zahlavi

internetový časopis pro výzkum dějin studené války / a research e-magazine on Cold War

VÝSLECH LAZARA BRANKOVA

Po přestávce je předveden obžalovaný Lazar Brankov. Obhájce László Névay prosí o dovolení, aby Brankov směl použít svých poznámek. Předseda oznamuje, že je to dovoleno.

PŘEDSEDA:
(Brankovovi.) Rozuměl jste, z čeho jste obžalován?

BRANKOV:
Rozuměl.

PŘEDSEDA:
Přiznáváte, že jste vinen?

BRANKOV:
Přiznávám. (Po krátké přestávce.) Částečně, nikoliv úplně.

PŘEDSEDA:
Jaké postavení jste zastával v orgánu státní bezpečnosti, v tak zvaném UDB?

BRANKOV:
Když jsem roku 1945 přijel do Maďarska, přijel jsem jako člen jugoslávské vojenské misse. Později, roku 1947, jsem se stal náčelníkem vojenské misse a koncem roku 1948 radou misse. Pro UDB jsem v Maďarsku pracoval od roku 1947 do září 1948.

PŘEDSEDA:
Kdo byl vaším přímým představeným?

BRANKOV:
Mými přímými představenými byli generál-poručík Milic a ministr vnitra Rankovič.

PŘEDSEDA:
Kteří jugoslávští diplomaté prováděli špionáž a podvratnou práci v Maďarsku, využívajíce k tomu svého služebního postavení?

BRANKOV:
Byly to tyto osoby: od roku 1945: plukovník Cicmil, tehdy náčelník vojenské misse, major Javorský, major Kovács, potom Mrazovič, jugoslávský vyslanec v Budapešti, já, major Smiljanič, který se později stal přednostou konsulárního odboru, rada Jovanovič, obchodní attaché doktor Gavrilovič, zástupci obchodního attaché Cačinovič a Judič, zaměstnanci mis-m Lazar Torbica a Nikola Krek. Ti všichni se zabývali špionáží na maďarském území.

PŘEDSEDA:
Čili, přímo řečeno, špionáží pro Tita a Rankoviće.

BRANKOV:
Ano, přesně tak.

PŘEDSEDA:
Kdy začala tato špionážní činnost v Maďarsku? Od kdy pracuje pro titovce celá vyzvědačská organisace?

BRANKOV:
Špionážní činnost byla zahájena roku 1945, kdy do Maďarska přijela první jugoslávská vojenská misse. Vojenskou missi posílal tehdy do Maďarska Tito a její příslušníky vybíral ministr vnitra Rankovič.

PŘEDSEDA:
Jak došlo k vyslání této misse do Maďarska?

BRANKOV:
V Maďarsku pracovala roku 1945 Spojenecká kontrolní komise a Tito požádal o dovolení, aby směl vyslat do | Maďarska jugoslávskou vojenskou missi, která by pracovala při Spojenecké kontrolní komisi. Toto povolení dostal. Vojenská misse použila svých členů k provádění špionáže na území Maďarska.

PŘEDSEDA:
To zorganisoval Rankovič?

BRANKOV:
Ano, to zorganisoval Rankovič.

PŘEDSEDA:
To znamená, že jim přikázal, aby prováděli špionáž v. Maďarsku? Co o tom víte?

BRANKOV:
Dříve než misse odjela z Bělehradu, dostal tehdejší náčelník vojenské misse plukovník Cicmil direktivy osobně od Tita.

PŘEDSEDA:
Jaké direktivy dostal?

BRANKOV:
Cicmil měl tehdy rozmluvu nejenom s Titem, ale také s Rankovičem a Djilasem. Po rozhovoru s nimi svolal členy vojenské misse a vyprávěl, jaké direktivy dostal od Tita, Rankoviče a Djilase; Tito od nás očekává, že budeme v Maďarsku dobře pracovat. Je to velmi důležité, poněvadž situace v Maďarsku je vratká a je důležité, abychom zorganisovali dobrou výzvědnou službu.

Druhá direktiva spočívala v tom, že v Maďarsku je třeba navázat styk s tamními anglickými a americkými zmocněnci, kteří pracují ve Spojenecké kontrolní komisi. Třetí direktiva zněla: členové misse se musí vyvarovat toho, aby se dostali pod vliv sovětské vojenské misse při Spojenecké kontrolní komisi.

PŘEDSEDA:
Rankovičem sestavená komise tedy přijela do Maďarska a vy jste začali plnit své úkoly. Jakými methodami jste pracovali?

BRANKOV:
Především, když jsme přibyli do Budapešti, plukovník Cicmil nám rozdělil úkoly. Cicmil se zabýval navazaváním styků s anglickými a americkými zmocněnci při Spojenecké kontrolní komisi. Již za války navázal pevný styk se členy tehdejší americké a anglické vojenské misse, jež byly za války při Titově hlavním, štábu u Adriatického moře.

Když přijel do Maďarska, bylo jeho úkolem navázat dobrý poměr a styky s anglickými a americkými zmocněnci. Major Javorský byl hlavním residentem a zmocněncem UDB a ministra vnitra Itankoviče v Maďarsku. Jeho úkolem byla organisace špionáže v Maďarsku, utvoření špionážní sítě na území Maďarska.

Také jeho úkolem byla špionáž v sovětské armádě. Zvláště pak sovětskými záležitostmi a sovětskou armádou se zabýval major Kovács, který v tomto oboru pracoval už v Jugoslávii, když fungoval při Titově hlavním štábu. Mluvil dobře rusky. Já jsem byl pověřen zabývat se reparačními a hospodářskými otázkami.

PŘEDSEDA:
Jakými methodami jste toto všechno prováděli?

BRANKOV:
Methody byly takové: v zájmu získání lidí hrozilo se jim prozrazením, potom se jim slibovaly peníze a postavení, používalo se také násilí a lidé byli odváženi, kradeni 7. Maďarska.

PŘEDSEDA:
Na příklad případ Ljubice Hribarové?

BRANKOV:
Ano, tu odvezli do Jugoslávie v automobilu vyslanectví, převezli ji přes hranice na falešný pas a stejným způsobem ji zase přivezli zpět do Maďarska.

PŘEDSEDA:
Proč to dělali?

BRANKOV:
Aby donutili tyto lidi pracovat pro jugoslávskou špionáž. Takovým případem byl na příklad i případ Ljubice Hribarové. Zadrželi ji v budově konsulárního oddělení, nevím přesně, kolik dní ji tam drželi, potom ji v automobilu vyslanectví odvezli na falešný pas do Jugoslávie a po týdnu ji přivezli zpět do Maďarska.

V Bělehradě donutili Ljubicu Hribarovou podepsat slib, že bude pracovat pro jugoslávskou špionážní službu, pro UDB. Po týdnu ji přivezli zpět do Maďarska. To byl konkrétní případ, o němž vím.

PŘEDSEDA:
Dříve jste uvedl, že Rankovičovi vyslanci v Maďarsku naverbovali vydíráním a vyhrožováním do své špionážní sítě celou řadu maďarských občanů, kteří zde zaujímali vysoká místa ve státní službě. Vyjmenujte Maďary, které jste naverboval vy.

BRANKOV:
Dříve než přímo odpovím na otázku, chtěl bych I v této souvislosti povědět ještě o jednom konkrétním případu ' s maďarským občanem. Jde o poslance parlamentu Antona Roba, který byl jedním z vedoucích jugoslávské UDB na území Maďarska.

Když ho maďarské úřady chtěly zadržet, byl na falešný pas v automobilu vyslanectví dopraven illegálně přes maďarsko-jugoslávské hranice do Jugoslávie. Stalo se to tak, že když se od ministra vnitra Rajka, který byl jedním z agentů jugoslávské špionáže, a od A. Szalaie, který byl rovněž agentem, dověděli, že Rob má být zatčen, došla od Rankoviče direktiva, aby byl Rob stůj co stůj co možná nejrychleji dopraven do Jugoslávie, aby k jeho zatčení nedošlo.

Tehdy jsem dal Blažičovi pokyn, aby organisoval útěk, o čemž věděl také vyslanec Mrazovič. Blažič vyhotovil falešný pas, se kterým Rob překročil hranice do Jugoslávie.

PŘEDSEDA:
Koho jste angažoval mezi maďarskými občany? Kdo se stal členem vaší špionské organisace?

BRANKOV:
Především největší z nich byl pro nás Rajk, ministr vnitra, později ministr zahraničí. Druhý byl generálporučík Gyorgy Pálffy, náměstek ministra obrany. Potom András Szalai.

PŘEDSEDA:
(Přeruší ho.) Snad byste mohl ihned uvést, ; kdo je najal.

BRANKOV:
Rajka najal přímo ministr vnitra Rankovič. Szalaie naverboval major Smiljanič. Justuse, který byl rov- I něž jugoslávským agentem, získal major Javorský. Ognyenovicse najal tajemník misse Blažič. Všichni tito diplomaté byli agenty UDB a ...

PŘEDSEDA:
(Přeruší ho.) A Zoltán Horváth? Pamatujete se na něho?

BRANKOV:
Zoltán Horváth byl také jedním z význačných agentů jugoslávské výzvědné služby. Získal ho major Javorský. Později udržoval styk se Zoltánem Horváthem náměstek obchodního attaché Čačinovič ...

PŘEDSEDA:
A potom?

BRANKOV:
(Po chvilce rozmýšlení.) Ljubicu Hribarovou už jsem jmenoval.

PŘEDSEDA:
Ano, tu už jste uvedl. Pamatujete se na Endre Szebenyiho?

BRANKOV:
Pamatuji. Endre Szebenyi, státní tajemník ministerstva vnitra, byl také naším důležitým agentem. Získali jsme jej za pomoci ministra Rajka.. . (Přemýšlí.) Potom je tu ještě Sándor Czeresnyés, bývalý přednosta tiskového odboru ministerstva vnitra.

PŘEDSEDA:
Pamatujete si jméno Oty Konigsberga-Horvátha?

BRANKOV:
Podplukovníka policie Otu Konigsberga-Horvátha získal major Javorský tuším už roku 1945 nebo 1946. Také pracoval pro UDB.

Stejně tak Eduard Karagič, který pracoval v demokratickém svazu maďarských Jihoslovanů, byl členem jeho vedení, Milan Ógnyenovics, bývalý organisační tajemník demokratického svazu Jihoslovanů v Maďarsku — toho také najmul Blažovič, tajemník vyslanectví.

PŘEDSEDA:
Pamatujete se na Józsefa Hegedúse?

BRANKOV:
Ano, József Hegedus byl najat už v Jugoslávii roku 1944, odkud jej poslali sem do Maďarska. Zde navázal styk s majorem Javorským a potom neustále pracoval pro UDB. Byl kapitánem policie, lépe řečeno, nejprve pracoval v tehdejší komunistické straně, potom se stal kapitánem policie, později pracoval v Maďarsko-jugoslávské společnosti.

Potom Marija Vydakovičová, která pracovala rovněž jako členka výboru ve svazu Jihoslovanů v Maďarsku.

PŘEDSEDA:
Pamatujete se na Józsefa Rexe a na Ference Gondiho? Tato jména zde mám vypsána z vašich výpovědí při vyšetřování. Ovšem, že si nepamatujete, jak jdou za sebou.

BRANKOV:
Dobře se pamatuji. V ministerstvu zahraničí byli našimi agenty József Rex a Ferenc Gondi, náměstek přednosty diplomatického protokolu.

PŘEDSEDA:
Nuže, potom mohu připomenout, že jste získal snad i Antona Roba.

BRANKOV:
Roba získal Javorský roku 1945. Rob byl za války v Jugoslávii členem jugoslávské komunistické strany, ale pro provokatérskou činnost byl ze strany vyloučen, roku 1941 přiiel do Maďarska a usadil se zde. Získal maďarské státní občanství a roku 1945 se seznámil s majorem Javorským, který tehdy byl generálním residentem UDB v Maďarsku.

Rankovič, který znal Robovu minulost, dal Javorskému povolení, aby Roba získal a sliboval mu, že bude-li dobře pracovat, postará se o jeho rehabilitaci u Tita. Od té doby pracoval Rob neustále jako jeden z důležitých agentů UDB. Řídil zvláštní špionážní síť a udržoval přímý styk s Rankovičem.

PŘEDSEDA:
Zatím snad stačí i tato jména. Pravděpodobně byste jich mohl vypočítat ještě nemálo. Nyní se však vraťme k podrobnostem získání některých významnějších osob z nich. Jak došlo k získání Rajka? Řekl jste, že ho získal sám Rankovič. Jak se to stalo?

BRANKOV:
Byli jsme s Rájkem ve styku již roku 1946, a tento styk byl velmi přátelský. Já, major Javorský a plukovník Cicmil jsme se nejednou s Rájkem sešli a hovořili s ním. Jíž tehdy nám bylo známo Rajkovo nacionalistické smýšlení a jeho snaha o osobní vládu v Maďarsku. K tomu se dral.

Věděli jsme, že je ve špatném poměru k Rákosimu, Gero a Farkasovi a mluvili jsme s ním otevřeně. On sám si vedl po celou dobu přátelsky. Neexistovalo tajemství, o kterém by nám byl neřekl a ať jsme přišli s jakoukoliv prosbou nebo s jakýmkoliv požadavkem, vždycky jej tehdy splnil. Formálně ho však získal osobně ministr vnitra Rankovič. Rankovič dostal od Angličanů nebo od Američanů zprávy, podle kterých byl Rajk asi roku 1931 informátorem maďarské horthyovské policie. Na základě toho Rankovič Rajka najal. To všechno mi bylo tehdy řečeno.

PŘEDSEDA:
Co rozumíte tím, když říkáte „na základě to-ho“? Vyhrožovali mu, že v opačném případě bude tento dokument zveřejněn?

BRANKOV:
Ano. Pohrozili mu, že ho prozradí.

PŘEDSEDA:
Odkud to víte?

BRANKOV:
Od vyslance Mrazoviče. Říkal mi o tom Mrazovič.

PŘEDSEDA:
Jak byl najat Gyorgy Pálffy?

BRANKOV:
Gyórgya Pálffyho nebylo těžké získat, protože již po prvním setkání bylo jasné, že jde o nacionalistu a Titova nacionalistická politika byla jeho srdci již tehdy blízká. Velmi rychle se dohodl s tehdejšími členy jugoslávské vojenské misse plukovníkem Cicmilem, Javorským a se mnou.

Často jsem se s ním scházel a on mi již tehdy ochotně předával veškerý materiál ministerstva obrany. Roku 1946 byl přednostou vojensko-politického oddělení. Formálně ho získal plukovník Lozič, který byl tehdy vojenským attaché v Budapešti. Od té doby pracoval stále jako jugoslávský agent.

PŘEDSEDA:
Můžete nám říci něco o tom, jak byl angažován András Szalai?

BRANKOV:
Andráse Szalaiho získal major Smiljanič, který věděl o tom, že András Szalai zradil roku 1944 plán útěku 70 uvězněných maďarských a jugoslávských komunistů v Sátoraljaújhelyi. Smiljanič to věděl a pohrozil tím Szalaimu, kterého na základě toho získal. Od té doby byl jedním z důležitých agentů jugoslávské špionáže.

PŘEDSEDA:
Titova klika tedy v tomto případě spolupracovala s osobou, o které věděla, že její ruce jsou poskvrněny krví jugoslávských vlastenců-komunistů?

BRANKOV:
Ano.

PŘEDSEDA:
A taková osoba byla spolupracovníkem Titovy kliky?

BRANKOV:
Ano.

PŘEDSEDA:
Jak byl naverbován Justus?

BRANKOV:
Získal jej major Javorský roku 1945 nebo na začátku roku 1948. Přesně se nepamatuji. Prostřednictvím své špionážní sítě se dověděl, že Justus, který byl tehdy členem ústředního vedení sociálně demokratické strany, je zároveň vedoucím maďarských trockistů.

Potom se jugoslávské výzvědné službě podařilo získat ve Francii zprávy o tom, že Pál Justus byl konfidentem horthyovské policie. Udržoval styk se zástupcem horthyovské policie prostřednictvím maďarského velvyslanectví.

Na základě těchto údajů byl angažován Justus. Jeho úloha byla tak důležitá, že na příklad spojení s ním neudržovali agenti, kteří byli na vyslanectví, nýbrž Rankovič s ním navázal zvláštní spojení a materiál z Bělehradu mu posílal prostřednictvím zvláštních kurýrů.

PŘEDSEDA:
Není vám to nápadné, že Rajk je policejní špicl, Szalai je policejní špicl, Justus je policejní špicl? Specialisovali jste se přímo na fašistické policejní špicly?

BRANKOV:
Už dříve jsem řekl, že Rankovič dal roku 1945 pokyn, že je důležité vybudovat v Maďarsku dobrou výzvědnou službu, síť a že není důležité, jakými methodami to bude vykonáno. Je přirozené, že na základě takového pokynu jsme si nevybírali, zda je někdo špicl nebo není špicl.

PŘEDSEDA:
Říkáte, že bylo důležité vybudovat dobrou špionážní síť. Nuže, byla tato síť konec konců dobrá? Co se jí podařilo vyzvědět? Co vyzvěděla?

BRANKOV:
(V rozpacích.) Podle mého názoru to byla velká špionážní síť, které se podařilo proniknout téměř do všech veřejných a politických organisací i do státního aparátu.

PŘEDSEDA:
Jaký materiál jste dostávali prostřednictvím této sítě? Politická, hospodářská a vojenská tajemství nebo co?

BRANKOV:
Politická, hospodářská a vojenská tajemství.

PŘEDSEDA:
Uveďte několik příkladů.

BRANKOV:
Od Pálffyho jsme dostávali z ministerstva obrany všecko až po nejtajnější vojenský materiál, na příklad rozmístění maďarské armády. To je nejtajnější materiál. Potom, jak se pamatuji; jsme dostali tajnou mapu Maďarska, jež byla velkým vojenským tajemstvím. Potom jsme dostávali údaje o rozmístění vojsk pohraniční stráže, což bylo výjimečně důležité.

Z ministerstva vnitra jsme od Rajka a Szebenyiho dostávali údaje o policii a methodách oddělení státní bezpečnosti, o boji oddělení státní bezpečnosti proti angloamerické špionáži zde, na maďarském území, což bylo také výjimečně důležité.

Potom se konkrétně pamatuji, že jsme dostali materiál z procesu s Ferencem Nagyem. Dal nám jej na Rajkův pokyn Szebenyí a dobře se pamatuji, že Cicmil odevzdal tento materiál začátkem roku 1947 americké missi, poněvadž navázal styk s anglickými a americkými agenty.

PŘEDSEDA:
Odevzal jej témuž generálu Edgecoinbovi?

BRANKOV:
Ano. Ale on není Američan, nýbrž Angličan,

PŘEDSEDA:
Ano. Odevzdal jej tedy tomuto generálovi?

BRANKOV:
Ano, dal materiál o spiknutí Ference Nagye Američanům.

PŘEDSEDA:
Pak jsem špatně rozuměl.

BRANKOV:
Pamatuji se, že materiál odnášela Nina Spasojevičová, Cicmilova osobní tajemnice.

PŘEDSEDA:
Když už jste se zmínil o tomto anglickém generálovi, řekněte nám, zda jste mu nic nepředával vy.

BRANKOV:
Podle mých informací si Cicmil vyměňoval již od roku 1945 nejdůležitější materiál s generálem Edgecombem a vím také, že poručík Popovič, který byl Cicmilovým adjutantem, odvážel tajné údaje v zapečetěné obálce generálu Edgecombovi.

Neviděl jsem, co v této obálce bylo. Avšak jindy jsem se dověděl, že jde o nějaký důležitý tajný materiál, který se jugoslávské špionáži podařilo nashromáždit v Maďarsku. Cicmil tento materiál vybíral a posílal generálu Edgecombovi.

Vzpomínám si nyní na jednu rozmluvu mezi mnou, Cicmilem a Javorským. Jednou na nás Cicmil velmi spěchal a říkal, že má za úkol shromáždit materiál o maďarské hospodářské a politické situaci. Byl jsem tehdy zaměstnán jinými věcmi a neměl jsem čas splnit jeho požadavek, abych sestavil hospodářskou zprávu a ptal jsem se, proč to potřebuje tak rychle.

Řekl mi tehdy, že dostal pokyn od náměstka předsedy vlády Kardelje, aby si vyměňoval materiál s generálem Edgecombem, a proto je to pro něho důležité. Edgecomb již o tom ví — řekl Cicmil —- a již dvakrát mne upomínal. Tehdy mne to udivilo a hovořil jsem o tom s Javorským, který byl generálním residentem UDB.

Javorský potvrdil tento Cicmilův výrok a řekl, že i on má Rankovičovu direktivu, že je třeba spolupracovat s Angličany a Američany, že je třeba udržovat s nimi dobré styky a vyměňovat si s nimi materiál.

PŘEDSEDA:
O jaké další spolupráci mezi vaší výzvědnou službou a anglo-americkou výzvědnou službou, jež zde pracovala, víte ještě kromě toho? To znamená, stručněji řečeno, co ještě můžete říci o tom, jak pracovala v Maďarsku jugoslávská a'anglická špionážní organisace?

BRANKOV:
Konkrétně vím o jednom případě, který se_stal roku 1945, když se Američanům podařilo za pomoci ministra vnitra Rankoviče poslat ze Švýcarska do Maďarska špionážní organisaci. Tehdy se s Rankovičovou pomocí podařilo dopravit tuto špionážní skupinu do týlu sovětské armády.

PŘEDSEDA:
Byla to špionážní skupina Szónyiho?

BRANKOV:
To byla špionážní skupina Szonyiho. Stalo se to tak, že ještě za války navázali Rankovičovi, Djilasovi a Kardeljovi agenti s Titovým svolením styk s americkou a anglickou výzvědnou službou nejenom na jugoslávském území, k čemuž došlo roku 1944, ale i za hranicemi.

S Titovým svolením poslali několik pověřenců do Švýcarska, do Francie, do Itálie a do Anglie, a ti navázali spojení s anglo-americkou výzvědnou službou. Tak se Američanům s pomocí Titových a Rankovičových agentů podařilo poslat tehdy tuto špionážní skupinu Szonyiho do Maďarska a dopravit ji do týlu sovětské armády. O tom vím konkrétně, poněvadž v letech 1947-—1948, když jsem byl generálním residentem UDB, naskytla se mi dík mému oficiálnímu postavení možnost, seznámit se s tajným archivem dokumentů UDB.

Hovořil jsem také s Cicmilem, který se této věci zúčastnil. Allan Dulles, který byl tehdy ve Švýcarsku, byl náčelníkem americké špionážní skupiny OSS v Evropě a Titův a Rankovičův pověřenec Miša Lompar, který byl tehdy ve Švýcarsku, navázali dobré styky a spolupracovali navzájem.

Allan Dulles řídil Lomparovým prostřednictvím přes Jugoslávii činnost této skupiny v Maďarsku. Přes Francii přijeli do Marseille, kde pracoval jiný Titův a Rankovičův pověřenec — Latinovič. Latinovič byl Titovým konsulem v Marseilli, kde navazoval dobré styky s anglickou a americkou špionáží a podařilo se mu získat americký vojenský letoun. Tento letoun dopravil špionážní skupinu do Bělehradu.

Na Rankovičův pokyn jim dali jugoslávské dokumenty a jako jugoslávské důstojníky je poslali autem na maďarské území, do týlu sovětské armády, kde prováděli pro Američany na maďarském území špionáž o sovětské armádě.

PŘEDSEDA:
Nepamatujete se ještě na něco, pokud jde o spolupráci? Vzpomeňte si, když jste byl v říjnu 1948 v Bělehradě, došlo k jednomu spiknutí.

BRANKOV:
To bylo již později.

PŘEDSEDA:
Bylo to později, ale i to spadá sem, do spolupráce s anglo-americkou sítí. Ptal jsem se na to. První pokyn ...

BRANKOV:
Ano, vzpomínám si. To bylo již v září.

PŘEDSEDA:
První pokyn jste dostal, když sem přijela pod Cicmilovým vedením vojenská misse, abyste udržoval těsné spojení s anglo-americkou sítí. Nové pokyny jste dostal v říjnu 1948 v Bělehradě.

BRANKOV:
Ano.

PŘEDSEDA:
Mluvte o tom.

BRANKOV:
Když byl plukovník Cicmil odvolán z Maďarska — je nyní vyslancem v Londýně — tehdy tyto styky s Angličany a Američany už přestaly. Myslím, že přestaly proto, že se Američané obávali, že zde — v Maďarsku — bude spiknutí odhaleno, a proto raději udržovali spojení přes Bělehrad.

Avšak roku 1948, po usnesení Informačního byra, se situace přiostřila a Rankovič dal znovu příkaz — bylo to v září 1948 — že je třeba obnovit spojení s anglo-americkou špionáží na území Maďarska. V říjnu 1948, když jsem byl v Bělehradě, řekl Rankovič, že situace je taková, že ...

PŘEDSEDA:
Tehdy tam byl také Djilas, že ano?

BRANKOV:
Tomuto rozhovoru byl přítomen také Djilas. Právě mluvil s Titem — který vyjednával s americkými a anglickými zmocněnci v Bělehradě a dohodl se s nimi, že jsou ochotni pomoci Titově vládě nejen hospodářsky, ale i politicky, a dokonce i vojensky, je-li Titova vláda ochotna bojovat proti Sovětskému svazu.

Djilas řekl, že situace je taková, že je to třeba přijmout, poněvadž Američané a Angličané se stali našimi přirozenými spojenci. Rankovič poté ještě dodal, že tato spolupráce se již konkrétně provádí v ostatních zemích, a to nejenom v lidově demokratických, ale i v těch zemích kde jsou komunistické strany, a to je třeba uskutečnit také v Maďarsku.

PŘEDSEDA:
Rozhovořte se o tom.

BRANKOV:
Musíme navázat styky. Je to velmi důležité, poněvadž Angličané a Američané mají tisk a rozhlas a je třeba dávat jim materiál, který oni připraví v Bělehradě, onen propagační a ostatní materiál, který oni pokládají za nutné dávat. Společně s Angličany a Američany je třeba bojovat proti maďarské vládě, která stojí na straně Informačního byra, a proti ostatním lidově demokratickým zemím, proti Sovětskému svazu.

PŘEDSEDA:
Nemluvil Rankovič o tom, jak se má navázat, styk s Angličany a Američany v Budapešti? Přímo?

BRANKOV:
Nepokládal za účelné, aby členové misse přímo navázali styk s Angličany a Američany, poněvadž to považoval za nebezpečné. Byl proto toho názoru, že je třeba vybrat několik agentů, kteří jsou v Maďarsku a hodí se k tomu, aby navázali,; styk s Angličany a Američany. Jeden náš důležitý agent odejel za tím účelem ilegálně do Bělehradu a tam dostal pokyny, jak je třeba spolupracovat a navázat styk s Američany a Angličany zde, v Maďarsku.

PŘEDSEDA:
Z Bělehradu přijeli dva noví residenti, aby tyto agenty řídili.

BRANKOV:
Rankovič nebyl spokojen s prací v Budapešti, zvláště v této oblasti, a prohlásil, že za tím účelem pošle lidi, kteří naváží tento styk.

PŘEDSEDA:
Koho poslal?

BRANKOV:
Dušana Dévečiče, který se stal přednostou konsulárního odboru misse a radu Jovanoviče. Konkrétně vím, že tento styk byl obnoven a že Dévečič navázal styk s americkým obchodním attaché v Budapešti Hiltonem, potom s anglickým vicekonsulem Petitem, potom s budapeštským zástupcem byra pro Trizonii kapitánem Martym a podplukovníkem Kopčakem, který byl náměstkem amerického vojenského attaché v Budapešti. Jim odevzdali propagační materiál, který byl vytištěn anglicky, francouzsky, maďarsky a německy.

PŘEDSEDA:
Jak se chovali lidé, kteří dnes řídí Jugoslávii, za druhé světové války k jugoslávskému lidu?

BRANKOV:
O tom mohu říci, že nepřátelský poměr Tita, Kardelje, Djilase a Rankoviče k mezinárodnímu dělnickému hnutí, jugoslávským národům a Sovětskému svazu, se nedatuje od doby po uveřejnění usnesení Informačního byra nebo právě od tohoto okamžiku, nýbrž ještě od dřívějška. Již za války, roku 1944, nebo snad již koncem roku 1943, dal Tito anglické i americké špionážní službě povolení přijet na jugoslávské území k jeho generálnímu štábu.

PŘEDSEDA:
A dokonce nejenom ke generálnímu štábu, ale potom je rozdělil po štábech oblastních.

BRANKOV:
Přijeli nejprve ke generálnímu štábu, ale potom je rozdělili po oblastních štábech.

PŘEDSEDA:
Jací to byli lidé? Mohl byste uvést jména?

BRANKOV:
Pamatuji si jména proto, že ještě za války, když členové této anglické a americké vojenské misse přijeli na jugoslávské území, vydal Rankovič oběžník, ve kterém se pravilo, že přijeli angličtí a američtí důstojníci, byla uvedena jejich jména a řečeno, že jsou to spojenci a že jim je třeba poskytnout všestrannou pomoc a přátelsky je přijmout.

Tento oběžník byl rozeslán oblastním štábům a museli jsme se naučit tato jména, abychom věděli, kdyby přijeli do našich oblastí, přesně kdo jsou. Potom, později, v letech 1947. a 1948, když jsem měl možnost nahlédnout do tajného archivu, jsem si rovněž přečetl tato jména, a proto si je dobře pamatuji.

PŘEDSEDA:
Dobře, s tím poněkud počkáme. Teď jmenujte angloamerické vojenské zmocněnce, kteří od roku 1943 přijížděli k Titovu generálnímu štábu a k oblastním štábům.

BRANKOV:
Ano.

PŘEDSEDA:
Vyjmenujte je, nakolik si je pamatujete.

BRANKOV:
Ty, kteří tam byli koncem roku 1943 a na počátku roku 1944?

PŘEDSEDA:
Ano.

BRANKOV:
Členy americké vojenské misse při Titově generálním štábu tehdy byli: plukovník Hamilton, podplukovník Fire a Farts.

Členy anglické misse byli generál Mac Lané, podplukovník Salwin a Moore, potom major Randolph Churchill, syn Winstona Churchilla. Tito angličtí a američtí důstojníci byli při Titově generálním štábu.

Kromě toho byli stejně tak američtí a angličtí vojenští zástupci také při oblastních štábech. V Makedonii byli Angličané major Kenney a poručík Mac Donald.

Ve Vojvodině byli američtí důstojníci major Davidson a poručík Wood.

V Bosně byl anglický důstojník major Wilson.

Při generálním štábu v Srbsku byl americký kapitán Green a angličtí majoři Armstrong a Madger Hanniqer.

V Charvátsku byl americký kapitán Red a anglický major Rogers.

Při slovinském štábu byli americký major Goodwine James a anglický major Johnson.

Na ostrově Vis byl americký důstojník major Urban. Byli to členové anglické a americké vojenské misse v Jugoslávii za války při Titově generálním štábu a při oblastních štábech.

PŘEDSEDA:
To si to tak dobře pamatujete? Vidím totiž, že dokonce dosud nepoužíváte svých poznámek a celou tu řadu jmen uvádíte úplně zpaměti.

BRANKOV:
Ano. Dobře si je pamatuji, poněvadž za války jsme je museli znát zpaměti, vědět kdo jsou, abychom, když se s nimi setkáme . . .

PŘEDSEDA:
... jim mohli posloužit.

BRANKOV:
Poskytnout jim všestrannou pomoc, podle Rankovičova pokynu, poněvadž v oběžníku se pravilo, že přijeli na území Jugoslávie jako spojenci.

Ale já to vím také proto, že jsem 6 tom viděl roku 1947 a 1948 dokumenty v UDB v Bělehradě. Bylo tam velmi mnoho údajů o tom, že tito členové anglické a americké misse byli zkušenými špiony a prováděli rozsáhlou špionážní činnost v Jugoslávii za války. Proto si dobře pamatuji tato jména ... .

PŘEDSEDA:
(Přeruší ho.) Jaké měli Anglosasové důvody It tomu, aby přidělili ke štábům tyto vyzvědače? Můžete o tom něco říci?

BRANKOV:
Tyto důvody byly ve shodě s dobře propracovaným plánem, který sestavil ještě za války Churchill společně s Angličany a Američany. Podle plánu chtěli dosáhnout toho, aby se Balkán (Přemýšlí o výrazu.) dostal pod jejich vliv, a to, jak už se stalo obyčejem, nikoliv za cenu krve anglických á amerických vojáků, ale právě pomocí těchto zkušených vyzvědačů. Pak si chtěli podmanit tehdejší jugoslávské vedoucí.

PŘEDSEDA:
Proč si tam chtěli vybojovat vliv? Aby po válce vládli i nad jugoslávskými národy?

BRANKOV:
Už za války usilovali o to, aby podřídili Jugoslávii anglo-americkému vlivu, a potom i sousední státy — Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko. Jejich hlavní snahou bylo překazit růst vlivu Sovětského svazu a zmenšit tento vliv, poněvadž velmi dobře věděli, že převážná část, ohromná většina jugoslávského lidu je pro Sovětský svaz a miluje sovětský lid.

Rozhodli se přetáhnout na svou stranu prostřednictvím členů vojenských missí Tita, Kardelje, Rankoviče a Djilase a jejich pomocí podřídit svému vlivu Jugoslávii, jugoslávský lid a udělat z Jugoslávie kolonii nebo polokolonii.

PŘEDSEDA:
Odkud to všecko víte?

BRANKOV:
Vím o tom proto, že jsem o tom nejednou hovořil.

PŘEDSEDA:
S kým?

BRANKOV:
S plukovníkem Cicmilem, který byl o těchto plánech velmi dobře informován, poněvadž byl Titovým zmocněncem za války v provinciích u Adriatického moře a tam s nimi byl neustále ve styku. Tam přijímal jako hostitel americké a anglické důstojníky a dobře znal tyto plány, protože s nimi mnohokrát mluvil. Po válce, když jsem se zde setkal s Cicmilem, také jsme o tom mnohokrát mluvili. Kromě toho jsem o tom mluvil také s velitelem oddílů ve Vojvodině Orovičem.. .

PŘEDSEDA:
To byl Sáva Orovič!

BRANKOV:
... s generálem Savou Orovičem, který byl v této otázce také dobře informován. Potom jsem o této otázce mluvil v úzkém kruhu o Djilasovi.

PŘEDSEDA:
(Opravuje.) S Djilasem!

BRANKOV:
. . . ano, s Djilasem, a na základě těchto rozhovorů se mi vyjasnilo, že takový plán existuje a také, jak chtějí tento plán uskutečnit.

Předseda poté ohlašuje krátkou přestávku. a po přestávce znovu zahajuje zasedání.

PŘEDSEDA:
Co víte o tom, jaký měli na Tita prakticky vliv anglo-američtí zmocněnci, přidělení k jeho generálnímu štábu ještě za světové války? Můžete o tom něco říci?

BRANKOV:
Za války měli tito angličtí a američtí důstojníci velký vliv, škodlivý vliv na Tita a na jeho generální štáb. Zvláště se jim podařilo podřídit svému vlivu Kardelje, Djilase a Ran-koviče.

Mnoho mi o tom vyprávěl Gicmil. Pamatuji se, že byly takovéto tři konkrétní případy, které ukazují, jaké snahy řídily anglo-americkou politiku na Balkáně za války.

Jeden se stal roku 1944, když v oblasti Drvar (Jugoslávie) svrhli Němci parašutisty poblíže místa, kde byl Tito a jeho generální štáb. Tehdy byl Tito se svým generálním štábem ve velmi svízelné situaci a nebylo by bývalo možné zachránit ani Tita, ani generální štáb, kdyby byli nepřiletěli včas sovětští letci, kteří v německé palbě odvezli Tita z obklíčeného území v Drvari s celým generálním štábem, a kdyby je takto nebyli zachránili.

Tehdy se Angličanům a Američanům, zvláště anglickému generálovi Mac Laneovi a Randolphu Churchillovi, synu Churchil-la, podařilo Umluvit Rankoviče a Djilase, aby přivezli Tita na ostrov Vis nebo na anglickou bitevní loď, poněvadž doufali, že ještě více podřídí Tita a jeho štáb svému vlivu.

Pod Rankovičovým, Djilasovým a Kardeljovým nátlakem s tím Tito souhlasil. V posledním okamžiku zasáhlo do této věci sovětské velení a plán se nezdařil. Pamatuji se, že si Djilas v úzkém kruhu stěžoval na sovětské velení, že se stále vměšuje a že už překazilo uskutečnění několika plánů, jež Rankovič, Djilas a Kardelj dobře připravili.

Druhý případ: Byl to v podstatě Churchillův plán a jeho smyslem bylo, že Angličané a Američané okupují za války pobřeží Adriatického mora. Toho potom nebylo zapotřebí, protože partyzáni osvobodili a drželi ve svých rukou velkou část pobřeží.

Ale Churchill to potřeboval, aby rozšířil svůj vliv na Jugoslávii a na země kolem ní. Tehdy se Mac Laneovi znovu podařilo naklonit Rankoviče, Djilase a Kardelje tomuto plánu. Ve štábu byl velký spor a Tito znovu souhlasil, poněvadž si myslil, že Jugoslávii budou stejně osvobozovat Angličané. To — jak říkal — souhlasí s nacionalistickými zájmy Jugoslávie, a proto musíme být v dobrém styku s Angličany a s Američany.

Tu byla zase debata v generálním štábu. Sovětské velení zaujalo v této otázce jiné stanovisko, Tito ustoupil a Churchillův plán na okupaci Balkánu Angličany zkrachoval.

Třetí případ se stal na konci války, roku 1944, kdy šlo o osvobození Srbska a hlavního města Bělehradu. Situace byla taková, že Tito nemohl silami jugoslávské armády rychle osvobodit Bělehrad a Srbsko a chtěl žádat o pomoc. Avšak vojenští zástupci Angličanů a Američanů, Mac Lané a plukovník Hamilton usilovali prostřednictvím Rankoviče, Djilase a Kardelje všemožně o to, aby Tito v žádném případě nežádal o pomoc sovětskou armádu, která tehdy byla již blízko — v Rumunsku a v Bulharsku. Vznikl pro to také velký spor. Tito v této otázce váhal, ale když se přesvědčil, že vlastními silami nemůže osvobodit Srbsko a Bělehrad, přece jen požádal o pomoc sovětskou vládu. Sovětská armáda pak v příslušném čase Srbsko i Bělehrad osvobodila.

PŘEDSEDA:
Říkal jste, že angličtí a američtí „zástupci“ při generálním štábu a při oblastních štábech prováděli špionážní činnost. Pro tuto špionážní činnost bylo třeba naverbovat lidi, kteří by dodávali materiál. Koho se jim podařilo zverbovat?

BRANKOV:
Byli to zkušení vyzvědači a podařilo se jim podřídit svému vlivu nebo prostě najmout mnoho jugoslávských důstojníků.

PŘEDSEDA:
Mohl byste uvést jména?

BRANKOV:
Cicmil mi tvrdil, že to byli zvláště Rankovič, Djilas a Kardelj, jež se podařilo Angličanům a Američanům naverbovat ještě za války. Ale v letech 1947 a 1948, když jsem se stal hlavním residentem UDB, získal jsem možnost nahlédnout do tajných archivů UDB a tam jsem viděl, že je tam zaregistrováno mnoho jugoslávských vedoucích a důstojníků jako lidé, kteří za války a po válce udržovali styky s orgány anglo-americké špionáže.

Pamatuji si je proto, že mnohé z nich znám osobně, ó mnohých jsem mluvil a vím, že mnoho jich je na vysokých místech v Titově vládě a vůbec ve státním aparátu. Tak na příklad si pamatuji, že při charvátském generálním štábu figurovali jako anglo-američtí stoupenci nynější ministr charvátské vlády Marko Belinič ...

PŘEDSEDA:
Jak jste řekl to jméno? Belinič?

BRANKOV:
Ano, Belinič, Marko Belinič. Potom nynější moskevský velvyslanec Karlo Mrazovič, v Srbsku Petar Stambolíč, který je nyní předsedou srbské vlády, v Bosně tajemník ústředního výboru bosenské komunistické strany Avdo Humo, v macedonském generálním štábu generál-poručík Michajlov Apo-Stolovič a generál-poručík Svetozar Vukmanoviě, při vojvodin-ském generálním štábu ...

PŘEDSEDA:
(Namítá.) Kdo je to Vukmanovič?

BRANKOV:
Vukmanovič je dnes ministrem ústřední jugoslávské vlády. Potom ve vojvodinském generálním štábu generál Orovič, tajemník vojvodinského výboru strany Jovan Veselinov a člen tohoto výboru Jojkič.

PŘEDSEDA:
To byl týž Jojkič, kterého později poslali sem?

BRANKOV:
Ano, týž. Potom ve slovinském generálním štábu Mícha Marinko, který je nyní předsedou slovinské vlády, Kidrič, dnes ministr průmyslu v ústřední vládě a tajemník nejvyšší hospodářské rady . . ., není tajemníkem, nýbrž předsedou . . . (Přemýšlí.)

Potom ministr ústřední jugoslávské vlády Franc Leskošek. Bylo jich více, ale už se přesně nepamatuji. Bylo mi to tehdy nápadné. Udivilo mne, že osoby podezřelé ze špionáže pro Angličany a Američany zaujímají v Jugoslávii vedoucí místa.

Tuto otázku jsem také příležitostně položil Miličovi, který je zároveň vedoucím zahraniční služby UDB. Odpověděl, že jsem nesprávně pochopil tyto věci, poněvadž jde o to, že tito lidé byli za války ve velmi dobrých stycích se členy anglické a americké vojenské misse a na základě těchto styků dobře sloužili zájmům Jugoslávie. A dnes mohou být Angličané a Američané i přáteli jugoslávského lidu. Nesmí se myslit, že lidé, kteří jsou v dobrých stycích s Angličany a Američany, škodí a jsou nepřátelští Jugoslávii.

O tomtéž thematu jsem mluvil s Javorským, který také zaujímá vysoké postavení v UDB. Mluvil o této otázce podrobněji a říkal, že i v UDB jsou lidé, kteří s tím nesouhlasí, ale že o tom nesmějí mluvit veřejně, poněvadž se to všechno děje na pokyn shora a Rankovič a ostatní vedoucí jsou o věci informováni.

Jednou jsem o tom mluvil také s Miličem, ale sám jsem již za války pozoroval, že v jugoslávské straně a armádě byl již tehdy spor mezi lidmi Rankoviče, Djilase a Kardélje a generály-plukovníky Žujovičem, Hebrangem a Jovanovičem, který byl za války vedoucím v generálním štábu partyzánského hnutí.

Když jsem později mluvil s Javorským — to už bylo v době usnesení Informačního byra — vyslovil názor, že všechen materiál, na jehož podkladě byli Žujovič a Hebrang zatčeni, neodpovídá skutečnosti a že opravdové příčiny vznikly již za války, poněvadž už tehdy se s Hebrangem a Žujovičem bojovalo.

Představovali druhou politickou linii a nijak neschvalovali toto přátelství s anglo-americkou špionáží, s anglo-americkou politikou. Nechtěli spolupracovat s Anglosasy.

Zvláště důležitý zde byl Rankovič, protože byl organisačním tajemníkem, vedl kádrové oddělení a potom oddělení špionáže a kontrašpionáže. Celý stranický aparát byl v jeho rukou, všude se mu podařilo umístit své lidi.

Podařilo se mu odstranit všechny, kdo neschvalovali politiku, kterou za války prováděli Tito, Kardelj, Djilas a Rankovič, zvláště v otázce spolupráce; podařilo se mu odstranit je a před členy strany se o nich mluvilo jako o levicových úchylkářích.

Stávalo se na příklad — a o tom se už roku 1944 mezi partyzány hodně mluvilo, že tito lidé, kteří byli pokládáni za levičáky, kteří byli stoupenci Sovětského svazu a nechtěli spolupracovat Angličany a Američany, byli za války posíláni na taková místa, kde museli bezpodmínečně zahynout.

PŘEDSEDA:
A víte něco o tom, že Tito a jeho okolí posílali do zahraničí jugoslávské vyzvědače, agenty, aby udržovali špionážní styk s Angličany a Američany?

BRANKOV:
Ano. Mám dojem, že už jsem se dříve zmínil o této otázce. Tito souhlasil s Rankovičovým, Kardeljoyým a Djilasovým návrhem, aby vyslal ještě za války své zmocněnce do zahraničí, aby tam stejně jako se to už stalo na jugoslávském území, navázali styk s anglo-americkou špionáží. Vím, že takového zmocněnce — Afichajlo nebo Mišu Lompara — poslali do Švýcarska, potom do Francie, do Marseille poslali Latinoviče ...

PŘEDSEDA:
Povězte nám při té příležitosti, čím Lompar byl a jaký byl jeho úkol.

BRANKOV:
Lomparovým úkolem bylo navazovat pokud možno těsnou spolupráci s místní americkou a anglickou špionáží. Byl ve styku s vedoucím strategické špionáže Allanem Dul-lesem, který byl ve Švýcarsku.

Miša Lompar tam navázal styk s trockisty a na Rankovičův pokyn spolupracoval ve Švýcarsku s Američany. Latinovič byl právě člověk, který ve Francii, v Marseilli, navázal těsný tyk s místní americkou špionáží. Potom v Bari v Itálii byl Rankovičův osobní zmocněnec Vaso Jovanovič, který udržoval těsný styk s anglo-americkou špionáží.

V Londýně byl generál Velebit, o kterém se vědělo, že je najatým anglickým špionem. Generál Velebit byl Titovým zmocněncem a předával Angličanům veškerý materiál, který jugoslávská špionáž nahromadila za války. V tomto materiálu byly také údaje o sovětské armádě. Doklady o tom jsou v archivu UDB. Tito lidé v zahraničí na Titův příkaz těsně spolupracovali s Angličany a Američany.

PŘEDSEDA:
Jaká místa zastávají tito lidé nyní? Jsou i nyní vlivnými osobnostmi?

BRANKOV:
Na příklad Velebit zastával vysokou funkci po válce, kdy byl prvním náměstkem ministra zahraničí. Miša Loni-par je prvním radou misse v Bukurešti, Latinovič je vyslancem ve Švýcarsku. Všichni jsou na vysokých místech. Vaso Jovanovič zastává vysokou funkci v UDB. Byl jako rada misse v Budapešti, ale maďarské úřady ho v říjnu 1948 vypověděly.

PŘEDSEDA:
Jaké místo zastává Obřad Cicmil?

BRANKOV:
Obřad Cicmil je vyslancem v Londýně. Pamatuji se, že v říjnu 1948 Popovič Cicmila velmi chválil a říkal, že velmi dobře v Londýně pracuje.

PŘEDSEDA:
Jaké měl Tito a jeho přímí spolupracovníci Rankovič, Djilas a Kardelj záměry vůči Maďarsku a ostatním sousedním zemím po světové válce?

BRANKOV:
Tito, Kardelj, Rankovič a Djilas zastávali názor, že Jugoslávie zaujímá na Balkáně zvláštní strategické postavení a musí hrát důležitou úlohu na Balkáně a ve střední Evropě. O plánech, které se týkají ostatních zemí, nevím mnoho konkrétního, ale pokud jde o Maďarsko, mohu říci více, poněvadž jsem se na příkaz jugoslávské vlády zúčastnil i já provádění těchto plánů.

PŘEDSEDA:
V čem spočívaly tyto plány vůči Maďarsku?

BRANKOV:
Takové plány vznikaly již v roce 1945, ale nevěděl o nich každý, poněvadž byly drženy v přísné tajnosti. Věděli o nich jen Tito, Kardelj, Rankovič a Djilas, to jest jenom úzký kruh. Skrývali tyto plány před ostatními členy vlády i před ostatními členy ústředního výboru strany.

PŘEDSEDA:
Teď nám povězte, oč šlo.

BRANKOV:
Tento plán spočíval v tom, aby se Jugoslávie stala ústředním, vedoucím státem na Balkáně a ve střední Evropě, aby Jugoslávie vytvořila balkánsko-středoevropský blok, který se bude podobat balkánským buržoasně demokratickým republikám a který se bude orientovat spíše na západ než na Sovětský svaz.

PŘEDSEDA:
Dobře, k tomu přijdeme později. Tento plán, jehož podstatu jste nyní uvedl, chtěl vytvořit balkánskou konfederaci států, organisovaných na buržoasně demokratické základně, to jest postavit se proti socialistickému vývoji. Nepřáli si socialistický vývoj?

BRANKOV:
Přáli si vybudovat buržoasně demokratický stát.

PŘEDSEDA:
Přáli si buržoasně demokratické státy. Kdo byl Iniciátorem tohoto plánu? Víte o tom něco? Zrodilo se to v mozku Titovy kliky?

BRANKOV:
Pokoušeli se vyvolat dojem, jako by tento plán vymyslel Tito a před členy strany a před lidem to začali vysvětlovat jako nějakou novinku v marxismu, něco, čím Tito obohacuje marxismus a historický vývoj.

Krátce: tak chtěli vylíčit tuto věc lidu a členům strany, ale poněvadž jsme znali anglo-americké plány na Balkáně a ve střední Evropě a poněvadž jsme znali vzájemný poměr mezi Titem, Kardeljem, Rankovičem a Djilasem a anglo-americkou špionáží, bylo nám jasné, že tento plán nevynalezl Tito, Kardelj, Rankovič ani Djilas, nýbrž že byli pouze vykonavateli plánu, který vypracoval někdo jiný. Skutečnými jeho iniciátory byli ještě za války generál Mac Lané, Randolph Churchill...

PŘEDSEDA:
O tom jste již mluvil. Slyšel jste, že by byl někdo B určitostí prohlásil, že tento plán vychází od Američanů?

BRANKOV:
O tom jsem mluvil s Cicmilem.

PŘEDSEDA:
S nikým jiným?

BRANKOV:
Mluvil jsem i s jinými, na příklad jednou jsem mluvil s Djilasem ...

PŘEDSEDA:
Tedy i Djilas vám řekl, že za těmito plány stojí Angličané a Američané?

BRANKOV:
Nechtěl to říci tak otevřeně, ale bylo jasné ...

PŘEDSEDA:
Vy jste o tom již v té době vůbec nepochyboval?

BRANKOV:
Když jsem mluvil s Djilasem a později s Cicmilem, když jsem viděl, jak tento plán uskutečňují a jaké jsou směrnice pro Maďarsko, jaký je charakter těchto směrnic, bylo mi jasné, že zde může jít jenom o to a o nic jiného.

PŘEDSEDA:
Ano. Nyní už jste v uvedeném dosti podrobně mluvil o špionážní organisaci a o špionážní síti, kterou v Maďarsku vybudoval Tito a jeho klika. Jaké byly cíle této špionážní služby a špionážní organisace podle plánu? Rozumíte mé otázce? Cílem této špionážní organisace bylo přispět k vytvoření buržoasně demokratické konfederace?

BRANKOV:
Hlavním úkolem této špionážní sítě bylo popularisovat Tita a Titovu politiku zde, v Maďarsku, zlákat na svou .stranu maďarské politické vedoucí a maďarský lid.

PŘEDSEDA:
A seznámit se s tajemstvími maďarské státní správy: To chtěli také?

BRANKOV:
Přirozeně, že to také chtěli.

PŘEDSEDA:
Jaký to mělo účel?

BRANKOV:
Protože pro splnění těchto plánů bylo nutné, abychom dokonale znali situaci v Maďarsku a maďarské vedoucí. Teprve pak bylo možné organisovat boj proti těm, kdo by stavěli proti plánu, který chtěli Tito a jeho vláda v Maďarsku provést.

PŘEDSEDA:
Tak. Vy tedy říkáte, že úkolem špionážní skupiny, která byla zde v Maďarsku široce rozvětvena, bylo t;i usnadnit vybudování balkánské unie, přispět k němu.

BRANKOV:
Ano, tak tomu je,

PŘEDSEDA:
To znamená, že byl jenom částí. . .

BRANKOV:
... těch...

PŘEDSEDA:
Částí čeho?

BRANKOV:
Částí tohoto plánu.

PŘEDSEDA:
Už dříve jste se zmínil o tom, že tento plán ohrožoval nejenom Maďarsko, ale i všechny lidově demokratické státy.

BRANKOV:
Ano.

PŘEDSEDA:
Víte o tom snad ještě nějaké podrobnosti? Slyšel jste o tom?

BRANKOV:
Vím o tom, ale bylo to o něco dříve, již roku 1948.

PŘEDSEDA:
To nevadí. Rozhovořte se o tom teď.

BRANKOV:
Stejně jako v Maďarsku jsme se pokoušeli provést své plány i v ostatních sousedních zemích. Když mi Rankovič dával směrnice o Maďarsku, obyčejně připomínal, jaká je situace v jiných zemích, jak se tam pracuje — zda lépe nebo hůř. Tím chtěl povzbudit práci v Maďarsku; z toho jsem poznal, že jsou tu i takové plány, pokud jde o ostatní lidově demokratické země.

PŘEDSEDA:
Podle vašich slov se i tam pracuje pro dosaženi tohoto cíle.

BRANKOV:
Ano. Rankovič připomněl, že v Rumunsku existoval také takový plán, ale ten se nezdařil. Zmínil se o tehdejším ministru spravedlnosti Patrascanu, který rovněž stál na Titově straně a chtěl uskutečnit Titovy plány v Rumunsku, ale Ústřední výbor rumunské strany ho včas odstranil a isoloval od strany. Řekl, že bude třeba obnovit práci i tam.

Konkrétně vím, že se tím zabývá rada misse Zec Ranko, potom tam poslali Mišu Lompara, který byl za války Titovým zmocněncem ve Švýcarsku. Rankovič řekl, že ti dva se v Bukurešti zaměstnávají prováděním podobného plánu. Pamatuji se, že, když byl v Polsku případ s Gomulkou, doufali, že Gomulka uskuteční Titovy plány Polsku a zaujímali vyčkávací stanovisko.

Pamatuji se také, nechtěli přispět přímo, poněvadž myslili, že se Gomulkovi záměr s polskou komunistickou stranou podaří.

Jak je známo, Gomulka to neudělal, nýbrž přiznal, že jeho linie je chybná. Mukovič si stěžoval, že v Polsku bude třeba začít všechno od začátku.

Tehdy pracovala v Polsku ve funkci rady misse Srbislava Kovačevičová, která se zabývala právě tímto plánem.

Potom i odvolali a poslali tam Ivana Rukavinu, který je v Polsku dodnes. Pokud jde o Polsko, nemohu již nic říci.

Také pro Bulharsko existoval „Plán“. Nepamatuji se, že by se tam bylo mluvilo konkretní osobě. Šlo jenom o to, že i tam se pracuje, aby tento plán uskutečnili.

V Albánii došlo k velkému, vážnému pokusu svržení albánské vlády, ale ten se nezdařil. Na uskutečnění těchto plánů tam pracovali Josip Djerdja a Sávo Zlatič.

PŘEDSEDA:
Všecko, o čem jste se nyní zmínil, jste slyšel přímo od Rankoviče nebo od Djilase?

BRANKOV:
Většinou od Rankoviče, potom od Djilase a od generála-poručíka Milice, který je rovněž dobře obeznámen těmito věcmi. Když dávali příkazy, vždycky nám vysvětlovali i I naci tím, že ji porovnávali s jinou zemí.

PŘEDSEDA:
Shrňme nyní vaše výpovědi v této otázce: Udal jste, že sjednocení zemí kolem Jugoslávie pod jugoslávským velením v konfederaci, složenou ze států s buržoasně demokratickým zřízením, bylo snahou anglo-amerických kruhů a že Angličané a Američané využívali k uskutečňování těchto snah jugoslávské vlády. To je asi podstata vaší výpovědi.

BRANKOV:
Ano.

PŘEDSEDA:
Titem vedená jugoslávská vláda byla tedy nástrojem těchto anglo-amerických snah.

BRANKOV:
Ano, to je jasné.

PŘEDSEDA:
Vraťme se nyní k podrobnostem toho, o čem jste začal mluvit už dříve, totiž jakými prostředky se pokoušela Titova vláda jako nástroj anglo-amerických činitelů uskutečnit tento plán pro Maďarsko, zde v Maďarsku. Rozhovořte se o tom podrobně.

BRANKOV:
Nejprve, před usnesením Informačního byra, se pokoušeli uskutečnit tento plán ještě klidnou cestou. Po usneseni Informačního byra začali používat jiných prostředků, protone se přesvědčili, že klidnou cestou věc nepostupuje. Zde je právě vidět úloha dobře organisované jugoslávské špionáže v Maďarsku.

PŘEDSEDA:
Mluvte nejprve o tom, jaké jste dostával pří-lui/.y pro svou vlastní činnost od Tita, Rankoviče, Djilase a vůbec od nejvyššího jugoslávského vedení a jak jste je prováděl. Začněme nejspíše odtud.

BRANKOV:
Že se něco takového připravuje jsem se poprvé dověděl v květnu 1947, když mne Rankovič povolal do Bělehradu. Musím říci, že i dříve, již roku 1945, když jsem přijel do Maďarska, jsem už slyšel nějaké náznaky, že situace v Maďarsku není stabilní...

PŘEDSEDA:
Nedověděl jste se o tom tedy až roku 1947. Chtěl jsem vás také opravit, jenom jsem čekal na konec vařil věty. Věděl jste o tom už tehdy, když jste přijel se svou missí sem, jenomže se to časem stále více vyjasňovalo.

BRANKOV:
Ano. Rankovič potom roku 1947 otevřeně řekl, že taková situace v Maďarsku je a že se tam provádí taková politická linie, která je namířena proti zájmům Jugoslávie. To znamená, že maďarská vláda má provádět jinou politiku.

PŘEDSEDA:
Dejme tomu, že to nebylo namířeno proti zájmům Jugoslávie, ale že se prováděla linie, která stála proti snahám titovské kliky. Tak to bude správnější.

BRANKOV:
Tak jsem to také chtěl říci. Bylo mi řečeno, že je třeba najít prostřednictvím „sítě“ v Maďarsku vhodné lidi, které je nutno získat pro provádění politiky jugoslávské vlády.

Zmínili se o Antonu Robovi, který má v Maďarsku rozvětvenou síť agentů. Měl jsem navázat styk s Robem, který byl tehdy poslancem parlamentu a generálním tajemníkem Demokratického svazu Slovanů v Maďarsku.

PŘEDSEDA:
Nebudeme snad začínat Antonem Robem, ale nejvyššími, poněvadž Rankovič řekl, že je třeba podívat se, kdo z vedoucích osobností v Maďarsku může být svolný s tím, že bude sloužit jejich cílům a plnit příkazy jugoslávské vlády.

BRANKOV:
Ano. Potom připomněl…

PŘEDSEDA:
Mluvte o nejvyšších. O koho tu šlo?

BRANKOV:
Připomněl, že tuto linii, která neodpovídá plánům Jugoslávie, provádějí v Maďarsku Rákosi, Gero a Farkas, ale že zároveň jsou ve straně vedoucí, kteří jsou jiného názoru.

Tehdy také připomněl, že právě Rajk je mužem, kterého v Maďarsku třeba popularisovat, kdežto autoritu Rákosiho, Geroho a Farkase bude třeba s pomocí špionážní sítě snižovat.

Koncem roku 1947, když Tito byl s vládní delegací v Budapešti, tyto plány již uzrály a nabyly konkrétních forem, zvláště na schůzce, k níž došlo mezi ministrem vnitra Rankovičem a maďarským ministrem vnitra Rájkem v Kelebii. Na této schůzce jsem byl přítomen jako tlumočník.

Rankovič dal Rajkovi konkrétní pokyny a rady pokud šlo o jeho úkoly a poukázal na opatření, jejichž účelem bylo odklidit s cesty vedoucí činitele maďarské vlády a strany Rákosiho, Farkase a Geroho, jež Rankovič považoval za hlavní nepřátele uskutečnění Titova plánu v Maďarsku.

PŘEDSEDA:
Vyprávějte podrobně o tom, jaké směrnice davu Rankovič Rajkovi pro tento případ.

BRANKOV:
Pokud se pamatuji...

PŘEDSEDA:
Jde o schůzku v Kelebii, v železničním vagónu.

BRANKOV:
Když jsem vstoupil do salonního vozu, byli tam Rankovič i Rajk a požádali mne, abych jim dělal tlumočníka, nejprve šlo o to, že spolupráce mezi jugoslávským a maďarským ministerstvem vnitra musí být co nejtěsnější. O tom začali mluvit, ale záhy přešli k tomu, že Rajkovým úkolem je, aby udělal vše pro svržení vlády.

V každém případě je třeba odstranit Rákosiho, Farkase a Geroho z vedení. Pamatuji se, že se mluvilo o tom, že podaří-li se Rajkovi zorganisovat solidní oposici ve straně i ve státním aparátu, může počítat s tím, že mu Tito podstatně pomůže při uchvácení vedení ve straně a v maďarské vládě.

Rankovič řekl Rajkovi, že právě on je vhodným mužem pro uskutečnění tohoto plánu. Mluvilo se také o tom, že Rajk má pomoci ke sjednocení všech organisací odborů, žen a mládeže a že ústředí všech balkánských a středoevropských lidově demokratických států má být v Bělehradě.

PŘEDSEDA:
O Gyórgy Pálffym se nemluvilo?

BRANKOV:
O Gyórgy Pálffym se tehdy ještě nemluvilo. Po prvé se o něm Rankovič zmínil v květnu 1948, když jsem byl v Bělehradě.

PŘEDSEDA:
K tomu se ještě vrátíme. Mluvilo se tedy o tom, že tato skupina má pod Rajkovým vedením vzít moc do svých rukou.

BRANKOV:
Ano.

PŘEDSEDA:
... A co bude dělat s tou mocí?

BRANKOV:
Rankovič dal Rajkovi radu, aby se opíral o takové živly, které budou pomáhat při tvoření buržoasně demokratické vlády v Maďarsku. Především je ovšem třeba opřít se ve straně o trockistické živly, poněvadž ty už i tak bojují ve straně proti Rákosimu.

Potom je třeba opřít se v Maďarsku i nacionalistické, šovinistické živly, o katolické síly, zvláště na vesnici o statkáře a dávat jim za příklad Jugoslávii, kde se proti statkářům nebojuje. Krátce: Maďarsko má jít jugoslávskou cestou.

PŘEDSEDA:
Předtím jste řekl, že jste z počátku slyšel, že Jugoslávie uskuteční jakýsi zvláštní socialismus.

BRANKOV:
Ano.

PŘEDSEDA:
Řekl jste, že obohatí marxismus. Pamatujete7

BRANKOV:
Ano.

PŘEDSEDA:
Kde je tady nějaké obohacení marxismu v tom co jste vyjmenoval? Rajk má vzít moc do vlastních rukou, opíraje se o nacionalistické, šovinistické živly, o trockisticko živly, statkáře, o klerikální reakci — kde je tu jaké obohaceni marxismu? Nebo, kde v tom je nějaký zvláštní socialismus! To přece není vůbec socialismus. Dokonce i při nejdrzejším podvádění a demagogii tomu nelze říkat socialismus.

BRANKOV:
Zde není rozporu ...

PŘEDSEDA:
Oč zde šlo?

BRANKOV:
Zde není rozporu, protože šlo jenom o pláštík.

PŘEDSEDA:
Tak o tom také mluvte.

BRANKOV:
Když se mluví o socialismu, o obohacení marxismu, jsou tato slova adresována jugoslávskému lidu...

PŘEDSEDA:
Stručně vzato, už zde se projevilo . . .

BRANKOV:
... aby jugoslávský lid a členové strany nepozorovali, oč jde. Ve skutečnosti jde o podrobně propracovaný plán, o němž jsem již mluvil.

PŘEDSEDA:
Nyní bych se chtěl v souvislosti s tím zeptal, nezmiňoval-li se Rankovič o něčem takovém, že titovci ani nepomýšlejí na to, aby šli k výstavbě socialismu. Že nikdy ani socialismus nechtěli. Ze to, co dělali, byla jenom maska, která měla oklamat jugoslávský lid? Nemluvil Rankovič o něčem podobném?

BRANKOV:
Rankovič...

PŘEDSEDA:
Jen si dobře vzpomeňte.

BRANKOV:
Ano. Otevřeně neříkal...

PŘEDSEDA:
A nemluvil Rajk s Rankovičem o něčem takovém? Vzpomeňte si!

BRANKOV:
Nerozumím otázce. Myslíte tehdy v železničním vagónu?

PŘEDSEDA:
Kdy jste byl tlumočníkem...

BRANKOV:
Nerozumím dobře otázce.

PŘEDSEDA:
Té, kterou vám kladu?

BRANKOV:
Ano.

PŘEDSEDA:
Budu ji opakovat. V Kelebii, když jste tlumočil v železničním voze, neříkal snad Rankovič Rajkovi, že titovci nikdy ani socialismus nechtěli? Chtěli kapitalismus a jenom proto se přetvařovali před jugoslávským lidem, jako by budovali socialismus, aby jej oklamali, aby jej uvedli v omyl.

BRANKOV:
Nepamatuji se, že by to byl Rankovič řekl tak otevřeně. Pamatuji se, mimochodem, máte pravdu, dobře se pamatuji. Podstata věci v tom byla, ale nebylo to vyjádřeno takovými slovy, nepamatuji se, že by takovými slovy…

PŘEDSEDA:
Zkrátka, byla o tom řeč.

BRANKOV:
Mluvilo se o tom.

PŘEDSEDA:
László Rajku, přistupte sem! (Rajk se staví vedle Branková.) Poslouchejte, László Rajku a Lazare Brankove, ale především vy! (Při posledních slovech se obrací na Brankova.) László Rajk vypovídal včera toto — cituji doslovně: — Rankovič mi řekl toto — to říkal Rajk, rozumíte?

BRANKOV:
Ano.

PŘEDSEDA:
(Cituje dále.) „Je třeba jasně chápat“ — to znamená, že on, Rajk, musí jasně chápat — „že Tito ani jugoslávská vláda a ostatní její členové nechtěli po osvobození lidu uvést demokratický řád v Jugoslávii a s jeho pomocí budovat nacionalismus“.

„Jestliže přece jen byli nuceni učinit některá revoluční opatření, která v podstatě i fakticky začala vést k likvidaci kapitalismu, nebylo to proto, že chtěli vážně uskutečnit tento program socialismu, nýbrž byli nuceni udělat to jenom pod nátlakem pracujících mas jugoslávského lidu.“

To vypovídal včera László Rajk, že mu to vaším prostřednictvím otevřeně a cynicky řekl Rankovič v Kelebii. Pamatujete se na to?

BRANKOV:
Ano. Jak už jsem řekl, byla o tom řeč ...

PŘEDSEDA:
Takový byl tedy smysl?

BRANKOV:
Ano, ale nepamatuji se, že by taková slova ...

PŘEDSEDA:
Důležitá nejsou slova. Důležitý je obsah.

BRANKOV:
Obsah souhlasí.

PŘEDSEDA:
V čem je tedy vlastně podstata? Rankovič řekl, Že nikdy nechtěli socialismus, jenom klamali jugoslávský lid, jako by socialismus chtěli. To je podstata. Řekl Rankovič něco podobného? Rajk to vypovídal.

BRANKOV:
Řekl něco takového, ale ne tak určitou formou.

PŘEDSEDA:
(K Rajkovi.) Trváte na své výpovědi, László Rajku? Je to tak?

RAJK:
Trvám na své výpovědi, ale poznamenávám, že po dvou letech si přirozeně nemohu slovo za slovem...

PŘEDSEDA:
Však také na slovech nezáleží! Já jsem to řekl také jinými slovy. Ale jde o obsah.

RAJK:
Podstatu toho, co řekl Rankovič, reprodukuji přesně.

PŘEDSEDA:
Podstata je táž, jak jsem to nyní prostými slovy zde vyložil.

RAJK:
A na dotvrzení toho Rankovič dokonce připomínal, že, jak jsem včera vypovídal, že proto nedovolili, aby komunistická strana hrála samostatnou a nezávislou úlohu v lidové frontě, aby zde nebyla strana, ve které by vykrystalisovaly socialistické síly.

PŘEDSEDA:
(K Brankovovi.) Vzpomínáte si na to, co nyní říká László Rajk?

BRANKOV:
Rajk mluvil mnohokrát s Rankovičem a nyní se může stát, že se mýlí v tom, kdy a co říkal.

PŘEDSEDA:
Vy rozhodně tvrdíte, že k tomuto rozhovoru došlo v Kelebii a že jej Brankov tlumočil?

RAJK:
Ano, to kategoricky prohlašuji.

PŘEDSEDA:
Řekněte mu to do očí.

RAJK:
(Dívá se při řeči Brankovovi do očí.) Trvám na své výpovědi.

PŘEDSEDA:
(K Brankovovi.) Možná, že tomu opravdu tak bylo, Brankove, což?

BRANKOV:
Možná, ale nyní si přesně nevzpomínám. Nechci tvrdit něco, na co se nepamatuji, ale podstata je taková.

PŘEDSEDA:
Více než to: podle obsahu si i vy vzpomínáte, že tomu ve skutečnosti tak bylo.

BRANKOV:
Ano, mluvilo se o lidové frontě, ale nepamatuji se přesně, bylo-li to tak. Možná, že se Rajk lépe pamatuje, jak to bylo doslova.

PŘEDSEDA:
Dobře. Jděte na místo, László Rajku. To, co tentokrát řekl Rankovič, říkal svým jménem nebo se odvolával přímo na Tita a na jeho okolí?

BRANKOV:
Určitě si vzpomínám, že na konci zdůraznil, že to, co řekl, neříkal svým jménem, nýbrž jménem Titovým.

PŘEDSEDA:
Už jste mluvil o tom, že Rankovič sliboval Titovým jménem také pomoc při uchvácení moci.

BRANKOV:
Ano.

PŘEDSEDA:
Vyprávějte o tom podrobně. Jakou pomoc sliboval?

BRANKOV:
V té době nebylo ještě v Kelebii konkrétně jednáno o druhu pomoci. Mluvilo se jenom povšechně a říkalo se, že, podaří-li se Rajkovi zorganisovat v Maďarsku solidní oposiční seskupení, může počítat s Titovou pomocí. Později se mnoho mluvilo o tom, jakou pomoc je Rajkovi třeba poskytnout.

PŘEDSEDA:
Mluvilo se o tom už v Kelebii nebo ne?

BRANKOV:
Konkrétně?

PŘEDSEDA:
Poslyšte, Brankové! Nemluvme o tom., kdy a kde co bylo! Víte o tom, že Rankovič sliboval Rajkovi pomoc při uchvácení moci a že- přitom sliboval, že v případě nutnosti nudou přes hranice dopraveny jugoslávské vojenské útvary? Víte o tom?

BRANKOV:
Ano, vím,

PŘEDSEDA:
Nuže, o tom také mluvte. Není důležité, kdy'a lnic to bylo. Rád věřím, že se matete, poněvadž se o tom asi mluvilo mnohokrát.

BRANKOV:
Bylo mnoho schůzek, bylo mnoho rozhovoru a nemohu si přesně vzpomenout co bylo a při kterém rozhovoru.

PŘEDSEDA:
Nu, dobrá.

BRANKOV:
Mluvilo se však o tom, že Rajkovým úkolem bylo zorganisovat státní převrat.

PŘEDSEDA:
To už jste řekl. Jaké síly sliboval Rankovič na pomoc tomuto puči?

BRANKOV:
Na samotném počátku mu sliboval, že bude pomáhat v Maďarsku a provede-li Rajk tuto podstatnou organizační přípravu, že může počítat i se solidní pomocí vojenskou ...

PŘEDSEDA:
Na to jsem se také ptal.

BRANKOV:
... kterou Tito Rajkovi poskytne. Konkrétně ...

PŘEDSEDA:
Vojáci měli být dopraveni přes hranice v maďarských uniformách?

BRANKOV:
Ano, o to šlo, v jaké uniformě budou.

PŘEDSEDA:
Rozhovořte se o tom.

BRANKOV:
Byla plánována přeprava několika jugoslávských praporů v maďarských uniformách, sestavených z Jugoslávců maďarského původu. Tak to v Maďarsku nebude nápadné, poněvadž budou vypadat jako Jihoslované, kteří žijí v Maďarsku. Potom sliboval také pomoci tak, aby ty maďarské menší jednotky, které jsou nyní v anglickém a americkém pásmu Rakouska, mohly přes jugoslávské území přejít do Maďarska.

PŘEDSEDA:
Možná, že jste vypustil některé z otázek, o kterých jsme již mluvili. Když jsem se vás ptal na to, jakými metodami chtěla Titova vláda donutit ostatní lidově demokratické země, aby se postavily na stranu jejích cílů, vyjmenoval jste několik method. Nevzpomínáte si, zda jugoslávská vláda došla ve svých úvahách tak daleko, aby posílala do ústředního vedení komunistických stran v lidově demokratických zemích zástupce své komunistické strany?

BRANKOV:
Ano.

PŘEDSEDA:
O tom jste nemluvil.

BRANKOV:
V zájmu uskutečnění tohoto plánu poslal Tito v letech 1946-1947 své zástupce do lidově demokratických zemí jako zástupce ÚV jugoslávské strany.

Konkrétně: v Maďarsku jsem byl takovým zástupcem já, v Československu Novo, později Marian Stilinovič; Novosel byl legačním radou vyslakectví, Stilinovič vyslancem v Praze.

V Polsku byla Srbislava Ivačevičová, později Ivan Rukavina, v Bukurešti Ranko a později Miša Lompar.

V Bulharsku byl nejprve Mikola Kovačevič, potom Cicmil.

V Albánii byli Djerdja a Zlatič.

Tyto osoby byly zástupci Ústředního výboru jugoslávské komunistické strany v lidově demokratických zemích a jejich úkolem bylo popularisovat Tita, jugoslávské zřízení a přičiňovat se, aby tyto země šly jugoslávskou cestou.

PŘEDSEDA:
Rozkládat komunistické strany?

BRANKOV:
I rozkládat. Je-li tam takové vedení, které se staví proti těmto plánům, pak je třeba bojovat proti vedení.

PŘEDSEDA:
Pak jste vynechal ještě jednu věc. Mluvil jsme o methodách.

BRANKOV:
Ano.

PŘEDSEDA:
Zmínil jste se o padělaném pasu, který byl vy dán Antonu Robovi. To není jediný případ, kdy jste vydávali padělané doklady. Pravděpodobně jste měli zařízení nebo jste byli alespoň cvičeni, aby vám malé padělání nedělalo obtíže.

BRANKOV:
Ano. Tím se zabývalo konsulární oddělení, které vyhotovovalo padělané listiny pro ty jugoslávské diplomaty, kteří se na maďarském území zabývali špionáží; v případě nutnosti měli vždycky takové padělané doklady po ruce.

PŘEDSEDA:
Takže jste k tomu byli zvláště školeni?

BRANKOV:
Ano a takové doklady se vydávaly i jiným osobám, v případě potřeby i maďarským státním příslušníkům.

Předseda oznamuje přestávku. Po přestávce pokračuje dr. Janko ve výslechu Branková.

PŘEDSEDA:
Lazare Brankové! Jak jste připravil tajnou schůzku jugoslávského ministra vnitra Rankoviče a Rajka v okolí Paksi začátkem října roku 1948?

BRANKOV:
Vím, že na maďarském území došlo v říjnu 1948 ke schůzce. Začalo to tak, že když jsem byl v srpnu v Bělehradě u Rankoviče, řekl mi Rankovič, abych vyřídil Rajkovi, že ses ním chce rozhodně setkat.

Když jsem se vrátil do Budapešti, navštívil jsem Rajka v ministerstvu zahraničí a vyřídil jsem mu, že se s ním chce Rankovič sejít. Rajk vyslovil souhlas a požádal jenom, aby se tato schůzka konala co možná nejtajněji. V zásadě souhlasil a ponechal na Rankovičovi, aby dal konkrétní návrhy.

Později, když jsem byl v říjnu u Rankoviče, zmínil se mi v rozhovoru, že se schůzka již konala. Dal mi pokyn, abych nařídil Mrazovičovi, aby navštívil Rajka, poněvadž spojení musí být nadále udržováno přes Mrazoviče. Když jsem se vrátil, byl p. Mrazovič u Rajka, mluvil s ním a odeslal o tom hlášení do Bělehradu po zvláštním kurýru.

PŘEDSEDA:
Nyní nám povězte o tom, jaké jste dostal v říjnu UDB pokyny jako hlavní resident UDB v Maďarsku od jugoslávského ministra vnitra Rankoviče a od Djilase v zájmu urychlení státního převratu v Maďarsku.

BRANKOV:
Pamatuji se, že si při této schůzce Rankovič stěžoval na Rajka, že pracuje velmi pomalu a pamatuji se, že doslova řekl: „Kdyby Rajk pracoval v Maďarsku energičtěji, mohli bychom být za jedinou noc s Rákosim hotovi.“

Šlo o to, že Rajk měl provést státní převrat, o němž se dohodli při oné schůzce. Rankovič řekl, že je třeba na Rajka naléhat, aby postupoval energičtěji.

PŘEDSEDA:
Víte něco o tom, jaké konkrétní kroky učinili Tito a Rankovič na maďarsko-jugoslávských hranicích a vůbec na maďarském území, aby podpořili Rajka při svržení státního řízení Maďarska?

BRANKOV:
Mluvilo se i o tom, že pohraniční incidenty mají být úvodem k tomuto ozbrojenému kroku. Pohraniční incidenty měly vyvolat v maďarském lidu neklid, že v Maďarsku není něco v pořádku, že státní zřízení není dosti pevné a to mělo pomoci Rajkovi v jeho akci.

PŘEDSEDA:
Víte o přípravách, jež učinili Tito a Rankovič v zájmu uskutečnění teroristických aktů proti jednotlivým členům maďarské vlády a o příkazech, jež dostali Jovanovič a Jojkič o přípravě atentátu na Matyáše Rákosiho?

BRANKOV:
Rajkovým úkolem bylo, aby připravil atentát na Rákosiho, Farkase a Geróho. Poněvadž Rajk pracoval velmi pomalu, poslal Rankovič jako odborníky z Jugoslávie dva úředníky UDB. Byli to Jovanovič a Jojkič, agenti UDB. Přijeli do Budapešti v říjnu 1948 a střežili Rákosiho byt a vůbec se zvláště zajímali o Rákosiho osobu.

Chtěli vystopovat kolik mužů Rákosiho střeží, zda jezdí autem nebo chodí pěšky a jiné údaje, jež pokládali za důležité. Později maďarské úřady Jovanoviče vypověděly. Jojkič se vrátil již koncem roku 1913 do Bělehradu. Střežení Rákosiho bytu bylo velmi konspirativní, jako vůbec celá jejich práce.

PŘEDSEDA:
Jaký význam přikládal jugoslávský ministr vnitra Rankovič teroristickým aktům vůči členům maďarské vlády ve věci provedení státního převratu v Maďarsku?

BRANKOV:
Tyto atentáty pokládal za jakýsi úvod k převratu. To by bylo znamením k odstranění dnešní vlády.

PŘEDSEDA:
Co vám řekli Rankovič a Djilas v říjnu 1948 o oné tajné dohodě, kterou uzavřel Tito s Anglosasy pro boj a akce proti Sovětskému svazu a lidovým demokraciím?

BRANKOV:
Djilas řekl, že Tito jednal s americkými a anglickými zmocněnci v Bělehradě a dohodl se s nimi o tom, že budou Titově vládě pomáhat v jejím boji proti Sovětskému svazu.

Poskytnou Titovi nejenom hospodářskou, ale také politickou a dokonce i vojenskou pomoc.

Djilas vyprávěl také o tom, že se Američané uvolili podporovat Titovu vládu jenom v tom případě, že Jugoslávie bude bojovat proti Sovětskému svazu.

Rankovič dodal, že v Maďarsku je třeba opět navázat styk s anglo-americkou špionáží a spolupracovat s ní v zájmu zesílení boje za svržení maďarské vlády, poněvadž situace se vyhrotila, a že zbytečná opatrnost ve volbě a použití method škodí. Mluvilo se také o tom, jaká bude tato nová vláda.

Rankovič připomněl, že v nové vládě bude Rajk předsedou vlády, Pálffy ministrem války. Potom vyprávěl také o tom, že pravicoví sociální demokraté, kteří jsou nyní na západě, budou rovněž zastoupeni v nové vládě. Pamatuji se, že se zmínil také o Antalu Bánovi, který byl již před válkou s Rankovičem ve spojení.

Z listin UDB vím, že Bán byl už dávno v Jugoslávii policejním slídilem a nyní pokládal Rankovič za nutné, aby se Bán stal členem této vlády, poněvadž bude spolehlivou nastrčenou figurkou Titovy vlády.

PŘEDSEDA:
Jaké direktivy jste dostal od jugoslávského ministra vnitra Rankoviče v říjnu 1948 ohledně lživého provokačního prohlášení o vašem rozchodu s Titovou vládou, které jste uveřejnil?

BRANKOV:
Přímo mi řekl, že v Maďarsku je nyní situace taková, že starými methodami se už nedá pracovat a že je třeba je změnit. Maďarské úřady se staly natolik bdělými, že členové vyslanectví už téměř vůbec nemohli pracovat.

Dal mi příkaz, abych se znovu vrátil do Budapešti, opustil vyslanectví a prohlásil, že odsuzuji Titovu politiku a zůstávám v Maďarsku jako politický emigrant. Za války jsem čtyři roky bojoval jako partyzánský důstojník a zvykl jsem si plnit každý rozkaz, který vyšel od lita. Rankovič si všiml, že váhám a řekl, že o tom mluvil osobně s Titem a ten že očekává, že úspěšně splním tento úkol. Třebaže jsem váhal, nemohl jsem nesplnit příkaz, směrnici, která vyšla osobně od Tita.

Od Rankoviče jsem také dostal konkrétní pokyny, co mám dělat, až se vrátím do Maďarska. Odjel jsem do Budapešti. Směrnice, které mi tehdy dal, spočívaly v tom: především jsem si měl získat důvěru vedení Maďarské strany pracujících. To byl první úkol. Za druhé, získám-li tuto důvěru, mám nepozorovaně udržet spojení s maďarskými spiklenci, hlavně mezi Rájkem a Rankovičem, poněvadž to je velmi důležité, ba takřka nejdůležitější. Já a Mrazovič jsme museli zanechat veškeré ostatní práce a zabývat se jenom tím.

Dalším mým úkolem bylo navázat styk ještě s několika jugoslávskými agenty, kteří byli v Maďarsku. Byli to náměstek vedoucího kádrového oddělení při ÚV Maďarské strany pracujících András Szalai, tajemník pro organisační otázky Demokratického svazu jižních Slovanů v Maďarsku Milan Ognyenovics a také člen vedení Maďarsko-jugoslávské společnosti József Hegediis.

Konečně jsem měl získat nějaký materiál, jímž by bylo možno kompromitovat maďarskou stranu, jakož i jugoslávské politické emigranty.

Rankovič oznámil, že spojení se mnou bude udržováno přes Dušana Šakotu, kterého vyšle do Budapešti jako legačního radu na vyslanectví za měsíc nebo za dva.

Když jsem přijel do Budapešti, promyslil jsem si celou věc, váhal jsem a nemohl jsem se odhodlat splnit tuto direktivu, poněvadž nejenom ji, ale už dříve řadu jiných otázek jsem neschvaloval. Neměl jsem však tehdy jinou možnost, než splnit příkaz, chtěl-li jsem zůstat členem jugoslávské komunistické strany, chtěl-li jsem zůstat jugoslávským státním příslušníkem a nechtěl-li jsem se dostat do takové situace, abych byl postaven mimo zákon. Dva týdny jsem prožil v Budapešti a stále jsem váhal a neplnil příkaz.

Tu došel diplomatickou poštou z Bělehradu dopis od Rankoviče, ve kterém mne hnal k odpovědnosti za to, že jsem dosud stále ještě nesplnil příkaz. Nesplním-li tento příkaz, bude mne považovat za stoupence Informačního byra, prohlásí mne za osobu mimo zákon a učiní patřičná opatření proti mé rodině, která je v Jugoslávii.

Když jsem dostal tento dopis, neviděl jsem východisko. Konečně jsem se přece jenom rozhodl splnit příkaz. Věřil jsem Titovi, bylo mi těžko opustit ho a věděl jsem, že není jiné cesty než splnit tento příkaz.

Poté jsem podle Rankovičových pokynů sestavil prohlášení, ve kterém jsem oznámil, že opouštím Titovu politiku a začal jsem, třeba i proti vlastní vůli, plnit příkaz.

PŘEDSEDA:
Nyní řekněte, jak jste prakticky prováděl zde v Maďarsku Rankovičův příkaz, který vám ukládal připravit puč, když jste v říjnu 1948 provokačně prohlásil, že opouštíte Titovu vládu.

BRANKOV:
Z počátku jsem čekal, poněvadž jsem měl rozkaz nezačínat pracovat ihned na plnění příkazů. Už v Bělehradě jsme se domluvili, že každou neděli k večeru budu na vrchu Gugger, poblíže turistické chaty.

Až Šakota přijede do Budapešti, sejdeme se tam. Šakota přišel.

Avšak dříve jsem měl mluvit o styku s Rájkem. Při prvním setkání s Rájkem po mém prohlášení, tuším, že to bylo v listopadu, jsme se setkali na chodbě budovy ÚV Maďarské strany pracujících; jen krátce jsem mu řekl, oč jde. Nevím přesně, kolikrát jsme se s Rájkem sešli ještě poté, ale pamatuji se, že v polovině prosince jsem se s ním setkal opět.

Telefonoval jsem mu na ministerstvo zahraničí a domluvili jsme se, že se sejdeme v 8 hodin večer v jeho kanceláři v budově ÚV Maďarské strany pracujících. Řekl jsem mu o Rankovičových příkazech.

Poté jsem se s Rájkem stýkal nejednou. Nebylo mi jasné, zda byl Rajk tehdy ochoten splnit tyto příkazy. Váhal a konečně mi řekl, že podle jeho názoru by se provedení spiknutí a puče mělo odsunout na pozdější dobu, protože nyní není aktuální. Jsou závazné příčiny, pro něž je nutno spiknutí odložit. Řekl, abych to vyřídil Rankovičovi.

Poté jsem šel k Andrási Szalaimu a pohovořil jsem si s ním. Okamžitě souhlasil, že bude dále pracovat stejně jako pracoval dříve a dal se nám k disposici. S Ognyenovicsem a Hegedusem byla situace jiná. Řekli, že je Státní bezpečnost sleduje, že jsou v podezření a že nechtějí pracovat, poněvadž je to velmi nebezpečné a že by mohli být zatčeni.

V únoru mne Šakota navštívil na smluveném místě. Celkem jsme se setkali čtyřikrát. Při první a druhé schůzce mi dal Rankovičovy disposice, že se na Rajka musí naléhat, že se mu musí říci, že čas příprav minul a je třeba přejít k činům. Rankovič Rajkovi připomněl, že projednali organisaci atentátů, ptal se, jak věc stojí a proč Rajk dosud nic v této otázce nepodnikl. Nebyl spokojen s tím, že Rajk otálí s organisaci atentátů.

Na dvou posledních schůzkách mi Šakota řekl, že Rankovič není spokojen s tím, že jsem dosud vykonal bezvýznamnou práci, že všecko, co jsem až dosud udělal, je tak bezvýznamné, že už vůbec pochybuje o tom, zda splním jeho příkazy nebo ne. Oznámil mi také, že uplatní ony disposice, vydané proti mně a mé rodině, která je v Jugoslávii, o nichž jsem se již zmínil. Tak mi vyhrožoval. Tehdy jsem se rozhodl, že je třeba udělat všemu konec. Promluvil jsem s Rájkem. Viděl jsem, že podle Rajkova názoru není naděje na úspěch tohoto spiknutí. Rajk navrhl, abychom je odložili.

PŘEDSEDA:
A co víte o zavraždění Miloše Moiče? Co můžete říci v souvislosti s tím o Rankovičových pokynech a o vaší úloze a o úloze Blažičově v této věci?

BRANKOV:
Moič byl jedním ze členů vedení Demokratického svazu jižních Slovanů v Maďarsku. Mám dojem, že už před válkou byl v osobním styku s Rankovičem.

Pracoval také pro UDB. Po uveřejnění usnesení Informačního byra začal Moič vyhrožovat, že prozradí Rankoviče a činnost UDB v Maďarsku.

Rankovičův příkaz zněl: všechny agenty, kteří neplní .jeho rozkazy, vyhrožují prozrazením nebo jsou nebezpeční, je třeba nějak likvidovat. Poslali jsme do Bělehradu Rankovičovi hlášení a oznámili jsme mu Moičův případ. Rankovič na to odpověděl směrnicí, že je nutno Moiče likvidovat.

Neschvaloval jsem tento příkaz a byl jsem proti tomu, aby byl Moič zavražděn. Proto jsme se obrátili na velvyslance Mrazoviče.

Když se Mrazovič všecko dověděl a přečetl si přímý Rankovičův příkaz, řekl, že vraždu je třeba vykonat. Byl jsem i nadále proti tomu a podal jsem celou řadu jiných návrhů. Bylo na příklad možné domluvit se s Moičem, umluvit ho, ale nezabíjet.

Mrazovič se rozzlobil a řekl mi toto: když se bojím, dá mi svůj vlastní revolver, abych Moiče zabil. On že se nebojí, poněvadž Rankovičovy příkazy jsou pro něho svaté.

Poté dal svůj revolver Blažičovi. Blažič organisoval tuto věc s tiskovým attaché Živko Boarovem a — jak je známo — Boarov zabil Moiče výstřelem z Mrazovičova revolveru.

PŘEDSEDA:
Jakou jste tu hrál úlohu vy?

BRANKOV:
Věděl jsem o tom a nesouhlasil jsem s tím a to je vše.

PŘEDSEDA:
Nedal jste příkaz Boarovovi vy?

BRANKOV:
Ne, já ne. Byl jsem proti vraždě.

PŘEDSEDA:
Byl jste při tom, když Boarov dostal příkaz?

BRANKOV:
Ne, nebyl jsem při tom.

PŘEDSEDA:
K tomu se ještě vrátíme!

Poté odročil předseda pokračování procesu na pondělí v 9 ho din ráno. Proces pokračoval 19. září od 9 hodin ráno.

PŘEDSEDA:
Mají lidoví soudci otázky k Lazaru Brankovovi? Nemají? Pan lidový prokurátor?

LIDOVÝ PROKURÁTOR dr. GYULA ALAPI:
Mám otázku. (K obžalovanému.) Byla jugoslávská vojenská misse, jejímž členem jste byl, v Maďarsku dobře přijata, když přijela? Čím odpovídali jednotliví členové jugoslávské vojenské misse na toto srdečné přijetí?

BRANKOV:
Když jsme roku 1945 přijeli do Maďarska, byli jsme všude přátelsky přijímáni a po celou dobu se k nám obyvatelstvo chovalo přátelsky. Musím přiznat, že mi to často bylo nepříjemné a měr jsem se za to stydět, že jsem musel vykonával příkazy, jež jsem dostával z Bělehradu. Tyto příkazy byly takové, že jsme museli pracovat proti těm, kteří nás přátelsky přijímali, budovat špionážní síť takovými methodami, o nichž jsem už mluvil, potom organisovat spiknutí...

LIDOVÝ PROKURÁTOR:
Zde na procesu ze soudního materiálu vysvítá, že téměř všichni členové jugoslávské vojenské misse a potom i jugoslávského velvyslanectví měli od jugoslávských státníků Tita, Rankoviče, Kardelje a Djilase pověření, organisovat špionážní síť a provádět podkopnou práci. Co o tom vito ještě?

BRANKOV:
Fakt je, že značná většina zaměstnanců misse a velvyslanectví se zabývala špionáží.

LIDOVÝ PROKURÁTOR:
Byla to od samého počátku značná většina?

BRANKOV:
Nelze říci, že by to byli všichni, poněvadž byli mezi nimi i takoví, kteří to nedělali. Ti jenom udržovali normální styk s maďarským ministerstvem zahraničí a pracovali po politické linii.

Po politické linii jako vyzvědači pracovali tehdy Cicmil, potom Javorský, Smiljanič, Blažič, po hospodářské linii doktor Gavrilovič, obchodní attaché a jeho zástupci Čačinovič, Judič, Sinanoviě, bývalý vedoucí reparační komise. Potom pracovali také po vojenské linii.

Byli to v missi major Kovács, později plukovník Lozič a jeho nástupce, vojenský attaché plukovník Žokalj. Je přirozené, že o tom všem věděl také velvyslanec, poněvadž mu neustále podávali informace a bylo nemožné udělat cokoliv důležitějšího bez jeho vědomí.

LIDOVÝ PROKURÁTOR:
Víte ještě o takových případech, kdy byli unášeni a z maďarského území do Jugoslávie násilně odváženi lidé, kteří byli dříve jugoslávskými státními příslušníky? Už jste zde jmenoval Ljubicu Hribarovou. Kromě ní nevíte o dalších podobných případech?

BRANKOV:
Pamatuji se ještě na jeden takový konkrétní případ. Stalo se to začátkem roku 1947, v lednu. Tehdy byl stejně násilím jako Ljubiea Hribarová ilegálně odvezen Jugoslávie maďarský státní příslušník Ferenc Mikula, když byl předtím zatčen a držen po nějakou dobu při missi.

Byl dopraven do Jugoslávie v automobilu misse s padělaným pasem. Tento podnik zorganisoval Rudolf Čačinovič.

LIDOVÝ PROKURÁTOR:
Zorganisoval — s pomoci podvržených dokumentů?

BRANKOV:
Ano, s podvrženými dokumenty. Mám dojem, že se toho zúčastnil ještě Nikola Krek.

LIDOVÝ PROKURÁTOR:
Nikola Krek?

BRANKOV:
Ano. O týden později byl Mikula znovu přivezen do Budapešti. Tam v Bělehradě ho donutili k tomu, aby pracoval pro UDB.

LIDOVÝ PROKURÁTOR:
Víc jich nebylo?

BRANKOV:
Potom se stávalo, že agenti illegálně jezdili do Jugoslávie a vraceli se odtud do Maďarska, vždy s falešnými pasy, které pro ně vystavila buď jugoslávská misse nebo velvyslanectví. Tak jezdil na příklad Hegedus, potom Šebjanič, doktor Laslovič, Vidakovič. Mnoho jich jezdilo.

LIDOVÝ PROKURÁTOR:
Před soudem jste podrobně vypovídal, že Tito, Rankovič, Kardelj a Djilas vyvíjeli v cele řadě lidově demokratických států, na příklad v Polsku, v Rumunsku, v Bulharsku, v Albánii a u nás v Maďarsku špionáž a podvratnou činnost. Víte o tom, že osoby, které byly s diplomatickým posláním v zahraničí, prováděly takovou špionáž a podvratnou práci i v jiných zemích, kromě těch, jež jste uváděl ve své výpovědi?

BRANKOV:
Ano. Vím o tom, že pracovali stejnými methodami a dostávali stejné instrukce jako já zde v Maďarsku také v Albánii, v Bulharsku, v Rumunsku, v Polsku a v Československu.

LIDOVÝ PROKURÁTOR:
Víte o tom, že tomu bylo tak i i v Československu. Rozhovořte se podrobněji.

BRANKOV:
Vím, že zvláště v Československu se pracovalo velmi usilovně. Když jsem jednou mluvil s Rankovičem, řekl mi, že v Československu se pracuje mnohem lépe než v Maďarsku.

LIDOVÝ PROKURÁTOR:
Jaká byla ta „dobrá práce v Československu, kterou Rankovič chválil?

BRANKOV:
Pamatuji se na příklad, že se Rankovič zmiňoval o Drndičovi, který byl náměstkem vojenského attaché v Praze a zároveň hlavním residentem UDB.

A náměstek vojenského attaché Drndič í legační rada velvyslanectví Djoko Novosel — oba byli důležitými residenty UDB.

Pak tam vy konával podobnou službu jako já v Maďarsku vyslanec Stilinovic, který byl zvláštním zmocněncem Rankoviče a Kardeljc

Dobře se pamatuji, že Rankovič řekl, že v Československu se Drndičovi podařilo navázat dobré styky s Čechy a Slováky, kteří žili za války na západě — v Americe, v Anglii, ve Švýcarsku a ve Francii. Zvláště dobré styky navázal s těmi Čechy a Slováky, kteří za války sloužili v anglické armádě. A tehdy mi doporučoval, abych navázal styky s Maďary, kteří byli na západě — s trockisty a podobnými živly.

LIDOVÝ PROKURÁTOR:
Scházel jste se také s Drndičem?

BRANKOV:
Ano. Sešel jsem se s ním jednou v Bělehradě roku 1947. Ptal jsem se ho, jak pracuje v Československu. Řekl, že největší úspěchy měl na Slovensku, kde se opíral o slovenské nacionalisty a Hlinkový gardisty. V Československu bylo mnoho lidí, kteří byli za války v Jugoslávii jako partyzáni. Drndič navázal i s nimi podobné spojení. Methody byly tytéž, jakých jsme používali zde v Maďarsku.

LIDOVÝ PROKURÁTOR:
Nyní vyprávějte podrobně o tom, jaké direktivy jste dostával jako hlavní resident UDB v Maďarsku od Tita a Rankoviče o tom, jak si máte vybírat na maďarském území lidi, vhodné k najmutí.

BRANKOV:
Nejprve bylo potřeba s nimi pohovořit a nabídnout jim práci pro UDB. A nebudou-li chtít, pohrozit jim prozrazením.

LIDOVÝ PROKURÁTOR:
Vydírat je?

BRANKOV:
Ano. Zvláště ty, kteří byli kompromitováni. Na příklad ty, kteří pracovali v dřívější horthyovské policii nebo pro szálasisty anebo byli agenty gestapa a také ty, kdo spolupracovali s anglickou nebo americkou špionáží. S takovými živly bylo nutno navázat spojení především, poněvadž už bylo dokázáno, že z nich bývají nejlepší agenti.

LIDOVÝ PROKURÁTOR:
Mají už zkušenosti.

BRANKOV:
Jednak je lze lépe držet v hrsti a za druhé i oni sami ochotně pracují. Ovšem, že to byly methody gestapa. Rankovič se tím ani netajil a připomínal, že i od gestapa se lze mnohému naučit. Podle mého názoru používali týchž method Angličané a Američané vůči Titovi a Rankovičovi.

Vím na příklad, že již Za války mluvili partyzáni hodně o tom, že jednou se dostal Rankovič s nepatrným oddílem Němcům do rukou. Němci popravili celý oddíl, jenom Rankovičovi se podařilo po několika týdnech zachránit se. Tehdy ...

LIDOVÝ PROKURÁTOR:
Nic se mu nestalo?

BRANKOV:
Nestalo se mu nic. Tehdy se říkalo, že je možné, že Němci Rankoviče najali už tenkrát.

Potom se za války hodně mluvilo o tom, že v letech 1941, 1942 a na počátku roku 1943 jednal Tito s Němci o zastavení boje, budou-li Němci souhlasit s tím, aby ustavil v Jugoslávii vládu. Tehdy tomu mnoho lidí nevěřilo, ale byli také takoví, kteří věřili, kteří pravděpodobně o tom věděli lépe a více.

V polovině roku 1943, kdy již sovětská armáda dobývala velkých vítězství nad Němci, přestal Tito vyjednávat, a ti, kteří o tom věděli, byli posíláni na taková místa, kde museli padnout. O tom, že používali takových method, jsem už mluvil.

LIDOVÝ PROKURÁTOR:
Zkrátka — zavraždili je.

BRANKOV:
Poslali je tam, kde boj byl beznadějný a tito lidé padali po stovkách. Tehdy o tom mluvili mnozí, ale opakuji: ne všichni o tom věděli.

LIDOVÝ PROKURÁTOR:
Zkrátka — byli lidé, kteří tomu věřili, a byli i takoví, kteří tomu nevěřili. Vraťme se k případu Antona Roba. Poslanci maďarského parlamentu Antonu Robovi pomáhala při útěku z maďarského území jugoslávská misse. Jakých maďarských razítek bylo použito při vystavování falešného pasu pro Antona Roba a kdo z osob, zaměstnaných u jugoslávské misse, přepravil Antona Roba přes hranice?

BRANKOV:
Rob dostal falešný pas, který mu vystavilo konsulární oddělení. Takové pasy dostávali i jiní, nejenom Rob, ale také všichni, kdo illegálně jeli do Jugoslávie. Byla zde celá sbírka různých razítek.

LIDOVÝ PROKURÁTOR:
Maďarských?

BRANKOV:
Maďarských razítek. Když chtěli, mohli vydat maďarské visum bez maďarského ministerstva zahraničí.

LIDOVÝ PROKURÁTOR:
Orazítkovali falešně jugoslávský pas? BRANKOV:. Ano. S takovým pasem přešel do Jugoslávie Anton Rob. Nejprve se touto věcí zabýval vedoucí konsulárního oddělení Smiljanič a potom Blažič.

LIDOVÝ PROKURÁTOR:
Řekněte přesněji, jakou - přímou úlohu sehrál Rankovič v zavraždění maďarského státního příslušníka Miloše Moiče?

BRANKOV:
Vražda na.Moičovi byla spáchána za naprostého souhlasu, s opětovnou písemnou směrnicí Rankoviče.

LIDOVÝ PROKURÁTOR.:
Viděl jste směrnici?

BRANKOV:
Ano.

LIDOVÝ PROKURÁTOR:
A četl jste ji?

BRANKOV:
Ano.

LIDOVÝ PROKURÁTOR:
Tuto šifrovanou směrnici?

BRANKOV:
Ano, poněvadž směrnice tohoto druhu četl velvyslanec Mrazovič, já a tajemníci vyslanectví.

LIDOVÝ PROKURÁTOR:
Další otázky nemám.

PŘEDSEDA:
Má snad otázku obhájce Lazara Brankova? (Ne.) Obhájce László Rajka? (Ne.) Obhájce Gyórgya Pálffyho? ] (Ne.) Sedněte si, Lazare Brankove! (Lazar Brankov odchází na své místo.)

László Rajku, přistupte k mikrofonu. Mám k vám doplňovací otázku. (László Rajk přistupuje ke stolu soudců.) Vypovídal jste, že v koncentračních táborech ve Francii jste prováděl trockistickou činnost. Vyjmenujte Maďary, kteří byli v těchto táborech ve Francii kromě vás.

RAJK:
Ve své výpovědi jsem již uvedl několik jmen a mohu sotva něco víc než je opakovat. Na jedné straně jsem se od té doby setkal s mnoha lidmi a jména mi vymizela z paměti, na druhé straně mělo velmi mnoho Maďarů, ve Španělsku krycí jména.

Já sám jsem nebyl ve Španělsku pod jménem Rajk, nýbrž pod jménem Firtos.

Jména, která mi zůstala v paměti, jsou: Sándor Cseresnyés, Frigyes Major, Imre Gayer, a můžeme sem připojit, o kom jsem se dosud, tuším, nezmínil: Ráth, Kálcsics, Kovács.

V souvislosti s tím mohu sotva jmenovat další Maďary. Připomněl jsem také, že naše skupina, maďarská trockistická skupina, byla pod mým vedením, úzce a organicky spolupracovala s jugoslávskou trockistickou skupinou, která byla v táboře nejpočetnější a byla vlastně štábem veškeré trockistické práce. Již jsem uvedl několik jmen a více jich uvést nemohu.

Na jedné straně nemohu proto, že tato cizí jména mi vymizela z paměti, na druhé straně ti, jejichž jména si ještě pamatuji, zaujímají dnes v Jugoslávii různá vedoucí místa a nemohl bych je zde s plným vědomím odpovědnosti a bez chyby vyjmenovat všechna.

Jednak proto, že jsme ve Španělsku a ještě později v francouzských internačních táborech velmi špatně vypadalí, a mnozí si nechali narůst knír nebo vousy. Pamatuji se na příklad, že když mne na podzim 1947 navštívil v Brankovoyě doprovodu v mém bytě Milic, aby se mnou projednal přijetí delegace Titovy vlády, představil se mi a začal se mnou mluvit španělsky, mohl jsem jen stěží poznat ve vypaseném generálovi v uniformě téhož Milice, se kterým jsem byl společně v koncentračním táboře.

Druhá příčina toho, že bych zde nemohl s plným vědomím odpovědnosti a bez chyby vyjmenovat všechny, uvést kdo kde je, je v tom, že měli velmi často krycí jména. Nyní se stávalo, že pod jmény, která mi připadala jako jména bojovníků ze Španělska, žili lidé, kteří tam nikdy nebyli a naopak vycházelo najevo, že ti, o nichž jsem si vůbec nemyslil, že byli ve Španělsku, tam byli. To je vše, co mohu říci k této otázce.

PŘEDSEDA:
Sedněte si. (Rajk odchází na své místo.) Předveďte doktora Tibora Szónyiho!

Vaše reakce...

zpět

copyright © Pražský web pro studenou válku 2002-2006

CNW:Counter