***

***

Meeting v Kanadě

Tehdy jsem na tribuně stál,
sál náhle jako zákop ztich
tím tichem — tichem v liniích,
jež láme rachot prvních salv.

A byl jsem předem varován,
že pánové z tří prvních řad
nás přišli sem dnes vypískat —
tím válku vypovědět nám.

Tak přišel jsem a uviděl,
krok před sebou, tři řady jich,
z nich každý ruce v kapsách měl,
žvýkací gumu v čelistích,
přes nohu nohu natřásal;
tři řady zlobných, sytých těl...
Tak vida, to je nepřítel!

Tam vzadu je jen černý sál
a soudruhy tam nevidím,
ačkoliv jistojistá věc,
ačkoliv jistě jsou tu dnes,
jsou ale tam, kam padá stín.
Jsou jistě tam, vím, je to tak,
spatřit, jak blýsk tam jejich zrak —
naň spolehnout jak na maják!
Za třetí řadou černý mrak,
kouř z cigár táhne z těch tří řad
a jako ohněm ožehnut
teď vstávám, zahajuji řeč —
a její první věty zvuk
zní jako útok, jako zteč:
— „Rosija, Stalin, Stalingrad!"
Hrobové ticho z prvních řad.

Leč náhle vzadu tisícům
se zdvíhá se rtů lehký šum
a už přes ticho prvních řad
jak lavina, jak vodopád,
jak sopka, když se provalí,
tam vzadu „Hurá!" hřímali.

Je půlnoc — nikdo nechce ven
a meeting pokračuje dál,
v nadšení vstává, zpívá sál,
vzduch je jak bouří pročištěn.

A mlčí ti z tří prvních řad,
a mlčí — tváře zkřivil strach,
a mlčí — strach jim hrdlo stáh,
a mlčí, mlčí napořád!

A konec — co bych povídal,
je zcela prostý: kolikrát
nám válkou hrozí,
tolikrát si vzpomenu na onen sál.
Na sál!
Ne na ty z prvních řad.

Rudí a Bílí

Návštěvu známých černých předměstí
mi New York ještě dlužen zůstal,
skok z města v ránu plnou bolestí,
jež nikdy, nikdy nezarůstá.
Tu nezhojily, sotva skryly skrovně
tisíce bajek sladkobolných
od Beecher-Stow až po Lincolny,
i s čestnou krví Johna Browna.

V tom velkém hotelu jsme bydleli
(to pro příběh je důležité),
kam nesmí vstoupit jen tak kdokoliv,
jak sami brzy uvidíte.

Zde každodenně čerstvým písmem
na štítu, jakých není mnoho,
je vytištěno číslo toho,
kdo obšťastněn je tady číslem;
musí být ovšem zasloužilý —
a takových tu síla žije:
dva králové — z těch, kteří zbyli,
tři presidenti z Brazílie,
pět ze závislých zemí menších
a samozřejmě — mister Churchill.

Do toho domu, jenž se chrámem zdál
a nám jen nerad také vejít dal,
teď měla vstoupit k bílému
a odvésti ho k Harlému
před všemi
za dne —
černoška.

Jí vyjít vstříc — to bylo nasnadě,
sjet dolů, šetřit časem přátel;
však zkušený můj překladatel
řekl mi: — Nelze. V žádném případě!
Vždyť by to mohlo vzbudit hloupou, zlou
— ostatně tady zcela obvyklou
myšlenku, že jste proto nepočkal,
aby k vám nevstoupila černoška.
— Jsem přece sovětský!
— Tím spíše
chce přijít k vám a srdce otevřít,
od sovětského lidské slovo slyšet
a celou silou duše uvěřit.

Tak ještě hodinu jsem čekal celou,
než do pokoje vstoupila ta žena,
již nemladá a s hlavou zšedivělou,
rty sevřenými, klidná, soustředěná.

Tam u nich doma je prý učitelka;
zde — ani vrátný v dveřích nehne se,
je černoška. Jen vůle její velká
ji vede přes mramor a koberce.

Kromě nás nikdo ve výtahu není.
Náš liftboy jako uštknut zdá se,
poděšen pobíhá a v rozčilení
si poplet poschodí a vypinače.

Vždy byl tu hluk, však neveselo:
vestibul v kouři tabákovém
bez zájmu, co se kolem dělo,
si v stovkách drahých křesel hověl.
To bývalo.
Dnes ale vráz
vestibul přímo hltal nás.

A civěl — div že hlavy nevykroutil si,
a civěl — doutník zamrz ve vzduchu,
a civěl — jak by naháč přeběh ulici,
či jak by pod nosem mu granát vybuchl.

My dva jsme bílé pleti, plaví,
a ona černoška a černou kůži má
— a přec je s námi jedné, téže barvy,
z nich ze všech
ona jediná.

A my tři jdem vstříc těm, jichž očí blesk
je namířen. My jdem a oni střílí.
Tři rudí prošli středem stovky bílých,
náš každý krok jak políček tu tlesk.
Až v morku pocítil jsem v chvíli té
i ve stisknutých pěstí síle:
ne na černé, na hnědé, na žluté se dělí svět —
jen na rudé a bílé.

Když na bílé se dobře podíváme,
je ve všech zemích stejná jejich líc,
jsou takoví, jaké je z dětství známe,
jen takoví. Nic méně a nic víc.
Ty bílé v Africe i po Evropě,
jak my ty své, též jednou v dýmu salv
rozbijí rudí na svém Perekopě
a smetou do vln se svých krymských skal.

Tygr

Dnes vzpomněl jsem si na noc v San Francisku,
na banket ve dvacáté etáži;
kdosi mně napsal na útržek lístku:
Buď před sousedem zprava na stráži!

Soused — tří zdejších listů majitel —
byl tygr; schoulen v ručně tkaných
ryšavých šatech černě pruhovaných,
z nichž vysunoval na svět v chvíli té
hned americkou pastou vyleštěný
svůj tygří úsměv, při čemž zuby cenil,
hned tloušťku zlatěsrstých, silných tlap,
na nichž byl opilován každý dráp.
Náš hovor dlouhý byl a ostražitý
a připomínal onen nevelký balíček,
v kterém pod obalem skryty
jsou, zatím ještě, ostré čepelky.

A v tom, jak celý večer vydržel mi
uctivě, klidně sedět po boku,
nebyla střízlivost; spíš soustředěnost šelmy,
která se v džungli chystá ke skoku.
Ne nadarmo se připlížil na měkkých tlapách;
už větřil rudou, v duchu už ji sápal.
Ač unikli jsme srážce obezřele
v kočičích kruzích řeči pospolu,
tak mlčky vstávali jsme od stolu,
jak usedli jsme tu — dva nepřátelé.

A přece jsem si vzpomněl jedenkrát
na ten ne zvláště zajímavý večer;
snad proto, že před onou schůzkou ještě
jsem mohl spatřit osudový zvrat,
kdy tygří osud lidé soudili;
kdy olezlí a ztrativší vše při hře
a za mříže teď plížící se tygři
ampulky jedu v zubech drtili.

Leč on byl mladý, silný, zavilý —
byla snad mladost těch tam méně dravá,
když sami říšský sněm si spálili,
když na soud v Lipsku vedli Dimitrova?

Už hoří v Americe říšský sněm,
je jasno všem, kým bylo zapáleno;
čím silněji to šlehá plamenem,
tím častěji je slyšet jejich jméno.
Až oni před národů tribunál
pohnáni budou všichni bez milosti,
tam poznám tygra též ze san-franciských hostin
a řeknu jen: mladého jsem ho znal.

Tři tečky

(Dopis do New Yorku soudruhovi...)

MŮJ bezejmenný příteli, jak žijete?
Pod sochou Svobody jak se vám dýchá?
Kdo střeží vchody, východy, kam vejdete,
čí kroky za vámi tam slídí tiché?

Na jakou černou listinu jste dán,
ze zrady jejich bonzy obviněný —
vy, pěšák seržant, války veterán
s křížem za chrabrost v bitvě o Ardény.

Kde nyní bydlíte? Zda v tomtéž podkroví
v New Yorku na 105. streetě?
Či práci hledáte a hladový
se z Baltimore v Pittsburg potácíte ?

Kdo na sklo ucho tajně přiklání,
když telefonujete z automatu?
Kdo na vás posílá svá hvězdná udání
pod hvězdnou vlajkou amerických Států?

A možná vás už skrylo vězení
—a vaše matka, sama, nezapláče,
bez žalob, proseb, bez ponížení.
Být matkou komunisty — to už něco značí.

Jak bych si přál teď znát, zda je to tak!
Zda doma jste, či o chlebu a vodě...
Tož dejte, prosím, známku života —
„Jsem na svobodě", jste-li na svobodě.

Holuba nelze poslat přes moře,
leč vymyslete něco, co je splete,
pošlete román — někde uprostřed
to slovo „free" v něm nehtem podškrtněte!

Již prostý fakt, že máte přítele
zde v Moskvě — stačí slídilům v New Yorku,
aby vás za to do samého morku
otrávili a štvali zbaběle.

Jsme komunisty. Je to tajnost? Ne!
Fašisty oni. Je to tajnost? Ne!
Bojujem s nimi — co tu utajeno?
Vždyť sami hlásají to veřejně.
Tajemstvím nechť je jenom vaše jméno.

Jak právě to by oni chtěli znát!
Jak rádi by je v dopise mém přečtli…
Až verše půjdu tisku odevzdat,
namísto jména udělám tři tečky.

Já vím, jak milujete Nový York
i jeho Hudson, avenue a mosty,
a přece pne se vaše láska,
vzdor k novému Yorku budoucnosti,

jen k němu, jaký chce a může, musí být,
být dveřmi k zítřkům — a ne k safům dveřmi.
Tak k němu smět už ruce přiložit!
A vy je ještě přiložíte! Věřím.

Pak teprv, až vám dopis budu psát,
v něm bude vaše nová adresa,
a ty tři chladné tečky mlčení
ve vaše zvučné jméno proměním.

Divoši

Ne, není pustopustší poušť,
než Atlantikem týden plout
v rachotu — jak by ze sta děl
tu někdo valy rozbíjel —
zvuk houslí se ti protiví,
i hovor cizí, chraptivý.

A jako dvorem žalářním
se po palubě procházím,
za zády ruce, samoten,
tak dokončuji sedmý den.

A starý parník skřípá jen,
Evropou plně naložen,
ne tou, která šla do Maquis,
ne Evropou, jež bodáky
vítala Němce na polích,
ne Evropou, jež bojovala;
leč tou, jež v panských hotelích
v New Yorku sedm let se hřála,
vždy připravena hrbit hřbet,
po dvorech tahat flašinet,
být tatrmanem, lokajem
a na řetěze panským psem.

Je teprv rok čtyřicet šest,
já pluji domů ze svých cest,
a Marshallův plán halasně
doposud nikdo nevítá,
nestřílí s „plánem" souhlasně
najatý v Římě bandita.
Schacht za mříží je onen rok
a „socialista" Jules Moch
přemýšlí, jak by mohl lid
plyn slzotvorný uklidnit.

Je teprv rok čtyřicet šest;
bezděky jsem se zamyslel,
po cestujících zrak mi sjel
a poznat tehdy nedoved,
že tento odkvetlý už kmet,
teď zabalený v sešlý pléd,
se odhalí na sklonku let;
a že se zachce starci jít
jak ministr zas v kabinet,
že znovu prodá Francii;
že tlustý pán, jenž v potu teď
na rancích začal naříkat,
se vrátí do Turina zpět
a vyslouží si titul „kat";
že tento klikonosý brach,
co vodí pejska za provaz,
pět tisíc lidí v Athénách
podřeže bez mžiknutí řas;
že tento...

Stačí. Teprve
jsme v roce čtyřicet a šest,

a prostě smí nás moře nést.
Na záď se sešli po prvé,
tak jak se domů navrací:
zde — starcem mořská nemoc třese,
tu — tlusťoch v potu na rancích,
tam — dlouhý Řek a jeho pejsek...

ne, není pustopustší poušť,
než s divochy na lodi plout.

Balada o třech vojácích

U klášterní zdi tam u Cassina
potkal jsem dnes zbloudilé tři syny;

v krátkých blůzách anglického střihu,
opáleni na italském jihu,

ve všem všudy — prostě englišmeni,
jenom s tím, že měli na rameni

slovo „Poland" všito na výložkách.
„Poland", což je po anglicku Polska,

aby bylo znát, až začne boj,
koho v palbě strkat před sebou.

Na nárameníky vzhlédli mžikem —
na mou hvězdu nad zeleným štítkem

ohlédli se, zeptali se tiše:
Možná z Ruska pan plukovník přišel ?

Ne, — já na to, — jedu z kraje Visly,
tam, kde hustým dýmem střelba svistí,

tam, kde dnem i nocí naši staví
v ohni palby přechod u Varšavy,

tam, kde Poláci jdou v poli do ataky
bez výložek „Poland" na anglickém khaki.

Jeden otázal se: — Nu, jak doma?
Druhý otázal se: — Nu, jak doma ?

Třetí jenom pousmál se trpce,
jako by ho domů táhlo srdce.

— Být teď doma, — říkám, — mohli byste
vidět, jak tam žloutnou lipám listy,

racky, kterak krouží u hladiny,
matky, vítající polské syny.

Tohle však vás nezajímá asi,
Londýn, jak mi známo, je váš asyl,

ne u modré Visly, leč u Temže kalné
na anglické, pemzou vyleštěné skále. —

Schválně jsem tak hrubě mluvil s nimi;
přijali to se rty třesoucími.

Jeden řekl, že již síly není
žíti dál od Polsky v odloučení.

Druhý řek, že v noci do svítání
myšlenka ta stále spát mu brání.

Třetí zas jen pousmál se trpce,
ruku tiskl tam, kde bývá srdce.

Ne — to srdce na anglickou skálu
nepřibijí hřeby generálů.

Švihák důstojník teď prošel mimo,
vojáci tři salutovali mu;

jeho zrak, když odcházeli spěšně,
jistého jim kasárníka věštil.

V této chvíli ve svém štábu v Římě
Anders právě s generály svými

sestavil již přesný součet pro Londýn,
kolik polských duší čertu dohodil,

jaký počet štvát se ochotný je
za stravu od Velké Britannie.

Sčítal ve dne v noci, celé dny,
připočet i ty tři vojíny.

Takhle kdysi chytrák staršina
dostal i za mrtvé na víno.

U klášterní zdi tam u Cassina
potkal jsem dnes zbloudilé tři syny,

tři, kteří už dávno necítí
touhu umírati pro Brity.

A tak možná ještě jednou poznám je
někde ve Varšavě nebo v Poznani.

Němec

S berlínské scény zpíval Němec;
ze Španěl jizvu v tváři bylo znát
a za to pro zradu své země
byl doma v nepřítomnosti své sťat.

Stokrát jej gestapáci honili
a pětkrát soudruzi už pohřbili,
tu maskován, tu opět mučen po celách,
tu západ zas jak jehla do sena.

Přízraku vzkříšenému podoben
stál zjizvený a bledý jako stěna,
jak živá resoluce odboje,
jež byla náhle v sále zveřejněna.

V Berlíně zpíval rozbořeném to,
co kdys ve Španělsku zpíval,
co v nitru jako v karanténě
po sedm dlouhých roků skrýval.

Ať měnil obal svého těla,
krok, hlas i pasy v různých krajích,
vždy píseň, duši objímajíc,
v něm sotva slyšitelně pěla.

Chraptěla píseň v chorém dechu
a zase vedrem sálů zněla,
tvrdla a hrubla u výslechů,
za samovazby mrzla v celách.

Tak zjevila se v tomto sále,
kde ji tak dávno nezpívali.

Jedni tu při ní zaplakali,
druzí se oči zvednout báli.

Nad každým, kdo jí odrodil se,
v mlčení trpkém chvíli stála
— a měkce položila ruce
na plece těch, jež poznávala.

A bylo vidět: přišla z pole,
až od Madridu probila se,
jde v plášti, ruku na pistoli,
Rotfronty odznak na telmance.

A ten, kdo zpíval ji, se zdálo,
že nezpívá jen: že se bije.

Z pohybů, rtů i melodie
teď větrem bojišť v tváře válo.

S ním domů, unaveným k smrti,
tak šli jsme, soldát se soldátem,
zas po těch rozbořených čtvrtích,
kde šel jsem v čtyřicátém pátém.

Jdem s Němcem tím jak bratr s bratrem
kamenným dlouhým pohřebištěm,
dřív prokletým, pak v boji vzatým,
jež dnes je prostě trosek tříští.

S tím Němcem litujem jak děti,
že prohrál boj, který tu svedl —
když dávno, v roce třicet třetím,
zachránit Berlín nedovedl.

Historie jednoho omylu

V Paříži. Čtrnáctého července.
V Národním shromáždění právě včera
přijali Reynauda a Daladiera;
to k potlesku prý strhlo nadšence,
až burácela křesla pravičácká
i středu — Blum a jeho cháska.

To bylo v panských lavicích.
Leč dnes už zrána v ulicích
v slavnostním žáru na bulváru
teď potomkové komunardů
se z Belle-Ville, ze Saint-Denis valí
— zástupy pravých Pařížanů.

Pět kroků vedle nich jsem stanul
a viděl, kterak hlasovali.
Zdvižených pěstí zdravice
vstříc Thorezovi dolétají.

— O většinu se neboj! Ta je
za lavicemi levice.

V šíř bulvárů a po náměstích
jde temný repot se rtů ke rtům:
— Reynauda — ke zdi!
— Daladiera — ke zdi!
Leona Bluma ke všem čertům!

Leona Bluma? Ve vzpomínce náhle
Majdanek s černým dvorem uvidíš,
jen špína, bloky začernalé,
nesnesitelný hovor, stále týž,
o tom, jak, kdy a koho spálili
zde v této peci, čí popel tu tlí.

Dva muži náhle začnou vzpomínat;
vždyť tady žili — vídali zde Bluma
v minulém srpnu, nebo v září snad.
— Dál? — Spálili. O čem tu ještě dumat
? I v jeho popisu jsou všichni zajedno
a shoda všech je naprostá a jistá.
— Leona Bluma? — Ano. — Toho? — No.
Ministra? — Ano, premier-ministra.

A opřen o barák jsem tužku vzal,
o smrti Bluma píšu v telegramu.
Majdanek. Šedý den. Jen mlha, kal
v ostnatých drátů trojnásobném ránu.

Zas Paříž. Slunce. Listím ve větvích
paprsky na dláždění prokmitají.
Zas na bulvárech předměstí
živého Bluma hlučně proklínají.
Jak moh jsem věřit v jeho smrt? Je živ.
Jak naivní to tehda byla víra —
vždyť Hitler, tento život uchrániv,
fašismu zadní dvířka otevíral.

A když ne dvířka — aspoň štěrbinu.

Takové v táborech nezenou do plynu,
nehází do pecí či do jam s kulkou v hlavě,
ty nevěsí jak nás, nás, lidi nesmlouvavé,
nás, kdo se smíme komunisty zvát.
Tamty si schovávají pro případ,
ty kejklíře — zas k ministerské slávě,
když ve válce jim štěstí vypoví.
Ty pány šetří si pro nové Mnichovy!
Když přec je zavřou v koncentrácích,
tož jenom na oko — pro reputaci.
Mne blázni obelhali. A já nerozuma,
já věřil slovům ukvapených vět;
co lepšího moh Hitler vymyslet,
než do Paříže poslat — právě Bluma ?

Jak krásné je stát v onom přílivu
v Paříži, když se statisíce valí,
jež všecky zrádce zrakem probodaly —
a proto čert s ním, že je na živu.
V šíř bulvárů i po náměstích
jde temný repot se rtů ke rtům:
— Reynauda — ke zdi!
— Daladiera — ke zdi!
— Leona Bluma ke všem čertům!

Ulice „Sacco-Vanzetti“

Jak naše město vřelo, vzpomínáš?
Na školní schůzi bylo rázem ticho,
když v Bostonu soud vraždil ony dva,
antifašisty — Sacca — Vanzettiho.

Že fašistům se budem za ně mstít,
jsme pionýrské slovo mrtvým dali.
V městečku našem — v stovkách jiných míst
pak po nich ulice své jmenovali.

A dávno v našem volžském městečku
tabulka smyta, slova oprýskala,
a přec tu stojí stará, v koutečku,
na ,,Sacco — Vanzetti" ta naše škola.

A jednou žáci její bývalí
v nádraží berlínského troskách holých
si vzpomněli na adresu své školy
a „Sacco — Vanzetti" tu napsali
velikým písmem na štít ohořelý.

Kancléřství hořícího plamenům
jsme tento nápis osvětlovat dali;
dvě slova italská... A ruský dům...

Soudcové z Ameriky — pochybuji, zdali
se dočkáte, že v našem městečku
tu ulici by přejmenovávali.

Na to jsem vzpomněl nad Itálií,
když nad horami z aeroplánu
jsme v noci poznávali ji
po prvních ohních partyzánů.

Být oni živi, byly by nám
požárů záře znamením,
že s partyzány po dolinách
tu chodí Sacco s Vanzettim.

V Berlíně, tehdy mrtvém městě,
jsem zabývat se musel jimi,
když jedné noci lidem ztrestán
byl v Itálii Mussolini.
Být živi, byli v čele davů,
a první v boji nyní také;
a Mussolini na popravu
byl vydán Vanzettim a Saccem.

A zase jsem si vzpomněl na ně
před italského sněmu vraty,
když ranou z křesťanovy zbraně
kles komunista Togliatti.

Být tam ti dva tak v oné chvíli,
vrah neunik by jejich zraku —
jistě by ránu odrazili
buď soudruh Vanzetti či Sacco!

Tak znal jsem jejich živou statečnost,
že jsem se v mrtvých sotva zmýlil —
vždyť právě v hrůze o svou budoucnost
je před dvaceti lety zavraždili.

Vždyť proto v Bostonu byl křivě
proveden soud i exekuce,
jen aby oni spravedlivě
v Miláně nesoudili Duce.
Na elektrickém křesle přece
je také proto popravili,
by jednou jejich živé plece
Togliattiho nechránily.

My komunisté máme dobrou paměť
pro vše, co kdykoliv se stalo na světě,
a vrah se kojí nadějemi marně,
že za minulost dávnou ujde odvetě.
My sami máme zdraví, jak když vyková,
a cesta do škol vede u nás pro děti
ulicí Kirova,
ulicí Vojkova,
ulicí Sacco — Vanzetti.

Řeč přítele Sameda Vurguna na obědě v Londýně

Můj přítel Samed Vurgun z Baku
navštívit přijel Londýn.
To stává se i bolševiku;
chce časem vidět lordy,
uvidět britský systém,
ten s komorama dvěma,
a zadarmo tam slyšet
sto proslovů na téma,
jak v roce tisíc bůhvíkterém
usekli hlavu svému králi,
tři sta let potom husím perem
si o svobodě zákon psali,
a proto jsou tak svobodni,
jak vidíme je v naše dny,
svobodni, že je to až k pláči,
od jeho lordstva k přidavači.

Dnů třicet poslouchali jsme ten tlach
a pak jsme také jedli — v přestávkách
a znova, dělat nebylo co věru,
jen poslouchat od rána do večera.
Tak v cizí zem když přijedeš
k návštěvě parlamentní,
s uctivým úsměvem ber lež
a ulož do paměti.

Když trpělivost došla nám,
kteří jí tolik máme,
požádal při obědě
tam o slovo přítel Samed.

— Jen jim to pěkně řekni, Samede,
ať čerti tráví po tom obědě! —

Vzrušení vjelo do publika: Skandál!
Jak z toho ? — Je nám ctí.
— Ze které sér je republiky ?
A ,,sér" byl ze všech šestnácti.
— Však, jménem všech,
či jedné z nich?
Ba právě, všech. Všech sovětských!

Tu zvěd se soudruh od Baku
nad stříbrem, sklem a poháry,
nad oním panstvem ve fraku
s rodovým znakem podágry,
nad ony bohorovné lordy,
kdys opěvané Kiplingem
— teď naškrobeným límečkem
lezoucí zvadlé, scvrklé mordy,
nad náprsenky, motýlky
a nad zarudlé zátylky, nad bílé hřívy,
nad pleše podplukovníků z Indie —
útržky slov jich neslyšel,
sám možná sotva viděl je —
tak povstal a tak pravil jim
nad stolem v tichu ztrnulým:

— Zde zástupcem jsem, séři, dnes
sovětské naší vlasti.
Má země má tu velkou čest
být navždy její částí.
Ji dělník v boji vykoval,
jde k zítřku v kruhu přátel
(jen přeložte to doslova
všem, mister překladatel).
Ačkoliv leží země má
nad naftou drahocennou,
z takových zemí jediná
neklečí na kolenou
před vámi, není služkou sytých, neporobená vaší City,
z Doveru lodi nikdy ji
drancovat, plenit nebudou,
pro výsměch neobdaří ji
indickou vaší svobodou,
ta země skutečně je má,
pro vás je navždy ztracená —
přijměte soustrast, s kterou vám
se ve vší úctě znamenám. —

Tak mluvil Samed, smělý brach.
Můj zrak jim klouzal po lících
— zprv bledost, napětí, pak strach
a němý výkřik: Policii!

Pak zrudli nachem krvavým
a napjaly se žíly, jak by tou řečí
byli jim křenovou placku přiložili.

Tak moci přervat tento speech,
tak stisknout kohoutek!
Jak indický by hvízdal bič
nad tímhle z Baku teď!

Tak zatančit mu po zádech
a zpřelámat mu kosti —
jen nesedět s ním v těchto zdech
jak s rovným v společnosti,
ne sedět, poslouchat tu řeč
v bezmoci idiotské
a vědět: nelze hodit v pec,
oběsit v smyčce, v dráty vplést
či zastřelit jak dvacet šest
v písku za Krasnovodskem.

Můj přítel stál ve smečce vlčí,
nad ním svaz rukou bratrských.
Nevidí, jak sám Stalin mlčky
se během řeči za ním zdvih.
Vstal, stojí, trochu usmívá se.
Řeč zřejmě jemu líbila se.

Zimní

Tehdy jsem časně zrána vyrazil
z té vesnice na sever od Tokia,
kde v únoru, kdy liják střídal liják,
tři dlouhé zimní neděle jsem žil.

Den rýžovými poli bloudil jsem
a navečer jsem se sedláky prodlíval
v hovoru, plném přílivů i odlivů,
nad hrstkou uhlí v krbu japonském.

Můj dům, spíš řekl bych jen domu znak,
byl hieroglyf, zdejší bídu značící;
a déšť i slunce rudě zapadající
jím pronikaly naskrz prostě, tak.

Sníh s deštěm kropil pole do běla
a podle žebráckého zvyku země ta,
čtverečky drobných záplat celá posetá,
tu promoklá a v slzách ležela. Hospodář stále o ní mluvil jen,
tak uhnětené koleny i dlaněmi,
tak prodlužené, přetížené daněmi,
a všechno — za hrst rýže na týden.

A nakonec o zemi vypráví,
kde všechno už a na věky je změněno,
a kam já jménu Stalina a Lenina
přinesu z jejich vísky pozdravy.

Jak veliký je revoluce vliv,
jak nesmrtelná síla v jejím toku je,
že až v té dědině, zde blízko Tokia,
je Stalin ctěn a Lenin dosud živ.

Z měděných dýmek klidně kouřícím
rolníkům náhle do hovoru není:
teď zavládlo to zvláštní okamžení,
kdy pojednou jsem pochopil a vím,
že vseje před nimi; a zřím ty roky já,
v nich jejich Auroru i první salvy z ní,
i vítězící útok lidu na „Zimní",
na ten, co stojí vprostřed Tokia!

Ne!

V pondělí byl na ostrově Kiušiu spáchán atentát na generálního tajemníka komunistické strany Japonska, poslance Tokuda. Tokudo mluvil na radnici města Sága, když pachatel na něho vrhl po domácku zhotovený granát. Ten zranil Tokuda celkem na 38 místech, ale Tokudo dokončil svůj projev. (Tisková zpráva ze dne 19. VIII. 1948.)

Pět roků vězněn, byl v poslední den
do kanceláře vězeň předveden.

Z Tokia připiš. Ten vše rozhodne.
Tam každý bod chce jasné: ano, ne.

Zda Mikáda chce uznat původ božský?
Zda věrnost zákonům chce přísahat?
Zda proklít chce, co hlásal v minulosti,
a názorů svých veřejně se vzdát?

Dokořán okna. Letí z višní korun
lístečky s šeptem o marnosti sporu.

Žalářník podal štětec, tuš, a ztich
a čeká — lovec duší znavených.

Vzdech krátký vzbudil
v něm dech višní volných,
nevidí květy — aniž brvou hne,
ten přísný vězeň rýsuje své: Ne! —
železně klidný, pevný hieroglyf.
Nakreslil. Jde. Zas na pět dlouhých let.

Po pěti letech opět v těchže místech;
žalářník tentýž — trochu starší snad,
zas tytéž višně, z kterých bílý lístek
před pěti lety slet mu na kabát.

Zas hieroglyf „Ne!", zas tatáž odpověď,
již kreslíš jim vždy jednou za pět let.

Od konce války čtrnáct dnů tě dělí,
o tom ty ovšem nemáš ponětí;
ty i tvůj hlídač — jak jste zšedivěli —
jste v kanceláři znova, po třetí.

Jak višní květ jsou bílé spánky tvé,
táž černá tuš zas kreslí: Ne a ne!

Já hleděl se soudruhy na Tokuda;
v tokijských dílnách lid byl shromážděn
pět minut od žalářní brány, kudy
on po patnácti letech vyšel ven.
Nemluvný, klidný, vpadlé bledé tváře,
znavené čelo, vzdorný ret,
kabátec, který, rozehnavše stráže,
mu dali soudruzi hned u žalářních vrat,
šál kolem krku starý, z hrubé vlny,
dělnickou rukou uvázaný.

Tu atentát. A i v tom okamžení,
v kabátci tomtéž, v šálu vlněném,
on směle vrahům do očí vmet: Ne!
Ne. Ne. A ne! —
let patnáct opakované
od zatčení až do osvobození.
Však ne vztek blázna hodil onu výzvu:
Smrt proto u nohou mu kroužila,
aby s ním ono slovo zabila —
jako by bylo možno zabít komunismus!

Dům v první linii

V Japonsku dobře zimy půl
nás hostí zpravodajský stůl.

Žijem si tu jak diplomati;
též nás tu chtějí zamotati

do vaty řečí, řečiček
a nebezpečných věciček,

i úsměvů, jež škodolibě
tu pasou po tvé první chybě.

A pohled na smrt zdvořilý
co chvíli nás tu prostřelí.

Snad proto se mi v noci zdává,
že s tlumokem a pláštěm vstávám,

opouštím čertovský ten dům
a pěšky měřím planetu.

Jak ti-ti-tá-tá morseovky
zní z dálky kulometné sloky

a zvuk ten skoro neslyšný
mne vede přímo k bojišti,

tam, první linie kde dýmá
a zemi kruhem obepíná.

Z vod vede přímo přes obzor,
jde mezi štíty plavých hor

a vine se za Pyreneje,
dým výstřelů se nad ní chvěje,

k Paříži vede po mostech,
zákopy ulic, domů, střech.

A mlčky neodvratně přímá
prochází právě středem Říma

a s partyzánskou písní hřmí
v roklinách řeckých pohoří.

Hned burácí, hned v tichu sténá,
hned zjevná všem, hned utajená,

hned v hvizdu bomb a hromu tanku,
přes katakomby, přes zemljanky

protíná zemí čtyřicet,
hned mlčky, v rytmu bubnů hned,

hned s Marseillaisou, s Varšavjankou,
s „Již vzhůru, psanci!" naposled.

Hned ztrácí se, hned dál se vine,
teď stáčí se až k žluté Číně,

tam, kde dnes v první linii
boj nejprudší se rozvíjí.

Přiloživ ucho k zemi níže,
po sluchu se jí stále blížím,

noc za nocí jdu tam, kde zřím
v explosích celá pohoří,

kde na cest zledovělou bělost
padají živí v nesmrtelnost

— přidrží rukou duši svou
a pálí ránu posmrtnou.

Dál první linie
teď vede přes Čínu sněhů, Čínu veder,

a jako bitva pod Moskvou
ovládá celou duši mou.

Teď vede též pod parketami
v tom domě, kde my kdysi sami

jsme s nepřítelem celé dny
za jedním stolem seděli;

při besedách a při obědě,
při otázkách i odpovědích

roztíná stůl na půlky dvě
a zákop na něm vyryje.

A pojednou mi zřetelná je
na novináři ze Šanghaje,

jenž o nás tlachá, kudy jde,
že prý nás viděl u Ču-de.

Je ve špiclu, který se vtírá,
je v uchu ve dveřích a škvírách,

je v uzamčeném zavazadle
s pojednou přeházeným prádlem.

A kdyby jednou vědět chtěli:
kdepak jste všude zšedivěli?

Řeknem: dům v zemi cizí je,
jím též šla první linie,

Rudé náměstí

Půlnoc nad Spasskou branou už odbili.
Znaven — vyjdi si protoulat svět,
a pak dálkami ošlehán, na chvíli
tady postůj, kde svět má svůj střed.

Zase zpět domov nadlouho přijmul mě,
za pět let celý svět prošel jsem.
Kdyby věděl tak někdo, jak výmluvně
mlčet lze v noci, zde u těch stěn.

Žádné s dávnými výjevy mazlení
v stínu napolo přivřených řas,
ale prostě tak — pod botou dláždění,
prostě — kremelský orloj zřít zas.

Prostě vědět, že v domě tu za stěnou,
kde hrot kupole k obloze ční,
podél stolu teď známý krok Stalinův
měří ze zvyku poradní síň.

Ať to jiní už přede mnou konečně
řekli právě tak stovkami strof —
naše city jsou prostě tak společné,
že jsem nenašel jinačích slov.

Jako kopyta koníků vzdálených
cupot deštíku po střechách zněl,
tichým náměstím zatleskal v dláždění,
dlaní tisíce jako by měl.

Náhle za zády neslyšné kročeje
v deště šumění zaslechl jsem;
všichni, kterým se dýchá tu lehčeji,
prošli planetou celou až sem.

Nám je lehko — jít do metra na Kurském,
s Kušky letadlem donést se dáš.
Oni odtud k nám přišli, kde za ruské
slovo Lenin — je sebere stráž.

Oni přišli až z krajů, kde do dneška
krví zkrápějí ulice měst,
aby prapor, jenž krví je obtěžkán,
mohli zvednout a v zástupu nést.

Oni přišli až z batavských plantáží,
kde je za živa pohřbívá kat,
oni z italské sněmovny přichází,
kde je střílejí, vyjdou-li z vrat.

Odtud nemohou všichni, ač neleká
smělé hrozba a trest ani zášť:
nesmí opustit stráž — a jen v myšlenkách
se tu scházejí u našich bašt.

Oni doma jsou v práci, ti odvážní,
z dálky tváře jim nevidíš snad;
jejich srdce však půlnoc vždy shromáždí
cestou do Kremlu u Spasských vrat.

Možná proto tak přes půlnoc záříte,
okna kremelská, do noční tmy...
Možná proto též slyší nás nepřítel
mluvit tvrdě, jak mluvíme my!

***

tisk