Dějiny studené války podle The Cambridge History of the Cold War

Studená válka 1 – Konflikt v kontextu dějin 20. století

První kapitoly pod názvem The Cold War and the international history of the twentieth century se ujal jeden ze dvou editorů série a také jeden z nejuznávanějších odborníků na dějiny studené války, profesor Odd Arne Westad. Působil na London School of Economics a v současnosti vyučuje na Harvardově univerzitě. Mezi jeho klíčové publikace se zaměřením na studenou válku v jihovýchodní Asii patří například The Global Cold War: Third World Interventions and the Making of Our Times (2005), za níž získal prestižní Bancroft Prize, dále pak Decisive Encounters: The Chinese Civil War, 1946–1950 (2003), Reviewing the Cold War: Approaches, Interpretations, Theory, (2000), Brothers in Arms: The Rise and Fall of the Sino-Soviet Alliance, 1945–1963 (1999, jako editor), The Fall of Détente: Soviet-American Relations During the Carter Years (1997), Cold War and Revolution: Soviet-American Rivalry and the Origins of the Chinese Civil War (1993). Jeho nejnovější publikací je Restless Empire: China and the World since 1750 (2012).

Westadův hlavní cíl zní – umístit studenou válku do širšího kontextu dějin 20. století a v globální perspektivě ji propojit nejen s politickými a vojenskými, ale i sociálními, ekonomickými a intelektuálními dějinami světa. Upozorňuje, že pojem studená válka se poprvé objevuje u George Orwella v roce 1945 v pozoruhodně prozíravém a průkupnickém kontextu, varujícím před dalekosáhlými důsledky atomové bomby na politické uspořádání světa: “The atomic bomb may be “robbing the exploited classes and peoples of all power to revolt, and at the same time putting the possessors of the bomb on a basis of equality. Unable to conquer one another they are likely to continue ruling the world between them.” Nové, dualistické uspořádání světového řádu měl pohánět primárně strach z nuklerání války a mohl být použit proti těm, kdo by se novému řádu odvážili odporovat. Orwellova studená válka tak již od samotného počátku obsahovala podle Westada temné, dystopické momenty.

Termín studené války se podle Westada od konce 40. let užíval také pro vysvětlení toho, proč se rozpadla protihitlerovská koalice mezi Sovětským svazem, Spojenými státy a Velkou Británií. Hlavní interpretační linie měla v americkém a západoevropském diskurzu zřetelný antistalinistický podtón – studenou válku způsobila nepřetržitá sovětská agrese, začínající již během druhé světové války a přecházející v oficiální, veřejnou doktrínu v roce 1947. Veškerá vina tedy podle této interpretace padá na SSSR a osobně Stalina. Pokud euroatlantický svět udělal nějaké chyby, pak v tom, že se Moskvě nepostavil v počátcích dostatečně rozhodně a tvrdě a že Spojené státy a Velká Británie v počáteční fázi nepostupovaly proti Stalinovi dostatečně jednotně. S tím, jak se konflikt pro západní svět transformoval z bezprostřední bezpečnostní hrozby v letech 1947 – 1949 v dlouhodobý souboj ideologií a politických strategií, se pak důraz přesunul z fixace na Stalina na boj s komunistickou ideologií jako takovou a především na její protikapitalistický akcent.

Podle Westada byl příčinou tohoto posunu od Stalina ke komunismu konec spolupráce levicového a pravicového spektra uvnitř západního tábora. Co bylo na začátku 50. let vnímáno přimárně jako ohrožení bezpečnosti Západu ze strany Stalina, se postupně proměňovalo v dlouhotrvající boj politických ideologií a globálních aliancí. Válečná spolupráce byla nyní hodnocena jako výjimka z jinak přirozeného dlouhodobého boje mezi komunismem a jeho odpůrci.

S tím, jak se studená válka rozšiřovala i na Třetí svět a poté, co Američané utrpěli porážku ve Vietnamu, se kritika za vyvolání studené války zaměřila i na americkou roli při vyvolání a prodlužování studené války. Do hry se dostal i motiv ekonomických potřeb USA jako globální kapitalistické supervelmoci. Vietnamský neúspěch indikoval, že USA nejsou schopny „vyvážet“ svůj modernizační model a místo šíření svých ideálů ve světě by se měly spíše zaměřit na své vnitřní problémy a reformu svého vlastního systému.

Během sedmdesátých let se podle Westada o slovo přihlásil realistický pohled, podle něhož sovětsko-americké soupeření definovaly primárně jejich strategické zájmy a bezpečnostní potřeby, které se od sebe zase až tak nelišily. Klíčem k pochopení studené války měla být moc sama o sobě a vytouženým stavem její rovnováha, předpokládající vysokou míru stability a předpovídatelnosti. Jak ale podotýká Westad, tento realistický přístup byl zproblematizován samotným koncem studené války. Realistický koncept předpokládal, že konflikt vyústí buď do nějaké postupné změny, nebo otevřeného střetu. Ve skutečnosti však studená válka skončila proto, že jeden ze soupeřů v důsledku vnitropolitických změn v podstatě zkolaboval.

Politika a ekonomika

V historickém pozadí studené války vidí Westad expanzi kapitalistické ekonomiky, která probíhala od 19. století směrem od jejího epicentra v Západní Evropě a Severní Americe. Tato expanze otevřela nejen obrovské možnosti pro sociální vzestup, ale přinesla i sociální a politické krize v devadesátých letech 19. století a třicátých let 20. století, kulminujících do dvou světových válek. Kapitalismus a liberalismus se staly pro mnoho lidí synonymem katastrofy, nikoliv pokroku. Utopistické a autoritářské alternativy k liberálnímu řádu – nacionální socialismus, fašismus či komunismus – by bez těchto krizí a katastrof nezískaly tak masovou podporu.

Právě dvě světové války více než co jiného zformovaly válku studenou. Vedle pocitu systémové společenské krize oslabily v mezinárodní politice primát Západu a zvlášť Evropy a otevřely cestu důležitým fenoménům, jako byly obrovský důraz na národní bezpečnost, vnitřní sledování svých občanů a zahraniční špionáž, nebo třeba jen zformování generací vůdců přesvědčených o tom, že je třeba vojenská připravenost a dostatečná politická rozhodnost, aby se novým válkám za každou cenu zabránilo.

Války dovršily vytvoření moderního státu. Zvýšily roli státu, donutily své občany k mobilizaci, vyvolaly v nich mimořádnou loajalitu, přiměly je přijmout určitou úroveň obětí ve prospěch ne zcela uchopitelného konfliktu výměnou za sociální služby a možnosti vzdělávání.

Administrativy obou států představovaly podle Westada dvě varianty jak provozovat vnitřní politiku. V USA existovalo mnoho center moci s autonomní možností volby a vyjádření názoru, včetně vojenských představitelů či šéfů velkých korporací. V Sovětském svazu byla politika naopak vysoce centralizovaná do úzkého politbyra, v němž dominoval jeden vůdce. Bez volného trhu či jiných nezávislých center moci se Sovětský svaz vědomě prezentoval jako opozitum kapitalistického chaosu a zmatku. Země, které si hledaly své formy vládnutí, se musely nezbytně pohybovat mezi těmito dvěma alternativami.

Další osou, po níž se studená válka pohybovala, byl hroutící se vztah mezi imperiálním centrem a jeho koloniální periferií – vztah, který si Evropa budovala od 15. století a jenž se po roce 1945 ocitl v troskách. Spojené státy se zpočátku snažily tento systém nahradit svým modelem, jež by nové státy následovaly, a posléze se snažily zabránit expanzi konkurenčního sovětského projektu a v padesátých letech také průniku sovětského vlivu a radikálních levicových myšlenek do podle nich „ohrožených“ států.

S tím, jak v šedesátých letech vznikaly nové státy, se tato rivalita ještě zintenzívnila, a podle Westada se po zbytek studené války právě Asie, Afrika a Latinská Amerika staly klíčovými bojišti studené války. A to byl také jeden z důvodů, proč nakonec studená válka trvala tak dlouho. Nebyl to podle Westada jen souboj o vliv, ale o celkové budoucí směřování jednotlivých států a společností. Byl to konflikt mezi dvěma verzemi západní modernity, kterou socialismus a liberální kapitalismus zosobňovaly (nebo se to tak alespoň jevilo). Studená válka se globalizovala, což mělo podle Westada závažné důsledky – od zintentzivnění velmocenského soupeření prostřednictvím přímých i nepřímých intervencí přes zvýšené náklady na toto soupeření až po vnitřní destrukci řady společností, v nichž se tyto periferní konflikty odehrávaly.

Westad v tomo kontextu konstatuje, že Spojené státy během studené války vždy výrazně převyšovaly Sovětský svaz ve vojenské síle, její projekci a také míře zahraničně-politického angažování. Studená válka v tomto smyslu jen završila během předchozích válek započatý globální trend – neustálý růst USA až do pozice klíčového státu celého mezinárodního systému. Nezpochybnitelné to bylo především na konci studené války, ale již na konci čtyřicátých let bylo patrné například z ekonomických ukazatelů, že Spojené státy produkovaly polovinu světové produkce průmyslového zboží, byly největší vývozcem kapitálu a určovaly směr světových finančních trhů.

Nicméně by bylo podle Westada příliš jednoduché z výše uvedeného odvodit, že studená válka byla pouhým americkým projektem k dosažení globální hegemonie. Za „normální situace“ by v daném světovém řádu Sovětský svaz skutečně patřil do druhořadé kategorie zemí jako Velké Británie či Francie. Jenže právě výjimečná schopnost militarizace a mobilizace zdrojů proměnila Sovětský svaz ve výjimečného protivníka, který se mohl v určitých aspektech USA vyrovnat nebo ho dokonce překonat. Ke statutu „druhé supervelmoci“ SSSR opravňovala podle Westada především zcela jiná ideologie, která Moskvě umožňovala zpochybňovat americký systém, bránit se jeho cílům a neintegrovat se plně do světové globální kapitalistické ekonomiky. Jak se však později ukázalo, tato sovětská výlučnost na mezinárodní scéně se odehrávala na úkor vnitřního rozvoje a vývoje.

Věda a technologie

Věda a technologie podle některých historiků studenou válku “stvořily“. S tím sice Westad nesouhlasí, ale připouští, že technologie a věda ji zformovaly do specifického konfliktu, v němž se dominujícím paradigmatem stala obava z nukleární války a jenž byl v porovnání s jinými historickými střety potenciálně mimořádně nebezpečný a bylo výrazně složitější ho ukončit. Samotní aktéři si byli důležitosti vědy a technologií vědomi a do výzkumu a vývoje mohutně investovali. Věda byla navíc velmi úzce propojena s politickou ideologií i společenskou strukturou daného systému.

Důležité byly i energetické zdroje, které doslova i v přeneseném slova smyslu podle Westada konflikt „živily“ a poháněly jej vpřed. Levná ropa a jádro umožňovaly rapidní průmyslový růst, a zvyšovaly tím i potenciál pro vojenskou výrobu. Levná energie také dávala obyčejným lidem příslib a naději, že bude v průmyslové výrobě více dostupných pracovních míst a konzumní zboží bude levnější. Zvláště pro Spojené státy byl přístup k levné ropě prostřednictvím kontroly jejích zdrojů na Středním východě jedním z geostrategických imperativů studené války.

Jaderné zbraně definovaly vojenské možnosti a schopnosti obou supervelmocí a určovaly také úroveň i intenzitu jejich vzájemné rivality. Závody ve zbrojení nebyly v historii ničím novým, ale mimořádná destruktivní účinnost nukleárních zbraní jim dávala mimořádné místo v diplomacii i vojenské strategii.

Westad také podtrhuje obrovský vliv vědy a technologií na dopravu a komunikaci. Již od čtyřicátých let byly USA schopny prostřednictvím svého loďstva a letectva projektovat svoji vojenskou moc po celém světě; o dvacet let později, dodává Westad, toho byl schopen i Sovětský svaz. Levná energie a radiové komunikační spojení umožňovaly supervelmocím udržovat své hladinové i podmořské vojenské kapacity na vzdálených základnách nebo kdekoliv po světě.

Především v kapitalistickém světě původně vojenské technologie nacházely uplatnění v komerční sféře, od civilního letectví až po internet. Tyto aplikované technologické průlomy pomáhaly vytvářet globální trh, jenž svým způsobem nakonec přispěl ke konci studené války. Ale i další vědní disciplíny se staly studenoválečnickým „bitevním polem“ – podle Westada to byly především biologie a zdravotnictví. Zápas o Třetí svět závisel mimojiné v odpovědi na otázku, který systém dokáže v daných zemích vybudovat lepší a účinnější zdravotnickou infrastrukturu (kde za klíčové prvky moderní medicíny byly považovány očkování, péče o novorozence či reprodukční medicína) nebo zvýšit produkci potravin pomocí intenzivních metod zemědělství.

Podle Westada se obě supervemoci soustředily také na vzdělávání, v němž viděly klíč k upevnění, ale i vývozu svých společenských systémů. Nabízely a poskytovaly vzdělání nejen elitám, ale budovaly struktury základní, obecné vzdělanosti, aby tím ve studené válce dosáhly konkurenční výhody, a to nejen směrem k domácímu obyvatelstvu, ale i směrem k zahraničním zemím, jejichž představitele si chtěly získat, indoktrinovat a zavázat si je ke spojenectví.

Kultura myšlenky

Studená válka byla i střetem kulturním a ideologickým. Podle Westada se, na rozdíl od předchozích nacionalistických projektů, které zažily Evropa či Asie během prvních třiceti let 20. století, Američané i Sověti snažili přesvědčit ostatní o univerzální platnosti svých projektů a hodnot. Pro USA to byly individuální svoboda, odpor ke kolektivismu a volný trh, pro SSSR sociální spravedlnost, kolektivismus a státní plánování. Ideje se ale podle Westada brzy proměnily v ideologie a jejich univerzalistický étos se promísil se specificky národními a kulturními vlivy. Oba systémy byly nicméně přesvědčeny o tom, že „budoucnost patří jim…“

Obě ideologie měly leccos společného. Vymezovaly se například proti tradicím, privilegiím, dědictvím rodiny a místa. Podle Westada nabízeli Sověti i Američané revoluční alternativu, v nž se lidé mohli přetvořit, znovunalézt. V rámci studenoválečnické agendy se svět měl změnit podle jednoho z těchto návodů. Američané nabízeli globální verzi své americké imigrační perspektivy, v níž si lidé mohli vybrat komunitu, do níž si přáli patřit. Sověti zase „globalizovali“ bolševický odpor vůči starému Rusku.

Intelekutální podhoubí pro tyto návody hledá Westad u dvou klíčových myslitelů 19. století, Karla Marxe a Charlese Darwina (i když, jak podotýká, v podobě, kterou by oni sami asi nepoznali a pravděpodobně by s ní ani nesouhlasili). Marx se díval na vývoj společnosti perspektivou třídního boje uvnitř „starých“ společností, proti nimž se měly tyto „nové“ společnosti, americká i sovětská, vymezovat. Darwinova teorie o přirozeném výběru byla zase implantována do sféry lidských společností – prosperovat a vyvíjet se budou ty společnosti, které budou produkovat více a efektivněji a dokáží bezezbytku a maximálně vyplnit či zaplnit jim daný fyzický prostor. I tuto fascinaci hospodářským růstem a materiálním konzumerismem měly obě entity společné.

Politický princip vyvíjejících se hierarchických společností a ekonomický princip maximalizace průmyslové produkce byly podle Westada propojené myšlenky, jakási dvojčata, spojující sovětskou i americkou modernitu. Oba systémy však na otázky, které aplikace těchto principů přinášela, nabízely odlišné odpovědi. Odlišná bylo i ideologická zdůvodnění pro následnou politickou praxi.

Americké elity považovaly třídní boj za zastaralý fenomén minulosti a pokusy o jeho znovuoživení v rámci americké společnosti vnímaly jako ohrožení individuální svobody. Úspěšný ekonomický rozvoj tak byl podle Westada závislý na obraně svobod proti odborům a politické levici. V Sovětském svazu byl třídní boj také považován za věc minulosti, ovšem proto, že dělnická třída v čele s komunistickou stranou převzala moc a budovala nový typ státu založený na společenské spravedlnosti a kolektivním vlastnictví.

S tím, jak obě strany prosazovaly jimi chápanou modernitu, vymezovaly se zároveň proti „zastaralým tendencím“ a reliktům minulosti. Od počátku sovětsko-amerického nepřátelství si tak podle Westada oba protivníci našli svého ideologického soupeře – pro Američany to byl „úzký“ nacionalismus, pro Sověty „neracionální“ náboženství. Snažili se také ve světě cílit na ty části národních elit, které by se vůči těmto reliktům vymezovaly a naopak přijaly americký, respektive sovětský pohled. Jak ale podotýká Westad, ironií bylo, že s blížícím se koncem studené války se v Sovětském svazu stále více prosazoval právě nacionalismus, podtržený ruským pocitem jedinečnosti, výjimečnosti a zvláštního poslání, a na americké straně se naopak v politickém diskurzu sílil náboženský evangelikalismus.

Westad také poukazuje na klíčovou roli expertů, vědců, vojáků a technokratů, a upozorňuje, že oba systémy sdílely obavu, že by se tito mohli vymknout politické kontrole, a proto se zvláště ve stalinském modelu strana neustále pokoušela vědce disciplinovat i za cenu ekonomických i znalostních ztrát.

Globální změna

Porozumět studené válce znamená podle Westada porozumět procesům glabální změny. Zatímco období dvou světových válek zpochybnilo základní konstanty modernity, ideologické koncepty obou supervelmocí po roce 1945, zaměřené na svobodu a sociální spravedlnost, se podle Westada tyto pilíře modernity snažily obnovit, vtělit jim univerzální platnost a prosadit je v celém světě.

Westad jmenuje tři základní změny, které se nakonec plně prosadily během druhé poloviny dvacátého století, a učinily nakonec studenou válku „zbytečnou“.

První změnou bylo neustále se rozšiřující volební právo, které zároveň rozšřilo politickou participaci stále většího počtu lidí a posílilo budování demokratických institucí.

Druhou změnou byl triumf kapitalistického trhu. V devatenáctém století rapidní rozvoj tohoto systému vedl jak ke zvýšené kooperaci mezi státy, tak i k nárůstu konfliktů mezi nimi. Klíčová centra globálního kapitalismu se během dvacátého století přesunula z Evropy do Severní Ameriky a Východní Asie. Pomalu ale nezadržitelně se prosazovala ekonomická globalizace, produkující globální elity. Tato centra se stále pevněji propojovala podobnými způsoby konzumu a komunikace.

Třetí klíčová změna, která podle Westada porazila studenou válku, byl konec kolonialismu. Během třech dekád po druhé světové válce vzniklo na půdorysech bývalých koloniáních panství 75 nových států, což výrazně proměnilo mezinárodní politiku. Ačkoliv se ve svých raných obdobích nové státy často klonily k socialistické ideologii a přímé sovětské pomoci, ke konci 20. století se jich většina rozhodla spíše pro tržní ekonomiku a více či méně politicky „inkluzivní“ politické systémy. Pokud státy a společnosti dokázaly z těchto změn těžit a benefitovat, přežily. Pokud ne, jako například Sovětský svaz či východní blok, nepřežily. Podobně jako studená válka.

Poznámka editora

Lidové noviny oslovily v lednu 2017 své spolupracovníky s dotazem, které dosud nepřeložené knihy by si zasloužily překlad do češtiny. Historik Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Vít Smetana navrhl třídílnou sérii o studené válce The Cambridge History of the Cold War, která vyšla pod editorským vedením předních odborníků Melvyna P. Lefflera a Odd Arne Westada v roce 2009. Smetana na ní právem oceňuje "...obdivuhodnou míru a hloubku poznání..." a "...plejádu přístupů a výkladových rámců" z pera „…mezinárodního týmu špičkových odborníků.“ Lze takřka s jistotou říci, že toto monumentální dílo v českém jazyce nevyjde. Což je škoda. V době, kdy se ocitáme v novém globálním uspořádání a skloňuje se spojení "nová studená válka", nebylo by právě nyní užitečné podrobněji si rozebrat klíčové milníky "staré" studené války, analyzovat jednání aktérů a snažit se na ně nahlédnout z co nejvíce možných úhlů? Kdy jindy když ne teď? V následující sérii se pokusíme nabídnout čtenářům krátkou sumarizaci základních myšlenek jednotlivých příspěvků.

Jan Adamec