Milan Hroníček

Havanská konference: Nové dokumenty o karibské krizi

Rozmístění raket na Kubě - otázka sovětských motivů

Obsahem mého referátu bude analýza motivů, které vedly vedení Sovětského svazu k přijetí rozhodnutí instalovat na Kubě strategické rakety středního a středně dlouhého doletu.

Nejprve bude přednesen stručný přehled literatury ke Karibské krizi, jehož cílem je poukázat na stále přetrvávající jednostrannost historického diskursu, který reflektuje především americkou interpretaci událostí studené války a motivy a záměry, jež Američané připisovali Sovětům na základě vlastních obav a vlastních teoretických přístupů. jež ovšem nemusí zcela odpovídat sovětským.

V souvislosti s karibskou krizí jde zejména o to, že převážná část literatury vysvětluje instalaci raket na Kubě jako snahu Sovětů kompenzovat nedostatek mezikontinentálních balistických raket schopných ohrozit území USA, tedy jako snahu napravit "rovnováhu sil".

Těžištěm referátu bude snaha ukázat, že již v roce 1962 existovala zásadní rovnováha sil mezi východním a západním blokem, že Chruščovovo vedení nepociťovalo nedostatek mezikontinentálních střel jako bolestný problém a že tedy nemělo důvod řešit jej vysláním raket středního doletu na Kubu, a že tedy toto vyslání sledovalo cíl zcela jiný (totiž skutečně především obranu Kuby).

Promítání americké jaderné strategie a amerických modelů případného konfliktu na Sovětský svaz mělo nesporně nesmírný zpětný vliv na politiku vlád Spojených států a může historikovi pomoci pochopit zdroje jejich obav a motivy jejich rozhodnutí. Je však velmi zavádějící, má-li sloužit jako východisko analýzy a interpretace jednání Sovětského svazu. Bohužel, teze o (ne)rovnováze sil jakožto příčině karibské krize je v současném diskursu stále "ortodoxní". Ve svém referátu se nicméně pokusím tuto tezi poněkud zproblematizovat.

II. Československo a karibská krize

Československá politika k Latinské Americe v období 50. a 60. let

Můj příspěvek se bude týkat politiky ČSR (ČSSR) v Latinské Americe v 50. a 60. letech 20. století, zejména pak československé politiky k andským státům.

1. Nejdříve nastíním mezinárodní situaci a její odraz ve státech Latinské Ameriky.

2. Krátce pohovořím o politickém a hospodářském vývoji Kolumbie a Bolívie.

3. Těžiště mého vystoupení potom bude přímo o vzájemných vztazích těchto států a Československa.

Československá obranná opatření v době před karibskou krizí

Karibská krize ve třetí světovou válku nepřerostla. Nejméně od července 1961, kdy kulminovala druhá berlínská krize, však byla československým vedením přijímána řada nouzových opatření, zabývajících se právě eventualitou světového jaderného konfliktu. Příspěvek se zabývá zkoumáním toho, jak důsledně byla tato opatření zamýšlena a prováděna a z jakých očekávání stranické vedení při jejich přípravě vycházelo. Analyzuje nejrůznější nouzové plány (určené de facto pro déletrvající období mezinárodní krize a československé branné pohotovosti spíše než pro skutečný válečný konflikt) - počínaje nouzovým plánem pro činnost strany přes nouzový plán pro činnost státních a hospodářských orgánů, národních výborů, Státního sanatoria, přes připravovaná krizová opatření v oblasti devizového hospodářství a zahraničního obchodu až po nouzový plán na vypuštění vodních děl vltavské kaskády.

Pramennou základnou příspěvku jsou především ty dokumenty z rozmezí července 1961 až října 1962, které už byly odtajněny ve fondu Politického byra Archívu ÚV KSČ, dnes umístěného ve Státním ústředním archívu. Tyto dokumenty měly být původně doplněny výběrem relevantních spisů Vojenského ústředního archívu, nicméně vzhledem k jeho, doufejme dočasnému uzavření se tak nestalo. Jde tedy o popis otázek „obranných“ v širším slova smyslu, přičemž ovšem pominuta zůstává problematika „obrany“ v užším významu.

Nejvýznamnějším faktorem přípravy československých obranných opatření, někdy dokonce významnějším než sovětský tlak a mezinárodní souvislosti obou krizí (druhé berlínské i karibské), byla pro politbyro československá ekonomická krize. Nereálná očekávání spojovaná s pětiletým hospodářským plánem sama o sobě ohrožovala provoz jednotlivých podniků (o investiční výstavbě nemluvě), v kombinaci s rostoucími vojenskými a dalšími souvisejícími výdaji se však československá ekonomika přiblížila krachu. Novotného vedení v některých aspektech sovětské požadavky plnilo s malou důsledností (nejzřejmější to je v případě strategického plánování, například odmítání výstavby průmyslově náročných těžkých mostových souprav), což mohlo souviset například s probíhajícím jednáním o rozmístění sovětských jaderných hlavic na československém území.

Vaše reakce...

zpět