zahlavi

internetový časopis pro výzkum dějin studené války / a research e-magazine on the Cold War

Diskusní příspěvek člena ÚV KSČ a ministra vnitra ČSSR s. Jana Pelnáře na plenárním zasedání ÚV KSČ dne 29. května 1969

Určeno jen pro vnitrostranickou informaci.1)

N e r o z m n o ž o v a t !

Soudružky a soudruzi,
zasedání Ústředního výboru strany z dubna a května t.r. budou mít nepochybně mimořádný význam pro další vývoj situace ve straně a v celé naší společnosti. Politická situace před dubnovým plénem se stávala více kritickou. Sílící vliv antisocialistických sil a březnové události krizi natolik prohloubily, že bylo bezpodmínečně nutné přijmout a uskutečnit taková zásadní opatření, která vytvoří reálné záruky pro skutečně klidný rozvoj naší republiky a jejího lidu.

Za prvořadý úkol ÚV strany a jeho předsednictva pokládám upevnění ideové, politické a akční jednoty strany na základě principů marxismu leninismu, proletářského internacionalismu a přátelství se Sovětským svazem. Na těchto principech je třeba realizovat a dále rozvíjet všechny positivní rysy polednové politiky.

Nestranický přístup a často polovičatá řešení v práci strany, nedůslednost ke svým vlastním usnesením a stálé tolerování různých projevů protisocialistických sil, bylo [sic!] oprávněně předmětem časté kritiky. Jako člen ÚV jsem se zúčastnil v posledních měsících řady stranických aktivů i schůzí a ze získaných zkušeností pokládám za potřebné říci, že je velmi zásadně požadováno, aby se především vytvořila pevná jednota ve vrcholných orgánech strany, která je jedním z nejdůležitějších předpokladů jednoty celé strany. Bez této jednoty se nám nepodaří vytvořit politickou, ideově a organizačně akceschopnou stranu, která by byla schopna účinně uplatňovat [str. 2] vedoucí úlohu ve všech oblastech politického a veřejného života.

V řadě dokumentů stranických orgánů se jednoznačně hovoří, že hlavním nebezpečím polednové politiky, proti kterému musí celá strana rozhodně a také jednotně bojovat, je nebezpečí zprava, reprezentované protisocialistickými a protisovětskými silami v zemi a pravicově oportunistickými silami uvnitř strany. To jsou síly, které udržovaly celou naší společnost do poslední doby ve stále nebezpečném krizovém stavu. O podstatě jejich existence, jejich některých cílech a záměrech jsem hovořil již na listopadovém zasedání ÚV.

Dnes chci některá fakta konkretizovat.

Nechci přitom situaci dramatizovat, nebo jakkoliv zveličovat a vytahovat nějaké strašáky. Cítím však potřebu otevřeně říci, jak věci vidím. To, co jsme dosud prožívali, čeho jsme byli donedávna svědky, to opravdu nelze dále trpět, to je cesta ke špatným koncům.

Velmi často se hovoří, zvláště ve spojitosti s krizovými jevy, o činnosti protisocialistických sil. Je požadováno, aby bylo konkrétně hovořeno, kde jsou tyto síly a kdo je představuje. Požadavek je to plně oprávněny. Je třeba přejít od obecného uznávání existence protisocialistických sil k jejich konkrétnímu odhalení[,] a tak nastoupit cestu účinnějšího boje proti jejich nepřátelské činnosti.

O existenci protisocialistických sil v naší republice [str. 3] je řada důkazů. Podrobná analýza polednového vývoje nepochybně v již v zájmu historické pravdy jejich činnost podrobně zdokumentuje a ukáže i příčiny, proč k tak negativním jevům mohlo u nás dojít. Závažná pro nás je ta skutečnost, že jejich činnost je často propojena i na zahraniční nepřátelská centra. Specielní služby hlavních kapitalistických států a jejich zastupitelské úřady projevují soustředěný zájem o všechny údaje, které charakterizují naši situaci.

Známé nám skutečnosti z jejich soustavné aktivní činnosti potvrzují, že jim jde v prvé řadě o postupnou likvidaci vlivu KSČ. K tomu provádějí a organizují mimo jiné i akce, směřující k posilování extrémních sil, zvláště v oblasti vytváření protisovětských a protisocialistických nálad. Tím také protivník plní postupně jednotlivé etapy svých dlouhodobých plánů na rozbití socialismu v ČSSR a celého socialistického tábora.

Činnost nepřátelských rozvědek je usnadněna mimo jiné i tím, že se mohou opírat o některé čs. občany, kteří v minulých měsících emigrovali do kapitalistických států a mohou využívat jejich styků a vlivu na různé osoby v naší republice.

Čs. občané, kteří zůstali v zahraničí, dostávají se často do svízelných situací a nacházejí někdy v nabídce k práci proti republice i východisko pro řešení své materiální a existenční situace.

Významnou úlohu v záměrech našich nepřátel hrají i [str. 4] západní novináři a různí turisté, o jejichž činnosti bylo získáno mnoho závadových poznatků. V roce 1968 přijelo do republiky více než 2 000 západních novinářů, což je třikrát více než v předchozím roce 1967. Důvody jejich příjezdu byly jasné. Je to zájem o politický vývoj v ČSSR a plnění zpravodajských a ideologicko-rozkladných úkolů. Na třicet jich bylo také pro tuto činnost vyhoštěno. Západní dopisovatelé získávají značnou část politických informací od čs. občanů, z nichž někteří jim sami nabízejí zprávy a různé rozbory za finanční odměny. Svým redakcím pak zasílají tito žurnalisté tendenční komentáře o situaci v ČSSR. Je zarážející, že některé důležité otázky, které byly řešeny v nejvyšších stranických a vládních orgánech, byly v mimořádně krátké době k dispozici západním novinářům.

Zjistili jsme, že i v současné době předem znají někteří zahraniční novináři nejdůvěrnější informace o připravovaných kádrových změnách a různých opatřeních ve stranickém i státním aparátě [!].

Vízových cizinců ze Západu k nám přijelo loňského roku na 850 tisíc. Pro trestnou činnost jich bylo zadrženo 183. Ne všichni k nám jezdí poznávat krásy naší vlasti. Mezi turisty byli i různí specialisté, například 210 osob z vojenských okruhů a 288 osob z bezpečnostních speciálních služeb.

Nepřátelská činnost vůči ČSSR ze zahraničí vychází z pevné dlouholeté strategie a cílevědomé koncepce na zvrat [str. 5] socialistického zřízení a postupné rozložení soudržnosti socialistického tábora. K tomu je velmi operativně, dle vznikajících podmínek, uzpůsobována i taktika a uplatňování účinných metod a prostředků k nepřátelské rozkladné činnosti. Tak například je nám podrobně znám strategický plán jedné západní speciální služby nazvaný "LAUTEY" [sic!], 2) který konkretizuje postup na rozvrácení jednotlivých socialistických států, včetně ČSSR.

Plán zahrnuje ideový program s konkrétním organizačním zajištěním k provádění nepřetržitě probíhajících operací, které mají za úkol využívat slabostí v zemích socialistické soustavy.

Podstatou takových nepřetržitých operací je získávat informace ze všech dostupných pramenů, tyto pak vyhodnocovat a zpětně působit do jednotlivých socialistických zemí. Přehled o zpravodajské situaci potřebný pro rušivé akce získáván sérií výzkumů a šetření; dále pak komplexním studiem jednotlivých kategorií zpravodajského zájmu tak, aby bylo možno určit nejzranitelnější místa, skupiny i jednotlivce.

Vedle plánu "LAUTEY" mají naše bezpečnostní orgány k disposici další dokumenty, které názorně ukazují na podstatu nepřátelských záměrů. Máme například k disposici dokument o jednání zástupců dvou západních rozvědek, které se konalo koncem roku 1967. Dovolte mi, abych vám z tohoto dokumentu citoval :

"Nynější situace dává dobré předpoklady pro provádění akcí, které by byly příhodné k urychlení rozkladu komunistického [str. 6] režimu v ČSSR. Tento závěr je tím více oprávněn, že program vedoucích liberálů sotva může trvale uspokojit politicky aktivní vrstvy obyvatelstva. Kdyby plánovaná opatření zostřila politický vývoj v zemi a mobilizovala aktivisty starých stran, ve smyslu pro nás příznivém, mohli by liberálové jen ztěží udržet lid v rámci svých plánů tak, aby sledoval jejich program. Tento vývoj může obratně veden taktikou a potřebným úsilím, jakož i při použití odpovídajících finančních prostředků, přivést komunistický režim k pádu."

V dokumentu se dále uvádí, že :

"Úsilí obou služeben při provádění akcí se musí koncentrovat na řešení těchto úkolů :

- otřást důvěru lidu k dnešnímu režimu a k jeho vnitřní a zahraniční politice,

- diskreditovat komunistickou stranu a její vedoucí,

- rozložit stranický a státní aparát,

- zdiskreditovat ministerstvo vnitra a jeho vedení,

- přiostřit a využít národnostního cítění v zemi,

- podporovat opozici studentů a intelektuálů,

- otřást důvěrou k Sovětskému svazu a jeho politice vůči Československu,

- aktivizovat československé uprchlíky na Západě a využít je pro řešení před námi stojících úkolů.

Tyto úkoly je třeba řešit jak čistě zpravodajskými metodami, tak i za spolupůsobení jiných příslušných institucí, svazů, rozhlasu a tisku." Tolik k obsahu tohoto dokumentu. Naše orgány mají rovněž k disposici podrobné taktické instrukce jedné západní zpravodajské služby pro nepřátelskou čin-[str. 7]nost proti naší republice, organizovanou z jejich bází ze západního Německa a Rakouska.

Instrukce, vydané loňského roku, byly určeny pro činnost protisocialistických sil uvnitř země. Pro ilustraci z jejich obsahu uvádím:

- Dynamicky pracovat, nenechat se otřást, označovat každou spolupráci se Sovětským svazem jako kolaboraci; ignorovat pokyny stranických a státních orgánů, vyzývat obyvatelstvo k odporu, uplatňovat různé formy stávek, hlavně v Praze. Akce dobře koordinovat, k tomu vytvořit vedoucí centrum "Radu odporu"

- Nečekat na opatření "protivníka" (myšleno KSČ a státní orgány), ale protiakcemi vyvolávat konfrontaci, rychle rozhodovat, zvláště výzvami ke stávkám, k provádění masových demonstrací, rozkládat ozbrojené složky a stále apelovat na národní cítění.

Instrukce dále obsahují konkrétní pokyny pro organizování odporu ve třech fázích, a to dle situace následovně:

V prvé fázi organizovat protesty proti rozdělení mocenských pozic ve státě, masové demonstrace, různé pochody, organizovat účelovou propagandu proti vedoucím funkcionářům, armádě a bezpečnostním složkám. Útočit i na jejich rodinné příslušníky a dosáhnout, aby toto bylo prováděno i dětmi k dětem. Organizovat věci tak, aby došlo ke krizovým situacím v zásobování[,] a tak vyvolat nutnost pomoci potravinami příslušníkům "hnutí odporu".

Ve druhé fázi - to jest při zhoršené situaci - odmítat spolupráci mas s vedením, vést pasivní odpor a ochromit vládnoucí systém, bojkotovat akce, organizovat hladovky, narušovat práci, rozšiřovat vydávání nových tiskovin.

Při třetí, nejvyšší fázi eskalace organizovat občanskou neposlušnost, otevřeně [sic!] nedbání zákonů a pokynů legálních orgánů; "revoluční" neposlušnost má pak vyústit proti systému jako celku a zahrnuje odmítání placení daní, generální stávky, blokování [str. 8] a narušování dopravy, výzvy k armádě a Bezpečnosti k odepření poslušnosti, odmítání pokynů orgánů a vedoucích představitelů. Všechny jednotlivé akce se mají vždy pečlivě připravovat a organizovat tak, aby přerůstaly v masové akce.

Citované instrukce představují recept pro kontrarevoluční činnost, kterou se imperialistickým silám podařilo krvavě uplatnit v Maďarsku, ale u nás jim to ze známých příčin nevyšlo a také nevyjde.

Posuzujeme-li jednotlivé krizové jevy, zahrnující různé nátlakové akce na vedení strany a státu, organizované stávky, výzvu "2000 slov", dokument Brněnského studentského centra pod názvem "Praxe politické práce studentského hnutí", různé výzvy a letáky jako například tzv. "Prohlášení čs. kulturních pracovníků", uměle vyvolávanou psychózu nenávisti proti SSSR apod., najdeme v obsahu těchto akcí mnoho společného s tím, co obsahují dokumenty nepřátelských rozvědek, o kterých jsem hovořil.

Existence protisocialistických sil v naší republice je nepochybná. Svoji činnost vyvíjely v předchozích letech, již daleko před lednem 1968. Příležitost pro své cíle a záměry spatřily v polednovém vývoji, kdy začaly nové podmínky velmi umně a takticky využívat. Postupně po lednu, jak jim to situace a podmínky dovolovaly, nabývala jejich činnost stále větší gradace. Ústřední výbor strany správně hodnotil tendence ve vývoji situace a v listopadové rezoluci tyto síly odhalil a otevřeně proti nim vystoupil.

Události z konce března letošního roku nám jasně ukázaly správnost závěrů listopadové rezoluce a plně potvrdily existenci [str. 9] protisocialistických a protisovětských sil v naší republice. Jejich činnost měla na některých místech zjevný teroristický charakter a chybělo málo, aby vandalství a protisovětská hysterie přerostla v tragedii. Vývoj situace do konce března v mnohém připomínal krizovou situaci počátkem srpna loňského roku. Avšak rozhodný postoj předsednictva ÚV a celého ÚV KSČ tentokráte jednoznačně ukázal, že situaci chceme řešit a že k tomu máme dostatek vůle a odhodlání.

V souvislosti s událostmi, ke kterým došlo z 28. na 29. března t.r.[,] bylo v ČSR orgány VB předvedeno celkem 164 osob. Z toho bylo u 24 osob provedeno mimosoudní opatření, 83 osob bylo postiženo za spáchané přestupky nebo provinění a proti 55 osobám bylo dosud zahájeno vyšetřování pro trestné činy. V pěti případech byla uvalena vazba prokurátorem, ostatní jsou vyšetřováni na svobodě.

V případu zničení AEROFLOTu v Praze bylo dosud provedeno trestní stihání [sic!] u 20 osob. Ve vyšetřování se intenzivně pokračuje. Veřejnost oprávněně požaduje, aby všichni ti, co se dopustili trestné činnosti a způsobili značné materiální škody, byli po zásluze potrestáni a podíleli se na úhradě způsobené škody.

Nebezpečí činnosti protisocialistických sil ve státě a pravicově oportunistických tendencí uvnitř strany nelze však ani nadále podceňovat a nutno vidět, že tyto síly mají stále určitý vliv zejména v řadách části inteligence, části studentů, u některých publicistů ve sdělovacích prostředích a že se nepřestaly snažit prosazovat svůj vliv i do závodů a masových orga-[str. 10]nizací. Zvláště po dubnovém plénu protisocialistické síly se rychle přizpůsobují nové situaci s cílem uchránit své pozice[,] "zakopat se" a připravit se na nové akce. Jejich záměry a pokračování v činnosti je nutno rozhodným způsobem překazit.

Také nepřátelská centra a různá emigrantská seskupení upustila od forem otevřené propagace návratu kapitalistického zřízení v ČSSR. Volají po t.zv. vylepšování socializmu. Jejich skutečné snahy o návrat kapitalizmu jsou skrývány pod různá pseudosocialistická hesla okrašlovaná květnatými přívlastky. A podobně je tomu u antisocialistických sil uvnitř republiky. Vždyť když jsme ještě v nedávné době četli v našich sdělovacích prostředích články některých čs. publicistů v Reportéru, Zítřku, Listech a pod., našli jsme mnoho shodného s tím, co říkala Svobodná Evropa, Mnichovské [sic!] České slovo, Vídeňské svobodné listy [sic!] nebo jiné emigrantské časopisy.

Vždyť články z Listů a Reportéra byly doslovně přetiskovány v emigrantských časopisech a názory Slávy VOLNÉHO ze Svobodné Evropy velmi připomínají to, co se objevovalo v našich sdělovacích prostředcích.

Totožnost cílů a metod nepřátelských center v zahraničí s metodami protisocialistických sil uvnitř republiky dokumentuje názorně TIGRIDOVO Svědectví, vydávané v Paříži. V minulém roce se TIGRID rozhodl, že již Svědectví vydávat nebude, protože to vzhledem k obsahové činnosti čs. sdělovacích prostředků považoval za zbytečné, neboť v ČSSR se dle jeho názoru objevovaly v časopisech takové články, že ani on by jiné nenapsal. Začátkem letošního roku však vydal TIGRID nové číslo Svědectví, které se na 394 stranách věnuje výlučně událostem v ČSSR od podzimu 1967 do konce roku 1968. [str. 11]

Velmi závažná je skutečnost, že TIGRID[,] o němž je evidentně zjištěno, že je ve službách dvou západních rozvědek, má v ČSSR vybudovaný okruh informátorů, kteří mu dodávají informace i k velmi důležitým politickým otázkám. Zarážející skutečností je to, že TIGRID čerpal z celé řady důvěrných a i přísně utajovaných skutečností, jako jsou např. dokumenty ze zasedání orgánů ÚV KSČ, z důvěrných mezistátních jednání a pod..

Poslední číslo TIGRIDOVA Svědectví je toho názorným dokladem. V něm jsou m.j. velmi podrobně popsána významná jednání, která byla vedena v Čierné, v Bratislavě, v Moskvě, doslovný text moskevského protokolu, popis průběhu těchto jednání včetně stanoviska jednotlivých představitelů, dále opatření v ozbrojených silách, průběh a obsah jednání našich stranických orgánů v Budapešti a celý chronologický vývoj událostí v naší republice.

Se zřetelem na to, že stále unikají do zahraničí přísně utajované skutečnosti[,] mám zato, že je třeba urychleně přijmout jak ve stranických, tak i státních orgánech účinná opatření k tomu, aby utajované skutečnosti nemohly být vyzrazovány a zneužity, aby byly osvětleny únikové kanály a ti, kteří stranické či státní tajemství vyzrazují, aby mohli být odhaleni.

S Pavlem TIGRIDEM, u nás právoplatně odsouzeným pro rozvracení republiky, úzce spolupracuje nechvalně známý Ivan SVITÁK, který v TIGRIDOVĚ Svědectví uveřejnil "Desatero pro okupovaného intelektuála". Byl to také SVITÁK, který loňského roku rozvířil štvavou protistranickou a protisovětskou kampaň kolem smrti Jana MASARYKA. Nyní pracuje na kolumbijské universitě v USA, kde předává svoje zkušenosti z Československa [str. 12] americkému ideologovi psychologické války proti socialistickým zemím BREZINSKÉMU [sic!]. 3)

Tento poradce bývalého amerického presidenta JOHNSONA uspořádal v červnu loňského roku v Praze přednášku pro některé naše vědecké pracovníky v oboru mezinárodní politiky. Při sledování činnosti TIGRIDA a SVITÁKA bylo zjištěno, že je s nimi v úzkém spojení řada exponentů protisocialistických sil. SVITÁK vyvíjel svoji činnost s okruhem ideově a politicky stejně smýšlejících, angažovaných osob, s nimi formulovat politickou platformu a taktiku proti KSČ. Tak se zformovalo jedno z ideových protisocialistických center, mající vztah na zahraničí, jmenovitě na již odsouzeného zrádce Pavla TIGRIDA.

Jednou z důležitých postav v tomto seskupení je profesor Václav ČERNÝ. Svojí činností již v období první republiky byl úzce spojen s protimarxistickými filosofickými směry. Jeho protikomunistický postoj se zvláště vyhranil po roce 1945. Pro jeho antikomunistickou činnost měl zákaz přednášet na universitách. Svoji činnost opětovně rozšířil na počátku šedesátých let. V letech 1966 až 1967 se velmi angažoval kolem časopisu "Tvář". Po lednu 1968 směr a formy jeho působení dostávají novou kvalitu. Začíná přímo prosazovat stanovisko, že současný politický systém v ČSSR je neudržitelný.

Hlavní úsilí SVITÁKA, ČERNÉHO a dalších v polednovém období směřovalo k likvidaci vlivu KSČ. Různými pomlouvačnými kampaněmi a organizováním skupin k nátlakové politice chtěli rozložit důvěru lidu ke KSČ a jejím jednotlivým představitelům.

[str. 13] Ve vztahu do zahraničí byla v jejich jednání snaha o určité koordinování prováděných akcí. Šlo jim o to, aby akce zvenčí proti ČSSR, byly v souladu a vzájemně se doplňovaly s jejich osobními zájmy a činností i celkovou situací v republice. Předpokládali, že přišla vhodná chvíle ukázat, jak se nechá komunismus rozložit.

Středem jejich pozornosti byla situace v armádě a v Bezpečnosti, která byla pro ně vodítkem, jak dalece je vhodná situace pro jejich cíle. Spoléhali na to, že jakmile se rozloží armáda a hlavně Bezpečnost a v neposlední řadě i státní aparát, bude cesta volná. Proto usilovali o to, aby určité kruhy v zahraničí měly o ČSSR takové informace, které by ukazovaly slabiny našeho společenského života.

Podle nich měl TIGRID neobyčejně spolehlivé informace, měl skvělý přísun materiálů z ČSSR. Je však netrpělivý, očekává stále nové zprávy. V březnu 1968 hodnotil SVITÁK se svými přáteli situaci následovně: Situace jde rychle kupředu, partaji se vymyká z rukou; ta se snaží, ale nestačí na to. Po čase se znovu utkáme s těmi lidmi, kteří přijdou na nynější místa. Dle nich, hlavní těžiště leží na spisovatelích, studentech a inteligenci. Dělníci se zatím do věci nezainteresovali, protože nevědí kudy kam.

Při formování své taktiky na rozložení komunistické strany od března loňského roku vycházeli z názorů, že komunisté budou muset nechat hodně vysoko zvednutá stavidla, aby ten tlak už sám o sobě byl masový, široký, aby to pro ně bylo terno, které je bude strkat dále, k dalším ústupkům, takže se [str. 14] brzy stanou překonanou etapou... Pak zajisté bude čas k něčemu dalšímu. Teď zatím je zbytečné s něčím začínat, mohlo by to být i osobně škodlivé a neužitečné.

Dnes je to ještě záležitost partaje... Lidé musí dostat kuráž, musí být přesvědčeni, že zde o něco jde a musí to jít až na tu nejnižší polohu, do vesnických výborů, na každou bábu a uklízečku... Dohodli se, že je nutno se zaměřit na centrální otázky, ukazovat chyby a křivdy minulosti, na diktaturu komunistů v zemi. SVITÁK s ČERNÝM byl také hlavním iniciátorem založení KANu jako základny pro vytvoření nové krajně opoziční politické strany. KAN měl sehrát velkou úlohu před volbami, měl především zajišťovat "vhodné kandidáty".

Otázka zajištění voleb byla častým předmětem jejich jednání. Dle jejich úvah třeba počítat s tím, že až budou komunisté vyčerpáni, tak že oni práci dokončí. Učinili závěr, že je třeba připustit komunisty na kandidátky nejvýše z 10 % a otevřít cestu k vybudování "národní samostatné republiky". Počítali se ztrátou vedoucí úlohy KSČ a s nastolením legalizované opozice. Při volbách do NS4) a NV5) měli dle nich sehrát hlavní úlohu spisovatelé. Velký význam přikládali pozicím v parlamentu, odkud dle nich se dá útočit do mnoha stran a přímo i do ÚV KSČ.

Při svých záměrech litovali, že nemají známé a vlivné lidi v armádě. Dalo by se podle nich leccos dělat, ale se zbraní v ruce, avšak tyto zbraně tady nejsou[,] ani ruce pro tyto zbraně.

Podobné názory vyjadřoval SVITÁK často veřejně. Tak např. [str. 15] na přednášce pro Studentskou akademickou ligu, kdy hovořil o maďarských událostech. Zdůrazňoval, že tak zvanou absolutní svobodu lze docílit i občanskou válkou. Pokud šlo o postoje k nové vládě[,] zastával SVITÁK se svými společníky stanovisko, že vládě je nutno prozatím pomáhat, ať si udělá svojí [sic!] práci. Kdyby podrazili tuto vládu, která chce udělat dobrou věc, potom by to mohla tato vláda utáhnout, aby vydržela, nebo potom by nutně na sebe přivolala nějakou pitomou intervenci.

Hovořil jsem o některých záměrech a taktice, které SVITÁK se svými přáteli uplatňovali. Přitom se takovíto vlastenci neštítili uvažovat ani o teroru proti komunistům. I pro věšení komunistů na lucerny našli ospravedlnění v tom, že to nebudou dělat oni sami, ale že tuto práci udělá již někdo jiný, a proto to nebude jejich vina.

O těchto věcech je třeba naprosto otevřeně hovořit, neboť zájmy bezpečnosti této republiky a její další nerušený vývoj vpřed to plně vyžadují. Třeba pochopit, že zahraniční nepřátelé, spolu s domácími pomahači, pracují proti nám vysoce účinnými prostředky a metodami. My proto musíme v zájmu bezpečnosti republiky bojovat proti nepřátelům též účinnými prostředky. Jde o boj, kdo s koho, boj o cestu dalšího vývoje, buď o cestu k socialismu nebo zpět ke kapitalismu. Každý, kdo pracuje proti naší socialistické republice a zájmům jejího lidu, musí počítat s tím, že bude odhalen a jeho záměry zneškodněny. Nejsme pro nějaké politické procesy, ale účinnou cestu vidíme v tom, že pokud to bezpečnostní zájmy dovolí, veřejně, postupně odhalit činnost protisocialistických sil před vším lidem. To bude jedna z cest, [str. 16] jak překazit cíle, záměry a praktickou činnost antisocialistických sil v naší republice.

V souvislosti s charakterisovanou činností SVITÁKA a spol. je třeba se rovněž zmínit o činnosti "Společnosti pro lidská práva"[,] jejímž vedoucím představitelem je dr. LUDVÍK, bývalý tajemník dr. E. BENEŠE, zarytý odpůrce komunismu, nyní člen Svazu filmových a televizních umělců. Předsedou této Společnosti je doc. dr. Milan MACHOVEC. Mezi exponované členy patří prof. ČERNÝ, GOLDSTÜCKER, spisovatel PROCHÁZKA, redaktor ŠKUTINA a další.

Vedení "Společnosti" usilovalo o to, získat za čestné členy přední představitele strany a státu.

Snahou některých členů vedení společnosti bylo zapojit do činnosti i členy K-231 a členy KAN. Uvedená "Společnost" rozvinula také své styky do zahraničí. V posrpnovém období zaslal dr. LUDVÍK generálnímu tajemníkovi OSN U THANTOVI dopis, ve kterém nehorázným způsobem líčí události v Československu. LUDVÍK píše - cituji: "Vojska Varšavského paktu v čele s SSSR s neobvyklou brutalitou vystoupila proti našemu lidu, proti pokojným občanům i dětem. Bylo prolito mnoho nevinné krve. Dcery a synové zkoušeného Československa padají zbrocení krví a kulturní památky jsou s bezohledností ničeny děly a tanky".

Takovouto zprávu si možno přečíst v bulletinu "Společnosti", který vyšel v lednu 1969 a byl rozšiřován na veřejnost.

[str. 17] Pro svoji činnost čerpá "Společnost" prostředky z různých subvencí a finančních darů do různých podniků a institucí a z tiskovin, které prodává. Řada faktů nám ukazuje, že deklarovaný program "Společnosti" je jen pláštíkem pro krytí skutečných cílů a záměrů proti vedení strany a státu. Její někteří představitelé sledují především[,] aby ze "Společnosti" byla vytvořena legální platforma pro činnost protisocialistických sil v ČSSR. Protože činnost Společnosti neodpovídá svému charitativnímu poslání a není součástí Národní fronty, bylo přikročeno ke zrušení uvedené organizace.

Silná báze protisocialistických a protisovětských sil je dále představována v členské základně bývalých příslušníků K-231, KANu a pravicových sociálních demokratů i dalších. I když jejich činnost nebyla povolena, jejich cíle a záměry zůstávají. Stále i dnes usilují o postupnou realizaci svých cílů.

Co je společné těmto protisocialistickým silám? Prokazatelně dochází u nich ke spojování nelegálních i legálních forem činnosti. Snaží se pronikat do organizací Národní fronty, zejména do Československé strany socialistické, Československé strany lidové, Svazu protifašistických bojovníků, Revolučního odborového hnutí, do různých sportovních organizací apod. Jde jim o získání vlivu na důležitých místech a působit odtud na politický a hospodářský vývoj.

Zvláštní kapitolou je situace vzniklá po odchodu některých jejich předních funkcionářů do zahraničí. Například nejaktivněj-[str. 18]ší z uprchlých funkcionářů K-231 BRODSKÝ jezdí po evropských zemích, jedná se členy K-231 a členy KANu v emigraci a navazuje styky s emigrantskými organizacemi s cílem získat jejich podporu pro činnost K-231 v zahraničí. BRODSKÝ úzce spolupracuje s různými agenty speciálních služeb, jako JOSTENEM, PEJSKAREM a dalšími. Jeho činnost je finančně zabezpečována určitými kruhy kapitalistických států.

Podle nejnovějších poznatků vyvíjí BRODSKÝ značné úsilí o sjednocení všech emigrantů v nové organizaci tzv. "Sdružení naardenských výborů", k jehož ustavení došlo koncem března t.r. v holandském městě Naardenu a zúčastnil se ho i Sláva VOLNÝ. Hlavním obsahem jednání v Naardenu bylo sjednotit poúnorovou a novou emigraci, všemi prostředky pracovat za potlačení komunismu v ČSSR a vytvořit tím podmínky pro návrat emigrantů domů.

Dalším závažným nebezpečím pro politiku KSČ je činnost pravicových sociálních demokratů. Zákazem činnosti a srpnovými událostmi byly záměry pravicových sociálních demokratů sice narušeny, avšak jejich činnost pokračuje i v současné době. Zvýšenou aktivitu vyvíjejí zejména někteří organizátoři tzv. ústředního přípravného výboru, jehož činnost byla loni zakázána. Jde zejména o bývalé funkcionáře JANÝRA, ČERMÁKA, JIŠU, KLÁŠTERSKÉHO a další.

Vliv a podpora pravicovým sociálním demokratům na obnovu sociálně demokratické strany ze zahraničních kruhů se vystupňovala zvláště po lednu 1968. Bývalý generální tajemník této strany Blažej Vilím v tzv. "Otevřeném listě čs. komunistům", který byl v zahraničí zveřejněn, rozebírá situaci v ČSSR, kri-[str. 19]tizuje události a hovoří o tom, že v Únoru 1948 nebyla rozdrcena reakce, ale demokracie a že tak došlo k potlačení veškeré svobody čs. občanů.

Stejně tak jako v českých zemích, trvá úsilí o obnovení činnosti sociálně demokratické strany i na Slovensku. O to má velký zájem ze zahraničí dr. Emil VIDRA, bývalý čelný funkcionář Organizace na ochranu lidských práv, který po srpnu 1968 utekl do Rakouska. V posledním měsících se zvyšovala také politická aktivita bývalých prominentů národně socialistické strany.

Bylo zjištěno, že někteří funkcionáři přešli na ilegální metody práce, přičemž se mimo jiné opírají o spojení s poúnorovou národně socialistickou emigrací v zahraničí. Předmětem jejich úsilí je, jak pracovat proti vedoucímu postavení KSČ a jak vytvořit širší opoziční základnu. Vedoucí prominenti bývalé národně socialistické strany v ČSSR uznávají existenci vedení strany v exilu, v USA a hodlají respektovat jeho pokyny.

Uvedené skutečnosti svědčí o pokračujícím formování se pravicových politických sil a snahách znásobit možnosti k aktivní činnosti pevným spojením s politickou emigrací v kapitalistickém zahraničí. V širších souvislostech to opravňuje k závěru, že jde o cílevědomou, organizovanou a koordinovanou činnost vnitřních i zahraničních nepřátelských sil, které soustavně útočí na samotné politické základy socialistického zřízení.

Součástí politického dění v minulém období bylo i velmi angažované studentské hnutí. Přes některé silné negativní ten-[str. 20]dence, které se projevily, nelze politickou aktivitu studentů paušálně odsuzovat. Jsem přesvědčen o tom, že převážná většina studentů má dobré úmysly a že i přes své některé opoziční projevy při správném politickém vedení je ochotna přijmout a podporovat politiku naší strany. Různé studentské akce, stávky a pod., ke kterým došlo, nebyly dílem rozumné většiny studentů, ale menších skupin extrémistů a radikalistů, kteří měli oporu i u určité části profesorského sboru. Proto je třeba při posuzování akcí ve studentském hnutí skutečně diferencovat jednotlivé názory, myšlenkové proudy a směry.

Mezi aktivní extrémní jednotlivce, kterým se podařilo uplatnit určitý politický vliv na studenty, patří MÜLLER, HOLEČEK, KOVANDA, KAVAN a další, kteří usilovali být v čele studentského hnutí.

Některé skutečnosti nasvědčují, že extrémističtí organizátoři studentského hnutí mají spojení do zahraničí a na cizince. Na příklad v loňském roce působil v Československu akreditovaný americký dopisovatel SZULZE [sic!], 6) který musel být vyhoštěn. V jeho osobě nešlo jen o novináře, ale o zkušeného kádrového rozvědčíka americké rozvědky. S ním byli v úzkém styku právě uvedení KOVANDA, MÜLLER a HOLEČEK, kteří jej podrobně informovali o situaci ve studentském hnutí, o svých názorech na vývoj politické situace, o názorech na jednotlivé představitele strany a státu, o svých dalších záměrech ve studentském hnutí, konzultovali s ním připravované akce na studentskou stávku apod. SZULZE hovořil se svými informátory způsobem, který lze nazvat takticko instrukčními konzultacemi, [str. 21] zejména k základním otázkám politické moci, kádrové struktury a způsobu použití další taktiky. Myslím, že uvedená fakta z jednáním mezi SZULZEM a předními studentskými extrémisty ukazují, kdo a jaký měl zájem, jak věci řídit a udržovat krizový stav.

Extrémní nálady byly také ovlivňovány exponovanými pracovníky v tisku, rozhlasu a televize a známými osobnostmi z politické reprezentace tvůrčích svazů. Mezi studentskými radikály měli zvlášť velký vliv PACHMAN, ŠKUTINA, HOCHMAN, LEDERER a další.

Vývoj a celková politická situace na vysokých školách by zasluhovala provést zásadní podrobný rozbor, neboť to jsou místa, odkud se také vyvolávaly a šířily krizové situace, nehledě na negativní dopady v politickém i odborném vývoji tisíců mladých lidí. Řešit danou situaci znamená, předně zabezpečit dobré politické vedení a zásadní politické postoje profesorského sboru. Zde je třeba začít. Naprostá většina studentů, při správném vedení a pochopení současné situace, se jistě sama postará o ozdravění studentského hnutí.

Činnost vnitřních protisocialistických a protisovětských sil spolu s aktivitou nepřátel představuje stále značné nebezpečí, kterému je nutno důrazně čelit. To jsme schopni dokázat, dosáhneme-li brzy obnovení a upevnění jednoty a akceschopnosti naší strany. To se nám může podařit jen tehdy, budeme-li důslední a naše slova se nebudou rozcházet s činy a budeme-li [str. 22] důsledně v praktické činnosti uskutečňovat listopadovou rezoluci i ostatní opatření přijatá orgány strany a vedení státu.

Útoky protisocialistických a jiných nepřátelských sil na Bezpečnost způsobily loňského roku mnoho škod a značně podlomily její akceschopnost. Nepříznivý vliv na akceschopnost a proces konsolidace měla i skutečnost, že v období srpnových událostí byla řada příslušníků licoměrně označena za zrádce a kolaboranty. Šlo o čestné, poctivé soudruhy, oddané straně a proletářskému internacionalismu, kteří nijak neporušili naše zákony. Proto provádíme jejich očistu jak uvnitř Sboru, tak i na veřejnosti.

Také v uplynulých měsících, podobně jako před loňským srpnem, jsme byli svědky neoprávněného[,] avšak soustředěného útoku protisocialistických sil na aparát bezpečnosti. Používalo se opět překrucování skutečností a výmyslů, kterým se dostávalo podpory u některých pracovníků sdělovacích prostředků[,] a vyvolávala se opět psychóza strachu, nedůvěry a nejistoty. Bubliny senzačních zpráv sice potom splaskly, ale tomu již naši publicisté nevěnovali téměř žádnou pozornost, protože pro mnohé z nich bylo nejdůležitější, aby jedovatá slina byla jednou hozena a ve veřejnosti udělala své.

Dokladem toho je publicita, která byla věnována předstírané autonehodě V. KADLČÁKA, nešťastné smrti děcka manželů BICANOVÝCH, zásahu VB v Semilech, tzv. hlučínskému případu a nebýt včasného úspěšného pátrání orgánů Veřejné bezpečnosti, byl by se stal předmětem politického skandalizování pravděpodobně i milostný příběh zpěvačky M. KUBIŠOVÉ s jistým filmovým režisérem. [str. 23] Komunisté ve sdělovacích prostředcích po získaných zkušenostech by měli uvést věci na pravou míru a napříště se řídit ve své práci novinářskou etikou a dodržováním zásad objektivnosti. V tom jim chceme všestranně pomoci a jejich prostřednictvím chceme informovat širokou veřejnost o všech aktuálních otázkách bezpečnostní problematiky.

Při této příležitosti bych se chtěl zmínit ještě o jedné aktuální věci. Nepřátelé republiky osočují a stále se snaží nehorázně pomlouvat bezpečnostní aparát, zejména Státní bezpečnost. V poslední době vyrukovali opětovně se strašákem, že Bezpečnost se prý vrací k metodám padesátých let, že se sahá k nezákonnostem a pod.

Chci říci s plnou odpovědností komunity, že jde o lživé, záměrné pomluvy. Naše Bezpečnost pracuje a bude důsledně pracovat vždy jen v naprostém souladu s platnými čs. zákony. Jakákoliv recidiva padesátých let je vyloučena. Kdo platné zákony neporušuje, nemusí se ničeho obávat. Kdo však provádí trestnou činnost, musí počítat s tím, že bude odhalen a že bude brán k zákonné odpovědnosti.

V současné době jsou bezpečností sbory v ČSSR již natolik konsolidovány, že jsou schopny plnit všechny úkoly, které pro ně vyplývají při ochraně bezpečnosti této republiky. Poslední události, jakož i nedávné stranické konference na ministerstvu vnitra potvrdily, že drtivá většina komunistů v bezpečnostních sborech stojí pevně za politikou naší strany a vlády, že bezvýhradně podporuje listopadovou rezoluci, všechna další usnesení vedení naší strany a výsledky dubnového pléna ÚV KSČ. Rovněž potvrdily, že drtivá většina komunistů na [str. 24] ministerstvu vnitra stojí pevně na pozicích marxismu leninismu a proletářského internacionalismu. To prokázali příslušníci Sboru i v posledním období, kdy se na ně soustřeďovaly útoky při zajišťování veřejného pořádku a bezpečnosti republiky.

Nám komunistům v Bezpečnosti velmi pomohlo, že vedoucí orgány strany a státu a většina pracujících se plně za nás postavily při plnění našich náročných služebních povinností[,] a věřím, že tomu bude tak i nadále. My o důvěru široké veřejnosti budeme příkladnou prací bojovat a soustavně ji prohlubovat. Danou nám důvěru také nikdy nezklameme.

Ujišťuji znovu ÚV KSČ, že se může na příslušníky ozbrojených bezpečnostních složek vždy plně spolehnout a příslušníci federálního ministerstva vnitra spolu s národními ministerstvy vnitra ČSR a SSR učiní vše potřebné, aby bezpečnost naší socialistické republiky a jejich [sic!] občanů byla co nejlépe zabezpečena.

Petr Blažek

Poznámky:

1) SÚA – A ÚV KSČ, f. 02/1 – Cyklostyl A4, 24 stran.

2) Zřejmě správně "LYAUTEY".

3) Zbiegniew Kazimierz Brzeziński (1928) – americký politolog a politik polského původu.

4) NS – Národní shromáždění.

5) NV – národní výbory.

6) Správně Tadeus Schultz (či Schulze ?) – v roce 1968 pražský korespondent The New York Times, vyhoštěný z Československa. Srov. TŮMA, O. a kol. (ed.): Srpen ´69: Edice dokumentů. ÚSD AV ČR – Maxdorf, Praha 1996, s. 108.

Vaše reakce...

zpět

Projev ministra vnitra Jana Pelnáře na zasedání ÚV KSČ 29. května 1969

Ve dnech 29. a 30. května 1969 se ve Španělském sále Pražského hradu konalo plenární zasedání ÚV KSČ. Uskutečnilo se necelých sedm týdnů po předchozím zasedání, na němž 17. dubna 1969 většina jeho účastníků odsouhlasila nástup ambiciózního slovenského politika Gustáva Husáka do čela strany a (jak se záhy ukázalo) ukončila diskuse nad možným pokračováním "Pražského jara". Květnové zasedání mělo v této souvislosti zásadní význam, neboť definitivně schválilo politickou linii nového předsednictva ÚV KSČ,1) kterou historici Vladimíra Hradecká a František Koudelka formulovali následujícími body: podřízení se Moskvě, obnovení úlohy strany jako tradičního nástroje ovládání společnosti, mocenské ovládnutí společenských organizací a státního aparátu a obnovení direktivního řízení ekonomiky.2)

Květnové zasedání ÚV KSČ přineslo také výrazné změny v personální rovině, neboť rozhodnutím většiny členů byli ze širšího stranického vedení vyloučeni první představitelé reformního křídla. Jak později vzpomínal jeden z ostrakizovaných, ekonom Ota Šik, již při vstupu do Španělského sálu zřetelně pocítil, že končí jedna jeho životní etapa: "Ledový a nenávistný chlad, který čišel z většiny přítomných, byl pokud možno ještě o stupeň zavilejší než minule. Také těch, kteří mě pozdravili a zůstali stát se mnou, značně ubylo. Byli to vlastně jen ti, které čekal stejný osud, F. Vodsloň, F. Kriegel, V. Slavík a někteří další. Už ani nevím, vedle koho jsem seděl – byl to zase senilní Šimůnek nebo kdo ještě?"3)

První den květnového zasedání vystoupil před členy širšího stranického vedení s projevem federální ministr vnitra Josef Pelnář, který interpretoval "Pražského jaro" jako rozsáhlé mezinárodní spiknutí, připravené západními tajnými službami za aktivní podpory domácích "antisocialistických sil".4)

Projev zastánce bezvýhradné spolupráce se sovětskou stranou vycházel ze Zprávy o současné státobezpečnostní situaci v ČSSR, vypracované v dubnu 1969 pracovníky ministerstva vnitra pro předsednictvo ÚV KSČ, jehož členové tuto třiadevadesátistránkovou zprávu projednávali na schůzi 20. května 1969.5)

Podle bývalého důstojníka československé rozvědky, po srpnu 1968 defektora a pozdějšího odborníka na dějiny dezinformací Ladislava Bittmana vystoupil ministr Pelnář s obdobnými tezemi již o několik dní dříve na aktivu pracovníků ministerstva vnitra.6)

Hlavním cílem Pelnářova projevu bylo podat členům ÚV KSČ takovou interpretaci "krizových událostí" od ledna 1968 do dubna 1969, která by ospravedlnila sovětskou okupaci a eliminaci "reformních" představitelů komunistické strany: "Za prvořadý úkol ÚV strany a jeho předsednictva pokládám upevnění ideové, politické a akční jednoty strany na základě principů marxismu leninismu, proletářského internacionalismu a přátelství se Sovětským svazem." Je snad zbytečné zdůrazňovat, že je nutné tento dokument vnímat nikoliv jako "stručný" přehled dějin opozičních aktivit odpůrců režimu v uvedeném období, nýbrž jako ukázkový doklad ideologické kampaně, jenž má svou výpovědní hodnotu právě a jedině v tomto kontextu.7)

Dokládá to také následující postup "dlouhodobé propagandistické koncepce", projednané předsednictvem ÚV KSČ před prvním výročím srpnové okupace. V jejím rámci měly být v tisku otištěny tendenční a dezinformační články o činnosti významných představitelů "pravicových sil", společenských a politických organizací, studentského hnutí či poúnorové a posrpnové emigrace. V návrhu nechyběly takřka žádné Pelnářem vzpomenuté osoby, organizace, sdružení a kauzy.8)

Poznámky:

1) Členy předsednictva ÚV KSČ byli v dubnu 1969 zvoleni Gustáv Husák, Vasil Biľak, Peter Colotka, Oldřich Černík, Alexander Dubček, Evžen Erban, Jan Piller, Karel Poláček, Štefan Sádovský, Ludvík Svoboda a Lubomír Štrougal.

2) HRADECKÁ, V. – KOUDELKA, F.: Kádrová politika a nomenklatura KSČ 1969-1974. Sešity ÚSD AV ČR č. 31, Praha 1998, s. 18.

3) ŠIK, O.: Jarní probuzení – iluze a skutečnost. Mladá fronta, Praha 1990, s. 238.

4) Vzestup Josefa Pelnáře, bývalého předsedy krajského národního výboru v Plzni, byl bezprostředně spojen s okupací Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy a následnou "moskevskou kapitulací". Na nátlak sovětské strany souhlasilo domácí stranické vedení s řadou personálních změn. Z funkce byl jako jeden z prvních odvolán ministr vnitra Josef Pavel a jeho místo zaujal Josef Pelnář, jmenovaný 31. srpna 1968. Ve svém prvním rozkaze č. 50, vydaném ve stejný den, sice nový ministr hovořil o potřebě pokračovat v "polednovém" úsilí, ale zároveň jako důležitý úkol vyzdvihl "konsolidaci" bezpečnostního aparátu. Ten se pod jeho vedením stal jedním z nástrojů likvidace projevů občanského nesouhlasu se sovětskou okupací a ústupu představitelů domácího stranického vedení od proklamovaných reformních snah. Josef Pelnář odešel z vedení ministerstva vnitra 28. ledna 1970, kdy jej ve funkci vystřídal Radko Kaska, tajemník Drahomíra Koldera. Srov. CUHRA, J.: Trestní represe odpůrců režimu v letech 1969-1972. Sešity ÚSD AV ČR č. 29, Praha 1997, s. 14.

5) Tamtéž, s. 17-18.

6) BITTMAN, L.: Mezinárodní dezinformace: Černá propaganda, aktivní opatření a tajné akce. Mladá fronta, Praha 2000, s. 186.

7) Ukazuje to například řečníkova úporná snaha doložit spojení domácích "antisocialistických sil" se západními tajnými službami. Ministr vnitra uvedl jako konkrétní příklad "operaci Lyautey", údajný plán "jedné západní specializované služby" na "rozvrácení jednotlivých socialistických zemí". Již zmíněný Ladislav Bittman uvádí, že podle Pelnáře "vypracovali ‚operaci Lyautey‘ britští specialisté někdy kolem roku 1953". Jak však dodává, tento plán připomínal spíše překlad z ruštiny než z angličtiny: "Teorie přednesená ministrem Pelnarem (sic!) jen potvrdila, že ani po invazi se nepodařilo uspokojivě vykonstruovat důkazy a že československá Bezpečnost byla nucena podepřít svá tvrzení dezinformacemi o údajném britském plánu starém patnáct let." BITTMAN, L.: Mezinárodní dezinformace…, s. 187.

8) Srov. Zaměření a hlavní úkoly ideologické práce strany, státních orgánů a sdělovacích prostředků v období výročí srpnových událostí, In: TŮMA, O. a kol. (ed.): Srpen ´69: Edice dokumentů. ÚSD AV ČR – Maxdorf, Praha 1996, s. 97-108.

Petr Blažek

Z obsahu únorového čísla 2003...

Vltavská kaskáda, hospodářská krize Novotného režimu a hrozba jaderné války po druhé berlínské krizi

Projev ministra vnitra Jana Pelnáře na zasedání ÚV KSČ 29. května 1969

Případ generála Tesaříka

Zápis rozhovoru mezi J.V. Stalinem, A.A. Ždanovem a V.M. Molotovem se S.M. Ejzenštejnem a N.K. Čerkasovem o filmu Ivan Hrozný (26.2. 1947)

Válečný komunismus, aeroplány, jezdectvo a věda

Opozice a hnutí odporu proti komunistickému režimu v Československu 1968-1989

copyright © Pražský web pro studenou válku 2002-2006

CNW:Counter