Pražský web pro studenou válku: Sborníky Securitas Imperii

zahlavi

internetový časopis pro výzkum dějin studené války / a research e-magazine on the Cold War

Sborníky Securitas Imperii - ÚDV mezi kriminalistikou, dokumentaristikou a historií

Mezi českými institucemi, které zabývají československou minulostí, má Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu zvláštní postavení. Je spojeno se specifickým určením, s nímž byl ustaven - spojil stíhání trestných činů vymezených pojmem „zločiny komunismu“ s „dokumentaristikou“, tedy s prací de facto badatelskou. Spojení je to zvláštní - ÚDV je vlastně součástí ministerstva vnitra, úřadem bez jakékoli nadsázky policejním, zároveň má ale zcela zjevně i ambici vést vědecký výzkum. Než se podíváme na tři poslední čísla Securitas Imperii (dále jen SI), sborníku, který ÚDV nepravidelně vydává, popřemýšlejme ještě o tom, co s tímto spojením souvisí.

Mají kriminalisté a historici něco společného? Snad cosi v pracovním postupu - to, co jedna profese identifikuje jako „důkazy“, jsou pro ty druhé „prameny“. Přesto je tu zásadní rozdíl - cílem historikovy činnosti zpravidla nebývá dosáhnout vynesení rozsudku nad některým z aktérů minulého dění, kdežto policista má právě takovou věc v popisu práce. Výhody (i nevýhody) obou profesí pracovníci ÚDV spojili. Výsledkem je kromě jiného skutečnost, že jako prakticky jediní získali přístup ke klíčovým archívním fondům, zejména pak fondům archívu ministerstva vnitra a zvláště dokumentaci vzniklé z činnosti Státní bezpečnosti.

Dilema „vyšetřovatel vs. historik“ je jedním z metodologických problémů, které zatím autoři sborníků SI nijak blíže netematizovali. Nabízí se řada souvisejících otázek - namátkou: Připouští věda, aby součástí řešení úlohy bylo politické zadání? Spočívá smysl ÚDV v morálním, komunistický režim odsuzujícím apelu (jaký v úvodu do sedmého čísla SI přináší Václav Veber, označující „dosavadní [českou] historiografii“ za „komunistický popis událostí“) nebo spíš ve výzkumu jednotlivých součástí mechanismu totalitního systému (jak o to v detailně zaměřených studiích usilují jednotliví přispěvatelé SI)? Historický výzkum zatím málokdy (nikdy?) došel k jinému závěru, než že komunistický režim byl zločinný. Jenže i jeho „zločinnost“ byla v čase i místě rozrůzněna - nebude tedy další bádání spíš zkoumat tuto rozrůzněnost než po tisícáté prvé empiricky testovat tisíckrát prokázánou tezi o komunistických zločinech?

Jedna věc budiž řečena zcela jasně - to, že jejich přístup k těmto klíčovým archívům byl a v řadě případů stále je prakticky monopolní, není vina pracovníků ÚDV, ale neschopnosti vedení archívu ministerstva vnitra a archívní správy MV (dokonce i přijatý zákon o zpřístupnění svazků bývalé Státní bezpečnosti se ministerstvo vnitra rozhodlo nerespektovat s nepůvabným odkazem na „nedostatek kádrů“). Sami pracovníci ÚDV navíc některé spory o zpřístupnění dokumentů vzdali, zvláště když samo vedení úřadu rezignovalo například na systematické studium archiválií bývalé I. správy ministerstva vnitra, dnes uložených v Archívu ÚZSI. Přesto na rozdíl od akademické veřejnosti mají pracovníci ÚDV nesrovnatelně větší možnosti, co se přístupu k jinak nepřístupným písemnostem týče. Ptejme se tedy, jak s odpovědností, která z tohoto zvýhodnění plyne, nakládají a jak se toto zvýhodnění zúročuje ve výsledcích jejich práce, pochopitelně hlavně té badatelské. Ptejme se tím spíš, že zvláště v posledních dvou číslech SI je zřetelně znát nárůst zájmu ÚDV o zahraniční a studenoválečné souvislosti československého komunistického režimu.

Britský historik Timothy Garton Ash získal po pádu východoněmeckého komunistického režimu přístup k osobnímu svazku, který na něho Stasi vedla. Nahlédnutí do jeho „personálky“ pro něj bylo jistě zdrojem pobavení (nejenom proto, že jeho svazek nesl označení „ROMEO“), ale také poučení; svou zkušenost s prací východoněmecké bezpečnosti popsal v knize vydané nedávno v češtině pod názvem Svazek (NLN, Praha 1998). Podle jeho údajů byli pracovníci Stasi odpovědní za „jeho případ“ velmi zvláštní lidé - byli schopni ho někdy i nepřetržitě sledovat, vést přesné záznamy o tom, kde byl, co jedl, s kým mluvil, co měl na sobě, někdy ale nebyli schopni správně napsat jeho jméno a noviny, pro které psal, pokládali za pouhou rezidenturu britské tajné služby. Krátce řečeno - v přístupu ke všem nepodstatným údajům se nijak neomezovali, takže je nic nenutilo si uvědomit, jak je jejich duchovní obzor, vyměřený obsahem jejich spisů a absolvovaným marxistickým školením, ve skutečnosti uzoulinký.

Personál československé Státní bezpečnosti na tom patrně nebyl (až na výjimky) o mnoho lépe a právě tuto skutečnost se vyplatí mít na paměti. Dokumenty archívu ministerstva vnitra patří jistě k významným historickým pramenům, neposkytují ale nikdy úplnější obraz reality a stejně jako jakékoli jiné prameny musí být dále zpochybňovány a ověřovány. Právě tuto omezenost a podmíněnost všech soudů, vycházejících jen ze znalosti dokumentace ministerstva vnitra, zdůrazňuje Prokop Tomek.

V sedmém čísle Securitas Imperii najdeme dvě jeho studie - v jedné z nich se zabývá jedním střípkem z mozaiky souvislostí atentátu na nekomunistické ministry, a sice vazebními podmínkami osob zadržených v případu Krčmaň, ve druhé pak popisuje fungování tajné operativní věznice Státní bezpečnosti ve Wintrově ulici, v níž byli umisťování zadržení „agenti-chodci“. Tomek doslova říká (str. 287): „Dodnes, téměř padesát let po těchto událostech, nejsou většinou zpřístupněny oficiální informace o skutečných záměrech, objemu a úspěšnosti tehdejších operací zpravodajských služeb Západu. Obraz o těchto operacích, vytvořený za pomoci informací jen jedné strany (navíc silně ideologicky pokřivený), je nutně zkreslující; a tuto skutečnost musíme mít stále na paměti.“ A dále (str. 297): „Dosud ale chybí informace z 'druhé strany', tzn. jak z archivů cizích zpravodajských služeb, tak i od samotných agentů-chodců (... ) Proto je výsledný obraz prozatím nutně jednostranný; tak je k němu třeba přistupovat.“

Zájemce o dějiny československé rozvědky zaujmou především dvě studie, které Tomek vydal v osmém čísle sborníku. Zabývá se v nich československým defektorem Josefem Frolíkem-Florianem a zřejmě nejzávažnějším případem, který Frolík po svém útěku vyzradil - kauzou Karla Zbytka, československého agenta s krycím jménem LIGHT. Autor pečlivě ověřuje jednotlivé pasáže Frolíkovy knihy Špión vypovídá (jejím autorem jistě nebyl jen Frolík, ale to je v daném případě vcelku vedlejší), upřesňuje nebo naopak vyvrací konkrétní tvrzení v ní obsažená. Zjišťuje, že mnohé Frolíkovy údaje zjevně pocházejí spíše z doslechu, někdy jde o beletrizované pomluvy a někdy o vyslovené lži. „Na základě prověření některých tvrzení lze tedy snad konstatovat, že svědectví Josefa Frolíka sice vycházejí ze skutečných událostí, bývají ale nepřesná či nadnesená,“ zní autorův závěr, podložený srovnáním s archivními prameny.

Slovy „muž na nepravém místě“ Tomek relativizuje také hagiografické líčení, jež se Frolíkovi dostalo z pera exilového spisovatele Jana Beneše. S rezervou se ale staví i ke kritice (obvinění z neschopnosti, nezodpovědnosti, alkoholismu atd.), kterou byl Frolík zahrnut na ústředí rozvědky po svém útěku: „Nepochybně je třeba brát tuto kritiku ex post jako tendenční, vždyť těžko si lze představit, že by osoba s tak nevhodnými osobními vlastnostmi mohla dlouho působit na důležitém pracovišti.“

Kromě toho, že jde o první kritické vyrovnání se s „vypovídajícím špiónem“ (Frolíkova kniha byla přitom nesmírně vlivná, a to nejen mezi antikomunisty) je tato studie cenná ještě v jednom ohledu - popisuje také osudy dalších, ve srovnání s Josefem Frolíkem, Ladislavem Bittmanem a Františkem Augustem méně známých československých defektorů z posrpnového období - Antonína Nenka, Zdeňka Šindeláře, Václava Marouše, Stanislava Kaplana a Milana Štafla.

Prokop Tomek si velice přesně uvědomuje, že důležité není jen to, co v dokumentech československého ministerstva vnitra je, ale také to, co v nich není. Mezi ostatními autory sborníku Securitas Imperii je ale spíše výjimkou. Z některých jiných textů jako by se občas zdálo, že v dokumentech Státní bezpečnosti (a dalších dokumentech z produkce bezpečnostního aparátu) je vlastně obsažena ta nejpravdivější a nejúplnější pravda a že není třeba nad nimi dále uvažovat nebo je konfrontovat s jinými prameny.

Ve studii Generál Jan Šejna - předmět zájmu vojenské kontrarozvědky (SI/8) cituje Jan Kalous kromě několika výjimek právě jen dokumenty VKR, tedy III. správy StB. Například údaje ze Šejnových vzpomínek vydávaných na Západě cituje z přísně tajných zpráv, které o těchto v novinových článcích v Sunday Telegraph vydávaných vzpomínkách zasílali do ústředí českoslovenští úředníci. O Šejnových memoárech bylo ve spisu zjištěno následující (str. 111, pozn. 72): „O knize Jana Šejny s názvem Pohřbíme Vás informoval monitor ČTK 27. 6. 1982 s tím, že by měla vyjít 8. 7. 1982 v nakladatelství Sidgwick a Jackson (s odvoláním na Sunday Telegraph).“ Samotnou knihu We Will Bury You (Sidgwick and Jackson, London 1982) už ale autor necituje.

Srovnání s dokumenty z jiných archívů pak ukazuje, že pohled vojenské kontrarozvědky - kupodivu - nebyl vždy ten nejzasvěcenější. Na straně 144 Kalous píše, že Šejna „vzhledem k vlastnictví diplomatického pasu mohl volit cestu kratší přes Rakousko nebo NSR“ , což neodpovídá skutečnosti. Jak vyplývá z zpráv předložených předsednictvu ÚV KSČ (AÚV KSČ, 02/1, 1966-71, sv. 66, aj. 75, bod 5, Podíl odpovědnosti některých státních orgánů za útěk Šejny, str. 6), Šejnův pas byl sice diplomatický, umožňoval ale cestování jen do socialistických zemí. Šejna proto musel volit komplikovanou cestu přes Maďarsko a Jugoslávii a v Terstu pak přesvědčit italské celníky, že ho mají do země vpustit i s pasem s omezenou platností - jak to ostatně popsal také v jedné z uvěřitelnějších pasáží svých pamětí (We Will Bury You, str. 193 a n.).

Obsáhlejší studii o Jaroslavu Hodačovi (SI/8), agentovi vyslaném komunistickou rozvědkou k infiltraci exilové sociální demokracie, napsal Patrik Virkner. Zarážející je ale to, že editoři sborníku přehlédli (na str. 239) tvrzení, podle něhož byl ministr vnitra Rudolf Barák zatčen 23. 6. 1961 - stalo se tak přitom až o více než půl roku později, v červnu Barák pouze přešel z postu ministra vnitra na post místopředsedy vlády. Konají se při přípravě Securitas Imperii, zdarma distribuovaného vědeckým pracovištím, knihovnám a školám, také recenzní řízení (zahrnující vypracování lektorských posudků), jak je to jinde u podobných sborníků běžné? O jakémsi lektorování se mluví v úvodu, kde se píše (str. 5), že „studovat problematiku zahraničních aktivit čs. bezpečnostního aparátu je dnes nemožné bez spolupráce s Úřadem pro zahraniční styky a informace. Jeho pracovníkům tímto děkujeme za poskytnutí informací a recenzi textů.“

O případu Australana Iana Milnera, který se na začátku padesátých let ukryl před stíháním za špionáž ve prospěch Sovětského svazu v Československu, píše Petr Hrubý (Agent JÁNSKÝ - Australan ve službách StB a KGB, SI/8). Kromě dokumentů z archívu českého ministerstva vnitra a ministerstva zahraničí cituje také australské dokumenty a zejména zahraniční literaturu, která se k osobě bývalého sovětského agenta s kódovým označením BUR vztahuje. Přesto je Hrubého stať poněkud nejasná - proč o Milnerovi v podtitulu tvrdí, že byl agentem „ve službách StB a KGB“, když sovětský Výbor pro státní bezpečnost (KGB) vznikl až v době, kdy už byl Milner několik let v Praze? V poněkud přepjatých tvrzeních autora studie (například prapodivná rovnice „spolupracovník = kolaborant = agent“ na str. 78) chybí důkazy o tom, že by pro sovětskou tajnou službu Milner pracoval i v době, kdy byl učitelem na Filozofické fakultě UK.

Práce s jazykem, důsledné rozlišení citací, parafrází a vlastního textu je jednou z největších slabin příspěvků ve sbornících Securitas Imperii. Patrik Virkner ve výše zmíněné studii o Jaroslavu Hodačovi používá z dokumentu převzatý termín „organizovaná veřejnost“ (str. 224), aniž by jej opatřil uvozovkami - není ale „'organizovaná veřejnost'“ něco jiného než „organizovaná veřejnost“? V už zmíněné studii o Janu Šejnovi se hned na první straně hovoří o (opět bez uvozovek) o „třídně nespolehlivých důstojnících“ - těžko ale uvěřit, že by autor studie Jan Kalous vyznával marxistickou ideu „třídní spolehlivosti“. Občas totalitní newspeak přechází do „vnitráckého“ slangu. „Vnitrák“ ze Státní bezpečnosti snad mohl napsat, že agent REPO „vykazoval styky (...) na italskou manželku spisovatele Ladislava Fuchse Gullianu Limmiti“ (SI/8, str. 7), neměl by ale Jiří Bašta ve studii o Tomášu Řezáčovi dát najevo odstup od výrazu „vykazování styků“ uvozovkami a taky si zjistit, jak se jméno Fuchsovy manželky správně píše? Konstatování, že Řezáčova manželka měla „antisocialistický postoj“ (str. 10), až příliš zavání slovníkem Rudého práva - stejně jako když na stránkách 45 a 47 Bašta opakovaně používá neuvozený pojem „pravicoví exponenti“. Cílem překladu Solženicynových Pruských nocí prý bylo „prohloubení nenávisti v podvědomí českého národa vůči sovětským vojákům a podnícení roztržky se SSSR“ - to si autor studie opravdu myslí, nebo jen (opět bez uvozovek) přejímá názor některého z pracovníků StB?

Asi nejnepochopitelnější je způsob, jakým s dokumenty (buď přímo s dokumenty ministerstva vnitra, nebo s dokumenty předkládanými ministerstvem předsednictvu ÚV) zachází Jan Hanzlík v textu Československá emigrace očima tajných materiálů (SI/9). Údaje, které v těchto dokumentech jsou, s ničím nekonfrontuje - takže ve výsledku nic nenabourává dojem, že „vnitrácké“ zprávy o exilu jsou vlastně pravdivé. V dokumentech se píše třeba o tom, že prý „vláda Izraele (...) skrze Světovou sionistickou organizaci podporovala odchod Čechoslováků židovského původu“. Autor studie to tudíž zcela nekriticky a bez uvozovek opíše, takže se nakonec dovídáme: „V tom se podle poznatků rozvědky angažoval i spisovatel Ladislav Mňačko, jemuž se nejspíš také podařilo zlákat svého kolegu Arnošta Lustiga.“ Co znamená to „nejspíš“? Že to komunističtí špióni napsali do spisu? Pokoušel se autor si taková tvrzení ověřit - třeba přímo u Arnošta Lustiga? „Židovské kruhy ostatné rozšířily svou kampaň po celém světě a po všech organizacích ...“ (str. 275). K tomu už zřejmě není co dodat. Tady už autor, jakkoli dost možná sám nechce, promlouvá jazykem Andreje Kepperta.

Velice různý je způsob, jakým jednotliví autoři zachází s údaji o uváděných osobách. Ve stati Agenturní činnost Mileny Markové přivede Martin Pulec na několika stránkách na scénu doslova desítky nejrůznější jmen, aniž by bylo jasné, proč tak vlastně činí. Někteří se skutečně jen mihnou, například vedoucí plzeňské skupiny Vřešťál, vlastník turistické chaty v Churáňové nad Stachami Hořejší, „jistý Haviar“ , zaměstnanec Škodovky Vladimír Wurfel nebo třeba „jakýsi Křepelka z Písku“ (to vše jen na stránkách 264-265). Sedmý díl Securitas Imperii ale jmenný rejstřík bohužel postrádá, takže vyznat se v té džungli agentů, double-agentů, agentů převerbovaných tam a někdy zase zpátky nebo nešťastníků, kteří se do toho jen nějak přimotali, je velmi obtížné. Ve studii o generálu Šejnovi v osmém čísle pak najdeme v poznámkách biografické náčrty těměř všech zmíněných osobností, včetně všeobecně známých československých i sovětských vůdců.

Z nejasných důvodů pak byly na internetové stránce ÚDV v textech studií osmého sborníku Securitas Imperii veškeré poznámky ke zveřejněným studiím vynechány (srv. například http://www.mvcr.cz/policie/udv/securita/sesit8/sejna.html).

Ukázkou toho, jak se z výsledku vyšetřování obsaženého ve vyšetřovacím spisu stává historická práce, je text s názvem Aktivity československých institucí v jihovýchodní Asii v době korejské a vietnamské války (SI/9). Podrobně se tu zkoumá činnost úřadů ministerstva zahraničí, ministerstva obrany, ministerstva zdravotnictví a ministerstva školství ve Vietnamu a v Koreji (v tomto ohledu je název trochu matoucí, protože do jihovýchodní Asie je to z Koreje přece jen trochu z ruky). Pracovníci ÚDV nashromáždili z Vojenského historického archívu, Archívu MZV i Státního ústředního archívu (a dokonce i dokumentů bývalé Zpravodajské správy Generálního štábu ČSLA) velké množství dat, na jejichž základě se pokusili ověřit tvrzení o československé účasti na pokusech na amerických válečných zajatcích z obou zmíněných válek. Jako pramen pro tato tvrzení použili jednak Šejnovo svědectví přednesené v polovině devadesátých let před podvýborem Kongresu, jednak na Šejnu se odvolávající text Josepha D. Douglasse Pohřešovaní američtí vojáci - Obětováni, aby nestáli v cestě 'zahraniční politice'. Douglassovy údaje jsou vyšetřováním pracovníků ÚDV odstavec po odstavci vyvraceny.

Na tom samozřejmě není nic divného - ať už v článcích západního tisku, v memoárech We Will Bury You, v Douglassově knize Red Cocain nebo ve svědectví před kongresovým výborem si Šejna zoufale vymýšlel, někdy tak pitomě, že nad tím zůstává rozum stát. Douglass, který Šejnu po jistou dobu po jeho útěku vyslýchal, lžím „semínkového generála“ zcela nekriticky podlehl a navíc je ještě zřetelně dezinterpretoval. Šejnovo svědectví můžeme snad brát vážně tam, kde hovoří o poměrech v československé stranické elitě (protože na důvěrných vztazích s touto elitou založil svou kariéru), naprosto nedůvěryhodný je však tam, kde se rozbíhá k popisu sovětské strategie - například ve We Will Bury You na jednom místě (str. 151) hovoří o sovětském plánu na infiltraci australských ozbrojených sil a následném využití Austrálie pro pronikání do Asie. Smyšlenky o osudu amerických zajatců, který byl a je ve Spojených státech mimořádně horkým tématem, nejspíš Šejna pokládal za způsob, jak zaujmout své vytěžovatele.

Co do nedůvěry k Šejnovým žvástům tedy nejsme s ÚDV ve sporu - jde ale o to, jakým způsobem se při jejich ověřování interpretují jiné prameny. Respektive neinterpretují; co si například pomyslet o idylickém popisu života amerických zajatců, vysloveném československými vojenskými lékaři (citován je Vyšetřovací spis PČR, č. vyšetřovacího spisu MVV-03151/94-Kv, str. 131, 135, z čehož lze soudit, že jde o výpovědi pořízené v devadesátých letech): „... Nevím, kdo je přivedl, ani z jakého důvodu byli do nemocnice přivedeni, určitě jsme však na nich neprováděli žádné zákroky, musel bych o tom vědět. Byli naprosto zdraví, v nemocnici hráli stolní tenis, a jak již jsem uvedl, byli zde velice krátkou dobu.“ Nebo: „... na počátku roku 1953 se v nemocnici zastavili dva američtí váleční zajatci (nemocní TBC), kteří byli dvěma vojáky severokorejské armády pěšky eskortováni do nemocnice v hlubokém týlu. Při krátké zastávce v čs. nemocnici hráli stolní tenis se svými strážci i s jedním z čs. chirurgů a šoférem nemocnice. Všichni se přátelsky bavili a po občerstvení v nemocnici pokračovali dál.“ Patrně není větší radosti než být v době korejské války americkým zajatcem v Severní Koreji. Autoři tato tvrzení uvádí, aniž by se k nim vyjádřili - znamená to, že se s nimi ztotožňují?

Kdyby byly údaje nashromážděné k této věci vyšetřováním vydány v podobě edice dokumentů nebo edice svědectví, pak by snad nebylo bezprostředně nutné připojit ke každému z pramenů komentář. Tady ale nejde o edici, nýbrž o analytickou studii, ve které po fázi heuristiky nutně musí následovat kritické hodnocení pramenů. Takové kritická analýza by jen stěží umožnila bez komentáře obsáhle citovat propagandistickou zprávu mjr. L. Franty z roku 1953 o Američany používaných bakteriologických zbraních, což je tvrzení na základě studia v devadesátých letech zpřístupněných (například sovětských) dokumentů dávno vyvrácené - stačí si jen projít studie publikované v CWIHP a dostupné ostatně i na internetu.

Bulletin CWIHP Cold War in Asia (6-7), ve kterém Kathryn Weathersby představila už v roce 1995 New Evidence on the Korean War, je dostupný na stránce http://wwics.si.edu/topics/pubs/ACF1A6.pdf, stránky The Korea Initiative, koordinované právě Kathryn Weathersby, jsou na CWIHP k nalezení na adrese http://wwics.si.edu/index.cfm?fuseaction=news.item&news_id=12853). O podvodech s bakteriologickými zbraněmi ovšem především psal ve dvou textech (Deceiving the Deceivers: Moscow, Beijing, Pyongyang, and the Allegations of Bacteriological Weapons Use in Korea a New Russian Evidence on the Korean War Biological Warfare Allegations: Background and Analysis) v Bulletinu č. 11 Milton Leitenberg.

Se sekundární literaturou autoři uvedeného textu nijak nepracují. Zdá se, že jim dokumenty z archivů zcela postačují a že nepotřebují vědět, že třeba o československé angažovanosti v Koreji psal Martin Píša v článku v Historickém obzoru (1997/3-4) a že o československých vojenských lékařích působících v Koreji už před lety v Historii a vojenství (1994/2 a 3) obsáhle referoval Vladimír Pilát. Nemluvě o rozsáhlé, co do kvality velmi různé, ale rozhodně nepominutelné západní literatuře o korejské válce a o problematice amerických zajatců. Píša, Pilát a dokumenty v CWIHP se zkrátka „do spisu“ nedostali.

Bez studia literatury se naneštěstí obešly i některé studie v devátém čísle Securitas Imperii. Z pera Martina Pulce pochází studie o československých aktivitách v Guineji a Guineji-Bissau, ve které je guinejský prezident Ahmed Sekou Touré překřtěn na „Sekou Turé“ a jako takový nejméně desetkrát (včetně jmenného rejstříku) uváděn - českoslovenští „vnitráci“ prostě jeho jméno zkomolili a autor už správný tvar jména (dohledatelný v každé slušnější encyklopedii) neověřoval. V obsahu tato studie s názvem Československá pomoc Guineji a Portugalské Guineji ve vojensko-bezpečnostní oblasti figuruje z neznámých důvodů s názvem Pomoc národně osvobozeneckému hnutí v Guineji, jako by i tady autor trochu terminologicky tápal.

Prokop Tomek v devátém čísle na základě studie fondů bývalé I. správy rozkryl jednu z rozsáhlejších operací československé rozvědky s krycím jménem MANUEL, během které českoslovenští špióni pomohli kubánským kolegům legalizovat v Latinské Americe dokonce několik desítek osob, angažovaných v partyzánském hnutí. Stejný autor pak popsal dějiny třiceti šesti let rušení zahraničního rozhlasového vysílání pro Československo. Technický a byrokratický aspekt tohoto rušení je ovšem tématem natolik novým, že k němu zatím rozsáhlejší literatura opravdu neexistuje - tím spíš buďme za Tomkovu studii vděčni.

„Mohu mít snad výhrady proti tomu, jakým způsobem ty dokumenty vykládají (nevykládají),“ řekl mi nedávno jeden kolega, „mohu snad nesouhlasit s tím, jak pracují (nepracují) s pamětníky, nedají se jim ale upřít zásluhy za to, že spoustu dokumentů vytáhli ven a vydali nebo jinak zpřístupnili.“ Je-li právě tohle ta proklamovaná „dokumentaristika“, tak tedy budiž, dodávám já. Jaký smysl ale ÚDV této „zpřístupňovací“ dokumentaristice dá po otevření archívu rozvědky a Státní bezpečnosti vůbec? Nebudeme potom pod pojmem „dokumentaristika“ nakonec zase rozumět obor dokumentárního filmu?

Karel Sieber

Vaše reakce...

zpět

copyright © Pražský web pro studenou válku 2002-2006

CNW:Counter