PWSV | Vol. 2 No. 5 květen 2003 | Studie | Milan Hroníček

Lomského zpráva: Československá lidová armáda a politika mírového soužití

Už samotný výběr dokumentu znamená jeho interpretaci či spíše volbu jedné z mnoha kontigentních interpretací. Při publikaci dokumentu se nelze (naivně?) tvářit, že text může „hovořit sám za sebe". Následující stať je mým osobním pokusem o interpretaci Lomského zprávy. Vycházím při ní z teze, že dokument představuje strategicky strukturovaný celek zaměřený k určitému cíli (tj. zpráva nastiňuje určitý problém a snaží se prosadit řešení, které její autoři považovali za nejvýhodnější).

Badatelé z dokumentů obvykle jen „těží" jednotlivá dílčí fakta, z nichž poté skládají konstrukce svých argumentací. Tento proces – ač se nesporně jedná o vědecky legitimní postup – nevyhnutelně zužuje interpretační pole dokumentů. Ve své interpretaci vycházím ze dvou zdrojů: (i) z analýzy struktury dokumentu (z členění, užitých argumentů a vnitřní logiky textu) a (ii) z historického kontextu jara 1960.

Zprávu lze rozdělit na úvod, na tři pasáže uvádějící příklady „nesprávných názorů", resp. snažící se dobrat jejich příčin, a na závěr, v němž je navrhnuto řešení situace.

Úvod zprávy plní klíčovou funkci, vymezuje „problém". Odvolává se na aktuální mezinárodní situaci. Mezi jejími základními rysy zdůrazňuje „snížení napětí", což přímo spojuje s úspěšnou politikou Sovětského svazu („leninskou" politikou mírového soužití a odzbrojovacími iniciativami). Na druhé straně ale zpráva upozorňuje, že ani za těchto okolností nesmí „politická bdělost a ostražitost" polevit. Socialistickou armádu prezentuje jako záruku mírového soužití.

Na takto normativně vystavěném pozitivním obrazu situace potom text demonstruje „negativní názory" mezi vojáky Československé lidové armády (i když se zpráva zmiňuje i o „občanstvu", celý text se primárně vztahuje k stavu uvnitř ČSLA). „Negativní názory" jsou stavěny do opozice vůči těm „správným" – vůči způsobu, jakým prý aktuální dění chápe většina společnosti. Víceméně ilustrativně potom zpráva uvádí „ojedinělé" obavy, zda odzbrojovací kroky „neohrozí obranyschopnost Sovětského svazu" . Nutno uznat, že tyto úvahy autory textu příliš netížily; podstatně větší pozornost věnovali projevům „jednostranného, liberalistického a někdy i pacifistického posuzování procesů probíhajících v oblasti mezinárodních vztahů". Právě tyto názory spojovali s projevujícím se poklesem „politické ostražitosti" a uvolněným přístupem „některých soudruhů k zajištění vysoké bojové připravenosti". Zpráva je reakcí na tento stav.

V druhé části textu je zmíněná kritika převedena do konkrétních případů „nesprávného" chápání souvislostí. Uvedené příklady prostupují napříč sociálním spektrem ČSLA; od přesvědčení některých velitelů o větším zájmu režimu „na hospodářské výpomoci, než na plnění plánu bojové a politické přípravy," přes kariérní nejistotu některých důstojníků a pokles zájmu o studium na vojenských školách postupně docházejí až k projevům neochoty řadových vojáků sloužit v armádě (volání po zkrácení služby či rovnou po jejím zrušení).

Po načrtnutí základních rysů problému nastupuje rozbor jeho příčin. Důvody byly spatřovány především v nedostatcích „ideologické práce politických orgánů, stranických organizací a velitelů" a často jednostranném vysvětlování „vojensko-politických otázek mezinárodních vztahů" , což prý dávalo „půdu pro různé iluze" . Mezi nedostatky v propagandě bylo zahrnuto asymetrické vyzdvihování hrozby „německého imperialismu" na úkor „agresivních sil imperialismu vcelku" či nezasazování dílčích sovětských „úspěchů" do širšího kontextu zápasu socialismu s kapitalismem. Jedním z následků potom podle zprávy byla pro ČSLA nesporně nevýhodná „nesprávná domněnka o klesající úloze člověka ve válce".

Pasáž zkoumající obdobnou situaci mezi „občanstvem" se z hlediska formálního členění dokumentu tváří jako samostatný oddíl textu, rovnocenný předchozímu rozboru stavu v armádě. Něco podobného naznačuje i název celé zprávy – „Zpráva o … názorech projevujících se mezi příslušníky armády a občanstvem…". Zdá se však, že podoba oddílu je zcela podřízena snaze vysvětlit armádní potíže vlivy zvnějšku, z civilního prostředí. Proč by se jinak uváděné příklady nejasností, panujících „v těchto otázkách v občanském životě" , pokaždé vztahovaly k záležitostem, v nichž docházelo k přímému střetu armádních a civilních zájmů?

Centrální roli mezi „civilními nejasnostmi" zaujímá podceňování významu obrany státu. Jednalo se o domněle přemrštěné požadavky civilních orgánů vůči armádě; o věci, které ČSLA komplikovaly plnění její deklarované hlavní funkce – obranu země. Dokument tak (i) „ventiloval" armádní nespokojenost a (ii) dosti elegantně přesouval částečnou odpovědnost za vnitřní ideologické obtíže ČSLA na důvody mimo bezprostřední dosah vojska. Stručně řečeno, zpráva z nich činila celospolečenský problém.

Značnou pozornost text věnoval zneužívání vojenské výpomoci v ekonomice a snahám různých podniků uchránit své zaměstnance před základní vojenskou službou. Problémy vztahů s ekonomickou sférou autory zprávy patrně velmi tížily (přinejmenším pokud lze soudit z propracovanosti a detailnosti uváděných příkladů). O snahách záložníků vyhnout se pravidelným vojenským cvičením nebo o nižší ochotě vědeckých institucí spolupracovat s armádou (jednu takovou záležitost měl profesor Viktor Knapp charakterizovat jako „požadavek ... apolitický vzhledem k současné situaci") zpráva hovoří méně. Důraz věnovaný vztahům armády a ekonomických sektorů je ostatně celkem pochopitelný. Režim přikládal národnímu hospodářství nespornou prioritu a dokonce i ČSLA mohla požadavkům z této strany čelit jen s obtížemi. Dokument nakonec dochází k jedné konkrétní příčině daného stavu: „Šíření některých nesprávných názorů napomáhají i články v našem tisku, v nichž je někdy opomíjen požadavek naší připravenosti k obraně země před agresory" .

Závěr nabídl určité řešení. Připustil, že za daných okolností – kdy v oficiální rétorice rezonuje sovětská odzbrojovací iniciativa a mírové soužití – „není účelné na stránkách našeho tisku, v rozhlase, televizi apod. zvlášť zdůrazňovat otázky bojové připravenosti našich ozbrojených sil, zdokonalování jejich výzbroje atd."

Na druhou stranu autoři textu nadále trvali na tom, že „je základním úkolem všech příslušníků našich ozbrojených sil dále upevňovat bojovou a politickou připravenost jednotek a útvarů".

Protichůdnost obou zájmů vyřešili doporučením zesílit „propagandu a agitaci k otázkám mezinárodní situace, třídnímu obsahu politiky mírového soužití a zvyšování obranyschopnosti země" a provádět ji jak ve straně, tak i v armádě „vnitřní cestou" . Nezapomněli ani na stručné shrnutí „správné linie": „Úsilí socialistického tábora o zachování míru nesmí být chápáno v rozporu s požadavkem neustálého upevňování obranyschopnosti. Úspěchy a síla SSSR a celého socialistického tábora nemohou zastírat skutečnost, že nejagresivnější síly imperialismu soustřeďují i nadále své úsilí k tomu, aby zabránily dosažení pozitivních výsledků v oblasti mezinárodních vztahů. Uskutečnění sovětského návrhu na všeobecné a úplné odzbrojení závisí především na vývoji v poměru třídních sil ve světě, růstu politické, ekonomické i vojenské síly a mohutnosti socialistického tábora."

Při rozboru textu nelze opominout okolnosti jeho vzniku. Negativní případy, jež dokument uvádí, lze v zásadě rozdělit do dvou časových rovin. První z nich – krátkodobé – byly přímo vztahovány k lednovému projevu sovětského prvního tajemníka a předsedy rady ministrů Nikity Sergejeviče Chruščova (stahování přihlášek na vojenské školy a „pacifistické projevy" vojáků základní služby). Dokument se ale současně soustředil také na druhou rovinu, na dlouhodobé společenské trendy, na odezvy uvolňování mezinárodního napětí, na dopady rétoriky mírového soužití, na důsledky euforie následující po Chruščovově návštěvě v USA v září 1959. Ne náhodou se dva ze čtyř kritizovaných časopiseckých textů týkaly právě nesprávného či pro „vojenské pány" provokativního výkladu odzbrojovacího plánu, který Chruščov během svého pobytu ve Spojených státech předložil Valnému shromáždění OSN.

Kořeny „leninské" politiky mírového soužití lze vysledovat k známému XX. sjezdu KSSS. Tehdy byla ze stranické ideologie vyškrtnuta teze o nevyhnutelnosti války mezi „pokrokovými silami" a kapitalismem. Výrazněji však politiku „mírového soužití" začal Chruščov prosazovat až od druhé poloviny roku 1957, tj. v době, kdy po zničení tzv. protistranické skupiny získal plnou kontrolu nad sovětskou zahraniční politikou a kdy byla mezinárodní pozice Sovětského svazu neobyčejně posílena startem Sputniku.

Politika pramenila z Chruščovova přesvědčení o nespravedlnosti „studené války", kterou podle něj Západ proti Sovětskému svazu vedl. Cíle politiky by bylo možné shrnout do snahy získat od Západu přiznání legitimity politiky socialistických zemí, dosáhnout formální parity mezinárodního postavení SSSR a USA a převést rivalitu mezi bloky (kterou ideologicky vnímal jako nevyhnutelnou) na méně hazardní a pro Sovětský svaz výhodnější bázi ekonomického a sociálního soutěžení. Na podzim 1959 se Chruščovovi mohlo zdát, že uspěl. Berlínskou krizí si vynutil, aby s ním americký prezident Eisenhower usedl za jednací stůl, návštěva v USA se ukázala být osobním triumfem prvního tajemníka a připravoval se nový summit velké čtyřky. ¹⁾ Situace mohla být jen stěží lepší…

Kreml na podzim 1959 učinil na mezinárodní scéně ještě další gesto. Dne 18. září 1959 sovětský první tajemník představil XIV. Valnému shromáždění OSN svůj projekt „všeobecného a úplného odzbrojení". Navrhl třífázový plán odstranění armád na celém světě. Za čtyři roky by tak státům zůstaly pouze nevelké policejní sbory. Nereálnosti plánu si patrně byl vědom i sám Chruščov. Iniciativa nicméně představovala pozitivní krok; získala si proto obrovský globální apel a o to zřejmě sovětskému vůdci při vší jeho snaze o posílení mezinárodního kreditu své země šlo především. ²⁾

Chruščov využil atmosféry uvolnění k posílení sovětského i svého vlastního postavení. A na vlně „euforie" přišel s projevem v Nejvyšším sovětu a redukcí armády.³⁾ Využil okolností technologické revoluce ve zbrojení a mezinárodního uvolnění, aby snížil ekonomické zatížení SSSR vyplývající z nezbytnosti stále udržovat rozsáhlou armádu, aby prosadil mezi vojenskou elitou novou obranou doktrínu a zároveň aby posílil sovětský (či svůj?) mezinárodní kredit další ukázkou mírové politiky.⁴⁾

Tříhodinová řeč, kterou Chruščov 14. ledna 1960 přednesl v Nejvyšším sovětu, patří k nejzajímavějším tahům sovětského vůdce. Shrnul v ní úspěchy prvního roku sedmiletky, zaštítil se nedávnými zdary sovětské vědy (např. raketovou technologií či spuštěním ledoborce Lenin), aby se od toho odrazil a poukázal na velké šance, které se podle něj Sovětskému svazu nabízely v politice mírového soužití, v politice hospodářského a nikoli vojenského soupeření odlišných ideologických táborů. Zdůraznil také značné oteplení mezinárodního ovzduší v souvislosti s „duchem Camp Davidu". I když hovořil i o „kruzích" na Západě a v USA, které chtějí pokračovat v „politice studené války" a zbrojení, tento tón se zcela ztrácel za dvěma hlavními tématy projevu – radikálním snížením velikosti Rudé armády a Chruščovovou vizí moderního konfliktu. Hodlal podrobit sovětské ozbrojené síly drastickému zeštíhlení – během dvou let mělo odejít do civilu 1,2 milionu vojáků, tj. přibližně jedna třetina celkového stavu – a značně explicitně dal najevo svůj názor, že příští konflikt rozhodne moderní technika (rakety s jadernými hlavicemi, nukleární ponorky), přičemž tradiční zbraně (rozsáhlé pozemní formace, tanky, bombardéry) za daných okolností postrádají význam. ⁵⁾

Krok vyvolal samozřejmě značnou odezvu. Navenek byl přivítán, ale realita byla komplikovanější. Perspektiva brzkého odchodu 250 tisíc důstojníků otřásla Rudou armádou.⁶⁾ Objevovala se kritika Chruščovova kurzu – a to jak v armádě, tak ve stranickém vedení (hlavně kvůli tenzím ve vztazích s ČLR, které politika mírového soužití působila). ⁷⁾

Nešlo však jen o kritiku; jeden z nejbližších Chruščovových poradců Oleg Trojanovskij zaznamenal, jak byl první tajemník nepříjemně zaskočen přílišným optimismem a očekáváními, která jeho projev v sovětské společnosti vyvolal. Prý potom začal uvažovat, jak lidi přiblížit zpět k realitě... ⁸⁾

Chruščovova rétorika se v průběhu jara 1960 postupně vyostřila, začal vkládat větší důraz na „hrozby, které představují bojechtivé kruhy v imperialistických státech pro světový mír" a podtrhával nezbytnost „revoluční bdělosti". ⁹⁾

To se ostatně ještě vystupňovalo po sestřelení amerického špionážního letadla U-2 a krachu pařížského summitu v květnu 1960.

V této situaci – 11. března, tj. necelých šedesát dnů po projevu v Nejvyšším sovětu – předložil ministr Lomský svou zprávu. Československo pravděpodobně nebylo předem o chystaných změnách informováno (stejně jako ostatní sovětští spojenci). ¹⁰⁾

Politická reprezentace přesto iniciativu „přivítala" (např. usnesením Národního shromáždění). Někteří její představitelé ostatně měli brzy příležitost vyslechnout si Chruščova přímo.

Na počátku února 1960 v Moskvě proběhlo zasedání Politického poradního výboru Varšavské smlouvy, kde sovětský první tajemník vyložil „spojencům" své názory na aktuální mezinárodní situaci a na současnou zahraničněpolitickou linii zemí socialistického bloku. Vedle optimistických vizí zdůraznil rovněž bdělost, nutnost „odhalovat strůjce války" : „Děláme politiku mírového soužití, protože věříme v sílu lidu, ve vítězství socialismu. Naše politika není politikou smiřování, pacifismu."¹¹⁾

Přítomné delegace se zavázaly, že se zdrží kroků, které by komplikovaly situaci před blížícími se velmocenskými rozhovory. Na druhou stranu československé ministerstvo zahraničí ve své finální zprávě o průběhu moskevských jednání otázku bdělosti úplně přehlédlo, byť mezi cíle nadcházejícího období zahrnulo potřebu „odhalovat zvýšenou měrou agresivní přípravy německého militarismu."¹²⁾

Pokud propojíme daný historický kontext s obsahem zprávy, dospějeme k několika závěrům:

(i) Dopady mezinárodní situace. Aktivistická zahraniční politika Sovětského svazu založená na heslech o „mírovém soužití" ohrozila v závěru 50. let dřívější ideologické modely okolního světa a vnějšího nepřítele. Zatímco v první polovině dekády byl víceméně spolehlivě vytvářen z vnějšího světa nepřítel (- společenský „strašák"), politika mírového soužití tento přístup zkomplikovala, ne-li znemožnila. To platí přinejmenším, pokud akceptujeme výklad ideologie jako referenčního systému, který svému nositeli pomáhá orientovat se v dění, interpretovat události, připisovat věcem významy. Rozhodnutí XX. sjezdu o změně ideologie v této otázce uvolnilo Kremlu do jisté míry ruce. Lomského zpráva ale ukazuje, že změnu ideologie nebylo možné omezit na pouhou výměnu znamének. Rozhodnutí sjezdu pro komunistické strany znamenalo potřebu dlouhodobé a svízelné redefinice svého vztahu k okolnímu, „kapitalistickému" světu.

Obrazně řečeno: jestliže si jako jednu osu teze o nevyhnutelném střetu socialismu a kapitalismu zvolíme linii „nepřítel – soupeř – partner – přítel" a kapitalistické státy byly v první polovině 50. let jednoznačně definovány jako „nepřítel", pak škrtnutí zmíněné teze vedlo k jejich přesunu do kategorie „soupeře/potenciálního protivníka" se všemi nevyhnutelnými ideologickými a propagandistickými důsledky. Způsoby, jak bylo dění prezentováno veřejnosti (propaganda, osvěta, agitace…), se musely zřetelně změnit. Nešlo na jedné straně hlásat nesmiřitelné nepřátelství kapitalistického světa k socialistickým zemím a na druhé straně hovořit o mírovém soužití, intenzivně jednat se Západem o snížení napětí či tam jezdit na státní návštěvy. Jasně srozumitelný obraz nekomunistického světa jako jednolité vnější hrozby už nebyl udržitelný.

V novém obrazu byly kapitalistické společnosti (včetně svých politických reprezentací) rozpolceny na mírové síly, s nimiž socialistické státy vedly dialog, a na „zlé" militaristické či imperialistické kruhy, které si v jazyce komunistické propagandy „přály pokračovat ve zbrojení a politice studené války" a kvůli kterým bylo nutné zachovávat „revoluční bdělost". ¹³⁾ Mechanismy formování veřejného mínění se za této situace musely vyrovnat s obtížným problémem jak správně distribuovat na veřejnost komplikované subtilní nuance „třídního obsahu politiky mírového soužití". Lomského zpráva ukazuje, že se to ne vždy dařilo. Upozornila na opomíjení potřeby „ostražitosti" a spojovala to s nedostatečným vysvětlováním „třídního obsahu" mírového soužití. A obdobně si stěžovala i na nevyváženost propagandy; Západnímu Německu bylo věnováno více pozornosti než jiným „imperialistům", ¹⁴⁾ což údajně vytvářelo prostor pro „iluze" o politice USA nebo Velké Británie.

(ii) Veřejnost a „správná linie". Chruščov svá vystoupení na podzim a v zimě 1959/1960 poněkud přehnal. Optimistická rétorika představila realitu v příliš pozitivním světle. Možné hrozby byly zastíněny líčením světlých zítřků. Západ v tomto kontextu přestával být hrozbou. Implicitní hrozivost vnějšího světa v předchozí dekádě pomáhala komunistický systém stabilizovat, sjednocovala jej před vnějším nepřítelem. Jen těžko lze předpokládat, že by se moc chtěla tohoto prvku úplně vzdát. Stálý prvek konfrontace s kapitalismem – byť ne nutně konfrontace na bitevním poli – zůstával také v jádru komunistické ideologie, tj. absolutní mír mezi ideologiemi nebyl možný. Problémem bylo, jak tyto momenty v propagandě správně vyvážit, jak přiblížit veřejnosti „pravdu"… Československý režim reagoval obdobně jako sovětský, i když patrně opatrněji (zablokování projevů „nesprávných názorů" v médiích, zlepšení agitace a propagandy k těmto otázkám, upozornění stranických špiček na problém prostřednictvím bulletinu ÚV), aby případně neohrozil záměry svého patrona. Zřetelně se zde také ukazuje, jaký význam byl tehdy připisován ideologickým nástrojům.

(iii) Armáda a socialistická společnost. V textu zprávy nejsou její autoři uvedeni. Vzhledem k obsahu by bylo možné uvažovat o branně-bezpečnostním oddělení ÚV KSČ, Hlavní politické správě ČSLA nebo přímo o Ministerstvu národní obrany. Rozbor textu hovoří ve prospěch ministerstva, ale ani ostatní možnosti nelze zcela vyloučit. Požadavky v dokumentu byly totiž formulovány hlavně směrem ven, mimo armádu – vůči politické reprezentaci, straně, tisku… K armádě se s výjimkou „Knappova případu" úzce vztahovaly všechny užité příklady (ani neochotu ČSAV však není možné použít jako výrazný argument ve prospěch branně-bezpečnostní komise, z teorie „ekonomického zajištění obranyschopnosti" by primárně těžilo také MNO). Projevům negativních názorů mimo rámec armády dokument věnoval jen minimální pozornost. Pokud by zprávu připravovalo oddělení ÚV, jistě by si text povšiml i jiných aspektů zasahující bezpečnostní sféru než jen těch, s kterými byla bezprostředně konfrontována ČSLA. Současně si lze jen těžko představit, že by Hlavní politickou správu příliš trápila otázka zneužívání vojenské výpomoci v zemědělských družstvech.

Prezentace zlepšující se mezinárodní situace ohrožovala společenskou pozici, kterou si armáda získala v období jednoznačné vnější hrozby. Tehdy byla armáda postavena do role jednoho z pilířů socialistické společnosti, což koneckonců vizuálně deklaroval i letenský Stalinův monument („bdělý" voják stál v jednom šiku s dělníkem, rolnicí a zástupcem pracující inteligence). Společenské trendy, na něž si Lomského zpráva stěžovala, tuto pozici ideově podkopávaly. Role ČSLA a její význam vzhledem k existujícím hrozbám byly zpochybněny (československá armáda nedisponovala ani raketami ani ponorkami, o nichž tak nadšeně hovořil Chruščov, zatímco její tanky a bombardéry šmahem posílal do propadliště dějin). Armáda, resp. MNO, se prostřednictvím zprávy v zásadě dožadovala nastolit novou, „opravenou" linii, která by reafirmovala existující postavení armády v souladu s jejími institucionálními zájmy nebo by alespoň zablokovala názory ohrožující její pozici (viz články zmíněné ve zprávě).

Zajímavá by mohla být ještě další interpetace, která by vztáhla dokument přímo k Chruščovovu lednovému projevu. Nesnažilo se vojenské velení prostřednictvím Lomského zprávy získat autoritativní ujištění nejvyšší politické reprezentace o zachování stávajících poměrů? Asi jen tak by nabyl na významu závěr zprávy s jinak značně neorganicky působící formulací o „naprosto neodůvodněných obavách, že by perspektiva odzbrojení ohrožovala životní perspektivy příslušníků čs. ozbrojených sil". Snažili se snad autoři textu ujistit touto cestou, že něco takového skutečně nehrozí?

Lomského zpráva představuje strategicky formulovaný dokument. MNO se jejím prostřednictvím snažilo stabilizovat svou pozici v socialistické společnosti. Měla také upoutat pozornost stranického vedení na nepříznivý vývoj veřejného mínění a získat podporu při prosazování správné linie. Nicméně zpráva jako pramen nabízí širší pole interpretačních možností – od zkoumání vztahu veřejnosti k armádě a po dopady oficiální rétoriky. Ukazuje rozpor, který na přelomu 50. a 60. let vyvstal mezi způsobem, jakým bylo veřejnosti prezentováno mírové soužití a jeho dopady na mezinárodní situaci, a prostředky, jimiž se mocenský systém stabilizoval a reprodukoval. Soudě podle dokumentu, MNO začalo bít na poplach nejdůrazněji. Ohlasy Chruščovova lednového projevu pro ČSLA patrně představovaly tu příslovečnou poslední kapku do číše...

Poznámky:

1) Např. Vladislav Zubok, Khrushchev and the Berlin Crisis (1958-62). CWIHP Working Paper No. 6, Washington 1993; Vladislav Zubok – Constantine Pleshakov, Inside the Kremlin’s Cold War. From Stalin to Khrushchev. (5. vyd.) Cambridge, MA – London 2000, s. 182-202.

2) K zákulisí plánu srov. Oleg Grinevskij, Tysjača i odin den‘ Nikity Sergeeviča. Moskva 1998, s. 57-66.

3) Oleg Troyanovsky, „The Making of Soviet Foreign Policy". In: William Taubman – Sergei Khrushchev – Abbott Gleason (Eds.), Nikita Khrushchev. New Haven – London 2000, s. 221-22.

4) Vladislav M. Zubok, „Khrushchev’s Troop Cut. New Russian Evidence". CWIHP Bulletin, Issue 8/9 (Winter 1996/1997), s. 416-20; EVANGELISTA, Matthew, ‚Why Keep Such an Army?‘ Khrushchev‘s Troop Reductions. CWIHP Working Paper No. 19, Washington 1997, s. 13an.

5) Doklad na četvertoj sessii Verchovnogo Soveta SSSR, 14.1.1960. N.S. Chruščov, O vnešnej politike Sovetskogo sojuza. 1960 god. Tom 1, janvar‘-maj. Moskva 1961, s. 5-64.

6) V.M. Zubok, „Khrushchev’s Troop Cut", s. 417.

7) O.Grinevskij, Tysjača i odin den‘, s. 144an.

8) O.Troyanovsky, „The Making of Soviet Foreign Policy", s. 222.

9) 40 let Azerbajdžanskoj SSR i Kommunističeskoj partii Azerbajdžana. Vystuplenie na toržestvennom zasedanii v Baku, posvjaščennom 40-letiju ustanovlenija sovetskoj vlasti i sozdanija Kommunističeskoj partii Azerbajdžana, 25.4.1960. N.S. Chruščov, O vnešnej politike Sovetskogo sojuza, 412-26.

10) V.M. Zubok, „Khrushchev’s Troop Cut", s. 417-18.

11) Předběžná informativní zpráva A. Novotného o poradě zemí Varšavské smlouvy dne 4. února v Moskvě, 9.2.1960. Michal Reiman – Petr Luňák (Eds.): Studená válka, 1954-1964. Sovětské dokumenty v českých archivech. Praha 2000, s. 136-140, cit. ze s. 138; Zpráva ministra zahraničí V. Davida o zasedání Politického poradního výboru Varšavské smlouvy v Moskvě dne 4. února 1960, 20.2.1960. Tamtéž, s. 141-147, cit. ze s. 142.

12) Zpráva ministra zahraničí V. Davida o zasedání Politického poradního výboru Varšavské smlouvy v Moskvě dne 4. února 1960, 20.2.1960. M. Reiman – P. Luňák (Eds.): Studená válka, s. 146.

13) James G. RICHTER, Khrushchev‘s Double Bind. International Pressures and Domestic Coalition Politics. Baltimore - London 1994, s. 120-121.

14) V souvislosti s blížícím se pařížským summitem se na jaře 1960 v československém tisku rozbíhala další dosti agresivní kampaň o německém „revanšismu a militarismu"; srov. Návrh čs.postupu v souvislosti s konferencí šéfů vlád v Paříži, 21.4.1960. SÚA, A ÚV KSČ, f. 02/2, sv. 257, a.j. 341, s. 11. Ač by se to dnes mohlo zdát, německý „revanšismus a militarismus" tehdy nepředstavoval prázdnou rétorickou floskuli. Socialistické země měly důvod se obávat vývoje v SRN (Adenauerova vláda z vnitropolitických důvodů stále odmítala uznat středoevropský status quo včetně hranic na Odře a Nise, současně tehdy směřovala k oproštění SRN od mezinárodních omezení a k získání jaderných zbraní), viz např. Marc TRACHTENBERG, A Constructed Peace. The Making of the European Settlement, 1945-1963. Princeton 1999, s. 252an.

Vaše reakce...

zpět