PWSV | Vol. 1 No. 3 prosinec 2002 | Co je nového | redakce

KULATÝ STŮL: Komunisté proti komunistům

Proces s Rudolfem Slánským a jeho celoblokové souvislosti

Jako doplněk k poslední informaci o kulatém stolu, který při příležitosti padesátého výročí "pražského procesu" ve spolupráci v úterý 17. prosince 2002 od 15.00 v zasedací síni v prvním patře pražského Klementina ve spolupráci se Slovanskou knihovnou pořádá PWSV, přinášíme synopse referátů jednotlivých účastníků.

Diskusi bude moderovat Milan Hroníček.

Proces s Lászlóem Rajkem: jeho kořeny a důsledky pro maďarský vnitropolitický vývoj

V procesu s Lászlóem Rajkem se protnulo několik problémů – obtížná pozice maďarských komunistů na vnitropolitické scéně, kteří na jedné straně museli „hájit“ národní zájmy, na druhé straně se museli zodpovídat Sovětskému svazu a plnit jeho příkazy. Vznikalo tak napětí a třecí plochy. Maďarští komunisté se dostávali do podezření, že dostatečně nehájí socialismus a že podléhají „buržoaznímu“ vlivu. Druhým motivem byla sovětsko–jugoslávská roztržka a kritika maďarských komunistů ze strany Kominformy. Třetím problémem byl mocenský boj uvnitř maďarského vedení o kontrolu na silovými rezorty mezi prvním tajemníkem Matyásem Rákosim, ministrem vnitra Lászlóem Rajkem, ministrem obrany Mihályem Farkasem a šéfem tajné služby Péterem Gáborem.

Proces s Rajkem měl však významný dopad na vnitropolitické dění i v dalších letech. V roce 1956 si jméno Rajk vetknuli ve „štít“ i formující se opoziční struktury. Vytvářel se jakýsi pseudokult mučedníka staliniského teroru (na Rajkovu činnost před zatčením se jaksi zapomínalo). Případ Rajk se stal mocenským nástrojem proti prvnímu tajemníkovi Maďarské dělnické strany Matyási Rákosimu. Znovupohřbení Rajkových ostatků 6. října 1956, které někteří historici označují za „generální zkoušku“ na povstání, svou oficialitou a symboličností nemá obdobu v žádné východoevropské zemi, kde procesy proběhly. Po roce 1956 však „mučedník Rajk“ ustoupil do pozadí, aby ho nahradila jiná osoba – Imre Nagy.

Logika výběru obětí? Úvaha o příčinách a důsledcích politických procesů v Československu

Otázka, podle čeho byly vybírány oběti politických procesů na začátku padesátých let, úzce souvisí s otázkou, jaké byly příčiny těchto procesů. Byly procesy vedeny sovětským úmyslem uskutečnit antisemitskou čistku? Šlo o svévolnou perzekuci vybraných skupin komunistických funkcionářů ("španěláků", "londýňanů")? Určilo podobu mechanismu politických procesů soupeření mezi vrcholnými stranickými funkcionáři?

Odpověď na otázku po příčinách samozřejmě souvisí s identifikací těch, kdo byli v těchto procesech postiženi, zároveň ale také těch, kdo postiženi nebyli. Namátkou: Na maďarském "Fieldově seznamu" byl také Jaromír Dolanský, na Gottwalda byl podle dalších svědectví vykonáván v případu Dolanského nátlak - proč tedy Dolanský nebyl mezi odsouzenými? Na stejném seznamu bychom našli Václava Noska, i on byl v době svého působení v úřadu ministra sledován a odposloucháván - proč tedy nebyl mezi odsouzenými? Pokud byla perzekuce zaměřena proti interbrigadistům, z jakého důvodu ji někteří (Antonín Vavruš, Bohuslav Laštovička) směli přežít? Pokud byla zaměřena proti Židům, proč některé z nich (Gertrudu Sekaninovou) nepostihla a jiné ano?

Nabízí se různé odpovědi, vždy ovšem neúplné. "Působili v sovětském zájmu", zní jedna z možných odpovědí - to ovšem byli platí i pro většinu odsouzených. "Přistoupili na spolupráci s bezpečností" - tento fakt lze u některých osob studiem dokumentů celkem bezpečně vyvrátit. Existuje tedy snad jiný vzorec, podle kterého byly oběti vybírány? Sehrála snad rozhodující roli náhoda?

Druhá, související otázka, kterou si v této souvislosti kladu, zní: Jaké byly dlouhodobé důsledky procesů? Jak ovlivnily mentalitu "přeživších" československých funkcionářů (pracovníků bezpečnostního a stranického aparátu,diplomatů, generálů a dalších)?

Svědectví Františka Ostrého o případu Slánský

Na podzim 1995 jsem si dopisoval s Frankem D. Kentem, původním jménem František Ostrý, který začátkem 50. let pracoval ve zpravodajské skupině generála Moravce Okapi v Bennsheimu ve SRN. Zajímal jsem se totiž o případ „dopisu Velkému Metaři“, který určitým způsobem přispěl k odstranění a zatčení Rudolfa Slánského. Musím zdůraznit, že o tomto případu jsem věděl ještě před tím, než o něm psal Jiří Šolc v čas. Historie a vojenství, a to od Miloše Knorra, tehdejšího operačního důstojníka Okapi. Bohužel než jsme si mohli ujasnit všechny podrobnosti, Kent-Ostrý začátkem roku 1996 zemřel.

Proces s Trajčo Kostovem

Příspěvek bude zaměřen na proces s někdejším prvním tajemníkem ÚV BSP(k) Trajčo Kostovem (1897 – 1949) a na obvinění, kterým při procesu čelil – z „antisovětismu“, špionáže ve prospěch Jugoslávie a ze snahy o odtržení pirinské Makedonie od Bulharska. Proces byl zajímavý i tím, že Kostov před soudem odmítl odříkat naučená přiznání a obvinění odmítl. Přesto byl 14.12. 1949 odsouzen k trestu smrti a popraven.

Politické procesy v Rumunsku

Politické procesy v Rumunsku sice byly, ale jsou těžko srovnatelné s tím, co se odehrávalo v téže době v Československu, Maďarsku, Bulharsku, Polsku či Albánii. V březnu se 1945 Rumunská komunistická strana s pomocí Spojenecké kontrolní komise, kterou ovládal SSSR jako hlavní okupační mocnost, zmocnila země. Byla zahájena komunizace. V roce 1946 komunisté vyhráli volby, o rok později rozpustili hlavní opoziční stranu (caranistickou stranu) a svrhli krále Mihaie. Vše provázel nelítostný a krutý teror.

Již od roku 1944 probíhal uvnitř komunistické strany ostrý mocenský boj. O ovládnutí RKS a získání výlučné přízně Kremlu bojoval na straně jedné generální tajemník G. Gheorghiu-Dej, na straně druhé tři tajemníci Ana Paukerová, Vasil Luca a Teohari Georgescu. Boj nakonec vyhrál Dej v roce 1952. Procesy s Lucou a Georgeskem však neskončily hrdelními rozsudky a Paukerová ani nebyla souzena. Tvrzení, že pád Paukerové byl spojený s vlnou antisemitismu, rozpoutanou tehdy ve všech komunistických zemích, v Rumunsku, neplatí. Dej se v boji s Židovkou Paukerovou a Maďarem Lucou spojil s dalšími židovskými či maďarskými funkcionáři jako byli Chisinevschi či Moghioros. Po smrti Stalin a a zejména po XX. sjezdu ÚV KSSS Dej ze všech přehmatů stalinismu obvinil právě odstraněné funkcionáře.

A tak jediný známější komunista, který zaplatil životem, byl Lucreţiu Pătrăşcanu. Z vrcholného vedení byl odsunut již v roce 1945, o tři roky později byl vyloučen i z ústředního výboru a uvězněn. V roce 1954 byl postaven před soudem, obviněn z toho, že byl „agentem imperialismu“ a popraven (spolu s ním byl souzen ne příliš známý funkcionář R. Koffler). Často bývá spojován s tzv. národním komunismem, ve skutečnosti jej zřejmě Dej považoval v období stalinizace za nebezpečného potencionálního soka. V roce 1968 byli všichni obvinění v procesech rehabilitováni.

Vaše reakce...

zpět