Projekt SLOVNÍK

Projekt SLOVNÍK

A | B | C | Č | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | Ř | S | Š | T | U | V | W | X | Y | Z | Ž |

IBÁŇEZ del Carnpo, Carlos [ibaňes del kampo karlos] (nar. 1877, zemř. 1960) chilský státník. Důstojník z povolání; 1903 vojenský instruktor v El Salvadoru; 1909 návrat do Chile; kapitán chilské armády; ředitel policejní školy; 191920 prefekt Tarapace; 192527 návrat do Chile; 1938 a 1942 kandidát na presidenta; 1948 senátor, 195258 president republiky; 29. 4. 1960 zemřel. (v: Populární politický slovník, Mladá fronta, Praha, 1962)

IBARRURI Dolores (ŠPANĚLSKO) narodila se roku 1895. Již v mládí se účastnila stávek horníků a manifestací dělnictva. Později se aktivně zapojila do boje za svržení vykořisťovatelského kapitalistického systému. Pro její vášnivé zanícení pro věc dělnické třídy a pro její lásku k lidu ji španělští pracující nazvali „Pasionaria" (vášnivá). Jako členka Komunistické strany Španělska usilovala o očistu strany od oportunistického křídla. V roce 1936 byla po vítězství Lidové fronty zvolena do sněmovny. Za války proti fašismu ve Španělsku stála v prvních řadách bojovníků proti domácí i zahraniční reakci. Za druhé světové války padl ve Stalingradu její syn Ruben, poručík Rudé armády. Dolores Ibarruri je vedoucí tajemnicí Komunistické strany Španělska. V současné době žije v důsledku fašistického režimu ve Španělsku převážně v SSSR. (v: Malý mezinárodní politický slovník, Praha, Naše vojsko, 1958)

IBRÁHÍM, Abdalláh marocký státník. 1955—56 státní tajemník pro informace; 1956—58 ministr práce a sociální péče; vedoucí strany Istiklál (levicového křídla); teoretik strany; 1959 vyloučen z Istiklálu; 1958 – 60 předseda vlády; 1958 – 60 ministr zahraničí. (v: Populární politický slovník, Mladá fronta, Praha, 1962)

IDRÍS I., Muhammad al-Mahdí as-Sanúsí (nar. 1890) libyjský panovník. Vnuk zakladatele muslimského Sanúsíského řádu Muharnmada ibn Alí Sanúsího; 1914 po pouti do Mekky titul emíra Kyrenajky; 1920 byl nucen opustit zemi, 20 let žil v Egyptě; za 2. světové války v čele jednotky libyjských dobrovolníků proti italské armádě; 1940 vytvořena libyjská armáda v Egyptě pod vedením Idrísovým, zúčastnila se spolu se spojeneckými vojsky bojů proti hitlerovské armádě v severní Africe; 1950 zvolen králem Spojeného království Libye, oficiálně prohlášen králem 24. 12 1954, kdy se Libye stala nezávislým státem podle usneseni Valného shromáždění OSN. (v: Populární politický slovník, Mladá fronta, Praha, 1962)

IGNATOV, Nikolaj Grigorjevič (nar. 1901) sovětský politik. Pochází z dělnické rodiny; původní povolání tesařský dělník; 1917—21 dobrovolník Rudé armády; 1921—32 pracovník orgánů Ceky a OGPU; od 1923 člen KSSS; 193234 absolvent kursu marxismu-leninismu při ÚV KSSS; stranický organizátor ÚV strany v závodě Goznak v Leningradě; druhý a později první tajemník kujbyševského oblastního výboru strany; 1940 — 48 tajemník orelského oblastního výboru strany; 1949 tajemník krasnodarského krajského výboru strany; od 1952 člen ÚV KSSS; 1952 kandidát předsednictva ÚV KSSS a tajemník ÚV KSSS; 1953 druhý tajemník leningradského městského výboru strany; 1954 první tajemník voroněžského oblastního výboru strany; 1955 první tajemník gorkijského oblastního výboru strany; 1956 člen ÚV KSSS; člen byra ÚV KSSS pro RSFSR, 1957 – 61 člen předsednictva ÚV KSSS; 1957 – 60 tajemník ÚV KSSS; od 1960 náměstek předsedy rady ministrů SSSR; 1961 předseda Státního výboru pro nákup; na XXII. sjezdu zvolen členem ÚV. (v: Populární politický slovník, Mladá fronta, Praha, 1962)

IKEDA, Hajató (nar. 1898) japonský státník. Studoval na universitě v Kjótó; 1947 — 49 náměstek ministra financí; 1949 — 52 ministr financí; 1952 ministr průmyslu a zahraničního obchodu; 1953 předseda politického výboru Liberální strany; 1954 zapleten do korupční aféry ve vládních kruzích; 1956 — 57 ministr financí; 1958 ministr bez portfej; 1958 člen Lib. dem. strany; 1959 jeden z vůdců opoziční frakce středu v Lib. dem. straně; 1959 — 60 ministr obchodu a průmyslu; od 1960 předseda Lib. dem. strany a předseda vlády; stoupenec japonsko-americké vojenské smlouvy. (v: Populární politický slovník, Mladá fronta, Praha, 1962)

ILEGÁLNÍ MLÁDEŽNICKÉ ORGANIZACE VEDENÉ KSČ — představovaly důležitou složku domácího odbojového hnutí a podílely se fakticky na všech formách jeho činnosti. Nejvýznamnějšími odbojovými mládežnickými organizacemi byly Národní hnutí pracující mládeže (viz] na počátku okupace, po jeho rozbití Komunistický svaz mladé generace (viz) a ke konci druhé světové války Revoluční skupina Předvoj (viz). Kromě nich ovšem existovaly a vyvíjely činnost další organizace, které byly spjaty s KSČ, nehledě na skutečnost, že mnohé skupiny a organizace NHPM a KSMG se po rozbití vlastních center napojovaly přímo na ileg. organizace strany. Z dalších skupin je vhodné připomenout organizaci Svět proti Hitlerovi, na niž navázala ve své činnosti skupina Přehledy, skup. Aktiv, vydávající vlastní časopis Rudý aktiv, skupiny Pochodeň a Slovanská obec práce působící na Moravě. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ILEGÁLNÍ ODCHODY Z PROTEKTORÁTU — Přechody do zahraničí byly po 15. 3. 1939 prováděny buď samostatně (na vlastní riziko těch, kteří se nedostali do styku s odbojovou organizací a využívali pomoci místních lidí) nebo prostřednictvím ilegálních organizací. Bylo využíváno především ilegálních přechodů přes Ostravsko do Polska. Ze všech organizací zde pracovaly nejlépe široce rozvětvené sítě ilegální KSČ. Přechod byl uskutečňován pěšky i po železnici. Počet osob převedených přes Ostravsko se odhaduje asi na 3 tisíce lidí. Po přepadení Polska nacistickým Německem se hlavní směr odchodu do zahraničí změnil a směřoval přes moravsko-slovenskou hranici, přes luďácké Slovensko a horthyovské Maďarsko do Jugoslávie a odtud do dalších zemí. Spojení tímto směrem bylo využíváno komunistickým i nekomunistickým odbojem, nejvíce org. Obrana národa (viz). Podle odhadu využilo této trasy asi 1200 osob. Bylo používáno i jiných tras, např. přes Slovensko a Rumunsko, ojediněle i přes Rakousko a Švýcarsko. Po pádu Francie, Jugoslávie a po napadení SSSR odchod z protektorátu do zahraničí fakticky ustal. K novému rozmachu organizování přechodů z protektorátu došlo až po vypuknutí SNP, kdy desítky českých vlastenců přes moravsko-slovenskou hranici odcházely bojovat na pomoc bratrskému slovenskému lidu. Zprávy o pomoci při přechodech hranic z té doby jsou prakticky z celého moravsko-slovenského pomezí (viz SNP a české země). (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ILEGÁLNÍ PERIODICKÝ ODBOJOVÝ TISK — se objevoval po celou dobu nacistické okupace (viz Ilegální tiskoviny domácího odboje). Např. od 15. 3. 1939 do června 1941 vycházelo 66 ilegálních časopisů antifašistického odboje. KSČ kromě ilegálního Rudého práva (viz) vydávala řadu dalších ilegálních periodik. Např. zemské vedení KSČ na Moravě (viz) vydávalo v letech 1941—1942 Hlasy z podzemí, od října 1942 do února 1945 přejmenované na Moravskou rovnost a v únoru 1945 na Rovnost. Krajské vedení KSČ v Hradci Králové vyd. v letech 1939—1940 cyklostylovaný Čin, kraj Praha-město a Praha-venkov vydávaly v letech 1939—1941 třináct ilegálních místních a závodních stranických periodik apod. Vlastní časopis ISNO vydávalo též Národní hnutí pracující mládeže (viz), Komunistický svaz mladé generace (viz) — Mladou gardu, Revoluční skupina Předvoj (viz) Předvoj apod. Z časopisů vyd. nekomunistickými organizacemi byl známý především V boj, který dosahoval v r. 1939 až 7 tisíc výtisků a byl v letech 1939—1941 postupně vydáván třemi ilegálními organizacemi. Skupina Český kurýr vydávala v letech 1939—1942 stejnojmenný časopis; v letech 1939 byl vydáván časopis Republika Československá apod. Významné byly i časopisy vydávané národními výbory a připravované velmi často za úzké spolupráce s KSČ, např. v r. 1943 Přítomnost českého podzemí, v r. 1945 Nástup, Plamen svobody, ČSR v boji apod. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ILEGÁLNÍ REVOLUČNÍ ODBOROVÉ HNUTÍ — odbojová organizace, která vyrůstala z legálně existujících protektorátních odborových ústředen. Jejím vrcholným orgánem byla Ústřední rada odborů, která vznikla na přelomu let 1943—1944. Ústřední rada odborů navázala styk s Radou tří (viz) a koncem roku 1944 s IV. prozatímním ilegálním ústředním vedením KSČ (viz). Na začátku roku 1945 bylo vytvořeno užší pracovní prezídium ÚRO, tvořené V. Ciprem, E. Erbanem, F. Jungmanem, J. Knapem a J. Kubátem. Později byli do něho kooptováni R. Jirásek a F. Koktán. Pod vlivem KSČ vypracovala ÚRO program, v němž vytyčovala úkol vytvářet krajské a okresní odborové rady, tříčlenné závodní rady a podílet se na aktivizaci odbojového hnutí. Členové ilegálního ROH se zúčastnili aktivizace odbojového hnutí v závěru války a Květnového povstání českého lidu (viz). V době Květnového povstání českého lidu měla ÚRO sídlo v ústředí Bratrství v Praze, kde byl umístěn i její vojenský štáb a odkud také působil vysílač ÚRO na vlně 455 m. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ILEGÁLNÍ TISKOVINY DOMÁCÍHO ODBOJE — Významnou součástí protifašistické propagandy a agitace byly v době nacistické okupace ilegální tiskoviny. Vedle funkce politickovýchovné, informativní a propagační plnily ovšem nezřídka i úlohu masově organizátorskou. Jejich příprava a vydávání byly přitom spjaty s náročným materiálně technickým zabezpečováním, tj. připravováním podmínek k jejich konspirativnímu vydávání, distribuci, shromažďování podkladových materiálů, kolportáži apod. Ilegální tiskoviny se presto objevovaly po celou dobu okupace a to u příležitosti nejrůznějších vnitropolitických a zahraničně politických událostí a výročí, resp. v souvislosti s místními podněty. Např jen z období od 15. 3. 1939 do 1. 9. 1939 se zachovalo na tří stovky ilegálních letáků a 20 titulů ilegálních časopisů (viz Ilegální periodický odbojový tisk a Rudé právo). (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ILEGÁLNÍ ÚSTŘEDNÍ VEDENÍ KSČ — První — řídilo činnost strany od konce r. 1938 do února 1941. Vybudovalo podzemní síť KSČ v českých zemích včetně nacisty okupovaného pohraničí. Zahájilo vydávání ileg. Rudého práva (viz), organizovalo protifašistickou propagandu a agitaci, stávkovou a sabotážní činnost na závodech apod. Do března 1939 zabezpečovalo politické vedení stranické práce i na Zakarpatské Ukrajině a do května 1939 na Slovensku. Tvořilo jej užší jádro (trojka) a širší jádro (pětka). Členy vedení byli E. Klíma, O. Synek, V. Synek, Ed. Urx a J. Zika. Zasedání vedení se někdy zúčastnili pracovníci technického aparátu strany i instruktoři. Ve funkci ústředních instruktorů postupně působili F. Křížek, F. Taussig a V. Rezek. Toto vedení mělo od prosince 1938 do ledna 1941 přímý radiotelegrafický styk se zahraničním vedením KSČ v Moskvě (viz) a Komunistickou internacionálou (viz). S výjimkou J. Ziky bylo vedení pozatýkáno gestapem na poč. roku 1941.

Druhé — řídilo činnost strany od jara 1941 do července 1942. V jeho čele stál J. Zika spolu s J. Černým, J. Fučíkem, J. Pokorným. Organizačním tajemníkem byl V. Meixner, instruktorem pro Čechy F. Nešpor, pro Moravu V. Mařík, jehož zásluhou se v létě 1941 začalo vytvářet tzv. zemské vedení KSČ na Moravě (viz). V širším vedení byl též C. Šumbera. Vzhledem k úderům gestapa nebylo možné udržet vyhraněnou jednotnou a centralizovanou organizační strukturu; naopak se postupně vytvářely předpoklady pro decentralizaci a změnu stranické organizace, která však neměla za následek zeslabení odbojové aktivity. Po napadení SSSR nacistickým Německem došlo naopak k zintenzívnění stranické odbojové činnosti. Kromě osobní protinacistické agitace, vydávání ilegálních tiskovin, zpravodajské činnosti, pomoci rodinám zatčených apod., zaktivizovala strana odboj na závodech, a to především v podobě stávek, sabotáží a diverzí. Současně se podařilo prohloubit spolupráci s nekomunistickými odbojovými složkami a vytvořit koncem jeta 1941 Ústřední národně revoluční výbor Československa (viz), jenž byl jakýmsi koordinačním orgánem odbojového hnutí v českých zemích v duchu politiky národní fronty. Nacisté se snažili rozmach odbojového hnut! potlačit a v období od dubna do července 1942 se jim nakonec podařilo rozbít i druhé ileg. ústř. vedení, z jehož vedoucích pracovníků se zachránil pouze V. Meixner.

Třetí - začalo vznikat koncem července 1942, konstituováno bylo koncem roku 1942. V prvním období (do července 1943) pracovalo ve složení: K. Aksamit, S. Brunclík, J. Košťálek, V. Kůrka, J. Molák, J. Špic a A. Vidim. Ostř. instruktorem byl J. Žižka, po jeho zatčení E. Sirotek. Novému vedení se podařilo navázat zpřetrhaná spojení s většinou organizací KSČ, rozvinout činnost zvláště ve středočeské, jihočeské, plzeňské a hradecké oblasti. Těžiště práce bylo přitom soustředěno na Berounsku. 11. 7. 1943 se v chatě nedaleko obce Březová na Berounsku konalo zasedám vedení za přítomnosti R. Vetišky, vyslaného do protektorátu zahraničním vedením strany. Na něm bylo rozhodnuto zintenzívnit protifašistický domácí odboj a věnovat pozornost především organizování partyzánských skupin (viz KSČ a partyzánské hnutí). Byla znovu rozdělena odpovědnost za jednotlivé úseky činnosti. Vedení v této době tvořili: K. Aksamit, S. Brunclík, J. Fajmonová, J. Košťálek, J. Molák, J. Pilař, R. Vetiška, K. Procházka, J. Špic, A. Vidim a K. Vydra; R. Vetiška a J. Molák měli řídit ilegální síť strany a odpovídat za politickou linii. 18. 8. 1943 gestapo zatklo K. Vydru a téhož dne při zatýkání zahynul J. Molák. Po zatýkání v Berouně se od září 1943 ústřední vedení rozdělilo na dvě části: Košťálkovo vedení, jež řídilo partyzánské hnutí na Hořovicku a stranické organizace na Plzeňsku a v jižních Čechách (rozbito bylo v lednu 1944) a Vetiškovo vedení, které bylo rozbito zásahy gestapa v průběhu roku 1944. R. Vetiška byl zatčen 23. 7. 1944 a poslední člen vedení instruktor V. Kůrka, byl zastřelen při zatýkání 8. 8. 1944.

Čtvrté prozatímní — vzniklo z iniciativy jednotlivých stranických organizací, které se po rozbití třetího vedení řídily především směrnicemi vysílanými moskevským rozhlasem a znovu navazovaly zpřetrhaná spojení. Velkou roli při sjednocovacím úsilí sehrálo stranické vedení pro Prahu a mládežnická skupina pracující pod vlivem KSČ — Revoluční skupina Předvoj (viz). Sjednocovací proces vyvrcholil roku 1944, kdy bylo vytvořeno IV. ileg. prozatímní ústřední vedení KSČ ve složení L. Čivrný, V. David, J. Hájek, J. Knap, VI. Koucký, J. Smrkovský a F. Šiška. Toto vedení rozvinulo od počátku r. 1945 aktivní činnost, která byla zaměřena na prohloubení ozbrojeného boje, upevnění protifašistické národní jednoty, budování revolučních národních výborů a jejich ozbrojených organizací, na tvoření ilegálních závodních rad a aktivní podporu partyzánským oddílům. Významně se také podílelo na vzniku České národní rady (viz) a ve spolupráci s ilegálním ROH na přípravě celonárodního povstání. Ve své činnosti se opíralo především o organizace pražského kraje. Podzemní stranickou odbojovou činnost řídilo až do května 1945. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ILEGÁLNÍ ÚSTŘEDNÍ VEDENÍ KSS — Po rozbití Československa nacistickým Německem přijala v květnu 1939 krajinská organizace KSČ na Slovensku (na základě dohody mezi I. ileg. ústř. vedením KSČ a vedoucími funkcionáři KSČ na Slovensku) nový název — Komunistická strana Slovenska. KSS zůstala nadále součástí KSČ a v zásadních otázkách byla její činnost usměrňována zahraničním vedením KSČ v Moskvě. Řídícím orgánem KSS, která pracovala v ilegalitě a vedla protifašistický boj slovenského lidu, byla na Slovensku ilegální ústřední vedení KSS. V období klerofašistického slovenského státu bylo postupně vytvořeno pět ilegálních ústředních vedení KSS: první (J. Duriš, J. Osoha, L. Benada] — květen 1939 — srpen 1941; druhé (J. Osoha, O. Krajňák.V. Škrabala) — srpen 1941 až duben 1942; třetí (J. Osoha. J. Lietavec, Š. Dubček) — květen 1942 až červenec 1942; čtvrté (S. Bašťovanský, M. Hrušovský J — srpen 1942 až duben 1943; páté ileg. ústřední vedení KSS (viz) (K. Šmidke, dr. G. Husák, L. Novomeský) — srpen 1943 až do 17. 9. 1944. Po vypuknutí SNP začala KSS na osvobozeném území pracovat legálně a stala se vedoucí silou a organizátorem povstání. 17. 9. 1944 se konal slučovací sjezd KSS a soc. dem. strany na Slovensku, na němž byl zvolen řádný ÚV KSS v čele s K. Šmidkem. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ILEO, Joseph [ileo žozef] (nar. 1922) konžský politik. Bývalý generální tajemník Národního hnutí Konga (do 1960); 1960 člen Kalonjiho křídla Národního hnutí; 1960 předseda Senátu; 1960 předseda vlády (vzdorovlády proti Lumumbovi, jmenován presidentem Kasavubuem); pak ministr v Adoulově vládě. (v: Populární politický slovník, Mladá fronta, Praha, 1962)

ILJIČOV, Leonid F. (nar. 1906) sovětský politik a novinář. 1951 – 54 šéfredaktor Pravdy; 1952 – 56 náhradník ÚV KSSS; 1953 — 58 člen kolegia ministerstva zahraničí; 1955 — 58 vedoucí tiskového odboru ministerstva zahraničí; od 1956 člen Ústřední revizní komise; od 1958 vedoucí oddělení propagandy a agitace ÚV KSSS; 1961 zvolen členem ÚV a tajemníkem ÚV KSSS. (v: Populární politický slovník, Mladá fronta, Praha, 1962)

INCZE, Jeno [ince jeno] (nar. 1901) maďarský státník. Pochází z rodiny železničního zaměstnance; 1920 absolvent polytech. ústavu; inženýr-mechanik; vědecký pracovník polytechnického ústavu; do roku 1948 inženýr v závodech GANZ; 1948 – 53 ředitel zahraniční obchodní organizace; 1954 vedoucí odboru ministerstva zahraničního obchodu; 1955 náměstek ministra zahraničního obchodu; od 1957 ministr zahraničního obchodu; od 1961 tajemníkem presidia MLR. (v: Populární politický slovník, Mladá fronta, Praha, 1962)

INONU, Ismet (nar. 1884) turecký generál a státník. Od 1938 – 1950 president; od 1933 předseda Lidové republ. strany; bývalý vůdce tur. opozice; od 1961 předseda vlády. (v: Populární politický slovník, Mladá fronta, Praha, 1962)

INSIGNIÁDA — fašistické výtržnosti z konce listopadu 1934, pro něž se stal záminkou výnos ministerstva školství z 21. 11. 1934 o předání univerzitních insignií pražskou německou univerzitou Univerzitě Karlově (zákonem z 19. 2. 1920 byla totiž česká univerzita prohlášena za pokračovatelku starobylého vysokého učení Karlova). Od 24. 11. docházelo po několik dní k pouličním šarvátkám mezi českými a německými fašistickými skupinami, k provokacím a útokům najatých bojůvek proti pokrokovým institucím (vytloukání propagačních skříní pokrokových divadel, protifašist. výstavy v Mánesu apod.). V pozadí těchto akcí bylo fašistické hnutí formující se ve stranu Národního sjednocení (viz České fašist. hnutí). Na akademické půdě se proti fašistickým výtržnostem rozhodně postavily pokrokové studentské organizace. Z iniciativy KSČ a dělnické mládeže byly zorganizovány dělnické protestní demonstrace; veřejné mínění na obranu demokracie burcovali i pokrokoví umělci. Provokace českých fašistů byly likvidovány. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

INTERBRIGADISTÉ — viz Českoslovenští interbrigadisté. (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

INTERNACIONÁLNÍ AKCE SOLIDARITY V PŘEDMNICHOVSKÉM ČESKOSLOVENSKU — Akce internacionální proletářské solidarity měly v předválečné činnosti KSČ vždy významné místo. První z nich byly organizovány na obranu sovětského Ruska. Čs. pracující pod vedením strany vždy vystupovali proti reakci v jiných zemích (např. na podporu boje bulharského lidu proti bílému teroru 1923—1926), vyjadřovali sympatie s revolučním hnutím v jiných zemích (např. s nastupující revolucí v Číně 1927), zúčastnili se celosvětové kampaně za záchranu italských dělníků Sacca a Vanzettiho, křivě obviněných z loupežné vraždy a odsouzených v USA k trestu smrti, a jiných akcí. Ve třicátých letech dosáhla myšlenka proletářské internacionální solidarity značného rozmachu v souvislosti s bojem komunistického a dělnického hnutí proti mezinárodnímu fašismu a reakci. Po nástupu nacistů k moci v Německu KSČ usilovala o to, aby se proletariát co nejaktivněji podílel na antifašistickém zápase. Podnikaly se akce na osvobození J. Dimitrova (viz Obranný výbor na záchranu J. Dimitrova), E. Thalmanna (viz Výbor na záchranu E. Thalmanna), konaly se sbírky pro organizace pečující o německé antifašisty (viz Šaldův komitét), mohutně se rozvinulo hnutí solidarity s demokratickým Španělskem (viz Čs. interbrigadisté; Výbor pro pomoc dem. Španělsku). Pro podporu linie KSČ byli získáváni příslušníci národnostních menšin v republice (viz Dny mezinárodního sbratření), formovala se jednotná a lidová fronta (viz) odpůrců fašismu, vznikaly protifašistické výbory (viz). Internacionální akce čs. proletariátu v předmnichovském Československu organizovaly většinou masové organizace, které byly pod vlivem KSČ. Významná byla v tomto směru zejména činnost Rudé pomoci (viz). (v: Stručný slovník protifašistického boje českého lidu, ČSPB, Praha, 1983)

ISCARO, Rubens [iskaro] argentinský politik. Od 1954 generální tajemník Hnutí za demokratizaci a nezávislost odborů; od 1954 člen redakční komise SOF; od 1960 generální tajemník Odb. svazu stavebních zaměstnanců; od 1960 člen výkonného výboru SOF. (v: Populární politický slovník, Mladá fronta, Praha, 1962)

IŠIBAŠI, Tanzan (nar. 1884) japonský politik. Pochází z rodiny buddhistického kněze; 1907 absolvent filosofické fakulty university Waseda (studoval indickou filosofii); později se specialisoval na hospodářské problémy; 1924 redaktor „Oriental Economist"; aktivní politická činnost po 2. světové válce; 1946 ministr financí; 1949 poslanec Dolní sněmovny; 1951 člen protijošidovské skupiny v Liberální straně; 1953 vyloučen z Liberální strany, stal se členem Japonské liberální strany (r. 1954 přejmenována na Demokratickou stranu); 1954—57 ministr zahraničního obchodu a průmyslu; 1956—57 předseda Liberálně demokratické strany; 1956 —57 předseda vlády. (v: Populární politický slovník, Mladá fronta, Praha, 1962)

IŠI, Micudžiró (nar. 1899) japonský politik. Studoval na Vyšší obchodní škole v Tokiu; zaměstnanec ministerstva vnitra; 1915 — 22 vedoucí sekretariátu a zahraničního odděleni japonské koloniální správy na Tchajwanu; 1922 odchází ze státní služby a pracuje v redakci „Asahi"; administrativní ředitel „Asahi"; politická činnost po druhé světové válce — 1946 člen Dolní sněmovny; 1947 ministr obchodu a průmyslu; 1952 — 54 ministr dopravy; 1954 generální tajemník Liberální strany; 1955 — 56 předseda výkonného výboru Liberálně demokratické strany; 1957 náměstek předsedy vlády a státní ministr 1960 ministr zahraničního obchodu a průmyslu; je těsně spjat s monopolním kapitálem; vedoucí funkce v různých společnostech a korporacích. (v: Populární politický slovník, Mladá fronta, Praha, 1962)

IWAI, Akira (nar. 1922) pracovník japonského odborového hnutí. Studoval na škole pro strojvůdce; praxe jako strojvůdce na státní železnici; po roce 1945 aktivní pracovník Všejaponského odborového svazu dělníků státních železnic; vedoucí mládežnické sekce organizace odborového svazu v Kófu; řada funkcí v ústředních orgánech Všejaponského odborového svazu dělníků státních železnic; předseda Všejaponského odborového svazu; 1955 propuštěn z práce za vedení stávky; od 1955 generální tajemník Generální rady japonských odborů (SOHYO); od 1959 generální tajemník Výboru společného boje. (v: Populární politický slovník, Mladá fronta, Praha, 1962)