PWSV | Vol. 3 No. 1 2006 | Dokument | Petr Blažek

Reakce Přemysla Pittra na obvinění ze strany ředitelství národní bezpečnosti odd.V.ref.3/c, 28. června 1946

K informaci

V Praze dne 28.června 1946.

Ministerstvo vnitra v Praze.

Věc: Obvinění proti řed. Přemyslu Pitterovi,

Na obvinění, ředitelstvím národní bespečnosti odd.V. ref. 3/c proti mně učiněná, odpovídám:

1. Výtka proč nevěnuji stejnou péči dětem českým jako německým.

V roce 1919 stal jsem se členem důvěrnického sboru Péče o mládež na Žižkově a byl jsem řadu lat jeho předsedou. Zařídil jsem pravidelné odpolední a nedělní besídky pro děti z ulice a jejich výchově věnoval všechen svůj život až do dnešního dne.

V r.1933 postavil jsem s pomocí přátel "Milíčův dům", dětský útulek pro mládež žižkovské periferie a v r.1938 dětskou osdravovnu v Mýtě. Jejími prvními hosty byly české děti ze „Sudet“, vyhnané nacisty. V této osdravovně skrýval jsem téměř po celou válku české židovské děti.

Desítky židovských dětí a děti antinacistů dopravil jsem do Anglie. Tím byly zachráněny před smrtí v plynových komorách.Za války jsem se svými přáteli pečoval o desítky persekuovaných rodin. Několik udání zmařili moji přátelé u policie.Také moje výslechy prováděné Gestapem nedaly nacistům materiál k dalšímu pátrání.Téměř po celou dobu války jsem pravidelně přednášel před naplněným sálem Milíčova domu a dodával posluchačům odvahu a víru. Čeští civilní policisté mne chránili.

9. května 1945 nabídl jsem Revoluční České Národní Radě pomoc v péči o děti z koncentračních táborů. Z jejího pověření zajistil jsem zámky v Olešovicích, Kamenici, Štiříně a Lojovicích a s pomocí přátel zařídil je k přijetí těchto dětí. Již 22. května vezu první transport dětí z Terezína. Později dodávány jsou mi děti ze záchytných stanic.

Celkem prošlo 252 dětí a mladistvých těmito domovy, kde se jim dostalo tělesného a mravního ozdravění.

Po likvidaci Čes. Národní Rady přešel jsem do Zemského národního výboru jako člen sociální komise.Touto komisí bylo mi uloženo zjistiti, co je pravdy na četných stížnostech na poměry v internačních táborech pro Němce a kolaboranty.

Dne 25. července prohlédl jsem devět z 25. inter. táborů Velké Prahy a zprávu o tom jsem podal soc. komisi ZNV. Zjištěný stav byl zdrcující. Členka soc. komise pí. Nevařilová šla se mnou do Raisovy školy, aby ověřila pravdivost mého zjištění. Musela potvrditi, že poměry jsou otřásající a našeho národa nedůstojné. Nato jsem byl pověřen funkcí kontrolora inter. táborů. Zjistil jsem četné závady zdravotní, nepoctivost ve stravování a surové nakládání s internovanými.

Nejhůře na tom byli nemocní, starci a děti.

Jelikož moje hlášení zůstávala bez odezvy, požádal jsem o vyslání komise z ministerstva vnitra na Stadion. Komise zúčastnili se kromě mne kpt.Pokorný, Dr. Glanz a choť tehdejšího primátora pí. Vacková.

Důsledek bylo nařízení, aby Stadion byl rozpuštěn.

Tím však závadám nebylo mnoho odpomoženo, neboť trapné zjevy se přestěhovaly na Hagibor, na Žalov a jinam. Úmrtnost byla úžasná. Stráže i úředníci na Stadionu si sami řekli, že malé děti umíraly stoprocentně. Také v Raisově škole, neboť matky je s nedostatečné výživy nemohly kojit.

Pravdivost tohoto tvrzení možno dokázat jedině nestranným vyšetřováním, nikoli statistikami,o jejichž nespolehlivosti jsem se přesvědčil.

Jedné s důvěrných zpráv, které jsem podával tál min. vnitra, bylo zneužito tím, že její obsah se dostal ve skreslené podobě do tisku. Na základě tiskové kampaně proti mně byl jsem zbaven členství v soc. komisi ZNV.

Žádal jsem předsedu ZNV, i p. ministra vnitra, aby mi dali možnost se obhájit, ale nedostalo se mi odpovědi.

Byl Jsem však 15. října 1945 vyzván sekč. šéfem Dr Kohoutem z min. soc. péče, abych převzal péči o děti a matky z inter. táborů, umisťoval je v útulcích a měl o ně péči při jejich odsunu za hranicí. Jelikož v zámcích, kde jsem měl dosud děti s nacistických táborů koncentračních, dětí ubývalo, soustředil jsem děti české do zámku v Olešovicích a Štiříně a do zbývajících objektů, počal umísťovati děti z našich táborů internačních.

K tomu účelu získal jsem ještě další objekt, býv. hotel Bellevue v Ládvích. K vedení určil jsem své osvědčené české spolupracovníky, k pracím pomocným jsem užil matek těchto děti. Dosud prošlo péčí těchto ústavů 350 dětí tohoto druhu, z nichž dobrá třetina jsou děti českého původu a ze smíšených manželstev. 116 dětí bylo již posláno na odsun. Skoro všecky tyto děti přišly ve stavu zdravotně a morálně velice zuboženém a je zázrakem, že až na 12 podařilo se nám je zachovat na živu.Tuto skutečnost možno zjistit výslechem ústavního lékaře Dra Togla a personálu.

2. Podezření ze zneužití mého postavení a cest do zahraničí k informování živlů našemu státu nepřátelských.

O drsnostech a přehmatech revoluce a nakládání s internovanými v ČSR pronikly záhy zprávy do zahraničí.

Od r.1923 jsem činným členem světového mírového hnutí a mám zejména četné přátele v kruzích socialistických a pokrokově náboženských ve Vel.Británii.

Tito se na mne obrátili ústy labouristického poslance lorda Farringtona. Požádal mne, abych jej navštívil a podal mu vysvětlení.

Chtěl jsem této okolnosti využít k tomu, aby Britové převzali do britského pásma v Německu /nikoli do Anglie/ velký počet německých dětí z našich táborů, neboť v tom jsem viděl nejen veliká odlehčení pro nás, ale především záchranu naší dobré pověsti za hranicemi. Dokazoval jsem angl. přátelům, že ve svízelné hospodářské situaci, v níž jsme se po vyloupení nacisty ocitli, nemůžeme dát ani československým dětem to nejnutnější.

Kdybych byl býval dostal povolení k cestě do Anglie v červenci nebo v srpnu m.r., kdy jsem o to žádal, mohl jsem snadno dosáhnout přijati nejméně 10.000 něm. dětí v britském pásmu. Má cesta se uskutečnila teprve v lednu, a i tu byla se strany Brit. Č. Kříže a British Control Commission upřímná ochota tyto děti od nás převzíti. Během vyjednávání však místa v kraji oldenburském, kam měly děti přijít, byla obsazena Němci s polského pásma, kteří se dostali do britského pásma většinou illegálně a byli ve stavu tak zbědovaném, že je Britové nemohli nepřijmout.

Přátelé, kteří mne do Anglie pozvali, jsou vesměs upřímnými přáteli Československa, což dokázali také tím, že v době pro nás nejtěžší, po Mnichově, pozvali mne k přednáškovému zájezdu. V říjnu až prosinci 1938 vykonal jsem 47 přednášek ve 36 různých městech celé Anglie.

V přednáškách jsem zdůrazňoval kulturní význam svého národa a ztrátu, kterou jeho ujařmením utrpí kultura světová. Zájezd pořádal Fellowship of Reconciliation, v jehož čele byl přítel našeho národa George Lansbury, byv. předseda britské Labour Party.

Tito přátelé opět nyní mne pozvali, abych je informoval o našich poměrech po válce. Byl jsem si dobře vědom závažnosti každého slova. Odmítl jsem jakékoli veřejné projevy a články a poskytoval informace jen osobám osvědčeným.

Ihned jsem viděl, že většina jejich informací pochází od Němců, kteří byli již od nás odsunuti do Německa.

Viděl jsem, jak se mnozí naši oficiální návštěvníci Anglie dopouštějí chyby, že všecky výtky předem odmítají a pokoušejí se vyvracet i věci doložené.

Přesvědčoval jsem se, jak na základě toho nedocházejí víry ani tehdy, kdy měli pravdu. Založil jsem svoje informace na objektivitě, na hesle Pravda vítězí. Nezapíral jsem, v čem jsme se chyb dopustili, ale ihned jsem uváděl všecky důvody na vysvětlení.

A přátelé rozuměli mým vývodům a jejich otřesená sympatie se znovu upevňovala. Že jsem mluvil a jednal jako věrný syn svého národa, který tím více miluje svůj národ, čím víc je ohrožen, to dokazovat nebudu. To raději snesu nařčení, které je proti mně vzneseno. Pravda jednou zvítězí.

Nejlepším dokladem toho, že v jádře našeho národa žije duch Komenského a Masarykovy humanity, byly domovy, které jsme určili za zotavovny pro německé děti. Nepřestávám litovat, že snaze ministerstva soc. péče je stále bráněno a že nebyly mu poskytnuty mnohem vetší možnosti,aby převzalo tyto děti do své péče.

Pak mohly by být pořádány přímo zájezdy přátel i nepřátel ze zahraničí, aby shlédli, že republika Masarykova se nezpronevěřila svému národnímu odkazu. Tento mravní kapitál byl by tím největším kapitálem uloženým ve světě a nejmocnější záštita pro naši vlast. Bohužel, tak daleko ještě mnozí činitelé u nás nevidí. Ještě nyní by se dalo mnoho v tom smyslu vykonat. O tom, kdo a co opravdu poškozuje vzájemné mezinárodní vztahy, mám svůj názor.

3. Obvinění, že pracuji v neprospěch akce odsunu Němců, je směšné. Vypátral jsem 100 dětem jejich rodiče v Čechách a v Německu, jen aby tyto rodiny mohly být co nejdřív odsunuty. Denně zprostředkuji řadu poptávek, pátracích stanic a zjišťuji zaběhlé spisy internovaných, aby se jejich odsun nezdržoval.

4. Při uložené mi péči o německé a kolaborantské děti nezanedbávám péči o děti české. Starám se dále o svěřených mi 150 žižkovských dětí v Milíčově domě a jeden zámek /dříve v Olašovicích, nyní v Lojovicích/ vyhradil jsem jen dětem českým a slovenským a těm, které nám dodává pátrací oddělení repatriačního úřadu. Jsou to často české děti zavlečené Němci do něm. rodin a ústavů.

5. Pokud se týče mé přednášky 23.IV.46 v modlitebně Českobratrského sboru v Tomkově ulici na Žižkově.

Na vyzvání tamějšího faráře Vl. Čapka promluvil jsem na thema "Mosty k dorozumění mezi národy“. Přítomno bylo asi l00, nikoli 200 osob.

Ráz schůze byl důvěrný, mluvil jsem jako Český bratr k Českým bratřím. Řekl jsem otevřeně, jak vysoká úcta, kterou náš národ v Anglii a ve Švýcarsku požíval, silně poklesla vlivem některých události revolučních.

Řekl jsem, že slov omluvy, vysvětlování a dokazováni, kterých jsem užíval za hranicemi, nebudu užívat zde, kde my, kteří se stavíme pod měřítko nejvyšší pravdy, musíme mít odvahu podívat se sami na sebe hodně kriticky a napravovat, v čem jsme chybili a chybujeme. Jen tím porosteme duchovně a mravně a získáme znovu veškerou učtu národů všech a ještě více.

Řekl jsem, že Hitler bohužel dosud nezemřel, ale že mnoho nacismu přešlo do nás. Končil jsem citátem, že "bojování naše není proti tělu a krvi, ale proti duchovním mocnostem zla".

Mravní opravdovostí získáme si důvěru národů, a důvěra je most k dorozumění mezi národy.

Po proslovu byly mi dány asi čtyři otázky, které se týkaly konkrétních věcí. Nepamatuji si jejich pořadí, ale v podstatě byly asi tyto:

1. Co je pravdy na pověstech o špatných poměrech v int. táborech a zdali se poměry zlepšily. Pokládal jsem shromážděni za důvěrné, intimní místnost a všechen ráz tomu nasvědčoval.

Proto jsem se několika slovy zmínil o poměrech, jak jsem je poznal v době po revoluci a doložil jsem, že se stala podstatná náprava v individuálním zacházení s internovanými i pokud se týká ubytování. Že však stále trvá stav velké podvýživy u těch, kdo jsou odkázáni na táborovou stravu, a to zas především a dětí.

Závada že spočívá ne tak u výkonných orgánů, které nemohou dát víc než co je předepsáno, nýbrž v dekretu pres. republiky, který stanoví pro Němce židovské dávky. Židé za okupace, pokud nebyli v konc. táborech, dostávali potraviny od četných „árijských“ přátel, nebo je získávali za věci.

Internovaní Němci však nemají této možnosti, proto po roce života o černé kávě, polévce a 24 dkg chleba je zejména u mladistvých napořád tuberkulosa. Zdůraznil jsem opět, co říkají všichni představitelé našeho státu.že nechceme dělat to, co dělali nacisté. Oč bychom pak stáli výše než oni? V individuálním zacházení - řekl jsem - dochází dosud k ojedinělým hrubostem.

Uvedl jsem, že jsem byl ještě prosinci svědkem, když byl vypravován transport Němců k odsunu, jak mužům a ženám byly strhovány s těla teplé části oděvu, jež si opatřili výměnou za chléb, který si našetřili se svých nepatrných dávek.

Jako příklad toho, jací lidé nemají být ustanovováni dozorci nad internovanými, uvedl jsem velitelku tábora Hagibor. Je to žena, která ztratila v konc. táboře svého 19 letého syna, sama prošla velikým utrpením, které jí způsobili nacisti. Matka s tak velkou bolesti v srdci je vlastně chorá a nemůže být objektivní a spravedlivou. Proto kdykoli přijdu na Hagibor, jsem se všech stran zasypáván nářky na tato velitelku, na její šikanování, takže internovaní jinak ji nepojmenují než V2. Moji posluchači mohou mi dosvědčit, že o této ženě jsem mluvil s upřímným soucitem a pohnutím, bez stopy jakéhokoli zaujetí a hněvu.

2. Druhá otázka se týkala chování se úřadů a úředníků, zda mají také oni vinu na zdržování odsunů a zbytečném držení lidí nevinních v konfinaci.

Na to jsem odpověděl, že problém odsunu je velmi komplikovaný, že u nás nikdo nemá zájem na tom, aby Němci byli drženi v inter. táborech, ale že věc závisí také na našich spojencích a poměrech v jejich pásmech. Ovšem, že hodně viny nalézám také v úřad ování, spisy zůstávají v hromadách ležet, ztrácejí se, je mnoho zbytečného psaní.

Nemiluji všeobecného odsuzování, proto jsem uvedl opět konkrétní případ jistého Strucka, kterému závodní výbor a řada hodnověrných lidi dosvědčila, že byl aktivní antifašista. Několik měsíců honil jsem jeho spis, nakonec se objevil u Dra Tomana, který jej ale zdědil po svém předchůdci.

První odpověď úředníkova byla: "Když je Němec, ať bručí". Po prohlédnutí spisu mi slíbil, že odsun Struckův uspíší. Struck je starší muž, inteligentní, který velice trpí stálým bezdůvodným vězněním v Malé pevnosti terezínské.

Vyslovený nacista, který byl se Struckem zaměstnán, byl již dávno odsunut do Německa. Struck však v době, kdy jsem přednášel, dosud propuštěn nebyl a je otázkou, není-li v Terezíně dosud.

3. Třetí otázka se týkala lékařské péče. Pravil jsem, že o internované pečují němečtí lékaři a ošetřovatelky,ti však nemají dostatek prostředků a možností. Smutně proslulá je inf. nemocnice v Salmovské ulici, kde procento úmrtnosti je nadmíru veliké. Věznice na Karlově náměstí má mezi internovanými dospělými i dětmi hrůznou pověst.

Vím, Karlovo náměstí dodává ty vychrtlé mrtvoly, připomínající koncentrácké musulmany. které se dovážejí do pathologického ústavu.

4. Další otázka se týkala stavu dětí. Řekl jsem, že mně známý odpovědný činitel mi řekl, že baráky v táboře v Lešanech jsou přecpány dětmi, které se dělí o místo s dospělými. Stalo se tam, tak mi bylo tvrzeno, že několik dětí bylo uzavřeno do bunkru za to, že bez dovolení trhalo pampelišky. V táboře bylo toho času 4.500 děti většinou z Hor. Slezska.

Že bych řekl, že ještě dnes jsou z Raisovy školy odváženy mrtvolky dětí, je nesmysl. Jako bývalý kontrolor inter. táborů vím, že tábor v Raisově škola byl zrušen někdy v srpnu min. roku.

Ostatní obvinění jsou buď snůškou lží nebo pokroucených polopravd. Co jsem řekl, za tím stojím, to lze dokázat, zapírat nemám co. Mluvil jsem z velké bolesti nad tím, že jsme mnoho přejali od nacistů a neumíme nenávist překonat spravedlnosti a soucitem s nevinně postiženými.

Věřím, že jen otevřeností a vyznáním můžeme dosíci nápravy své i poměrů. Nesmíme krýt nepravosti, ale být na stráži. To je tradice Českého bratrství, které nemůže rozumět a musí si věc špatně vykládat ten, kdo jejího ducha nemá.

Konečně může být namítnuto, že o věcech, které jsem poznal v int.táborech, neměl jsem mluvit ve shromáždění. Tato námitka neobstojí v lidovém státě. Má-li lid vládnout, musí být o všem informován a nesmí se mu nic nalhávat, předstírat. Opakuji: jen pravdou, neúprosnou pravdou se obrodíme.

Přemysl Pitter
PRAHA XI, 1836,

Vaše reakce...

zpět