Pražský web pro studenou válku: Polská dělnická revolta v červnu 1976 pohledem edice dokumentů IPN

zahlavi

internetový časopis pro výzkum dějin studené války / a research e-magazine on the Cold War

Polská dělnická revolta v červnu 1976 pohledem edice dokumentů IPN

EISLER, J.: Czerwiec 1976 w materiałach archiwalnych. IPN, Warszawa 2001, 279 s. (+ 16 s. obrazové přílohy)

V roce 1999, deset let po zániku komunistického režimu v Polsku, přehlasoval Sejm veto prezidenta republiky Aleksandra Kwaśniewského, zamítajícího zákon o vytvoření Institutu národní paměti (Instytut Pamięci Narodowej – IPN). V sousední zemi vznikla tímto rozhodnutím nejvyššího zastupitelského orgánu nová instituce, mezi jejíž hlavní úkoly patří zkoumání nejrůznějších forem odporu proti totalitním režimům, dokumentování represe v letech 1939-1989, zpřístupnění úředních spisů postiženým osobám a stíhání pachatelů nacistických a komunistických zločinů. Svým časovým zaměřením a rozsahem činnosti výrazně přesahuje působnost českého Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Policie České republiky (ÚDV).

Důvodem je na jedné straně odlišný historický vývoj (meziválečné Polsko bylo takřka současná okupace nacistická a sovětská v letech 1939-1941), na straně druhé rozsáhlejší společenské hnutí odporu a masivnější represe. Polský institut je rozdělen na tři hlavní stupně: Hlavní komisi pro stíhání zločinů proti polskému národu, Kancelář pro zpřístupňování a archivaci dokumentů a Kancelář pro vzdělávání veřejnosti. Vedle centrály má IPN deset regionálních odborů, každý se skládá z vyšetřovací, archivní a vzdělávací části. Výzkumné odbory navíc zaměstnávají okolo padesáti historiků v regionálních i celostátních programech. Významnou rovinou veřejné činnosti IPN je vedle pořádání vzdělávacích pořadů také vydávání edicí archivních dokumentů (celkem Institut spravuje okolo sta kilometrů archivních fondů), vzpomínek, monografií a informačního měsíčníku Biuletyn Instytutu Pamięci Narodowej.

Jednou z několika edic archivních dokumentů o významných událostech polských soudobých dějin, jež IPN od svého vzniku vydal v knižní řadě „Dokumenty“, je publikace „Červen 1976 v archivních dokumentech“ (Czerwiec 1976 w materiałach archiwalnych). Celkem 57 dokumentů stranické a policejní provenience o dělnické revoltě v Radomi, Ursusu a Płocku vybral a sestavil historik Jerzy Eisler. Publikace je doplněna jmenným rejstříkem a třiceti černobílými fotografiemi, zachycujícími atmosféru spontánních stávek a následných represivních zásahů. Edice je uvedena Eislerovým zasvěceným historickým úvodem.

Autor na počátku popsal nástup Edwarda Gierka na místo prvního tajemníka Polské sjednocené dělnické strany (Polska Zjednoczona Partia Robotnicza - PSDS) v prosinci 1970, jeho pokus o vybudování „druhého Polska“ za pomoci rozsáhlých západních půjček, zahraniční diplomatické aktivity v souvislosti s procesem détente a kořeny krize druhé poloviny sedmdesátých let. Společnost konzumního socialismu, jehož nejviditelnějšími symboly se na počátku sedmdesátých let staly domácí barevné televize a licenčně vyráběný fiat „maluch“, se poprvé viditelněji diferencovala v souvislosti s návrhem ústavní „socialistické“ reformy, definující vedoucí úlohu PSDS a přátelské vztahy se Sovětským svazem.

Proti zamýšleným ústavním změnám, opisujícím obdobné pasáže z ústav ostatních států sovětského bloku, protestoval na podzim 1975 opakovaně polský episkopát i několik desítek polských intelektuálů, mezi nimiž byli veteráni protinacistické a protikomunistické rezistence ze čtyřicátých let, katoličtí intelektuálové i bývalí reformně orientovaní komunisté. Poprvé se v Polsku objevila nová forma opoziční činnosti: otevřená „masová“ petiční kampaň, určená vládním a zastupitelským institucím. Přestože protesty nezabránily přijetí nové ústavy, měla zmíněná petiční kampaň, jak vzpomínal jeden z jejích organizátorů Jan Józef Lipski, zásadní roli pro další krystalizaci politické opozice a společenského hnutí odporu v souvislosti s dělnickými revoltami v červnu 1976.

Viditelným příznakem nastupující krize „druhého Polska“ však byla především neuspokojivá ekonomická situace. Ačkoliv se životní úroveň Poláků v prvních letech Gierkovy vlády zvedla, ukázalo šetření sociologického institutu Varšavské univerzity v roce 1976, že plných třicet procent obyvatel žilo v podmínkách nedosahujících sociálního minima. Navíc zahraniční zadlužení dosáhlo kritické meze a předpokládaná koncepce hospodářského růstu se v tomto období ukázala již pouze jako nereálná iluze.

Přestože jedním ze slibů, kterými se Gierek snažil po svém nástupu získal veřejnost, bylo nezvyšování cen, byla stranická elita v polovině sedmdesátých let přesvědčená, že daný stav není dále udržitelný. Sovětské vedení, které sice již dříve vyjadřovalo obavy z rostoucího polského zadlužení na Západě, se podle vzpomínek polských vládních činitelů snažilo Gierka od zvyšování cen potravin (například u masa o sedmdesát procent) odvrátit. V polovině června 1976 o tomto kroku definitivně rozhodlo předsednictvo PSDS, odsouhlasilo také výši finančních kompenzací pro vybrané sociální skupiny. O chystaném kroku byl následně informován polský episkopát, jehož zástupce, biskup Bronisław Dąbrowský při rozhovoru s členem stranického politbyra Stanisławem Kaniou varoval, že zdražení přinese největší těžkosti „nejchudobnějším lidem a prohloubí nespokojenost společnosti“.

Závažnost změn dokládá skutečnost, že je polský premiér Piotr Jaroszewicz odjel obhajovat - krátce před jejich veřejným vyhlášením v Sejmu 24. června 1976 - do Moskvy, kde se při rozhovoru se sovětským protějškem Alexejem Kosyginem setkal s neskrývaným odmítáním: „Projekt je špatný a jeho zdůvodnění ještě horší.“ Polská stranická elita, jež naopak tvrdila, že nečeká žádné „komplikace“, se pro jistotu pojistila důkladnou přípravou proti eventuálním projevům nesouhlasu.

V rámci akce „Léto ´76“ povolala armáda potencionální nespokojence na vojenské cvičení a na vojvodských policejních velitelstvech vznikly zvláštní vyšetřovací skupiny, jež měly „zajišťovat podněcovatele případných incidentů a dokumentovat jejich činnost pro potřeby trestního práva“. Jak bylo v Polsku zvykem při podobných situacích, působily ve všech vojvodstvích také lokální „bezpečnostní“ štáby a do pohotovosti byly uvedeny speciální jednotky ZOMO (Zmotoryzowane Odwody Milicji Obywatelskiej – Motorizované oddíly Veřejné bezpečnosti), vybavené v první polovině sedmdesátých let novými stříkacími vozy domácí výroby s příznačně ironickým názvem „Hydromil 1“.

Historik Jerzy Eisler v druhé části historického úvodu podrobně analyzoval průběh „společenských protestů“, které vyvolalo zdražení potravin zejména v Radomi, Ursusu a Płocku (v archívu se však dochovaly zprávy o různých formách přerušení práce okolo 55.000 osob celkem v devadesáti závodech). Masové dělnické revolty ve třech uvedených městech měly podobně spontánní průběh: několik tisíc účastníků nenastoupilo do práce, vydalo se ze závodů na pochod městem a případně jezdili po ulicích automobily s národními vlajkami. V Radomi, kde se odpoledne po příjezdu jednotek ZOMO rozpoutala pouliční válka, demonstrující vypálili vojvodský výbor, kde nalezli zásoby běžně nedostupného zboží, a obchody v centru města. Policisté a příslušníci ZOMO zasáhli za použití drastického násilí a vodních děl teprve ve večerních hodinách.

Podle údajů ministerstva vnitra zahynuli v Radomi dva lidé, zraněno bylo 75 policistů a 121 civilistů, zadrženo bylo 634 osob, většina z nich byla na policejních služebnách surově zbita. Materiální ztráty vyčíslil stejný zdroj na 30 miliónů złotých, celkově spolu se ztrátami plynoucími z přerušené výroby na 77 milionů złotých. V následujících dnech navíc v Radomi zemřeli dva lidé na následky zranění způsobenými na ulici „neznámými pachateli“. Jiná dělnická revolta se ve stejný den odehrála v závodě Ursus. Před osmou hodinou přerušilo práci okolo devadesát procent dělníků, kteří se po zprávách o snaze vedení závodu zastrašit stávkující rozhodli zablokovat železniční tratě Varšava-Lodž a Varšava-Poznaň.

Atmosféra na předměstí Varšavy zpočátku připomínala piknik: „Lidé přicházeli a odcházeli, s tím, že na kolejích přebývalo stále několik tisíc osob. Protože bylo toho dne teplo, mnoho manifestujících polehávalo na kolejích, aby se opalovali, vytvářejíc zároveň živou hráz.“ Vyřazení varšavského železničního uzlu se citelně dotklo především mezinárodních spojů - stávkující dělníci zastavili například pařížský expres. Odpoledne radikální část stávkujících uřezala kolejnice a postavila barikádu. Většina demonstrujících se večer již začala rozcházet do svých domovů, kde se z televizního přenosu vystoupení premiéra Piotra Jaroszewicze dozvěděla, že se vláda rozhodla odvolat ohlášené zdražování.

Před půl desátou večer začala v Ursusu policie za použití slzných granátů a pendreků brutálně „pacifikovat“ zbylé demonstranty, mezi nimiž převažovala mládež. Po necelé hodině oddíly ZOMO ovládly situaci a zadržely 172 osob. Ministerstvo vnitra vyčíslilo bezprostřední materiální ztráty na 8 miliónů złotých. Třetím místem, kde došlo k masivní dělnické revoltě, byl Płock, kde stávkovali dělníci z chemického a rafinérského závodu. Zde však měly události dlouho poklidný průběh, se stávkujícími dokonce diskutoval krajský stranický tajemník Franciszek Tekliński, který se je snažil uklidňovat. Teprve okolo deváté hodiny večer zaútočily na stávkující dělníky policejní oddíly. Jejich zásah však nebyl příliš drastický, nikdo z demonstrantů ani z policistů nebyl vážněji zraněn. Policie zadržela celkem 55 osob, materiální škody ministerstvo vnitra vyčíslilo „pouze“ na sedmdesát tisíc złotých.

Poslední část publikovaných dokumentů ukazuje, jak na dělnickou revoltu reagovali centrální i lokální straničtí představitelé. Přestože byli situací zaskočeni (svědčí o tom například teprve večerní policejní zásahy či již zmíněné vystoupení premiéra v televizi), neváhali stávkující dělníky označit stejně jako v roce 1970 za „antisocialistické síly“ či „chuligány“. Následná mediální dezinformační kampaň zřejmě souvisela s kritikou, kterou Gierek na konci června 1976 sklidil na berlínském zasedání představitelů komunistických stran.

Podle vzpomínek bývalého člena politbyra PSDS Andrzeje Werblana neskrýval sovětský vůdce své rozčílení. V osobním rozhovoru Brežněv polskému stranickému vůdci vyčetl, že neuposlechl předchozího varování, a údajně razantně dodal: „Nezapomínejte na rok 1970. Žádný další pokus zvyšovat ceny. To není naše rada, to je naše stanovisko. Jediné co vám teď zbývá, je uklidnit situaci.“ Jak si „uklidnění situace“ představovalo polské vedení, ukazují počty odsouzených tzv. administrativními soudy k pokutám či vězení (350 osob) nebo z práce propuštěných, respektive poklesem mzdy postižených (1.200 osob). Připravovala se také řada dalších procesů, z nichž nakonec vzhledem k domácím i zahraničním protestům a hrozbě neposkytnutí dalších západních půjček nakonec sešlo.

Významný podíl na zmírnění represe měla skutečnost, že na obranu postižných účastníků dělnických protestů vystoupila řada opozičně orientovaných intelektuálů. Informovali západní i domácí veřejnost, pořádali protestní petiční kampaně, zajišťovali právní pomoc a sbírali peníze na podporu rodin vězněných. Na základě těchto aktivit vznikla 23. září 1976 první veřejná opoziční skupina v dějinách komunistického Polska, Výbor na obranu dělníků (Komitet obrony robotników – KOR), jehož ustavující prohlášení podepsalo celkem čtrnáct osob, většinou organizátorů „ústavních protestů“. KOR pomohl více než tisícovce osob, jeho finanční dotace v celkové výši 3 milióny złotých obdrželo celkem 604 rodin. Více než sedmdesát procent peněz bylo sebráno v Polsku, zbytek od různých zahraničních dárců: odborových organizací, Amnesty International, exilových skupin či západních intelektuálů.

Činnost KORu zahájila novou fázi polského opozičního hnutí – v jeho stopách kráčely další skupiny s různou orientací, například v březnu 1977 založené národně orientované Hnutí na obranu práv a svobod (Ruch Obrony Praw Człowieka i Obywatela – ROPCiO). Stále hlasitěji se také na obranu vězněných dělníků a opozičních aktivistů ozývala katolická hierarchie. Ačkoliv se polské vedení snažilo utlumit činnost „nové opozice“ šikanováním (v některých případech používala polská státní bezpečnost značně brutální formy nátlaku, jak o tom svědčí zavraždění krakovského aktivisty Stanisława Pyjase), vězněním a dezinformační mediální kampaní, nepodařilo se ji účinně paralyzovat.

V červenci 1977 byla nakonec všechna trestní stíhání opozičních aktivistů zastavena a poslední zadržovaní účastníci demonstrací z června 1976 byli v rámci amnestie propuštěni. Jak ve svých pamětech vzpomínal Jacek Kuroń, podpora opozičních intelektuálů postiženým dělníkům předznamenala pozdější vznik Nezávislého samosprávného odborového svazu Solidarita (Niezależny Samorządny Związek Zawodowy „Solidarność“) jako v plném smyslu „celonárodního hnutí“. O tom, že ustavení nejvýznamnějšího opozičně orientovaného uskupení v dějinách sovětského bloku chápalo v přímé souvislosti s „červnem 1976“ také polské ministerstvo vnitra, svědčí poslední, rozsáhlý dokument edice. Značně zkreslený popis „vandalských“ událostí v Radomi, Ursusu a Płocku vznikl v lednu 1981 na objednávku stranického vedení pro „politickou válku“ se Solidaritou.

Edice dokumentů o „červnu 1976“ představuje knihu, s jejímiž nespornými kvalitami by se mělo seznámit především vedení publikačního oddělení ÚDV. Když pro nic jiného, tak minimálně pro inspiraci, jak by také mohly vypadat sborníky ediční řady Securitas Imperii

Petr Blažek

Vaše reakce...

zpět

copyright © Pražský web pro studenou válku 2002-2006

CNW:Counter