Pražský web pro studenou válku: Třicet let ruské literatury sovětské

zahlavi

internetový časopis pro výzkum dějin studené války / a research e-magazine on Cold War

Třicet let ruské literatury sovětské

Ruská revoluce politická a sociální z března a listopadu 1917 nezastala ruskou literaturu nepřipravenu. Tu jako sen, tu jako hrozba vyskytují se v ruské literatuře celého devatenáctého století předtuchy a náznaky očekávaného převratu v ruské společnosti. Citlivé nervy básníků, fantasie romanopisců i úvahy publicistů předvídaly za dusných let předešlého a počátku tohoto století násilnou změnu státního soustrojí, které si větší část přála, menší obávala.

***

Výchozí situace

Když pak počátkem první světové války nastalo opravdu období katastrof a přikvačil i sedmnáctý rok, zastihl ruskou literaturu právě v údobí směny generací: symbolismus překračoval svůj kulminační bod a v boji s ním už od počátku druhého desítiletí vyrůstali a temperamentně s křikem své nároky na literární vedení uplatňovali ostře nastupující futuristé. Poněvadž v téže době se začínají formovat na třetím plánu literární scény i básníci proletářští, setkávají se v tomto osudovém roce 1917 všichni hlavní herci následujícího dramatického rozběhu ruské literatury. Hluboký otřes společenský, doprovázený přestavěním kulis literární scény, změnil jen hierarchii, zatlačil protagonisty na zadní plán, vyvedl statisty do světla rampy a urychlil vývojové tempo z počátku až překotně.

Symbolisté, ztrativše víru v sebe, obklíčení prostředím zásadně nepřátelským, nemilosrdně atakovaní jak vlastními revisionisty (akméisty), tak estetickou revolucí futuristů, opouštějí bez boje vůdčí místo na hřebenu literární vlny, emigrují, zmlkají, snaží se marně o novou orientaci a končí několik let po říjnu 1917 jako zapomenutí statisté.

Akméisté, predestinovaní následníci symbolismu, zbaveni rychlým tempem vývoje svého zákonného nástupnického práva, nevydrželi dravý nápor futuristů a likvidují roku 1922, rok po smrti své duchové hlavy, Nikolaje Gumileva.

Futuristé, dobře vedení novátoři formy, vybavení garniturou pronikavých básnických talentů, podporovaní theoreticky novou školou literárně vědní, tak zvanou školou formalistů, začínají křepče žít svůj achillovský osud. Jejich sláva netrvala dlouho. Cejchováni brzy jako „kající maloměšťáci", individualisté, deklasovaní bohémové a společenští desperádové, kteří cítí rozklad své třídy a snaží se zachránit na palubě rozjíždějící se lodi třídy nové, marně spínají osud své revoluce estetické s osudem revoluce politicko-sociální.

V pětiletí 1925—30 jsou vytlačováni široce členěným útokem tvořícího se kolektiva spisovatelů proletářských, kteří po dlouhých bojích o pojem, rozsah a methody t. zv. proletářského umění, absorbují ponenáhlu mocnou a talentovanou skupinu literárních poputčíků (t. j. souběžců, přitakačů) a zakotvují konečně pod praporem socialistického realismu.

Tak vidíme v ruské literatuře v krátké časové lhůtě řídkou podívanou: směnu tří estetických ideálů, tří method literárního ztvárňování, tří soustav literárně vědních a literárně historických. Odtud nemalá obtíž, chceme-li pragmaticky zachytit pohyb v ruské literatuře této doby. Těžisko tělesa ruské literatury rozkolísané už nástupem futuristů, je proletáři zakotvováno hloub a pevněji. Krátký sen symbolistů a předrevolučních futuristů o literatuře autonomní, o autonomní literární vědě je po roce 1917 brzy dosněn a ruská literatura se vrací opět k onomu poslání, kterému se věnovala skoro po celé devatenácté století, k poslání být funkcí své společnosti. To vše probíhá na pozadí do základů sahajícího přesuvu společenských vrstev, prudkých mocenských bojů politických a sociálních, v zemi otřásané intervencemi, kontrarevolucemi, hladomorem, chvějící se stavební horečkou, na základně společnosti materialisticky orientované.

Kulturní situaci, v níž vstoupilo Rusko do prvé světové války, lze zhruba opsat jako následný stav po prohrané „generální zkoušce" na revoluci z roku 1905. Únava se zmocňovala stále Širších vrstev inteligence, berouc na sebe tu masku dekadence jako literárního a životního stylu, tu metafysické touhy po hledání či tvoření boha (bogaiskatělstvo a bogostroitělstvo), tu brutálního a naivního sexuálního siláctví (saninismus), zatím co v koloniích provinciálních podivínů pomalu dokvétalo pasivní, kvietistické tolstojovství. Z podzemí, z továren a dělnických čtvrtí, z drobných kroužků inteligence, hlavně studentské, dral se úporně a těžce na povrch tvrdý, bojovný a realistický marxismus, marxismus nikoli jako jedna ze sociálních theorií, ale jako životní formule, jako světový názor, když byl vybojoval v myslích mládeže svůj osudový boj s národnictvím. Dělník, nikoli už sedlák jako v národnictví, se stává osou kulturní i sociální naděje a mladý, dravý ruský kapitalismus vytváří právě svou dravostí příznivé podmínky pro vzrůst této nové síly.

Periodizace sovětské literatury (psané ruským jazykem) není ustálena ani u ruských, ani u zahraničních historiků. Pokusíme se tedy o členění vlastní. Dělítkem nám budiž jeden fakt mimoliterární, který mocně zasáhl do vývoje literatury: zavedení nové hospodářské politiky (Nep) na jaře roku 1921. Tento fakt skončil první údobí sovětské literatury, údobí revoluční výbušnosti a kosmického rozevláni, přechodu, krátce údobí bouře a vztlaku, uzavřel první vlnu proletářské poesie a morálním otřesem, který způsobil, je výrazným mezníkem nejen sociálního, ale i kulturního a literárního vývoje.

Druhým dělítkem budiž smrt Vladimíra Majakovského, uznávané hlavy futuristů, na jaře 1930. Tímto faktem byly ukončeny urputné zápasy o půdorys sovětské literatury, bylo ukončeno druhé údobí, údobí kladení základů, když se byly vzdaly nebo byly umlčeny poslední rozbíhavé tendence. Nově formulovaný realismus, t. zv. realismus socialistický, stává se vůdčím motivem údobí třetího, podle něhož je nazveme údobím socialistického realismu.

Pokusíme-li se zapojit nahoře uvedené dělení generační do těchto údobí, tedy v prvním (1917—21) dohořívá definitivně stará sláva generace symbolistické a dosahují maximálního vypětí futuristé, v druhém (1922—30) za tuhých bojů vyklizují pole tito reorganisátoři ruského verše spolu se svými vědeckými spolupracovníky (formalisty), prozaickou skupinou Bratří Serapionových a jimi ovlivněnými poputčíky, zkrátka vyklizují pole poslední zbytky literárních subjektivistů a uvolňují je pro básníky a prozaiky, pro které dnes ještě není vhodnějšího názvu kromě spisovatelů proletářských a kteří za ostrých vzájemných zápasů krystalisují své umělecké krédo v socialistickém realismu.

Hlavní rysy sovětské literatury jako celku a kardinální rozdíly proti literatuře předrevoluční — které musí mít v patrnosti zejména pozorovatel a čtenář neruský — jsou tyto: sovětská literatura (po prvé v dějinách světové literatury) staví do středu pozornosti a na první plán záměrně a soustředěně proletáře městského i vesnického, nikoli už jako bezvýznamného statistu, krvavou a druhdy tragickou dekoraci, ale proletáře jako historického činitele, nositele dějinné úlohy, „hospodáře země", který se v ní zařizuje natrvalo; sovětská literatura píše vědomě pro tohoto proletáře s jeho stále rostoucími čtenářskými masami a stále rostoucím hladem po knize; z neustálých vnějších i vnitřních bojů odnesla si sovětská literatura realistický, bojovný, heroický pohled na svět, aktivismus, dynamičnost — to vše jako následek onoho mnohonásobně zvýšeného napětí, zhuštění atmosféry mravní i psychologické, které vnesla do ruského života v protivě k době před 1917 právě revoluce a v kterém se pohybuje jak sovětský autor, tak jeho hrdinové i čtenáři.

Chceme-li zkratku a srovnání, tedy sovětská literatura v poměru k literatuře předrevoluční a k literaturám západoevropským rozložila svou základnu šíř a položila své těžisko hloub — odtud neobyčejné obohacení jazykové (řečí hovorovou, dialektismy, dialekty sociálními), odtud rozšíření thematiky nejen o celou řadu dotud systematicky nevyužitých poloh nejen sociologických, nýbrž i teritoriálních (o Sibiř a o t. zv. periferii); odtud dbalé přihlížení k literatuře lidové a literatuře ústního podání jako k pramenům literatury umělé. Sovětská literatura obětovala nejen symbolistickou výlučnost, ale i mnohonásobnou možnost formálních výbojů, naznačenou prvními futuristy, za to, aby se stala funkcí své společnosti — funkcí organičtější, významnější a intimnější, než jakou jsou literatury západní.

***

I.

Na mocný vztlak pohnuté doby odpovídá v údobí prvním (1917—21) nejprve a důrazně poesie. Je jí cele prosyceno a pokus o novou kanonisaci ruského verše, laboratorně připravovaný už od počátku let desátých a v našem údobí energicky kultivovaný, působí prakticky až podnes. Vysoká vlna poesie z této doby bývá často srovnávána s mohutnou vlnou ruské poesie z počátku předešlého století a veršová reforma futuristů s Puškinovou reformou verše. Zápalná hesla o sociální revoluci, ne ruské, ne evropské, ale světové, padají u básníků na úrodnou půdu a vedou ke krátkým, ale vzrušeným zásnubám poesie s revolucí.

Planetární výlety do kosmu, hyperboličnost, obrazové přeplnění, rytmická údernost, plakátová působivost, gigantické autostylisace, pestrá směs tvrdého, nuzného života a horečného snění dodávají této periodě jiskrnatosti, která si hledá své obdoby. Toto je i pro básníky „poslední, rozhodný boj" zmučeného lidstva, i oni přijímají základní heslo doby „my nový postavíme svět" a domnívají se, že právě oni jsou a budou nejen jeho věrozvěsty a proroky, ale i stylisátory a architekty, že po prvé v dějinách lidstva bude básník spolustavitelem reorganisované lidské společnosti.

Pokoušejí se o to prostředky někdy až bolestně naivními: zakládají básnickou školu za školou, vydávají manifesty, tvoří básnické komuny (komfuty), plakátují v nedostatku papíru a černi své verše, recitují je na schůzích, na ulicích i náměstích, mobilisují polovážně myšlenými dekrety obyvatele měst na obranu levého umění, volí ze svého středu nejen „předsedu zeměkoule" Velimíra Chlebnikova, ale volí i celou „hvězdnou vládu" osvobozeného lidstva. Tento zoufalý pokus o prolnutí života poesií, tato nerozpustná směs plamenné naděje a vichřičné víry v hlavách s životy žitými o hladu a mrazu, uprostřed do dna rozbouřené země, tvoří neopakovatelný a neodmyslitelný ráz této krátké periody ruské poesie.

Krvavé dobové pečeti neunikli ani symbolisté, ona jejich druhá výzva, která odchází právě v této době se scény. Alexandr Blok, sice dává hned roku 1918 první básnický obraz revoluce z roku 1917 ve svém eposu „Dvanáct", kterým zazpíval zároveň labutí píseň škole, které byl tak typickým representantem, Andrej Bělyj se ozývá v témž roce na týž popud svým „Christos voskres", Valerij Brjusov ještě v roce 1923 vydává svou básnickou reakci na říjen 1917 ve sborníku „V takové dny", ale jejich životní i básnická síla je zlomena, odcházejí a umírají mimo proudnici básnického řečiště. Inteligenti a individualisté rodem i výchovou, alchymisté a kouzelníci svým pojetím verše, demiurgové a theurgové svou představou o poslání básníka, nemohou najít styčné plochy se svými mladšími druhy v písni, ani s materialistickou dobou.

Padají jako první oběť srážky dvou dobových ker, zanechávajíce kromě slavné minulosti jen pečeť své veršové faktury na produkci prvé výzvy básníků proletářských. Rozšířili básnickou i prozaickou thematiku o nové oblasti, učinili to formou neobyčejně vláčnou a pružnou, byli nesporně v době svého nástupu v letech devadesátých výbojem proti de-generujícímu realismu let osmdesátých, ale jejich básnické napětí nestačilo na nové úkoly ukládané údobím bouře a vztlaku.

Druhou obětí byli akméisté. Začali svou oposici, lépe revisi symbolismu hned na počátku desátých let a revidovali energicky nejzatuchlejší kouty jeho básnické rekvisitárny, jeho poměr k transcendentnu, založili „cech básníků", zpřesnili verš, oslabili jeho zpěvnost příklonem k hovorovému jazyku, podcenili v něm sloveso, podtrhli podstatné jméno a dosáhli svého vrcholu exotikem Nikolajem Gumilevem a konkretisátorkou symbolistické erotiky Annou Achmatovou. Odešli tiše, nenápadně a definitivně kolem roku 1922.

A ponechali plné světlo a volnou scénu básnické arény futuristům. I oni počali svůj generální útok na vedoucí posice už počátkem let desátých. Dlouho a pilně pracovali, dělníci na slově a chemici slovných prvků, v laboratořích zapadlých almanachů a sborníčků pod jménem vypůjčeným dost náhodně od západoevropského futurismu, provokujíce občas obecný vkus schválnými a dobře vypočtenými výstřednostmi — než v našem údobí a v situaci nahoře vylíčené našli svou velkou příležitost.

Přesný rým, pevná strofika, podškrtnutý akcent větný proti rytmické setrvačnosti, snížení t. zv. „vysoké" básnické řeči vulgarismy, barbarismy a neologismy, odvaha k experimentům, osvěžení básnických genrů o satiru, epos, ódu, báseň didaktickou — to byly asi znaky oné generální revise většiny básnických prostředků, kterou provedli a kterou bychom mohli krátce charakterisovat jako pokus o záměnu zpěvného verše faktury puškinské, vládnoucího téměř sto let ruské poesii, veršem jiné faktury, veršem hovorovým. Velkým iniciátorem mezi nimi byl zapomenutý a zapadlý básník tohoto údobí Velemir Chlebnikov, energickým propagátorem Vladimír Majakovskij, „první láska revoluce", její tribun a tambur major, přitom básník vzácné čistoty a průbojnosti. Právě zásluhou futuristické reformy a Majakovského je onen řečnický a recitační ráz velké většiny ruské poesie až po naše dny.

Dravý nápor futuristů se neobešel ovšem bez odporu. Imaginisté (Mariengof, Seršeněvič, Kusikov, v jedné své periodě i Sergej Jesenin) zachraňovali proti němu v době 1919—24 za cenu básnické pravdy autonomní básnický obraz, selští básníci verš obrazový, zpěvný a v thematice fantastičnost, ano mystiku. Svým bojem proti futuristickému zbožnění města utvořila nejlepší jména z nich jako Kljujev a Klyčkov jakousi zátoku na březích prudké řeky. Sem a nejinam možno přiřadit i jeden z největších zjevů lyrických tohoto i poloviny pozdějšího údobí, Sergeje Jesenina. Básník koketní a sladký s jistou nahnilostí tak typickou pro velké lyriky, rodem i povahou vesnický idylik a selankář, octl se v krutém souboji s neidylickou dobou a ne-selankovitým prostředím. Originální etiketa „chuligánského" básníka, kterou mu vtiskla do tváře formulace náhodného kritika a vlastní nadměrná ctižádost, není práva tomuto básníku, který se v posledních letech před dobrovolnou smrtí dobíral klasické, až puškinské čistoty.

Zatím však se už v pozadí do hlubokých kolon šikují nástupci futuristů na hřebenu básnické vlny, básníci proletářští. Existují sice tenounkou linkou už od konce předešlého století, 1914 dokonce vydávají svůj první společný sborník, ale teprve naše údobí jim poskytuje všechny podmínky k rozpětí. Autodidaktové ve své většině, muži prošlí tvrdou školou káznic a emigrace objevují se na scéně jako noví lidé, ne už přivandrovalci, ale lidé s domovským právem. Patří k nim v prvé výzvě Alexandrovskij, Kirilov, Kazin, Poletajev, Gerasimov, kupí se kolem porevolučních proletkultů i kolem skupiny Kuznica a snaží se ještě pod vlivem symbolistů a Verhaerena vytvořit heroicko-romantickou paralelu občanské války, s občasnými výlety do kosmismu a fetišisace techniky a strojové kultury — když i jejich první výzvu sráží hluboký otřes Nepu na jaře 1921.

Nep znamená reakci neméně prudkou, než byl výbuch. Nastává ideová deflace, přetlak citový, morální i psychický padá rázem pod normál. V revoluci se začíná pausa trvající skoro sedm let. Nep otřásá futuristy, umlčuje navždy akméisty a rozfoukává první výzvu proletářů. V roce 1921 umírá symbolista Alexandr Blok. Téhož roku je pro účast na protirevolučním spiknutí zastřelen akméista Nikolaj Gumilev a po jaru 1922 umírá otravou krve na vsi futurista Velemir Chlebnikov.

***

II.

Proto je nám Nep dělidlem mezi prvním a druhým údobím sovětské literatury, údobím kladení základů (1922—30). Přestože v první jeho půli produkuje ještě Jesenin, přestože v něm pracuje Majakovskij a vydává své nejlepší věci Boris Pasternak, přestože se v něm rozbíhá druhá výzva básníků proletářských, těžisko literatury se přesunuje pomalu, ale neodvratně do prózy. „Zlatá doba" básnická je skončena, líbánky poesie a prózy násilně přervány a nastává doba vystřízlivění, všedná, pracovních dnů, doba nové orientace a nových zápasů. Ačkoli hlavní tíha těchto bojů leží na ramenech ruských prozaiků, dokončíme nejprve skizzu o poesii.

Druhá výzva proletářů, kterou bychom podle ústřední organisace sovětské mládeže rádi nazvali komsomolskou, (Bezymenskij, Světlov, Žarov, Sajanov, Gusev), kupící se kolem skupiny „Oktjabru", jsou právě lyrikové vyrovnávající se se změněnou situací, s přechodem od snů k práci, s dobou, nazývanou obecně dobou restaurace. Začínají už cítit formálně i thematicky vliv futuristů, lyrisují socialistickou výstavbu, vyjadřují básněmi většinou příležitostnými lyrický doprovod revoluční pausy a nabírají širšího dechu teprve ke konci dvacátých let, kdy se země rozbíhá k novému vypětí svých pětiletek. Tito proletáři formulují nově sám pojem poesie a její funkci: ze symbolistického kouzelníka, z futuristického dělníka na slově se stává dělník slovem, producent sociální objednávky odpovídající kolektivní potřebě; ze slova-symbolu, slova-organisace zvuků se stává opět slovo-název věci; ze symbolistovy alchymické kuchyně, futuristovy slovné laboratoře se stává dílna. Její pojetí básníka naplňuje snad nejvíc všestranný, vtipný a obratný Demjan Bědnyj a Alexandr Besymenskij.

Vedle futuristů, skvěle o své vůdcovství se bijících, pružně ustupujících a ostře útočících, podniká poslední pokus o sublimaci pojetí poesie a básníka konstruktivismus. Je to poslední pokus technicky kvalifikované inteligence organicky se začlenit do procesu výstavby socialistické kultury. Bojují na všechny fronty. Ve věcnosti dědici akméismu, bijí se po osm let (1922—30) jak proti symbolické irracionalitě, tak proti hyperboličnosti futuristů a jejich slovné chemii, stavějíce proti ní inženýrské pojetí básnické práce, snahu po maximální exploataci thematu, nejhospodárnějším využití poetického materiálu. Místo kuchyně alchymistovy, laboratoře slovného chemika, dílny dělníka slovem vidí ideál poetické pracovny v kreslíme inženýra a projektanta. Z nejlepších jsou časně zesnulý Bagrickij, Selvinskij a Lugovskoj.

Likvidují dobrovolně rozpuštěním své „Literární brigády M. 1" v prosinci 1930, když byli ovlivnili poetu osaměle stojícího, svalnatého básníka hlubokého dechu Nikolaje Tiohonova. Sem možno zařadit i básníka ještě osamělejšího, Borise Pasternaka. Je to pokračovatel chlebnikovské linie v ruské poesii, roztavuje a slučuje většinu tvárných prostředků svých předchůdců i současníků, překonává v sobě symbolismus i futurismus a vyhrává s příduškou komorní hudbu svých veršů. Pasternak je vyvrcholením mimoproletářské poesie ruské.

Po velké vlně poesie v údobí prvém se zdálo, že bude v našem druhém údobí následovat neméně vysoká vlna prózy. Všechno tomu nasvědčovalo: sbíraly se síly i zkušenosti, hromadil materiál, ověřovaly a zkoušely methody. Z realismu (kromě dvou, tří jednotlivců) doběhl sice k prahu sovětů jen úzký pramen prózy; futuristé v próze nepřekročili nikdy rámec experimentů, ale symbolisté měli ve svém středu uprostřed mnoha papírových veličin prozaika těžkého zrna, kterému bylo souzeno hrát určitou roli ve vývoji moderní ruské beletrie. Je jím Andrej Bělyj, přímý žák Gogola a Dostojevského, ruský předchůdce Joyceův, který vycházeje z nejlepší ruské prozaické tradice, stává se jazykem i sujetovou methodou rodičem části sovětské prózy tohoto údobí. Je to originální jazyk, dynamický, zvlněný pohybem a ovládající umění tajemná, organické tříštění děje na mnoho faset, časové přesmyky, náhlé změny perspektiv a pohledů.

Své nejlepší žáky našel Bělyj v bizarním romanopisci a povídkáři Borisi Pilnjakovi a ve skupině Bratří Serapionových. To byli vypravěči podle jeho vkusu, vypravěči, kteří zdvihli na počátku let dvacátých proti epigonskému realismu i proti řídkému tkanivu většiny symbolistické prózy bojovný prapor antipsychologismu, bohaté fabulace, sujetové stylisace a umné komposice. Humorista Michajl Zoščenko, barvitý a dravý Vsevolod Ivanov, sujetový akrobat Venjamin Kaverin a vkusný, kultivovaný vypravěč Konstantin Fedin prošli více či méně jejich brzy rozpadlou školou. Serapionci byli poslední jakž takž organisovanou skupinou mimoproletářských prozaiků. Po ní nastalo tápání.

Bez vůdčí osobnosti, bez spolupráce kritiky, bez podpory literární a linguistické vědy (formalisté se v druhé polovině desítiletí rozkládají), nabiti materiálem, zavaleni poptávkou upevňující se společnosti a její stoupající žízní po aktuální knize — bojují tito mimoproletářští prozaici druhého údobí většinou na vlastní pěst. Teprve na jeho konci se situace začíná trochu jasnit. Oč šlo? Literatura tu byla jen odrazem hlubokého a těžkého procesu: skládání a organisování společnosti na nové základně. Literární zápasy tohoto období jsou jen reflexem tvrdých bojů, ustupujícího zadního voje intelektualistických individua-listů s pomalu se krystalisující novou společností. Tvořící se společnost sama se těžce probíjela k svému životnímu stylu, k nové kolektivní morálce.

Mimoproletářská literatura jí v tom uměla jen málo pomáhat. V polovině naší periody proběhla zemí (1926) charakteristická křeč, po Nepu druhá vlna pesimismu a sebevražd, vyvolaná dobrovolnou smrtí miláčka oné doby, Sergeje Jesenina (t. zv. jeseninština). Strhla hlavně mládež a literáty a ji jako by se loučilo se světem staré, předrevoluční Rusko. Neproletářští beletristé této doby bývají shrnováni pod roztažitý, rozplývavý a nepřesný pojem poputčiků. Jsou to zbytky Serapionců, ale i spisovatelé starší a mladší, nekomunisté, kteří se snaží vyřešit kladně svůj poměr k proletariátu a jeho revoluci. Do starší, první výzvy bývají čítáni Lidin, Foršová, Saginjanováj do mladší Vsevolod Ivanov, Kaverin a Sibiřanka Lydie Sejfullina. Bohatou thematiku jim skýtají pestré sujety revoluce a kontrarevoluce, občanská válka, hladomor a intervence, všední dnové Nepu až k novému vzepětí pětiletek. Poput-číci, kteří věnují svou pozornost hlavně vrůstání inteligence, malého člověka a sedláka do nových poměrů, sami se pomalu, ale obecně přizpůsobují: v roce 1931 jsou z nich „spojenci", to je spolupracovníci proletariátu, a 23. dubna 1932, kdy Asociace proletářských spisovatelů je reorganisována ve Svaz sovětských spisovatelů, splývají s ním jako skupina i pojem.

Ač je to zdánlivě protimluv, jen o málo snazší byla cesta prosaiků proletářských. Sociální objednávky společnosti rostly, rostl i materiál, těžká soutěž s theoreticky i prakticky lépe připravenými spisovateli neproletářskými tísnila a první prozaičtí proletáři si těžko probíjeli cestu mezi surovým přepisem faktů, realismem nejstarší ráže, impresionismem, ano i symbolismem. První otázka jim byla dána hned do vínku. Usiluje-li socialismus o odstranění tříd, je potřebná, nutná a vůbec časově možná literatura tak zřejmě třídní jako literatura proletářská? Skepse byla odmítnuta a proletáři se shodli, že chtějí vidět skutečnost s plošiny proletariátu, že chtějí bojovat proti buržoasnímu subjektivismu a individualismu, že chtějí třídně interpretovat období revoluce i výstavby, v němž žili a žijí. Vodítkem jim bylo několik zahraničních proletářských beletristů, prameny ruské proletářské tradice předrevoluční a pár starších beletristů poctivé realistické ražby, jako byli Serafimovič a Veresajev. Za své nejlepší lidi pokládají Fadějeva, Furmanova, Gladkova, Iljina a Jesenského — když situace se vyjasnila definitivním příchodem Maxima Gorkého do země sovětů v roce 1928. To byl čekaný vůdce, nyní osobně přítomný a zasahující, to byl vzor a koncentrační bod. Brzy poté se začaly objevovat v dlouhých debatách a sporech první obrysy umělecké methody t. zv. socialistického realismu, podle níž jsme nazvali údobí třetí.

***

III.

Údobí socialistického realismu (socrealismu). Kolem roku 1930 se odstavcuje sovětská literatura naposled: roku 1929 ujímá se osobně vedení Gorkij, 1930 umírá sebevraždou Vladimír Majakovskij, 1931 se stávají z poputčíků spojenci, 1932 je usnesením Ústředního výkonného výboru komunistické strany z 23. dubna založen jednotný Svaz sovětských spisovatelů a 1933 vstupují debaty o formulaci literární methody do rozhodující etapy, řeky a říčky se stekly do jednotné, široké řeky tekoucí nyní už klidnějším tempem, půdorys sovětské literatury byl dorýsován, základy položeny. — Proti měšťanskému realismu, statické sbírce faktů, bez rozboru a výkladu, chce socrealismus záměrným výběrem faktů, dynamickým rozvlněním materiálu zachycovat viděný svět v pohybu, v činnosti, ve srážkách vzájemných jevů, v boji tříd, skupin, jedinců s neustálým zaměřením na konečný cíl: socialistickou přestavbu světa.

„Socrealismus je realismus lidí, kteří mění a přestavují svět; je to realistické obrazové myšlení, které spočívá na socialistických zkušenostech" (Gorkij). Člověk je mu nikoli bytostí anthropologickou jako realistům měšťanským, ale bytostí společenskou, chce podávat synthesu individuální a sociální stránky člověka a za nezbytnou podmínku ukládá: nejvyšší jednoduchost jazyka, jasnost a průhlednost postav, výraznost fabule, vypuštění bezpředmětných obrazů, málo slov a mnoho děje. Takový je program této methody, odvolávající se jako na své prameny na Bělinského, Gogola, Pisareva, Černyševského, Někrasova, Saltykova-Ščedrina i Lva Tolstého a jako na svůj vzor na Maxima Gorkého hlavně z jeho poslední periody.

Jeho podstatnou částí nebo doplňkem je revoluční romantika, pomáhající — proti úniku ze skutečnosti, charakterisujícímu romantiku měšťanskou — spisovateli překročit hranice skutečnosti a blížit se budoucnosti. Tato literární methoda socialistického realismu — vypracovaná z počátku jako východisko z formového chaosu, přizpůsobené novým, širokým čtenářským masám, a pomůcka pro výchovu mladých literárních kádrů — stává se čím dále tím více vedoucí, ne už jen literární, ale uměleckou me-thodou soudobé epochy v životě Sovětského svazu. Je to přesně řečeno výtažek tvůrčích principů z posledních deseti let práce Maxima Gorkého, který ukazuje, jak hluboce se tento odvážný a sebezapíravý talent, skvělý iniciátor a protektor mladých a nejmladších talentů dovedl zapsat do literárních dějin své země, které byl do své smrti nejvyšším rozhodčím ve věcech kultury.

Jeho tetralogie o „Klimu Samginovi" a dvě dramata z první a druhé revoluce, o Jegoru Bulyčovovi a Dostigajevu, nová varianta Vassy Železnové jsou vskutku vzornými ukázkami této methody. Z mladších sovětských prozaiků bývá k socrealismu přičítán rozený epik homérské šíře, jasný stylista a sochař pevných plastických postav Míchají Šolochov; rozvážný psycholog s názvuky na techniku Lva Tolstého A. Fadějev; Alexej Tolstoj z poslední periody svého dlouhého literárního vývoje, Paustkovskij, Pavlenko, Panferov, Novikov-Priboj, Gladkov, N. A. Ostrovskij, Makarenko.

Thematika prózy této doby rozšiřuje se o nové problémy ustalující se společnosti: formulaci nového kolektivního hrdinství, sociální řešení konfliktů erotických a sujety o převýchově bývalých „bezprizorných" a zločinců v platné členy společnosti. Sem možno zařadit jemného psychologa doby přechodu Jurije Olešu a nejlepšího snad žáka Gorkého Leonida Leonova, Ilju Erenburga s jeho vyjádřeným smyslem pro látky aktuální i plnokrevného vitalistu s náběhem k humoru Valentina Katajeva.

Letmým pohledem na román historický, v němž vede vedle Alexeje Tolstého hlavně Jurij Tynjanov se svými pečlivě prostudovanými a zhuštěně vypravovanými románovými biografiemi, a zmínkou o velmi vysoko stojící literatuře pro mládež (Kassil, Katajev, Mašak, Michalkov, Cukovskij) možno uzavřít tento přehled ruské prózy posledního údobí, vedle níž poesie z této doby, představovaná žákem Majakovského Kirsanovem a bývalými konstruktivisty Selvinským a Lugovským, zpívá druhý hlas. Socrealismem, touto renesancí realismu, se kruh uzavírá: sovětská literatura se po několika generacích vrací na změněné základně a s jiným zaměřením k realismu, tedy směru, který byl od čtyřicátých let předešlého století až skoro na sám jeho konec kostrou a slávou ruské literatury.

Sovětské drama učinilo odvážný, ale zdá se marný pokus o prolomení formové konvence Majakovského groteskní „Mysterií Buff" a dosáhlo svého vrcholku dramaty poslední periody Gorkého s jejich telegrafickým stylem a pevným vedením zhuštěného děje a živými, krevnatými postavami. Starou fakturou na nové látce staví své účinné komedie Valentin Katajev a řada mladých dramatiků (Afinogenov, Pogodin, Višněvskij, Kornejčuk, Škvarkin, Kočerga, Komašov, Finn) se snaží najít přístupnou a pregnantní formu pro dramatické kulisy a hluboké společenské konflikty své doby.

***

Dnešek a výhledy

V první půli třetí dekády tohoto století se zdálo, že řečiště sovětské literatury je pevně narýsováno a že ji čeká mnoho let klidného a pevného toku: od roku 1932 byly skupinářské boje odstraněny, Svaz sovětských spisovatelů vytvořil solidní organisační základnu mnohonárodnímu literárnímu organismu, poputčíci vplynuli do tohoto Svazu, na prvním celosvazovém sjezdu spisovatelů (srpen 1934) byly prodebatovány nebo rozdebatovány nejdůležitější thematické i formální problémy a jemná, pozorná ruka Maxima Gorkého byla patrná všude, kde se projektovaly velké ediční programy a kde se vychovávaly kádry mladých, začínajících autorů.

Země prudce oddechovala v horečném napětí tří předválečných pětiletek, kolektivisace venkova a zprůmyslnění státu pokračovaly přes všechny překážky ostrým tempem, když na obou stranách evropskoasijského soustátí se začínají obzory zatahovat těžkými mraky. Na východě je zřízen v roce 1932 japonský nárazníkový stát Mandžusko a Japonsko vypovídá v roce 1937 Číně válku, na západě přichází r. 1933 k moci Hitler, Mussolini vypovídá v roce 1935 válku Habeši a rok poté začíná občanská válka ve Španělsku.

Neklid, ne-li nebezpečí na západě i východě a sovětská literatura — postižená mezitím těžkou ztrátou úmrtím Maxima Gorkého osmnáctého června 1936, vědoma své odpovědnosti k svému národu i době — začíná zbrojit. Tak zvaná „obranná literatura" (Pavlenko, Leonov) připravuje psychologicky na velkou blížící se srážku a v horkých debatách uvnitř literárních kruhů se vedou prudké boje proti tak zvanému „buržoasnímu formalismu", to je literárním dílům točícím se v začarovaném kruhu otázek formy a techniky, a znovu a znovu se pročišťuje pojem socialistického realismu. Volá se po větší pozornosti k hodnotě člověka v procesu společenského vývoje a do sovětské literatury, v době obecné degradace lidské důstojnosti v režimech a literaturách střední a jižní Evropy, začíná ostře pronikat pojem socialistického humanismu.

Obor thematiky se rozšiřuje energicky do oblastí dosud nedotčených; není to jen, podle výsledků nového bádání, rehabilitovaná figura Ivana Hrozného (drama Alexeje Tolstého) — vedle dřívějšího románu téhož spisovatele o „Petru Prvním" — ale i historické figury hrdinů a vojevůdců ruské minulosti (Dimitrij Donskoj, Alexandr Něvskij, Minin a Požarskij, Suvorov a Kutuzov), kteří vstupují do středu autorské pozornosti a tvoří koncentrační bod toho, co bychom mohli nazvat sovětským patriotismem ruské literatury.

Dvaadvacátý červen 1941, den vpádu německých armád do Sovětského svazu, mobilisuje (doslovně) nejen ruskou armádu, ale i divadlo, film a literaturu. Stovky literátů oblékají uniformu. Desítky z nich padají nebo umírají přímým či nepřímým zásahem války, desítky jsou vyznamenány. Literatura se stává v nejtěžší zkoušce, kterou může stát a národ projít, ve válce, ve „Velké vlastenecké válce", mohutnou zbraní svého lidu. Písněmi, agitkami, dramaty, eposy, články v novinách i revuích, črtami, feuilletony, projevy na frontě a za frontou, filmovými librety, všemi genry, methodami i prostředky bojuje tato bojovná, hrdinská literatura po boku svých národů. I když soud budoucnosti odplaví mnoho z toho, co vyrostlo a dozrálo pod tlakem horké chvíle, i když kriticky vyrýžuje, co zbude jako těžké zrno pro budoucnost, nikdy nebude moci tvrdit, že sovětská literatura v těžké chvíli nevykonala všechno, co bylo v její moci, a nesloužila až do sebeobětování jako nejúdernější literatura kteréhokoli národa, účastnícího se této poslední světové konflagrace. Ve vnitřní pak organisaci poslední válka nejen že posunula hlouběji těžisko literární tvorby u starších spisovatelů (Erenburg, Gorbatov, Sobolev, Virta), ale vynesla i řadu nových jmen (Simonov, Tvardovskij, Vasilij Grosman, Aligerová, Ber-golcová, Ščipačev), jejichž vývoj není ještě ukončen a jejichž definitivní profil lze spíše tušit než definovat.

Shrneme-li nejdůležitější charakteristické rysy sovětské literatury z doby dosavadního vývoje, možno říci, že její zfunkcionalisování, její široká základna s hluboko položeným těžiskem přinesla jí široké masy čtenářstva, v nichž nachází svého přímého i nepřímého spolupracovníka, přivedla ji k intimnímu sžívání se společnosti a vtiskla jí onen optimismus, bojovnost, lásku k životu ve všech jeho formách, sebedůvěru a reálný heroický pohled na svět, které tak ostře odlišují literaturu sovětskou od jiných literatur evropských. Ruská literatura dříve v převážné většině ke společnosti kritická, oposiční a obžalobná, ocitá se po prvé v roli literatury společensky konstruktivní. Dvě výpadní brány jsou proráženy přesně a správným směrem: první vede k exploataci lidových prvků literaturou, druhá k součinnosti a vzájemnému oplodňování literaturami národnostními. Zakotvení v tradici je velmi široké: navazovala-li poesie až na Slovo o tažení Igorově, ódu XVIII. století a na Puškina, navazuje próza na realistické klasiky století předešlého, zejména na techniku Lva Tolstého.

Tím končí náš pohled s ptačí perspektivy na třicet let ruské literatury za Sovětů. Nedotkli jsme se literatur mimoruských národů, které vyžadují studie speciální. Obezřetná národnostní politika Sovětského svazu, idea rovnoprávnosti pracujících všech národností přinesla a přináší na starých i mladších kulturních půdách i na prvně zoraných novinách mimoruskýeh kultur literární plody až překvapující svěžestí, původností a rozmachem.

Z toho, co jsme dosud řekli, lze tuším uzavřít, že dynamické děje ruské literatury za doby sovětů, literatury vyrostlé na dobou hluboko rozorané půdě nově vznikající společnosti, jíž byla literatura svědkyní, předjímatelkou a vždy spolubojovnicí, vytvořily z ní osobitý útvar, hledající sobě rovný v současnosti i minulosti.

***

Vaše reakce...

zpět

Třicet let ruské literatury sovětské=

TŘICET LET RUSKÉ LITERATURY SOVĚTSKÉ

Bohumil Mathesius

V sérii brožur „Třicet vítězných let SSSR" vydal Svaz přátel SSSR, Společnost pro kulturní styky s SSSR a ORBIS

v redakci univ. prof. dr. B. Havránka a A. J. Šťastného

nákladem 5500 výtisků v listopadu 1947

Cena 7 Kčs

***

Třicet let ruské literatury sovětské=

V sérii a sborníku TŘICET VÍTĚZNÝCH LET SSSR vyšly tyto odborné svazky:

Prof. Vlád. Pokorný,
Třicet let tělesné vých. Sov. svazu

Prof. dr. Lad. Haškovec,
Třicet let sovětské vědy

Dr Ing. Jiří Koťátko,
Třicet lei sovětského zemědělství

Dr Josef Čermák,
Třicet let sovětské armády

Karel Hanuš,
Třicet let sovětské školy a výchovy

Dr Štefan Rais,
Tricať rokov bratstva sovietskych národov

L. Alter,
Třicet let hospodářské výstavby Sovětského svazu

Prof. Boh. Mathesus,
Třicet !et sovětské literatury

Ing. VI. Bořek,
Třicet let sovětské mírové politiky

Vlad. Vlček,
Třicet let sovětského filmu

Dr Jaromír Lang,
Třicet let sovětských odborů

Připravuje se:

Prof. dr. Zd. Nejedlý,
Třicet let SSSR v dějinách lidstva

Jindřich Honzl a Jar. Pokorný,
Třicet let sovětského divadla

A.J. Pacáková,
Třicet let sovětské hudby

Dr Fr. Vrána,
Třicet let sovětského zdravotnictví

Cena 7 Kčs

***

copyright © Pražský web pro studenou válku 2002-2006

CNW:Counter