Fenomén Andropov

Nad Medveděvovým životopisem sovětského vůdce

R. A. Medvedev, Neizvestnyj Andropov. Političeskaja biografija Jurija Andropova, Izdatel´stvo „Prava čeloveka", 1999, 416 s., ISBN 5-7712-0106-5.

„Fenomén Andropov" – i tak by mohl znít titul této knihy. Napsat portrét Jurije Andropova, politika, který se po třicet let pohyboval na různých stupních sovětské mocenské hierarchie, znamená víceméně dotknout se všech důležitých témat historie Sovětského svazu během tohoto období. Přesto, nebo možná právě proto, najdeme velmi málo publikací věnujících se přímo Andropovově osobě. Známý ruský intelektuál, autor průlomových analýz fenoménu stalinismu a přední disident Roj Medveděv se pustil do biografie svého vrstevníka již podruhé.1)

V prvé řadě je třeba si všimnout autorovy práce s prameny a dokumenty. V případě sovětských dějin to znamená sledovat, jak se autor vyrovnal s handicapem nedostupnosti či nepřístupnosti valné části nezbytných dokmentů (a v případě biografie dloholetého předsedy KGB to platí dvojnásob). Obvyklý postup, který nahrazuje práci s původními dokumenty, spočívá ve vytěžení stále rostoucí řady osobních vzpomínek a memoárové literatury všeho druhu (a různé kvality, sluší se dodat). V českém prostředí tímto směrem vykročil např. Karel Durman, nevyhnul se mu ani Medveděv. Mezi jím citovanými „svědky" najdeme z nejznámějších Gorbačova, Ryžkova, Ligačeva, Vorotnikova, Vadima Medveděva, Arbatova, Šachnazarova nebo Olega Trojanovského. Také někdejší Andropovovi souputníci z KGB svěřili své vzpomínky papíru, a tak v odkazech nacházíme Andropovova „intima" ještě z dob působení v Budapešti Vladimira Krjučkova, dále Vadima Bakatina, Vjačeslava Kevorkova, Jurije Drozdova či Nikolaje Leonova. Není třeba zdůrazňovat, jaká úskalí sebou nese tento postup.

Další část Medveděvových citací pochází z dokumentů, které se nacházejí v jeho osobním vlastnictví. Tyto dokumenty se týkají především kapitoly o vztahu Andropova a disidentů. Bohužel Medveděv neodkazuje na konkrétní dokumenty a často v textu jen mimochodem zmíní jejich existenci. Následují dokumenty, ke kterým měl Medveděv přístup v letech 1989 – 92, kdy byl poslancem dumy a členem Ústavního soudu v případě bývalé komunistické strany SSSR. Paradoxní situace s přístupem k dokumentům je ještě zřetelnější, otevřeme–li hojně citovanou práci Dmitrije Volkogonova Sem´ vožděj, díl druhý.2)

Ačkoliv ani Volkogonov nepodal vyčerpávající studii Andropovovy osobnosti a spíše jakoby si v mnoha pasážích chtěl vyřídit osobní účty s komunismem jako takovým, je jeho výklad zajímavý v tom, že měl prominentní přístup k zápisům ze zasedání politbyra například právě z let 1982–84, kterých v knize hojně využívá. Medveděv sice Volkogonovu práci cituje,3) ale nepříliš využívá jeho dokumentární poznatky z let 1982–84, což jeho dílo značně ochuzuje (neboť například nic neilustruje úpadek sovětského vedení jako záznam debaty o řešení krize kolem sestřelení jihokorejského letadla KAL 007). Proto lze případnému zájemci doporučit komparativní četbu obou, ve Slovenské knihovně dostupných děl.

Oba autoři, jak Volkogonov tak Medveděv, se pokusili vytvořit si určující úhel pohledu, pod kterým by bylo možné hodnotit Andropovovu osobnost. Našli ho v Andropovově „rozdvojené" osobnosti vzdělaného stranického intelektuála a věrného komunisty–byrokrata střežícího odkaz leninských principů bolševické morálky a způsobu výkonu moci. V tomto smyslu Volkogonov domýšlí dál a na konci kariéry, kdy Andropov vlastně dosáhl vrcholu mocenské pyramidy, vidí pátého „genseka" jako oběť kolabujícího totalitního systému a zároveň jako oběť vlastní deformující zkušenosti patnáctiletého působení v KGB. Tam, kde Medveděv spíše poukazuje na složitou mezinárodní situaci, krátké funkční období a následnou nemoc, tam naopak Volkogonov na základě dokumentů Andropova usvědčuje z dogmatismu, leninského konzervatismu, byrokratismu a nedostatku základních předpokladů pro vůdcovskou roli. Stručně řečeno, výkonný šéf KGB, přes všechny předpoklady a naděje, svoji roli „voždě" sovětského impéria nezvládl.

V první kapitole Načalo političeskoj kar´ery (s. 15 – 21) nás Medveděv uvádí na počátek jedné „běžné" stranické kariéry. Andropov se narodil v chudé rodině železničáře a velmi záhy ztratil oba své rodiče (otce ve svých dvou, matku v sedmi letech). Po řadě příležitostných manuálních zaměstnání nachází své místo v komsomolu a v jeho řadách se stává ve čtyřiadvaceti letech kandidátem členství ve straně. Skutečnou kariéru zahajuje počátkem 40. let v Karelofinské SSR, kde prodělává partyzánskou etapu války a dodělává si nezbytné vyšší vzdělání na stranické škole. V roce 1947 se stává druhým tajemníkem Karelofinské strany (CK KP(b)) a dostává se pod ochranná křídla první známější osobnosti ještě starého „revolucionáře" Oty Kuusinena. Dostává také první lekci stranické disciplíny – v souvislosti s „leningradským" případem provádí kritiku svého někdejšího nadřízeného Gennadije Kuprijanova a tím si zachraňuje vlastní politickou kůži. Jako perspektivní „kádr" postupuje v roce 1953 na ministerstvo zahraničí, kde nejprve vede tzv. 4. zahraniční oddíl (Československo a Polsko) a poté je jmenován poradcem a dočasně pověřeným velvyslancem v Maďarsku.

Nastává první zlomové období v životě Jurije Andropova. Medveděv nás s ním seznamuje v druhé kapitole Posol v Vengrii (s. 22 – 54). Ačkoliv autor, na základě osobního rozhovoru s Andrásem Hegedűsem, uvádí, že Andropov se ihned po svém nástupu uvedl jako agilní a inteligentní velvyslanec (začal se např. učit maďarsky), nic to nemění na faktu, že byl alespoň zčásti spoluzodpovědný za tragický vývoj na podzim 1956. Ať už byly jeho pohnutky jakékoliv, z jeho hlášení vyplývá, že nerealisticky podporoval až do poslední chvíle Matyáse Rákosiho a zcela v zajetí stalinské demagogie označoval nástup jinak v tu dobu (tj. období po 20. sjezdu ÚV KSSS do října 1956) ještě všeobecně přijatelného Kádára za ústupek „… pravicovým elementům". Zvolením Ernő Gerőa na červencovém plénu ÚV MDS v roce 1956 se jen krátkozrace zakonzervovala společenská výbušná situace.

Není třeba znovu opakovat známá fakta, ale zde si dovolím malou opravu. V pasáži o sovětské intervenci ze dne 4.11. 1956 Medveděv nepřesně uvádí, že o Kádárovi, jako hlavě nové dělnicko–rolnické vlády, rozhodl Chruščev sám. Dnes víme, že před schůzkou v Brioni s Josipem Brozem-Titem měl Chruščov na mysli dva kandidáty – právě Kádára, ale také Ference Münnicha, pro sovětské vůdce mnohem více prověřeného velvyslance (Chruščev znal Münnicha ještě z dob Velké vlastenecké války; Münnich byl také velvyslancem v SSSR a některé prameny zdůrazňují jeho závazek vůči KGB). Münnich ale vzbuzoval velký odpor u Jugoslávců svým napojením na předchozí rákosiovský režim. Naopak Kádár byl z hlediska „antijugoslávské" kampaně z doby roztržky „čistý". Andropov vytěžil z maďarské krize nejen povýšení a ocenění nadřízených, ale také podle očitých svědků (G. Arbatov, O. Trojanovskij) zůstal zatížen tzv. maďarským syndromem. Tento „syndrom" je sice oblíbenou rekvizitou spojenou se jménem Andropov, ale lze se domnívat, že kromě utužení již tak silného konzervativního smýšlení a odporu k jakýmkoliv změnám „zezdola" to nezanechalo na Andropovovi hlubší stopy.

Nejen Andropovovy nepochybné politické vlohy a schopnosti,4) ale i časové souznění jeho postupu s Chruščovovou vnitropolitickou reorganizační ofenzívou proti „dogmatikům" (později tzv. antistranická skupina) stály za Andropovovým úspěšným postupem na byrokratickém žebříčku. O tom pojednává třetí kapitola Sekretar´ CK KPSS (s. 56 – 75). V důsledku rozdělení stranického sekretariátu pro spojení s komunistickými stranami se stává Andropov tajemníkem pro styk s komunistickými zeměmi jak ve východní Evropě, tak v Asii. Brzy je zvolen do ústředního výboru a v roce 1962 se stává tajemníkem ÚV. Zde si pomalu buduje svůj „think tank", v němž se objevují některé důležité mozky budoucího reformního proudu – G. Arbatov, A. Bovin, G. Šachnarazov, F. Burlackij, L. Deljusin či G. Gerasimov.

Zajímavé jsou také okolnosti jeho zvolení do funkce šéfa KGB (kapitola čtvrtá – Predsedatel´ KGB, s. 76 - 247). Andropova totiž potkala v polovině jeho kariéry paradoxní situace. V roce 1967 byl jmenován šéfem KGB na místo V. Semiščasného. Z pozdější perspektivy je to možné vidět jako posílení vlastní pozice, ale s přihlédnutím k období poloviny šedesátých let a z hlediska relativní síly stranického aparátu to znamenalo kariérní „stoptime". Jeden z důvodů, který Medveděv uvádí, zní, že se Andropov nezařadil mezi antichruščovovskými pučisty a navíc se ještě v předvečer Chruščovova sesazení vyslovil v jeho prospěch. To mu samozřejmě u Brežněva nepomohlo. I Suslov od něj dal ruce pryč. Brzy se však díky svým nepochybným organizačním a manažerským schopnostem posunul do fronty Brežněvových „loajálních".

V KGB vydržel až do roku 1982 a díky vzrůstající důležitosti tajných služeb a naopak klesající efektivnosti celého ostatního státního aparátu a také díky kombinaci dalších okolností (především Brežněvova fyzická „paralýza" jako prvního tajemníka) se stal velmi vlivnou postavou ještě dříve než dostoupil až na vrchol sovětského mocenského žebříčku. Právě v pasážích o KGB je zřejmé, že se Medveděv nesnaží ani tak o detailní analýzu, či o vyčerpávající přehled, ale o načrtnutí specifických rysů této organizace a vytěžení vzpomínek jednotlivých účastníků právě ve vztahu k Andropovovi a také ve vztahu Andropova k této organizaci. Díky autorově poněkud nejasnému systému odkazů a citací není zcela zřejmé, zda určité publikace přímo cituje nebo jen vlastními slovy reprodukuje jejich povšechný, jím zaznamenaný obsah. Medveděv se nejvíce spolehl na vzpomínkové knihy někdejších příslušníků KGB a zřejmě je nekonfrontoval s jinými publikacemi, především anglosaské provenience. To je patrné například na případu odvolání špičkového pracovníka První správy (zahraniční zpravodajská činnost) Olega Kalugina.

Podle Medveděvovy verze za odvoláním stály defekce dvou sovětských diplomatů, Stanislava Levčenka a Arkadije Ševčenka. Naproti tomu Gordijevskij s Andrewsem uvádějí (zde je třeba mít na paměti, že se také jedná o osobní svědectví), že za odvoláním Kalugina a také Michaila Ljubimova stála Andropovova „pravá ruka" Vladimir Krjučkov, který měl s oběma zmíněnými pracovníky profesní a osobní spory.5)

Mnohem zajímavější než Medveděvovy výlety do světa výzvědných služeb jsou kapitoly věnující se vnitrpolitickému působení KGB. Medveděv uvádí názorně na několika příkladech, jak KGB během sedmdesátých let prorůstala společností a postupně se stávala jedinou efektivní organizací schopnou řešit rostoucí problémy Sovětského svazu. Ať už to byly rodící se nacionalistická hnutí v Zakavkazsku či v Pobaltí, havárie, požáry, atentáty či jiné mimořádné události, všude bylo možno vystopovat „neviditelnou" ruku KGB, která se starala o patřičné vyřešení problému či informační „ošetření" události. Pokud sledujeme jen pouhý výčet počtu protirežimních demonstrací v průběhu 70. let a konfrontujeme to s obecným povědomím o brežněvovském období jako letech „stagnace" a zdánlivého klidu, pak jen můžeme konstatovat, jak málo tuto epochu sovětské historie známe a jak neprůstřelně fungoval propagandistický a cenzurní aparát SSSR. V Medveděvově výčtu vystupují díky své bizarnosti a neobvyklosti dvě události – neúspěšný atentát na L. I. Brežněva v roce 1969 a vzpoura na vojenské lodi „Storoževoj" v roce 1975. Dalším nápadným rysem tzv. „kagebizace" společnosti byl plynulý přechod špičkových pracovníků oblastních oddělení KGB do vysokých stranických funkcí.

Nejzajímavější části knihy tvoří pasáže, v nichž Medveděv, jako jeden z prominentních disidentů a mluvčích nezávislé ruské inteligence, vystupuje jako očitý účastník a poskytuje fundovaný pohled do prostředí sovětského disentu. Medveděv se ve speciální rozsáhlé podkapitole „Andropov i disidenty" (s. 117 – 180) zabývá jednak dvěma nejznámějšími disidenty – Andrejem Sacharovem a Alexandrem Solženicynem, ale i případem vlastním. Jako pamětník se Medveděv také dotkl nepříliš prozkoumaného vztahu mezi KGB a systémem psychiatrických a „psychiatrických" léčeben, kam byli v případě nutnosti „odklízeni" nepohodlní disidenti, jako se to stalo Medveděvovu bratrovi Žoresovi, který provokoval režim svoji kritikou lysenkovské pseudovědy.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se Sovětský svaz ocitl v průsečíku několika krizí. Na vnitropolitické scéně vrcholila krize dožívající Brežněvovy gerontokracie. Zároveň vypukly dvě nejzávažnější zahraničněpolitické krize na hranicích impéria – v tradičně problémovém Polsku a v Afghánistánu. Andropov byl vždy „u toho". Není třeba opakovat, že šéf KGB byl plně zodpovědný za zatažení SSSR do afghánské pasti. Nepoučeni americkou zkušeností Sověti neustále posilovali týmy poradců, až byli nuceni vyslat vlastní vojenský kontingent. Medveděv se snaží poukázat na pět faktorů, které působily na rozhodnutí poslat vojenský kontingent do Afghánistánu. Jestliže lze souhlasit s obavou ze šíření islámského fundamentalismu, s obavami z amerického vměšování a ze sbližování se s Čínou, pak lze těžko souhlasit s interpretací tzv. německého faktoru – totiž že od roku 1979 NATO začalo rozmisťovat rakety středního doletu bez toho, že by Sovětský svaz disponoval odpovídající reakcí. Opak je pravdou – svým rozmisťováním raket SS-20 vyprovokovali Sověti jinak váhavé západní spojence USA v NATO k souhlasu s rozmisťováním Pershingů II.6) Podle svědectví Georgije Arbatova to byl právě Andropov, který se stavěl kladně za rozmisťování raket SS – 20.7) Medveděv se snaží Andropovovu roli v rozhodovacím procese analyzovat a tak na povrch vyplouvají další komponenty jeho osobnosti, - leninský revolučně-romatický avanturismus ústící do jakéhosi uctívání modly revoluce8) či paranoia vnějšího „imperialistického" nepřítele.

Když se Andropov konečně ocitl v nejvyšší funkci (kapitoly šestá – Sto dnej Jurija Andropova, s. 278 – 302, sedmá – 1983 god. Problemy, načinanija, rezul´taty, s. 305 - 337, a osmá – Sjuprizy bol´šoj politiky, s. 342 - 367), jako by mu už nezbývala ani energie ani zdraví na zahájení nové koncepční etapy. Po „období sebevražd" a tichém odklizení neo-stalinského Brežněvova kultu lidé očekávali nový styl a nového vůdce. Přes všechnu svoji snahu byl však Andropov schopen nabídnout jen zkušenost „čestného čekisty", tj. aplikaci metod práce KGB na celou společnost – poslušnost, šikanování, vynucování disciplíny, které ve svém důsledku vedlo, přes svůj nepochybný propagandistický efekt cílený na obyčejného sovětského občana s uspokojením sledujícího boj „statečného hrdiny" s nenáviděnou „věrchuškou", jen k narušování křehkého přediva mimoekonomických vztahů šedé ekonomiky, která doslova udržovala při životě velké množství sovětských občanů.

Nikdo z předchozích „genseků" také nenastupoval do své funkce v horší zahraničně-politické situaci. K afghánské válce a mezinárodní izolaci spojené s nástupem „nové atlantické generace" (Reagan, Thatcherová, Kohl) naladěné spíše konfrontačně vůči SSSR se přidružil i skandál se sestřelením jihokorejského civilního letadla KAL 007. Andropovova éra se tak stala jen první ze dvou mocenských epizod předznamenávající nástup Michaila Gorbačova a to hlavně tím, že se Andropovovi podařilo „vyměnit pětinu všech oblastních a krajských tajemníků komunistické strany, pětinu všech ministrů a plnou třetinu vedoucích oddělení ve vlastním ÚV KSSS."9)

Rozsah recenze nedovoluje podrobněji se věnovat dalším zajímavým tématům spojených s Andropovem – s pražským jarem a jeho souvislostmi s vnitropolitickým občanským pnutím v Sovětském svazu,10) s Andropovovou rolí při formulování některých otázek zahraniční politiky v sedmdesátých letech11) a především analýze jeho vlivu na Leonida Brežněva či s polskou krizí na začátku osmdesátých let a vůbec jeho vztahu k ostatním vůdcům lidově–demokratického bloku aj. Všechny tyto otázky čekají na své podrobnější a hlavně o dokumentární bázi opřené zpracování.

Co říci závěrem o recenzované knize? Čtivý styl a esejistické zpracování prozrazují zkušeného autora. Výtky k odbornému zpracování se týkají především neúnosně dlouhých citací zastaralých pramenů (především časopiseckých prací západní provenience z období osmdesátých let) a naopak ignorování některých nových pramenných zdrojů (CWIHP). Kniha také prozrazuje jeden fakt – při tak časově rozsáhlém tématu je nad síly jednoho autora zvládnout vyčerpávajícím způsobem všechna témata, neboť platí to, co jsem zdůraznil na začátku – napsat Andropovovu biografii znamená napsat poválečné dějiny SSSR.

Poznámky:

1/ Na svou dobu aktuální biografii J. Andropova vydal ještě Medveděvův bratr Žores, viz Medveděv Ž., Andropov. Oxford 1983. Roj Medveděv se poprvé věnoval tomuto tématu na začátku devadesátých let, viz. Medveděv R., Gensek s Lubjanki. Moskva – Nižnij Novgorod 1993.

2/ Volkogonov D., Sem´ vožděj. Galerija liderov SSSR. V 2-ch knigach. Kniga 2. Leonid Brežněv, Jurij Andropov, Konstantin Černěnko, Michail Gorbačev, Novosti, Moskva 1995, 478 s.

3/ Práci věnoval jednu větu (str. 11): „Rezko negativnyj obraz Andropova popytalsja narisovať istorik D. Volkogonov."

4/ Syn Nikity Sergejeviče Chruščeva Sergej uvádí ve svých pamětech, že při jeho dotazu, zda poletí on (Nikita Chruščev) osobně do Budapešti, N. Chruščev odpověděl: „Tuda otpravilis´ Mikojan i Suslov … i posol (pozn. aut. – J. Andropov) tam sil´nyj (zvýrazněno autorem). Chruščev Sergej, Nikita Chruščev: Krizisy i rakety. Novosti, Moskva 1994, vol. 1, 2, str. 234

5/ Andrew Christopher a Oleg Gordijevskij, KGB. Důvěrná zpráva o zahraničních operacích od Lenina po Gorbačova, East Art Agency Publishers, 1994, s. 431

6/ Durman Karel, Útěk od praporů. Kreml a krize impéria 1964 – 1991. Karolinum, Praha 1998, s. 200 – 201.

7/ Výrok J. Andropova, kterým reagoval na námitky vůči účelnosti rozmisťování SS – 20: „Co se rozčiluješ? Nahrazujeme staré rakety novými – to je jen přirozené." uvádí Arbatov G., The System: An Insider´s life in Soviet politics. New York, 1994, cit. podle Durman K., Útěk od praporů, s. 201.

8/ Medveděv cituje Andropovovův výrok ohledně tzv. saurské revoluce v roce 1978: „Vidiš´, kak polna žizň´ paradoksov! Kogda-to my mečtali o „vsemirnoj revoljucii", teper´ že ne rady ej daže v sosednej strane … Ech, esli by eta revoljucija goda na dva-tri pozže načalas´, kak vse chorošo by složilos´! … S drugoj storony, revoljucija – kak rody, ee nel´zja otložit." cit. podle: Kevorkov Vjačeslav, Tajnyj kanal. Moskva 1997, v: c.d. Medveděv R.A., Neizvestnyj Andropov, str. 243.

9/ Vykoukal Jiří, Bohuslav Litera, Miroslav Tejchman, Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944 – 1989, Nakladatelství Libri, Praha 2000, s. 523.

10/ Např. Andropovem signovaná zpráva o náladách mezi sovětskou mládeží v souvislosti s pražským jarem 1968: Andropov, Chairman of the Committee for State Security, 5 November 1968 - Report on Soviet students and youth (CWIHP, internetová verze www.cwihp.si.edu , ruský originál v: TsKhSD, F. 5, Op. 60, D. 48, Ll. 120-153.)

11/ Sem by mohla patřit Andropovova analýza, určená ministru obrany D. Ustinovovi, týkající se probíhajících jednání o ABM (Anti-ballistic Missile) v roce 1971: More Documents from the Russian Archives (CWIHP, internetová verze www.cwihp.si.edu , ruský originál v: TsKhSD, F. 5, Op. 63, D. 193, Ll. 33-38.)

Vaše reakce...

zpět