu příklady. Vláda lidové demokracie uznala za vhodné v zájmu ochrany našeho hospodářství proti zrádcům, kolaborantům a asociálním elementům, rozrušujícím sabotážnickými činy naši výrobu, brát do ochrany výrobní podniky a zřizovat v nich národní správy.

33

Národní správy jmenují různé orgány od místních národních výborů až po ministerstva. Jmenují je podle vydaných instrukcí na návrh závodních rad po slyšení ÚRO. Národní správa nemá jiný účel než řídit a spravovat podnik do té doby, než bude rozhodnuto, zda bude podnik znárodněn, združstevněn, předán soukromému podnikateli nebo vrácen v ruce původního držitele. V duchu lidové demokracie bylo dáno závodním radám a ÚRO právo zúčastnit se jednání a zřízení národní správy a činit návrhy. Každý by předpokládal, že v duchu lidové demokracie budou opět ÚRO a závodní rada dožádány o dobrozdání, bude-li se jednat o zrušení národní správy z jakýchkoliv důvodů. Tak bude myslit každý lidový demokrat. Ale nebude tak myslit byrokrat, vychovaný starou buržoasně demokratickou tradicí. Ten si řekne: „Na co já se budu obtěžovat slyšením nějaké závodní rady, ÚRO a podobně? Co mi takoví obyčejní, nediplomovaní lidé mají do mého úřadování co mluvit? Já jsem tu proto, abych vykonával spravedlnost a hájil právo soukromého podnikatele proti jeho zlým dělníkům a odborové organisaci, která beztoho nic jiného nedělá, než jen neoprávněně proti zaměstnavatelům štve." Proto tento byrokrat vydá prostě na žádost podnikatele dekret o zrušení národní správy, aniž uzná za vhodné slyšet závodní radu a ÚRO. To není jeden případ, takových případů se stalo v poslední době se strany úřadu ministerstva pro vnitřní obchod několik. Proti takovému postupu nutno se bránit a protestovat. To je nejnebezpečnější byrokratismus, který nechápe anebo nechce chápat dnešní dobu. Tito byrokraté nechtějí věřit, že se poměry změnily, že naše demokracie dnes je skutečně jiná a že musí být jiná, že musí být lidové demokratická a ne buržuasně demokratická. Neuvědomují si. že proto také úředníci této vlády lidové demokracie musí respektovat při svém rozhodování zájmy lidu, i když jsou to K lidé pracující, a ne jen zájmy a prospěch určitých jedinců. Zdůrazňuji výslovně, netvrdím a nehájím názor, že nemůže b národní správa někde na protest postiženého zrušena, tvrdli-

34

jen, že se to nesmí stát, aniž byla dána lidově demokratickým orgánům možnost zaujmouti k tomu svoje stanovisko. Někdo by se snad mohl domnívat, že zde jde o pouhé náhodné nedopatření, ze kterého chci dělat zbytečnou aféru. Nejde zde o hnidopišství a aféry. Zde jde skutečně o praxi, o zásadu, jak si lidovou demokracii a úřadování v lidové demokracii představujeme. Uvedu jiný případ téhož úřadu: Úřad ministerstva vnitřního obchodu zrušil výměr zemského národního výboru o dosazení správy do zasilatelského podniku opět, aniž dal možnost zemskému národnímu výboru, ÚRO a závodní radě vyslovit se o námitkách podnikatele. V důvodech prostě uvedl, že prý jde o podnik celostátního významu, a proto nebyl zemský národní výbor oprávněn národní správu do podniku dosadit. K tomu bylo prý oprávněno jen ministerstvo vnitřního obchodu. Protože však národní správu dosadil zemský národní výbor, je prý zbytečno zkoumat zda důvody pro dosazení národní správy existují. Národní správa se prostě bez zkoumání důvodů zrušuje. Zde je nutno se ptát: Je toto jen byrokratismus nebo vyložená sabotáž?

Nemohu se vyhnouti tomu, abych tento šalamounský výrok neironisoval. Již to tvrzení, že zasilatelský podnik je podnikem celostátního významu. Proč? Protože může stěhovat nábytek nejen v obvodu Prahy, nýbrž i na Moravu? Podle tohoto nálezu byl by podnikem celostátního významu každý sebemenší výrobní a obchodní podnik, neboť nikdo mu nebrání, aby svoje zboží prodal nejen na Moravu, ale třeba i na Slovensko. Ne-mýlím-li se, používala svého času jedna zasilatelská firma v Praze ve svém podniku velbloudů. Z toho důvodu byla by patrně podnikem nejen celostátního, ale mezinárodního významu a pak by o zavedení národní správy v ní musela patrně rozhodovat přinejmenším Postupimská konference ...

Zašli bychom opravdu příliš daleko, kdybychom se při rozhodování o znárodnění nebo neznárodnění podniků měli nechat ovlivňovat ohledem na velbloudy.

35

Kdyby nám chtěli lidově demokratičtí úředníci takto úřadovat, pak bychom si musili říci, že jsme se dopustili při provádění národní očisty velikých přehmatů, ale ne tím, že jsme šli příliš daleko, nýbrž tím, že jsme si počínali příliš shovívavě.

Lidově demokratického ducha nám do naší administrativy, do naší spravedlnosti a do našeho soudnictví nevnesou jen dekrety, lidově demokratický výklad musí dát i starým zákonům lidově demokratický úředník a lidově demokratický soudce.

Ať se nikdo nevymlouvá, že je vázán paragrafy a že nemůže lidově demokraticky rozhodovat a soudit. Nerozhodují jen paragrafy, rozhoduje výklad, jaký paragrafům dáváme. Uvedu opět příklady, ale z minulosti, jak se mohly vyložit zákony a paragrafy v duchu buržoasní demokracie.

Při úplatkové aféře vranovské přehrady se přišlo v záznamech podnikatelské firmy, která tehdy úplatky dávala, na to, že vyplatila také po 30.000 Kč úplatku dvěma obecním úředníkům ve známém českém lázeňském městě, kde právě prováděla mnohamilionové stavební práce. Úředníci přijetí úplatků doznali. Obec je ze služeb propustila. Úředníci žalovali pro neoprávněné propuštění. Spor se táhl asi dva roky. Konečný rozsudek zněl, že úředníci byli propuštěni neoprávněně. Bylo jim prý sice dokázáno vzetí úplatku, ale nebylo prokázáno, že tím byla obec finančně poškozena, protože úplatek byl vyplacen z peněz podnikatele a ne z peněz obce. Obec byla odsouzena vzíti úředníky nazpět a zaplatit jim služné za dva roky vypovězení.

Prosím, názorný příklad třídního buržoasně demokratického výkladu zákona a paragrafů. Buržoasní demokracie za prvé republiky tento rozsudek strávila. Mohli bychom vydání podobného rozsudku strpět dnes, za éry lidové demokracie ? A kdybychom jej strpěli, zač bychom stáli my všichni a zač by stála naše lidová demokracie?

Uvedu ještě jiný příklad.

Já sám byl v roce 1921 odsouzen senátem pražského soudu pro zločin vydírání a seděl jsem proto v kriminálech na Karláku, 36

Pankráci i na Borech. Proč? Protože jsem hrozil tehdejšímu kladenskému hejtmanovi Rozsypalovi, když poslal četníky proti stávkujícím havířům, že zostříme stávkové opatření, jestliže četníky neodvolá. To bylo moje vydírání.

Buržoasní demokracie mohla takové rozsudky vynášet, odpovídalo to jejímu duchu, mohla takto paragrafy kroutit a jejich výklad zájmům skutečné vlády velkoagrární a velkokapitalistické oligarchie přizpůsobovat. Mohl bych uvádět ne desítky, ale stovky takových kriminálních rozsudků našich nezávislých lidových soudců. Bylo by to zbytečné. Dělníci je znají. Buržoasní demokracie takový výklad paragrafů a zákonů trpěla a schvalovala, lidová demokracie nesmí podobné rozsudky ani schvalovat, ani trpět.

Proto je potřebí, aby se u nás dnes všichni občané učili ducha a poslání nové lidové demokracie chápat, hájit a ve všech případech prosazovat, aby se tomu učili zvláště naši státní úředníci, soudci a všichni ti, kteří mají v duchu nové lidové demokracie rozhodovat a soudit.

Boj o novou linii lidové demokracie v celé státní správě není jen bojem proti starým, zkostnatělým byrokratickým plesnivcům, to je boj proti staré buržoasní ideji, proti byrokratické plísni, kterou mohou být často nakaženi nejen starší, ale i mladí byrokraté.

37

Učme se trpělivosti


(Rozhlas, 19. IX. 1945) 38

Je pochopitelné, že jsme po šest roků panství německé okupace všichni velmi trpěli. Tětiva utrpení mnohých byla napjata až do krajnosti. Mnozí zkusili a vytrpěli tolik těžkostí a bolu, že to skutečně až přesahuje lidské možnosti. Nedivím se proto nikterak, když namnoze někomu selhávají nervy a on snadno upadá v rozčilení. Přesto však myslím, že je třeba, abychom se učili trochu více sebeovládání, neupadali v paniku, neztráceli hlavu a nedělali tragedie z věcí, které ve skutečnosti žádnými tragediemi nejsou.

Uvěříte mi, že dostávám velmi mnoho hodně obšírné korespondence. Anonymní i neanonymní. Anonymní nečtu, házím ji prostě do koše. Nevyzývám však anonymy, aby mi nepsali, když jim to udělá dobře, když to jejich reakční dušičce ulehčí, ať si uleví, ať své zklamání, hořkost i rozčilení, že to tak hloupě pro ně dopadlo, na* papír vylejí. Věřím, že mají radosti dnes opravdu strašně málo, a proč jim proto nedopřát trochu nevinné zábavy, jako napsání anonymního dopisu?

Jejich rozčilování mě nerozčilí. Ale pokládám za nutné zabývat se rozčilováním neanonymů. Nesledují jistě žádné postranní cíle, myslí to dobře, a přece to jejich rozčilování je mnohdy také až hrůza nicotné a malicherné.

Dostal jsem na př. mnoho dopisů, v nichž se pisatelé i pisatelky rozčilují nad krajní nespravedlností, která byla spáchána tím, že ženám v domácnosti, které nemají děti, nebyly přiznány přídavkové lístky. Dovedou popsat pro to osm i více stran papíru úředního formátu. Projeví zoufalost a shrnou blesky a síru

38

na hlavy těch, kteří se této nespravedlnosti dopustili. Dovedou vám vylíčit v nejhrůznějších barvách hospodářské, sociální, zdravotní i mravní následky tohoto až do nebe o pomstu volajícího bezpráví. Hrozí, že v důsledku toho lidé budou žít v konkubinátech, rozmnoží se rozvrácená manželství, rozvody a pod., že tím dojde k úpadku populace, že to bude míti za následek úbytek pracovních sil, hospodářský rozvrat, zkrátka a dobře: lomí rukama a roní již opravdu upřímné slzy nad ubohou republikou, která bude tímto neuváženým a nespravedlivým opatřením obrácena zlovolně v jediné, pusté a neutěšené pohřebiště. Vyzývají mne, abych se o oprávněnosti jejich rozhořčení přesvědčil u bezdětných rodin a na základě tohoto šetření zakročil a zjednal průchod spravedlnosti.

Ono se řekne: na místě se přesvědčit, ale kde má na to člověk vzít čas, vyslýchat bezdětné manželky? Na štěstí si vzpomenu. Vždyť vlastně ty a tvoje domácnost patří také mezi postižené. Nejsi sice bezdětný, máš dcery, ale ty už jsou vdané a mají vlastní domácnost, mají děti, a proto přídavkové lístky dostávají, ale tvoje žena je nedostává. Jsme tedy vlastně také jedni z těch postižených. Naší solidární povinností tedy je také se bouřit a rozčilovat. Já mám pro solidaritu cit silně vyvinutý, ale — ať se namáhám jak chci, do spravedlivého rozčilení pro ty přídavkové lístky upadnout nedovedu.

Říkám si, když už se neumíš hned spravedlivě rozčilit, je třeba aspoň o vylíčených zhoubných následcích rozumně uvažovat. Snad se potom to rozčilení dostaví. Tedy nebezpečí rodinného rozvratu a rozvod? Pětatřicet let jsme to s manželkou vydrželi, máme dnes pro přídavkové lístky uvažovat o rozvodu? Je to vůbec rozvodový důvod? Ne — to by znamenalo nové šetření, právní porady a pod., a já na to dnes opravdu při nejlepší vůli nemám kdy. Spolupostižení, odpusťte, ale já po stránce rozvodu solidární s vámi býti nemohu. Zbývá otázka populace. Na tom by mohlo něco být. Na to jsme opravdu už se ženou nepomyslili. Nedivte sel V jedenašedesáti letech se člověk stává zapomnětlivým.

39

Tedy tady je možná opravdu důvod k rozčilení. Úpadek populace opravdu hrozí a bude proto třeba akci pro přídavkové lístky zahájit. Ale — ale — ruku na srdce — zvýšíme my tu populaci, když má žena přídavkové lístky dostane? Moje chuť k rozčilování opět klesá — ne — ani s těmi přídavkovými lístky už to u nás nepůjde. A kdyby to šlo? Pak bychom ten přídavkový lístek dostali bez rozčilování, prostě proto, že by přibyl třetí do domácnosti. Pak by však fakt, že mladé bezdětné manželky nedostávají přídavkové lístky, nutil vlastně k zvýšení populace, neboť — jakmile do bezdětné domácnosti přibude ten maličký třetí — nárok na přídavkové lístky je tu bez rozčilování a bez akce.

Odpusťte, moji milí pisatelé a spolupostižení! Ani pro populaci nemohu s vámi být solidární, nebudu se s vámi rozčilovat a akci o přídavkové lístky podnikat. My to už s těmi lístky, jak jsou, vydržíme do doby, až bude skutečně všeho dost a bude možno opravdu všem bez jakéhokoliv omezování přidělovat. Dokud toho není, musí se někdo omezovat, ale ani největší škarohlídové nemohou popřít, že příděly se všeobecně, i pro bezdětné ženy, zvýšily. Proto doufám, že tak zle už nebude, aby to rodinný život rozvrátilo, populaci omezilo a národ vyhubilo. Stejně je tomu s dopisy, v nichž pisatelé se rozčilují již předem pro zavedení pracovní povinnosti. Zde vidí opět nebezpečí návratu německých nacistických totalitních method. Staví se mi před oči jednotlivé případy křiklavého bezpráví, protože prý i při zavedení pracovní povinnosti zůstanou zde někteří, kteří nařízení obejdou a pracovati nebudou, ačkoliv by mohli pracovat spíše než jiní, kteří pracovat budou. I tady je rozčilování naprosto zbytečné. Starejme se každý o odstranění případů, kde se jednotlivci, kteří by pracovat měli a mohli, budou práci podvodně vyhýbat, a nerozčilujme se zbytečně nad zavedením pracovní povinnosti, když skutečně potřeba a současné poměry si vynucují její zavedení.

Mám dále spousty dopisů, v nichž se pisatelé rozčilují nad

40

tím, že ještě nebyla provedena radikální náprava ve směru odčinění bezpráví a křivd, které stará společnost napáchala nedostatečným pensijním zaopatřením k práci neschopných invalidů. Stesky na tento smutný fakt jsou jistě oprávněny. Neoprávněné je však rozčilování, že za pár měsíců trvání republiky nebylo napraveno všechno bezpráví, které po desetiletí bylo pácháno. Abychom skutečně k radikálnímu napravení desetiletého bezpráví na přestárlých spáchaného došli, o to se budou musit ti, kteří dnes pracovat mohou, hodně přičiňovat zvýšením pracovních výkonů a zvýšením hodnoty své práce. Abychom mohli i těm, kteří již svůj pracovní úkol splnili a pracovat nemohou, více dávat, musíme větší hodnoty vyrábět.

Řádná úprava pensijních požitků je jistě spravedlivým požadavkem, který nesmí býti puštěn se zřetele. Ale rozčilování a výčitky nejsou ani zde na místě.

Nakonec jsou dopisy lidí, rozčilujících se nad nepořádkem na pracovním trhu. Ten se ucházel o místo národního správce v pohraničním letovisku, nedostal je, a jiní dostali, onen chtěl ke stráži bezpečnosti (je strojníkem) a nebyl přijat, jiní přijati byli, ten zase žádal přidělení toho, ten onoho objektu v pohraničí, nebylo mu vyhověno a jiným vyhověno bylo atd. Všechny tyto stížnosti jsou vždy doprovázeny obligátními výčitkami na nespravedlnost, bezpráví a na protekcionářství, které se opět uplatňuje — a v závěru je vždy žádost, abych proti takovému protekcionářství zakročil a přičinil se svým zákrokem, vlivem a přímluvou, aby žadateli bylo vyhověno, zkrátka a dobře, abych proti protekcionářství, na které se pisatel rozčiluje, postavil svou protekci.

Ne, přátelé, tak to nepůjde! Věřím, že není u nás všude vše v pořádku. Věřím, že se stále ještě naráží na staré zlozvyky, nesprávnosti i protekci. Potrvá to ještě dlouho a bude třeba ještě mnoho práce a výchovy, než se staneme všichni lepšími a proto by bylo největší nesprávností chtít nesprávnosti jedněch napravovat nesprávnostmi vlastními. Stavět proti protekcio-

41

42

Úřední oznámení i soukromé rady


(Rozhlas, 26. IX. 1945) 43

Začínám dnes trochu nezvykle a podivně, a to úředním oznámením: „Předseda ÚRO, Antonín Zápotocký, není předsedou bytového úřadu hlavního města Prahy, není ani předsedou žádné bytové komise některého okresního či místního národního výboru, nemá žádnou bytovou kancelář, nezabývá se zprostředkováním bytů, a proto jsou veškeré osobní či písemné žádosti o přidělení bytu jemu podávané, úplně bezpředmětné." Tolik tedy úředně. Soukromě mohu vám prozradit, že jsem v celé své rodině, pokud jde o obstarávání bytů, znám jako příslovečný nešika, že mi vzhledem k tomu ani v dobách normálních nebyla otázka obstarávání bytu svěřována. Když mi byla svěřena, dopadlo to obyčejně špatně. Také nynější byt, do kterého jsem se tento měsíc konečně po návratu z koncentračního tábora nastěhoval, neobstaral jsem si sám, ale mají o to zásluhu jiní.

Snad nyní po těchto úředních i soukromých vysvětleních uzná každý, že je skutečně zbytečné ztrácení času obracet se na mne v bytových otázkách. Přiznávám však, že o bytovém problému je nutno u nás hovořit a že to v tomto ohledu u nás přes všechny stížnosti, kontroly i sliby, že bude zjednána náprava, stále ještě neklape. Zoufalí jsou nad tím zájemci o byty, zoufalí jsou bytoví referenti i národní výbory. Bytů je v Praze málo. Nových žadatelů stále přibývá. Vracejí se stále ještě repatrianti a přicházejí i noví lidé, kteří jsou na Prahu svým zaměstnáním vázáni. Dochází mi řada návrhů: Ať jsou vystěhováni z bytů ti, kteří se po převratu vrhli jako kobylky na byty po Němcích

43

uprázdněné a zabrali je pod různými záminkami a s pomocí různé protekce. Souhlasím, že se to udělat má a musí. Je věcí národních výborů, aby to ve svém vlastním zájmu urychlily. Tím se však pomůže k bytům jen malé části uchazečů a většina vyjde opět naprázdno. Je možno uvažovat i o dalších opatřeních. Je zde otázka těch, kteří odcházejí do pohraničí, "Získávají tam byty, namnoze i s nábytkem a celým zařízením, ale svoje byty v Praze si také nechávají v reservě. Mělo by se přihlédnout k tomu, zda by nebylo možno odlehčit Praze vystěhováním těch, kteří vůbec v Praze bydlet nemusí, poněvadž nejsou svým povoláním na bydlení v Praze vázáni. Je velmi mnoho těch, kteří bydlí v Praze pro své vlastní pohodlí. Je nutno jim říci, že oni svým přebýváním v Praze bytovou kalamitu zvyšují. Je to jistě choulostivé. Neobejde se to bez nepříjemností. Ale když nedostatek bytů je a nemůžeme se vyhnout tomu, aby nikdo nebyl postižen a neměl příčinu nadávat, ať jsou postiženi a nadávají ti, u nichž to veřejný zájem nevyžaduje, aby v Praze bydleli. Hůře je, když jsou postiženi a nadávají ti, jichž je Z důvodů pracovních nezbytně třeba a bez nichž se obejít nemůžeme.

Hlavní otázka, která před námi stojí, jest, jak rychle opatřovat nové byty. Tato otázka je důležitá nejen pro Prahu, ale i pro druhá města a namnoze i pro náš venkov. Nebyl bych věřil, že se u nás ještě dnes může tak mizerně bydlet jak se namnoze bydlí. My jsme měli přece, nehledíc na léta okupace, přes 20 let svoji samostatnou demokratickou republiku. Za tu dobu se již v bytové otázce něco udělat dalo, A přece vám uvedu názorný příklad, jak se u nás ještě dnes bydlí. Přišla ke mně deputace dělníků z obce něco málo přes 20 km od Prahy vzdálené. Přednesla řadu stížností stran hospodářských poměrů na velkostatku, který vlastní také továrnu na marmeládu a parní mlýn. Mezi nimi byla také stížnost na bytové poměry dělníků tam zaměstnaných. Věci byly vylíčeny tak, že jsem jim prostě upřímně řečeno nevěřil. Neváhal jsem proto a zajel jsem tam osobně, abych se

44

na místě přesvědčil. To, co vám nyní vylíčím, není nadsázka. Viděl jsem to nedávno na vlastní oči. V jedné místnosti bydlí zde 15 rodin s malými i odrostlými dětmi. Vaří na jedné plotně, jejíž plocha neměří ani dva čtvereční metry. Nebudu vám zde líčit celou řadu jiných závad. Řeknu vám, že jsme my v koncentračním táboře tak mizerně nebydleli. Myslím, že to postačí. Nemyslete, že toto ubytování je jen přechodné, nouzové a krátkodobé. Ptal jsem se namátkou jedné ženy, jak dlouho již takto bydlí, a odpověděla, že přes 8 roků. Já znal podobné ubytování. Před 50 lety, když jsem byl klukem, bydlelo se tak všeobecně na císařských velkostatcích v t.zv. „ratejnách". Prožil jsem v těchto také „lidských obydlích" se svými dětskými kamarády mnohé chvíle, ale domníval jsem se, že ratejny vymizely u nás současně s pádem rakouského císařství. Dnes jsem se přesvědčil, že nevymizely a že jsme je přenesli ještě jako odkaz nejčernější reakce i do nové republiky.

Při své návštěvě jsem se zároveň přesvědčil, že tentýž velkostatek má zařízené stáje pro hovězí i vepřový dobytek podle všech moderních hygienických požadavků a že jeho konírny pro panské koně jsou salony, jejichž stěny, obložené až ke stropu keramikou, bělostí a čistotou přímo oslňují. O patnáctipokojovém bytě majitele nemluvím. Ten jsem neviděl.

Ať se nikdo nediví, že takové zjevy vyvolávají nespokojenost se zaměstnavateli. Že dělníci pak žádají zavedení národní správy, která zavedena býti nemůže proto, že majitel pochází z vlastenecké rodiny a sám je důstojníkem čs. armády.

V bytové otázce je nutná náprava. Naše plánovací, technické, stavební, racionalisační a vědecké komise a ústavy: Dejte hlavy dohromady! Vypracujte návrhy, jak rychle odpomáhat bytové kalamitě, ne jak zřídíme bytovou kulturu, až budeme mít dostatek všech stavebních hmot, výrobků atd. Je nutno řešit otázku nyní, za dnešních poměrů a nedostatku. To jsou technické a vědecké problémy dneška, které volají, aby je schopné hlavy prakticky vyřešily.

45

Ještě na jedno musím dnes upozornit. Netýká se to jednotlivých žadatelů. Týká se to úřadů a korporací. Tak jako se jednotlivci mylně domnívají, že předseda ÚRO může obstarávat byty, tak se, nevím čí zásluhou, domnívají různé korporace, že mohu obstarávat celé budovy s kancelářskými místnostmi. Nevím, kdo všechno se v té věci už na mne obracel. Zástupci ministerstva vnitra, zemědělství, školství, primátor města Prahy, Svaz přátel SSSR, Svaz zemědělců, různá vojenská velitelství, Čedok atd. Je pravda, že ÚRO má řadu budov z majetku bývalých odborových organisací, pohříchu tyto budovy jsou obsazeny různými nájemníky a ÚRO sama zápasí s nedostatkem kancelářských místností tak, jako mnohé jiné korporace. Já jsem ještě v této záležitosti u nikoho intervenovat nebyl a upozorňuji proto, že i veškeré intervence u mne v tomto směru konané jsou zbytečnou ztrátou času.

I zde by bylo jistě na místě uvažovat o odpomoci. Také zde by se měla řešit otázka, které korporace a instituce skutečně v Praze nevyhnutelně potřebujeme. My jsme sice omezili počet politických stran, sjednotili odbory, mládež a družstva, ale nové korporace nám tu vyrůstají jako houby po dešti. Pro každý účel a pro každý zájmový požadavek zakládáme celostátní svaz. Je to skutečně potřeba? Jestliže ano, musí mít všechny tyto korporace a svazy v Praze kancelář a ústředny? Vím, že je to opět zatroleně choulostivá otázka. Už jenom její nadhození znamená píchnout do vosího hnízda. Každý svaz je jistě přesvědčen, že on je ten nejsvazovatější a že bez něho a jeho ústředny je existence republiky nemyslitelná. Jaká pomoc však, když to nutnost žádá, musí se i do kyselých jablek kousat. Pak je tu také otázka velikosti ústředen a úřadů. Také nad touto otázkou budeme se musit zamyslit. Nebude možno věčně okolo ní chodit, jak se lidově říká, „jako pes okolo horké kaše". Mimořádné poměry snesou ledajakou abnormalitu. Musíme však'přece hledět dostávat se pomalu do normálních poměrů. Řekněme si upřímně, že do normálních poměrů se mnohé naše

46

abnormální ústředny a úřady rozhodně nevejdou. Toho si musíme i my odboráři především býti vědomi. Máme proto jistě v tomto směru hezký kousek nepříjemné a nevděčné, ale záslužné práce před sebou.

47

Nejožehavější problémy dneška


(Rozhlas, 3. X. 1945) 48

Není dnes ožehavější otázky než otázka vydání dekretů o zestátnění průmyslových podniků a peněžnictví. Přes všechno ujišťování, že vše jde jako po másle, se všude znovu a znovu tato otázka přetřásá a každý se ptá: „Kdy už to bude?" Není možno se tomu divit. Slíbilo se, že to bude v září. Nyní už však máme říjen. Slíbilo se, že to určitě bude, než se sejde prozatímní Národní shromáždění. Volby do Národního shromáždění jsou už přede dveřmi a dekret není. Proto marná sláva. Je nutno si pospíšit. Dekret o zestátnění průmyslu a bank ještě před volbami do Národního shromáždění vydán býti musí. Toho si musíme být všichni vědomi a dát stranou vše, co by jednání mohlo prodlužovat a vydání oddalovat.

Zdržme se proto i my, odboráři, pro tuto dobu všech akcí, které by žádaly rozšíření dekretu o zestátnění těch odvětví, o jejichž zestátnění se dosud nejednalo. Nemůžeme mít zájem na tom, aby nám záminka podávání nových a nových návrhů oddálila vydání dekretu vůbec.

Jsou dnes takové zjevy, které tuto obavu vyvolávají. Kde se vzal, tu se vzal ku příkladu návrh na zestátnění veškeré automobilové dopravy. My odboráři jsme ten návrh nepodávali. Také s námi o něm nebylo jednáno. A přece se o něm mluví. Vyvolává se znepokojení i panika v řadách autodopravců a v řadách živnostenských vůbec. Kdo má na tom zájem? Prohlásili jsme přece otevřeně: „Malé a živnostenské podniky zestátňovat nebudeme.4' Se zestátněním bank a velkoprůmyslu živnostníci souhlasí. Proč je tedy dráždit a znepokojovat nedomyšlenými

48

návrhy. My zestátnění živnostenských podniků nepotřebujeme a nebudeme je provádět. Slíbili jsme to živnostníkům a sliby dodržíme. Naše automobilová doprava živnostenskou autodopravu potřebuje, a proto bylo by nesmyslem ji odbourávat.

V dnešních dopravních nesnázích, kterými procházíme a budeme ještě zvláště v zimě procházet, musíme nejen na dělníky, železničáře, ale i na živnostníky apelovat, aby nám pomáhali dopravní kalamitu překonávat a ne je ze spolupráce vyřazovat.

Všichni víme, že dát do pořádku dopravu a udržet ji při dnešním nedostatku vozového parku i pohonných látek, bude zvláště pro nastávající zimní sezónu velkým problémem. A přece si namnoze počínáme tak, jako bychom už žili v normálních poměrech. U nás se ku příkladu dělají rozsáhlé přípravy na lyžařskou sezónu. Jsem přítelem bílého sportu. Sám jsem mu na stará kolena začal holdovat. Nezapřu, že by ani dnes ještě u mne chuť, využít letošní zimy k lyžaření, nescházela. Ale přesto neváhám říci všem, kteří podobné chutě mají: Počítejte s tím, že letos ještě lyžařské výpravy do Krkonoš vozit a pohonné látky takto tratit nebudeme. Nechtějte nám to provozovat ani na černo, pod rouškou rekreace repatriantů. I repatrianti se bez tohoto musí obejít, když to veřejný zájem vyžaduje. Nadělí-li vám Ježíšek sníh v okolí Prahy, nebude nikdo lyžaření bránit. S nočními plesy v horských boudách letos raději ještě nepočítejte. Je potřebí vůbec u nás, v lidové demokracii, učit se podřizovat svůj osobní zájem zájmům celku. To je ten nejdůležitější a nejožehavější problém. Když ten rozluštíme, všechno jsme rozluštili. Učme se my všichni, kteří stojíme na odpovědných místech ať ve veřejné správě, nebo v korporacích a organisacích, otevřeně tyto zájmy celku hájit a mějme odvahu neslibovat to, o čem víme, že to se stanoviska zájmu celku není proveditelné, Že by to celek poškodilo.

Jsem ochoten vždy podporovat spravedlivé požadavky živnostníků. Přijdou-li však ke mně zástupci obuvníků a žá-

49

dají, abych podporoval akci za zrušení Baťových správkáren, řeknu otevřeně, že tuto akci podporovat nebudu. Zrušení těchto správkáren by dnes neposloužilo veřejnosti, poškodilo by ji. Vždyť vím ze zkušenosti, co se načekám, než dnes najdu obuvníka, který by byl ochoten spravit botu, i když mám k tomu všechen potřebný materiál. Mám vůbec velké pochyby, jak dalece by dnes zrušení správkáren pomohlo obuvníkům, mám však jistotu, že by to ohromnou masu občanstva poškodilo. Neřeknu proto obligátně: „Pánové, já se budu snažit, ale víte, ono to nezáleží jen na mně" — řeknu otevřeně, že se nebudu snažit a proč se nebudu snažit. To je také část lidové demokracie, mít odvahu říci lidem pravdu do očí, i když je nepříjemná a lidé se proto na mne v té chvíli budou hněvat.

Vezměte si na příklad otázku mimořádných přídělů pro horníky. Přijdou deputace různých kategorií zaměstnanců. „Proč my nedostaneme také ty přídavky, které mají horníci? Naše práce je stejně těžká a důležitá.“ Ano, soudruzi, je těžká a důležitá, ale uhlí je dnes pro nás nejdůležitější proto, že je základem veškeré výroby i dopravy. Proto horníky přednostně zásobujeme. Krásné by bylo, kdybychom už mohli dát přednostní zásobování všem, ale pohříchu to nejde.

Byl jsem v neděli 30. IX. v Mostě a tam mi řekli horníci, že ani oni slíbené přednostní příděly už tři neděle nedostali. A přece tam těžba stoupá. Všechna čest severočeským havířům za to. Nevěřili byste, na jaké sobecké a lokální zájmy narazíte za každým krokem. Přijde deputace závodních rad jednoho města a žádá: „Ať ÚRO podporuje naši žádost o zřízení okresního soudu v našem městě. Nestane-li se to, bude u nás zahájena stávka všech dělníků a živnostníků." Přijde deputace závodních rad druhého města Z téhož okresu: „Ať ÚRO podporuje naši žádost o zřízení okresního soudu v našem městě, nebo zahájíme generální stávku všech dělníků a živnostníků u nás." Jde o starý lokální spor dvou měst, který se vleče celá léta, a tak jak chodí dnes deputace na demokratickou vládu, chodily i na okupanty a domáhaly

50

se na německých okupantech spravedlnosti pro sebe proti nespravedlnosti svých českých sousedů.

Co můžete odpovědět na takto postavené požadavky? Jediná správná odpověď je: „Milí přátelé, do vašich sousedských lokálních sporů, jakmile jsou vystupňovány do takovýchto nemožností a krajností, se ÚRO míchat nemůže a nebude."

Vím, že za toto stanovisko se budou obě strany na mne zlobit. Lidově demokratické však je, jednat správně, i když se obě strany zlobí, než získat si pochvalu a vděk jedněch, ale dopustit se při tom nesprávnosti.

Ke konci musím se ještě znovu vrátit k otázce zestátnění. Nutí mne k tomu „Lidová demokracie". V každém jejím čísle nyní, kdy se projednává otázka zestátnění, najdu něco, co mne píchá do očí a o čem se domnívám, že to do lidové demokracie bez uvozovek nepatří.

Je to článek Dr Heleny Koželuhové o „Vyloučení soutěže". Paní doktorka objevila totiž jediného opravdového pokrokáře a tím je podle jejího přesvědčení soukromý podnikatel. Z tohoto objevu následuje u ní poznatek, že když už nelze zestátnění zabránit, „nejlepší by jistě bylo, kdyby vedle státních podniků byly vždy též soukromé, abychom mohli posoudit, kdo lépe slouží spotřebitelům a mohli se podle toho zařídit".

Nechci s paní doktorkou polemisovat o tom, jak soukromokapitalistická soutěž soustavně zlepšuje výrobky, mohli bychom se jen podívat, do jakého braku zapadla soukromokapitalistická soutěž v jednotkových obchodech.

Jde mi jen o závěr z toho vyvozený a tu myslím, že je nutno říci: Do časopisu „Lidová demokracie" může se podařit propašovat návrhy, aby byly zachovány vedle znárodněných velkých průmyslových podniků také velké soukromokapitalistické podniky, ale do naší lidové demokracie a jejího dekretu o zestátnění se to propašovat nepodaří.

51

Nejsme ještě dost bohatí


(Rozhlas, 10. X. 1945) 52

Chladné počasí přišlo k nám letos náhle a prudce. Cítíme je nepříjemně doma, na ulici i v práci. Bráníme a zabezpečujeme se proti němu velmi těžce a to nás myslím právě upozorňuje, Že nejsme ještě ze všech starostí a obtíží venku, jak se snad mnozí u nás domnívali. My jsme se skutečně ze všech národů evropských, které trpěly válkou a okupací, vzchopili co nejrychleji a začli dávat do pořádku svoji výrobu, dopravu i zásobování.

Dobrovolný pracovní elán, který se zde rychle na jedné straně rozvíjel, podnítil na druhé straně stejně velikou iniciativu klást požadavky, t. j. chtít okamžitě všechno to, co jsme si dlouhá léta museli odpírat. Měl jsem již několikrát příležitost říci, a opakuji i dnes, že se u nás začalo žít nad poměry. Přestávalo se totiž věřit, že nás válka, okupace i převrat hospodářsky ochudily, naopak začalo se věřit, že přišla nyní příležitost k všeobecnému obohacování se. Mnozí se této příležitosti chopili a začali obohacování v praxi provádět. Proto se začali odtahovat od práce. Je dávno dokázaný fakt, že prací se sice veškeré hodnoty bohatství tvoří, ale z výsledků své vlastní práce se nikdo rychle neobohatí. Rychle bohatnout je možno jen tenkrát, když má někdo příležitost přisvojovat si výsledky práce cizí. Nevěřili byste, jak často i dobří lidé mohou být poměry svedeni na scestí a jak je nutno stále a v každé chvíli bojovat proti uplatňování sobeckých pudů a zdůrazňovat zájmy celku.

Vzpomínám si na naše poslední doby v koncentračním táboře. Když jsme trpěli pod germánskou knutou a spřádali při

52

tom sny o svobodě, bývala často kladena otázka, jak se po osvobození dostaneme domů? Na tuto otázku byla jediná odpověď: „O to není žádná starost. Kdybychom měli jít pěšky, bosi a ve spodním prádle — dojdeme."

Když nás Němci hnali v hladovém pochodu 50 km za den a noc, dokázali jsme to. Když však přišlo osvobození a Rusové na nás žádali, abychom se přemístili o 12 km — vzdor tomu, že pro nemocné a staré byly k disposici povozy, měli jste slyšet, co to bylo reptání, že se má jít pěšky a že nejsou hned k disposici auta pro všechny. Stejně tomu bylo pak s otázkou ubytování, když jsme se dostali do města, i s otázkou práce a obohacování se.

Byla řada těch, kteří se zapřáhli do práce ve prospěch celku. Sháněli zásoby, zřídili společnou kuchyni, připravovali jídlo, čistili místnosti atd. Byli však druzí, kteří se rozběhli po městě, prolézali byty i obchody Němci opuštěné. Hledali, co by bylo možno „organisovat", přisvojit si a obohatit se. Nemyslete, že to byla jen určitá vrstva lidí s nižším vzděláním a menší inteligencí. Ne, tito první zlatokopové rekrutovali se u nás ze všech vrstev, byli mezi nimi prostí dělníci, inteligenti, podnikatelé i generálové. Pokládali to za plné svoje právo za strádání, jak říkali, na účet cizí práce, z majetku Němců se nyní obohatit. Měli jsme těžkou práci dokazovat, že nikdo nemá právo, i když byl poškozen, sám podle svého rozhodování se odškodňovat na cizím majetku, třebas by to byl i majetek nepřátelský.

Každá kořist, bude-li právo na ni přiznáno, může být využita jen ve prospěch celku a ne k sobeckému obohacení a k prospěchu jednotlivců.

My jsme sáhli u nás také hned v prvních dnech našeho osvobození k zavedení pracovní povinnosti pro všechny příslušníky naší výpravy, abychom budili pocit solidární povinnosti k celku a potlačovali rodící se sobecké choutky zlatokopů. Učiněná opatření nebyla marná. Myslím, že těch tisíc účastníků naší výpravy dosvědčí, že nemoc, která se jinde rozrostla v epidemii, u nás byla zažehnána.

53

Někdo se bude snad ptát, proč na tyto věci dnes vzpomínám. Vzpomínám na ně proto, že mám obavy, aby se také dnes u nás nerozrostla epidemie požadavků, vyvěrající z přesvědčení, že už jsme bohati a že můžeme všechny požadavky splňovat a všechna bezpráví odškodňovat. My nejsme bohatí, my jsme chudí. Budeme ještě dlouho chudí, dokud škody, které nám natropili okupanti, válka a převrat, svou vlastní prací neodčiníme.

Abychom došli k nastřádání skutečných hodnot, budeme muset ještě odbourávat mnohé falešné hodnoty, které jsme zdědili jako dědictví bankrotářského hospodaření okupantů. Je to na př. záplava papírových peněz. Tyto věci budou působit obtíže a nepříjemnosti. Každý pořádný úklid v domácnosti však má vzápětí určité nepříjemnosti. Kdo se bojí nepříjemností úklidu, bude míti vždycky jen zasviněnou domácnost. Nemají pravdu ti, kteří se rozčilují a považují za bezpráví, že dříve, než byl proveden úklid, nebyla jim poskytnuta čistota a pohodlí, i když na ni mají jinak nejsvětější právo.

Nesmíme nikdy ztratit se zřetele, že chceme všechny své spoluobčany obklopit čistotou, pohodlím i radostným a čistým životem. Chceme a musíme jim dát vše, o co je dosavadní život šidil a okrádal. Ale my ještě dnes tu čistotu, pohodlí, radost a štěstí pro všechny nemáme. Musíme proto udělat vše, abychom si nutné podmínky, které k splnění tohoto úkolu potřebujeme, vypracovali. Avšak proto také musíme učinit urychleně všechna ona opatření, která by dávala záruku, že práce a přičinění těch, kteří zde ruku k dílu přiloží a o úklid se budou starat a přičiňovat, nebude opět zneužito různými zlatokopy, kteří by se chtěli obohatit výtěžky cizí práce.

Proto musíme upravit svoji měnu. Proto musíme zestátnit svůj průmysl a zdroje přírodní energie, proto musíme zestátnit banky a peněžnictví, musíme nejen malým, ale i velkým zlatokopům vzít možnost kořistit z cizí píle a práce. Nezestátňujeme proto, abychom pomohli jednotlivcům, chceme zestátněním pomoci celku.

54

Stejně mylný je proto názor, že zestátněním se stát obohatil, a proto může okamžitě plnýma rukama rozdávat.

Ozývají se již opět takové hlasy. Ať stát odškodní taková a taková stará bezpráví, ať upraví ty a ty požitky, ať poskytne takové a takové náhrady a pod.

Má-li stát něco poskytovat, může to poskytovat jen z výtěžku nově tvořených hodnot a ne z podstaty. Dokud zestátněné podniky nebudou v normálním chodu, dokud nebudou oživeny činorodou prací statisíců a milionů, dokud se v nich nebude tvořit nové bohatství výrobků, dotud zůstávají mrtvou bezcennou hmotou, která nikoho neobšťastní a neoblaží. Zajdeme hladem na největším lánu pole, nedá-li nám chléb, zůstaneme nazí u nejmodernější textilní továrny, nevyrobí-li látku, zůstaneme chudí a bední všichni, i kdybychom všechny podniky zestátnili, když nedokážeme, aby vyráběly rychle, řádně a co nejvíce, všechny ty výrobky, které ke své existenci potřebujeme.

Zestátněním nevcházíme do ráje, zestátnění nám dává možnost, abychom si ráj usilovnou prací vytvořili.

55

Dobrovolnické pracovní brigády


(Rozhlas, 17. X. 1945) 56

Dobrovolnické pracovní brigády — kdo by je dnes neznal? Vznikly v revolučním kvašení z nadšené touhy dokončit dílo odboje o svobodný zítřek, zahájené příslušníky našich zahraničních armád, partyzány i pracovníky v podzemí.

Zaplavily naše pole hned z jara, sotva se rozzářily první paprsky slunečka svobody, a pomáhaly zajišťovat naši úrodu. Začaly s lopatami v rukou útočit na hory trosek, svinstva a neřádu, kterými okupanti a válka zavalili naše tovární podniky. Šly se zpěvem na rtech a s úsměvem na tváři znovu na náš venkov, když bylo potřebí svést boj o zrno a zajistit v zájmu svobodného zítřka naše zásobování. Nezalekly se ani nevlídných jícnů černých šachet, když železná nutnost obnovení naší výroby a dopravy, zajištění školního vyučování i tepelné energie postavila před nás neúprosný příkaz: zvýšit těžbu uhlí.

Zvýšit těžbu uhlí, i když je nedostatek havířů, dodat odvahy i nadšení do prořídlých řad horníků, zbídačených okupací, ochuzených válkou, vyssátých a vyhladovělých totalitním hospodařením. A přece se u nás reptá i proti dobrovolnickým pracovním brigádám. Vystupují kritikové, kteří nám chtějí dokazovat, že dobrovolnické pracovní brigády jsou nesmyslem a že skutečná pomoc závisí jen na tom, mít na každém pracovním úseku dostatek kvalifikovaných dělníků příslušného oboru.

Tuto starou pravdu přednášejí vám tito chytráci v povznesené póze moudrých rádců a tváří se při tom tak, jako by skutečně objevili Ameriku.

Jiní se zase ohánějí starými osvědčenými pořekadly, jako: „Ševče, drž se svého kopyta", — „Komu čest, tomu čest",

56

„Pastýřovi hůl" a pod. Snaží se dokázat, jak je nehospodárné a nešetrné, když má jít student a kvalifikovaný dělník odklízet smetí, doktor kopat uhlí a pod.

Budou se na vás opravdově zlobit, když jim řeknete, že tyto jejich názory jsou dnes nesprávné, škodlivé, přímo reakcionářské. Ne, oni jsou dobrými demokraty i pokrokáři, jsou však, jak tvrdí, proti každé demagogii, a proto jsou i proti demagogii tvoření dobrovolnických pracovních brigád.

Demagogie dobrovolnických pracovních brigád! Vidíte to čertovo kopýtko, které čouhá z tohoto pytle. Lidé nechoďte pracovat, když nemusíte, a tam, kam nemusíte, nebuďte demagogy. Pořádný švec se drží svého kopyta, a kdyby sousedovi střecha nad hlavou hořela, on to kopyto ve své stavovské povýšenosti nikdy neodhodí a nevezme konev, aby šel hasit; od čeho pak by byli hasiči?

Nakonec by se mohl člověk při dobrovolném hašení ještě po-pálit, přijít k úrazu nebo dokonce o život. Ne, to by byl opravdu vrchol demagogie, a proto, „Ševče, drž se svého kopyta". Slyšeli jste přece nebo četli o neštěstí, které se stalo na dole Scholler na Kladensku? Lékař a jeho manželka přišli tam o život v šachtě při dobrovolnickém kopání uhlí. Zde máte potvrzení toho, jak falešná a nesprávná je theorie tvoření dobrovolnických brigád.

Jak strašlivé nebezpečí hrozí tu celému národu, pochopil nejlépe náš nový národní básník Nebudimír, který se bije za svobodný zítřek. Napsal proto výstižný epigram. Nedivil bych se, kdyby jej správa pražské obce vylepila v pražských elektrikách. Slyšte jen:

„Co Čech, to havíř.
Lékař T. kopající uhlí
byl rozdrcen balvanem.
Vedlejší cíle toho opatření —
Zvýšiti české vrtačení."
Nebudimír.

57

Zde máte aspoň kousek pozoruhodného básnického výplodu. Pan Nebudimír jistě není reakcionář. Ne, on se přece bije za svobodný zítřek. On chce být vyvoleným básníkem a zachránit národ před vrtačením.

Před jakým vrtačením? Před vrtačením dobrovolné práce. Dobrovolná práce, jak je vidět, může se stát nebezpečnou a může si vyžádat i oběti. A oběti přinášet ? Dovolte, kdo by dnes byl takovým vrtákem, když máme již svobodný dnešek a jdeme vstříc svobodnému zítřku? Ano, jsou takoví lidé, kteří se diví, že je vůbec možno a nutno přinášet oběti.

Setkal jsem se nedávno s jedním známým z bývalého parlamentu. Starý pán, příslušník někdejší národní demokracie. Projeví radost nad tím, že jsem živ, vzpomíná na staré známé, co kdo dělá a nakonec: „Prosím vás, co pan poslanec Šverma? Ten prý umřel? Slyšel jsem něco o státním pohřbu." „Ne, neumřel, padl v boji za osvobození Slovenska." „V boji za osvobození Slovenska? Ale prosím pěkně, vždyť on přece, pokud vím, nebyl vůbec vojákem? Jak se do toho dostal?"

Starý pán se loučí, odchází a kroutí hlavou. „Chudák, jak se do toho dostal?"

Na to mu odpoví noví revoluční básníci svobodného zítřka: „Vrták byl, starý pane, nebyl vojákem, neměl tam co dělat. Proč skákat do vody a zachraňovat tonoucího, když nejsem plavčíkem? Proč zastavovat splašeného koně, který ohrožuje dítě, když nejsem kočím? Proč pomáhat zdolávat uhelnou krisi, když nejsem havířem? A proč bych vůbec pracoval, když každá práce přináší s sebou nějaké nebezpečí a když šmelinařit a psát epigramy na vrtačení těch, kteří pracují, je tak pohodlné a lehké. Vždyť já se do svobodného zítřka i po této cestičce pomocí nějaké protekce nakonec také propašuji." Tak myslí a uvažují dnes páni Nebudimírové.

Nezlobme se na ně. Politujme je. Je jich málo a bude jich čím dál tím méně. Nevěřím, že by měli odvahu přijít na Smečno v den pohřbu obětí důlního neštěstí na Schollerce a zarecitovat

58

tam shromážděným pracujícím davům své verše o vrtačení těch, kteří dobrovolně pracují. Ty je možno recitovat pražským i venkovským potápkám, opojně naparfumovaným a hluboce dekoltovaným mladým i stárnoucím krasavicím, které dnes vybíjejí svou pracovní energii v předních pražských tanečních sálech, a kavárenským povalečům. V těchto kruzích najdou jistě podobné verše nadšený souhlas a obdiv. Ale nenajdou dnes souhlas u pracujících dělníků ani u inteligence.

Slyšte, jak mluvil na Smečně za úplného souhlasu zástupců vlády, ministrů Laušmana a Noska, za všeobecného souhlasu tisíců horníků, dělníků, pracující inteligence, živnostníků, řemeslníků i zemědělců kladenský havíř Alois Sedlák, předseda závodní rady „Scholler": „Naši padlí brigádníci položili své životy za věc celého národa a jsou příkladem souladu pracující inteligence s dělnictvem. Váš titul a občanské povolání splynuly s našimi. Viděli jsme ve vás svoje kamarády. Památka padlých nás zavazuje, abychom ještě s větším úsilím a zápalem budovali a bojovali na frontě práce! Děkujeme vám."

Arciť, to je jen havíř a ne básník. Na štěstí máme básníky a staré básníky, kteří dovedou jít s dobou, chápat lid a mluvit k lidu. Víte, jakými slovy v podobných chvílích mluví k lidu a národu skutečný básník? Slyšte jeho hlas: „Mrtví k nám mluví... Vy vemte kormidlo! Nám sraženy ruce. Nehleďte zpátky, není čas ... Dnes není času na věnce a slzy. Bouře je bouře. Nás vítr svál. Napněte plachty! (Umřít se musí.) Na místo všichni! Loď pluje dál!" (S. K. Neumann)

Ano, přátelé. Život je boj a my jsme k boji o skutečný svobodný zítřek nastoupili. V tomto boji budeme potřebovat pra-

59

covní brigády dobrovolníků ještě na mnohých úsecích pracovní fronty. Neobejdeme se bez nich, dokud se celá naše výroba, ať průmyslová nebo zemědělská, nedostane do normálních kolejí. Věříme, že povinností lidové demokracie je právě neváhat vrhnout všechny síly na ty úseky pracovní fronty, kde je pomoci v daný okamžik nejvíce zapotřebí. Snad mohou být lidé, kteří v této snaze budou vidět pracovní vrtačení, ale to mohou být jedině ti, kteří i dnes v lidové demokracii dávají ještě stále přednost kapitalistickému bezpracnému chytráctví.

Po neštěstí na dole Scholler u Smečna, kde 23. září 1945 zahynulo pět osob (MUDr. Topka, jeho choť, krejčí V. Braun, jeho syn rovněž krejčí a horník K. Bušek) byla v tisku rozvířena otázka účelnosti dobrovolných pracovních brigád (na př. 3. X. 1945 otiskly „Svobodné noviny" noticku „Lékaři do dolů!", ostravský soc. dem. deník „Čsl. demokracie" článek „Pracovní brigády a národní směny") a vyskytly se pokusy o jejich zesměšnění (na př. dr. H. Koželuhova v článku: „Jejich největší spojenec", Obzory, čís. 7/1945).

60

Co je to za demokracii?


(Rozhlas, 24. X. 1945) 61

Stále znovu a častěji jsou u nás pronášeny námitky a pochyby, zda naše dnešní demokracie je skutečně dosti demokratická. Je zajímavé, že ti, kteří tyto námitky a pochyby dnes vyslovují, nepronášeli je proti demokracii v první republice; ta jim úplně postačovala a byla pro ně dostatečně demokratická. Velmi mnoho pochybností bylo pronášeno o tom, zda je v demokracii i možné zestátňovat doly, banky atd., když ještě nemáme parlament a když lid o zestátnění nehlasoval. Takové námitky slyšíme dnes s různých stran a při různých příležitostech. Naříká se, že naše nynější demokracie není dost důsledná a demokratická.

„Lid je jediným zdrojem státní moci v republice," křičí podrážděně ulejváci a kavárenští povaleči, „jak je možno vydávat dekret o pracovní povinnosti, když nemáme žádný parlament a my ulejvácký lid jsem o tom nehlasovali?"

„Co je to za demokracii," křičí podrážděně vydavatelé časopiseckých škvárů, „která nám zakazuje dekretem vydávání našich tiskových plátků, když my, šejdristický lid, jsme o tom nehlasovali?" Ozývají se i šmelináři: „Jak je možno vydávat dekret o úpravě československé měny a zadržovat nám krásné peníze, které jsme za nezapomenutelné éry vlády Adolfa Hitlera a Protektorátu poctivě našmelinařili? Jak je možno podvazovat naši svobodnou soutěž a podnikavost, která je jedinou a největší pákou všeho pokroku? Nemáme žádný parlament a my, šmelinářský lid, jsme ještě nehlasovali, a proto protestujeme. Chceme důslednou demokracii. Nesmí být rozhodováno o nás a bez nás.

61

Pryč se všemi totálními zákazy. Ať lije svobodné, demokratické šmelinaření!"

Přicházejí k nám různé učené kapacity a vykládají, že lid, to jsou všichni občané bez rozdílu a nikdo nemůže být z lidu vylučován. Všechen lid proto musí mít i v lidové demokracii stejné právo. Kapitalistický lid musí mít rovné právo vykořisťovat, šmelinářský lid musí mít právo šmelinařit a pracující lid rovné právo pracovat. Jen to je skutečná demokracie, která dává každému svobodu a rovné právo rozhodovat se o tom, co chce činit, chce-li vykořisťovat, šmelinařit anebo pracovat. Já se vám upřímně přiznávám, že takovým demokratickým demokratem nejsem. Moje přesvědčení je, že první povinností lidové demokracie není jen rozdávat práva, první její povinností je odbourávat nadpráví, výsady a privilegie. A je pochopitelné, že když někomu jeho privilegie beru, těžko mu mohu dát právo, aby rozhodoval o tom, zda mu jeho privilegia mají být vzata. Mohu přesvědčovat a působit argumenty i na šmelináře. Snad to na některé zapůsobí, nechají šmelinaření a půjdou pracovat. Ale nesmím zapomenout, že na celou řadu jich žádné přesvědčování neplatí, a chci-li jejich nekalému řemeslu učinit přítrž, musím jim vzít možnosti k jeho provozování, i když se budou bouřit a křičet, že je to nedemokratické.

Nemohu si pomoci, já nejsem toho náhledu, že bychom měli u nás jen jeden sjednocený lid. Kam člověk vkročí, všude vidí dvojí lid. Jeden lid, který pracuje, i když strádá, a věří, že svou prací a strádáním vybuduje svoji novou šťastnou republiku. Druhý, který nepracuje, ale činí si nárok na všechny možné požitky, a nemá-li je hned, reptá a mluví o nedostatku svobody a demokracie. Jen se podívejte. Po dlouhé týdny jde celou republikou volání, aby se zanechalo zábav a aby se každý chopil dobrovolné práce při kopání uhlí, dobývání řepy, skládání vagónů, čištění měst atd.

Zanechalo se zábav? Nebudu mluvit o tom, že si někde v sobotu a v neděli nebo i při různých nahodilých příležitostech po

62

práci mládež zatancuje i zakřepčí. Má na to právo a já to nebudu odsuzovat, ale schvalovat. Ale jděte se podívat mezi týdnem u nás v Praze do Autoklubu, Národního domu na Vinohradech, Representačního domu atd. Tam uvidíte také náš „lid". Jsou to dámy v hedvábných toaletách se sukněmi, které se vláčí půl metru po podlaze. Páni ve smokincích a fracích, bílé rukavičky, barevné reflektory, škrobené, naduté i hejskovské pózy. Štípáte se maně do paže, protíráte si oči a ptáte se: „Jsem to opravdu v naší nové lidově demokratické republice? Jsou ty ohedvábované a ofrakované mumie, které se tu potácejí, také naším českým lidem?" Ne, říkejte si co chcete, snad je to ve mně kus stařeckého konservativního reakcionářství, ale já bych do rukou tohoto lidu nechtěl svěřovat rozhodování o osudu a budoucnosti naší lidové republiky. Já bych beze všech skrupulí dovedl takový lid z rozhodování vylučovat a věřím, že tento lid, i když na něj snad mnozí politikové sázejí, o budoucnosti republiky rozhodovat nebude.

Skutečný lid, který je jediným zdrojem moci ve státě, najdete na pražské ulici při uklízení trosek a smetí, najdete na řepných polích při řepné sklizni, najdete v dolech při dobývání uhlí, na nádražích při vykládání vagónů, v továrnách, kancelářích, učebnách, v řemeslnických dílnách při tvůrčí práci i uměleckém snažení, zkrátka všude tam, kde je potřebí přiložit ruku k dílu, odstraňovat staré trosky, smetí a špínu, tvořit a budovat novou radostnou budoucnost.

Jak radostno je být mezi skutečným lidem! Ať je to v sále Lucerny při zahájení Vysoké školy pedagogické, kde naši učitelé obětují dobrovolně svůj volný čas, aby doplnili své vzdělání a vyzbrojili se k nové pracovní bitvě o více poznatků a lepší vědění — večer v Poděbradech v kursu zubních techniků, kteří Zde zdokonalují svoji theorii i praxi — na výstavě na Mělníku, kde se naši inženýři snaží hledat vědecké základy k řešení problémů naší nové výstavby — na rozhraní Prahy, když severo-

63

čeští havíři přivážejí do Prahy tisíce tun uhlí pro pražské školy a nemocnice, které dobrovolně darují ze svého přídělového deputátu — anebo na krajské odborové konferenci v Kladně, kam přibíhá kurýr za kurýrem a hlásí: soudruhu Zápotocký, kladenští sportovci odpracovali dnes tolik a tolik set hodin ve prospěch republiky, ronovští horníci vydolovali dnes za nedělní dopoledne spolu s brigádníky 32 vagónů uhlí a Schollerka tolik, Prago tolik, atd. Ano, zlíbali a zobjímali byste radostí všechny ty umouněné hochy a děvčata, kteří přibíhají jako kurýři a hlásí radostně i pyšně výsledky své dobrovolné práce. Jsou na ni hrdi a mají právo být hrdi.

To je ten skutečný lid, pracující lid rukou i ducha, který je a bude zdrojem veškeré moci ve státě, který nečeká na žádný parlament a hlasování, který o demokracii nediskutuje, ale lidovou demokracii tvoří. Skutečným zdrojem moci ve státě je ten lid, který pracuje, on svou prací o osudu lidové demokracie rozhoduje a rozhodne.

64

Podstatné změny v našem národním životě


(říjen 1945) 65

Naše národní revoluce přináší s sebou velmi mnoho podstatných změn nejen na poli politickém, ale i na poli hospodářském. I když byl náš národní odboj veden ve znamení soustředění všech národních sil a nevylučuje z široké bojové fronty nikoho, kdo chtěl opravdu poctivě proti fašismu bojovat, nemůžeme nijak přezírat a zastírat, že se celá řada příslušníků národa z této bojové fronty vyloučila sama. Byli to vedoucí nejčernější reakce politické, representované u nás všemocnou stranou agrární a národně demokratickou, opírající svoji moc o malé sice, ale hospodářsky silné skupiny agrárního, průmyslového a finančního kapitálu.

Representanti těchto velkokapitalistických skupin, koketující s hitlerovským nacismem již v době první republiky před Mnichovem, usilovali o to, aby se s ním co možno nejvíce sblížili a jemu přizpůsobili po Mnichovu a zapřáhli se úplně do jeho služeb za doby války a okupace. V agrárních, průmyslových a finančních magnátech našli germánští uchvatitelé a okupanti nejpovolnější nástroje své hrůzovlády a největší oporu a spolu-pomahače pro zločiny, páchané na českém lidu a republice. Proto byly a musely být tyto strany a jejich provinivší se representanti vítěznou národní revolucí smeteni navždy s politické arény. Fašismem žili, jej podporovali a s ním také zmizeli. Politické strany velkoburžoasie agrární a kapitalistické prostě již neexistují. K vládě a rozhodování jsou v nové republice připuštěny pouze strany, opírající se o široké masy pracujícího lidu a ne o hospodářskou sílu agrárních velkostatků a velko-

65

podniků nebo o finanční sílu bankovního kapitálu a průmyslových kartelů.

Má-li tato podstatná změna, provedená na poli politickém, skutečně přinésti dobré ovoce, vyžaduje nutně podstatné změny i na poli hospodářském.

Národní revoluce není sociální revolucí. Ona nesocialisuje, ona znárodňuje. Neodstraňuje soukromokapitalistické podnikání, dává je pod kontrolu. Neruší úplně liberalistickou zásadu, podle níž podnikatel je jediným rozhodujícím vládcem v podniku, ona toto právo pouze omezuje. Na tomto podkladě a v této situaci vznikají nám na poli hospodářském a výrobním nové demokratické instituce, národní správy a závodní rady.

Národní správy přebírají vedení a správu znárodněných podniků, to jest podniků průmyslových, finančních nebo zemědělských, které byly z rukou těch, kteří se proti národu a republice provinili vzaty a znárodněny.

Závodní rady mají hájit zájmy zaměstnanců ve výrobě i v administrativě, podílet se na správě, spolurozhodovat a kontrolovat. Podstatnou změnu, uskutečněnou národní revolucí na poli hospodářském, je nutno spatřovati v tom, že se dosavadní výhradní právo soukromého podnikatele rozhodovati o správě závodu a chodu výroby omezuje, ale neruší. Že se dávají pracujícím a zaměstnancům v závodě nová práva podílet se na správě závodu, spolurozhodovat, kontrolovat a pod., nepropůjčuje se však zaměstnancům výhradní právo podnik vést a v něm rozhodovat.

Je nutno, aby si dnes tuto změnu jasně uvědomili všichni činitelé v hospodářství a ve výrobě, neboť na správném jejím pochopení závisí, jak rychle se u nás bude vyvíjet přechod od válečného a poválečného rozvratu, jak rychle bude u nás pokračovat obnovení a oživení výroby.

Připomínám tu slova našeho presidenta Dr Edvarda Beneše, který při své návštěvě v průmyslové Plzni řekl: 66

„Náš národní život projde po této válce některými podstatnými změnami. Ať si to nikdo nestěžuje, neboť není vyhnutí a je nutno rychle se přizpůsobit a prací svých rukou a hlavy nově se v národní život zařadit.

Nemá smyslu a je předem odsouzen k nezdaru každý pokus stavěti se proti tomu, co s živelnou silou přichází. To už proto, že v dobách, jaké prožíváme, sahá lid po účinných opatřeních proti každé reakci. Nemá také smyslu zůstávat stranou velkého dění. Dříve či později musí stejně každý občan jasně projevit, kde stojí a co chce."

Je skutečně nutno, aby především všichni naši hospodářští činitelé si uvědomili, že náš národní život i na poli hospodářského podnikání projde podstatnými změnami a že nemá smyslu a je předem odsouzen k nezdaru každý pokus stavěti se proti tomu.

Tam, kde zaměstnavatelé a vedoucí správci znárodněných podniků pochopí, že národní revolucí je provedena podstatná změna a že výsadní privilej zaměstnavatele býti neomezeným pánem v podniku a ve výrobě je omezena, tam, kde závodní rady pochopí, jaká práva, ale zároveň také jaké povinnosti a j odpovědnost jest na ně spoluúčastí a kontrolou výrobního života vložena, tam, kde se obě strany snaží a naučí skutečně dohodovat a spolurozhodovat odsunout na stranu sobecké, osobní a prestižní zájmy a mít vždy na mysli zájmy celku, tam půjdou věci v nových poměrech hladce a bez velkých konfliktů kupředu, nastane harmonie a radostná spolupráce, jejíž příznivé výsledky se jistě objeví i ve výrobě i v zlepšení existence zaměstnanců.

Tam, kde toho porozumění nebude, tam, kde na jedné straně se objeví stará reakční touha po samovládě a na druhé straně anarchistická úchylka zneužívat práva jen ve prospěch vlastní skupiny nebo jednotlivce bez ohledu na nutný zájem celku, tam bude ke škodě zaměstnanců i republiky váznout obnova i výroba.

67

Nové problémy naší hospodářské výstavby


(článek pro Svět práce, říjen 1945) 68

Není většího a důležitějšího úkolu, který dnes po dosažení svobody před námi stojí, než obnovení výroby a zvládnutí problémů nové hospodářské výstavby. Při obnovení výroby není nejtěžší věcí odstranění překážek technických. Je jistě velikým úkolem odstranit trosky rozbitých závodů, postavit nové budovy, opravit stroje, obnovit mosty, dobýt nové uhlí, minerální oleje, rudu a jiné suroviny. Nade všechny technické a organisační problémy nejdůležitějším a nejtěžším problémem je vzkřísit novou pracovní morálku a nutnou pracovní disciplinu.

Mnoho a mnoho se o této otázce mluví, mnozí nedostatek pracovní morálky a discipliny kritisují. Není nedostatek těch, kteří dnešní nechuť k práci a flákačství, které se namnoze vyskytuje, příkře odsuzují. Jsou zde i škarohlídové, kteří jsou ochotni lámat hůl nad budoucností naší výroby pro tento samozřejmý a pochopitelný fakt rozvratu staré pracovní morálky, který je přirozenou reakcí na staré, bezduché, násilnické donucovací methody totálního nasazování.

Jsou i tací reakcionářští sýčkové, kteří vinu za rozvrácenou pracovní morálku jsou ochotni svalovat na nová, demokratická opatření, která přinesly osvobozovací boj a národní revoluce, jako jsou dílo národní očisty, závodní rady a pod.

Tito také „přátelé" republiky by byli ochotni žádat, aby se v zájmu obnovení pracovní morálky a povinnosti užilo i dnes starých osvědčených donucovacích method a aby se upustilo od všeho toho „novotářství", které podle jejich mínění způso-

68

buje jen nepořádek a chaos. Za tímto mravním rozhořčováním se obyčejně skrývá špatně tajená touha, aby se nejen otázka výroby, ale celý náš veřejný hospodářský i politický život vrátil nazpět do starých vod vlády soukromokapitalistické, velkoagrárnické reakce.

Na adresu těchto lidiček je nutno říci: Vaše naděje jsou marné. Starý reakční soukromokapitalistický pořádek, který našel svého nejvýraznějšího obránce v německém hitlerovském fašismu, se již nikdy nevrátí. Každý pokus o jeho obnovení skončí ještě totálnější porážkou, než byla porážka jeho germánského representanta a obhajovatele.

Na adresu těch, kteří ze skutečného zájmu o budoucnost nového řádu a pořádku v republice projevují svoje obavy, je nutno říci: Neposuzujte jen povrchně a nečiňte závěry jen podle jednotlivých náhodných zjevů, které vám právě bijí do očí. Tím je dána možnost posoudit jen úzký úsek celého problému. Zamyslete se nad problémem naší hospodářské výstavby vcelku, s perspektivy nové doby, úkolů a cílů, které jsme si postavili a které chceme také splnit a dosáhnout.

Uvědomte si, že válka, kterou jsme vedli a která pro nás vítězně skončila, byla válkou protifašistickou, protireakční a proto ve svých konečných důsledcích i protikapitalistickou. Výstavbu nové společnosti i výstavbu nových hospodářských řádů není možno po oněch hrozných utrpeních, kterých si tento rozhodující boj vyžádal, provádět na podkladě obnovování starých kapitalistických privilegijí a kříšení k zániku odsouzených kapitalistických method. Při výstavbě nové společnosti musí se počítati s tím, že stará výsadní práva a privilegia soukromokapitalistické reakce budou, i když postupně, stále dál a dál omezována a odbourávána. Novou pracovní morálku a pracovní disciplinu nevzkřísí nám a nezavedou staří soukromokapitalističtí piráti, kteří i u nás byli největšími obdivovateli a nejspolehlivějšími sloupy hitlerovské tyranie.

Novou pracovní morálku a disciplinu musí nám vybudovat

69

pracující třída sama, dobrovolně, novými, ne násilnickými, ale demokratickými prostředky a methodami.

Jedním z těchto prostředků je zřízení instituce závodních rad v závodech a v úřadech. Tyto nové demokratické instituce, za jejichž zřízení odborové organisace dělnické celá desítiletí bojovaly a za něž dělnická třída přinesla nezměrné oběti, znamenají nesporně novou epochu našeho hospodářského života. Jejich zřízením odstraňuje a omezuje se až doposud uznávané výhradní právo podnikatele, býti jediným o všem rozhodujícím pánem v podniku. V nové demokratické výrobě — ať už podnikatelem bude soukromník anebo stát — objevuje se nový činitel. Tímto činitelem jsou zaměstnanci podniku, dělníci i úředníci. Oni se sice nestávají za lidově demokratického zřízení jedinými a výhradními pány v podniku, ale dostává se jim práva, aby se pomocí svých orgánů, závodních rad a odborových organisací na vytváření nového hospodářského života, nejen v ohledu pracovním, ale i v ohledu výrobním, spolupodíleli. Současně s tímto právem berou na sebe závodní rady i odborové organisace povinnost starat se o řádný chod výroby a zvláště o vzkříšení nové dobrovolné pracovní morálky, pracovní discipliny a nové pracovní výkonnosti.

Těmto novým poměrům, které se všestrannou lidovou demokratisací zavádějí i do našeho hospodářského života, budou se muset přizpůsobovat, a neváhám říci, pilně a dlouho učit nejen naši výrobní representanti, ať soukromí anebo státní, a!e všichni pracující.

Nezapíráme, že to dnes v naší výrobě ještě namnoze značně skřípe. Je to důsledek toho, že se nikdo z činitelů, ani representanti podnikatelů soukromých i státních, ani dělničtí funkcionáři ještě neoprostili od starých názorů, zvyklostí a předsudků. Přechodem do nové, lidové, demokratické republiky nestali se všichni lidé ještě skutečnými lidovými demokraty.

Zde platí plně známý výrok nejlepšího praktika i theoretika společenských převratů, V. I. Lenina:

70

„Dělníci budují novou společnost, ale nestali se novými lidmi, očištěnými od špíny starého světa, a brodí se v ní ještě po kolena."

„Bylo by velkou utopií myslit, že je to možno učinit okamžitě.“*

Ale jedno myslím, je nutno přiznat a vidět. Že nová pracovní morálka a disciplina u nás se již rodí a roste. Roste především v řadách dělnictva, které má za sebou dlouholetou odborářskou a socialistickou výchovu. Tyto staré dělnické kádry chápou velmi dobře meze práv, za která dlouhá léta bojovaly a kterých dosáhly, chápou však také naproti tomu i svoje závazky a povinnosti. Tyto staré dělnické kádry tvoří základ té pracovní armády, které vděčíme za to, že se kola výroby u nás dnes již namnoze utěšeně a uspokojivě rozjíždějí.

Mladší dělnické vrstvy, mladé ne lety, ale hlavně dobou, kterou strávily v odborových a dělnických organisacích, se ještě namnoze v nových poměrech, t. j. ve správném užívání práv i plnění povinností, nedovedou správně orientovat a propadají rády prázdnému, frázovitému radikálčení.

A nejmladší vrstva pracujících, to jsou povětšině ti, kteří byli tak zv. „totálně nasazeni", nechápou ani práva, ani povinnosti, nechápou vážnost dnešní doby vůbec, snaží se žít v nové republice tak jak žili v první a jak žili za okupace, t. j. flákat se laj-dácky, vyhýbat se poctivé práci, být příživníky a trubci, žít jedni na útraty rodičů, druzí na útraty společnosti anebo šmelinařením.

Stejně tak, jako se nechápe namnoze úkol závodních rad a jejich dnešní nezbytnost v podnikání, výrobě i administrativě, tak také se nechápe ani význam očisty, kterou ve výrobě provést bylo prvním úkolem závodních rad.

Vedoucí kruhy výrobní se na tento akt nutné očisty dívají se zřejmým nepřátelstvím a zaujetím, jako na akt svévole, ke kterému závodní rady neměly žádné oprávnění. Mnozí dělníci posuzují očistu jen jako příležitost potrestat ty, kteří se proti nim jakkoli provinili. Chtějí, jak se lidově říká, zchladit si nyní na někom žáhu za všechno příkoří, které museli po léta okupace bezbranně snášet.

71

Takto oboustranně nesprávně pojímaná národní očista pochopitelně nemůže přinésti to ovoce a splniti ony úkoly, které jsou jí ve skutečnosti uloženy a které při správném provádění splniti může a musí.

Hlavním účelem očisty přece je a bylo, přinést potřebný klid do výroby, posílit vzájemnou důvěru mezi vedoucími činiteli ve výrobě a mezi pracujícími, aby byla možná řádná spolupráce, která jedině je s to odstranit škody okupace a války, vzkřísit novou pracovní morálku, disciplinu a zvýšit výkonnost.

Ano, zvýšit výkonnost, to je a bude dlouho ještě vedoucím heslem naší nové výroby. To si musí uvědomit hlavně naši správcové znárodněných podniků i naši dělníci. Zvýšit výkonnost i nad normy, které byly platné za karabáčnického systému v době války a okupace.

O této otázce prohlásil generalissimus J. V. Stalin: „Proč kapitalismus rozdrtil a překonal feudalismus? Proto, že vytvořil vyšší formy produktivity práce, že umožnil společnosti, aby dostávala více výrobků, nežli tomu bylo za feudálního řádu. Stalo se proto, že učinil společnost bohatší"

Také my, chceme-li vyhrát nad starým reakčním agrárním i bankovním velkokapitalismem, musíme udělat společnost bohatší, zvýšit produktivitu práce, více a lépe vyrábět, ale také lépe a spravedlivěji výrobky i výdělky práce rozdělovat, než jak to činila stará společnost. To si musí uvědomit naši noví výrobní kapitáni, správci podniků, technici a dělníci.

Aby se produktivita práce zdvíhala, aby se nová pracovní morálka i disciplina rodila a rostla, proto bylo potřebí provést očistu v závodech, odstranit ty, kteří se provinili, i ty, kteří svým jednáním ať již Z jakýchkoliv příčin důvěru ztratili. Postavit do čela závodů výrobní kapitány, kteří mají důvěru pracujících, ale žádat pak, aby se jejich výrobnímu vedení pracující podřizovali a nedopustili, aby si ve výrobním procesu osoboval právo vydávat rozkazy každý — národní správa, technická

72

I správa, závodní rada i jednotliví dělníci, anebo aby nakonec od odpovědnosti utíkali všichni a nikdo se o nic nestaral.

Nesmyslem je také, domnívá-li se někdo, že účelem očisty bylo a jest snížit význam specialistů a studovaných odborníků ve výrobě a nahradit je dělníky. I zde je možno uvést výrok generalissima Stalina: „Leckdo si myslí, že odstranění protikladu mezi prací duševní i fysickou může býti dosaženo určitou nivelisací dělníků hlavou i rukama ... Ve skutečnosti je možno odstranit protiklad mezi prací duševní a fysickou jedině na základě vzestupu kulturní a technické úrovně dělnické třídy ..."

Je potřebí, aby se nad těmito novými problémy, které se nám zde objevují, zamyslili všichni ti činitelé, kterých se tyto problémy dotýkají. Dělníci, úředníci i naši správcové administrativy i techničtí vedoucí.

Tyto problémy je nutno nejen řešit, ale nutno je vyřešit. Vyřešit ve smyslu nového poslání a nové výstavby našeho lidově demokratického hospodářství. Není to práce malá. Nebude vykonána hned a nebude vykonána bez obtíží. — Ale není to práce nemožná, jak již dnes celá řada dobrých výsledků dokazuje.

Aby byla splněna co nejdříve, k tomu je potřebí skutečné jednoty pracovníků rukou i hlav, dělníků i techniků, závodních rad i národních správ. K tomu cíli je potřebí i jednotné podpory všech příslušných vládních i odborových orgánů. Heslem všech musí zde být nejen obnovit a dohonit, ale předehnat starou, reakční kapitalistickou výrobu.

73

Veliký slib


(projev na manifestaci pražského pracujícího lidu u příležitosti vyhlášení znárodňovacích dekretů, 28. X. 1945) 74

My, pracující lid Československa, stojíme dnes svobodni a volni na Václavském náměstí naší staroslavné milované Prahy, na náměstí i ulicích jiných měst Čech, Moravy, Slezska i Slovenska. Slyšeli jsme prohlášení našeho pana presidenta, Dr Edvarda Beneše, ministerského předsedy Zd. Fierlingra i jiných zástupců vlády o vydání vládních dekretů o zestátnění dolů, průmyslových velkopodniků, bank, peněžnictví i dekretů o závodních radách.

Prohlašujeme slavnostně před celým světem a před těmi, kdož by snad chtěli pochybovat a namítat, že stálo se, co my jsme chtěli.

Stalo se to, o čem pracující lid Československa desetiletí snil, Za co strádal, bojoval a přinášel oběti. Stalo se to, co již při tvoření naší první republiky bylo slavnostně slibováno, toužebně očekáváno, co ale pohříchu tenkrát zůstalo nesplněno.

Děkujeme vám, pane presidente, děkujeme všem členům vlády Národní fronty Čechů a Slováků, že dovede programy nejen slavnostně proklamovat, ale že je dovede také věrně plnit.

Slibujeme vám, pane presidente i pane předsedo vlády, věrnost za věrnost.

74

Slibujeme, že toto veliké dílo nedozírného významu, které bylo vládním programem v Košicích dne 5. dubna 1945 slíbeno a dnes vydanými vládními dekrety uzákoněno, svou usilovnou prací podepřeme, vybudujeme k radosti nás všech, pro šťastnou budoucnost celého národa i naší republiky. Slyšte, slyšte všichni vy, pracující lide zde v Praze i na venkově, všichni vy lidé dobré vůle od Šumavy až k Tatrám a uvědomte si všechnu velikost i všechnu krásu úkolu, který před námi stojí. Jdeme do veliké bitvy o nový, ne již jen politický, ale o nový hospodářský řád. Jdeme do boje o novou hospodářskou epochu, jejíž uskutečnění bude vyžadovat nejkrajnější mobilisaci i nejzazší vypětí všech pracovních sil.

Bylo by nesprávné zastírat a zatajovat, že znárodněním naší výroby opouštíme starou, desetiletí uznávanou, všemi tradicemi výchovy, zákonnými řády a zvyklostmi podepřenou cestu soukromokapitalistického hospodaření a dáváme se na nové cesty, které nemohou vyústit jinam než k socialismu.

Národ, který jednou tyto cesty nastoupí, nemůže se vracet už nikdy zpět, nechce-li upadnout do úplného rozvratu, chaosu, občanské války a revoluce.

Zde je jen jedna alternativa, jíti vpřed a zvítězit.

Ale také cesta vpřed nebude bez těžkostí, překážek a bez obětí.

O co se jedná.

Jedná se o to, vybudovat šťastnou budoucnost a radostný život pro všechen pracující lid, pro celý národ.

Máme-li toho dosáhnout, nemůžeme však uspokojovat hned a okamžitě nejen sobecké, ale někdy i oprávněné požadavky jednotlivců. Uvědomte si, jak často rodiče musí si odepřít mnohé z toho, co by si mohli dopřát a na co by měli nárok, jedině proto, že chtějí vybudovat lepší budoucnost pro svoje děti.

Tak je to i ve společnosti. Chceme-li se dopracovati co možná nejdříve radostné a spokojené budoucnosti pro celek, musíme

75

často splňování i třeba oprávněných požadavků jednotlivců i skupin odkládat.

To u nás mnozí dnes nechápou a domnívají se, že povinností lidové demokracie je, splnit požadavky a odstranit bolesti i všechny křivdy hned a okamžitě. Ať nám znárodněná výroba a hospodářství dá větší příděly, více výrobků, lacinější a lepší výrobky, vyšší mzdy a platy, vyšší pense a požitky, ať nám poskytne náhrady za křivdy, utrpení a a škody, které jsme utrpěli atd., atd. — volá se se všech stran.

Je to správné! My všechny tyto požadavky máme splnit, musíme a můžeme splnit. Abychom je však co nejdříve a opravdu mohli splnit, nemůžeme hned najednou všechny splňovat.

Trpěli a strádali jsme celých šest roků za okupace v cizáckém otroctví. Ztráceli jsme nejen majetek osobní a národní, ztráceli jsme i svoje životy. K starým předokupačním bezprávím nahromadily se hory nových křivd a bezpráví. Mnoho hodnot bylo zničeno, vydrancováno, rozkradeno. My jsme jako národ zbídačeli a zchudli.

My ale chceme a můžeme opět být bohatí. Nejen jednotlivci, ale všichni, celý národ.

Zchudli jsme proto, že jsme byli šest roků drancováni, ničeni a vykrádáni, že naše pracovní síly byly v cizí prospěch totálně využitkovány, že jsme žili v potupné porobě a otročině. Nyní jsme svobodni a máme možnost bídu odstranit, když budeme šest roků pracovat, všichni pro sebe a pro celek, když výtěžky své práce nenecháme od jiných rozkrádat, když nedovolíme, aby se jednotlivci z práce druhých obohacovali.

Pak můžeme nejen odčinit staré křivdy a bezpráví, můžeme učinit celý náš život neskonale krásnějším, můžeme a dovedeme skutečně obohatit sebe, celý svůj národ.

Byly pronášeny obavy, zda znárodněním výroby nebude podlomena zdravá soutěž. Myslím, že ve znárodněné výrobě budeme zdravou soutěž do nejzazších mezí rozvíjet a podporovat.

76

Nebude se soutěžit v tom, kdo dovede z výroby pro sebe nejvíce vytěžit a nejrychleji zbohatnout, půjde o to, kdo nejdříve obohatí celek, lid, národ.

Mnozí se bojí, aby znárodněnou výrobou nebyla podvázána podnikavost, iniciativa, tvůrčí elán a vynalézavost našich výrobních specialistů, vědeckých odborníků a organisátorů výroby. To všechno jsou marné obavy. Naše výroba je právě vinou soukromokapitalistického podnikání povětšině nemoderní, zaostalá.

Vezměte si jen na příklad otázku výroby moderních vozidel. Nemáme jediný podnik, kde by byla organisována výroba vozidel na běžícím pásu. Pro naše továrny denní výroba desítek vozidel v jedné továrně je ideálem, zatím co v Sovětském svazu vyrábějí denně celé stovky automobilů a dosahují tisíce kusů denní výroby v jednom podniku.

Stejně nedostatečně jsou po technické stránce moderní strojové výroby vybaveny naše doly, hutě, textilní podniky atd.

Budeme muset velmi mnoho dohánět, abychom tuto zaostalost naší výroby odstranili. Na poli techniky, vědy, organisace, vynalézavosti i umění otvírají se před naší mladou inteligencí všech oborů nedozírné možnosti. Je potřebí jen nebát se rozepnout křídla a rozletět se kupředu.

Jsou obavy, že s mechanisací, racionalisací a standardisací výroby zjednotvárníme a zplošníme celý náš život.

My potřebujeme mechanisaci, racionalisaci i standardisací, abychom mohli co nejdříve vyrobit a dát milionům národa alespoň to nejnutnější v ohledu bytové hygieny, oděvu a všeho toho, co člověk potřebuje, aby byl skutečně člověkem. To nám může dodat jen moderní, plánovaná velkovýroba. Proto ji musíme zdokonalit a rozvinout. Vedle ní zůstává nám však naše drobná řemeslná výroba se svými kádry vysoce školených pracovníků.

Řemeslnou výrobu nerušíme a nebudeme zestátňovat. Budeme jí pomáhat k rozkvětu. Je potřebí jen, aby živnostníci

77

v naší republice pochopili svoje nové poslání. Aby naši standardisovanou tovární výrobu dovedli doplnit a zpestřit těmi výrobky, které vedle praktického užití přinášejí do života člověka také vkus, umění, radost a pestrost tvaru.

My věříme, že naši živnostníci v osvobozené republice najdou nové vývojové cesty pro vzkříšení staré slávy a cti českého řemesla a že nebudou nikdy litovat, že nám dnes v boji o zestátnění bank a velkoprůmyslu solidárně pomáhali.

Není možno nevzpomenouti dnes našeho venkovského zemědělského lidu. Také zemědělci šli s námi solidárně v jedné linii za cílem zlomit panství finančního, průmyslového i velkoagrárního kapitálu. Nenechali se zlákat a od této cesty odvrátit, i když se zde pod různými rouškami a hesly pokusy o to činily.

Český a slovenský zemědělec není dnes již přílepkem panských snah o hospodářskou nadvládu kapitálu. Zemědělci v lidové republice jsou nerozlučnou a neoddělitelnou součástkou pracujícího lidu. Budeme se muset jejich pomoci ještě velmi mnoho dovolávat. I oni budou muset vypnout svoji pracovní energii a dát nám více chleba a potravin, aby pak znovuzřízená znárodněná výroba mohla i naši vesnici zaplavit všemi potřebami a výrobky, které dnes náš pracující zemědělec tak těžko postrádá.

Věřím, že to dokážeme. Bude to perná práce. Vyvstanou před námi problémy, překážky i obtíže, o kterých se dnes mnohým ani nezdá. Nové hospodářské řády může vytvořit jen houževnatá, vytrvalá a trpělivá práce, podepřená pevnou vůlí.

Každé plané radikálničení a frázovitost zde bankrotuje a Ztroskotává. Jsou i dnes již mnozí, kterým se zdá i naše znárodňování pomalým a nedostatečným a kteří volají: Proč také ten a ten podnik nebyl zestátněn? Proč my máme pracovat pro soukromého podnikatele?

Na adresu těch odpovídáme: Máme nejen zestátnění základního průmyslu a peněžnictví, máme také jednotnou odborovou organisaci a závodní rady. Současně vydaný dekret o závodních

78

radách nemá pro nás, přátelé, o nic menší cenu než zestátňovací dekrety.

Nechtě revoluční fráze a učte se revolučně pracovat. Využijte sil sjednocené odborové organisace, využijte práva závodních rad k tomu, aby také zbylý sektor soukromokapitalistického podnikání byl nejen do služeb podnikatelského zisku, ale i do služeb rychlé obrody našeho národního hospodářství zařazen.

Všechny možnosti a předpoklady máte pro to v rukou, na vás záleží, jak je ve prospěch celku budete umět využít.

Vyšli jsme dnes z továren, obchodů, úřadů, institucí i škol, abychom manifestovali svůj souhlas se zestátněním.

I když víme, jak je u nás dnes každá pracovní hodina drahá.

Došly proto návrhy z řad pracujících, aby vedle dnešní manifestace bylo vydání zestátňovacích dekretů oslaveno tím, že neděle 4. listopadu bude všeobecným pracovním dnem v závodech i úřadech, aby bylo tím dokumentováno naše jednotné přesvědčení, že jen prací dojdeme k lepšímu zítřku. Žádáme vás proto, abyste dali najevo, zda s návrhem souhlasíte!

Stojíme dnes na počátku nové dráhy a na prahu nové hospodářské epochy, musíme si nejen jasně všichni uvědomit, že vítězné a šťastné dovršení díla, které dnes začínáme, může se opírat jen o práci, činy a zase činy.

Legie dobrovolníků a mužů činu už u nás vyrůstají. Musí růsti dále a musí se množit. My, jednotné revoluční odbory, budeme tuto pracovní soutěž ze všech sil podporovat i organisovat. Velká příležitost otvírá se tu dnes naší mládeži a našim ženám. Nová doba potřebuje práci všech. V tom, jak je možno, jak je nutno pracovat a jaké zázraky osvobozená práce dovede vytvořit, bud nám zářným příkladem pracující lid Sovětského svazu, zvláště jeho mládež a ženy.

Také my vybudujeme svoje české výrobní kombináty, také my chceme mít svoje hrdiny práce, chceme mít svoje sanatoria a domy oddechu po našich krásných horách a lázeňských

79

místech, také my chceme dále rozvinout svoji sjednocenou tělovýchovu a sport.

My, pracující lidé, chceme žít, radostně žít ve své krásné vlasti.

Vypovídáme boj každé malomyslnosti, škarohlídství, nudě, blaseovanosti a bolestínství.

Roztočíme kola výroby, ale rozvineme také svoji kulturu i umění, svoje vzdělání i vědu, znovu vzkřísíme všechny krásné a osobité vlastnosti našeho českého a slovenského lidu.

Radostnými musí se stát opět naše národní poutě, veselím musí hýřit naše národní lidové slavnosti.

My, pracující lid, zdroj veškeré moci lidové demokratické republiky, chceme pracovat, chceme žít, chceme jít kupředu a přísaháme:

Před žádnou záhadou své šíje neskloníme, o nebes klenby nejzazší svým duchem zazvoníme.

80

K cenové úpravě


(Rozhlas, 5. XI. 1945) 81

Mám dnes vyměřen kratší čas ke svému projevu. A právě dnes je tolik nových věcí, o kterých by bylo potřebí mluvit.

Je to v prvé řadě nová úprava cen. Cenové vyhlášky jistě rozčeří hladinu našeho veřejného života na nejvyšší míru. Všechny rozmluvy, diskuse a debaty budou se po řadu dní okolo této otázky točit. Budou se klást otázky: „Proč se to děje?" „Proč se ceny úředně zvyšují a proč se musely zvyšovat?" Nepovažuji se ani za finančního, ani za hospodářského odborníka. Víme však, že žijeme dnes v mimořádných, abnormálních poměrech a že tyto poměry vyžadují také celé řady mimořádných a nezvyklých opatření.

Vím také, že různí lidé mohou mít různá mínění a názory o tom, jaká mimořádná opatření mají být uskutečněna, abychom se co nejrychleji dostali do normálních poměrů.

Je možno o těchto názorech diskutovat a rokovat, ale nakonec je potřebí se rozhodnout pro určitý směr.

Také u nás se diskutovalo o tom, jaká mimořádná opatření mají být v ohledu cenové politiky učiněna. Byly i u nás různé názory a náhledy, navrhovaly se různé cesty. Nakonec se vláda rozhodla pro jedno řešení. Udělala to jednomyslně. My odboráři jsme hned v prvních dnech budování nové lidově demokratické republiky prohlásili, že chceme podporovat vládu národní jednoty v jejích snahách po výstavbě nového státu. Považujeme i za svoji povinnost podporovat ji i ve věcech, které se jeví být v dané chvíli nepopulární. Zdražování a zvyšování cen je jistě krajně nepopulární. Ten, kdo staví svoje úzce stranické,

81

osobní a sobecké zájmy nad zájmy státu, má zde vhodnou příležitost ohřát si na tomto ohníčku nespokojenosti, který se i u nás pro zvýšení cen na mnoha místech rozhoří, svoji sobeckouúzce partajní polívčičku.

Sjednocené odbory to učinit nemohou. Jsme pro dodržování daných slibů a smluv. Vláda dodržela svůj slib o omezení výhradní hospodářské nadvlády velkého kapitálu u nás a znárodňuje velký průmysl i peněžnictví. Věříme, že bude na cestě výstavby lidově demokratických řádů dále postupovati a proto pro nás platí: Věrnost za věrnost. I když je pro nás s hlediska odborářského zvýšení cen krajně nepopulární věcí, budeme se snažit a budeme přesvědčovat všechny pracující, že zvýšení cen nesmí být záminkou, která by do naší rozvíjející se výroby mohla přinésti poruchy a rozvrat.

Právě naopak. Toto zvýšení musí se nám státi pobídkou pro zvýšení a zintensivnění našich snah po zvýšení výroby jak průmyslové, tak i zemědělské. Jestliže se dnes u nás zvyšují ceny, je to bezesporně neklamné svědectví toho, že jsou dnes ještě stále u nás mimořádné poměry. Že je u nás ještě mnoho nezdravého a špatného v našem zemědělském hospodářství i v naší průmyslové výrobě. Zdědili jsme to, bohužel, jako odkaz špatného hospodářství svých předchůdců a budeme se ještě značně dlouho potýkat s ošklivými následky tohoto neblahého dědictví. To špatné dědictví však překonáme. Postavíme svoji průmyslovou a zemědělskou výrobu na nové zdravé základy, zvětšíme ji a znásobíme. Domůžeme se toho, abychom jak ceny výrobků, tak i potravin nezvyšovali, ale snižovali. To půjde naší průmyslové a zemědělské výrobě i našim dělnickým, zaměstnaneckým i úřednickým kruhům lépe k duhu než dnešní zvyšování cen, i když je provázeno současně mzdovou a platovou úpravou.

82

Setkání s Leninem


(Rozhlas, 7. XI. 1945) 83

Je dnes 7. listopad. Není možno nevzpomenout těch událostí, které se staly před osmadvaceti lety tam na východě, který se nám zdál tenkrát tak hrozně vzdálený a neznámý a který se nám v poslední době tak těsně přiblížil.

Co jsme věděli my, průměrní lidé, tehdy v roce 1917 o skutečném Rusku? Co jsme znali o jeho lidu? O jeho touhách, bojích a starostech? Co jsme vůbec věděli o ruském dělnickém hnutí a o jeho vůdcích? Kolik bylo těch, kteří chápali, že vítězná ruská revoluce 7. listopadu 1917 je nejdůležitější událostí současné doby, kterou se kolo dějin stáčí úplně do protilehlého úhlu. Že směr, který tato revoluce ukazuje, stane se vůdčím směrem pro celá příští pokolení nejen národů východu, ale národů celého světa?

Nechápali to, nedovedli anebo nechtěli to chápat ani západoevropští socialističtí vůdcové, kteří se namnoze nazývali revolucionáři. Víme dobře, kolik bylo tehdy o ruskou socialistickou revoluci sporů ve vlastním našem socialistickém táboře. Když jsem se v létě roku 1920 rozjel do Sovětského svazu jako delegát kladenských dělníků na světový kongres komunistické internacionály, jel jsem tam s různými pocity. Patřil jsem sám do řady těch, kteří toho o Rusku a jeho lidech málo znali, ale tušil jsem, že to, co se tam děje, je něco velkého, významného a důležitého a že pro socialistu to stojí rozhodně za to, aby se podíval zblízka na ten „nešťastný experiment", jak byla socialistická revoluce ruská nazývána tehdy našimi západními socialistickými theoretiky. Nikdy jsem své tehdejší cesty a jejích útrap nelitoval.

83

Jestli jsem před svou první cestou do Moskvy ve svém dělnickém nitru jenom tušil, že se tam něco velikého děje, byl jsem o tom pak nejen přesvědčen, ale navždy jsem od té chvíle skálopevně věřil, že ten „nešťastný experiment" není žádným experimentem, ale že je nejreálnější a nejoprávněnější, jedině možnou skutečností, která již nikdy nezanikne, ale zvítězí.

Nikdy nezapomenu toho dojmu, jaký na mne udělala poválečná a porevoluční Moskva. Rozbitá, sešlá, zaneřáděná, se zabedněnými, bezskelnými výklady, bez komunikace, namnoze i bez světla i otopu.

Ale ta Moskva přece žila. Jako nepatrní, ale trpěliví mravenci zavrtávali se lidé do rumišť a neřádu, aby vylovili odtud kus potřebného dřeva na palivo nebo prkýnko na poličku, starý hřebík a pod. A v tom snažení bylo cítit ohromnou touhu lít, žít znovu, po všech těch bědách, katastrofách a zoufalstvích, kterými ve válečných i revolučních letech procházeli.

Nevím proč, ale já věřil, pevně věřil, klopýtaje rozbitým asfaltem moskevských ulic, že budou žít, a hlavně, že budou žít ne již po stáru, ale novým způsobem a novým životem. Ta pevná víra, že se žít bude a žít musí, i kdyby přítomnost byla nevím jak zlá, to byl, myslím, nejzákladnější kámen, o který se pevně opírala celá projektovaná stavba.

Nikdy nezapomenu na svoje první setkání se soudruhem Leninem. V korunovačním sále carského Kremlu, kde se konal kongres, seděl na stupních pódia nepatrný, nenápadný člověk a črtal na koleně poznámky na papír. To byl soudruh Lenin. Obyčejný člověk. Nic na něm nebylo nápadného. A přece ten obyčejný člověk určoval nové směry dějinného vývoje. A vedle něho a za ním celá řada a legiony obyčejných lidí. Jak měli neobyčejní lidé západu věřit, že je možné, aby tito nepatrní lidé dali skutečně nový směr dějinnému vývoji?

Nejlépe se tento konflikt v nazírání neobyčejných lidí jeví na případu světoznámého anglického spisovatele, socialisty Wellse. Ten napsal v roce 1920 knihu „Soumrak Ruska".

84

V knize praví: „Lenin všemi silami hájí plán organisovat v Rusku obrovské elektrárny, jež mají zásobovat celé oblasti světlem a hybnou silou. Stěží jest si představiti smělejší projekt. Já si to představit nedovedu. Ale ten človíček v Kremlu si to podle všeho dovede představit. Vidí, jak zničené železnice budou nahrazeny elektrickými. Vidí, jak celá země se pokryje sítí takových drah a jak se vyvine nový, komunistický průmysl."

Tak psal o Leninovi, o Sovětském svazu a jeho plánech před pětadvaceti lety spisovatel Wells. Dnes nemůže býti již pochyb o tom, kdo měl pravdu. Neobyčejný člověk Wells nebo obyčejný človíček v Kremlu, jak Wells soudruha Lenina ve své knize tituluje.

Dějiny jdou svým krokem. Vkládají na bedra obyčejných lidí neobyčejné úkoly.

Neobyčejní lidé velmi rádi a velmi často přehlížejí obyčejné věci. Chtějí se povznášet nad všední stav a jeho obyčejné zájmy, jejich vysoká kulturnost jim nedovoluje, aby se pošpinili hrabáním ve smetišti. Obyčejní lidé se toho neštítí. Lenin dovedl, když bylo potřebí, zdvihnout pracovní morálku a disciplinu, jíti při „subotnikách" v dobrovolných brigádách odklízet Z moskevských ulic smetí. Šli jsme s ním tenkráte všichni delegáti světového kongresu.

Přitom se Lenin obracel k dělníkům a dokazoval: „Začínáme nyní velikou válku, která nebude hned tak skončena. Je to nekrvavá válka proti hladu, zimě, tyfu, za vzdělané, syté a zdravé Rusko. Neslibujeme, že okamžitě zbavíme zemi . hladu. Upozorňujeme, že boj bude mnohem těžší než na válečné frontě, je však pro nás mnohem důležitější, neboť jen potom budeme mít možnost přikročit k řešení dalších základních úkolů.“

Je potřebí, abychom si i my tato slova Leninova stále znovu a znovu připomínali. I my musíme dnes bojovat a budeme mu-

85

set ještě dlouho bojovat proti nedostatku a bídě. Bláhové by bylo věřit, že je hned odstraníme. I u nás to bude znamenat dlouhý a těžký boj.

Vyhrajeme jej však proto, že jej vyhrát chceme a vyhrát musíme!

86

Bez říjnové revoluce nebylo by naší svobody


(článek pro Práci, 7. XI. 1945) 87

Vítězná socialistická revoluce ruská slaví dnes svoje 28. výročí. U nás nebylo tohoto výročí ještě nikdy vzpomínáno tak, jak ho vzpomínáme letos.

Vezměte dnes do ruky kterýkoliv časopis, nenajdete žádný, v němž by nebylo zmínky o tomto památném dnu, 7. listopadu roku 1917.

Mnohý snad ani nepozoruje a nevzpomene si, že tomu u nás vždycky tak nebývalo. Naopak, 7. listopad býval pro mnohé časopisy i redaktory příležitostí k nejbohapustším pomluvám a útokům proti

Sovětskému svazu. Žádný klep se nezdál býti protisovětské reakční žurnalistice dosti špatný, aby ho proti Sovětskému svazu nevyužila. Celá léta bylo naše veřejné mínění uměle otravováno a zpracováváno tím směrem, aby u nás bylo vyvoláno zaujetí a odpor k Sovětskému svazu a prováděným tam reformám.

Proč se tak dělo? Jaký prospěch byl tu sledován? Celé tyto štvavé kampaně neměly jiný význam, než sloužit kapitalistické, fašistické reakci. Uměle byla hnána voda na jejich mlýn. Zostouzen byl Sovětský svaz, zostouzena byla jeho snaha o socialistickou výstavbu a upravována dráha pro příchod fašismu a Hitlera.

Listuji dnes často ve starých dokladech. Beru náš odborářský časopis „Rudý dělník" z roku 1930. V té době se začal německý nacismus pod vedením Hitlera formovat k útoku nejen proti socialismu, ale i proti demokracii. A naše žurnalistika neměla přece nic jiného na práci než útočit pustě proti sovětům.

87

Proti těmto útokům jsme se my odboráři obraceli. Tehdejší „Rudý dělník" píše v článku „Co se děje v Sovětském svazu?": „Vojenský převrat v Moskvě. Vorošilov bombarduje z letadel Moskvu! Stalin zavražděn! — Tak zní poplašné zprávy, které denně čítáte v buržoasních a sociálfašistických časopisech. Třináct let již nepřetržitě trvá tato lživá kampaň jen s tím rozdílem, že v určitých periodách se zesiluje a zveličuje.

V poslední době nabývá zvláště veliké ostrosti a stává se přímo šílenou. Proč? Starý kapitalistický svět zachvívá se ve svých základech. Ohromná hospodářská a zemědělská krise vzniká v důsledku zločinnosti a neschopnosti tohoto řádu. Zachvacuje všechny kapitalistické državy a vrhá v zoufalství miliony pracujících. Ohromná vlna nespokojenosti vykořisťovaných a pracujících se zdvíhá a roste. A na východě ? Rodí se nový svět — socialistický. Ne zoufalství a beznadějnost, ale ohromné nadšení, ohromná víra v lepší budoucnost zachvacuje zde pracující masy. Stopadesátimilionové lidské mraveniště dalo se zde v pohyb. Rozbíjí, ničí, rozvrací vše staré, přežité, shnilé, nevyhovující a na troskách toho všeho buduje nový socialistický řád, socialistický průmysl a zemědělství. Dávej uhlí — bude železo! Více železa — více strojů! Stroje na pole, bude chléb! — Tak zní bojovná hesla pracujících mas po celém Sovětském svazu. Duní krumpáče horníků, září vysoké pece, zní kladiva stavebníků, v radostném rytmu buší kovodělník, snovají práce textilní dělnice, zvoní na poli kosy žácích strojů. Staví se dráhy, budují se údolní přehrady, nové lodní kolosy rostou v loděnicích — otvírají se doly a hutě tam, kde ještě včera byla široširá nedotknutá step . . .

Toho všeho se hrozí kapitalistický svět, který nedovede nic jiného dát dělnictvu než bídu, porobu a hlad.

Proto ono šílené štvaní. Proto ony pokusy zarazit rozvoj socialistické výstavby.

Je dobře a je nutno si dnes připomenout, že takovéto doby

88

jsme prožívali, když jsme musili bojovat proti pyramidám lží a pomluv o Sovětském svazu. Dnes se nám Sovětský svaz přiblížil. Přiblížil se proto, že jeho vítězná Rudá armáda vyhnala od nás okupanty, germánské tyrany a uchvatitele, přinesla nám mír a svobodu.

A přece se o ní u nás celá léta tvrdilo, že je budována jen proto, aby nás podrobila a násilně zbolševisovala.

Je potřebí na všechny tyto lži, jejichž podvodné předivo bylo skutečnými fakty do poslední nitky důkladně rozcupováno, dnes, při oslavách velké sovětské revoluce, vzpomínat.

Je potřebí si slíbit, že nedopustíme, aby se tyto lži a pomlouvačné kampaně mohly u nás ještě někdy opakovat.

Bez vítězné sovětské revoluce nebylo by naší svobody. Bez opory silných a mocných Sovětů nebyla by ani naše lidově demokratická republika.

89

Na škodolibé otázky kajícná odpověď


(Rozhlas, 14. XI 1945) 90

Byl jsem 7. listopadu na několika projevech v pražských továrnách. Mimo jiné v Českomoravské. Tam mne přivítali před továrnou naši soudruzi ze závodní milice. Nad tím se některé časopisy pozastavily: „Lidová demokracie" napsala na mou adresu tuto výtku: „Kdybychom chtěli býti škodolibí a vrátit poslanci Zápotockému titul, který nedávno učinil dr Koželuhové, mohli bychom nadepsat tuto zprávičku titulem ,Král Antonín Zápotocký přehlíží čestnou stráž'. Mohli bychom říci: Ejhle, někdo si tu hraje na hlavu státu."

Jsem přesvědčen, že „Lidové demokracii" nejde o žádnou škodolibost a že jí jde skutečně jen o moji dobrou pověst a o moje pozemské a ještě více jistě o moje posmrtné blaho.

Proto já bídný hříšník zpovídám a vyznávám se zde veřejně, že mne ve středu do Českomoravské nevedly žádné královské choutky. Šel jsem tam jen mluvit na projevu při oslavě výročí ruské socialistické revoluce. Myslím, že už tento fakt dokazuje mou nevinnost. To pochopí jistě každý člověk a zvláště katolický křesťan, který jest proti každé škodolibosti, že králové ruskou socialistickou revoluci do továren nechodí oslavovat. Kováky v Českomoravské jistě ani ve snu nenapadlo, že bych si chtěl před nimi zahrát na krále. Vítali mne jako svého starého známého Tondu Zápotockého, a i když postavili tu čestnou stráž, která vyvolala takový rozruch, neměli jistě v úmyslu podporovat ve mně královské choutky. Věřím naopak, že jsou všichni přesvědčeni, kdyby byli milicionáři místo vzdání cti zbraní podali mi ruce a řekli „nazdar Tondo" tak, jak to jeden z nich

90

udělal, že by se bylo žádné neštěstí nestalo a já bych byl býval stejně spokojen. V tom je, myslím, ten rozdíl. Neboť něco podobného by se při královské návštěvě státi nesmělo. Byla by Z toho veliká politická aféra a čestná rota by se octla přinejmenším v lapáku. Tím by tedy — myslím — byla celá záležitost mého kralování vysvětlena.

Přiznávám se, a je to o mně všeobecně známo, že jsem se už pokoušel o všelijaké převraty. Ujišťuji však všechny své přátele, ať jsou v kterémkoliv politickém táboře, že na „monarchistický" převrat vůbec nepomýšlím, a neměl jsem ho ani při své návštěvě v Českomoravské na mysli!

Byla mi však položena současně s výtkou skromná otázka: „K čemu jsou vlastně dělnické milice v závodech?" Já nemám ve zvyku neodpovídat na veřejně mi předložené otázky. Právě naopak, jsem velmi rád, když mi někdo klade veřejně otázky a dá mi příležitost, abych mohl na ně také veřejně odpovědět.

Když je mi v „Lidové demokracii" dávána nějaká otázka, domnívám se, že mi ji dává lidový demokrat. Nedá se dnes sice zabránit, aby se nám do politických, lidově demokratických a i socialistických stran nevloudil tu a tam některý starý reakcionář, příslušník dřívějších vládnoucích stran velkoagrárních, národně sjednocených, středostavovských a pod. Tyto strany zmizely z našeho politického života proto, že byly líhní fašismu a že dodaly okupantům nejzrůdnější exempláře českých zrádců a kolaborantů. Se stranami však pohříchu nezmizeli současně všichni jejich representanti. Jsou zde a činí pokusy znovu se uchytit. Předpokládám však, že podobné „lidové demokraty", kteří se jimi stali pět minut před a namnoze i teprve pět minut po dvanácté, nenechá žádná pořádná lidově demokratická strana řádit beztrestně ve svém tisku. Každá strana dnešní Národní fronty má jistě nejlepší úmysl starat se o to, aby vzduch v lidově demokratické republice nebyl otravován starým fašistickým reakčním smradem.

Proto, když mi lidový demokrat v „Lidové demokracii" před-

91

kládá otázku, proč a k čemu je lidová milice, upadám trochu do rozpaků.

Abych nechybil (já o sobě netvrdím, že jsem neomylný), beru na pomoc vládní program, kde se ve třetí kapitole říká: „Vláda chce ještě více upevňovat bojovou spolupráci československé armády s Rudou armádou a vidí v ní vzor pro budování nové, skutečně demokratické, antifašistické čsl. armády."

Já nevím, co měli na mysli lidově demokratičtí ministři, když tento program sestavovali a pro něj hlasovali, vím jen, že základem skutečného demokratismu a antifašismu Rudé armády byla a je předvojenská a mimovojenská výchova, uskutečňovaná pomocí lidové milice v závodech, na kolchozech, v úřadech a pod.

Dělnické milice v závodech Sovětského svazu měly nejen pušky, ale měly i kulomety, tanky, aeroplány a letiště, na kterých se cvičily a cvičí. Naši dělníci a naše odborové organisace slíbili tak, jako to udělali ministři a všechny politické strany, že budou vládní program nejen uznávat, ale i plnit. Proto také dělníci v Českomoravské, železničáři na Wilsonově nádraží a všichni druzí dělníci a zaměstnanci, když zakládají dělnické milice a dobrovolně cvičí ve zbrani, jsou přesvědčeni, že plní svoji vlasteneckou, lidově demokratickou povinnost.

Dělníci se jistě diví, že plnění vládního programu může některému lidovému demokratu překážet a že ho to může rozčilovat.

Vládní program říká na př.: „Vláda jest si vědoma, že veliké poslání v nynějším zápasu za svobodu i při budoucím zajištění republiky (zdůrazňuji i při budoucím zajištění republiky) je s to splnit jedině důsledná, antifašistická, národně osvobozenecká armáda, uskutečňující vůli lidu, spjatá s lidem, těšící se důvěře lidu atd. a proto učiní vše, aby byl založen, utvrzen a prohlubován lidově demokratický ráz armády atd."

To jsou opravdu krásná slova. Dělníci jsou za ně vládě i jejich spoluautorům z lidově demokratického tábora ze srdce vděční.

92

Je jen potřebí, aby vláda i vedení politických stran Národní fronty Čechů a Slováků se svorně o to zasadily, aby slova vládního programu právě tak, jak jsou jasná a závazná pro dělníky, byla také jasná a závazná pro redaktory všech politických deníků.

Když se bude každá strana nejen z celého srdce k vládnímu programu hlásit, ale bude se i snažit, aby tento program byl důsledně v praxi uskutečňován a plněn, pak mi jistě žádný lidový demokrat nebude předkládat otázku „proč milice v závodech budujeme?", ale bude se mě ptát a bude mi vyčítat: „Pane předsedo ÚRO, pročpak ještě závodní milice nejsou vybudovány ve všech závodech?"

Tuto výtku bych musil uznat za oprávněnou a obrátit se do našich odborářských řad s výzvou: „Soudruzi a bratři! Lidový demokrat má pravdu. Je potřebí si s budováním závodní milice pospíšit!" Dr Helena Procházková-Koželuhová, choť ministra zdravotnictví, bývalá redaktorka týdeníku lidové strany „Obzory" a spolupracovnice deníku téže strany „Lidová demokracie", v četných článcích zastávala názory, které byly v rozporu s košickým vládním programem, s nímž projevila souhlas i ČSL. Dne 25. května 1946 byla zvolena za poslankyni do Ústavodárného Národního shromáždění, ale již 8. června 1946 byla z ČSL vyloučena a zbavena poslaneckého mandátu. Předsednictvo ČSL odůvodnilo její vyloučení takto: Předsednictvo Čs. strany lidové oznamuje k četným zprávám, jež v poslední době proběhly tiskem o dr. Heleně Koželuhové a jejím poměru ke straně toto:

Na své schůzi 8. června rozhodl výkonný výbor čs. strany lidové za předsednictví Msgra dr. Jana Šrámka jednomyslně, aby dr. Helena Koželuhova, novinářka v Praze, byla vyloučena z Československé strany lidové a aby podle svého předchozího závazku, jejž vlastnoručně podepsala, pozbyla poslaneckého mandátu. Toto rozhodnutí bylo učiněno po obsáhlé rozpravě a důkladném rozboru všech okolností, jež k němu vedly. Mravním a politickým základem čs. strany lidové je její jasně formulovaný program, spočívající na neměnitelných a neporušitelných ideálech, jimiž se strana od svého vzniku neúchylně řídí, které jí propůjčily sílu, a jež znova v těžkých dobách národa a strany se prokázaly býti naprosto správnými. Od těchto stěžejních zásad, schválených

93

i v novém státě řádným, v dubnu t. r. konaným sjezdem strany, nemůže býti úchylek. Výkonný výbor strany s politováním zjistil, že dr. Helena Koželuhova se v mnoha případech od programu strany velmi odklonila a že přes důrazná varování pokračovala v činnosti, jež byla v přímém rozporu s tímto programem. Tuto činnost stupňovala způsobem příčícím se základním zásadám organisačním, zvláště po svém zvolení. Československá strana lidová, popřávajíc svým členům volnost akce a slova vpravdě demokratickou, zároveň nemůže a nehodlá míti ve svých řadách ty, kdož neuznávají stěžejních, křesťanských sociálních zásad jejího programu. Je si také vědoma, že všechno úsilí v národě i ve státě musí směřovat k politickému, hospodářskému a sociálnímu budování státu v duchu součinnosti všech kladných sil v národě a že není možno připustit neodpovědné počiny a politická dobrodružství. Od těchto zásad nikdy odstoupit nemůže. Strana půjde dále za vedení svého předsedy cestou křesťanskou, národní a sociální k prospěchu národa a jeho klidné budoucnosti. Milionový tábor jejích stoupenců bude ji podporovat právě pro tuto věrnost, již tolikrát osvědčila, bude stát za jejím programem a přispěje k jejímu organisačnímu růstu v přesvědčení, že i nadále neochvějně a nebojácně bude hájit vrcholné zájmy národa a státu. („Lidová demokracie" ze dne 22. června 1946)

94

17. listopad


(Rozhlas, 17. XI. 1945) 95

Upozorňujeme vás na den 17. listopadu! Proč upozorňujeme? Tento den zvolilo pokrokové studentstvo celého světa za den vzpomínek na všechna společná utrpení, kterými trpělo lidstvo, inteligence a zvláště studující pokroková mládež pod surovou patou fašistického útisku.

Pokrok, věda, vzdělání, umění a civilisace, vše bylo ohrožováno a deptáno surovým, výboj ným fašismem, jehož cílem byl boj proti všem nejcennějším a nejposvátnějším hodnotám kultury, které za staletí vytvořil lidský um, věda a pokrok. Cílem fašismu byl návrat k surovému divošství, násilí a teroru.

Fašismus byl poražen, jeho surové výboje ztroskotaly, nad reakcí zvítězil pokrok.

Musel zvítězit.

Světový vývoj nelze zastaviti. Prohrává vždy přes všechnu surovou sílu nakonec ten, kdo jde nazpět, nechce jít vpřed.

Mezinárodní studentský den 17. listopadu je nejen dnem, v němž vzpomínáme na protrpěné násilí, je také signálem odhodlané vůle pokrokového studentstva celého světa, stát na stráži světového míru a všech těch vznešených lidských ideálů, které byly fašistickou hrůzovládou ničeny. Spojováním pokrokových sil studentstva celého světa se má zabránit tomu, aby po porážce fašismu nebyly ideály míru a lidství již nikdy ohrožovány novými černými reakčními silami.

Také v naší republice je den 17. listopadu dnem mezinárodní studentské manifestace. Datum, které bylo pro světovou studentskou manifestaci voleno, má svůj původ u nás. V tento den,

95

17. listopadu 1939, zahájili fašističtí germánští vrahové vyhlazovací boj proti nejdražším statkům našeho národa, proti vědě, vzdělání, kultuře, umění, inteligenci.

První rána směřovala proti tomu, co je vždy základem budoucího pokroku i kulturního rozkvětu každého národa, to je proti mládeži, studentskému dorostu.

Na 17. listopad nesmí být u nás nikdy zapomenuto. Proto i já vzpomínám. Po ulicích Prahy rozzuřil se uragan surového fašistického pogromu. Hrubí, sveřepí germánští biřici zatýkali české studenty. Dvůr, cely a chodby pankrácké trestnice se plnily. Nadávky, rány, nářek. K bezvědomí zbitá mladá těla dopadala do našich cel. Za mříže k nám dolétaly zprávy: O dani z krve, kterou musel složit náš studentský dorost krvelačnému, běsnícímu hitlerovskému okupantu na dvoře ruzyňských kasáren. O uzavření university a vysokých škol vůbec. Byli jsme pak svědky i studentských transportů a deportací do koncentračního tábora v Sachsenhausenu. Léta jsme s nimi v tomto pekle žili. Viděli jsme mnohé násilí, utrpení i smrt.

A přece i mnoho příjemného a dobrého jsme s hochy přežili. Neklesali na mysli. Jejich mládí, i když spoutané a volnosti zbavené, kypělo zdravým optimismem a zůstávalo nepokořeno. Dovedli se časem i o zábavu postarat a proměnit peklo lágru svými zpěvy v ráj vzpomínek na domov i Prahu. Besedy s mnohými budily v člověku znovu a znovu velkou naději a víru ve slavné zmrtvýchvstání těžce zkoušeného národa.

Byl-li zvolen 17. listopad za den mezinárodní studentské manifestace, stalo se tak po zásluze. Naše studentská mládež vydržela zákeřný úder, vedený přes ni proti celé naší národní kultuře a na kořen našeho národního bytí. Čestně obstála. Jsme na vás, chlapci, hrdi! Budeme s vámi v Mezinárodní studentský den 17. listopadu vzpomínat i manifestovat.

96

Soumrak a jitro


(listopad 1945)

Od 17. listopadu dělí nás dnes jen doba šesti roků. Šest krátkých roků a přece jaké ohromné rozdíly. Tenkrát, před šesti roky, dleli jsme v gestapáckém vězení pankrácké trestnice. Když k nám večer zaléhal do vězeňských cel dupot nesčetných kroků po dlážděných chodbách, dunivé rány obušků, kravál gesta-páckých dozorců, křik, nářek, vzdechy, věděli jsme, že se děje něco mimořádného. Když nám pak v noci začli házet do cel nové přírůstky, zmlácené a zmučené pražské studenty, věděli jsme, co se stalo. Když pak přišly zprávy další, popravy v Ruzyni, zavření všech vysokých škol českých a jiné a jiné zákroky nacistických okupantů proti české inteligenci i české vědě, cítili jsme na Pankráci, namačkáni ve svých úzkých celách, všechnu tíhu a soumrak doby.

A přece jsme věřili, pevně věřili, že ten soumrak nepotrvá navždycky. Věřili jsme tomu i celá léta další, která jsme prožívali s našimi studenty v koncentračním táboru v Sachsenhausenu. Všechny naše diskuse, rozmluvy a debaty v nesčetných illegálních schůzkách, večírcích, rozmluvách, na blocích i „lagerplace" ovládala jedna pevná víra: Že se i u nás zase jednou rozjasní. Že pro nás všechny, pro celý národ, po všem živoření, tápání a potácení v temnotách, ke kterému nás chtějí odsoudit násilní vrazi, vyjde opět jasné slunečko z východu a že i na našich českých ulicích bude opět jas, bude radost a bude svátek.

Ty dny přišly. Byly vykoupeny velikým utrpením a oběťmi

97

všech těch, kteří se nedožili. Tato skutečnost a památka nesčetných mučedníků zavazuje všechny ty, kteří dožili.

Zavazuje a nutí nejen slunné a smavé jitro nové znovu se zrodivší svobody radostně vítat, ale zavazuje k tomu, využít všeho jeho jasu a světla k tvořivé práci.

Před vámi, moji mladí kamarádi z vězení a koncentráků, před vámi, kteří totálně nasazeni na různých místech, jste byli násilně tlačeni do soumraku a temna, před vámi, jimž jasné zdroje světla vědění měly být navždy uzavřeny a znemožněny, před vámi všemi a před celou naší mladou studentskou generací rozbřesklo se dnes jako zázrakem ono zářivé jitro krásné, jasné, smavé budoucnosti.

Využijte ho! Sluňte se v jeho záři, pijte z jeho jasných zdrojů, učte se, učte, pracujte a znovu se učte, osvobozený národ netrpělivě čeká na rychlé dorůstáni nových bohatýrů vědy a práce, lidově demokratická republika nesmí být zemí soumraku, temna a černých reakčních stínů.

Chce být zemí světla a jasu. Také náš národ si činí nárok na svoje místo na slunci. Nechce je získat na újmu jiných národů, jejich ujařmením, znásilněním a zbídačením. Chce je získat v svobodném soutěžení na všech polích vědění, umění, pokroku a vzdělání, vlastní prací a přičiněním. Záleží velmi mnoho na naší mladé, studentské generaci, jak se v této svobodné soutěži národů uplatníme.

Základy, na kterých budujeme


(listopad 1945) 99

Po skončené vítězné válce, po porážce nejpevnějšího sloupu světové reakce, kterým byl bezesporně hitlerovský germánský fašismus, bylo uskutečněno také vítězně dílo našeho národního odboje. Byl proveden úspěšný převrat, rozvrácena moc okupantů a jejich zrádných pomahačů, byla uskutečněna národní revoluce. Zdůrazňujeme výslovně, že revoluce národní a ne sociální.

Národní revolucí byli smeteni nejen okupanti, byly smeteny i jejich zrádné opory, t. j. politické strany agrární a národního sjednocení.

Tyto strany, ovládané malými skupinami lidí, opírajícími se o všemocnou sílu bankovního, průmyslového i agrárního kapitálu, zmocnily se svým hospodářským vlivem vlády v první republice. Tito agrární kořistníci a bankéřští velmožové přivodili Mnichov, svěřili dobrovolně v roce 1939 republiku v ochranu Hitlera, stali se kolaboranty, zrádci a služebníky okupantů. Oni se stali účastníky a spoluvinníky všeho toho příkon, ponížení, persekuce a hrůzy, kterými náš národ po dlouhá léta okupace strádal a trpěl.

K porážce hitlerovské hrůzovlády a kolem ní soustředěné světové reakce bylo potřebí spojiti všechny síly, nejen síly dělnické, ale i pokrokové a demokratické síly všech občanských vrstev národa, všechny lidi dobré vůle, kteří byli odhodláni proti fašismu poctivě bojovat.

Vyrostla nejen socialistická, ale všenárodní protifašistická fronta, nejen na území naší republiky, ale v měřítku světovém,

99

která nakonec přivodila porážku a pád imperialistické moci germánské rozpínavosti, kterážto moc se ve své nadutosti a povýšenosti považovala a prohlašovala za neporazitelnou.

Hitler pro svoje dobyvačné cíle soustřeďoval všechny militaristické,imperialistické síly Germánstva pod heslem: „Německý národ má právo na šťastný život" a chtěl toto štěstí Germánů vybudovat na neštěstí druhých národů.

Proto hlásal: „Je třeba jakýmkoliv prostředkem usilovat o to, aby svět byl ovládnut Němci. Chceme-li utvořiti naši velikou německou říši, musíme především vytlačit a vyhladit slovanské národy — Rusy, Poláky, Čechy, Slováky, Jihoslovany, Bulhary, Ukrajince, Bělorusy. Není žádné příčiny tak neučiniti." „Člověk — praví Hitler — je pln nepravostí od narození, vládnout mu lze jedině pomocí síly. Při zacházení s ním jsou přípustné jakékoliv methody. Když toho vyžaduje politika, je třeba lhát, zrazovat a dokonce zabíjet."

„Osvobozuji člověka — praví Hitler — od ponižující chiméry, která se nazývá svědomím. Jako vzdělání, i svědomí mrzačí člověka. Mám tu přednost, že mi nepřekáží žádné ohledy theoretické nebo morální povahy."

Proti tomu tvůrci světové, protifašistické fronty, jejímž nejpevnějším pilířem byl Sovětský socialistický svaz a nejúčinnějším bojovým nástrojem Rudá armáda, generalissimus Stalin hlásal: „Nemáme a nemůžeme mít takové cíle války jako zabrání cizích území a podmanění cizích národů, lhostejno, zda jde o národy a území Evropy, nebo o národy a území Asie, včetně Iránu. Naším prvním cílem je osvobodit naše území a naše národy od německo-fašistického jha. Nemáme a nemůžeme mít takové cíle války jako vnucováni své vůle a svého režimu slovanským a ostatním zotročeným evropským národům, které čekají od nás pomoc. Naším cílem je pomoci těmto národům v jejich osvobozeneckém boji prori

100

hitlerovské tyranii a potom jim dát právo úplně svobodně se zařídit na svém území tak, jak budou chtít. Žádné zasahování do vnitřních záležitostí jiných národů!"

Protifašistická fronta, vedená Sovětským svazem, zvítězila. Germánský fašismus byl poražen. Slovanské národy, o jejichž ujařmení germánský nacismus v první řadě usiloval, byly osvobozeny. Byl také osvobozen náš národ a naše republika.

Po osvobození, na němž Sovětský svaz a Rudá armáda měly jistě největší podíl, ukázalo se jasně, jaký je rozdíl mezi fašistickým a sovětským osvobozením, mezi sovětskou a fašistickou ochranou národů.

Každý dnes může porovnat nacistickou ochranu a svobodu, kterou po Mnichovu a po zřízení Protektorátu poskytli českému lidu a národu Němci, se sovětskou ochranou a svobodou, kterou po skvělém vítězství nad germánským fašismem skýtá našemu národu socialistický Sovětský svaz. Nacistická ochrana znamenala úplnou hrůzovládu, zbídačení a kulturní mrzačení. Sovětská ochrana znamená úplnou svobodu, všestrannou podporu a kulturní rozvoj.

Proti nacistické vládě lži, podlosti, klamu, věrolomnosti a hrůzy staví Sovětský svaz právo na sebeurčení, svobodu, vzájemné přátelství, důsledné plnění daných slibů a dodržování uzavřených smluv.

Proto po vítězné porážce hitlerovského fašismu a jeho imperialistických armád mohla být u nás uskutečněna také vítězná národní revoluce a převrat.

Byla ustanovena nová vláda, vláda tří stran socialistických a strany lidové, které se dohodly na jednotném programu národní revoluce a tento program ve svém prohlášení ze dne 5. dubna 1945 také proklamovaly.

V programu jednotné Národní fronty Čechů a Slováků se mimo jiné praví: „Ve své domácí politice bude vláda vycházet

101

ze základního článku československé ústavy, že lid je jediným zdrojem státní moci. Proto vláda bude budovati veškerý veřejný život na podkladě široce demokratickém, zabezpečí lidu všechna politická práva a povede neúprosný boj za vymýcení všech fašistických prvků.

Na rozdíl od dřívějšího byrokratického, lidu vzdáleného správního aparátu tvoří se v obcích, okresech a zemích jakožto nové orgány státní a veřejné správy, lidem volené národní výbory. Tyto lidem volené, pod neustálou kontrolou lidu stojící a až na další lidem odvolatelné národní výbory budou v obvodu své působnosti spravovat všechny veřejné záležitosti a dbát vedle orgánů ústředních o veřejnou bezpečnost a zřídí si podřízený jim demokratický úřední aparát.

„Zaručeny budou plně ústavní svobody, zejména svoboda osobní, shromažďovací, spolčovací, projevu mínění slovem, tiskem i písmem, domovní, listovní tajemství, svoboda učení a svědomí a náboženského vyznání. Diskriminace občanů republiky z důvodů rasových nebude připuštěna."

„Vláda požene s veškerou rozhodností před soud zrádce z řad bankovních, průmyslových a zemědělských magnátů, kteří za německé nadvlády pomáhali v bankovních, průmyslových, obchodních, zemědělských podnicích a hospodářských organisacích všeho druhu německému drancování a německému vedení války.

„Ve smyslu dekretu presidenta republiky o zabezpečení nerušeného chodu hospodářského života v době přechodné budou zajištěny a pod národní správu dány ihned majetky všeho druhu, pokud jsou v držbě, ve vlastnictví anebo ve správě: občanů, nepřátelských států, zejména Německa a Maďarska; německých a maďarských občanů Československé republiky, kteří aktivně pomáhali rozbití a okupaci Československa; ostatních občanu Československé republiky, kteří zradili národ a aktivně podporovali německé a maďarské okupanty; akciových a jiných společností, v jejichž správě se nacházely osoby, patřící do výše uvedených tří kategorií."

102

„Postavit celý peněžní a úvěrový systém, klíčové podniky průmyslové, pojišťovnictví, přírodní a energetické zdroje pod všeobecné státní vedení a do služeb znovuvýstavby národního hospodářství a znovuoživení výroby a obchodu."

„Vláda se ze všech sil vynasnaží, aby všichni práce schopní muži i ženy měli možnost práce a výdělku podle svého výkonu. Pracovní doba, mzdy a jiné pracovní podmínky budou zabezpečeny kolektivními smlouvami a chráněny zákonem. Pro ženy i mládež bude uplatněna zásada stejné mzdy za stejnou práci.

Vláda se bude starat, aby všichni pracující byli zabezpečeni pro případ nezaměstnanosti, nemoci, úrazu, invalidity i staroby a aby tato péče byla postupně rozšířena i na osoby samostatně činné, pokud nemají jiných existenčních možností. V popředí sociální péče bude stát vydatná péče o matku a dítě. Výdaje na sociální pojištění všeho druhu budou napříště hrazeny v rámci celkového státního rozpočtu."

„Všichni zaměstnanci, pracující fysicky i duševně, budou míti právo sdružovati se dobrovolně v odborových organisacích a volit svobodně své představitele. V závodech, v dílnách, v úřadech budou si zaměstnanci svobodně volit závodní výbory, resp. své důvěrníky. Odborové organisace a závodní výbory budou pravoplatnými zástupci zaměstnanců před soukromými podnikateli i před veřejnými úřady ve všech otázkách mzdové, pracovní i sociální politiky."

Chceme-li programové cíle vládního prohlášení stručně vyjádřiti, je to politicky: výstavba revoluční demokracie, hospodářsky: snaha o znárodnění nejdůležitějších statků hospodářského života, plánovité hospodaření a demokratická kontrola.

103

To je politická a hospodářská situace, ve které dnes lijeme, to jsou základy, na kterých budujeme dnes svůj obnovený stát, na kterých obnovujeme okupací a válkou rozvrácené hospodářství a výrobu, to je situace, ve které budujeme také svoje jednotné revoluční odbory, které mají chránit zájmy pracujících a uskutečňovat jejich cíle.

Oč se máme starat?


(výňatek z parlamentního projevu, listopad 1945) 105

Politické strany, zúčastněné na zahraničním i vnitřním odboji, sjednotily se v Národní frontě Čechů a Slováků. Vítězná Rudá armáda i národní revoluce předaly do rukou této Národní fronty vládu v osvobozené republice. Po vstupu na půdu osvobozené vlasti zavázala se vláda v košickém programu, že vybuduje novou republiku nejen politicky, ale také hospodářsky demokratickou, že vybuduje skutečnou lidovou demokracii.

Ke košickému vládnímu programu přihlásil se pak radostně celý národ, přihlásily se všechny národní demokratické organisace a také naše sjednocené revoluční odbory. Když jsme se vydali na tuto cestu výstavby nových lidově demokratických řádů, museli jsme si být vědomi a měli jsme si být vědomi, že je to cesta obtížná, která bude vyžadovat od každého určité sebezapírání i určité oběti.

Bylo potřebí si uvědomit, že se zde sdružují ve vládě jednotné , fronty Čechů a Slováků různé politické složky, které jsou však stmeleny jedinou společnou touhou, jíti kupředu a ne zpět. Přinést těžce zkoušenému lidu a národu skutečně trvalý mír, odstranit staré sobecké kořistnictví, které bylo příčinou národní katastrofy, podřídit zájmy jednotlivců zájmům národního celku.

Cesty k tomu vytyčoval vládní program. Podle něho jednala naše revoluční vláda. Nás uspokojilo vládní prohlášení, kterým vláda skládala svoje účty z dosavadní činnosti a uspokojuje nás i vládní prohlášení, kterým vláda rýsuje svoji činnost příští.

Jestliže nás plně uspokojuje vládní prohlášení, neuspokojuje nás plně debata o něm. Zdá se, jako by někteří členové Proza-

105

tímního Národního shromáždění byli nasedli do rychlíku národní revoluce bezprostředně před odjezdem, nebo se snad dokonce chytali za nárazníky a nyní je jim z toho úzko.

Začínají lamentovat, lomit rukama a naříkat, kam že se to řítíme, a chtěli by sahat po záchranné brzdě. Je jim strašně proti mysli průvan rychlé jízdy. Volají starostlivě: Zasklete napřed všechna okna, vypolštářujte sedadla, připněte jídelní vůz, připravte menu o šesti chodech, nezapomeňte na spací vůz, jestlipak jste nám nezapomněli zajistit apartement v prvotřídním hotelu, fešnou pokojskou atd.

Těmto pánům je potřebí upřímně a otevřeně říci: Milí pánové, takto se k revolučním cílům nejezdí a nemůže se tak se vším pohodlím a komfortem, jak vy byste si přáli, jeti ani k cílům, které si vytyčila národní revoluce. Tito národní revolucionáři v papučích nám dávají za vzor národní revoluci z roku 1918 a říkají: Podívejte se, jak to tentokrát bylo překrásné. Nikdo neměl příčinu si na něco stěžovat. Nebylo člověka, kterému by se byla stala nejmenší křivda. Také jsme tenkrát přece slibovali a připravovali znárodnění a socialisaci. Při tom jsme se však nijak nedotkli jediného výsostného práva soukromokapitalistického podnikání, které je jedinou hybnou pákou všeho lidského pokroku. Skutečně. Slibovalo se tenkrát také znárodnění a víte, kdo stál tenkrát v čele revolučního boje o znárodnění? Páni Dr Preis, Dr Kramář atd.

V „Ročence Československé republiky" z r. 1922, vydané tiskovým odborem národní demokracie, můžete o tom čísti článek pana Ing. Nováka: „Znárodnění dolů".

Nevím, co se s tou anketou stalo. V pozdějších ročenkách už se o tom nepíše. Snad by mohl p. ministr spravedlnosti požádat pana Dr Preise a jeho společníky z národní demokracie, kteří sedí jako kolaboranti a zrádci národa v trestnici zemského soudu na Pankráci, zda by nebyli ochotni tu anketu o znárodnění dolů, 6. července r. 1922 zahájenou, dnes ukončiti.

106

Tak vypadaly sliby o znárodnění v první republice, protože se nespěchalo a bylo na vše, co se lidu slibovalo stále dost času.

Je pravda, že historie byla vždy falšována. Proto se nám ji snaží někteří novodobí historikové falšovat i dnes. Je však přece jen těžké falšovat historii tam, kde ještě žijí statisíce a miliony těch, kteří se na události pamatují a vědí, jak vypadaly ty zaslíbené časy, kdy šlo vše přesně podle starého právního a policejního řádu, který jsme nezměněný od staré rakouské monarchie i s její byrokracií převzali. Podle statistických výkazů měli jsme r. 1919, tedy rok po válce, 169.561 nezaměstnaných a r. 1933, t. j. 15 roků po válce, 920.182 nezaměstnaných.

Za to jsme však měli právní jistotu, že se tomu milionu chudáků nestala žádná protizákonná křivda. Byli vyhozeni na dlažbu a odsouzeni žíti se svými rodinami Za desetikorunovou žebračenku týdně na podkladě právního řádu a přesně vymezených zákonných předpisů.

Podle mínění našich novodobých historiků se tito rovnoprávní občané, když se ukládali hladoví ke spánku, denně modlili: Zaplať Pán Bůh, že k tomu hladu a bídě nemáme alespoň znárodněné podniky a že nám byla zachována samospasitelná soukromokapitalistická podnikavost.

107

Slovo k ženám


(Rozhlas, 28. XI. 1945) 108

První konference žen-odborářek, konaná v sobotu dne 11. listopadu, usnesla se obrátiti se s výzvou na všechny ženy, aby se zapojovaly všude do národní soutěže ve výstavbě republiky.

Jde nejen o to, aby všechny ženy, dělnice a zaměstnankyně, ať pracují na kterémkoli úseku pracovním, snažily se zvýšit svoji dosavadní pracovní energii, snažily se vyniknout a závodit o víc práce, o lepší pracovní výkon, o svědomitější a rychlejší zdolání pracovních úkolů. Jde i o to, aby se ženy, které nepracují a na něž se pracovní soutěž nevztahuje, dobrovolně zařazovaly do práce podle svých možností a schopností.

Toto usnesení jistě vyvolá opět řadu protestů a posměšků mezi mnohými našimi spoluobčánky v sukních i v kalhotách, kteří si bohužel také říkají „lidoví demokrati", ale z nichž z každého jimi napsaného řádku stará zaostalost a plesnivina páchne na sto honů.

Zase se bude lamentovat, naříkat a lomit rukama, kam že jsme to až dospěli. „To už jsme na tom tak špatně, že budou volat zastánci „starých dobrých časů", „že už nám mužská práce nestačí a že nás ženy mají vytrhnout?"

Na to je potřebí odpovědět: Ano, jsme na tom tak špatně, že ženskou práci a pomoc při vybudování republiky potřebujeme. Jsme na tom však zároveň tak dobře, že naše ženy to Z velké části chápou a vyvozují z toho také správné důsledky, jak tomu mnohé příklady nasvědčují.

Zapojují se do práce. Zapojují se dobrovolně, dělají svoji práci přesně, poctivě a pořádně, snaží se, aby se odpovědnosti,

108

kde je na jejich bedra naložena, také čestně zhostily. Je potřebí aby naše české ženy na této cestě bez ohledu na skuhrání škarohlídů vytrvaly. Věřte, soudružky, že účast na výstavbě republiky a dobrovolné zařazování do práce je velikým přínosem k ušlechtilé snaze všech poctivých občanů naší lidově demokratické republiky odstranit co možná nejdříve dnešní bídu a nedostatek. Naše bída a nedostatek potravin i výrobků jsou následky války a jejích ničivých hrůz. Jsou následkem okupantského drancování i následkem kapitalistického kořistnictví zrádců a kolaborantů. Ale jsou také důsledkem sobeckého šmelinaření i zlatokopectví, kterým nesvědomití lidé, využívajíce dnes války, zítra zvůle okupantů a pozítří opět revolučního chaosu, snažili se národní majetek ničit, rozkrádat, loupit a národ jako celek ochuzovat.

Vaše pracovní účast znamená také nejlepší cestu ve snaze po zrovnoprávnění ženy ve všech stránkách společenského života. Věřte, že v boji o vaše zrovnoprávnění mají velmi malou cenu učené traktáty a lamentace nad tím, jak málo se počítá se ženami ve veřejném životě, při obsazování funkcí a pod. Zrovnoprávnění ženy nebude uskutečněno cestou lamentací, nářků a výčitek. Může být provedeno jen tím, že ženy prokáží, že jsou nezbytnou a pracovně důležitou složkou, bez níž není možno se při znovuzřízení našeho hospodářství obejít.

Není to pochlebování, věřte mi, milé posluchačky, když řeknu, že to u nás bez Žen a jejich pracovní spoluúčasti skutečně nepůjde.

Sovětské Rusko by bylo nevyhrálo tuto strašlivou válku a nebylo by dosáhlo tak přesvědčivého vítězství, kdyby nebylo pracovní obětavosti ruských žen a dívek. Ženy nahradily tam muže na všech úsecích práce. Budovaly továrny, vyráběly zbraně, obstarávaly administrativu, obdělávaly podle atd. atd., aby mužské síly mohly být uvolňovány pro boj proti fašistickému nepříteli.

Snad někdo namítne: u nás není válka. Ano, není už válka,

109

ale jsou zde její důsledky a pak: my chceme a musíme vystěhovat miliony Němců, abychom zajistili do budoucna bezpečnost naší republiky.

Kde chcete vzít, vy rozumbradové, kteří se pořád divíte, že to neb ono, co se dřív nedělalo, dnes se dělat musí — kde chcete vzít náhradu za miliony pracujících rukou, které odchodem Němců ztrácíme?

Naše pole budou pustnout, mnohé naše továrny se budou zastavovat, i když zdoláme nedostatky uhlí a dopravy, nedodáme-li do nich nové pracovní síly, nenaplníme-li je novou pracovní energií, nadšenou, činorodou ženskou prací.

Proto, české ženy a dívky, směle do práce! Nebojte se této nové pracovní dívčí války, do které se pouštíte. Nebude to válka proti mužům, ale po boku vašich mužů a kamarádů.

První srážky v této válce byly svedeny již letos na jaře při zajišťování úrody, v létě při žních i nyní při sklizni řepy. Ženy a dívky v těchto srážkách čestně obstály. Mnohý nepřítel musel kapitulovat. Právě před několika dny vzkázal jeden záběhlický statkář, také patrně jeden z těch, kteří zaspali dobu, že spořilovské paničky k řepní sklizni nepotřebuje, že mu Němci stačí. A za několik dní potom přišel prosit tyto spořilovské paničky, aby mu přece jen přišly pomoci, jinak že mu řepa na polích zůstane.

Spořilovské ženy přišly a svoji pracovní dívčí válku na záběhlických polích vyhrály. Vyhrajeme ji na všech polích a ukážeme všem copařům v sukních i kalhotách, že nová lidová republika vychová nám také nové ženy i dívky, které si svou úspěšnou prací svoje čestné místo v řadách budovatelů našeho společného štěstí a radostné budoucnosti vybojují.

110

Další slovo k ženám


(Rozhlas, 28. XI. 1945)

Pronesl jsem zde minulou středu slovo k našim ženám a dívkám. Vyzýval jsem je, aby se vzhledem k hospodářským obtížím i ony zařadily do národní soutěže o větší výkon a pokud možno se přihlásily dobrovolně k pracovní povinnosti.

Upozornil jsem hned v úvodě, že tato výzva vyvolá jistě opět řadu protestů a posměšků mezi mnohými našimi spoluobčánky v sukních i kalhotách, kteří si bohužel říkají také „lidoví demokraté". Nemýlil jsem se. Protesty přišly. V čelo rozhořčených se postavil „lidový demokrat" pan Dr Matěj Skácel a zabral svým plamenným protestem bezmála tři sloupce na titulní straně „Lidové demokracie". To mě nutí k tomu, abych pronesl další slovo k ženám a vrátil se znovu k otázce účasti žen na práci při obnově naší republiky.

Nedělám to proto, že bych se cítil článkem pana Dr Skácela dotčen, ani pro osobu pana Dr Skácela. Neznám ho, nikdy jsem o něm nic neslyšel a jeho osoba je pro mne vedlejší. Rozhodující jsou jenom jeho názory. Pan doktor je veřejně pronáší, já je veřejně vyvracím.

To pokládám za nutné uvést na vysvětlenou milým svým posluchačkám z lidové strany, které mi posílají řadu dopisů, ve kterých projevují souhlas s mými projevy, ale prosí mě, abych nebyl ve svých proslovech osobní.

To vy, hospodyňky, přece nejlépe víte, jak je těžko odstranit plesnivinu s kabátu a nedotknout se při tom jeho majitele, když on ten plesnivý kabát nechce za žádnou cenu se sebe svléknout.

111

Těžko odstraňovat plesnivinu starých reakčních názorů a nedotknout se pana Dr Skácela, když je do té plesniviny, jak se lidové říká, celý zažraný.

Pan doktor pokládá za potřebné, jak praví:

1. „Zastat se rozhodně ženských práv proti mému, bohužel prý ne ojedinělému pokusu o průmyslové zotročení žen,

2. nezadatelným právem ženy je podle pana doktora jedině funkce ženy v rodině, úkol manželky a matky."

Při tom se pan doktor odvolává na to, jak se mužská polovina lidstva dívala za starých časů na ženu vždy s úctou a jak dvornost a rytířskost vůči ženám byly znakem pravé mužnosti.

3. Konečně vytýká pan doktor, že „chybou pana Zápotockého a jiných podobných bojovníků za ženská práva je, že se táží, zda je žena dosti vhodná pro tu neb onu práci, a nikoliv především zda ta neb ona práce je dosti vhodná pro ženu. Pan Zápotocký nemůže popřít, že zejména průmyslová práce žen byla jedním z nejzavržitelnějších zjevů kapitalistického podnikání, poněvadž rozvracela nebo znemožňovala rodinný život pracujících."

Pan doktor tedy vidí jediný cíl v zrovnoprávnění ženy, aby měla právo se stát manželkou a matkou. Já se domnívám, že dnešní ženy a dívky, i když se nijak svého přirozeného a krásného poslání býti manželkami a matkami nevzdají, v tomto poslání konečný cíl svého zrovnoprávnění nevidí. Dnešní ženy těžce nesou, že při všem horování zastánců krásných starých časů, kdy žena měla jen jediné poslání, býti manželkou a matkou, a kdy se k ní podle názoru pana doktora Skácela mužská polovina lidstva chovala dvorně a rytířsky, Znamenalo ve skutečnosti toto svaté právo být manželkou a matkou nejhorší nesvobodu, nerovnoprávnost a zotročení ženy.

Že dnes ani ženám, které jsou příslušnicemi lidové strany nestačí býti manželkami a matkami, o tom by se mohl dát pan Dr Skácel poučiti od paní Dr Koželuhové, když snad mně, protože patřím do jiného politického tábora než on, věřiti nechce.

112

To, nač si ženy dnes nejvíce stěžují, je to, že jsou právě považovány jen za manželky a matky, to je za kuchařky mnohdy velmi náročných pánů manželů a chůvy jejich dětí. Ta dvornost a rytířskost mužské poloviny lidstva vůči ženě se snad projevuje v určité míře (ne vždycky) před svatbou, kdy se něžný seladon kolem své nastávající rytířsky a dvorně otáčí, ale umírá skoro všeobecně u celé mužské poloviny lidstva po svatbě v manželství. Doklady o té dvornosti a rytířskosti pánů manželů mohly by vám ženy, manželky a matky naplnit ne sloupce, ale celé stránky denního tisku.

A otázka průmyslového zotročení žen. V čem spočívalo? Nespočívalo v tom, že žena byla do práce v průmyslu zařazována, ale v tom, že jsouc do průmyslové výroby zařazena, stávala se jako bytost, považovaná za méněcennou, předmětem většího ujařmování a vykořisťování. Nedávaly se jí za stejnou práci stejný plat a stejná práva.

Je však zajímavé, že když pan Dr Skácel mluví o průmyslovém zotročení ženy, ani slůvkem se nezmiňuje o zotročení ve výrobě zemědělské. Ženy — zemědělské pracovnice — byly totiž zotročeny a bezmezně vykořisťovány již dávno před tím, než existovala průmyslová výroba. Proto patrně pan doktor toto zotročení venkovské ženy pokládá za úplně oprávněné. Nevím, zná-li venkov a zemědělskou práci. A zotročení ženy — zemědělské dělnice — u nás, na církevním velkostatku, nebylo, pane doktore, o nic menší než zotročení ženy ve výrobě průmyslové. Práce při dobývání řepy, okrajování řepy v blátě, v mlze, jinovatce a v dešti, mnohdy i ve sněhu, nebyla o nic příjemnější a ženskému zdraví méně nebezpečná než práce v cukrovaru. A přesto je těžko volat, aby ženy v zemědělství nepracovaly. Nutno však je starat se o to — a je možno starat se o to — aby v dnešní době moderní techniky byla tato nepříjemnost a škodlivost zdraví odstraňována, aby žena byla osvobozována ne od práce, ale od její otročiny a příčin ohrožujících Zdraví.

113

Ale co je hlavní a zásadní otázkou sporu? Já vycházím ze skutečnosti: Máme hospodářství vydrancované okupanty, máme válkou rozvrácenou výrobu i dopravu, musíme odsunout tři miliony Němců, máme nedostatek potravin a výrobků, máme zkrátka řečeno bídu. Tu je třeba co možná nejdříve překonat. Každý měsíc prodlužování této bídy má a bude míti katastrofální následky. Hlavně pro rodiny, matky a děti. Na odstranění této bídy nestačí nám dnes normální práce. Nutno žádat vypětí pracovní energie, vyšší výkony u mužů i u žen. Je nutno, aby všichni položili ruku k dílu, muži, ženy i dívky. Čím více nás bude pracovat, tím rychleji se dostaneme z bídy a nedostatku.

Pan Dr Skácel je jiného náhledu. Tvrdí, že to nebude žádné neštěstí, když bída a nedostatek potrvají o nějaký čas déle, a proto je proti tomu, aby ženy na odstraňování nedostatku a znovuvybudování výroby pomáhaly. Pan doktor je vůbec originální ve svých radách. Řekne vám dokonce s vážnou tváří: „Řešiti problém odsunu Němců a tím vznikající nedostatek pracovních sil nadšenou činorodou prací je řešením krátkozrakým a zcela pochybným."

A nyní slyšte, nesmějte se, to není k smíchu, že máme v lidové demokracii diplomované doktory, kteří se zmohou na takové duchaplné rady: „Mezeru vzniklou odchodem Němců musí národ vyplnit tím, že patřičně vzroste, že místo tří milionů Němců bude míti co nejdříve tři miliony nových Čechů." Slyšíte, matky a manželky! „Lidový demokrat" z „Lidové demokracie" vypisuje novou národní soutěž: dodejte promptně tři miliony novorozeňat osvobozené republice za účelem obnovení výroby. Pardon! Ne tři miliony novorozeňat, tři miliony kluků, poněvadž děvčata by nám nebyla nic platná, ta by se do výroby zařazovat nesměla!

„Nepotřebujeme ženských zaměstnankyň," volá pan Dr Skácel ve svatém zanícení. — „Nechť trvá hospodářská obnova o ne-

114

jaký čas déle." Až nám dorostou za dvacet let tři miliony nových Čechů z národní soutěže, pak si nebudeme lámat hlavu, jak nahradit úbytek pracovních sil ženskou prací. Uvažuji: mám být osobní — nemám být osobní? Ne nebudu, vždyť Písmo svaté praví: „Blahoslavení chudí duchem", — já jen dodávám: Oni dnes všichni v „Lidové demokracii" místo najdou.

115

Co je lid (Aby nebylo nedorozumění)


(listopad 1945) 116

Ve středu tento týden napsal pan profesor Dr Miroslav Boháček do „Svobodných novin" článek „Kdo je lid a co je lidová demokracie". Projevuje názor, že je potřebí upřímného vysvětlení této otázky, aby nedošlo k nedorozumění. Pan profesor myslí, že „k takovému nedorozumění mohlo by totiž snadno dojít, kdyby si část naší veřejnosti vykládala — jak tomu některé projevy naznačují — slovo „lid" příliš úzce a hledala v něm označení určitého stavu nebo třídy národa či obyvatelstva naší republiky."

Na tato slova neváhám otevřeně prohlásit, že nedorozumění, kterého se pan prof. Boháček obává, už tu je, on je svým článkem podle mého zdání vyvolal. Neváhám však také říci, že jsem rád, že je vyvolal, to dává alespoň příležitost říci si docela otevřeně, co si kdo pod slovy „lid a lidová demokracie" představuje, když se tato slova dnes tak často u nás opakují a ozývají.

Pan profesor Boháček myslí, že slovem lid máme, musíme a měli jsme vždy na mysli bezvýhradně celý národ a že nikdo, žádný stav a žádná třída, nemůže být z pojmu lid vylučován.

Cituji z článku: „V tomto smyslu mluvilo se u nás o lidu už v politickém hnutí národa od let šedesátých, kdy řečníci na památných veřejných táborech oslavovali shromáždění vždy slovy „Lide český!" Je tedy politický pojem lidu, zahrnující všechny vrstvy národa, u nás vžit a stále jednoznačně chápán, takže i programní příslib vlády zabezpečiti lidu všechna politická práva nemohl znamenati, že by šlo o zajištění těchto práv

116

jen určité vrstvě, která by se nazývala „lidem". Já zde s panem profesorem nesouhlasím. Od svých dětských let žil jsem mezi lidem. Zúčastnil jsem se jako malý kluk malých památných táborů na Řípu a jinde, kde řečníci promlouvali k „českému lidu". My u nás na venku jsme chápali oslovení „český lide" vždy tak, že jsou tím lidem míněni rolníci, dělníci, řemeslníci a ne „páni", to jest šlechta, její drábové, pohůnkové a přisluhovači, zkrátka všechna ona panská holota, která šlechtě přisluhovala, pomáhala otročit lid, od lidu se odtahovala a na tyto památné tábory lidové také nechodila. Stejně tak bylo i ve městech. I zde byl u nás národ vždy rozdělován, byli čeští stavové, šlechta, byli páni měšťané, buržoasie, a byl městský lid, to jest pracující chudina, malí řemeslníci.

Toto rozdělení, že se národ skládá z pánů a lidu, u nás do dneška podle mého názoru zůstalo. Neslyšel jsem na příklad nikdy, že by pan Dr Preis někdy byl začal svou řeč nebo prohlášení slovy: „My, český lid!" Slyšel jsem však často: My průmyslníci, my finančníci, my podnikatelé atd.

Ani v první demokratické republice se naši velkoagrárníci a velkokapitalisté mezi lid nepočítali. Ale považovali se za demokraty. A proto si osobovali nakonec výhradní právo demokracii si propachtovat a v ní vládnout.

Co bylo naším neštěstím? Neštěstím bylo to, že se u nás celá řada vrstev, které k lidu skutečně náleží a patří, vylučovala ze řad lidu a svůj osud spojovala se zájmy pánů. Fakt je ten, že velká část české inteligence se přimykala ke stranám panským, buržoasním, a ne ke stranám lidovým, i když fakticky náležela. mezi lid a ne mezi pány. Stejně tomu bylo i s vrstvou živnostenskou. I když všemi svými kořeny náležela k lidu, k pracujícímu lidu, tvořila středostavovskou stranu živnostenskou a kolaborovala s velkoagrárnickými velmoži a spekulanty. Odcizovala se lidu, tíhla k pánům. To všechno se mohlo u nás dít pod rouškou demokracie, to

117

je pod rouškou pouhé demokracie, která byla pak ve skutečnosti demokracií buržoasní a ne lidovou. Opírala se o pány a ne o lid. Proto jsme v nové republice naši novou demokracii označili jasněji. Řekli jsme, že nemá být jen pouhou demokracií, tím méně buržoasní demokracií, že se neopírá o pány, ale o lid, a to jsou pracující. Pracující rukou i ducha, dělníci, řemeslníci, zemědělci, úředníci, inteligence.

Není zde podle mého přesvědčení žádné obavy, že by zde tu či onu jinou vrstvu národa, kterou by někdo, kdo se sám označí za „lid", vykázal za dveře politického dění ve státě. Je jen potřebí, aby všechny ony vrstvy, které se v minulých dobách samy neoprávněně ze řad lidu, to jest ze řad pracujících, samovolně vylučovaly a svůj osud spojovaly s řadami panstva, našly dnes správnou cestu. Dnes není doba kolísání a vyčkávání, na kterou stranu se skloní vítězství, zda na stranu panstva anebo na stranu pracujícího lidu. My svou lidovou demokracii, opřenou o pracující lid, vybudujeme, dobudujeme a upevníme.

Je potřebí, aby se ta část inteligence, živnostnictva i rolnictva, která se dnes ještě rozpakuje a váhá, zda se má také zařadit do řad pracujícího lidu, kam právem náleží, rozhodla a tam, kam patří, zařadila. Jde-li panu profesoru Boháčkovi o to, aby skutečně ze řad lidu nebyl vylučován ten, kdo do jeho řad patří, pak se nedorozumění dá odstranit. Jde-li mu o to, aby pod rouškou mluvení o pouhé „demokracii", pod rouškou, že do pojmu „lid" je nutno zahrnovat všechny vrstvy bez rozdílu, byly činěny pokusy o obnovení nadpráví a privilegií soukromého kapitálu a jeho vlastníků, pak si neporozumíme.

Pan profesor Boháček zdůrazňuje ke konci, že musíme „trvati neústupně na tom, že přestože je lidovou, je naše demokracie stále opravdovou demokracií, to je vládou za účasti všeho lidu československého".

Nikoli přes to, že je „lidovou demokracií", ale právě proto,

118

že je lidovou demokracií, je opravdovou demokracií, a ne stále, ale teprve proto. Má-li to být ještě názorněji řečeno: Stará demokracie, která měla být vládou všeho lidu, byla především vládou buržoasie, lidová demokracie, jsouc vládou všeho lidu, musí být především vládou pracujícího lidu. Kdo nechce být v lidové demokracii vyřazen, musí pracovat a nesmí se přitom sám z řad pracujícího lidu vylučovat.

119

Jsou dělníci protěžovanou kastou? (Odpověď panu Klátilovi)


(Práce, 27. XI. 1945) 120

Toto tvrzení pronáší ve svém článku, uveřejněném 27. XI. t. r. v „Svobodném slově" pan poslanec F. Klátil. Dokazuje tam, že nacismus udělal u nás z dělníka favorisovanou a protekční kastu. Slyšel jsem již různé narážky v tomto směru. Bylo to obyčejně se strany příslušníků staré soukromokapitalistické privilegované vládnoucí kasty. Protože jsou dnes lidovou demokracií privilegia velkokapitalistických vykořisťovatelů odbourávána, stěžují si na protěžování dělníků. Když si pan Preis, Beran, Hrubý a jejich stoupenci v tomto směru naříkají, chápu to. Když však o dělnících jako favorisované a protekční kastě mluví člen nového Národního shromáždění, který si říká, že je socialista, tu je nutno se nad tím pozastavit, a na jeho socialistickou přítomnost i minulost si posvítit.

Je potřebí si uvědomit, a pan Klátil to otevřeně přiznává, že nebyl nikdy stoupencem dělnického třídního socialismu. On byl a je, jak se zdá, vždy jen vyznavačem „národního" nacistického socialismu. Co „národní" nacistický socialismus ve skutečnosti je, co značí jeho socialistické fráze a co značí jeho praxe v kooperaci práce s kapitálem, to nám nacistický socialismus hitlerovský za šest let okupace názorně dokázal.

Nacismus podle tvrzení pana Klátila udělal z dělnictva favorisovanou a protekční kastu. Slyšíte, dělníci a zaměstnanci? Vždyť vy vlastně jste za doby okupace byli protekční kastou. Vy jste byli fašismem hýčkáni a protěžováni. Vy jste se měli tak, že vám všechny ostatní vrstvy musely závidět. Ale pak nacismus prokazoval také v době okupace veliké dobrodiní všem těm,

120

které totálně do práce nasazoval a nutil. Všichni ti živnostníci, studenti a inteligence, ženy i dívky, kteří byli nuceně a totálně do práce komandováni, stávali se podle tvrzení pana poslance Klátila vlastně příslušníky protekční dělnické kasty. Stávali se podílníky na všech výhodách, provilegiích a výsadách této kasty a neměli si tudíž nač naříkat, nebylo jim ublíženo, naopak, stali se také favority a protekčními dětmi nacismu.

Pan Klátil se obrací proti tvoření kultu „tak zvaného pracujícího člověka". Cítíte všechnu tu povýšenost, urážlivost a nadutost, se kterou se tu pan Klátil o pracující třídě vyslovuje? Pro něho, „socialistu", je dělník „tak zvaným pracujícím člověkem", který si chce vytvořit vlastní kult a dělat z holičů a zedníků ředitele kovoprůmyslových závodů.

Pan Klátil však ve svých urážkách dělníků pokračuje a mentorsky vykládá: „Dělník musí míti na zřeteli, že není sám mezi těmi, kteří pracují." Tvrdili to někdy u nás dělníci? Naopak, dělníci upozorňovali vždy na to, že nejen oni, dělníci v továrnách a na poli, ale i úředníci, živnostníci, duševní pracovníci i zemědělci patří do třídy pracujících, mají stejné zájmy s dělníky a mají jít ruku v ruce s dělníky, a ne s pány, velkokapitalisty a velkoagrárníky, jak se to u nás často dělo. Pan Klátil uráží dále a říká: „Zemědělec nepočítá hodiny odpracované na poli, ani živnostník a obchodník ne. Ani státní úředník, vychovatel, učitel a vědec."

Slyšíte to, vy horníci, kováči, textiláci, železničáři, pošťáci, stavební dělníci atd.? Nikdo dnes nepočítá hodiny své práce. Všichni, jak tvrdí pan Klátil, se namáhají a pracují až do úpadu bez počítání odpracovaných hodin. Jen vy, dělníci, jste taková favorisovaná protekční kasta, která nepracuje, a když, tak každou hodinu práce úzkostlivě počítá, zkrátka je třídní a egoistická, chce být favorisovaná a mít protekci.

Bylo by možno probírat a citovat článek pana Klátila větu

121

za větou a v každé téměř větě najdete bud přímou nebo poťouchlou urážku a útok proti dělnické třídě. Není divu. Pan Klátil byl nasáknut nacismem před válkou. On byl jedním z aktivních rozbíječů jednoty dělnického odborového hnutí, neboť nezapomínejte, že on to byl, který v době jednotné stávky kováků u Janečka vystoupil proti této jednotě a doporučoval kovopracovníkům stávkokazectví.

Pana Klátila, jak je vidět, doba okupace ničemu nenaučila. Naopak, on jen nacistickým „socialismem" ještě více nasákl. Jen proto může dnes dospět k takovým závěrům a mínění, jaké o pracující třídě pronáší. Také celý způsob jeho vystupování a methody jsou čistě nacistické. Vzpomeňte si jen, jak dovedl německý nacismus bojovat proti anglické oligarchii, plutokracii a kapitalismu a přitom růst německé oligarchie, plutokracie a kapitalismu podporovat.

Pan Klátil činí totéž. Odsuzuje německý hitlerovský nacismus, aby nám český klátilovský nacismus a fašismus do lidové republiky pašoval. Věříme, že na tyto cesty české dělníky nedostane, nedostane na ně členy naší jednotné odborové organisace.

122

Pravda vítězí (Hesla a ideje)


(listopad 1945) 123

Historické údobí sedmi posledních let je nesporně význačným mezníkem nejen v dějinách našeho národa, ale i v dějinách celého světa. Toto údobí bylo svědkem nejdalekosáhlejšího vypětí a nahromadění sil nejčernější světové reakce pod duchovním i mocenským vedením nejbezcharakternější ideje a nejhnusnější zločinné síly, jakou představoval německý hitlerovský nacismus.

V čem tkvěla jeho zdánlivá síla a přitažlivost? Proč jeho svodům podlehl nejen celý německý národ, ale proč získal i tolik podporovatelů v řadách druhých národů, ba i v řadách těch, jejichž země násilně okupoval a národy hospodářsky zotročoval a kulturně ničil?

Zodpovědění této otázky bude jistě muset být v budoucnu předmětem důkladných vědeckých studií, aby z nich mohly být činěny správné závěry. Já chci dnes poukázati jen na nejmarkantnější i nejnápadnější zjevy.

Živnou půdou byl zde rozklad celého dosavadního řádu, který se projevoval technickou revolucí ve výrobě, anarchií v obchodě, v obhospodařování a rozdělování vyrobených hodnot.

Hospodářská krise, nezaměstnanost, bída, sociální nespokojenost atd. byly průvodními zjevy tohoto neudržitelného stavu.

Hitler tu vyzvedl staré heslo nejdravějšího kapitalismu: „Na bídě jedněch vybudovat bohatství a štěstí druhých." S virtuositou jarmarečního kejklíře lepil na starého dravce všemožnou strakatinu per mírumilovného i užitečného ptactva. Nacistická propaganda se jako pouťoví vyvolávací starala o to, aby se dravec

123

co možná nejvíc čepýřil a oslňoval nádhernou barvitostí svého peří hlupáky. Při tom všechny vrozené nectnosti starého dravce sobecká žravost, bezohledné uchvatitelství, krvelačné ničení atd. byly nejvyšší měrou podporovány a rozvíjeny.

Heslo „Požírej slabší, abys sám sílil" stávalo se nakonec líbivým a přijatelným heslem pro všechny Němce a začínali je papouškovat brzy i všechny možné odrůdy sobeckých reakcionářů v řadách druhých národů.

Rozvinula se theorie rasismu, aby se zdůvodnila lupičská žravost, loupení cizího majetku, obohacování se a budování štěstí jedněch na ničení a požírání druhých.

Mávalo se krásnými pery vlastenectví a socialismu, skvělé národní historie, vysoké kultury, veliké inteligence, nevšedních schopností, kterážto chlubnost je každému Germánu vrozena, aby se došlo k závěru: Jsme nejlepší, nejzdatnější, nejschopnější, jsme vyvoleni vládnout i ujařmovat.

Proto Hitler otevřeně hlásá: „Je třeba jakýmikoli prostředky usilovat o to, aby svět byl ovládnut Němci. Chceme-li Utvořit naši velikou německou říši, musíme především vytlačit a vyhladit slovanské národy. Není žádné příčiny tak neučinit." „Když toho vyžaduje politika, je třeba lhát, zrazovat a dokonce zabíjet." „Vzdělání a svědomí mrzačí člověka."

Německý národ přijal tyto zrůdné fráze za svoje evangelium. V prostředí takto vytvářeném rozeklály se povahy, rozvrátily charaktery, otupělo svědomí, sobectví slavilo orgie, nejpodlejší kreatury se dostávaly k moci, lidé se stávali dravci, divochy, bestiemi.

Naduté, nekritické sebeopěvování slavilo triumfy, největší zločinci vyrůstali v hrdiny, šířila se nabubřelá fráze o zdánlivé německé neporazitelnosti. Věřilo se, že výlupkem vší dokonalosti je jen čistokrevný Germán. Kdo není „Reichsdeutsche",

124

není člověk. Může být zotročen, ujařmován, využitkován zná silnovan, tyran i ničen.

Když byly vášně nejvíce rozpoutány, když odporným, opojným a bezuzdným bakchanáliím propadl celý národ, přišla porážka. Po totální naduté povýšenosti přišel totální pád. Porážka a s ní spojená tragedie, které není rovno v dějinách. Německý národ sám propadá osudu, který jiným národům chystal. Není ho možno litovat, ale je nutno se na jeho osudu učit. Je nutno uvědomit si jeho viny a chyby a slíbit si, že do těchto chyb my nikdy neupadneme.

Nejsme fašisty a nechceme jimi býti, poněvadž nechceme býti zločinci, zvěř, sadisté a divoši. Jsme lidé, a jsme na to hrdi. — Veliký náš básník Kollár napsal: „A vždy voláš-li Slovan, nechť se ti ozve člověk." Proto se dnes ani na Němcích mstít nechceme, nechceme oplácet stejné stejným, ale to neznamená, že nebudeme soudit. Soudíme a budeme soudit. Tvrdě, neúprosně, bez změkčilé lítosti, ale také bez sadismu a krvežíznivosti.

Netoužíme po tom, abychom své štěstí vybudovali na bídě druhých. Věříme, že si je dovedeme vybudovat svou vlastní silou a svou vlastní prací. Nebudeme se opírat o to a nebudeme oživovat to, co v nás bylo špatné, bezcharakterní, šovinistické, Zločinné a sobecké. Budeme rozvíjet to, co bylo správné, charakterní, poctivé, spravedlivé, demokratické. Proti hitlerovské thesi o právu okupovat a ujařmit Slovany, stavíme my stalinskou thesi: „Nemáme a nemůžeme mít takové cíle války jako zabrání cizích území a podmanění cizích národů, lhostejno, zda jde o národy a území Evropy, nebo o národy a území Asie, včetně Iránu. Naším prvním cílem je osvobodit naše území a naše národy od německo-fašistického jha.

Nemáme a nemůžeme mít takové cíle války jako vnucovaní své vůle a svého režimu slovanským a ostatním zotročeným evropským národům, které čekají od nás pomoc. Naším cílem

125

je pomoci těmto národům v jejich osvobozeneckém boji proti hitlerovské tyranii a potom jim dát právo úplně svobodně se zařídit na svém území tak, jak budou chtít. Žádné zasahování do vnitřních záležitostí jiných národů.

Jsme vděčni i hrdi, že tato these, opřená v praxi o všechny činorodé síly sovětského pracujícího lidu, o pohotovou zdatnost sovětské inteligence i nesobecké hrdinství Rudé armády, byla vtělena v život a zvítězila.

Proti hitlerovskému heslu „lhát a zrazovat" postavil zde Stalin jasně heslo: „Hájit pravdu a věrnost zachovat."

Jednání Sovětů po vítězství nad Německem dokazuje, že pro socialistickou vládu a její představitele nejsou dané sliby a uzavřené úmluvy jen cárem papíru, ale že jsou dávány a činěny proto, aby byly dodržovány.

Proto byly hitlerovské Německo a s ním i celá o něj se opírající a na něj spoléhající světová fašistická reakce tak hanebně poraženy.

Proto Sovětský socialistický svaz spolu se svými demokratickými spojenci tak přesvědčivě a slavně zvítězil.

126

Dělník a vzdělání (Proslov k medikům)


(15. XII. 1945) 127

Mnohý si snad myslí, že tato otázka neměla by být u nás předmětem debaty a diskuse. Národní čest, její ochrana a veřejné odsouzení všech těch, kteří se proti zásadám národní cti provinili, je po hrozné národní katastrofě, kterou jsme v době šestileté okupace a protektorátu prožívali, něco tak samozřejmého, že o tom nemusí býti vůbec diskutováno.

A přece je nutno diskutovat. Je nutno diskutovat proto, že se zde znovu a znovu dějí pokusy, aby na otázku národní cti a národní očisty se nekladla příliš velká váha a abychom již nad tím, zda se kdo proti národní cti provinil anebo neprovinil, prostě udělali kříž a přešli k dennímu pořádku. Jsou u nás i lidé odvolávající se na nutnost uchování a upevnění národní jednoty, kteří doporučují tolerovat ty, kteří se proti národní cti provinili.

My však musíme vidět, že pravý opak je pravdou. Jestli nám dnes naši těžce vybudovanou národní jednotu něco rozrušuje a bourá, pak to není skutečnost, že jsme příliš důrazně zakročovali proti těm, kteří se na národní cti provinili, ale je to smutný fakt, že nalézají stále příliš velké zastání na různých stranách ti, kteří měli být souzeni a kteří hledají všechny možné cesty a cestičky i zastání a protekci, aby se vyhnuli spravedlivému trestu.

Přiznejme si upřímně, že se sliby našeho košického vládního programu o bezohledném provedení národní očisty hrozí stát blamáží. Je to smutné vysvědčení pro naše politické poměry a pro naše politické vládní strany, když po 6 měsících trvání naší nové svobody musí sjezd Svazu osvobozených politických

130

vězňů volat: „Žádáme vládu, aby bez stranických či osobních zřetelů byla provedena očista státního aparátu a ve všech veřejných institucích od zpátečnických živlů a přisluhovačů a aby totéž bylo provedeno i v kulturních a jiných organisacích. Politické strany pak žádáme, aby stejnou očistu provedly ve svých vlastních řadách."

Považuji toto usnesení sjezdu osvobozených politických vězňů za skutečně výstražné volání, které dnes signalisuje obecné přesvědčení, ovládající široké vrstvy národa, a to je, že se skutečná národní očista u nás zvláště ve špičkách státního aparátu neprovedla a že i u některých vlivných činitelů vládnoucích politických stran není dostatečné vůle tuto očistu provádět.

Nedivte se, že lid k tomuto přesvědčení dochází, když vidí, že se najednou činí pokusy udělat národní mučedníky i z lidí, kteří byli v době okupace londýnským rozhlasem prohlášeni za zrádce národa. Jsem zvyklý uvádět pro svá tvrzení praktické příklady. Uvedu jeden právě z posledních dnů. Jde o případ pana dirigenta Talicha. Je přece všeobecně známo, že v době okupace, kdy se charakterní a národní cti dbalí čeští umělci drželi nazpět anebo se úplně odmlčeli, aby Němcům svým uměním nesloužili, pan Talich se nejen neodmlčel, ale své umění dal plně do služeb Němců a okupantů.

Pan Talich jasně prokázal, že nemá dostatek pevného charakteru a že jeho národní čest a hrdost nestála ani za fajfku tabáku. V době okupace a války londýnský rozhlas toto nedůstojné chování po zásluze odsuzoval. Národ toto odsouzení schvaloval. Najednou se však dočtete v novinách, že ten, který Němcům svým uměním sloužil, byl prý neodpovědně štván a pomlouván, že je vlastně národním mučedníkem a div že se nám nedokazuje, že by mu měl býti propůjčen titul národního umělce. Prostý člověk si musí říci: jednal-li správně pan Talich, když dělal protibolševická prohlášení, když dal své umění do služeb Němců, jezdil v době války do říše na turné, klaněl se devotně

131

před německými okupanty a s nimi hodoval — pak tedy nejednali správně ti naši umělci, kteří se v době okupace odmlčeli, své umění do služeb Němců odmítali dát a nechali se za to hanobit v Arijském boji, Českém slově, Národní politice a v celé té časopisecké džungli, která tenkrát okupantům sloužila. A nesprávně asi jednali potom také i ti umělci, kteří odpírali Změnit svoje odmítavé stanovisko k německým nabídkám a raději šli do žalářů, koncentračních táborů a dokonce i na smrt.

Ne, národní hrdost a čest je příliš veliký statek, než aby se s ním takto lehkovážně a neodpovědně šmelinařilo a švindlovalo, jako se to dnes při provádění národní očisty začíná dělat. Je potřebí po zásluze odsoudit všechny ty, kteří se proti ní provinili, ať již ze zlé vůle, nebo jen ze slabosti charakteru či malodušného strachu a zbabělosti.

Druhá je otázka; máme-li je, když zde nejde o zlou vůli, ale jen o slabošství, zbabělost a strach, navždy zničit a znemožňovat. Špatné činy je nutno odsoudit v každém případě, ať pohnutky k nim byly jakékoliv. Je nutno říci jasně: To a to se stalo, bylo to špatné a nesprávné, my takové jednání neschvalujeme, odsuzujeme. Před námi však stojí člověk, mající své dobré i špatné stránky, tak jako je máme každý z nás. Nebylo-li jeho provinění takové, že musí za ně zvlášť pykat, je mu možno dáti příležitost k napravení a odčinění chyb. Jsme malý národ, potřebujeme práci každého jednotlivce a budeme ji v budoucnosti ještě velmi mnoho potřebovat. Nemůžeme si dovolit hazardovat s talenty.

Talich je bezesporně umělecký talent. Uznává-li svou chybu a chce-li ji poctivými službami pro národ v budoucnosti napravit, máme mu tuto příležitost poskytnout nebo odpírat? Já vždy hájím zásadu, kde nejde o hrubé nenapravitelné zločince a zlé lidi, že je nutno jim poskytnout možnost k nápravě. Není tak těžké lidi odstřelovat, umění je lidi získávat, převychovávat a přivádět na správné cesty. To je to, co se musíme při správném provádění národní očisty ještě učit. Nechceme trestat proto, abychom se na někom

132

osobně mstili. Trestáme proto, abychom zabránili dalšímu šíření zla, anebo proto, abychom odhalili špatnost, aniž bychom uzavírali provinilcům cestu k nápravě.

Chyby naší národní očisty spočívají v tom, že když označíme někoho za provinilce proti národní cti, pokládáme za nutné ho zničit a uzavřít mu jakoukoliv možnost návratu na správnou cestu. Anebo, abychom mu tuto cestu neuzavírali, prohlašujeme — zavírajíce oči před všemi zjištěnými skutečnostmi — opravdového vinníka za národně charakterního a čistého jako lilie a špatnost hledáme na straně těch, kteří ho usvědčovali Z toho, že se provinil proti národní cti.

Od těch dvou krajních nesprávností je nutno se odpoutat, aby národní očista splnila úkol, který jí byl uložen.

133

Vánoce — úvahy o otázkách sociálních


(Rozhlas, 24. XII. 1945) 134

Krásná a nezapomenutelná je jistě kouzelná poesie vánoc. Znovu a znovu bude ožívat, znovu a znovu budou se k ní pojit různé varianty, zážitky a vzpomínky. A znovu a znovu budeme se vždy k těmto vzpomínkám a zážitkům vracet. Budeme vzpomínat, jaké byly naše dětské, jinošské a nakonec manželské i otcovské vánoce. Jaké bývaly vánoce před první světovou válkou, jaké ve světové válce, jaké v první republice, v době okupace, v kriminálu a v koncentrácích.

Jak jsme se přitom těšili na první vánoce v osvobozené republice. A konečně jsme se dočkali. Jsou jistě provázeny ještě celou řadou nedostatků a obtíží. Bude do jejich poetického kouzla a zářivého jasu kanout tu a tam mnohá slzička bolesti a trpkosti i pocitu nespravedlivosti. Stopy starého bezpráví zde jsou a potrvá ještě dlouho, než budou úplně vyhlazeny.

Přesto myslím, že ve svém celku budou letošní vánoce veselé a šťastné. Nebudou to již vánoce vězeňské, koncentrační ani okupační a protektorátní, budou to opět naše české vánoce. Slavíme je dnes opět v mimořádných a změněných poměrech. Proto budeme celou řadu s nimi spojených zvyků, zjevů, úkazů i obřadů vnímat a vykládat. Oblečeme stará kouzla do nových hávů, přirovnáme staré zjevy s novými.

Jak nám bude, když se nad osvětlenými vánočními stromečky rozzáří kouzelná hvězda, oznamující všem lidem dobré vůle, že se noc tmavá zas proměnila ve světlo denní?

Kdo by přitom mohl nevzpomínati na onu záplavu hvězd a hvězdiček, lesknoucích se na přídích tanků, křídlech letadel

134

i čapkách vojáků východní armády? Kdo by nevzpomněl oněch dnů, kdy tyto hvězdy z východu rozplašovaly hejna reakčních vrahů, rozplašovaly temno cizácké poroby, rozsévaly nové světlo svobody a odbourávaly zatemnění, ve kterém jsme byli po léta násilně drženi?

Když pak o půlnoční zazní z chrámu jásavá koleda, zvěstující „narození nového člověka — vykupitele", kdo by v této chvíli nevzpomněl na svůj národ, stíhaný tolika neštěstími a katastrofami, ale vykoupený a znovuzrozený právě těmito bolestmi a poznáními k novému, věřme že lepšímu a šťastnějšímu životu.

Žádná roční doba a žádné svátky nezanechávaly v nás nikdy tak živé stopy jako svátky vánoční. Vzpomínáme-li na různé vánoce, které jsme prožívali, můžeme nejlépe r kontrolovat změny, které se kolem nás i s námi samými udaly.

Rád vzpomínám na dětské vánoce v rodné vesničce, i na půlnoční ve starobylém budečském kostelíčku nad Kovářskou strání. Vánoce nepřinášely pro nás, dětskou drobotinu, jen spousty radostných zážitků. Nebyl to jen vánoční stromeček, jeho zářivá světla, přechodná nádhera, kterou jsme jej vyšperkovali, dárky, koleda, školní prázdno, zábavy a radosti, které s sebou tato zimní doba, zvláště pro vesnickou mládež, v tak bohaté míře přinášela.

Byla tu i spousta námětů, která nutila k přemítání a která hnětla a přetvářela namnoze naše vnímavé, prostinké dětské duše.

Náboženská výchova, mystické kouzlo, taje a zázraky, obepínající celý křesťanský nimbus, jak by to vnímavou a citlivou dětskou duši nestrhávalo. Jak by se při svých dobrodružných sklonech a dětském zanícení pro pravdu, právo i spravedlivost nedala unášet a strhávat. Náboženství otvíralo zde skutečně brány rajských požitků nadpozemského štěstí, líčilo hrdinné eposy křesťanských mučedníků, zkrátka vedlo člověka přímo do kouzelné říše snění, pohádek a bájí.

135

A vedle toho stála skutečnost. Všední, neúprosná, které nemohl člověk uniknout, musel v ní žít, musel o ní uvažovat a srovnávat.

Byla zde fabrika. Majitel žid. Jezdil v kočáře, taženém dvěma nádhernými, vždy do sametová vyleštěnými vraníky. Sám nepracoval, měl svého ředitele, účetního, adjunkty a celý další pluk úředníků a dělníků. Zvláště v zimě v cukrovarní kampani. Celé desítky rodin přicházely k nám z Táborská a dřely. Ach, jak úporně a těžce dřely. U řepných krechtů, kde se skládala řepa z vagónů a vozů, u praček i řezaček, a jak bídně byly oděny a bydlely. Na půdě dělnické kolonie, celé desítky rodin pohromadě, muži, ženy, výrostci, mladá děvčata a děti.

Nemohly obléknout sebe, nemohly obléknout děti. A přece dřely a pracovaly v potu tváři. A pan fabrikant nepracoval. A jak byl oblečen! Jak jsme my, kluci, s obdivem sledovali, když ho lokaj vybaloval z nádherného kožichu, ano, pan fabrikant měl i svého lokaje. Ale na vánoce dával židovský pan fabrikant deseti chlapcům svých dělníků k Ježíšku deset kabátů. Pamatuji si dobře, deset kabátů každý rok. Můj tatík je šil, vím, jak často dlouho do noci jsem musel vytahovat bílé stehy po stehování a přišívat knoflíky. A na Štědrý den jsem táhl s tatínkem těch deset kabátů do fabriky. A tam za přítomnosti pana továrníka a jeho milostivé paní deset vesnických otrhánků se oblékalo do nových kabátů. I vánoční stromek tam byl a svíčičky svítily. A obdarovaní kluci líbali za to milostpánu a milostivé paní ruku. Měli Ježíška. Od židovského fabrikanta. A já od té chvíle, když jsem toho Ježíška po prvé viděl, nezbavil jsem se dotěrné otázky. Proč jim, těm klukům, mým kamarádům, toho Ježíška nemohli dát a uchystat jejich křesťanští tátové a proč jim ho uchystává a může uchystávat židovský fabrikant?

Přicházela další poznání a srovnávání. Byl u nás ve vedlejší obci statkář. Bohatý statkář. Také nepracoval. Měl svého správce, šafáře, poklasného atd. a desítky zemědělských dělníků a

136

dělnic. Také jezdil v kočáře. Měl krásný pár běloušů, „rusáčkové" jsme jim říkali my, kluci. Byly o tom mezi námi veliké spory, zda jsou pěknější statkářovi „rusáčci", anebo fabrikantovi vraníci, i boule někdy z toho sporu byly. Pan statkář měl také krásný kožich. Sám vždy řídil spřežení. Kočí seděl vzadu. Ach, jaká to byla krása! Zvláště v zimě, když spřežení bylo zapraženo do saní. Rusáčci měli bílo-červené čabraky — rolničky, jak jsme klusali v závějích podél saní, když pan statkář jel v neděli do kostela — navštěvoval kostel horlivě, byl zbožným křesťanem. Také mezi dětmi jeho zemědělských dělníků na statku bylo velmi mnoho otrhánků, ale pan statkář přes svou nábožnost dětem svých dělníků žádného Ježíška nevystrojil, to dělal jen fabrikant — žid.

A teď si tyto dva akty rozeber a srovnej je se svou náboženskou zaníceností, ty mudrlantská, klukovská hlavičko.

Proč dětem svých udřených dělníků strojí Ježíška fabrikant, nevěřící žid.

Proč dětem svých stejně udřených dělníků nestrojí Ježíška statkář, pobožný křesťan?

A proč, k čertu, nemůže svému klukovi dát ten kabát k Ježíšku Kolmistr, Procházka, Zeman atd., které přece znám a vím, jak dovedou časně vstávat a od rána do večera se poctivě dřít. A vím, od pana Klepala, tak se totiž jmenoval lokaj pana fabrikanta, jak ten pozdě vstává a jak ten toho málo udělá. Tak bylo každé vánoce u nás, na vsi, a tak bylo i jiné dny. Tato poznání hnětla a zpracovávala vnímavou dětskou duši. Vedla ji od mystických snů a kouzel do všední skutečnosti. Učila ji, že nestačí jen snít, modlit se, věřit, že přijde opět jednou zázračná hvězda z východu, která všechny nespravedlnosti odstraní, temnou noc reakce ve světlo denní promění a radostného Ježíška všem lidem dobré vůle nachystá. Tato poznání učila dětskou duši, že naše české vánoce musí se stát skutečnými vánocemi vzájemné lásky lidí dobré vůle, v nichž nebude pra-

137

cujících otrhánků, kteří poníženě čekají, zda je ošatí dobrovolné almužnictví nepracujících pánů v kožiších.

Tyto dětské zkušenosti vedly k přesvědčení, že je nutno se přičiňovat, že je nutno pracovat a v případě potřeby nebát se i bojovat o to, aby den vykoupení a spásy přišel a aby i na ulicích a v příbytcích pracujících byl svátek.

138

Bilance roku


(Rozhlas, prosinec 1945) 139

Je ustáleným a myslím chvalitebným zvykem dělat na konci roku bilanci hospodaření a uzavřít účty věřitelů.

Považuji tudíž za svoji povinnost udělat dnes, na konci roku, také bilanci svého hospodaření před mikrofonem našeho rozhlasu.

V první řade jde o uzávěrku účtů mých věřitelů. Po této stránce myslím, že nemám mnoho práce a také jsem nedostával ke konci roku od svých věřitelů žádné upomínky, že bych se s nimi u mikrofonu vypořádat zapomněl. Naopak myslím, že byly u Československého rozhlasu stížnosti, že se se svými věřiteli příliš často a příliš důrazně vyrovnávám.

Nevím, pokud je tato námitka správná. Přiznávám se vám, že nejsem člověk studovaný a ve výkladu paragrafovaného práva zvlášť honěný. To neuvádím jako přednost, to je můj nedostatek. Snažil jsem se tento nedostatek nahradit, pokud to bylo v mých silách. Neváhal jsem jen proto, abych mohl alespoň měšťanku navštěvovat, chodit v zimě v létě každodenně Z naší vesnice do Kladna do školy, i když to znamenalo šlapat ráno a večer dvě a půl hodiny cesty pěšky.

Svoje zkušenosti a poznatky nasbíral jsem teprve v živote. Mnoho jsem se učil z našich starých českých přísloví. A tak jsem si vždy pamatoval: „Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek", a „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá" — a konečně „Na hrubý pytel hrubá záplata".

Nemohu za to, že moji věřitelé, kteří mne často v novinách veřejně apostrofovali a upomínali, patřili většinou do stavu diplomovaných doktorů, ať již byli mužského nebo ženského

139

rodu. Já kajícně přiznávám: K titulům jsem nikdy neměl velkou úctu. Nebyl jsem také nikdy ani zvlášť galantní a nerozpakoval jsem se proto přišít hrubou záplatu i na ženskou sukni. Neuvažoval jsem také nikdy příliš o tom, že snad bude tato záplata majitelce ve společnosti jejích ctitelů nepohodlnou.

Věřím opravdu, že pokud jde o vyrovnání účtů, nemám restů. Platil jsem vždy hotově a snažil jsem se oplácet i s úroky a raději víc než méně.

A celková moje, nebo lépe řečeno naše bilance? Vždyť já tu nemluvím vlastně za sebe, já tu mluvím jménem firmy. Ale i tak mohu být klidný.

Myslím, že jsem svými projevy v rozhlase přispěl značně k tomu, aby naše firma, to jest Ústřední rada odborů, či jak se prostě říká „ÚRO", byla skutečně uvedena ve známost a zpopularisována. Máme dnes jistě velmi mnoho přátel, můžeme mít i nepřátele, ale jedno je jisté, že naše značka „ÚRO" je dnes všeobecně známa doma a začíná mít svoji pověst i za hranicemi.

Myslím také, že naše nové zboží lidově demokratické značky, které jsme doporučovali a hájili proti cizí konkurenci, se na trhu udrželo a obstálo. Marně proti němu konkurence štvala a doporučovala starou, prý osvědčenou, liberálně demokratickou, buržoasní značku.

Obstály na př. naše národní výbory, které jsme museli tak často proti útokům hájit. Existují dále závodní á zaměstnanecké rady a jejich práva, na které si naše reakční konkurence tolik stěžovala. Byly to skutečně revoluční orgány a osvědčily se. Až budou nyní provedeny volby podle nových zásad, věřím, že se jejich posice i jejich pravomoc ještě více upevní.

Udržely se vydané dekrety o zestátnění a znárodnění průmyslu bank i peněžnictví přes námitky a protesty, že je to ještě příliš nevyzkoušené zboží a že by se nemělo zavádět, zvláště ne hned v tak velkém množství a rozsahu, na náš československý trh, který se až doposud honosil svou privilegovanou velkokapitalistickou výrobní značkou.

140

Udržely se i dekrety o národních a lidových soudech a konečně i dekret o národní cti. Kolik harcovníků i amazonek jen proti tomuto dekretu vytáhlo do boje. Jsou u nás zajímavé zjevy. V době nesvobody a když jsme byli v koncentrácích byla otázka národní očisty předmětem nejradikálnějších návrhů. „Vyvraždit neúprosně až do nemluvňat všechny, kteří se provinili." Nestačil jsem v koncentráku proti těmto radikálním frázím bojovat. Ani mě nenapadlo, že v nové lidově demokratické republice bude nutno bojovat o to, zda ti, kteří se provinili anebo proti kterým je podezření, že se provinili, mají být vůbec vyšetřováni a souzeni. O jejich vyvražďování a o trestání jejich nemluvňat se v dekretu o národní cti vůbec nemluví. Nakonec i s dekretem o národní cti vcházíme do nového roku a věřím, že přes mnohé reakční slzy, které tu budou ještě uroněny, budeme podle něho i soudit a odsuzovat.

Také naše nová Stráž národní bezpečnosti, která byla trnem v oku tak mnohých „starých demokratů", existuje a nejsou zde ani nejmenší známky toho, že by podle přání, která byla se strany naší konkurence pronášena, měla být jako illegální, neoprávněné zboží Z našeho trhu vzata a zakázána. Ba i ty kaceřované a hrůzu vyvolávající závodní milice dále existují a střeží náš národní majetek na závodech, k žalosti všech zlatokopů, kteří tolik doufali, že jim agitace proti závodním milicím otevře dveře k rozkrádání národního majetku.

A ženská práce, dobrovolnické brigády, národní pracovní soutěž atd. atd., vše to, oč jsme zápasili, co jsme doporučovali a proti útokům s různých stran bránili, nejen obstálo, ale ukázalo se nutným, správným a nezbytným, existuje a rozvíjí se.

Naše vánoce nebyly by bývaly ani z desetiny tak klidné, byly by neveselé, ba možno říci přímo smutné, kdyby zde nebylo Práce žen, dobrovolnických brigád i národní soutěže ve výkonech a práci. Nebýt jich, byli bychom měli ještě mnohem méně tepla a světla, výrobků a potravin.

Jednu zásluhu má nepopiratelně naše konkurence. Tu záslu-

141

hu jí při uzavírání výroční bilance musíme přiznat. To je fakt, že kdyby nebylo jejího štvaní, ironisování a protestů proti ženské práci, dobrovolným brigádám, národní soutěži a pod., a kdyby tato konkurence místo štvaní a zrazování od práce byla vybízela k rozvinutí ženské práce, dobrovolnických brigád i k soutěžení v pracovních výborech, mohli jsme mít toho světla a tepla více a nemuseli jsme trpět těmi mnohými nedostatky, kterými dnes ještě trpíme.

Ale není divu, vždyť agitace proti jednotnému a dobrovolnému zasazení všech sil národa do práce vycházela ponejvíce Z těch kruhů, které nejsou žádnými přáteli nového světa a kterým vždy imponovala více temnota i zákonem udržované zatemnění. Přes jejich nicotné protesty bude se však u nás šířit světlo nového poznání.

Pracovitost všech lidových vrstev se bude rozvíjet a stoupat. Následky okupace a starého kapitalistického hospodářství budou odčiněny. Bída a nedostatek budou zažehnány.

Pracující třída se bude čím dále tím více sjednocovat.

Pracující třída, to jsou všichni pracující, ženy i muži, dělníci jako úředníci, zemědělci i řemeslníci, umělci i vědci, stejně jako náš dělnický, řemeslnický i studentský dorost.

Po velké světové katastrofě i po velkém revolučním převratu, kterým byla světová válka, stává se tato jednotná třída pracujících rozhodujícím činitelem; na rozdíl od staré, buržoasní třídy, agrárních velmožů, průmyslových magnátů a finančních lichvářů přebírá dnes do svých rukou řízení osudů národa a republiky. Tato třída rozvinutím nejintensivnější práce na všech polích výroby průmyslové i zemědělské, administrativy, dopravy, vědy, vzdělání i techniky i v příštím novém.roku vtiskne raz a určí směr všemu dění a vývoji u nás. Tato sjednocená pracující třída bude rozhodovat i volby do všech našich demokratických sborů a institucí, tato sjednocená třída pracujících půjde dále nezadržitelně kupředu a také nakonec zvítězí.

142

Těžkosti na cestě k socialismu (Úkoly pro rok 1946)


(Rozhlas, 2.1.1946) 143

Ukončili jsme rok, který byl rozhodujícím rokem v našem boji o národní osvobození a získání možnosti budovati naši samostatnou novou republiku.

Nyní vcházíme do roku, ve kterém se bude rozhodovati o tom, zda dovedeme opravdu svou znovunabytou svobodu správně docenit a získaných možností k vybudování nové republiky správně využít.

Snad si mnozí u nás ani neuvědomují, jak rozhodující v tomto směruje tento rok, do něhož vcházíme, a co všechno je zde v sázce. Byli bychom odsouzeníhodnými optimisty, kdybychom si chtěli namlouvat, že letošní rok bude již jen šťastným a veselým rokem, beze všech těžkostí, nedostatků, chyb a obtíží. Obtíží, překážek a těžkostí se však nemusíme bát, nemusíme proto upadat do škarohlídství a pesimismu, naopak všechny překážky můžeme sjednoceným postupem, usilovnou prací, zdravým optimismem a pevnou vůlí překonat. Běží jen o to, zachováme-li všichni věrnost tomu společnému cíli, na němž jsme se shodli v době národního odboje a převratu. Tento revoluční cíl vyjádřil znovu jasně náš pan president dr. Edvard Beneš ve svém vánočním interviewu francouzskému novináři, když řekl, že Československo směřuje k socialismu.

Ano, na podkladě tohoto jednotného cíle byla provedena vítězná národní revoluce, byly odhozeny stranou všechny staré, reakční, soukromokapitalistické, velkoagrárnické, fašistické strany a stranicky a vytvořila se jednotná Národní fronta Čechů a Slováků. Jednotícím tmelem této Národní fronty bylo poznání

143

a přesvědčení, že po stáru se dále žít nedá, že starý liberalisticko-buržoasní demokratism zmizel a zmizí, že jej již nelze bránit, že je potřebí hledat něco nového a lepšího, že je nutno jíti rozhodně a nezadržitelně k socialismu, byť i vývojově.

Na tom, zda všichni ti, kteří v době národního odboje, ať za hranicemi anebo doma, přísahali věrnost tomuto cíli jíti k socialismu, i nadále tomuto cíli věrni zůstanou, závisí u nás dnes všechno. Zde je těžiště otázky, udržíme-li národní jednotu, prohloubíme-li ji a upevníme, anebo zda se tato národní jednota bude drobit, budou-li zde vznikat znovu stranické šarvátky a rozmíšky a dojde-li nakonec místo jednotného vývojového budování socialismu k bojovému řešení tohoto problému. Ať si nikdo nenamlouvá, že řešení tohoto problému je možno se vyhnout. Problém je zde, po svém řešení volá a my jej musíme ať tak či onak rozřešit.

Nikdo si nepřeje toužebněji než my, sjednocené revoluční odbory, aby byl tento problém rozřešen cestou spolupráce Národní fronty Čechů a Slováků. Nikdo si nepřeje více než právě revoluční cdbory, jako representant pracující třídy, aby všechny strany, které přísahaly v převratové době na revoluční program, mu zůstaly skutečně věrny.

Slibné počátky k jeho uskutečňování jsme položili vydáním zestátňovacích a znárodňovacích dekretů. Řekl jsem již několikrát a opakuji to znovu, i když se nad tím mnozí pozastavovali, že tyto dekrety při všem svém revolučním významu jsou teprve prvními, nepatrnými krůčky na dráze k socialismu. Skutečná a neváhám říci nejvýznamnější a nejobtížnější cesta praktického uskutečňování dekretu je teprve před námi. Jestliže Zde byli již při jednání o dekretech činitelé, kteří se snažili jejich vydání, když již nebylo je možno znemožnit, alespoň oddálit a jejich rozsah zúžit, vyskytuje se dnes celá řada těch, kteří se tím více snaží rušit jejich praktické provádění. To je nejlépe vidět na tom, jak různí činitelé všelijakými machinacemi, intri-

144

kami a pokrouceným výkladem dekretu se snaží na příklad vyjmout jednotlivé podniky ze znárodnění a uchovat je pro soukromokapitalistické majitele a jejich bezpracné zisky.

A přece si musí každý být vědom toho, že všechny tyto akce, intriky a sabotáž zpomalují vývoj a tudíž zhoršují situaci. Má-li dnes někdo skutečně poctivou snahu klidným vývojem a lidově demokratickou cestou dospět k socialismu, nemůže se dopouštět těchto intrik a zašívat neklid. Každé zneklidňování rozviklává důvěru a podlamuje víru v poctivost slibů a programových prohlášení.

Snad někdo namítne, že je to nemístná nedůtklivost. Není to pravda. Nesmí se zapomínat, že jsou zde skutečnosti. A zlé skutečnosti! V první republice byly statisíce dělníků, kteří věřili a poctivě věřili, že se vývojovou cestou bude socialisovat; byli však ve své víře šeredně zklamáni; a tisíce jiných, kteří se domáhali splnění daných slibů, zaplatilo svoji víru ve vládní sliby ztrátou svobody a naplnilo na měsíce i léta kriminály první republiky.

Proto bude letošní rok tak rozhodující a bude v něm tolik v sázce. Jde nyní o to křísit a dále upevňovat otřesenou víru ve vývojovou cestu při budování socialismu, dokazovat novými činy a skutky, že vývojové budování socialismu je nejen theoreticky přípustné, ale skutečně prakticky možné a proveditelné. Na tom, zda budeme umět tuto víru v pracujících masách upevnit anebo zda ji neodpovědným jednáním necháme rozvrátit, závisí otázka, zda bude letošní rok u nás rokem klidné spolupráce či rokem nových třídních bojů. Naše sjednocené revoluční odbory budou znovu a znovu dokazovat všem pracujícím, že pro vítězství nové hospodářské epochy, kterou jsme Znárodněním nastoupili, je nutno učinit vše a že se žádná oběť nesmí zdát příliš velikou.

Znovu a znovu budeme dokazovat, že vítězství nové hospodářské epochy můžeme dosáhnouti jen zvýšením produktivity práce, zlepšením pracovní morálky, dosažením nejužší spolupráce mezi

145

manuálně a duševně pracujícími. Znovu a znovu budeme dokazovat, že otázka prosperity naší velké znárodněné průmyslové výroby, starost o její organisační zvládnutí, postavení na vyšší technický stupeň, nejúčelnější využití moderních energetických zdrojů, plánování i soutěžení jest nejdůležitějším úkolem naší odborářské politiky pro nejbližší dobu. Neváhám říci, že v zájmu plnění tohoto nejdůležitějšího úkolu nesmíme se bát odsunout na druhé místo mnohé, třeba i naléhavé naše požadavky mzdové, pracovní i sociální. Jsme si vědomi toho, že v zájmu obnovení a zvýšení naší výroby budeme ještě muset provádět mnohé změny a opatření, které budou pro pracující svízelné a často i nepopulární. Jen tak vybředneme z bídy a nedostatku, a překonáme krisi, jež je dědictvím po staré společnosti.

Přesto nesmíme se bát provádět je a prosazovat je plnou vahou a autoritou své sjednocené odborové organisace. Můžeme to arciť s plným vědomím odpovědnosti, kterou neseme před pracující třídou, dělat jen potud, pokud máme záruky, že oběti, které zde pracující přinesou, nebudou nadarmo. Musíme mít záruku, že vývojová dráha k socialismu je všemi odpovědnými vládními činiteli dodržována. Sabotáž a intriky jednotlivců budeme se snažit spolu s vládou a politickými stranami na vládě zúčastněnými odstraňovat a překonávat.

Kdyby však tuto sabotáž a intriky proti košickému programu měly provádět celé strany (a stále věříme, že k tomu u nás nedojde), pokládali bychom za první úkol své odborové politiky proti této sabotáži bojovat. Kdyby měla kterákoliv z vládních stran začít sabotovat vývojovou výstavbu socialismu, znamenalo by to zrazení a zpronevěření se programu národní revoluce a rozbíjení těžce vybudované národní jednoty. Praktické provádění nové hospodářské výstavby postaví nás ještě před celou řadu ožehavých problémů, jejichž řešení nebude lehké. Narazíme zde na mnohé přežitky starého řádu, které s naším novým směrem výroby ať průmyslové nebo země-

146

dělské nebudou v souladu a budou muset být reformovány a měněny. Upozorňuji jen na otázku distribuce, to jest správného a levného rozdělování výtěžků práce našeho zemědělství i průmyslu. Tato otázka zůstala dosud nepovšimnuta. Není však možno odstranit velkoagrární a velkokapitalistické vykořisťování ve výrobě a ponechat mu volné pole v obchodu. Stačí se jen podívat na ceny, které dnes zemědělec za své produkty dostává, a na ceny, které za ně dnes spotřebitel platí, abychom na první pohled poznali, že je zde něco shnilého, co vyžaduje radikální nápravy. A budeme-li porovnávat výrobní ceny průmyslových výrobků a ceny prodejní, které je nucen za tyto průmyslové výrobky platit zemědělec, dojdeme k zjištěním skutečně zarážejícím. Není u nás řídkým zjevem, že prodejní cena určitého výrobku je i třikrát větší než je cena výrobní, t. j. cena suroviny, dělnické práce i výrobního zisku. Uznejte, že není přece možné vyrábět něco za stokorunu a za tři sta korun to prodávat.

Kdybychom toto neodstranili, mohl by se náš dělník i zemědělec udřít a nikam bychom to nepřivedli. Naše znárodněná výroba musí prosperovat, o to se musí naši dělníci svými zvýšenými a zdokonalenými výkony přičinit, stejně tak jako naši technici a organisátoři výroby účelnou organisací a plánováním.

Nebylo by nám však nic plátno levně vyrábět, kdybychom se nenaučili výrobky levně rozdělovat a prodávat. Před touto otázkou stojí dnes náš obchod. Také on se musí zařadit do národní soutěže o zvýšení výkonu a není naprosto možné, aby na kile masa než od zemědělce přijde na stůl konsumenta, přiživovalo se deset překupníků. Stejně není možné, aby se prodejem průmyslových výrobků zaměstnávalo bezmála tolik osob, jako se jich zaměstnává jejich výrobou. My takové zjevy dnes máme a přitom jsou zde celé desetitisíce žadatelů, kteří žádají přiděleni" nebo povolení k otevření nových obchodů.

Zde je pole pro společnou práci našich sjednocených organisací zaměstnanců, zemědělců i spotřebitelů. Naše URO, ústředí Jednotného svazu českých zemědělců a Ústřední rada

147

družstev musí zde dát hlavy dohromady a hledat cestu k nápravě. V těchto jednotných organisacích je dnes soustředěna ohromná většina národa, jejich povinností je hledat a najít cesty k rozřešení problémů. Bez jejich rozřešení by bylo nemožno zdárně dokončiti nastoupenou cestu nové hospodářské epochy.

Celý národ se přesvědčil, že reakční sobecká politika soukromokapitalistického kořistnictví, ať velkoagrárních, finančních či průmyslových magnátů uvrhla nás do krisí, přivedla nás k Mnichovu, k národní katastrofě a do poroby.

Celý národ uznal, že tuto cestu staré politiky je nutno navždy opustit a nastoupit nové cesty. Na tuto cestu jsme se již vydali a každý z nás si musí být vědom toho, že se nebudeme vracet, i kdyby byla tato cesta sebeobtížnější. Každé zdržování, škarohlídství a skuhrání, záškodnictví, intriky, sobecké pohodlnictví a lpění na osobních zájmech poškozuje a zdržuje vývoj; ohrožuje klidnou spolupráci a proto nemůže být trpěno.

Proto na počátku roku je nutno, abychom si všichni uvědomili, že jsme se dohodli jíti vývojovou cestou k socialismu a že není možno vracet se touto cestou k soukromokapitalistickému řádu. Bude-li dohoda všemi důsledně dodržována, bude pro nás letošní rok" přes svoje těžkosti veselý a šťastný.

148

O cenách


(Rozhlas, 23.1.1946) 149

V posledním týdnu dostala se u nás do popředí všeobecného zájmu otázka cenová. Myslím, že nemalou zásluhu o to má společná porada ÚRO, Jednotného svazu zemědělců a Ústřední rady družstev, která upozornila na neudržitelnost poměrů, jež dnes zavládly na cenovém trhu jak potravin, tak i výrobků.

Byla učiněna také hned řada různých projevů, které se snaží vysvětlovat, že s cenami je to u nás vlastně vše v úplném pořádku, a jestliže tu a tam se stala nějaká nedopatření při stanovení cen, budou prý napravena. V tom smyslu vyzněl na příklad projev pana předsedy nejvyššího úřadu cenového v zásobovacím výboru Prozatímního Národního shromáždění.

Přiznám se upřímně, že jednotlivé projevy, které byly učiněny ve věci cenové otázky, nepovažujeme my, odboráři, za uspokojivé. Chodí, jak se lidově říká, „jako kočka okolo horké kaše" a nejdou na jádro věci.

Poukazuje se v první řadě na to, že bylo nutno zvýšit výkupní ceny živočišných a rostlinných produktů u zemědělců, že bylo také nutno zvýšit mzdy dělníků a zaměstnanců. Z toho nakonec by vyplynul závěr, že vlastně dělník a zemědělec jsou ti dva činitelé, kteří zavinují drahotu. Dělníka se nesporně těžce dotýká zdražení potravin, zemědělec těžce nese zdražení průmyslových výrobků. Toho zneužívala vždy stará velkoagrárnická a velkokapitalistická politika a snažila se postavit dělníka a zemědělce navzájem do dvou nepřátelských táborů.

Čím více mezi sebou dělníky a zemědělce rozeštvala, tím více mohla pak tato vzájemně se doplňující agrárně kapitalistic-

149

ká společnost pro sebe profitovat. Dnes se však poměry změnily. Dnešní pracující zemědělci a pracující zaměstnanci se již proti sobě poštvat nenechají. Naopak, oni budou čím dále tím více vytvářet pevné souručenství a budou hájit v úzkém přátelském svazku a jednotě své společné zájmy. Připojíme-li do tohoto svazku ještě naše široké masy spotřebitelské, organisované v družstevní organisaci, byl by v tom čert, abychom si neuhájili společné zájmy. Spojí-li se takové tři jednotné a silné organisace, jako jsou sjednocené odbory, sjednocení zemědělci a družstevníci, musí být i jejich společné požadavky splněny. Zájmy a požadavky těchto tří organisaci a jejich členů jsou skutečně společné a v ničem nekolidují. Průmyslový dělník i veřejný zaměstnanec mají zájem na prosperitě zemědělské výroby, mají zájem na tom, aby zemědělec vyráběl, zásoboval nás dostatkem potravin a za svou těžkou práci dostal také patřičnou odměnu. Stejně má dělník a zaměstnanec zájem na tom, aby těžká práce pracujícího zemědělce a úmorná přímo dřina zemědělských žen byla strojní technikou a podobně usnadňována a ulehčována. Průmyslová výroba musí dodat zemědělci za dostupnou cenu potřebné stroje, nástroje i potřeby.

Dělníci neprotestují proti cenám, které za svoje výrobky dostane zemědělec. Dělníci a všichni spotřebitelé však těžce nesou ony ceny, které musí za potraviny platit, a v tom je právě ten veliký rozdíl a nesrovnalost. V ceně, kterou zemědělec dostane, a v ceně, kterou spotřebitel pak platí. U hovězího dobytka je úředně stanovena výkupní cena za jedno kilo masa 10 až 23 Kčs. Mluvíte-li se zemědělci, každý vám dosvědčí, že cenu 23 Kčs zemědělec téměř vůbec nedostává. Většinou je zemědělci placena naopak ta nejnižší cena 10 Kčs. — A přece hovězí maso u řezníka neplatíme jinak, než 46 Kčs za kilogram, salám 86 Kčs a párky 72 Kčs.

Počítejte nyní. Kolik je na tom práce, času a dřiny, než se dobytek vypěstuje, t. j. než na něm jedno kilo váhy přibude, a

150

co vše se musí zde investovat. A počítejte, kolik té práce je potřebí k tomu, aby pak jedno kilo masa bylo prodáno. To rozpětí které je zde mezi cenami výkupními a prodejními, to je to, co nás zatěžuje, dělníky, zemědělce i spotřebitele. Tento rozdíl a zatížení mezi cenou výrobní a nákupní jsou stejné u výrobků zemědělských jako průmyslových.

Uvedu vám jeden příklad. Dělnický pracovní oblek. Výrobní cena je 70 Kčs. Nebudu vám opět líčit celý postup výrobního procesu. Od výroby vlákna, tkaniva, až po krejčovské zpracování. Také tady vše, surovina, dělnická práce přadláka, tkalce, krejčího i výrobní zisk prádelny, tkalcovny, krejčovského závodu atd., vše je zahrnuto v ceně 70 Kčs. Avšak prodejní cena je 100 Kčs. A nyní ještě jedna zkušenost. Za jaký výkon se někdy těch 30 Kčs platí.

V jednom velkém závodě bylo potřebí 1000 pracovních obleků pro dělníky. Naše zásobovací oddělení vystavilo na ně poukaz. Závod odvezl si těchto 1000 obleků přímo od výrobce do továrny. Rozdělil je mezi dělníky, z nich každý zaplatil 100 Kčs, to bylo 100.000 Kčs. Z toho bylo odvedeno výrobci 70.000 Kčs. A co se stalo s těmi 30.000 Kčs, budete se ptát? Ty dostal obchodník, který rukou nehnul, pracovní obleky vůbec neviděl, ale svůj patřičný zisk musel dostat. Proč? Proto, že není dovoleno nakupovat přímo od výrobce. Musí se nakupovat od obchodníka, a i když se od výrobce nakoupilo, pak musí v takovém případě obchod svůj zisk obdržet, i když rukou nehnul.

Nedivte se potom, že nám ubývají lidé ve výrobě. Kdybychom měli takto postupovat, tak nám nebude chtít pracovat nikdo, ani na poli, ani továrně, v dílně, a každý bude chtít jen prodávat. Svědčí o tom ten fakt, že nám po převratu přibyly celé desetitisíce obchodů a další desetitisíce žádostí leží ještě nevyřízených a nové žádosti přibývají.

Myslím, že z toho, co zde bylo řečeno, je jasně vidět, že cenový problém je trochu závažnější věcí, než jak by nám mnozí chtěli namluvit. Zde bude potřebí udělat trochu více, než jak

151

nám slíbil předseda cenového úřadu, když řekl: „Je možné, že u uzenin se půjde v cenách poněkud dolů, ale nebude možno ručit za kvalitu."

Přiznávám se vám, když jsem tento výrok četl, večeřel jsem právě tlačenku, 10 dkg za 8.40 Kčs. Tedy za 84 Kčs kilo. Vy ty dnešní tlačenky znáte. Nemusím vás přesvědčovat, že v ní bylo více polévky než masa. A to je, prosím, ta drahá tlačenka, při které vám cenový úřad, jak prozradil pan předseda, ručí za kvalitu. Nevím tedy, co budeme jíst, až se cena možná o něco sníží, ale pan předseda cenového úřadu, jak hrozí, nám za kvalitu pak ručit přestane.

Dostávám z toho opravdový strach. A proto: zemědělci, odboráři i družstevníci, nezbývá nic jiného, musíme se semknout ještě více dohromady a zasadit se o to, aby cenové problémy nebyly řešeny ani na účet našich žaludků, ani na účet našich existenčních zájmů.

Hromadná úprava cen průmyslových výrobků a potravin, která vyvolala v konsumentské veřeji.osti živou diskusi, vstoupila v platnost dnem 1. prosince u mléčných a průmyslových výrobků, u potravin dnem 10. prosince 1945. Současně vstoupila v platnost série mzdových vyhlášek.

152

Uvolňování vkladů


(Rozhlas, 30.1.1946) 153

Když je člověk nemocen a musí proti své vůli ležet celý den v posteli, má čas o různých věcech přemýšlet. Možná, že jsou to hloupé a pošetilé nápady. Tak tomu bylo na příklad při cenách tlačenky a cigaretových dutinek. Nevěřili byste, co taková úvaha nadělá rozruchu, když ji rozhlas zveřejní. Co dostanete dopisů, co se přihlásí deputací a kdo se všechno cítí dotčen. Dotknete-li se soukromých zájmů, dovedou být lidé nakvašení a houževnatí. Až k posteli vám proniknou a marné jsou ženiny protesty, že lékař předpisuje klid. Mají pravdu. Proč dát klid člověku, který přesto, že je nemocen, sám stále do něčeho ryje.

Nechci se však dnes znovu zabývat dutinkami a tlačenkou. Slibuji, že se k cenovému problému ještě vrátím. Ani deputace, ani dopisy nevyvrátily moje tvrzení, že rozpětí mezi cenami výrobními a prodejními je daleko větší než výrobní cena masa. V tom spočívá jádro problému a jádro drahoty. Dokazují-li mi maloobchodníci, malořezníci, trafikanti a pod., že oni ty horentní zisky z prodeje nemají, věřím jim. Tím pozoruhodnější však je, že toto rozpětí mezi cenami výrobními a prodejními existuje a nikdo se neodvážil to popřít. To znamená, že naše distribuce, to je rozdělování výrobků ať zemědělských anebo průmyslových, je po čertech drahá, dražší než výroba. Proto musíme tuto otázku řešit, a to důkladně — od základů řešit. Je nutno najít, kde a v čem to vězí, a nebát se pak dělat nápravu. Náprava se nedosáhne příštipkováním. Bude potřebí radikálních zásahů a Změn. Kdo chce mít klid a chce být na všechny strany hezký,

153

ten arciť tuto nápravu neprovede. Jsme již pohříchu takovými lidmi, že celý život nadáváme na určité nepořádky a nesrovnalosti, ale trpíme je. Proč? Bojíme se nepříjemností, nechceme, aby někdo nám nadával. Není však možno všem pánům sloužit. Četl jsem: „Bude uvolněno 500 milionů Kčs na rekonstrukce v Praze.“

Hezká věc, řekne si člověk. Je opravdu na čase, aby zmizely trosky a začalo se budovat. Bytové poměry v Praze to naléhavě žádají, ale ...

„Proto se domáhá obec pražská, aby veřejným stavebníkům a majitelům domů bylo uvolněno alespoň pět set milionů Kčs."

Vidíte! Už zase musím rýpat. Majitelům činžáků v Praze se má uvolnit 500 milionů Kčs? Z čeho? Patrně z vázaných vkladů. To je těch 240 miliard papírových peněz, které nám zde nechali Němci jako dědictví okupace. Odčerpali jsme ty peníze a drtíme je nyní hromadně v mlýnských stoupách. Hlásila nám to i rozhlasová reportáž. Proč ničíme ty peníze? Proto, že jsou to bezcenné hadry, které byly jen uměle za peníze prohlašovány. Nyní má být majitelům činžáků uvolněno 500 milionů nových peněz, aby si mohli dát svoje činžáky do pořádku. To je přece docela spravedlivé, řeknete si. Válečné škody musí být nahrazeny. To Znamená: „Kdo měl činžák před válkou, musí ho mít také po válce." Byl-li mu rozbit, musí se mu dát možnost a prostředky aby si mohl činžák znovu postavit. Nemám nic proti této lidumilnosti. Každé dobrodiní však musí někdo zaplatit. Tu stavbu nových činžáků si nebudou platit domácí páni ze svého, tu jim budeme platit my, občané Československé republiky.

Válka napáchala mnoho škod a ochudila nás. Všechny. Škody je nutno nahrazovat. Kdo je má nahradit? Stát? Stát, to jsme my. Aby stát mohl platit, musí občané na to vydělat a státu dát. Stát sám o sobě nic nevydělá. Když nahrazujeme válečné škody, máme nahrazovat ty, které skutečně ohrožují existenci našich spoluobčanů. Je proto spravedlivé, když pomáhá stát vybudovat rodinné domky, zemědělské usedlosti a pod. Ale činžáky? Chce

154

někdo dokazovat, že bez majetnictví činžáků se nedá žít? My můžeme, přátelé, umožňovat domácím pánům, aby ze státního příspěvku budovali činžáky. Pak však musíme vzít na vědomí, Že budeme zvyšovat daně, bude stoupat drahota a my nebudeme moci zvyšovat pense, budovat řádné národní pojištění atd., atd. Zkrátka, staré bolesti a nespravedlnosti, na které si dnes naříkáte, budou trvat dál.

Ono je prý dnes vše vlastně otázkou morálky, jak nám dokazuje ve svých článcích jeden náš starý moralista. Musíme se naučit nikomu neublížit, i když chceme budovat socialismus. Aby k tomu člověk dospěl, musí si osvojit vyšší stupeň duchovní morálky a oprostit se od materialismu. Víte, co to znamená? Vyložím vám to názorně. To znamená na př., aby pensista, který má 1200 Kčs měsíční pense, dovedl jít po Václavském náměstí, kde se bude tyčit nový činžák některého válečně poškozeného domácího pána, prohlížet si jeho moderní fasádu, usmívat se laskavě a šeptat si: „Hezký činžáček, a tolik trosek tady bylo. Zasáhlo ho to strašlivě, ubohého pana domácího. No nic, přetrpěl to chudák a my jsme mu pomohli. Má zas svůj činžáček, bere činžičku a může si jet zase spokojeně do Karlových Var. Milostpaní může případně být za 3000 Kčs předtančící dámou v hotelu Pupp na plese, který tam pro representaci před cizinou připravuje Svaz pro podporu cizineckého ruchu. To bude sakra plesíček. Přes čtvrt milionu stojí již režie a je to za pár měsíců po válce. Je vidět, že se rychle zotavujeme. Proč bychom na to peníze neuvolnili? Ať ví západ, že nejsme stepní barbaři a držíme na kulturní representaci. Je potřebí ale dát pozor. Aby nám v těch Karlových Varech našeho milého pana domácího nesebral SNB. Stal se takový případ odsouzení hodné bezohlednosti, že těžce nemocní vlastenci bez ohledu na lékařské vysvědčení o jejich těžké nemoci byli zatčeni po půlnoci, když se zotavovali v karlovarském baru. Takový národní útisk by se měl SNB zakázat. Vinníci by měli být hnáni před soud, jako ty závodní rady, co urazily naše vlastenecké kola-

155

boranty. Co by z nás bylo, kdybychom si nezachovali naši starou morálku. A moje pensička? Zůstala malá, nezvýšila se. No ale zaplať Pán Bůh za to, já jsem spokojen. Jen když činžáčky rostou a každý má zas to, co měl. Kampak bychom došli s materialismem. Když už socialismus, tak náš, morální a duchovní. Páni domácí mají činžáčky a my malé pense, ale blahé morální vědomí, že jsme nikomu neukřivdili."

Takto by musel smýšlet nejen každý pensista, ale všechen pracující lid. Věříme-li, že se celý náš národ skutečně tak odpoutal od materiálních zájmů, že dovede klidně trpět, aby se takto odškodňovalo á křivdy napravovaly, pak uvolňujeme 500 milionů pro domácí pány v Praze i jinde, uvolňujeme tisíce a desetitisíce pro pobyty v Karlových Varech, ve Špindlerově Mlýně atd. Nemluvme ale o budování socialismu! To by byl podvod.

Bylo by vůbec zajímavé, vědět něco bližšího o uvolnění vkladů. Je ho. dnes už tolik, že Národní banka oznamuje veřejně v novinách, že od 21. do 31. ledna nepřijímá žádné telefonické ani osobní urgence, aby nashromážděné žádosti mohla vyřídit. Přitom však zároveň vyzývá, aby se žádosti o uvolnění podávaly dál.

Vidíte, zas nová otázka. Komu a na co se dnes uvolňují vklady? Vy obyčejní občané, zemědělci, dělníci a zaměstnanci jistě nemáte ani potuchy o tom, jak je možno uvolnění vkladů dosíci. Národní banka by se jistě velmi zasloužila, kdyby uveřejnila seznam osob, kterým a z jakých důvodů jsou vklady uvolňovány. Já si o tom dělám jen nejasnou představu z lístků, které dostávám. Odcituji vám jeden: „Ve Špindlu na Silvestra. Pane předsedo ÚRO. Jsme ve Špindlu. Pijeme a tancujeme. Když bude sníh, budeme i lyžařit. Jak vidíte, nejste tak mocný, abyste nám v tom zabránil. I peníze na to uvolnili. Co dělají vaše pracovní brigády? Ještě vrtací? Vám šťastný Nový rok. Veselá brigáda tancujících Pražáků."

156

Musím končit. Jak vidíte, byla by zde celá řada problémů, o kterých by bylo nutno uvažovat. Je ještě mnoho shnilého i v nové republice. Ale nezoufejte. Zde nespraví nic ufňukané moralistické traktáty. Zde je potřebí vykasat si rukávy. Dát se do práce. Zvýšit výkony — vyrobit nové hodnoty. A vymetat staré smetí ze všech koutů, chlapsky, bezohledně a neohlížet se na to, jestli některému choulostivému morálkáři šlápnete na kuří oko. Když sám nechce uklízet, ať se neplete pod nohy a nepřekáží.

I v hotelu Pupp v Karlových Varech bude nakonec tančit vesele a radostně naše pracující mládež, užívající po poctivé brigádnické práci a soutěžení zasloužené rekreace, a ne zlatá mládež otců Kumperů, kupující si titul předtančících dam za 3000 Kčs.

157

Rozhovor s obchodníky


(Rozhlas, 6. II. 1946) 158

Chtěl bych si dnes pohovořit s některými posluchači. Dostal jsem po posledních svých rozhlasových projevech o cenách řadu dopisů. Nebudu se zmiňovat o spoustě těch dopisů, které můj projev vítaly a souhlasily s ním a poslaly mi na potvrzení jeho pravdivosti celou řadu vlastních poznatků a dokladů. Je vidět, že jsou u nás dnes lidé, kteří i na věci, které se jich týkají, dovedou pohlížet s vyššího stanoviska zájmu celku. Přes to, že se kritika zdánlivě i jich dotýká, neodmítají ji šmahem, ale hledají, v čem vlastně závada vězí, a jsou ochotni při odstranění napomáhat.

O tom nejlépe svědčí dopis předsedy jednoho velkého společenstva řezníků a uzenářů, který píše: „V článcích vámi uveřejněných jest jistě pravdivý pasus, že okolo drahoty cen se chodí jako kočka okolo horké kaše. A tou horkou kaší je distribuční aparát, který se hlavně během války vsunul mezi výrobce a konsumenta. Nejméně z celého cenového rozpětí zbude právě na ty, kteří jsou v přímém styku s konsumentem. A na tomto dobrém a přátelském styku nám právě velmi záleží."

S takto smýšlejícími řezníky se asi dohodneme při hledání cest, jak odstranit nepřiměřené cenové rozpětí u masných výrobků. Těžší je dohoda s těmi, kteří se rozčilují a dokazují mi, že jsem laik, že jsem někomu naletěl, a vyzývají mě, abych si zkusil tu tlačenku sám uvařit a pak že teprve poznám, co se vše vyvaří a jak ten zisk skutečně vypadá. Těm mohu jen odpovědět: Tu tlačenku já uvařit umím. Můžete se jen zeptat těch, kteří se mnou ve světové válce vojákovali. Kolik prasat jsem pro svou setninu zabil a kolik jaternic a tlačenky udělal. A řeknu,

158

aniž bych se chválil, byla to trochu jiná tlačenka než ta, za kterou dnes platíme 84 Kčs. Kdybych tlačenku tehdejší kvality dostal, pak bych se snad ani nad její cenou tolik nepozastavoval. Proto žádný ze zastánců dnešní drahé tlačenky mě nepřesvědčí, že její cena není setsakramentsky přemrštěná. Stejně je to i s některými maloobchodníky. Tvrdí, že nerozumím obchodu, nevím, co je to maloobchodnická dřina, jsem proti obchodníkům zaujat atd. Neříkám, že rozumím obchodu. Tvrdím však, že vím, co je to dřina v něm. Moje matka měla také hokynářský obchod. Já se v něm jako kluk něco nadřel. Bylo to moje neštěstí,že si mě maminka oblíbila a považovala mě za nejschopnějšího ze všech sourozenců, abych ji já jediný v obchodě od svého dětství zastupoval. Co nejhoršího, my jsme z toho obchodu opravdu tehdy nic neměli. Jen tu dřinu a jen to, že jsme jedli zvětralé zelí a jiné věci, které se v obchodě zkazily a byly neprodejné. Ale maminka si to nedala vymluvit. Lpěla na obchodu, nadávala na konsumy, o kterých se tenkrát velmi mluvilo, ač se jich poměrně málo zakládalo. Ale maminku jako řádnou obchodnici, již tenkrát konsumy strašily. Že celý ten náš obchod a její dlouholetá dřina v něm byla zbytečná, o tom se maminka přesvědčila až tehdy, když jsme se obchodu zbavili.

A na to bych chtěl upozornit celou řadu maloobchodníků. Zvláště ty nové adepty, kteří se dnes tak nedočkavě hrnou do obchodování a chtějí zakládat obchody. Nejdůtklivěji chci varovat naše dělníky. Nehrňte se za obchodem! Nevěřte, že jsou to zlaté doly. Nenechte se zmásti tím, že tak mnozí si za války z obchodování pomohli. Sami víte, jak a na účet koho si kdo pomohl.

Znárodněná výroba a zemědělství, zbavené agrárnické politiky, přinesou i do distribuce mnohé změny. Existenční zájmy budou nutit dělníky a zemědělce, aby hledali co nejkratší cestu k vzájemnému vyměňování svých výrobků. Proto se dnešní zprostředkovatelská síť nebude moci do nekonečna rozšiřovat, bude se musit zužovat a žádná moc na světě tomu nezabrání.

159

Naprosto nesprávný názor má pan Š., obchodník z Českých Budějovic, který mi píše, že „být samostatným obchodníkem je rozhodně lepší než zaměstnancem. I komunisté chtějí prý být raději samostatní a jen lidé bez iniciativy spokojují se dnes místem zaměstnance.

Jsou dnes jistě podobné zjevy a názory. Ale to neznamená, že jsou správné a že jim máme hovět. I kdyby bylo pravda, že těmto názorům propadají také někteří komunisté, nebudu je proto hájit, tím usilovněji budu proti nim bojovat. Není pravda, že iniciativní lidé mají jít jen do obchodu. Iniciativní lidi potřebujeme dnes nejvíce ve výrobě, v průmyslové i zemědělské. Kdo to nechápe, nechápe nic ze základních požadavků naší nové hospodářské epochy. Budu vždy a stále tvrdit, ať se to komu líbí, anebo nelíbí: Čím více nám budou přibývat dělníci a zemědělci, tím spíše se nám lépe povede. Čím více budou přibývat obchodníci, tím nám bude hůř. Stejně nesprávný názor má slečna Ch., obchodnice z malého městečka S. ve východních Čechách, která si stěžuje: „Můžete se přijít podívat, kolik hodin denně pracuji já a jaká je to práce. To není sednout si za stůl a motat šroubech, nebo se půl dne v továrně bavit s panem ředitelem a potom jet na čtrnáct dní na dovolenou z přepracování."

Milá slečno, i když tvrdíte, že žijete od mládí v dělnickém městečku a s dělníky se stýkáte, máte o dělnické práci velmi špatné a nesprávné mínění. Věřím, že váš život není zvlášť radostný a příjemný. Je-li pravda to, co mi tvrdíte, že totiž příjem Z obchodu po celodenní dřině od časného rána do pozdního večera nečiní ani dvacátý díl mého měsíčního příjmu, nu pak vás opravdu lituji. To znamená, že nevyděláte ani 600 Kčs měsíčně. Přitom se mi chlubíte svými schopnostmi, že umíte účtovat, zapisovat, nakupovat atd. Mluvíte-li pravdu, jak říkám, pak věřte mi, máte obchodního talentu ještě méně než nebožka moje maminka.

Oč více byste prospěla republice, svým bližním a sama sobě,

160

kdybyste nechala obchodování, které je podle vašeho vlastního tvrzení úplně nerentabilní, a věnovala svoje schopnosti jiné užitečné práci. Tu přece bychom pro vás našli. Po tom vašem obchodování, zdá se mi, nezůstala by vůbec žádná nezacelená mezera. Ty dva konsumy, na které nadáváte, že máte jeden nad hlavou a jeden pod hlavou, by ten prodej zastaly. Uvažujte o tom! Nejlepší nakonec: Pan N., obchodník z Plzně. Ten uhodil hřebík na hlavičku a varuje: „Přestaňte s těmi svými řečmi. Pamatujte, že budou brzy volby. To chcete, abychom vám dávali hlasy?“

V jeho varování se zrcadlí naše dnešní situace. Byli bychom dnes již s odstraňováním mnohých šlendriánů a s budováním skutečně nových, lidově demokratických řádů mnohem dál, kdyby zde nebyla otázka voleb. Volební právo mají totiž i ti, kteří nové republice nepřejí a kteří by rádi viděli, aby se znovu vracely poměry, které byly za vlády velkokapitalistické a velkoagrárnické kolaborantské oligarchie. A jsou mnozí „lidově demokratičtí" politikové u nás, kteří počítají s tím, že i tyto hlasy reakcionářů mohou být dobré k posílení mandátové državy. Proto se u nás ustálil v některých politických stranách ten zvyk, Že vedle oficiálních zástupců ve vládě, kteří se k ožehavým problémům přímo nevyslovují, má strana ještě vedlejší politiky, kteří mají za úkol hrát na reakční strunu a hledět tak získávat straně hlasy i třeba z tábora přímých nepřátel lidově demokratické republiky. Zda toto politické šmelinářství republice prospěje a na voliče bude platit, je otázkou.

Dostávali jsem se již jako kluci u nás na vsi do různých sporů. Vyřizovali jsme je mezi sebou různým způsobem. Na mne nikdy nepůsobila, nezastrašila mě a od hájení mého stanoviska mě neodvrátila otřepaná hrozba: „Počkej, až půjdeš okolo naší chalupy, já ti ukážu!" To bylo pro mne svědectvím, že můj protivník je s argumenty v koncích.

161

O distribuci


(Rozhlas, 13.11. 1946)

Velmi mnoho bylo u nás mluveno o tom, jaké škody nám způsobila německá okupace. Bylo zdůrazňováno, že daleko tížeji budeme napravovati škody morální, než škody hmotné. Na prvním místě byl uváděn pokles morálky pracovní. Vedena byla o tom řada diskusí a do řad pracujících byla adresována veliká řada výtek. Pracující ani jejich organisace výtky neodmítali, naopak přiznávali rozklad pracovní morálky a zahájili celou řadu úspěšných akcí na její opětné vybudování. Zvyšují výkony sami a podávají řadu návrhů a hledají cesty, jak pracovní morálku obnovit. Jednotná odborová organisace, její orgány, závodní rady a funkcionáři vykonali po této stránce velmi mnoho, ať v průmyslu, dopravě, v zemědělství a pod., a zabránili tak alespoň nejhorším kalamitám.

Hlavní oporu v boji proti nemorálním zjevům, které nám zde okupanti zanechali jako dědictví na poli pracovním v průmyslu, v zemědělství a pod., nacházíme právě v řadách těch, kde se škody a nedostatky objevují. Poctiví dělníci se nerozčilují, když někdo vytýká pokles pracovní morálky, nepíší sáhodlouhé dopisy, v nichž by dokazovali, že oni pracují dost a vydělávají málo a že jsou proto výtky o poklesu pracovní morálky bezpředmětné, že je všechno v pořádku a že není potřebí nic opravovat a ozdravovat.

Avšak směšné je myslet, že nám Němci pošramotili a rozvrátili jenom pracovní morálku a že na ostatních stranách je všechno v pořádku a morální. Je tu celá řada jiných nemorálních zjevů, proti kterým je nutno bojovat. Jsou tu na př. nemorální zjevy černého obchodu. Pokud brojíte proti nemorálnosti čer-

162

ného obchodu a šmelinaření jen paušálně, máte všechno na své straně. Každý na nemorálnost tohoto dědictví po okupantech nadává. I obchodníci. Dokazují vám, že nemorálnosti se vyskytují jen v nelegálním obchodě, ale legální obchod že jimi nikdy netrpěl a netrpí. Legální obchod prý vždy spravedlivě předal konsumentu vše to, co mu bylo přiděleno. Úplně se zapomíná a přehlíží tak zv. a tak známé obchodování pod pultem, kdy pro obyčejné zákazníky bylo vždy úplně vyprodáno, ale kdy se našla vždy nějaká „právě došlá věc" pro zákazníky protekcionáře, anebo pro ty, kteří mohli mimo normální ceny ještě něco podstrčit. Není pravda, že tyto nemorální zjevy odchodem Němců z obchodu nadobro vymizely. Nevymizely tak, jako nevymizel pokles pracovní morálky. Poukážete-li ale na podobné zjevy, řekne se vám, že útočíte a štvete demagogicky proti obchodnickému stavu. Pak by ale každé upozorňování a vytýkání poklesu pracovní morálky a volání po nápravě bylo stejně demagogickým štvaním proti dělnictvu nebo proti zemědělcům.

Ne, přátelé obchodníci. Takto to nepůjde. Kdybyste se ještě více rozčilovali a psali sebedelší dopisy, nezastřete ten fakt, že i do obchodu a distribuce zavedli nám Němci velmi mnoho nemorálnosti, a kdo to poctivě myslí s národem a s lidem, musí proti těmto nemorálnostem bojovat. Stojí-li v čele boje proti poklesu pracovní morálky dělníci a jejich jednotná odborová organisace, mělo by to být v obchodě také tak. Obchod sám by měl odhalovat vše, co je špatné a co přivoduje bezdůvodnou drahotu.

Zarážejícím zjevem pro mne byla proto diskuse o cenovém rozpětí. Poukázal jsem na nepřiměřené rozpětí mezi cenami výrobními a prodejními. Dokazoval jsem, jak často toto nepřiměřené rozpětí zavinuje drahotu. V dopisech i veřejné diskusi nikdo neodvážil se popírat, že toto rozpětí existuje; diskutovalo se však o tom, zda opravdu činí 1 Kčs jak já říkám, nebo jen 99 haléřů. Dokáži vám to. Uvedl jsem názorný příklad s pracovními obleky. Pravím, názorný příklad. Úmyslně jsem nechtěl

163

brát příklad konkrétní. Řekl jsem, že při dodávce tisíce pracovních obleků získala jedna firma 30.000 Kčs, aniž by byla při této dodávce hnula prstem. Dostal jsem spoustu dopisů od jednotlivých obchodníků, společenstev a pod. a i v tisku bylo polemisováno.

Co se vytýkalo? Že není pravda, že by se vůbec nějaké pracovní obleky za 100 Kčs prodávaly. Že nejvýše mohla firma vydělat 27.000 nebo jen 20.000 Kčs na podobné dodávce a pod. Nikdo však ze řad obchodníků a obchodních korporací se nepozastavil nad tím faktem, zda je to správné a morální, aby někdo, když ani prstem nehne, vydělal těch dvacet, dvacet sedm nebo třicet tisíc. Nikdo nediskutoval o zásadě, zda tu je anebo není v distribuci skutečně nějaká vada, která by se měla napravovat. Poněvadž se mi vytýkalo, že jsem si svoje údaje, jak se lidově říká „vycucal z prstu", donucuje mne to, abych uvedl konkrétní doklady, o které jsem opíral svoje názorné příklady. Není mou vinou, že konkrétní doklady budou daleko křiklavější a že budou více pobuřovat, než moje příklady názorné.

Slyšte: V důsledku škod, způsobných bombardováním, dostaly Českomoravské strojírny přiděleno pro své dělníky 12.000 různých částí pracovních obleků. 10.000 obleků bylo ze skupiny 1041/42 a 2000 ze skupiny č. 1043. Dodávku formálně prováděla firma Hronek, Praha I, zboží bylo uskladněno u firmy Satas v Hlinsku. Českomoravská si zboží z Hlinská sama dovezla a dělníkům rozdělila. Firma Hronek vystavila účty. V první skupině zněl účet na 1,199.889 Kčs, nákupní cena 897.393 Kčs, zisk firmy Hronek 302.496 Kčs. Účet v druhé skupině na 259.662,50 Kčs, nákupní cena 194.226,10 Kčs, Zisk 65.436,40 Kčs, celkový zisk firmy na dodávce, při níž její celá práce spočívala ve vystavení dvou účtů, činil 367.932,40 Kčs. Tento bezpracný zisk museli zaplatit bombardováním postižení dělníci v Českomoravské. Takovou distribuci nám zavedli okupanti. Je to správné a je to morální, abychom v ní setrvávali? Uvedu další příklad: Jde o dodávku 500 krátkých zimníků.

164

Výrobce firma Schlesinger, Prostějov. Účet vystavila firma Kratochvíl, Praha II, u Musea. Postup tentýž. Podnik zimníky Z Prostějova dovezl a mezi dělníky rozdělil. Peníze vyinkasoval. Firma Kratochvíl vystavila účet. Výrobní cena za kus 314 Kčs, prodejní cena 455 Kčs, zisk na kuse 141 Kčs; vcelku na 500 kusech 70.500 Kčs. To jsou čísla, která mi byla zjištěna naším zásobovacím oddělením a o která jsem opíral své názorné příklady. Zásobovací oddělení ÚRO mělo s vyřizováním zmíněných přídělů více práce než obchodní firmy. To však za svoji práci nečítá ani jediný haléř přirážky. Jak vidíte, nenadsazoval jsem, skutečnost je horší než jak jsem ji vylíčil já. Bylo-li mi s některých stran raděno, abych příště „dvakrát měřil a jednou řezal", zdá se mi, že čím více se bude v těchto a podobných případech měřit, tím více bude nutno řezat. Možná, že mi zase nějaký hnidopich bude dokazovat, že se nejedná o zisk 70.500 Kčs, ale jen o 70.499 Kčs, protože zástupce firmy, vyřizuje objednávku, musil jeti výtahem a vhodit jednu Kčs do výtahu a pod.

Pro mne zůstává otázkou: Je podobné obchodování a distribuce morální nebo nemorální? Je v zájmu veřejnosti, celku i poctivého obchodu hledat cesty k nápravě anebo není? Máme se zde odnacisovat nebo toto dědictví okupantů dále táhnout? Tato otázka bude čím dále tím naléhavější. Mají naše znárodněné podniky při nákupu pohonných látek, surovin, polotovarů a výrobků nakupovat prostřednictvím prodejen, komisionářů, velkoobchodníků a dodavatelů, i když se jedná o nákup od druhých, také znárodněných a zestátněných podniků? Nebo má být tento řetězový obchod zdražovatelů vyloučen a státní znárodněné podniky budou moci nakupovat přímo jeden od druhého s vyloučením zbytečných zprostředkovatelů?

To jsou životní otázky, ke kterým je nutno zaujímat jasné stanovisko, i když by se tomu různí činitelé, vzhledem k blížícím se volbám, rádi vyhnuli. Životní zájem naší výroby, dělníků, úředníků, pensistů, zemědělců i spotřebitelů je úzce spjat s vyřešením této otázky.

165

Ještě jedno hledisko na bezpracnou distribuci


(článek pro Rudé právo, 25. II. 1946) 166 Nedělní „Svobodné slovo" mi udělalo dvojí radost. První: Mou karikaturou od Honzy. Je dobrá, povedla se a já se jí srdečně zasmál. Druhou: Odpovědí na moje příklady o distribuci textilií. Ta je nešikovná a hloupá. Varoval jsem marně hnidopichy, že nejde o to, zda někdo bezpracně vydělal 100 Kčs nebo 99 Kčs, zda hodí jednu Kčs do výtahu a pod. Jde o zásadu, zda je to morální a správné, aby byli dělníci distribucí, kterou nám zavedli okupanti, okrádáni o statisíce. Já tvrdím, že to správné a morální není, „Svobodné slovo" tvrdí, že to správné a morální je. O tom, kdo má pravdu, ať si rozhodnou vybombardovaní dělníci v Českomoravské, kteří ty statisíce ve prospěch bezpracného zisku firmy Hronek museli zaplatit.

Obchod je risiko, říká „Svobodné slovo". A to risiko mají platit konsumenti? „Svobodné slovo" div nežádá, aby kováči z Českomoravské zaplatili ještě oněch 400.000 Kčs dluhu, který prý si podle tvrzení „chudák" firma vzdor svým statisícovým bezpracným ziskům při svém obchodování nadělala.

166

O spravedlnosti, justici, prokurátorech a národní očistě


(projev ve sněmovně, únor 1946) 167

Vážená sněmovno! Paní a pánové!

Dovolte mi, abych u příležitosti debaty o prvním exposé pana ministra spravedlnosti v naší osvobozené, nové, lidově demokratické republice přišel, jak se lidově říká, také se svou troškou do mlýna.

Vím už předem, že z toho bude opět celá řada konfliktů. Především s lékaři, kteří mi právě včera po pečlivé konsultaci přísně nařídili, že vstávat z postele ještě nesmím. Není to neúcta k lékařské vědě, není to nešetrnost k lékařům a bagatelisování jejich jistě dobrých rad, je to prostě moje povaha, která mi nedovolí, abych, když jsem jednou do něčeho, jak se říká, zaryl a vyvolal diskusi, od ní utíkal. Přiznávám se kajícně, že jsem zaryl do naší justice. Proč? Proto, že budujeme svou obnovenou republiku a záleží nám na tom, aby byla co možná nejlepší a abychom si ji vybudovali tak, aby se v ní cítili všichni co možná nejvíce spokojeni a šťastni.

„Spravedlnost pak jest základem státu. Nestranný a nezávislý soudce je této spravedlnosti vykonavatelem a nositelem." To je základní, nezvratný zákon a pravda, která stojí mimo veškeré pochybnosti, o té se, jak tu bylo i panem ministrem Dr Drtinou i celou řadou poslanců zdůrazněno, prostě nediskutuje. Diskutovat však musíme, a velmi mnoho diskutovat, o tom, jaká ta spravedlnost má být, jak má v naší nové lidové demokratické spravedlnosti vypadat naše soudnictví a jak lidové demokratický, nestranný a nezávislý soudce.

Neváhám přiznat, že tak, jak se budou v prvním bodu naše

167

názory stoprocentně shodovat, tak se budou v druhém bodu rozcházet. To je v životě vždycky tak — něco jiného je být nábožensky věřícím křesťanem a něco jiného je skutečně nábožensky a křesťansky žít. Lehké je mít socialismus v programu, těžší je však socialismus v praxi uskutečňovat a provádět. Není proto také nikterak těžké horovat pro spravedlnost, pro nestrannost a nezávislost soudcovskou v theorii, těžší je ji v praxi provádět. Odpusťte mi, když řeknu, že se v otázce spravedlnosti považuji do určité míry za odborníka. Měl jsem příležitost studovat různou spravedlnost — ne v theorii, právníkem nejsem, ale v praxi. Neváhám také hned říci, že jsem se celý svůj život dostával se současnou spravedlností, která v té chvíli byla prohlašována oficiálně za nejvýš spravedlivou, prakticky do konfliktu.

Prohlédnu-li po této stránce svůj život, musím prohlásit, že jsem vlastně zločincem z povolání. Měl jsem čest být občanem různých států a státních zřízení. Všude byla theoreticky spravedlnost jejich základem.

Říkala to o sobě nebožka rakouská monarchie. O mrtvých mluvme jen dobré, a proto bud pokoj jejímu popelu i její c. k. spravedlnosti. Já jsem proti té c. k. rakouské spravedlnosti bouřil, a byl jsem proto oprávněně českými nestrannými a nezávislými soudci několikrát odsouzen do kriminálu. Osobně jsem s nimi vždy velmi dobře vyšel. Říkali mi v soukromí s laskavým úsměvem na rtech: „Nic si z toho, pane redaktore, nedělejte! My víme, že jste pořádný člověk. Ale to víte, rozkaz je rozkaz a postup je postup. Každý hájíme své."

Přišla světová válka, narukoval jsem, byla vojenská spravedlnost a já se s ní zase dostal do konfliktu a vyzkoušel v praxi, co je to vojenský soud a kriminál v Debrecíně.

Přišla republika a s ní nová demokratická spravedlnost. Já jsem si, tak jako mnozí dělníci, spravedlnost v republice opět

168

jinak vykládal, než jak nám byla v praxi oficiálně vyložena, Dostal jsem se opět do konfliktu a seděl na Karláku, na Pankráci i na Borech. Když mě pan rada Erhart odsoudil na 2 a půl roku, řekl mi pak také s nejlíbeznějším úsměvem: „Na mne se nehněvejte, pane tajemníku, já si nemohu pomoci. Vím, že to je nespravedlivé. To, že vám ten státní návladní nacpal ten dočin vydírání, byla sprostota. Stalo se to však na vyšší pokyn. Já si nemohl pomoci, to víte, člověk slouží."

Pak přišla druhá republika. Zase jsem se octl v konfliktu se spravedlností druhé republiky. Nebudu reprodukovat, co říkali soudcové o spravedlnosti tehdejší vládní koalice, když nás na její usnesení zbavovali poslaneckých mandátů, jejichž vykonáváním nás lid v demokratických tajných volbách svobodnou vůlí pověřil. Tenkrát byl lid theoreticky podle neporušitelných ústavních zákonů také jediným zdrojem moci v republice.

Nebudu mluvit o protektorátu a době okupace. Tam se vůbec ani v theorii o spravedlnosti nemluvilo, a proto bylo pro mne samozřejmé, že jsem více než šest let byl zavřen a seděl v kriminále i v lágru. To jsou tedy moje praktická studia. K sečtení let, která jsem na těchto vysokých školách strávil, uče se poznávat, co je spravedlnost a soudcovská nezávislost v praxi, nestačí mi už dnes prsty na obou rukou. Nyní budujeme opět novou republiku. Má to být lidově demokratická republika. - „A to je samozřejmé: že lid je jediným zdrojem státní moci. Spravedlnost je základem státu, nezávislý a nestranný soudce je jejím nositelem a vykonavatelem."

O této theorii není žádné pochyby. O té nediskutujeme, o tu se nepřeme, tu nepopíráme. Jde nyní o praxi. Nedivte se, že po zkušenostech, které pracující lid nastřádal za poslední léta, mnohému se naučil a i trochu politicky vyspěl. Nestačí mu již jen hezká programová slova a sliby.

169

Posuzuje činy, dívá se na to, jaká je skutečnost a praxe. Jsme na začátku budování našeho nového státu. Vytyčili jsme si mnoho krásných plánů a cílů. Řekli jsme na příklad, že odstraníme staré soukromokapitalistické vykořisťování a bezpráví, Znárodníme výrobu, budeme vyrábět ne pro kapitalistické zisky, ale pro ukojení potřeb a zvýšení blahobytu všeho lidu. Vydali jsme dekrety o znárodnění atd.

Položíte mi otázku: Máme už znárodněnou výrobu? Chápou všichni naši státní úředníci, nově stanovení ředitelé a techničtí i administrativní správci naší znárodněné výroby, chápou to i všichni dělníci, jaké jsou jejich povinnosti k této znárodněné výrobě, a konají je už opravdu správně? Řeknu vám otevřeně: Ne. Budeme muset ještě dlouho pracovat, dlouho vychovávat, dlouho kontrolovat a mnohé měnit v praxi i osobách, než se skutečně dopracujeme k všestranně prosperující, řádně fungující a své úlohy plnící znárodněné výrobě. Dosáhneme toho, čím poctivěji budeme všechny chyby a nedostatky zjišťovat, přiznávat i odstraňovat. Platí-li to pro novou výrobu, platí to tím více pro novou spravedlnost.

Abychom mohli budovat novou znárodněnou výrobu, vzkřísit novou pracovní morálku, bylo potřebí provést především důkladnou národní i sociální očistu ve výrobním aparáte. Odstranit vše zrádné, bezcharakterní, beznadějně reakcionářské a asociální, přebudovat, pře vy chovat a stavět nejen na nových programových základech, ale namnoze i na nových lidech.

Vrátím se ještě k této věci. Chci jen říci, že co platí pro výrobu, platí také pro spravedlnost. Nemá-li být lidově demokratická spravedlnost jen pouhou frází, pouhým odvarem c. k. rakouské spravedlnosti, jejíž zákony jsou dnes ještě stále stěžejní základnou našeho práva, je potřebí tyto zákony měnit. Změně těchto zákonů však musí předcházet i změna osob. Tak jako ve výrobě.

Naše spravedlnost má tolik kazů a nedostatků proto, že jsme

170

zde dosud vůbec nezačali provádět základní požadavek národní revoluce — důkladnou národní očistu. Kdybychom si byli počínali ve výrobě tak, jako v justici, ručím vám za to, že výkony našich havířů nebyly by dnes ještě dosáhly ani polovice výkonů dnešních a my bychom neměli vyhlídky na zažehnání uhelné kalamity, ale měli bychom uhelnou katastrofu.

Nedivte se proto, že se i my laici zajímáme a máme obavy o vývoj naší nové spravedlnosti. Kdyby tento vývoj měl být závislý na takových nositelích a vykladačích spravedlnosti, jako se ukázali v Kutné Hoře, anebo pí M. Piťhové v Klatovech, o které tu mluvil včera poslanec Štekl, pak bych asi šel co nejdříve studovat praktickou spravedlnost do některého lidově demokratického kriminálu znovu. Při mém stáří a při kuráži takových vykladačů spravedlnosti, jaká je pí Piťhová, by to asi bylo už doživotně. Nedivte se, že k tomu nemám chuť ani já ani většina našich pracujících a že se proto o výkon spravedlnosti v praxi také trochu zajímáme.

Pan ministr nám ve svém exposé uvedl, že do 31. XII. 1945 bylo u lidových soudů 37.954 případů, z toho bylo vyřízeno 14.905 případů. Soudně bylo do 31. ledna 1946 projednáno 3.934 případů. Z toho skončilo odsuzujícím rozsudkem 3.151 případů, 272 případů bylo postoupeno řádným soudům a pouze 461 rozsudků bylo osvobozujících. Z toho vyvodil pan ministr následující závěr: „Vysoký počet odsuzujících rozsudků ze všech před soud postavených případů také dává podle mého mínění jiný obraz o rozhodnosti a přísné důslednosti, s kterou se provádí v oboru trestněprávním očista našeho národního života, než několik ojedinělých případů osvobozujících výroků lidových soudů, které vzbudily pozornost veřejnosti a které, ať již právem, ať neprávem, byly kritisovány.

Když vedle toho pan ministr spravedlnosti přiznává, „ze se vyskytly některé osvobozující rozsudky, nad nimiž se lze pozastavit, a že nařídil v některých případech nápravu," zdálo

171

by se, že očista našeho národního života v oboru trestně právním je na dobrých kolejích.

Do očí však padne rozdíl mezi číslem 3.934 případů vyřízených soudně a 14.905 případů vyřízených vůbec. Kde se ztratilo a jak bylo vyřízeno oněch 11.071 případů? Zde jsme u jádra věci. Tady je, jak se lidově říká, „ten pes zakopán".

Ukazuje se, že většinu kolaborantů a zrádců, proti nimž byla vznesena obvinění i důkazy, nesoudí lidové osudy, nýbrž že je soudí jen prokurátorové. Pak se však číslice, které nám zde uvedl pan ministr, jeví v jiném světle. Osvobozených není jen oněch 10%, které uvádí pan ministr, nýbrž 70%. Snad se tato cifra o něco sníží, poněvadž mohou být v oněch jedenácti tisících některé případy, předané prokuraturou soudu a neprojednané, ale na 60 % osvobozených jistě zůstane.

Opírám to o následující zjištění. Je to několik okresů nahodile vybraných ze všech částí českých zemí. Jde o okresy: Uherské Hradiště, Skuteč, Nové Město na M., Humpolec, Vysoké Mýto, Vrchlabí, Ml. Boleslav, Uh. Brod, Litomyšl, Poděbrady a Písek. Zde bylo zjištěno, že do konce ledna letošního roku bylo celkem vyřízeno 893 případů, bylo odsouzeno 223 osob, t. j. 25.25 % všech projednaných případů, osvobozeno bylo 38 osob, t. j. 4.25% případů, krajským soudům trestním bylo předáno 23 osob, t. j. 2.05%, ale soudní řízení bylo zastaveno veřejnou žalobou v 609 případech, t. j. 68%. Jak vidíte, činí procento skutečně osvobozených v těchto okresech ne 10, ale 72%.

Je potřebí si uvědomit, že do rukou veřejných žalobců se dostane materiál sebraný a prozkoumaný vyšetřujícími komisemi ONV. Podle paragrafu 24 odst. 2 retrib. dekretu a všeobecných ustanovení trestního řádu jsou veřejní žalobci u mimořádných lidových soudů podřízeni ministru spravedlnosti a ten má dbát, aby tito veřejní žalobci při výkonu své funkce neporušili smysl a obsah retribučního dekretu. Je správné, poukazuje-li ministr spravedlnosti Dr Drtina na skutečnost,

172

že u mimořádných lidových soudů nefunguje vůbec osoba, která by neprošla výběrem národního výboru, avšak jmenovací právo přísluší vládě nebo z jejího pověření ministru spravedlnosti a je faktem, že vedoucí veřejní žalobci u mimořádných lidových soudů jsou ve velké většině případů prokurátory z povolání.

Nechce se mi opravdu věřit, že by tato všem požadavkům národní očisty se příčící činnost veřejných prokurátorů byla zaviněna ve všech případech zlou vůlí a že by všichni prokurátoři byli opravdu zakuklení kolaboranti. Vyslovuji zde proto, a myslím, že oprávněně, podezření, že tu jde o velikou chybu se strany ministerstva spravedlnosti, která zavinila tento neudržitelný stav, jenž vyvolává u nás nebezpečí podlomení víry v poctivý úmysl provést skutečně důslednou a spravedlivou národní očistu. Kladu zde otázku: Instruovalo ministerstvo spravedlnosti řádně celý svůj aparát státních prokurátorů, za jehož činnost je odpovědno? Vydalo instrukce, pořádalo kursy, na nichž by bylo upozornilo a zdůvodnilo, že úkolem prokuratury není soudit, zda obviněný je vinen nebo nevinen, zdali zde byly nějaké polehčující okolnosti a pod.? Úkolem prokuratury že je podávat žalobu, usvědčovat vinníka, neopominout položit na váhu vše, co mu přitěžuje a co ho usvědčuje. Hájit vinníka a uvádět polehčující okolnosti je věcí obhajoby, a soudit, co jest těžší a závažnější, zda důkazy žaloby nebo obhajoba, polehčující okolnosti atd., to není věcí prokurátora, to je výhradní věcí soudu.

Nevěřím, kdyby byli bývali prokurátoři tímto způsobem ministerstvem spravedlnosti instruováni nejen písemně, ale i v přednáškách a kursech, že by bylo mohlo dojít k takovému ohromnému nedorozumění, k jakému došlo, že se naše nova spravedlnost, která má být základem státu, ocitá v přímém rozporu s vůlí lidu, který je zdrojem veškeré státní moci.

Druhá příčina toho, že naši prokurátoři sklouzli v trestním oboru provádění naší národní očisty na tak šikmou plochu,

173

vězí také v psaní a volání oněch našich stoupenců starého práva a spravedlnosti, kteří skuhrali a brečeli nad nespravedlností, křivdami a bezprávím, kterých se prý naše nové demokratické instituce, národní výbory, jejich vyšetřující komise, stráž bezpečnosti, závodní rady a pod. na kolaborantech dopouštějí. Není divu, že z toho vzniklo u mnohých prokurátorů přesvědčení, že každé obvinění je vlastně křivda na nevinném člověku páchaná a že on je povinen tuto křivdu napravovat.

Důsledky toho dnes prožíváme a bude to stát ministerstvo spravedlnosti hodně práce, než je napraví. A tu jsem u druhé důležité otázky. Je to otázka národní očisty, prováděná našimi závodními radami. Budu znovu a znovu tvrdit, že ve věci národní očisty si naše závodní rady počínaly lépe než prokurátoři. Nedaly se jen tak lehce ani skuhráním, ani proklínáním zastánců staré spravedlnosti svést na scestí. Byly také lépe instruovány. Zásadní pokyny ÚRO v tomto směru zněly: „Revoluční hnutí má svoje zákony a práva. Nejzákladnějším zákonem revoluce ve chvíli, kdy se odboj aktivně rozhořel, jest jednat rozhodně a rychle. Zničit a zneškodnit všechny otevřené nepřátele a usvědčené zrádce a isolovat i odstranit s důležitých míst podezřelé a nespolehlivé. Jedině s tohoto zorného úhlu je proto nutno dívat se také na všechna opatření, která u nás byla v době odboje a převratu provedena. Opatření tato je nutno uznávat, i když se mohou v některých případech ukázat přehnanými. K zajištění porážky nepřítele a k zabezpečení se proti možné zradě je vždycky lépe učinit více než méně."

My jsme však neváhali hned na začátku července rozhlasem i tiskem a na schůzích upozorňovat: „Tak jak bylo v květnu potřebí bez ohledu na to, jaký chaos tím vznikne, bouřit se proti stávajícím zákonům a pořádku, bourat jej a podkopávat, stejně takovou, ba ještě větší nutností je dnes na všech stranách budovat a v zájmu rychlého vybudování chaos

174

Se odstraňovat, pořádek zavádět a dobrovolné disciplině se podřizovat. K obnovení řádného chodu výroby nestačí dnes již jen bouřit, bourat, odstraňovat a trestat, dnes je také potřebí především stavět, organisovat, vychovávat, vyhledávat zdatné odborné síly a správně je do práce a na rozhodující místa ve výrobě zasazovat. My nejsme sadisty, jako byli naši okupanti. Netrestáme proto, že by nám trestání jiných působilo radost. Zakročujeme a trestáme proto, abychom zamezili páchání dalších zločinů, chyb a škod.

Závodní rady i orgány jednotných odborů nesmějí dopustit, aby se pod rouškou snahy o národní očistu uplatňovaly osobní, sobecké zájmy a aspirace jednotlivců. Pro posuzování viny není rozhodující, jak kdo ubližoval mně, jednotlivci, rozhodující je, zda svými činy poškozoval celek, pracující třídu, národ, republiku. Odmítněte proto všechny ty, kteří dílo národní očisty chtějí svádět na cesty osobního zájmu anebo sobeckého klikaření. Nebojte se korigovat rozhodnutí, shledáte-li, že bylo učiněno pod dojmem štvavé kampaně, rozdmychané buď jednotlivcem, anebo i určitou klikou k vyřizování osobních nevraživostí anebo pro sobecké, prospěchářské cíle."

My jsme vydali také pokyny, instrukce, svolali konference, pořádali kursy, chodili do závodů a přesvědčovali dělníky, jak je nutno se na věci dívat. Jak postupovat a čeho se vyvarovat.

Kladouce především důraz na důsledné provedení očisty a odsouzení těch, kteří odsouzení zasluhují, neváhali jsme říci: ,, V případech, kde se závodní rady zřejmě dopustily přehmatů, a takové zjevy, i když řídké, přece jen jsou, nesmíme se bát i případné nesprávné rozhodnutí korigovat. V těchto případech nemohou být rozhodující otázky prestiže. Neztrácí autoritu ten, kdo má odvahu napraviti a odčiniti chybu, která se stala; autoritu ztrácí ten, kdo z důvodů prestižních každému znatelnou a viditelnou chybu dále brání a její napravování odpírá.

Pro tato řešení musí naše odborové orgány a jejich funkcionáři sjednávat cesty a možnosti. Musí jít na závodní schůze, musí roz-

175

hodně vystoupit proti t. zv. „radikálům", kteří ať z jakýchkoliv důvodů chtějí uplatňovat jen politiku osobní msty anebo sobeckých zájmů, a ne politiku prospěchu celku." Lidová demokracie a spravedlnost i soudcovská nezávislost, to není, jak vidíte, individuální rozhodování jednoho člověka od zeleného stolu podle jeho vlastního názoru, to je rozhodování v duchu požadavků a cílů národní revoluce, tu je také nutno jít mezi lid, který má být zdrojem vší moci, a přesvědčovat jej o správnosti a spravedlnosti našeho postupu.

Ještě jsou u nás soudcové


(článek pro Práci, 14.11.1946) 177

Poukázal jsem na fakt, že naše spravedlnost, místo aby soudila kolaboranty a zrádce národa, činí mnohdy pravý opak, chrání kolaboranty a staví před soud účastníky národní revoluce a lidi, kteří se poctivé očisty domáhali. Proti mému projevu se ozvala řada protestů. Většinou to byla kritika á la Peroutka, která volá po obnovení staré spravedlnosti a staré morálky a tím samozřejmě podporuje, ať vědomě nebo nevědomě, kolaboranty, nespravedlnost a nepomáhá očistě veřejného života, naopak tuto očistu brzdí.

Ale dostal jsem jeden pozoruhodný dopis. Je od starého soudce. Upozorňuji: neznám jej, nikdy jsem se s ním v životě nesetkal. Kritisuje také můj projev. Jeho kritika však zaslouží, aby byla uveřejněna. Protože je to kritika správná a kritika kladná. Kritisuje ne proto, aby kritisovala, ale aby hledala nápravu. Nemusím s každým slovem kritiky souhlasit, ale musím uznat, že pisatel má poctivé úmysly. Nechce křísit starou, reakcionářskou morálku, chce pomáhat budovat novou lidově demokratickou morálku a spravedlnost. Neváhám proto jeho dopis v plném znění uveřejnit: „Četl jsem se zájmem Váš článek ,Správná resoluce', (* Projev přetištěn v této knize pod názvem „Polemika s F. Peroutkou o morálce") uveřejněný v časopise ,Práce', kde ke konci článku jste napsal: ,Proto nevěříme v soudcovskou nezávislost, pokud opravdová očista v soudcovském stavu od starých reakcionářských a fašistic-

177

kých živlů nebyla provedena, a dále, kde říkáte, že máme sice, ale málo dobrých a nezávislých soudců, ale mnoho špatných, kteří by měli býti v zájmu spravedlnosti dávno zbaveni svých míst, a my věříme více ve spravedlnost závodních rad než ve spravedlnost mnohých soudců'. — Četl jsem dále článek redaktora Peroutky ve ,Svobodných novinách', četl jsem řeči poslankyně Škrdlantové i poslance Klimenta, pronesené v parlamentě, ve výtahu v novinách. Nechci a nejsem oprávněn, abych kritisoval všechny tyto výroky — k tomu jest oprávněno ministerstvo spravedlnosti a naše nejvyšší soudy, ale po pečlivém prozkoumání myslím, že jako výkonnému soudci s dvacetiletou praxí bude mi dovoleno říci, že by bylo dlužno napřed jíti nebojácně na kořen věci a vyšetřiti, proč není možno věřit soudcovské nezávislosti a nestrannosti, a pak teprve provést kritiku, třeba i tak zdrcující pro velkou část soudcovstva, jak bylo v článcích a řečech učiněno.

Žádný stav v republice není tak nesvobodný, není tak svázaný, a tudíž ne svou vinou neschopný jíti s proudem doby, jako stav soudcovský. Podle mého názoru soudcové nemohou a nebudou ve velké většině dobře soudit a budou stále na ně stížnosti, budou označováni za reakcionáře do té doby, dokud jim nebudou odstraněna pouta a pokud jim nebude dovoleno jednat tak, jak by ve velké většině chtěli, ale jak si jen malá část dovoluje dnes jednati. Soudce je spoután starou ústavou, jest vázán starými zákony, jichž největší část pochází z doby rakousko-uherské monarchie, i mnohými předpisy dokonce z doby Marie Terezie a Josefa II. a mnohými z doby protektorátu. Dokud tomu tak bude, budou soudy ve většině případů soudit proti lidu a ponesou nadále stigma reakcionářů. Abych toto svoje tvrzení doložil, chci zde uvésti tři příklady: dva z oboru práva civilního a jeden z oboru práva trestního. Jest na denním pořádku, že kolaboranti, lidé asociální a někdy lidé, kteří si právem či neprávem myslí, že jim bylo ublíženo, žalují — zastoupeni advokáty — národní správy, závodní rady o tisícové

178

částky. Pro rozsouzení platí stále starý předpis o soukromých zaměstnancích a živnostenský řád, který byl dělán ve prospěch zaměstnance proti zaměstnavateli, tehdy jeho největšímu odpůrci. Podle tohoto předpisu má se nyní soudit zaměstnanec, nyní kolaborant, a zaměstnavatel, nyní národní správa. Zákon jest jasný, a proto je tolik rozsudků proti závodním radám. Druhý případ: Češka, stavší se za protektorátu říšskoněmeckou příslušnicí, jest vypovídána družstvem z bytu. Hájí se tím, opět Zastoupena advokátem, že se na ni vztahuje zákon na ochranu nájemníků, který zrušen nebyl, poněvadž nikde nebylo řečeno a uzákoněno, že Němci nemají v naší republice práv, či že pro Němce neplatí naše zákony. Jaké zde bude rozhodnutí? Velká část soudců rozhodne podle zákona dosud platného, ale proti duchu doby, proti vlastnímu přesvědčení.

Domnívám se, že je svázán jen zákonem a platnými předpisy, bojí se, že u odvolací instance v případě odvolání jeho rozhodnutí, které by se neopíralo o platný zákon, bude k stížnosti zrušeno, že v jeho konduitní listině bude poznamenáno, že mu zas ten a ten rozsudek byl zrušen. Jen malá část soudců v prvém případě protahuje řízení, vydávajíc se tak v nebezpečí dozorčí stížnosti, nebo věc rozsoudí podle svého přesvědčení zákonem nepodepřeného, vydávajíc se v nebezpečí výtek, a čeká, aby konečně vyšel nějaký zákon nebo nějaké nové nařízení, o které by se mohl opřít a v jehož smyslu by mohl soudce rozhodnouti tak, jak by rozhodl i ten bojácný. Z trestního: Kolaborant, asociální člověk nebo šmelinář podá žalobu pro urážku na cti nebo trestní oznámení, že před národním výborem nebo před vyšetřující komisí ten a ten člověk ho urazil, či křivě proti němu svědčil, ač jde o člověka spravedlivého, který výpověď učinil pravdivě. A tu soudce opět podle nynějších předpisů musí při oznámení pro urážku na cti naříditi přelíčení nebo věc vyšetřovat a předvolati oznámeného — onoho spravedlivého svědka — jako obžalovaného či obviněného k soudu a hroziti, když se nedostaví, že bude předveden. Tak nařizuje stávající zákon, a když soudce tak

179

neučiní, tu mu zase hrozí dozorčí stížnost, nadřízená instance Žádá zprávu a hrozí zahájením disciplinárního řízení.

Nedivme se proto, že jen skutečně nebojácný soudce nese toto risiko a pro ideu vše riskuje. Tyto tři namátkou vybrané případy vykládají a ukazují, proč se pozorovateli, který nezná důkladně dosud stávající předpisy, vázanost soudců zákonem a bohužel i vysokou byrokracií — která ještě v justici nevyhynula — zdá, že většina soudců soudí protilidově, nedemokraticky, a tudíž, že jest v ní převážná část starých reakcionářů a fašistů.

Poznamenávám k tomu dále, že na soudcovskou dráhu ve většině případů dali se lidé, netoužící po majetku, poctách a nezámožní, neboť právníci, toužící po jmění, titulech a bohatství šli spíše k advokacii, notářství a do právních oddělení průmyslu a bank. Proč by tedy tito nebohatí lidé měli zájem hájiti buržoasii a fašisty? Navrhuji proto toto řešení: ať zákonodárné shromáždění na návrh ministerstva spravedlnosti, ÚRO, nebo politických stran vydá zákon:

1. že do doby, než se budou moci vydat unifikované zákony nové, nebo alespoň na určitou dobu, zmocní vláda soudce, aby v případech, kde zjistí, že zákon nebo vládní nařízení odporuje nynějšímu stavu věcí, to jest duchu doby a košickému programu, byl povinen rozhodnouti i proti stávajícím zákonným předpisům, nejsa jimi vázán, řídě se jen podle svého svědomí, a vytvořiti tak nové právo lidové, a aby měl právo použíti obdoby pokrokových zákonů, platných v pokrokovém socialistickém státě,

2. že se zrušují všechny zákony, vydané okupanty za protektorátu, pokud odporují nynějšímu světovému názoru a košickému programu.

Tato myšlenka zde navržená musela by se důkladně, ale v době co nejkratší propracovat. Náš národ má dobré a čestné právníky, kteří to myslí s republikou dobře a kteří chtějí, aby ve světě vládl právní řád, který by odpovídal duchu doby.

180

Mluvím ze srdce svých kolegů, když prohlašuji, že soudcové vypracují ihned návrh tohoto zákona, aby jej příslušný orgán mohl předložiti Národnímu shromáždění. Až se tak stane, budou soudci soudit spravedlivě a zbaví se odia, že jsou reakcionáři, a pak se ukáže, kde je skutečně pravda, a bude možno, ale i nutno soudce, který by se neosvědčil a ukázal se jako re-akcionář, bez dlouhého řízení ze soudcovského stavu odstraniti."

Potud hlas soudce. Kdyby se orientovalo ministerstvo spravedlnosti na podobné soudce, zavolalo si je a uložilo jim vypracování pokynů, jak si mají dnes soudcové při výkladu starých zákonů počínat, než budou jako přežitky staré reakce zrušeny anebo příslušně opraveny, nemusela by celostátní konference jednotných odborů usnášet svoje resoluce. Pohříchu ministerstvo spravedlnosti až dosud nic po stránce nápravy neudělalo, Zpráva, která prošla tiskem, že byly vydány soudcům pokyny, "byla nesprávná a ukázala se podvrženou.

Procesy a rozsudky, o kterých soudce z povolání zde ve svém dopisu mluví, že jsou nespravedlivé a duchu dnešní doby odporující, jsou vynášeny dále. To pobuřuje. Je to v rozporu s košickým programem i s lidově demokratickou spravedlností.

Jednotné Revoluční odborové hnutí, které slíbilo, že bude podporovat výstavbu demokratických řádů a důsledné plnění košického programu, je úplně v právu, když volá po nápravě na poli justice.

181

Polemika s F. Peroutkou o morálce


(Práce) 182

V polovině ledna zasedala celostátní konference jednotných revolučních odborů. Na této konferenci Revoluční odborové hnutí manifestačně dokumentovalo svoji pevnou vůli uchovat jednotu, pomáhat vládě jednotné fronty Čechů a Slováků, plnit odkazy národní revoluce, provádět důsledně národní očistu, upevňovat pracovní morálku, obnovovat znárodněnou výrobu, jít k socialismu.

V resoluci, která byla přijata na konferenci, byla mimo jiné věta: „Žádáme, aby vláda a parlament učinily bezodkladná opatření, aby pro revoluční činy a národní očistu nemohl být nikdo, ať z jakýchkoliv důvodů, stíhán." Tato věta byla záminkou několika intelektuálům k pokusu o rozdmychání kampaně proti nemorálnosti ÚRO. Chceme prý hájit „zločin, hrabivost, surovost, podlost, obohacování se a zlatý věk nekontrolované denunciace jako gestapáci atd." Těmi a podobnými obviněními nás vyčastoval především pan redaktor Peroutka ve „Svobodných novinách". Nebudu se zabývat meritem těchto obvinění. Můžeme s plnou odpovědností prohlásit, že nikdo nezachránil tolik národního majetku před hrabivostí jednotlivců, nikdo nedemaskoval tolik denunciantů, nikdo se nesnažil o nastolení nové morálky do našich rozvrácených poměrů tak jako Revoluční odborové hnutí, jeho orgány, závodní rady a pod.

Zde jsme však u základní otázky. Co je morální a o jakou morálku běží. Každá doba má svoji morálku. Má svoji morálku

182

válka, má svoji morálku mír a má svoji morálku revoluce. Měl také svoji morálku bezohledně vykořisťující a otročící kapitalismus a jde o to, s jakého morálního stanoviska se na věci díváme. Když vezmeme za základ morální stanovisko pana Peroutky a budeme vybírat z jeho článku jednotlivé věty, jako on je vybírá Z resoluce celostátní konference, dojdeme k těmto výsledkům: „Téměř se pokládá za cosi mimo politický bonton, pro někoho se exponovat.“

Po tom se tedy někomu stýská? Exponovat se za zájmy jednotlivců a ne za zájmy celku. Mohu p. Peroutku ujistit z vlastní zkušenosti, že starý politický bonton, typický to znak buržoasní demokracie, „exponovat se za zájmy jednotlivců", u nás pohříchu nevymizel. Ať se jen p. Peroutka podívá, kolik politických jednotlivců se exponuje, aby ten neb onen podnik nebyl znárodněn, i když podle dekretů pod znárodnění patří. Kolik se jich exponuje, aby tomu neb onomu usvědčenému kolaborantu byl zachován jeho majetek a pod.

Podobným starým morálkářům je pochopitelně činnost ÚRO trnem v oku proto, že se pro chamtivé zájmy těchto jedinců exponovat nechce.

„Znemožnivše, jak se říká, všem bohatým jedincům, kteří už přestávají existovat, aby mohli vydávat noviny, přehlédli jsme, že jsme téměř úplně vzali noviny i veřejnému mínění." To, prosím, tvrdí také p. Peroutka. Proto, že jsme znemožnili bohatým jednotlivcům vydávat noviny, dopustili jsme se tedy nemorálnosti a znásilnili veřejné mínění.

Nebudu zde široce polemisovat. Kladu jen otázku, na kterou ať si každý sám odpoví. Kdy mělo veřejné mínění možnost v novinách více se uplatnit? V době, kdy noviny vydávaly kapitalistické koncerny jako „Národní politika" a silní jedinci jako Baťa, Stříbrný a pod., anebo je ta možnost dnes, kdy je těmto silným jedincům vydávání novin znemožněno? To je marné, na staré cesty, kdy vládla morálka silných jedinců, na ty už nepůjdeme,

183

Pan Peroutka lituje, že tito jedinci už prý u nás přestávají existovat. Škoda, že nemá pravdu. Pro celý národ by bylo lepší a bylo by vskutku morálnější, kdyby už tito silní jedinci opravdu přestávali existovat.

Ale ještě je u nás mnoho politických estétů, kteří se exponují, aby tito silní jedinci existovat nepřestali. „Bylo možno doufat, že alespoň Svaz osvobozených politických vězňů a Svaz národní revoluce se vyvinou v nadstranické organisace, které by měly morální autonomii."

Podle p. Peroutky i Svaz osvobozených politických vězňů upadl do nemorálnosti. Stalo se to patrně proto, že Svaz žádá důsledné provedení národní očisty a uveřejnil v poslední době ve svém svazovém orgánu výroky význačných jedinců protekto-rátního politického i uměleckého tábora, kteří sloužili Němcům. Svaz zapomněl, že starý politický buržoasní bonton velí exponovat se pro tyto nevinné oběti, aby souzeny nebyly.

Pan Peroutka si naříká na „nesrozumitelný dnešek". Ano. Z jeho všech článků je vidět, že je mu dnešek úplně nesrozumitelný. Ujišťuje nás, že se mu snaží porozumět, že se i s vývojem k socialismu „smířil". To je vlastní skutečné krédo p. Peroutky. On se smířil jen proto, že se dnes nic jiného nedá dělat. Kdyby to situace dovolovala, p. Peroutka by se nesmiřoval. On by i dnes, tak jako vždy dříve, byl proti. Ale je tak chytrý a ví. že taktičtější je smiřovat se. Proto se smiřuje. Zda navždycky, anebo jen prozatím, je otázka.

On nakonec i to v svých článcích jasně říká. Nemůžeme se bránit socialismu, ale dovolte nám alespoň, abychom bránili starou duchovní kapitalistickou morálku, kterou si Evropa vypěstovala. Proto si ÚRO, Svaz osvobozených politických vězňů a opravdu socialistické strany a p. Peroutka nebudou asi vzájemně rozumět. Proto mu hned radostně porozuměla pí Koželuhova.

Zde jde nejen o reformy sociální, ale i o reformy du r Odstranit hospodářskou nadvládu silných, kapitalistick dinců i jejich duchovní morálku, kterou společnosti n.. .

184

Při této příležitosti chci upozorniti ještě na jedno. Pan Peroutka a jeho epigoni operují proti nám pojmem „nízké a nečestné" pohnutky.

Tento právní pojem nám vtělila do zákona buržoasní morálka v první republice. „Nízké a nečestné pohnutky" vedly každého, kdo se postavil proti tehdejší vládě velkoagrárnicko-kapitalistické oligarchie. „Nízké a nečestné pohnutky" vedly na př. železničáře ke vstupu do komunistické strany a proto byli po stovkách bezohledně ze státních služeb vyházeni, i když měli za sebou třeba desetiletou bezúhonnou služební dobu. P. Peroutka to shledával tenkrát morálním a neprotestoval.

Bylo by možno uvést celá sta rozsudků, kdy nezávislí soudcové první republiky odsuzovali dělníky pro protikapitalistické akce a projevy do kriminálu. Pohnutky jejich činů byly prohlašovány za „nízké a nečestné" a oni odsuzováni jako sprostí zločinci. Já sám byl tak odsouzen na 9 měsíců do žaláře pro pouhé citování Leninova výroku o nestálosti imperialistického míru.

Proto nevěřme v soudcovskou nezávislost, pokud v soudcovském stavu nebyla provedena opravdová očista od starých reakcionářských a fašistických živlů. Tím neříkáme, že nemáme dnes dobré a nezávislé soudce. Máme je, ale máme velmi mnoho špatných, kteří měli být v zájmu spravedlnosti dávno zbaveni svých míst. Nemorální je podle našeho soudu, že se tak nestalo.

Řeknu zcela otevřeně: my dnes daleko více věříme ve spravedlnost závodních rad než ve spravedlnost mnohých soudců. Proto se Ústřední rada odborů ve své ustavující schůzi 30. ledna t. r. usnesla resoluci celostátní konference nejen neměnit, nýbrž uskutečňovat.

185

Zpověď královny (V čem se rozcházím s dr. Koželuhovou)


(Rozhlas, 21.11.1946)

„Nedívej se do zrcadla, když máš křivou hubu," praví naše staré české přísloví. Přiznám se, že se opravdu mnoho do zrcadla nenadívám, a vím také, že se moje huba mnohým lidem v republice nelíbí. Mezi ty, kterým se moje huba nelíbí, patří bezesporně také paní Dr Helena Koželuhova. Proto mě 4. října m. r. přitáhla před redakční zrcadlo „Lidové demokracie", aby moji křivou hubu před celou naší veřejností odhalila.

Zhrozil jsem se přímo, jaké pokřiveniny zjistila na mně paní doktorka ve své lékařské analyse, která se jí ani na jeden celý sloupec „Lidové demokracie" nevešla.

„Necítím prý potřebu poznat mínění lidu — jsem ,mocipán', který zapomíná, že demokracie se nesmí bagatelisovat, že demokracie není veteš a lid se musí cítit uražen, když se jeho právo považuje za jakousi ošumělou, oblíbenou hračku, chci jít ve šlépějích Moravcových a přesvědčovat manifestacemi, které však jako projev vůle lidu jsou velmi pochybného významu atd."

Bude vás jistě zajímat, proč jsem upadl v nemilost paní Dr Heleny Koželuhové a „Lidové demokracie". Paní doktorka je upřímná, že to říká: Opovážil jsem se žádat, aby dekret o zestátnění průmyslu a bank byl vydán okamžitě, ještě než se sejde Prozatímní Národní shromáždění. Kdo žádá něco podobného, má podle paní doktorky nejen křivou hubu, ale je celý pokřivený, nedemokratický. Skutečně demokratický demokrat, kterého v sobě objevila paní Dr Koželuhova (nevím od které doby, já ji totiž dosud jako demokra-

186

tického harcovníka neznal), musí žádat, aby se zestátnění neprovádělo dříve, dokud nebudou provedeny volby nejen do provisorního, ale do řádného Národního shromáždění. To je tedy zásadní věc, v které se s paní doktorkou rozcházíme. Já jsem pro to, aby dekret o zestátnění byl neprodleně

vydán, paní doktorka Koželuhova je proti tomu.

Nezlobím se na paní Helenu pro její královninu zpověď.

Zpovědi královen byly vždycky velmi vyhledávané a zajímavé proto, že velmi často prozrazovaly, co si myslí králové, kteří se uměli halit v plášť diplomatického mlčení. Jen proto neměli králové ani zpovědi královen ani jejich zpovědníky v lásce.

My dnes samozřejmě „Lidovou demokracii" pro zpověď královny nebudeme házet do Vltavy, naopak myslím, že to v demokracii můžeme jen vítat, když lidovečtí králové k ožehavým problémům dneška mlčí, že se alespoň královny veřejně zpovídají.

187

O náhradě škod


(Rozhlas, březen 1946)

Jak nahrazovat majetkové škody, způsobené jednotlivcům válkou, vězněním i okupací? To jest jedna z otázek, které jsou mi dnes předkládány. Jsem dotazován, zda jsem proti tomu, aby lidé, poškození vězněním, válkou a okupací, byli za utrpěné škody odškodňováni. Poukazuje se na to, že není pravda, odškodníme-li domácí pány a postavíme jim zase jejich činžáky, že to budeme platit my všichni svou prací a svými daňovými příspěvky. Náhrady budou prý placeny z účtu reparací. Je proto jen spravedlivé, aby byla každému poctivě nahrazena ta škoda, kterou skutečně utrpěl. Nezáleží prý na tom, jak velkou sumu kdo dostane. Má-li být spravedlnost, musí každý dostat skutečně náhradu, odpovídající jeho škodě.

Přiznám se, že tato otázka není mi nijak nová. Velmi mnoho jsme se touto věcí zabývali a diskutovali o ní již ve vězení a v koncentračních táborech. Byli mezi námi takoví jednotlivci, kteří si vedli měsíc od měsíce přesný účet o tom, jaké majetkové škody utrpěli a jakou náhradu bude jim muset národ za jejich utrpení a mučednictví zaplatit. Zakousli se tak do této myšlenky, Že nakonec měli z toho radost, že válka a utrpení tak dlouho trvá, protože tímto prodlužováním války položka na straně „má dáti" utěšeně pro ně vzrůstala. Vytvořila se z nich v koncentračním táboře přímo zvláštní kasta, t. zv. výdělečných mučedníků. Měli, jak jsem již řekl, do haléře spočítáno přesně na každý měsíc a den, o kolik svým mučednictvím do dneška přišli, ale kolik zároveň, až to dobře dopadne, na něm vydělají.

188

Zajímavé byly jejich odpovědi, byla-li jim předložena otázka: „Myslíš, že je to spravedlivé, aby někdo za svoje věznění takové náhrady účtoval?" „Spravedlivé?" divili se, „samozřejmě, vždyť přece na to máme zákonný nárok!" „Nu dobře, jsou zde však tisíce jiných mimo tebe, studenti, dělníci, živnostníci, zemědělci a jsou stejně jako ty vězněni, stejně byli poškozeni a ti nemají dostat nic?" „Mají-li nějaký zákonný nárok, mají právo se ho domáhat, není-li zákonného nároku, nemohu jim pomoci."

Podle této formulky, máme-li dojít ke spravedlivému odčinění a náhradě škod, musíme rozdělit všechny válečné poškozence na dvě kategorie. Když toto rozdělení provedete na příklad mezi vězněnými z koncentračních lágrů, máte „mučedníky se zákonným nárokem a bez zákonného nároku". Odškodnění těch se zákonným nárokem je samozřejmé, ti musí dostat vše, bez ohledu na to, zda to skutečně z ohledu na svoje nynější sociální postavení potřebují. Mnozí Z nich se vrátí okamžitě na místo, kde jejich plat a příjmy jsou tak velké, že jim zaručují naprosto zajištěné postavení a slušnou existenci. Oni však shrábnou ještě celý kapitál v podobě náhrady za utrpěnou škodu, ačkoli i bez této náhrady by jejich existence nedoznala žádné újmy.

Pak jsou zde ti bez zákonného nároku na náhradu. Studenti, dělníci, zemědělci, živnostníci atd.Ti se také vrátí, ale žádného zákonného nároku nemají a proto nedostanou nic. Jsou-li zdrávi, dobře, musí být rádi, že mohou rychle dostudovat, najít si místo v továrně, vrátit se k práci do své dílny nebo na svoje pole, zkrátka začít boj o svoji existenci tam, kde jej surová ruka gestapáků a okupantů přerušila. Neměli na nic zákonného nároku, nemají právo ani si na nic stěžovat. Měli vždy jen zákonný nárok na to, co si svýma vlastníma rukama a prací vydělali, a ten nárok jim zůstal i nyní. Hůře však je to s těmi, kteří jsou nemocní, nemohou pracovat, anebo s pozůstalými po těch, kteří v lágrech přišli o život. Nemají žádné zákonné nároky, musí proto trpělivě čekat, až se pro ně nějaký zákonný narok

189

vytvoří; jeho velikost se bude patrně řídit tím, co na ně zbude po uspokojení zákonných nároků těch, kteří sice jsou zdrávi, získali hned možnost nového výdělku, ale měli ještě zvláštní Zákonné nároky, které musely být napřed uspokojeny. Tvrdí-li někdo, že je to tak správné a spravedlivé, proč tak často tedy opakujeme a zdůrazňujeme, „že jsme všichni na jedné lodi"? Ano, jsme na jedné lodi. Ta loď byla piráty přepadena a vydrancována. Všichni cestující byli poškozeni. Ti z první třídy i ti z podpalubí. Ti se zákonnými nároky i ti bez zákonných nároků. Loď se potácí ještě na moři a vyžaduje nadlidského úsilí, aby byla udržena nad vodou a dovedena do přístavu. Na to je potřebí obrátit všechen zřetel a práci. Páni cestující z první třídy však především předkládají účet svých zákonných nároků. Oni mají všechno na beton. Uzavřeli smlouvy, pojistky atd., které jim pro každý případ zaručují všechnu náhradu utrpěných škod i bolestného. A ti z podpalubí? Ti nemají přece žádných nároků. Ti si, chudáci, koupili jenom lístek. Situace však je taková, že jestliže se ti z podpalubí nepřičiní, celou loď vezme čert. Utone v rozbouřených vlnách i se zákonnými nároky cestujících I. třídy.

Co je příkazem spravedlnosti a nutnosti pro všechny cestující na jedné lodi? Postarat se nejprve o raněné a nemocné. Postarat se o pozůstalé po těch, které piráti povraždili. Postarat se o ně bez ohledu na to, zda patřili do podpalubí anebo do první třídy. Jsou nemocní, ztratili schopnost k práci, jsou nezletilí, osamělí, bezmocní a proto pomoci potřebují. Hned a okamžitě. Všichni druzí ať se zapřáhnou do práce, aby byla loď co možná nejdříve v nejlepším pořádku a dostala se z dnešního bouřlivého vlnobití do klidného přístavu. Za tuto práci na obnově a znovuzřízení ať je každý po zásluze a podle svého přičinění honorován. Ať je mu dána možnost opatřit si vše, co k životu potřebuje. O náhradách za vytrpěná utrpení, jestliže už se bez nich někdo nemůže obejít a uznáme-li, že oběti a utrpení v boji za svobodu vlasti přinesené se musí zvláště platit, ať se rozhoduje teprve,

190

až na to budeme míti. Podle toho, jak bude vypadat reparační podíl, na který si děláme naději, že ho z lupičovy kořisti dostaneme.

Já alespoň bych prozatím nepočítal s tím, že z toho reparačního podílu nějak zvlášť zbohatneme. Proto bych činžáky pro pány domácí na jeho účet zatím nestavěl a statisícová odškodnění nevyplácel. Buďme rádi my všichni, kteří žijeme, že jsme z pekel fašistické okupace vyšli a neztratili v koncentrácích život.

Byly takové doby v koncentráku, kdy jsme si říkali — jen kdyby už tu byl konec a vítězný konec. — Ve spodkách a pěšky bychom do Prahy utíkali a nic jiného bychom si nepřáli a nežádali. Na nic tak lidé rychle nezapomínají jako na sliby a dobré úmysly. Ne nadarmo říká staré přísloví: „Cesta do pekel dlážděna je samými dobrými, ale nesplněnými úmysly."

Proto tak mnozí, kteří v první chvíli byli rádi, že Z pekla okupace holými životy vyvázli, mají pracovní schopnost i odpovídající příjmy, dnes chtějí vedle toho ještě tučné odškodnění za utrpěné majetkové ztráty a ušlý zisk.

191

K otázce náhrad


(článek pro Rudé právo, 30. III. 1946) 192

„Svobodné slovo" si stěžuje: Zápotocký prý porušil dohodu o vedení slušného volebního boje a osočoval Feierabenda. Jaké osočování. Varoval jsem ve sněmovně, aby náhrady na odčinění křivd na státních a veřejných zaměstnancích za dobu okupace nebyly vypláceny podle příkladu pana Feierabenda, který žádal na „Kooperativě" přes jeden milion korun a dostal podle prohlášení paní poslankyně Horákové „jenom 346.656,60 Kč".

Měl na to prý plný nárok, poněvadž, i když celou řadu měsíců před okupací a za okupace v Kooperativě nepracoval a vykonával úřad protektorátního ministra, za který byl ovšem také placen, byl z Kooperativy jen „na placené dovolené". Nazval jsem podobné vyplácení náhrad nemravným. „Svobodné slovo" se nyní sna: omluvit tuto nemravnost, spojujíc ji se zájmy státních zaměstnanců. Mluví vědomě nepravdu, když píše, že jsem prohlásí i za nemravnost vyplácení náhrad vůbec. Naopak. Vyslovil jsem se bezvýhradně a jasně pro vyplácení náhrad, ale žádal jsem, aby při vyplácení náhrad byl brán zřetel na sociální poměry, aby se náhrady vyplácely těm, kteří jsou existenčně a sociálně slabí a podpory potřebují, aby se nevyplácely „feierabendovky" těm, kteří mají desetitisícové platy, velkostatky a vyžírali republiku pobíráním několikerých desetitisícových platů již před okupací. Pan Feierabend, jak paní poslankyně Horáková docela bez uzardění přiznává, byl jedním z těchto vyžíračů. Paní poslankyně říká, že na toto vyžírání nn zákonné právo. Ano, měl pro to zákonné právo podle zákon

192

buržoasně kapitalistických a podle morálky agrární strany, jejímž byl členem.

My však budujeme novou lidově demokratickou republiku a proto žádáme, aby její zákonodárství bylo upraveno tak, aby vymizelo toto zákonné právo na vyžírání republiky pobíráním desetitisícových platů, když za ně nikdo řádnou práci nekoná.

Pan Feierabend je dnes socialistou. Vstoupil totiž do národně socialistické strany. Čekal jsem, že paní poslankyně Horáková místo obhajoby poučí p. Feierabenda, že se neslučuje se socialistickou morálkou, aby se bezpracně obohacoval někdo, kdo je nebo chce být socialistou, na úkor Kooperativy, která dnes patří malým zemědělcům. Neboť tak jako on si vykládali národní socialismus nacisté, ale v lidové demokratické republice si jej tak vykládat nesmíme.

Prohlašuji znovu, aby bylo jasno: Jsem pro vyplácení náhrad a odškodného státním a veřejným zaměstnancům i všem druhým obětem nacistické persekuce, kteří podpory potřebují. Žádám, aby toto vyplácení se nedělo na podkladě staré kapitalistické morálky a zákonů, ale na podkladě lidově demokratické morálky i zákona. Jsem a budu proti tomu, aby zájmy vyžíračů republiky byly ztotožňovány se zájmy poctivých státních zaměstnanců. Proti tomu jsem povinen vystoupit nejen jako předseda ÚRO, ale jako každý občan republiky.

„Svobodné slovo" si stěžuje na neukázněnost a nedodržení úmluvy o neosočování. Kde bere „Svobodné slovo" vůbec toto oprávnění? „Svobodné slovo" je přece právě tím časopisem, který osočuje a skandalisuje osobně, aniž pro toto skandalisování přinese nějaké odůvodnění a fakta. Já jsem podle „Svobodného slova" „Oberbefehlshaber", „Obergruppenfuhrer", ani mé rodné jméno nemá znít Zápotocký, nýbrž „Hinterbacher. Zkrátka jsem podle „Svobodného slova" nacista nejčistšího zrna, který si svoje pravé germánské jméno podvodně počeštil.

Já si nestěžuji, pane Ivane Herbene. Nežádám od „Svobodného slova", aby se jinak vyjadřovalo. Když to jde „Svobodné-

193

mu slovu" k duhu, může si pro mne vymyslet ještě celou sérii dalších nacistických přezdívek. Nebudu se také odvolávat ke koordinačnímu výboru Národní fronty a žádat jeho zákrok. „Svobodné slovo'' bylo první, které zahájilo štvavou volební kampaň v té době, kdy se ještě domnívalo, že národně socialistická strana vyhraje volby. Dnes je „Svobodnému slovu" úzko Z duchů, které vyvolalo. Chce na druhé volat soud Národní fronty a samo kope nepříčetně kolem sebe hlava nehlava. Je jedno staré české přísloví, které říká, kdo a proč nejvíce kope. Poslední přání se má respektovat. Ať si tedy „Svobodné slovo" na můj účet poslouží.

194

Ještě odškodnění


(Rozhlas, 3.1 V. 1946) 195

Otázka odškodnění těch, kteří byli nacistickou okupací poškozeni, byla znovu rozvířena mou řečí v parlamentě. Je to důležitá otázka, která musí být řešena; jde o to, jak má být řešena. Má být řešena na podkladě starého zákona a staré morálky, t. j. kapitalisticky nespravedlivě, anebo na podkladě nové morálky a nově vypracovaných zákonných norem, t. j. spravedlivě? Protestuji a budu vždy protestovat proti starému řešení, podle kterého má dostat ten, kdo se měl dobře a měl velké příjmy, také velké odškodné a ten, kdo byl odstrčen a žil bídně, i když trpěl sebevíce, nemá dostat nic. Protestuji proti takovémuto oceňování škod, poněvadž by to znamenalo, že odškodněna by byla jen velmi nepatrná část těch, kteří trpěli, ale všichni dělníci, řemeslníci, rolníci, umělci, studenti, smluvní státní zaměstnanci a pod. by vyšli naprázdno. To mohou za spravedlivé pokládat jen staří stoupenci měšťácké demokracie, ale ne lidoví demokraté.

Obracím se na všechny desetitisíce vězňů z koncentračních táborů a vězení, obracím se na příslušníky naší zahraniční armády a na partyzány s otázkou: pokládáte takové řešení otázky na podkladě starých zákonů za správné? Vy, kteří jste byli v táborech, trpěli persekucí a žalařováním, i vy, kteří jste bojovali, počítali jste někdy, co vám vaše utrpení a váš boj vynese? Jakou odměnu za to dostanete a jaký kapitál bude vám po osvobození vyplacen? Předložili jste někomu přesně vyčíslené účty se žádostí o úhradu? Vy jste to neučinili a čekáte trpělivě, ač namnoze těžce živoříte, na spravedlivé vyřešení otázky od-

195

škodnění. Co říkáte však tomu, že jsou jednotlivci, kteří podobné účty nejen předkládají, ale že jsou jim statisícové a někde i milionové částky z titulu náhrady škod za utrpení vypláceny? Co říkáte tomu, že se najdou lidoví zástupci a poslanci, že se najdou časopisy a redaktoři, že se najdou i politické strany, kteří tuto, mírně řečeno nespravedlnost, hájí a podporují?

Tvrdí se, že prý výtěžky, které získáme z prodeje věcí, dodaných nám UNRRA, dávají nám k tomu dostatečné finanční prostředky. Nechci o tom polemisovat. Jsou-li zde již dostatečné prostředky, aby odškodné mohlo být vyplaceno, tím lépe. To situaci velmi usnadňuje. Čeho je však v první řadě potřebí?

Je třeba okamžitě a řádně zajistit existence všech vězňů i bojovníků za svobodu, vdov a sirotků po padlých umučených a nezvěstných. Ať se sirotkům zaručí finančně možnost řádné výchovy až do doby, kdy si budou moci zajistiti existenci vlastní prací! Stejně tak ať jsou přednostně zajištěni všichni zmrzačelí a nemocní, kteří pozbyli pracovní schopnosti a tím také možnost uhrazovat si existenci vlastní prací a jejími výtěžky! Dále jsou zde nároky těch, kteří přišli o své byty, zařízení, nástroje atd. a nemají prostředků, aby si je znovu opatřili. Dále majitelé rolnických usedlostí, kteří přišli o své chalupy a potřebují nutné pomoci k jejich znovuobnovení.

Teprve potom, když zde bude dostatek prostředků, mohou přijít na řadu ti, kteří sice mají možnost pracovat, ale jejichž výdělek a sociální postavení nejsou takové, aby se bez určité náhrady a výpomoci mohli zotavit ze škod, které jim okupanti persekucí způsobili. Rozhodně je však zbytečné vyplácet náhrady těm, kteří mají desetitisícové služné, majetek, vily i velkostatky, činžáky i podniky a pod. Vyplácení desetitisícových a statisícových náhrad lidem, kteří jsou existenčně nejen zajištěni, ale žijí v blahobytu, je nejen nespravedlivé, ale — budu to znovu opakovat — je nemravné. Zde je skutečně zapotřebí, aby zakročil zákon, protože, jak je vidět, mají u nás mnozí lidé, pokud se týče otázky sobeckého obohacování, opravdu stále hroši

196

kůži. Máme u nás opravdu divnou morálku. Vzpomeňte, co u nás v době nezaměstnanosti psalo o nemravnosti pobírání podpor v nezaměstnanosti. Jak to bylo prohlašováno za nemorální, že nezaměstnaní požívají prý bezpracných důchodů. Avšak vyplácet statisícové odměny jako náhrady a bezpracné důchody těm, kteří jsou dobře situovaní a žijí v blahobytu, to se za nemorální nepovažuje. V tomto směru budeme musit ještě mnoho napravovat a převychovávat. U nás je ještě stále nemravnosti a sprostým zločinem, když si někdo neprávem přivlastní nebo se bezpracné obohatí o koruny a desetikoruny. Přestává však býti zločincem, když se někdo bez práce obohatí o desetitisíce, a když jde o statisíce, pak už se stává dotyčný mučedníkem a národním hrdinou a lumpové jsou ti, kteří to kritisují. Zdůrazňuji znovu: Je povinností každého řádného občana lidově demokratické republiky zasazovat se o to, aby náhrady škod obětem postiženým okupací byly vypláceny, aby byly vypláceny státním a veřejným zaměstnancům i všem jiným občanům, ale aby byly vypláceny jen těm, kteří podpory skutečně potřebují.

Ještě jedna otázka mi dnes leží na srdci. Je to otázka udílení státního občanství Němcům. Zde si také mnozí naši občané počínají krajně nesprávně. Vystavují osvědčení o národní spolehlivosti nikoliv podle pravdy, ale podle toho, v jakém jsou se žadatelem osobním nebo příbuzenském poměru. Dávají svůj podpis na osvědčení proto, že jim žadatel prokázal nějakou osobní službu nebo i dobrodiní, i když vědí, že byl jinak zuřivým Němcem a nacismu věrně sloužil a pomáhal. To je skutečný nemrav a nectnost. Nemám nic proti dobrým přátelským a příbuzenským vztahům. Ale dávat vysvědčení národní spolehlivosti někomu jen proto, že je se mnou v osobním přátelském svazku, ne, přátelé, nechtě si říci, že to je nemrav, kterého se nemá žádný občan naší lidově demokratické republiky dopouštět. Jak je tento nemrav hluboce zakořeněn, o tom svědčí fakt, že tisíce pražských Němců získalo celé desetitisíce

197

podobných podpisů od českých vlasteneckých lidí. Umět podřizovat své osobní zájmy, náklonnosti a vztahy národnímu prospěchu, tomu se budou musit u nás, jak je vidět, také velmi mnozí učit.

O byrokracii — nejen úřední


(Rozhlas, 20.11. 1946) 199

Boj proti byrokratismu a byrokracii je dnes u nás okřídleným heslem. Chci proto také o něm promluviti. Nebudu rozbírati vlastní význam tohoto cizího slova. Nerozumím francouzsky ani řecky, nemám bohužel ani střední školu a nemám právo dělat učené rozbory a přiznám upřímně, nedovedu to. To však neznamená, že by člověk proto neměl právo říci k určitým denním otázkám svůj názor, jak se mi to často snaží naznačovat v polemikách někteří učení lidé, kteří měli náhodou šťastnější dětství než já a mohli studovat.

Moje názory jsou většinou odvozeny ze životních zkušeností. Prospělo by mi ovšem, kdyby mohly být podepřeny i theoretickými studiemi. Tento nedostatek jsem já sám v životě nejlépe a nejtrpčeji pociťoval. Proto se také moje definice byrokratismu a byrokrata neopírá o slovní rozbor a učené traktáty. Opírá se o všeobecný lidový názor, výklad a zkušenosti. Co pro mne a pro celou řadu obyčejných lidí znamená byrokrat?

Bezduchost — člověk, který úřaduje, ale nemyslí. A když myslí, myslí ve formulkách, v naučených a nastudovaných traktátech, jimiž ho ve školách napěchovali jako tlačenku a které on bohužel nedovedl strávit a spojit s praktickým životem. Vytvořil si ve své povýšenosti představu, že úřadování je alchymie, které žádný obyčejný člověk nemůže a nesmí rozumět. Proto je nutno udělat proces úředního vyřizování každé věci co nejsložitějším, nejnesrozumitelnějším a nejzdlouhavějším. Co by si pomyslil obyčejný občánek, kdyby úřad, když na

199

něm něco žádá, hned jeho žádost vyřídil? Domníval by se, že úřadování je vlastně docela lehká a jednoduchá věc a ztratil by před úřadem úctu a respekt, Proto je potřebí, aby každá žádost u úřadu probíhala tak zv. instanční cestou. Nevyřizuj nic, co neproběhlo určitým počtem oddělení, co nemá patřičný počet vyjádření, rubrik, pečetí a podpisů. Když jsem byl klukem, vyprávěli si u nás lidé tento příběh o jednom takovém pánovi: Vklouzne k němu do úřadovny ostýchavě nepatrný človíček. Stojí u dveří, mačká čepici v ruce, dívá se uctivě na pána za stolem a krčí se, div se sám do sebe nescvrkne. Pán nic. Úřaduje. Človíček přešlapuje, odváží se zakašlat? Ne — jen tak uškrceně, chm — udělá. Pán konečně zvedne hlavu, střelí očima přes brýle na človíčka a zahřmí: „Kdo jste?" „Já — prosím — Novák — švec," koktá človíček. — „Co chcete?" hřmí to od stolu. — „Já, prosím, měl bych žádost..." „Co? Ven!" hřmí ouřední osoba. „Já ale — prosím, chtěl bych..." „Ven, ven, písemně — do podatelny," hřmí pan direktor a človíček zkroušeně vyklo-pýtá ze dveří tak, jak do nich vklouzl. Venku si oddychne, zakroutí hlavou, jde, koupí arch papíru a píše: ,,Slavnému bernímu úřadu v... V úctě podepsaný žádá, aby mohl přijít vzít panu direktorovi míru na perka, která milostivá paní direktorová pro pana direktora u něj ráčila objednat. V úctě Novák, švec." Dá žádost do obálky, zakroutí rozpačitě hlavou a utíká na berní úřad do podatelny — žádost dostane štempl, datum, číslo, rubriku a úřední šiml běží... Řeknete anekdota. Ano, ale u nás na vsi kolovala a podle svých vlastních zkušeností s úřady o její pravdivosti nikdo nepochyboval.

200

Tomuto byrokratismu, to je bezduchému, zdlouhavému, šablonovitému a povýšeneckému úřadování, jsme my v naší nové lidově demokratické republice vypověděli boj. Vložili jsme to přímo jako jeden z hlavních požadavků do našeho košického vládního programu.

Nemám dnes v úmyslu kritisovat, jak daleko jsme se na tomto úseku splňování vládního programu dostali. Nerad bych vyvolal opět řadu protestů i polemik. Upozorňuji proto, že také příklad, který jsem uváděl o pánovi z berního úřadu, stal se prý v roce 1890, tedy ani dnes, ani za protektorátu, ani za první republiky, ale ještě za rakouské monarchie. Ti, kteří byli tenkrát berními direktory, už dnes nežijí a nemůže se proto nikdo cítit ani osobně ani stavovsky dotčen — stav c. k. rakouských berních direktorů přestal pro nás — alespoň oficiálně — již před dávnými desetiletími existovat.

Byrokracie nám však zůstala. Přetrvala, jak je vidět, i první republiku, i protektorát. Jinak bychom nebyli museli vkládat boj proti ní do košického programu. Chceme-li košický program splnit — a k tomu jsme se všichni zavázali — musíme tedy bojovat proti byrokracii. Řeknu vám upřímně, že to nebude lehká práce. Já sám nevěřím, že se za svého života dočkám odbyrokratisování našeho státního aparátu. S tímto problémem bude mít ještě naše dnešní mladá generace hodně co dělat. Přeji jí k tomuto zápasu hodně houževnatosti, odvahy i zdaru.

Já mám dnes na mysli něco jiného. A to je nebezpečí zbyrokratisování našich nových lidově demokratických orgánů. Neříkejme si, že byrokratismus je jen dědictví staré reakce a lidová demokracie že je proti nákaze byrokratismu imunní.

Nemyslete také, že byrokratismu propadají jen lidé studovaní a prostí lidé že jsou proti jeho nákaze očkováni. Nevěřili byste, jak často a rychle se změní v byrokraty i prostí dělníci, když se z nich stanou úřadové. Mohl bych vám uvádět celé desítky praktických příkladů. Dokud je člověk obyčejným dělníkem, žije ve svém prostředí,

201

pracuje u svého svěráku, soustruhu, svým kladivem a lopatou atd., je výborným funkcionářem a důvěrníkem. Vyřizuje věci prakticky, přímo, jednoduše, rychle a správně. Mají v něho víru a udělají z něho placeného funkcionáře. Vytáhnou ho z jeho pracovního prostředí, posadí do kanceláře a on začne úřadovat. A tu se velmi často stane s člověkem úplná změna. Komplikuje věci, zamotává je, odkládá jejich vyřízení, hledí přesunovat vyřízení na jiného atd. — Domnívá se totiž, když se stal úřadou, že musí přestat být praktickým člověkem, musí přestat být výkonným dělníkem, jehož hrdostí je dosažený výsledek a hodnota jeho práce.

Výkon obyčejného pracovníka je totiž daleko kontrolovatelnější, než tak zvaný úřední výkon. Tesám-li schod, je velmi snadné určit, kolik času je k tomu potřebí, i zkontrolovat, jestli jsem místo schodu neudělal žlab. Když úřaduji, není tak snadné stanovit čas, který potřebuji pro vyřízení určité věci. Zde záleží daleko více než na kontrole na mé vlastní svědomitosti, praktičnosti, dobré vůli, pochopení situace, rozhodnosti i odpovědnosti.

Chceme-li proto vésti účelný boj proti byrokratismu, a my ten boj vésti musíme, dbejme v první řadě o to, aby se nám byrokratismus a všechny jeho stinné stránky a neřesti nenastěhovaly do našich nových lidově demokratických orgánů. Chraňte naše národní výbory, závodní rady i naši ÚRO a její orgány atd. proti této nákaze. Dere se nám tam všemi skulinami a jestliže na toto nebezpečí neobrátíme včas zřetel, brzy se u nás zahnízdí.

Když po nás naši reakční nepřátelé házejí přezdívkou uro-kracie, můžeme se tomu výsměšně šklebit, dokud víme, že je to malomocná nepřátelská přezdívka. Náš úsměšek byl by však falešný, kdyby přezdívka přestala být přezdívkou, kdyby potvrzovala skutečnost.

Sklony k byrokratismu u mnohých našich lidí a v našem aparáte jsou. Jsou i v mnohých našich závodních radách. Neza-

202

krývejme si to, neobávejme se, když budeme na tyto chyby poukazovat, že toho nepřátelé budou proti nám škodlivě zneužívat. Dokud své vlastní chyby vidíme a přiznáváme, pak je to s námi dobré, svědčí to o našem zdravém jádru a dává nám to záruku, že dovedeme odstranit, co je špatné.

Chceme mít v republice čisto. Aby bylo čisto, budeme starou reakční špínu bezohledně odhalovat. Aby však bylo čisto, nezapomeňme také nikdy zametat před svým vlastním prahem.

203

Síly do zemědělství — zajištění úrody


(Rozhlas, 27. II. 1946 204

Těžkou a zlou zimu máme za sebou, i když na kalendářní jaro budeme ještě několik neděl čekat. Matějská pouť je první naší jarní poutí a ta je už zde. Přiznejme si, že jsme tuto první poválečnou zimu přečkali poměrně dobře. Lépe, než se při rozvratu a bídě, které jsme po okupantech zdědili, dalo očekávat. Všichni pesimisté a reakční zakuklenci, kteří přirozených obtíží a těžkostí, jež s sebou první poválečná zima přinášela, chtěli využívat jako podkladu ke štvaní proti lidově demokratickému řádu a k vychvalování „starých zlatých časů i dřívějšího pořádku", hanebně ztroskotali.

I když jsme musili udělat řadu nepříjemných opatření, jako omezování dodávek elektrického proudu, plynu, jízdy na drahách, přesunování pracovní doby na noc a pod., byla to, jak je vidět, skutečně jen přechodná, mimořádná opatření. Již dnes tato opatření odbouráváme, i když ještě oficiálně zima svoji vládu neskončila. S příchodem jara budeme tato mimořádná opatření dále odbourávat a zlepšovat. Je potřebí si uvědomit, kdo má o to zásluhu, že jsme těžkosti zimy překonali. Nejsou to ti, kteří skuhrali, kritisovali, zesměšňovali všechny snahy a výzvy k mimořádnému vypětí sil, mluvili o vrtačení dobrovolnických brigád a sami stáli nečinně stranou a zakládali ruce v klín. Zásluhu o překonání těžkostí zimy mají ti, kteří poslechli výzvy, přiložili ruce k dílu, šli i za těžkých zimních podmínek do práce a snažili se zvýšeným i dobrovolným pracovním výkonem překážky odstraňovat a překonávat. Našim horníkům, dobrovolnickým brigádám z řad dělníků,

204

úředníků i duševních pracovníků patří dík za to, že jsme z nť větší části zdolali uhelnou kalamitu, která hrozila opravdovou katastrofou. Stejný dík patří našim železničářům i všem těm dobrovolným pracovníkům, kteří se starali o včasné vykládání nakládání i opravy železničních vagónů a za mimořádně těžkých podmínek rozvinuli a zdárně skončili dopravní soutěž.

Na našem vítězství nad nesnázemi zlé poválečné zimy mají svůj čestný díl také naše ženy. Nenechaly se odradit planými diskusemi diplomovaných doktorů a doktorek o tom, kam žena patří. Zařadily se nadšeně do práce všude tam, kde jich bylo potřebí. V domácnosti, v zemědělství, v průmyslu i dopravě.

Zvláště však musíme vzpomenouti našich zemědělců. Ani naše zásobování potravinami se v zimě nezhoršilo a nedoznalo žádné poruchy. To je skutečně veliký úspěch. Nezapomínejme, že všude kolem nás tak šťastni nebyli. Naopak, se všech stran docházely zprávy o horšící se zásobovací situaci. Ani Anglie se zhoršenému zásobování letos v zimě nevyhnula. V některých zemích, jako na př. hned v sousedním zemědělském Maďarsku, je situace katastrofální. U nás jsme dodrželi svůj zásobovací plán dík dobré morálce našich zemědělců a mime všechny předpoklady k dalšímu zlepšování.

Skuhráním a planým kritisováním to arciť nepůjde. I zde pomůže opět jen nadšená, činorodá práce. A mimořádná i dobrovolná práce, páni kritikové. Zbytečné je dnes říkat: proč mimořádná práce, když jsme se jindy bez ní obešli a šlo to? Mimořádná proto, že jsou dnes stále ještě mimořádné poměry, což není potřebí stále znovu a znovu opakovat.

Jaro nám sice přinese velkou řadu úlev, ale postaví nás také před celou řadu nových úkolů, těžkostí a starostí. Největší naše starost je včasné provedení jarních zemědělských prací. Může zas někdo říci, že to je starost zemědělců, vždyť se o to vždycky starali. Ne, to je dnes starost nás všech, celého národa. Na venkově se dnes sil nedostává. Proč se nedostává, nechtějte, abych znovu široce vykládal. Bylo by to jako pohádku

205

o Červené Karkulce, jejímž věčným opakováním nás doma trápívali.

Nedostatek sil zde je a my jej musíme odstranit, chceme-li svoji úrodu a tím i zásobování zajistit. Jsou zde dávány různé návrhy. Mluví se i o možnosti použít pomoci cizí. Dopravit dělníky ze zahraničí, z Itálie a pod. Je to snad také řešení, ale upozorňuji, bude-li k tomu muset dojít, bude to drahé řešení. Velmi často jsme již konstatovali: Za naše osvobození vděčíme z valné části cizí pomoci. Byla to Rudá armáda, jejíž výročí jsme právě oslavovali, která za naši svobodu nezištně krvácela. Ale při budování republiky a nového hospodářství už nám nebude nikdo zadarmo pomáhat. To si musíme vybudovat svou vlastní prací, anebo za cizí pomoc a práci budeme muset těžce platit. Tak budeme muset platit i stravovat ze svého a na svůj účet cizí dělníky.

Proto myslím, že je v prvé řadě naší povinností udělat vše, abychom tuto cizí pomoc nepotřebovali. Hledat cesty, jak opatřit potřebné síly pro jarní zemědělské práce v první řadě u nás doma. Věřím, že možnosti zde jsou. Přes všechny úspěchy, kterých jsme dosáhli a na něž můžeme být právem hrdi, nevyužili jsme ještě plně všech svých pracovních reserv. Nejen, že se ještě pres všechny výzvy a opatření mnoho lidí do pracovního procesu nezařadilo, je mnoho těch, kteří svoje zařazení do výroby jen fingují a mnoho lidí v závodech i úřadech, kteří jsou přebyteční. Provoz a výroba jde na 75% nebo i jen na 50% a osazenstva je 100%. Říká se nám často: je potřebí stav osazenstva udržet, aby byli pracovníci pohotově, až bude možno výrobu na 100 0 rozvinout. Dobře, nechci s tímto důvodem dnes polemisovat, ale pak je alespoň možno uvolnit tyto reservní dělníky na přechodnou dobu několika neděl na jinou práci. Tuto otázku staví ÚRO svým usnesením před veškeré odborové organisace v obvodech i úřadech. Před závodní rady a veškeré odborové organisace. Opatření pracovních sil pro jarní zemědělské práce je nejen

206

státní, ale i naší odborovou povinností a je za tím účelem potřebí učinit všechna nutná opatření. Myslím, že také i naše armáda by si měla tuto otázku postavit. Jak by zde mohla pomoci! Válka o zrno je také vlasteneckou válkou.

Není to lehká věc, soudruzi a bratři. My při tom narazíme na mnohé námitky a předsudky. Nesmíme se však bát tyto námitky lámat a proti předsudkům bojovat. Žádáme-li dnes, aby se v mnohých směrech přetvořovala a svých vžitých zvyků vzdávala a odříkala stará společnost, nesmíme se ani my odboráři bát převýchovy a odstraňování přežitků. Také naše stavovská pýcha a předsudky musí ustupovat před zájmem celku.

Uvedu vám jeden příklad, nad kterým jsem se pozastavil. V době nedostatku uhlí a šetření proudem bylo vydáno nařízení o omezení užívání elektrického proudu a přitom bylo stanoveno, Že po dobu zimního nedostatku má být zastaven provoz v nočních zábavních podnicích, barech a pod. Dočetl jsem se potom, že naše příslušná odborová skupina prosadila zrušení tohoto nařízení a dosáhla toho, že bylo povoleno otevření nočních podniků a barů do jedné hodiny v noci. „Práce" to zaznamenala jako jeden z našich odborářských úspěchů. Zlobte se na mne, kamarádi, nebo nezlobte, já bych se v dnešní době s podobnými odborářskými úspěchy příliš nechlubil. Řekněte mi, že uzavřením barů hrozila nezaměstnanost číšníkům? Nevěřím, že bychom dnes pro ně nějakou práci nenašli. Arciť, musíme se vzdát předsudků o stavovské zaujatosti. Zde právě jsme u té prožluklé otázky, umět svůj zájem podřídit zájmu celku.

Nemyslete, nejsem moralista. Nebudu o sobě cudně tvrdit, že jsem nikdy za svého života v baru nebyl. Ale dnes? Komu je to potřebí a kdo se nemůže dočkat? Když už dovolujeme, aby se naše skutečná i přestárlá mládež odškodňovala za válečné i okupační utrpení a odříkání denně tancem v desítkách pražských sálů v plné záři světel, ať mi nikdo netvrdí, že k úplnému odškodnění je ještě potřebí mít otevřený také příslušný počet

207

barů a nočních podniků, aby se tam ze svého válečného utrpení mohli zotavovat ti, kteří na to mají čas a peníze.

Neříkejte, že je to hospodářská nutnost, že to svědčí o konsolidaci, zabraňuje nezaměstnanosti a bez toho že by nebyla naše demokracie skutečnou demokracií. Nebylo by skutečně nic nedemokratického, zavést body na zábavu. Přidělovat poukázky na tanec podle toho, jak kdo poctivě pracoval a se učil a jak si Zasloužil plné právo na zábavu. Nebojte se, na něco takového není ani pomyšlení. Neboť pak by naše nejelitnější plesy, které nás před cizinou representují, končily strašlivým deficitem a fiaskem. Ale žádná pomoc, soudruzi a bratři. Ta kritika našich zábav je nakonec přece jen věcí podřadnou. Hlavní náš úkol je, hledat potřebné síly pro jarní zemědělské práce za každou cenu. Když toho dosáhneme, budeme moci potom opravdu mít všeho dost, až kolem nás nebude tolik křiklavé bídy a nedostatku, jako dnes pohříchu ještě je, pak i k nočním zábavním podnikům budeme moci být shovívaví.

208

Mobilisace pracovních sil


(článek pro Práci, 21. III. 1946)

Vracím se dnes k otázce, o které jsem již před krátkým časem hovořil. Je to otázka včasného provedení jarních zemědělských prací. Důležitost tohoto úkolu zdůraznila právě v těchto dnech vláda republiky zvláštním prohlášením podepsaným předsedou vlády Zdeňkem Fierlingrem a ministrem zemědělství J. Ďurišem. V provolání se zdůrazňuje, že „celý národ musí vypomáhat při tom, aby ani píď půdy nezůstala neobdělána a neoseta, aby zemědělské práce byly vykonány včas, aby úroda byla bohatá a ani zrno nepřišlo nazmar."

Ano, celý národ musí pomáhat, ale aby mohl pomáhat, musí být tato výpomoc řádně organisována, usměrněna, plánována a řízena. Za toto řádné organisování národní výpomoci na jarních zemědělských pracích nesou odpovědnost naše lidově demokratické orgány, instituce, organisace, úřady a funkcionáři. Veliká úloha připadá i našim vládním politickým stranám a jejich tisku. Musíme se při zajištění výživy národa spoléhat sami na sebe a na svoji vlastní práci. Je nesporné, že odsunem Němců Ztrácíme veliké množství pracovních sil, a osidlováním pohraničních krajů ochuzujeme opět o pracovní síly naše vnitřní zemědělské hospodářství. Bylo by však nesprávné odvozovat Z toho, že nejsme s to sami sebe svou prací vyživit. Takovým přiznáním bychom si dávali jako národ velmi špatné vysvědčení. Ne, tisíckrát ne! Nepotřebujeme, aby za nás a na nás pracovali jiní. Máme dosti schopností, energie a dobré vůle k práci. Tuto energii a dobrou vůli je potřebí podchytit a organisovat a ne ji podlamovat a rozvracet pochybovačstvím, skuhráním, škaro-

209

hlídstvím a námitkami. Již v minulém poválečném roce i v letošní zimě se nám prakticky ukázalo, jak je nutné a možné pracovat pro republiku a pro šťastnou budoucnost národa. Díky pochopení většiny národa jsme zdolali nejtěžší překážky a překonali zimní krisi, která všude kolem byla horší než u nás. Ukázalo se, jak krásný a správný je náš košický vládní program. Hrdé hlášení a souhlas s tímto programem však nečiní ještě Z nikoho skutečného vlastence a lidového demokrata. To se jeví teprve v tom, jak kdo pro uskutečnění a splnění programu v praxi svou prací a přičiněním přispívá.

Potřebujeme, aby dnes celý národ vládní program nejen vyznával, ale aby každý z nás skutečně při výstavbě republiky spolupracoval. Při tom je rozhodující, aby nikdo neváhal a nerozpakoval se pracovat právě na tom úseku, kde je jeho práce v daném okamžiku nejvíce zapotřebí. To není „totalita" ani „vrtačení", žádáme-li, aby, když je toho zapotřebí, pomohli všichni při práci, která je nejdůležitější a které je v dané chvíli nejvíce zapotřebí.

Vzpomínám si na jednu příhodu. Bylo to ještě před první světovou válkou na Kladně. Jeli jsme jako komise městské rady ke Strašecí. Jednalo se o komisionální řízení ohledně vodovodu. Bylo na jaře a povoz uvázl v bahně. Marně se kočí namáhal dostat jej z bahna. Proto navrhuji: „Nezbývá nic jiného, pánové, než vylézt a pokusit se káru vytlačit." Dva členové komise, stavitel a obchodník, okamžitě souhlasili, ale třetí protestoval. „Odpusťte pánové, já mám lakýrky a mým úkolem není tahat vůz z bahna, byl jsem přidělen ke komisi, abych sepsal protokol. Ať kočí doběhne do Kačice pro přípřež a povoz vytáhne. Nestudoval jsem řadu let a nestal se právníkem proto, abych nyní tahal vozy z bláta." Stavitel P. byl nejen robustní, ale i resolutní muž. Nepromluvil ani slovo, vyzdvihl pana doktora z kočáru a postavil ho do bláta. „Tak, pane doktore, a teď tlačte Hej rup!" Všichni jsme se opřeli, kočí práskl do koní a kár se hnula.

Může se snad vyskytnout nějaký estét a zastánce nejdemo-

210

kratičtější demokracie a vytýkat, že to byl teror, násilí, totální nasazení a pod. Tenkrát ještě německé vzory totálního nasazování neexistovaly a toto nasazení do práce bylo ryze České a demokratické. Demokracie je nejen lidovláda, ale i spolupráce. To znamená, že když potřeba vyžaduje, aby v daném okamžiku při určité práci pomohli všichni, nemá nikdo práva se vymlouvat na lakýrky a od práce se odtahovat. Uvádím to proto, že budeme možná musit přece jen některé lidi, kteří změnu poměrů ještě nechápou, do práce nutit.

K tomuto přesvědčení vede mne opět tato zkušenost: Byl jsem v neděli, jak jste jistě četli, v Krkonoších, podívat se na zimní rekreační akci ÚRO. Ano, tak daleko jsme již pokročili, že můžeme posílat týdně na zimní zotavenou do Krkonoš 600 lidí, kteří si to svou prací zasloužili. Možná, že se mezi ně připlete i někdo, kdo si to zrovna tak plně nezasloužil, ale každá nová akce má svoje začáteční nedostatky. Má je jistě i naše rekreační akce a budeme musit se i zde učit, opravovat, zdokonalovat a provádět řádný výběr. To je věcí našich závodních rad a odborových skupin. Při návštěvě Špindlerova Mlýna jsem si všiml toho, že vedle rekreantů URO je tam řada soukromých návštěvníků. To nic není zlého a není to třeba vyčítat. Padla mi tam však do oka jedna panička. Nemyslete na nic zlého. Měl jsem patřičný doprovod. Ta paní vzbudila moji pozornost nápadnou osmahlostí. Dovolil jsem si poznámku: „Ta se tu za týden pěkně opekla." „Ach, co vás napadá," vysvětlují mi znalci místních poměrů, „ta se tu nezotavuje jen týdny, ale měsíce." Znáte moji rejpavou povahu. Hned si předkládám otázky: Tedy měsíce. V zimě. Ve Špindlerově Mlýně. Kdopak jí na to dá potřebnou dovolenou a peníze? Pokud vím, projednávala se právě nyní v ÚRO otázka dovolených. Nepamatuji se však, že by pro některou kategorii zaměstnanců, ani těch nejtíže pracujících, byla stanovena doba dovolené na několik měsíců v roce. Ten případ mi nejde z hlavy, když myslím na dobrovolné jarní práce v zemědělství. Přihlásí se k nim dobrovolně a demo-

211

kratičký po několikaměsíčním zotavování v Krkonoších ta panička? A neučiní-li to? Máme právo ji k tomu přinutit? Byla by to totalita nebo lidová demokracie? Naše lidově demokratické heslo je přece také: „Kdo nepracuje, ať nejí." A ta panička podle mého jen povrchního odhadu vypadala blahobytně. Chtěl bych se vsadit, že za těch několik měsíců zotavené v Krkonoších snědla jistě více než je normální příděl. Nedivte se, horský vzduch tráví. Máme právo ji nutit, aby, když chce jíst, také se svou prací přičinila o to, aby něco vzešlo ?

Zase se mi vrací na mysl ten kladenský případ. Kára naší republiky se také ještě nedostala z bláta. Je potřebí, aby nikdo se nerozpakoval, nezůstával jen v pohodlí sedět, ale pomáhal tlačit. Panička má jistě také lakýrky a manikúru, nehtíčky do růžová nalakované atd. Co by asi v tomto případě dělal nebožtík stavitel P. Nebyl nacista, nebyl také bolševik, byl však demokrat každým coulem. Měl by odvahu vzít tu fiflenku do náruče (ne, o tom nepochybuji, tu by měl!), ale postavit ji na řepný lán, aby okopávala řepu? To už nevím, ale kdyby to udělal, v mých očích byl by pak teprve skutečným demokratem. Trochu odbíhám od hlavního thematu. Nejedná se o jednu nafintěnou, zahálčivou paničku. Její práce nás nevytrhne. Jedná se však o nás všechny. Zdůrazňuji znovu: jedná se o zemědělce, dělníky, ženy, mládež, závodní rady, národní výbory, úřady, naše odborové skupiny a svazy, jedná se o politické strany, jejich organisace a o jejich tisk.

Nejdůležitějším úkolem vládního programu pro nejbližší dobu je zajištění úrody včasným a řádným provedením jarních zemědělských prací. K tomu je nutno, aby se obrátil všechen zřetel. Ať není jednoho funkcionáře, jediné instituce, která by nesplnila svou povinnost. Ať není jediného časopisu, který by od provedení tohoto úkolu zrazoval, ať naše národní jednota se jeví v tom, že všichni budou jen ze všech sil splnění tohoto úkolu účinně pomáhat.

212

Jmenování ředitelů národních podniků


Rozhlas 27. III. 1946

Docházíme dnes k uskutečnění další etapy znárodněného průmyslu. Po rozdělení znárodněného průmyslu na jednotlivá výrobní odvětví přikročujeme k ustavování a zřizování řady samostatných centrálních závodů a jmenujeme jejich ředitele i centrální správy. Je to bezesporně důležitá otázka. Naše odborové hnutí, osazenstva závodů i závodní rady mají na tom zájem a právo, v tomto směru činit své návrhy a vyslovovat dobrá zdání. Při uplatňování tohoto práva dochází však ke zjevům, nad kterými je nutno se pozastavit. Měl jsem již na celé řadě našich shromáždění a konferencí příležitost na tyto zjevy upozornit. Poněvadž se však tyto zjevy v poslední době rozrůstají, pokládám za nutné na ně upozornit a před nimi veřejně varovat.

Neexponujme naše závodní rady a osazenstvo tak přehnaným způsobem na osobních otázkách, kdo má a nemá být ředitelem znárodněných podniků. Netvrdím, že to není vážná otázka, kým budou naše znárodněné podniky řízeny. Není to však pro nás odboráře otázka nejdůležitější. Nejdůležitější otázkou a naší starostí je, jak budou řízeny.

K tomu máme naše závodní rady, proto jsme se bili za jejich právo spoluúčasti a kontroly, aby mohly skutečně sledovat činnost správy závodů, aby měly právo upozorňovat na závady, činit návrhy na zlepšení a žádat zákroky proti případným sabotážím, poškozování výroby se strany vedoucích a pod. Proto jsme bojovali za právo imunity pro členy závodních rad, aby za tuto kontrolní činnost, za upozorňování na závady a nesrov-

213

nalosti a zákroky proti nim nemohl být nikdo persekvován a trestán. Je snad správné, když se ozve ze závodů ostřejší protest proti tomu, když se někde činí pokusy dosadit v čelo znárodněného podniku vyloženého a usvědčeného kolaboranta. Jsou tu a tam takové, ale, bohudík, přece jen řídké zjevy. Rozhodně je však nezdravé a nesprávné, angažovat se přespříliš za osoby různých kandidátů, kteří hledají dnes různé cesty a cestičky, aby se osazenstvu a členům závodních rad zavděčili a používali jich jako exponentů při prosazování svých osobních zájmů a ambicí.

Vážím si odborníků a jejich práce. S potěšením a povděkem můžeme konstatovat, že naše výrobní inteligence ve své převážné většině chápe dnes svůj úkol, který jí při budování naší nové hospodářské epochy přísluší. Je skutečně radostné vidět naše zkušené odborníky a specialisty při práci, jak radostně se chápou svých úkolů, jak se sbližují s dělníky, jak spolu s nimi rokují a tvoří nadšené pracovní kolektivy, ovládané jedinou společnou idejí a touhou: Pomoci výrobě, dáti národu více výrobků, lepší výrobky a levnější výrobky. Tito skuteční organisátoři výroby se k nám nelísají, přicházejí otevřeně a chlapsky, dovedou, když je zapotřebí, říci i slova kritiky a nebojí se dávat i rozkazy. Jejich činnost v závodech je zjevná, závody a výroba v nich podle toho vypadají.

Pohříchu je vždycky koukol mezi pšenicí. Je to i v tomto případě. Jsou i tací odborníci, kteří nehledí dnes na to, jak by nejlépe výrobu zorganisovali, a pomohli jí na nohy. Obracejí zřetel jen na to, jak by se v dané chvíli a situaci dělníkům zavděčili a zalichotili. Čerta jim záleží na tom, jak vypadá pracovní morálka v závodě, zda dělníci docházejí správně do práce, zda nevyrábějí zmetky, zda se snaží opravdu podat zvýšený pracovní výkon a pod. Oni ke všem chybám a nedostatkům shovívavé přihlížejí, nezáleží jim ani na tom, zda vůbec nějaké skutečné hodnotné výrobky ze závodu vycházejí a zda celý podnik nežije na úvěr nebo netráví z podstaty. Oni vám často šermují před

214

očima stranickou legitimací vaší partaje, do které právě vstoupili, a sledují při tom jediný svůj prospěchářský cíl: Zapřáhnout vás do káry svých osobních zájmů. Dosáhnout toho, abyste se bili o jejich ředitelské místo.

Věřte, že je mi strašlivě smutno a nepříjemno, když mi přinese pošta několik desítek resolucí ze závodů z různých koutů republiky, v nichž se závodní rady spontánně domáhají toho, aby ten či onen byl jmenován ředitelem a ten či onen jmenován nebyl. Nevěřím v takovou spontánnost. Nevěřím v ni zvláště proto, že vím, že je celá řada závodů a osazenstev, která dotyčnou osobu vůbec nezná, nikdy ji neviděla, o jejích schopnostech odborných znalostech a praxi nemá vůbec žádné vědomosti, ale přesto spontánně se vyslovuje pro její jmenování nebo nejmenování a v případě, že se tak nestane, hrozí všemi možnými důsledky i stávkou. Dovolte mi říci, soudruzi a bratři, že tyto akce nejsou žádným úkolem naší odborářské politiky. Může se vám stát, že budete jednou tohoto svého upřílišněného angažování trpce litovat. Nepronásledujte hned žádného zbytečnou nedůvěrou, když o jeho nespolehlivosti nemáte hmatatelné důkazy, neprojevujte však nikomu upřílišněné důvěry, když nemáte řádné a hmatatelné důkazy o jeho spolehlivosti. Hezká slova ani partajní legitimace ještě žádnými takovými důkazy nejsou. Počkejte si na činy. Dávejte pozor na práci a její výsledky. Dnes je pro nás celá řada odborníků sice nadějnými, ale přesto nepopsanými listy. Nestavte předem nikomu pomníky za zásluhy, které od něho očekáváte, stavte je teprve tehdy, až se výsledky těch nadějných zásluh projeví v praxi.

Věřte mi, že není nic tak nepříjemné, ošemetné a riskantní jako upřílišněné angažování pro jednotlivce. Nechtějte, abych vám vyprávěl, kolik lidí si dnes u mne podává dveře a nabízí své služby. Ptáte se proč — k čemu? „Proto, že vás obdivuji a jsem ochoten vám sloužit všude, kde mne budete potřebovat!" — „To je opravdu hezké, ale obdiv není ještě žádná kvalifikace a já nikde žádné služby nepotřebuji, nejsem ještě na tom tak zle,

215

abych se nemohl sám oblékat!" — „Pan předseda žertuje nebo mi nerozumí? Je přece teď tolik míst a kdyby mi pan předseda pomohl, já dovedu být vděčný!" Ne, věřte mi, takovým věcem pan předseda nerozumí. Nikdy se osobně pro nikoho neangažoval, a doufá, že těch několik let, která mu ještě zbývají, se osobně angažovat nebude proto, že by za to dovedl být někdo osobně vděčným.

Doporučuji také všem našim závodním radám a osazenstvům: Neangažujte se ani vy pro někoho jen proto, že se vám najednou dnes obdivuje a slibuje být vděčným. Lidé, projevující sebevětší obdiv a slibující sebevětší osobní vděčnost, nám naši rozvrácenou výrobu na nohy nepostaví. Potřebujeme zdatné odborníky bez obdivu i vděčnosti, ale s dobrou vůlí k práci. Potřebujeme dát jim příležitost, možnost i důvěru, aby ukázali, co umějí, ale při vší důvěře, kterou jim projevujeme, nezapomeňme sledovat jejich činnost a kontrolovat výsledky jejich práce. To je první a nejdůležitější úkol našich závodních rad, to je nejdůležitější úkol naší dnešní odborářské politiky.

216

Trochu dojmů a zkušeností: Zlín – Stalinovy závody – chyby rozdělovací komise – kulhající státní aparát


Rozhlas 10. IV. 1946

Jezdil jsem tento týden trochu po republice. Byl jsem na Moravě i v českém pohraničí. Navštívil jsem Zlín i Most, viděl Baťovy i Stalinovy závody, dnes již znárodněné podniky. Mnoho se po republice o těchto dvou závodech mluvilo. Bylo pronášeno velmi mnoho skeptických poznámek a bylo podnikáno i velmi mnoho pokoutních, postranních útoků. Slyšeli jste jistě o Zlínu. Jak tam zlá, bezohledná, nízká a mstivá dělnická masa, zfanatisovaná bolševickými štváči, odstranila s odpovědných míst zasloužilé, vlastenecké, všestranné odborníky a staré specialisty a la Čipera a pod. Jak na odpovědná místa byli dosazeni protekční lidé, nemající žádné zkušenosti ani odborné znalosti, kteří jsou opilí bezohlednou touhou po moci a jen povedou závody, které byly pod kapitalistickou správou největší chloubou naší republiky, k úplnému rozvratu a bankrotu. Ano, tak psali a skuhrali naši estétové, morálkáři a humanisté. Lomili rukama a předpovídali zkázu. Jděte se však do Zlína podívat dnes. Neuvidíte tam nic, nad čím byste musili ufňukaně brečet a lomit rukama. Uvidíte tam zázraky, které tam vytvořila nová, osvobozená, nezdolnou odhodlaností a dobrou vůlí naplněná tvůrčí práce. Zlín pracuje. Dává již opět denně celé desetitisíce párů bot i punčoch a bude jich dodávat statisíce a zavazuje se pro tento rok dosáhnout výroby 20 milionů párů. Pracuje se, i když se ještě na všech stranách odstraňují trosky, které způsobilo bombardování, kterým byl Zlín zvláště těžce

217

poškozen. Pracuje se, i když se práci staví v cestu celá řada překážek, jako přeplněné pracovní místnosti, nedostatek surovin, nedostatek strojů, které byly bombardováním rozbity atd. Pracuje se, vyrábí a vydělává. Nemějte strach o Zlín. Bez soukromokapitalistického vyděračství, bez karabáčnictví a po-poháněčství vstane Zlín k nové a větší slávě, než byla jeho kapitalistická sláva předválečná. Zlínská pracující mládež, která se dnes učí, zapracovává a zase učí, je toho zárukou. Mladé ženy a mladí muži znárodněného podniku Baťa povedou závod k novému rozkvětu. Obují nás a budou obouvat mnohé i mimo hranice našeho státu, dají nám, věřte jim, více výrobků, lepší i lacinější výrobky, než dodával starý kapitalistický podnik.

Stejně tak Stalinovy závody v Mostě. Díváte-li se na ně jen povrchně zvenčí, myslili byste, že je to hromada trosek a haraburdí, která zde zbyla po nesčetných náletech a bombardování. Na Stalinovy závody bylo svrženo desetitisíce pum. Na stopy po bombardování narážíte na každém kroku. A přece se zde pracuje, horečně pracuje a práce vykazuje výsledky. Nebýti Stalinových závodů, nebyla by se u nás vůbec rozvinula silniční doprava a také zemědělské práce traktorové a pod. pro nedostatek pohonných látek byly by úplně uvázly. Stalinovy závody stojí před mnohými úkoly. Jedním z jejich úkolů je také postarat se o to, aby pražské hospodyně netrpěly nedostatečnou dodávkou plynu. Stalinovy závody se zaručují, že tento svůj úkol splní a že v letošní zimě pražské domácnosti již nebudou trpět plynovou kalamitou.

To jsou příjemné zážitky týdne. Jsou však i nepříjemné. Přiběhnou k vám vedoucí naší znárodněné hutní výroby. Pro tento měsíc nebude moci naše hutní výroba dodržet stanovený plán vyplavení surové oceli proto, že chybí slíbených 20 tisíc tun koksu. Jak je to možné? Koks byl přídělem zaručen. Všechny přípravy a plány pro výrobu v hutních podnicích podle toho byly udělány, ale nyní se oznamuje, že koks není. Proč? Protože rozdělovna udělala chybu v propočtech. Všechen koks

218

je rozdělen, nikomu se nic vzít nedá, prostě hutě vyjdou naprázdno. Bezmocné je ministerstvo, hospodářská rada, bezmocná je vláda. Prostě stala se chyba. Ocel nebude. Co tedy dělat? Zbývají havíři. Oni musí chyby jiných napravit. Je nutno obrátit se na Ostravu. A havíři pomohou. Rozhodnou se, že obětují dvě neděle v měsíci dubnu, budou na počest prvního celostátního sjezdu revolučních odborů fárat dobrovolně dvě národní směny a vytěží potřebné uhlí k výrobě koksu. Kalamita v hutnictví je zažehnána. Co však, kdyby ti havíři odepřeli dobrovolně obětovat svoje nedělní prázdno? Zákonem k tomu vázáni nejsou. Pak bychom tedy pro chybu pánů z rozdělovači komise stanovený plán v hutní výrobě v měsíci dubnu nesplnili. Jaké by to byly další katastrofální následky, o tom nebudu mluvit. Chce nám proto ještě někdo vytýkat, že havíře a jejich práci favorisujeme?

Přijdou ke mně v Mostě pošťáci. Mají bombardováním rozbitou poštu. Pracují za nemožných podmínek. V místnostech bez otopu a bez oken. Celou zimu. Líčí vám, jaké zákroky již udělali. Kolik deputací a kam vyslali. Kolik ministerských komisí již z Prahy přijelo do Mostu. Co vše bylo slíbeno. Jak bylo zaručeno sklo, jak bylo oznámeno, že už je na cestě a jak přesto nedošlo a okna jsou dále rozbita. Přijde deputace z Ervěnic, ze státní elektrárny. Provoz závodu je ohrožen tím, že není možno dopravit dělníky do práce. Je potřebí krátké autobusové linky. Žádosti, deputace, sliby, vše možné, ale linka není proto, že prý není autobus. A při tom dělníci vyjmenovávají, kolik je kde autobusových linek, sloužících jen k dopravě do výletních a lázeňských míst a pro nic jiného. Pro dělníky ervěnické elektrárny, na jejímž správném chodu závisí provoz celé spousty závodů i hospodářský život mnoha měst, autobus není. Přijdou železničáři od vrchní stavby, předloží opět celou řadu oprávněných stížností na svízele, které musí překonávat a které každý sice slibuje řešit, ale nikdo neřeší. Zde opravdu přicházíme k závažné otázce. Kde to, k čertu,

219

vězí, že celý náš státní aparát při celé své velikosti je tak nepohyblivý, netečný, že se dělají chyby, které ohrožují celá výrobní odvětví a musí se napravovat jen dobrovolnou iniciativou zdola ? Nechci už mluvit o byrokracii a pod. Leze to už, jak se říká, člověku z krku. Není pravda, že by mezi státními zaměstnanci nebyli schopní lidé. Není pravda, že by mezi nimi nebylo dostatek dobré vůle. Dokázali nám to při nesčetných příležitostech i svou účastí na dobrovolných pracích a pod. Avšak přece státní aparát ve svém celku kulhá na všechny čtyři. Není na výši a potřebuje nové organisátory, nové pracovní tempo, nové platové úpravy atd.

Zde jsme skutečně u jádra věci. Vzpomeňte si, jaké převraty se staly u nás v řízení výroby a v její organisaci za posledních sto let. Jak se výroba přeorganisovala, technicky vybavila, jak se změnily a jak se stále mění pracovní poměry, mzdové sazby, způsoby práce a pod. Ale státní aparát, jeho úřadování, organisace, platové úpravy a pod., to se za celé století nezměnilo, před branami našich úřadů se vývoj zastavil, pro ně neexistuje a proto to tam neklape. Protože však při znárodněné výrobě nabývá státní aparát ještě větší důležitosti než při výrobě soukromokapitalistické, bude nutno chtěj nechtěj i zde provésti řádnou přestavbu a provětrat zatuchlou plíseň naší úřední kancelářštiny, aby nám státní administrativa neubila národní výrobu.

220

Svobodu zabezpečit a udržet


Rozhlas 9. V. 1946

První polovina máje zůstane pro nás na dlouho dobou nezapomenutelných vzpomínek a radostných oslav. Vzkřísili jsme opět svůj tradiční první máj, celonárodní svátek práce. První máj byl od nepaměti svátkem pracujících. Byl pro pracující a zvláště pro dělníky dnem hrdého, nezlomného protestu proti bezpráví, dnem radostné naděje a pevné víry ve šťastnou budoucnost.

První máj i dnes, v osvobozené republice, třeba je dnes celonárodním svátkem, zůstal v první řadě svátkem práce a svátkem pracujících. Dokázaly to jasně a přesvědčivě i letošní májové průvody, manifestace a tábory. To byla skutečná osvobozená pracující třída, dělníci, rolníci, pracující inteligence, řemeslníci, muži, ženy i mládež, kteří v májový den zaplnili ulice a prostranství měst i vesnic.

Statisíce a miliony pracujících zařadily se do májových průvodů, aby po zlomení pout poroby, otročiny, násilí a okupace demonstrovaly radostně svoji pevnou vůli a odhodlání k veliké tvůrčí práci a nezdolnou víru v konečné vítězství osvobozené práce i v konečné vítězství pracujících.

S prvními májovými dny spojena je nyní a zůstane s nimi spojena i do budoucna památka na slavné dny našeho osvobození. V tyto dny bortila se a lámala, tak jako jarní ledy, nadutá a vychloubačná moc hitlerovské germánské armády a s ní i moc německých fašistických okupantů i jejich zrádných přisluhovačů a pomahačů. V mohutných proudech nastupovaly do našich měst a vesnic nerozborné, vítězné šiky Rudé armády a to

221

byly nejvítanější májové projevy, jaké se kdy na našich cestách i ulicích objevily. Déšť rudých květů sypal se na tanky, děla i na prsa hrdinných bojovníků.

V mnohých našich městech a místech rozhořely se boje povstání. V mnohých místech zdála se situace povstalců a bojovníků kritickou. Nechybělo v té chvíli škarohlídů a pesimistů, kteří stavěli zbabělou otázku: Muselo to být? Proč bojovat? Proč uvádět v nebezpečí životy a majetek? Zvláště majetek, to se jasně ukázalo v celém období okupace i revolučních bojů! Z řad nejbohatších a nejmajetnějších se rekrutovali největší zbabělci, kolaboranti i zrádci.

Objevení se Rudé armády však okamžitě každou kritickou situaci rozuzlovalo. Všem bojujícím bylo rázem jasno, že poslední bitva vzplála a že je to skutečně bitva rozhodující a poslední. Veseleji zavlály prapory a vlajky odboje, rozhodněji a směleji zapraskaly pušky na barikádách, směle a hrdinně byla ztečena poslední hnízda fašistického odporu; město za městem, vesnice za vesnicí stávaly se svobodnými a volnými, svobodnou stala se i naše Praha. Bezohledný, surový nepřítel byl poražen, zločinné panství smeteno, pouta otročiny zlámána, národ byl svoboden. Pak už se řítily události rychlým tempem. 9. květen přináší zprávu o definitivní kapitulaci celé fašistické moci, která řadu let byla postrachem Evropy, ohrožovala všechny národy a zvláště ohrožovala svobodu a budoucnost slovanských národů, jejichž pokoření, zotročení a porobení bylo nejhlavnějším cílem hitlerovské fašistické expanse.

Všechny tyto události připomínáme si dnes, v prvních květnových dnech. Připomínáme si však také, proč k tomu došlo a co bylo příčinou, že se zrůda hitlerovského fašismu mohla vypnout k takové moci a síle, že se stala skutečným nebezpečím pro všechny druhé pokojné, demokratické národy, proč mohla tak nebezpečně ohrožovat kulturu, pokrok a budoucnost milionů lidstva. Hitlerovský fašismus čerpal svou moc a sílu z nerozhodnosti a rozštěpenosti protifašistického tábora. Proto, že se mnozí

222

zdráhali bojovati proti němu s veškerou důsledností hned v jeho začátcích, dali mu možnost, aby tak zesílil a se rozvinul.

Jak jinak byly by vypadaly poměry, kdyby se bylo hned jednotně postupovalo proti fašismu a jeho zločinům? Jak jinak by se byly poměry vyvíjely, kdyby u nás hned v zárodku se bylo potlačilo a nedovolilo henleinovské spiklenecké a zrádcovské hnutí? Oč by se byl opíral lord Runciman, oč by se byli opírali ti naši spojenci, hledající důvody pro nedodržení uzavřených závazků a smluv? Jak jinak by byl vypadal vývoj poměrů, kdyby byly velké demokratické mocnosti nedopustily zardoušení demokracie ve Španělsku a přispěly na pomoc bojující španělské demokracii tak, jak přispěli Hitler a Mussolini bojujícímu španělskému fašismu?

Ne nadarmo se říká, že před Madridem začal zápas o Prahu. Proto je i dnes potřebí si uvědomit, že zápas o Madrid ještě neskončil. Že jsme dnes, když se jedná o konečné likvidování zbytků fašistické hrůzovlády, svědky téže nejednotnosti a liknavosti i nechuti k rozhodnému zúčtování, jakých jsme byli svědky na začátku éry fašistického výboje. Opět jsou zde temné síly v Evropě, a tyto síly zasahují k nám i do našich poměrů. Spekulují, vedeny svými sobeckými zájmy, na fašismus, domnívají se, že by bylo škoda jej úplně vymýtit a znemožnit a že je prospěšno pěstovat si dále nějaké sazeničky tohoto otravného jedu, který vykvetl takovými zrůdnými květy a vydal ze sebe takové otravné a jedovaté plody.

Je to stará nebezpečná hra, které jsme byli svědky na začátku fašistické éry. Kdybyste hledali nositele této nesprávné a nebezpečné politiky, ohrožující tak těžce vybojovaný a vykoupený světový mír, narazíte opět v zákulisí na staré machry a stoupence mezinárodního kapitálu. Oni zavinili již tolik katastrof, velikých světových krisí i velkých světových válek. Oni budují svoje zisky na hospodářských krisích i válkách a rozšiřují svoji kapitálovou nadvládu. Na bídě, otročině a nouzi pracujících tříd i národů budují svoje vlastní štěstí a blahobyt. Pro mezinárodní kapitál

223

i kapitalistickou reakci, tak jako i pro velkoagrárnickou a kapitalistickou reakci naši, nejeví se fašismus a všechny jeho zrůdné činy nepřítelem; pro ně je nadějí a spojencem. Proto i dnes, třeba byl fašismus v této válce poražen, rozpakují se s ním definitivně a úplně skoncovat. Tento fakt, který nelze popírat, kalí naši radost z vítězství. Tento fakt ohrožuje veliké dílo těžce vybojovaného míru. Tento fakt nás nutí, abychom stáli na stráži; abychom alespoň v naší zemi nepropadali slabostem a nenechali si rozdrobit naši jednotu, naopak stále a stále, více a více ji zesilovali a upevňovali. Snažíme se proto důsledně vymýtit všechny pozůstatky fašistické ideologie a zneškodnit všechny ty, o něž se i u nás fašismus a reakce opíraly.

Nestačí jen svobodu získat a vybojovat, je nutno svobodu také zabezpečit a udržet. Naši svobodu a samostatnost zašantročili ti, kteří se hned v počátcích vzniku fašisticko-henleinovského hnutí, na které se zapojovala i naše česká kapitalistická a velkoagrárnická reakce, nedovedli proti tomuto hnutí rozhodně postavit, sjednotit a nedovedli včas zmařit úklady proti republice chystané.

Devátý květen, den vítězství, bud nám i dnem závazné přísahy: „Neupadneme již nikdy v liknavost. Budeme bojovat za odstranění nejen všech počátků, ale i všech pozůstatků reakce, nedopustíme, aby u nás pod jakýmkoliv titulem a pláštíkem byl připravován nový Mnichov!

224

Po volbách


Rozhlas 29. V. 1946

Čekáte ode mne pochopitelně povolební rozjímání. Nevyhnu se mu dnes, když již volební výsledky jsou známy a když se na volebním rozhodnutí nedá již nic měnit. Nemluvil-li jsem o volbách dříve, nebylo to proto, že bych jejich význam podceňoval; bylo to proto, že jsem se chtěl jen vyhnout případné výtce, že zneužívám našeho odborového rozhlasu k volební agitaci. Ukládal jsem si reservu, i kdybych byl měl nejen plné právo, ale povinnost o určitých nepěkných volebních zjevech hovořit. Bylo totiž proti naší jednotné odborové organisaci a proti mně, jako jejímu předsedovi, s určité strany z volebně agitačních důvodů pustě útočeno. Útoky na mou osobu mě nechávají lhostejným.

Nereagoval jsem ani na to, když mi na příklad v Teplicích u příležitosti mého volebního projevu ukázali soudruzi illegální letáky tam rozšiřované. Na letácích jsem byl líčen a zobrazován jako „kápo" koncentračního tábora. Proč na to na volebním projevu reagovat? Se mnou byly v koncentračním táboře tisíce Čechů. Byli to lidé různého politického přesvědčení i z různých krajů. Není jediného, kdo by byl kdy přednesl sebemenší stížnost proti mé činnosti v koncentračním táboře. Sami si mě také hned, jak nás Němci před rokem v lesích u Šverina opustili, v téže noci zvolili svobodnou volbou za svého vedoucího. Byl jsem jedním z tisíců. Nic více a nic méně. Snažil jsem se pomoci mnohým a mnozí pomáhali mně. Ze jsem byl v koncentračním táboře, nepokládám za žádnou svoji zvláštní zásluhu. Jsem vděčen každému, kdož jakkoliv přispěl k tom aby mi strašný život v táboře učinil, když to bylo možno, lehčí

225

a snesitelnějším. Jsem rád, že jsem gestapáckou hrůzovládu a tyranii přežil a z pekla koncentračního tábora zdráv vyvázl. Nebyli pohříchu všichni tak šťastni. Návrat z koncentračního vězení byl největší odměnou za všechno utrpení, které člověk prožil. Nevím, proč bych měl pro sebe z tohoto titulu více reklamovat.

Podvržené lživé letáčky nemají žádný význam. Neměly ho ani v těchto volbách. Poškodily jen ty, kteří se k tomuto způsobu štvavé agitace ve volbách uchylovali.

Přiznám se ale docela otevřeně, že nezůstávám lhostejným vůči útokům na naši jednotnou odborovou organisaci, na náš znárodněný průmysl a jiné úkoly, jejichž plnění jsme všichni na sebe převzali jako odkaz naší vítězné národní revoluce. Jsou zde sliby a závazky, které se všechny strany národní jednoty Čechů a Slováků podle košického programu slavnostně zavázaly plnit, jež plněny býti mají a splněny býti musí.

Považuji proto za svoji povinnost vystupovat rozhodně a bezohledně proti těm, kdož se dnes pokoušejí rušit sliby, které v dobách revolučních byly lidu a národu dány. Se vší rozhodností je nutno zdůraznit: Jednotné odborové hnutí zachovalo v těchto volbách naprostou loyalitu vůči politickým stranám. Příslušníci jednotné odborové organisace kandidovali podle svého politického přesvědčení na kandidátkách různých politických stran. Nikdo nemůže říci, že by byla naše organisace činila pro to komukoliv nejmenší obtíže. Nikdo také nemůže říci, že by byla naše organisace kterémukoliv kandidátu, ať náležel k té či oné politické straně, kladla nějaké překážky při plnění jeho agitační činnosti. Ústřední rada odborů úzkostlivě šetřila ve volbách zásadu nestrannosti. Proto také ani sebe-nepatrněji jednostranně nezasahovala do volební kampaně. Není proto možno nám odborářům vytýkat, že jsme porušili a nedodrželi úmluvy, uzavřené s politickými stranami. Naproti tomu si můžeme právem stěžovat, že ne všechny politické strany dodržely ve volbách úmluvy a sliby, dané jednotným odborům.

226

Byli jednotlivci i časopisy, kteří si nedovedli odepřít, aby zaujati volební horečkou, neútočili soustavně proti naší jednotné odborové organisaci.

Je směšné, když se dnes, v době éry lidové demokracie, chce u nás někdo stále a stále vemlouvat do pózy mučedníka. Tvrdit stále a stále, že je odstrkován, že je mu ubližováno a pod. Přímo škodlivé je, domnívá-li se někdo, že tím, když sám sebe před národem pasuje na odstrkovaného a trpícího, získává právo útočit proti největším statkům národa. Jednota národa, jak se nám v dobách utrpení jasně ukázalo, je dnes takovým statkem, který je nutno co nejvíce hájit a chránit. Pro jeho uchování nesmí se nikdo zdráhat přinést oběti. Je proto největším omylem, ne-li zločinem, když někdo, protože se sám prohlásil za mučedníka, myslí, že nabyl práva proti jednotě útočit, poškozovat ji a dokonce rozvracet.

Chceme-li dojít skutečně ke šťastné a spokojené budoucnosti, budeme k tomu jednoty národa ještě velmi mnoho potřebovat. Šetřme ji proto a nerozbíjejme ty jednotné organisace a to jednotné hnutí, jejichž nutnost jsme i při dosud trvajících politických rozdílech všichni poznali a jejichž hodnotu jsme se zavázali šetřit a zachovávat.

Volby jsou skončeny. Ale veliké úkoly, které jsme slíbili splniti, zůstávají před námi dále. Naše zásobování potravinami a výrobky nestojí ještě na té výši, na jaké by stát mělo. Je ještě velmi mnoho nedostatků a neváhám říci i ještě příliš mnoho nespravedlivostí a špatných zjevů u nás. Náprava a odstranění křivd mohou být provedeny jen vzornou, úpornou a společnou prací největšího počtu příslušníků našeho národa.

Tuto společnou práci organisovat na všech úsecích našeho národního a hospodářského života, to byl náš úkol předvolební a to zůstává i nejpřednějším naším úkolem povolebním. Toho si musí být vědom každý jednotlivec a především si toho mají být vědomi vedoucí každé politické strany. Na to neměl nikdo zapomínat ani ve volební kampani, a zapomněl-li na to, má na-

227

více zapotřebí to napravit po volbách. Znemožní se do budoucna úplně každý, kdo bude do omrzení stále a stále opakovat, že nemůže pracovat proto, že mu nebyla dána ta neb ona funkce nebo titul. To je stará, dávno vyvrácená povídačka, že dějiny národů vytvářeli jen králové a primátoři. Dějiny národů tvoří činorodá práce, té je dnes u nás potřebí. Do té je nutno, aby se každý zapřáhl a podle svých schopností ji také svědomitě a čestně ve prospěch celku plnil.

Do práce se musí, může a má zařazovat každý sám a nečekat, až ho k ní druzí budou strkat. K práci není potřebí ani funkcí ani titulů. Špatně Činí ten, kdo se domnívá, že nemůže pro národ pracovat proto, že mu nebyla dána ta nebo ona funkce, anebo ten neb onen titul. Na scestí se dostane každý, kdo svůj cíl spatřuje jen v tom, dosáhnout funkce a titulu, a kdo chce podřídit této své sobecké touze zájem druhých, zájem celé své strany i národa. Nakonec, jak nás v mnohých případech volby poučily, poškodí stranu i národ, stává se ne budovatelem, ale rozbíječem.

Republika dnes, po volbách, znovu potřebuje tvůrčí jednotu, pracovníky a budovatele.

228

Světlo a stíny


Rozhlas 31. VII. 1946

Chcete mít opravdovou radost z práce a chcete vidět skutečnou radostnou práci? Jděte se podívat v těchto dnech na náš venkov, kde jsou žně v plném proudu. Uvidíte, že se u nás pracuje a pracovat nezapomnělo. Již sama vyrostlá úroda dává nám o tom neklamné svědectví. Neměli bychom tuto úrodu, kdyby ji nebyla předcházela pilná a namnoze dobrovolná práce. Stejně je to i nyní ve žních. Vidíte, jak se lidé přičiňují. Nejde to každému stejně dobře od ruky. Ukazuje se často, že někdo se naučí snadněji rozluštit nejsložitější rovnici než uvázat povříslo, ale, jak se říká, dobrá vůle i zde hory přenáší.

Nakonec naši studenti i studentky a s nimi celá řada příslušníků dobrovolných žňových brigád různých povolání i povřísla vážou. Sklizňové práce jdou radostně kupředu. Obilím naplněné vozy putují k vesnicím, ve stodolách a mnohde i na návsích vesele hučí mlátící stroje, zrno se sype a naděje na zlepšení zásobování rostou. Naši zemědělci s obdivuhodnou vůlí a elánem luští namnoze opravdu krajně kritické situace nedostatku pracovních sil, které pokračující odsun Němců stále ještě zvětšuje a bude zvětšovat.

Podobná situace rozvíjí se nám i na druhých polích práce, v dolech, továrnách i na stavbách. Zdolávají se překážky, zdvíhá se pracovní morálka, přicházejí pomocné brigády na nejohroženější úseky a zvětšují se i pracovní výkony. Ne všude a stejně rychlým tempem, jak by si bylo přát a jak by namnoze bylo možno. Jsou mnozí, kteří nechápou stále dosti jasně smysl pracovní svobody a rušení soukromokapitalistické, nucené

229

pracovní otročiny. Nechápou, že svobodná, dobrovolná práce musí dát vyšší a lepší pracovní výkony než práce nucená. Vidí lidé kolem sebe stále příliš mnoho nepěkných zjevů, které je od jiného rozvinutí jejich pracovní energie srážejí a zdržují. Odolávají se na to, že svůj pracovní výkon zvýší a plně rozvinou, až ty neb ony nepěkné zjevy budou úplně odstraněny a vymýceny, až budou pracovat všichni a pod.

Ale právě v tom je ten háček, máme-li všeobecnou pracovní vůli a nadšení rozvinout, nemůžeme to odkládat a čekat až do té doby, kdy o nutnosti této nadšené, dobrovolné a výkonné práce všichni budou přesvědčeni a budou ochotni ji dělat. Každá dobrá věc musí mít svoje průkopníky. I naše dnešní budovatelská práce musí se v první řadě opírat o ty, kteří vždy měli dobrý a kladný poměr k práci a jsou ochotni i dnes, v nových poměrech, vydat ze sebe vše, aby se naše výroba, a tím i náš hospodářský blahobyt rozvíjely co nejrychlejším tempem kupředu. Je pochopitelné, že nás nemůže a nesmí nechávat lhostejnými netečnost, nevšímavost a lenivost druhých; octli bychom se však na chybné cestě, kdybychom kvůli lenivosti a špatnosti jedněch chtěli omezovat svoji vlastní výkonnost. Proti nenapravitelným zahalečům nesmíme se báti zakročovat. Praha už v věci začala.

V neděli napsal jeden náš význačný novinářský publicista, že prý u nás nemáme už žádných boháčů. Nevím, jak přichází k této nehoráznosti. My jsme přece u nás, mimo majetky cizích příslušníků a odsouzených zrádců a kolaborantů, žádný majetek nekonfiskovali. Naše znárodnění velké výroby a bank nejde po linii vyvlastnění, nýbrž po linii náhrad za znárodněný majetek Proč tedy stále roní u nás někdo krokodilí slzy nad ubohými boháči, kteří o všechno jmění přišli? Stačí, aby náš public četl své vlastní noviny, a najde tam v insertní části každou chvíli inseráty, kde hledají jednotlivci ke koupi vily i jiné objekty a nabízejí za ně zaplatit hotově, v nových penězích, jeden a půl milionu korun i více. Nevím, kdo a jak mohl z vlastní

230

práce od listopadu minulého roku opět nastřádat miliony. Fakt je ten, že u nás boháči nevymizeli, že jsou a že nám svým bezohledným provokativním jednáním namnoze celkovou pracovní morálku velmi rozvracejí.

Uvedu vám jeden z mnoha příkladů. Stal se tento týden na pražském předměstí. Majitel automobilové dopravy, krásné vily atd. má i zařízené hospodářství. Jeho manželka přesto odebírá mléko na lístky a ženám, které proti tomu protestují, odpoví provokativně, že jim do toho nic není, ona si bude mlékem dále krmit svoje prasata. Ženy žádají provedení kontroly v hospodářství a komise zjistí: více než 50 slepic, několik desítek krůt a husí, tři kozy a dvě prasata, vše na černo chované a nepřihlášené.

Takový případ bohatého nadutce dovede sakramentsky otřást dodávkovou morálkou mnohých, jinak poctivých pěstitelů, i pracovní morálkou mnohých pracujících.

Kladl jsem otázku, jaké budou důsledky tohoto jeho zločinného jednání. Odpověď: Bude mu uložena pokuta.

Neváhám tu říci, že bych nepovažoval za nic protidemokratického zkonfiskovat celé jeho jmění a poslat jej i s jeho ctěnou polovicí na nucené práce, aby nám takto neprznili a nerozvraceli morálku. Vím, že se vydávám v nebezpečí, že budu nařčen z totalitních záchvatů, ale to nemůže na mém přesvědčení nic měnit, i kdyby si proto měla celá řada morálkářů a humanistů spravedlivým hněvem a rozčilením peroutky roztřepat.

Ještě jinou věc mám dnes na srdci. Je to komedie s našimi svátečními dny. Blíží se zas jeden z nich, 15. srpen. Mariánský svátek připadá na čtvrtek. Rozbije nám opět pracovní týden. Kdekdo ve výrobě na to nadává. Dělníci přijali již stovky n tisíce resolucí. Žádají zrušení a omezení svátků, které na výrobu dnes poškozují a rozrušují. 15. srpen jako svátek bude náš stát v národní výrobě opět na půl miliardy korun. Odhod se již vláda přes protest několika vysokých byrokratů, avšak i přání většiny skutečně pracujících lidí prohlásit 15. srpen za

231

den pracovní bez ohledu na to, že pánům byrokratům nepůjde pod vousy, že musí také pracovat ? Schválili jsme vládní program, vytyčili jsme dvouletý budovatelský plán, víme, že jej musíme splnit, chceme-li skutečně dosáhnout celkové lepší životní úrovně. Je proto potřebí udělat vše, co celonárodní zájem vyžaduje, aby plány byly splněny, a odstraňovat vše, co jejich splnění ohrožuje. Přemíra svátků je dnes takovou překážkou, která nám splnění výrobních úkolů brzdí, poškodí nás ve výrobě průmyslové i zemědělské. Není možno vymlouvat se stále na to, že vláda nemá možnosti prohlásit svátek za den pracovní. Udělaly se u nás už jiné věci vládními nařízeními. Nikdo nedovede pochopit, proč se v této otázce tak malomocně ustupuje před argumenty několika byrokratů, kterým jde jen o osobní pohodlí. My se nevyhneme při splňování našeho výrobního plánu nutnosti lámat mnohé předsudky a předpojatosti různých úřednických byrokratů. Vezměte si pojišťovnictví. Tam nám pěkně potajmu a na černo, proti všem zákonným ustanovením, zavedli pětidenní pracovní týden s 36hodinovou pracovní dobou, a určité politické kruhy hájí tento nešvar demagogicky jako revoluční vymoženost. Kam se dostaneme dnes, kdy potřebujeme na všech stranách práci, jestliže začneme zavádět takovéto revoluční vymoženosti do úřadování i do naší výroby?

Jestliže politické strany Národní fronty přijaly jednomyslně vládní program a výrobní budovatelský plán, je nyní jejich povinností snažit se také konat poctivě vše, co je ke splnění plánu bezpodmínečnou nutností. Budou-li chtít jednotlivé politické strany podporovat demagogické určité proudy, skupiny i vrstvy, jejichž nesprávně stavěné požadavky a nároky přímo rozvracejí pracovní morálku a tím i budovatelský plán, vládní program a vývoj k lepší budoucnosti — pak by arciť jednotná odborová organisace nestačila na prosazení všech, často nepopulárních opatření, která jsou a budou se splněním vládního programu spojena.

232

Kdyby jednotné Revoluční odborové hnutí neodpovědnými zásahy některých politických činitelů mělo být tlačeno na cestu prosazování a uskutečňování revolučních vymožeností jen pro jednotlivé kategorie pracujících, ať úředníků, či dělníků, bez ohledu na zájem celého národního hospodářství, pak je si nutno uvědomit, že by vládní program splněn nebyl, pak by však také ve svém dnešním složení přestala existovat i vláda Národní fronty. Nechci zde rozvinovat perspektivy toho, co by potom nastalo, poněvadž pevně věřím, že si všechny politické strany Národní fronty jsou vědomy své odpovědnosti a ve svém vlastním zájmu i v zájmu národa budou poctivě plnit závazky na sebe vzaté a proti všem výstřelkům, ohrožujícím splnění vládního programu, budou svorně a jednotně také ve vlastních řadách zakročovat.

Odsun Němců z ČSR byl zahájen 25. ledna 1946 a v podstatě byl skončen 29. října téhož roku, protože po tomto datu zůstalo v ČSR jen asi 300.000 Němců. Od 25. I. do 29. X. 1946 bylo odsunuto 1,415.135 osob do amerického pásma a od 10. VI. do 18. X. 1946 750.000 osob do pásma sovětského, 140.000 německým antifašistům bylo umožněno odstěhovat se do Německa s veškerým svým majetkem buď individuálně nebo ve zvláštních transportech.

233

První výročí


Článek pro Rudé právo, 24. X. 1946

První výročí vydání dekretů o zestátnění našeho průmyslu, bank a peněžnictví prožíváme v horečných přípravách k vydání dalšího důležitého zákona o dvouletém výrobním plánu.

Znárodňovací dekrety a zákony umožnily nám vyvolat ohromnou dobrovolnou pracovní iniciativu a tak odstranit nejtíživější důsledky válečné katastrofy a okupace. Dík této veliké pracovní iniciativě, která zmobilisovala dobrovolnické brigády na pole, šachty, k odstraňování trosek, znovuoživování dopravy atd., zachránili jsme se od hladové katastrofy, která nám po válce hrozila a kterou mnohé národy kolem nás ještě dnes prožívají.

Nescházejí pochopitelně u nás kritikové a nespokojenci, kteří nešetří výtkami a stížnostmi proti mnohým nedostatkům, jež u nás ještě dnes existují a nebyly odstraněny. Je však pozoruhodné, že tito kritikové patří povětšině do tábora těch, kteří v době největší poválečné bídy ani prstem nehnuli, ani slovo neřekli, co a jak by mělo být uděláno, aby bída a rozvrat byly alespoň ve svých nejstrašlivějších důsledcích odstraněny. Naopak, oni sráželi lidi od dobrovolné práce, vyzývali přímo k sabotáži této práce a nazývali jí československým vrtačením.

Jejich sabotážnická politika úplně ztroskotala. Kdyby se byl národ ve své většině řídil jejich skepsí a nechal se od dobrovolné práce odvrátit, žili bychom dnes v největší bídě a nedostatku. Vítězství nad poválečnou bídou bylo dosaženo proti jejich vůl přes jejich sabotážnické výzvy, bez ohledu na jejich ironické ušklebování a vysmívání se dobrovolnické práci, organisování brigád, národních směn a pod.

234

Tito kritikové to také byli, kteří varovali před překotným znárodňováním a zasazovali se o to, aby co možná nejvíce podniků zůstalo uchováno nadále v rukou soukromokapitalistických majitelů. Proti vůli těchto kritiků a ochránců soukromokapitalistického podnikání bylo znárodnění nejpodstatnější části našeho průmyslu uskutečněno. Znárodnění nám umožnilo odstranit z našeho hospodářského života největší kapitalistické žraloky a znemožnit jejich vykořisťování.

Dík tomu bylo možno zvednouti u nás životní úroveň nejhůře placených životních vrstev, odstranit hladové mzdy, zrovnoprávnit práci žen a rovnoměrněji rozdělit dnešní nedostatečný, válkou snížený a okupantským drancováním okleštěný národní důchod.

Pohříchu nedosáhli jsme ještě ani náležitého existenčního minima pro každého pracujícího člověka a neupravili všechny důchody, platy a mzdy tak, jak by je bylo nutno upravit. Brání nám v tom celá řada překážek a nedostatků. Hlavní je naše chudoba a nedostatečná výroba nových hodnot. Máme-li více přidělovat, musíme více vyrábět. Abychom více vyráběli, musíme práci lépe organisovat, výrobní prostředky technicky zdokonalovat, pracovních sil lépe využít, výkony zvýšit.

Abychom k tomu dospěli, nesmíme odměnu za práci nivelisovat, nemůžeme dávat každému podle jeho přání a potřeb, můžeme dávat každému jen podle jeho zásluh. Kdo lépe, víc a účelněji pracuje, musí dostat také větší odměnu za svoji práci. Nemůžeme prostě jen mechanicky zvyšovat mzdy, protože ten neb onen by si to přál anebo by to i potřeboval. Každé dal zvýšení mzdy a platu, není-li odůvodněno zvýšeným výkonem, nepovede nás k zlepšování existence, bude vyvolávat nebezpečí nového zdražování a znehodnocení měny. Povede nás k zhoršování a ne k zlepšování celkové hospodářské situace.

Ale my musíme dělnické mzdy zlepšovat. Abychom v učinit, musíme více vyrábět, výkony zvýšit. Musíme platy státních i veřejných zaměstnanců. Abychom je mohli upravit, musíme restringovat přebytečné a nevyužité zaměstnanecké síly. Zvyšování platů při dnešním stavu zatíží nesnesitelně náš státní rozpočet. Povede nutně k novým daním. Z nových daní bude resultovat nová drahota. Z drahoty všeobecné zhoršení existence.

Kdo dnes nemá odvahu tyto pravdy vyslovovat, kdo slibuje a tváří se tak, jako by byl ochoten a jako by byl s to každému pomoci, ale při tom .nehne prstem, aby připravil nutné předpoklady k splnění slibu, je starý neodpovědný politický demagog. Všechny jeho sliby a i jeho kritika ukážou se nakonec planými a bezcennými. Máme dnes všechny možnosti k tomu, zlepšit dále existenci všech vrstev našeho národa, zvýšit mzdy dělníků, upravit platy státních a veřejných zaměstnanců, vyvést z bídy pensisty, zajistit existenci řemeslníků, živnostníků i zemědělců.

Cestu k tomu ukazuje dvouletý plán Gottwaldovy vlády. Splníme-li jeho cíle v průmyslu i zemědělství, rozdělíme-li správně pracovní síly, zrestringujeme-li je tam, kde se ukazují zbytečnými, a nasadíme je tam, kde práci nutně potřebujeme, zvýšíme-li pracovní výkony, odstraníme neúměrné a neodůvodněné bezpracné zisky i distribuční náklady, zmechanisujeme-li a usměrníme-li zemědělskou výrobu, snížíme ceny a zvýšíme koupěschopnost pracujících vrstev, pak půjdeme kupředu, budeme odstraňovat další zděděná bezpráví a povedeme národ k šťastné a radostné budoucnosti.

236

Proč bylo tolik povyku


Rozhlas 13. XI. 1946

Zase jsem „hnul žlučí" mnohým lidem v republice. Příčinou byla moje brněnská řeč. Našel se člověk, který o mně řekl, že jsem „horší kapitalistického asociála". Nu a pak už to šlo sborem několik neděl. Psalo se v novinách, pršely dopisy, většinou anonymní, několik návštěv mi i vynadat přišlo. Divíte se, proč ten kravál? Proč se lidé rozčilují? Přiznám se, že mě ten křik ani nerozčílí, ani nezastraší. Znám to z domova, ze vsi. Zaštěkne na tebe z některé chalupy psisko a hned se rozštěkají všichni v celé vsi, třebaže jste se jim k chalupě vůbec nepřiblížili a nic jim nebrali. Okřikování je zbytečné. Je potřebí čekat. To je nejlepší prostředek. Přestanou. Čekal jsem také v tomto případě, až se kravál utiší. Vysvětlím vám, oč vlastně šlo a nad čím se mnozí lidé tolik rozčilovali.

Posuďte sami, zda je zde příčina k rozčilování. Dostal jsem nyní z Brna stenografický protokol své řeči. Mluvil jsem z poznámek. Řeč jsem napsanou neměl. Proto jsem čekal na stenogram. Nemůže si člověk slovíčka pamatovat, co řekne. Nechtěl jsem se vydat v nebezpečí, že budu obviňován z překrucování anebo vytáčení se. Nikdy nezapírám to, co řeknu. I když se proto někteří lidé zlobí. Nemohu arciť velmi často za to, co v některých novinách napíší, že jsem řekl. To je velmi často překroucené a nepravdivé.

Poslyšte, co jsem řekl v Brně a proč bylo tolik kraválu: „Když jsem vcházel sem na tuto konferenci, zastavil moji známí, s nimiž jsem byl v koncentráku, a vytýkali mi: máme tě rádi; zlobíme se však na tebe pro tvůj odmítavý postoj k odčinění křivd z doby okupace a k výplatě náhrad. Jsi také koncentráčník. — Milí přátelé, zlobte se na mne nebo ní Moje stanovisko je stále stejné, neochvějné. Proč bych měl na příklad odškodňován za to, že jsem byl šest let v koncentráku. Měl jsem to štěstí, že jsem se vrátil živ a zdráv, mohu pracovat a můj plat mi postačuje k zajištění existence. Odškodnění mají být především vdovy a sirotci a ti, kdož ztratili v koncentračních žalářích zdraví a pracovní schopnosti."

Posuďte sami, co je na mém prohlášení zlého, a má-li tu některý poctivý politický vězeň příčinu se rozčilovati. Rozčilovat se mohli jen ti, kdož četli, že jsem něco řekl, ale neslyšeli, jak jsem to řekl anebo ti, kteří čekají a myslí si, že by se na „mučednictví", jak to rádi nazývají, dalo snad přece něco vydělat.

V časopise politických vězňů bylo napsáno, že u nás činí výše požadavků, přihlášených jako nároky z titulu různých škod, ať na majetku, ušlém výdělku, utrpení a pod., asi 300 miliard Kčs. To je bez Slovenska. Náš roční národní důchod bude činit podle odhadu asi 160 miliard i se Slovenskem, když splníme dvouletku.

To znamená, že by u nás museli všichni lidé plné dva roky pracovat, zemědělci, dělníci i úředníci, ale žádnou mzdu za svou práci by nesměli dostávat, všechno odvádět na daně, aby mohly být vyplaceny požadované náhrady na odškodnění. Poněvadž to udělat nejde, neboť má-li člověk pracovat, musí alespoň něco jíst, aby svoje pracovní síly obnovil, museli bychom, i kdybychom všichni své dosavadní příjmy snížili na polovinu, takto šetřit alespoň čtyři až pět let, aby všichni poškození byli odškodněni. Je proto obecné odškodnění a náhrada škod pro tuto dobu nemožná, chceme-li se obecně dopracovat vyšší životní úrovně. Každé vydání, které dnes činíme, i každé zvýšení mzdy, které není odůvodněno protihodnotou, t. j. zvýšením výkonu a tím i výrobou nových hodnot, nás oddaluje od obecného zvýšen životní úrovně celého národa. Pomáhá přechodně jednotlivcům celek však na to doplácí.

Nemůžeme se arciť úplně vyhnout určitým vydáním,

238

za které žádné protihodnoty nezískáváme, t. j. podporování těch, kteří jsou sociálně slabí a jejichž příjmy jsou tak nedostatečné, jejich existence bez jejich zavinění tak rozvrácena a podlomena, že se skutečně bez pomoci obejíti nemohou, a kde pomoc je prostě z důvodů sociálních nevyhnutelná. Proto tvrdím stále: Můžeme odměňovat jen skutečně vykonanou práci a podporovat a odškodňovat jen sociálně slabé.

O tom, že moje stanovisko je stále stejné, jak jsem v Brně prohlásil, může se každý kdykoliv přesvědčiti. Stačí vzpomenout na mé řeči v rozhlase, články v „Práci" i řeči v parlamentě a na schůzích, jež jsem o této otázce pronesl. Upozorňuji na svoji řeč v rozhlase dne 3. dubna letošního roku: „Je třeba okamžitě a řádně zajistit existenci všech vdov a sirotků po padlých, umučených a nezvěstných, vězňů a bojovníků za svobodu. Stejně ať jsou finančně zajištěni všichni zmrzačelí a nemocní. Dále jsou zde nároky těch, kdož přišli o své byty, zařízení, nástroje atd., nemají-li prostředků, aby si to znovu opatřili. Taktéž majitelé rolnických usedlostí, kteří přišli o své chalupy a potřebují nutně pomoci k jejich znovuzřízení. Teprve pak, až zde bude dostatek prostředků, mohou přijít na řadu ti, kteří sice mají možnost pracovat, ale jejichž výdělek a sociální postavení není takové, aby se bez určité náhrady a výpomoci mohli zotavit ze škod, které jim okupanti svou persekuci způsobili. Rozhodně však je zbytečné vyplácet náhrady těm, kdož mají desetitisícové služné, mají majetek, vily, velkostatky', činžáky i podniky a pod. Vyplácení desetitisícových a statisícových náhrad lidem, kteří jsou existenčně nejen zajištěni, ale žijí v blahobytu, je nejen nespravedlivé, ale také nemravné."

Stejně tak jsem varoval hned v březnu před upřílišněnými nadějemi, že bude možno náhrady škod vyplácet na účet reparací, které dostaneme po mírové konferenci od Němců. Řekl jsem: „Já alespoň bych prozatím nepočítal s tím, že z toho reparačního podílu nějak zvlášť zbohatneme. Proto bych činžáky pro

239

pány domácí na jeho účet zatím nestavěl a statisícové odškodnění nevyplácel. Buďme rádi všichni, kteří žijeme, že jsme z pekel fašistické okupace vyšli a v koncentrácích život neztratili."

Celá moje snaha, od té doby, co jsem se sám vrátil z koncentračního tábora, nese se k tomu, abych bojoval proti nesplnitelným slibům, které jsou mnohými činiteli u nás bez rozmyslu dávány, a proti neoprávněným nadějím, které jsou tím vzbuzovány. Každá zklamaná naděje budí roztrpčení a podlamuje i chuť k práci a životu.

Dávat sliby a nemít vůli je plnit, anebo vědět předem a mít pochybnosti, zda je budu moci splnit, je vždy neodpovědné a dnes je to přímo zločinné. Potřebujeme budit dnes chuť k práci a plodnému životu, ne zklamání vyvolávat a činnost podlamovat. Jsem stále ve styku s lidmi. Co slyším nejčastěji z úst veliké většiny lidí, je: „Ať to, co se nemůže dát, se neslibuje. Nesplněných slibů jsme již měli na fůry. Řekněte pravdu, i když je trpká. Chceme činy a ne staré plané fráze."

Řídím se tímto lidovým přáním. Říkám pravdu, i když je často trpká, a když mi pro ni mnozí nadávají. Proto znovu a znovu upozorňuji všechny ty, kteří se na dalekosáhlé odškodňování těší. Nedělejte si velké naděje! Reparace dosud nemáme a budeme-li je mít a v jaké míře, je otázka; sami jsme si ještě málo nových hodnot vyrobili, abychom mohli velkoryse rozdávat. Bude se u nás ještě dlouho vařit z vody. Zbohatneme ne jako jednotlivci, ale jako národ, splníme-li své pracovní plány a svá předsevzetí.

240

Za radostnější poslání žen a matek


Rozhlas 30.1. 1946

Veliká válečná katastrofa se přes nás přehnala v posledních letech jako ničící smršť. Zanechala za sebou zhoubu, zkázu a bídu. Postavila před nás všechny neúprosnou otázku: „Co dělat?“ Postavila tuto otázku nejen před muže, ale i před ženy.

Tato otázka, co mají dnes ženy dělat, jak se mají do obnovy a výstavby našeho hospodářství zařadit, vyvolala spory. My odboráři jsme se obrátili na ženy s výzvou, aby se pokud možno nejvíce zařazovaly do práce a výroby a pomohly tak odčinit co možno nejdříve škody válkou a okupací napáchané.

Proti tomu se ozvaly protesty. Chceme prý průmyslové zotročení ženy. Žena prý nepatří do výroby, žena má být zachována rodině.

Naše výzva k pracovnímu zařazení žen byla vykládána jako útok na rodinu. Rozvracíme prý rodinu, a rozvracejíce rodinu, rozvracíme i stát.

Je potřebí si říci jasně: Ano, rodina je základem společnosti a státu. Nejdůležitějším posláním ženy je poslání matky. Tato pravda zůstane nezvratitelnou pravdou pro každou společnost, ať její útvar a řád je jakýkoliv.

Ale co dělala až doposud naše buržoasní společnost? Horovala pro posvátnost rodiny, manželství a vznešené poslání ženy. matky, ale přitom v praxi dělala vše, aby žena toto svoje vznešené poslání nemohla plnit. Zotročila pracující ženu ve městě i na venkově. Vtiskla její úmorné dřině a práci pečeť méně-

241

cennosti. Ženská práce byla nejhůře placenou prací, ať v zemědělství nebo v průmyslu.

A rodina a mateřství?

Vyrůstal jsem na venkově. Mezi zemědělci a havíři. Nemohu zde šíře rozvádět příklady z praxe. Znal jsem však ženy, hospodyně, které druhý den po porodu šly do práce „na řípu". O novorozeně doma se nestarala matka, ale děti, sourozenci. Nechtějte, abych uváděl příklady, jak často vypadala tato péče o dítě.

Nemá-li proto horování o posvátnosti rodiny a vznešeném poslání mateřství být prázdnou, falešnou frází, je potřebí se starat o to, aby byly vytvořeny takové poměry a podmínky, které by ženě - matce poskytovaly možnosti, toto vznešené poslání skutečně vyplnit.

Proto je potřebí v první řadě ženu zrovnoprávnit, nejen politicky, ale i sociálně, dát jí za stejnou práci stejný plat a odstranit Z její práce značku méněcennosti. Zařadit ji do výroby, ne za tím účelem, abychom rodinu rozvraceli a ženu odcizovali poslání matky, naopak, abychom jí dali možnost zakládat existenčně zajištěnou rodinu a věnovat se vznešenému poslání matky.

Proto musíme mít dětské jesle nejen ve městech, ale i na vesnicích, musíme dát ženě placenou dovolenou v mateřství, před porodem i po porodu, aby svůj úkol matky mohla splnit. Buržoasní společnost měla jediný zájem na tom, aby žena byla pouhou rodičkou; v nové, lidově demokratické společnosti se musíme starat o to, aby byla nejen rodičkou, ale aby mohla být svým dětem skutečnou matkou.

Proto musíme odstranit bídu a chudobu všech, celého národa. Toho je možno dnes dosáhnout jen zvýšenou výkonností a prací. Do této práce se musí zařadit i ženy. Musíme se přičinit o odstranění nedostatku, abychom pak mohli zkracovat pracovní dobu, prodlužovat dovolené ženám i mužům a dát jim větší možnosti věnovat se sobě i rodinnému životu.

Ženy měly a mají vždy k práci kladný poměr. Neváhám říci,

242

že měly vždy i více svědomitosti důsledně plnit převzaté závazky i povinnosti.

Proto jejich práce a účast na politickém a hospodářském životě může nám přinést jen zisk a kladné výsledky. Nejlepší doklady dávají nám zkušenosti poslední doby. Na porážce fašismu mají ženy ve všech zemích jistě lví podíl. Zejména ženy Sovětského svazu. Bez jejich nadšené a obětavé práce nebylo by dnes ještě vítězství. Proto můžeme věřit, že dnes, při zajišťování ovoce vítězné války a národní revoluce, nezklamou ani naše ženy.

Zařadí se do práce. Překonají svízele a těžkosti. Stanou se statečnými průkopnicemi nové doby a lepšího života.

Pro svoje mateřské štěstí.

Pro zajištění skutečně radostného rodinného života.

Aby manželství nebyla jen pustými úhony pohřbených snů a zklamaných nadějí, aby se rodinný život stal opravdu slunnou zahradou, na níž by znovu vykvétaly růže.

243

Věcný rejstřík

Administrativní správci, 170

advokáti, 180

agrární strana, 65, 99

akciové společnosti, 102

anarchie v závodě, 18

Anglie, 205

anonymní dopisy, 38

antifašismus, 92, 100, 223

Arijský boj, 132

asociální elementy v závodech, 33, 170, 171, 179, 237

automobilová doprava, 48, 49, 219

autorita správy závodu, 18

bankovní kapitál, 66

Baťovy správkárny, 50

Baťovy závody, 217

bezpracný zisk, 164, 165

boháči, 231

budovatelská práce, 230

budovatelský vládní program, 232

buržoasie, 117

byrokratismus, 33, 35, 37, 180, 194, (lidově demokratických orgánů, 201, 202, 203, 232)

bytová hygiena, 77

bytová kultura, 45

bytové poměry, 43, 44, 45, 46, 154, 179, 196

ceny životních potřeb, 81, 82, 147, 149, 150, 152, 153 (cenové rozpětí, 163)

Čedok, 46

černý obchod, 163

České slovo, 132

československá armáda, 92, 93, 135, 195

Československá demokracie, deník soc. dem. strany v Mor. Ostravě, 60

československá strana lidová, 94, 111

Československý rozhlas, 139

čestný soud, 19

daně, 23, 236

dělníci, 19, 37, 44, 51, 53, (kvalifikovaní 56), 57, 59, 70, 71, 72, 73, 82, 90, 92, 117, 120, 121, 128, 129, 145, 147, 148, 150, 157, 160, 161, 165, 170, 176, 189, 195, 202, 205 (zahraniční d.) 206 (reservní 207), 212, 214, 238, technické vzdělání dělníků, 73, dělníci zemědělští, 137

dělnická solidarita, 31, 39

demagogie, 57, 236

demokracie, 57, 61, 87, 208, 211, 231

demokracie buržoasní, 35, 36, 37, 117, 118, 119, 141, 144

demokratická disciplina, 19

demokratická kontrola hospodářství, 103

dětské jesle, 242

dílovedoucí, 19

distribuce, 73, 147, 151 (distribuční aparát 158), 160, 163, 164, 165 (d. textilií 166)

dobrovolná disciplina, 14

dobrovolná práce, 29, 58, 6J, 104, 110, 225, 212, 220, 220, 230, 235

dobrovolné pracovní brigády. 29, 30, 56, 57, 6ť. 142, 157 204, 205, 229, 234

dobrovolná pracovní povinnost, 30

dodávková morálka zemědělců, 231

docházka do zaměstnání, 214, 244

doktoři, 57, 139, 205, 211

doly (technické vybavení) 77

domy oddechu, 79

donucování k práci, 29, 30, 68, 69, 218

doprava 49, 52, 56, 110, 145, 162, 205, 217, 234

doprava dělníků do zaměstnání, 219

dovolená, 192, 211 (v mateřství 242), 243

druhá republika, 169

družstevní hnutí, 46, 150, 152, 159, 161

duševní pracovníci, 205

dvouletý budovatelský plán, 232, 233 234, 236

egoismus, 15, 82 (třídní, 121), 176, 180, 196

elektrická energie, 207

energetické zdroje, 145, 204

existenční minimum, 235

fašismus, 65, 69, 87, 91, 95, 99, 100, 101, 102, 120, 122, 123, 125, 126, 144, 178, 223, 224, 243 feudalismus, 72

frásovitost, 71

havíři, 35, 50 (nedostatek, 56, 59, 60), 64, 204, 219

henleinovské hnutí, 223

hladové mzdy, 235

hladový pochod, 53

hospodářská krise, 88, 123, 223

hospodářská výstavba ČSR, 68, 69, 146, 210

hospodářské plánování, 146

hospodářské následky války a okupace, 82, 109, 114, 142, 154, 204

hrdinové práce, 79

hutě (technické vybavení) 77

illegální pracovníci, 56

improvisace, 128

imunita členů závodních rad, 213

indiferentismus odborový, 32

indiferentismus politický, 31, 32

iniciativa lidových mas, 14

iniciativa podnikatelů, 77, 160

iniciativa zaměstnanců, 160, 220, 234

inteligence, 31, 32, 53, 59, 77, 95, 96, 97, 118, 119, 121, 124, 126, 128

invalidé, 41

inženýři, 63

jednotkové obchodní domy, 51

jednota národa, 227

jednotné organisace, 227

Jednotný svaz českých zemědělců, 46, 147, 149

kapitalismus, 73, 122, 123, 183

kapitalistická výroba, 73

kartely, 66

kolaboranti, 13, 19, 25, 34, 91, 99, 107, 109, 156, 172, 173, 174, 177, 179, 183, 214, 222, 230

kolektivní smlouvy, 103

komunistická internacionála, 83

komunistická strana, 185

koncentrační tábor, 45, 53, 96, 97, 132, 188, 191, 225, 226, 238

konduitní listiny soudců, 17ý

Kooperativa, 192, 193

korporace, 46 (nadbytek k. 47), 50

košický vládní program, 22, 24, 26, 27, 75, 92, 93, 102, 105, 130, 147, 180, 181, 201, 210, 212,226

kritika znárodnění, 128, 177, 234, 235

Krkonoše, 211

křesťanství, 168

křivdy při očistné akci, 17, 20

křivdy na dělnické třídě, 77

kult „pracujícího člověka", 121

kultura, 95, 96, 101, 124, 127,

kulturní úroveň dělnické třídy, 73

lékaři, 127, 128, 167

liberalismus, 66

lid, 61, 62, 116, 117, 118, 119, 170, 186

lidová demokracie, 18, 25, 29, 33, 34, 35, 37, 49, 51, 60, 62, 70, 80, 82, 89, 91, 92, 93, 98, 105, 108, 110, 111, 115, 116, 118, 120, 127, 140, 145, 161, 162, 168, 169, 171, 176, 177, 245, 181, 193, 197, 198, 201, 202, 209, 210, 212, 227, 242

„Lidová demokracie", 22, 27, 51, 90, 91, 92, 93, 94, 111, 116, 181, 186, 187

lidové soudy, 141, 172, 173

londýnský rozhlas, 131

Maďaři, 102

Maďarsko, 205

Madrid, 223

majitelé domů, 154

maloobchodníci, 159

mechanisace, 77, 78

měna, 23, 54,55, 61,236

mezinárodní studentský den, 96

mimořádné příděly pro horníky, 50

ministerstvo spravedlnosti, 27, 173, 174, 178, 181

ministerstvo školství, 46

ministerstvo vnitra, 46

ministerstvo vnitřního obchodu, 34, 35

ministerstvo zemědělství, 46

mír imperialistický, 185, 224

Mnichov, 23, 65, 99, 101, 148, 224

morálka (nacistická 28, 29), demokratická 29), 100, 155, 156, 162, 164, 165, 177, 182, 183, 184, 185, (socialistická 193), 195, 197, 198, 238

Moskva, 84, 88

mzdy, 76, 103 (požadavky mzdové 146), 149, 220, 235, 236, 239

nacistická propaganda, 123

náhrada ušlé mzdy za dobu uvěznění, 20, 238

náhrada válečných škod, 154, 155, 156, 188, 189, 192, 195, 196, 238, 240, (rekonstrukce činžáků, 154)

národně socialistická strana, 193

Národní banka, 156

národní čest, 130, 131, 141

národní demokracie, 65, 107

národní důchod, 235, 238

Národní fronta Čechů a Slováků, 81,82, 92, 102, 105, 144, 182, 194,233

národní očista, 13, 14, 15 (rehabilitace provinilců 16, 20), 17, 18, 20. 36, 68, 72, 73, 130, 132, 133, 141, 170, 171, 172, 173, 174, 175, 176, 182, 184

národní odboj, 14, 24, 65, 99, 105, 144, 175

národní osvobození, 143

národní pojištění, 155

Národní politika, 132, 183

národní revoluce, 25, 33, 65, 66, 67, 99, 105, 106, 171, 177, 182

Národní shromáždění, 181

Národní sjednocení, 99

národní směna, 80, 219

národní socialismus, 120

národní soudy, 141

národní soutěž, 108, 111, 142, 148

národní spolehlivost, 197

národní správa, 18, 19, 66, 73, 103, 179

národní správci, 26, 34

národní výbory, 14, 34, 44, 102, 140, 173, 174, 203, 212

násilí, 95, 211

nátlak, 31

nejvyšší soudy, 178

nejvyšší úřad cenový, 149, 152

Němci, 28, 30, 31, 53, 100, 101, 103, 110, 114, 115, 124, 125, 131, 132, 154, 162, 163, 179, 184, 197, 198, 209, 225, 229, 233, 240

Německo, 126,233

nezaměstnanost, 97, 123, 197, 208

nivelisace, 73, 128, 235

notáři, 180

oběti nacistické persekuce, 193, 196

občanská svoboda,

občanská válka, 75

obhajoba kolaborace

obchod, 30, 103, 114, 148, 152

obnova strany, 246

obnova výroby, 14, 15, 17, 18, 52, 56, 67, 68, 80, 103, 142

obuvníci, 49

Obzory, 60, 93, 129

očista soudcovského stavu, 185

odborářská politika, 146, 147, 215, 216

odborářská výchova, 71, 197, 207

odborářský rozhlas, 225

odborníci, 15, 16,20,25,73,77, 175,214,216,217

odborové hnutí, 15, 16, 24, 31, 32, 33, 46, 48, 70, 71, 73, 79, 80, 81,82,88,92,93, 104,105, 10S, 122, 144, 146, 149, 150, 152, 162, 163, 176, 181, 182, 202, 207, 208, 211, 212, 213, 219, 225, 226, 233, 241

odčinění bezpráví a křivd z doby okupace, 41, 228, 238

oděv dělníků, 78, 136, 137

odnacisování hospodářství, 155

okupace, 38, 52, 76, 99, 120, 130,162, 169, 181, 190, 191

okupanti, 15 (jejich hospodaření, 54, 56,)

oligarchie, 122

optimismus, 143

organisace práce, 235

organisace výroby, 148, 220

osvobozená práce, 217

parlament, 23, 61, 62

partyzáni, 56, 195

péče o dítě, 242

péče o sociálně slabé, 239

pensijní zaopatření, 41, 76, 155, 156

pensisté, 165, 236

persekuce (za okupace, 240) 214

pesimismus, 143, 204

pětidenní pracovní týden, 232

plánování výroby, 78, 148

plánovité hospodáři tví, 104

platy, 76, 220, 235 (veř. zaměstnanců 236)

plutokracie, 122

podpory v nezaměstnanosti, 97

pohnutky nízké a nečestné, 185

pohraničí, 23, 31,42, 44

pokrok, 95, 98

politické strany, 24, 27, 32, 46, 65, 91, 93, 99, 102, 105, 116, 117, 118, 131, 144, 147, 161, 196, 209, 212, 228, 233

poměr k práci, 243

populace, 40

porucha ve výrobě, 16, 69, 82

poštovní zaměstnanci, 219

potravinové lístky, 31

pozůstalí po obětech nacismu, 120, 196, 238, 239

práce, 228

Práce, 177,207

práce mládeže, 103, 136, 212

práce předstíraná, 29, 30, 31, 206

práce ve prospěch celku, 53

práce žen, 103, 108, 110, 111, 112, 113, 136, 142, 205, 212, 235, 241, 242

pracovní disciplina, 68, 70, 71, 72, 73, 85

pracovní doba, 103, 122, (přesunutí 204), 232 (zkrácení 243)

pracovní elán, 52

pracovní morálka, 17,20, 68, 69, 70, 71, 72, 73, 85, 146, 162, 163, 170, 182, 214, 229, 231

pracovní nasazení, 28

pracovní normy, 72

pracovní obleky, 154, 164

pracovní podmínky, 103, 146

pracovní povinnost, 28, 40, 54, 111

pracovní síly, 100, 206 (nedostatek 209) 229, 235, 236

pracovní trh, 41 (využití prac. sil 235)

pracovní výkonnost, 18,70, 108, 202, 230 (zvýšení prac. výkonu, 41, 114, 142, 147, 157, 162, 205, 236, 242)

pracující rukou a ducha, 73, 14b

pracující třída, 142

právní řád, 107

Právo lidu, 26

právo na práci, 103

privilegia, 62, 67, 70, 119

produktivita práce, 73, 146

prokurátoři, 172, 173, 174, 247

protekcionářství, 42, 44, 59, 121, 122, 163

protektorát, 101, 130, 159, 178, 184

Prozatímní Národní shromáždění, 48, 100, 149, 186

průmysl, 162

první máj, 221

první republika, 65

předsudky, 207

předvojenská výchova, 92

přídavkové lístky, 39, 40

racionalisace, 77, 78

„radikálové", 176

radost z práce, 229

rakousko-uherská monarchie, 170, 178, 201

rasová diskriminace, 102, 124

ratejny, 45

reakce, 25, 33, 58, 63, 65, 68, 69, 87, 91, 95, 99, 123, 124, 126, 148, 161, 171, 178, 180, 181, 204, 224

reforma státní správy, 220

reformy v SSSR, 87

rekreace pracujících, 157 (pořádaná ÚRO, 211)

rekreace repatriantů, 49

reparace, 188, 191, 240

repatrianti, 49

resoluce ze závodů, 215, 232

restrikce veřejných zaměstnanců, 236

retribuční dekret, 172

revoluce, 13, 75

revoluční demokracie, 103

Ročenka Československé republiky, 106

Rudá armáda, 87, 92, 100, 101, 105, 126, 206, 221, 222

Rudé právo, 26

Rudý dělník, 87, 88

ruská revoluce listopadová, 83, 87, 89

Rusko, 83, 86

ředitelé, 170, 213

řemeslná výroba, 78

řemeslníci, 117, 195

sabotáž, 30, 35, 145, 147, 213, 234, 235

sanatoria, 79

Sbor národní bezpečnosti, 42, 141, 156, 174

sliby (v sociální politice), 240

slovanští národové, 101, 124, 125

Slovensko (osvobození) 58

socialisace, 106, 145

socialismus, 75,37,88, 100, 120, 124, 143, 144, 145, 147, 155, 156, 181, 182, 184, 185, 193

socialismus nacistický, 122

socialistická revoluce, 84, 87

socialistická výchova, 71

socialistická výstavba, 89

socialističtí theoretikové, 84

socialističtí vůdcové, 83

sociální pojištění, 103, 104

sociální požadavky, 146

sociální reformy, 185

sociální revoluce, 66, 99

soudcové, 36, 37, 168, 177, 178, 180,181, 185

soudcovská nezávislost, 167,168, 169, 170, 176, 177, 178

soudnictví, 33, 36, 1 67, 180

soukromé podnikání, 19, 34, 45, 51, 53, 66, 67, 79, 106, 107, 117, 136, 137,138, 145, 235

soukromokapitalistické hospodaření, 75

soutěž, 51, 61, 77, 146, 205

sport, 49

správa závodu, 66, 72, 220

spravedlnost, 18, 34, 36, 72, 167, 168,171,181, 188, 189, 1S0

SSSR, 77, 80, 83, 85, 87, 88, 89, 100, 101, 109, 126, 243

Stalinovy závody, 217, 218

standardisace, 77, 78

státní administrativa, 33, 36, 102, 201, 220

státní občanství Němců, 197

stávky, 37, 51, 122, 215

státní úředníci, 170

stavovská zaujatost, 208

stranická příslušnost, 31, 215

stroje, 88, 150

studenti, 57, 95, 96, 97, 98, 121. 127, 129, 189, 195, 229

studia theoretická, 199

subotniki, 85

Svátek práce, 221, 248

svitky zákonem uznané, 231

Svar národní revoluce, 184

Svaz osvobozených politických vězňů, 131, 184, 185

Svaz pro podporu cizineckého ruchu,155

Svaz přátel SSSR, 41

svědomí, 100, 124

svědomitost, 202

svoboda tisku, 183

Svobodné noviny, 178, 182

Svobodné slovo, 26, 202, 203, 204

školní vyučování, 56

šlechta, 117

šmelináři, 61, 62 (šmelinaření 72), 109, 163, 179

šmelináři političtí

Španělsko, 223

technické zdokonalování výroby, 123 235

technika, 114, 142

technikové, 73, 170

textilní podniky (technické vybavení),  teror, 95

tisk politických stran, 27,87, 92, 93, I96, 212, 237

totalita, 28, 29, 31, 40, 210, 212, 231

totalitní hospodaření, 56 totální nasazení, 30,68, 72, 121, 211

trafikanti, 153

trestání provinilců při istné akci, 15, 16, 133,

třídní boj, 146

třídy společenské, 11

učitelé, 64, 121

uhlí, 29, 50, 59, 88, i 171, 205, 207

úřadování, 200, 201, 202

úřady, 41 (velikost 47)

ÚRRA, Ústřední rada odboru), 6, 51, 93, 140, 180, 182, 207, 212

úředníci státní, 37

ústavní svobody, 102

Ústřední rada družstev, 149

ústředny (velikost), 47

válečné škody, 164, 218

váleční poškozenci sociálně slabí, 202

válka, 69, 110, 224

vázané vklady, 154

věda, 95, 96, 97, 98, 128, 129, 142

vědci, 121

velkostatkáři, 45, 137

veřejné mínění, 87, 183

veřejní zaměstnanci, 192, 193, 195, 197

vládní program první republiky, 21

vojenská spravedlnost, 168

volby do Národního shromáždění, 48, 161, 224, 228

vozidla, 77

vykořisťování, 147, 170

výroba průmyslová, 23

výrobní kombináty, 80

vysoké školy, 97

výstavba národního hospodářství v ČSR, 103, 241

vyvlastnění, 230

vzdělání, 96, 98, 100, 124, 127, 128, 129, 142

zábava, 63 (zábavní podniky 207), a mládeže 208

zahaleči, 230

zahraniční čs. armády, 56

zákonodárství, 171 (požadavek změny 181), 193

zákon o soukromých mecích, 179

zaměstnanci, 82, 104, 157

zásobování, 52, 56, 206, 227, 229

závodní milice, 90, 91, 93, 141

závodní rady, 15, 16, 18, 19, 20, 23, 25, 34, 35, 51, 66, 67, 68, 70, 72, 73, 79, 140, 156, 162, 174, 175, 176, 178, 179, 182, 185, 203, 207, 211, 212, 213, 214, 215, 216

závodní výbory, 103

zemědělci, 78, 117, 118, 121, 148, 149, 150, 152, 157, 160, 165, 189, 195, 196, 205, 206, 212, 238, 239

zemědělství, 162, 205, 208, 209, 212, 218, 232

zestátnění, 21,23,25, 48, 49, 51, 55, 61, 79, 141, 186, 187, 234

zlatokopové, 53, 54, 55, 109, 141

Zlín, 218

znárodněné podniky, 67, 72, 107, 146, 165, 215, 231

znárodněná výroba, 77,148,160, 182, 213, 219, 220, 226, 230, 232

znárodnění, 34, 75, 106, 107, 145, 170, 183, 235

zotročení žen průmyslovou prací, 112, 113, 241, 242

zrádci, 13, 25, 34, 91, 99, 103, 107, 109, 131, 171, 172, 175, 177, 222, 230

zrovnoprávnění žen,109, 112

zubní technici, 63

zvýšení výroby,82

železničáři, 49, 92, 185, 205

železo, 88

ženská práva, 112

ženy ve veřejném životě, 109

Živnobanka, 25

živnostenský řád, 179

Živnostníci, 48, 49, 50, 51, 78, 118, 121, 153, 158, 189

životní úroveň lidu, 232, 235, 250

Jmenný rejstřík

Baťa Tomáš, 183

Beneš Edvard Dr, 66, 74, 143

Beran Rudolf, 120

Bobek Bedřich JUDr., 22, 23

Boháček Miroslav, Dr, 116, 117, 118

Braun V., krejčí, 60

Bušek K., horník, 60

Čipera Dominik. 217

Drtina Prokop Dr., 172, 173

Ďuriš Julius, 209

Erhart — soudní rada, 169

Feierabend Ladislav, JUDr., 192

Gottwald Klement, 236

Fierlinger Zdeněk, 74, 209

Hácha Emil Dr., 13, 14, 23

Herben Ivan, 193

Hitler Adolf, 23, 61, 87, 99, 100, 123, 124, 223

Horáková Milada Dr., nár. soc. poslankyně, 192, 193

Hrubý Adolf, 120

Josef II., 178

Klátil František, 120, 121

Kliment August, 178

Kollár Jan, 125

Koželuhová Helena Dr., 51, 60, 90, 93, 94, 113, 185, 187

Kramář Karel Dr., 106

Laušman Bohumil, 26, 27, 59

Lenin Vladimír Iljič, 70, 83, 84, 85, 185

Marie Terezie, 178

Moravec Emanuel, 186

Mussolini Benito, 223

Neumann Stanislav Kostka, 59

Nosek Václav, 59

Novák Ing., 106

Peroutka Ferdinand, 177, 178, 182, 183, 184, 185

Piťhová M., 171

Preiss Jaroslav Dr., 106, 107, 117, 121

Rozsypal, 37

Runciman Walter, 223

Sedlák Alois, 59

Skácel Matěj Dr., 111, 112, 113, 114, 115

Stalin Josef Visarionovič, 72, 88, 100, 125, 126

Stříbrný Jiří, 183

Škrdlantová Barbora, 178

Šrámek Jan Dr. Mons., 93

Štekl Karel, poslanec KSČ, 171

Šverma Jan, 58

Talich Václav, 131, 132, 133

Topka MUDr., 60

Vorošilov Kliment Jefremovič, 88

Wells H. G., 85

Zápotocký Antonín, 43, 90, 112, 129, 192, 193

Vaše reakce...

zpět

***

Antonín Zápotocký

PO STÁRU SE ŽÍT NEDÁ

Třetí vydání.

S předmluvami V. Cipra a G. Klimenta

S obálkou a v úpravě Františka Maška vydalo roku v počtu 10.000 výtisků (33.001 - 43.000) nakladatelství Práce v Praze.

Tiskem Státní tiskárny ve Varnsdorfu.

Cena brož. 48 Kčs

Knihovnička HRDINŮM PRÁCE

Spisky Antonína Zápotockého

K DISKUSI O DEFINITIVĚ

Text referátu, prosloveného na schůzi odborových tajemníků veřejných zaměstnanců.

6.30 Kčs.

KULTURA A ODBOROVÁ POLITIKA

Projev pronesený na konferenci Svazu zaměstnanců kulturní a umělecké služby.

6 Kčs.

NAŠE NÁRODNÍ REVOLUCE V ROCE 1918 A 1945

Text řeči, kterou přednesl předseda ÚRO v 8. schůzi Prozatímního národního shromáždění.

3 Kčs.

TVOŘÍME NOVÝ ŘÁD

Projev A. Zápotockého, pronesený na plenární schůzi Ústřední rady odborů.

9 Kčs.

ZA SVOBODU, POKROK A MÍR

Projevy předsedy ROH, které učinil při zasedání Světové odborové federace.

6 Kčs.

ÚKOLY ODBOROVÉHO HNUTÍ

Dva projevy, které A. Zápotocký proslovil k horníkům.

6 Kčs.

U knihkupců. Vydala Práce v Praze

----------------

KNIHY PRO ODBORÁŘE

J. S. Hájek, MEZI VČEREJŠKEM A ZÍTŘKEM

Generální tajemník Dělnické akademie, význačný socialistický publicista dr J. S. Hájek, vylíčil v knize rušnou a na dramatické momenty bohatou historii socialismu mezi dvěma válkami.

Brož. 100 Kčs.

Allen Hutt, BRITSKÉ ODBOROVÉ HNUTÍ

Hunova kniha seznámí čtenáře s jednou nemálo dramatickou tváří Anglie, s dějinami jejích sociálních bojů. Přeložila M. Kottová.

Brož. 50 Kčs.

M. Ječný — K. Tauer —J. Kabourek, SVĚTOVÉ ODBOROVÉ HNUTÍ

Sborník podává přehled o vývoji, formách a obsahu mezinárodního odborového hnutí. Milionům odborářů ukáže mohutnost a váhu odborových organisací celého světa. Brož. 40 Kčs. Rozebráno.

Ing. B. Svoboda — doc. dr A. Ivanov, ZÁVODNÍ ŠKOLY PRÁCE ÚRO

V první části publikace zdůrazňuje ing. B. Svoboda hospodářskou a sociální důležitost tohoto typu škol. Druhá část se zabývá pedagogikou, methodikou a ideovým zaměřením závodních škol.

Brož. 18 Kčs.

Jaroslav Vozka, ÚVOD DO IDEOLOGIE MODERNÍHO SOCIALISMU

Svým přehledným, živým výkladem a uspořádáním, usnadní kniha čtenáři orientaci po historii, hlavních myšlenkových proudech a osobnostech hnutí, které je hybnou pákou tohoto i budoucích staletí. Brož. 50 Kčs.

U KNIHKUPCŮ

NAKLADATELSTVÍ PRÁCE V PRAZE

Antonín Zápotocký, PO STÁRU SE ŽÍT NEDÁ

Třetí vydání.

Brož. 48 Kčs

Antonín Zápotocký, po revoluci jednomyslně zvolený předseda Ústřední rady odborů, patří mezi ty osobnosti republiky, jejichž hlas má velký vliv na veřejné mínění celého národa. „Revolucionář tělem i duší, člověk srostlý s dělnickým hnutím, poctivého charakteru a nezlomné vůle“, tak ho charakterisuje Václav Cipro v předmluvě k této knize, z níž dále citujeme: „Zápotocký je dobrým psychologem a vyzná se dokonale v duši pracujícího člověka, dovede říci i nepříjemnou pravdu bez příkras a obalování. Již první jeho projevy zapůsobily mohutně v továrnách, dílnách, úřadech i na veřejné mínění a přispěly nesporně značnou měrou ke konsolidaci našich poválečných poměrů. Jsou bedlivě poslouchány v širokých vrstvách národa, bez rozdílu politického smýšlení. Lid jim rozumí, jsou mu blízké a věří jim. Souborné vydání těchto projevů dlužno vítati především proto, že jsou a ještě dlouho zůstanou živé a aktuální, neboť mají dosud co říci nejen pracujícímu lidu, ale celému národu. Pro příští generace budou jistě cenným dokumentem, protože zachytily obraz porevolučního života činorodé práce a budovatelského úsilí. Pro nás pak jsou a zůstanou vřelým vyznáním víry v pracující lid, jeho sílu a tvořivou moc.“

copyright © Pražský web pro studenou válku 2002-2006

CNW:Counter