PWSV | Vol. 2 No. 3 březen 2003 | Studie | Sophet Sok

Pokus o vytvoření revoluční agrární společnosti. Kambodža 1975-1979

Úvod

Cílem této práce je přiblížit – za pomoci klasické politologické teorie totalitarismu¹⁾ – pokus kambodžských komunistů vytvořit agrární revoluční společnost a popsat jeho bezprostřední i dlouhodobé důsledky.

Výběr tématu ovlivnily dvě základní okolnosti. Prvním důvodem byla skutečnost, že období vlády Rudých Khmerů doposud v češtině nebylo – s výjimkou kapitoly v Černé knize komunismu²⁾ a knihy o dějinách Khmerů³⁾ - zpracováno. Na tomto místě je však nutné uvést, že ani v khmerštině není odborná literatura příliš rozsáhlá, převažují překlady francouzských a amerických historiků. Nedostatek kvalitních studií odborné instituce v Kambodži částečně nahrazují vydáváním edic archivních dokumentů. ⁴⁾

Druhou a podstatnější okolností, jež mě přivedla ke zpracování tohoto tématu, byla skutečnost, že jsem část svého dětství prožil v režimu tzv. Demokratické Kampučie. Ačkoliv jsou mé vzpomínky na toto období staré pětadvacet let, dodnes mě pronásledují jako zlý sen. Lze jen těžko popsat a uvěřit, jaké zločiny tento nelidský režim Pol Pota a jeho následovníků praktikoval na vlastním národě. Obyvatelé Kambodže se v posledních několika desetiletích setkali s hororem, nemajícím v dějinách lidstva snad obdoby. Od šedesátých let se v Jihovýchodní Asii střetly oddíly vietnamské komunistické strany s vojskem Spojených států amerických (USA), válka skončila jejich vítězstvím. V Kambodži připadlo osvobození od okupačního amerického vojska, jak popsali údajný konec občanské války nejen představitelé místní komunistické strany, na den 17. dubna 1975. Část obyvatelstva Phnompenhu, hlavního města Kambodži, původně vnímala tento den jako slavnostní a dlouho očekávaný okamžik. Jejich radost z konce válečného utrpení se však záhy změnila v nejkritičtější životní chvíle, neboť komunistická vojska místo slavení vyhnala obyvatelstvo z města a řadu lidí hned či později zavraždila. Režim Rudých Khmerů v letech 1975-1979 bývá historiky často nazýván jako "krvavý experiment".⁵⁾

Jeho představitelé se brutálně snažili praktikovat myšlenky tzv. nového ekonomického učení, vycházejícího zejména z čínského maoismu. Za jejich vlády zahynulo přes dvě a půl milionu Kambodžanů: zemřeli hladem, na nevyléčené nemoci, vyčerpáním v pracovních táborech nebo byli přímo popraveni, často brutálním způsobem (například udušením igelitovým pytlem či podřezáním palmovým listem).

Dodnes snad neexistuje jediná kambodžská rodina, jež neztratila někoho blízkého. Naše rodina není výjimkou, ozbrojené oddíly zabily mého dědu či strýce. Dnes v Kambodži často zaznívají tato či podobná slova: "Musíme poznat historii. Pol Pot zabil mnoho lidí. Musíme vychovávat mladší generace v tom, že šlo o genocidu. Už nechceme další válku."⁶⁾

Nadále však, ačkoliv Pol Pot již v roce 1998 zemřel, zůstává v duši většiny Kambodžanů strach přítomen a o svých prožitcích nechtějí s nikým hovořit. Před několika měsíci Česká televize vysílala čtyřdílný dokumentární cyklus "Diktátoři světa". Jeden z dílů byl věnován představiteli Rudých Khmerů Pol Potovi, podtitul této části byl více než výmluvný: "Kambodža v zemi neskutečných zločinů". Jiný filmový snímek, přibližující stejné období, vysílala nedávno jedna z místních soukromých televizí. ⁷⁾

Doufám, že tato práce vzbudí zájem českých čtenářů o zemi, kde se po třiadvaceti letech od pádu krutovlády Rudých Khmerů začínají její pozůstatky – kostnice, věznice, nedobytné pevnosti či tzv. vražedná pole – stávat turistickou atrakcí...

Teorie totalitarismu
Politologická teorie totalitarismu je spojená s dnes již klasickou prací C. J. Fridricha Jedinečný charakter totalitářské společnosti, publikovanou v roce 1954. Jako jeden z prvních politologů vymezil nový typ politického systému, za jehož hlavní reprezentanty označil jak nacistický tak komunistický režim.⁸⁾

C. J. Friedrich vymezil pět základních rysů, společných pro oba tyto politické systémy, představující negativní výsledek modernizačních evropských procesů:
1. oficiální ideologie, kterou musí všichni členové společnosti přijímat a akceptovat
2. jediná masová politická strana, většinou s jedním vůdcem, hierarchizovaná a nadřízená (propojená) státní byrokracii
3. monopol na kontrolu všech prostředků ozbrojené moci
4. informační monopol této strany
5. systém fyzické a psychologické kontroly společnosti prostřednictvím policie využívající teroristické prostředky.

Ve spolupráci se Z. Brzezinským připojil později také šestý společný rys, centrální řízení a kontrola ekonomiky, ⁹⁾ jež však byla také hlediskem, v němž se stalinistický a hitlerovský režim nejvíce lišily.¹⁰⁾

Do konce šedesátých let se tato teorie stala obecně přijímanou, neboť pomohla odlišit zejména komunistické režimy od režimů autoritativního typu, jakým bylo například frankistické Španělsko. Poté však začala být stále silněji napadána, zejména částí západní tzv. revizionistické školy sovětologů. Hlavním argumentem kritiky byla vnitřní dynamická proměna komunistických režimů a jejich diferenciace.

Před několika lety doporučil italský politolog G. Sartori hovořit o totalitarismu jako určitém ideálním typu, v protikladu k demokracii. Jeho základní charakteristiku je v tomto kontextu možné popsat jako "politické ovládnutí všeho, včetně mimopolitického života člověka".¹¹⁾

Je bezesporu pravda, že ve skutečnosti existovala řada odlišných komunistických režimů, například sovětský, čínský, latinskoamerický či africký. Přesto lze u naprosté většiny z nich nalézt všech šest uvedených základních rysů totalitního systému, a to často v jejich extrémní podobě. Výjimku nepředstavuje ani Pol Potův režim v Kambodži, ačkoliv i u něho lze doložit celou řadu specifických odlišností, dané zejména výjimečnou historickou či náboženskou tradicí. Jednou z nich byla genocida vlastního národa, jež svým rozsahem neměla obdoby, nejasná struktura revoluční strany, včetně jejího vedení či iracionální ekonomická koncepce budování revoluční agrární společnosti.

Pojem revoluční agrární společnost
U všech zmíněných typů komunistických režimů lze nalézt ještě jeden společný rys, o němž klasici teorie totalitarismu přímo nehovořili – snahu o kolektivizaci zemědělství, jež byla doprovázena represivními kroky proti značné části obyvatelstva a rozvrácením tradičních společenských struktur na venkově. Již v Komunistickém manifestu hovořil v roce 1847 Karel Marx a Bedřich Engels o nutnosti zestátnění půdního vlastnictví jako o jednom z prvních kroků po nastolení vlády komunistické strany. Ačkoliv přistupovali například ruští bolševici k této otázce zpočátku naprosto opačně - v roce 1917 posvětili násilné zabírání půdy jednotlivci, aby získali nižší rolnické vrstvy - přistoupili také oni po deseti letech k masivnímu zestátnění půdy a rozsahem násilí zavedli natrvalo slovo kolektivizace do slovníku ostatních komunistických stran.

Rovněž v ostatních státech, kde získali komunisté moc, byl tento model úspěšně použit a po slibech (a často i po provedení pozemkových reforem) přistupovali komunisté k provedení násilné kolektivizace na venkově. Je ovšem nutné uvést, že tato snaha byla v jednotlivých státech různě "úspěšná" (např. v Polsku byla provedena pouze polovičatě a v zemi zůstal silný – byť pouze malorolnický – soukromý sektor).

Zejména u čínského komunismu byla v minulosti navíc ve slovníku jeho představitelů přítomná idealizace venkovského, kolektivního života předků v protikladu k údajně modernizací zkaženému městskému prostředí. ¹²⁾ Antiurbanizační tendence však byly nejvíce viditelné a v praxi dotažené do absurdnosti u kambodžských komunistů. V tomto případě byla snaha Pol Potova režimu o kolektivizaci zemědělství souběžně doprovázená pokusem o "totální" likvidaci městského prostředí.

Ten vyvěral z různých zdrojů, z těch krátkodobých měla velký vliv přitažlivost čínského modelu kulturní revoluce a dlouholetý regionální konflikt s americkou armádou, jež neváhala používat brutální metody bombardování. Z dlouhodobého – a možná daleko více zásadnějšího – hlediska však měly vliv další faktory: geopolitické zakotvení Kambodže, určité aspekty buddhistické tradice (tzv. odevzdanost před osudem) a místní nechuť převážně nevzdělaného rolnického obyvatelstva, sužovaného po staletí nájezdy armád z okolních států, k cizímu a elitnímu městskému prostředí, jež je nedokázalo před zkázou dostatečně uchránit.

Při pokusu o vytvoření revoluční agrární společnosti, jak jsme nazvali ideální, normativní typ společnosti (v němž se setkala specifická podoba antimodernizační tendence, národně-osvobozenecký mýtus s komunistickou, respektive maoistickou ideologií), o jehož nastolení se Rudí Khmerové pokusili, bylo kambodžské obyvatelstvo vystaveno nejrůznějším formám radikální převýchovy, jejímž cílem mělo být holistické sjednocení státu a společnosti.

Od ostatních komunistických států se kambodžský model totalitarismu odlišoval zejména naprostou iracionalitou hospodářské politiky, permanentní represí a její převažující brutalitou. Krutovláda Rudých Khmerů v období let 1975-1979 kombinovala tradiční metody orientálního despotismu s použitím moderních zbraní, jež znásobily počty obětí.¹³⁾

Historický vývoj Kambodže
Kambodža je malý stát, ležící v jihovýchodní Asii. Má rozlohu 181.035 kilometrů čtverečných a 435 kilometrů mořského pobřeží, dále sousedí s několika státy: na jihu a východu s Vietnamem, sever s Laosem a západ s Thajskem. Národnostní složení současné Kambodže je následující: 80 % Khmerů, 8 % Vietnamců, 5 % Číňanů, 5 % muslimů a 2 % ostatní. Hlavní město Phnompenh mělo v roce 1975, před příchodem Rudých Khmerů, tři miliony obyvatel. V současnosti žije v hlavním městě více než jeden milion obyvatel, dalších dvacet milionů lidí žije v provinciích. Naprostá většina obyvatel byla již před dvanáctým stoletím buddhisty.¹⁴⁾

Kambodža je stát s bohatou historií – archeologické doklady potvrzují vznik městského osídlení již ve čtvrtém století před Kristem a první písemné doklady sahají do devátého století. Chrámový komplex Angkor Wat, sídlo "středověkých" khmerských králů, je dodnes jedním z největších chrámových komplexů světa a je právem považován za pozoruhodný klenot Asie: "Ve starých dobách, od 9. do 13. století, byla Kambodža mocností, již nebylo možné přehlédnout. Čínští obchodníci ji znali jako Bohatou Kambodžu; první portugalští návštěvníci, kteří přišli ještě předtím, než zcela uhasly poslední záblesky její staré slávy, ji považovali za jeden z divů světa."¹⁵⁾

Úpadek Angkoru, vrcholící ve čtrnáctém století není doposud historiky ani archeology uspokojivě vysvětlen. Historici nejčastěji hovoří o důsledku epidemií (snad malárie nebo neštovic), thajského útoku či přijetí nového "mírumilovného" náboženství, théravádového buddhismu, jež zcela vytlačilo dosavadní hinduismus. Kambodžská elita se v patnáctém století z Angkoru přestěhovala definitivně na území poblíž dnešního hlavního města Phnompenhu, jehož počátky spadají rovněž do tohoto období (rychlý růst významu tohoto města byl dán jeho výhodnou polohou na soutoku řek Mekongu a Tonlesapu).¹⁶⁾

V šestnáctém století se po obsazení části Thajského zálivu stala Kambodža významným námořním královstvím, mezi jehož elity patřili obchodníci, buddhistické duchovenstvo a úředníci. Naprostou většinu obyvatelstva však tvořili samozásobitelští rolníci, v zemi také až do konce devatenáctého existovali "rodinní" otroci. Krátké období kambodžské autonomie v tomto období souviselo s oslabením Thajska, sužovaného barmskými nájezdy. V roce 1594 však Thajci dobyli tehdejší hlavní město Longvaek a vydrancovali jej.

Tato událost znamenala dlouhodobou závislost Kambodže na Thajsku, přetrvávající až do šedesátých let devatenáctého století, kdy do země začaly pronikat francouzské expediční a obchodní oddíly. Na počátku osmnáctého století byla Kambodža poprvé ohrožována dvěma silnými soupeři najednou, kambodžské elity se rozdělily na provietnamské a prothajské frakce, což vedlo k dalšímu úpadku autority královské moci. Vpády obou velmocí pustošily v pravidelných intervalech zemi a zanechaly v kolektivní paměti obyvatel rozporuplné dědictví: odpor k sousedům (zejména k Vietnamu), uznání vlády protektora, sebezáchovný pocit kambodžské výjimečnosti, plynoucí z neustálého ohrožení sousedy, a nechuť k politice.¹⁷⁾

Sociální struktura kambodžské společnosti, vyplývající z buddhistické tradice, byla velmi strnulá a zůstávala po staletí nezměněná: "Společnost byla rozdělena na malý počet ‚obdařených', vnímaných ‚zdola' jako zasloužilí, a nerozlišenou masu ‚chudých', viděných shora jako ti, kteří si žádnou úctu nezasluhují. Toto rozdělení bylo vtěleno do lingvistických termínů, kdy pro mnichy, urozené osoby, prostý lid a zvířata se používala odlišná slovesa a označení částí těla."¹⁸⁾

Francouzská kolonie
Jak již bylo uvedeno, v šedesátých letech devatenáctého století pronikly do Kambodže první francouzské expediční sbory. Poté co kambodžský král nepovolil koloniálním úředníkům vybírat celní poplatek, vyslala v roce 1884 Francie do Phnompenhu, jež se od roku 1866 stalo hlavním městem království, dělový člun a přinutili krále Norodoma I. podepsat ponižující smlouvu, jejímž faktickým výsledkem byla přeměna království na francouzský protektorát.

Po porážce protifrancouzského povstání, jež krátce poté vypuklo v souvislosti s násilným zrušením otroctví (ohrozilo zájmy domácí úřednické vrstvy), se král stal již pouze bezmocným francouzským rukojmí: "Pětadvacet let svého života prožil s určitou hořkostí a v závislosti na opiu, obklopen nádherou absolutní moci."¹⁹⁾ Kambodža byla od konce devatenáctého století již pevně začleněna do kolonie Francouzské Indočíny, což těžce nesla zejména kambodžská elita.²⁰⁾ Na druhou stranu pomohla Francie v roce 1907 získat pro kambodžské království od Thajska nazpátek dvě provincie, anektované v 18. století.

Období do vypuknutí druhé světové války byly vztahy kambodžských králů k Francii charakteristické střídáním dlouhodobé snahy o spolupráci s krátkodobými rozpory. Ačkoliv někteří kambodžští historici, především z buddhistického prostředí, hodnotí převažující postoj obyvatelstva k Francii jako "trvalý projev odporu", poprvé po dlouhých staletí žila Kambodža v míru, uchovala si vlastní existenci (nikoliv však suverenitu) a nenapadali ji silnější sousedé. Francouzská přítomnost také napomohla vybudovat infrastrukturu a zvýšit vývoz zemědělských plodin, zejména rýže a kaučuku. Vláda krále Sisiwatha (1904-1927) přinesla období relativní prosperity, již ve třicátých letech vystřídala hospodářská deprese. Za krále Sisowatha Monivonga (1927-1941) již narůstal kambodžský nacionalismu, jeho hlavní oporou bylo buddhistické duchovenstvo. I z tohoto důvodu byly dosud projevy nacionalismu nenásilné. Komunistické hnutí, jež později jeho charakter výrazně změnilo, v této době mělo pouze velmi málo příznivců a jeho vzestup přišel teprve po skončení druhé světové války.²¹⁾

V letech 1940-1945 je Kambodža postupně obsazována thajským a japonským okupačním vojskem, ale japonská část zůstává formálně nadále pod francouzskou (vichistickou) administrativní kontrolou. Dne 28. října 1941 je v devatenácti letech princ Norodom Sihanuk po smrti svého předchůdce korunován na krále.

Japonská okupace
V období japonské okupace vzniklo národně-osvobozenecké hnutí, později nazvané "Khmer Issarak".²²⁾ Jeho příslušníci bojovali proti Francii, kterou obvinili z kolonialismu a západního imperialismu. Na konci války hnutí "Khmer Issarak" v jihovýchodní, jihozápadní a severozápadní oblasti země zřídilo nepříliš početné partyzánské základny, postupně vyhánělo příslušníky japonské okupační správy a organizovalo lidové výbory jako místní orgány revoluční moci.

Na počínání krále Sihanuka, jenž vyrůstal pod vlivem francouzských rádců, v této době neměli nacionalisté žádný vliv, neboť jejich řady prořídly odchody do exilu, někteří byli uvězněni. V březnu 1945 Japonci uvěznili francouzské správce v celé Indočíně a informovali místní úřady, že Vietnam, Laos a Kambodža se staly nezávislými. Sihanukův kabinet do odchodu japonských jednotek postupoval velmi umírněně, například v září 1945 nebránil ustavení nové, výrazně nacionalistické vlády. Ta byla v říjnu 1945 odstraněna teprve po příchodu francouzských jednotek.²³⁾

Návrat Francie a cesta k nezávislosti
Po roce 1945 začaly být kambodžské dějiny více než kdy jindy ovlivňovány globálními událostmi, rozhodnutími Washingtonu, Moskvy a Pekingu, ale i Saigonu (Ho Či Minova města). Výsledkem byly události, při nichž bylo zabito několik milionů Kambodžanů. Po skončení druhé světové války byla tehdejší Francie velmi oslabená a nedokázala přiměřeně a včas reagovat na posílení Sihanukovy pozice. Kambodžský král v roce 1945 formálně odmítl obnovení francouzského protektorát v předválečné podobě a Francie "musela souhlasit" s povolením politických stran a vyhlášením ústavy.²⁴⁾

Od konce čtyřicátých let začala Kambodžu ovlivňovat francouzská válka v Indočíně, hnutí odporu kontrolovalo vietnamské komunistické hnutí (v roce 1951 vznikla Kambodžská strana pro podporu vietnamského boje a vedení ozbrojeného odporu proti Francii na kambodžském území). Boje v Kambodži však v tomto období (i po celá šedesátá léta) nebyly zdaleka tolik intenzivní jako v sousedním Vietnamu. V první polovině padesátých let posiloval osobní moc král, řada kambodžských studentů z Francie odsuzovala jeho protidemokratické kroky – jeho jednání je "vehnalo" do náruče komunistům.

V roce 1952 Sihanuk rozpustil demokratickou vládu a ukončil činnost Národního shromáždění. O rok později slibuje v dopise francouzskému presidentovi věrnost a loajalitu po vyhlášení nezávislosti Kambodže. V dohodě o zastavení nepřátelství v Kambodži podepsané v Ženevě 21. července 1954 její účastníci potvrzují nezávislost, jednotu a územní Kambodže a zároveň se zavazují nevměšovat se do vnitřních záležitostí druhé strany. Jednou ze splněných francouzských podmínek bylo uskutečnění voleb v roce 1955.

Vyhlášení nezávislosti "podřezalo větev" levicovému opozičnímu hnutí.²⁵⁾ Sihanuk počátkem roku urychleně abdikoval a předal trůn svému otci Norodomu Suramaritovi. Založil nové politické hnutí Lidové socialistické společenství (Sangkum Reastr Niyum), jež v následných volbách za pomoci podvodů a nátlaku zcela vymazalo ostatní politické strany, včetně komunistického hnutí.

Sihanukovo hnutí zopakovalo bezprecedentní volební úspěch ve volbách v letech 1958 a 1962. V roce 1966 postavilo proti sobě dokonce několik vlastních kandidátů: "Výsledkem bylo reprezentativnější a méně radikální Národní shromáždění, které však bylo zároveň méně loajální vůči Sihanukovi."²⁶⁾

Švýcarsko Asie
Období let 1955 až 1970, je často historiky označováno jako "Sihanukova éra", jež se vyznačovala politickou stabilitou a hospodářským rozvojem. Na konci roku 1957 Národní shromáždění schválilo definitivní zákon o neutralitě.

V Kambodži poprvé vznikl v tomto období státní sektor, na venkově se budovaly zemědělská družstva, rozšiřoval se zavlažovací systém. Daně, získané z vývozů, doplňované zahraniční pomocí, umožnily zlepšit infrastrukturu - stavěly se silnice a mosty, budovala nová letiště a přistav na řece Mekongu v Phnompenhu. K prudkým změnám docházelo rovněž ve školství a zdravotnictví. Vláda zakládala nové střední i vysoké školy, ve všech provincií byly vybodovány nemocnice a zdravotnická zařízení.

Rozvíjel se také turistický ruch, vznikly například četná přímořská letoviska v Kepu. Phnompenh se z vesnice stal moderním velkoměstem, s pulsujícím obchodním středem, ale i starobylými paláci a pagodami. Tehdy byla Kambodža považována jako jeden z nejvyspělejších a fungujících demokratických (v kontextu soudobé Asie) států za "Švýcarsko Asie".²⁷⁾

Na druhou stranu ovládl Sihanuk sdělovací prostředky, eliminoval opozici a porušoval svou vlastní ústavu z roku 1947. V zahraniční politice se zaměřil na posílení neutrality Kambodže a dokázal se postavit mimo vietnamský konflikt. Blízko měl ke komunistické Číně, což popuzovalo zejména americkou politickou reprezentaci. Svou koncepci Sihanuk označoval matoucím pojmem "buddhistický socialismus".²⁸⁾

Občanská válka
Dne 18. března 1970 byl v Phnompenhu proveden státní převrat proti hlavě kambodžského království, princi Norodomu Sihanukovi. V čele pučistů stál ministerský předseda maršál Lon Nol a místopředsedy vlády, generálporučík princ Sirik Matak. Převrat proběhl hladce, neboť vzbouřenci dokonale využili Sihanukovy nepřítomností v zemi a měli podporu Nixonovy administrativy, jež následně v noci ze 30. dubna na 1. května 1970 vyslala do Kambodže na podporu "staronové" elity početnou vojenskou výpravu. Postupně přišlo do země údajně až sedmdesát tisíc amerických vojáků.

Sesazený princ Sihanuk uzavřel na nátlak čínské strany spojenectví s vietnamskými a kambodžskými komunisty, kteří se od poloviny šedesátých let začali pod vlivem Salotha Sara (v roce 1976 vystoupil pod jménem Pol Pot) tajně orientovat na čínskou stranu. Tušil však, že jeho budoucnost nebude jednoduchá. Dne 12. srpna 1973 řekl v rozhovoru se žurnalistkou Orianou Fallaciovou pro New York Times tato hořká slova: "Rudí Khmerové mě vyplivnou jako třešňovou pecku."²⁹⁾

Výrok je také pozoruhodný tím, že v něm zazněla původně ironická přezdívka pro kambodžské prokomunistické oddíly, v krátké budoucnosti se již pojem Rudí Khmerové nebude nikdy ironicky vyslovovat…

Ve dnech 24. a 25. února 1975 se uskutečnil tzv. Druhý kongres kambodžského lidu (první se konal v července 1973), jehož účastníci – přívrženci kambodžského komunistického hnutí – přijali "Deklaraci k utvoření nejširší politické fronty" s cílem dovést boj proti Američanům a jejich kambodžským pretendentům až do úplného vítězství. Dne 10. dubna 1975 president USA Gerald Ford v Kongresu oznámil, že už je příliš pozdě na záchranu phnompenhského režimu.³⁰⁾

Vítězství kambodžských komunistů
Dne 16. dubna 1975 večer pronikly pověřené jednotky Rudých Khmerů, vybraných z ostatních sil, do předměstí Phnompenhu. Jeden z khmerských deníků popsal později následný den a vítězství Rudých Khmerů nad americkou armádou jako "černou svobodu" obyvatel hlavního města. Při příchodu oddílů Rudých Khmerů bylo v ulicích paradoxně převážně slyšet volání: "Mír!", "Svoboda!" , "Vítězství!". Bezprostředně poté začaly události, jež zcela změnily život přihlížejících.³¹⁾

Vysídlení městského obyvatelstva

Deportace
Den 17. duben 1975 byl zpočátku pro řadu Kambodžanů největším a významnější dnem jejich dosavadního života. Skončila válka nad Američany a jejich domácími přívrženci. V rozhlasovém vysílání a z úst vojenských hlídek Rudých Khmerů však zaznívala místo radostných výkřiků varování před údajným záměrem americké vlády bombardovat město v odvetě za pád Lon Nolanovy politické reprezentace. Z tohoto důvodu bylo obyvatelstvo, často za použití násilí, vyzváno k okamžité evakuaci, jež měla podle oficiálních výroků vedení Rudých Khmerů také pomoci odhalit zrádce.³²⁾

Obklíčení města vesnicí
O vysídlení Phnompenhu se jednalo už na druhém Národním kongresu lidových zástupců 28. února 1975, kdy bylo připravené opatření odůvodňováno snahou "zmařit machinace špionů a diverzantů".³³⁾ Po vítězství ve válce Rudí Khmerové odůvodňovali proto evakuaci například hrozícím americkým bombardováním. Tento důvod byl ale těžko přijatelný u menších měst a některých vesnic. Navíc nikdy nebyla vybudována protiletadlová obrana Phnompenhu a přemísťování městských obyvatel probíhalo podle zásady "co nejdál od původního bydliště". Důvodem nebyl také ani nedostatek potravin a léků ve městě, nýbrž obava kambodžských komunistů z návratu vysídlenců a následného vytváření hnutí odporu.³⁴⁾

Velká část Kambodži byla vylidněna za pouhých osmačtyřicet hodin. Do konce května 1975 revoluční oddíly přemístily celkem tři a půl milionů lidí z řady míst, včetně šesti set tisíc rolníků z vesnic u strategických silnic. Jako nejpravděpodobnější vysvětlení se jeví důvod na první pohled nejnesmyslnější: represe, odplata a pomsta městskému obyvatelstvu. Rudí Khmerové, mezi nimiž často převažovali chudí děti z venkova, považovali městské obyvatelstvo za nepřátele, čí přinejmenším za "válečné zajatce svého druhu".³⁵⁾

Horror v džungli
Ačkoliv byla Kambodža uvedenými opatřeními izolována od světa – až na řídké výjimky do země nejezdili cizinci a nebyly povolovány pobyty ani zahraničním novinářům – začaly pronikat mimo kambodžské území informace o tíživé situaci místního obyvatelstva, jehož informovanost byla naopak často velmi malá, neboť vláda Rudých Khmerů povolila jen nečetné oficiální a loajální tiskoviny.³⁶⁾

Nicméně tisíce uprchlíků do Thajska a do Vietnamu hovořili o horroru, jež nemá obdoby, o zemi, kde vládnoucí "elita" rozpoutala genocidu vlastního obyvatelstva. Již v roce 1976 redaktor The New York Times napsal: "Rudí Khmerové přeměnili Kambodžu v jeden jediný obrovský koncentrační tábor".³⁷⁾

Vězení beze zdí
Dny v novém režimu byly jednotvárné a obyvatelstvo žilo neustále ve strachu. Řada z internovaných osob v pracovních táborech se snažila uprchnout za hranice do sousedních států, které byly vzdáleny někdy jen několik desítek kilometrů. Mezi uprchlíky v Thajsku a Vietnamu byli také příslušníci Rudých Khmerů, ti museli být v utečeneckých táborech izolováni od ostatních, aby na jejich hlavy nepadl hněv příbuzných a přátel jejích dřívějších obětí.³⁸⁾

Západní tisk a filmové štáby stále častěji přinášely zprávy o teroru v Kambodži, jež se pozvolna dostala do popředí zájmu světové veřejnosti. V USA, jehož bojové letectvo mělo svým rozsáhlým bombardováním významný podíl na vítězství Rudých Khmerů, neboť vystrašené venkovské obyvatelstvo se po hrozivém zážitku z náletů často přidávalo na stranu kambodžských komunistů, byl postoj k novému režimu nejednoznačný. Po prvních srážkách oddílů Rudých Khmerů s vietnamskými oddíly v letech 1976-1977, jež nebyly zpočátku oběma válčícími stranami oficiálně zveřejňovány, vnímala pragmatická administrativa Bílého domu Pol Potův režim jako jistou bariéru proti rozpínavosti Vietnamu, někdejšího amerického nepřítele.³⁹⁾

Viditelnější zájem a podporu projevovala kambodžskému režimu opakovaně Čína, jež již dříve spolupracovala s princem Sihanukem i kambodžskými komunisty (zaslala například vojenské specialisty). Jistě nelze opominout jeden z faktorů takového zájmu - tzv. Demokratická Kampučie se totiž oficiálně hlásila k marxismu–leninismu a maoismu, třebaže s těmito ideologiemi neměla ve skutečnosti mnoho společného.

Koncepce a osobnosti kambodžské revoluce
Počátek hnutí Rudých Khmerů má kořeny v boji proti Francouzům za nezávislost Kambodže. V khmerštině byly tyto ozbrojené skupiny, vzniklé v období druhé světové války, známé pod jménem "Khmer Vietminh". Byli tak pojmenováni komunisté, kteří spolu s Vietkongem, vietnamskými komunisty, a Laosany bojovali proti francouzské a později proti americké armádě. Odpor proti koloniální Francii ovládli komunisté ve Vietnamu již ve čtyřicátých letech, kdy jejich vliv v národně-osvobozovacím hnutí převážil. Snahu o národní sebeurčení a osvobození doplnili ideologickým výkladem, podle něhož byla občanská válka také bojem proti západnímu imperialismu.

Zakladatelem Komunistické strany Indočíny a ozbrojených komunistických oddílů, do nichž se Rudí Khmerové zapojili masivně teprve na počátku sedmdesátých let v souvislosti s vytvořením koalice s princem Sihanukem, byl Ho Chi Min, vietnamský komunista, jehož cílem bylo vytvoření nezávislé Indočíny (sjednocený Vietnam, Laos a Kambodža) pod vietnamskou hegemonií. Prakticky měly být zlikvidovány oba státní útvary, Laos a Kambodža, a pohlceny Vietnamem.⁴⁰⁾

Členové "Khmer Vietminhu" se v důsledku vnitřních rozporů – vyvolaných především odlišným poměrem k vietnamské komunistické straně – tradičně přikláněli ke dvěma hlavním názorovým skupinám. První skupina dávala přednost spolupráci s vietnamskou (a současně se sovětskou) stranou a v ideologické oblasti se odvolávala na učení marxismu-leninismu. Naopak druhá, stále silnější a početnější skupina khmerských komunistů preferovala spolupráci s čínskou stranou a prosazovala model kulturní revoluce, jak ji v šedesátých letech aplikoval Mao Ce-tung.

Druhá skupina komunistů, v jehož čele stál Pol Pot (do roku 1976 původním jménem Saloth Sar), Khieu Samphan a Eng Sary se k Číně přiklonila v roce 1965, po tajné návštěvě Salotha Sara v Pekingu. Postupně zlikvidovala členy první skupinu a vystoupila proti účasti Vietkongu (komunistických Vietnamců) na občanské válce v Kambodži. Tímto důrazem na antivietnamské pozice Rudí Khmerové na svou stranu získali sympatie většiny členů komunistické strany a získali podporu řady Kambodžanů. To byl jeden z hlavních důvodů, proč v roce 1975 vyhráli válku 1975 s proamerickým vládním vojskem, v jehož čele stál premiér, generál Lon Nol.

Sihanuk Norodom
V roce 1941 byl v devatenácti letech korunován na krále. V roce 1952 Sihanuk zahájil s Francií mírové jednání o nezávislost Kambodže. O dva roky později, po Ženevských dohodách, získala Kambodža nezávislost. V roce 1955 Sihanuk abdikuje ve prospěch svého otce. V polovině padesátých let jeho nově založená politická strana zvítězila ve volbách. V období let 1963 až 1967 ostře vystupoval proti americké politice, z tohoto důvodu začal být oblíbený u levicových skupin. V roce 1970 přes Peking odjel do Francie, v Kambodži mezitím generál Lon Nol provedl státní převrat. V první polovině sedmdesátých let spolupracuje Sihanuk s komunistickým hnutím. Od uchopení moci Rudými Khmery pobýval Sihanuk v domácím vězení v Pekingu.

Pol Pot
Narozen v roce 1928, jako jeho původní jméno Saloth Sar v provincii Battambong. Vystudoval střední školu, obor tesař – truhlář. V roce 1950 jel do Francie, kde vystudoval elektroniku na pařížské vysoké škole. Během studií příklon ke komunistickému hnutí, návštěvy v Jugoslávii. Po škole se vrátil do Phnompenhu a učil se na gymnáziu.

V roce 1963 jako komunista utíká do džungle, 1965 tajná návštěva Hanoje (kde je silně kritizován za nacionalismus) a Pekingu. Po svém návratu získává rozhodující vliv v ilegálním kambodžském komunistickém hnutí a orientuje jej na zpočátku tajnou spolupráci s Čínou. Na počátku roku 1968 zahájili kambodžští komunisté pod jeho vedením otevřený boj Sihanukovi, po převratu v roce 1970, však začala vzájemná pragmatická spolupráce.

Po dalších pět let byla Kambodža silně bombardována americkou armádou. Ačkoliv na počátku sedmdesátých let bylo několik set kambodžských komunistů vysláno na pomoc Hanoji, záhy již v hnutí převládá tradiční nechuť k Vietnamu. V roce 1976 Saloth Sar vystoupil na veřejnosti jako Pol Pot, "dělník z kaučukových plantáží", a stal se hlavním představitelem nového režimu.⁴¹⁾

Zemřel v roce 1998 v džungli, za své zločiny nebyl postaven před soud. Jeho oblíbené přísloví: "Život je jen otázka zvyku, člověk si prostě musí pouze zvyknout na změny".⁴²⁾

Khieu Samphan
Historiky bývá označován za autora "krvavého experimentu". Ekonomický ideolog Rudých Khmerů. Narodil se v roce 1931 v provincii dnešního jižního Vietnamu, bývalé části Kambodže. V roce 1954 odjel do Francie studovat ekonomii a právo. V roce 1959 získal doktorát ekonomických věd. Byl zapleten do marxistických skupin ve Francii. Khieu Saphan napsal disertační práci, již výrazně ovlivněnou koncepcí tzv. kulturní revoluce, tehdy mezi francouzskými intelektuály módním maoismem.⁴³⁾

Zdroje a podoba pokusu o vytvoření revoluční společnosti
Kdybychom hledali kořeny zla, museli bychom začít ve Francii, kde Pol Pot, Khieu Samphan a ostatní vůdci Rudých Khmerů studovali a navázali osobní kontakty. Po návratu do Kambodže se následně zapojili do činnosti radikálních levicových organizací. Ideologie myšlenky totálního vyklizení měst se poprvé objevila v disertačních prácích Khieua Samphana a Hu Nimema, které jsou považovány za hlavní ideologické publikace Rudých Khmerů. Khieu Samphan podrobně rozebíral příčiny tehdejšího kritického stavu kambodžské ekonomiky. Vedle přežívání tradiční zaostalosti venkova poukazovali na neschopnosti domácích podnikatelů absorbovat pronikání francouzského a amerického kapitálu, jenž v poválečném období zcela ovládl kambodžský export, na vzrůstající inflaci, nezaměstnanost a sociální problémy.⁴⁴⁾

Khieu Samphan také popsal údajně nezbytná opatření k nápravě stavu: "Už je pozdě na provádění reforem, je zbytečné čekat na odstranění chyb. Jediným východiskem je radikální řešení - proměnit celou společnost."

Jeho představy se začaly naplňovat v roce 1975, kdy obyvatelé měst museli okamžitě opustit domovy (včetně pacientů v nemocnicích či buddhistických mnichů). Hlavní město Phnompenh, kde žilo 3 miliony obyvatel, se během několika hodin změnilo v "město duchů". S okamžitou platností se zrušily veškeré instituce a úřady. Zlikvidovány byly také ostatní věci: platnost bankovek, doprava, telefonické, telegrafické a poštovní spojení, zavřely se všechny kulturní střediska, kina, divadla, obchody či školy. V Phnompenhu žilo po vyhnání naprosté většiny obyvatel kolem 20.000 lidí. Rudí Khmerové v čele Pol Pot a Khieu Samphan přeměnili v následujících třech letech Kambodžu v obrovský vyhlazovací tábor. Jen v prvním měsíci vlády rudých Khmerů bylo zabito okolo půl milionu lidí, převážně příslušníků inteligence.

Celkem bylo v období let 1975 až 1979 zabito kolem 2,5 milionů lidí, často v odstrašujících hromadných popravách a masakrech. Po nich byly oběti naházeny do hromadných hrobů, v některých byly po pádu Pol Potova režimu nalezeny stovky až tisíce pozůstatků lidských těl. V některých vesnicích Rudí Khmerové zabili celou populaci, včetně dětí. Ti, kteří přes žili, si ještě dnes pamatují některé strašné popravy. Vzpomínky je pronásledují jako zlý sen.⁴⁵⁾

Oficiálně vyznávaná byla rovněž takzvaná kolektivní odpovědnost. Pol Pot v tomto kontextu uvedl, že zlo musí být vyhlazeno do třetího kolena (existovaly případy, kdy byla vyvražděna celé vesnice, kde se objevil jakýkoliv náznak či příznak odporu a neposlušnosti). Trest smrti se udílel za jakékoliv opuštění vesnice nebo tábora, za nepovolené kontakty s rodinou nebo příbuznými.

Rodina byla násilně rozdělena: muž, žena a děti žili odděleně, povolení k setkání se udělovalo přibližně dvakrát za měsíc, odňato bylo za ukrývání papíru a tužky, za zaspaní při politickém školení či před odchodem do jídelny. Zastřelením se popravovalo jen v prvních měsících, pak se náboji začalo šetřit. Nejběžnějším způsobem popravy se stalo utlačení motykou či jiným zemědělským náčiním, srážení jedním úderem bambusové hole, častou smrtí bylo rovněž i zahrabávání do písku či do země zaživa. Popravovalo se však také například podřezáním palmovým listem. Když byl někdo povolán v noci na velitelství tábora (vesnice), všichni vězni tušili, že ho viděli naposledy.

Lidé neumírali jenom popravami či hladem, byli bezmocní i proti epidemiím (zejména cholery a malárie). Léčit nemocného bylo podle pravidel Rudých Khmerů zbytečně, neboť to stálo léky a čas. Pol Pot v roce 1976 uvedl v rozhlasovém vysílání: "Když necháme nemocného žít, nic nepřinese. Když jej necháme umřít, nic se nestane."⁴⁶⁾

Lékaři byli prohlášeni za hlavní nepřátele, stejně jako všichni příslušníci inteligence. Děti byly po narození vychovávány kolektivně. Starší děti byly odděleny od rodičů a vychovávány či drženy již zcela odděleně. K tomu navíc přistupovala i povinná změna jmen, dostaly revoluční jména. Obyvatele rozdělili do dvou skupin. V první skupině byli lidé, povazování především za zrádce: žili ve městě nebo byli příslušníky inteligence. Celé rodiny, z nichž tyto osoby pocházely, byly "nakažené" a "nečisté" – podle nové ideologie znamenaly stále nebezpečí a ohrožení ducha nové revoluce. Do druhé skupiny obyvatelstva byli zařazeni ti, kteří žili v oblasti, jež byly "osvobozeny" Rudými Khmery již před rokem 1975.

Zřízena byla také tajná politická policie, jež vznikla z ozbrojených sil na venkově, v době bojů proti předchozímu režimu. Příslušníci tajné policie byli vybráni z nejdivočejších a negramotných vesnických mladíků, u nichž byla záruka, že budou poslušně vykonávat všechny rozkazy.

Především děti byly v pracovních táborech podrobeny masivní ideologické kampani. Školení nebylo součástí práce, probíhalo nepravidelně jako hodina nepřetržitých výhrůžek v duchu Pol Potova výroku: "Stará tráva musí vytrhat, aby mohla vyrůst nová". Jednou týdně se navíc konaly společné schůze několika skupin, vždy s jediným tématem – "Kritika a sebekritika".⁴⁷⁾

Zavedené striktní normy chování
Mezi vyžadované normy chování obyvatel v režimu Rudých Khmerů patřil:
1. Tzv. uvědomělý vztah ke každodenní práci
2. Přijetí kolektivní morálky
3. Správné ovládání osobních emocí
4. Bezpodmínečné plnění pokynů nařízených
5. Bezvýhradně kladný postoj k politice strany (organizaci Rudých Khmerů).

Dny v různých pracovních táborech se příliš nelišily. Lidé neměli soukromí. Stravování začínalo a končilo na rozkaz. Vězni jedli společně ve zvláštní hale. Jídlo se podávalo dvakrát denně. Společné obědy a večeře měly zabránit či prohloubit rodinné zvyklosti a tradice, případně znemožnit potencionálnímu uprchlíkovi, aby si připravil jídlo potřebné k útěku.

Všichni vězni měli stejné, výhradně černé oblečení. Jídla bylo pouze málo, aby nebyl dostatek sil k případné vzpouře. Pro strádají bylo hrozné, že kolem nich rostly kokosové palmy, banánovníky, mangovníky, papaja a kukuřice nebo ve "vražedných" rýžových polích viděli plout ryby a přitom si pod trestem smrtí nesměli nic sami utrhnout či ulovit.⁴⁸⁾

Absurdní rysem Pol Potova režimu byla likvidace rodinný svazků. Rodina byla přežitkem z minulosti, jenž bylo nutno vymítit. Manželé žili odděleně. Tehdejší vládci Kambodže dělali vše možné, aby snížili populaci. V této době se občas konaly sice tzv. kolektivní svatby, jež však byly prováděny bez souhlasu oddávaných. Byly vybrány stejně početné skupiny mužů a dívek, ti se před sňatkem často vůbec navzájem neznali.

Například ve dvou pracovních brigádách byla řada osob prohlášena příslušným velitele za manžele. Za oddané byli vybráni ti, kteří stáli u sebe nejblíže. Nebylo podstatné, zda byl onen muž (žena) již ženatý (vdaná). V tomto případě to byla spíše kratochvíle velitelů než nějaká direktiva. "Manželé" totiž spolu téměř nežili, navíc ženy v těchto tíživých podmínkách ani nemohly přijít do jiného stavu. A snad to bylo dobře, že se děti tenkrát moc nerodily.⁴⁹⁾

Nová hospodářská teorie
Podle ideologie rudých Khmerů bylo nutné přeměnit celou společnost, protože prý již bylo pozdě na provádění pomalých reforem. Pol Pot situaci popsal stručně: "Kambodža potřebuje radikální řešení".⁵⁰⁾

Mnohé vesnice ještě před rokem 1975 ležely v takzvaném osvobozeném pásmu, rudí Khmerové se už dříve v nich pokusili experimentovat a ověřovat si v praxi modelu nové budoucí společnosti. Masové vytváření vzorových komun, tzv. rolnicko-výrobních družstev, založených na principu sobětsačnosti, nastalo krátce po dubnu 1975, kdy přišli k moci rudí Khmerové. Rozhodly se provést radikální a úplnou sociální revoluci ve vzoru čínské revoluce, jak byla prováděna v čínském venkově počátkem padesátých let. Jeden z rozdílů je v tom, že co se v Číně rodilo během několik let, mělo být v Kambodži provedeno během několika týdnů.⁵¹⁾

Boj proti intelektuálům a likvidace školství
Základní postoj Rudých Khmerů k výchově lze popsat jednoduchým heslem, který jsem sám jako dítě v pracovním táboru často slýchal: "Školy nejsou k ničemu, život je jen otázkou zvyku." Dosavadní školní výchova byla označena za reakční a učitelé za nepřátele lidu. Nová generace měla být vedena především k práci. Děti do 4 let - kolektivní jesle. Mezi 4 až 8 lety povinnost pracovat ráno od 6.00 do 10.00 a odpoledne od 14.00 do 15.30 hodin. Do 13 let pracovat na rýžovém poli ráno od 5.00 do 10.00 a odpoledne od 14.00 do 16.00 hodin. Děti starší 13 let byly považovány za plnohodnotnou pracovní sílu. Byly nasazovány na těžkou práci do speciálních pracovních útvarů či armády. Úmrtnost mezi touto věkovou skupinou byla kvůli nedostatku jídla a nemocem velmi vysoká.⁵²⁾

Děti byly navíc využívány pro jeden speciální účel. Hrály významnou roli v tzv. radikalizační revoluci. Už od šesti let měly politická školení, později byly seznamovány s konceptem nové společnosti, očištěné od "opozičních elementů a škodlivých intelektuálů". Po několika týdnech školení sama mládež veřejně odsuzovala veškeré přežitky – kulturní a náboženské, sama odmítala jakékoliv rodičovskou autoritu a zastávala nejmilitantnější postoje. Některé "vyškolené" děti podle rozkazu zabily své rodiče.

Mladí Rudí Khmerové také museli odmítat tzv. nerevoluční koncepce osobního vlastnictví a zdůrazňování osobnosti, vlastního "já". Pol Pot v jednom z svých projevů popsal tento přístup utopickými slovy: "Vše patří všem. Láska ke kolektivnímu majetku je stejná jako k revoluci."⁵³⁾

Teorie soběstačnosti
Představitel Rudých Khmerů vyslovil také tato slova: "Nikdy nebýt závislý na cizích, spoléhat se pouze na vlastní sílu. Naši revoluční dělnici a rolníci rozhodně zastávají stanovisko být nezávislými a revolučními. Raději přenášet vodu na dlani, než být na někom závislí." Pol Pot popsal základní důvody, proč veřejně odmítal moderní techniku a zahraniční pomoc. Ve skutečnosti se o tuto pomoc tajně ucházel, například u Číny minimálně od roku 1977, kdy se kambodžská ekonomika již začala zcela hroutit.

Podle této tzv. teorie soběstačnosti bylo utrpení kambodžského lidu vyzdvihováno jako údajné hrdinství, umožňující obejít absenci zahraničních výrobků a zhotovit vše potřebné za pomoci nejprimitivnějších postupů.⁵⁴⁾

Úloha peněz
V dubnu 1975, bezprostředně po vstupu Rudých Khmerů do hlavního města, vyhodily revoluční oddíly do vzduchu moderní železobetonovou budovu Národní banky i s masivními podzemními trezory. Po výbuchu letěly prázdnými ulicemi tisíce kusů různých bankovek.

Nová společnost podle názoru Rudých Khmerů totiž nepotřebovala peníze. Jaké byly podle ideologa Rudých Khmerů Khieua Samphana důvody, proč měla nastat totální likvidace peněžního, respektive tržního hospodářství?
1/ Peníze nejsou vůbec nutné, nebudou-li existovat, nebude existovat žádný trh a člověk nebude nic vlastnit.
2/ Peníze jsou jeden z faktorů nedokonalosti, jenom zatěžují společnost. Prostřednictvím jejich odmítnutí odmítáme tzv. koncepci nerevolučního osobního vlastnictví.
3/ Peníze jsou faktorem korupce. Korupce je nepřítelem lidu. Odstraněním ponižujících peněžních vztahů a vytvořením společnosti bez tříd a sociálních rozdílů vznikne společnost naprosté rovnosti.
4/ Poslední vysvětlení ukazuje, jakou logikou se kambodžští komunisté řídili: Neexistence peněz rovná se odstranění inflace.
Ve skutečnosti se brzy po zhroucení domácí měny staly užívanými platidly na černém trhu zahraniční měny, paradoxně zejména americký dolar. Dále fungovalo, byť skrytě a pod hrozbou smrti v případě dopadení, směnné, respektive výměnné hospodářství. Platidly byly předměty denní potřeby a vše, co si stihli evakuovaní obyvatelé odnést potajmu ze domovů.⁵⁵⁾

Vývoz, dovoz a problém nezaměstnanosti
Nezaměstnanost nemohla podle ústavy tzv. Demokratické Kampučie, vyhlášené v lednu 1976, nikdy nastat. Obyvatelé se učili žít improvizovaně: například vyráběli ze starých pneumatik převodní řemeny k motorům, k pumpám na vodu používali motory z aut či mechanismus z lokomotiv, protože původní účel těchto předmětů ztratil své opodstatnění. Návštěvníci z Číny v oficiálním tisku vyjadřovali obdiv k údajnému hrdinství kambodžského lidu, který dovedl zapomenout na zahraniční výrobky a spoléhal na vlastní síly, resp. domácí výrobky), než na zahraniční import.

Likvidace nezaměstnanosti
Nezaměstnanost neměla podle Khieua Samphana v budoucím režimu existovat po zavedení několika konkrétních teoretických pouček do praxe:
1/ Dovoz se měl snížit na minimum, nic se nemělo dovážet. Místo importovaného zboží měly být domácí suroviny používány ke zpracování domácích výrobků. Dovoz bude představovat pouze naprosto nezbytné zboží ke zpracovávání domácích surovin. Podle této specifické autarkní teorie se mělo vše vyrábět doma (režim měl také ignorovat luxusní zboží z dovozu).
2/ Naopak se měl zvýšit vývoz rýže a kaučuku, pro jejichž pěstování půdy existoval dostatek půdy.
3/ Zásadní význam pro likvidaci nezaměstnanosti mělo mít snížení počtu obyvatel.

Kombinace těchto tří kroků měla přinést nulovou nezaměstnanost. Je nutné uvést, že třetí bod nebyl nikdy oficiálně v teoretických textech Khieua Samphana rozveden, přinesla jej až samotná praxe.

Nemocní, kteří nemohli pracovat, byli často zlikvidováni. Proč Rudí Khmerové zabíjeli také celé vybrané skupiny obyvatel, zejména příslušníky inteligence? Tyto lidi by těžko změnili za pomoci jednoduchých ideologických odpovědí. Představovali významné nebezpečí pro tzv. novou revoluci. Začátkem roku 1976 Pol Pot, předseda vlády tzv. Demokratické Kampučie, v jednom z interview řekl: "Neváháme obětovat miliony lidí, abychom vybudovali společnost podle našich představ".⁵⁶⁾

Jindy Pol Pot uvedl: "Lidé v Phnompenhu, v městech byli utlačováni, protože jsme se rozhodli tento problém vyřešit za každou cenu. Teď přišli bydlet na venkov. Uvedli jsme do pohybu masy. Máme hodně rukou ke sklizni rýže. Kde je rýže, je všechno. Lidé se stali pány nad rýžovišti." Pol Pot v tomto kontextu dále dodal: "Abychom dosáhli nového cíle - vytvořit zcela nový řád k dalšímu životu - v případě potřeby postačí ze sedmi milionů lidí třeba jen jeden jediný".⁵⁷⁾

O pár měsíců později "neomylná" organizace Rudých Khmerů s nadšením informovala o úspěchu při vytváření nové, naprosto čisté společnosti, jež definitivně a bezezbytku odstranila rozdíl mezi městem a venkovem (obyvatelstvo z měst takřka zcela zmizelo), mezi manuální a duševní prací a spolu s odstraněním ponižujících peněžních vztahů záhy vybuduje novou společnost bez tříd a rozdílných sociálních skupin, společnost naprosté rovnosti.⁵⁸⁾ O několik let později již každému zřejmé, že rovnost byla vskutku nastolena, bohužel rovnost v bídě, utrpení a pro značnou část také v umírání.

Závěr

Po vítězství v dlouholeté občanské válce provedla vládnoucí skupina, Rudí Khmerové, hromadné deportace obyvatelstva z měst na venkov a souběžnou likvidaci dosavadních správních orgánů, tržního hospodářství či oficiálního peněžního systému.

Dodnes není zcela odhaleno, jaké konkrétní důvody vedly Pol Pota a jeho další "bratry" k těmto krokům. Většina představitelů Komunistické strany Kambodže studovala v šedesátých letech ve Francii, kde se seznámili s teoretickými koncepty maoismu a dalších revolučních ideologií, jež se následně po převzetí moci snažili s jakobínskou radikalitou uplatňovat. Velký vliv na podobu tohoto politického systému však měly také domácí kulturní tradice, dlouhodobý válečný stav či geopolitické zakotvení kambodžského území.

Při pokusu o vytvoření revoluční agrární společnosti bylo kambodžské obyvatelstvo vystaveno nejrůznějším formám radikální převýchovy, jejímž cílem mělo být násilné sjednocení státu a společnosti. Mezi vyžadované postoje patřil odpor ke vzdělání, zdůrazňování kultu mládeže, ostentativní nechuti k individualismu či náboženským tradicím. Od ostatních (asijských) komunistických států se kambodžský model totalitarismu odlišoval naprostou iracionalitou hospodářské politiky, permanentní represí a její převažující brutalitou. Krutovláda Rudých Khmerů kombinovala tradiční metody orientálního despotismu s použitím moderních zbraní, jež znásobily počty obětí. Je s podivem, že její představitelé mohli ve druhé polovině dvacátého století rozpoutat experiment, jehož výsledkem bylo přes dva a půl milionu mrtvých spoluobčanů.

Od roku 1978 Pol Potovým režimem otřásají důsledky jeho vlastních extrémních opatření a neúspěchu specifické podoby válečného komunismu. Stále více kdysi fanaticky loajálních příslušníků Rudých Khmerů dezertovalo a připojilo se k vietnamským oddílům. Rolníci v kambodžských vesnických komunách se bouřili a zabíjeli kruté "kontrolory" rudých Khmerů, kteří na vesnici dozírali. Začátkem roku 1979 vrhla do Kambodže vietnamská vojska, jež dlouho čekala na záminku, aby mohla obsadit Kambodžu. Rudí Khmerové se po rychlé porážce stáhli hluboko do džungle, kde zůstali až do roku 1993.

Důsledky "krvavého experimentu" nese obyvatelstvo Kambodže dodnes. Velmi obtížně se například znovubuduje ekonomický systém, jež v letech 1975 až 1979 zcela zkolaboval. Obtížněji nahraditelné jsou však lidské ztráty, zlikvidovaná kulturní tradice či náboženský hodnotový systém. Je zřejmé, že krach Pol Potovy režimu byl i krachem agrese proti vlastnímu národu. Ve skutečnosti lze přeměnit společnost, ale nelze změnit člověka v kus kamene. Člověk se vždy rodí jako bytost plná citu a emocí, jež někdy ani nemůže sama ovládat. Většina Kambodžanů si možná proto stále myslí, že režim Rudých Khmerů by nebyl tak špatný, zvláště kdyby nevraždil své vlastní obyvatele a zajistil dostatek jídla.

Na druhou stranu je možné v současnosti převažující náladu mezi obyvatelstvem popsat slovy: "Umíraní už bylo dost, na řadě je teď život a život vítězí." Tato skutečnost dává naději, že se o budoucí Kambodži již nebude hovořit pouze v souvislosti s nejhorší genocidou v dějinách lidstva, ale jako o suverénní zemi, jejíž obyvatelstvo žije v míru a blahobytu.

Poznámky:

1) Srov. ŘÍCHOVÁ, B.: Přehled moderních politologických teorií: Empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě. Praha 2000, s. 225-240.

2) Kambodža: V zemi neskutečných zločinů, In: COURTOIS, S. – WERTH, N. – PANNÉ, J. L. – PACZKOWSKI, A. – BARTOŠEK, K. – MARGOLIN, J. L.: Černá kniha komunismu: Zločiny, teror, represe, II. díl. Praha – Litomyšl 1999, s. 123-182.

3) MABBETT, I. – CHANDLER, D.: Khmerové. Praha 2000.

4) Uvedenou tezi dokládá například skutečnost, že kambodžské ministerstvo školství jako oficiální dějiny země vydalo v roce 1993 práci amerických historiků. Srov. MABBETT, I. – CHANDLER, D.: Brawates Kampučia. Phnompenh 1993. Pro původní khmerské názvy všech použitých publikací byla v této bakalářské práci použita transkripce do latinky.

5) CHANDLER, D. P.: Pol Pot: Bang tom lek moj. Phnompenh 1991, s. 22.

6) Projev místopředsedy kambodžského senátu, bývalého prezidenta, Henga Samrina 19. května 2002, http://bigrond.com.kh/users/dccam.genocide/.

7) Americký film z roku 1984 "Vražedná pole".

8) ŘÍCHOVÁ, B.: Přehled moderních politologických teorií: Empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě. Praha 2000, s. 228.

9) ŘÍCHOVÁ, B.: Přehled moderních politologických teorií: Empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě. Praha 2000, s. 228-229.

10) Srov. BULLOCK, A.: Hitler a Stalin: Paralelní životopisy. Plzeň 1995, s. 384-385.

11) ŘÍCHOVÁ, B.: Přehled moderních politologických teorií: Empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě. Praha 2000, s. 233.

12) Srov. SHORT, P.: Mao. Praha 2001, s. 393.

13) Srov. Kambodža: V zemi neskutečných zločinů, In: COURTOIS, S. – WERTH, N. – PANNÉ, J. L. – PACZKOWSKI, A. – BARTOŠEK, K. – MARGOLIN, J. L.: Černá kniha komunismu: Zločiny, teror, represe, II. díl. Praha – Litomyšl 1999, s. 123-182.

14) Kol. autorů: Kampučie knnong sangram trawchak. Phnompenh 1991, s. 7.

15) MABBETT, I. – CHANDLER, D.: Khmerové. Praha 2000, s. 7.

16) K "starověkým" dějinám Kambodže srov. MABBETT, I. – CHANDLER, D.: Brawates Kampučia. Phnompenh 1993.

17) Srov. úvahy o historických kořenech Pol Potova režimu. Kambodža: V zemi neskutečných zločinů, In: COURTOIS, S. – WERTH, N. – PANNÉ, J. L. – PACZKOWSKI, A. – BARTOŠEK, K. – MARGOLIN, J. L.: Černá kniha komunismu: Zločiny, teror, represe, II. díl. Praha – Litomyšl 1999, s. 154-156.

18) MABBETT, I. – CHANDLER, D.: Khmerové. Praha 2000, s. 205.

19) Tamtéž, s. 214.

20) Do Indočíny patřila Kambodža, Vietnam a Laos.

21) Kambodža: V zemi neskutečných zločinů, In: COURTOIS, S. – WERTH, N. – PANNÉ, J. L. – PACZKOWSKI, A. – BARTOŠEK, K. – MARGOLIN, J. L.: Černá kniha komunismu: Zločiny, teror, represe, II. díl. Praha – Litomyšl 1999, s. 124-126., MEYER, CH.: Kampučie: Krawsnam nim. Phnompenh 2001, s. 3.

22)"Khmer Issarak" znamená v češtině Svobodný Khmer.

23) MABBETT, I. – CHANDLER, D.: Khmerové. Praha 2000, s. 216-217.

24) Tamtéž, s. 218.

25) Kambodža: V zemi neskutečných zločinů, In: COURTOIS, S. – WERTH, N. – PANNÉ, J. L. – PACZKOWSKI, A. – BARTOŠEK, K. – MARGOLIN, J. L.: Černá kniha komunismu: Zločiny, teror, represe, II. díl. Praha – Litomyšl 1999, s. 125.

26) MABBETT, I. – CHANDLER, D.: Khmerové. Praha 2000, s. 221.

27) KRISHER, B.: Prachan amerik. In: Sven rok ka pip (1. díl), Phnompenh 2002, 1. kpt., s. 32.

28) MABBETT, I. – CHANDLER, D.: Khmerové. Praha 2000, s. 223.

29) Sranaoh pralung khmer – Radio, Phnompenh 1973. Citováno podle CHANDLER, D. P.: Pol Pot: Bang tom lek moj. Phnompenh 1991, s. 71.

30) MEYER, CH.: Kampučie: Krawsnam nim. Phnompenh 2001, s. 15.

31) Kol. autorů: Kampučie knnong sangram trawchak. Phnompenh 1991, s. 143.

32) KRISHER, B.: Prachan amerik. In: Sven rok ka pip (1. díl), Phnompenh 2002, 3. kpt., s. 3. Byl jsem tehdy teprve dva roky starý, přesto si pamatuji zcela přesně, jak k nám vtrhli dva příslušníci Rudých Khmerů a pomocí střelby a výkřiků "Okamžitě ven! Ven! Všichni ven!" nás vyhnali na ulici. Říkali, že odejdeme jen na pár týdnů, protože v Phnompenhu došly potraviny a léky, a hrozí epidemie. Po ulicích bloudilo velké množství lidí, šli jsme z města následujících osm dní až do místa na severovýchodě u thajských hranic, kde nás jako rodinu na několik let rozdělili.

33) MEYER, CH.: Kampučie: Krawsnam nim. Phnompenh 2001, s. 77.

34) Blíže v knize s příznačným názvem Kdo je vrah? SYTHAN, H.: Nor Na Chea Chartkor? Washington 1991, s. 110.

35) Napsal list L'Express v červenci 1977. Tamtéž, s. 53. Vybavuji si z vlastní zkušenosti, že naší skupině po příchodu do určitého místa Rudí Khmerové oznámili, že budeme rozděleni do "nového družstva" – zvlášť děti, ženy a muži podle věku. Museli jsme se nastěhovat do prázdných domků v opuštěné vesnici nebo si postavit v její blízkosti na kraji džungle nová obydlí, bambusové chýše.

36) Francouzská tisková agentura AFP již koncem roku 1976 poněkud nadsazeně odhadovala, že v Kambodži zahynulo 2,5 milionů osob. CHANDLER, D. P.: Pol Pot: Bang tom lek moj. Phnompenh 1991, s. 353.

37) Sám si vzpomínám, že ve vesnici Maung v provincii Battambang, kde jsem byl internován, zabily revoluční oddíly při zabavovaní rýže několik set lidí, včetně žen a dětí.

38) Kol. autorů: Kampučie knnong sangram trawchak. Phnompenh 1991, s. 374.

39) MABBETT, I. – CHANDLER, D.: Khmerové. Praha 2000, s. 233.

40) KRISHER, B.: Prachan amerik. In: Sven rok ka pip (1. díl), Phnompenh 2002, 1. kpt., s. 17.

41) MABBETT, I. – CHANDLER, D.: Khmerové. Praha 2000, s. 229.

42) CHANDLER, D. P.: Pol Pot: Bang tom lek moj. Phnompenh 1991, s. 185.

43) KRISHER, B.: Prachan amerik. In: Sven rok ka pip (1. díl), Phnompenh 2002, 1. kpt., s. 32.

44) Tamtéž, kpt. 10, s. 11-19.

45) Konkrétní příklad, o němž mi vyprávěla má sestra: "V provincii Kompot na jihu Kambodže, jedna dívka z vesnice se tajně scházela o samotě s jedním chlapcem. Vše se prozradilo, když dívka později porodila. Gardisti Rudých Khmerů nechali nastoupit celou vesnici. Narozené dítě všem ukázali a ptali se, kdo je otcem nebo kdo by se chtěl o dítě starat. Všichni z vesnice mlčeli, všichni se báli. Když nikdo neodpovídal, jeden gardista, který držel dítě, se krátce zasmál a pak novorozence vyzdvihl do vzduchu a vší silou s ním udeřil o stromový kmen. To vše se odehrálo před očima matky. Tu pak vzápětí gardisté ubili, protože se opovážila protivit jejich příkazům."

46) Kambodžská Agency S.P.K, Phnompenh, května, 1979.

47) Blíže Kambodža: V zemi neskutečných zločinů, In: COURTOIS, S. – WERTH, N. – PANNÉ, J. L. – PACZKOWSKI, A. – BARTOŠEK, K. – MARGOLIN, J. L.: Černá kniha komunismu: Zločiny, teror, represe, II. díl. Praha – Litomyšl 1999, s. 123-182., KIENAN, B.: The Pol Pot Regime: Race, Power, and Genocide in Cambodia under the Khmer Rouge, 1975-79. Yale Univrsity Press. New Haven – London 1996.

48) Kol. autorů: Kampučie knnong sangram trawchak. Phnompenh 1991, s. 295.

49) Blíže JACKSON, K. D.: Cambodia 1975-1978: Rendezvous with Death. Princeton University Press. Princeton – New Jersey 1989.

50) KRISHER, B.: Prachan amerik. In: Sven rok ka pip (1. díl), Phnompenh 2002, 11. kpt., s. 32.

51) MEYER, CH.: Kampučie: Krawsnam nim. Phnompenh 2001, s. 275.

52) KRISHER, B.: Prachan amerik. In: Sven rok ka pip (1. díl), Phnompenh 2002, 6. kpt., s. 3-4.

53) CHANDLER, D. P.: Pol Pot: Bang tom lek moj. Phnompenh 1991, s. 289.

54) Tamtéž.

55) KRISHER, B.: Prachan amerik. In: Sven rok ka pip (1. díl), Phnompenh 2002, 12. kpt., s. 60.

56) K tématu blíže například JACKSON, K. D.: Cambodia 1975-1978: Rendezvous with Death. Princeton University Press. Princeton – New Jersey 1989.

57) CHANDLER, D. P.: Pol Pot: Bang tom lek moj. Phnompenh 1991, s. 289.

58) MEYER, CH.: Kampučie: Krawsnam nim. Phnompenh 2001, s. 337.

Seznam vybraných pramenů a literatury:
BULLOCK, A.: Hitler a Stalin: Paralelní životopisy. Plzeň 1995.
Communist party power in Cambodia, Cornell University, New York 1977.
CHANDLER, D. P.: Pol Pot: Bang tom lek moj. Phnompenh 1991.
JACKSON, K. D.: Cambodia 1975-1978: Rendezvous with Death. Princeton University Press. Princeton – New Jersey 1989.
Kambodža: V zemi neskutečných zločinů, In: COURTOIS, S. – WERTH, N. – PANNÉ, J. L. – PACZKOWSKI, A. – BARTOŠEK, K. – MARGOLIN, J. L.: Černá kniha komunismu: Zločiny, teror, represe, II. díl. Praha – Litomyšl 1999.
KIERNAN, B.: The Pol Pot Regime: Race, Power, and Genocide in Cambodia under the Khmer Rouge, 1975-79. Yale Univrsity Press. New Haven – London 1996.
KRISHER, B.: Prachan amerik. In: Sven rok ka pip (1. díl), Phnompenh 2002. kol. autorů: Kampučie knnong sangram trawchak. Phnompenh 1991.
MABBETT, I. – CHANDLER, D.: Brawates Kampučia. Phnompenh 1993.
MABBETT, I. – CHANDLER, D.: Khmerové. Praha 2000.
MEYER, CH.: Kampučie: Krawsnam nim. Phnompenh 2001.
Kol. autorů: Kampučie knnong sangram trawchak. Phnompenh 1991.
ŘÍCHOVÁ, B.: Přehled moderních politologických teorií: Empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě. Praha 2000.
SAMPHAN, K.: Cambodia Economy and Industrial Development. Cornell University, New York 1979. SHORT, P.: Mao. Praha 2001.
SYTHAN, H.: Nor Na Chea Chartkor?, Washington 1991.
Tribunal Populaire Revolutionnaire. Ministere de L'Information, de la Presse et des Affaires culturelles de la R.P.K., Phnom Penh, Aout 1979.

Kambodžská periodika:
Kah Santepeap (1985-1993)
Rak Smej Kampuchea (1994-2002)
Yuvak Chun Khmer (1984-1992)

Internet:
http://www.cybercambodia.com/dachs/
http://yale.edn/cgp/
http://welcome.to/dccam.
http://bigrond.com.kh/users/dccam.genocide/

Vaše reakce...

zpět