PWSV: Hyna, Alfred - Československá krize 1967-1970 a západní Čechy

zahlavi

internetový časopis pro výzkum dějin studené války / a research e-magazine on the Cold War

Hyna, Alfred: Československá krize 1967-1970 a západní Čechy

Hyna, Alfred: Československá krize 1967-1970 a západní Čechy, Západočeská univerzita v Plzni, brož., 186 stran, náklad 100 ks.

Druhá polovina šedesátých let je u nás nerozlučně spjata s pokusem o reformu komunistického režimu zevnitř a následným nástupem politiky tzv. komunismu s „lidskou tváří". Tuto krátkou etapu našich dějin, jejímž symbolickým zobrazením byla pro mnohé usměvavá tvář nového generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) Alexandra Dubčeka, násilně ukončil 21. srpna 1968 „bratrský" vpád vojsk pěti států Varšavské smlouvy. Domácí odpůrci reforem, pod dohledem okupačních vojsk, začali mobilizovat své síly, vytvářeli tzv. „zdravá jádra" komunistické strany a postupně během podzimu a zimy 1968-1969 získali rozhodující vliv ve vedení strany, většině stranických organizací i ve státní správě.

Dosud málo zmapovanou problematiku tohoto vývoje na regionální úrovni1) zpracoval ve své práci, zaměřené na region západních Čech a zejména na Plzeň, historik Alfred Hyna působící na Západočeské univerzitě v Plzni. Autor si v úvodu klade za cíl zachycení místních specifik vývoje v západních Čechách, jež jsou (podle autora) v souhrnných publikacích o vývoji Československa dosti opomíjena, zejména ve srovnání s Prahou a dalšími regiony. Dále zdůrazňuje, že tato monografie má sloužit studentům, kteří budou v rámci svých disertačních prací v budoucnu zpracovávat tuto problematiku v ostatních regionech, jako jakýsi metodický návod, jak by jejich práce měla vypadat.

Publikace zahrnuje dvě kapitoly. První z nich je zaměřená na období uvolnění v druhé polovině šedesátých let, na proces reforem v rámci tzv. „Pražského jara" a končí popisem okupace západních Čech. Druhá kapitola se pak zabývá nástupem normalizace a potlačením proreformních sil do začátku sedmdesátých let. Těžiště knihy však spočívá v událostech let 1968-1969. Hlavní prostor je věnován popisu dění na plzeňských vysokých školách, které byly přirozeným centrem, okolo něhož se sdružovala většina proreformně orientované západočeská inteligence.

Podkapitola nazvaná „Západočeské chytání polednového tempa" se podrobně zabývá reakcí Krajského výboru KSČ na závěry lednového pléna ÚV KSČ z roku 1968. V této části knihy je pozornost věnována postojím konkrétních skupin obyvatelstva ve sledovaném regionu k novému kurzu vedení komunistické strany. Autor si všímá především projevů, které požadovaly změnu ve vedení strany v duchu proklamované demokratizace společnosti či které volaly po větší informovanosti a odstranění censury.

Podle závěrů autora nezastávali představitelé západočeského komunistického vedení na začátku ledna 1968 konzervativní stanoviska a jednomyslně přijali závěry lednového pléna UV KSČ. Nedostatek jejich informovanosti vedl k tomu, že se v Západočeském kraji delší dobu tápalo při hledání konkrétní náplně procesu reforem, což bylo částečně způsobeno opatrnickým přístupem vůči novému polednovému kurzu ze strany některých místních vedoucích funkcionářů, například vedoucího tajemníka Krajského výboru KSČ Františka Kuby.

Začátek března 1968 autor vidí jako jistý přelom, od kterého se rozšířil počet rezolucí zasílaných ze základních organizací KSČ na vyšší orgány. Byl v nich vyjadřován souhlas se závěry lednového pléna, nechyběla však navíc častá kritika dřívějších direktivních metod KSČ. Mezi prvními, kteří na tuto kritiku reagovali odstoupením ze svých funkcí, byl i vedoucí krajský tajemník František Kuba.

Po jeho odstoupení se postupně do čela místního vedení komunistické strany dostali proreformně naladění komunisté (L. Karda, J. Janeček, Z. Žižka..) usilující o zvýšení aktivity místních stranických orgánů při provádění „nové", byť blíže nespecifikované, stranické politiky. Autor v tomto kontextu, vzhledem k chronologickému výkladu snad poněkud předčasně, polemizuje s pozdějším tvrzením „normalizátorů" o brzkém rozdělení západočeské stranické organizace na „konzervativce" a „progresivisty". Konstatuje, že ve skutečnosti existovala v západočeském regionu celková podpora obrodnému hnutí. V rámci této kapitoly je také zmíněno vystoupení západočeských novinářů, kteří na své březnové výroční schůzi vznesli řadu kritických požadavků, mimo jiné na zrušení předběžné censury, a zvýšená aktivita odborářů plzeňské Škodovky, kritizujících tehdejší postavení odborů ve společnosti.

V knize jsou rovněž zachyceny velmi zajímavé (a z hlediska celého Československa značně specifické) iniciativy členů bývalého plzeňského Revolučního národního výboru. Ti požadovali obnovení pamětní desky připomínající povstání z 5. května 1945 a následné osvobození americkou armádou.

V další kapitole Alfred Hyna sleduje vývoj okolo nově přijatého akčního programu KSČ, který nalezl mezi novými a v drtivé většině proreformně naladěnými vedeními místních organizací i v rámci krajského výboru KSČ plnou pochopení. Podrobně je také popsán další názorový posun v rámci proreformních sil, související s konáním Krajských konferencích komunistické strany v dubnu a v červenci 1968.

O značné proreformní „naladěnosti", jež podle autora místnímu komunistickému vedení získala sympatie obyvatel, svědčí i četná kritika ÚV KSČ ze strany účastníků krajských konferencí za to, že jednoznačně odsoudil výzvu Dva tisíce slov.

Klíčovou kapitolou knihy je část věnovaná samotné okupaci a různým formám odporu na území Západočeského kraje. Alfred Hyna konstatuje, že během srpnové okupace západní Čechy tvořily nedílnou součást celonárodního hnutí proti okupaci.

V prvních dnech okupace panovala v „otevřeném vystupování" většiny organizací KSČ v západočeském regionu téměř úplná názorová jednota, což autor dokládá například jednoznačným odmítnutím požadavků zástupců sovětských vojsk členy Krajského výboru KSČ nebo vydáním prohlášení určeného občanům kraje, kde bylo vysloveno odhodlání usilovat o uchování státní suverenity Československa.

Autor se při popisu dění souvisejícího s okupací věnuje zejména vývoji v rámci místních organizací KSČ. Popisuje jej poměrně podrobně, nezapomíná však ani na činnost místního rozhlasu a denníku Pravda, které sehrály hlavní úlohu při objektivním informování obyvatelstva o dění v zemi. Dobře je tu popsán i blízký vztah plzeňského městského výboru KSČ k těmto médiím i snahy okupantů o jejich umlčení. Nenabyly sice dramatické podoby „bojů" o budovu rozhlasu v Praze, ale přesto vypovídaly o skutečných náladách a postojích obyvatel západních Čech.

Vezmeme-li v úvahu samu dramatickou okupaci, jež se silně zapsala do myslí tehdy žijících lidí, je poněkud škoda, že autor „přechází" dění v ulicích západočeských měst a vesnic pouhým konstatováním, že se občané „chovali rozvážně a včas okřikovali ty, co se snažili vyprovokovat střety." Navíc bez podrobnější komparace uvádí, že vystoupení v Západočeském kraji nebyla ve srovnání s Prahou tak výrazná.

Jednou z hlavních otázek, na níž se autor soustředil, je hledání příčin, proč představitelé pozdějšího normalizačního režimu označovali právě Západočeský kraj za místo, kde „kontrarevoluce" přetrvávala nejdéle. Největším specifikem vývoje v západních Čechách byla podle autora skutečnost, že členové krajského výboru KSČ i většina členů místních organizací strany v jednotlivých městech patřili mezi příznivce umírněně proreformního proudu a od počátku okupace dokázali obratně balancovat doslova na všechny strany.

Na jedné straně si lidé ve vedení západočeských orgánů KSČ dokázali během dramatických událostí roku 1968 získat značnou popularitu řadou veřejných prohlášení, v nichž nechyběla kritika vlastních chyb, některých kroků vedení komunistické strany či odsouzení okupace. Na straně druhé místní komunistické vedení úspěšně vyzývalo ve dnech bezprostředně následujících po okupaci obyvatelstvo ke klidu a tímto postojem přispělo podle autora k tomu, že v západních Čechách nevedla okupace k větším střetům s obyvatelstvem a nedošlo ani ke ztrátám na životech.

Silný „uklidňující" vliv místních stranických orgánů se podle Alfreda Hyna projevil rovněž v absenci větších protirežimních vystoupení v době nastupující „normalizace", od zimy 1968 do jara 1969. V době nástupu „normalizačních" opatření zejména Krajský výbor KSČ v Plzni tyto skutečnosti vydával za jakousi „výjimečnost Západočeského kraje"a snažil se tak zpochybnit nutnost tvrdších opatření proti stoupencům procesu obnovy, relativně nezávisle se projevujícím místním médiím a vůbec lidem, kteří se nějakým způsobem v očích normalizátorů „zapletli" s reformním hnutím. Vedení západočeských komunistů však bylo postupně vystavováno rostoucímu tlaku ze strany konzervativních sil a nakonec bylo v září 1969 částečně nahrazeno lidmi již plně podporujícími oficiální stranickou linii. Podle autora nelze „specifičnost vývoje v západních Čechách vidět v podobě zvlášť výrazného a radikálního prosazování obrodného procesu tamním reformním komunistickým vedením, ale lze ji hledat v delším přežívání pozic proreformních sil ve vedoucích orgánech kraje v době nástupu normalizačních opatření."

Jak autor sám v úvodu poznamenává, práce by měla do značné míry sloužit jako jakási inspirace pro studenty i další historiky, kteří se budou v budoucnu zabývat problematikou průběhu „Pražského jara" na regionální úrovni. Pod tímto zorným úhlem můžeme práci Alfreda Hyny odpustit některé z jejích nedostatků. Podle mého názoru mezi ně patří poněkud nedostatečná šíře záběru v rámci celého sledovaného období, kdy se autor až příliš často orientuje hlavně na dění v místních krajských, okresních a městských organizací KSČ a nevěnuje příliš pozornosti některým jiným důležitým otázkám (např. kontaktům sovětských vojáků s obyvatelstvem v rámci okupace, projevům odporu proti okupaci v letech 1969-1970). V některých místech se také kniha pro čtenáře stává poněkud „obtížně" čitelnou, především pro časté a občas nepřehledné používání blíže nevysvětlených zkratek různých organizací (např. KKRK, CZV, KOR). Jako celek však kniha působí po stylistické stránce relativně dobrým dojmem. Závěrem lze shrnout, že práce je velmi přínosným inspirativním příspěvkem k poznání naší dosud nepříliš vzdálené a na regionální úrovni takřka nezmapované minulosti.

Jiří Fiala

Poznámky:

1) Srov. shrnutí stavu bádání nad tímto tématem OTÁHAL, M.: Normalizace 1969-1989: Příspěvek ke stavu bádání. Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, č. 36, Praha 2002, s. 86-88.

Vaše reakce...

zpět

copyright © Pražský web pro studenou válku 2002-2006

CNW:Counter