PWSV | Vol. 3 No. 1 jaro 2006 | Dokument | Jan Adamec

VÝSLECH LÁSZLO RAJKA

Mimořádný senát budapeštského lidového soudu začal v pátek dne 16, září 1949 ve velkém sále Domu kovodělníků projednávat případ László Rajka a jeho společníků.

Vězeňská stráž několik minut po deváté hodině předvedla obžalované.

Potom vešli do síně členové mimořádného senátu lidového soudu v čele s předsedou senátu dr. Péterem Jankó.

Předseda senátu dr. Peter Jankó zahajuje přelíčení.

PŘEDSEDA SENÁTU:
Mimořádný senát budapešťského lidového soudu bude projednávat případ László Rajka a jeho společníků, obžalovaných z činnosti směřující k svržení demokratického státního zřízení a z velezrady.

Prohlašuji přelíčení za zahájené

Potom dr. Janko konstatuje, že obžalovaní i jimi zvolení obhájci jsou přítomni.

Dále přistupuje k zjišťování životopisných údajů obžalovaných.

Předseda senátu se obrací k obžalovanému László Rajkovi.

PŘEDSEDA:
Kdy jste se narodil?

RAJK:
8. května 1909 v Székelyudvarhelyu. Předseda senátu se obrací k Gyórgy Pálffymu.

PŘEDSEDA:
Kdy jste se narodil?

PÁLFFY:
16. září 1909/

PŘEDSEDA:
Jmenoval jste se vždycky takto?

PÁLFFY:
Ne, dříve jsem se jmenoval Gyorgy Osterreicher.

PŘEDSEDA:
Kdy jste si změnil jméno?

PÁLFFY:
V roce 1934.

Po Pálffym povstává Lazar Brankov.

PŘEDSEDA:
Kdy jste se narodil?

BRANKOV:
17, července 1912.

PŘEDSEDA:
Kde?

BRANKOV:
V Starém Eečeji v Jugoslávii.

PŘEDSEDA:
Vaše státní příslušnost?

BRANKOV:
Jugoslávská.

PŘEDSEDA:
Vaše zaměstnání?

BRANKOV:
Vyslanecký rada.

Dalším obžalovaným je dr. Tibor Szónýi.

PŘEDSEDA:
Vždycky jste se tak jmenoval?

SZONYI:
Ne, jmenoval jsem se Hoffman.

PŘEDSEDA:
Kdy jste si změnil jméno?

SZONYI:
Po osvobození země v roce 1945.

PŘEDSEDA:
Narodil jste se?

SZONYI:
V Budapešti 31. prosince 1903.

PŘEDSEDA:
Vaše zaměstnání?

SZONYI:
Lékař

Po zjištěni osobních údajů dr. Szónyiho následuje András Szalai.

PŘEDSEDA:
Jmenoval jste se vždycky takto?

SZALAI:
Ne, jmenoval jsem se Ervin Landler.

PŘEDSEDA:
Kdy jste se narodil?

SZALAI:
6. února 1917.

PŘEDSEDA:
Kde?

SZALAI:
V Pětikostelí.

Předstupuje Milan Ognyenovics.

PŘEDSEDA:
Kdy jste se narodil?

OGNYENOVICS:
9. července 1918.

PŘEDSEDA:
Kde?

OGNYENOVICS:
V Sároku.

PŘEDSEDA:
Jste maďarským státním příslušníkem?

OGNYENOVICS:
Ano.

PŘEDSEDA:
Sloužil jste v armádě?

OGNYENOVICS:
Ano, v jugoslávské.

PŘEDSEDA:
Bélo Korondy, povstaňte.

PŘEDSEDA:
Jmenoval jste se vždy takto?

KORONDY:
Ne, jmenoval jsem se Béla Dergán.

PŘEDSEDA:
Kdy jste změnil' jméno?

KORONDY:
V roce 1937.

PŘEDSEDA:
Kdy jste se narodil?

KORONDY:
16. srpna 1914.

PŘEDSEDA:
Vaše zaměstnám?

KORONDY:
Bývalý plukovník policie.

Po Korondym následuje Pal Justus.

PŘEDSEDA:
Kdy jste se narodil?

JUSTUS:
7. dubna 1905.

PŘEDSEDA:
Kde?

JUSTUS:
V Pětikostelí.

PŘEDSEDA:
Jste maďarským státním příslušníkem?

JUSTUS:
Ano.

PŘEDSEDA:
Vaše zaměstnání?

JUSTUS:
Naposled jsem byl náměstkem ředitele maďarského rozhlasu.

PŘEDSEDA:
Prosím, aby byla přečtena část obžalovacího spisu podaného budapešťskou státní prokuraturou dne 7. září 1949 pod č. 1949 85/166/2, předepsaná 1. a 2. článkem § 25.5 trestního procesního zákoníku.

Prosím tajemníka mimořádného soudu, aby se ujal předčítání.

Po přečtení obžalovacího spisu vyzývá předseda mimořádného soudu obžalovaného László Rajka, aby předstoupil, a nařizuje, aby byli odvedeni ostatní obžalovaní. Dr Peter Janko pak přikračuje k výslechu obžalovaného Rajka.

PŘEDSEDA:
Rozuměl jste obžalobě?

RAJK:
Ano.

PŘEDSEDA:
Přiznáváte svou vinu?

RAJK:
Přiznávám.

PŘEDSEDA:
V celém rozsahu?

RAJK:
V celém rozsahu.

PŘEDSEDA:
Přejděte tedy k podrobnému vylíčení událostí. učme tím, jak jste se v roce 1931 dostal do služeb horthyovské policie.

RAJK:
V roce 1930 jsem se vrátil z Francie, kde jsem strávil rok jako kandidát profesury francouzštiny. Ve Francii jsem se seznámil s pokrokovými myšlenkami a začal jsem se seznamovat s marxismem. Po návratu do Maďarska jsem začal vyhledávat styky s lidmi marxistického světového názoru, nebyl jsem však členem komunistické strany nebo některé z jejích organisací. V roce 1931 jsem byl zatčen spolu s jinými, kteří byli my-některé komunistické organisace.

Po mém zatčení můj příbuzný, kapitán policie dr. Lajos Bokor, ihned navštívil Hetényiho, který byl v té době vedoucím budapešťského policejního ředitelství.

Na Bokorovu intervenci mě Hetényi zavolal k sobě il mi v Bokorově přítomnosti, že mě propustí na svobodu, pokud se zaváži, že budu provádět pro maďarskou policii výzvědnou činnost v hnutí komunistické strany nebo v jí organisovaných hnutích a sdělovat výsledky této práce policii.

V odpověď na Hetényiho návrh jsem svolil takový závazek podepsat. Hetényi sestavil prohlášení, v němž se pravilo, že se zavazuji provádět pro policii výzvědnou činnost v hnutích organisovaných komunistickou stranou a sdělovat policii získané údaje. Podepsal jsem tento závazek. Tak jsem byl získán pro horthyovskou policii.

PŘEDSEDA:
Jak se dále vyvíjela tato záležitost? Jak jste plnil závazky, jež jste na sebe vzal?

RAJK:
Hned po podepsání jsem zůstal s Hetényim, který mi mezi čtyřma očima sdělil, že mi jako universitnímu studentu dává za úkol proniknout do revolučních, komunistických universitních organisací a provádět tam výzvědnou činnost. Souhlasil: jsem s tím. Výsledkem mého „informování“ bylo, že v roce 1932 policie zatkla Stolteho a jiné osoby, se „mnou“ celkem 17 Lidí. Mne ovšem proto, aby bylo rozptýleno podezření, že jsem agentem policie.

PŘEDSEDA:
Uvedl jste zde jméno Stolte. Kdo to byl Stolte?

RAJK:
Stolte byl rovněž kandidátem profesury maďarštiny a francouzštiny. Byl to on, který mne koncem roku 1931 nebo začátkem roku 1932 — nepamatuji se přesně — uvedl do universitního komunistického hnutí. Stolte byl ostatně, jak jsem se později dověděl, také agentem policie. Později, v letech 1933 až 1934, jej komunistická strana odhalila a jako policejního provokatéra vyloučila ze strany a z Komunistického svazu dělnické mládeže.

PŘEDSEDA:
Kdy jste se dověděl, že Stolte je policejní provokatér?

RAJK:
Nevěděl jsem o tom, že Stolte je policejní provokatér. Ve vězení jsem se podle různých údajů dohadoval, že pracuje pro policii.

PŘEDSEDA:
Tedy tehdy jste se jen' dohadoval. A kdy jste to zjistil přesně?

RAJK:
Přesně jsem to zjistil až tehdy, když byl vyloučen ze strany. Byl jsem odsouzen k třem měsícům, aby bylo ode mne odvráceno podezření. Po mém osvobozeni mi Hetényi přikázal, abych dále pokračoval ve výzvědné činnosti mezi universitními studenty.

Výsledkem mých „informací“ bylo zatčení Á. Birkiové, Jeno Szélla a jiných soudruhů, k němuž došlo v prvních měsících roku 1933, pamatuji-li si dobře, v únoru. Byl jsem rovněž znovu zatčen, ovšem proto, aby bylo ode mne odvráceno podezření.

Byl jsem držen ve vyšetřovací vazbě, avšak při přelíčení |tm byl osvobozen. To bylo první období mé činnosti tohoto druhu.

PŘEDSEDA:
Kolikrát jste během tohoto období podával zprávy Hetényimu?

RAJK:
To bych nemohl říci. V podstatě jsem jej neustále „informoval“ o organisaci studentů na universitě.

PŘEDSEDA:
Tedy stále. Výsledkem vašich zpráv bylo tudíž zatýkání. To však neznamená, že jste podal jen dvě takové právy.

RAJK:
Neznamená.

PŘEDSEDA:
Důsledkem neustále podávaných zpráv byly tyto dva viditelné výsledky.

RAJK:
Podával jsem stále zprávy nejen o osobách, ale i o jejich práci.

PŘEDSEDA:
A později, jaké služby jste ještě prokazoval Hetenyimu?

RAJK:
Pokud si pamatuji, Hetényimu již žádné. Vzpomínám si také, že mě potom Hetényi spojil se Sombor-Schweinitzerem. Sombor-Schweinitzer.mi přikázal . . .

PŘEDSEDA:
Už tehdy jste s ním navázal spojení?

RAJK:
Už tehdy. Přikázal mi, abych se pokusil navázat sporní s Komunistickým svazem dělnické mládeže a provádět tam výzvědnou činnost.

PŘEDSEDA:
Počkejte! Proč vás tehdy chtěla policie postavit na jiný úsek práce? Bylo to proto, že jste už dokončil svou práci ii že tím byla, alespoň na určitou dobu, likvidována tato část hnutí?

RAJK:
Nebylo to z toho důvodu. Důvodem byla objektivní příčina, zvláště ta okolnost, že jsem byl po zatčení a odsouzení vyloučen z university.

PŘEDSEDA:
Neměl jste již možnost pracovat na tomto úseku?

RAJK:
Neměl.

PŘEDSEDA:
Dobře, pokračujte.

RAJK:
Podařilo se mi navázat spojení s Komunistickým svazem dělnické mládeže a začal jsem pracovat v ústředním propagačním oddělení. Zde jsem pracoval spolu s několika starými komunisty. Tehdy bylo mým úkolem, jako jednoho z vedoucích členů propagačního oddělení, jednak pokusit se zjistit ústřední tiskárnu Svazu dělnické mládeže, jednak znemožňovat vydávání a hlavně rozšiřování propagačního materiálu.

Zjistit tiskárnu se mi nepodařilo. Pokud jsem propagační materiál psal sám, záviselo jeho rozšiřování na mně a mohl jsem mu tedy zabraňovat.

PŘEDSEDA:
Povězte stručně, jak a v čem jste zabraňoval jeho rozšiřování?

RAJK:
Částečně jsem tomu zabraňoval tím, že jsem neposílal materiál k rozmnožení, takže se povaloval po celé týdny, přestával být aktuální a nemělo už smyslu jej tisknout. To byla hlavní možnost, jak jsem tomu mohl zabraňovat.

PŘEDSEDA:
Je možno tedy říci, že jste sabotoval propagační činnost, která spadala do vaší kompetence.

RAJK:
Ano.

PŘEDSEDA:
Dále!

RAJK:
V podstatě jsem v Komunistickém svazu dělnické mládeže neprováděl jinou činnost, neboť jsem tam zůstal jen velmi krátkou dobu. Mezitím se mi naskytla možnost vstoupit do MEMOSz-u, do Všemaďarského svazu stavebních dělníků.

K mému vstupu do MEMOSz-u nedošlo z mé vlastní iniciativy. Tehdy — bylo to koncem roku 1934 — začala v Maďarsku s příchodem Gombose silná fašisace.

V roce 1935 Gombos uvedl na pořad likvidaci odborů v Maďarsku a vytvoření korporativních dělnických organisací podle vzoru fašistických dělnických organisací Mussoliniho.

Budapeštský velkoprůmyslový proletariát, mezi ním i stavební dělnictvo, se postavil rozhodně na odpor této politice a na obranu práv odborů a proletariátu. Koncem roku 1934 a počátkem roku 1935 bylo možno pozorovat, že stavební dělnictvo je iniciátorem velké všeobecné stávky nejen za zlepšení svého hospodářského postavení, ale i na obranu zmíněných politických práv.

Proto mi Sombor-Schweinitzer přikázal, abych vstoupil do MÉMGSz-u a prováděl tam výzvědnou práci tak, aby bylo možno zabránit událostem takového druhu a stávkám. Podařilo se mi proniknout do MEMOSz-u a jako členu strany navázat spojení s vůdci tohoto hnutí, kteří tehdy byli v podzemí. Podal jsem zprávu o organisaci a vůdcích. Avšak ke stávce přece došlo, a to nejen v Budapešti, nýbrž v celé zemi. Stávka nabyla všeobecného rázu.

Podle pokynu Sombor-Schweinitzera se mi podařilo desorganisovat a odzbrojit stávku, přes to, že bylo přísně zakázáno masové shromažďování, navrhl jsem na veřejné schůzi stavebním dělníkům, aby provedli velkou pouliční demonstraci.

Stavební dělníci přijali můj návrh. V Újlipótvárosu (budapeštská čtvrt), kde se tehdy nejvíce stavělo, došlo k veliké demonstraci.

Demonstrace poskytla záminku k zásahu policie. Na 200 osob bylo zatčeno, Zásah policie zároveň znamenal rozbití a neúspěch stávky, takže stávka brzy skončila.

PŘEDSEDA:
Vy jste tedy vyprovokoval toto shromáždění s předem zamýšleným cílem?

RAJK:
S předem zamýšleným cílem.

PŘEDSEDA:
Proto, abyste dal policii záminku k zásahu?

RAJK:
Ano.

PŘEDSEDA:
Dále!

RAJK:
Po skončení stávky stavebních dělníků mi Sombor řekl, že pokládá za nutné, abych na nějakou dobu zmizel z Maďarska. Dal mi pokyn, abych odjel do Československa.

V roce 1936 jsem s pomocí kapitána policie Lajose Bokora odjel do Československa. Maďarsko-československé hranice jsem přešel ilegálně.

Lajos Bokor poslal se mnou jako doprovod jednoho z detektivů politického oddělení, aby mne maďarské orgány na hranicích nezadržely nebo náhodou nezatkly. Tak se mi podařilo s pomocí Lajose Bokora dostat se do Československa.

PŘEDSEDA:
Jaké úkoly jste dostal od policie v souvislosti s touto cestou?

RAJK:
Policie předpokládala, že illegální materiál, posílaný ze zahraničí do Maďarska pro komunistickou stranu, je dopravován z Československa přes Salgótarján, t. j. po salgótarjánské linii. Policie mi přikázala, abych se pokusili odhalit tuto linii. Já jsem se toho ujal. Nemohl jsem ani nic jiného dělat. Tato výzvědná práce nevedla k žádnému výsledku, a já jsem se ani nesnažil, aby měla nějaký výsledek. Nedělal jsem to z přesvědčení, ale prostě kvůli okolnostem.

PŘEDSEDA:
Proč říkáte, že jste nemohl nic jiného dělat? Vždyť tehdy byly v Československu jiné podmínky než zde, mohl jste tam tedy odhalit zdejší situaci. Kdybyste tedy byl opravdu chtěl, potom, když jste přešel s území, které bylo pod vládou Horthyho režimu, na československé území, prostě jste ..

RAJK:
Ne, ani teď se tak nedívám na situaci; nechtěl jsem se odhalit jako člen komunistické strany, a pak maďarská policie měla možnost v kteroukoliv chvíli mého pobytu v zahraničí odhalit mne před maďarskými komunisty.

PŘEDSEDA:
Jednal jste tak tedy proto, abyste se mohl i dále přetvařovat před komunistickou stranou?

RAJK:
Ano, proto.

PŘEDSEDA:
Pokračujte!

RAJK:
Za mého pobytu v Československu v roce 1937 v Bratislavě jsem od téhož Sombora dostal úkol odjet do Španělska s dvojím cílem: vyzvědět v Rakosiho praporu . ..

PŘEDSEDA:
Jak jste se dostal do Španělska?

RAJK:
Do Španělska jsem se dostal takto: Z Československa jsem s falešnými dokumenty odjel do Paříže. V Paříži jsem "obešel ústřední komisi francouzské strany, která politicky prověřovala ty, kteří odjížděli do Španělska. Připojil jsem se k jedné skupině a s ní jsem přešel španělské hranice.

PŘEDSEDA:
Čí to byla myšlenka? Jaké disposice jste měl v tomto směru?

RAJK:
Už jsem se zmínil o tom, že jsem z Budapešti dostal od Sombor-Schweinitzera pokyn k odjezdu do Španělska.

PŘEDSEDA:
Zkrátka z Budapešti od policie přišel pokyn k vašemu odjezdu do Španělska. Dále!

RAJK:
Odejel jsem do Španělska s dvojím příkazem: jednak zjistit jména příslušníků Rakosiho praporu — tak se nazývala maďarská jednotka — jednak rozkladnou politickou činností snížit bojeschopnost praporu.

První úkol nebylo těžko splnit, neboť se všichni vzájemně znali. Druhý úkol jsem řešil tak, že v roce 1938, před boji na řece Ebro, jsem jako tajemník stranické organisace Rakosiho praporu uměle uvedl na pořad disciplinární případ politického charakteru jednoho z důstojníků praporu László Haase, abych tak rozdmýchal v praporu politické rozpory.

Připomínám také, že vedle této činnosti jsem prováděl v Rakosiho praporu i trockistickou propagandu. Výsledek toho byl, že když stranické vedení projednávalo Haasův případ, komunisté praporu odhalili mé trockistické jednání. V podstatě se celá tato historie obrátila v můj neprospěch — byl jsem vyloučen ze strany.

PŘEDSEDA:
Kdy to bylo?

RAJK:
V červnu 1938, před bitvou na Ebru ... V každém případě bylo výsledkem celé této politické činnosti a projednávání případu László Haase snížení bojeschopnosti Rakosiho praporu, bojujícího na velmi důležitém úseku fronty, neboť to bylo před jednou z rozhodujících bitev, které vedli republikáni.

PŘEDSEDA:
Po vašem vyloučení pokračoval Rakosiho prapor ve své činnosti?

RAJK:
Ano, pokračoval. Moje „činnost“ ve Španělsku skončila tím, že jsem v únoru 1939, ještě před skončením bojů ve Španělsku, desertoval a utekl ze Španělska. Tak jsem se dostal do francouzského koncentračního tábora. Tam později přišly a zůstaly se mnou ustoupivší mezinárodní a španělské jednotky.

PŘEDSEDA:
Byli zde Jugoslávci?

RAJK:
S Jugoslávci jsem ve Španělsku nebyl ve spojení, proluce jugoslávské oddíly byly na zcela jiném úseku fronty.

PŘEDSEDA:
A ve francouzských koncentračních táborech?

RAJK:
Ve francouzských koncentračních táborech v Saint Cyprien, Gurs a Vernetu jsem byl spolu s Jugoslávci. Ve francouzských táborech probíhala mimořádně silná trockistická politická činnost. Hlavními organisátory a současně vykonavateli politiky byli členové jugoslávských skupin. Pokud si pamatuji, takovou činností se v jugoslávské skupině zabývalo asi 150 lidí. Velkou většinu mezi nimi tvořili inteligenti, měšťáci a studenti.

K vynikajícím osobnostem patřili Kosta-Nagy, Milic, Vukmanovič, který se však tehdy nazýval Tempo. Stefanovič Bebler. Jmenovaní organisovali a řídili práci nejen jugoslávské skupiny, nýbrž i ostatních trockistických skupin, nalézajících 10 v táborech, t. j. trockistických frakcí, které existovaly v jiných národních skupinách. Z Maďarů se mohu zmínit o Frigyesi, Cseresnvésovi a o sobě.

PŘEDSEDA:
Kde jste se s nimi setkal?

RAJK:
Ve francouzském koncentračním táboře. Byl jsem v těsném styku s těmito Jugoslávci a spolu s nimi jsem sám prováděl v táboře tuto trockistickou politiku.

PŘEDSEDA:
Říkáte, že jste prováděl trockistickou politiku. Jaké bylo stanovisko této skupiny?

RAJK:
V podstatě bych je mohl několika slovy charakterisovat takto: protože bylo v politickém směru zcela bezzásadové, usilovalo o popření a poškození všeho, co bylo v zájmech revolučního dělnického hnutí.

PŘEDSEDA:
Pokračujte!

RAJK:
V Gurs a později ve Vernetu mne, jakožto bývalého člena internacionální brigády, provádějícího trockistickou činnost, pozval několikrát k sobě důstojník francouzského orgánu výzvědné služby „Druhého oddělení“, a žádal na mně informace o tom, co se děje v táboře.

Vraceje se k dříve položené otázce, musím poznamenat, že k tomu, aby mne francouzský důstojník pozval k sobě, nebylo třeba, aby znal moji minulost, protože trockisté vůbec, v mezinárodním měřítku, vždy a všude, spolupracovali s policií.

PŘEDSEDA:
Termínem trockisté rozumíme ty, na něž se vztahuje výše uvedená definice?

RAJK:
Ano. Poslední jsem řekl jen proto, abych vysvětlil, proč francouzského důstojníka napadlo, aby mne k sobě zavolal.

PŘEDSEDA:
Pokračujte.

RAJK:
Oznámil jsem vedoucímu „Druhého oddělení“, francouzskému důstojníkovi, že v táboře působí silná trockistická jugoslávská skupina a také přibližně jména vůdců této skupiny. Poté vytáhl důstojník „Druhého oddělení“ seznam a na jeho základě zkontroloval mnou uvedená jména. Zjistil jsem, že ti, které jsem označil za vůdce, figurovali i v jeho seznamu jak' vůdcové jugoslávské trockistické skupiny.

Důstojník „Druhého oddělení“ mi řekl, že ví o činnosti této skupiny, která provádí některé akce v dohodě s ním a nadto někdy i na jeho pokyn. Já, který jsem nejednou navštívil vedoucího „Druhého oddělení“, jsem jednou viděl vůdce výše zmíněné trockistické skupiny — také k němu přišli nebo odtud odcházeli. Poznal jsem, že tito Jugoslávci jsou ve skutečnosti ve službách „Druhého oddělení“ a stejně jako já provádějí jeho pokyny.

PŘEDSEDA:
Jiné cíle důstojník „Druhého oddělení“ při rozhovoru nesledoval?

RAJK:
Dalším cílem rozhovoru se mnou bylo, abych převzal uvnitř maďarské skupiny činnost, kterou pod jeho vedením Jugoslávci provádějí hlavně uvnitř jugoslávské skupiny, a také vůči skupinám jiným. Přirozeně jsem to udělal a splnil tento příkaz.

PŘEDSEDA:
Kolika lidí se týkala vaše činnost v táborech?

RAJK:
Maďarská skupina byla nevelká. Ve Vernetu měla asi 60 až 70 lidí.

PŘEDSEDA:
Vaše činnost se týkala jen těchto 60 až 70 lidí nebo i jiných?

RAJK:
Bezprostřední práce se týkala jen jich. Avšak moje úloha byla významnější, protože — jak jsem se již zmínil — byl jsem v těsném spojení s jugoslávskými vedoucími, s nimiž jsem byl i ve vedení.

PŘEDSEDA:
Jak dlouho jste byl v táborech? Jak jste se odtamtud dostal?

RAJK:
Do roku 1941 jsem byl ve francouzském táboře ve Vernetu. Na jaře roku 1941 se k nám dostavila německá komise, která najímala dělníky na stavby a jiné práce do Německa."

PŘEDSEDA:
Na jaře 1941? To už byla Francie pod vládou Vichy.

RAJK:
Ano, to už bylo v Pétainově Francii, za německé okupace severní Francie. Vedoucím této německé náborové komise byl major gestapa nebo protišpionážní služby, jeho jméno neznám. Po několika dnech práce komise zavolal mě major k sobě a navrhl mi, abych se přihlásil na práci do Německa.

Z Německa že mi umožní odjet do Maďarska. Řekl mi také, že mi to navrhuje proto, že vedoucí politického oddělení maďarské policie Petr Hain se k němu obrátil s prosbou, aby mi pomohl jako starému známému agentu maďarské policie vrátit se 'do vlasti.

Pro můj návrat nenašel "jiné" cesty kromě této. Při této rozmluvě major gestapa nebo kontrašpionáže vytáhl seznam a zajímal se některé Jugoslávce. Seznam, z něhož četl jména, byl stejný, jako měl důstojník „Druhého oddělení“ v táboře, když jsem i vyprávěl o činnosti jugoslávské trockistické skupiny.

Německý major se zvláště zajímal o Kostu-Nagye, Vukmanoviče. Vyptával se mě na jejich činnost v táboře a řekl, že se mne informuje proto, že když se na něho obrátil Petr Hain s prosbou, aby mi pomohl k návratu domů, přikládá význam i mu mínění a pokládá mne, se svého hlediska, za spolehlivého ho člověka.

Jugoslávci, přibližně ti, kteří figurovali ve zmíněném seznamu — bylo jich asi 150 — se k němu obrátili s prosbou, aby jiní pomohl vrátit se do Jugoslávie.

Vyprávěl jsem mu, co jsem věděl o činnosti jugoslávské trockistické skupiny. Major gestapa vzal s radostí na vědomí jejich trockistickou aktivitu a řekl mi, že vyhoví jejich prosbě a pomůže jim odjet do Jugoslávie.

Že to opravdu udělal, dokazují dvě skutečnosti. Ve skupině, s kterou jsem odjel do Německa, bylo velmi mnoho Jugoslávců. Druhou skutečností je, že z obvodu Lipska, kde jsem pracoval, byly čas od času posílány Jugoslávii ř skupiny domů, do Jugoslávie, a poněvadž se to dělo legálně, nemohlo být jinak, než že jim německé úřady, gestapo a jiné orgány pomáhaly.

PŘEDSEDA:
Nevíte mimochodem, v jakém spojení byly tyto jugoslávské osoby, o kterých jste mluvil, s tehdejším jugoslávským režimem, který sloužil hitlerovcům?

RAJK:
O tom nemohu říci nic konkrétního, pokládám však ta samozřejmé, že jestliže prostřednictvím důstojníka „Druhého oddělení“ navázali spojení s gestapem a přímo se obrátili na gestapo s prosbou o pomoc k návratu do Jugoslávie, gestapo je i nadále mělo v rukou, považovalo je za své lidi a poslalo je domů s určitými úkoly.

PŘEDSEDA:
I tehdy jste si to myslel, nebo teprve nyní?

RAJK:
I tehdy jsem si to myslel.

PŘEDSEDA:
Tedy už tehdy jste na to myslel a byl jste si toho vědom?

RAJK:
Z Německa jsem se právě takovou cestou vrátil domů do Maďarska, německé úřady ...

PŘEDSEDA:
(přerušuje ho) Bylo nějaké spojení mezi vámi a Imre Gayerem?

RAJK:
Gayer se vrátil do Maďarska stejně jako já.

PŘEDSEDA:
Kdo byl tento Imre Gayer?

RAJK:
Imre Gayer přijel do Španělska z Jižní Ameriky, jeho povolání jsem neznal, ve skutečnosti nebyl nikdy na frontě, vždy pracoval někde v zázemí. Ve francouzském koncentračním táboře projevil i on přání odjet na práci do Německa a dostal se tam spolu se mnou, rovněž s pomocí téhož důstojníka gestapa. Skoro v témže měsíci, v srpnu 1941, jsme oba přijeli z Německa do Maďarska, do Budapešti.

PŘEDSEDA:
Znal jste politickou orientaci a činnost Imre Gayera?

RAJK:
Gayerova politická orientace zřejmě nemohla být jiná než moje, jinak by se neobracel na gestapo. Když jsem se vrátil domů, obstaral jsem Gayerovi spojení s komunistickou stranou a…

PŘEDSEDA:
Navázal jste spojení s policií?

RAJK:
Ano, napřed jsem navázal styk s policií.

PŘEDSEDA:
Vzhledem k své minulosti jste se ovšem musel dostavit na policii.

RAJK:
Dostavil jsem se k Petru Hainovi, který mi řekl, že to byl on, kdo požádal gestapo, abych byl poslán domů. Petr Hain mi dal pokyn, abych opatřil Imre Gayerovi spojení s některou organisací komunistické strany, aby tam mohl provádět výzvědnou činnost. Tak se i stalo. Mne policie internovala, ovšem proto, abych neupadl v podezření, jestliže Gayerova práce selže. Internovali mne v říjnu 1941. Později jsem se dověděl, že Imre Gayer...

PŘEDSEDA:
(přerušuje ho): Zkrátka, potom, když jste obstaral Imre Gayerovi spojení se stranou, vás internovali?

RAJK:
Charakterisoval jsem Imre Gayera v komunistické straně jako důvěryhodného a svědomitého člověka, politicky vyspělého, kterému je možno svěřit odpovědnou práci, a že zároveň bude prověřovat maďarské bojovníky ze Španělska, kteří se vrátili domů.

PŘEDSEDA:
Udělal jste to přes to, že — jak jste vypověděl dříve — ve skutečnosti tomu bylo právě naopak. Pokračujte.

RAJK:
V roce 1942 došlo v Maďarsku k rozsáhlému zatýkání mezi tak zvaným hnutím odporu. Později jsem se dozvěděl, že toto zatýkání bylo v převážné míře výsledkem Gayerovy činnosti.

PŘEDSEDA:
Odkud jste se to dozvěděl?

RAJK:
Z materiálu procesu a vyšetřování, protože jsem s Imre Gayerem nemluvil. Na základě špiónské práce Imre Gayera byl zatčen i Ferenc Rozsa, který zemřel následkem mučení ve vězení, a Zoltán Schonherz, který byl odsouzen k smrti a oběšen. Mne propustili až v říjnu 1944, protože…

PŘEDSEDA:
Zkrátka byl jste odsouzen…

RAJK:
Ano.

PŘEDSEDA:
Dověděl jste se při projednávaní vašeho případu, že k zatčení Ference Rózsy a Schonherze došlo v důsledku udání Imre Gayera?

RAJK:
Ano. Poněvadž jsem Gayerovi obstaral spojem s komunistickou stranou já, nemohl jsem se přirozeně vyšetřovaní vyhnout, a museli mne také zatknout. Ale poněvadž byl úmyslné vzat zřetel na polehčující okolnost, že jsem byl internován ihned po navázání spojení, byl jsem odsouzen pouze k 6 měsícům vězení.

PŘEDSEDA:
Když jste si odpykal tuto lhůtu, byl jste internován, takže jste se dostal na svobodu až v říjnu 1944?

RAJK:
Po říjnu 1944 mě vojenská protišpionážní služba, která nevěděla, že jsem ve službách maďarské policie, zatkla a v důsledku vojenské situace jsem se po několika dnech vezení dostal do Sopronkohidu.

PŘEDSEDA:
V období mezi rokem 1944 a svým zatčením jste se ničím nezabýval?

RAJK:
Zabýval, účastnil jsem se práce Maďarské fronty, abych splnil příkazy, týkající se provádění výzvědné práce.

PŘEDSEDA:
Po propuštění z internace jste nemluvil s Petrem Hainem?

RAJK:
Ano, mluvil. Právě on mi dal příkaz, abych se pokusil o výzvědnou činnost v Maďarské frontě. To však se mi nepodařilo proto, že vojenská protišpionážní služba, která likvidovala Maďarskou frontu po vojenské linii, mě rovněž zatkla, takže jsem nemohl pro Petra Haina nic vykonat. V Sopronkohidě jsem byl souzen vojenským tribunálem.

PŘEDSEDA:
Před Vkf-3?

RAJK:
Před Vkf-3. (3. odd. velitelství gen. štábu. (Pozn. překl.) Protože jsem se bál, že mě jako účastníka bojů ve Španělsku a Maďarské fronty (z toho jsem byl obviněn) odsoudí k smrti, žádal jsem o tajné přelíčení, na němž jsem prohlásil, že od roku 1931 veškerou svou činnost provádím službách policie. Při té příležitosti jsem žádal, aby byl předvolán Sombor-Schweinitžer, Petr Hain a také můj starší bratr Endre Rajk.

PŘEDSEDA:
Čím tehdy byl?

RAJK:
Tehdy byl vládním zplnomocněncem pro reservy při vládě Szalasiho. Dostavil se na proces .jako svědek obhajoby a díky jemu byla obvinění, vznesená proti mně, zamítnuta.

PŘEDSEDA:
Co vypovídal vás bratr na zasedání tribunálu?

RAJK:
Mluvil v tom smyslu, že s hlediska režimu mne pokládá za politicky důvěryhodného a zaručil se za mne. Na základě těchto dvou skutečností bylo obvinění proti mně zamítnuto a můj případ byl z formálních důvodů předán civilnímu soudu.

Avšak k projednávání mého případu nedošlo, protože v důsledku válečných událostí byla celá Sopronkóhida evakuována, vláda Szalasiho uprchlá a Maďarsko bylo osvobozeno. Mne, stejně jako jiné vězně ze Sopronkohidy, odvezli do Německa. Po porážce Německa jsem se vrátil domů.

PŘEDSEDA:
V Německu jste se setkával opět se Stoltem?

RAJK:
Setkával. Do Německa jsme jeli spolu. Řekl jsem mu, že se odtud vrátím domů. Stolte mi pak řekl, že pojede dále a pokusí se podle možnosti dostat se do americké zóny. Prosil jsem jej, dostane-li se do americké zóny, aby, bude-li to možné, oznámil Somboru-Schweinitzerovi, že jsem se vrátil do Maďarska.

PŘEDSEDA:
Ohledně amerických výzvědných orgánů nedal jste Stoltemu žádný příkaz?

RAJK:
Pokud si pamatuji, nedal.

PŘEDSEDA:
Aby pro vás hledal spojení s Američany?

RAJK:
Pokud si pamatuji, řekl jsem mu o Sombor-Schweinitzerovi. Není ovšem vyloučeno, že se mohlo mluvit i o tom. Předseda oznamuje čtvrthodinovou přestávku. Po přestávce pokračuje dr. Janko ve výslechu obžalovaného Rajka.

PŘEDSEDA:
Po osvobození země jste se tedy vrátil do Budapešti. Popište zdejší situaci.

RAJK:
Když jsem se vrátil do Budapešti, maďarská komunistická strana přirozeně pracovala v osvobozené zemi již legálně. Vedení komunistické strany nevědělo o mé činnosti. Byl jsem považován za jednoho z nejlepších členů komunistické strany. Právě proto mne ihned po návratu pověřili vysokou funkcí ve straně, stal jsem se tajemníkem budapešťské stranické organisace.

Brzy potom, co mi byla tato funkce vedením strany svěřena, navštívil mne jakýsi člověk jménem Kovách, člen americké vojenské misse. Bylo to asi v srpnu nebo v září 1945. Řekl mi, ze dostal zprávu od Sombora-Schweinitzera, který je v americké zóně, z níž vyplývá, že jsem pracoval pro horthyovskou policii.

Schweinitzer na základě této skutečnosti mě vyzval, abych pracoval pro americké výzvědné orgány. Nebudu-li s tím, budu odhalen před vedením komunistické strany. Přirozeně, že jsem souhlasil. Kovách žádal politickou informaci o maďarské vnitropolitické situaci. Řekl, že poněvadž zastávám takovou vysokou funkci, nebude mě pověřovat drobnou výzvědnou prací jako nějakého obyčejného agenta. Chtěl, abych podával, ježto mám blízko k vedoucím politickým kruhům, budapešťským orgánům Spojených států informace o takových politických otázkách, o nichž nemohou získat zprávy z jiného pramene.

Informoval jsem Kováche — myslím, že Kovách měl jako člen vojenské misse hodnost podplukovníka — o politické situaci v zemi; zvláště důležité byly pro něho mé informace o volbách v roce 1945.

PŘEDSEDA:
Vy jste tedy měl Kováchovi podávat informace takových otázkách vnitropolitické povahy, o nichž se už odjinud nemohl dovědět.

RAJK:
Ano, právě proto měly pro něho význam informace o přípravách voleb v roce 1945, a hlavně o přípravách levice.Informoval jsem Kováche také o tom, že podle zpráv hodnocení situace komunistickou stranou různé pravicové živly, stoupenci Horthyho a Szalasiho režimu, trockisté, Weiszhausova skupina, pravicové strany, jako malorolnická strana a pravicové strany sociálně demokratické, zahájily rozsáhlou organisační práci: snaží se všude do podniků a úřadů prosadit nacionalistické, šovinistické a antisovětské živly, nepřátelské lidové demokracii.

Podplukovník Kovách mi řekl, že je mu to známo, neboť se to neděje bez vědomí Spojených států, nýbrž naopak, sice prostřednictvím určitých vhodných sil, ale vcelku pod vedením Spojených států, neboť jejich hlavním cílem v Maďarsku bylo zničit levé revoluční socialistické živly a umožnit převzetí moci pravicovou vládou.

Právě proto je mým úkolem informovat jej o všem, co podniká komunistická strana k likvidaci těchto živlů, a na druhé straně využít svého postavení ve straně ii působit v tom smyslu, aby tyto živly pokud možno bez přestávek mohly provádět svou výše zmíněnou politickou činnost.

PŘEDSEDA:
Nevzpomínáte si na něco z pobytu ve francouzských táborech, co by bylo v přímé souvislosti s tím, co jste právě uvedl?

RAJK:
Ano, vzpomínám si. Ještě dříve, než jsem navázal spojení s Kováčem, se Američané pokusili získat mě jako špiona americké špionáže. V táboře Vernet, po skončení občanské války ve Španělsku, mě vyhledal jistý americký občan jménem Field, který byl, pokud je mi známo, vedoucím americké výzvědné služby ve střední a východní Evropě.

Odvolal se na pokyn z Washingtonu, podle něhož má se mnou promluvit, pomoci mi z tábora a k návratu do Maďarska. Řekl, že mě chtějí poslat domů, abych jako neodhalený komunista pracoval ve straně podle pokynů, které dostanu od Američanů, abych desorganisoval a rozkládal stranu a podle možnosti se snažil uchopit do svých rukou vedení strany. Avšak moje spojení s Američany se omezilo jen na toto setkání s Fieldem, neboť přišel do tábora, když — jak jsem se už zmínil — jsem se již domluvil s majorem gestapa, že se vrátím domů přes Německo.

PŘEDSEDA:
Jak jste se vyjádřil k nabídnutým úkolům?

RAJK:
Řekl jsem mu, že mám možnost odjet na práci do Německa a odtud se vrátit do Maďarska, takže nepotřebuji jeho pomoci. Neřekl jsem mu ovšem, že se dostanu do Německa pomocí majora gestapa. Vzpomínám si, že Field vyjádřil svou nespokojenost.

PŘEDSEDA:
Pokračujte.

RAJK:
Člen vojenské misse USA v Budapešti, podplukovník Kovách, mne koncem roku 1945 nebo počátkem roku 1946 — nepamatuji si přesně — spojil s Mártonem Himmlerem. Martou Himmler byl tehdy v Maďarsku, kam dopravoval válečné zločince z amerického okupačního pásma.

Toto moje setkání s Himmlerem mělo ráz seznámení, o žádných zvláštních otázkách jsme spolu nemluvili. Po druhé a naposled jsem se setkal s Mártonem Himmlerem na podzim roku 1946, kdy byl, jak sám pravil, v Maďarsku inkognito, t. j. illegálně.

Tehdy mi řekl, že tuto cestu zařazuje do svého programu proto, že musí se mnou promluvit o důležité věci. Sdělil mi, že různé pravicové síly v Maďarsku jsou v podstatě pod vedením Ference Nagye. Bély Kovácse a Bély Vargy. Pravicové síly malorolnické strany právě tak jako pravicové síly zemědělské strany, které vede Imre Kovács pravicové síly sociálně demokratické, vedené Peyerem, Szederem, Kéthlym a Széligem, i horthyovské a bývalé szálasiovské síly, které nemají vlastní organisaci avšak velmi aktivně pracují v podzemí, rozvíjejí rozsáhlou činnost, směřující k uchopení státní moci a odstranění levých revolučních sil, t. j, komunistické strany a levých sociálních demokratů.

Mně chce svěřit, aby byla pravicovým silám zajištěna cesta k moci, úkol rozložit síly nejmocnější složky, komunistické strany, organisováním frakce proti Rákosimu. Nezávisle na tom, zdali se podaří či nepodaří postavit tuto frakci na široké základy, měl jsem propagandou přesvědčit veřejné mínění, že existuje Rajkova frakce proti komunistické straně, vedené Rákosim.

Takové byly Himmlerovy představy, a ovšem nebyly to jenom jeho osobní představy, nýbrž část celkové politiky USA, že jestliže se podaří třeba jen pomocí propagandy přesvědčit veřejné mínění, že uvnitř komunistické strany není jednoty a že existuje pod mým vedením silná protisovětská nacionalistická frakce s americkou orientací, povede to v táboře levicových sil k dezorganizaci, ztrátě linie a k zmatku, což usnadní vítězství pravicových sil.

PŘEDSEDA:
S jakou vládou?

RAJK:
S buržoasně demokratickou vládou, avšak přirozeně s kapitalistickou náplní, s obnovou kapitalismu.

PŘEDSEDA:
Osobně pod vaším vedením?

RAJK:
Ne. Když jsem mluvil s Himmlerem, ještě se nemluvilo o tom, pod čím vedením. A ani o tom ještě nebylo možno mluvit, neboť tehdy ještě v maďarském veřejném životě figurovali Ferenc Nagy, Béla Kovács a jiní.

Márton Himmler mi zároveň oznámil, že se vší pravděpodobností toto bude moje poslední rozmluva s ním nebo s jinými agenty amerických výzvědných orgánů, poněvadž celou síť předávají Jugoslávcům a v budoucnosti všechny pokyny budu dostávat po jugoslávské linii.

Neřekl mi nic o tom, od koho budu dostávat pokyny po jugoslávské linii, ani o tom, jak bude se mnou navázáno spojení i jugoslávské strany. Tím skončila moje rozmluva s Himmlerem.

S americké strany jsem měl ještě jedno spojení: nepravidelné tajné spojení s americkým vyslancem Chopinem.

PŘEDSEDA:
Měly vaše americké styky vliv na umístění Cseresnyése, Marschalla, Majora, Szásze a jiných?

RAJK:
Ano. Zapomněl jsem říci, že Márton Himmler, když i lem s ním mluvil koncem roku 1946, mi oznámil, že vzhledem I mé kompetenci ministra vnitra — neboť tehdy už jsem byl ministrem vnitra — musím se jednak snažit dosazovat na vedoucí místa lidi, požívající jejich důvěry, t. i. lidi, kteří provádějí americkou politiku nebo jsou agenty americké výzvědné služby, nejen v ministerstvu vnitra, nýbrž vzhledem k mé i funkci v maďarské komunistické straně a k mému postavení ve vládě snažit se umisťovat podobné živly i v jiných úsecích státního aparátu.

Podle tohoto Himmlerova pokynu a též podle jiných pokynů, o kterých myslím, že bude lépe mluvit později, jsem umístil v ministerstvu vnitra Sándora Cseresnvése. který byl agentem jugoslávských výzvědných orgánů, Marschalla, agenta francouzských výzvědných orgánů — „Druhého oddělení“. Frigyese Majora, agenta americké výzvědné služby CIC, a Bélu Szásze, agenta Intelligence Service.

Kromě toho mi podplukovník Kovách již v roce 1948 podřídil Tibora Szonyi, který byl jejich agentem. Používal jsem Tibora Szonvi k dosazování různých pravicových, nacionalistických, šovinistických, antisovětských živlů na nejrůznější místa stranickou cestou.

PŘEDSEDA:
Popište nyní kádrovou práci, kterou jste zčásti J sám, zčásti prostřednictvím Tibora Szónyi prováděl za účelem ; dosažení uvedených cílů.

RAJK:
Podstata této práce spočívala v tom, aby podle možnosti v těch úsecích státního života, které jsou důležité s hlediska uchvácení státní moci, byli spolehliví lidé, na něž by bylo možno se spolehnout ve smyslu svržení lidově demokratického zřízení.

Musím však dodat, že v roce 1946, kdy jsem mluvil s Mártonem Himmlerem, se tato politika v oblasti kádrové práce teprve rýsovala, ale ještě se neprováděla. K jejímu provádění došlo už ne na základě rozhovoru s Mártonem Himmlerem, nýbrž na základě pokynů a politických plánů Tita a Rankovičem.

Konec konců to byla ovšem jedna a tatáž linie, neboť Tito i Rankovič těsně a organicky spolupracovali s americkou výzvědnou službou. Na důkaz toho, že s ní těsně a organicky spolupracovali, mohu uvést celou řadu skutečností.

Především pozorování ve francouzském koncentračním táboře, kde jsem se sám přesvědčil o tom, že osoby, které v současné době zaujímají v Jugoslávii vedoucí posice, byly agenty „Druhého oddělení“ a vrátily se domů s pomocí gestapa.

Ovšem „Druhé oddělení“ již za války těsně spolupracovalo s orgány americké výzvědné služby. Po válce se stali agenti „Druhého oddělení“ ve střední a východní Evropě agenty americké výzvědné služby.

O tom, že mezí jugoslávskými vedoucími vládními kruhy, Titem, Rankovičem a jinými a na druhé straně americkou výzvědnou službou existovalo těsné spojení, mně musela přesvědčit i ta skutečnost, že v roce 1945 Američané posílali své lidi domů do Maďarska většinou přes Jugoslávii.

Při čemž takovým způsobem, že Jugoslávcům bylo známo, že tyto osoby jsou s americkými agenty. Tak na př. se přes Jugoslávii vrátili do Maďarska Tibor Szónyi a jeho druzi, ona Švýcarska trockistická skupina, která se zcela skládala z amerických agentů.

Musím říci, že nejpřesvědčivějším důkazem spojení vedoucích jugoslávských činitelů, ministerského předsedy Tita a ministra vnitra Rankoviče s Američany byl pro mne můj rozhovor s Rankovičem, k němuž došlo v létě roku 1947, kdy jsem trávil svou dovolenou v Opati ji v Jugoslávii.

PŘEDSEDA:
Povězte nyní, jak došlo k navázání spojení mezi jugoslávskými oficiálními osobnostmi a vámi. Tak se dostaneme k vašemu rozhovoru s Rankovičem.

RAJK:
S jugoslávskými výzvědnými orgány, s Brankovem, jsem navázal spojení nezávisle na amerických výzvědných orgánech již v roce 1945. Tehdy jsem ještě nevěděl, že jsou v těsném spojení s Američany. S Brankovém jsem se setkával na různých slavnostech Všemaďarského svazu lidových kolejí NÉKOSz a seznámil jsem se s ním na jedné z takových slavností.

Později, když jsem se stal ministrem vnitra, od jara 1946 mne jako vedoucí jugoslávské vojenské misse často na navštěvoval v ministerstvu vnitra.

Již v době našeho seznámení v NÉKOSz-u zdůrazňoval správnou politickou linii NÉKOSz-u. Považoval politiku NÉKOSz-u za správnou proto, že spočívala na nacionalistických základech, a mluvil o tom, že NÉKOSz je v menším měřítku totéž, co celé jugoslávské hnutí mládeže, jež stojí rovněž na nacionalistické základně.

V této souvislosti mi vykládal o politice Tita, který se po válce snaží provádět svou politiku na nacionalistickém podkladě. Snažil se mi vylíčit Titovu politiku jako uskutečňování nové taktiky budování socialismu v nových historických podmínkách, jež se vytvořily v průběhu druhé světové války.

Když jsem se stal ministrem vnitra, neustále se vracel k této otázce, takže jsem si musel domyslit, že vede náš rozhovor takovým způsobem proto, aby zjistil, jaký je můj vztah k Sovětskému svazu a k vůdcům komunistické strany, kteří provádějí politiku přátelství se Sovětským svazem, t. j. k Rákosimu, Geromu, Farkasovi a jiným, nakolik sympatisuji s nacionalistickou politikou Titovou a nakolik u mne může najít podobné politické smýšlení.

Z mých odpovědí se mohl Brankov nejen přesvědčit o tom, že sympatisuji s Titem, ale i o tom, ze schvaluji jeho nacionalistické a protisovětské názory. V důsledku toho se stalo chování Brankova natolik otevřeným, že mi přímo řekl, že je vedoucím jugoslávské výzvědné služby v Maďarsku a že mě žádá jako ministra vnitra, abych mu dodával různé údaje, abych jej informoval o maďarské politické situaci, o různých otázkách, které jsou státním tajemstvím atd.

PŘEDSEDA:
Mluvilo se o vašich známostech z koncentračního tábora?

RAJK:
Mluvilo. Brankov jako vedoucí vojenské misse často jezdil do Bělehradu pro instrukce a po každém návratu vyřizoval pozdrav od Rankoviče, Milice, Vukmanoviče a jiných, kteri bvli ve Španělsku. V souvislosti s tím mi sdělil, že všichni bývalí jugoslávští bojovníci ze Španělska jsou významnými a vedoucími státními činiteli.

PŘEDSEDA:
Mluvil s vámi o Kostovi-Nagyovi, Štefanoviči a Beblerovi?

RAJK:
Ano.

PŘEDSEDA:
Řekl jste, že. již ve francouzských táborech před vámi prohlásili, že jejich poměr k dělnickému hnutí, k socialismu je v každém případě nepřátelský. Z toho jste mohl vidět, že v Jugoslávii nejde o vybudování socialismu tou či onou cestou. Vždyť státní funkce zaujímaly osobnosti, které v letech 1939 a 1940 prováděly, jak jste uvedl, podkopnou práci proti socialismu.

RAJK:
Dovolte, abych na to odpověděl toto: jakou prováděli politiku nyní, nemohl jsem vidět; mohl jsem se jen dohadovat, jaká je politická orientace některých osob, které jsem znal. Budou-li moci za Tita, kterého jsem blíže neznal, provádět tuto svou politiku, budou-li moci uskutečňovat tuto politiku nebo ne, to jsem tehdy ještě nevěděl.

PŘEDSEDA:
Bylo to v každém případě nápadné.

RAJK:
Ano.

PŘEDSEDA:
Pokračujte.

RAJK:
V každém případě mohl Brankov na základě naších rozhovorů nabýt dojmu a také přesvědčení o mně, že souhlasím s politickými názory, které uvedl: lidová fronta na nacionalistickém základě, hnuti mládeže na nacionalistickém základě. K tomuto závěru jsem mohl dojít v létě roku 1947, kdy jsem odjel na dovolenou do Jugoslávie a kdy jsem byl uvítán mimořádně vřele a také s nápadnou přívětivostí.

Když jsem později mluvil v Opatiji s Rankovičem, pochopil jsem, že to nebylo obvyklé pohostinství, nýbrž že mi věnovali takovou pozornost proto, aby mne připoutali ještě blíže k sobě a získali pro své cíle.

K mému formálnímu spojení s jugoslávskými výzvědnými orgány došlo v podstatě zde v Opatiji. Zde došlo i k mému zapojení po jugoslávské linii, a zde se mi stalo po prvé jasným, že nejen Rankovič, Vukmanovič, Milic a jiní, kteří byli ve Španělsku, pokračují v trockistické činnosti a jsou ve spojení s americkým i výzvědnými orgány, nýbrž i sám ministerský předseda jugoslávské vlády Tito. To mohu doložit následujícími skutečnostmi.

V době mého pobytu v Opatiji se dostavil ke mně do mé vily jeden z vedoucích činitelů UDB v Charvátsku, asi třicetiletá blondýna, mluvící maďarsky. Sdělila mi, že Rankovič brzy přijede do Opatije a chce se mnou mluvit. O této rozmluvě a o setkání s Rankovičem nikdo mimo nás tři nesmí vědět. A opravdu za několik dní přijel Rankovič do Opatije. Překladatelem byla žena z charvátského UDB.

Rankovič řekl, že ví, že jsem byl ve spojení s maďarskou policií, a že on přijel nyní do Opatije na přímý pokyn Titův, aby mi oznámil, jestliže napříště nebudu svým politickým chováním v Maďarsku podporovat Tita, že mě odhalí.

Odpověděl jsem, že tyto hrozby nemají smyslu, poněvadž jsem neměl žádný vztah k maďarské policii, a jestliže jsem s nimi politicky spolupracoval, pak ne proto, že mne nějakým způsobem lapili a získali, ale proto, že moje politické přesvědčení je totožné s jejich.

Rankovič potom s výsměšným gestem vytáhl z kapsy fotokopii a dal mi ji přečíst. Byla to fotokopie prohlášení, které jsem dal v roce 1931 Hetényimu při mém prvním zatčení. Ptal jsem se Rankoviče, jak se k němu dostala fotokopie tohoto dokumentu.

Měla snad dříve fašistická jugoslávská policie dříve spojení s maďarskou policií a dostávala od ní informace? Vždyť se přece stávalo, že fašistické policie si dříve vyměňovaly informace. Nebo to bylo jinou cestou?

Rankovič řekl, že tento dokument nedostal z archivu jugoslávské fašistické policie, nýbrž že mu ho předali Američané. Horthyovská policie, když koncem války vláda a různé úřady utíkaly, převezla svůj archiv na západ; tento archiv se dostal v americkém pásmu do rukou Američanů.

Ptal jsem se Rankoviče, na jakém podkladě mohli mu Američané předat tuto fotokopii, a Rankovič odpověděl, že nemá smyslu hrát si se mnou na schovávanou, tím spíše, že musím znát celou jejich politiku a styky.

Proto, že mi může říci, že jsou ve spojení s Američany, že ví o mé rozmluvě s Himmlerem, k níž došlo koncem roku 1946, t. j. půl roku předtím, že ví i o tom, jaké úkoly mi uložil Himmler za účelem přivedení pravicových sil k moci a rozbití jednoty komunistické strany.

Ví i o tom, že mi Himmler oznámil, že se vší pravděpodobností v nejbližší době budu dostávat pokyny ne bezprostředně od Američanů, nýbrž po jugoslávské linii.

Nuže tedy — pravil Rankovič — jugoslávská linie, to je Tito a já sám. Nadále budu dostávat pokyny od Tita nebo jím určeného prostředníka. Tato skutečnost mi především potvrdila to, že nejenom Jugoslávci, kteří byli získáni již ve Francii, nýbrž i mnozí z jugoslávských vládních kruhů, včetně ministerského předsedy Tita a ministra vnitra Rankoviče byli v těsném spojení s Američany.

Zde musím poukázat na to, že potom, když mi Rankovič ukázal fotokopii, jsem mu řekl, že zvláště když mají v rukou tuto fotokopii, jo úplně zbytečné mě získávat, byť i formálně, když beztak v politickém ohledu s nimi souhlasím. Rankovič na to řekl, že já jako ministr vnitra musím chápat, že on: rovněž jako ministr vnitra s hlediska svého povolání pokládá za důležité splnění těchto formalit, aby získali všechny záruky, že vyplním jejich pokyny.

Ostatně mě uklidnili, že mi nesvěří drobnou práci, neboť vědí o mých schopnostech a jaké postavení zaujímám ve vládě i ve straně, a že mi svěří velké politické úkoly. V této souvislosti řekl, že se později o tom všem domluvíme a zatím abych Titovým jménem přijal jako příkaz, splnit ty úkoly, pokud jsem je ještě zcela nesplnil, které mně dal koncem roku 1946 Himmler, t, j, jeden z vedoucích americké výzvědné služby.

PŘEDSEDA:
Také tehdy se odvolával na Himmlera?

RAJK:
V této souvislosti se znovu zmínil o tom, že jsou podrobně informováni o mé rozmluvě s Himmlerem. Ví o tom ministerský předseda Tito i on sám. Rankovíč zvláště zdůraznil požadavek, abych uvnitř komunistické strany dosáhl vytvoření silné frakce, namířené proti Rákosimu, t. j. frakce nacionalistické a antisovětské.

To, jak jsem už řekl, mne utvrdilo v mém přesvědčení, že mezi ministerským předsedou Titem, ministrem vnitra Rankovičem a jinými jugoslávskými vedoucími státními činiteli na jedné straně a americkými výzvědnými orgány na straně druhé je těsné spojení, a předpokládal jsem, což se později potvrdilo, že toto spojení musí již být staré, protože teprve při nedávném spojení by nebyla možná tak dokonalá spolupráce.

Ani teď se nemohu zbavit domněnky, že Američané drží v rukou právě tak jako jiné nynější jugoslávské státní činitele, kteří byli získáni ještě ve Francii, i samotného Tita tím, že mají o něm v rukou kompromitující materiál ještě z dob fašistické Jugoslávie.

PŘEDSEDA:
Zároveň s tím jste tedy měl spojení s jugoslávskými činiteli, kteří působili v Maďarsku —-Brankovém. Mrazovičem, Javorskym a Cačinovičem?

RAJK:
Co se týče mého spojení s Jugoslávií, to jest s Brankovém, a později, když se stal Mrazovič vyslancem, s Mrazovičem, právě tak jako s Cicmilem a ostatními, toto spojení je možno v podstatě rozdělit na dvě období: do mé rozmluvy s Rankovičem, to jest do léta roku 1947, a od léta 1947, kdy jsem se vrátil z dovolené, do mé rozmluvy s Rankovičem v Kelebii.

PŘEDSEDA:
O prvním období jste mluvil; nemluvil jste ještě podrobně o informacích, které jste poskytoval.

RAJK:
K prvnímu období bych chtěl dodat jenom to, že toto moje spojení nebylo jenom opatrným pokusem poznat druhou stranu, kdy oni se pokoušeli poznat mě a já je; podával jsem Brankovovi a jiným pravidelné politické informace a jiné zprávy,

PŘEDSEDA:
Jaký charakter měly tyto informace? K čemu vztahovaly?

RAJK:
Týkaly se na příklad maďarského státního rozpočtu, který zvláště zajímal Jugoslávce, jugoslávskou vládu. Dále zprávy o spiknutí, vedeném pravým křídlem nezávislé malorolnické strany, Ferencem Nagym, Bélou Kovácsem a jinými.

Dostali ode mne operační pravidla a služební řád policie. Žádali ode mne také dostali mapu veřejné správy Maďarska. To vše bylo státním tajemstvím; jugoslávské kruhy dostaly ode mne tento materiál prostřednictvím Brankova.

PŘEDSEDA:
Dostali od vás zprávy o orgánech státní bezpečnosti?

RAJK:
Kromě uvedených zpráv dostávali ode mne stále a prali lne informace o všech otázkách týkajících se ministerstva vnitra nebo bezpečnostních orgánů. Kromě mne dostávali zprávy státního tajemníka Endre Szebenyi a Cseresnyése, kteří ode mne osobně dostali pokyny, aby byli ve všem Jugoslávcům k službám.

PŘEDSEDA:
Komu ještě jste dal takové pokyny?

RAJK:
V ministerstvu vnitra vlastně jenom těmto dvěma osobám. Docela jiný charakter dostalo moje spojení s Brankovem po rozmluvě s Rankovičem.

PŘEDSEDA:
Vaše informace se netýkaly vojenských otázek?

RAJK:
Vojenských otázek se netýkaly, protože, jak jsem se i< prve později dověděl, po vojenské linii měli zvláštní spojení přímo s Pálffym.

PŘEDSEDA:
Zkrátka je možno říci, že jste dodával materiál o otázkách, dotýkajících se celého politického i hospodářského života země.

RAJK:
Ano. Po mém prvním setkání s Rankovičem dostalo spojení s Brankovém nový charakter, dostával jsem od něho pokyny jeden za druhým.

Když jsem se vrátil, bylo jedním z pokynů, které jsem dostal prostřednictvím Brankova, abych všemi silami napomohl tomu, aby se na vedoucí místa v policii a v armádě dostali pro nás spolehliví lidé, vyhovující naši politice, t. j. nacionalistické, šovinistické a antisovětské živly.

V této souvislosti zdůraznil, že umístění těchto živlů na důležitých místech nestačí, že se musím snažit, aby celá policie a armáda jako ozbrojené formace se dostaly pod vliv Titovy politiky, t. j. aby nastoupily nacionalistický, protisovětský kurs s orientací na Spojené státy.

K uskutečnění tohoto doporučoval Rankovič, aby byly policejní a vojenské delegace posílány do Jugoslávie, kde zahrnou delegáty veškerým pohodlím a budou mezi nimi popularisovat Tita, ukáží jim všechny vymoženosti a krásy Jugoslávie, aby, až se vrátí domů s nejlepšími dojmy, mohli provádět v policii a v armádě projugoslávskou politiku.

Připomínám, že policejní delegace do Jugoslávie odjela; aby jednostranný zájezd delegace nevzbudil pozornost, Jugoslávci poslali k nám zase svoji policejní delegaci. K prohloubení jugoslávské politiky v armádě a v policii Rankovič doporučoval, abych navrhl vládě, aby posílala důstojníky armády a policie do jugoslávských vojenských a policejních škol, kde by z nich byli vychováni velitelé ozbrojených sil, spolehliví pro Titův režim a pro Titovu politiku. Jestliže se podařilo uskutečnit zájezd policejní delegace, pro události, o kterých budu mluvit dále, jsem nemohl zorganisovat vojenskou delegaci a zajistit poslání armádních a policejních důstojníků do Jugoslávie.

Při jiné příležitosti mi Rankovič prostřednictvím Branková vzkázal, abych se snažil o to, aby nejen na vedoucích místech v armádě a v policii, nýbrž i v nejrůznějších úsecích státního aparátu, v ministerstvech, úřadech, závodech, v obecních i městských úřadech byly umístěny nacionalistické, šovinistické, protisovětské, proanglické a proamerické živly.

Vzkázal, že k tomu mohu použít Tibora Szonyi, který po lince komunistické strany může napomáhat této politice. Tak jsem se dozvěděl, že Tibor Szonyi, který byl agentem Američanů a jako takový se vrátil přes Jugoslávii do Maďarska, byl zapojen Američany k provedení některých dílčích úkolů na jugoslávskou linii. Říkám k uskutečnění dílčích úkolů proto, že, pokud vím, Szonyi až do konce nezávisle na jugoslávské linii byl v těsném, přímém spojení s Američany.

Na základě Rankovičových pokynů Szonyi dostal ode mne k provedení těchto úkolů pokyny stejně jako Pálffy, jemuž jsem dal pokyn o provedení úkolů, vztahujících se k armádě; co se týče policie, nebylo zapotřebí dávat nějaké pokyny, neboť jako ministr vnitra jsem tu působil sám.

Na Rankovičův pokyn, to bylo ještě před jeho příkazem, abych se spojil s Szonyim, jsem se snažil ve volbách v roce 1947 podporovat' předvolební propagandu Barankovicsovy strany a Pfeifferovy strany.

Je třeba poznamenat, že brzy potom, co jsem se vrátil z dovolené z Jugoslávie, byl odhalen Ferenc Nagy, jeho vláda odstoupila a v souvislosti s tím byly vypsány nové volby do parlamentu, jichž se zúčastnily dvě nové strany, strana Barankovicsova a Pfeifferova.

V Rankovičově pokynu bylo řečeno, že na místo pravého křídla malorolnické strany, které bylo rozbito v souvislosti s odhalením spiknutí, je nutno napomoci novému semknutí a posílení pravicových sil, s tím, abych já jako ministr vnitra nečinil překážky předvolební propagandě Barankovicsovy a Pfeifferovy strany.

Obě strany mohly přirozeně podle ústavy Maďarské republiky svobodně provádět svoji předvolební propagandu. Nejednalo se o to, že bych já, porušuje ústavu, bránil Barankovicsově nebo Pfeifferově propagandě, nýbrž o to — a to bylo zdůrazněno — abych nečinil překážek Barankovicsově a Pfeifferově straně v předvolební propagandě, porušující ústavu.

Jiný Rankovičův příkaz z téhož období, který doplňoval jeho všeobecný pokyn o předvolební kampani, zněl v tom smyslu, abych zavřel oči nad tím, že pravicoví sociální demokraté v době voleb zahájili politický kurs proti lidové demokracii, proti Sovětskému svazu, orientaci na proanglickou a proamerickou politiku; abych ve vedení komunistické strany jako člen sekretariátu zajistil benevolentní postoj k této politice.

V pokynu se pravilo, že ve straně mohu argumentovat tím, že v době voleb nelze současně bojovat na dvou frontách; nelze bojovat proti pravicovým silám, které mají fašistický charakter, a zároveň proti pravicovým silám, které přece jenom patří k dělnické straně, takže bychom zvolili menší zlo a nechali volnost pravicovým sociálním demokratům v jejich činnosti.

V této souvislosti mi Rankovič sděloval, že podle jeho informací — odkud to věděl, nevím — se pravicoví sociální demokraté pokusí využít voleb, předvolební kampaně a posléze i výsledků voleb k vydírání na komunistické straně, aby si vymohli různé vedoucí státní posice. Ve vedeni strany jsem mel působit v tom směru, aby jim v zájmu neutralisace sociálních demokratů byly postoupeny různé posice; v krajním případě jsem měl argumentovat tím, že prozatím přistoupíme na tyto ústupky a. později si tyto posice vydobudem nazpět.

Tak se tedy naskytuje skvělá možnost — psal Rankovič — prosadit v různých úsecích státního života, zvláště v ozbrojených složkách ministerstva vnitra, v orgánech státní bezpečnosti, hospodářské policie, ve vojensko-politickém oddělení armády a v armádě na vedoucí místa pravicové sociální demokraty. Rankovič mi prostřednictvím Branková objasnil, jaký je cíl těchto opatření.

Řekl, že s pravicovými sociálními demokraty mají společnou základnu, a právě to, že se orientují na Spojené státy a že zaujímají antisovětský postoj, odpovídá i našim politickým cílům, t. j. cílům protisovětským, namířeným proti lidové demokracii, zvláště jestliže zaujmou místa v armádě, v policii, v ozbrojených složkách a různých úsecích státního aparátu.

V té době, ve druhé polovině roku 1947, došel ještě jeden důležitý pokyn Rankoviče, který jsem rovněž nemohl pochopit; vysvětlil mi ho až později, v Kelebii. Mluvilo se v něm o tom, že až jugoslávská vláda navrhne maďarské vládě organisovat balkánskou federaci mládeže, žen a odborů, že mám jako člen vlády všemi silami tento návrh podporovat.

Konečně, ve druhé polovině roku 1947, t. j. po schůzce v Kelebii, došel od Tita a Rankoviče další pokyn. Mělo se usilovat o to, aby byla komunistická strana a lidová demokracie vůbec zbavena vlivu v policii, v armádě, v ozbrojených silách, které měly být ovlivněny pravicovými živly. Jedním ze způsobů, jak dosáhnout tohoto cíle — praví se ve směrnici -— je zastavení práce stranických organisací v policii, čímž by byly zabity dvě mouchy jednou ranou.

Předně tím zabráním rozšíření politického vlivu lidové demokracie a komunistické strany v policii a zbavím se kontroly komunistické strany. Na druhé straně, jako ministr vnitra se mohu bez kontroly strany stát skutečným pánem a vedoucím politické organisace, bude na mně záviset celá policie, která mi přijde vhod. jako zcela spolehlivý jednotný ozbrojený útvar k proti-vládním akcím. Podle příkladu policie se to pak mělo provést i v armádě. Všechny tyto pokyny jsem dostal ve druhé polovině roku 1947 od Rankoviče.

Koncem roku 1947 se objevilo na pořadu dne uzavření smlouvy o přátelství mezi Jugoslávií a Maďarskem. V této souvislosti mně Brankov oznámil, že mám této příležitosti využít pro Titovu popularisaci, protože to znamená popularisaci Titovy politiky a zesílení jeho přitažlivosti. Tlumočil mi dále i to, že přijetí Tita v Maďarsku se týká mne, jako ministra vnitra, a abych se postaral o takové přijetí, jaké je stanoveno jen pro největší vůdce. K dojednání podrobností několik dní před příjezdem jugoslávské vládní delegace poslal ministr vnitra Rankovič delegaci, vedenou Miličem, který, pokud vím, je vedoucím jugoslávské UDB nebo jedním z jejích vedoucích.

Milic mne navštívil v bytě spolu s Brankovém. Prohlásili, že této příležitosti je nutno využít k provedení přehnaných bezpečnostních opatření, aby tak byl zdůrazněn význam Titovy osobnosti, jako obecně uznávaného vůdce. Navrhovali i taková opatření, jako vystěhování všech nájemníků z bytů, jejichž okna vedou do ulic, kterými bude projíždět Tito, aby na něho nikdo nevrhl bombu nebo nevystřelil.

Po celé cestě je nutno v předcházejících dnech zkontrolovat kanalisační síť, není-li v ní umístěn pekelný stroj nebo nějaká bomba, a potom, jakmile po kontrole bude uzavřen nějaký otvor kanalisace, je nutno před ním demonstrativně postavit hlídku, aby všichni věděli, že jde o zabezpečení Titovy osobnosti.

Mrazovič, který byl v té době již velvyslancem, zvlášť zdůraznil, pokud se týká místa Titova pobytu, že musí dostal nejkrásnější vilu v Budapešti. Když se mi nepodařilo zajistit tuto poslední podmínku, navštívil mě Mrazovič oficiálně v prvních dnech poté, co se stal velvyslancem.

Požádal mě, abych tlumočil maďarsko vládě, že sděluje z pověření jugoslávské vlády toto: Jelikož nemůžeme zajistit vilu odpovídající Titově osobnosti a nechceme učinit náležitá bezpečnostní opatření, odmítne jugoslávská delegace přijet do Maďarska k podepsání smlouvy o přátelství.

Toto prohlášení bylo učiněno přibližně 36 hodin před příjezdem. Snažil jsem se vyhovět v plné míře těmto požadavkům. Nezáviselo na mně, že jsme je nesplnili na sto procent. Maďarská vláda zasáhla do této věci a zakázala mi jako ministru vnitra, abych vydával zbytečné, přehnané příkazy.

V souvislosti s Titovým příjezdem jsem dostal zvláštní úkol zmobilisovat Maďarský svaz lidových kolejí, Maďarsko-jugoslávskou společnost a Demokratický svaz. Jižních Slovanů v Maďarsku k uspořádání skutečně velkorysých Titových oslav v Budapešti s pochodňovým průvodem, aby byla ještě více zdůrazněna důležitost Titovy osobnosti.

Do doby mé činnosti ministra vnitra spadají ještě další informace, které jsem poskytl, a o nichž jsem se nezmínil proto, že jsem hovořil jen o roku 1947. V roce 1948 jsem ústně tlumočil Brankovovi usnesení Informačního byra, které jsem písemně sám neměl, několik týdnů před tím, než bylo uveřejněno. Titovci tedy díky mně znali usnesení Informbyra daleko dříve, než je mohli dostat organisační cestou, a než bylo uveřejněno. S mou špionážní činností souvisí i umisťování špionů.

Mám tu na mysli ty osoby, o kterých jsem se již zmínil: Sándora Cseresnyése, agenta jugoslávské špionáže, Bélu Szásze, agenta Intelligence Service, Frigyese Majora, agenta americké CIC, Marschalla, agenta francouzské špionážní služby. Dnes již nemohu časově určit, koho, kdy a na jaké vedoucí místo jsem jmenoval.

PŘEDSEDA:
Nebo dal pokyn jmenovat.

RAJK:
Nebo dával pokyny. Do doby mé činnosti jako ministra vnitra spadá i to, že jsem se snažil umisťovat nejen získané lidi, ale i ty, které jsem znal jako trockisty, deményisty, weisshausisty, nacionalisty, šovinisty, lidi protisovětsky a protikomunisticky naladěné.

Pokládal jsem za vhodné i takové lidi, u kterých se všechny tyto znaky neprojevovaly plně, ale o kterých jsem věděl, že jsou spolehliví a že jsou mi oddáni a že jejich prostřednictvím budu moci provádět svou politiku. Do této kategorie — nacionalistů, šovinistů, nebo osob, které byly pod mým osobním vlivem, patřili na jedné straně lidé, které jsem trpěl ve svém okolí a které jsem zastihl při svém příchodu na místo ministra vnitra.

To byl na příklad Endre Szebenyi, tehdy jen přednosta oddělení, ze kterého jsem udělal státního sekretáře. Přivedl jsem do ministerstva plukovníka policie Gyuly Oszkó, kterého jsem učinil vedoucím kádrového oddělení policie, protože jsem jej se svého politického stanoviska pokládal za spolehlivého.

Spolu s nimi byly v ministerstvu policie i čistě horthyovské živly, jako na příklad Korondy, o kterém jsem věděl, že byl důstojníkem četnictva a v této hodnosti jsem ho přejal od Pálffyho. S pomocí Szonyiho byli takoví lidé umisťováni do armády a do různých odvětví státního aparátu.

Pro upevnění svého vlivu jsem umístil do oddělení státní bezpečnosti plukovníka Kálcsiese, podplukovníky Rátha, Kováche a kapitána Bečka. Nezáviselo na mně, že se těmto lidem nepodařilo v tomto oddělení usadit. Vedoucí důstojníci z oddělení státní bezpečnosti je odhalili a z oddělení odstranili. Napomáhal jsem rovněž tomu, aby různí pravicoví političtí vůdcové mohli po svém odhalení uprchnout z Maďarska.

Tak Béla Varga, Károly Peyer, Szélig, Sulyok, Pfeiffer, ti všichni uprchlí ze země v době mé činnosti jako ministra vnitra. Nedostával jsem k tomu pokyny od Rankoviče, sám jsem však chápal věc tak, že musím pomáhat těmto pravicovým živlům, jejichž politika spočívala v organisování pravicových sil k útěku do ciziny, aby odtud mohly být využity.

Z celé své činnosti ministra vnitra pokládám za nejtěžší a nejdůležitější přirozeně svou účast ve spiknutí, vedení tohoto spiknutí, tu činnost, které jsem se sám chopil a kterou mi naznačil v době naší schůzky v Kelebii Rankovič Titovým jménem.

PŘEDSEDA:
(Ukazuje dokument) Podívejte se na to! Je to váš podpis?

RAJK:
(Vystupuje na pódium.) Ano, můj.

PŘEDSEDA:
Ano. Vy jste tedy podepsal dokument o propuštění Imre Gayera ...

RAJK:
Ano.

PŘEDSEDA:
... 17. prosince 1946 jako ministr vnitra toho Imre Gayra, o kterém jsem již hovořil...

RAJK:
Ano.

PŘEDSEDA:
Jehož politickou úlohu ostře odporující socialistickému rozvoji, smýšlení a minulost jste znal.

RAJK:
Jako ministr vnitra jsem propustil z internace nejen Imre Gayera, ale pokud se pamatuji, i jiné, jako na příklad Jószefa Dudáse a Horvátha, kteří byli maďarskými trockisty. Rozhodl jsem se propustit je na svobodu, abych pomohl organisaci pravice.

PŘEDSEDA:
Ukáži váni ještě něco. To jste také psal? Podívejte se.

RAJK:
(Přistupuje ke stolu, a prohlíží dokument.) Psal jsem to.

PŘEDSEDA:
„Endre Gischitz má právo přístupu do budapeštského oblastního sekretariátu strany. Prodlouženo. Rajk. Budapeštský výbor Komunistické strany Maďarska. Kdo je to Endre Gischitz?

RAJK:
Jeden z vedoucích členů frakce Deménye.

PŘEDSEDA:
Nyní přejděme ke schůzce v Kelebii.

RAJK:
Ano. Titem vedená vládní delegace přijela podepsat smlouvu o přátelství. Po podepsání smlouvy uspořádala maďarská vláda na počest delegace hon.

PŘEDSEDA:
Prosím, jen v hrubých rysech. Uspořádali hon v Kelebii. Tam jste se sešel s Rankovičem. Popište stručně, k čemu, došlo při tomto setkání.

RAJK:
Rankovič mi oznámil Brankovovým prostřednictvím, že po skončení honu si se mnou chce pohovořit v jednom ze salonních vagónů jugoslávského vlaku. K rozhovoru došlo.

Při rozhovoru byl až do konce překladatelem mezi mnou a Rankovičem Brankov a nikdo jiný v salonním vlaku nebyl. Když shrnu politickou část toho, co mi Rankovič sdělil, mohu říci toto: Je nutno vykonávat vliv tím směrem, aby bylo povaleno lidově demokratické státní zřízení, které vzniklo po osvobození lidově demokratických republik, aby se zabránilo jejich socialistickému rozvoji.

Revolučně demokratické síly jsme měli zčásti přetáhnout na svou stranu, odtrhnout je od Sovětského svazu, zčásti, kde by to jinak nešlo, zničit. Místo lidově demokratického státního zřízení je nutno ve všech lidových demokraciích nastolit buržoasně demokratické zřízení, t. j. místo rozvoje socialismu je nutno restaurovat kapitalismus.

Tyto buržoasně demokratické vlády by se místo na Sovětský svaz orientovaly na Spojené státy, a to tak, že by se sjednotily kolem Jugoslávie a vytvořily by pod jejím vedením, pod vedením Tita a jugoslávské vlády federaci, která by se opírala o Spojené státy. Tato federace by zároveň představovala vojenský blok na straně Spojených států proti Sovětskému svazu.

PŘEDSEDA:
Jaký byl plán, navržený Rankovičem?

RAJK:
Řekl jsem mu, že nechápu úplně, jak chce Jugoslávie, Titova vláda uskutečnit tuto politiku. Existují přece jisté rozpory, alespoň zdánlivé, mezí dnešní situací v Jugoslávii a tím, že si za konečný cíl vytyčují obnovu kapitalismu a svržení lidově demokratického zřízení.

PŘEDSEDA:
Co na to řekl Rankovič?

RAJK:
Na to mně Rankovič řekl: Především je nutno vědět, že ani Tito, ani ostatní členové jugoslávské vlády nechtěli mít v Jugoslávii po osvobození lidově demokratické zřízení a výstavbu socialismu. Jestliže však byli jako vláda přesto nuceni provést takováto revoluční opatření, která v podstatě vedla k likvidaci kapitalismu, nestalo se tak proto, že chtěli vážně uskutečnit tento program, nýbrž proto, že to museli udělat pod nátlakem pracujících mas jugoslávského lidu.

Na druhé straně po ukončení druhé světové války byla situace ve střední a jihovýchodní Evropě taková, že Jugoslávie, a v daném případě jugoslávská vláda, ministerský předseda Tito a jeho pomocníci, museli počítat se Sovětským svazem a s novými lidově demokratickými zeměmi. Tyto faktory je tedy donutily provést opatření, která vedou k likvidaci kapitalismu.

Rankovič zvláště zdůraznil, že je donutily provést a hned zdůraznil, že již od začátku úzkostlivě dbali o to, aby skutečně revoluční socialistické živly nemohly přijít v Jugoslávii k moci a aby soustředěná státní moc zůstala v rukou Tita a jeho společníků. Hned také řekl, že v Jugoslávii byla lidová fronta organisována na nacionalistickém základě, že nezajistili a nedovolili hrát komunistické straně samostatnou úlohu, a to právě proto, aby v Jugoslávii nebylo takové krystalisující a mobilisující revoluční síly, samostatné, nezávislé strany.

Rankovič mi řekl, že po osvobození y letech 1045 až 1946 byla situace taková, že Jugoslávie mohla klidně zůstávat v pozadí a ukazovat Sovětskému svazu a lidově demokratickým zemím svou zdánlivou revolučnost.

Jugoslávie nemusela přijímat nepříjemné závazky proti Sovětskému svazu, neboť ve všech zemích lidové demokracie, které byly teprve na počátku svého vývoje, byly poměrně natolik veliké staré reakční síly, že bylo možno počítat s jejich vítězstvím a v případě vítězství s vytvořením buržoasně demokratického zřízení v těchto zemích. Tak na příklad řekl, že v případě, kdyby nebylo odhaleno spiknuli Ference Nagye, mělo by Maďarsko velmi blízko k této vývojové etapě.

V tomto případě, jestliže by vývoj probíhal právě takovým způsobem, pravil Rankovič, začala by aktivní zahraniční politika Jugoslávie teprve tehdy, až by síly reakce zvítězily v některých těchto zemích. Potom by Jugoslávie mohla zahájit ve svazku s těmito zeměmi uskutečňování bloku. Poté řekl: Situace se však změnila natolik, že Jugoslávie se musela zříci své úlohy reservy a musela sama vystoupit do popředí, musela se stál organisátorem a vůdcem svržení lidově demokratického zřízení v ostatních zemích lidové demokracie a vytvoření svazku buržoasně demokratických států, opírajících se o USA, jako vojenského bloku proti Sovětskému svazu. Musím mimo jiné poznamenat, že Rankovič při našem rozhovoru v Kelebii zdůraznil, že vše, co mi říká, je součástí Titova plánu a že mně to vše oznamuje na Titův pokyn.

PŘEDSEDA:
V čem plán spočíval?

RAJK:
Jedním slovem řečeno, plán spočíval v tom, aby se Jugoslávie, když reakční síly v zemích lidové demokracie utrpěly postupně porážku, sama chopila vedení, organisační role při svržení státního zřízení v zemích lidové demokracie. Ale Jugoslávie, pravil Rankovič, podle Titova mínění to nemůže učinit tak, aby se otevřeně postavila na stranu takovéhoto politického směru. Nemůže proto, že v širokých masách jugoslávského lidu a v lidu ostatních zemí lidové demokracie jsou ještě velmi hluboké kořeny přátelství k Sovětskému svazu a veliké síly socialistického tábora.

Právě proto musí Tito provádět svou politiku pod maskou, podvodným způsobem. Tuto podvodnou politiku si podle Rankoviče představoval Tito takto: Jugoslávie se v důsledku poslední války, či správněji, v důsledku hrdinské partyzánské války jugoslávského lidu, těší velké přitažlivosti mezi národy ostatních zemí lidové demokracie.

Tito myslil tedy na to, aby se navenek zdůrazňovalo přátelství se Sovětským svazem a se zeměmi lidové demokracie a aby se s využitím přitažlivosti a popularity Jugoslávie vytvořily nutně různé svazky mezi Jugoslávií a ostatními zeměmi. Seskupení okolo Jugoslávie chtěl Tito provést pod socialistickými lidově demokratickými hesly přátelství se Sovětským svazem, pod záminkou, že Jugoslávie hraje pro svou zeměpisnou polohu důležitou strategickou úlohu proti útočné politice USA a anglosaských zemí vůbec.

Je v zájmu Sovětského svazu a zemí lidové demokracie podporovat Jugoslávii, aby mohla hájit jejich zájmy proti Anglosasům. To by bylo hlavním argumentem, aby za využití popularity Jugoslávie se kolem ní semkly ostatní země i hospodářsky. Utvoření svazu mělo probíhat zatím na základě jednání s dosavadními vládami y zemích lidové demokracie. Tito však zdůrazňoval, že současně s těmito jednáními je nutno podnikat kroky k odstranění vlivu Sovětského svazu na demokratické síly v zemích lidové demokracie, rovněž pod maskou hesel přátelství se Sovětským svazem a zeměmi lidové demokracie, a rozšířit na ně Titův vliv.

Tomu mělo napomáhat vytvoření různých balkánských rad, jejichž pomocí by Tito i v politickém ohledu vytvořil základ pro vybudování balkánského svazku států. Konečně, posledním, bodem tohoto úkolu svrhnout lidové demokracie bylo, aby zároveň s činností těmito dvěma směry byla v každé lidově demokratické zemi na Titův pokyn prováděna činnost k pokud možno rychlému semknutí všech pravicových reakčních sil a k jejich uvedení do bojové pohotovosti, aby v potřebném okamžiku mohly v případě nutnosti ozbrojenou cestou, t. j. násilím, svrhnout dosavadní lidově demokratické vlády.

PŘEDSEDA:
Pokud jde o Maďarsko, byl jste tímto úkolem pověřen vy?

RAJK:
Pokud jde o Maďarsko, byl tento úkol svěřen mně.

PŘEDSEDA:
Byla v tomto úkolu, ohledně Maďarska, nějaká zvláštní část, nebo byl tento úkol stejný pro všechny země lidové demokracie?

RAJK:
Jak vůči Maďarsku, tak i vůči ostatním zemím lidové demokracie nazval Rankovič tento plán Titovým plánem, nebo jak mu říkali mezi sebou, zvláštním Titovým plánem a jeho provedení zvláštní cestou, zvláštní politikou. To se týkalo nejen Maďarska, ale i všech zemí lidové demokracie.

Rankovič zároveň poznamenal, že Tito je příliš dobrý stratég, než aby se tohoto plánu mechanicky používalo pro všechny země. Má na zřeteli zvláštnosti každé země a poměr politických sil v každé zemi.

PŘEDSEDA:
Nedostal jste nějaké zvláštní úkoly, pokud jde o maďarské státní činitele? Nebyli někteří z nich pokládáni za nepřátele prvního stupně, jejichž likvidace by byla prvořadým úkolem? O tom se nehovořilo?

RAJK:
Ano, o tom se hovořilo. Ohledně Maďarska spočíval úkol v tom, aby bylo samozřejmě svrženo v Maďarsku existující lidově demokratické zřízení, aby byli zatčeni členové lidově demokratické vlády, v rámci čehož ...

PŘEDSEDA:
Kdo byl pokládán za nepřítele prvního stupně?

RAJK:
... v rámci čehož je nutno nejnebezpečnější, jak se vyjádřil Rankovič, v krajním případě likvidovat.

PŘEDSEDA:
Kdo to by] jmenovitě?

RAJK:
Především mám na mysli Rákosiho, Geroho, Farkase.

PŘEDSEDA:
Jen na mysli, nebo se konkrétně vyjádřil?

RAJK:
Konkrétně se o nich zmínil.

PŘEDSEDA:
Uvedl tedy tato jména.

RAJK:
A pravil, že za splnění maďarského programu odpovídám osobně já. V této souvislosti mně ihned tlumočil Titovo zhodnocení maďarské situace, síly, se kterými je možno počítat.

PŘEDSEDA:
Vyjmenoval tedy všechny reakční síly"

RAJK:
Vyjmenoval vcelku všechny reakční síly a přesvědčivě zdůraznil, že hlavní pozornost je nutno věnovat ozbrojeným silám, armádě a policii, rozestavovat do nich své lidi a držet tam v rukou vedoucí posice a jejich prostřednictvím provádět svou politiku.

PŘEDSEDA:
A na tom končila schůzka v Kelebii? Neřekl, jak se bude udržovat spojeni a zda budete dostávat nové pokyny?

RAJK:
Schůzka v Kelebii skončila tím, že Rankovič slíbil dát v budoucnosti nové pokyny a žádal, abychom se necítili osamělí, neboť kromě nich pracují tímto směrem i jiné síly, mající téměř stejnou váhu jako my. V této souvislosti zmínil, že Marshallův plán, vstupující v život, bude směřovat k tomu, aby ztěžoval hospodářský život zemí lidové demokracie a aby vytvořením hospodářských obtíží vytvořil předpoklady ke spojení zemí v jednotnou frontu.

PŘEDSEDA:
V čem spočíval druhý názor?

RAJK:
Je nutno mít na zřeteli, pravil Rankovič, že se strany Spojených států a anglosaských zemí vůbec sílí stále provokační politika války, která v Maďarsku i v ostatních zemích lidové demokracie určitě vyvolá nejistotu ve vědomí politicky méně zralých lidí, kteří propadnou válečné panice a z paniky se pokusí orientovat se na Ameriku.

PŘEDSEDA:
Přislíbil skutečně jugoslávskou ozbrojenou pomoc?

RAJK:
Ano. Zdůraznil, že spolu s odpovídající koncentrací sil mohu počítat s podobnou podporou, zdůraznil však přitom, že zvláštní význam přikládá tomu, abych se v politické činnosti opíral o vlastní síly, které jsou uvnitř země.

PŘEDSEDA:
Ano, to jste již řekl.

RAJK:
Existuje ještě několik skutečností, o nichž bych považoval za důležité se zmínit. Rankovič mimo jiné zdůraznil, že anglická labouristická strana, právě tak jako blumovci a saragatovci, t, j. angličtí, francouzští a italští pravicoví socialisté, zahájí proti lidově demokratickým zemím mimořádně silnou propagandu, podporující Marshallův plán a provokační válečnou politiku Spojených států, a že při tom budou aktivně využívat sítě organisací pravicových sociálních demokratů v jednotlivých zemích.

PŘEDSEDA:
Hovořil jste o tom po kelebijské schůzce s oficiálními americkými osobnostmi?

RAJK:
Ano. To bylo na jaře 1948. Hovořil jsem o tom s Chapinem, americkým velvyslancem v Budapešti. Řekl jsem mu, jaký rozhovor jsem vedl s Rankovičem a že Rankovič zdůraznil, že Spojené státy se vynasnaží odvrátit nějak pozornost Sovětského svazu, aby Sovětský svaz nebyl s to zasáhnout do uchopení moci v Maďarsku.

PŘEDSEDA:
Co řekl Chapin?

RAJK:
Chapin zprvu poněkud váhal, zda má přede mnou mluvit či nikoli, konečně však řekl toto: Zná tento plán a Spojené státy nebudou bránit provádění jugoslávské politiky. Potom se mi vyjasnilo, že se Tito nechtěl stát vůdcem několika zemí z nějaké osobní ctižádosti, nýbrž, že Tito předložil svůj plán Američanům a ti ho schválili, nebo že ho prostě vypracovali společně a že Tito a jeho vláda jsou jen vykonavateli tohoto plánu.

Předseda přerušuje na krátkou dobu zasedání.

Po přestávce pokračuje zasedání výslechem obžalovaného Rajka.

PŘEDSEDA:
Skončili jsme tedy u kelebijské schůzky. Co jste uskutečnil z pokynů, které jste tehdy obdržel?

RAJK:
První, co jsem měl uskutečnit po kelebijské schůzce, bylo napomáhat vytvoření tak zvaného balkánského svazu, O tom jsem ještě před schůzkou dostal od Rankoviče pokyn. Věc je ta, že v Titově politice, zaměřené na odtržení demokratických sil od Sovětského svazu, zaujímala rozhodující místo otázka vytvoření různých balkánských svazů, jejichž střediskem by byl Bělehrad. Proto byl v polovině roku 1947, jak mi řekl Rankovič, vyzdvihnut požadavek, aby se v průběhu pětiletého plánu budovaly tratě mládeže, na kterých by se shromáždily z lidově demokratických zemí velké mládežnické delegace, aby tato mládež byla získána pro Titovu politiku a aby, až se vrátí do svých zemí, připravovala balkánský svaz mládeže se střediskem v Bělehradě. To by znamenalo odtržení, vymanění mládeže z vlivu Sovětského svazu.

PŘEDSEDA:
Povězte, jak a do jaké míry jste uskutečnil v době, následující po schůzce, pokyny, které jste dostal od Rankoviče v Kelebii.

RAJK:
Měl jsem napomáhat k vytvoření všech těchto svazů v Maďarsku. Z nich především k vytvořeni svazu odborů s ohledem na to, že odbory mají své zvláštní problémy, a tak by se nám podařilo zdiskreditovat Sovětský svaz v očích dělnictva.

PŘEDSEDA:
Do jaké míry se to podařilo uskutečnit?

RAJK:
To se nepodařilo. Koncentraci reakčních sil se nepodařilo uskutečnit proto, že brzy na jaře roku 1948, t. j. po kelebijské schůzce, začaly porady mezi maďarskými dělnickými stranami o jejich sloučení a sloučení dvou dělnických stran vyvolalo v celém maďarském vnitropolitickém životě situaci, která způsobila, že z různých míst byli vypuzeni lidé, které jsme tam dříve umístili.

Nepodařilo se také uskutečnit úkoly, týkající se různých veřejných organisací, protože během roku 1948 byli v souvislosti s rekonstrukcí vlády ze všech oblastí státního života a z veřejných organisací, státních úřadů, armády, z vedení veřejných organisací a vůbec odevšad odstraněni naši agenti, kteří tam pracovali.

K výsledku nevedla ani činnost a propaganda katolické reakce; již vedl Mindszenthy a s níž vážně počítal Tito, neboť převzetím škol státem se upevnilo ústřední lidově demokratické vedení, které zbavilo katolickou reakci jedné z hlavních zbraní — vlivu na mládež. Rozhodný úder celému plánu zasadila resoluce Informačního byra, která odhalila Titovu politiku. Tím v podstatě skončila první etapa Titovy politiky, kdy Tito maskované, prováděje na oko politiku přátelství, chtěl dosáhnout v jednotlivých zemích svržení lidově demokratického zřízení.

PŘEDSEDA:
Vy jste však stále prováděl jakousi kladnou činnost v zájmu vašich společných cílů?

RAJK:
Vyvíjel jsem positivní činnost. Po rozhovoru s Rankovičem jsem navázal spojení s Pálffym, který se právě tehdy vrátil z Říma, kde téměř paralelně ...

PŘEDSEDA:
O tom nám řekne sám. Vy tedy přiznáváte, že po stejné linii, se stejnými úmysly jste navázal spojeni s Pálffym?

RAJK:
Ano. Dal jsem pokyn Pálffymu. Podobný pokyn jsem dal i Szonyiovi.

PŘEDSEDA:
Tentýž. On vás zpravil o své rozmluvě s Nedělkovičem v Římě a vy jeho o rozmluvě s Rankovičem. A potom? Pokračoval jste ve své informační činnosti?

RAJK:
Prováděl jsem informační činnost až do konce.

PŘEDSEDA:
Až do konce. O jednom významném momentu jste již mluvil, že ano? Předem jste vydal rozhodnutí Informačního byra.

RAJK:
Vydal jsem je. Sem spadá moje rozmluva se Szonyim. Szonyi dostal konkrétní pokyny, aby zesílil protisovětskou nacionalistickou propagandu a organisaci reakčních sil, avšak bránilo tomu výše zmíněné formování politických podmínek. Moje konkrétní činnost: podle pokynu jsem mluvil s Korondym o tom, že, pro případ uvěznění vlády, se musí postarat o vytvoření zvláštního policejního úderného praporu.

Korondy dostal ode mne pokyn, že všechny další instrukce bude dostávat od Pálffyho: potom jsem již s Korondym o podobných věcech nemluvil.

Po resoluci Informačního byra mne navštívil, nemýlím-li se, v srpnu, Brankov a sdělil mi, že se se mnou chce za každou cenu setkat Rankovič, aby projednal novou situaci a úkoly. Řekl jsem, že jsem ochoten se s ním setkat, avšak jen v tom případě, že Rankovič přijede do Maďarska a že naše rozmluva zůstane důvěrná. Tuto schůzku s Rankovičem organisoval v prvních dnech října Mrazovič tak, že mne odvezl ve vlastním automobilu do paksského okresu, do Birity, na lovecké sídlo Antala Kleina, kde mne v hájovně čekal Rankovič v doprovodu dvou osob. Později jsem se dověděl, že illegální příchod Rankoviče do Maďarska připravil Pálffy, který byl velitelem pohraniční stráže, a že on pomohl Rankovičovi přejít hranice.

PŘEDSEDA:
Vy tedy víte o tom, že Pálffy za tímto cílem dal příslušné disposice pohraniční stráži?

RAJK:
Ano. Můj rozhovor s Rankovičem překládal, protože neznám srbský jazyk, jugoslávský vyslanec Mrazovič. Rankovič začal rozmluvu tímto: Resoluce Informačního byra nijak nemění konečný cíl, který mi oznámil již v Kelebii, t. j. svržení lidově demokratické vlády, vytvoření buržoasních demokracií, formování svazu států s jugoslávským ústředím, jež by se opíralo o Spojené státy proti Sovětskému svazu.

Avšak zároveň s okolnostmi se změnily i methody jejich uskutečnění — pravil Rankovič. Okolnosti nás nutí ostře a rozhodně přistoupit k uskutečnění tohoto programu, a proto je třeba v souvislosti s tím rozřešit tři rozhodné úkoly. První úkol, který připadá samé Jugoslávii, je mobilisace jugoslávských národů proti Sovětskému svazu. Druhým úkolem je posílení a organisace protisovětských sil v lidově demokratických zemích, uvedení reakčních sil do stavu bojové pohotovosti.

Třetím úkolem je využít rozporů mezi Spojenými státy a Sovětským svazem a ve vhodném okamžiku uvrhnout ozbrojenou, násilnou cestou lidově demokratickou vládu v Maďarsku. V souvislosti s uskutečněním těchto úkolů se Rankovič zastavil u těchto podrobností:

Je nutné jisté přechodné období, než bude možno otevřeně vystoupit proti Sovětskému svazu, protože, k jejich velkému údivu, má v jugoslávských pracujících masách i po několikaleté titovské propagandě přátelství a věrnost k Sovětskému svazu značně hlubší kořeny, než předpokládali. Proto tedy, aby se jugoslávské lidové masy obrátily proti Sovětskému svazu, bylo třeba vypracovat zvláštní program: tento program nazval Rankovič geniálním titovským plánem přeladění, čímž rozuměl přeměnu přátelského smýšlení jugoslávských pracujících mas vůči Sovětskému svazu — v protisovětské. Rankovič řekl, že když Tito vypracoval tento plán, ukázal jej ministrům Djilasovi, Kardeljovi a jemu, Rankovičovi — a že oni jej společně projednali a schválili.

Podstata tohoto plánu přeladění spočívala v tom, že bylo třeba přátelsky kritisovat resoluci Informačního byra a vůči masám vytvářet dojem, jako by jen chtěli vysvětlit jakési nedorozuměni se Sovětským svazem. Současně s přátelskou kritikou budou i vychvalovat Sovětský svaz. Později změní tón přátelské kritiky a začnou nazývat resoluci Informačního byra pomluvou, ale stále ještě ne v nepřátelském tónu vůči Sovětskému sazu a zemím lidové demokracie.

V pozdějším stadiu budou Svalovat na Sovětský svaz odpovědnost za to, že prý chce zlomyslně zabraňovat jugoslávskému lidu v rozvoji socialismu, že jej chce strhnout s cesty socialismu, a tak zdůvodnit, proč Tito, který chce budovat socialismus, se obrací o různou hospodářskou pomoc na Spojené státy.

Potom by následovala poslední etapa přeladění, která by ukazovala, že zatím co Sovětský svaz zabraňuje socialistickému rozvoji Jugoslávie, Spojené státy ho podporují, a tím by se podařilo obrátit jugoslávské národy proti Sovětskému svazu.

Tito, řekl Rankovič, počítá s tím, že západní země podchytí tuto propagandu a rozšíří ji. Titovy stoupence v lidově demokratických zemích čeká stejný úkol. Rankovič řekl, že vedle této propagandy, která musí vyvolat protisovětské smýšlení lidových mas, je třeba pochopit, že dnes nemá rozhodující význam propaganda, nýbrž semknutí všech existujících reakčních sil všech odstínů, t. j. od nacionalistických, protisovětských živlů po živly fašistické.

Je třeba — pravil — využít v zájmu dosažení cíle všech prostředků, rychle je zasadit do boje, dříve než může dojít v lidově demokratických zemích k další konsolidaci. Proto doporučoval, abychom se mimo propagandu rozhodně orientovali nejen na nepřátelské živly, skrývající se v armádě a v policii, nýbrž i na staré fašistické, horthyovské živly, propuštěné z armády.

Ukázal také na to, že se můžeme opírat i o takové, živly, jako jsou staré vojenské autority, na příklad bývalý ministr obrany Jánoš Voros a jiní, kteří byli pro fašistickou minulost propuštěni z armády a policie. Rankovič rozhodným způsobem zdůraznil, že nyní se musí obrátit hlavní pozornost na tyto živly, protože jsou samy sebou k disposici a je jen třeba je shromáždit.

Upozornil mne, že v poměru ke statkářům musíme být aktivnější než dosud, abychom získali a kolem sebe shromáždili statkářské živly. Rankovič zdůraznil Titův názor, že po resoluci Informačního byra již nemůže být řeči o uchopení moci klidnou cestou, že lidově demokratická vláda musí být svržena násilně, ozbrojeným povstáním.

V souvislosti s tím zdůraznil, abych věnoval pozornost činnosti, kterou provádějí západní velmoci k přípravě těchto událostí. Tehdy ještě neexistoval seznam zboží, které se na základě Marshalíova plánu nesmí dodávat zemím lidové demokracie, a který obsahuje řadu velmi důležitých druhů surovin, polovýrobků a hotového zboží.

Avšak Rankovič a Tito již obracejí pozornost na tuto blížící se událost jako na cíl __ vyvolat v těchto zemích hospodářské potíže a tím nespokojenost. Rankovič mne upozornil na to, že již tehdy, když jsem s ním mluvil, t. j. v říjnu roku 1948, zahájil Mindszenthy rozhodnou, ostrou a otevřenou politickou ofensivu proti vládě.

Rankovič řekl, že se tak neděje na základě osobního přesvědčení Mindszenthyho ani z jeho iniciativy. Aby bylo zabráněno dalšímu demokratickému, socialistickému rozvoji zemí lidové demokracie, je třeba zapojit do boje také všechny síly Vatikánu. Rankovič pravil, že v souvislosti s odevzdáním škol do rukou státu se Mindszenthymu podařilo zorganisovat v Pócspetri nevelké rolnické nepokoje proti opatření vlády.

Mindszenthy bude na návod různých zahraničních kruhů, na návod Vatikánu provádět politiku na vše připravenou, aby koncem ledna — února 1949 nebylo jen jedno Pćspetri, nýbrž aby v každém komitátu, městě, okresu a na vesnicích vznikaly podobné nepokoje proti ústřední demokratické vládě.

Rankovič mne upozornil na to proto,'aby při příslušné přípravě a shromáždění těchto sil bylo možno je dále rozvíjet, až do svržení vlády. Na to poukazoval Rankovič, když mluvil o tom, že Tito nemá k disposici k dosažení konečného cíle jen geniální politiku přeladění, nýbrž že mezi Titern, Spojenými státy, Anglií a vůbec západními velmocemi a Vatikánem existuje shodná politika, směřující k svržení demokratických vlád v lidově demokratických zemích.

Mimo to — řekl Rankovič — zdůrazňuje na příkaz Titův, že při svržení státní moci je nejdůležitější ozbrojená síla. Mám k disposici nejen ozbrojené síly v Maďarsku, nýbrž na rozdíl od kelebijského plánu je Tito připraven, aby mi dal ihned na počátku k disposici značné jugoslávské oddíly k svržení vlády. V souvislosti s tím Rankovič Titovým jménem oznámil, že vyberou příslušné lidi a vytvoří různé oddíly, které umístí na maďarsko-jugoslávské hranici.

Aby použití těchto jednotek v Maďarsku nebylo nápadné, vynasnaží se utvořit tyto jednotky z Maďarů žijících v Jugoslávii a obléknout je při přepravě přes hranice do maďarských vojenských uniforem. Řekl, že je samozřejmě nevyhnutelné, aby zvláště mezi veliteli byli i takoví, kteří hovoří jen srbsky, ale jako velitelé zůstanou nepozorováni mezi mnoha Maďary.

Rankovič řekl, že Tito chce jednat najisto, a ať od nás docházejí jakékoliv informace, není zcela přesvědčen o spolehlivosti maďarských jednotek. Právě proto chce „obklíčit“ maďarské jednotky Jugoslávci, přepravenými na maďarské území, kterým bude svěřeno splnění důležitých úkolů. Upozornil mě zvláště na to, že Tito žádá, aby zároveň s pučem jako první opatření byla zatčena maďarská vláda.

Tři její členové, Rákosi, Gero a Farkas, mají být neprodleně zabiti. V této souvislosti Rankovič pravil, že je přirozeně nutno „vyhnout se“ hrubým činům, že proto bude možno dát takové vysvětlení, jako by jeden z nich zahynul následkem nehody, druhý po nemoci, třetí spáchal sebevraždu, nebo že je bylo nutno zabít při pokusu o útěk. Tito pokládá tyto tři osoby za tak nebezpečné, že žádá jejich fysickou likvidaci. Tento úkol chce splnit jednotkami, složenými převážně z jugoslávských kádrů, protože mají z doby partyzánského boje výborné zkušenosti, jak se vypořádat s lidmi. O těchto zkušenostech by mohli vyprávět i zatčení přívrženci resoluce Informačního byra nebo ti z nich, kteří se pokusili o útěk.

PŘEDSEDA:
Jinou vojenskou pomoc nenabídl?

RAJK:
Kromě toho počítal ministerský předseda Tito při vypracování svého plánu s fašistickými jednotkami, složenými z bývalých vojáků Horthyho a Szálasiho, z fašistických policejních a četnických jednotek, které jsou na západě v anglo-americkém pásmu. V této souvislosti Rankovič řekl, že když se mnou hovořil již dříve, učinili oni, t. j. ministerský předseda Tito a ministr vnitra Rankovič, opatření, aby bylo navázáno spojení s veliteli těchto jednotek.

Jelikož Maďarsko je odděleno od těchto pásem pruhem sovětského pásma podél rakouské hranice, měly se tyto jednotky vrátit z Rakouska do Maďarska přes Jugoslávii, v každém případě budou však ve chvíli, kdy budou mít zasáhnout do boje, k disposici velení. Aby koncentrace těchto sil podél maďarské hranice nebyla nápadná, vypracoval ministerský předseda Tito zvláštní plán, který schválili ministři Djilas a Kardelj, a to vzkřísit obvinění Maďarska z revisionismu.

PŘEDSEDA:
Co myslíte, že by tyto fašistické a jugoslávské jednotky dělaly, kdyby se dostaly na maďarské území? Pomyslil jste na tuto věc?

RAJK:
V každém případě by to byla nejvyšší krutost a řež proti demokratickým silám, které je vytlačily ze země, postupně zlikvidovaly kapitalismus, rozdělily půdu, znárodnily podniky, banky atd. Samozřejmě, myslil jsem na to, vždyť jsem politik a znám abecedu politiky.

PŘEDSEDA:
Pokračujte.

RAJK:
Součástí Titova plánu bylo též rozšíření takového obvinění proti Maďarsku v jugoslávských lidových masách, že prý tam s mlčenlivou podporou ostatních zemí lidové demokracie a dokonce Sovětského svazu chovají útočné záměry vůči Jugoslávii a chtějí návrat území obývaného Maďary. Na základě obvinění z revisionismu byla plánována masová provokace pohraničních incidentů mezi Maďarskem a Jugoslávií.

Od konce roku 1948 obviňovala jugoslávská vláda skutečně, ve formě oficiálních prohlášení, Maďarsko z revisionismu. Tak na příklad předseda srbského parlamentu učinil na zasedání parlamentu prohlášení a protestoval proti revisionistické politice maďarské vlády. Pohraniční incidenty, provokované s jugoslávské strany, začaly rovněž přibližně v této době a končily nejednou zavražděním maďarských pohraničních stráží, při čemž to vše se dělalo v takové formě, jako by pohraniční incidenty byly vyprovokovány s maďarské strany.

S tímto plánem souviselo i to, že se tiskly pro Maďary, žijící na jugoslávském území, maďarské letáky a pro Jugoslávce, žijící v Maďarsku, zase letáky ve slovanských jazycích, které obsahovaly ostré útoky na maďarskou vládu, protisovětské pomluvy a často velmi loyální a přátelský tón vůči Spojeným státům. Část těchto letáků byla přepravena v pohraničním pásmu pomocí agentů Jugoslávsko-maďarské společnosti nebo jiným jugoslávským organisacím k rozšíření. Značně vážnější je však to, že tento materiál se přivážel ve velkém množství diplomatickou cestou na. jugoslávské vyslanectví, jehož zaměstnanci se zabývali distribucí a rozšiřováním tohoto materiálu.

PŘEDSEDA:
Jaké požadavky vůči Maďarsku předkládal Rankovič se strany Jugoslávie?

RAJK:
Ministerský předseda Tito, jeho druzí Djilas, Kardelj, Rankovič mně již oznámili konkrétní požadavky o tom, co žádají po změně vlády. Chtěli si především zajistit právo plně disponovat ozbrojenými silami, t. j. armádou a policii, a proto mi ministerský předseda Tito oznámil, že žádá, aby Pálffy, jako člověk pro něho spolehlivý, se stal ministrem obrany a jugoslávský agent Anton Rob ministrem vnitra.

Ministerský předseda Tito, maje na zřeteli konečné cíle, t. j. vytvoření bloku států, požadoval od Maďarska odpovídající zahraniční politiku a záruku jejího provádění, t. j. žádal podřízení maďarské zahraniční politiky jugoslávské vládě a jugoslávské zahraniční politice. Konečně, jelikož Jugoslávie je v průmyslovém ohledu méně vyvinutou zemí, žádal, aby celý maďarský průmysl byl, třeba ke škodě maďarských zájmů, podřízen především uskutečnění jugoslávského pětiletého plánu a hospodářské politiky.

Záruku celé věci viděl ve mně, a proto mě chtěl také učinit ministerským předsedou, dále Pálffyho a Antona Roba. Vzkázal též Rankovičovým prostřednictvím, že nemá námitek proti účasti přívrženců Ference Nagye, uprchlého na západ, ve vládě, právě tak jako několika pravicových sociálních demokratů. Titův plán byl tedy plánem na utvoření pravicové koaliční vlády.

PŘEDSEDA:
(Ukazuje několik fotografií.) Podívejte se na tyto fotografie. Poznáváte na. nich místo schůzky v Paksi?

RAJK:
(Přistupuje k předsedovi a dlouho si fotografie prohlíží.) Ano, poznávám cestu, okolí i strážní budku.

PŘEDSEDA:
(Ukazuje mu na jeden ze snímků.) To je cesta, vedoucí ke strážnici?

RAJK:
Ano, to je cesta, vedoucí ke strážnici. Tohle je sama strážnice a to je sloup na 116. kilometru.

PŘEDSEDA:
To je zastávka autobusu?

RAJK:
Ano.

PŘEDSEDA:
A tady, zcela blízko, to je sloup 116. kilometru?

RAJK:
Ano.

PŘEDSEDA:
Kdo byl schůzce přítomen?

RAJK:
Schůzce byli přítomni Antal Klein a Gyorgyi Tarisznyásová, kteří seděli v bryčce.

PŘEDSEDA:
Dříve jste prohlásil, že v době schůzky v Paksi Rankovič po prvé řekl, že za situace, jaká vznikla po resoluci Informačního byra, která odsoudila politiku jugoslávských vůdců, mohou být jejich cíle uskutečněny jen ozbrojenou silou. Bylo to řečeno v době rozhovoru?

RAJK:
Ano, bylo to řečeno.

PŘEDSEDA:
Je tomu skutečně tak? Dříve se nemluvilo o ozbrojeném násilí? Svědčí o tom alespoň to, co jste nedávno řekl, že totiž v létě 1948, tedy ještě před schůzkou v Paksi, jste již hovořil s Korondym v tom smyslu, že musí vytvořit určité zvláštní ozbrojené jednotky, jejichž cílem bude odstranění maďarských politických vůdců, tak zvaná „likvidace“. Vždyť to je též cesta ozbrojeného násilí. Již se tedy o tom dříve hovořilo. To není nic nového.

RAJK:
Hovořilo se o tom v roce 1947 při schůzce v Kelebii...

PŘEDSEDA:
Stačí, chtěl jsem se dozvědět jen toto. Tato otázka se tedy neobjevila po prvé v Paksi, ale již dříve.

RAJK:
Je rozdíl, který bych chtěl zdůraznit. Při schůzce v Kelebii to byla jedna z možností. Nyní však Titův plán jasně zdůraznil, že ozbrojenou cestou…

PŘEDSEDA:
Jedním slovem jako jediný způsob, o kterém může být řeč.

RAJK:
Jen jako jediný použitelný způsob, a to za podpory jugoslávských sil.

PŘEDSEDA:
Co se stalo po schůzce v Paksi? Načrtněte to. Co jste dělal pro uskutečnění pokynů.

RAJK:
Hovořil jsem s Pálffym a řekl jsem mu, že musí jednat. Poté jsem hovořil i se Szonyim a zasvětil jsem jej do jednání s Rankovičem.

PŘEDSEDA:
Co jste řekl Pálffymu?

RAJK:
Řekl jsem Pálffymu, že musí vzít zřetel na všechny síly, které jsou v armádě, a utvořit takové jednotky, které by byly vhodné k provedení ozbrojeného puče, se zřetelem na to, že budou doplněny jugoslávskými jednotkami, poskytnutými Rankovičem a Titem, a jednotkami poslanými ze západu.

PŘEDSEDA:
Netlumočil jste Pálffymu nějaký pokyn od Rankoviče?

RAJK:
Rankovič mě informoval, že po vojenské linii nese plnou odpovědnost Pálffy, který je s nimi bezprostředně spojen; neboť chtějí držet ve svých rukou vojenské akce.

PŘEDSEDA:
Neřekl jste Pálffymu, že mu dal Rankovič direktivu vypracovat plán?

RAJK:
Neřekl jsem to, protože jsem věděl, že Pálffy již před tím, než hovořil se mnou, dostal tento pokyn od Jugoslávců po své linii. Se mnou začal již hovořit o plánu a chtěl mně dokonce okázat náčrtky plánu. Nepřijal jsem je, podal mi však ústně zprávu o vytvoření různých svazů pro obsazení úřadů, telefonních ústředen, ministerstev atd. Zprvu mně o tom referoval jen ústně, ale i tehdy načrtl jen to nejdůležitější.

PŘEDSEDA:
Potom připravil plán v písemné formě?

RAJK:
Potom připravil plán v písemné formě a chtěl mně jej odevzdat, nepřijal jsem jej však a informoval mě tedy jen ústně o nejdůležitějších podrobnostech.

PŘEDSEDA:
Kdy řekl Pálffy, že připravil plán v písemné formě?

RAJK:
Bylo to začátkem roku 1949, nevím však přesně, v kterém měsíci.

PŘEDSEDA:
Jedním slovem to tedy bylo začátkem roku 1949. Vaše styky s Pálffym tedy spočívaly v té době v tom, že jste se snažil urychlit přípravu plánu a vedl jste s ním v tom smyslu tirčitá jednání. V čem spočíval váš styk s Tiborem Szonyim?

RAJK:
S Tiborem Szonyim jsem hovořil v tom smyslu, že musí provést mobilisaci sil po linii státního aparátu a ve své práci s kádry. Řekl jsem mu rovněž, že nyní jíž jde o provedení ozbrojeného puče.

Plnění těchto opatření však narazilo na takové obtíže, že výsledek byl minimální. Především Mindszenthy, se kterým Tito počítal nejvíce ze všech, byl z rozhodnutí maďarské vlády zatčen a tak zkrachovala celá mobilisace reakčních sil, opírajících se o církevní reakci.

Dále začalo posilování a upevňování centralisované státní moci vytvořením lidové fronty a v této souvislosti byla zahájena čistka v armádě a v různých oblastech státního života, takže koncentrace titovských sil dostávala jednu ránu za druhou. Pohlédneme-li na to vše s jiného hlediska, právě od konce roku 1948 maďarská ústřední státní moc, lidová demokracie, den ze dne sílila. Výsledkem všeho bylo to, že ministerský předseda Tito a ministr vnitra Rankovič projevovali výjimečnou nervositu vůči Maďarsku. Koncem října, t. j. tři neděle po naší schůzce, navštívil mě na Rankovičův pokyn Brankov.

Na Rankovičův pokyn mně oznámil, že Rankovič spolu s Djilasem jsou nespokojeni s maďarskými událostmi. O dalších čtrnáct dní později mě navštívil Mrazovič, rovněž na Rankovičův pokyn, aby mně učinil výtku, že v soustředění pravicových reakčních sil jsme ještě náležitě nepostoupili vpřed, zatím co Jugoslávie již provedla podle svých možností seskupení sil poblíže hranice.

Řekl jsem tehdy Mrazovičovi, že ať usiluje ministerský předseda Tito i ministr Rankoyič o provedení puče, o koncentraci reakčních sil jakkoliv, musím prohlásit, že my musíme jasně vidět, díváme-li se na to rozumně, že ať se stavíme sebe zuřivěji a nepřátelštěji proti maďarské demokratické vládě, je nyní již provedení takového puče nemožné.

Charakteristické je, že odpovědí ministerského předsedy Tita, ministrů Djilase, Kardelje a Rankoviče na mou zprávu nebyla revise jejich dřívějšího stanoviska, nýbrž naopak dali Brankovovi direktivu, aby se na oko zřekl Tita, přešel na stranu lidové demokracie, aby jako přívrženec lidové demokracie v Budapešti mohl na jedné straně kontrolovat mou činnost, držet mě na Rankovičův pokyn v rukou, a na druhé straně udržovat spojení mezi mnou a Rankovi-čem v aktuálních otázkách. Zkrátka je možno říci, že čím více jsem hodnotil situaci tak, že pro změnu okolností již není rozumné ani myslit na provedení takového puče, tím silněji a rozhodněji brali ministerský předseda Tito a jeho pomocníci kurs na zasahování do maďarského politického života, na přípravu ozbrojeného puče.

Již v dubnu mně Brankov na Rankovičův pokyn oznámil, že nemá smyslu být pesimistou na jedné straně proto, že seskupování sil na maďarské hranici probíhá v pořádku, a na druhé straně proto, že je tu spojení prostřednictvím Ference Parkase z Kisbarnaku s horthyovskými fašistickými jednotkami na západě. Podle jejich slov je tento Ferenc Farkas z Kisbarnaku velitelem horthyovských, szálasiovsko-fašistických vojenských jednotek na západě. Tito se svými druhy podnikl tedy se své strany všechna opatření k tomu, aby opravdu uskutečnil svůj program.

PŘEDSEDA:
Zároveň na vás neustále spěchali.

RAJK:
Ano, spěchali na mě.

PŘEDSEDA:
Možná, že výsledkem tohoto nátlaku bylo to, že prý jste hovořil se Szonyim o jisté poradě, která měla být uspořádána v létě 1949? Víte o tom?

RAJK:
Ano. Vykonávali na mě velmi silný nátlak. Musel jsem v každém případě něco dělat, ačkoliv jsem již v listopadu prohlásil Mrazovičovi, že nemá smyslu myslit na provedení takového puče. Abych něco ukázal, oznámil jsem Brankovovým prostřednictvím, že plánuji s pomocí Szonyiho konferenci koncem léta, na které tuto věc projednáme.

PŘEDSEDA:
Vy jste se však skutečně radil se Szonyim.

RAJK:
Radil jsem se skutečně se Szonyim. Řekl jsem to Szonyimu proto, aby se Brankov, kdyby na Rankovičův pokyn kontroloval, mohl přesvědčit, že jsem to Szonyimu řekl.

PŘEDSEDA:
Když jste dal Brankovovi odmítavou odpověď v jistém smyslu, bylo to vaše definitivní stanovisko, nebo měla jen určitý prozatímní charakter?

RAJK:
Bylo to jen dočasné stanovisko, neboť jsem objektivně pokládal splnění tohoto plánu za nemožné.

PŘEDSEDA:
Nepočítal jste tedy se změnou situace v budoucnosti?

RAJK:
To prostě znamená, že kdyby byla v budoucnosti možnost, zajisté bych jí využil. V souvislosti s plány Titový intervence na naši podporu musím poznamenat, že jak Brankov, tak i Mrazovič mě na Rankovičův pokyn informovali o Titových slovech, a to, že nemyslí jen na „ozbrojenou podporu intervence v Maďarsku, nýbrž že se zároveň snaží vytvořit v lidových demokraciích, sousedících s Maďarskem, příznivé podmínky pro provedení těchto akcí v Maďarsku.

K této politice patřilo i to, že v těch zemích, kde katolická církev měla velký vliv, t. j. zvláště v Polsku a Československu, začalo vážné hnutí proti vládám těchto zemí, shodné s politickými akcemi, zahájenými z iniciativy Mindszenthyho, o čemž mě rovněž informovali a o čem jsem se mimo jiné jako člověk, který čte zahraniční tisk, mohl sám přesvědčit.

Tito oznamoval, že vůči Bulharsku je možno uměle zveličit národní urážky a provádět v národnostní otázce reakční politiku, spojenou s vyvoláváním vážných incidentů. Rankovič, když charakterisoval celou politiku bloku, již v Paksi poznamenal, že s takovou malou zemí, jako je Albánie, se rychle vypořádají. Nejenže ji zkolonisují, nýbrž zruší její samostatnost a připojí ji k Jugoslávii.

Velmi důležitý je Titův plán na poskytnutí pomoci Řecku. Když jsem v Paksi hovořil s Rankovičem, zdůraznil již, že nemá smyslu, aby skrývali svou politiku vůči Řecku. V jejich zájmech je, aby tam Spojené státy v souhlase s nimi, t. j. v souhlase s Titem a jeho druhy, upevnily co nejrychleji své posice. Právě proto vezme Jugoslávie zprvu poněkud zaobaleně, potom však stále otevřeněji kurs na isolování demokratického svobodného Řecka od ostatních lidově demokratických zemí, aby se zalklo v blokádě a aby je síly monarchistů mohly rozbít.

Kromě toho Rankovič řekl, že přibližně souběžně s maďarskými událástmi, týmiž methodami, jakými pracovali v Maďarsku, t. j. prostřednictvím vyslanectví, která již od roku 1945 prováděla ve všech lidově demokratických zemích verbování reakčních sil a organisovala špionáž, se budou snažit podporovat své přívržence v těchto zemích k aktivní politické činnosti za využití reakčních sil přibližně stejného druhu, jak tomu bylo v Maďarsku.

Intervenční Titova politika vůči Maďarsku byla tedy organicky doplňována Titovou politikou vůči ostatním lidově demokratickým státům. Podle jeho slov se postarají sami o různé velké i malé nepokoje v jednotlivých lidově demokratických zemích spolu se Spojenými státy, které v době puče vyprovokují něco proti Sovětskému svazu, aby mu svázaly ruce a aby zmatek byl dokonalý. Je přirozené, že konečným cílem i v těchto lidově demokratických zemích je svržení vlády a restaurace kapitalismu.

PŘEDSEDA:
Byl jste informován o zdánlivosti Brankovova přechodu?

RAJK:
Byl jsem informován hned po jeho přechodu.

PŘEDSEDA:
To nám teď povězte. Co následovalo, když jste si již byli vědomi, že Brankovův přechod je zdánlivý? jednou vás Brankov v rozhovoru žádal, abyste splnil nějaký zvláštní úkol, abyste rozptyloval nedůvěru vůči němu, neboť cítí nedůvěru vůči sobě se strany jistých vlivných osob. Povězte nám o tom stručně.

RAJK:
Žádal mě, abych splnil dva zvláštní úkoly. Jeden z nich souvisel s tím, že cítil, že generální tajemník Maďarské strany pracujících Rákosí, náměstek generálního tajemníka Farkas a vedoucí úřadu státní bezpečnosti Gábor Peter mu zcela nedůvěřují. Cítil to proto, že vypracoval nějaký plán a povšiml si, že s ním souhlasili jen na oko a chovali se k němu s nedůvěrou. Žádal, abych já, jako člen sekretariátu Maďarské strany pracujících, vykonával vliv v tom smyslu, aby se vůči němu upevnila důvěra a aby byla zcela úplná. Řekl jsem mu, že to nemá smyslu dělat, neboť jsem skutečně věděl, že taková nedůvěra vůči němu existuje.

PŘEDSEDA:
Druhý zvláštní úkol?

RAJK:
Druhý zvláštní úkol spočíval v tom, že v únoru 1949 nebo tak někdy mě žádal jako ministra zahraničních věcí, abych mu dal čas od času k disposici diplomatickou kurýrní poštu a diplomatický automobil, pomocí nichž by mohl udržovat bez překážek styk s Rankovičem, a rovněž aby různí jugoslávští špioni se zvláštními úkoly bez kontroly projížděli clo Maďarska.

PŘEDSEDA:
Splnil jste jej?

RAJK:
Nesplnil z výše uvedených důvodů.

PŘEDSEDA:
Ještě jednu poslední otázku. Jak se jmenoval váš otec?

RAJK:
Josef.

PŘEDSEDA:
A příjmení?

RAJK:
Josef Rajk..

PŘEDSEDA:
Říkáte tedy Josef Rajk. A jak se jmenoval váš děd? '

RAJK:
(Podrážděně.) Můj děd, původem Sas, psal své jméno Reich.

PŘEDSEDA:
Říkáte, že váš děd byl Reich? Jak se začal nazývat Rajk? Legálně?

RAJK:
Legálně.

PŘEDSEDA:
Jak?

RAJK:
Nemohu uvést, kdy to bylo provedeno legálně. Již ve výtahu z matriky se píše s „á“, nikoliv tedy Reich, nýbrž Rájk, mé universitní dokumenty znějí však již v každém případě na toto jméno.

PŘEDSEDA:
Vzali prostě písmeno „a“ a vynechali čárku. Vy tedy myslíte, že je to legální?

RAJK:
(Mlčí.)

PŘEDSEDA:
Z Reicha se tedy prostě stal Rajk.

RAJK:
V této souvislosti bych chtěl poznamenat, že jsem původem arijec, a to čistý, neboť po jedné linii jsem Sas. Maďarský arijský zákon . . .

PŘEDSEDA:
Nejde vůbec o to, zda jste arijského nebo saského původu. Podívejte se na výpis z matriky o svém narození. (Ukazuje obžalovanému.) Narodil se 8. března 1909, váš otec Josef Rájk, syn László, t. j. vy, není-li souhlasu ministra vnitra, nosil jste toto jméno nezákonně.

RAJK:
(Vystupuje na pódium, prohlíží dokument, odevzdává jej předsedovi a pak jde opět k mikrofonu.)

PŘEDSEDA:
Skončil jsem, zítra ráno v 9 hodin budeme pokračovat v soudním zasedání.

Mimořádný senát budapešťského lidového soudu pokračoval v sobotu 11. září ráno v projednávání případu Rajka a jeho společníků.

PŘEDSEDA:
Mají páni lidoví soudci nějaké otázky k obžalovanému László Rajkovi?

Nikoli, odpovídají lidoví soudci.

PŘEDSEDA:
A pan prokurátor?

Nemám otázek, praví dr. Gyula Álapi, předseda budapešťské státní prokuratury, lidový prokurátor.

PŘEDSEDA:
Obhajoba?

Dr. ELEK KASZÓ, obhájce:
Nemám otázek.

PŘEDSEDA:
László Rajku, posaďte se. Přiveďte obžalovaného Gyórgy Pálffyho.

Vaše reakce...

zpět