Pražský web pro studenou válku: Ernst Fischer, Ohnivý signál, Svoboda, 1950

zahlavi

internetový časopis pro výzkum dějin studené války / a research e-magazine on Cold War

AKTUÁLNÍ ČÍSLO

ARCHIV

STUDIE

DOKUMENTY

SVĚDECTVÍ

RECENZE

CO JE NOVÉHO

KOŘENY

TEORIE

REJSTŘÍKY

WWW

***

Ernst Fischer, Ohnivý signál, Svoboda, Svoboda, 1950

OBSAH

Předmluva 5

Požár říšského sněmu 7

Německý imperialismus 23

Muž v okovech 61

Dimitrov krotí bestii 79

Ďábelský kruh 120

Vítězství 137

Neuhasitelný plamen 161

Doslov 173

PŘEDMLUVA

Národy zvítězily. Válka apokalyptických rozměrů skončila. V této válce nestály proti sobě jen armády, zbraní, technické, hospodářské a vojenské síly, nýbrž, a to především, společenské ideje. Velká idea svobody byla silnější než bezuzdná koncepce imperialistických tyranů. Síla a poctivost svobodných lidí demokratických národů zvítězila nad velikášstvím fašistických opovrhovatelů lidmi a nad nedůstojnou poslušností zglajchšaltovaných otroků. Lidské právo triumfovalo nad zákonem džungle, lidská ušlechtilost nad motorisovanou bestií.

V Norimberku, v městě nacionálně socialistických sněmování, zasedl soud světa nad nacionálně socialistickými vůdci strany. Váleční zločinci, kteří se z temnot kriminality prodrali do dějin lidstva, se vrátili tam, odkud vyšli: jako kriminální zločinci sedí na lavici obžalovaných. Plášť moci, kterou si naměřili, spadl jim s ramen, žalostně dozněl vychloubačný pathos, s nimž se pokoušeli hrát si na nadlidi, zůstal jen hlouček vrahů, lupičů, zlodějů, opovrženíhodných netvorů, kteří se zhroutili pod tíhou důkazů a chovali se na lavici obžalovaných jako obyčejní zločinci. V tomto zbytku spiklenecké společnosti nezbyla ani stopa po velikosti, ani stín mocné vášně a vnitřní přesvědčivosti a ani ten nejmenší odraz ponurého lesku, který

5

by mohl zušlechtit i satana v jeho pádu. Před vzrušenou lidskostí stojí své nejstrašlivější ošklivosti zločin, který po léta dělal z Evropy peklo.

Norimberský proces, dohra válečné tragedie, vyvolal vzpomínku na jiný proces, na proces v Lipsku, který byl zároveň předehrou, zvěstující světové drama.

Tehdy byly úlohy vyměněny: zločinci vystupovali před veřejností v roh žalobců a na lavici obžalovaných seděl muž, ztělesňující ideu svobody a lidského důstojenství: Jiří Dimitrov. Roku 1945 byl předmětem soudního řízení světový válečný požár, roku 1933 zaměstnával soudní dvůr požár říšského sněmu. V požáru říšského sněmu bylo skryto zároveň tajemství světového požáru válečného. Bylo nehynoucím činem Dimitrovovým, že odhalil tajemství požáru říšského sněmu a tím současně ukázal na možnost, jak od lidstva odvrátit hrozící požár válečný. Byly to tytéž metody, totéž padoušství, stejné gangsterské triky, s jejichž pomocí nacističtí vůdcové zapálili roku 1933 representativní budovu německé republiky a o několik let později celý svět. Je neobyčejně poučné, a pro zajištění trvalého míru nezbytné, tyto metody důkladně prostudovat a nesmazatelně vrýt do lidské paměti vznik světového zločinu.

Svoboda byla vybojována, mír byl nastolen. Obojí musí být jednomyslně hájeno proti každému pokusu kazimírů a rušitelů pokoje. Čím důkladněji budeme znát a v srdci chovat historii strašného zločinu, tím snáze budeme moci v budoucnu podobné pokusy již v zárodku, na samém počátku zadusit. Roku 1933 by bývalo bylo možné překazit fašistickým paličům jejich dílo s malými oběťmi. 0 několik let později stálo to nezměrné oběti. Dimitrov dal včas příklad. Nebyl tehdy dobře pochopen. Nyní, po velkém vítězství národů, jest příkazem historické spravedlnosti a kolektivní vděčnosti svědomitě a se vší úctou vyzdvihnout osobnost Dimitrovovu jako neohroženého obhájce svobody a lidských práv před forem lipského říšského soudu.

6

POŽÁR ŘÍŠSKÉHO SNĚMU

Německý říšský sněm hoří! Když tato zpráva v noci na 27. února 1933 proletěla celým světem, nevěděli ani ve Varšavě, ani v Bělehradě, ani v Rotterdamu, ani v Ženevě, že požár v Berlíně hrozivě zvěstoval: „Ještě nejste na řadě! Ale počkejte: brzy budou hořet a v plamenech se hroutit i vaše domovy, brzy se bude valit hnědý dým a kalné plameny celou Evropou a dál a stále dál, od země k zemi, od břehu k břehu, od pevniny k pevnině." Lidstvo to nevědělo, ale přece mnozí s úzkostlivou předtuchou kradí vzhlíželi k tomuto Německu, z něhož vyšlehl žhoucí mrak dýmu.

V mihotavém, plápolavém odlesku zasvítí zbraně. Již tu jsou uniformy, tělesné gardy v holínkách, v hnědých a černých uniformách s pestrými hákovými kříži na páskách rukávů, rozšklebené masky z podsvětí. Plamen se mihotá v těchto vzrušených, zpitvořených obličejích. V popředí jsou tři postavy: malý mužíček s obličejem zlé, protřelé krysy, těžká hromada masa se studeným, pichlavým pohledem posedlého, a třetí — smolně černé vlasy padají na nízké, dozadu ubíhající čelo, pod nímž se začíná něco jako obličej, beztvarý rosol, na němž jako moucha odporně semotam tancuje malý knírek. A tento třetí, právě před měsícem zvolený

7

říšským kancléřem, vykřikuje s divokým uspokojením: To je bohem dané znamení! Tentokrát nám již nikdo nebude bránit, abychom železnou peští rozdrtili komunisty!" Potom se obrací k jednomu anglickému žurnalistovi: „Jste svědkem nové, veliké epochy německých dějin. Tento požár jest jejím počátkem."

Měl věru naspěch tento nový kancléř německé říše, Adolf Hitler, kdyby byl chytřejší, byl by ještě trochu počkal a nepospíchal by tak příliš s takovýmito prohlášeními o smyslu požáru říšského sněmu. V okamžiku, kdy to Hitler prohlašuje, nemůže ještě nikdo vědět, kdo jsou žháři, i kdyby býval byl již předem do tajemství zasvěcen. „Nikdo nám teď nebude překážet, abychom rozdrtili komunisty železnou pě6tí." Někdo mu v tom tedy již předtím bránil? A požár říšského sněmu tohoto „někoho" ohromil? Vedle něho stojí elegantní pán s vyžilým, zlotřileckým obličejem, Franz von Papen, vicekancléř. Na toho požár, který s praskotem proráží kopulí, nepůsobí tak povzbudivě a osvěživě jako na říšského kancléře. Nepovzbuzuje ho k velkým slovům. Ví asi, o jaké překážce Hitler mluvil. Ta vystupuje teď v kouři a plameni. „Ohnivý signál!" křičí kdosi, zní to jako jásot triumfujícího uličníka. Řekl to ten maličký s obličejem zlé, prohnané krysy, doktor Josef Goebbels, hlavička propagandy Hitlerovy strany. Zítra budou všechny noviny opakovat: „Ohnivý signál!"

A později uveřejní Goebbels svůj deník se záznamem z 31. prosince 1933: „V rozhovoru s vůdcem klademe směrnice pro boj proti rudému teroru. Zatím nechceme použít přímých protiopatření. Bolševický pokus o revoluci musí teprve vzplanout. Potom ve vhodném okamžiku udeříme." loto „bohem seslané znamení", tento novou epochu uvádějíc, „ohnivý signál" byl již týdny předvídán a předem určen.

8

Nyní byl tu a Hitler, překonávaje sám sebe, nalezl ještě slova divokého uspokojení: „Zde situace vykrvácí." Nesmírné krveprolití začalo, mělo trvat déle než deset let, až by vše vykrvácelo. Třetí ve spolku, přetékající masem a touhou po vraždách, Hermann Göring, dával první příkazy ke krveprolití. Bestie byla vypuštěna nejdříve proti komunistům, socialistům, pacifistům, potom proti celému německému národu a nakonec proti celému lidstvu.

 

Požár říšského sněmu byl počátkem.

Sedmadvacátého února 1933 těsně po deváté hodině večerní šel student Hans Floter kolem říšského sněmu, a to podél západní strany velké budovy. Uslyšel zapraskat okno, potom ještě jednou, podíval se vzhůru a na jednom okně říšského sněmu uviděl stín nějaké postavy. Téměř současně zablikal malý ohýnek. Student běžel dále podél čela budovy a hledal policii. Ve tmě stál muž, který se pozorně díval na okno. Když plamen zazářil, podíval se na hodinky, spokojeně přikývl a šel k nejbližšímu telefonu. Jeho telefonická zpráva nebyla však určena pro policii, nýbrž paláci presidenta říšského sněmu.

Tento muž, dlouho nejmenovaný a neznámý, byl 30. června 1934 zastřelen. Jmenoval se Sander, SA-man.

Student Floter potká na konci rampy vrchního strážmistra Buwerta a hlásí mu, co zpozoroval: „Oheň v říšském sněmu!" Vrchní strážmistr vyrazí odtud. Student Floter se dívá na hodinky. Je devět hodin pět minut. Jde domů. Buwert utíká podél rampy dále. Vedle něho se náhle objevuje mladý muž v černém plášti a vysokých holínkách. Vzrušeně spolu mluví. Proti nim přichází sazeč Thaler. Také on slyšel praskání okna. Vyskočil na rampu a uviděl na balkoně před oknem restaurace dva stíny, dvě postavy: jedna lezla do okna, druhá se nakláněla s balkonu dolů. Dva stíny: později mu bude dáváno na srozuměnou, že to muselo

9

být mámení smyslů, že mohl vidět jen jeden stín. Pobíhá sem tam, hledaje policii. Trvá několik minut, než se srazí s Buwertem. Hlásí, co viděl a podívá se potom na své náramkové hodinky. Je devět hodin deset minut. Ti tři, Buwert, Thaler a černý muž s vysokými holínkami pozorují nyní společní ohýnek, který v přízemí budovy poskakuje od okna k oknu. U předposledního okno ne bludičku zastaví. „Střílejte přece!" křičí Thaler. Strážník střílí do okna. Oheň mizl. Černý muž ve vysokými holínkami zatím zmizel.

Přes Kimigsplatz jdou se svými ženami obchodník Kulil a knihař Freudenberg. Uviděli oheň v říšském sněmu. Za okenními tabulemi dva muže s pochodněmi. Později budou říkat, že to musil být omyl, asi nějaký odlesk. Ale bezprostřední dojem byl: dva nosiči pochodní. Již hoří záclony, na oknech již vysoko šlehají plameny. Buwert pověřuje Kuhla a Freudenburga, aby zalarmovali hasiče. Sám běží k severozápadnímu rohu budovy. Tam stojí strážmistr Poschel. „Oheň v říšském sněmu! Zavolejte vrátného od vchodu V!"

Vrátný Wendt vychází ven, zjišťuje, že skutečně hoří, telefonuje domácímu inspektoru Scranowitzovi, který bydlí v domě pro úředníky nedaleko říšského sněmu. Jeho nezastihnou, stihnou však nočního vratného presidentova domu Adermanna.

Z domu inženýrů v Dorotheenstrasse přichází inženýr Bogun. Později bude vyprávět, že viděl, jak z vchodu do budovy řídkého sněnu, se vyřítil štíhlý, bledý muž s tmavým kloboukem, zpod něhož hrozivě vyčuhovalo temné, jako křoví husté obočí, s tmavým pláštěm a světlými kalhotami. Běžel prý k Siegesallee a dával prý cestou znamení dvěma ženám. Světlé kalhoty tohoto muže budou potom v služebně horlivé fantasii hitlerovsky věrného inženýra víc a víc tmavět, a nakonec úplně zčernají jako hrozivé obočí tajemné noční postavy tmavým kloboukem. Do strážnice

10

u Brandenburské brány vřítí se mladý muž v černém plášti s vysokými holínkami. Hlásí: „Říšský sněm hoří!" Policejní důstojník Lateit se dívá na hodinky. Je devět hodin patnáct minut. Protokoluje hlášení, ale doručitel neblahá zprávy není dotázán na jméno, nikdo se jeho jméno nedoví, tento mladý muž mizí beze stopy. A když se hlásí tucty svědků, zůstává ukryt. Snad ani on nepřežil 30. červen 1934.

Poručík Lateit a strážmistři Graening a Losigkeit jedou k budově říšského sněmu. Když tam přijeli, poručík diktuje: ,,Devět hodin sedmnáct, požár říšského sněmu. Jsou nutné posily." Chce otevřít vchod, z kterého inženýr Bogun viděl vyřítit se muže s černým obočím a světlými kalhotami: vchod jest pevně uzavřen. Spěchá proto ke vchodu V. Je devět hodin dvacet minut. Vrátný Wendt a domovní inspektor Scranowitz otvírají portál. Scranowitz vypravuje, že ho pronikavé zvonění tak polekalo, že neslyšel telefonickou výzvu Wendtovu. Scranowitz, Lateit, Losigkeit a Graening se řítí do budovy, o něco později jde za nimi Poschel.

U vchodu k zasedací síni hoří závěsy, dřevěné obložení stěn, na podlaze leží hořící plášť. Lateit vstupuje do zasedací síně. Nad presidiem stojí vysoký, tichý plamen, policejní důstojník mluvil později obrazně ,,o plamenných varhanech" a Scranowitz líčí později požár slovy: „Viděl jsem kromě plamenů na a za presidentským stoleni také plameny na vládních lavicích a na křeslech říšských radů. Ohně klidně plály. Na lavicích pro vládu a říšskou radu hořelo asi dvanáct až patnáct ohňů, vcelku jsem v sále viděl asi 20 ohňů. Všechny byly celkem stejně velké a navzájem od sebe oddělené, takže každé ohnisko požárů, vzdálených od sebe asi půldruhá metru, hořelo klidně samo pro sebe.

Nedaleko jednoho okna stálo křeslo. Vpředu na něm byla roztržena kůže a do ní zastrčena hořící pochodeň, dlouhá asi jako předloktí. Založený oheň — to bylo ovšem jasné.

11

,,To neudělal jeden!" říká Scranowitz. „Muselo jich být nejméně šest až o«m." Potom se obrací k Losigkeitovi: „Pojďte se mnou. Slyšel jsem tam dole šramot." Tam dole? Ano, tam dole není jen sklep, ale také podzemní chodba, která vede od budovy říšského sněmu do domu říšského presidenta. Po prvé se mluví o této podzemní chodbě. Domovní inspektor Scranowitz se o ní víckrát nezmiňuje. Jeho straník Hermann Göring je presidentem říšského sněmu. Teprve později oznámí Adermann, noční vrátný paláce říšského presidenta, že asi deset dní před nocí, kdy vypukl požár, slyšel v této chodbě kroky. Hlásil to svému představenému Scranowitzovi a dohodli se, že to musejí vyšetřit. Dveře přelepili proužky papíru a mimo to je zajistili malými dřívky. Několikrát před požárem byly proužky papíru potrhány a dřívka odsunuta. Do podzemní chodby vnikl tedy někdo nepovolaný.

Strážmistr Losigkeit o tom Scranowitzovi nic neřekl. Ohlásíme to raději na „vyšších místech"! Nejlépe presidentu říšského sněmu. Göring dá potom příkaz, aby ještě tuto noc byla prohledána chodba. Není tím však pověřena policie, nýbrž štábní hlídky SS, kterou se Göring obklopil. Jako první prohledával v požární noci chodbu mezi říšským sněmem a presidentovým palácem esesák Walter Weber. Jen poboční chodby podzemního labyrintu mezi presidentovým palácem a strojírnou prohlédli tři policisté.

To se však stane až později. Teď však, v devět hodin devatenáct minut, opouští Lateit budovu a křičí na právě přijíždějící hasiče: „Založený požár! Hoří ve všech koutech a na všech stranách!" A utíká zpět na strážnici u Brandenburské brány. Dobíhá tam v devět hodin dvacet pět minut. Zatím Scranowitz a strážmistr Poschel zjistili, že v plamenech je už i restaurace říšského sněmu a že také ve foyer před zasedací síní hoří záclony, koberce a nábytek. Tu jim supí vstříc nějaký muž, oblečený jen v kalhotách a střevících,

12

obnažená horní půle těla se koupe v potu a obličej má zalepený hustými, vlhkými vlasy. Poschel vzkřikne: „Ruce vzhůru!" Strašidelná noční postava se ihned zastaví a nechá se bez odporu zatknout, jako by čekala jen na tento okamžik. Scranowitz na muže zařve: „Proč jsi to udělal?" Tázaný vášnivě vyrazí: „Protest! Protest!" Poschel prohledá zajatému kapsy u kalhot, najde pas, který strčí do kapsy, aniž se na něj blíže podíval. Potom vyvádí cizince ven, hodí na obnaženou část těla pokrývku a vede jej na strážnici u Brandenburské brány. Přicházejí tam v devět hodin dvacet pět minut.

Mezitím čeká několik Udí na telefonní výzvu. 5. března jsou volby do říšského sněmu. Volební boj dosahuje vrcholu. Hitler a Goebbels, oba nejúspěšnější agitátoři NSDAP, mluví večer co večer, dnes zde, zítra tam, jen večer 27. února, a jen tento jediný večer, si oba nechali volný. Jako by neměl vůbec nic jiného na práci, sedí v bytě doktora Goebbelse v Berlíně. Měl přijít také Göring, i on má tento večer volno, ale dává přednost pobytu v pruském ministerstvu vnitra, nedaleko říšského sněmu. Také berlínský velitel SA, nový policejní president v Postupimi, hrabě Helldorf, má tento večer volno. Pro své SAmany nařídil však přece pohotovost, jsou svoláni do svých kasáren a výpadových lokálů. Něco je ve vzduchu, ale co. V paláci presidenta říšského sněmu čeká tiskový šéf NSDAP Ernst Hanfstaengel u aparátu. Telefon se ozve mezi 9,5—9,10 hodin.

Hanfstaengel se dává spojit s bytem doktora Goebbelse. Říká jen tři slova: „Říšský sněm hoří." To stačí. Je zavolán Göring. Zeptá se jen: „Je požár malý nebo velký ? Velký — okamžitě auto, ihned k říšskému 6němu. O něco později jiný zajímavý telefonní rozhovor: Mezi 9,30—9,45 přeje si nějaký rozčilený hlas mluvit s Franzem Helleringem, šéfredaktorem berlínského Wolf-Uhr-blattu. U aparátu je „jasnovidec" Erik Hanussen a ptá se,

13

jestli už chytili žháře. Na odpověď, že ještě není nic bližšího známo, hlásí Hanussen, že žháři musejí být komunisté a že následky už uvidíme. „Jasnovidec" Hanussen, který se ve skutečnosti jmenuje Herschel Steinschneider, je přes svůj židovský původ od roku 1930, kdy začal prudký vzestup NSDAP, členem této pogromové strany, členem SA a přítelem hraběte Helldorfa. Je Hitlerovými lidmi slaven jako „prorok třetí říše". 26. února uvedl svůj nový byt v Berlíně a při té příležitosti uspořádal pro svého přítele Helldorfa a jiné SAvůdce „okultistickou seanci". „Vidím, jak hoří velký dům!" oznamuje s jistotou náměsíčníka. Přesně o měsíc později, 24. března, je SAmany zavlečen za Berlín a v jedlovém lese zavražděn.

Göring a jeho SS tělesná stráž je už za několik minut po objevení požáru na místě. Je to opravdu velký požár? Stačí na „signál"? Nenamáhal se vrchní požární ředitel Gempp, tento svědomitý úředník z doby „řádu", přespříliš, aby „ohnivý signál" ztlumil na obyčejný požár? Pro všechno byl Gempp o měsíc později, téhož 24. března, kdy byl zavražděn „prorok třetí říše", dán pro „trpění komunistických piklů ve svém služebním obvodu" na dočasnou dovolenou. Brzy potom je proti němu a jeho představenému, městskému radovi Ahrensovi, vzneseno obvinění, že společně prováděli podvodný obchod s automobily. Oba jsou zatčeni.

V saarbruckenských novinách je totiž uveřejněn článek, prozrazující velkou informovanost, a v něm se říká toto: Když byl uhašen požár říšského sněmu, měl Gempp se svými inspektory, vedoucími požární služby, konferenci, v níž si stěžoval, že hasičstvo bylo alarmováno příliš pozdě a že mu Göring výslovně zakázal vyhlásit okamžitě největší poplach; jen proto nabyl požár takových rozměrů. Gempp musel na gestapu tento článek dementovat: „Ukázali mi článek ze saarbruckenských novin a pak jsem musel všechno prohlásit za nesmysl."

14

Tomu se říká dementi.

Ať tomu je však jakkoli: skutečností zůstává, že nejvyšší poplach byl vyhlášen teprve v 9,42, tedy velmi pozdě. Zatím se už požár rozrostl až na „ohnivý signál", na bohem dané znamení, jak Hitler a Goebbels, kteří se dostavili k požáru brzy po Göringovi, deklamovali pro zpravodaje.

Zatím co Hitler, Göring a Goebbels mluví již o „komunistických paličích", je palič v říšském sněmu zatčený teprve vyslýchán. Je to zvláštní výslech. Provádí jej důvěrník NSDAP v berlínském policejním presidiu, policejní komisař Heissig. Zatčený se jmenuje van der Lubbe a je holandským státním příslušníkem; to je tak všecko, co z něho v prvních hodinách dostanou. Sám Heissig jako svědek před soudem vypovídá: „Teprve po několikahodinovém výslechu bylo možné vyloupnout a zapsat jádro ze záplavy Lubbových slov."

A není divu: neboť van der Lubbe nejen vášnivě rád zmateně mluví svou lámanou němčinou, ale jsou mu také se všech stran o překot kladeny otázky. V místnosti kriminálního komisaře Heissiga se shromáždilo více než padesát lidí, nacistických úředníků z nejrůznějších oddělení, SA- a SS-manů, celý zvěřinec NSDAP.

Sám president říšského soudu Bünger později v odůvodnění rozsudku zaznamenal, že v noci o požáru byla na policejním presidiu „změť výslechů", kterou svědek Heissig názorně vylíčil, když řekl, že „při výslechu van der Lubba bylo přítomno asi 50 úředníků z různých služeben, kteří malou vyslýchací místnost úplně naplnili a kteří obžalovanému také kladli otázky". V tomto shonu jako o svátku čarodějnic byl sepsán první protokol s van der Lubbem; ale již dávno předtím informovali Hitler, Gfiring a Goebbels veřejnost o kýženém výsledku tohoto „vyšetřování" a dali rozkaz k předem pečlivě připraveným opatřením.

O 10. hodině večerní vyřítí se nedostatečně oděný muž

15

se všemi známkami nejvyššího rozčilení v divokém spěchu z hořící budovy říšského sněmu kolem vrátného Wendta a řetězem SAmanů, kteří jinak nikoho nepropustili. Nedostatečně oděný pán byl nacionálně socialistický poslanec říšského sněmu Dr Herbert Albrecht. O tuto naprosto neobvyklou událost neprojevil Göring nejmenší zájem. O to větší zájem projevil o zprávu výpomocného úředníka Roberta Kohla, člena NSDAP, který mu vyprávěl, že prý komunistický poslanec říšského sněmu Torgler byl ještě o osmé hodině večerní v říšském sněmu. Užitečného pomocníka poslal Göring k vrchnímu vedoucímu SS oddílů Daluegovi, který byl před nedávném postaven v čelo pruské policie. U Daluega se objevili také dva poslanci za NSDAP, Karwahne a Frey, provázeni rakouským zemězrádcem Kroyerem, odborníkem na pumové atentáty. Karwahne byl před lety vyhozen z Komunistické strany Německa.

Patřil tam k trockistické skupině Ivana Katze, ke skupině dobrodruhů a provokatérů, kteří se horlivě namáhali veštvat komunistické dělníky do sebevražedných teroristických akcí. Když byl vyhozen ze strany, zorganisoval se svou údernou gardou útok na dům komunistické strany v Hannoveru a tím složil maturitu pro přijetí do N SD AP. Svým novým stranickým přátelům vyprávěl, že skupina Ivana Katze měla již dlouho v úmyslu „vyvolat čistě německé dělnické hnutí"; tento Karwahne tedy a jeho dva kumpáni dovedli oznámit, že se Torgler několik hodin před založením požáru potloukal s jakýmsi podezřelým individuem, „typickým zločincem", který se díval na svět zlýma, pichlavýma očima, v říšském sněmu. Daluege ceně zuby mínil, že je to jistě ten palič, který je právě vyslýchán na policejním presidiu; musí se tam jen jít a poznat ho. Všichni tři jeli na policejní presidium. Tam jim byl nejprve předveden nějaký opilý kominík, který se dostal příliš blízko k hořícímu sněmu. „Ten to jistě není?" Ne, ten to

16

není. Kominík byl zachráněn. „Ale teď se, vážení pánové, podívejte na tohoto holandského komunistu." V tmavém koutě úřední místnosti, v níž padesát nacistických úředníků mluvilo do zemdleného Lubba, jim bylo vykázáno místečko. „Ano, to je on!" řekl po několika minutách Karwahne. Bylo to zaprotokolováno a tak jsme tedy měli o půlnoci komunistické „spiknutí", tenké jako pavučinkové vlákno, pohromadě. Musilo to pro první okamžik stačit; vše ostatní bylo ponecháno propagandě a násilí.

Hitler, Göring a Goebbels nečekali ani na tento víc než nuzný výsledek. Již o 11. hod. noční dali Göring a Helldorf rozkaz k zatčení všech komunistických funkcionářů a mnoha socialistů a pacifistů. Helldorf se později sám chlubil, že ve funkci berlínského SA vůdce vyslal na vlastní pěst své pochopy, zatím co Göring to popřel a výslovně zdůraznil, že mu dal jako pruský ministr vnitra úřední příkaz, aby podnikl příslušné kroky. Byl to konflikt mezi Hitlerovým státem a SA, který se v tomto rozporu objevil jako blýskání na časy, aby 30. června 1934 „vykrvácel". Pro události hrůzné noci po požáru říšského sněmu bylo úplně jedno, jestli se Göring snažil zachovat zdání „úrodnosti", nebo jestli se této formality zříkal. Všecko bylo předem připraveno až do detailů. Pět set zatykačů s fotografiemi a popisem bylo vyhotoveno již předem. Zbývalo napsat jen datum.

Smečka SS a SA byla již po celý den na číhané k lovu na „radou zvěř", od níž se noví majitelé moci obávali „republikánské netečnosti". Vil hodin večer začal lov. Poslanci, funkcionáři stran a odborů, novináři, spisovatelé, státní zástupci, lékaři byli vytaženi z postelí a to jen proto, že byli komunisté nebo s komunisty sympatisovali. Ráno byla všechna policejní vězení přeplněna. Největší část z pěti set, ti, kteří stah na první listině proskribovaných, stali se naráz válečnými zajatci nového režimu. V tuto noc se prolomily poslední hráze

17

legality, již dávno tenké a křehké. Skončila doba beztak již skrovných občanských práv a v Německu nastal čas absolutního bezpráví a totální zvůle. Všechna v ústavě obsažená práva svobody, jako svoboda tisku, shromažďovací, spolčovací, veškerá zákonitá ochrana osobní bezpečnosti byla zrušena. Místo toho nastoupil zákon džungle. Nebylo už legality, ale průměrný německý člověk se snažil tuto surovou skutečnost sám sobě úzkostlivě tajit a počínat si, jako by se vcelku nic nezměnilo. Bylo jen symbolickým aktem, když se poslanec Torgler, který v noci jen náhodou unikl zatčení, druhého dne rozhodl sám se přihlásit na policii, aby dokázal svou nevinu na požáru říšského sněmu. Mluvil telefonicky se svou ženou: „Podaří se mi očistit z tohoto podezření. Neplač, maminko, všechno se vysvětlí."

Strašidelný příběh, tento rozhovor na troskách jedné společnosti, z jejíchž podzemních chodeb a sklepů vystupuje bestialita; do vytí vlků se mísí hlas hodného Němce, který jde k vrchnosti, aby se ospravedlnil před bestií, duněním historického krachu proniká slovo od pokojného ranního stolu: „Neplač, maminko, všechno se vysvětlí."

S úsměškem propastného výsměchu přijal ministerský rada Diels, Göringův pověřenec pro německou tajnou státní policii, tohoto nepolitického politika Torglera, který nemohl pochopit, že již není parlament, ústava, zákon. Ještě den předtím jednal s ministerským radou Dielsem o vydání tiskopisů, zabavených v domě komunistické strany, zdvořilou formou byly projednávány právní otázky instance a kompetence, a teď najednou by toto všechno mělo být pryč? Německo, tak si myslil poslanec, jest přece konec konců spořádaný a umravnělý stát, a nehledě k přechodnému zmatku „se všechno vysvětlí", neudělal nic špatného, má čisté německé svědomí, to přece musí noví němečtí uchvatitelé moci uznat. Tak vloží Torgler bez boje svůj osud do rukou nemilosrdných zločinců, a tento postoj

18

vzdání se bez boje poženou vůdcové sociální demokracie a odborů až k nejzazšímu, k nejnesmyslnějšímu a k nejvíce skličujícímu sebezneuctění. Jak ubohoučká byla naděje těchto nepolitických německých politiků, že svou bezbranností ukonejší bestii a že ve stínu katastrofy alespoň jako stíny toho, co bylo, budou dále prodlužovat své bytí! Ráno 28. února čadí a kouří, řve a praská z rozhlasu a tisku, ze všech orgánů Hitlerem, Göringem a Goebbelsem usměrněné propagandy: „Ohnivý signál komunistické revoluce. Komunisté zapálili říšský sněm. U žháře nalezena legitimace komunistické strany. Holandský komunista van der Lubbe se úplně přiznal. Požár říšského sněmu — dílo komunisticko-socialistické jednotné fronty."

Göringova pruská tisková služba hlásí: .. . jde nepochybně o nejtěžší žhářství, které dosud Německo zažilo. Policejní vyšetřování zjistilo, že v celé budově říšského sněmu od sklepa až po střechu byly založeny požáry... Policejní úředník pozoroval v temné budově osoby s hořícími pochodněmi. . . Dosud nejstrašlivější teroristický čin bolševismu v Německu. . . Ohnivý signál ke krvavé vzpouře a občanské válce. . . Na dva vedoucí komunistické poslance říšského sněmu byl vydán zatykač pro důvodné podezření z činu. Ostatní poslanci a funkcionáři komunistické strany byli vzati do vazby. Komunistické noviny, časopisy, letáky a plakáty jsou na čtyři týdny v celém Prusku zakázány. Na čtrnáct dní jsou zakázány všechny noviny sociálně demokratické strany, protože žhář z říšského sněmu se při výslechu přiznal, že měl spojení SPD (Německá strana sociálně demokratická).

Tímto spojením se stala jednotná komunisticko-sociálně demokratická fronta zřejmou skutečností... je státní moc dostatečně vyzbrojena, aby každý další úder na mír Německa a tím současně Evropy v zárodku udusila ?. . ."

19

Prvního března hlásí pruská tisková služba: „Dosavadním úředním vyšetřováním... vyšlo najevo, že jen pro dopravu zápalného materiálu bylo zapotřebí nejméně sedmi osob, a že jeho rozmístění a současné zapálení si vyžádalo nejméně deseti osob. Je zcela nepochybné, že žháři byli dokonale obeznámeni se všemi podrobnostmi rozsáhlé budovy, a že podrobnou znalost všech prostor mohl mít jen ten, kdo se v ní po dlouhá léta nepřetržitě pohyboval. Je proto důvodné podezření ze zločinu na poslance komunistické strany. Protože dále vchod pro poslance říšského sněmu se zavírá v osm hodin večer a komunističtí poslanci Torgler a Koenen si dali nést pláště do svých kanceláří asi o půl deváté a teprve kolem desáté hodiny večerní opouštěli jiným východem říšský sněm, jsou proto oba tito komunisté v nejtěžším podezření. . ."

V jednom interview Göring řekl, že má bezpečné důkazy, že předseda komunistické frakce říšského sněmu poslanec Torgler se zdržel několik hodin v budově říšského sněmu se žhářem a že se sešel také s jinými na požáru zúčastněnými osobami. Dodal k tomu, že ostatní „atentátníci mohli eventuálně uniknout podzemními chodbami pro ústřední topení, které spojují budovu říšského sněmu s palácem presidenta říšského sněmu". Německému maloměšťáku naskakuje na těle hrůzou husí kůže. Pátého března jsou volby do říšského sněmu. Z každého sta Němců hlasuje 44 pro Hitlera, 8 pro jeho německonacionální spojence. Požár říšského sněmu byl svatební pochodní německé kontrarevoluce, pohřební pochodní německé republiky. „Dnes nám patří Německo, zítra celý svět!" zpívají hnědé kolony. Považují se za nepřemožitelné. Existuje něco, co je silnější než plavá bestie?

Ráno 28. února vystupuje z rychlíku Mnichov—Berlín velký, širokoplecí muž. Hrdý, smělý obličej, temná lví hlava. Po několikadenní nepřítomnosti se vrátil do této horečkou zachvácené metropole Německa. Z novin mu šlehá vstříc

20

pach požárů a krve. „Velká provokace — ano, to se dalo čekat." Sedmého března hlásí se číšník Helmer z restaurace „Bavorský dvůr" na policejním presidiu. Číšník Helmer je členem NSDAP. Mimo jiné viděl plakát, slibující odměnu 20.000 marek tomu, kdo přispěje k odhalení spoluvinníků žháře van der Lubba. Nepovažuje za slučitelné se svým německým svědomím, aby sensaci, kterou měl servírovat, uchovával déle v lednici svých vzpomínek. Již 3. března byl mu v novinách nápadný obraz van der Lubba. Ukázal jej kolegům: „Znáte ho?" Ne, neznají. Ale oni nejsou také národní socialisté a chybí jim proto národní bdělost. „Byl přece několikrát u nás s těmi slovanskými spiklenci. A vůbec, co mají tihle co pohledávat v našem přísně národním Bavorském dvoře? Ti se jistě cítí nejbezpečnějšími ve lvím doupěti. To také jednou musí železné koště. .. Ano, šeptali si mezi sebou a po každé, když jsem přišel k jejich stolu, ihned přestali mluvit." Ostatní číšníci trvají na tom, že van der Lubba nikdy neviděli. Helmer si o tom vypráví večer se ženou, ta však myslí, že se do takových věcí nemá plést, že z toho jsou jen nepříjemnosti. Toho se Helmer bojí, a kromě toho není ještě vůbec jisté, jak se všechno dále vyvine.

Šestého března je to již jistější, volební vítězství Hitlerovo přesvědčuje. A potom odměna 20.000 marek není o nic méně přesvědčivá. Helmer podává udání, že van der Lubbe v létě a pozdě na podzim roku 1932 se scházel v Bavorském dvoře s podezřelými cizinci, pravděpodobně ruskými bolševiky. A těsně před požárem říšského sněmu? Nemůže si hodný číšník vzpomenout? Ovšemže může. Když mu vlast přikazuje a kyne mu odměna 20.000 marek, byla poslední schůzka večer před požárem říšského sněmu. „Bolševici" se stýkají v Bavorském dvoře pravidelně, praví Helmer. Až příště přijdou, tedy okamžitě vyrozumět. Devátého března Helmer volá: „Už jsou tu zas!" Kriminální úředník

21

se ihned odebere do restaurace, u stolu sedí širokoplecí muž s temnou lví hlavou a jiní dva mladší, hubení, nenápadní Kriminální úředník je vyzývá, aby šli s ním. Velký širokoplecí se legitimuje. Jmenuje se Jiří Dimitrov.

22

II.

NĚMECKÝ IMPERIALISMUS

Zde situace vykrvácí!" triumfoval Hitler večer, když hořel říšský sněm.

Německo bylo zející ranou Evropy. V letech přechodné hospodářské konjunktury až do okamžiku, kdy světová hospodářská krise způsobila otřes společnosti, se zdálo, že se tato rána ponenáhlu zahojí. Ale utvořil se jen lehký strup, klamný povrch, který uzdravení jen předstíral. Německá nemoc tkvěla hluboko. Propukla roku 1914, kdy německý imperialismus se po prvé dožadoval panství nad světem. Roku 1918 se rána hluboko rozevřela. Jen velká německá revoluce by byla mohla překonat katastrofu, obnovit a zachránit Německo. Tato revoluce uvázla v prvních náznacích. Národní nemoc, neustálé trvalé spiknutí pruských junkerů a německého těžkého průmyslu proti lidu, proti všem demokratickým snahám, proti míru Evropy a celého světa, byla chronická. Ani zvnějšku, ani zvnitřku, ani vítěznými mocnostmi, ani německým lidem nebyl německému imperialismu, tomuto míšenci junkerství a těžkého průmyslu, zlomen vaz. Při povrchním pozorování bylo Německo od roku 1919 demokratickou republikou. Nebylo císaře z boží milosti, byl však volený sociálně demokratický president říšského sněmu,

23

byla čistě vypilovaná ústava, v níž se pravilo, že všechna moc vychází z lidu, byl parlament, byla demokratická práva svobody; ale to všechno nemělo tu silnou a pravou chuť. Byla to náhražka, ne kořenný plod země, nýbrž chemický preparát. Junkeři seděli na svých rytířských statcích, a nejen tam, také v říšské obraně. Ve svých koncernech seděli staří páni nad uhlím a železem, páni války z roku 1914, Kruppové a Thyssenové, Kirdorfové a Stinessové, nedotčeni, svrchovaní. Ve svých úředních křeslech seděli staří byrokraté, soudcové a státní návladní, přednostové úřadů a ministerští radové, kteří o sobě říkali, že jsou „nepolitičtí", při čemž jako „politiku" definovali všecko, co bylo lidovější než německá lidová strana, zatím co Všeněmecký svaz a černo-bílo-červené spolky válečníků neztělesňovaly nic tak zvrhlého, jako je „politika", nýbrž něco tak vznešeného, jako je „čest národa".

A všichni, junkeři, koncernoví páni i státní aparát byli co nejúže spřízněni, držeb: pevně a tvrdošíjně proti republice, a když demokratické Německo něco jen trošku škrábalo, hned tu bylo toto druhé Německo, nemoc, neštěstí, Fridericus rex, znásobený německým ocelářským koncernem. Demokratická republika byla něco neskutečného, mrtvá minulost byla stejně málo mrtvá jako masivní starci z doby císařství, kteří se rozpínali a činili si nárok na stále větší „životní prostor", Kirdorf, Oldenburg-Januschau, Paul von Hindenburg.

Uprostřed relativně klidných let přechodné hospodářské stabilisace, za poklidných let republiky byl zvolen nový říšský president. Roku 1925 nebyl ani hospodářský úpadek ani krisové povětří, zvolen však, bůh ví, nebyl umírněný pravičácký kandidát republikánů, nýbrž hohenzollernský polní maršál z první světové války, Paul von Hindenburg Hrabě Westarp, vůdce německých nacionalistů, vysvětluje v říšském sněmu smysl této volby.

24

Prohlašuje chladným výsměchem, že přísaha, kterou Hindenburg složil republice, nesmí být přeceňována, a připojil: Nevěřím ve vítězství republiky. 14,6 milionu, které 24. dubna hlasovaly pro Hindenburga, se vyslovily pro vůdcovskou osobnost a pro přání zbavit nás zase republikánské myšlenky, abychom znovu nastolili čest a svobodu Německa." To byla jasná řeč: Vůdcovský princip, obnovení „cti a svobody" Německa, tedy odplata, tedy přání a vůle pokračovat ve válce z roku 1914.

Současně: Vrazi, kteří střílejí republikánské státníky, a řemeslní fémoví vrazi zůstávají buď „nevypátráni", nebo jsou odsuzováni k směšně malým trestům, černá Říšská obrana a „Branné svazy", pacholci kontrarevoluce a příští války, jsou vyzbrojovány penězi poplatníků a subvencemi těžkého průmyslu, je to laciná zábava osnovat puče proti republice, nebezpečné je jen republiku hájit. Celá demokratická republika, velké i malé koalice, zdají se mít jen jeden smysl: zasahovat proti komunistům, pořádat trvalé honičky na strašidlo „bolševismu".

„Nepřítel je na levici!" to je vůdčí motiv, a když skutečný demokrat, jakým byl poslanec Centra, se odváží jednou říci: „Nepřítel je na pravici!" valí se republikou odpor jako řinčení meče a nárazy vln. Každá strana se snaží dokázat, že ona je nejlepší pevností proti komunistům — ale z třiceti milionů hlasů, odevzdaných roku 1925 při presidentských volbách, mají komunisté dva, reakcionářští nepřátelé republiky a demokracie téměř 15 milionů. Přesto udivení státníci republiky, demokracie, se i nadále paktují raději s junkery, s pány nad uhlím, železem, se smrtí i ďáblem než s komunisty. Je to nemocná republika, strašidelná demokracie.

Pozorní pozorovatelé tušili a čichali nemoc i v letech, kdy rána nebyla zahojena, ale pokryta demokratickým strupem. Po požáru říšského sněmu napsal velký dánský spisovatel Martin Andersen Nexo: „Již před válkou (v roce 1914) bylo

25

zde v skrytu všechno to, co se dnes rozlévá v plném denním světle. Jinde byla také reakce. Ale junkerské Prusko bylo přímo chráněným územím světové reakce: zde, na půdě 350.000 říší zničených svobodných selských dvorů, seděli a ještě stále sedí junkeři — dřeň vilémovské říše. Odtud vytáhl potěr reakce.. . Německo působilo zdánlivě jako pečlivě vzdělávaná půda, do níž však mohla kdykoli znovu vtrhnout divočina, všecko přerůstající, všecko ničící... Široké masy naprosto neměly schopnost osvobodit se od panského, a z toho vyplývajícího otrockého ducha. Přímo v německém dělnickém hnutí — největším na světě a po dlouhou dobu udávajícím směr — bylo víc vojenského ducha než ducha lidské sebezáchovy. .."

Zbytky středověku, junkerští statkáři, tyto „předpotopní příšery", jak je nazýval již svobodný pán von Stein, udávali ráz německé říši. Pruský statkář, pruský militarismus, pruská byrokracie společně s novými pány hospodářství a financí vybudován „německou říši pruského národa". V bytech francouzských dělníků a maloměšťáků visí obraz: „Útok na Bastilu", porodní hodina francouzské republiky. V průměrné světnici nejen německého měšťáka a maloměšťáka, nýbrž i mnoha německých dělníků visí jiný obraz: „V zrcadlovém sále ve Versailles", porodní hodina německé císařské říše. A to je ten rozdíl. To nebyly ranní červánky demokratické jednoty, ale lesk přileb a uniforem, který se zrcadlil v oku mladého německého občana. Náhlý hospodářský a politický vzestup po založení říše a rychlé dohnání technicky a průmyslově nejvyspělejších států zaslepilo zrak národa. Bouřlivě propukající německý imperialismus, proniknutý junkerským panovačným duchem a nezměrným sebepřeceňováním a militaristickou nabubřelostí chtěl dobýt svět. Katastrofální porážku ve světové válce 1914—1918, nevyhnutelnost této porážky národ nepochopil. Militaristické

26

zhroucení si národ neuvědomil. Nepochodovaly vítězní armády, nýbrž německé regimenty v sevřených řadách. To utkvělo v paměti. Legenda o dýce vražené do zad mohla na ni navázat. Mírová smlouva vyvolávala jen náladu zatrpklou, ne konstruktivní. Ležela na ní kletba polovičatosti. Místo aby dala německému národu vyhlídky, dala jen německému imperialismu možnost výstavby. Německý lid byl popuzován systémem komplikovaných a částečně neproveditelných ustanovení. Moc válečných pánů však zůstala nezlomena. Starý meč nebyl zlomen, nýbrž jen zahrabán jako kdysi bájný meč Attilův. Vítězné mocnosti nepodporovaly lidová hnutí proti vinníkům, proti junkerům a těžkému průmyslu, ale vinníky proti lidovému hnutí. Pomohly jim vyložit porážku jako dějinné nedorozumění, jako výsledek „rány dýkou do zad" a svalit vinu na židy, marxisty a demokraty. Německý sosák tomu rád věřil, znělo mu to tak sladce v uších: „V poli neporazen, jen zradou připraven o vítězství!"

A protože žádný německý válečný zločinec, žádný polní maršál, žádný junker, žádný Krupp nestál před světovým soudem, přišlo brzy něco jiného: kulka zákeřného vraha do týla těch německých státníků a lidových tribunů, kteří nebyli pro pokračování v politice válečných zločinců.

Německo bylo v letech 1918 až 1923 ve své nejvnitrnější podstatě rozerváno. Nepolitický německý národ zápasil o nějaké politické východisko z katastrofy. Dva mocné proudy se jako povodeň přelévaly často chaoticky duší jednoho a téhož Němce na dějinném rozcestí: pocit uraženého národa, z něhož vznikala nejasná touha po národní obrodě a vzpoura proti německé panské vrstvě, z níž prokmitávala hluboká touha po sociální obnově. Který směr zvítězí? Na tom záviselo všecko. Kdyby se bylo silám sociální obnovy podařilo přivést do pohybu i národní cit proti pravým škůdcům Německa, proti imperialistickým politikům katastrof a v sociální

27

obnově ukázat znovuzrození národa, pak bylo Německo zachráněno, pak byla zachráněna i Evropa. Kdyby se to nepodařilo, vyhrán by němečtí imperialisté a mohli by pak oklamat národ: jediné východisko ze sociální a národní krise jest odplata, válka, získání světové moci. V kvasícím Německu po roce 1918 bylo nesmiřitelné jen toto: buď, anebo! Jestliže uvnitř nevykvasí skutečně nové a od imperialistického neřádu očištěné Německo, tu musí jednoho dne dojít k vybití navenek, k ohromné explosi.

Rok 1923 byl bodem obratu. Sociální vlna se zlomila, národně socialistická vlna nabyla převahy. V mnichovském puči se po prvé uvedla nová strana, strana nacistů. V jejím čele nestáli staří muži reakce, nýbrž imperialističtí dobrodruzi, podsvětí společnosti, otřesené ve svých základech. S bdělým instinktem deklasovaných, všemi mastmi mazaných, všemi vodami mytých větřili velký kvasící proces. Věděli: v tomto kypícím Německu získá masy ten, kdo dovede sociální a národní vášně sjednotit. Propaganda: národní socialismus. Cíl: válka. Touhu po sociální obnově, dychtění po národním znovuzrození — obojí zrušovat a zfalšovat, to byl jejich ďábelský plán.

Ani jedna strana v Německu nenašla správné řešení; teď! přicházejí — tak trestají dějiny každé opomenutí! — falešní proroci zdánlivého vykoupení, podvodníci, lumpové, bezohlední šarlatáni. Protože byl propasen okamžik k vymetení německého imperialismu sjednocenými silami národa za pomoci evropské demokracie, podlehl německý národ této strašlivé hnilobě. Nemoc si našla nové svůdné jméno: národní socialismus.

Horečnaté ruměnce z roku 1923 přechodně vybledly. Pokud se hospodářská situace lepšila, dokud těkaly světem iluse trvalého hospodářského rozkvětu, dokud německý vývozní průmysl shledával mír výhodným, podporoval Stresemannovu „politiku plnění závazků", politiku pozvolného

28

odbourávání reparací, poznáhlého likvidování Versailles.

V roce 1929 se zhroutil sen o „věčné konjunktuře". V tomto roce se německý těžký průmysl pozvedl proti Stresemannově politice. Velcí páni uhlí a železa Springorum, Kirdorf, Thyssen, Vogler, generální ředitel ocelářského svazu žádají na Hugenbergovi, vůdci německých nacionalistů, aby rozpoutal národní bouři proti Jungovu plánu, proti reparacím, Hugenberg přivádí Hitlera, politika schodů, mistra lži a bezuzdné agitace. Dává mu peníze, pouští ho s provazu — jarmarečního křiklouna pověstné pogromové strany.

Zorganisují spolu plebiscit, dotáhnou to však jen na 6 milionů hlasů. Jejich čas ještě nepřišel. Ale přijde brzy. Roku 1930 jsou v Německu už tři miliony nezaměstnaných. Malé, větší, obrovské podniky krachují. Krise drtí stovky tisíců malých lidí, řemeslníků, kupců, zřízenců, intelektuálů. Bída táhne od vesnice k vesnici, půda, na níž stojí sedlák, začíná kolísat. Všude se šíří ponuré zděšení, panika. Na všech rozích a se všech stran se vynořují proroci, astrologové, zakládací sekt, šarlatáni. NSDAP měla dosud 800.000 voličů. Teď jich má 6,400.000. Se sto sedmi mandáty stala se Hitlerova strana druhou největší stranou, politickou velmocí.

V tomto roce krise a společenského otřesu jsou připravovány katastrofy budoucí, nesrovnatelně větší. Rozhodující kruhy německého finančního kapitálu, německé Říšské obrany se definitivně rozhodly torpedovat politiku nenáhlé likvidace Versailles, vehnat Německo do nového imperialistického dobrodružství, do nové války. V této základní otázce vládne jednomyslnost mezi junkery a průmyslníky, mezi generály a politiky reakčních stran, mezi různými hospodářskými skupinami a politickými skupinkami uvnitř kompaktního válečného spiknutí. Ti všichni chtějí válku, zřízení „autoritativního" vojenského režimu, bezohledné

29

vojenské diktatury. O tom „co" shodnou se všichni váleční páni, o tom „jak" vzplane mezi nimi rozhořčený boj. Jakou cestou, jakým tempem přijdeme ke kýženému výsledku? Jak má vypadat vojenská diktatura, kdo ji má vykonávat? Jak zlomit odpor širokých mas národa proti pokračování prohrané světové války? Jaké válečné cíle, jaké válečné koncepce? Stačí pro začátek dobytí Rakouska, Československa, rozdrcení Polska, porobení Francie, máme jít dále, vést válku proti Sovětskému svazu, Ukrajině, Kavkazu, Uralu, Indii, máme skočit do neznáma? Máme ve válečných cílech znát míru nebo ne ? 0 všechny tyto otázky se vede boj. Otázky moci a otázky perspektiv, boj skupin, klik a osob v táboře německých imperialistů, německých válečných pánů. Společně proti národu, proti míru — to drží pohromadě smečku vlků, velké válečné spiknutí. Jinak jsou každý den připraveni navzájem se rozsekat.

Tu jsou v Říšském svazu venkova (Reichslandbund) spojeni junkeři, dějinami dávno odsouzení k smrti, kupa hniloby, brutality, korupce, která všechno v Německu přežívá. Prastarý Hindenburg jest jejich symbolem, prastarý Oldenburg-Januschau, nenasytný žrout, opuchlý, lakotný, nestydatý, kluzký a velkomyslný, jest jejich pravé ztělesnění. Pro něj je Německo Pruskem a Prusko ziskem, který jeho vlastníci odhazují. Za světové války nechal ležet ladem rozsáhlé pozemky, protože mu cena pšenice nebyla dost vysoká. Od něho pochází slovo, že můžeme rozehnat parlament jedním lajtnantem a desíti muži.

Hitlerova strana, která roku 1930 vystupuje na černém nebi krise jako kometa zániku, skládá se v jádru z deklasovaných, ztroskotaných existencí, zkrachovaných oficírů všech druhů, zlumpačilých studentů, ze zbankrotělých šlechtou, zoufalých maloměšťáků, podvodníků velkého stylu

30

dobrodruhů, fémových vrahů, vůdců freikorpsů (Freikorps = sbor dobrovolníků), špionů a kriminálníků. Toto složení svedlo mnohého pozorovat.clo k falešnému závěru, že politika Hitlerovy strany je v podstatě válkou deklasovaných proti všem třídám a vrstvám měšťácké společnosti, že panství NSDAP je bonapartistickou diktaturou, která potlačuje všechny třídy a vrstvy.

Nic není falešnějšího než toto pojetí: Hitlerova politika byla od začátku zaměřena na nejmocnější a nejreakčnější německé finanční pány, byla od počátku ve službách nejextrémnějších německých imperialistů. Není náhoda, že právě německý těžký průmysl se od počátku o tuto novou stranu zajímal, že Kirdorf, hlavní akcionář hutní společnosti v Gelsenkirchen, zakladatel Syndikátu rurského uhlí, přišel již velmi brzy do styku s Hitlerem. Když Hitler v roce 1930 dobyl prvního velkého volebního vítězství a když se jeho strana stala důležitou politickou silou, vyhodil okamžitě stoupence protikapitalistických nálad z NSDAP, aby se zavděčil svým pánům a nadřízeným.

Tiskový šéf NSDAP Otto Dietrich, odjakživa spojka mezi Hitlerem a západoněmeckým těžkým průmyslem, vylíčil velmi názorně jízdu „vůdce" k tajemným pánům Německa. Ve své knize ,,S Hitlerem k moci" vypráví, jak v létě 1931 „vůdce" se svou mercedeskou projížděl celým Německem. Všude se objevoval na důvěrných poradách s vedoucími osobnostmi. . . Výsledek na sebe nedal dlouho čekat. .. Dvacátý sedmý leden 1932 zůstane navždy památným dnem v dějinách NSDAP. Tohoto dne podařil se vůdci průlom k západoněmeckým průmyslovým kapitánům. V průmyslovém klubu v Dusseldorfu dosáhl Adolf Hitler tohoto večera rozhodujícího, pronikavého úspěchu. . . Fritz Thyssen učinil před grémiem osvobozující. . . přiznání, že jen nacionálně socialistické hnutí a duch jeho vůdce může změnit osud Německa. Thyssen ukončil svou řeč slovy:

31

„Heil, Herr Hitler!" Nesmíme si ovšem věc představovat tak jednoduše, že německý imperialistický tábor představovala jediná mythická osoba, která někde ve skrytu kralovala a byla od začátku rozhodnuta zvolit mezi všemi politiky Hitlera, mezi všemi stranami NSDAP. Německý finanční kapitál, německý imperialismus se skládá z různých skupin, klik, osob s mnoha společnými cíli a mnoha vnitřními rozpory a protivami. Zjistili jsme, že rozhodující skupiny, kliky a osoby se roku 1930 dohodly na velkém válečném spiknutí, stejně jsme však zjistili, že o cestě, tempu, vnitřním rozdělení moci vzplanul mezi nimi zuřivý boj. Hitler a jeho NSDAP byl jedním z činitelů ve složitých a dobrodružných výpočtech německého imperialismu. Rozhodujícím činitelem se Hitlerova strana stala jen svým vývojem plným krve a špíny, brutality a intrik, a požár říšského sněmu si z tohoto vývoje nemůžeme odmyslit. Svůj první úder vedli imperialističtí váleční spiklenci proti parlamentní vládě, v jejímž čele stál sociální demokrat Hermann Miiller.

Generál Schleicher hrozil ve jménu Říšské obrany: „Sociální demokraté jsou ve vládě nesnesitelní. Jestli Muller neodstoupí, podá ministr Říšské obrany generál Groener demisi." Tomu Hindenburg porozuměl a propustil svého věrného říšského kancléře, o němž řekl: „Je to velmi slušný muž. Škoda, že je sociální demokrat." Generál Schleicher vylovil ze zásuvky svého psacího stolu nového říšského kancléře, dosud neznámého poslance strany středu jménem Brüninga. Nový říšský kancléř nastoupil své místo ne jménem strany, nýbrž jménem říšského presidenta, polního maršála, ne jako kancléř říšského sněmu, nýbrž Říšské obrany, ne parlamentární, nýbrž „presidiální" vlády. Nový šéf vlády výslovně zdůraznil, že není vázán žádnou stranou, a že bude vládnout i proti říšskému sněmu. Nazval svou vládu „kabinetem frontových bojovníků".

Byl vzýván „duch fronty",

32

duch „brannosti". Na vysokých školách byla přednášena „branná věda", v táborech mládeže byl provozován „branný sport", na polské hranici byly zřízeny „svazy k ochraně hranic". Současně byli vybídnuti junkeři, aby produkovali více obilí, neboť Říšská obrana se dožadovala „autarkie". Vysoká ochranná cla zavřela dovoz obilí, krmiv. Současně byly odbourávány výdaje na sociální účely, mzdy a platy, úroky a podpory — a nesmírné subvence hozeny do chřtánu statkářům a těžkému průmyslu. V roce 1931 udělaly německé velkobanky úpadek, byly státem sanovány, obrovité trusty, jako Stahlverein, se dožadovaly státní podpory a stát převzal jejich akcie. Toto olupování národa, toto zašantročování výnosu daní nenasytným junkerům a průmyslovým magnátům bylo velebeno jako „státní kapitalismus" a slaveno zvlášť služebně horlivými theoretiky dokonce jako „krok k socialismu".

Nezaměstnanost prudce stoupá, roku 1930 bylo nezaměstnaných tři miliony, roku 1931 je jich už více než pět milionů, 1932 už osm milionů, k tomu ještě jen částečně zaměstnaní, ochuzení rolníci, krátce tanec smrti. Brüning vládne pomocí nouzových nařízení proti lidu, proti parlamentu, co je jeho cílem?

Je to pokus téměř umírněných sil uprostřed válečného spiknutí zřídit „suchou cestou" vojenskou diktaturu s Hindenburgem jako říšským správcem, po případě „ubytovatelem pro nějakého Hohenzollera" navenek, potom prosadit škrtnutí reparací a krůček po krůčku prosadit německou expansi, válečné zbrojení, imperialistický „minimální program".

Pro pány těžkého průmyslu je toto všecko příliš málo, je to příliš zdlouhavé, příliš umírněné. Štvou své „psy na řetěze", Hugenberga a Hitlera, proti vládě ve jménu svých „totalitních požadavků", ve jménu imperialistické „totality". Zoufalé a rozhořčené lidové masy cítí se starými stranami podvedeny. Hitlerův řev proti systému působí fascinovaně na nepolitické, kteří již nevědí, co a jak. Ano, „sy -

33

stém" musí pryč, „systém", to je všecko, co již v klidných dobách otravovalo vztekajícího se německého měšťáka, „politika", republika, strany, dělnické organisace, družstva, velké obchodní domy, akciové společnosti, všecko možné, zvláště pak „politika". Tak získává Hitler v září 1930 svých šest a půl milionu hlasů.

Zároveň vzrůstá vliv komunistů. V zářijových volbách mají přírůstek 600.000 hlasů. Na tento volební výsledek se vrhne propaganda reakcionářských, šovinistických imperialistických stran.

Nejkřiklavějším plakátovým stylem je vyvoláváno „bolševické nebezpečí". Nejhlasitěji řvou nacističtí vlci. „Hákový kříž" nebo „sovětská hvězda", hlásá nacistický tisk obrovskými literami. Pomocníci pomocníků Hitlerových přebírají heslo: „Německu hrozí komunistická revoluce", řvou bez ustání. Zní to jako hysterie, je to však jen pokrytectví. Páni německého těžkého průmyslu, junkeři a generálové, nemají v tomto okamžiku žádný strach před komunistickou revolucí. Od roku 1918 do roku 1923, ano, to měli strach, opravdovou panickou úzkost před německými dělníky. Tentokrát je tento strach předstírán, situace je jiná, přestože došlo k těžkému společenskému otřesu. Ale imperialističtí váleční spiklenci vědí, že bolševickým strašidlem mohou masy vyplašených maloměšťáků a sedláků pohnout k zřízení „autoritativního režimu vojenské diktatury", mohou zastrašit vůdce sociálně demokratické strany a odborů, mohou mezi zahraniční reakcí vyvolat znepokojení a vynutit si určité ústupky.

Zvláště Hitler a jeho kumpáni mají největší zájem na neslýchaném zveličování „bolševického nebezpečí", chtějí celému světu vsugerovat: dvě strany bojují v Německu o moc, NSDAP a Komunistická strana Německa. Staré politické strany budou smeteny, a jestliže se měšťácká společnost neupíše na milost a nemilost Hitlerově straně, bude sežrána „bolševismem".

34

Ve skutečnosti jde o jiné věci. Jde o toto: poznají ty síly v Německu, které si nepřejí války a rozdrcení všech demokratických zřízení a organisací, zavčas bezmezné panství poválečných imperialistických spiklenců, poznají nadcházející neštěstí, vzchopí se včas k ochraně míru a republiky, podpoří se včas k důslednému boji proti škůdcům Německa, proti pánům těžkého průmyslu, proti junkerství? A dále, uvnitř imperialistického válečného spiknutí, jde o to: kdo má vyhrát závody, kdo má v táboře reakce hrát prim? Voliči, které na sebe Hitler strhl v září 1930, pocházejí z největší části z oněch omezených vrstev, které již v roce 1925 hlasovaly pro Hindenburga a proti republice, a jen z menší části ze řad republikánů; jsou mezi nimi zoufalí nezaměstnaní, ale do organisované dělnické třídy neudělala tak zvaná „dělnická" strana Hitlerova žádný podstatný průlom. Stejně tak vydrželo Centrum, velká strana katolická.

Sociálně demokratická strana Německa nese největší odpovědnost jako nejsilnější strana republiky. V roce 1914 podporovala imperialistické válečné zločince. V roce 1918 zabránila, aby nad těmito válečnými zločinci zasedl neúprosný soud lidu. S její pomocí junkeři, generálové a průmysloví váleční páni se pevně usadili v republice a potlačili revoluci. V oné době byla hlavní sociální oporou starých „milovníků pořádku", kteří neporušeni přešli z císařského Německa do republiky. Ale v březnu 1930 byla vláda Hermanna Mullera právě těmito „pořádkumilovnými" mocnostmi vyhnána. Byla „neúnosná", jak pravil generál Schleicher, neúnosná pro imperialistické válečné spiknutí. Co se stalo? Vůdcové sociálně demokratické strany a odborů upjali se na představu, že se vlastně nestalo nic jiného, než že se vyměnila vláda. Byli okamžitě připraveni novou „presidiální vládu Brüningovu", „kabinet frontových bojovníků" „tolerovati" a dále hrát úlohu zastánců sociálních práv. Byla to nepochopitelná

35

zaslepenost, sebevražedná politika. Sociální demokracie byla spoluodpovědna za všechna nouzová nařízení, za ožebračování národa, za „sanování" junkerů a těžkého průmyslu, za pokračující diskreditování a rozrušování beztak již nepevně stmelené demokracie. Neporozuměla, že její stará úloha je již dohrána, že imperialističtí váleční spiklenci nemohou potřebovat tak služebně horlivou a dobročinnou sociální demokracii, aby své zločinecké plány mohli přeměnit v čin. V roce 1932 se objevuje v korespondenci Říšského svazu německého průmyslu v „německých vůdcových dopisech" brutálně střízlivé podání důvodů pro kopanec, který německá panská vrstva uštědřila sociální demokracii.

Praví se tam: „Problém konsolidace měšťáckého režimu v poválečném Německu jest obecně určen skutečností, že vedoucí, totiž hospodářstvím vládnoucí měšťáctvo se příliš zúžilo, než aby mohlo samo vládnout. Jestliže se nechce svěřit nejvýše nebezpečné zbrani čistě vojenského násilí, potřebuje pro tuto vládu svazek s vrstvami, které k němu sociálně nenáleží, které mu však poskytují nepostradatelnou službu, aby svou vládu v lidu zakotvil, a tak se stal jejím vlastním a posledním nositelem. Tímto posledním nebo ,mezním nositelem měšťácké vlády byla v první periodě poválečné konsolidace sociální demokracie..."

Poté je dále rozváděno, že nyní je povolána NSDAP převzít tuto funkci sociální demokracie a stát se masovou oporou pro panství imperialistické panské třídy. Pro krisi a pro válku bylo zapotřebí masové strany s extrémním šovinismem, důsledné strany proválečné, strany s programem přeměny krisové nálady a sociálního rozhořčení ve volání po nějakém vůdci, po „silné ruce", po diktátoru, v šovinistické běsnění. S chladnou logikou je vykládáno, že sociální demokracie se provinila, že prý „vyměnila revoluci za sociální politiku", že „zaměnila boj zdola za bezpečnost shora", že při

36

kovala největší část dělnictva „i s chlupy" k měšťáckému státu, to všecko že bylo nejvýše významné v době míru, nyní však že se situace od základu změnila. Potom se uvádí dále: „Měšťácký režim, který je založen na liberalistické sociální ústavě, nemusí nejen vůbec být parlamentární, nýbrž musí se opírat o sociální demokracii a musí ponechat sociální demokracii dostatečné vymoženosti; měšťácký režim, který tyto vymoženosti ruší, musí si zjednat náhradu za sociální demokracii a musí přejít k vázané sociální ústavě. Proces tohoto přechodu, v němž právě žijeme, zatím co hospodářská krise nutně rozmělňuje ony vymoženosti, probíhá akutním nebezpečným stadiem, neboť odpadnutím oněch vymožeností přestává působit také na nich spočívající mechanismus tříštění dělnictva, čímž dělnictvo sklouzává směrem ke komunismu a měšťácké panství se blíží hranici nouzového stavu vojenské diktatury. . .

Záchrana před touto propastí je možná jediné tehdy, jestliže rozštěpení a znovuspojení dělnické třídy ...se podaří jiným, a to přímým způsobem. A zde jsou positivní možnosti národního socialismu."

Z tohoto citátu vychází najevo: za prvé sociální demokracie se stala pro imperialistickou německou panskou vrstvu nepotřebnou, protože tato panská vrstva se rozhodla přejít k „vázanému sociálnímu zřízení", tedy k fašismu. Že k němu přechází především proto, že její perspektivou je báječná expanse, je z pochopitelných důvodů zamlčováno. Za druhé: imperialistická německá panská třída se vůbec neobává bezprostřední revoluce, „bolševismu", ale obává se, že dělnická třída by mohla toto rozštěpení překonat a „sklouznout v směru ke komunismu". Tím rozumějí tito „hospodářští vůdcové", že boj musí být vynesen z parlamentu do závodů a ulici. Za třetí: jest úkolem NSDAP dělnictvo rozštěpit a spojit „jiným, a to přímým, způsobem".

37

Německá sociální demokracie této změně neporozuměla. Neporozuměla, že přišel okamžik, kdy je třeba hájit republiku, demokracii s nasazením všech mocenských prostředků. Měla významné mocenské prostředky: milionové masy odborově organisovaných dělníků, statisíce vojensky školených mužů v organisaci „Říšská vlajka černo-rudo-zlatá", největší část pruské policie. Tyto mocenské prostředky nejen nenasadila, ale vydala je bez boje. „Silní mužové" sociální demokracie Otto Braun a Karel Severing byli „silní" jen proti levici; když měli ukázat skutečnou sílu, Braun a Severing okamžitě kapitulovali. Byli nezodpovědní desertéři demokracie. Největší část ostatních vůdců sociálně demokratické strany a odborů prohlašovala až do konce s přímo nepravděpodobnou neznalostí situace, že jsou přece mnohem lepší „obranou proti bolševismu" než Hitlerova strana, jako vůbec všechny republikánské strany provozovaly přímo závody s NSDAP v antikomunismu a nacionalismu — a tím prokazovali NSDAP nesmírnou službu. Jako by imperialističtí spiklenci potřebovali „baštu proti bolševismu". Co potřebovali, bylo odraziště pro boj o světové panství.

Vedle sociální demokracie bylo druhým sloupem republiky Centrum, ale i v tomto sloupu hlodal červotoč. V Centru strašila reakcionářská myšlenka „stavovského státu, katolická odrůda fašismu, která byla později pokusně vyzkoušena v Rakousku a skutečně připravila jen cestu německému imperialismu. Brüning, a vedle něho vůdce křesťanských odborů Stegerwald, zastávali tuto neblahou pochybnou myšlenku a stali se, i když třeba proti své vůli, pomocníky Hitlerovými a jeho votanského plemene. Politicky režimem nouzových nařízení a ideologicky propagací „stavovského státu přispěli nemalou měrou k Hitlerově vzestupu.

Proti sebevražedné politice sociální demokracie a Centra zdvíhal se v masách sociálně demokratických a také křesťanských dělníků stále silnější odpor.

38

Oni byli obětí nouzových nařízení, odbourávání mezd, nezaměstnanosti, zdražování, pasivního uhýbání požadavkům „hospodářských vůdců" a junkerských mamonářů, byli přepadáváni a ubíjeni teroristickými bandami SA a SS. Cítili — musíme se bránit všemi prostředky, cílem musí být semknutí dělnických organisaci a nadto všech organisaci demokratických a republikánských proti fašismu a reakci. Odbory Říšské vlajky, sportovní svazy, masové organisace všeho druhu, komunisté, sociální demokraté, demokraté, katoličtí republikáni, ti všichni v jedné frontě, to by byla bývala záchrana.

Jen sjednocením německé dělnické třídy, semknutím komunistů, sociálních demokratů a demokratů by bylo bývalo možné zadržet fašistický nápor, a tím umožnit, aby z hlubin lidu byly přivedeny síly k velké protiofensivě proti spikleneckému spojenectví junkerů a těžkého průmyslu. To věděli vedoucí mužové německého imperialismu velmi dobře; vedoucí mužové německé demokracie tomu správně a zavčas neporozuměli.

Největším neštěstím pro německý národ a později pro všechny národy Evropy bylo, že v letech vzestupu fašismu (1929—1934) se nevytvořila žádná jednotná antifašistická lidová fronta, která by obsáhla všechny demokratické pokrokové síly přes všechny stranické závory. Velké masy německých antifašistů chtěly bojovat, mnozí byli připraveni za svobodu nasadit i život. Ještě za teroristických voleb po požáru říšského sněmu 5. března 1933 milionové masy stoupenců strany komunistické, sociálně demokratické a strany Centra vydržely a podaly přiznání věrnosti svému smýšlení. Bezejmennými hrdinskými činy vzali na sebe nespočetní němečtí antifašisté pronásledování, oběti a smrt. Ale chyběla jasná, smělá koncepce, nepodařilo se stmelit všechny síly připravené k odporu a vést je do boje. Německé reakci

39

pomáhala tíha hospodářských a vojenských mocenských prostředků reakčních prusko-německých tradic, chorobně vydlážděného nacionalismu, militarismu, který příliš mnohým Němcům přešel do masa a krve, nedostatek hlubokého, demokraticky-republikánského uvědomění.

Obrana svobody vyžadovala v Německu nekonečně více námahy, ducha, odvahy, politické vášně a schopnosti než předvoj reakce. Protože se tu nevytvořila žádná jednotná německá fronta svobody s přesvědčivou strategickou koncepcí a silným vedením, zvítězila reakce s touž tupou nutností, s jakou se kutálí kámen po nakloněné rovině. Šlo to s kopce, a když sledujeme historii bojů klik v táboře imperialistického německého válečného spiknutí, tuto historii nejšpinavějších machinací, nejhorších gaunerských triků, nejtemnějších podvodných manipulací, tu poznáváme celou ubohost, zpustlost, nečestnost této německé panské vrstvy. Je to strašlivý hnilobný proces, slupka po slupce se odlupuje, tenká kůže a hubené maso civilisace odpadává a zůstává zločin, barbarství, bestialita.

Vláda Brüningova — to je vrstva německé reakce, poslední, ve které doutná ještě zbytek svědomí. Také Brüning náleží k hrobařům Německa. Republice a demokracii vzal svými nouzovými nařízeními dech. Miliardovými dary těžkému průmyslu a junkerům nakrmil vrahy revoluce, vrahy svobody a míru, a velkolepě vypěstoval vředovité boule korupce. Otevřel zbrojení a válečnému duchu dveře dokořán. Byl kletbou Německa, umíněný, dogmatický, ale žádný švindléř, žádný šarlatán, žádný nečistý dobrodruh. Ti přišli po něm, stáli již ve stínu, aby mu nastavili nohu.

Brüningovy plány na překonání krise nucenou askesí národa a tučným výkrmem junkerů a těžkého průmyslu, pozvolným odbouráváním republiky a zaváděním režimu Říšské obrany, režimu Hindenburgova, staropruského režimu „kázně a pořádku", ztroskotaly.

40

Brüning je lupičským imperialistickým kruhům ještě příliš „mírný". Uspořádali na něj honičku. Schleicher přivlekl Rohma a Hitlera a intrikoval u Hindenburga proti říšskému kancléři. Brüning pod rouškou „východní pomoci" strádajícímu venkovu hodil do chřtánu junkerům jednu miliardu marek. Peníze jsou prohrány, promarněny, prohýřeny a propity. Pánové chemického a elektrárenského průmyslu Duisberg, Bosh, Siemens a jiní nadávají na svinské hospodaření, na východní bahno. Brüning a jeho ministr zemědělství Schlange-Schoningen vypracovávají osidlovací plán. Junkeři, kteří své statky přivedli na buben a kteří prohýřili státní subvenci v Monte Carlu, mají být vyvlastněni. Na jejich místo mají přijít sedláci, Brüning to míní vážně s autarkií. „To je bolševismus!"

Sám Brüning mluvil proti „bolševickému nebezpečí", teď tím sám dostává přes hlavu. Pro německé imperialisty je „bolševismus" všechno, co klade závory jejich hrabivosti. Hitler využívá svých „chancí", dá zpravit junkery, že jestliže on přijde k moci, nebude vzata žádnému statkáři ani píď půdy, právě naopak. A Hindenburg je vzteky bez sebe: to má být „presidiální vláda"? A má odvahu dotknout se pruských svatyní?

Hindenburg je Brüningovi zavázán. Byl v roce 1932 po druhé zvolen říšským presidentem a Brüning ho při této volbě přiměřeně podpořil. To je ovšem chvályhodné, ale volby mají hořkou příchuť. Tentokrát ho zvolily republikánské strany, které v roce 1925 hlasovaly proti němu, a Stahlhelm, jehož byl Hindenburg čestným členem, dal své hlasy „českému frajtru" Hitlerovi. Hitler na sebe soustředil třináct milionů hlasů, Hindenburg víc než osmnáct milionů. Z těchto osmnácti milionů jsou mnozí hodní, spolehliví reakcionáři, nepřátelé demokracie, republiky, rozhodly však hlasy sociálních demokratů. To je zlé. A ještě navíc k tomu se vyklube tento Brüning jako „bolševik". To je nesnesitelné. Nakonec

41

ještě nejsvětější statek národa bude vláčen Spinou. Tento statek se jmenuje: Neudeck! Byl Hindenburgovi darován k osmdesátým narozeninám německými hospodářskými vůdci. Na tuto myšlenku přišel starý kumpán Oldenburg-Jamischau, průmysl dal peníze. A stát, jehož presidentem byl Hindenburg, byl při tom „vzat u huby" jak v otázce daně z darů, tak daně dědické.

Teď k tomu Oskar von Hindenburg, syn říšského presidenta a polního maršála, dostal od „východní pomoci" ještě něco nádavkem. Mimo to uspořádal „zubožený" průmysl po druhé sbírku pro Neudeck, aby vyrabovaný statek poněkud postavil na nohy. A tu se takový Brüning odváží strkat do toho nos. Má učit pruské kázni a pořádku dělníky, ne však pruské pány. Schleicher má pravdu. Tohoto vzbouřence musí sesadit.

Schleicher již vykonal přípravné práce. Přitáhl Rohmem vybudované SA, šest set tisíc mužů do Říšské obrany! Vede s Rohmem a Hitlerem, Oskarem von Hindenburgem a státním sekretářem Meissnerem důvěrné rozhovory o povalení vlády. Současně se však na druhé straně kryje, Hitler nesmí věřit, že může hrát nepostradatelného. Říšskému ministru obrany Groenerovi jsou k rukám nahrány dokumenty, z nichž vyplývá, že Hitler dal SA, které na východě vybudoval jako „ochranu hranic", příkaz, aby ve vážném případě „této republiky" nehnuli ani prstem. Groener to nazve „výzvou k zemězradě". Konec s těmi SA! Schleicher se prohlašuje za srozuměna, ale přesto nechává své nitky běžet dále k Rohmovi a Hitlerovi. V dubnu 1932 jsou SA, SS a Hitlerova vláda rozpuštěny. A nyní je Schleicher najednou proti tomu. Devátého května vystupují Brüning a Groener před říšským sněmem, hájí nařízení proti řevu Hitlerovy strany. Groener sotva dokončil svou řeč, když k němu přistupuje Schleicher a oznamuje mu s chladným výsměchem, že ministr ztratil důvěru Říšské obrany. Groener podává demisi. Svému oblí

42

benci Schleicherovi otevřel všechny dveře. Nyní otvírá jeho oblíbenec Schleicher dveře jemu — a vyhazuje ho ven. Dvacátého devátého května uveřejňuje lipský říšský soud rozsudek, že „ve jménu republiky" podporoval každé spiknutí proti republice, rozsudek, ve kterém zákaz SA byl označen za „neodůvodněný". Třicátého května byl Brüning povolán k Hindenburgovi. Zlý stařec vezme kousek papíru a Čte tato slova: „Žádám vás, abyste mi nadále nepředkládal k podpisu žádná nouzová nařízení."

To je vyhazov pro Brüninga. A kámen padá do propasti stále prudčeji. Nejdříve přicházejí hráči, dobrodruzi bez vědomi a svědomí: Kurt von Schleicher a Franz von Papen. Ale za nimi už stojí poslední garnitura německého imperialismu, kriminální chov gangsterských vůdců, hromadných vrahů, nahá, vzteklá bestialita.

Kurt von Schleicher, muž Říšské obrany, se cítí nekonečně povznesen nad všechny tyto civilní politiky, kteří svou šedivou prostřednost, své orazítkované názory berou tak slavnostně vážně, on, elegantní oficír, vznešený cynik, grandseigneur bez programu a světového názoru, se domnívá, že podstatu politiky prohlédl až na nejzazší mez. Ve skutečnosti neví o účinných silách, o základních zákonech politiky více než nejmenší provinční sekretář nějaké masové organisace. Pro něj je politika jen souhrou intrik a situací; nepotřebuje k ní nic víc než chladnou hlavu, dobré nervy, žádné předsudky a morální zábrany, žádné závazky a nějaký program nebo nějaký světový názor. Hrál po léta svou hru u zeleného stolu, a teď, generál v pozadí, vystupuje dopředu s pohrdavým, sebevědomím, že jim nyní ukáže, jak se vyhrává hra. V nejkratším čase hru prohrál, hru, říši a zakrátko i život.

Druhý hráč, Franz von Papen, „hloupý Frantík", ve Schleicherovi jen pohrdání vzbuzující paňáca,

43

ho v několika měsících přehraje. Neboť tento druhý hráč má ve velkém soumraku lidstva, který padá na Německo, před vzdělanějším a nadanějším generálem něco navíc. Je skrz naskrz méněcenný, lump bez nejmenšího nádechu cti a poctivosti. Ví přesně, že musí jít cestou necestou s junkery a s těžkým průmyslem, s nejmasivnějším násilím velkého válečného spiknutí.

Vláda Papen—Schleicherova nastoupila svůj úřad 1. června 1932. Má slib Hitlerův, že NSDAP ji bude podporovat. Hitler tento slib při audienci u Hindenburga slavnostně opakoval. Koncem dubna stali se hitlerovci při nových volbách v Prusku nejsilnější stranou. Dvacátého června je pruská vláda sesazena a nastolen říšský komisař pro Prusko. Sociálně demokratický ministr vnitra Severing, ministr strany Centra Hirtsiefer zatím nepouštějí vládu z rukou. Demokratický státní sekretář Abbeg se snaží o dohodu s komunisty. Organisuje schůzku předsedů vlád Bavorska, Virtemberska a Hamburku se Severingem, aby podnítil spojený odpor proti Papenovým plánům na státní převrat.

Severing se domnívá, že je účelnější dorozumět se s Papenem. Abbeg a Klepper, šéf pruské pokladny, dožadují se odporu ted nebo nikdy. Důstojníci pruské policie volají po odporu, marně. Severing říká: „Nesmí téci krev!" Kolik krve stála tato úzkost před zbraněmi na obranu svobody a míru! Vůdcové sociální demokracie, odborů a Říšské vlajky scházejí se k poradě: generální stávku? Železnou frontu odporu? V tomto okamžiku mohly by být všechny demokratické síly sjednoceny. Ale, říkají tito parlamentářští noční hlídači, jsme přece předvolbami a tyto bojovné akce by mohly volby ohrozit. To je zaklínači formule. Každá myšlenka na odpor je zamítnuta. Navečer 20. července sedne si Severing k psacímu stolu pruského ministerstva vnitra a čeká na ohlášený vyhazov. Tři policejní důstojníci vstupují, zdvořile vyzývají svého šéfa

44

ve jménu říšské vlády, aby opustil své místo.

Severing vstává a říká: „Ustupuji násilí." Pak odchází z kanceláře do přilehlých obývacích místností. 31. července jsou volby. Téměř čtrnáct milionů hlasovalo pro Hitlera. NSDAP se stala nejsilnější stranou. Jestliže až dosud měla sto sedm mandátů, nyní jich mela dvě stě třicet. To byl výsledek voleb, které Severing, Wels a Leipart, vůdcové sociálně demokratické strany a odborů, nechtěli „ohrozit". Na druhé straně měli komunisté téměř pět a půl milionu hlasů. Tyto volby ukazovaly znovu s kovovou pronikavostí: fašismus se stává lavinou. Komunisté sami nemohou tuto lavinu zadržet. Ale společně se stranami a organisacemi „železné fronty" mohou ještě stále odvrátit od Německa zkázu i hrozivou historickou katastrofu. Museli jsme vidět: všechno spěje vstříc rozhodující bitvě a tato bitva nebude bojována mezi bolševismem a nacionálním socialismem, jak se Hitler s pěnou u list chvástal a jak také v budoucnosti, až bude pochodovat proti svobodě národů, proti lidským právům, vždy bude zdůrazňovat, tato bitva bude bojována, a to již tenkrát, mezi zběsilým německým imperialismem a pokrokovými silami lidské společnosti.

Volby ukázaly: Hitler je hlavní nepřítel. Jeho musíme porazit. Proti němu musíme stmelit všechny myslitelné síly, napnout všechno myslitelné úsilí. To tehdy cítili nesčíslní komunisté, sociální demokraté, demokraté katolíci — ale příliš pomalu, příliš váhavě, příliš nerozhodně byl tento hromadný pocit přeměňován v čin. Nepřítel byl rychlejší, cílevědomější přes vnitřní vření, které probíhalo i v táboře imperialistického válečného spiknutí. Tento vnitřní zmatek nebyl bezvýznamný. Hitler tloukl na své volební vítězství, dožadoval se, aby mu bylo odevzdáno politické vedení, jemu, šéfovi nejsilnější strany, zástupci nejextrémnějšího, nejvelikášštějšího imperialismu. To však nebylo úmyslem Schleicherovým, Papenovým a Hindenburgo

45

vým. Schleicher a Papen nabízeli Hitlerovi místo vicekancléře. Hitler žádal více. Šel k Hindenburgovi, nepořídil, blamoval se. Schleicher s Papenem mu dali cítit: ve své smečce vlků jsi vůdcem ty, pro nás však jsi jen hlídací pes. Hitler zuřil. Spustil příval své propagandy proti „jemným pánům", proti „reakci", proti panskému klubu. Slíbil svým SA „noc dlouhých nožů". Když pět SA bylo odsouzeno k smrti, protože v Potempě zvířecky ubili jednoho polského zemědělského dělníka, poslal jim telegram, děkoval zbabělým vrahům, které nazýval „svými kamarády", za jejich vlastenecký kanibalismus.

SA vůdcové mluvili o pochodu „na Berlín". Takovými donucovacími prostředky chtěl Hitler dokázat „jemným pánům" svou nepostradatelnost. Nemyslel vůbec ani ve snu na to, aby se pustil do vážného boje proti státní moci, chtěl jen uznání jako privilegovaný hlídací pes „panské třídy". Aby ho ochočili, pověsili mu Papen se Schleicherem koš chleba výše. Papen, důvěrník německého těžkého průmyslu, prosadil u svých přátel a příznivců, že zastavili subvence NSDAP. To bylo pro Hitlera katastrofální. Co měl dělat s miliony voličů, když mu chyběly miliony marek. Věřitelé upomínali, lancknechti se stávali drzými, z prázdných pokladen strany vystupovala nezadržitelně její krise. Z deníku, který si tehdy vedl a který později uveřejnil Goebbels, vzdychá a sténá zoufalství. Hitler měl strašnou bídu, dostával záchvaty pláče a hrozil sebevraždou. Bez peněz a přízně těžkého průmyslu byla NSDAP žralokem na suchu, chňapá kolem sebe, kroutí se v zuřivých křečích, ztrácí ponenáhlu rozvahu. Však ona již zkrotne, říkali Papen a Schleicher.

Imperialističtí váleční spiklenci byli by s touto vládou spokojeni, kdyby měla jen něco více půdy pod nohama. Dosud byla tato půda úzká jako bajonet. Vláda pečovala o masivní zbrojní program: zvýšení současného stavu vojska, zřízení tankových parků, letecký park, děla, křižníky, ponorky,

46

stavba pětatřiceti nových válečných podniků, organisování „milice" pro libovolné upotřebení to všecko odpovídalo úmluvám. Ale pro válku není potřebí jen zbraní, nýbrž i Lidí. Tyto musíme „omámit až k smrti", jak označil Hitler úkol propagandy. K tomu byli Papen a Schleicher neschopni, dodávali zbraně, ale žádné lidi. Odpor proti „kabinetu baronů" byl stále hrozivější. Jen za tři týdny od polovice září do začátku října vypuklo více než 280 stávek. A kdyby nakonec přece ještě došlo k jednotné frontě — co potom? Tento Papen byl netalentovaný dobrodruh, neměl šťastnou ruku, neměl za sebou žádné masy, museli jsme se ho zbavit. Také Schleicher mluvil jen s posměchem o tomto panském jezdci. 6. listopadu 1932 byly opět volby do říšského sněmu: komunisté dostali 6 milionů hlasů, NSDAP ztrácí 2 miliony, němečtí nacionalisté, kteří v červenci hlasovali pro Hitlera, vracejí se opět ke své staré straně. Na druhé straně podaří se komunistům odtrhnout svedené dělníky od Hitlera. Papen padá, Schleicher ho setřese. Krise v NSDAP se zostřuje den ode dne, dlužníci naléhají, věřící počínají odpadávat, SA táhne žebrotou ulicemi s klapajícími pokladničkami, při volbách do zemského sněmu v Thuringen ztrácí Hitler 40% svých přívrženců, při obecních volbách v Sasku a Brémách až 50%. Jsou to červánky německého vystřízlivění, mohly jimi být, kdyby se byl konečně demokratický tábor spojil a přešel k protiofensivě. Ještě jednou je tu veliká šance — a mizí.

Schleicher se usmívá v ješitné samolibosti. Myslí, že teď je tak daleko. Stává se po zdlouhavých intrikách říšským kancléřem. Byl vždycky pyšný na svou bezprogramovost, ale teď přece potřebuje program. Nechá si jej dodati mladými spisovateli, zhýčkanými a zmatenými syny průmyslu, kteří vydávají reakcionářsko-romantický časopis Čin. Vyjednává se sociálně demokratickými a katolickými vůdci od

47

borů na jedné straně, s Gregorem Strasserem, Hitlerovým protivníkem uvnitř NSDAP, na druhé straně. Chce oddělit odbory od politických stran, NSDAP svázat se Strasserem, uvařit „nadstranický kabinet, kabinet rozumných" nacionálních socialistů až k „rozumným" odborářům, hravě, obratem ruky. Přivádí Strassera k Hindenburgovi, který proti takovému vicekancléři nic nenamítá a své mínění o Hitlerovi vyjadřuje slovy: ,,Dávám vám své čestné slovo jako pruský generál, že nikdy neudělám českého frajtra německým říšským kancléřem." Hitler stranickou krisí oslabený prohlašuje, že je srozuměn s navrženým řešením. Staví si jen dvě podmínky: žádné nové volby, a finanční sanaci NSDAP. Schleicher souhlasí a Hitler jede do Berlína. Cestou je Göringem a Goebbelsem vytažen ze spacího vozu, ti vidí: když jde Strasser nahoru, řítí se oni dolů. Mluví do „vůdce", že ho Strasser podvedl, že je zrádce. Hindenburg prý Hitlera kategoricky neodmítl. Obvyklý záchvat zuřivosti, Hitler vstoupí do jiného vlaku, nechá Strassera a Schleichera v Berlíně čekat. Strasser boj nepřijme, ale sbalí si kufr a jede do jižních Tyrol na dovolenou. Jeho přívrženci jsou částečně z NSDAP vyhozeni, částečně přejdou k Hitlerovi. Schleicher vládne sám bez plánu, bezradný, ale usměvavý, lehkomyslný, elegantní.

Papen intrikuje proti němu u Hindenburga, u junkerů, u těžkého průmyslu. Zjednává si styk s Göringem. Prahne po odplatě. Hindenburg uzavřel panského jezdce do svého srdce. Schleicher se ve své nadutosti považuje za nepostradatelného, jeho flirt s odborovými vůdci, poznámky, které utrousí, že Říšská obrana tu není bezpodmínečně k tomu, aby hájila vlastnictví, rozčilují pány z průmyslu. Junkery pobuřuje, že si zahrává s osidlovacími plány. Tento Schleicher není ani ryba ani rak, co vlastně chce? 4. ledna 1933 jede Hitler do Kolína. Pozval ho Papen. V domě bankéře Schrodera uza

48

vřeli staří nepřátelé nový svazek. Hitler vydechne: peníze těžkého průmyslu tekou opět do jeho partajních pokladen. Žralok již neleží na suchu, když plave opět v penězích, bude zas lovit voliče. Koncentruje celý stranický aparát, celou propagandu na zemičku Lipce-Detmold, kde se volí zemský sněm. Nyní ukáže pánům válečného spiknutí, že je mužem, kterého potřebují, mužem, který dodává masy. Téměř 48°/ voličů pracuje pro něho. Mezitím Schleicher vyprovokoval junkery. Považuje za šťastný tah na šachovnici proti jejich tvrdohlavosti, že dá prosáknout na veřejnost několika kapkám z žumpy „východní pomoci", jen několika kapkám, ale smrad je strašlivý.

Národ v této zimě hladoví, ale junkeři utratí, prohýří, promrhají s kurvami miliony a miliony státních marek. Mezi pranýřovanými je i starý Oldenburg-Januschau, statkářský soused Hindenburgův. Opět tluče skandál na vrata Neudecku, mocněji ještě než za dob Brüningovy vlády.

Hindenburg tluče berlou na dubový stůl. Spiknutí junkerů a těžkého průmyslu proti Schleicherovi je zpečetěno. Lehkomyslný intrikán to zpozoruje příliš pozdě. Spěšně je sesmolena nová vláda. Hitler říšský kancléř, Papen vicekancléř, Hugenberg ministr hospodářství, osm německých nacionalistů, tři nacionální socialisté. Hitler musí schválit, že nepodnikne v kabinetě žádné změny ani po nových volbách, a že se bezpodmínečně podřizuje Hindenburgovi a německým nacionalistům. Hitler slíbí všecko, co od něho žádají. Dvacátého sedmého ledna oznamuje Papen říšskému presidentovi, že Hitler to slíbil. Dvacátého osmého ledna Hindenburg vyhodí Schleichera. Ve svém roztrpčení hrál si s myšlenkou nařídit pochod Říšské obrany a pohnout odbory ke generální stávce. Mluví s Leipertem, představeným Svazu svobodných odborů, nic z toho mu nevyjde. Generál neví přesně co chce a vůdce odborů, pro něhož je generál vyšší bytostí, mu také nemůže ukázat žádné východisko. Návrhy

49

místo programu, konference místo úderných akcí; intriky místo politiky.

Schleicher mluví v náznacích, v této napjaté situaci vyvolává každé šeptané slovo prudkou odezvu. Příštího dne mluví anglické noviny o možnosti puče Říšské obrany, o pochodu postupimské posádky proti říšskému hlavnímu městu, o dohodě mezi vojskem a odbory, o generální stávce. To všecko by bylo bezpochyby možné, ale nic se nestalo, bylo jen urychleno zrození nové vlády a císařským řezem přišlo na svět podvržené dítě. U Hindenburga byly porady, ještě jednou bylo magické pletivo klausulí, závazků a čestných slov, jímž doufali němečtí nacionalisté spoutat Hitlerovu stranu, zpřevraceno na všechny strany. Tu vrazil do této čarodějné kuchyně rozčilený pán, pán z Alvenslebenů, jeden ze zakladatelů Panského klubu, a přinesl za tepla pověst, že Schleicher zamýšlí provést puč. Teď šlo o krk. Generál Blomberg, šedá prostřednost, avšak pevně zakořeněná v důstojnickém tělese, se stal říšským ministrem obrany, aby v případě potřeby nasadil Říšskou obranu proti Schleicherovi.

Vůdce Stahlhelmu Seldte měl převzít ministerstvo práce. Nebyl právě k dosažení, proto za něho musel zaskočit jeho zástupce Dusterberg. V posledním okamžiku před přísahou Seldte přece ještě přišel, usípaný, zuřivý a bez dechu, a Dusterberg musel nechat své místo šéfovi. V plné parádě stála nyní vláda před Hindenburgem a Hitler musel dát čestné slovo, že ani po volbách neprovede žádné změny v kabinetě. Před několika měsíci dal Hindenburg své čestné slovo, že nebude nikdy jmenovat „českého frajtra" říšským kancléřem a teď dával „český frajtr" čestné slovo jemu, že bude poslušným a hodným říšským kancléřem. Čestné slovo platí čestnému slovu, velebená ctnost Nibelungů. Tyto události, špinavé obchody mezi politickými koňskými handlíři na zadních schodech, u zadních dveří říšského kancléře, byly osla

50

vovány propagandou NSDAP jako „nacionální revoluce", jako „přelom národa", jako „probuzení Německa". Třicátého ledna předstoupila vláda před veřejnost. Hitler a Hindenburg stáli vedle sebe, dole pochodovaly nekonečné kolony SA, SS, Stahlhelm a pochodněmi a prapory, s rámusem a křikem zimní nocí. Řvali „Heil!" a opět „Heil!" — a: Unheil, Unheil (Unheil = neštěstí) znělo strašidelně ozvěnou. Jedny velké měšťácké noviny psaly: „Skok do tmy. Nejextrémnější, nejdobrodružnější kruhy německého válečného spiknutí převzaly moc."

Shrňme vše krátce dohromady: Hitlerova strana byla povolána německým těžkým průmyslem, junkery a pruskou vojenskou klikou k moci, aby cvičenýma rukama zločinců zničila parlamentní republiku a dělnické hnutí. Ať již byla republika jakkoli křehká a německé dělnické hnutí jakkoli špatné, přece jen na cestě do války, na dráze do ničeho, tvořily podstatnou překážku, která se tlačila proti panské kastě Německa. Velké masy německého lidu nechtěly touto cestou jít. Ted pro ně přišel poslední okamžik pro sjednocení všech sil k jednotnému odporu. Čekali na záchranné strhující rozhodnutí vedení svých stran. Čekali marně.

Antifašistická jednotná fronta i jednotně vedené a všemi prostředky boj přijímající masové hnutí bylo by mělo ještě 30. ledna 1933 velké šance. Nikdo ovšem nemohl předpovídat a nikdo nemůže dodatečně tvrdit, že vítězství demokracie by bývalo bylo bezpodmínečně jisté. Ale i kdyby bylo národní povstání bezprostředně nezvítězilo, jak jinak by se bylo všecko vyvinulo jak v Německu, tak v Evropě. Co německé antifašisty nejvíce rozdrtilo, bylo to, že republika podléhala zkáze bez boje, že demokracie se vzdala téměř sama. Tím bylo imperialistickým válečným spiklencům v podstatě usnadněno prorazit s ideologií imperialismu v širokých ma

51

sách a lživě předstírat, že cesta do národní katastrofy je jediné východisko.

Vyhlídky antifašistického povstání lidu nebyly 30. ledna malé. Ve vládě „národní koncentrace" vládlo všechno jiné než jednota. Blok německých nacionalistů a nacionálních socialistů, t. zv. „harzburská fronta", která se ustavila v říjnu 1931 v malém duryňském městečku Harzburgu, se zachvívala vnitřními rozpory. Němečtí nacionalisté byli rozhodnuti držet Hitlera pevně na oprati a stejně tak byli vůdcové nacistů rozhodnuti vyhodit německonacionální panské jezdce a nepodílet se o moc se žádnou jinou stranou.

Zatím byl Hitler zajatcem koalice. Slíbil SA „noc dlouhých nožů" a mimo to zázračný program na řešení všech problémů. Nyní je musel zklamat. A lancknechti byli netrpěliví. Cítili se „jemnými pány" ošizeni. Šroub nouzových nařízení byl ještě pevněji přitažen. Volební vyhlídky 5. března byly menší. Všechna důležitá ministerstva byla v rukou německých nacionalistů. Hitler nebyl ani říšským komisařem pro Prusko, toto místo obsadil Papen. Komisařským ministrem vnitra pro Prusko se však přesto stal Göring. Dovedl se bezohledně prosazovat. Vyřítil se na pruskou policii a „očistil" ji od republikánů. Dvaatřicet policejních plukovníků bylo nahrazeno dvaadvaceti SS a SA vedoucími.

Fémový vrah Heines se stal policejním presidentem ve Vratislavi, berlínský vedoucí SA, zpustlý hrabě Helldorf, policejním presidentem v Postupimi. Také Papenem dosazený policejní president berlínský byl vytlačen. Na jeho místo nastoupil admirál Levetzow, hitlerovec, stojící však blízko německých nacionalistů. Ve svém ministerstvu se Göring obklopil smečkou vybraných SS-maníků. SS a SA byli všude přibíráni jako „pomocná policie".

Ačkoli Hitlerova strana se tedy zařízla jako nůž hluboko do státního aparátu, hleděla volbám vstříc s neklidem. Vo

52

lební vítězství v Lipce Detmoldu byl zvláštní případ. To věděl Hitler velmi dobře; předtím ztratila NSDAP všude 40—50% hlasů. Takových porážek nebylo se ovšem třeba už obávat, když měli státní aparát v rukou; avšak přesto: když nedosáhnou přesvědčivého volebního vítězství, když němečtí nacionalisté půjdou dále nahoru, mohli by s pomocí jiných stran další pronikání nacistů zabrzdit.

Vůdcové SA si tropili posměšky nad takovými legálními úvahami a byli pro to, udeřit krátkou cestou, ale před tím měl Hitler největší strach. Třásl se před Říšskou obranou, před nevůlí finančníků. Mimo to: hospodářská krise byla na ústupu a kdo nyní povládne, kdo nyní uskuteční zbrojní program imperialistického válečného spiknutí, ten má možnost hrát si na „zachránce". Proto byl Hitler pro co možná největší „legalitu", pro co možná nejmenší risiko. Žádal od německých nacionalistů zákaz komunistické strany, ochromení sociální demokracie, aby tím při volbách dostal většinu hlasů. Právě ze stejných důvodů byli němečtí nacionalisté proti tomu.

Musíme je tedy přinutit! řekli nacističtí vůdcové. Goebbels navrhoval organisovat proti Hitlerovi „komunistický atentát", Heines, policejní president ve Vratislavi, měl převzít režii. Göring byl proti návrhu; takový atentát by mohl dráždit k napodobení. Nadto museli vzít v úvahu Hitlerův panický strach před atentáty. To již bylo lepší nechat explodovat v pruském ministerstvu vnitra nějakou třaskavinu nebo zapálit nějakou veřejnou budovu. Goebbels mínil: snad říšský sněm, neboť bychom se mohli presentovat poslancům jako obhájci „žvanírny". Plán byl přijat, G5ring slíbil opatřit účinný zápalný materiál z říšského leteckého ústavu, který vedl, a navrhoval proniknout podzemní chodbou mezi palácem a říšským sněmem do zasedací síně. Vrchní skupinový vedoucí SA Karl Ernst, zpustlé homosexuální individuum, adjutant homosexuálního Heinese a později homosexuálního

53

Helldorfa, byl pověřen vybrat pro založení požáru spolehlivé lidi. Ohnivý signál měl vzplanout 25. února. Když Goebbels zjistil, že dvacátého pátého je sobota, považoval tento den vzhledem k propagandě za nepříznivý; v neděli vycházejí jen raníky, proto by nemohlo být sensace dostatečně využito. Proto se domluvili, že říšsky snem zapálí 27. února.

Požár sám však nemohl stačit k vyvolání kýžené panikářské antikomunistické nálady. Požár musel být měšťáku vsugerován jako signál „k bolševické revoluci", jako úvod ke krvavým ukrutnostem, které by byly přičteny komunistům, aby se potom oni sami prohlásili za obránce civilisace. Göring dal své reorganisované pruské policii nalézt v již po týdny uzavřených a zapečetěných komunistických domech celé balíky „plánů povstání" s fantastickými a krvavými „návody" pro komunistické funkcionáře.

Pokud byl policejním presidentem německý nacionalista Melcher, důvěrník Papenův, nebylo nic podobného přes nejdůkladnější domovní prohlídky nalezeno a tyto nálezy byly vyhrazeny „intuici" nových nacionálně socialistických policejních presidentů. Göring chtěl „tyto dokumenty", v nichž byla řeč o plánovaném založení požáru, drancování a vraždách rukojmí a hromadných otravách okamžitě uveřejnit, ale němečtí nacionalističtí ministři, kterým své mistrovské dílo předložil, mu to co nejrozhodněji zakázali. Hugenberg, Papen a Seldte ho zahrnuli výčitkami, že pracuje takovými gaunerskými triky a k tomu ještě tak úplně bez talentu. Když už falšujeme, říkali svému gangsterskému kolegovi, musíme to dělat poněkud obratněji, ne tak nemotorně, tak ledabyle, tak hloupě.

Uveřejňování těchto hudlařských „dokumentů" by Německo v celém světě nevýslovně kompromitovalo a musí být bezpodmínečně zastaveno. Mimo to je přímo idiotské vyčarovat takový „materiál" právě v úřední

54

centrále komunistické strany; musilo by to být alespoň někde jinde a potom oznámeno, že bylo vybráno illegální komunistické ústředí. Göring nesměl tedy „materiál" uveřejnit. Přesto dal 26. února úřední zpravodajskou kanceláří oznámit dramatické líčení o „katakombách", tajných chodbách a podzemních východech v komunistickém domě, o „tajných skrýších", v nichž bylo nashromážděno „sta metráků" komunistického materiálu, hrůzné směrnice pro občanskou válku, která měla právě nastat.

Vláda co nejdříve předloží materiál veřejnosti. 1. března byl tento slib úřední „pruské tiskové služby" opakován; zatím prý je materiál ještě zkoumán. 2. března řekl Brüning v jedné volební řeči: „Doufáme, že vláda brzy uveřejní ohlášený materiál. Je těžko si představit, že by některá strana tak lehkomyslně zacházela se svým zločinným materiálem. Ale vláda má pro to důkazy. Slíbila nám, že je uveřejní." 3. března odpověděl Hitler podrážděně: „Pan Brüning může být klidný. My materiál uveřejníme." Materiál nebyl uveřejněn nikdy.

Několik dní před požárem říšského sněmu oznámil Helldorf svým kumpánům, že vyšťoural mladého holandského komunistu, kterého by bylo možné pohnout k tomu, aby spoluúčinkoval při založení požáru. 25. února uložili Karl Ernst a dva SA úderníci, které si zavázal přísahou, v jedné slepé odbočce chodby hořlavý materiál, který jim obstaral Göring, malé tanky se samozápalným fosforem a několik litrů petroleje. 27. února, několik minut po osmé hodině večerní, vstoupili do chodby znovu, vyzbrojeni gumovou obuví. V 8,25 hodin byli na místě, kde uložili hořlaviny. Zde museli 20 minut čekat, až přešel hlídač, který denně v tuto dobu chodbu kontroloval.

V 8.45 hodin byli v zasedací síni. Jeden z obou pomocníků se ještě jednou vrátil, aby přinesl zbytek hořlavin, Ernst a jeho dva pomocníci se dali do díla. Stoly a lavice byly natřeny fosforem, záclony a koberce polity

55

petrolejem. V 9,05 hodin byli paliči b dílem hotov, a vzadu podzemní chodbou. Těsně předtím vstoupil van der Lubbe oknem do restaurace v říšském sněmu SA úderník Sander, který mu byl po celé odpoledne v patách, se podíval na hodinky, viděl, jak vzplanul první ohýnek, a oznámil telefonicky, že je všechno v pořádku.

Toto vylíčení událostí spočívá v podstatě na písemné zprávě, kterou zanechal Karl Ernst a která byla uveřejněna po jeho zavraždění 30. června 1934. Částečně bylo použito memoranda doktora Oberfohrena, předsedy klubu německých nacionalistů, který byl nalezen zavražděný ve svém bytě 3. května 1933. Memorandum, nepsané přímo Oberfohrenem, ale sestavené podle zápisků a ústních zpráv, obsahuje mnoho zřejmých nesprávností; může být proto k němu přihlíženo jen potud, pokud souhlasí s jinými zprávami a s jiným materiálem.

Mnohé podrobnosti, které s předehrou k požáru říšského sněmu souvisí, nejsou ještě dodnes úplně objasněny. Přece jen se tu a tam ojedinělí zasvěcenci hlásili ke slovu a jiní budou jistě ještě mluvit. Zena bývalého nacionálně socialistického presidenta senátu v Gdaňsku, který později emigroval z hitlerovského Německa, paní Anny Rauschning, uveřejnila roku 1942 v Novém Yorku své vzpomínky, v nichž píše i o založení požáru v říšském sněmu. Její muž, Hermann Rauschning, jí vyprávěl, že se mu Göring chlubil, že „jeho chlapci" zapálili říšský sněm a že při tom lituje jen jednoho — že svou práci nedovedli docela ke konci, a že „staré harampádí" neproměnili v hromadu trosek. O jednotlivých podrobnostech se bezpochyby ještě dovíme, . něco však docela jistě vzali zavraždění na věky s sebou do hrobu.

Požár říšského sněmu měl vnitřně politicky vcelku takový účinek, jaký fašističtí paliči očekávali. Komunistická strana byla rozdrcena, sociální demokracie ochromena. Velké masy

56

nepolitických voličů spatřovaly v Hitlerovi a Göringovi „zachránce před bolševismem". Němečtí nacionalisté cítili, že Hitler znamená po požáru říšského sněmu hrozbu i pro ně. Zpěčovali se stejně jako dříve souhlasit před volbami do říšského sněmu se zákazem komunistické strany. Trvali na tom, že Göring nesmí uveřejnit zfalšovaný materiál. Napětí mezi SA a Stahlhelmem bylo stále zlověstnější.

Přepadení vládní čtvrti SA oddíly bylo odvráceno v posledním okamžiku. Ale pro volební den stáhli oba koaliční partneři své síly dohromady. SA se připravoval nastoupit v noci z 5. na 6. března již dlouho žádaný „pochod na Berlín". Říšská obrana a Stahlhelm zbrojili k protiúderu. Němečtí nacionalisté připravovali provolání, které měl podepsat Hindenburg pro případ, že by se Hitler pokusil násilně zřídit diktaturu NSDAP. V tomto provolání byli Hitler, Göring a Goebbels obviněni z paličství v říšském sněmu, jejich plány na převrat byly odhaleny, nacionální socialisté byli vyzváni, aby se postavili za polního maršálka-generála na záchranu nacionální fronty před — marxismem. Znovu se tu objevil starý plán na instalaci vojenské diktatury pod Hindenburgovým vedením a pod vedením Říšské obrany. Plán nebyl proveden, připravované provolání zapadlo v špinavém proudu událostí, cár papíru s vybledlým, rozmazaným písmem.

Volby 5. března nepřinesly Hitlerovi většinu, přesto však 44% všech hlasů. Sociální demokraté a komunisté měli dohromady víc než 30%, zbylých 26% se dělilo mezi různé měšťácké strany. Ale Hitler se nestaral o parlamentárně demokratické zvyklosti. Výsměšně poukazuje na svou „legalitu", ničil každou legalitu, každé právo, každý mrav. „Začíná doba vlků a sekyr!" praví se v temných verších „Eddy , tohoto ledového vulkánu nezměrné nordické mythologie. V Německu nastala doba vlků a sekyr. Němečtí nacionalisté pozdě poznali, co znamená vypustit bestii, v ješitné naději, že

57

požere jen ty druhé; zakrátko požrala i je. Chtěli Německo reakční a válečné v době velkých demokratických národních hnutí, technických a hospodářských převratů, které nutně vyžadují nové rozumné součinnosti všech národů. Chtěli zpět; ale čím více se takové „zpět" ocitá v rozporu 8 tvořivými a pokrokovými silami nového věku, tím hlouběji padá kámen, tím více vrstev společenského vývoje prorazí. Německo se nezřítilo do vilémovské císařské říše, jak si to práh němečtí nacionalisté, ale zřítilo se do barbarství bestiality, do doby seker a vlků. Pro zločin první světové války stačila „normální ústava prusko-německého imperialismu; k opakování tohoto zločinu se vším tím, co věděli o tom, která katastrofa přivolá na lidstvo světovou válku, bylo potřebí bestií z Potempy, přeměny národa na smečku vlků.

Požár říšského sněmu nebyl jen signálem pro rozrušení všech, i těch nejmenších a nejskromnějších občanských práv, byl současně signálem k záměrnému zničení všech mravních zábran, signálem pro dobře uvážený systém nejpříšernější lidské zvrhlosti. Nebyly jen krok za krokem rozbity všechny strany, všechny nezávislé organisace a spolky, byli rozprášeni všichni volení důvěrníci lidu a i v nejmenší obci a v posledním podniku byli nahrazeni jmenovanými „úředními správci" NSDAP, všechno „usměrněno", militarisováno, automatisováno, miliony lidí se staly loupežníky a vrahy. Majetek stran, odborů, družstev, obchodní sklady a byty židovských státních příslušníků byly převzaty „arijskými" vandráky. Kouř hranic, na nichž hoří vědecké knihy a světová literatura, se mísí se zápachem krve, která prosakuje z mučíren a koncentračních táborů. Úderná komanda SS a SA zavlékají, mrzačí, vraždí statisíce správných Němců, kteří jsou bezbranní hozeni na pospas katům. To se děje v Německu, v němž Hitler připravuje novou

58

novou světovou válku. V koncentračním táboře Hohenstein je k smrti umučen dělník Fritz Gumbert z Heidenau. Jeho žení je oznámeno, že prý zemřel na žaludeční a střevní krvácení. Jeho spolupracovníci seberou peníze a dají mrtvolu převést do Heidenau. Přijde uzavřená rakev, jejíž otevření je přísní zakázáno. Přesto je otevřena. Dělníci vidí: to byl jednou obličej, nyní to jsou cáry masa. Jazyk chybí, rty jsou rozkousány. Na ramenou jsou znát stopy těžkých řetězů. Páteř je zlomena, břicho pošlapáno, střeva vyhřezlá. 28. dubna 1933 je tento strašlivý zbytek německého člověka nesen ke hrobu.

Tisíce dělníků jdou mlčky za rakví: u brány hřbitova jsou rozehnáni těžce ozbrojenými SA.

Toto se děje v Německu, kde se antifašistické strany nedokázaly sjednotit na život a na smrt: v Essenu žádají padoušští mučitelé na zatčených dělnících, aby pro posměch zpívali Internacionálu. Dělníci mlčí, nevydají svou píseň posměchu. Kati do nich bijí gumovými obušky, důtkami, ocelovými pruty. Dělníci mlčí. Ze spánků a z úst se jim řine krev. Mlčí. Zabiječi jsou unaveni, přicházejí jiní, vystřídávají je, bijí. Dělníci vrávorají, krvácejí, mlčí, drží se vzpříma. Ruku v ruce, mlčí, padají k zemi, ruku v ruce, mlčí. Hromada masa a krve, mučitelé ustupují zmateni mrtvým tichem. A potom se z krvavého uzlu ubitých, zlomených, z tohoto zmučeného lidského masa tiše zachvěje píseň plná bolestného vzdoru, jako by přicházející z nejhlubších hlubin, z nejvzdálenější dálky: „Nuž vzhůru, psanci této země! . . ." SA-mani zadrží dech, pak znovu bijí do zpívajícího masa a krve, bijí vztekle, se supěním, zvířecky. Mrtví již nezpívají. A venku řvou vlci, ti živí: „Dnes nám patří Německo a zítra

celý svět."

To je Německo roku 1933: zoufalý, hrdinský odpor poražených dělníků a nejen dělníků kteří, správně vedeni, spojeni k jednotné obraně, by bývali byli silou, která by byla

59

bývala lehce mohla zachránit Německo před zkázou. Teď jsou roztříštěni, rozdrobeni, poraženi a jejich hlas je stále slabší, řev imperialistické smečky je stále hlasitější, mlčení milionů, které odmítaly fašismus a které hledaly východisko aniž je někdo z nich našel, je stále stísněnější, a toto lehké vítězství hitlerovské smečky, tato strašlivá porážka německé republiky, německé dělnické třídy, bez nasazení sil v rozhodující bitvě, leží jako můra nad celou Evropou. Je fašismus neporazitelný? Neexistuje žádná silnější protisíla? Kdo ukáže cestu? Kdo ponese před národy prapor?

60

III. MUŽ V OKOVECH

V úzké cele v Moabitech sedí zajat, spoután velký Neznámý v politické rovnici paličů říšského sněmu: Jiří Dimitrov. 3. dubna oznámil mu úředně vyšetřující soudce Vogt, že je obviněn ze zapálení říšského sněmu, 4. dubna byl spoután na rukou i nohou a přikován krátkým řetězem ke zdi. Dnem i nocí toto utrpení po dlouhé tři týdny: bez spánku, s rukama i nohama odumírajícíma následkem ztíženého krevního oběhu, avšak se srdcem stále silným a žhoucím, s jasným a smělým mozkem v mocné lví hlavě. Pravidelně přicházejí žalářníci; zkoušejí, zda šrouby u okovů se snad neuvolnily — nebo nervy spoutaného? Ale šrouby jsou pevné, nervy vydržely. Vyšetřující soudce Vogt nedal zajatce jen uvrhnout do okovů, vymyslil si ještě jiný prostředek, aby zlomil jeho vůli, aby podkopal jeho hrdý klid. Odepře mu přídavky ke skoupé vězeňské stravě, nedovolí, aby k němu pronikl sebemenší závan zevního světa, ani jeden dopis, ani jedna kniha, ani jedny noviny, a když zajatec konečně prosadí, aby mu vydali učebnici němčiny, nevrátí mu jeho brýle, bez nichž znamená čtení a psaní pro padesátiletého muže bolestnou námahu.

61

Dopis bulharskému tlumočníku na statním návladnictví v němž Dimitrov žádal o učebnici němčiny, je jako blýskání na časy. Vyšetřující soudce Vogt zná již toto hrozivé vzplanutí, zajatcův pohled, černý plamen hněvu, pohrdaní. Cítí, že se tu ohlašuje bouře, každý pokus vyprovokovat předčasné vybití je však marný.

Dimitrov spoutává svou vulkanickou vášeň, která hrozí všecko rozervat; v takových okamžicích nachází jeho nenávist, jeho největší napětí, osvobozující prostředek ve smrtelně jisté ironii. Německý spisovatel Thomas Mann jednou definoval ironu jako „průlom základních instinktů"; Dimitrovova ironie jest opakem, zadržovaná elementární síla, vítězství nejbdělejšího vědomí nad výbuchem nezlomených základních instinktů. Dopis z 15. dubna, odevzdaný vyšetřujícím soudcem bulharskému tlumočníku a napsaný rukou v okovech, jest dokumentem této uvážené ironie: „Prosím Vás, jestli Vám to je možné a dovolí to pan vyšetřující soudce, abyste byl tak laskav a poslal mi učebnici němčiny. Sám budete nejlépe vědět, která učebnice je vhodná. Chtěl bych svého pobytu ve vězení co nejvíce využít, a to zvláště k tomu, abych se co nejlépe naučil německému jazyku, kterého si velmi vážím a přímo jej miluji — nesmírně bohatý a krásný jazyk Goethův, Heinův, Heglův a Marxův."

Pro vyšetřujícího soudce Vogta je tento vězeň něčím záhadným a nevypočitatelným. S ostatními si snadno poradíme, van der Lubbe je rozbitý nástroj bez rozumu a bez vůle, Torgler má strach o svůj život a nedělá žádné obtíže, jeden z mladých Bulharů nesnesl rafinované mučení a pokusil sc o sebevraždu, druhý je na pokraji zoufalství. Ale Dimitrov je z jiného materiálu, je v něm síla, chytrost, rozhodnost které jsou napájeny Ze skrytých pramenů, z náplně života vyšetřujícímu soudci neznámé. Již v policejním vězení se

62

Dimitrov zpěčoval podepsat vůbec nějaký protokol. Řekl úředníkům do obličeje, že má k německé policii nejhlubší nedůvěru, že ve vlastnoručně napsaném prohlášení řekne, co považuje za nutné říci, a ani o puntík více. Toto prohlášení, odevzdané 20. března vyšetřujícímu policejnímu úředníku, je v každém ohledu neobvyklé. Vězeň má pro rozhodující okamžik bezvadné alibi. Byl 26. a 27. února v Mnichově a vrátil se do Berlína teprve v noci, což mohou naprosto bezpečně potvrdit nepolitičtí svědci. Každý druhý by to byl zdůraznil, ale Dimitrov se o tom zmiňuje jen mimochodem. Jeho odpověď nezní: „Nemohl jsem čin spáchat, protože jsem nebyl v Berlíně!" ale jeho odpověď zní: „Jako komunista jsem zásadně proti individuálnímu teroru, proti jakémukoli nesmyslnému žhářství, protože takové činy jsou neslučitelné s komunistickými zásadami a metodami masové práce . . ."

Tedy žádné soukromé, nýbrž politické alibi, Dimitrov se nehájí jako osoba, ale jako komunista, jako representant politického principu, světového názoru. A tato obrana se ihned stává protiútokem, politickou ofensivou: „Jsme komunisté a ne anarchisté. Podle mého hlubokého přesvědčení může být zapálení říšského sněmu jen činem potrhlých lidí, ale také nejhorších nepřátel komunismu, kteří tímto činem chtěli vytvořit příznivou atmosféru pro rozdrcení dělnického hnutí a komunistické strany Německa. Já však nejsem ani potrhlý, ani nepřítel komunismu." Od počátku je tu kladena otázka: „Kdo jsou praví paliči?" A od počátku je tato otázka v zásadě zodpovídána: „Nepřátelé komunismu a dělnické třídy, a snad i pomatenci v jejich službách." Od počátku mává Dimitrovova obrana nad hlavami paličů říšského sněmu „hrozivým mečem odplaty", jak nazval rozhodný protiútok Clausewitz.

Vyšetřující soudce Vogt, tento služebně horlivý, zbabělý a potměšilý německý úředník, bývá čas od času sužován předtuchou, že tu na sebe vzal nevděčný

63

úkol Dimitrov se zdál netušené dobrým úlovkem: „Balkánec a nadto bolševik, pro německého měšťáka s jeho nacionalistickou domýšlivostí a politickou nevědomostí zosobnění démona, zpěčujícího se policii, přihlášený v Německu pod cizím jménem a doma odsouzený k smrti pro ozbrojené povstání" — to byl přímo ideální případ pro napsání politického kolportážního románu a k zaranžování „bolševického světového spiknutí" kolem požáru říšského sněmu. Před zatčením Bulharů byla obžaloba proti komunistům ušita přece jen z úplně tenkých nití, a tímto pletivem lží bylo příliš jasně vidět probleskovat pravdu.

2. března „Deutsche allgemeine Zeitung", za nimiž stály nejvlivnější průmyslové kruhy, jedovatě napsaly: „Politicky je na požáru říšského sněmu zcela nepochopitelné jen jedno: že mohl být nalezen komunista, který byl tak pošetilý, aby spáchal tento zločin. O nějaké komunisticko-sociálně demokratické jednotné frontě jsme až dosud kromě nějakých řečí, novinářských článků a návrhů málo slyšeli. Že by se měla utvořit jednotná fronta právě jen pro založení požáru říšského sněmu, je nanejvýš nepravděpodobné. Obáváme se, že přesné přezkoušeni předpokladů oné známé poznámky říšského komisaře vnitra (Göringa) dokáže neudržitelnost této výtky. Kdyby tomu tak bylo, bylo by bývalo lepší ji vůbec nevyslovit." Účinek v cizině byl ještě osudnější a Hitler si 2. března stěžoval na své řeči v říšském sněmu: „Celý rozsah zamýšlené akce této .bolševické organisace si dostatečně neuvědomil ani německý národ ani ostatní svět. Jen bleskovým zásahem zabránila vláda vývoji, který by byl svým katastrofálním vyústěním otřásl celou Evropou." Zatčení komunistického vůdce balkánské strany zdálo se tu necekaným darem „Prozřetelnosti", o níž se Hitler vždycky domníval, že je s ní ve zvlášť intimních vztazích. Jen jsme ještě museli této „Prozřetelnosti" trošinku pomoci; 21. března přišla taková výpomoc v podobě

64

nacionálně socialistického žurnalisty doktora Droscherak vyšetřujícímu soudci Vogtovi a tajuplně mu oznámila, že prý Dimitrov v roce 1925 vyhodil do vzduchu katedrálu v Sofii. Že prý ho okamžitě poznal podle fotografie. Dalo se sice bez zvláštní námahy zjistit, že Dimitrov v roce 1925 již dávno nebyl v Bulharsku, že atentátník se jmenoval Štefan a ne Jiří Dimitrov, že si oba vůbec nebyli podobni — ale proč se měla německá justice tak namáhat? Vogt vydechl a uveřejnil příštího dne v tisku zprávu, že van der Lubbe nebyl ve spojení se sociálními demokraty (což řekl Göring), jistě však se zahraničními komunisty, „mezi nimi s těmi, kteří byli pro atentát na katedrálu v Sofii v roce 1925 odsouzeni k smrti, nebo dostali těžké tresty káznice". Nyní se přece konečně bude zdát věrohodným světové „bolševické" spiknutí . . .

A přece: Dimitrov německého vyšetřujícího soudce stále více zneklidňoval. Byl to opravdu dobrý lov? Není obžaloba jen cárem hadru, do něhož jsme zabalili žhavé železo? Všechny prostředky, jak ochladit tento kov, byly bezvýsledné. Po třech týdnech byly vězni pouta a řetěz s nohou, jímž byl připoután ke zdi, sňaty, ruce však zůstaly spoutané. Dnem i nocí, po celých pět měsíců. Toto mučení bylo po celou dobu dodržováno, ačkoli vyšetřující soudce týden po týdnu lépe věděl, že zde vzdoruje vůle, kterou žádné železo a žádná muka nemohou zlomit. „Vcelku," vyprávěl později Dimitrov, „přestali proti mně používat prostředků demoralisujících, protože se museu přesvědčit o jejich neužitečnosti. Přesto," dodal k tomu, „zkoušeli na mně čas od času nové zlomyslné týrání, na příklad: jednoho dne jsem vysvětlil vyšetřujícímu soudci, že mohu ručit svou hlavou za nevinu Popovovu a Taněvovu. Soudce odpověděl: ,Svou hlavu beztak ztratíte! Jindy zavolal na policistu, který mne eskortoval: ,Dejte pozor, to je nebezpečný muž; je v Bulharsku od

65

souzen k smrti, my ho vydáme a jeho hlava se bude kutálet!“

Černý plamen v očích Dimitrovových, pychá, pohrdaní a ironie byly mlčenlivou odpovědí a vždycky měl německý úředník pocit spráskaného psa; nebylo příjemné cítit se z moci svého úřadu silnějším a přece zároveň psem, choulícím se před neohroženou lidskou důstojností.

Nebylo příjemné dostat od bezbranného vězně dopis, jako byl onen ze 4. května: ,,Za Vaši zprávu, že mi odmítáte vydat zabavené peníze, Vám ovšem nepoděkuji. A přece mne tím zbavib jedné iluse. Jednu chvíli jsem se domníval, že se mnou, jako s politickým vězněm, který nevinně sedí pro založení požáru říšského sněmu a trpí jen proto, že plní, co je povinností komunisty, nebude nakládáno hůře než s lupičem a vrahem, a že budu moci počítat s několika markami svých peněz na noviny, poštovné a německou učebnici.

Nyní vidím, že to byla iluse. Nesmím dostat zpět ani nepatrnou částku svých peněz. Nesmím mít ani jednu knihu a přitom musím být dnem i nocí spoután. Pokud mi je známo, nejsou v takové situaci dokonce ani obžalovaní vrazi. A za to mám děkovat Vám!"

To nebylo příjemné pro psí duši v soudcovském taláru. Každé slovo bylo nabito nenávistí a pohrdáním a přesto se nenaskytovala žádná možnost proti zatčenému zakročit. Tuto jeho formu nebylo možno napadnout: žádný neuvážený výbuch, nic z bezmocného vzteku nebo vášnivého přehánění, ale nejvyšší soustředění utajené síly, ovládané, spoutané přísným, hlubokým vědomím. Zde nejde o impuls okamžiku, zde jde ve všech i v té nejmenší otázce o tu velkou věc, které patří jeho život, zde musí být všechno správné,

66

pravdivé, promyšlené a účelné. To je jeho způsob jednáni, mluvení, psaní: zhuštěné, jednoduše, úderně, neslýcháno obsažné.

„To je nebezpečný Člověk!" říká vyšetřující soudce o vězněném Dimitrovovi, a míní to docela vážně. To je muž z jiného světa, tento Dimitrov! Sedí tu sám ve své cele, a místo aby myslel na svou hlavu, myslí bůhví na co, na své politické názory, na svůj historický úkol. Torgler si vzal za obhájce známého nacionálního socialistu doktora Sacka, který mu může zachránit hlavu. Oba Bulhaři se svěřili rovněž německému obhájci. Dimitrov žádá zahraničního obhájce. Chce dělat politiku, místo aby vzal rozum do hrsti. Nemá vůbec strach ze smrti. A přitom vůbec nevypadá, jako by byl k životu lhostejný, tento vášnivý, silou nabitý muž.

Ne, život mu není lhostejný. Dimitrov miluje život se vší přirozeností bohaté, marnotratné povahy. Ale život, to není pro něj nic úzkého, to není uchování stůj co stůj, to není slabé já, které se děsí smrti, ale široké proudění a povodeň, boj, čin, myšlenka, politika, oddanost velkému hnutí století. „Nebát se smrti!" bude později vštěpovat svým přátelům, „to není individuální heroismus: to je v podstatě bytosti revolucionáře, bolševika." Milovat život a nebát se smrti, to je vůdčí motiv tohoto velkého bojovníka za svobodu, znící již v jeho nejranějším jinošském věku. Píše z vězení své matce, této statečné staré ženě, která se po prvé ve svém životě vypravila ze svého bulharského domova, aby přišla na pomoc synovi: „Byl jsem vždycky hrdý, a dnes jsem ještě hrdější na svou matku pro její šlechetný charakter, pro její pevnou a obětavou lásku. Přeju jí ještě na dlouhá léta hodně zdraví a životní svěžesti a dosavadní statečnosti a důvěry." Pevnost a obětavá láska, udatnost a důvěra — to jsou kořeny Dimitrovů, sahající hluboko do krví prosáklé, svobodou dýchající půdy Makedonie. Vášnivý boj proti každému

67

útlaku to je první dech. Otec Jiřího, makedonský dělník, hrdý vlastenec, musí prchnout před Turky; bojuje v Bulharsku o svou existenci. Časný dětský zážitek: policie znovu a znovu vniká do emigrantova domu, prohledává nuzné obydlí uprchlého bojovníka za svobodu. A jiný: ve škole sedí Jiří vždy v poslední lavici, vysoce nadaný, intelektem předstihující školní kamarády, ale bohužel — proletářské dítě, bohužel — syn cizího národa, cizinec, Makedonec.

Co to je národní a sociální útlak, ví Dimitrov z nejvlastnější, nejbolestnější zkušenosti. Otec umírá. Matka musí živit šest synů, dvě dcery. Jiří je nejstarší. Chtěla by, aby studoval. Jinoch jde do střední školy, ale život říká: Ne! Pracuj! Tvá matka se hroutí. Jako třináctiletý se Jiří stává sazečským učněm. Dvanáct hodin práce u sázecí skřínky, v noci čte, učí se s divokou energií. Dělníci stávkují, třináctiletý je s žhavým nadšením při tom. Pochopí, čeho je třeba: solidarity, organisace, třídního uvědomění. V šestnácti letech píše svůj první článek.

„Odborové organisace jako bojová zbraň dělnické třídy". V šestnácti letech roku 1899 stává se spoluzakladatelem odborové organisace tiskařské v Sofii. Učení Marxovo a Engelsovo, theorie revolučního vědeckého socialismu, přijímá s celým žárem své bytosti, zpracovává je, používá jich. Theorie je pro něj vodítkem k jednání, praxe použitou theorií. Jednota theorie a praxe učení a života je zásadním rysem jeho pravdivého, nekompromisního charakteru. Pod vedením mladého sazeče vytváří se v závodní organisaci revoluční křídlo, které se roku 1903 ustavuje jako revoluční odborová jednota sazečů. V tomto roce stává se Dimitrov členem sociálně demokratické strany bulharské; od prvního dne patří k jejímu levému křídlu, k „těsňakům", „úzkosrdečným". Velké srdce tohoto bojovníka za svobodu je „úzké" jen proti theoriím zbabělého přizpůsobování, zrady zájmů dělnické třídy a svobodymilovných národů, ale

68

nedogmaticky otevřené všem novým, tvořivým, z boje a zkušeností vystupujícím myšlenkám. Roku 1907 stává se Dimitrov sekretářem revoluční federace bulharských odborů" založené roku 1904. Jako vůdce mas, jako redaktor, jako spisovatel, jako městský radní v Sofii a od roku 1913 také jako poslanec bulharského parlamentu rozvíjí bohatou, mnohostrannou činnost. Pod jeho vedením vstupují dělníci do velkých stávkových hnutí, jako na příklad v uhelných revírech v Perníku nebo v měděných dolech v Jellisejně.

Za první světové války stává se Dimitrov tribunem burcujícím lid. Bulharsko bylo veštváno do války po boku německého imperialismu německým knížecím domem, ziskuchtivou, dobrodružnou klikou. Dimitrov zvedá svůj mocný hlas proti této krvavé zradě na zájmech národa. Jeho frakce hlasuje v parlamentě proti vstupu do války. Dělníci a rolníci jsou vyzýváni k mimoparlamentnímu boji proti válečným zločincům. Je vyhlášeno stanné právo, váleční zločinci vrhají tribuna bídu do žaláře. Tam se učí německy, čte, pracuje vědecky, zůstává ve spojení se svými soudruhy bojovníky. Po dvou letech vynucují bulharští dělníci mocnými bojovými akcemi osvobození svého Dimitrova.

V poválečné době kymácí se v Bulharsku klika krále, armády, reakčních statkářů a nacionalistických válečných zločinců pod širokým křídelním útokem velkého demokratického hnutí lidu. Pokrokový Svaz zemědělců a komunistická strana stávají se nejsilnějšími stranami. Pod vedením Stambolijského je ustavena selská vláda. Král organisuje spiknutí proti lidu společně s bandou důstojníků a makedonských teroristů, podporovanou zrádnými vůdci sociální demokracie a zahraničními subvencemi; tytéž síly, které vždy vydávaly Bulharsko německému imperialismu, svrhávají 9. června 1923 vládu. Stambobjskij a jeho spolupracovníci jsou zavražděni, tisíce rolníků, dělníků, intelektuálů jsou

69

zdecimovány, Svaz rolníků a komunistická strana rozpuštěny, všecka práva a svobody lidových mas zrušeny. 9. června nezasáhla Komunistická strana Bulharska do boje s nasazením všech sil, nehájila se zbraní v ruce demokratickou vládu; chovala se v rozhodujícím okamžiku národa více méně „neutrálně". Dimitrov později uvedl s jemu vlastní bezohlednou sebekritikou, že toto chování bylo těžkou chybou. Nesmazatelně se vryla do jeho vědomí tato zkušenost: zavčas shromáždit všechny síly k rozhodné obraně demokratických práv svobody, pro dělnickou třídu, jako páteř lidu a národa, neexistuje v jeho osvobozovacích bojích žádná velká otázka národa, v níž by komunisté mohli být „neutrální".

Sektářský isolacionismus je osudný. 23. září 1923 pokouší se komunistická strana tragickou chybu odčinit; organisuje ozbrojené povstání dělníků proti trýznitelům národa, proti usurpátorům, bojuje za nastolení vlády dělníků a rohlíků. Smělý tribun lidu Dimitrov stojí v čele bojujících. O deset let později v německém vězení zaznamenává si pro svou řeč před soudem: „V této vzpouře jsem se účastnil jako pověřenec své strany aktivně a na vedoucím místě. Po týdenním ozbrojeném boji bylo povstání rozdrceno. Asi s 1000 spolubojovníků, bojuje krok za krokem, přešel jsem na jugoslávské území . . .

Několik měsíců po zářijovém povstání byl jsem za své nepřítomnosti odsouzen k smrti, jak tehdy bylo oznámeno v tisku. Nikdy jsem svůj rozsudek nespatřil, jsem hrdý na heroické lidové povstání."

„Od té doby," pravil Dimitrov před soudem, „přesně řečeno již deset let, žiji v cizině jako politický emigrant a politický spisovatel nehlášen a pod falešným jménem, protože i v cizině jsem svými odpůrci ohrožován na životě." Ve Vídni, v Moskvě, opět ve Vídni, konečně v Berlíně učí se

70

a učí, stará se a bojuje politický emigrant, ale nikdy bez spojení, nýbrž naplněn silou své třídy, svého národa, velkým hnutím a myšlenkami svého století.

Dimitrov byl rozhodnut vyprovokovat ještě jednou odpůrce k velké bitvě, tentokrát ne v čele ozbrojených spolubojovníků, nýbrž jako jeden muž, odkázaný jen na sebe, ale vyzbrojený všemi zkušenostmi více než třiceti bojovných let. Jednou později vypravoval v kruhu svých spolupracovníků: „Revoluční politik potřebuje tři věci — srdce, které cítí, hlavu, která myslí a nos, který větří, co se děje." O tuto trojnásobnou zbraň ho nemohl oloupit ani nejpotměšilejší a nejnedůvěřivější žalářník. Co tenkrát věděl, isolován od zevního světa, bez novin, aniž vyšetřující soudce vůbec konkrétně formuloval obžalobu proti němu, o tajemství požáru říšského sněmu?

V rozhovoru s francouzským státním návladním Marcelem Villardem Dimitrov později prohlásil: ,,Od začátku byly mně úplně jasné tři věci:

1. jde o provokaci vlády;

2. jen nacisté mohli zapálit říšský sněm;

3. nikdy za celý proces se nikdo nebude ptát po pravých paličích: vinníky museli být stůj co stůj odpůrci vlády, tedy komunisté."

Na základě tohoto obecného poznatku byl Dimitrov od prvního okamžiku rozhodnut přejít k politickému útoku. Útočit, vylákat protivníka z jeho krytých posic, dráždit ho k tomu, aby stále více vstupoval do bojového pole politických otázek, to byla taktika, kterou mu radilo jeho statečné srdce a kterou vypracoval jeho politický rozum a v ostatním mu bude dále pomáhat čich jeho dobrého nosu. Nyní šlo o to, připravit důkladně všechny pomocné prostředky; systematický boj, aby uhájil svůj organismus proti mukám spoutání a aby nepřipustil rozrušení svých nervu. O tomto spoutání, které trvalo až do 31. srpna, později řekl: „Pouta

71

sestávala z širokých železných manžet, které velmi těsně sešněrovaly klouby na rukou. Mezi sebou byly spojeny dvojitými řetězy. Záleželo na náladě strážce věznice, který mi pouta připevňoval, jestli se mi více nebo méně silně zařezávaly do kloubů. Zvláště v noci tlačila mne pouta tak silně, že mi odumíraly ruce. Nemůžete si vůbec představit, co to znamená pro nervový systém a zdraví. Tato pouta, která se mi stále, dnem i nocí, zařezávala do kloubů, jsou horší než všechna mučidla středověku a inkvisice." Neúnavně vede Dimitrov boj proti tomuto mučení, až se mu konečně podaří odeslat francouzskému básníku Romainu Rollandovi až do posledního písmene a čárky promyšlený a pro německého justičního úředníka nesrozumitelný dopis, a tím vyvolat takový účinek, že mu byla pouta sňata.

Dále: Zevrubné a důkladné studium německého trestního práva a německého procesního trestního řízení. V rozhovorech s Villardem Dimitrov zvláště vyzdvihl: „Pro dobrou politickou obhajobu je nezbytné znát dobře zákon a dobře ho využít. Musíme jej pečlivě proorat, paragraf za paragrafem, ale vždy s ohledem na politickou a ne osobní obhajobu."

Dále: Studium němčiny, kterou Dimitrov zná a miluje, a do jejichž hlubin nyní proniká. Konvenční, fádní, konversační němčinou Dimitrov nikdy docela správně nemluvil, ale lépe než většina Němců nalézal a nalézá vždy nejvhodnější výraz, nejprůraznější slovo, nejsilnější, nejsvéráznější a nejlidovější formulaci. A konečně: studium celé německé historie.

10. května píše Dimitrov své matce z vězení: „Snažím se své vězeňské vazby v rámci možností dobře využít. Právě se zaměstnávám důkladným studiem tak velmi poučné německé historie. K mému štěstí je ve vězeňské knihovně několik knih o této otázce. Toto studium dává mi mnoho i pro

72

správné porozumění a poznání mezinárodního významu nynějších událostí v Německu.

A 16. srpna v dopise slečně Rose Fleischmannové „…Již několik měsíců se zaměstnávám bližším studiem německé historie. Toto studium je velmi zajímavé a poučné a ukazuje přitom jasně na souvislost mezi minulostí německého národa a dnešními svět obepínajícími událostmi v Německu, a přináší mnoho pro správné pochopení těchto událostí a jejich pomíjivého charakteru, neboť v mnoha ohledech to byl zvrat do minulosti."

Dimitrov později stále a stále znovu zdůrazňoval, že každý bojovník za svobodu jest povinen důkladně znát dějiny vlastního národa, protože v každé politické konstelaci se také současně uplatňuje celá minulost. Vulgární pojetí, že dělnická třída některé země nemá být právě ničím jiným než abstraktním „proletariátem" a ne částí národa, ovlivněné celkovým národním vývojem a atmosférou, toto banalisování internacionalismu, našlo v Dimitrovovi vždy vášnivého odpůrce. Znal a přihlížel k národním rozdílům dělnického hnutí v různých zemích, věděl, že bulharský dělník je právě tak Bulharem jako je německý dělník Němcem. Byl vězněm v cizí zemi. Chystal se komunistickou stranu, dělnickou třídu, všechny antifašisty této cizí země s nasazením celé své bytosti zastupovat na život a na smrt, vznést nebojácně a nesmiřitelně obžalobu proti zločinecké reakci této cizí země. Usiloval proto o obnažení historických kořenů německé reakce.

Z džungle německé historie vyrazil proti němu hnilobný pach stoletími nahromaděné, nikdy nevymetené reakce. Co se mu již předtím stávalo stále jasnějším, bylo mu studiem německé historie mnohonásobně potvrzeno. Příchod německého fašismu nemohl se vysvětlit jen hospodářskou kiwi, zvláštním přiostřením všech hospodářských protikladu

73

a účinkem Versailles. To všechno mělo přirozeně největší význam ale samo nestačilo vysvětlit strašlivé propuknutí fašistického barbarství, zánik republiky bez boje. Musely zde spolupůsobit také ještě jiné příčiny, musel tu být, jak Dimitrov ve svém dopise z 16. srpna konstatoval, „vztah meZ1 minulostí německého národa a nynějšími svět obepínajícími událostmi v Německu" a museli jsme se v mnohém ohledu na tyto události dívat jako na zvrat do minulosti. Jaká to byla minulost?

Historie odpověděla ptajícímu se Dimitrovovi: německý národ se vyvíjel jiným způsobem než třeba anglický, francouzský nebo ruský. Německo bylo od reformace a především od třicetileté války rozdrobeno na hromadu ubohých knížectví, v nichž proti sobě stáli maličtí tyrani a byrokrati a zbabělí, úzkostliví šosáci. Nebylo ve skutečnosti žádné ústřední moci, žádné velké politiky, žádného pokrokového národního hnutí, nic, jen „německá bída", bláto a smrad tlejícího provincialismu.

V údobí Velké francouzské revoluce počaly se také v Německu probouzet duchovní síly, humanismus Lessingův a Herdrův, Goethův a Schillerův, filosofie Kantova, Schellingova, Heglova, ale to vše byla bouře ve vysokých polohách, to nešlo do hloubky, dolů. Po myšlenkách nenásledoval čin, a hluché, nepolitické filistrovství působilo dokonce zpětně i na největší Němce; byli to bozi s copem měšťáka. Demokratická revoluce z r. 1848 se utopila v „německé bídě"; ne zdola, revolučně demokratickým lidovým hnutím, ale shora, pruskou šavlí, ekonomií bez revoluce, bylo Německo sjednoceno výsledkem války, která zhanobila nové Německo násilnými anexemi.

Nejosudovější vliv na národní historii Německa mělo reakční prušáctví. Brutalita a vypínavost prušáckých junkerů, prušácký militarismus a byrokratismus, prušácký panský a otrocký duch vtiskly německému národu různá

74

cejchovní znamení. Dějiny Pruska jsou ode dnů německých řádových rytířů, psích rytířů, odíračů sedláků a rdousičů Slovanů jedinou kronikou loupeží krajů a lidí, špinavých intrik a potměšilých přepadů, velikášského „z boží milosti" a pacholské poddanosti. Prusko se zažíralo stále hlouběji do Německa jako rakovinný vřed, jeho militaristicko-byrokraticko-policejní tradice byly vnuceny podrobeným slezským a západoněmeckým krajům a v roce 1871 vznikla „německá říše pruského národa", jak Friedrich Engels nazval Bismarckovo a hohenzollernské Německo.

A nakonec: ve všech rozhodujících okamžicích národního vývoje Německa neudávaly tón pokrokové, nýbrž reakcionářské síly. Z Německa stále znovu vzcházela demokratická revoluční lidová hnutí, ale byla vždy dějinně poražena, a ne ona, ale reakční síly formovaly a razily Německo. Rozhodujícím při tom byl svazek, blok junkerství a těžkého průmyslu, blok, který přes vnitřní napětí a tření se do poslední skuliny navršil proti pokrokovým demokratickým hnutím. Tento blok, toto úzké pletivo junkerství a těžkého průmyslu propůjčilo také německému imperialismu jeho zvláštní ráz, jeho zvláštní útočnost. Následkem nedostatku pravých demokratických tradic, dík prušácké nákaze mohla imperialistická ideologie proniknout hluboko do lidových mas.

Dimitrov jednou v kruhu spolupracovníků vyzdvihl ještě jinou důležitou okolnost. Mluvil o nacionální povznešenosti Němců a dodal: „Přemýšlel jsem o tom také ve vězení v Moabitech. Domnívám se, že to mezi jiným, a snad především, souvisí s rychlým vzestupem techniky německého průmyslu po založení Říše. V krátké době dohonili západní země, neboť historické zpoždění umožnilo rozvinutí techniky a průmyslu na modernější základně, a to stouplo do hlavy nejen německým podnikatelům a nejen německým inženýrům, ale také mnohým německým dělníkům. Vznikla nálada: jsme nej-

75

lepší organisátoři, nejlepší technici, nejlepší dělníci, nás nemůže nikdo předhonit, a tato povznešenost ovšem velmi pomohla imperialistům a fašistickým světovým loupežníkům. Domnívali se, že mají nárok na světové panství, protože jsou tak důkladní." Všechny tyto okolnosti učinily široké masy německého národa citlivými pro imperialistický jed, snížily ideologickou a politickou odolnost národa proti vzdouvající se reakci a urovnaly cestu k moci fašismu.

„Zvrat v mnohých ohledech do minulosti." Dimitrov viděl celé nebezpečí tohoto zvratu nejen pro německé dělníky, pro německý národ, ale pro všechny národy, viděl mezinárodní důležitost událostí. Rabiácký, útočný německý imperialismus roku 1918, poražený, ale přece nerozdrcený ani zvenčí, ani zvnitřku, vystupuje opět ze svého dravčího doupěte, zející rána Evropy jest otevřena, jde o život anebo o smrt. Tajemství požáru říšského sněmu skrývá v sobě tajemství války.

Spoutaný Dimitrov se nenoří jen do německé historie, ale i do velkých děl německé a světové literatury. V Shakespearově Hamletu a Goethově Faustu nachází jeho silný duch svobodný vzduch myšlení, bouře velkých vášní, v nichž se cítí tak doma.

Hamlet a Faust, historicky symbolické postavy jednoho časového údobí, v němž se svět vyvrací z veřejí, staré v krvi a noci zaniká a nové se ohlašuje mocnými porodními bolestmi — v nich poznává Dimitrov mnohý z vlastních podstatných rysů. Opět je svět vyvracen z veřejí, opět se vše staré ve vině a zločinu řítí do záhuby a nový věk se probojovává nad odcházejícím. Opět platí slova Hamletova: „Být či nebýt, to je otázka."

Ale Dimitrov není Hamlet, není jen myšlení až do nejzazších důsledků, ale také bouřlivá aktivita heroického Fortinbrasa. Myslí, aby bojoval, nevzdává se ve svém myšlení činu,

76

ale propůjčuje mu neúprosnou jistotu zásahu. „Být či nebýt...!" není pro něj otázkou osobní záhuby nebo nesmrtelnosti, tuto dějinami nadhozenou otázku předkládá všem svobodymilovným lidem a národům a zodpovídá ji svým příkladným činem. A celý Dimitrov je v tom, že si do svého deníku zaznamenává tři verše z Hamletova dramatu: A především: sám. sobě zůstaň věren, a z toho poplyne jak z noci den, že budeš nezáludný také k jiným.

Jak velmi Dimitrov všechny myšlenky koncentroval na svůj boj a svou politickohistorickou úlohu, jak nebyl vůbec Hamletem, který před nesmírnou povinností na něj vznesenou prchal do propasti myšlení, ale jak byl každým coulem své bytosti bojovníkem, ukazuje se také v právě tak důrazném jako hlubokomyslném způsobu a slohu, jakým zpracoval tragedii Faustovu. Studium „Fausta" bylo pro něj cenným doplňkem studia německé historie. Velká báseň Goethova, jejíž vrchol se klene nad celým lidstvem, zasahuje svými kořeny hluboko dolů, do německé problematiky a rozpolcenosti. Německý hloubač se krví upisuje ďáblu, aby ho přivedl z říše ducha do říše činného života. Domnívá se, že jinak nevyjde ze začarovaného kruhu čistého myšlení, theorie, abstrakce. Je to v podstatě mythus nepolitického, v provinciální bezmocnosti vyrostlého národa, který tu nachází svůj hluboký básnický výraz; Angličana nebo Francouze by nenapadlo očekávat od paktu s ďáblem uspokojení ve skutečnosti. Faust není přece vůbec jen Němec z goethovské tragedie, je především representantem nastupujícího německého měšťáctví, prolnutý tvůrčím optimismem revolučně demokratického období; proto je ďábel, který převzal vedení Fausta, přece nakonec tím, kdo byl oklamán. Jak to však bude, jestliže tendence úpadku a rozkladu německého měš

77

ťáctví budou víc a víc získávat na převaze, jestliže nebude už vládnout humanistická filosofie Goethova, nýbrž dekadentně reakcionářská filosofie Nietzschova a jeho žáků, jestliže převládne hnilobná filosofie německého imperialismu všech barev a německé panské morálky? Pro nečistého mušího boha Mefístofela bude to událostmi kypící doba, světodějná Valpurgina noc. Nebude už suchý jako tříska, ale odulý jako „nordický fantom" a bude bojovně dupat koňskou nohou. Ale jak bude vypadat Faust? Neklesne na ubohý nástroj, nebude svým pekelným rádcem stržen do zločinu a záhuby, omámen výpary a čarodějnými obrazy novodobé kejklířské kuchyně, nebude slepě poslušen plánů Mefistofelových? Tak viděl Dimitrov zdegenerovaného Fausta ve Valpurgině noci německého imperialismu, rozervaný obraz Fausta, jímž se stávalo samo Německo. S hrozivou ironií bude Dimitrov před lavicemi říšského soudu ukazovat na slabomyslného van der Lubba a volat k hitlerovsko-německým soudcům: „Máme ubohého Fausta požáru říšského sněmu, ale kde je Mefisto?" Z cely v Berlíně-Moabitech píše Dimitrov: „Často se cítím jako spoutaný pták, který má křídla a nemůže jich použít." Ve svých myšlenkách však rozpíná již tehdy obrovitě křídla, mocné šumění těchto křídel budeme brzy slyšet v nejvzdálenějších koutech světa, křídel vězně, v nichž je ztělesňováno vítězství svobody.

78

IV.

DIMITROV KROTÍ BESTII

V září 1933 shromáždilo se v Lipsku, v městě pomníku bitvy národů a říšského soudu, 15.000 německých právníků. Osm dní před touto vojenskou přehlídkou německého soudnictví, 21. září, počal před IV. trestním senátem říšského soudu veliký proces, věnovaný požáru říšského sněmu. 15.000 právnických znalců ze všech německých žup má tvořit masový chór pro toto divadlo.

Nový režim chce předvést německému národu a především zahraničním zpravodajům třetí říši v hávu právního státu. Stát, který může sbubnovat 15.000 školených právníků k zasedání, musí být jistě právním státem, míní pořadatelé: masa je všecko. Dále budou pronášeny hlomozné řeči o „germánském pojetí práva", o „svérázném, krví zpečetěném německém právu", o tom, že pěstování práva má být jen zvláštním odvětvím „pěstování rasy". Nový německý ministr spravedlnosti Frank praví ve své zahajovací řeči: „Demokracie je shodná s nejširší nespravedlností a nemorálností." Vřeští: „Zavedli jsme v těchto posledních měsících neshovívavě, cílevědomě a tvrdě organisaci právnického stavu, která odpovídá novému typu německého lidství... Jsme panský národ!" A konečně: „Jaký by to byl německý národ, který by nepochodoval?"

79

15.000 německých pěstitelů práva tedy pochodovalo v sevřených řadách, vyzbrojených jako na polní pochod, v lesknoucích se holínkách a s těžkými tornistrami přes náměstí před říšským soudem. Stejným pochodem a stejným krokem kráčeli blahobytní právní radové s potem se lesknoucími obličeji vedle mladých právníků a návladních v uniformě SS nebo SA, parádním krokem se zdviženými pravicemi, pach potu, kůže, pach války. Před každým batalionem pochodujících arijských právníků vojenská kapela, mladí pěstitelé rasy, řízné kolony smrtihlavů, novoněmeckého lidství a zpívající píseň: „Národe, do zbraně!" Německá justice v bojové síle jedné divise složila své přiznání k nové „svérázné" spravedlnosti pochodujícího „panského národa". President IV. trestního senátu Dr Bünger a jeho přísedící Coenders, Dr Frohlich, Dr Lersch a Dr Rusch rozumějí rozkazu: ,,Do zbraně, soudcové!"

Senátní president Dr Wilhelm Bünger, bývalý člen německé lidové strany, dlouholetý saský ministr spravedlnosti a přechodně saský ministerský předseda, německý reakcionář starého ražení a zrna, je znepokojen. Muž s kulatým počestným obličejem, v obličeji odulém a hladkém jako špekáčky, úřednickou spokojenost nad sebou samým, dokázal za své životní dráhy, že je vždy pro to, „zasáhnout proti levým", ale musí být zachována forma, dekorum soudcovské objektivity a nezávislosti. Bádavost mladých pánů, kteří dělají z Němců zase „pochodující národ", jest ovšem chvályhodná, ale řízení mnohých záležitostí měu by přece ponechat zkušeným starým pánům. Tak mu na příklad dodali obžalovací spis, no prostě příšerné; je 235 stran silný, ale to je také všecka jeho síla. Je to slátanina, hudlařská práce, a teď od něho žádají, aby celou věc nějak uvedl do pořádku. Obžaloyací spis byl až dosud přísně důvěrný, ale, bohužel, je tu přece jeden člověk, velmi pozoruhodný, velmi nebezpečný,

80

který těchto 235 stran posoudí stejně jako uvážlivý senátní president. Dimitrov již 13. srpna psal z vyšetřovací vazby: „Jest politováníhodné, že ještě nebyl uveřejněn obžalovací spis. Jeho uveřejnění by pro mne bylo nejlepší obhajobou. Ať tak, či tak, jsem přesvědčen, že má situace, jako situace obžalovaného v této věci, je nesrovnatelně lehčí než situace říšského návladního, který musí zastupovat a odpovídat za obžalobu před soudem a před veřejností. Není mu vůbec co závidět." Tento neohrožený obžalovaný má úplně pravdu. Senátní president nemá co by záviděl ani sobě, ani svému kolegovi, říšskému návladnímu. Proč byl proces tak ledabyle, ano, tak netalentovaně připraven? Také Göring byl proti procesu. Bezprostředně po požáru prohlásil, že oheň musil být založen nejméně sedmi až desíti pachateli, kteří pravděpodobně utekli podzemní chodbou; to byla neopatrnost. Již 3. března řekl Göring ve Sportovním paláci: „Kdyby bylo po mém, postavili bychom ještě v noci o požáru proti říšskému sněmu šibenice a pověsili komunistické bestie." Účinek v cizině byl špatný, stále rázněji se ozývaly hlasy, které žádaly soudní průkaz viny proti paličům. Hitler potřeboval pro ony reakcionářské zahraniční kruhy, s jejichž podporou počítal, skálopevné „bolševické světové spiknutí". Německý ministr zahraničí von. Neurath prohlásil, že bez procesu to dále nejde. Goebbels, který byl přesvědčen, že propagandou je možno udělat zázraky, kladl rovněž důraz na proces z důvodů propagačních.

Nervosní a užvaněný Hitler poskytl zástupci „Newyorských státních novin" interview, který byl uveřejněn 9. srpna. Byl právě tak dryáčnický jako poučný. Neohrabaně a více než jasně Hitler vyžvanil, co procesem zamýšlel: „Když jsme oné noci za požáru v říšském sněmu a v berlínském zámku dostali z celého Německa telefonem, telegrafem a rozhlasem volání o pomoc proti nastávajícímu bolše

81

vickému spiknutí a převratu, bezohledně jsem se rozhodl okamžitě nasadit všechnu moc a všechny úderné síly, jež jsem měl k disposici. Heslem mi bylo: Ohnout nebo zlomit! Odhalení, která byla o dvě hodiny později učiněna, mi dala za pravdu. Jen v Berlíně byla při okamžitém obsazení veřejných budov včetně university, knihoven a četných berlínských okresních radnic nalezena ohniska požáru, doutnáky, benzinem napuštěná zápalná bavlna a výbušné látky. Kdybych byl v oné pro pokoj a pořádek rozhodné hodině nezasáhl proti bolševickému úmyslu uvrhnout Německo do požáru, byl by nejen říšský sněm a zámek, ale i všechny veřejné budovy Německa, a kdoví, možná, že celý Západ, dnes hromadou ssutin. Nadcházející soudní řízení otevře světu oči o sensacích té noci, které vyjdou na světlo z nalezeného materiálu, jež nemohl být až dosud vzhledem k vyšetřování zveřejněn. Průkazný materiál zaručuje, že bude odhaleno světové bolševické spiknutí."

Jest mimořádně poučné číst dnes tuto hysterickou deklamaci Hitlerovu. Hlupák ve své politické krátkodechosti myslí jen na okamžitý účinek a domnívá se, že bude mít tím větší úspěch, čím víc bude řvát. Bleskově vynalézá: telefonické výkřiky o pomoc, ohniska požárů ve všech veřejných budovách, Západ v ssutinách. Sensace noci — bolševické světové spiknutí. Bude je opakovat při každém novém násilném činu, při přepadu Španělska, Rakouska, Československa, a konečně doslova v křečovitých záchvatech při vpádu svých pancéřových hord do Sovětského svazu. A tento říšský kancléř z pivního sklepa vždycky počítá se zapomnětlivostí národů a státníků. Dal svým interview vylízat říšskému soudu ohavnou polévku. Právníci se pokusili prohlášení Göringovo, které učinil v noci o požáru, ponenáhlu vypustit, a soustředit obžalobu proti van der Lubbovi, který se alespoň přiznal, a bezpochyby byl paličem. Každý další krok vedl ke

82

srázu a mělo mu být účinně zabráněno. Proto policejní komisař Heisig poskytl 14. května holandským novinářům interview, v němž pravil: „Pokud jde o nejdůležitější otázku, zda van der Lubbe měl pomocníky nebo dokonce spolupachatele, pak je pravděpodobné, že požár založil sám." Proto vyšetřující soudce Vogt z opatrnosti nezaprotokoloval van der Lubbovu poznámku: „Ano, ale pak musí ostatní říci, co dělali." A také senátní president Bünger byl po prostudování obžalovacího spisu rozhodnut držet se van der Lubba a nedat se zlákat do houštin, kde hrozilo nebezpečí, že se náhle srazí se skutečným paličem.

Na druhé straně však Hitler potřeboval „světové bolševické spiknutí" a tento hlavní účel požáru říšského sněmu vykřičel s ohromným podrážděním do světa znovu, když už prohlášení Göringovo bylo naplno zapomenuto. Soudní dvůr stál před tímto rozporem: v obžalovacím spise bylo výslovně řečeno, že van der Lubbovi spoluobžalovaní mají být považováni za spolupachatele, „při čemž není podstatné, jakým způsobem se jednotlivě zúčastnili na činu samém". Tedy právě to, co mělo být dokázáno, bylo považováno za nedokazatelné. Naproti tomu žádal Hitler, aby mu soudní dvůr černé na bílém dosvědčil „světové bolševické spiknutí". Nacistický návladní Dr Sack, obhájce Torglerův, ve své knize o procesu požáru říšského sněmu napsal: „Nebezpečí spočívalo ve výkladu práva oněch soudců, kteří starý systém odmítali, aniž si již úplně osvojili nové, nacionálně socialistické pojetí práva, to právní pojetí, které nechává staré právo v platnosti jen potud, pokud je v souhlasu s duchem nového nacionálně socialistického myšlenkového světa."

To je vyjádřeno diplomaticky, ale přesto srozumitelně. Senátní president Dr Bünger byl jedním z oněch právních úředníků, kteří starý systém, republiku, demokracii odmítali, aniž si už osvojili právní pojetí, jehož zásadou byla vražda, mučení a teror.

83

Jistě za špatně upředeným obžalovacím spisem viděl stíny pravých paličů. Nesměl nejen nalézti žádnou stopu, ale musel stopy zahlazovat. Nemohl si špinavost toho zatajovat. Ale nikdo od těchto německých byrokratů neočekával občanskou odvahu a mužnou statečnost před majiteli moci! „Pruský cit pro povinnost", kterým se kartáčovali, byl kňučením psa před pánem, „stavovská čest" a „čistota", kterou stavěli na odiv, skrývala jen zbabělé šosáctví, úzkost před nepřízní představených. V tomto procesu je poznáme, německé byrokraty, vřeštivé hlasy, hanebné chování, vojačkou říznost a dokonalou impotenci charakteru, šplhounské poddané, bez jejichž pomoci by se krvaví zločinci nikdy nedostali k moci, nikdy by si moc neuhájili. A Dimitrov zkrotí i tuto sběř smrtelně výstižnými slovy, která vrhl do tváře domovnímu inspektoru říšského sněmu Scranowitzovi: „Když jsem Scranowitze viděl po prvé, považoval jsem ho za makedonského teroristu, který má na svědomí vraždu desíti komunistů a vypadá jako svědek. Teprve později jsem poznal, že tento muž je počestným úředníkem." Ve světle této nelítostné ironie jsou najednou všanc všem pohledům vydáni počestní úředníci, služebně horliví byrokraté, opory prusko-německého státního aparátu — pečlivě odění teroristé s nárokem na pensi, přesní v úřadě, přesní při večeři a přesní při vyřizování i toho nejnečestnějšího příkazu. Konají svou povinnost.

21. září, krátce před devátou hodinou ranní, jede k říšskému soudu autokolona, vpředu policejní vůz se stovkou příslušníku Schupo, za ním hustě zamřížovaný vůz se zatčeným, obsazený těžce ozbrojenými policisty, pak opět stovka Schupo. Na rozích všech ulic policie a SA. Lipsko tuhne Uranem, velká jednací síň říšského soudu je naplněna německým, a zahraničními novináři, vedoucími SS a SA špičkami německé hitlerovské společnosti. V první řadě sedí

84

stará paní, zahalená v černém šátku, s hrdým vzezřením a jasným pohledem: Dimitrovova matka. Obžalovaní jsou přiváděni; mezi matkou a synem, z oka do oka, zazáří pozdrav, odvaha, láska, odhodlanost.

Vstoupili soudci a státní návladní. Devět rudých talárů zvedá ruce, proti nim se napřahují ruce posluchačů, vysoko vyhozené k hitlerovskému pozdravu. Uprostřed obžalovaní; zdá se, jako by se ruce uzavíraly nad jejich hlavami, hrozba smrti, nenávisti, nebezpečí. Nepřítel v líci, nepřítel zádech, Hitlerovo Německo chce své oběti rozdrtit. Potom mluví senátní president: „Neslýchaná míra událostí, které tvoří podklad řízení, způsobila, že předmět vyšetřování je vášnivě a se vší důrazností diskutován v tisku všech zemí. Mnohokrát se namáhali uhodnout předem výsledek ještě nerozhodného řízení..."

Na vnější straně německých hranic se začalo velké hnutí. Lidé nejrůznějších politických stran a světových názorů se našli, aby zkřížili cestu nepravdě, aby zachránili nevinné a obžalovali vinníky. Byly zveřejněny z rukávů vyklepané dokumenty proti pravým vinníkům. Na velkém shromáždění v Paříži zakončil francouzský advokát Moro-Giafferi svou vášnivou řeč slovy: „Pravým vinníkem jsi ty, Göringu!" V Londýně se sešel mezinárodní vyšetřující výbor za předsednictví korunního návladního Pritta, aby provedl protiproces a rozsudek označuje za žháře německé vládce. Závan tohoto druhého světa vane do sálu říšského soudu, slabě a prchavě, ale Dimitrov cítí tento přátelský dech. Brzy se z vánku stane bouře. Velký proces začíná.

Je vyslýchán obžalovaný van der Lubbe. Živoucí mrtvola v řetězech. Vrávorá jako náměsíčný. Hlava mu padá těžce na prsa, pohled vyhaslý, obličej mrtvolný. Z nosu mu teče. Obhájce Dr Seuffert mu co chvíli kapesníkem utírá pomazaný obličej a to je také všechno, co dělá, celá jeho funkce

85

v tomto procesu. Švýcarský žurnalista Ferdinand Kugler píše o prvním dojmu, který na něj van der Lubbe učinil: V dobrozdání a také v prvních svědeckých výpovědích bylo zdůrazněno, že van der Lubbe je inteligentní, duševně čilý, pohyblivý, pohotový. Ten van der Lubbe, kterého nám předvedli, byl duševní vrak, úplně zlomený, otupělý. Kdo viděl dřívější fotografie van der Lubba, vzpomene si, že měl téměř plné tváře — teď je to kostra. . . Teď musí být stále pod dohledem lékaře, medicinálního rady Schutze, aby se nezhroutil... Obličej má neuvěřitelně bledý, někdy dokonce namodralý, jako mrtvolný. Z obličeje tvrdě vystupují lícní kosti, do čela padá tmavá, divoká houšť vlasů, oční brvy téměř srostlé, oči hluboko vpadlé..."

Van der Lubbe pocházel z periferie společnosti, která se rozkládala — jako Hitler, jako všichni deklasovaní, z nichž se utvořilo prohnilé jádro NSDAP, z oné periferie, kde se maloměšťáctvo oddrobuje do bahna. Jeho otec byl podomní obchodník s malým krámkem v Leydenu, matka vyrostla v zámožné selské rodině. Otec propíjí svůj příjem, matka musí sloužit, aby uživila děti. Marinus van der Lubbe a jeho sourozenci klesají mezi proletariát, zůstávají však v podstatě maloměšťáky, egoistickými samotáři. Chtějí být něčím zvláštním, chtějí se v bezcílné ctižádosti a hloupém odboji oddělit od dělníků. Marinus, hezký, silný a inteligentní mladík, musí jít už ve čtrnácti letech vydělávat. Touží hrát nějakou roli. Neštěstí ho srazí k zemi. Stříkne mu do očí vápno, hrozí mu oslepnutí, byl třikrát operován, schopnost vidění zůstává oslabena, avšak jeho touha po vzestupu, po tom, aby se stal vůdcem, se tím stává ještě prudší. V jedné holandské policejní zprávě se praví: „Van der Lubbe se stále chtěl stát vůdcem. Ale chyběly mu k tomu všechny předpoklady. Je naplněn chorobnou touhou po sebeuplatnění." Připojuje se přechodně ke komunistickému svazu mládeže, kde se díky

86

svému agitačnímu nadání dostává do popředí, vytrvale v od póru proti disciplině, kolektivnímu duchu a požadované sebekritice. Dostává se mezi nezaměstnané, ale má stálé spory s organisací, až v roce 1931 komunistický svaz mládeže s konečnou platností opouští. Policejní zpráva dále hlásí: „Potom jeho vliv mezi nezaměstnanými pominul. Připojil se k bezvýznamné skupině mezinárodních komunistů, která má v celém Holandsku 20 členů." Policejní zpráva zamlčuje, že tito tak zvaní „mezinárodní komunisté" byli zuřivými odpůrci komunistické strany, že jejich činnost sestávala především z provokací.

Marinus van der Lubbe teď hledá něco jiného, aby uspokojil svůj pud po sebeuplatnění. S jedním přítelem plánuje „pracovní, sportovní a studijní cestu Evropou do Sovětského svazu". Dává natisknout pohlednice, na nichž jsou s přítelem vyfotografováni s pěticípou hvězdou v pozadí. Tato pohlednice byla při procesu označována za „komunistický agitační materiál". V dubnu 1931 opustil van der Lubbe Leyden a vydal se na toulky. Koncem dubna byl v Múnsteru zatčen a pro neoprávněný prodej poštovních lístků odsouzen k peněžité pokutě; začátkem května byl už zase doma. Přesto byla tato krátká cesta rozhodující pro jeho život; na německé silnici byl hezký mladík vzat do auta cizím pánem. Cizí pán byl homosexuální a Marinus také; zůstali po této první zábavné cestě trvale v písemném spojení. V září 1931 putoval van der Lubbe znovu přes Německo, Československo, Maďarsko, Polsko až na sovětské hranice a vrátil se domů teprve začátkem roku 1932. Mezi cestou se zdržoval v Mnichově u cizího pána a jeho prostřednictvím vstoupil do spojení s jinými homosexuály, s nimiž nesdílel jen postel, nýbrž i politické názory. V Leydenu mluvil na mnoha shromážděních proti „systému", proti „dravému kapitálu , proti „židovským nepřátelům lidu". V jedné schůzi stávkujících

87

šoférů v Haagu prorokoval: „Doba stávek je pryč. Mu8Í se vynajít něco jiného. Ale to bude možné tehdy, až budou všechny organisace i odbory rozbity. Každý bojuje za svůj vlastní zájem, musejí se hledat nové formy boje, staré organisace se přežily."

Kdo byl cizí pán, který tu z něho mluvili1 Nepochybné člen Hitlerovy strany. Je spousta okolností, které ukazují na to, že tím velkým neznámým v životě van der Lubba byl jeden ze špionů a dobrodruhů, kteří vcházeli a vycházeli z hnědého domu v Mnichově: doktor Georg Bell. Tento Bell stál stejně tak jako Alfred Rosenberg, šéfredaktor „Volkischer Beobachteru", ve službách petrolejového spekulanta Deterdinga, temného finančníka, který mezi jinými financoval také NSDAP. Bell byl organisátorem falšování červonců, namířeného proti sovětské měně; v procesu, v němž byl hlavním obžalovaným, byl hájen mnohostranným doktorem Sackem.

V roce 1931 byl zahraničně politickým poradcem vůdce SA Rohma a mimo to jeho zvláštním zplnomocněncem na homosexuálním trhu lásky. Údajně Bellem zhotovené leporello homosexuálních milenců Rohmových, které vedle třiceti jiných obsahuje také jméno „Rinus", nabídl roku 1933 SAman Burli vídeňskému Arbiter Zeitungu. Jestli bylo pravé, neodvažuji se rozhodnout; ať tak, či tak, byl Bell krátce předtím, 3. dubna, v Kufsteinu v Tyrolích zavražděn příslušníky SA, a jedním z vrahů byl SAman Burli. Je velká pravděpodobnost, že Bell byl tím cizím pánem, který si zahrál na osud v živote van der Lubbově a svedl jej s Rohmem a ostatními vůdci SA.

Za časného léta roku 1932 byl van der Lubbe znovu v Německu. 1. a 2. června přenocoval v obci Sornewitz v Sasku a byl viděn se dvěma členy NSDAP, obecním radním Sommerem a majitelem zahradnictví Schumannem. Od 21. června do 2. října seděl ve vězení v Holandsku za to, že rozbil

okenní tabuli podpůrné pokladny, kde si vybíral podporu v nezaměstnanosti. V lednu 1933 se zhoršil jeho oční neduh takže musil znovu ležet v nemocnici. Dostával mnoho dopisů z Německa. Uprostřed února šel naposledy do Německa předtím vyprávěl, že jeho přátelé jsou teď vlivní, čekají na něj, jeho čas přišel. 18. února byl v Berlíně. Jak vysvítá z dokumentu zanechaného Karlem Ernstem, objevil se tam u hraběte Helldorfa. Podrobnosti nejsou známy; policie a justice udělaly všechno, co mohly, aby stopy neodkryly, nýbrž zahladily.

Sledujeme-li oficiální údaje, bloudil Lubbe bez plánu sem tam, nocoval v útulcích pro bezpřístřešné, 22. února vedl před dobročinným úřadem v Novém Kolíně „revoluční řeči", které byly vyprovokovány policejními agenty, a zmizel opět v temnotách. Obžalovací spis dále praví, že 25. února si v jednom krámě kupoval zápalky a podpatky uhlí; „Dinger zum Kacheln"*) prý řekl. Před soumrakem šel před novokolínský dobročinný úřad a jeden z planoucích podpalků vhodil do záchodu, jeden na zasněženou střechu, ovšem bez výsledku. Potom jel, jak se praví, k radnici města Berlína a vhodil balíček podpalků do sklepního otvoru; v bytě strojnického mistra vzplanul ohýnek, který byl uhašen jediným kbelíkem vody. Nakonec se ještě v téže noci, jak praví obžalovací spis, pokusil podpálit berlínský zámek; vyšplhal se po lešení na fasádě a vhodil půl balíčku podpalků do otevřeného větráku. Okenní rámoví začalo hořet, zámecká stráž v okamžiku celkem bezvýznamný oheň uhasila. Opravdu dětské preludie k démonickému založení požáru, ve svém bezmocném hudlaření nejnejasnější protiklad přesné režie požáru říšského sněmu!

26. února putoval van der Lubbe do Spandavy a Hennigsdorfu, výlet, o nějž projevila nejmenší zájem jak policie, tak

*) Věci pro kamna

89

státní návladní. 27. se vrátil do Berlína, koupil si, jak hlásí obžalovací spis, znovu čtyři balíčky podpalků, a s tímto ubohým materiálem prý podpálil říšský sněm!

Nejnepochopitelnějším však bylo van der Lubbovo chování před soudem. Z živého, povídavého, překypujícího mladíka, který se, jak vypověděli kriminální komisař Heisig a vyšetřující soudce Vogt, s bláznivou ješitností těšil na veliký proces, na lesk světové sensace, byl vyhaslou hromádkou bídy, vyhaslým podpalkem na zasněžené střeše. Zíral před sebe, mumlal nezúčastněně: „Ano, ano, ne, ne, snad...!" Jako pod vlivem ochromující hypnosy nebo těžké otravy. Scopolamin je strašlivý jed. Lékařský odborník líčil jeho účinek slovy: „Podáváme-li tělesně i duševně zdravému člověku denně dávku čtvrt až půl miligramu Scopolaminu, upadne takový člověk do stavu úplné neúčasti a zvířeckosti. Mozek má jako ochrnutý a sám je v trvale mrákotném stavu. Není schopen rozumného úsudku, trpí únikem myšlenek, záda se mu stále víc a víc křiví, pošetile a bez příčiny se směje, není s to provésti reflexní pohyby a odpovídá jen ano nebo ne..." Medicinální rada Dr Schutz, který se od ubohého van der Lubba nehne ani na krok, zná tento jed velmi dobře. Ve svém znaleckém posudku však uvedl, že van der Lubbe je jen simulant. Ovšem: v Německu teroristé vypadají jako počestní úředníci a míchači jedů jako počestní medicinální radové.

Van der Lubbe se chtěl stát vůdcem. Stal se obětí přes svou nepopiratelnou podobnost s oněmi k ničemu užitečnými existencemi, z nichž vycházejí fašističtí vůdcové. Obhájce doktor Seuffert charakterisoval ho slovy: „Jen mluví a mluví a je pořádně sprostý, a na tom se zakládá jeho autorita mezi mladými uličníky, mezi uličnickou společností... Pronáší velké řeči. . . Lichotí mu, že jsou tu vyšší a vysocí úředníci a že mu všichni naslouchají. Mluví sám. Říká: ,Ach, co je

90

v knihách, to vůbec nic není, to pro mne nepřichází v úvahu Učím se ze života! Tak vypráví také o svém světovém názoru. Tu přichází na svět celá sbírka frází... Slátanina nestrávených řečnických obratů..." Kdo to je Hitler nebo van der Lubbe? Právě tak líčily tucty pozorovatelů „vůdce". Podobnost je zarážející. Ale mladému van der Lubbovi chybí bezohlednost, vůle po moci, která jde přes mrtvoly. Byl oklamán, nebyl podvodníkem, byl obětí, nebyl katem. A jak tu tak stál před soudem, bezbranný, přiotrávený, ztracený, byl otřásajícím symbolem oněch otrávených a ztracených lidí, kteří šli za „vůdcem", zneužití k zločinům, k světovým zločinům, kymácející se mezi vinou a osudem, aby se jednoho dne pozdě probudili.

Není známo, co bylo ubohému van der Lubbovi slíbeno, jaký vábivý „životní prostor" mu byl nabídnut. Měl zapálit ohnivý signál nové doby, on, napolo slepý mladík. Ale potom působil jed a když proces byl u konce a padl rozsudek, stál jednoho šedivého rána na šedivém nádvoří. Nesl hlavu zpříma, žádný jed mu už nezatemňoval vědomí. Najednou rozevřel oči, v bezmezné smrtelné úzkosti spatřil popravčí špalek, spatřil sekeru. Křičel jako zvíře a křičet nepřestával. Bylo jím smýknuto k popravčímu místu, bránil se, tloukl kolem sebe, vytrhl se, křičel: „Nechtě mne přece mluvit! Ne já sám! Ne já sám!" Potom se skutálela hlava zneužitého. O půl roku později, 30. června 1934, zemřely nástroje, které měly větší vinu na založení požáru, Karl Ernst a jeho pomocníci. O deset let později umíraly miliony, neboť Hitler, Göring a Goebbels stále ještě žili...

Celý svět vzhlížel k Lipsku. Počátek byl deprimující. Plácání ubohého van der Lubba, potom slabý hlas obžalovaného Ernsta Torglera, fádní obrana, ani slovo hněvu, ani slovo o křivém obvinění, ani náznak odhodlání k boji. Mel se ještě jednou opakovat chmurný osud republiky, bezbranné

uhýbání před fašistickým mocenským aparátem? V celé Evropě byli dělníci, antifašisté demoralisováni chladným vítězstvím bestiality. Ze žalářů, mučíren a koncentračních táborů se dralo do světa smrtelné chroptění umučených obětí přehlušující hrdinný, zoufalý odpor mnoha bezejmenných antifašistů. Vypadalo to skoro, jako by odpor proti vražedné lavině byl beznadějný, a malomyslné chování Torglerovo se to zdálo nově potvrzovat. A potom najednou uslyšel svět hlas plný neslýchané síly, smělosti a pevné důvěry, hlas Dimitrovův.

Zpravodaj Ferdinand Kugler licí první dojem: „Jiří Dimitrov, narozený roku 1882 v Radomíru, nezkrotný, hrdý, nebezpečím pohrdající revolucionář, Makedonec. Sedm měsíců žaláře, z toho pět měsíců v poutech, v nejmenším nezlomilo jeho vzdor, jeho temperament. Vysoký, urostlý muž s šedě prokvetlým vlnitým vlasem, který snad původní byl sytě černý. Jiskrné oči, vysoké, široké čelo, pod ním smělý, zahnutý nos..."

Výslech začínal prohlášením senátního presidenta Büngera, že Dimitrov se choval při předběžném vyšetřování nedisciplinovaně a udělal by lépe, kdyby se před soudem uvedl jinak.

Dimitrov odpovídá: „Kdybyste byl nevinen jako já, a kdyby vás po sedm měsíců drželi ve vězení, z toho pět měsíců dnem i nocí v poutech, potom byste snad pochopil, pane presidente, že člověk ztrácí trpělivost."

V celém sále udiveně naslouchají: prostor rozráží tvrdý a silný hlas, z něhož se uvolňují slova jako z horského masivu. Bünger se pokouší šustěním akt, suchou kancelářskou řečí: „jmenujete se, kdy narozen atd., atd.?" naladit nižší tón, zúžit prostor kolem obžalovaného. Dimitrov odsunuje tyto

92

otázky mávnutím ruky stranou a říká soudu a celému jasnými slovy kdo je. Horská bystřina velkého života Šumí sálem a odplavuje pryč akta, bahno německé justice.

Jsem „proletářský revolucionář. Zdůrazňuji slovo proletářský, neboť v této zvrácené době bývá zvykem, že se dokonce německý korunní princ prohlašuje za socialistu. Nepatřím k tomuto druhu socialistů. Jsem revolucionář z přesvědčení, odpovědný a vedoucí komunista. Ale právě proto nejsem žádný teroristický dobrodruh, žádný pučista, žádný zakladatel požárů. . . Boj za komunismus je mi životní náplní..."

Znovu a znovu se senátní president pokouší tuto horskou bystřinu zastavit, ale jeho rutina je proti elementární síle Dimitrovově bezmocná. Jeho otázky zůstávají nezodpověděny, Dimitrov strhl iniciativu na sebe a nedá ji už z ruky. Když tu a tam odpovídá, je to jen nový smělý útok. Bünger se ptá: ,,Co si vlastně myslíte, k čemu zde jste?" — A Dimitrov odpovídá: „Jsem zde, abych hájil komunismus a sebe." Po prvé se přiznává k svému smýšlení, aby si od počátku uvolnil bitevní pole a pevně založil obranu — „zde, v otevřené krajině politiky bojuji svou bitvu, na toto bitevní pole nutím vás!" — a potom, v rámci velké útočné bitvy, osobní obhajoba:

„Se zapálením říšského sněmu jsem neměl — ať přímo nebo nepřímo — vůbec nic společného. Když jsem časně ráno 28. února ve vlaku z Mnichova do Berlína četl v novinách o zapálení říšského sněmu, měl jsem ihned za to, že pachatelé jsou buďto zločinní provokatéři, nebo lidé duševně i politicky pomatení, ale ať tak či tak, zločinci proti německému proletariátu a komunistům.

Teď se stále více kloním k názoru, že zapálení říšského sněmu, tento protikomunistický podnik byl dílem vzájemného spolku provokace a bláznovství...

93

Mohu klidně říci, že se zapálením říšského sněmu jsem měl společného právě tolik, jako na příklad každý zahraniční korespondent v tomto sále nebo sám pan soudce. . .

Protokol sepsaný při výslechu jsem nepodepsal, poněvadž byl neúplný a tendenční. Celé předběžné vyšetřování proti mně bylo vedeno za předpokladu a s výslovným úmyslem, aby ze mne byl, přes odporující skutečnosti, pro říšský soud vyroben palič říšského sněmu, a proto také po měsíce trvající předběžné vyšetřování nebylo s to — jak mi to teď je jasné — najít skutečné pachatele."

Účinek této první Dimitrovovy řeči před soudem byl neslýchaný. To nebyla obhajoba, to byl útok, obžaloba, lesklý meč nad hlavami žalobců. Všechno, čeho se Bünger obával, se nejen splnilo, ale bylo daleko překonáno; politická otázka se octla v popředí a s ní ruku v ruce otázka po skutečných paličích. Ale ještě něco se stalo: otravná mlha protikomunistické propagandy byla bouří a světlem roztrhána na cáry, vymetena, a před zraky lidstva nestál už mlhavý strašák, nýbrž velká lidská postava skutečného bojovníka za svobodu.

Noviny s takovou autoritou jako „Times" psaly: „Tomuto Bulharu je vrozeno důstojenství."

Protikomunistický „Petit Parisien": „Dimitrov neodpovídá na otázky. Útočí."

Bůhví jak reakční „Gazeta Polska" píše: „Dimitrov je muž s oslňující inteligencí a talentem, a z lavice obžalovaných činí lavici žalobců. Dimitrov obviňuje nacistický režim a německou justici a zahraniční zástupci tisku na něj, na komunistu, hledí plni sympatií. Proces má ten výsledek, že komunistická idea, která měla být zničena, doznala podstatné posily, díky nově získaným sympatiím."

A dokonce německý tisk musel prou své vůli potvrdit hluboký dojem, který vyvolal Dimitrovův duch a charakter. „Leipziger Neueste Nachrichten" píši druhého dne: „Už při prvních Dimitrovových slovech

94

je cítit, že tento člověk udělal z tohoto velkého procesu podstatnou záležitost svého vlastního života, života skrz naskrz. politického. Je jedno, jakou úlohu měl při požáru říšského sněmu, tak či tak se teď už ukazuje, že je morálním paličem nesmírných rozměrů. . ."

A „Neue Leipziger Zeitung": „Je to dokonalý psycholog. Pro Dr Büngera nebylo lehké, vypořádat se s tímto vulkanickým člověkem na lavici obžalovaných. Zneužil k svým účelům i mikrofonu a nikdy nezapomínal obracet se nepřímo na zástupce zahraničního tisku. To je ozvěna, kterou hledá a (kradmý pohled na zahraniční tisk to dokazuje) kterou nalezl."

Dimitrov našel ozvěnu nejen u dělnické třídy, která viděla svou velkou myšlenku ztělesněnu v plné záři, nýbrž u všech svobodymilovných lidí, pro které lidská důstojnost je víc než prázdné slovo. Noviny, které neměly s dělnickým, hnutím nic společného a pro komunismus nemají ani špetku porozumění, psaly plny úžasného obdivu: „Zázrak Dimitrov!"

To, co vyvolalo ve všech srdcích ozvěnu sympatií a obdivu, byla především Dimitrovova odvaha, pohrdání smrtí a výbušná vášnivost, ale „zázrak" byl v dokonalém spojení, v dokonalé jednotě těchto heroických vlastností s nejvyšším vědomím, s nejodpovědnější disciplinou, s hluboce promyšlenou, ani tu nejmenší maličkost neopomíjející strategií. Dimitrov sám. popsal tuto strategii v rozhovoru s Villardem: „Především uchopit a pevně držet iniciativu. K tomu účelu jsem si musel zosnovat a provést strategický plán. Předsevzal jsem si politicky rozbít nejen obžalobu, nýbrž i nepřítele. Roztrhat ho ve vědomí veřejnosti, vydat jej všanc všeobecnému posměchu. Začal jsem s policií. Pak přišel na řadu vyšetřující soudce, ten slavný pan Vogt, ten ,německý soudce. Tento člověk

95

byl potom vyřízen. Po každé, když jsem potom žádal jeho výslech, musel to soud co nejrychleji odmítnout. Stejně jsem napadl nejprve státního návladního Parisiusa, potom vrchního státního návladního Wernera, autora obžalovacího spisu. Potom advokáty, především Torglerova obhájce Dr Sacka; a ovšem Dr Teicherta, mého obhájce ex offo, kterého jsem odmítl. Dále hitlerovský tisk; vytrvale jsem jej napadal, zkoušel jsem pranýřovat každou jeho podlost; ostatně svým hloupým sprosťáctvím mi tyto noviny vlastně nepřímo velmi pomohly, neboť vždycky ukázaly, jestli můj úder seděl. Tak byl soud nakonec isolován, přemožen. V poměru k němu byla má taktika pružnější. Ale stále se mi dařilo držet iniciativu, kterou jsem uchopil hned na začátku."

Žádná slepá dravost, žádná nerozvážná opovážlivost, nýbrž odvaha, která váží všechny šance, odvaha, která není samoúčelná, nýbrž podřizuje se vždy celkovému pJánu — to je Dimitrovova metoda, to je velký příklad, který dal v Lipsku. Činem ukázal, čeho je třeba, a později, když svět viděl především hrdinu z Lipska, obracel pozornost na příliš málo oceňovanou metodu svého boje.

Vyzdvihoval: „Nutno co nejpečlivěji uvážit všechny jednotlivé body obžaloby a řízení, za vším jít, ke všemu přihlédnout, využít všech možností, které proces poskytuje: konkrétní obvinění musejí být potřena konkrétními fakty. Člověk ovšem musí být především odvážný. Ale je falešné a hloupé, házet kolem sebe komunistickými frázemi a urážet soudní dvůr. Já jsem nezačal s tím, že bych označil soud za nástroj fašistické diktatury, protože kdybych to býval učinil, byl bych se oloupil o možnost pokračovat ve své obhajobě: mnohokrát jsem se tím či oním způsobem obhajoval tak, že jsem

96

dal celému světu vědět — že tento soud je skutečně instrumentem fašistické diktatury."

Po velké politické průlomové bitvě, ve své první řeči před soudem, jíž strhl iniciativu na sebe, přistoupil systematicky k dílu, aby porazil fašistický státní aparát, představovaný jeho jednotlivými zástupci, aby odkryl jeho ubohost. Se shovívavým úsměvem osvětloval politické metody, až každý viděl, jak hloupě bylo všechno děláno, jak hrubou nití byly díry vyspravovávány. Příklad: když Heisig li pil první výslech van der Lubbův na policejním presidiu a vkládal ubohému Holanďanovi do úst velké, dobře uvážené věty, otázal se jen Dimitrov: „Jakou řečí van der Lubbe mluvil?"

A když Heisig zaraženě odpověděl, že van der Lubbe mluvil plynulou němčinou, Dimitrov se opět otázal: „Mluvil van der Lubbe německy svými vlastními rty a svými vlastními ústy?"

A ještě jednou, každé slovo s nádechem ironie: „Podal van der Lubbe tato vysvětlení, která tvoří základ obžaloby, svými vlastními rty a svým vlastním hlasem?"

Van der Lubbe mluvil jen jedenkrát ve svém životě plynně německy; ústy a hlasem německého policejního úředníka. Při každé příležitosti dělal si Dimitrov posměch z toho, že policii unikali nejdůležitější svědci, unikaly a s očí mizely nejdůležitější stopy, zatím co s neúnavnou horlivostí snášela policie všechny možné „materiálie" a klepy. Policie našla u něho zápisník se šifrovanými telefonními čísly; policejní úředníci museli nakonec, když předtím rozvinuli řadu „theorií", před soudem pěkně potichu přiznat, že nebyli s to správná čísla rozluštit.

Dimitrov bleskurychle udeřil: „Při luštění čísel prokázala policie svou kolosální neschopnost." Byl z jednání vyloučen, a než opustil sál, zvolal: „Neslýchané! Myslím, že o rozsudku nade mnou bylo rozhodnuto už jinde." Byl to mistrovský dvojí tah: policií snesený materiál byl znehodnocen (policie nebyla ani sto najít telefonní čísla!) a současně

97

byl z toho vyvozen tento důsledek: tak zvaný průkazný materiál je směšný, ale v Hitlerově státě nejsou rozsudky výsledkem důkazů, nýbrž výsledkem chyb.

Právě tak jako policie byl vzat na mušku i vyšetřující soudce. Dimitrovovi šlo o to, odhalit na jednom jediném křiklavém případě metody předběžného vyšetřování. Dráždil zbabělého a užvaněného sluhu svých mučitelů, až ho konečně dostal tak daleko, že se bil v prsa a krákal s komickým pathosem: „Jsem německý soudce, jsem říšský soudní rada, jmenuji se mimo to Vogt! Neudělal jsem nikdy a nikde nic, co by se neslučovalo se ctí německého soudce!"

Nyní přišel okamžik, aby bylo píchnuto do nafouknutého gumového balonu a aby splaskl jeho pathos. Pánovitým, vědomě provokujícím hlasem, táže se Dimitrov: „Dal svědek jako vyšetřující soudce 1. dubna zveřejnit sdělení, v němž se tvrdí, že Dimitrov, Popov a Tanev provedli ve spojení s van der Lubbem zapálení říšského sněmu? Ptám se; Ano nebo ne?"

Německému soudci Vogtovi sklapne, začíná lapat po vzduchu; právě krákal o cti a teď se má vyšetřovanci zodpovídat z bezectné pomluvy. Senátní president Bünger mu přichází na pomoc: „Dimitrove, nezvolíte-li jiný způsob řeči, nebude vám dovoleno klást otázky."

Ale Dimitrov tento způsob řeči — tón vyšetřujícího soudce, který vyslýchá obviněného — zvolil vědomě. Vogt je tak zmaten, že koktá: „Je pravda, že bylo takové prohlášení dáno tisku a že se v něm praví, že tři zatčení Bulhaři měli podíl na založení požáru, nebo na vyhození katedrály v Sofii."

Kroutí se pod černým pohledem Dimitrovovým a vytáčí se jako hloupý školák: „Později jsem řekl Dimitrovovi, že toto prohlášení je asi falešné." V sále je slyšet kašlání, chrchlání a německý soudce Vogt je stále menší a vykrucuje se: „On je tím však sám vinen, neboť mne nikdy neopravil, když jsem při líčení bulharského povstání z roku 1923 s ním spojoval i vyhození katedrály,

93

zatím co toto se stalo skutečně v roce 1925."

A teď dává Dimitrov německému soudci, prázdné skořápce říšského soudního rady, ránu z milosti: „Mé otázce nebylo vůbec porozuměno. Nemluvil jsem vůbec o domnělém atentátu, ale o tom, že ještě před začátkem předběžného vyšetřování byla vyšetřujícím soudcem rozšířena kategorická domněnka o mé účasti na požáru říšského sněmu. Chci tím dokázat, že to bylo vyšetřování tendenční, klamání veřejného mínění."

Bünger vyskočí: „To nebudu déle trpět! Mlčte!" Ale Dimitrov ví, že teď musí tohoto Vogta definitivně roztrhat. Zdvíhá rukou knihu a volá: „Chtěl bych na základě trestního řádu prohlásit, že mé spoutání odporovalo zákonu!" Vogt se opět zamotává do svých výmluv, dokud Dimitrov pohrdlivým pohybem ruky nevymete směšný pozůstatek tohoto německého soudního úředníka: „Tak je objektivní v tom, co říká!" Vogt je vyřízen. A nakonec „padá rozsudek obžalovaného nad popraveným: jeho vyšetřování bylo nesprávné, tendenční a brutální".

Dimitrov si nedá ujít žádnou příležitost, aby veřejně nepranýřoval obžalovací spis a jeho autory, říšské návladní Parisiusa a Wernera. Nejvyšší věcnost je metodou tohoto neúprosného útočníka. Nemluví obecně nepopulárními frázemi o státním aparáte, třídní justici, pověřencích monopolního kapitálu atd., ale ví, že společenské a politické síly se ztělesňují v živoucích lidech. Musíme zasáhnout tyto živé lidi a tím i systém; odplazí-li se německý soudce Vogt jako spráskaný pes, pak je úder proti Hitlerově justici neskonale účinnější než jakékoli zásadní, byť i správné, prohlášení. Proto Dimitrov nikdy nepolemisuje proti anonymnímu obžalovacímu úřadu, nýbrž zasahuje osobně přímo říšské návladní. Mluví o „klasickém obžalovacím spisu pana doktora Parisiusa" a nazývá jej „nejlepší propagandou pro komunismus". Když před soudní lavice předstupují vykhcem

99

svědci, kriminální zločinci, říká s největším důrazem: kladu svědku Dr Parisiusa otázku nebo... svědku ruského navládního Wernera." A když potom svědek stojí před posluchači v celé své ničemnosti, volá Dimitrov se smrtícím posměchem: „Blahopřeji vám k vašim svědkům, pane říšský návladní!"

V boji proti obhájcům není úkolem taktiky odhalit je jako spolčence hitlerovské justice a hitlerovské strany tím, že se to bude všeobecně zdůrazňovat, nýbrž tím, že budou Uvedeny skutečnosti, z nichž samy od sebe vyplynou závěry. Dimitrovovi nejde o to, aby především vysvětlil, že žádný z těchto lidí nezasluhuje důvěry, nýbrž o to, aby tím, že budou plasticky zdůrazněny podrobnosti, bylo nepředpojatému pozorovateli ujasněno, že jsou všichni pod jedním kloboukem, že všichni patří ke „spiklenecké společnosti" fašistických porušovatelů práva.

Neúnavně a stále novými návrhy žádal Dimitrov přizvání zahraničních právních zástupců; tvrdošíjné odmítání všech těchto návrhů přesvědčuje více než všechno ostatní: tito spiklenci, vědomi si své viny, mají strach před objektivní kontrolou, chtějí zůstat mezi sebou. Neúnavně žádá na právním zástupci Dr. Teichertovi, který mu byl přidělen jako obhájce ex offo, aby provedl nejrůznější opatření, která vyplývají ze závazků obhájce; tím tohoto pověřence NSDAP nutí, aby přiznal barvu a sám tak přinesl důkaz své pravé funkce. A teprve tím získává ironické zjištění Dimitrovovo svou průraznou, přesvědčující sílu: „I když nejsem právník, přece jen se domnívám, že rozumím tolik, že objednaný obhájce nepotřebuje, aby mu obžalovaný předpisoval. Nikdy jsem to také neměl v úmyslu. Na druhé straně není ani oficiální obhájce představeným svého klienta a nemůže proto jednat podle tak zvaného vůdcovského principu."

100

„Nemám vůči Dr Teichertovi jako osobě a právnímu zástupci žádnou osobní nedůvěru, ale nemohu k němu také mít, vzhledem k jeho úloze oficiálního obhájce za dnešních poměrů v Německu, potřebnou důvěru a pokouším se proto hájit 6ám."

12. října je Dimitrov znovu vyloučen z jednání, protože volá na presidenta Büngera: „Nejsem jen obžalovaný Dimitrov, jsem také obhájce Dimitrov." A po tomto vyloučení velkolepý frontami útok, dopis presidentovi, který alarmuje světovou veřejnost: „Vzhledem k tomu, že říšský soud odmítl všech osm mnou navržených obhájců, nezbývalo mi nic jiného, než abych se hájil sám, jak mohu a jak umím. Byl jsem také donucen vystupovat před říšským soudem ve dvojí úloze; za prvé jako obžalovaný Dimitrov a za druhé jako obhájce obžalovaného Dimitrova.

Přiznávám, že jsem i jako obhájce i jako obžalovaný stejně nepříjemný jak pro žalobce, tak pro jejich zákazníky. Vůbec za to nemohu. Když obžaloba byla tak neopatrná, že mě zcela nevinného posadila na lavici obžalovaných před říšským soudem jako náhradu pravého paliče říšského sněmu, musí ted vzít na sebe také nepříjemnost za svou neopatrnost. Uvařili kaši, ted musí kaši také sníst. Jestli jim chutná nebo ne, to není má věc; to mne vůbec nezajímá. Domnívám se, že stojím před říšským soudcem jako politický obžalovaný a ne jako voják v kasárnách nebo jako válečný zajatec v koncentračním táboře...

Mám přirozené právo sám se hájit a aktivně se účastnit hlavního přelíčení jako obžalovaný a svůj vlastní obhájce. Je jasné, že žádné vyloučení ze zasedání a lokální termíny říšského soudu nejsou s to otřást mnou v tomto ohledu. Kdyby mělo toto pro mne nesnesitelné jednání pokračovat, potom a to musím otevřeně prohlásit budu musit uva -

101

žovat o tom, zda má vůbec ještě smysl, abych se dále objevoval před říšským soudem, lhostejno, jaké následky z toho vzejdou.“

Tento dopis z 12. října patří k nejskvělejším, vrcholným bodům Dimitrovovy obhajoby. Zde jsou výsledky mnoha taktických útočných operací, mnoha jednotlivých průlomů do fronty Hitlerovy justice shrnuty v strategickém hlavním úderu. Policie, vyšetřující soudci, státní a říšští návladní jsou sdostatek odhaleni, teď se kymácí celá fronta Hitlerovy justice, teď se ukazuje, do jaké míry strhl na sebe Dimitrov iniciativu a jak jí uměl využít. Teď je — a to pro režiséry v pozadí — stále jasnější, že byrokratický aparát soudního dvora zdaleka nedorostl tohoto velkého odpůrce: Dimitrov vede proces. Trhá nepřítele před veřejností na cáry, vydává ho všanc obecnému posměchu. A tento posměch nachází v samém Německu, ba dokonce v řadách Hitlerových přívrženců, nebezpečnou ozvěnu. Jaký posměch bije na vrata nejvyšších SA a nejvyšších míst strany, když Dimitrov s posměchem plným síly odpovídá na ubohoučké čmuchání o jeho soukromém životě: „Nejsem ani impotentní, ani homosexuál, jsem zdravý muž!" Jaký šleh bičem zdravé mužnosti proti homosexuálním SA vůdcům, proti impotentnímu říšskému kancléři, proti celé této havěti zrůd, zmetků, zvrácenců! A jaký souhlas také u mnohých nacionálních socialistů, když Dimitrov svědka Karwahne, tohoto poslance NSDAP, který ještě v roce 1925 patřil ke skupině lumpů Ivana Katze v Komunistické straně Německa, trestá těmito slovy: „Nebyla skupina Ivana Katze v roce 1925 vyhozena z komunistické strany podle rozhodnutí Komunistické internacionály, protože byla nespolehlivá, podezřelá, anarchistická, protože v ní byly zločinecké elementy? Jako provokatéři a agenti politické policie proti Komunistické straně Německa?" A k jaké provinciální nicotě se scvrkne soudní dvůr, když Dimitrov

102

strhává na sebe výslech s van der Lubbem: „Komunistická internacionála chce mít plně jasno o otázce požáru říšského sněmu. Miliony čekají na odpověď." A Bünger ve své nemohoucnosti: „Kdo je zde předsedou? Okamžitě mlčte!" A Dimitrov, dívaje se přes něj ven do dálky, boře zdi: „Miliony čekají na jasnou odpověď!"

Ano, to byla otázka: Kdo je tu předsedou? Kdo obžalovaným? Kdo soudcem? Svět odpovídá: Dimitrov. Pod jeho kouzlem jsou všichni, nejen národy venku, sta milionů, ale i tu, v Německu, ba dokonce v soudní síni: korespondenti i soudci, právní úředníci, SA hlídky. Den ode dne musejí být vyměňovány, neboť se dívají s obdivem na tohoto komunistu, mluví o něm, říkají: je skvělý. Podle způsobu, jak s ním jednají jeho strážci, může Dimitrov den co den kontrolovat, zda vyvolal chtěný účinek, zda trefil do černého nebo střelil vedle.

Nacističtí vůdcové soptí vzteky na tento soudní dvůr, na Büngera, na tento gumový míč, který vyskakuje a zas padá k zemi, přichází vždy příliš pozdě, stává se stále směšnějším a směšnějším se svým věčným: „Musíte se držet víc zkrátka, Dimitrove.. . Nenechám si to déle líbit... Poznamenám si vaše slova pro budoucnost.. . Mlčte přece konečně... To je nestydatost." Mimo to se stávají nedůvěřivými proti starým úředníkům, v jejich pomalosti větří tajnou škodolibost a Dimitrov sám velmi uvážlivě rozlišuje mezi soudním dvorem a vyloženými nacistickými typy ve státním aparáte.

Dává soudu poznat, že jej nestaví na stejný stupeň s nacistickými vyvrhely. Po jedné srážce s Büngerem omlouvá se s jemným politickým odstínem: „Prohlašuji, že nebylo mým úmyslem někoho ze soudců osobně urazit. Není to mým úmyslem ani v budoucnosti... Chci jen jedno, aby mne nechali svobodně mluvit. Chci se klidně a věcně vyslovit. Nepotřebuji ani sympatie ani milost, chci se hájit jako komu

103

nista a jako nevinně obžalovaný." Nacističtí vůdcové jsou stále nespokojenější, stále neklidnější. Mají pocit: tak to dál nemůže jít. Teď přichází řada na ně, teď chtějí věc zachránit, ukázat tomuto soudnímu dvoru, jak se zpětně dobývá ztracená iniciativa.

4. listopadu předstupuje před soudní lavice Göring, aby přijal boj s Dimitrovem. Ve vysokých holínkách, s nohama rozkročenýma, s rukama opřenýma v bok, přetékající maso sešněrované SA-uniformou do řízného postoje, tak stojí pruský ministerský předseda a president říšského sněmu Hermann Göring v soudní síni, sebevědomý, nafoukaný, nejmocnější muž Hitlerovy strany, ztělesněné státní násilí. Za ním jeho SS-stráž, řinčící zbraně na chodbách soudu, celá vládní čtvrt, vojenský tábor. Vilné mrazení oddanosti probíhá kamarilou přítomnou v sále, šíří se otrocké, slastné mručení.

Adolf Stein, německý novinový pisálek, který své literární výměty ukládal pod pseudonymem „Rumpelstilzchen" (Rumpelstilzchen, pohádková bytost, trpaslík, který vyvádí různé nezbednosti, o nichž se neví, kdo je pachatelem) líčil svůj dojem slovy: „Tento Göring překypuje silou a energií. Hrome, jak krásný je ten vojáčky hlas! To ,při tom mi dopomáhej Bůh při přísaze neřekl ještě žádný svědek takovým kovovým, zvonovým tónem..." Ano, „železný Hermann", jak se sám nazývá, je pro německého měšťáka tělem a krví naplněný kýžený sen o „panském člověku", o mythickém pravěkém buvolu z bažin Germanie.

Göring, „panský člověk", brutalita s morfiovými injekcemi, masivní dobrodruh, barbarský a současně dekadentní, toužící po rvačkách až do zuřivosti, nenasytný po penězích, moci, nádheře, řádech, titulech, kostýmech, směšně romantických rytířských zámcích, bez kázně, ješitný, bezuzdně vychloubačný povýšenec, rodem sice vůbec ne Prušák, přesto

104

však nejdokonalejší ztělesnění prušáctví s jeho pudem, » jeho zuřivou touhou po válce, s jeho velikášstvím, s jeho propastnou nekulturností.

Göring, muž těžkého průmyslu a junkerství, změť hospodářské, vojenské a státní moci v jedné osobě, fašistický stát, vyjádřený nesmírně nafoukaným individuem!

Göring, který při popravách zavedl opět středověký katovský meč a který dal rozkaz, že smrtící úder musí být veden proti hrdlu oběti (zpředu), aby poslední pohled zachytil ještě záblesk zničení.

Göring, jenž rozpoutává zvířecí instinkt německého měšťáka a jehož slova vyvolávají za stoly všech stolních společností děsivé vzrušení: „Děkuji svému stvořiteli, že nevím, co je objektivní... Když říkají, že tu a tam byl někdo odveden, a že s ním bylo špatně nakládáno, mohu říci jen toto: kde se hobluje, padají třísky... Pokud nepobíhají kolem komunisté s uřezanými nosy a ušima, není důvodu k rozčilení. . . Raději střílím několikrát příliš blízko nebo příliš daleko, ale alespoň střílím... Policie tu není k tomu, aby starostlivě ochraňovala osmdesát až sto tisíc zločinců ve vězeních. Falešná humanita tu musí být vystřídána tím, co je nutné, i když se to zdá tvrdé..."

A za těmito slovy se kouří z krve v mučírnách a koncentračních táborech, plazí se předpotopní příšera z německého podsvětí, drtíc, sápajíc a požírajíc všechno lidské. To je Göring, „panský člověk", tehdy nejmocnější muž v Německu, dočasně mocnější než jeho „vůdce" Adolf Hitler.

Jeho vznešenost stojí před soudem, široce rozkročen, otylý, divoký býk, rozhodnutý napíchnout svého protivníka; také toto přirovnání pochází od německého pisálka Adolfa Steina-Rumpelstilzchena. A zatím co Göring hrozivým hlasem řeční, Dimitrov bedlivě pozoruje tuto nebezpečnou bestii, která teď konečně vylezla ze své díry, aby přijala boj. Tu bestii je nutno dráždit až do krajnosti, až ztratí rozvahu, a pak ránu a ještě jednu ránu...

105

Tvrdí se, že můj přítel Goebbels mi přinesl tento plán „zapálení říšského sněmu," vřeští Göring a pohupuje se na tlustých kyčlích, „a že jsem ten plán pak s radostí provedl. Dále se tvrdí, že jsem tomuto požáru přihlížel. Myslím, že v modré hedvábné toze. Chybí jen, aby se tvrdilo, že jsem jako Nero při požáru Říma hrál na loutnu."

Ješitný hlupák! myslí si Dimitrov. Řve jako lev a hájí se jako osel. „S tím idiotským vyšetřováním v cizině se nebudeme vůbec zabývat. Protože tak bychom omezili naše vlastní pojetí práva. V Hnědé knize se o mně říká, že jsem zlomený idiot, který byl přivlečen z ústavu..."

Opravdu: idiot. Moc mu stoupla do hlavy, ucpává orgány myšlení. Zahraniční tisk je pln otřásajících zpráv o ukrutnosti nového režimu, o mučení zatčených, o nekonečné „noci dlouhých nožů", z níž čpí zápach požárů a krve. Německá propaganda až dosud tyto bestiality tvrdošíjně odmítala, Göring se ve své kypící řečnické zuřivosti nedrží oficiální propagandy, hází ji v náhlém nápadu za hlavu, až střepy lítají: „Ano, tyto teroristické činy byly skutečně provedeny, avšak — komunisty, kteří se převlékli za SA-many!" Je to vyložené přiznání — a současně podkopný boj proti těm SA-vůdcům, kteří se společně s Goebbelsem snaží svého mocného společníka Göringa trochu přitisknout na zeď. Ať tak či tak: svatouškovské zadušování šéfa propagandy Goebbelse o tom, že Hitlerovo Německo je idyla, bylo Göringem nenávratně desavouováno.

A potom podrážděné líčení všech těch hrůz, které údajně plánovali komunisté, a pro něž měl být požár říšského sněmu ohnivým znamením: zakládání požárů, plenění, vraždy, rukojmí, hromadné otravy. Göring hýřil krvavou fantasií, oči se mu kalily a tuhly vytržením, byla to hrůzná vise nadcházející, Hitlerovým Německem „nově organisované" Evropy.

106

Před tím řval potom on Německo a Evropu zachránil „Teď konečně musil být na nepřítele přiveden státní aparát Vysvětlil jsem své policii: jestliže se střih , střílím. Leží-li tu někdo mrtvý, zastřelil jsem jej! Ale žádám, aby se nestřílelo do vzduchu." Souhlasné pokašlávání v auditoriu, které toho dne sestává z pozvaných funkcionářů NSDAP. Stein-Rumpelstilzchen píše: „Je to tak mužná řeč, že člověk v publiku vidí zářící obličeje. Také oči jednotlivých soudců se pevně vpíjejí do řečníkova obličeje. Tomuto Göringovi člověk opravdu věří, že nabere komunisty na rohy a vyhodí je do povětří. Takového silou vůle nadaného ministra vnitra jsme sotva kdy viděn."

A teď vstává Dimitrov, pomalu, bledý obličej napjatý, pravou ruku opřenu o lavici, klidná, utajená síla tváří v tvář zvířecké energii prusko-německého mocipána.

Klade své první otázky, věcně, slovo za slovem odvažuje, odkrývaje rozpory mezi výpověďmi Göringovými a ostatních svědků. Je to zkouška zbraní, promyšlená, šetrná příprava k ofensivě. Nejprve musí trochu vyprchati horká pára, mírný, ale pevný hlas Dimitrovův si musí získat sluchu, protivník musí být přinucen sestoupit na půdu skutečnosti. Bünger, nervosní jako nikdy předtím, si začíná oddechovat; zdá se mu, jako by Dimitrov nechtěl svému temperamentu tentokrát povolit uzdu. Göring, nice na kyčlích, odpovídá sebevědomě a ukolébává se pocitem moci a jistoty.

Najednou jej zasahuje první Dimitrovův úder s boku: „28. února dal ministerský předseda Göring interview o požáru říšského sněmu, v němž se praví: „Holandský komunista van der Lubbe měl při svém zatčení u sebí kromě pasu také stranickou legitimaci. Odkud věděl pan ministerský předseda Góring, že van der Lubbe měl u sebe stranickou legitimace

Göring odpovídá: „Musím říci, že jsem se až do nynějška o proces moc nestaral. . ." Teprve potom, po této hloupé od

107

povědí, cítí celé ostří otázky Dimitrovovy, obraci se najednou k tazateli a vidí pod výsměšně zvednutým obočím temně doutnat ironii. Bestie začíná být podrážděná a prská: „Já jsem jen někde slyšel, že jste mimořádně chytrý člověk. Proto jsem měl za to, že otázka, kterou jste mi tu položil, je vám už dávno jasná… Nepobíhám sám, abych tahal lidem věci z kapes. Jestli vám to ještě není známo, říkám vám to: policie vyšetřuje všechny těžké zločince a oznamuje mi, co našla."

Dimitrov dosáhl, čeho chtěl: Göring, který dosud mluvil jen tak, nedíval se na něj, nýbrž na předsedu senátu, tuto pózu opustil. Býk sklání rohy proti nepříteli. Člověk a bestie stojí proti sobě.

Dimitrov rozdrážděného ministra pevně drží očima a popichuje ho: ,,Ti tři kriminální úřednici, kteří van der Lubba zatkli a jako první ho vyslýchali, souhlasně vypověděli, že žádná stranická legitimace u van der Lubba nalezena nebyla. Rád bych věděl, odkud přišla potom zpráva o legitimaci."

Smysl otázky je jasný: Proč lžeš tak hloupě a zbaběle? Göring to z toho dobře slyší, žíly mu nabíhají, odpovídá chvatně, bez uvážení: „To vám mohu říci. Tato zpráva mi byla předložena úředně. Když v té noci byly oznámeny také věci... když se o tom snad mluvilo u jednoho z úředníků, že van der Lubbe měl u sebe stranickou legitimaci, a nemohlo se to přezkoumat, vzal to tedy možná za skutečnost a tak mi to bylo oznámeno. Dal jsem tuto zprávu již příští dopoledne do tisku. . . Samo o sobě je to také bezvýznamné, poněvadž zde, při procesu, se zdá zjištěno, že van der Lubbe žádnou legitimaci neměl."

A teď mistrně zamířená rána Dimitrovova: „Svědek je ministerským předsedou, ministrem vnitra a říšským presidentem, a tento ministr nese odpovědnost za svou policii?" Co má Göring odpovědět? Ve své řeči proklamoval „vůd

108

covský princip": Jestliže se střílí, střílím! A lže-li se, kdo lže? Nemůžeme otázce uhnout, vřeští po vojensku: „Jawohl!"

Po připravené vložené otázce, proč policie šla po van der Lubbových stopách s tak nápadnou nedbalostí, chytá Dimitrov býka za rohy: „Když jste jako ministerský předseda a ministr vnitra objasnil, že žháři jsou komunisté, že to udělala Komunistická strana Německa za pomoci van der Lubba jako zahraničního komunisty — nemusilo tu toto vaše stanovisko policejnímu a dále pak i soudnímu vyšetřování pevně určit směr a vyloučit možnost, aby byla hledána jiná cesta a aby praví paliči říšského sněmu byli vypátráni?"

Göringovi stoupá krev do hlavy. Muž, který se holedbá, že nikdy neztrácí nervy, začíná je už ztrácet. Z počátku se ještě pokouší se opanovat, ten „panský člověk", předstírá hrdý tón. „Zákon stanoví pro kriminální policii předepsanou poučku, že u všech zločinců je třeba vést vyšetřování všemi směry. . . Já sám však nejsem kriminální úředník, nýbrž odpovědný ministr, a pro mne proto nebylo tak důležité najít jednoho malého pobudu, nýbrž stranu, světový názor, který za to byl odpovědný. Uklidněte se, kriminální policie bude sledovat všechny stopy."

Bünger se kroutí: Budou se sledovat všechny stopy, co to tu povídá ten rozčilený ministr! Měl přece říci alespoň: šlo se po všech stopách. A kam to všechno žene? Copak ten těžký kus masa v SA-uniformě netuší, co Dimitrov zamýšlí? Göring jde jen po hrdé smělosti komunisty, který ho vyzývá, vrtá mu hlavou, jaká je to moc, která není s to otřást tímto zatčeným. Svírá pěsti: „Pro mne to byl politický zloon a právě tak jsem byl přesvědčen, že zločince nutno hledat ve vaší straně!" A pak je konec s jakýmkoli ovládáním. Göring mává pěstmi proti Dimitrovovi, který ho napjaté pozoruje, a křičí bezostyšně: „Vaše strana je stranou zločinců, kteří se musí vyhubit!"

109

A Dimitrov, vysoce vzpřímený: „Je panu ministerskému předsedovi známo, že tato strana, kterou nutno vyhubit, řídí šestinu světa, totiž Sovětský svaz, že tento Sovětský svaz udržuje diplomatické, politické a hospodářské styky s Německem, a že jeho hospodářské objednávky jdou k dobru statisícům německých dělníků?"

Göring lapá po vzduchu. Bünger, který má strach z katastrofální hlouposti, se pokouší vmísit, ministra varovat, zachránit situaci. Praví Dimitrovovi: „Zakazuji vám provádět zde komunistickou propagandu!"

Dimitrov: „Pan Göring tu provozuje nacionálně socialistickou propagandu." A potom, nespouštěje s očí bestii, rudý šátek a lesklou zbraň: „Tento bolševický světový názor vládne v Sovětském svazu, v největší a nejkrásnější zemi na světě, a má zde, v Německu, miliony přívrženců v osobách nejlepších synů německého národa. Je to známo?!"

Göringovi se stále více hromadí v mozkových buňkách hustá černá krev, která odplavuje všechnu rozvahu. Z ministerského předsedy nezůstalo nic než štěkající hlídací pes antikomunistů, kat, zabiječ. Vystoupí proti Dimitrovovi a řve: „Chci vám jen říci, co je známo německému lidu. Německému lidu je známo, že se tu nestoudně chováte, že jste sem utekl, abyste zhanobil říšský sněm a já tu nejsem proto, abych se od vás nechal vyslýchat jako od soudce a abyste mi dělal výčitky. V mých očích jste pacholek, který patří rovnou na šibenici."

Bünger je zoufalý. Proč si dal všemožnou námahu, aby zachoval zdání německého „právního státu" a aby uchlácholil cizinu obezřelým vedením procesu? Tento Göring celé to umělecké dílo rozmetal a před očima celého světa stojí odhalena krvelačná zvůle hitlerovského státu tváří v tvář lidské důstojnosti, zosobňované Dimitrovem. Göring je považován za „státníka" NSDAP; kam povedou tito „stát

110

níci", tito zuřivci Německo? Bünger by měl volat svědku Göringa k pořádku, ale obrací se na Dimitrova se zaklínači formulí: „Už jsem vám jednou říkal, že tu nemáte provozovat jakoukoli komunistickou propagandu. Nesmíte se potom divit, když svědek takto vzplane. Zakazuji vám co nejpřísněji tuto propagandu. Vy máte klást jen čistě věcné otázky."

Kdo má uši k slyšení, rozumí nepřímé kritice neblahého ministerského předsedy. Ale Göring stále ještě funí, dívá se jako býk, který vrazil rohy do prázdna, a Dimitrov ví, že bestii musí ještě jednou rozdráždit. Již nyní je to vítězství, ale podstata uvážlivé strategie je právě v tom, využít vítězství až k nejzazší mezi, první udeřit a znovu udeřit. S neúprosnou jistotou nachází Dimitrov slovo, které odpůrce smrtelně zraňuje a které vyhání celou situaci na ostří meče: „Jsem velmi spokojen s odpovědí pana ministerského předsedy."

Göring se dusí odpovědí. Krev mu hrozí rozrazit obličej, v nejbližším okamžiku exploduje kypící hromada masa. Bünger by chtěl explosi předejít: „Jestli jste spokojen, je mi jedno. Teď vám beru slovo."

Dimitrov: „Musím dát ještě jednu otázku." Bünger, nejostřejším hlasem, jakého je schopen, aby všechno další překazil: „Teď vám odnímám slovo!" Ale nemůže již ničemu zabránit. Hromada masa exploduje. Řev bestie proráží sálem: „Ven s vámi, vy padouchu!" Bünger, předseda „nezávislého" soudního dvora, odevzdává svědkův rozkaz dále, kyne chvějícíma se rukama policistům: „Vyveďte ho ven!"

Göring se chce sám vrhnout na Dimitrova. Policisté jsou rychlejší, uchopí obžalovaného, trhají a vlekou ho ven. Ale Dimitrov, už v rukou policistů, se ještě jednou obrací k pyšnému obličeji Göringovu, a hlouběji než kdy předtím prolil

nika zbraň vítězova masem bestie: „Máte jistě strach přeď mými otázkami, pane ministerský předsedo!"

Hromada masa je vymrštěna vzhůru jako při zemětřesení, poskakuje, tancuje, kroutí se vztekem, pohupuje se na tučných kyčlích, šermuje rukama, s nohama roztaženýma jako galvanisovaná žába, směšná obluda, hrůzný šašek. A za Dimitrovem řev zuřivce: „Jen počkejte, až vás budeme mít mimo pravomoc tohoto soudního dvora, vy padouchu!"

Mladá Američanka Martha Dodd, dcera amerického vyslance v Berlíně, která prožívala jako posluchačka tento světový okamžik, zachytila první dojem ve své knize ,,Má léta v Německu". Líčí, jak Dimitrov pozoroval ministerského předsedu a nepustil ho s očí po celou dobu, co vřeštěl svou svědeckou výpověď v sále. Píše: „Dimitrov, skvělý, sympatie získávající snědý muž, který vyzařoval nejúžasnější vitalitu a odvahu, jakou jsem kdy u člověka viděla. Všechno na něm bylo život a žár: oheň přesvědčení, rozhořčení, nenávisti planul v jeho vystupování, v tváři, v jeho mocném hlase...

Dimitrov nebyl jen ostrovtipný dialektik a logik, byl muž, strhující dynamická osobnost. Nikdy nezapomenu na horoucí klid, s nímž stál proti Göringovi, na tvář s plamenem pohrdání. Byl to pravý boj, pravá bitva. Tu stál Göring, nesmírně odulý, s břichem rosolovitě přetékajícím, se splasklým obličejem; pompésní a již trochu nervosní. Neovládal již hlas, vypadal melodramaticky. . .

Dimitrov hrdou, vášnivou a ovládající se silou řeči poukázal na trhliny a nebezpečně absurdní rozpory v Göringově výpovědi. Použil jich a se smrtícím sarkasmem počal odkrývat tak mnoho, že Göring mu s křikem nařídil, aby přestal. Chraptivý, strašný, s brunátným obličejem vřískal, že budil zdání, jako by z něho měl vytrysknout proud krve; téměř se duse se snažil potlačit obžalovávací, zářící, přesvědčující hlas druhého... Dimitrov ho nechal vymluvit

112

a potom udělal několik dráždících poznámek, za což ho dul Göring odvést ze soudní sine. Nacisté jen stěží unikli z této situace." Druhého dne bylo již jasné, že neunikli.

Každý porozumí: Je to první zničující porážka německých fašistických mocipánů. Göring, vzpamatovávaje se z mraku potu, krve, zuřivosti a vzteku se snaží svou zvířeckou bezuzdnost ospravedlnit slovy: „My přece nejsme obžalovaní, nýbrž žalobci." To nenapomáhá zlepšení procesu, nýbrž jeho zhroucení. Ano, proces se zhroutil. „Celý soudní proces byl rázem znehodnocen," píše příštího dne „Zurcher Zeitung" a všechen světový tisk, a to nejen demokratický.

Německo není právním státem, ale hromadou násilí a zvůle, to se po prvé stalo nad slunce jasnějším. Göring předešel rozsudek, žádal šibenici pro zřejmě nevinného obžalovaného před koncem průkazního řízení. Hrozil: Ať dopadne rozsudek jakkoli, držitelé moci se budou mstít na obžalovávajícím

obžalovaném.

Dimitrov odráží bestii, vylákal ji do ostrého světla světové veřejnosti. Zde stojí před národy řvoucí zločin, vražda jako ministerský předseda, válka proti lidskosti jako státní princip. Diktatura bestiality.

A na druhé straně: síla srdce, svoboda ducha, suverenita lidské důstojnosti, vše, co je drahé civilisovanému lidství, ztělesněno komunistou Dimitrovem. Ve vědomí národů se začíná převrat světového dosahu. Hitler chtěl dosáhnout tolerování svých zločinů propagandou: on prý je ochráncem evropské civilisace proti,, bolševickému světovému spiknutí". Této propagandě měl sloužit lipský proces a pro miliony počestných lidí byl bolševismus strach nahánějící příšerou. A teď najednou jsme se dívali nikoli do rozbitého zrcadla propagandy, ale na zářící skutečnost, kterou nemohla zfal

113

šovat žádná propaganda. Komunista Dimitrov a německý fašista Göring nebyli žádné propagandistické vynálezy, nýbrž živí lidé. Nebyli to také žádní ledajací lidé, ale vedoucí představitelé svých světových názorů. A bylo jasné, že Dimitrov byl ztělesněním lidské civilisace bojujícího humanismu, Göring ztělesněním barbarství, bestiality. Na nepomíjející světové historické scéně stály proti sobě dvě zásady, jedna ve své celé velikosti, ve své bojovné posici, a to byl veliký výhled, zocelující povzbuzení: Dimitrov vítězí nad Göringem, člověk je silnější než bestie.

Za Göringem stojí hrubý, hloupý Mars, zuřivý bůh války, „všemi bohy a lidmi nenáviděný", za Dimitrovem vysoká Pallas Athena, bohyně svárlivého rozumu, pravdivého lidského myšlení. A již Illias hlásí, jak Pallas Athene porazila a zkrotila Marse.

Ani mazaný Goebbels, kulhající ďábel německé propagandy, nemohl už nic zachránit. Stál 8. listopadu jako svědek před říšským soudem a pokoušel se přívalem své řeči odplavit nesmazatelné stopy Dimitrovova vítězství a opičáckou strojeností vyvolat „státnický dojem". Měl zřejmě na rozdíl od svého řvoucího straníka Göringa v úmyslu hrát učeného, civilisovaného, ale bylo neodolatelně komické, když uličník zodpovídal jadrnou otázku Dimitrovovu šroubovanou větou: „Odpovídám vám se Schopenhauerem. Každý člověk zaslouží, abychom se na něho podívali, ale nezaslouží, abychom s ním mluvili." A přitom kradmý pohled do publika: není to vzdělání, není to krásná ukázka sečtělosti?

Nebo když se malá Alraunchen pýří: „Vím, co je propaganda a nemusí se namáhat, aby mě takovými otázkami vyvedl z klidu." Ví, co je propaganda, a v jeho prohnaném mozku se svět skládá jen z propagandy. Pro něj je propaganda velkou lží, kterou považuje za mocnější než každou skutečnost, a tak jako se čarodějové primitivních národů domnívají, že svým dechem a křikem mohou přivolat vítr a počasí, tak se tento malý ča

114

rodějův učeň domnívá, že může svou propagandou zvrátit všechny Zákony vývoje, udělat ze zlata bláto, z bláta zlato Pral sx požár říšského sněmu na základě svého pojetí propagandy" a najednou mu hru zkazila pravda. Věřil, že jeho propagační hlavička může začít s ideou lidskosti, kterou ztělesňoval Dimitrov — a najednou nebyl ničím než jedovatou jepicí, kterou Dimitrov zahnal jediným mávnutím ruky. Zřejmě ten nepodařený trpaslík tušil, v jak komické úloze stojí proti tělesně i duševně urostlému Dimitovovi; neboť najednou vystoupil na špičky, pohlédl šikmo a zespoda na svého velkého protivníka, a zakrákal ze všech sil: „Mluvil a odpovídal jsem již jiným lidem než tomuto malému komunistickému agitátoru." Ani hodní SA-mani nemohli potlačit grimasu, když porovnali svého malého lháříčka s mohutným zjevem Dimitrovovým — hafana, který štěká na lva: „Zakousl jsem už docela jiné živočichy než je tato divoká kočka."

Dimitrov se pobaveně díval na tohoto nadutého pozéra, a používal ho jen jako podnětu k tomu, aby ještě jednou, s druhé strany, odkryl nezákonnost nacistického režimu. Goebbels, který očekával, že Dimitrov bude opakovat stejný způsob útoku jako na Göringa, a úzkostlivě se namáhal, aby na své ničemné osůbce neodkryl žádnou slabinu, vůbec nezpozoroval, že odvážný a chytrý obžalovaný sleduje nyní zcela jiný cíl. Zatím co Goebbels myslil jen na sebe, na svou pózu, na své šaškoviny a vtipy, Dimitrov myslel jen na věc. Šlo mu o to, aby ukázal krvavou stopu hitlerovského hnuti a dobře volenými otázkami světu připomněl, kdo jsou tito noví páni Německa: kriminální zločinci. Hitlerovo Německo že je právním státem? Zuřivý Göring dal celým svým chováním odpověď žádný právní stát, nýbrž lupičské doupě. Goebbels chtěl tento dojem setřít. 1) ptal se tvrdošíjně, neomylně po teronsticky

115

cistu před uchopením moci.

Neházeli nacisté roku 1932 bomby do bytů a úředních místností a nezavraždili pokojné občany? Nespáchali nacionální socialisté v Potempu zvířeckou vraždu na jednom zemědělském dělníku? Nepozdravil Hitler slavnostně a demonstrativně vrahy? Je to svědkovi známo? A ví snad svědek, že Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová byli zavražděni?

Ví snad svědek, kdo ubil německé státníky Rathenaua a Erzbergra? A je panu ministrovi známo, že nacionální socialisté v Rakousku a Československu — vaši straníci, pane ministře! — illegálně pracují? Házejí bomby do krámů malých obchodníků a do řad křesťanských cvičenců a pochodujících rakouských vojáků — je to svědkovi známo? Dimitrov šel ve svých otázkách tak daleko, jak mu to jen bylo možné. Ukázal, že od vzniku hitlerovského hnutí vede krvavá stopa až k požáru říšského sněmu, a teď se vražda exportuje z Německa do sousedních zemí, do Rakouska a Československa. Byl to naléhavý poukaz těm národům, které si nebyly vědomy velikosti nebezpečí a nechtěly rozumět, že v Berlíně nepřišla k moci jednoduše jen nová vláda, nýbrž permanentní vraždění, které se bude dál a dál rozmáhat, vražda na německém učenci Lessingovi, vražda na německém inženýru Formisovi v Československu, vražda na rakouském spolkovém kancléři Dollfussovi, vražda na francouzském zahraničním ministru Barthouovi, na jugoslávském králi Alexandrovi, a dál a dál, hromadné vraždění, vraždění rukojmí, vraždění dětí. Podívejte se na krvavou stopu! Braňte se proti vraždám z Berlína!

A potom rána do srdce obžaloby: „Všechny tyto otázky souvisí s politickou obžalobou proti mně. Moji žalobci tvrdí, že požárem říšského sněmu mělo být dosaženo násilné změny německé ústavy. Ptám se, která ústava platila v Německu 30. ledna a 27. února?"

116

Goebbels pochopil příliš pozdě záměr a řekl výmarská ústava." Chvatně k tomu připojí: „A my jsme ji uznali. Změnu jsme nechtěli přenechat komunistům, nýbrž vyhradili jsme si ji pro sebe. Změny už provedené nepovažuji za dostatečné."

Dimitrov opáčil s věcnou ironií: „To je důkaz, že nerespektujete německou ústavu."

Možná, že se německému šéfu propagandy dodatečně rozsvítilo nad Dimitrovovou strategií, nad tímto systematickým a konkrétním dokazováním, že každá legalita, každý právní řád hitlerovského státu jsou jen předstíráním, že hitlerovský stát není nic jiného než hromada násilí a zvůle. A přinést tento nezvratný důkaz bylo jediným smyslem toho, že kompromitoval i policii, vyšetřujícího soudce, říšského návladního, obhájce, celý fašistický státní aparát. To se podařilo s otřásající a nepřekonatelnou jasností ve velkém boji proti Göringovi, předvedením a vypeskováním fašistické státní bestie. A to se jindy, jinak, méně dramaticky, ale stejně vtipně ukázalo při výslechu s Goebbelsem, který se roztahoval jako páv a škubal sebou jako vrána.

O deset let později, v pronikavém světle světového požáru, rozpoznaly národy pravou podstatu hitlerovského státu; ale tenkrát, v době procesu o požáru říšského sněmu, chtěli to příliš mnozí přehlížet. Těm se snažil Dimitrov na mnoha případech ukázat: Nenechte se klamat! Slovy se vydávají za ochránce „klidu a pořádku", ale činy jsou lupiči a vrazi. Vám, národům za hranicemi Německa, vám se ukazují jako strážci legality, jako obhájci civilisace, jako dobří Evropané ale drží palce svým vražedným bandám, a řezníkům z Potempa posílá Hitler slavnostní pozdravný telegram. Požár říšského sněmu jim posloužil k tomu, aby zračí německou ústavu a potom přicházejí odporným pokrytectvím a obviňují nevinné, že mají v úmyslu pomocí

117

požáru říšského sněmu násilně změnit německou ústavu. To je jejich metoda, svalit každý zločin na objekt tohoto zločinu, vyvrátit základy společnosti pod sprostou záminkou, že právě v tom spočívá pravá obrana těchto základů. Jmenují to „propagandou" — prostředkem, který Attila ještě neznal, jinak by se byl býval zapřísahal, že přišel do Evropy, aby chránil klid, řád a civilisaci.

Dimitrov však ve svém boji proti fašistickému mocenskému aparátu neodhalil jen fašistické držitele moci, udělal ještě víc: svým příkladem ukázal, že tato moc byla strašná, ale nebyla pevná. Obávaní vlkodlaci byli v podstatě opelichaní hlídací psi, kteří se třásli před bičem. „Panští lidé" potud, pokud se před nimi ustupovalo, rozčilení uličníci, když byli káráni. Neohrožená rozhodnost jediného muže stačila k tomu, aby převrátila celý aparát krve a lži. A co se vypotilo z Göringa, co prýštilo ze všech pórů procesu, to nebyl van silné a pevné moci, ale směs lotrovské drzosti a nejistoty, velikášského bludu a pocitu závrati, hlučného vytrubování a úzkostlivého naslouchání světové ozvěně. Nedejte se těmito krvavými podvodníky zastrašit! To byla každodenní připomínka Dimitrovova. Ďábel není tak černý, jak ho malujeme. Strašlivé jsou zločiny, ale jsou spáchány padouchy, jimž chybí temná velikost Richarda III. nebo Macbetha. Jestliže jim jejich řemeslo nepřekážíte, překročí jejich zločiny každou míru: neboť v době neslýchaných produktivních sil může ruka bezvýznamného pobudy na pásu velké říše přivodit světový požár. Vložíte-li se jim ve správný čas do řemesla, scvrknou se tyto výrůstky německého imperialismu na hlouček špinavých, ubohých zločinců.

Dimitrovovo poučení znělo: bojovat v pravý čas, přejít do protiútoku, neuhýbat před nebezpečím, nýbrž okamžitě mu Čelit. A tak jako se obžalovací spis o paličích říšského sněmu rozletěl v cáry, tak se může v cáry rozpadnout ještě

118

nepevný hitlerovský systém — jen když budete chtít. Diktatura fašistické bestiality jest mnohem větším nebezpečím, než si krátkozrací myslí — ale v tomto okamžiku, v zimě 1933, lze ji ještě mnohem lehčeji smést, než se malomyslní obávají. Obojí Dimitrov svým příkladem před lipským říšským soudem potvrdil. Jeho příklad našel zasloužený obdiv, ne však potřebné porozumění.

119

V

ĎÁBELSKÝ KRUH

Morálně politické vítězství Dimitrovovo bylo v bitvě proti Goringovi rozhodnuto. Ale Dimitrov plně vybojoval také vítězství jako právník. Rozcupoval obžalobu tak důkladně, že z ní nic nezůstalo — a toto vítězství bylo spojeno s otázkou po pravých paličích, tedy s otázkou nejvyššího politického významu.

Kdykoliv se Dimitrov účastnil zasedání nebo porad, měl ve zvyku kreslit své myšlenky mocnou rukou velkými a pevnými tahy — doslova je kreslil jako jednoduché geometrické obrazce s vysvětlujícími poznámkami. Udělal to také v Lipsku — a črta, kterou nakreslil, se dostala do rukou zahraničního novináře.

Tomuto výkresu dal název: „Ďábelský kruh" obžaloby — svědeckých výpovědí.

Nejkrajnější kruh: to jsou svědci, obžalobou uměle stmelení v uzavřený kruh, který měl zardousit obžalované. Vnitřní kruh — to je veliký otazník nad organisátory procesu a nad založením požáru. Kdo číhá uprostřed „ďábelského kruhu"? Jak se jmenuje Mefisto uprostřed pekelného prstence? Kdo drží systém lží uvnitř pohromadě? Kresba svým schematickým podáním připomíná atom s jeho vzájemnými vztahy

120

mezi jádrem a elektrony kroužícími kolem něho. Můžeme působením značných energií vyrvat z atomu elektrony a tím vyvolat poruchu jeho rovnováhy, ale je potřebí nesmírné energie, pravé bubnové palby zářivé energie, aby bylo rozdrceno atomové jádro.

Dimitrov byl ztělesněním takové energie. Rozrušil nejen zevní kruh, ale i atomové jádro. Ďábelský kruh nemohl Mefista zachránit před rozsudkem světového soudu.

Dimitrov připojil k svému výkresu „ďábelského kruhu" seznam svědků, který s nepřekonatelnou výrazností dává všanc obecnému posměchu „objektivnost" soudního řízení. Malý kousek papíru vážil víc než 235 stran tlustého obžalovacího spisu:

1. Hlavní svědci:

nacionálně socialističtí poslanci: Karwahne, Frey;

rakouský nacionální socialista Kroyer;

nacionálně socialističtí novináři: major Weberstedt;

Dr Droscher (jinak Job Zimmermann);

nacionálně socialistický číšník (špicl tajné policie): Helmer;

nacionální socialista: major m. si. Schroder;

nacionálně socialistický poslanec: doktor Rupin;

německo nacionální novinář: Willi Zimmermann;

němečtí nacionalisté: Lange, Panknin;

Lebermami (zloděj a morfinista);

Kunzack (zloděj);

Krause (zloděj);

Wihle (penězokazec);

Kampfer (zloděj);

Weinberger (odsouzený pro korupci);

Hintze (zloděj);

Grothe (psychopat).

2. Zatčení dělníci (22).

121

3. Kriminální úředníci (8).

4. Kriminální úředníci pro politickou Část (12).

5. Dva vyšetřující soudci: doktor Vogt, doktor Losche.

6. Odpadlík zedník Paul Pucks a jiní. (11 + 8 + 22 + 8 + 12 + 2 + 2 = 65.)

Vedle geometrie ďábelského kruhu byla aritmetika čarodějné násobilky říšského soudu — a obě formule, aritmetická i geometrická, vedly k témuž výsledku: součet paličů říšského sněmu nevycházel. Aby se došlo k tomuto výsledku, bylo ovšem zapotřebí inteligence a odvahy Dimitrovovy.

Kousek za kouskem s největším důvtipem, s obdivuhodnou přesností rozbíjel Dimitrov ďábelský kruh.

Zde jsou nacionálně socialističtí poslanci Karwahne a Frey a rakouský nacionální socialista Kroyer. Vypovídají v usměrněné shodě, že prý Torgler mluvil odpoledne 27. února s van der Lubbem. Karwahne to maluje pestrými barvami: ,,Van der Lubbe na mě udělal docela zvláštní dojem; byl zanedbaný, neoholený, kalhoty mu byly příliš krátké, rukávy příliš dlouhé. Dělal na mě příšerný dojem." Společníci Karwahnovi dodali kopie této hrůzostrašné malby a Frey mimo to vypověděl, že prý viděl Torglera s Popovem „v rozčileném rozhovoru". Dimitrov dal jen krátkou otázku: ,,V jaké řeči?" A tato tři slova byla zničující: neboť Popov neumí ani slovo německy, Torgler ani slovo bulharsky. Účinek byl tak pronikavý, že dokonce Bünger ve svém zdůvodnění rozsudku tyto svědecké výpovědi opatrně vynechal.

Dalšími figurami ďábelského kruhu byli nacionálně socialističtí novináři major Weberstedt a doktor Droscher. Také oni byli spojeni jako nepodařený jetelový trojlístek Karwahne, Frey, Kroyer. Weberstedt, tiskový šéf nacionálně socialistické frakce říšského sněmu přísahal, že prý viděl 27. února van der Lubba s Tanevem v říšském sněmu a jeho spolupracovník — doktor Droscher odpřisáhl, že prý

123

viděl Dimitrova s Torglerem. S náměsíčnou jistotou prý okamžitě poznal: „To je atentátník ze Sofie. Ten muž má pro mne tak typický výrazný obličej, že záměna je vyloučena." Mimo to se prý zlobil, že už zase německý poslanec mluví s cizincem. Že to byl cizinec, poznal okamžitě, již dříve, než ho „opět poznal". Podle čeho poznal? „Podle poetické formy lebky!" zavřeštěl příslušník ušlechtilé nordické rasy. Po výslechu obou „poctivců" píše již několikrát zmíněný Stein-Rumpelstilzchen: „Major m. si. Weberstcdt pochází ze světa starého pojetí cti. Byl dříve vydavatelem Ludendorffovy ,Stráže lidu . . . Potom se stal dnešní vůdce Říšského svazu pro německou bezpečnost tiskovým šéfem nacionálně socialistické frakce . . ." Dimitrov se ho ptá, jestli skutečně vypovídá pravdu. Weberstedt na něj hněvivě zahřmí: „Starý pruský důstojník jako já nelže!"

Dimitrov udělal s těmito třaslavými postavami „ze světa starého pojetí cti" krátký proces. Ptal se Weberstedta, jestli o otázkách mluvil se svým pomocníkem Droscherem. Tupec zahuhňal: „To je přece docela přirozené." Na to Dimitrov: „Tedy Weberstedt a Driischer spolu o věci mluvili. Weberstedt viděl Taneva, Drfischer viděl Dimitrova. Přes nebezpečí, že budu vyloučen ze soudní síně, kladu tuto otázku, jsem zde svým vlastním obhájcem: „Rozdělili si svědci mezi sebou úkoly?" Bünger zakázal tuto otázku, ale byla již položena, rozrušujíc ďábelský kruh na jiném místě.

Právě tak odstranil Dimitrov svým výsměchem z ďábelského kruhu inženýra Boguna. Tento podrážděný inženýr viděl docela určitě, záměna vyloučena, německé čestné slovo na to, jak Popov bezprostředně po založen! požáru se vyřítil z jednoho vchodu říšského sněmu v světle šedých kalhotech, ve zmačkaném klobouku a s temným obočím. Při hlavním přelíčení byl zmačkaný klobouk stále světlejší a kalhoty stále tmavší — to jak se Bogun ve svém chvastounství a bar –

124

vitém lícení snažil připodobnit vybásněné části odivu skutečnému oděvu Popovovu.

Nakonec se Dimitrov smál: Německý inženýr je jinak přesný jako matematika. Jak to, že Bogun za mnoho měsíců po požáru ví lépe než přímo v den požáru, jak byl Popov oblečen? Jak to, že ze světlých kalhot udělal tmavě modré? Bogun je romanopisec a ne inženýr." Tím byl Bogun vyřízen.

Po nacionálně socialistických poslancích, novinářích, číšnících a oficírech přišli zločinci, penězokazové, lupiči pokladen, aby podali za Hitlerovo Německo svědectví proti Dimitrovovi. Pánové, ze světa starého pojetí cti" a svědci z kriminálů měli tutéž cenu jako ostatní. Nechme některé z ďábelského kruhu předstoupit.

Zde je trestaný zloděj Willi Hintze: navázal před dobročinným úřadem v Novém Kolíně styky s nezaměstnanými a s van der Lubbem a připravil si plány pro ozbrojené povstání, plenění atd. Zbraně? Ty může lehce opatřit. Když si před soudem vzpomíná na tyto rozmluvy, odpovídá: „Dělal jsem to trochu z pověření policie, abych šel s dobou." Dimitrov se ironicky ptá: ,,S jakým politickým směrem jste sympatisoval?" Notorický zloděj a provokatér se bije v prsa: „Byl jsem odpůrcem levicových stran." A Dimitrov říká jen jedno slovo: „Ovšem!"

Tu je zdatný Lebermann, zloděj a morfinista, který je předveden z káznice a oznamuje, že Torgler prý ho již v lednu 1932 vyzval, aby zapálil říšský sněm a nabízel mu za to 14.000 marek. Z káznice psal tento ostražitý Němec své ženě: „Jistě přemýšlíš, co mi to divadlo asi dalo námahy, abych se dostal tak daleko." Nyní je svědkem vrchního státního návladního jako Karwahne, Weberstedt, Göring. Dimitrov ukazuje celému světu, že všichni tito svědci patří dohromady do „uzavřené spiklenecké společnosti". Ptá se: „Kdo sem tyto svědky pozval? Zastupuje ten svědek obžalobu?"

125

Bünger: „Už jsem řekl: Tento svědek učinil jednoho dne, 13. října, u správy věznice udání a pak byl státním návladním vyslechnut."

Dimitrov: „To jsem slyšel."

Bünger: „Pak bylo navrženo, aby byl pozván za svědka."

Dimitrov: „Kým?"

Bünger: „Státním návladním. Ale chci vám hned říci, nepouštějte se do kritik, které jsou docela bezúčelné."

Dimitrov: „To nechci. Chtěl bych, pane presidente a vážení páni soudcové, poznamenat, že kruh hlavních svědků, zastupujících obžalobu proti nám, obžalovaným komunistům, byl dnes těmito svědky uzavřen. Na začátku byli říšští poslanci nacionálně socialistické strany a nacionálně socialističtí novináři, na konci jsou zloději."

Ďábelský kruh je tím neúprosně vymezen. A rozrušen. Druhý den je Volkischer Beobachter vzteky bez sebe, že Bünger neprotestoval proti Dimitrovovu výroku o uzavřeném kruhu nacionálně socialistických poslanců, novinářů a zločinců. Bünger se na začátku přelíčení omlouvá, že tuto poznámku přeslechl a uděluje Dimitrovovi důtku, Dimitrov na to: „Ted může být Volkischer Beobachter spokojen!" Je vyloučen — ale ďábelský kruh je již rozmetán na kusy. O dva dny později musí Göring, mistr nejvnitrnějšího kruhu, velký otazník tohoto kruhu, ucpat mezeru. S jakým úspěchem, již víme. ..

Rozkotání ďábelského kruhu je pro Dimitrova jen částí úkolu. Chce rozrušit atomové jádro procesu. Již 12. října napsal Büngerovi: „Jsem pevně přesvědčen, že van der Lubbe je v tomto procesu tak říkajíc jen Faustem požáru říšského sněmu. Nepochybně za ním stál Mefisto požáru říšského sněmu. Ubohý ,Fausť stojí nyní před lavicemi říšského soudu, ale Mefisto zmizel."

126

Známe dilemma říšského soudního dvora. Dimitrov je označil slovy: „Těžká je úloha soudu: vlk se mři nažral a koza měla zůstat celá. Rozsudek je nepodařeným pokusem o rozřešení této neřešitelné úlohy." Na rozdíl od Hitlera, který politicky potřebuje „bolševické světové spiknutí", může Bünger jen při nejlepší vůli soudně stanovit van der Lubbovu účast na činu a musí se nadto obávat, že otázka po spoluvinnících povede náhle na pravou stopu. Je proto rozhodnut neuchýlit se s této úzké cesty, po níž jde van der Lubbe bezmocně a sám vstříc rozsudku smrti.

Dimitrov bojuje od začátku proti thesi, že van der Lubbe spáchal čin sám. Nemohl jej sám ani plánovat ani provést. Byl nástrojem, kde jsou ostatní? Kde jsou pomocníci a kde je především Mefisto? Před touto nepoddajnou rozhodností se chvějí spoluobžalovaní, ale ještě víc vinníci.

Je druhý ďábelský kruh, v němž se ubohý van der Lubbe chytil. S brutálním výsměchem říká Goring před soudem: „Cizinec Lubbe, který se v říšském sněmu nevyznal, nenašel již východ a pobíhal v něm jako zdivočelý ježek." Nejen že nenašel východ z říšského sněmu, jeho ubohý, nemocný duch nenachází ani ted východ ze začarovaného kruhu jedu a lží, zataženého kolem něho.

Dimitrov se snaží osvobodit ho, vyburcovat ho, stále znovu se vší silou a trpělivostí. Dvakrát mluvil van der Lubbe krátce, nečekaně a trhaně o jiných, jednou před vyšetřujícím soudcem, po druhé při hlavním přelíčení. Právníci rychle přes to přešli, nit se přetrhla, sklouzla do propasti mlčení. Dimitrov bojuje o tuto zasypanou, ztracenou duši. Rozvíjí před soudem své pojetí: „Van der Lubbe byl prostý, docela hodný mladík. Byl zedníkem, vandroval, cestoval a potom spáchal tento zločin. Zde je jen jedna možnost: buď je van der Lubbe pomatený, nebo je normami. Jestli mlčí, pak mlčí pod hroznou tíhou zrady na dělnictvu." To je první impuls

127

Dimitrovův: zde je svedený dělník, v němž jistě je ještě zbytek proletářského svědomí. Chce je probudit: Proč tento hrůzný zločin na německé dělnické třídě, s kým? Bünger jej přerušuje: „Odmítám tyto otázky. Udělal to sám a důvody zčásti uvedl, zčásti neuvedl. Konec s takovým dotazováním!" Ale Dimitrov nepovoluje: opakuje během procesu výzvu na svědomí zneužitého stále důrazněji. Bylo to marné: fašistický jed v pravém i přeneseném smyslu slova zde člověka zcela rozrušil. A tento strašlivý děj se bude později miliónkrát opakovat.

Van der Lubbe slyší na jiný hlas než na lidský hlas Dimitrovův. Berlínský vůdce SA Helldorf je vyslýchán jako svědek. Odměřený, se zdůrazňovaným pohrdáním ke všem předstíraným právním formám, stojí pruský hrabě před soudním dvorem. Správně, nařídil v noci o požáru hromadné zatýkání bez úředního příkazu, správně, nikoli z pravomoci svého postavení jako nově jmenovaný policejní president berlínský, nýbrž v pravomoci berlínského vedoucího SA. (Později vyslýchaný Göring to popírá, klade důraz na to, že rozkaz vyšel od něho a Helldorf že ho provedl.) Van der Lubbe se má podívat na hraběte, zda ho poznává. Ale van der Lubbe je bez zájmu, hlava mu padá těžce na prsa.

Bünger: „Obžalovaný van der Lubbe, předstupte! Zvedněte hlavu, Lubbe, a podívejte se svědkovi do obličeje! Tak zvedněte přece hlavu, Lubbe, dělejte, podívejte se přece konečně na svědka!"

Tlumočník: „Van der Lubbe, máte se podívat na svědka."

Bünger: „Zvedněte přece hlavu!"

Státní návladní Seuffert: „Zvedněte hlavu, Lubbe!"

Tlumočník: „Musíte se podívat na svědka, zvedněte hlavu!"

Bünger: „Tak zvedněte přece konečně hlavu! Hlavu vzhůru, van der Lubbe!" Hlavu vzhůru? Zní to jako: hlavu dolů!

128

Do němého vědomí neproniká žádný hlas. Tu hraběti nabíhají žíly na čele. Poroučí mu břeskným, rozkazovacím tónem: „Člověče, hlavu vzhůru! Honem!" Co bylo dále, líčí zpravodaj Stein-Rumpelstilzchen slovy: „To je řež, jako Lubbe rozumí, jde do morku kostí. Zažíváme velký zázrak! Rázem se napřimuje a zvedá hlavu. Dívá se otevřeně na hraběte a říká hlasitě a srozumitelně: ,Ne! Obecenstvo je jako vysvobozeno, září a nejraději by zvolalo hlasitě bravo! Lehký šepot: ,Tenhle Helldorf, to je přece jen chlapík! "

Ano, tento hlas van der Lubbe zná. Nachází ozvěnu své vzpomínky. Na okamžik se mu vyjasňuje vědomí. Je to jako ve staré germánské pověsti: Když se vrah blíží k mrtvole, otvírají se rány. Zahraniční zpravodaj míní: Je to symbol — „probuzení Německa". Van der Lubbe nemůže okamžik zachytit. Všecko klesá a utápí se v jeho otrávené duši. Ani Dimitrovova žhoucí energie není s to tomuto dokonalému rozpadu vzdorovat.

Dimitrov sahá k nepřímé cestě. Kde byl van der Lubbe v noci o požáru? Jen tak mimochodem se uvádí: v Hennigsdorfu. Zdá se, že soudní dvůr se o tuto otázku nezajímá. Naopak stopu zahlazuje. Ale Dimitrov má opěrný bod. A již se ho nepustí. Tvrdošíjně, neúnavně žádá odpověď: Co hledal Lubbe 26. února v Hennigsdorfu? Toto předměstí Berlína nedaleko Špandavy je útočištěm NSDAP. Van der Lubbe tam v asylu přenocoval a mluvil s dvěma lidmi. Kdo byli tito lidé? Proč nebyli vyhledáni, předvedeni? Vždyť přece van der Lubbe prý v předběžném vyšetřování uvedl, že přišel na nápad zapálit říšský sněm na zpáteční cestě z Hennigsdorfu do Berlína? Dimitrov se ptá svědka Göringa, šéfa pruské policie: „Ptám se: Co udělal pan ministr vnitra 28. úuora a v nejbližších dnech poté, aby policejním vyšetřováním zjistil cestu z Berlína do Hennigsdorfu, jeho pobyt v útulku v Hennigsdorfu, jeho známost s dvěma jinými lid

129

mi a abv tak dal vyhledat pravé spoluvinníky? Co udělala jeho policie?" Göring odpovídá vyhýbavé: „bamozrejmě ako ministr jsem se nedal po stopě jako detektiv, protože k tomu mám svou policii." A právě tato policie, Göringova policie, neudělala nic, aby vysvětlila Lubbeho pobyt v Hennigsdorfu.

Dimitrov proniká stále hlouběji do tohoto komplexu. „Tam v Hennigsdorfu byl vytvořen most mezi van der Lubbem a organisátory požáru říšského sněmu!" Prosadí, že jsou konečně zavoláni svědci z Hennigsdorfu. 13. listopadu je vyslýchán holič Grawe, s kterým se van der Lubbe potkal v Hennigsdorfu. Dimitrov se táže rovnou: „Byl svědek Grawe již tenkrát nacionálním socialistou?" A Grawe odpovídá: „Vždy jsem stál na pravici." Tento den byl van der Lubbe živější, jeho rozrušeným vědomím vane dech vzpomínky. Na Grawa si ovšem nemůže vzpomenout, ale. . . Bünger se ptá: „Kde jste tedy byl?" A Lubbe odpovídá jasně a pevně: „U nacistů!"

Mrtvé ticho v sále. Bünger hledí zaraženě na obžalovaného. Dimitrov měl tedy opět pravdu, když naléhal na otázku o Hennigsdorfu. Co ted? Musíme stůj co stůj zničit most, který se tu utvořil, a bubnovou palbou otázek zmást van der Lubba. Bubnová palba působí. O několik minut později odpovídá van der Lubbe na otázku hrozivým tónem položenou, kde tedy doopravdy byl, se svou starou apatií: „U nikoho." Pomalu se hrouží opět do sebe, odpovídá jednoslabičně, že prý se účastnil nacistické schůze v Charlottenburgu, bavil se tam s mladým mužem a mimo jiné slyšel, jak řečník na tribuně mluvil o říšském sněmu. Ještě jednou se Lubbe vzpamatuje — když se ho Dimitrov ptá, zda v Hennigsdorfu neviděl také nacionální socialisty. Přikývne a směje se: „Ano, v Hennigsdorfu bylo velmi mnoho nacionálních socialistů, viděl jsem je tam, v uniformě." Potom se tenké vlákno vě

130

domí trhá. Dimitrov je chce udržet: „Není to správné a není to náhoda, že van der Lubbe přenocoval 26. února v Henningsdorfu?" Bünger ho okamžité přeruší: „Nemáte klást žádné sugestivní otázky. A to byla jedna z nich. Proč obžalovaný van der Lubbe, jste přenocoval v Hennigsdorful proč jste tam šel a proč jste tam nocoval?" Van der Lubbe se zachvívá jakýmsi záhadným smíchem: „Protože jsem tam mohl dobře spát." Zbytek je mlčení.

Ještě jednou, 24. listopadu, se vynoří van der Lubbe ze svého mlčení, naposled, jako když se tonoucí objevuje naposledy nad hladinou, než zmizí navždy. Je to troufalý, tragický boj zneužitého, oklamaného, otráveného: „Stál jsem už třikrát před soudem, jednou v Lipsku, po druhé v Berlíně, a teď opět v Lipsku. Chtěl bych vědět, kdy bude vynesen a vykonán rozsudek.. . zapálil jsem říšský sněm, ale to, k čemu zde došlo, to je přece docela něco jiného... Trvá to teď už osm měsíců a já s tím vůbec nesouhlasím... Sám, svým kabátem, jsem zapálil zasedací síň. To bylo docela jednoduché. Ale to, co se děje zde, je něco docela jiného... Otázka viny je docela jiná otázka, tady nemohu souhlasit..."

A potom na otázku, zda četná ohniska požáru v zasedací smi založil opravdu sám: „To jsem nikdy neřekl!"

Bünger: „Kdo to tedy udělal?"

Van der Lubbe: „To nemohu říci. To asi ostatní..."

Bünger ho přerušuje rychlými otázkami a najednou vyrazí z mučeného tvora van der Lubbeho výkřik o pomoc: „Nemohu dále! Co se zde děje, je zrada na lidech!... Žádám o rozsudek!... Nemohu dále; nechci denně pětkrát nebo šestkrát jíst a vždy být tázán, jak mi chutná. Nemohu tento boj ve vězení vést dále!"

Dříve než může Dimitrov klást své otázky, je spěšně udělána přestávka. Po přestávce je van der Lubbe malátný, unavený, bez zájmu. Dan mu opět jíst. Jídlo, které mu po

131

dali, mělo účinek. Dimitrovovy otázky padají do prázdna, nenacházejí žádnou ozvěnu. Van der Lubbe se zaposlouchává do sebe, mumlá cosi o „hlasech v jeho těle". Scopolamin je hrozný jed. Jediné, co z něho dostaneme, je nesrozumitelné žvanění: „Řekl jsem, co jsem řekl. Řekl jsem všecko, co jste zde znovu mohli slyšet."

Nástroj van der Lubbe je konečně zlomen. Ale Dimitrov svým důvtipem, svou tvrdošíjností, odkryl významné stopy mezi Berlínem a Hennigsdorfem. Velkou trhlinou v obžalobě proniká světelný paprsek pravdy, osudný pro celý policejní aparát.

Ve svém závěrečném slově před soudem shrnul Dimitrov výsledek šetření: „Otázka Hennigsdorfu je nadmíru důležitá. Osoba, se kterou van der Lubbe přenocoval, Waschinski, nebyla nalezena; můj návrh, aby byl vyhledán, byl označen za bezúčelný. Kdyby byl Lubbe v Hennigsdorfu pohromadě s komunisty, bylo by to bývalo již dávno vyšetřováno. Pane předsedo! Nikdo se nestará, aby Waschinski byl nalezen. Civilista, který první přinesl hlášení o požáru říšského sněmu na brandenburskou strážnici, nebyl vyhledán, nebyl zjištěn, zůstal až dodnes neznámý. Vyšetřování bylo vedeno nesprávným směrem. Nacionálněsocialistický poslanec doktor Albrecht, který okamžitě po požáru opustil říšský sněm, nebyl vyslýchán. Paliči nebyli hledáni tam, kde byli, nýbrž tam, kde nebyli. Byli hledáni v řadách komunistické strany, a to nebylo správné, to umožnilo pravým žhářům, aby zmizeli. Proto bylo rozhodnuto: protože jsme nedostali skutečné žháře, a protože jsme je nesměli dostat, museli jsme vzít jiné, abych tak řekl náhradní paliče říšského sněmu."

A konečně: byl to zase Dimitrov, který první položil otázku: „Není možné, aby paliči přišli do říšského sněmu podzemní chodbou?" Dimitrov se nedá zmást. Byl sice ve dnech,

132

kdy byl nejdůležitější svědci o podzemním vchodu vyslýcháni z jednaní vyloučen, ale ani tím nemohl Bünger kámen, který se jednou začal koulet, zastavit. Když byl Dimitrov opět připuštěn k jednání, zjistil díky svým otázkám, že první, kdo prohledával podzemní chodbu v noci o požáru byl Walter Weber, velitel Göringovy SS stráže.

Dimitrov: „Byl svědek v době požáru říšského sněmu ve státní službě?"

Weber: „Nejsem vůbec ve státní službě, jsem zaměstnán přímo u ministerského předsedy."

Dimitrov: „Neprohledával jste tedy chodbu jako státní úředník?"

Weber: „Ne, jako vedoucí komanda SS ministerského předsedy Göringa."

Kámen se valí dále a Göring byl jako svědek sám tak neopatrný, že vyžvanil pravdu: „Ostatní již dávno unikli a vím také kudy. Podle mého přesvědčení použili podzemní chodby. Ta vede zadem ke strojovně. Je velmi lehké dostat se odtud přes zeď na břeh Sprévy."

Dimitrov, který velmi neohroženě rozcupoval hypothesu právníků, že van der Lubbe mohl založit požár sám, našel u znalců vítanou podporu. Požární ředitel inženýr Wagner prohlásil: „Jeden jediný člověk nemohl požár sám založit. K jeho přípravě bylo zapotřebí buď delší doby, nebo byl připravován více osobami, pravděpodobně obojí. . .

Soudní chemik doktor Schatz podal posudek: „Jsem pevně přesvědčen, že v zasedací síni byl požár způsoben samozápalnou tekutinou, jejíž jméno nechci uvést. .. Lubbe nemohl založit požár sám. 0 jeho chování mám své vlastní mínění. Mám také vlastní mínění o ostatních událostech. Van der Lubbe musel si být při vstupu vědom, že se už v místnostech odehrály jiné události a jeho úkolem že jen je, vzít na sebe svým zvláštním chováním vinu."

133

Dimitrov: „Jestli jsem vašim zajímavým vývodům správně porozuměl, musely mít osoby, které použily této zápalné látky, určité technické znalosti?"

Schatz: „Osoby, které se touto otázkou zabývají, se v tom vyznají."

Osoby, které se touto otázkou zaměstnávaly a experimentovaly s ohledem na připravovanou válku takovými zápalnými látkami, seděly v ministerstvu říšské obrany a letectví. Tepelný technik profesor Josse dokládal: „Veliký prostor plenární síně o obsahu 10.000 m3 nemohl být zapálen jen podpalky na uhlí. Jistě muselo být použito zápalné tekutiny. Je vyloučeno, že by van der Lubbe sám způsobil požár. . . Van der Lubbe snad sám založil požár v zasedací síni, ale určitě k němu neprovedl sám přípravu. To musil provést ještě nejméně jeden jiný palič. Bylo zapotřebí nejméně 20 kg tekuté hořlaviny, snad dokonce 40kg…"

Dimitrov: „Těší mne, že ani znalci nevěří, že by van der Lubbe sám mohl založit požár. Je to jediný bod obžaloby, s nímž jsem úplně srozuměn. Jdu však ještě dále. Podle mého pojetí je van der Lubbe v tomto procesu takřka Faustem požár říšského sněmu. Tento politováníhodný Faust stojí před lavicemi soudu, ale Mefisto požáru říšského sněmu zde není.. ." A potom: „Tento ubohý Faust musí jmenovat svého Mefista!"

A dále v jednom z pozdějších jednání 30. listopadu: „Není možné, aby to při založení požáru bylo tak, že by van der Lubbe s někým mluvil o protestní akci proti systému, proti společenskému řádu, nebo o něčem podobném? Tato protestní akce měla být sama zárodkem požáru říšského sněmu. Potom van der Lubbe vstoupil do říšského sněmu a založil požár. V této době však někdo jiný dospěl jinou cestou do zasedací síně a připravil jinými prostředky požár v zasedací síni, snad jej také sám založil. Jestli to tak je, nemůže van

134

der Lubbe ostatní osobně znát. . . Chtěl bych se zeptat vaším prostřednictvím, pane presidente, zda nebylo van der Lubba použito jako nástroje."

A ještě jedenkrát ve velké závěrečné řeči: „Jistě potkal Lubbe 26. února v Hennigsdorfu nějakého člověka a vykládal mu o svých pokusech založit požár v radnici a v zámku. Tento člověk mu řekl, že všechny tyto požáry byly jen dětskou hračkou. To pravé že by bylo zapálení říšského sněmu při volbách. Tak vznikl skrytou spojitostí mezi politickou provokací a politickou zmateností požár říšského sněmu. Společník se strany politické pomatenosti sedí na lavici obžalovaných, společník se strany politické provokace je na svobodě. Hloupý van der Lubbe nemohl vědět, že v době, kdy dělal své neobratné pokusy o požár v restauraci, v chodbě a v dolením poschodí, někdo neznámý použitím tekuté hořlaviny, o níž mluvil doktor Schatz, založil požár v zasedací síni."

V tomto okamžiku stalo se něco neslýchaného. Van der Lubbe se otřásl tichým smíchem. Jeho tělo bylo jediným otřásajícím se smíchem. Byl to osten pravdy, který pronikl jeho zničenými nervy, hrůza vzpomínky, zoufalé tušení oklamaného. V jednotlivostech nebylo nikdy vysvětleno, kdy a jak mefistofelští paliči vtáhli ubohého Fausta do svých plánů. Ale důvtip a domněnky Dimitrovovy byly nepochybně velmi blízko pravdě. A jeho závěrečné vývody měly tak přesvědčující, tak neodolatelnou sílu, že se jich nemohli zbavit ani soudci. Námaha Büngerova, svalit všechno na van der Lubba, nevedla k žádnému výsledku, a tak bylo dokonce v odůvodnění rozsudku zjištěno: „Obžalovaný spolupracoval s jinými, snad jen s několika málo... Přípravy nemohl obžalovaný provést v době, která mu byla dána. Podle názoru senátu nemohl je vůbec pro jejich nesnadnost a rozsah provést sám, nýbrž jen v součinnosti s jinými...

135

Podle líčení zmatené činnosti van der Lubba, který poskakoval v budově sem a tam jako bludička — jak bylo dále zaprotokolováno — mohlo to všecko „mít jen ten účel, už od začátku svalit podezření z provedeného činu na sebe a současně odvrátit hasičstvo a policii od zasedací síně, právě tak jako znesnadnit a zpomalit její proniknutí do tohoto sálu..."

Kdo všechno byli ti „ostatní", to nemohli a nesměli soudci vůbec naznačit, natož potom zodpovědět. Velký otazník, který Dimitrov nakreslil doprostřed ďábelského kruhu, se pevně zachytil v soudním dvoře a měl přetrvat trosky procesu. Ale za tímto otazníkem stál Dimitrovův vykřičník. A to bylo to trvalé, nezviklatelné. Dimitrov rozbil ďábelský kruh.

Odhalil, že van der Lubbe byl v Hennigsdorfu u „nacistů" a že německé úřady udělaly všechno možné, aby tuto stopu zahladily. Pronikl labyrintem podzemních chodeb Hitlerovy justice až do nejvnitrnějšího kruhu. Nebojácný Theseus řecké pověsti nalezl uprostřed labyrintu krvavého minotaura, býka, zvíře. Dimitrov na ně, na vinníka, na paliče, na zvíře v lidské podobě před celým světem ukázal. Uprostřed Evropy minotaurus německého fašismu! Svět byl varován.

136

VI

VÍTĚZSTVÍ

Nejsem zde dlužníkem, ale věřitelem! — řekl Dimitrov 31. října před říšským soudem.

A o měsíc později, 28. listopadu: „Jsme v politickém procesu. Musíme proto dovést až ke konci politické pozadí a politický charakter celé věci. Chtěli jste politický proces — máte jej mít, ale potom celý, se všemi důsledky. Když válku, tedy válku. Když už, tak už. Všechno nebo nic!"

Noví političtí páni Německa, nacističtí vůdcové, považovali se za velké politiky nejen proto, že byli ještě brutálnější, cyničtější a neodpovědnější než všichni jejich předchůdci, nýbrž především proto, že objevili nový zázračný prostředek — propagandu. Výplodem této propagandy byl totiž proces o požáru říšského sněmu. Stal se pravým, obrovským politickým procesem — díky nesmírné politické vášnivosti Dimitrovově.

To bylo pro německé držitele moci něco naprosto překvapujícího. V Německu samém ocenili své odpůrce konec konců správně; na tom spočívaly také jejich úspěchy. Tyto úspěchy jim stouply do hlavy a tak se potom domnívali, že vnitroněmecký recept má světovou platnost. Proti politické síle, jakou ztělesňoval Dimitrov, byli bezradní: ta přicházela ze

137

světa, kterému nerozuměli a kterému se také v budoucnosti nikdy rozumět nenaučili. Pro organisátory požáru říšského sněmu je politika velkou lží — pro Dimitrova je velkou pravdou. A jako neúprosný věřitel proti ďábelskému svinstvu, které čarodějničtí mistři NSDAP uctívali pod jménem „propaganda" jako modlu, nastupuje právní, politická a historická pravda. Je to zničující zúčtování s touto nečestnou „propagandou", když Dimitrov ve svém závěru praví: „Přiznávám, že má řeč je ostrá a tvrdá. Můj boj a můj život byly vždy také ostré a tvrdé. Ale je to řeč otevřená a upřímná. Mám ve zvyku nazývat věci jejich pravým jménem. Nejsem žádný obhájce, který zde povinně obhajuje svého mandanta.

Obhajuji svou vlastní osobu jako obžalovaný komunista. Obhajuji svou vlastní komunistickou revoluční čest. Obhajuji své ideje, své komunistické smýšlení. Obhajuji smysl a obsah svého života. Proto je každá věta, kterou před říšským soudem vyslovím, takřka krev mé krve a tělo mého těla. Každé slovo je výrazem mého nejhlubšího rozhořčení proti nespravedlivé obžalobě, proti skutečnosti, že antikomunistický zločin byl zapsán na účet komunistů."

Byl to hlas pravdy. Prorazil si neodolatelně cestu. Po prvé bylo opět těm, kdo byli zmateni a demoralisováni lacinými Hitlerovými úspěchy, dáno na vědomost, že pravda je více než propaganda, že násilí a podvod nejsou smyslem politiky, jak si krvaví diletanti v německé říšské kanceláři namlouvali. Byla to trojnásobná politická pravda, pro kterou Dimitrov nasadil v Lipsku celou sílu své osobnosti, celou sílu svého přesvědčení:

Za prvé: Komunisté nezapálili říšský sněm, nemohli spáchat tento čin, který jejich politickým zásadám nejhlouběji odporuje. Komunisté nejsou žádnými paliči, žádnými spik

138

lenci, žádnými dobrodruhy. Nehrají s osudem tříd a národů, mohou dělat chyby, ale nemohou „svým milionům přívrženců říkat jedno a současně potají dělat pravý opak". (Dimitrov ve své závěrečné řeči.)

Za druhé: Jen nepřátelé komunismu, dělnické třídy, měli zájem na požáru říšského sněmu. Hitlerova strana potřebovala takový zločin, takovou provokaci, aby zničila práva svobody nejen dělníků, ale celého národa, a aby zaškrtila vlastní německé nacionální společníky, aby se nabídla světové reakci jako „záštita proti bolševismu", a aby si vykoupila mlčenlivý souhlas pro své válečné příprav).

Za třetí: Pro dělnickou třídu a pro všechny svobodymilovné lidi existuje reálná možnost fašismus zadržet, srazit k zemi, a tím odvrátit nezměrné neštěstí. Abychom toho dosáhli, musíme nastoupit nové politické cesty, sjednotit všechny síly proti úhlavnímu nepříteli, vážné a těžké chyby minulosti napravit, překonat.

Když se na to díváme po deseti letech, zdá se nám to jednoduché a téměř samozřejmé — tehdy bylo potřebí vynikající smělosti Dimitrovovy, celého nasazení jeho velké osobnosti, aby tento úkol byl poznán a proveden. Dimitrov nestál jen před soudem úhlavního nepřítele, jehož před celým světem obžalovat a proti němuž vyzývat k nejrozhodnějšímu boji považoval za svůj úkol. Neměl jen rozrazit uměle navršené zdivo protikomunistických předsudků. Šlo navíc o to, povzbudit všechny antifašisty, upevnit je v jejich zásadně správném názoru a současně positivní formou kritiky mnohých omylů a opominutí ukazovat cestu. To všecko nepronášel mezi antifašisty, nýbrž tváří v tvář fašistickému úhlavnímu nepříteli jako obžalovaný komunista před bez dechu naslouchající světovou veřejností.

Nacističtí vůdcové vykřičeli do světa, že požár říšského sněmu je prý „ohnivým signálem" pro komunisticky pře –

139

vrat, pro ozbrojenou vzpouru, pro „bolševickou revoluci". Hitler ještě krátce před začátkem procesu slíbil „sensační odhalení". Ale stokrát ohlašovaný materiál z domu Karla Liebknechta nebyl ani v Lipsku předložen. Státní návladnictví musilo si tedy vypomoci jinými „průkaznými prostředky", „náhražkami" tak charakteristickými pro hitlerovské Německo. Nacionálně socialističtí policejní úředníci byli ohlášeni jako svědci, aby podali nekonečné zprávy o komunistické činnosti; čím méně měli co konkrétního říci, tím déle mluvili. Dále byli vyslýcháni kriminální zločinci, policejní špiclové a provokatéři. A konečně dali předvést vězněné, týrané dělníky z koncentračních táborů, aby z nich vymačkali výpovědi proti komunistické straně. Když Dimitrov vedl důkazy proti právě tak obsáhlému jako obsahově chudému materiálu obžaloby, nechal všechno bezpodstatné stranou a držel se pevně jen hlavního. Když požár říšského sněmu měl být „ohnivým signálem" pro „bolševickou revoluci", pak musel přece alespoň někde v říši údajně připravované komunistické akce vyvolat. Došlo někde k tak dramaticky Hitlerem a Göringem ohlašovaným akcím jako k zakládáni požárů, k pumovým atentátům, k plenění, k ozbrojeným povstáním atd.? Nikde, ale přece si někteří policejní úředníci vzpomínali, že později kněkouka takovým požárům došlo. O těchto požárech k největší rozpačitosti soudního dvora Dimitrov mluvil ve své závěrečné řeči: „Policejní úředník Heller mluvil tu o komunistické propagandě, o zakládání požárů atd. Ptal jsem se ho, zda mu nebyly známy případy, že požáry, které byly založeny podnikateli, byly potom přičteny na vrub komunistům. Ve „Volkischer Beobachter" z 5. května je psáno, že policie ve Štětíně..."

Bünger: „Neodvažujte se tu o tom mluvit, když o tom při procesu nebyla řeč!"

Dimitrov (opět přerušovaný rozčileným senátním presi –

140

dentem): „To bylo předmětem vyšetřování, protože zde byla na vrub komunistům přičtena řada požárů. Potom vyšlo najevo, že požáry založili podnikatelé — aby si opatřili práci." To bylo ve své nejprostší a nejsvéráznější formě Hitlerovo „opatřování práce". Jednotliví podnikatelé zapálili jednotlivé podniky — Hitler celou Evropu.

Dimitrov mohl tedy ve své závěrečné řeči konstatovat: „Požár říšského sněmu není v žádné spojitosti s činností Komunistické strany Německa. A není ani ve spojitosti se žádnou vzpourou, a také ne se žádnou demonstrací, se žádnou stávkou, vůbec s ničím podobným. To bylo soudním předložením důkazů plně potvrzeno. . . Nikdo nepozoroval v souvislosti s požárem říšského sněmu nějaké činy, akce, pokusy o vzpouru. Nikdo tehdy o tom také neslyšel. Báchorky o tom jsou mnohem staršího data."

To byl první pádný argument. Dimitrov šel přes to dále k nejbližší otázce: „Obával se vůbec někdo z vládnoucích kruhů německých ozbrojeného komunistického povstání? Byla proti tomu provedena nějaká opatření?" Ani jediný z nacistických svědků nemohl tuto otázku zodpovědět kladně Tak na př. policejní rada Heller, odborník pruské policie pro antikomunismus, který přednesl před soudem několikahodinovou zprávu. Dimitrov se ho tázal: „Je správné, pane zpravodaji, že v tomto velkém množství dokumentů, které byly shromážděny v celé říši, se nenašel ani jeden jediný dokument, z něhož by vycházelo najevo, že by vláda očekávala mezi 20. až koncem února ozbrojené povstání se strany komunistů a nařídila pohotovost v tomto směru ozbrojeným silám státní moci. .. Nebo máte snad, pane policejní rado Hellere, takový dokument?"

Heller: „Takový dokument jsem nečetl, také jej nemám a není ho také zapotřebí."

Dimitrov: „Máte vůbec takové dokumenty?"

141

Heller: „Na to zde nemohu odpovědět. . . To nevím. .."

Nejpoučnější byla odpověď doktora Goebbelse na tuto Dimitrovovu otázku. Řekl totiž: „Pan Dimitrov asi považuje komunistické nebezpečí u nás přece jen za příliš velké a nebezpečné, když se domnívá, že by se proti němu musela povolat německá armáda. Stačí úplně nasadit SA a SS, aby komunisté u nás byli naráz potlačeni." S neodolatelnou touhou pochlubit se dal šéf propagandy NSDAP tato neopatrná slova k lepšímu a tím ocejchoval svou vlastní propagandu jako jedinou nehoráznou lež. Jádrem této propagandy bylo totiž právě to, že Německo stojí bezprostředně před komunistickou revolucí, že celý státní aparát je příliš slabý, než aby zadržel „bolševický příval", a že jen shromáždění všech mocenských prostředků v rukou Hitlerových je s to zachránit Německo před tímto „chaosem". A to právě Hitler, Göring a Goebbels jako rozzuřené opice vždy znovu vyhlašovali a tvrdili, že jen jejich nemilosrdný, bleskurychlý zásah zabránil, že Německo „nezhynulo v komunismu", že se Evropa nestala hromadou trosek, že však, bohužel, nikdo kromě nich nepoznal nebezpečí v celé jeho velikosti, a o několik měsíců později směje se Goebbels před říšským soudem: Komunistické nebezpečí, o tom nám nebylo nic známo. V okamžiku bychom je sami s našimi SA a SS vymetli. To bylo chlubení, za tímto vychloubáním bylo však přece jen jistě skutečné ocenění situace nacistickými vůdci a jejich pomahači v pozadí. Věděli, že Německo nestálo před „bolševickým převratem". Ale potřebovali toto strašidlo, aby provedli svůj vlastní převrat, a aby nastolili svou teroristickou totalitní válečnou diktaturu. To byl druhý důrazný argument Dimitrovův.

A dále: ve své závěrečné řeči řekl Dimitrov: „Včera mluvil o tom také obhájce Seuffert. Došel k závěru, že ve vládních kruzích nikdo v tomto okamžiku neočekával vzpouru. .. V tomto ohledu je důkazem také nou

142

zové nařízení německé vlády z 28. února 1933... Praví se v něm, že tyto a ony články ústavy, totiž Článek o svobodě organisací a o nedotknutelnosti osob a soukromí jsou zrušeny To je podstata nouzového nařízení, jeho druhého paragrafu, polní tažení proti dělnické třídě."

Bünger (přerušuje Dimitrova): „Ne proti dělnické třídě, ale proti komunistům."

Dimitrov: Musím říci, že na základě tohoto nouzového nařízení byli zatčeni nejen komunisté, ale i sociálně demokratičtí a křesťanští dělníci, jejichž organisace byly rozpuštěny. Chtěl bych podtrhnout, že toto nouzové zařízení nebylo namířeno jen proti Komunistické straně Německa, i když je jasné, že proti ní především, ale také proti jiným oposičním stranám a skupinám."

To byl třetí pádný argument. Kdyby se byli němečtí držitelé moci skutečně obávali komunistického převratu, tu by bylo jejich starostí, aby se spojili se všemi stranami a skupinami, které odmítaly komunismus. Udělali opak toho: „Komunistické nebezpečí" bylo pro ně jen záminkou, aby rozdrtili všechny strany a organisace a aby zničili všecko, co jen i nejvzdáleněji upomínalo na demokracii.

Celé vedení Dimitrovových důkazů bylo výstrahou všem svobodymilovným národům: Nedejte se svést křikem proti komunismu. Poznejte přece v pronikavém světle požáru říšského sněmu a jeho následků, že jde o obhajobu nejelementárnějších práv svobody proti spiknutí bestiality. Kují zbraně — proti komu? Shromažďují vojsko — proti komu? Plodí neštěstí — pro koho? Odpovídají: Proti komunistům, jen proti komunistům. Nevěřte jim. Chtějí panovat sami, totalitně, neomezeně. Chtějí dobýt světa a všechny národy vyplenit, porobit. Vy všichni jste „komunisté", jimž připravují smrt a zkázu. To je velké poučení z požáru říšského sněmu.

143

A tu přišel Dimitrov k druhému hlavnímu bodu své politické argumentace: Kdo měl zájem na požáru říšského sněmu? Kdo ho potřeboval? Komu byl k užitku? Pro zajatce, pro obžalovaného v hitlerovském Německu bylo největší odvahou nadhodit a zodpovědět tuto otázku. Dimitrov se toho odvážil. A právě tak jako byla hodná obdivu jeho smělost, byla to i jeho chytrost, s níž shrnul všechny důkazy proti viníkům — a potom nechal světu, aby je jmenoval jejich jmény.

Neustále, až k nejzazší hranici možností dotazoval se Dimitrov politických svědků po rozporech v táboře „národní vlády". Goebbels se při svém výslechu pokoušel ulomit hrot této otázce a 6 pathosem zhýčkaného uličníka si hraje na ctnostného strýčka: „Jest přece absurdní se domnívat, že uvnitř kabinetu čestných mužů předhazuje jedna část druhé, že zapálila říšský sněm. Jest absurdní věřit, že v kabinetě, který vládne šedesátimilionovému národu, je jedna polovina přesvědčena, že v druhé polovině sedí zločinci a paliči."

Že je to absurdní — kdo o tom pochybuje? Ale právě to nejabsurdnější, nejprotismyslnější se stalo v hitlerovském Německu každodenní skutečností, zločin pravidlem, bláznovství metodou, rozum a čest úžasnou výjimkou.

Policejní rada Heller se snažil nepříjemné otázky Dimitrovovy obejít jiným způsobem než Goebbels. Když se ho Dimitrov ptal: „Je to pravda, že ke konci roku 1932 nacionální socialisté hrozili říšskému kancléři Schleicherovi ozbrojenou vzpourou?" — tu odpověděl policejní rada: „Tato otázka nespadá do mé kompetence," jeho kompetencí byli komunisté. Němečtí nacionalisté spadali do kompetence jiného oddělení. A německá politika ve své celistvosti — ta nespadala vůbec do kompetence německého byrokrata nebo poddaného. K čemu máme tedy „vůdce"? Jen aby, proboha, nikdo nestrkal nos za vlastní „kompetenci" a nepřejímal

144

nějakou národní odpovědnost. Tato smrtelná úzkost před odpovědností, toto: „rozkaz je rozkaz" a „kompetence, je kompetence!" osudově usnadnila v celkovém vývoji úplné usměrnění Německa, úplné vyřazení každé vlastní vůle. „Jsem jen voják!" pravil generál, pravil mušketýr. „V mé politické kompetenci není myslet, v mé kompetenci je slepá poslušnost." Nikdo se necítil odpovědným za německý národ, nikdo za zločiny, kterých se sám účastnil, neboť dělat něco jiného než to, co bylo nařízeno, to ovšem znamenalo překračovat svou kompetenci, a odpovědnost nechť nesou oni velcí náčelníci, kteří ztělesňují pojem nezodpovědnosti. Poddaný není kompetentní k ničemu.

Dimitrov se tázal dále: „Nebylo zde nebezpečí ozbrojené roztržky mezi nacionálními socialisty na jedné straně a stranickými přáteli Papenovými a Hugenbergovými na straně druhé?" Poté mu vzal Bünger slovo — aby se kompetence nepomísily. Nyní žádal Dimitrov výslech Thalmannův, Papenův, Hugenbergův, Bríiningův a Disterbergův a dodal k tomu: „Dávám tento návrh proto, aby byla vyjasněna politická situace, jaká opravdu byla na počátku tohoto roku, a abychom poznali, kdo potřeboval požár říšského sněmu, komunisté nebo jiní." Návrh byl okamžitě zamítnut.

Dimitrov opakoval návrh písemně a žádal, aby pánům Schleicherovi, Papenovi, Hugenbergovi a Disterbergovi byly mezi jiným položeny tyto otázky: Zda je pravda, že nacionálně socialistické vedení koncem roku 1932 a v lednu 1933 hrozilo pochodem na Berlín, jestliže říšský president von Hindenburg neodevzdá moc Hitlerovi?. . .

Zda je pravda, že v roce 1933 a v předvečer utvoření tak zvané národní vlády nehrozilo nebezpečí bezprostřední násilné roztržky „díky bratrskému sporu" v „národním táboře" a díky rozporům a rozepřím mezi nacionálně socialistickým vedením a jeho údernými oddíly na jedné straně

145

a mezi přívrženci generála Schleichera, Papena, Hugenberga na straně druhé, a zda právě toto nebezpečí nebylo bezprostředním důvodem pro náhlé odevzdání říšského kancléřství Hitlerovi a vytvoření „národní koalice"?

Zda je pravda, že také po 30. lednu tyto rozpory a rozepře existovaly dále, a že vztahy mezi nacionálně socialistickými údernými oddíly a Stahlhelmem na jedné straně — Svazem záložních důstojníků a jiných „vlasteneckých" organisací na druhé straně byly velmi napjaté, a že vedly k četným srážkám?. . .

Zda je pravda, že požáru říšského sněmu bylo nacionálně socialistickým vedením všestranně využito k překonání vzniklých vládních obtíží, k prosazení jeho „výlučného panství" a k zřízení tak zvaného „totalitního státu" („třetí říše")—k násilnému rozpuštění všech stran, organisací, pomocných složek, kromě nacionálně socialistických, k „usměrnění" hospodářských, státních, kulturních, branných a sportovních, mládežnických, církevních a jiných organisací a institucí, tisku, propagandy atd.?

Zda je pravda, že v této době (v lednu a únoru 1933) vyvolání bezprostředního ozbrojeného povstání z iniciativy komunistické strany nebylo vážně očekáváno a že tato legenda byla rozšířena teprve po požáru říšského sněmu, aby ospravedlnila vládou podniknutá násilná opatření a násilné činy formací SA a SS?

Zda je pravda, že také sebevražda předsedy německonacionální frakce říšského sněmu Oberfohrena, jako mnohé jiné sebevraždy a všelijaké „nehody", jsou v bezprostřední souvislosti s tímto násilným polním tažením nacionálního socialismu a se současnými roztržkami a vnitřními boji v táboře tak zvané „národní revoluce"?

Ve své věcné a nepopiratelné formě je každá otázka dobře umístěnou ranou proti pravým paličům, vzorný mistrovský

146

politický důkaz, usvědčující pachatele. Vrchní říšský návladní Werner řekl ve své závěrečné řeči: „Ted je tu otázka pro kriminalistu, která je nadhozena jako první, když pátráme po nějakém pachateli, a to: „Pro čí užitek byl zločin spáchán?" Zde, v Dimitrovově dokumentu, byla dána nejjasnější, nejpřesvědčivější odpověď. A ještě jednou v závěrečném slově Dimitrovově: „Jedna otázka nebyla vysvětlena ani obžalobou ani obhájci. Neudivuje mne, že to nepovažovali za nutné. Mají před touto otázkou velký strach. Je to otázka, jaká byla politická situace v Německu v únoru 1933. Musím se tu té otázky dotknout. Na konci února byla politická situace taková, že uvnitř tábora národní fronty probíhal boj."

Bünger (nervosní): Dostáváte se na pole, které jsem vám už zakázal. Tam nesmíte."

Dimitrov: „Vím to, a vím také proč." A potom Dimitrov našel novou cestu, aby se přece jen dostal na zakázané území, a aby naznačil hlubší smysl protikladů v národním táboře. Šlo o válku a válečnou diktaturu. Kruhy válečného průmyslu, které po mnoho let financovaly Hitlerovo hnutí, zatlačily jiné německé hospodářské kruhy, jejichž orientace nebyla tak extrémně imperialistická. „Thyssen a Krupp chtěli v zemi dosáhnout principu výlučného panství s absolutní vládou pod jejich praktickým vedením." O to šlo v boji, který probíhal v táboře národních držitelů

moci.

Zvolání Büngerovo, že bulharský obžalovaný projevuje podivuhodný zájem o politické otázky Německa, dalo Dimitrovovi příležitost k jednomu z jeho nejskvělejších protiútoků: „...jako bulharský revolucionář zajímám se o revoluční hnutí v celém světě. Tak se na příklad zajímám mezi jiným také o politické otázky Jižní Ameriky a vyznám se v nich snad ne hůře než v německých, ač jsem nikdy

se v nich snad ne hůře než v německých, ač jsem nikdy

147

v Americe nebyl. To ovšem neznamená, že když v Jižní Americe shoří budova parlamentu, že já jsem potom viníkem."

Rychlý vtip mu prorazil cestu a ihned nastupovaly těžší argumenty. „Dík mé politické schopnosti vmýšlet se staly se mi mnohé jednotlivosti jasné. V politické situaci onoho období byly dva hlavní okamžiky. První byla snaha nacionálních socialistů po výlučném panství, druhým jako protiváha k tomu byla činnost komunistické strany, která směřovala k tomu, vytvořit jednotnou frontu dělníků. . .

Nacionální socialisté potřebovali zastírací manévry, aby odvrátili pozornost od těžkostí uvnitř nacionálního tábora, a aby prolomili jednotnou frontu dělníků. „Národní vláda" potřebovala vážnou záminku pro vydání svého nouzového nařízení z 28. února, kterým zrušila svobodu tisku a osob, a zřídila systém policejního pronásledováni, koncentračních táborů a jiných bojových prostředků proti komunistům." Bünger: „Dosáhl jste nejzazší hranice. Děláte narážky."

Dimitrov skutečně dosáhl nejzazší hranice toho, co směl vyslovit, aniž si znemožnil pokračovat ve své řeči. Nepotřeboval více. Otázka: Cui bono? V čí prospěch? byla sdostatek zodpověděna. Dojem byl ještě zesílen konfrontacemi svědků, kteří zastávali stanovisko vlády, a oněch svědků, kteří přicházeli z mučíren, koncentračních táborů a proto, že měli příklad Dimitrovův před očima, odmítali tvrzení obžaloby.

Svědci vrchního říšského návládního, kteří měli potvrdit, že Komunistická strana Německa připravovala ozbrojenou vzpouru, byli zloděj a morfinista Lebermann, kterého již známe, zloději Kunzack, Kampfer a Hintze, defraudant Weinberger, psychopat a policejní špicl Grothe. Vyprávěli, co se od nich žádalo, historky o tajemných skladištích výbušnin v lesních jeskyních, o záhadných pokusech třaska –

148

vinami, jichž se účastnili komunističtí poslanci, o dramatických tajných zasedáních, na nichž komunističtí vůdci oznamovali udiveným členům strany, že říšský sněm bude hořet a že to znamená: udeřit! Tito svědci ve svých politických kolportážních románech tak bezuzdně žvanili, že se dokonce obhájce doktor Sack viděl nucena navrhnout zatčení Grotha pro křivou přísahu, a že se konečně vyčarovalo dobrozdání soudních lékařů, podle něhož nejvynalézavější z národně probuzených zločinců byli označeni za nezodpovědné. Byl to jediný prostředek, jak je ochránit před zatčením pro zřejmou křivou přísahu — a přitom byli přece nejskromnější lháři ve srovnání s Göringem a Hitlerem, kteří čekali s podstatně krvežíznivějšími sensacemi.

Komunističtí svědci z koncentračních táborů se stopami strašlivých zážitků, propadlých tváří, oznamovali neohroženě, že jim nebylo nic známo o „ohnivém signálu", že pro ně požár říšského sněmu neznamenal vůbec žádné znamení k úderu, a že s ozbrojenou akcí bylo počítáno jen pro případ pochodu SA na Berlín jako s obrannou akcí proti fašistické

říši násilí.

S těmito svědky nemůže říšský návladní nic počít.

Avšak neúprosně stojí před ním věřitel Dimitrov. 0 čem zavraždění mlčí, co mučení jen naznačují, co mohou trýznění jen šeptat, to vyslovuje hlasitě, tak, že tento hlas slyšíme až do nejvzdálenějšího kouta země. Odhalil hanebnost fašistických paličů. Dělá ještě více: ukazuje cestu z fašistického

ďábelského kruhu.

Dimitrov vyzdvihuje: Dělnická třída je v obraně. Ne čelný útok proti kapitalismu, ale obrana proti fašistické ofensivě, to je nyní úkolem. Toto je vyjadřováno nejrůznějším způsobem znovu a znovu. Je vyslýchán zatčený dělník Meyer; Dimitrov se ho táže: „Existovalo nebezpečí přepadu od nacionálních socialistů proti komunistickým shromážděním.

149

Meyer: „Ano, to se nám stávalo často."

Dimitrov: „Hájili se komunističtí dělníci při těchto přepadech se strany nacionálních socialistů, dělali proti tomu něco, nebo jak?"

Meyer: „Pak jsme nemlčeli, ne?..."

Dimitrov: „Ovšem. To bych chtěl konstatovat, zvláště proti panu vrchnímu říšskému návladnímu. To je velmi důležité. Přijdeme k této otázce později. . ."

A potom v závěrečné řeči: „Dělnictvo bylo v této době v obraně proti útočícímu fašismu. Komunistická strana Německa se pokoušela organisovat odpor mas a obranu." A ještě důrazněji: „Komunistická strana se v této době namáhala vytvořit jednotnou frontu, aby shromáždila síly k obraně proti pokusům o zničení dělnického hnutí se strany německých nacionálních socialistů..."

To nebylo řečeno jen pro soudní dvůr, to byla daleko přes jeho hlavy výstraha německým komunistům: jde o existenci německého dělnického hnutí. Je proto zapotřebí shromáždit všechny síly k obraně. Dimitrov s největším důrazem vyzdvihuje: nepřítelem je Hitler, úhlavním nepřítelem, nepřítelem na život a na smrt je fašistická diktatura. Proti tomu musíme shromáždit všechny síly. Dimitrov ostře a zcela po právu kritisoval vůdce sociální demokracie, ale současně stavěl do popředí nutnost široké a opravdové jednotné fronty. Nacističtí vůdcové velmi dobře věděli, že to je pro ně největším nebezpečím, a byli by draze zaplatili své „vítězství", kdyby z něho měla vzejít protifašistická jednotná fronta. Nebylo žádnou náhodou, že protřelý Goebbels jako svědek prohlásil: „Mám dojem, že Dimitrov chce před tímto soudem dělat propagandu pro komunistickou a sociálně demokratickou stranu, respektive, že ji chce hájit." Dimitrov ani hláskou nehájil politiku německé sociální demokracie, naopak, ale stejně se snažil vyzdvihnout společenství zájmů,

150

historickou nutnost splynutí. Ne nadarmo mluvil o výlučném panství válečného průmyslu a Hitlerovy strany, o zničujícím polním tažení proti všem stranám a všem organisacím národa. K moci nepřišla jednoduše nová vláda, ale nový systém; moc přešla do rukou jednoho křídla německé buržoasie, nejextrémnějších, nejzuřivějších imperialistů; v tom bylo nesmírné nebezpečí, ale v tom byly také velké možnosti opravdové jednotné fronty, jejímž cílem muselo být vyvolání antifašistického národního hnutí.

Ve své mocné závěrečné řeči řekl Dimitrov: „Policejní úředník Heller zde citoval komunistickou báseň z knihy, vyšlé v roce 1925, aby dokázal, že komunisté v roce 1933 zapálili říšský sněm. Dovolím si zde citovat také báseň, ale od největšího německého básníka, Goetha: Větší rozum pochyť včas. Jazyk velké váhy štěstí Zřídka zastaví se v nás; Stoupat musíš nebo klesat, Vládnout musíš, musíš vyhrát, Nebo sloužit, nebo prohrát. Trpět nebo triumfovat, Bušit nebo držet zas.

Řečnický zápal největšího německého básníka ozařoval líc politické pravdy, kterou Dimitrov zvěstoval německým, a nejen německým, antifašistům: polovičatost je záhuba. Kdo nechce být kovadlinou, ten musí být kladivem. Právo, které uhýbá před mocí, bude upadat a prohrávat, a octne se pod kladivem. Bojujte o právo, udělejte z něho moc, učte je, aby bylo kladivem, které rozdrtí zločince! Stmelte své síly k jednotě, hoďte celou svou rozhodnost na misku vah, potom se stanete mocnějšími než vysoko vystoupla banda

151

lupičů, jejichž moc spočívá na vaší malátnosti, na vaší nejednotnosti a úzkostlivosti.

Dimitrov nestál před říšským soudem jen jako mluvčí a bojovník za obecné zájmy všech antifašistů, všech demokratických lidí a národů, ale také jako veliký syn svého vlastního bulharského národa, ztělesňující nejen lidskou ctnost, nýbrž i úctu celého národa. Rozvinutí národnostní otázky, přesvědčující pronikavost, s níž Dimitrov podal nejen vztahy mezi dělnickou třídou a národem, nýbrž je i bezprostředně ztělesňoval, patří k nejpamětihodnějším okamžikům tohoto velkého procesu.

Ten, který byl pronásledován bulharskými katy, přiznal se pyšně ke svému bulharskému národu:

„Byl jsem nejen bohatě pomluven tiskem — to je mi jedno — ale skrze mne byl označen také můj bulharský národ za ,neurvalý a ,barbarský , jmenovali mne ,temnou balkánskou figurou , ,divokým Bulharem , a to nemohu přejít mlčením.

Je pravda, že bulharský fašismus je velmi neurvalý a barbarský. Bulharské dělnictvo a rolnictvo, bulharská národní inteligence nejsou však vůbec neurvalé a barbarské. Materiální kultura na Balkáně není jistě tak vysoká jako v jiných evropských zemích, ale duševně a politicky nestojí naše lidové masy na nižším stupni než masy ostatních evropských zemí. Náš politický boj, naše politické snahy nejsou v naší zemi nižší než v jiných zemích. Národ, který žil pět set let pod cizím jhem, aniž ztratil svou řeč a svou národnost — takový národ není barbarský ani divoký. Barbarský a divoký je v Bulharsku jen fašismus. Ale já se vás ptám, pane presidente: v které zemi není fašismus barbarský a divoký?"

Bünger (přerušuje Dimitrova): „Nechcete přece narážet na poměry v Německu?"

Dimitrov (s ironickým posměškem): „Ovšem, že nikoli,

152

pane předsedo... V době, kdy ,německý císař Kar.1 V říkával, že jen se svými koňmi mluví německy, v dobr, kdy německá šlechta a německá inteligence psala jen latinsky a styděla se za německou řeč, stvořili a rozšířili v barbarském Bulharsku apoštolově Cyril a Metoděj starobulharské písmo.

Bulharský národ bojoval vší silou a tvrdošíjně proti cizímu jhu. Proto protestuji proti těmto útokům na bulharský národ. Nemám příčiny stydět se za to, že jsem Bulhar, a jsem hrdý na to, že jsem synem bulharské dělnické třídy."

Toto vášnivé a současně dobře uvážené přiznání vedoucího komunisty k svému národu udělalo nejen nejsilnější bezprostřední dojem, ale mělo zásadní, trvalý význam. Především: byl to velkorysý útok proti rasové domýšlivosti, nacionální nadutosti, šovinistickému velikášství německých „panských lidí". Vy shlížíte s výše své materiální civilisace svých šumivých splachovacích klosetů a jiných technických vymožeností s nevýslovným pohrdáním na malé slovanské balkánské národy. Ano, mnohé je u nás divoké a barbarské. Divocí a barbarští jsou naši fašističtí držitelé moci. Ale právě to muselo vám přece připadat domáckým, neboť v tom jste nás nejen dohonili, ale daleko předhonili.

Bestialita je u vás organisována až do nejmenších podrobností s nikdy nebývalou důkladností a přesností. Ale co jinak víte o malých slovanských balkánských národech? Jejich dějinami byl pětisetletý boj za svobodu. A vaše dějiny, smím-li se tázat, vy jste také bojovali za svobodu? Ale to není hlavním rysem vašich dějin. Císaři, kteří neuměli často německy, jako tento Karel V., králové, kteří rovněž znali německou řeč jen jako žargon pro koňské stáje, jako tento Friedrich II., váš Fridericus Rex, nekonečná řada reakcionářských panovníků, korunovaných zbojníku, nafoukaných trpasličích knížat, a dnes junkerů, a jako od veku

153

páni a pacholci, vůdcové a feldvéblové, poddaní, to vše je hodně smutná historie. Vy jste dali světu velké, obdivuhodné muže Goetha a Hegela, Marxe a Engelse, ale vcelku není vaše národní historie ozdobou Evropy. Vy nemáte důvod, ani ten nejmenší, shlížet s ohrnutým nosem na malé slovanské balkánské národy, jejichž tradicí je národní osvobozenecký boj.

Vlastenecké vyznání Dimitrovovo bylo daleko více než jen krocení německého šovinismu. Bylo otázkou německým antifašistům: a vy víte, že německá historie, minulost vašeho národa, není jen věcí akademiků, nýbrž vaší nejvlastnější záležitostí? Dokonce se vás dotýká v něčem i Karel V.: byla doba reformace, německé selské války, doba, v níž padala rozhodnutí na celá staletí, rozhodnutí, která stále ještě i dnes v Německu platí. Domníváte se tedy, že konstelace dějinného okamžiku se vyčerpává v statisticky zachycených prvcích přítomnosti, v počtu strojů, v míře koncentrace kapitálu, v organisovanosti třídních sil atd.? V každém dějinném okamžiku je obsažena také celá historie národa. Že slovanské balkánské národy, že velký ruský národ po staletí bojoval proti cizímu jhu, zde proti Turkům, tam proti Mongolům, to není mrtvá minulost, to žije dále, to je potrava přítomnosti.

Porozumíte-li německé historii — budete lépe rozumět německé přítomnosti. Dimitrovem ztělesněná synthesa antifašistického a národního osvobozovacího boje nebyla tenkrát dostatečně pochopena. Šlo o ústřední otázku hnutí za svobodu naší historické epochy, o probuzení a stmelení všech sil svobodymilovných národů k zachránění národní nezávislosti, demokracie a civilisace. Šlo na jedné straně o to, objasnit měšťáckým a maloměšťáckým demokratům, upřímným vlastencům každého odstínu: nemějte strach před dělnickou třídou! Nedejte se zneužít proti ní. Existence silného a svobodného dělnic

154

kého hnutí je nepostradatelnou ochranou svobody a míru národa. Řežete si do vlastního masa, když spolupomáháte drtit dělnické organisace, potlačovat dělnické hnutí! Na druhé straně šlo o to, objasnit dělníkům: vy nestojíte mimo národ. Naopak: vy jste jako největší a nejdůležitější třída moderní společnosti v nejvyšší míře spoluodpovědni za osud národa. Slovo „vlastenectví" má pro vás odpornou příchuť, protože bylo dlouhý čas falšováno reakcí a zneužíváno imperialistickými klikami. Ano, zneužívají všeho, pravda je v jejich ústech lží, slova o lidskosti proměňují se v předměty spekulace: svoboda, čest, vlast, civilisace, socialismus. Zneužívání je podstatou těchto příživníků. Jak málo jsou socialisty, tak málo jsou vlastenci. Pro ně jest vlast akciovou společností, národ vývěsním štítem pro krvavé podniky. Netrpte déle tohoto zneužívání. Je na vás, abyste byli vlastenci, abyste vytvořili nové, mocné, svobodně dýchající vlastenectví. Vlastenectví vzniklo kdysi v boji národa proti reakčním utlačovatelům — dejte mu opět jeho starý smysl. Evropa je bude potřebovat na život a na smrt. Vy nejuvědomělejší dělníci se snažte o mezinárodní dorozumění a bojové společenství. Mezi vámi jsou mnozí, kteří se domnívají, že tento internacionalismus je neslučitelný s pravým vlasteneckým smýšlením. To je mechanické stavění protikladů. Jedno nevylučuje druhé, naopak: vlastenectví a mezinárodní bojové souručenství svobodymilovných lidí a národů se musí navzájem doplňovat. Jen skutečným mezinárodním bojovým souručenstvím mohou svobodymilovné národy zajistit mír a hájit právo na samostatný rozvoj. A čím vlastenečtější jsou dělníci jedné země, to jest, čím více slouží dobře uváženým zájmům vlastní země, tím horlivěji budou se potom snažit udržovat bratrské styky s dělníky jiných zemí, dožadovat se a upevňovat bojové souručenství svobodymilovných národů.

155

Svět se pohybuje kupředu, běda nám, zůstaneme-li stát! Po první světové válce se mnohé změnilo. Světová historie je vynalézavější než jakákoli lidská předpověď. Můžeme vědeckými formulemi vcelku vyjádřit vývojový zákon, ale ne tak, jak se případ od případu uplatňuje. Tak významná socialistická myslitelka jako Rosa Luxemburgová se za první světové války domnívala, že za imperialismu nemůže být Žádných národních osvobozovacích válek. Lenin jí energicky odporoval a vyzdvihl možnost takových válek i v Evropě.

Velká národní válka v Evropě, tak psal roku 1916 ve své polemice proti „Juniusově brožuře", je sice nepravděpodobná, ale není nemožná, „neboť věřit, že světová historie jde hladce a rovnoměrně kupředu, aniž někdy dělá obrovské skoky nazpět, je nedialektické, nevědecké, theoreticky nesprávné." Nepravděpodobné se stalo skutečností. Německý imperialismus, v první světové válce poražený, ale nerozmetaný, se zdvihl ještě jednou v netušené síle, divoce a zuřivě. Nebezpečí německé tyranie pro celou Evropu, ano, pro celý svět, bylo tak veliké, že šlo bezprostředně o život a smrt národů, že musela být vedena největší osvobozenecká válka všech dob. Na druhé straně vstoupil do světové politiky úplně nový činitel, Svaz sovětských socialistických republik. Nová elektromagnetická silová pole vytvářejí ve světě fysikálních jevů nová napětí, poměry sil, stavy rovnováhy. Právě tak v politickém světovém systému. Čtvrt století kolísání — poruchy rovnováhy, osudová otázka měšťácké demokracie: v kterém směru nastane vyrovnání energií? Zpět k minulosti nebo kupředu, k novému systému světového míru? Proti sovětům nebo se sověty? Protisovětské pojetí dovolilo německému imperialismu vztyčit se jako předpotopní příšera za zády těch, kteří se ničeho neobávali tak, jako světového systému s včleněním Sovětského svazu. Tento zvrácený směr pohledu byl osudný: čím hrozivěji vy

156

stupoval německý imperialismus, tím více se stávalo pro demokratický svět příkazem nutnosti dorozumění se Sovětským svazem. Pro nebo proti Sovětskému svazu to bylo rozhodnutí pro nebo proti světovému míru, pro nebo |,ri,ij záchraně lidství před nesmírnou katastrofou.

Dimitrov před lipským říšským soudem byl dokonalým ztělesněním jednoty antifašistického osvobozeneckého hoje, vlastenecké vášně a nejhlubší lásky k Sovětskému svazu. A tak jako mnohé na tomto procesu nebylo jen symbolem sebe sama, ale stalo se symbolem pro příští světové dění. tak bylo také více než dramatickou episodou, že nakonec Sovětský svaz zachránil život velkého bojovníka za svobodu.

Byla to vlastní smělost a odvaha, s níž Dimitrov odstrčil pěst německého kata. Byla to jednotná fronta svobodymilovných lidí ve všech zemích, která ho účinně podporovala. Ale moc, která ho s konečnou platností zachránila z německého vražedného pekla, byl Sovětský svaz.

Ve své mocné závěrečné řeči obrátil se Dimitrov proti návrhu vrchního říšského návladního, aby byli obžalovaní Bulhaři pro nedostatek důkazů osvobozeni — „s tím," řekl Dimitrov, „nejsem ale vůbec spokojen. Tak jednoduchá ta věc není... Navrhuji toto usnesení:

1. Že říšský soud uznává naši nevinu na tomto činu a že považuje obžalobu za nespravedlivou;

2. Van der Lubba jest považovati za zneužitý nástroj nepřátel dělnické třídy:

3. Vinníky za neoprávněnou obžalobu proti nám povolat

k zodpovědnosti;

4. Nám přiznat na účet těchto vinníků odpovídající odškodnění za ztracený ěas, za poškozené zdraví a prožita utrpení."

President: „Tyto vaše tak zvané návrhy soud při porado o rozsudku patřičně uváží.

157

Dimitrov: „Přijde čas, kdy tyto návrhy budou splaceny s úroky... V sedmnáctém století stál zakladatel fysiky Galileo Galilei před přísným inkvisičním soudem a měl být odsouzen k smrti jako kacíř. S nejhlubším přesvědčením a rozhodností zvolal: ,A přece — země — se točí! a tato vědecká these se stala později obecným statkem celého lidstva."

(President přerušuje úsečně Dimitrova, vstává, bere akta a chce jít.) Dimitrov (pokračuje): „My, komunisté, můžeme dnes neméně rozhodně jako starý Galilei zvolat: A přece se točí!..."

Dimitrov byl osvobozen, ale nebyl propuštěn. Soudním rozsudkem nemohl být tento podivuhodný obžalovaný, tento burcující žalobce zničen. Fašistická bestie byla přesto rozhodnuta vítěze, který ji před celým světem zkrotil, sprovodit se světa jiným způsobem, lstivě, bez zdánlivé legality. Göring dal rozkaz k vraždě.

22. prosince 1933, v den před vyhlášením rozsudku, zaznamenal si americký vyslanec v Berlíně William E. Dodd do svého deníku: „Novinář, jehož informace byly vždy spolehlivé, ale jehož jméno se neodvažuji vůbec zaznamenat v tomto deníku, přišel dnes ráno ke mně a řekl mi, že vysoký německý úředník — podle mého odhadu šéf tajné státní policie Rudolf Wiels — mu oznámil, že zítra říšský soud osvobodí s výjimkou van der Lubba všechny komunisty z procesu o požáru říšského sněmu, projednávaném od září. Ale Jiří Dimitrov, bulharský komunista, vykázaný ze své vlastní země, má být na rozkaz pruského ministerského předsedy Göringa zavražděn dříve, než opustí Německo." Informátor mého přítele k tomu dodal: „Vím, že můj život je v nebezpečí, když vám to říkám, ale mám za sebou několik strašných nocí a chtěl jsem vám dát o tom vědět v naději, že můžete učinit něco vhodného, co by tento rozkaz zvrátilo."

158

Můj přítel z novin byl rozrušen, odmítl však jmenovat mi svého úředního informátora, přiznal však, že znvraJ.dční Dimitrovovo je jisté, nebude-li okamžitě něco podniknuto, aby o tom byl svět uvědomen."

Druhý den oznámil nejmenovaný novinář americkému vyslanci, že anglický a americký tisk zprávu uveřejnil. Ukázal mu telegram zahraničnímu tisku, v němž Goebbels celou věc popírá, současně však svého kumpána Göringa indiskrétními náznaky odhaluje. V nepřítomnosti Göringově byla pověřena saská policie eskortovat osvobozené obžalované oklikou mimo pruské území, kde byl Göring pánem nad Dimitrovovým životem i smrtí.

Ale Göring byl přece jen dále rozhodnut svou hrozbu vraždy před říšským sněmem proměnit v čin. Dal Dimitrova převézt do Berlína, do obávaných katakomb tajné státní policie. Tam, v temném, vlhkém podzemním sklepení měl bojovník za svobodu, jehož zdraví bylo vážně otřeseno, přijít o život jako mnozí před ním a mnozí po něm. Toto vězení, do něhož vodili živé a z něhož vynášeli mrtvé, bylo kdysi, v letech německé civilisace, sklepením pruské Akademie umění. .,Akademie umění," pravil Dimitrov v interview pro francouzské noviny „Intrasigeant", „musela hledat útočiště v malém domečku, v její budově však zřídili velké vězení. V tom se ukazuje celá sláva režimu." Göring vyhnal umění a posadil na jeho místo vraždu. Katakomby gestapa byly pod jeho nepřímou kontrolou, Dimitrov mu byl vydán. Smrt po něm sahala.

Z rukou smrti ho vyrval Sovětský svaz. 15. února 1934 propůjčila sovětská vláda velkému bojovníku za svobodu sovětské státní občanství a žádala jeho osvobození. Němečtí držitelé moci se neodvážili požadavek odmítnout. Ale Göring se stále ještě nechtěl zříci své pomsty. Doufal, že dosáhne nordickou lstí toho, co mu nemohlo přinést brutální násilí, a odevzdal zajatému pozvání, aby s ním šel na

159

lov, a aby byl jeho hostem v dobře pěstěných pralesích Germanie - hostem kata, divokou zvěří mistra honby na člověka. Tam, v temné houštině, v mlčících bažinách Darsu, kde Göring rád pořádal mezi jeleny a divokými sviněmi pravé řeže, tam mohl právě tak beze stopy zmizet jako ve sklepeních gestapa. Dimitrov se smál poslednímu neohrabanému pokusu svého úhlavního nepřítele; znal píseň o Nibelunzích a věděl, jak Hagen zavraždil Siegfrieda s „německou věrností", s „nordickou lstí".

27. února byl Dimitrov přivezen letadlem do Sovětského svazu. Večer byl v Moskvě, na svobodě.

Jeho prvním slovem byl dík všem, kdo jeho hrdinný boj za svobodu podporovali: „První, co musím říci, je naše nezměrná vděčnost mezinárodnímu proletariátu, nejširším vrstvám pracujících všech zemi, poctivým intelektuálům, kteří bojovali za naše osvobození. A náš vřelý dík především dělníkům a kolchozníkům sovětské země, naší vlasti."

Díky — lidstvo je dluží Dimitrovovi.

Jeho příklad, jeho boj a jeho vítězství před lipským říšským soudem, jeho na věky památná závěrečná řeč nejsou již z historie lidstva odmyslitelny. Byla to první porážka německých fašistických držitelů moci. Bylo to první mocné povzbuzení všech svobodymilovných lidí po skličující kapitulaci německé demokracie. Byl to první záblesk velké osvobozenecké války: plamen pravdy, svobody a historické spravedlnosti.

160

VII.

NEUHASITELNÝ PLAMEN

Například Dimitrovův svítil jako plamen evropskou tmou. Vskutku, pomalu se v Evropě stmívalo. Uhasínající plamen demokracie nebyl zdánlivě s to zpražit zločince, kteří zamýšleli vystoupit železnou patou. Idea svobody, nejušlechtilejší výtvor Evropy, byla pohlcena černým mrakem, mrakem bludu po moci a zbabělosti. Z trhlin a propastí rozrušené společnosti všude prýštil fašismus, všude proti němu stály síly demokracie, více nebo méně ochrnuté. Zdálo se, jako by svoboda byla zestárla, byla zbavena kouzla, nebyla to již horoucí milenka, ale nudná paní domácí. Nikdo nebyl ochoten pro ni zemřít. Ale společenské ideje mohou žít jen tehdy, jsme-li hotovi pro ně třeba i zemřít. Byla to doba, v níž se Mussolini posmíval, že sice často slyšel křik po chlebě, ale nikdy křik po svobodě.

Nejpodstatnější příčinou tohoto úpadku byl hluboký rozpor mezi demokracií, ztuhlou ve formalitu, a mezi nesmírným společenským vývojem našeho století. Svět byl v prudkém pohybu, ale demokracie se nedívala kupředu, nýbrž zpět, neměla žádnou důvěru v síly budoucnosti, ale upínala se na moc minulosti. Místo aby se orientovala na nové cíle, k nimž spěly lidové masy, i když často zmateně a chaoticky, orien -

161

tovala se víc a více na mocné reakcionářské kliky, které v obrovských produktivních, silách století viděly nezměrné možnosti panství a bohatství, a které si ošklivily touhu národů po svobodě, protože omezovala tyto možnosti. Oficiální representanti demokracie zčásti viděli zvětšující se společenská napětí, neodvážili se však trvat na důkladném vyřešení palčivých problémů. Pod jejich úzkostlivýma rukama stávala se společnost stále více hromadou výbušných látek, v jejímž okruhu stavěli výstražné tabule: „Pozor! Nedotýkati se. Životu nebezpečné!" Takto kapitulovala demokracie před těžkostmi kvasící doby, spokojovala se záplatami a malými reformami, zříkala se velkých tvořivých koncepcí. Jinak vyjádřeno: určitá demokratická zařízení a zvyklosti zdály se tak samozřejmé, určité základní prvky tak zajištěné, že vedoucí mužové demokracie vůbec nepostřehli, jak se z podsvětí a stále hrozivěji zdvihaly barbarství a bestialita, sami sobě i jiným namlouvali, že fašismus není vůbec tak zběsilý, tak krvežíznivý a bezuzdný, jak se tváří, že se, až se dostane k moci, tak říkajíc ,,zcivilisuje", že se vyzuří proti komunistům a potom konec konců „přijde k rozumu". Vyzuřit se proti komunistům — to bylo v očích mnohých demokratických ponocných jakousi omluvou fašismu.

Tento „antikomunismus" oficiální demokracie byl jednou z nejnebezpečnějších trhlin, jimiž mohlo pronikat fašistické zločinectví. „Antikomunismus" dělal přespříliš mnohé demokraty slepými ke skutečnému nebezpečí, které hrozilo společnosti. V jeho jménu uzavřeli více nebo méně otevřený svazek se smrtelným nepřítelem demokracie a stali se tím neschopnými hájit základy svobody a míru. Reakce se všemi prostředky namáhala vyvolat stav panické úzkosti před „bolševismem". Z jejího stanoviska to bylo pochopitelné: strach ohlupuje a takovým postrašeným bláznům bylo možné každé hnutí svobody, každé pokrokové opatření denuncovat jako krok

162

„bolševismu tak jako pruští junkeři obviňovali říšského kancléře Brünniga z „bolševismu", když připravoval mírnou pozemkovou reformu. Strach ohlupuje: a tak se k neštěstí národů a k prospěchu fašistických nepřátel lidstva věřilo nejhloupějším lžím a nejzběsilejším reakcionářským pohádkám o Sovětském svazu. „Bolševismus" byl strašákem a strach před strašidlem překážel demokracii, aby se bránila proti nanejvýš reálným fašistickým lupičům.

Je jasné: demokracie, která se křečovitě schoulila do svého strachu, místo aby se napřímila v tvořivé rozhodnosti, nemohla vyzařovat žádný získávací jas, žádnou mobilisující sílu. Nemohla rozvinout žádnou politickou vášeň a nemohla zadržet rozklad všech velkých pocitů, lásky k svobodě, vlastenectví a lidské důstojnosti. Vedla k oné fatalistické resignaci, jejíž smutný vůdčí motiv zněl: nevyplácí se pro jakoukoli věc nasazovat život. Lépe je být živou mrtvolou než smrtí pohrdajícím bojovníkem za svobodu. Lepší být otrokem, než umřít.

V této mrazivé temnotě, která hrůzně pronikala Evropou, zapálil Dimitrov plamen boje za svobodu. Byl to burcující čin. Zde stál před říšským soudem muž, prožhavený až do poslední žilky ideou, pro kterou stojí za to zemřít, láskou ke svobodě, k lidské důstojnosti a upřímnou oddaností velkému proudu vývoje. A tento muž přicházel z onoho světa, o kterém vyprávěli nejpošetilejší strašidelné historky, jejichž obrazem v křivém zrcadle reakcionářské propagandy strašili nevědomé: ze světa komunistického hnutí. Tento obžalovaný komunista hájil na život a na smrt s nasazením své mocné osobnosti všechno to, co němečtí demokraté dávali bez boje všanc: demokratická lidská práva, prapor svobody, civilisace, humanismu. Černá opona bludu a lži se počala trhat, pravda vystupovala na světlo. S bezdechým účastenstvím prožívalo lidstvo záchranu cti, znovuzrození svých největ -

163

ších idejí z neohroženosti komunistického bojovníka za svobodu. Co unavené demokracii tak osudově chybělo, bylo jí zde znovu nabídnuto: meč a plamen nepoddajné bojové rozhodnosti. Starý, z omylu a falše slepený obraz světa počal kolísat. Nová koncepce antifašistického boje za svobodu se ohlašovala.

Dimitrovův příklad platil všem svobodymilovným lidem. Ven, před úzké stranické závory se vyzdvihl duch nového bojového společenství. Fašismus sahal po společných základech lidských mravů, bylo příkazem nutnosti chránit je společně spojenými silami komunistů, socialistů, demokratů, katolíků i protestantů a radikálů i konservativců. K této jednotě všech sil volal příklad a hlas Dimitrovův. Jeho jménem, k podpoře jeho boje před lipským soudem, tvořily se v mnoha zemích první kolony takové antifašistické fronty. Toto hnutí prolomilo třídní a stranické závory, obsáhlo lidi nejrůznějšího společenského postavení a politického názoru, ukázalo, že je možné překonat staré formy a formule a vyvolat koncepci bojovné demokracie. To byl počátek, bohužel nic víc. Bylo zapotřebí ještě mnoha tragických zkušeností a nesmírného vypětí, aby byla překonána lenost srdce, aby se dala do pohybu potenciální demokratická energie, aby byla zbavena rutiny, úzkoprsých předsudků a malicherného egoismu. Kdyby bylo toto hnutí již tehdy vyburcovalo národy, kdyby již tehdy byla vznikla demokratická fronta proti fašistickým zločincům — bylo by vskutku lidstvo ušetřeno nesmírné bídy a utrpení.

Je skličující dívat se zpět na léta, v nichž požár říšského sněmu nabyl rázu požáru světového. Byl to nejzuřivější boj o válku a mír, o život a smrt nesčetných milionů lidí, jaký kdy svět zažil. Na jedné straně fašističtí diktátoři, pro něž jediným smyslem a snahou byla válka, rozdrcení všech demokratických vymožeností, přeměna celého světa

164

v německý koncentrační tábor. Za nimi v stínu „mnichované", kteří si namlouvali, že drží diktátory v Berlíně a Římě na nitkách jako loutky, zatím co „loutky" z počátku jen tajně a nakonec docela otevřeně zesměšňovaly ty, kteří slepě za loutky tahali. Na druhé straně Sovětský svaz se svou důslednou snahou o podporu míru systémem kolektivní bezpečnosti, o odhalení a zkřížení plánů fašistických útočníků a se snahou sjednotit všechny svobodymilovné a o mír usilující síly do jednotné světové fronty proti válečným paličům. Ve všech zemích demokracie jednotliví prozíraví politikové, kteří si o německém imperialismu nedělali žádné iluse, kteří předvídali neblahý výsledek mnichovské politiky a snažili se o součinnost svých zemí se Sovětským svazem. A mezi oběma silami, jedné války a druhé míru, velká většina národů a politiků nerozhodných a kolísajících, zmítajících se sem a tam mezi drtící úzkostí a klamnými nadějemi, s hrůzou ustupujících před jasnými poznatky a smělými rozhodnutími, považujících drobné starosti, konflikty a okamžité sobectví za důležitější než velký příkaz dějinné nutnosti — všichni tito průměrní lidé, vyrostlí ve vybledlé a zředěné demokracii, o jejichž hlas na váze se sváděl boj.

Cesta Dimitrovova vyžadovala odvahy, bojové rozhodnosti, velkorysosti. Cesta „mnichovanů" se zdála mnohem pohodlnější, slibovala záchranu míru bez risika. Slyšeli tak rádi uklidňující slova: když Hitlerovi byl právě splněn jeho tentokrát už zcela určitě poslední požadavek a on ujišťoval, že je to tentokrát již zcela určitě naposledy, že si zcela určitě nebude už na nic činit nárok, když mu „mnichované" přicházeli na pomoc: „dejte, proboha, té otevřené tlamě co žádá, zacpete jí chřtán a bude držet hubu, a my budeme mít opět nuly mír!" Proč jen to stálé znepokojování antifašismem: „Lun více mu dáváte, tím více bude žádat. Dráždit bestii je nejnebezpečnější politika! Je jen jediný prostředek, jak odvrátit

165

válku ze všech nejstrašlivější — rozhodný, jednomyslný, před žádnou hrozbou necouvající odpor!" Národy těžce pykaly za to, že ve své většině sáhly raději po sladké lži než po hořké pravdě.

Každý zná další chod událostí. Fašističtí vůdcové band použili taktiky požáru říšského sněmu ve své zahraniční politice - stále a stále omílajíce totéž, zahanbujíce přímo paměť a inteligenci lidstva. Všem záležela tato jejich taktika?

Při každém novém jimi založeném požáru označují komunisty za paliče; každý zločin, který sami spáchali nebo připravili, „přibásňují" bolševismu; velebí sebe samé jako „zachránce" všeho toho, co se rozhodli zničit, od malého majetku pouhého řemeslníka až po evropskou civilisaci. Omamujícím pokřikem proti údajnému světovému „bolševickému spiknutí" odvracejí pozornost od vlastního spiknutí proti svobodě a míru světa; snaží se vyvolat panickou úzkost před vytvořením demokratické bojové fronty, roztříštit síly demokracie a jednu po druhé zardousit, a konečně vlastním reakcionářským pomahačům dát mat a připravit je o slíbenou odměnu. To bylo a zůstalo taktikou fašistických paličů říšského sněmu.

Dimitrov odhalil v Lipsku podstatu této taktiky. Strašně pozdě jí národy porozuměly. Bylo zapotřebí nejstrašlivější války všech dob, aby se spojily .síly demokracie, a aby zřídily světovou frontu svobody. Muži a ženy, kteří ještě před málo lety ani ve snu nepomyslili na to, aby opustili domov a rodinu a vzali na sebe osud pronásledovaných a štvaných rebelů; učitelé, lékaři, umělci, pastoři, úředníci, důstojníci, studenti a studentky — stávali se bok po boku s dělníky a rolníky hrdiny demokratického boje za svobodu. Šli do pustin, aby hájili civilisaci, šli do bezpráví, aby hájili svá práva, šli vstříc smrti, aby život neztratil svůj smysl. Deprese, zoufalé přizpůsobování peklu, které v Evropě zavládlo po oma -

166

mujících vítězstvích Hitlerových, bylo stále více a více překonáváno. Noc počala blednout. Národy pociťovaly první závan nového dne. Na východě planulo nebe, mocné červánky. Nejen v Řecku, a v zemích, v nichž tradice vlastenecko-revolučních lidových hnutí byly ještě mladistvé, i v nejvážnějších, hluboce mírových zemích Evropy, jako v Holandsku, Norsku, Dánsku vzplanul bojový duch, který ztělesňoval Dimitrov v Lipsku; Francie, po dlouhý čas jako ochromená, se rozpomněla na svou slavnou minulost, na svou národní velikost. V molekulárních procesech se připravoval obrat. Mnohé působilo společně: bestialita německého cizáckého panství, tvrdošíjný odpor Anglie, osvobozenecký boj okupovaných národů — a především vlastenecko-osvobozenecká válka sovětského klidu, bleskový meč odplaty z rukou Rudé armády a nové perspektivy, které vyplývaly z bojového svazku západních velmocí se Sovětským svazem. Zdánlivě mrtvá demokracie prožívala udivující obrození, nový věk demokratického hrdinství.

Demokracie, vzešlá ze smrtonosných bombardovacích nočních náletů, z otřesů všeho, co bylo, z nekonečných utrpení, obětí, námah, draze vykoupená cena vítězství. Kdo pro ni stokrát nasazoval život, ten má k ní hlubší, vnitrnější vztah než chladný měšťák minulosti. Kdo ji s takovým nasazením zachránil a vyvedl zase z pekla, ten rozumí: potřebuje silnější ochrany, než je čistě vypilovaná ústava nebo volební nařízení a parlamentní pravidla. Musí proniknout celým životem národa. Musí udržovat krok s vpřed kráčejícími společenskými podmínkami a potřebami, musí si stavět velké úkoly, aby se neudusila v malicherném harampádí dne. Musí vyzařovat sílu k činu, energii, lesk strhujících idejí, aby neklesla£ D.jUjnosti, rozmrzelosti a duševní a morální tmavý. Musí vyvolávat iniciativu, vášnivost, bdělost, oddanost, aby neupadl do rukou zbabělců, kapitalistů a zrádců, aby nebyla vydaná

167

všanc jedům a dýkám reakcionářských klik. Jde o obrození, ne o znovunastolení demokracie.

Nový základ demokratického vývoje: jednota národa. Také ona je výsledkem osvobozeneckého boje. Dělníci, rolníci, intelektuálové se dostali k sobě tak blízko jako nikdy předtím. Svobodymilovný národovec se naučil vážit si vlasteneckého komunisty, upřímný konservativec čestného radikála. Intelektuál, který příliš často stál cize proti národu, který uznával svobodu ne jako společenský princip, ale jen jako neporušitelnost svého soukromého života, nalezl nový vztah k národu a svobodě. Dělník, který intelektuálu nejhlouběji nedůvěřoval, vidí ho nyní ve světle jeho bojového osvědčení.

Ve skutečnosti: aktivní a hrdinská účast nespočetných intelektuálů v osvobozeneckém boji utlačovaných národů patří k nejdůležitějším prvkům demokratické obrody. Nechť inteligence nikdy nezapomene: jen svobodný národ zaručuje svobodu ducha, umění a vědy. Nechť svou úlohu spatřuje v tom, aby zmnožila a udržela živý plamen svobody ve filosofii a dějepisectví, v přírodních vědách a výchově národů, ve všem a v každém, a aby podněcovala, strhovala mládež jasnou silou velkých pokrokových myšlenek. Nechť se rozpomene, jak velice přispěl k vývoji fašismu úpadek demokratické ideologie: nebojovná malátnost humanismu, opojný jed reakcionářských filosofických názorů, mystické čertovo lejno místo rozumu, pravdy, pokroku, svobody, lidské důstojnosti; duševní nihilismus, morami relativismus namísto pevného a bojovného humanisticko-demokratického přesvědčení. Osvobozenecká válka národů roztrhla jako blesk tyto zamlžené temnoty ducha. V boji na život a na smrt, v boji o záchranu civilisace stály proti sobě hodnota a nehodnota, pravda a lež, dobro a zlo, humanita a bestialita s takovou nesmiřitelností, že se nikdo nemusil rozmýšlet,

168

kde je jeho místo. Nesčetní intelektuálovi sahali po zbrani, aby sebeobětováním hájili ony demokratické zásady, o nichž se kdysi domnívali, že jsou „zastaralé". Ne, zastaralé byly jen některé zevní formy, v nichž se tyto zásady projevovaly, ne však ve svém nejhlubším obsahu, ne ony samy. To se stalo palčivou zkušeností. Tato zkušenost nesmí vyhasnout.

Byli to vedoucí intelektuálové, kteří 22. prosince 1943, při desátém výročí Dimitrovova vítězství před lipským říšským soudem, se v New York Times přiznali k nesmrtelnému plameni, který nalezl před deseti lety v Dimitrovovi svého smrtí pohrdajícího strážce. V tomto přiznání, které učinily osobnosti jako je Arthur Toscanini, Albert Einstein, Serge Koussewitzky, Howard J. McMurray, Ramons Massey, děkan Christian Gauss, metropolita Benjamin, plukovník Raymond Robbins a mnoho jiných, se praví: „Jiří Dimitrov mluvil a jeho slova se stala plamenem, jeho mocný hlas rozsvěcoval nacistickou temnotu, muž jako skála stál před soudem zbojníků, neohrožený, nepoddajný, hlas hněvu, spravedlnosti a lidské důstojnosti.

Jeden muž prošel nacistickým peklem a vyšel z něho živý. Jeden muž vyslýchal nacisty a odhalil je před celým světem. Volal na ně: ,Vy lžete! Fašismus je lhář, vražedník, podněcovatel války a pronásledování, plenitel domovů a knihoven, smrt přinášející davič žen, dětí a všech nevinných. Pro vás není na světe místa, musíte byt vyhlazeni!" Hitler řval: ,Už je toho dost. Musí mlčet, umlčte ho! Ale Dimitrov nebyl k umlčení. Pravda nebyla k umlčení. Jeho hlas zazníval všemi městy jako zvon: „Vy, nacisté, stojíte před soudem světa! Stojíte přede všemi a musíte o svých zločinech mluvit a z nich se odpovídat.“

Proces o požáru říšského sněmu skončil před deseti lety. Ale oheň stále ještě hoří. Pravda je ohněm, který hoří a hoří,

169

a všechna voda nepřátel, jejich písek a hluk, jej nemůže uhasit. Oheň hořel. Oheň hoří.

Světový protest, světové pobouření osvobodilo Dimitrova. On k nám mluvil slovy prorokovými: Co musíte teď nejdřív udělat, čím musíte začít, je vytvoření jednotné fronty, zřízení akční jednoty v každé zemi, všude na světě. Akční jednota zvrátila osud, konference v Moskvě, Káhiře a Teheránu byly vůlí dějin, že civilisace nezajde.

Teď jsou svobodymilovné národy spojeny. V této jednotě svobodných národů od všech ras, barev a politických názorů, lid v továrnách, na vsích, na hořících bitevních polích, bojovníci v podzemních hnutích za svobodu, partyzáni v nepřátelském týlu, jejichž boj proráží nocí — tisíckrát jsou spolu spojeny národy světa v této velké válce, aby smetly fašismus s povrchu země a aby vybudovaly lepší život. To byla vise, pro kterou Jiří Dimitrov byl připraven zemřít. To je cíl, pro nějž šli na smrt lidé na sedmi kontinentech a sedmi oceánech. Kde Dimitrov stál kdysi sám, pochodujeme teď v síle a jednotě národů. Při tomto desátém výročí procesu o požáru říšského sněmu uctíváme jméno a odvahu Jiřího Dimitrova! Oheň, který ho měl zničit, ničí teď fašismus sám. My, mužové umění a vědy, lidé všech náboženství, pro něž není s nacisty žádného kompromisu, uctíváme tohoto velkého bojovníka a dělníka. Uctíváme ty, kteří vás následují, bezejmenné muže a ženy, živé i mrtvé, velké legie antifašistických bojovníků ve všech zemích, jež mají zásluhu na tom, že hlas naděje neuhasí. Čest všem, jejichž věc se nyní na válečných polích sjednocuje!

Oheň planul deset let, deset strašlivých let. Nebude uhašen. Nebude uhašen až do konečného vítězství nad mocnostmi ďábla. Toto vítězství je naším závazkem v jeho jménu, ve jménu milionů nevinně usmrcených a všech hrdinů, kteří jdou ještě vstříc smrti."

170

Vynikající američtí intelektuálové, kteří toto přiznáni uveřejnili, poznali boj Dimitrovův v jeho historickém významu _ jako vysoko zdviženou pochodeň, která svítila dopředu nové vývojové etapě.

Příkladem Dimitrovovým bylo: Necouvejte před bestií! Nasaďte svůj život, celý svůj rozum a vášnivost. Tak, jen tak zachráníte sebe a lidstvo před fašistickou nestvůrou!

Dimitrovova výzva zněla: Spojte se ve světové frontě boje proti fašismu, který není jen smrtelným nepřítelem dělníků, ale všech svobodymilovných lidí a národů! Spojte se ve jménu svobody a míru, překonejte rozštěpení demokratických sil, bojujte!

Svoboda zvítězila. Teď jde o to, spojenými silami všech svobodymilovných lidí a národů bez rozdílu stran, rasy, státní formy a světového názoru vybojované uchovat, velký obraz osvobozenecké války nepromarnit a nezapomenout. Podstatné bylo vybojováno. Nové dějinné perspektivy se otvírají.

Bylo dosaženo svazku a spolupráce tří rozhodujících velmocí. Sovětského svazu, Velké Britannie a Spojených států amerických! Tato koalice měšťácko-demokratických velmocí s velmocí socialistickou zaručuje nejen vítězství, ale dokud trvá, i zabezpečení světového míru. Proto nepřítelem míru, nepřítelem národů je každý, kdo by se pokoušel zasít tu konflikt a kdo by usiloval rušit tento svazek. Proto je povinností každého člověka, který si nepřeje nové světové války a zániku civilisace, aby se celou svou silou zasadil o trvanlivost a upevnění tohoto svazku, za perspektivu mírového soutěžení mezi různými společenskými systémy a politickým přesvědčením. Obhajujeme svazek západních demokracií se socialistickým Sovětským svazem, základ světového míru a spolupráce svobodymilovných národu.

Dále bylo v mnoha zemích dosaženo národní osvoboze -

171

necké fronty, pokrokově vlastenecké bojové jednoty různých vrstev národa, stran a organisací. Tato nová jednota lidu je nejsilnější ochranou národa, jeho svobodného a demokratického rozvoje. Z plánované spolupráce všech vlastenecko-pokrokových sil národa, z jejich vzájemné úcty a z jejich demokratické soutěže se rýsují nové perspektivy společenského pokroku. A za třetí bylo dosaženo draze zaplacené zkušenosti, že demokracie nesmí ustrnout na formalitě, na prázdné rutině a konvenci. Musí být bojovná a bdělá, musí být proniknuta velkými idejemi, musí se reakcionářským spiknutím stavět na odpor již při jejich vzniku. Potřebuje lidí, kteří se osvědčili v boji za svobodu, ne žvanilů, zbabělců, intrikánů. Denně znovu a znovu musí být svoboda vybojovávána, denně znovu a znovu se musí zajišťovat.

Světová fronta svobodymilovných národů, duch bojovné demokracie, ztělesněný novým demokratickým typem bojovníka — to byla vise, pro niž Dimitrov před deseti lety nasazoval svůj život. Dosažení a zajištění světového míru svobodného rozvoje národů —to je cíl, pro nějž se obětovaly miliony na bitevních polích osvobozenecké války. Proměnit tuto vidinu v trvalou skutečnost, dosáhnout tohoto cíle pro nás a příští generace — to je závazek, který všichni přejímáme.

172

DOSLOV

Ernst Fischer psal svou knihu v roce 1945 — o nemohl ovšem přesně předvídat, kterou cestou se bude brát vývoj mezinárodní situace. Dokončoval knihu v době, kdy vítězní váleční spojenci svorně zasedali u norimberského soudního dvora, kdy nebylo ještě větších diskrepancí ve Spojených národech, kdy činnost Rady zahraničních ministrů nebyla ještě ochromena působením nové politiky Spojených států. Třebaže už tenkrát snoval americký ministr zahraničí James Byrnes plány na radikální odklon od zásad Rooseveltových, třebaže už tehdy koncentrovaný americký bankovní a průmyslový kapitál rozhodněji uplatňoval svůj vliv ve Washingtoně, třebaže už tehdy byly popouštěny uzdy tiskovým pirátům, vyvinuvším se později do kvalit válečných štváčů, přece — ve srovnání s dneškem — mezinárodní vztahy byly vcelku idylické.

Dnes, uprostřed roku 1950, s lítostí musíme doplnit Fischerovu závěrečnou kapitolu zjištěním, že ony velké vymoženosti, o kterých hovoří, byly působením imperialistické politiky Spojených států amerických postupně likvidovány; že prakticky přestala existovat velká koalice buržoasně demokratických velmocí S velmocí socialistickou a namísto spolupráce a dorozumívání nastoupila nedůvěra a napětí. Vládnoucí kruhy Spojených

173

států odsuzují politiku Rooseveltovu, litují účasti USA v protifašistické válce, pomáhají na nohy bývalému nepříteli a vedou „studenou válku“ proti tomu, kdo se nejvíce zasloužil o vítězství a tím o svobodu národů — proti Sovětskému svazu. Staly se jediným pilířem světového imperialismu.

Neustálé obětavé snažení sovětské diplomacie o zachování válečné spolupráce a o zajištění míru ve světě narazilo na zeď odmítání a nevůle. Strach ze socialismu, který vedl západní státy k předválečnému usmiřování útočníků, žene je opět do politiky nadržování fašismu. (Vyšly ostatně najevo četné závažné dokumenty, s jejichž znalostí by Ernst Fischer bezpochyby jinak formuloval odstavce o předválečné slabosti demokracií.)

Dnes — v roce 1950 — není sice už světová válka, ale není také světový mír. V různých oblastech jihovýchodní Asie i na jiných bojištích pokračuje ozbrojený zápas národů o svobodu a demokracii. Tragické je to, že jako úhlavní nepřátelé těchto nezadatelných hodnot vystupují nyní vlády těch států, jež za války stály v táboře spojenců.

To, co proběhlo v měřítku světovém, odrazilo se rovněž v rozsahu národním. Jednotná fronta antifašistického odporu, která pod vedením nejpokrokovějších složek pracujícího lidu vznikla a se zakalila v boji proti nacistickým okupantům, se udržela a přinesla plody jen v těch zemích, které bezprostředně osvobodila sovětská armáda. Tam, kam přišla vojska západních velmocí, byla jejich intervencí a podporou reakčních protilidových sil jednotná národní fronta rozložena a došlo k rozpoutání třídního boje v nejostřejších formách. Rozdělení světa na dva tábory — tábor demokratický a imperialistický — má svou obdobu v rozpadu uvnitř národů na masy pracujících, odhodlaně a nesmlouvavě bojujících za svobodu od vykořisťování a za nezávislost na cizích pánech, a na kapitalisty a vrstvy jimi svedené, které zrazují národní zájmy z pohnutek třídních. V mar –

174

shallisovaných státech se udržuje zrádná, zkorumpovaná buržoasie u moci jen přispěním cizích interventů.

Útočné úmysly vládnoucích kruhů Spojených států a jeho vasalských zemí v Evropě dostaly výraz v uzavření Atlantického paktu. Toto útočné seskupení imperialistů, chystajících nový útok proti silám socialismu, demokracie a svobody, je plodem křečovité snahy představitelů zahnívajícího systému o jeho záchranu, stejně jako dnes již katastrofálně zdiskreditovaný Marshallův plán, jenž pod rouškou lidumilné pomoci válkou poškozeným zemím prosazoval americkou hospodářskou, politickou a vojenskou expansi.

Přesto kladné výsledky války jsou nesmírné. Síly demokracie a míru se mohutně rozrostly. Sovětský svaz už není sám jako po Velké říjnové revoluci. Jeho významu síla nesmírně vzrostly; po jeho boku stojí oddaně celá plejáda nových lidových demokracií ve střední a východní Evropě, a s jeho politikou sympatisují milionové masy pracujících také na evropském západě i v druhých světadílech. Komunistické strany všech zemí neobyčejně zesílily a staly se jádry, okolo kterých se seskupuje všechno, co je ve světě skutečně pokrokové a demokratické. Boj koloniálních národů za svržení potupného jha vstoupil do nového stadia, ve kterém už nikoliv jejich buržoasie, nýbrž nejširší lidové masy jsou nositelem národně osvobozovacího zápasu. Vítězná válka proti fašismu vytvořila předpoklady k tomu, aby náměstek předsedy Rady ministrů SSSR plným právem mohl říci: „Žijeme v době, kdy všechny cesty vedou ke komunismu!“

A tyto mohutné a nezdolné demokratické síly světa, jež se znovu tak slavně projevily a projevují na nesčetných mírových manifestacích, vyrážejících dech válečným štváčům, tyto síly jsou zárukou míru a všesvětového vítězství demokracie. Na jejich připravenosti a odhodlanosti se rozbíjejí a bohdá i rozbiji všechny pokusy imperialistických kazimírů otočit kolo dějin nazpátek, vrhnout národy zpět do temna kapitalistického vyko-

175

řisťování a fašistické tyranie. Síly míru jsou již dnes daleko mohutnější než síly války, a jejich převaha den ze dne roste.

Jiří Dimitrov, jehož hrdinskou postavu Ernst Fischer s lakovou brilancí v této knize vylíčil, stanul po druhé světové válce v čele svého milovaného národa, obdivován a vážen všemi slušnými a prostými lidmi na celém světě. Dobojoval vítězně strastiplný zápas za osvobození svého lidu a vedl jeho první kroky kupředu, k socialismu, k netušenému rozvoji a blahobytu.

Měli jsme to velké štěstí, že jsme ho směli pozdravit v čele bulharské delegace, která přišla podepsat do Prahy smlouvu o přátelství a spolupráci mezi našimi svobodnými národy. A při té příležitosti všechen náš lid a všichni jeho představitelé mu vzdali zasloužený hold za jeho nesmírné zásluhy v boji pracujícího lidu celého světa za svobodu.

Smrt vyrvala 2. července 1949 Jiřího Dimitrova z neúnavné práce pro blaho jeho národa a všech národů světa. Celý pokrokový svět truchlil nad jeho rakví. Ústřední výbor předního oddílu mezinárodního dělnického hnutí, slavné VKS(b),promluvil jménem všech pracujících celého světa, když ve svém nekrologu za Jiřího Dimitrova pravil: „V osobě Georgije Michajloviče Dimitrova ztratili pracující celého světa neohroženého bojovníka, jenž věnoval celý svůj hrdinný život službám dělnické třídě, boji za vítězství komunismu. Smrt Georgije Michajloviče Dimitrova je těžkou ztrátou pro celé mezinárodní dělnické a komunistické hnutí, pro všechny bojovníky za pevný mír a lidovou demokracii. Svým obětavým bojem v řadách dělnického hnutí, svou bezmeznou věrností velkému učení Lenina—Stalina si Georgij Michajlovič Dimitrov získal lásku pracujících celého světa. Život Georgije Michajloviče Dimitrova, věrného spolubojovníka Leninova a Stalinova, pevného revolucionáře a protifašistického tribuna, bude vždy příkladem pro všechny bojovníky za věc míru a demokracie, za komunismus."

176

Dílo Ernsta Fischera „Ohnivý signál" přispěje k tomu, aby i budoucím generacím bylo možno seznámit se » významným úsekem životní činnosti velkého revolucionáře, přispěje k lomu, že tento hrdina bude navždy žít v srdcích národů, nebol pracující lid nezapomíná svých velkých bojovníků.

Miroslav Galuska

177

Vaše reakce...

zpět

***

Ernst, Fischer

Ohnivý signál

Z německého originálu Das Fanal, vydaného roku 1946 nakladatelstvím Neues Osterreich, přeložil L. Šula.

Doslov napsal M. Galuska.

Překlad veršů z Hamleta pořídil E. Saudek, verše Goethovy R. Kalčík.

Obálku navrhl V. Krejčík.

Graficky upravil L. Svášek.

Vydala r. 1950 Svoboda, vydavatelství knih v Praze jako 77. svazek Knihovny Svobody za redakce Jarmily Prokopové.

Vytiskla Svoboda, tiskařské závody, n. p., závod 5/1 v Brně.

Třetí, autorisované vydání.

Náklad 10.750 výtisků.

Cena výtisku brožovaného 34 Kčs, vázaného 59 Kčs.

Publikace číslo 629a.

III. vydání

Když v červenci roku 1949 zemřel Jiří Dimitrov, prolétla světem vzpomínka na jeho slavné a skvělé vystoupení jako obhájce komunismu a žalobce nacismu před celou světovou veřejností v proslulém lipském soudním procesu roku 1933. Lipský proces měl hned v prvních měsících po uchvácení moci německými fašisty usvědčit s barnumským povykem tři Bulhary a jednoho Holanďana, že zapálili říšský sněm, aby tím dali německým komunistům „ohnivý signál" k násilnému převratu. Proces měl přesvědčit německého občana, že jedině silná a vyzbrojená NSDAP je schopna zabránit „rudému teroru", „bolševické hrůzovládě", strašlivému konci spořádaného německého státu. Na neštěstí pro žalobce byl však jedním z obžalovaných Bulharů Jiří Dimitrov. Jeho vystoupení před soudem, sledované pozorně celým světem, zvrátilo plán Goringův, jeho kumpánů a financiérů. Nedostalo se jim „legálního" souhlasu k protikomunistickému řádění, nýbrž stržili morální výprask. Dimitrov použil příležitosti, jež mu byla vnucena, a nejenže skvěle obhájil sebe a světový komunismus, ale neobyčejně směle, cílevědomě a vtipně usvědčil své žalobce, soudce a žalářníky ne z jednoho, ale z řady podvodů a zločinů. Dimitrov vystupoval s bojovým zápalem, vyzbrojen politickou zkušeností a uvědoměním. Vychoval svým příkladem tisíce nových obránců lidských práv a myšlenky komunismu, kterým stejně jako jemu je vzorem a oporou Sovětský svaz.

***

Další knihy:

STELA BLAGOEVOVÁ

JIŘÍ DIMITROV

Z bulharštiny přeložila Hana Reinerová

Stran 160. Cena kart. 41 Kčs

Knihu Stély Blagoevové „Jiří Dimitrov" by bylo možno nazvat stručnou a přehlednou učebnicí dějin dělnického revolučního hnuti v Bulharsku a jeho zapojení do mezinárodního komunistického a protifašistického hnutí. Stela Blagoevová zde ukazuje uplatnění marxismu-leninismu v praxi na příkladu Jiřího Dimitrova, jehož celý život a činnost jsou těsně spjaty s vývojem bulharského revolučního dělnického hnutí. Jeho vliv zasáhl také hluboko do světového komunistického a protifašistického hnutí, když stál v čele Komunistické internacionály v posledních osmi letech jejího trvání. Tato kniha podává živý obraz Jiřího Dimitrova jako bojovníka a politika, který svým osobním příkladem neohroženosti a nezlomnosti, bolševické prozíravosti a cílevědomosti zůstává i nadále vzorem pro všechny, kdo bojují za trvalý mír, za rovnoprávnost a bratrskou spolupráci všech národů na celém světě.

Autorka knihy, Stela Blagoevová, je jednou z předních politicky činných žen Bulharska. Už od roku 1924 úzce spolupracovala s Jiřím Dimitrovem na organisační výstavbě socialistického hnutí v Bulharsku, zejména na bolševisaci komunistické strany, na jejím vyzbrojení a přebudování ve stranu nového leninského typu. Po atentátu v sofijské katedrále r. 1925 byla zatčena a donucena přihlížet umučení svého manžela v hořícím domě. Následuje řada let práce v illegalitě a v emigraci a zde vyniká Blagoevová zejména jako houževnatá pracovnice na poli slovanské vzájemnosti. Dnes vykonává funkci velvyslance Lidové republiky bulharské v Sovětském svazu. Její kniha „Jiří Dimitrov" je současně přehledem dějin Komunistické strany Bulharska.

copyright © Pražský web pro studenou válku 2002-2006

CNW:Counter