PWSV | Vol. 3 No. 1 jaro 2006 | Dokument | Jan Adamec

VÝSLECH GYORGYA PÁLFFYHO

Před výslechem Gyórgya Pálffyho žádá o slovo jeho obhájce 1 štván Kovács.

ISTVÁN KOVÁCS:
Dříve než přistoupíme k výslechu obžalovaného, žádám, abyste mu dali svolení užívat při výslechu poznámek.

PŘEDSEDA:
Prosím, když chce, může užívat svých poznámek podle libosti. Gyorgy Pálffy, rozuměl jste obžalobě?

PÁLFFY:
Rozuměl.

PŘEDSEDA:
Přiznáváte svou vinu?

PÁLFFY:
Cítím se vinen,

PŘEDSEDA:
Z činů, které jsou předmětem obžaloby?

PÁLFFY:
Ano.

PŘEDSEDA:
Byl jste kádrovým důstojníkem Horthyho armády?

PÁLFFY:
Ano.

PŘEDSEDA:
V jaké hodnosti?

PÁLFFY:
Opustil jsem Horthyho armádu v hodnosti nadporučíka.

PŘEDSEDA:
Z jaké příčiny?

PÁLFFY:
Z příčiny osobního rázu. V Horthyho armádě jsem chtěl dělat vojenskou kariéru a v roce 1939 jsem studoval na válečné akademii, abych se stal štábním důstojníkem. Moje žena však byla původem Židovka.

Jako aktivní důstojník bych se s ní nemohl oženit. Přes můj fašistický světový názor mě tato příčina osobního rázu donutila opustit armádu. Proto jsem v roce 1939 odešel z Horthyho armády. Tato okolnost vyvolala ve mně do jisté míry protiněmecké smýšlení.

Přesto jsem však ještě do zimy roku 1942—1943 věřil, že německý fašismus vyhraje válku, a teprve po porážce na Donu jsem pochopil, že Němci válku prohráli. V té době jsem však měl za to, že Maďarsko okupuje Anglie a Amerika a že v Maďarsku místo fašismu bude nastolena buržoasně demokratická vláda. To odpovídalo mému politickému názoru.

Teprve v roce 1944 jsem pochopil zřejmou očividnost toho, že Maďarsko neokupuje Anglie a Amerika, nýbrž Sovětský svaz. Z toho jsem učinil závěr, že po válce bude mít v Maďarsku velký vliv komunistická strana, že se v Maďarsku rozvine socialismus. To neodpovídalo mému politickému názoru.

PŘEDSEDA:
Čím byli vaši rodiče?

PÁLFFY:
Pocházím z buržoasní rodiny. Otec byl ředitelem banky a děd statkář. Právě taková byla i moje výchova jak na gymnasiu, tak i doma, zvláště ve válečné akademii,) kde byl vychováván a školen důstojnický sbor kontrarevoluční armády. Zde jsem se školil i já.

Tato moje výchova zesílila tehdy, když jsem strávil rok v Itálii ve fašistické armádě, kam jsem se nechal jako příští štábní důstojník odvelet. Žádal jsem, abych tam byl poslán proto, že v té době Mussolini a jeho fašistický režim odpovídal mým politickým ideálům. To na mně zanechalo svou pečeť. Prostě výsledkem toho všeho bylo, že očekávané uspořádání Maďarska, které bylo v roce 1944 již zřejmé, se mi nelíbilo.

PŘEDSEDA:
Jaké stanovisko jste vůči tomu zaujal v praxi?

PÁLFFY:
V praxi jsem usiloval o to, abych našel své místo v očekávaném zřízení, ne však proto, abych mu skutečně upřímně sloužil, nýbrž proto, abych dosáhl vysokého státního postavení, dosáhl vlivu a použil ho v zájmu svých nezměněných politických názorů, t. j. v zájmu západních imperialistů.

PŘEDSEDA:
Proč? Co jste měl na mysli?

PÁLFFY:
Myslil jsem, že dříve nebo později přijde doba, kdy v Maďarsku zvítězí podobné zřízení a že já, který jsem tomuto zřízení prokázal služby, dosáhnu ještě vyššího postavení.

PŘEDSEDA:
Při provádění své podkopné činnosti jste tedy doufal, že díky této činnosti dosáhnete ještě vyššího postavení. Hovořil jste o této otázce s Istvánem Lánczem?

PÁLFFY:
V roce 1944, kdy přede mnou akutně vyvstal tento problém, kdy jsem se musel rozhodovat, jaký poměr budu zaujímat ke vznikajícímu zřízení, hovořil jsem o této otázce nejednou i se svým starým přítelem, kapitánem Istvánem Lánczem, bývalým důstojníkem Horthyho armády.

PŘEDSEDA:
Na čem jste se dohodli?

PÁLFFY:
Dohodl jsem se s ním na tom, aby on spolu s Horthyho armádou, ve které sloužil, odjel na západ. V té době již začal útěk na zápacl. Měl tam navázat styk s Angličany, Američany, podle toho, do jakého zajetí nebo čí sféry činnosti se dostane.

Já zůstanu doma a vynasnažím se navázat co možná nejpevnější styk s levicí, ba dokonce vynasnažím se navázat styk s komunistickou stranou, o jejíž existenci jsem již tehdy slyšel, abych tak co možná nejdříve zajistil vývoj v zájmu výše uvedených cílů. Představovali jsme si tehdy, že ať by se věc obrátila jakkoliv, že si budeme navzájem . . .

PŘEDSEDA:
Svědčit.

PÁLFFY:
Navzájem se krýt. Povolal jsem Láncze domů a řekl jsem mu, že se může vrátit. Pomohl jsem mu projít prověrkou, přestože jsem věděl, že se v cizině spojil s anglickou výzvědnou službou. Nejen, že jsem jej nepovolal k odpovědnosti, ale dokonce jsem mu pomohl k návratu do armády a umístil jej na odpovědné místo. Dosáhl jsem, že byl jmenován náměstkem inspektora dělostřelectva.

PŘEDSEDA:
Tu jste brzy navázal spojeni s Rájkem. Povězte nám o tom.

PÁLFFY:
Ano. Mé spojení s Rájkem začalo v roce 1945. Nebylo tehdy ještě těsné, začalo se však postupně upevňovat. Byl jsem tehdy šéfem vojensko-politického oddělení armády a Rajk sekretářem budapeštského městského výboru strany. Dosti často jsme se setkávali. Sympatisovali jsme spolu navzájem.

Postupně se ukazovalo, že naše politické smýšlení a názory jsou analogické. Ukázalo se to přes to, že Rajk mně tehdy ještě ne zcela otevřeně dal najevo větší část svého politického přesvědčení, které bylo analogické s mým. Spočívalo v tom, že jsme oba byli nepřáteli dělnické třídy, socialismu, Sovětského svazu a byli jsme přívrženci západního buržoasně demokratického zřízení.

PŘEDSEDA:
Kdy a jak došlo potom u vás k názorové shodě?

PÁLFFY:
Na jaře 1946, když jsem se stal generálem a kromě i vedení vojensko-politického oddělení jsem byl ještě jmenován velitelem vojsk pohraniční stráže, pozoroval jsem, že Rajkův zájem o mne roste. Od té chvíle začal se mnou hovořit otevřeněji. Stala se otevřenější jeho desorganisující kritika vůči straně a Sovětskému svazu. Zostřila se ještě více koncem roku 1946 a začátkem roku 1947.

Rajk byl tehdy ministrem vnitra. Začali jsme se setkávat daleko častěji. Tehdy jsme již nehovořili takovou napolo maskovanou formou, nýbrž jsme mluvili již přímo proti vznikajícímu zřízení a proti ukazujícím se perspektivám vývoje. Tehdy jsme již hovořili o tom, že je nutno něco dělat v zájmu našich představ.

PŘEDSEDA:
Jaké byly tehdy vyhlídky? Rozvoj cestou k socialismu?

PÁLFFY:
Vyhlídky byty tehdy takové, že země šla lidově demokratickou cestou k socialismu. Již tehdy jsme hovořili o tom, že je tu zřejmá nutnost aktivních činů a opatření.

PŘEDSEDA:
Abyste proti tomuto vývoji...

PÁLFFY:
Proti tomuto vývoji jsme museli aktivně vystoupit. Bylo zcela jasné, že konečným cílem a žádaným prostředkem tohoto aktivního vystoupení bylo uchopení moci do svých rukou.

PŘEDSEDA:
Jakým způsobem jste se chtěli uchopit moci?

PÁLFFY:
V té době jsme počítali především s přeměnou ozbrojených svazů, policie a armády, které byly díky našemu služebnímu postavení pod naším vlivem, v takový osobní nástroj, s kterým bychom mohli bezvýhradně počítat ve své činnosti, namířené na uchopení moci. Proto jsme od té doby, on v policii a já v armádě, prováděli plánovitou vědomou práci.

PŘEDSEDA:
Povězte nám o této vědomé práci.

PÁLFFY:
Moje podkopná práce v armádě byla mnohostranná. Nejširším a nejdůležitějším odvětvím byla práce s kádry. Bránil jsem pronikání dělnických kádrů do armády a ty nemnohé dělníky, kteří přicházeli do armádv nebo v ní již byli, jsem nejen nepodporoval, nýbrž naopak všemi způsoby utiskoval a zatlačoval do pozadí. Po tři léta jsem byl vedoucím vojensko-politického oddělení a za celou tuto dobu se tam ani jediný dělník nemohl dostat ani na nejnižší vedoucí hodnost. Spolu s tím, k dosažení zmíněného cíle, jsem v masovém měřítku umožňoval návrat do armády bývalým horthyovským důstojníkům, kteří se zčásti vrátili ze západu, v každém případě pak fašistickým a šovinisticky smýšlejícím důstojníkům. Podporoval jsem je, pomáhal jsem jim ve služebním postupu a jmenoval jsem je na vysoká místa. Tak kromě Láncze jsem jmenoval Dezsó Németha šéfem generálního štábu pohraničních vojsk, bývalého četníka Korondyho jsem jmenoval na vysoké místo v pohraničních oddílech a potom jsem jej na Rajkovi žádost předal ministerstvu vnitra.

PŘEDSEDA:
Více jmen nemůžete uvést?

PÁLFFY:
Fóldi byl rovněž důstojníkem horthyovské armády. Jiným odvětvím mé podkopné činnosti v armádě byla politická výchova, politické vedení, které jsem vědomě usměrňoval v šovinistickém duchu. Říkal jsem, že v zájmu vývoje není vůbec zapotřebí proletářské diktatury, že můžeme vésti do socialismu klidnou cestou.

Říkal jsem, že není nutno, aby zemi vedla komunistická strana, nýbrž že je zapotřebí masové organisace, jako je jugoslávská lidová fronta, ve které jsou zastoupeny všechny vrstvy obyvatelstva nezávisle na jejich třídním postavení včetně městské i vesnické buržoasie, která také hraje vedoucí úlohu.

Takovýmito trockistickými methodami, samozřejmě opatrně a maskované, jsem zavedl do politického vedení protisovětskou propagandu. Snižoval jsem úlohu Sovětského svazu a zároveň jsem zveličoval úlohu Tita a Jugoslávie, neboť tento režim se mně v té době svým. militaristickým charakterem hodil a líbil.

Moje další podkopná činnost probíhala ve vojensko-politickém oddělení, kde jsem jako předseda stranické organisace vědomě nastolil diktátorský režim. Stranický výbor jsem sestavil z vedoucích oddělení a pododdělení, kteří byli přirozeně mými služebními podřízenými a plnili tedy mé rozkazy, které jsem jim dával jako předseda stranické organisace.

Tak byla udušena stranická demokracie, tak byla znemožněna kritika, čímž jsem chtěl dosáhnout toho, aby oslábía úderná síla vojensko-politického oddělení v boji proti imperialistickým agentům a aby nebylo možno kritikou odhalit mou nepřátelskou politiku, na příklad v otázce kádrů.

Stranické organisaee v armádě jsem vůbec s hlediska našich cílů pokládal za překážku. Snažil jsem se odstranit tuto překážku z cesty. Došlo k tomu v roce 1947, kdy se Rajk vrátil z Jugoslávie.

Řekl, že likviduje stranické organisaee v policii, a navrhl, abych učinil totéž v armádě. Totéž mi navrhla moje jugoslávská spojka, jugoslávský vojenský atašé, plukovník Lozič.

Na základě toho jsem již koncem roku 1947 začal prostřednictvím svých důstojníků agitovat pro to, že stranické organisace v armádě je nutno reformovat a vytvořit místo nich masové organisace, a koncem roku 1948 se mně již podařilo i formálně likvidovat stranické organisace v armádě, místo kterých jsem vytvořil.takovou masovou organisaci, ve které byli všichni důstojníci a která se stala prostředkem výchovy všeho důstojnictva a tedy i celé armády v šovinistickém duchu.

Dále jsem prováděl takovou podkopnou práci jako velitel pohraničních vojsk. Tam bylo mým cílem zabránit navázání přátelských vztahů se sousedními zeměmi lidové demokracie. Pohraniční vojska byla k tomu skvělým prostředkem. S pomocí horthyovských důstojníků, umístěných v pohraničních oddílech, bylo pro mne tedy velmi lehké provokovat pohraniční incidenty vůči Československu a Rumunsku.

Samovolně jsem uzavíral hranici pro majitele půdy na obou stranách hranice, čímž jsem dosahoval toho, že mezi zahraničními rolníky jsem vyvolával protimaďarskou náladu, neboť tento pokyn porušoval jejich hospodářské zájmy. Maďarští rolníci, kteří nemohli jít za hranici na svou zemi sekat nebo sít, se začali obracet proti lidové demokracii. Mezi Rumunskem a Maďarskem a Československem a Maďarskem vytvořilo toto moje opatření napjatý poměr. Na jugoslávské a na rakouské hranici jsem vědomě neupevňoval pohraniční stráž, aby představitelé mně sympatických režimů mohli volně přecházet hranice.

Věděl jsem také o tom, že v důstojnickém a poddůstojnickém sboru vojsk na jugoslávské hranici je velmi mnoho agentů jugoslávské špionáže a osob sympatisujících s Titem. Nejen, že jsem tyto osoby odsud neodstraňoval, naopak jsme se s Rájkem dohodli — neboť situace byla analogická i v pohraniční policii na jugoslávské hranici, podřízené jeho velení — že budeme potlačovat iniciativu zdola, namířenou po uveřejnění resoluce Informačního byra na provedení čistky v pohraničních vojskách a v pohraniční policii. Dohodli jsme se, že odtud nebudeme nikoho propouštět, a skutečně jsme odtud neodstranili ani jediného muže.

Takovou konkrétní podkopnou práci jsem prováděl později na jižní hranici na žádost jedné z mých jugoslávských spojek, Lo-zičova nástupce, vojenského atašé Žokalje. Po známé resoluci Informačního byra mne žádal, abych umožnil, aby Tito mohl bez překážek dovážet do Maďarska propagační materiál. Prohlédl jsem jižní hranici a naznačil jsem mu pět bodů.

Tři v zadunajské oblasti a dva mezi řekami Dunajem a Tisou. Znal jsem tu podmínky, krajinu, věděl jsem, že je tu slabá pohraniční stráž, a kromě toho jsem ještě tajně snížil stav stráže na pohraničních hlídkách. Předal jsem tyto body Žokaljovi. V těchto místech se skutečně převážely protisovětské noviny a letáky, namířené rovněž proti resoluci Informačního byra.

Stejnou podkopnou práci jsem prováděl i v armádě. Můj cíl spočíval zčásti v tom, aby jí v případě války, v případě útoku imperialistů nebylo možno použít na straně Sovětského svazu a zemí lidové demokracie, a na druhé straně v tom, abych přeměnil armádu ve spolehlivý nástroj k našemu uchopení státní moci.

PŘEDSEDA:
Kdy jste se dohodli s Rájkem, že armáda má být poslušným nástrojem ve vašich rukou k uchopení moci?

PÁLFFY:
Bylo to v polovině roku 1947, kdy se nám tato nutnost zcela jasně ukázala. Předtím, na jaře, na počátku léta 1947, přišel Rajk ke mně do bytu v Budíně. Tehdy jsme hovořili o tom, že je nutno zmocnit se za každou cenu moci.

Formulovali jsme to tehdy tak: bude-li to zapotřebí, tedy i za cenu ozbrojeného násilí. Rajk pravil, že můžeme počítat s podporou Jugoslávie, s podporou Tita, Rankoviče a jugoslávských vůdců vůbec, se kterými měli již dávno dobré spojení. Oznámil mně, že tam chce i brzy odejet pod záminkou dovolené, protože je důležité navázat osobní těsný styk s Rankovičem. K jeho cestě skutečně došlo.

PŘEDSEDA:
Počkejte. O uchopení moci jste s Rájkem mluvil i dříve, nejen v roce 1947.

PÁLFFY:
Hovořili jsme již od konce roku 1946, že je nutno uchopit moc do svých rukou.

PŘEDSEDA:
Později tedy šlo jen o to, aby v případě nutnosti bylo použito i armády v zájmu násilného uchopení moci.

PÁLFFY:
Ano. Tento proces, který začal již koncem roku 1946, dostal vážný impuls vpřed, jeho charakter vykrystalisoval na podzim 1947, kdy se zapojili Jugoslávci. Tehdy byl zcela jasný směr — uchopit moc ozbrojeným pučem a použít k tomu armády i policie za odpovídající pomoci se strany Jugoslávie.

PŘEDSEDA:
Pokračujte v tom, co jste začal dříve. Rajk se zmínil, že jede do Jugoslávie.

PÁLFFY:
Ano. Také odjel a strávil tam několik týdnů. Po jeho návratu jsem jej navštívil v ministerstvu vnitra, kde mi podrobně vyprávěl o své cestě. Říkal, že mluvil s Rankovičem a s jinými vedoucími činiteli. Informoval mne o svém rozhovoru s Rankovičem a řekl mi, že informoval Rankoviče o našich plánech.

Rankovič je nejen schválil, ale dal také Rajkovi pokyn zaměřit se na uchopení moci a doporučoval ozbrojený puč. jako jediný prostředek k dosažení tohoto cíle.

K tomuto cíli přislíbil pomoc Tita i jugoslávské vlády a řekl, že tato opatření podporuje nejen Jugoslávie, ale i Spojené státy, se kterými oni, t. j. Tito a Rankovič, mají dobré styky již z doby druhé světové války.

Rajk pravil, že jej Rankovič informoval l..o tom, že situace mezi Jugoslávií a Sovětským svazem je napjatá i a že se bude zostřovat i v budoucnosti.

Rajk se postavil v této otázce na stranu Jugoslávie. Do téže doby, přibližně v polovině : roku 1947, spadá i můj styk s Jugoslávci. Měl jsem s plukovníkem Lozičem řadu rozhovorů politického charakteru a v průběhu besed rozvinul Lozič myšlenku, že Jugoslávie se osvobodila sama a přejde postupně pod vliv Spojených států. Maďarsko má jít touž cestou.

Maďarsko je v tomto ohledu zaostalé, ale tuto zaostalost je možno dohonit policejním obratem. V této souvislosti upozornil na to, že Rajk hraje významnou úlohu v tomto politickém převratu.

Rajk je tím politikem, který se podle mínění jugoslávských vůdců hodí k provedení takového politického převratu. Již tehdy mně radil, abych pracoval v tomto zájmu, neboť armáda je důležitým nástrojem k uskutečnění politického převratu.

PŘEDSEDA:
Co víte o dalším styku Rajka s Rankovičem?

PÁLFFY:
Vím o setkání, ke kterému došlo koncem roku 1947 u příležitosti známé Titovy návštěvy. V době Titovy návštěvy jsem nebyl přítomen, byl jsem v Římě. Po mém návratu mi Rajk vyprávěl, že se mu podařilo, jestli se pamatuji, na zpáteční cestě, kdy doprovázel delegaci na hranici, uspořádat tajný rozhovor s Rankovičem.

Informoval ho o naší situaci. Rankovič mu dal tehdy nové pokyny. Jejich podstata byla přibližně taková: předpokladem toho, aby Tito a Rankovič podporovali naše plány, je to, aby Rajk vytvořil ve státním aparátu, armádě a policii takovou silnou protistranickou, protisovětskou, šovinistickou skupinu, složenou ze svých lidí, jako základnu, o kterou by se mohl opírat a kterou by měl k disposici při uchopení moci.

Vím rovněž i o jiném setkání Rajka s Rankovičem, v říjnu 1948. K tomuto illegálnímu setkání došlo v Maďarsku.

Rajk mi řekl, že se někde v zadunajské oblasti setkal s Rankovičem, kterého informoval, jak vypadá situace s uskutečňováním našeho plánu. Rankovič nebyl spokojen, spěchal a vydal zároveň konkrétní pokyny. Za nejpozdější datum puče, ozbrojeného vystoupení, určil Rankovič jaro 1949.

Rankovič vydal pokyny na uskutečnění puče. Pro mne nebyly novinkou proto, že jsem již dříve od vojenského atašé, plukovníka Žokalja, dostal tytéž pokyny. Vedoucí zásady, které podle Rajkových slov stanovil Rankovič, byly tyto:

Ne později než koncem jara 1949 je nutno provést s pomoci spolehlivých jednotek armády a policie odstranění stranického vedení a vlády, utvoření nového stranického vedení a nové vlády.

Vedení strany, nové vlády a vedení země vůbec měl převzít Rajk.

Rozhodující podmínkou úspěchu ozbrojeného puče, jak podle Rajkových slov vysvětlil Rankovič, je zatčení vedení strany, zatčení Rákosiho, Farkase a Geroho a v případě odporu jejich fysická likvidace…

Právě proto, že jde o rozhodující část puče, je to nutno připravit co nejpřesněji a nejpodrobněji. I tu přislíbil Rankovič svou pomoc.

Základem celého plánu bylo, že puč bude nutno provést neočekávaně, obsadit klíčové posice v Budapešti, provést zmíněná zatčení a pak vydat prohlášení, které pro maskování by ještě zdůrazňovalo přátelské styky se Sovětským svazem, zdůrazňovalo by již těsný svazek s Jugoslávií, a rovněž i to, že Maďarsko nabízí své prostřednictví v tak zvaných rozporech mezi Sovětským svazem a Jugoslávií.

Nezávisle na provolání je nutno okamžitě přistoupit k postavení země proti Sovětskému svazu a k přechodí; do tábora Spojených států v těsném styku s Jugoslávií.

Rankovič pravil, že podle Titova pokynu je příprava puče ve státním aparátu Rajkovým úkolem a využití armády a policie, t. j. ozbrojených sil, mým úkolem. Rankovič pravil i to, že na Titův pokyn má být ministerským předsedou vlády Rajk a já ministrem obrany.

PŘEDSEDA:
Povězte o svých bezprostředních stycích s oficiálními jugoslávskými kruhy.

PÁLFFY:
Měl jsem spojení celkem se čtyřmi jugoslávskými osobnostmi. Tento styk začal v létě 1945. Byl jsem tehdy šéfem vojensko-politického oddělení a Lazar Brankov, který mě získal do jugoslávské výzvědné služby, byl jedním z vedoucích jugoslávské vojenské misse při spojenecké kontrolní komisi.

Tak jsme se seznámili a několikrát jsme se setkali. Hovořili jsme o politických otázkách a brzy se ukázalo, že jsme oba protisovětského smýšlení a že máme totožnou platformu. Neskrýval jsem před ním, že Tito a jeho zřízení se mi velmi líbí. Brankov toho využil k tomu, aby mě postupně zatáhl do služeb jugoslávské špionáže a aby ode mne získával údaje.

Od druhé poloviny roku 1945 do poloviny roku 1947 jsem Brankovovi pravidelně poskytoval tajné informace vojenského, hospodářského a politického rázu. Můj styk s ním ustal v polovině roku 1947, kdy na jeho místo nastoupil jugoslávský vojenský atašé, plukovník Lozič, který byl prvním jugoslávským vojenským atašé.

Když přijel do Budapešti, navštívil mne a řekl mi, že ví o mém styku s Brankovém, že v Bělehradě si velmi vysoko váží mé osobnosti a mé práce pro ně a že mi pro budoucnost určili ještě větší úlohu. Zdůraznil, že je nejen vojenským atašé, ne prostým vojenským atašé, nýbrž především Titovým důvěrníkem, který má zde, v Maďarsku, důležité úkoly. Řekl prostě, abych v budoucnosti informoval jeho, protože nastoupil na Brankovovo místo.

Dodával jsem mu především údaje vojenského charakteru o organisaci, o vojenském průmyslu, o politickém složení armády, o politické výchove velitelského sboru, vše, oč žádal. Můj styk s ním trval do začátku roku 1948. Musil tehdy kvůli jednomu incidentu znenadání odjeti. Musil odjeti tak nenadále, že nemohl dokonce ani říci, kdo bude jeho nástupcem.

Řekl však, že ať bude jeho nástupcem kdokoliv, bude nový jugoslávský vojenský atašé rovněž Titovým důvěrníkem, agentem jugoslávské tajné služby a abych se odvolával na něho, na Loziče. Tak tomu také bylo. Přibližně za dva měsíce přijel nový vojenský atašé, plukovník Zokalj, který hned při první návštěvě řekl, že zná mou úlohu a přejímá Lozičovy funkce.

Od té doby jsem informoval Žokalje, dával jsem mu informace a prováděl jsem pro něho špionážní činnost především pokud jde o organisaci armády, o její výzbroj, výstroj a plány vývoje a rovněž plány rozvoje vojenského průmyslu, které už tehdy existovaly. Můj styk s Zokaljem pokračoval rovněž až do konce, až do jeho odchodu koncem roku 1948.

Kromě těchto tří osob měl jsem v jednom případě styk ještě s jiným jugoslávským občanem. V říjnu 1947 mně Lozič oznámil, že Tito přijede s vládní delegací do Budapešti, má však za to, že by bylo nesprávné, kdybych se tu pokusil spojit s osobou, zaujímá jící vyšší hodnost než on a pokusil se s ní jednat.

Pro přeplněný program a velkou publicitu by to šlo těžko uskutečnit. Má však jiný návrh. V téže době se v Římě koná mezinárodní kongres partyzánů. Mám si zařídit cestu jako představitel Maďarska.

Jugoslávskou delegaci povede na tomto kongresu jeden z ministrů Srbské federativní republiky, Titův důvěrník, plukovník Nedelkovič, který mně poskytne informace o vzdálenějších perspektivách než Lozič. Tak jsem také učinil.

S Rajkovou pomocí se mně podařilo zařídit, aby mne Svaz partyzánů poslal do Říma. Tehdy jsem navázal styk s plukovníkem Nedelkovičem, který již o mně věděl. S Nedeikovičem jsme měli velmi podrobný rozhovor.

Zdůraznil, že přijel do Říma z Titova osobního pověření, aby se mnou navázal styk a informoval mne již vcelku o Titových plánech a o mých úkolech. Podstatou těchto úkolů bylo to, že podle Titem a Rankovičem vypracovaného plánu, který, jak pravil Nedelkovič, bral ohled na zájmy Spojených států a byl dokonce dohodnut s jejich představiteli, je nutno odtrhnout od Sovětského svazu jednu zemi lidové demokracie po druhé. Maďarsko má kráčet touto cestou.

Země lidové demokracie, mezi nimi i Maďarsko, je nutno postupně převést do tábora, vedeného Spojenými státy, je nutno postavit je proti Sovětskému svazu. Uskutečnění tohoto politického obratu je Rajkovým úkolem. Mým úkolem je podpora Rajka a zajištění podpory armády.

PŘEDSEDA:
Chopil jste se této věci?

PÁLFFY:
Chopil. Ve vnitropolitickém ohledu bylo nutno přecházet k lidové frontě, která (nikoliv tedy strana) se měla stát vedoucí silou v zemi a sjednotit zbytky buržoasie a zahrnout třídu kapitalistů. Nedelkovič to doplnil ještě jednou podrobností.

Uvnitř uvedeného velkého plánu, jehož podstatou je odtržení těchto zemí od Sovětského svazu a jejich převedení na stranu Ameriky, vypracoval Tito spolu s Američany regionální plán, plán balkánské federace. Tato balkánská federace se měla podle plánu skládat z Jugoslávie, jako vedoucí mocnosti, Maďarska, Bulharska, Albánie a možná později i z Rumunska — pravil Nedelkovič,

Tato federace by byla protisovětským blokem a částí sítě podobných bloků, vytvářených Spojenými státy proto, aby všechny sloužily k obklíčení Sovětského svazu. Vedoucím balkánské federace a jejím organisátorem je Tito — pravil Nedelkovič. O tomto svém rozhovoru s Nedelkovičem jsem informoval po svém návratu Rajka. Rajk nebyl udiven a řekl, že tyto plány, pokud se ho týkají, zná. Oba jsme tedy souhlasili s těmito představami.

Prostřednictvím těchto čtyř osob se uskutečňoval můj styk s Jugoslávií. Chci však říci, že ačkoli jsem ve skutečnosti pro-váděi výzvědnou práci a špionáž, nebylo to podstatou tohoto styku. Jugoslávcům nezáleželo hlavně na špionáži, nýbrž na tom, aby s pomocí zmíněných osobností, které byly osobními zplnomocněnci Tita a Rankoviče, řídili naši podkopnou práci.

PŘEDSEDA:
Nezávisle na tom jste však vykonával špionážní činnost pro Branková, Loziče, Nedelkoviče a Žokalje. Jakého rázu byly údaje, které jste jim prozrazoval? Řekněte nám o tom podrobněji.

PÁLFFY:
Prozradil jsem Brankovovi tehdejší organisační strukturu armády, zvláště podrobně pohraniční ochrany, protože ho to nejvíce zajímalo. Dával jsem mu přesné informace o jednotlivých svazech, jména velitelů, jejich charakteristiky, zprávy o rozmístění svazů, jejich výstroji, výzbroji a osobním složení. Měl jsem několik údajů o tom, kde, v jakém městě byly sovětské síly toho nebo jiného druhu zbraní.

Tyto údaje jsem rovněž odevzdal, právě tak jako i ty údaje hospodářského a politického rázu nebo plány, které jsem se dozvěděl v ústředním výboru. Od poloviny do konce roku 1947 jsem se několikrát, přibližně dvakrát do měsíce, setkával s Brankovém a vždy jsem mu písemně nebo ústně předával tyto údaje.

Lozičovi jsem vyzrazoval především údaje vojenské, podrobnou strukturu armády, údaje o výstroji, zprávy o složení velení, tajné zprávy o politické situaci v armádě, zprávy o náladě, o politicko-výchovné práči a na Lozičovu zvláštní žádost údaje o vojenském průmyslu. Lozič žádal, abych mu oznámil, jaká byla výrobní kapacita maďarského vojenského průmyslu před válkou, za války, kdy dosáhla maxima, a dnes.

Žokaljovi jsem dával údaje přesně téhož charakteru, neboť za tuto dobu došlo ve struktuře armády ke změnám. Kromě toho jsem ho informoval ještě o našem plánu na školení důstojníků, propočítaném na léta, a rovněž o plánu rozvoje vojenského průmyslu.

To byly údaje, které jsem vyzradil. Dozvěděl jsem se o nich ze službě jako vedoucí vojensko-politiekého oddělení a později jako inspektor armády.

PŘEDSEDA:
Podle vašeho úsudku byly údaje, které jste vyzrazoval, tajného rázu?

PÁLFFY:
Byly i takové, a když ne všechny, přece některé byly tajné.

PŘEDSEDA:
Od Nedelkoviče v Římě jste dostal v podstatě tytéž direktivy, jaké jste později slyšel od Rajka, který je dostal od Rankoviče? V podstatě se shodují?

PÁLFFY:
Shodují. Protože jsem měl oddělený styk s Titem a Rankovičem prostřednictvím Loziče, Žokalje a jednou Nedelkoviče . . .

PŘEDSEDA:
Podle toho se tedy opět shodují i direktivy, které později na schůzce v Paksi dostal Rajk od Rankoviče, s těmi, které jste dostal od Žokalje.

PÁLFFY:
Shodují.

PŘEDSEDA:
Z téže příčiny, o které jste se zmínil?

PÁLFFY:
Ano.

PŘEDSEDA:
Vraťme se k setkání v Paksi. Jaké direktivy jste dostal a jaká opatření jste učinil v zájmu Rankovičova přechodu přes hranice? Pamatujete se na to?

PÁLFFY:
Pamatuji. Tehdy jsem ještě nevěděl, že jde o Rankoviče.

PŘEDSEDA:
Ano.

PÁLFFY:
To mohlo být přibližně začátkem října. Rajk mi jen řekl, abych pomohl jedné důležité jugoslávské osobnosti klidně, bez překážek překročit illegálně hranici a vrátit se téhož dne zpět.

Chtěl jsem se dozvědět několik detailů, neboť mně nebylo vše jasné. Ukázalo se, že automobil, kterým tato osobnost pojede, má maďarské číslo. V zadunajské oblasti má co možná nejblíže k Dunaji, tedy co možná nejvýchodněji v zadunajské oblasti, překročit hranici. Má se vrátit téhož dne zpět, aniž by byla zadržena, aniž by jí byly prohlíženy dokumenty nebo aniž by byla zatčena. Takový byl úkol.

Převzal jsem ho, neboť jako šéf pohraniční stráže jsem znal podmínky a věděl, že to mohu zorganisovat a provést.

Vzal jsem to na sebe a za tři až čtyři dny jsem oznámil Rajkovi místo, které jsem zvolil. Znám jugoslávskou hranici. Na jih od Moháče je vesnice Udvar mezi 10. a 20. km. Od vesnice Udvar. na sever, přibližně asi dva kilometry, probíhá jistá část esek-moháčské silnice již bezprostředně blízko hranice po maďarského území, takže maďarsko-jugoslávskou hranicí je okraj silnice. Za jugoslávskou hranicí jsou pole a vesnické cesty, tedy zcela otevřená krajina.

Jestliže se v oblasti hranice zastaví automobil a bude se z něho po jistou dobu pozorovat maďarské území, je možno zjistit, je-li na ní frekvence, je-li tam pohraniční stráž nebo zda přechází hlídka. Jestliže tomu tak nebude, může vůz bez překážek projet těchto několik set metrů silnice, za několik minut bude již daleko od pohraničního sloupu, a dříve než by se cokoliv mohlo stát, bude již u Moháče. Zvolil jsem tento úsek. Věděl jsem, že je tam velmi slabá hlídka. V té době bylo denně možno posílat jen dvě hlídky, takže se dalo s největší pravděpodobností projet, aniž by automobil narazil na pohraniční stráž.

Když mně Rajk vyprávěl o setkání a jednáních s Rankovičem, dozvěděl jsem se, že touto osobností byl Rankovič a že skutečně překročil hranice.

PŘEDSEDA:
Podnikl jste mezi svými činy, namířenými proti státu, nějaká opatření na jugoslávské hranici v zájmu otevřené hranice? Pamatujete se ještě na něco?

PÁLFFY:
Pamatuji se na to, jak jsem již dříve vypověděl, že Žokalj mě jednou žádal, abych umožnil přepravu propagačního materiálu.

PŘEDSEDA:
Ano. Řekněte mi, prosím, podrobněji, kdy a jak se to stalo.

PÁLFFY:
Bylo to po resoluci Informačního byra. Zokalj mi tehdy řekl, že jugoslávští vůdcové zahájí plánovitou propagandu mezi sousedními lidově demokratickými zeměmi proti Sovětskému svazu a proti resoluci Informačního byra. Věděl, že takovouto propagační kampaň chtějí provádět i v Maďarsku, k čemuž bylo nutno propašovat do země illegální propagační materiál, noviny, letáky a brožury.

PŘEDSEDA:
Jak jste to splnil? Řekněte nám o tom.

PÁLFFY:
Vybral jsem pět bodů na jižní jugoslávské hranici, tři v zadunajské oblasti, dva v meziříčí Dunaje a Tisy, kde na jedné straně byla hranice taková, že bylo možno pronést kontra-band, a na druhé straně byla situace v osobním složení hlídek taková, že nemohly uzavřít hranici. Napomáhal jsem tomu tím, že rozkazem na posílení jiných hlídek jsem. ještě více oslabil tyto hlídky co do osobního složení.

PŘEDSEDA:
Teď nám stručně řekněte, jaké direktivy jste obdržel vy nebo Rajk od vůdců jugoslávské vlády ohledně teroristických akcí, organisovaných proti některým členům maďarské vlády.

PÁLFFY:
Po prvé to bylo koncem roku 1947 za cesty do Říma, kdy jsem hovořil s Nedelkovičem, Hovořil již o tom, že v průběhu převratu, který je nutno provést v Maďarsku, je nutno odstranit, odklidit vůdce strany.

Tehdy však ještě nekonkretisoval, o koho se přímo jedná, a nevysvětlil přesněji, co znamená slovo „odklidit“, i když je používal. Dostal jsem prostřednictvím Žokalja direktivu od Rankoviče a přesně takovou direktivu dostal od Rankoviče i Rajk. Řekl mi, že na počátku provedení ozbrojeného puče je nutno zatknout tři vůdce strany a vlády Rákosiho, Farkase a Geróho a v případě odporu je odstranit. Bylo mi jasné, co znamená v podstatě formulace „odstranit v případě odporu. Věděl jsem, že to znamená zavraždění uvedených osob.

PŘEDSEDA:
Ano.

PÁLFFY:
Obdržel jsem tuto direktivu po dvou liniích, od Tita a od Rankoviče.

PŘEDSEDA:
Co jste učinil v zájmu splnění této direktivy?

PÁLFFY:
V plánu na provedení puče, který jsem připravil, hrálo provedení těchto direktiv rozhodující úlohu. Konkrétně se jednalo o to: plukovník Korondy, který byl již dávno zasvěcen do naší illegální činnosti, jak jsem věděl od Rajka, by měl za úkol utvořit tři oddíly, tři nevelké oddíly, přibližně po tuctu mužů, které by zároveň zatkly večer za tmy Rákosiho, Farkase a Geróho a v případě nutnosti, v případě odporu, je zavraždily.

Podle plánu — pravil Rajk — následkem toho, že je to jeho nejdůležitější částí, je nutno provést puč v den, kdy všichni tři politikové jsou v Budapešti, to je buď v den zasedání Politbyra nebo v den zasedání Rady ministrů. Časově k tomu byla určena 23. hodina nebo ještě pozdější doba, kdy se všichni tři již s největší pravděpodobností vrátí do svých bytů. Po prohlídce bytů měly by skupiny, složené každá z 12 mužů, zaútočit na stráž, odzbrojit ji a zatknout uvedené osobnosti. O této otázce jsem konkrétně hovořil s Korondym. Bylo to v dubnu 1949, několik dní před prvním májem.

Korondy již věděl o svém úkolu od Rajka, já jsem s ním však přesto všechno podrobně projednal. Když jsem mu řekl o zmíněných úkolech, prohlásil, že má k disposici četníky, sloužící dnes v policii nebo v armádě. Z nich bude moci vytvořit tyto skupiny. Tehdy jsem mu oznámil, co slíbil Žokajlovi a Rajkovi Rankovič, a to, že v této věci dostaneme od Rankoviče pomoc.

Rankovič nejen zdůrazňoval důležitost teroristických akcí, ale přislíbil konkrétní pomoc. Řekl, že před pučem pošle přes hranici oddíly Jugoslávců maďarského původu, oblečené do uniforem maďarské armády a policie, aby byly k disposici pro tyto akce jako odborníci, v podstatě vlastně jako nájemní vrazi. Řekl jsem Koróndymu, ačkoliv ne tak podrobně, že je možno počítat s jugoslávskou podporou a že dostane zvláštní oddíl k provedení tohoto opatření.

PŘEDSEDA:
Už dříve jste se zmínil o svém plánu připravovaného ozbrojeného vzbouření. Řekněte nám teď o podrobnostech přípravy těchto plánů. Od koho jste dostal direktivy na vypracování plánu. Kdy jste ho vypracoval a jaký byl jeho obsah.

PÁLFFY:
Dostal jsem direktivy na vypracování plánu od dvou prostředníků, ale od jediné osoby, od Řankoviče. Rankovičova slova mi tlumočil Žokajl a také Rajk mne o rozhovoru s Rankovičem informoval. Oba mně dali pokyny k vypracování konkrétního plánu. Vypracoval jsem ho podle již uvedených ustanovení, která jsem obdržel od Řankoviče. Bylo to ještě v listopadu nebo v prosinci 1948. Ústně, v obecných rysech jsem s plánem seznámil Rajka.

Podstata plánu spočívala v tom, že puč má provést 10 armádních praporů a policejní svazy. Tyto ozbrojené síly měly obsadit některé klíčové posice v Budapešti, především ÚV strany, ministerstvo obrany a ministerstvo vnitra, úřad státní bezpečnosti, „Szabad Nép“, ústřední orgán Maďarské strany pracujících, veřejné podniky, ministerstva, nádraží a několik dělnických čtvrtí, kde bylo možno očekávat odpor.

Zároveň bezprostředně před obsazením zmíněných bodů je nutno zatknout zmíněné tři politiky nevelkými oddíly. Všem ozbrojeným silám budu velet já a policejní svazy budou jednat pod velením plukovníka Korondyho. Takový byl plán v obecných rysech. Rajk ho schválil. Později jsem dostal direktivy na vypracování podrobného plánu.

PŘEDSEDA:
Od koho?

PÁLFFY:
Od Rajka. Opozdili jsme se proto, že jsme nemohli určit dobu začátku puče, neboť Rankovič pravil, že přesnou dobu je možno určit jen s jeho schválením. Bylo tedy nejdříve třeba spojit se s ním. Potom se však nemohly činit návrhy, neboť došlo k celé řadě událostí, pro které bylo nutno puč neustále odkládat.

Stranická čistka, zahájená na podzim 1948, nás donutila k vyčkávání, neboť jsme nevěděli, zda se náhodou nedotkne právě těch lidí, o které jsme se opírali v policii a v armádě. Začátkem roku 1949 zaujímaly stále významnější místo v policii a v armádě dělnické kádry. To opět částečně zmátlo naše plány. Jedním slovem, bylo to příčinou našeho zmeškání ve stanovení doby puče.

Proto Rajk teprve v březnu 1949 vydal direktivy, že nelze dále puč odkládat a že ho musíme určit na konec května nebo na začátek června. Měl jseni vypracovat podrobný plán. Podrobný plán jsem vypracoval vlastnoručně — na dvou stránkách jsem v deseti bodech formuloval to nejdůležitější k zapamatování.

Na zvláštním papíře, na plánu Budapešti, jsem naznačil ty klíčové posice, které je nutno obsadit, a uvedl jsem početnost sil, které tam měly působit. V deseti bodech jsem uvedl i tři politické oddíly, i dobu, kdy by bylo nutno vystoupit, i to, jaké síly se účastní puče, t. j. místní svazy armády.

Vyjmenoval jsem místa, která bylo nutno v Budapešti obsadit, a přesně jsem propočítal dobu, kdy je nutno vydat z Pešti rozkaz oddílům na venkově. Vše bylo plánováno tak, aby všechno večer začalo, a již druhého dne měly i ty nejposlednější svazy z venkova být v Budapešti a obsadit napřed určená důležitá místa ve městě.

V plánu bylo také uvedeno, koho jmenují velitelem jednotlivých svazů. Již po Rajkově cestě do Jugoslávie, v létě 1947, kdy se podle jugoslávské direktivy stala příprava na puč konkrétním úkolem, jsme hovořili o tom, že by bylo nutno vyzkoušet některé technické věci. Proto bylo nutno uspořádat manévry.

PŘEDSEDA:
Uspořádali jste je?

PÁLFFY:
Uspořádali. Naskytly se tři příležitosti. Na jaře 1948, kdy pro odevzdání praporů bylo nutno soustředit oddíly. Druhý v září 1948, v den armády a pak v létě 1948, kdy pod záminkou znárodnění škol jsme vydali pokyn pro celou zemi o mobilisaci vojsk, policie a armády.

Byla to jen záminka k manévrům. Ve skutečnosti jsme tehdy vyzkoušeli, jak bude probíhat mobilisace v případě puče. Proto jsem vytvořil na ministerstvu štáb. Provedl jsem zabavení nákladních automobilů právě tak, jak jsme to plánovali pro případ puče.

PŘEDSEDA:
Řekl jste, že jste informoval o písemném plánu. László Rajka?

PÁLFFY:
Ano. Chtěl jsem ho v březnu odevzdat, nepřijal ho však, odvolávaje se na zásady konspirace.

PŘEDSEDA:
Sdělil jste Rajkovi obsah?

PÁLFFY:
Schválil ho a řekl, abych plán ukryl, že se později k němu vrátíme. Uchovával jsem ho po dva měsíce ve skříni zabezpečené proti požáru a spálil jsem ho teprve tehdy, když jsem se dozvěděl, že byl Rajk zatčen.

PŘEDSEDA:
Co hrálo v plánu úlohu knoflíku, po jehož stisknutí se dal celý aparát do pohybu?

PÁLFFY:
V plánu chyběl Rankovičův souhlas a přesný den — poslední dny května nebo první polovina června.

PŘEDSEDA:
Neptám se na den, nýbrž na to, jak byste vše uvedl do chodu.

PÁLFFY:
Začátkem všeho by bylo přikročení tří skupin k zatčení Rákosiho, Farkase a Geroho ve večerních hodinách.

PŘEDSEDA:
Prvním krokem měla tedy být vražda Rákosiho, Geroho a Farkase, třeba Korondyho skupinami.

PÁLFFY:
Ano.

PŘEDSEDA:
Dezso Németha jste již v roce 1948 poslali do Moskvy?

PÁLFFY:
Ano.

PŘEDSEDA:
Vy jste dosáhl toho, aby tam jel a obdržel zvláštní instrukce? V chronologickém pořadí to připadá přibližně na tutéž dobu, kdy se vaše špionážní činnost Némethovým prostřednictvím rozprostírala i na Moskvu. Řekněte nám o tom.

PÁLFFY:
Musím se vrátit ke druhé polovině roku 1946. Brankov se v té době tázal, zda je nutno, aby dostával informace o pohraničním vojsku bezprostředně ode mne, nebo zda mu mohu přidělit člověka přímo z pohraničních vojsk. Přidělil jsem Brankovovi Dezso Németha. Znal jsem se s ním a věděl jsem, že je starým fašistickým důstojníkem armády.

PŘEDSEDA:
Požádal jste Németha, aby prozrazoval všechny údaje, a on to činil?

PÁLFFY:
Ano, činil to do jara 1948. Dříve jsem ho chtěl poslat do Bělehradu, abych tam měl osobního důvěrníka.

PŘEDSEDA:
Jaké špionážní úkoly jste dal Némethovi při odjezdu do Moskvy?

PÁLFFY:
Tlumočil jsem mu vlastně Žokaljovy úkoly. Dohodl jsem se se Žokaljem, že je tu možnost poslat Németha do Moskvy. Chopil se ihned této možnosti a řekl, že Németh má pokračovat ve své špionážní činnosti v Moskvě. Nemohl ještě říci podrobnosti, jenom to, že má navázat v Moskvě styky a že bude v každém případě pracovat podle pokynů jugoslávského vyslanectví. Oznámil jsem to vše Némethovi, neřekl jsem mu však, že to pochází od Žokalje.

Németh odejel ve druhé polovině roku 1948 po uveřejnění resoluce Informačního byra. Žokalj mně řekl, že nyní je Némethova úloha v Moskvě tím důležitější, neboť postavení jugoslávského vyslanectví se silně zkomplikovalo. Do té doby, dokud nebylo Informačního byra, bylo snadnější provádět špionážní práci. Po resolucí se však situace stala obtížnější.

Ještě později, již na konci roku 1948 mně řekl, že je mu rovněž známo, že s Némethem naváže styk Mrazovič, bývalý vyslanec Jugoslávie v Maďarsku a poté v Moskvě. Abych mu to vše tlumočil, pozval jsem ho pod záminkou finanční zprávy v listopadu 1948 do Budapešti. Požádal jsem ho, aby telefonoval z Moskvy mezinárodním telefonem, dojde-li k tomu. A skutečně, koncem dubna nebo začátkem května došlo k telefonické výzvě, ve které jsem se dozvěděl o tom, že byl styk navázán. Co odevzdal Mrazovičovi, jaký protisovětský špionážní materiál, nevím. O tom jsme spolu nemluvili.

PŘEDSEDA:
Zmiňoval jste se dříve o tom, že na hlavní zkoušce oslav Prvního máje 1949 jste hovořil s Korondym. Hovořil jste tehdy též s Rájkem?

PÁLFFY:
Ne, s Rájkem jsem hovořil prvního května.

PŘEDSEDA:
V podstatě tedy v téže době?

PÁLFFY:
Ano, po manifestacích, když jsme sestoupili s tribuny, hovořili jsme o tom, že již nelze odkládat provedení puče. Rajk tehdy pravil, žt určitě dosáhne Rankovičova souhlasu při určení puče na konec května nebo na první dny června. Spěchalo to tak proto, že, jak jsme hovořili s Rájkem, bylo možno pozorovat stále více známek nespokojenosti a podezřelého poměru nejen vůči němu, což bylo lze pozorovat již dříve, ale i vůči mne.

PŘEDSEDA:
László Rajku, přistupte sem. (Rajk přistupuje k pódiu předsedy.)

PŘEDSEDA:
Odpovídá skutečnosti fakt, o kterém se zmínil Pálffy, že s vámi hovořil při manifestaci 1. května 1949 a že jste mu tehdy řekl, že nyní již dosáhnete pro nejbližší budoucnost Rankovičova souhlasu s ozbrojeným povstáním a že tuto věc nelze již déle odkládat?

RAJK:
To odpovídá skutečnosti natolik, pokud jsem skutečně řekl Pálffymu, že celou věc předám ke schválení Rankovičovi. Nešlo o uvedení okamžiku pníc na pořad dne. A to, že jsem to řekl Pálffymu, vyplývá z mé včerejší výpovědi.

PŘEDSEDA:
Nepouštějte se do vysvětlování. Nejde tu teď o vysvětlování. Říkáte, že to bylo právě tak?

RAJK:
Ano.

PŘEDSEDA:
A Gyorgy Pálffy říká, že rozhovor probíhal tak, jak vypověděl on.

RAJK:
Nehovořil jsem o době.

PŘEDSEDA:
Gyorgy Páíffy, trváte na své výpovědi?

PÁLFFY:
Ano.

PŘEDSEDA:
Řekněte mu to do očí.

PÁLFFY:
Trvám.

PŘEDSEDA:
László Rajku, posaďte se na místo. (K Pálffymu,) Jaké cíle určovali Jugoslávci pro případ úspěchu vašeho ozbrojeného povstání v průběhu vašich styků?

PÁLFFY:
Cílem našeho puče bylo odtrhnout Maďarsko od tábora Sovětského svazu a zemí lidové demokracie a v těsném svazku s Jugoslávií ...

PŘEDSEDA:
Jen Maďarsko, nebo nejprve Maďarsko a pak Polsko?

PÁLFFY:
Náš ozbrojený puč měl odtrhnout Maďarsko, ale Žokalj zdůraznil, že maďarské události budou jen částí plánovitého delšího vývoje.

PŘEDSEDA:
O tom se zmínil mimochodem?

PÁLFFY:
Bude to částí plánovitého vývoje. Žokalj na příklad řekl, že příště bude na řadě Polsko. Tento plánovitý vývoj bude výsledkem cílevědomé práce Spojených států. Politicky to vlastně znamenalo uvést zemi pod hospodářský a politický vliv USA ;a ve vnitropolitickém ohledu — nastolit místo lidové demokracie, rozvíjející se k socialismu, buržoasní diktaturu.

PŘEDSEDA:
Jednali jste konkrétně o tom?

PÁLFFY:
Nedelkovič rozvíjel tuto myšlenku v rámci celkové perspektivy.

PŘEDSEDA:
László Řajk včera vypověděl, že v prosinci 1947 při schůzce v Kelebii slyšel od Rankoviče, že ani Tito, ani jugoslávská vláda nechtěli ani na chvíli po osvobození země nastolit lidově demokratické zřízení a jeho prostřednictvím výstavbu socialismu v Jugoslávii. Vše, co působilo dojmem tohoto vývoje, bylo jen klamem, který měl uvést do omylu jugoslávský lid, neboť na Balkáně, v této části Evropy, byla politická situace taková, že museli alespoň na oko jít touto cestou. Slyšel jste o tom?

PÁLFFY:
Takto o tom nemluvil.

PŘEDSEDA:
V podstatě jste však o tom slyšel?

PÁLFFY:
Bylo mi to jasné, neboť Brankov, který nebyl soukromou osobou, nýbrž oficiálním představitelem jugoslávské vlády a zároveň agentem tajné služby, byl již v roce 1945 ostře protisovětského smýšlení.

PŘEDSEDA:
Ano. Mají lidoví soudci nějaké otázky? — (Ne.) A pan lidový prokurátor Alapi?

PROKURÁTOR:

Mám. Dříve jste vypověděl, že titovská klika prováděla v zemích lidové demokracie špionážní činnost. Hekněte nám o tom podrobněji. Víte o této špionáži?

PÁLFFY:
Vím. Lozič rovněž zdůraznil, Nedelkovič na to poukazoval a Žokalj přímo řekl, že činnost, kterou provádějí v Maďarsku, a tu nemyslím jen na špionáž . . .

PROKURÁTOR:
Ale i na něco jiného!

PÁLFFY:
. . . ale rovněž i na illegální prácí s politickými cíli, že ji provádějí ve všech zemích lidové demokracie.

PROKURÁTOR:
Koordinovaně.

PÁLFFY:
Podle společného velkého plánu, a to i v Sovětském svazu.

PROKURÁTOR:
Jaké země zahrnovala tato činnost Titovy kliky?

PÁLFFY:
Všechny země lidové demokracie. Vím to proto, že Nedelkovič uváděl země, které se měly stát součástí balkánské federace - Maďarsko, Bulharsko, Albánii a jako vedoucí mocností Jugoslávii. Žokalj se zmínil o Polsku jako o zemi, kde podle plánu Američanů po Maďarsku bude následovat převrat. Z toho jsem jasně viděl, že ve všech zemích lidové demokracie probíhá plánovitě tento proces.

PROKURÁTOR:
Přirozeně, že nelze opominout, mluvíme-li o Maďarsku a Polsku, Československo, ležící mezi nimi.

PÁLFFY:
Pravděpodobně.

PROKURÁTOR:
Nevíte o tom, že by se i tam prováděla taková činnost?

PÁLFFY:
Nepamatuji se tak konkrétně, že by se zmiňovali o Československu. Nepochyboval jsem však, že tuto zemi neopominuli.

PROKURÁTOR:
Když jste se setkal s Korondym, tehdy, po-rozuměl-li jsem dobře, jste řekl, že v případě určitého odporu má Korondy použít zbraní. A v jejich pokynech bylo to, abyste určitě likvidovali, jak jste se později vyjádřil, zabili, náměstka ministerského předsedy Rákosiho, ministry Farkase a Geroho. Odvolávání na odpor je tedy jen okrasou, není-liž pravda?

PÁLFFY:
Tak jsem tomu rozuměl. Dovolte, abych řekl několik slov, a to, že Rankoviče osobně neznám. Dostával jsem však od něho prostřednictvím Žokalje a Rajka tolik direktiv, že mi je jeho osobnost zcela jasni. Bylo mi jasné, že zmínka o odporu byla jen okrasou.

PROKURÁTOR:
V podstatě šlo o to, že je nutno splnit úkol;

PÁLFFY:
V podstatě šlo o to, že je nutno je zabít.

PROKURÁTOR:
Víte snad více o těchto methodách? Jednou, bylo to v Paksi, řekl Rankovič Rajkovi, že mají dobře osvědčené methody, jak odklidit ty, kdož vystupují na straně resoluce Informačního byra, nebo ty, kdo jsou jejich politickými nepřáteli, že by o tom již mohli něco vyprávět Jugoslávci, kteří v jakékoliv formě vystoupili na straně resoluce informačního byra — řekl mnohoznačně Rankovič. Víte něco o těchto methodách, nebo k nim přidáváte i to, že Lozič na vás spěchal?

PÁLFFY:
O tom nevím, ale sám pokyn, který jsem obdržel od Rankoviče, ae dotýká…

PROKURÁTOR:
... se dotýká tohoto thématu.

PÁLFFY:
Ano.

PROKURÁTOR:
Byl jste šéfem vojensko-politického oddělení. Úkolem tohoto oddělení je zabraňovat špionážní činnosti a odhalovat špiony. Vy, šéf tohoto oddělení, jste byl tedy hlavním špionem.

PÁLFFY:
Ano.

PROKURÁTOR:
Více otázek nemám.

PŘEDSEDA:
A pan obhájce? OBHÁJCE: Nikoliv.

PŘEDSEDA:
László Rajku, máte nějaké připomínky k výpovědi obžalovaného Pálffyho?

RAJK:
Nemám. — Souhlasím s výpovědí.

(Předseda ohlašuje krátkou přestávku.)

Vaše reakce...

zpět