zahlavi

internetový časopis pro výzkum dějin studené války / a research e-magazine on Cold War

První Máj: Československé sociální demokracie 1878 - 1948

JAROSLAV SEIFERT: Májový zpěv | ZDENĚK FIERLINGER: Svět jde doleva | BOHUMIL LAUŠMAN: Program patnácti do ústavy milionů | LUDMILA JANKOVCOVÁ: Právo na chléb | JÁN FRUČKA: Prvý máj - sviatok práce | ANNA MARIA TILSCHOVÁ: Na okraj Hald | K. J. BENEŠ: Stavte barikády! | MILADA MAREŠOVA: První máj v káznici | OTA B. KRAUS: Malá májová povídka | J. S. HÁJEK: Mezinárodní socialistické hnutí | RADIM N. FOUSTKA: Výchova k jednotě pracujících | FRANTIŠEK NOVÁČEK: Osvobozená práce zemědělcova | J. LOUCNÝ: Nad Májovými listy | KAREL POLÁK: F. V. Krejčí v Májovém listě | VÁCLAV PŘÍHODA: Jednotná škola | VÁCLAV BĚHOUNEK: Slovanský člověk | MILOSLAV VOLF: České dělnictvo v roce 1848 | RUDOLF REJMAN: Jeden z nich | LEOPOLD KOCHMANN: K boji | STANISLAV JANDÍK: Zrádce mezi námi? Reportážní rekonstrukce událostí kolem svatomarkétského sjezdu | JUNIUS: KRÁTKÉ ROZJÍMÁNÍ o sociálních utopiích | JOSEF OKTÁBEC: Po druhé 7. duben | LADISLAV KHÁS: Nad staročeskou lyrikou. Sedem k stolu, chudí spolu | ÁBEL PLENN: SVÁTEK „povznesení práce" | FRANTIŠEK HALAS: První máj ve Španělsku |

***

Májový zpěv

JAROSLAV SEIFERT

Jabloně dnes kvetou po prvé, ale nikdy nekvetly tak rudě, možná, že jsou ještě od krve, kterou pily kořeny jich v půdě.

Všechno je dnes nové, jinačí.

Když tu barvu spatří na jabloni ti, kdož v očích měli slzy loni, dneska jdou a již snad nepláči.

Z bolesti a žaloby z nářku slov, z toho, nač se těžko zapomíná, přetaven byl nový, tvrdý kov, který duní jako zvonovina.

Ruce, které klesly do klina, když už někdy nezbylo jim rady, ruce, na které si každý vzpomíná, jak stavěly v květnu barikády, spěchají se svými nástroji k práci, jež je radostná a těžká, aby v troskách, jež jsou po boji, budovaly větší slávu dneška. Obloho, dej modré kamení, stromy květ a jitro píseň ptačí.

Břemeno na našem rameni dnes je těžké, zítra bude sladší.

***

Svět jde doleva

ZDENĚK FIERLINGER

Když dozněly poslední výstřely první světové války, tu všichni pokrokoví lidé v celém světě doufali, že nebude více podobné katastrofy lidstva a že všude ve světě zvítězí zásady nové hospodářské demokracie, které by znamenaly též plné hospodářské osvobození pracujícího lidu.

Tenkrát president Wilson razil heslo: zajistit svět pro demokracii. Představoval si, že demokracie pronikne do všech oborů lidské činnosti, a to zejména též do sféry hospodářské, a proto také zároveň se Svazem národů byl budován Mezinárodní úřad práce, který měl smířiti zájmy podnikatelské se zájmy pracujícího lidu.

Též naše republika vešla do nového života československé samostatnosti s velikými sociálními a demokratickými tužbami. Sociální demokracie získala rozhodující vítězství v prvních volbách a měla též předsedu vlády a poslanecké sněmovny. Lid toužil po skutečných hlubokých a pronikavých socialistických reformách a s vroucími sympatiemi sledoval osudy Velké ruské revoluce.

Pohříchu brzo se ukázalo, že v celém světě síly reakce zůstaly nedotčeny a že zmařily pokus o vybudování skutečného demokratického mezinárodního společenství a o vyřešení velkých sociálních problémů, před kterými stálo lidstvo. Taktéž u nás podzemní proudy reakce nelenily. Husitské ženy se svým pochodem na Hrad, rčení presidenta Masaryka z té doby, že rozčilení není program, dávaly tušit, že boj pokrokových sil v republice nebude lehký. Rada politických afér, jako špiritusová, jejíž hrdinou byl Prášek, nebo aféra Stříbrného, který musel být odstraněn z ministerského křesla, svědčily o tom, do jaké míry již tehdy náš veřejný život podléhal vlivům korupce.

Socialistické síly ukázaly se příliš nezkušenými a nejednotnými a opominuly včas prosazovat své požadavky proti konservativnímu měšťáctví a proti podnikatelskému světu, který takticky vyčkával, až se první vlna sociálního radikalismu přežene přes jeho hlavy a až bude moci vzít znovu hlavní páky hospodářského života do svých rukou. I když — jak jsem pravil — socialistům z počátku bylo koncedováno předsednictvo vlády, všechny hospodářsky důležité resorty hned od počátku zůstaly v rukou představitelů našeho podnikatelského a finančního světa, kteří toho okamžitě využili pro své obohacení a k posílení svých otřesených posic.

Tak lze si vysvětlit, proč socialistické síly, rozdrobeny a nejednotný, se u nás daly tak rychle na ústup před narůstající mocí kapitalismu, zejména když v celém světě, kromě Sovětského svazu, vliv monopolního kapitalismu se projevil nakonec ve sféře politické a vydal ze sebe zrůdný plod fašismu a nacismu.

Je pravda, že naše republika mohla uskutečnit řadu velmi užitečných reforem, jako bylo dělnické pojištění a později pojištění úřednické, avšak to vše mělo být v očích" naší hospodářské oligarchie pouze taktickým ústupkem, který měl vykoupit poměrný klid mezi dělnictvem a zaměstnanectvem. Naše republika, takto vnitřně oslabená, stala se pak snadno kořistí velkého mezinárodního reakčního komplotu, kterým byla mnichovská dohoda.

Byla to tudíž nedůslednost a nejednotnost socialistického tábora na jedné straně a postupný vzrůst konservativních a reakčních sil v celém světě, jejichž kořeny tkvěly v nových formách všemocného monopolního kapitálu, ovládajícího zejména těžký průmysl Spojených států a západní Evropy. Byly to tyto síly, které přes původní tužby pracujícího lidu z roku 1918 připravily světu novou katastrofu — druhou světovou válku. Nebýt velké země socialismu na východě — Sovětského svazu – byl by Hitler své plány podmanění celého světa uskutečnil.

Sovětský svaz vyšel z těžkého zápasu s nacistickým Německem jako vítěz, dík nezměrným obětem, které přinesl jeho lid v poslední válce.

Pracující lid u nás a v ostatních evropských zemích stál v roce 1945, tedy na prahu nového života, s novými zkušenostmi, které získal předtím v boji s fašismem. Byl si toho vědom, že nelze opakovat zkušenost z doby mezi první a druhou světovou válkou, že je potřebí větší ostražitosti před novými nástrahami kapitalistického světa a že je především potřebí větší jednotnosti. Neboť upadnout do stejných chyb jako v letech- dvacátých znamenalo by nové sociální otřesy a nakonec novou světovou válku za podmínek ještě hroznějších než ony, za nichž umíraly miliony bojovníků předtím.

Nevzala-li si plně západní .Evropa toto strašné poučení k srdci, uzrála zato v Československu jednota pracující třídy již do té míry, že se nedala svésti s cesty, kterou jsme si vytkli v květnu 1945, žádnými rozvratnými pokusy naší vlastní reakce, žádnými svody dolarových půjček, které nám byly slibovány na Západě, žádnými hrozbami nové války a hospodářského útisku. Náš pracující lid dobře věděl, že kdyby pokusy naší reakce, postupně rozleptat naše vlastní řady, se byly zdařily, byli bychom se stali znovu bezmocnou hříčkou mezinárodních komplotů světové reakce, pokoušející se znovu o obnovu starého nacionalistického Německa a o oslabení slovanského demokratického Východu.

Únorové události ukázaly, že jednota pracujícího lidu zůstala pevnou a nerozbornou, ukázaly též, do jaké míry vnitřně rozložená je naše vlastní reakce, která mohla počítat pouze se slabostí a nejednotností socialistického tábora.

Krise, k níž došlo, urychlila náš vývoj k socialismu, upevnila naši touhu a vůli po co nejpevnější jednotě pracujícího lidu měst a venkova a vzpřímila páteř každého poctivého vlastence, který předtím s obavami pozoroval podvratnou práci našich oposičníků. Řekli jsme si, že není více důvodu, proč bychom měli dále tříštit dělnický tábor, který je přirozeným předvojem socialismu a který je povolán k tomu, aby svou jednotnou frontou byl spolehlivým tmelem nové, obrozené Národní fronty. Proto nadešel okamžik, kdy obě naše marxistické strany mohou nyní své síly též organisačně spojit a zlikvidovat starý spor, který od roku 1920 nesmírně ztěžoval naše úkoly a dával novou naději reakci. Proto také letošní První máj bude pro nás skutečným svátkem pracujícího lidu měst a venkova, který jde mílovými kroky vpřed k dosažení vysokých met, které si socialismus vytyčil.

***

Program patnácti do ústavy milionů

BOHUMIL LAUŠMAN

Sedmdesátého výročí Československé demokracie vzpomínáme v době, v níž revolučním spádem a v pronikavé hloubce se dovršuje řešení problémů, jež měli na mysli průkopníci socialismu z poloviny minulého století a především oněch patnáct statečných dělníků a studentů, kteří stáli u kolébky strany.

Nelze se proto divit, že 7. dubna 1878 vzpomínáme s radostí i s pohnutím jako památného dne, od něhož se datuje počátek organisovaného boje českého proletariátu proti kapitalismu a za socialistický spravedlivý řád, počátek boje proti monarchistickému absolutismu a za politickou svobodu člověka, počátek boje proti německému kořistnickému nadvládí a násilí a za národní a státní svobodu národa.

V tento den se totiž postavil v čelo českého pracujícího. lidu nový bojovník za jeho práva politická, sociální,. národní i kulturní, který ho vyzval k práci a zápasu za nový řád, aniž přitom zamlčoval, že vítězství nových myšlenek se dostaví teprve po dlouhých, tvrdých a neúprosných bojích. A lid pochopil. „I kdybychom padli všichni, vstanou noví bojovníci, prapor náš neutone!" — zpívali nadšení příslušníci generací, které se pod tímto praporem během sedmi desetiletí vystřídaly, aby generace nynější a nejmladší již vysoko vztyčila rudý prapor při dosažení vítězství.

Ano, po celých sedmdesát let Československá sociální demokracie stála ve službách národa a ve službách lidu. Vybojovala mu nesmírné úspěchy již v Rakousko-Uhersku, které bylo právem nazýváno zemí reakce, bigoterie a tmářství. Rozhojnila tyto úspěchy po prohlášení samostatné Československé republiky, na jejímž vytvoření měla lví podíl. Přitom však nikdy nepřestala zdůrazňovat, že jejím cílem je změna republiky demokracie politické v republiku demokracie socialistické. Tohoto úkolu se ujala pří první příležitostí, a to hned v prvních počátcích osvobozené republiky z nacistické hrůzovlády, neboť jí bylo jasno, že zatím co první světová válka byla hnací silou revoluce politické, druhá světová válka již byla hnací silou revoluce hospodářské. Odtud i vysvětlení, proč již za války počítala s jednotnou mohutnou vládní a státní socialistickou stranou československou, která by v duchu tradic národa a na základě vědeckého socialismu vybudovala v srdci Evropy vzorný lidový a socialistický stát.

Poněvadž však zvítězila myšlenka tří politických stran socialistických, strana se proto postavila celou svou vahou za myšlenku soustředění socialistických sil národa v socialistickém bloku, který měl převzít tentýž úkol a totéž poslání jako původně zamýšlená jednotná socialistická strana. Když ovšem pak i tento blok vinou národních socialistů se octl v rozvalinách, sociální demokracie ve spoluprácí s komunistickou stranou snažila se alespoň udržet pokrokový ráz Národní fronty a socialistickou linii československé politiky.

Velmi často i za cenu ztráty popularity skutečně také zabránila nevýslovným škodám, jež mohly stát a národ postihnout. Dějiny jednou ocení, že v nejtěžších dobách Československá sociální demokracie sloužila státu a národu dobře, a to tím spíše, že i ve chvílích nejtěžších zůstala věrna velikým idejím socialistickým.

Nikdy jí rovněž nebude a nesmí být zapomenuto, že v duchu krásného odkazu svatomarkétského sjezdu vyšla hned po květnové revoluci z roku 1945 s iniciativou velikého znárodňovacího díla, které bylo prvním stupněm k uskutečnění socialistického řádu a že zůstala národu, lidu a socialismu věrna i v letošních dramatických dnech únorových, kdy vývoj k socialismu dostal nový revoluční spád.

Jestliže tedy právě ve dnech sedmdesátého výročí ustavení Československé sociální demokracie naplňuje se všechno to, co po desetiletí tvořilo postuláty jejích sjezdů, sjezdu prvního, všech příštích i sjezdu posledního, jestliže právě nedávno poslední tvrze kapitalismu byly dobyty, pak současné dny jsou věru vítězstvím idejí, za jejichž uskutečnění se strana postavila, jimiž žila, jimž všechno hrdinně obětovala a o něž si získala svou nehynoucí zásluhu.

To je také nejkrásnější dar k významnému jubileu, které sice zapadá do dnů naplněných dynamikou převratného dění, ale je to dar nejkrásnější proto, poněvadž program svatomarkétského shromáždění patnácti statečných soudruhů, kteří ze sjezdu šli do vězení, dovedl do sedmdesáti leť získat ohromnou většinu národa a poněvadž cíle tohoto sjezdu, jež se naplnily, jsou právě letošního památného roku vkládány v ústavu a zákony republiky. A v tom je konec konců i hlavní význam Prvního máje 1948.

Nadcházející krise bude rozhodným krokem bud k třetí světové válce nebo k podstatným sociálním změnám. Vnitřní hospodářský program, zbrojní program a zahraničně politický program tvoří nezbytně jednotu. Platí to o programech jak levicových pokrokových sil, tak reakčních monopolisticky kapitalistických živlů. V nynější době je rozdíl mezi hospodářstvím a politikou menší než dříve a totéž platí o vnitřní a zahraniční politice.

F. Sternberg: Krise na obzoru (vyd. Dělnické nakladatelství v Praze)

***

Právo na chléb

LUDMILA JANKOVCOVÁ

První máj je letos slavností obzvlášť významnou. Je přehlídkou síly dělnického hnutí, přehlídkou síly, jaké tu dosud nebylo.

Po prvé od nešťastného rozkolu dělnické třídy pochodují socialisté všech odstínů pod jedním praporem. Po prvé od veliké, ba největší chyby, kterou dělnické hnutí spáchalo od svého zrodu, jsme překlenuli rozdíly nakonec podružné. Po prvé zase jsme s to manifestovat před celým světem to nejdůležitější, to hlavní, to podstatné: vůli k socialismu.

A po prvé vůbec v dějinách pochoduje dělnické hnutí v jednotě s ostatními složkami národa, které sdružilo pod rudým praporem. V tomto zjevu není nebezpečí, jež v dějinách tak často potkávalo hnutí uvědomělých mužů a žen, k nimž se náhle přidaly velké počty osob, jež neprošly důkladnou výchovou. Tentokrát toto náhlé zesílení našich řad nebude mít ony tak časté následky zředění vůle a víry, k nimž v obdobných případech docházelo.

Tentokrát není sporu o tom, že vedení našeho zvětšeného houfu je v rukou hejtmanů ostřílených a spolehlivých, v rukou uvědomělých mužů i žen, kteří přesně vědí, co chtějí a jak toho lze dosáhnout. Na naší cestě k socialismu nebude překážek, jež nelze ztéci, ani zájezdních hostinců, v nichž bychom odpočívali příliš dlouho. Jdeme kupředu rychle.

Vpřed! A vpřed jednotně! Máme stejnou vůli: zajistit všemu lidu rovnoměrnou část lidského štěstí, dát všem zasloužený díl chleba. V minulosti byly spory — většinou o věci podružné, často mocenské, osobní a pod. V budoucnosti nebude sporů o věci zásadní. A rozdíly v názorech vyřešíme rychle a věcně, v duchu nové doby. To je možné již proto, že máme pevný základ pro naše budoucí počínání: novou ústavu!

Nová ústava zajišťuje každému právo na práci. V této záruce je velký symbol, symbol socialistický: nebude již zástupů, čekajících před branami továren, nebude rodin hladových jen proto, že živitelé nedostali práci. Nová ústava nám tu zabezpečuje jeden z největších kladů životních.

Každá věc má líc i rub. Rubem práva na práci je povinnost pracovat. Všichni lidé, práce schopní, musí se účastnit našeho společného budování. Privilegia původu a postavení, které 28. říjen 1918 odstranil jen zčásti, odstraňují se nyní dokonale. Nebude bezpracných zisků, nebude příjmů, plynoucích prostě z toho, že člověk něčím je; budou příjmy jen za to, co člověk udělá — podle toho, kolik čeho udělá.

Tyto zásady jsou základem budoucího uspořádání našeho života. Z nich plyne, že každý, kdo pracuje, má také právo jíst.

Právo jíst... Kolik? Tolik, kolik zaslouží — kromě dětí, starců a nemocných, jimž společnost dá to, co k životu potřebují. Pokud jde o existenční minimum, zajistí se každému. Nový řád má velké klady výchovné: na rozdělování potravin je vidět.

Máme to, co si z polí vydobudeme a co získáme směnou za práci v našich továrnách. Budeme-li pilni, a co víc, zorganisujeme-li svou práci účelně, bude u nás brzy přebytek potravin — při trochu příznivé povětrnosti. Zhruba řečeno, až na tuky je ve světě potravin dost. Splníme-li plán výroby průmyslové a splníme-li z plánu potravinového to, co nám dovolila loňská neúroda, bude množství potravin pro celý národ dosti veliké. Pak nebude těžké tyto potraviny rozdělit.

Když matka krájí chléb pro děti, děti vidí, co které dostane. Vidí, že se dělí spravedlivě z toho, co je. Chleba dostane každý, pamlsky jen ty, které si je zaslouží. Proto je rozdělování potravin v rodině účinným prostředkem výchovným. Děti se učí myslit a cítit v rodinném kolektivu: malý sobecký rebel vidí, že Pepík dostal pomeranč, a ví, že ho dostane také, neprovedl-li něco nekalého. Normálně cítící dítě nechce, jakmile jen trochu vyspěje, věc, které by se sourozenci nedostalo.

K podobnému výsledku musíme dospět i v zásobování veřejném: normálně cítící občan se musí vzdát pochoutek, jež je možné ukořistit jen na úkor druhého.

Ze škol již téměř zmizely nesmírně objemné, nákladné svačiny bohatších dětí. K tomu nepůsobil jen nynější dočasný nedostatek potravin; podstatně přispěly žádosti dětí, které nechtějí mít to, co nemá soused. „Tolik toho není, abych se rozdělil se všemi."

Tento smysl pro celek, pěstovaný v mládeži zejména sportem, musíme vypěstovat i ve veřejném životě — aby celý národ pronikla zásada, že všichni poctiví lidé mají právo na svůj poctivý díl chleba — a ne víc. Podporování černého obchodu je snaha v podstatě protisociální a nesocialistická. Kdo má rád republiku, nesmí chodit na černý trh.

***

Prvý máj - sviatok práce

JÁN FRUČKA

Tohto roku budu u nás oslavy sviatku práce jednotné a preto mohutné. Plesáme všetci radosťou nad touto skutočnosťou a veríme pevné, že tuto jednotu nikdy nič už nenaruší. Máme jednotné odborové organizácie a vytvárame jednotné socialistické hnutie politické, aby tak náš slovenský i český pracujúci ľud stal sa nerozborným vlasteneckým celkom, schopným nielen splniť všetky úlohy budovateľskej práce, ale tiež po boku nášho veľkého spojenca SSSR a v družbě so všetkými slovanskými a ľudovo-demokratickými krajinami ubrániť republiku proti útokom kapitalistické reakcie a imperialízmu.

Prvý máj vyhlásilo před šesdesiatmi rokami medzinárodné socialistické hnutie za sviatok práce, aby socialisticky uvědomělé robotníctvo vo všatkých krajinách světa na tento deň manifestovalo za svoje oprávněné požiadavky. V akých pomeroch vtedy žil náš slovenský pracujúci ľud? Vtedy nemal žiadnych sociálnych, ale ani národných práv, bol úplné ujarmený.

Kto si našiel pracovnu příležitost, robil denně 16 hodin za plat nedostatečný, kto prácu nenašiel doma, musel ísť do světa. Nedospělé děti musely pracovat za smiešne nízké odměny, sotva opustily ľ udovú školu, v ktorej boly školené v cudzej řeči a preto nemohly sa ničomu naučiť. Děti i dospělí umierali podvýživou a preto, že nebolo prostriedkov na lekárske ošetrovanie.

Organizovat sa nebolo robotníkom dovolené. Mali preto veľké ťažkosti s budováním odborového i politického hnutia socialistického. Sviatok práce oslavovali tajné v lesoch obvykle prvú nedelu po 1. máji a žandári ich zchytávali a v retiazkach poviazaných vodili před hlavných služných, ktorí im ňamerali tresty vazenia.

Ale čím vačšia fcola táto perzekúcia, tým rýchlejšie rástlo medii pracujúcim ľudom nielen triedne uvedomenie, ale aj národně povedomenie. Hlavně tiež stále častejšie styky s českými súdruhami boly tu nám na prospěch.

Aké sa to za ťých niekorko desiatok rokov staly zmeny! Dosiahli sme národnej a štátnej samostatnosti, vyspěli sme kulturné i politicky na stupeň ostatnych stredoeuropskych národov a usilujeme sa o sociálně i hospodářské vyrovnanie medzi Slovenskom a krajinami českými, aby sme bratstvo Slovákov a Čechov utužili a základy jednotnej Československej republiky upevnili.

Slovensko zpriemyselňujeme, aby přestala preľudnenosť v našom poľnohospodárstve a aby každý z našich spoluobčanov doma našiel pracovnu příležitost. Spravedlivým rozdělením pódy medzi tými, ktorí na nej pracujú, a rozumným zcelovaním malých parciel a honov vo váčšie, racionelnejšie obrobitélné celky došiahneme zintenzívnenia v poľnohospodárstve. Toto naše úsilie prinese nám postupné vzrast blahobytu.

Nastal tu celkové veľký pokrok. Z bezprávných pracujúcich stali sa plnoprávní občania. Pre námezdné pracujúcieh máme žákonom upravený pracovny čas a tvoříme, si sústavu spravodlivého odmeňovania vykonanej práce a zaslúženej dovolenky na zotavenie. Pre případ nemoci, invalidity a staroby budu v národnom poisíení všatci práenjúci zaistení. Muži a ženy máju rovnaké práva na prácu a odměnu za ňu, na vsdelanie i na uplatněme sa vo verejnom živote.

Výchova a školenie dětí nie sú už rušené pracovnou povinnosťou, ale naopak školenie základné je všeobecné povinné a studium na vyšších školách už nie je výsadou pre děti rodičov bohatých.

Naša daňová politika vyvíja sa v duchu sociálnej spravedlivosti a vláda věnuje náležitá starostlivosť všetkým vrstvám občianstva. Postupné zbavujeme sa súkromného kapitalizmu a tým prestáva tiež vykorisťovanie člověka človekom..

Začíname s budováním socialistického státu. Hospodářské zdroje a výrobprostriedky znárodňujeme, stávaju sa majetkom národa, niajetkom všetkých praeujúcich. Máme plánované hospodárstvo, ktoré má nás ušetriť hospodářských kríz a s nimi spojenej nezaměstnanosti. Uskutečňujeme zásady vědeckého socializmu pre lepší zajírojšok nás všetkých a pre tvorenie bezpečných predpokládov trvalého světového mieru.

Tak zbavujeme, pracujúceho člověka strachu z biedy, starosti o egsistenciu a veríme, že podaří sa nám zbaviť ho aj strachu z vojny.

Kiež si pracujúci ľud na tohoročných májových manifestáciach vo všetkých krajinách, jasné uvědomí svojích tvorcích sil a svojej moci, ktorou překazit móže všetky sobecké snahy vojnových špekulantov a dopomócť tak k udrženiu pokoja, aby sme mohli nerušené pokračovať v budovateľskej práci pre blaho naše a všetkého ludstva!

***

Na okraj Hald

ANNA MARIA TILSCHOVÁ

Haldy vycházejí od loňského podzimu v Úderníku, v dnešním to orgánu ostravsko-karvínského revíru, a jak přitom nevzpomenout, že před mnoha lety ponejprv vycházely v Právu lidu pod čarou! Jak vznikly? Neznala jsem Ostravu, a když jsem se tam ponejprv octla, tu jsem se vracela z Beskyd, okouzlena krásou horských luk. Ta obrovská proměna: najednou ze vší vůně jehličnatých lesů jsem se propadala do černé jámy v otevřené kleci, kde mě napomínali: Pozor na hlavu! Pozor na ruku!

Doslova mnou otřásl ten pobyt několika hodin v šachtě pod zemí, již jsem směla navštívit jen na revers, že se tam vydávám na vlastní nebezpečí, kdybych přišla k úrazu.

Při druhém pobytu jsem prošla v červencovém žáru vyprahlými Vítkovicemi od rozpálených pecí, z nichž železo vytékalo žhavou lávou do žlábků, až po válcovnu a ocelárnu, a já tehdy pochopila, že se obrovským závodům neříká nadarmo moderní peklo.

Tehdy jsem se už nespokojila jen otřásajícím dojmem, ale probudila se ve mně silná touha poznat z gruntu klopotný život dělníků a horníků, kteří většinou přivandrovali z mírných Beskyd a zaměnili pokojný život na poli za nervosní pospěch a fabrický ryk divoké Ostravy. Usadila jsem se v Michálkovicích za Slezskou Ostravou a tam žila, i stále se vracela, pokud mi to dovolovalo pražské zaměstnání v redakci.

Tehdy, býval celý životní problém na Ostravsku o to složitější, že ti havíři na dvaačtyřiceti jámách stejně jako vítkovičtí kovodělníci (ovšem, pokud to nebyli cizinci, a těch tam vžilo dost) byli Moravané, Slezané, Češi, čili jedním slovem to byl slovanský živel, který tam žil a pracoval v područí německých pánů, tehdejších majitelů šachet a vítkovických závodů. Tak maně splývala představa zaměstnavatele s německým držitelem moci a kapitálu.

Proto také je sociální poesie Petra Bezruce tak národnostně zbarvená. Proto také ti vítkovičtí dělníci a havíři na všech jámách, kteří za světové války nebo po ní posílali své děti do české školy, byli anonymními hrdiny, kteří obětovali materiální výhody uprostřed své bídy, aby z jejich dětí nevyrostli už Němci. Nebyli takovými hrdiny všichni. Někteří neměli dost síly, aby je nesvedlo lákadlo dobrého bydla v samostatném domečku kolonie nebo lépe placená práce ve fabrice. Ale sama vím o mnohých, kteří svodům odolali a své děti po česku vychovali, třebas proto byli šikanováni a zle pronásledováni. Je mnohem snazší nehrbit hřbet, mít charakter a páteř, když je existence zajištěna, než když se malými okénky na rodiny šklebí bída.

Řekla jsem to naschvál, abych upozornila ještě na jiné rysy povahy našeho lidu, který si tam tehdy žil na vášnivém pohraničí východního cípu Moravy. Jistě měla tehda Ostrava, a má snad dodnes, mnoho existencí dobrodružných a ještě více lidské sebranky, jíž se tam přezdívá „chacharů".

Ale ti chachaři se pod jinými jmény vyskytují na celém světě ve všech průmyslových střediscích, ať už v Evropě nebo v Americe, která má své Chicago, tak smutně pověstné svou zločinností. Ale v samé Ostravě je lid dobrý, upřímný, dobrosrdečný, s jistým přídechem až do hrdinnosti, jak jsem měla kolikrát příležitost pozorovat zrovna v Michálkovicích, když jsem tam dlouhý čas žila v domku tetky Bártečkové, kterou jsem si upřímně zamilovala. Ta měla dva syny, oba havíře a „šlepry", a v podkroví u ní ještě žila jiná hornická rodina o čtyřech členech.

Tam právě v tetce Bártečkové, která vařívala na svatbách a kurýrovala nemocná zvířata, jsem poznala moudrou ženu dobrého srdce a zdravého rozumu. S ní jsem každý den v kuchyni „kafovala", s ní chodívala po chalupách, k výplatám a do hospody Brasilie, ta mě učila šlonštině a smávala se vesele mé tvrdé pražské výslovnosti, tam jsem poznala, kolik tajných hrdinů se skrývá pod pracovními bundami a ošoupanými kabáty, tam jsem přišla k poznání, že žádné pohodlí, ale nebezpečí a rvaní se životem o chleba, že to tříbí charakter a dodává člověku odolnost, pravou sílu a odvahu. Ale tu mou drahou tetku už kryje dnes země a j4 jí nemohu povědět, kolik mi darovala poznatků o lidech a poměrech na Ostravsku, kolik tím přispěla ke zdaru a k prohloubení mé práce, čemu všemu mě naučila kromě siónských výrazů, popěvků, písniček, ani to ne už, jak upřímně jsem ji měla ráda.

Tehdy, po první světové válce, bývala Ostrava divoká á nespoutaná, stávala se rejdištěm lidské chamtivosti po snazším výdělku, než byla ta životu nebezpečná práce na šachtách a u vysokých pecí. Tam se sjížděli dobrodruzi ze všech končin světa v touze po požitku a hned také utráceli své lehce nabyté peníze v barech a hazardních hrách, že opravdu ty špinavé machinace spekulantů a keťasů tam ležely vedle poctivých výdělků havířů a dělníků. Žádný div, že ta požitkářská Ostrava probouzela v jedincích z dělnických řad touhu po trvalejších hodnotách, než je krajíc chleba, byť tlustě máslem pomazaný.

Tak jsem ve Vítkovicích poznala muže, které bych mohla. nazvat dělnickými písmáky, čítali naše dějiny, Havlíčka, Masaryka, navštěvovali Martínkovy přednášky a nevynechali ani složitý výklad o Otakaru Březinovi. Jednou v noci jsem našla na ulici dělnického hvězdáře, který tam seděl na dlažbě a prohlížel si jasnou oblohu dalekohledem, který si sám vyrobil. Jiný, vím dnes ještě, že se jmenoval Fiala, mi dokonce vykládal Einsteinovu theorii o relativitě pomocí matematiky.

Ale ten Fiala se svými bádavými sklony nebyl jediný mezi těmi, které hnala žízeň po vědeckém poznání. Ale ze všeho nejzávažnější mi připadalo ne to, že ten Fiala sám rád čítal a přemýšlel, ale že pochopil i praktický význam vzdělání pro dělníky: uvědomil si, že vzdělání je veliká moc, že to znamená pro dělnictvo bojovat stejnou zbraní s majiteli jam a vodu, pochopil to ve své upřímné touze, aby dělnictvo tak ukazovalo lidstvu cestu do lepší budoucnosti, za nový řád společnosti.

***

Stavte barikády!

K. J. BENEŠ

Slunný a slavný den se rozklenul nad Prahou. Domy jsou bohatě vyzdobeny chvojím, květinami a prapory, chodníky i okna jsou přeplněny jásajícími diváky. A odevšad svítí jen české a slovanské barvy přesto, že se píše rok 1848. Ulicemi směrem k Žofínskému ostrovu špalírem studentů pohybuje se, vítán bouřlivým voláním a deštěm květin, nádherný průvod v pestrých krojích: hosté, kteří se sjeli na Slovanský sjezd.

V čele průvodu pochoduje kohorta Slavie, vedená J. V. Fricem ve skvělé slavnostní uniformě, pak četa posluchačů techniky a pod svatováclavskou korouhví „Svornost", zpívající pochodovou píseň, složenou k tomu účelu Arnoštem Maškem.

Následují tři praporečníci v nádherných krojích: Vojta Náprstek v polském, Srb v srbském a malíř Samo Belány v sněhobílém podtatranském. Nad jejich hlavami vlají tři prapory: český, polský a slovanská trikolora.

Za nimi kráčí předseda sjezdu baron Nešperk, pak Palacký s polským knížetem Lubomírským v bohatém šlechtickém kroji po pravici a Stanko Vráženi po levici, pak Jihoslované, vedeni srbským protopopem Pavlem Stomatovičem.

Diváci mohou oči nechat na dlouhých rouchách a vlajících vlasech pravoslavných kněží, na červených čepicích a třpytných šavlích Charvátů, na stříbrem kovaných pistolích Srbů a Černohorců, na starém Vaku Štefanoviči s mohutným šedivým knírem a dřevěnou nohou a na Vuku Karadžiči, pobočníku černohorského knížete.

Za nimi jdou Poláci, vedeni Karlem Lábelem, pak několik Rusínů a sensace Slovanského sjezdu: Rus Michal Alexandrovič Bakunin, účastník únorové revoluce pařížské, a pak teprve Češi a Slováci s Pavlem Šafaříkem v čele, Fastr ve svém fantastickém „vojvodském" kroji Karel Havlíček, hrabě Deym, Hanka, Vocel, Erben, Rieger, Štúr, Hurban, Hodža, Tomek, Fric, Purkyně, Podlipský, Helcelet, Klácel — tolik účastníků, se sotva vejde do velkého žofínského sálu; nesmírné davy zaplavují,celý ostrov.

A již zní sálem pohnutý proslov Palackého: „Připomeňme světu prostou, ale věkovitou pravdu: " čeho sám nechceš, nečiň jinému — božský to pramen všeho práva a spravedlnosti. Slovan je a bude nepřemožitelný, dokud heslo svobody a svornosti bude se ozývati v jeho srdci." Proslov, odměněný bouří potlesku, jež se šíří po celém Žofínském. ostrově, obklíčeném kordony Windischgratzových granátníků.

„Heslem doby," praví kníže Lubomírský, „je volnost a rovnost všech národů. S ním i my, Slované, vstupujeme do kruhu evropské rodiny. Jako zmizelo otroctví jednotlivců, tak musí zmizet jednou provždy i otroctví celých národů."

Nadšení v sále strhává všechny hráze, ženám i mužům tryskají slzy z očí, neboť sám Šafařík, vynesen touto mocnou vlnou, povstává, aby pronesl nejmohutnější řeč celého sjezdu: „Co nás zde shromáždilo? Hnutí, jakého v dějinách lidských nebylo, před nímž se země chvěje a vláda bodáků a špehů do hrobu klesá. Národové se uvázali ve svá věčná práva. A jestliže se radí nad Mohanem ve Frankfurtu a nad Dunajem v Pešti, poraďme se i my o sobě a své budoucnosti. Slované nechtějí nic než spravedlnost, jejich heslo je mravní síla, neboť všechno, co pod sluncem, převyšuje síla mravní."

A zatím co dělové hlavně míří s Vyšehradu na Prahu a Windischgratzovi vojáci nehybně u nic stojí, Šafařík, přerušován co chvíli frenetickým potleskem, mluví stále plamenněji, a jeho postava, zdá se, roste do monumentality: „Síla, která hvězdami hýbe a jimi v nekonečném, víru nekonečným prostorem točí, ta síla nevyrovná se síle velkého národa, který k mravnímu povědomí sebe přišel a svého bytí v spravedlivém boji hájí. Drazí bratři! Z otroctví není bez boje cesty k svobodě. Buď vítězství a svoboda — anebo čestná smrt a po smrti sláva!"

Celý sál se zvedá se sedadel. Výbuch nesmírného nadšení, křiku a jásotu, mávání klobouky, čepicemi a šátky, Jihoslované pod estrádou tasí šavle jako k přísaze, krásná postava Šafaříkova stojí nehybně, vysoko vztyčena jako socha, lidé pláčí a navzájem se objímají, a náhle z hlubin sálu rodí se píseň, bojovná a hrdá píseň — píseň vyzývající a zavazující, a brzy hřmí po celém ostrově: Hej, S1ované, ještě naše slovanská řeč žije! Žije, žije, řeč slovanská, bude žít na věky!

Co tu zmohou kordony Windischgratzova vojska, co děla na Vyšehradě a před strážnicemi v městě,' co zmohou čety hulánů, projíždějící ulicemi s puškami připravenými a s prsty na spouštích?

Zdá se, že celá Praha zní tou písní, a i hlahol jejích zvonů přehlušují slova: Hrom a peklo, marné vaše proti nám jsou vzteky!

V přijímacím saloně na generálním komandu v Celetné ulici členové Vereinu fur Ordnung und Ruhe, vesměs bohatí měšťané ve fracích a cylindrech, pořádají nadšené ovace knížeti generálu Windischgratzovi, nedávno jmenovanému pražskému vojenskému veliteli.

Kníže, obklopen svou pompésní důstojnickou suitou, tváří se líbezně a dojatě a kdekomu tiskne ruku. „Meine Herren," praví, „v těchto bouřlivých dobách jsem obzvláště dojat vaší oddaností."

„Jasnosti," rozplývá se jeden z německých měšťanů pražských, „pro nás jste jedinou zárukou, že v Praze nedojde k bartolomějské noci."

A jiný: „Vy jediný dovedete se postavit proti rozpínavosti proletariátu a aroganci českých buřičů."

Windischgrátz však, který cítí, že se blíží jeho velká příležitost, je pln velkopanského sebevědomí. Což za ním nestojí vojenská a policejní moc habsburské říše?

„Klid, pánové," usmívá se ironicky a krutě zároveň. „Hosté tak zvaného Slovanského sjezdu budou vypovězeni ze země. Udržím pořádek všemi prostředky."

To je řeč, která lahodí bohatým německým měšťanům. Jejich spokojenost propuká voláním: „Vivat! Hoch!", do něhož kdosi přimísí i výkřik: „Krve buřičů není škoda!"

V té chvíli blíží se dav demonstrantů k Celetné ulici.

Muž s černou páskou na oku, kráčející v prvních řadách, vykřikne: „Okolo Windischgratze!" a jeho heslo se šíří zástupem jako požár. Demonstranti, mezi nimiž jsou četné ženy a děti, zahnou ke generálnímu komandu, odkud právě vycházejí pod ochranou granátníků členové Vereinu.

Demonstranti zcela jistě neměli původně v úmyslu nic jiného, než uspořádat pod okny Windischgratzovými jednu z oněch „kočičin", které byly tehdy v módě, ale pohled na německé fráčky a cylindry je rozlítí.

Rozlehne se výkřik: „Pereat Windischgrátz! Oběste ho!"

A již zafičí vzduchem kameny. Jeden z nich trefí cylindr, který sletí se zděšené hlavy německého měšťana, druhý obličej, který se ihned zalije krví.

Vřavu protkne dvojí ostrý hvizd a vzápětí z obou východů generálního komanda vyrazí granátníci s nasazenými bajonety, vedeni poručíkem Jablonským, jenž bojovně mává taseným kordem, a vrhnou se proti lidu. Panika, pískot, jekot žen a dětí. Dva studenti beze zbraně, ale v uniformách „Slavie", vyskočí ze zástupu — ještě v poslední chvíli se chtějí pokusit o sbratření s vojáky, aby zabránili krveprolití.

„Sláva bratřím vojákům! Zadržte! Jsou tu ženy a děti!!“

Ale jeden z nich je sražen bodákem a druhý jílcem kordu Jablonského, a granátníci se ženou přes jejich těla.

Ze zástupu vyskočí další student, ozbrojený holí, tentokrát ne vyjednavač, nýbrž útočník, vyhne se obratně bodáku a. přetáhne Jablonského holí přes hlavu. Jablonský zavrávorá, student je však okamžitě obklopen rozzuřenými granátníky a sražen pažbami na dláždění. -

A Jablonský velí: „Feuer!"

Salva, řev, zasažení se hroutí, pískot, dav prchá a křičí: „Zrada! Do zbraně! Stavte barikády!"

Na Křižovnickém náměstí před klementinskou kolejí hlídkují studenti. Po náměstí jede pokojně kočár, na jehož kozlíku poklimuje kočí. Pod obloukem Colloredova paláce se objeví J. V. Frič se svými dvěma druhy Noskem a Majznerem. Nic netušíce vracejí se do koleje ze žofinského sálu. Náhle sem zalehne vzdálená salva. Kočí na kozlíku sebou trhne, Frič s přáteli se překvapeně a ostražitě zastaví a naslouchají.

Vtom z Karlovy ulice vyběhne rozčilená žena s vlajícími vlasy a s puškou v ruce: „Do zbraně! Střílejí do lidu! Stavte barikády!"

Křik se šíří po náměstí, lidé otvírají okna a vyhlížejí. Fric se svými přáteli neváhají. Vrhnou se ke kočáru, jehož kočí se k nim ihned přidává, vypráhnou koně, převrátí kočár pod oblouk Colloredova paláce — a to již z okolních domů se sbíhají ozbrojení muži, většinou prostí lidé, nikoli měšťané: dělníci, řemeslníci, studenti. Zvon na svatém Salvátoru se rozhoupe na poplach a z klementinské koleje zaduní bubny studentské legie.

Ráz Prahy se v tu ránu změní. Do poplašného zvonění zvonů na všech věžích zní dupot pochodujícího vojska a praskají salvy, na ulicích rostou barikády, na Křižovnickém náměstí se rojí studenti a drobný dělný lid, vynášejí z Klementina i z okolních domů nábytek a školní lavice, trhají dlažbu, snášejí trámy z nedaleké stavby — pod Mosteckou věží i pod obloukem Colloredova paláce rostou mohutné barikády.

A to již na koni směrem od Rejdiště vjíždí na náměstí J. V. Frič, vítán nadšenými ovacemi studentů a barikádníků. Tase šavli, volá: „Všichni za mnou! Zde jsem velitelem já!"

A ihned udílí rozkazy: „Ty, Nosku, velíš na barikádě u mostu. Ty, Majznere, u Colloreda. A na Mariánském náměstí.."

Přeruší se, neboť postřehne, že pod Mosteckou věží se objevila pětičlenná pěší vojenská hlídka. „Na ně! Odzbrojte je!"

Studenti se vrhnou na překvapené vojáky, odzbrojí je, jejich pušky rozdělí mezi barikádníky a vojáky vyženou na most. Ti upalují na Malou stranu, provázeni pískotem a posměchem obránců barikády. A studenti za nimi zpívají: „A ty… Němce, cizozemce, země pijavky, vražte jim na deset sáhů do zad podávky!"

Také přijímací salon na generálním komandu má nyní zcela jiný vzhled: změnil se v hlavní stan. Zatím co tam doléhá hluk a křik z ulice a zvonění zvonů, Windischgratz se svým štábem se sklání nad velkým plánem Prahy.

V pozadí vstoupí do síně kněžna Windischgratzová. Nikdo ji nepostřehne kromě důstojníka, stojícího nejblíže dveří. Ten se ohlédne a hluboce se ukloní. Kněžna je rozčilena, úzkostlivě přelétne očima síň, a když spatří svého muže, zřejmě si oddechne.

„Zrovna jako ve Vídni... To je strašné!" mimoděk jí uklouzne.

„Jsme pány situace, Jasnosti," pokládá důstojník za svou povinnost ji uklidnit.

Jako nečekaná odpověď zvedne se pod okny vřava. Kněžna pohlédne k oknu, a jata zvědavostí, přistoupí k němu.

Výstřel. Okno se rozsype a kněžna s výkřikem klesne k zemi. Síň na okamžik zavalí zmatek. Všichni spěchají k ležícímu tělu, důstojníci je zvednou a odnesou je na pohovku. Kněžna na ní spočívá nehybně, jako mrtvá.

Kníže Windischgratz se k ní skloní — a vzápětí se opět vztyčí a mlčky, tázavě se rozhlédne. Ticho. Jen zvony venku zvoní a vřava dohasíná.

A tu důstojníci kolem něho mlčky sejmou čepice s hlav. Mlčky a významně. Rovněž Windischgrátz obnaží hlavu. Nato se vzdorně napřímí, s kamennou tváří se otočí k nehybnému štábu a pronese ledově: „Pánové, nechť nastoupí dělostřelectvo!"

(Z rukopisného libreta k filmu „1848".)

***

První máj v káznici

MILADA MAREŠOVÁ

Veselé jarní slunko svítí na kvetoucí hrušeň v zahrádce Regierungsrata, představeného waldheimské káznice, březový hájek na kopci za vížkou starého vězeňského kostelíka se jemně zelená, i bezy u plotu už kvetou, ptáci zpívají. Ale všechna ta krása je nám zapověděna.

Díváme se na ni pokradmo a toužebně zamřížovanými okny pracovního sálu „dvojky", kde hrčí pletací stroje a hlomozí špikovačka.

S vířícími vřeteny šedé bavlny. Frau Hauptwachmeister Jahn, naše stará, hubená, přísná, smrti podobná, prochází uličkou mezi stoly pletaček a chladnýma, bezřasýma očima slídí, pracují-li všechny trestankyně dost horlivě a neděje-li se někde nějaký „Unfug" nebo „Kriegswirtschaftbeschádigung".

Na stole uprostřed místnosti kupí se svazky podpletených ponožek pro německé vojáky, a „Werkmeister", Herr Loor, zádumčivě měří chodidla.

Je to malý, vratký mužík, jehož jedinou chloubou je odznak hákového kříže na klopě svrchníku, pověšeném teď ostatně v komůrce na věšáku — jediný muž mezi sto dvaceti ženami. Tak to asi u nás vypadalo, když se blížil první máj, svátek lásky a svátek práce.

Jak bylo možno slavit práci a lásku v tomto prostředí? Ti, které jsme měly rády, byli daleko od nás, často také ve vězení, pokořeni a zotročeni stejně jako my zde. A práce ? Konaly jsme prokletou práci, vydávajíce všechny své síly ve prospěch válečného průmyslu svého zotročitele a nepřítele. Ale ony jsme nemyslely na zlou a ošklivou přítomnost, doufaly jsme pevně ve vítězství nad zlem, které nás sem uvrhlo, věřily jsme v to, co symbolisuje první máj, a světily jsme jej.

Bylo ovšem těžké dát nějaký vnější výraz svým myšlenkám a citům, byly jsme ustavičně hlídány a každá sebemenší úchylka od pravidel v káznici byla přísně stíhána. Nesměly jsme se volně pohybovat, nesměly jsme spolu hovořit; bylo nemyslitelno, aby některá ozdobila svůj černý ústavní oděv nebo snad vlasy nějakou stužkou či květinou — kde bychom ji byly také vzaly?

A přece se i tady vyskytly na prvního máje červené karafiátky i trikolory, skrývané pod cípy šátku, uvázaném na krku, nebo pod zástěrou. Byly to špendlíky s barevnými hlavičkami s okvětím z barevných nitek, jimiž bývala svázána přadena vojenské bavlny a které jsme pečlivě snímaly a schovávaly. Tyto barevné nitky byly vlastně vůbec jediným svátečním zpestřením našeho šedého, úmorného života na „dvojce". Vyšívaly se jimi květiny i figurky, ba celé výjevy na papír (což se smělo ovšem dělat jen v neděli, a po většině tajně), a posloužily tedy i k oslavě prvního máje.

Mně samé bylo dopřáno mít kreslicí blok a barevné tužky, které mně byly v neděli vydány a já směla kreslit. Nemohu říci, co pro mne tehdy znamenalo těch několik barviček a možnost vyvolat jimi na papír něco ze světa, nám nedostupného. To byl nejhezčí způsob svěcení svátků.

I pro mé české družky byl tento blok jakýmsi potěšením, rády si, ho tajně půjčovaly a jej prohlížely.

Tyto pokreslené bloky směla jsem později poslat domů, když byly důkladně úřednicí prohlédnuty, neobsahují-li nic závadného.

Po návratu jsem našla v nich í kresby, dělané v měsíci květnu a jeden list přímo datovaný 1. máje 1944. Tento den připadl patrně na neděli. Byly to kresby k Máchovu Máji. Jsou teď vybledlé a zanikají na zežloutlém válečném papíře, jako by pocházely z dávné minulosti, ač uplynuly teprve čtyři roky od té doby, co jsem je kreslila. Ale zůstanou mi upomínkou na to, jak živě jsme tehdy v německé káznici cítily význam krásy, lásky a sociální spravedlnosti.

***

Malá májová povídka

OTA B. KRAUS

V noci pršelo. Louže se šedivě leskly a ve vyježděných kolejích stála voda. Jíl se plazil okolo cesty a lepil se ve slizkých hroudách na dřeváky.

Nízké mraky se převalovaly nad silnicí a ve strážních věžích stáli vojáci -s rukou na pušce. Potom nebe popraskalo jako starý obraz a v trhlině zajiskřilo slunce.

„Bude hezky," řekl Žid.

„Snad jim zase zbude polévka," zadoufal Révesz, „včera v ní byly brambory."

„Kartóšky," zakýval hlavou Rus.

Seděli na kraji táborové silnice v Osvětimi a tloukli štěrk. Pomalu a rozvážně klepali kladivy; nejprve uhodil Žid, po něm Révesz a nakonec Rus. Kámen se rozpadával a kamenný prach se varhanil na šedivých loužích.

Na silnici stál německý voják a kouřil.

„Dnes v ní asi nebudou brambory," pochyboval Žid.

„Proč?"-ptal se Révesz.

„Myslím si, že asi nebudou."

„Kartóšky," zakýval hlavou Rus,

V dálce se krabatily hory. Byly tmavě modré, a podávaly si dlaň s nebem. V táboře bylo všechno šedivé 2, bezútěšné, ale hory stály a dotvrzovaly, že za nimi žijí lidé, že na světě vůbec ještě žijí lidé.

„Možná, že dnes žádná polívka nezbude," řekl Žid.

Rus si utřel rukávem nebolenou tvář a mávl rukou.

„V tuto dobu," pravil Maďar, „jsem doma přicházel z pole. Když bylo po dešti, jako je dnes, všechno vonělo. Stromy, tráva a země. U nás po dešti voní země," řekl Révesz.

Žid natáhl nohu a úlomkem kamene si Seškrábl bláto. Podíval se na botu a zakýval se.

„Já bych si otevřel okna," řekl Žid, „a šil bych u otevřeného okna. U nás na dvoře byl kaštan, který červeně kvetl. Jednou kvetl dvakrát a lidé říkali, že bude válka."

„Před chalupou by na mě čekala žena," vzpomínal Révesz, „stála by a dívala se, jak jdu z pole, po dešti u nás všechno voní."

„U nás," řekl Rus, „u nás je dnes První máj."

Potom se všichni dali do tlučení štěrku, protože se voják po nich podíval. Nejprve uhodil Žid, potom Maďar a nakonec Rus. Tloukli do kamene a úlomky se zabodávaly do šedivého jílu.

Mraky se roztrhly a pomalu se rozbíhaly po nebi.

Slunce hřálo do zad a někde daleko, až za Osvětimí, pískal skřivan. Vzduch stál nad táborem a kolébal se jako žena v bocích, byl měkký a mírný. Žid se podíval na modré nebe a začal si broukat nějakou melodii v rytmu s ranami kladiv.

Rus zakýval hlavou a přidal se. Maďar chvíli poslouchal a pak si broukal s nimi.

Každý byl z jiného koutu země a každý z nich byl jiný, ale píseň byla jen jedna. Broukali ji tiše zavřenými ústy, ale píseň tu byla, stála vedle nich; píseň, to byly tmavě modré hory, to byla vonící pole, to byl kvetoucí kaštan a První máj. Nic nemělo smyslu v šedivém a začarovaném kruhu ostnatých drátů, byl to neskutečný a pokřivený svět, kde se dny vlekly jako slepýši slizkým jílem, ale píseň byla živá jako život sám, protože stejnou píseň zpívali svobodní lidé na celém světě.

Slunce se blýskalo na drátech a po silnici chodil německý voják. Ale v příkopě seděl Žid, Maďar a Rus a broukali si píseň.

Žid se podíval na silnici a řekl: „Vezou polívku."

„Pjsce přijeli," pravil Révesz a položil kladivo na kámen.

„Snad v ní budou brambory," těšil se Žid.

„Kartóšky," řekl Rus a posunul si čepici do týla.

***

Mezinárodní socialistické hnutí

J. S. HÁJEK

Rok 1948, rok stého výročí Komunistického manifestu, je také významným okamžikem ve vývoji mezinárodního socialistického hnutí. Druhá světová válka způsobila podstatné změny nejen v rozložení mocenských sil ve světě. Tyto byly vlastně jenom průvodním zjevem a výsledkem přesunů v struktuře světového kapitalismu, v jehož vleklé krisi, trvající již od výbuchu války 1914, byla druhá, světová válka jen zvláštní etapou a násilným řešením hospodářských, sociálních i politických nesnází.

Je pochopitelné, že v takových změnách kapitalismu měnil se i charakter mezinárodního socialistického hnutí. V době mezi první a druhou válkou bylo toto hnutí rozštěpeno na dva tábory. Socialistická internacionála sdružovala převážně reformistické strany pokročilejších průmyslových zemí západní a střední Evropy, stojící svou politickou taktikou v rámci kapitalistického pořádku a pracující prostředky, dávanými měšťáckou demokracií. Komunistická internacionála naproti tomu měla své hlavní síly ve SSSR.

V revolučním křídle evropského proletariátu a v revolučním předvoji masových hnutí koloniálních a polokoloniálních zemí Asie. Rozdílnost základních politických zkušeností, z nichž vycházely obě části mezinárodního socialistického hnutí, vedla k naprostému nepochopení a k tvrdému vzájemnému boji.

Tento boj však oslabil mezinárodní socialistické hnutí a umožnil jednak v jednotlivých, zemích stabilisaci kapitalismu, pomohl nástupu fašistické diktatury a v mezinárodním měřítku dokonce umožnil, aby fašismus — nejbrutálnější výraz diktatury kapitalistických monopolů nad pracujícím lidem — dostal v letech 1935—1939 do ruky iniciativu v událostech mezinárodní politiky.

V době, když se takto na osudech dělnické třídy, socialismu i demokracie v jednotlivých zemích a na mezinárodním nebezpečí pro mír projevoval výsledek rozkolu socialistického hnutí, nutně sílilo.

V jednotlivých složkách proletariátu vědomí nutnosti spojit se proti fašismu a kapitálu jednotným revolučním vystoupením socialistického dělnictva, strhnout ostatní složky pracujícího lidu, zabránit nástupu fašismu a zachránit demokracii i mír. Poněvadž v tomto období se stále více proplétaly síly, činitelé i fronty zápasu mezinárodního i vnitropolitického, orientovaly se takřka automaticky všechny pokrokové snahy o oživení socialistické jednoty k mezinárodní politice SSSR.

To, co se uskutečnilo v nejrůznější formě na čas ve Francii a Španělsku — lidová fronta socialistického proletariátu a upřímných demokratů i vlastenců — mělo svůj protějšek v mezinárodní politice v pokusech o vytvoření systému kolektivní bezpečnosti kolem SSSR a jeho spojenectví s těmi státy, kde bezprostřední skupinové zájmy a současně tlak demokratických živlů nutily vládnoucí třídu k nové mezinárodní politice.

V té době nebyl ovšem proletariát ještě tak silný, aby stačil překonat odstředivé snahy a nespolehlivost svých nesocialistických spojenců. Francouzská lidová fronta ztroskotala na zradě radikálů a rozkolísanosti Blumově v roce 1938.

Kapitalistické státy Anglie a Francie podlehly třídnímu sobectví své buržoasie a obětovaly nejen své spojence, ale i životní zájmy svého národa i svého imperia pro mnichovský projekt třídní kapitalistické koalice s fašisty proti SSSR.

Vývoj, v nějž někteří socialisté od roku 1935 věřili, nevedl tedy k ponenáhlému zacelování ran rozkolu socialistického hnutí ve společném zápase proti fašismu a kapitalismu, nýbrž zásluhou třídní zaslepenosti buržoasie demokratických zemí i otrocké ideologické i politické závislosti většiny reformistických stran Druhé internacionály do nové světové katastrofy.

Za války ovšem, zejména po 22. VI. 1941, kdy tato válka se z krvavého soupeření dvou imperialistických bloků změnila ve válku fašismu proti SSSR, dostalo se mezinárodní socialistické hnutí do nové situace: jeho jednotlivé složky, ať vlastním politickým rozhodnutím nebo nutností situace, octly se na stejné straně fronty. Mezinárodní lidová fronta, kterou se snažila politika SSSR vybudovat na obranu míru před Mnichovem, vytvořila se jako fronta válečná.

Lidové a národní fronty, o které usilovaly nejpokrokovější socialistické složky v jednotlivých zemích, aby zabránily nástupu fašismu, vytvořily se v nich jako výraz odboje proti fašistické okupaci. Vůči těmto skutečnostem ztrácely význam ideologické rozdíly i organisační přehrady, jak byly v socialistickém hnutí před r. 1939. Druhá internacionála, která vlastně v době mezi válkami byla jen nepodařeným pokusem vzkřísit předválečnou jednotnou internacionálu z trosek rozpadu roku 1914, rozložila se znovu ještě žalostněji v okamžiku Mnichova.

Třetí internacionála, budovaná na zásadách z r. 1920, stala se příliš úzkou základnou pro . rozvinutí mohutných lidových hnutí, jež spojovaly revoluční marxistickou strategii s elánem z živých národních.tradic,, a proto byla usnesením vlastního vedení 1943 rozpuštěna. Zato však zesílily snahy o obnovu praktického výrazu mezinárodní socialistické solidarity v rozsahu opravdu světovém a s posláním vést revoluční zápas proti kapitalismu i pomáhat tvůrčímu socialistickému budování v celém světě. Uskutečnily se nejvýrazněji v založení světové federace odborové.

Po válce byla silná myšlenka jednoty všech pokrokových a mírových činitelů, všech národů a lidí dobré vůle a zdálo se, že socialistické hnutí je takřka předurčeno, aby se stalo krystalisačním stře diskem a hlavním nositelem i tvůrcem této jednoty.

Vítězství SSSR. nesmírně posílilo posice socialistických, sil v celém světě: nešlo jen o rychlý růst a nástup socialistů a komunistů v zemích střední a východní Evropy nebo Dálného Východu, osvobozených vojenským zásahem SSSR; vítězství Rudé armády mělo také podstatný vliv na změnu myšlení občanů západní Evropy, na veliké vítězství Labour Party, francouzských a italských socialistů a komunistů, i socialistů skandinávských a v zámořských anglosaských zemích v prvních poválečných měsících.

Ale jako v celém světě a v celé této frontě demokratických a mírových sil se záhy začaly ukazovat trhliny, vznikající působením a tlakem poválečného kapitalismu, ukazovaly se také v silách mezinárodního socialistického hnutí dříve, než mohlo být přikročeno k jejich mezinárodní koordinaci.

Jako jsme to viděli v různých zemích i u nás, stávaly se v tažení kapitalistické reakce velmi významným činitelem právě ty prvky, formulace a útvary, které se udržely v poválečném světě jako přežitek období před válkou, přežitek, jenž svého času měl významnou pokrokovou úlohu, a z té doby také měl ještě svůj dobrý zvuk a dobrou pověst. Sociálně demokratické strany západní Evropy měly svým bojem za demokratická práva pracujícího člověka proti kapitalistickému útlaku veliký význam v období neomezené a nesporné vlády kapitalismu.

Ale ustrnutím na myšlení a methodách období, když tento boj byl jediným a nejúspěšnějším pokrokovým úsilím, opožďovaly se proti úkolům nové doby již v období mezi válkami a octly se po druhé světové válce ještě ve větším nebezpečí zpoždění a zaostalosti. Jejich politická koncepce tkvěla ještě stále v představě, že socialisté mohou dosáhnout jen nerevolučních změn v rámci kapitalistického řádu se zachováním tohoto rámce a jeho politické i myšlenkové nadstavby, při čemž se vzpíraly zatvrzele snahám, usilujícím tento rámec rozrazit a nahradit novou základnou socialistického moderního vývoje.

V období, kdy kapitalismus bezvýhradně vládl, byly sociální reformy a boj o ně důležitým činitelem pro otřesení této jeho vlády.

V době však, kdy hluboká krise a těžké světové katastrofy touto vládou podstatně otřásly,, znamenaly snahy o pouhé reformy v jeho rámci krok zpět. Přes dobrou vůli, jež možná, a v mnoha případech zcela jistě, byla v myslích socialistických stran a jejich vůdců v západní Evropě, se tento reformismus stal bezděčným a později i vědomým spojencem kapitalistické, reakce.

V době po druhé světové válce ještě více než předtím promítá se třídní zápas mezi kapitálem a prací do vztahů mezinárodních i tam, kde tyto vztahy jsou vyjadřovány mocenskou politikou i monopolisací bohatství a moci kapitalistického světa v rukou Wall-Streetu a obkličovací politika tohoto světového imperialismu proti SSSR jsou základními skutečnostmi, ovlivňujícími všechny vztahy mezi třídami, stranami a národy, v kterékoli části světa.

Tyto skutečnosti jsou také rozhodujícími pro politiku socialistů a pro jejich mezinárodní vztahy.

Když po druhé světové válce sociální demokraté z různých zemí byli pozváni na poradu o obnově internacionály, ukázaly se již v začátcích zásadní rozpory v nazírání na tuto otázku. Ti, kteří dovedli ze zkušeností posledních let před válkou i z této války samé vyvodit poučení, překonali reformismus předválečný a odmítali také podlehnout novému reformismu poválečnému.

Viděli jako úkol mezi národního socialistického hnutí především společnou bojovou frontu proti imperialismu. Naproti tomu reformisté, zakrývající nepolitickou omezenost svého myšlení frázemi o „demokratickém socialismu", neviděli tento základní světový rozpor a mezi národní socialistické úkoly, vyplývající z něho.

Místo toho vytvářeli si řadu symbolů: obnovení Druhé internacionály, boj o jednotu západní Evropy, „demokratický socialismus" jako protiklad skutečného socialismu sovětského a socialistického snažení v zemích lidové demokracie. S námahou a úporností vyžadovali tito socialisté obnovu mezi národního socialistického společenství výlučně mezi stranami Druhé internacionály, ignorovali nadále Sovětský svaz, sociální hnutí komunistické, revoluční hnutí v koloniích i světovou jednotu odborovou.

Již v tom byly základy reakčního postoje, který se jen zvětšoval, jak se zvyšoval tlak imperialismu na Evropu..V roce 1947, dostal tento tlak konkrétní název a podobu: Marshallův plán, vhodně maskovaný humanitářskými frázemi o pomoci vyhladovělé Evropě. Pravicové socialistické strany přijaly Marshallův plán bezvýhradně. Dokázaly tím, že nemají pro řešení světových problémů vlastní tvůrčí koncepce a že přijímají otrocky politiku světového imperialismu, již přizdobuji frázemi, znějícími socialisticky.

Ukázaly však současně, že té cizí protisocialistické a protidemokratické koncepci podřizují i to, co předtím vytvořily jako vlastní pokus o koncepci v domácí politice: „demokratický socialismus "Attleeho zaráží veškeré znárodňování a zrušuje demokracii nejen pro řecké demokraty, ale i pro britské komunisty. „Třetí síla" Leona Bluma přestala být třetí silou mezi kolosem amerického kapitalismu a sovětského socialismu a dala se do služeb imperialismu.

Naproti tomu skuteční socialisté bez ohledu na to, kde byli organizačně zapojeni před druhou světovou válkou, orientují se velmi jasně a rozhodně do tábora, vedeného SSSR.

Světová federace odborová i světová federace demokratické mládeže, jež sdružovaly značnou část socialisticky smýšlejících mas pracujícího lidu, odrážejí pokusy o tříštění svých řad a stávají se důležitým činitelem ve formování nové světové jednoty pracujících. Socialistické strany východní Evropy i koloniálních zemí se rozešly s pravicovými socialisty a vytvářejí pracovní i. bojovné souručenství s komunistickými stranami.

V socialistických stranách západní Evropy odehrává se dále proces třídění sil, v němž levice kritisuje zrádnou politiku oficiálních vedení a hledá cestu k novému spojení avantgardy, západního proletariátu s těmi, kdo budují socialismus a opravdovou demokracii ve svých osvobozených zemích.

***

Výchova k jednotě pracujících

RADIM N. FOUSTKA

K mnohým historickým Prvním májům řadí se důstojně První máj 1948. Ve všech slovanských zemích tohoto historického dne zavlají rudé prapory jednotného socialistického hnutí. I u nás, po desetiletích rozbrojů a štvanic, pod společným krovem jednotného odborového hnutí, nastoupí pracující lid v řadách, sražených jedinou myšlenkou, jedinou vůlí, ke společné oslavě Svátku práce.

U nás i v Polsku je to zároveň manifestace rozhodnutí obou marxistických stran utvořit organisační jednotu, přejít přes práh nového období socialistického hnutí a vykročit spojenými silami vpřed ke konečnému cíli, za který tolik generací bojovalo, krvácelo a umíralo.

Je třeba, abychom si uvědomili, ze toto organisační sjednocení obou stran je jen počátek další odpovědné práce. A že k tomu, abychom své úkoly mohli s úspěchem plnit, je nám právě nyní, kdy socialistické hnutí vstupuje do nové úspěšné epochy, do období konečného boje o socialismus, třeba všestranném a hluboké socialistické výchovy.

Není třeba si zakrývat, že rychlý spád událostí v tomto roce zastihl mnohé z našich řad nepřipraveny. Nebyli to jen vyšší a nižší funkcionáři, kteří šli špatnou cestou, zavedeni starým, překonaným myšlením, nýbrž byli to i mnozí řadoví členové strany, kteří jsou vývojem událostí zmateni, protože nemají ideově jasno.

Po desetiletí se jim vykládalo, že marxismus není jedinou formou vědeckého socialismu, aniž jim kdokoli uměl dáti nějaký jiný vědecký ideový základ. Z malicherné stranické zášti jim byly skrývány pokroky, jež ve vývoji vědeckého socialismu učinila škola leninsko-stalinská, a protože není jiné ideologie, která by mohla být podkladem socialistického myšlení a socialistické praxe, nedávalo se jim raději nic. Proto vývoj, který byl každému, kdo marxisticky myslí, naprosto jasný, je mnohému poctivému socialistovi nepochopitelný, nebo pochopitelný jen s tíží.

A tady tedy začíná nesmírná práce socialistické výchovy. Naučit masy pracujícího lidu myslet vědecky, dát jim onen jedině správný názor na svět a na život, který -vyplývá z marxistického způsobu myšlení. Musíme začít nejprve u těch, kdo se s dobrou vůlí a s čistým srdcem hlásí k socialismu a byli v socialistických řadách již činni, a pokračovat mezi všemi, jejichž názorem na svět marxismus je, to jest mezi všemi pracujícími.

Málokdo si uvědomuje, že marxismus není pár frází nebo pouček, které lze si osvojit v několikahodinovém kursu, nýbrž že to je nový, od dosavadního navyklého způsobu odlišný způsob myšlení, jehož osvojení osvobozuje od mnoha a mnoha navyklých představ, které nám byly předány setrvačností lidského myšlení a které dávno ztratily nebo zcela změnily svůj smysl a obsah.

Dialektický materialismus, jak se nazývá marxistický názor na svět, je způsobem myšlení socialistického zítřka. Objeven, Marxem a Engelsem á zdokonalen mnoha jinými, hlavně Plechanovem, Leninem a Stalinem, stal se způsobem myšlení, jímž uvědomělý předvoj dělnické třídy dobýval a dobývá vítězství za vítězstvím.

Tento novodobý způsob myšlení, způsob myšlení zítřka, nezadržitelně zatlačuje dosavadní navyklý způsob myšlení po celém světě. Ale v zemích lidové demokracie, tedy hlavně v zemích slovanských, nadchází právě čas, kdy již nelze se spokojit s tím, že by v něm byl školen jen uvědomělý předvoj dělnické třídy.

My vstupujeme do období svých dějin, kdy leninský způsob myšlení, kdy vědecko-socialistický názor na svět již mohou a musí se stát duševním, majetkem postupně všech pracujících. Mohou se jím již stát, protože s hospodářskými a politickými mocenskými posicemi buržoasie padají i její kulturní bašty.

Nejen hospodářství, nejen správa veřejných úřadů, ale i věc kultury a výchovy dostávají se do rukou dělnické třídy. A musí se jím stát, protože převrat v hospodářství a v politice musí být provázen převratem kulturním.

Málokdo z nás si uvědomuje, že prožíváme dobu, stejně převratnou, jakou byla doba po Velké revoluci francouzské. Jako tehdy vítězící měšťanská třída nahradila starou feudální, šlechtickou kulturu kulturou svou, feudální způsob myšlení způsobem, svým, tak dnes vítězný pracující lid sjednotí lidstvo novým způsobem myšlení, jímž je dialektický materialismus, duchovní nástroj jeho vítězného tažení.

Ještě hluboko v nás všech jsou vtlačeny stopy buržoasního myšlení, vštípené tam rodinou, školou, knihami, tiskem. Od dělníka až po universitního profesora jsme prosáklí kulturou, v níž jsme vyrostli a jíž jsme žili. Byla to kultura třídní, a proto nás rozdělovala, pěstujíc rozdíly politické, náboženské a filosofické, i když sebevíc mluvila o jednotě národa nebo lidstva.

Ale marxistický světový názor, názor, který zvítězil v onom zmatku názorů 19. a 20. století, názor, vlastní vítězné dělnické třídě, jehož cílem je beztřídní společnost, jež nezná rozdílů, sjednotí nás všechny pracující i myšlenkově, když jsme již zbudovali hospodářské a budujeme politické předpoklady skutečné jednoty národní.

***

Osvobozená práce zemědělcova

FRANTIŠEK NOVÁČEK

V roce, nad jiné významném pro československé zemědělství, oslavuje letos pracující zemědělský lid svůj První máj. Právě před sto lety byla zrušena robota. Nastala tehdy nová epocha v hospodářském vývoji země, která však pracujícímu zemědělci ne přinesla ani zmenšení strasti práce, ani lepší vy hlídku na šťastnější a trvalejší existenci na zemědělské půdě. Stav zemědělských bezzemků neklesal, ale početností těchto rodin se rok od roku zvětšoval.

Střední a drobné zemědělské podniky se v dědické posloupnosti nebo v důsledku rostoucí zadluženosti ještě více drobily. Velkostatek hospodářsky sílil a tvořila se nová, pracovně nesoběstačná a kapitalisticky zaměřená velká hospodářství. Důchod kapitálový nejen absolutně převažoval, ale postupně zatlačoval pracovní důchod ve všech úsecích zemědělské výroby.

Pracující zemědělec, odkázaný spolu se svou početnou rodinou výlučně na pracovní důchod zemědělský, prožíval desítky let trvající strukturální sociální krisi. Její nejprudší výkyvy se nejmarkantněji projevovaly v obdobích největšího odlivu pracovních sil z venkova do průmyslových měst, nebo v obdobích prudké krise v cenách a odbytu zemědělských výrobků.

Útěk z venkova nebyl v podstatě ničím než krisí zemědělského důchodu pracovního u statisíců drobných zemědělských závodů, kterým nedostatek půdy znemožňoval plného pracovního a existenčního uplatnění v zemědělství.

Socialisticky myslícím zemědělským ekonomistům bylo jasné, že sociální krise více než půl milionu zemědělců se nevyřeší lékem, který nabízel kapitalistický hospodářský řád. Jedině zemědělská práce, osvobozená z područí agrárního kapitalismu, může nejenom vyřešiti spravedlivou a šťastnou existenci pracujícího zemědělce, ale ona ho může také natrvalo zabezpečit- pro zemědělskou výrobu.

Proto když se otevřely dokořán brány socialismu v naší lidově demokratické republice po květnové revoluci roku 1945, nemohlo býti u žádného, se zemědělstvím poctivě smýšlejícího člověka v našem státě sporu o to, zda půjdeme také v zemědělství cestou novou, cestou socialistickou, cestou znamenající osvobozenou zemědělskou práci.

Socialistické ideály, které jsme tolikrát před oběma posledními válkami v zemědělské politice proklamovali, se nyní staly skutkem. Dali jsme půdu do rukou těch, kteří na ní pracují, a umožnili všem, kteří v zemědělství chtějí existenčně zakotvit, aby měli dostatek půdy. Zemědělec nebude již v budoucnu vasalem kapitalistické půdy, nýbrž vlastní půda bude nejúčinnějším hospodářským instrumentem k zvýšení životní úrovně pracujícího zemědělce.

Snížíme strast zemědělské práce plánovitou mechanisací zemědělské práce a účelným provedením komasace půdy přispějeme velkým podílem k dalšímu osvobození zemědělské práce. Národním pojištěním dostane se velkého sociálního zrovnoprávnění milionům pracujících zemědělců a příslušníků jejich rodin a zabezpečí se také zemědělskému obyvatelstvy klidný a spokojený odpočinek ve stáří.

Oslavujeme-li letos po prvé v dějinách dělnického hnutí společný První máj spolu s pracujícím lidem vesnice a se všemi pracujícími vrstvami v národě bez rozdílu politického přesvědčení, vzdáváme tomuto společnému dílu pracujících měst i venkova velký dík za dosavadní výsledky socialistického budování státu. Manifestujeme také tímto způsobem nerozbornou jednotu všech pracujících a pokrokových sil v tomto státě a slibujeme uskutečnění a upevnění takového socialistického hospodářského i právního řádu, který by také naši vesnici definitivně vymanil z posledních zbytků hospodářského a sociálního područí.

Dějiny se nám jeví jako neustálé dialektické napětí mezi bytím a děním, dění v nich vytváří bytí, není jen stálé oplýváni, ale i vytváření hodnot trvalých, není jen smrt, ale renesance hodnot minulých, ukáže-li se, že jich budoucnost potřebuje, není platónský chorismus mezi říší neměnných idejí a prchavým poloskutečným životem vezdejším, ale synergismus touhy po věčně platných hodnotách s dočasným usilováním, není jen isolovanosti historických událostí, národů, epoch ... nýbrž jest t idea jednotného lidství, působící přes vzdálenosti časové a prostorové, v jejímž jménu bude každá epocha, každé hnutí i každý národ souzen, pokud k ni přispěl kladně nebo záporně.

J. Popelová: Tři studie z filosofie dějin (vyd. Dělnické nakladatelství v Praze)

***

Nad Májovými listy

J. LOUCNÝ

První kveten se stal Svátkem práce v roce 1889, kdy bylo na pařížské mezinárodní konferenci stanoveno, aby každého prvního dne v měsíci květnu dělníci všech zemí zastavili práci a uspořádali důstojné revoluční shromáždění, kde k nim promluví jejich vůdcové o významu boje za práva pracujícího lidu. Tyto manifestace byly pak pořádány ve všech zemích, kde již existovala sociálně demokratická strana.

V Čechách, byl stranou sociálně demokratickou slaven první Svátek práce v roce 1890 a pak pravidelně každým rokem. Státem uznaným svátkem se stal první květen v první republice a je jím ovšem i dnes. Letos, kdy strana sociálně demokratická vzpomíná sedmdesáti let svého trvání, bude zajímavé všimnout si hmotných svědků všech prvních květnů — slavnostních Májových listů. Již v roce 1890 bylo k Svátku práce zahájeno vydávání časopisu První máj, který vycházel až do roku 1891, kdy vyšlo k prvnímu květnu jeho šesté číslo. Brzy nato však časopis zanikl.

Byl to spíše zárodek socialistického theoretického časopisu než Májový list v pozdějším slova smyslu. V roce 1892 vydal plzeňský dělnický list Posel lidu jednotlivý čtyřstránkový sešit Slavnostní list, který je vlastně prvním českým Májovým listem. Od té doby se stalo ustáleným zvykem dát dělníkům k prvnímu květnu do rukou slavnostně vypravený sešit, který obsahoval vedle zpráv ze světového socialistického hnutí články o významu Svátku práce, menší stati o hlavních požadavcích dělnického hnutí, drobnější ukázky z děl vedoucích socialistických theoretiků a vedle toho malé tendenci, satirické kresby a obrázky, oslavující socialismus.

Májový list byl obyčejně lépe upraven než noviny a časopisy, které dělník dostával po celý rok. Měl většinou barevnou obálku a uvnitř obsahoval zdobná záhlaví, linky, výplně a velké vložené reprodukce obrazů.

Máme před sebou již hezkou řadu Májových listů, které vyšly nepřerušené od roku 1892 do 1938, pak po osmileté přestávce, kdy jsme slavili svobodný první máj až v roce 1946, bylo obnoveno i tradiční vydávání Májového listu.

Probíráme-li se dnes všemi sešity slavnostního vzpomínkového čísla, máme před sebou ve zkratce osudy našeho dělnického hnutí, můžeme pozorovati, jak se zlepšoval obsah listu, vyvíjel sloh článků a konečně měnil i vzhled sešitů, kterého si chceme teď několika slovy všimnouti.

Na černých. i barevných obálkách snaží se v prvních letech často neuměle, ale s upřímným nadšením neznámí umělci zachytit symbolicky slavnou cestu socialismu, boj proletariátu a jeho utrpení. Do roku 1900 zjistíme jen s obtížemi jména malířů, kteří obálky nakreslili.

Jsou mezi nimi neznámí drobní umělci, o kterých mlčí všechny slovníky, snad i z dělnických řad, kteří uskutečnili májové číslo .v obětavé spolupráci a udělali všechno, co mohli, sami. V tehdejších letech se obálky podstatně neliší od toho, co přinášejí i jiné nesocialistické časopisy.

Dělník se tu podobá dobovému vlastenci, který místo vlajky v českých barvách drží rudý prapor, republika s frygickou čapkou vypadá jako Čechie nebo Musa z divadelních živých obrazů, které byly tenkrát velmi oblíbeny. Změna ve vzhledu obálek nastala kolem roku 1900, kdy je celek řešen na způsob rámce,. který se podobá skutečným, v oněch, letech častým širokým řezaným rámům obrazů, zrcadel atd. V tomto rámci je umístěna komposice s postavami, stylisovanými květinami, krajinou atd. Každý předmět je pečlivě kreslen zdobnými liniemi.

V roce 1901 se objevuje trochu neuměle převedená revoluční kresba francouzského kreslíře Steinlena, r. 1909 potom původní umělecky cenná obálka od Františka Kupky, autora proti -kapitalistických a protináboženských cyklů a řady revolučních kreseb.

Na obálkách najdeme však i podobiznu marxistických theoretiků — Marxe, Engelse a Lassalla.

Nová změna vkusu přichází v letech první světové války a po ní. Kresby nabývají civilnějšího vzhledu, mizí geniové a ztělesnění revolučních idejí, objevují se obyčejní lidé v soudobých šatech, dělník při práci atd. Jednu z nejlepších obálek měl Májový list v roce 1928, kdy ji navrhl známý český grafik a kreslíř V. H. Brunner.

Ve třicátých letech pracují pro Májový list častěji a častěji malíři, Uplatňují se Jiří Krejčí, Václav Mašek a karikaturista František Bidlo, jehož protinacistické útočné kresby uzavírají řadu Májových listů do roku 1938.

Slavnostní list k prvnímu květnu má za sebou tedy dobrou tradici. Zvláště dnes musí vyhovět požadavkům, které na něj byly vždycky kladeny: vzdělávat a probouzet svým obsahem a zušlechťovat a zaujmout pro krásu a umění svým vzhledem!

***

F. V. Krejčí V Májovém listě

KAREL POLÁK

Při 70. výročí strany sociálně demokratické je nejvhodnější příležitost ohlédnout se v Májovém listě po tom, co se v něm psalo o kultuře v sociální demokracii a jaké byly vztahy kulturních pracovníků k našemu hnutí. Nejlépe je to vyjádřeno v článcích, které psával po léta do Májového listu kulturní buditel českého dělnictva F. V. Krejčí.

Také proto, že tato složka jeho činnosti nebyla dosud pro nesnadnou přístupnost Májových listů nikdy a nikde zachycena. Teprve loňské jubilejní slavnosti vedly k tomu, že se podařilo shrnout všechny Májové listy, a tu se ukázalo — první to poznal a upozornil na to A. M. Píša —, že je v nich obsažen leckterý z nejzásadnějších projevů F. V. Krejčího.

Tak je tomu hned u prvního příspěvku F. V. Krejčího do Májového listu, který vyšel v slavnostním listu „První máj 1899" a jmenuje se „Proč jsem v sociální demokracii?"

Je to vyznání tak rozhodné a významné, jaké nenapsal F. V. Krejčí nikde jinde. Hned v úvodu řekl, že nejde o jeho osobu, nýbrž o případ typický, a už tím předjal dnešní pojímání kulturního, pracovníka v socialismu, odmítaje tehdejší obvyklý individualismus ostatních devadesátníků.

Pomineme-li jeho tehdejší důvody jenom dobové, tož platí dosud důvod Krejčího, že sociální demokracie je mu netoliko nejopravdovější představitelkou ideje sociální, ale dovedla ji v své organisaci učinit tělem a má sílu ji uskutečnit.

Tato síla je mu především silou mravní, v jejím ovzduší se nejvolněji dýchá, je v ní nejvíc vznětu pro nové myšlenky, a nejméně omezení kritiky a volného úsudku. Lze-li sloužit ještě něčemu jinému než umění, je to věc proletariátu, aniž je to v rozporu s osobními snahami literárními a uměleckými.

Mezinárodnost dělnictva je protějškem světovosti kultury. Třídní zápas naplňuje miliony radostnou důvěrou, socialisté nesmlouvají se starými formami náboženskými, nýbrž se řídí vědou a dbají o život pozemský. Kolektivismus není nebezpečím, nýbrž rozpoutává nejvyšší lidské síly a povznáší do neslýchané výše typ člověka, „vyššího člověka, slavného, silného a bohatého lidského typu budoucnosti".

Je patrno, jak tu sice užívá F. V. Krejčí obrazu blízkého nadčlověcké terminologii Nietzscheově (skutečně a výslovně to přiznal r. 1907 v „Snu nové kultury"), ale přepodstatnil ji v jádru tak, že není dnes třeba na tomto jeho socialistickém humanismu skoro nic měnit.

Žádný z dalších příspěvků významu tohoto prvního nedosahuje, ale je jich přesto ještě dost důsažných. R. 1901 vysvětluje F. V. Krejčí boj socialismu proti třem nepřátelům: kapitalismu, klerikalismu, nacionalismu, čili podle něho proti kořenu zla, proti ohlupujícímu zákeřnému škůdci a proti zdržující překážce. A určuje prostředky boje: sílu pracující třídy a přípravu nového řádu, zneškodnění středověké obludy a odstranění řvavých frází internacionálou třídně zájmovou i kulturní.

Významný je příspěvek ve vítězném „Máji 1907" s názvem „Kulturní poslání socialismu".

Socialismus je Krejčímu zápasem nejenom o chléb, ale o celý lidsky život, o život krásnější a ušlechtilejší než podle starých řádů, a už tím je sám v sobě silou kulturní. Jejímu působení však musí být zjednán nový sociální základ, aby se kultura neopírala jenom o tenkou společenskou vrstvu.

Zároveň však je socialismus sám tvůrčím kulturním živlem, neboť opouští starý náboženský názor, buduje na vědě nový životní názor a staví si nový životní ideál pro nesmírné množství věřících.

„A toť východisko pro vzrůst nové kultury, pro výchovu nových duší v atmosféře spravedlnosti, humanity, lidské solidarity a bratrství. Měla kdy některá kultura východisko mravnější a lidštější?"

Uskutečnění tohoto ideálu domáhá se dělnictvo v umění, vědě a škole. (K. zde hlásá „volnou školu" a „volného učitele".) Proto je mu sociální demokracie stranou nejen sociálního, ale i kulturního pokroku, hlasatelkou ideálu nové kultury. Tento článek Krejčího je zřejmě, v úzkém vztahu k jeho jedinečnému „Snu nové kultury" z téhož roku, a opět není na něm nutno dnes kromě dobového názvosloví nic měnit.

To byla léta před první světovou válkou. Z té je známo, jak průkopně v ní předjal F. V. Krejčí ve straně novou synthesu myšlenky národně osvobodivé a socialistické, takže stanovisko jeho a jeho soudruhů (Habrmana, Soukupa a j.) po všech bojích nakonec ve straně zvítězilo.

Předjalo i vítězství národní myšlenky v našem socialismu r. 1945. A tak už v letáku „Světový mír — 1. květen 1915" měl podobně jako potom Masaryk řeč v Ženevě F. V. Krejčí vroucí článek o Husovi jako ukazateli statečnosti, třebaže naše novodobé pojmy o pravdě jsou jiné, zároveň jako o představiteli českého ducha a revolučního hnutí, které vedlo pak svět.

Krejčí sice řekl také, že jsme nemohli toho roku slavit výročí Husovo tak hlasitě, jak bychom chtěli, ale přesto mu byl v článku celý odstavec vybílen. Nicméně hned příštího roku volal stručně v „1. máji 1916": „Zůstaňme si věrni, prese všechno a vzdor všemu!" Volá „Vytrvat!", ale káže také poslechnout hlasu doby, který naléhavě káže: „Umět se přiučit!"

Otevřeně pak mohl mluvit až r. 1919, kdy nazval první máj „Svátkem splnění", a dále svátkem pokračujícího splnění, neboť prvotní dílčí požadavky socialismu byly vybojovány, ale hlavní věc, jeho uskutečnění, viděl před námi. Proto volal, aby dělnictvo své staré socialistické ideály neopouštělo.

Příznačný je však potom příspěvek z r. 1921, nazvaný „Socialismus a humanita". Odlišuje humanitu socialistickou od křesťanské, která viděla cíl lidství teprve po smrti člověka pro jeho duši, kdežto socialismus chce plné a nezkrácené lidství už na tomto světě — nechce však nové násilí a utrpení jedněch pro štěstí druhých.

A tu vyzývá Krejčí k věrnosti „tradicím Československé sociální demokracie, jež pojímala třídní zápas vždy jen jako boj hospodářských a ideových sil, ale respektovala při tom člověka a jeho život" — „Toť jedna ze stěžejních zásad socialismu, a jen zůstane-li jí věren, stane se vpravdě osvoboditelem lidstva."

Zde už je vidět rozpor, který nastal dvojím pojetím socialismu v ruské revoluci 1917, byl vyjádřen druhým rozkolem dělnického hnutí u nás r. 1920 a teprve dnes dochází k nové synthese, v níž sociální demokraté uznávají vývojové nutnosti, ale setrvají zase co jen možná při humanitní zásadě Krejčího, zásadě Masarykově.

Krejčí sám si ostatně uvědomuje už r. 1923, že jeho idealistická víra nedochází naplnění, že není míru a klidu, že socialismus se neuskutečňuje, nýbrž zůstává toliko „zářnou hvězdou", ale mylně z toho viní také ruskou bolševickou revoluci z r. 1917, nevěří v úspěchy sovětské republiky a domnívá se, že jen a jen cesta Čs. sociální demokracie, jak ji vyjádřil, mohla vést a vedla by k naplnění. Idealistické pojetí socialismu, které v něm tehdy vítězilo víc, než bylo správné, vedlo ho k této jednostrannosti.

Nicméně starý dobrý základ se také neztratil: „Dělník, jemuž z odkazu Marxova přešlo do krve alespoň jen několik základních pouček, musí vědět, že lepší svět nemůže se zrodit z bídy, hladu a pracovní stagnace, ale naopak že může vyrůsti jen z mocného rozvoje výrobního."

Podobně možno vysvětlit a obránit jeho vývojovou jednostrannost a jeho polovinu pravdy, když čteme, že „pro sociální demokracii československou je dnešní její cesta dokonce již určitě vymezena současným stavem národa a jeho státu". A tak, i když se odtud nesplnila jeho nová vroucí naděje, že takto a jen takto vybředne Evropa „snad přece" z běd a stane konečně na prahu nového, lepšího světa, podržel Krejčí pro tehdejšek a jeho vývojový stav polovinu pravdy, kterou mu nemůže upřít žádný poctivý dějepisec, ačli netaktisuje podle potřeb soudobé politiky směrem tím, jehož druhá polovina pravdy zvítězila až v druhé světové válce.

Ostatek projevil zase právě F. V. Krejčí už tehdy brzy, že se jedno vývojové období dělnického hnutí u nás a našeho socialismu počíná i při dočasné a částečné správnosti jeho stanoviska uzavírat. Už r. 1926 jmenuje se jeho příspěvek „Májové vzpomínky" a kochá se pomyšlením na pokrok, jehož socialismus za 36 let přece jen i u nás dosáhl. Příštího roku potom v článku „Duch a práce" ukazuje na význam kulturního pracovníka v socialismu, popírá obdobně jako Lenin, aniž si to uvědomuje a užívaje přitom křesťansky dualistického názvosloví filosofických idealistů, samočinnou mechanickou sílu proletariátu bez ideologie jako cestu k socialismu a zvláště k jeho kladné budovatelské práci.

Zároveň oživuje, jistě u vědomí, co to symbolicky znamená, staré krásné heslo „Práci čest!" Podává vlastně pořád socialistickým protichůdcům ruku, i když v sobě organisačně a ideově hodně ztuhl. Pak přispěl do Májového listu až zase po devíti letech, ale tento „Máj básnický — máj dělnický" je už zase téměř tak příznačný, tak a zase jinak významný a průkopný, jako byl jeho první příspěvek-do Májového listu r. 1899.

Vskutku píše r. 1936 F. V. Krejčí zároveň do Májového listu sociálně demokratické strany svůj příspěvek poslední! Okřídlil jej básník, jehož sté výročí úmrtí i hlavního díla jsme tehdy slavili a jehož zrození oslavil i objevil Krejčí už před 30 lety zároveň se socialistickým „snem nové kultury", Karel Hynek Mácha.

Krejčí však noří se v úvaze o bájivé a poetické moci máje až do mythů pohanských a jejich novodobých obdob básnických, do Goethova Fausta a jeho Walpurgisnacht, charakterisuje pak Máchu, jeho dílo a jeho vývojové místo, a vede od něho přes májovou generaci Nerudovu přímou vývojovou linii k máji dělnickému r. 1890.

Byl patrně jeden z prvních, ne-li vůbec první, který tehdy zdůraznil tuto souvislost českého revolučního vývoje básnického a kulturního s vývojem dělnickým a socialistickým, vyjádřenou oním symbolickým názvem jarního měsíce, která potom byla zdůrazňována znovu a znovu napořád mnohými a rozmanitými.

Nikdo však neupře F. V. Krejčímu prvenství, že zase on se v české inteligenci i takto postavil jako první kulturní pracovník přímo do řad socialistického dělnictva a sloužil mu oddaně i sebezapíravě v době, kdy to bylo naprosto neobvyklé a výjimečné, kdy bylo naopak doporučitelné a společensky vhodné spokojit.

Únorová revoluce urychlila pochod myšlenky, která pronikala všechny se s platonickými pokrokovými sympatiemi k dělnictvu a pro jistotu si s ním nezadávat přespříliš. Krejčí však už tehdy šel s lidem doopravdy, vyvodiv zcela praktické důsledky ze svého poznání revolučního rytmu české i světové literatury — to v době, kdy ještě bylo pravým znakem dobové konjunktury také socialistické Klofáčovo heslo „K lidu níž, s lidem výš!" — a toto prvenství nevezme F. V, Krejčímu nikdo, kdo se zcela rozhodně hlásil k dělnictvu a k socialismu teprve tehdy, kdy dělnictvo především zásluhou sociální demokracie v osvobozeném národě a státě rozhodně zvítězilo. Ani F. X. Šalda ne.

Skutečným kulturním buditelem českého dělnictva byl F. V, Krejčí. Byl jím v době, kdy měl český vzdělanec ještě k lidu velmi daleko, a byl jím jako organisovaný a ukázněný sociální demokrat. Zvážit to historicky poctivě a bez časového stranického taktisování ještě včas a nejen pro přítomnost, ale hlavně pro budoucnost, považoval jsem za první a poslední povinnost právě v tomto májovém listě sociálních demokratů r. 1948.

***

Jednotná škola

VÁCLAV PŘÍHODA

Únorová revoluce urychlila pochod myšlenky, která pronikala všechny programy strany sociálně demokratické od chvíle, kdy bylo učiněno v Erfurtě na sjezdu roku 1891 toto usnesení: „Světskost všeho školství. Povinná docházka do Veřejných národních škol. Bezplatnost vyučování, učebních pomůcek a stravování ve veřejných národních školách, jakož i na vyšších vzdělávacích, ústavech pro ty žáky a žákyně, kteří budou uznání za schopné k dalšímu vzdělání pro své schopnosti.“

Další vývoj školství vedl k poznání, že skutečná demokracie je možná jen v takovém školském systému, v němž je toliko jeden druh školení pro všechno žactvo až do konce školské povinnosti. Tento systém byl nazván jednotnou školou. Pozdější programy dělnické strany obsahovaly pak Výslovně požadavek, aby bylo všechno školství nejméně do 14 let obecně přístupné — to jest, bylo závazné bez výjimek — pro všechnu mládež obojího pohlaví bez rozdílu sociálního původu a bez jakýchkoli hospodářských zřetelů.

Tento mezinárodní školský program vyznávala ovšem i československá strana sociálně demokratická, jež byla až do světové války z roku 1914—18 hlavní budovatelkou cesty k socialisaci nejen výrobních prostředků, nýbrž i kulturních statků.

Také v liberální republice, v níž jí připadla všechna tíha těžkého denního zápasu a neustálého pomalého přemáhání třídní zaujatosti měšťanských stran, držela se pevně praporu. Neopominula jediné příležitosti, aby neusilovala o pronikání myšlenky jednotné školy do školské soustavy.

Za našeho ministra Rudolfa Bechyně byl připraven plán, kterým byly sjednoceny školy druhého stupně (měšťanské a nižší střední). Naše buržoasie pochopila význam tohoto hlubokého zásahu do kultury malorolnických vrstev a sešikovala se za pomoci inteligence proti Bechyňovu návrhu, který se nedostal ani na práh parlamentního jednání.

Za úřadování soudr. dr. Ivana Dérera v ministerstvu školství byl učiněn významný krok dopředu: osnovy měšťanských škol a nižších středních byly téměř shodné v prvních dvou třídách a byly zásadně sjednoceny i v dalších dvou ročnících.

Na měšťanských školách bylo pak v osnovách pamatováno na tak zvané rozšířené vyučování ve třetím a čtvrtém ročníku měšťanských škol, takže bylo možno zavést za volitelné předměty latinu nebo některý moderní cizí jazyk. Bohužel naše učitelstvo neprojevilo dosti porozumění pro tuto reformu, takže jen na několika školách dostalo se žákům měšťanských škol podobné příležitosti ke studiu, jakou jim poskytovala nižší škola střední. Ledy však byly proraženy.

Dalším důležitým článkem, který chystal správnou linku školského vývoje, bylo vydání zákona o újezdních školách měšťanských, kterým se stala měšťanská škola povinnou pro všechnu mládež školských újezdů, pokud nechodila do škol středních. Tento zákon probojoval soudr. Vojta Beneš. Byl to první zákon, jejž podepsal druhý president již 24. prosince 1935.

Tato drobná, vysilující práce, v níž byl každý vývojový krůček placen časem a energií, jak tomu je ve všech mírových dobách denních politických zápasů, připravila půdu pra provedení jednotné školy nejenom ideově, nýbrž i prakticky, neboť vytvořila ty podmínky, jež má nyní návrh základního školského zákona.

Za druhé světové války připravila skupina školských pracovníků, zařaděná svým školským dílem do odbojového hnutí Peškova, jejímiž členy byli kromě Josefa Peška Ladislav Koubek, dr. Josef Keprta, Čeněk Štěpánek a pisatel těchto řádků, úplný návrh základního školského zákona pro „třetí" republiku. Tento návrh byl upraven ke konci okupace dalšími pracovníky (L. Koubkem, K. Čondlem, V. Jarošem, J. Trajerem, dr. J. Keprtou a pisatelem) do té podoby, v jaké byl uveřejněn hned v prvním měsíci po květnové revoluci.

Tento návrh obsahoval úplné sjednocení všeho školství ve státě, od škol mateřských až po jednotnou universitu, vytvářející z rozmanitých vysokých škol technických i uměleckých fakulty téhož vysokého učení. Návrh byl přepracován spolupracovníky ministra školství prof. Zd. Nejedlého a blížil se realisaci.

Když byl prof. Zdeněk Nejedlý vystřídán dr. Jaroslavem Stránským, byl návrh již dobře připravený znovu přepracován za předsednictví prof. Otakara Chlupa.

Teprve v lednu roku 1948 dostal se na program vlády jako poslední bod obsáhlého soupisu problémů, jež nesjednocená vláda nebyla s to vyřešit.

Únorová revoluce učinila konec otálení a handlování s věcí, která je a musí být drahou skutečnému československému lidu. Ministr dr. Nejedlý připravil konečnou formulaci zákonné předlohy, jež je nejlepším základním školským zákonem celé zeměkoule. Tato předloha byla pak novou vládou Národní fronty schválena a dostane se záhy do ústavodárného Národního shromáždění. Její osud je zcela nepochybný. Jednotná státní škola bude skutečností od 1. září 1948 na celém území našeho socialisujícího státu.

Co znamená jednotná škola? Především je splněním lidské i sociální spravedlnosti. Od nynějška nebude ve školství privilejí. Všechno žactvo až do skončení školské povinnosti bude chodit do téže školy. Celý národ bude mít stejnou příležitost k vzdělání, kdežto dosavadní systém ji nerovnoměrně rozděloval mezi venkov a města, mezi dívky a hochy, mezi bohatší a chudší, mezi děti sociální třídy vyšší a nižší. Tak jako dosud chodily všechny děti pospolu do téže školy do jedenácti let, započnou chodit pospolu další čtyři léta na škole II. stupně. Stejná povinnost docházky školské bude provázena stejným právem na nejvyšší vzdělání, které může dát stát své nastupující generaci.

Za druhé znamená jednotná škola opravdové stmelení národa. Dosud malá menšina dětí, kterým osud popřál chodit do reálných gymnasií a do gymnasií, byla vyšinuta z houfu již od mládí. Chlapec nebo dívka, kteří se měli účastnit výrobní práce v národě, byli dosud mezi sebou na školách měšťanských (a dokonce jen na vesnických dvoutřídkách), kdežto budoucí smetana společnosti byla vyjímána z národa. Tím jsme nemohli vytvořit jednotný národ, pokud jsme jej školili jinak na škole měšťanské nežli na nižší střední.

Za třetí se činí v jednotné škole konec třídníma systému ve školství. Všechny statistiky, prokázaly, že dítě dělnické a malorolnické mělo nekonečně menší příležitost chodit do školy střední nežli dítě úřednické. Nepoměr v této příležitosti byl prokázán výzkumem dvou pražských docentů sociologie a psychologie, kteří zjistili, že je třicetkrát tolik abiturientů středních škol z rodin úřednických nežli z rodin dělnických.

Nová a skutečnější demokracie, kterou tvoříme ve svém státě, nestrpí třídní charakter školství, který byl vědecky prokázán. Lid, který poznal svou sílu, otevřel plně oči také na kulturní problém národa a provádí důsledky svého poznání tím, že neodkladně buduje jednotnou školu, jež vylučuje, aby jedna kategorie školy byla vysloveně proletářská.

Za čtvrté přináší jednotná škola velké úspory nikoli jen státní pokladně, nýbrž i desetitisícům rodičů. Dítě, které vyrůstalo daleko od středoškolského střediska, dejme tomu v Městci Králové, zůstalo buď bez středoškolského vzdělání, nebo musilo být posláno na náklad rodičů (nebo výjimkou na veřejný náklad) do vzdáleného města.

Po zavedení jednotné školy bude mít každý žák v Králové Městci tutéž celkem školskou příležitost jako žák, který bydlí v Kolíně nebo v Praze. Každý nadaný žák, který absolvuje školu II. stupně (od 11 do 15 let), přejde bez překážky na kteroukoli školu III. stupně (ať na „vyšší" gymnasium nebo na školu odbornou). Jak velké úspory znamená toto zařízení, jež rozšiřuje obecně školskou příležitost pro všechnu mládež! Kolik talentů se podchytí, kolik nevyužitých vloh bude obráceno k dobru národa, jakmile bude plně vybudována síť škol druhého stupně!

Posléze jednotná škola zaručí, že výběr inteligence se bude vytvářet z celé základny národa zcela racionálně — a nikoli jenom nahodile a po výtce z vyšší společenské vrstvy? Všechny děti národa se zúčastní stejného intelektuálního zápasu, v němž vyhrají nejschopnější. Tento výběr mládeže pro školu třetího stupně zaručí vyšší, kulturní úroveň národa, neboť děti z rodin intelektuálů se potkají s plným počtem dětí dělnických, živnostenských, zřízeneckých a rolnických, kdežto dosud, značná část národa byla vylučována od stejného startu.

Jednotná škola je školou demokracie. Jiné lidová republika nezná. Národ po třech stech letech plní odkaz J. A. Komenského, který první plánoval velkolepý školský systém od 6 do 24 let lidského věku. Teprve nyní smíme mluvit o sobě jako o národu Komenského, když jsme vzali za svůj jeho organisační plán spravedlivého školství.

***

Slovanský člověk

VÁCLAV BĚHOUNEK

Každá válka s sebou nese ničení lidských životů. Uplatňuje všemi prostředky heslo: kdo s koho. Proto každý mír musí nutně obnovovat kladné hodnoty lidského života, úctu člověka k člověku, lidskost. Vždycky nestačí přemáhat zlo láskou, častě ji je třeba přemoci je silou. A když je takto přemoženo, nastupuje znovu láska, znovu se objevují filosofické ideály humanitní, znovu se ozývá volání po člověku a člověk je stavěn jako základní hodnota společnosti a státu.

Člověk — jak to zní hrdě! volal Maxim Gorkij do sotva utichlých bouří občanské války a revoluce, aby nastolil vládu úcty člověka k člověku v nové společnosti, která se zrodila z křečí kapitalismu, za něhož přes všechny etnické nálepky a morální masky byly podvraceny a otráveny základní lidské vztahy, neboť člověk zde byl vykořisťován člověkem. Hanbu za toto vykořisťování lidské společnosti volal už dávno předtím jiný ruský myslitel a spisovatel. Proto Stalin v období sovětského budování vyzvedl heslo sovětského humanismu jako potřeby nových a jiných vztahů a nové náplně sociálního života Sovětů.

V řeči, v níž Stalin před lety mluvil o sovětském humanismu, vzpomněl si na příhodu ze svého sibiřského vyhnanství, jíž byl hluboce otřesen. Byl svědkem toho, jak se mužíci pokoušeli na koních přebrodit rozvodněnou řeku. Nedbali jeho varování a uprostřed řeky začali někteří s koňmi tonout. Avšak jejich druzi jim nepřispěchali na pomoc, nýbrž zachraňovali tonoucí koně. Když Stalin vyslovil své rozhořčení nad tím, jak malou cenu má pro ně lidský život, odpověděli mu vesničané: „No jo, jenže člověka uděláš snadno, ale jak uděláš kobylu?"

Na tomto příběhu, typickém pro neúctu k lidskému životu, nad nějž měl pro selského člověka větší cenu dobytek, tedy hmotné vlastnictví, demonstroval Stalin staré vztahy lidí za vlády tmy v carském Rusku. A ukázal na rodící se již nové lidské vztahy ve společnosti socialistické, pro niž jako základnu morálního soužití razil ono heslo sovětského humanismu, humanismu socialistického. Jeho nositelem je nyní po všech válečných zkušenostech člověk hrdina, který prošel velkou zkouškou lidských ctností a vlastností, neboť za těchto zkoušek se ostře vyhranily rozdíly mezi velikostí a malicherností, mezi ušlechtilostí a podlostí, mezi odvahou a zbabělostí, mezi citem a surovostí.

A všude, kde se dnes mění hospodářsko-sociální základna, společnosti směrem k socialismu a kde dostává socialistický obsah, vymezuje se zároveň nový pojem socialistického člověka a socialistického lidu, usilujícího o nové sociální vztahy mezi sebou, když bylo odstraněno kapitalistické vykořisťování práce, vykořisťování člověka člověkem.

Humanismus, lidskost, je v samém obsahu socialismu, který hospodářsky osvobozuje člověka a tradičně se mezi Slovany právem dovolává kollárovského: Řekneš-li Slovan, nechť se ti ozve člověk. Proto ve slovanské kultuře, vyvíjející se dnes na nejširší demokratické a lidové základně jednotlivých slovanských národů a států, je socialistický humanismus cílem společenského snažení, je ideou, kterou třeba naplňovat živým obsahem, myšlením, tvůrčím snažením a denní praxí, aby zapalovala a strhovala svět jako všechny velké ideály v lidských dějinách. Strach ze strachu Povždy časová píseň na skoro nečasové thema, zpívatelná na notu „Tluče bubeníček ...“ Doba jako dneska ještě nebyla, strach je u nás „k mání“ víc než na kila: co prý jako tento bude, když u moci máme „rudé“, a co nebude, když to nepůjde... Já jsem. zvyklý dělat — proč bych měl mít strach? Práce přece nikdy nemůže vzít krach! at se tedy strachem, škubá bůhvíjaký otevřhuba: mít plné kalhoty — je pro idioty! My jsme přece nikdy ten čas neměli, aby bylo v týdnu sedm nedělí; nač mít tedy kůži husí, protože se „makat“ musí, proč ty obavy si pouštět do hlavy? Máti republiko, buď však na stráži před tím, co ti v zdravém dechu překáží: nebol stále ještě jsou tu celé regimenty žroutů jdoucí dle hesla: my chcem být u vesla! A proto já říkám: to se ukáže! Práci přece sotva někdo zakáže... Proč bych tedy dneska plakal, když jsem odjakživa „makal“, proč bych měl se bát, že mi vezmou hlad?

***

České dělnictvo v roce 1848

MILOSLAV VOLF

České země byly v roce 1848 ještě převážně zemědělské. Mechanisace průmyslu teprve dozrávala, výroba železa začala právě přecházet od dřevěného uhlí ke kamennému a první železnice umožňovaly, že také textilní průmysl mohl se odtrhnout od hor, kde měl dosti lnu, a stěhovat se do měst, kde bylo více ochotných a pilných lidských rukou. Průmysl teprve pomalu přestával být záležitostí odlehlých, zemědělsky chudých, horských koutů a stával se záležitostí měst a uhelných revírů.

Před deseti, patnácti lety teprve byly postaveny první parní stroje k pohonu složitých obráběcích strojů a mohly vznikat továrny v pravém slova smyslu.

Avšak mnohé z těchto strojů, pustošily životní podmínky mladého průmyslového dělnictva, proletariátu, který sotva v první generaci opustil své vesnické baráky nebo městskou příležitostnou nádeničinu a odešel do továren.

Přenesl do nich svou psychologii nedostatečně živeného, špatně ošaceného a často negramotného vesnického raba, sklánějícího se v úctě a bázni před všemocným velkostatkářem a jeho poháněči, ředitelem panství počínaje a posledním drábem konče.

Ani v městské chudině, shánějící stále příležitostnou práci, a proto žijící v naprosté existenční nejistotě a často odkázané na křesťanské milosrdenství bohatších spolubližních, nebylo prostředí vhodné pro vznik proletářského sebevědomí.

To mohla přinést teprve dlouhá spolupráce ve velkozávodech za poměrně stejných pracovních a mzdových podmínek, které mladý proletariát vychovávaly k pocitu solidarity, první ctnosti pracujících.

Je jistě charakteristické, že např. v pražském dělnictvu se tehdy stavovské sebevědomí neprojevovalo v řadách strojírenského dělnictva, jehož továrny byly nově zakládány, nebo trvaly sotva 15 až 20 let, nýbrž že první jeho stopy nalézáme u tiskařů kartounů, kteréžto tovární odvětví existovalo např. v Praze již přes půlstoletí.

Čtyři roky před rokem 1848 vystoupilo tiskařské dělnictvo solidárně — nikoli, však proti kapitalistickým zaměstnavatelům, nýbrž proti jejich strojům, proti nové výrobní technice — strojnímu, válcovému, několikabarevnému tisku — aby je v zájmu jistoty své existence zničilo. Jedny rozbité stroje ovšem brzy nahradily stroje nové a český proletariát se názorně poučil, že nikoli proti strojům, ale proti kapitalistickému výrobnímu principu bude musit namířit svůj boj.

Avšak toho právě ještě první generace proletářů nebyla schopna, neboť neznala ani učení, podle něhož by se měla řídit. Zatím však technický pokrok v textilní výrobě, totiž Girardovo prádlo na len a perotina na tisk kartounů, vrhaly do bídy a nezaměstnanosti stále další a další pracovníky.

Nezaměstnanost byla tedy hlavním problémem, který zajímal kolem roku 1848 mysle pražského proletariátu. Přitom ovšem většina průmyslového dělnictva žila stále ještě na venkově. Textiláci kolem Trutnova, v Harachově, v Jilemnici, v Nových Bucích, v Sychrově u Turnova, hutníci okolo Zbiroha, skláři na Šumavě a v Posázaví, a těch se typicky městská revoluce roku 1848 na jejich mínění vůbec neptala. . .

Protože byla nezaměstnanost, byla v rodinách pražských „kartounkářů" bída, která se co chvíli projevila individuálními činy svépomoci nebo odporu, krádežemi potravin nebo srocením dělnických žen kolem krámů s potravinami, na tandlmarku a jinde.

Pražská policejní kronika z let 1846 a 1847 a ještě z prvních dvou měsíců roku 1848 zná velké množství takových příhod, zdá se, že zcela spontánních, nikým neorganisovaných. Snad jen jejich antisemitský charakter mohl by budit podezření, zda snad do nich nezasahovala arijská konkurence.

Nicméně i tyto drobné projevy hladu a bídy stačily strašit mysle „vážných měšťanů", a když přišly v prvních dnech března 1848 do Prahy podrobnější zprávy o významu pařížského dělnictva v revoluci a ve vládě druhé republiky, pražský patricij, český jako německý, začal mít bezdůvodný strach, že hladový pražský kartounkář je také pařížským blanquistickým revolucionářem či aspoň proudhonovským kolektivistou.

Hned jak pražští demokraté získali policejní povolení konat národní projev 11. března v sále Svatováclavských lázní, obíhaly mezi měšťanskými vlastenci hrozné pověsti: někdo viděl, kterak podskalští dřevaři se ozbrojují špicemi z prámů, aby zřídili v městě svou krvavou vládu. Obchodníci vybírali ze spořitelen peníze a zámožní soukromníci utíkali na venkov.

Kromě u tiskařů kartounů neslyšíme však o žádném dalším dělnickém oboru, který by se nějak samostatně v událostech roku 1848 projevil. Jednotlivci, zejména z řad tovaryšů z malořemesla, přidružili se sice k známým studentským radikálům, avšak nikoli proto, že by chtěli něco pro sebe a svou třídu, nýbrž proto, aby bojovali s nejpokrokovější vrstvou svého národa za občanskou svobodu a konstituci.

Avšak ani obávaní tiskaři nevystoupili s protikapitalistickým programem, nýbrž vyslali jen deputaci do svatováclavské schůze a domohli se, aby do resoluce byl vložen požadavek o organisaci práce a mzdy.

Prakticky se úspěch dělníků projevil v tom, že národní výbor (svatováclavský), který byl zvolen na schůzi, a později také pražský národní výbor zřídily zvláštní odbor pro dělnické otázky. Jeho činnost spočívala v tom, že zprostředkoval tiskařům práci v jejich oboru mimo Prahu a v Praze v různých oborech jiných, zejména v nouzových pracích obce pražské, a že sbíral šatstvo pro rodiny nezaměstnaných. Obě akce měly slušný výsledek, takže nezaměstnanost skoro zmizela.

Zmocněnec národního výboru, dr. Cyril Kampelík, dokonce začal vydávat pro tiskaře zvláštní časopis „Hlásník", věnovaný jejich zájmům a současně je poučující o cílech národního hnutí. Pro nedostatek odběratelů vyšla však jen tři čísla.

Národní výbor se znovu postrašil dělnickým hnutím, když v druhé polovině května byli tiskaři a jiní dělníci hlavní složkou útočníků na židovský tandlmark. Než počátkem června již zase národní výbor byl v úzkém spojení s výborem tiskařského dělnictva, který ovládl situaci mezi dělnictvem. Ale i toto jediné vážnější vybočení pražského dělnictva z fronty ostatních Pražanů nemělo docela nic společného se socialismem.

O socialismu vůbec věděli Pražané tehdy velmi málo. Jaké nesmysly např. psal o něm jeden z nejchytřejších, Karel Havlíček Borovský!

Jediný Karel Sabina rozuměl různým směrům francouzského socialismu, avšak ve svém „Večerním listě" jej nepropagoval. Leč ani Sabina, ani premonstrát-filosof František Matouš Klácel nechápali, že socialismus je programem proletářské třídy, a viděli v něm spíše program všesociálního sbratření. Klácel zůstavil nám z té doby spis (z r. 1849), nazvaný „Listy přítelkyni o původu socialismu", věnovaný největší tehdy žijící české ženě, Boženě Němcové; je z něho patrno, že autor zná názory St. Simona i jeho žáků, že se dívá na socialismus jako na novou obrodu křesťanství, přijímá od nich hierarchické rozvrstvení society s kazateli na vrcholu, touží po svobodě myšlení, emancipaci ženy a volné lásce, ale nijak ho nezajímá osud průmyslového dělnictva, právě tak jako zase průmyslové dělnictvo u nás nezajímal osud St. Simonových či Bazardových utopií, které Klácel propagoval.

Také paní Božena — „sestra Luděnka" — ovšem nedospěla k třídnímu chápání socialismu.

V ničem se tedy český proletariát roku 1848 neprojevil jako samostatný, třídní, politický činitel. Politicky posuzováno, české dělnictvo jen ve svých, nejvyspělejších členech šlo ruku v ruce s radikální, maloburžoasní demokracií, kdežto jako celek nevykročilo z rámce svých stavovských starostí a zájmů.

Ve Vídni bylo dělnictvo o něco dále. V doba vzestupu revoluční vlny byl tam založen 24. června „Vídeňský všeobecný dělnický spolek", který žádal již pro dělnictvo jistá práva politická a hospodářská: zvláštní ministerstvo práce, stanovení pracovní doby, nemocenské pokladny a zavedení rozhodčích soudů pro spory z pracovních smluv. O socialismu však také nevěděl nic a politicky byl přívěskem radikální demokratické levice.

***

Jeden z nich

RUDOLF REJMAN

Mezi zakladateli Českoslovanské sociální demokracie čestné místo zaujímá bystrý malostranský krupař a obchodník s moukou, básník a agitátor Leopold Kochmann, podpisující se též Vive la Liberté, někdy též Hesoid.

Leopold Kochmann se narodil v Novém Strašecí. Kdy, není přesně známo. Víme o něm dále, že se vyučil mlynářem a že v oněch rušných dobách, kdy byly kladeny základy sociální demokracie, měl Kochmann svůj vlastní krupařský krámek, kde malostranským ženám odměřoval kroupy a vážil pytlíky mouky, aby vedle tohoto" povolání a patrně hlavně zaměstnán byl hloubáním a psaním socialistických básní. Pro tyto básně stal se záhy oblíbeným druhem mezi dělnictvem, které v něm brzo našlo též tlumočníka svých tužeb, nad jiné ostrého, a to nejen v písmu, ale i v živém slově.

Na pražské c. k. policii a na úředních místech vůbec byl označován jako zvlášť nebezpečný, podvratný socialistický agitátor, neboť i podle neliterárního posudku samotného c. k. policejního ředitelství pražského básně jeho byly velmi působivé.

V policejních spisech z let 1878—1884, za dobu prvního šestiletí Českoslovanské sociální demokracie, setkat se můžeme s Leo Kochmannem na radš stránek.

Když počátkem října roku 1871 podle usnesení dělnického táboru lidu, který byl konán 3. září 1871 v polích mezi Nuslemi a Pankráci, počaly vycházet „Dělnické listy", byl Kochmann jedním z největších jejich mecenášů. Zpráva policejního ředitelství o tom povídá, že když „Dělnické listy" byly u tiskaře J. Spurného značně, zadluženy, zaplatil na dluh sám ze svého 200 zl, obchodník s moukou Leopold Kochmann.

Druhým z podporovatelů „Dělnických listů" byl rovněž v této policejní zprávě často uváděný hostinský Vojtěch Jiroušek, který prý půjčil na zaplacení dluhu 600 zl. Oba poskytli tuto pomoc „Dělnickým listům" za té podmínky, že tyto přejdou v majetek výboru „Budoucnosti".

Po persekuci sociálně demokratického hnutí v letech 1878—1879 následuje ostrá persekuce roku 1882. Hned v první sérii 31 vůdců socialistických, odsouzených pro účast na tajném spolku socialistickém a pro jiné politické delikty, setkáváme se též s Leopoldem Kochmannem.

Policejní zpráva o tom povídá: …tkadlec Jos. Bol. Pecka a krupař Leopold Kochmann odsouzeni pro skládání revolučních písní, obsahujících urážky Veličenstva, jež mezi socialisty byly rozšiřovány a od nich zpívány, ke 14 měsícům, resp. 1 roku těžkého zostřeného žaláře, Kochmann mimo to pro nepovolený prodej socialistických tiskopisů k peněžitému trestu. 10 zl.

Leopold Kochmann, obchodník moukou, č. 493-III. Škrtnut. Tak připsáno konečně u jeho jména v policejním zápise. To bylo asi v té době, kdy Kochmann prchá v roce 1882 před persekuci do Ameriky. Ale ani v Americe Kochmann nelení a nemá v úmyslu se polepšit.

Z počátku byl tam redaktorem deníku „Americký dělník". Roku 1883 zakládá sám anarchistický týdeník „Proletář" a později humoristicko-zábavný list „Diblík". „Proletář" přestal vycházet 1. července 1886 a místo něho byl založen deník „Hlas lidu", který vycházel pak plných 30 let. Leopold Kochmann, krupař, básník a agitátor, umírá v Americe v roce 1920 v bídě a všemi zapomenut.

Křísím-li dnes vzpomínku na tohoto bouřliváka, činím tak i proto, abych, ukázal, že i malostranský krupař cele se uměl dát do služeb socialistické ideje. Nikdy neuhýbající, vždy odhodlaný k činu, vždy břitce pohotový! Ale kolik že stejně takových bylo potřebí k tomu, aby socialistické hnutí probralo se přes persekuce, z přítmí podzemí, až k dnešnímu uznání! Leopold Kochmann byl však jedním z nich!

***

K boji

LEOPOLD KOCHMANN

Genius lidstva vede nás k boji. Za volnost drahou, kdo se připojí? Radami táhnou s prapory v čelo radostí srdce plesá jim v těle! Posvátná píseň vzduchem se vlní a srdce čistou láskou se plní.

Jdou kácet modly mamonu zlata, okovy roztít, jimiž ctnost spjata, 'pozvednout lidskost, šlapanou v nadchnout zástupy ku ideálu, vymanit lidstvo z temnoty bludů, blaho mu zjistit, zbavit jej trudů. Jdou ničit šalby nádherné chrámy, zvítězit chtějí, či zemřít s námi, za volnost padlým okrášlit hroby, výmluvné svědky naší poroby. Ať zvučí tklivě velebná píseň, ať necítíme poroby tíseň!

Z písní se prýští odbojů zdroje, odvaha rázná, vzácnější zbroje. Nad hlavou vlaje náš prapor rudý — zavějme píseň, zaplašme trudy! Myšlenka volná k oblakům letí —: ať zazní světem: Volni jsme, děti! (Kolem r. 1883)

***

Zrádce mezi námi: Reportážní rekonstrukce událostí kolem svatomarkétského sjezdu

STANISLAV JANDÍK

Hostinec Zuzany Čápové v Ostruhové ulici na Malé Straně, Říká se tu ve Žlutém domku. Nad hlavami karbaníků modrý závěs kouře z cigár i dýmek, chvílemi pleskot karet, na první pohled stolní společnost mariášníků. Ostatní kibicové přihlížejí. „Točím se," hlásí jeden. Opravdu, točí se. Jakmile je ten čumil z výčepu, položí karty a všichni naslouchají výkladu menšího, zavalitého člověka s brýlemi, hladce česaného nazad.. Je to Josef Boleslav Pecka, rodák z nedalekého Strahova, zprvu textilák, nyní kovolitec a zároveň dělnický redaktor, veršovec i spisovatel, a vždycky přehorlivý pracovník pro práva českého dělníka.

„Konference v uherském Neudorflu, na níž jsem byl přede dvěma roky jako delegát, jasně rozhodla; Každý národ má právo na sebeurčení. To však není překážkou solidarity pracujících vrstev různých národů, neboť jenom společnou dohodou se mohou dopracovat k dobrému výsledku.

Zkušenosti však ukázaly, že v tak mnohojazyčné říši, jako je Rakousko-Uhersko, nelze budovat jednu centrální stranu socialistickou.

Proto je třeba ustavit v každém národě samostatnou sekci, pracující na podkladě jednotného socialistického programu, Připravené resoluce — ale smluvené znamení mu přerušilo řeč, někdo jde.

Rychle zas karty, flek, točím se, holá, jedno pivo, někdo na šenkýřku, s plnou náručí sklenic Pějme píseň dokola okolo stola, halasí parta v rohu u kamen. Marně c. k, policejní komisař propichuje očima křížem krážem hospodu. „Co tady děláte, vy, co vy?" zkouší ostře. „Hodil jsem si mariášek," slyší, a přitom vidí tváře, že by mohly sloužit za model k soše patrona nevinnosti..

„Všichni na komisařství, však vy kápnete božskou." Nekápli. Žádný z policistů se nepodíval do popelníku u.kamen; není vyloučeno, že by tam našel resoluce a prohlášení o ustavující schůzi česko-slovanské strany sociálně demokratické, konané dne 28. září 1876, k jejímuž ustavení však zatím pro policejní zásah nedošlo.

Celý rok nic. Ale v duši pálí otázka: Jak se jen mohla policie o té zakládající schůzi dozvědět? Pecka zkoumavě probírá jména, ale samí poctiví pracovníci. Postupuje opatrněji.

Ustavuje se jen prozatímní ústřední výbor, z něhož ale všichni utíkají. Bojí se zatýkání. Zbude Pecka, generál bez štábu. Úsilí o nový. V lednu roku 1878 se jej podaří ustavit. Jsou v něm kromě Pecky, který je tajemníkem: Josef Bernášek, Leopold Kochmann, Josef Procházka, Jindřich Seidl. Celá tehdejší strana sociálně demokratická počteni svých členů nepřevyšuje spolek s několika odbočkami. Je jich asi na šest set lidí. Chybí zbraň, bez níž není žádná strana stranou: Noviny, A peníze. Ale jak pracovat ve skrytu před slídivými zraky policie?

Dne 15. ledna 1878 vyjde první číslo časopisu připravované strany. Jmenuje se „Organisace". Jsou to čtyři stránky polovičního formátu tehdejších novin, který byl menší než dnes.

Dělnictvo cítí potřebu vlastní politické strany, ale ta se musí zrodit nepozorována, aby tu jednofio dne stanula jako hotová a nezměnitelná skutečnost.

Debaty, kam položit sjezd. Musí to být místo naprosto bezpečné. Kam policie nemůže.

Za policejní čarou .,. Safra, safra. Mezi vedoucí pracovníky strany náleží i právník Vladimír Vyhnal.

Jeho strýc má v pachtu z vlastnictví strahovského kláštera břevnovskou hospodu „U kaštanu".

Je 7. duben 1878. Po deváté hodině ráno se začínají v Břevnově u svaté Markéty v hostinci „U kaštanu" scházet účastníci tajného zakládajícího sjezdu Českoslovanské sociální demokracie. O desáté hodině zahajuje Pecka návrhem za předsedu sjezdu Čeňka Zicha, vyslaného z Vídně.

Po obvyklých zprávách přichází hlavní bod: program strany.

Body:
„Socialisace výrobních prostředků. Z opatrnosti přijato znění: změna pracovních prostředků v obecné dobro společnosti.

Dále zlomení tvrdošíjného z koná mzdy, zrušení systému námezdní práce, vyzdvižení vykořisťování a odstranění veškeré sociální a politické nerovnosti.

Zřizování vzdělávacích spolků a odborových organisací. Českoslovanská sociálně demokratická strana v Rakousku ruku v ruce s bratrskými stranami druhých národů bude se zřízení svobodné společnosti lidské domáhat všemi zákonitými prostředky."

To jsou hlavní zásady svatomarkétského programu, otištěného 15. dubna 1878 v časopisu „Organisace". Nezasvěcený jej považoval za obyčejný, ideový článek. O sjezdu v něm nebylo ani slova.

Ze schůze také vyšel manifest k českému národu. I ten byl otištěn jako obyčejný článek, tentokrát v časopisu „Budoucnost".

O polednách byla konference přerušena krátkým; obědem. Po něm v ní bylo pokračováno až 4 a čtvrt hodiny odpolední. Při volbě funkcionářů cítí Pecka nezvyklou tíhu odpovědnosti. Znovu se zastavuje u každého jména. Musí to být spolehlivý člověk, takový, že by si raději ukousl jazyk, než aby něco prozradil. Čte seznam. Samí spolehliví lidé.

Sjezd minul bez policejního poplachu. Přichází jaro, Vichřice a mráz nestěžují lidem řeč na ulici.

Fízlové mají Pecku na mušce. Venku lze pochytit více než při nějaké schůzce v hostinci. Náhodný chodec není tak podezřelý. Také ne obyčejný člověk, postávající; v blízkosti hloučku, zabraného do debaty.

Tak rostou indicie. Tu zachycené jméno, tu datum, tu něco z jednání. Jako archeolog, který skládá střípek ke střípku, až sestaví pradávnou popelnici, tak c. k. policejní komisař slepuje jména, úryvky hovoru, a nadskakuje.

Sociální demokraté měli u Markéty sjezd! C. k. policejní ředitel Czyhlarz soptí. Tohleto mu udělají přímo před nosem. Jména. Většinu jich znají z dosavadní činnosti, k tomu útržky hovoru. Podle výsledku pátrají dále.

Počátkem srpna 1878 mají rekonstrukci v hlavních rysech provedenou. Za čtrnáct dní udeří. Vtrhnou do Pecková bytu a do redakce „Dělnických listů", které Pecka rediguje.

Nenašlo se nic. Ale Pecka je zneklidněn. Kdo zradil. To mohl být pouze někdo z účastníků.

Vyloučeno! Peckovu jistotu však podvracejí nové pochyby.

Fízlové čenichají kolem Pecky a sledují každého, kdo s ním přijde do styku.

Za necelý měsíc ví policie tolik, že přikročí k druhému úderu. 14. září 1878 nová prohlídka. S úspěchem. Agenti jako by šli najisto. Pod slamník v posteli. Je tam starý kožich. Prohledávají kapsy, a hle, je to nevelký, ale důležitý archiv sociálně demokratické strany. Mají, co hledali: Peckou napsaný protokol o zakládající schůzi českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické, konané dne 7. dubna 1878...

Mezi sociálními demokraty se tvrdí, že v hnutí je zrádce. Nasazený policejní konfident.

Probírají se funkcionáři, ale u žádného nezapochybují. A přece je mezi nimi Jidáš! Za čtyři dny po prohlídce „Dělnické listy" oznamují, že šlo o denunciaci ...

U c. k. zemského co trestního soudu je vyšetřování sociálních demokratů svěřeno zvláštnímu oddělení.

Jako předseda senátu funguje c. k. zemský rada Balthazar. Letitý, bělovlasý pán, s krásnou minulostí osmačtyřicátníka. Jako student poslouchal přednášky o socialismu, výklady Engelsova spisu o práci dětí a poměrech dělnické třídy v Anglii, účastnil se revoluce roku 1848, a prošel myšlenkovým kvasem tehdejší mládeže, usilující o sociální a demokratickou republiku.

Po studiích státní služba u soudu. Ale pod talárem c. k. soudce zůstal pokrokový člověk, sociálně cítící demokrat.

A nyní přijal místo předsedy senátu, který měl soudit socialisty.

Vyšetřující soudce je však mladý a pln c. k. horlivosti.

25. ledna 1879 vynáší rada Balthazar jako předseda senátu rozsudek: z šestnácti obžalovaných je třináct odsouzeno na dva až tři měsíce.

Těžký trest? Vídeňská vláda čekala těžší. Ale rada Balthazar uhnul. Odsoudil sociální demokraty pouze pro tajné spolčování.

Persekuce sociálních demokratů pokračuje. C. k. vyšetřující soudce Roztočil roztáčí pronásledování seč je, c. k. zemský rada Balthazar je zas brzdí. Je rok 1882, 21. leden. Před soudem opět stojí celý zástup sociálních demokratů.

Mezi obžalovanými jména, před senátem pro souzení socialistů věčně se opakující. Mezi nimi i svatomarkétský účastník Josef Bernášek. Odmítá obhájce dr. Podlípného. Je to nepřítel socialistů, on se bude hájit sám. Jde své rozhodnutí oznámit předsedovi soudu, radovi Balthazarovi. Ten poslouchá, nahlédne do spisů, posudek o Bernáškovi je se stanoviska c. k. policie velmi nepříznivý. Pojednou je rada Balthazar hovorný a překvapí Bernáška slovy: „Uznávám vaše snahy, uznáván zásady sociálně demokratické, uznávám, že je nejvýš na čase, aby se dělnictvo domáhalo lidských práv a důstojnější lidské existence."

Udivený Bernášek se mu upře v oči, a ptá se: „Jak si to mám srovnat v hlavě, pane rado? Uznáváte naše snahy, naše zásady, tudíž snad celé hnutí sociální a převzal jste na sebe úlohu soudce, abyste nás mohl odsuzovat do kriminálu."

A tu rada Balthazar, aby mu dal ruku a slovo cti, že o tom, co mu řekl a ještě řekne, pomlčí dokud, on, rada Balthazar, bude naživu.

Podali si ruce, a tu. rada Balthazar pokračuje: „Ministerstvo činí na soudce veliký nátlak, aby sociální demokraté byli co nejpřísněji odsuzováni. Není mi třeba zalichotit se nahoru, jsem stár a bělovlasý, mám již nárok na plnou pensi, a v nejhorším případě bych byl tedy donucen k odstoupení. Proto, když mi bylo nabídnuto předsednictví tohoto delegovaného soudu, přijal jsem je rád, z obavy, že by jmenovali mladšího soudce, který by se jim chtěl pro svou kariéru zavděčit, a proto by vynášel rozsudky přespříliš přísné. Rozumíte mi teď? Stal jsem se vaším soudcem proto, abych mohl být zároveň vaším obhájcem. Odsuzování bude nutné, ale budu dbát toho, aby tresty nebyly přespříliš kruté, a koho bude možno zachránit, aby byl zachráněn. Udělám, co budu moci."

Zámlka, Bernášek bere za kliku, a tu rada Balthazar k němu: „Ještě něco," a dává mu pokyny, jak stojí jeho věc před soudem, i jak se má zachovat. A nakonec: „Jste málo opatrní. Mnoho věcí je zrazeno." Bernášek se podívá, kdo je tím zrádcem, a rada Balthazar: „Pecka."

Úžas, a rada Balthazar: „Ne on sám, ale jeho unáhlenost. Má špatný sluch a proto hlasitě mluví. A protože nedoslýchá, musí hlasitě mluvit i jeho přátelé. Řekněte mu, že když s nimi jde po ulici a hovoří, policejní detektiv, který za nimi slídí, slyší mnoho, což vám pak škodí."

Rozsudky rady Balthazara i jeho postup při přelíčení neuspokojovaly nahoře. Brzy po rozmluvě s Bernáškem dostal modrý arch. Do pense! Jeho nástupci se stali soudcové Roztočil a Svoboda, kteří pro své methody a kruté rozsudky došlí obliby u vídeňské vlády a prokletí českého lidu.

***

Krátké rozjímání o sociálních utopiích

JUNIUS

T. G. Masaryk kdysi prohlásil, že o sociální skutečnosti se poučí hlouběji ze sociálního románu psaného velkým umělcem, než z tuctu učených spisů, a také Karel Marx si pro totéž poučení neobyčejně cenil sociálního eposu Balzacova. S příslušnou obměnou možno konstatovat totéž o jiném druhu literatury, o tak zvaných sociálních utopiích, pokud pocházejí od opravdových sociálních myslitelů nebo reformátorů, kteří dovedli jasně vyslovit to, po čem toužily zástupy vyděděných, ale nedovedly zřetelně projevit.

Prvním literárním dílem tohoto druhu je proslavená „Utopie" Tomáše Mora, velikého humanisty anglického (kancléře krále Jindřicha VIII. a mučedníka, a od r. 1935 i světce katolické církve).

Vyšla po prvé r. 1516 pod názvem De optimo rei publicae statu deque nova insula Utopia. Je to v podstatě jakési křivé zrcadlo, nastavené sociálním poměrům tehdejší Anglie. Již v samém úvodu je narážka na neobyčejné množství krádeží v Anglii a na kruté trestání zlodějů, i sebedrobnějších: až po dvaceti jich visí na jedné šibenici.

A tento trest neodstrašuje, nemůže odstrašit. „Jako trest za krádež je příliš krutý, a aby krádeži zabránil, příliš slabý. Nebylo by lépe zajistit všem údům společnosti živobytí, aby nikdo nebyl nucen nejprve krást a potom být pověšen?" Jaká je hlavní příčina sociálních zel? Nadměrný počet šlechticů, kteří tyjí z potu bližních; neméně početné zástupy lenošivého služebnictva a žoldnéřského vojska. A k tomu v Anglii ještě příčina zvlášť vydatná: vyhánění rolníků ve velkém z půdy, neboť tu statkáři proměňují v pastviny pro ovce, ježto vlna se platí velmi draze. Proti tomuto špatnému sociálnímu řádu staví Morus v ostatních dvou třetinách svého spisu podrobný obraz ideální, sociálně spravedlivé společnosti. I tento obraz nese, pochopitelně, zčásti pečeť ducha doby, ale v mnohém svou dobu daleko předbíhá. Můžeme se tu omezit jen na nejpodstatnější (o podrobnostech se mohou čtenáři dočíst v českém překladu Utopie vydaném ve Světové knihovně).

Stát „Utopia" (doslova „Nikde") je společnost primitivně komunistická, založená na zemědělské a řemeslné výrobě.

Obyvatelstvo se věnuje střídavě oběma zaměstnáním; dvě léta rolnictví, další dvě řemeslu.

Pracovní doba je šestihodinová, tři hodiny dopoledne, tři odpoledne, po dvouhodinové přestávce.

Pracují muži i ženy. Je-li v některé rodině víc dětí, přidělí se část jich rodinám s méně dětmi.

Plody práce se rozdělují bezplatně na všechny rodiny, a to podle počtu hlav.

Stravování ve městech je společné.

Vzdělání je povinné a stejné pro obě pohlaví a je založeno na vědách.

Morálka: žít přirozeně. Do manželství smějí vstupovat muži až v 22 letech, ženy v 18 letech, a před svatbou jsou ukázáni jeden druhému nazí.

Nejtěžší a nejhrubší práce konají otroci; těmi jsou zločinci a váleční zajatci vzatí se zbraní v ruce. Válka se vede jen nutná a ve zbrani se cvičí obě pohlaví.

Svůj spis končí Morus poznámkou: ,,Ač nemohu všechno schvalovati..., přiznávám, že u obyvatelů Utopie je mnohé, co bych si přál, aby si naše státy osvojily. Přeji si to víc, než v to doufám."

Zhola jiná sociální skutečnost a jiný duch se zrcadlí v utopii italského radikálního mnicha Tomáše Campanelly „Sluneční stát" (Civitas solis vel de reipublicae idea dialogus poeticus. 1620).

Je to spis nevelký, ve formě dialogu, ale jaké bohatství smělých myšlenek v něm! Těžko vyjádřit je v stručném výtahu, na štěstí si mohou čtenáři přečíst český překlad (vyd. r. 1934).

Sluneční stát je řízen vysoce vzdělaným veleknězem, ale vládu vykonávají prakticky tři „ministři": Pon pro věci vojenské, Sin pro vědu a vzdělání a Mor pro výživu a plození.

Sociální zřízení je veskrze komunistické, založené na amor communitatis, na kolektivní lásce.

Všechno je plánovitě řízeno: zemědělská i řemeslná práce, výchova a vzdělání i racionální plození.

Nejváženějšími občany jsou ti, kteří dovedou pracovat nejvydatněji a nejrozmanitěji — stávají se veřejnými úředníky. Všichni pracují, a to jen čtyři hodiny denně. Produkty se ukládají do společných skladišť. Po práci se věnují pracující vzdělání a rozmanitým hrám. K manželství jsou lidé vybíráni zvláštní státní komisí, v níž je také zkušený lékař, a takto vybraným snoubencům je také určena nejvhodnější doba plození. Děti jsou v jistém věku rodičům odňaty a vychovávány i vzdělávány pod dozorem státu. Obě pohlaví jsou vychovávána společně; pěstují tělesná cvičení, učí se řemeslům a vzdělávají se ve vědách matematických a přírodních, a to co nejnázorněji: stěny všech budov v. městě jsou pomalovány podrobně předměty vyučování.

Málem za půl druhé století po Slunečním státu spatřuje světlo utopie již mnohem „reálnější" — možno-li se tak vyjádřit. Je to Morellyův „Zákoník přírody" (Code de la nature par Morelly. 1755).

Po neobyčejně ostré polemice s dosavadními moralisty a zákonodárci rýsuje Morelly své „nové zákonodárství odpovídající úmyslům Přírody".

Je to soubor dvanácti zákonů, každý s několika paragrafy.

V prvním „nezměnitelném základním zákonu" se praví:
„1. Nic není v soukromé držbě či v soukromém vlastnictví. Vyňaty jsou jen předměty denní potřeby, t. j. věci, jež každý potřebuje k osobní potřebě, k zábavě nebo k práci.

2. Každý občan náleží společnosti a bude vydržován a zaměstnáván nákladem kolektiva.

3. Každý občan bude přispívat k obecnému blahu podle svých sil, schopností a Věku.

Jeho povinnosti jsou určeny „zákonem hospodářským". Podle tohoto zákona si musí každý opatřovat, co potřebuje, jen z veřejných obchodů.

Zákon třetí, „agrární", určuje, že každému městu se přidělí státem půda, a tu musí vzdělávat všichni občané bez rozdílu od svého 20. až do 25. roku.

Podle „stavebního zákona" musí být všechna města stavěna podle jednotného plánu, totiž v soustředěných kruzích, na obvodu jsou dílny, v dalším kruhu obydlí pro zemědělské pracovníky, v dalším nemocnice a starobince a věznice. (Zločinci jsou navždy vyloučeni ze společnosti.)

„Policejní zákon" určuje životní dráhu každého občana: počínaje 10. rokem výcvik v řemeslu, v 17. až 18. roce sňatek, od 20. do 25. roku práce v zemědělství, v 26. roce mistrem, od 40. roku pracovníkem jen dobrovolným.

Délku pracovní doby určují vedoucí jednotlivých řemesel podle vlastního uvážení. Rok je rozdělen v 73 „pěti dnů"; každý pátý den je neděle. „Zákon o přepychu" určuje, kdo se jak má šatit; každý občan dostane od státu jeden všední a jeden sváteční oděv. Následuje „zákon ústavní" a „zákon správní".

V dalším (IX.) „zákonu o manželství" se ustanovuje kromě jiného, že každý občan ve věku schopném manželství bude oženěn (pokud je tělesně způsobilý).

Od 40. roku mohou zůstat občané neženatí. První manželství je po deset let nerozlučné. „Zákonem o výchově" se určuje, že každá matka musí kojit své dítě; veřejná výchova začíná pátým rokem, pohlaví jsou vychovávána zvlášť, a to otci a matkami, každých pět dní jinými. V 10 letech jdou děti do učení na řemeslo. Dětem se nesmí vštěpovat pojem osobního vlastnictví.

„Zákonem o vzdělání" se určuje počet osob, které se mohou věnovat vědám a umění, jakož i některé podrobnosti o pěstování věd a umění. Posledním (XII.) zákonem, ,,zákonem trestním", se stanoví tresty na jednotlivé přečiny a zločiny.

Není pochyby, že Morellyova utopie měla značný vliv na první pokus o zavedení, komunistického zřízení politickým převratem, který osnoval za Velké francouzské revoluce G. Babeuf.

Po Velké revoluci vznikají přičiněním velkých průkopníků Saint-Simona, Fouriera a Owena i početného sboru jejich žáků, tak říkajíc vyšší theorie sociální utopie a dokonce četné praktické pokusy uvedení těchto učení v život v různých komunistických obcích.

Jakousi synthesou tohoto nového sociálního proudění je poslední velká socialistická utopie „Cesta do Ikárie" od E. Cabeta (Voyage en Icarie, 1840). Je rozdělena na tři části, v první je podrobný popis Ikarie, ve druhé dějiny Ikarie a ve třetí jsou vyloženy zásady společenského řádu Ikarovců. Tento nárůdek už pracuje s mnohem vyspělejší technikou než obyvatelé utopií dřívějších, rovněž společenské zřízení, mravy, výchova, kultura nesou již pečeť socialistických idejí první poloviny 19. století.

Pracovní doba je sedmihodinová. Povinná a bezplatná školní výchova je až do 18 let, potom se mládež přiděluje k odbornému výcviku do národních dílen. Obzvláštní péči a úctě se těší mateřství. Celý společenský řád je důsledně komunistický.

Měli bychom ještě promluvit o utopii Beliamyho: Pohled do budoucího ráje (Looking backward — 1888), která způsobila velký rozruch v širší veřejnosti, ale zdá se nám, že po vydání Komunistického manifestu r. 1848 a po vývoji socialistického hnutí od doby, kdy byla napsána, je čirým utopistickým anachronismem a se socialismem opravdu živým nemá nic společného. Tak jako podobné utopie Wellsovy.

Trvalými klasiky socialistických utopií zůstává jen ona velká čtveřice: Morus — Campanella — Morelly — Cabet. K nim se třeba vracet při studiu vývoje socialistické myšlenky.

***

Po druhé 7. duben

JOSEF OKTÁBEC

Sedm obtížných schodů. na strmé a příkré věži současných století zdolaly již ideály těch, kdož se sešli 7. dubna 1878 v břevnovském hostinci „U kaštanu", aby zde tajně — či jak je dnes v módě říkat — illegálně položili základy Českoslovanské sociální demokracii. Aby dali svému národu hnutí, bez něhož si dnes nelze představit všechny ty boje nejzápadnější výspy Slovanstva o sociální, národní i hospodářské osvobození, aby dali touhám českého srdce neukojitelný kulturní rytmus a aby zde rozžali první červánky socialistického zítřka, který v r. 1948 nastupuje jako logické současno naší pohnuté historie.

7. dubna 1948 přišli na památná místa do Břevnova sociální demokraté opět. A síla onoho, před sedmdesáti lety vytrysknuvšího ideálu jim zaručila i dokázala, že v tento den místo tajné schůzky 15 socialistických pionýrů přišli jako mluvčí sami ministři svobodného Československa, aby vzpomínkovou oslavou vzdali hold těm, kdož před sedmi desetiletími zde ukázali správnou životní cestu. 7. dubna 1948 bez slavnostních fanfár se skromně vzpomínalo a děkovalo, neboť hlavní boj byl dobojován a zbývá jej pouze prací korunovat a dovršit.

Ale všimněme si dějinné souvislosti faktů: 7. dubna 1878 byl mezi patnácti revolucionáři i budovateli socialismu na břevnovském tajném, zakládajícím sjezdu Ladislav Zápotocký, odsouzený pak pro svou účast na tomto sjezdu, jež byla rakouským soudem definována jako „přečin proti veřejnému pokoji a řádu", na dva měsíce tuhého vězení, zostřeného postem.

A přesně o 70 let později zde na vzpomínkové slavnosti přistupuje na řečnickou tribunu syn tehdejšího odsouzence, Antonín Zápotocký, dnes náměstek předsedy vlády svobodného socialistického Československa, aby zde zdůraznil, že „cesta vpřed našeho socialistického hnutí nebyla bez bojů zevních ani vnitřních, ale nakonec socialisující myšlenka musila zvítězit". Aby zde mohl pevně prohlásit, že „my, socialisté, jsme našli nový výraz vlastenectví, a proto nikdo nemá tolik práva jako my, abychom k rudým revolučním prapor 1: a přiřadili i prapor československý". A jen proto, že socialistické ideje byly dosti silné k rozhodnému vítězství, může zde čs. ministr průmyslu Zdeněk Fierlinger, navazuje na Zápotockého vývody, znovu konstatovat, že „nikdy nemůžeme a nesmíme zapomenout na odvážnost oné hrstky prvních, kteří s rudým praporem se dovedli postavit proti vykořisťovatelům.

Ale právě proto my dnes víme, že socialismus nelze budovat povrchně, nýbrž je nutno jít do hloubky s veškerou opravdovostí. Neboť to nebyl jen sociální zápas, který vedli naši vzpomínaní průkopníci, ale byl to zápas i za lidská a národní práva utlačovaného pracujícího lidu. Proto víme, že T. G. Masaryk musil po pravdě říci, že bez sociální demokracie by nebylo Československé republiky. A také dnes je vítězství socialismu spjato s existencí našeho státu. Proto je nutno skutečnou tvořivou prací upevnit jednotu všeho pracujícího lidu, protože na jednotě spočívá naše bezpečnost a samostatnost."

A právě proto, že socialismus již v perspektivách svých statečných předbojovníků řešil důsledně a vědecky veškerou spletitou problematiku současného lidství, mohla 7. dubna 1948 za sociálně demokratické ženy prohlásit poslankyně A. Jungwirthová, předsedkyně jejich ústřední komise, že „dělnické, hnutí již od svých počátků zahrnovalo do emancipačního boje dělnické třídy i ženu a požadavek jejího lidského, sociálního a kulturního povznesenu Od okamžiku, kdy dělnická strana vepsala požadavek boje za politické i sociální zrovnoprávnění ženy na svůj štít a do svého programu, při-» blížila jej jeho uskutečnění. Ale právě proto povedeme svůj boj až do konce, až se naše myšlenky a, náš cíl stanou majetkem celého národa a celého lidstva".

***

Nad staročeskou lyrikou. Sedem k stolu, chudí spolu

LADISLAV KHÁS

Žáci čeští ve svých škorních
okolo der zdravých
nepatřili mezi horních
deset tisíc dravých.
Uprostřed rodného lidu
vesele s ním třeli bídu.

„A když bude v sobotu,
budem mieti lopotu.
A v neděli ráno
v žaludku prostranno.
Sedem k stolu
chudí spolu,
kázem sobě dáti
větru posniedati, .
potom obědvati.
Ti kuchaři naši
vaří nám ze mhly kaši,
ze tmy zvěřinu,
ve snách jeleninu".

Za šest set let asi
přišly jsou nám časy
tyransdorfské chasy.
Almám matrem Carolinam
pošli sú si slavit jinam,
trou vprostřed cizího lidu
zloduši zlou duší bídu:
„Zle nám kukly skrájeli,
kusá jich nenie.
Co jsme psoty naseli,
toi jest vše plené.
Ach tof sem smutný a pracný
i nevzácný
v cizém kraji!
Dalekoť sem v neznámosti,
v nemilosti.
Túhú Ikají".

***

Svátek „povznesení práce"

ÁBEL PLENN

Ona tvář, shlížející na davy při tomto novém výročí jeho triumfu, který byl nyní oslavován falangistickými demagogy jako „Svátek povznesení práč e", neměla výraz nikterak odlišný. Až na onen zvláštní, skoro žoviální úsměv, byly by její rysy mohly patřit téměř každému jinému španělskému generálovi. A přece za tou maskou klidné spokojenosti ležela důležitá část odpovědi k hádance, obsahující osud jednoho z velkých národů světa.

Zdánlivě nekonečná paráda se začala blížit ke konci. Podíval jsem se na hodinky. Bylo po poledni. Bylo vidět, že ministr strany a hlava syndikátů se připojili k několika vyšším úředníkům, jejichž postavy se rýsovaly proti dřevěným tabulím, ověšeným vlajkami a znaky nacionalistického Španělska, a Caudillo stár sám, pozdravuje neustále průvod syndikátů, který byl stále ucouranější.

Zdál se být sám už trochu unaven, ale onen úsměv stále ještě udržoval koutky jeho úst vzhůru, aby neklesly. Sanjurjo byl mrtev. Mola byl mrtev. Goded byl mrtev. Primo de Rivera ležel mrtev, byť i nezapomenut, v starých chladných kryptách Escorialu. Byli mrtvi. A mnoho, mnoho jiných, jako Fanjul, Batet, Jordána, byli též mrtvi.

Jen Francisco zůstal. Stal se jeho excelencí „Franciseo Paulino Hermenegildo Teodulo Francó Bahmonde", generalissimem vojenských sil pozemních, námořních i leteckých, Caudillem „Slavného hnutí", národní hlavou Falangy, státu a pánem nad osudy 25,000.000 Španělů. Caudillo prošel dlouhou cestou.

Ano, zdál se být velmi šťastným mužem, který je pyšný na svou malou rodinu a usmívá se sebevědomě. Skoro, ale ne docela. Neboť v tvrdém a vypočítavém výrazu malých, těsně u sebe položených očí, nebylo ani stopy po úsměvu.

A nebylo ani stopy po klidném měšťáku v oněch hojných obrazech, které ho ukazovaly v uniformě šéfa Falangy, v níž byl nyní, nebo ve slavnostní uniformě generalissima se širokou, zlatou šerpou nacionalistického vojenského „jefe" (předáka) přes prsa. Při takových příležitostech byl často fotografován vedle arcibiskupa, který mu uděluje nějakou medaili na znamení, že se Franco stal nějakým „hermano mayor" některého hodně svatého řádu.

Ustrnulý úsměv zdál se při takových příležitostech téměř čímsi přízračným — tak byl upjatý, a jeho oči měly těžký, bledý pohled bezesné ustaranosti.

Byl bych rád věděl, co ten pohled znamená. Chtělo se mi věřit, že je to snad známka výčitek svědomí. Ale nebylo nic takového v událostech oné války, nic v oněch třech letech pohromy pro celou zemi, ani v následujícím pětiletí masových represálií proti celému národu, nic v oněch letech jeho spojitosti s ještě mohutnějším spiknutím, určeným: k přetvoření celého světa k obrazu tvůrců Osy, kteří mu pomohli rozmělnit a uhníst přírodní i lidskou hlínu Španělska v její nynější formu.

Nebylo nic v ovzduší zatemnělé nevědomosti, bigotnosti, korupce a teroru, který jsem poznal z vlastní zkušenosti po svém příchodu do Španělska — nebylo-nic takového, co by opravňovalo k naději, že Franca trápí svědomí. A přece ten pohled mě pronásledoval neodbytně — až jsem si uvědomil, že to, o čem jsem soudil a doufal, že je výrazem trápeného svědomí, je prostě maska strachu.

(Z knihy „Vítr v olivách". S předmluvou Františka Halase vydalo Dělnické nakladatelství.)

***

První máj ve Španělsku

FRANTIŠEK HALAS

Po sněhu sierr kolčava běží a pije krev
na sněhu sierr mrtví leží nemají na rakev
Prší dnes prší karafiáty
karabina je připíná v té zemi španělské
V té zemi sedmibolestné
Hej ty tam naproti
Tady máš je první máj ten první náš
Dostals to
Vidíš
Dohekáš
Po sněhu sierr kolčava běží a pije krev
na sněhu naši chlapci tam leží nemají na rakev
Prší dnes prší karafiáty
granát je rozsívá v té zemi španělské
v té zemi sedmibolestné
Hodils to dobře
Trefovat znáš
Je první máj ten první náš

Ze Sociální poesie české a slovenském (Vyjde v Dělnickém nakladatelství)

Vaše reakce...

zpět

copyright © Pražský web pro studenou válku 2002-2006

CNW:Counter