PWSV: Všichni "mgimáci" nebyli "moskviči"

zahlavi

internetový časopis pro výzkum dějin studené války / a research e-magazine on the Cold War

Všichni "mgimáci" nebyli "moskviči"

Miloslav Chrobok ke vzpomínce Otty Kličky "Pražské jaro a československá diplomacie"

Vážená redakce,

brzy po opublikování jsem si s velkým zájmem přečetl příspěvek Dr. Otty Kličky, svého času náměstka na československém ministerstvu zahraničních věcí, československého velvyslance v řadě zemí - to vše je ostatně v citovaném materiálu. Nesmírně si ho vážím - hleděli jsme k němu jako k velké autoritě jako novicové na ministerstvu a později, když jsme „rozum brali“, byl pro nás vůči kritikům komunistické zahraniční služby také pohodlným „ukázkovým příkladem“: vězeň koncentračního tábora, vzdělanec, odborník mimo jakoukoli pochybnost, a vidíte - i tací jsou komunisté.

Vážil jsem si ho ještě víc, když po roce 1968 „vypadl“ ze zahraniční služby, ulehčovalo mně to - a řadě ostatních - i můj úděl obdobně postiženého. Říkali jsme si - když takoví jako Klička jsou vyhazováni, jsme na správné straně. S těmi darebáky jsi tam přece nemohl zůstat.

Nemohu ale nereagovat na Kličkovo tvrzení o absolventech Institutu mezinárodních vztahů v Moskvě. Jmenovitě pasáž: „Rostoucí dozor Moskvy pociťovala i československá diplomacie. Základní výuka našich diplomatů „na domácí půdě“ skončila. V polovině padesátých let Fakulta mezinárodních vztahů VŠPHV zanikla a byl zřízen Ústav pro mezinárodní politiku a ekonomii (ÚMPE) při MZV. Pětileté studium mezinárodní politiky bylo přesunuto na Moskevský státní institut mezinárodních vztahů (MGIMO). Absolvovaly ho postupně turnusy po přibližně čtyřiceti našich studentech. Odborně i jazykově byli připravováni na vysoké úrovni; ideologicky však přísně jednosměrně v linii sovětské zahraniční politiky, stále v duchu studené války. Absolventi byli v Černínu rekordně rychle povyšováni v diplomatických funkcích. Hustá síť sovětské tajné služby, prostupující i diplomacii, naše absolventy nevynechala. Nejeden z nich podepsal v Moskvě spolupráci; buď on nebo ona - v případě, že si náš student přivezl manželku-Rusku. Znal jsem nejeden případ, kdy náš moskevský absolvent se pokusil definitivně odejít z podepsaného závazku. Buď mu bylo vyhověno a pak byl propuštěn z MZV, anebo nikoli a pak byl pozorněji sledován.“

Jsem, pochopitelně, „potrefená husa“, jeden z nich. Nechci polemizovat o správnosti nebo nesprávnosti zrušení fakulty mezinárodních vztahů VŠPHV, souhlasím s vysokým hodnocením Jiřího Hájka atd. Musím ale hájit čest a chování subjektu rozhodnutí, která prováděla „strana a vláda“. Ani nelze označovat MGIMO za nějaký extra indoktrinační nástroj: s ohledem na křížení vývojových fází našeho a sovětského komunismu (u nás ještě doznívající revoluční nadšení a období procesů, v SSSR již pragmatismus velmoci, která musela mít schopný kádr profesionálů) lze říci, že tento institut byl svým způsobem méně konformní a poplatný režimu než naše vysoké školy humanitního směru v předmětném období. Hovořím o letech 1952, 1953, 1956 - tedy raných a pozdních padesátých letech. V Moskvě už byla z doporučené literatury vyřazena Stalinova veledíla a v Praze odhalovali pomník Stalinovi. Vzpomínám si, že jsem tehdy zachytil na krátkých vlnách Prahu, hovořil Václav Kopecký. Dlouho (někdo mně později říkal, že to musel dotáhnout až do setmění, aby bylo vidět zapálení věčných ohňů, stmívalo se ten den později, než určila strana). Myslel jsem si původně, že je to pokus o satiru z Rádia Svobodná Evropa. Ten jazyk už byl tak vzdálen tomu, co tehdy panovalo na sovětských vysokých školách. A to už nemluvím o roce 1956.

Ale k věci. První českoslovenští studenti začali na MGIMO studovat ve školním roce 1952-1953. Byli tři: Miloš Štěpánek, Jiří Opršal a Jaromír Johanes, poslední komunistický ministr zahraničních věcí. Náš ročník (nastoupili jsme v roce 1953) byl jeden z nejsilnějších, bylo nás osm (později devět, Miloš Štěpánek se rok léčil v Praze, ukončil tedy později než jeho dva kolegové). Z těchto devíti lidí bylo po roce 1968 za své postoje vyloučeno ze strany a „odejito“ ze svých pracovišť šest absolventů, jeden (starší) byl „vyškrtnut“ a ponechán na MZV v nízké funkci. Brzy nato zemřel. Jeden ze tří „ponechaných“ se „zachránil“ díky slovenskému původu a konexím na nové vedení ministerstva (Chňoupek), původně měl i on přijít o členství, čili „pracovní knížku“. Nechci nikoho hodnotit ani zvlášť hájit, ale dvě třetiny lidí likvidovaných na startu slibné kariéry (naše pracovní hodnocení tehdy vesměs stačila na výkon funkce prezidenta ČSSR) mluví asi samy za sebe. Velmi slušnou ruštinou jsme osvoboditelům říkali, co si o celé akci myslíme.

Byli jsme poplatní komunismu. Jinak bychom o prestižní diplomatickou službu ani nezavadili. Zůstali jsem však patrioty svého národa, vítali jsme Pražské jaro, z pohodlné nadřazenosti nad „dělnickými kádry“ z roku 1948 jsme se cítili moudrými a nedotknutelnými, invaze nás však hluboce urazila a pomohla i nám najít cestu ke kořenům omylu - tj. tomu, že chybný je sám systém. Tolik na vysvětlenou.

PřipravilMiroslav Chrobok

Vaše reakce...

zpět

copyright © Pražský web pro studenou válku 2002-2006

CNW:Counter