O kultu osobnosti a jeho důsledcích
Projev prvního tajemníka ÚV KSSS N.S. Chruščov na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (25.února 1956)
Část 5.
5.1
Soudružky a soudruzi! Obraťme se k některým jiným faktům. Sovětský svaz je právem považován za vzor mnohonárodního státu, neboť u nás je reálně zabezpečena rovnoprávnost a přátelství všech národů obývajících naši velkou vlast.
Tím křiklavější jsou akce, jejich iniciátorem byl Stalin a které znamenají hrubé pošlapání hlavních leninských zásad národnostní politiky sovětského státu. Jde o hromadné vysídlování celých národů z rodných míst včetně komunistů a komsomolců bez jakékoli výjimky. Vysídlování tohoto druhu přitom vůbec nebylo diktováno důvodem války.
Už koncem roku 1944, kdy se na frontách Velké vlastenecké války vyhranil trvalý přelom v průběhu války ve prospěch Sovětského svazu, bylo přijato a realizováno rozhodnutí o vysídlení všech Karačajců z území, které obývali. Ve stejném období, koncem prosince 1943 stihl týž osud všechno obyvatelsto Kalmycké autonomní republiky. V březnu 1944 byli vysídleni ze svých rodných míst všichni Čečenci a Inguši a Čečensko-ingušská autonomní republiky byla zrušena. V dubnu 1944 byli z území Kabardinsko-balkarské autonomní republiky vysídleni do vzdálených míst všichni Balkaři a republika sama byla přejmenována na Kabardinskou autonomní republiku. Ukrajinci se tomuto osudu vyhnuli, protože jich je příliš mnoho a nebylo kam je vystěhovat. Jinak by je totiž vystěhoval.
S vědomím nejen marxistů-leninovců, ale i každého zdravě uvažujícího člověka se taková teze nesrovnává – jak lze svalovat odpovědnost za nepřátelskou činnost jednotlivců nebo skupin na celé národy včetně žen, dětí, starců, komunistů a komsomolců a vystavovat je hromadným represím, útrapám a strázním.
Sovětský lid po skončení Velké vlastenecké války s hrdostí oslavoval vítězství dosažená za cenu velkých obětí a nezměrného úsilí. Země prožívala politický vzestup. Strana vyšla z války ještě semknutější, stranické kádry se ve výhni války zocelily. Za těchto podmínek nemohlo nikoho ani napadnout, že by ve straně mohlo vzniknout nějaké spiknutí.
5.2
A vidíte, v tomto období najednou vzniká takzvaný leningradský případ. Jak nyní bylo dokázáno, tento případ byl zfalšován. Nevinně zahynuli soudruzi Vozněsenskij, Kuzněcov, Rodionov, Popkov a další.
Je známo, že Vozněsenskij a Kuzněcov byli významní a schopní funkcionáři. Svého času měli blízko ke Stalinovi. Stačí říci, že Stalin jmenoval Vozněsenského prvním náměstkem předsedy rady ministrů a Kuzněcov byl zvolen tajemníkem ústředního výboru. Už pouze to, že Stalin svěřil Kuzněcovovi dohled nad orgány státní bezpečnosti, svědčí o tom, jakou měl důvěru.
Jak se tedy stalo, že tito lidé byli prohlášeni za nepřátele lidu a likvidováni?
Fakta ukazují, že i „leningradský případ“ je výsledkem zvůle, které se dopouštěl Stalin vůči kádrům strany.
Kdyby v ústředním výboru a v politickém byru ÚV existovala normální situace, za níž by se podobné otázky projednávaly, jak se to ve straně dělat má, a zvážila by se všechna fakta, tak by tento případ nevznikl, jako by nevznikly ani jiné podobné případy.
Je třeba říci, že v poválečném období se situace ještě více zkomplikovala. Stalin začal být více náladový, nedůtklivý, hrubý a zvláště se prohloubila jeho podezíravost. Neuvěřitelných rozměrů nabyl jeho stihomam. V jeho očích se stávali nepřáteli mnozí funkcionáři. Stalin se po válce více distancoval od kolektivu, jednal výlučně o své osobě a neohlížel se na nic a na nikoho.
Stalinovy neuvěřitelné podezíravosti rafinovaně využíval odporný provokatér a podlý nepřítel Berija, který vyhladil tisíce komunistických a poctivých sovětských lidí. Povýšení Vozněsenského a Kuzněcova nahánělo Berijovy strach. jak bylo nyní zjištěno, právě Berija „podstrkoval“ Stalinovi materiály v podobě oznámení, anonymních dopisů, v podobě různých zvěstí a řečí, které spolu se svými pomahači vykonstruoval.
Ústřední výbor strany prověřil takzvaný leningradský případ a lidé, kteří nevinně utrpěli, byli nyní rehabilitováni a byla obnovena čest slavné leningradské organizace. Ti, kdož tento případ zfalšovali, Abakumov a další, byli předáni soudu, byli souzeni v Leningradě a dostali, co si zasloužili.
Vyvstává otázka: proč jsme se nyní dokázalo v tomto případu zorientovat a neudělali jsme to dříve, za Stalinova života, abychom nepřipustili záhubu nevinných lidí? Proto, že směr „leningradského případu“ udával sám Stalin a většina členů tehdejšího politbyra neznala všechny jeho okolnosti a nemohla se pochopitelně do toho vměšovat.
Stalin, jakmile obdržel od Beriji a Abakumova některé materiály, aniž by se v těchto podvrzích zorientoval, vydal pokyn „případ“ Vozněsenského a Kuzněcova vyšetřit. A tím bylo o jejich osudu předem rozhodnuto.
5.3
Poučný v tomto směru je i případ mingrelské nacionalistické organizace, která údajně měla existovat v Gruzii. K této věci, jak známo, byla v listopadu 1951 a v březnu 1952 přijata usnesení ÚV KSSS. Tato usnesení byla přijata bez jejich projednání v politbyru. Stalin tato usnesení sám nadiktoval. Byla v nich vznesena těžká obvinění proti mnoha čestným komunistům. Na základě padělaných materiálů se tvrdilo, že v Gruzii údajně existuje nacionalistická organizace, která si klade za cíl likvidaci sovětské moci v této republice za přispění imperialistických států.
V souvislosti s tím byla zatčena řada odpovědných stranických a státních funkcionářů Gruzie. Jak bylo potom zjištěno, byla to pomluva vržená na gruzínskou stranickou organizaci.
Víme, že v Gruzii jako i v některých jiných republikách se svého času vyskytovaly projevy místního nacionalismu. Vyvstává otázka, zda je možné, že skutečně v období, kdy byla přijata výše zmíněná usnesení, se nacionalistické tendence rozrostly do té míry, že hrozilo, že Gruzie vystoupí ze Sovětského svazu a stane se součástí Turecka?
/Oživení a smích v sále/
To je ovšem hloupost. Je těžko si byť představit, jak někoho mohlo napadnout něco podobného. Všichni víme, jak se Gruzie povznesla ve svém hospodářském a kulturním rozvoji za léta sovětské moci.
Průmyslová produkce Gruzínské republiky převyšuje 27násobně výrobu v předrevoluční Gruzii. V republice byla vybudována nová průmyslová odvětví, která zde před revolucí neexistovala: hutnictví železa, ropný průmysl, strojírenství a další. Již dávno zde byla odstraněna negramotnost obyvatelstva, zatímco v předrevoluční Gruzii bylo negramotných 78 procent.
Když si Gruzínci porovnali situaci ve své republice s těžkým postavením pracujících v Turecku, mohli snad usilovat o připojení k Turecku? V roce 1955 bylo v Turecku vyrobeno 18krát méně oceli na jednoho obyvatele než v Gruzii. V Gruzii se vyrábí devětkrát více elektrické energie na jednoho obyvatele než v Turecku. Podle sčítání obyvatelstva z roku 1950 bylo v Turecku 65 procent obyvatelstva negramotných, a mezi ženami okolo 80 procent. V Gruzii existuje 19 vysokých škol, na nichž studuje 39 tisíc studentů, což je osmkrát více než v Turecku (na tisíc obyvatel). V Gruzii za léta sovětské moci nesrovnatelně vzrostla hmotná životní úroveň pracujících.
Je jasné, že v Gruzii postupem rozvoje hospodářství a kultury a růstu socialistického uvědomění pracujících stále více mizí půda, která živí buržoazní nacionalismus.
Jak se ve skutečnosti ukázalo, žádná nacionalistická organizace v Gruzii neexistovala. Obětí zvůle a nezákonnosti se staly tisíce naprosto nevinných sovětských lidí. A to všechno se dělalo pod „geniálním“ vedením Stalina – „velkého syna gruzínského lidu“, jak s láskou nazývali Gruzínci svého krajana.
/Oživení v sále/
5.4
Stalinova zvůle se projevovala nejen při řešení otázek vnitřního života země, ale i v oblasti mezinárodních vztahů Sovětského svazu.
Na červencovém plenárním zasedání ÚV se podrobně projednávaly příčiny vzniku konfliktu s Jugoslávií. Přitom se konstatovala velmi nechvalná Stalinova úloha. Vždyť v „jugoslávském případu“ nebylo takových otázek, které by se nedaly vyřešit cestou soudružského stranického projednání. Pro vznik tohoto „případu“ neexistovaly vážné důvody a k roztržce s touto zemí vůbec nemuselo dojít. To ovšem neznamená, že jugoslávští vedoucí činitelé byli bez chyb či nedostatků. Ale tyto chyby a nedostatky byly Stalinem nepředstavitelně zveličeny, což vedlo k roztržce vztahů se spřátelenou zemí.
Vzpomínám si na první dny, kdy se začal uměle rozdmýchávat konflikt mezi Sovětským svazem a Jugoslávií.
Když jsem jednou přijel z Kyjeva do Moskvy, pozval si mě Stalin a s poukazem na kopii dopisu, který byl krátce předtím poslán Titovi, se mě zeptal: „Četls to?“ . A aniž čekal na mou odpověď, řekl: „Takhle pohnu malíčkem, a bude po Titovi. Sletí….“
Na tohle „hýbání malíčkem“ jsme draze doplatili. Toto prohlášení zrcadlilo Stalinův slavomam, vždyť on takovým způsobem i jednal: pohnu malíčkem – a zmizí Kosior, znovu pohnu malíčkem a zmizí Postyšev, Čubar, znovu pohnu malíčkem a zmizí Vozněsenskij, Kuzněcov a mnozí další.
Jenže s Titem se to nestalo. Ať se Stalin snažil malíčkem a čímkoli hýbat sebevíc. Tito nesletěl. proč? Proto, že ve sporu s jugoslávskými soudruhy stál za Titem stát, stál za ním lid, který prošel tvrdou školou zápasu za svou svobodu a nezávislost, lid, který své vedoucí představitele podporoval.
Vidíte, k čemu vedl Stalinův slavomam. Stalin úplně ztrácel smysl pro realitu, projevoval podezíravost a povýšenectví ve vztahu nejen k jednotlivcům doma, ale i ve vztahu k celým stranám a zemím.
Nyní jsme se pozorně zorientovali v otázce s Jugoslávií a našli jsme správné řešení, které schvalují národy Sovětského svazu i Jugoslávie, jakož i všichni pracující lidově demokratických zemí, pokrokoví lidé celého světa. Odstranění nenormálních vztahů s Jugoslávií bylo uskutečněno v zájmu celého tábora socialismu, v zájmu upevnění míru v celém světě.
5.5
Je třeba také připomenout případ „škůdců z řad lékařů“.
/Oživení v sále/
Žádný „případ“ v podstatě neexistoval, kromě oznámení lékařky Timašukové, která možná pod vlivem někoho nebo na pokyn (byla přece tajným spolupracovníkem orgánů státní bezpečnosti) napsala Stalinovi dopis, v němž prohlašovala, že lékaři údajně používají nesprávné metody léčení.
Stalinovi stačil jeden takový dopis, aby z toho okamžitě vyvodil, že v Sovětském svazu existují škůdci v řadách lékařů, a vydal pokyn zatknout skupinu významných specialistů sovětské medicíny. Sám dával pokyny, jak vést vyšetřování, jak vyslýchat zatčené. Řekl: akademikovi Vinogradovovi nasadit okovy, a jiného zase bít. Je zde přítomen delegát sjezdu, bývalý ministr státní bezpečnosti soudruh Ignaťjev, jemuž Stalin přímo řekl: „Nedosáhnete-li doznání lékařů, přijdete o hlavu.“
/Projevy rozhořčení v sále/
Stalin si povolával vyšetřovatele, instruoval ho a poučoval o metodách, vyšetřování, a tyto metody byly jediné – bití, bití a zase bití.
Za určitou dobu po zatčení lékařů jsme my, členové politbyra, obdrželi protokoly s doznáním lékařů. Po rozeslání těchto protokolů nám Stalin řekl: „Jste slepci, koťata, co si beze mne počnete, země zahyne, protože vy nedokážete rozpoznat nepřátele.“
Případ byl zorganizován tak, že nikdo neměl možnost si prověřit fakta, na jejichž základě se vedlo vyšetřování. Neexistovala možnost prověřit si tato fakta pomocí kontaktů s lidmi, kteří se doznávali.
My jsme ale pociťovali, že případ zatčení lékařů je špinavost. Mnohé z těchto lidí jsme osobně znali, léčili nás. A když jsme po Stalinově smrti nahlédli, jak se tento „případ“ vytvářel, uviděli jsme, že je to od začátku až do konce lež.
Tenhle ostudný „případ“ vykonstruoval Stalin, ale nestačil ho už dovést do konce (ve svém pojetí), a proto lékaři zůstali naživu. Nyní byli všichni rehabilitováni, pracují na stejných funkčních místech jako dříve, léčí vedoucí pracovníky včetně členů vlády. Plně jim důvěřujeme a oni svědomitě plní své služební povinnosti, jako je plnili dříve.
V organizaci různých špinavých a hanebných případů hrál úlohu zarytý nepřítel naší strany, agent cizí rozvědky Berija, který se vetřel do Stalinovy důvěry. jak tenhle provokatér mohl dosáhnout takovéhoto postavení ve straně i státě, že se stal prvním náměstkem předsedy rady ministrů Sovětského svazu a členem politického byra ÚV? Nyní bylo zjištěno, že tenhle padouch stoupal po státním žebříčku přes množství mrtvol na každé příčce.
5.6
Existovaly signály, že Berija je člověk straně nepřátelský? Ano, existovaly. Už v roce 1937 na plenárním zasedání ÚV řekl bývalý lidový komisař zdravotnictví Kaminskij, že Berija pracoval v musavatistické zpravodajské službě. Plenární zasedání ÚV ještě neskončilo a Kaminskij už byl zatčen a potom zastřelen. Prověřil si Stalin prohlášení Kaminského? Ne, protože Stalin věřil Berijovi, a to mu stačilo. A jestli Stalin něčemu věřil, nikdo už nemohl říct nic, co by bylo s jeho názorem v rozporu; koho by napadlo něco namítat, toho by stihl stejný osud jako Kaminského.
5.7
Existovaly i jiné signály. Za pozornost stojí sdělení soudruha Sněgova zaslaná ústřednímu výboru strany (nedávno mimochodem rehabilitovaného po sedmnáctiletém pobytu v táborech). Ve svém sdělení píše: „V souvislosti s otázkou rehabilitace bývalého člena ÚV Kartvelišviliho-Lavrenťjeva jsem poskytl zástupci Výboru státní bezpečnosti podrobnou výpověď o Berijově úloze v zúčtování s Kartvelišvilim a zločinných pohnutkách, jimiž se Berija řídil. Považuji za nutné rekonstruovat důležitou skutečnost v této otázce a sdělit ji ústřednímu výboru, protože jsem nepovažoval za vhodné uvádět ji ve vyšetřovacích dokumentech. na zasedání organizačního byra ÚV VKS(b) 30. října 1931 referoval tajemník zakavkazského krajského výboru Kartvelišvili. Byli přítomni všichni členové byr krajského výboru, z nichž já jediný jsem zůstal na živu. J.V. Stalin na tomto zasedání podal v závěru svého vystoupení návrh na vytvoření sekretariátu zakavkazského krajského výboru ve složení: prvním tajemníkem jmenovat Kartvelišviliho a druhým Beriju (to bylo poprvé v historii strany, kdy bylo uvedeno jméno Beriji jako kandidáta na stranickou funkci), ale Kartvelišvili k tomu okamžitě namítl, že Beriju dobře zná, proto důrazně odmítá s ním pracovat. J.V. Stalin pak navrhl nechat otázku otevřenou a vyřešit ji pracovním postupem. Za dva dny bylo rozhodnuto o Berijově jmenování do stranické funkce a o odchodu Kartvelišviliho ze Zakavkazska. Potvrdit to mohou soudruzi A.I. Mikojan a L.M. Kaganovič, kteří byli na tomto zasedání přítomni. Dlouholeté nepřátelské vztahy mezi Kartvelišvilim a Berijou byly všeobecně známy; datují se od doby, kdy v Zakavkazsku pracoval soudruh Sergo, neboť Kartvelišvili byl nejbližším Sergovým pomocníkem. A tyto vztahy se staly pro Beriju důvodem, aby zfalšoval „případ“proti Kartverlišvilimu. Charakteristické je, že Kartvelišvili je v tomto „případě“ obviňován z teroristického aktu proti Berijovi.“
5.8
V žalobě soudního řízení proti Berijovi jsou jeho zločiny podrobně vyloženy. Leccos z toho však stojí za to připomenout, tím spíše, že tento dokument všichni delegáti zřejmě nečetli. Chci zde připomenout, jak brutálně se Berija vypořádal s Kedrovem, Golubevem a nevlastní matkou Golubeva Baturinovou, kteří se snažili informovat ÚV o Berijově zrádcovské činnosti. Byli zastřeleni bez soudu a rozsudek byl po jejich zastřelení antedatován. Poslechněte si, co napsal na ústřední výbor soudruhu Andrejevovi (soudruh Andrejev byl tehdy tajemníkem ÚV) starý komunista Kedrov. „Volám k Vám o pomoc z temné cely lefortovského vězení. Vyslyšte křik hrůzy, neoslyšte ho, zastaňte se mě, pomozte odstranit děs výslechů a odhalit omyl. Trpím nevinně. Věřte mi. Čas to prokáže. Nejsem žádný agent, provokatér carské ochranky, nejsem špión, nejsem člen protistátní organizace, z čeho mě obviňují na základě pomlouvačných tvrzení. Nedopustil jsem se nikdy ani žádných jiných trestných činů vůči straně a vlasti. sem starý bolševik, který ničím nepotřísnil své jméno, který čestně bojoval téměř 40 let v řadách strany pro blaho a štěstí lidu… /…/ A mně, 62letému starci, teď vyšetřovatelé vyhrožují ještě těžšími, krutějšími a ještě potupnějšími způsoby fyzického násilí. Už nejsou s to uvědomit si svůj omyl a uznat nezákonnost a nepřípustnost svého jednání vůči mně. Jeho ospravedlnění hledají v tom, že mě líčí jako zavilého, nenapravitelného nepřítele a trvají na zesílení represe. Nechť ale strana ví, že jsem nevinen a že se ze mne, věrného syna strany, oddaného jí až za hrob, žádnými akcemi udělat nepřítele nepodaří. Nemám však východisko. Jsem bezmocný, abych od sebe mohl odvrátit další, těžké rány. Všechno ale má své meze. Jsem u konce svých sil. Zdraví mám podlomené, síly a energie mě opouštějí, rozuzlení se blíží. Umřít v sovětském vězení s cejchem potupného věrolomníka a vlastizrádce – co může být strašnějšího pro čestného člověka. Jaká hrůza! Srdce se mi svírá nepředstavitelnou hořkostí a bolestí. Ne a ne! To se nestane, to se nesmí stát, křičím. Strana a sovětská vláda a lidový komisař L.P. Berija nepřipustí, aby došlo k takové kruté nenapravitelné nespravedlnosti. Jsem přesvědčen, že při klidném, nezaujatém vyšetřování, bez hnusných nadávek, bez zloby, bez děsivého ponižování bude nepodloženost obvinění snadno zjištěna. Hluboce věřím, že pravda a spravedlnost zvítězí. Věřím, věřím.“
Ačkoli Vojenský senát starého bolševika soudruha Kedrova zprostil obžaloby, byl přesto na Berijův příkaz zastřelen.
/Projevy pobouření v sále/
5.9
Krutě se Berija rovněž vypořádal s rodinou soudruha Ordžonikidzeho. Proč? Proto, že Ordžonikidze bránil Berijovi v uskutečňování jeho zákeřných záměrů. Berija si klestil cestu tím, že se zbavoval všech lidí, kteří mu v tom mohli bránit. Ordžonikidze byl vždy proti Berijovi a také to Stalinovi řekl. Stalin, namísto,a by se v tom zorientoval a podnikl nezbytná opatření, připustil likvidaci Ordžonikidzeho bratra a Ordžonikidzeho samotného dohnal do takového stavu, že se zastřelil.
/Projevy rozhořčení v sále/
Vidíte, kdo byl Berija.
Berija byl ústředním výborem odhalen krátce po Stalinově smrti. Na základě zevrubného soudního projednání byly zjištěny Berijovy hrůzné zločiny a Berija byl zastřelen.
Vyvstává otázka, proč však Berija, který zlikvidoval desetitisíce pracovníků stranického a státního aparátu, nebyl odhalen za Stalinova života? Odhalen bely dříve proto, že dovedně využil Stalinových slabin, rozněcoval v něm podezíravost, ve všem Stalinovi vyhověl a jednal s jeho podporou.
tisk