PWSV | Vol. 1 No. 2 listopad 2002 | Recenze | Milan Hroníček

Krvavý Jom Kippur

Jan Wanner, Krvavý Jom Kippur. Čtvrtá a pátá arabsko-izraelská válka ve světové politice. Praha, Libri 2002, 355 s., ISBN 80-7277-121 3.

Předněvýchodní region, izraelsko-arabské vztahy, palestinský problém, ... Poslední léta a měsíce tato oblast opět (pokolikáté zase?) přitahuje zájem médií a jejich prostřednictvím i naší pozornost. Stává se předmětem jak vážně míněných diskuzí, tak vášnivých „hospodských“ debat. Nelze tedy než přivítat jakékoli nové dílo, které se věnuje tomuto obtížnému tématu. Tím spíše, když se pod poněkud dryáčnickým názvem vyloupne důkladná historická práce. Na druhou stranu však nelze přehlížet ani neduhy knihy, kterou se zabýváme. Obvykle se recenze soustřeďují na problematické pasáže zkoumaných prací. Zpochybňují vznesené hypotézy, pozastavují se nad závěry či nad použitými metodami. Problém nastává v situaci, když se tím, co nás „vyprovokuje“ k napsání recenze, stane celková koncepce díla. Bohužel, přesně takový případ nastal u (zatím) poslední práce Jana Wannera.

Kniha zpracovává příběh jom kippurské války, posledního velkého vojenského konfliktu mezi Izraelem a jeho sousedy. Říjnové válce Wanner přiřazuje pořadové číslo pět, neboť statut čtvrté izraelsko-arabské války je v textu přiřazen (a nikoli zcela neoprávněně) tzv. vyčerpávací válce. Podtitul se snaží obě střetnutí – čtvrté a páté – sjednotit jako téma. Brzy je ovšem zřejmé, že linie textu směřuje k jom kippurské konfrontaci a události předchozích šesti let představují jenom jakousi předehru, jejímž úkolem je zasvětit čtenáře do kontextu. Kniha začíná charakteristicky – velmocenským zásahem, jež ukončil šestidenní válku. Čtenář je tak vtažen do rozehrané hry a očekává se od něj, že se průběžně jejích principů dovtípí. Od začátku má také být jasné, že mezinárodní systém, v němž se Wannerův „příběh“ pohybuje, do značné míry odráží bipolární podmínky studené války. Regionální aktéři mohou rozehrávat své politické projekty, nicméně často se jejich tahy protknou s akcemi globálních hráčů – Spojených států a Sovětského svazu. Wanner prezentuje realistický obraz světa. Obraz světa, který funguje na objektivně dané moci a reálných zájmech. A autor si v něm klade ambiciózní cíl – sledovat mnohovrstevnatost mocenských interakcí v tomto světě.

Čím je vlastně období přelomu šedesátých a sedmdesátých let a jom kippurské války důležité? Předně konflikt otevřel cestu k dohodám z Camp Davidu a míru mezi Izraelem a Egyptem. V době krachujících mírových procesů je bezesporu užitečné vracet se k nejstabilnější smlouvě, která dosud byla mezi arabským státem a Izraelem uzavřena. V té době se také výrazně profilovalo palestinské hnutí. Nešlo jen o postavu Jásira Arafata, který se tehdy dostal do čela OOP, ale i nástup nezávislých radikálně levicových skupin (mezi nejznámější patřila LFOP či Černé září) a vytlačení palestinských skupin z Jordánska do Libanonu. Bylo to rovněž období nástupu nových modelů palestinského boje proti izraelské nadvládě (terorismus, aktivnější vystupování na mezinárodní scéně). Aktivním politickým nástrojem arabských států se poprvé stala ropa. Nové politické elity, které pak měly dlouhodobě ovlivnit regionální politiku, se tehdy prosadily nejen mezi Palestinci. Příkladem může být Sýrie či Izrael, kde s osobou Goldy Meirové končila éra bývalých předáků sionistického hnutí. Pozornost si zaslouží také vazby obou supervelmocí – tehdy v osidlech détente – k problematické oblasti i k jednotlivým režimům. Komplikované vztahy mezi Moskvou a Káhirou by mohly posloužit jako podklad pro případovou studii. Pružnost podobných pout ve zdánlivě rigidním prostředí studenoválečného mezinárodního systému nemůže nepřekvapit. A nesmíme přehlédnout ani Henryho Kissingera, jehož diplomatické zásahy i koncepce poznamenaly tehdejší konflikt.

O čem je Krvavý Jom Kippur? Autor se snaží propojit politickou a vojenskou stránku výkladu. Kniha je rozdělena na dvě, v zásadě rovnocenné části. Zatímco první pokrývá období 1967-1973, druhá se téměř výlučně zabývá průběhem jom kippurského konfliktu v říjnu 1973. Wanner se pokouší zkoumat komplexní svět blízkovýchodní politiky, váže události do kauzálních vazeb, aby v druhé části přešel k podstatně bezprostřednějšímu popisu vývoje na bojištích, ve štábech i hledání mírového východiska. Načrtává obraz dění v palestinském hnutí, na izraelské politické scéně, mezi klíčovými rivaly Izraele i cest, jimiž se mezinárodní vztahy na Blízkém Východě promítaly do globální politiky a naopak, jak se globální mocenské vztahy (v případě Krvavého Jom Kippuru hlavně studenoválečná bipolarita) projevovaly v regionálním dění. Zůstává otázkou, zda lze takový tématický blok smysluplně uchopit a zároveň si uchovat analytický drobnohled, k němuž se Wanner v textu hlásí. Čtenář rychle nabývá dojmu, že kniha je buď příliš krátká nebo mělo být radikálně zúženo její téma. Problematika je výkladem zplošťována, což je sice přirozené, ne vždy to však je ku prospěchu věci. Ve snaze „vmáčknout“ do tříset stran maximum informací jsou některé pasáže ukázkou brilantně formulované zkratky, jindy se to však děje na úkor srozumitelnosti výkladu. Jak rozumět například závěrečným větám souvětí: „Zatímco Násir stále o izraelském jaderném potenciálu mluvil, aby upoutal pozornost velmocí k možnosti eskalace arabsko-izraelského sporu, Sadat naopak podobnou propagandu zcela utlumil, aby mohl využít malé izraelské bdělosti, a v případě krize se dovolávat Washingtonu“ (s. 118)? Otazníky rovněž vzbuzují delší pasáže o tématech, která přímo nesouvisí s arabsko-izraelskou problematikou (exkurz do politického vývoje v Jemenu, s. 18-20). Líčení potíží, které měl Sadat s plukovníkem Kaddáfím (s. 137-139), je nepochybně vypravěčsky vděčné, nicméně ostře kontrastuje se srovnatelným prostorem, jež Wanner ve svém textu vyhradil pro celé izraelské vojenské plánování před říjnovou válkou (sic!).

Zde spočívá koncepční úskalí práce. Práci chybí problém. Problém, který by ji sjednocoval a udával směr. Absencí centrální otázky se autor v textu snaží zastřít hromaděním faktů a skutečností. I kdyby se pokoušel hlouběji uchopit některé dílčí téma, zůstala by jeho snaha „utopena“ mezi fakty. V úvodu se sice hovoří o frázi „čím více známe, tím početnější jsou nové otázky“ (s. 8), z hlediska obsahu toto konstatování zůstává více méně formálním rétorickým cvičením. Text postrádá serióznější pokus o vymezení pracovních otázek. O nějakém Fragenstellung si můžeme nechat jen zdát. Výsledkem je rezignace na snahu o inovativní, odvážnější uchopení tématu. Popis zajímavé doby převážil nad rozborem zajímavého problému. To by sice bylo přípustné (nikoli žádoucí) u textu popularizačního nebo příručkového charakteru, ale tím Wannerova práce nechce být. Neodpovídá tomuto žánru ani poměrně hutným poznámkovým aparátem, obšírným seznamem literatury, ani stylem narace. Rovněž značné vstupní znalosti, které od čtenáře očekává, rozhodně neodpovídají standardům tzv. literatury faktu. Nelze hovořit ani o přiručce. Nedokáži si představit přiručku, jež by postrádala rejstřík. Ráz Krvavého Jom Kippuru jen podtrhuje absence mapy celého regionu, kterou by méně zasvěcený čtenář bezpochyny uvítal. Ani několika mapičkám jednotlivých bojišť, jež se objevují v textu, nechybí jistý půvab. Je vzrušující sledovat, jak se na čtyřech po sobě následujících pláncích suezského bojiště pozvolna mění obrysy pobřeží, tvar kanálu, trasy komunikací. Nepochybně větším problémem pro představivost čtenářů se brzy stává jakýkoli pokus vztáhnout údaje z textu na tyto plánky. Nejenže na nich řada textem uváděných orientačních bodů vůbec chybí, ale už samotná snaha vyznat se ve spleti údajů, které představují několikadenní vývoj na frontě, přináší značné vypětí.

Vraťme se však k Fragenstellung. Autor v úvodu zmiňuje „tradiční metody historické analýzy“ (s. 8). Nelekněme se. Pod formulací, jež je pro studenta historie obtížně rozluštitelná, se patrně skrývá jen tvrzení, že se kniha pokusí uvést události do kauzálních souvislostí, postaví je do kontextu. V knize se také mnohokrát opakuje tvrzení „ve skutečnosti…“. Neznamená to nic ménšího, než že se autor v hloubi duše stále pokouší o určitou „objektivní“ rekonstrukci minulosti – bez ohledu na to, že společenské vědy už několik dekád na takové úsilí hledí s notnou dávkou skepse. Zvolený přístup pak poznamenává ráz práce. Důležité body jsou představovány jako holá fakta. Wanner raději „rekonstruuje“ řetězec událostí, které vedly k jom kippurské válce, než aby se zabýval událostmi samotnými. Jsou konstatovány, nikoli podrobovány analýze. Výsledek má větší výpovědní hodnotu o metodologickém přístupu než o povaze onoho období. Ve finálním úhrnu jsou možné klíčové mezníky vývoje – problémy, na niž by se dala vystavět koncepce knihy – zasuty ve změti incidentů, šarvátek, které autor považuje za nutné zmínit. Jistě, že přestřelky, výpady či aféry dotvářely rámec, v němž se tehdejší aktéři pohybovali, v němž rozhodovali, nicméně jejich existence by neměla zastírat trendy, které z dlouhodobého hlediska považuje autor za důležitější. Výmluvným příkladem je otázka ropné krize způsobené embargem, které v průběhu války uplatnily arabské státy vůči Západu a kterému Wanner v epilogu knihu přisuzuje významnou roli (s. 304). Ve vlastním textu se však omezuje na útržkovité konstatování způsobů, kterými arabské státy koordinovaly svůj postup, a na to, jak Západ a hlavně Spojené státy varovné signály před krizí přehlížely. O dopadech drastického zdražení a snížení produkce ropy v práci není ani slovo. Ropná krize by tedy z hlediska Wannerova textu v podstatě neproběhla.

Těkání od personálních vztahů mezi jednotlivými politiky a vojenskými veliteli až po makrostrukturní záležitosti typu arabského nacionalismu je pro Krvavý Jom Kippur typické. Na jednu stranu sice zvyšuje čtenářskou přitažlivost textu. Na druhou stranu nelze vedle sebe klást záležitosti krátkodobého významu, události, jež založily určitý střednědobý trend, a long durée aniž by to zcela nerozbilo možné interpretační úrovně. Zatím jsem nezmínil otázky mentalit, idejí a ideologií, tedy problémy, které hýbou politikou a politickou kulturou snad všude. Přední Východ na přelomu šedesátých a sedmdesátých let nebyl výjimkou, ba naopak v tomto směru doslova vřel. Nezdá se, že by vůbec bylo možné mluvit o nedostatku důvěry mezi Židy a Araby. Důvěra prostě neexistovala. Palestinské hnutí bylo zmítáno marxisticko-leninskými nebo dokonce maoistickými tezemi. S nimi se prolínala starší ideologie arabského sjednocení či pozvolna oživovaný islámský fundamentalismus – jeho éra však měla nastat až v letech po říjnové válce. Těmto aspektům však Wanner věnuje dosti okrajovou pozornost. Maximálně je zmíní, aniž by se jimi dále zabýval. Někdy se tak dokonce děje na úkor srozumitelnosti práce. Vezměme si kupříkladu koncept „přerůstání revolucí“ (s. 22), který ve své době ovlivnil krajně levicové palestinské skupiny. Většina starších čtenářů patrně porozumí obsahu termínu. Generace, jejíž jsem i já sám členem, však už nemusela navštěvovat povinné kurzy marx-leninismu a tudíž pojmu prakticky nerozumí. Jeho výpovědní hodnota je redukována na reprodukovanou frázi z marxistického diskurzu.

V závěru své recenze bych se ještě rád pozastavil u několika dosti paušalizujících tvrzení, jež mne zaujaly v textu Krvavého Jom Kippuru. Nic než otazníky nemůže vyvolat formulace o Kissingerovi, „který jako každý politik z intelektuálního prostředí tíhnul až příliš snadno k použití síly“ (s. 71) – i když uznávám, že ona věta nepostrádá jisté kouzlo. Autor rovněž několikrát v textu operuje s „logikou studené války“ (s. 38), která měla proti sobě postavit „arabsko-sovětskou a izraelsko-americkou alianci“ (s. 43). Skutečnost, že se faktor studené války v kalkulacích politiků projevoval, však nenaznačuje existenci žádné zákonitosti, žádné logiky. Jak je možné třeba skloubit představu o takovém principu s výrazně ambivalentním vztahem USA k Izraeli, jež se v americké politice projevoval hluboko do šedesátých let? Tento přístup má i další rozměr. Umožnil zúžit prostor „světové politiky“, k němuž se autor hlásí v úvodu. Prostor „světové politiky“ totiž ve většině knihy vyplňuje pouze politika hlavních dvou supervelmocí – Spojených států a Sovětského svazu. Lze jen litovat, že se práce téměř nedotkla kořenů rozporů v přístupu k blízkovýchodní problematice, které se už tehdy projevovaly uvnitř západního tábora. Nepovšimnuta zůstala také role, kterou v podpoře arabských zemí sehrály podmíněně autonomní sovětské satelity. Archivy bývalého Československa by v této souvislosti určitě stály za prozkoumání.

Wannerovo zpracování jom kippurské války má své klady i zápory. S nesporně brilantní řemeslnou prací však ostře kontrastuje absence ústředního problému. Způsob, jímž se historik-autor zhostí tématu, jak jej uchopí, bývá pro druhé historiky často tím nejzajímavějším a nejpřínosnějším. Zde je koncepce potlačena. Výsledkem je (zaprvé) výrazná převaha faktů nad autorským pojetím a (zadruhé) do značné míry předvídatelná linie „příběhu“, která je určitě jednou ze zásadních vad Krvavého Jom Kippuru. Nosnost tématu nebyla ani zdaleka využita. Vezměme si pro příklad otázku vztahu konfliktu k dohodám z Camp Davidu. Egyptsko-izraelský mír byl dost možná nejdůležitějším výsledkem války. Vzhledem k prostoru vynaloženému na vývoj před válkou (téměř polovina knihy), je problém výsledků zcela „osekán“. Necelá desítka stránek suplující závěr knihy (Epilog) je v poměru k detailním popisům tankových operací na Sinaji doslova směšná. Co je z hlediska historického poznání důležitější? Vědět, kde 6. října 1973 stály izraelské „pancéře“, či přemýšlet o mechanismech, které vedly k řešení dlouhodobého konfliktu? Ostatně představa o tom, že líčení dozvuků zkoumané události je optimálním závěrem historické práce, dostatečně vypovídá o charakteru Krvavého Jom Kippuru.

Vaše reakce...

zpět