PWSV | Vol. 1 No. 2 2002 | Recenze | Jan Adamec

Co je nového… v maďarském časopise História 2002

„Ničemu se nenaučil, nic nezapomněl“

Pro listopadové vydání našeho webu jsem si do rubriky novinek vybral článek z maďarského historicko-popularizačního časopisu História 2002. Pokud bych tento časopis, jehož nejnovější čísla jsou k dispozici v čítárně maďarského kulturního střediska, měl více čtenářům přiblížit, pak bych jej přirovnal k českým Dějinám a současnosti.

Článek nese titul Rákosi száműzetéseben. Új dokumentum Rákosi Mátyásról, 1960 (Rákosi ve vyhnanství. Nový dokument o M. Rákosim, 1960). Autor článku Valerij Musatov, jinak přední ruský odborník na maďarské novověké reálie, v první části seznamuje čtenáře s pikantními detaily pobytu bývalého prvního tajemníka Maďarské dělnické strany Matyáse Rákosiho v jeho v pořadí již druhém sovětském exilu.

Připomeňme si některá základní fakta – Rákosi se předválečném období stal díky své angažovanosti v Maďarské republice rad a působení v ilegalitě hvězdou mezinárodního komunistického hnutí. Sportovní terminologií, asi za Georgi Dimitrovem. Horthyovským režimem byl odsouzen k dlouholetému žaláři, aby byl v roce 1940 vyměněn za honvédské prapory uherské povstalecké armády, které ukořistila carská intervenční vojska v letech 1848 – 49. Po pobytu v sovětském exilu se v roce 1945 vrátil do Maďarska a stal se nezpochybnitelným šéfem maďarských komunistů. Po roce 1948 diktatura proletariátu pod jeho vedením rychle zatrofovala v diktaturu úzkého kruhu jedinců s mírně řečeno pokřiveným morálním profilem. Rozsah represí a sociálního inženýrství byl i na poměry východního bloku enormní. V roce 1953, hlavně díky nástupu nových kremelských vůdců, byl nucen Rákosi potupně přepustit křeslo premiéra svému rivalovi Imre Nagyovi. Přesto jako první tajemník strany si moc udržel a až do 20. sjezdu ÚV KSSS dokázal úspěšně lavírovat mezi neupřímně míněnou sebekritikou a tvrdým kursem proti jakékoli opozici. Jeho kariéru ukončil až Anastas Mikojan, který v červenci 1956 přiletěl na mimořádné plénum ÚV MDS a dohodl se s ostatními členy maďarského politbyra na tom, že Matvěj, jak Rákosimu důvěrně sovětští komunisté říkali, musí odejít. „Ze zdravotních důvodů“. A zde začíná i Musatovův článek.

Maďarští komunisté, kteří doufali, že se Rákosiho zbaví tím, že ho posadí do letadla via Moskva, se hluboce mýlili. V sovětské „stalíci“ se Rákosi pasoval na předního odborníka na maďarské záležitosti a snažil se dirigovat dění v Maďarsku. Tu volal stávajícímu premiérovi Andrási Hegedűsovi a vyčinil mu, že do čela nově resuscitované Vlastenecké fronty byl zvolen bývalý sociální demokrat Árpád Szakatics, jehož Rákosi poslal do vězení na začátku bohatýrských padesátých let, tu neopomněl přispět radou svému oblíbenci prvnímu tajemníkovi ÚV MDS Ernőovi Gerőovi. V maďarském politbyru tyto „telefonáty“ vyvolávaly jednak nechuť z Rákosiho paternalistického přístupu, jednak obavu, zda-li za Rákosim nestojí nějaká kremelská klika a nedrží si ho jako střelce v záloze pro případ, že by maďarské vedení nebylo dostatečně poslušné. Do této situace zasáhlo zcela nečekaně maďarské povstání, které dramaticky změnilo poměr sil. Za Rákosim putovali do exilu další maďarští komunisté, jako například „španělský řezník“ Ernő Gerő, a do čela nové vlády se dostal János Kádár, který měl s Rákosim nevyřízené účty z doby, kdy proti němu Rákosi spolu s Mihályem Farkasem zinscenoval proces. Kádár vytrvale bránil tomu, aby se Rákosi vrátil z exilu, a to i v případě, kdy souhlasil v roce 1960 s návratem Ernőa Gerőa. Naopak Rákosimu znepříjemňoval pobyt v samotném „Svazu“.

Již v roce 1957 maďarské vedení přišlo s ostrou kritikou svého bývalého vůdce a jeho návrat označilo za škodlivý. V této době to bylo více než rozumné a pochopitelné. Kádár, ač na jeho rukou ulpělo mnoho nevinné krve, se snažil distancovat od předchozího vedení a návrat jednoho z jeho největších exponentů by mu příliš neprospěl. S Kádárovým stanoviskem souhlasil i Chruščev, který také nenácházel pro Rákosiho mnoho dobrých slov. V letech 1957, 1958 a 1960 maďarské vedení opakovaně odmítlo zrušit Rákosimu vyhnanecký status. Ba co víc, v roce 1962 na základě vyšetřování nezákonných procesů z padesátých let byl Rákosi spolu s Gerőem vyloučen ze strany. Zároveň se Kádár snažil omezit Rákosiho komunikační „akční rádius“ na nejmenší možnou míru, neboť Rákosi se nerozpakoval ještě za svého pobytu v Moskvě kontaktovat cizí představitele a politiky. Ani vzdálený Krasnodarsk, po Moskvě Rákosiho druhá štace, mu nebyl dostatečnou překážkou k tomu, aby nezasahoval do maďarského dění. Kádár proto požadoval, aby byl Rákosi přemístěn někam velmi, velmi, velmi daleko a také, aby mu byla „…snížena životní úroveň na úroveň běžného důchodce.“

Rákosi se tedy musel v roce 1962 z Krasnodarska stěhovat do Tokmaku v Kirgízii. Ale ani zde Matvěj nerezignoval a bombardoval sovětské vedení žádostmi, aby mohl odcestovat do Moskvy a aby z něho bylo sňato nezákonné vyhnanství. Věc došla tak daleko, že Rákosi požádal o udělení politického azylu i Čínu. Nakonec však přece jen uspěl. Sovětské úřady reflektovaly na jeho stížnosti na špatný vliv podnebí na jeho zdraví a bylo mu v roce 1966 dovoleno přestěhovat se i se svojí manželkou, sovětskou občankou Fenyou Kornilovovou, do Arzamasu. Další kolo Rákosiho „boje o návrat domů“ nastalo v roce 1968, kdy při jednání se speciálně vyslanou maďarskou delegací opakoval, že se nechce věnovat politické činnosti a že chce již jen psát své vzpomínky. V červnu 1968 již užuž bylo rozhodnuto, že při příležitosti 50. výročí založení Maďarské republiky rad se Rákosi bude moci vrátit do země. Sovětská invaze do Československa ale toto rozhodnutí opět odsunula.

Vrcholem Rákosiho ponížení bylo setkání s maďarským zástupcem 18. května 1970 v Moskvě. Rákosi měl za možnost návratu do vlasti podepsat prohlášení určené budapešťskému policejnímu velitelství, v němž měl souhlasit s omezením svých případných styků se zahraničními diplomaty a se zahraničními dopisovateli. Jinými slovy, Rákosiho v jeho vlasti čekal „hausarest“ a Kádár měl určovat, s kým se kdysi nejmocnější muž země bude stýkat a s kým nikoli. Rákosi jakoby tušil svůj blížící se konec a věrný své buldočí zarputilosti a tvrdohlavosti odmítl na takové ponižující podmínky přistoupit. Maďarské nížiny již neměl nikdy spatřit. Pátého února 1971 zemřel. Jeho ostatky byly převezeny do Maďarska, ale to je již jiná kapitola. Zajímavá ovšem natolik, že bych se jí chtěl věnovat v nějakém dalším čísle.

Vraťme se k samotnému dokumentu. Je jím záznam jednání mezi György Aczélem a Sándorem Nógradim a Matyásem Rákosim 10. srpna 1960 pořízený Vladimirem Krjučkovem, tajemníkem někdejšího sovětského velvyslance v Maďarsku Jurije Andropova. Samotný ráz rozhovoru byl určen již tím, že z celkových sedmi hodin mluvili maďarští vyslanci jen necelou půlhodinu, zbytek si nárokoval holohlavý ex-vůdce. Rozhovor se stáčel k obvyklým tématům – Rákosi souhlasil s vývojem nastoleným po 4.11. 1956, ale odmítal se příliš vyjadřovat k justičním vraždám z let pdasátých či k okolnostem stranického boje v roce 1953 či 1955. Výsledkem nebylo zrušení Rákosiho vyhnanství, ale dílčí změny v jeho hmotném zabezpečení a také v tom, že mu měl být zrušeno omezení korespondece s příbuznými.

Vaše reakce...

zpět