PWSV | Vol. 3 No. 1 2006 | Dokument | prof. PhDr. Vilém Prečan, CSc.

Diskusní příspěvek prof. PhDr. Viléma Prečana, CSc. na semináři Den Ústavu paměti národa v Jednacím sále Valdštejnského paláce Senátu PČR 16. května 2006

Vážené dámy, vážení pánové! Nemohu úvodem neříci, že považuji za zcela nemístná ironizující slova předřečníka, předsedy archivní společnosti kolegy Doležala, o „bájných výsledcích a zářných zítřcích“, jimiž se pokusil bagatelizovat a znevážit výsledky velké práce, kterou vykonal německý úřad pro písemnosti východoněmecké státní bezpečnosti, polský Ústav paměti národa a - za sotva tři roky - ústav slovenský, i vizi evropské instituce, kterou tu představil předseda Ján Langoš a o níž se právě dnes už konkrétně jedná v Berlíně.

Všechno mluví pro to, aby byla konečně vytvořena česká partnerská instituce jako chybějící článek mezinárodní sítě nezávislých institucí spravujících a zpracovávajících písemnosti komunistických policejních a zpravodajských služeb a aparátů. Tato země zvládla vstup do Severoatlantického paktu, stala se navzdory úsilí euroskeptiků součásti Evropské unie; jsem přesvědčen, že zvládne i tento úkol. Nejde při tom jen o to dostat tyto materiály zpod kurately ministerstva vnitra a jeho archivu, aby byl v celém rozsahu přístupný, ale také o to, aby se tento materiál systematicky a intenzívně zpracovával a maximálně využíval ke studiu minulosti.

Jsem rád, že máme v České republice liberální archivní zákon, v mnohem liberálnější, než je tomu v Polsku či na Slovensku. Mrzí mě, že můj podpis mezi 17 signatáři dopisu z podzimu minulého roku předsedovi vlády Jiřímu Paroubkovi vyvolal či mohl vyvolat dojem, že jsem proti zpřístupnění písemností, o nichž je řeč, se vším všudy, ať se týkají kohokoli.

Podepsal jsem jej z nepochopení, oč jde, a v důsledku jistých dezinformací, které jsem přijímal jako bernou minci. Je mi naopak líto, že se onen v zásadě velmi dobrý archivní zákon přece jen podařilo zaneřádit některými klauzulemi, jichž ministerstvo vnitra a někteří pracovníci jeho archivu využívají, ba zneužívají, aby stále ještě něco utajili, nebo aspoň ztížili přístup k některým částem předmětných písemností.

Argumenty, které se tu přednášejí jménem archivní společnosti a které podporuje i část historiků, vycházejí ze špatně pochopených stavovských zájmů, jakož i ze zájmů, averzí či antipatií osobních. Z rozhovorů s některými historiky – činiteli na úrovni ředitelů historických ústavů a profesorů - však vím, že tu existuje i obava, které rozumím, aby se totiž ústav, o který jde, nestal nástrojem politických fundamentalistů, o dvacet let opožděných antikomunistických bojovníků, jimž jde ani ne tak o pravdu o minulosti, jako o slávu či prestiž, již chtějí získat jako samozvaní mstitelé obětí komunistických zločinů.

Katastrofické scénáře na způsob, jak to tu předvedl kolega Doležal, jsou ve skutečnosti jen mýdlové bubliny, které praskají v dotyku s fakty. To by bylo možné dovodit konkrétní a detailní konfrontací nyní dopracovaného návrhu zákona i projektu jeho realizace s námitkami, jež se tu pracně, s energií hodné lepší věci a rádoby učeně konstruují a jimiž archivní společnost za asistence některých historiků straší lidi neznalé věci.

Vždyť ve skutečnosti jde o projekt poměrně skromný. Jistě, něco to stát bude, slovenský Ústav národní paměť má roční rozpočet 40 milionů slovenských korun, tedy zhruba 30 milionů Kč, přičemž pracuje s písemnostmi, jejichž rozsah představuje asi čtvrtinu obdobných písemností na české straně. Ale půl miliardy korun ročně, to určitě ne!

Mám jediný problém. Ten po mém soudu nešťastný název – Ústav paměti národa. Moc prosím navrhovatele zákona, zamyslete se nad tím, zda by nebylo možné vymyslet nějaký jiný, vhodnější. Nechceme přece v této zemi vytvářet národní paměť především na písemnostech státní bezpečnosti; prokazovali bychom jí dodatečně příliš velkou čest; nemluvíc o tom, že by tím tato instituce dostávala jakési výlučné postavení mezi všemi, kdo kultivují historickou paměť společnosti. Avšak zdůrazňuji: Nepovede-li se to, překousnu to. Raději nešťastný název s přívlastkem národní paměť, než abychom nadále postrádali takovou českou instituci jako článek mezinárodní sítě, která naštěstí vznikla a ve světle dosavadních výsledků má budoucnost.

Je na místě a nejvyšší čas, aby spojili své síly politici, archiváři a historici k založení a vybudování instituce, jakou mají v Německu, Polsku, v Maďarsku a na Slovensku, a to co nejdříve, a aby byla co nejlépe personálně vybavena. Apeluji na kolegy historiky a archiváře, aby v zájmu hledání pravdy o minulosti podpořili senátní iniciativu. Berme, dokud je politická vůle dávat. A politiky prosím, aby z věci nedělali předmět volební kampaně, či dokonce licitace, jak jsem to tu zaslechl na začátku dnešního shromáždění. Nevím, zda jsou zde dnes zastoupeni jen senátoři za ODS, jsem však přesvědčen, že pro navrhovaný zákon je možné získat většinu nejen v senátu, ale i ve sněmovně, a to napříč jejím politickým spektrem. Budou-li potíže, jsem k dispozici jako dobrovolný pomocník, který pomůže přesvědčit i váhající, že jde o dobrou věc.

(Text byl autorizován k zveřejnění internetem.)

Vaše reakce...

zpět