PWSV | Vol. 3 No. 1 2006 | Dokument | Jan Adamec

Poslední dnové Berlína. Zápisky ze štábu maršála Žukova - napsal válečný dopisovatel „Rudé hvězdy“ podplukovník P. Trojanovskij

Ve štábu maršála Žukova

V historických dnech poslední bitvy o Berlín se štáb 1, běloruské fronty nalézal na okraji malého německého městečka. Úřadovny a správa štábu obsadily několik tichých zelených ulic mezi jezerem a hustým sosnovým borem.

Stovky drátů elektrického vedeni po zemi i nad zemí směřovaly z razných stran k tomuto dodnes málo známému a pozoruhodnému německému městu. Tisíce automobilů ve dne v noci spěchalo do štábu a uhánělo po silnicích. Na letišti neustále hučely motory letadel.

Zde žil a pracoval maršál Žukov. Sem docházely rozkazy nejvyššího velitele maršála Stalina.

Zde se vtělovaly stalinské pokyny do operačních plánů.

Několik dní před začátkem poslední ofensivy frontových vojsk byli sem do štábu povoláni všichni velitelé armád, členové Válečných rad a velitelé armádních sborů.

Přijeli:
Čujkov (kdysi velitel obránců Stalingradu),
Berzarin,
Bogdanov,
Katukov,
Kolpakči,
Kuzněcov,
Glazunov,
Perevertkin,
Krjukov a jiní.

Porady se zúčastnil generálplukovník Malinin, generál-plukovník dělostřelectva Kazakov, generál-plukovník letectva Ruděnko, člen Válečné rady 1. běloruské fronty generálporučík Tělegin, generál-poručík Galadžev.

Na stěnách důstojnického klubu visely ohromné mapy zastřené plátnem.

Vešel Žukov.

— Soudruzi, — pravil, — pozval jsem vás proto, abych vám oznámil rozkaz soudruha Stalina.

Sál zatajil dech. Žukov přehlédl přítomné a pokračoval:
— Nejvyšší velitel, maršál Sovětského svazu, soudruh Stalin dal rozkaz vojskům naší fronty: zahájiti ofensivu směrem na Berlín, obklíčiti hlavní město fašistického Německa, rozdrtiti a zničiti síly nepřítele a vztyčiti nad Berlínem prapor vítězství.

Strhl se potlesk. Generálové se zvedli.

V prvé řadě stál hrdý, spokojený a trochu vzrušením zardělý generálplukovník Čujkov. Díval se na maršála a prudce tleskal. Úsměv nadšení a uspokojení pohrával na rtech generála-plukovníka Berzarina. Velitel tankového bojového svazu Bogdanov pozvedl ruce a tleskal těsně nad hlavou. Generál-poručík Tělegin říkal něco Malininu a oba postoupili kupředu, ke stěně, kde za stolem stál velký portrét soudruha Stalina. Žukov se nepokoušel uklidniti sál.

Uplynula minuta, druhá.

Potlesk nadšení neumlkal.

Zdálo se, že tleská stalinskému rozkazu celá fronta, celá Rudá armáda, celý veliký Sovětský svaz.

Zdálo se, že rukama generála-plukovníka Čujkova tleská udatný rozvědčík jeho armády a mistr boje zblízka poddůstojník Ivan Nadoršin a dělostřelec-zaměřovač Fedor Bykov, spolu s generálem-plukovníkem Bogdanovem tleská velitel jednoho z jeho nejlepších tankových praporů, hrdina Sovětského svazu major Žigalov.

Zdálo se, jako by stál v tomto sále slavný Stalingradec generál Gurtěv, jenž padl u Orla, a i ten, jenž složil svou hlavu už na Dněpru, pěšák Nikolaj Gavrilenko.

Šťastné chvíle, které se neopakují. Chvíle, o kterých snili pod Moskvou, pod Stalingradem, u Tuly, u Leningradu, na Kavkaze, na Dněpru, Bugu a Visle.

— Soudruzi! — pokračoval Žukov. — Vojskům naší fronty byl dán čestný, veliký a odpovědný úkol.

Žukov pověděl o svém setkaní s Nejvyšším velitelem v Moskvě a sdělil pokyny, jež obdržel od sou>-druha Stalina.

Po ukončení svého projevu velitel fronty seznamoval velitele armád a velitele armádních sborů s úkoly jejich svazů. Zde v důstojnickém klubu frontového štábu maršál Žukov, nad mapou Berlína a přístupů k němu, prostudoval podrobně s velitelstvím každé armády postup budoucích bojů o německé hlavní město.

Porada trvala dva dny.

Velitelé pak odjeli.

Štáb fronty pokračoval v propracovávání podrobností plánů berlínské operace, vnášel nezbytné opravy, zkoumal přesnost údajů o seskupení nepřítele.

V těchto dnech generálové a důstojníci štábu nevěděli, co je odpočinek. Operační oddělení bedlivě a horlivě sledovalo přeskupení a soustřeďování vojsk. Celé noci bděl generál Bojkov a jeho pomocník plukovník Kazakov. Mnoho práce měli ti, kdož řídili pohyby vojsk.

Dnem i nocí se skláněli nad mapami, nad výpověďmi zajatců a nad dokumenty, ukořistěnými rozvědčíky. Generál Trusov, plukovníci Lavryščuk, Smysov, podplukovník Šochov se velmi zhubli v těchto dnech.

Neúnavný a vždy čilý kapitán Bezymenskij sestavil desítky informací a odpověděl na stovky otázek, týkajících se charakteristiky německých divisi.

Štáb dělostřelectva pracoval nad plánem noční dělostřelecké ofensivy, v dějinách této války dosud nebývalé. Nad tisícemi číslic a výpočtů seděli dnem i nocí generál Nadysev a plukovník Černickij. Politická správa vydávala letáky, rozesílala do vojenských jednotek řečníky, školila agitátory. Zázemí posunovalo k shromaždištím vojsk vlaky se střelivem, zbraněmi a potravinami.

Tisíce velkých i malých věcí bylo nutno vyříditi před začátkem ofensivy, musela se předvídat mnohá možná překvapení.

Štáb pracoval mnoho, usilovně, avšak jistě a přesně. Ne po prvé připravoval velkou operaci, ne poprvé uskutečňoval rozkazy a pokyny Nejvyššího velitelství Rudé armády.

Vždyť to byl tento štáb — štáb První běloruské fronty (tehdy Donské fronty), který připravoval a provedl obklíčeni Němců v Stalingradu a jejich zničení.

Štáb nynější První běloruské fronty (tehdy Ústřední fronty) připravoval se k odporu proti nepříteli pod Kurskem v roce 1943 a pak plánoval a řídil slavný průlom našich vojsk k Dněpru.

Štáb První běloruské fronty plánoval, připravoval a provedl průlom německé obrany na jih od Zlobina, obklíčil Němce pod Bobrujskem a pak řídil skok Bude armády k Minsku, k Bugu, nápor k Lublinu a k Varšavě.

A štáb Žukova řídil slavnou varšavskou operaci a dobytí Lodže, Poznaně, Kostřína. To on řídil bleskové zničení nepřátelské fronty v Pomořanech a průlom vojsk k Baltickému moři a ke Štětínu.

A teď na „denním pořadu" stálo hlavní město fašistického Německa — Berlín!

Nikdo ve štábu Žukova nepociťoval únavu. Každý chápal mimořádnou důležitost konané práce a byl na ni hrdý.

Maršál Žukov bedlivě sledoval tep práce svého štábu. V jednu, ve dvě, ve čtyři hodiny v noci pojednou zazněl telefon u některého prostého štábního pracovníka — majora, kapitána — a v sluchátku bylo slyšeti hlas:
— Mluví Žukov. Jak se daří?

Důstojník jistě odpovídal.
— Všechno v pořádku, soudruhu veliteli..

Pak znovu usedal k mapám, tabulkám, šifrám, hlášením a nepozoruje únavu, pracoval do rána, do svítání, do snídaně.

V předvečer ofensivy maršál Žukov, spolu se členem Válečné rady generálem Těleginem, odejel k vojskům.

Velitelská stanoviště generála Čujkova. Výšina, na vrcholku opevnění, pozorovatelská plošina, přikrytá shora maskovací sítí.

Ofensiva je už v proudu. Vojska urazila prvních pět kilometrů.

Šéf štábu generál Běljavskij podává o něčem zprávu veliteli. Pojednou utichne hovor, od úst k ústům letí jediné slovo:
— Žukov!

Maršál — širokých ramen, mohutné postavy, obličeje zračícího vůli a s přísnými vráskami u obočí, odpovídá na pozdravy a přistupuje k Čujkovu. Generál-plukovník podává hlášení o situaci, říká, že vojáci jedné gardové divise se již přibližují k Seelowským vrchům.

Žukov se dívá dalekohledem na výšiny, zahalené dýmem, a volá k sobě Čujkova.

— Gardistům vyslovte můj dík ... Ihned dejte rozkaz, aby dělostřelectvo bylo připraveno k podpoře útoku na výšiny. Bez dělostřelectva útok nezahajujte.

Za několik minut dostává maršál hlášení, že obzvlášť tvrdošíjně se protivník drží v obci Kitschel.

Žukov se táže:
— Jaké je vaše rozhodnutí?
— Zpracovat letectvem ...
— Ne zpracovati, ale smésti tento Kitschel s povrchu zemského. Ať jej letectvo zničí před zraky našich vojáků. Lidé snadněji půjdou vpřed ...

Téhož dne navštívil maršál velitelské stanoviště generála Berzarina, generála Kuzněcova, tankové útvary Gogdanova.

V gardové divisi, jíž maršál vyslovil své uznání, za hodinu vyšel leták a byl dopraven do rot, čet, oddílů. Maršál Zukov je spokojen našimi úspěchy — psalo v něm velitelství divise.

— Velitel fronty vyslovuj uznání každému vojínu, každému důstojníkovi za hrdinné chování a mistrovské jednání za ofensivy. Žukov podá o tom hlášení velikému Stalinovi.

— Vpřed, soudruzi! Na Berlín! K vítězství nad prokletým nepřítelem!

Maršálovo uznání — to je velké vyznamenání. Ale Žukov nejen děkoval. Známe fakt, kdy se dověděl o chabé a nerozhodné činnosti jednoho dříve dobrého útvaru. Maršál vyslovil přísnou důtku velení a nařídil, aby bylo oznámeno všem tankistům, že není spokojen s jejich chováním.

A je třeba připojiti, že tankisté svazu se takřka propadli studem. Ochablost a nerozhodnost jako by vítr odvanul. V příštích bojích se bili lépe, a maršál Žukov je sledoval.

Začátkem ofensivy práce ve štábu fronty jesr.e i-m-byla. S krajním vypětím pracoval telegraf, vysílací stanice, ani chvíle klidu neměla letadla a autoinoňuy snoiovaci služby. Důstojnici operativního výzvědného oddělení dlouho nevycházeli z budek, kde byly umístěny aparáty Bordeaux, žádajíce od armád hlášení o bojích, ověřovali je, předávali disposice a rozkazy maršála i šéfa štábu generál-plukovníka Malinina.

Operační zprávy o situaci na úsecích jednotlivých armád a operační hlášen: ve dnech ofensivy hrají ohromnou úlohu. Podle nich sleduje štáb fronty vývoj bojů a kontroluje jak plní útvary rozkazy Velitelství. Na základě těchto hlášení mohou býti učiněna rozhodnutí, která někdy náhle a prudce mění situaci.

Důstojníci Žukovova štábu usilují o maximální pravdivost a věcnost hlášení i bojových zpráv. Je mylnou domněnkou, že štábní důstojnici — jsou pracovníky u psacího stolu, jacísi váleční úředníci. Ne, důstojník štábu a k tomu ještě štábu maršála Žukova — to je tvůrčí, bojový důstojník, mající široké a hluboké válečné vědomosti a vysoké všeobecné vzdělání.

Často důstojníci štábu se odtrhují od hlášení, šifer, informací, map a jedou nebo letí s rozkazy a nařízeními štábu fronty k vojákům, někdy přímo před oheň nepřítele.

Na začátku berlínské operace se stala jedna příznačná příhoda. Zvědná letadla zpozorovala na silnici mezi městy Seelow a Munchenberg pohyb velké kolony tanků na západ. Naše tankové sbory se již v té době odtrhly od pěchoty, spojení s nimi na čas bylo přerušeno. Bylo důležité zjistiti, komu patří tanky, které jdou od Seelowa k Munchenbergu. Letci-stihači, posádky hloubkových letadel a bombardérů, kteří se vrátili z bojových letů, potvrdili, že po silnici se pohybuji tanky, ale jaké — se jim nepodařilo zjistiti.

Žukov nařídil, aby bylo neprodleně zjištěno, čí jsou to tanky a kolik je jich.

Zpravodajské oddělení usadilo do letadla „Po-2" svého pracovníka majora Simonjana a „kukuruznik" v malé výši přeletěl frontu.

Stovky kulometů, děl a automatů vypálily vstříc udatnému „Po-2“ na německém území. Zdálo se, že se letadlo každou chvíli vznítí nebo zřítí, ale stroj letěl, brzy tiskna se k lesu, brzy noře se do údolí, brzy lehce přeskakuje přes dráty elektrického vedení.

Tu je silnice. Tanky. První, druhý, třetí. Simonjan zřetelně zahlédl na věžích fašistický hákový kříž. Němci zahájili palbu. „Po-2“ letí přímo nad silnici, ohromuje nepřítele svou houževnatostí. Když spočítal tanky a přesvědčil se, že všechny jsou nepřátelské, Simonjan nařídil letci, aby letěl zpět..

Znovu pekelná palba a pojednou — letec vzkřikl.

Simonjan se nachýlil k němu ze zadní kabiny. — Co se stalo?

Pravé rameno letce rychle černalo, a Simonjan uhodl, že je raněn.

Major odepnul přilbu letce a zvolal:
— Vytrvej, drahý! … Plníme rozkaz maršála Žukova!

Letec napjal poslední síly a řídil letadlo až k našim posicím. Zde jej síly opustily. Letadlo se zřítilo na pole, zoráno dělovými náboji.

Úkol však byl splněn. Tankové svazy byly varovány před možností, že se před nimi objeví nepřátelské tanky. Silné svazy letectva dostaly rozkaz neprodleně bombardovati kolonu.

Odvážný a důležitý úkol vykonal svého času Alexandr Michajlovič Smyslov. Jednoho zimního dne začátkem roku 1943 šel společně s jiným důstojníkem do štábu generál-feldmaršála Pauluse a doručil mu ultimatum sovětského velitelství, vyzývající k neprodlené kapitulaci stalingradské skupiny německých vojsk. Šel, ale nevěděl, zda zůstane na živu. Doručil ultimatum. Žádal odpověď. Pak se vrátil a pokračoval ve své práci ve štábu. Nyní před Berlínem se zúčastnil příprav k poslednímu rozhodujícímu úderu na nepřítele.

S rozkazem štábu fronty, aby útočící tankový svaz Bohdanova příkře odbočil na sever, letěl letadlem „Po-2" major Mělnik-Lozovickij. Tento obrat měl vzápětí veliký operační úspěch. Cestou stihl majora prudký liják. Na zemi vznikla celá jezera, řeky a potoky se rozvodnily. Půda nabobtnala a změkla. Letec dlouho kroužil nad místem přistání a nenalézal plochu, kde by přistál. Možnost přistání se naskytovala pouze poblíž jedné vesnice na nezastavěném místě, které bylo pod silnou nepřátelskou palbou. Letec i major zřetelně viděli výbuchy dělových nábojů a hroudy hlíny, jež vzlétaly vzhůru.

— Přistaneme zde! — řekl Mělnik-Lozovickij letí „Po-2" přistál. Němci jej zahlédli, zesílili palbu.

Mělnik-Lozovickij však již běžel do štábu Bogdanova.

A za několik hodin tanky změnily příkře směr svého pohybu a zasadily nepříteli úder právě tam, kde jej nečekal a čekati nemohl.

Nesčetné množství podobných případů by se dáte vypravovati o většině operačních pracovníků Státní maršála Žukova.

Avšak i čistě štábní práce důstojníků je velmi důležitá a významná. Na příklad určovatel směru dostává z armády hlášení, že určitý armádní sbor se po zdolání nepřátelského odporu rychle pohybuje vpřed a blíží se k důležitému a velkému opěrnému bodu nepřítele. Určovatel směru spěchá do svého pokoje, zaznamenává údaje na mapu a podává hlášení generálu Bojkovovi nebo plukovníku Kramerovi. Tito referují generál-plukovníku Malininovi. Šéf štábu ihned svolává k sobě rozvědčíky a zjišťuje, jaké síly mohou míti Němci v tomto opěrném bodě.

Maršál naslouchá hlášení, nahlas je analysuje a činí rozhodnutí. Jednou to byl úkol pro letectvo, aby zesíleným náletem na opěrný bod zajistilo útok po zemních vojsk: Jindy k rozvinutí úspěchu, dosaženého N-ským útvarem, byl maršálem Žukovem vržen čerstvý záložní armádní sbor. Hlavní stan Rudé armády poskytl maršálu Žukovovi obrovské síly a prostředky k rozdrcení nepřítele.

Tak první útok, prováděný pěchotou a více než čtyřmi tisíci tanky, byl podporován palbou 22.000 děl a minometů a 4000—5000 letadel. Maršál toho využil mistrovsky, usměrňuje úsilí pěchoty, tanků, dělostřelectva, letectva a jiných druhů vojsk k jedinému cíli.

Žukov musí věděti o všem, dokonce o nejmenších detailech situace na frontě, aby mohl včas učiniti rozhodnutí a uhodnouti úmysly nepřítele.

Nad tím tedy pracuje štáb. V podstatě všechno, co dělá — je materiál pro velitele, pro ulehčeni jeho práce a základ, na jehož podkladě jsou učiněna nutná rozhodnutí. Proto práce štábu fronty není maličkosti — vás jest důležité, všechno má státní význam.

Druhého nebo třetího dne ofensivy maršál Žukov dal pokyn příslušným oddělením svého štábu, aby byla neprodleně sestavena přesná, podrobná charakteristika ekonomiky Berlína, umístění důležitých vojenských objektů a stav jeho obrany. Důstojníci štábu přečetli tisíce svazků literatury, prozkoumali stovky leteckých snímků 1 obyčejných fotografií, provedli výslechy mnoha set německých zajatých důstojníků a vojáků.

Na základě těchto údajů Žukov stanovil, na které berlínské okresy je nutno v první řadě usměrniti útoky letectva, dělostřelectva, pozemních vojsk, aby obránci byli zbaveni životně důležitých podniků a zařízení — aby neměli vodu, světlo, plyn, rozhlas, do právu.

Za bojů ve městě samém byl štáb fronty již výborně obeznalý ve všech ulicích, sadech, kanálech, parcích, podnicích a úřadech německého hlavního města. Znal všechny barikády, zatarasení, všechna obranná zařízení na ulicích i v podzemí Berlína a svými znalostmi rychle a účinně pomáhal veliteli a vojskům. Důstojníci politické správy přednášeli ve vojenských jednotkách o Berlínu.

Tisíce různých otázek a problémů vyvstávalo před útočícími vojsky a všechny žádaly kompetentního, autoritativního a rychlého rozřešení. Proto na audiencích u maršála Žukova, člena Válečné rady generál-poručíka Tělegina, šéfa štábu generál-plukovníka Malinina bylo ve dne v noci velmi živo.

Střelivo.

Zásobování vojsk.

Lazarety a ranění.

Silnice a mosty.

Osvobození sovětští občané, příslušníci a váleční zajatci spojeneckých států.

Nové linie spojovací služby.

Železnice.

Doplňováni vojsk.

Zálohy důstojníků.

Vyznamenání.

Zásobování německého obyvatelstva Berlína.

Služba vojenského velitele města.

Civilní administrativa.

Mnoho a mnoho jiných otázek, nepočítaje ty, které vznikají průběhem bojů, zaměstnávalo pozornost štábu.

Stovky dopisů a telegramů se všech stran země docházely, a dosud docházejí, na velmi krátkou a prostou adresu: „Maršál Žukov". Píší děti, dospělí, inženýři, lékaři, architekti, geologové, kovodělníci, ranění vojáci, spolubojovníci maršála z bojiště Chalchin-golu. Tajemník Válečné rady major Lysak je zavalen těmito dopisy. Třídí je a podává o nich hlášeni maršálu. Maršál pozorně odpovídá všem.

Někdy žasne, kde bere na to vše čas!

Vždy ráno důstojníci štábu pozorují Žukova, procházejícího se kolem své vily. Chodí sem a tam, zastavuje se, přemýšlí, prohlíží šeřík nebo jabloň, nachýlí se ke květině.

Maršál s nadšením a obšírně vypráví o svých setkáních se soudruhem Stalinem, zdůrazňuje, jak obohacuji a okřídlují taková setkání, jak soudruh Stalin dovede usměrňovati činnost a růst sovětských generálů a důstojníků.

Boje v Berlíně se chýlily ke konci. Němci si vyžádali, podmínky kapitulace a pokoušeli se vypátrati náš poměr k nové německé „vládě" s Donitzem a Goebbelsem v čele. Žukov osobně s nimi nejednal, nýbrž řídil jednání příslušných zplnomocněnou ze svého štábu

V postoji Čujkova během jednání, zprvu s Krebbsem a pak Weidlingem, byla zřejmá stalinská tvrdost maršála Žukova.

— O žádné fašistické vládě v Německu se jednat nebude — řekl Žukov Čujkovu. — Náš poměr k ním může být jen jediný — bezpodmínečná a úplná kapitulace a dost!

Tato slova, pronesená Žukovem, byla stalinská slova, byla to slova sovětské vlády.

Když se ukázalo, že se Němci vykračují, jen aby získali čas, Žukov vydal dělostřelectvu rozkaz:
— Pal!

Poslední vichřice palby na střed Berlína byla po žukovsku nelítostná a silná. To byla také jeho slova.

A těmto slovům Němci porozuměli.

Potom, po kapitulaci Berlína, pozorovali jsme maršála Žukova na ulicích. Prohlížel zříceniny, pomníky jalového prušáctví, viděl zástupy již úslužných a ke všemu ochotných Němců. Opovržení a ošklivost se zračily v očích maršálových. Poznamenal ke svým průvodcům:

— Jak ubohý a ošklivý je jejich Berlín!

Téhož dne maršál byl přítomen na pohřbu skupiny sovětských vojáků, kteří padli v bojích o Berlín. Pronesl nad jejich hrobem vzrušující stalinská slova:

— Věčná sláva hrdinům, padlým v bojích za svobodu a nezávislost naši Vlasti!

Žukov vzal hrst hlíny a hodil ji do hrobu. Pak přistoupil k plukovnímu praporu a políbil jeho cíp. 8. května pisatel těchto řádka viděl maršála Žukova při podepsání aktu o kapitulací nacistického Německa.

Žukov řídil celý obřad podepsání. Přátelsky přivítal zástupce spojeneckého velitelství, mnoho hovořil a žertoval s nimi, když vsak do sálu vkročil Keitel a ostatní Němci, jeho tvář v mžiku nabyla jiného výrazu. Znovu opovržení a ošklivost vzplanuly v očích, úžeji se semklo obočí.

Když mluvil o „úplné a bezpodmínečné kapitulaci Německa", jeho hlas zněl neobvykle hlasitě a tvrdě. Hrdost a nenávist, nelítostnost a výhrůžka splynuly v něm v jedno.

Keitel, který se pokusil zprvu hráti úlohu povýšeného i když poraženého Němce, byl otřesen hlasem Žukova a vyveden z rovnováhy. Začal nervosně škubati rukama, kroutiti sebou, podrážděně nasazovati z jakési příčiny stále vypadávající monokl.

Po každé, když zněla slova — „úplná a bezpodmínečná kapitulace Německa" — Keitel se zachvěl a otočil se k svým pobočníkům a tajemníkům.

Při obědě, pořádaném na oslavu společného vítězství, maršál Žukov se znovu stal tatovým, jako vždy. Mluvil, žertoval, smál se, pronášel přípitky. Ale i tu se jeho tvář po dvakrát příkře změnila.

Jedním z prvních na slavnostním obědě byl pronesen přípitek na počest Nejvyššího velitele branných sil Sovětského svazu maršála Stalina. Žukov pronesl tento přípitek s nefalšovaným zanícením a jeho oči a tvář zářily láskou a vzrušením.

V projevu, adresovaném spojencům, prohlásil: —- během celé války Jste se mohli přesvědčiti o upřímnosti Sovětského svazu, o jeho věrnosti uzavřeným smlouvám a převzatým závazkům. Mohli jste je přesvědčiti, že veliký Sovětský svaz umí trvati na své svobodě a nezávislosti a bojovati za ně. Dovolte, abych vás ujistil, že Sovětské Rusko bude i nadále právě takové. Jsme země svobody a milujeme svobodu. Jsme země čestného a důsledného lidu a budeme vždy čestní a důslední. Buďme vzájemně takoví a na světě vždy bude mír, pořádek a spravedlnost.

Hlas Žukova zní teď nadšeně, hrdě a pevně současně

Brzy ráno 9. května maršál Žukov se vrátil na předměstí malého německého města do svého štábu. Zde na něho čekalo blahopřání k vítězství od soudruha Stalina.

Podplukovník P. Trojanovskij. Maršál Žukov o dobytí Berlína Berlin, 9. června. (TASS.)

Zde u Vrchního velitele sovětských okupačních vojsk v Německu maršála Žukova a náměstka lidového komisariátu zahraničí Vyšinského se konala tisková konference sovětských a zahraničních dopisovatelů.

Maršál Žukov odpověděl na četné dotazy, podané mu písemně skupinou anglických, amerických, kanadských a francouzských dopisovatelů.

— Obdržel jsem otázku, — řekl maršál Žukov, — co považuji za nejdůležitější v úkolech Spojenecké kontrolní komise a jak nahlížím na perspektivy vývoje společné politiky čtyř mocností vůči Německu.

Tento problém jest naprosto jasný ze zpráv našeho tisku o Kontrolní radě. Nemám, co bych k tomu podotkl.

— Druhá otázka, kterou jsem obdržel, — pokračoval maršál, — je následující: Zda bych mohl sděliti některé podrobnosti, jež nebyly dosud uveřejněny o závěrečné bitvě o Berlín?

— Bitva o Berlín byla rozhodující. Učinili jsme k ni velmi důkladné přípravy. K této závěrečné bitvě jsme soustředili dostatek prostředků a operaci propočítali najisto. Soustředili jsme tolik válečné techniky — letectva, tanků, dělostřelectva, abychom v době co nejkratší zlomili odpor nepřítele a rychle dobyli samotný Berlín. Operace byla připravena do nejmenších podrobností velmi pečlivě.

Zvláštní pozornost byla věnována vzájemné součinnosti všech druhů zbraní. Němci očekávali náš úder. Věděli jsme, že Němci očekávají náš útok právě směrem na Berlin, a proto jsme uvažovali velmi dlouho nad tím, jak jej organizovati nenadále pro protivníka. K tomu, abychom předvedli Němcům překvapení ve velkém měřítku, já, jako velitel, zvolil jsem způsob nepředvídaného nočního útoku na celé frontě.

Především, jsme provedli noční dělostřeleckou přípravu, což Němci, podle výpovědí zajatců, nečekali. Němci předpokládali, že my, možná, vstoupíme do akce v noci, avšak nemysleli, že to bude hlavní útok. Vzápětí po dělostřelecké přípravě provedli jsme noční tankový útok. Do tohoto útoku bylo námi vrženo přes čtyři tisíce tanků za podpory dvaceti dvou tisíc hlavní dělostřelectva a minometů. Ze vzduchu byl úder provázen čtyřmi až pěti tisíci letadel, jež začala svůj útok ještě v noci. Letectvo vstupovalo do boje ve vlnách.

V noci přeletělo nad posicemi nepřítele tisíc bombardérů, zbývající počet — ráno a ve dne. Za čtyřiadvacet hodin bylo provedeno přes patnáct tisíc bojových vzletů. Abychom usnadnili tankům orientaci v noci, zavedli jsme nikým dosud neprováděné, náhlé osvětlování bojiště světlomety. To bylo kolem čtvrté hodiny ranní, 20. dubna. Zavedením této novinky jsme sledovali nejen ten cíl, abychom posvítili našim tankům a pěchotě, nýbrž abychom oslepili protivníka, aby nemohl přesně zaměřovati palbu.

„Kolik bylo světlometů?"
— Přes dvě stě .

„Na jak dlouhém úseku fronty?"
— Světlomety byly postaveny každých dvě stě metrů na úseku hlavních úderů. Je třeba zaznamenati, že hlavní údery jsme zasadili z různých směrů. Jak jsme předpokládali, náš útok byl pro nepřítele nečekaný, ohromující.

Němci nečekali tak mocný úder, a odpor byl brzy zlomen. Protivník, vida, že jeho obrana neobstála, vrhl na svou ochranu všechny zálohy z okruhu Berlína a dokonce povolal část vlastní berlínské posádky. Myslel, že nás zastaví zálohami, odvolanými z obranných posic Berlína a v tom se velice přepočítal. Přicházející zálohy nepřítele byly za vstřícných bojů rozdrceny ze vzduchu a našimi tanky.

Když sovětská vojska prorazila k Berlínu, obrana města nebyla v mnoha místech kryta. Zejména byla obnažena protiletecká obrana protivníkova, což umožnilo našemu letectvu pracovati v malých výškách. Když tak nepřítel zeslabil odvedením vojsk z okruhu Berlína svou napřed připravenou a rozvrženou obranu, nebyl s to jíž vzdorovati našemu úderu. Němci měli v berlínské operací přes půl milionu vojáků, Z nich přes 300.000 jsme zajali, nejméně 150.000 bylo zabito, zbývající se rozprchli.

Máme za to, že průběh berlínské operace byl dosti úspěšný (srních, oživení mezi přítomnými), co do tempa a rovněž poučný. Z této bitvy si naše vojska učinila pro sebe četné závěry, získala bohaté zkušeností v provádění operací.

Třetí otázka: „Jak nahlížím na společnou kontrolu nad Berlínem?"
— Pro správu Velkého Berlína má býti zřízeno mezispojenecké velitelstvu.

„Jaké osobní styky jsou přípustný mezi Rudou armádou á německým obyvatelstvem? Jak nahlížím na možnost loyální spolupráce německého národa se spojenci?"
— Odpovím zprvu na poslední otázku. Mám za to, že naše vztahy k německému národu a vztahy německého národa k spojeneckým národům budou závislé na tom, jak se budou chovati Němci, Čím dříve si učiní pro sebe správné vývody z porážky Německa, tím lépe. Poměr Rudé armády k německému obyvatelstvu jest určován přísným okupačním režimem.

— Když jsme položili tuto otázku, — pravil dopisovatel „Sunday Times" A. Werth, — chtěli jsme zvěděti, zda je dovoleno sbratřování Rudé armády s místním obyvatelstvem.
— Přísný okupační režim — tím je řečeno vše — odpověděl maršál Žukov.

Otázka: „Připravujete se k soudu nad válečnými zločinci?"
— Samozřejmě.

„Lhůty?"
— Nejsme přívrženci oddalování rozhodnutí, naopak jsme pro rychlé rozřešení této otázky.

„Mohl byste říci něco o demobilisaci Rudé armády?"
— Válka v Evropě jest skončena. Tato otázka nyní před námi stojí a nyní ji studujeme.

„Mohl by výbor Svobodného Německa býti nějakým způsobem prospěšný Kontrolní radě a její práci?“
— Nepovažuji tuto otázku za aktuální.

A konečně, — pravil maršál, — poslední otázka, podaná písemně: „Jaká opatření by měla býti učiněna ve věci hospodářského odzbrojení Německa?"
Souhlasím úplně s rozhodnutími Krymské konference a s Deklaraci o porážce Německa, v nichž jest řečeno o tom vše, aby se Německo nikdy nemohlo zvednouti jako agresivní válečný stát.

Poté, když maršál Zukov odpověděl na předem připravené otázky dopisovatelů, byl zasypán jinými nesčetnými dotazy.

„Považujete za možné, aby v Berlíně byli stálí zahraniční dopisovatelé? "
— Samozřejmě, tisk, zahraniční v to počítaje, může býti prospěšný společné práci.

„Jsou konána nějaká opatřeni, aby zahraniční dopisovatelé byli přeloženi sem pro stálou práci?"
— Právě jsme podepsali deklaraci o další práci, avšak tyto otázky ještě nebyly postaveny ani našimi spojenci, ani námi.

Dopisovatel londýnského „Daily Telegraph" J. Fisher se otázal maršála Žukova: „Budou soudní přelíčení nad válečnými zločinci přístupna zástupcům tisku?"
— Nyní je těžko říci, ale zdá se mi, — odveta maršál, — že by bylo věci prospěšné, aby procesy byly veřejné jak u nás, tak i u spojenců.

— Jako tomu bylo na příklad na charkovském procesu, jenž byl přístupen sovětskému a zahraniční mu tisku, — praví A. J. Vyšinskij.

Dopisovatel AI. Werth položil maršálovi otázku: „Máte nějakou představu nebo mínění o tom, co se stalo s Hitlerem?"
— Okolnosti jsou velmi záhadné. Na základě námi nalezených deníků pobočníků německého vrchního velitele jest známo, že dva dny před pádem Berlína se Hitler oženil s filmovou herečkou Evou Braunovou. Identifikovanou mrtvolu Hitlerovu jsme nenalezli, říci cokoli určitého o Hitlerově osudu není možné. V poslední minutě mohl opustiti letadlem Berlín, neboť startovací dráhy to umožňovaly.

Na žádost dopisovatelů G. K. Žukov krátce pověděl svůj životopis. Během tohoto vypravování přítomni položili maršálovi řadu doplňujících otázek:

„Vypravujte nám o svých zkušenostech z bojů na Dálném Východě."
— Na Dálném Východě jsem nebyl, byl jsem v Mongolsku — na Chalchin-Golu. Byla to operace místního rázu, je proto sotva zvlášť zajímavá. Je zajímavá jen s hlediska operačního, jakožto operace při zasazení velkého počtu tanků a letectva. Operace trvala celkem jen deset dní, během kterých šestá japonská armáda byla obklíčena a rozdrcena.

„Koho považujete jako protivníka za silnějšího — Němce nebo Japonce?"
— Němci jako protivník již neexistují, — pravil maršál, — budeme-li však mluviti o minulosti, s hlediska válečné techniky, byli Němci v té době silnější, než Japonci. Jaký je nyní japonský voják, zdráhám se říci, neboť se okolnosti od těch dob změnily.

Dopisovatel „Daily Worker" D. Gibbons položil maršálu Žukovu následující otázku: „Jak byste mohl srovnati obranu Berlína s obranou Moskvy?"
— Srovnání zde není možné. Němce jsme rozdrtili na Odře, a v Berlíně byl jejich konec. Avšak na obranu sovětského hlavního města se postavila morálně silná a technicky vybavená vojska. Díky tomu mohli jsme se nejen ubrániti, nýbrž i zasaditi Němcům rozhodující protiúder — to bylo zahrnuto do našich plánů. Avšak Němci při svém konci v okruhu Berlína a na jiných úsecích neměli těchto příznivých okolností.

„Zúčastnil se maršál Stalin, — otázal se dopisovatel „Times“ R. Perker — aktivně a každodenně operací, v jejichž čele jste stál?"
— Maršál Stalin podrobně a každodenně je řídil — odpověděl maršál Žukov.

Vaše reakce...

zpět