O kultu osobnosti a jeho důsledcích
Projev prvního tajemníka ÚV KSSS N.S. Chruščov na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (25.února 1956)
Část 8.
Soudružky a soudruzi!
Když nyní příkře vystupujeme proti kultu osobnosti, který se za Stalinova života tak rozmohl, a mluvíme o mnohých záporných jevech vyvolaných tímto kultem, který je marxismu-leninismu cizí, mohou se někteří lidé zeptat: jak je to možné, vždyť Stalin stál v čele strany a státu 30 let, za něho bylo dosaženo významných vítězství, cožpak to nelze popírat? Soudím, že klást otázku takto mohou jenom zaslepení a kultem osobnosti beznadějně zhypnotizovaní lidé, kteří nechápou podstatu revoluce a sovětského státu, nechápou skutečně, v leninském duchu úlohu strany a lidu v rozvoji sovětské společnosti.
Socialistickou revoluci uskutečnila dělnická třída ve svazku s nejchudším rolnictvem, za podpory středního rolnictva, uskutečnil ji lid vedený bolševickou stranou. Leninova velká zásluha spočívá v tom, že vytvořil bojovou stranu dělnické třídy, vyzbrojil ji marxistickým chápáním zákonů společenského vývoje, učením o vítězství proletariátu v boji proti kapitalismu a zocelil stranu ve výhni revolučních zápasů lidových mas. Strana v tomto boji důsledně hájila zájmy lidu, stala se jeho osvědčeným vůdcem, dovedla pracující k moci, k vytvoření prvního socialistického státu na světě.
Dobře znáte moudrá Leninova slova o tom, že sovětský stát je silný uvědomělostí mas, že dějiny nyní vytvářejí milióny a deseti milióny lidí. Organizátorské práci strany, jejich nesčetných místních organizací a obětavé práci našeho velikého lidu vděčíme za svá historická vítězství. Tato vítězství jsou výsledkem obrovské rozsáhlé činnosti lidu a strany jako celku, a vůbec ne plodem vedení pouze samotného Stalina, jak se to snažili dokazovat v období rozkvětu kultu osobnosti.
Přistoupíme-li k podstatě této otázky z marxistického, leninského hlediska, je třeba naprosto otevřeně prohlásit, že praxe řízení, která se vytvořila v posledních letech Stalinova života, se stala vážnou brzdou na cestě rozvoje sovětské společnosti.
Stalin se celé měsíce nezabýval mnoha zásadními a neodkladnými otázkami života strany ani země. Za Stalinova vedení se naše mírové vztahy s jinými zeměmi nezřídka ocitly v ohrožení, poněvadž rozhodování jednou osobou mohlo vyvolat a leckdy vyvolávalo velké komplikace.
V posledních letech, kdy jsme se vymanili z nesprávné praxe kultu osobnosti a nastínili jsme řadu opatření v oblasti vnitřní a zahraniční politiky, všichni vidí, jak doslova před očima vzrůstá aktivita a rozvíjí se tvůrčí iniciativa širokých mas pracujících, jak blahodárně se to začíná projevovat na výsledcích hospodářské i kulturní výstavby.
/Potlesk/
8.1
Někteří soudruzi se mohou zeptat: kam se dívali členové politického byra ÚV, proč včas proti kultu osobnosti nevystoupili a dělají to teprve v poslední době?
Především je třeba mít na zřeteli, že členové politbyra pohlíželi na tyto otázky v různých obdobích různě. Zpočátku mnozí z nich Stalina aktivně podporovali, protože je jedním z nejsilnějších marxistů, a jeho logika, síla a vůle měly vliv na kádry, na práci strany.
Je známo, že Stalin po smrti V.I. Lenina, zvláště v prvních letech, aktivně bojoval za leninismus, proti deformátorům a nepřátelům Leninova učení. Strana na základě leninského učení a v čele se svým ústředním výborem rozvinula práci spojenou se socialistickou industrializací země, kolektivizací zemědělství a uskutečněním kulturní revoluce. Stalin si v té době získal popularitu, sympatie a podporu. Strana musela bojovat proti těm, kdo se snažili svést ji z jedině správné, leninské cesty – proti trockistům, zinovjevcům, pravičákům i buržoazním nacionalistům. Tento boj byl nezbytný. Potom se však Stalin začal, stále více neužívaje moci, vypořádávat s význačnými funkcionáři strany a státu a používat proti čestným sovětským lidem teroristické metody. Jak už bylo řečeno, právě tak Stalin naložil s význačnými činiteli strany a našeho státu – Kosjorem, Rudzutakem, Ejchem, Postyševem a mnoha dalšími.
Pokusy vystoupit proti neodůvodněným podezřením a obviněním vedly k tomu, že ten, kdo protestoval, byl vystaven represím. V tomto směru je charakteristické, co se událo se soudruhem Postyševem.
Stalin v jedné z besed dal najevo svou nelibost vůči Postyševovi tím, že mu položil otázku: „Co jste zač?“ „Bolševik jsem, soudruhu Staline, bolševik,“ rozhodně na to odpověděl Postyšev v severoruském nářečí s přízvukem na „o“.
A toto prohlášení bylo ohodnoceno zprvu jako projev neúcty ke Stalinovi, potom jako škůdcovský akt a později vedlo k likvidaci Postyševa, který byl prohlášen, aniž k tomu existovaly nejmenší důvody, za „nepřítele lidu“.
O situaci, která se v té době vytvořila, jsme často rozmlouvali s Nikolajem Alexandrovičem Bulganinem. Jednou, když jsme ve dvou jeli autem, mi řekl: „Člověk někdy jede ke Stalinovi a je k němu zván jako přítel. Ale sedí u Stalina a neví, kam ho od něho odvezou: jestli domů nebo do vězení.“
Je jasné, že taková situace stavěla kteréhokoli člena politbyra do nevýslovně těžkého postavení. Jestliže si navíc uvědomíme, že v posledních letech se plenární zasedání ÚV fakticky nesvolávala a zasedání politbyra se konala případ od případu, bude pochopitelné, jak těžko bylo pro kteréhokoli člena politbyra vyslovit se proti tomu nebo onomu nespravedlivému nebo nesprávnému opatření, proti očividným chybám a nedostatkům v praxi vedení.
Jak již bylo řečeno, mnohá usnesení se přijímala na základě rozhodování jednou osobou nebo dotazem, bez kolektivního projednávání.
Všem je znám smutný osud člena politbyra soudruha Vozněsenského, který se stal obětí Stalinových represí. Je třeba zdůraznit, že rozhodnutí o jeho odvolání z politického byra se nikde neprojednávalo, ale bylo provedeno dotazem. Rovněž dotazem bylo provedeno rozhodnutí o odvolání z funkcí soudruhů Kuzněcova a Rodionova.
8.2
Úloha politického byra ÚV byla vážně snižována a jeho práce dezorganizována vytvářením různých komisí uvnitř politbyra, vytvářením takzvaných pětek, šestek, sedmiček, devítek. Poslechněte si například usnesení politického byra z 3. října 1946: „Návrh soudruha Stalina. 1. Uložit komisi pro zahraniční politiku při politbyru (šestce) nadále se spolu s otázkami zahraničněpolitického charakteru zabývat i otázkami vnitřní výstavby a vnitřní politiky. 2. Doplnit složení šestky o předsedu Státní plánovací komise SSSR soudruha Vozněsenského a nadále šestku nazývat sedmou. Tajemník ÚV J. Stalin.“
Co je to za terminologii karbaníka?
/Smích v sále/
Je jasné, že vytváření podobných komisí – „pětek“, „šestek“, „sedem“, „devítek“ podlamovalo v politbyru zásadu kolektivního vedení. Tak docházelo k tomu, že někteří členové politbyra byli tímto způsobem odstraňováni od rozhodování nejzávažnějších otázek.
Do nesnesitelných podmínek byl postaven jeden z nejstarších členů naší strany – Kliment Jefremovič Vorošilov. Po mnoho let byl fakticky zbaven práva podílet se na práci politbyra. Stalin mu zakázal objevovat se na zasedáních politbyra a zasílat mu dokumenty. Když politické byra zasedalo a soudruh Vorošilov se o tom dozvěděl, pokaždé telefonicky volal a žádal o svolení, zda smí na toto zasedání přijít. Stalin mu to někdy dovoloval, ale vždy dával najevo svou nelibost. Stalin v důsledku svého extrémního strachu a podezíravosti dospěl až k takovému nesmyslnému a směšnému podezření, že Vorošilov je britský agent.
/Smích v sále//Smích v sále/
Ano, britský agent. A doma mu byl podstrčen speciální aparát k odposlouchávání jeho rozhovorů.
/Projevy rozhořčení v sále/
Stalin o svém rozhodnutí odstranil rovněž od účasti na činnosti politbyra i dalšího člena – Andreje Andrejeviče Andrejeva.
Byla to největší bezuzdná zvůle.
Nebo si vezměte první plenární zasedání ÚV po XIX. sjezdu strany, když si vzal slovo Stalin a kádroval na něm Vjačeslava Michajloviče Molotova a Anastase Ivanoviče Mikojana a vznesl proti těmto starým funkcionářům ničím nepodložená obvinění.
Není vyloučeno, že kdyby Stalin ještě několik měsíců zůstal ve vedení, že by na tomto sjezdu strany soudruzi Molotov a Mikojan možná už nemluvili.
Stalin zřejmě měl své záměry se vypořádat se starými členy politbyra. Nejednou prohlašoval, že členy politického byra je třeba měnit. Jeho návrh zvolit po XIX. sjezdu do předsednictva ústředního výboru 25 lidí sledoval cíl odstranit staré členy politbyra, zařadit do něho lidi méně zkušené, a ti aby ho všemožně vychvalovali. Lze předpokládat, že to bylo vymyšleno proto, aby se potom staří členové politbyra zlikvidovali a tak se zahladily stopy těchto odsouzeníhodných činů Stalina, o nichž nyní referujeme.
8.3
Soudruzi! Aby se neopakovaly chyby minulosti, ústřední výbor se rozhodně staví proti kultu osobnosti. Soudíme, že jsme Stalina neúměrně zveličili. Je nesporné, že Stalin měl v minulosti velké zásluhy o stranu, o dělnickou třídu, o mezinárodní dělnické hnutí.
Otázka je komplikována tím, že všechno to, o čem se zde hovořilo, bylo učiněno za Stalina, pod jeho vedením a s jeho souhlasem, přičemž Stalin byl přesvědčen, že je to nezbytné pro obranu zájmu pracujících před úklady nepřátel a útoky imperialistického tábora. To všechno jím bylo chápáno z pozic obrany zájmů dělnické třídy, zájmů pracujícího lidu, zájmů vítězství socialismu a komunismu. Nemůže se říci, že to je počínání tyrana. Stalin soudil, že je to tak třeba dělat v zájmu strany, pracujících, v zájmu obrany vymožeností revoluce. V tom je skutečná tragédie!
Soudruzi! Lenin nejednou zdůrazňoval, že skromnost je neodmyslitelnou vlastností skutečného bolševika. Lenin sám byl živým zobecněním té největší skromnosti. Nedá se říci, že v této věci se ve všem řídíme Leninovým příkladem. Stačí třeba jen uvést, že mnoha městům, závodům, kolchozů i sovchozům, státním a kulturním institucím byla u nás nadělena jména různých žijících státních a stranických činitelů, jako by mělo jít, lze-li to tak vyjádřit, o právo na jejich soukromé vlastnictví. Na přisvojování našich jmen různým městům, oblastem i podnikům a kolchozům jsou mnozí z nás spolupodílníci. To je třeba napravit.
/Potlesk/
Dělat je to ovšem třeba rozumně a bez ukvapenosti. Ústřední výbor tuto věc projedná a dobře se v tom zorientuje, aby zde nedošlo k nějakým chybám nebo výstřelkům. Vzpomínám si, jak se na Ukrajině dozvěděli o Kosiorově zatčení. Kyjevský rozhlas obvykle začínal své vysílání slovy: „Posloucháte vysílání Kosiorova rozhlasu.“ A jednoho dne začalo rozhlasové vysílání bez ohlášení Kosiorova jména. Všichni vytušili, že se s Kosiorem něco stalo, že je zřejmě zatčen.
Takže kdybychom všude začali sundávat firemní štíty a provádět přejmenovávání, lidé by si mohli pomyslet, že se s těmi soudruhy, po nichž jsou pojmenovány podniky, kolchozy či města, něco stalo, že třeba i oni byli zatčeni.
/Oživení v sále/
Čím se u nás leckde měří autorita a význam toho či onoho vedoucího činitele? Prostě tím, že je po něm pojmenováno tolik a tolik měst a závodů, tolik a tolik sovchozů. Není na čase skoncovat s tímto „soukromým vlastnictvím“ a provést „znárodnění“ závodů, kolchozů a sovchozů?
/Smích, potlesk, hlasy z pléna: Správně/
Bude to ku prospěchu naší věci. Kult osobnosti se projevuje přece i v takových skutečnostech.
K otázce kultu osobnosti musíme přistupovat se vší vážností. Tuto otázku nemůžeme vynášet mimo stranu a tím spíše ne do tisku. Proto o ní referujeme na neveřejném zasedání sjezdu. Je třeba znát míru. neživit nepřátele, neodhalovat před nimi naše rány. Myslím, že sjezdoví delegáti správně pochopí a ocení všechna tato opatření.
/Bouřlivý potlesk/
tisk