Pražský web pro studenou válku: Vzpomínají předváleční členové

zahlavi

internetový časopis pro výzkum dějin studené války / a research e-magazine on Cold War

Vzpomínají předváleční členové Komunistické strany Československa šestého pražského obvodu

OBSAH
Předmluva

PŘEDMNICHOVSKÁ REPUBLIKA

K. Jiráček:
Agitace a agitátoři v Praze 6

H. Smékalová:
Na kulturní frontě v Břevnově

V. Boháček:
Z doby nezaměstnanosti

Neznámý kolportér:
Vzpomínky kolportéra tisku v Praze 6

M. Kameníková, R. Beránková:
Dramatický spolek "Roman Tůma" v Praze XIX

J. Mráz:
Z činnosti buňky KSČ v Malém Břevnově

B. Ruta:
Několik vzpomínek

A. Rožníčková:
Ze vzpomínek

R. Brožík:
Několik vzpomínek na Antonína Zápotockého

J. Louša:
Jak jsme dělali masovou politickou práci

L. Šimák:
Moje vzpomínka na KSČ

N. Michaličová:
Pohled do minulosti

OKUPACE A PROTIFAŠISTICKÝ BOJ

V. Boháček:
Z doby okupace

V. Krutina:
Vzpomínky na práci v národním hnutí pracující mládeže a na mé věznění v době německé okupace

J. Kolovecký:
Květnové povstání v Břevnově

J. Mráz:
Hrst vzpomínek

K. Hyršlová:
Aktiv

R. Brožík:
Na rudém mostecku /úryvek z knihy/

M. Kodeda:
Květnové povstání v Praze 6

POVÁLEČNÝ VÝVOJ

J. Svoboda:
První poválečná schůze okresního aktivu KSČ v Praze 6

K. Jiráček:
V nouzi poznáš přítele

J. Tondl:
Slavné brigády

K. Zavadil:
Únorové dny v Praze 6

J. Janulík:
Politická krize konce 60tých let a obvod Praha 6

PŘEDMLUVA

Komunistické hnutí věnovalo vždy velkou pozornost minulým společenským procesům a své vlastní roli v tomto vývoji. Dokázalo kriticky analyzovat uplynulé historické etapy, vyvozovat poučení jak z vítězství, tak i z dočasných nezdarů. Smyslem tohoto přístupu vždy byla a je snaha analýzou minulosti obohatit přítomnost a budoucnost. Velmi názorné to vyjádřil velký český vědec - komunista Zdeněk Nejedlý: "Já vlastně studuji minulost vůbec ne pro minulost, ale pro budoucnost."

Předložený sborník shrnuje vzpomínky, vlastní zážitky a poznatky komunistů, kteří prošli těžkou, složitou, dramatickou a přece vítěznou cestou. A právě z jejich vzpomínek nezaznívá jen nostalgie, není to jen obracení se do minulosti, ale jsou to stati plné revolučního optimismu, perspektivy a odhodlání pokračovat v boji za rozvinutý socialismus, za komunistickou společnost.

Právě oni to byli, kteří v řadách strany prožívali velký zápas s vládnoucími třídami v předmnichovské republice, kteří prošli pohnutými dny mnichovské kapitulace a nikdy neztráceli naději, kteří bojovali proti fašismu a trpěli v nacistických věznicích a koncentrácích, oni to byli, kteří hájili pražské barikády a po osvobození se obětavě a nezištně postavili do prvních řad budovatelů nového státu.

Shromážděné vzpomínky odrážejí velké etapy v dějinách naší strany. Je přirozené, že jejich autoři neprovádějí a ani nemohou provádět historickou analýzu daných etap. Tito komunisté neseděli v univerzitních posluchárnách, neosvojili si metodiku historické práce. Vracejí se k svým osobním poznatkům a prožitkům, aby se s námi o ně rozdělili. Síla jejich statí je v autentičnosti, ve vlastní účasti a poznání. Jejich přínos spočívá v tom, že dějinné události nezkoumají jako objektivní pozorovatelé, ale jako bojovníci, jako přímí účastníci.

Je zřejmé, že jednotlivé příspěvky mají různorodý charakter, že odrážejí skutečnost, že obvod Prahy 6 nebyl nikdy ryze dělnickou čtvrtí, mnohé pouze útržkovitě charakterizují dané události nebo vývojové etapy.

Spojuje je však jedno - oddanost ke Komunistické straně Československa a jejímu dějinného zápasu za spravedlivou, socialistickou společnost. A proto budou tyto vzpomínky vždy cenné pro ty, kteří chtějí tento velký historický zápas poznat a s jeho výsledky se ztotožnit.

***

Obvodní výbor KSČ v Praze 6

AGITACE A AGITÁTOŘI V PRAZE 6


K. Jiráček

Politická agitace a agitátoři byli, jsou a vždy budou neodmyslitelnou součástí každého lidového hnutí. Vedení komunistické strany dbalo vždy o to, aby ideje a myšlenky marxismu-leninismu, usnesení, směrnice a úkoly přijaté a schválené stranickými orgány byly tlumočeny a předávány pracujícím živým slovem, tiskem a působivou formou názorné agitace, aby tak co nejsnázeji a nejhlouběji zakotvovaly v myslích a paměti lidí. Tak tomu bylo i u nás v Praze XVIII a XIX, nynější Praze 6.

Hlavní cíl a také největší úspěch agitační činnosti byl vždy v tom, když se tyto ideje, usnesení, směrnice a úkoly proměňovaly v činy, v úspěšné revoluční akce, manifestace, demonstrace, vítězné stávky, volební vítězství komunistické strany a pod.

Velké úspěchy agitační činnosti naší strany je možno zaznamenat již v minulosti, od samého vzniku KSČ, které nás mohou v mnohém poučit i dnes, po více jak po padesáti letech! Od okamžiku, kdy došlo k roztržce dělnického hnutí, po porážce generální stávky v prosinci 1920, se rozvíjí mohutná agitační činnost komunistů a komunistické mládeže i na území nynější Prahy 6. Zprávy, které k nám přicházejí ze Sovětského svazu o agitační a ostatní revoluční činnosti bolševiků, o komsomolských úderných brigádách, inspirují k podobné činnosti i nás.

A tak, když se proti revolučnímu hnutí vedeného mladou komunistickou stranou, po květnu 1921, vybíjela zuřivost buržoazie a spřádaly se všemožné zrádcovské intriky pravičackých vůdců sociálně demokratické strany, zaměřené tehdy hlavně, dle jejich mínění na úsek nejzranitelnější, to je na revoluční dělnické tělocvičné hnutí, vylučováním jednot, okresů i krajů ze Svazu DTJ a znemožňováním uspořádání revoluční dělnické Olympiády, rozvinula se po celé republice i u nás v Praze 6 a ostatních pražských předměstích do té doby nevídaná politická agitace.

A výsledek? Výsledek byl pro nepřátele revolučního hnutí v pravém slova smyslu šokující. Pro revoluční proletariát a pokrokovou veřejnost znamenal opět velké vítězství a zadostiučinění. Tehdy byla pro agitátory vydána tato hlavní hesla: Federální Olympiáda v Praze bude! Všechny síly vrhnout do Prahy! Vyhlásit všeobecnou pracovní povinnost! Veškeré komunistické dělnictvo se volá na pomoc!

Tehdejší federální rada měla k uspořádání celostátní Olympiády v pokladně necelých 3.000 Kč. Ale týž den, kdy se objevila výzva v novinách, byly zahájeny práce na výstavbě stadiónu. Nepřátelé se posmívali, nevěřili síle revoluční myšlenky.

Avšak již třetí den po výzvě se sjížděly ze všech stran povozy s prkny a jiným stavebním materiálem. Před užaslými zraky měšťáků a jejich přisluhovačů spěchaly ze všech stran zajímavé průvody: Lidé v pracovních úborech, muži i ženy, mládež s lopatami, pilami a kladivy na raněnou. Kolečka a káry hrčely po pražských ulicích, šly i průvody s hudbou a všechno to směřovalo na Maniny. Započlo budování stadiónu na I. Spartakiádu FDTJ!

Když pražský magistrát ovládaný národními socialisty, sociálními demokraty a městskou buržoazií odepřel zapůjčit školy pro ubytování cvičenců a hostů, přeměnily se pražské chudé dělnické příbytky, zásluhou narychlo zorganizované agitační činnosti, v hromadné noclehárny. Za jediný týden bylo pro žactvo získáno .20.000 a na hlavní spartakiádní dny 40.000 noclehů. Značným podílem přispěli i pracující Prahy XVIII a XIX.

Rudé právo - Večerník napsalo dne 17. června 1921: "Za dva dny započnou naše tělocvičné slavnosti. 0 čem jsme ani ještě před 14 dny nesnili, stává se během několika dnů skutečností! Přišlo vše lavinou a rostlo zázračnou mocí. Solidarita, přísná disciplina a okamžitá pohotovost na všech stranách v řadách proletariátu se chopily velikého díla, jež přivádí v úžas a zmatek celou širokou veřejnost. "

Pozoruhodné je, že na agitační činnosti se nepodíleli pouze členové strany z řad dělníků a ostatních pracujících, ale i mnozí profesionální umělci jako například S.K.Neumann, Marie Majerová, herci, organizátoři Děbrasboru Josef Zora, výtvarníci a hudebníci skladatelé. Jejich dílem byla závěrečná scéna Vítězství revoluce,v níž pod vedením Jindřicha Honzla, Zory a Kudery vystoupilo na dva tisíce divadelních ochotníků a dělnických zpěváků. V tomto sboru účinkovali i členové Dělnického divadla z Břevnova.

Vstříc spartakiádním dnům napsal básník Josef Hora tuto zdravici:

To my tu všichni cvičící
a naslouchající a hledící jsme jedno
nesmírný roj a mraveniště
tisíce, tisíce, tisíce,
pole máků rozstříklé na cvičiště
a hlaholná polnice, dující do světa:
Poslední bitva vzplála přichází odveta!

Maninská spartakiáda, toto grandiosní dílo, byla z velké části výsledkem účinné komunistické agitace v masách pracujících. Komunistické proto, poněvadž se tehdy stával agitátorem, i když nebyl do této funkce přímo ustaven, každý člen strany, který byl hluboce přesvědčen o pravdivosti revolučního učení a bezvýhradně oddán své straně a revoluci. Avšak ani tehdy nebyla agitace záležitostí spontánní. Členové strany byli vychováváni ve stranických školách k agitačnímu mistrovství.

Toto svědectví mohu podat proto, že jsem sám v té době byl jedním z tisíců mladých aktivních agitátorů,a to nejenom při přípravě maninské spartakiády. Rok poté 1922 jsem se stal členem KSČ.

***

NA KULTURNÍ FRONTĚ V BŘEVNOVĚ

H. Smékalová

Pracující pražského obvodu zahrnující Břevnov, Dejvice, Vokovice, Podbabu a ostatní části, označované jako Praha XIX, v současné době Praha 6, žili v minulosti, stejně jako dnes,intenzivním politickým a kulturním životem.

Dokladem toho je, mimo jiné, kniha o historii Dělnického divadla Břevnov /DDB/, která byla vydána v r. 1978 Obvodním kulturním domem Praha 6 /OKD/ jako druhé doplněné vydání, pod názvem: Historie dělnického divadla v Břevnově:

"Dělnické divadlo v Břevnově bylo založeno 6. března 1910 v restauraci Na Viničce. Ode dne založení můžeme díky Josefu Voskovi, který uchoval protokol divadla z let 1910 - 1914, sledovat všechny jeho kroky."

Dále je uvedeno, že "... Hlavním úkolem funkcionářů a aktivistů po založení divadla bylo zorganizovat vše potřebné pro jeho zdárný chod. Bylo nutno zajistit propagaci - letáky, plakáty, opatřit lístky a příspěvkové bloky, zakoupit texty divadelních her a jiné další drobnosti. Zápisné činilo 40 haléřů a měsíční příspěvek 10 hal. Výbor divadla rozhodl vydat členům legitimace opatřené rudými deskami. Už na první ustavující valné hromadě, která se konala v restauraci Na Viničce, byla projednána otázka dramaturgie a výběru repertoáru, kde soudruh Kachlík upozorňuje, aby při vybírání kusů ke hře určených byl brán zřetel na kusy čistě dělnické."

Od roku 1911, kdy bylo DDB přičleněno ke Svazu Dělnických divadelních ochotníků Čech /Svaz DDOČ/, byla jeho činnost řízena a dramaturgicky vedena pracovníky Svazu. Významnou úlohu řídící ideologicko - metodickou sehrál svazový režisér František Spitzer. Ústředí Svazu DDOČ působilo jako poradní a kontrolní orgán dělnických divadel, vybudovalo knihovnu odborné divadelní literatury, půjčovnu divadelních her a organizovalo politické a odborné školení a kurzy pro funkcionáře spolků.

U příležitosti přestupu k Svazu DDOČ provádí DDB na valné hromadě v srpnu 1911 rekapitulaci své dosavadní činnosti. V té době má divadlo 109 členů, sehrálo 16 her, z toho 8 veseloher a 8 dramat, dále 3 jednoaktovky, připravilo 4 zahradní slavnosti, dvě umělecké akademie a jedny šibřinky.

Divadelní sezóna v DDB začínala v září a končila 30. dubna oslavou l.máje. K tomuto významnému dni byla vždy předvedena hra závažného ideového obsahu, převážně se sociální tematikou. Práce politická, organizační a metodická však neustala a trvala po celý rok. Funkcionáři vypracovávali plán činnosti a připravovali dramaturgický plán na příští období, přidělovali jednotlivé hry členům režisérského sboru, zadávali obsazení postav členům hereckého kádru. Repertoár DDB byl rozmanitý.

Od zahajovacího představení Jiráskových Psohlavců dne 18.9.1910 sehrálo divadlo do jara 1914 víc jak 100 her převážně domácích, ale i cizích autorů. Byly to z velké části hry českých klasiků J.K.Tyla, A.Jiráska, bratří Mrštíků, K. Světlé, V.K. Klicpery, V. Hálka, S.Čecha, V. Dyka a dalších. DDB však hrálo také W.Shakespeara, V.Huga a další světové klasiky. Také soudobé veselohry, jednoaktovky, dětská představení a pohádky měly své místo v repertoáru DDB.

Členové DDB vystupovali při různých příležitostech a setkáních dělnických spolků; např. korporace dřevodělníků, cihlářských dělníků, při zábavných akcích sociálně demokratické strany a tělocvičných organizací apod. Divadlo pořádalo silvestrovské pořady, šibřinky, zahradní zábavy a plesy.

Po ukončení první světové války v r. 1918, po vzniku Československé republiky a po založení Komunistické strany Československa,přešlo DDB pod její záštitu. Jeho členové dali nejen své síly a schopnosti, ale také hlasy nejprogresivnější složce národa - komunistům. Výstižně o tom píše komunista - jeden z členů, později režisér a konečně vedoucí agitační úderky založené při DDB v r. 1929 - Václav Kolář. Činnost DDB se úzce přimkla k činnosti komunistické strany a byla její propagační a agitační složkou. Stala se spolehlivou oporou a pomocníkem v politické práci.

Břevnovští divadelníci vystupovali při veřejných schůzích a shromážděních komunistů, Včely - spotřebního dělnického družstva a jiných spřízněných organizací a spolků. Divadlo pravidelně hrálo při příležitostech oslav a svátků dělnické třídy na l.máje, při výročí založení KSČ, výročí VŘSR, při osobních výročích Lenina, Liebknechta, Luxemburgové a jiných osobností dělnického hnutí, ve volebních obdobích, kdy výrazně zvýšili svou agitační a propagační práci pro stranu.

Dělnické divadlo v Břevnově vydávalo také po dobu tří let /asi od r. 1929 do r. 1932/ časopis Meziaktí. Náplní časopisu byla problematika československé kultury všeobecně; časopis seznamoval čtenáře s kulturou v SSSR, kritizoval nedostatky vlastní i jiných ochotnických divadel a pojednával o divadelnictví vůbec.

Vzhledem k tomu, že hry uváděné divadlem procházely cenzurou, nebylo vždy možné seznamovat široké divadelní publikum s aktuální tvorbou mladých pokrokových autorů českých a zejména sovětských. Tento negativní aspekt dramaturgie dělnických divadel byl znám, diskutován a promýšlen.

Řešení se naskytlo, když po r. 1929 začaly vznikat agitačně propagační skupiny mladých komsomolců Modré blůzy podle vzoru Sovětského svazu. Jejich program "Živých novin" byl mnohdy improvizovaný,a proto leckdy prošlo to,co by jinak cenzura zadržela.

Na problematiku dramaturgie dělnických divadel reagovala KSČ na svém V.sjezdu v r. 1929. Kritizovala nedostatky, ale zároveň ukázala řešení a doporučila Svazu DDOČ zakládání agitačních úderek - malých divadelních forem. Také při DDB byla vytvořena taková úderka, kterou vedl Václav Kolář.

Podle vzpomínek pamětníků se často podařilo obejít kontrolní orgány a tito mladí divadelníci jak náleží využili a prezentovali domácí i zahraniční události s patřičným politicko-společenským záměrem. Uměleckým a angažovaným způsobem komentovali a kritizovali nešvary buržoazní společnosti. Mysleli a pracovali v duchu komunistické ideologie.

Členové úderky se rekrutovali z mladších činných členů DDB, ze řad břevnovských komsomolců a členů proletářské tělovýchovy. Malá scéna byla mobilní jednotkou DDB, vystupovala při nejrůznějších příležitostech, kde bylo třeba, a to nejen v Břevnově samém, ale i v blízkém a vzdálenějším okolí podle svých možností; členové úderky cestovali většinou pěšky.

Pravidelně vystupovali při oslavách 1. máje, při oslavách VŘSR, při jubileích Lenin-Liebknecht-Luxemburgová, na schůzích KSČ, Svazu přátel SSR aj. Místy jejich mimopražského působení byly Nebušice, Ruzyně, Bílá Hora, Horoměřice, Veleslavín, Vokovice, Řepy, Dušníky. Úderka dělnického divadla se aktivně zúčastnila i celoměstských akcí, např. Proletářských revuí v pražské Lucerně, komunistických slavností Rudého práva /v letech 1927-1937/, které se konaly v Krči, dále pak celoměstských akcí v Modřanech. Ve Vysočanech, kde včela slavnostně otevírala budovu skladu, vystupovala úderka DDB společně se skupinou El Car. V celokrajském měřítku účinkovali břevnovští na shromáždění v Kladně a v Berouně v r. 1934.

Dělnické divadlo Břevnov spolu s malou scénou, úderkou V.Koláře, uvádělo tedy jednak tradiční inscenace divadelních her obohacené o novou dramatickou tvorbu domácí i sovětských autorů, jednak svůj repertoár obohatilo o nové netradiční formy úderných agitačních skupin, v nichž v převážné většině účinkovali členové KSM. Tyto divadelní formy působily na masy každá způsobem jí vlastním v dokonalé ideové jednotě.

Poslední léta před okupací byla práce Dělnického divadla v Břevnově poznamenána bojem proti hrozícímu fašismu.

V době okupace byla práce DDB velmi nesnadná a často nebezpečná především proto, že většina členů divadla byli členové rozpuštěné KSČ a část z nich, a to nemalá, pracovala dál v ilegálním komunistickém odboji. Část členů byla těsně po okupaci Československa zatčena. Přesto, podle slov tehdejšího předsedy,divadlo hrálo dál.

Výběr repertoáru byl v době okupace přirozeně velmi omezený, což se projevuje také na struktuře divadelních představení DDB. Byly inscenovány hry klasiků české dramatické literatury. Poslední inscenovanou hrou byl Tylův Strakonický dudák. Výtěžky z představení byly převážně předávány ilegální KSČ na podporu rodin uvězněných protifašistických bojovníků. Činnost DDB byla přerušena ke konci okupace všeobecným zákazem činnosti.

Po osvobození Československa obnovilo DDB znovu ochotnickou divadelní práci již s plnou podporou pokrokové veřejnosti a okresního výboru KSČ v Břevnově. S novou chutí a elánem začali členové divadelního souboru s nácvikem nových pokrokových a revolučních her.

Celá desetiletí úspěšné a prospěšné práce Dělnického divadla v Břevnově od jeho založení v r. 1910 je samo o sobě reprezentativním pomníkem jeho členů. DDB bylo neoddělitelnou součástí kulturního života v Břevnově. Udělalo veliký kus poctivé práce na poli kulturním a společenském. Ideologicky stálo vždy na straně pokroku. Hrdě neslo ve svém štítu svůj program i název Dělnické divadlo.

***

Z DOBY NEZAMĚSTNANOSTI

V. Boháček

To bylo za první republiky. V Lysolajích u Prahy byl starostou obce soudruh František Fiala. Přestože byl dobrý řemeslník - vyučený zámečník - každou chvilku ho vyhodili z práce, protože byl komunista. Jeho kamarád - soudruh Cyril Klempíř, který pracoval u firmy Křižík na Smíchově jako mistr, mu řekl: "Frantíku, ničeho se neboj, my tě nenecháme padnout, já se s tebou o tu moji mzdu rozdělím, manželka je švadlena a vydělává, děti nemáme a ty máš šest dětí. Tak si z toho nic nedělej, zas přijdou lepší doby!" A opravdu se s ním o svou mzdu poctivě dělil.

Jednou byla v obci honitba, bylo to na podzim a jeden sedlák, co tu honitbu vedl, si vzpomněl: "Musíme poslat starostovi také něco z honu, když má tolik krků a mají hlad." Tak poslal děvečku, aby panu starostovi odnesla zajíce. Děvečka přišla k Fialovům a říká: "Pantáta vám posílá zajíce." A starosta Fiala povídá: "Podívej, Andulo, vezmi si toho zajíce zpátky, my to nejíme, tady máš pětikorunu a odnes si ho zpátky." A nevzal si ho. Ukázal těm sedlákům, že třeba je chudák, nečeká na žádné milodary.

***

VZPOMÍNKY KOLPORTÉRA REVOLUČNÍHO TISKU V PRAZE 6

neznámý kolportér

Když jsem se stal kolportérem Rudého práva a dalších dělnických časopisů u nás, tehdy v Praze XVIII a XIX, psal se rok 1933. V těch letech byla Komunistická strana Československa nebývalé štvána a perzekuována českou buržoazií. Byla téměř zahnána do ilegality. Rozpuštěna nebyla, ale její práva, práva legální politické strany zajištěná ústavou, byla různými zákazy zcela znemožněna. My,rudí kolportéři, jak jsme si mezi sebou říkali, většinou nezaměstnaní dělnicí, jsme to neměli lehké.

Jedno z prvních perzekučních opatření se týkalo právě tisku. Byl vydán nový tiskový zákon umožňující zvýšený postih pokrokového tisku. Zakázán prodej dělnických revolučních časopisů v trafikách, nádražích a veřejných prodejnách. Rudé právo, Rudý večerník, Rozsévačka, Vorwarts a řada dalších komunistických, nebo i levě orientovaných listů, bylo zakázáno a zastavováno na dobu od jednoho do šesti měsíců. Tak se stávalo, že byla období, kdy revoluční hnutí.nemělo téměř ani jeden legální časopis. Tím byly straně způsobovány i velké hmotné škody.

Toto i další perzekuce revolučního hnutí byla odezvou na vítězství hitlerovského fašismu v Německu. Česká buržoazie začala ze všech sil fašizovat měšťáckou demokracii a odbourávat zbytky demokratických práv vybojovaných si dělnickou třídou.

Tehdy se zvedla obrovská vlna protestů pracujících mas. Docházelo k mohutným demonstracím a rozhořčeným protestům, často i stávkám. Členové strany i ostatní pracující, organizovaní v tzv. okrajových organizacích, se starali o materiální pomoc straně a jejímu tisku. Byly organizovány sbírky, vydávány ilegální tisky a časopisy s informacemi o domácích i zahraničních událostech. To byl v té době i úkol náš, kolportérů rudého tisku. Rozšiřováním ilegálního tisku a podpora tisku v celé oblasti Prahy XVIII a XIX.

Tato činnost měla u pracujících našeho obvodu velké pochopení. V této době, v r. 1933, kdy vrcholila perzekuce stranického tisku, zorganizovala strana také vydávání tzv. "reportážního časopisu, jako listu pro všechny". Měl název Haló noviny. Formálně jej vydávali typografové v Karlině. Ve skutečnosti pravými vydavateli byli redaktoři Rudého práva a časopisu Tvorba, soudruzi Fučík, Bořek, Krejčí, Křížek, Konrád, Šantroch, Rybák a další. Za rok se k Haló novinám přiřadily dva další. Nedělní haló noviny a Haló magazin. Pamětníci si jistě vzpomínají, že to byly noviny velmi zajímavé, živé a čtenářskou veřejností velmi sympaticky přijímané.

Reakce se snažila ze všech svých sil zničit revoluční hnutí. Neštítila se žádných prostředků, které mohla použít. S ústy plnými demokratických frází dopouštěla se nejhrubších přestupků proti vlastním halasně vytrubovaným zásadám státnosti a demokracie. Zakazovala a rozpouštěla jednu pokrokovou organizaci za druhou, jako například byly Rudá pomoc. Svaz přátel SSSR, Komunistický svaz mládeže, Svaz bezvěrců, Ústředí rudých odborů a pod. Dokonce po volbě T.G. Masaryka prezidentem v r. 1934 byli vydáni sněmovnou poslanci KSČ soudruzi Gottwald, Kopecký, Krosnář, Štětka, Rudolf Slánský, Richard Slánský a Vetiška k trestnímu stíhání pro velezradu.

Závěr tohoto vzpomínání je poukaz na situaci, která tehdy u nás panovala a byla vlastně příčinou vzniku časopisu Haló noviny i dalších nutných opatření na obranu revolučního hnutí a jeho tisku. Podobné poměry existují dosud v kapitalistických zemích. Také tam dnes bují perzekuce revolučního hnutí a pokrokového tisku. Také tam roste počet nezaměstnaných jako následek hospodářské a politické krize, které se v tomto zřízení zákonitě stále vracejí a prohlubují. Také tam oživuje opět fašismus a neofašismus. A také tam jako u nás nakonec zvítězí pracující lid a reakce bude poražena. I to je zákonité a nelze tomu uniknout.

***

DRAMATICKÝ SPOLEK "ROMAN TŮMA" V PRAZE XIX


M.Kameníková a R.Beránková

Spolek dělnických divadelních ochotníků byl založen kolem roku 1928-1930. 0 jeho založení a dlouholetou činnost se především zasloužili s. F. Macháček a S.V.Malý /za okupace popravený/. Bylo dost nadšenců a to hlavně z FPTJ, z Komsomolu, kteří hráli, svědomitě docházeli na zkoušky, zvali na představení a starali se o všechno, co souviselo s aktivitou divadelního kolektivu. Divadelní sál byl v restauraci "Na Kaplance" v Dolní Šárce. Třeba uvést i to, že se docházelo pěšky do těchto míst, neboť autobusové spojení tenkrát nebylo.

V souboru aktivně pracovali a hráli od začátku založení spolku manželé Macháčkovi, sourozenci Zavadilovi, Vilda Pšenička, Anča Pošmourná, Julča Zdvihalová a další. To byl kádr divadelních ochotníků, kteří vytrvali až do okupace. První představení bylo od F.X. Šaldy "Dítě" a hra měla velký úspěch. I v dalších pokrokových hrách se pokračovalo v tomto duchu, neboť nejen že se návštěvníkům líbily, ale přinášely prospěch dělnické věci a agitovaly pro nás. Celá příprava divadelních her si vyžádala od členů "Romana Tůmy" značné , nároky na čas a hmotné zajištění. Kostýmy, kulisy, osvětlení a jiné technické potřeby se připravovaly vždy s nadšením a radostí, že se toto všechno dělá pro dělnické návštěvníky. Je třeba vzít v úvahu, že kromě toho měl každý člen své povinnosti v některé složce dělnického hnutí.

Pravidelná činnosti divadelního kolektivu byla příprava na hru. Zkoušky byly většinou v neděli dopoledne a podle potřeby také ve všední den večer. Cesta do restaurace "Na Kaplance" byla dost obtížná např. ze Starých Dejvic přes Hanspaulku dolů do Dolní Šárky. Rovněž i ti, kteří chodili z Podbaby nebo z cihelen,neměli to lehké. Ale byli jsme většinou mladí a tak to nebyla pro nás žádná oběť, zvláště když jsme si byli vědomi toho, že sloužíme dobré věci. I návštěvníci divadla to někteří měli dost daleko, ale i ty to neodradilo od účasti shlédnout divadelní kus.

Vždyť mnozí zkušení političtí funkcionáři využívali těchto setkání k agitační práci pro stranu. Např. soudruh V. Malý sice málo hrál, ale tím více agitačně pracoval. Původně cihlářský dělník byl všestranně politicky vyspělý a ten dával náplň k činnosti divadla, neboť jako člen KSČ věděl co je třeba dělat v období za kapitalistické republiky a před Mnichovem. Ne všichni členové kolektivu divadelního spolku byli komunisté, ale byli natolik uvědomělí, že věděli, jakou výchovnou práci dělají pro naší politiku. Divadelní představení sloužilo též k tomu, že se prodával stranický tisk a vybíralo se na Rudou pomoc. Také se konaly sbírky na pomoc demokratickému Španělsku. V té době dva členové z kolektivu divadla odjeli jako dobrovolníci do Španělska.

Součástí činnosti divadelního spolku "Roman Tůma" tyla pravidelná účast na představeních pokrokových divadelních scén a vystoupení různých agitačních skupin jako např. El Carovců, taneční skupiny Míly Holzbachové a jiných. Tak se získávaly zkušenosti pro naší činnost. Kromě toho jsme také vystupovali též na stranických i jiných pokrokových shromážděních jako agitační úderka. To bylo vždy před oslavou l.máje a jiných svátcích dělnické třídy na obvodě Prahy XIX.

Od doby založení divadelního spolku už uplynulo mnoho let a my ,zbylí členové ,vzpomínáme rádi na tyto chvíle, které nám tolik daly pro naše třídní uvědomění. Vychovávalo nás pro bojové akce za kapitalistického zřízení a později v těžkých podmínkách okupace. I tato drobná práce divadelních ochotníků měla své místo v rámci boje dělnické třídy za uskutečnění svých cílů, za socialistickou budoucnost v osvobozené vlasti.

***

Z ČINNOSTI BUŇKY KSČ V MALÉM BŘEVNOVĚ

J.Mráz

V listopadu r. 1928 jsem se přestěhoval na Bílou Horu z Prahy 7. Tam jsem do té doby působil v Komsomolu, jako vedoucí skupiny Modré blůzy a člen JPT. Po přestěhování jsem se chtěl přihlásit k registraci za člena místní buňky KSČ. Po kratší době hledání někoho z místních funkcionářů získal jsme od p. Soukupa, majitele hostince, kde byla tabulka s označením KSČ, adresu předsedy buňky. Byl jím soudruh František Ekštein, zedník, ve věku asi 70 let.

Vzhledem k povolání a věku jsem poznal, že je jedním z posledních tří zakládajících členů KSČ v r. 1921, který zastával vedoucí funkci předsedy. Byl bystrý a pohotový, oddaný a obětavý člen strany. Byl zkušeným funkcionářem a znalcem místních poměrů, což nám v budoucnu velmi prospělo. Udal den konání výborové schůze, na kterou jsem se měl dostavit.

V té době měla buňka 7 členů a scházeli se jen čas od času. Hlavní příčinou byl generační problém, někteří členové postupně přestávali mít zájem o práci v buňce, takže ze starých členů zůstali jen tři, a to s. Ekštein, Petrásek a Penk. Z těch mladších to byl s. Formánek, Brabec a ve Včele pracovali s. Říha Karel a s. Kovandová. Při výroční schůzi, dá-li se tak nazvat, byl zvolen v lednu 1929 nový výbor a rozděleny funkce. Předsedou byl znovu zvolen s. Ekštein, jednatelem s. A.Formánek, pokladníkem s.Říha Karel, pro práci se ženami s. Kovandová M., agitace s.Brabec Josef a JPT J.Mráz. To znamenalo, že každý člen organizace byl členem výboru. Prvním pracovním úkolem se stalo získávání nových členů strany.

V té době však už také probíhala přípravná intenzívní kampaň k V.sjezdu strany, která probíhala v denním tisku, ve zvláštních prohlášeních, ale i prostřednictvím návštěv zástupců ÚV KSČ na schůzích buněk. Těmito zástupci jsme byli informováni průběžně o přípravách sjezdu. Byly zde především ideologické rozpory mezi mladým křídlem, jehož stoupenci žádali provádění marx-leninské linie,proti starším, kteří byli zatíženi pozůstatky sociáldemokratismu a reformismu. Byl to ostrý a nesmlouvavý boj.

Mladé křídlo vedl s. Klement Gottwald, již tehdy uznávaný zastánce marx-leninského křídla. I v našem výboru jsme jednomyslně souhlasili s návrhy ke sjezdu za důsledné provádění marx-leninské politiky. Výsledek sjezdového jednání byl přesvědčivý a do čela strany byl zvolen jako předseda s. Gottwald.

Výsledkem sjezdu byl nový programový plán pro všechny organizace a ten byl pro nás hlavní linií. Proto také náš první úkol, která jsme si uložili, byl v souladu s novým programem strany. Posílit členskou základnu a provádět agitační činnost.

Zaměřili jsme se na získávání nových členů a to se nám dařilo lépe, než jsme očekávali. S výstavbou nových domků v Malém Břevnově a na Bílé Hoře se tam přistěhovali i komunisté. Upozorňuji, že tehdejší územní oblast buňky tvořily obě uvedené obce. Malý Břevnov byl součástí Prahy XVIII, Bílá Hora patřila k obci Řepy. V rámci akce byli získáni manželé Peřtovi, Karel Valenta, František Trojan, manželé Ďasourkovi, K.Beneš, Pergl Ant., Josef Vondra. Z Komsomolu přestoupil Václav Hanifer, V. Ryšavý a v druhém náboru byli získáni Karel Zuda, Olda Macháčka, Alois Košler, Vaček Frant. /Komsomolec/ a Karel Materna.

Přiznávám, že jsem pravděpodobně na některé další zapomněl, ale člověk není počítací stroj, který všechno zaregistruje v paměti. Teči už jsme představovali bojovou údernou sílu. Abychom rozšířili oblast a účinnost agitačního působení, rozdělili jsme buňku na dvě, a to jednu pro Bílou Horu a druhou pro Malý Břevnov. Já jsme zůstal v Malém Břevnově, kam jsme se potom přestěhovali. Rozdělení buněk se ukázalo jako správné rozhodnutí, neboť tím se posílila a rozšířila agitační činnost mezi bezpartijními. Ve spolupráci obou buněk byl ustaven prozatímní výbor Ženodělu /ČSŽ/.

Do funkce předsedkyně byla zvolena s. Peřtová. Nejprve jsme uspořádali nábor žen a získali jsme 18 členek. Po skončení získávací akce byla svolána ustavující schůze spojená s besedou. Této schůze se na pozvání zúčastnila redaktorka Rozsévačky s. Jabůrková, která promluvila o zapojení žen do politické a společenské Dráče. Poté následoval program: byly to písničky /častušky/, recitace a hudba. Hudbu obstarávala s. Ela Švabinská. Na závěr byl tanec při harmonice. Přizvaným ženám se beseda líbila,a proto se několikrát opakovala. Paní Švabinská účinkovala na všech besedách žen - sama se nabídla a bezplatně hrála na klavír. Po skončení besedy jsme ji obvykle doprovázeli kolem obory Hvězda do Liboce, kde bydlela. Při těchto doprovodech jsme poznali její dobré vlastnosti, ochotu, obětavost, nadšení pro naši práci.

Ustavení pobočky SČŽ se projevilo kladně. S pomocí žen se rozšířila i agitační práce. Plně se ženy zapojily i do prodeje stranického tisku. /Rozsévačka aj./. Při této agitaci jsme rozšířili i prodej různých brožur a literatury. Tyto akce organizoval úspěšně kolportér Frant. Trojan, který byl velmi obětavý.

Přistoupili jsme k založení nové organizace Rudá pomoc, jejímž hlavním posláním byla podpora rodinám stávkujících dělníků a pořádání letních táborů pro děti, která jsme zajišťovali peněžitými sbírkami. Našli jsme mezi občany dosti pochopeni i poměrné sympatie. Také jsme založili odbočku přátel SSSR. Referenty na schůzi odbočky jsme získávali ze soudruhů, kteří znali život sovětského lidu a potvrzovali, že Sovětský svaz je náš nejlepší a nejspolehlivější přítel. Budoucnost potvrdila naši víru i přesvědčení, které jsme chovali k SSSR. Tím se nám dařilo vyvracet pamflety a pomluvy nepřátel Sovětského svazu.

Dále jsme navázali spojení se Svazem proletářských bezvěrců /SPB/ a s jejich pomocí pořádali ateistické přednášky a snažili se paralyzovat vliv náboženských pozůstatků ve vědomí některých lidí. Ale ještě lepší výsledek a prospěch s rozdělením buněk nastal, když jsme začali vzájemně soupeřit o dosažení lepších výsledků v agitaci tím stoupala důvěra lidí. V době nezaměstnanosti k nám přicházeli nouzováci nebo nezaměstnaní o rady, jak dále postupovat a společně s námi organizovali demonstrace za práci a chléb.

I když naše buňky nebyly početně silné /pohybovaly se kolem 15 členů/, dosahovali jsme ve veřejnosti veliké odezvy a tak se stávalo, že při každých volbách zcela přesvědčivě byl vždy největší počet hlasů pro KSC. Byli jsme součástí Rudého práva kolem Prahy. To představovalo pro nás největší odměnu a posilu pro další práci. A že nebyla ta práce lehká, že přinášela různé obtíže a nepříjemnosti, na to se snadno zapomíná. Dobré výsledky v práci byly trnem v oku starších politických soupeřů ze stran reakčních, ale i těch, kdo nesli označení socialistické. Dokázali se proti nám i přechodně spojit a vymýšlet pomluvy a lži, vydávali letáky zaměřené proti nám a tím chtěli otřást získanou důvěrou v očích veřejnosti. Tvrdili o nás, že jsme destruktivní silou společnosti. Náš program i poslání však byly prospěšné.

Chtěli jsme vytvořit novou lepší socialistickou společnost,a proto jsme bojovali proti všemu,co tomu bránilo a odstraňovali vše, co tomu překáželo. Nevyhovovala nám společnost, která většině pracujících nedávala základní existenční minimum a kde druzí, vykořisťovatelé, žili v nadbytku. Za těchto podmínek mohli být konstruktivní jen vládní socialisté, kteří byli součástí vládní koalice, falešnými frázemi mátli dělníky a sloužili tím buržoazní vládě. Další takovou zápornou silou byla policie,a proto mezi námi nebyl přátelský svazek. Vzpomínám si na jednu z pravidelných akcí, která ještě zostřila vzájemný postoj. Po několik let strana vyhlašovala den proti válce a militarismu.

Byl vydáván časopis Voják, jehož odpovědným redaktorem byl poslanec Jan Vodička. V ten vyhlášený den se rozdával Voják s protiválečnou tématikou v ulicích a vojákům před kasárnami. V kasárnách byl pro tento den stanoven zákaz vycházek. Také policie mívala plnou pohotovost. Nevím přesně, jestli to bylo r. 1935, kdy za koordinace buněk Ruzyně, Bílá Hora, Malý Břevnov a Liboc byla pomalována zeď obory Hvězda souvisle od Dolní Ruzyně po Liboc protiválečnými hesly s výzvami. Tato skutečnost byla zjištěna strážníky při ranní obchůzce a ti hned podali hlášení pol. kap. Vaněčkovi. Ten ihned vyrozuměl policejní ředitelství a to nařídilo vše odstranit. Byli mobilizováni policisté z okrsku M. Břevnova s příkazem, vzít ssebou vědro, štětky anebo smetáky a zeď zbavit nápisů. A tak se dali do práce. Slunce hřálo, oni se přitom potili a nadávali. Kolemjdoucí se uštěpačně usmívali. Ale přes všechna opatření a smývání bylo písmo ještě po několika týdnech čitelné. Vápno, kterým byla hesla napsána, proniklo nezničitelně do časem rozrušené zdi obory. Způsobilo to rozruch,o kterém se ještě dlouho vyprávělo.

V době ohrožení Španělské republiky odjížděli na pomoc ohrožené zemi dobrovolníci z různých zemí. Mezi nimi z bělohorské buňky s. Karel Beneš a Frant. Procházka, který padl v boji s fašisty. S.- Beneš, ač těžce raněn,zůstal ve Španělsku až do konce, kdy pokrokové síly musely ustoupit přes Pyreneje do Francie. Tam byli interbrigadisté internováni ve vojenském táboře. Po porážce Francie byli španěláci okupanty posláni do koncentračních táborů.

Velkým problémem byla nezaměstnanost. Práce nebyla a svobodní nezaměstnaní nedostávali žádnou podporu, ani nouzovou práci. Jejich zoufalé situace zneužila buržoazní vláda k ustavení tzv. Praporů práce. Byla to polovojenská organizace pod vedením důstojníků z povolání, za nízký vojenský žold. Byla nasazována na různých nouzových pracích, kde dříve pracovali "nouzováci". Příslušníci Praporů práce byli oblečeni do starých vojenských uniforem a měli povinný vojenský výcvik. Jejich hlavním posláním však mělo být nasazení proti stávkujícím. To byla ukázka,jak se buržoazní vláda snažila využít těch nejubožejších proti vlastní třídě. Mezi ostatními nezaměstnanými vznikaly srážky a stávky proti těmto neudržitelným poměrům. A v této situaci. •3e k nám přicházeli do buňky radit. Byla to těžká rada.

Jediná pomoc byla v jednotném postupu nezaměstnaných.

V té nejtěžší době jsme chtěli uspořádat společnou demonstraci a cestu na Hrad k prezidentu Benešovi. I když jsme si od toho mnoho neslibovali, získala informace o akci policie, provedla protiopatření a demonstrativní pochod se nekonal.

Naše finanční situace nebyla přes veškerou snahu nijak růžová. Proto buňka pořádala pravidelně Všedělnický ples, který byl zlatým deštěm, prvomájovou veselici a letní zahradní zábavu. z výtěžku těchto zábav jsme hradili po celý rok, co jsme nutně na další činnost potřebovali.Také naše práce ve Včele měla dobré výsledky. Získali jsme celou řadu nových členů a členských schůzí jsme využívali k seznámení členů i s politickými problémy. Podobně se dělo i na schůzích a akcích JPT.

V průběhu své činnosti v třicátých letech jsme ani my nebyli ušetřeni nevítaných návštěv reakčních bojůvek, jež měly narušit naši práci. Nejprve to byli fašisté v roce 1935. Svolali do hostince u Piskáčků veřejnou schůzi, na které promluvil jejich vůdce Rudolf Gajda. Ač to byla schůze veřejná, nebyli jsme do místnosti vpuštěni a na žádost pořadatelů vyvedeni četníky mimo budovu. Tam jsme se však nerozešli a čekali na odchod fašistů ze schůze. Postupně se kolem nás shromažďovali další soudruzi a po informaci čekali s námi na věci příští. Když skončila schůze, nejevili vycházející fašisté mnoho srdnatosti, když viděli zástup čekajících. A také jen prošli kordonem četníků a došli k nám, dostali nadílku, kterou nečekali.

Ne však suvenýry, ale nějakou tu ránu. Sám náčelník Gajda, když poznal, co se děje, zmizel po útěku svých soukmenovců zadním vchodem do dvora, kde měl auto.

Druhá srážka nastala v předvolební době v roce 1938. Skupina zaplacených rváčů Národního sjednocení, kteří za 20 Kč. večeři, pivo a cigarety přišla narušit předvolební pohodu. Kolem půlnoci vyšli z hostince u Houšku a šli na obhlídku,a také vypořádat se s námi. Výsledek byl stejný jako před 3 lety, ale čas byl noční. Celá akce byla skončena během 5-7 min., ale provázena takovým hlukem, že lidé otvírali okna a volali, co se děje. Ač byli útočníci v početní převaze, kdo včas neutekl, dostal na pamětnou.

Přiblížil se rok 1938, kdy došlo k úřednímu zrušení KSČ a JPT. Tento vývoj jsme očekávali a připravovali se k ilegální práci. Měli jsme ustaveny pětky ze spolehlivých soudruhů, určeny konspirační zásady a postup. Na příkaz vedení jsme odevzdali členské průkazy. Přechod na práci v ilegalitě se nám dařil až do roku 1940, kdy došlo k zatýkání členů KSČ gestapem.

V prvém zátahu gestapa v nynějším obvodě Prahy 6 byli podle mých informací zatčeni tito soudruzi: Hlavní instruktor a spojka ÚV KSČ Hary Freund, Václav Malý, Jaroslav Stára, Mykiska, Haniger, Valenta Karel, Frant. Hložný. Po tomto zatčení bylo obnoveno spojení a prostřednictvím instruktorů pokračovala práce dál. 0 rok později došlo k novému zatýkání. Z naší pětky to byl Karel Zuda, Karel Říha a Lojza Košler. Po roce byl zatčen náš výběrčí s. Leitner. Spojení bylo přerušeno, Soudruzi Freund, Malý, Stára, Mykiska, Možný a Valenta byli popraveni, s. Haniger dostal 10 let káznice a s. Říha, Zuda, Košler a Švars z Bělohorské buňky odsouzeni na 3 léta do vězení. Činnost sice pokračovala, ale nepravidelně a jen nahodile.

Nejaktivnější složkou ze všech organizací, o nichž jsem se zmínil, byla Jednota proletářské tělovýchovy, která utrpěla těžkou ztrátu v r. 1938 úmrtím s. Formánka, který se smrtelně zranil při lyžování v Krkonoších. 0 s. Formánkovi se zmiňuji proto, že byl jedním z nejlepších funkcionářů Jednoty i buňky a vedoucím lehkoatletického odboru FPT. Po celých deset let jsme spolupracovali a s. Formánek byl pro svůj aktivní přístup vždy vysoce hodnocen. Ještě dříve byl vedoucím Spartakových skautů práce a vedl po celou dobu trvání jejich kroniku, která se skládá ze šesti svazků ručně psaných a ilustrovaných.

Naše buňka i jednota měly výbory z členů, kteří pracovali v obou složkách. FPT byla členem Rudé sportovní internacionály, čímž bylo dáno její zaměření. Nevěnovali jsme se jen tělovýchově a sportu, ale především výchově mládeže, a to již od školních let až po práci v Komsomolu. Pro úřady to byla nepolitická sportovní organizace, takže nebyl dostatek důvodů k zásahu. Zakázali nám sice cvičení žactva, ale ani tento zákaz nebyl pro úřady úspěšný, i když nám způsobil nepříjemnosti. Žactvo cvičilo dál, přes postih ve škole. Je přirozené, že cvičení dorostu a členstva spělo nejen k získání tělesné zdatnosti, ale také k získání politické vyspělosti podle vzoru sovětských sportovců, kteří obdrželi po zkouškách odznak GTO. Také FPT uspořádala podle tohoto vzoru soutěž o získání odznaku Připraven k třídnímu boji.

Z naší jednoty to bylo šest soudruhů, kteří získali odznak, který jim slavnostně předal při tělovýchovné akademii s. Frant. Jeřábek, poslední náčelník FPT až do jejího rozpuštění v r. 1938. Odznak se nosil jen při zvláštních příležitostech. Naše aktivní činnost také spočívala na celé řadě veřejných cvičení a tělovýchovných akademií. Jednotou byl založen běžecký závod Bělohorský okruh a byl později rozšířen i o závody cyklistické. Posledního závodu se zúčastnil úspěšně náš žák 121etý Karel Valenta. Po létech se stal vedoucím tajemníkem OV KSČ v Praze VII. Ještě se zachovala jeho fotografie s nejstarším závodníkem 361etým s. Konopištským z JPT Vyšehrad. Jako žák cvičil v naší jednotě také pozdější reprezentant a několikanásobný mistr ČSR, chodec Josef Doležal, nyní trenér Dukly.

Celou řadu akcí, které uvádím, bychom bez pomoci soudruhů z Ruzyně a Bílé Hory stěží zvládli. Velice aktivní byli zejména členové ruzyňské buňky pod vedením s. Louši a kolektivu: Pečený Jan,Karel a Václav Král, Karel Štípek, Michálek, Zelenka, Možný a další. Každoročně pro nás získávali nové cvičence z žactva a dorostu.

Také Bělohorští nezůstávali pozadu v náboru. Po tříletém působení ve funkci v JPT jsme byl nucen jako odpovědný funkcionář při rozpuštění likvidovat i naši jednotu. V pokladně jsme měli zbytek 300 Kč a po rozhodnutí výboru JPT dostal jsem za úkol opatřit zbraně. Podařilo se mi zakoupit v kdyňské Zbrojovce od jejího majitele Gustava Kohouta 3 pistole r. 6,35mm znač. Mars a ke každé pistoli 50 nábojů v úhrnné ceně 300 Kč. Zbraně jsem převezl v proutěném košíku s houbami a byly přiděleny třem soudruhům. To, že se nám práce v tělovýchově dařila, toho byl příčinou pracovitý výbor, dobrá parta. Nikdo nepočítal čas strávený při nácvičných hodinách a organizaci akcí. Na práci se obětavě podílely i naše ženy.

Pro celý Břevnov byla jedna komsomolská organizace a vzhledem k rozsáhlé oblasti těžko zvládala své úkoly. Měla kolem 20-25 členů a jen z Malého Břevnova tam byli s. Vacek, Haniger, Hanigerová, Vlček, Ryšavý V. a z těch mladších Vítek, Ryšavý, Olda a Míla Spurných, jejich sestra Božena a Milena Vacková.

Od roku 1931 až do rozpuštění strany pracoval v buňce i v JPT základní kádr funkcionářů z těchto soudruhů: Haniger, Macháčka, Zuda, Formánek /až do smrti/, Říha a Mráz. Činnost ve straně, kde jsem byl od r. 1921, kde jsem pracoval v různých komsomolských, stranických i tělovýchovných funkcích byla školou života a neustálý boj o uplatňování a plnění programu a cílů strany. Nejkrásnějším a vysněným cílem bylo r. 1945 osvobození Československa Sovětskou armádou. Sen všech pracujících byl za pomoci Sovětského svazu uskutečněn. Naše práce nebyla marná a jsme nevýslovně šťastni, že na výsledcích jsme měli svůj malý podíl. A tím končím vzpomínky, které mi z té doby zůstaly.

***

NĚKOLIK VZPOMÍNEK

B. Ruta

Chtěl bych ve své vzpomínce ukázat na dobu nezaměstnanosti, kterou jsme prožívali na Praze XIX,kdy jsme dělali v tzv. Zenklových kolonách 3 dny v týdnu za mzdu 50 Kč a další tři dny jsme se museli chodit hlásit na burzu práce. Když jsme šli pro peníze, které se dávaly na magistráte, museli jsme stát po jednom za sebou až do třetího patra. V každém patře stál policajt, který tam udržoval pořádek. Na těchto nouzovkách se nejvíc debatovalo o politice naší strany a žehralo na nespravedlnost tehdejší buržoazní politiky, která udělala z lidí otroky.

Mezi nás často chodil s. Krosnař, který nás vedl jako deputaci na pražskou radnici, ale to se nikdy neobešlo bez napadení policajty, kteří nás začali mlátit pendreky. A to bylo hlava nehlava, at bo byl třeba i poslanec s. Krosnař. Tam mezi nás také často přišel Václav Malý, který byl v Sovětském svazu a vyprávěl nám, jak tam se mají dělníci. A to já myslím, že byla nejlepší agitace a přesvědčování o správnosti politiky KSČ.

Dále bych chtěl poukázat, jak se tenkrát prováděla agitace a stranická práce v organizaci KSČ na Pernikářce na Hanspaulce, ve které jsem byl členem. Předsedou byl Jarda Stára. V této organizaci byl také poslanec s. Štětka, který se spolu s manželkou s námi zúčastňoval agitace odběru Rudého práva. Chodili jsme ve dvojicích. Hlavně jsme získali odběratele, kteří bydleli v suterénech nebo v podkroví. Tam totiž bydlela dělnická chudina.

Chtěl bych se ještě zmínit, jak jsme se usnesli ve výboru KSČ, že půjdem za funkcionáři politických stran a dohodneme se, jak čelit společně hrozbě Hitlera. Navštívili jsme funkcionáře sociální demokracie, národní socialisty a lidovce. Funkcionář sociálně demokratické strany prohlásil: "Přátelé, co chcete dělat? Od toho máme vojsko a vládu." Národně socialistický funkcionář se ztotožňoval s výrokem funkcionáře sociální demokracie. Tady se už ukázala zrádcovská politika těchto stran.

Přišla okupace, Jaroslav Stára, Jaroslav Dvořák, Mikeska starší i mladší, Vojáček - všichni tito členové organizace KSČ přišli o život.

***

ZE VZPOMÍNEK

A. Rožníčková

Život a práce strany - to byla cesta lemovaná nejen vítězstvími, ale i drobnými porážkami, poznamenaná obětavostí, statečností a hrdinstvím členů strany; jejich nesčíslnými oběťmi ve prospěch společné, spravedlivé věci - jejich solidarita ve společném boji.

S jasnou, denně ověřovanou politikou šla strana do nejtěžších bojů v době, kdy se snažila získat většinu dělníků a rolníků proti kapitalistickému, jim nepřátelskému, společenskému řádu. Bylo to v době, kdy přes silnou persekuci již strana stála v čele všech utlačovaných, v době, kdy vedla hladové do boje za vetší kus chleba.

Zvláště pro nás nezaměstnané znamenala strana všechno. Právem v té době vzniklo ono krásné pojmenování - naše rodná strana - neboť ona jediná obětavě hájila denní zájmy dělnictva, bojovala proti propouštění dělníků z práce, proti snižování mezd, bojovala za chléb a práci, organizovala velká hnutí a hladové pochody nezaměstnaných. "Jednota -stávka - vítězství - ani muže ze závodu - ani haléř ze mzdy -ať platí bohatí - jednotnou frontu proti hladu, fašismu a válce", to byla bojová hesla, pod nimiž strana řídila boj jednotné fronty dělníků v závodech, nezaměstnaných, stejně jako malých a středních rolníků.

Strana vždy splňuje své poslání revolučního předvoje dělnické třídy. Buržoazie vystupňovala pronásledování komunistické strany, za svou účast v boji proti hladu a bídě bylo mnoho synů a dcer dělnické třídy persekuováno a žalářováno. Komunistický tisk byl v té době konfiskován, zabavován i zastavován. V roce 1932 musela strana pracovat v poloilegalitě. V této době byli členové strany dnes a denně mezi lidmi, každá neděle byla dnem agitačním.

Řadoví členové strany získávali předplatitele Rudého práva, Rozsévačky, Haló novin, atd. Bylo to v době největší nezaměstnanosti, kdy nezaměstnaní dostávali jedenkrát týdne poukázku na potraviny - v hodnotě 10 Kč na osobu, a já kandidovala do obecního zastupitelstva v Praze XIX - části nynější Prahy 6. Nás komunisty po zvolení ve volbách pověřili prací v kulturní komisi. Byl to paradox: jak hájit zájmy pracujících a nezaměstnaných v kulturní komisi?!

Strana používala každé příležitosti k tomu, aby semkla kolem sebe všechny zdravé síly a vrhla do boje svůj nejlepší kádr - do boje za spravedlivé požadavky a životní potřeby lidu. Zprvu to byly drobné boje. Později přerůstaly v mohutné stovky, velké demonstrace, hladové pochody. Časem mohutné bojové hnutí dělnické třídy donutilo kapitalistickou vládu k některým ústupkům. Síla hnutí byla již tenkrát v tom, že bylo prakticky v celé republice a nedalo se zlomit pomocí represí a persekuce: tak například v roce 1934 vznikly tzv. "Zenklovy kolony". (Zenkl byl tehdy primátorem Prahy za národně socialistickou stranu. Byl to buržoazní, reakční, protilidový politik)

V těchto kolonách se pracovalo 3 dny v týdnu a za práci dostával ženatý otec rodiny 50 Kč, svobodný pracoval v pracovních táborech za mzdu 25 Kč týdně. Kapitalistický oficiální tisk se snažil zmást pracující tvrzením, že je tím u nás "humánně řešen problém celosvětový". Samozřejmě, že se o sovětském Rusku mlčelo. I zde byla velmi důležitá agitace, vysvětlování, prostá argumentace řadových členů strany. Proto se také dělnictvo, vedené svou stranou, stalo právě v průběhu hospodářské krize vážným politickým činitelem: rostlo politické uvědomění, upevňovala se jednotná fronta dělníků na závodech, začal se vytvářet bojový svazek dělnické třídy s malými a středními rolníky, s inteligencí, i s drobnými živnostníky.

V roce 1933 sice hospodářská krize zdaleka nekončila, naopak nabývala vrcholu, ale pozornost naší strany se, mimo soustavnou práci doma, počala také obracet k sousednímu Německu, kde pro revoluční dělnické hnutí vyvstával nový, silný nepřítel - fašismus. KSČ rozvinula veškeré úsilí, aby semkla proti fašismu všechny demokratické síly. Boj komunistů za jednotnou, protifašistickou frontu vyvrcholil v roce 1938, v době bezprostředního ohrožení naší země. Je pozoruhodné, že právě v té době, tj. v roce 1933 /ještě existovala první republika/ byla Komunistická, strana Československa zakázána. Následoval mnichovský komplot mezinárodní reakce, atd. Zůstane navždy historickou pravdou, že na obranu naší svébytnosti vystoupily nejrozhodněji právě síly, ke kterým se republika chovala macešsky - síly naší strany, síly, z jejichž řad bylo například již v létech 1924 až 1937 odsouzeno 6 000 osob podle zákona na ochranu republiky. Pozdější ztráty za okupace bychom jen ztěžka vyčíslovali.

Přesto je třeba si připomenout některá fakta: po mnichovském období byla KSČ nucena přejít do hluboké ilegality a zcela novými metodami vést boj za obnovení národní svobody a státní samostatnosti. Komunisté nepřestávali bojovat ani v gestapáckých věznicích a koncentračních táborech. Prokázali pevnost, obětavost a víru v konečné vítězství. Věřili i tehdy, když už sami svůj život uzavírali: v koncentračních táborech a na popravištích zahynuli stateční komunisté nejryzejšího charakteru. Z našeho obvodu to byli např. soudruh Jan Zika - předseda II. ilegálního ÚV KSČ, soudruh Julius Fučík, soudruh Václav Malý, soudruh Jaroslav Dvořák, soudružka Zdena Varhulíková, starší i mladší soudruh Mikeska a řada dalších soudruhů, kteří navždy zůstanou vzorem komunisty. Celkem lze doložit 25 000 jmen soudruhů, komunistů, kteří v tomto slavném, nesmiřitelném zápase na obranu republiky a v boji proti fašismu hrdinně položili své životy.

***

NĚKOLIK VZPOMÍNEK NA ANTONÍNA ZÁPOTOCKÉHO

R. Brožík

Ohlédneme-li se za tím, co nám život přinesl, - očima minulosti,- probouzí se v naší mysli řada vzpomínek, které pro nás st. pamětníky se jeví jako nahlédnutí do čisté vody ve studánce. Právem se proto cítíme povinni zaplnit bílá místa našich dějin a psát o nových zážitcích našeho dělnického a komunistického hnutí.

A mně tane na mysli i v srdci vzpomínka na soudruha Antonína Zápotockého. Každý, kdo jsme ho osobně znali, ví, jak tento muž, - průkopník revolučního hnutí, - s jehož jménem jsou spojeny i prosincové události roku 1920, se v očích starších pamětníků a československého proletariátu stal duchovním vůdcem naší dělnické třídy. Už ve třicátém roce jsem naslouchal jeho výkladu na důvěrném aktivu příslušníků Rudých odborů, konaném v Karlině "U Zábranských". Tušili jsme hospodářskou krizi a soudruh Zápotocký nám, odborářským funkcionářům ,dal několik rad a přímých pokynů, jak se zachovat v očekávaných střetnutích s kapitalistickými vykořisťovateli.

A stalo se, že záhy po výbuchu na dole "Koohinor" v Lomu, /kde zahynulo 8 horníků/, - v únoru 1932 - došlo k zahájení stávky na dole "Humboldt 2" v Dolním Jiřetíně. A tu v mé paměti nejvíce utkvělo mé setkání se soudruhem Zápotockým na první celorevírní konferenci stávkujících havířů, konané v Mostě 27.března 1932, kde vystoupil a mimo jiné řekl: "Nebojujeme přec proto, zda má mít bochník chleba červenou, nebo červenobílou kůrku, ale za to, aby toho chleba bylo stále dost pro všechny a mohli se dosyta najíst! Bojujeme za právo na práci,a proto musíme celou naší silou se odhodlaně a jednotně postavit proti útokům uhlobaronů, vstoupit rázně do boje, vymoci si na správě závodu okamžité odvolání výpovědi horníků z dolu "Humboldt!"

Ano, zde poprvé vešlo ve známost bojové heslo havířů českého severu: "Ani muže ze závodu, ani haléř ze mzdy!", k němuž zároveň patřila i výzva: "JEDNOTA, STÁVKA - VÍTĚZSTVÍ.", jímž žil tehdy celý severočeský revír. Soudruh Zápotocký tu s námi vydržel až do posledních dnů této velké stávky, která vešla do dějin našeho dělnického a revolučního hnutí jako příklad pro nezbytnou sebeobranu pracujících, pro další boje dělnické třídy. Lidé mu všude naslouchali; neznal odpočinku a střídal trasu mezi Mostem a Prahou, kde v parlamentě vystoupil, aby z této tribuny obžaloval nejen uhlobarony, ale i vládnoucí režim republiky a prstem ukázal na ministra vnitra, jehož obvinil ze střílení do stávkujících, v jejichž řadách pod kulemi četnických karabin padli dva naši kamarádi a desítky zraněných unikaly před zatčením. Přesto bojová nálada nepolevila a v boji se pokračovalo až do úspěšného konce a odvolání výpovědi 382 horníků na dole "Humboldt".

Jinou zajímavou vzpomínku mám na 7. listopad 1936, kdy jsem poprvé prodléval v Sovětském svazu s dělnickou delegací a náhodou jsme se tam setkali se soudruhem Zápotockým, který projevil přání, abychom zůstali s ním. Dostal jsem místo na tribuně Rudého náměstí, - poněvadž jsme měli všichni stejnou "bumášku", takže jsem seděl o jednu řadu níž než s. Zápotocký, mezi zahraničními delegáty. Byli jsme nadšenými účastníky této velkolepé říjnové manifestace, konané k 19. výročí VŘSR.

Vzpomínám-li na Moskvu, pak nemohu pomlčet ještě o dalším setkání se soudruhem Zápotockým. To jsme druhého dne procházeli palácem v Kremlu za doprovodu tlumočníka pracovny V.I.Lenina. Byla to místnost za zasklenými dveřmi, upravená jako zvětšená vitrina. Tu mne soudruh Zápotocký vzal za ruku a tiše pravil: "podívej se Brožíku, tady jsem na jednom z těch dvou křesel /potažených bílým plátnem/ seděl naproti s. Leninovi v červenci 1920, za mojí první cesty do Sovětského svazu. K osobnímu rozhovoru si mne pozval s. Lenin sám." Naslouchal jsem mu a zpozorněl ve chvíli, kdy jsem si všiml, že se mu náhle zarosily oči; oba jsme byli velmi dojati. Jak bych mohl zapomenout na tento tak prostý, ale stejně hluboce lidský okamžik, prožitý v rozrušení nad onou významnou událostí.

Poslední vzpomínku mám na tábor lidu v Mostě, který se konal k 25. výročí mostecké stávky, kam přišel s. Zápotocký rovnou z léčení z Teplic nad Bečvou v březnu 1957. Po skončení tábora, na němž promluvil, se stala taková milá příhoda: soudruh Zápotocký našel připravené auto, ale řidiči dal pokyn, aby odjel bez něho na určené místo. Auto jelo prázdné, což vyvolalo nemilé překvapení u lidí, čekajících ve špalíru, když v něm soudruha Zápotockého neviděli. Šel raději s námi pěšky; učinil tak vědomě, aby se na chvilku pietně zastavil u pomníku padlých obětí z krvavé srážky prosincových událostí, kde bylo zabito 8 účastníků veřejného tábora lidu před budovou bývalého okresního hejtmanství 14. prosince 1920 a poklonil se jejich památce.

Hřeje mně vědomí, že jsem se soudruhem Zápotockým býval v častém styku i v dobách pro mně nejhorších a nikdy nezapomenu na naše soudružské přátelství, které tak pozoruhodně projevil k nám soudruhům ze severu. Nejsmutnější bylo loučení se zesnulým prezidentem v sanatoriu, kde jsem byl hospitalizován,a nikdo z nás pacientů se nedočkal jeho slibu, že přijde mezi nás na besedu. Žel,"osud" byl mnohem krutější než jeho osobní přání a vůle k životu.

***

JAK JSME DÉLALI MASOVOU POLITICKOU PRÁCI

J.Louša

Bydlel jsem u svého švagra Čuříka Bohumila v Ruzyni, tehdy okres Smíchov-venkov. V obci probíhalo silné organizované dělnické hnutí. V roce 1921, kdy vedoucí činitelé v soc.dem.straně dali se cestou spolupráce s kapitalisty, opustili zásady marx-leninské teorie,utvořila se komunistická strana. V Ruzyni to byla silná většina. Švagr mě doporučil do KSČ, kde jsem byl přijat. V roce 1923 na výroční schůzi byl jsem zvolen do výboru jako zapisovatel. Prakticky od této chvíle jsem vlastně v dělnickém hnutí byl stále zapojen v mnoha úsecích masových složek.

Z titulu člena KSČ byl jsem zvolen v r. 1927 do obecního zastupitelstva, stal se členem finanční komise, předsedou zdravotní komise, členem školní rady. V tomto roce jsem absolvoval politické školení, které vedl soudruh Sekanina. V třicátých letech velká nezaměstnanost postihla i ruzyňské občany. Prosazovali jsme požadavky nezaměstnaných; bylo docíleno vyvarování polévek a podávání chleba pro rodiny nezaměstnaných. Dále docíleno prací nezaměstnaných na čištění rybníka, na štětování a štěrkování ulice a její dopravy.

Museli jsme odrážet útoky zástupců agrární strany a poukázal jsem na to, že agrární obilní společnost dostala ze státní pokladny podporu 60 miliónů Kč a že nešlo o občany nalézající se bez prostředků, ale akcionáře agrární strany, disponující miliónovými obraty v lihové společnosti, cukrovarnické a jiných. Ve. funkci lidové správy jsem působil až do doby zastavení činnosti strany - do roku 1938.

Další činnost byla v odborovém hnutí. Byl jsem organizován v Mezinárodním všeodborovém svazu jako kovák. Při roztržce Svazu přešel jsem do Rudých odborů. Na požádání stranické organizace jsem přešel do sekce Stavebního dělnictva.Ruzyňská skupina zajišťovala organizační činnost v tehdejším okrese Praha 6. Byl jsem zvolen za pokladníka skupiny v Ruzyni, a tak byl v osobním spojení s výběrčími tohoto velkého rajónu. Odebírání a inkasování členských příspěvků jsem prováděl přímo osobně ve Svazu stavebního dělnictva. Při sjezdu Svazu jsem byl zvolen jako náhradní člen kontrolní komise. Po nedlouhém čase jsem byl pro odstup jednoho člena kooptován do komise a pověřen jako její předseda. Funkci jsem vykonával až do doby, kdy byla ustavena NOUZ. Poté jsem přešel jako člen odbočky na letišti v Ruzyni.

Stranická složka "Rudá pomoc" a Mezinárodní pomoc byla utvořena pro pomoc perzekuovaných soudruhů KSČ i soudruhů v mezinárodním měřítku - hlavně v době nástupu fašismu. Jednalo se o soudruhy, na které byl vydán zatykač, našel se jednotlivý byt u nečlena strany a platilo se nájemné. Jednalo se o s. Bendu z Prahy 7, Arnoštovské ulice, kam jsem denně vozil oběd od jeho manželky a mimo to se poskytovala přesnídávka. Když se čekala amnestie,dostal příkaz, aby se přihlásil a tím akce byla uzavřena.

V době, kdy k moci nastoupil fašismus, přicházeli k nám do ČSR emigranti - členové KS Německa, kterým byly vystavovány osobní doklady a byli posíláni na další místo určení. Tuto akci provádělo ÓV KSČ a já jsem poskytoval obědy. Tato akce byla ukončena v r. 1938. Pro finanční pomoc byly vydávány legitimační štítky, kam se nalepovaly příspěvky.

Další masovou složku bylo družstvo Včela, kde jsme měli široký okruh politické práce. V roce 1927 jsme organizačně získali dostatečný počet členů, něco málo přes sto členů.

Mnohem těžší byl úkol docílit splacení členského podílu, abychom vyhověli stanovám družstva. Podíl byl 200 Kč, jako základ hospodářského života družstva. Podařilo se nám to na 80%. Jakmile byla prodejna otevřena, seznali členové prodejny Včely, jaké jsou výhody nákupu zboží. Stali jsme se konkurenčními činiteli vůči soukromému obchodu. Během několika let rozrostlo se členstvo natolik, že ve vzdálenější části Ruzyně mohlo být přikročeno k otevření druhé prodejny. Nejdůležitější bylo, že jsme mohli politicky pracovat v řadách členů Včely, i když nebyli politicky organizováni. Objevilo se to hlavně ve volbách, kdy strana vyšla jako nejsilnější složka lidové správy.

Získali jsme náměstka starosty a 8 členů obecního zastupitelstva. Práce strany rozvíjela se ve všech složkách. Při zvyšování tlaku na levé hnutí došlo k tomu, že v trafikách se nesmělo prodávat Rudé právo, ani jej nesměly roznášet školní děti. Při projednávání situace ve výboru přihlásil jsem se dobrovolně k jeho kolportáži. Jednalo se o nedělní Rudé právo, neboť večerníky si kupovali členové i dělnici u kamelotů. Převzal jsem kolportáž s poetem 65 čísel.

Během asi 2 let podařilo se mně zvýšit odběr na 170 nedělních čísel a ještě k tomu získával jsem odběratele Tvorby, Meztiskoru a knihy komunistického nakladatelství Svoboda. Jelikož pro další počet funkcí, /stal jsem se členem obvodního výboru KSČ Břevnov/ nemohl jsem zplna stačit kolportovat Rudý tisk,i když mně pomáhala manželka, požádal jsem ve výboru o změnu a navrhl jsem 4 soudruhy, kteří kolportáž po mně převzali a udrželi odběr na stejné výši. Získal jsem čas, avšak nezahálel. V sousední obci Řepy ,jsem obcházel o nedělích dům od domu a získával jsem členy Včely. V nedlouhé době se mně podařilo zajistit členy spolu s občany blízkého Zličína, takže i v Řepích konečně došlo k otevření-prodejny Včely.

Když se pozice prodejny Včely upevnila, znovu jsem agitoval ve Zličíně, podařilo se získat potřebný počet členů a i ve Zličíně došlo k dalšímu zahájení prodeje družstevního zboží.

Bylo to v třicátých letech, kdy vedení Včely svolalo aktiv funkcionářů Včely do Prahy a mimo jiné instrukce požadovalo, abychom podle vzoru usnesení komunistických zástupců revolučního odborového hnutí v podniku ČKD - členů strany získávali členy do družstva Včely. Požádal jsem o slovo a vysvětlil,jak osobně jsem tuto práci prováděl v Ruzyni, Řepích a Zličíně, kde mezitím již prodejny provádějí svoji obchodní i politickou činnost. Po projednání s ředitelem Včely a dalšími vedoucími činiteli bylo přikročeno k ustavení širšího aktivu funkcionářů Včely s názvem "brigáda" a tato skupina za účasti dohlížecích výborů Včely v celé části Prahy neděli co neděli prováděla agitaci pro vstup do Včely. Zajížděli jsme i mimo rámec Prahy, na Českobrodsko, Černošice, Mokropsy, Řevnice. Byl jsem pověřen jako vedoucí této brigády.

Akce trvala více jak rok a získáno bylo 25 000 členů Včely. Pochopitelně výsledek se objevil i ve zvýšeném obchodním obratu. Ve Včele byl založen zvláštní pohřební fond. V místě svého bydliště - Ruzyni jsem se stal inkasistou příspěvků, které jsem podle bloků a listin vyúčtovával v ústředí Včely. Je nutno uvést, že mezinárodní situace se přiostřovala a fašismus narůstal na moci -hlavně v nacistickém Německu. V r. 1938 došlo k sloučení spotřebních družstev Včely a Rovnosti, na návrh soudruha Zmrhala bylo nazváno "Bratrství". Činnost družstva existovala dál, i když jsme se stali protektorátem. Z funkcí mně zůstala jediná, inkasista pohřebního fondu. Každého půl roku jsem obcházel členy a vybíral příspěvky a vyúčtovával na ředitelství Bratrství. Tím vlastně mně byl umožněn styk s družstevníky, které jsem mohl navštěvovat v domech. Využil jsem toho a kde situace byla příznivá sbíral jsem peníze pro rodiny politických vězňů, které jsem osobně předával s. Možné čtvrt roku a s. Zelenkové každý měsíc do konce vězení jejího manžela.

***

MOJE VZPOMÍNKA NA KSČ

L. Šimák

Kdyby nebylo KSSS a KSČ, nebylo by ani naší samostatnosti. Už tehdy vznikem KSČ byla dána naděje a smysl života českému a slovenskému lidu. Podle toho jak se vyvíjela, rostla a gottwaldovskym vedením se zocelila, její vliv přitahoval čím dál širší okruh pracujících obou našich národů. Strhl do svého postupu pokrokovou- inteligenci. Pronikl do nadstavby společnosti, která měla už svého Olbrachta, S.K.Neumanna, Majerovou, Wolkra, Nezvala.

Představa nového společenského řádu nabývala s mohutností příkladu SSSR i u nás konkrétně materiální podoby v prvomájových průvodech, dnech tisku RP, akcích a slavnostech Svazu přátel SSSR.

V Dejvicích pohyb vlevo probíhal ne tak prudce jako v obvodech pražských továren. Naší čtvrti se nedostával výrobní dělnický kádr. Ten měla jen okrajová sídliště Podbaba, Vokovice ve svých buňkách KSČ, jak se tehdy říkalo uličním organizacím. 0 nich byl širší rajón než dnes a zahrnovaly periferní oblasti čtvrti. Buňky se stýkaly mezi sebou třeba v období voleb společně, nebo v jiných potřebách aktuálně politických. Tak jsem poznal soudruha Julia Fučíka, Josefa Rybáka, Vratislava Šantrocha, krom vynikajících stranických činitelů, z nichž jmenuji soudruha předsedu Ziku nebo Vejskala, Adu Svobodu.

0 nedělních dopolednech chodilo se rozšiřovat Rudé právo, obvykle ve dvojicích po bytech získat nové odběratele stranického tisku u chudších či bohatších nájemníků prodat aspoň nedělní vydání. Bylo to ťisilí strany při budování jednotné fronty obyvatelstva v pohnutých dobách let třicátých.

V září 1938 o všeobecné generální stávce, mně jako člena buňky Bubeneč vyzvala soudružka Ziková, abych přivedl osazenstvo podbabské továrny na usně před Odip a tam připojil k průvodu dělníků z Odipu.Společně nastoupili cestu protestu před tehdejší parlament Rudolfinum.

S tím pověřením jsem okamžitě nastoupil. Na náměstí, nyní Krasnoarmejců, nabitého pobouřeným dělnictvem z celé Prahy ,byl náš průvod přivítán bojovými hesly za potlesku.

Z balkonu promluvil ke shromáždění soudruh Gottwald a soudruh Zdeněk Nejedlý.

Byly to statečné a burcující projevy obou řečníků proti kapitulantské vládě, která nejen necelila fašistickému Hitlerovu imperialismu, ale už zaprodávala naši vlast, naši republiku.

Manifestace porazila tuto vládu - leč nová vláda buržoazní republiky neměla odvahu k obraně, neposlechla Gottwaldova varování, vybílila cenzurou stranický tisk a sdělovací prostředky a mnichovským diktátem pustila Hitlera do země a nakonec i do Prahy.

Tak tedy zradila všeobecnou mobilizaci, odhodlání lidu, nás všechny-ze svého panského sobectví.

***

POHLED DO MINULOSTI

N. Michaličová

Bývaly slavné ty naše 1. máje v předmnichovské republice. Bývaly vítězné, i když průvod komunistů byl zařazen do programu jako poslední. Jiné politické strany, ty vládní, měly svůj průvod dřív, dávala se jim přednost a předpokládalo se, že do svých řad strhnou nestraníky a ostatní davy lidu, které stály na chodníku a průvodu přihlížely. Ale předáci vládních stran se přepočítali: ty stroze spořádané a vyparáděné průvody masy nestrhly. Se zvědavostí stále vzrůstající se očekával poslední průvod - komunistů.

"Už jdou!" - vykřikl někdo.

Vzápětí se jako na povel rozvlnily davy přihlížejících. "Už jdou."

A šli ... Za rozevlátými rudými vlajkami šlo vedení Ústředního výboru strany. O nějaký metr dál se vítr opíral do širokého transparentu na vysokých žerdích: "Proletáři všech zemí spojte se!" - hlásalo heslo. A potom se už valil nepřehledný průvod. Nás průvod doutnající revoluce! Dělníci, rolníci, potom tramvajáci a železničáři ve svých stejnokrojích, naše statečná proletářská mládež, federace proletářské tělovýchovy, rudí trampi, šedé masy nezaměstnaných, šli muži, ženy, děti. Průvod nebyl tak uspořádaný jako průvody druhých politických stran a jedinou ozdobou byly v něm naše rudé vlajky. Ale byla v něm taková mohutná síla, že strhla okolí. Mnozí z těch přihlížejících, kteří ještě před chvílí byli vlažní a setrvali na místě jen z pouhé zvědavosti, aby se dočkali komunistů, byli náhle proudem uchváceni a připojovali se k nám. Ani je neodradily kordony policie, která z místních fašistů nás tam vyslídil a udal gestapu. Tak bylo pět soudruhů zatčeno - František Zdrubecký, František Čermák - skladník ze Včely, František Rychtář, s. Straka - dělník a s. Sochor. Byli odvezeni do koncentračního tábora a po okupaci se z nich vrátili jen čtyři. Soudruh Sochor - otec šesti dětí - byl popraven. Němci totiž zjistili, že má bratra vysokým důstojníkem v Sovětské armádě.

Já jsem se koncem roku 1939 odstěhoval s rodinou do Zvole u Jílového a zmizel jsem tak z obzoru. Zatčení soudruzi mě nezradili, třebaže gestapo se snažilo přimět je k prozrazení zbývajícího člena ilegální organizace. A tak jsem chodil dál do zaměstnání na berní správu v Lazarské ulici, kam jsem roznášel letáky a ilegální Rudé právo. To bylo až do roku 1940, kdy mě Němci dali do penze. Bydleli jsme ve Zvoli v rozestavěném víkendovém domku.

V drátěném plotě od zahrady jsem si udělal branku, která vedla přímo do lesa - pro případ, kdyby pro mě přišlo gestapo. Měl jsem dobrého psa, ten by mně dal včas znamení a v kůlně připravenou zbraň. Svou kůži bych lacino neprodal. Naštěstí nikdo nepřišel. náš průvod provázela. Volalo se: "Nejsme vládní strana, ale policie táhne s náma."

Nad Prahou zahřměla hesla se sověty, proti fašismu, proti bídě a hladu, za svobodu všech pracujících, za lepší život mládeže. A bojové revoluční písně rozbouřily na pohled klidnou hladinu měšťácké republiky.

Buržoazie z Václavského náměstí rychle zavírala okna. Ale marně! "Pryč s tyrany a zrádci všemi, at zhyne, padne starý svět ..." doléhalo všude. "Rudý prapor jsme vztyčili, spojili naše paže..." rozléhala se jiná píseň z druhého konce ... A šedé, mohutné vlny průvodu se valily s předzvěstí blížící se bouře.

Naše nezapomenutelné l.máje končily tím, že jsme vyslechli řeč některého soudruha z ÚV KSČ, který, např. na náměstí Republiky stál na tribuně improvizované z nákladního auta. A takový bouřlivý tábor lidu v sousedství Živnobanky se nijak nechtěl líbit bankéři panu Preisovi ani pánům z vládnoucích kruhů.

Závěrem oslav zazněla ztichlým náměstím nesmrtelná "Internacionála". Zpívali jsme všichni společně, s nadšením, s pocitem sounáležitosti, a to nám dodalo vždy novou sílu k dalšímu boji za práva všech utiskovaných.

***

Z DOBY OKUPACE

V.Boháček

Na začátku německé okupace se náš výbor KSČ ve Veleslavíne - Vokovicích tajně scházel v hostinci ve Vokovicích směrem na Nebušice, říkalo se tam "U sedmi zlodějů". Některý z místních fašistů nás tam vyslídil a udal gestapu. Tak bylo pět soudruhů zatčeno - František Zdrubecký, František Čermák - skladník ze Včely, František Rychtář, s. Straka - dělník a s. Sochor. Byli odvezeni do koncentračního tábora a po okupaci se z nich vrátili jen čtyři. Soudruh Sochor - otec šesti dětí - byl popraven. Němci totiž zjistili, že má bratra vysokým důstojníkem v Sovětské armádě. Já jsem se koncem roku 1939 odstěhoval s rodinou do Zvole u Jílového a zmizel jsem tak z obzoru. Zatčení soudruzi mě nezradili, třebaže gestapo se snažilo přimět je k prozrazení zbývajícího člena ilegální organizace. A tak jsem chodil dál do zaměstnání na berní správu v Lazarské ulici, kam jsem roznášel letáky a ilegální Rudé právo. To bylo až do roku 1940, kdy mě Němci dali do penze. Bydleli jsme ve Zvoli v rozestavěném víkendovém domku. V drátěném plotě od zahrady jsem si udělal branku, která vedla přímo do lesa - pro případ, kdyby pro mě přišlo gestapo. Měl jsem dobrého psa, ten by mně dal včas znamení a v kůlně připravenou zbraň. Svou kůži bych lacino neprodal. Naštěstí nikdo nepřišel.

***

VZPOMÍNKY NA PRÁCI V NÁRODNÍM HNUTÍ PRACUJÍCÍ MLÁDEŽE A NA MÉ VĚZNĚNÍ V DOBĚ NĚMECKÉ OKUPACE

V. Krutina

Část centrálního vedení naší nelegální organizace NHPM byla zatčena již v roce 1939, ale hlavní úder provedlo gestapo 2.2. 1940, kdy jsem byl zatčen i já.

Národní hnutí pracující mládeže se po 15.březnu 1939 nerozešlo, přesto, že bylo úředně rozpouštěno, ale ve své činnosti pokračovalo dále nelegálními formami. Z likvidační schůze NHPM odcházeli členové vedení i zástupci krajů s vědomím nevzdat se činnosti a pokračovat na bázi nelegální jednotné organizace.

Nově zvolené vedení /Kaniok, Kačerovský, Růžička/ vypracovalo ideový a pracovní program a organizačně rozdělilo krajské funkcionáře na krajské trojky. Program NHPM obsahoval všechny základní požadavky mládeže. Přihlásili jsme se k boji proti hitlerovskému fašismu i k otázkám za sociální osvobození mládeže. Zúčastnili jsme se všech důležitých akcí této doby a vysvětlovali politiku boje proti okupaci, kolportovali tisk /Boj, I srno, Rudé právo/ vydávali vlastní letáky a časopisy.

Významně se naše organizace zúčastnily oslav 28. října 1939 a zde jsme měli také první zatčené z řad studentů.

Brzy ráno, 3.2.1940 kolem čtvrté hodiny, vtrhlo do našeho bytu gestapo se slovy: "Otevřte - Státní policie." Doma byla matka a bratr. Gestapo okamžitě začalo s prohlídkou bytu. Matka protestovala s poukazem, že to jsou její věci a její byt, že tam nic nemám, ale gestapo jí pohrozilo, že matku vezmou s sebou. Prohlásila: "Když mně berete syna, vezměte si mě také, mně je to jedno."

Byl jsem odvezen autem, čtyřmi muži do Pecková paláce, kde jsem čekal na první výslech. Dlouhé hodiny jsem stál čelem ke zdi a byla nám znemožněna jakákoliv domluva. Asi v 10 hodin dopoledne jsem byl odveden k výslechu, ke kterému vlastně ani nedošlo. Po otázkách na mé nacionále

První týdny věznění jsem byl denně volán k výslechu do Pečkárny i tehdy, kdy jsem nebyl vyslýchán. Byla to součást psychologického nátlaku, který byl u mnohých vězňů velice účinný. Při této příležitosti jsem se také poprvé sešel se svým kamarádem, který mně pro nelegální schůzky půjčoval byt, zajišťoval přepážku, Jaroslavem Plevou. Ten, když slyšel vyvolávat mé jméno, ohlédl se a byl pažbou udeřen do hlavy tak, že si o zeď, před kterou stál, rozbil celý obličej.

V Pečkárně mě vyslýchal komisař Bohm a tlumočník Weis, který byl vždy přítomen, i když Bohm uměl dobře česky. Výslechy byly vždy kruté a nikdy se neobešly bez bití, které bylo hlavní formou výslechu. Používali však ještě krutější formy, které odpovídaly normálnímu mučení. Mučili za pomoci různých nástrojů. Vyšetřovanci byli vázáni do kozelce, byly jim trhány nehty, vlasy, mačkány prsty, dostávali "baštonádu" a jeden z nejmenších'trestů bylo 2 5 ran rákoskou na holá záda a ostatní části těla.

Používali ovšem i jiných forem. Nabízeli cigarety, jídlo, návštěvu příbuzných a blízkých, potřeby, na které měl každý vyšetřovanec normálně právo. Kdo něco přijal z těchto nabídek a nemluvil, byl strašně zbit, a kdo nic nepřijal, byl bit stejně. Při výslechu gestapáci používali hodně konfrontace mezi vězni, hlavně s těmi, o nichž se domnívali, že budou spolupracovat. Ukazovali fotografie a když jsi neznal staré známé, byl to důvod k dalšímu výprasku. Jednu výhodu tato metoda konfrontace měla. Jednak jsi viděl kamarády a jednak jsi slyšel, co je již vyzrazeno.

Já byl konfrontován pouze s vedoucím naší trojky, který se přiznal a usvědčoval spoluvězně. Ostatní moji spolupracovníci na mě nic nevyzradili a chovali se velice statečně .

Na samotce /einclíku/ jsem byl na Pankráci,až na dva krátké výlety do Terezína, plných 8 měsíců. Pět kroků vpřed, pět kroků vzad. To byl můj životní prostor. Na levé straně zavěšena železná postel, na pravé straně malý přišroubovaný stůl-V levém rohu klozetová mísa a u dveří malá polička s několika miskami. Až u stropu malé okno. To byla pankrácká samotka, která se podobala jako vejce vejci té v Ebrachu i té v Amberku, kde jsem strávil celkem dva roky samovazby.

Samota mi ze začátku velice vadila. Musel jsem neustále přemýšlet o výsleších, na to, co bude dál, a zejména,když jsem byl na Pankráci na cele č. 5, slyšel jsem stálé naříkání spoluvězňů, kteří byli různým způsobem dozorci mučeni. Nejčastěji byli fackováni, nuceni poskakovat v podřepu přes celou chodbu a podobně.

Později, po odsouzení v Amberku, jsem si již na samotu zvykl a zařídil osobní kulturu tak, abych zůstal svěží /i při špatné stravě/ a to tělesně i duševně. Dal jsem si zásady, které jsem přísně dodržoval. Jednak jsem cvičil, udržoval maximálně možnou čistotu, učil se německy, nejedl jsem příliš soli, nepil mnoho vody, nekouřil, snažil se být veselý a nemyslel na děvčata. Nejtíže na mne doléhalo věznění o významných dnech revolučního, ale i občanského významu. Jako byly vánoce, 1. máj, VŘSR. Prožil jsem zde své třicáté narozeniny, dostal dopis o nemoci své matky. Právě tak, jak o tom píše Julius Fučík v Reportáži,i já jsem si při párání hadrů našel kousek červené látky, který jsem si vypral a na 1. máje jsem se s ním těšil.

Terezínská pevnost byla ze začátku používána jako přechodný tábor pro vyšetřovance gestapa, protože Pankrác byl velice přeplněn. Do Terezína byli posílání ti vyšetřovanci, kteří měli již hlavní výslechy za sebou, nebo ti, kterým nebyla dokázána přímá vina a počítalo se s nimi pro koncentrační tábor. Teprve později gestapo používalo Terezín jako pobočný koncentrační tábor, zejména v době, kdy již byl silně narušen transport vězňů. Já jsem přišel do Terezína mezi prvními vězni, jako truhlář na některé práce v táboře.

V té době také přišel do pevnosti hromadný vrah terezínských vězňů, Heindrich Jockel, kterého jeden náš mládežník Kamil Měchura pojmenoval Pindou. To už mu zůstala až do konce války. Nejhorší pindovou akcí, kterou jsem prožil za svého pobytu v Terezíně, bylo fackování židů.

Začalo to tím, že byl bombardován Berlín Angličany, Pinda nechal svolat všechny vězně na Apelplac, židovské vězně zvlášť a začal je nutit k přiznání, že židé zavinili válku. Když se jeden vězeň k tomu přiznal, nechal to všem ostatním vězňům odhlasovat, a to byl důvod k exekuci židovských vězňů.

Kdo židovské vězně málo fackoval, ten byl osobně inzultován samým Pindou, se slovy "Da hast du ein Muster!" Mnozí vězni odmítli toto provádět a byli sami biti. Přesto však pro 30 židovských vězňů padlo více než 200 ran. Zvlášť se vyznamenal jeden z vězňů Málek z Čáslavi, který fackoval velmi silně, za což byl Pindou pochválen.

Akce jako skákání v podřepu přes celý dvůr byly na denním pořádku. Často byl i proti některému vězni štván pes. Plížení po zemi, temnice, výprask rákoskou ty byly velmi časté. Já sám jsem byl v truhlářské dílně a těchto surovostí jsem byl ušetřen. Zažil jsem zde i jedno sportovní odpoledne, kdy Fricek vzal vězně, aby hráli kopanou.

Tento gestapák, který byl na začátku dosti slušný, se stal později postrachem a zabijákem Terezína. Největší část osazenstva Terezína v době mého pobytu byla naše mládež, a to bylo pro mě veliké štěstí, nebot jsem zde měl nejen své dobré soudruhy, ale i osobní kamarády, jako Jaroslav Pleva, soudr. Viktorin, Míla Koča, Josef Feit a řada jiných přátel z Komsomolu i ze Svazu mladých.

29. května 1940 byla zatčena největší část našich nejmladších členů, pracovníků okresních výborů a členů nelegálních organizací. Z Brna, Ostravy, Plzně i Prahy a okolí . Chovali se stejně statečně jako my, ostřílení kozáci.

Z Terezína jsme odjeli společně na transport do Ebrachu, kde jsme měli všichni čekat na soudní přelíčení. Jeli jsme Libercem, kde jsme nocovali. Zde jsem si vzpomněl na slavnost sbratření s německými soudruhy, kterou jsme konali těsně před válkou na Konighoho, jako jednu z posledních protifašistických akcí v pohraničním území. Manifestace byla spojena se sportovním zápolením a veselicí a zúčastnilo se jí tisíce českých a německých protifašistů s velikým úspěchem a významem té doby.

V Ebrachu se pracovalo v dílnách na válečné výrobě různých řemínků a jiných potřeb. Byli jsme na společných celách a snažili jsme se naše mladé příslušníky /kterým bylo 18-20 let/ připravit na těžkou dobu věznění a na další politickou práci, abychom jim předali co nejvíce zkušeností. Cituji Miloslava Moulise, autora knížky "Na první výzvu", který o tom píše:

"Každý večer po večeři, když bachař zavřel cely, scházeli se mladí vězňové kolem několika mládežníků, komunistů. Byl to Vratislav Krutina, Václav Kolář, František Vršecký a několik dalších. Na dvou postelích hned vedle dveří cely, se večer co večer sesedl nejméně tucet mladých vězňů. Hlavní slovo míval Vratislav Krutina, který vyrostl v proletářském prostředí pražského předměstí. Vyprávěl o boji mládeže, o úsilí komunistů, o vytvoření jednoty mezi pracující mládeží, vykládal o Sovětském svazu, o komunismu."

V březnu 1941 jsme byli všichni dovezeni do Bamberku, do staré městské věznice. Všem nám byly dány obžalovací spisy a přiděleni advokáti ex offo.Všichni jsme byli souzeni pro velezradu, správně pro přípravu velezrady, lidovým soudem. Všechna jednání byla veřejná. Soudní proces pro každou skupinu trval dva dny a na všech jednáních byla přítomna německá mládež Hitlerjugend.

Veřejnost nás provokovala, hrozila nám. Soudu předsedal starý generál, který větší část jednání prospal. Proti obžalobě jsem se hájil sám. Otevřeně jsem prohlásil, že jsem vědomě bojoval za osvobození své vlasti, proti válce, za lepší život mládeže. Netajil jsem se tím, že jsem komunista, že jsem proti fašismu a pro komunismus, který je nejspravedlivější na světě. Advokáti se neodvážili velezrádce obhajovat, tak pouze blekotali o tom, že jsem fanatický komunista, že nevím co říkám, aby mě soud posuzoval mírně. Byl jsem odsouzen na 5 let, zbaven občanských práv s dovětkem gestapa:"Návrat nežádoucí", jak jsem to zjistil po válce a osvobození. Kolik kdo u soudu dostal, bylo nakonec jedno, protože před osvobozením nebyl téměř nikdo propuštěn, přesto, že si svůj trest odpykal. Na celém soudním jednání bylo vidět, že jde o velikou frašku, že jakákoliv obhajoba byla zbytečná, že tresty byly předem otaxovány a také dodrženy. Všichni naši mládežníci se chovali statečně, věděli, že fašismus přijde před soud národů a my budeme Sovětskou armádou osvobozeni. Byla to veliká víra v mezinárodní solidaritu, která nám pomohla překonat všechny útrapy a 17. května 1945 jsem se se soudruhy vrátil zpět do Prahy.

Vzpomínám však na ty naše soudruhu z mládeže, kteří se nevrátili: Míla Koča, Pepík Peit, Ivan Sládek, František Rychtr, Pěnkava a další, i na ty, kteří krátce po návratu z vězení na jeho následky zemřeli, Jenda Kaleda, soudruh Nováček a na ty, kteří z nás byli popraveni: Miloš Krásný, Jan Černý, Karel Hiršl, Jevgenij Šesták, Polda Kaniok, Mařenka Kudeříková, i na ty, co padli v boji proti fašismu na východě i na západě:Erik Frešl, Ivan Mermelstein a další.

***

KVĚTNOVÉ POVSTÁNÍ V BŘEVNOVĚ

J. Kolovecký

Tenkrát mně bylo 34 roků. Za okupace jsem byl v ilegální činnosti napojen přes s. Šlance na Revoluční národní výbor v Břevnově s úkolem zajistit ozbrojenou četu mladých lidí, která by v první etapě národní výbor chránila a podporovala. To se mi podařilo. Členy čety byli všichni soudruzi z dělnického divadla nebo z Federace proletářské tělovýchovy. Já jsem se se zbraní v ruce účastnil pražského povstání. Byl jsem jmenován velitelem dispoziční čety Revolučního národního výboru v Břevnově.

Naším úkolem bylo soustředit a dát dohromady zbraně, kterých bylo pomalu. Přesto se nám je podařilo získat od ustupujících Němců, kteří Bělohorskou třídou prchali z Prahy. Získali jsme několik pušek a samopalů a tím nastaly další starosti, abychom zajistili klid břevnovských občanů, protože zbytky wehrmachtu a utíkajících esesmanů,příslušníků branné moci poraženého Německa z Černínského paláce a z Hradu utíkaly přes Břevnov, odkud se chtěly dostal do Plzně k americké armádě. V celé řadě případů došlo k přestřelce a měli jsme také raněné, např. s. Frantu Jerneka.

Dalším úkolem bylo vyklizení břevnovského kláštera, obsazení vojenské nemocnice, obsazení nové školy dole v Břevnově, kde byl vojenský lazaret a kde se nám před příchodem Rudé armády podařilo zajistit spoustu zbraní a tím jsem mohli pomoci hájit Břevnov. Vzpomínám na takové případy, kdy jsme měli zbraně bez nábojů anebo jsme jich měli málo. A přesto, když jsme obsazovali vojenskou nemocnici ve Střešovicích, tak Němci nám chodili naproti se zbraněmi a dodnes mám na památku šavli velitele vojenské nemocnice, který plně kapituloval s jedinou prosbou, abychom dovolili odsunout těžce raněné příslušníky německého wehrmachtu.

Anebo u Jízdárny Pražského Hradu, kde jsme měli zřízený takový přechodný internační tábor pro zajaté Němce, kteří utíkali k americké armádě na západ do Plzně, jsme rovněž získali spoustu zbraní, které měli Němci potajnu uloženy v různých zavazadlech i v kapsách a jinde.

Ještě jedna příhoda, která se týká břevnovského kláštera. Tam byla skutečně situace na pováženou. Břevnovský klášter byl plně obsazen vojáky wehrmachtu a příslušníků SS. My jsme byli mladí a plni horké krve. Řekli jsme si, že bychom se na ten klášter také mohli podívat. Někde jsme získali protiletadlové dělo a u pomníku v parčíku nad markétským klášterem jsme toto dělo dali do pohotovosti. Nejdříve jsem pochopitelně sehnal soudruha, který byl dělostřelec, poněvadž jsem sám dělu nerozuměl a chtěli jsme břevnovský klášter rozstřílet, aby se Němci, kteří tam byli, vzdali.

Když jsme všechno co nejlépe připravili, tak najednou z blízké vily vyběhl takový starší prošedivělý člověk, který si div neklekl před námi na kolena a prosil nás, abychom s tím nic nedělali, protože ten klášter, tu bránu stavěl Diezenhofer, slavný stavitel, abychom to nepoškodili jako národní památku. Milého profesora, - jak jsme se později dozvěděli, - byl to významný historik a památkář v naší zemi, - jsme uposlechli a snažili jsme se klášter dobýt jiným způsobem. Kolem břevnovského hřbitova dostali jsme se do kláštera zadem přes lesík, park, kterému se tam říká Jeptiška. Velitel kláštera se vzdal, když nám na pomoc přišli ještě další ozbrojení chlapci z Bílé Hory, jejich jména už si nepamatuji, ale myslím, že nás tam bylo celkem takových 30 nebo 40, kteří jsme budovu zezadu obklíčili a tak břevnovský klášter kapituloval.

Teď jsme měli za úkol vyčistit Břevnov od střílejících Němců z různých domů, hlavně na Bělohorské třídě, kde byla celá řada mrtvých a těžce raněných. Vyklizovali jsme půdy až do rána. Bylo to kolem druhé nebo třetí"hodiny v noci, kdy jsme se dověděli, že od Bílé Hory přijíždí Rudá armáda. Pochopitelně jsme ji přivítali s otevřenou náručí. První slova sovětských tankistů, kteří přijeli do Břevnova, byla: "Kde jsou germáni?"

My jsme však i potom ještě měli několik vážných situací, jako byla například v kasárnách Na Panenské. Ráno po rozednění 9. května jsme se účastnili dalšího boje po boku Rudé armády. Tím skončila etapa, kdy se zkonsolidovala situace v Břevnově a příslušníci jednotky, jejichž jsem byl velitelem, se všichni vrátili ke svému civilnímu povolání.

***

HRST VZPOMÍNEK

J. Mráz

Úvodem bych chtěl říci, že tyto příběhy i osoby v nich jsou skutečné a nikoliv vymyšlené. Nehledejte však v této hrsti vzpomínek literární dílo. Mám jen základní školní vzdělání,a to ještě z doby Rakousko-Uherské monarchie a uplynulo už hodně let od té doby,co jsem psal poslední slohovou úlohu. Jsem vyučený zámečník, ale v životě jsem pro nedostatek práce dělal ledacos,jen abych se uživil.

Zámečníkem jsem se vyučil v Kdyni v Pošumaví. Po vyučení jsem musel pro nedostatek pracovních příležitostí svoje rodiště opustit. Nebyl to veselý vandr. Okresní úřady práce s věčnou zápornou odpovědí na žádost o zprostředkování práce, noci strávené v noclehárnách, někdy dokonce příležitostné práce na stavbě silnice. Tak jsem se dostal v roce 1924 do Prahy, ale ani zde nebyla situace o mnoho lepší. Snažil jsem se v Praze udržet,a tak jsem dělal co se dalo, většinou pomocného dělníka na stavbách. Nakonec se mi podařilo získat místo pomocného dělníka v tiskárně. Na začátku okupace jsem však byl propuštěn z tiskárny Tribuna a musel jsem si hledat nové místo prostřednictvím tehdejšího pracovního úřadu. V té době prováděli okupanti mohutný nábor pracovních sil pro podniky v říši. A tak ani mne nevynechali a měl jsem nastoupit v Norimberku v závodech Hermann Goring Werke. Tak jako většině Čechů se mi do říše nechtělo a hledal jsem si příležitost,jak se nástupu vyhnout.

Tato příležitost se mi naskytla v podobě upozornění mého dobrého známého Josefa Pecky, který pracoval v tiskárně Der Neue Tag, že v tomto podniku přijímají pomocné dělníky a abych se pokusil o přijetí, což by mě zachránilo zcela jistě od transportu do říše. Uposlechl jsem jeho rady a byl přijat jako pomocný dělník s týdenním platem 240 Kč do závodu Der Neue Tag v Legerově ulici na Vinohradech. Ředitel závodu v Legerově ulici byl pan Hirdina, pocházející z českých rodičů a s původním jménem Hrdina.

Když jsem mu předložil povolávací lístek do Norimberka, zvedl telefon, zavolal pracovní úřad a oznámil, že jsem zaměstnancem jejich podniku a do Norimberka nenastoupím. Tak jsem se stal pomocným dělníkem nacistického podniku Der Neue Tag a tady také začíná vlastně můj příběh. Moje aklimatizace byla rychlá.

Pecka, se kterým jsme se znali jako komunisté z místa bydliště, mě seznámil se sestrami Klikovými, které prožily dětství v SSSR a po návratu do vlasti v r. 1938 pracovaly v legionářské tiskárně "Pokrok", která po příchodu okupantů byla zabrána pro Der Neue Tag. Obě byly komunistky srdcem i přesvědčením a vzpomínaly často na dobu svého dětství v SSSR. Obě sestry nás upozornily na knihaře Otu Sandmana, starého komunistu.

Tak jsme již byli čtyři a organizovali jsme schůzky, hledali cesty, jak si opatřit ilegální komunistické tiskoviny a plánovali jejich kolportáž spolehlivým osobám. Po jedná takové schůzce si mě zavolal pan ředitel Hirdina, jinak aktivní SS-man a řekl mi, že nehodlá trpět dále ty naše věčné bolševické schůzky a pohrozil mi, že celou věc předá gestapu a to, že si už s námi poradí. Od té doby jsme musili ve svém i soukromém styku být velice opatrní a konspirativní. Vyhlédli jsme řadu spolehlivých spolupracovníků, kterým jsme předávali ilegální tiskoviny.

Zanedlouho nastoupil do podniku Antonín Šíma, kterého jsem znal již z.dřívější doby jako bezpartijního, ale zapřísáhlého antifašistu. Souhlasil plně s naší činností. Byl to bystrý člověk, posměvačný a ironický a ve vystupování vůči fašistům jen těžko ovladatelný.

Vzpomínám si na jednu příhodu z r. 1941, krátce po fašistickém útoku na SSSR, kdy hitlerovská vojska rychle postupovala do nitra SSSR. Hitler se chvástal, že říšská branná moc ukončí vítězně válku do čtyř týdnů, ale my jsme byli pevně přesvědčeni o síle sovětského lidu a posiloval nás projev Stalina, v němž vyslovil naději, že i na naší ulici bude jednou svátek.

Za této situace jsme jednoho dne skládali tiskařský papír, když se u nás zastavil pan ředitel Hirdina a zavedl řeč na válku a ptal se s neskrývanou ironií v hlase, jak se díváme na vítězství fašistických vojsk. To už Tonda Šíma nevydržel a se stejně špatně skrývanou ironií v hlase řekl, že je přesvědčen, že do měsíce bude po válce. Ředitel se Tondy zeptal překvapeně, jak to myslí a Tonda pohotově odpověděl, že slyšel, jak to vůdce řekl a co vůdce řekne, to že je pravda. Hirdina zaváhal a řekl, že do měsíce to asi nebude. Rozpálený Tonda na to řekl: "To poznáte". A to bylo jeho drobné, ale v té době pro nás všechny cenné vítězství nad nacistickou velkohubostí.

Mezitím se naše řady rozmnožily, protože většina českých zaměstnanců až na malé výjimky, nenáviděla nacisty. V ruční sazárně to byli komunisté ss. Vrbičky, Vyšinka a Moratien a bezpartijní Chalupa a Jankovský, ve strojní sazárně Hausdort a Doležal, ve strojovně Pecka, Vokáč a já a v knihárně sestry Klikový, Sandman a později i Kraus. To už byla pro nás situace příznivější, ale organizačně i konspiračně složitější.

Složitost, která mnohdy vznikla, ukazuje následující příhoda. V knihárně byli dva směnoví mistři. Sudeťák a nacista Raušer, primitiv a hulvát, a druhý R. Pošvic, také Němec, o němž jsme však mnoho nevěděli. K tomuto Pošvicovi dával Ota Sandman vždy před směnou na stůl ilegální Rudé právo nebo jiné tiskoviny. Jednoho dne opět Ota kolportoval nejnovější vydání Rudého práva a samozřejmě jako první si vybral Pošvicův stůl. Rozhlédl se po dílně a protože bylo časně ráno, nikde nikdo nebyl. Položil Rudé právo na stůl a tu se za řezačkou ozval Pošvicův hlas: "Tak to ty mi to sem dáváš. Neblázni a podívej se" ... a vytáhl z tašky asi pět čísel ilegálního Rudého práva a pokračoval: "To zase kolportuj já a vícekrát mi to sem nedávej a šetři si to pro ostatní". Bylo to překvapení a jak se ukázalo, byl Pošvic německý antifašista a před válkou členem KSČ. Tak jsme objevili dalšího komunistu, který s námi spolupracoval až do roku 1945.

Občas se také stávalo, že se na formě ve stroji našly cizí litery, které poškodily sazbu. Stroj se musel zastavit, cizí litery odstranit, dát na místo poškozené sazby sazbu novou a udělat novou přípravu k tisku. Tím se samozřejmě tisk hodně zdržel. Příčinu nebylo možno najít, ale byl to Pecka, který to dělal s oblibou a šikovně. Byly však i nepříjemnější chvíle, které na štěstí neměly pro nikoho zlé následky. Jednou se stala i mně taková nepříjemnost. Občas se ve strojovně tiskly nadlepovací potravinové lístky pro Němce.

V takovém případě vždy přišel dozor, který přidělil potřebný papír, zkontroloval sazbu a měl pak dohled na celý průběh tisku. K tomu vždy byl přidělen jeden gestapák. Jednou přišel mladý gestapák a zdánlivě nevěnoval okolí žádnou pozornost a četl si za tiskařským strojem knížku. Když jsem ho viděl, jak si spokojeně čte a viděl jeho typický německý ústroj - koženky s padacím mostem a blůzu s dubovými listy na límci - ne-zdržel jsem se a řekl nakladače Božence: "No tys to vvhrála, když tu máš takového nácka" a ještě jsem dodal, "proč nám sem takové trouby posílají, stejně tu pro nic nejsou."

Vyslovil jsem to všechno dost hlasitě, protože jsem byl přesvědčen, že tomu nerozumí. Třetí den měl službu zase on a náhodou jsem se potkali sami dva na chodbě. Spustil na mne dokonalou češtinou: "Poslyšte, vy mě neznáte? Jste Mráz ze Kdyně a hrál jste za Kdyni fotbal."

Vysvětlil jsem mu, že za Kdyni hrál fotbal můj bratr, který tam pracoval v prádelně. Z další řeči vyšlo najevo, že Witek /dříve Vítek/, tak se totiž ten gestapák jmenoval, pracoval v prádelně ve Kdyni v kanceláři. Při celém rozhovoru jsem měl strach, jaké následky může pro mně mít moje neopatrnost, ale z neznámých důvodů to všechno prošlo pro mne bez následků.

Jindy zase v roce 1944 se dělala sbírka na Winterhilfe. Více jak 90% zaměstnanců přispělo vhodnými a nevhodnými dary. Nedal jsem nic. Když byl kontrolován seznam dárců a moje jméno tam nebylo, přišel za mnou pan ředitel Hirdina s otázkou, zda mi není líto německých vojáků, kteří mrznou na východní frontě a bojují za nás. Měl jsem chuť mu říci, že jsem je tam neposílal a že mohou jít domů, ale pak jsem si to rozmyslel a řekl, že mzda, kterou za svou práci dostávám, nestačí ani na základní potřeby mé rodiny, že jsem přestal kouřit, abych výměnou za cigarety si opatřil věci, na které mi peníze nezbývají a že tedy nemohu nic dávat.

Zvláštní kapitolou za okupace byly hospodářské poměry. Jedna cigareta stála na černém trhu 15 až 30 Kč a lkg sádla 1000 až 1500 Kč. Můj týdenní plat při nařízené 12 hodinové pracovní době byl 360 Kč. Všechny hlavní potraviny byly přirozeně na lístky. V naší dolejší tiskárně se pravidelně každý měsíc tiskly potravinové lístky. Dozor nad tiskem byl velice přísný a zcizení lístků bylo souzeno podle válečných zákonů a trestalo se trestem smrti. Dozorem byli pověřeni čeští strážníci pod dohledem úředníka zemského úřadu, který za vše odpovídal. Strážníků bylo vždy osm a obsadili v tiskárně přehledná místa. Každý poškozený ať již potištěný nebo nepotištěný arch se ihned musel předat strážníkům, dostal pořadové číslo a byl zapsán do zvláštního protokolu. Počet vytištěných i poškozených archů musel souhlasit s číselníkem stroje u něhož počítadlo zaznamenávalo každý arch, který prošel strojem. Byl to celkem důmyslný systém kontroly, jak znemožnit zcizování potravinových lístků. Jednou se nám však stala zajímavá příhoda.

Ze stroje vyšel arch, na kterém chyběl ústřižek asi na 45 dkg masa. Dívka za strojem ohlásila vadný arch, strojník Wagenknecht musel ihned zastavit stroj a my jsme spolu se strážníky začali hledat chybějící útržek. Nejdříve jsme prohlíželi stroj, zda není útržek někde ve válci. Nebyl. Shodou okolností byl strážník komisní a přísný a podal hlášení. Byl ihned povolán ředitel Hirdina, který prohlásil: "Jestli se ústřižek nenajde do 12 hodin, předám šetření gestapu". To by bývalo pro celou směnu asi 18 lidí velmi zlé. Na archu bylo při bližší prohlídce patrné, že útržek byl oddělen až po vyjití ze stroje. Musel tedy někdo z nás mít chybějící část u sebe. Svolal jsem proto všechny pracovníky a vysvětlil jim ,jaké následky to pro všechny může mít a požádal, aby ten, kdo lístek má-, jej nenápadně hodil pod stroj. Asi po půl hodině jsme šli znovu hledat a útržek jsme skutečně našli pod stojem. Situace byla zachráněna bez následků.

Také v řezárně, kde se lístky řezaly na formát, byla přísná kontrola. Řezačem lístků byl Karel Hruška a jeho pomocnice Marta Federhausová a Karla Pokorná a ještě dvě další. Přesvědčil jsem se, že přes přísnou kontrolu Hruška lístky zcizuje ve větším množství. Viděl jsem ho jednou, jak bere lístky a čekal jsem, jak to dopadne při konečné kontrole. K mému divu při konečné kontrole bylo vše v pořádku. Uhodil jsem na Karla, jak je to možné. Zpočátku zapíral, ale když jsem mu řekl, že jsem ho viděl, přiznal se, že to dělá po dohodě s úředníkem Zemského úřadu a zcizené potravinové lístky posílá spojkou do oblastí, kde jsou partyzáni, jako příspěvek k jejich zásobování. Způsob, kterým to provádějí, mi neprozradil a upřímně řečeno, do dneška marně přemýšlím, jak to oba dělali, že přes mnohanásobnou kontrolu počet odvedených potravinových lístků souhlasil s počtem vytištěných.

Psal se rok 1944 a Rudá armáda drtila fašistická vojska na všech úsecích fronty. V té době byla již osvobozena značná část Polska a nacisti stále ustupovali. Jednoho dne svolal ředitel Hirdina všechny pracovníky do strojovny a oznámil jim, že Říšská branná moc nechává tisknout zvláštní výtisk, který se však nesmí dostat na veřejnost. Upozornil nás, že u stroje, na němž se bude publikace tisknout, se nesmí nikdo zastavit nebo prohlížet sazbu. Ten, kdo by příkaz porušil, bude souzen dle platných válečných zákonů. Počet archů byl před předáním nakladačce trojnásobně kontrolován. Před zahájením tisku přišel vždy německý voják s puškou, který zabezpečoval ostrahu tiskařských prací. Všechna tato bezpečnostní opatření dávala tušit, že jde o něco zvláštního a přitahovala naši pozornost. Rád bych se byl dostal tomuto nacistickému tajemství na kloub.Toto moje přání zesílilo, když druhý den za mnou přišel Vašek Čihák s tím, abych opatřil jeden nebo dva výtisky. Bylo to velmi obtížné, neboť bylo možno pozorovat dění v tiskárně jejími skleněnými stěnami a to bylo větší riziko než přítomnost vojáka.

Jednou, když se už tiskla druhá strana, šel jsem okolo stroje a shodou okolností strojmistr Bořek si vyřezával z lipového dřeva figurku a voják podřimoval v koutě opřen o pušku. Oba si mě vůbec nevšímali a nakladačka sledovala za strojem tisk a také mě nevěnovala pozornost. Došel jsem tedy k vytištěnému nákladu, rychle vzal dva archy, přeložil je a zastrčil za blůzu. Pozorně jsem se rozhlédl a zjistil, že nikdo nic nezpozoroval. Klidně jsem došel do umývárny a uložil výtisky pod skříňky. S napětím jsem čekal, co se z toho vyvine. Nevyvinulo se nic, nebot při předávání nákladu do knihárny, bylo shledáno vše v pořádku. Zřejmě sami kontroloři měli strach z potrestání a tak se tvářili, jako když je všechno v pořádku. Upozornil jsem Vaška Čiháka, že mám dva výtisky nacistické publikace. Vašek je však měl také, a tak jsem je odnesl domů. Byla to čtyřstránková brožura tištěná v polském jazyce - výzva polské vlády v londýnském exilu k Polákům, podepsaná maršálem Komorowským jako předsedou vlády a ministrem národní obrany generálem Andersem, která vyzývala Poláky, aby bojovali po boku Němců proti Rusům a všude tam, kde se naskytne příležitost, aby zabíjeli Rusy. V provolání se dále pravilo, že Rusové budou polské území okupovat, zatímco německá armáda je zachová Polákům. Předal jsem jeden výtisk s. Zudovi, spojce a druhý kapitánu Matouškovi, ale dodnes nevím, zda to byl podvrh nebo skutečná výzva londýnské polské vlády v exilu.

Tak ubíhala válečná léta v Der Neue Tag v drobných sabotážích, v narušování pracovní morálky apod. Na začátku roku 1945 nám oznámil s. Výšinka, který měl spojení s ilegálním Národním výborem na Vinohradech a byl jeho zmocněncem pro závod v Legerově ulici, že z pověření tohoto Národního výboru je v našem závodě ustavena bezpečnostní komise, která zodpovídá za bezporuchové převzetí závodu po vyhnání Němců. Do této komise byli jmenováni ss. Výšinka, Hausdorf, Doležal, Čihák a já.

Závod byl také převzat 5.5.1945 bez poškození a v provozu. Po prohlídce celého objektu a zajištění těch, kteří nestačili uprchnout zejména v tzv. Sudetenheimu, který se nalézal také v objektu závodu, jsme měli závod ve svých rukou a očekávali další vývoj událostí.

Snad při čtení těchto řádků vyvolala jistou pochybnost ta okolnost, že někteří nacističtí vedoucí v Der Neue Tag věděli nebo tušili o naší ilegální činnosti, a přece to neoznámili gestapu.Často jsem o tom přemýšlel a došel k závěru, že to bylo pravděpodobně ze strachu, aby při vyšetřování nedošlo ke zjištění, že oni sami nezvládli své úkoly. Na taková provinění byl tehdy trest odeslání na východní frontu a toho se právem obávali. A tak vlastně nelidská tvář nacismu i vůči vlastním stoupencům byla jednou z příčin jeho vlastního pádu.

Po zajištění Němců v revolučních květnových dnech a po zajištění bezpečnosti závodu jsme čekali na další pokyny Revolučního národního výboru. V té době jsem dostal souhlas, abych se podíval domů do Malého Břevnova. Doprava v Praze již v té době samozřejmě nefungovala,a tak jsem se vydal z Legerovy uliee pěšky na Bílou Horu.

V Praze už se na různých místech bojovalo, ale já jsem se dostal domů bez zvláštních příhod a v pořádku. Po příchodu domů jsem se převlékl, protože jsem cestou domů řádně promokl a šel se ihned přihlásil na velitelství ozbrojené jednotky, jež bylo umístěno v objektu krátkovlnného vysílače v sousedství kostela na Bílé Hoře.

Velitelem jednotky byl čsl.důstojník Jaroslav Šťastný. Krátce po mém nástupu k jednotce byla z útvarů v kasárnách v Ruzyni vyslána hlídka, aby provedla průzkum naší síly a výzbroje. Došlo k vzájemné přestřelce, po níž hlídka ustoupila do kasáren. Je možné, že tato hlídka hledala těla vojáků SS zabitých v předcházející přestřelce. S příchodem noci jsme byli rozděleni do dvoučlenných hlídek. Byl jsem v hlídce spolu se s. Jaroslavem Hájkem. Hlídkovali jsme od večerních hodin 5. května do jedné hodiny v noci 6. května. Bylo chladno a hustě pršelo. Hlídka i zbytek noci proběhl pro nás klidně a Němci se na našem úseku nepokusili o žádnou akci. Teprve v neděli 6. května kolem poledních hodin se pokusili SS-mani dobýt křižovatku karlovarské výpadovky a spojovací silnice směrem na plzeňskou výpadovku. Tuto křižovatku zatarasili a hájili dobrovolníci z Motola, Stodůlek a Bílého beránka.

Boj se protáhl až do pozdního odpoledne. Náhle se z neznámých nám důvodů počali SS-mani stahovat zpět do kasáren. To vše jsme pozorovali se s. Zudou jako předsunutá hlídka a podávali velitelství hlášení. Ihned po skončení ústupového manévru začaly na prostor za Zličínem nalétávat německé tryskové stihače MA 262, pohybující se rychlostí až 840 km/hod. Bylo dohodnuto zahájit ihned nástup proti SS v Ruzyňských kasárnách. Zatímco vojáci krátce odpočívali a připravovali si zbraně, děla byla umístěna do palebných postavení a zahájila palbu na kasárna. Bylo vypáleno několik ran z děla. Byla zničena kulometná věž, jinak však žádné větší škody nebyly způsobeny. Němci však poznali, že proti nim stojí větší vojensky organizovaná jednotka s děly a zdrželi se všech odvetných akcí. Po setmění střelba skončila a celou noc byl klid rušený jen občasnými výstřely hlídek nebo světlicemi.

V pondělí 7. května byl zahájen postup na Ruzyňská kasárna. Nebyl však tak úspěšný a účinný, jak se předpokládalo. Němci, jak se ukázalo, měli přece jenom početní převahu i převahu ve zbraních. V boji padl Josef Novák a zraněni byli soudruzi Vaněk, Humenín a ještě několik dalších, jejichž jména si již nepamatuji. Ranění byli odvezeni na ošetřovnu, která byla ve škole na Bílé Hoře.

V úterý bylo také zahájeno pomocí parlamentářů jednání s vojenskou posádkou v břevnovském klášteře. V boji o tento klášter byl zabit a zraněn větší počet oblehatelů. Velitel německé posádky dlouho trval na odchodu se zbraněmi, ale když poznal, že nemá vyhlídku na bojový úspěch, podepsal kapitulaci s podmínkou volného odchodu beze zbraně. V té době probíhalo jednání České národní rady s velitelem pražské posádky a byl dohodnut pro německá vojska volný odchod z Prahy beze zbraně. Kolem 16 hodiny bylo slyšet vzdálené hřmění.

V té době jsme ještě nevěděli, že to je dělostřelecká palba Rudé armády, která v těžkých bojích se zbytky německých vojsk se urychleně probíjela ku Praze. Po skončeném jednání s velitelem Břevnovského kláštera se roznesla po Praze též zpráva o tom, že ČNR dala souhlas k volnému odchodu vojsk německé posádky na západ. Proto v prostoru Bílé Hory byly ustaveny stráže ve vzdálenosti asi 30 metrů od sebe, které měly zajišťovat volný průchod německým vojskům a chránit obyvatelstvo. Asi v 19 hodin večer začal ústup. Zástupy utečenců v civilu, ženy a děti, wehrmacht i SS oddíly všechno v jednom zmatku ustupovalo na západ. Tak odcházeli ti, kteří vyhlašovali tisícileté trvání Říše, šli ti, kteří nás soudili a vraždili, ale nebyli to už nadutí germánští hrdinové, nýbrž poraženci, z nichž vyzařoval strach z následků jejich krvavé činnosti u nás. Vezli si a nesli nakradené věci. Mnozí z vojáků k nám přicházeli a nabízeli nakradené věci za civilní oblek. Takový byl konec morálky nacistických vojsk. Zástupu šly celou noc, mezi nimi i některé ozbrojené útvary SS v sevřených formách, jimiž chtěli dát najevo, že tu ještě jsou a sami sobě dokázat, že ještě není konec.

Když jsme ve středu ráno 9.května přišli blíže k opuštěné silnici, nacházeli jsem tam stržené důstojnické distinkce označení oddílů SS, zničené zbraně a spálená auta. Byl na to vše odpuzující pohled. Byl to strach z Rudé armády, který je poháněl zoufale na západ. Platilo pro ně jen jedno pravidlo: Zachraň se před sověty na západě, tam najdeš ochránce.

Ráno 9. května přišla do Prahy Rudá armáda. Přinesla svobodu a trvalý mír našim národům. Naplnilo se dávné proroctví, že dobře bude v Čechách, až ruský kozák napojí svého koně ve Vltavě. Stalo se tak 9. května 1945, když osvobodila Rudá armáda Prahu. Budiž jí za to dík. Nezapomeneme!

***

AKTIV

K. Hyršlová

Na přelomu let 1944 - 1945 sílil - pod vlivem vítězného postupu sovětské armády - v českých zemích boj proti fašistickým okupantům. Významnou úlohu při tom sehrával ilegální stranický tisk. Mezi nejrozšířenější ilegální časopisy KSČ patřily začátkem roku 1945 Aktiv a Moravská Rovnost. V souladu s linií Gottwaldova moskevského vedení KSČ dávali jasnou orientaci pro národně osvobozenecký zápas s fašismem i pro národní a demokratickou revoluci, jíž otevíralo cestu rozdrcení hitlerovského fašismu.

Orientace na budování Revolučních národních výborů, na vytváření a podporu partyzánských skupin i na další formy protifašistického boje byla srozumitelná nejen komunistům, ale setkala se též s účinnou podporou širokých mas českého obyvatelstva. Na jaře 1945 měla ilegální organizace Aktiv již 85 buněk s více než tisícem členů. Spolu s vydáváním a kolportováním ilegálního stranického tisku byla to i hromadně organizovaná hospodářská sabotáž, aktivní pomoc při ustavování Revolučních národních výborů i ilegálních stranických skupin,všemožná podpora uprchlým sovětským zajatcům a podobně. Svou činnost zahájil Aktiv již na přelomu let 1938 - 1939; tehdy vzniklo ilegální vedení KSČ pro okres Praha - Břevnov a souběžně s ním též ilegální komunistický Aktiv.

Byl od samého začátku řízen instruktory ilegálního vedení strany. Potřeba jeho vzniku vyplynula z pečlivé úvahy stranického vedení, jež si bylo dobře vědomo, že seznamy komunistů mohly padnout do rukou fašistů a že ilegální boj je proto nutno přenést na osoby, které nejsou v policejní evidenci. Straničtí instruktoři Aktivu od samého začátku učili jeho členy přísným pravidlům konspirativní činnosti. Radili vedení Aktivu,jejž z více než 80% tvořili mladí lidé do třiceti let, jak organizovat ilegální práci v trojkách a pětkách, jak obsahově orientovat vydávané ilegální tiskoviny a jak při jejich výrobě i kolportáži zachovávat zásady konspirace.

Instruktoři Valenta, Zika, Krásný, Šumbera, Nešpor, Kratochvíl i Janda v boji s hitlerovským fašismem padli. Sémě, jež zaseli, však vzklíčilo. Strana žila dále. Časopis Aktiv byl od roku 1939 vydáván čtrnáctidenně, případně nepravidelně v nákladu 600 výtisků. Veliký význam pro politickou přípravu stranického Aktivu mělo vydávání takových prací, jakými byly Dialektický materialismus, Historický materialismus a Dějiny VKS /b/. Z pochopitelných konspirativních důvodů měly tyto práce třeba obálku Bakteriologie, nebo jiných učebnic. Po zatčení členů třetího ilegálního ÚV KSČ, kdy ústřední ilegální orgán strany neexistoval, plnila při organizování odboje v českých zemích významnou úlohu organizace Předvoj a Aktiv.

Ve vedení Aktivu byl soudruh Ludvík Mahler, Antonín Anger a Jaroslav Havelka. V bytě soudruha Mahlera v Praze 6 Leninova č. 24 byla hlavní přepážka a redakce časopisu. V době, kdy Sovětská armáda nezadržitelně postupovala k Hitlerovu berlínskému doupěti, bylo na domácí ilegální frontě nutno svést nemálo těžkých bojů. Aktiv měl spojení s ilegálním IV. ÚV KSČ a ilegální organizací ROH vedenou Evženem Erbanem. V době povstání byl soudruh Ludvík Mahler členem vojenského štábu URO a Antonín Anger působil v Revolučním národním výboru v Břevnově.

***

SETKÁNÍ

R.Brožík - úryvek z knihy "Na rudém Mostecku"

Dokud vycházelo ve větším nákladu ilegální Rudé právo, bylo to zhruba do roku 1942, prováděl jsem jeho kolportáž, a to nejen v Praze, ale i na Lounsku prostřednictvím mého bratra. Ten se usadil definitivně v Dobroměřicích u Loun jako hokynář a tam jsem za ním na kole vozil nejen ilegální letáky a Rudé právo, ale i brožury apod. Byly tu i německy psané noviny a sešitky, které můj bratr zase dále pašoval prostřednictvím sítě svých známých do našeho rodného kraje, za kopečky. Jednou jsem však zažil příhodu, při které mi bylo velmi úzko.

Kousek za Bílou Horou, Na dlouhé míli, mě zastavila skupina četníků a chtěla vědět, kam jedu a navíc mě žádali, abych rozbalil balíky, které vezu na kole. Musel jsem se uchýlit k delším řečem. Vyprávěl jsem, že bratr je hokynář, že mu pomáhám v práci, že mu matka pere prádlo a že mu ho tam vezu atd. Dosti jsem si oddechl, když si jeden z četníků všiml, že na mém blatníku je stopka připevněná o pět centimetrů výše, než jak nařizuje předpis. Byl jsem hned plný horlivosti, začal jsem sklíčko odmontovávat, na místě jsem opravu provedl a četníky jsem tak uklidnil, že na balíky zapomněli a dojati horlivostí, se kterou jsem vzal v úvahu jejich připomínky, mě bez dalšího propustili dál.

Když už jsem u těch okupačních epizod, měl bych se snad také zastavit u svého posledního setkání s Julou Fučíkem, mým starým a dobrým přítelem z dob velké mostecké stávky. Ještě dnes mě bolí u srdce, když si tu scénu znovu před svým duševním zrakem přehrávám.

Jel jsem v elektrice číslo šest a bylo krátce před heydrichiádou. Najednou jsem si všiml pána s černými brýlemi a bradkou, který seděl přede mnou. Dívám se na něj, dívám, a cosi mi v jeho očích bylo povědomé. Mrkám na něj, ale on jakoby těžce a nerad odvrací oči. Nedalo mi to a když se vedle něj udělalo místo, posadil jsem se k němu. Měl jsem přes koleno brašnu, posunul jsem ji trochu k němu a vsunul jsem pod ní ruku. Ucítil jsem stisk jeho pravice a tak jsme tam hezkou chvíli seděli a tiskli si ruce. Ani šeptem jsme spolu nepromluvili, ani jsem se očima nedorozuměli. Krátce před tím než vystoupil, položil si také tašku na kolena zámkem dolů a ucítil jsem v rukou obálku, kterou jsem uschoval. Pak vystoupil a když už se tramvaj rozjížděla, podíval se na mě, trochu přimhouřil oko a já jsem věděl, že je to víc, než by mohlo povědět mnoho slov.

Když jsem pak vystoupil na konečné, vešel jsem do jednoho domu a teprve tam jsem si obálku, kterou jsem měl pod kabátem, zastrčil do brašny. Byla v ní malá knížka v červených deskách věnovaná naší velké spisovatelce. Jmenovala se "Božena Němcová bojující".

Bylo to mé poslední setkání s člověkem, který si získal tolik dobrých přátel proto, že měl opravdu velké a lidská srdce a vpravdě nekonečnou a hory přenášející víru.

***

KVĚTNOVÉ POVSTÁNÍ V PRAZE 6

M. Kodeda

Po poledním útoku nacistů na pražský státní rozhlas 5. května ve 12,30 hodin spěchají pražští občané na Vinohrady, ale pro pochopitelnou kalamitu z toho vzniklou se tam všichni nedostávají. Obracejí se proto proti nacistické moci ve svých čtvrtích a pokračují ještě s větší vervou v odzbrojování Němců na ulicích a v bytech. Získávají tak nutné zbraně k dalšímu odporu. Partyzáni ze středních Čech a Českomoravské vysočiny se rovněž stahují na tuto výzvu ku Praze a cestou bojují otevřeně s okupačními jednotkami. Po dobu povstání jsou pak mnohde páteří úderných skupin i obránců na barikádách.

Totéž se dělo i v oblasti dnešní Prahy 6. V ulicích Dejvic a Břevnova zaznamenávají vzpomínky našich účastníků novou atmosféru s nadějnou radostí nad dlouho očekávaným zvratem veřejných poměrů. Čilé organizace odboje i v Praze 6 rokují v skrytu a jednají podle svých plánů již v dubnu a v prvních dnech května.

Organizace Bílá Hora dokončuje svá propozice pro veřejné povstání již 2. května a na 4. května svolává zástupce svých částí do budovy Kuratoria pro výchovu mládeže na hlavním dejvickém náměstí, aby vydala dispozice a signál k povstání. Také v Břevnově, Suchdole a jinde pracovali předvídavě a konkrétně již před 4. květnem. To se dělo hlavně tam, kde měli již z dřívějška sestaveny Revoluční národní výbory.

Vojenská situace na naší straně však byla neutěšená. Spontánní a všeobecný výbuch odporu vedl sice naše občany k silnému samostatnému bojovému vystoupení, avšak vedení různých ,od sebe odloučeně jednajících odbojových organizací a skupin nebylo jednotné a nemělo mnohde za sebou masově organizovanou vojenskou sílu. Byly to odborové orgány, dále Revoluční národní výbor v Praze XVIII připravovaný již od roku 1944 členy ilegální organizace Aktiv, skupina Bílá Hora, složka S - III vojenského velitelství Velké Prahy -"Bartoš" opírající se o dobrovolnické skupiny, uniformovanou stráž bezpečnosti a polovojenskou POP /Protipožární ochrannou policii/apod., dále to bylo místní velitelství jako kupř. "Vašek" a jiné s názvem "Bubeneč" u Národního výboru Praha XIX se slíbenými skupinami z řad přihlášených dobrovolníků a studentů, konečně i české vládní vojsko se svým ilegálním výborem.

Vedoucí silou těchto elementů byla KSČ, která i bez teprve se utvářejícího IV. ÚV - jen svými místními skupinami - ovlivňovala téměř všechno ilegální úsilí, zaměřujíc je na brzké povstání. Plánovaná společná schůzka těchto různých složek 4. května v 17 hodin ve Stromovce a u jiných ještě v neděli 6. května měla vydat dispozice pro vyhlášení povstání pro příští den. Pokud se týká ilegální KSČ, která byla páteří v celém místním odbojovém hnutí, ta se právě orientovala na sjednocení demokratických a vlasteneckých sil. Udělala hodně organizátor-ské a agitační práce, ale neměla lehkou pozici a mnohde ani zkušené kádry. Při posledním velkém zatýkání českých vlastenců - ještě v březnu 1945 v Praze - byli to právě komunisté, kteří byli nejvíce postiženi těžkou ztrátou svých ilegálních pracovníků. Nelze se proto divit, že se jí nepodařilo přes všechno poctivé úsilí překonat různé těžkosti s přípravami povstání.

Signál k všeobecnému povstání měl být vydán v souvislosti s vyhlášením generální stávky, kdy se zdály pro zahájení povstání příznivější podmínky.

U nás byl v tomto směru na překážku nedostatek větších průmyslových závodů, které by pro povstání mohly poskytnout početné bojovníky z dělnických řad a se kterými by bylo mohlo povstání počítat k zvětšení jednotně vedené vojenské síly. Tím se stalo, že i u nás počáteční situace bojových skupin dobrovolníků i vedoucích míst byla jiná, nežli bylo předvídáno a podle toho se vyvíjela celková bojová a ostatní činnost bojových složek. Vojenská nacistická posádka v Dejvicích i v Břevnově nebyla náhlými projevy odporu a bouřlivého vystoupení lidu překvapena. V prvních hodinách zakročovali jen přísnými zákazy a zastrašováním, na které se však pražský lid vůbec neohlížel.

Okupanti vyhlásili také na sobotu 5.května zákaz práce v továrnách. Báli se masové dělnické síly a vzplanutí nepokojů odtamtud. Potencionální stav pražské nacistické posádky, z níž dobrá třetina byla právě v našem obvodě Prahy XIX t.j. v Dejvicích, byl podle kusých zpráv tento: V budově MNO a naproti se nacházejících školách bylo umístěno na dva tisíce příslušníků Německé branné moci. V budově bývalého hlavního štábu bylo podle výpovědi německého zběha kolem tisíce vojáků a civilistů. 0 početních stavech v ostatních budovách, kde byli kasárnováni zejména esesáci t.j. v budově Nové techniky,v Bajkalu /dnešní ÚDA/, studentské koleji, v obou gymnáziích, dále ve vojenských zásobárnách a budovách kadetky /Vysoké vojenské školy/, v ruzyňských a motolských kasárnách, na letišti, v břevnovském klášteře u Markéty, v studentské koleji Na Kladkově, na Strahově, v letohrádku Hvězda, ve vokovickém táboře něm. pracovní služby a tak dále, nebylo tehdy sice přesných zpráv.

Podle odhadu, který se později při odchodu Němců z Prahy potvrdil, bylo to kolem dalších 8.000 plně vyzbrojených vojáků. Všechny tyto jednotky branné moci SS a SCHUPO, včetně mnohých civilistů, byly vyzbrojeny nejen pěchotními zbraněmi, ale i dělostřelectvem v Břevnově, Ruzyni a v Nové technice, v Dejvicích i řadou tanků. Např. ve Střešovicích Na Malovance, v bývalých jezdeckých kasárnách byl umístěn celý vojenský útvar těžkých tanků. Střeliva zřejmě měly tyto jednotky nadbytek, protože jím po celou dobu povstání nijak nešetřily.

Projev Němců v dalších dnech povstání potvrzovaly tvrdý způsob jednání a boje, zejména oddílů SS: - v prvé řadě udržet kasárny a obsazené budovy, proto je narychlo upravovali na opěrné body a kulometná hnízda - znemožnit českým občanům jakýkoliv provoz a pohyb na ulicích -civilní obyvatelstvo bez ohledu na jeho vystupování svým gestapáckým způsobem terorizovat, zajímat rukojmí a pro výstrahu je v mnoha případech odstřelovat.

Důležité veřejné a památné budovy dělostřelecky, letecky i jinak pro postrach demolovat, nebo podminováním připravovat ke zničení. Později nalezené velké množství trhavin v celkové váze kolem 10 tun tuto domněnku potvrdilo.

První den povstání - 5. květen - byl na úspěch tak silný, neočekávaný a takticky významný, že vešel do dějin naší nové doby jako den nejslavnější z květnových dnů, den spontánního přání lidu znovudobýt svobody a neodvislosti!

***

PRVNÍ POVÁLEČNÁ SCHŮZE OKRESNÍHO AKTIVU KSČ V PRAZE XIX

J.Svoboda

I u nás na Letné vyšli komunisté z ilegality se zbraní v ruce a stáli v předních řadách bojovníků Pražského povstání. Po příjezdu prvních, sovětských tanků do ulic našeho hlavního města, v okamžicích vítězství, osvobození a znovuzrození uspořádali komunisté na křižovatce ulice Škroupové a Třebízského,dnes Komsomolské a Havanské, veřejnou schůzi.

Z barikády promluvili v poledních hodinách 9. května 194 5 komunisté Josef Haselbach a Václav Kobliha. Podtrhli důležitost povstání pražského lidu, který se s holýma rukama postavil na odpor okupantům a skutečnost, že svobodu našeho lidu definitivně zpečetila slavná armáda prvního státu dělníků a rolníků.

Příští den otevřeli letenští komunisté na Letenském náměstí na rohu Veletržní a Ovenecké ulice stranický sekretariát. Dnes je v těchto místnostech prodejna nápojů. U znovuobnovení stranické organizace, která vlastně žila v podzemí a odvážně bojovala proti hitlerovským okupantům, stáli soudruzi Anna Čuchnová, Václav a Růžena Šroubkovi, Karel a Anastázie Šlechtovi, Anna Fialová, Doláková, Balyová, Karla Svobodová, Josef Štěpán, Václav Kobliha, Tonda Dolák a jeho žena Magda, všichni z rodiny Blažků, manželé Benetkovi, Josef Havel, Václav Dvořák a další, vesměs předváleční členové či funkcionáři proletářských masových organizací. Po jejich boku stanuli ti mladší. Růža Šroubková - Humlová, Jan a Karel Svobodovi, Karel Trsek, Tonča Jirků, mladý Tůma, Libuše Šlechtová. Do strany se přihlašovali ti, kteří se stranou sympatizovali, ti, kteří v její politice a úloze viděli záruku příštího šťastného života našeho lidu a ti, kteří nechtěli zůstat stranou. Vlasta Čapková, Gusta Kouřimský, Chábovi, Kudrna a další a další.

Na ustavující schůzi místní organizace Bubeneč - Letná, konané 11. května 1945, byl zvolen výbor organizace,v němž byli Václav Šroubek, Anna Čuchnová, Karel Šlechta, Anastázie Šlechtová, Josef Štěpán, Václav Kobliha st., Karel Trsek a Jan Svoboda. Předsedou byl zvolen soudruh Šlechta a jednatelem Jan Svoboda. Příští den jsem navštívil sekretariát pražského kraje, který stejně jako ÚV KSČ sídlil v bývalé bance u Prašné brány. Zde v mezaninu, v místnosti proti dveřím ze schodiště, začal pracovat předseda kraje s. J. Krosnář. Proudil k němu dav soudruhů. S každým stručně rozmlouval, vyptával se na soudruhy a dával pokyny,co třeba dělat.

Znal jsem soudruha Krosnáře z doby před válkou. Přesto jsem se mu představil. Ihned věděl kdo jsem, vyptával se na otce, na další soudruhy z Letné a Bubenče, sdělil mně, že strýc Josef co nejdříve přijede z Londýna, ptal se na osud jeho rodiny. Stručně vysvětlil situaci a zdůraznil, jak musí strana pracovat. Poukázal na to, že musíme své síly spojit s okresním výborem v Praze XIX, získávat do strany nové členy, především dělníky, pomáhat zakládat závodní organizace, zabezpečit kolportáž Rudého práva a stranického tisku, ustavit jednotnou organizaci mládeže, u všech masových organizací usilovat o jednotu. Posílat k němu všechny soudruhy z bývalého obvodního vedení strany, kteří se vrátí z nacistických koncentráků a kriminálů. Neodkladně zajistit práci a volbu národních výborů, dílo obnovy a chod národního hospodářství, dohlížet na zásobování a nedopustit, aby se skryli a škodili novému zřízení kolaboranti a přisluhovači Němců.

Okresní sekretariát KSČ Praha XIX se v té době nacházel na rohu Dejvické ulice, kde je dnes prodejna domácích potřeb. Pracoval zde jako politický pracovník nějaký Dřín, který o sobě prohlašoval, že je interbrigadista. Vedle něho pak tu byl na sekretariátě předválečný člen Antonín Sůsa.

Naší místní organizaci bylo přiděleno číslo,a tak jsme

Po mně vystoupil s. Vejsada, Sůsa a především V. Pekárek. Podporovali náš návrh a když mluvil Pekárek,několikráte se na mne odvolával a žádal, abych uvedl své jméno. Řekl jsem, že jsem Svoboda a ihned padaly dotazy co je s otcem, zda je živ, zda se ještě nevrátil z Buchenwaldu.

Nakonec bylo aktivem rozhodnuto, že na veřejné schůzi musí někdo promluvit. Probírány jednotlivé osoby, vzneseny dotazy, zda by nemohl mluvit soudruh K. Zavadil, ale bylo oznámeno, že se nevrátil ještě z koncentráku Dachau. U Tonči Řezníčkové, kterou také kdosi navrhoval, bylo řečeno, že bydlí v Břevnově, tehdy tedy v jiném okrese, a tak nepadala také v úvahu. Dřín ani Tonda Hořovský hovořit nechtěli. Tak uvázla diskuse na mrtvém bodě. Po poradě s Karlem Šlechtou jsme jménem naší místní organizace oznámili, že bychom řečníka měli, že však s ním musíme ještě teči večer jednat. Doufali jsem, že by jím mohl být Václav Kobliha. Nakonec jsme se oba zavázali, že letenští komunisté zítra ráno přivedou řečníka a ten vystoupí jménem komunistů na veřejné schůzi Národní fronty.

Za teplého a vlahého sobotního květnového večera jsme spěchali domů, abychom usnesení splnili. Šlechtovi měli domovnictví na Letenském náměstí 5 a pár kroků dále byl náš zmíněný stranický sekretariát. Rozloučili jsme se s Karlem šlechtou, já spěchal ještě zavřít a zamknout mřížové dveře a otočil se, abych u nás ve Škroupovce dojednal s Václavem Koblihou jeho zítřejší vystoupení. Na zpáteční cestě, právě když jsem šel kolem domu, kde bydleli Šlechtovi, slyším radostné zvolání a podle hlasu poznávám, kdo volá. Karel držel v ruce kousek papíru a ukazoval mně ho. Bylo na něm napsáno: "Karle, přijeďte rychle s Jendou domů! Áda se vrátil." Celým tělem projel hřejivý pocit a radost. Šlo o mého otce. Byl zavřen téměř šest let v Buchenwaldu.

Znali jsme z londýnského vysílání, že žije. Když vězňové osvobodili Buchenwald a přišli sem Američané, každý den Londýn vysílal jména těch, kteří přežili. Mimo to přijel právě v minulých dnech s transportem soudruh Josef Šrůta, jehož tchýně bydlila vedle nás v domě a on nám od táty vyřizoval vzkaz, že přijedou v příštích dnech.

Doběhli jsme do našeho bytu ve Škroupové ulici č. 32. Tam nebylo k hnutí. Byli zde známí a příbuzní, sousedé i rodina. Zakládající členka strany soudružka Čuchnová, Vašek Císařovský se ženou, Šlechtová, Koblihovi, šroubkovi, Trsková se synem Karlem, M. Jůzková a další. Po přivítání s otcem jsem využil tohoto shromáždění a sdělil,co bylo na aktivu. Řekl jsem, že jsme uvažovali, aby na veřejné schůzi vystoupil Vašek Kobliha. Ten však rozhodně odmítl a pak spolu s Karlem Šlechtou jako jedněmi ústy oznámili: "Mluvit musí Ada". Tak bylo všemi přítomnými jednomyslně rozhodnuto.

Vyptávání, rozhovory, vzpomínání trvalo dlouho do noci. šli jsme spát až k ránu.

Neděle-nebyla přívětivá. Bylo pod mrakem a když skupina členů naší místní bubenečské stranické organizace se blížila k Uralskému náměstí, začalo pršet. Nebyl to májový deštíček, ale vydatný liják. Na náměstí, před sadovou úpravou, byl postaven nákladní automobil. Z něho se mělo mluvit a byli zde zástupci jednotlivých stran. Za naši stranu tam měl býti, jak bylo rozhodnuto na aktivu, A. Hořovský, V. Pekárek, J. Vejskal a hlavně řečník. Když jsme docházeli k této improvizované tribuně, byli tam již shromážděni zástupci všech politických stran Národní fronty. Nejdříve si naší skupiny všiml Vašek Pekárek, seskočil se soudruhem Vejskalem z auta a spěchali nám vstříc.

Přivítali se s otcem a Vašek Pekárek se ke mně obrátil se slovy: "Tak to je ten váš řečník, vy vykukově" a smál se s námi a celým velkým shlukem soudruhů, kteří se kolem nás shromáždili.

Veřejnou schůzi zahájil V. Jirásek. Byl nucen uvítat A. Svobodu, předválečného člena Rady obecního zastupitelstva v Praze XIX, říci, že se právě vrátil po šestiletém věznění z koncentráku. Pak mu předal slovo.

A. Svoboda ukázal na význam pevné jednoty Národní fronty, záruky, že náš lid bude sám v nové republice vládnout. Již se nesmí opakovat, aby české a slovenské ženy oplakávaly své muže a syny. Tyto oběti, mezi nimiž bylo mnoho komunistů z Prahy XIX a jmenoval soudruhy Malého, Doláka, Malinu, Mikesku a jeho syna, Fučíka a další, musí být pro nás závazkem, že budeme svorně budovat novou republiku, vládnout v národních výborech podle vůle lidu, novým způsobem, v duchu politiky vlády Národní fronty Čechů a Slováků.

Tak skromným příspěvkem naší místní organizace KSČ č.l v Praze XIX - Bubenči bylo to, že jsme přispěli ke zdaru veřejných voleb Revolučního národního výboru v Praze XIX. Komunisté zde jako organizovaná politická síla, nikdy se nezpronevěřili lidu a můžeme říci, že to byl první krok k volbám v roce 1946, kdy naši stranu v Praze XIX volilo 30% občanů.

***

V NOUZI POZNÁŠ PŘÍTELE

K. Jiráček

Toho roku klesla v řekách hladina na nejnižší míru, v potocích plynul tenký kalný pramínek vody, některé byly vyschlé až na dno. Zbyly po nich jen okoralé jizvy. Nade vším plálo žhavé slunce. Půda, která jiná léta rodila a otevírala svůj roh hojnosti a lidé spěchali sklidit bohatou úrodu, byla vrásčitá, vyprahlá a jako bolestí strhaná!

Široké lány osení, které od jara vyrostlo jen do výše deseti centimetrů a ještě před několika týdny tvořilo hustý zelený koberec, žloutlo a vadlo. Vyjednocená řepa usýchala, ovocné stromy místo zrajících plodů střásaly suché nedozrálé padavky.

Byl srpen 194 7. Katastrofální sucho. Lidem z tváří hledí úzkost. Nikdo sice slovo hlad nevysloví, ale všichni je nosí v sobě, jako nemoc. Jsou teprve dva roky po strašné druhé světové válce a s tímto nepřítelem v týlu nikdo nepočítal.

Za této situace byly svolávány schůze komunistů i členů organizací Národní fronty, na nichž se lidé radili co dělat.

Na jednu podobnou schůzi dodnes vzpomínám. Konala se v hostinci "Na barikádě" v Praze 6.

Referent hovoří a v sále je jako na pohřbu. Lidé sedí zamlklí, pohled upřený před sebe. Poslouchají slova řečníka a ta, jako by ještě více lidi tlačila do sedadel: "Ano, soudruzi a přátelé, je sucho, takové, jako jsme ještě nezažili. Výživa národa je ohrožena, zemi hrozí hlad. Naše vláda pravděpodobně bude nucena snížit příděly potravin. Neúroda však nepostihla jenom nás! Sucho je v celé Evropě. Kdo nám může v takové situaci pomoc? Musíme sami ...

V tom okamžiku se v sále zvedla paže a ozval se hlas: "Prosím, mohu něco k tomu říci?" V místnosti nastalo oživení. U předsednického stolku dali hlavy dohromady. Přerušení referenta nebylo zvykem. Po chvíli se předsedající zvedl a řekl: "Nu, prosím, mluv soudruhu, co máš na srdci."

Ten se nenechal dvakrát pobízet a spustil: "Přátelé, je sucho, neúroda, hrozí nám hlad? Co nám brání abychom přijali nabízenou pomoc?"

V sále to zašumělo. Pokračoval: "V Evropě je sucho, neúroda, ale v Americe ne! Je vám jistě známo, že nám USA nabízí potraviny? Podávají nám pomocnou ruku. Stačí jen dát souhlas a Marshallův plán..."

Nedokončil. Ozvalo se hned několik hlasů: "To by byla drahá pomoc! Na to bychom pořádně doplatili" apod. On se však nevzdával. "Proč drahá? Něco za něco. S tím se musí počítat, když se od někoho něco chce. Marshallův plán..."

Nedokončil. Resolutný hlas ho přerušil: "Marshallův plán je chytře nastražená léčka a podvod."

Nato se rozpoutala hlučná diskuse, do níž zasahovali přítomní, aniž by žádali o slovo. Část přítomných, ti, kteří zastávali názor, že by se mělo požádat o pomoc USA, musela čelit většině, která pádnými argumenty dokazovala, že Marshallův plán sleduje zájmy amerických imperialistů, jak to dokazují případy ve Francii a Itálii, kde podmínkou přijetí tohoto plánu bylo vyloučeni komunistů z vlády a tvrdý postup proti pracujícímu lidu těchto zemí!

Debata se stávala tak vášnivou, že ani zvonek předsedy nic proti tornu nezmohl. Lidé vstávali ze židlí, mávali proti sobě pěstmi, skákali si do řeči a křikem se snažili nabýt vrchu nad odpůrci. Kdo ví, jak by tato vášnivá debata skončila, kdyby náhle nenastal zvrat. Z výčepu vběhl do sálu hostinský, celý rozčílený a snažil se přehlušit všeobecný hlomoz. Jeho gesta zapůsobila. Pozornost se obrátila k němu.

Když nastalo ticho, řekl: "Zachovejte klid a ticho! V rozhlase bude zvláštní hlášení." Vešel do výčepu, nechav za sebou otevřené dveře a otočil knoflíkem u radia umístěného nad výčepním stolem. V tom okamžiku se z aparátu ozvala obvyklá znělka a hlasatel oznámil: "Upozorňujeme posluchače, že za malou chvíli promluví předseda vlády soudruh Klement Gottwald."

Nato se ozval, všem známý a drahý hlas:
"Drazí spoluobčané! Z krátké návštěvy v Moskvě se vracím s velkým výsledkem. Moskevská jednání znovu potvrdila, jakou neocenitelnou oporou je naší republice přátelství Sovětského svazu, a to jak v otázkách bezpečnosti a nezávislosti státu, tak i v otázkách hospodářských. V těch bylo tentokrát těžiště našich jednání. Dohodli jsme se, že mezi Československou republikou a Sovětským svazem bude uzavřena dohoda o vzájemných dodávkách po dobu pěti let. Komuniké, které bylo o jednání vydané a které bude uveřejněno v neděli, uvádí dosti podrobně některé údaje o této dalekosáhlé dohodě. Chtěl bych jen vyzvednout, že Sovětský svaz nám mezi jiným na rok 1948 dodá 200.000 tun pšenice a 200.000 tun krmiva. Není pochybností, že tyto dodávky mají velký význam pro zabezpečení výživy našeho obyvatelstva a pro rozvoj našeho zemědělství."

Po těchto slovech se ozval v sále všeobecný potlesk. Teprve po několikerém volání: "Ticho!" se sál utišil.

Soudruh Gottwald,za všeobecného nadšení přítomných, pokračoval ve svém rozhlasovém projevu: "Z druhé strany zase my budeme dodávat Sovětskému svazu velké množství výrobků těžkého a lehkého průmyslu. Není pochybností, že tyto naše dodávky do Sovětského svazu mají velký význam pro rozvoj naší výroby, pro plnění dvouletého plánu, pro plnou zaměstnanost v našem průmyslu. Sovětský svaz nám dodá též některé důležité suroviny. Politická a hospodářská jednání v Moskvě jsou tedy velmi úspěšným krokem vpřed v upevňování a prohlubování našich vztahů k Sovětskému svazu. Mnoho se dnes mluví o pomoci při hospodářské rekonstrukci Evropy, aniž kdo jasně řekne, jak si tuto rekonstrukci a pomoc představuje. Myslím, že naše moskevská jednání jsou dobrým příkladem spolupráce mezi národy, vedené opravdu jen zřeteli prospěchu nejširších'lidových vrstev zúčastněných zemí, že jsou opravdovým přínosem k hospodářské rekonstrukci Evropy a k vybudování přátelské a demokratické spolupráce mezi národy."

Dozněl hlas soudruha Klementa Gottwalda z rozhlasového aparátu a účinek na posluchače byl ohromný. Skupina, která tak vehementně se zastávala Marshallova plánu, postupně vadla, až při statisících tunách obilí a krmiva zvadla docela. Jinak to bylo s odpůrci Marshallova plánu, kterých byla od začátku sporu většina. Během řeči soudruha Gottwalda rostla a rozkvétala nadšením, až nakonec vyvrcholila bouřlivým potleskem, kterým strhla ostatní k radostným projevům a voláním slávy Sovětskému svazu!

První se ujal slova předseda: "Vážení soudruzi a přátelé, domnívám se a myslím, že právem, že první bod naší schůze, to jest vyřešení stavu neúrody, je díky pomoci našich přátel z velké části vyřešen. Není třeba se obávat, že bychom hlady umřeli. Také druhá otázka je vyřešena. Ne Západ, ale Východ. Ne USA, ale SSSR je náš nejvěrnější přítel. Opět se potvrdila slova soudruha Gottwalda: "Se Sovětským svazem na věčné časy."

Bouřlivý souhlas byl mu odpovědí. Schůze se rozcházela a z očí všech hledělo štěstí a radost z vědomí, že máme ve světě takového přítele, který nás nikdy neopustil a neopustí.

Ještě jednou jsme prožívali,a s námi komunisty všechen pracující lid, podobnou radostnou situaci. To když se ukázalo, že neúroda byla ještě daleko horší,než se předpokládalo. Sklizeň toho nešťastného roku činila pouhých 67%. To bylo u chlebového obilí. U brambor 51%, u cukrovky 50%.

Ztráty způsobené suchem se odhadovaly na 11 až 15 miliard korun!

Smlouva se Sovětským svazem o dodání 400.000 tun obilí a krmiva byla uzavřena na dodání až v roce 1948. A tu opět, když bylo nejhůř, pomohl Sovětský svaz. Ještě do konce roku 1947 nám urychleně dodal 50.000 tun chlebového obilí a 50.000 tun krmiva - a celkovou dodávku zvýšil o dalších 200.000 tun chlebového obilí.

Od té doby uplynulo víc jak 33 let. Poučné je srovnání s dnešní dobou a situací ve světě i u nás. Jaká je dnes hospodářská a politická situace naší republiky a zemí socialistického tábora v čele se Sovětským svazem a jaká je situace a perspektiva těch zemí, které se tehdy spoléhaly na pomoc Marshallova plánu a USA. Komentáře k tomu není třeba.

***

SLAVNÉ BRIGÁDY

J. Tondl

Neradostnou situací pro členy komunistické strany a další protifašistické vlastence byla doba okupace naší republiky. Různé formy boje proti fašismu byly vedeny v závodech, městech i vesnicích. Všichni pečlivě sledovali situaci na frontách, věřili v sílu a vítězství Sovětského svazu a naše osvobození.

Soudruzi v koncentračních táborech, doma, příslušníci 1. Čs. armádního sboru, kteří aktivně pomáhali sovětské armádě osvobozovat území Sovětského svazu, Polska a naší republiky, ve volných chvílích vzpomínali, diskutovali a plánovali,jaký život a pořádek zavedou v osvobozené vlasti.

V besedách vedených členy komunistické strany často padla slova: "zůstanu-li živ, dám pro obnovu nového státu, budovaného podle vzoru Sovětského svazu, tolik hodin práce a snažení, aby to byl stát hospodářsky a politicky silný, aby zajistil co nejdříve životní jistotu a spravedlivé odměňovaní.

Po osvobození, na výzvu KSČ, se všude na obnovu národního hospodářství organizovaly dobrovolné pracovní brigády. Jednou z vysoce aktivních byla brigáda "Stachanov" v Dejvicích. Vznik brigády se datuje sobotou 27.7. 1946. V ten den tři nákladní auta, na každém 25 soudruhů a soudružek, vojáků i civilistů, komunistů i sympatizujících, odjelo do Bělé pod Bezdězem na práci do továrny na hospodářské stroje. Na postranicích aut nápisy "Brigáda KSČ Praha", pěticípá hvězda. Na všech autech naše a sovětské vlajky. Pracovalo se v radostném nadšení a výtěžek práce 3.707 Kčs byl odevzdán na fond strany.

Další sobotní a nedělní brigády byly organizovány na státní statky v Kamýku, Velkých Přílepech, Liběchově, Dobříši a jinde, kde sklizeň ve žních "hořela"! Jezdili jsem také na sklizeň brambor a chmele. Všude úspěchy, radost z výsledků a uznání za práci. Hlavní náplní práce brigády "Stachanov" byly však od podzimu 1946 až do roku 1952 pomoc kladenským horníkům v zajištění uhlí pro republiku. Na dolech pracovali naši brigádníci hlavně na nočních směnách, většinou ze soboty na neděli. Stávalo se také, jestliže měl důl velký nedostatek lidí, že se pracovalo nepřetržitě dvě směny, nejčastěji však 12 hodin.

Před fáráním se fasovalo 10 cigaret, po šichtě se šlo na oběd a pivo. Později za směnu byl nárok na 13kg uhlí. Uhlí bylo zpravidla předáno školám a školkám ve Starých Dejvicích, Vokovicích, v Šárce, v Sedlci aj. Tehdy bylo ve školách uhlí málo a při předávání vyprávěli brigádníci dětem o hornickém povolání, o péči strany o děti, o tom ,jak děti a škola mohou pomáhat k lepšímu životu, jak se mají vzdělávat a žit.

Při jízdě nákladními auty na Kladno se vždy na autech vesele zpívalo a to budovatelské, sovětské a lidové písně. Domů se na autech podřimovalo. Před příjezdem ze směny do Prahy k budově kina Kyjev se zazpívalo:"Kamarádi , dolů sfárejme..." Zajímavé bylo, že jedné brigády se zúčastnila také a poctivě pracovala skupina duchovních Čsl. církve v čele s pražským biskupem dr. M. Novákem.

Dne 26.7.1947 odjela s brigádou skupina 27 mladých Švýcarů na noční směnu, odkud si jistě přinesla trvalé vzpomínky. Bylo to v rámci mezinárodní brigády při Světovém festivalu demokratické mládeže.

V roce 1946 odpracovala brigáda "Stachanov" 7.720 pracovních hodin. Závazek na první rok dvouletky 1947-1948 byl 20.000 hodin a byl překročen o 4.000 hodin.

V létě byla jízda na autech,i když často hodně přetížených,celkem dobrá. Když nastaly mrazy, na plechem pobitou podlahu se nastlala sláma, natáhla se na korbu plachta proti větru a jelo se také vesele. Mimo brigády "Stachanov" na Kladno jezdili také soudruzi z Břevnova, příslušníci Hradní stráže, posluchači školy osvětových důstojníků z MNO a další skupiny.

V březnu 1947 na Kladenském náměstí byla brigáda představena soudruhovi Klementu Gottwaldovi, tehdejšímu předsedovi vlády ČSR, který měl na táboru projev. Poděkoval brigádě a projevil přání, aby doba provizoria brzo skonči la a nemuselo se v době,kdy lidé mají mít osobní volno, jezdit na pracovní brigády.

Okresní výbor KSČ v Dejvicích pečlivě sledoval pracovní úspěchy brigády. Svědčí o tom mimo jiné také předání praporu na okresní konferenci 23.3. 1947 v uznání za její záslužnou činnost. Na manifestace 1. května šla vždy brigáda organizovaně s praporem a transparenty v čele.

Na začátku roku 1948 se politická situace přiostřuje. V brigádě se aktivita vyznačuje zvýšenou účastí usilovného pracovního elánu a politické aktivity. Dne 21.2. 1948, v předvečer sjezdu závodních rad a odborových skupin ROH, je na brigádě nejvyšší účast - 117 osob. Plán na rok 1948 byl v březnu zvýšen o 5.000 hodin a z plánovaných 25.000 na rok 1948 bylo odpracováno 32.272 hodin.

Ke dni znárodnění 27.10. 1948 byl brigádě udělen KSČ diplom a uznání za nejlepší výsledky v rámci akce "30 miliónů hodin republice" 35 příslušníků obdrželo čestný odznak.

V roce 1949 - 1952 se v této čestné záslužné práci pokračovalo. Brigáda "Stachanov" plnila nejen pracovní úkoly. Zúčastnila se např. v aule střední školy v Dejvicích v roce 1.949 výstavy "Praha 6 buduje" malým stánkem, prováděla besedy ve školách k získávání žáků do hornictví, šátkování pionýrů, upevňovala družbu horníků Kladna s Prahou, dělníků s vojáky, komunistů s nestraníky a mládeží, inteligence s fyzicky pracujícími. Plnila heslo strany z roku 1948: "Více práce republice, to je naše agitace!" Příkladem v práci a organizátory všech akcí a brigád byli vždy komunisté.

Dne 26.12. 1948 zúčastnilo se několik brigádníků na pozvání závodní rady řádné valné hromady dolu v Rozdělově. Kromě vysokého zhodnocení práce brigády, který svým výkonem se také zasloužila na udržení i zvýšení těžby, a kromě poděkování byl brigádě udělen čestný hornický kahan.

Agitační skupina brigády využívala různé akce k propagování nových brigádníků. Byly to recitace a budovatelské písně předvedené na veřejných a hlavně stranických schůzích, např. v Dejvickém sále, U Strašíků, v Brusce, v Jaselské ulici, U Matěje, ve Studentských kolejích, na Letné, také v Holešovicích i na Vinohradech. Agitovalo se i mezi vojáky, Na Pohořelci u zásobáren a 3.6. 1949 pořádal ONV slavnostní udělení čestného uznání diplomy vynikajícím brigádníkům okresu, kde kolektiv "Stachanov" vystoupil s krátkým kulturním programem.

Začátkem r. 1950 nebyla ještě dosti pevná naše hospodářská situace. Proto ONV Praha 6 daroval naší brigádě za práci vykonanou v dolech v roce 1949 různé předměty denní potřeby, např. mýdlo, cigarety, šampon, několik kořistních blůz pracovních, gumové boty apod. Bylo předáno nejlepším brigádníkům.

Na základě přesných záznamů o účasti a výsledcích brigády "Stachanov" za dobu její existence od r. 1946 - 52 zúčastnilo se prací,někteří krátkodobě, druzí po celou dobu, na 4.000 osob. Výsledkem práce bylo na 40 vlaků uhlí pro republiku. Přitom hlavními pracovními nástroji byla lopata, špic, trhavina a hlavně pracovité ruce, hlava a přesvědčení o správnosti a potřebě kolektivního úsilí při budování nového společenského zřízení.

***

ÚNOROVÉ DNY V PRAZE 6

K. Zavadil

V poválečném období vedla KSČ houževnatý a důsledný boj za získání většiny národa na cestě k vybudování socialismu a za likvidaci kapitalistického zřízení. Byla to doba rozhodujícího boje za uchopení politické moci v Československu. Strana odhalila politiku reakčních stran, které usilovaly o zvrácení revolučních vymožeností a obnovu kapitalismu u nás. V únoru 1948 vstoupila dělnická třída pod vedením KSČ do rozhodujícího boje, kdy buržoazie byla poražena definitivně a zbavena politické moci. Nám, kteří jsme se aktivně podíleli na přípravě těžkých bojů s třídním nepřítelem, zůstávají stále v živé paměti, jak to bylo tehdy před únorovými událostmi a i potom, když se začala realizoval směrnice stranického vedení na cestě k socialistické přeměny naší společnosti.

Politická situace v porevolučním období na bývalém pražském obvodě Praha XIX nás,členy strany nenechávala na pochybách, jak se situace bude vyvíjet v této převážně buržoazní čtvrti. Byla odrazem současného stavu v Národní frontě a ve vládě. Již začátkem roku 1946 skrytí reakcionáři v některých stranách Národní fronty pracovali tak, aby zvrátili dosavadní vývoj lidové demokracie. Podobné tendence jsme pociťovali též na našem obvodě, jak v koordinačních orgánech NF, tak i na dejvické radnici. A tento boj se projevil i na jiných úsecích veřejného života a hlavně po volbách v roce 1946 začaly se různým způsobem vyhrocovat útoky proti pokrokové frontě, například v masových složkách ovládaných reakcí.

Bylo tomu proto, že bylo nepříznivé sociální složení obvodu, kdy poměrná část obyvatel byla buržoazní či maloměštáckého původu. Dělnická třída na našem obvodě nebyla tak početná, ale KSČ měla velkou podporu pracujících, která zesílila po květnové revoluci příchodem Rudé armády do Prahy. I tak měla svůj význam zvýšená politická činnost naší stranické obvodní organizace k získání důvěry občanů při prosazování politických cílů KSČ. Nebyla to snadná práce, ale přinášela zisky při přípravě nástupu na široké frontě k Únoru. To gottwaldovské heslo "čelem k masám" přineslo ovoce vítězství. A když přišly historické únorové události prožívané v plném napětí, byli jsme společně s pokrokovou veřejností připraveni podílet se na vítězství dělnické třídy v rámci našeho obvodu.

V očekávání mimořádných událostí při bdělosti, pohotovosti a organizovanosti celé strany mohli jsme se připraveni zúčastnit rozhodujících bojů. Bylo nám jasno,hned po velké manifestaci dne 21. února 194 8 na Staroměstském náměstí, co je teči třeba dělat. I na našem obvodě šly události rychle za sebou, neprodleně jsme začali plnit výzvu obrozené Národní fronty, jak ji přednesl soudruh Gottwald, směřující k provedení základních přeměn naší společnosti k vybudování socialismu.

V tyto únorové dny zasedalo nepřetržitě obvodní vedení KSČ, aby rozpracovalo úkoly, které bylo třeba v krátké době realizovat v rámci obvodní stranické organizace. Aktivita strany se setkala s nebývalým nadšením jak u členstva KSČ, tak i u většiny občanů a pomohla při prosazování nového pořádku, neboť jsme začali politicky a organizačně pracovat za zcela jiných podmínek, než tomu bylo dříve. Učili jsme se vládnout po vzoru sovětského lidu a našli jsme pochopení u pracujících při plnění často obtížných a zdánlivě nezvladatelných úkolů.

V prvé řadě byl ustaven nový Akční výbor NF, který provedl potřebná opatření, byla očištěna Obvodní rada a jejím předsedou se stal člen KSČ. Rovněž masové organizace prováděly očistu svých řad a za reakčně smýšlející funkcionáře nastoupili ti, kteří dávali záruku dobré spolupráce v Národní frontě.

Od provedených opatření šel politický, hospodářský a kulturní život našeho obvodu rychleji kupředu. Jak se ukázalo během krátké doby, bylo možno úspěšně řešit řadu naléhavých problémů, které dříve vinou sabotérů nebo neschopných funkcionářů provedeny nebyly a nebo realizovány na úkor pracujících. Práce za změněných podmínek bylo mnoho a často i taková, kterou jsme dříve nikdy nedělali. Ale úkoly se provádět musely, abychom si zasloužili důvěru lidu.

Zodpovědná a těžká práce byla zvláště na národním výboru, kde vedoucí funkcionáři byli vesměs noví a nezkušení lidé. A na aparát národního výboru nebylo možno se plně spolehnout, protože byl po celá dlouhá léta ve službách dřívějšího protilidového režimu. Náhrada za nespolehlivé pracovníky se těžko hledala vzhledem k potřebné odborné praxi, která v aparáte národních výborů je nutná. Přesto však potíže a jiné problémy se postupně zdolávaly,i když pochopitelně se chyby dělaly. Avšak občané měli při zavádění nového pořádku pro to pochopení a národnímu výboru na našem obvodě se dostávalo plné podpory i aktivní pomoci jak od OV KSČ, tak i od všech složek Národní fronty. Protože jsem od počátku ustavení nového Obvodního národního výboru byl v něm aktivně zapojen ve vedoucí funkci, mohu z vlastní zkušenosti uvést, že to byla nejen velmi zodpovědná organizační činnost, kterou spolu s ostatními soudruhy jsme dělali, ale též velmi náročná politická práce. Většina z nás byla v těchto funkcích poprvé a protože činnost národního výboru byla obsahem i organizační strukturou jiná, než tomu bylo dříve, nemohli jsme se opírat o zkušenosti, a tak jsme pod vedením strany a každodenní prací s lidmi zdolávali překážky.

Takovým kladem masové politické práce bylo vytvoření sboru důvěrníků lidové správy a okrsků správy organizačně napojené na Obvodní národní výbor. Pravidelné schůzky s tímto organizačním pomocným útvarem nám,zodpovědným funkcionářům,velmi napomáhaly k úzkému spojení s pracujícími při řešení jejich potřeb a naopak zase při získávání spoluobčanů k účasti na dobrovolných brigádách při zvelebování našeho obvodu. Kolik kupříkladu bylo upraveno prostranství a veřejných budov i objektů, které ještě dnes slouží svému účelu.

Ať jsou to mateřské školy a jesle, zdravotnická střediska, školní budovy, kulturní zařízení i dětská a sportovní hřiště. Je samozřejmé, že některá tato zařízení, která jsou dosud v provozu, byla postupem doby modernizována tak, aby sloužila svému účelu. I při řešení bytových problémů byly zajišťovány nadměrné byty pro nejnaléhavější případy. Ve smyslu směrnic vlády uvalovány národní správy na řadu podniků a provozoven na obvodě.

Prováděly se kontroly v obchodech a jiných zařízeních sloužící veřejnosti a tvrdě se postupovalo proti šmelinářům a sabotérům národního hospodářství. Nezapomínalo se i na ty nejpotřebnější sociální případy, zvláště pomoc starým občanům, kteří vinou kapitalistických poměrů se octli v těžkých životních podmínkách. Nelze všechno vyjmenovat, co se udělalo v poměrně krátké době, ale nám šlo především o to, abychom co nejdříve realizovali všechna ta vládní opatření zaměřená k zavádění nového pořádku a ku prospěchu pracujících a mladé generace.

Důležitým mezníkem se stal též zákon z roku 1949 o nové organizaci Národních výborů v Praze. Prováděním tohoto zákona byla vytvořena nová územní soustava národních výborů hlavního města a takto docíleno organizačně zlepšit a tím prohloubit spojení s pracujícími Prahy.

Doba, která uplynula od únorových událostí,nás poučila, jak bylo důležité spojení s občany našeho obvodu, abychom mohli s jejich podporou a důvěrou plnit nesnadné úkoly Obvodního národního výboru. A ta důvěra se projevila i u významných politických a kulturních činitelů bydlících v Praze 6. Jejich spolupráce s politickými a správními orgány obvodu měla rozličné formy účasti na veřejném životě i v osobním styku. Vzpomínám si na mimořádný zájem národní umělkyně Marie Majerové o činnost našeho národního výboru, kde se zúčastnila některých akcí na obvodě. Tehdejší aktivitou a obětavostí naplněnou dobu ztvárnila v literárním díle, kde zachytila nejen zajímavý úsek z činnosti národního výboru, ale z vlastní zkušenosti poznala, jaká důležitá politická práce to byla.

Snad by bylo možné ještě siřeji se rozepsat,co všechno se tehdy i v pozdější době na obvodě Prahy 6 provádělo za obětavé práce členů strany i občanů a masových složek Národní fronty. Národní výbory se staly po Únoru v celém státě důležitým činitelem a plnění volebních programů je důkazem o významném podílu národních výborů na rozkvětu naší vlasti. A denně se o tom přesvědčujeme, co bylo i na našem obvodě již vybudováno od historických dnů Února po dnešní dobu. Naše starší generace, k niž se počítám, prošla tvrdou školou bojů za vlády buržoazie a prožila strašnou dobu fašistické okupace a dočkala se toho, že se mohla plně zapojit do budování socialismu v naší zemi. A my si dnes můžeme se zadostiučiněním říci, že jsme v našem životě nedělali marnou práci. Vždy a všude jsme pevně stáli tam, kde nás strana potřebovala, kde se bojovalo o lepší zítřek našeho pracujícího lidu.

***

POLITICKÁ KRIZE KONCEM 60TÝCH LET A OBVOD PRAHY 6

J. Janulík

Dějiny strany zahrnují nejen velká vítězství, rychlé postupy vpřed, úspěchy, ale také krize, otřesy.

Příkladem je politická krize let 1968 a 1969, střetnutí revolučních sil s oportunismem.

Už v lednu 1968 jsme vyjádřili svoji podporu rezoluci, kterou rozeslali soudruzi Jodas, Famíra, Svoboda, Šedivý a další všem členům politbyra ÚV KSČ a vládě.

Ve straně se začíná ostře vyhrazovat stav k celkové situaci ve státě. Začínají zvedat hlavu různí takzvaní postižení, zakládá se klub K 231, kde různá individua od recidivistů a vrahů až po takzvané politicky postižené vytváří ovzduší hysterie.

Staří pravičáci z bývalé sociálně demokratické strany chtějí znovu sociálně demokratickou stranu oživit. Tvoří se reakční seskupení v Klubu angažovaných nestraníků /KAN/. Proti tomu velmi ostře vystupujeme i my v Praze 6, bylo to v březnu 1968 v hotelu Internacional, kdy jsem velmi ostře vystoupili proti Švermové, byli jsme nespokojeni s postojem vedení strany v čele s Dubčekem, jež necelí kontrarevoluci, která nastupuje do útoku.

Bylo to řečeno i na Pražském hradě, kde s. Šedivý z Prahy 6 velmi ostře odsoudil tuto škodlivou politiku našeho vedení. Kontrarevoluce nastupuje na všech frontách a vedení strany jí dává zelenou. Sdělovací prostředky jsou v rukou kontrarevoluce, na stránkách tisku a v televizi se kydá špína na stranu, na jednotlivé funkcionáře, někteří jsou dohnáni až k sebevraždě /viz gen. Janků/.

V této situaci varují naše vedení představitelé Sovětského svazu. Naše vedení opojeno pochlebováním z kapitalistických států nechce vidět, do jaké katastrofy se řítíme. Po výzvě členů Varšavské smlouvy, abychom se zúčastnili porady ve Varšavě o vážné situaci v Československu, naši odmítají a kontrarevoluce připravuje strašný úder. Je to převzetí moci prostřednictvím deklasovaných živlů, utopit v krvi naši svatou věc - socialismus.

Po vážném varování od předsednictva ÚV KSSS, které dostal písemně Dubček, a který s tímto varováním neseznámil předsednictvo ÚV KSČ, se vojska Varšavské smlouvy dávají do pohybu přes hranice naší vlasti, 20.8. 1968, z hlediska internacionální pomoci zachránit socialismus v Československu. A tady je ta neodpustitelná vina těch, kteří zradili náš lid, když předsednictvo ÚV KSČ přes protest pěti členů předsednictva ústředního výboru přijímá rezoluci o vpádu "okupantů". My jsme s nadšením přijali tuto pomoc a museli jsme čelit obrovské vlně nacionalistických vášní mnohých poctivých našich lidí štvaných kontrarevolucí a zrádcovstvím našich některých stranických představitelů.

Vzpomínám na statečnost věrných marx-leninců - manželé Krutinovi, Eda Kovařík, Standa Maryška, Standa Ptáček, Kameníková, Karel Zavadil, Mach, Pavla Hrubá, Šedivý, Franta Rychtář, Standa Kreps, Bednář, Janulíková, Šlanc a další, kteří bojovali za čistotu v našich řadách, za přátelství se Sovětským svazem, ze jejich internacionální nezištnou pomoc.

Zdrcující většina našich zasloužilých členů KSČ se stala oporou při očišťování našich řad. Museli jsme doslovně ultimativně vedoucímu tajemníku v Praze 6 Slaninovi nařídit rozpuštění předsednictva, které se skládalo převážně z reakcionářů.

Kolik to bylo schůzí a zvlášť vzpomínám na Čechli, na Lucernu a 24. října 1968 na aktiv v budově Otázek míru a socialismu, kde staří členové manifestačně se hlásí s láskou k sovětskému přátelství.

Byl to Břevnov, kde s. Havelka v hlavním referáte ukázal na jakou cestu nás zavedli zrádci, ukázal na význam sovětské pomoci. Byla veřejná schůze ve vojenské akademii, kde jsme dali jasně najevo, kde stojíme, zvláště si cením vystoupení soudruha Plojhara, který prohlásil: "Jsem hrdý na to, že jsem stál po boku Klementa Gottwalda v Únoru 1948."

V tomto boji za očistu v našich řadách sehrály důležitou roli uliční organizace KSČ. To jsou ti soudruzi, kteří prožili těžké doby kapitalistického otroctví, kteří prošli koncentráky a této doby si velmi váží. Po rozbití kontrarevoluce, kdy i nové vedení 17. dubna 1969 je toho důkazem, strana nastupuje do útoku na všech frontách za odstranění těch nedozírných škod napáchaných kontrarevolucí .

Je to pro nás pro všechny velkým poučením a zároveň výstrahou, abychom nespychli, ve skromnosti se stali příkladem všem našim pracujícím, tak jak mají být komunisté a jak také v minulosti vždy vystupovali.

Vaše reakce...

zpět

Vzpomínají předváleční členové Komunistické strany Československa šestého pražského obvodu

Obvodní výbor KSČ Praha 6, 1982

U příležitosti 60. výročí založení KSČ a 60. výročí SSSR

Vydal OV KSČ Praha 6 ve spolupráci s komisí předválečných členů strany v Praze 6 pro potřeby funkcionářského aktivu.

Redakčně sestavil prof. Vladimír Adámek, CSc, ředitel UML VŠZ Praha.

Náklad 1 000 výtisků. Praha 1982. ZDARMA

Vzpomínají předváleční členové Komunistické strany Československa šestého pražského obvodu

copyright © Pražský web pro studenou válku 2002-2006

CNW:Counter