PWSV | Vol. 3 No. 1 2006 | Dokument | prof. PhDr. Vilém Prečan, CSc.

Text vystoupení prof. PhDr. Viléma Prečana, CSc. na semináři Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR 5. května 2006

Problematika, jež je předmětem našeho dnešního jednání, je takřka bezbřehá. Dotknu se tezovitě jen několika bodů z celého komplexu. 1. Otázka postavená do čela dnešního semináře – zda se paměť národa skrývá v dokumentech StB - směřuje k posouzení relevance pramenů pocházejících z dílny komunistických bezpečnostních složek pro studium komunistické éry českých, slovenských, československých a evropských dějin; dějin politických a sociálních. Jinými slovy: Ptáme se, k analýze kterých společenských procesů a fenoménů, k čemu jsou tyto písemnosti pramenem prvního řádu, a k čemu nikoli.

Prvořadými prameny jsou bezpochyby při zkoumání mocenských i jiných instrumentů k vytváření kontroly nad obyvatelstvem a k ovládání společnosti, forem potlačování skutečné nebo potenciální opozice, občanských iniciativ, nekonformního myšlení. Při studiu rozkladné práce v politickém exilu a činnosti tajných služeb v zahraničí.

Zkušenosti (a příklady některých publikací) ukazují, že mají nedostatečnou výpovědní hodnotu (nemohou být pramenem prvního řádu) například při výzkumu dějin exilu a disentu; komplexní dějiny ani disentu ani exilu z nich dělat nelze.

Avšak – mluvím na základě studia těchto písemností – bylo by chybou ponechat je stranou; lze odtud čerpat poznatky k dílčím otázkám týkajícím se těchto historických fenoménů. I při studiu hospodářských dějin je důležité vědět, jak se prováděla hospodářská a vědecká špionáž; třeba i při hraniční kontrole vědců přijíždějících na vědecké konference a kongresy.

2. Zvládnutí a využití těchto pramenů v historickém výzkumu je dlouhodobý a složitý úkol. Historik se musí naučit, jak s těmito prameny pracovat, jak dešifrovat údaje v nich obsažené. Proto je odborná i veřejná diskuse o těchto otázkách potřebná a užitečná.

Písemnosti komunistických bezpečnostních složek mají mnoho společného s ostatními prameny pocházejícími z komunistických aparátů a složek. Tento režim si vytvářil vlastní jazyk k pojmenování skutečnosti a ke konstruování falešného obrazu o této skutečností, založeném na ideologických schématech. Režim sám sebe obelhával odshora dolů a byl také zdola obelháván.

Dvojnásob to vše platí pro jazyk bezpečnostních složek, které měly navíc ještě vlastní žargon převzatý z velké části ze sovětské ruštiny. Navíc Státní bezpečnost filtrovala i své zprávy o smýšlení obyvatelstva tak, aby příliš nenarazily u politického vedení, jemuž byly určeny.

Je tu tedy řada profesionálních úskalí a nebezpečí. K nim patří – zejména u těch, kteří se dlouhodobě intenzívně a výhradně zabývají těmito písemnosti – jednostranné vnímání sociální a politické reality v minulosti, jinak řečeno vidění světa očima bezpečnosti, čili zkreslený pohled na minulost.

Těm, kdo neberou tyto prameny v úvahu, nebo apriori odmítají zabývat se jimi, hrozí ovšem nebezpečí, že z pohledu na dějiny dané epochy vymažou nejméně jednu důležitou dimenzi a nevyužijí informací o životě společnosti v minulosti, jehož převeliká část se odehrávala mimo veřejnost. Hrozí mimo jiné podcenění patologických jevů provázejících sociální život v totalitní éře, podíl jisté složky obyvatelstva na ovládání společnosti mocenskými aparáty.

3. Historik musí s písemnostmi, o nichž je řeč, pracovat jako s každým pramenem kriticky. Na místě je dvojnásobná kritika a dvojnásobná opatrnost. Prakticky to znamená respektovat při nejmenším tří okolností.

Za prvé, tajní spolupracovníci, provokatéři, lidé vydírání nebo přinucení ke spolupráci, mnozí z nich původně pronásledovaní – každý z nich má svou vlastní historii, rozsah či stupeň viny; dobový, společenský i osobní kontext svého závazku a skutečný či fiktivní rozsah jeho realizace.

Za druhé, práce s výslechovými protokoly je velmi náročná na interpretační dovednost historika a na schopnosti naučit se s nimi pracovat. Patří k tomu znalost klimatu těchto výslechů, metody pořizování protokolů, zkušenosti či nezkušenosti vyslýchaných, taktiky, kterou si z určitých důvodů zvolili.

Podobně je tomu se záznamy hlášení a výpovědí tajných spolupracovníků, s metodami konspirace používané i uvnitř aparátu StB a se způsoby kontroly výpovědí jedněch tajných spolupracovníků výpověďmi jiných tajných spolupracovníků, kteří o sobě přirozeně nevěděli.

O třetí okolnosti pohovořím zvlášť, jsou jí údaje o obětech.

4. Opravdu je jednou z nejsložitějších a nejdelikátnějších otázek, zda a nakolik zpřístupnit písemnosti, jež se týkají oběti pronásledování, tajného sledovaní, perzekuce, údaje získané – řečeno dobovým jazykem StB – agenturní cestou.

Předně či vytyčeno před závorku: Historik se nesmí spokojit kategorizací lidí, jak je provedla bezpečnost, a jejím pojmoslovím. Uvedl jsem už výše, že tzv. agenti, tajní spolupracovníci či lidé, kteří podepsali závazek ke spolupráci, je obrazně řečeno pytel s velmi různorodým obsahem. A stejně tak nesmí být pro historika tabu posouzení těch, na které bezpečnost vedla svazky, ani poznatky vzniklé touto cestou.

(Vyložím ještě písemně s uvedením příkladů,v článku, který připravuji, proč by zpřístupnění těchto písemností historikovi nemělo být vázáno na souhlas těch, jichž se to týká.)

Mé stanovisko v této věci prošlo jistým vývojem, na něž měly vliv jak postupné a hlubší studium písemností,k o nichž je řeč, tak nedávná veřejná diskuse o tomto problému. Zastávám nyní názor, že historik by měl mít k dispozici všechny prameny, které mu mohou pomoci hledat pravdu o minulosti, a zejména o lidech v minulosti. Patří k jeho profesionální povinnosti o to usilovat, a stejně tak je jeho právem, aby si vymáhal přístup ke všem dostupným pramenům i soudní cestou.

Archivní zákon není nikde ve světě ničím daným na věčné časy. Ve Spojených státech si veřejnost vymohla už před lety zákon a právu na přístup k informacím daleko delikátnějším, než o jaké jde v našem případě, a podobný zákon platí už také ve Velké Británii. Demokratický stát nesmí utajovat nic o fungování komunistického státu, to by bylo v rozporu s jeho identitou a legitimitou.

Podle mého nejhlubšího přesvědčení ani zpravodajské služby demokratického státu nesmí mít ve svých službách lidi zkompromitované svou činnosti v komunistických bezpečnostních aparátech, ani utajovat informace o agentech ve službách komunistického státu.

Z historikova práva ovšem vyplývá jeho zodpovědnost, to je zásadní věc jeho profesní etiky. Historik nemůže rezignovat na kvalifikovaný soud, musí umět pojmenovat vinu, zločin, lhostejnost k utrpení, a na druhé straně ocenit lidskou, obětavost, hrdinství. K jeho profesionální povinnosti - jež je součástí etiky historikovy práce – je zvážit všechny faktory dané historické události, všechny okolnosti situace, v níž se lidé rozhodovali a jednali, uvážit tlaky a omezení, jimž byl jednotlivec vystaven, a z toho vyplývající – obrazně řečeno – polehčující okolnosti.

Historik hodný toho jména a vědomý své odpovědnosti nesmí jít se svými poznatky na trh senzací. A jako nenahraditelný strážce historického kontextu musí hájit svou nezávislost proti všudypřítomnému tlaku stranické politiky, snažit se ze všech svých sil o distanci od politických vášní současníků. Přirozeně nemůže být historik apriorně beztrestný či nestihatelný, jestliže ohrozí něčí čest nebo se prohřeší proti zákonům o ochraně osobnosti.

Stručný facit:
Písemnosti komunistických policejních a zpravodajských služeb nejsou samy o sobě posledním slovem „pravdy“ o minulosti, to ostatně nejsou žádné prameny. Je nezbytné pracovat s nimi kriticky, číst a zkoumat je v celém komplexu k dějinám této epochy.

Vyjádřím se stručně ještě k jedné věci, a tou je žádoucnost či nežádoucnost tzv. Ústavu národní paměti.

Jsem všemi deseti pro to, aby celý komplex písemností, o nichž je řeč, včetně materiálu tzv. vojenské rozvědky, tj. komunistické vojenské zpravodajské služby, byly spravovány institucí nezávislou na ministerstvu vnitra a na současných zpravodajských službách. Zároveň je třeba učinit vše, co je vůbec možné, aby se taková instituce nestala nástrojem stranickopolitických zájmů. Prosil bych jen o jedno: Ať se nejmenuje Ústav paměti národa. Nebudeme přece národní paměť zakládat, rekonstruovat, pěstovat na základě písemností komunistických bezpečnostních služeb. Už názvem bychom neúměrně a v rozporu se skutečností zvyšovali váhu těchto písemností. Skutečnost, že takový název používají v Polsku a na Slovensku, nemůže být důvodem.

Tak jako u každé jiné instituce přirozeně záleží na tom, jak bude personálně vybavena, kdo jí bude stát v čele, jak kvalifikované síly jí budou získávat respekt ve veřejnosti a budou s to zvládnout její úkoly.

V tomto ohledu myslím, že by historická obec i archivní společnost více prospěly práci s prameny, o něž jde, kdyby místo odporu proti vzniku takové instituce napřely své úsilí v tom směru, aby vznikla instituce nezávislá – jako je například úřad ombudsmana či Nejvyšší kontrolní úřad – a aby byla personálně vybavena lidmi co nejkvalifikovanějšími. Odpor považuji za neproduktivní, ba škodlivý.

(Text byl autorizován k zveřejnění internetem)

Vaše reakce...

zpět