PWSV | Vol. 2 No. 5 květen 2003 | Studie | Karel Sieber

Od války k míru, od míru k válce. Československý satelit v osidlech sovětské politiky

„Samozřejmě ani slovo o tom, že došlo ke změně. Bylo pouze dáno na vědomí, zčista jasna a všude naráz, že nepřítel je Eastasie, a nikoli Eurasie. Winston byl na demonstraci na náměstí ve středu Londýna právě ve chvíli, kdy se to stalo. (...) Na tribuně, potažené červenou látkou, stál řečník Vnitřní strany (...) Když už projev trval asi dvacet minut, vběhl na tribunu posel a vložil řečníkovi do ruky útržek papíru. Ten ho rozbalil, přečetl a ani svůj projev nepřerušil. Nic se nezměnilo, ani ve vystupování, či v obsahu toho, co říkal, ale najednou byla jména jiná. Davem projela vlna porozumění beze slov. Oceánie je ve válce s Eastasií! (...) Při pohledu nazpět Winstonovi nejvíc imponoval fakt, že řečník přehodil výhybku z jedné koleje na druhou doslova uprostřed věty, a nejen že se neodmlčel, ale ani nenarušil skladbu věty."¹⁾

Existuje několik svědectví o tom, jak obtížně se sovětské satelity vyrovnávaly s náhlými a předem neohlášenými změnami v sovětské politice začátku šedesátých let. Vladislav M. Zubok uvádí, že svůj projev z 14. ledna 1960, ve kterém ohlásil mimořádnou redukci sovětské armády, Chruščov nekonzultoval ani s východním Německem, tedy se zemí, v níž byla sovětská vojska přítomna v mimořádném počtu.²⁾

Stejně tak o rok a půl později, jak ve své vzpomínce³⁾ uvádí bývalý náměstek ministra zahraničních věcí Otto Klička, nebylo československé vedení předem informováno o připravované stavbě berlínské zdi. Podobně neinformovány zůstaly sovětské satelity zřejmě i v čase karibské krize v říjnu 1962. To, že sovětská zahraniční politika nesdílela svá tajemství s dalšími členy Varšavské smlouvy, by samo o sobě nebylo tak fatální - nebýt ovšem toho, že sovětský kurz v tomto období opakovaně měnil, a to nejednou přímo o sto osmdesát stupňů.

Tento rys Chruščovovy politiky byl později označen slůvkem „avanturismus" - sovětské satelity pod ním ovšem spíš než bezprostřední sovětský postup během karibské krize rozuměly právě Chruščovovo manévrování na konci padesátých a začátku šedesátých let, během něhož se musely v jednom okamžiku (v „etapě snižování napětí") zcela přizpůsobit duchu déténte, aby v okamžiku příštím čelily vůbec nejhorším známým studenoválečným krizím.⁴⁾

Formy, jimiž probíhal „důsledný boj SSSR za prosazení leninských principů mírového soužití", se neméně důsledně střídaly.

Články a výroky v dokumentu identifikované jako „projevy jednostranného, liberalistického a někdy i pacifistického posuzování procesů probíhajících v oblasti mezinárodních vztahů" identifikují jeho autoři⁵⁾ jako „nesprávné" v tom smyslu, že údajně překračují rámec opatření spojených se sovětskou „mírovou iniciativou".

Tyto „projevy pacifismu" je možno v zásadě rozdělit do následujících skupin:

1. Jednak jsou to reakce důstojníků, jejichž dopadem mají být zhoršené „plnění plánu bojové a politické přípravy" a údajná smyšlenka o zájmu velení na „hospodářské výpomoci". Důvody „nedocenění společenského významu práce důstojníků"⁶⁾ v reakci na Chruščovův projev a údajné „tendence zajistit si studiem na civilních školách výhodné umístění v civilní sektoru" vycházely spíše z dlouhodobých než jen momentálních existenčních obav kádru československé armády.

Tehdejší Československo totiž udržovalo jeden z nejvyšších poměrů počtu vojáků k počtu obyvatel a řada důstojníků (zvláště těch, kteří do armády přišli jako absolventi „kurzů dělnické přípravy" ) si svým postavením nikdy nemohla být dostatečně jista, jakkoli je vedení ujišťovalo, že „jsou naprosto neodůvodněné obavy, že by perspektiva odzbrojení ohrožovala životní perspektivy příslušníků čs. ozbrojených sil".

2. S touto existenční obavou vojenského personálu autoři dokumentu umně spojili s požadavky armády na civilní sektor - s odporem k „zapůjčování" vojáků k výpomoci podnikům, s kritikou nedostatečného pochopení ze strany vědeckých pracovníků, se žádostí o cenzurní opatření. Pozornosti pak charakteristicky neunikla ani ona „defétistická" poezie v dětské příloze Rudého práva. Že se komunistické armádní velení cítilo být zesměšněno anketou v časopisu Mladý svět, v níž si nováčci jednoho z vojenských útvarů za přímluvce brali samotného Nikitu Sergejeviče, je docela pochopitelná. Spontánní způsob, s nímž byla sovětská iniciativa přijata, si neschopný a ve své propagandě značně inkonzistentní založený režim ošklivil a těžko pak mohl v sobě těžko najít byť i jen špetku smyslu pro humor.

Skutečná příčina problémů, které československé vedení v uvedeném dokumentu (ale pochopitelně nejen v něm) řešilo, spočívala v československé podřízenosti sovětským zájmům, tehdy vyjadřovaným skrze momentální Chruščovovy postoje. Tento fakt ovšem československé vedení chápalo jako danost a neusilovalo jej (minimálně ne na začátku šedesátých let) zásadně změnit. Jak ukazuje usnesení k předkládanému dokumentu, uchylovalo se k sice neúčinným, formálně však nenapadnutelným alibismům na způsob „uložení zlepšení propagandy a agitace".

Ani ministr obrany Bohumír Lomský, ani náčelník Hlavní politické správy ČSLA Václav Prchlík (který na československé podřizování se Moskvě o osm let později osobně doplatil), ani člen politbyra a ministr vnitra Rudolf Barák těžko mohli „otázky mezinárodní situace" přesvědčivě objasnit, pokud sami netušili, jaký směrem se Kreml příště vydá. ⁷⁾

Československá zahraničněpolitická i obranná strategie, obtížně sledující klikatý sovětský kurz, se stále měnila, což sebelepší propagandistické úsilí nemohlo zakrýt. K dokonalosti orwellovského doublethinku měla Československo přece jen daleko.

Poznámky:

1) George Orwell: 1984. Naše vojsko, Praha 1991, str. 120-121. Překlad Eva Šimečková.

2) ZUBOK, Vladislav M.: Khrushchev's 1960 Troop Cut: New Russian Evidence. In: CWIHP Bulletin, No. 8-9, str. 417-418, http://wwics.si.edu/index.cfm?topic_id=1409&fuseaction=library.document&id=285.

3) KLIČKA, Otto: Pražské jaro a československá diplomacie, PWSV, 2003/4, http://coldwar.cz/klicka.htm.

4) Podrobněji jsem se ekonomickým souvislostem mezinárodněpolitických krizí začátku 60. let věnoval ve studii Vltavská kaskáda, hospodářská krize Novotného režimu a hrozba jaderné války po druhé berlínské krizi. K širším souvislostem československého obranného plánování na začátku šedesátých let. PWSV, 2003/2, http://coldwar.cz/obrana.htm.

5) Zprávu předkládal ministr Lomský, lze však logicky dovodit, že byla koncipována buď Hlavní politickou správou ČSLA nebo ještě spíš branněbezpečnostním oddělení ÚV. Z toho, co je o armádním generálovi Bohumíru Lomském známo (srv. například charakteristiku jeho spolupracovníka generálplukovníka Miroslava Šmoldase: „nadaný voják a organizátor a velice naivní politik", http://coldwar.cz/smoldas.htm), vyplývá, že šlo spíše o technokratického velitele bez ideologické ambice. Lze rovněž důvodně pochybovat o tom, že by patřil ke čtenářům dětské přílohy Rudého práva.

6) S velmi podobnými reakcemi se režim setkal například také v době reformy aparátu ministerstva vnitra, k níž došlo v roce 1959. Šlo o opatření jistě menšího rozsahu i méně významného kontextu, přesto i tehdy pracovníci Státní bezpečnosti reagovali podobným zhoršením „politicko-morálního stavu" - vyskytly se obavy ze ztráty prestižního zaměstnání v průběhu administrativních přesunů. „Je to na př. případ Gottwaldova, kde si soudruzi [pracovníci Státní bezpečnosti – pozn. K. S.] hledají místa v továrnách a vyjadřují přitom zároveň obavy, jaká bude jejich pozice mezi civilními spolupracovníky na budoucích pracovištích.")

Nároky na prestiž nebyly ovšem vždy spojeny s obavou ze ztráty zaměstnání. „Nechybí ani řada projevů lokálního patriotismu, které zachytili pracovníci III. správy MV na př. na KS MV [Krajské správě Ministerstva vnitra] Pardubice, kde se někteří pracovníci vyjádřili v tom smyslu, že "raději půjdou do nějaké Lhoty než do Hradce Králové". (Archiv ministerstva vnitra, A/3, III. správa MV, 27. listopadu 1959, čj. 00303/303-59, pro náměstka Josefa Kudrnu, Příprava reorganisace v orgánech MV – zpráva, mikrofiše.)

7) Československé potíže vyplývající z kolísání sovětské politiky se ovšem netýkaly jen věcí tak ohebných a přizpůsobitelných (ideologie a propagandy), ale i záležitostí zcela praktických. Případnou ilustrací může být například osud stavby uváděné pod označením „akce K-111" . Byla zahájena 20. března 1953 „s původním určením jako stanice Klárov příští pražské podzemní dráhy a současně jako chráněné pracoviště vedoucích funkcionářů předsednictva vlády a ÚV KSČ" a jako finanční limit pro tuto stavbu byla určena částka 135 575 000 Kčs.

Od původního garanta, jímž bylo ministerstvo místního hospodářství, stavbu související s dalšími horečně budovanými stavbami pražského podzemního protiatomového labyrintu (jako bunkr K-116 a další) v roce 1956 převzalo ministerstvo vnitra. V průběhu roku 1957 však „vzhledem k tomu, že ústřední orgány netrvaly na bezprostředním vybudování akce K-111, začalo se uvažovat o využití vybudovaného podzemí pro mírové účely do doby, než by bylo třeba akci dokončit". Tím bylo ušetřeno kromě jiného téměř 12 miliónů korun, 2120 tun cementu, 112 tun oceli, 330 krychlových metrů dřeva, 12,4 tuny ocelových trub a 12,2 tuny mědi.

V atmosféře chruščovovské mírové ofenzívy pak začala být vedena mezi jednotlivými státními orgány jednání o mírovém využití celého podzemního komplexu, ve kterém zcela vážně padaly dokonce i návrhy na „skladování zeleniny a ovoce" nebo „využití pro kulturní účely (např. kino)" .

V dubnu 1958 pak politbyro celou nedostavěnou akci převedlo na ministerstvo národní obrany - ovšem jen proto, aby si v nákladně vybudovaném (129 000 000 Kčs) bunkru původně určeném pro ochranu československých špiček v jaderné válce MNO zřídilo sklad zásob zdravotnického materiálu. (SÚA, AÚV KSČ, fond 02/2. Sv. 175, aj. 239, bod 7. Mírové využití akce K-111 a její převedení do operativní správy ministerstva národní obrany, předložil 23. dubna 1958 Rudolf Barák.) Jaký byl osud tohoto bunkru v době vrcholu druhé berlínské a karibské krize, se mi zatím nepodařilo zjistit.

Vaše reakce...

zpět