PWSV: Pražské jaro a československá diplomacie

zahlavi

internetový časopis pro výzkum dějin studené války / a research e-magazine on the Cold War

Pražské jaro a československá diplomacie

O československé diplomacii a zahraniční službě v období Pražského jara se neví takřka nic. Nebyla také vyslovena otázka: Jak se chovala během oné převratné události - a před ní a poté? To pramení z nezájmu médií, z tradiční neznalosti naší široké veřejnosti o úloze diplomacie vůbec a z povrchního názoru, že je služkou stávající moci, buď domácí či pod zahraničním diktátem. Osvětlím to dvěma výroky: Napoleonův ministr Talleyrand ocenil, že „diplomat má jazyk, aby lhal“. A naše česká zkratka: Před vchodem do Černínského paláce zastavují limuzíny, z nichž vystupují dámy v róbách a muži v černém se stříbrnými kravatami nebo ve smokingu či fraktu - přijíždějí na recepci. Kluci, hrající fotbal na rozsáhlém poloprázdném předdvoří podrží merunu, přihlížejí a řeknou: „Už zase jdou žrát“ - a hrají dál.

Neví se, že při Pražském jaru většina vedoucích sto třiceti československých zastupitelských úřadů v celém světě vystupovala jako důstojní zastánci nezávislosti své země a jako obhájci platnosti mezinárodních zásad, zvláště zásady nevměšování. Díky sdělovacím prostředkům znali a uznávali ve své většině slova svého ministra prof. Dr. J. Hájka, která pronesl 24. srpna 1968 na zasedání Rady bezpečnosti OSN. Hovořil - jak poznamenal v úvodu - „s pohnutím, smutkem a lítostí“, avšak pevně a taktně o tragické okupaci své země, za níž „odpovědny jsou vlády socialistických zemí, které bez ohledu na zásady vzájemných vztahů, bez ohledu na smluvně stvrzené bilaterální a multilaterální závazky sáhly k použití síly a obsadily vojensky v noci z 20. na 21. srpna území Československa. Tento akt použití síly nelze ospravedlnit.“ Mluvil statečně, prostože ho pronásledovala depeše prezidenta Ludvíka Svobody zakazující mu účast na uvedeném zasedání.

Odměna přišla. Po převzetí moci v naší zemi v roce 1970 Husákovým režimem pod patronací sovětských tanků bylo z ministerstva zahraničních věcí vyhozeno a z KSČ vyloučeno či vyškrtnuto sedmdesát procent výše označených špičkových diplomatů. V jejich nižších kategoriích bylo vyhazovů menší procento. Do čela této karavany, směřující do pauperizace, byl postaven ministr Hájek a jeho čtyři náměstkové z pěti.

V původním znění hrubě lživé obžaloby reformních komunistů, v pamfletu označeném jako „Poučení z krizového vývoje“ z roku 1970 jsou Jiří Hájek a Otto Klička označeni jako „škůdci československé zahraniční politiky“. KSČ měla tehdy jeden a půl miliónu členů; vyloučeno a vyškrtnuto bylo takřka pět set tisíc. Matematika poučení byla však vzdálena přesnosti. Praví se tam: „KSČ se rozešla s více než s pětinou svých dřívějších členů“. Vznikla armáda nových myčů skleněných tabulí, topičů, přidavačů na stavbách, pokoutních učitelů jazyků - lidí bez pasů, bez telefonů, soustavně sledovaných a vyslýchaných v Ruzyni, v „kachlíkárně“ a v Bartolomějské.

Poctivost mi při tomto pohledu zpět velí, abych se v paměti pozdravil s mužem z StB, který mne vyslýchal v Ruzyni. Při prvním setkání se představil a oznámil, že jsem podezřelý ze špionáže pro západní mocnosti. Po hodině dotazů poslal stenografující písařku pryč, dal mi přečíst rozsáhlé, plytké obvinění a na závěr mi řekl: „Nejsem rád, že mám za úkol vyslýchat Vás a také soudruha Vodsloně. Vážím si vás obou jako statečných antifašistů, kteří v nacistických káznicích pro své zásady a pro republiku mnoho vytrpěli.“ Poděkoval jsem a podepsal jen jednu větu: „Odmítám podezření.“ Tu jsem podepsal mnohokrát.

Tím jsem stručně shrnul závěrečnou etapu poválečného vývoje čs. diplomacie, etapu Pražského jara. Nelze ji však pochopit a posuzovat bez znalosti vývoje čs. diplomacie po skončení II. světové války. Pokusím se ho sledovat zhruba v následujících třech etapách:
A/ 1945 - 1948 pod vedením ministra Jana Masaryka
B/ 1948 - 1955 procesy a postih československé diplomacie
C/ 1955 - 1989 podřízenost diplomacii SSSR
A/ Jan Masaryk byl v roce 1940 jmenován ministrem zahraničních věcí prozatímní československé exilové vlády v Londýně. V roce 1942 setrval ve stejné funkci v druhé československé exilové vládě. 4. dubna 1945 byl jmenován ministrem zahraničních věcí poválečného Československa; 30. července 1945 se v této funkci vrátil. do osvobozené země.

Tato etapa by neměla vyblednout v dějinách naší diplomacie i odboje našeho národa. Je symbolizována epithetem ornans „náš Jan“ a vlnamí „volá Londýn“, které éterem přinášely potřebnou statečnost a naději statisícům našich občanů v období nacistické hydry. Všichni posluchači riskovali krutý postih od gestapa.

Po válce pana ministra obklopila skupina z emigrace se vracejících čestných a již zkušených diplomatů z Londýna a z Paříže. Z Moskvy k nim přibyla jen nepatrná hrstka. Po volbách v r. 1946 Jan Masaryk ochotně vyhověl přání předsedy nejsilnější strany KSČ Klementa Gottwalda a přijal na funkce titulářů členy KSČ. Byl jsem mezi nimi. Tato konstrukce aparátu MZV skončila únorem 1948 a tragickou smrtí Jana Masaryka.

B/ Mezinárodní situace výrazně ovlivnila dění u nás. Bylo to období vzniku železné opony, zahájení studené války a dlouhodobé bipolarity. Euforie z definitivní porážky hitlerovských armád a spojenců třetí říše zahrnovala úctu občanů států vítězné koalice k podílu Rudé armády na vítězství. ČSR nebyla výjimkou, když v prvních poválečných volbách získala KSČ 40 % hlasů. Stejně dopadly první poválečné volby ve Francii pro KSF. Bolestná statistika ztrát a obětí druhé světové války ovlivnila city a myšlení občanů.

Nutná obnova zatlačila smutek. Mír však byl zamlžen ideologickým rozporem. Charakterizují ho dva projevy uznávaných státníků-vítězů. Winston Churchill v březnu 1946 ve Fultonu v USA prohlásil: „Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona.“ Historici soudí, že jeho slova byla reakcí na Stalinův projev z února 1946, v němž byla deklarována nevyhnutelnost konfliktu mezi kapitalismem a socialismem.

Až sedm měsíců poté přednesli v Norimberku generální prokurátoři vítězných mocností obžalobu dvanácti strůjců hitlerovských zvěrstev; byli odsouzeni k smrti a popraveni.

V červnu 1947 byl přednesen Marshallův plán poválečné obnovy. Moskva zakázala československé vládě Národní fronty účast. V roce 1948 byly Západ a demokratické kruhy pobouřeny československým únorem. Čtrnáct měsíců poté (4. dubna 1949) byla ve Washingtonu podepsána Severoatlantická smlouva o kolektivní sebeobraně - NATO. SSSR se opakovaně snažil zahájit jednání o sjednocení Německa - marně. Poražené Západní Německo (SRN) vstoupilo do NATO, na což SSSR odpověděl v roce 1955 ustavením Varšavské smlouvy. V Západní Německu, ještě za přítomnosti okupačních armád vítězných západních mocností, byla zastavena soudní řízení s pohlaváry SS a gestapa.

Na tomto pozadí začínala druhá poválečná etapa u nás opět tragédií - i pro naši diplomacii. Československo se stalo západní výspou východního tábora, která byla zpevňována pod dohledem SSSR. Ten nebyl - podle tehdejší terminologie - bratrský. Do československých ministerstev zasedli nám nepodléhající sovětští poradci. Rychle se stavěl těžký zbrojní průmysl a západní hranice se zpevnila ostnatým drátem. Aparát rozvědky, kontrarozvědky a státní bezpečnosti byl školen „rusky“ a stal se pevnou kostrou vnitřních a zahraničních dohlédacích složek.

Takové vyztužení prováděly všechny státy na Východě i na Západě při předpokládané hrozbě konfliktních situací.

Rozsáhlá, koordinovaná akce s prolhaným názvem „Zaprodanci Západu“ se převalila přes všechny sovětské satelity. Nejkrutěji přes ČSR, mírněji přes Maďarsko (Rajk), Polsko (Gomulka) a Bulharsko (Kostov), ještě méně přes Rumunsko a neznatelně NDR. Nebylo to jen zásluhou sovětských poradců, ale i domácím přičiněním. Při mém tehdejším působení v NDR mi generální tajemník SED Walter Ulbricht řekl chladně: „My jsme ovšem své soudruhy ani nepopravili, ani nezavřeli jako jiní.“ Gottwaldovo libreto zahrnovalo kata pro vedoucí pracovníky KSČ, většinou židovského původu, nejtvrdší postih československé diplomacie, neslýchaný nábor do KSČ, zahrnující od protektorátních kolaborantů přes oportunisty a zbabělce - bez jakéhokoli prověřování - a nástup dirigovaných, naivních zástupců preferované dělnické třídy na uprázdněná místa. Ti, kteří v Černínu odmítli vstoupit do KSČ, byli vykázáni. Koridory Černínského paláce ztichly.

Státní tajemník MZV, Vlado Clementis, který ctil dílo Jana Masaryka, byl popraven. Můj spolužák, spoluvězeň a přítel Rudolf Margolius, náměstek ministra zahraničního obchodu, též; projednával na Západě složitosti plynoucí ze znárodnění majetků západních kapitalistů pracujících za války pro Hitlera. Jeho žena Heda o tom a o mně píše ve své knize „Na vlastní kůži“. Před soud šli a s dlouholetými tresty zůstali za mřížemi špičkoví diplomaté London, Hajdů, Goldstücker.

Mladší, i moji synové se později ptali: A co ty? Odpovídám: Od počátku září 1949 jsem byl vyslancem ve Finsku. Tajné zprávy nebo šifry o zatýkání a vyšetřování nepřicházely, jen se zpožděním Rudé právo. V únoru 1952 jsem byl povolán do Prahy a ministr zahraničí Viliam Široký mi oznámil nutnost mého přeložení do Švédska. Odmítl jsem; věděl jsem totiž, že původně byl na toto místo jmenovan Eduard Goldstücker, kterého jsem znal už před válkou a ctil; v té době už byl zatčen. Viliam Široký - aniž přikazoval - vysvětlil zájem o naše majetky ve Švédsku a dodal: „Ohledně zatýkání měj trpělivost a vyčkej, vše se vyjasní. Teď je třeba hájit naše zájmy ve Švédsku.“ Jinak o žalobách a budoucnosti zatčených nebylo v té době členům strany a občanům nic známo.

Nastoupil jsem ve Stockholmu. Začátkem září roku 1954 byl sjezd KSČ, rok po smrti Stalina a Gottwalda. Tituláři byli zváni na sjezdy jako hosté. Do Prahy přijel poprvé N. S. Chruščov v čele delegace KSSS. Záhy po příletu se ptal po hrdinovi, generálu Ludvíku Svobodovi. Ten byl rychle vyhledán v zemědělském družstvu, kde pracoval. Byl na sjezd rychle přivezen, v civilu, bez československých a sovětských vyznamenání a řádů. Sedávali jsme spolu při obědech, kolem nás bylo prázdno.

Hned po sjezdu jsem měl odletět na své místo spolu s Fierlingerem a Fučíkovou, delegáty na zasedání Světové rady míru ve Stockholmu. Den před odletem jsem zaskočil do Černína. Po vstupu mne zastavil pán, letmo ukázal legitimaci ministerstva vnitra a řekl: „Předejte mi diplomatický pas a legitimaci KSČ. Budete dodatečně vyrozuměn.“

Se ženou, se dvěma dětmi (3 a 1,5 roku), s dvojím oblekem, bez bytu. Tehdy jmenovaní tituláři museli před nástupem v cizině odevzdat na MZV klíč od svého bytu. V mém případě se to stalo před mým odjezdem do Finska. Brzy nato klíč obržel příslušník StB, brzy nato odešel z MZV, byt si ponechal, získal na něj dekret a je asi dodneška jeho. Byli jsme šest měsíců rozstrkáni po příbuzných - beze slova z MZV nebo ze sekretariátu ÚV KSČ.

V listopadu jsem byl pozván telefonicky na sekretariát ÚV KSČ, kde mi byla vrácena legitimace KSČ, nikoli však diplomatický pas. Do Stockholmu za účelem běžného protokolárního rozloučení jsem nesměl. Asi proto, že na našem zastupitelském úřadu byl udavač. Do Černínu mě generální tajemník Antonín Novotný vrátil jako vedoucího západní sekce. Přitom mi řekl: „Strana se může mýlit.“ V glosované etapě byly kádrově pročesány československé vysoké školy a do čela výuky byl zařazen marx-leninismus. Vysoká škola politických a hospodářských věd (VŠPHV) a její Fakulta mezinárodních vztahů zůstala učilištěm vysoké úrovně, zvláště poslední dva roky, když ji jako rektor vedl Dr. Jiří Hájek. Desítky jejích absolventů, které znám, se staly uznale kvalifikovanými československými diplomaty, vybavenými odborně i jazykově; sloužili své zemi se ctí. Do doby Pražského jara dosáhli přirozeně špičkových diplomatických funkcí. Na začátku Husákovy normalizace rozmnožili počty vyloučených a propuštěných.

C/ Poslední desetiletá etapa před Pražským jarem začala zostřením vztahů Západ-Východ. Rozbušek bylo víc, hlavní však byla výstavba berlínské zdi v srpnu 1961.

Při jejím oznámení v projevu Waltera Ulbrichta na zasedání Politického poradního výboru Varšavské smlouvy jsem jako náměstek ministra doprovázel generálního tajemníka Antonína Novotného - ve funkci vedoucího pomocného aparátu. Dodneška jsem přesvědčen, že naše delegace nebyla před odletem do Moskvy informována o hlavním bodu jednání. Až po příletu byli jednotliví generální tajemníci stran ve svých „osobňacích“ informováni, že hlavním řečníkem bude Walter Ulbricht o výstavbě berlínské zdi. Antonín Novotný zřejmě neměl žádný souhlasný projev připraven. Můj nedávno skončený pětiletý pobyt ve funkci velvyslance v NDR mi usnadnil získání kopie tříhodinového projevu Waltera Ulbrichta od jeho ministra zahraničí Otty Winzera. Po etapách jsem skupině Novotný, Hendrych, Šimůnek do šesti hodin ráno předkládal česky psané stránky návrhu stanoviska delegace KSČ k německy psanému návrhu SED. Ministr zahraničí V. David bydlel mimo, v hotelu, kam jsem mu v sedm hodin ráno odvezl znění projevu Antonína Novotného.

Jedna z Novotného připomínek k mému návrhu stojí za zaznamenání. Zněla tak, že ji nelze zapomenout: „Jestliže západní mocnosti zastaví naše zásobovací lodě na severu od pobřeží Německa, odpovíme střelbou.“ Na mé stálé rozmlouvání a varování nereagoval. Nestačil při projevu zavřít ústa a N. S. Chruščov vyskočil, udeřil do stolu a zvolal: „Eto byla by mirovaja vojna.“ Novotný soukromě vysvětloval, že mínil varovný výstřel do vzduchu - a nikdy už jsem o této trapnosti nezaslechl slovo. Jsou chvíle, kdy člověku zatrne.

Chmury v socialistickém táboře houstly sovětsko-čínským napětím a odklonem Albánie k Číně. Enver Hodža - ač pozván - na shora zmíněné jednání do Moskvy nepřijel; poslal jen dva členy politbyra, které nepřipustili Sověti k jednání. Hodža k tomu ve svých pamětech napsal, že nechtěl „onemocnět a zemřít v Moskvě“. Zůstal zdráv.

Rostoucí dozor Moskvy pociťovala i československá diplomacie. Základní výuka našich diplomatů „na domácí půdě“ skončila. V polovině padesátých let Fakulta mezinárodních vztahů VŠPHV zanikla a byl zřízen Ústav pro mezinárodní politiku a ekonomii (ÚMPE) při MZV. Pětileté studium mezinárodní politiky bylo přesunuto na Moskevský státní institut mezinárodních vztahů (MGIMO). Absolvovaly ho postupně turnusy po přibližně čtyřiceti našich studentech. Odborně i jazykově byli připravováni na vysoké úrovni; ideologicky však přísně jednosměrně v linii sovětské zahraniční politiky, stále v duchu studené války. Absolventi byli v Černínu rekordně rychle povyšováni v diplomatických funkcích. Hustá síť sovětské tajné služby, prostupující i diplomacii, naše absolventy nevynechala. Nejeden z nich podepsal v Moskvě spolupráci; buď on nebo ona - v případě, že si náš student přivezl manželku-Rusku. Znal jsem nejeden případ, kdy náš moskevský absolvent se pokusil definitivně odejít z podepsaného závazku. Buď mu bylo vyhověno a pak byl propuštěn z MZV, anebo nikoli a pak byl pozorněji sledován.

V té době už politický život v naší zemi značně zesílil, diferencoval se a silnou většinou se klonil ke kritice minulého a ke hledání cest „s lidskou tváří“. Na plenární schůzi v Černínu byl široce odmítnut satelitní styl československé zahraniční politiky, personifikovaný ministrem Davidem. Antonín Novotný věděl o mých neshodách s ním. Mluvíval se mnou jako s protinacistickým spoluvězněm, řekl mi: „S tím je třeba skončit. To je moje věc. Odejdeš na důležité místo.“ Brzy nato byl zbaven funkce prvního tajemníka strany, 12. března 1968 mne přijímal ještě jako prezident ČSR. Ten den vyšel v Práci úvodník J. Šterna, v jehož závěru byl prezident Antonín Novotný vyzván k abdikaci. Byl nervózní a stručně mne informoval: Do Egypta dodáme velké množství zbrojní techniky, až po tanky. Jsou tam na dvě stovky našich nejlepších instruktorů-důstojníků. Toho si hleď. Je po válce s Izraelem. Jde nám o vliv socialistických zemí v arabském světě. Násir to vítá.

Po příletu do Káhiry jsem byl až po čtrnácti dnech pozván k předání pověřovacích listin Násirovi, což neodpovídalo diplomatickým zvyklostem. Brzy však bylo poodkryto pozadí. V dubnu jsem byl pozván egyptským ministrem zahraničních věcí na oběd s tím, že hostem bude rovněž egyptský velvyslanec v Praze. Ten mi den před návštěvou telefonoval a po zdvořilostech se zeptal: „Proč jste si, Excelence, změnil jméno?“ Po nadechnutí jsem se zeptal, jak jsem se dříve jmenoval. Odvětil: „Otto Klein.“ Já nato pozval velvyslance na příští týden, kdy budu služebně v Praze, na cestu do Dašic u Pardubic, kde byl můj pradědeček nevolníkem na arcibiskupském panství a pak dědeček ševcem a ve stáří pasákem dobytka. Všichni pořád Kličkovi, i osm bratrů mého otce. Egyptská excelence neměla na cestu čas.

Patrně tajná služba lživě a provokativně zapracovala - ale čí? Odpověď vyplula o něco později. V září, už po okupaci naší země a projevu ministra Hájka v Radě bezpečnosti OSN v New Yorku, se na čelném místě v ruských Izvěstiích objevil článek plný lží, včetně toho, že původním jménem Jiřího Hájka, ministra zahraničních věcí ČSSR, je Karpeles, což jak Jiří Hájek později zmínil, mělo naznačit, že je sionistickýcm imperialistickým agentem.

Lživá odbornost práce sovětské tajné služby a její úzká spolupráce s naší StB vynikla, když jsem si vzpomněl, že v roce 1946 jsem jako 1. místopředseda Českého Zemského národního výboru měl za povinnost podpisovat schválené žádosti o změnu jména. Přesně taková změna Hájek X Karpeles tam před dvaadvaceti lety, tj. roku 1946, byla. Její nositel pracoval léta v sekretariátě ÚV KSČ; aktéři Hájkové se neznali.

Srpnová okupace socialistickými zeměmi, prožívaná na zastupitelském úřadě, mnohé napoví. I když se československý titulář nedozví, kolik z přidělených diplomatů patří k výzvědným a státně bezpečnostním službám, tj. ministerstvu vnitra, v takových dějinných chvílích dochází k dekonspiraci. V Káhiře informace o srpnové okupaci naší země vyvolala otřes, následovaný spontánním svoláním shromáždění všech pracovníků zastupitelského úřadu a expertů a přijetím protestní resoluce. Chybějící podpisy byly výmluvné o počtu tajných služeb.

Je na místě zaznamenat reakci egyptské vlády a Násira na nezákonný vstup vojsk socialistických zemí do Československa. Oficiální reakce nebyla žádná. Sdělovací prostředky informovaly střídmě o skutečnostech, od vstupu vojsk po - vždy podtrženo - společném sovětsko-československém Prohlášení. Zdrženlivost měla pevné kořeny: předně to byla výstavba Asuánské přehrady Sovětským svazem, dodávky zbraní po válce s Izraelem plus instruktáž čtyř set přítomných sovětských důstojníků-instruktorů a jako symbol Násir, vyznamenaný nositel Leninova řádu.

Poslední fází mého diplomatického působení byl náhlý přesun do Bělehradu. Možná, že podnět přišel od Dr. Klusáka, zetě a poradce pana prezidenta Ludvíka Svobody; sedm let jsme totiž bezproblémově spolupracovali na MZV.

Těšil jsem se do Bělehradu. Na začátku 60. let, po překonání námi převzatého stalinského tvrdého odporu proti jugoslávským socialistickým experimentům, jsem v Bělehradě s tamním MZV a poté v Praze spolupracoval na obnově přátelských vztahů mezi oběma zeměmi; z mládí jsem znal srbsky. Pan prezident Ludvík Svoboda mne v říjnu roku 1968 povolal z Káhiry a na Hradě mi vysvětlil nutnost změny na postu našeho velvyslance v Jugoslávii. Příčinou byla - podle jeho slov - nelibost představitelů SSSR nad sepětím našich vládních představitelů Oty Šika, Františka Vlasáka, Jiřího Hájka a našeho velvyslance Ladislava Šimoviče, pobývajících v srpnu 1968 v Bělehradě, s protestem proti vstupu vojsk SSSR do Československa. Pan prezident dodal: „Pro představitele SSSR je vstup jejich vojsk k nám vysvětlen přijetím moskevského Protokolu naší vládou. To bere nyní na vědomí i vláda Jugoslávie.“ A dodal: „Budeš to tam mít těžké, Sověti tě nespustí ani na chvíli z očí. Jugoslávci jsou již námi informováni a vítají změnu. Úkol je vyhnout se poškození našeho vzájemného přátelského vztahu.“ Končil výrazem srdečných pozdravů pro maršála Tita.

Nerad líčím svůj desetiměsíční pobyt a práci ve spřátelené zemi, jejíž občané byli s námi solidární v minulosti i v nedávných těžkých chvílích. Aktuální direktivy z Praha svědčily o nezájmu na rozvoji vzájemných vztahů. Nedůstojným způsobem byla sabotována v Jugoslávii ctěná jubilea, jako bylo 50. výročí založení KS Jugoslávie, ústící ve sjezd strany. Jejímu sekretariátu jsem postupně - na základě šifer - sděloval snižování úrovně delegace KSČ až po: žádná delegace. V duchu jsem tomu říkal: předkládání vizitky Vasila Biľaka, tištěné v Moskvě.

Nechtěl jsem v této destrukci pokračovat. Požádal jsem depeší o přijetí v Praze, kde podám a vysvětlím svou žádost o odvolání a propuštění z MZV. Pro nemoc Alexandera Dubčeka mne přijal Vasil Biľak; na mou kritiku příliš neodpovídal a končil: „Jeď zpátky a pracuj dál.“ Od přátel v sekretariátě jsem však věděl, že na moji šifru poznamenal „nech ide“.

Po měsíci jsem byl odvolán, beze slova zdůvodnění, bez kontaktu s rychle jmenovaným nástupcem. První kontakt s ministrem byl až v rámci velké komise, která mne vyloučila z KSČ a dala výpověď z MZV.

Před odjezdem z Bělehradu jsem byl pozván na Brioni, kde jsme se s manželkou rozloučili s prezidentem Titem, jeho manželkou a jeho nejbližšími, včetně ministra zahraničních věcí. Tito vzpomněl své návštěvy v Praze začátkem srpna 1968 a řekl: „Snad je v záznamu o mém jednání s Dubčekem, že jsem ho vážně varoval před Sověty; měl jsem však dojem, že mne nepochopil.“ Navečer, před mým vstupem na zpáteční loď, dodal: „Sice jste prohráli, ale vstoupili čestně do dějin.“ Tak skončilo dvacet jedna let mé práce v zahraniční službě. Stále jsem si připomínal slova našeho nejlepšího diplomata Jana Masaryka: „V žádném jiném oboru lidské činnosti - a to počítám i herce a operní zpěváky - není tolik primadon jako v diplomatickém sboru. Každý se považuje za elitu.“ Naši občané by měli vědět, jaká je teď česká diplomacie.

(Ediční poznámka: Tento text byl původně připraven jako součást edice příspěvků desítek disidentů.)

Dr. Otto Klička

Vaše reakce...

zpět

copyright © Pražský web pro studenou válku 2002-2006

CNW:Counter