|
|
|
|
|
Nejdůležitější údaje ze zprávy K.E. Vorošilova Prezídiu ÚV KSSS o množství a jednotlivých kategoriích specposelenců v SSSRPodle údajů ministerstva vnitra se do kategorie tzv. specposelenců (tj. obyvatel, kteří byli nuceni se vystěhovat /přičemž slovo vystěhovat je třeba překládat spíše jako deportovat či vyhnat – pozn. aut./ ze svého původního bydliště, ať už na základě rozhodnutí soudu o individuální vině (politická či kriminální) nebo na základě tzv. kolektivní viny jen z titulu příslušnosti k určitému národu, rase či na základě třídně konstruované definice (kulaci)) počítalo 2.819.776 lidí, z toho dětí do věku 16 let bylo celkem 884.057. Mezi nejpočetněji zastoupené etnické skupiny patřili Němci, Karačajevci, Čečenci, Inguši, Balkarci, Kalmykové a Krymští Tataři z velké části deportovaní v době druhé světové války. Ještě než se pustíme do podrobného výčtu, chtěl bych upozornit na nenápadný dovětek dokumentu, ve kterém zpráva konstatuje následující doplňující body – děti tzv. specposelenců se po dovršení plnoletosti stávají specposelenci; podle instrukce ministerstva vnitra SSSR z 19.2. 1949 se děti specposelenců od 16 let považují za specposelence (v okamžiku odsouzení k specposelenii); v další direktivě ministerstva vnitra a prokuratury SSSR z 16.5. 1949 se nařizuje, že děti specposelenců se po dovršení 16 let „odsuzují“ k doživotnímu vyhnanství, stejně jako jejich matky a otcové, a začíná se na ně také vztahovat ukaz Prezídia Nejvyššího sovětu SSSR z 26.11. 1948, který praví, že za samovolné opuštění místa či útěk z něho jsou viníci trestně odpovědní. Tolik jen k sovětské justiční praxi. Mluvíme-li o hromadných deportacích, pak na prvním místě musíme zmínit sovětské občany německé národnosti, kteří byli na základě zákona (ukaza) z 28.8. 1941 deportováni z Povolží, z moskevské a leningradské oblasti, z Ukrajiny, severního Kavkazu a Krymu. Celkem se jednalo o skupinu 856.637 lidí. K nim ovšem přibyly ještě dvě početné vlny – po válce bylo deportováno na specposelenie 208.462 repatriovaných Němců a v roce 1948 byli deportováni Němci shromáždění z Dálného Východu, Sibiře, Uralu a Kazachstánu v počtu 159.906. Dohromady tedy se ke dni 4.3. 1954 nacházelo ve stavu specposelenii 1. 225.005 Němců. Na základě nařízení z 12.10. 1943, 7.3. a 8.4. 1944 bylo ze Severního Kavkazu deportováno celkem 489.118 Karačajevců, Čečenců, Ingušů a Balkarců a na základě nařízení z 27.12. 1943 bylo z Kalmycké ASSR deportováno 79.376 Kalmyků. Krymští Tataři byli deportováni na základě nařízení GOKO (Gosudarstvennyj Komitet Oborony) 11.5. 1944 stejně jako pomahači Němců (Řekové, Bulhaři, Arméni). Celkem bylo z Krymu vysídleno 199.215 lidí. Kromě různých etnik se ve stavu specposelenija nacházely další kategorie lidí, definované většinou nějakým zákonem či nařízením. Tak tomu bylo u odsouzených kolchozníků nebo rolníků podle nařízení Prezídia Nejvyššího sovětu z 21.2. a 4.6. 1948 v počtu 27.285 lidí Jejich provinění bylo charakterizováno velmi typicky (i když kostrbatě úřednicky) – „…záměrné odmítání pracovní povinnosti v zemědělském hospodářství a vedení antisovětského parazitického způsobu života“. Následovala pestrá kategorie „špionů, trockistů, menševiků, pravičáků, teroristů, nacionalistů a dalších nebezpečných zločinců“, odsouzených podle nařízení Prezídia Nejvyššího sovětu z 21.2. 1948, v počtu 52.468. Pak zde ještě byl zbytek „kulaků“ smetených divokou kolektivizací a deportovaných ze svých rodných bydlišť na základě nařízení CIK a SNK z 1.2. 1931, v počtu 24.686 lidí. Následovali Poláci (občané SSSR) ze sovětských příhraničních regionů Ukrajiny a Běloruska (nařízení SNK SSSR z 28.4. 1936) – 36.045 lidí; Ukrajinci nebo jinak tzv. ounovci deportovaní na základě rozhodnutí Sovětu ministrů SSSR z 29.5. 1949 a 4.10. 1948 v počtu 175.063 osob; cizí státní příslušníci, bývalí cizí státní příslušníci a občané bez občanství, dašnakové a ostatní osoby deportované z Gruzie na základě rozhodnutí GOKO z 31.7. 1944 a rozhodnutí Sovětu ministrů z 29.5. 1949, 21.2. 1950 a 29.11. 1951 v počtu 160.197 lidí; vlasovci deportovaní na základě rozhodnutí GOKO z 18.8. 1945, nařízení SNK SSSR z 21.12. 1945 a usnesení Sověta ministrů SSSR z 29.3. 1946 (s trestem do 6 let) v počtu 56.476 lidí. bývalí továrníci, statkáři, obchodníci, kulakové, němečtí přisluhovači a jejich rodiny deportované z Moldavské SSSR na základě rozhodnutí Sovětu ministrů SSSR 6.4. 1949 v počtu 35.838 lidí. rodinní příslušníci banditů, přisluhovači banditů a kulaci s rodinami deportovaní z Pobaltí v letech 1945 – 1951 v počtu 159.417 lidí. zbytkové kategorie: bývalí statkáři, továrníci, spolupracovníci bývalých silových orgánů buržoazních vlád Polska, Litva, Lotyšska, Estonska a Rumunska, rodinní příslušníci odsouzených „sektářů“ (pravých pravoslavných křesťanů, jehovistů atd.), kulakové s rodinami ze západních oblastí Ukrajiny a Běloruska, basmači aj. v celkovém počtu 85.799 lidí.
|
|
|
|
Informace speciálního oddělení ministerstva vnitra Sovětského svazu o počtu zatčených a odsouzených orgány VČK – OGPU – NKVD – MGB SSSR v letech 1921–1953 Po prvním zběžném pohledu se tyto spravki mohou zdát jako neškodné statistiky o produkci masa nebo hospodářského vývoje. Bohužel tomu tak není. Jedná se o nijak nekomentované číselné vyjádření výsledků jedné z nejhorších represivních státních mašinérií, které tato planeta kdy nosila. Dokument zachycuje počty zatčených, odsouzených, vysídlených a zavražděných obyvatel Sovětského svazu v letech 1921 – 1953, které má na svědomí sovětská represivní moc. V tomto dokumentu mapujícím jen úředně podchycenou a zaznamenanou část represí nalezneme údaj o neuvěřitelných 799.455 popravených obyvatel v období mezi lety 1921–1953 (z toho opět neuvěřitelných 681.692 popravených ve pouhých dvou letech 1937–1938). Již sám původce těchto represí a člověk zodpovědný za většinu mrtvých si byl vědom děsivého rozměru vraždění a jeho neuchopitelnosti pomocí slov. Je mu připisován výrok, že smrt jednoho člověk je tragédie, smrt statisíců je statistika. Nic neilustruje dvacáté století lépe. V originále se jedná o čtyři tabulky vykazující počty lidí prošlých represivní mašinérií v letech 1921–1953. Tabulky jsou rozděleny do tří oddílů – v prvním jsou uváděny počty zatčených a druhy zločinů či přestupků, za které byli lidé zatýkáni a odsuzováni; v druhém oddílu jsou uvedeny druhy trestů (od trestu smrti až např. po umístění do psychiatrických zařízení); ve třetím oddílu najdeme informace, jakým způsobem byli zatčení souzeni a odsuzování (soudy, tribunály, kolegium tajné služby, či pověstné ad hoc vytvářené „trojky“). V dokumentu jsou uvedeny tyto druhy trestů: trest smrti (VMN - vysša mera nakazanija), lágry, pracovní tábory a vězení (lagerja i tjur´my), vyhnanství a deportace (ssylka i vyssylka), ostatní opatření (pročie mery). Pro období 1936 – 38 je obecná kolonka lagerja i tjurmy (pracovní tábory /lágry/ a vězení) nahrazena kolonkou lišenie svobody (zbavení svobody) s těmito odstupňovanými tresty: 25 let, 20 let, 15 let a rozmezí pohybující se do 10 let. Pro období 1939 – 1953 je kolonka zbavení svobody rozčleněna ještě podrobněji: 25 let, 16 – 24 let, 11 – 15 let, 6 – 10 let, 3 – 5 let, do 2 let. Pro období 1921 – 1938 jsou v dokumentu uváděny tyto důvody k zatčení: k/r prestuplenija (kontrarevoluční zločin) a pod tímto obviněním existovala ještě tzv. antisovětskaja agitacija (antisovětská agitace, nebo štvaní). Třetí kolonka zahrnovala blíže nespecifikované drugie prestuplenija (ostatní zločiny). Pro období 1939 – 53 jsou uváděny jen dvě kolonky: k/r prestuplenija (kontrarevoluční činnost) a pod tímto obviněním je uváděna i pověstná desítka, to jest paragraf č. 10 zákona 58. originální název: datum uvedené na dokumentu: citační zdroj: originální zdroj:
| | |
Poslední aktualizace: 31.1. 2006 |
|||
copyright © Pražský web pro studenou válku 2002-2006
tisk