PWSV | Vol. 3 No. 1 leden 2006 | Recenze| Jan Adamec

O čem ženy sní (v dobách stalinismu)

Ztracený deník sovětské školačky Niny Lugovské 1932 – 1937, Práh, 2004 (překlad Dana Šimonová)

Pro historiky každodennosti totalitních režimů představují deníky jedinečný pramen pro pochopení, zda oficiální newspeak a sociální manipulace pronikly i do neintimnějších projevů lidského soukromí. Dokázal Velký Bratr proměnit své poddané v bezduché loutky nebo se lidem v podmínkách fyzického a psychického teroru podařilo vytvořit účinné obranné strategie a uchovat si zdravý rozum, schopnost empatie a sociální solidarity?

Stalinské Rusko třicátých let představuje v tomto smyslu modelovou situaci - násilná kolektivizace devastuje venkov a zanechává za sebou miliony mrtvých, řízená industrializace proměňuje zemi v gigantické staveniště, miliony lidí migrují za prací, budují se nová města, proměňuje se sociální stratifikace, rodí se nový „ráj na zemi“. Za optimistickou fasádou ale prosperuje mašinérie gulagů, společnost je prorostlá špiclovskou sítí tajné policie, lidé se propadají do spirály podezírání, paranoie a strachu. V polovině třicátých let Stalin zahajuje gigantickou stranickou a společenskou čistku - na popravišti končí skoro osm set tisíc lidí, další miliony putují do vyhnanství nebo do pracovních lágrů na Sibiři. Mezi nimi i osmnáctiletá Nina Lugovská…

Ninu postihla zákeřná nemoc dvacátého století – narodila se do „špatné“ rodiny. Její otec Sergej Rybin-Luganskij byl členem Strany socialistů-revolucionářů (eserů) a ve třicátých letech byl odsouzen do vyhnanství. Rodina si od té doby nesla stigma sociálních vyděděnců a politických nepřátel režimu. V roce 1937 Nina následovala svého otce, byla zatčena a odsouzena k pěti letům těžkých prací na Kolymě. Ačkoliv lágr přežila a v roce 1963 se domohla rehabilitace, Moskvu měla doživotně zakázanou a tak se nakonec usadila ve městě Vladimir, kde se stala malířkou a návrhářkou. Pád sovětského režimu přežila jen o dva roky, aniž se se svými deníky, které zůstávaly skryty v ruském státním archivu jako součást jejího výslechového materiálu, shledala.

Titul knihy je poněkud matoucí – pokud čekáme psaní naivní dívenky-školačky, do jejíhož života nečekaně vpadne stalinský teror, budeme zklamáni. Naopak se jedná o drsné, přímé a dospěle vyzrálé svědectví o střetu silného charakteru s totalitní mocí, o trpké stalinské každodennosti, kde se teror, šikana a zatýkání stávají samozřejmou součástí života. Přestože Nina vyrůstá v rodině disidenta a slova jako domovní prohlídka, zatčení či perzekuce chápe ve zcela reálném kontextu, jakákoliv autocenzura je jí cizí. Díky zachované autentické grafické úpravě deníků s podtrženými, politicky závadnými pasážemi můžeme být doslova přítomni ve vyšetřovací místnosti a na deník se můžeme dívat očima stalinského vyšetřovatele, který Ninu poslal na Kolymu.

Nebyla to těžká práce – Nina neváhala, zřejmě pod vlivem emigračních tiskovin, které do domácnosti nosil tajně její otec, kritizovat vládu za zpackanou kolektivizaci a miliony mrtvých na Ukrajině. Je až neuvěřitelné, s jakou přímostí Nina častuje bolševiky slovy nenávisti, pohrdání a odporu: „Proklatí bolševici, jak je nenávidím! Jsou všichni tak licoměrní, prolhaní a podlí.“ (11. ledna 1934) nebo „A jaké právo mají tihle bolševici chovat se tak krutě a svévolně k zemi a k lidem, tak drze vyhlašovat ve jménu národa nepřístojné zákony, tak lhát a krýt se hlasitými slovy „socialismus“ a „komunismus“, která už dávno ztratila svůj význam?“ (30. prosince 1934). V jejích očích nejsou ušetřeni ani Rusové jako národ: „Člověk má milovat jak svoji vlast, tak také její lid, ale je hrozné žít mezi divochy, mezi nevzdělanou lidskou masou. Mezi hrubým, divokým ruským národem, který nic nechápe, ničemu nerozumí, je sveřepý, živelný jak zvěř a libuje si pouze v obžerství a almužnách, nezná ani čest, ani hrdost.“ (11. listopadu 1933).

Nina reaguje citlivě na hrubost, hloupost a omezenost svého okolí, ať už to jsou její spolužáci nebo učitelé. Škola pro ni není místem vzrušivého očekávání nového poznání, ale jen institucionální replikací bolševického systému, který nemilosrdně kategorizuje, třídí, vyřazuje a povyšuje, kastuje, trestá, odměňuje a modeluje člověka nového typu, oddaného služebníka socialistického systému: „Dokonce ani školy, ty dětské světy, kam by, zdá se mi, měl přece jen méně pronikat silný vliv „dělnické“ moci – nezůstaly stranou. Zčásti mají bolševici pravdu. Jsou krutí a ve své krutosti barbarsky hrubí, ale ze svého pohledu mají pravdu. Kdyby děti nezastrašovali už od dětských let, neměli by tak pevně v rukou moc. Ale oni z nás vychovávají pokorné otroky a bez lítosti potlačují jakýkoli druh protestu.“ (1935)

Nina má depresivní a melancholické sklony, které ještě násobí její přecitlivělost. Myslí na sebevraždu a v jejím případě se nezdá, že jde jen o běžnou pubertální manýru. Zatrpklý introvert, depresivní dospívající dívka s uměleckými sklony, přemýšlivá a inteligentní samotářka trpící pubertálně přehnanými obavami ze své fyzické nedokonalosti, mohla těžko odpovídat nejen ideálu radostných a nadšených pionýrů, ale asi by těžko hledala své místo i v jiné společnosti a v jiné době: „Nikdy se nikdo nedozví, že jsem se takovou stala jen díky své vrozené vadě. A teď jsem dvojnásobná šereda: zrůdička fyzická i morální. Jedno vzniklo kvůli druhému. To první – fyzická ošklivost – zkazilo a předělalo k obrazu svému mou duši. udělalo z ní jakousi hroznou směs rozporů, trápení a nesnášenlivosti.“ (5. prosince 1933)

Nina i přes svůj nízký věk (ročník 1919) věk patří k oněm ženám, které si více než jasně uvědomovaly tíhu ženského osudu v protikladu k dobovému morálnímu a společenskému kánonu. V říjnu 1936, pár měsíců před svým zatčením, si zapsala: „Zadarmo nic nedostaneme, je prostě nutné si rovnoprávnost s muži vydobýt. Ale usilujeme my ženy vůbec o ni? Sedíme si ve svý špinavé jámě, vyhloubení desítkami staletí, a vykřikujeme fráze, které pro nás vymysleli muži: Ať žije rovnoprávnost“, „Připravte ženě cestu“, jenže žádná z nás už si nedá práci s tím, aby se zamyslela, jestli to nejsou pouze bezduché fráze.“ Těžce se smiřuje nejen s rolí dítěte-vyhnance, ale i s očekávanou rolí ženy v sovětské společnosti, která přes svou proklamativní rovnostářskou ideologii zůstává pevně zakořeněna v patriarchalismu. „A co je to žena? Žena je fena, která se snaží dostat na místo hospodáře, získat s ním stejné postavení a které se to nedaří. Co je to osvobození ženy? To je přízrak, prostě halucinace.“ (30. října 1933)

V tomto směru ji paradoxně nejvíc zraňuje milovaný otec, kterého na jednu stranu uznává a obdivuje pro jeho inteligenci a schopnosti, ale nenávidí jeho zahořklý a přezíravý postoj k ženám jako méněcennému druhu: „Příšerně mě rozčiluje jeho panovačnost. A často děkuju Bohu za to, že nežiju v 18. nebo 19. století, kdy byl otec jediným pánem v rodině. Pod vládou mého ctěného rodiče by se nám nežilo moc dobře. Moje antipatie k otci došla tak daleko, že si někdy přeju, abychom otce vůbec neměly.“ (18. dubna 1934) V některých pasážích Nina překračuje úzký historický a geografický kontext a sděluje obecné feministické téma o nesnesitelném životu uvnitř společnosti, jejíž pravidla a zákony jsou utvářeny muži, téma, které je společné jak Boženě Němcové, tak například i dokumentům Olgy Sommerové. Právě pasáže o absenci čisté nepodmíněné otcovské lásky nejvíce připomínají pasáže z výpovědí ženských hrdinek filmového dokumentu O čem ženy sní.

V devadesátých letech publikoval německý historik Jochen Hellbeck deníkové záznamy jiného obyčejného „hrdiny“ stalinismu, dělníka Stěpana Podlubného, který si vedl deník od roku 1931 do 1939. Ač povahově i politickými postoji Ninin protipól, také on si nesl cejch sociálního párii a potomka dekulakizovaného rolníka. Do Moskvy přijel, aby se „skryl“, opustil svoji původní identitu, zpřetrhal rodinné vazby a stal se novým socialistickým člověkem. Jeho deník je svědectvím o vnitřním zápasu, o strachu z prozrazení pravé identity, o schizofrenii mladého člověka toužícího zařadit se do společnosti, ale trpícího pochybnostmi a vnitřními strachy. Paradoxně právě z těchto politických vyděděnců se po dosažení rovnocenného společenského statusu stávali nejzapálenější obhájci a vychvalovatelé sovětského pořádku, který jejich osud zavinil. Psychologický komplex méněcennosti se proměnil ve vděčnost, exaltovanou loajalitu a stále se vracející obavu z pádu na dno společenského žebříčku. Oba deníky tak zobrazují dobu stalinismu – dobu totality nejen jako období teroru, státního násilí a strachu, ale také psychického tlaku, schizofrenie a sociálního násilí.

Nevíme, jak Ninino smýšlení změnil kolymský lágr, nevíme, jak se musela po svém návratu přizpůsobit životu v totalitní každodennosti. Nicméně pro období zachyceném v deníku (říjen 1932 – leden 1937) zůstala Nina díky své tvrdohlavé a přemýšlivé povaze a výraznému vlivu svého otce ušetřena ideologické indoktrinace. Ve svém slovníku i myšlení si zachovala zdravý selský rozum, jasně odlišující pravdu od lži, a nepřijala bolševický způsob uvažování, ani jejich vizi světa. Velký Bratr ji nedostal.

Vaše reakce...

zpět