PWSV | Vol. 2 No. 3 březen 2003 | Svědectví | Karel Sieber

Dr. Tomáš Lahoda, československý diplomat

SIEBER:
Jak jste se vlastně dostal do zahraniční služby?

LAHODA:
Studoval jsem Vysokou školu politických a sociálních věd, fakultu politickou. Vedl ji tehdy Jiří Hájek, pozdější ministr zahraničí. Školu jsem dokončil v roce 1949 a doktorát jsem skládal v padesátém třetím. Absolventi školy byli do jednotlivých institucí přidělováni umístěnkou a já jsem na základě toho v květnu 1949 nastoupil na ministerstvo zahraničí, kde jsem pak působil až do odchodu do důchodu.

SIEBER:
Pracoval jste už tehdy na odboru mezinárodních organizací?

LAHODA:
V květnu 1949 jsem přišel jako lektor do Dělnické diplomatické školy v Toskánském paláci, kde byly pro působení v diplomacii školeny vybrané kádry. Každý běh trval asi dva roky. Než jsem nastoupil na ministerstvo, přednášel jsem na této škole srovnávací literaturu. Usilovalo se totiž o určité všeobecné vzdělání a já jsem předtím souběžně studoval na filozofické fakultě dějiny umění a estetiku. V rámci studia jsem absolvoval také přednášky srovnávací literatury u profesora Černého. Po dokončení vysoké školy jsem nastoupil na vojnu. Povinná vojenská služba byla sice dvouletá, ale protože jsem tam tehdy onemocněl, nasluhoval jsem ještě téměř rok.

SIEBER:
Na absolventy Dělnické diplomatické akademie se někdy pohlíželo - upřímně řečeno - s určitým despektem.

LAHODA:
Zvlášť asi po roce 1989, kdy to bylo jistým terčem posměchu. Ale jako v každém oboru - i tady se našli lidé fundovaní, velice přizpůsobiví, inteligentní - a samozřejmě na druhé straně i lidé, kteří pro to neměli předpoklady, protože jejich předchozí vzdělání nebylo optimální. Úroveň posluchačů byla velice různorodá a výsledky tomu odpovídaly. Byli tam lidé na vysoké úrovni, kteří se navíc potom i soustavně vzdělávali a získali zkušenosti na ministerstvu, v diplomacii a na zastupitelských úřadech. Často znali dobře hlavně němčinu, zvláště když pocházeli z pohraničí. Horší to bylo samozřejmě s těmi, kteří k tomu neměli žádné předpoklady - ale to je opravdu ve všech oborech, ostatně i dnes. Takže bych ten ironický pohled na lidi, kteří se do diplomacie zapojili z úplně jiného prostředí, nepřeceňoval.

Mohu uvést konkrétní příklad - Jiří Götz, který vedl „germánský“ odbor a později byl velvyslancem v Bonnu, si počínal na to, že pocházel z dělnického prostředí, velice zdatně. O tom ostatně svědčí i to, že se dostal na špičku vedení ministerstva - jako náměstek. Možná by se našlo takových příkladů víc, napadá mě třeba Stanislav Svoboda, který byl velvyslancem na Kubě a taky náměstkem. Mnozí z nich byli na stejné úrovni jako vysokoškolsky připravení diplomaté. Mám takové tušení, že ministerstvo se dnes asi potýká se stejnými problémy výchovy a zapracování jednotlivých pracovníků do té skutečné diplomacie, jako tomu bylo za první republiky, kdy část diplomatů byla převzata z původního rakousko-uherského aparátu a část jich přišla nově.

Po návratu z vojny jsem byl v studijním oddělení odboru mezinárodních organizací, kde se zpracovávaly materiály a připravovaly projevy do OSN a na mezinárodní konference. Jeho přednostou (tehdy to byli sekční šéfové) byl Ing. Hanč, který na ministerstvo přišel po první světové válce jako legionář. V meziválečném období ale ministerstvo přijímalo prakticky jenom právníky a Hanč byl komerční inženýr - to byla výjimka, která musela být „probojována“ něčím jiným - tím, že byl zasloužilým bojovníkem za svobodu, legionářem. On sám popisoval, jaké potíže s tím byly, když byl na ministerstvo přijímán. Hanč byl mimochodem za války generálním konzulem v Spojených státech a poté šaržíroval ve Washingtonu, nikdy nebyl v žádné politické straně (natož pak komunistické) a až do svého odchodu (snad v roce 1959) pracoval jako vedoucí studijního oddělení OMO.

SIEBER:
Jaké postavení vůbec měli na poúnorovém ministerstvu ti pracovníci předúnorové nebo prvorepublikové diplomacie, kteří na MZV zůstali - jako Hanč, Augenthaler, Gottlieb nebo Procházka?

LAHODA:
Augenthaler dlouho vedl mezinárodní ekonomický odbor. Samozřejmě po roce 1948 došlo k velké výměně personálu. Byla snaha, jako při každém podobném zvratu, nahradit ty původní státní úředníky a dosadit lidi novým režimem vychované nebo lidi s přijatelným světonázorem. Na začátku padesátých let docházelo k hromadnému propouštění - ovšem jen tam, kde za ně byla náhrada. Lidé jako Hanč a Augenthaler tam fakticky dosloužili až do důchodu a byli plně respektováni, zapojili se zejména do předávání zkušeností těm, kdo nově nastoupili.

Nedostatečnou jazykovou kvalifikaci měli mimochodem i někteří absolventi vysokých škol. Jeden z jazykových kurzů pro vůbec nově přijaté lidi na ministerstvu jsem vedl asi rok v Mariánských Lázních, nebyli to jen dělníci, ale i vysokoškoláci, kteří měl jen školskou jazykovou přípravu. Na jazykových školení různě po zámcích a rekreačních střediscích vyučovali lektoři z vysokých škol, probíhala tam intenzivní celodenní výuka jazyků, včetně čínštiny. Vzpomínám si například na jednoho Slováka, který potom celou řadu let pracoval na čínské problematice. Úkolem celého procesu přípravy nových diplomatů prostě bylo vyrovnat nutný handicap vycházející ze změny celého osazenstva tak důležitého ministerstva. Jinak je však třeba zdůraznit, že tehdejší diplomacie měla, přes všechny potíže, vysokou profesionální úroveň, čehož dokladem byly mimo jiné i funkce významných mezinárodních činitelů v OSN a jejích specializovaných organizacích. Stačí připomenout náměstka generálního tajemníka Jiřího Noska, předsedu Rady bezpečnosti Ilju Hulínského, zástupce vedoucího představitele UNESCO Štěpánka a řadu dalších, kteří měli nejenom nespornou kvalifikaci, ale i příslušný respekt při výkonu svých volených funkcí.

SIEBER:
V roce 1956 se pak Vaše zařazení na ministerstvu změnilo.

LAHODA:
Podíleli jsme se na přípravě podkladů pro konference různých mezinárodních organizací. Ve stejném roce jsem byl vyslán jako kulturní přidělenec do Jugoslávie. Na úřadu v Bělehradě, který tehdy jako velvyslanec vedl Vilém Pithart, jsem působil až do roku 1959.

SIEBER:
V nedávno vydané práci o vztazích Jugoslávie se zeměmi východního bloku je Vilém Pithart charakterizován v době svého působení v Bělehradu jako poměrně dogmatický stalinista.

LAHODA:
Samozřejmě je to otázka úhlu pohledu. Spousta skutečností by svědčila takovému posouzení Pitharta, je ale třeba vidět to v celém kontextu. Pithart pocházel ze staré kladenské komunistické rodiny, za války byl vězněn, po válce se účastnil budování nového Československa. Myslím, že to byl nejdéle fungující náměstek, jednou byl snad náměstkem ministra dopravy, podruhé zase jiného hospodářského ministerstva, až se dostal na ministerstvo zahraničních věcí. A tam se samozřejmě vždy uplatňoval jeho zásadový přístup, těžko říct, jestli stalinistický, protože je potom otázka, co se tím stalinismem rozumí. Já jsem s ním spolupracoval dost dlouho, i v době, kdy byl náměstkem a kdy jezdil na zasedání Mezinárodní organizace práce do Ženevy. Našly by se jistě materiály jím vypracované nebo podepsané, které by takovému dobovému hodnocení dávaly za pravdu. Je to ovšem mnohem složitější.

Řekl bych to takhle - Vilém Pithart byl ve své době typickým představitelem tehdejšího systému. Dnes se mnozí vychloubají (nebo snad vyviňují), že někdy s něčím nesouhlasili - to není směrodatné. On byl v linii, tu linii pevně dodržoval, a proto měl možnost být vždycky na špičce hiearchie, a tím spíš v takové choulostivé věci, jakou byla zahraniční politika. Našlo by se dost příkladů. Ta problematika je obrovsky složitá a choulostivá, a kdo nerozpřede její dlouhodobé historické souvislosti, nemůže se vyhnout často absurdním paušalizacím.

SIEBER:
Proč jste nakonec z ambasády v Bělehradu odešel?

LAHODA:
V době, kdy jsem pracoval v Bělehradu, působil na jugoslávské ambasádě v Praze jako kulturní přidělenec jeden pracovník jugoslávské rozvědky UDBA. Udržoval styky s některými studenty, jejichž rodiče zastávali poměrně významná místa, a bydlel v domě, kde žila také rodina jednoho pracovníka aparátu ÚV KSČ. Dcera toho pracovníka aparátu si občas chodila do jeho bytu zatelefonovat. Později spáchala sebevraždu, zřejmě z nešťastné lásky.

Podle tvrzení československých úřadů se ta dívka zabila proto, že ji jugoslávský kulturní přidělenec nutil ke zpravodajské spolupráci. Činnost toho diplomata v Československu byla už navíc československými orgány rozkryta, takže byl s velkou publicitou vypovězen. Po letech jsme se setkali na jednom mezinárodním jednání a on vzpomínal, jak to tehdy v Praze bylo. Podstatné je, že v odvetu za jeho vypovězení mě Jugoslávci podle pravidla reprocity prohlásili za personu non grata, takže jsem z Bělehradu musel odjet. Necelý rok po návratu do ústředí jsem byl vyslán do Jižní Afriky, jako generální konzul v Johannesburgu.

SIEBER:
V archívu politického byra ÚV KSČ jsem našel Vaši šifru z ledna 1961, v níž popisujete tlak jihoafrického ministerstva zahraničí na vyslání jihoafrické delegace do Československa. Politické byro k ní přijalo usnesení, kterým konstatovalo, že přes protesty mnoha rozvojových zemí proti režimu apartheidu „udržení našich pozic v Jihoafrické unii je výhodné z hlediska zájmů ČSSR i celého socialistického tábora“.

LAHODA:
Zastupitelský úřad v Jižní Africe byl jedním z nejstarších konzulátů, které Československo mělo. Původně byl v Kapském Městě, ale ještě před mým příjezdem byl přemístěn do Johannesburgu jako centra regionálního obchodu, odkud to navíc bylo jen třicet mil do Pretorie, kde po určitou část roku jihoafrická vláda sídlila. Československo v té době udržovalo s Jižní Afrikou velmi výhodné ekonomické styky. Obchodní bilance byla aktivní v náš prospěch asi třicet milióny randů, vyváželi jsme tam textil, sklo a další spotřební zboží. Byli tam přítomni obchodní zástupci podniků zahraničního obchodu Centrotex, Kovo a také někdo z jablonecké Bižuterie.

Problém spočíval v tom, že tehdejší předseda Komunistické strany Jižní Afriky Joe Slovo mě v doprovodu dvou černých Jihoafričanů tajně navštívil a tvrdil, že přítomnost československého úřadu diskredituje rezoluci Organizace spojených národů a že nahrává upevnění systému apartheidu a rasové nadvládě Afrikánců. Celou noc jsme diskutovali o našem zastoupení a o tom, komu jeho existence prospívá. Formulace, kterou jsem jim vysvětloval, je obsažena i v tom usnesení: „udržení je výhodné z hlediska zájmů ČSSR i celého socialistického tábora“. Když v Jižní Africe nebudeme, veškeré informace o místním dění budeme muset přebírat z druhé ruky, ze zdrojů rasistické jihoafrické vlády nebo ze zdrojů západních, a to nikomu neprospěje. Působíme tady jako jediní ze všech lidově demokratických zemí a je třeba zvážit, k čemu náš odchod povede. Pokud bychom odešli, přišli bychom o celý obchod s Jižní Afrikou, který by brzy nahradili Japonci a další země, které ten režim jen upevní. A tak se následně i skutečně stalo.

Náš úřad byl v té době už posledním zastupitelským úřadem socialistických zemí - jihoafrická vláda už předtím, snad v roce 1959, vypověděla Sověty. Poláci svůj úřad zrušili sami a za dobrodružných okolností bylo zlikvidováno i jugoslávské zastoupení. Vedoucí jugoslávského úřadu dostal z ústředí informaci, že do Jižní Afriky přijíždí konkrétní člen hnutí ustašovců ze Švédska, který ho má zlikvidovat. Jugoslávec se pro jistotu ukryl v mé rezidenci a já jsem mu sehnal letenku, aby případný atentátník netušil, kdy má odjet.

Potom byla přijata další rezoluce OSN, která vyzývala přímo k bojkotu jihoafrického systému, ve stejné době ale proběhla také reforma usilující o úspory na ministerstvu zahraničních věcí, v rámci které mělo být uzavřeno asi deset nebo dvanáct konzulárních úřadů, včetně jednoho úřadu v Polsku. Vzhledem k tomu jsme se rozhodli zdůvodňovat likvidaci našeho zastupitelství jihoafrickým úřadům jako výsledek těchto úsporných opatření. Zástupce jihoafrického ministerstva zahraničí v Pretorii mi ale při předání nóty o uzavření úřadu stejně řekl, že o tom vědí svoje, že se jen snažíme vyhovět rezoluci OSN. A že je přerušení vztahů zdaleka nepoškodí tolik jako nás.

Jižní Afrika tehdy rozhodně nepatřila k našim přátelům. Ostatně i mě předtím vyhrožovali, že nás vypovědí. Je ovšem třeba uvést, že si nepřáli, abychom odešli právě v tuto chvíli. Existence československého diplomatického zastoupení jim dávala výborný argument - „podívejte se, dokonce i komunistické státy tady mají svůj úřad“.

SIEBER:
Myslíte, že jihoafrické úřady věděly o Vašem setkání se Joe Slovem?

LAHODA:
Jihoafrické úřady se pochopitelně obávaly, že se pokusíme kontaktovat nebo dokonce financovat jihoafrickou komunistickou stranu nebo ANC. Konzulát i rezidence byly pod stálou kontrolou, to, že jsme sledováni, pro nás nebylo žádným tajemstvím. Setkání se Slovem mi zprostředkoval jeden lékař, který bydlel v sousedství naší rezidence. Jeho manželka pocházela odněkud ze Sudet (snad z Teplic), naše rodiny se dobře znaly.

Nemohu to vědět s jistotou, ale myslím, že o tom setkání jihoafrické úřady nevěděly. Jinak by mi to během jednání na jihoafrickém ministerstvu zahraničí určitě někdo připomněl. Náměstek ministra zahraničí JAR, se kterým jsem jednal o našem odchodu, řekl: „Vy vůbec nějak často předčasně odcházíte. Třeba z toho Bělehradu jste taky odcházel dost narychlo.“

SIEBER:
Byla o zrušení generální konzulátu v československých úřadech vedena nějaká diskuse? Podle bývalého vicekonzula Leo Kustoše ji prý prosadilo mezinárodní oddělení ÚV KSČ.

LAHODA:
Já sám jsem tehdy protestoval proti rozhodnutí o likvidaci úřadu. Psal jsem, že takový přístup je zbytečně dogmatický a argumentoval jsem tím, že náš úřad je jediným zastoupením socialistických zemí v Africe na jih od rovníku. Obrátil jsem se tehdy na náměstka Viléma Pitharta, kterého jsem znal z Bělehradu, ale neuspěl jsem - v březnu 1963 jsem dostal instrukci úřad zrušit. Ke zdržení likvidace úřadu ale trochu přispěla situace, která vznikla v souvislosti s budovou naší rezidence. Měli jsme ji pronajatou od jednoho podnikatele, který většinu času trávil v USA. Smlouva, kterou s ním předtím uzavřel vicekonzul Vítězslav Polák, obsahovala ustanovení, podle kterého má majitel právo na čtvrtletní výpovědní lhůtu. Podnikatel požadoval vzhledem k této výpovědní lhůtě platby navíc a dost naivně vyhrožoval, že jinak bude žalovat u mezinárodního soudu prezidenta Novotného, což byl ovšem naprostý nesmysl. Ministerstvo zastávalo stanovisko, že Československo musí všechny svoje účty vyrovnat, takže jsme se dohodli, že tam kvůli tomu ještě po určitou dobu někdo zůstane, aby ty věci vyřídil.

SIEBER:
Jaký postoj ke zrušení československého zastoupení zaujímali Sověti?

LAHODA:
Sověty jsme zastupovali v diplomatických a konzulárních záležitostech. O Jižní Afriku se zajímali také proto, že tudy vedla jejich cesta do Antarktidy. Pravidelné spojení s jejich antarktickou základnou zajišťovala loď Kooperacija. Cesta z Leningradu do Jižní Afriky jí trvala asi tři měsíce. Vzhledem k tomu, že jsme převzali zastupování Sovětů v Jižní Africe, vyřizovali jsme pro ně konzulární záležitosti. Jednou se například stalo, že se mladý sovětský technik na sovětské základně vážně zranil. Při pádu si zlomil páteř a v době, kdy ho Sověti přivezli do Kapského Města, byl už jeho zdravotní stav velmi vážný. Námořní přeprava v takovém případě nepřipadala do úvahy, takže jsme museli rychle zařídit jeho letecký převoz přes Amsterodam a Prahu až do Moskvy. Myslím, že Sověti v jistém smyslu naše zastoupení po likvidaci jejich vlastního úřadu z těchto praktických důvodů potřebovali.

SIEBER:
Kde jste pracoval po návratu z Jižní Afriky?

LAHODA:
Vrátil jsem se do odboru mezinárodních organizací, do oddělení pro odzbrojení. Už předtím, v roce 1960, začalo jednání Výboru deseti v Ženevě, ve kterém zasedalo pět zemí z Východu (Sovětský svaz, Polsko, Maďarsko, Rumunsko a my) a pět západních zemí (Spojené státy, Kanada a tři další). V květnu 1960 bylo zasedání Výboru deseti ukončeno, když byla de Gaullem svolaná pařížská schůzka na nejvyšší úrovni po sestřelení Powerse na Chruščovův popud zrušena. Vedoucím naší delegace ve Výboru deseti byl tehdy mimochodem Jiří Nosek, pozdější „undersecretary“ v OSN. Výbor deseti byl postupně dále rozšiřován na Výbor osmnácti a později Výbor čtyřiadvaceti a svoláván dvakrát do roka, na jarní a podzimní zasedání, jichž jsem se v Ženevě zúčastňoval.

Po 21. srpna 1968 jsem se vrátil do ústředí a byl jsem jmenován vedoucím delegace ve Vídni. Zároveň jsem se stal vedoucím ADO, archívně-dokumentačního odboru ministerstva, kterým jsem byl od roku 1973 až do roku 1978, kdy jsem přešel jako vedoucí odboru mezinárodních vztahů do Kanceláře prezidenta republiky. Od roku 1982 do roku 1986 jsem pracoval jako ředitel Informačního ústředí OSN pro NDR a ČSSR v Panské ulici. Další tři roky jsem pak ještě působil až do odchodu do důchodu v roce 1988 v Ústavu mezinárodních vztahů, který tehdy vedl Dr. Ján Pudlák.

SIEBER:
Kolik bylo v československém odzbrojovacím týmu v době, když jste byl jeho členem, lidí?

LAHODA:
Všechno to začalo za Hájka, když působil jako náměstek ministra. Vedoucím byl Jiří Nosek. Z ministerstva nás tam bylo přibližně šest, například také Zdeněk Trhlík, Miroslav Žemla a Vratislav Vajnar. Pět nebo šest bylo také pracovníků ministerstva obrany. Celkem pak měl tým zhruba kolem dvanácti až patnácti členů. Bylo to rozděleno tak, že každý měl určitou specifikaci. Z armády proto vysílali například lidi, kteří měli na starosti chemické zbraně, nebo kteří se zabývali jadernou problematikou.

Ve Vídni bylo už pracovníků o hodně méně, tři nebo čtyři ze zamini a jeden z armády. Delegace byla celkem asi šestičlenná. Z vojáků se nejčastěji jednání účastnil podplukovník Milan Štembera a také podplukovník Radek Pražák.

SIEBER:
Měli jste jako pracovníci MZV přístup k vojenským informacím, například k údajům o počtu vojsk?

LAHODA:
Ano, samozřejmě. Vojenská složka v delegaci byla jednu dobu velice silná a aktivní. Měli samozřejmě i svoje podklady, už proto, že jsme v šedesátých letech vyvíjeli vlastní iniciativu. Byla u nás vypracována celá koncepce bezjaderných a nárazových pásem ve střední Evropě, která samozřejmě nakonec neprošla. Nejvýznamnější byla pochopitelně bilaterální jednání vedená mezi Sovětským svazem a Spojenými státy. Často se ukázalo, že problémy byly už předjednány mocnostmi. Co pro ně nebylo únosné, nemělo šanci, i kdyby to vypadalo sebelépe.

SIEBER:
Do jaké míry byly postoje československých diplomatů určovány sovětským stanoviskem?

LAHODA:
Předem byla vždy porada, na které se projednalo, kdo bude k jaké věci jak vystupovat, s jakým tématem. Záleželo jako vždycky na vedoucím sovětské delegace. I když byla věc předem často projednána s Američany a my už jsme ji na zasedání někdy projednávali jen formálně, bylo to uděláno tak, aby si tam ostatní nepřipadali jako páté kolo u vozu. Byly konzultace například v Moskvě a ve Varšavě, kde se věc rozebírala velice podrobně, aby každý měl pocit, že je tam co platný a že je jeho hlas vyslyšen a brán v úvahu pro společná rozhodnutí a stanoviska. Tak tomu bylo ostatně i při koordinaci západních delegací ze strany USA.

SIEBER:
Přece jenom existovaly otázky, ke kterým toho českoslovenští zástupci neměli mnoho co říct a na kterých neměli žádní zvláštní zájem.

LAHODA:
Jistě - zejména když se hovořilo o jaderných zbraních, které měli Sověti, Američani, Francouzi a Britové.

SIEBER:
V roce 1968 byl představitelem Výboru pro odzbrojení tehdejší československý velvyslanec v Bernu Dr. Pavel Winkler.

LAHODA:
Byl to brilantní právník. Zažil jsem ho v akci, když byla mezinárodní konference v Ženevě o nerozšiřování jaderných zbraní, první revizní konference po pěti letech od uzavření smlouvy. Nevzpomínám si už, kdo tomu předsedal, ale zamotalo se to procedurálně tak nemožně, že se tři hodiny dohadovalo, jak se vlastně má dál postupovat a jestli ta konference ještě vůbec k něčemu dojde. A předsedající si už nevěděl rady a v tom zoufalství přímo vyvolal československého delegáta Winklera a řekl: „Konečně tady máme guvernéra MAAE Dr. Winklera, kterého prosím o stanovisko.“ On vstal, během čtvrt hodiny to rozebral a dal jim jasně vědět, jak se má dál postupovat.

SIEBER:
Jaká byla agenda Vaší práce v KPR?

LAHODA:
Byl to odbor zahraničních věcí a státních vyznamenání. Šlo o podklady pro přijímání velvyslanců, o zahraniční problematiku a udílení řádů, jejichž návrhy zpracovávala speciální komise na základě různých podkladů a pak to předložilo příslušné oddělení ÚV KSČ prezidentovi. Tak se uskutečňoval výběr kandidátů na státní vyznamenání. U zahraničních návštěv hlav států šlo o organizaci pobytu a jednání, kterou jsem měl na starosti. Byl to prezidentský protokol, takže ten odbor také organizoval všechna zasedání a všechny recepce na Hradě.