Projekt SLOVNÍK

Projekt SLOVNÍK

A | B | C | Č | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | Ř | S | Š | T | U | V | W | X | Y | Z | Ž |

ČECHOSLOVÁCI V EVROPSKÉ REZISTENCI — Českoslovenští občané a krajané se v letech druhé světové války zúčastnili hnutí odporu< v mnoha zemích Evropy. V Sovětském svazu založili Češi na obsazeném území západní Volyně ilegální organizaci „Blaník", kterou vedli V. Knop a ing. J. Lízálek. Její příslušníci prováděli vojenský výcvik mládeže, shromažďovali zbraně, střelivo i zdravotnický materiál; vydávali i ilegální časopis „Hlasatel". Mnozí se zapojili i do činnosti sovětských podzemních organizací. Na dočasně okupovaném území SSSR se bojů s nacisty účastnili i příslušníci slovenské Zajišťovací divize (2. pěší) a Rychlé divize (1. pěší), kteří dezertovali a vstoupili do partyzánských oddílů. Ve svazku sovětských partyzánských oddílů žitomírské oblasti (vel. genmjr. A. N. Saburov) působil čs. partyzánský oddíl, jemuž velel J. Nálepka, pozdější hrdina SSSR. Početnější skupiny slovenských partyzánů působily i v dalších partyzánských oddílech v Bělorusku (Ďaďa Kola, Frunze), jiní bojovali na Krymu a v Oděse. Odhaduje se, že jen na Ukrajině a v Bělorusku padlo nebo bylo nezvěstných na 120 slovenských partyzánů. Značný počet Čechů a Slováků působil aktivně v národně osvobozeneckém hnutí v Jugoslávii (viz Českoslovenští partyzáni v Jugoslávii). Politickou, podpůrnou, ale i odbojovou a bojovou činnost vyvinuli v letech 1939—1945 francouzští krajané; v zemi žilo na 50 000 příslušníků našich menšin, z nichž část (asi 60O osob) nejdříve bojovala na straně Španělské republiky, poté část Čechů a Slováků vstoupila do čs. vojenské jednotky ve Francii (viz Československé jednotky ve Francii). Po pádu Francie většina z nich zůstala v zemi a zúčastnila se francouzského odboje. Příslušnice „Jednoty čs. žen", ustavené na jaře 1941, např. zajišťovaly ilegální úkryty exponovaných ilegálních pracovníků, prováděly kolportování ilegálních tiskovin a převážení zbraní, vykonávaly funkci spojek atd. Vedle krajanů se do francouzské rezistence zapojili i další čs. občané, kteří se nacházeli na půdě Francie. První čs. partyzánský oddíl ve Francii, jehož jádro tvořili čs. interbrigadisté, vznikl již v roce 1941 v okolí Paříže. Nejvýznamnější odbojovou činností byla účast krajanů a čs. občanů ve francouzských partyzánských oddílech a skupinách, kde vykonávali i velitelské funkce. Počátkem roku 1944 se čs. partyzánské oddíly seskupily v tzv. čs. bojové družiny, které se později úspěšně zúčastnily partyzánské války ve Francii. Čs. vlastenci v počtu asi 300 osob byli i mezi prvními bojovníky pařížského povstání, jež vypuklo 19. 8. 1944 proti nacistickým okupantům bojovali i Češi a Slováci žijící v Polsku a Belgii. Příslušníci našich národů se podíleli na boji proti fašismu i na italské půdě. V partyzánských brigádách a oddílech „Garibaldi", „Mazzini", „Giustizia a Liberta" bojovali proti nacistickým vojskům v piemontských údolích Alp (mj. u Canischia 31. 7. 1944 a Ceresole Reále 11. 8. 1944] spolu s Italy a jugoslávskými partyzány mj. i bývalí příslušníci tzv. vládního vojska (viz) a slovenské armády, kteří uprchlí od svých útvarů na jaře 1944. V Itálii celkem zahynulo anebo bylo popraveno 57 čs. občanů. Čeští krajané patřili k organizátorům podzemního hnutí v Rakousku. Až do podzimu 1942 působila ve Vídni a okolí česká ilegální organizace v počtu cca 150 mužů a žen, s níž spolupracovali i rakouští komunisté. V boji za svobodu rodné vlasti a Rakouska zahynulo celkem 68 našich krajanů. Zahraniční Češi a Slováci se zúčastnili boje proti fašismu i v dalších zemích Evropy; nezanedbatelná je především jejich práce na zpravodajském úseku. Naši občané nezůstali stranou antifašistického zápasu ani v podmínkách nacistických koncentračních táborů a věznic (Dachau, Mauthausen, Buchenwald aj.). Až na výjimky Češi, Slováci i krajané projevili v letech 1938—1945 mimo svou vlast výrazně antifašistický postoj, i když jeho motivace i projevy byly zejména v západoevropských zemích rozdílné. Lze však říci, že v evropských zemích nevznikl početnější proud našich občanů, který by se programově postavil proti obnově Československé republiky v předmnichovských hranicích. Odmítavé stanovisko k čs. zahraničnímu odboji měly pouze slovenské klerofašistické organizace a spolky soustředěné v USA a Kanadě kolem Slovenské ligy a některé skupiny slovenských krajanů v Latinské Americe. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ČESKÁ AUTONOMNÍ SPRÁVA — Při jednáních 15. března 1939 v Berlíně dal Hitler Háchovi slib, že českým zemím zaručí autonomní vývoj. Také výnos o zřízení protektorátu (viz) v článku 3, odst. 1 potvrzoval, že protektorát „jest autonomní a spravuje se sám". Tuto „autonomii" protektorátu však nacisté od počátku omezovali a limitovali „nadřazenými celoříšskými zájmy". K hlavním článkům české autonomní správy náležela funkce prezidenta, protektorátní vláda (viz), ministerstva, zemské, okresní a obecní úřady, české soudnictví a protektorátní bezpečnostní sbory (viz). Česká autonomní správa byla vždy fiktivní, neboť na všech stupních a všestranně byla podřízena okupační správě nacistů. Reforma veřejné správy provedená R. Heydrichem v roce 1942 prakticky likvidovala českou autonomní správu, dosáhla odstranění dvojkolejnosti a přímého spojení protektorátních centrálních úřadu s úřadem říšského protektora. Protektorátní ministerstva se změnila v okupační úřady a fakticky se stala zvláštními pracovišti jednotlivých oddělení úřadů říšského protektora. Pod bezprostředním vedením nacistů plnila úkoly okupační správy, navenek vystupovala v roli českých úřadů. Postavení českých zemí se tak velmi přiblížilo postavení říšsko-německé provincie. Za této situace česká kolaborantská klika ztratila jakýkoliv politický vliv a stala se placenou agenturou nacismu. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ČESKÁ NÁRODNÍ RADA (ČNR) — se vytvořila na ustavující schůzi ve dnech 29. a 30. dubna 1945 v Praze. Tvořilo ji 27 zástupců KSČ, Ústřední rady odborů, Rady tří, Revolučního hnutí zemědělců, Revolučního hnutí družstevníků, Revolučního hnutí žen a Hnutí za svobodu. Předsedou byl prof. dr. A. Pražák. Po vypuknutí Pražského povstání 5. 5. 1945 ČNR schválila v odpoledních hodinách provolání o zániku tzv. protektorátu Čechy a Morava a o převzetí vládní a výkonné moci v českých zemích. ČNR vystupovala jako představitelka revolučního hnutí českého lidu a zmocněnec první vlády NF v Košicích (viz). Jako celek se hlásila ke Košickému vládnímu programu (viz). Vzhledem k různorodému politickému a sociálnímu složení členů nebyla ČNR jednolitým, dostatečně akčním orgánem a důsledným revolučním organizátorem lidových mas v povstání. Její činnost fakticky skončila 11. 5. 1945, kdy košická vláda NF sídlila již v Praze a ujala se vládních funkcí na celém území státu. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ČESKÉ FAŠISTICKÉ HNUTÍ V PŘEDMNICHOVSKÉ REPUBLICE — První fašistickou vlnu v ČSR lze sledovat v období poválečné hospodářské krize v r. 1922, kdy se skupiny českých nacionalistů i někteří buržoazní politikové, především exponenti finančního kapitálu, „nadchli" Mussoliniho úspěchem v Itálii a začali šířit fašistické myšlenky. Už v druhé polovině r. 1922 se seskupily fašistické elementy (tzv. Národní hnutí) kolem časopisu „28. říjen"; na Moravě (Fašisté) kolem časopisu „Hanácká republika". Za podpory národně demokratické strany bylo podle italského vzoru budováno i hnutí Červenobílých. Aktivita fašistů rostla během r. 1925 a zvláště pak v r. 1926; docházelo k postupnému organizačnímu sjednocování, které v březnu 1926 vyústilo v Národní obec fašistickou (viz). Zpočátku vystupovala jako nadstranické hnutí, podporované částí velkoburžoazie a fašizujícími křídly některých buržoazních stran (zvláště národně demokratické, ale i agrární a národně socialistické). Po parlamentních volbách (15. 11. 1925) v nastalé vnitropolitické krizi vystupovali fašisté s myšlenkou na státní převrat (původně připravován na léto 1926 při všesokolském sletu, potom na 28. říjen). Tyto plány, vzbuzující sympatie i ve vysokých vojenských kruzích, byly však zmařeny (gen. Gajda odvolán z funkce náčelníka gen. štábu). Porážka těchto reakčních záměrů v r. 1926 vedla k značnému zdiskreditování fašistického hnutí. Organizovaní fašisté živořili na okraji politického života. Významnější byly Jen Národní obec fašistická (v čele R. Gajda) a od dubna 1930 Národní liga (J. Stříbrný), jejíž základ tvořilo fašistické křídlo vyloučené v r. 1926 z Čs. strany národně socialistické. Nová aktivizace reakčních sil v první pol. 30 let souvisela s vrcholící hospodářskou krizí a nástupem nacismu v Německu. Nositeli otevřených fašizujících tendencí byly zejména agrární a národně demokratická strana. Právě národní demokracie s Národní ligou a Národní frontou [v čele s prof. Marešem; seskupení malých fašistických stran, skupin a odborových složek) vytvořila reakční blok, tzv. Národní sjednocení (ustaveno 25. 4. 1935). Spojené české fašistické síly s pomocí široce založené demagogické kampaně, bohatě dotované především Živnobankou usilovaly o vítězství v parlamentních volbách (26. 5. 1935) a nastolení krajně pravicového režimu v ČSR. Tento pokus ztroskotal, stejně jako snaha o prosazení pravicového kandidáta v prosincových prezidentských volbách v r. 1935 (viz). Po té se fašistický blok rozdrolil. Teprve v tzv. druhé republice (po přijetí mnichov. dohod až do 15. 3. 1939) se reakční proud české buržoazie prosadil, postupně likvidoval demokratický systém a byl jednou z hlavních vnitřních sil mnichovské kapitulace i 15. března 1939. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ČESKOSLOVENSKÁ BURŽOAZNÍ EMIGRACE NA ZÁPADĚ — Po 15. 3. 1939 směřovala čs. buržoazní politická a vojenská emigrace přes Polsko a později Balkán především do Francie, V. Británie a USA, od nichž očekávala v případě konfliktu Západu s nacistickým Německem obnovení Československa. Postupně se vytvořila tři hlavní emigrační centra: v Polsku (skupina gen. L. Prchaly), ve Francii (v čele čs. akce stál dr. Š. Osuský) a v USA a ve Velké Británii (reprezentantem tohoto politického proudu opírajícího se o diplomatický aparát a krajanské hnutí byl dr. E. Beneš). V ostrém zápase mezi těmito buržoazními křídly získala nakonec vůdčí pozici skupina dr. E. Beneše, která teorií tzv. právní kontinuity usilovala o získání západních vlád pro myšlenku obnovy Československa na předmnichovských principech. Avšak „mnichovanské kruhy" Západu se po určitou dobu stavěly k těmto snahám čs. buržoazní emigrace záporně a nedaly souhlas k vytvoření čs. emigrační vlády. Za této situace utvořila zklamaná čs. buržoazní emigrace v listopadu 1939 v Paříži alespoň Československý národní výbor (viz), svou pozornost zaměřila i na budování čs. zahraničního vojska. Teprve po porážce Francie, ve Velké Británii, kam se Československý národní výbor uchýlil, se naskytly s nástupem Churchillova válečného kabinetu (10. 6. 1940) poněkud příznivější podmínky pro rozvinutí Benešovy čs. zahraniční akce. Čs. buržoazní emigrace se rozhodla sestavit na britské půdě prozatímní státní zřízení ČSR představované funkcí prezidenta republiky, československou vládou (viz) a Státní radou (viz). Pokračovala též ve formování čs. zahraničního vojska. Britská vláda 21" 7J. 1940 čs- vládu uznala pouze jako prozatímní. Její postavení se zlepšilo po obnovení diplomatických styků mezi čs. londýnskou vládou a Sovětským svazem 18. 7. 1941. Teprve tehdy ji Velká Británie plně uznala. Podpis pod mnichovskou dohodu (viz) ovšem odvolala až 5. 8. 1942; dne 6. 10. 1942 řešila otázku definitivního a úplného mezinárodního uznání Československa americká vláda. Poválečné obnovení Československa v předmnichovských hranicích plně zajistila až čs.-sovětská spojenecká smlouva z 12. 12. 1943 (viz). (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ČESKOSLOVENSKÁ KULTURA PROTI FAŠISMU V LETECH 1933-1938 — V průběhu dvacátých a zejména třicátých let vystupovala proti fašismu podstatná část čs. umělecké a vědecké fronty. Ačkoliv se o poslání umění vedly tvůrčí spory a diskuse, vznikaly a zanikaly různé směry a styly, největší představitelé svou tvorbou, svými pokrokovými, revolučními a antifašistickými názory a činy ovlivňovali čs. veřejnost. Vedle početné skupiny levicové inteligence, která propagovala nejlepší národní tradice i sovětskou kulturu a o níž se mohla v duchu jednotné a lidové fronty opřít KSČ, se s růstem nebezpečí fašismu a ohrožení republiky vyslovovali proti „hnědému moru" i další umělci různých politických stran, směrů a myšlenkových proudů. Proti nacistickému barbarství se ohrazovali, o záchranu německé pokrokové kultury usilovali, a solidaritu s demokratickým Španělskem projevovali především spisovatelé, básníci, publicisté, vědci I. Olbracht, V. Vančura, K. Čapek, J. Kratochvíl, H. Malířova, S. K. Neumann, V. Nezval, F. Halas, J. Seifert, J. Hora, J. Fučík, K. Konrád, L. Štoll, B. Václavek, E. E. Kisch, F. X. Salda aj. V. Nezval a F. Halas se např. ve prospěch německých emigrantů vzdali peněžní částky spojené s dělením státní ceny, honoráře na tento fond věnovali i F. X. Salda a K. Čapek. K demaskování fašismu napomáhalo i divadelní umění, zejména D-34 E. F. Buriana a Osvobozené divadlo. Výtvarné umění útočilo proti fašismu nejdříve karikaturou (F. Bidlo, A. Hoffmeister, A. Pele, O. Mrkvička aj.), poté antifašismus ovlivnil a promítl se i do tvorby malířů a sochařů (J. Čapek, J. Šíma, V. Sychra, V. Tittelbach, E. Filla, J. Lauda, J. Obrovský, K. Dvořák, K. Pokorný). Do antifašistického zápasu třicátých let přispěl specifickým způsobem i film (M. Fric, H. Haas) a hudba (V. Nejedlý, O. Jeremiáš, J. Ježek). Příslušníci čs. kulturní fronty přitom nevyvíjeli své antifašistické úsilí izolovaně, ale zúčastnili se i významných mezinárodních akcí (1 mezinárodního kongresu spisovatelů v červnu 1935 v Paříži, 2. mezinárodního kongresu spisovatelů v červenci 1937 ve Valencii, mimořádná konference na obranu kultury v červenci 1938 v Paříži). Největším kolektivním vystoupením čs. kulturní fronty byl manifest "Věrni zůstaneme" z května 1938, ve kterém se 308 předních osobností čs. kulturního života postavilo za rozhodnou obranu republiky. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ČESKOSLOVENSKÁ KULTURA V LETECH 1939-1945 - Obsazení našich zemí hitlerovským Německem výrazně zasáhlo i českou uměleckou frontu, protože součástí germanizační politiky bylo i pronásledování české kultury, vědy a umění. Ačkoliv se nacisté snažili nejrůznějšími demagogickými sliby i nátlaky získat pracovníky z této oblasti pro spolupráci a podporu „nového pořádku", bylo jejich úsilí marné. Z významných autorů a tvůrčích umělců se nikdo nepropůjčil k otevřené kolaboraci. V období, kdy tvůrčí zápasy ustupovaly stranou, na otevřenou hrozbu genocidy českého národa reagovali umělci a pracovníci kultury vzdorem, posilováním obyvatelstva proti germanizačním snahám a aktivní účastí v odboji doma i v zahraničí. Podmínky protektorátu nutily autory, aby se ve svých dílech vyjadřovali nepřímou řečí, symboly. Již samotné téma rodné země, národní minulosti, kulturních tradic a mateřského jazyka bylo posilou pro deptané a pronásledované občany. Zejména v prvním údobí okupace vyšla řada knih, ve kterých byla historická látka příležitostí k vyjádření současné morální problematiky a oslavou velkých osobností české kultury (mj. Obrazy z dějin národa českého V. Vančury, 1939; Božena Němcová bojující J. Fučíka, 1940). Značný dopad měly knihy směřující k lidovým kořenům národa (např. Městečko na dlani J. Drdy, 1940); rovněž v psychologické próze měly etické otázky společenskou platnost (Černé světlo V. Řezáče, 1940); nebývalý ohlas měla i poezie (např. sbírka J. Seiferta s pomnichovskou tematikou Zhasněte světla vyšla v roce 1939 v nákladu 26 000 výtisků). Významnou součástí literární tvorby v období nesvobody byla i díla určená dětem, kterým se touto cestou dostávalo to, co jim nemohla dát škola (mj. Ze starých letopisů českých I. Olbrachta, 1939). Vznikla i díla přímo určená pronásledovaným a vězněným dětem (např. Květovaný kůň N. Frýda, 1941). Na odpor českých spisovatelů a básníků odpověděla okupační moc zákazem děl předních autorů, od roku 1941 nemohly být vydávány knihy M. Majerové, I. Olbrachta, S. K. Neumanna, K. Čapka, V. Nezvala a dalších. Okupace přinesla i podstatný zásah do divadelnictví. Byly zakázány hry pokrokových autorů; zpočátku docházelo k zastavování některých divadel (např. E. F. Buriana v Praze 1941), v období od května do října 1942 a od září 1944 do konce války nemohla hrát všechna česká divadla. České profesionální divadlo tedy hrálo mnohdy pololegálně; nemalou úlohu přitom sehrály malé scény (mj. Větrník, Divadlo pro 99) i amatérské soubory. Program tvořil klasický repertoár, byly napsány i původní hry s historickou tematikou a s motivy morální pevnosti člověka (např. J. Drda — Jako i my odpouštíme, 1940; Soupeři F. Gótze, 1940). Ojediněle vznikla dramatická díla i v koncentračních táborech (v terezínském ghettu Poslední cyklista K. Švenka). Značně omezené možnosti, zejména v závěru války, měl i film; přesto hlavně v letech 1939—1941 byla natáčena řada děl s výrazně vlasteneckým duchem, převážně na motivy klasické literatury (např. Babička B. Němcové, 1940). Nejrůznější omezení platila i pro českou hudbu. Vznikla sice řada děl inspirovaných rezistencí českého lidu, ale většina z nich nemohla být veřejně provedena (K. Reiner složil masovou píseň My jdeme ruku v ruce, 1940; v roce 1944 vznikla Tryzna mučedníkům E. Hlobila a Rudoarmějská symfonie J. Stanislava aj.). Ze scén musely „zmizet" některé opery, např. Braniboři v Čechách B. Smetany, později i jeho Libuše, Psohlavci K. Kovařovice, Jakobín A. Dvořáka aj. S největším ohlasem se setkávaly Smetanovy opery, představení Prodané nevěsty pod širým nebem přecházela nejednou v národní manifestace (v roce 1944 se v Jabkenicích shromáždilo přes 15 000 posluchačů). Díla B. Smetany a dalších skladatelů byla interpretována i v nacistických koncentračních táborech (v Sachsenhausenu, Dachau a Buchenwaldu), kde povzbuzovala touhu vězňů přežít. V terezínském ghettu byly dokonce inscenovány některé opery českého i světového repertoáru. Morálním povzbuzením, především vězněných českých občanů, byl i zpěv antifašistických písní Osvobozeného divadla. Přes represe pokračovala i antifašistická aktivita výtvarných umělců. Zahraničního ohlasu dosáhla alegorie Přepadení Československa J. Baucha a J. Laudy, instalovaná na Světové výstavě v roce 1939 v New Yorku; pozoruhodný cyklus Oheň a Touha vytvořil v prvním roce války J. Čapek, dobová symbolika se promítala i do díla J. Brože, J. Želibského aj. Výtvarníky inspirovala zejména heydrichiáda (J. Wágner vytvořil sochu Jaro 1942, V. Tikal a E. Neván obrazy podnícené tragédií Lidic, F. Muzika namaloval obraz na paměť V. Vančury), ale i významná vítězství Sovětské armády (B. Benda vytvořil symbolickou sochu Vítězství u Stalingradu). Velký ohlas měly i obrazové publikace klasiků výtvarného umění (např. Špalíček M. Alše, 1939) i knihy výtvarných fotografií, oslavujících českou krajinu (K. Plicka, J. Funke, J. Sudek). Navzdory drsným podmínkám vznikala i řada kreseb a obrazů v koncentračních táborech (tvorba J. Čapka, E. Filly, B. Fritty, L. Haase aj.). Vedle umělců, kteří protestovali proti národní nesvobodě a fašismu svým dílem, bylo i nemálo těch, kteří se různým způsobem zúčastnili domácího odboje. Ze spisovatelů to byli mj. V. Vančura, F. Halas, I. Olbracht, P. Jilemnický, J. Kratochvíl, K. J. Beneš aj.; z literárních kritiků a teoretiků např. E. Urx, J. Fučík, B. Václavek; z herců J. Plachta, J. Větrovec a další. Mnozí bojovali proti fašismu na různých frontách i v zahraničí, např. prof. Z. Nejedlý, J. Taufer, V. Nejedlý, J. Ježek, F. Langer, H. Haas, J. Werich, J. Voskovec, A. Pele, A. Hoffmeister aj. Česká kultura utrpěla v letech 1939—1945 také nenahraditelné ztráty V roce 1941 zahynul literární vědec a historik K. Konrád, v témže roce zemřeli věznění básníci H. Bonn a H. Fantl, v roce 1942 E. Urx, člen I. ilegálního vedení KSČ, za heydrichiády byl popraven V. Vančura, vedoucí ilegálního Národního revolučního výboru české inteligence, v roce 1943 byl umučen B. Václavek a popraven J. Fučík a básník J. Vichra, v roce 1944 byl zavražděn K. Poláček a zahynul i básník I. Javor, v roce 1945 zemřel J. Kratochvíl. Nacisté rovněž umučili a zavraždili řadu českých divadelních umělců, např. O. Stibora, J. Skřivana, K. Hašlera, A. Letenskou, Z. Jelínka, K. Švenka, F. Spitzera, F. Zelenku, G. Schorsche. Umírali i skladatelé a hudebná vědci (E. Schulhoff, R. Karel, H. Krása, Z. Němec aj.); násilně byly ukončeny i životy řady výtvarných umělců a historiků umění (J. Čapka, V. Preissiga, Z. Dvořáka, P. Kropáčka aj.) a dalších kulturních pracovníků. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ČESKOSLOVENSKÁ REPUBLIKA (1918—1938) — viz Předmnichovské Československo. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ČESKOSLOVENSKÁ VLÁDA V LONDÝNE — Čs. buržoazní emigrace na Západě vedená dr. Benešem vkládala všechny své naděje do vzniku války mezi západními velmocemi a Německem a činila vše, aby západní vlády získala pro myšlenku obnovy předmnichovského Československa. Mnichovské kruhy na Západě se dlouho stavěly k Benešovým plánům záporně. Beneš nedosáhl hned souhlasu k vytvoření čs. exilové vlády, a proto v listopadu 1939 byl v Paříži vytvořen Čs. národní výbor (viz). Situace se změnila až po pádu Francie. 22. 7. 1940 Beneš vytvořil ve V. Británii provizorní vládu, jejímž jádrem zůstal pařížský ČNV. V letech 1940—1945 působily v emigraci dvě čs. vlády: první, v období od 22. 7. 1940 do 12. 11. 1942, tvořili dr. J. Šrámek (předseda), J. Bečko, dr. L. Feierabend, gen. S. Ingr, J. Masaryk, ing. J. Nečas, F. Němec, dr. Š. Osuský, dr. ing. E. Outrata, dr. H. Ripka, dr. J. Slavik, gen. R. Viest, J. Lichner, dr. J. Stránský. Druhá vláda působila od 12. 11. 1942 do 4. 4. 1945 a jejími členy byli: dr. J. Šrámek (předseda), J. Bečko, dr. L. Feierabend, gen. S. Ingr, J. Masaryk, F. Nečas, dr. H. Ripka, dr. J. Slavik, dr. J. Stránský, gen. R. Viest a V. Majer. Rozhodující význam pro postoj Západu k „čs. prozatímnímu zřízení" mělo obnovení čs.-sovětských styků (1941) a spojenectví (1943). Teprve potom se prezident i vláda stali oficiálními představiteli ČSR u všech válčících států protifašistické koalice. Dr. Beneš počítal s tím, že londýnské "státní zřízení" přenese do osvobozené republiky. Pod vlivem vývoje na frontách i změn na domácí půdě musel Beneš od svých představ ustoupit. Nakonec souhlasil s tím, že londýnská vláda podala demisi a na osvobozeném území se vytvořila nová vláda Národní fronty Čechů a Slováků, jejíž složení odpovídalo rozložení třídních sil v zemi. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ČESKOSLOVENSKÁ VOJENSKÁ JEDNOTKA NA STŘEDNÍM VÝCHODĚ — Součástí československého vojenského odboje v zahraničí byla i čs. vojenská jednotka na Středním východě, vytvořená z části uprchlíků, kteří směřovali přes Balkán, Turecko, Střední východ do Francie a uvázli v Sýrii — francouzském mandátním území. Tam jim hrozila internace, vydání nepříteli anebo v nejlepším případě nucený vstup do cizinecké legie. Po složitém vyjednávání se skupině 206 osob podařilo odejet z Bejrútu do palestinského tábora v Az Sumeryii, kde byl 29. 6. 1940 položen základ čs. vojenské jednotky. Nově založený 4. čs. pěší pluk tvořil organickou součást 1. čs. divize ve Francii. Čs. londýnská buržoazní emigrace ve snaze stabilizovat vlastní postavení v tomto útvaru vytvořila v září 1940 po dohodě s britskými orgány Cs. vojenskou misi na Středním východě, která se ujala politických a organizačních záležitostí tamního čs. vojska. Teprve po příjezdu dalších čs. občanů z Egypta, Iráku, Cíny a zejména transportů ze SSSR vznikla 1 11 1940 v Gedeře Československá vojenská jednotka na Středním východě. V jejím rámci byl rozkazem Čs. vojenské mise na středním východě z 25. 10. 1940 zřízen Cs. pěší prapor 11 — Východní, čítající v té době 79 důstojníků a 353 poddůstojníků. Obdobně jako v ostatních jednotkách na Západě se zde vyskytly osobní a národnostní neshody, proti kterým vystupovali komunisté a jiní pokrokově smýšlející vojáci. Přes pronásledování komunistů působila v praporu stranická organizace v počtu cca 60 osob, která ovlivňovala celý kolektiv. Prvním bojovým úkolem jednotky, prodělávající výcvik v okolí Jericha, byla strážní služba v prostoru egyptské Alexandrie v únoru 1941. Ve druhé polovině května 1941 byl prapor vyňat z pravomoci velitele Alexandra Area a včleněn do svazku 23. britské pěší armády, v jejímž rámci vykonával strážní službu a obranu několika polních letišť v prostoru Sidi Hanaish u Marsa Matrúh v Západní poušti. V červenci 1941 se prapor s plným bojovým stavem (k 1. 6. 1941 měl 759 příslušníků) účastnil spolu s britskými útvary a jednotkami Svobodné Francie tažení proti vychistické armádě v Sýrii. Největší válečnou akcí čs. vojenské jednotky na Středním východě byla spoluúčast na obraně Tobruku, důležitého středomořského přístavu, opěrného bodu britského postavení v severní Africe. V obležené pevnosti bojovalo 634 příslušníků praporu od 21. 10. do 10. 12. 1941. Po úspěšném splnění úkolu se v dubnu 1942 prapor přesunul do Haify a 21. 5. 1942 byl reorganizován na 200. čs. lehký protiletadlový pluk — Východní, čítající 156 důstojníků a 480 poddůstojníků a vojínů. Od konce července 1942 byl pověřen protivzdušnou obranou Haify, Bejrútu a Ez Zibu, začátkem roku 1943 Tobruku. V červenci 1943 odjela jednotka v počtu 1326 osob do Velké Británie. Za splnění bojových úkolů byla jednotka a 56 jejích příslušníků vyznamenáno Cs. válečným křížem 1939. Během bojového nasazení v severoafrických a syrských pouštích jednotka ztratila více než 100 padlých raněných a nezvěstných. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ČESKOSLOVENSKÁ ZAHRANIČNÍ ROZHLASOVÁ VYSÍLÁNÍ - určená cechům a Slovákům doma i v emigraci, antifašistům jiných národností na našem území a československým krajanům v zahraničí byla řízena a uskutečňována především z Moskvy (viz Československé rozhlasové vysílání ze SSSR) a Londýna (viz Československé rozhlasové vysílání z V. Británie). Méně významná a někdy jen dočasná vysílací střediska dále působila: v Polsku (Katovice), ve Francii (Paříž, Strasburk, Fécamp), na Blízkém východě (Káhira, Bejrút, Jeruzalém), v USA (Boston, Schenectady) na Filipínách (Manila). Vysílání organizované ze západních zemí propagovala většinou politiku a zahraniční akce Benešovy skupiny. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ČESKOSLOVENSKÉ LISTY — časopis čs. občanů v SSSR — vycházel v Moskvě z iniciativy K. Gottwalda od 10. 8. 1943 do 1. 5. 1945. Otiskoval zásadní články členů zahraničního vedení KSČ ke klíčovým otázkám národně osvobozeneckého boje (problematika rozmachu hnutí odporu v našich zemích, národních výborů, vztahů Čechů a Slováků, poválečného uspořádání poměrů v osvobozené vlasti aj.). Československé listy měly značný ohlas nejen v zahraničí, ale i doma, protože mnohé články byly vysílány z Moskvy rozhlasem. List byl distribuován do Londýna a nejdůležitější stati byly telegrafovány do USA a Kanady. V roce 1943 vyšlo 10 čísel, v roce 1944 22 a v roce 1945 ještě 5 čísel. Na tvorbě a vydávání tohoto čtrnáctideníku vedle K. Gottwalda dále pracovali J. Šverma, V. Kopecký, Z. Fierlinger, Z. Nejedlý, M. Culen, B. Vrbenský, V. Bořek aj.; odpovědným redaktorem byl F. Voda-Pexa. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ČESKOSLOVENSKÉ VOJSKO VE VELKÉ BRITÁNII — Početné a dobře vyzbrojené čs. pozemní síly se v letech druhé světové války podařilo zformovat ve Velké Británii, kde nalezlo útočiště na 5000 čs. vojáků — účastníků francouzského tažení, soustředěných v táboře Cholmondeley u Chesteru. Čs. vojenská skupina prošla hlubokou vnitřní krizí, jež koncem července 1940 vyústila v internování 539 komunistů, interbrigadistů a s nimi sympatizujících vojáků, kteří zaujímali kritický postoj k poměrům v čs. vojsku ve Francii. Teprve po překonání několikaměsíční krize a na základě dohody mezi britskou a čs. prozatímní vládou z 25. 10. 1940 mohla být ve V. Británii ustavena 1. čs. smíšená brigáda, čítající 3277 mužů. Skládala se z velitelství, 2 pěších praporů, brigádní kulometné roty, dělostřeleckého oddílu, protiletadlové baterie kanónů proti útočné vozbě, ženijní a telegrafní čety, autoroty; motocyklové čety, brigádní těžké dílny a náhradního tělesa. Její složení se v průběhu války měnilo. Čs. pozemní vojsko zůstalo podle britsko--československé dohody relativně samostatné, pod bezprostřední pravomocí čs. min. národní obrany v Londýně. Od podzimu 1940 se jednotka přemístila do Leamingtonu, kde až do jara 1942 prodělávala výcvik. Od 15. 5. 1942 byli čs. vojáci pověřeni obranou jižního pobřeží britských ostrovů před případným nepřátelským útokem na úsecích Seaton-Sidmouth, Great Yarmouth — Southwold, Felixstow — Walton on the Naze. V srpnu 1943 se připojili k čs. vojsku ve Velké Británii příslušníci jednotky na Středním východě. Dnem 1. 9. 1943 se obě vojenské jednotky přeorganizovaly a vytvořily Československou samostatnou obrněnou brigádu, kterou tvořily velitelství, 3 tankové prapory, motorizovaný prapor, motorizovaný předzvědný oddíl, oddíl kanónů proti útočné vozbě, protiletadlová baterie, dělostřelecký pluk, ženijní a spojovací rota, dopravní oddíl, tankové a lehké dílny, polní park, záložní tanková rota a náhradní těleso přímo podřízené MNO. Brigáda v počtu 4500 mužů (64% české, 18% slovenské a 11 % německé národnosti) absolvovala intenzívní výcvik v prostoru Northamptonu, od léta 1944 byl útvar soustředěn v jihovýchodním Skotsku. Na rozdíl od reakčního vedení čs. armády v Londýně, které považovalo tuto jednotku za symbolickou a hodlalo ji využít jako mocenskou oporu záměrů čs. buržoazie v osvobozenecké vlasti, usilovali čs. vojáci o bojové nasazení na frontě. Britské velení však nakonec odmítlo nasadit čs. jednotku do invaze, protože neměla uspokojivě zajištěno doplňování stavů. Od 8. 10. 1944 ji přidělilo k obléhání severofrancouzského přístavu Dunkerque, v němž se opevnila nepřátelská posádka v počtu 11000 osob. Obléhání Dunkerque se tak stalo zdlouhavým a vyčerpávajícím úkolem brigády (v té době měla již 5676 mužů a její stav ještě doplnilo cca 800 bývalých vládních vojáků uprchlých z Itálie), který skončil až 9. 5. 1945. V jednotlivých výpadech a průzkumných akcích čs. vojáci zastřelili na 1000 nacistů a téměř 900 jich zajali. Vlastní ztráty činily 167 padlých, 461 raněných a 40 nezvěstných. V dubnu 1945 byl ze stavu čs. brigády vyčleněn tzv. kombinovaný oddíl, který se 23. 4. 1945 připojil k americkým svazkům a symbolicky se tak podílel na přímém osvobozování Československa. V čs. vojsku na západě, jež s výjimkou letců dostalo jen menší možnosti projevit své bojové kvality, bylo v letech 1939—1945 celkem zaregistrováno 14 003 osob (3563 letců), z nichž cca 1200 jich v boji proti fašismu zahynulo. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ČESKOSLOVENSKÉ VYSÍLÁNÍ ZE SSSR — Za druhé světové války existovaly v SSSR dva druhy rozhlasového vysílání pro Československo. Vysílání „Moskva hovoří, hovoří Moskva" působilo na posluchače v našich zemích ještě před 15. 3. 1939, od října 1941 po dobu asi 15 měsíců vysílala tato stanice zároveň z Moskvy a Kujbyševa. Na práci tohoto vysílání, střídavě řízeného K. Gottwaldem, J. Švermou a R. Slánským se podíleli i ostatní členové moskevského vedení KSČ. Zásadní programová prohlášení a vojensko-politické komentáře připravovali zejména K. Gottwald a J. Šverma, populární byly rovněž příspěvky prof. Z. Nejedlého. Dvouhodinová, později více než 3 hodiny trvající vysílání, rozložená do několika denních relací, připravovaly česká a slovenská redakce. V české se vystřídali F. Nečásek, F. Pexa-Voda, V. Bořek, J. Sládek, B. Machačová-Dostálová, M. Gottwaldová aj. Ve slovenské působili Š. Major, I. Bráník aj. Hudební část programu zajišťoval až do svého odchodu k čs. vojenské jednotce V. Nejedlý. Sovětská vláda dala čs. stranickému vedení k dispozici nejen část vysílacího času státního rozhlasu, ale umožnila zřízení tajných vysílačů strany. Vysílání pro okupované české země "Za národní osvobození" (22. 7. 1941 - 15. 5. 1945) řídil nejdříve K. Gottwald, později G. Bareš. V české redakci působili mj. J. Koťátko, M. Koťátková, M. Köhlerová a M Barešová. Stanice zahájila svou činnost z Moskvy, od 14. 11. 1941 do června 1943 hovořila z Ufy a poté znovu z Moskvy. Vysílač pracoval na krátké vlně 36,81 m třikrát týdně vždy po dobu 15 minut. Stanice celkem vysílala přes 4200 pořadů. Slovenské vysílání „Za Slovensku slobodu" (24. 11. 1941 — 8. 5. 1945) vedl zpočátku V. Kopecký, po něm dr. J. Bráník a dr. Š. Rais. V redakčním kolektivu pracovali J. Bránik, Š. Rais a M. Široká aj. Stanice vysílající na krátké vlně 30,64 m zahájila činnost z Ufy, od června 1943 vysílala z Moskvy. Za „Sudetendeutscher Freiheitssender" (10. 11. 1941 — 15. 5. 1945), zaměřený převážně na Němce, žijící v odtržených územích, odpovídal do 1. 10. 1944 R. Appelt a poté L. Grünwald. Rozhlasové relace připravovali povětšinou R. Appelt, R. Korb, V. Stern, E. Dölling aj. Tento vysílač pracoval zpočátku v Ufě, od jara 1942 v Moskvě. Do roku 1943 pečovala o tyto antifašistické tajné vysílače KI, po jejím rozpuštění se stanice staly součástí zvláštního „Institutu 205", v jehož čele stál B. Geminder. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ČESKOSLOVENSKÉ VYSÍLÁNI Z VELKÉ BRITÁNIE — za druhé světové války probíhalo jednak v rámci pořadů British Broadcasting Corporation (BBC) jako britské rozhlasové vysílání v českém a slovenském jazyce, jednak jako tzv. vládní vysílání připravované čs. oficiálními místy. První české vysílání z V. Británie se uskutečnilo 8. 9. a slovenské 31. 12. 1939. Čs. vysílání zpočátku důsledně přebíralo britské zpravodajství a komentáře. Od roku 1942 se v českém a slovenském jazyce vysílalo osmkrát denně v celkové délce 1,5 hodiny, od srpna 1944 bylo denně vysíláno 9 programů, každý v trvání 30 min. Čs. vládní vysílání prováděné pod britským náhledem a cenzurou zahájilo svou činnost 11. 8. 1940 relací „Hovory s domovem", od 29. 3. 1943 se nazývalo „Hlas svobodné republiky". Od r. 1941 vysílání řídilo rozhlasové oddělení při čs. londýnském min. zahraničních věcí, v jehož čele stál dr. J. Korbel. O dodržování Benešovy politické linie ve vysílání se starali dr. P. Drtina a dr. H. Ripka. Zpočátku z Londýna promlouvali pouze vůdčí osobnosti a stoupenci Benešovy skupiny, od r. 1941 se ve vysílání prosazovali i komunisté V. Nosek, B. Laštovička, dr. V. Clementis (stal se i vedoucím slov. oddělení londýnského rozhlasu), V. Nový aj.; vysílány byly i příspěvky prof. Z. Nejedlého. Čs. vysílání z Londýna skončilo 15. 5. 1945. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ČESKOSLOVENSKÉ VOJENSKÉ JEDNOTKY VE FRANCII — Po 15. 3. 1939 a zejména po porážce Polska se různými cestami dostávali na Západ českoslovenští dobrovolníci a soustřeďovali se ve Francii. Mnichovanské vládnoucí kruhy ve Francii však odmítly žádost, aby se na území Francie formovaly samostatné čs. vojenské jednotky. Francouzské orgány jen nabídly našim občanům možnost „bojovat za Československo" v jednotkách francouzské cizinecké legie v severní Africe a Sýrii. Část našich vojáků tento návrh přijímala za příslib, že jim bude umožněn vstup do čs. vojenských jednotek, které se v případě války utvoří na půdě Francie. Teprve po vypuknutí druhé světové války mohli čs. buržoazní představitelé, kteří ve vytvoření čs. zahraniční armády viděli předpoklad k uznání čs. zahraniční vlády, učinit první praktické kroky k organizaci čs. vojska ve Francii. Dne 12. 9. 1939 se ustavila v Paříži čs. vojenská mise a ještě před podepsáním dohody o „obnovení čs. armády ve Francii" vznikla 28. 9. 1939 první organizovaná čs. voj. jednotka na francouzském území — tzv. 1. náhradní prapor. O den později byl ustaven 1. pěší prapor. V souvislosti s příchodem francouzských krajanů a čs. občanů z celého světa, byla provedena další reorganizace čs. vojenských útvarů. Po předchozím mobilizačním rozkazu Čs. národního výboru ze 17. 11. 1939, který se vztahoval na všechny bojeschopné čs. občany v zahraničí, byla vytvořena 1. čs. divize, složená z velitelství, velitelství divizní pěchoty o 3 plucích, smíšeného předzvěstného oddílu, dělostřeleckého pluku, divizní roty kanónů proti útočné vozbě, roty doprovodných zbraní, ženijního praporu, telegrafního praporu, náhradního tělesa a letecké skupiny. K 27. 6. 1940 dosáhla divize počtu 11405 mužů (3236 dobrovolníků z domova a 8169 vojáků mobilizovaných v zahraničí), z tohoto počtu bylo 45 % Čechů, 44 % Slováků. Důstojnický sbor se skládal z více než 90 % Čechů a jen 6 % bylo Slováků. Velitelství i jednotky divize byly umístěny v okolí Agde a Béziers. V jednotce probíhal stálý ideologický a politický zápas mezi reakčními šovinistickými silami (především z důstojnického sboru) a pokrokovou částí jednotky, jejímž jádrem byli interbrigadisté. Po 1. 9. 1939 bylo započato i s výstavbou čs. letectva ve Francii. Tento úkol však nebyl dokončen. Po napadení Francie se čs. vojáci zúčastnili povětšinou ústupových bojů francouzské armády. Na počátku června 1940 byl proveden výběr čs. vojáků způsobilých k okamžitému boji. Byly vytvořeny dva pěší pluky, které se v sestavě 23. francouzské divize účastnily bojů postupně na úsecích Boissy—Colommiers—Mouroux, Planoy—Vaudoy—Bois Blandureau, Nangis—Villeneuve—Muntereau, Gien a St. Gondon. V těchto těžkých bojích, v nichž si nejlépe vedli interbrigadisté, ztratili čs. vojáci 1635 druhů, cenných výsledků dosáhli na půdě Francie také čs. letci bojující v rámci francouzských letek. Stíhači nalétali asi 4000 letů v trvání 3300 hodin, při nichž sestřelili více než 150 nepřátelských letadel a uskutečnili bezpočet náletů na pozemní cíle. Sami ztratili 32 mužů. Čs. bombardovací letci uskutečnili celkem 135 operačních letů v trvání více než 350 hodin, při nichž prováděli bojový průzkum a svrhli na nepřítele cca 9000 kg pum. Statečné počínání čs. vojáků, kteří obranu Francie chápali i jako boj za svobodu našich a ostatních národů, bylo oceněno řadou vyznamenání. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ČESKO-SLOVENSKO — viz Pomnichovská republika (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ČESKOSLOVENSKO-SOVĚTSKÁ SPOJENECKÁ SMLOUVA Z R. 1943 — Nezadržitelný postup Sovětské armády zejména po vítězstvích u Stalin-gradu a Kurska a stále rostoucí vliv komunistů v domácím odboji byly rozhodujícími činiteli, které v roce 1943 přiměly představitele protifašistické části buržoazie k podstatným změnám svých původních představ o poválečném uspořádání Československa. Názorový posun této skupiny a její akceptování návrhů podaných komunisty umožnily další jednání a dohody mezi dvěma základními směry čs. rezistence. Tím byla umožněna konkrétní jednání o čs.-sovětskou spojeneckou smlouvu a výměna názorů mezi zahraničním vedením KSČ a dr. E. Benešem o naléhavých úkolech národně osvobozeneckého boje a budoucím uspořádání poválečných poměrů v Československu. Přestože se čs. vláda v Londýně snažila pod vlivem západních velmocí diplomatická jednání o uzavření smlouvy se Sovětským svazem komplikovat, musela nakonec respektovat vývoj válečných událostí a přesun sil v hnutí odporu na domácí půdě ve prospěch linie KSČ, musela vyslyšet tužby našeho lidu, který si přál, aby se osvobozené Československo ve své zahraniční politice opíralo o Sovětský svaz, jenž prokázal své přátelství k Československu ve chvílích nejtěžších. Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci byla podepsána v Moskvě 12. 12. 1943; nepodléhala poválečné ratifikaci parlamentu a její platnost byla určena na 20 let s automatickým prodlužováním na 5 let, nebude-li některou ze stran vypovězena. Smlouva obsahovala zejména ustanovení o vzájemné pomoci ve válce proti fašistickým agresorům, o nejužší poválečné spolupráci, vzájemných hospodářských stycích při plném respektování zásad svrchovanosti a nevměšování. Tento smluvní akt již za války značně upevnil mezinárodní postavení ČSR a podnítil i rozmach čs. národně osvobozeneckého hnutí. Stal se základem poválečné zahraniční orientace a až do uzavření nové čs.-sovětské smlouvy v roce 1970 garantoval našim národům bezpečnost proti zahraniční agresi. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ČESKOSLOVENSKO-SOVĚTSKÁ ÚMLUVA — byla vypracována na základě jednání uskutečněných v prvních dnech července 1941 z iniciativy SSSR o obnovení diplomatických styků mezi Československem a SSSR. Jednání vyústila 18. 7. 1941 v podepsání Úmluvy sovětsko-česko-slovenské, jejímiž signatáři byli I. Majskij a J. Masaryk. Tímto dokumentem, který významně ovlivnil stanovisko západních velmocí k československé problematice, obě strany souhlasily s výměnou vyslanců, zavázaly se k vzájemné podpoře a pomoci v boji proti hitlerovskému Německu a sovětská strana projevila souhlas s vytvořením čs. vojenské jednotky na území SSSR. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ČESKOSLOVENSKÝ NÁRODNÍ VÝBOR — dočasný orgán formující se čs. buržoazní emigrace na Západě, ustavený 17. 11. 1939 v Paříži, když původní záměr vytvořit reprezentativní vedení čs. emigrace s ambicemi exilové vlády nebyl mnichovanskými vládními kruhy západních velmocí akceptován. Pravomoc výboru byla omezena pouze na možnost organizovat čs. vojenské jednotky ve Francii. Za tímto účelem vydal ČNV v den svého uznání francouzskou vládou mobilizační rozkaz vztahující se na čs. občany žijící ve Francii. Členy ČNV, který zanikl vytvořením prozatímní čs. vlády v emigraci, byli dr. Beneš, dr. J. Šrámek (úřadující místopředseda], gen. S. Ingr, dr. Š. Osuský, dr. ing. E. Outrata, dr. H. Ripka, dr. J. Slavik a gen. R. Viest. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ČESKOSLOVENSKÝ SVAZ PROTIFAŠISTICKÝCH BOJOVNÍKO (ČSSPB) — člen NF, je dobrovolnou společenskou organizací československých účastníků národně osvobozeneckého boje a boje proti fašismu v letech 1914 – 1945. Po druhé světové válce vznikly v českých zemích dvě organizace účastníků odboje: Svaz osvobozených politických vězňů a pozůstalých (SOPVP) a Svaz národní revoluce (SNR). Obnovena byla Čs. obec legionářská (ČSOL), založená po první svět. válce. Na Slovensku vznikl Zvaz protifašistických politických vazňov a ilegálnych pracovníkov, Zváz slovenských partizánov, Zvaz vojakov Slovenského národného povstania. V roce 1948 se v českých zemích sloučily jednotlivé organizace ve Svaz bojovníků za svobodu (SBS), na Slovensku ve Zváz ludových protifašistických bojovníkov (SEUB). V roce 1951 splynuly oba svazy ve Svaz protifašistických bojovníků. V rámci federálního uspořádání vznikl v roce 1969 Československý svaz protifašistických bojovníků (ČSSPB) a dvě jeho národní organizace: Český svaz protifašistických bojovníků (ČSPB) a Slovenský zvaz protifašistických bojovníkov (SZPB). Posláním ČSSPB je vést boj proti novodobým formám a projevům fašismu, pod vedením KSČ a ve spolupráci se všemi organizacemi Národní fronty bojovat za socialismus a mír, popularizovat revoluční tradice protifašistického a národně osvobozeneckého zápasu našeho lidu, přispívat k výchově naší mladé generace k socialistickému vlastenectví a internacionalismu a rozvíjet historicko-dokumentační činnost. ČSPB vydává týdeník Hlas revoluce, SZPB Bojovník. Oba národní svazy spolupracují s čs. nakladatelstvími na vydávání protifašistické literatury. ČSSPB je cleném Mezinárodní federace účastníků odboje (viz). (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ČESKOSLOVENSKÝ VOJENSKÝ ODBOJ V POLSKU — Po obsazení českých zemí nacistickým Německem odcházeli do zahraničí lidé různého Věk' různých politických názorů a sociálních skupin. Do léta 1939 směřovala významná část těchto emigrantů, mezi nimiž početnou složku tvořili bývalí čs. vojáci, do Polska. Uvádí se, že přes Polsko prošlo na 10 000 čs. uprchlíků. Většina z nich odcházela s představou, že v zahraničí vzniknou čs. vojenské jednotky, kterým bude umožněno zúčastnit se ozbrojeného boje proti německým okupantům. Polská vládní a vojenská místa se zpočátku zdráhala podpořit formování čs. vojenské jednotky v Polsku, protože i ona uvítala mnichovský diktát se všemi důsledky pro Československo. V Krakově se proto ustavila 30. 4. 1939 pouze Zahraniční vojenská skupina československá. Kolem června 1939 se tato skupina rozrostla na 322 dobrovolníků a od 19. 6. 1939 převzal její vedeni pplk L. Svoboda. Situaci kolem formující se jednotky však od května 1939 komplikovala působnost ambiciózního gen. L. Prchaly, který její další existenci spojoval se svými reakčními plány a úzkými zájmy beckovského Polska. Průtahy při formování jednotky ze strany polských orgánů, které až 30. 6. 1939 přidělily čs. skupině výcvikový tábor v Malých Bronovicich u Krakova, zapříčinily odjezd řady čs. dobrovolníků z Polska a jejich „dobrovolný" vstup do cizinecké legie (do června 1939 odešlo z Polska 6 transportů s více než 1200 osobami). Až poté, kdy se politická situace v Evropě vyhrotila a Polsku hrozilo bezprostřední přepadení nacistickým Německem, změnila polská vláda postoj k organizování čs. vojenské jednotky. Nabídla různým čs. specialistům a letcům vstup do polské armády a uvolnila pro čs. vojenskou skupinu tábor v Lesznu u Baranowicz (nyní SSSR). Záměr vyzbrojit, vybavit a vycvičit čs. vojáky se však pro napadení Polska a vypuknutí druhé světové války již nezdařil. Ve snaze vyhnout se po zhroucení polské obrany zaskočení nacistickými vojsky se jednotka vydala ve směru Rovno—Lvov vstříc Sovětské armádě, s níž se setkala 18. 9. 1939. V průběhu tohoto přesunu se zúčastnily 3 palebné jednotky těžkých kulometů pod vedením por. P. Styka protiletadlové obrany Tarnopolu (14. 9. 1939). O dva dny později utrpěl „legion" první ztrátu u Hluboczek. Do styku s nacisty se dostala a obtížný ústup prodělala skupina 189 čs. vojáků, vedená škpt. Divokým, která 19. 9. 1939 dosáhla rumunských hranic. Vzhledem k dezorientaci polské armády nerozvinulo plnou činnost ani 93 letců, kteří v létě 1939 vstoupili do polského letectva. I tak byli mezi nimi první padlí čs. vojáci ve druhé světové válce (npor. Š. Kůrka, por. Z. Rous a por. O. Šándor zahynuli 2. 9. 1939 při bombardování letiště v Dublinu). Přechodem čs. vojáků na území SSSR a Rumunska skončila historie „legionu". Na polské území se naši vojáci vrátili jako spoluosvoboditelé až po boku Sovětské armády a polských jednotek v roce 1944. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ČESKOSLOVENŠTÍ INTERBRIGADISTÉ — Nejvýznamnějším projevem solidarity našeho lidu s bojem demokratického Španělska byla přímá účast čs. dobrovolníků v bojích na obranu Španělské republiky proti domácímu a zahraničnímu fašismu. Mezi téměř 35 000 interbrigadisty z více než 50 zemí světa, sdružených v sedmi mezinárodních brigádách, vytvořených v letech 1936—1938, bojovalo na 2200 příslušníků našich národů. Jejich nábor prováděly jednotlivé krajské výbory strany za pomoci revolučních masových organizací, zejména Federace proletářské tělovýchovy (viz). Cesta na bojiště byla spjata s obtížemi, protože podle zákona zakazujícího vstup do armády cizího státu odpíraly úřady buržoazní republiky vydávat cestovní pasy osobám podezřelým z odjezdu do republikánského Španělska. Dobrovolníci odjížděli většinou přes Rakousko a Švýcarsko do Francie a odtud jejich další ilegální přepravu zajišťovala francouzská komunistická strana. Čs. občané působili od počátku občanské války v řadách milice; postupně se soustřeďovali v jednotkách interbrigád, v nichž se většinou uplatňovali jako. dobře vycvičení vojáci u speciálních zbraní, jako kulometčíci, dělo-střelci, tankisté, letci apod. V roce 1937 vydávali vlastní časopis Salud. První čs. jednotka — četa K. Gottwalda — vznikla počátkem prosince 1936; jejím velitelem byl L. Lajdl a politickým delegátem V. Opatrný. Slavnou se stala protiletadlová baterie K. Gottwalda, která pod vedením B. Laštovičky a L. Holdoše bojovala na nejohroženějších úsecích fronty u Madridu, Brunette a na aragonské frontě. Další naši internacionalisté se proslavili v bojových akcích 11.—15. brigády a 129. mezinárodní brigády. Vedle toho Češi a Slováci sloužili také v tankových jednotkách a republikánském letectvu i v partyzánských jednotkách, operujících v týlu nepřítele. Velký význam měla rovněž činnost polního lazaretu J. A. Komenského plně obsazeného čs. personálem, v jehož vedení se vystřídali dr. K. Holubec a dr. B. Kisch. Další čs. lékaři působili i v republikánských zdravotnických jednotkách. Uvádí se, že ve Španělsku zahynulo na 400 našich dobrovolníků, mezi nimi zástupce komisaře 129. brigády, člen ÚV KSČ A. Bubeníček, velitel kulometné roty J. Májek aj. Po porážce Španělské republiky přešli čs. dobrovolníci do Francie, kde byli internováni. Když vypukla II. světová válka, vstoupila jejich část do tvořící se čs. vojenské jednotky na Západě. Někteří přešli do rodící se jednotky v SSSR, jiní působili ve francouzském hnutí odporu a jednotlivci se zapojili do domácího protifašistického odboje i do bojů dalších národů za svobodu a proti fašismu. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ČESKOSLOVENŠTÍ LETCI NA VÝCHODNÍ FRONTĚ — Součástí 1. čs. armádního sboru v SSSR byly i letecké jednotky: 128. čs. samostatná stíhací peruť, 1. čs. stíhací pluk v SSSR a poté 1. čs. smíšená letecká divize v SSSR. Čs. stíhací peruť o dvou letkách, zřízená 3. 5. 1944 v Ivanově u Moskvy, se skládala z čs. letců, kteří přešli do SSSR z Velké Británie. Později ji posílili i slovenští letci, kteří přeletěli nebo přešli na sovětskou stranu. První personál tvořili hlavně sovětští vojáci; výcvik peruť prodělávala na letišti v Kubince u Moskvy. K 15. 6. 1944 byla peruť přeorganizována na 1. čs. stíhací pluk v SSSR, který se v červenci 1944 přesunul do Proskurova. Pluk o dvou perutích byl podřízen 2. letecké armádě genplk. S. A. Krasovského. Koncem října 1944 sovětské velení rozhodlo o rozšíření čs. letectva v SSSR o dva pluky a do 25. 1. 1944 umožnilo dobudování 1. čs. smíšené letecké divize v SSSR v Przemyšlu. Tato jednotka byla přidělena do svazku 8. letecké armády gen. V. N. Ždanova. Českoslovenští letci se zúčastnili bojů na německo-sovětské frontě v rámci SNP a Ostravské operace Sovětské armády. 1. čs. stíhací letecký pluk byl první čs. zahraniční jednotkou, která bojovala na našem území. Čs. letci, vyslaní na pomoc SNP, se soustředili na polním letišti Zolná u Zvolena 17. 9. 1944 (tento den "byl později ustaven Dnem čs. letectva), odkud vzlétali k bojovým akcím. Do 25. 10. 1944, kdý ukončili bojovou činnost na Slovensku a boje-schopná letadla odletěla zpět do SSSR, vykonali letci 561 bojových letů v délce 372 hodin. V leteckých soubojích zničili 9, pravděpodobně zničili či poškodili dalších 9 letounů a 20 jich vyřadili na zemi při přepadu nepřátelských leteckých základen; svrhli 31 200 kg pum a vystříleli 50 000 nábojů. Vlastní ztráty činily 3 padlí ve vzdušných soubojích a jeden v partyzánských bojích v horách. Od 28. 10. 1944 se stal pluk za své úspěšné výsledky nositelem čestného názvu „Zvolenský" a zároveň obdržel Čs. válečný kříž 1939. 1. čs. smíšená letecká divize v SSSR zasáhla do bojů o Ostravu. Od 14. 4. 1945 do 9. 5. 1945 čs. letci vykonali z letiště v Porembě 567 bojových letů v trvání 515 operačních hodin. Sestřelili 2 letadla a na nepřátelské cíle svrhli asi 3700 leteckých pum o celkové váze cca 90 tun, vystříleli přes 600 raket a asi 125 tisíc nábojů různých druhů. Během leteckých bojů zahynuli 4 čs. letci. Za necelých 14 měsíců bojů na východní frontě ozdobila bojovou zástavu divize tato vyznamenání: Čs. Řád bílého lva Za vítězství I. stupně, sovětský Řád vítězství, dva Čs. válečné kříže 1939 a medaile Za chrabrost. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ČESKOSLOVENŠTÍ LETCI VE VELKÉ BRITÁNII — Z čs. vojenských jednotek působících na Západě měli čs. letci nejvýznamnější účast a podíl na bojích proti fašistickým agresorům. Britská místa o ně projevila zájem bezprostředně po pádu Francie. Již 12. 7. 1940 byl v Londýně zřízen tzv. Inspektorát čs. letectva, který byl styčným orgánem mezi čs. MNO a britským ministerstvem letectví. Inspektorát měl pečovat o vnitřní otázky čs. letectva ve Velké Británii. Podle britsko-československé dohody z 25. 10. 1940 byli čs. letci, jichž se do konce roku 1940 ve Velké Británii shromáždilo 1287, zahrnuti do tzv. dobrovolnické zálohy britského královského letectva (RAF). První čs. perutě vznikly pod dojmem bezprostřední hrozby německé invaze do Velké Británie (310. čs. stíhací peruť byla založena 12. 7. 1940 v Duxfordu; 311. čs. bombardovací peruť zal. 30. 7. 1940 v Cosfordu, 312. čs. stíhací peruť zal. 5. 9. 1940 v Duxfordu a 313. čs. stíhací peruť zal. 10. 6. 1941 v Cattericku]. Další čs. letci byli po skupinách i jednotlivě přidělováni k britským perutím; několik jich sloužilo i v polských leteckých jednotkách. Čs. stíhací letci se zúčastnili ve dnech 13. 8. — 31. 10. 1940 „bitvy o Británii" s těmito výsledky: 56 sestřelených nepřátelských letadel, 14 pravděpodobně sestřelených a 6 poškozených letounů. Od počátku roku 1941 se čs. letci kromě vzdušné obrany Velké Británie podíleli mj. na ochraně spojenecké lodní dopravy, doprovázeli vlastní bombardovací svazy, ostřelovaly dopravní prostředky nepřítele a v přímých vzdušných soubojích ničili nepřátelské letectvo. Od začátku roku 1941 do konce roku 1942 sestřelili nebo poškodili na 200 nepřátelských strojů. Do května 1942 čs. perutě působily odloučeně u britských vyšších jednotek, zakrátko však byla v Exeteru utvořena Československá letecká skupina, jejíž součástí byly všechny čs. stíhací perutě. Její první významnější akcí byla účast na tzv. dieppeské výsadkové operaci 19. 8. 1942. Od 8. 11. 1943 byla tato jednotka přesunuta k nově organizovanému britskému taktickému letectvu. Poté se čs. letci zúčastnili všech akcí spojených s přípravou invaze, prováděli útoky na nepřátelská letiště a komunikace, tvořili obranu a doprovod bombardovacích letadel při útocích na nepřátelské vojenské a průmyslové objekty apod. Zasáhli do bojů spojených s invazí. Zúčastnili se ochrany výsadkové operace spojeneckých vojsk v prostoru Arnhemu, Nijmegenu a Eindhovenu v Holandsku, zjišťovali a ničili létající střely V-l a V-2 vysílané nacisty na britská města, tvořili doprovod a ochranu spojeneckých výsadkářů, např. v prostoru Wessel. Celková válečná bilance čs. stíhačů do 8. 5. 1945 činí 36 380 bojových letů v trvání 58 320 hodin, při nichž bylo sestřeleno nebo poškozeno 340 nepřátelských strojů. Po porážce luftwaffe nad Velkou Británií účastnili se čs. letci bojů s nacisty v rámci britského bombardovacího letectva. Od 10. 9. 1940 do 25. 11. 1942 vykonala 311. čs. bombardovací peruť při 148 úkolech 1011 útoků na 61 cíl v Německu a nacisty porobených zemích. Letci přitom nalétali 5192 operačních hodin a celkem shodili 1 218 375 tříštivých a 92 925 zápalných pum. Od jara 1942 byla čs. bombardovací peruť řízena velitelstvím pobřežního letectva, čs. letci hlídkovali a napadali nepřátelské lodě a ponorky v Biskajském zálivu, v Severním a Baltském moři a v Atlantiku a narušovali tak útočné akce nacistů i jejich lodní dopravu. Od 23. 6. 1942 do 4. 6. 1945 provedli celkem 2102 operačních letů v délce 21 527 hodin. 311. peruť celkem vykonala 4166 letů v počtu 26 810 operačních hodin; čs. bombardovací letci napadli 35 nepřátelských ponorek a 4 hladinová plavidla, 27. 12. 1943 potopili loď „Alsterufer". V souboji s nepřátelskými stíhači vyřadili z boje 21 letounů. Vedle bojových akcí plnili i jiné úkoly. V dopravním letectvu uskutečnili v průběhu let 1942—1945 2060 operačních letů, při nichž strávili ve vzduchu 10 547 hodin. Někteří byli přiděleni k velitelství pro přelety nových letounů z USA a Kanady do Velké Británie, další zachraňovali letecké posádky nouzově přistálé do moře, jiní působili jako instruktoři v britských leteckých školách atd. Absolvovali přitom 198 letů v délce 975 operačních hodin. Celkem čs. letci vykonali na všech frontách 2. světové války na 49 000 operačních letů v trvání 102 000 hodin. Celkové ztráty činily na 560 mrtvých. Výkony čs. letců byly oceněny četnými spojeneckými a československými vyznamenáními. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ČESKOSLOVENŠTÍ PARTYZÁNI V JUGOSLÁVII — Po napadení Jugoslávie se ozbrojeného boje proti nacistickým okupantům a italským fašistům zúčastnili po boku jugoslávských národů, vedených KS Jugoslávie, také tamní Češi a Slováci (např. jen ve Slavonii jich žilo na 30 000). V září 1941 vznikla ve Slavonii skupina „Matija Gubec" vedená J. Vojáčkem-Tarasem, postupně vstupovali Češi a Slováci i do dalších partyzánských skupin. V květnu 1943 byl vytvořen 1. čs. prapor Jana Žižky z Trocnova, který byl v říjnu 1943 přeměněn na 1. čs. brigádu J. Žižky z Trocnova. Brigáda měla 3 prapory o celkovém počtu 588 bojovníků, z nichž bylo 298 Čechů a Slováků. Štáb brigády tvořili M. Joka (velitel), J. Vojáček-Taras (komisař), A. Jasmín, A. Jovanovič, A. Doležal a J. Hanzl. V rámci XII. divize, do níž byla brigáda začleněna, se čs. partyzáni zúčastnili všech bojových akcí, mj. velkého útoku na německou kolonu u Sibinje 23. 12. 1944. Od 25. 2. 1944 byly z brigády odveleny slavonské prapory a jednotka měla od té doby výhradně národní charakter. Jejím velitelem se stal J. Růžička, komisařem J. Vojáček-Taras, náčelníkem štábu A. Doležal, operačním důstojníkem J. Hanzl. Z původního počtu 256 bojovníků se do podzimu 1944 rozrostla především na Daruvarsku na 1024 partyzánů. Jednotlivým praporům veleli J. Kabíček, Š. Dmejchal a J. Šustr. Takřka nepřetržitě pokračovala jednotka v plnění bojových úkolů a u Našic prodělala ve dnech 17.—24. 11. 1944 největší střetnutí s okupanty od začátku války. Těžké boje podstoupili čs. partyzáni i v prvních měsících roku 1945, během nichž padli i členové štábu brigády A. Doležal a J. Růžička. Posledním velitelem jednotky se poté stal J. Hanzl. 23. 4. 1945 byli čs. partyzáni začleněni do svazku 2. armádního sboru III. jugoslávské národně osvobozenecké armády, v jehož rámci pokračovali v bojích za osvobození Sla-vonie a Chorvatska. Svou bojovou cestu zakončil v polovině května 1945 v jižním Rakousku. V řadách 1. čs. brigády bojovalo celkem na 3500 Cechů a Slováků, přes 700 jich padlo, na 800 bylo raněno. Řada příslušníků jednotky obdržela za svůj hrdinný boj vysoká jugoslávská a čs. vyznamenání. J. Růžička byl in memoriam jmenován národním hrdinou Jugoslávie. Vedle této brigády se protifašistického boje v Jugoslávii zúčastnili i Češi a Slováci v dalších jednotkách, mj. I. slovenské dobro-volnické brigádě „Jánošík" (14. brigáda 51. úderné divize) a v 1. čs. moslavském oddíle. Jejich celkový počet se odhaduje na 7500 osob, z nichž padlo okolo 2500. Jugoslávská vláda vyznamenala řadu našich krajanů z těchto oddílů i z dalších skupin hnutí odporu vysokými řády a medailemi. Národními hrdiny Jugoslávie byli dále jmenováni A. E. Matějka (Pemc), který velel XXXI. divizi a straničtí pracovníci V. Vostřel a J. Čmelík, kteří byli umučeni fašisty. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ČESKÝ NÁRODNĚ SOCIALISTICKÝ TÁBOR VLAJKA — fašistická organizace (vznikla jako skupina v roce 1930), která se již před 15. březnem 1939 stala agenturou německých nacistů v Československu. Za okupace vlajkaři udávali české vlastence gestapu, hlásali zuřivý antisemitismus a prováděli pogromy. V českém národě Vlajka nikdy nezískala podstatnější vliv a v r. 1943 se sama rozpustila. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)