PWSV: Protikomunistický odboj

zahlavi

internetový časopis pro výzkum dějin studené války / a research e-magazine on the Cold War

Protikomunistický odboj

Nám, kteří jsme se po roce 1948 postavili proti nastupujícímu komunismu, přísluší, abychom podali pravdivé svědectví o době, na kterou nemůže být náš národ hrdý. Tak jako se snažil nacismus likvidovat náš národ a kulturu, tak se o to pokusil i komunismus za tři roky po porážce nacismu. Komunistická ideologie byla svým způsobem ještě zákeřnější než nacistická, protože lidé, kteří ji upsali svoji duši, byli naši lidé, a ne cizinci, jak tomu bylo v případě nacismu.

Komunismus byl nadnárodní ideologií, která kladla hlavní důraz na společenskou třídu. Proto neuznávala naše národní zájmy a kulturu. Stoupenci komunismu se museli zříci demokratických ideálů, na kterých byl náš stát T. G. Masarykem vybudován, ale také náboženské víry. To vše komunismus považoval za překonané.

Dělnickou třídu povýšil oproti druhým třídám, které navíc likvidoval, jak mu to kázaly jeho třídní zájmy a permanentní revoluce. Proto jim nezáleželo na tom, jestli předmětem likvidace jsou zemědělci, podnikatelé nebo různí drobní živnostníci a obchodníci.

Vedle snah o likvidaci různých společenských vrstev se snažil likvidovat i náboženství nebo různé filosofické směry, které neuznávaly dialektický materialismus, jenž povýšil na vědu všech věd. Stejným nepřítelem komunismu bylo i vědění, které nevycházelo z marxistického světového názoru a dokonce o něm i pochybovalo.

Všechny předcházející společenské a vládnoucí formy včetně demokracie považoval komunismus za překonané a jejich představitele, existenčně, společensky a někdy i fyzicky likvidoval. To vše se uskutečňovalo podle zákonů třídního boje, které plně uplatnil až v době, kdy definitivně ovládl naši zemi.

Tak jako po první světové válce doba a společenské podmínky umožnily v Německu vznik nacismu, tak po druhé světové válce vznikly ty nejlepší podmínky pro vznik socialismu, který byl stupínkem ke komunismu. V prvním případě to umožnila velká hospodářská krize ve třicátých letech a pozdější nástup fašismu a nacismu, kterému nedokázala západní demokracie zabránit. Komunismus se s nacismem nejdříve spojil. Proti nacismu začal bojovat až v době, kdy Hitler napadl Sovětský svaz. Teprve potom se začali komunisté vydávat za největší odpůrce nacismu. Toho využívali u nás hlavně po roce 1945, kdy tato strana získala velké vítězství v prvních poválečných volbách, které můžeme považovat za demokratické, i když byly povoleny pouze čtyři politické strany. Lidé měli možnost se postavit na stranu demokracie nebo komunismu. A o to se hlavně tehdy jednalo. Je naší chybou, že se mnoho lidí postavilo na stranu komunismu, a proto vše vyústilo až k únorovým událostem.

Po těchto volbách bylo jasné, že proti sobě stojí dva rozdílné systémy. Jeden demokratický a druhý totalitní – komunistický. Vzhledem k mezinárodní politické situaci a geografickému položení Československa měl komunismus své vítězství doslova v kapse. Komunisté navíc dokázali nejvíce vytěžit z porážky nacismu. Po vzoru nacistického ministra propagandy byli i komunisté mistry v demagogii.

Vydávali se za jediné a největší obhájce národních zájmů před možnou rozpínavostí Němců. Politicky vytěžili maximum z "Mnichovské dohody", kterou nás Francie a Velká Británie vydaly nacistickému režimu. Moskva se po válce pasovala na jediného skutečného ručitele naší nezávislosti, na jediného ochránce Československa před případnou další expanzí Němců. Využili našeho národního cítění a nevraživosti vůči Němcům, jež byla přirozeným důsledkem okupace. Tak paralyzovali averze vůči komunistům z doby první republiky, které vycházely z poznatků našich legií ze "sibiřské anabáze" a z toho, co věděli o sovětské revoluci.

Jednou z taktik ve vnitřní politice bylo zdiskreditovat pravicově smýšlející občany obviněním z jejich kolaborace s Němci. Jednalo se hlavně o bývalé agrárníky, větší podnikatele a majetnější občany. Vynucovali si národní správu jejich podniků a národními správci byli většinou komunisté.

Další jejich mocnou zbraní bylo pohraničí. Podle mezinárodních úmluv byli po válce z našeho pohraničí odsunuti Němci. Výjimku činili pouze sociální demokraté a Němci s prokazatelným protinacistickým zaměřením. Z hlediska jejich odpovědnosti za rozpad Československa v roce 1938 byla jejich snaha pochopitelná. Tehdy volali po domově v Německu. Dnes jim to naše republika umožnila. Nejhorší na tom bylo, že jsme je navíc o všechno okradli a některé odsunuli nelidským způsobem. To určitě neodpovídalo humanitním zásadám, které hlásal T. G. Masaryk. Nic na tom nemění, že v té době byla velká averze vůči Němcům po zjištění, jak jednali s vězni v koncentračních táborech. Měli jsme ukázat, že jsme lepší a nenapodobovat jejich zvěrstva. Tím jsme dokázali, že nejsme o nic lepší. Většinou jim ubližovali lidé, kterým nacismus ani moc neublížil.

Není hrdinství ubližovat bezbranným lidem, ale postavit se proti nepříteli, i když je silnější. Tuto vlastnost jako národ postrádáme. Je pravděpodobné, že naše negativní národní vlastnosti umocnila mnichovská dohoda a následná kapitulace, kdy jsme se nerozhodli bojovat proti přesile na uchování našich národních zájmů. Přijetím mnichovských dohod zabránil Beneš materiálním ztrátám, které bychom porážkou utrpěli, ale neuvědomil si, jak utrpí naše národní hrdost, kterou jsme tak těžce budovali z boje našich legií za první světové války.

Kapitulace v roce 1938 a postoje k nacismu, jaké mělo mnoho našich občanů, posílilo naše české "chytráctví" tím, že skloníme hlavu a dokážeme přežít i v podmínkách nám nedůstojných. V okamžiku, kdy ten, který nás pokořil, se dostane do těžké situace, dokážeme toho využít, vzroste naše vědomí a stanou se z nás ti největší hrdinové. Rychle se přizpůsobíme nové situaci a podmínkám. Tak tomu bylo v roce 1945.

Čím méně odvahy jsme měli v době okupace, tím více jsme jí projevili po porážce nacismu. Nejvíce ublížit Němcům jsme mohli v době jejich odsunu. Mohli jsme jim ublížit, ale také na nich zbohatnout. Museli zde nechat veškerý majetek, ale okradli jsme je i o to málo, co si mohli sebou vzít. Majetek, který zde nechali z velké většiny ani nepřipadnul státu. Většinou byl jedinci rozkraden nebo zničen. Národohospodářské škody, které tím vznikly, můžeme těžko vyčíslit. Obdobné platí i o škodách morálních.

Hlavní oporou těchto akcí byly "Revoluční gardy", kterým se také říkalo "Rabovací gardy". Později tito lidé odcházeli k SNB (často působili u StB). Gardy se považovaly za předvoj dělnické třídy. Naše pohraničí jsme mohli přirovnat k "Divokému západu" v době kolonizace Ameriky. Pro komunisty se naskytla jedinečná příležitost, jak rozdávat majetek druhých a lidé jim za to byli vděční. To se projevilo i v prvních volbách v roce 1946. V té době popularita komunistů dosáhla vrcholu.

Přes to všechno si komunisti nekoupili celý národ. Přes počáteční nadšení z osvobození jejich popularita začala pomalu klesat. Mnoho lidí vystřízlivělo a národu se začala vracet zdravá rozvaha. To už ale bylo pozdě. Posty získané při volbách jim dopomohly k přípravě svých záměrů.

K definitivnímu procitnutí nestačila ani aféra s pokusem o atentát na tři nekomunistické ministry. Dalším hřebíčkem do rakve naší demokracie bylo odmítnutí Marshallova plánu pro hospodářskou obnovu válkou zničené Evropy. Pro Stalina byl Marshallův plán skutečně nepřijatelný. Hospodářskou obnovou válkou zničených zemí měl pomoci ke stabilizaci demokracie. Komunistům ale nešlo o demokracii, ale o nastolení komunismu.

Komunistický chomout se nám začal pevně zařezávat do hrdla. To, co poté následovalo, byla už jen smrtelná křeč demokracie, která se nedokázala ubránit před nastupujícím komunismem. Komunisté si uvědomili, že k dalším svobodným volbám už nesmí dojít. Ty už by pro ně byly méně úspěšné. Násilné převzetí moci byl nejjistější způsob, jak se udržet u moci. Proto v únoru 1948 definitivně skončil pokus o funkční spolužití demokracie s komunismem. Na smrt nemocný prezident Beneš nakonec přijal abdikaci ministrů demokratických stran a komunisté se stali neomezenými vládci v zemi.

Demokracie u nás prohrála, ale mnoho lidí se nechtělo s její porážkou smířit. Tito lidé nechtěli věřit, že komunismus ovládne celý svět. Jejich nadějí byly USA, o kterých předpokládali, že nedopustí, aby komunismus byl budoucností lidstva. Srovnávali ho s nacismem, který byl stejně násilný a nakonec byl poražen. Domnívali se, že stejná porážka čeká i komunismus ve "studené válce" mezi Východem a Západem, kterou nepřímo ohlásil ve známém projevu ve Fultonu roku 1946 Churchill. Jeho krédem bylo "Vivat Pax Americana". Zastánci demokracie byli u nás prvními vojáky "studené války".

Mnozí odpůrci komunismu z obavy před nastávající represí raději ilegálně opustili republiku a v americké okupační zóně v Německu požádali Američany o politický azyl. Tak došlo k další vlně emigrace, větší než emigrace před druhou světovou válkou. Politický odboj této emigrace je samostatnou částí národního odboje proti komunismu, i když jej můžeme zahrnout do celkového odboje našeho národa. Existovala mnohá spojení mezi zahraničním a domácím odbojem.

Další část odpůrců komunismu věřila, že brzy dojde ke střetu demokracie a komunismu a zvolila taktiku "páté kolony", která v týlu nepřítele podpoří příchod americké armády, představující demokratické země. Vzniklou situaci přirovnávali k době před druhou světovou válkou, ve které protinacistická koalice nakonec zvítězila. V tomto případě předpokládali koalici demokratickou, protikomunistickou. Jejich víra a naděje byla oprávněná. Nedokázali prostě správně odhadnout dobu, kdy dojde k politickému, hospodářskému a vojenskému sjednocení západní Evropy s USA a Kanadou. Jenom za tohoto předpokladu mohlo dojít k porážce komunismu ve studené válce.

V té době západní Evropa byla válkou zničená a navíc ještě v některých zemích byla komunistická strana nejsilnější politickou silou. Byla to například Francie a Itálie. Německo bylo navíc rozdělené a zčásti okupované sovětskou armádou. Za této situace dochází u nás ke vzniku protikomunistického odboje.

Mobilizačním rozkazem účastníků k tomuto boji bylo svědomí, víra a odpovědnost k demokratické budoucnosti našeho národa. Vycházeli z toho, že násilnému režimu je třeba odporovat a potom bude poražen. Tím naplňovali humanitní odkaz našich dějin, který nejlépe definoval náš první prezident T.G.Masaryk.

Jako houby po dešti na různých místech republiky vznikaly ilegální skupiny, ve kterých se sdružovali lidé protikomunistického smýšlení. Převážně to byli příslušníci bývalé národně socialistické strany nebo strany lidové. Nechyběli ani pravicoví sociální demokraté. Politická příslušnost nebyla jediným motivem k nesouhlasu s komunismem. Podobný postoj zaujali i Sokolové, skauti, studenti, někteří příslušníci ozbrojených sil a také SNB. Postupně se do tohoto hnutí zapojovala poměrně velká část obyvatelstva. Nakonec docházelo k propojení skupin z různých krajů. Tím se jejich činnost centralizovala. Zároveň byla mnohem zranitelnější zvenčí, to znamená ze strany StB, jež do nich infiltrovala své agenty. A tak se dostala část ilegality pod kontrolu bezpečnostních orgánů.

Hlavním cílem mnoha skupin bylo vydávání ilegálních letáků, které byly alternativou, i když nedostatečnou, komunisty cenzurovaného tisku. Zároveň vyzývaly demokraticky smýšlející občany k nesouhlasu nebo odporu vůči stávajícímu režimu. Snažily se udržet v lidech víru a naději, že dojde ke zvratu a opětovnému nastolení demokracie. Pokud měly skupiny kontakt se zahraničím, uváděly v letácích zprávy o činnosti našeho exilu, který se snažil reprezentovat demokratické Československo nejen v USA, Velké Británii a Francii, ale na celém světě.

Některé skupiny se také snažily získat zbraně pro potřebu vnitřního zvratu za spoluúčasti armády a některých příslušníků SNB a kriminalistů. Existovaly také skupiny, které měly jako hlavní cíl obsazení důležitých ministerstev a svržení režimu. Pro názornost uvedu hlavní aktéry skupiny Květa a jejich operační plán. U jejího zrodu stál kriminální rada JUDr. Jaroslav Berkovec, kriminální rada Dr. Rudolf Hrbek, major Květoslav Prokeš a štábní kapitán Vratislav Janda. Začali kolem sebe soustřeďovat schopné muže a ženy z armády a Bezpečnosti.

V rámci operačních akcí, jejichž jádro tvořily vybrané jednotky armády vedené důstojníky zahraniční armády a zkušenými kriminalisty, měla být obsazeny důležitá ministerstva a kasárna. V Praze se počítalo i s osvobozením generála Kutlvašra a Píky z vězení. Tímto úkolem byla pověřena skupina majora Jebavého, jednoho z našich nejstatečnějších a nejzkušenějších důstojníků. Za války vstoupil nejdříve do Cizinecké legie, kde mu ponechali hodnost důstojníka, což se stalo pouze v mimořádných případech. Potom bojoval v Anglii a Francii. Členem jeho skupiny byl také Václav Žatecký, pilot naší bombardovací 311. perutě v Anglii, který si za komunistů odseděl skoro šestnáct let ve vězení. Major Jebavý byl popraven.

Kriminální rada Dr. Hrbek měl obsadit se čtyřiceti vojáky ministerstvo vnitra a budovu SNB a StB v Bartolomějské ulici. Je samozřejmé, že se počítalo s obsazením budovy rozhlasu. Odtud měl promluvit z vězení osvobozený generál Karel Kutlvašr, vojenský velitel Prahy z doby Pražského povstání.

Celou akci měly podpořit tankové jednotky z Žatce. Část jednotek pro uvedenou akci už byla soustředěna v Krčském lese. Byla stanovena hodina H ve tři hodiny v noci dne 17. května 1949. Některé akce už začaly o trochu dříve. Například pokus o obsazení věznice v Litoměřicích dne 12. května 1949. Provedla ji skupina vedená Josefem Charvátem a Vratislavem Polesným. Přepadení skončilo oběťmi, nikoliv osvobozením věznice. Většina účastníků byla později odsouzena k trestu smrti.

Účastníci povstání ze dne 17. května 1949 byli zajištěni teprve v době, kdy se zbraní v ruce nastupovali do výchozích pozic. Následně bylo zajištěno 112 důstojníků a 554 civilistů. Šest účastníků, JUDr. Berkovec, Emanuel Čančík, Josef Charvát, podplukovník Květoslav Prokeš, štábní kapitán Vratislav Janda a Vratislav Polesný byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni. Jedenáct účastníků bylo odsouzeno na doživotí: Jaroslav Komínek, Bohumil Moravec, Vojtěch Kolář, Karel Sladký, Dr. Rudolf Hrbek, štkpt. JUDr. J. Prágr, Lubomír Vojtěch, plk. František Hynek, Dagmar Tůmová, Dagmar Skálová a Vlasta Charvátová. Ve skupině byli tři generálové.

V době, kdy mnoho lidí u nás vstupovalo do komunistické strany, položili tito lidé své životy nebo šli do vězení, aby byl u nás komunismus odstraněn. Vzhledem k tomu, že v průběhu příprav akce byly dodržovány konspirační zásady, někteří účastníci nebyli zatčeni. Například major Jaromír Nechanský, který byl ale později také popraven, a Veleslav Wahl.

Z uvedeného příkladu je zřejmé, že i ta nejlépe připravená akce na svržení režimu neměla naději na úspěch. Pokud ozbrojené složky v naší zemi nedokázaly zabránit komunismu, aby se dostal k moci v roce 1948, tak později to bylo prakticky vyloučené.

Každou akci tohoto druhu je nutné dokonale připravit a tím i do toho zasvětit určitý okruh lidí. Větším počtem účastníků vzrůstá pravděpodobnost prozrazení, i když se maximálně dodržují zásady konspirace. Je nutné přihlédnout k tomu, že všichni účastníci neměli hlubší znalosti zpravodajské služby, která předpokládá určitou profesionalitu. I když se mnohdy jednalo o vojáky nebo policisty, v této činnosti byli amatéři.

Zkušenosti a poznatky z ilegality prokazují, že někdo mnoho mluví na nesprávném místě. Další se chce udělat zajímavým, důležitým, zasvěceným a uvede trochu více, aby získal dalšího účastníka. Někdo dostane později strach a uvědomí si odpovědnost k rodině. Všechny tyto přirozené lidské nedostatky pomáhají bezpečnostní službě, aby se o připravované akci dozvěděla. Riziko prozrazení se umocňuje ještě tím, že kontakty je nutné navozovat v různých částech republiky. Pokud se jedná o policejní stát, kterým republika tehdy byla, udržuje si síť konfidentů a dokonce ilegalitu tohoto druhu očekává nebo ji dokonce provokuje, je riziko odhalení ještě větší.

Většina lidí, která počítala s odbojem, si mnohá rizika uvědomovala. Věděli, že StB používá všech prostředků, aby vyslýchané přinutila k přiznání. Rozhodnost komunistů potlačit všechny odpůrce a vědomí, že Západ nezasáhne ve prospěch demokracie, přiměla část veřejnosti nejen k opatrnosti, ale někdy dokonce vzbudila i hrůzu z pomsty těch, kteří prohlašovali, že se stanou vládci celého světa. V té době byl komunismus na postupu nejen u nás, ale na celém světě.

V duši a mysli většiny našich občanů zase zvítězila "česká malost", provinčnost a MČČ (malý český člověk) stál se shrbeným hřbetem a čepicí v ruce poslušně před novým mocipánem, který se nazýval komunista. Stala se z nich nová šlechta, i když jejich znalosti a schopnosti mluvily spíše o opaku. Naše ponížené postavení z dob Rakouska-Uherska se opakovalo. Část získaného sebevědomí nám vzala nacistická okupace a zbytek komunismus. Uvedené národní rysy ale neplatily u většiny účastníků odboje. Dokázali se postavit proti komunismu v době, kdy demokracie byla v defenzívě. Obstáli nejen při brutalitě výslechů, ale později i při uvěznění, které u mnohých trvalo více než deset let. Jejich důvěra ve vojenský zásah USA byla až nekritická. Tak, jako si komunisté idealizovali SSSR, tak si zase oni idealizovali Ameriku. Pokud by neměli tuto víru, asi by těžko obstáli ve zkouškách, kterým byli později ve vězení vystaveni.

V době, kdy pevně věřili ve vojenský zásah Ameriky proti SSSR, se Američané připravovali na dlouhodobou studenou válku. Soustavným obnovováním vojenské výzbroje udolat neschopnou sovětskou ekonomiku, až do úplného zhroucení. To se jim také povedlo. Nejdříve potřebovali politicky, hospodářsky a vojensky stabilizovat a sjednotit západní Evropu, včetně Německa proti případnému útoku ze strany SSSR. Věřili, že Sověty od útoku odradí to, že prozatím nemají atomovou bombu. V konvenčních zbraních a tancích měl SSSR vždy převahu.

To vše si většina politických odpůrců komunismu neuvědomovala. Neměli dostatečný politický přehled o celkové situaci ve světě. Nemohli ho ani získat, protože tři roky je dělily od konce druhé světové války. Pak zase přišel komunismus, který zabraňoval šíření pravdivých informací.

Domnívali se, že se bude jednat o krátké přechodné období a oni musí uchovat naše demokratické tradice, na kterých byla republika vybudována. Tímto směrem se orientovala jejich ilegální činnost, jež u nás měla velkou tradici. Byla jedním z pilířů prvního odboje za první světové války, po které jsme získali samostatnost. Za druhé světové války byl vnitřní odboj proti nacismu také důležitou součástí našeho boje za osvobození. V té době si už ale plukovník František Moravec, šéf vojenského zpravodajství naší londýnské vlády, uvědomoval, jak velkou slabinou je infiltrace nepřátelských agentů do odbojových skupin a tím i jejich zneškodnění.

Nyní jsme stáli v situaci, že za podobných podmínek musíme odporovat komunismu. Rozsudky Státního soudu a pozdějších následných soudů prokazují, jak velký odpor byl u nás proti komunismu, ale také, jak důležitou roli při jeho likvidaci sehrála StB.

V zájmu historické pravdy je ale nutné konstatovat, že nebyli zavíráni pouze aktivní odpůrci komunismu, ale také lidi z důvodu třídní příslušnosti, majetkových poměrů, které chtěl režim zastrašit nebo se jich zbavit. Lidé nemuseli udělat vůbec nic, a přesto se dostali do vězení.

Pro komunisty byli nebezpeční všichni lidé, kteří byli nějakým způsobem spjati s dřívějším režimem. Především to byli legionáři z první světové války. Dále to byli příslušníci zahraniční armády z druhé světové války. Nezáleželo na tom, jestli byli na Západě nebo na Východě. Dále to byli důstojníci armády, policisté, právníci, ministerští úředníci, zemědělci, řemeslníci, podnikatelé a obchodníci.

Podle komunistické třídní ideologie byli všichni nepřátelé socialismu a bylo je nutné likvidovat a to jakýmkoliv způsobem. Pronásledování neminulo ani představitele celospolečenských organizací, jako byl Sokol, junák, Orel, YMCA, YFKA a církev. V tomto směru byli komunisté stejně důslední jako nacisté.

Na likvidaci zemědělců měli jednoduchý recept. Začali zakládat Jednotná zemědělská družstva. Pokud do nich zemědělci nevstoupili, předepsali jim vysoké dodávky zemědělských produktů, které nemohli splnit. Potom je za jejich nesplnění odsoudili za sabotáž socialistické ekonomiky a šli do vězení. Pokud ani to nepomohlo, vystěhovali je z jejich usedlostí, ve kterých mnohdy žili po staletí. Třídní boj se rozběhl na plné obrátky. Podobným způsobem postupovali i v případě řemeslníků, živnostníků, obchodníků nebo jiných podnikatelů.

Proto byla po likvidaci parlamentní demokracie a svobodného projevu slova a shromažďování ilegální činnost jediným způsobem, jak projevit nesouhlas s komunistickým zřízením. Mnoho našich občanů přijalo komunisty hozenou rukavici a začalo zakládat ilegální skupiny. Demokraticky smýšlející občané věřili, že Západ nedovolí další rozpínavost komunistů.

Neoddělitelnou částí každého z našich odbojů byla jeho spolupráce se zahraničními účastníky, tj. exulanty. Nejlepším dokladem toho byl druhý, tedy protinacistický odboj.

Současná mezinárodní politická a vojenská situace se od dřívějších odbojů lišila. V době dvou dřívějších odbojů byla ve válečném stavu dvě vojenská uskupení. O vítězi se rozhodovalo na bojišti. V době protikomunistického odboje začíná studená válka mezi Východem a Západem, o které se znalci domnívali, že bude generační záležitostí. To se také potvrdilo. Z tohoto hlediska bylo prakticky nemožné, aby se náš odboj udržel v geopolitických podmínkách našeho státu. Jakákoliv taková činnost byla předem odsouzena k nezdaru. Ve společenských podmínkách panujících v totalitním zřízení a policejním státě není možné, aby po dlouhou dobu vyvíjela nějakou konkrétní činnost nějaká ilegální skupina, aniž by byla bezpečností odhalena.

Naději na přežití měla pouze zpravodajská činnost řízená ze Západu a to na základě důsledné konspirace, při které se její účastníci neznali. Jednalo se o získávání a předávání zpráv různého charakteru, které potřeboval Západ o komunistickém Československu.

Na základě výše uvedených poznatků vznikal náš třetí protikomunistický odboj. Někteří lidé se před ilegálním odchodem do exilu domluvili se svými spolupracovníky, že zjistí v exilu situaci a naváží s nimi kontakt. Většinou se jednalo o členy národně socialistické strany, ale také o pravicově smýšlející sociální demokraty. Všechny tyto kontakty byly dříve nebo později prozrazeny a došlo k velkému zatýkání. Komunistické StB se podařilo infiltrovat své agenty nejen do skupin v republice, ale dokonce i v zahraničí. Výsledkem této zpravodajské hry byla rozsáhlá zatýkání doma, ale také únosy některých exulantů z ciziny. Klasickým případem byl únos bývalého sociálnědemokratického ministra Bohumila Laušmana z Rakouska.

Uvedu příklad jednoho z nejúspěšnějších agentů StB v zahraničí. Byl jím JUDr. Vlastimil Chalupa, vysoce postavený člen ústředního sekretariátu strany národně socialistické. Na základě jejich pokynů začal zakládat ilegální organizace národních socialistů pro odboj. Potom je vydal StB. Někteří z nich byli i popraveni. Na falešný pas od StB se dostal nejdříve do Paříže a potom do USA. Tam pokračoval ve své činnosti. Později pravděpodobně přešel na stranu Američanů. Je samozřejmé, že jim musel prozradit všechny informace a kontakty, které získal ve službách StB.

V mnoha případech StB zakládala ilegální skupiny pomocí agentů provokatérů, kteří se obraceli na občany, o kterých StB předpokládala, že jsou ochotni proti komunismu něco dělat! I když mnozí kritikové tvrdí, že tehdejší společnost byla prohnilá a náš národ nestatečný, našlo se mnoho lidí, kteří se komunismu postavili i když nevědomky ve vyprovokovaných akcích. To nic nemění na jejich odhodlání bránit demokracii. Na adresu těchto lidí je nutné připomenout , že "po válce je každý frajtr generálem". Je na každém z tehdejších součastníků, aby před svým svědomím si zodpověděli, co udělali proto, aby komunismus u nás nezvítězil. Je nutné také připomenout, že v době, kdy bylo nejvíce odpůrců postaveno před soud, mnoho našich občanů podepisovalo petice, aby byli odsouzeni k vysokým trestům nebo dokonce popraveni. Taková byla pravá tvář té doby.

Účast v ilegalitě nebo jiný projev odporu vůči komunismu, byl individuální záležitostí každého občana a jeho svobodného rozhodnutí. Nejednalo se o celonárodně organizovanou akci. Většina alespoň myslících lidí si musela uvědomit, že komunismus je zcela nový právní a společenský řád, který nenavazuje na náš historický vývoj. V tomto století se u nás už jednou změnila státní příslušnost, ale při tom náš společenský a právní řád zůstal nezměněn. Odchodem z Rakouska-Uherska jsme se stali v rámci mezinárodního společenství samostatným právním subjektem, ale vše ostatní zůstalo zachováno. Nástupem komunismu jsme si ponechali státní identitu, ale změnili jsme právní, ekonomické, politické a společenské podmínky. Demokratické zřízení jsme vyměnili za totalitní, které připomínalo nacismus. Většina našich občanů si to musela uvědomit, protože to komunisté sami zdůrazňovali. Nepřiznali, že jsou totalitou, ale vymysleli si název "lidová demokracie". Jeden z ústavních článků přisuzoval "vedoucí úlohu" KSČ.

Lidé věděli o nebývalé brutalitě, s jakou se komunisté chopili moci v Rusku. Také naši zahraniční vojáci vracející se z východní armády potvrzovali násilnou podstatu komunismu. Přes idealizování komunismu komunisty, kteří Sovětský svaz vydávali za jediného ochránce proti rozpínavosti Němců, mnoho lidí vědělo, že jsou to jen líbivá hesla a propagandistické fráze. I když nacisté byli mistry propagandy, v jedné věci měli pravdu: na výstavě "sovětský ráj" prezentovali sovětskou vesnici a města v jejich pravé podobě.

Každý trochu informovaný občan věděl, že na počátku druhé světové války se spojili nacisté s komunisty a společně zabrali Polsko. Sovětský svaz navíc obsadil pobaltské republiky. Po uzavření paktu o neútočení s Německem dostal nacistický ministr Joachim von Ribbentrop dokonce "Leninův řád”.

Během tří poválečných let omezené svobody a demokracie se lidé dozvěděli od zahraničních vojáků z Východu, že před vstupem do armády byli zavřeni nebo internováni v pracovních táborech na Sibiři. Žili tam v nelidských podmínkách.

Všechny tyto informace mohly ovlivnit rozhodnutí mnoha lidí, ale přes všechno to komunismus přijali. Poznávali nízkou úroveň sovětských vojáků, kteří kradli hodinky a znásilňovali ženy. To nedělali Němci ani za okupace. Byli jsme rádi, že Němce spolu s Američany a Brity porazili, ale za svůj vzor a bratry jsme je nepovažovali.

Rudé mraky se stahovaly nejen nad Evropou, ale nad celým světem, pokud by komunismus zvítězil. Jedinou naší reálnou oporou byly Spojené státy. Pomáhat jim v tomto boji bylo úlohou a cílem našeho protikomunistického odboje, který byl třetím v pořadí ve dvacátém století.

Hned po uchopení moci začali komunisté vyhazovat nepohodlné lidi ze zaměstnání. Jednalo se hlavně o vedoucí pracovníky. Zabírali menší provozy, obchody a vyháněli zemědělce z jejich usedlostí, pokud nechtěli vstoupit do Jednotného zemědělského družstva. Potom následovaly prověrky na vysokých školách. Byli vylučováni nejen profesoři, ale také studenti. Obdobná situace byla v armádě, policii, která se tehdy jmenovala Sbor národní bezpečnosti (SNB).

Všechny tyto okolnosti byly doslova podhoubím, ve kterém vznikal odpor proti komunismu, jehož hlavním argumentem bylo násilí. Zdravé síly v národě musely tomuto násilí odporovat. Bylo k tomu potřeba notné dávky nadšení, ale hlavně odvahy.

Jak už bylo uvedeno, některé ilegální skupiny získaly kontakt ze zahraničí prostřednictvím exulantů, kteří si před útěkem ilegální činnost předem domluvili. Těsně po únoru se jedná spíše o akce politické a nekoordinované.

Na profesionální úroveň zpravodajské služby tuto činnost přivedl až generál František Moravec. Za války byl šéfem vojenského zpravodajství u Beneše v Londýně. Jeho oddělení nejen udržovalo spojení s odbojem v protektorátu prostřednictvím vysílaček. Když se ale nacistům podařilo tento druh spojení vážně narušit, posílal na naše území parašutisty, aby proti nacistům organizovali odpor. Vysílačkami udržovali kontakt s Londýnem a připravovali národ na povstání, až se naskytne vhodná příležitost. Jeho největší bojovou akcí byl atentát na říšského protektora R. Heydricha. Odveta nacistů za tento čin byla velmi krvavá.

Z řad emigrantů byl František Moravec bezesporu nejzkušenějším zpravodajským důstojníkem, který mohl na našem území pro Američany organizovat zpravodajskou síť pro získávání informací o komunistickém Československu. V té době byla už studená válka. Naše země byla pro demokraticky smýšlející občany nepřátelskou zemí. Své uranové bohatství i ekonomický potenciál podřídila komunistické Moskvě, jež pomocí permanentních revolucí chtěla ovládnout svět.

Američané umožnili Moravcovi, aby v rámci jejich zpravodajské služby v Německu vybudoval československou zpravodajskou sekci, kterou také financovali. Soustředil kolem sebe výsadkáře, kteří za války operovali v protektorátu, jmenovitě Bartoše a Bogataje, a další odborníky z ministerstva vnitra. Ti začali ve zvláštních vilách připravovat kurýry pro tajné operace v Československu. Kurýři přecházeli ilegálně hranice, aby v republice získávali spolehlivé lidi, kteří budou podávat informace vojenského, hospodářského a politického charakteru. Přes veškeré čistky provedené režimem, bylo ještě mnoho lidí na různé úrovni, kteří s režimem nesouhlasili a byli ochotni proti němu něco dělat. Je samozřejmé, že pro tyto účely byl dostatek finančních prostředků.

Za tímto účelem byly na různých místech republiky budovány "mrtvé schránky" pro ukládání informací, které se potom dostaly do zahraničí. V době izolace to byla jediná možnost, jak udržovat styk s Československem. Pro pobyt v republice byli kurýři vybaveni falešnými doklady. Museli dokonale ovládat falešné nacionále a údaje o bydlišti a pracovišti. Bylo to nutné, aby se při náhodné kontrole nepodřekli. Na každý přechod, podle jeho charakteru, byli předem připraveni. Byli instruováni, aby při navazování kontaktů se za přímé agenty nevydávali, ale za jejich prostředníky. Další část výcviku byl pohyb v neznámém terénu bez finančních prostředků. Museli být fyzicky zdatní a bylo na jejich volbě, jestli chodili do republiky ozbrojeni. Zásadou Moravce bylo vyhýbat se ozbrojeným střetům s policií. Zároveň byli instruováni, jak se chovat při zatčení. Věděli, že proti nim budou použity ty největší násilné prostředky a mohou se dostat až na hranici smrti.

Měli přísný zákaz styku s osobami, které dříve v Československu znali a s rodinnými příslušníky. To vše bylo příčinou možného prozrazení nebo i zrady. Měli zákaz zakládat ilegální skupiny, protože to byla poukázka do vězení. Z doby protektorátu Moravec věděl, že do ilegálních skupin se dostanou agenti Gestapa. Dnes to byli zase agenti StB. Zpravodajskou činnost prováděl Moravec v Německu do roku 1955. Poté odešel do Washingtonu, aby v Pentagonu pracoval jako zpravodajský poradce pro otázky Československa.

Za podobným účelem posílali agenty z řad exulantů také sami Američani, Britové a Francouzi. Později to byli i Němci, ale to už byla v Evropě jiná situace. Kurýři byli většinou z řad ozbrojených složek, lesníci nebo lidé znalí pohraničí. Měli dostatek odvahy a lehkomyslnosti, protože většina z nich dříve nebo později skončila ve vězení.

V pozdější době, kdy už byla naplno spuštěna "železná opona" a přes hranice se nedalo prakticky projít, procházeli kurýři přes východní Německo, protože naše východoněmecká hranice nebyla tak dobře zabezpečená. Přesné údaje, kolik našich lidí provádělo tuto činnost, se asi nikdy nedozvíme. Je to ale jisté, že to byli naši první vojáci studené války, kteří bojovali za vítězství demokracie nad komunismem.

Osudy těchto lidí byly velmi pohnuté, protože vyměnili možnost žít a pracovat ve svobodném státě za dlouholeté vězení a vše ostatní, co s tím souvisí. Domnívali se, že svou obětí se budou podílet na osvobození našeho národa od komunismu, který zbavil člověka nejen lidské důstojnosti, ale i perspektivy života ve svobodné společnosti. Nebyli vojáky v pravém slova smyslu. Nestál za nimi žádný stát, ani ozbrojená složka, jak tomu bylo za prvního a druhého odboje. Z hlediska vlastního národa ovládaného komunisty to byli psanci, kriminálníci a zločinci. Všechna rizika a důsledky jejich činnosti byly pouze věcí jejich samých. Na obzoru se nerýsoval žádný ozbrojený konflikt, který by jim dával naději na osvobození. Byli vojáky vlastního svědomí.

Mezitím StB postupně zatkla všechny zjevné odpůrce režimu. Ilegalita tohoto druhu skončila okolo roku 1956. Národ byl natolik zastrašený, zmalomyslněl a začal se s komunismem smiřovat.

V době vzniku a činnosti ilegálních skupin se začaly plnit věznice. Většina zatčených byla brutálně vyslýchána. Vyšetřovatelé používali všech násilných prostředků, aby vyslýchané přinutili k doznání a prozrazení dalších účastníků. Tloukli je do bezvědomí, zhasínali si o ně zapálené cigarety, pouštěli do nich elektrický proud a ženy jim mačkaly varlata. Obušky jim rozbíjeli chodidla, inscenovali popravy a vyšetřovanci nevěděli, jestli je uskuteční. Kolik lidí bylo utlučeno při výsleších nebo zastřeleno na hranicích se asi nikdy nedozvíme. Všechny tyto zločiny proti lidskosti zůstávají nepotrestány. Fyzicky a psychicky zničené lidi po výsleších potom postavili před soud.

V prvních měsících komunistické hrůzovlády je soudili podle zákona z roku 1920, který měl nízkou trestní sazbu. Tento nedostatek komunistický parlament velmi rychle odstranil. V říjnu roku 1948 odhlasoval nový zákon 231 na ochranu republiky a zároveň ustavil Státní soud, který soudil zrádce národa, velezrádce a špióny k vysokým trestům. Uvedený zákon a soudní instituce odpovídaly komunistickým představám o třídním boji a likvidace třídního nepřítele.

Někteří soudci a prokurátoři se propůjčili k úloze mouřenínů a další byli v rychlokurzech zakrátko vyškoleni z řad dělnické třídy, která vzala soudnictví a výkon spravedlnosti do svých rukou. Vyšetřovatel, prokurátor, soudce a kat měli plné ruce práce. Státní prokurátoři dělali mezi sebou sázky, který z nich dostane více lidí na šibenici. Jména prokurátorů Rudý a Urválek se stala postrachem všech, kteří byli žalováni a postaveni před Státní soud.

Ale i v procesech existovala určitá zákonitost. Dělily se na procesy veřejné a tajné. Těm veřejným se také říkalo "monstrprocesy”. Jejich cílem bylo, aby výší trestu odradily veřejnost od protistátní činnosti. Měly prostě zastrašit lidi. Činnost mnohých skupin byla zveličena a obžalovaní pod hrozbou, že zničí jejich rodiny, vypovídali podle scénáře připravovaného od StB. K těmto procesům také chodily petice, kdy obžalovaní byli odsouzeni k vysokým trestům nebo i trestu smrti.

Dalším druhem vedení soudního jednání byla líčení tajná s vyloučením veřejnosti. Veřejně přístupné bylo pouze přečtení obžaloby a vynesení rozsudku. V tomto případě si sami zase představitelé režimu nepřáli, aby se veřejnost dozvěděla, jakou činnost vyvíjejí lidé, aby odstranili režim. Tak byli například souzeni agenti přicházející ze zahraničí nebo skupiny zvlášť nebezpečné pro režim.

Soudce například považoval za špionáž prozradit cizí zpravodajské službě údaj, kolik je v Praze na Wilsonově nádraží nástupišť! Komunistický režim utajoval vše a bál se vlastního stínu. To se později prokázalo, když začal hledat nepřátele ve vlastních řadách.

Prostředí na celách vyšetřovanců odpovídalo metodám výslechů, které StB prováděla. Pokud vyšetřovanec nebyl předmětem intenzivního výslechu, byli na cele pro jednoho i čtyři lidé. V nejhorších dobách bylo okno cely ještě zabarvené a nedalo se otevřít. Například v Praze na Pankráci byla dostupná pitná voda pouze ta, kterou si vězni spláchnutím do mušle záchodu chytili do misky. V některých věznicích se chodilo na malou i velkou stranu do kýblu, opatřeným deklem a vysypaným chlorovým vápnem. Kýbl se nazýval ve vězeňské hantýrce "šajskýbl". Každé ráno vynášeli vězni k tomu určení kýble, aby je vyprázdnili a dali do nich chlorové vápno. Jediná výhoda, kterou vyšetřovanci měli, byla, že kvůli nedostatku jídla nechodili na toaletu často.

Vyšetřovanci museli většinou spát v osvětlené cele a na zádech. Ruce museli mít na dece, aby dozírající bachař kukátkem ve dveřích viděl, jestli si náhodou vyšetřovanec nepřekousal tepny a nekrvácí. V tomto směru byla péče o vyšetřovance až překvapující.

Přes všechna represivní opatření StB a dozorců, byla nálada vězňů po prodělání nejtěžších výslechů velmi optimistická. Věřili, že to brzy praskne a to jim dodávalo sílu k přežití. Například na Pankráci každý večer zněla ze všech cel vězeňská hymna: "Díky, díky Sovětskému svazu, zas jeden den v prdeli". Byla to parodie na sovětskou častušku o geroji Čapájevovi, jednom vojenském idolu bolševické revoluce. Z toho je zjevný zvláštní rys naší povahy, která se v humorné rovině někdy trochu přihrouble vysmívá násilí, které nemůže vlastní silou přemoci. Prostě si z něho dělá legraci.

Pro vyšetřovance bylo nejtěžší, když sám při výslechu musel odolávat soustředěnému fyzickému násilí. Zásadou bylo, že čím víc mluvil, tím více ho tloukli. Domnívali se, že z něho ještě něco vytlučou. Když byl na konci fyzických sil a už nemluvil, usoudili, že už nic neví a přestali ho tlouci. Takové byly zkušenosti lidí, které StB považovalo za nejvíce nebezpečné a při jejich vyšetřování používalo nejbrutálnějších metod.

Ostatně i na to byli agenti, kteří přicházeli ilegálně hranice připravováni. Požadovali od nich, aby hlavní spolupracovníky daného případu dlouho neprozrazovali, aby někdo jiný mohl mrtvé schránky zrušit a ohrožené spolupracovníky odvést do Německa.

Vyšetřovatelé StB se nejvíce soustředili na vedoucí a organizátory skupin nebo mezičlánky v ilegální činnosti. Od nich mohli získat nejvíce informací o dalších členech skupiny. Tito lidé byli vystaveni největšímu násilí při výsleších. Jak dalece v těchto zatěžkávacích zkouškách obstáli, je otázkou jejich vlastního svědomí.

Je samozřejmé, že všichni vyšetřovaní nevydrželi soustředěnému násilí a řekli i to, co říci nemuseli. Neexistují žádná objektivní měřítka pro posouzení, můžeme to nazvat jistým selháním z jejich strany. Jediným měřítkem je vlastní svědomí a pocit odpovědnosti za své činy. Je nerealistické požadovat od tolika lidí, aby se raději nechali utlouct a nepromluvili. Složitost situace vyšetřovaného může posoudit pouze ten, který to sám prožil. Nepřiznat věci, které vyplývají z kontextu případu, je plýtváním sil, které je potřeba uchovat na něco jiného. Je lépe něco přiznat, aby se další dalo zatajit. Ostatně v tomto směru byli kurýři v Německu instruováni.

V podobných situacích byli i vojáci americké a britské armády, kteří za druhé světové války padli do zajetí. Později to byli zajatci z Koreje a Vietnamu. V tomto směru to měli političtí vězni horší. Nestála za nimi žádná země ani armáda. Posuzovat jejich selhání mohou pouze ti, kteří mají v tomto směru čisté konto.

Každý z odpůrců komunizmu byl sám "voják v poli". Měřítkem mu bylo svědomí a pocit odpovědnosti k určitým ideám, pro které se rozhodl účastnit se odboje. V této situaci bylo velmi nesnadné zůstat věrný svým zásadám až do samého konce, který byl v nedohlednu, i když se snad každý ubezpečoval, že to brzy "praskne".

Trochu jiné okolnosti nastaly, když se vyšetřovanec dostal do společnosti dalších, majících stejný osud. Potom začaly fungovat zákonitosti známé z psychologie davu. Každý vyšetřovaný, který obstál v mlýnici, kterou na něj StB při vyšetřování připravila, ve které byl pouze třískou kácejícího lesa, jak to estébáci nazývali, stal se malým křemínkem, který v mozaice dalších byl tvrdým oříškem pro komunistickou převýchovu.

Nejprve si to jejich "převychovatelé" neuvědomovali a domnívali se, že dříve nebo později vězně fyzicky nebo psychicky zlomí, pokud se jim odmítnou podrobit. Ve výkonu trestu měli velkou škálu prostředků, jak je postupně zničit a také toho plně využívali. V prvním ze vstřícných kroků v převýchově musel každý vězeň uznat, že byl spravedlivě odsouzen. Potom musel uznat lidově demokratické zřízení a poctivou prací se snažil odčinit své provinění. Nakonec bylo nejdůležitější, aby donášel na spoluvězně, to znamená, že začal dělat konfidenta. Žádný z těchto požadavků ale většina vězňů neuznala a nepřijala. K dalšímu nesouhlasu s režimem je utvrzovalo společné spolužití, kdy dával sílu jeden druhému.

Je ale pravděpodobné, že první slabší jedinci na některý z uvedených bodů přistoupili. Dobrý pozorovatel to mohl zjistit podle jejich opatrnějšímu přístupu k věznitelům. Někteří to vysvětlovali obavou o rodinu. Jakmile někdo na výše uvedené podmínky přistoupil, byl dříve nebo později ztracen. S největší pravděpodobností se z něho stal udavač, kterému se také říkalo "bonzák". V důsledku lámání lidských charakterů byla jejich primitivní komunistická mašinérie velmi důsledná. Neštítili se použít jakýchkoliv prostředků, aby vězně zlomili a tím byl účel převýchovy splněn.

Mezitím Státní soudy pracovaly naplno. Přelíčení byly tragikomickou fraškou, při které obviněný byl už dopředu odsouzen. Výši trestu určovali estébáci a soudci byli úředníky, kteří plnili jejich příkazy. Zároveň dodávali lidský materiál na otrocké práce do uranových dolů. Tam byla většina odsouzených po soudu eskortována. V pevných věznicích, největší z nich byla Plzeň-Bory a Leopoldov, se dralo peří.

Političtí vězni na Jáchymově vystřídali německé zajatce, kteří podle nějakých dohod museli být vráceni do Německa. Éru uranového otroctví nebudu podrobněji rozebírat. O tom již bylo napsáno mnoho dalších knih. Mým záměrem je zdůraznit cíle a způsoby, kteří naši věznitelé používali, aby zlomili odpor vězňů, kteří odolávali jejich převýchově.

Nejdříve dávali dohromady politické vězně s kriminálními delikventy. Nezáleželo na tom, jestli to byli zloději, lupiči, mravnostní delikventi nebo vrazi. Další kategorii vězňů byli odsouzení za kolaboraci s Němci nebo odsouzení Němci, gestapáci a SS-mani. Čeští gestapáci nebo esesmani dělali starší tábora nebo kápa v práci. Většina z nich politické vězně nenáviděla. Mezi nimi byli lidé, kteří souhlasili s jejich zavřením a potrestáním. Není samozřejmě vyloučené, že mezi vězni byli i ti, kteří válečné zločince nebo kolaboranty stíhali. Tím nechci vyloučit, že v některých případech odsouzení došlo k omylům nebo dokonce k vědomému odstranění lidí, kteří byli nepohodlní komunistům, snažícím se odstraňovat z veřejného života pravicově smýšlející občany.

Teď se naskytla příležitost těmto lidem se pomstít. Vězeňští dozorci si brzy uvědomili, že mnoho "špinavé práce" za ně mohou udělat někteří kolaboranti a také toho maximálně využili. Uvedu slogan jednoho retribučáka-parťáka na šachtě, jak vítal nově příchozí politické vězně: "Vemte si bundu na krev, pytel na kosti a budete makat, až tady chcípnete".

Takové vězně dosazovali bachaři do správy táborů a jako brigadýry na šachtách. Tím z nich udělali nejen svoji prodlouženou ruku, ale i ucho. Musím konstatovat, že to byly spíše výjimky. Klíčová místa vězni tohoto druhu stačili vždy obsadit.

To, jaký postoj k uvězněným politickým vězňům měli bachaři, je zřejmé z následujícího zápisu ze schůze velitelů věznic. Byli přítomni i velitelé jáchymovských lágrů. Schůzka se konala dne 14. dubna 1950. V písemném záznamu se uvádí:

"Dnes nelze vůbec odhadnout, jaké následky zanechá pracovní prostředí uranových dolů na zdraví vězňů zejména s dlouhými tresty. Nutno si uvědomit, že uvnitř ústavů jsou největší reakční krysy, které narušují oddíly a podrývají autoritu.

S bezpečností souvisí chování velitelů: nutno dávat trestní dávky za nesplnění normy a tyto vězně pokud možno umístit hromadně na jednu celu. Nebát se omezit i ostatní výhody na neurčitý čas.

Velitelé budou posuzováni podle toho, jak dovedou udělovat tresty, používat poloviční dávky jídla a bunkr.

Je nutno vybudovat mezi vězni síť důvěrníků, vyslat mezi ně agenty a všemi prostředky utužit kázeň.

Je nutno odstranit dojem, že vězni jsou trestáni, když dostávají normální dávky (20 dkg chleba denně).

Zakázat neomezenou dobu vycházky, dopisy, zavést poloviční dávky jídla. Vězeň nesmí mít dojem, že má na něco nárok. Není na místě žádná sentimentalita, když jsou ve vězení ti největší gauneři.

Odebrat všechny modlitební knížky a breviáře, třeba pod záminkou, že knihy je nutno převázat, nutno sejmout všechny kříže ze stěn.

Vězni nebudou dostávat žádný tisk.

Ženám dávat okovy jen v nejnutnějším případě."

Potud záznam z uvedené schůzky.

Už v této těžké době, kterou estébáci později nazývali "dobou kamennou", si jejich psychologové uvědomovali, že jediným zázemím vězňů jsou jejich rodiny. Na jedné straně se jí snažili zničit. Měli speciální oddělení, které evidovalo manželky odsouzených a snažilo se je přimět k rozvodu. Tím ztrácel vězeň jedinou oporu, kterou se svým svědomím měl.

Pokud se jim plán zdařil, hrozilo ještě, že vězeň se s rozvodem vyrovná a pak ještě více zatvrdne. Tím se posílí jeho odmítavý postoj k režimu. Předmětem zájmu bezpečnosti byly nejen manželky, ale i děti. Jsou známy případy, že učitelka ve škole nechala postavit před celou třídou žačku a řekla: "Podívejte se na ní. Její otec je zločinec".

Opovržení společností doprovázelo mnohé rodiny uvězněných. Musely se vystěhovat ze svých bytů a mnohdy dostávaly byty zdravotně závadné nebo i neobyvatelné. Útok na vězně a jejich rodiny byl jedním z trestů nejrafinovanějších.

Až do roku 1952 dostávali vězni za práci pouze malé kapesné, které bylo symbolickou odměnou za nebezpečnou a namáhavou práci v uranových dolech. Od roku 1953 se situace trochu zlepšila. Vězeňská správa toho využívala k tomu, aby nabádala vězně ke zvýšení jejich pracovního úsilí. Část odměny mohli posílat domů na zlepšení hmotné situace rodiny. Heslem této propagandistické akce bylo "Jděte do práce, aby děti věděly, že mají tátu". Na první pohled to vypadalo vznešeně, ale je nutné to posuzovat v celém kontextu všech podmínek, které na většině lágrů panovaly. Jednalo se o lágry s politickými vězni s vyššími tresty.

Vězeň se dostal na nucené práce do uranových dolů po výsleších na StB, vazbě a odsouzení, ve značně zbědovaném stavu. Byl natolik zesláblý a rád, že vůbec chodí. Najednou musel nastoupit na šachtu, pracovat pod zemí, nakládat kameny do důlních vozíků a tlačit je v úzkých chodbách.

To nemluvím o těžké práci lamačů a jejich pomocníků. Pro tuto práci jsou způsobilí jen skutečně zdatní muži. To ale nebyl případ vězňů, kteří byli po výsleších u StB lidskými troskami.

I když jídlo na lágru bylo lepší než ve věznici. Když ho nově příchozí snědl, dostal silný průjem. Tehdy se tomu říkalo "jáchymovská nemoc". Nežli se dostal do lepšího zdravotního stavu, tak nesplnil měsíční pracovní normu. Byl za to potrestán sníženou dávkou jídla a trestnými pracovními brigádami, které musel dělat ještě po práci v lágru.

Na šachtě se pracovalo nepřetržitě na tři směny včetně soboty a neděle. Další taktikou, kterou prováděli někteří civilní zaměstnanci, důlní a naddůlní, bylo, že práci, kterou udělali vězni, za úplatek napsali některým civilním zaměstnancům. Tak se stávalo, že někteří civilní zaměstnanci měli enormně vysoké výkony a také platy. Dokonce se z nich stávali hrdinové socialistické práce a byli prvního máje vyznamenáni prezidentem republiky. Okradení vězni tak zase nesplnili pracovní úkoly. Dostávali sníženou dávku jídla, chodili po práci na další pracovní brigády nebo stáli za trest ve sněhu, mrazu nebo na slunci a padali hladem a slabostí.

Vězňů, postižených sníženou dávkou jídla, stále přibývalo. Zdravotní stav osazenstva lágru se rychle zhoršoval. Nakonec se dostavily různé epidemie, horečnaté stavy nebo průjmy. Postupně onemocněly až dvě třetiny vězňů. Uvedené údaje se týkají lágru "Rovnost". V okolí baráků chodby byly zasypány chlorovým vápnem. Nemocní vězni se soustřeďovali na vyhrazených barácích, aby byli odděleni od zdravých. Nakonec si stěžovali i civilní zaměstnanci, kteří se obávali, že také onemocní.

Po mnoha intervencích přijel Červený kříž a všichni vězni dostali injekce. Taková epidemie byla dvakrát až třikrát do roka, po dobu dvou nebo tří let. Je samozřejmé, že tím klesla i těžba uranové rudy. To přimělo vedení šachty, aby se v tomto směru zjednala náprava.

Věznitelé postupně zdokonalovali výkon trestu tím, že oddělili politické vězně od kriminálních. Navíc politické vězně rozdělili do tří kategorií. V první byli odsouzení od jednoho do pěti roků. Ve druhé od pěti do deseti let. V té třetí od deseti až po doživotí. V té byl i nejhorší režim a podmínky výkonu trestu. Návštěvy a dopisy rodinám byly spíše ojedinělé. Jejich měřítkem byl pracovní výkon.

Na samém počátku věznění se snažili vězně převychovat politickým školením. To ale skončilo pro bachaře fiaskem. Jejich politické argumenty a dialektický materialismus vězni doslova zesměšnili. Jeden z nich plný hněvu a nenávisti prohlásil: "Z vašich manželek a dcer uděláme kurvy a vy tady chcípnete". Tak většinou končila snaha o přeškolení.

Přes uvedené těžké pracovní podmínky vznikla i mezi vězni určitá diferenciace. Někteří plnili nebo překračovali pracovní normy. Od velitelství dostávali jisté výhody. Měli lepší jídlo, mohli častěji napsat dopis a také dostat návštěvu příslušníka rodiny. Vedení lágru začalo zakládat "pracovní brigády" a vyzývalo vězně k podepsání pracovního závazku. V závazku bylo uvedeno, že bude překračovat normu nad sto procent. Někteří vězni závazek podepsali, i když se jinak nekompromitovali. Zdravé jádro vězňů a to byla většina, závazky zásadně odmítala. Vycházeli z toho, že jsou na "nucené práci" a dělají, že musí! Vězni, kteří podepisovali, byli od ostatních špatně posuzováni a vznikalo mezi nimi určité napětí. Odsoudit jejich jednání a spravedlivě posoudit důvody, pro které závazek podepsali, mohou pouze ti, kteří si v tomto směru zachovali "čistý štít". Těžko hledat objektivní kritéria.

Je samozřejmé, že i ve velmi kompaktním kolektivu vězňů byli někteří, které StB zlomila a oni podepsali spolupráci. Na některých se to poznalo podle jejich rozdílného chování. Jiní to ale pečlivě skrývali, aby mohli StB informovat o postojích jednotlivců, na kterých měla zájem StB. Ti byli mnohem více nebezpeční. Na základě získaných informací se StB snažila získat další spolupracovníky. Způsobu, jakým to StB prováděla, se říkalo "námluvy".Vězni, kteří tuto nabídku dostali, byli upozorněni, že to je jediná možnost, jak se dostat z vězení po odpykání poloviny trestu. Zároveň také pomohou své rodině, která bude ve společnosti více tolerována. Lidé, kteří tuto situaci neprožili, těžko si dovedou představit, kolik vnitřní síly bylo zapotřebí, aby odsouzení, mnohdy otcové rodin, těmto návrhům dokázali odolat. Pokud na ně přistoupili, nejenže ztratili své přesvědčení, pro které šli do boje proti komunismu, ale museli ještě donášet na své kamarády, a to je nedůstojné.

Je známo, že většina vězňů, kteří prožili ve vězení více než desetiletí, tuto nabídku odmítli, i když byl na ně vykonáván nátlak. Mělo to pro ně i negativní důsledky ve výkonu trestu. Své odpovědné rozhodnutí postavit se proti komunismu dodrželi, třeba i za cenu rozvodu a tím i určité ztráty zázemí. Oporou jim byli spoluvězni, kteří měli ten samý postoj.

Tak se postupně tmelila jednota, která jim společně s vírou dávala sílu k překonání nejtěžších zkoušek. Znali pouze nebezpečnou a namáhavou práci na šachtě nebo zamřížované okno cely. Jídlo, které dostávali, bylo více než nedostatečné. Byli špatně oblečeni. Vytápění dřevěných baráků bylo také nedostatečné. Spali na pryčnách, většinou dřevěných, plných štěnic. Někteří byli tak poštípáni, že jim opuchl obličej. Každý den byly tři sčítací nástupy, při kterých dozorci zjišťovali stav. Pokud udělali chybu v součtu, stálo se i hodiny na slunci, větru, dešti nebo mrazu, až zesláblí vězni padali jako mouchy. V zimě jim namrzlo oblečení. Potom to vypadalo, že jsou rytíři v ledovém krunýři. Čím většímu násilí byli vystaveni, tím více se mezi nimi tmelila jednota. Je zajímavé, že svoboda lidi rozděluje a násilí a útrapy je dávají dohromady. Mezi odsouzenými politickými vězni byli i Němci. Žili na samostatném baráku a jejich vztah k nim byl přátelský. Německá disciplinovanost je vedla k tomu, že vykonávali i ty nejblbější příkazy bachařů, které Češi, pokud u nich bachař nestál, neplnili.

Největší teror vrcholil v době úmrtí Stalina a pak Gottwalda. Vězni je považovali za dobrou a nadějnou událost. Dalším povzbuzením, bylo ještě před smrtí Stalina uvěznění a poprava generálního tajemníka strany Rudolfa Slánského a jeho společníků. Původně byl Slánský spojkou mezi Moskvou a Prahou. Podílel se na likvidaci demokratických odpůrců komunismu. Vězni to považovali za počátek vnitřního rozkladu strany, která se začíná obávat svých vlastních stínů.

Hlavní skupina Slánského byla až na jednu výjimku popravena. Členové několika dalších skupin, které následovaly po odsouzení Slánského, se dostali mezi politické vězně. Mezi nimi byli i příslušníci StB, kteří dříve vězně brutálně vyslýchali. Vězni je do svého středu nepřijali a ignorovali je mlčením. V několika případech došlo i k fyzickému napadení uvězněných komunistů. To byly spíše ojedinělé případy. Patřilo mezi ně napadení Eduarda Goldstückera, známého germanisty.

Za určitou dobu po úmrtí Stalina, došlo ve věznicích a pracovních táborech k určitému zmírnění a zlepšení, nejen v zacházení, ale i v jídle. Vězni se domnívali, že se tak stalo vzhledem k mezinárodní politické situaci a že dojde k jednání mezi Východem a Západem, představovaném USA. Tehdejší státní tajemník byl J. F. Dulles. Důsledkem vyjednávání prý bude ústup SSSR ze střední Evropy. Následně dojde ke svobodným volbám. Jejich naděje se ukázaly jako neopodstatněné.

K jednání skutečně došlo, ale pouze o statutu Rakouska, ze kterého odešly všechny okupační armády. Rakousko se stalo neutrálním státem. K dalšímu řešení středoevropského problému ale nedošlo. Přes to všechno vyvinuli političtí vězni ve vězení maximální aktivitu. Dali najevo, že ani zde nesložili ruce do klína. Hlavně na pracovních lágrech docházela k různým stávkám, jako protest proti špatným pracovním podmínkám a stravě. Do určité míry to navazovalo na akce, kdy "Svobodná Evropa" v balónech posílala do Československa letáky s nadpisem, že se jedná o "lidovou opozici".

Všechno to se vězni dozvídali od civilních zaměstnanců, kteří jim letáky i nosili. Dokonce se stalo, že letáky spadly do prostoru lágru. Je samozřejmé, že si letáky vězni půjčovali a velmi pozorně je četli. Protože se považovali za politickou opozici i ve vězení, protestní akce prováděli v souladu a návaznosti na Svobodnou Evropu. Někteří vězni prostřednictvím civilních zaměstnanců posílali z lágru zprávy, které se dostaly až do Svobodné Evropy, jež je poté vysílala.

Když nepokoje a stávky na lágrech dostoupily vrcholu, rozhodlo se vedení správy nápravných zařízení k ráznému opatření. Nedalo se ani vyloučit, že sama StB měla zájem na vyvolání nepokojů. Chtěla straně možná dokázat svoji důležitost a doložit, že stále ještě třídní nepřítel ohrožuje socialistické zřízení v zemi.

Rebelové z řad vězňů, nebo ti, kteří byli konfidenty z řad vězňů označeni za iniciátory nepokojů, byli buď postaveni znovu před soud a souzeni nebo přímo posláni do pevné věznice se zvláštním režimem. Po provedených opatřeních zavládl zase ve věznicích klid, i když pouze relativní.

Mezitím došlo k dalšímu politickému skandálu. Tentokrát přímo v SSSR. Do čela strany se dostal Nikita Chruščov, který měl nevyřízené účty se Stalinem. Využil své situace a rozhodl se jednat. O Stalinovi prohlásil, že vytvořil kult "Boha". Ve skutečnosti to byl masový vrah, který posílal nepohodlné lidi na smrt nebo na Sibiř do pracovních táborů. Na svědomí má miliony zavražděných lidí. Vyšly najevo krvavé čistky uskutečněné před druhou světovou válkou v armádě. Jejich obětí se stal generál Tuchačevský a tisíce sovětských důstojníků.

Nechal zveřejnit knihu jedné z jeho obětí Alexandra Solženicyna, vězně koncentračního tábora, proslulý "Jeden den Ivana Denisoviče". Skandál měl velké mezinárodní důsledky v komunistických stranách na Západě. Hlavně v Itálii, Francii, kde byla nejsilnější komunistická strana.

Pro komunisty na západě byl Stalin vzorem politika a Sovětský svaz zemí usilující o sociální spravedlnost a lepší společenský řád, než byla demokracie. Najednou se tito lidé dozvídali z úst nejvyššího sovětského představitele ještě další otřesné informace. O násilném vystěhování celých národů, například Tatarů. Další miliony lidí byly v koncentračních táborech, o hladomoru na Ukrajině, kde nechal hladem zemřít asi šest milionů sedláků, o katastrofálním stavu sovětského zemědělství a průmyslu. Všechny tyto zprávy způsobily doslova zděšení, hlavně na Západě, a následný rozklad komunistických stran.

Zprávy zveřejněné Chruščovem způsobily pouze rozpaky ve vedení KSČ a v řadách komunistů. Československo bylo nejvíce zkomunizovanou zemí ovládanou Sověty. Současně s "kultem osobnosti", jak se stalinismus nazýval, se naše veřejnost také dozvěděla o politických procesech a metodách, jaké StB používala při výslechu. Sám prezident Novotný je označil za "gestapácké".

V bezpečnosti proběhly určité čistky a nejvíce zkompromitovaní estébáci byli propuštěni. V ojedinělých případech byli postaveni před soud a odsouzeni. Většina však přešla na jiný sektor v hospodářství nebo ve veřejné správě. Mouřenínové splnili svůj úkol a už nebyli tolik potřební. Všichni lidé, kteří něco dělali proti komunismu, už byli ve vězení nebo uprchli na Západ. Zbytek národa před komunismem pokorně sklonil hlavu. Někteří vstoupili do KSČ nebo se stali aktivisty ve stranou povolených organizacích, které komunistům pochlebovaly. Mnozí lidé přestali věřit, že problém komunismu bude řešen a svět zůstane rozdělen. Současný stav považovali za trvalou realitu. Přirovnávali to k Evropě rozdělené na katolickou a protestantskou po třicetileté válce.

Chruščov sliboval Západu politickou a hospodářskou spolupráci a vzájemný obchod, ovšem při zachování "statutu quo", to znamená železnou oponu rozdělenou Evropu na demokratickou a komunistickou. Jako důkaz dobré vůle byli propuštěni němečtí váleční zajatci. Dokonce udělal velkou amnestii pro vězně "gulagů".

Všechny uvedené okolnosti způsobily počátek reformního hnutí v komunistické ideologii, která později zasáhla i KSČ. Uvedený rozbor uvádím pouze v souvislosti s politickými procesy u nás a s otázkou politických vězňů.

Začalo se mluvit o revizi politických procesů a o metodách StB při výslechu a následném doznání. Na první pohled to bylo velmi povzbudivé, ale brzy se ukázalo, že se jedná o komunistický podvod. Uvedená tvrzení myslela strana vážně, ale týkalo se to pouze uvězněných komunistů,. O těch, kteří se proti komunismu postavili, strana stále prohlašovala, že jsou to kriminální zločinci a špioni a nepovažovala je za politické vězně.

Přes uvedená tvrzení začalo postupné prověřování některých křiklavých případů, pokud bylo podezření, že skupiny byly založeny a řízeny StB. Pokud se to prokázalo, byli vězni propuštěni na svobodu. Vzhledem k množství odsouzených to nehrálo velkou roli.

Nezávisle na tom bylo možno podat žádost na podmíněné propuštění po odpykání poloviny trestu. Pokud byli propuštěni vězni s vysokým trestem, vždy to bylo podezřelé. Takoví vězni si museli propuštění zasloužit, a to spoluprací s StB. Naopak vězni, kteří se při výkonu trestu se ukázali jako nenapravitelní, byli z pracovních lágrů přesunuti do pevných věznic se zvláštním režimem. Nejhorší z nich byl Leopoldov, potom Mírov a Valtice. Ženy byly vězněny v Pardubicích a na Slovensku v Železovicích.

V pevných věznicích byl mimořádně tvrdý režim. Vězni tam v nesnesitelných podmínkách drali peří, lepili pytlíky a vázali konopné provázky. Společnost tam byla skutečně různorodá. Tvořili ji ministři protektorátní vlády, Slovenského štátu z doby druhé větové války, poslanci různých parlamentů, generálové, vysocí důstojníci druhé světové války, zahraniční letci z druhé světové války, kněží, včetně biskupů, univerzitní profesoři, právníci, studenti, zemědělci, dělníci i agenti zahraničních zpravodajských služeb, kteří přecházeli ilegálně hranice do Československa.

Ve výjimečných případech tam bylo i několik kriminálních případů.

Na společných celách nebo dílnách se diskutovalo na různá témata. Vždy byli k dispozici nějací političtí nebo vojenští odborníci, kteří měli k danému tématu co říci. Tak se věznění stalo, hlavně pro mladší vězně, nejlepší "univerzitou" nebo zdrojem informací, které na svobodě nemohli získat. Při draní peří se studovaly jazyky, hlavně angličtina a francouzština, literatura, filozofie, ekonomika nebo historie.

Nejvíce se rozebírala mezinárodní politická situace, na které závisel osud vězňů. Bylo tam velmi mnoho těch, kteří dobře znali život v SSSR.

Po odhalení kultu osobnosti Stalina byly "maďarské události" další velkou nadějí pro politické vězně. I když se očekávaný pád nedostavil, dílčí těžkosti komunismu se potvrdily a tím i naděje, že se věci dají do pohybu. Vše začalo demonstracemi nespokojených občanů, které jako kdysi ve východním Německu přerostly v nepokoje a rozpad vedení. Nakonec vše skončilo vojenským obsazením Maďarska.

V době "maďarských událostí" se podstatně změnilo chování bachařů, alespoň v Leopoldově na Slovensku. V jeho blízkosti žila početná maďarská menšina. Nejprve byli bachaři velmi zlí, ale když se zdálo, že maďarská revoluce zvítězí, někteří se chovali až podlézavě. Podrobnější informace o průběhu událostí dostávali vězni Slováci. Když ale sovětská vojska Maďarsko znovu obsadila, sebevědomí bachařů rychle vzrostlo a vše se vrátilo do původních kolejí.

Tak jako "kult osobnosti Stalina", tak "i maďarské události" způsobily doslova zemětřesení v komunistických stranách, hlavně na Západě. Tamní komunisté si uvědomili, že Sovětský svaz nedovolí žádné zemi, aby šla vlastní cestou, která odpovídá její vnitřní situaci, k socialismu. Všichni musejí poslouchat Moskvu! To bylo pro většinu komunistů na Západě nepřijatelné. Tak došlo k dalšímu rozpadu tohoto hnutí hlavně ve Francii a v Itálii, kde byli nejsilnější politickou stranou. Vedle komunistů na Západě "vystřízlivěli" z komunismu i levicoví intelektuálové a někteří spisovatelé na celém světě.

Další bombou, která signalizovala rozpad mezinárodního komunistického hnutí, byl nejen rozchod, ale doslova nepřátelství, které vzniklo mezi sovětským a čínským vedením komunistických stran. Důvodem rozchodu byl ten, že Sověti se nechtěli dělit s Čínou o tajemství atomové bomby.

Na udržení roztržky v pozdějším období měla velký podíl americká diplomacie vedená Kissingerem za vlády prezidenta Nixona. Byl to jeden z nejmistrnějších tahů Američanů, protože zároveň dosáhli sbližování s Čínou. Pakt mezi Sověty a Čínou, jeden z největších trumfů Sovětů ve světovém povědomí, se definitivně rozplynul jako pára nad hrncem.

Všechny tyto události způsobovaly zmatek v řadách komunistů. Nejen Sověti, ale i naši komunisté si uvědomili, že musí učinit určité ústupky ve vnitřní politice. Vedení muselo podle těchto představ pochopitelně zůstat v jejich rukou.

U nás se to projevilo tím, že političtí vězni se pro ně stávali nepříjemnou zátěží, se kterou je nutné se nějak vyrovnat. Proto v individuálních případech docházelo k obnově procesů, při kterých byli někteří propuštěni na svobodu. Jednalo se o vězně, kteří v padesátých letech byli za nic nebo skoro za nic odsouzeni. Další, kteří byli propuštěni, podepsali spolupráci. Propuštění bylo odměnou mouřenínům, kterých už nebylo tolik potřeba.

Ti nejnebezpečnější zůstali v pevných věznicích. Jaký byl vztah bachařů k těmto vězňům, nejlépe odpovídá výrok jednoho bachaře v Leopoldově. Vztahoval se na vraha, který zavraždil svoji matku. Prohlásil o něm následující slova: "To, co udělal, není jistě hezké, ale jistě k tomu měl nějaké důvody. Přes všechno je nám to milejší než vy, kteří jste chtěli zlikvidovat lidově demokratické zřízení."

Političtí vězni zůstávali nadále zajatci "studené války" mezi Východem a Západem. Do této role je pasovali sami komunisté! Aby odolali represi ze strany věznitelů, udržovali si pevnou víru, že demokracie v tomto boji zvítězí. Těch, kteří si udržovali tuto víru, bylo stále méně. Stávali se ostrůvkem demokracie ve věznicích v době, kdy naši zemi zachvátil "rudý mor".

To ovšem neznamená, že stejným způsobem se chovali všichni političtí vězni. Postupně někteří odpadávali a zmalomyslněli. Neudrželi se u zdravého jádra, o kterém jsem psal. Je zajímavé, že mezi vězni nebylo mnoho těch, kterým komunisté sebrali velký majetek. Vedle politických a vojenských prominentů zde byli lidé ze střední vrstvy a inteligence. Svůj osud spojili s osudem naší demokracie a kalich hořkosti si vypili až do dna. To dno bylo zatím vzdálené a jenom někteří si to uvědomovali.

Mezitím se snažil komunismus změnit svoji tvář, i když jeho podstata zůstala zachována. Vzhledem k měnící se situaci hlavně v Evropě se chtěli čeští komunisté alespoň částečně vyrovnat s otázkou politických vězňů. Z hlediska vnitrostátního už pro ně nebyli nebezpeční. Nekomunistická většina v národě pouze pasivně přihlížela a nechala je vládnout. O nic jiného jim ani nešlo. Proto se rozhodli udělat první politickou amnestii pro své odpůrce.

To už se psal rok 1960 a devátého května, jako dík za osvobození sovětskou armádou od nacistické okupace, byla vyhlášena amnestie. Domů odcházely tisíce vězňů, kteří byli ovšem pečlivě vybráni. To ale neznamená, že se museli s režimem zkompromitovat. Propustili ty, které z hlediska trestného činu považovali za méně nebezpečné. Nebylo důležité, na kolik roků byli odsouzeni, protože mnoho vysokých trestů bylo vyneseno, aby veřejnost byla zastrašena a další odpůrci režimu se báli páchat trestnou činnost.

Za těchto podmínek se otevíraly brány věznic a odpůrci režimu odcházeli domů, ale "zadními vrátky". Návrat to byl velmi šťastný, ale neslavný! Tak si to ani jedna strana nepředstavovala. Komunisté chtěli své odpůrce zničit, což se jimi nepodařilo. Odpůrci režimu zase počítali s pádem komunismu a ten se prozatím nekonal! Výsledek byl nerozhodný, ale komunismus měl stále navrch. Režim si propuštěné vězně pojistil. Zbytek trestu jim ponechal jako podmínku. Pokud spáchají další trestný čin, musí si podmínku navíc odsedět. To bylo jistě varující.

Kriteria pro ponechání ve vězení byla následující. Zůstali tam vedoucí a organizátoři nebezpečných skupin, takzvaní teroristé, ozbrojené skupiny, političtí recidivisté, kteří byli ve vězení znovu odsouzeni za protistátní činnost a agenti západních rozvědek. Na uvedené vězně se amnestie nevztahovala. Všichni dostali písemné vyrozumění, posměšně nazývané "špiónský dekret".

Podmínky ve vybraných pevných věznicích pro politické vězně se podstatně změnily. Dříve tam byli odsouzeni za politiku. Dnes tam přišli kriminální vězni. V Leopoldově to byli většinou vrazi.

Mašinérie "převychovatelů" začala pracovat naplno. Znovu se snažili vězně přemluvit. V případě politických vězňů to byla snaha marná. Znovu slyšeli odpovědi, že minimum jídla dostanou, ve vězení se jim líbí. Odpověď bachařů byla také obdobná. Snížené dávky jídla, omezení návštěv a korespondence. Nekoupili si je ani za možnost podívat se na televizi, která byla ve věznicích instalována. Chodili na ni pouze vězni, kteří projevili zájem o převýchovu, a to byli pouze kriminální.

V květnu roku 1962 dochází k další amnestii a řady politických vězňů řídnou. Pro režim je z hlediska mezinárodní politické situace neúnosné držet tyto vězně ve vězení. Sovětský vůdce ujišťoval Západ o mírové koexistenci obou systémů a vzájemné hospodářské a obchodní spolupráci. Sovětský svaz měl v zádech nepřátelskou Čínu a tak se snažil navázat co nejpřátelštější vztahy s Evropou, ale hlavně s USA.

Hlavním cílem politiky Chruščova bylo, aby ze Západu získal moderní technologii pro zastaralý sovětský průmysl. Jedině ve výzkumu vesmíru a výrobě raket byl SSSR světovou špičkou. To si Američané uvědomili a snažili se zpoždění dohnat.

Naší komunisté se jako poslední rozhodli řešit problém uvězněných odpůrců režimu. Nutno ale konstatovat, že ze všech sovětských satelitů bylo u nás v této době nejvíce odpůrců komunismu ve vězení. Po všech amnestiích a podmínečných propuštěních, zůstaly ve vězení ještě asi dvě stovky politických odpůrců. Vedení lágru a věznic je přemlouvalo, aby si sami podali žádost. Ubezpečovali je, že bude kladně vyřízena. Někdy o to požádala rodina uvězněného, národní výbor nebo žádost podala sama věznice. Vězni byli z vězení doslova vyhazováni a ti poslední odešli na počátku "Pražského jara".

Pražskému jaru předcházel již několikaletý rozklad komunismu u nás. Největšími kritiky byli někteří naši spisovatelé v čele s Jaroslavem Seifertem. Seifert jako mladý básník byl po první světové válce také kritikem kapitalismu. Dokonce vstoupil do komunistické strany. Jeho nadšení pro komunismus brzy vyprchalo po návštěvě Sovětského svazu. To, co tam viděl, mu stačilo po celý život. Po návratu z této "zaslíbené země" napsal sbírku básní "Slavík špatně zpívá" a ihned vystoupil z KSČ.

Byl ale natolik velkým básníkem, že ho komunisté po uchopení moci nezavřeli, jako mnoho dalších spisovatelů. Seifert považoval za svoji povinnost vystoupit proti komunismu v době, kdy to bude příhodné. Učinil tak před rokem 1968.

Seifert dostával ilegálně z komunistických lágrů od mladých básníků jejich básně. Věděl, v jak otřesných podmínkách žijí a pracují. Celá záležitost se prozradila a Seifert byl vyšetřován StB, ale nebyl postaven před soud. V té době už byl národním umělcem. Pro režim by to byl nepříjemný skandál. Seifert byl v té době už vážně nemocen.

Propuštěním politických vězňů padesátých let z vězení končí tento způsob protikomunistického odboje. Každý z propuštěných vězňů musel zaujmout k režimu na svobodě svůj vlastní postoj.

To už zde bylo "Pražské jaro", ve kterém reformní komunisté prosazovali určité společenské změny, které nazývali "demokratizací společnosti". Odpůrci komunismu požadovali demokracii. Reformní komunisté se spokojili s demokratizací. Při té si mohli ponechat vedoucí úlohu strany a to bylo pro demokraty nepřijatelné!

I když se političtí vězni na omezené svobodě ani neohřáli, využili možnosti "Pražského jara", jak to jen bylo možné. Nebrali zřetel na to, jak rodinám svým postojem k režimu, za který byli uvězněni, ublížili. Znovu se podle svých možností neplnoprávných členů společnosti pustili do dalšího, i když omezeného boje.

Ještě před tím, než došlo k obrodnému procesu, se několikrát sešla skupina propuštěných vězňů, hlavně z Prahy, aby si vyjasňovali stanoviska a poznatky ze života v této společnosti. K jednotnému názoru došli pouze v jednom případě a sice to, že musí mezi sebou udržovat stále styk. Na další program dostali odpověď na proklamované ideály "Pražského jara". Požadovali zrušení všech rozsudků Státního soudu a soudů následných, podle kterých byli v neobjektivně řízených procesech odsouzeni. Týkalo se to hlavně paragrafů velezrady a špionáže. Výpovědi byly násilně vynucené, obžalovaní se nemohli hájit u soudu a vedení soudního procesu bylo neregulérní. Dalším důležitým bodem bylo potrestání všech příslušníků StB, kteří vyšetřovali nelidským způsobem. Jednalo se hlavně o křiklavé případy, protože násilí při vyšetřování používali všichni estébáci.

Za tím účelem založili Klub 231. Číslo 231 měl zákon na ochranu republiky z roku 1948, podle kterého byli souzeni. Dva z nich Zdeněk Mráz a Jaroslav Brodský šli na ministerstvo vnitra s žádostí, aby byl Klub povolen. Tehdejší ministr vnitra Pavel jako odsouzený komunista s nimi seděl v Leopoldově. Pavel jako interbrigadista občanské války ve Španělsku byl skutečným přívržencem očisty StB a projevil velké sympatie k záměrům vězňů demokratů, i když sám zůstal komunistou.

Ministerstvo činnost klubu předběžně povolilo. Pak se stalo to, co žádný z komunistických pohlavárů neočekával. Během měsíce se sešli političtí vězni v Praze na Žofině, který doslova praskal ve švech, aby veřejně proklamovali své záměry. Ve všech okresech republiky, mimo Slovenska, zakládali organizace K 231. S velkým nadšením se pustili do práce.

Noviny, rozhlas i televize byly plné článků o způsobu vyšetřování StB a podmínek ve vězení, hlavně v lágrech uranových dolů. Vedle Klubu angažovaných nestraníků byl K 231 jedinou politickou organizací, která požadovala demokracii a nepřímo vystupovala proti komunismu. Dále byli političtí vězni iniciátory obnovení Sokola a Junáka. Zároveň obnovovali organizaci národně socialistické strany, kterou komunisté po roce 1948 zakázali. Obdobná situace byla i se stranou sociálně demokratickou. Prozatím byl vytvořen ustavující výbor této strany. Ve všech těchto celostátních organizacích byli političtí vězni hnací silou pro obnovu demokracie.

Toho si byli komunisti plně vědomi! Proto byl K 231 spolu s KANem po invazi vojsk pěti států Varšavské smlouvy ihned zakázán. To byl i konec "Pražského jara", které bylo výsledkem snahy o reformu nereformovatelného komunismu, který si chtěl dát "lidskou tvář".

Hlavními protagonisty reforem komunismu byli Alexandr Dubček, Josef Smrkovský a otec ekonomické reformy Ota Šik. Josefa Smrkovského znali někteří vězni z dob jeho uvěznění v Leopoldově. Smrkovský byl jedním z mála komunistů, kteří měli k politickým vězňům vřelý vztah.

Tak jako po roce 1948 kapitulovala naše demokracie před komunismem, tak v roce 1968 kapitulovali naši komunisté před Moskvou a znovu se jí plně podřídili. Skončili naděje na demokratizaci společnosti a nastala další éra v budování komunismu. Komunističtí zpátečníci ji nazývali "normalizací". Hlavním normalizátorem se stal Gustav Husák, který byl také odsouzen za "buržoazní nacionalismus" a vězněn v Leopoldově. Ten měl k bývalým politickým vězňům kritický vztah. Považoval je za ideové odpůrce komunismu a své nepřátele, v čemž měl také pravdu.

Snad největším hrdinou doznívajícího "Pražského jara" se stal student Jan Palach. Na protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy se v lednu 1969 upálil v Praze na Václavském náměstí. Jeho následovníkem byl také středoškolský student Jan Zajíc. Tak jakou důležitou roli sehráli studenti v roce 1948, podobnou roli měli studenti na konci šedesátých let.

Po sovětské invazi do Československa dochází k dalšímu odchodu našich občanů do zahraničí. Mezi nimi je i mnoho bývalých politických vězňů, kteří v exilu pokračují v činnosti K 231. V Kanadě vydávají časopis stejného jména. Jejich největší a nejnákladnější akcí bylo vybudování památníku obětem komunismu. Je to socha ukřižovaného vězně na srpu a kladivu, symbolech komunismu. Památník byl odhalen v parku Masaryk Town v Torontu v červenci roku 1989.

Tak jako byl vězeň Josef Smrkovský bojovníkem za očistu komunismu, tak se stal další vězeň a také komunista Gustáv Husák hlavním normalizátorem, aby se vše dostalo do původního stavu.

Prvních dvacet let vlády komunismu se vyznačovalo likvidací demokraticky smýšlejících občanů, násilnou kolektivizací zemědělské půdy, při které byli vyháněni ze svých statků zemědělci, kteří půdu po staletí obdělávali. Znárodněním všech výrobních prostředků. V té době byl i švec na verpánku kapitalistickým vykořisťovatelem a nepřítelem pracujícího lidu. Podobný osud stihl i obchody všeho druhu. Maximálně byla omezena činnost církví a mnoho kněží šlo do vězení nebo byli internováni.

Důslednou izolací od ostatního světa se naše ekonomika a společnost dostala do mrtvého bodu, ze kterého nebylo východiska. Jen ekonomické a společenské změny nám dávaly šanci na přežití. Impuls přišel ze samého středu naší komunistické strany, kdy inteligentnější komunisté si uvědomili, že jediná reforma jim umožní ovládnutí naší společnosti.

To ovšem ještě nepochopili moskevští komunisté a díky svým tankům a politické stupiditě části komunistického vedení se jim povedlo mrtvolu komunismu ještě dvacet let udržet v agónii. Tomuto období se říkalo "normalizace". Jejím architektem byl dříve uvězněný a výše jmenovaný Gustáv Husák. Je mu ale nutné přiznat, že s minimálním násilím oproti prvním dvaceti rokům ovládal společnost a dovedl komunismus až do smrtelné křeče v roce 1989.

Političtí vězni, kteří neodešli za hranice, měli doma jednu výhodu. Už nebyli jediným středem pozornosti StB. Přibyli k nim odpadlíci z řad komunistů, které strana znovu nepřijala do svých řad. To se později stalo komunistům osudné, ale vzhledem k dalšímu politickému vývoji zase záchranou komunismu. Týkalo se to nejen komunistů, ale i jejich společenských a hospodářských pozic, které neprávem získali v období své totalitní moci. Ale to jsem trochu předběhl dobu.

Období normalizace až do roku 1977 probíhalo bez zvláštních událostí. V tom roce došlo k založení Charty 77. Cílem Charty bylo dodržování práv a zákonů. Zároveň lidských práv, definovaných v listinách OSN, které Československo podepsalo. Politika a způsoby, podle kterých u nás komunisté vládli, však byly v rozporu s dodržováním lidských práv.

Bývalí političtí vězni, až na malé výjimky, se na činnosti Charty nepodíleli, i když jim tato činnost byla sympatická. Vedlo je k tomu několik důvodů. Většina chartistů byli reformní komunisté, kteří ve jménu komunismu dělali v padesátých letech velká svinstva. Byli to konkrétně Dr. Jiří Hájek – navrhovatel a předkladatel zákona č. 231 na ochranu republiky z roku 1948. Podle tohoto zákona byli odpůrci komunismu odsuzováni do vězení, ale také popravováni. Dále to byl Jiří Pelikán, který v roce 1948 vylučoval z univerzity studenty, ale i profesory. V Brně tu samou činnost dělal konečně i Jaroslav Šabata.

S takovými lidmi si političtí vězni nemohli sednout za jeden stůl. Dalším důvodem byla skutečnost, že měli ještě podmínečné tresty. Při sebemenším prohřešku šli do vězení na mnoho roků. To nepovažovali za rozumné ani nutné. Navíc žili na pokraji lidské společnosti. Neměli často žádné známé, aby k prohlášení Charty získali nějaké informace. To měli bývalí komunisté. Posledním a možná největším argumentem bylo, že ze své ilegální činnosti věděli, že každá organizace tohoto druhu bude infiltrovaná agenty StB, a tak bezpečně kontrolována. StB tak měla přehled o potenciálních protivnících a podle potřeby je mohla zatknout. Byly to ideální podmínky a příležitost pro zpravodajskou hru. Někteří odpůrci komunismu pochopili, že nejlepším nepřítelem komunismu jsou komunisté sami. Jejich představitelé, ať ekonomičtí nebo političtí, to dokáží lépe než ten nejlepší "agent imperialismu". Z hlediska našeho státu platila taktika "nechat komunismus vyhnít ve studené válce".

K Chartě se postupně přidávali i nekonformní umělci, spisovatelé, hudebníci, výtvarníci, pro které vyhraněný prostor v "socialistickém realismu" byl nedostatečný a nepřijatelný. Někteří chartisté byli za svoji činnost později uvězněni. Jiní zase legálně odešli na Západ. Z toho je zřejmé, jak velké rozdíly byly mezi protikomunistickým odbojem padesátých let a Chartou. Je samozřejmé, že západní propaganda používala chartistů, ale také disentu, jak se tito lidé nazývali nejen v Československu, v boji proti komunismu.

Političtí vězni, kteří to mysleli s odporem proti komunismu vážně a po roce 1968 neodešli na Západ, se raději uchýlili do "vnitřní emigrace" a čekali, až se komunismus dostane do těžkostí ve studené válce.

Ti, kteří chtěli v odporu proti režimu pokračovat, mohli ovlivňovat své okolí, aby si běžní lidé uvědomovali, že v komunismu i reformovaném není naše budoucnost. Byla to činnost méně viditelná, ale při důsledném uskutečňování přinášela dlouhodobé perspektivy.

Čas se řítil neúprosně kupředu a myšlenky reformy komunismu se začaly objevovat i v SSSR. Do politického vedení strany se dostala garnitura mladších komunistů. Jejich představitelem se stal Michail Gorbačov, který si uvědomil, v jak těžké a kritické situaci se nachází sovětská ekonomika, ale i společnost. Bylo mu jasné, že bez modernizace a restrukturalizace ekonomiky, nemůže SSSR dále vést s USA závody ve zbrojení. Dlouhotrvající studená válka dovedla sovětskou ekonomiku do patové situace. Ekonomická úroveň souvisela i se stavem sovětské společnosti a ten byl neutěšený.

Gorbačov nejprve vyhlásil válku alkoholismu, který byl metlou společnosti. Politikou "glasnosti" (otevřených očí) chtěl zapojit větší část společnosti do politického dění. Tak získal nejen větší podporu, ale zainteresovanost obyvatelstva.

Dalším bodem jeho programu byla "perestrojka" - přestavba ekonomiky zatížené centrálním plánováním. Tím vlastně přiznal krach jednoho za základů komunistické ekonomiky a to centrálního plánování. To byly poslední trumfy sovětského komunismu, kterými se snažil udržet při životě komunismus.

Neméně důležitým úkolem Gorbačova bylo udržovat sovětskou ozbrojenou moc ve východní a střední Evropě se souhlasem Západu. Na to americký prezident Ronald Reagan nepřistoupil. Požadoval od Gorbačova umožnit sjednocení Německa a svobodné volby v zemích střední a východní Evropy, která sovětská vojska osvobodila od nacistické okupace a zároveň tam i zůstala.

To bylo pro Gorbačova také nepřijatelné. Po určitou dobu ještě politicky a vojensky "blafoval". Reaganova odpověď byla jednoduchá. Pokud SSSR nepřijme tyto podmínky, vyhlásí další fázi studené války a to "válku hvězdnou". Gorbačov si uvědomil, že musí odkrýt karty. Připravovat hvězdnou válku bylo pro SSSR z technických a finančních důvodů nemožné. Nemohli ani riskovat třetí světovou válku, protože by došlo ke katastrofě, ve které by nebylo vítěze.

Po dlouhé době od počátku bolševické revoluce došlo k vítězství rozumu u posledního sovětského představitele. Gorbačov zatroubil na ústup. Pochopil nesmyslnost vedení studené války ze strany SSSR, který stále více upadal do neřešitelných hospodářských a politických těžkostí. Satelitní země, které okupoval, na tom nebyly lépe. A tak svět stál před tím historickým okamžikem, o kterém snili ve vězení odpůrci komunismu v padesátých letech. Konečně to "prasklo", ale stalo se to více než po čtyřiceti letech. Jejich zásadní chybou bylo, že se nijak na pád komunismu nepřipravili. Byli jím doslova zaskočeni. To je ale nijak neomlouvá! Vymstilo se to nejen jim, ale svým způsobem celému národu. Ale o tom až později, abych nepředbíhal dobu.

Těžká hospodářská situace a společenská krize, nejen v SSSR, ale i jeho satelitních zemích přiměla M. Gorbačova k rozhodnutí ke změně zahraniční politiky. Desetiletí studené války a ozbrojený mír, který byl odpovědí Západu na snahu komunismu k ovládnutí světa, konečně přináší dlouho očekávaný úspěch. "Říše zla", jak americký prezident Reagan nazval SSSR, se pozvolna hroutí, prakticky bez jediného výstřelu. Nevyužité arzenály zbraní na obou stranách jsou mementem a dokladem budoucím generacím, jak možno je zabránit válce!

Naplňuje se předpověď geniálního politika W. Churchilla, kterou přednesl ve známém projevu ve Fultonu v roce 1946. Jeho krédem bylo "Vivat Pax Americana". Pax Americana přichází!

Na základě těchto nově vzniklých okolností se v zemích s "lidovou demokracií" začíná odvíjet neobyčejné drama. Vlády postupně ztrácejí půdu pod nohama. Ve východním Německu vrcholí situace hromadným odchodem obyvatelstva do západního Německa. V Polsku nabývá vrcholu hnutí "Solidarita". Maďarské ekonomické reformy směřují k tržní ekonomice a dosažení všech politických změn, které s tím souvisí.

Všechny tyto události jsou předehrou k vystoupení pražských vysokoškoláků, kteří 17. listopadu 1989 uspořádají manifestaci a ta se mění v demonstraci. Cílem této manifestace bylo uctění památky obětí studentských demonstrací proti nacismu v roce 1939. Výsledkem tohoto odhodlaného vystoupení byl pád komunistického zřízení. S tímto výsledkem nikdo nepočítal. Nepřiměřená brutalita zásahu policie vyburcovala lid z bázlivé lhostejnosti k ráznému odporu projevujícím se generální stávkou s požadavkem odstoupení vlády. V tomto případě už není důležité, zda uvedenou manifestaci nechtěli využít určité kruhy v KSČ k odstoupení kliky svých konzervativních představitelů.

Naše společnost na změnu vlády z totalitní na demokratickou nebyla připravena. Mimo hrstky chartistů, zde nebylo žádné politické seskupení, které by mohlo komunismu oponovat. Političtí vězni z protikomunistického odboje padesátých let už byli v poměrně vysokém věku a nebyli organizováni. S Chartou 77 až na malé výjimky nechtěli v období vlády totality spolupracovat. Důvod byl jednoduchý. Dvě třetiny chartistů byli reformní komunisté, kteří navíc neměli také zájem, aby demokratičtí odpůrci komunismu se v dané situaci také účastnili jednání s vládou, která byla na kolenou. Měli všechny triumfy v rukách a demokratické odpůrce vyšachovali ze hry.

Chartisté z dané situace dokázali maximum vytěžit a sami vyjednávali jménem celého národa. Pouličních demonstrací a celonárodní stávky využili k odmítnutí první navržené vlády, ve které měla KSČ ještě většinu. Ta druhá už byla pro komunisty vládou menšinovou. Ve skutečnosti to ale nebyla pravda. Nekomunističtí ministři byli až na malé výjimky členy KSČ v období vlády totality. Pouze hlavní mluvčí vyjednávání Václav Havel v KSČ nikdy nebyl. Tento představitel demokracie v Chartě 77 si získal svým postojem neuvěřitelnou podporu a důvěru národa. Stal se prvním nekomunistickým prezidentem po dvaačtyřiceti letech vlády totality.

Na první pohled to byl triumf demokracie nad totalitou. Důvěra v tohoto člověka zvítězila nad pochybností cesty, kterou se "vláda národního usmíření", jak se první nekomunistická vláda nazývala, vydala. Demokraticky smýšlející občané předpokládali, že dojde alespoň k odsouzení násilí, vražd, obohacování a konkrétních hospodářských škod způsobených představiteli KSČ. Zlo se mělo identifikovat, pojmenovat, potrestat! Nic takového se nestalo.

Celá tato palácová revoluce se nazývala "něžnou" nebo "sametovou". Jejím cílem se nakonec stala jen výměna současných nepopulárních a konzervativních ministrů za komunisty méně známé a nebo ty, kteří chtěli v době pražského jara dát komunismu "lidskou tvář". Proto se ani žádný z představitelů dřívějšího režimu nebral k odpovědnosti. Centrálně řízený komunismus prostě neměl a nebo nechtěl mít viníky! Tak se realizovalo jedno z hesel sametové revoluce "nejsme jako oni". Další podobné heslo bylo "láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí". Co jiného a lepšího si zastánci zvrhlé komunistické ideologie mohli přát. Větší blbce a darebáky v této zemi už nemohli nalézt.

Uvedená líbivá hesla sloužila k oklamání veřejnosti a odvedení pozornosti od páchaného násilí konkrétních viníků do anonymity. Po pádu nacismu bylo zlo označeno a potrestáno! Byla provedena denacifikace společnosti. Je ale pravda, že komunismus se rozpadl sám, po prohrané studené válce a příslušníci vítězné armády se nemohli na vlastní oči přesvědčit o milionech mrtvých a zubožených obětí, jak tomu bylo po pádu nacismu.

Prokazovat zcestnost komunistické ideologie, jež umožnila mnohým lidem bezstarostnost a "klídek", nebylo jednoduché. Budování právního státu z bezpráví, to je návaznost na socialistickou zákonnost, bylo nesmyslem hodným diletanta. Pro zahlazení komunistických zločinů a uchopení výsad, které komunisté neprávem získali, to byla jediná možnost. Touto pochybnou cestou jsme se dali po listopadu roku 1989 díky prezidentu Václavu Havlovi a reformním komunistům. Jako jediní vyjednávali s domácími komunisty, kteří ztratili podporu Moskvy a nemohli nic dělat než kapitulovat. Obdobná situace byla i ve východním Německu, Polsku a Maďarsku.

To všechno musel Havel a reformní komunisté vědět! Pokud by Sověti z Evropy nechtěli neustoupit, studentská demonstrace by byla krvavě potlačena a disidenti s Havlem v čele by seděli ve vězení. Nic takového se ale nestalo.

Disidenti s komunistickou minulostí si uvědomili, že pokud chtějí ovládnout tento stát, potřebují k tomu spojence. Nejbližší jim byli chytřejší komunisté, kteří pochopili, že s komunismem je prozatím v Evropě konec. Disent jim toleroval komunismus, protože to byla i jeho minulost. Komunisté jim byli bližší než odpůrci komunismu z padesátých let.

Proto komunističtí disidenti ustavili vládu "národního usmíření". Bylo to nepřímé pokračování politiky pražského jara. Až na zrušení některých extrémně totalitních zákonů platil socialistický právní řád. Tím se umožnila kontinuita komunisty zavedeného pořádku do nové demokracie. Komunisté zároveň mohli zůstat na různé úrovni veřejného života. Odvoláni byli pouze ti nejvíce kompromitovaní a to pouze ve velmi krátkém časovém úseku.

Parlamentem bylo přijato pouze mlhavé prohlášení, že v období totality byla porušována lidská práva. Rehabilitační soud zrušil rozsudky Státního soudu, ale v mnoha případech ponechal "dodatkový trest" za činy, které prý nesouviseli s politickým nesouhlasem. Například ozbrojování jedinců a skupin. Byla to skutečně logika komunistického právního řádu proklamovaná Dr. Jičínským a Dr. Rychetským. Komunistický zločin je promlčený, ale aktivní odpor demokrata v tomto období se stále považuje za trestný čin! Na základě dodatkových trestů nebyly plně rehabilitovány i některé popravené oběti komunismu. Byla to msta a odplata reformních komunistů za statečnost demokratů, kteří se jim v padesátých letech postavili na odpor.

Za těchto okolností vznikala u nás demokracie, jež s ideály demokracie, pro které šli do odboje proti komunismu, jeho odpůrce z padesátých let nejen překvapila, ale i zaskočila. Bylo nesnadné se proti tomu postavit. Vězňů padesátých let bylo nejen málo, ale způsob provedení revoluce vyhovoval většině národa, který se s komunismem v době jeho vlády, smířil. Je velmi smutné, že ani nekomunističtí disidenti nepožadovali, aby se političtí vězni padesátých let podíleli na vzniku nové demokracie.

Porážka komunismu byla chápána jako prohra ideologie, ale ne jejich budovatelů. Tím jim umožnila nová demokracie, aby vstoupili do jejích řad. Disidenti, spolu s odpadlíky komunismu koncem roku 1989 a na počátku roku 1990, tvořili drtivou většinu aktivistů. Ovládli vládu, parlament a důležitá veřejná místa. Rychle ovládli také tisk a sdělovací prostředky. Umožnily jim to známosti z doby totality, které zůstaly jako rakovinové nádory po komunismu. Mediálně ovládli celou společnost. Uvedená taktika byla pro politické vězně nepřijatelná. Zároveň jim zabránila v nejpříhodnější době vstup do veřejného života.

Veřejné mínění tento přerod přijalo s povděkem. Lidé, kteří si spokojeně žili v zahnívajícím komunistickém chlívku, neměli zájem na zásadních změnách. Švejk slavil opět své vítězství v národě, který se kdysi nadchnul pro ideály T. G. Masaryka. Jeho krédem bylo "nebát se a nekrást". Za komunismu se lidé nebáli a kradli. Skoro legální krádeže jim umožnil další ekonomický přerod v naší společnosti.

Z tohoto střetu vyšli političtí vězni jako jediní důslední zastánci demokracie v této zemi poražení. Dnes na to náš národ doplácí! Proto se stal třetí, protikomunistický odboj tím nejtragičtějším z našich odbojů. Podobně dopadla i naše emigrace, jež se po roce 1948 snažila na Západě hájit zájmy národa a uchovat naše demokratické tradice.

Narůžovo přebarvení komunisté ji také odmítli a nepotřebovali. Komunisté mravně zdeformovanému národu nestálo za to, že u nás byli lidé, kteří nejen s komunismem nesouhlasili, ale dokonce se proti němu postavili. Bylo to v době, kdy vítězství demokracie ve studené válce bylo ještě v nedohlednu. Hodnoty tohoto druhu jsou pro odchovance v komunismu cizí a možná i pro smích.

Nezbývá nám než doufat, že v rámci integrace evropských národů dojde u nás k postupné obnově mravních sil, které reprezentují slušnost, pracovitost, zásadovost, tolerantnost, lásku k pravdě a spravedlnosti.

To vše se naší nové postkomunistické společnosti nedostává.

Miloslav Čapek

Vaše reakce...

zpět

copyright © Pražský web pro studenou válku 2002-2006

CNW:Counter